Strasti dospívání

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

81

Ashley mě zabila.

Třikrát... pokud by vás to zajímalo.

A následně čeká, že vstanu s východem slunce... a navíc v sobotu, šílená holka.

"Vstávej, Spencer!" slyším ji zakřičet z přízemí.

Usměju se, že zní mírně otráveně, a zůstávám zticha, přestože jsem se smířila s tím, že vstanu, abych se alespoň ukázala na nohách. Později si na čtyři nebo... osm hodin zdřímnu.

"Nepřej si, abych si pro tebe došla!"

Á, broučku, to by bylo super.

Tentokrát se neusmívám, zubím se. S širokým úsměvem se přetočím na její stranu postele a zabořím obličej do jejího polštáře.

Uslyším na schodech její tiché, rychlé kroky a vystřelím z postele. Předstírám, že si kartáčuju vlasy a že jsem venku z postele víc než dvě sekundy.

Vpadne do dveří a já potlačím ušklíbnutí, že mě nepřistihla. "Děje se něco, Ash?"

Její výraz zjemní. "Ne... jenom jsem se chtěla přesvědčit, že jsi v pořádku."

Usměju se na ni, vím přesně, proč sem naběhla. "Jsem v pohodě," mírně zamávám kartáčem, "jenom... si musím vykartáčovat vlasy."

Na její roztomilé tváři se objeví úsměv. Přijde ke mně a vezme mi kartáč z ruky. "Můžu ti pomoct?"

"Jasně," otočím se a ucítím, jak mi za zády začne kartáčovat mé obvyklé ranní vrabčí hnízdo.

"Proč jsi mi neodpověděla, když jsem tě volala?"

"Nevím, asi jsem tě neslyšela."

Vydá zvuk, který působivě připomíná nasátí vzduchu mezi zuby, a odhodí kartáč na postel.

Myslela jsem, že dostanu... pusu, pohlazení... však víte, že jsem vzhůru a skoro při plném vědomí.

Ale ne.

Tváří se mírně naštvaně a položí mi ruce na ramena. "Chceš masáž, miláčku?"

Prohnu záda a snažím se vymanit z jejího lechtivého sevření. "Ehm, ne... ne, to je dobrý."

Zaryje mi prsty do teď pochopitelně napjatých ramenou. "Ale mně to nevadí, ani trochu."

Opět se jí pokusím vymanit, ale drží mě sakra dobře. "Fajn, omlouvám se!"

Dál mě dloubá do ramen. "Za co se omlouváš?" Hlas má milý.

"Byla jsem v posteli a usmívala se, jak se rozčiluješ."

Konečně pustí má trápená ramena a já poděkuju každému bohu a bohyni, které znám... do čehož pochopitelně zahrnu i Ashley.

Otočím se a vidím, že se na mě culí. "Už se můžeš přestat uculovat, Ashley."

Nepřestane. "Vážně?"

"Jo, vážně."

"Ale předtím by ses ty mohla naučit vstát, kdy máš."

"Kdy mám? Je víkend, budu si spát, jak dlouho budu chtít, a nikdo, dokonce ani ty, mi v tom nezabrání."

Vím, že ta poslední část je lež... dokáže mě přinutit k čemukoli se zamane. Jsem loutka v jejích rukách a ona to ví.

"To jako vážně?"

"Tak vážně, jako že nikdy nedosáhneš na vrchní poličku."

Už je zvyklá na mé dobírání, po našem prvním setkání se na něj zvykla dost rychle a to je jedině dobře.

Obrátí oči v sloup. "Spencer, jsi vyšší o dva cenťáky, ty máš tak co říkat."

"Pořád jsem vyšší," podotknu... hloupě.

"A pořád nebudeš nikdy schopná zazpívat čistě, ale já ti to při každý příležitosti nepředhazuju."

Pozvednu obočí. "Ehm... a co včera večer ve sprše? Když jsem rozjela tu víc než fantastickou serenádu, tak ses mi akorát smála."

Zasměje se, předpokládám, že vzpomínce na to. "Spencer, no tak, znělo tak jak tahání kočky za ocas."

Jo... znělo.

"Nezájem," odseknu a zatímco kolem ní projdu, šťouchnu ji do ramene.

Zasměje se, chytne mě za ruku a přitáhne si mě k sobě. "Bylo to roztomilý, promiň."

Špulím rty a vyhýbám se jejímu pohledu, mlčky ji pobízím, aby pokračovala.

"Byla jsi celá.... ehm... Whitney?"

"Mariah," opravím ji.

"Mariah, vůbec bych nepoznala rozdíl."

Zdráhavě jí pohlédnu do očí. "No... snažím se."

Usměje se na mě. "Já vím."

"Proč jsme vůbec vzhůru tak brzy? Ještě ani nezačali vyřvávat ptáci."

"Spencer, je půl jedenáctý."

Tomu nevěřím, to není možný... jsem příliš unavená. "Ne, není."

"Ano, je."

"Ne, není."

Obrátí oči v sloup, dá si mou ruku kolem pasu a dál se ke mně tiskne.

"Mám ti ukázat svý hodinky?"

Zajímavé.

Skousnu si ret a Ashley na mě prázdně hledí. Pak vykulí oči a plácne mě po ruce. "Dospěješ někdy? Ne všechno je sexuální narážka."

Usměju se. "Vážně už bylo deset?"

Přikývne a já si povzdechnu. "Fajn, za chvilku jsem dole."

"Proč ne hned?"

Hladím jí boky, prsty jí jemně tlačím na kůži. "Jéé, chceš, abych tě držela za ruku?"

Drobně se zasměje a vrtí nade mnou hlavou. "Bůh mi pomáhej, jestli budeme mít někdy děti."

"Myslela jsem, že to už jsme probraly, Ash. Po tom výletu do nemocnice jsem se rozhodla, že je mít nebudeme."

"Ale předtím jsi mi slíbila, že 'budeme dělat děti', a nikdy na to nedošlo, takže je to jedna jedna." Předstírá slzy. "Chudák kuchyňská pipeta, musí být strašně osamělá."

"Jsem si jistá, že je v pohodě."

Neodpoví na to. "A nechápej mě špatně, v blízký době se rozhodně rodit nechystám, ale časem děti chci... ty ne?"

Udělám obličej. Skutečně o té otázce přemýšlím místo toho, abych byla sarkastická. "Já nevím... s dětma mi to moc nejde, přijdou mi otravný."

"S Krisem ti to šlo, když jsme ho tenkrát hlídaly... ale zajímalo by mě, proč nám o to od tý doby neřekli..."

"Myslíš toho démona, co mě pozvracel a já si musela vzít tvý tričko?"

Usměje se. "To je ten andílek a upřímně si myslím, že ses mu líbila."

"Jasně, pozvracení je takovej... netvoří projev lásky."

"Pozdějc tě pozvracím."

Obrátím oči v sloup. "Nemůžu se dočkat."

"To jsem ráda."

"Ash, proč se bavíme o dětech?" Zasměju se. "Ty ses sotva zbavila plínek a já? Mám plno práce s tím, abych zvládla tebe."

"Nevím... prostě na to přišla řeč."

Přikývnu, Ashley mě políbí a pak se vymaní z mého náručí. "Dělám snídani, pospěš si, ano?"

Během velkého zívnutí přisvědčím na souhlas.

Odejde a já dojdu k její skříni a vyndám krabici plnou fotek, hodně z nich je z jejího dětství.

Přirozeně mě napadlo, že když má jednu z mých zahanbujících fotek, tak bych taky měla jednu mít. Řeknu jí, že ji mám, nejsem... zlodějka fotek.

Procházím si bezpočet roztomilých fotek a usmívám se, jak zatraceně roztomilá je, když narazím na fotku, kde má culíky a tváří se znuděně. Sedí na židli vedle Christine a trucovitě se mračí.

Ta je moje.

A Ashley dostane pusu, až sejdu dolů.

Odtáhnu se od ní a rty se nám hlasitě oddělí. Obě zhluboka oddechujeme a hledíme na sebe, zatímco se Ashley málem sveze na podlahu.

"Díky za snídani, miláčku."

Chvíli jí trvá, než nejde hlas. Chudinka, asi jsem jí spolkla jazyk. "Ehm... nemáš... nemáš zač," odkašle si.

Sama se sebou více než spokojená se vydám pryč. "Pojďme si zdřímnout, jsem úplně vyřízená."

Vzpamatovala se. "Snědla jsi snídani, jak můžeš být vyřízená?"

"Celej den musím koukat na tvůj obličej... unavuje to."

"Jsi blbka."

"Já vím," usměju se, "jo a zabavila jsem ti fotku, doufám, že to nevadí, protože ji nevrátím."

Netváří se moc překvapeně. "Urážky a přiznání se ke krádeži už před polednem?"

"Jsem Al Caponka," řeknu a až následně mi dojde, že to asi moc drsně neznělo.

"Jo, jsi úplná Al Caponka."

Padnu na gauč a Ashley se na něj jen posadí. Položím si hlavu na její nohy a ucítím, jak mi vplete prsty do vlasů.

"To je den," zazívám.

Slyším jí v hlase pobavení. "Bože, prostě si dej šlofíka, babčo."

"Doufám, že tě poslintám," zamumlám, než mě pohltí spánek.

Pořád s úsměvem na tváři zavrtí hlavou. "Ne."

Pomalu se probudím. Z toho snu si pamatuju každý detail a při vzpomínce na něj se znovu usměju.

"Jsi vzhůru, Spence?" slyším Ashley zašeptat.

Během spánku jsem měla pořád hlavu na jejím klíně. Zvednu ji a pomalu se vedle ní narovnám. "Jsem vzhůru."

"A usmíváš se, zdál se ti úchylnej sen?"

Neuvědomovala jsem si, že se pořád usmívám, ale když se o tom teď zmínila, cítím, že je to tak. "Vlastně právě naopak."

"Jo? A o čem se ti zdálo?"

"Tak různě..."

"No, ráda bych slyšela o tom tak různě, tak dělej, vyklop to."

"Můžeš za to ty kvůli tomu ránu, zdálo se mi, že máme dítě."

Tvář jí rozzáří ten největší úsměv. "Fakt? Kluka nebo holku?"

"Holku."

"Byla fialová?" popichuje.

"Ne, byla malá jako ty, ale ani jedna jsme neřekly její jméno, takže nevím, jak se jmenovala... a nebyly jsme v LA. Nevím, kde jsme byly, ale určitě ne tady."

"Jak byla stará?"

"Říkala jsi, že je jí pět, takže... asi pět."

Udělá 'jéé' obličej. "Po kom byla?"

"Říkala jsi, že je po mně, ale určitě měla i tvý rysy, byl to mix."

Vytáhnu z kapsy fotku malé Ashley a usměju se tomu, jak ta holčička ve snu vypadala jako ona. "Na tý fotce jsi fakt nechutně rozkošná, Ashley. Vypadáš strašně roztomile a namíchnutě."

"Jo, bývala jsem drsňačka."

Usměju se na ni, tomu nevěřím ani na vteřinu.

Pozvedne obočí. "Něco se ti nezdá?"

Pořád se usmívám a skousnu si ret. "Ne."

Dej mi pár let, lásko, a splním ti, co jsem slíbila.

82

Dneska Ashley ještě nezavřela pusu.

Ne... vážně. Nadechne se a zase spustí.

Kdybychom se věnovaly jiné činnosti, tak bych ji náležitě povzbuzovala.

Mlčky samozřejmě, protože můj jazyk by měl práci s... něčím jiným.

Jsem nestydatá holka.

"...práci."

Napůl zajímavé...

Poprvé za nějakou dobu se na ni skutečně soustředím. "Práci? Jakou práci?"

"Vnímala jsi něco z toho, co jsem říkala?"

"Ano."

Nelžu, slyšela jsem 'práci'.

Neoponuje mi, jen přikývne a pokračuje.

"Tak co na to říkáš, Spencer?"

"Na co?"

Povzdechne si. "Na tu práci."

Nemůžu mě přistihnout při lži, když jí technicky vzato lhát nebudu. "Ehm... myslím, že bys měla dělat to, co ti přináší radost, Ash," prohlásím upřímně.

Usměje se na mě a nakloní se pro polibek.

Rozhodně správná odpověď.

Ale odtáhne se až příliš rychle. "Díky, věděla jsem, že s tebou můžu počítat."

Olíznu si rty. "Kdykoliv, takže... co máme v plánu dělat odpoledne?"

Ve tváři se jí objeví zmatený výraz. "Odpoledne mám pohovor kvůli tý práci."

"Ty máš pohovor? Odkdy a proč jsi mi o tom neřekla dřív?"

"Vykládám ti o tom půl hodiny, věděla jsem, že neposloucháš."

Trochu mě to mrzí. Nechci, aby si myslela, že mě nezajímá, co má na srdci, protože mě to vždycky zajímá.

"Promiň, nechtěla jsem nevnímat."

Znovu si povzdechne. "To je dobrý, netrap se tím. Myslela jsi aspoň na něco hezkýho?"

V zamyšlení nakloním hlavu na stranu. "Nic konkrétního."

"Fakt? Žádný perverznosti?"

"Ne, čekala jsem na tebe."

Usměje se. "Jéé, to je hezký."

Pohladím jí po stehně a přitisknu se k ní. "Znamená to, že mi dáš?"

Zatváří se předstíraně znechuceně. "Jsi jako kluk. Polib mi zadek."

"Takovýhle věci říkáš schválně."

"Polib si zadek."

Usměju se, letmo ji políbím a pak z ní slezu a lehnu si na postel vedle ní.

"Ehm... proč jsi ze mě slezla?" zeptá se zmateně.

"Protože jsi mě nazvala vocasem a řekla mi, ať z tebe slezu?"

"Cože? Nenazvala jsem tě vocasem, Spencer."

"Řekla jsi 'jsi jako kluk, polib mi zadek'."

Pozvedne obočí, aby mě popohnala k pointě.

Zvednu svá obočí. "...to je ono."

Stáhne hlavu. "To je ono? Spence, jak jsi z 'jsi jako kluk' vydedukovala, že tě nazývám vocasem?"

"Jednoduchej závěr."

"Jo, no, neměla bys dělat ukvapený závěry."

Vzpomenu si na epizodu Buffy, kterou jsem ji předtím donutila zkouknout. "Nedělám. Udělala jsem malý krůček a závěry přišly samy."

Snaží se neusmát. "Originální."

Usměju se. Ruce mám na ňadrech a škrábu se.

"Páni, Spence... přitažlivý."

"Nemůžu za to. V čem jsi mi vyprala oblečení? Od tý doby mám svědivku."

"Myslím, že máma přešla na jinej prášek, promiň."

Dál se škrábu. "Nemůžeš za to."

"Proč si ji nesvlečeš?"

Nakloním se a políbím ji na čelo. "Jsi moc chytrá."

"A ty na sobě máš pořád tu podprsenku... sundej si ji."

Uculím se nad jejím příkazem, sundám si pod tričkem podrsenku ve Flashdance stylu jako Jennifer Bealsová a odhodím ji na zem.

"Proč sis nechala tričko?"

"Protože to jsi nevyprala. Společnou jsme měly jenom jednu pračku, tohle tričko prala Paula bez tvýho hobitího pracího prášku, na kterej jsem alergická."

Obrátí oči v sloup. "Jak myslíš."

Trochu se otočí a natáhne se pro něco na nočním stolku... nevidím, co to je, ale panebože, dneska se jí nádherně napínají břišní svaly.

Otočí se zpátky ke mně a v ruce má čokoládovou sušenku. "Chceš?"

"Ano, prosím," hlesnu a lehnu si na ni horní polovinou těla. Sušenku mačkám mezi námi a začnu se činit na jejím krku.

"Spencer," slyším a cítím ji říct o minutu nebo tak později.

Nepřestanu. "Mmm?"

"Mám ruku celou od sušenky."

Zarazím se, s úsměvem na ni pohlédnu a nakrátko se z ní zvednu, aby mohla vytáhnout ruku, kterou má od čokolády.

Ashley si zvedne ruku k puse, aby ji olízla, a já ji nazastavím. Znám ji dost dobře, abych věděla, co udělá dál.

Zarazí se a téměř stydlivě mi ruku nabídne. "Nechceš ji olíznout?"

Snažím se na ni neusmát, ale nemůžu si pomoct a usměju se.

"Dobře víš, že tě chci lízat pořád, Ash."

"Jsi oplzlá holka," směje se.

"Vždycky," je vše, co řeknu, než si dám její ruku k ústům, ulíznu jí ze strany zápěstí a pak se k němu přisaju, abych jí dostala z kůže kousky čokolády.

Jak jsem předem věděla, chutná moc dobře.

Další v pořadí je bříško její dlaně a při jeho olizování a sání si dávám na čas. Zakončím to něžným polibkem.

Pátrám jí na ruce po případné další čokoládě a najdu ji na kloubu prstu. Přiložím na něj rty a olíznu ho jazykem.

"Mmm," odtáhnu se a pustím jí ruku, "čokoládová Ashley je moc dob-" Když spatřím její výraz, zarazím se. "Budeš blinkat?" zeptám se vážně a znepokojeně.

"Ne, budu tě šukat."

Zazubím se. "Ashley, odkdy jsi tak sprostá? Říká se milovat."

"Ty máš tak co říkat, miláčku, máš tu nejnevymáchanější pusu, co znám."

Zamračím se. "Říkala jsi, že máš mou nevymáchanou pusu ráda."

"Mám tvou nevymáchanou pusu ráda, když mlčí."

"Jsi dneska nějak rozjetá, nutíš mě sundat si podprsenku a teď mi říkáš, abych sklapla. Já se tak nikdy nechovám."

Pozvedne obočí. "Každej den je jedna z prvních věcí, co mi řekneš, 'pojďme sexovat'."

"Lhářko."

"Zapomeň... je to tak." Tváří se frustrovaně. "A bože, jenom ty by ses hádala, když se tě snažím svádět."

Usměju se a skousnu si ret. "Nenazvala bych to sváděním, jenom jsi řekla, že mě budeš mukat."

Zasměje se. "Máš najednou vadu řeči? Co je proboha mukat?"

"Milovat lomeno šukat," řeknu, jako by se to rozumělo samo sebou.

Znovu se zasměje. "Jsi ta nejdivnější a nejblbější blbka, co jsem kdy potkala."

Usměju se na souhlas. "Ale stejně mě absolutně zbožňuješ, že jo?"

"Vždycky."

Nahodím přihlouplý úsměv.

"Hele, Ash... ty prsa mě nějak pořád svědí, možná by ses měla podívat, jestli je s nima všechno v pořádku."

Vyhoví mi. Vklouzne mi rukama pod tričko, vyjede mi nahoru po břiše, přes žebra a pak pevně přiloží ruce na má ňadra.

Rajcuje mě to...

"Spencer, jsi-," uslyším říct Paulu, která se náhle zjeví ve dveřích.

Ashleyiny ruce nikdy neopustily mé tělo tak rychle a myslím, že jsem ji nikdy neviděla takhle rudou.

"Neumíš klepat?" zeptám, zatímco z Ashley slézám.

Mluví klidně... jako by právě nepřistihla Ashley, jak mě ošahává. "Omlouvám se, zlatíčko, Christine říkala, že můžu jít nahoru a-" Přeruším ji.

"Počkej, počkej... Christine?"

Pohlédne na mě, jako bych byla natvrdlá. "To je Ashleyina matka."

Věnuju jí stejný pohled. "To vím, proč jsi tady a bavíš se s Christine?"

"Jdeme na oběd."

Koutkem oka věnuju Ashley pohled. Tohle smrdí průšvihem.

"Proč jdeš na oběd s mámou mé přítelkyně?"

"Jen jsem chtěla oslavit, že jste konečně překonaly tu hloupou hádku."

Měla jsem to vědět.

"To bylo... před miliónem let."

"Ne tak docela, Spencer."

"A dokonale jsme se usmířily," uculím se na Ashley tak, aby to Paula neviděla, "viď, Ash?"

Ashley téměř zatne čelist a varuje mě pohledem, abych to před matkou nerozváděla. "Ano, usmířily jsme se," řekne čistě pro Pauliny uši.

Usměju se její reakci a protáhnu se. "Nechceš si zahrát kulečník, Ash?"

Opět se ozve Paula. "To je hezký nápad, Spencer, odpoledne vám při něm hezky uteče."

Ano, to uteče.

"Myslím, že máš pravdu, mami."

"Spencer," varuje mě Ashley tónem, o kterém vím, že ho Paula nepozná.

Opět se obrátím na Paulu. "Ashley vůbec neumí prohrávat, když jsme hrály kulečník naposled, řvala jako na lesy, protože jsem vyhrála." Uculím se na Ashley. "Viď, Ash?"

Opět varovně zatne čelist. "Pamatuju si, že jsi taky křičela, protože tágo odmítalo poslat tu druhou věc do díry."

"Á, vy dvě," přeruší nás Paula, "zbožňuju vás."

"Já se taky zbožnuju, viď?" obrátím se na Ashley.

Ashley se obrátí na Paulu. "Ó ano, nenašla byste nikoho, kde miluje Spencer víc než Spencer," řekne trochu sarkasticky.

"Dobrá, no, máme rezervaci, takže se uvidíme později, děvčata," řekne Paula, zamává rukou a je pryč.

Otočím se ke kočce vedle mě. "Kde jsme to byly?"

Ukáže na podlahu. "Ty jsi byla támhle."

"Cože?"

"V poslední době každý odpoledne prospíš, jako bys byla dítě, a tady dneska spát nebudeš."

Ve tváři se mi zračí zmatek. "Jsi hrozně bipolární."

"Tvá matka mě zrovna přistihla s rukou pod tvým tričkem a ty ses mi ani nepokusila pomoct, mluvila jsi o kulečníkových stolech."

Vypadá frustrovaně a pořád zahanbeně.

Sexy?

Slabé slovo.

"Dneska si nezdřímnu, chci být s tebou," řeknu upřímně.

"Nemůžu, Spence, ne po tom, co nás Paula načapala."

Trucovitě ohrnu spodní ret, věděla jsem, že to řekne, a položím si hlavu zpátky na její hruď. "Pozdějc si ale zamukáme, že jo?"

Cítím a slyším ji se zasmát. "Jo, pozdějc si zamukáme."

Ashley tu práci dostala.

Věděla jsem, že je můj miláček šikulka.

Fajn... takže opět dělá servírku, ale kdybyste ji viděli v pracovním stejnokroji. Ježíši.

Dneska začíná a já ji náležitě povzbuzuju.

"Bože, vypadáš v tom děsně sexy."

Tváří se nervózně. "To jsem v týhle chvíli slyšet nechtěla, Spencer."

"Vypadáš nádherně a zvládneš to, už jsi to dělala, vzpomínáš?"

Přikývne, ale vidím, že má pořád pochybnosti.

"Doufám."

"Zvládneš, slibuju," odmlčím se, "ale ještě jsi mi neřekla, proč chceš zase pracovat? Pokud něco potřebuješ, koupím ti to."

Zazubí se a já zařadím zpátečku. "Chci říct... pokud z toho taky něco budu mít, samozřejmě."

"Jasně, jasně."

Neunikne mi, že neodpověděla, ale nenaléhám na ni, nakonec mi to snad sama poví.

Zvednu její kabelku. "Pojď, miláčku, nechceš přijít pozdě, pokud to nebude kvůli tomu, že budeme sexovat."

Je v práci šest hodin a mně už se stýská, myslím, že nezdravě moc.

Sakra.

"Čau, Spence."

Na gauči zvednu hlavu. "Ahoj, Clayi," odpovím smutně.

"Vypadáš zadumaně, to nikdy není dobrý," vtipkuje.

"Jenom... přemýšlím."

"Proto jsem říkal, že vypadáš zadumaně," uchechtne se.

A mě to ani moc nenaštve.

"Stýská se mi po Ashley," přiznám.

"Tak proč jsi tady?"

"Protože je v práci."

"No a? Zajdi za ní," řekne prostě.

Panebože, on má úplnou pravdu!

Vyskočím a políbím ho na tvář. "Mám tě ráda!"

...a pak se cítím trochu divně.

Kurva.

Vypadá překvapeně a já nevím, co mám dělat... mám ho praštit?

Zazubí se od ucha k uchu. "Taky tě mám rád... můžu si vzít Pepsi?"

Jéé, teď ho chci poplácat po hlavě.

Tak to udělám. "Sni dál, bratříčku."

Vejdu dovnitř a okamžitě spatřím Ashley, jak roznáší talíře. Jde z ní na mě horko.

A myslím to doslova, je celá zarudlá a trochu zpocená a... panebože, musím přestat, jsme na veřejnosti.

Spatří mě a málem upustí talíře.

Přirozeně se zasměju a čekám na stůl. Čeká se jenom... patnáct minut?!

Tak dlouho na ni a kradmého francouzáka čekat nevydržím.

Neměla bych mít nějaké výhody, když spím se zaměstnankyní?

Ne? No, tak změňte pravidla.

Ashley ke mně přijde a předstírá, že se natahuje pro něčí jídelní lístek.

"Co tu sakra děláš?" zašeptá a s úsměvem pohlédne na člověka, který asi bude její šéf.

"Přišla jsem tě svést."

"Dostanu kvůli tobě padáka."

"Neblázni, přišla jsem si dát něco na zub," usměju se... ne zrovna nevinně.

"Přísahám, Spencer, že jestli řekneš cokoliv před mým šéfem, tak si na další," udělá ve vzduchu uvozovky, "mukání počkáš pěkně dlouho."

"Myslíš, že bych ti to udělala?" předstírám uraženou.

Chytne mě za ruku. "Jen... buď slušná."

"Vždycky jsem slušná."

Ashley přijde k mému stolu s roztomilou tužtičkou a bločkem a v očekávání na mě pohlédne.

"Řekni to," zasměju se.

"Jdi někam," rovněž se zasměje.

"Broučkuuu, prosím. Kvůli mně?"

Povzdechne si. "Co vám mohu nabídnout?"

Hystericky vyprsknu smíchy. "To bylo dobrý."

Usmívá se na mě, ale poznám, že je v rozpacích.

Pořád je sexy.

"Dám si..." Očima bloudím po jídelním lístku, ale nic mě nezaujme.

Dokud nevzhlédnu přes okraj lístku na její tělo. "To nejvíc sexy na jídelníčku."

Obrátí oči v sloup, ale vím, že se uvolnila. Kromě toho, že je v rozpacích z toho, že tu jsem, je také nervózní z prvního dne v práci.

"Jde ti to skvěle, miláčku. Přines mi jenom ledovej čaj a burger nebo něco, před hodinou jsem večeřela."

"Před hodinou jsi večeřela a chceš burger?"

Přikývnu a zavřu jídelní lístek. "Jo a nezapomeň na hranolky."

Zapisuje si mou objednávku... roztomile.

Co je? Ashley píše roztomile.

"Můžu se podívat?" ukážu na bloček.

"Proč?"

"Prostě proto."

Podá mi bloček a já jí vezmu tužku z ruky, změním objednávku a zase jí obojí vrátím. Zatímco čte nahlas, usmívám se.

"Jeden ledový čaj, jeden dvojitý burger, hranolky a... za deset minut mukání na záchodcích."

Říkala jsem, že... vypadá sexy?

83

Uplynulé tři týdny byla v té pitomé práci čtyři večery v týdnu.

Nudím se, chybí mi.

V duchu si povzdechnu.

"Proč vzdycháš?"

Podívám se na Ashley vedle sebe. "Nevěděla jsem, že to bylo nahlas... promiň," dodám smutně.

Položí ruku na mou a konejšivě mě hladí. "Co se děje?"

"Nic."

"Nevěřím ti."

Znovu si povzdechnu a nedospěle se zamračím. Cítím, že se Ashley vedle mě usměje.

"No tak, Spence, řekni mi, co se děje."

"Mám to dostat, víš, jaká bývám."

Přikývne. "Hrůzostrašná Spencer."

Napůl srdečně se usměju a přemýšlím, jestli bych ji dokázala přisvědčit, aby dneska do práce nešla.

"A smutná Spencer," dodá a na mé malé posteli se ke mně přisune blíž. "Nebuď smutná, broučku, přejde to."

"Já vím..."

"Kolik je hodin?" natáhne krk a podívá se na budík. "Sakra, brzy budu muset jít."

To mi moc nepomáhá, ale nechci být protivná, tak nic neřeknu.

"Takže... dáme si rychlý mukání?"

Nemám náladu ani na to... kromě toho, že nechci být bez Ashley, to opravdu mám dostat... bývám v té době dost šílená.

"Ne."

"Fakticky?"

Na jejím rameni přikývnu.

"Jsi si jistá, že je to jenom PMS, Spence? Nabídku na mukání jsi ještě nikdy neodmítla."

Opět nic neřeknu.

"Vyřízla sis jazyk nebo tak něco?" zkusmo zažertuje.

"Ash?" zamumlám jí do ramene.

"Ano?"

"Nemohla bys zavolat do práce, že jsi nemocná a dneska nepřijdeš?"

Trochu se posune a odhalí můj obličej, který jsem měla zabořený do jejího ramene. "Nemůžu tvrdit, že jsem nemocná, jsem tam teprve pár týdnů, nebude to vypadat dobře. Proč?"

Zavrtím hlavou. "Zapomeň na to, užij si to v práci."

Neřekla jsem to sarkasticky... řekla jsem to normálně.

"Spence, nebuď taková, řekni mi, co se děje. Vážně, protože nevěřím tomu, že jde jenom o PMS."

Vzdychnu a přesvědčuju sama sebe, že se nechovám jako malá.

"Chybíš mi, nikdy tu nejsi."

Opět se přisune, vezme mě za předloktí a přitáhne si mě ještě blíž k sobě, přičemž mi celou dobu hledí do očí. "Jsem tady."

Nebývám taková každý měsíc... bývá to pouze občas, ale tentokrát jsem ukázková emocionální hromádka neštěstí. Rozbrečím se.

"Na jak dlouho? Pět, deset minut? Třikrát hurá," zaskřehotám přes slzy, které mi Ashley utírá.

"Nebuď taková, broučku, víš, že to dělám jenom kvůli tobě."

"Co? Opouštíš mě?" řeknu nesmyslně.

"Neopouštím tě, jdu jenom do práce a nebude to trvat věčně, říkala jsem ti to."

"Proč to vůbec kvůli mě děláš? Nepotřebuju nic kromě tebe."

Usměje se tomu. "Říkala jsem ti proč. Chci to koupit, aniž bych použila kreditku, co mi dala máma, chci to koupit za svý peníze."

"A co je to to? Jsi děsně tajemná a já hádanky nesnáším."

Ehm... to bylo trochu hloupé. Pardon.

Snaží se skrýt usměv a daří se jí to... ale mně to nestačí, stejně ho vidím. Působí jako velká facka do mé PMS tváře.

"Můžeš se na mě přestat usmívat, Ashley, jdi si do práce, jestli fakt chceš bejt tam."

Tyhle okamžiky mívám často, kdy mi pusa něco říká a hlava říká něco jiného.

Právě mi řekla něco moc hezkého a já jí to v podstatě omlátila o hlavu.

Znovu se podívá na budík. "Spence, prosím, nechci tě tu takhle nechat."

Jedna má část ji za to chce políbit a druhá část to nechce vůbec slyšet.

Vyhraje rozumná část. "Promiň mi to... nemám dneska vůbec náladu, uvidíme se pozdějc."

Podle všeho se jí ulevilo, že jsem to řekla, ale pak se zatváří omluvně. "Uvidíme se zítra."

To je prostě... paráda. Fakt úžasný.

"Proč?"

"Dneska budu dělat přesčas."

Hledím jí do očí. "Tak to se asi uvidíme až zítra."

Trochu nejistě přikývne a vtiskne mi cudnou pusu na rty. "Po práci ti zavolám, slibuju."

"Ne, to je dobrý, vím, že budeš unavená," řeknu v pokusu ji od toho odradit.

Budu mít buď tu nejhorší možnou náladu nebo... tu nejhorší možnou náladu. A nechci být dál protivná, protože v téhle chvíli jsem jedna velká ubulená protiva.

"Nikdy nejsem tak unavená, abych ti nezavolala, Spence."

Přikývnu. Ashley vstane z postele, dojde na druhou stranu a dotkne se mé ruky. "Takže pozdějc?"

"Zvednu to."

"Miluju tě." Odejde, než mám šanci jí říct totéž, za což si v duchu vynadám.

Občas si přeju, abych byla chlap.

Otočím se na posteli a cítím ji tam, kde ležela. Je mi z toho opět do pláče... pořádného.

Ashley sice bývá v tomhle období v měsíci taky protivná, ale já se kvůli tomu cítím mnohem hůř... nebo si to alespoň říkám.

Nechala dveře do mého pokoje otevřené a při mám dnešním štěstí v nich stojí Glen.

"Hele, ségra, proč byla ta tvá kočka při odchodu z domu tak skleslá? Máš bokovku?"

Přestanu zadržovat dech a vydechnu. "Glene, jestli vstanu a dojdu ke dveřím, postarám se, aby ses nikdy nemohl rozmnožit."

"Alespoň mi řekni, že je ta druhá holka sexy."

Přemůže mě vztek a vyskočím z postele. Glen se rozběhne do svého pokoje.

Kretén.

A já jsem kretén. Bože, nedokážu být milá ani na osobu, kterou nejvíc miluju.

Pomilionté vzdychnu, zvednu telefon a vytočím Ashleyino číslo. Zvedne to po třetím zazvonění, ale nenechám ji promluvit.

"Taky tě miluju," řeknu a pak zavěsím, abych neměla šanci to zvorat.

Menstruace je za mnou, díkybohu.

Od toho večera navštěvuju Ashley v práci skoro pokaždé. Samozřejmě tam nejsem celou směnu, ale dost dlouho na to, abych si na hodinu zabrala stůl a usmála se na ni pokaždé, když jde kolem nebo k mému stolu.

Za to, že vypadá tam roztomile, jí samozřejmě dávám dýško.

Ale až doma... v posteli.

S námi je to tak, že obvykle máme menstruaci týden nebo tak od sebe a já okamžitě poznám příslušná znamení.

První znamení. Vždycky spí zachumlaná pod dekou, ale když to má dostat, deku odkopává.

Zadruhé. Je sprostá... mnohem víc.

Zatřetí. Když mi chce říct něco uštěpačného, podupává si nohou... a pak podupávat přestane a řekne to.

Začtvrté. Svírá čelist tak, že jí víc vystoupí lícní kosti. Je to hodně sexy, ale udělala jsem chybu a řekla jí to během změny nálad a... nebylo to hezké.

Je toho víc, ale nebudu vás se všemi obtěžovat.

Vejdu do kuchyně. "Co děláš?"

Nemá přívětivý hlas. "Řekla jsi mi, abych ti udělala sendvič."

"Dělala jsem si srandu, udělám si ho."

Zezadu k ní přistoupím a opatrně jí z rozkošné ruky vezmu nůž na máslo.

Plátek toastového chleba, který držela, mrští na podlahu a ozve se zvláštní plesknutí... je to docela k smíchu.

Až na výraz v jejím naštvaném obličeji. "Jasně, já všechno připravím, ale zásluhy připadnou tobě... to jsi celá ty."

Nervózně těkám očima po místnosti. "Ehm... promiň? Udělej ho?"

"Ne, nechci ho dělat."

"Tak proč házíš chleba na podlahu, co ti udělal?"

Snažím se ji namíchnout... ale neměla bych.

Ano, pořád jsem mrcha.

"Přestaň se mě snažit naštvat, nefunguje to."

Ale funguje.

"Nesnažím se."

"Nezájem, uhni. Udělám ti ten zatracenej sendvič." Posune se vedle mě a bokem mě odstrčí, abych se jí klidila z cesty.

Skryju úsměv. "Já ho udělám."

"To určitě. Já tu byla první, takže ať se ti to líbí nebo ne, udělám ho já." Vytrhne mi nůž z ruky, vyndá další plátek chleba a zlostně ho začne natírat burákovým máslem.

Skousnu si koutek rtu a snažím se nerozesmát jejímu stále nepobavenému a naštvanému výrazu.

Ježíši, přidává další vrstvu...

"To stačí, Ash."

"Ne, nestačí."

Na chlebu je asi centimetr burákového másla.

Ponoří nůž do sklenice, vytáhne ho a přidá na chléb další burákové máslo.

"Ashley, vážně... myslím, že to stačí."

Nepřestane. Dojdu k ní a dám ruce na její, abych ji přiměla přestat, čímž to ještě zhorším.

Burákové máslo, které bylo pořád na noži, protože na chlebu už na něj nebylo místo, z něj odletí a dopadne na podlahu. Ashley zvedne ruku a frustrovaně s ní máchne. "Bože, proč musíš vždycky všechno zničit, ani mě nenecháš udělat ti pitomej sendvič!"

Ježíši, začínám se bát.

Na znamení kapitulace zvednu ruce. "Polož ten nůž."

Nedívá se na mě moc přívětivě. "Bojíš se, že tě umásluju k smrti?"

Vím, že nechce být protivná, stejně jako jsem nechtěla být já.

"Pojď, udělám ti čaj nebo něco."

"Nechci čaj."

"No, budu ho dělat."

Zatne čelist. "Fakt mě štveš."

Momentálně to ignoruju. "To ty se chováš šíleně a já vím proč, takže by ses měla posadit a dovolit mi udělat ti čaj."

Posměšně se zasměje. "Ani se nesnaž mi říkat, jak se cítím, Spencer."

Bezva, obranná fáze.

"Nesnažím, miláčku, jenom chci, aby ti bylo líp."

Zvedne sendvič s kopou burákového másla. "Fajn, sněz ho."

Uplynulých pár dní se pro mě neustále snaží všechno dělat, ale zároveň se chová... z nedostatku lepšího slova, protivně.

"Nemůžu ho sníst, je na něm moc másla."

"Sněz ho."

"Řekla jsem, že je na něm moc másla," zopakuju.

"Dala jsem si s ním práci. Sněz ho."

"Ashley..."

Hodí sendvič na linku a otočí se ode mě. "Jak chceš, nejez ho. Mně je to fuk."

Nemůžu uvěřit, že se hádáme kvůli blbému sendviči.

Přistoupím k ní a dám jí ruce kolem pasu, přičemž ignoruju, že se po mém dotyku napnula. "Omlouvám se, nechci, abychom se kvůli tomu hádaly."

Myslela jsem, že se uklidní, nebo alespoň bude mlčet.

Ale není to tak. Odtrhne ze sebe mé ruce a odtáhne se ode mě. "Takže se můžeme hádat, jen když ti to vyhovuje? Když se rozhodneš být mrcha, musím to přijmout, ale naopak to neplatí?"

Vůbec nevím, co na to mám říct, tak se jen natáhnu pro její ruku. "Ash..."

Ucukne. "Ne... nedotýkej se mě."

"Proč ne?"

"Protože to nechci."

"A máš k tomu nějaký důvod?" zeptám se pomalu.

Zavrtí hlavou. "Ani nechci být v tvý blízkosti, odcházím."

Fajn, přiznávám, že jsem minulý týden nebyla zrovna milá, ale takováhle určitě ne.

"Co je to sakra s tebou?"

Zdá se, že je jí do pláče, a to rozesmutní i mně.

"Ashley, pověz mi to, ano? Mrzí mě, jestli jsem udělala něco, čím jsem tě naštvala, víš, že schválně bych to nikdy neudělala, miluju tě."

Zavře oči. "Přestaň, nechci to teď slyšet."

To bolí.

Ale nic neřeknu, jen na ni hledím a čekám.

Polkne a já už dál mlčet nedokážu... nepatří to k mým silným stránkám. "Omlouvám se. Nevím, co dělám špatně, ale už pár dní se chováš divně, prosím tě, řekni mi, co jsem udělala, abych to mohla napravit."

"Nechci, abys to napravila."

Nevím, co to znamená.

"Co tím chceš říct?"

"To, co jsem řekla."

Zhluboka vydechnu, snažím se zůstat v klidu, pokud budeme naštvané obě, nic dobrého z toho nevzejde.

"Prosím, mluv se mnou."

"Proč jsi to udělala?" zeptá se náhle.

"A co?"

"Ty víš co."

Nevím.

"Nevím, o čem mluvíš, Ash."

Podle toho, jak dýchá, se každou chvíli rozpláče.

"Ty víš, o čem mluvím. Proč jsi nás musela zničit?"

Pořád netuším, co tím myslí, a rychle si projdu několik možností, které by ji přiměly to říct, a zarazím se u jedné.

"Mluvil s tebou Glen? Plácá kraviny, Ashley."

"Ne, Glen se mnou nemluvil," řekne dost hlasitě.

"Dobře... dobře," odvětím jemně. Nechci, aby odešla.

Teď pláče a hlas má tichý. "Proč jsi mě k tomu donutila?"

Pohnu se směrem k ní a ona ustoupí. Podle zvuku, který vydá, chtěla něco říct, ale uvízlo jí to v krku.

Chci se jí zeptat, co tím myslela... ale nemůžu. Nedokážu říct nic.

Ráno si dala dvouhodinovou přestávku z tří dnů divných nálad, ale teď... teď je to zpátky v plné síle a já opravdu nevím, co to způsobilo.

Chci vědět, proč mě viní za něco, o čem nemám nejmenší tušení.

Tak se jí zeptám.

"K čemu jsem tě donutila?" zeptám se klidně.

Nic neříká, jen pláče.

Znovu se pohnu směrem k ní a zopakuju svou otázku. Opět přede mnou ustoupí.

"Přestaň se mě na to ptát."

"Tak mi odpověz."

Neodpoví.

Otočím se a vydám se od ní pryč. Nejspíš bych neměla, ale očividně mě u sebe nechce.

Když ležím na posteli, uslyším prásknutí domovních dveří a zavřu oči.

Chci jí říct, že mě to mrzí, ale nevím ani co.

Usnula jsem až po druhé hodině v noci a myslím, že teď není o moc víc.

Ashley se ke mně pod dekou tiskne. Netuším, jak se sem dostala, aniž by mě vzbudila.

Pláče a šeptá, že se omlouvá.

Nevím přesně, za co se omlouvá, ale nikdy se nedokážu chovat netečně, když je smutná, tak kolem ní dám ruce a pevně ji obejmu.

Je studená, trochu se třese a já kolem ní víc přitáhnu deku.

Neřeknu jí, že je to dobré, protože nevím, jestli je. Nevím, proč se takhle chová, nevím, k čemu jsem ji donutila.

84

Když Ashley zjistila, že nespím, přisunula se blíž. Neodstrčila jsem ji. Svírala mě tak silně, že jsem uvažovala o tom, že jí řeknu, aby mě pustila.

Ale neřekla jsem to. Nikdy bych jí nemohla říct, aby mě pustila. Ať mě radši bolestivě svírá, než aby se mě nedotýkala.

Nemluvily jsme. Částečně kvůli tomu, že jsem nevěděla, co mám říct, a částečně kvůli tomu, že jsem necítila potřebu mluvit, ne v té chvíli. To, že jsem ji objímala, bylo výmluvné dost.

Myslím, že jsem znovu usnula až někdy nad ránem, a vím, že Ashley taky nespala. Poznala jsem to podle jejího dechu a slz, které mi pořád kapaly na rameno. A pokud se z ní najednou nestal úplný idiot, tak díky tomu, že jsem jí hladila ruku, taky věděla, že jsem dlouho neusnula.

Nechtěla jsem usnout, ale ať už jsme na tom jakkoli, když jsem tak blízko Ashley, vždycky mě to natolik uvolní, že je po nějaké době těžké neusnout.

Když jsem se vzbudila, nebyla tam.

Pochopitelně jsem se probudila později, než bych se probudila obvykle, a všichni už odešli z domu.

Všichni kromě Ashley.

Myslela jsem, že odjela, její auto před domem nestálo, ale když jsem po sprše sešla dolů, byla tam.

Jsem si jistá, že kdybych se podívala do zrcadla, vypadala bych jako zombie nebo tak něco. Ani sprcha mi nepomohla, a aby byl ten den *ještě* lepší, nemůžu najít své oblíbené tričko.

Poznali jste někdy, že je někdo v místnosti, aniž byste ho viděli?

Jako by byla místnost plnější nebo něco, což zní trochu hloupě, protože ona plnější je, ale je to zvláštní... jako byste cítili energii toho člověka?

Každopádně vím, že tam Ashley je, a když zahnu za roh, spatřím ji spát na gauči. Na sobě má mé oblíbené tričko.

Mate mě. Slabé slovo? Rozhodně.

Spí, ale nezdá se, že by spala dobře, mračí se.

Dojdu k ní a posadím se na podlahu co nejblíž ke gauči, přímo před Ashley, dost blízko na to, abych cítila teplo jejího těla.

Opatrně jí odhrnu spadlý pramen vlasů a nechávám ruku jemně přiloženou na její tváři. Neunikne mi, že její zamračení zmizelo.

Neusmívám se na ni, nemůžu. Pořád nerozumím hodně věcem. Jen... se na ni dívám.

Kdybych tvrdila, že jsem nepřemýšlela o tom, co včera říkala, lhala bych.

Nepřestala jsem na to myslet.

Z větší části tomu nevěřím, ale jedna moje malá otravná část mi říká, že ta možnost existuje.

A ta část mě dusí.

Uplynou minuty a vím, že se během nich probudila. Má pořád zavřené oči, ale nespí. Ví, že když oči otevře, sundám ruku z její tváře a odtáhnu se.

Stále se jí dotýkám i kvůli sobě, díky tomu ta má hloupá část na chvíli mlčí, a vše, co cítím, je Ashley a všechno, co představuje. Na okamžik zavřu oči. Nezavřu je najednou, víčka se mi pomalu přibližují k sobě a v hlavě se mi přehrávají nahodilé vzpomínky. Vím, že se na mě teď dívá, propaluje očima mé zavřené.

Ztěžka polknu a pomalu otevřu oči. Dostane se mi jejího upřeného pohledu, který jí nekonečně dlouho oplácím. Nevím, kolik času *skutečně* uplynulo, ale tak to cítím. Jako věčnost.

Začnu jí odtahovat ruku z tváře, ale náhle mě jemně chytne za zápěstí, aby mi v tom zabránila, a já nevím, co si mám počít. Nevím, jestli tam mám ruku nechat, nebo ji odtáhnout, jak jsem měla původně v úmyslu.

Výraz v její tváři to rychle rozhodně za mě, nechávám ji tam.

Zdá se být ohledně něčeho na vážkách a já nevím, o co jde. Posledních pár dní jsem si skutečně myslela, že se chová jinak kvůli menstruaci. Bůh ví, že můj mrchometr občas překročí stupnici, a přiznejme si, že k tomu občas nemám žádný důvod.

"Spence...," přeruší šeptem ohlušující ticho.

"Copak?" rovněž zašeptám.

Dokáže tichým hlasem hlesnout: "Jsi moc daleko."

Chci to... ale nevím, jestli můžu.

Pohladím jí palcem jemnou pokožku nad lícní kostí. "Jsem tady."

"Potřebuju tě blíž."

Nepohnu se hned. Trvá dlouhých deset sekund, než získám vládu nad svým tělem, a lehnu si na místo, které pro mě Ashley právě udělala posunutím dozadu na gauči.

Nedotýkám se jí, ležím na boku a ruce mám složené před sebou, milimetry od Ashley.

Pohlédnu jí do očí a málem se v nich utopím.

Rozplete mi ruce, dá si jednu kolem pasu a pak si mě přitáhne k sobě. Tak blízko, že opět cítím, jak se chvěje, zatímco mě téměř mačká.

Snad jí uklidním hlazením po zádech. Nelíbí se mi vidět ji takhle, ať už se chovala jakkoli. Mohla by mi zlomit srdce a všechno, co bych chtěla udělat, kdybych ji viděla plakat, bylo ji držet.

Chci se jí zeptat, co se děje, ale ticho přede mnou prolomí její hlas.

"Řekni mi, že mě miluješ."

A bez ohledu na všechno se to, že ji miluju, nezměnilo. Ani trochu.

Pořád jí hledím do očí. "Miluju tě."

Sevře čelist tak, jak to dělá, když se snaží nebrečet, a já cítím potřebu ji utišit.

"To nic, neplakej," pronesu tiše, zatímco Ashley sklopí zrak, aby se vyhnula mému pohledu.

Když to uslyší, opět ke mně vzhlédne s bolestným pohledem v očích, který jsem ještě nikdy neviděla. Zatímco jí přijíždím prsty nad silně bušícím srdcem, oči se jí naplní slzami. "Strašně se omlouvám."

Mé silně bijící srdce přeskočí na šíleně bušící srdce a klidné dýchání se začne měnit v mírně nevyrovnané.

Nedokážu mluvit, aniž by mi nepřeskočil hlas, tak šeptám.

"Za co se omlouváš?"

"Za všechno."

"Co je všechno?" zeptám se opatrně.

"Že jsem tě z toho vinila, že jsem s tebou tak mluvila."

Přikývnu na znamení, že jsem ji slyšela a že ji to nemám úplně za zlé.

Má ruku na mé hrudi a vím, že cítí mé bušící srdce, zatímco se připravuju zeptat se na to, co jsem chtěla vědět.

Mám pocit, jako by mi srdce bylo v různých částech hrudi.

"Z čeho jsi mě vinila?"

Přitiskne mi ruku na hruď silněji. "Ze všeho."

Hlas nemám hrubý, ale také ne úplně mírný. "Přestaň mluvit v hádankách, Ashley. Tohle teď nepotřebuju, ano? Potřebuju, abys ke mně byla upřímná."

"Promiň."

"Neomlouvej se... jenom se mnou mluv. Vždycky se mnou můžeš mluvit."

Přikývne na souhlas. "Já vím."

Teď mám hlas mírný. "Tak se mnou mluv."

Krátce a pomalu zavrtí hlavou. "Nemůžu."

"Proč?"

Vydá zvuk, který člověk vydá, když se snaží držet emoce na uzdě, ale nemůže si pomoct a něco z nich mu přesto unikne.

Zkusím to znovu. "Ash..."

Zavrtí hlavou a na tvář se jí vyřinou čerstvé slzy. "Nemůžu, Spencer. Nenuť mě k tomu, prosím."

"*Co* mi nemůžeš říct? Snažím se být trpělivá, Ashley, ale nutíš mě myslet si věci, který si myslet nechci. Musíš se mnou mluvit. Prosím..."

"Co si myslíš?"

Naskočí mi rozhovorová husí kůže... a vím, jak hloupě to ve skutečnosti zní, ale znáte to napětí, když musíte někomu říct něco, o čem víte, že vás to bude bolet, nebo musíte vyslechnout něco, co vás roztrhá na kousky? ...tak mé tělo občas reaguje.

"Ty víš, co si myslím."

"Co si myslíš?" zopakuje.

I teď si nejsem jistá, jestli to mám říct nebo ne. Vím, že je to logický závěr založený na jejím chování, ale skutečně to vyslovit nahlas? To je něco jiného, něco úplně jiného. A dostat ta slova z krku? Téměř nemožné.

"Spencer, řekni mi, co tě nutím si myslet."

"Takže ty se přede mnou uzavírat můžeš, ale já ne?"

"Neuzavírám se před tebou," oponuje.

"Mám na to jinej názor."

Opět se mračí. "Není to tak vždycky?"

Zavrtím hlavou. "Ash, nestáčej to na mě, teď nemluvíme o mně, mluvíme o tobě."

Její výraz se změní a vím, že ji to mrzí.

"Omlouvám se."

"Já vím."

"Ale... nemůžu, nedokážu to říct."

Teď brečím. Usilovně se snažím nebrečet, ale jen to tím zhoršuju.

Zpevní své objetí. "Neplač, bože, lásko... prosím neplakej."

"Proč jsi to udělala?" zeptám se náhle a přeskočí mi hlas.

"Měla jsem zlost, Spence... nepřemýšlela jsem."

Ubližuje mi a vím, že to nejspíš nemá v úmyslu, což to ještě zhoršuje.

Pořád brečím. "Prosím, buď ke mně upřímná. Udělala jsem dneska všechno, co jsi po mně chtěla... dneska, kdy dokážu myslet jenom na to, že spíš s někým jiným."

Bolelo mě to vyslovit, strašně to bolelo.

Ale výraz na její tváři mě zabolí ještě víc.

Vím, že jsem si mýlila.

Úplně jsem se mýlila.

A teď nevím, co dělat... nevím, co říct.

"Myslíš si, že bych to udělala?"

Její výraz mě připravil o hlas.

"No? *Myslíš*?" zvedne hlas, posadí se a přeruší tak kontakt našich těl.

"Co jsem si měla myslet, Ashley? Chovala ses jinak, byla jsi jako ochotná služka. Snažila ses pro mě všechno dělat, ještě než jsem vůbec něco řekla. Tvý nálady byly... míň než dobrý a to, co jsi včera říkala, co jsem se měla sakra myslet, že jsi rozlila mlíko?" zeptám se trochu sarkasticky.

"Ne."

"Tak mi řekni, co jsem si měla myslet. Pověz mi to, protože mě docházejí nápady."

"Měla sis myslet, že umřel," prohlásí bezemočně.

Jsem si jistá, že kdyby tohle byl kreslený seriál, visely by mi oči z hlavy.

Než se vůbec můžu pokusit promluvit, zeptat se jí kdy a jak a proč mi to neřekla dřív, vstane z gauče a zajde do kuchyně.

Bere si hrnek. "Fakt potřebuju kafe, v noci jsem se moc nevyspala."

Stojím za ní. Neotočí se, aby se na mě podívala. "Dáš si taky, že jo? Vím, že jsi v noci nespala, asi jsi dost unavená."

Natáhne se pro další hrnek a já k ní dojdu, jemně jí ho vezmu z ruky a nechám ruku položenou na její.

"Ashley..."

"Ne."

"Ale měly bychom-"

"Ne, nepotřebuju a nechci o tom mluvit."

Lže.

Druhou ruku natáhnu k její paži, jemně kolem ní dám prsty a hladím jí palcem kůži v jeho blízkosti. "Ash, proč jsi mi to neřekla?"

"Fakt potřebuju kafe, Spence."

"Udělám ti ho."

"Ne, já ho chci udělat."

Nehádám se s ní. Poodstoupím a sleduju, jak se snaží nasypat kafe do hrnku. Vzhledem k třesoucí se ruce je to pro ní téměř nemožné.

Zavře oři a skousne si spodní ret. Nejspíš se v duchu proklíná za to, co považuje za nemotornost.

Rychle rozsypané kafe utřu. "To je dobrý, nech to na mně."

Nedává si do kafe mléko, tak se nenabídnu, že jí ho vyndám z ledničky.

Zkusí to znovu, a když spatřím, jak opět zvedne třesoucí se ruku, postrčím hrnek blíž k ní, aby tentokrát kafe skončilo v hrnku.

Cukr tam dokáže dát bez větších obtíží, hodně pomáhá, že má hrnek blíž k sobě.

Ashley je zručná, ale když je na tom takhle, rozhodně jí nalévat rozlévat vařící vodu.

"Udělám to," sdělím jí jemně.

Hlas má sotva slyšitelný. "Zvládnu to, to je dobrý."

"Prosím."

Poodstoupí trochu stranou, abych měla místo na nalití vody, aniž bych ji rozlila. Stojím u ní dost blízko, abych cítila její bok na svém.

Zamíchám kafe lžičkou a hrnek jí podám. "Ehm... je horký, tak ho ještě nepij," pronesu hloupě.

Začne se na mě usmívat, ale já jí úsměv oplatit nedokážu. Vím, že její není skutečný, protože jí ho nevidím v očích.

Stejně rychle jako se její úsměv objevil, zase zmizí. A teď se na mě jenom dívá.

Cítím se nahá.

Položí mi jednu ruku na krk a druhou mi vplete do vlasů za uchem. Posunuje ji dozadu, až mě drží za zátylek a přitáhne si má ústa ke svým.

Není jemná, je drsná. Je tak drsná, až téměř cítím krev.

Polibek jí oplácím. Rty a jazyk se činí na jejích.

Bolestivě mi zatahá zuby za spodní ret. Pak ho uvolní a nekonejší ho, zaboří mi prsty hlouběji do kůže a přitáhne si mě k sobě.

Neříkám jí, že to bolí. Ještě ne.

Ale nechci mít v dosahu hrnek s vařícím kafem, tak se jí pokusím od sebe odstrčit, nechci aby se opařila.

Nenechá se odstrčit, otočí nás, zatlačí na mě a začneme couvat.

Narazím do něčeho studeného a okamžitě poznám, že je to lednička.

Strčí nohu mezi mé a rukama mi pod tričkem drsně zkoumá tělo.

Ústa má na mé krku, silně saje, silněji, než jsem kdy cítila.

"Ash..."

Přejede jazykem přes bolestivou vznikající modřinu a krátce na to mám její jazyk zpátky v puse, čímž mě dokonale umlčí.

Její ruce se mi pod tričkem usadí v pase a na okamžik mám za to, že přestane, ale opět mě sevře, přitáhne si mě nemožně blízko k sobě, přesune mi ruce na záda a zaryje mi prsty do kůže. Bolí to.

Zasténám a vymaním se z polibku. Zamění to s rozkoší a opět skloní ústa k mým.

Líbáme se. Přesune ruku pod mou sukni a rychle zamíří ke kalhotkám.

Bezpochyby vím, že nic nezmůže, nejsem ani náhodou připravená.

Tentokrát ji chytnu za zápěstí, odtáhnu jí ruku a otočím hlavu, aby mě přestala líbat.

Vypadá zmateně a mračí se. "Proč jsi přestala?"

"Bolelo to."

Nechtěla jsem to říct, ale kdybych to neřekla, tak by se nenáviděla ještě víc.

"Promiň," vyhrkne, "jsi v pořádku?"

"Jo," trochu zavrtím hlavou," Ash, myslím, že si musíme-"

"Ne."

"Ashley."

"Spencer, řekla jsem, že nechci, tak... nech to být."

Kéž bych mohla.

"Je to v pořádku, víš?"

"Co je v pořádku?"

"Že tě to bolí, že se zoufale snažíš, aby to nebolelo, ale nemůžeš si pomoct. Je to v pořádku. Nemůžeš to v sobě potlačovat, lásko, musíš si ode mě nechat pomoct."

Sevře ruku u boku v pěst, ale vím, že ji nepoužije, jen se snaží vyjádřit *něco*.

"Byl to tvůj otec, chápu to, Ashley."

Nesouhlasně zavrtí hlavou. "Nic nechápeš."

"Co nechápu?"

Opět se rozpláče. "Dostal tě do nemocnice, Spence... a já se cítím takhle. Jak se sakra může cítit takhle, když ti ublížil, co je to sakra se mnou?"

Pohladím ji po paži. "Nic s tebou není. Bože... byl to tvůj táta, něco takovýho se nedovídáš každej den. Rozumím tomu, Ashley, a neznamená to nic kromě toho, že to opět dokazuje, jak jsem se mýlila v tom, že tě nemůžu milovat víc, než už tě miluju. *Chápu to* a nemusíš si teď s ničím dělat starosti. *Nechci* aby sis teď dělala s čímkoliv starosti, jenom se ode mě nech milovat a dovol mi, ať se o tebe postarám."

Jsme opět tady, ležíme na zemi. Nebyly jsme tu měsíce, ale rozhodně to s sebou přináší hodně vzpomínek.

Chybělo mi to tu.

Nepustím tě.

85

Ležíme ve stejné poloze, jako jsme ležely, když jsem před těmi měsíci byla na jejím místě, když jsem byla jiný člověk. Nedá se říct, že jsem byla přesně na tomtéž místě, nejspíš si odpovídají krajinou, ale jsou v jiných státech.

Protože pro každého je to jiné a zároveň stejné. Je to spleť těch nejzmatenějších a nejjednodušších myšlenek, dokud mezi nimi nenajdete rovnováhu, a i tak vám chvíli trvá, než to pochopíte. Musíte o tom přemýšlet, abyste tomu porozuměli.

Tentokrát mě napadlo vzít s sebou deku, pamatuju si, že když jsem tu takhle ležela posledně, dost jsem se ušpinila. Sice by mi nevadilo se s Ashley osprchovat, ale chtěla jsem, aby měla o starost méně.

Od posledně jsme se naučily mnohem lépe komunikovat, aniž bychom cokoliv pokazily. Během těch hodin, co jsme tu, jsme spolu mluvily a ponořovaly se do příjemného ticha.

Netlačila jsem na ni ohledně ničeho, o čem nebyla připravená mluvit. Pokládala jsem jí otázky a dodávala, že je v pořádku, když na ně neodpoví, jestli potřebuje víc času.

Vysvětlila pár věcí, co mi včera řekla. Zeptala jsem se jí, co myslela tím 'proč jsi mě k tomu donutila?'. Šlo o tu pistoli, zmáčknutí spouště.

Nemyslete si, že se neomluvila, protože omluvila, nejspíš až moc. Říkala, že nemyslela vážně nic z toho, co včera říkala, a že ji to jen bolelo a byla zmatená, což je úplně pochopitelné.

Christine o tom ví. Podle Ashley byla samozřejmě v šoku a viděla ji plakat, ale ví, že bude v pořádku. Byl pro ni mrtvý už dávno.

Jsem chytrá, ale nejsem geniální. Vzala jsem deku, ale už ne polštáře a tvrdá zem mi nedělá dobře, bolí mě záda.

Ashley mi pustí ruku, dá mi svou kolem ramen a otočí mě na bok.

Otočí se ke mně. "Lepší?"

Nevím, jak tyhle věci vždycky pozná, ale vůbec si nestěžuju.

"Mnohem."

Hraje si prsty s mou dlaní, kterou má na břiše.

Chci se jí zeptat, co chce dělat, ale nevím, jestli na to není příliš brzy. Štve mě, že to nevím, mělo by to být naprogramované v lidském mozku nebo tak něco. Kdy je na určitou otázku příliš brzy, jaké jsou vhodné otázky, máte se ptát, jak dotyčný zemřel, nebo máte čekat, až vám to pozůstalý řekne sám, i kdyby to trvalo dny, týdny?

Přesunu jí nohu na lýtko. "Zvedni nohu."

Bez otázek ji nadzvedne. Vklouznu nohou pod její, a když dá nohu opět dolů, užívám si její lehkou váhu na své.

Zvednu hlavu, kterou si podepírám volnou rukou.

"Ash?"

Zvedne zrak z našich spojených rukou k mým očím. "Jo?"

"Chci se tě na něco zeptat, ale nechci, abys měla pocit, že na to musíš odpovědět. Je to velká otázka a pochopím, jestli budeš potřebovat čas si ji promyslet."

Téměř se usměje. "Žádáš mě o ruku?"

Já se usměju naplno. "Ještě ne, lásko."

"Dobře, ptej se."

Trochu silněji ji sevřu dlaň. "Pojedeme na pohřeb?"

Myslím, že ví, že jsem se na to brzy chystala zeptat, každopádně nevypadá moc zaskočeně.

Ale mlčí. Nezopakuju tu otázku, vím, že mě slyšela, a počkám si na její odpověď, jak dlouho bude třeba.

"To myslíš vážně?" zeptá se mě tiše.

"Promiň, bylo na to příliš brzy."

Zavrtí hlavou. "Ne, myslím to 'pojedeme'."

"Nenechám tě jet samotnou, Ashley. Jestli chceš jet, tak víš, že pojedu s tebou."

"Opravdu?"

"Opravdu."

Dál si hraje prsty s mými. "Proč?"

"Protože vím, že mě tam budeš potřebovat, i když budeš tvrdit, že to zvládneš sama, a já bych tě tím projít samotnou nikdy nenechala."

Znovu se odmlčí a mlčí hodně dlouho.

Opět mi pohlédne do očí. "Děkuju."

Sevřu jí ruku silněji na znamení 'nemáš zač'.

To asi znamená, že na pohřeb pojedeme.

Upřímně, nechci tam jet, netoužím ho znovu vidět, i když bude v rakvi, ale pojedu, protože vím, že mě tam Ashley bude potřebovat a nikdy bych jí nedokázala nic odmítnout, zvlášť něco takového.

Začalo se stmívat, jsme tu už hodně dlouho, ale nepřijde mi to tak.

Zachvěje se a já se jí zeptám, jestli je jí zima a jestli chce mou bundu. Odpoví, že ne.

Přesune tělo na mé a jemně mě opět položí na záda.

Pustí mi ruku a přesune ji k zipu mé bundy. Pomalu sjede se zipem dolů, rozhrne bundu a položí mi hlavu na hruď.

Pamatuju si, jak jsem tohle udělala před naším domem, když jsme ještě nebyly spolu. Pamatuju si, co to pro mě znamenalo.

Vím, že je to nejspíš trapné, ale když jsme byly nakupovat, koupila jsem jí přívěšek s malých strážným andělem, a když se nedívala, dala jsem jí ho do kabelky.

Paula ví, že jedeme na pár dní pryč. Zeptala jsem se Ashley, jestli jí můžu říct pravý důvod, nebo jestli chce, abych si něco vymyslela. Odpověděl, že nechce, abych Paule zase lhala, tak jsme před pár hodinami 'daly řeč' a následně jsme s Ashley měly postaráno o letenky i hotel a peníze.

Jinými slovy to šlo dobře. Moc dobře.

Balím, a abych byla upřímná, vážně nevím, co si mám vzít na pohřeb na sebe, samozřejmě něco tmavého, ale nedokážu si nic vybrat.

Když jsem na to myslela předtím, představovala jsem si, že se budu cítit jinak, až se dozvím, že je po smrti, ale teď, když se to stalo, se necítím, jak jsem si myslela, necítím úlevu.

Zní to hrozně, já vím, ale vážně jsem si myslela, že se mi uleví. Nevím, jak se teď cítím, když jsem měla čtyřiadvacet hodin na to to nějak vstřebat, jen to, že necítím úlevu.

Nejspíš kvůli Ashley. Kdyby ji to nebolelo, mně by to nejspíš nebolelo taky, kdyby z toho měla radost, měla bych ji taky.

Myslím, že zítra vyrážíme brzy ráno, tedy... nenormálně brzy.

Ashley si na to brzké vstávání nepostěžuju, vlastně je mi to fuk, už to chci mít za sebou.

Ashley říkala, že na pohřbu budou jen jeden nebo dva lidi vědět, kdo je, protože jeho rodiče zemřeli, když byla malá, a pochybuje, že o ní řekl novým přátelů, o tom, že by jim ukázal fotku, nemluvě.

To je ale dobře, nebude se cítit nucená pronést řeč, ani nebude centrem pozornosti. Budeme jen dvě kapky v moři lidí v černém, které spolu se slzami a kapesníky provází každý pohřeb.

Já žádnou slzu neuroním a kapesník určitě potřebovat nebudu.

Nevím, jestli ho pohřbí nebo zpopelní, a opět je mi fuk, co z toho to bude.

Přestože vyrážíme brzy ráno, Ashley chtěla dneska spát doma. Chtěla být se svou mámou a já to plně chápala. Když ztratíte jednoho rodiče a ten druhý je tak hodný jako Christine, chcete s ní být.

Mobil mám zapnutý a plně nabitý, všem jsem zakázala používat pevnou linku a mám zapnutý počítač.

Je to moc?

Ne, ani ne.

Jsem jako na trní, chci být s ní, abych na vlastní oči viděla, že je v pořádku.

Rozhodnu se jí zavolat a vydám se ke stolu pro mobil. Dotknu se ho a začne zvonit.

Je to Ashley.

Velké mozky myslí stejně, napadne mě.

"Ahoj, miláčku."

Má tichý hlas. "Ahoj."

Neptám se jí, jak jí je, na to je ještě brzy.

"Zvedla jsi to dost rychle...," dodá.

Místo, abych došla k posteli nebo si k sobě přitáhla počítačovou židli, se posadím na podlahu. "Jo, právě jsem se ti chystala zavolat."

"Vážně?"

"Jo, chtěla jsem slyšet tvůj hlas."

"Taky jsem tě chtěla slyšet."

Na chvíli se odmlčíme, stačí mi naslouchat jejímu dechu.

Prolomí příjemné ticho. "Děkuju."

"Za co?"

Téměř se usměje, cítím to. "Ty víš za co."

Jsem trochu v rozpacích...

"Nekoupila jsem ho, nějaká šílená ženská se ti snažila ukrást kabelku, tak jsem si ji vzala do parády a... ten přívěšek jí tam musel spadnout nebo tam něco."

"Děkuju," zopakuje stejným tónem.

"Nemáš zač."

Znovu se odmlčí, ale ne na dlouho. "Kde jsi?"

"Na podlaze."

"Proč jsi na podlaze?"

"Protože jsem si uklidila pokoj. Konečně je vidět konerec a rozhodla jsem se toho využít."

Kecám, neuklidila jsem si.

"Kdo ti uklidil pokoj?"

Je dobrá.

"...Paula mi uklidila pokoj, ale já se na to chystala."

"Vážně? Kdy?"

"Hned po zapsání do šachovýho kroužku."

Zasměje se a to mi na tváři vykouzlí tak široký úsměv, že byste si mysleli, že jsem si zrovna užila.

"Spence?"

Pořád se trochu usmívám. "Jo?"

"Miluju tě."

"Je vím, taky tě miluju."

"Kéž bys tu byla, nechci spát sama," přizná.

Kdybych se nemusela nachystat na ráno, už bych byla na cestě, ale ještě toho mám plno před sebou a nemůžu k ní jet, ještě ne.

Zvednu se z podlahy. "Kde jsi?"

"Ve svým pokoji."

"Fajn. Převlíkla ses, že jo? Myslím na spaní."

"Jo, převlíkla jsem se."

"Vlez si do postele."

Dojdu ke své posteli. "Jsi pod dekou?"

"Jo."

"Na který straně?""

"Napravo."

Vlezu si na levou stranu postele. "Zavři oči."

"Dobře, mám je zavřený."

Taky je zavřu. "Lehni si na bok, Ash."

Slyším, jak se otočí. "Jsem na boku a pořád mám zavřený oči."

"Jsem u tebe, ležím za tebou," položí ruku na prázdné místo před sebou, "mám kolem tebe ruku, držím tě. Cítíš mě?" téměř šeptám.

Chvilku trvá, než odpoví. "Jo, cítím tě," hlesne.

"Jsem s tebou, ano? Navždycky. Neopustím tě."

Uplynou minuty a cítím, že usnula.

"Dobrou noc, miláčku, sladké sny."

Nezavěsila jsem hned, ležela jsem tam a naslouchala, jak spí.

A teď je půlnoc a já mám za tři hodiny vstávat, abychom stihly letadlo.

Velmi pravděpodobně dneska nenaspím vůbec nic.

Už jsem téměř hotová, šaty jsem vybrala s pomocí Glena.

Je vím, že? Odkdy je Glen hodný a kdy z něj vypadlo něco užitečného, ale myslím, že mu máma musela něco říct, protože byl fakt milý. Přišel sem před hodinou a řekl mi, že nejlepší budou šaty v mé pravé ruce. Pak položil na stůl nějaké peníze a dodal, abych za ně Ashley něco hezkého koupila nebo 'tak něco'.

Bylo to milé, poděkovala jsem a on se na mě před odchodem z pokoje zvláštně podíval.

Nevím, co mě to napadlo, ale vyndám Ashleyinu fotku, kterou jsem jí nedávno zabavila, a naskenuju ji do počítače. Nechám na ni pouze ji a dvakrát zvětšenou ji vytisknu na fotografický papír.

Nechala jsem mámě a tátovi vzkaz. Poděkovala jsem jim, že to platí, a napsala, že jsem u Ashley, protože jsem ji musela vidět.

Obvykle by to nebyl dobrý nápad, ale co se týče přístupu do Ashleyina domu, když všichni spí, jsem profík. Znám kód od vstupní brány a znám bezpečnostní kód domovního alarmu, ale nepoužívají ho, takže ho nemusím použít ani já.

Vrátím klíč zpátky do skrýše, odložím si tašky do rohu a pak vyrazím po schodech do Ashleyina pokoje.

Leží ve stejné poloze, v jaké byla před čtyřmi hodinami, když jsme spolu telefonovaly, a pořád drží v ruce telefon.

Dojdu k ní a opatrně jí ho vezmu. Pak se svleču, půjčím si její tílko a vlezu si do postele za ní. Položím jí ruku na břicho a zavřu oči.

Je přede mnou jedna hodina spánku.

Mám pocit, jako by mě přejel vlak. Jsem úplně vyřízená, ale vím, že Ashley se nejspíš bude cítit hůř, takže si opět nebudu stěžovat. Dokonce se o tom ani nezmíním.

Vím, že byla ráda, že jsem přišla, její výraz, když mě spatřila, byl dost výmluvný.

Vzbudila jsem se před ní, spala jsem jenom dvacet minut a pak jsem z pro mě a mé unavené tělo pořád neznámého důvodu probudila.

Teď mi v hlavě řádí stovka permoníků a jsme na letišti. Christine nás vysadila, objala Ashley a řekla jí, aby jí bez ohledu na to, kolik bude hodin, zavolala, zvedne to, a že ji má ráda.

Ashley mi řekla, že se nabídla, že poletí s námi, ale Ashley věděla, jak by se cítila, a má přítomnost jí stačila, tak jí řekla, že je to v pořádku.

Christine právě odjela a Ashley vypadá hodně, ale fakt hodně nervózně.

Vezmu ji za ruku. "Zvládneš to, Ash, budu s tebou, ano?"

Nadechne a přikývne. "Jasně."

Otevřu pro starý pár dveře a vidím, že mě Ashley koutkem oka sleduje.

Ten starý pár působí mile, on jí nese tašku a druhou rukou ji drží za loket. "Děkuji."

Usměju se, jak mi to jen omezený spánek dovoluje. "Rádo se stalo." A vezmu Ashley její tašku.

Není jí přes sedmdesát, ale vypadá unaveně a nechci, aby se s něčím tahala.

Hotel je hezký... ne přepychový, ale není to pajzl a nemusíme za něj platit, tak si nestěžujeme.

Christine zjistila, v kterém kostele pohřeb bude. Tu zprávu jim zavolala stará kamarádka a řekla jim, že pokud by cokoliv potřebovaly vědět, ať jí zavolají a ona jim to zjistí.

Čekám, až se Ashley uchystá. Sedím na posteli a kontroluju si šaty.

Objeví se Ashley a říct, že vypadá úchvatně, by bylo slabé slovo.

Vstanu a jen na sebe hledíme. Tentokrát ticho přeruším jako první já.

"Vypadáš úchvatně."

"Ty taky."

Zatímco jde ke kraji postele, podpatky jí na tenkém hotelovém koberci sotva klapají.

Když se vedle mě posadí, okamžitě se natáhnu pro její ruku a cítím, jak mi ji sevře.

"Moc ti děkuju, že jsi tu se mnou, Spencer."

"Nemusíš mi děkovat, Ash."

Vážně na mě pohlédne. "Ano, musím. Netušíš, co to pro mě znamená."

Pomalu přikývnu. "Nemáš zač," odvětím tiše a sleduju, jak upře oči na protější zeď. "Bude to dobrý, miláčku, vím to. Jsi ten nejsilnější člověk, kterýho znám, zvládneš to, slibuju."

"Nenecháš mě samotnou, že ne?"

Zavrtím hlavou. "Jenom pokud mě o to požádáš."

Kostel je dost plný na to, že to byl prvotřídní hajzl.

S Ashley se posadíme zhruba doprostřed a vidím, že jde o obřad s otevřenou rakví.

Otočím se na Ashley a tiše promluvím: "Nemusíme tam chodit, jestli nechceš."

"Myslím, že musím."

Chápavě přikývnu. "Dobře."

"Můžeš zůstat tady, jestli chceš."

"Ani náhodou, půjdu s tebou."

Ruku mi nepustila už téměř hodinu.

Lidé ve stálém tempu přistupují a nakukují do rakve. Tahle část mi přijde strašně morbidní, pokud nejste... blízký příbuzný nebo opravdu blízký přítel... a i tak mi to pořád přijde trochu divné.

Brzy přijdeme na řadu a cítím, že se Ashleyina ruka v mé chvěje.

Položím na ni druhou ruku. "Ash, zvládneš to, slibuju. Celou dobu budu s tebou."

"Já vím..."

Jsme na řadě.

Opět na ni pohlédnu. "Můžeme?"

Nejistě zhluboka vydechne a přikývne. Pak vstane a zvedne mě s sebou.

Podle všeho dostal infarkt, vypadá trochu... uměle.

Ashley z něj nespouští oči, ale nepláče, jen se dívá.

Vím, že nebude mluvit, říkala, že to nechá na později.

Nejsme tu dlouho, ale zároveň mi připadá, že ano. Otočí se na mě a mlčky mi dá vědět, že jí to stačí, viděla, co potřebovala vidět.

Myslím, že ji překvapí, když jí řeknu, že za ní hned přijdu. Odejde, abych měla soukromí, a já vyndám kopii fotky, kterou jsem včera naskenovala, a dám mu ji do kapsy saka.

"Nemám tě ráda, ani trochu, ale chci, abys ji měl, protože i Satanovi přijde ta fotka roztomilá. Půjdeš do pekla, Raife, v tom se nepleť. Nemám radost, že jsi mrtvej. Zatím nevím, co přesně cítím, ale vím, že teď už jí od tebe nic nehrozí, vím, že se o ni dokážu postarat líp, než jsi kdy dokázal ty." Mírně se nadechnu a vzpomenu si na něco z našeho prvního a zároveň posledního setkání.

"Zdá se, že ses mýlil, máš pohřeb dřív než já."

Obřad byl standardní, pořád dokola opakují tatáž slova, nikdy nic nového neřeknou.

Ashley u mě momentálně není, požádala mě, jestli bych tu nepočkala, zatímco se bude loučit, odhaduju.

Chtěla jsem jít s ní, ale respektuju její rozhodnutí a nikdy bych ji nenutila, abych mohla poslouchat. Chápu, že jde o soukromý okamžik.

Neslyším, co říká, ale dvakrát se sem podívala a mírně mžourá očima proti slunci.

V těch šatech se můžu upéct, nemůžu se dočkat, až se jich a bot zbavím.

Někdo by mohl mít špatný pocit, že má takové sobecké myšlenky, ale já ne, ne když jde o jeho pohřeb. Přišla jsem sem, řekla jsem, co jsem chtěla, neztropila jsem scénu.

Ashley se ke mně teď vrací, plakala.

Neptám se jí, jestli je v pořádku, evidentně není a evidentně je pořád brzy se na to ptát. Vezme mě za ruku a vede nás pryč ze hřbitova.

Sbohem, Raife.

86

Při cestě zpátky do hotelu mi Ashley prakticky drtila ruku. Ani jednou ji nepustila a celou dobu ji silně svírala.

Zbavila jsem se těch šatů, díkybohu. Vypadaly hezky, ale asi po půlhodině v nich začalo být nepříjemně, protože venku bylo horko.

Máme tu klimatizaci, takže ležím na posteli v tílku a kalhotkách a užívám si chladnější, snesitelnou teplotu.

Ashley telefonuje v koupelně, mluví už hodně dlouho. Nesnažila jsem se poslouchat, ale slyšela jsem její hlas.

Zní jinak. Vím, že se to za pár týdnů zase změní, je to jen tím, že je to nové, a tím, čím si musela dneska projít.

Přemýšlím, jestli ji bolí hlava, vím, že mně ano. Je to jen nedostatkem spánku a starostí o Ashley. I když se nezhroutila... pořád ji to bolí a to bolí zase mě.

Pamatujete, jak jsem říkala, že jsem chytrá? No, napadlo mě koupit aspirin, aby se Ashley dneska lépe spalo. Z osobní zkušenosti vím, že když celý den probrečíte, není těžké usnout, ale je těžké spát dobře. Vždycky se probudíte s bolestí hlavy, což samozřejmě spraví právě ten aspirin. Nechci, aby se zítra vzbudila a nebylo jí dobře.

Vstanu a jdu najít ty prášky, abych dala dva vedle sklenice vody.

Při cestě zpátky do postele se otevřou dveře od koupelny a Ashley rychle vyjde ven. Zdá se, že celou dobu, co telefonovala, brečela.

Když jsme se sem vrátily, v podstatě okamžitě zmizela do koupelny. Předtím se mě zeptala, jestli mi to nevadí... jako by se musela ptát. Takže má na sobě pořád šaty a boty s podpatky.

Přistoupím k ní a díky podpatkům je konečně vyšší než já; tentokrát jsem hobit já.

Měla podpatky, zatímco já ne, už předtím, ale obvykle od ní uteču, když se mi snaží posmívat, že je vyšší než já, a pak si mě snaží dobírat vtípky... ale nefunguje to, neumí je podat, ale musím jí připsat body za snahu.

Hledíme na sebe, mírně k ní zvedám hlavu a ona se dívá dolů. Oči nenechává na jednom místě, bloudí mi s nimi po tvářích, rtech, očích, nosu, uších, bradě a nakonec se zastaví na vlasech.

Vím, že mám spadlou kadeř do tváře, ale neodhrnuji ji, nechávám to na Ashley. Zvedne ruku, prsty mi přejede těsně pod vlasy až ke spadlé kadeři a dá mi ji za ucho.

Nakloním se a políbím ji na tvář. Pak ji odvedu k posteli.

Posadí se a já si kleknu na podlahu před ní. Zuju jí boty a vytáhnu vatičky na odstranění makeupu. Pomalu jemně utírám rozpitou řasenku spolu se vším ostatním. Chci, aby zapomněla, že dnešek je dnešek, chápete?

Vlasy měla na pohřeb sepnuté do drdolu. Natáhnu ruku, uvolním sponku a nechám vlasy spadnout dolů. Projedu je prsty a trochu je uhladím. Pak ruce opět svěsím a položí jí je na stehna.

Vypadá nádherně.

"Vypadáš nádherně."

Sklopí zrak na mé tílko, na kterém mám skvrnu od marmelády z koblihy, a pak ho vrátí k mým očím. "Ty taky."

Vyjedu jí rukama po stehnech, až ji jemně držím za boky. "Na co myslíš?"

Napůl pokrčí rameny, nechá je tak a prvně sevře rty ve smutném úsměvem, který mi říká, že ví, na co myslí, ale ještě to nedokáže vyslovit.

Hladím jí palci přes látku šatů. "No, já si myslím, že bychom ti měly sehnat něco k jídlo, musíš mít hlad."

"Nemám. Nebyla bych schopná nic sníst, takže bychom nejspíš měly zůstat tady a ušetřit Paule peníze."

"Vážně?" Sáhnu za ni a zvednu malý pytlík hroznového vína. Utrhnu jednu kuličku a přidržím jí ji před obličejem. "Ani pořádně šťavnatý víno?"

Usměje se na mě a otevře pusu, abych jí tam víno vložila.

Ashley roztomile žvýká.

"Roztomile žvýkáš."

Další úsměv, zatím spolkne sousto. "Lidi nežvýkají roztomile, to nejde."

Rovněž se usměju. "Ne, nemyslím si, že lidi žvýkají roztomile, myslím si, že ty žvýkáš roztomile."

"V čem je rozdíl?"

Pokrčím rameny a utrhnu další kuličku vína, tentokrát pro sebe. "Lidi nejsou ty."

Sleduje, jak jím, a já začnu mlaskat a žvýkat s široce otevřenou pusou.

"Taky žvýkáš roztomile."

Přestanu se předvádět a rozkoušu zbytek vína normálně. "Jsem ráda, že si to myslíš."

Přejedu jí rukama po bocích. "Pojď, broučku, máš je na sobě věčnost." Vstanu a zvednu ji s sebou.

Neotočí se okamžitě, dívá se na mě a já jí pohled oplácím, hledíme si do očí.

Začne dýchat trochu namáhavěji a očima mi sjede na rty. Pak se pomalu otočí, abych jí mohla svléct šaty.

Přistoupím k ní a přejedu jí konečky prstů po kůži na zádech. Cítím, jak reaguje, a pomalu jí rozepnu zip až úplně dolů.

Šaty má teď rozepnuté a já si nemůžu pomoct, zvednu ruku a vjedu jí prsty do vlasů. Odrhnu několik pramínků na stranu, abych jí více odhalila krk.

Přitisknu jí rty na rameno a chvíli je tam nechávám, zatímco si vychutnávám hebkost její pokožky.

Otočí hlavu na stranu, aby mi poskytla lepší přístup. Vezmu jí rukama za pas a přitisknu se k ní.

Dělám všechno úmyslně pomalu. Líně jí přesunu ruce na břicho, víc ji k sobě přitisknu, pomalu ji líbám na krk a přesunu rty k jejímu dokonalému uchu.

Políbím ji pod uchem, kde jí začíná čelist. Dávám jí příležitost mě zastavit, dávám jí vědět, že to nemusíme dělat, můžeme si jen povídat nebo cokoliv jiného, co bude chtít.

Pořád tisknu rty k její tváři, když zakloní hlavu a opře si ji o mou klíční kost. Přitisknu svou tvář k její a zavřu oči.

Ruku mi dá za krk, hraje si s vlasy v mém týle a hladí mě konečky prstů kůži pod nimi.

Přejedu jí rukama přes žebra, pomalu je přesunu na její ňadra a vyhledám prsty citlivé vrcholky.

K uším mi dolehne její tiché zasténání. Otevřu oči a zvednu je k jejím. Má je otevřené, hlubší a pronikavější.

Nakloníme hlavy a spojíme se rty.

Dbám na to, aby to bylo stejné jako dosud všechno; pomalé.

Její teplé rty se pohybují po mých a cítím při tom, že pláče. Cítím na tváři její vlhké slzy, cítím, že si mým prostřednictvím ulevuje od bolesti.

Nevadí mi to. Svým způsobem chci, aby brečela, chci, aby nějak vyjádřila, co cítí. Je mi jedno, jestli bude dneska najednou drsná, nezastavím ji, dokud to nebude nezbytně nutné.

Polibek prohloubí Ashley a já se samozřejmě nebráním. Nechávám ji dělat, co si zamane. A Ashley vždycky chutná strašně dobře.

Pomalu pohybuje jazykem po mém. Myslím, že se to snaží prodloužit. Myslím, že se chce cítit naživu.

Ucítím, jak se jí v mém týle napne ruka, a přitáhne si mě blíž k sobě.

Líbáme se. Líbáme se, až se mi začne motat hlava z nedostatku kyslíku, a pak se líbáme dál.

Pořád pláče a její polibky jsou teď hlubší, nejsou drsné, jsou to nejspíš jedny z našich nejněžnějších polibků.

Klouže mi rty po mých a jemně mi vezme spodní ret mezi své.

Tiše zasténám. To zasténání bylo tak tiché, že mě překvapilo, že ho slyšela, ale slyšela ho. Přestala mě líbat a otevřela oči.

Má je tmavší než obvykle, rty má naběhlé, a jak už jsem se zmínila, po tváři jí tečou slzy.

Pomalu se otočí a stačí jeden pohled, abych poznala, že chce, abych jí sundala šaty.

Nespouštím oči z jejích, zatímco jí vklouznu rukama pod látku šatů, stáhnu je a uslyším je spadnout na podlahu.

Na tváři má pořád slzy, natáhne ruku a otřu je. Cítím na konečcích prstů jejich vlhkost a sleduju, jak pomalu zavře víčka, a opře si tvář o mou ruku.

Druhou ruku mám na jejím krku, nakloním se a přitisknu rty k jejím. Měl to být prostý, krátký 'miluju tě' polibek, ale když se odtáhnu, natáhne se za mnou, chce zůstat v kontaktu co nejdéle. Přestože už nemá rty na mých, oči dál nechává zavřené.

Pohlédnu na ni a poznám, že se znovu rozpláče. Pomalu kolem ní dám ruce, přitáhnu si ji co nejblíže k sobě a znovu spojím naše rty. Líbám ji silně, ale nepřekračuju hranici směrem k drsnosti.

Sevře mě rukama v bocích, podobně jako v kuchyni u mě doma před pár dny, až na to, že tentokrát je něžnější, znamená to víc, je za tím víc. Je v tom její bolest. Ne její bolest a zmatek, jen bolest. A to zvládnu, zvládnu cokoliv, co ode mě dneska bude potřebovat.

Po chvilce líbání ucítím, jak se její rty na mých začnou chvět, a na tváři opět ucítím její vlhké slzy. Odtáhnu se. Odtáhnu se, abych se nadechla, a přejedu jí palcem chvějící se rty. "Neplač, miláčku. Jsem tady."

"Nesmíš mě nikdy opustit, umřela bych," zašeptá.

Opřu si čelo o její a zavřu oči. "Taky bych umřela." Rozechvěle se zhluboka nadechnu, oči nechávám zavřené a zašeptám: "Tak moc tě miluju."

Neodpověděla, zkusila to, ale zabránil jí v tom pláč.

Teď jsme na posteli, ležíme na bocích, tiskneme se k sobě a líbáme se a dotýkáme. Pořád nespěcháme, naše ruce jsou něžné, sotva se dotýkají pokožky, zatímco bloudí po tělech a vyvolávají další a další steny, vzdechy rozkoše.

Přestože je to takové... myslím, že tohle jsou jedny z našich nejintimnějších okamžiků. Pořád cítím její slzy, cítím její bolest, ale cítím i všechno ostatní. Cítím její lásku, cítím vibrace jejích vzdechů, povzbuzujících mě k opakování předchozí činnosti. Cítím všechno.

Naše dotyky a polibky jsou tak jemné a tak něžné, že mi připomínají ty nejintenzivnější a nejdrsnější, jaké jsem kdy zažila.

Přestanu ji líbat a nadechnu se, už jsem to potřebovala. Téměř zároveň ucítím, že mě zatahá za lem tílka. Zvednu ruce a nechám si ho od ní sundat.

Nemám podprsenku, sundala jsem si ji, když předtím telefonovala, vadila mi.

Zatlačím na ni tělem, jemně ji přinutím lehnout si na záda a horní polovinu těla položím na její. Jemně jí hladím rukama na bocích a cítím, jak se zachvěje.

Líbám ji na krk, přejíždím po něm nahoru a dolů jazykem, líbám ji na čelist a přesunu se k ústům. Okamžitě polibek prohloubí.

Saje mi špičku jazyka a mé tělo z toho šílí.

Snažím se, aby dnes večer šlo jen o ni, nechci se vzrušit natolik, abych s tím musela něco udělat.

Pořád má na sobě podprsenku. Rychle se o ni postarám. Odhodím ji někam na podlahu vedle postele a skloním ústa k naběhlé bradavce. V odpověď se mi dostane dlouhého, tichého zasténání.

Přesunu ústa na druhou bradavku a na opuštěném ňadru nechávám pracovat ruku.

Zvedá se jí hruď a cítím, jak se jí napínají břišní svaly.

Zvednu se z ní a skloním se nad její ústa. Čekám, až otevře oči.

Netrvá to dlouho. Hledíme na sebe. Hledíme na sebe strašně intenzivně a strašně pronikavě.

Odhrnu jí vlasy z tváře a ruku nechávám tam. Zatímco se opět skloním k jejím rtům, nechávám oči otevřené.

Pořád mi hledí do očí, rty kloužou a jazyky se míhají a zápasí.

Cítím, jak jí buší srdce. Cítím, že žije, a vím, že ona to cítím taky. Vím, že se cítí naživu.

Mé oči, rty a jazyk zůstávají na svých místech, ale já se pohnu. Lehnu si na ni, potřebuju ji cítit.

Je teplá a hebká, jako vždy.

Doufám, že to cítí stejně.

Vklouznu nohou mezi její, už cítím žár sálající z jejího klína.

Stálým tempem pohybuju nohou a vidím, že se snaží nezavřít oči, moc se snaží.

Skloním se a znovu se zmocním jejích rtů. Zatímco mi polibek plně oplácí, boří mi prsty do kůže na zádech.

Sjedu jí rukama dolů po těle, sotva se dotýkám pokožky a ucítím v ústech její zasténání. Oči skoro zavře.

Vyjedu rukama zase nahoru, laskám jí citlivou pokožku těsně pod ňadry. Líbí se mi, jak se ke mně zvedne, přeruší polibek a vydechne mé jméno.

Obrátím se na bok, vytáhnu nohu z mezi jejích a sjedu jí rukou na stehno. Hladím ho konečky prstů, celými prsty, dlaní; slyším ji reagovat na každý dotek, cítím ji reagovat na každý dotek.

Snad ty slastné steny unikající z jejích pohmožděných a naběhlých rtů nahrazují pocity stažené hrudi.

Vyjedu jí prsty k vlhkých kalhotkám a pomalu a jemně přes ně přejedu celými prsty. Ucítím, jak mi začne k ruce přirážet. Jak zvyšuju tlak, zvyšuje tempo.

Minuty jsme se oddávaly témuž, líbání, dotýkání, laskání a teď už o to Ashley téměř škemrá.

Pořád jsme nezavřely oči, pořád si do nich neochvějně hledíme. Obě jsme je téměř zavřely a obě jsme si v tom zabránily.

Zvedá ke mně hruď, na naběhlých, ztěžka dýchajících rtech cítím její stejně intenzivní výdechy.

S pomocí Ashley se mi podaří zbavit její tělo oblečení, její mokré kalhotky odhodím někam stranou, pryč od nás.

Když se opět skloním, zasténám spolu s ní. Líbám ji s obnovenou vášní a opět cítím reagovat její tělo.

Trochu zavrtí pánví a vyhledá mou. Potřebuje ulevit tomu tlaku, který určitě cítí.

Vidím, jak mi v očích hledá odpověď, ale jemně zastavím jejím pohyby a pokračuju v tření jazyka o její.

Nakonec pomalu sjedu rukou, kterou jsem jí držela za tvář, těsně nad místo, kde ji potřebuje. Znovu začne pohybovat pánví.

Vklouznu prsty dovnitř, ještě do ní nevnikám, jen ji zkoumám a sleduju reakce, které se jí míhají v očích; jak se pořád téměř zavírají, jak úžasný je to pocit.

Opět se sehnu, vezmu její rty mezi své a pokračuju ve zkoumání. Pomalu a lehce ji laskám konečky dvou prstů.

Samovolně mi skousne ret, ne tolik, aby krvácel, ale dost na to, aby to bolelo.

Změním pohyby a sleduju, jak se zoufale snaží udržet oční kontakt a dál mě líbat. Opakovaně musí přestávat, aby zasténala nebo se nadechla, ale nevadí mi to, pořád je vidím, neustále ji vidím.

Na okamžik přestanu pohybovat prsty a poskytnu jí příležitost popadnout dech.

Oči, které měla předtím skoro zavřené, má teď napůl otevřené. Věnuje mi nejintenzivnější pohled, jaký jsem za měsíce viděla, pokud někdy; sténá tak, že z toho cítím chvění v podbřišku.

Pořád ztěžka oddychuje. Zvedne rty k mým a silně se k nim přitiskne.

Ví, co se chystám udělat, řekla jsem jí to v průběhu polibku.

Vniknu do ní jedním prstem a cítím a ona hlasitě zasténá. Její oči opět prohrávají svou bitvu, pomalu zavírá víčka, ale pak se opět rychle otevře a mlčky se mi omlouvá, že je není schopná udržet na mě.

Přidám další prst, dávám jí vědět, že je to v pořádku, nemusí se za nic omlouvat. Oči mám přilepené na jejích a naplno si užívám výraz v její tváři.

Přiráží teď k mé ruce rychleji, podporuje každé vniknutí. Letmo ji políbím na krk a pak se vrátím k jejím rtům, abych při každém pohybu své ruky viděla její oči.

Její slzy jsou zpět. Vidím, jak se jí rodí v očích a pak vytékají na pokožku, stékají jí na spánky a přidávají se k potu, který se tam už nahromadil z našeho současného počínání.

Chystám se přestat, ale opět se zmocní mých rtů. Chytne mě rukama za tváře a vášnivě mě políbí. Předchozí něžnost je pryč, ale není to drsné, je pouze zoufalá.

Zvednu palec a začnu ji intenzivně laskat. Odtáhne se, zasténá a vydechne: "Víc."

Přidám třetí prst. Významně rychleji a tvrději do ní vnikám a laskám jí palcem klitoris. Očima hledím do jejích zalitých slzami, které se opakovaně zavírají a znovu otvírají, jak se na mě stále snaží hledět. Pokračuju v tom, až odtáhne ústa od mých. Pořád se na mě dívá a sténá a namáhavě dýchá do hustého vzduchu, který nás obklopuje.

Vzhledem ke zvukům, které vydává, jejich frekvenci a tomu, jak se její tělo pode mou zmítá, vím, že už je blízko. Ty zvuky znám nazpaměť. Znám je nazpaměť od doby, kdy jsme spolu byly poprvé.

Opět skloním ústa k jejím, silně, ale něžně ji políbím a polibek okamžitě prohloubím.

Stále pohybuju rukou dovnitř a ven a Ashley stále musí přerušovat náš polibek, pořád si nemůže pomoct a vyjadřuje sténáním svou rozkoš.

Vzhledem k tomu, že se k sobě tiskneme hrudníky, je snadné opět cítit bušení jejího srdce. Je snadné se v tom pocitu téměř ztratit.

Je snadné se téměř ztratit v ní.

Líbá mě rozechvěle, strašně rozechvěle.

Opět začne přirážet k mé ruce, nasadí rychlé tempo a hledí mi při tom do očí. Dovoluje mi všechno vidět.

Ještě zrychlím, ignoruju bolest v ruce a soustředím se na její oči, jak výmluvné jsou, a jak se jí stěny kolem mých prstů těsně stahují.

Na okamžik ustanu, posunu ruku a vniknu do ní ještě hlouběji než předtím. Dokážu opakovaně ohnout prsty a vyvolám u Ashley náhlý, ale dlouhý a intenzivní orgasmus. Rozezní se její výkřik. Pevně zavře oči a nezdá se, že by se je v nejbližší době chystala znovu otevřít. Její zvedající hruď se tiskne k mé a její namáhavé dechy mísí s mými.

Pořád má zavřené oči a já se z ní trochu odsunu. Napůl na ní pořád ležím, ruku mám položenou na jejím břiše a hlavu na jejím rameni.

Znovu našla řeč, právě mi řekla, že mě miluje. Konečně ze sebe dostala slova, která předtím nemohla.

Buď navždy má.

87

Kde jsem posledně skončila, rozhodně neodpovídalo tomu, kde jsme skončily my; ani si nepamatuju, kolikrát to bylo, jen to, že to nebylo o nic méně úžasně než předtím.

Pamatuju si, že jsem dohlédla, aby si vzala ty prášky, a než jsem zavřela oči, ujistila jsem se, že usnula jako první, zatímco jsem se stále tiskla k jejímu chladnoucímu tělu.

Přestože mám za sebou dlouhý a únavný den prakticky bez spánku v předchozí noci, mám zatím dneska jeden z těch dní. Jeden z těch dní, kdy jdete spát hrozně pozdě, vzbudíte se strašně brzy a máte pocit, že jste spali věčnost. Máte pocit, že byste dokázali cokoliv.

Pokud bych mohla udělat cokoliv, víte, že by to bylo pro Ashley. A vím, že včera nevečeřela, měla jen hrst kuliček hroznového vína, takže jsem se chvíli dívala, jak spí, přičemž mi neuniklo, že vypadá víc jako Ashley před tímhle, a pak jsem jí napsala vzkaz pro případ, že by se vzbudila a divila se, kde jsem.

Mířím do kavárny, jakékoliv kavárny. Vím, že jsem říkala, že nejsem unavená, a je to tak, ale vím, že Ash kafe chtít bude, tak jsem vyrazila na výpravu. Na výpravu pro kafe.

Měla jsem počkat, než skončí 'školní směna', ulice jsou plné podrážděných rodičů a malých dětí. Většina se ani nedívá na cestu.

Asi jsem si radši měla vzít taxík, abych tomu unikla, ale chtěla jsem jít po svých. Připadám si tak užitečnější.

Přede mnou jde moc roztomilá holčička, vypadá jako Ashley na té fotce, co jsem jí zabavila. Pořád se na mě otáčí a usmívá se a já jí proti své vůli úsměv pokaždé oplatím.

Její matka se baví se svou kamarádkou, odhaduju, a svou dceru úplně ignoruje, ale zdá se, že ta je na to zvyklá, nebo si to vůbec neuvědomuje. Neznám ji, abych mohla říct, co z toho to je.

Možná trochu obojího.

Od toho snu děti snáším už mnohem líp. Pokud by to bylo loni, jsem si jistá, že holčička přede mnou by se ode mě dočkala jiné reakce.

Její matka nepatrně otočí hlavu. Mluví do vzduchu vedle sebe, na holčičku se nepodívá. "Hanno, přidej do kroku." Pak otočí hlavu zpátky a zasměje se něčemu se svou kamarádkou.

Holčička chůzi nezrychlí, naopak zůstane pozadu ještě víc a srovná krok se mnou.

"Hanno," ozve se znovu.

Podívám se na Hannu a vidím, jak obrátí oči v sloup, čemuž se musím opět usmát.

"A takhle je to pořád. Říkám jí, mami, je mi šest a půl, vím, jak mám žít svůj život."

Opět se usměju a sklopím na ni zrak, zatímco pokračujeme v chůzi. "Nemyslíš, že potřebuješ trochu víc času, aby ses naučila, jak máš žít svůj život, a zjistila, co chceš?"

Její přehnaně energický hlas rychle odpoví. "To přece nemůže být těžký. A nechci toho moc, jenom chci být navěky věků se svou nejlepší kamarádkou."

"To je všechno? Jenom chceš být se svou kamarádkou?"

"Jo," odmlčí se a široce se usměje, "co chceš ty?"

Zkoumám její nevinnou tvářičku a zvažuju její nevinnou otázku.

"Být navěky se svou nejlepší kamarádkou," odpovím prostě.

"Hanno!"

Znovu obrátí oči v sloup. "Měla mi dát vodítko."

To mi na rtech vykouzlí další úsměv a zatvářím se soucitně.

"Už jdu, mami!" Opět ke mně s úsměvem vzhlédne. "Měj hezkej život se svou nejlepší kamarádkou."

Nevím, co na to říct, kromě: "Ty taky."

Člověk stojící přede mnou divně páchne, nevím přesně po čem... ale není to příjemné.

Fronta je dost dlouhá, myslím, že někdo je dneska poprvé v práci, takže jim nebudu vyčítat, že se to trochu vleče.

Doufám, že Ashley pořád spí.

DPCH (divně páchnoucí chlap) se na mě otočí. "Zdravím."

Trochu nejistě se rozhlédnu, přemýšlím, jestli mluví na mě. "Ehm, taky zdravím."

"Jak se vede?"

"Než si dám kafe, tak se mnou nebývá řeč, takže...," naznačím trochu neslušně.

Zasměje se, jako by řekla něco vtipného. "Chápu, jsem na tom úplně stejně, jsem zvíře." To je ono! Smrdí jako zmoklý pes.

"To vidím."

"Jsi tu sama?"

"Ne."

Otevře pusu, aby něco řekl, když vtom uslyším zakřičet známý hlas.

Stočím zrak k velké výloze. Spatřím naštvanou Hanninu mámu a vydám se ke dveřím.

Přistoupím k ní. "Zdravím, vy jste Hannina máma, že?"

"Neviděla jsi, kam šla?"

Podívám se na hodinky. "Ona ještě není ve škole? Už je plno hodin."

Zatváří se podrážděně. "Neptala jsem se, kolik je hodin."

"Vy nevíte, kde je? Jak můžete ztratit dítě?"

"Věř mi, je to snadný."

Začnu přemýšlet jako šestileté dítě a poslední slova té ženy sedí, věřte mi... je to snadné. Ashley mi pořád říká, že jsem jako velké dítě.

"Koukla jste se do parku nebo doma nebo tak něco?"

Nevím, proč jí pomáhám... tohle bych předtím neudělala.

Teď vypadá nervózně, myslím, že se rozbrečí. "Byla jsem v parku, ale ne doma."

Její vzdalující se postava nezamumlá poděkování, ale ani jsem to nečekala.

Kafe počká, nemůžu odejít, aniž bych se jí pokusila najít.

Prověřila jsem ulici, na které jsme se potkaly, prošla jsem ji třikrát.

Prověřila jsem knihovnu... co je? Mohla by to být knihomolka.

Prověřila jsem prodejnu zmrzliny, kolem které jsem s Ashley včera prošly. Které dítě nezbožňuje zmrzlinu?

Prověřila jsem malé hračkářství.

Jsou i jiná místa, na která bych se měla podívat, jsem si tím jistá, ale žádné mě nenapadá. Nevím, proč mě to trápí, ani ji neznám.

Po cestě zpátky do kavárny spatřím záblesk hnědých vlasů a okamžitě tu roztomilou tvářičku poznám. Zrychlím chůzi, snadno ji doženu a srovnám s ní krok.

"Nazdar, záškolačko."

Vzhlédne ke mně a usměje se. "Ahoj!"

Rovněž se usměju. "Škola se musela od doby, co jsem tam byla naposledy, změnit."

"Kdy jsi byla ve škole?"

"Před dvěma dny."

Hannah se usměje, vůbec ty narážky nechápe.

Je to dost roztomilé.

"Proč nejsi ve škole?" zeptám se.

Pokrčí rameny. "Je tam nuda."

"Nechceš vidět svou kamarádku?"

"Nejlepší kamarádku... a chci," odpoví písklavým hlasem odpovídajícím jejímu věku.

"Tak zavolám tvé mámě a pak tam můžeš jít. Máma má o tebe určitě strach."

"Nemá."

Řekla to tónem, který se mi nelíbil.

"To určitě není pravda, než jsem se tě vydala hledat, potkala jsem ji. Vypadala strachy bez sebe."

Hanniny oči ožijí. "Fakt? Brečela?"

"Ano," odpovím na její první otázku a ne druhou.

"Tak jo," přikývne, "můžeš jí zavolat, ale ještě ne, necháme ji pět minut čekat."

Posadím se na lavičku a sleduju, jak se posadí vedle mě. Houpá drobnýma nožkama a v ruce má hnědý papírový pytlík s obědem.

Ukážu na něj. "Co máš dneska k obědu?"

Podívá se do pytlíku a obrátí oči v sloup. "Podle toho, jak to smrdí, tak botu."

Zasměju se a ona dá pytlík přede mě, abych si přičichla.

Rozhodně bota.

"Když mi slíbíš, že už to nikdy neuděláš, nikdy neodejdeš od mámy, i když nebude zrovna milá, tak ti koupí k obědu, co budeš chtít."

Přisune se blíž a úsměv se jí rozšíří. "Fakticky?!"

Její nadšení je rozkošné.

"Fakticky. Ale musíš mi to slíbit."

Vystrčí malíček, zahákne ho za můj a vypískne: "Slibuju!"

"Okurkový sendvič ti nekoupím, Hanno," odpovím na její žádost.

"Proč ne?"

Sklopím k ní zrak. "Protože nejsi v jiném stavu."

"V jakým stavu?"

Tohle rozhovor vést nebudeme.

"Vyber si jiný."

"Proč nemůžeme jít jinam?"

Tuhle otázku jsme v posledních třech minutách řešily už třikrát.

"Protože jsem tvé mámě řekla, že budeme u té lavičky, a když tam nebudeme, až se vrátí, nejspíš mě zatknou za únos nebo tak něco."

"Hrozně přeháníš, Spally."

"Spencer."

"Jasně... můžu si dát krůtí?" ožijí její hnědé oči.

Nemůžu jí to odmítnout.

"Dobře, bude to krůtí."

Jsme zpátky na té lavičce, doma připravený sendvič hodila Hannah do koše. "Díky za oběd, Spally."

Neopravuju ji, k čemu by to bylo?

"Už nikdy neutíkej, protože tohle platilo jenom pro tentokrát, asi jsem se musela praštit do hlavy nebo něco."

"Tak jo."

Krátce zapřemýšlím o Ash, přemýšlím, jestli je už vzhůru a co bych jí měla koupit k snídani.

Je ticho a Hannah se na mě opět dívá. Jen se dívá, nemluví.

"Ehm... copak?" zeptám se nejistě s úsměvem.

"Nic, Spally."

"Přestaň mi říkat Spally, tak se nejmenuju."

"Ale jmenuješ."

Obrátím oči v sloup a nedokážu potlačit úsměv.

Zpoza rohu se se skřípěním brzd objeví auto a Hannah se ke mně otočí. "To je moje máma, radši půjdu..."

Přikývnu. "Dobře."

S papírovým pytlíkem v ruce seskočí z lavičky a otočí se čelem ke mně. "Myslím, že tě tvá kamarádka má taky ráda."

Vím, že to myslela tak jako všechno ostatní, nevinně... ale i tak mi to přišlo roztomilé.

Vejdu do hotelového pokoje a zjistím, že má bohyně pořád spí.

Kafe a bagetu položím na stolek vedle ní a přejdu na svou stranu postele. Lehnu si na přikrývku a dívám se na ni.

Jemně ji hledím prsty po tváři a usměju se, když se jí ve spánku zvednou koutky úst v úsměvu.

Přesunu prsty k jejím rtům a přejíždím s nimi sem a tam.

Pohne rukou, podvědomě hledá mou. Zvednu ruku ze svého břicha a přisunu ji blíž k ní. Vklouzne mi prsty do dlaně a jemně mi ruku sevře.

Prsty mám stále na jejích rtech a očima stále obdivuju její tvář.

Odendám jí prsty ze rtů a nakloním se přes ní pro své kafe.

Většinu jsem vypila po cestě sem. Rychle ho dopiju, opět si lehnu a vidím, že Ashley je vzhůru.

"Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit," rychle se omlouvám.

"Nevzbudila, jenom jsem nemohla dýchat."

Jsem zmatená a pak mi dojde, že jsem jí asi zalehla obličej svými... přednostmi. "Promiň, nemyslela jsem," usměju se.

Pokrčí rameny. "Napadají mě horší způsoby probuzení... když si odmyslím to, že jsem nemohla dýchat."

"No, samozřejmě, kdo by nechtěl mít obličej zabořenej v mým výstřihu?"

Usměje se ještě rozespalým úsměvem... je to děsně roztomilé.

"Jednoho dne díky tomu svýmu nabudřelýmu egu odletíš pryč."

"A ty se mě budeš při letu držet za kotníky."

Obrátí oči v sloup a já si skousnu ret. Pak se opře o lokty a vzhlédne ke mně.

Promluví jako první. "Omlouvám se."

"Za co?"

"Za minulou noc... nebo ráno."

Silně jí sevřu ruku. "Nemusíš se omlouvat, Ashley, nemáš vůbec za co."

"Mám pocit, že musím..."

"Nemusíš, vážně."

"Dobře."

Natáhnu se pro její kafe. "Posaď se, podává se snídaně."

Poslechne mě. "Bageta a kafe? Spence, to jsi nemusela."

Usměju se na ni a podám jí kafe a bagetu. "Dobrou chuť."

"Děkuju, nemusela jsi vstávat a jít mi pro snídani, došla bych si pro ni sama."

"Jo, no... jsem světice."

"Moje světice," řekne a usrkne si kafe.

Zvednu láhev vody a vidím, že se na mě Ashley usmívá. Vždycky se na mě dívá a usmívá, když mě vidí pít kafe a následně vodu, a já jí úsměv vždycky oplatím, je to taková zvláštní tradice nebo tak něco.

Roztomile kouše sousto bagety a při přespříštím ukousnutí jí kus upadne.

"Spala jsi dobře?" zeptám se.

Přikývne a s plnou pusou zamumlá: "Mm-hmm."

"A ty?" zeptá se, zvedne si bagetu k pusu a znovu si ukousne.

"Spalo se mi dobře, vypadala jsi rozkošně."

Spolkne sousto a opět se na mě usměje. "Spalo se ti dobře, ale všimla sis, že vypadám rozkošně? To dává smysl."

"Spalo se mi dobře, jenom jsem se vzbudila dřív a všimla si, že vypadáš rozkošně, zastřel mě," škádlím ji.

Hravě obrátí oči v sloup a opět si ukousne. Kousek bagety jí upadne a já se musím usmát.

"Proč se usmíváš?"

Pořád s úsměvem jí hledím do očí. "Neusmívám se."

Také se usměje. "Ale usmíváš."

"Neusmívám."

Zasměje se. "Proč popíráš, že se usmíváš?"

"Upadnul ti kousek bagety," přiznám.

Sklopí zrak na přikrývku. "Jé, sakra, myslela jsem, že to tentokrát zvládnu."

Pokaždé, když Ashley jí bagetu, jí kus upadne a to i když je zapečená, je to hodně zvláštní.

Konejšivě ji pohladím po ruce. "Možná příště, broučku."

Opět se usměje. "Nech si ten tón slečno Nemůžu pít kafe, aniž abych ho zapila vodou."

"To jsou dvě úplně odlišný věci."

"Když myslíš."

Podívám se na její napůl snědenou bagetu. "Můžu si kousnout?"

"Proč sis taky jednu nekoupila?"

"Koupila."

Zvedne obočí. "Tak proč si chceš ukousnout z mý?"

"Svou jsem spálila chůzí a tvoje vypadá líp."

Přidrží ji přede mnou, já se pořádně zakousnu a zamumlám nezřetelné děkuju.

Zatímco žvýkám, vidím, že zírá na kus, který jsem si ukousla. "Klidně ji sněz celou," řekne škádlivě.

Polknu božskou bagetu. "Nepokoušej mě."

Odlomí další kus a podá mi ho. Pak dojí svůj zbytek.

Myslím, že dneska je v pohodě... nebo alespoň teď. Vím, že to takhle nezůstane, bude potřebovat čas, aby si na to zvykla, ale v téhle chvíli... je v pohodě.

"Hele, už jsi volala Paule?"

"V deset ráno?"

"Zavolej jí, přece víš, že dneska nepracuje."

"Zavolám jí pozdějc, teď máme něco na práci."

Napije se kafe a já čekám, až ten doušek spolkne. "Takže ta snídaně byla jenom tvůj plán, jak mě dostat nahou zpátky do postele?"

Pozvednu obočí a usměju si na ni. "Už jsi nahá a v posteli."

"Takže jsi bylo prostě hodná? Jé, Spence, jsi moc roztomilá."

"Nejsem roztomilá."

"Jsi děsně roztomilá."

"Jsem okouzlující," opravím ji.

Usměje se a já pohlédnu na její rozcuchané vlasy. "Máš krásně rozcuchaný vlasy," vzpomenu si na druhý sáček a slezu z postele.

"Co to děláš?"

Neodpovím jí, vezmu pytlík a skočím zpátky na postel. Usměje se tomu, jak se postel prohne.

Podám jí ho. "Tu máš, napadlo mě, že bychom to mohly zkouknout, než večer odjedeme."

Vyndá svůj 'dárek' a zazubí se. "Miluju Hokus pokus!" Odmlčí se. "Nemůžu uvěřit, že jsi mi ho schválně zničela."

"To byl Clay."

"Clay nikdy v mým pokoji nebyl."

Nezničila jsem ho, jen to vždycky říká, protože ten film viděla milionkrát a byla to VHS, ty nevydrží věčně, no ne?

Vymlouvá se na to, že je to jeden z jejích oblíbených filmů z dětství.

Mně se taky líbil... Allison byla k sežrání. Záviděla jsem té 'panně', že spala vedle ní.

Jsem děsná lesba, já vím.

Neodpovím jí. Nakloní se a letmo mě políbí. "Moc děkuju, broučku."

"Žádnej problém."

Svraští obočí. "Počkej."

Pohlédnu na ni a čekám, až bude pokračovat.

"Vzpomněla sis na něj, když jsi zmínila mý rozcuchaný vlasy, ty mrcho."

Zasměju se... protože je to přesně tak.

"Promiň, Winnie."

"Sklapni," zasměje se.

Lehnu si na záda vedle ní a přitisknu jí hlavu k boku.

Položí mi ruku na tvář a hledí mě stejně, jako jsem ji hladila já, když spala.

"Spence?"

Vzhlédnu k ní. "Jo?"

"Ty poslední dny jsi byla... neuvěřitelná. A já vím, že to zní trochu chabě, protože je to jenom slovo a to, co jsi pro mě udělala, to, jak jsi mi pomohla, si zaslouží víc než jen to, ale víc než slova člověk k dispozici nemá, takže ti děkuju. Nemáš představu, co to pro mě znamenalo, že jsi jela se mnou a dokonce mi koupila snídani a jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Vím, že si občas myslíš, že nezvládáš 'vážný' věci, ale zvládáš, Spence, byla jsi dokonalá."

Dál na ni hledím a přesunu ruku na její zahalenou nohu. "To proto, že tě miluju, Ash."

Přikývne a já odvrátím zrak. Chvíli si užívám příjemné ticho, až ho Ashley opět prolomí.

"Spence?"

Vzhlédnu k ní. "Jo?"

Hledí mi do očí. "Kdyby nám nebylo sedmnáct, vzala bych si tě."

Nemusím říkat, jak by zněla má odpověď.

88

"Doufám, že se na nás Paula nevrhne, jakmile vejdeme do dveří."

Jedeme domů z letiště, řídí Christine a Ashley sedí vpředu s ní a já sedím vzadu... samozřejmě. Neseděla bych na střeše, ne?

Ashley se na mě otočí a téměř se usměje. "Vždyť víš, že vrhne, Spence."

Ušklíbnu se, samozřejmě, že vrhne; občas se jenom vracím ze školy a ona ze mě vymáčkne život, jakmile vkročím do dveří.

Christine se obrátí na Ashley. "Ten dnešek mě mrzí, ale můžeme spolu povečeřet zítra, ano? Spencer je samozřejmě zvaná."

Poslouchám je ze zadního sedadla.

"Dobře, fajn, Spence se k nám ráda přidá."

Usměju se jejímu předpokladu. "Ale, vážně?"

V zrcátku se na mě usměje. "Ty víš, že jo."

Je to pravda.

Christine nakrátko odtrhne zrak ze silnice a pohlédne na Ashley. "Tak fajn." Pohladí Ashley po předloktí. "Chyběla jsi mi."

"Ty mně taky, mami."

Transparent.

Paula vyrobila uvítací transparent.

S balónky.

Bože, dva dny a jí přeskočilo.

Nakloním se na zadním sedadle blíž k Ashley. "Hele, Ash, myslíš, že ví, že jsme se vrátily?"

O něco víc ke mně otočí hlavu. "Dala si s tím práci, je to milý."

Měla jsem na to přichystanou odpověď, ale nic jsem neřekla. Ashley je od odpoledne mnohem tišší, tak jen přikývnu na souhlas.

Ashley a Christine se rozloučí a Christine řekne, že Ash o pauze zavolá.

Stojíme na asfaltu s taškami v rukách a já si nejsem jistá, co dělat. "Půjdeme dovnitř nebo...?"

"Myslím, že bys měla napočítat do tří."

Té žádosti se usměju. "Raz, dva, tři."

"Vydrž..."

Dveře se rozlétnou a běží k nám Paula s nezavázaným balónkem, který s prdícím zvukem odletí pryč.

Paula nám hodí ruce kolem ramen a přitáhne si nás k sobě. "Tolik jste mi chyběly, děvčata!"

Zatím nemůžu mluvit, nemůžu ani dýchat.

Ashley ano. "Také jste nám chyběla, Paulo."

Paula se s širokým úsměvem na tváři odtáhne. "Ukažte, vezmu vám tašky."

Nemám šanci protestovat, protože popadne všechna naše zavazadla a žene se zpátky do domu.

Otočím se k Ashley a vezmu ji za ruku. "Promiň, netušila jsem, že předvede něco takovýho..."

"To je dobrý, jenom se snaží být milá."

Řeknu 'dobře' a vkročím do domu, Ashley jde hned vedle mě.

Uvítací 'oslava' byla... vyčerpávající. Paula celou dobu nezavřela pusu. Nevím ani, co říkala, soustředila jsem se na Ashley.

Uplynuly jenom dvě hodiny, ale dostihnul mě nedostatek spánku a zítra musíme do školy.

Ashley se rozhodla, že dneska bude spát tady, je v koupelně a čistí si zuby.

Ashley a Paula spolu byly asi čtyřicet minut v kuchyni. Viděla jsem je, ale neslyšela jsem, o čem si povídají. Ale zdálo se, že Paula říká Ashley něco důležitého, a než se vrátila k tátovi, objala ji.

Jsem v posteli a zívám. Musím být jediný člověk, který by zíval, když se ke mně brzy v posteli připojí Ashley, ale nemůžu si pomoct. Nejspíš prospím týden.

"Nalítaj ti tam mouchy."

Dokončím zívnutí a usměju se na ni. Na její poznámku nereaguju a zvednu přikrývku. "Vlez si sem, zahřála jsem ti postel."

"Jéé, má osobní elektrická dečka."

"Vždycky."

Vleze si pod přikrývku a lehneme si čelem k sobě, nohy už propletené.

Nic neříkám, jsem v 'Ashleyině omámení', jen přejíždím očima po každé části její tváře.

Natáhne ruku k mému obličeji a odhrne mi z něj spadlé vlasy. Ruku nechává tam a příležitostně mě hladí po pokožce palcem.

Položím jí ruku na bok a líně ji přesunu na záda. Lehce jí pod tílkem škrábu a oči nespouštím z jejích.

Hladí mě něžnými prsty po tváři, lehce mi s nimi přejede přes rty a já líbám jejich bříška.

Pořád ji škrábu pod tílkem, když si mě přitáhne blíž k sobě. Tvář má teď jen kousíček od mé.

Nakloní se a zavře oči. Dlí nad mými rty a pak se odtáhne. Nic neříkám ani nezavřu oči, mlčky ji sleduju a poslouchám, jak dýchá.

Opět se nakloní a otře rty o mé tak lehce, že kdybych měla zavřené oči, asi bych to necítila.

Přestanu jí škrábat nehty kůži na zádech a začnu tam prsty kroužit v malých kroužcích.

Pomalu otevře oči a upřeně se zahledí do mých. Posune se ke mně a pevně spojí naše těla.

Opět se nakloní a já jí vyjdu vstříc. Zastavím se těsně před jejími rty a ucítím, jak uzavře zbývající prostor a spojí naše rty.

Líbá mě jemně a já pomalu zavřu oči, zatímco mi dá ruku pod paži a kolem krku, aby si mě přidržela. Pak víc nakloní hlavu a polibek prohloubí.

Nevím jistě, jak dlouho se líbáme, ale je to dlouho a vím, že mám nateklé rty.

Odtáhne se a opře si čelo o mé. Oči nechává zavřené a ztěžka oddechuje.

U mě je jediný rozdíl v tom, že mám oči otevřené.

Nemusím čekat moc dlouho, než zvedne hlavu z mé a odtáhne se. Opět mi pohlédne do očí a nejspíš jí neunikne jejich tmavý odstín. Mně neunikne její.

Položí ruku na mou, pomalu ji zvedne ze svého těla a otočí se zády ke mně. Dá si mou ruku na břicho a svou ruku na ní nechá.

Nemusím ji žádat, aby se přisunula blíž, je jen otázka času, než to udělá. Přitisknu se k jejím zádům a zpevním sevření na jejím břiše. Nakloním se přes tu krátkou vzdálenost k jejímu rameni, vtisknu tam něžný polibek na odhalenou kůži a mlčky jí popřeju dobrou noc.

Škola byla dlouhá a únavná. Prospala jsem čtyři vyučovací hodiny. Určitě nový rekord.

Zdá se, že dneksa je zatím Ashley v pořádku. Snažím se držet si od ní odstup a pořád se na ni nedívat. Vím, že si toho začala všímat, a nechci, aby získala dojem, že si myslím, že to nezvládne nebo něco, protože vím, že to zvládne. Zvládne cokoliv.

Proto jsem doma a Ashley je u sebe doma; obvykle bychom byly spolu, ale brzy budeme mít tu večeři, takže pár hodin to bez ní zvládnu... stěží.

Paula měla ranní sněmu a každou chvíli přijede domů. Čekám na ni v obýváku, pořád jsem neměla příležitost jí znovu říct, jak od ní bylo úžasné, že nám s Ashley zaplatila letenky a hotel.

Udělala jsem jí kafe. Po návratu z práce vždycky vypadá hrozně unaveně.

Uslyším otevřít se a zase zavřít dveře od domu. Čekám, až se zeptá, jestli jsem tu.

"Spencer, jsi tu?"

"V obýváku, mami."

Vpluje do obýváku a posadí se vedle mě. Na sobě má nemocniční úbor a určitě to je ten úbor, ze kterého se mi udělá mírně nevolno, ne ona.

Otočí se ke mně. "Jaký jsi měla den, srdíčko?"

"Ušel, únavnej. Co ty?"

Usměje se té otázce. "Náročný, odpoledne přivezli postřeleného člověka, kterému kulka prošla-"

Přeruším ji. "Náročnej, páni... tu máš kafe," rychle změním směr hovoru. Rozhodně nechci slyšet podrobnosti, už bych se v životě nenajedla.

Vezme si ode mě hrnek a usměje se. Předpokládám, že mé péči. "Děkuju."

"To jsem chtěla říct já. Děkuju, že jsi za nás s Ashley platila, moc to pro mě znamenalo, protože vím, že si to nemůžeme úplně dovolit... a i kdybychom mohli, bylo to od tebe moc hezký, takže děkuju."

"Děkuju, že to říkáš. Ashley mi děkovala už včera, ale je od tebe hezké, že to říkáš i ty," drobně se zasměje.

"Kdy ti děkovala?"

"Když jsme byly v kuchyni."

"Co ještě říkala?"

Zatváří se hrdě. "Ashley mi říkala, jak jsi byla úžasná. Jak jsi řekla všechno, kdy bylo třeba, a přesně věděla, co říct."

Trochu zčervenám. "Vážně?"

"Vážně."

Hraju si s dírou v džínách. "No... Ashley je blázen, víš?"

"Tím jsem si jistá."

Usměju se a vidím, jak Paula mrkne na hodinky. "Půjdeš teď k Ashley?"

Pohlédnu na hodiny. "Ještě ne, můžeme si popovídat, jestli chceš," odmlčím se, "teda nemusíme, jestli jsi unave-"

Rychle mě přeruší. "To budu moc ráda. Jenom se rychle osprchuju a jsem u tebe."

"Jasně."

S mámou jsem si nepovídaly dlouho, asi tak čtyřicet minut. Docela jsem si to užila, občas je zábavná a dělaly jsme si srandu z Clayovy náměsíčnosti a jak začal ve spánku sekat trávník.

Pobavilo mě to.

Z nějakého důvodu zaklepu a Ashley přijde vzápětí otevřít. Doširoka otevře dveře a usměje se, když spatří, že jsem to já.

"Stýskalo se mi a proč klepeš? Říkala jsem ti, že vždycky můžeš jít hned dál."

Usměju se na ni a přitáhnu si ji k objetí. Dám ruce kolem jejího drobného těla a přitáhnu si ji k sobě. "Taky se mi stýskalo a byla jsem zdvořilá."

Cítím, že se usměje.

"Spencer Carlinová a zdvořilá? Ne, to mi nic neříká."

"Jsem zdvořilá, když chci, děkuju pěkně," odmlčím se, "vidíš, to bylo úplně neúmyslný, vyklouzlo mi to."

Odtáhne se, chytne mě za ruku a usměje se. "Když to říkáš." Pak mi uhne stranou, abych mohla vejít dovnitř.

"Děkuji," zazubím se.

Vidím, že se snaží neusmát. "Sklapni."

"Pardon."

Už to nevydrží a usměje se. "Chápu, můžeš s tím přestat."

Padnu na postel. "Zbožňuju tvou postel, je děsně pohodlná."

"Ujde."

"Jak je možný, že tu postel nezbožnuješ, Ash? Je krásně proleželá na těch správných místech."

"To znamená jenom to, že potřebuju novou matraci."

Zazubím se. "Už? Páni, pěkně jsme se činily, co?"

"Jenom proto, že ze mě nesundáš ruce."

Pozvednu hravě obočí.

"...a i proto, že já nesundám ruce z tebe," doplní.

Tomu přiznání se usměju. "To spíš," prohlásím a pak poklepu na místo vedle sebe. "Chceš přidat další proleženinu nebo dvě?"

Skousne si spodní ret. "Chci, ale máma se každou chvíli vrátí z práce..."

Nevadí mi to, z větší části jsem si dělala srandu... ne úplně, protože ji chci neustále, ale věděla jsem, že řekne ne. Věděla jsem, že se Christine brzy vrátí.

Trochu rozevřu ruce. "Pojď sem."

Přesune se z kraje postele a napůl si na mě lehne. Dá mi ruku na břicho, vklouzne mi dlaní pod záda a hlavu si položí na mé rameno.

"Jsi děsně pohodlná."

Usměju se. "Já vím."

Přejíždím chodidlem po Ashleyině hebkém lýtku a děsně si užívám, jak je z toho nervózní.

Je hrozně roztomilá.

Christine na mě pohlédne. "Jaká je večeře, Spencer?"

Vybavím si Ashleyiny nohy... a zbytek jejího těla... a její hlas... a její vlasy, v podstatě všechno, a posunu nohu o něco výš. "Báječná."

"Fajn, to jsem ráda."

Otočím se na Ashley. "Taky si ji užíváš?"

Pohlédne mi do očí. "Ty víš, že ano."

Věděla jsem to, ano.

"Jak se má Paula?" zeptá se mě Christine.

"Dobře. Než jsem sem přišla, viděla jsem se s ní a přísahám, že jsem málem dostala infarkt, když-" Zarazím se. Spatřím, že Ashleyin úsměv zmizel, a uvědomím si, co jsem řekla.

Sakra.

Nakrátko zavřu oči, nemůžu uvěřit, že jsem to řekla. "Moc se omlouvám, nechtěla jsem, Ashley."

Její chování se změnilo. Přehrabuje se v jídle s výrazem, který neumím úplně zařadit. "Já vím."

Vezmu ji za ruku. "Přísahám, že jsem nechtěla, aby ses cítila takhle."

Trochu mi ruku sevře. "Já vím, Spence, to je dobrý. Čekala jsem, až někdo něco takovýho řekne a teď už to mám aspoň za sebou."

"Ale nechtěla jsem být ta, kdo to řekne."

"Já vím."

"A víš, že mě to mrzí?"

"Vím, že tě to mrzí."

Vydechnu. Netušila jsem, že zadržuju dech. Trochu víc jí sevřu ruku. "Dobře."

Pustí mě a odejde z pokoje. Christine řekne, že na něco zapomněla.

Lže. Jdu za ní.

Vejdu do Ashleyina pokoje a najdu ji, jak sedí na podlaze před postelí.

Rychle k ní přijdu a sednu si vedle ní. "Promiň," zašeptám.

Přikývne. Vím, že ji to sebralo, protože nemluví.

Přitisknu jí rty na tvář a doufám, že zadržím slzy, které se jí formují v očích. "Promiň," opět zašeptám.

Znovu přikývne a slzy se jí vyřinou z očí. "Ty mi promiň," odvětí rovněž šeptem.

"Proč se omlouváš?""

Pokusí se utřít si slzy. "Protože jsou hloupá."

Pomůžu jí slzy otřít. "Nejsi hloupá, lásko. Jenom truchlíš a já to chápu, vůbec nejsi hloupá."

Hlesne 'dobře', ale vidím, že pořád pláče. Dám jí ruku kolem ramen a přitáhnu si ji k sobě. "Neplakej," zašeptám. Z nějakého důvodu mi přijde, že to uslyší líp, když to řeknu šeptem.

Já a má pitomá pusa. Poznámka pro sebe: mysli, než něco plácneš.

89

Příští týden má Ashley narozeniny. Těžko se mi věří, že ji znám už skoro rok, ale ten rok tedy stál za to.

Myslím, že chci, aby byl ten příští obyčejný, úplně obyčejný.

Pro Ashley se občas opravdu špatně kupují dárky. Už mi řekla, že nic nechce, ale určitě se jí bude líbit cokoliv, co koupím.

Myslela to mile, ale já ještě víc znervózněla.

Říkala jsem vám, že v den, kdy jsme se potkaly, měla narozeniny? Ne? No, měla.

Na své narozeniny se jí ode mě dostalo zkouknutí a pusy, šťastlivce.

Taky jsem jí vyhrožovala, že jí zmaluju zadek....

Poslední dva týdny byly fajn, ne rušné, ale ani ne nudné, byly tak akorát.

Ashley se vrátila do práce, ale myslím, že tam brzy skončí. Říkala, že potřebuje už jen jednu výplatu a pak s tím nejspíš sekne.

Bože, doufám, že to tak bude. Jsem sobecká, chci ji u sebe.

Brzy vyrazím k ní domů. Budeme jen zabíjet čas nebo něco. Měla bych už být venku z postele a ve sprše, abych tam dorazila včas, ale je mi pod přikrývkou příjemně a teplo, což moc nepomáhá tomu, abych odsud vylezla.

Z téměř spánku mě s leknutím probere zazvonění pevné linky. Přetáhnu si přikrývku přes hlavu a snažím se znovu usnout, i když vím, že bych neměla.

"Nejsem tu, mám život."

"Spencer, sundej si tu deku ze svý krásný tvářičky a zvedni ten telefon, musím ti něco říct!"

Je to Ashley a nezní vůbec naštvaně, zní totálně nadšeně.

Usměju se tomu, že ví, co dělám, a natáhnu se pro telefon. "Ahoj, ranní ptáče."

"Šípková Růženko," odpoví mi na pozdrav.

"Co to bylo za vzkaz? Měla jsi sprostej sen?"

Ozve se roztomilé zahihňání. "Ne, něco lepšího."

"Lepšího než sprostej sen? To není možný."

"Vrátil se!"

Zmateně se zamračím. "A kdo?"

Zubí se. Usmívá se tak široce, že to cítím i přes telefon.

"José!"

Mám pořád zavřené oči, ale usmívám se a zajímá mě, co má na srdci. "To si děláš srandu."

"Ne, právě je v mým pokoji! Vylezla jsem ze sprchy a převlíkala se, a když jsem se otočila, byl tam! Na zdi přímo za mnou!"

Můj úsměv pomalu povadne. "On se díval, jak se převlíkáš?"

"To máš fuk," zamluví to, "je zpátky! Není to báječný?!"

Nebyla z ničeho takhle nadšená týdny, tak jí to nebudu kazit. "Je to báječný, jsem ráda, že máš radost, Ash."

"Já taky. Vyrazíme dneska nakupovat, musíme mu koupit klícku nebo hračku nebo tak něco."

"Ne, nevyrazíme."

"No tak, Spencer, musí se cítit vítanej."

Není vítanej, když očumuje mou nahou přítelkyni. "Nikdo ho nehoní s baseballovou pálkou, myslím, že už lásku cítí."

"Asi máš pravdu... ale pořád platí, že budeme dneska spolu, viď?"

"Jo... pokud nechceš strávit den doháněním ztracenýho času s panem J."

"Bude tu žít, Spence, budu na něj mít víc než dost času, tak pohni kostrou, chci tě vidět."

Jéé.

"Ne, nechceš, chceš celý odpoledne promukat s Josém."

Mlčí.

"...to je to úplně neojodpornější, co jsi kdy řekla."

Usměju se a vzdychnu. "Budu tam. Jenom se musím osprchovat a pak pro mě můžeš přijet."

"Vážně?"

"Hm."

"A s tím jsem souhlasila nebo to jenom předpokládáš?" zeptá se se stopou pobavení v hlase.

"Souhlasila," vymýšlím si.

"Jasně, že jo."

Rozhostí se ticho a já si stisknu zuby spodní ret. "Takže... přijedeš pro mě?" zeptám se nejistě.

"Přijedu pro tebe," potvrdí.

Usměju se a zavřu oči. "Až se vrátíme k tobě, odměním se ti."

"Neodměníš, jedině až odpoledne."

"Proč ne?"

Vzdychne. "Máma je tu, takže musíme počkat."

To není dobrá zpráva.

Zamračím se, i když mě nevidí. "To je na nic... nemůžeš být dneska potichu?"

"Jestli já nemůžu být potichu? To ty nezavřeš pusu."

"S přirozenou reakcí nic nenadělám, Ashley."

"Protože řvaní 'šukej mě, Josefe, Marie, Ježíši' znova a znova je přirozená reakce?""

Při té vzpomínce se uculím. "Krásný časy..."

Zasměje se a já se tomu usměju. "Jo."

"Fajn, hodně rychle se osprchuju, tak tu buď za hodinu."

"Hodně rychle není hodina, budu tam za třicet minut."

"Proč mě nikdy nedopřeješ pořádnou sprchu?"

"Protože nechci držet tvý svraštělý prsty."

Teatrálně zalapám po dechu. "To je urážka, miláčku. Urazila jsi mě."

"Tak to mám asi co napravovat."

"To asi máš."

"Třicet minut, ano? Ani o minutu víc, jinak ke mně půjdeš pěšky."

Skopnu přikrývku z postele. "Jo, jo, už vstávám."

"To doufám."

Pozvednu obočí. "Jo? Co když kecám?"

"Tak ti zmaluju zadek."

"Ty a tvůj osminohej milenec? Jéé, roztomilý."

"Když je řeč o tom chlapíkovi, zajímalo by mě, kam se poděl. Na zdi už není."

Obrátím oči v sloup. "Sundej si tričko, určitě si tě najde."

Začnu vymýšlet způsoby, jak toho hajzla zabít tak, aby už neožil.

"Spencer?"

Zabručím na znamení, že ji slyším.

"Nežárlíš náhodou trochu?"

"Na koho?"

"Ty víš koho."

Přejedu si přes zuby jazykem. "Blbost."

Zasměje se. "Nebuď hloupá, Spence."

"Takže teď jsem žárlivá a hloupá?"

"Cože? Ne, chtěla jsem říct-"

Přeruším ji. "Já vím, co jsi chtěla říct, Ashley."

"Vážně, nebudu vést tenhle rozhovor kvůli pavoukovi... to je padlý na hlavu."

"Je to zatracenej úchyl! Neustále tě očumuje při převlíkání a tobě to nevadí, necháváš ho."

"Aby bylo jasno, 'nenechávám' ho se dívat. Neovlivním, kam jde, a deset sekund před tím, než jsem ti zavolala, jsem ani nevěděla, že se vrátil," odmlčí se, "a mimoto, komu o tom řekne?"

"O to tu nejde."

"Bože, tohle je šílený... jdi se osprchovat, přijedu pro tebe."

"Ne. Nejsi má matka."

Promluví přísným hlasem. "Spencer."

Vzdychnu. "Dobře... miluju tě."

"Taky tě miluju, za půl hoďky jsem tam."

Bože, miluju ji.

Jsem osprchovaná, krásně voním a jsem sexy.

Co je? Je to tak.

Dokonce jsem dokázala zvládnout sprchu za deset minut, myslím, že je to nový rekord. Alespoň pro mě. A teď mám deset minut k dobru, než sem matkomrdka přijede.

Máma je venku. Na nákupech, myslím...

Otevřu dveře a chystám se vyjít před dům.

"Ahoj, Spence, jedeš k Ashley?"

Otočím se a vydám se za tím hlasem. Tátu najdu v obýváku. "Jo, bude tu každou chvíli."

"Jak je jí?"

Posadím se na gauč. "Líp."

"Slyším v tom nějaké 'ale'?"

"Zdá se, že je jí líp... ale občas se odmlčí, a když se jí zeptám, na co myslí, odpoví, že na nic důležitýho, ale vím, že myslí na něj."

"To je přece pochopitelné."

"Ne, já vím. Vím, že na to musí myslet. Kdo by nemyslel? Jenom jsem chtěla říct, že bych chtěla, aby o tom se mnou víc mluvila."

Táta ví, že si v posledních letech nebyli blízcí, ale neřekla jsem mu proč. To mi nepřísluší.

"Je to pro ni pořád čerstvé, Spence, a mluví s tebou o všem. Dopřej jí čas na přemýšlení a vzpomínání a určitě ti řekne, co se jí honí hlavou."

"Doufám..."

Uslyším před domem zastavit Ashleyino auto a skryju úsměv. Stydím se, když dávám lidem na odiv, jak jsem vždycky šťastná, že ji vidím. "Budete večer doma?"

"Já ano, máma ne."

"Proč, má rande?" škádlím ho.

Usměje se. "Bude s tebou."

Na nic takového si nevzpomínám...

"Cože?"

"Bude večeřet s tebou, Ashley a Christine."

Nechápavě zamrkám a nakloním hlavu, abych lépe slyšela. "Promiň, cože?"

"Večeře. Ty. Ashley. Paula. Christine," odvětí pomalu a zřetelně.

Tak jsem si večer nepředstavovala.

"Ale..."

Položí mi ruku na paži. "Ashley čeká."

Přikývnu a vstanu. "Dobře. Zatím ahoj..."

"Zatím, Spence."

Aniž bych otevřela dveře, elegantně naskočím do Ashleyina auta a triumfálně se ušklíbnu. "Jsem dobrá."

"Jdeš pozdě."

"Nejdu pozdě."

Ukáže na jasně svítící číslice na přístrojové desce.

"Páni, o celý dvě minuty."

"Dvě minuty jsou dvě minuty, Spence."

Zapnu si pás. "Nebuď tak puntíčkářská, puntíčkářko."

Zazubí se a nahne se pro polibek, přičemž zamumlá, že jsem jí chyběla.

Strčím ji na postel a usměju se jejímu překvapenému zasmání.

"Spencer."

"Ano?"

"Přestaň do mě strkat, pojď sem."

"Ne."

Mírně nakloní hlavu na stranu. "Proč ne?"

"Chce se mi na záchod."

"Tak jdi na záchod."

Zůstávám na místě. "Půjdu."

"Fajn."

"Jo."

"Jsem ráda, že se poddáváš potřebě čůrat, Spence."

"Taky jsem ráda."

"To je skvělý."

Přikývnu a Ashley na mě pozvedne obočí, už ji ta naše hra nebaví.

"Hned jsem zpátky."

Došourám se ke koupelně, strčím do dveří a spatřím Christine v osušce. Malé osušce.

Bleskurychle si zakryju rukama už zavřené oči. "Omlouvám se! Nic jsem neviděla!"

Zasměje se. "Ahoj, Spencer."

Pořád si zakrývám rukama oči. "Zdravím, Christine... Ashleyina mámo... ženo, která jste porodila mou přítelkyni."

"Mám na sobě osušku, nestyď se, drahoušku."

Nervózně se zasměju. "Nestydím se, jen... se dívám na vnitřní stranu svých víček..."

"Koupelna dole je volná," poznamená.

"Super, to je báječný, to je fakt, fakt..."

"Báječný?"

"Přesně."

Odkašlu si. "Ehm... myslím, že o tomhle bychom se raději neměly nikdy zmiňovat."

"Mám pusu na zámek."

"Bezva, to je bezvadný..." Vyjdu ven, zavřu za sebou dveře a rychle vyrazím do koupelny v přízemí.

Když se vrátím do Ashleyina pokoje, dělám jako by nic.

"Co ti trvalo tak dlouho?"

"Já, ehm... zakopla jsem."

"Zakopla jsi?"

Vyhýbám se jejímu pohledu. "Jo."

"Lžeš mi?"

"Jo."

Zasměje se. "Mám chtít vědět proč?"

"Ne... to fakt, fakt nechtěj."

"Dobře, nebudu se vyptávat."

Sundám si boty a lehnu si na postel vedle ní.

Celé dvě sekundy se nehýbá a pak přes mě dá nohu a uvelebí se na mně. "Řekla jsem ti, že vypadáš úžasně?"

Ležérně pokrčím rameny. "Nevzpomínám si."

"No, vypadáš a taky úžasně voníš."

Natáhnu ruku k jejímu obličeji a odhrnu jí z něj pramínek vlasů. "Jo?"

"Jo."

"Ukážeš mi, jak úžasně?"

"Máma je doma..."

Myslím, že po tom jsem zbledla.

Ashley si toho všimne a odtáhne se. "Jsi v pořádku?"

Přikývnu.

"Víš to jistě? Jsi bílá jako stěna."

"Nic mi není," ujistím ji a přitáhnu si ji zpátky na sebe.

Otře rty o mé. Dám jí ruce na záda a přitáhnu si její lehké tělo na své.

Polibek prohloubí Ashley. Přejede mi jazykem přes rty a já je víc rozevřu a ucítím, jak mi přitiskne dlaň na tvář.

"Támhle je!"

Otevřu oči a zamrkám. Netuším, proč se tak náhle odtáhla.

"Co se děje?"

S úsměvem ke mně sklopí zrak a řekne mi, abych se podívala. Pak ukáže na zeď u okna.

Je tam on.

Zúžím na něj oči a jemně ji ze sebe shodím.

"Kam jdeš?"

"Vyřídím to."

Dojdu ke skříni, vyndám z ní osvědčenou baseballovou pálku a rázně vyrazím k oknu.

Ashley téměř vylétne z postele a postaví se mezi mě a můj cíl.

"Co to sakra děláš?"

"Vyřídím to, už ho mám po krk."

Ashley se tváří naštvaně.

"Polož tu pálku, Spencer."

"Nebo co?"

"Uvidíš."

Sevřu rty a zamračím se na ni. "Už se celá klepu."

"Nech ho být a vrať se do postele."

"A dovolit mu se na nás dívat, jako bychom byly placenej kanál?!"

"Přeháníš."

Projedu si rukou vlasy a vzdychnu. "Ashley... nechtěla jsem, aby to zašlo až sem, ale..."

Vyzývavě pozvedne obočí. "Ale co?"

"Buď já nebo ten pavouk."

"Děláš si srandu?"

"Připadá ti, že si dělám srandu?"

Vytrhne mi pálku z ruky a odhodí ji na postel do dostatečné vzdálenosti ode mě, abych ho nemohla zabít. "Připadá mi, že ti přeskočilo, bože... nechceš to zapakovat? Nahraju ti to, abys slyšela, jak hloupě to znělo."

"Buď já nebo on, myslím to vážně."

"Ne, já myslím, že se musíš uklidnit."

"Jsem klidná. Vyber si."

Zatne čelist a zavrtí hlavou. "Nevěřím, že jsi to řekla." Pak odejde z pokoje a pálku vezme s sebou.

Naštvaně vzdychnu a přijdu blíž k Josému. "Ty samolibej hajzlíku, přísahám, že tě jednou dostanu."

Ušklíbne se na mě a já ho probodnu pohledem. Pak vyrazím za Ashley.

Paula přijela před hodinou. Ashley se mnou pořád nemluví a Christine je oblečená.

Nakloním se blíž k Ashley. "Omluvila jsem se."

Zatímco mi odpovídá, nepodívá se na mě. "A taky jsi mi dala ultimátum."

"A omluvila se," zopakuju.

Paula sedí naproti nám a baví se s Christine. Ashley náhle požádá, jestli by jí někdo nemohl podat brambory.

Podívám se na její talíř a vidím, že se ještě nedotkla těch, co už má. "Vždyť už brambory máš."

Tentokrát na mě pohlédne a věnuje mi varovný pohled. "Nastoupila jsi k bramborový policii?"

"Cože?"

Otočí se na mou matku. "Ta sukně vám moc sluší, Paulo."

Paula se na ni usměje. "Děkuji, Ashley, je nová."

"Už chápu, po kom má Spencer nohy."

Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu a snažím se její snahu dostat se mi pod kůži ignorovat.

"Děláš si ze mě šoufky, už stárnu."

"V žádném případě, máte úžasné nohy," trvá si na svém Ashley.

"Dopoledne jsem viděla tvou mámu v osušce!" vyhrknu.

Ashley vykulí oči, vyskočí ze židle, která zavrže po podlaze, zpraží mě pohledem a pak odejde.

Nabodnu na vidličku brokolici a jsem rozhodnutá za ní nejít.

Když vejdu do Ashleyina pokoje, Ashley si sedá na postel. Dojdu k posteli a posadím se vedle ní.

"Nic jsem neviděla..."

"Nezájem."

"Dobře, něco jsem viděla, ale neviděla jsem něco."

"Mě to nezajímá."

Téměř se usměju. "Dobře."

"Nemluv na mě tímhle tónem, Spencer."

Usměju se. "Jakým tónem?"

"Tímhle tónem," udělá pauzu, "matkomrdko."

Doufám, že mi to nezůstane.

90

Ashley si zřejmě myslí, že se jmenuju matkomrdka. Vážně, nedá s tím pokoj.

Já si ji nikdy takhle nedobírala. Přestala jsem, když mě o to požádala. Nepředhazovala jsem jí to při každé příležitosti. Nepostrkovala jsem jí prvních pár dní po tom trapasu směrem k mé mámě. Neušklíbala jsem se a nezvedala obočí, když mi říkala, ať toho nechám, nebo 'uvidím'.

No, dělala jsem to... ale ona by neměla, ona má být ta hodná a milá.

To malá neshoda z před dvou dnů je úplně zapomenutá, jsme teď v pohodě.

Myslím, že to je díky tomu, že jsem nebyla u ní doma. Držela jsem se od Josého dál, snažím se nad to povznést a nechat ho být. Myslím ale, že mi to moc dlouho nevydrží.

Christine jsem od toho dne viděla jednou a to, když Paula požádala Ashley a mě, abychom navštívily místo, kde přebývá hajzlovitý nákupní vozík. Netušily jsme, že tam taky bude. Ashley ji uviděla první. Strčila mě přímo na ni a rozesmála se, když jsem ji ve snaze úplně na ni nepadnout málem chytla za prsa.

To jen přililo olej do ohně.

Slyším, že Ashleyino brebentění v pozadí ustalo.

"Posloucháš mě, matkomrdko?"

Vidíte, už mě tak i oslovuje.

Vzdychnu a ignoruju ji.

"Neměla bych zavolat mámě, aby sem přijela?"

Mé nepobavené oči pohlédnou na zlomek vteřiny do jejích překrásný, spalujících... pobavených očí. Pak zrak odvrátím a opět pohlédnu stranou.

"Němá matkomrdka... to má docela zvuk, co myslíš? Přece jenom ty jsi tu hlavní hvězda."

Vychutnává si, že jsem teď v té situaci já.

A nedá s tím pokoj.

"Stýská se ti?

Otočím se k ní. "A co tobě? Mám říct Paule, aby ti zase nastavila svůj zadek? Určitě si to užila stejně jako ty."

Ušklíbne se. "Já si to užila."

Nevěřícně se uchechtnu. "Jen počkej, Ashley, přísahám, že jednoho dne..."

Na tváři má roztomilý výraz...

"Co přísaháš?"

"Uvidíš."

Uculení doplní zvednutím obočí. "Vážně?"

"Jo," odvětím. Pak si opatrně přiložím láhev Pepsi ke rtům a trochu zvednu hlavu z polštáře, abych se celá nepolila.

Zahlédla jsem, jak si Ashley skousla spodní ret, a věděla jsem, co se chystá udělat, ale než jsem ji mohla zastavit, chytla spodní konec láhve, zvedla ji a Pepsi se mi vylila na obličej a krk.

Vzhledem k tomu, jak byla studená, jsem sebou trhla a vystřelila ze svého místa na posteli, přičemž jsem se náhodou překulila na Ashley.

Zvednu si ruce k obličeji a utírám si z něj tekutinu. "Tohle ti nedaruju," řeknu klidně, zatímco na ni pod sebou hledím.

"Slibuješ?" uculí se.

"Jo, slibuju, dokonce přísahám. Já tě-" Když spatřím její výraz, zarazím se. "Co je?" zeptám se nepobaveně.

"Vypadáš dobře."

Z těla mi okamžitě vyprchá veškerá frustrace z té otravné přezdívky. "Taky vypadáš dobře."

Sotva otře své rty o mé, když vtom hlasitě zaklepe na dveře Clay, díky čemuž sebou obě trhneme. Přišel nám oznámit, že je večeře na stole. Clay.

Musím mít výraz 'Já tě zabiju', protože Ashley mi řekne, abych to nechala být, že to můžeme dokončit později.

Ashley šla dolů napřed, já musela na záchod. Vejdu do jídelny a první mě spatří Paula. "Ahoj, Spence."

Usměju si na ni. "Matko."

Otočím se na Ashley. "Mrdko."

Zasměje se. Přihlouple se na ni zazubím a posadím se ke stolu.

"Spencer."

To byla Paula... nezní spokojeně.

Znovu se k ní otočím. "Jo?"

"Kolikrát ti mám říkat, abys takhle s Ashley nemluvila? Ale vážně..."

Ashley se opět vesele culí.

"Chceš slyšet něco z toho, co vypouští z pusy ona?"

Paula si založí ruce na hrudi. "Ne, Spencer, nechci."

"No, měla bys a ona si začala," ukážu na Ashley, "trvá to od tý pitomý večeře."

Ashleyino uculení zmizí a nahradí ho zamračení. "Podle tebe jsou večeře u mě doma pitomý?"

Zvednu ruce do vzduchu na znamení kapitulace. "Dobře, fajn, víš co? Mami, omlouvám se, že sis myslela, že nemluvím s Ashley, jak bych měla, a Ashley... omlouvám se, že si myslíš, že jsou podle mě večeře u tebe doma pitomý."

Podle jejího výrazu to nepomohlo. "Takže to nepopíráš?"

"Co nepopírám?"

"Že jsou podle tebe večeře u mě doma pitomý?"

Potlačím obrácení očí v sloup. "To je trochu šílený, neblbni."

"Takže podle tebe jsem blbá?"

Myslím, že by mi někdo měl podat krumpáč, vykopu si s ním vlastní hrob snadněji.

"Podle mě bychom měly na slovo blbnout zapomenout a ne... pusťme se do večeře, ano? Vím, že máš pořád hlad," řeknu ve snaze ji uklidnit.

"A další urážka."

Jsem upřímně zmatená. "Co jsem zase řekla?"

"Řekla jsi, že jsem tlustý prase!"

Paula mlčí a já se jí nedivím.

Natáhnu ruku k Ashleyině. "Ashley," pronesu klidně, "neřekla jsem, že jsi tlustý prase, přísahám. To bych o tobě nikdy neřekla."

Její výraz se uvolní a se zazubením se otočí k Paule. "Zaplaťte."

Paula si povzdechne a podá Ashley dvacku. "To byla jen náhoda."

Napálily mě?

"Ne, prostě znám Spencer líp než vy," odvětí Ashley, ale pak udělá obličej, aby Paula věděla, že si dělala legraci.

Stáhnu svou ruku a zpražím ji pohledem. Pak sklopím zrak na bankovku, kterou drží mezi prsty. "Půlka patří mně," prohlásím.

Ashley udělá jazykem a zuby 'tss'. "To si nemyslím."

"Vážně?"

"Hm."

Pozvednu obočí. "A povíš mi proč?"

"Ne."

Obrátím oči v sloup. "Jak chceš."

Ashley se zasměje, otočí se k Paula o opět natáhne ruku. "Promiňte, Paulo."

Máma se usměje a podá Ashley další dvacku. "Opět náhoda, Ashley."

Také se na Paulu otočím. "Můžu taky dostat nějaký peníze?"

"Dlužím ti nějaké?"

"Ne…"

Se sevřenými rty se na mě usměje. "Snad budeš mít příště víc štěstí, Spence."

Pomalu se opět otočím k Ashley. Nakloním hlavu na stranu a obdařím ji ne zrovna milujícím pohledem. "Nekamarádím s tebou."

Úsměv skrývá dobře, ale stejně ho vidím.

"Taky s tebou nekamarádím."

Otočím se od ní. "Fajn."

"Bezva."

"Paráda."

"Nádhera."

Opět se k ní otočím. "Kurevská kruťácká krása!"

Uslyším Paulin povzdech. "Spencer, kolikrát ti má říkat, abys při slovních hříčkách nepoužívala sprostá slova?"

Odpověď mi uvízne v krku, protože ucítím Ashleyinu nohu stoupat nahoru po své a opět je má veškerá frustrace ta tam.

"Promiň."

Natáhnu nohu k jejím. "Ty mně taky."

Ke stolu si přisedne zbytek famílie, ale neslyším, o čem se baví, s Ashley se oddáváme přes stůl očnímu sexu.

Je to sexy.

Už nemám chuť na to, co mám před sebou na talíři.

Stále oddychujeme, když na mě Ashley v podstatě padne. "Budeš má smrt."

Usměju se, i když mě nevidí, má zavřené oči. "Ty má taky."

"Ty má větší."

"To se stupňuje?"

"Hm."

Začnu jí hladit ruku, "Takže budeš jako José?" zeptám se bez přemýšlení.

"Co tím myslíš?" opáčí nepobaveně.

"Čím? Nic jsem neřekla," snažím se to zamluvit.

"Říkala jsi něco o Josém."

Trochu se zavrtím a ještě víc k sobě přitisknu naše spojená těla. "Dobře... nenaštvi se..."

"Hezkej začátek."

Pokračuju. "Nepřijde ti to divný? Přece jsme ho pohřbily, Ash... a teď je najednou zpátky?"

"Ježíš taky vstal z mrtvých," poznamená.

"Hodně lidí by nesouhlasilo, ale o to tu nejde... není to Ježíš, je to pavouk."

Tváří se zmateně. "No a? Chceš, abych se mu příště, až ho uvidím, koukla na zadek?"

Teď se tvářím zmateně já. "Cože? Odkdy okukuješ i ty jeho?"

"Neokukuju, jenom jsem viděla jeho zadek, když mi skočil na prsa... pamatuješ, tu noc v pokoji pro hosty, kterej jsme malovaly?"

"Má lepší zadek než já?"

"Jasně, ty chlupy jsou děsně sexy."

Usměju se a hraju si s jejími prsty. "Jo? No, můžu si pořídit zadkovou paruku, jestli tě to rajcuje."

Pohlédne mi do očí a usměje se. "Jsi nechutná."

"Miluješ mě."

Z jejích dokonalých, naběhlých rtů unik povzdech. "Asi jo."

"Já tě asi taky miluju."

"Já vím."

Políbím ji na nos. "Kdybys mě opravdu milovala, řekla bys mi, co mi chceš koupit."

"Kdybys ty opravdu milovala mě, přestala by ses vyptávat."

"Ashley," zakňourám.

"Ale jdi, Spence, přece si nechceš zkazit překvapení, když už to máš do narozek za pár, ne?"

Chvíli o té otázce přemýšlím. "Ne, ale nelíbí se mi, že nic nevím, můžeš mi aspoň napovědět?"

Políbí mě na bradu. "Jak napovědět?

"Dá se to zabalit?"

"Možná."

Usměju se té odpovědi. "Už vím, co to je," zazubím se.

Netváří se přesvědčeně. "Tak schválně."

"Je to nosorožec."

"Spencer, proč bych ti kupovala nosorožce?"

Věnuju jí pohled. "Protože jsem ti říkala, že ho chci."

Ignoruje to. "Nekoupila jsem ti nosorožce."

Trochu vykulím oči. "Ty už jsi to koupila?!"

Usměje se na mě tím svým rozkošným způsobem. "Už jsem to koupila."

Odstrčím ji od sebe. "Ukaž!"

Zasměje se mému nadšení. "Zítra po škole."

"Cože? Proč ne hned?"

"Protože jsem to řekla."

Počkat, vím, jak to rychle vyřešit.

"Když si znova zamukáme, můžu ten dárek vidět?"

"Zítra po škole," zopakuje.

Možná ne...

"Když si ještě třikrát zamukáme, můžu ten dárek vidět?" zeptám se znovu.

"Zítra."

"Ashley! Chci svůj dárek, tohle je protizákonný."

Zasměje se. "Co je protizákonný?"

"Že mi ten dárek odpíráš."

Usměje se na mě. "Tak to si asi zasloužím nasadit želízka."

Pozvednu obočí. "To asi zasloužíš."

"Od policie, úchylačko."

Znovu otevřu pusu, abych škemrala, ale zakryje mi ji rukou. "Ne."

"Zítra?" zeptám se.

"Stoprocentně."

Pomalu přikývnu, pro teď to přijímám. Později se jí opět zeptám.

"Ash?"

"Jo?"

"Chceš znova mukat?"

"Jo."

Zbývá necelých 24 hodin.