Strasti dospívání

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

1

Je čtvrtek odpoledne. Víte, co to znamená, že? Nejhorší den týdne. Pro vás je to víc než pravděpodobně jenom další den, o den blíž víkendu. Nejspíš přemýšlíte, co je na čtvrtečních odpoledních tak hrozného, ale vy, přátelé, je nemusíte trávit s mou matkou.

Každý čtvrtek se scházíme v místní kavárně na společný pokec.

Ten výraz chápejte hodně volně, protože to já odpovídám na všechny otázky, které se obvykle točí kolem jedné a pouze jedné věci; mého milostného života, nebo spíš jeho nedostatku, jak moje matka ráda říkává.

Když je řeč o drahé matince, dojde mi, že jí objednání našich kafí trvá nějak dlouho. Když pohlédnu k pultu, spatřím, že mluví s nějakou hezkou blondýnou, hlasitě a trapně se směje, zatímco ta holka se stěží zdvořile usmívá, než ukáže na svalovce u dveří a rychle odkráčí.

Nemusíte být génius, aby vám došlo, o co tam šlo, a věřte mi, jsem z toho míň než nadšená. Její auto se může dneska večer těšit na setkání s klíčem.

Bezva, vrací se zpátky ke stolu. Úsměv - zaškubání - úsměv, sakra! Když sebou žuchne na židli naproti mně, na tváři se mi objeví stopa úsměvu.

Zazubení. "Tak kdy nastane ten velký den?" zeptá se tónem značícím, že bych měla tušit, o čem to mluví.

Potlačuju obrácení očí v sloup. "Jaký velký den to máš na mysli, matko?" řeknu, zatímco se natahuju pro cukr do mého kafe. Možná když ho tam nasypu dost, udělá se mi blbě a budu moct jít domů dřív...

"Den, kdy se setkám s přítelkyní své dcery, samozřejmě."

Á, samozřejmě, proč mě to nenapadlo, je tím posedlá od doby, co jsem se loni vyoutovala. Škoda, že si nepamatuju její prvotní reakci.

Zatímco se chichotám a dělám na sebe pššt, doklopýtám po schodech ke svému pokoji a prudce otevřu dveře, možná až příliš silně, protože dveře narazí do zdi a ozve se hlasitá rána, která pročísne noční ticho.

"Jsi opilá," řekne mi ostře.

A vzbudí mou matku. Nádhera.

Předstírám nevinnou. "Cože? Ne, nikdy!"

Páni, to bylo skoro přesvědčivý, dopřeju si chvilku, abych si pogratulovala za dobře odvedenou práci.

"Lžeš."

Chvilka pominula.

"Dobře, měla jsem jednu skleničku, jenom jednu. Jsem v pohodě, dokážu ti to!" Pokusím se dotknout ukazováčkem nosu a podaří se mi píchnout se do oka.

Naštvaně se mě zeptá: "Věřím, že ses víc než bavila."

Na tváři se mi okamžitě objeví široký úsměv. "Jo, moc jsem se bavila."

Chystala se na to něco říct, když vtom jsem padla na postel a vyhrkla: "Lesbickej sex je strašně žhavej." Pak jsem okamžitě usnula.

Z té vzpomínky mě vytrhne ruka mávající mi před očima.

Zasténání. "Tenhle rozhovor vedeme každej tejden, mami, s nikým se nevídám, smiř se s tím." Poslední čtyři slova říkám pevným hlasem.

Mírně se zamračí a odvětí: "Nechápu to, srdíčko, jsi krásná a chytrá, proč nemáš vztah?"

Má pravdu, jsem krásná a jsem chytrá, ale vztahy nejsou nic pro mě. Naštěstí se spousta holek nestará, jak dlouho je využívám, jedna noc je obvykle tak akorát.

Usrknu si kafe a upřímně odpovím: "Protože vztah mít nechci."

Na její tváři se objeví úsměv, to není dobré znamení. "Á, už chápu, o co jde, zlato." Zvedne ruku a zagestikuluje s ní k místnosti. "Dámy a pánové, seznamte se s mou dcerou, Shane McCutcheonovou."

Vyprsknu kafe. "Ty koukáš na The L Word?!" ptám se s vykulenýma očima.

"Občas chytnu jednu nebo dvě epizody, ano. Alice a Dana byly bombové," řekne s uchechtnutím.

Okamžiky, kdy pochybuju o sexuální orientaci své matky, nastávají často, tenhleto je jeden z nich.

Vstane. "Jdu si dát ještě jedno a pak můžeme pokračovat v naší diskuzi o tvé 'ne tak tajné' tajné přítelkyni.'' Zatímco odchází od stolu, aby se postavila do fronty, má na tváři vědoucí úsměv.

Už se s tím smiř, matko, už se s tím smiř.

Při myšlence na následující hodinu, která bude jisto jistě plná tisíckrát položených otázek, se rozhodnu změnit přístup.

Moje matka je neoblomná, dokud nedosáhne svého, byť jedno setkání s mou 'přítelkyní' by na to mělo stačit.

Vidím, že si objednává, tak vyběhnu ven a popadnu nějakou holku, jakoukoli holku.

Neprohlížím si ji ani vteřinu - prsa, super, to postačí - a už ji táhnu zpátky dovnitř ke stolu.

"Co to sakra děláš?!"

Uf, na scény teď fakt nemám náladu.

Mrknu k pultu a vidím, že se máma už vrací, kurva.

Rychle se otočím k té holce. "Pro následující hodinu jsi moje holka, strop scénu a zmaluju ti zadek," řeknu a pak přitisknu své rty na její.

"Kohopak to tu máme?" zeptá se nechutně přesládlý hlas.

Zastřelte mě.

Bruneta, kterou jsem sem zatáhla, bude asi napůl ryba, protože opakovaně otevírá a zavírá pusu.

"Mami... seznam se s mou přítelkyní."

Jmenuju se Spencer Carlinová a tohle je můj život.

2

Ta slova sotva vyšla z mých úst a moje matka už vyskočila ze židle a snaží se vymáčknout z holky vedle mě duši. "Hrozně ráda tě konečně poznávám!" Vypadá, že je jen krůček od radostného poskakování na místě. "Spencer o tobě celé dny básní. Slyším jenom... ehm..." odmlčí se a pohlédne směrem ke mně, předpokládám, že kvůli jménu.

Jak mám vědět, jak se jmenuje? Právě jsem tu holku potkala, proboha živýho. Rozhodnu se její jméno uhodnout. Zatímco ji rychle přejíždím pohledem, všimnu si, jak strašně je oblečená. Hezkej výběr, Carlinová, příště sbal rovnou nějakou bezdomovkyni. Obrátím oči v sloup, víc než se nudím.

"Henrietta," náhle pronesu bezbarvým hlasem. Matce se nemohlo víc ulevit.

"Henrietta, Henrietta, Henrietta, je to jak přeskakující deska, nemáš tušení, jak strašně jsem na ni chtěla použít uspávací pušku." Hmatatelné napětí rozčísne další hlasité a trapné zasmání.

Kéž by, matko.

Náhle se ozve módní neznaboh. "Vlastně se jmenuju Ashley..." Dívá se na mě, jako bych měla dvě hlavy, a mně začíná docházet moje stěží existující trpělivost.

"Henrietta je spíš přezdívka, mami." Věrohodný; dobrá práce, Spence.

Matka, která mojí poslední poznámce podle všeho nevěnovala pozornost, upřeně zírá na rybí holku vedle mě. "Takže, Ashley, jak jste se se Spencer poznaly?" ptá se s neuvadajícím úsměvem.

Cítím, že na mě přichází bolest hlavy, a za žádnou cenu nedovolím té 'jak-se-jmenuje', aby to zkazila, zbývá nám jenom třicet minut, než už jí nikdy nebudu muset znovu vidět. Otevřu pusu a jsem šokovaná, když místo svého hlasu uslyším hlas brunety.

"Vlastně Spencer a já-" Okamžitě ji přeruším.

"Nevíme, jak jsme dokázaly žít bez sebe." Pohlédnu na ni a vidím, že znovu napodobuje rybu. Ušklíbnu se. "Že, miláčku?"

Na chvíli se zarazí, pak se v židli trochu narovná a usměje se na mě. "Samozřejmě."

Máma má u koutku úst téměř pěnu, zatímco naslouchá naší slovní výměně.

No, zatím to nejde špatně, pokračuj v dobrý práci, Carlinová. Moje oslavy byly rychle utnuté.

Ušklíbnutí. "Chtěla bych vám povědět o okamžiku, kdy jsem poprvé poznala, že je vaše dcera výjimečná." Paula ji obdaří zazubením a pak zavýskne. Co jsem vám říkala? Už jenom zabučet.

Náhle mě zajímá, jakou chatrnou historku si vymyslela.

"Chodíme spolu do školy, před pár týdny jsem měla před obědem volnou hodinu a šla jsem na parkoviště, když vtom uslyším někoho zpívat..."

Žaludek mi málem propadne zadkem na zem. A kurva.

"...dojdu k hudební třídě a vidím, že je tam Spencer, jedna z nejnepřístupnějších holek na škole, a z plna hrdla zpívá písničku Olivie Newton-Johnové!"

Nepotřebuju zrcadlo, abych věděla, jak jsem rudá. Tohle jí nedaruju!

Smích. "Ano, Spencer tyhle staré šlágry miluje. Bez ohledu na to, jak jsou zahanbující." Dopřeje si dlouhý doušek kafe a začne se věnovat obličejovému souboji s asi tak šestiletým klukem. Musím se pořádně držet, abych ji pod stolem nenakopla.

Moji pozornost náhle znovu přitáhne holka vedle mě. "Ne, mně to přišlo roztomilý," řekne beze stopy zlomyslnosti. Usmívá se na mě.

Já jí úsměv oplatím.

Počkat. Co to mělo sakra bejt? Opět nahazuju lhostejný výraz.

Moje matka má asi i rozsah pozornosti šestiletého dítěte. Soustředí se znovu na nás.

"Ashley, jaké přesně máš s mou dcerou úmysly?"

Pokud ovšem nejde o můj osobní život.

Rozhodnu se ji před tou otázkou zachránit. "Víš co? Právě jsem si všimla, že... tady Ashley nemá kafe." Upřeně pohlédnu na svou matku. "Mami, mohla bys?" Kývnu směrem k pultu.

"Samozřejmě, zlatíčko." Vstane od stolu. Díkybohu. "Nechám vás chvilku o samotě."

Divím se, že mám neporušené oční bulvy, takhle časté obracení očí v sloup nemůže být zdravé. U Pauly by mělo být varování Ministerstva zdravotnictví.

S úlevou si oddechnu a poplácám se po kapsách, hledám cigarety.

"Nechceš mi říct, co si sakra myslíš, že děláš?!" zavrčí na mě, jakmile je máma z doslechu.

Kdo si myslí, že je, že se mnou takhle mluví!

"Nevzpomínám si, že bych ti dovolila mluvit," utrhnu se. Dobře vím, že se nemám o co opřít. Nastupuje hrdost.

Zalapá po dechu a odvětí: "Ach ne, moc se omlouvám, princezno Spencer. Prosím vás, nevyhánějte mě zpátky do mé domoviny, slibuji, že budu hodná!"

Počkejte si... jo, už je to tu. Sarkasmus začíná odkapávat na stůl a na zem.

"Ty jsi namíchnutá?" zeptám se jí nevěřícně. "Pokud by tu někdo měl bejt namíchnutej, tak jsem to já!" Odvrátím od ní zrak a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila, a okamžitě si přeju, abych to neudělala, protože mi k nosu dolehne nezaměnitelný zápach dětského hovínka. Hej, dámo, váš 'drahý andílek' potřebuje přebalit. Nebo možná pročistit střeva. Co sakra v dnešní době dávají do dětský stravy?

"Samozřejmě, protože všechno ostatní se točí kolem tebe, že?" Nenechá mě vpadnout jí do řeči. "Cizí holka mě sem zatáhne, abysme si hrály na šťastnou rodinku. Aby na mě byla hnusná, přestože jí prokazuju laskavost. Aby na mě člověk, kterej by mi měl děkovat, křičel a pak trucoval jako malý dítě!" Vidím, že z toho křiku začíná trochu rudnout. Téměř se zasměju.

"Abych tu seděla a řvala na tebe, zatímco cítím jenom podělaný plínky! Abych seděla naproti ženě, která má podle všeho větší zájem o mě než o náš ‘vztah’." U toho udělá ve vzduchu uvozovky. "Aby mi někdo vyhrožoval a pak mě bez dovolení líbal." Prosím tebe, vždyť to byla jenom malá pusa, jako bych tohle chtěla ještě někdy políbit.

"Přesně to jsem si myslela," zní její reakce.

Nechám její výbuch hněvu chvíli doznít a pak odpovím: "Nejsme úplně cizí... chodíme spolu do školy, ne?" zkusím to ostýchavě.

Odfrkne si. "To nezachráníš, miláčku, mám to u tebe."

Jo, to určitě, jen přes mou mrtvolu.

"Na to zapomeň."

"Dobře, ale až se tvoje máma vrátí, všechno jí povím." Poslední slovo spíš zazpívala, než řekla. Začínám jí mít plný zuby.

"Fajn, je mi to fuk. Vymysli si něco a pak mi dej vědět."

Konečně se otočím a vidím, že má na tváři ten nejširší úsměv, díky kterému se jí dokonce nakrabatil kořen nosu. Panebože.

Podívej se jinam, kamkoli jinam... její hrudník, to půjde. Hmm, to není špatný.

Shledám, že přemýšlím, jakou má barvu očí, všímám si, jak má podle všeho dokonalou pokožku, vyhledám očima její.

Nedokážu odvrátit zrak.

Okolní vzduch se změní a není to kvůli tomu, že 'plenkový démon' zmizel. Rozhodnu se prolomit ticho, které nás obklopuje.

"Máš děsný oblečení," odvětím a stále jí hledím do očí.

"Zníš jako Barney, když zpíváš." Snaží se nezasmát, přeruším náš pohled a vidím, že si kouše spodní ret. Napodobím její dřívější rybí výraz.

Pohlédnu na mámu, která se podle všeho zapovídala s kamarádkou, otočí se na mě a poklepe si na hodinky. Hodina uplynula. Jsem volná.

Vstanu, vezmu si z prázdné židle u stolu kabátek a ona udělá totéž. "Hádám, že bych ti asi měla poděkovat..." Odmlčím se.

Je pobavená. "Děkuju od Spencer - slečny nerudný - Carlinový?" škádlí.

Nedám se. "Jo, ale jenom malý děkuju. Kdokoliv by udělal to samý, nejsi svatá."

Usmívá se na mě a rozhodne se mě dál netrápit. "Nemáš zač."

Přemýšlím, jestli nás máma sleduje, pohlédnu jejím směrem; samozřejmě, že ano.

Neobratně se nakloním, abych ji objala, a ona mě letmo políbí, čemuž nemůžu docela uvěřit. "Protože se tvoje máma dívá," rychle prohlásí.

Jo... ale stejně to bylo divný.

Teď se dívá směrem k mé matce. "Moc mě těšilo."

"Mě také, Ashleyetto," zasměje se svému chabému pokusu o humor. Obrátím oči v sloup, znovu: varování Ministerstva zdravotnictví!, a rozhodnu se, že nejlepší bude si jenom povzdechnout.

Ashley se ke mně před odchodem naposledy obrátí. "Uvidíme se ve škole, Barney."

A další obrácení očí v sloup. Nádhera.

3

S povzdechem vypnu televizi a frustrovaně odhodím ovladač na druhý konec gauče, reklamy na úvěry a neoriginální zápletky většiny seriálů už mě k smrti nudí. Jediný důvod, proč jsem vydržela celých pětačtyřicet minut u seriálu, jehož jméno už jsem zapomněla, byla fascinace jednou vedlejší ženskou postavou. Měla ten nejdivnější smích, jaký jsem kdy viděla, ze rtů jí nevycházely žádné slyšitelné zvuky, pouze se jí při tom tichém chichotání třáslo tělo. Vypadala spíš jako lidský vibrátor než smějící se žena.

Z myšlenek mě vytrhne nepřetržitý jekot telefonu, obrátím oči v sloup a ignoruju ho. Pokud je to důležitý, můžou nechat vzkaz.

Pohlédnu na hodiny a vidím, že Paula se - zase - zdržela v práci, měla být doma už před hodinou. Rozhodnu se na ni počkat, nechci jíst sama.

Její práci mám i nemám ráda, na jednu stranu se mi líbí, že je pořád pryč, radši budu sama, než čelit jejímu věčnému vyptávání, ale na druhou stranu by bylo fajn, kdyby byla doma trošku víc, zdůrazňuju trošku. Každopádně to je důvod našich každotýdenních schůzek v kavárně.

Většinu volného času však trávím se svým tátou, je v naší rodině jediný, kterého ve 100 % případů snesu. Glen je debil a Clay? Clay si vážně potřebuje vrznout; mohlo by to v něm probudit osobnost.

Slyším, jak se otevřou a zavřou hlavní dveře. "Spencer, jsi doma?"

Je to Paula. Buď milá, řeknu si.

"V obýváku, mami."

Mlhavě zaznamenám, že zapípal záznamník, upozorňující, že máme nový vzkaz, nezájem. Vpluje do obýváku a posadí se vedle mě. Chci ji požádat, aby si sedla jinam, z jejího nemocničního oblečení se mi dělá trochu špatně od žaludku, nebo je zatím možná jen ona...

"Jakou jsi měla neděli, srdíčko?"

Koušu si nehty. "Báječnou, byla tu Kat a pletly jsme si copánky," řeknu s pevnou tváří.

Sarkasmus v té poznámce jí úplně unikne, stejně jako to, že mám dneska vlasy rozpuštěné. "To je hezké. Kat mám ráda, Spencer," řekne mi upřímně.

Samozřejmě, že má Kat ráda, je to největší puritánka na týhle straně pekla.

Zavrčím na znamení, že jsem ji slyšela.

Zabubnuje mi na koleni a já odolám pokušení ji kopnout a svést to na reflexní reakci. "Dneska jsem mluvila s tátou, vrátí se domů zítra a říkal, abych ti vyřídila, ať se tu držíš." Je zmatená. "Ale nechápu proč." Zbožňuju toho chlapa, fakt že jo.

Další zapípání upozorní matku, že pořád máme nevyslechnutý vzkaz. Povzdechne si, dojde k záznamníku a stiskne příslušné tlačítko.

Napiju se a krátce zauvažuju, kdo by mohl dát Coca Cole přednost před Pepsi. Pepsi má Coca Colu na háku.

Zaskočí mě vzrušený výkřik, až mírně rozliju své pití. Tlumeně zakleju, setřu, co jde, a pak se neochotně zvednu.

Pořád jásá, ale přesunula se do kuchyně, kde přichází sem a tam. Jsem zvědavá, tak jdu za ní. Teď si třesoucí se rukou nalévá sklenici vína, odmlčí se, jen aby se napila, pak pokračuje v nadšeném jásotu.

"Máš radost," poznamenám suše.

"Ne, srdíčko, jsem... jsem... v extázi!" Sotva může mluvit.

Přemýšlím, jestli to děda konečně zabalil, stejně si potřebuju vydechnout od školy...

Obrátím oči v sloup. "Proč jsi v extázi, matko?"

Rychle zvedne sklenici a vylije tak půlku jejího obsahu na podlahu, nevnímá to však. "Mám lístky!" náhle zapiští.

"Clay ti zase koupil lístky do divadla?"

To je celej on, čas od času překvapuje mámu dárkama; trapnej trapák.

"Mám dva lístky na Peaches a vstupenku do zákulisí!" Spolknu všechno, co bych k tomu chtěla říct, a jen se usměju, jako by mi na tom sešlo. Kývá dopředu a dozadu hlavou. "Nem-... nemůžu tomu uvěřit." Vyhrkne: "Musím zavolat otci!" a nechá mě v kuchyni samotnou.

Co přijde příště, matko, průvod gayů a lesbiček?

Z obýváku zakřičí: "Spencer, chceš tátovi něco vzkázat?"

Ano, to chci.

"Řekni mu, že dělám, co můžu."

K večeři jsme si objednaly pizzu. Bála jsem se, že matinka v jejím euforickém stavu podpálí barák. Před chvílí odjela, aby sdělila tu velkou novinu nějakým přátelům z práce, a já jsem tu zase sama. Ale nemůžu říct, že by mi to vadilo, dnešní večer volá po pořádné hudební terapii.

Sáhnu pod postel a vytáhnu krabici s cédéčky, kterou tam schovávám.

Znovu slyším zazvonění telefonu. Vsadím se, že volá manažerka Martiny Navrátilový, aby potvrdila zítřejší zápas. Ignoruju to, vložím do věže cédéčko a trochu zvýším hlasitost, abych to zvonění přehlušila.

"I'm all out of love, I'm so lost without you, I know you were right believing for so lo-" Vyruší mě opětovné nepřetržité zvonění zdola.

To mají dneska všichni dlouhý vedení?!

Při scházení ze schodů si dávám na čas, dokud telefon znovu nezazvoní.

Naštvaně zvednu sluchátko. "Co je?!"

"Kooonečně," protáhne hlas na druhé straně. "To jsi hluchá, Barney?"

Super, je to Ashley.

"To mi momentálně nepřijde jako špatnej nápad." Odmlčím se. "A kde jsi sakra vzala tohle číslo?" vyjedu na ni.

"Ježíši, uklidni se. Přece jsem tě nezatáhla do kavárny, abych tě seznámila s mou matkou-" Než pokračuje, na okamžik udělá pauzu. "Ne... to jsi byla ty." Myslím, že se culí.

"Jsi vtipná, Kelly."

"Ashley," zdůrazní.

Nezájem.

"Nezájem. Mám práci, co chceš?"

"Říct ti, že po tom tvým divadelním výstupu tuhle mám opar, chytla jsem od tebe herpes, mrcho!" Její tón naznačuje, že si dělá srandu.

Odfrknu si. "Hezkej pokus, ale já herpes nemám, Henrietto."

Slyším popuzený vzdech a triumfálně se ušklíbnu. Dá se vytočit tak snadno.

"Jsem Ashley, ty nechápavko."

"Co... teda... vlastně... chceš?" vyslovuju pomalu každé slovo.

"Chtěla jsem ti říct, že už jsem vymyslela, jak mi můžeš oplatit ten čtvrtek."

Mírně si odfrknu. "Jo, ale mně se nechce. A kromě toho líbání s tebou už byl dostatečnej trest, nemyslíš?"

"Z toho se nevykroutíš. Dohoda je dohoda. Sejdeme se zítra ráno před školou." Chvilku čeká, asi mě to nechává vstřebat. "Jo, a Spencer?" řekne sladce.

Podrážděně si protáhnu krk. "Co?"

"Pokud přijdeš pozdě, bude tě to stát dvakrát tolik."

Tentokrát cítím, že se culí.

"Měj se, Holley," dokážu říct skrz zatnuté zuby.

"Tak zítra, Barney." Zavěsí.

Jdu spát s myšlenkami na to, jak zítra udělám Ashley ze života peklo.

4

Následující den se vzbudím a jako každé ráno prokleju nesmyslně teplé počasí, protože chraň bůh, aby tu někdy sprchlo, a ptáky, kteří si za oknem pokračují v cvrlikání, ať už po nich hodím cokoliv.

Dál tu ležím a tupě mrkám, zatímco se snažím zbavit posledních pozůstatků spánku. Náhle se úplně probudím, když si uvědomím, co mě dneska čeká.

Po osprchování jdu do kuchyně a k mému překvapení sedí Paula u snídaňového pultu a jí cereálie.

Nahodím přesvědčivý úsměv. "Nepřijdeš pozdě do práce, mami?"

Když jí dojde, že už není sama, seskočí s židličky a vklouzne do kuchyně. Vidím, že jí její dobrá nálada neopustila. Objeví se s miskou a mlékem.

Zatímco mě téměř oslepuje úsměvem, pozdraví mě: "Dobré ráno, sluníčko."

Povzdech.

Zazubení. "Dobré ráno, mami, vidím, že máš pořád radost." Můj úsměv povadne, jakmile odvrátí zrak.

"V noci jsem nezamhouřila oko, Spence! Pořád mám pocit, že je to sen, ze kterého se každou chvíli probudím."

To je můj život. Soucitně se usměju a ona mi na cereálie nalije mléko.

Když se podívám pozorněji, vidím, že máme stejné cereálie - Lucky Charms.

"A abych odpověděla na tvou dřívější otázku, ne, nepřijdu pozdě do práce. Vzala jsem si volno a půjdu nakupovat." Zajímalo by mě, jestli si uvědomuje, že při mluvení prská. "Před Merrill musím vypadat k světu, no ne?"

Zná skutečné jméno Peaches. To je překvápko.

"To rozhodně musíš."

"Jak se dnes mají má překrásná děvčata?" přeruší nás hlas.

Bomba, je to Clay.

Zívnu, už teď mě nudí.

"Dobré ráno, zlato, chceš snídani?" Paula se zvedne ze židle, ale Clay ji zastaví. "Ne, nemůžu, první hodinu píšeme test a tak zajdu do knihovny, abych si ještě jednou prošel poznámky." Usměje se na mě a já odolám pokušení hodit po něm pomeranč, který mám při ruce. "Mějte se dneska hezky, lidi."

Bože, nesnáším ho.

"Ty taky," zavolám za ním.

"Půjdu se uchystat, Spence. Zatím se měj."

"Jo..."

Když vejdu do kuchyně, abych dala misku do dřezu, něco mi padne do oka. Když přistoupím blíž, vidím, že je něco napsané na kalendáři.

'Koncert Peaches : D !!!!' Tohle obrácení očí v sloup se potlačit nesnažím.

Když přijdu včas do školy, zaručeně jako první, přemýšlím, kde Ashley je, už jsem se dívala všude, kde mě napadlo.

Uvidíme, kdo se bude smát naposled, jsem si jistá, že mě napálila.

Při cestě to třídy si všimnu Madison a Sherry, které vycházejí z dívčích záchodků, Madisoniny oči zůstanou přilepené na pozadí její kámošky o trochu déle, než by se dalo považovat za 'přátelské'.

Ashley jsem celý den neviděla a nemohla bych mít horší náladu, nezvedl mi ji ani Clay, který se natáhl jak široký tak dlouhý.

Táta se vrátil domů a já s ním ani nemohla mluvit, dokázala jsem se soustředit pouze na to, jak mě Ashley podle všeho napálila.

Když o pár dní později sedím na hodině angličtiny, obrátím oči v sloup nad Madison a Sherry, které momentálně ukazují do katalogu a zapiští: "To je hustý!"

To slovo přestalo být in už v minulým tisíciletí, nedostaly jste oběžník?

"Ahoj, Spencer!" zvolá za mnou nějaký ječák.

Kdo to na mě sakra mluví?!

Otočím se a vidím, že Kat se opět snaží navázat se mnou hovor. Ignoruju ji, zatímco vejde učitelka. Nedokážu tu vydržet už ani pět minut, vstanu. "Musím na záchod!"

Když kráčím k parkovišti, uslyším smích, přijdu blíž a vidím, že se Ashley dostala do rvačky. "Hej, lesbo Daviesová." Jeden z kluků křikne "Chytej" a pak na ni strčí jinou holku. Ashley spadne na zem, pod tou náhlou vahou je nebyla schopná obě udržet na nohách.

Čekám, že Ashley vyprskne nějakou uštěpačnou poznámku a pak toho kluka, který ji veřejně ponížil, srazí k zemi.

Neřekne nic.

O co jde? Skupinka se zasměje a nechají ležet Ashley na zemi.

Páni, tak tohle jsem fakt nečekala.

Natáhnu ruku, abych jí pomohla vstát. Odstrčí ji. "Nepotřebuju tvou pomoc, nic mi není." Dál sbírá obsah svého školního batohu, který se jí musel rozsypat, než jsem přišla.

Ušklíbnu se. "Á, takže ty můžeš mluvit? Už jsem myslela, že ti někdo vyříznul jazyk."

"Co chceš, Spencer?" Zní unaveně a nemůžu si pomoct, je mi jí trochu líto.

Zavrtím hlavou. "Nic." Podívá se na mě. "Nic..." opakuju a pak Ashley vystřelí směrem k záchodkům a nechá mě tam přemýšlet, proč jsem na ni tak milá po tom, jak mě před pár dny napálila.

Zapípání mobilu mě upozorní, že mi přišla nová obrazová zpráva. Když spatřím od koho je, ošiju se. Na sítnici budu mít navždycky vypálený obrázek své mámy, jak sedí na klíně Merrill, tiskne se k ní a má nejširší úsměv, jaký jsem kdy viděla. Eh. Obrátím oči v sloup a rozhodnu se jít za Ashley na záchodky.

Všechny kabinky jsou prázdné až na tu úplně vzadu. Vím, že se tam schovává a tak napodobím špatný jižanský přízvuk.

"Timmy, ach, Timmy! Zase jsi tam spadl?"

"Ashley," zdůrazní. "A ne, nespadla."

"Dobře, Ashley, vyjdeš někdy z tý kabinky? Neměla bych ti sem přinést oběd? Nebo večeři?" Usmívá se, vím to.

"To nebude nutný."

"Víš to jistě? Protože mně to navadí, můžeme si u makarónů se sýrem zanotovat starý šlágry," řeknu jí mírně pobavená.

"Ne, díky, nemám zájem. Tvoje zpívání stejně stojí za houby." Její hlas se mírně odráží od prázdných stěn.

Její poslední poznámku ignoruju a zeptám se jí: "Proč se mnou mluvíš?"

"Cože?" je zmatená.

"Předtím jsi ty kluky nechala, aby tě ponížili, a neřekla jsi ani slovo, ale když jsi se mnou, tak se nedáš vypnout," řeknu napůl vážně.

"Z dětských osobností strach nemám, promiň," škádlí mě. Obrátím oči v sloup.

"Nezájem." Snažím se kousnutím do rtu zahnat úsměv, který se mi dere na tvář. Pokračuju: "Vylez ven, chci ti něco ukázat." Otevřu pro ni svůj telefon.

"Nemůžu."

"Proč ne?"

"Je mi tu dobře."

"Vylez odtamtud, nebo ti zmaluju zadek," řeknu, když si krátce vzpomenu, jak jsem jí poprvé vyhrožovala.

Možná bych se s tou zlostí měla jít na terapii.

Otevře dveře kabinky a opatrně vykoukne ven. "Nebudeš mě zase líbat, že ne?" Má vážnou tvář.

Odfrknu si. "To by se ti tak líbilo, Henry." Odmlčím se a podám jí telefon. "Tady... po tomhle se budeš cítit líp."

Vykulí oči a propukne v záchvat smíchu. "Panebože, to je tvoje máma!" Nadechne se. "A lepí se na Peaches!" Další smích. Rozesměju se spolu s ní, nemůžu si pomoct.

Po té, co snad věčnost mlčela, ukáže z okna. "Hele, není to tvůj brácha?"

Pohlédnu z okna a vidím, jak jde Clay okolo a vlaje za ním toaleťák, který se mu přilepil na botu. To je trapák. "Je adoptovanej," řeknu pevně.

"To vidím."

Náhle se znovu odmlčí a všimnu si, že jí opět povadly oči. Neschopná si pomoct se jí zeptám, co se děje.

Neodpoví mi.

Jelikož vím, co jí je, pokračuju v mluvení. "Nemysli na ty kluky, stejně nakonec budou všichni plešatí a tlustí."

Vzdychne a nadále mlčí.

Mám tichý hlas. "Zažila jsi někdy jeden z těch dnů, Ashley, co jsou prostě... dokonalý?" Otočí se, aby na mě pohlédla. "Já jo. Tohle jeden z nich není, tohle rozhodně jeden z nich není, ale musíš mít na paměti, že vždycky přijde zítřek."

Co to sakra mělo bejt?

"Děkuju," řekne mi upřímně.

Po svém menším proslovu se cítím trapně a tak chladným tónem pronesu: "Tímhle jsem svůj 'dluh' splatila, ať tě ani nenapadne chtít po mně ještě něco jinýho."

"Uvidíme, Barney. Uvidíme." Culí se a já jí chci ten úsměv setřít z její samolibé tvářičky.

Naštvaně: "Jmenuju se Spencer. Možná to ty máš problémy se sluchem."

Pokud před ochodem ke dveřím moji poslední poznámku slyšela, nedala to na sobě znát.

Bože, nesnáším ji.

5

Kdyby sem někdo v téhle chvíli vešel, spatřil by mě, jak mi nohy visí přes opěradlo gauče a sténám.

Vychladněte, úchyláci. Dívám se vzhůru nohama na opakování Chirurgů, a kdykoli se na obrazovce objeví Meredith nebo Derek nebo uslyším tu nadužívanou přezdívku "pan Vysněný", hodím si nohy přes opěradlo a krev, která se mi nažene do hlavy, zablokuje většinu jejich dialogu. Po chvíli to ale začne bolet, proto to sténání. Kromě toho takhle lépe vidíte, kdo má lepší zadek, je to nerozhodně mezi Izzy a Addison.

Slyším na příjezdové cestě zastavit auto, ale neobtěžuju se vstát, abych toho, kdo přijel domů, přivítala. Je mi to úplně volný. Nadále si nechávám hnát krev do hlavy. Otevřou se hlavní dveře a jako první se ozve Paula: "Spencer, jsi tady?"

Pořád se mi nechce s nikým verbálně komunikovat a tak zamávám chodidlem ve vzduchu, abych potvrdila svou přítomnost v domě.

To je... mentol?

"Spencerinko krasotinko!"

Dobrotivý Bože, ne. Udělám cokoli!"

Bleskurychle se narovnám a mé podezření se potvrdí, opravdu je tu děda Carlin.

"Dědo!" vykřiknu s hraným úsměvem.

Chytne mě za ruku. "Strašně jsi vyrostla od doby, co jsem tě viděl naposledy!" Odmlčí se a rozhlédne se po místnosti, nejspíš na chvíli zapomněl, kde je - zase - . Předem vím, jaká bude jeho další věta. "Otoč se, Spencer, ať si tě můžu pořádně prohlédnout." S předstíranou radostí mu vyhovím.

"Vypadáš víc jako babička, kdykoli tě vidím." Usměje se na mě.

Při myšlence na povadlá prsa babičky se zamračím. Krutej kruťas.

Pokračuje: "Musíš odhánět kluky holí!"

Přirozeně.

Zdvořile se té klišovité poznámce zasměju. "Dědo..."

Existuje jenom jedna věc, kterou nesnáším víc než rodinné sešlosti, a to je to, že se z nich Glen dokáže vyvlíknout, kdykoli si zamane. Hajzl.

Momentálně sedím v rybí restauraci, mačkám se v rohu toho nejmenšího 'rodinného boxu', jaký jsem kdy viděla, a všichni zapomněli na to, že ryby nemám ráda. Co je na sushi vlastně tak skvělýho? Syrová ryba? Díky, nechci.

"Spencer, už víš, co si dáš?" zeptá se vedle mě táta a vytrhne mě z mého zamyšlení o sushi.

"Nemám hlad, dám si jenom salát."

Když jsem ve společnosti dědy a zároveň Claye moc dlouho, hlad mi mizí neznámo kam, spolu s mou trpělivostí. Sbohem, děcka... povzdechnu si.

"Brzy zase odjede, Spence." Nakloní se blíž. "A pokud ne, můžeš mu vybrat peněženku." Jelikož vím, že je děda pracháč, usměju se. "Dobrej plán."

Spolu s ostatními vstane, aby si vybrali humra, kterého dnes večer pozřou, očividně se snaží, aby ten chudák trpěl ještě víc. Jsou v nádrži, v restauraci. Nejspíš slyší každé skousnutí.

Rozhlédnu se a všimnu si v rohu člověka, který jí největší porci, jakou jsem kdy viděla. Na jídelníčku měli zřejmě krakatici obrovskou. Zhnuseně sleduju, jak se cpe, jako by celé dny nejedl.

"Budeš vzhledem k tomu výrazu potřebovat kyblík?"

Paráda.

"Dneska asi přijímaj kohokoli, co?"

Ukáže nalevo. "Dětský koutek je támhle."

Obrátím oči v sloup. "Nezájem, Susan. Přines mi salát." Znuděně se rozhlédnu po místnosti.

Ashley se nenechá vyvést z míry. "Vidím, že pořád trpíš tou ztrátou paměti."

"Jo, a jestli mi do něho napliváš, tak ti-"

"Zmaluješ zadek?" řekne s pozvednutým obočím.

"No vida, nejsi tak hloupá, jak vypadáš."

"To se o tobě bohužel říct nedá." Odejde směrem ke kuchyni.

Jsem opět zmáčknutá mezi svou 'famílií' a usrkávám svůj Long Island Iced Tea, díky, tati. Když spatřím Ashley, jak nám nese jídlo, udělám obličej.

"Ashley!" zapiští Paula a zvedne ruku, čímž na mě převrhne můj drink. Eh! Blbko!

Ashley se přižene s ubrousky. "Tady," řekne a snaží se při tom krotit pobavení v hlase, v čemž ovšem vůbec neuspěje.

Vytrhnu jí ubrousky z rukou. "Nezájem."

Paula se rozhodne Ashley představit. Hrdý úsměv. "Alberte, tohle je Spenceřina speciální kamarádka Ashley."

Zastřelte mě. Prosím, už mě zbavte toho trápení.

Vzhlédnu, a jak se dalo k jeho věku čekat, skutečný význam toho prohlášení prošel bez pochopení skrz jeho holou hlavu. "Moc mě těší, drahá. Rád vidím, že má Spencer takové zodpovědné kamarádky." Pohled směrem ke mně. "Tady ta holka nikdy v životě nepracovala. Pořád říkám její matce, že by zasloužila na holou, ale ne, to nejde," zasměje se posměšně.

Z dědova 'pozdravu' jsem na chvíli omráčená.

Ashley se usměje a pohlédne na mě. "Jo, určitě by zasloužila na holou."

"Musím na záchod," řeknu náhle.

Po té, co všichni vyklouzli z našeho boxu, jeden po druhém, aby mě pustili ven, zabouchnu za sebou dveře od záchodu a prokleju svou rodinu a ji.

"Měla bys zkusit bubny, prý od hněvu pomáhají," ušklíbne se.

"Připadá ti to jako kuchyně? Vrať se k práci," vyštěknu.

Sklopí zrak k mému zadku a nezdá se, že by chtěla oči v nejbližší době odvrátit.

"Hej! Obličej mám tady," ukážu si na tvář. Pořád zrak nezvedá. "Na co sakra koukáš?!"

"Vždycky mě zajímalo, jak vypadá zadek osiny v zadku."

Otočím se, aby se dál nemohla dívat. "Ty jsi neuvěřitelná!" běsním. "Co sakra chceš?"

"Povívat se, jestli nepotřebuješ ještě pomoct s osušením kalhot," škádlí.

"Nezájem, vrať se k obsluhování stolů, za to tě konec konců platí."

Paula, neschopná si pomoct, se zeptá: "Spencer, vy jste se s Ashley pohádaly?"

Už dost o Ashley...

"Ne, proč se ptáš?"

"Cítím mezi vámi napětí, nic víc."

Než mám příležitost odpovědět, mrkne na mě. "Možná se mýlím... možná je to to druhé napětí."

Panebože!

"Mami!" Zatnu čelist, znechucená tím, že matka něco takového řekla, a v souvislosti s Ashley.

Pořád se usmívá. "Také jsem byla kdysi mladá, Spence, rozumím všem těm nutkáním," šťouchne mě.

Kromě toho, že jí chci dát pořádnou nakládačku, ve mě Ashley žádná 'nutkání' nevyvolává.

Obrátím oči v sloup a poslední Paulinu poznámku ignoruju.

Když už mám nějakou dobu salát snědený, jsem nucená čekat na ostatní.

Pohlédnu směrem k číšnicím a spatřím, že se na mě Ashley dívá. Usměje se a z mě neznámého důvodu... jí úsměv oplatím.

6

Ležím ve svém pokoji na podlaze a poslouchám rádio, právě hrají Nelly, Justin a Timbaland. Musím se zasmát Justinově tónu u 'Give it to me, give it to me, give it to me.' Už se vyoutuj, Justine, co nejhoršího by se mohlo stát? Když pomyslím na svou mámu a její momentální lesbickou posedlost, změním názor. Nebo možná radši zůstaň hezky zaoutovanej.

Děda pořád neodjel, chtěl zůstat ještě týden, aby si mě víc 'užil'.

Proto jsem uplynulé dny předstírala střevní chřipku, abych se ho zbavila, ale trval na tom, že zůstane, dokud mi nebude zase dobře. Obrátím oči v sloup, jsem si jistá, že v nějakém alternativním vesmíru bych to považovala za sladké.

Díky té 'střevní chřipce' na mě neustále někdo dává pozor. Není lehké proklouznout dolů a něco si tam šlohnout do příště, kdy budou mít zase všichni něco na práci. To ovšem neznamená, že to nemůžu zkusit.

Při cestě ke schodům se vyhýbám všem rozvrzaným prknům, tohle jsem už za jiných okolností podstupovala tisíckrát, jsem profík.

Zatímco pozorně naslouchám, abych zjistila, jestli je to bezpečné, slyším Paulu vyjít ze záchodu v přízemí a doploužit se do obýváku, kde předpokládám, že si ona a ostatní dopřávají 'filmový večer'.

Usoudím, že je to bezpečné, dokradu se dolů a do kuchyně, ale ještě předtím zaslechnu Paulu, jak se ptá ostatních, jestli se jim pohodlně sedí a může znovu pustit DVD, 'Roztleskávačky na hrad, no ne?'. Tiše si povzdechnu. Zase se dívá na Bravo, girls!. Tvrdí, že je to kvůli tomu, že je Eliza Dushku taková 'skvělá herečka'. Jasně, že je, mami.

Co nejrychleji si udělám sendvič a nenápadně vyrazím ke schodům.

"Sestřičko!"

Rozviňte transparent, Glen je doma.

Otočím se a nasadím, co doufám, že je skleslý výraz. "Co je?"

Chce něco říct, když vtom si všimne jídla v mé ruce. "Honí tě mlsná, Spence?" předvede svůj proslulý poloviční úšklebek, který tak nesnáším.

Zamračení. "Dny jsem nejedla, měla jsem střevní chřipku, pokud sis nevšimnul."

Vezme mi sendvič z ruky. "No, nebude ti vadit, když ti ho vezmu, viď? Nechtěl bych, abys zase zvracela."

Neochotně mu ho dám, vím, že kdybych mu ho nenechala, řekl by to na mě mámě. Hajzl.

Když vyjdu po schodech nahoru, uslyším z Clayova pokoje zvláštní zvuk. Vejdu dál a spatřím, že sedí na okně a vrká si s jedním z holubů. Trapáckej trapák.

Následující odpoledne se vzhledem k příšernému hladu rozhodnu předstírání střevní chřipky ukončit. Když scházím dolů, abych do sebe naházela všechno, co se do mě vejde, uslyším telefon. Paula se k němu dostane jako první. Svým 'telefonním hlasem' oznámí: "Dům Carlinových". Její tón přestane být tak úřednický, když uslyší, kdo to je. "Á... ahoj, zlatíčko. Je všechno v pořádku?" zeptá se znepokojeně. "To zní dobře! Vyřídím to ostatním. Večer na viděnou!"

Uf, další rodinná výprava ven už ne...

"Spence!... Á, vypadá to, že už je někomu lépe."

Kdybych prakticky neumírala hlady, popřela bych to a vrátila se do svého pokoje. Vzhledem k tomu, že nevidím jinou možnost, usměju se. "Mnohem líp, mami."

"To je dobře. To volal Glen ze školy, poznal nás všechny na svůj večerní zápas."

Na to zapomeň.

"Neřekla bych, že je to dobrý nápad, mami. Pořád mám v těle ten virus a nechci riskovat, že bych ve škole někoho nakazila..."

"Neblázni, Spencer. Kromě toho půjde i dědeček," zazubí se.

Rodiče, prarodič, *Clay* a školní akce? Proč mě rovnou nepředhodit lvům?

Úsměv. "To zní dobře."

Děda, Clay, Paula a táta zvedají do vzduchu transparent 'Do toho, Glene!!' a povzbuzují ho při každé příležitosti, která se naskytne. Když dá další parádní koš, odfrknu si a rozhlédnu se po tělocvičně, abych viděla, kdo na tyhle akce chodí doprovolně. Zasměju se, když spatřím vedle zbytku náhradnic sedět Kat v roztleskávacím úboru, který si snaží stáhnout dolů, aby se víc zakryla. Puritánská puritánka.

Vstanu, abych se prodrala ven. Paula mě zastaví. "Zlatíčko, není ti něco?" pohlédne na mě trochu starostlivě. Je mi přímo báječně. "Ne, jenom se potřebuju napít a na vzduch," odvětím a mírně zamávám ve vzduchu lahví vody.

"Dobře, nedělej nic, co bych nedělala já!" zasměje se.

Samozřejmě, že ne.

Nakloním hlavu mírně na stranu jako pokaždé, když chci vypadat nevinně. "To bych se neopovážila!" zasměju se zdvořile.

Láhev vody odhodím, jakmile jsem venku ze dveří, a úlevou vydechnu. Když najdu, co jsem hledala, usměju se. Zapálím si cigaretu, zavřu oči a užívám si nikotinu proudícího v mých žilách.

Á... ticho.

"Ty neumíš číst, Barney?"

Polekaně se zakuckám. Zamračím se na ni.

Přijde ke mně a vezme mi cigarety. Čte z krabičky: "Kouření zvyšuji riziko rakoviny plic. Kouření vážně poškozuje zdraví. Kouření-" Zarazím ji.

"Co chceš? Neměla bys sebou kmitat v tý restauraci nebo tak něco?"

"Dneska mám volno."

Nevěřícně na ni pohlédnu. "A dobrovolně ho trávíš tady?"

Usměje se. "Jenom podporuju kamarádku."

"Nejsem tvoje kamarádka," utrousím.

Na chvíli vypadá ublíženě, ale rychle to ze sebe setřese. "Moje kamarádka Kat se zrovna dostala do týmu roztleskávaček..."

Samozřejmě, že jsou kamarádky...

"Nevěděla jsem, že jste kamarádky."

Mírné přikývnutí. "Nejsme nejlepší kamarádky nebo tak, ale požádala mě o to a nemohla jsem ji dost dobře odmítnout."

Znovu si popotáhnu z cigarety. "Á."

"Kromě toho si pamatuje moje jméno," škádlí.

Pamatuju si tvoje jméno, jenom jsem se ho rozhodla nepoužívat.

"Pokud jsi tu, abys podpořila Kat, tak co děláš tady venku?"

Dívá se na mě tak jako před pár dny v té restauraci. "Slyšela jsem, že jsi byla nemocná, a když jsem viděla, že jdeš ven, chtěla jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku."

Nevím, jak na to mám pořádně odpovědět, tak odpovím jediným způsobem, jakým umím. "Já bych to pro tebe neudělala."

Usměje se na mě a netrvá mi dlouho přijít na to proč. Už jsem to pro ni udělala.

Dokouřím cigaretu a odhodím nedopalek do křoví v naději, že třeba způsobím požár. Bohužel mám smůlu.

Vystoupím na přepravku, abych se podívala na 'Addamsovic rodinu' a obrátím oči v sloup.

"V jednom kuse obracíš oči v sloup, víš to?"

Přikývnutí. "Ty bys to s takovou rodinou dělala taky," ukážu na ně. Clay a děda synchronně tančí.

Vypadá, jako by o něčem přemýšlela. "Pojeďme odsud."

Zvědavě se zeptám: "A kam?"

"Někam," řekne prostě a pak vykročí ke svému autu. Ohlédne se. "Jdeš?"

Pohlédnu znovu na zápas a pak ji následuju.

7

Jedeme už asi hodinu, spontánnost je bezva, ale ne, když vás nenapadá vůbec žádné místo, kam byste mohli jet. Ashley mě dohání k šílenství, neustále se vyptává, jestli už vím, kam chci jet, a abych jí dala vědět 'jakmile'...

Ano, Ashley, samozřejmě.

Mám šest zmeškaných hovorů od Pauly a jednu hysterickou hlasovou zprávu, ve které žebrá, abych jí dala vědět, že jsem v pořádku, a říká mi, že mě má ráda. Obrátím oči v sloup a přemýšlím, co by dělala, kdybych bez zavolání zůstala venku celou noc. Usměju se, určitě by byla na prášky.

Ashley má ovšem moc hezké auto, to musím uznat. Ačkoli by mě nikdy nenapadlo, že si vybere tenhle model, neumí si vybrat ani slušné oblečení, takže to, že bych si pro tohle auto nechala uříznout ruku, je hodně vypovídající.

Ashley přeruší mou nit myšlenek další zbytečnou otázkou. "Už víš, kam chceš jet?"

Uf.

"Nemyslíš, že bych ti to řekla, kdybych to věděla?" Nesnažila jsem se v hlase potlačit frustrovaný tón a jí to neuniklo.

"Všechnu práci tu odvádím já, ty si musíš jenom sakra vybrat nějaký místo, kam pojedeme!"

Prosím tebe.

Mírné odfrknutí. "Jakou práci? Vždyť jenom řídíš Porsche a pokládáš mi zbytečný otázky, na který nemám odpověď!"

Na okamžik odvrátí oči od silnice, aby na mě pohlédla. "Dělám víc než ty. Ty tu jenom hodinu obracíš oči v sloup!" Hlas má řádně naštvaný.

"Nezájem, mám žízeň. Zastav." Odepnu si pás a chystám se vystoupit z auta.

Ušklíbne se. "Chceš se napít z baterie?" Očividně jí uniklo, co je nedaleko.

Ukážu na obchod v dohledu. "Ne, blázne. Půjdu dovnitř a koupím si Pepsi." Udělám pauzu. "A tobě nic kupovat nebudu, tak koukej vylézt z auta."

Zatímco svírám svou milovanou Pepsi a velký pytlík brambůrků, mrknu za roh 'uličky hanby', jak jsem si ji pojmenovala, a spatřím, že se Ashley natahuje pro láhev Coca Coly.

Tak na to zapomeň, Daviesová.

Napochoduju k ní a vytrhnu jí nepřítele z rukou.

Rychle mi láhev zase vezme. "Ehm, promiň, ale ta je moje. Vem si vlastní."

Opět jí ji vytrhnu. "To je Coca Cola," zdůrazním.

"Gratuluju, umíš číst. Vrať mi ji."

Zvednu jí vysoko do vzduchu, aby na ni nedosáhla. "Nikdo nedá Coca Cole přednost před Pepsi, když jsem u toho, promiň. To je moje základní pravidlo."

Neudělá to na ni dojem. "No, dneska bude to pravidlo porušený, protože bez tý Coca Coly odsud neodejdu."

Bez dramatu ani ránu.

"Proč bys chtěla radši Coca Colu než Pepsi? To nemáš chuťový buňky?"

"Proč bys chtěla radši Pepsi než Coca Colu? To nemáš chuťový buňky?" nedá se.

"Coca Cola je moc sladká, je jako tekutá cukrová vata," odvětím prostě, zatímco se rozejde k pokladně, aby zaplatila.

"Jsi divná, Carlinová."

Křiknu za ní: "O tobě bych mohla říct to samý!" Vzápětí však spatřím, že si nakonec vzala Pepsi.

Nechala jsem telefon v autě, a když jsme se vrátily, měla jsem další dva zmeškané hovory a jednu hlasovou zprávu. Byla od Claye, který si dělal starosti, jestli se mi něco nestalo. V půlce jsem telefon vypnula, jeho zoufalý tón mě nudil.

"Brzy se setmí, Barney. Už víš, kam chceš jet?"

Chci ji vyplísnit, že se mě na to zase zeptala, ale vtom si všimnu pomalu zapadajícího slunce. "Jo, vím, kam chci jet.

"Nemohla bys lézt trochu rychlejc? Nemám tu zrovna moc dobrej výhled."

Otočím se a pohlédnu trochu dolů, kde Ashley momentálně balancuje s lahví Pepsi a snaží se nespadnout.

Jako bych ji chtěla mít takhle blízko svýho zadku.

"Hele, už jsme skoro v půlce, jasný? Říkala jsem ti, že budeme muset trochu lézt, nechápu, proč děláš, jako by to bylo překvapení," řeknu věcně a pak se vrátím k své předchozí činnosti spočívající ve šplhání do menšího náspu.

"Ano, lézt. Zapomněla ses ale zmínit, že budeme muset nechat auto půl kiláku od tvý 'supermanský pevnosti'."

Ona si ze mě dělá srandu?!

"Už jsem ti vysvětlila, proč to bylo nutný," poznamenám.

"Ne, vlastně nevysvětlila," řekne mi s nepobaveným výrazem.

Mírně zamávám rukou ve vzduchu. "Je sem zákaz vstupu, kdyby poldové uviděli poblíž auto, zvlášť Porsche, byli by tu jako na koni. Myslela jsem, že tě toho zážitku ušetřím."

"Aha... no, tak to děkuju, myslím."

Vylezeme na vrchol a jí přelezu přes nízkou bránu.

"Další lezení?" zeptá se s pohledem za mě.

V předstíraném naštvání obrátím oči v sloup. "Ano, ale zpátky to pak bude z kopce. To zvládneš."

Vrátí zrak zpátky na mě a ušklíbne se. "Fajn, ale jestli spadnu, letíš dolů se mnou."

Musím se usmát. "Fajn, citlivko, když půjde tvůj nemotornej zadek k zemi, můžeš mě stáhnout s sebou."

Po podklouznutí na začátku to Ashley zvládla už bez problémů.

Sedíme na mém obvyklém místě, vysoko na římse až úplně vzadu, těsně před stromy. Nohy visící přes okraj se nám mírně pohupují.

Ashley byla zatím potichu, jediný zvuk vychází z její láhve Pepsi.

Koutkem oka spatřím, že se na mě otočila. "Můžu se tě na něco zeptat, Spencer?"

Rozhodnu se nebýt hrubá a rovněž se k ní otočím. "To záleží na tom, co to bude."

"Proč jsme tady?" Ukáže na polozbořenou budovu, množství lahví od piva, plevele, bláta a nápisů na zdech, které odsud momentálně vidíme.

Rozhlédnu se po místě, ze kterého se stalo moje útočiště, a rozhodnu se jí odpovědět upřímně. "Protože je tu krásně."

Zdá se, že se snaží spatřit to, co vidím já. Rozhodnu se to vysvětlit.

"Podívej se na oblohu, Ashley, jak krásně slunce září. Teď se rozhlédni po tomhle místě a všimni si, jak v jeho paprscích vypadá všechno ošklivé krásně." Udělám pauzu, aby to vstřebala. "Teď zavři oči a-" Přeruší mě.

"Abys mi utekla s klíčkama a nechala mě tu samotnou? Na to zapomeň, Spence."

To není špatnej nápad, Daviesová.

Usměju se, nejsem si schopná pomoct. "Neukradla bych ti klíčky, Ashley. Ovšem tvou Pepsi..." Odmlčím se.

Zavrtí hlavou a vyhoví mé předchozí žádosti.

Mám tichý hlas. "Slyšíš to?"

Neodpoví slovy, jen zavrtí hlavou.

"Ticho," řeknu prostě.

Po pěti minutách užívání si ticha Ashley tiše promluví. "Víš, nejsi taková, jaká jsem očekávala." Oči nechává zavřené.

Napodobím ji, zavřu oči a tichým hlase pronesu: "Vím, co myslíš."

8

Přestože byste to do mě neřekli, mám ráda spoustu věcí - sexy holky, dobré jídlo, znemožňování Claye na veřejnosti, Pepsi... takovéhle věci; zjistila jsem však, že většina lidí si ráda ostatní škatulkuje, protože se bojí neznáma. Já ne, já neznámo miluju. Je vzrušující. A kromě toho vím, že občas bez ohledu na to, jak se vám něco nebo někdo jeví, dokáže ta věc nebo ten člověk popřít veškerou logiku.

Uvidíte, co mám na mysli.

Další mojí milovanou činností je spánek. Vážně, jsem jako medvěd; nebo se o to alespoň snažím, proto když mi zazvoní ve dvě v noci telefon, mám sto chutí někoho přetrhnout vejpůl.

Zavrčím do sluchátka: "Je mi fuk, kdo jste. Zabiju vás."

"Ale ale, taková drsná slova od tak mladé dívky. Neexistujou na takovýhle chování prášky?"

Ashley.

"Kdo to sakra je? A radši se začni loučit se svýma blízkýma."

"Nemůžeš prostě pozdravit, že ne?" Je pobavená. "Je to Co je?! a pak výhružky smrtí, ale žádný pozdrav."

Jsou dvě v noci, na nějaký ty výhružky mám plný právo.

"Zdravím," odvětím stroze. Pak pokračuju: "Proč mi sakra voláš, nebo když na to přijde, proč vůbec někomu voláš ve dvě ráno?"

"No, taky zdravím, Šípková Růženko. A abych odpověděla na tvou otázku, nemůžu spát. A vzpomněla jsem si na tebe."

Projedu si rukou rozcuchanými vlasy. "Promiň, že tě musím vyvézt z omylu, ale já si na noční hovory a polštářový bitvy nepotrpím."

"Promiň, že musím vyvézt z omylu já tebe, ale to není důvod, proč jsem ti zavolala. Zavolala jsem ti, protože jsem věděla, že při hovoru s tebou usnu nudou."

Ta holka si troufá.

Rychle ztrácím veškeré zbytky trpělivosti. "Poslouchej, Henrietto, jsou dvě ráno, a abych byla upřímná, vyměňování si urážek s tebou mě vůbec neláká. Počítej dlaždice na stropě nebo tak něco."

"To už jsem zkusila."

Krátce se v zamyšlení kousnu do spodního rtu. "Počítej pozpátky od tisíce."

"To už jsem taky zkusila."

Slyším, jak se trochu pohne. "Kam to jdeš?"

"Mám nepohodlnou postel, šla jsem si pro další polštáře."

"Aha, dobře." Něco mě napadne. "Nebo můžeš koukat na Esmeraldu. Věř mi, u toho usne každej."

Neslyším odpověď a přemýšlím, jestli usnula.

Šeptám. "Ashley? Už spíš?"

"Jsem tady, Spence. To jenom, že..." odmlčí se.

"Že co?"

Trochu vzdychne. "Mně se Esmeralda líbí," řekne mi tiše.

Konečně kompromitující materiál!

V šoku vytřeštím oči a zasměju se - hlasitě.

"Coca Colu a Esmeraldu milující lesbička. Koho by to napadlo?"

"Sklapni, Pepsimilko." Taky se zasměje a pak nastane krátké ticho.

"Řekla bych, že teď už usnu, Spencer. Díky za ty... urážky." Mírně se zasměje a já se usměju.

"Zatím, Sandy."

Děda odjel minulý týden, dva dny po tom basketbalovém zápase. Chtěl se vrátit k babičce a já byla štěstím bez sebe. Nechápejte mě špatně, já dědu zbožňuju. Na naše každotýdenní telefonáty se vždycky těším. Telefonáty. Překvapivé návštěvy mě však dokážou mírně vytočit.

Uslyším zaklepání na dveře, a než otevřu pusu, abych dotyčnému sdělila, jestli může, nebo nemůže jít dál, vejde Paula. To nesnáším, zaklepání ihned následované otevřením dveří. Vždycky chci na příslušného člověka křiknout, že má buď zaklepat a počkat, nebo neklepat vůbec.

Vážně bych si sem měla pořídit zámek...

"Ahoj, Spencer, jsi v pořádku?"

"Jo, jsem v pohodě."

"Protože jsi zavřená tady vevnitř, když je přitom venku tak překrásně."

Zatímco obvykle je počasí příšerný.

"Já vím, půjdu ven pozdějc," usměju se.

"Vyrážíš někam s někým, koho znám?" rozzáří se jí oči.

"Ne." Dál si listuju v časopise.

"Možná bys mohla Ashley říct, aby šla s tebou," navrhne.

Chci se držet od Ashley co nejdál, v posledních pár týdnech na ni narážím všude.

"Možná..."

Zazubí se. "To je skvělé, zlatíčko, měly byste spolu trávit více času."

Zamumlám odpověď a Paula odejde.

Právě jsem vyšla z hodiny angličtiny, Madison se neustále snaží dělat ze života všech peklo. Proto bylo vrcholem mého den být svědkem toho, jak jí na hlavě přistál kýbl s vodou, který jí proměnil v mokrou krysu. Ušklíbnu se, zatímco Madison potlačuje slzy a Sherry se k ní lísá.

Ale každý ví, že po vrcholu...

"Ahoj, Spencer."

Přichází pád.

Otočím se a spatřím Ashley, kterou poslední události také pobavily.

"Čemu vděčím za to potěšení, Esmeraldko?"

"Potřebuju od tebe laskavost."

Zapomeň.

Předstíraně zakašlu. "Není mi dobře."

"Teď mám jako natáhnout moldánky a s pláčem utéct?" zvedne obočí.

"Nezájem. Řekni mi, o co jde, a já ti povím, jestli náhle nemám neutěšitelnou žízeň a potřebu spousty odpočinku v posteli."

"Moje sestřenice má lísky do divadla a potřebuje hlídá-"

Přeruším ji. "Víš co? Fakt mám nějak žízeň... sbohem a měj se." Pokusím se kolem ní projít, ale zablokuje mi cestu rukou.

Podá mi láhev vody. "No, můžeš se napít téhle, protože už jsem souhlasila."

Obrátím oči v sloup. "Tak si to užij."

"Za nás obě." Začne se culit.

"Myslíš si, že je to sranda? Nehlídám děti. Nesnáším děti. Ty jsi na to kývla, já ne."

"No tak, Spencer. Musela jsem přetrpět tvou mámu a navíc se s tebou ještě líbat," poznamená a udělá obličej.

"Myslela jsem, že to už je za náma. Svůj dluh jsem splatila," řeknu pevně.

"To jsi řekla ty, ne já."

"Nepůjdu s tebou, Ashley. Nesnáším děti."

Jsme u Ashley doma, napadlo jí, že to tak pro nás obě bude lepší, protože její setřenice bydlí dost daleko. Právě hledím na největší obývák, jaký jsem kdy spatřila, nahý zadek - ne Ashleyin, a víc hraček, než mají v obchoďáku. Ashley mění 'Chuckymu' plínku, která předtím smrděla, jako by mu něco vlezlo do zadku a chcíplo to tam. Teď mu nanáší pudr a divně u toho žvatlá, což se mu podle všeho líbí.

Houpe s malým Krisem mu vzduchu, vyluzuje zvuky letadla a já si nemůžu pomoct a obrátím oči v sloup.

"Proč mu prostě nedáš nějakou hračku na hraní nebo tak?" zeptám se.

"Protože děti potřebují lidský kontakt stejně jako všechno ostatní. Nemůžeš je pořád nechávat hrát si samotný." Odmlčí se. "Tu máš, myslím, že se mu líbíš." Přidrží Krise přede mnou.

"To pochybuju, je nějakej zelenej."

Zvedne obočí. "To jsi řekla hned, jak jsi ho uviděla, je roztomilej, přiznej to."

"Je to démon."

"Není to žádnej démon, Kris je ta nejroztomilejší věc pod sluncem." Otočí si ho čelem k sobě. "No, že jo? Viď?"

Suchým tónem pronesu: "Pochybuju, že ti odpoví, Ashley, pokud nebudeš mluvit žvatlalsky."

Ani to s ní nehne. "Půjdu objednat pizzu, podrž ho."

"Vem ho s sebou."

"Ne, podrž ho."

Neochotně si 'Chuckyho' vezmu a držím ho v natažených rukách, zatímco Ashley odejde objednat pizzu. Dívá se na mě a já mu pohled oplácím, ve tváři mám apatický výraz, když vtom náhle... se na mě usměje.

Dobře... tak to není 'Chucky'.

Krátce pohlédnu směrem, kterým Ashley odběhla, a pak zpátky na Krise. Rychle se usměju a on se hned rozesměje. Přejdu k Ashleyině gauči a chvíli ho nejistě poplácávám po zádech.

Ashley podle všeho dotelefonovala. "Fajn, pizza je na cestě," usměje se a pak pohlédne na Krise. "Spencer, myslím, že bys asi měla-"

Nesnáším děti.

Když se po té, co se na mě Chucky rozhodl vyzvracet obsah svého žaludku, převléknu do jednoho z Ashleyiných triček, sedíme, jíme pizzu a Ashley se snaží rozhodnout, jaké DVD by bylo pro Krise vhodné. Povzdechnu si a přistoupím k její působivé sbírce.

Vyndám z poličky náhodné DVD. "Tu máš, ten bude dobrej."

Ashley na mě nevěřícně pohlédne. "Nějak si nemyslím, že pro něj bude Texaský masakr motorovou pilou nejvhodnější." Vrátí film zpátky.

"Dobře, fajn, vyber nějakej ty."

Vrátím se k pizze a sleduju, jak Ashley strčí do přehrávače DVD a přinese Krise, aby ho posadila na podlahu mezi nás.

Když spatřím, jaký film vybrala, otočím se k ní: "A vidět umírat svou matku je jako lepší?"

"Bambi je klasika. A je to animovaný, bude se mu to líbit."

Usměju se na ni. "Když myslíš."

Po nechtěném telefonátu od své matky, která chtěla vědět, jak všechno jde, se vrátím do obýváku a spatřím, že Ashley usnula s rovněž už spícím Krisem v náručí, kterého má bezpečně opřeného pod bradou.

Dojdu k nim a oba je přikryju dekou.

Jé, Ashley vypadá rozkošně.

Nevěřícně vykulím oči a po té, co Ashley napíšu strohý vzkaz, ve kterém stojí: "Musela jsem odejít, peníze si nech," odejdu.

9

Přáli jste si někdy sedět v místnosti, kde by byla taková tma, až by ani nebyla černá? Přesvědčit se, jak dlouho to vydržíte - nic nevidět.

Nemyslím tím pouze si zakrýt oči rukama nebo páskou. Myslím tím mít oči široce otevřené a přitom nevidět absolutně nic.

Já jo. A teď se mi to splnilo.

Prší, po bůhví jak dlouhé době konečně přišla bouřka. Před hodinou nám a všem ostatním vypadl proud, proto momentálně sedím v 'temné místnosti'.

Vůbec nic v domě nerozeznávám, ale přesto přesně vím, kde všechno je. Vím, že ovladač na televizi je tři kroky dopředu a dva doprava. Vím, že mámina zdravotnická taška je devět kroků dopředu a jeden doleva. Vím, že Clayova knížka je dva kroky doleva. A vím, že čerstvě vyprané Ashleyino tričko z toho hlídání je v dosahu napravo ode mne.

Poslední týden byl zvláštní, tedy zvláštnější než obvykle. Clay mě nelezl na nervy, Glen byl upřímně milý a Paula neudělala ani jednu lesbickou narážku. Táta byl jako vždy úžasný.

Babička s dědou mi poslali sto babek. Padesátka od babičky jako omluva za to, že nemohla přijet s dědou, a padesátka od dědy jako poděkování za to, že jsem při jeho návštěvě byla 'takový andílek'. Celé to bylo dost bizarní, na staříky jsou celkem v pohodě, ale posílat peníze poštou? To se moc často neděje. Ještě jsem je neutratila.

Clay si konečně vyrazil s holkou a byla docela atraktivní. Nebýt jejího kuřáckého smíchu, považovala bych Claye za konkurenci. Ne, může si ji nechat.

Škola byla velmi jednotvárná. Jako by byli všichni vyhořelí. Dokonce i učitelé.

Jí jsem se snažila vyhýbat, ale včera si mě odchytla po výtvarce, což se odehrálo takhle:

Zvedla jsem batoh a vydala se ke dveřím, přičemž mě mírně štvalo, jak rychle tahle hodina vždycky uteče. Moje nejoblíbenější hodina.

Nemohl by místo výtvarky takhle profrčet děják?

V hlubokém zamyšlení jsem těsně za dveřmi do někoho vrazila. "Dívej se, kam jdeš, hobite." Zvedla jsem učebnici, které mi během té srážky upadla na zem.

"Možná bys měla trošku víc otevřít oči, když zacházíš za roh."

Je to Ashley.

"Nebo by ses možná ty místo toho měla nechat přeložit do zvláštní školy. Hobití školy."

Slyším, jak se mírně uchechtne. "Jsme stejně vysoký, trubko."

Obrátím oči v sloup a pokračuju v chůzi na další hodinu. Následuje mě. "Jsem vyšší než ty."

"To teda nejsi." Tvář má odhodlanou.

"Ale jsem." Založím si ruce na hrudi. "A to o celý dva cenťáky." Ušklíbnu se, zatímco se Ashley v předstíraném šoku plácne dlaní do čela.

"Páni, o celý dva cenťáky. To jsi oproti mně úplná obryně, co?"

Udělám krok směrem k ní a trochu naruším její osobní prostor. "Jo, to jsem. Takže si dej radši bacha."

Přistoupí ještě blíž, postaví se na špičky a nakloní se, aby mi do ucha pošeptala: "Možná to ty by sis měla dávat ty." Hlas má hlubší, zastřený.

Když se odtáhne, naše oči se střenou a na okamžik se ocitnu zpátky v té kavárně, kde jsme se poprvé setkaly. Zdá se to být strašně dávno.

Zazvoní školní zvonek a přeruší tak to 'kouzlo', pod jehož vlivem jsem byla.

Obrátím oči v sloup. "Budu spát s otevřenýma očima, Betty." V tváři mám lhostejný výraz.

Ušklíbne se na mě. "To bys měla."

"Přijdu pozdě na biologii, co chceš?" zeptám se v pokusu vymanit se z toho napětí, které nás obklopuje.

"Odkdy ti vadí nedochvilnost nebo zmizení uprostřed něčeho?"

Mluví o tom večeru, kdy jsem ji nechala samotnou s Chuckym.

"Nechala jsem ti vzkaz," připomenu jí.

Mírně sevře rty a pak mi odpoví: "Á, ano, ten vzkaz." Udělá pauzu. "Musela jsem odejít, peníze si nech. Vzpomínám si na ten chabej pseudovzkaz, vysvětlující proč jsi musela tak najednou odejít, aniž bys mě vzbudila."

"Máma potřebovala s něčím pomoct." Na okamžik se zarazím, abych se zamyslela nad tím, co právě řekla. "A odkdy ti musím vysvětlovat svý chování?" Zamračím se na ni.

"Nemusíš. Čekala jsem od tebe jenom obyčejnou zdvořilost. Bůhví proč."

Tohle je na mě momentálně moc.

"Nezájem, nechci s tebou mluvit. Odcházím."

Zatímco vyrazím na další hodinu, neohlédnu se.

Jo, byla jsem hnusná. To mi říkat nemusíte.

Kdybych byla chytřejší, věděla bych, že uplynulý týden byl doslova klidem před bouří.

Miluju zvuk deště bubnujícího na okno, je to jedna z věcí, po kterých se mi z domova nejvíc stýská. Má na mě uklidňující vliv, mám pocit, jako by déšť smyl všechno zlé, ale ne úplně, zůstává po něm na připomenutí bláto. Teď se kromě deště ozývá ještě něco dalšího, myslím, že je někdo přede dveřmi. Ne, že bych něco viděla. Máma nechává po domě asi sto svíček, ale nemám chuť nějakou zapálit, sedět ve tmě mi vyhovuje, zatímco si snažím udělat jasno v něčem, co ještě nechápu.

Déšť teď zesílil a to bušení na dveře stále neustalo. Vstanu, abych je otevřela. Jelikož už tu nějaký čas bydlím, dokážu se po domě pohybovat, aniž bych si narazila palec. Když otevřu hlavní dveře, dokážu před sebou rozlišit pouze siluetu, na kterou mi Měsíc dopřál krátký pohled. Nejsem si úplně jistá, kdo to je, ale pak se ke mně přitiskne vlhké tělo a hebké rty se střetnou s mými.

10

Pořád prší, proud pořád nejde a já jsem pořád líbána ve svých dveřích.

Okamžitě poznám, kdo to je, tvar jejího těla a chuť jejích rtů jsem už měla trvale uložené hluboko v paměti.

Dá mi ruku do týla, přitáhne si mě blíž a líbá mě vášnivěji.

Momentálně se mi honí hlavou pouze jedna myšlenka a ta zní: Doufám, že to vidí sousedi..

Toužím po větším kontaktu a tak se otočím a přitisknu ji na bytelné dveře, není to jemné a není to něžné - je to tvrdé a je to drsné, ale nestěžuje si, podle jejího zasténání usuzuju, že se jí to líbilo. Oči mám otevřené - během našich polibků jsem je ještě nezavřela. Ve tmě, která nás nadále obklopuje, si proklestím žhavými polibky cestu z její čelisti na krk; slyším její dýchání, je hluboké a rychlé.

Odstrčí nás ode dveří a zatáhne do domu, dveře za námi zabouchne nohou. Její ruce mám všude po těle, zanechávají po sobě pálivou stopu.

Už si nepamatuju, kde co je, na Clayovu knihu a Paulinu zdravotnickou tašku úplně zapomínám, když se její ústa opět přitisknou k mým, žhavá a naléhavá.

Chvěje se. Nevím, jestli kvůli bouřce, nebo naší momentální činnosti.

O něco zakopnu, nevím o co. Vím pouze, že spadne na mě, dotýká se, tahá, přitahuje si mě blíž. Zavírám oči. Už se to nedalo vydržet, jsem ztracená. Ztracená v ní.

Přejedu rukama nahoru po jejích bocích a její tričko se mírně nadzvedne. Využiju té příležitosti a dotknu se její kůže. Je hebká, teplá a nemůžu se jí nabažit. Zatahám za lem jejího trička a ona to pochopí, přetáhne si ho přes hlavu a odhalí hladkou pokožku a černou krajkovou podprsenku.

Cítím ji všude, na kůži, pod kůží a ve vzduchu. Voní úžasně, přestože předtím zmokla. Přemýšlím, jestli to ví. Určitě jí to musím říct.

Cítím, jak se pohybuje dolů po mém těle, zastaví se, aby mi zvedla tričko a vtiskla mokré polibky na břicho. Je v tom moc dobrá. Zasténám, už to v sobě nedokážu dál dusit, a přetočím ji pod sebe.

Když na ni shlédnu, cítím, jak mě její oči skrz tmu bezděčně propalují. Zatahá za mé tričko. Okamžitě ho sundám a nakloním se, abych se dalším vášnivým polibkem zmocnila jejích úst. Přesune mi ruce do pasu a přitáhne si mě blíž. Opájím se v pocitu prvního kontaktu našich pokožek.

Odtáhnu se a uslyším, jak rozčarovaně zasténá. Usměju se, zatímco hledám její ruku a nacházím ji nedaleko mé. Zvednu ji na nohy. Snažíme se popadnout dech a navzájem se o sebe opíráme.

Je to příliš dlouho, zoufale příliš dlouho od jejího posledního polibku. Sevřu jí dlaněmi tvář a nakloním se k polibku, tentokrát něžnému. Rychle přeroste v něco většího, něco vášnivějšího. Nekonečně vášnivějšího.

Táhnu ji směrem ke schodům, nechci to dělat ve vstupní hale. Slyším, jak tiše zasténá, a pak do mě strčí a já ztratím rovnováhu. Spadnu na schody a ona na mě, nohy dá kolem mě a usadí se mi v klíně, zatímco mi sáhne za záda, aby mi rozepnula podprsenku.

Když mám podprsenku pryč, proklestí si žhavými polibky cestu od mé klíční kosti k vrcholkům ňader a na druhé straně opakuje totéž. Dech mám namáhavý a srdce mi buší silněji než kdy předtím, musela ho pod svými rty ucítit, protože teď mi laská pokožku tam, kde před chvílí měla ústa.

Obejmu ji rukama a přitáhnu si horní část jejího těla k sobě. Nadzvednu se, jemně otřu svou tvář o její a zavřu oči, vdechuju ji. Jediným zvukem je naše ostré dýchání spojené s trvalým vodním přívalem, který nadále padá z oblohy.

Nemám čas přemýšlet, protože se postaví na nohy, které měla předtím kolem mě, a táhne mě nahoru.

Vrazíme do dveří mého pokoje, nejsem si jistá, jestli po nárazu kliky do zdi nespadla část omítky, a je mi to ukradené, nic není momentálně důležitější než ona. Ta nepatrná část sebekontroly, kterou ještě mám, se rychle vytrácí, zatímco cítím její ruce po celém svém těle. Spalují mě. Značkují mě.

Když jí rozepnu podprsenku s předním zapínáním a poprvé se jí dotknu, zasténá. Trochu se nahnu a ochutnám její pokožku, srdce jí pod mými zvědavými ústy silně a rychle tluče. Napodobím její předchozí počínání a laskám jí ňadra, až jí po mými jemnými konečky prstů ztvrdnou bradavky.

Už nevydržím dál stát, nohy se mi dávno proměnily v sulc.

Vplete mi ruce do vlasů a ústy vyhledá mé. Posunu nás směrem k posteli, kde obě zasténáme, když si na ni naše přitištěná těla lehnou.

Její ústa jsou všude, na mém krku, na mé čelisti, na mé hrudi. Momentálně jsou na mém pravém uchu, dech má teď nestálý.

Chvilku tam ležíme a vstřebáváme vážnost té situace. Vzhledem k tomu, že má hruď přitisknutou na mé, cítím, jak naše srdce synchronně bijí.

Netrvá to dlouho a znovu přitisknu rty na její, už jsem si vypěstovala závislost.

Začínám cítit horko, dotýká se mě níž. Nevím, kdy nebo jak jsem přišla o kalhoty, ale jsou pryč, a mně je to úplně fuk.

Její rty opustí mé, zatímco sjede po posteli trochu níž a začne mě hladit směrem od kotníků ke kolenům, kde se zastaví a přejede mi prsty nahoru a dolů po každém stehnu. Chci jí říct, aby mě přestala škádlit, říct jí, jaký je to úžasný pocit být takhle blízko, cokoli. Ale nemůžu mluvit. Jsem příliš zaplavená pocity, které ve mně vyvolala.

Znovu mě políbí, tentokrát něžně, a dá mi vlasy z tváře, o které vím, že je zarudlá a trochu zpocená.

Zvednu pánev v pokusu vyhledat její, potřebuju cítit tlak. Přirazí směrem dolů a nedokážu popsat, jaký je to úžasný pocit.

I když potřebuju její dotyk, potřebuju se jí i dotýkat. Přetočím ji pod sebe a stále ji vášnivě líbám. Ochutnám její krk, přejedu jazykem až k jejímu uchu a jemně skousnu, obě zasténáme, zatímco k sobě přirazíme. Zarývá mi nehty do zad a je to nádherný pocit.

Vnikneme do sebe zároveň, chvilku hledáme rytmus, který je pro nás a pouze pro nás dokonalý. Je to pomalé a hluboké, rychlé a drsné, něžné a sladké. Začíná se stahovat, vzdychá teď častěji a dech má nestálý. Vášnivě ji políbím, zatímco navzájem polykáme svá sténání.

Je to teď silnější, přitvrzujeme, zrychlujeme. Vyvrcholí jako první, já ji následuju vzápětí. Naše výkřiky se rozléhají po pokoji.

Chystám se vedle ní padnout, když vtom znovu naskočí proud a zalije nás světlo.

Znovu soustředím pozornost na stále oddychující tělo. Ashley mě propaluje očima.