Strasti dospívání

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

61

Minulou noc jsme opět spaly u Ashley, už nedokázala vydržet s Paulou v jedné místnosti, a upřímně, měli byste ji vidět, když se snaží chovat nenuceně.

Děsná sranda.

Dneska ráno mě vzbudila hrozně brzy a tím myslím fakt, fakt brzy. Jedna věc na tom byla fajn a jedna věc na tom nebyla fajn.

1) Zavolala do školy a namluvila jim, že jsme nemocné, takže máme volný den.
2) Vybírá si tu 'sázku'.

Ne, nechce zůstat celý den v posteli, a ne, že by mi vadilo, že tam volala, ale pokud v tom budeme pokračovat, fakt něco chytneme a budeme marod.

Alespoň tedy Ashley, já mám imunitní systém z oceli, roky jsem nebyla nemocná.

Ale držela bych jí vlasy.

Možná.

Nejspíš ano.

Jo, držela, ale žádné hlazení po zádech. Naposledy, když jsem byla nemocná, máma řekla Clayovi, aby nešel do školy a staral se o mě, a on si podle všeho myslel, že mi pomůže poplácávání po zádech a hlazení ve velkých kruzích.

Úder loktem do žaludku ho rychle přesvědčil o opaku a nechal mě na pokoji.

Co mám říct? Nemám ráda, když se mě někdo dotýká, když zvracím, nechte mě být a bude to v pohodě.

Nebo ta fráze ‘to je ono, dostaň to ze sebe’, Ježíši Kriste.

Ale už dost o tom, někde tu je matkomrdka...

"Ashley?!"

"Co je?!" ozve se z dálky.

"Kde jsi?!"

"V kuchyni!"

V tomhle domě potřebujete vysílačky a to vůbec nepřeháním.

Pomalu dojdu do kuchyně, celou cestu šourám nohama, a spatřím ji ohnutou, jak něco hledá v ledničce.

Tomu se nedá odolat.

Přikradu se k ní a pevně ji chytnu za zadek. "Mmm, Christine."

Vrazí do něčeho hlavou a otočí se s šokovaným výrazem na své nádherné tváři, takže nemám jinou možnost, než se naklonit a ukrást si letmý polibek. "Dobré ráno, matkomrdko."

"Už je to ohraný, Spence."

"Ehm... ne, není. Ve skutečnosti ti bude stát na náhrobku Ashley matkomrdka Daviesová."

Promluví bezemočním hlasem. "Přestaň, zabíjíš mě."

"Ashley vaše máma Daviesová."

Pořád se směju. "Ještě jeden. Ashley směju se smrti do tváře a pak jí šáhnu na zadek, protože jsem matkomrdka Daviesová."

Pozvedne obočí, vezme něco z lednice a dojde ke dřezu.

Je to má Pepsi, mé druhé záchranné lano po Ashley.

Je otevřená a já ztuhnu, protože Ashley zvedne láhev a nakloní ji, ale ještě ne úplně. Mírně si odfrknu, ale nezní to přesvědčivě ani mně. "To neuděláš."

Ušklíbne se a pak ulije pořádný hlt božského nápoje, který vyteče do dřezu a do odpadu.

Slyším, jak Pepsi na železe šumí. Zalapám po dechu, doběhnu k ní a chytnu ji za zápěstí, aby už nic nevylila.

"To už nikdy nedělej."

"Proč? Jsem přece mrdka v každým smyslu toho slova, ne?"

Než mám šanci na to zareagovat, znovu láhev nahne a obě začneme ve vzduchu šermovat rukama. "Nech toho! Omlouvám se!"

"Ale neomlouváš, jakmile tu Pepsi odložím, zase začneš."

"Nezačnu, slibuju." Pořád s ní jednou rukou zápasím a tekutina se opět nebezpečně blíží k hrdlu láhve.

Ashley získá převahu a vylije mi něco Pepsi na přední stranu trička, z čehož mi poklesne brada. "Ty matko.mrdko."

Začnu se spokojeně usmívat jejímu výrazu, dokud rychle nezvedne ruku a nevylije mi zbytek Pepsi na hlavu.

Nevěřím, že to udělala.

Popadnu vajíčko, které měla připravené na lince, a rozplácnu jí ho na hlavě. Zatímco sleduju, jak jí stéká po šokovaném obličeji, směju se.

Nezačne křičet, sáhne vedle sebe, nabere hrst mouky a hodí mi ji do částečně mokrého obličeje, takže se mi na něj část mouky přilepí.

Nezuřím, taky si naberu hrst mouky a hodím ji po ní. "Matkomrdko."

Snaží se nesmát a já taky. Jsem ráda, že tam není zrcadlo.

Vím, co se chystá udělat, a nesnažím se ji zarazit, když vezme máslo a vetře mi ho do vlasů a do obličeje.

Směje se, ale pak se otočím a popadnu máslo a cukr. Když spatří, že mám plné ruce, smích ji přijde. "Ne! Omlouvám se!"

"Jo, to ti tak věřím."

Odvrátí ze mě zrak a rozhlédne se po nepořádku, který udělala. Moc se jí nedaří skrývat pobavení.

Postoupím k ní a ona zvedne ruku. "Omlouvám se, opravdu, jdi s tím ode mě, Spencer."

Udělám k ní další krok a její výraz se změní, vypadá, jako kdybych jí měla opravdu ublížit.

Lhářka jedna.

Udělám k ní další krok, když vtom vezme nohy na ramena. Rozběhnu se za ní a vzhledem k jejím hobitím nohám ji rychle doženu. Pořádně do ní zezadu strčím, takže klopýtne a spadne na gauč. Mám tak dost času k ní pomalu dojít.

"Vida, jak se nám situace obrátila..."

Zvedne do vzduchu nohu, aby mi zabránila se k ní přiblížit. Působí vážně. "Omlouvám se."

Pozvednu své hodně pravděpodobně moukou pokryté obočí a fouknu si do tváře. Před obličejem se mi objeví malý obláček mouky a Ashley vyprskne smíchy. "Jasně, omlouváš se," vysměju se jí.

Opět nahodí vážný výraz. "Ne, broučku, opravdu se omlouvám."

Snažím se té průhledné lži neusmát a ještě jednou si fouknu do obličeje. Opět se objeví obláček mouky a Ashley opět vyprskne smíchy.

Chvilku to trvá, ale nakonec odstrčím nohu, kterou mi bránila, abych se dostala k ní na gauč, a padnu na ni. Vtírám jí máslo do vlasů a mažu jí ho po obličeji, a když přestane vrtět hlavou, aby mi v tom zabránila, přidám navrch cukr.

Usmívá se. "Spencer, ty mrcho."

Jé, vypadá strašně roztomile.

Nakloním se a políbím ji. "Matkomrdko."

Osprchovaly jsme se.

Ano, spolu.

Nedopadlo to ale tak, jak jsem si myslela, Ashley se mě skoro nedotkla a byla tichá.

Tedy tišší než obvykle.

Tu sázku už znovu nezmínila, což je samo o sobě divné, protože kdybych byla na jejím místě, předhazovala bych jí to pořád. Jsme na gauči a Ashley spí s nohama položenýma na mých.

Opatrně jí nohy zvednu, abych mohla vstát z gauče, a kleknu si na podlahu vedle ní. Má rozpálené tváře.

Ta chudinka je nemocná.

Zvednu ruku a přiložím jí ji na čelo. Celá hoří. Zatímco ji hladím ruku, dám jí pusu na tvář, a pak zašeptám: "Ash?"

Neurčitě se ozve na znamení, že mě slyšela.

"Vstávej, půjdeme do postele."

Otevře oči a má trochu skelný pohled. "Nemám teď chuť na sex, Spence."

Krátce se usměju. "Já vím."

Znovu se odmlčí a já přemýšlím, jestli opět usnula, ale než to rozlousknu, tiše promluví. "Je mi špatně."

"Já vím, broučku, odvedu tě do postele, ano?"

Slabě přisvědčí na souhlas a pokusí se vstát, ale asi se jí zamotala hlava, protože začne klesat zpátky na gauč. Chytnu ji a obejmu ji. "Jsi v pořádku?"

Její hlava mi klesne na rameno a ucítím, jak s ní zavrtí.

Zajíkne se a já se o něco stáhnu. "Budeš zvracet?"

Svírá čelisti a vrtí hlavou.

Trpělivě čekám na pravdivou odpověď a pak ji ucítím přikývnout. Následně se rozběhne k záchodu v přízemí rychleji, než jsem ji kdy viděla se pohybovat.

Slyším ji zvracet a ošiju se. Pak si k ní pospíším a dám jí vlasy z tváře. Nevím, jestli je jako já a nemá ráda, když se jí lidé dotýkají, zatímco zvrací, tak jí párkrát nejistě poklepám po zádech.

Když si nevysloužím úder loktem do břicha, začnu jí po zádech kroužit rukou a čekám, až skončí.

Když skončí, sundám jí ruku ze zad, namočím studenou vodou žínku a přiložím jí ji na opocené čelo, tváře a pak krk.

Pořád má zkřivený obličej a já se rozhodnu dostat ji do postele, je to lepší než prakticky objímat toaletu.

"V posteli ti bude líp, Ash."

Slabě přikývne a natáhne ruce, abych jí pomohla na nohy, čemuž okamžitě vyhovím. Zatímco jejím tempem jdeme po schodech nahoru, pořád ji držím za ruku.

Posadí se na postel a všimnu si, že se mírně chvěje. "Je ti zima?"

Přikývne. Postavím se před ní a pokynu jí, aby zvedla ruce. Pak jí přitáhnu tričko přes hlavu a nahradím ho čistým, ve kterém nezvracela.

Sklopím zrak na její nohy. Pochopí to a lehne si na záda, abych jí mohla rozepnout kalhoty. Pak se trochu nadzvedne a já jí je stáhnu. Když jsou dole, nadzvednu jí přikrývku, aby si pod ni mohla snadno vlézt, aniž by ji musela sama zvedat.

Přistoupím k ní a trochu víc ji přikryju, aby byla v teple. Vím, že za dvě minuty jí bude horko, ale bude to tak lepší, pomůže jí to se vypotit.

Odstoupím od ní a chystám se vlézt si do postele vedle ní, když mě o něco tiše požádá, ale nerozuměla jsem jí, tak se zarazím. "Copak?"

"Zůstaneš se mnou, než usnu?"

Jé.

"Nikam nejdu." Rychle přejdu na druhou stranu postele a vklouznu po přikrývku. Přitisknu se jí k zádům, ale ruce držím mimo její břicho.

Jednou rukou si podpírám hlavu a druhou něžně přejíždím nahoru a dolů po Ashleyině paži nebo jí odhrnuju vlasy z tváře.

Usnula, vím to díky jejímu ustálenému dýchání a uvolněnému tělu.

Políbím ji na rameno a zašeptám: "Za chvilku jsem zpátky." Pak vstanu, abych jí přinesla všechno, co bude brzy potřebovat. Kýbl, vodu, žínku, a pokud je doma má, tak suchary.

Pokud je nemá, půjdu je koupit.

Uprostřed své 'mise' uslyším zazvonění svého mobilu a usměju se. Ashley mi opět změnila vyzvánění na 'Barneyho'.

Kouknu, kdo volá, a přijmu hovor. "Ahoj, mami."

"Užíváš si dnešek?"

Netuším, proč se na to ptá. "Proč?"

"Volali mi ze školy, že jsi volala, že jsi nemocná, napadlo mě, že vy dvě hrdličky nevystrčíte nohy z postele."

Fuj.

"Je to pravda a jsme v posteli, ale Ashley je fakt zle. Myslím, že je to střevní chřipka. Nevypadá moc dobře."

Nastane chvilka ticha a pak Paula znovu promluví. "Hned jsem tam, srdíčko, vůbec o nic se neboj."

Paula sundá stetoskop z Ashleyiných zad a usměje se. "Myslím, že Spencer měla pravdu, jen malá střevní chřipka. Budeš žít."

"Super," zazní Ashleyina sarkastická odpověď.

Paula si začne sklízet své věci. "Později se na tebe zase přijdu podívat a nechám ti tu Spencer, aby ti dělala sestřičku." Mrkne na mě a vůbec se nesnaží být nenápadná.

Paulo, ty jsi prostě neskutečná.

Udělám obličej, ale musím se na ni usmát. "Vyprovodím tě."

Zvedne ruku. "Cestu znám, zůstaň tu a udržuj Ashley v teple."

Dobrý nápad.

"Dobře, pozdějc ti zavolám."

"To je v pořádku, přijedu."

I když jsem to po ní nechtěla, bylo milé, že přijela Ashley prohlédnout.

"Díky, že jsi Ash prohlédla."

Mávne rukou, jako by o nic nešlo. Zatímco zamíří ke dveřím, usměju se na ni. "Ahoj."

"Ahoj, srdíčko. A neonemocni!"

Nad tou bláznivou myšlenkou zavrtím hlavou a jdu si lehnout zpátky k Ashley. Cítím se sobecky, protože bych si přála, aby jí bylo líp a neležely jsme v posteli tak 'nehybně'.

Opět usnula a leží čelem ke mně. I když je jí špatně, pořád je to ta nejatraktivnější, nejroztomilejší, nejdokonalejší a nejkrásnější holka na světě.

Na zabití, co?

Přejedu jí palcem přes jednu rozpálenou tvář a usměju se tomu, že se vůbec nepohne. Pak se trochu nakloním a políbím ji na čelo.

Lehnu si a přisunu se k ní trochu blíž. Zatím se mi nechce spát, jen se na ni budu dívat, jak spí.

Ať je ti líp, miláčku.

62

Ashley se opět sklání nad záchodovou mísou. Zvrací vodu, kterou jsem ji před ne moc dlouhou dobou přinutila vypít. Nesnáším, když mě lidi nutí pít vodu, když je mi špatně, protože nevyhnutelně vyjde zase ven, ale nechci, aby byla dehydrovaná nebo tak, takže jsem ji k tomu donutila.

"Umírám," zaskuhrá, pomalu se na podlaze přesune a opře se vsedě o zeď.

"Neumíráš."

"Umírám," zopakuje.

Dřepnu si k ní s ústní vodou a plastovým víčkem. Podám jí plné víčko. "Vykloktej to."

Zvedne trochu ruku, aby si víčko vzala, a já s ním klesnu dolů, aby se nemusela moc natahovat. Pak sleduju, jak plní můj pokyn.

Vezmu si od ní víčko. "Vyplivni."

Čekám, až Ashley skončí, a odložím ústní vodu a víčko stranou. Pak si sednu vedle ní na podlahu a nechám ji, aby si mi položila hlavu na rameno.

Opakovaně zvrací už skoro dvanáct hodin, vypadá hrozně vyčerpaně a z předchozích zkušeností vím, že jí bolí celé tělo.

"Jsi v pořádku, broučku?" zašeptám.

"Třeští mě hlava."

Krátce přikývnu. "Ještě něco?"

Hlas má tichý. "Je mi horko, bolí mě žebra a všechno smrdí."

Znovu přikývnu. "Narovnej se na chvilku."

Stěží zvedne hlavu a já na několikrát složím čistý ručník a položím ho na podlahu kousek od místa, kde jsem před chvilkou seděla. "Lehni si, ano?"

Udělá, co jsem jí řekla. Chvilku držím žínku pod studenou vodou a pak se posadím vedle ní. Přitisknu jí žínku na čelo a na krk. Má zavřené oči a zdá se, že oceňuje mou snahu ji ochladit.

Zvednu jí ruku a přitisknu jí chladný materiál k zápěstí a na druhé ruce opakuju totéž.

Když jí opatrně ruku položím, znovu otevře oči. "To bylo příjemný."

Usměju se. "Já vím."

Opět oči zavře.

"Dej mi pět minut, Ash."

Vydá nejasný zvuk na znamení, že mě slyšela.

Vrátím se do jejího pokoje a otevřu dokořán okno. Čerstvý vzduch jí udělá dobře. Sundám z postele povlečení a nahradím ho čistým.

Chvíli mi to trvalo, ale našla jsem v lékárničce rozpustný aspirin. K smrti ho nesnáším, ale i kdyby si jen párkrát usrkla, udělá jí líp a pomůže jí usnout.

Když se vrátím do koupelny, zdá se, že usnula. Nechci ji budit, ale tady ji spát nenechám.

Pohladím ji po ruce. "Ash."

Něco zamumlá. Myslím, že to bylo 'co?'.

"Pojďme zpátky do postele, vyměnila jsem ti povlečení."

Otevře oči a chvilku na mě hledí. "Občas dokážeš být hrozně milá." Hlas má sotva slyšitelný.

Nakloním se a dám jí pusu na tvář. "Nejsem milá, jsem drsňačka."

Pomalu se posadí a opět se opře o zeď. Přestože jí není dobře, s jejími rty si pohrává poloúsměv. "Jsi asi taková drsňačka jako tvoje babička."

"Na tebe by stačila i Olivia Newton-Johnová."

"Tý posedlosti Pomádou by ses měla zbavit."

"Nikdy. A vstávej. Postel."

Mírně zavrtí hlavou. "Nedokážu vstát."

Posadím se na paty, dám jí jednu ruku kolem zad a druhou pod kolena. S trochou námahy ji zvednu a opatrně ji postavím na nohy.

Stojí nejistě, tak se rozhodnu pokusit se ji do postele prostě odnést. Znovu ji zvednu do náruče a snažím se nepraštit jí hlavou o futra nebo tak něco.

To by byla psina, co?

Bože, je těžká.

Jsme teď v polovině cesty. "Ashley, vážíš tunu."

"Sklapni."

Pokud si nepospíším, brzy ji upustím.

Zrychlím chůzi, téměř běžím, a hlava jí hází sem a tam. Snažím se nerozesmát.

"Zpomal, nebo tě pozvracím."

Opravdu vypadá trochu zeleně.

O něco zpomalím a krátce se zastavím, abych ji lépe chytla. "Nemůžu za to, že jsi jako pytel cementu."

Chvilku je ticho. "Až mi bude líp, zmaluju ti zadek."

Usměju se té výhružce a nešťastnou náhodou jí bouchnu hlavou o futra dveří jejího pokoje. Ten dutý zvuk se mi rozlehne v uších. "Panebože. Broučku, přísahám, že to nebylo schválně."

Zvedne ruku a tře si hlavu. "Bože, i když je mi špatně, nic mi nedaruješ."

"Moc se omlouvám." Dojdu ten zbytek cesty a položím ji na postel.

Ruce mám jako sulc. Nakloním se a políbím ji na místo, kde se praštila do hlavy.

"Vypij to," kývnu směrem ke kalné tekutině ve sklenici.

"Co je to?"

Mírně se té otázce vyhnu. "Je to něco, po čem ti bude líp."

"Nechci nic vypít, zase to vyzvracím."

"Prosím, Ash."

Nechce se jí, ale nakonec si zacpe noc a párkrát si usrkne.

"Chutná to jak sra-"

"Já vím," přeruším ji s úsměvem.

"Tak proč jsi chtěla, abych to vypila?"

"Protože vím, že ti to pomůže."

Přikývne a já si vlezu pod deku k ní. "Jsi unavená," prohlásím, když opět spatřím její obličej.

"Jo."

Trochu zvednu ruku. "Pojď ke mně."

Přisune se blíž ke mně a položí mi hlavu na rameno. Hlas má tichý. "Spence, strašně mě třeští hlava."

"Polož si ji na polštář."

Zvedne hlavu z mého ramene a já čekám, až si udělá alespoň trochu pohodlí. Pak trochu natáhnu ruce a začnu jí zlehka masírovat spánky. Když uslyším její slabý vzdych, usměju se a přesunu prsty k jejím zavřeným očím. Krouživě přejíždím od víček těsně pod horní okraj očních jamek a pak zase zpátky. Celé to chvíli opakuju.

"Kouzelný prsty," zašeptá a já se usměju.

"Vždycky."

"Úchylačko."

Zní, jako by měla každou chvíli usnout, tak si lehnu a nemusím čekat vůbec dlouho, než se Ashley přisune blíž a položí si hlavu zpátky na mé rameno.

Dám kolem ní ruku, ale ne moc těsně. Dýchá teď vyrovnaně, což značí, že usnula. Zavřu oči a užívám si, že je tak blízko a že u mě hledá útěchu, když je jí špatně, je to víc než roztomilé.

Trochu natočím hlavu a políbím ji na vlasy. Doufám, že ta rána o futra nebyla moc velká. "Omlouvám se," znovu provinile zašeptám.

Ruku má na mém břiše. Natáhnu se pro ni a usměju se tomu, že vzhledem k tomu, že spí, mi trvá vteřinu proplést prsty s jejími. Ráda ji držím za ruku, když spí, přestože mi sevření neoplácí, mám díky tomu pocit, že ji můžu milovat, i když spím.

Ashley je ta, která půl den zvrací, ale já jsem z obav o ni a ze snahy se o ni postarat taky unavená a usnu s myšlenkami na ni.

Řvoucí telefon ve čtyři ráno v jinak tichém pokoji mě okamžitě probudí. Rychle a tiše ho zvednu, abych nevzbudila Ashley. "Co je?" vydechnu do telefonu.

"Dobré ráno, srdíčko."

Ráno? Vždyť je pořád noc.

"Jsou čtyři ráno, proč nespíš?"

Fajn, mohla jsem být trochu milejší, ale ona ví, jaká jsem, když se probudím v tuhle dobu.

"V pět nastupuju na směnu, napadlo mě, že se zeptám na Ashley, než zapomenu."

Otočím hlavu a vidím, že se Ashley nepohnula ze svého místa na mém rameni a usměju se. "Spí a vyzvracela všechno, co v životě snědla."

"To je dobře, Spencer, teď už je z ní všechno venku, dej jí den nebo dva a bude zase v pořádku. Nebo možná bude v pořádku za pár hodin, může to být jen jednodenní virus."

"To doufám."

Nastane krátké ticho a pak znovu promluví. "Ještě ti není špatně?"

"Mami, víš, že jsem nebyla roky nemocná."

"Ano, máš pravdu, promiň."

"V pohodě." Udělám pauzu. "Tak... se měj v práci hezky."

"Budu a zavoláš, když mě budeš potřebovat?"

"Zavolám ti, když tě budu potřebovat," přisvědčím.

"Dobře, fajn."

Dneska je moc milá.

Konverzace je u konce. "Měj se, mami, mám tě ráda."

Poznám, že ji to trochu šokovalo, ale rychle se vzpamatuje. "Já tebe taky, Spence."

Cítím se trochu nesvá a rozpačitě, tak se jen usměju a znovu se rozloučím, což napodobí.

Když jsem vrátila telefon zpátky na místo, odkud jsem ho vzala, trochu víc se k Ashley přisunu a usměju se, když se ke mně také víc přitiskne.

Můj úsměv rychle nahradí nevěřícný výraz, když ucítím ostrou píchnutí v břiše.

To snad ne!

63

Chci umřít.

Zabiju Ashley za to, že jsem to od ní chytla.

Nevím, jestli je jí pořád špatně. Obě ležíme v posteli, Ashley spí a já se snažím nenadávat jako špaček kvůli bolestem břicha. Zvracela jsem jenom dvakrát, ale úplně to stačilo.

Skoro se nedokážu pohnout, ale dokážu ji zlehka plácnout po ruce, než mi paže zase bezvládně klesne na postel. "Blbko."

Nevzbudí se a to mě otráví ještě víc. Otočím hlavu na stranu a zatnu zuby kvůli další ostré bolesti.

Kéž by tu byl Clay, abych mu mohla ublížit.

Třeští mě hlava a jako by to nestačilo, opět mi zazvoní mobil a v uších se mi rozeřve Barneyho vyzvánění. Zvednu telefon a dokážu jím mrštit na druhou stranu místnosti. Když mě obklopí ticho, zavřu úlevou oči.

Vyrovnává se mi dech, když vtom ucítím další bolest, je horší než pár posledních. Vím, co to znamená.

Několikrát se zhluboka nadechnu a polknu sliny. Snažím se to potlačit, ale jen to zhorším. Bleskurychle vstanu a hrabu se z postele. Na cestě za opětovným seznámením s panem Záchodem sebou strhnu deku, vzbudím Ashley a zamotám si do deky nohu.

Ve snaze se osvobodit třesu nohou. "Jdi do prdele!"

"Proč mi říkáš, abych šla do prdele?"

"Neříkám to tobě! Říkám to... já... já budu zvracet." Zakryju si pusu rukou a deku táhnu za sebou půl cesty na záchod, kde se okamžitě vyzvracím.

Ucítím, že mi Ashley dá vlasy z tváře a začne mi třít záda. "To bude dobrý."

Překvapí mě, že když mě po zádech hladí Ashley, nemám násilné choutky.

Když skončím, otřesu se, vydám znechucený zvuk a přísahám, že jsem zahlédla Ashley se usmát.

Směje se mé bolesti, mé nemoci, mému umírání.

"Tobě to přijde vtipný?" zeptám se slabě.

"Cože?"

"Moje umírání ti přijde k popukání, ráda bych věděla proč."

"Neumíráš, Spence, je to jednodenní záležitost, mně už začíná být líp."

Trvá minutu, než tu její dlouhou a matoucí větu vstřebám. "Takže nepopíráš, že ti to přijde vtipný?"

"Jsi blázen, v tomhle stavu se s tebou nabit nebudu," zamíří ven z místnosti.

Rozbrečím se, že mě tu nechává, a svezu se dolů po zdi. Dávám volný průchod sebelítosti, když se Ashley otočí a přidřepne si ke mně. "Nebreč. Nechtěla jsem se ti smát, ale otřásla ses, jako když tě nutím pít Coca Colu, vždyť víš, jak mi to přijde roztomilý."

Slyšela jsem, co říkala, ale vůbec mi to nedává smysl.

"Neumím latinsky."

Zní zmateně. "Já taky ne."

"To je dobře, protože bys byla jedinej člověk, kterej tím jazykem mluví, a bavila by ses sama se sebou, jako ten magor ve škole, kterej-"

Ashley svraští obočí a přeruší mé zmatené blábolení. "Vstávej, vrátíme se do postele."

"Ale... záchod... já... zvracení," ukážu si ukazováčkem na pusu a pak palcem na záchodovou mísu.

Přikývne. "Jo, postel... ty... kýbl."

V puse mám hořkou a nechutnou pachuť.

"Nenávidím tě," zakňourám, i když vím, že to není pravda, ale je mi moc špatně.

"To není pravda, miluješ mě."

"Miluju tě," znovu zakňourám.

"A já vím, že mě miluješ," odvětí, zatímco mi tře ruku.

Její klidný hlas u mě opět spustí proud slz. "Já umírám, Ash."

"Neumíráš, broučku. Vrátíme se do postele, ano? Vyspíš se z toho," navrhne a já přikývnu. Mám příliš velké bolesti, než abych se s ní přela.

Zvedne deku, která ležela ve dveřích jejího pokoje, a hodí ji zpátky na postel. Nadzvedne ji pro mě, takže nemám jinou možnost, než si lehnout.

Vlezu si pod deku a čekám, až si Ashley lehne vedle mě. "Přines mi papír a tužku."

"Proč?"

Oči mám zavřená. "Napíšu závěť."

"Broučku, naposled, ty neumíráš."

Ucítím další bolest a téměř se jí dokážu vysmát. "Mám nějakou divnou hobití nemoc, samozřejmě, že umírám." Udělám pauzu. "Ty nic nedostaneš, zabila jsi mě."

"Kromě svýho těla stejně nemáš co nabídnout."

Normálně bych k tomu měla co říct, ale dneska?

Dneska se rozbrečím.

Přisune se blíž ke mně a dá kolem mě ruku. "Jenom jsem si dělala srandu, Spencer. Omlouvám se, nebreč."

"Chceš mě jenom kvůli mýmu tělu," pronese mezi vzlyky.

"Ne, máš hrozný tělo, jsem s tebou jenom kvůli tvý inteligenci."

Rozbrečím se ještě víc. "Přijdu ti ošklivá?"

"Cože? Ne, jsi nádherná, pojď spát, ano?"

Přikývnu, zatímco mi Ashley utírá slzy a políbí mě na bílou tvář.

Vzbudím se a podívám se na hodiny. Myslela jsem, že jsem spala hodiny, ale uplynulo jenom dvacet minut.

Ashley na mě hledí s úsměvem a já se zamračím. "Něco vtipnýho?"

Její úsměv zmizí. "Jsi podrážděná, když je ti špatně."

Jsem sarkastická. "Promiň, vstanu a zakřepčím ti."

Ignoruje mě a sáhne za mě pro láhev vody. "Vypij to."

Vezmu si od ní chladnou láhev a skoro se dokážu usmát. "Děkuju, promiň, že jsem taková."

"To je dobrý."

Napiju se a odložím láhev zpátky na stolek u postele. Oči mám napůl zavřené. "Přísahám bohu, že zjistím, kdo nás nakazil, a vyřídím si to s nima."

"Ty a tvá babička jako zásahová jednotka?"

"Ne, já a ty," vydechnu.

"Co budeme mít na sobě?"

Otočí se k ní čelem a pokusím se usmát. Místo toho se mi na tváři objeví bolestivá grimasa. "Já budu normálně oblečená, ale ty na sobě nebudeš mít vůbec nic. A až jim všem nakopeme zadky, já zmaluju ten tvůj za to, že kvůli tobě umírám."

"Máš střevní chřipku, Paula to včera říkala."

"Prosím tebe, co ta ví?"

"Je to doktorka."

Potlačím zanaříkání bolestí. "Fakticky?"

Ashley mi dá pusu na rozpálenou tvář. "Vyspi se."

"Už tu nechci být, jsem tu věčnost."

"Dolů jít nemůžeme, máma nás zabije, jestli to rozneseme po domě."

"Ale jde jenom o ni a je v práci," poznamenám.

Jsme v obýváku. Vedle sebe mám pana Kyblíka a prakticky se vznáším ve vzduchu vzhledem k množství dek, které mi tu Ashley rozložila.

Není u mě, ale vím, že je poblíž. Slyším po dlaždicích známé tiché ťapání jejích nohou.

Téměř usnu, když vtom se mi zvedne žaludek a tentokrát to není bolestí. Ta potvora vaří!

Opět se mi zvedne žaludek. Nakloním hlavu dopředu a přikryju si pusu dlaní.

Bože, řekla jsem jí, že ta rána do hlavy o futra byla nehoda a ona vytáhne tohle?!

Rukou si pořád pevně zakrývám pusu, když mi strčí pod nos talíř s míchanými vajíčky a slaninou. "Máš hlad?"

Jednou ji zabiju, přísahám. Osobně pohřbím její drobné tělo.

Znovu se mi zvedne žaludek a také mám pocit, že se mi někdo provrtává lebkou. Nedokážu jí ani odpovědět, je mi příliš zle. Jen se na ni zamračeně podívám.

Jsem si poměrně jistá, že by ji ten můj pohled zabil, kdybych se na ni dívala dost dlouho.

Vypadá trochu nesvá. "Tak já to teda odnesu..."

Počkám, až se dostane do bezpečné vzdálenosti, odendám ruku, kterou jsem si zakrývala ústa, a několikrát se zhluboka nadechnu. Z očí mi stékají slzy z toho, jak jsem na tom špatně.

Ashley je zpátky a já se nesnažím zakrýt svůj obličej.

"Spencer, moc mě to mrzí, nenapadlo mě, že ti to bude tolik vadit."

Přikývnu, přijímám její omluvu, ale pořád brečím.

Pokyne mi, abych si zkusila sednout, což udělám. Čekám, až si sedne za mě. Nohy má po stranách mého těla a nechá mě se o ní zády opřít.

Trochu se předkloní a políbí mě na vlhkou tvář. "Neplač, broučku, nelíbí se mi, když brečíš."

"Promiň," vzlyknu.

Znovu se předkloní, něžně přitiskne hlavu k mé a zašeptá: "Prospi se." Pak natáhne ruku a o něco víc mě přikryje.

Uplynuly tři hodiny a já z nich spala třicet minut.

Co je sakra s mým tělem, že mi nedovolí spát?!

Gauč v obýváku mě už omrzel, jsme zpátky v Ashleyině pokoji. Nabídla se, že mě nahoru vynese, ale já to okamžitě odmítla, protože když jsem ji já stěží dokázala donést z koupelny do pokoje, tak Ashley by mě tam v žádném případě nedokázala donést až z obýváku v přízemí. Zvlášť když je technicky vzato pořád nemocná, pořád je bledá a já jsem mrtvá.

Vypadáme teď děsně sexy, měly bychom se vyfotit nebo tak něco, abych měly památku.

Ležím na dece, je mi strašné horko a mám migrénu, která mi chce rozštěpit lebku na dvě půlky, takže když uslyším smát se a křičet před jejich domem Ashleyiny sousedy, nejsem šťastná mrtvola.

Doklopýtám se k oknu a co nejvíc ho otevřu. "Držte sakra huby!"

Jakmile mi ten ohlušující výkřik vyjde z úst, chytnu se bolestí za hlavu a snažím se zabránit dalšímu přívalu slz.

"Spencer, buď ticho, Ježíši."

"Já je zabiju."

"Nezabiješ nevinný děti."

Musím si lehnout, nebo vypadnu z okna.

"Jsou to parchanti a nemyslím, že někdy budeme mít děti. Zamítám to, budeš si muset najít jinou buchtu, která by tě zbouchla."

Píchne mě prstem do břicha. "Ale já chci, aby mě zbouchla tahle buchta."

Bože, ta bolest.

Odstrčím jí ruku a opět se rozbrečím. "Přestaň mě nutit v pláči!"

"Omlouvám se."

"Přestaň na mě křičet!"

Usmívá se.

Opět mě píchne v břiše a já instinktivně skrčím nohy. Hlas mám zaškrcený a slabý. "Chceš, abych ti smazala ten úsměv z tváře?"

"Jako bys to v tomhle stavu dokázala." Odmlčí se a pohladí mě po ruce. "Vím, že je ti hodně špatně, Spencer, ale už to nebude trvat dlouho, ano?"

Trapně přikývnu a zavřu oči.

"Kromě toho si za to můžeš sama, to máš z toho svýho 'Já neonemocním, lalala'."

Jasně, jako bych někdy řekla lalala.

"To jsem neříkala."

"Ale říkala, asi tak milionkrát."

Dobře, má pravdu, ale na svou obranu musím říct, že takhle špatně mi nebylo víc než tři roky. A chytla jsem to od vy-víte-koho.

Zamračím se na ni a ucítím další bolest v břiše. "Umírám," zaskuhrám po tisící.

"Jsi hrozná fňukna."

Proč mě pořád uráží?!

Rozechvěje se mi spodní ret a Ashley si mě přitáhne k sobě. Říká mi, že se omlouvá a že jsem rocková hvězda.

Tahle rocková hvězda umírá.

64

Do háje s tím 'jednodenním' virem.

Do háje s tím, kdo mě nakazil.

Do háje s Clayem.

Do háje s Ashley za to, že je jí líp.

A, Bože, do háje se všemi.

Umírám.

Už je to skoro třicet hodin, proč mi není líp? Jsem dobrý člověk... do určité míry, proč je mi takhle špatně? Co jsem udělala, že jsem si tohle zasloužila?

Potím se jako prase, je mi děsné horko.

Ashley je zpátky, šla pro něco dolů. Řekla mi pro co, ale neslyšela jsem ji. Neplýtvala jsem na to posledními drobnými zbytky energie.

Sedí na posteli vedle mě a odhrnuje z tváře vlhké vlasy. Cítím, že se na mě usmívá.

Co je to tu cítit?

"Ash?" zeptám se slabě.

"Jo?"

Potlačím zadávení. "Co je to tu cítit?"

Začichá kolem sebe. "Já nic necítím."

Jasně.

Znovu si opatrně přičichnu. "Navoněla ses."

"Já vím. A?"

"Navoněla ses, jdi pryč, smrdíš."

"Miluješ mou voňavku, a pokud tu někdo smrdí, tak jsi to ty."

Třese se mi hlas. "Nezájem."

"Přestaň brečet, nemyslela jsem to tak."

"Já nebrečím a myslela jsi to tak."

"Ale brečíš," nakloní se a políbí mě na tvář, "broučku."

Slzy, které hrozily vyřinutím, mi teď tečou po tváři. "Kde je moje sladká Ashley?"

"Je mrtvá, já jsem tě přišla utužit."

Trochu zvednu nohy a stočím se do kuličky. "Nechci se utužit."

"Kde je moje rocková hvězda, hm?"

"Umírá," zafňukám.

Trochu se na posteli posune, lehne si na záda a nadzvedne ruku. "Pojď ke mně."

Mlčky vyšpulím spodní ret, položím si hlavu na její rameno a dám jí ruku přes břicho. Jednu ruku mi přesune na předloktí a druhou mi ponoří do vlasů. Jemně mi masírováním ulevuje od třeštění hlavy.

"Kouzelný prsty," zopakuju tiše její slova ze včerejška.

"To si piš."

"Nechci umřít, Ash, stýskalo by se mi po tobě."

"Spence, já vím, že to není jednodenní virus jako u mě, ale vážně, dej tomu pár dní a budeš zase ve formě, ano?"

Otevřu pusu, abych zareagovala na něco, co právě řekla, ale Ashley mě předběhne. "Jsi nádherná, broučku."

Opětovně se slabě nadechnu a vydechnu. "Díky."

Cítím, že se snaží nerozesmát, ale nic k tomu neřeknu, jsem příliš unavená.

Přiloží mi rty ke spánku. "Vyspi se."

"Nemůžu," zašeptám.

"Proč ne?"

"Pořád se mi zdá o Clayovi."

"Co se stalo v poslední snu?"

Znovu se rozpláču, samotná myšlenka na to je hrozivá. "Ukradnul mi Pepsi."

Slyším, jak se Ashley zajíkne, spolkla zasmání, než jí uniklo ze rtů. "Jé, neboj, pokud ti jí zase bude chtít ukrást, budu tu a vyřídím si to s ním."

"Slibuješ?"

"Slibuju, teď se prospi."

Trochu se zavrtím, abych si udělala pohodlí, aniž bych ležela na břiše, a Ashley o něco zpevní své sevření.

"Dobrou, Ash," zašeptám, ačkoli je teprve odpoledne.

"Dobrou."

Zavřu oči a téměř okamžitě mě pohltí spánek, poslední, co slyším, je Ashley, jak šeptá, že mě miluje.

Opět se skláním na záchodovou mísou.

Vůbec nechápu proč, už nemám co vyzvracet, ale je to... no, neřeknu vám, co je to, není to důležité.

Ashley zůstává věrně po mém boku, drží mi vlasy a tře záda, zatímco si opírám hlavu o předloktí a snažím se dýchat a přestat brečet.

Co je to se mnou? Myslím, že tak moc jsem ještě v životě nebrečela... nikdy.

"Otrávila jsi mě," zaskřehotám.

Ashley to hloupé obvinění ignoruje. "Chceš vodu?"

Jasně, dostaňme do mě ještě něco, ať má co naposledy vyzvracet.

"Ne."

"Musíš pít, Spence, budeš dehydrovaná."

"To je mi fuk."

"Vypij to, nebo zavolám Paule."

Nevím, jak s ní můžu vydržet.

Zamračím se, vezmu si od ní sklenici vodu a trochu se napiju.

"Spokojená?"

"Prozatím."

Odložím skleničku a lehnu si na podlahu. "Ashie…," zakňourám.

"Oslovila jsi mě Ashie?"

To bylo nahlas? Jejda.

"Ne."

"Lhářko."

Zabručím nad její odpovědí a ona si ke mně přidřepne. "Ukaž, odnesu tě."

"Neuneseš mě."

"Ale unesu, zapumpovala jsem si s činkama, když jsi spala."

Udělám obličej. "Zapumpovala?"

"Sklapni a zvedni hlavu."

Udělám, co mi řekla, a Ashley mě zvedne, což u mě vyvolá první úsměv za více než dvacet hodin. "Zbožňuju, když děláš chlapa."

"Blížíme se ke dveřím."

Pochopím to varování. "Promiň."

Jsme skoro v jejím pokoji. "Myslíš, že bys mě dokázala odnést dolů? Potřebuju si tam něco vzít."

Rozhodně mě tam odnést nedokáže, ale bude sranda sledovat, jak na to zareaguje.

"Dobře."

Páni, to jsem nečekala. Ani odtamtud nic nepotřebuju. Měla bych ji zastavit, že? Nechat jí ušetřit energii?

Přesto mi ta slova nějak uvízla v krku a mlčky si užívám její blízkosti.

Položí mě na gauč a ztěžka oddychuje. "Fajn, co potřebuješ?"

Rozhlédnu se po místnosti po něčem, co bych mohla potřebovat, ale nic nevidím. "Ehm..."

"Ty vůbec nic nepotřebuješ!"

Přiložím si dlaně na uši a z toho pohybu mě píchlo v břiše. "Nekřič, máš tu nemocnýho člověka."

"Proč jsi chtěla, abych tě sem odnesla, když nic nepotřebuješ?"

Lehce bouchnu do gauče sevřenou pěstí, použila jsem k tomu skoro všechnu svou sílu. "Mám tvýho pokoje už pokrk."

"Jsi jako malá, Spencer."

"Jsem nemocná."

"Já vím, broučku, ale není to konec světa, budeš v pořádku."

Chystám se odpovědět, když vtom uslyším zastavit před domem auto.

"Tvá máma skončila dneska v práci dřív."

Ashley, která vypadá rovněž překvapeně, vstane, aby se podívala z okna. "Ehm... to není moje máma."

Ne!

"Ashley, tu vodu jsem vypila!"

"Já nic neudělala!"

Vůbec netuším, jak jsem to dokázala, ale vstala jsem z gauče a srazila Ashley na zem, aby ji Paula neviděla.

"Spencer, to bolelo."

Zakryju jí dlaní pusu a přiložím si prst ke rtům, abych jí naznačila, aby byla zticha, přičemž se snažím ignorovat neviditelný nůž v břiše.

Když zazvoní zvonek, cuknu sebou a Ashley se rozesměje. Naznačím jí pusou 'Sklapni' a ona se zatváří přihlouple, čemuž se musím usmát. Potvora.

Další zazvonění, které mě tentokrát nevyleká, čekala jsem ho. To neznamená, že mi v hlavě nezaznělo tak... patnáctkrát.

Uslyším zvuk vzdalujících se podpatků a téměř se usměju. Kývnu na Ashley, že může vstát, a ona natáhne ruce, abych ji za ně chytla.

Ještě ji nechytnu, Bože, vyčerpalo mě to a ehm... měla by se místnost tak otáčet?

Zvednu se na kolena a otočím se. Napůl otevřenýma očima spatřím blízko okna Paulin obličej a málem vyskočím z kůže.

Snažím se zbavit výrazu hrůzy v obličeji, ale Ashley si ho stejně všimne a dloubne mě do ramena, aby do Paula neviděla.

Jsem na to příliš unavená.

Ashley dojde ke dveřím a sotva je odemkne, Paula vrazí dovnitř a přidřepne si vedle mě. "Spence, ty má chudinko."

Jé, zní ustaraně.

"Mami," zakňourám a zahlédnu, jak Ashley obrátí oči v sloup.

Než ji můžu zarazit, položí mě na záda, vyhrne mi tričko a odhalí mi břicho. "Mami", vyslovím to tak, jak jsem vyslovila všechno v posledních hodinách, zajíkavě, a chci si tričko zase stáhnout dolů.

"Nebuď hloupá, Spencer, když jsi byla malá, utírala jsem ti zadek. Všechno jsem to už viděla."

Nemám šanci ji okřiknout, ať to neříká před Ashley, protože mě silně píchne do břicha, což vyvolá další ostrou bolest.

"Au!"

"Promiň, srdíčko," dá ruce pryč, ale místo toho, aby mi stáhla tričko zase dolů, zaboří mi prsty do břicha na druhé straně. Nespokojeně se zamračím.

Pořád mě prohmatává. Otočím hlavu na Ashley a natáhnu k ní ruku. "Ash," zakňourám.

Usměje se na mě a předvede 'jé' výraz.

Náhle mám pocit, jako by na mě někdo chrstnul kýbl studené vody. Myslím, že se třesu, a dech mi uvízl v krku.

"Jéje," zašeptám.

Neviděla jsem přiběhnout Ashley, ale klečí teď vedle mě. "Spence, je ti něco?"

Nemůžu mluvit, točí se mi hlava, šíleně se mi točí hlava.

"Spencer, odpověz mi."

Sotva cítím svou ruku na jejím koleni. Jsem trochu vyděšená, tohle rozhodně není jednodenní virus.

Myslím, že se teď třesu ještě víc, a zavřu oči. Pocitu závratě se ale vůbec nezbavím. Píchne mě v břiše a tiše zasténám. Myslím, že to bylo tiše, nejsem si jistá.

Ashley má ruce na mém obličeji, stírá mi slzy, o kterých jsem ani nevěděla, že mi vyhrkly.

Kvůli další bolesti mírně prohnu záda. Nedokážu přesně určit, kde mě to bolí, ale bolí to zatraceně moc.

Paula něco rychle řekne, ale nezachytila jsem to. Jen ucítím, jak mi Ashley sklouzne rukou pod záda, druhou mi dá pod nohy a zvedne mě. "Mám tě, broučku."

Než vyjdeme z domu, ztratím vědomí.

65

Opět se přede mnou objeví malý, hrozně vymalovaný pokoj a řeknu si, že tentokrát už zůstanu vzhůru, místo abych znovu usnula. Už jsem se probudila dvakrát, v obou případech na pár vteřin, a pak jsem opět usnula. Zatracená narkóza, nejspíš jí použili příliš, aby se mohli pořádně vynadívat. Zažaluju je. Jo... to je dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že s Ashley nebudeme mít děti, můžeme místo toho žít z těhlech peněz.

Nemůžu se dočkat, až jí řeknu ta důležitá slova.

"Spence, jsi vzhůru?"

Tady je...

Jsem ještě příliš omámená, než abych mohla mluvit, tak to jen potvrdím přikývnutím a uvědomím si, že mi pevně svírá ruku.

"Jsi v pořádku?"

Znovu přikývnu, ve skutečnosti o té otázce ani o tom, jak mi je, nepřemýšlím.

"Chceš vodu nebo něco?"

Chvíli o té její matoucí otázce přemítám, až mě z myšlenek vytrhne. "Vodu?"

Další přikývnutí. Trochu se posadím a syknu bolestí z náhlého zatahání na pravé straně břicha.

Panebože.

Budu mít jizvu.

Co když Ashley jizvy nesnáší a dá mi kopačky?

Málem se z té myšlenky rozpláču a Ashley se víc nakloní nad postel. "Proč brečíš, Spence?"

"Jizva," dokážu zašeptat.

I přes tu neurčitou odpověď pochopí, co se snažím říct, a zvedne si mou ruku ke rtům. "Budu na tobě zbožňovat každou jizvu."

"Slibuješ?"

"Slibuju."

Spokojená s její odpovědí se znovu pomalu posadím a nechám ji, aby mi vodu prakticky nalila do pusy. Myslím, že jsem zamumlala poděkování, ale nejsem si jistá.

V podstatě vzápětí po tom napití jsem opět usnula. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale Ashleyino oblečení je pamačkanější a sama vypadá vyčerpaně, hlavu má položenou na posteli vedle mé ruky.

Nikdy předtím jsem narkózu nepodstoupila, ale můžu bezpečně říct, že mě z ní pořádně svědí nos, jako bych měla hodně silnou alergii. Jak už jsem říkala, zažaluje je.

"Hobite?" zašeptám.

Zamumlá nezřetelné 'co?'.

"Potřebuju natřást polštář."

Nemyslím to vážně, mimochodem, jen chci slyšet její hlas.

Probere se. Cítím, že se usmívá, a to jako vždy vyvolá úsměv i u mě.

Zvedne hlavu a upře své unavené oči do mých nejspíše stále omámených. "Bože, chyběla jsi mi."

Přestože jsem byla většinu času mimo, i tak cítím, že mi chyběla. "Ty mě taky."

Vzpomenu si na ta slova, která jí toužím říct.

"Umírám touhou říct ti jistá slova, Ash."

Rozkošně se usměje. "Taky tě miluju."

Jé, to je milé.

"To jsem nechtěla říct."

"Co jsi chtěla říct?"

"Říkala.jsem.to," usměju se, že jsem měla celou dobu pravdu.

Zasměje se. "Cože?"

"Říkala jsem ti, že umírám, ale poslouchala jsi mě? Neeee. 'Spencer, jsi hrozná fňukna', 'Zítra ti nic nebude', 'Bebíčko'." Usměju se, aby věděla, že se nezlobím. "Tak kde je má omluva?"

"Omlouvám se, broučku."

Přikývnu. "Druhou část, prosím."

"Měla jsi pravdu a já se mýlila."

Usměju se tomu. "Třetí část?"

"Příště ti budu věřit."

Další úsměv. "A čtvrtá část?"

Předkloní se a políbí mě. "Miluju tě."

Víte, co se říká o dokonalých okamžicích, že?

Kluci je vždycky zničí.

"Spence, jsi vzhůru!"

"Ne asi," zamumlám.

"Cože?"

Nasadím falešný úsměv. "Řekla jsem, že jo."

Jo, je to pan Rád kradu Pepsi, má kytky. Karafiáty nesnáším, ten držgrešlovej haj-

Ashley do mě dloubne. Nevím, jak vždycky pozná, co se mi honí hlavou, ale jde z toho trochu strach.

"Jak se cítíš?"

"Jako by mi prasklo slepý střevo."

Rozesměje se a já se přinutím k úsměvu.

Počkat, pokud je tu Clay, znamená to, že...

"Glene, přidej do kroku!"

Ne!

Vzdychnu nad blížící se pohromou a pohlédnu na Ashley, která se na mě usmívá. Nemůžu si pomoct a upřímně jí úsměv oplatím a mírně zvednu oči v sloup.

"Spencer!"

Proč na mě všichni hulákají?

Než mám šanci ji přivítat, neohrabaně mě sevře v náručí. Ramenem mi zakrývá pusu a dusí mě.

Rychle se odtáhne a položí mi dlaň na tvář. "Je ti dobře? Máš vodu? Cítíš se omámeně? Nemáš hlad?"

Snažím se nesvraštit nad tím přívalem otázek obočí. "Ehm... ano, ano, trochu a ne."

Odstoupí ode mě a začne si procházet mou kartu. "To je normální, za pár hodin to přejde."

"Dobře."

"Otec je na cestě, srdíčko."

Zopakuju svou předchozí odpověď.

Clay sáhne do batohu. Proč si vzal do nemocnice školní batoh, fakt netuším.

"Tu máš, Spence."

Pohlédnu na jeho natažené ruce a neubráním se zamračení.

Přinesl mi domácí úkol.

Zírám na učebnice a pak se zamračením vzhlédnu k němu, mlčky se ho ptám, proč mi je sakra podává.

Vzniklé napětí prolomí Ashley, když si od něj učebnice vezme. "Díky, Clayi."

"Žádný problém," usměje se a pak v podstatě vyhopsá z pokoje.

Zvednu pomeranč, hodím ho za jeho vzdalující se postavou, a kdyby mě Ashley nechytla za zápěstí, zasáhl by ho přímo do hlavy.

Jen počkej, ještě jsme spolu neskončili.

Paula zamumlá něco o konzultaci a nechá mě s Ashley samotnou.

Nadechnu se tak zhluboka, jak to kvůli břichu jde, a vydechnu, abys se alespoň částečně zbavila své zlosti.

Všechno je to na mě právě teď příliš.

"Ash," zakňourám tenhle týden po milionté.

"To bude dobrý, uděláme to spolu."

Vím, že mluví o tom úkolu, ale stejně se usměju. "Postel je dost velká."

"Co?"

Trochu se posunu a zvednu deku, aby si mohla vlézt ke mně a mému téměř nic nezakrývajícímu nemocničnímu úboru. "Rychle, než sem někdo-"

"Nebudu s tebou spát, když tě zrovna operovali, Spencer."

"Proč ne?"

"Ty víš proč."

Jo... vím.

"Ten nemocniční úbor s tebou nic nedělá?" popichuju.

"To ne, rozhodně se mnou něco dělá."

Usměju se a pokusím se trochu protáhnout. "Jo, já a můj nahej zadek."

Usměje se. "Ty a tvůj nahej zadek," zopakuje po mně.

"Mám se projít?"

Naši chvilku přeruší nějaký debil, který mi na hruď hodí časopis. Ten debil je Glen a ten časopis pochází z jeho 'vkusné' sbírky.

"Žiješ, super, měj se," pronese lhostejně a odejde z pokoje.

Je to vůl.

Tyhle časopisy ve skutečnosti nemusím, některé jsou dost úchylné, ale zvednu ho a začnu jím listovat. Rozložím prostřední stránku a v předstíraném šoku vykulím oči a nechávám je tam přilepené, abych donutila Ashley k reakci. Nemusím čekat dlouho. Vytrhne mi časopis z rukou a hodí ho do koše.

"Žárlíš?"

"Ehm, na slečnu Prsatici? Ne."

Usměju se tomu a poklepu vedle sebe. "Budu hodná, jenom tě chci vedle sebe."

Věnuje mi pohled, ale vyhoví mi a opatrně si lehne vedle mě. "Je to takhle dobrý? Nebolí tě to, že ne?"

Chvíli trvá, než si udělám pohodlí, ale pak je mi tak příjemně, že bych nejspíš mohla takhle opět usnout.

"Nebolí."

Ashley chvíli mlčí, jen si hraje s mými prsty. "Musíš se přestat nechávat hospitalizovat, Spence."

"Pokusím se."

"Moc mě mrzí, že jsem ti nevěřila."

"To je dobrý."

Znovu se odmlčí, ale ne nadlouho. "Mrzí mě, že jsem ti vylila na hlavu Pepsi."

"Mrzí mě, že jsem na tebe hodila mouku."

"Mrzí mě, že jsem ti potřela obličej máslem."

"Mrzí mě, že mi prasklo slepý střevo."

"Mrzí mě, že jsem ti zabránila, abys trefila Claye pomerančem."

"Mrzí mě, že jsi šáhla Paule na zadek, matkomrdko."

Tiše se zasměje. "Miluju tě."

Opět se usměju a přitisknu konečky prstů k jejím. "Taky tě miluju."

Znovu začínám být unavená, to ta blízkost Ashley a ta zatracená narkóza...

"Ash," zašeptám z její hrudi.

"Ano?"

"Budu spát."

Zpevní své objetí. "To je v pořádku, broučku, zůstanu u tebe."

Miluju svou matkomrdku.

66

Včera jsem jednou zvracela, myslela jsem, že mě někdo bodá. Jak mám v klidu zvracet, když mám pocit, že mi prasknou stehy?

Na tohle není lidský tělo uzpůsobený, nebo alespoň moje ne. Nemůžu ani chodit, aniž by to nebolelo. Nejspíš jsem se neměla snažit zabít Claye tím pomerančem, co? Nemůžu říct, že by to nebolelo jako čert.

Jsem sama, všichni včetně Ashley jsou ve škole nebo v práci. Říct, že se nudím, je slabé slovo.

Poslala jsem jí jednu nebo dvanáct nemravných textovek.

Jedna odpověď: '*Sklapni!*'

Nezájem, stejně se jí líbily.

Zablokovala jsem si číslo a poslala textovku i Clayovi. 'Za sedm dní zemřeš.' Nebylo to ani originální, ale odpověděl: 'Panebože, kdo je to?!'. Je to idiot.

Zabavila jsem se koukáním na Gumídky, neříkejte to Ashley, ale ten animák tajně zbožňuju.

Teď běží Rychlá rota, broukám si úvodní písničku a málem dostanu infarkt, když ucítím na rameni něčí ruku.

Vzhledem k svému stavu nemůžu vyskočit na nohy a bránit se, tak zůstanu s vykulenýma očima a bušícím srdcem sedět na místě.

"Jé, ty koukáš na Rychlou rotu?"

Sleduju, jak ta osoba přeskočí přes opěradlo gauče a posadí se vedle mě. "Bože, vyděsila jsi mě, Ashley!"

"Tebe vyděsí všechno."

Ignoruju to. "Proč jsi tady?"

"Ty mě tu nechceš?"

"Ne, chci, ale je jedenáct, škola ještě neskončila."

"Já vím," změní výraz v téměř truchlivý, "umřel mi pes."

Chystám se jí říct, že je mi to líto, když mi dojde, že... Ashley nemá psa.

"Nemáš psa."

"No, teď už ne."

Myslím, že bych si páchnoucího psa pobíhajícího po jejím domě už všimla. "Neumřel ti pes, Ashley, protože jsi psa nikdy neměla."

Roztomile se na mě usměje. "Ne, nikdy jsem psa neměla."

Také se na ni usměju. "Tak proč jsi tvrdila, že ti umřel?"

"Protože mě pustili ze školy dřív. Bože, Spencer, máš hrozně dlouhý vedení."

"Jsi hrozná lhářka, Ashley. Neměla jsi to říkat, špatná karma, slečinko."

"Prosím tebe, ty máš dost špatný karmy za nás obě."

"Lžeš a urážíš mě, zatímco já si dělám starosti... myslíš, že jsme si prohodily těla jako v Mezi námi děvčaty?" zeptám částečně vážně.

"Nejsem tvoje matka a nevzpomínám si, že bych posílala nemravný textovky já tobě nebo výhružky smrtí Clayovi. A vážně, Spencer, už ho nech být, ano? Já vím, že ti ukradnul Pepsi, ale byl to jenom sen, nechat mu srazit prádlo a stáhnout mu do laptopu gay porno už stačilo."

Povzdechnu si. "Jo... asi jo."

Odmlčí se a já se k ní pomalu nakloním. "Nechceš si dopřát vlastní porno?"

"Toho tématu jsme se už dotkly, Spencer."

"Ne, nedotkla ses ničeho."

Pozvedne obočí a nakloní hlavu trochu na stranu, říká mi tak 'to na mě nezkoušej'.

Je to sexy.

Zatracená Ashley.

Upnu pozornost zpátky na obrazovku, profesor Nula je hotový Clay.

"Nemůžu uvěřit, že sis ze mě dělala srandu, že se dívám na Toma a Jerryho, když se sama díváš na Rychlou rotu."

"Rychlá rota je stokrát lepší."

Mírně obrátí oči v sloup. "To určitě."

Pokrčím rameny, už o tom nechci mluvit. "Mysli si, co chceš, Gedžitka je super."

"Jak můžeš mít slabost pro animovanou postavičku a hej, to ti nestačím?"

Všimnu si jejího přihnaně smutně našpuleného spodního rtu. "Samozřejmě, že stačíš, neřekla jsem, že mám pro ni slabost, řekla jsem, že je super," udělám pauzu, "a nechtěj, abych začala o tvý slabosti pro Toma."

"Ale on je to takovej hroznej chudák."

Usměju se. "Jo, to máš pravdu."

"Spencer?"

"Co?"

"Tohle je hodně divnej rozhovor."

S tím musím souhlasit.

"Jo, ehm... ukaž mi kalhotky."

Ignoruje mě a vydá se směrem do kuchyně, zatímco já toužebně zírám na dolní část její vzdalující se postavy.

Promluví na mě z kuchyně. "Dala by sis něco dobrýho, miláčku?"

Zajímalo by mě, jestli tyhle věci říká schválně...

"Jo."

"Co chceš?"

Jak bych to vysvětlila...

"Chci sendvič."

Vidím, jak přejde na druhou stranu kuchyně a zvedne toastový chléb. "Dobře, jakej sendvič chceš?"

"Ten nejsladší."

"Myslíš... s džemem?"

"Ne, sladší."

"To ti ho mám polít sirupem?"

Je tak roztomilá, že to ani není možný.

"Chci, aby chleby po sobě lehce klouzaly."

"Takže... hodně másla? Nechceš radši párek?"

Blé, fuj, ne. Nikdy.

"Ehm.... ne, díky."

"Nebudu ti dělat sendvič s džemem politej sirupem, Spencer."

Během našeho 'rozhovoru' se mi podařilo vstát z gauče a nenápadně se přikrást do kuchyně. "Nechci džem a sirup, Ashley, chci 'sendvič', kterej budeme tvořit ty a já."

Plácne mě po ruce. "Jsi hrozný prase! Vyndala jsem chleba a všechno."

Sklopím zrak na její hruď. "To něco jsi nechala schovaný."

Zasměje se a sklopí zrak na mou hruď. "No, ty taky."

Vykulím oči, nemůžu uvěřit svému štěstí. Začnu si rozepínat halenku, ale Ashley mě chytí za ruku. "Sice bych se na ně ráda podívala, Spencer, ale nechci, aby sis myslela, že to povede k něčemu, k čemu to nepovede. Aspoň ne dneska."

Nejsem překvapená, tohle už jsme párkrát probíraly... jen během dneška.

"Fajn."

"Nezlob se na mě."

"Nezlobím se na tebe, Ashley, jenom jsem frustrovaná ze... všeho."

"Ber to z tý lepší stránky, jakmile ti vyndají stehy, můžeme uzavřít další sázku."

Usměju se nad tou úžasnou představou. "Jo, to by bylo fajn."

"Ale nemysli si, že jsem zapomněla na tu první, pořád mám v plánu vybrat si výhru."

"Nemyslíš, že už jsem trpěla dost?" Trochu si zvednu halenku, abych jí ukázala stehy, ale Ashley mě zarazí.

"Nechci je znova vidět, vypadají divně," pauza, "a nebudeš trpět. Teda možná si to budeš myslet, ale půjde o něco, co už s tebou chci dlouho podniknout."

"Nová poloha?"

Té otázce se usměje. "Ehm... ne."

"Propíchneme Clayovi pneumatiky?" zeptám se s nadějí v hlase.

"Nechci mu propíchnout pneumatiky... takže ne."

"Zatímco bude spát, zalepíme mu pusu?"

"Co kdybych radši zalepila tu tvou, hm? Jsi hrozně zlá, Spencer."

Vím, že to nemyslí vážně, prozrazují jí oči. "Myslím, že to by nešlo, na to mou pusu příliš zbožňuješ."

Opře se o linku. "Tolik zase ne."

"Myslím, že tu někdo lže."

"Myslím, že si tu někdo něco namlouvá."

"Myslím, že se tu někdo mýlí."

"Myslím, že si tu někdo o sobě moc myslí."

"Myslím, že někdo by sem měl přijít a políbit mě."

"Myslím, že někdo by měl přijít sem a políbit mě."

"Myslím, že někdo-"

Zarazím se, protože Ashley ke mně přistoupí. "Bože, ty musíš mít vždycky poslední slovo, co?"

Uculím se. "Ne."

Přitiskne se ke mně, přičemž dává pozor na mé stehy. "Takže ty chceš pusu, hm?"

Vyšpulím spodní ret a přikývnu, ale pak mě něco napadne. "Počkej," řeknu a vrátím se pro něco do obýváku. Daný předmět posunuju nohou po podlaze, protože nejsem schopná se pro něj ohnout. Dostrkám ho Ashley k nohám. "Tady máš, miláčku."

Sklopí zrak na Zlaté stránky u nohou a pak pohlédne zpátky na mě... a pak opět dolů. "To si děláš srandu."

"Nechci si zlomit vaz, až tě budu líbat, Ježíš."

Vidím, že se snaží nerozesmát. "Ty jsi ta největší blbka na světě, Spencer."

"Aspoň nejsem nejmenší."

"Hrozně originální."

"To bych řekla."

Poklepu na vrchní stranu Zlatých stránek nohou. "Dělej, Ash, chci pusu."

Zvedne obočí. "Tak mě urážíš? Úžasná logika."

"Vždyť víš, že zbožňuju tvou malou... ovatost."

"To není slovo."

Příliš mluvíme, přespříliš.

"Bože, už mě polib. Člověk by si začal myslet, že jsi přešla na kluky."

Její oči ožijí. "Jo, Orlando Bloom, to bych si dala líbit."

Zamračím se, přestože vím, že si dělá srandu, a rozejdu se do obýváku. "Nechám tě tu snít o tvým chlapovi."

Zastaví mě její ruka na zápěstí. "Ty jsi jedinej chlap, kterýho potřebuju, broučku."

"Hej!"

"Teda žena."

Když mi přejede prsty po citlivých ramenou, nemůžu si pomoct a cuknu sebou. Snažím se nerozesmát a odtáhnu se, fakt se snažím.

"To je... to-, panebože, přestaň," směju se a uhýbám před jejími prsty ramenem.

Vypadá hrozně roztomile, zatímco se mi směje, a tentokrát chytnu za ruku já ji a vedu nás do mého pokoje. Je mi jedno, že nebudeme mít sex, prostě ji budu hodiny líbat.

Den vyndání stehů si rozhodně označím v kalendáři.

67

Právě jsem vzbudila sama sebe takovým tím trhnutím, víte, co myslím, že? Když se vám zdá, že máte spadnout, ale tak nějak tušíte, že je to jen sen, a pak se s trhnutím probudíte, když 'spadnete'. Mluvím o tom proto, že jsem se kromě toho trhnutí ještě málem řízla o papír. Ashley mi na čele nechala papírek se vzkazem.

Bylo to roztomilé, ona je roztomilá.

Popřála mi dobré ráno, vyjádřila přání, ať je mi líp a ať mám hezký den, a dodala, že se uvidíme večer. Podepsala to asi milionem 'polibků'.

Dnes má Paula volno, je dole a dělá bůh ví co. Nejspíš zase kouká na Desert Hearts nebo tak něco.

Nemůžu uvěřit, že Ashley opět uvidím až za nekonečných devět hodin, v sedm jde na večeři se svou mámou. Na můj popud tu včera přespala, asi ve tři v noci mě vzbudila s tím, že nemůže spát, protože ji pořád kopu. Moje chyba, hm? Nejspíš se mi zdálo o Clayovi.

Ne, že bych znala nazpaměť celý její denní rozvrh nebo tak, ale její dnešní den se skládá z pekla jménem střední škola, nákupu, zdřímnutí, večeře s mamkou a pak úžasných chvil se mnou.

Je mi příjemně a teplo... ale musím čůrat. Zatracený tělesný funkce.

Už mi rozpohybování netrvá tak dlouho, sice je to pořád nepříjemné, ale už jsem si na tu bolest a dělání všeho pomaleji zvykla.

První, co spatřím, když se na sebe podívám do zrcadla, je Ashleyina práce.

Ne cucfleky, ty nad krkem nevidím...

Mám na tváři stopy po lesku na rty.

Asi má pravdu, musím spát jako zabitá, protože podle všeho mě třikrát políbila a já se nevzbudila. Jeden otisk je rozmazaný, ale další dva ne.

Když si umývám obličej, musím se usmát, Ashley je to nejroztomilejší stvoření pod sluncem.

Nebudu čekat devět hodin, než ji uvidím, místo abych se vrátila do postele, se obleču a navštívím ji v pekle.

Sledujete někdy lidi při jídle a pak se jim smějete?

Někteří lidi jí hrozně směšně, jí, jako by měli místo pusy motor a žvýkají hodně rychle, někteří jí, jako by měli usnout, někteří jí, jako by měli orgasmus, někteří jí nechutně... a někteří jí prostě rozkošně.

To je případ Ashley, mimochodem.

Vidím ji sedět u stolu s nějakými holkami, které zběžně znám... tedy už jsem je potkala a všechno, představily jsme se, ale nikdy se nedokážu vzpomenout na jejich jména, takže čekám, až odejdou, abych měla vy-víte-koho jen pro sebe.

Nemusím čekat dlouho a Ashley zůstane o samotě. Psala textovku uplynulých... 56 sekund, ne že bych to počítala.

Tiše mi zapípá mobil. Jé, psala mně.

Zatím si tu textovku nepřečtu, zezadu dojdu k Ashley a chytnu ji za vlasy. "Naval svůj oběd, mrcho."

Neotočí se, aby se podívala, kdo to je. "Zapomeň, Barney."

Snažím se neusmát zvuku jejího hlasu. Pustím jí vlasy a posadím se vedle ní. Nakloním se, letmo ji políbím a kelímek nenápadně postavím vedle sebe, aby ho zatím neviděla. "Chyběla jsi mi."

"Jsi ve škole, i když se máš vrátit až v pondělí, je mi jasný, že jsem ti chyběla."

Pokrčím rameny. "Jo, no, občas se po tobě člověku zasteskne."

Zvedne zbývající půlku svého sendviče a posunu ji ke mně. "Samozřejmě, že ano, koukni na mně."

Obrátím oči v sloup, přestože jsem to, co jsem říkala, myslela vážně... nechci, aby si myslela, že jsem příliš změkla.

Odlomím půlku z půlky sendviče, kterou mi dala, a šoupnu ji zpátky k ní.

Jo... ráda se dělím.

"Jaký máš den?"

Udělá obličej. "Nudnej, co ty?"

Zazubím se. "Celý dopoledne jsem prospala."

"Šťastlivko."

Přikývnu na souhlas. "Jsi v pohodě?"

Přisune se ke mně blíž, abychom se dotýkaly nohami. "Teď už ano."

"Jé, stýskalo se ti."

"Ne."

Ještě o něco víc se k ní přitisknu, chytnu ji za tvář a natočím ji na stranu. Prohlížím si její roztomilý nosík a dotknu se ho prstem. "Panebože, on roste!"

Zasměje se a vymaní obličej z mých rukou. "Sklapni."

"Vypadáš unaveně, Ash."

"Protože jsi mě pořád kopala."

Zvednu kelímek s kafem, který jsem měla vedle sebe, a postavím ho na stůl před Ashley. "To jsem ti přinesla. Promiň, že jsem tě kopala."

Vypadá tím trochu zaskočená, ale nevím proč, ví, že bych pro ni udělala cokoliv.

"Děkuju."

"Zaplať," nakloním se blíž k jejím ústům a zavřu oči.

Místo toho, co jsem chtěla, se na stole objeví dolarová bankovka.

"Kde probůh prodávají kafe za jeden dolar?"

Sáhne do peněženky a vyndá další bankovky. "Kam je chceš?"

Á, kdybychom nebyly na veřejnosti...

"Prostě mi dej pusu, Ashley."

"Co když nechci?"

Odfrknu si. "Ale ty chceš."

"Vážně?"

"Hmm."

"Tak proto se pořád bavíme, protože tě chci tak moc políbit?"

Potlačím úsměv a zvednu kafe. "Fajn, tam my půjdeme, hezkej zbytek dne přeju."

Zasměje se. "Nebuď osina v zadku."

"A můj zadek chceš taky."

"Dobře, fajn, chci tvůj zadek a chci ti dát pusu."

"Je mi líto, nezájem, to už nespravíš," zamávám jí, "měj se, Ash."

Ujdu pár kroků, když mě chytne za zápěstí. "Jsi hrozná potvora, Spencer."

Vstřebávám tu urážku a hrdě se usměju. "Dem ode dne se mi víc podobáš."

"Jo?"

"Jo."

"Takže fialovým a... tloustnu?"

Nevěřím, že to řekla. "Jsi děsná potvora, Ashley."

Usměje se. "Nápodobně."

Jako vždy říká řeč jejího těla ‘chci tě’ a to přece nemůžu ignorovat.

"Nechceš se na zbytek dne zdejchnout a jít ke mně? Paula ti napíše omluvenku, když ji požádáš."

Zvažuje to, vidím to na jejím výrazu. "Lákavý, ale neměla bych. Ale uvidíme se večer, ne?"

Nad tou špatnou zprávou si povzdechnu. "Jo, jasně."

Usměje se mému zklamání. "Prospěje nám strávit nějakou dobu od sebe, potvrdíme si, že to dokážeme, že k sobě nejsme přirostlý."

"Ráda tě mám v sobě."

"Říkala jsem k sobě."

Vážně? Asi zase přání otcem myšlenky.

"Takže se naše představy rozcházejí?"

"Sejde na tom. Jsou tvý mládeži přístupný?"

Jak jinak.

"Pokud je pro tebe mládeži přístupný kódový označení pro do osmnácti let nepřístupný, tak jo."

Usměje se způsobem, který má vyhrazený pouze pro mě, na nikoho jiného se nikdy takhle neusmívá.

Neusměju se, jen na ni hledím a jo... pokud brzo neodejdu, sex na veřejnosti si budu moct ze svého seznamu míst odškrtnout.

"Musím jít, Ash."

Opatrně mi dá ruku kolem pasu. "Ne, nechoď."

To mé sebekontrole moc nepomáhá.

"Já... já musím," koktám, když mi náhle přitiskne obličej ke krku.

"Bože, ty voníš."

Zasměju se. "Blbko."

"Úžasně, voníš úžasně, Spence."

Snažím se.

A narozdíl od některých kluků na téhle škole se sprchuju.

"Ty taky voníš."

Cítím, jak se mi na krku usměje. "Díky."

"Polib mě," zašeptám co nejblíže u jejího ucha.

Vím, že to neudělá, ne před lidmi, takže mě nepřekvapí, když mě vezme za ruku a odvede mě na odlehlé místo, kde nás nikdo neuvidí.

Překvapí mě ovšem, když na mě prakticky skočí, jakmile si sednu. Nohy dá kolem mě a skloní se ke mně.

Naše oči se setkají a její jsou tmavé. Začnu dýchám trochu rychleji. Nemůžu se dočkat, až zase ucítím její rty.

Natáhne ruku a odhrne mi pramen vlasů za ucho. Očima prozkoumává mou tvář a já začínám být v rozpacích.

Jsem v rozpacích, dokud mi nepřejede palcem po tváři a nehlesne: "Tak moc tě miluju."

Nečeká na mou odpověď, smaže tu malou vzdálenost způsobenou tím, že mi sedí v klíně, a přitiskne své rty na mé.

Nejdřív je opatrná, líbá mě něžně, strašně něžně.

Něžné polibky se zavřenými ústy vyvolají slastné vzdechy, což vyústí v mokré polibky s otevřenými ústy, do kterých si teď vzdycháme. Dám jí ruce kolem pasu a přitáhnu si ji mnohem blíž k sobě, aniž bychom líbání přerušily. Ucítím, jak se její pánev začne pohybovat, nejspíše sama od sebe.

Sevře mi špičku jazyka mezi rty a pak ho chvíli masíruje, načež se odtáhne. Zhluboka oddechuje a opírá se čelem o mé.

Dvě věci.

Zaprvé: Nechci přestat. Nikdy.
Zadruhé: Miluju, když je její tělo takhle blízko u mého.

Také zhluboka oddechuju. "Proč jsi přestala?"

"Brzy zazvo-" Přeruší ji zazvonění školního zvonku.

"Jak jsi to věděla?"

"Než jsme začaly, podívala jsem se na hodinky."

Naznačím ústy 'aha'.

Povzdechne si, sleze ze mě a postaví se. "Měla bych jít."

Také vstanu, dám jí ruce kolem pasu a zopakuju její slova: "Ne, nechoď."

Hraje si rukama s mými vlasy. "Nevím, proč mi v poslední době tolik chybíš."

"Ty mně taky, Ash, ale večer budeme spolu, ne? Slibuju, že když u mě zase přespíš, nebudu tě kopat."

Její tvář se rozjasní. "Určitě se večer uvidíme a dobře," zasměje se, "ale jestli mě zase kopneš, nebudu se držet zpátky, taky tě kopnu."

"A já kopnu tebe."

"A já zase tebe."

"A pak z tebe strhám to málo oblečení, co budeš mít na sobě."

Znovu se usměje tím úsměvem, tím vyhrazeným pouze mně. "Fajn, ale v tom případě ti to budu muset oplatit."

"To mě má odradit?"

"Ne." Začne se ode mě odtahovat. "Měla bych jít, uvidíš se se mnou a mým pyžamem s ovečkama pozdějc."

Zbožňuju její pyžamo s ovečkama.

Když ji políbím na rozloučenou, dodám: "Užij si odpoledne a něco se nauč, ať jsi chytrá."

"Prosím?"

"Chytřejší."

Usměje se. "To je lepší a pokusím se. Pro tebe platí to samý, najdi si něco vzdělávacího."

"Jasně, pokusím se," napodobím ji s úsměvem. "Miluju tě."

"Taky tě miluju, buď dneska na Claye hodná."

Udělám obličej. "Možná."

Obrátí oči v sloup. "Ty se nikdy nezměníš."

Dívám se, jak odchází, a zamračím se tomu, jak evidentně přehnaně houpá boky, aby mě mučila.

Nebo to přidala na seznam věcí o ní, na které budu myslet a užírat se jimi, dokud ji znovu neuvidím.

Musím se něčím zabavit.

Ne, myslím, že se nikdy nezměním, alespoň co se Ashley týče.

68

Nudím se, komu trvá snězení večeře přes devadesát minut?

Odpoledne jsem se tak nudila, že jsem si trochu zdřímla. Spala jsem tři hodiny.

Mám pokoj jako ze škatulky a při uklízení jsem našla pod postelí nouzovou krabičku cigaret. Neptejte se mě, jak dlouho tam byly, protože to opravdu netuším. Úplně jsem na ně zapomněla a Ashley by měla být ráda, že jsem je místo toho, abych je vykouřila, dala Clayovi do pokoje, aby je tam našla Paula. Můžu se z čekání, až se vrátí z večeře s mámou, zbláznit.

Když zazvoní telefon a na displeji zahlédnu Ashleyino jméno, zazubím se a prakticky po něm skočím. Chvilku čekám, pak ho pomalu zvednu a klidně se ozvu: "Dům Sopránových."

"Á, to není dům Carlinových?"

"Ne, ale určitě vám mohu pomoci se vším, co potřebujete."

Slyším jí v hlase úsměv. "To je výborné, protože mě pronásleduje jedna holka, je úplně na zabití a nechce mi dát pokoj, chápete?"

Přikývnu. "Znám ten typ, také mám s jednou takovou osobní zkušenost, chcete, abych se o ni postarala?"

"To by bylo náramné, mám se postarat o tu vaši holku?"

"Pokud nemáte moc práce."

"Pro vás si čas najdu vždycky, jak jste říkala, že se jmenujete?"

"Henrietta."

"Hm, no, v tom případě, Henrietto, vím, že je to trochu narychlo, ale nechtěla byste si večer vyrazit? Ujistím se, aby ta vaše holka pochopila, jak se věci mají, a dala vám pokoj."

Teď se usmívám široce. "Mrcho."

Tiše se zasměje. "Ahoj, miláčku."

"Neříkejte mi miláčku, máš průšvih."

"Ale já si kvůli tobě vzala pyžamo s ovečkama."

Nedokážu předstírat, že se na ni zlobím, když jsi ji představím v tom pyžamu. "Dobře, fajn, ale jestli ještě budeš nějaký cizí holce, kterou neznám, nabízet, že si s ní 'vyrazíš', tak si mě nepřej."

"Ten rozhovor jsem nevedla sama se sebou, Spencer, to samý platí i pro tebe."

Jé, žárlí.

Bože, žárlivá Ashley v pyžamu s ovečkama... exploduju.

"Jsi na cestě sem, viď?"

"Jo."

"Překračuješ povolenou rychlost?"

Až sem cítím, jak udělá obličej. "Ehm, ne."

"Je silnice prázdná?"

"Žijeme v LA, silnice nikdy nejsou prázdný."

Má pravdu, sakra.

"Zavěs, víš, že nemám ráda, když při jízdě telefonuješ."

"Blue tooth, miláčku."

Sama pro sebe přikývnu, i když mě nevidí. "Áha. Tak zmeškala jsem něco ve škole?"

"Madison měla bílý kalhoty."

"...A?"

"Dostala to."

Zasměju se. "Vždycky zmeškám tyhle věci."

"Jo, a Sherry k ní měla ruce až moc blízko, jestli víš, jak to myslím."

"Ony snad...?"

"Ne, ale když běžely na záchod, držela před ní roztaženou bundu, a ruce se jí rozhodně otíraly o místa, o kterých nechci u Madison přemýšlet."

"Fuj," hlesnu a následně uslyším před domem zastavit auto. Dojdu k oknu a vidím, že Ashley zrovna vyndala klíčky ze zapalování. "Bože, právě mi před domem zastavila nějaká super kočka."

Vidím ji se usmát a skousnout si ret. "Vážně?"

Znovu ji přejedu pohledem. "To si piš."

S úsměvem na mě pohlédne. "To se máš, já právě koukám na hrozně škaredou fialovou... nestvůru."

Láskyplně se usměju a pak jí v okně ukážu prostředníček a ona udělá totéž.

Je to dost sexy.

Co kdybych jí udělala striptýz?

Zazubím se, sklopím zrak a rozepnu si několik knoflíčků, když vtom Ashley zatroubí, aby získala mou pozornost. Vzhlédnu a vidím, že se směje a naznačuje pusou 'Ne!'

Také se zasměju a otevřu okno. "Mazej sem nahoru!"

Udělá obličej a vystoupí z auta s taškou na spaní. Je mi fuk, že je teprve po půl osmé, to pyžamo si obleče, jakmile vejde do dveří.

Uslyším slabě zavrzat schody a pak se Ashley zastaví před mými dveřmi. Zamračím, a zatímco se snažím potlačit úsměv, vydám se ke dveřím. Vtom je Ashley prakticky rozrazí a postříká mě vodní pistolkou.

Chráním si obličej a zároveň se musím smát. "Ashley, ty mrcho."

Zvedne si hlaveň k puse a odfoukne imaginární kouř, ta roztomilá blbka.

"Jsem kvůli tobě celá mokrá," mračím se.

"Nejsi kvůli mně vždycky mokrá?"

"Ashley, zbožňuju tuhle tvou stránku."

Usměje se. "Já vím."

Bezostyšně si ji prohlížím, a když se dostanu k obličeji, má zvednuté obočí a usmívá se. "Co je?"

"Prohlížíš si mě."

"Říkáš to, jako bych to nedělala každej den."

"Pravda, svatá pravda."

Dojdu k ní, zatáhnu ji k sobě do pokoje a zavřu dveře. "Sundej si oblečení."

"Už si vezmeme pyžama?"

Dělá překvapenou, ale moc dobře ví, jakou mám pro její pyžamo slabost.

"Ano, tak dělej a nahoď svý ovce."

Zasměje se. "To znělo dost blbě."

"Ty jsi blbá."

"Ty jsi blbější."

"Ty jsi blbější než blbější."

"Chceš, abych se svlíkla a pak zase oblíkla, pokud je tu někdo dneska večer blbej, jsi to ty, drahá Spencie."

Od toho mého slovního uklouznutí, když mi bylo špatně, mi říká Spencie, ne vždycky, ale dost často, abych věděla, že na to nezapomněla.

"Říkej si, co chceš, nemůžu za to, že vypadáš s těma ovečkama tak roztomile."

Hodně rychle se svleče a já od ní držím ruce dál (prozatím), jen čekám, až se převleče.

Je hotová. "Takže... pořád ti přijdou ty ovečky sexy?"

Usměju se, přikročím k ní a dám jí ruce kolem pasu. "To si piš, bééé."

Nakloním se k polibku, ale Ashley vyprskne smíchy. "To bylo vtipný."

"Samozřejmě, jsem vtipná."

"Ani ne."

"Nezájem, zpátky k ovečkám..."

Přeruší nás zaklepání na dveře a já se nesnažím potlačit hlasitý vzdech. "Co je?"

Dveře se otevřou a objeví se pan Rád kradu Pepsi, evidentně brečel.

Haha.

"Co je?"

"Máma mi právě zabavila laptop a dala mi domácí vězení."

Ashley vykulí oči a věnuje mi pohled 'Řekni, že to není tvá práce'.

"To mě mrzí, Clayi, proč to udělala?"

Pokrčí rameny. "Říkala něco o cigaretách."

"To je šílený."

Přikývne a sklesle vyjde z pokoje.

Usměju se a zavrtím hlavou. S obojím ustanu, když spatřím Ashleyin pronikavý pohled.

A jéje.

"Spencer, řekni mi, že jsi mu je nenastrčila do pokoje."

Plaše se usměju. "Dobře, nenastrčila jsem mu je do pokoje."

"Spencer, tys je tam dala!"

"Přinesla jsem ti dneska kafe," řeknu v pokusu odvést její pozornost jinam.

"A rozbrečela jsi Claye."

Přejedu nohou po koberci. "Mrzí mě to."

"Jdi říct Paule, že jsi to byla ty."

"Cože? Ani náhodou."

Přísně zvedne obočí. Poraženecky vzdychnu a vyjdu z pokoje.

Paula se na něco dívá v televizi a směje se bůh ví čemu.

"Ahoj, mami."

"Ahoj, Spence."

Usměju se a posadím se na druhý konec gauče. "Takže... dneska máš volno, co?"

Zazubí se. "Celý den."

"To je paráda," zhluboka se nadechnu, "hele, ohledně Claye..."

"Ani mi o tom nemluv, Spencer, kdyby věděl, jak si tím škodí... ale myslím, že domácí vězení a zabavení laptopu ho přivede k rozumu."

Zatracená Ashley.

"Ty cigarety byly moje," nakrčím se a čekám na její výbuch.

"Tvoje?"

"Moje, ale byly, přestala jsem před několika měsícema, přísahám."

Usměje se. "Dobrá, srdíčko."

Skepticky jí pohlédnu do očí. "Dobrá?"

"Jo, pokud jsi přestala, tak je to v pořádku."

"Jasně, takže... vrátíš Clayovi svobodu a laptop?"

"Ano, zítra."

Usměju se a vstanu z gauče. "Víš, vsadila bych se, že jednu vyzkou-"

"Spencer."

Ashley poslouchala na schodech, sakra práce.

Pro dnešek s trápením Claye končím. "Dobrou noc, mami."

"Dobrou, srdíčko, hezky se vyspi," mrkne na mě.

Vrátím se do pokoje a pomalu si lehnu na postel. "Tak kde jsme to byly?"

"Spíš na podlaze."

To určitě.

"Proč bych spala na podlaze?"

Založí si ruce. "Možná proto, že si nikdy nedáš pokoj."

"Přiznala jsem se, že jsem to byla já, co víc chceš?"

"Abys mu dala na pár dní pokoj."

Ale to se budu nudit...

"Dobře."

"Dobře?"

Vzdychnu. "Jo, slibuju."

"Tak můžeš spát vedle mě."

Pozvednu obočí. "Tohle je můj pokoj, nespala bych na podlaze, ani kdybys mi to přikázala."

Také zvedne obočí a já si opět povzdechnu, dobře vím, že spala. Vleze si na postel vedle mě. "Odpoledne jsi mi chyběla."

"Ty mně taky."

"Vážně?"

"Jo, ale jenom trošku."

Obrátí oči v sloup. "Naučila ses něco?"

Přikývnu. "Že netrvá moc dlouho, než zapomenutý sendvič pod postelí zplesnivý."

"Jsi hrozný prase, nikdy si v pokoji neuklízíš."

Ukážu kolem sebe. "Haló. Mám uklizeno, ne?"

"Poprvý od poslední reprízy Pomády."

Začnu zpívat písničku z Pomády a Ashley se snaží neusmívat, tak se nakloním a falešně jí zpívám přímo do ucha.

"Bože, omlouvám se!"

Přestanu a usměju se na ni. "Fajn, to bys taky měla."

"Začínáš být namyšlená, Spencer."

Udělám obličej. "A to říkáš ty?"

"A co má jako být?"

"V poslední době jsi namyšlenější než deset chlapů dohromady," ušklíbnu se.

"Prosím tebe, ty jsi namyšlenější než sto chlapů dohromady."

"Ty jsi namyšlenější než tisíc chlapů dohromady."

"To jsi namyšlenější než milion chlapů dohromady."

Představím si to a viditelně se otřesu. "Jsem hrozná lesba," zasměju se.

"A tak se mi líbíš."

Usměju se a zatahám za lem jejího pyžama.

"Chceš, aby ti ovečky pověděly další pohádku?"

Odpovím pouze ano, protože vypadá zatraceně roztomile. Myslím, že to pyžamo na ní dlouho nezůstane.

Miluju to pyžamo.

69

Bez ohledu na to, kdy jdu noc předtím spát, se v neděli nikdy nevyhrabu z postele před druhou odpoledne. Na tom dni je prostě něco, že bych ho nejradši celý proležela.

Ashley tu včera nespala, po pátku říkala, že nemůže strávit tři noci za sebou mimo domov, když s matkou za celý týden byla pouze dvě hodiny, takže spala doma.

Bylo milé, že nechtěla nechat mámu samotnou, ale jsem sobecká, chtěla jsem, aby zase spala se mnou. Kromě toho vím, že Christine musela dneska ráno v deset do práce.

Je půl dvanácté a právě jsem byla na záchodě a vyčistila si zuby. Teď sedím na posteli, nechci se mi nic dělat a snažím se sama sebe nespolknout při velkém zívnutí.

Myslím, že bych se nedokázala pohnout, ani kdyby hořelo, lehla bych popelem s domem.

Clay dostal zpátky svůj laptop. Ashley u toho byla, tak jsem se na něj musela usmát...

Když je řeč o Clayovi, právě na mě zakřičel, jestli jsem vzhůru. Nechápu proč, takhle brzy jsem v neděli nebyla vzhůru týdny, Ashley ví, že si ráda pospím.

"Spence, jsi vzhůru?" znovu křikne, předpokládám, že ze svého pokoje.

Obrátím oči v sloup a zůstávám zticha, snad to pochopí jako znamení, že spím.

Slyším ke dveřím přijít jeho sloní nohy. Rychle si zalezu pod deku a zavřu oči, aby to vypadalo, že spím.

Dveře se s hlasitým zavrzáním otevřou a já se při tom zvuku snažím neošít. Clay zašeptá od dveří: "Spencer, jsi vzhůru?"

To je ale debil, vidí, že spím, proč se mě snaží vzbudit??

Zanotuje "Spencer" a začne se pro sebe pochechtávat.

Ano, jde mi to na nervy.

Otočím se a 've spánku' zamumlám téměř nezřetelné 'jdi doprdele'.

Tiše zavře dveře.

Usměju se a odkopnu z přehřátých nohou přikrývku.

Jsem hrozná potvora.

Zazvoní telefon. Než se pro něj pomalu natáhnu, dokončím nejdřív zívnutí. Málem si telefon pustím na obličej, protože spatřím, že volá Ashley.

V ospalosti se usměju. "Dobré ráno, krás-"

"Spencer, prosím přijeď sem."

Nezní radostně, zní vyděšeně. To mě probudí rychleji než kýbl studené vody.

"Co se děje?"

Běží, slyším jí to v hlase. "Prosím, on mě najde."

Když řekne 'on', vytřeštím oči a řeknu jí, že tam hned budu. Pak na sebe rychleji než kdykoliv předtím hodím oblečení. Téměř smykem vpadnu do Clayova pokoje.

Nikdo tam není.

"Clayi!"

"Co je?"

Nevidím ho, ale to je mi fuk, slyší mě a to je podstatné. "Dovez mě k Ashley."

Nežádám, v podstatě přikazuju.

Vyleze z pod postele. Neptám se, co tam dělal, je mi to momentálně ukradené.

"Proč?"

Přiskočím k němu a za rukáv ho postavím na nohy. "Dělej!" Táhnu ho z pokoje a po cestě vezmu ze stolu jeho klíčky od auta.

Po cestě jsem na něj nejmíň desetkrát křikla, protože jel moc pomalu. Kdo jede 110 km/h, když jde o naléhavou situaci?

Naléhavá situace týkající se Ashley si vyžaduje minimálně 180 km/h.

Sotva projede bránou, když mu řeknu, aby zastavil. Zapomenu mu poděkovat, protože už běžím ke dveřím.

Zatímco málem vyrazím dveře, uslyším ji někde nahoře vykřiknout. Běžím tam, schody beru po dvou.

"Ash?!"

Neodpoví mi a z toho mi při cestě k jejímu pokoji bije srdce silněji, než kdy předtím.

Stojím na prahu jejího pokoje, vidím ji. Vypadá vyděšeně.

Já toho hajzla zabiju.

Stočí zrak ke dveřím, ve kterých stojím, a já se otočím. Čekám, že spatřím Raifa.

Není to Raife.

Je to největší pavouk, jakého jsem v životě viděla.

Nedokážu ani vykřiknout. Spadne mi brada a rozběhnu se k Ashley. "Panebože! Co to sakra je?!"

Chytne mě za ruku. "Ráno si mě našel, honí mě, Spencer."

Chystám se na to odpovědět, když mi dojde, že mě k smrti vyděsila kvůli pavoukovi.

Obřímu pavoukovi s chlupatým zadkem, ale stejně pavoukovi.

Srdce mám pořád v krku. Vymaním ruku z jejího sevření, nechci se jí dotýkat. Dojdu tu krátkou vzdálenost k její posteli a posadím se.

Se zmateným výrazem ke mně přistoupí. Chce mi položit ruku na rameno, ale setřesu ji. Hlas mám méně než přívětivý. "Nedotýkej se mě."

"Proč?"

Pokud mám být upřímná, nechci v téhle chvíli ani slyšet její hlas.

"Prostě... nemluv na mě."

"Proč?"

"Mlč, Ashley."

"Neříkej mi, abych mlčela, Spencer."

"Právě jsem to udělala."

Vím, že se chovám jako malá, ale bože, mohla to v telefonu formulovat jinak, aby se o mě nepokoušel infarkt. Vyděsila mě.

"Jsi jako malá."

Neodpovím jí, jen vzdychnu a spolknu knedlík v krku.

Postel se prohne, jak si sedne vedle mě. Natáhne ruku, aby mi dala pramen vlasů za ucho, ale já zvednu svou. Chvilku čekám, pak sevřu prsty do volné pěsti a pomalu spustím ruku zpátky do klína. Dávám jí tím vědět, že rozhodně nechci, aby se mě dotýkala.

Zatnu čelisti a snažím se potlačit dusivý pocit. Vím, že nemůže za to, že jsem si myslela, že jde o jejího tátu, a vím, že jí vůbec nepřišel na mysl, když mi to říkala, ale nemůžu si pomoct.

Ticho přeruší Ashleyin tichý hlas. "Omlouvám se."

Zhluboka se nadechnu, abych se zbavila neskutečné tíže na hrudi. "To je dobrý, jde o mě, jsem hloupá, omlouvám se."

"Co se teda stalo?"

Otevřu pusu, abych jí řekla pravý důvod... a pak ji zase zavřu. Přejedu rukou po její dece a pak opět vzhlédnu. "Clay mě ráno vzbudil."

A lžu jí.

Rozkošně se usměje. "Jé, to mě mrzí, broučku."

Olíznu si ret a usměju se na ni. "Jo..."

Pořád se usmívá, když vtom náhle její úsměv úplně povadne. V panice se kolem sebe rozhlíží. "Panebože, kde je?"

Jsem na okamžik zmatená. "A kdo?"

"José!"

"Kdo je proboha José?"

Podívá se na mě, jako bych byla zaostalá. "José, ten pavouk, bože, Spencer, občas máš hrozně dlouhý vedení."

Svraštím obočí. "Proč jsi proboha pojmenovala pavouka José?"

Ignoruje to. "Bože, co když je na posteli?" sklopí zrak na postel, na které sedíme, a prakticky mi skočí do klína. Je to trochu nepříjemné, ale stehy už jsou prakticky pryč. Pořád zapomínám, že jsou vstřebatelné, není je třeba vyndavat. Viním za to Ashley.

Nechci být nikde poblíž toho pavouka. Shodím ji za sebe a sednu si jí na záda.

K uším mi dolehne její zalapání po dechu. "Slez ze mě! Vleze na mě!"

Ze své pohodlné pozice se usměju. "Fajn."

Zápasí pode mnou a vydává u toho moc příjemné zvuky. "Bože, ty jsi ale prase, vážíš snad tunu."

Nic neřeknu, natáhnu ruku a zalechtám ji na krku, aby si myslela, že si ji našel 'José'.

Vykřikne, nadzvedne se a shodí mě ze sebe na podlahu.

Trochu to bolelo, ale její reakce za to stála.

Když otevřu oči a vstanu, Ashley právě zavírá svou skříň. V jedné ruce má baseballovou pálku a druhou si kontroluje krk, aby se ujistila, že už tam José není.

Otevřu pusu a chystám se něco říct, ale Ashley si přiloží prst ke rtům, abych byla potichu, a nenápadně se začne po špičkách přibližovat k posteli.

Pobaveně sleduju, jak v pokusu zabít Josého divoce mlátí pálkou do postele.

Mohly bychom zničit postel rychleji... a příjemněji.

Párkrát vykřikne 'chcípni!', a když skončí, zhluboka oddechuje. "Myslíš, že jsem ho dostala?"

José nebyl na posteli, je na zdi za televizí.

"Ehm... myslím, že ne."

"Ale jdi, Spencer, rozmlátila jsem ho na kaši."

Usměju se a ukážu k televizi.

"Top Gear mě nebaví."

Obrátím oči v sloup. "Koukni se trochu výš, chytrolínko."

Oči jí málem vypadnout z důlků. "Oni jsou dva?!"

"Ne, zalechtala jsem tě na krku, když... jsem... ti... seděla...," začnu mluvit pomaleji, když vidím, jak ke mně pomalu kráčí.

Jasně, přiznej se, že z tebe málem dostala infarkt, když drží pálku v ruce, dobrá práce, Spencer.

Vypadá... hmm... naštvaně? dopáleně? rozzuřeně? ...můžu si vybrat z tolika slov.

Ztěžka polknu, a zatímco začnu ustupovat dozadu, pokusím se o úsměv. "Miluju tě."

"To jsi byla ty?"

Do něčeho narazím a rychle otočím hlavu. Spatřím, že jsem se dostala až k oknu. "Omlouvám se."

Pořád ke mně postupuje. Podívám se na Josého a zachvěju se, protože jeho tlusté nohy se dají do pohybu. Svraštím obočí, nějak vím, že se něco stane.

Ashley si musela všimnout mého výrazu, protože na okamžik zapomene na to, že mě chce zabít, a stočí zrak k televizi.

Obě zíráme a obě vykřikneme, když José seskočí na koberec.

Kašlu na to, zmizím oknem.

Otočím se a otevřu okno. Zvednu nohu, abych vylezla ven, a Ashley se mě snaží popohnat strkáním. "Dělej!"

Podívám se dolů... tenhle skok bych rozhodně nepřežila.

Rychle se otočím a vidím, že José je pořád na tomtéž místě na podlaze.

"Prostě... utíkej, jo?"

Vypadá zmateně. "Cože?"

Neodpovím jí. Rozběhnu se k pomlácené posteli, překulím se přes ní a vyběhnu z pokoje.

"Nenechávej mě tu!"

Ona za mnou neběžela?!

Otočím se. "Ashley, když ti někdo řekne, abys utíkala, a sám se rozběhne, rozumí se samo sebou, že poběžíš za ním!"

Nevrátím se tam, na to zapomeňte.

"Pomoz mi odsud, bojím se."

Jsem na vážkách, nemůžu ji tam nechat, když takhle prosí...

Zhluboka se nadechnu, vrátím se po vlastních stopách, chytnu ji za ruku a běžíme zpátky, těsně kolem Josého, přičemž celou dobu ječím.

Jakmile jsem v bezpečí v přízemí, dveře od jejího pokoje jsou zavřené, okno otevřené a mezera pod dveřmi zalepená lepící páskou, oddechnu si.

"Bože, to byl největší pavouk, jakýho jsem kdy-" Zarazím se, protože spatřím, že se na mě Ashley pobaveně dívá. "Co je tu k smíchu?"

"Ječíš jako holka."

"Já jsem holka."

"To jo, ale to ještě nemusíš ječet jako holka."

Obrátím oči v sloup, bouchnu se rukama do hrudi a zařvu jako pračlověk. Nebo jak předpokládám, že by pračlověk řval.

"Dobrá, chápu, přestaň."

Přestanu řvát a napiju se ze své sklenice, z křičení bolí hlasivky.

Usměje se na mě a pak mě náhle chytne za zápěstí, kvůli čemuž se celá poliju. "Slyšíš to?!"

Osvobodím si zápěstí. "Slyším tu jednoho cvoka, ano!"

Přistoupí ke mně blíž a zvedne jednu nohu z podlahy. "Prokousává se tou lepící páskou."

"Nebuď směšná," obrátím oči v sloup a začnu se otírat tričko.

Ashley otočí hlavu a pozorně naslouchá.

Když se otočí zpátky na mě, má doširoka otevřenou pusu. "Šeptá mý jméno."

"Neměla jsi k snídani šílenou kaši?"

Znovu otočí hlavu a v tichosti naslouchá 'pavoučí řeči'.

"Sp- Spencer...po-.....polib...Ashley?" podívá se na mě a předstírá, že je zmatená. Pak se opět zaposlouchá. "Skoč..n-na ni a...strhej..strhej z ní oblečení?!" Znovu se na mě podívá. "Spencer, José je úchylák!"

Zasměju se jejímu šílenému chování. "Miluju tě."

"Neuděláš, co José říkal?"

To je těžké otázka...

Existuje jistá možnost - ve skutečnosti chci říct jistota - že ho poslechnu.

70

Myslela jsem, že to skončilo. Když jsem na posteli slyšela její tichou omluvu, myslela jsem, že tím to pro mě skončilo. Uvedla mě v omyl, ale vím, že mě nechtěla vyděsit. Vím, že to bylo způsobené jen tím, že to pro mě bylo i po těch uplynulých měsících pořád čerstvé.

Ale nedokázala jsem se jí dotknout.

Sedět vedle ní na gauči mi vůbec nevadilo, ale jakmile zmínila odhození oblečení a přitáhla si mě k polibku, ztuhla jsem.

Ani nevím proč. Není to tak, že bych nikdy nepřemýšlela o tom, že se opět objeví na scéně. Pokaždé, když jsem si tu situaci přehrávala v hlavě, představovala jsem si, jak se ujistím, že Ashley ví, že ji miluju a že se o ni postarám. Neobjevil se, ale myslela jsem si, že ano... a nezvládla jsem to. Nevypadalo to tak, jak jsem si představovala.

Není to tak ale vždycky? Jako když vám někdo něco popisuje, vy si to představíte, ale když to pak vidíte, je to úplně jiné. Nebo si představujete, jak se v naléhavé situaci zachováte, ale když k ní dojde, zachováte se úplně naopak. Jako zbabělec.

Působila zmateně, mírně řečeno. Zeptala se mě, proč jsem se odtáhla, a já ze sebe dostala další lež, která byla pro Ashley bolestně průhledná.

Otočím se, abych se jí omluvila, ale její otočená záda pochopím jako znamení, abych to nedělala.

To se odehrálo před dvanácti hodinami, teď je něco po půlnoci.

Jsem v posteli, ale nedokázala jsem usnout. Vím, že neusnu, dokud si s Ashley nepromluvím.

Jinak tichým pokojem se rozlehne hlasité zaburácení hromu a já sebou kvůli tomu náhlému zvuku mírně trhnu. Vím, že je z toho Ashley nesvá, pokud je vzhůru, nemá bouřky v lásce.

Povzdechnu si a zavřu oči. Otočím se a posté se snažím usnout.

O hodinu později to vzdám, prostě před východem slunce neusnu.

Hádání s Ashley k smrti nesnáším.

Zvlášť když je to kvůli vy víte komu.

Venku pořád řádí bouřka, neuklidnila se, pokud něco, tak je ještě horší.

Musím to napravit. Cokoliv musí být lepší než se cítit takhle, přinutit ji cítit se tak, jak jsem si jistá, že se cítí.

Vstanu a obleču se. S úpravou vlasů ani líčením se nezdržuju.

Když se uprostřed noci kradete z domu, musíte být opatrní. Jisté rozvrzané parkety mají tendenci vás prozradit, ale všem se jim vyhnu, nedělám to poprvé.

Ani s bundou se nezdržuju, jen co nejtišeji otevřu a zase zavřu dveře od domu. Jakmile vykročím ven, jsem promáčená na kůži. Lije jako z konve.

Nevím ani, jak bych měla začít. 'Ahoj, promiň, že jsem se chovala jako kráva, myslela jsem, že tě zase napadnul Raife.'?

K jejímu domu se dostanu za něco málo přes půl hodiny a to už na mě není ani nit suchá. Vlasy mám přilepené k obličeji a třesu se. Mrznu.

Nezaklepu, nechci vzbudit její matku, takže hledám náhradní klíč, o kterém vím, že tu někde je.

Po bolestně dlouhém hledání ho najdu a tiše otevřu dveře. Pak je za sebou zavřu a uslyším na podlaze čvachtání svých mokrých bot.

Nevstoupila jsem předními dveřmi, šla jsem zadní vchodem, a mysleli byste se, že nemůžu být tak hloupá, abych šla přes dlaždicovou podlahu v mokrých botách, že?

Omyl.

Podklouzla jsem a chytla se stolu. V místnosti se rozlehlo hlasitější zaskřípání židle, než by se mi líbilo.

Znovu se zachvěju a pokračuju dál do Ashleyina domu. Nerozsvěcuju, abych nevzbudila Christine.

Zatímco jdu ke schodům, do velkých oken pořád šlehá déšť, pořád se ozývají hromy a pořád místnost občas osvětlí blesk.

Právě jsem zaslechla rychlé kroky a nebyly mé. Zpomalím chůzi a pak ji zrychlím. Hloupě přemýšlím, jestli se nějak nedostal do domu někdo, kdo tu nebydlí.

A pak si uvědomím, že ten popis sedí na mě.

Zatímco dojdu po schodem až nahoru, vrtím hlavou. Vydám se vpřed a zahnu za roh, když vtom dostanu do ruky ránu baseballovou pálkou.

Nemusím se ani podívat. Dobře vím, kdo to je.

"Au!" zašeptám hlasitě.

"Spence?!" ozve se Ashley hlasitým šeptem.

"V celé pomlácené a promočené kráse."

Ve tmě vyhledá mou ruku, odvede mě do pokoje pro hosty, který jsme před měsíci malovaly, a rozsvítí.

Chvilku nám trvá, než si na světlo zvykneme. Pak mě přejede pohledem. "Broučku, měla jsi mi zavolat, nastydneš."

"Už rozmrzám," drkotám zuby.

Vyjde z pokoje a rychle se vrátí s osuškou a pyžamem. "Ukaž." Chytne mě za tričko, aby mi ho sundala, ale pak se najednou zarazí a ruce odtáhne, abych se mohla svléknout sama.

Nic neřeknu, chytnu ji za ruce a vrátím je zpátky, kde je měla. Za okamžik ucítím, jak mi shrnuje mokré tričko po těle nahoru.

K tričku na podlaze se přidá má podprsenka a Ashley mi utírá horní polovinu těla. Neusmívám se tomu, kde má ruce, nechávám ji v tom pokračovat, zatímco přemýšlím, jak napravit to, co jsem si sama nadrobila.

Podá mi osušku, abych ji podržela. Pak mi rozepne pásek, aby mi sundala kalhoty. S trochou námahy mi je stáhne, znovu si ode mě osušku vezme a začne mi sušit nohy.

"Sundáš si i kalhotky?"

Sundám, jsou mokré špatným způsobem. Kromě toho studí.

Přikývnu a Ashley mi sjede dlaněmi po bocích a sundá mi kalhotky, přičemž mi celou dobu hledí do očí.

Převleču se hodně rychle, ne kvůli tomu, že bych se styděla, že mě vidí nahou, to vůbec ne. Kdybyste věděli, co všechno Ashley na mém těle viděla. Obléknu se, protože je mi ukrutná zima.

Rozhlédnu se po místnosti, divím se, proč jsme tady. "Ash, proč jsme tady?"

"Nebudu spát s Josém v mým pokoji."

Krátce se jejímu strachu usměju, taky bych tam nespala.

Dojde k posteli, na které spala, a já nevím, jestli bych měla jít s ní, tak zůstanu stát na místě.

"Pojď ke mně." Nepožádala mě, sdělila mi to, ale řekla to tak nevinně, že ji neváhám poslechnout.

Posadím se vedle ní. Pohlédnu na své ruce a vidím, že jsem zapomněla odložit osušku. Pohnu se, abych to udělala, ale Ashley si ji ode mě vezme. "Otoč se."

Hledíme se do očí a já na okamžik znehybním, pohlcená pohledem, který mi věnuje.

Opět udělám, co po mě chce, a otočím se. Výše zmíněnou osušku mám teď na hlavě, Ashley mi vysouší mokré vlasy.

Jednou mi řekla, že se jí líbí, jak vypadám, když mám čerstvě vysušené vlasy. Tvrdila, že vypadám, cituju, zatraceně úžasně.

"Čemu se usmíváš?"

Nevěděla jsem, že se usmívám.

"Tobě."

Nic neřekne, vstane z postele a hodí osušku do koše na prádlo. Pak zhasne a vrátí se k posteli.

Lehne si na bok čelem ke mně. "Spence, proč jsi tady?"

"Nemohla jsem spát, musela jsem tě vidět."

"Proč jsi mě musela vidět?"

"Abych se ti omluvila."

Nechci, aby měla pocit, že se mě nemůže dotýkat. Dám jí ruku kolem pasu, přitáhnu si ji k sobě a položím nohu na její.

Nedočkám se reakce, kterou jsem čekala. Ashley se ode mě bleskurychle odtáhne, ale než mám šanci se zamračit, uklidní mě. "Bože, máš ledový nohy!"

Nemůžu si pomoct a usměju se na ni.

"Tak mi je zahřej."

Pomalu přejede nohou po mé, zkouší její teplotu, ale rychle si na ni zvykne. Sevře mi jednu nohu mezi svými a pomalu ji zahřívá.

Odhrnu jí pramen vlasů za ucho. "Omlouvám se."

"Za co se omlouváš?"

Nemyslela jsem si, že mi to ulehčí, a jsem ráda, že ne, protože po tom, jak jsem se chovala, jí dlužím vysvětlení.

"Omlouvám se, že jsem byla hnusná, že jsem se chovala divně a nechtěla, aby ses mě dotýkala. Nemyslela jsem to tak, Ashley, víš přece, jak moc tě vždycky chci."

Vidím ji přikývnout. Příležitostně pokoj osvětlí blesky, doprovázející neutuchající přívaly deště. "Proč ses teda tak chovala?" Hlas má jemný.

Vklouznu jí dlaní pod tričko na spaní a palcem jí hladím jemnou pokožku na boku. Chvilku mlčím. Vzpomenu si, jak moc mě vyděsila. "Vyděsila jsi mě."

Vypadá zmateně. "Vyjela jsem po tobě víckrát, než dokážu spočítat, Spence, proč ses vyděsila?"

Snažím se tomu neusmát. "V telefonu, vyděsila jsi mě v telefonu."

"Proč?"

"Slyšela jsem, že běžíš, a zněla jsi hodně vyděšeně."

Přesune nohy, aby mi zahřála druhou nohu. "Tak ses taky vyděsila?"

Přikývnu. "Jo, ale... nejen kvůli tomu."

Zašeptá "Aha..." a čeká, až budu pokračovat.

Chvilku mi to trvá, protože jsem to myslela vážně, když jsem říkala, že nechci, aby na něj znovu myslela.

"Řekla jsi on," prohlásím tiše.

"Já vím..." Hlas má stejně tichý jako já.

"Ne, myslím, že nevíš."

Nic na to neřekne, ale nemyslela jsem si, že ano, a nevadí mi to, nemusí nic říkat.

"Myslela jsem, že 'on' je Raife."

Dívám se na její tvář a sleduju její reakci. Chci vidět, jestli jsem způsobila nějakou škodu. Pootevře pusu a mírně vykulí oči. Dá mi ruku kolem pasu a přitáhne si mě k sobě. "Moc se omlouvám, Spence, nemyslela jsem."

"Já vím, a proto mě ještě víc přeskočilo, protože to ode mě byla hloupost a já to věděla, ale nedokázala jsem přestat."

Zavrtí hlavou. "Nebyla to hloupost, já bych se zachovala stejně."

"I tak se omlouvám."

"Neomlouvej se, Spencer, byla to moje vina. Nechtěla jsem tě tak vyděsit."

Krátce přikývnu. "Já vím."

Odmlčíme se. Ulevilo se mi. Ulevilo se mi, že s ní mluvím a všechno vysvětluju. Že se automaticky ujistila, že jsem v teple, přestože jsme se naposledy, když jsme se viděly, nerozešly v dobrém.

Světlo na budíku zhasne, vypadl proud.

Stěží mám šanci to vstřebat, protože ucítím, že se Ashley přisune blíž. Dýchá o něco rychleji a ruka, kterou má na horním dílu mého pyžama, se jí trochu chvěje. Zvedne hlavu, něžně mi ji přiloží k tváři a zašeptá mi do ucha: "Spence?"

Ztěžka polknu a zašeptám: "Co?"

"Už se tě můžu dotýkat?"

Z té žádosti a toho, že je u mě zase tak blízko, zvlášť po tom, jak jsem se předtím vyděsila, zavřu oči.

Neodpovím jí slovy a Ashley zvedne tvář z mé, abych ji viděla. Zvednu obě ruce a odhrnu jí vlasy spadlé do tváře. Přitáhnu se ji zpátky k sobě a přitisknu na její hebké rty své.

Doufám, že nás José nevyruší.