Strasti dospívání

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

21

Už jsme tu nějakou dobu, nic dalšího jsme od té chvíle neřekly, ale to nevadí, není to nepříjemné ticho. S ní nikdy není.

Mám pocit, jako by se ta dvě slova kolem nás vznášela, ale to taky není nepříjemné. Líbí se mi to.

Před malou chvílí jsem poprvé od našich vyznání otevřela oči a všechno vypadá jinak. Víte, jak když se chvíli opalujete a otevřete oči, je všechno namodralé? Je to trochu podobné. Přemýšlím, jestli je to vážně tím, že jsem měla dlouhou dobu zavřené oči, nebo je to tím, že teď všechno vnímám jinak.

To může rozhodnout pouze čas.

Pořád se nepohnula, ani neotevřela oči. Otočím se, abych na ni pohlédla, a spatřím stopy slz, které je potřeba utřít. Připomene mi to déšť, jak po něm zem zůstává mokrá, abyste si připomněli všechny ty špatné věci, které byly právě spláchnuty, abyste mohli znovu začít s čistým štítem, abyste si připomněli, že nemáte tutéž chybu udělat dvakrát.

To slíbit nemůžu. Ashley je jediná osoba, o kterou se starám a chci starat víc než o sobe. Pořád mám před sebou dlouhou cestu, ale budu se snažit, jak nejlíp dovedu. A doufám, že mi odpustí chyby, které určitě udělám. Doufám, že to postupem času bude snazší.

Vzhledem k tomu, že jsme byly potichu, jsem neměla příležitost zeptat se jí, co se stalo, proč sem přišla, jestli šlo o neočekávané poznání, nebo neočekávanou katastrofu.

Brzy se jí zeptám, ale ještě ne, nechci na ni tlačit.

Nikdy dřív jsem nic jen tak nevěděla. Jako předtím, když jsem prostě věděla, že mě Ashley potřebuje. Je to nová zkušenost. Všechno s Ashley je nová zkušenost a já se nemůže dočkat dalších.

Pořád ji držím za ruku, pořád jí poskytuju lano, kterého se může držet. Abych jí vytáhla, kdyby spadla.

Totéž, které ona poskytla mně.

Totéž, o kterém vím, že mi bude vždycky poskytovat.

Totéž, o kterém vím, že jí budu vždycky poskytovat.

Nakrátko její ruku pustím, postavím se a shlédnu na ni. Otevře oči a párkrát zamrká. Zajímalo by mě, jestli vidí totéž, co já, odlišné barvy. A zajímalo by mě, jestli také přemýšlí, co to znamená.

Tentokrát neprší a není ještě tma, ale brzy přijde. Natáhnu se, abych jí pomohla na nohy, a naše oči se střetnou, čímž se mi znovu připomenu to, jak jsme tu byly naposled a naše role byly obrácené. Když všechno, co jsem potřebovala, byla ona.

Nechá se ode mě zvednout a já tam chvíli jen stojím. Nechávám ji, aby se o mě opřela, vzala si, cokoli ode mě potřebuje.

Nechci, aby Ashley musela řídit, tak se rozejdu směrem k mému domu, jelikož je mnohem blíž než Ashleyin. Potrvá nám to tam pouze patnáct minut, jednou jsem to stopovala. Když jsem ještě neměla nic lepšího na práci nebo na přemýšlení. Před Ashley.

Jsem trochu nervózní, nejsem si jistá, jestli to zvládnu. Chci to zvládnout. Bože, strašně moc jí chci pomoct, ale co když to pokazím? Když Ashley pomáhala mě, ani nemrkla, všechno jí šlo samo od sebe, všechno bylo dokonalé a okamžitě věděla, co má dělat, abych se cítila v bezpečí a opatrovaná.

Nevím, jak to mám udělat, nevím, jak jí zachránit život.

Už je téměř tma.

Přicházíme k mému domu a všimnu si, že jsou všichni podle všeho pořád venku, vím, že Clay uvnitř není, protože to on mě odvezl za Ashley. Musela jsem u ní být okamžitě, neměla jsem čas jít pěšky. Říkal, že si taky vyrazí a abych mu zavolala, kdybych ho potřebovala.

Otevřu pro Ashley dveře a naše oči se opět střetnou. Doufám, že jí mé říkají, že to bude v pořádku, že se o ni postarám, jako to její říkaly mně.

Vezmu ji za ruku a odvedu ji nahoru do svého pokoje.

Rozsvítím světlo, zatímco si sedá na postel, a opět si všimnu těch stop slz. Nemůžu ji vzít do koupelny a osprchovat se s ní, sprcha je příliš malá. Stěží se tam vejdu já, takže dva lidi nepřipadají v úvahu. Ale to není moje jediná možnost.

Na chvíli odejdu z pokoje a zaběhnu dolů pro umyvadlo a pak zpátky nahoru do koupelny pro žínku a horkou, ale snesitelnou vodu. Není to nic moc, ale víc mi moje omezené zdroje nedovolí.

Pořád sedí na posteli, upírala zrak na dveře a čekala, až se vrátím.

Kleknu si na podlahu vedle postele, namočím žínku do vody a chvíli ji tam nechám napučet. Natáhnu jednu ruku k její tváři a něžně ji přes stopy slz pohladím. Pak jí k tváři zvednu žínku.

Jakmile jsem se jí dotkla, zavřela oči, ještě než se žínka dotkla její kůže.

Dávám si na čas a jemně stírám její bolest, snažím se jí poskytnout čistý štít.

Smyla jsem jí z obličeje zbylý makeup, vypadá jinak, ale v dobrém. Taky vypadá mladší.

Políbím ji na čelo, abych jí dala vědět, že jsem skončila a že může otevřít oči.

Nechává je zavřené a já jí kroužím prsty po ruce, ujišťuju ji, že je to v pořádku, že se nemusí za nic stydět. Že mě potřebuje. Že je teď zranitelná.

Všimnu si jejího oblečení a chci jí přinést jiné. Ale nemá ho promočené, není ani vlhké. Ale zažili jste někdy chvíli, kdy se něco stane, něco důležitého, dobrého nebo špatného, a vy najednou vnímáte úplně všechno?

Co máte na sobě, co kolem sebe vidíte, co cítíte a tak dále. A v následujících dnech, týdnech, měsících jste si vědomi všech poprvé, první sprchy od té chvíle, poprvé, kdy jste museli jít do práce, poprvé, kdy jste byli nemocní, poprvé, kdy jste byli schopni se nadechnout a neměli pocit, že se dusíte.

No, já to zažila a nechtěla jsem na sobě mít tytéž věci jako v okamžiku, kdy se všechno změnilo, takže když mi Ashley dala jiné oblečení, byla jsem vděčná.

Někdy během mého rozjímání otevřela oči, dívá se na mě tak hluboce a tak intenzivně, že téměř odvrátím zrak.

Téměř.

Chvíli komunikujeme očima, dokud mi nezačnou bolet kolena a už dál klečet nevydržím.

Šla jsem Ashley pro oblečení, přes místnost na sobě cítím její pohled.

Nemůžu se rozhodnout, co jí dát, když vtom něco spatřím v rohu.

Dojdu zpátky k ní a začnu jí vyhrnovat tričko, ale zarazí mě její jemný, ale pevný stisk na zápěstí. Myslím, že nechce, abych ji viděla s rozsvícenými světly, bez alespoň nějaké tmy kolem nás. Chci, aby věděla, že je to v pořádku, tak přestanu s posluhováním a znovu jí pohlédnu do očí v naději, že moje oči přetlumočí všechno bez toho, abych musela otevřít pusu a riskovat, že všechno zkazím.

Uvolní sevření, chvíli počkám a pak jí přetáhnu tričko přes hlavu a nahradím ho velkou mikinou, kterou mi téměř před dvěma měsíci dala.

Dvěma měsíci, od kterých zdánlivě uplynula věčnost.

Upravím materiál mikiny, jak nejlépe to jde, a nechám ruce na jejích předloktích.

Vypadá unaveně a tak jí pokynu, aby si lehla, neprotestuje, neotevře ústa, aby něco řekla. Udělá jenom to, co jsem jí řekla.

Trochu ztlumím světla, sice je pořád vidět, ale až bude potřebovat, může bez problému usnout.

Vlezu si do postele vedle ní a přikryju nás dekou, jako to ona udělala pro mě.

Trochu zvedne hlavu, aby na mě pohlédla, a já dojdu k názoru, že její pohled je pořád intenzivní, jistě, někdy víc než jindy, ale je intenzivní vždycky.

Dám kolem ní ruku, ona se ke mně přisune a položí si hlavu na mou hruď.

Nevím, jestli původně chtěla slyšet tlukot mého srdce, nebo si jen dělala pohodlí. Ale vím, že mi srdce buší jako o závod, a vím, že ho slyší a cítí.

Vím, že je to pro ni další lano.

Vytahující ji nahoru.

Zachraňující jí život.

22

Dlouhou dobu jsem Ashley držela, ani jednou se z místa na mé hrudi nepohnula, z jejího vyrovnaného dechu jsem poznala, že usnula dřív než já.

Právě jsem se probudila. Zdály se mi divné sny. Ne super divné o muži se sýrem ve stylu Buffy, přemožitelky upírů, ale stejně divné.

Už jsem zapomněla, co se v nich dělo, pohyb těla vedle mého je téměř okamžitě vymaže.

Je tma, je hluboká noc a Ashley vstává z postele.

Původně jsem si myslela, že se jí jenom chce na záchod, ale na to se člověk nemusí převlékat. Znovu si obléká svůj původní vršek a mikinu odhodí někam stranou. Nevím, proč si znovu obléká ten vršek, nevím, kam chce v tuhle noční hodinu jít, a nevím, proč mě nevzbudila.

Vzpomenu si, jak jsem od ní beze slova odešla, když jsem ji viděla spát s Krisem na hrudi. Teď chápu, proč byla naštvaná. Nemůžu si pomoct, beru si to osobně.

Trochu se nadzvednu a podepřu si hlavu rukou. "Ash, jsi v pořádku?"

Neodpoví mi, něco hledá. Nevím co. Je mi to jedno. Chci jenom vědět, proč není v posteli a obléká se.

Zkusím to znovu. "Co to děláš?"

"Odcházím."

Nezvednu ani nezměním tón hlasu, jak bych chtěla, nechávám ho tichý. "Proč?"

Neodpoví mi, ani se neotočila, aby na mě pohlédla.

Vstanu z postele a dojdu k ní. Jakmile se dotknu rukou jejího ramene, setřese ji a otočí se ke mně.

Tehdy si všimnu čerstvých stop slz, které jizví její dokonalou pokožku.

Tehdy si všimnu, že mám vršek trochu vlhký.

Nemůže uvěřit, že jsem se nevzbudila, když brečela.

Natáhnu se, abych jí slzy utřela, ale odvrátí ode mě hlavu. Nechce, abych se jí dotýkala, a já nevím proč. Přemýšlím, jestli jsem včera večer něco nepokazila.

Přehrávám si v hlavě večerní události, když mi dojde, že tohle je jeden z okamžiků, kdy je ticho problém. Nemůže mě dál ignorovat.

"Ashley, proč jsi plakala? Proč odcházíš?" Chvíli počkám na její odpověď, a když je zřejmé, že mi neodpoví, pokračuju. "Stalo se něco tvojí mámě?"

Bože, doufám, že ne.

Vypadá zmateně.

"Je... je v nemocnici?"

Nedostane se mi slovní odpovědi, ale dostane se mi zavrtění hlavou, to je alespoň něco.

Do hlavy mi vstoupí další myšlenka a následující otázku téměř vyhrknu.

"Sledoval tě ten kluk, když jsi odešla?" Přísahám Bohu, že jestli ano...

"Ne, Ježíši. Ne." Zní rozhodně a její odpověď mě uspokojí, ale pořád to nevysvětluje, proč předtím brečela a proč jsem ji našla, kde jsem ji našla.

"Proč jsi plakala?" zeptám se jí znovu.

Neodpoví a já tím začínám být frustrovaná.

"Hele, nemůžu to spravit, pokud mi neřekneš, o co jde. Nenaštvu se, ano? Budu příčetná Spencer." Zkusím situaci trochu zlehčit, ale neskočí na to.

Vrtí hlavou a znovu pláče. "Přestaň s tím."

Chci k ní přistoupit blíž, obejmout ji, utřít jí slzy - cokoli. Ale nedovolí mi to.

"S čím mám přestat? Nic nedělám. Jenom chci pomoct. Nechci se hádat."

Pohlédne mi do očí a nevím proč, ale zdá se, že jsem ji ještě víc rozrušila.

"Spencer. Přestaň s tím."

O čem to mluví? S čím mám přestat?

"S čím mám přestat?"

"Takhle se na mě dívat. Dělat... to."

Nevěděla jsem, že se na ni dívám jinak, ale na okamžik odvrátím zrak v naději, že až na ni znovu pohlédnu, už nebudu mít v očích to, co ji nutí k pláči.

Nefungovalo to, když jsem na ni znovu pohlédla, zavřela oči a z jejich koutků se jí vyřinuly další slzy. Ubíjí mě to.

"Ashley, prosím tě, řekni mi, co dělám, že tě to tolik rozrušuje, nevím, co to je. Nevím, jak s tím přestat."

Oči má stále zavřené, hlas sotva slyšitelný. "Přestaň mě nutit, abych se do tebe zamilovávala."

Nevím, co na to říct. Prosebný tón jejího hlasu mě rozbrečel. Teď před sebou stojíme a obě pláčeme.

Promluví jako první. Hlas má pořád tichý. "Vzbudila jsem se a ty jsi mě držela. Ani jsem s tebou nemluvila, celý hodiny, ale ty jsi tam byla, starala ses o ně a nic jsi nechtěla. Včera večer jsi nic nechtěla. Jenom ses o mě starala."

"Nic od tebe nechci, Ashley. Jenom chci, aby ti bylo líp. Chci, aby ses cítila tak, jak jsem se cítila já, když ses ty starala o mě."

Pořád brečí, když vtom mi dojde, o co jde.

Pokračuju. "Proto pláčeš, viď? Protože tě miluju. Protože jsem to konečně přímo řekla. Protože jsme se pohádaly. Protože jsem za tebou nešla."

Neodpoví mi, ale to je jedno. Jiné potvrzení nepotřebuju.

"To je v pořádku, jenom je toho na tebe... neuvěřitelně moc." Chci vidět, jestli to u ní vyvolá nějakou reakci, než pokračuju. "Myslela jsi to vůbec vážně, když jsi mi to řekla?"

"Samozřejmě, že jsem to myslela vážně." Tón má pevný.

"Tak proč pláčeš? Kvůli tomu, jak jsme se na sobě staly závislé? Protože to jsem neměla v úmyslu, Ashley. Už jsem ti říkala, že jsem nevěděla, že budu cítit to, co cítím, nevěděla jsem, že se do tebe zamiluju."

Je zticha, ale ne dlouho.

"Já ano."

"Co ano?"

"Já to věděla."

Nevím, co na to říct, tak zůstanu zticha a doufám, že bude pokračovat.

"Věděla jsem, že se do tebe zamiluju. Věděla jsem, že se sblížíme. Věděla jsem, že se nám to vymkne kontrole. A neudělala jsem nic, abych tomu zabránila, Spencer. Neudělala jsem nic. Ne, dokud nebylo příliš pozdě, ne, dokud jsme se spolu nevyspaly. A pak mi zavolala tvoje máma, že tě nemůžou najít a že tvůj děda umřel, a na ničem jiným mi nesešlo, jenom jsem tě chtěla najít a ujistit si, že jsi v pořádku, že budeš v pořádku."

Otevřu ústa, abych promluvila, ale ona bez ohledu na to pokračuje.

"Měla jsem hrozný strach, když jsem tě uviděla na tý zemi. Zuřila bouřka a ty jsi vypadala, že o tom ani nevíš. Nevěděla jsem, co mám udělat, aby ti bylo líp, nevěděla jsem, jestli dokážu udělat nebo říct ty správný věci, aniž bych to pokazila. Nevěděla jsem, jestli se o tebe dokážu postarat."

Dál už potichu být nedokážu.

"Ashley, nemáš představu, co pro mě ta noc znamenala." Odmlčím se, abych si utřela tvář, téměř suché slzy nejsou příjemné. "Myslím, že jsi mě zachránila. Kdybys nepřišla, kdybys se mnou přestala mluvit... nebyla bych to já. Ne ta Spencer, kterou jsem teď."

Přikývne na znamení, že mě slyšela, že to chápe. A já se rozhodnu prolomit to hmatatelné napětí. "Ta Spencer, která je totálně zamilovaná do hobita."

Zasměje se, ne svým obvyklým smíchem, ale vím, že je skutečný. "Mlč."

Usměju se a natáhnu se pro její ruku, neucukne ani neuteče, oplatí mi stisknutí.

"Musíš mi něco slíbit, Ashley."

"Dobře."

"Když se budeš takhle cítit, musíš mi to říct. Vyhýbání se mi a utíkání? To nepomůže. Ale já ano... dobře?"

"Dobře."

"Neslyšela jsem tam žádný slibuju...," škádlím.

Usmívá se. "Slibuju."

Chystala jsem se natáhnout za ní a otevřít dveře, ale zastaví mě stisknutí na paži. Chtěla jsem nám udělat kafe nebo něco, pochybuju, že se v nejbližší době půjdeme znovu spát.

"Spence?" Zdá se trochu nervózní a já jí dám pár zbloudilých vlasů za ucho a doufám, že ji tím trochu uklidním.

"Ano?"

"Miluju tě."

Byla nervózní z toho, že to znovu říká, bez vánku, který by její slova téměř odnesl. Nemůžu si pomoct, je zatraceně roztomilá.

Trochu nakloním hlavu na stranu a zazubím se. "Vážně? To jsem netušila."

To ji uvolní, vidím to na ní. Její držení těla je jiné.

"No, vlastně ne, ne tak úplně. Jsem zamilovaná do Barneyho."

Tomu se musím zasmát, je to hrozný blázen. "No, v tom případě tě Barney taky miluje."

"To je dobře, hobit a Barney se k sobě dost hodí, nemyslíš?"

Potvrdím to. "Myslím."

Přikývne, jako by to myslela vážně, a já mám díky tomu chuť ji políbit.

"Hobite?"

"Ano, Barney?"

"Polib mě."

"Myslím, že na tebe nedosáhnu. Nemáš štafle nebo něco, nechci, aby sis zlomila páteř nebo vykloubila něco jinýho."

Bože, je k pomilování.

Rozhodnu se ji prostě políbit. Neměla jsem v plánu vášnivý polibek, alespoň si to nemyslím, nevím... jenom jsem ji chtěla cítit. Ale líbání se rychle vystupňuje a skončíme zpátky na posteli, dotýká se mě všude, líbá mě všude. Její doteky mě téměř spalují.

Vím, že to budu cítit po zbytek života, vím, že na ni nikdy nezapomenu, že bude navždy mou součástí - pokud by se nám mělo něco stát. Moje neviditelné jizvy nikdy nevyblednou, ne pro mě. Pokaždé, když se podívám do zrcadla, uvidím je stejně zřetelně jako zbytek svého odrazu.

Vytáhnou mě nahoru.

A zachrání mi život.

23

Probudili jste se někdy a mysleli si, že je o den více nebo o den méně? Mně se to stalo tohle ráno, byla jsem přesvědčená, že je pátek, ale není, je čtvrtek. Pochybovala jsem, že zvládnu další den ve škole, jen abych se tam následující den znovu vrátila, už jsem měla dost. Ashley se snažila, aby to pro mě bylo co nejsnesitelnější, ale máme jenom jednu společnou hodinu, takže většinou jsem byla sama. To mi ale nevadí, nikdy jsem kolem sebe nebo ve svém životě nepotřebovala moc lidí. Pokud mám Ashley a svou rodinu, jsem spokojená.

Máma je teď ohledně našich každotýdenních setkáních benevolentnější. Díky Ashley... samozřejmě.

Když je řeč o Ashley, vrátily jsme se ze školy asi před hodinou, leží na boku na podlaze v mém pokoji a čichá k malé tubě něčeho, nemám tušení, co to je, ale dělá to už přinejmenším pět minut.

"Ashley?"

Ticho.

"Země volá Ashley..."

Pořád mi neodpovídá. Páni, je do toho... čichání dost zabraná.

"Tady Barney, volám Hobita 1, slyšíš mě? Opakuju, slyšíš mě?"

"Co?"

Á, konečně.

"Řekneš mi, co to děláš?"

"Čichám... tuhle věc..." Vrátí se k své předchozí činnosti a já vstanu z postele a připojím se k ní na podlaze.

Vrhnu jeden pohled na etiketu a vytrhnu ji tubu z rukou.

"To stačilo."

"Spencer, co to sakra je? Je to úžasný!"

Obrátím oči v sloup. "Je to lepidlo, Ashley. Možná jsi o něm už slyšela?" Sevřu rty v předstíraném zamyšlení. "Jak bych ti to vysvětlila? Když chceš něco pevně spojit s něčím jiným... jako například Clayovy boty s podlahou, opatrně sundáš víčko a nanes-"

"Panebože, to je lepidlo?!"

"Ano."

"Páni."

Její viditelné fascinaci se mírně zasměju. "Jsi strašně divná."

"A to říkáš ty?" škádlí.

"Co tím chceš říct?"

"Nic... nic."

"Ne, ten výraz 'nic' neříká."

Uculí se a pak změní polohu, takže leží na zádech. Krátce zvažuju, že si na ni vlezu, ale pak zavře oči a začne vyluzovat nejhlasitější napodobeninu chrápání, jakou jsem kdy slyšela.

Ach bože, ona mě slyšela?!

Předstírám, že nejsem vůbec zahanbená. "Prosím tebe, aspoň nespím jako ty."

"A jak jako spím, Spencer?" Momentálně vypadá hrozně samolibě a nemůžu se dočkat, až se situace obrátí.

Lehnu si na záda a okamžik přemýšlím, jak mám znít, pak začnu chrochtat a mlaskat rty.

"Nezájem. Takhle nespím. Jenom se stydíš, protože chrápeš jako dřevorubec."

"To ty se stydíš, protože spíš jako prasátko."

Neodpoví mi, ale poznám, že se stydí, růžový odstín tváří ji okamžitě prozradí.

Jsme zabrané do toho napodobování, když vejde do pokoje Paula.

Vzhlédnu a zakrývá si oči rukou. "To je v pořádku, nic nevidím. Pokračujte."

Jasně, to jsou pravý zvuky lesbický předehry... chrochtání a chrápání.

Odolám obrácení očí v sloup. "Můžeš se podívat, mami, jsme slušné."

Okamžik počká, pak dá ruku z tváře a zazubí se. "Ahoj, Ashley."

Myslím, že má Ashley radši než mě...

"Zdravím, Paulo, jak se máte?"

"Jsem pořád v jednom kole, ale jinak dobře." Udělá krátkou odmlku. "Život řeholnice, hm?"

No, podle mě to trochu přehání, ale Ashley pozná, jak to myslí.

Zní, jako by s tím měla zkušenosti. "Svatá pravda."

Vstoupím do toho. "Jsi doma brzo. Stalo se něco?"

"Ne, jen jsem přišla, abych ti něco řekla."

Nemůžu se dočkat.

"Dobře..."

Posadí se na postel. "O víkendu má babička narozeniny a budou to její první bez... a napadlo mě, že by bylo hezké, kdybychom ji navštívili. Co takhle prodloužený víkend?"

Nezapomněla jsem na babiččiny narozeniny a neuniklo mi, že to budou její první bez dědy.

"To zní dobře, mami. Ale co-"

Zvedne ruku a zarazí mě. "Už jsem mluvila s otcem, zítra budete všichni omluveni ze školy a Ashley samozřejmě může letět s námi." Odejde z pokoje, zřejmě potřebovala říct jen to.

Panebože, miluju svou mámu!

"Nemyslím, že by mě tam tvoje babička chtěla, Spence."

"Nebuď směšná, jsi vítaná všude, kam jdu. A kromě toho mě nemůžeš nechat samotnou celej víkend."

Teď se na mě usmívá. "Jé, chyběla bych ti, to je roztomilý. Taky bys mi chyběla."

"To jsem říct nechtěla, chtěla jsem říct, že bys neměla připustit, abych letěla do Ohia samotná. Víš, kolik lidí mě bude balit? Měla bys štěstí, kdybys se vrátila s půlkou místního telefonního seznamu."

Napřáhne ke mně ruku. "Zdravím, slečno Domýšlivá, myslím, že se ještě neznáme."

Chytnu ji za tu ruku a přitáhnu si ji blíž k sobě. "A chceš mě poznat?"

Její rty jsou tak blízko mých, že se o ně při následujících slovech otřou. "Tvůj typ už znám, jde vám jenom o jedn-"

Umlčím ji pevným přitisknutím svých úst na její, dám jí ruku kolem krku a přitáhnu si ji k sobě.

Máma nám nedala moc času na přípravu, měly jsme dvanáct hodin, abychom si sbalily a v mém případě i vypraly oblečení, než budeme muset vyrazit.

Ashley mi s tím pomáhala a často glosovala, jak jsem nepořádná. Je to tak, na uklízení si moc nepotrpím. Asi nějaký vadný gen nebo něco. A teď jsem u ní doma, balí si strašně moc věcí... věcí, které ani nebude potřebovat.

"Ashley?"

Neodpoví mi, tvář má plnou soustředění, zatímco začíná dávat věci do kufru.

S dokonalou přesností jí hodím na hlavu pár ponožek.

"Co je?"

"Takže... můžu tu sedět a mlčet ohledně všech těch rukavic, čepic a šál, které sis sbalila, ale vážně, svítilna?" Zasměju se. "Na co ji potřebuješ?"

"Na tohle." Vyndá divně vypadají předmět.

Svraštím obočí. "A to je co?"

"Toastovač se solárním napájením. Jenom pro jistotu."

Přísahám, že je úplně střelená.

"To, že jsem žila na venkově, Ashley, neznamená, že jsem byla Amiš." Ustane s tím, co momentálně dělá, což byla snaha nacpat všechno do jednoho kufru.

"Vážně?... Páni, aha. Ale zbytek si nechám." Ukáže na hromadu čepic, rukavic a šál.

Vím, že je nebude potřebovat, ale přesto souhlasím. "Dobře."

Naše letadlo naštěstí nemělo zpoždění, protože čekání na letištích nesnáším, je to strašná nuda a židle jsou tam obzvlášť nepohodlné, i když jsem tedy polovinu doby seděla Ashley na klíně.

Nemůže uvěřit, že si myslí, že 'nejsou zas tak špatný'.

Nastupujeme do letadla, téměř robotický stevard směřuje lidi na jejich místa. Jelikož jsme letenky kupovali na poslední chvíli, nemáme rezervovaná místa, takže chytnu Ashley za ruku a bleskurychle zamířím k prázdné řadě v téměř plné sekci, vím tak, že Clay, Glen a moji rodiče budou muset sedět někde jinde.

Svírám opěradlo a nervózně klepu nohou o podlahu. Ashley právě vyhrála bitvu s pytlíkem buráků a konečně ho otevřela. "Chceš?"

"Ne, to je dobrý. Chceš vodu nebo Pepsi nebo tak něco?" Stále klepu nohou.

"Coca Colu a ne, nic nepotřebuju, děkuju." Zarazí se a pohlédne na mou nohu. "Možná by si tvoje noha dala Pepsi, zdá se nějaká neklidná..."

Zastavím poklepávání a zkusím ji ujistit, že je všechno v pořádku. Neskočí na to.

"Samozřejmě, že jsi v pořádku." Shlédne na mé ruce. "Teda kromě toho, že jsi vyděšená k smrti."

"Já se nebojím, Ashley."

Vezme mě za ruku, co má blíž k sobě, a začne po ní kroužit prsty. "Nestyď se, to je dobrý." Rozhlíží se po něčem, co by mě rozptýlilo. "Hele, brzo pustí film, to tě přivede na jiný myšlenky."

"Co dávají?"

"Jsou tu dva. Můžeš si vybrat buď Noční let nebo Nezvratný osud 1."

Ježíši Kriste.

"Cože?" vykviknu.

"Jasně, dobře. Takže filmy ne. Ale pořád máme muziku, nahrála jsem na Ipod to tvé CD Olivie."

Jé.

"Jé, ty jsi tak hodná, miláčku." Otočím se bokem a letmo ji políbím na tvář.

Po hodině nebo tak letu mám pocit, že mi praskne močový měchýř. Vstanu, abych si došla na záchod, a Ashley se mě zeptá, kam jdu.

"Na záchod."

"Aha. Dobře." Zdá se být zaujatá listováním v playlistu.

Záchod, který je k našim místům nejblíž, smrdí, jako by tam někdo umřel, tak se vydám dozadu, abych použila jiný, a samozřejmě projdu těsně kolem Pauly.

Nejdřív jsem spatřila její ruku, rozlila něco pití na ženu před ní, ale neomluvila se. "Spencer, tady!"

Paráda.

"Mami, ahoj. Blbý, že jsme nemohli sedět spolu, s Ashley se bez vás trochu nudíme."

Lžu, jako když tiskne. Nenudíme se, jsme v extázi.

"Jé, zlato. Snad při cestě zpátky."

Ne, díky.

"Doufejme!"

Vypadá, že mi chce něco říct, něco, co zabere minimálně deset minut. "No, radši půjdu, příroda volá."

"Samozřejmě, jen jdi, srdíčko, uvidíme se později."

Rozloučila jsem se a zapadla na nejbližší volnou a čistou toaletu, právě teď kontroluju v zrcadle, jestli už mám z letu rozcuchané vlasy - nemám.

Vyruší mě zaklepání.

"Když je na dveřích napsáno, že je obsazeno, obvykle to znamená, že tu někdo je."

Další zaťukání.

"Hledáte slovo volno. Vydržte dvě minuty a uvidíte ho."

Další zaklepání.

Už jsem toho měla dost, otevřu dveře, připravená seřvat osobu, o které jsem předpokládala, že buď bude starý hluchý člověk nebo otravné dítě, nebyl to nikdo takový, byla ten sexy kočka.

Moje sexy kočka.

Zavřu a zamknu za ní dveře. "Ahoj, žhavé zboží, ještě jsem tě tu neviděla."

Přitiskne mě na dveře a řekne mi, abych sklapla.

"Á, drsný slovník. To se mi lí-" Umlčí mě přitisknutím rtů na mé, sotva mám šanci reagovat a už cítím na rtech její jazyk. Neváhám a pustím ji hlouběji.

Kdybych věděla, že se stane tohle, moje počáteční úzkost by se nekonala.

Teď má ruku pod mým tričkem a snaží se zjistit, jak mi jednou rukou rozepnout kalhoty, rozhodnu se jí pomoct a rozepnu je sama.

Měla ruku sotva za páskem, když mě vyleká zaklepání na dveře.

"Je obsazeno!" křiknu a znovu přitisknu rty na její krk.

"Spencer?"

A kurva.

"Mami?"

Ashley se teď snaží nesmát, ale nedaří se jí to.

"To je Ashley?"

Trochu vykulím oči a pak odpovím: "Ne, ne... to je jenom voda, nějak mi nejde zastavit, co kdyby ses vrátila na místo nebo použila jinej záchod?"

"To je dobré, počkám si."

Na tohle mě nikdy nenechá zapomenout.

Ujistím se, že mám upravené vlasy a urovnané a zapnuté oblečení. Pak otevřu dveře a ostýchavě se na Paulu usměju, pak dveře otevřu víc a odhalím tak Ashley.

Paula se vědoucně usměje. "Ashley, to je ale překvapení."

"Jo... to ta zatracená Cola, jenom mnou projela. Nešlo to vydržet."

Paula se otočí ke mně. "To se vsadím, že jsi to nemohla vydržet."

Panebože...

"No, měly bychom jít, pojď, Ash." Zatahám ji za ruku a vracíme se na svá místa, Ashley se celou cestu snaží nesmát.

Když ten pekelný let skončil, dojeli jsme v babičce a odbili si první setkání, Ashley si hned oblíbila, jak jsem to předem věděla, a teď jsme v chatce, kde budeme s Ashley spát, na Paulinu podivnou žádost. Řekla nám, že v domě babičky není pro všechny dost místa a tohle chatka je dokonalá, protože je jenom deset minut daleko.

Odvezl nás sem táta, jen nás vysadil a ujistil se, že je všechno v pořádku, a pak se vrátil k babičce.

Ashley věnovala vnitřku chatky jeden pohled a usoudila, že se jí nelíbí. "Spencer, tady spát nemůžu."

Rozhlédnu se. "Jé, Ashley se tu sama bojí?" škádlím ji.

"Ashley se bojí miliónu brouků, který jí určitě vlezou do nosu, zatímco bude spát."

Zasměju se a přistoupí k ní. "Bože, jsi jako malá, Ashley."

Na okamžik se usměje, pak mi pohlédne na hlavu a její výraz zvážní. "Spencer... Spencer, nehýbej se."

"Panebože, dostaň to ze mě, dostaň to ze mě!"

Plácne mě po hlavě - pořádně - a pak řekne: "Ach ne. Moje chyba. Nic tam nebylo."

Nemůžu uvěřit, že mě právě vyděsila k smrti a praštila mě. To si vypije. Zatlačím ji na postel a chvíli s ní zápasím, pak si ovšem vzpomenu na dřívější seanci na toaletě, ze které jsme byly tak hrubě vyrušené. Bleskurychle si sundám tričko a přitisknu naše rty k sobě.

Užívala jsem si, ale Ashley zřejmě neměla náladu. Shodila mě ze sebe a najednou chtěla vědět, kde jsem tu trávila čas a jestli tam můžeme jít.

Holku nikdy nezklamu, tak jsem se znovu oblékla a jsme na cestě k dalšímu mému oblíbenému 'přemýšlecímu místu', když vtom si vzpomenu na něco, co jsem před roky viděla.

"Panebože, pospěš si. Musím ti něco ukázat."

"A co?"

"Tvůj rodnej dům."

"Kupodivu jsme se nenarodila v Ohiu."

Usměju se, ale neodpovím jí, zatáhnu ji místo toho za roh, kde se před ní objeví její 'rodný dům'.

Nemusím se na něj dívat, zrak mám upřený na Ashley, protože chci vidět její reakci.

Nemůžu si pomoct a propuknu v záchvat smíchu, když vidím její šokovaný a užaslý výraz.

"Panebože, kdo tu proboha bydlí?!"

"Tví lidi, Ashley."

Stojíme před nejmenším domem, jaký jsme kdy viděla. Musí tu bydlet nějaký trpaslík nebo tak něco...

Chvíli mi trvalo, než jsem Ashley od toho domu dostala, byla opravdově unešená a nedivím se jí. Je dost působivý.

Teď míříme k tomu druhému místu a nemůžu si pomoct, na zbytek víkendu se těším, bude to odvaz.

24

Po té, co jsem ukázala Ashley její rodný dům, jsme zamířily na naši druhou a poslední lokaci toho dne, večer ven za žádných okolností nepůjdu, po tom letu a dnešním odpoledni nechci nic jiného než zůstat uvnitř s Ashley... a šlehačkou.

Co je? Nedělejte, že by to u vás bylo jinak.

Ashley se dost snadno ohromuje, pořád je v úžasu z toho, že tu máme v dohledu pole. Prostě holka z LA.

Vlastně nevím, jestli se v LA narodila, nebo se tam přistěhovala, když byla malá - určitě se jí na to budu muset zeptat.

Vzala jsem si s sebou bundu, oblékla jsem si ji, ale ještě není zima. Napadlo mě, že se později ochladí, a nevím, jak dlouho tu budeme.

Ashley nevydrží chvíli v klidu a já jsem z toho taky jako na trní. "Sedni si, Ashley."

"Nemůžu, Spencer."

"Ta tráva tam pořád bude, i když se posadíš, slibuju."

"Ne, když se přestanu hejbat, když se posadím, zmrznu."

To nemyslí vážně...

"Děláš si srandu? Vždyť není zima."

Na chvíli se zastaví a unaveně na mě pohlédne. "Ty jsi vážně mimozemšťan, že jo?"

Pro dramatický efekt nasadím zamračený výraz. "Nemůžu uvěřit, že jsi to řekla, hulvátko."

Všimnu si, že drkotá zuby, a potlačím nadšené zavýsknutí. Bože, je zatraceně roztomilá.

Vstanu a dojdu k místu, kde momentálně vyšlapává v trávě cestičku. "Chceš mou bundu?"

"Ano! Sundej ji!"

Trochu pozvednu obočí. "Jenom tu bundu, nebo...," škádlivě se odmlčím.

Nepochopí to. "Bundu a dělej, než se tvoje přítelkyně promění v nanuk."

Přemýšlím o její poznámce. "Takže tobě je fuk, jestli umrznu? Ashley! Tak se dobrá přítelkyně nechová."

Rychle si obleče mou bundu a tře si ruce, aby se zahřála. "To ty jsi mě odvezla na Severní pól, Spencer. Bože, jsi chudák, že jsi tu musela vyrůstat - muselo to bejt peklo, co?"

Obrátím oči v sloup. "Jo, ale to je dobrý. Měli jsme nejlepší iglů v okolí."

"Cože?"

"Nic..."

Jsme tu jenom hodinu nebo tak nějak a Ashley sedí mezi mýma nohama, kolena má u hrudi a pořád trvá na tom, že zmrzne.

Přemýšlela jsem, čím bych ji zbavila myšlenek na to údajně mrazivé počasí, a víte, co se říká o mrazu a tělesném teple...

"Mám nápad."

"To je úžasný, Spencer. Teď, když už jsem skoro zmrzlá."

"Přestaň se chovat jako malá. A každopádně... je to skvělej nápad."

Přisune se ke mně blíž. "No, tak povídej, teplejš už nebude."

"Vrátíme se k tomu tvýmu domu a podíváme se, jestli je někdo uvnitř..."

Otočí se čelem ke mně a nos má trochu červený. Musím potlačit nutkání se zasmát, nebo ji k smrti zulíbat, nejsem si jistá, co bych zvolila.

"A pak co? Zeptáme se, jestli můžeme jít dál na piknik s plyšáky a čaj?"

Než jí odpovím, trochu se zasměju. "Ne... zjistíme, jestli tam někdo je. Můžeš mi vylézt na ramena a podívat se skrz okno." Za to jsem si vysloužila pohlavek. "A pak se můžeme vplížit dovnitř a použít gauč nebo podlahu... nebo postel... nebo zeď... nebo sprchu nebo-"

"Panebože, vloupat se do trpasličího domku kvůli sexu? Spencer! To nemůžeme."

Sakra. Umíte si představit, jaká by to byla bomba dát to k dobru na vánočním večírku? 'Jo, nejdivnější místo, kde jsme sexovala, byl trpasličí domek, vloupaly jsme se dovnitř a dováděly jako králíci, dokud nepřišel Kýchal, kterej nás pak honil po městě.'

"No, tak vymysli něco ty."

"Dobře..." Chvíli je potichu. "Na jakým filmu jsi byla poprvý v kině?"

Jé, rozkošná otázka, broučku.

"Bylo to asi tak dvacátý znovuuvedení Bambiho, ale nepamatuju si na to, řekla mi o tom máma."

Pořád se neotočila, takže vidím, jak se jí na tváři objeví široký a rozkošný úsměv. "Já taky! Vzala mě na něj máma, ale taky si na něj nepamatuju."

Usměju se a pak ji poškádlím. "Jo... nejspíš jsi neviděla z těch pěti cenťáků nad zemí na plátno, co?"

"Sklapni, blbko."

Zvednu si její chladnou ruku k ústům a políbím každý z kloubů. "Na jakej první film si pamatuješ?"

"Power Rangers."

Já taky!

"Já taky. Máma na něj vzala mě a Glena. Šla jsem jenom proto, že růžová rangerka byla tehdy moje životní láska."

Dívá se na mě, jako by chtěla propuknout v záchvat smíchu. "Proč se na mě tak díváš?"

"Protože jsi typická lesbička. Líbí se mi to! A jo... Kimberly byla kočka, stoprocentně souhlasím."

Teď se jí snažím zahřát ruce. "Umíš si představit, že bych se přistěhovala do LA dřív a byly jsme v tomtéž kině? Láska. Na. První. Pohled." S každým slovem do ní dloubnu.

"Jasně, úplně to vidím: hádání se o sedadlo, plachý pohledy na mý straně, vražedný pohledy na tvý straně-"

Rychle do toho vstoupím. "A pak muchlovačka v zadní řadě... což by byl nevyhnutelnej výsledek, nemyslíš?"

Obrátí oči v sloup. "Ano, protože většina šestiletých se v kině při sledování Power Rangers muchluje. Úchylačko." Krátce se zasměje. "Kromě toho by mě čekala spousta práce, prolomit ty tvý ledy trvalo věčnost."

"Nezájem." Mírně změním téma. "Kdo byl tvůj nejmíň oblíbenej ranger?"

Ano, mluvím o Power Rangers. Byli to bohové, když jsem vyrůstala.

"Nudnej Billy."

"Jo, jo... Billyho jsem taky nesnášela. A Zordona, můj ty bože, vylez už z toho inkubátoru."

Zase mi věnuje ten divný pohled. "Jsi strašně divná... Jo! Alfa! Toho jsem milovala, byl k sežrání."

Uprostřed obrácení očí v sloup začne deklamovat Alfovo 'rozkaz rozkaz rozkaz rozkaz rozkaz'. Komukoli jinému bych nakopala zadek a řekla mu, aby sklapnul. Ale Ashley? Nemůžu si pomoct, směju se a považuju to za zatraceně roztomilé.

"Miluju tě."

"Rozkaz roz-... taky tě miluju, Spence."

Byly jsme uprostřed muchlovací seance, když mi zavibroval mobil. Nadskočila jsem a bylo po náladě. Mrkla jsem na identifikaci volajícího a s povzdechnutím telefon otevřela.

"Ahoj, srdíčko, je všechno v pořádku?"

Bylo.

"Všechno je v pohodě, co se děje?"

"No, napadlo nás, že by bylo hezké, kdybychom šli večer s babičkou na pouť, takže buďte uchystané na sedmou, ano?"

Ehm, ne... na večer mám velké, obrovské, gigantické plány s Ashley a šlehačkou.

"Není pouť zítra? Jsem trochu unavená, asi půjdu brzo spát." Doplním to falešným zívnutím.

"'Velkou noc' s Ashley si můžeš užít, až se vrátíte, nebudeme tam dlouho."

Můj ty bože, jak to dělá?

Zbytek konverzace jsem uspíšila a neochotně souhlasila, že se s nimi v sedm sejdeme na pouti.

Jsme v chatce a chystáme se, Ashley je nabalená jako pumpa, má na sobě čepici, šálu a rukavice. Jo a ještě si koupila koženou bundu.

A já? Já mám slabou větrovku.

"Ashley, opravdu to všechno potřebovat nebudeš, za chvíli ti bude hrozný horko."

"Nezájem, slečno Antarktidová, bez toho ven jít nemůžu."

Já už jsem hotová, čekám jenom na ni, až si zakryje každý kousek kůže od brady až po paty. "Jsi střelená."

Pohlédne na mé hodinky a zatahá mě za ruku. "Přijdeme pozdě, dělej, musíme jít."

Vzhůru do bitevní vřavy...

Spatřila jsem je první, všichni stáli u Domu hrůzy, kromě Glena. Ten se z toho samozřejmě vyvlékl a je někde se starými kamarády.

Jako první mě a eskymáckou Ashley spatří Paula. "Tady, Spencer!"

"Ahoj, lidi..."

"Zdravím."

Myslím, že to byla Ashley, znělo to dost tlumeně vzhledem k tomu, že má přes pusu zvednutý kožíšek bundy. Paula si také není jistá. "Ashley, jsi to ty?"

"Ve vší zmrzlé kráse."

"Spencer, co kdybys ji vzala na projížďku Domem hrůzy? To jí rozpumpuje krev," doplní Paula s mrknutím.

Napadá mě pár jiných věcí, co by to svedly líp.

"Ehm..."

Paula přistoupí blíž a postrčí nás směrem k budce s lístky. "Nehloupni, Spencer, Ashley tě bude držet za ruku."

Nechápu, proč si myslím, že se té stupidní jízdy bojím, je nechutně umělá a rozhodně nestojí za ten čas.

"Pojď, Spence, pokud se teda nebojíš."

Obrátím oči v sloup a nechám se od ní odvést k prázdnému vozíku. Když skončí prodej lístků, jízda - pouze s námi, můžu dodat - začíná, vozíky začnou pokašlávat a zdá se, že každou chvíli vybouchnou.

Paula je pořád ve výhledu, ukazuje mi zvednutý palec a vydává duchařské zvuky, pak se vozík konečně rozjede a ona na nás teď mrká.

Ani si nechci představovat, co si o tom musí myslet Ashley. Bylo to děsivější než ta atrakce.

Když se ponoříme do tmy, znuděně se kolem sebe rozhlédnu, zatímco Ashleyina ruka pevně svírá mou.

No, zatím jsem viděla umělé pavučiny, plastového kostlivce, 'kotel', dvě zelená světla a nějakého chlápka v prostěradle, který předstíral, že je duch. Jakmile se mě jeho ruka dotkla, odpálkovala jsem ji a doufala, že vrhám smrtící pohled správný směrem.

Je tma, vozík je pomalejší než Clayova chůze a jsme samy. Proč mě to sakra nenapadlo dřív?

Zkusím dát Ashley nenápadně ruku kolem krku, ale kvůli stovce jejích vrstev to vyústí pouze ve velmi nešťastný zvuk, v důsledku něhož jsem se musela následujících pět minut bránit, pořád nevěří, že to byla kůže.

Na nejdelší cestě Domem hrůzy v dějinách téměř usnu, když vtom mi Ashley málem přivodí infarkt, vykřikne a prakticky mi skočí do klína.

"Stalo se něco?" škádlím ji.

"Něco se mě právě dotklo!"

Jako malá.

"Jé, to nic, já ty příšery zaženu."

Nevidím její tvář, protože je tma, ale poznám, že není pobavená.

"To není vtipný, Spencer, já Domy hrůzy nesnáším." Nemůžu uvěřit, že mě sem zatáhla, když je ani nemá ráda. To je logika, co?

"Já budu Tommy, jo?" Na okamžik udělám pauzu a odkašlu si. "Kimberly! Zachráním tě, na ně!"

Vrátí se na své místo, ale stále mi pevně svírá ruku. "O čem to sakra mluvíš?"

Obrátím oči v sloup. I když vím, že mě nevidí, nemůžu si pomoct. "Power Rangers."

"Nerada ti kazím tvý představy, ale ti tu nejsou a za rohem můžu číhat další ruka. Co s tím uděláš?"

Slyším, jak vozík se skřípěním zahýbá za ten zmíněný roh. "Nic, nemohla bych, ani kdybych chtěla."

"Nezájem."

"Bůůůů!"

"Sklapni!"

Ashley je dost vynervovaná, takže jsem nebyla překvapená, že ji to namíchlo. "Co?!"

"To nebylo na tebe."

"Samozřejmě, že ne."

Nevěří mi.

Jsem si plně vědomá, jak je to hloupé. "Nebudu se s tebou hádat v Domě hrůzy, Ashley."

Mlčí a já si nemůžu pomoct, cítím se špatně, i když to není jenom moje vina. "Dobře, omlouvám se, příště, až blízko tebe uvidím ruku, která není moje, tak ji odpálkuju."

Téměř jsem nadskočila, když jsem na tváři ucítila její rty. "Děkuju, miláčku."

Nemůžu se dočkat, až se vrátíme do chatky.

Konečně máme Dům 'hrůzy' za sebou. Chtěla jsem se ostatním pro dnešek vytratit a vrátit se do chatky, babičce bych to plně vynahradila zítra.

"Nezdejchneme se tvý babičce, Spencer. Jak by to vypadalo?"

"Jako že máme na práci něco lepšího?"

"Mlč, je suprová." Ukáže na Paulu a babičku, které u cukrové vaty zpívají. "Moje babička ani neví, kdo Pussycat Dolls jsou."

Ano, *obě* zpívají Dont'cha. Už chápete, proč chci odejít?

Na Ashleyinu žádost zůstáváme na pouti o něco déle, slíbila mi, že mi to vynahradí, což by tedy měla. A vynahradit večer s Addamsovic rodinou nebude lehké.

Ashley kvůli všemu tomu oblečení zvláštně chodí, ale myslím, že se snaží jít směrem k Paule.

Nemůžu si pomoct, zbytku večera se děsím, bude to peklo.

25

Zakleli jste se někdy v duchu, protože jste neměli při ruce foťák, kterým byste navždy zachytili nějaký okamžik? Já to udělala právě teď, nechci nikdy zapomenout na obrázek Ashley, jak se kolébá k Paule a pomalu otočí celé tělo - místo jenom krku - aby mi řekla, ať sebou hnu.

Vyhověla jsem jí a zrychlila krok, abych ji dohnala, zkusila jsem ji vzít za ruku, ale navlékla si další rukavice, takže jsem musela své prsty vmáčknout mezi její, aby naše ruce držely u sebe. Myslím, že už jsou to třetí rukavice.

Je úplně střelená.

Ale miluju ji.

Táta a Clay s Paulou a babičkou nejsou, netuším, kde jsou. Paula jako vždy promluví jako první.

"Byly jste tam dlouho, děvčata. Užily jste si to?"

Děsí mě.

Neřeknu to nahlas, kvůli babičce zůstávám v módu milé Spencer. Kolem babičky jsem nikdy nedokázala být sama sebou a nemyslím to tak, jak to zní, ale prostě mám pocit, že se v její přítomnosti a v přítomnosti všech ostatních musím chovat jistým způsobem. Myslím, že to tak dělají všichni, nezávazné tlachání se starými přáteli, které nechcete vidět, volání starému rodinnému příteli, abyste poděkovali za přání k narozeninám, podlézání šéfovi atd.

Před odpovědí se mírně zasměju. "Jo, kromě toho, když mi Ashley skočila do klína, protože se jí něco dotklo."

Překvapilo mě, že Paula jenom zacukrovala 'jé', ale pak jsem spatřila, jak u boku dost nápadně zvedla palec.

Pohlédnu na babičku a všimnu si, že kromě toho zpívání s Paulou je zamlklá. "Jsi v pořádku, babi?"

S tím ožila. "Ano, drahá, jsem v pořádku, děkuji." Řekla bych, že se mnou jenom chtěla mluvit, a měla bych jí to dopřát, Ashley má pravdu, jsme tu konec konců kvůli ní. Zaslouží si alespoň jeden večer. "Nedaly byste si něco k pití, děvčata?" Otevře kabelku a vytáhne pár dolarů. "Spencer, myslím, že u automatů s plyšáky jsem viděla prodávat Pepsi, kup pro sebe a Ashley jednu."

Ozve se Ashley, která dosud mlčela, a zní pobaveně. "No... nemyslím si, že Spencer v sobě potřebuje další plyny, měly jste ji uvnitř slyšet, předvedla to největší upr-"

"Super, babi, děkuju!"

Odtlačím Ashley od nich a počkám, až jsou z doslechu. "Kolikrát ti mám říkat, že to byla kůže?"

"Nezájem, prďko."

Koupily jsme si pití a Paula nám řekla, abychom si to tu prošly, že nás najdou později. Neprotestovala jsem, takže v tuhle chvíli se s Ashley bezcílně potulujeme po pouti a snažíme se najít něco, čím bychom se zabavily. Opět ji držím za ruku, alespoň se o to snažím, není vůbec snadné vmáčknou prsty mezi její. Řekla jsem jí, ať si jedny rukavice sundá, ale opáčila, že pokud to řeknu ještě jednou, nandá si další.

Pro teď už neřeknu ani slovo, ale, Ježíši, kolik si jich zabalila?

V dlani dostávám křeč, tak jí dám ruku kolem trochu silnějšího pasu než obvykle, nejsem si jistá, ale myslím, že se pokusila otočit, aby se na mě usmála, kožešinový límec bundy jí v půlce stiskne hrdlo, díky čemuž mírně zakašle.

"Panebože, ty miluju!"

Automaty na plyšáky.

"Já je nesnáším, nikdy nic nevyhraju."

Něco zamumlá. Usměju se a jemně jí dám šálu z úst, abych ji slyšela. "Co jsi říkala? Pod všema těma vrstvama jsem tě neslyšela."

Usměje se a zopakuje svá předchozí slova. "Říkala jsem, abys mi pomohla sundat rukavice, vyhraju ti medvídka nebo něco."

Jé.

Sundám jí dvoje rukavice a dvoje jí nechám, aby 'úplně nezmrzla'.

Z různých úhlů kouká sklem dovnitř a snaží se zjistit, co jsem jednotliví plyšáci zač. "Fajn, kterýho chceš?"

Napodobím Ashleyino předchozí počínání a natahuju krk v různých úhlech, zatímco se snažím rozhodnout, kterého medvídka chci. "Ehm... toho, co má vystrčenej zadek do vzduchu." Ukážu na šedého medvídka s hlavou zabořenou v dost kompromitující pozici do jiného, takže to vypadá, že provádí orální sex.

Chvíli vypadala zmateně. "Dobře... děvkařskej medvídek je tvůj."

Na získání 'Barneyho děvky' stačil Ashley jeden pokus.

To jméno se jí nelíbí.

Mně se líbí moc.

Mně trvalo šest pokusů, než jsem pro ni téměř získala nejmenšího medvídka, co tam byl, měla jsem ho pevně v klepetu, ale spadnul těsně před tím, než jsem ho dostala nad výherní otvor.

V té chvíli jsem už byla značně namíchnutá a z úst mi uniklo pár nevybíravých slov. Chtěla jsem pro ni něco vyhrát, pro boha živýho.

Teď stojíme ve frontě, chtěla jít na Ruské kolo.

Neřekla jsem jí, že nemám ráda výšky.

No, některé výšky mi nevadí, ale když nemám kontrolou nad tím, jak vysoko budu nebo jak rychle, dostávám strach. Myslím, že to nedopadne dobře.

Co všechno já pro tu holku neudělám...

"Pojď, Spencer. Mají dvě volná sedadla."

Zhluboka, ale nejistě se nadechnu a následuju ji. Zatímco jsme 'zabezpečovány' volnou železnou tyčí, poručím svému srdci, aby pro případ, že ho Ashley slyší, zpomalilo.

panebožepanebožepanebožepanebože--

"Je to super, je vidět všechno! Pojď, podíváme se po Paule." Ashley se nakloní přes okraj a já musím potlačit křik.

Trochu se houpeme a já se začínám potit. "Jo, támhle je." Nevidím ji, jenom chci, aby si myslela, že jsem v pohodě.

Nakloní se ještě víc, čímž nás ještě víc rozhoupe. "Kde?"

To je konec. Sbohem, krutý světe.

V pokusu odpoutat její pozornost od Pauly změním téma. "Je ti ještě zima?"

Zabralo to. "Mrznu, Spencer. Nemůžu uvěřit, že jsi napůl nahá."

Chci být... s tebou.

Shlédnu na svůj oděv a obrátím oči v sloup. "Jo, za ten pohled bych měla lidi účtovat, co?"

Neodpoví mi, sundá si všechny čtvery rukavice a natáhne se pro mou ruku. Chystám se něco říct, ale přeruší mě, hlas má dramaticky rozechvělý. "To mi nedělej. Neluč se se mnou."

Okamžik mi trvá, než mi dojde, o čem to mluví, a přes svůj strach se usměju a přidám se v té citaci k ní. "Je mi strašná zima."

"U-umřeš jako stará paní... v teplé posteli." Na konci zakašle, čímž mě rozesměje.

"Necítím vlastní tělo."

"Nikdy ten slib neporuš, Rose."

"Neporuším ho, Jacku."

Zasměje se našemu trhlému pitvoření, protáhne se a trochu nás rozhoupe, tentokrát jsem zalapání po dechu zakrýt nedokázala.

"Panebože, ty si bojíš! A to si říkáš velká slečna?"

Obrátím oči v sloup a zamávám rukama ve vzduchu. "Panebože, Spencer! Něco se mě právě dotklo! Á!"

"Takhle jsem rozhodně nekřičela."

Její výraz je strašně legrační a roztomilý. "Když myslíš, broučku." Na chvíli se zamyslím. "A co máš s tím Titanikem? Rozhodně jsme spíš Allie a Noah."

"Jasně! Já jsem Noah, protože jsem pořád strašně sladká, a ty jsi Allie, protože umíš bejt mrcha a byla na něj hnusná, když se potkali." Odkašle si. "Vyjdeš si se mnou?"

Je k sežrání.

"Ne."

"Proč ne?"

"Protože nechci."

Jo, ten film jsem viděla hodněkrát.

Přeskočí trochu dopředu. "No, v tom případě nemám jinou možnost." Začne vstávat a já ji stáhnu zpátky.

"Tuhle část vynech."

Pokrčí rameny a pokračuje. "Zeptám se tě ještě jednou, vyjdeš si se mnou, nebo ne?"

"Dobře, vyjdu si s tebou."

"Ne, o laskavosti nestojím."

Nevěřím, že tohle děláme...

"Ne, já chci."

Trochu se ke mně nakloní. "Řekni to."

"Chci si s tebou vyjít."

"Zopakuj to."

Zvýším hlas. "Chci si s tebou vyjít!"

U toho jsme skončily, někdo nás okřikl, ať sklapneme, Ashley se jenom zasmála a políbila mě.

Když jsme se konečně dostaly zpátky na zem, musela jsem chvíli počkat, než se mi přestaly třást nohy, nevím jistě, zda to bylo z výšky, nebo Ashleyina polibku.

Doufám, že ví, že to, že se chci vrátit do chatky, není jediný důvod, proč jsem chtěla, aby sem se mnou letěla. Dost jsem to zmiňovala. Měla bych jí to říct.

"Ash?"

"Jo?"

"To, že si chci vrátit... to není důvod, proč jsem chtěla, abys tu byla se mnou, ano?"

Otočí tělo, aby na mě pohlédla. "Já vím, Spence."

Zvednu si její ruku v rukavicích k ústům a políbím ji. "Fajn."

Při cestě zpátky jsem narazily na Addamsovic rodinu, Paula se při pohledu na naše spojené ruce usmála, rychle jsem sevřela Ashley ruku, tak říkám 'hele, už je to tu zase' a ona sevře mou, čímž říká 'sklapni'.

Clay a táta byli na střelnici, Clay něco vystřelil, nevím co a je mi to jedno.

Chci se zeptat babičky, co teď chce ona dělat, nejspíš se nudí. Otočím se k ní. "Tak... co chceš podniknout?"

Vypadá hluboce zamyšleně a pak se zasměje. "Víš, co chci moc zkusit? Ta elektrická autíčka. Pojďte, můžeme jít všichni."

Elektrická autíčka s famílií? To by mohlo bejt... zajímavý.

Snažila jsem Ashley přesvědčit, aby se sedla ke mně, ale trvala na tom, že chce vlastní autíčko, Clay a táta jsou v jednom a Paula a babička také sedí spolu.

Zrovna uslyším zvláštní statické zabzučení, které mi dává vědět, že mohu 'jet'.

Vidím Ashley, je přede mou a zdá se, že nahání tátu a Claye, přesvědčím se, že nemám náhodou jazyk mezi zuby, a vrazím do ní, díky čemuž sebou obě cukneme dopředu. Směje se.

Jednu bych měla.

Ví, že jsem to byla já, moje vítězoslavné 'ha!' mě okamžitě prozradilo. "Nepřej si vědět, co ti udělám, Spencer."

Zabočím pryč od jejího culícího obličeje. "Sladký řeči si nech do postele!"

Fajn, kdepak jsi, Paulo?

Byla jsem zabraná do rozhlížení, když vtom do mě někdo vrazí, otočím se, abych dala dotyčnému co pro to, ale spatřím, že to je Paula a babička, které zase rychle odjíždějí, přičemž se hystericky smějí a mávají rukama ve vzduchu.

To jim nedaruju!

Vyrazím za nimi, rychle naberu rychlost a narazím přímo do nich, kvůli čemuž se moje autíčko odrazí doleva, kde do mě vrazí Ashley.

Vyjde ze mě trochu 'nevychované' 'kurva!'.

V té chvíli Paule dojde, že jsem to byla já. "Spence, ty ďáblice!"

Uf.

Ashley to samozřejmě přijde vtipné. "Jo, Spencer, ty ďáblice." Se smíchem ode mě odjíždí.

Kde je sakra Clay? Potřebuju se pobavit.

Zůstávám u kraje, aby do mě nemohl nikdo vrazit, když vtom si všimnu, že honí Ashley. Pokud to udělám šikovně... dostanu všechny tři.

Proplétám se mezi ostatními autíčky a v příslušných chvílích zpomaluju, abych na sebe neupozornila, teď je mám přímo před sebou, sešlápnu pedál, jak nejvíc to jde. Mám radost, že jsem se nepozorovaně dostala až sem, když vtom mi Paula překvapení zkazí. "Arthure, pozor, řítí se na tebe naše malá ďáblice!"

Mami!

Nemám čas zastavit, zatímco uhýbají, moje autíčko narazí do 'zdi' těsně vedle nepovedené malby Wonder Woman.

Myslela jsem, že dnešní večer bude děs, škoda, že jsem se mýlila, co?

26

Když mi došlo, že jsem v působivé rychlosti narazila do mantinelu a autíčka byla vzápětí vypnuta, přiběhla ke mně Ashley a ptala se, jestli se mi něco nestalo, vypadala roztomile. Ustaraně a roztomile, co víc bych si mohla přát?

Babička si to užila, říkala, že to byl 'vrchol jejího večera', což se při vší úctě vsadím, že opravdu byl.

Mysleli byste si, že po tom všem už půjdeme, že?

Omyl.

Musíme tu zůstat ještě o něco déle a to jsem přijala myšlenku na trávení času s babičkou za svou, ale po tom 'uprdnutí' v Domě hrůzy, strachu na Ruském kole a nárazu na Elektrických autíčkách už chci jít.

Nemůžete mi to mít za zlé.

Táta před minutou volal Glenovi, je na mejdanu. To je překvapení. Doufám, že od těch běhen, se kterýma se spí, něco chytí.

Ashley se mě zeptala, jestli jsem si jistá, že mi nic není, minimálně čtyřikrát.

"Není ti nic, Spencer?"

A teď už pětkrát.

"Ash, jenom jsem si vyrazila dech, fakt mi nic není."

Cítím, že přijde vtipná poznámka...

"Nemyslíš, že z tebe všechny plyny vyšly už v tom Domě hrůzy?"

Jak jsem říkala.

Věnuju jí pohled a obrátím oči v sloup. "Jo, asi bych s tím věčným monstrózním vypouštěním plynů měla přestat, co?"

Jé, směje se.

"Stoprocentně, ale když v tom budeš pokračovat, možná doputujou až domů k Madison. Nechceš si skočit na něco kořeněnýho?"

"Nemůžu uvěřit, že jsi to řekla, blbko. To. Jsem. Nebyla. Já."

Na tenhle výlet mi nedá zapomenout. Nikdy.

Někdy je mi jedno, že jdeme všichni spolu, ale není to otrava, když jdete spolu se svou famílií a všichni na vaši deseti nebo kolikačlennou skupinku zírají? Jako by to byla cirkusová atrakce.

Každopádně teď tak jdeme. Ashley je samozřejmě vedle mě a upravuje si šálu.

Spatřím to první, zkusím odpoutat pozornost ostatních něčím jiným, ale už je pozdě; Ashley to spatřila, a když to spatřila Ashley, můžete si být jistí, že se o tom dozví všichni.

"Panebože! Miluju skákací hrady! Pojď, Spencer!"

Jak jsem říkala, byla to jenom otázka času.

Než mám možnost odpovědět, ozve se Paula. "Jé, Arthure! Pojďme tam s nimi!"

Co-

"Tyhle věci já nemusím, srdíčko, zůstanu tady s tvou matkou. Půjde s tebou Clay, viď, synu?"

"Jo! Pojď, mami!"

Právě teď nemám slečnu Daviesovou moc v oblibě.

Když si koupíme lístky, Clay, Paula, Ashley a já stojíme na okraji obrovského nafukovacího hradu. Paula skočí dovnitř jako první a při následném poskakování vypadá jako sjetá fretka.

"To. Je. Taková. Švanda!"

Ashley to dost pobavilo, říká mi, že je Paula legrační, a ptá se, jestli tam už taky hupsneme.

"Ty první."

"Ne, ty."

Chytnu ji za ruku. "Dobře, společně a ne na moc dlouho, jo? Nechci, aby mi bylo špatně od žaludku, ani spadnout na mámu nebo Claye."

Skočily jsme dovnitř společně, odrazily se a okamžitě byly rozděleny.

Paula a Clay skákají blízko sebe, oba se hystericky smějí. Clay při smíchu vydává divný zvuk, jako by se mu vzduch zachytával v krku.

Musí se mi to zračit ve tváři, protože Ashley se mi směje a snaží se skákat mým směrem, aby mi něco řekla. Poznám to, protože pořád otvírá pusu, aby něco řekla, a pak spadne. Je to moc roztomilé.

"Dělej, tygře! Ty skákej doleva a já budu skákat doprava. Setkáme se v půli cesty, jo?"

Ze svého místa u zdi hradu přikývne.

Rychle poděkuju Bohu, že mám jenom dvojky. Paula vypadá, že si každou chvíli udělá monokl.

Dostat se k Ashley chvíli trvá, pořád padáme a ona se pořád směje. Miluju její smích.

Rozhodnu se k ní dostat jedním velkým skokem a vyšlo to, jak nejlépe mohlo. Přistála jsem přímo na ní a obě nás srazila na zem. Objímáme se a odrážíme se na sobě nahoru a dolů.

Ashley to přišlo děsně směšné a mně... ne. Znovu to ve mě vyvolalo touhu vrátit se do chatky.

Já vím, já vím. Mlčte. Chápu to.

Paule to neuniklo. "No tak, to si nechte až na doma, děvčata."

Udělali jsme si 'přestávku'. Všichni jsme se dali buď burger nebo hotdog, Ashley jedla burger nožem a vidličkou. Já vím, je to divné. Tvrdila, že si nechce sundavat rukavice.

Paula samozřejmě po každém soustu pokládá tutéž otázku.

"Spencer, chutná ti?"

Usměju se. "Stejně jako před dvěma vteřinama, mami."

"Ashley, chutná ti?"

S plnou pusou přikývne.

"Clayi, chutná ti?"

"Je to super, mami."

Myslela jsem, že pak možná, jen možná přestane.

"Arthure, chutná ti ten hotdog?"

"Je moc dobrý, miláčku."

Už to dál nevydržím, vstanu a všem oznámím, že musím na záchod, přičemž věnuju Ashley pohled, který doufám říká 'koukej tam přijít za mnou'.

Nemyslím, že jsou měla někdy ze spatření vnitřku veřejných záchodků takovou radost.

Přesně jak jsem doufala, Ashley právě vešla dovnitř a já jí prakticky skočila do náručí. "Panebože. Skončí ten večer někdy, miláčku? Umírám tam."

"Nechápu, co ti na něm přijde tak strašný, Paula je k popukání a celej dnešní večer byl úžasnej."

Byl úžasnej pro *ni*, ale možná má pravdu... možná bych si to měla zkusit užít. Už to nemůže trvat dlouho, než budeme moct odejít, aniž by to vypadalo nevychovaně.

Vím, že má svým způsobem pravdu, ale stejně našpulím dolní ret. "Asi máš pravdu."

"Chceš pusu?"

Chytrá hlavička.

Zazubím se a nakloním se k ní. "Jo, tu bych si dala líbit, Daviesová."

Uculí se a otočí hlavu, takže ji znovu políbím na tvář. Využiju té chvíle a zaprdím ji pusou na tváři.

"Tak mi musíš prokázat laskavost."

"Cokoliv."

"Pojď se mnou na dvě atrakce podle mýho výběru a pak dostaneš, cokoli budeš chtít."

To se mi líbí.

"To je všechno?" Jsem překvapená, že je to všechno, co chce, ale stejně souhlasím. "To beru. Máš to mít."

Vyjdu ze záchodku, aniž vím, jaký výraz po mé odpovědi Ashley měla.

"Mami, my se s Ashley chvilku projdeme, jo? Brzy se zase uvidíme." Přistoupím k babičce. "Za chvilku jsme zpátky, babi, jo?" Políbím ji na tvář.

"Dobře, Spencer, zatím se mějte. A buďte opatrné."

Jé, je to drahoušek, že?"

"Budeme."

Nechám se od Ashley vést směrem k první atrakci.

Když dojdeme ke kolotoči, nahodím zmatený výraz. "To je ta velká atrakce?"

Usměje se a dojde k pokladně. "Ano."

Tak zatím je to v suchu.

Ale nemůžu uvěřit, že mě vzala zrovna na kolotoč, na těch věcech se cítím jako blázen. A Paula určitě půjde kolem a uvidí nás.

Posadíme se do jedné z těch dvojsedadlových věcí... kočárů. Sedí se mi dost pohodlně. A to nejenom kvůli tomu, že vedle mě sedí Ashley ve sto vrstvách, je to trošku roztomilé.

Překvapivě jsem si to užívala, Ashley byla hodně zábavná a ani Paula kolem nešla.

"Spashley!"

Panebože.

Vidím, jak se při spojení našich jmen zlomila Paula smíchy v pase. Pohlédnu na Ashley, které moc potlačování smíchu nejde. "Ashley, nepovzbuzuj ji."

Pořád se směje. "Nemůžu si pomoct."

Nevěděla jsem, že má Paula foťák, dokud jsem po otočce nezaslechla 'sýr!' a byla téměř oslepena bleskem.

Doufám, že jízda na první atrakci brzy skončí.

Díkybohu se kolotoč vzápětí opravdu zastavil, Ashley mi musela pomoct dolů, pořád jsem měla před očima bílo a moc dobře jsem neviděla.

"Dobře, Spencer, poslední." Odmlčí se, předpokládám, že pro dramatický efekt. "Jsi připravená?" Trochu klesne hlasem.

Ušklíbnu se a nakloním se k ní. "Narodila jsem se připravená."

"Prosím tě, narodila ses tak akorát s obříma očima a velkou hlavou."

Podle Ashley mám obří oči?!

"Cože?"

Rychle zařadí zpátečku. "Nemyslím teď, teď jsi samozřejmě nádherná, ale musíš přiznat, že když ses narodila, bylo těžký říct, jestli budeš nebo nebudeš normální."

"Páni... to bylo skoro sladký."

"To bych řekla." Zatahá mě za ruku. "Fajn, druhá atrakce čeká."

Přikývnu, i když se mě na nic neptala. "Jsem připravená."

"Mám jednu podmínku."

"Ano?"

Sundá si jednu ze šál. "Dej si jí přes oči, dokud tam nebudeme."

Chystám se říct ne, když vtom prohlásí: "Pamatuješ, jak jsem říkala, že pro tebe udělám cokoli? No, musíš dodržet svou stranu dohody, jinak dohoda padá."

Tak to asi nemám na vybranou...

Nechám si od ní zavázat přes oči šálu a odvést se k druhé atrakci.

"Už můžu otevřít oči, Ash?"

Šálu mi z očí sundala už předtím, říkala, že až budeme na té atrakci, nemohla by mi ji sundat, a donutila mě slíbit, že budu mít zavřené oči.

"Vydrž vteřinku."

Slyším, jak atrakce startuje, a najednou mi žaludek málem vypadne zadkem ven.

"Ashley, prosím tě, řekni mi, že jsme na Tančících šálcích."

"Dobře, jsme na Tančících šálcích."

Lže, jako když tiskne!

"Ashley, přísahám Bohu, že jestli otevřu oči a nebudou to Tančící šálky, zmaluju ti zadej."

K uším mi dolehne její smích a já otevřu oči, když vtom uslyším hlasité zvukové znamení, které signalizuje náš nevyhnutelný 'start'.

PANEBOŽE!

"Ashley!" zkusím uklidnit své dýchání. "Čemu jsi na 'Nemám ráda vejšky' nerozuměla? Já umřu!"

Nejsme zpátky na Ruském kole, ne, ani náhodou, to by se dalo čekat, že ano? Ano. Jsme na 'Ďáblově kole'.

Ashley se mě snaží ujistit, že se mi nic nestane, ale sotva ji slyším, jsem ochromená strachem.

Pohybujeme se pomalu a já se bez ohledu na okolnosti snažím zůstat v klidu. Moc mi to nejde, pokud vás to zajímá.

Teď začínáme zrychlovat, vlasy mi vlají z tváře a srdce mi buší.

Když jsem se poprvé ocitla hlavou dolů, málem jsem pozvracela zástup lidí pod sebou.

Podruhé se mi pusa naplnila slinami, jak to bývá předtím, než máte zvracet.

Potřetí jsem je zkusila spolknout.

Počtvrté jsem tu bitvu prohrála.

Můžeme už domů, prosím? Děkuju.

27

Naštěstí nebo naneštěstí, ještě se musím rozhodnout co z toho, obsah mého žaludku na nikom nepřistál. Asi to bude naštěstí, protože i když mě sem z pořád neznámých důvodů Ashley zatáhla, nechtěla bych ji pozvracet.

Jízda právě skončila a jsem vděčná, že na téhle atrakci vás alespoň pevně připoutají, mám pocit, že nemám páteř. Je ze mě sulc. Sulcová Spencer. Sotva udržím zvednutou hlavu, v téhle chvíli se mi všelijak klátí, zatímco zhluboka dýchám, abych se zbavila momentálního pocitu závratě.

Vidím, jak se Ashley uvolňuje z... té zajišťovací věci. Znám to slovo, jenom si ho momentálně nedokážu vybavit, zastřelte mě. Teď je přede mnou.

"Omlouvám se, jsi v pořádku?"

Vypadá upřímně kajícně a já se na ni nedokážu zlobit, spíš mám vztek na sebe, že nezvládnu stupidní atrakci.

Pořád nedokážu mluvit, pouze mírně přikývnu, čím říkám 'ne, ale neptej se mě tady přede všema'. Nevím, proč to pořád dělám, místo odpovědi ne nebo zavrtění hlavou vždycky přikývnu.

Pomůže mi ze sedadla a sejdeme těch pár schodů vedoucích z atrakce, jdu těsně vedle Ashley, mám pocit, že mi nohy každou chvíli vypoví službu.

Všichni zírají, chci je propíchnout pohledem nebo říct něco neslušného, ale nemůžu.

Paula samozřejmě může.

Proplete se zástupem s vodou a papírovým sáčkem v ruce. "To by stačilo, vážení, není tu nic k vidění. To jste nikdy neviděli zvracet lesbičku?"

Sklopím zrak k zemi. Prosím, otevři se.

Prakticky mi vtlačí láhev vody do obličeje, Ashley si ji od ní vezme, otevře mi ji a ptá se, jestli chci napít, a to rozhodně chci.

Jakmile láhev opustila mé rty, Paula mi před pusu vrazila papírový sáček a řekla mi, abych 'dýchala'.

Ashley se nakloní k mému uchu a zašeptá, že se omlouvá, a já jí zopakuju, že je to dobré.

Bolí mě teď hlava, způsobilo to všechno to točení a zvracení a vážně už chci odejít. "Mami, mohly bychom s Ashley už jít?"

"Samozřejmě, srdíčko, táta vás odveze a já odvezu babičku a Claye."

Všichni jsme se rozloučili a dohodli se, že se zítra v poledne sejdeme a strávíme den s babičkou. Táta řídí a silnice k chatce je trochu hrbolatá, vyvolává nepříjemné vzpomínky. Trochu otevřu okénko a nadechnu se čerstvého vzduchu. Voní jinak než v LA, to není nijak překvapující, já vím, ale cítím se díky němu o něco líp.

Cesta skončí, konečně můžu vystoupit z auta, kde mi nedělal osvěžovač moc dobře.

Táta mě objal a řekl mi, ať je mi líp a odpočinu si, což rozhodně udělám. Teď na nic jiného nemám náladu.

Myslím, že je to celým tímhle dnem, celým večerem, letem, který se zdá věky vzdálený, vším. Jsem unavená a lituju se, bývám taková pokaždé, když zvracím, nic s tím nenadělám.

Ashley mi řekla, že mi bude líp, když si dám horkou sprchu, takže tam právě teď jsem - ve sprše. Sama, musím dodat, částečně mi to vadí a částečně ne.

Chci ze sebe smýt celý tenhle večer a tu zdánlivě bezvýchodnou náladu, do které jsem se dostala.

Dávám si se sprchou na čas, ale ne zase moc, nechci, aby si Ashley myslela, že se jí vyhýbám, a nechci, aby si všimla, že nemám zrovna skvělou náladu.

Když jsem vyšla z koupelny, spatřila jsem, že Ashley rozložila flanelové pyžamo s obrázky medvídků, na něm leží ponožky na spaní a nedaleko je silný župan a pantofle.

Díky tomu se mi bez ohledu na duševní rozpoložení objeví na tváři drobný úsměv. Ashley je prostě k pomilování.

Všechno si to obleču, i když vím, že mi bude brzy horko.

Paula se praštila přes kapsu, naše chatka je moc hezká. Každopádně má dvě patra, a jelikož jsme tu jen Ashley a já, je tu spousta místa, za což jsem vděčná.

Sejdu dolů a vidím, že Ashley nám právě dodělala čaj, čaj moc často nepiju, ale oceňuju to, myslím, že mi udělá dobře.

Vím, co si myslíte, 'překousni to, jsi velká holka'0, ale nejde to. Když se cítím takhle, chvíli mi trvá, než se z toho dostanu.

Posadím se na gauč, Ashley položí čaj na malý stolek vedle nás a posadí se vedle mě.

"Už je ti líp?"

Nechci k ní teď být upřímná, tak lžu. "Jo, už je mi líp."

Ví, že lžu, poznám to. Jenom přikývne, dá si nohy na gauč a trochu zvedne ruku, abych se o ni mohla opřít.

Nemám hlavu úplně na jejím rameni, ale dost blízko. Je to ticho, takže slyším tlukot jejího srdce. Tentokrát není rychlý, je klidný, ale silný, je momentálně úplně uvolněná a to mi líbí, líbí se mi, že je se mnou vždycky dokáže uvolnit.

Zmínila jsem se už, že ji vždycky cítím? Myslím, že ano, a je to tak, ale nezmínila jsem se, že jakkoli divně to může znít, někdy cítím tlukot jejího srdce, i když není nablízku. Někdy cítím její srdce silněji než své. Někdy, když se pořádně zamyslím, ho cítím z toho okamžiku, kdy jsem jí rozepnula bundu a položila si hlavu na její hruď. Když jí srdce bilo rychleji než mé.

Spočívá ústy na mém spánku, těsně pod vlasovou linií. Projíždí mi prsty vlhkými vlasy a občas mi vtiskne jemný polibek na kůži u svých úst.

Všechny ty vrstvy oblečení ze sebe shodila, pokud vás to zajímá, buď je jí momentálně teplo, nebo to ignoruje. Je mi jedno, co z toho to je, jsem ráda, že ji zase cítím.

Vždycky jsem ráda, když se můžu dotýkat její pokožky, je mi jedno, jestli je teplá nebo studená, hlavně, že ji cítím.

Díky tlukotu jejího srdce a konejšivým dotykům na hlavě na mě přichází spánek. Řeknu jí to a ona souhlasí, že je nejspíš čas jít spát, od chvíle, kdy jsme sem přejely, už uplynulo hodně času, přesně dvě hodiny. Je krátce po půlnoci.

Obě máme za sebou večerní hygienu, zrovna jsme si vlezly do postele a Ashley má peřinu přitaženou k bradě, musela to dole ignorovat.

Po zamknutí, nastavení budíku a provedení hygieny už nejsem tak unavená. Trochu mě to probralo, ne dost na tamto, ale dost na to, abych byla vzhůru... a přemýšlela.

A to není moc dobrá věc, když jsem v tomhle stavu.

Myslím na důvod, proč jsme na víkend tady: babiččiny narozeniny. A pak myslím na ostatní její narozeniny, na které si pamatuju, když byl děda naživu.

I když plynuly měsíce, je to pro mě pořád nové, pořád jsem ve stavu, kdy zažívám ta 'poprvé'. Tohle je poprvé, kdy není naživu na narozeniny někoho z rodiny. Jeho rodiny.

Vzhledem k těm myšlenkám a tomu, že se dneska cítím celkově pod psa, mě nepřekvapí, že se mi v očích vytvořily slzy.

Jako obvykle mě Ashley zná natolik dobře, že to ví, a přitáhne si mě blíž k sobě. "Klidně si pobreč, tenhle víkend je pro tebe asi novej a jsi unavená, byl to dlouhej den, co?"

Nechci si povídat, tak pouze proti jejímu rameni přikývnu, cítím se dost hloupě, že se takhle chovám, nechci na ni přenést svou skleslou náladu.

"Zítra ti bude líp, slibuju." Udělá pauzu. "A pokud ne, strčím Glenovi hlavu do dortu."

To mě mírně rozesměje. "Jsi hodná."

Ví, že se kvůli posledním pár hodinám cítím hloupě a provinile. "A ty... slečno, co miluje Olivii, zpívá jako Barney a na všechno obrací oči v sloup, miluju tě; takže se za nic nestyď, ne přede mnou. Zažila jsem tě v dobrém i zlém a pořád jsem tady." Přisune se ke mně blíž a dá mi ústa k uchu. "Jen se ode mě nech milovat."

Přesně to jsem udělala, nechala jsem se zahrnout jejím teplem. Řídila jsem se jejími tichými slovy, nechala jsem se od ní milovat.

Vím, že mi zítra bude líp.

28

Minulá noc s Ashley, kdy mě prostě milovala, kdy jsem ji prostě nechala, aby mě milovala, byla přesně to, co jsem potřebovala. Už jsem se dřív zmínila, že je pro mě tohle všechno nové a že při tom budu dělat chyby, když jsem si minulou noc myslela, že tam Ashley pro mě nebude chtít být nebo že si nebude chtít vyslechnout, jak se cítím, to byla chyba. Teď to vím.

Probudila jsem se před chvilkou, ještě jsem se nepohnula, ale jsem si jistá třemi věcmi, 1) Prší. 2) Ashley zase chrochtavě mlaská. A 3) Strašně, ale fakt strašně se mi chce na záchod.

Pomalu se otočím, nechci se pohnout moc rychle, abych ji nevzbudila, aniž bych měla šanci se na ni podívat.

Obvykle nejsem ranní ptáče, ale když ji vidím s peřinou přitaženou k bradě, rozcuchanými vlasy a tím... chrochtáním, nemůže si pomoct, znovu se do ní totálně zamilovávám.

Pohlédnu na budík a vidím, že je téměř deset, brzy se zapne buzení, takže musíme vstát.

Když se otočím, dám jí ruku přes břicho, abych ji vzbudila, jemně jí bříškem ukazováčku přejedu po kůži a doufám, že ji tím rozhýbu.

Funguje to, ale nevzbudí se, jenom mě prst volně sevře rukou, trochu se ode mě otočí a ve spánku vzdychne.

Usměju se, použiju druhou ruku a opakuju totéž co předtím, což vyústí v to, že druhou rukou volně sevře i ten druhý otravující prst. Jé.

Vzhledem k oběma vyřazeným rukám skloním hlavu a mezi jejíma ruka, kterými mi svírá prsty, ji přiblížím k jejímu břichu, díky nočnímu převalování má trochu nadzvednuté tričko a já toho využiju. Začnu jí vtiskávat polibky na odhalenou opálenou pokožku.

Myslela jsem, že odvádím dobrou práci, ale Ashley si to podle všeho nemyslí, je pořád v limbu.

Rozhodnu se tedy použít hlas. "Ash, vzbuď se."

Pořád mám prsty v jejích rukách, tak se nemůžu moc hýbat a ona pořád spí jako zabitá.

"Chrochtozillo, otevři oči."

Nevím, proč pořád spí, nešeptám a jsem těsně vedle ní.

Najednou si vzpomenu na včerejší 'Ďáblovo kolo' a napadne mě plán, jak ji vzbudit.

Opatrně vymaním prsty z jejího sevření a vítězoslavně se ušklíbnu nad jejím stále spícím stavem. Vstanu z postele a otevřu okno, co nejvíce to jde, chvíli počkám, aby se dovnitř dostal venkovní vzduch a snížil už takhle nízkou teplotu. Občas mám ráda vůni deště a dopřeju si chvilku, abych si ji užila, pak pohlédnu zpátky na Šípkovou Růženku.

Přejedu očima po její klidné tváři, pak dojdu k nohám postele a pevně sevřu kraje peřiny.

Ta mě zabije.

I přes tu myšlenku jsem si nedokázala pomoct, tohle je pomsta a víte, co se říká, ta se nejlépe podává za studena.

Jedním rychlým pohybem z ní peřinu strhnu. Okamžitě otevře oči a já propuknu v záchvat smíchu, už jsem to v sobě nedokázala udržet.

"Panebože!"

Skočí do nohou postele, obě nás srazí na podlahu a znovu se přikryje.

"Spencer! To bylo trapný."

"Hele, já nespím jako zabitá." Kvůli přitažené peřině ji sotva vidím. "A zase jsi mlaskala."

"Jo a ty jsi chrápala."

Ignoruju to a vstávám, abych si zašla na záchod, už to dál nevydržím. Než úplně vstanu, Ashley mě pevně chytí za zápěstí. "Musíš tu zůstat, obě umřeme."

"Přeháníš, sice je zima, ale ne zase taková zima. A kromě toho musím čůrat."

"Zadrž to."

"Nemůžu."

"Spence..."

"Pokud nechceš, abych tě počůrala, musím mi pustit zápěstí a nechat mě vstát."

Pustí mě, ale pak mě sevře ještě silněji. "Dobře, můžeš jít, ale pospěš si a nestrhni s sebou peřinu."

Vyhověla jsem jí a ušetřila ji dalšího 'mučení'. Zrovna jsem se osprchovala a vyčistila zuby, byla jsem ve sprše půl hodiny, mám ráda dlouhé sprchování. Ashley je pořád přikrytá na podlaze. Přijdu blíž k té hromadě u nohou postele a všimnu si, že zase spí.

"Ashley!"

Nadskočí a rychle otevře oči. "Jsem vzhůru."

"Pokud okamžitě nevstaneš a za rekordní čas se neosprchuješ, přijdeme pozdě." Strčím do ní nohou. "Dělej, pospěš si. V koupelně je teplo," zakončím pokus vylákat ji tam.

Znovu usnula a já usoudím, že už toho bylo dost, nepřijdu pozdě. Znovu z ní strhnu peřinu.

Do koupelny běžela.

Řekla jsem jí, že až si dodělám vlasy a trochu se nalíčím, udělám snídani, takže se snažím zjistit, jak zapnout sporák. Moc dobře to nejde, nemá mě rád, a abych byla upřímná, já ho taky moc nemusím, ten krám na mě pořád jenom prská jiskry a nechce se rozhořet.

Dávám sporáku kopačky, ten vztah definitivně skončil, možná budu mít větší štěstí s toustovačem.

Neměla jsem větší štěstí, číselník byl nějaký divný a tak jsem skončila s černým plátkem chleba. Úplná mňamka.

A kvůli tomu se místnost samozřejmě zaplnila kouřem, takže jsem musela otevřít všechna okna a dveře. Kouř se postupně rozptyluje.

Dost na to, abych viděla, že se Ashley dosprchovala a stojí v půli schodů se spadlou bradou.

Chystám se jí zeptat, co se děje, ale ona se protáhne kolem mě a zavře všechna okna rychleji, než mě trvalo otevřít pouhé jedno.

Řekla bych, že mám průšvih...

Vypadá naštvaně. "Spencer, vím, že sis včerejší večer zrovna neužila, ale vážně to bylo všechno nutný? Omluvila jsem se ti snad tisíckrát a-" Rozhlédne se po místnosti. "A proč je tu kouř?"

"Protože jsem se snažila udělat snídani a tahle kuchyně je prokletá, mrzí mě to, ale snídani si budeme muset dát cestou, nebo přimět Paulu, aby nám něco udělala, až přijdeme k babičce."

"To je jedno, brzo bude oběd, to vydržím."

To se mi nelíbí, umírám hlady.

"Já ne, umírám hlady."

Přijde k lince a šťouchne to černého chleba. "No, tohle vypadá moc chutně."

Obrátím oči v sloup. "To jo, skoro by to byla škoda sníst."

"No, moc toho tady není, do oběda to vydržíme."

Mám hlad, ale... v kabelce mám snickers. Já vím, já vím, to není jídlo k snídani, ale buďme realističtí, pokud tu tyčinku nesním, omdlím.

Pohlédnu na Ashley, která vypadá roztomile, zatímco se protahuje a zívá. Musím ji políbit.

"Polib mě."

Zvedne obočí. "Po tom, co celý ráno předvádíš? Budeš moct mluvit o štěstí, když tě budu držet za ruku."

Já vím, bude o tom dlouhou dobu mluvit a to, co se teď chystám říct, jenom přilije olej do ohně.

"Když jsi byla ve sprše, schovala jsem ti všechny rukavice, čepice a šály, polib mě a vrátím ti je."

Nelžu, fakt jsem je schovala.

Nevypadá, že by mi věřila. "Kecáš."

"Chceš si to ověřit? Řekla bych, že zjistíš, že jsou fuč." Uculím se nad jejím výrazem a pak sleduju, jak odběhne do ložnice.

Slyším, jak prohledává šuplíky.

"Spencer!"

Zazubím se a nazuju si boty. "Ano, Ashley?"

Teď je u paty schodů a dělá na mě psí oči. "Prosím, řekni mi, kam jsi je dala."

Na to jí tak skočím.

"Stačí, když mě políbíš, a jsou tvoje."

Je sarkastická. "Jo, protože po tomhle ránu po tobě umírám touhou."

Nespouštím z ní zrak, zatímco vstanu, dojdu k ní a přitisknu své tělo na její. Nakloním se tak blízko k jejím ústům, že se při následujících slovech moje rty otřou o její. "Polib mě."

Při odpovědi se její rty otřou o mé. "Ne."

Vzájemně si hledíme hluboko do očí a ústa se nám při mé replice opět dotknou. "Ashley, polib mě."

Vidím, že je teď pobavená, a musím potlačit úsměv, který se mi dere na tvář.

"Ne."

Trochu se odtáhnu a přejedu si jazykem přes spodní ret. Pak se k ní znovu přiblížím. "Polib mě, mrcho."

Téměř se rozesměje, jasně se jí to zračí v očích. "Ne."

"Polib mě, nebo ti zmaluju-"

Tu větu nedokončím, položí mi ruku zezadu na krk a přitáhne si mě k vášnivému polibku.

Tohle je mnohem lepší než toast.

Když mě takhle líbá, tak hluboce a pomalu, nedokážu stát. Klesnu na ni, ona se svalí dozadu a skončí na schodech. Neřekla bych, že si toho všimla, měla plné ruce práce s taháním za mé tričko. Svleču si ho a shlédnu na ni, oči má tmavší. Do ložnice to v žádném případě nevydržím.

Stačí jeden její pohled a nevím ani, jak se jmenuju.

Kdybyste se mě teď zeptali na moje jméno, řekla bych vám, že to je 'Ehm...'

Jednu ruku má vpletenou v mých vlasech a druhou má na vnitřní straně mého stehna, nemůžu si pomoct a zasténám, když ji posune výš.

A pak zničehonic vstane a odejde do kuchyně.

To ne.

Musím si dopřát chvíli, abych popadla dech a zpracovala to, co se právě stalo. "Ehm... ještě jsem neskončila."

Pije vodu ze sklenice, nejspíš ji potřebovala víc než mě.

"Moje rukavice, Spencer?"

Super, zatímco já jsem rozpálenější než Sahara, ona se chce zahalit.

Typické.

Povzdechnu si, vím, že vyhrála. "Pod dřezem."

Jsme na cestě za Paulou a ostatními, Ashley mě bez ohledu na to, jak jsem ráno 'vyváděla', drží za ruku a já jsem pořád rozechvělá z té chvilky na schodech.

Doufám, že má Glen kocovinu.

29

S Ashley jsme přišly před čtyřiceti minutami.

To znamená čtyřicet minut mučení.

Glen nemá kocovinu, Clay je ještě veselejší než obvykle a Paula je... Paula.

Když jsme sem přišly, otevřela dveře, nejspíš nás viděla přicházet po ulici a chtěla nás přivítat. První slova, která jí vyšla z úst, byla: 'Á, někdo tu byl dlouho vzhůru!'

Ano, byly jsme vzhůru do dvou, ale bylo to úplně nevinné a opravdu to musí oznamovat světu? Ježíši.

Sedím na gauči a popíjím Pepsi, jsem sama. Ashley je v kuchyni se všemi ostatními, myslím, že se snaží uvařit oběd, a to je vynikající nápad. Vzhledem k té ranní 'aktivitě' jsem zapomněla po cestě sníst tu snickers tyčinku, takže když jsem ji deset minut po našem příchodu sem vytáhla z kabelky, jen aby mi ji Glen vytrh z rukou, rozbalil ji a prakticky ji vdechnul - byla jsem řádně namíchnutá.

Popadla jsem nejbližší prázdnou vázu a už jsem se ji chystala hodit, když vtom mě Ashley chytla za ruku a řekla mi, abych to nechala být, že má moje babička narozeniny a že mu to oplatíme později.

Nemůžu se dočkat.

Babička šla kvůli něčemu k sousedce, nevím kvůli čemu. Nejspíš ji jenom chtěla pozvat, aby se k nám později připojila. Její sousedka je slečna Collinsová, myslím, že nikdy vdaná nebyla, ale nejsem si jistá. Až se babička vrátí, zeptám se jí, jinak mi to bude vrtat hlavou. Každopádně jsou moc dobré kamarádky.

Štve vás nakoupit lidem dárky, zvlášť rodině, a pak se je snažit před nimi schovat, když přijdete k nim domů? Mně ano, mám pro babičku dva dárky a jeden je krásně zabalený, díky Ashley. Nepřišlo mi, že vypadá až tak špatně, ale Ashley říkala, že vypadá, jako bych ho balila nohou, takže si to vzala na triko a já ho mám schovaný v kabelce. Druhý dárek jsem schovala za pohovku. Doufám, že ho neuvidí.

I Ashley má pro ni dárek, nevěděla jsem to, dokud jsem při cestě sem nespatřila, že něco nese. Zeptala jsem se jí, co to je, ale neprozradila mi to, říkala, že je to překvapení.

A není úplně sladká? Má dárek pro mou babičku, jé.

Každopádně jsem dost zvědavá.

"Jsi v pořádku?"

To je Ashley, stojí ve dveřích.

"Jo, co se děje?"

Přijde blíž a posadí se vedle mě, až tehdy si všimnu, že má jednu ruku za zády. "Jé, Paula ti uřízla ruku?"

Ušklíbne se. "Kéž by, pořád mluví o tom, jakou má radost, že jsme spolu."

Uf.

Dál mluvím o její ruce. "Víš, budu tě pořád milovat, i kdybys byla zmrzačená, tak mi ukaž, jak je to zlý." Pro dramatický efekt se ošiju.

"Vážně to chceš vidět?"

"Rozhodně, vybal to, abych viděla, jak je to zlý. Chci se na to pořádně podívat."

Vidím, že se snaží neculit, ale nic neřeknu, mám plnou hlavu myšlenek na to, jak jí to sluší, když vtom mám náhle celý obličej od dortu.

Zrekapitulujme si to, ano?

Krocanová Spencer.

Sulcová Spencer.

A teď Dortová Spencer.

Všechny ty Spencer jsou jídlo, ale nejsem konzumována... pokud víte, jak to myslím.

"Ashley!"

Směje se, až se za břicho popadá, a kdybych byla na její místě, asi bych se taky smála, ale páni... to si vypije.

"Spencer, tady!"

To je Paula, musela to vidět a přiběhla, aby mě vyzbrojila dortíkem.

Už jsem říkala, jak je skvělá? Ne? No, je.

Rozlomím dortík na dvě poloviny, vrhnu se na Ashley a polovinu dortíku jí vetřu do obličeje, poleva jí stéká po levé tváři a ústa má široce otevřená.

Je to strašná švanda.

"Spencer!"

"Začala sis, drsňačko!"

Pořád na ní ležím, když uslyším Glena pronést nějakou nemravnou poznámku. Tolik by mě to nenaštvalo, kdyby mi předtím neukradl snickers.

Vstanu z Ashley a druhou půlku dortíku mu hodím do obličeje.

Mám dokonalou mušku, odrazil se mu od nosu a ušpinil mu tričko.

Pak Glen odběhl nahoru se převléct a mumlal něco o tom, že nemá sestru, ale bratra, když vtom ke mně Ashley zezadu přistoupila, otočila mě tak rychle, až se mi zatočila hlava, a spojila naše rty.

Ochutnávám Ashley *a* dortík. Mmm.

Směje se a zároveň se mě snaží líbat, je to roztomilé, ale moc to nefunguje, odvádí to pozornost a neviděla jsem malý konferenční stolek uprostřed pokoje, díky čemuž jsme obě skončily na podlaze.

Určitě budu mít modřinu.

Když se babička před chvilkou vrátila, omluvila se, že nepomohla s obědem, a pak se šla nahoru převléct. Ne, že bych jí dneska dovolila se ke kuchyni byť přiblížit, vždyť má narozeniny.

A proč se lidi převlékají do nejlepších šatů kvůli malé rodinné sešlosti?

Každopádně se během oběda nic zvláštního nestalo, tedy až na Claye, kterému zaskočilo sousto kuřete. Chystala jsem propuknout v záchvat smíchu, ale Ashley mě pod stolem kopla.

Teď jsme v obýváku, přišel čas předávání dárků.

Babička už pár dárků rozbalila. Clay jí dal knížku, nevím jakou, ale měla radost, když ji spatřila.

Máma s tátou jí dali drahý poukaz do nějakých lázní.

Glen jí dal nějaký divně vonící parfém a teď, teď jsem na řadě já.

Jsem nervózní, nerada kupuju lidem dárky, když se jim nelíbí, řeknou vám, že se jim líbí, a když jste pryč, vyhodí je.

Mně samotné se moje narozeninové dárky obvykle nelíbí. Když mi bylo dvanáct, Glen mi dal zlatý přívěšek s delfínem. Abych to zkrátila, nelíbil se mi a hodila jsem ho dozadu do šatníku.

Pak přišly Vánoce, já zapomněla koupit Clayovi dárek a zabalila jsem mu něco, co jsem našla v rohu šatníku.

Když dárek rozbalil a spatřil, co to je, byl pořádně zmatený a snažil se na sobě nedat znát rozčarování. Moc mu to nešlo, nevděčníkovi... nicméně, musela jsem to vysvětlit, což vyústilo v to, že jsem řekla, že ten kluk v obchodě to musel splést.

Paula se toho chytla a nechala toho kluka vyhodit.

Dost mě to pobavilo.

Každopádně odbočuju, dárky a babička, jasně.

Teď rozbaluje dárek, který zabalila Ashley, a srdce mi v očekávání její reakce tluče o něco málo rychleji.

"Jé, Spence! Ten je nádherný. Děkuju ti." Vstane, aby mě políbila na tvář, a já předvedu takové to líbání vzduchu... však víte co, když nemáte ústa na tváři toho druhého, takže uděláte líbací zvuk do vzduchu. To je ono.

Jsem moc ráda, že se jí líbí, byl dost drahý. Je to náramek z bílého zlata ze známého klenotnictví v LA, já bych z něj odvázaná nebyla, ale je hezký a babičce se líbí. Paráda.

"Nemáš zač a mám pro tebe ještě něco." Sáhnu za gauč a vytáhnu kytici lilií a tulipánů.

Moc se jí líbila a říkala, že je štěstí, že má v domě prázdnou vázu.

Takže je asi dobře, že jsem ji nehodila po Glenovi.

Teď je na řadě Ashley a já jsem moc zvědavá, co pro ni má.

"Dobře. Nejdřív bych vám ráda popřála všechno nejlepší, rozhodně nevypadáte na víc než 65." Nervózně si odkašle, ale vidím, že to babičku pobavilo. "A taky jsem vám něco přinesla, doufám, že se vám to bude líbit, a pokud ne, může za to Spencer, byl to její nápad."

Nevím, o čem to mluví, já se o tom dárku dozvěděla až cestou sem.

"Nebuď hloupá, Ashley. Určitě se jí bude líbit."

Babička opatrně rozbalí pěkný dárkový papír a výraz v její tváři je... ještě nikdy jsem u ní takový neviděla.

Tak dvě minuty nic neříká. Dvě minuty ticha.

Ashley je nervózní a začne vysvětlovat. "Viděla jsem ji, když mi jednou Paula ukazovala nějaké fotky, byla vedle Spenceřiných miminkovských fotek a moc se mi líbila, tak jsem ji nechala zrestaurovat a ocolorovat."

Nevím, o čem to mluvím, tak se přisunu blíž, abych viděla, co je ten dárek zač.

Je nádherný.

Už jsem tu fotku viděla, jsou na ní babička a děda, když spolu začali poprvé chodit, jsou na pláži, museli být na dovolené nebo tak něco. Babička sedí dědovi na klíně a vzájemně na sebe s obrovskou láskou hledí. Tajně jsem tu fotku vždycky milovala. Když jsem ji viděla naposledy, byla trochu potrhaná, černobílá a vybledlá.

Teď je bez kazu, barevná a jasná.

Nemůžu uvěřit, jak pozorná Ashley dokáže být. Páni.

Babička má slzy v očích. "Nevím, co na to říct, Ashley."

"Řekněte, že se vám líbí." Nervózně se zasměje.

"Moc se mi líbí. Mockrát ti děkuju, zlatíčko."

Ashley se zazubila od ucha k uchu a snažila se skrýt zardění.

Když byly dárky předány, začali jsme vzpomínat.

To se stává vždycky, že? A pak tam musíte sedět a poslouchat historky, které jste slyšeli vyprávět už tisíckrát.

Ale mně to nevadí. Chci, aby měla babička hezký den.

Před chvilkou odešla nahoru pro krabici, je plná fotek.

S Ashley si je společně prohlížíme, vyprávím jí historky, které se k některým váží, když vtom narazím na fotku, kterou určitě nesmí vidět. Nikdy.

Co nejrychleji ji šoupnu dospod balíčku, ale Ashley si všimne, že jsme jednu přeskočily. "Hej, vrať se, jednu jsem neviděla."

"To je jedno, je to nudná fotka, není za ní žádná historka." Začnu jí vyprávět o současné fotce, ale pokusí se mi vzít balíček fotek z rukou. "Ashley, přestaň, o nic nejde, je to jenom fotka nahýho Glena." Doufala jsem, že jí to bude stačit, ale je neoblomná.

"Lhaní ti vůbec nejde, jsi na ní ty. Vím to." Pořád se mi pokouší vzít fotky z rukou. "No tak, Spence, už jsem tě jako mimozemšťana viděla, co je jedna další?"

"Řekla jsem ne, smiř se s tím." Dám si ruce na břicho a trochu se zakloním, aby k nim nemohla.

"Dobře. Fajn, tu jednu přeskočíme."

Podezřívavě na ni pohlédnu. "Vážně?"

"Jo, řekni mi o týhle." Ukáže na fotku, kterou zrovna vyndala z alba.

Teď si povídají o dědovi a já nemám v hlavě žádnou sarkastickou myšlenku, ani jednu. Pouze poslouchám.

No, poslouchala jsem. Pak jsem se ztratila v myšlenkách.

Pohlédnu na babičku, která o něm mluví s velkou něhou, a přemýšlím, jak to dělá: jak dokáže být tak silná. Pohlédnu na Ashley a vidím, jak jsem do ní zamilovaná, a kdyby se něco stalo, přes ten krátký časový úsek, kdy jsme byly spolu - nevím, co bych si počala. A pak pohlédnu na babičku, která právě ztratila jsou spřízněnou duši, svého životního partnera. Člověka, kterého potkala v devatenácti, než nastoupil k námořnictvu, a když se o pět let znovu potkali, hned si na ni vzpomněl.

Člověka, kvůli kterému opustila svého bohatého, ale arogantního manžela.

Zeptala jsem se jí, jak se jí daří a jestli je opravdu v pořádku, a ona mi odpověděla, že se drží. Kamarádku šla navštívit kvůli tomu, že sama před patnácti lety ztratila manžela. Tím byla moje dřívější nejistota zodpovězena. Řekla jí, že dnešek bude těžký, ale dokud má nás, ví, že bude v pořádku.

Chtěla jsem se zeptat ještě na něco, když mi řekla, že neustále cítí jeho přítomnost, povídala, že občas cítí, že se na ni dívá, a že je to ten nejvíce uklidňující pocit na světě.

Zdá se jí o něm. Skoro každou noc.

Řekla mi, že se její kamarádce pořád zdá o jejím manželovi. Je mrtvý patnáct let a jí se o něm pořád zdá. Trochu se mi kvůli tomu sevřelo hrdlo.

Myslím, že si toho všimla, vzala mě za ruku a řekla mi, že mi chce něco ukázat.

Teď jsme v její ložnici, je bez poskvrnky jako vždycky. Vždycky má uklizeno.

Vyndavá z šatníku malou krabici na boty a já sedím na posteli.

Dojde ke mně a podá mi nějaké přáníčko, musí se mi ve tváři zračit zmatek, protože se usměje a řekne mi, abych se na to přání podívala.

Na okamžik na ni hledím a pak si přáníčko přečtu. Je staré, vypadá křehce. Je to staré přání k výročí, k prvnímu výročí a já se usměju, protože vím, že je od dědy.

Myslela jsem, že to přáníčko je milé, ale když jsem se podívala dovnitř... nedokázala jsem promluvit.

Uvnitř byla stará růže, byla uschlá, ale části okvětních lístků byly pořád narudlé.

"Tu mi dal na naše první výročí a hned na to mě požádal o ruku."

Ten knedlík v krku je zpátky a přivedl si kamarády. Opravdu nedokážu mluvit.

"V poslední době se na ni často dívám a vím, že bude navždy se mnou. Díky té růži, jeho upřenému pohledu přes prázdnou místnost, mým vzpomínkám, mým snům; díky tomu všemu pořád žije." Odmlčí se a trochu mě pohladí po ruce. "Budu v pořádku, drahá. Uvidíš."

Když babička odešla, měla jsem pět minut pro sebe a pak přišla nahoru Ashley, aby se přesvědčila, jestli jsem v pořádku.

Jsme tu deset minut.

"Takže Paula říkala, že do osmi můžeme jít ven a pak se sejdeme tady. Rezervovala místa v nějaký restauraci."

Myslím, že včera bych se představě jít dneska opět ven bránila, ale teď po tom přání... vůbec mi to nevadí.

"Dobře, fajn."

Teď si hraju s prsty na její levé ruce a vidím, že se culí, zatímco šahá pro něco za zády. "Přísahám Bohu, že jestli je to další dort, Ashley..."

Není to dort.

Je to něco horšího.

Mnohem horšího.

Kouše si spodní ret, jak se snaží nesmát, když zvedne fotku, kterou jsem jí předtím nechtěla ukázat. "Takže... jaká historka se váže k týhle fotce?"

Jsem to já, když mi bylo třináct.

Jsem buclatá.

Mám ofinu.

Mám na bradě čokoládu.

A mám rovnátka.

Mírně se zasměju. "To nejsem já."

"Prosím tebe, to je Spencer Carlinová jako vyšitá."

Nemusím hádat, kdo jí tu fotku našel. To Paule nedaruju.

"Já..."

Nevím, co mám říct, neuvěřitelně se stydím.

"Nestyď se, ta fotka je strašně roztomilá."

Vím, že to myslí vážně, protože si ji přeloží ke rtům a vtiskne polibek na mou tlustou tvářičku.

Bože, miluju ji.

30

Už jsme tu nějakou dobu, téměř hodinu, jenom tu sedíme v příjemném tichu. Myslím, že bychom měly brzy jít, protože už bude půl páté a já se nechci hotovit na večer ve spěchu, chci prostě být s Ash.

Otočím se na ni a znovu se dívá na tu strašnou fotku. Kdyby se neusmívala, řekla bych jí, aby s tím přestala, ale ona se usmívá, takže nemůžu.

"Už chceš vyrazit ven?"

Odtrhne pozornost od fotky a pohlédne na mě, dívá se na mě tak, jak se na mě divá, když ji překvapím něčím milým nebo ji zničehonic políbím. V očích se jí zračí, že mě miluje.

"Jo, jasně." Trochu tu fotku zvedne do vzduchu. "Hele, můžu si ji nechat?"

"Proč by sis ji chtěla nechat?"

Neodpoví mi na otázku. "Můžu?"

"Pokud ji opravdu chceš, tak jasně, je tvoje."

"Děkuju."

Všichni jsou pořád v obýváku a prohlížejí si staré fotky. "Hele, lidi, my se na chvíli vypaříme, jo? Sejdeme se v osm tady."

Odpoví mi Paula. "Dobře, vyprovodím vás."

Uf.

Ty tři metry k hlavním dveřím jdeme s Paulou v závěsu, jako bychom se měly ztratit nebo tak něco.

"Dobře, takže se sejdeme zase tady, jo?"

"Jo, jasně. Čau."

Vykročím z domu, ale Ashley mě zatáhne zpátky.

"To odpoledne bylo báječné, Paulo, moc jsme si to užily." Šťouchne do mě. "Že jo, Spence?"

"Jo, bylo to... úžasný."

"To jsem ráda, srdíčko. A nedělejte do večera nic vyčerpávajícího. Nechceme přijít pozdě."

Vážně to právě řekla?

"Ehm..."

Ashley mě zachrání. "Sbohem, paní C!"

Jdeme zpátky do chatky, když vtom mě Ashley vyleká náhlým zataháním za ruku. "Panebože! Musíme jít do obchodu. Co jsem viděla tu tvou neuvěřitelně roztomilou fotku, mám strašnou chuť na čokoládový sušenky."

"Ashley! Nekřič tak, vyděsila jsi mě."

Sevře mi ruku trochu pevněji. "Tebe děsí všechno."

Obrátím oči v sloup a rozejdu se směrem k obchodu, který není daleko.

Když už tam budu, může si nakoupit zásoby Pepsi...

"Vezmi vozík."

"Nepotřebujeme vozík, Ashley, koupíme jenom sušenky a Pepsi. To uneseš, lenochu."

"Nemám chuť na kupovaný, myslela jsem tím, že je chci upéct."

Odejde pro vozík a nechá mě tam stát samotnou.

Fuj, nechci péct.

Už je zpátky.

"Ty hotový jsou stejně tak dobrý."

"Chci je upéct, Spencer."

Strávila se mnou celý odpoledne, měla bych podniknout něco, co chce dělat ona, že?

"Dobře, tak jdeme pro suroviny."

Nesnáším supermarkety, vždycky jsou plné řvoucích dětí nebo bílé pakáže. V tomhle obchodě žádné děti ani pakáž nejsou.

Musím mít šťastný den.

"Dobře, takže máme čokoládový kousky, vajíčka, máslo, mléko... co nám ještě chybí?"

"No, předpokládám, že je chceš jíst, až budou upečený, že jo?"

Na to trochu pozvedne obočí. "Samozřejmě."

"No, nejsem odbornice, ale myslím, že by se hodil cukr."

Ashley si pospíšila pro cukr a já šla pro Pepsi, právě jsme projely kasou a konečně se vracíme domů, když vtom něco spatřím v rohu u vchodu.

"Pojďme se vyfotit."

Nad mým návrhem udělá obličej. "Já se fotím nerada."

"Proč? Jsi nádherná. Pojď, nebude to tak zlý. Můžeš mi sedět na klíně." Zazubím se na ni.

"Já nevím..."

"Zabere nám to jenom pět minut, a pokud se ti ty fotky nebudou líbit, vyhodím je."

Lžu. Nevyhodila bych fotky Ashley, jenom bych je schovala, aby je nenašla.

"Fakt? Dobře... ale pokud nebudou hezký, vyhodíme je."

Souhlasím, i když vím, že to neudělám.

Vlezla jsem si do kabinky jako první a posadila se na židli. Ashley stojí venku a vypadá poněkud nesvá.

Mírně si poklepu na nohy. "Pojď, sedni si Santovi na koleno."

To ji trochu uvolní. Usměje se, vstoupí dovnitř a zatáhne závěs. Sedne si mi na klín a trochu se rozhlédne. "Je to tu docela útulný, co?"

V tom omezeném prostoru, ve kterém se momentálně nacházíme, se k ní nakloním. "Velmi."

Nepochopí to, pouze vhodí dovnitř peníze a zeptá se, jestli chci legrační fotky nebo normální.

Chci normální. Chci pořádně vidět Ashleyin obličej.

Znovu se posadí, uvelebí se a pak zmáčkne tlačítko. "Dobře, máme patnáct vteřin, než to blejskne, jaký mám vlasy?"

Vlasy má v pořádku, ale neodpovím jí, stejně bude rozcuchaná, až skončím.

Nakloním se k ní, dám jí ruce kolem krku, přitáhnu si ji blíž a vtisknu jí na rty něžný polibek.

Zareaguje, trochu ho prohloubí a pak se odtáhne. "Spencer, ta fot-"

Rychle přikývnu, půlku toho neslyším a je mi to fuk, znovu si ji přitáhnu a spojím naše rty.

*blesk*

Ashley se rychle odtáhne a pořád se na mě dívá. "Spencer, ta fotka!"

Dám jí ruku na vršek hlavy a otočím ji směrem k foťáku. Nahodím úsměv a vtom se podruhé zablískne.

"Zbývá jedna fotka," zamumlám a otočím ji zpátky čelem k sobě.

Měla stejný nápad, nohy má kolem mého pasu, jednu ruku má pod mým tričkem, kde mě hladí dole na zádech, druhou rukou se opírá o stěnu za mnou a líbá mě na krk.

Zase se proměním v sulc.

Říct, že umí úžasně líbat, by bylo podcenění roku.

Desetiletí.

Století.

Tisíciletí.

*blesk*

To ji muselo vylekalo nebo tak něco, protože na mě spadne, díky čemuž ztratím rovnováhu, vypadnu bokem z budky a strhnu spolu s námi i závěs.

Nikdo si našeho ničení cizího majetku naštěstí nevšiml, všichni v tom obchodě vypadali poněkud mrtvě.

Sebraly jsme fotky a odešly, teď jsme zpátky v chatce a Ashley si je prohlíží. "Jsou prakticky pornografický, Spencer. Nemůžeme si je nechat, co kdyby je někdo našel?" Na chvíli se zarazí a znovu si je prohlédne. "Ne, tu druhou si nechat můžeme, ta je v pořádku."

Myslím na ty dvě druhé fotky a dostanu nápad. "Z těch dvou bychom měly udělat vánoční přání, jsem si jistá, že by z nich byla Paula na větvi."

Tomu se Ashley zasměje. "Stoprocentně, nebo použít jednu z těch fotek na narozeninovej dort."

Také se zasměju. "Nebo na tričko, 'moje dcera se vyoutovala a všechno, co jsem dostala, je tohle trapný tričko... jo a fotku, jak se muchluje s přítelkyní, podívejte si mi na prsa, abyste získali představu.'.''

"Protože člověk by si přirozeně nejdřív přečetl nápis, než by se podíval na líbající se sexy lesbičky."

"To je taky fakt..."

Usměje se na mě a dojde k tašce se surovinami z obchodu. "Jdi se převléct, budeme péct sušenky."

Jsem v ložnici, právě jsem se pro případ, že bych se ušpinila moukou nebo něčím jiným, převlékla do domácího oblečení, a samozřejmě také kvůli tomu, že mi to Ashley řekla.

Vzpomenu si na dnešní ráno, jak byla na podlaze schoulená pod peřinou, a na tváři se mi rozhostí úsměv.

Sejdu dolů a spatřím Ashley, jak stojí u linky a čte si etiketu na mouce. Na sobě má zástěru s nápisem 'Polibte kuchaře'. Vypadá zatraceně roztomile.

Zezadu k ní dojdu, dám jí ruce kolem pasu a nechám ji, aby se o mě mírně opřela, vítám na sobě její váhu.

Připomenu si, co stojí na její zástěře, políbím ji na tvář a na chvilku z ní sundám ruce, abych si došla do ledničky. Mám žízeň.

Když jsme se vrátily, dala jsem koupený balík Pepsi do ledničky, aby byly studené. Ale buď mu od té doby narostly nožičky a vyrazil na vandr, nebo ho Ashley schovala, když jsem se převlékala. Nejspíš to je odplata za ty rukavice ráno.

Snažím se zůstat v klidu. "Ash?"

Zrovna hledá měrku, takže jí chvíli trvá, než mi odpoví. "Ano?"

Přistoupím k ní blíž. "Nevíš náhodou, kam se poděla moje Pepsi?"

Vidím, jak se snaží neculit, moc jí to nejde.

Pokrčí rameny. "Možná ano, možná ne."

"A můžeš se rozhodnout, co z toho to je?"

Položí na linku nalezenou měrku. "Ano, vím."

"Mohla bys mi prosím tě prozradit, kde je?" Pokusím se nahodit nevinný úsměv.

"Polib mě."

"Cože?"

Opakuje můj ranní výstup.

Jo... je to roztomilý, ale sakra práce, Pepsi? V duchu našpulím spodní ret.

"Stačí, když mě políbíš, a vrátím ti ji."

Hraju roli 'Ashley'. "Jo, protože po tomhle po tobě umírám touhou."

Dojde tam, kde stojím, a nakloní se, takže když promluví, naše rty se dotknou. "Polib mě."

Při mé odpovědi se mi rty otřou o její. "Ne."

Opět si vzájemně hledíme hluboko do očí a rty se nám při její odpovědi nadále dotýkají. "Spencer, polib mě."

Teď se snažím neusmívat a vidím, že ona také.

"Ne."

Trochu se odtáhne a přejede si jazykem spodní ret, pak se opět přiblíží. "Polib mě, mrcho."

Zní strašně roztomile a já se usilovně snažím nesmát a nezkazit to před poslední replikou. "Ne."

"Polib mě, nebo ti zmaluju zad-"

U toho ji zarazím. Políbím ji tak, jako ona ráno mě: hluboce a pomalu.

Vím, že se jí to líbí, zasténání, které jí právě uniklo ze rtů, mi to okamžitě prozradilo. Je těžké tohle dělat a mít na paměti držet se 'plánu'.

Přitisknu ji na linku a pokrývám jí krk žhavými, vášnivými polibky, jednu ruku mám propletenou v jejích vlasech a druhou mám mezi jejími nohama, ne přímo tam, když vtom zasténá a zvedne mi hlavu ke rtům pro další hluboký polibek.

A vtom jsem nevím kde sebrala sílu, ten polibek přerušila a odtáhla se.

Zdá se, že se cítí stejně, jako jsem se cítila já. "Ehm... ještě jsem neskončila."

"Moje Pepsi, Ashley?"

Vzdychne a pak ukáže na skříňku vedle mě.

Ashley 1 - Spencer 1

Sušenky jsme neupekly.

Pan Sporák nemá rád ani Ashley.

Takže jsme na gauči a Ashley jí z mísy těsto, pokaždé, když má v puse sousto, hrdelně zasténá.

"Jsi si jistá, že jsou v tom jenom ingredience na sušenky? Žádný afrodiziakum?"

Trochu se usměje. "Jsem si jistá." Ponoří prst zpátky do mísy a vytáhne ho obalený těstem. "Dáš si?"

"Ne, díky."

"Jak chceš."

Pokračuju ve čtení, když vtom Ashley promluví. "Spence?"

Vzhlédnu, a než ji můžu zastavit, mázne mi prstem těsto na obličej.

"Ashley!"

Teď se směje, tak, jak se smála u babičky, já se natáhnu k míse, naberu na tři prsty, které jsem tam ponořila, pořádnou hroudu těsta a všechno jí ho napatlám na obličej.

"Spencer!"

"Jak už jsem říkala, začala sis!"

Našpulí spodní ret a já se k ní nakloním. "Dobře, dám si."

Za to si vysloužím široký úsměv a Ashley šáhne do mísy, ale zarazím ji. "To je dobrý."

Nakloním se k její tváři a slíznu z ní něco těsta.

Směje se. "To bylo děsně nechutný."

Také se zasměju a znovu se nakloním, abych si dopřála sušenkové hmoty. "Mmm."

Trochu se zakroutí. "Přestaň, lechtá to."

Vyhovím jí a odtáhnu se, když vtom mě povalí na záda a uvelebí se na mně. "Taky chci ochutnat."

To se vsadím.

"Jsem celá tvoje, jen mě pořádně olízej."

Ano, jsem si vědomá, že to nebyla moc důmyslná narážka, ale ta chvíle si o ni přímo říkala.

Skloní se ke mně a olízne mi jednu tvář. Rozesměje se, ještě než se vůbec odtáhne.

"Mmm, to je dobrota. Takhle je to mnohem lepší."

Napůl se zazubím, když vtom mi na obličeji přistane celá lžíce těsta.

Už se nezubím.

"Ashley! To nemyslíš vážně."

"Co je? Mám hlad." To je její jediné vysvětlení, nakloní se nade mě, aby mě 'olízala'.

Měla pravdu, lechtá to.