Strasti dospívání

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

11

Všechno se změnilo.

Ať už byla Ashley během toho výpadku proudu pod vlivem jakéhokoli kouzla, teď je pryč. Vidím, jak se jí v hnědých očích formuje panika, nechci, aby odešla, chci, aby tu zůstala se mnou. Teď se snaží vstát z postele, to nemůžu připustit.

"Uhni, Spencer."

Zavrtím hlavou a zůstávám na místě. "Ne, nemůžeš od toho utéct, musíme si promluvit, Ashley."

Vydá krátké posměšné zasmání. "Ty jsi toho dokonalej příklad, co? Neutíkání od věcí."

Natáhnu se pro její ruku, ale sotva prsty zavadí o pokožku, rychle rukou ucukne a propaluje mě očima. Vůbec to není jako před pěti minutami, tentokrát jsou plné něčeho jiného, něčeho nedobrého.

"Omlouvám se, ano? Ale viděla jsem, že jsi usnula, a-"

Zvedne ruku a zarazí mě. "Nechci to vědět. Nezajímá mě to. Uhni."

Zůstávám, kde jsem. "Ne! Bože, co je to sakra s tebou?"

"Třeba to, že mi lámeš nohy!"

Trochu se posunu z jejích nohou, ale pořád dbám na to, aby ode mě nemohla utéct.

"Prosím, zůstaň tady a promluvíme se. Musíme si promluvit, Ashley."

"Přestaň říkat mý jméno. Ježíši."

"Myslela jsem, že chceš, abych ho používala častějc."

"Ne, nechci, tak s tím přestaň." Udělá pauzu. "Jsi hluchá? Slez ze mě!" Násilím si uvolní nohy, zahalí se do prostěradla a začne po pokoji hledat své oblečení.

Přesunu se k nohám postele, abych jí lépe viděla do tváře. "Co to děláš? Nikam nejdeš," řeknu rozhodně.

"Ano. Jdu." Její tón je stejný jako můj.

Je ke mně otočená zády a zapíná si podprsenku. Teď hledá další kus oblečení, který si před pár minutami sundala.

Dojdu k židli v rohu pokoje a přehodím přes sebe župan. "Vím, proč tu se mnou nechceš zůstat, a moc se za to, jak jsem se k tobě chovala, omlouvám, ale nemůžeš odejít, ne po tom, co se právě stalo." Přistoupím k ní blíž.

Pohlédne mi do očí a na okamžik si myslím, že jsem k ní konečně pronikla.

"Nic se nestalo. Tohle?" Přejede rukou po pokoji. "To byla chyba. Velká chyba."

Ne, nebyla to chyba.

"Ne, nebyla to chyba. A stalo se to, pokud sem nepřilítla oděvní víla a neukradla ti všechno oblečení výměnou za orgasmus."

Všimnu si, že má rty z našeho líbání mírně opuchlé, a chci je kvůli tomu znovu políbit.

Teď našla své kalhoty a se zamračením si je zapíná. "Pche, to určitě. Předstírala jsem."

Dobrej vtip.

Zvednu obočí. "Tím jsem si jistá."

Teď vychází z pokoje, následuju ji.

Začínám být otrávená. "Zastavíš se? Bože!"

"Ne! Odcházím a zkus mě zastavit." Horečně se rozhlíží kolem sebe. Vím, co hledá.

"Ne, neodcházíš, a je v obýváku vedle gauče."

Krátce zavrtí hlavou a pospíší si ke gauči, kde zvedne své tričko.

Vzhledem k její mlčenlivosti pokračuju, začínám být naštvaná. "Proč jsi sem teda sakra přišla, hm? Na šálek čaje?"

"Nezájem, jdu pryč."

Teď jde do vstupní haly, je už úplně oblečená, když téměř dosáhne dveří. Takhle nemůže odejít, musíme se uklidnit a promluvit si.

Než si uvědomím, co se děje, chytnu ji za paži, otočím ji čelem k sobě, přitisknu ji ke zdi a vášnivě ji políbím. Nejdřív se brání, ale vzápětí se polibku poddá.

Pomalu se odtáhnu a opřu si čelo o její. Otevřu oči a vidím, že ona má své stále zavřené. Hruď jí rychle stoupá a klesá, snaží se nebrečet. Je to jedno, stejně to na ní poznám. Chystám se omluvit, když vtom otevře uslzené oči a odstrčí mě tak silně, že zavrávorám a málem spadnu.

Nechá za sebou otevřené dveře.

Pořád prší, proud už jde a já nejsem líbána ve svých dveřích.

Ashley jsem neviděla tři dny. Nikdo ji neviděl. Dokonce jsem dobrovolně oslovila Kate, abych se jí zeptala, jestli s Ashley v poslední době mluvila, ale nemluvila. Můžu se zbláznit, mám pocit, že se propadám, a nemůžu s tím nic dělat.

Nepomáhá mi, že jediné, co slyším, je Clay, který si ve svém pokoji zpívá Shaggyho 'I like to move it move it'. Ani nad ním nedokážu obrátit oči v sloup.

Dovečeřeli jsme a na mně byla řada s nádobím, zatímco ho myju, máma ho utírá. Také se ze mě usilovně a vytrvale snaží dostat, co se mi stalo, a proč v poslední době neslyšela nic o Ashley. Od další otázky mě uchrání zazvonění telefonu. V duchu člověku na druhé straně drátu poděkuju, zatímco Paula dojde s talířem v ruce k telefonu.

Nemůžu dokázat přestat myslet na ten večer a na Ashley, přemýšlím, jestli je v pořádku, jestli bych k ní neměla znovu zajet. Z myšlenek mě vytrhne zvuk rozbíjejícího se talíře o chladné kuchyňské dlaždice.

"Mami?" Když vidím její rozrušenou tvář, přestoupím blíž. "Co se stalo?" Trpělivě čekám na odpověď.

Teď brečí, její pronikavé modré oči jsou lesklé a panenky rámuje červené bělmo. Neodpovídá mi a můj strach narůstá, v hlavě se mi začne odvíjet seznam milionu hrozných věcí, které ji mohly do toho stavu dostat.

"Spencer," hlas se jí na konci zlomí. "Je mi to moc líto."

Jsem teď vedle ní, srdce mi divoce buší. "Co je ti líto, mami?" Obejme mě a já ji jemně hladím po zádech, abych nás obě uklidnila.

Další větu zašeptá, očividně pořád v šoku.

"Zemřel, Spencer, tvůj dědeček, on-"

Srdce se mi podruhé tento týden zastaví. Po tom už nic neslyším. Zemřel. Je mrtvý? Ne. To není možné, lidi jenom tak neumírají.

Na chvíli se zahloubám, nejsem schopná pochopit, co mi matka právě řekla, když vtom si vzpomenu na myšlenku, kterou jsem měla před pár týdny, oči se mi při jejím vybavení rozšíří.

* Přemýšlím, jestli to děda konečně zabalil, stejně si potřebuju vydechnout od školy... *

Panebože... ne.

Odešla jsem z domu. Jsem ve své 'pevnosti', jak ji Ashley nazvala, na svém obvyklém místě vysoko na římse až úplně vzadu. Je teď tma. Slunce zapadlo už před několika hodinami.

Spustila se další bouřka a já si nemůžu pomoct a musím myslet na to, jak to k událostem posledního týdne sedí. Nepohnu se, abych si zakryla tvář před lijákem, který do mě nyní šlehá, necítím ho, posledních pár hodin nejsem schopná cítit nic.

Ležím na zádech. Je mi jedno, co bych mohla z té špinavé země chytnout, momentálně mi nezáleží na ničem.

Na ničem kromě těla, které si právě v tichosti lehlo vedle mě, propletlo naše prsty a stisklo mi ruku.

Také stisknu, konečně něco cítím.

12

Nějakou dobu ležíme na zemi, nevím přesně, kolik času uplynulo, vím jen, že je Ashley pořád tady a pořád mě drží za ruku.

Z dlouhého pobytu na dešti jsme už úplně promáčené. Ze rtů nám nevyšla žádná slova, neotočily jsme se, abychom na sebe pohlédly, necháváme za sebe mluvit ticho.

Došla jsem k závěru, že se mi líbí takhle sledovat déšť, zespodu. Vím tak, kdy každá kapka dopadne na mé tělo. Neznámo už se mi nelíbí.

Tělo vedle mě se pohne, vstává. Nepohnu se, jen k ní vzhlédnu - naše oči se střetnou. Natáhne se pro mou dlaň, ve které se už shromažďuje voda, přestože opustila Ashleyinu teprve před pár vteřinami. Chytnu se jí a nechám se od ní zvednout.

Netrvá nám dlouho dojít k náspu, kvůli dešti je kluzký. Je mi to jedno.

Nevím, kolikrát jsem málem spadla, ale Ashley mě pokaždé chytila a přitáhla mě blíž k sobě.

Došly jsme k jejímu autu a otevřela mi dveře. Jakmile jsem byla uvnitř, rychle přinesla z kufru deku, zabalila mi ji kolem ramen a dala mi vlasy z tváře.

Stále sedíme v autě, před chvílí pustila nějaké CD, nevím, kdo to je, ale líbí se mi to, je to uklidňující.

Znovu mě vezme za ruku a musím se třást, protože se nakloní a pustí do auta teplý vzduch.

Tentokrát to trvalo déle, než jsme dojely k ní domů, většinu cesty jí zakrýval výhled déšť. Nestěžovala si, jen mě držela za ruku.

V jejím domě je tma, všichni jsou buď v posteli nebo venku. Nevím, jestli má nějaké sourozence nebo jestli žije jen s jedním z rodičů, zeptám se jí jindy.

Světla nechá zhasnutá, ví, kam jde. Já jdu těsně za ní, kolem ramen mám stále zabalenou deku.

Dovede mě do velkého pokoje, dvakrát většího než můj. Pokud by to bylo jindy, určitě bych k tomu měla poznámku, ale nemůžu. Dnes ne.

Ashley na okamžik odejde z pokoje a já tam jen stojím a dýchám - v jejím pokoji.

Měsíc je jasnější, než jsem ho kdy v LA viděla, ozařuje pokoj akorát na to, abych mohla spatřit, že se Ashley vrátila. Vede mě chodbou a zastaví se u dveří nedaleko svých.

Jsme v koupelně. Je dost velká.

Sprcha je puštěná, zrcadla jsou zamžená parou. Stále ji vidím. Vždy ji vidím.

Přistoupí ke mně, sundá mi z ramenou teď už mokrou deku a odhodí ji do rohu místnosti. Znovu na mě pohlédne a pokyne mi, abych zvedla ruce. Vyhovím jí a zvednu je. Přetáhne mi tričko přes hlavu a sáhne mi za záda, aby mi rozepnula podprsenku. Nechám ji, aby mi ji sundala.

Její ruce mi teď rozepínají zip a trochu s obtížemi mi stahují promáčené džíny. Až nyní si všimnu, že zapálila několik svíček, já pořád tma, ale je vidět.

Znovu k ní vzhlédnu a vidím, že si rovněž sundavá oblečení. V očích má intenzivní pohled, když mě vede do kouřící sprchy. Postaví se za mě.

Voda je příjemná, je horká. Zavřu oči a nechám ji na sebe dopadat.

Něco mě zastudí ve vlasech, neotevřu oči, vím, že je to jen Ashley. Myje mi vlasy a dává si pozor, aby se mi šampón nedostal do očí. Je to příjemné, masíruje mi kůži na hlavě. Je to uklidňující. Po chvíli mě jemně otočí a nakloní se blíž, aby mi zaklonila hlavu, a pečlivě mi z vlasů smývá pěnu.

Její ruce se mě dotýkají, smývá mi z těla špínu z toho, jak jsem předtím ležela na zemi. Je jemná, ale důkladná.

Jsem teď unavená.

Musela jsem mít nějakou špínu na ušním lalůčku, protože ho jemně tře mezi palcem a ukazováčkem, zatímco ho myje.

Ashley byla osprchovaná rychle, teď jsme zpátky v jejím pokoji, světla jsou stále zhasnutá. Je to tak lepší. Vysouší mi vlasy, tělo už mi usušila v koupelně.

Odejde ode mě za roh. Zůstanu na místě. Vrátí se, sundá mi z těla osušku a nahradí jí svou velkou mikinou s kapucí. Očima při tom neopouští mé.

Nadále na sebe hledíme, až se Ashley podívá k posteli a pokyne mi, abych si lehla. Neprotestuju, dneska v noci bych udělala cokoli, co by mi řekla.

Její postel není nepohodlná, lhala, když mi tenkrát ve dvě v noci volala.

Matrace se trochu propadne, Ashley přinese další tlustou deku, přikryje mě s ní, lehne si vedle mě a natáhne se pro mou ruku. Naše nohy se o sebe opírají.

Jediný slyšitelný zvuk je déšť šlehající do okna.

Pustí mi ruku a místo toho mi dá jednu ruku kolem břicha. Vzhlédne k mým očím, ve svých má opět intenzivní pohled. Zajímalo by mě, jestli jsou vždycky takové a nikdy jsem si toho nevšimla, nebo jestli je to kvůli tomu, jak blízko sebe ležíme.

Nastávají chvíle, kdy se naše oči střetnou, a nastávají chvíle, kdy na sebe nedokážeme pohlédnout, ale je to, jako bychom věděly všechno bez vyřčení jediného slova. Cítím v jejích očích, že se všechno změnilo, velmi změnilo. Určitě si musíme promluvit, ale teď, teď se jí chci jen držet.

13

Od té noci uplynuly dva týdny, noci, kdy se všechno rozpadlo a zvláštním způsobem... se dalo dohromady. Jsem teď sama, sedím venku na zahradě. Slunce pomalu zapadá a cítím, jak se mi o pokožku otírá teplý vánek. V uplynulých čtrnácti dnech jsem moc často sama nebyla, když nejsem s rodinou, jsem s Ashley.

Když je řeč o Ashley, byla úžasná. Ví přesně co říct tím nejmenším počtem slov, a pokud slova útěchy neříká nahlas, říkají je její oči.

Nejúžasnější byla tu noc, kdy se o mě postarala, a ráno po té, povím vám proč.

Pomalu se probudím a na okamžik nevím, kde jsem nebo proč tu jsem, pak se mi jedním mrknutím oka všechno najednou vrátí; ta zpráva, ty emoce, Ashley, která se o mě postarala. Všechno se mi to vrací. Všechno. Cítím, jak mi v hrudi narůstá tíseň, začnu mírně propadat panice a dech se mi zrychlí, dokud neucítím, jak mi po ruce přejede v uklidňujícím gestu jemný palec. Je to Ashley, musela mě při spánku sledovat, dávat pozor, jestli jsem v pořádku, v bezpečí.

Chvíli tam ležíme, nadále mi přejíždí palcem po ruce a já jí nadále hledím hluboko do očí, říkají všechno, co potřebuju slyšet.

Postarala se, abych něco snědla, a pak mě odvezla domů. Čekala jsem, že mě jen vysadí a odjede, ale nebylo to tak, odvedla mě dovnitř a přistoupila k Paule. Poděkovala jí, že jí dala vědět, co se stalo, a řekla jí, že je ráda, že mohla pomoct.

Při odchodu došla ke mně a znovu mi sevřela ruku. Podívala jsem se jí do očí, říkaly: Bude to v pořádku, postarám se o tebe.

Přikývla jsem na znamení, že jsem ten tichý slib slyšela, a držela jsem ji za ruku, jak nejdéle to šlo, zatímco vycházela ze dveří.

Teď tu hraje hudba, slyším ji vycházet ze sousedovic okna, hraje jim 'Nickel Creek - Hanging By A Thread'. Ta hudba je příhodná, ale tak to bývá vždy, že? Obvykle když jste na dně. Líbí se mi ta slova.

Existuje bolest, již necítíte, existuje svoboda, jež vás sváže. Někdy nevysvětlitelné definuje tě a někdy... jen ticho slyšet je.

Má pravdu, má úplnou pravdu.

Chvíli o těch slovech přemýšlím, o tom závěru, o tom tichu. Ta nám s Ashley jde zatím nejlíp, ticho.

Vím, že je ticho občas hlubokomyslnější než jakýkoli filozof, ale chci být s Ashley schopná mluvit... bez toho, abych se naštvala a řekla věci, které tak nemyslím, bez toho zbytečného nepřátelství.

Ještě jsme si nepromluvily. Jsem tomu ráda, nebyla bych to zatím schopná zvládnout. Vím, že tu pro mě teď je. Nejdřív sice utekla, ale vrátila se a víc než to vynahradila.

Pochybuju, že někdy bude vědět, kolik pro mě ta noc znamenala, ale myslím, že toho je spousta, co musíme probrat, než budeme moct postoupit dál.

Smuteční obřad ušel, neměla jsem na něj vyhraněný názor, neměli jsme tam být, ne takhle brzy. Ashley chtěla letět do Ohia s námi, aby se o mě postarala, ale neletěla. Nechtěla jsem to. Musela jsem si tím projít sama. Věděla jsem, že jí můžu kdykoli zavolat, kdybych ji potřebovala.

Po obřadu jsem ji zavolala, během pohřební hostiny. Zvedla to při druhém zazvonění.

Ty poslední dva týdny byla úžasná, věděla, kdy mě držet, kdy mě pustit, kdy mluvit, kdy mlčet. Vždycky bez výjimky poznala, kdy mě má nechat samotnou, kdy jsem potřebovala být sama.

Trávila jsem čas i s rodinou. Je zvláštní, že k tomu bylo třeba něco jako je smrt, abych si uvědomila, jak moc mám ráda naši dysfunkčnost.

Téměř se setmělo.

Cítím Ashley, nemusím se otočit, abych věděla, že přichází, prostě to vím.

Posadí se přede mě na trávník a pohlédne na mě tak upřeně, že musím polknout.

"Jsi v pořádku?"

To je poprvé, co se mě na to zeptala.

"Teď už je mi líp, když jsi tady."

Mírným přikývnutím přijímá mou odpověď.

Chci si lehnout. Zatímco si lehám, jemně zatahám za Ashleyin rukáv, dá levou paži trochu od těla a položí si mou hlavu na rameno.

Krásně voní. Pořád jsem jí ještě neřekla, jak krásně voní. Chci jí to říct teď, ale na mluvení se necítím, rozhodnu se pro kompromis a zašeptám. "Krásně voníš."

Neodpoví mi, ale to nevadí, cítím, že se usmívá. Díky tomu se také usměju.

Zvednu hlavu, abych na ni pohlédla, má zavřené oči. Se zavřenýma očima jsem ji viděla jen jednou, pořád vypadá rozkošně. Využiju té příležitosti, abych si připomněla linie její tváře. Pořád je dokonalá.

I když spolu pouze ležíme na zemi, tep se mi výrazně zrychlil. Vzpomenu se na první bouřku, naše poprvé, a chci si připomenout zvuk jejího srdce.

Zvednu ruku k zipu její bundy a vzhlédnu, abych viděla, jestli ze zvědavosti neotevřela oči - neotevřela. Trochu víc bundu rozevřu a položím si hlavu na její hruď. Zavřu oči a naslouchám tlukotu jejího srdce. Chci se ujistit, že tu pořád je, že pořád žije.

Její srdce bije rychleji než mé.

14

Uplynul další týden a všechno se postupně vrací k normálu, ať už to znamená cokoli, že?

Říká se, že každá ztráta bolí postupem času míň a míň. Před dvěma týdny bych vám nejspíš vrazila pohlavek a řekla vám, že plácáte kraviny. Teď bych s vámi souhlasila, ne ústně, nejspíš bych vám věnovala drobné přikývnutí. Pořád to bolí a je téměř nepředstavitelné myslet na to, že je pryč, nedokážu zatím použít jiné slovo. Pryč je moje hranice.

Někdy mám pocit, že i to je příliš, protože nikdy nebude úplně pryč, navždy bude žít hluboko v mých vzpomínkách.

V tuhle dobu minulý týden jsem si myslela, že teď už si s Ashley alespoň pokusím promluvit, ale nestalo se. Neodkládám to, ani se tomu nevyhýbám, to vůbec ne. Jenom si chci všechno nejdřív urovnat v hlavě, chci říct přesně ta správná slova. To pro Ashley bývá neuvěřitelně snadné.

Včera od nás dostala pozvání na večeři, bude tady asi za hodinu. Doufám, že v sobě najdu odvahu zeptat se jí, jestli tu nechce zůstat přes noc, přespat samozřejmě. Ráda vedle ní usínám a probouzím se, vždycky se mi dobře spí.

Nemusím se chystat, už jsem hotová, začala jsem před nějakou dobou... asi jsem jen trochu nervózní.

Vejdu do kuchyně a vidím, že máma a táta vaří, původně jsem se chtěla zeptat, jestli nechtějí pomoct, ale zdá se, že mají všechno pod kontrolou, takže jdu místo toho prostřít stůl. Mám problém se rozhodnout, jestli mám Ashley posadil vedle sebe, nebo naproti sobě.

Chvíli nad tím přemýšlím a musela jsem se pořádně zadumat, protože jsem neslyšela vejít do jídelny Paulu, která mi mává před obličejem rukou a ptá se, jestli jsem v pořádku.

"Jo, v pohodě, jenom přemýšlím, kam koho posadit..."

Usměje se na mě a vím, že přijde jedna z jejích 'starých' poznámek. "Hlavně ať máš Ashleyin klín v dosahu nohy." Na konci přidá mrknutí.

Mírně se zasměju a zavrtím hlavou, zatímco zachází zpátky do kuchyně.

Ale má pravdu, tedy chci to, ale ještě jsme se od toho večera nepolíbily a nevím, jestli by si nemyslela, že je na to příliš brzy nebo tak něco.

Dneska večer si musíme promluvit.

Ozvalo se zaklepání na dveře, je to ona. Neviděla jsem její auto na příjezdové cestě a nezavolala, aby mi řekla, že je na cestě, poznala jsem to podle toho, že místo zazvonění zaklepala, má osobité klepání. Ale to většina lidí.

Vyrazím ke dveřím, otevřu je a za nimi je Ashley. Vypadá jako vždycky nádherně.

Vejdeme do obýváku, kde oznámím, že je Ashley tady, což musela být kouzelná slova, protože Glen a Clay se konečně vyplouží ze svých pokojů a připojí se k nám.

Nakonec jsem Ashley posadila naproti sobě, ne abych jí dosáhla nohou do klína, ale protože jsem chtěla mít možnost vidět jí do očí, aniž by si ukroutila krk.

O hovor se starají táta a Glen, Paula a Clay se občas zasmějí nebo něco k probíranému tématu poznamenají.

Ashley teď mluví s Glenem, snažím se usilovně naslouchat, Glen se směje. Vidím ho koutkem oka, sedí vedle Ashley. Nezaslechla jsem ani jedno jejich slovo, snažila jsem se až moc. Ale vidím ji, perfektně ji vidím. Vypadá... šťastně.

Při vědomí, že je tady šťastná, se mnou, s mou rodinou, se musím usmát.

Vzhlédne a zachytí můj úsměv. Najednou mi přijde hrášek na mém talíři fascinující. Neodvrátí zrak, cítím na sobě její upřený pohled. Není to nepříjemný pocit, líbí se mi to.

Dovečeřeli jsem před čtvrt hodinou. Když se táta zeptal, jestli chceme zákusem, byla jsem dost neslušná, když jsem prakticky vykřikla, že ne.

Nemyslela jsem to tak, jenom už jsem chtěla zajít s Ashley někam do soukromí a promluvit si. Všechno jsem si u stolu promyslela a připravila, to, že jsem mlčela, mi to umožnilo. Musí to být dokonalé. Nechci to zvorat.

Ashley je teď tady v mém pokoji.

Dojde k místu, kde se právě nacházím, a položí mi dlaň na čelo. Jemně našpulí spodní ret.

"Hmm, nemáš horečku."

Dám si její ruku z čela, ale nepouštím ji. "Proč bych měla mít horečku?" Nedokážu si zabránit v úsměvu.

"Ehm, třeba proto, že jsi odmítla zákusek?"

V předstíraném šoku otevřu ústa. "Zákusek jsem odmítla mnohokrát, děkuju pěkně."

"No jistě." Obrátí oči v sloup a já ji chci políbit.

Ale nemůžu, ještě ne. Nejdřív si musíme promluvit.

Padne vedle mě na postel a říká mi, že určitě praskne, a ne, nemůžu si nechat její věci.

Musím se usmát.

Takhle to však dál nejde, mám pocit, že to já prasknu, pokud si nepromluvíme.

"Musíme si promluvit, Ashley."

Posadí se, zdá se, že na svůj problém s prasknutím zapomněla. "Pro příště, Spence, takhle rozhovor nikdy nezačínej."

"Dohodnuto." Trochu váhám. "Ohledně uplynulýho měsíce..." Okamžitě jsem ucítila, jak ztuhla.

"Co má být s uplynulým měsícem?"

Hraju si s prstenem na levé ruce. Jo... jsem dost nervózní.

"Musíme si promluvit o nás," řeknu klidněji, než se cítím.

Vidím, jak polkne. "Dobře..." Odmlčí se.

"Zajímalo by mě, co si myslíš, že děláš."

Kurva, to vyznělo špatně.

Zvedne obočí. "Co si myslím, že dělám? Myslím, že se o tebe starám. Co jinýho bych dělala?" Její tón naznačuje, že je naštvaná, že jsem se na to zeptala.

"Nevím, starala se o sebe a snažila se, aby ses ty cítila dobře."

Co to sakra žvaníš? Sklapni!

Pustí mou ruku.

"Cože?" Posune tělo trochu ode mě, aby na mě pořádně viděla.

"Chtěla jsem říct-" Přeruší mě.

"Věř tomu, nebo ne, dokážu dělat věci bez postranních úmyslů, narozdíl od některých lidí."

Tomu se zamračím. "Co to mělo znamenat?"

"Jenom to, že jsi na mě byla dost hnusná, než jsme se spolu vyspaly. Od tý doby jsi jiná," odsekne.

Nemůžu uvěřit tomu, co právě řekla, že si to myslí. Všechno je to úplně špatně.

Nemůžu si pomoct a zvednu hlas, naštvala mě. "Páni, takže ono se to vážně stalo? Konečně ses rozhodla to říct nahlas, hm? Jakej je to pocit?"

Vstane z postele, všechno na ní dává znát, že je pořádně namíchnutá.

"Bože! Ty umíš bejt taková kráva."

Stále na posteli se zvednu na kolena. "Počkat, co to mělo sakra znamenat?"

"Ehm... že jsi kráva," opakuje.

Trochu zamávám rukou. "Ne... to předtím, že jsem jiná. Co jsi tím myslela?"

Ušklíbne se. "Nech toho. Nejsem blbá, Spencer."

"No, očividně jsi!"

Má ruku mírně zatnutou v pěst, začne uvolňovat prsty a počítat. "Dobře, dělám to pro sebe, jsem blbá, jsem-" U toho ji zastavím, její zvednutý hlas mě irituje.

"Co kdybys sklapnula? Ježíši!"

Nevím, proč jsem se vůbec dneska namáhala, všechno jsem měla dokonale naplánovaný a pak jsem se rozhodla to totálně zvorat. Dobrá práce, Spencer.

Oči má plné hněvu a zklamání, když zavrtí hlavou a vydá se ke dveřím. Když chci vyrazit za ní, nohy se mi zamotají do prostěradla.

Když jsem se osvobodila, už byla z domu. Vyběhla jsem ven na chodník a spatřila jsem, že zrovna odemyká své auto.

Je opět tma.

"Ashley, počkej."

Nevypadá, že by mě slyšela, buď to, nebo mě úplně ignoruje. Nejspíš to druhé, vím, že na jejím místě bych se tak zachovala.

Otevřu dveře spolujezdce, vlezu dovnitř a Ashley se na mě podívá, jako bych byla dcerou smrti.

Než si můžu rozmyslet, co chci říct, slova se ze mě vyhrnou. "Omlouvám se, nechtěla jsem, aby to vyznělo tak, jak to vyznělo, chtěla jsem si s tebou promluvit o posledních pár týdnech, to jo, ale řekla jsem to všechno špatně. Neumím to se slovy, Ashley. Což pro tebe asi není velký překvapení." Udělám pauzu a Ashley odvrátí zrak.

"Neměla jsem v úmyslu, aby se to tak vymklo kontrole... nebo se tak sblížit, ale stalo se. Když jsem tě poprvý uviděla, ani jsem se ti nepodívala do obličeje, uviděla jsem tvý prsa a řekla si 'ta bude stačit'." Znovu se odmlčím. "Nevěděla jsem, že to dopadne takhle. Nikdy jsem neměla mít přítelkyni, ani na tu hodinu, abych umlčela mámu. Nikdy jsem se neměla ohlédnout za uplynulýma dvěma měsíci a uvědomit si, jak jsem byla jiná. Nikdy jsem neměla ztratit člena rodiny."

Otevře ústa, aby na to zareagovala, ale přeruším ji. Hlas mám tak tichý, že se sama sotva slyším. "A neměla bych tě milovat... ale je to tak, nemůžu si pomoct."

Celá ztuhne a otočí ke mně hlavu tak rychle, že se divím, že ji má pořád na krku.

Ó ano... slyšela mě. Rozhodně mě slyšela.

15

Opět mezi námi zavládne ticho.

Je ohlušující.

Musím přiznat, že jsem z toho, jak se dnešní večer vyvinul, trochu v šoku. Chtěla jsem si s ní pouze promluvit o uplynulém měsíci, neměla jsem v úmyslů na ni zčistajasna vyhrknout to slovo na M. Nechtěla jsem jí to říct v pokusu, aby zůstala, i když je to pravda.

Neuniklo mi, že spousta našich chvilek s Ashley se odehrává ve tmě. Ještě nevím, co to znamená, ale nemůžu se dočkat, až to zjistím.

Ticho prolomí zvuk podpatků na asfaltu. To mám ráda; jít sama nocí a naslouchat, jak se mé kroky rozléhají.

Všimnu si, že je to Ashley, vystoupila z auta a já ji následuju.

Nevím, kam jde, určitě ne zpátky do mého domu, kde chci, aby byla. Zajímalo by mě, proč se nenastartovala auto, tak by měla větší šanci se mě zbavit, mohla mě vystrčit z jedoucího vozidla a měla by vystaráno, ale ne... odchází ode mě.

Neexistuje, abych za ní nešla, ne teď, ne po... tom všem.

Zrychlím krok, abych vymazala vzdálenost, která nás odděluje. Začne pohybovat nohami rychleji, zvýším své momentální tempo, dokud nespatřím, že přešla do plného běhu.

Neuteče mi, tentokrát už ne. Vzpomínám si, jak jsem si s ní chtěla promluvit naposledy, a ona odešla, to znovu dopustit nehodlám.

Také se rozběhnu a následuju ji do noci.

Běžela jsem za ní, dokud mi nezačaly hořet plíce a nohy mě už dál neunesly. Posadím se na obrubník, snažím se dostat do hladových plic vzduch a přísahám si, že přestanu kouřit.

Lehnu si na chodník, aniž bych se starala, jestli je špinavý, a zavřu oči.

Něco slyším.

Vím, kde jsem.

Rychle vstanu a rozběhnu se tam, kde vím, že Ashley je.

Moc dobře nevidím, ale lampy na molu pomáhají. Vím, kde je. Najdu ji.

Krátce poté ji spatřím, je ke mně otočená zády a teď, když jsem tady, teď, když jsem ji našla... mám strach. Nechci, aby znovu utekla.

Posadím se vedle ní, ještě si netroufám prolomit ticho. Jen tam sedíme a dýcháme, spolu.

"Myslela jsem, že mě nenajdeš." Hlas má přes zvuk vln, které narážejí do mola, sotva slyšitelný.

"Omlouvám se." Neztrácím čas, musí vědět, že mě to především mrzí.

Nechci, aby měla pocit, že ode mě musí utéct. Nechci, aby měla strach.

"Nemusíš se omlouvat, Spencer." Teď si hraje s pískem, nabere ho malou hrst a dívá se, jak jí proklouzává mezi prsty.

Musím myslet na to, že takový je v poslední době můj život, všechno mi proklouzává mezi prsty a nejsem schopná s tím nic udělat.

To ovšem neznamená, že to nemůžu zkusit.

"Ano, musím, nechtěla jsem to na tebe všechno tak vyhrknout, Ashley. Nechtěla jsem tě vystrašit."

"Nevystrašila jsi mě." Vím, že lže.

"Jenom jsi měla chuť dát si olympijskej sprint?" škádlím ji.

Usměje se. "Něco takovýho."

Chci mluvit dál, zjistit, proč ode mě pořád utíká. Je to zkouška nebo tak něco? Zůstanu potichu, bojím se, že když otevřu ústa, všechno to vyzní špatně jako předtím v mém pokoji.

Položí se na lokty, já zůstávám ve své současné pozici a pouze pokračuju v pozorování vln. Ve vodě se odráží měsíční svit, je to krásné.

Na pláž moc často nechodím, ne, že bych ji neměla ráda, ale radši sem chodím sama, když tu skoro nikdo není.

Říct, že to v LA nenastává často, je slabé slovo.

V noci na pláži vždycky usnu, ať už mě trápí cokoli, vlny mě vždycky natolik uklidní, že nakonec usnu. Pokud mě neuklidní vlny, udělají to duchové. Samozřejmě kromě Caspera. Myslím tím to, že pláž vždycky působí jako šťastné místo, smějící se děti, kříčící lidi, které někdo polil studenou vodou, konec dobrého rande. Všechno to slyším a nějakým zvláštním způsobem vidím. Je to něco podobného, jako když jste byli celý den v zábavním parku a v noci, když jste v posteli, máte pocit, že jste na nějaké z atrakcí.

Mám to tak s Ashley. Ve dnech, které strávíme spolu, ležím v posteli, zatímco čekám, až mě pohltí spánek, a cítím ji všude. Cítím, že se na mě dívá, jako by byla v místnosti. Cítím její ruku ve své. Cítím se obklopená jejím teplem.

Najednou vím, že je něco jinak, v obvykle klidném vzduchu je ještě něco, něco silného, hlubokého. Těžko se dýchá. Otočím se k Ashley, která během mého zadumání mlčela. Čekám, že usnula nebo že bude mít minimálně zavřené oči.

Má je otevřené.

Téměř mě spalují.

Nepohne se, zůstane ležet na loktech a silou svého pohledu mě skrz naskrz propaluje.

Kdybych jí nezírala na rty, její následující žádost by mi unikla. Srdce mi buší tak rychle, že si musím na hruď přiložit ruku, abych se ujistila, že mi z ní nevyskočí.

"Polib mě."

16

"Polib mě."

Nemůžu uvěřit, že mi právě řekla, abych ji políbila. Nemůžu uvěřit, že stačila dvě slova a spalující pohled, aby v podstatě řekly všechno, pro co jsem se snažila uplynulý týden najít slova. Všechny ty hodiny horečného přemýšlení, co chci říct, v jakém pořadí, jaký tón hlasu použít, jak zareaguje a jak odpoví, všechno. Všechno to vyznělo špatně, pohádaly jsme se, což vyústilo v její odchod z mého domu a v to, že jsem ji musela doslova honit.

Ona se na mě jen podívala a řekla dvě slova.

Dvě slova, která říkají všechno.

Stále leží na loktech a stále se na mě dívá tím pohledem, pohledem, o kterém jsem si jistá, že mě zabije.

Políbím ji, jenom ještě nevím jak. Samozřejmě jsme se už líbaly, ale to bylo před... tím vším. Tohle bude znamenat všechno, řekne to všechno - alespoň v to doufám. To, co chci. To, co potřebuju.

Trochu se nakloním dozadu, tím, že si lehla na lokty, mezi námi vytvořila menší odstup.

Jsem teď nesvá a je to zřetelně vidět na mých pohybech. Zápasím s tím, kam mám položit ruce, jestli bych se měla nad ní naklonit, nebo si lehnout vedle ní. Nadále si nevím rady, až spatřím, že natáhne ruku k mé. Ustanu v tom, co dělám, což bylo neobratné sklánění se nad ní, a ona zatáhne za můj loket – v důsledku toho horní polovina mého těla spadne a těsně se přitiskne na její.

I pouze tohle stačilo - žádné líbání, žádné dotýkání, jen ležení na ní v oblečení - abych rychle zavřela oči a musela si říct, abych nebrečela.

Může vám to přijít hloupé, ale tak to cítím, to ve mně vyvolává. Emoční lavinu. Bez přestávky.

S tím zadržováním přílivu slz jsem asi neodvedla moc dobrou práci, protože mi krouží rukou po zádech a ujišťuje mě tím, že je všechno v pořádku.

Věřím jí.

To napětí je zpátky a ona opakuje svou předchozí žádost, tentokrát mi ji pošeptala do ucha, abych ji slyšela jen já. Její slova ke mně. Pro mě.

Tentokrát neváhám, chce, abych ji políbila, tak ji políbím.

Nemusím se moc pohnout, díky naší současné pozici mám k jejím dokonalým ústům dokonalý přístup.

Mé rty se sotva otřou o její, když zasténá, přitáhne si mě blíž a prohloubí náš polibek. Já si ale nestěžuju, vůbec si nestěžuju.

Naše polibky jsou střídavě tvrdé a krátké a dlouhé a vášnivé a já zbožňuju každý z nich.

Teď má ruce propletené v mých vlasech, jejich nehty mě škrábou na pokožce hlavy, která se zdá být přecitlivělá, a vysílají skrz mě, skrz nás elektrizující výboje. Připomínají nám, že tu pořád obě jsme, naživu, spolu.

Zahrnu ji jemnými polibky od čelistních linií k oběma ušním lalůčkům. Myslím, že se jí to líbí.

Přetočí mě, ležím teď na písku. Vzhlédnu k ní, Měsíc kolem ní tvoří jemnou záři. Pak si na mě lehne, proplete naše nohy a políbí mě.

Trochu mě studí břicho, jelikož mi vytáhla tričko, líbá mě na břiše, hladí mě, spaluje mě. Usoudí, že se jí ten kus oblečení nelíbí, překáží jí v jejích plánech. Zatahá za něj a já se nadzvednu a nechám si ho od ní sundat, takže teď ze mě vidí víc, světlo nám poskytují stále zářící Měsíc a lampy na molu.

Nechci být nahoře bez sama, tak se natáhnu a přetáhnu jí tričko přes hlavu.

Teď sedíme, je v mém klíně a nohama mě objímá kolem pasu. Dýcháme, jako kdybychom se pouze nelíbaly, dýcháme, jako bychom právě uběhly míli za pět minut.

Cítím její těžké dýchání na svým rtech, tváře máme jen centimetry od sebe.

Pomalu se natáhne, aby mi dala pramen vlasů za ucho, a pak mi hebkou rukou přejede na krk, něžně ho hladí, než se nakloní a políbí mě tak jemně, že to sotva cítím.

Teď opět ležíme na písku. Alespoň tedy já, ona je na mně a dopřává mi nejžhavější, nejvášnivější polibek mého života.

Vzhledem k tomu, že jsme si předtím sundaly trička a nedlouho poté i podprsenky, cítím na své pokožce, která je přitištěná k její, jak rychle jí buší srdce.

Znovu ji přetočím a líbám každý kousek kůže, který spatřím a najdu. Teď hlasitě sténá. Usměju se, najednou mi přijde mírně zábavné, jak se dnešní večer vyvinul. Vydrží mi to, než na ni shlédnu, opět mě propaluje pohledem.

Náhle není nic zábavné, náhle je všechno vážné a skutečné.

S tímhle uvědoměním se mé tělo - každičký kousek kůže, každičké nervové zakončení - roztouží, roztouží touhou po ní. Už nedokážu čekat, zasténám, zatímco jí rozepínám zip tak rychle, že se v polovině zasekne. Je mi to ale jedno, roztrhám je, pokud budu muset. Potřebuju ji cítit, potřebuju, aby cítila mě, aby cítila nás.

Znovu se chvěje, tentokrát vím jistě, že je to kvůli naší momentální činnosti, úsudek mi nezastírá žádná bouřka. Pošeptám jí, že je to v pořádku, a stáhnu jí z nohou džíny.

Ruce má teď níž, zarývá mi nehty do zadní části stehem, nebolí to. Ale zůstanou tam stopy.

Všimnu si, že moje kalhoty jsou také pryč, a krátce zauvažuju, jestli si předtím také neuvědomila, že přišla o kalhoty, jestli také byla ve mně ztracená.

Snažíme se políbit, pokaždé, když se k sobě přiblížíme, jedna z nás přirazí a z úst nás obou se ozve vzdych a dva páry očí se zavřou tak pevně, že vidíme hvězdy.

Mám ústa na vnitřní straně jejího stehna, už nějakou dobu sem vtiskávám mokré polibky, její steny jsou čím dál tím hlasitější. Ještě jedno zasténání a pak se posadí, obejme mě rukama kolem krku a pak znovu spojí naše ústa v tvrdém polibku.

Na chvíli přestane, aby se nadechla, tváří spočívá na mé vedle mých úst a já si nemůžu pomoct, musím kvůli intenzitě toho všeho zavřít oči.

Se zavřenýma očima jsem neviděla, že natáhla ruku dolů mezi nás a vstoupila do mě.

Zalapám po dechu, oči se mi díky tomu náhlému, ale vítanému vniknutí rozšíří. Nechávám oči otevřené, co nejdéle to svedu, a hledím hluboko do jejích.

Chci, abychom jako minule vyvrcholily společně. Dám ruce, jak je třeba, znovu sáhnu dolů mezi nás a snadno do ní vstoupím.

Dlouze zasténá a zastaví uvnitř mě svůj pohyb. Upřu si čelo o její, obě si užíváme ten pocit, že jsme opět jedna v druhé.

Netrvá to dlouho, než mě políbí a pronikne do mě tak hluboko, že musím na chvíli opět ustat.

Nikdy jsem nic takového necítila, s nikým jsem necítila to, co s ní. S nikým.

Co nejlépe napodobím její rytmus, přestáváme, když absolutně musíme, když se dostaneme příliš daleko.

Netrvá to dlouho a cítím to. Vím, že to také cítí, naše pohyby jsou horečné a dýchání nevyrovnané.

Narozdíl od minule, když jsme společně vyvrcholily, utlumí naše výkřiky narážející vlny.

Tentokrát nenaskočí proud, aby nás překvapil a vylekal.

Tentokrát jsme tu jen já a ona, spolu.

17

Ta noc na pláži byla pro nás obě probuzením.

Týden není pro většinu lidí nebo jisté situace dlouhá doba, ale když jste konečně s osobou, se kterou potřebujete a chcete být, je týden věčnost.

Tak je to alespoň u mě.

Ještě jsem jí neřekla skutečné 'Miluju tě', řekla jsem jí, že bych ji neměla milovat, ale je to tak, chci říct 'Miluju tě'.

Ashley mi ještě neřekla, že mě miluje, ale to nevadí, počkám si. Vím, co ke mně cítím.

Řekla mi, že se omlouvá, že ode mě pořád utíkala, jenom se bála.

Když jsem následující ráno přišla z pláže domů, musela jsem čelit několika otázkám svých znepokojených rodičů, řekla jsem jim ale pravdu, že Ashley něco trápilo a já jí pomohla, aby se cítila líp.

Co je? Není to úplná lež.

Tátovi to jako odpověď stačilo, u Pauly to bylo něco jiného, počkala, až byl táta z doslechu, a pak se zazubila a zeptala se mě, jaké bylo milování na pláži.

Mohla jsem se studem propadnout.

Včera mě příjemně překvapilo zjištění, že máme s Ashley společnou hodinu Anglické literatury.

Zajímalo by mě, jak jsem se jí mohla nevšimnout, jak je možné, že jsem nevěděla, kdo je Ashley Daviesová.

Ale Ashley věděla, kdo jsem, už od samého začátku.

Fakt, že jsme s Ashley měly společnou hodinu, samozřejmě znamenal, že jsme seděly vedle sebe, a fakt, že Kat je Ashleyina kamarádka a také byla ve třídě, znamenal, že seděla vedle mě.

Teď je ale snesitelnější, když mě pozdravila a já uznala její existenci, přísahám, že mě její úsměv málem oslepil.

Když přišel čas oběda, byla jsem více než připravená jít s Ashley kamkoli, kde bychom mohly být spolu samy, ale měla jiné plány, větší plány.

Znechuceně se dívám, jak se pustí do břečky, kterou se tahle škola snaží vydávat za makaróny se sýrem.

''Mmmmm.''

Obrátím oči v sloup. "Mmm, vskutku." Nemyslím to vážně.

Zvedne směrem ke mně vidličku. "Chceš?"

"Ne, díky."

"No tak, Spencer, je to dobrý! Alespoň ochutnej. Prosím?" Věnuje mi nevinný pohled a trochu sešpulí rty.

"Vypadá to, jako by to už někdo jedl." Zdá se, že se snahou donutit mě, abych ochutnala její oběd, neskočila, protože mi před pusu strčí plnou vidličku.

"Prosíííím."

Trochu zaváhám a udělám obličej, zatímco neochotně otevírám ústa, aby by mi do nich vidličku strčila.

Pane... bože!

Musím opakovaně polknout sliny, abych nepozvracela stůl i Ashley.

Povzbudivě se usměje. "Dobrota, co?"

"Mňamka," lžu a natáhnu se pro svou láhev vody.

Co všechno člověk neudělá pro lásku, že?

Dneska máma opět pozvala Ashley na večeři a já konečně sebrala odvahu požádal jí, aby tu přespala, nevím, proč jsem se tolik bála, vypadala moc potěšeně, že jsem ji o to požádala.

Souhlasila, kdyby vás to zajímalo. Bude tu každou chvíli.

Tentokrát stůl prostírala máma a Ashley samozřejmě posadila naproti mě. Ale bylo to od ní milé, i když je Paula trochu až příliš tolerantní... je fajn, že není taková jako mnoho jiných matek.

Když bylo přinesené jídlo a nalité sklenice, posadili jsme se k večeři.

Stěží se svého kuřete dotknu, když ucítím nahoru a dolů po svém lýtku přejet jemné chodidlo. Pohlédnu na Ashley, která se baví s Clayem o nějaké knížce a vypadá úpně nevině, dokud nezvedne sklenici a nevěnuje mi přes její okraj pohled.

Táta si všiml, že nejím. "Jsi v pořádku, Spence? Skoro ses jídla nedotkla."

Všichni se ke mně otočí, včetně Ashley, a já vykoktám: "Nic mi není, je to... vynikající."

Ashley se culí do sklenice a já se musím usmát, když na mě pozvedne obočí.

Paula se tak lehce ošálit nedá, ví přesně, co se děje. "Ashley, slyšela jsem, že se o tebe Spencer minulý týden moc hezky postarala. Už se cítíš lépe?"

Panebože.

Ashley, která měla pusu plnou vody, se zakucká, dá nohu z mé a vypískne: "Mnohem lépe, děkuji."

Teď ležíme na posteli, má položenou hlavu na mém rameni a nohy máme propletené. Hraje si s mými prsty, jedním prstem postupně přejede po všech mých a na dlani mi nakreslí neurčitý tvar. Lechtá to, ale neodtáhnu se.

Prolomí příjemné ticho. "Spencer?"

"Ashley."

"Vzpomínáš si na tu bouřku?"

"Kterou?"

"Tu první," zdůrazní druhé slovo.

"Samozřejmě, že si na ni vzpomínám." Udělám pauzu. "Proč? Chceš si to zopakovat? Máma má někde CD se zvuky přírody."

Nemyslím to vážně, ale co byste chtěli, jsem jenom člověk. Moje přítelkyně je nádherná.

Všimnu si, že mi neodpověděla, a přemýšlím, proč o tom vůbec začala.

"Ash?" Takhle jsem ji nikdy neoslovila, zůstávala jsem u Ashley. 'Ash' se mi líbí, asi to začnu používat častěji.

"Bylo to moje poprvé, Spence."

Cože?

"Cože?" Trochu se posadím a pohlédnu na ni.

"Ehm... bylo to moje-" Přeruším ji.

"Ne, slyšela jsem tě, ale... páni, já... já nevím co říct."

Mávne nad tím rukou, jako by to nic nebylo. "To je v pohodě, nemusíš říkat nic, jenom jsem chtěla, abys věděla, proč jsem dostala strach, to je všechno."

Otevřu ústa, abych promluvila, ale přeruší mě. "Nelituju toho, pokud si to myslíš, bylo to úžasný. Všechno je s tebou úžasný. Jenom toho asi na mě bylo trochu moc."

Vážně nenalézám slov, tak se nakloním a políbím ji v naději, že řeknu všechno takhle.

Slyšela každé slovo.

"Á! Zavři oči." Vyskočí z postele, najednou je nějaká živá.

"Páska přes oči takhle brzo ve vztahu?" škádlím ji a zavřu oči.

K uším mi dolehne její zasmání.

"Ne tak docela, Spence. Ne tak docela."

Slyším, že jde k posteli a něco z pod ní vyndá.

"Fajn, sedni si a otevři oči."

Najednou jsem nervózní, stydlivá.

"Nemůžu."

"Proč ne?"

"Je mi tu dobře."

Tenhle rozhovor jsme už vedly a vím, že se na něj také pamatuje.

"Otevři oči, nebo ti zmaluju zadek."

Jenom ona to může říct a vyvolat u mě touhu ji líbat, dokud mi nedojde dech.

Zazubím se, pomalu otevřu oči a spatřím nejošklivější fialový obličej, jaký jsem kdy viděla.

Je to to, co si myslím?

"Ta dá!"

Přede mnou je Ashley a v ruce drží středně velkého Barneyho.

"Ashley! Nemůžu uvěřit, že první dárek, který si mi koupila je... tohle," nahodím mírně smutný obličej.

"Ale jdi, Spence. Musela jsem. Nedalo se tomu odolat."

Kdyby momentálně nevypadala tak rozkošně, určitě bych zareagovala jinak.

"Díky, to je od tebe moc... sladké, miláčku."

Zazubí se, nakloní se a políbí mě na znamení 'nemáš zač'.

O chvíli později zaklepe na dveře máma, ano, zaklepe, když je tu Ashley, je velmi zdvořilá.

Nevím, jestli bude Ashley moct spát tady se mnou, tak se to rozhodnu ověřit.

"Mami, bude Ashley spát tady, nebo jí usteleš na gauči?"

Vypadá dotčeně, že se vůbec ptám.

"Bude spát tady, Spencer, za jakou matku mě to máš?"

Je to oficiální, moje máma je boží.

18

4 dny, 12 hodin a 48 minut.

Tak dlouho jsem bez nikotinu.

Dneska nejsem na své okolí příjemná, cítím se jako stará já, stará Spencer. Ta, co se bývala naštvaná na všechny kvůli všemu.

Nevydržím v klidu, uklidila jsem si pokoj tak důkladně, že by sem mohl přijít forenzní tým a nic by nenašli. Momentálně klepu propiskou o stůl. Líbí se mi ten zvuk, ale kdyby to dělal někdo jiný, vím, že bych se z toho mohla zbláznit. A je jedna hodina odpoledne. V tuhle dobu o víkendu obvykle ještě spím.

Ale s Ashley být dokážu, aniž bych se na ni utrhla, konec konců to dělám pro ni; pokud bych ji musela zase někdy honit, budu připravená. Daleko neuteče.

Když je řeč o mém miláčkovi, zajímalo by mě, co právě teď dělá.

Nemůžu si pomoct a musím se při myšlence na ni usmát, nepředstavuju si nic zvláštního, jen, že je sama sebou, mluví, usmívá se, směje se.

Bože, je nádherná.

A páni, ze mě je ukázková zamilovaná školačka.

Sakra.

Fajn, dostali jste mě, jsem u Ashley doma. Chyběla mi, chtěla jsem ji vidět.

Nedala jsem jí vědět, že přijdu, chtěla jsem ji překvapit. Vím, že je doma, protože její auto je na příjezdové cestě, spolu s ještě jedním, které nepoznávám.

V jejím domě je ticho, pořád jsem se jí ještě nezeptala, s kým bydlí, musím to brzy napravit.

Něco slyším a nejsem se úplně jistá, že dokážu říct, co to je, dokud to nespatřím na vlastní oči.

Co nejtišeji otevřu Ashleyiny dveře a pohlédnu na její postel - na tohle mě nic nemohlo připravit.

Ashley spí se stále puštěným iPodem a z tváře jí visí brýle na čtení. Slyším, co poslouchala, respektive co z jejího playlistu hraje teď, nevím, jak dlouho už spí. Poslouchala Annu Nalikovou. Má krásný hlas...

A panebože Ashley vypadá rozkošně.

Dojdu k posteli a sednu si vedle Ashley na bobek. Chvíli zkoumám její tvář a usmívám se, zatímco jí sundavám brýle a zastrkávám jí kadeř za ucho.

Ashley má stále zavřené oči, tak mě vyleká, když náhle vystřelí rukou, ve smrtícím sevření mě chytne za zápěstí, povalí mě a přišpendlí pod sebou. Kolena má po každé straně mých žeber, aby si byla jistá, že 'vetřelec' neuteče.

To zápěstí mě bolí, má zatraceně silný stisk.

"Pokud jsi mě tolik chtěla, proč jsi mi nezavolala?"

Když jí dojde, že jsem to jen já, rychle otevře oči. Okamžitě mi zápěstí pustí a vypadá znepokojeně, zatímco mi něžně tře rudý pruh. "Panebože, moc se omlouvám. Jsi v pořádku?"

Na chvíli se nechám rozptýlit jejím momentálně rozespalým stavem. Hlas má hlubší, oči tmavší a je na mně.

Jo, nechte si to od cesty. Na mým místě byste byli stejní.

"Ehm... ne, teda ano, jsem v pořádku, jenom-" Přeruší mě.

"Ublížila jsem ti, že jo? Bože! Jsem tak blbá. Mrzí mě to, Spencer..."

Je na mně a chce řečnit? Kdo tu holku vychovával, vlci?

Slyším jen část její omluvy, zbytek vidím v jejích očích, které hledí do mých, vypadá kouzelně.

Trochu se nadzvednu a otřu své rty o její, napůl jí dávám vědět, že je to v pořádku, a napůl jí dávám vědět, že si právě teď nechci povídat.

Lehne si na mě a vášnivě mě políbí.

Netrvá to dlouho a jsem ztracená.

Po hodině mazlení, ano, mazlení, jsme zamířily do obýváku, šla nám pro pití.

Co jsem slyšela, že Ashley byla jenom se mnou, byla jsem v téhle záležitosti opatrná. Chci chvíli počkat. Chci, aby věděla, že to není jediný důvod, proč s ní jsem.

Je zpátky. Když spatřím, co má v ruce, zamračím se.

"Ashley?"

"Ano?"

Ukážu na její ruce. "Proč máš Coca Colu?"

Sklopí zrak na ruku, ve které nese Coca Colu, usměje se a posadí se vedle mě. "Ta, drahá, je pro tebe."

"No, drahá, tohle už jsme probíraly. Tu věc pít nemůžu." Při vzpomínce na její chuť udělám obličej.

"Neříkala bych tomu probírání, prostě jsi mi oznámila, že ji nemůžu mít," poznamená.

"To proto, že pro tebe chci jenom to nejlepší."

Odfrkne si. "Hezkej pokus, vypij ji. Prosím."

Zavrtím hlavou. "Promiň, ale nemůžu. Pozvracela bych se."

Je pěkně tvrdohlavá, vím, že to jen tak být nenechá. Naštěstí jsem tvrdohlavá taky.

"No tak, Spence. Já vždycky udělám všechno, o co mě požádáš."

V tom má pravdu, opravdu udělá cokoli, o co ji požádám, ale tady jde o Coca Colu.

"Předtím jsi mě napadla."

"Hodinu jsem ti to vynahrazovala."

"Poslouchala jsem kvůli tobě Akona."

"Neřekla jsem ani slovo, když jsi mi vyhrožovala a představila mě jako svou přítelkyni."

Tohle mi nikdy nezapomene.

"Zapomeneš na to někdy?"

Teď se na mě kření a je děsně roztomilá. "Ne-e."

"Mám v pokoji Barneyho, i když mi nahání husí kůži."

Zkouším na to jít přes strach, doufám, že to vyjde.

Culí se na mě. "Věnovala jsem ti svý panenstí."

Asi to na ni nezabralo. Sakra, tohle netrumfnu.

Strčí plechovku přede mě. "Pij."

Usrknu si a v duchu zakleju, že nemám chřipku, která by mi vyřadila chuťové buňky.

Nemyslím, že jsem to řekla nahlas, ale Ashley se mi teď směje. "Bože, jsi jako malá, Spencer."

Po té, co jsme u ní doma strávily většinu odpoledne, jsem se rozhodla ji pozvat na večer sem, je v obýváku s Paulou, neslyším, co říkají, slyším jenom smích a jééé.

Pokud přemýšlíte, proč jsem tady nahoře a ona dole, je to kvůli tomu, že do mě vrazil Clay s ledovým cappuccinem a celou mě polil. Blbec.

Bože, potřebuju cigaretu.

Odolám pokušení a jdu se připojit k Ashley v obýváku.

Jsem téměř u paty schodů, když uslyším Paulu.

"...a tohle je Spencer, když se narodila, té nahoty si nevšímej... i když jsem si jistá, že už jsi to všechno viděla!" Hystericky se směje.

Ne. Prosím, ne.

Rychle vyrazím ke gauči, kde se momentálně nacházejí, a vytrhnu tu fotku z Pauliny natažené ruky, aniž by ji Ashley měla možnost spatřit.

Proč rodiče fotí své novorozence? I vzhledem k tomu, že jsem byla nedonošená, jsem vypadala jako mimozemšťan, a nemůžu dopustit, aby to Ashley viděla.

"Spence! Chtěla jsem se na ni podívat."

Rychle před ní tou fotkou mihnu, aniž by měla nebo kdokoli jiný příležitost spatřit něco jiného než šmouhu.

Paula šla někam ven s tátou, nevím, kam šli, jen to, že budou do jedenácti venku.

S Ashley jsme v obýváku, leží s hlavou na mém klíně. Právě dojedla čokoládu a má od ní špinavé ruce. Zvednu si její ruku k puse a chystám se ji olíznout, když vtom ji stáhne zpátky. "Ne! Tu jsem si schovávala, potřebuju ji! "

Je to taková hérečka.

Než můžu odpovědět, ocucne konec každého čokoládového prstu. Čokoláda jí zmizí z prstů rychleji než... nevím co.

"Nevěděla jsem, že chodím s Kudrnatou holkou," škádlím ji.

Vypadá nějak samolibě, nevím, jestli je to kvůli té čokoládě nebo něčemu jinému...

"Nevěděla jsem, že chodím s mimozemšťanem."

Jo, určitě kvůli něčemu jinému.

Já tu Paulu zabiju.

19

Už jsem si zvykla nekouřit, už to není tak těžké jako, řekněme, před dvěma týdny. Ale občas pořád zatoužím po cigaretě, zvlášť v tomhle období v měsíci, kdy jsem náchylná k příležitostným výbuchům.

Kvůli mým současným tělesným funkcím bylo téměř nemožné udržet pod pokličkou několik méně něž taktních vyjádřeních, která mi unikla z úst.

Jo, byla jsem hnusná.

Včera jsem se utrhla i na Ashley. Ani si nepamatuju proč, pamatuju si jenom na její výraz. Okamžitě a kajícně jsem se omluvila.

Jo, a to nechutné vedro, co nám tu teď panuje, nepomáhá. Nechápejte mě špatně, v LA je horko skoro pořád, ale v poslední době mám pocit, že jsem jako krocan o Díkuvzdání.

Je to děs.

Zvlášť když škola působí jako obrovská trouba, trouba přecpaná krocany a krocanová Spencer je vystavená největšímu žáru!

Podívejte se na mě, právě se přirovnávám k pitomému krocanovi.

Peču se v krocanové troubě a všichni se potí jako prasata, včetně mě. Vlasy mám vyčesané nahoru v neupraveném drdolu, momentálně na krku nic nechci.

Nebylo by to tak zlé, kdyby Ashley seděla vedle mě, ale byla přesazena, věnovaly jsme příliš pozornosti sobě a ne dost 'učební látce'.

No a co?

Před pěti minutami jsem si položila hlavu na lavici, jsem unavená, kvůli tomu horku se v noci skoro nedá spát.

Cítím, že na mě přichází blažený spánek, když vtom ucítím na krku studené a mokré cákance.

Rychle otevřu oči a rozhlédnu se po třídě po viníkovi.

Většina spolužáků má rovněž položené hlavy na lavicích, včetně Ashley.

Jé.

S tím povzdechnutím téměř zapomenu, proč jsem se vůbec rozhlížela, a znovu zavřu oči.

Nevím, jak je to možné, ale v našem domě je ještě větší horko než tady venku.

Vzduch se ani nehne, necítila jsem závan větru přes tři hodiny.

I krocan cítím závan vzduchu, když se každé dvě hodiny otevřou dvířka trouby. Nechci toho zase tolik, ne?

A vážně bych měla přestat s těmi řečmi o krocanech.

Ashley leží na zemi vedle mě, kvůli počasí je mezi námi trochu větší vzdálenost než obvykle. Všimnu si, že na ní přichází spánek, hlas má tichý a tělo uvolněné.

"Na co myslíš?"

"Na krocany."

Vykouzlí krátký úsměv a pak zašeptá: "To je fajn." Pak usne.

Chvíli ji nechávám spát. Posadila jsem se a pozorovala ji při spánku. Spí velmi klidně.

Pokud vás zajímá, proč jsem se posadila, bylo to kvůli tomu, abych ji tělem chránila před přímým sluncem obličej a hruď, nechtěla jsem, aby se spálila jenom proto, že jsem ji v noci nenechala vyspat.

Žádné neslušné myšlenky, lidi. Nemohla jsem spát, tak jsem vytočila její číslo pro pozdně noční hovor.

Vím, že jsem říkala, že tyhle věci nedělám... ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy a tak vůbec.

Na polštářovou bitvu bohužel nedošlo.

Možná příště.

Není vzhůru moc dlouho, možná tak čtvrt hodiny, a já se rozhodnu položit jí pár otázek, jak jsem to už nějakou dobu plánovala.

"Ash?"

Má pořád zavřené oři, ale vím, že je vzhůru, její dýchání je jiné.

"Jo?"

Už nechci sedět ve slunci, ramena má od něj spálená, pokožka mi tam pálí, tak si znovu lehnu vedle ní.

"S kým bydlíš?"

Otevřeně odpoví: "S mámou."

"To je fajn." Na okamžik zvednu ramena, dotyk země už takhle citlivé pokožce jen přitěžuje. "Je hodná?"

"Je hodná," potvrdí.

To je dobře.

"To je dobře."

Ležíme v příjemném tichu a pak Ashley položí otázku mně.

"Spence?"

"Jo?"

Myslím, že chudáci moje ramene budou potřebovat namazat.

"Když piješ kafe, proč si k němu dáváš vodu?

Jé, všimla si. Rozkošný.

"Líbí se mi cítit v puse vzápětí po sobě teplý a studený."

Vzpomínáte, jak jsem před časem říkala, že jsem cítila, že se usmívá. No, cítím to zase. "Mlč, úchylačko."

Teď se směje.

"Nic jsem neřekla."

Otevřu svou skříňku a najdu tam neobvyklý předmět.

Je to CD Olivie Newton-Johnové. Je u něj vzkaz. 'Všimla jsem si, že jsi přestala kouřit, a taky jsem pro tebe chtěla udělat něco hezkýho. Uvidíme se ve třídě, Barney :-X'

Ashleyyyy! Jéééé!

Přihnala jsem se na Angličtinu a zjistila jsem, že Ashley nesedí vedle mě, 'pan kantor' nechce, abychom seděly vedle sebe až do příštího týdne. Hajzl.

Pohlédnu na Ashley a pusou jí naznačím 'děkuju', najednou vypadá v rozpacích a plaše a naznačí mi 'nemáš zač'.

Neřeknu jí, že už to CD mám. To druhé nechci. Nechám si tohle.

Znovu na mě přichází spánek, když vtom na sobě ucítím další cákanec studené vody, tentokrát na ramenou.

Je to příjemný pocit, ale sakra práce, kvůli komu jsem celá mokrá?! Ne tak mokrá. Mokrá jakože mokrá, ne mokrá jakože mokrá.

Víte, co myslím.

Podruhé tento týden se rozhlédnu po třídě a snažím se zjistit, kdo to dělá. Pořád ale nepoznám, kdo to je, všichni buď něco dělají nebo spí.

Teď jsem u Ashley na zahradě, nejsme doma ze školy dlouho, trvala na tom, abych si zaplavala v jejím bazénu, že mi studená voda uleví. Je nahoře a převléká se.

Vejdu do kuchyně, abych si nalila studený čaj, když vtom mi něco padne do oka.

Dojdu k Ashleyině kabelce a spatřím nejmenší vodní pistolku, jakou jsem kdy viděla.

Byla to ona! To si vypije.

Po tom 'odhalení' jsem šla k bazénu, Ashley se ke mně nedlouho poté přidala s krémem na má stále rudá ramena.

"Musí tě to bolet, Spence."

"Není to tak zlý."

Lžu. Trpím jako zvíře.

"Fajn."

Usměje se na mě, zatímco vstává, a já se nemůžu dočkat její reakce.

Chvilku počkám, pak k ní přiběhnu a strčím ji do bazénu. Poslední, co vidím, než zahučí do vody, je její dokonale šokovaný obličej.

No... myslím, že na ten výraz nikdy nezapomenu.

Propuknu v záchvat smíchu, když vtom mi najednou dojde, že se nevynořila.

Kurva.

"Ash?" Dojdu ke schodům vedoucím do vody. "To není vtipný." Přehlédnu celý bazén, ale Ashley nikde nevidím. "Jestli už nejsi mrtvá, tak tě zabiju!"

Tak usilovně jsem se po ní rozhlížela, že jsem si nevšimla, že se skrývala pod vodou přímo přede mnou.

Chytne mě za ruku tak rychle, že se ani neuvědomím, že je to ona.

Poslední, co vidím, než zahučím do vody já, je Ashleyin mokrý, ale culící se obličej.

No co, alespoň tenhle krocan trochu zchladl.

20

Vlna veder konečně pominula a já si konečně včera v noci pořádně odpočinula, špatné na tom je jenom to, že jsem si zvykla spát ve třídě, doufám, že dneska vydržím vzhůru. Nepotřebuju dát panu Nerudnému další důvod, aby nás s Ashley zase rozsadil.

Moje předtím rudě zbarvená ramena jsou teď moc hezky opálená, Ashley se to líbí, a když se to líbí Ashley, líbí se to i mně.

Tedy až na to, že se jich pořád dotýká. Obvykle bych to nikomu nepřiznala, ale jsem extrémně lechtivá, zvlášť na ramenou, takže když se mi pokusí dát masáž ramen... řekněme, že to není hezké.

Hihňala jsem se. Já a... hihňání. Já se hihňala.

Alespoň, že to Ashley přišlo jako ta nejroztomilejší věc pod sluncem, říkala, že jsem na 'žebříčku roztomilosti' překonala i malého Krise... vzala jsem to jako kompliment.

S Ashley máme jenom jednu společnou hodinu, takže se jí snažíme využít co nejvíc, proto když nebyla na místě vedle mého... nebo jinde ve třídě, chtěla jsem ji jít hledat, věděla jsem, že je ve škole, protože pro mě přijela dřív, abychom měly před vyučováním nějaký čas pro sebe.

Zvednu ruku, abych upoutala pozornost pana Narudného. "Pane Ner-... Hughesi?"

Než mi odpoví, povzdechne si. "Ano?"

Vím, že se z hodiny dostanu pouze pod záminkou, že potřebuju na záchod, ví, že nejsem typ osoby, která bleskurychle vyřizuje pochůzky, odešla bych a šla domů.

"Můžu jít na záchod?"

Dneska měl zatím náladu, vidím, že se jeho ústa chystají vyslovit 'ne', a rozhodnu se nedat mu příležitost. Chytnu se za břicho. "Pane Hughesi, opravdu potřebuju na záchod, to období v měsíci, víte?"

Trochu znervózní. "Och... och, no, ano, ano, to je v pořádku, pospěš si zpátky, Spencer."

Jako mávnutí kouzelným proutkem.

S jednou rukou na podbřišku pro dramatický efekt mu slabě poděkuju a rychle vyrazím na záchod.

Točím si propustkou kolem prstu, když vtom zaslechnu zvýšený mužský hlas.

Vydám se za ním a skončím blízko parkoviště.

Nemůžu uvěřit, že se to děje, zase.

Nějaký svalovec drží Ashley u zdi, nakloní se nad ní a naruší její osobní prostor. "Hele, lesbo... byla jsi vůbec někdy s chlapem?" Zarazí se, aby na ni se smíchem shlédl. "Možná to potřebuješ, než tam dole vyschneš."

Teď se k ní naklání ještě blíž a já toho mám víc než dost. Pokud si ten vtipálek myslí, že může Ash říkat a dělat, co chce, tak pro něj mám novinku.

"Hej!" Přiběhnu k nim a zatahám mu za ruku, aby se místo toho otočil na mě. "Jestli se jí ještě někdy dotkneš, zabiju tě."

Stoupnu si před Ashley.

Zdá se, že to nepochopil. "Hele, kotě, ten tvůj agresivní přístup se mi líbí... nechceš si někam zajít?"

To je ale debil.

"Jasně, přinesu lopatu."

"Cože?"'

Vzhledem k tomu, že je mnohem vyšší než já, se pokusím trochu vytáhnout. "Jestli se jí ještě někdy dotkneš, uříznu ti ho."

Začne se ušklíbat a to mě fakticky naštve. "Myslíš, že to neudělám? Máma je chirurg, vím pár věcí, takže mi věř, když říkám, že to dokážu a udělám."

To zabralo, teď odchází a mumlá si něco, čemu nerozumím. Je mi to fuk.

Otočím se k Ashley a obejmu ji. "Jsi v pořádku? Ublížil ti?"

"Ne, nic mi není."

Díky těm slovům se viditelně uvolním.

"Dobře." Odstrčím ji. "A teď... nechceš mi říct, co sis sakra myslela?"

Vypadá zmateně a trochu naštvaně, že jsem ji odstrčila. "O čem to mluvíš, Spencer?"

To na mě nezkoušej.

"Nesnaž se hrát zmatenou, Ashley. Víš, o čem mluvím."

"Ne... to vážně nevím."

"Tak ti to vyhláskuju. Kdykoli tě vidím s těma klukama, jsi jako němá. Řekni jim, ať jdou do prdele, nebo se aspoň sakra braň, když tě zaženou do rohu!"

Takhle naštvaná jsem na ni ještě nebyla, je to úplně nový pocit a nemyslím si, že se mi líbí. Ne... vím, že se mi nelíbí.

"To, že jsi na každýho sprostá, neznamená, že takoví musíme bejt všichni!"

Nad tím svraštím obočí. "Co to mělo sakra znamenat?"

"Občas umíš bejt dost hnusná."

"Možná, ale aspoň bráním, když do mě někdo kope."

"Nezájem. Neprosila jsem se o tvou pomoct a nechci tě tu. Odejdi." To je poprvé od doby, co jsme oficiálně spolu, co se mnou takhle mluví.

Nelíbí se mi to.

"Tebe to mluvení nudí? Neměla bych zavolat toho kluka zpátky? Řeknu mu, aby si přivedl kamarády."

"Jdi do hajzlu, Spencer."

"Já? Co kdybys šla do hajzlu ty?"

Přistoupí ke mně blíž. "Víš co? Už mám toho vysvětlování po krk, o tohle jsem se neprosila."

Prosím?

"A já se neprosila o napůl němou, ale zdá se, že jsem ji dostala!"

Odstrčí mě a projde kolem. Neohlédne se a já ji nenásleduju.

Celý den jsem o Ashley neslyšela a nijak zvlášť mi to nevadí, pořád jsem naštvaná a jsem si jistá, že ona taky.

Dneska jsme doma jenom já a Clay, táta je venku se svým starým kamarádem, máma pracuje a Glen... vlastně nevím, kde je Glen.

Jíme večeři a říká mi o holce, se kterou chodí. Věnuju mu částečnou pozornost, když mi najednou projede tělem zamrazení a stáhne se mi hruď.

Ashley.

Něco se stalo.

Nevím, jestli byla zraněná, jestli se jí svět obrátil vzhůru nohama, nebo se jí stalo něco jiného, ale musím to zjistit.

Volala jsem jí snad stokrát, pokaždé se ozvala hlasová schránka. Volala jsem k ní domů, volala jsem Kat, nic jsem se ale nedozvěděla a dělám si starosti.

Chystám se křičet, když vtom zazvoní telefon. Téměř po něm skočím. "Ash?"

"Zdravím! Jen by nás zajímalo, jestli jste spokojená s vaším tarifem?"

Uf!

"Byla bych, kdybyste mi pořád nevolali!" Praštím telefonem a něco koutkem oka zahlédnu.

Vím, kde je, a vyčiním si, že jsem na to nepřišla dřív.

Je na mém obvyklém místě, neleží, nohy jí visí přes okraj. Z tohohle úhlu vypadá strašně drobně a křehce, nemůžu uvěřit, jak jsem s ní předtím mluvila. Z pouhé myšlenky na to se ošiju.

Když k ní přijdu blíž, všimnu si, že brečela.

Posadím se vedle ní a natáhnu se pro její ruku, neodtáhne se a já to beru jako dobré znamení.

Vypadá, že se rozsype, pokud promluvím normálním hlasem, tak ho nechávám tichý a zašeptám: "Omlouvám se."

Vypadá, že se znovu rozpláče. "Taky se omlouvám."

Natáhnu se, vezmu ji za tvář a otočím ji čelem k sobě. Setřu jí usychající slzy a jemně otřu své rty o její. To ji znovu rozbrečí, nevzlyká, pláče tiše, slzy jí sjíždějí po tvářím a já zachytávám každou z nich.

Teď mám zavřené oči a vím, že ona také. "Spence?"

"Ano?"

Její tichá slova téměř odnese vánek. "Miluju tě."

Musím si to v hlavě pořád dokola opakovat, ujistit se, že jsem to opravdu slyšela.

Neotevřu oči, nemůžu. Kdybych na ni pohlédla, vím, že bych se rozbrečela. Trochu si odkašlu, vím, že by se mi zlomil hlas, kdybych nenapodobila její hlasitost. "Taky tě miluju."

Nevím, proč sem přišla, ještě se jí ptát nebudu, chci tu s ní jen v tichosti být. A doufám, že se díky tomu bude cítit tak, jak jsem se cítila díky ní já, když jsme tu byly naposledy.

V bezpečí.