Strasti dospívání

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

31

Když jsme dojedly sušenkové těsto, Ashley se teple oblékla a šla se ven nadýchat čerstvého vzduchu, pravděpodobně pokus udržet to těsto v žaludku.

Snědla ho strašně moc, nevím, jak do sebe dokáže dostat večeři za och... méně než hodinu. Bezva. Čas přímo letí, když na vás leží vaše přítelkyně, hm?

Právě jsem si umyla obličej a ujistila se, že nemám žádné těsto ve vlasech. Nemám, pokud vás to zajímá, a to je dobře, protože vzhledem k tomu, jak dlouho mi to obvykle trvá, rozhodně nemám čas na sprchu.

Když se zběžně nalíčím a upravím si vlasy, sejdu dolů, abych Ashley řekla, ať si kouká pospíšit, protože nechci přijít pozdě. Paula by mě na to nikdy nenechala zapomenout.

Ashley sedí venku pod stromem a má zavřené oči. Vidím, že zhluboka dýchá a dbá na to, aby neměla ruce nikde v blízkostí břicha.

Vzhledem k dopolednímu dešti se divím, že si dobrovolně sedla na zem.

Dojdu k ní. "Proč sedíš na zemi? Budeš mít studenej a mokrej zadek."

Nevzhlédne ke mně, ani neotevře oči, ale usmívá se. "Sedím na kabátu."

To to vysvětluje.

"Á." Trochu se přikrčím, takže mám hlavu téměř v její úrovni. "Musíš sebou hodit a nachystat se, máme jenom půl hodiny, než budeme muset vyrazit."

To jí přiměje oči otevřít. "Dobře, pomoz mi na nohy a žádný rychlý pohyby, myslím, že prasknu."

Jé.

Trochu se narovnám a chytnu ji za ruku a předloktí. "Fajn, na tři?"

Přikývne. "Raz."

Nepočítám do tří, tři jsou předvídatelný. Bez varování ji zvednu. Přesně, jak říkala, že to nemám dělat.

Když se kácí les, létají třísky.

"Spence!"

Vypadá trochu zeleně. Něžně ji položím ruku na břicho a jemně ho pohladím. "Promiň, ale je tak lepší, je to jako... šoková terapie nebo tak něco."

Divně se na mě podívá a chystá se něco říct, ale přeruším ji. "Řekneš mi to pak, teď sebou hoď a rychle se převlékni, jo?"

Nehodila sebou, nebo možná ano, ale nestačilo to, zatím máme celé dvě minuty zpoždění. Nejsme moc daleko, ale nechci všem zkazit plány na večeři.

Trochu zrychlím chůzi, Ashley mi je v patách. Už se z toho přejedění těstem vzpamatovala, říkala, že to rychlé postavení na nohy opravdu zabralo. Pohlédnu na ni, zrovna si upravuje rukavice. Potlačím úsměv nad tím, jak je roztomilá.

"Ashley, pospěš si."

"Přestaň mi říkat, abych si pospíšila, jdu tak rychle, jak to jde."

"Á, promiň, zapomněla jsem, že máme větší nohy než tví lidé. Zpomalím." Začnu šoupat nohama. Vysloužím si za to plácnutí po paži.

"Hej, pokud by se měl někdo zlobit, Ashley, tak jsem to já. Odpoledne jsi úplně zastínila moje dárky."

Myslela jsem to jako vtip a nebyla jsem si jistá, jestli to tak vezme, nebo to spustí hádku. Chystala jsem se jí to říct, ale předběhla mě.

Rozesměje se, rychle se mnou srovná krok a chytne mě za ruku. "Jé, promiň, Spencer. Příští rok jí koupím něco levnýho a kýčovitýho."

Jsme skoro tam, už vidíme dům.

Tomu, co právě řekla, se musím usmát. Opravdu nás vidí spolu i za rok?

Na to samozřejmě nemůžu nic říct, tak udělám to, co umím nejlíp.

Naruším tu chvilku.

Zaháknu jí nohu za kotník, takže klopýtne a téměř spadne. Než dopadne na chodník, zase ji narovnám.

Nebojte, jelikož jsem ji držela za ruku, nespadla by. Než mohla spadnout na zem, chytila jsem ji.

"Nemůžu uvěřit, žes mi podrazila nohu!" Taky se mi pokusí zaháknout nohu za kotník, ale jsem připravená, takže to vypadá spíš jako neobvyklé flirtování pod stolem.

Musím se zasmát její viditelné zarputilosti. "Přestaň s tím, Ashley. Byl to jenom vtip. Omlouvám se."

"Jo, je ti to slyšet v hlase." Na chvilku se odmlčí, aby pokračovala ve své misi. "Nepřestanu, dokud nebudeš na zemi."

"Chceš říct, dokud mě nedostaneš na záda? Proč jsi to neřekla hned?" škádlím ji.

Zasměje se a zkusí mi podrazit nohu z jiných úhlů, ale bezúspěšně. Pak ovšem použije druhou nohu a obě se smíchem spadneme na chodník.

Ať se snažím sebevíc, nedokážu se na ni zlobit, přijde mi to stejně legrační jako jí.

V podstatě na mně leží a já se nemůžu rozhodnout, jestli jí mám pusou zaprdět na kůži nebo jí začít líbat na krk.

"Je to od vás hezké, že jste se k nám připojila, děvčata," vstoupí do toho hlas.

Paula.

Nevypadá naštvaně, ve tváři má vědoucí úsměv a já musím potlačit nastupující obrácení očí v sloup.

Odtáhneme se od sebe a Ashley promluví jako první. "Jo, promiňte, že jdeme pozdě, Spencer trvalo věčnost, než se uchystala."

Pohlédnu na ni. "Co prosím? To jsi byla ty. Prakticky jsem tě musela oblíkat."

To situaci ještě zhoršilo, Paula se teď zubí od ucha k uchu. Fantastický.

Nedávám jí příležitost něco říct, rychle navrhnu, abychom vyrazili na večeři.

Přišli jsme do restaurace a čekáme, až nás usadí. Všichni na nás zírají, je to dost otravné.

Konečně k nám přijde nechutně živá hosteska. "Tak jo, lidi! Stůl číslo sedm je jen váš. Zavedu vás k němu."

Po cestě ke stolu si všimnu tří věcí. 1) Přišli jsme fakt pozdě, už je 20:30. 2) V restauraci jsou děti. 3) Na ceduli stojí, že dneska kvůli nim přijde speciální host.

To nemohla máma vybrat lepší restauraci?

Živá číšnice nás usadí a zeptá se nás, co si dáme k pití, já požádala o kolu s rumem, ale Paula řekla, že ne, tak si objednám to, co vždycky, začíná to na P a končí na epsi. Už víte?

Pohlédnu na babičku, která sedí vedle Claye, a všimnu si, že jí to moc sluší. "Moc ti to sluší, babi."

Upřímně se usměje. "Jé, děkuju ti, Spencer, a podívej," zvedne zápěstí, "dokonale sedí."

Má náramek, který jsem jí dala.

Usměju se na ni. "Jo jo, vidím. To je bezva."

Přinesli nám pití a všichni mimo Ashley mluví o tom nebo onom, nevím o čem. Vím jenom, že je Ashley potichu. Snažím se přijít na to, jestli je potichu, protože poslouchá, nebo je potichu kvůli něčemu jinému.

Vypadá v pohodě, nevypadá nešťastně ani nesvá. Řekla bych, že prostě poslouchá.

Trochu se natáhnu a vezmu ji za ruku, vzhlédne a neusmívá se ústy, má spíš úsměv v očích... je to těžké vysvětlit, ale víte, co myslím.

Donesli nám jídlo, Glen vypadá jako by pozříval celou krávu, má steak velký jako kolo od vozu.

Všimnu si, že já i Ashley máme hrášek, napiju se ze své sklenice, pak jeden naberu a položím ho na stůl vedle svého talíře. Rozhlédnu se, abych se ujistila, že se nikdo nedívá, a pak zvednu ruku k hrášku, položím palec na stůl těsně za něj a prostředníček na něj... a odpálím ho přímo na Ashley.

Když jí narazí do brady, trhne sebou a já dost dobře skryju zasmání, alespoň vzhledem k situaci.

Okamžitě pozná, že jsem to byla já, nikdo jiný u stolu by jí to neudělal. Nikdo kromě její milující přítelkyně.

Dívám se, jak položí jeden z svých hrášků na stůl vedle talíře, napodobí můj mířící proces, aby hrášek nezasáhl někoho jiného, a cvrkne ho přes stůl na mě.

Nesnažím se ho blokovat, zatímco letí přes stůl, a zasáhne mě přímo do obličeje.

Tentokrát se zasměje ona.

Ani jedna z nás se nesmála moc hlasitě, nechtěly jsme, aby nám někdo něco řekl, chtěly jsme si jen zablbnout.

Všimnu si, že Clay vypadá ospale, a pohlédnu na velké hodiny na barem.

21:31

Trapák.

Paula si extrémně otravně poklepává jedním nehtem o stůl. Nemůžu jí okřiknout ani nic podobného, tak jí jenom šťouchnu do ruky, kterou si poklepává, díky čemuž přestane, a zeptám se jí, jestli se dobře baví.

Zabralo to, po té, co mi odpověděla, už znovu nezačala.

A teď se mi strašně chce na záchod.

"Musím na záchod." Pohlédnu na Ashley. "Nepotřebuješ taky?"

Ozve se Glen s pusou napůl plnou steaku. "Proč ženský choděj na záchod spolu? To si neumíte samy utřít zadek nebo co?"

Debil.

Než mu můžu něco říct, vstoupí do toho Paula. "Mlč, Glene."

Dobrá, nepoužila bych zrovna tyhle slova, ale smysl odpovídá...

Ashley vstala. "Jo, půjdu s tebou."

Po cestě jsem do Glena schválně vrazila. Když mě chtěl okřiknout, zakuckal se.

Obě jsme vyšly z kabinek, myjeme si ruce a Ashley mi říká, že mýdlo hnusně smrdí a to tedy ano. Je to levné mýdlo, které smrdí jako zatuchlý zadek.

Rozesměju se, protože jsem si vzpomněla na záchodovou scénu z Prostě sexy. Ashley se mírně zasměje a zeptá se, čemu se směju. Povím jí, o jaký film jde, a ona okamžitě ví, o které scéně mluví. "Panebože, byla bys Christine, která neví, k čemu je na pánských záchodech ta dírka!"

"V tom případě je dobře, že sis umyla ruce, vsadím ses, že ses celá počůrala, že jo?"

"Jo, celou pravou ruku. A mýt si ji nebudu."

Na chvíli se zamyslím. "Kat může bejt Jane."

Ashley se teď směje. "Ta, co se jí zaseknul piercing jejího kluka v puse, když ho kouřila?"

Představě Katiny osobnosti obrácené o 180 stupňů se musím zasmát. "Jo a pak s ní můžem zpívat, abysme ji vysvobodily."

Ashley pozvedne obočí. "Ty s tvým hlasem těžko."

Jemně ji plácnu a oddáváme se krátké muchlovací seanci, než nás vyruší malá holka.

Do pekla s ní.

Všichni dojedli hlavní jídla a pustili se do zákusků, s Ashley jsme si žádný nedaly, protože jsme měly to sušenkové těsto. Řekla jsem jí, že se můžeme pro něco stavit cestou domů, pokud bude chtít.

Napiju se ze své sklenice, když vtom uslyším, jak všichni děti zapiští a vykřiknou nadšené: "Jó!!!"

Nevím proč, dokud o deset minut později k našemu stolu nepřijde nejděsivější stvoření známé světu.

"Nazdárek!"

Je to klaun.

S příšerným nalíčením.

A s největším, nejhnusnějším červeným nosem, jaký jsem kdy viděla. Vyžaduje to veškeré mé úsilí, abych s křikem neutekla.

Proč je sakra tady? Nikdo pod deset u tohohle stolu přece nesedí.

Předvádí s každým nějakou divnou čenichací věc a teď je u Paulina ramene.

Já jsem další.

Všichni se smějí, jeho počínání jim přijde směšné.

Srdce mi buší a musím se přemoct, abych nevytrhla Clayovi z ruky vidličku a neprošpikovala s ní pana Klauna.

Rychle pohlédnu na Ashley a doufám, že nebudu muset promluvit nahlas, doufám, že jí sdělím očima, aby mi rychle pomohla.

Klaun se ke mně nakloní a začne ke mně čichat. "Někdo nám tu hezky voní," řekne mi divně huhňavým hlasem, a kdybych se tolik nebála, nejspíš bych mu dala ránu.

"Jo, to voní. A teď ji laskavě nechte na pokoji."

Panebože, Ashley! To bylo strašně sexy.

Omdlévám.

Nejde si čichnout ke Glenovi, jenom pokrčí rameny a odejde od stolu.

Pohlédnu k Ashley a pošeptám jí, že jí rozhodně 'poděkuju' později, ona se jen stydlivě usměje a napije se ze své sklenice.

Moje hrdinka.

32

Z restaurace jsme odešli krátce po tom klauním útoku a Paula nám sdělila, že zítra na letiště pojedeme k večeru, takže se sejdeme u babičky ve čtyři, abychom s ní před odjezdem ještě strávili nějaký čas. Na let domů se vůbec netěším.

Pokud tedy Ashley neplánuje dokončit to, co začala při letu sem.

Ale musím říct, že já to plánuju velkolepě dokončit už dnes večer.

Vzhledem k tomu nesčíslnému počtu polibků a přerušených muchlovaček, nemluvě o těch chvilkách v chatce dneska ráno a odpoledne, mám pocit, že exploduju, a ne v dobrém smyslu.

Z restaurace jsme odjely s Paulou a babičkou, Paula vezla k domu babičky nás a táta vezl Glena a Claye. Vsadím se, že Clay po cestě usnul.

Asi bych neměla být na Claye tak zlá, ale nemůžu si pomoct, abych citovala Lindsay Lohanovou: "Je to jako slovní průjem." Nebo... myšlenkový průjem, protože nahlas mu nikdy nic neříkám. Což má tedy štěstí, řekla bych.

S Ash teď jdeme domů, nespěcháme jako před pár hodinami, dáváme si na čas a užíváme si noci a vzájemné společnosti.

Dívám se na ni, upírá zrak na dům přes ulici. Vypadá moc roztomile, je zase tak nabalená a tváře má celé červené. Musím ale přiznat, že dneska večer je docela zima. Alespoň mi tedy mrznou ruce.

Dívám se na ni a myslím na to, jaký je člověk, jak dokonalá je. Fajn, má své mouchy, jako například Esmeraldu nebo Coca Colu, ale to přehlížím a prostě... ji miluju. Tohle jsem jí ještě nikdy neřekla, ale doufám, že jednou budu takový člověk, jaký je ona, chci se zbavit toho sarkasmu, který v sobě mám. Už nechci být ta sarkastická holka. Unavuje to. Většinu času to díky ní držím na uzdě, buď mě přímo okřikne, nebo mám plnou hlavu myšlenek na ni a nemám čas na nic jiného.

Jsem ztracená v myšlenkách, když vtom do mě Ashley vrazí a přimáčkne mě k nedalekému stromu. "Ashley, to bolelo, co to do tebe..."

Nemusím tu větu dokončovat, oči jí okamžitě prozradily, má je tmavší a intenzivnější; zachvěju se z nich, roztoužím se z nich.

Pokusím se napodobit její pohled, přitáhnu si její hlavu a přitisknu rty k jejím.

Okamžitě polibek prohloubí, stěží mi dává šanci reagovat, ale je mi to fuk a vám by mělo taky.

Teď se ke mně tiskne, nohu má mezi mými, přitlačí tam a já se díky tomu na tom stromu, o který se momentálně opíráme, propnu. Vzpomenu si, kde jsme, a kdybych se s ní chtěla pouze líbat, chvíli bych tu zůstala, ale neplánuju přestat u líbání. Nechci nikdy přestat.

Tedy až na tuhle chvíli, samozřejmě. "Ashley." Saje mi kůži nad krční tepnou, díky čemuž se mi výrazně zrychlí puls, zkusím to znovu: "Ash, tady to dělat nemůžeme, pojď, vrátíme se do chatky a dokončíme to tam."

Nevím, jak jsem ze sebe dokázala všechna ta slova dostat, jistě, nebyl to víc než šepot, ale považuju to za úspěch. Když mi zaútočí na ucho, oči se mi samy od sebe zavřou. "Nemůžu," zazní její téměř neslyšitelná odpověď.

"Co nemůžeš?" Hlas mám stejně tichý, jako je ten její.

Přestane se věnovat mému uchu a začne si polibky klestit cestičku po mé čelisti k ústům, plně reaguju, dokud se neodtáhne, aby odpověděla na mou otázku. "Nemůžu tě přestat líbat." A na důkaz se znovu přitiskne k mým rtům pro další polibek.

Zpočátku jsme se líbaly horlivě, dychtivě, ale teď se líbáme pomalu a hluboce. Nohy mi vypověděly službu, Ashley mě v podstatě drží.

"Domů. Hned," je všechno, co dokážu říct, a Ashley přikývne, vezme mě za ruku a vede mě k momentálně strašně daleké chatce.

Po téměř neúspěšném pokusu otevřít dveře, protože se zaseknul zámek, zakleju. Nahlas.

Ashley za sebou dveře zabouchne tak prudce, až téměř vyletí z pantů.

"Nemůžeš se dočkat, až budeme nahoře?" škádlím ji, zatímco ke mně jde. Oči má téměř černé, trochu obtížněji se mi díky nim dýchá.

"Kdo říkal něco o hořejšku?" zní její odpověď. Potom si mě k sobě přitáhne, jednu ruku mi dá kolem pasu a druhou mi vplete do vlasů, aby si byla jistá, že jí nikam neuteču. Pak mě políbí. Můžu upřímně říct, že utéct je to nejposlednější, co bych chtěla udělat - hned po umření.

Otočím nás a přitisknu ji k lince, chytnu ji rukama za tváře a ponořím se do ní. Zasténá a odtáhne se, namáhavě dýchá. Využiju té chvilky, abych jí přitiskla ústa na krk, její zrychlený tep odpovídá tempem mému. Jednou rukou mě sevře kolem pasu a druhou se chce opřít o linku, ale úplně ji mine a chytí se místo ní sporáku, který se narozdíl od rána překvapivě zapne.

Odtáhnu se a musím se tomu zasmát. "Páni, naše předehra dokáže rozpálit i pana Sporáka. Jsi na sebe pyšná? Protože já jo."

Zazubí se a zase sporák knoflíkem vypne. "Byla jsem a zase budu, když sklapneš a políbíš mě."

Žádnej problém.

Usměju se, nakloním se k ní a políbím ji jako odpoledne, pomalu a hluboce. Okamžitě vyhledá jazykem můj. Přetahujeme se o iniciativu, ale věřte mi, že je mi to volné, hlavně, ať nepřestane.

Odtáhne se, rty se nám od sebe v jinak tiché místnosti hlasitě oddělí, a zatahá mi za lem trička. Zvednu ruce, aby mi ho mohla sundat, a pak stejně jako při našem poprvé ucítím na ňadrech její rty. Na vteřinu mi položí dlaň přes srdce a zavře oči. Také je zavřu a to, že mě chce cítit, cítit, že jsem naživu, rozbuší moje srdce tak rychle, že se na zlomek vteřiny zastaví, pak se opět rozběhne a nadále mi zběsile buší do žeber.

Má na sobě příliš oblečení, přespříliš.

Zkusím jí rozepnout bundu, ale zip se v půlce zasekne. "Proč sis to na sebe všechno brala, Ashley. Momentálně se to vůbec nehodí."

Zasměje se a stáhne zip dolů tak hladce, že musím přemýšlet, proč mi to vlastně nešlo.

Zatahám ji za tričko, zvedne ruce a nechá mě ho sundat. Pod ním má červenou krajkovou sexy podprsenku.

Mmm.

Podprsenku jí rovněž bez váhání sundavám a oči mám po celou dobu upřené do jejích. Napodobí mé počínání a rozepne mi podprsenku, přičemž rovněž upírá oči do mých. Pak už mám toho stání dost a zatáhnu ji proto směrem ke schodům. Nedostane se příliš daleko, když mě znovu políbí a já ztratím rovnováhu, díky čemuž obě spadneme. Ztěží jsem ale něco cítila, cítím pouze Ashleyinu ruku, kterou má nyní přitištěnou přesně tam, kde si jí žádám nejvíc. Zasténám, dovedu nás do ložnice a hrubě ji strčím na postel.

"Spencer, dávej pozor." Myslí to vážně, ale zároveň ji to pobavilo, říká mi to její téměř lišácký úsměv.

"Nebyla bych taková, kdybys na sobě neměla tolik oblečení, trvalo to věčnost tě svlíct a to bylo jenom do půl těla."

"Nezájem, pojď sem."

Vlezu si do nohou postele, pomalu se k Ashley přisunu a uvelebím se jí mezi nohama. Když tam přitlačím, zasténám a Ashley rovněž. Neunikne mi teplo sálající z jejího klína. Trochu se k ní přitisknu a skloním se, abych se znovu zmocnila jejích rtů.

Začne to jako skoro cudné polibky se zavřenými ústy, rychle to však přijde ve vlhké francouzské polibky, které odpovídají naší touze a divoce eskalují, dokud mi nezačne docházet dech. Když už téměř hrozí, že se nikdy znovu nenadechnu, odtáhnu se. Chvilku čekám, než se mi trochu uklidní bušící srdce, a pak se skloním k její hrudi a věnuju náležitou pozornost oběma jejím ňadrům, až se pode mnou začne svíjet a sténat.

Sjedu rukou po jejím pevném břichu k pásku jejích černých kalhot a bez potíží jí rozepnu knoflík a následně zip. Zvednu se z ní, abych z ní kalhoty sundala, nechci, aby mezi námi cokoli bylo. Odhodím je někam stranou a pak jí pomalu přijedu rukama po hebkých nohách k stehnům. Párkrát to opakuju, než se posadí a přitiskne rty k mým.

Narozdíl od posledních několika našich milování mi začne pomáhat se svlečením kalhot, svléká mi je tak pomalu, že mě nejednou napadlo, jestli nepřestala. Vyleze si na mě, takže se ocitneme v opačné poloze než předtím, a začne ke mně rytmicky přirážet.

Mám pocit, že se mi oči vykutálí z jamek, a všechny konečky nervů mám v jednom ohni. Mám pocit, že já sama jsem v jednom ohni, a svým způsobem to tak je. Hořím touhou po ní.

Nechci, aby mezi námi byly nějaké překážky, tak nám sundám zbytek spodního prádla a pak se vrátím do předchozí polohy.

Měla jsem za to, že naposledy to bylo skvělé. Teď... teď jsem si téměř jistá, že to bude má smrt.

Dám jí ruce kolem krku, přitáhnu si ji k sobě pro rychlý, ale vášnivý polibek, a pak ji přetočím, sáhnu dolů a lehce do ní vniknu.

Otevře doširoka oči a vteřinu je tak nechá, pak je pevně zavře, začne zvedat pánev k mé přirážející ruce a s každým pohybem sténá. Nemusím se dívat, abych věděla, že má ohnuté prsty u nohou, stejně jako vím, že je budu brzy mít i já.

Střídám vniknutí s laskáním a netrvá vůbec dlouho, než ucítím, že se její stěny stahují. Dýchá teď strašně rychle, hruď se jí s každým výdechem a nádechem prudce zvedá.

Je teď téměř zoufalá, zvedá se rychleji a já rovněž zrychlím, chci jí udělat dobře.

Začne se třást a já ještě víc zrychlím tempo, přičemž ignoruju nastupující křeč v ruce. Pak se její stěny téměř bolestivě sevřou kolem mých prstů a místností se rozlehne její výkřik.

Chvíli ji objímám, dávám jí vlasy z tváře a něžně ji políbím na tvář, zatímco se trochu uklidňuje. Zeptala jsem se jí, jestli je v pořádku, protože už nějakou chvíli mlčela. Jen otevřela oči, otevřela je tak pomalu a podívala se na mě tak hluboce a tak intenzivně, že jsem měla pocit, jako by by byla uvnitř mě. To úplně stačilo, abych věděla, že je v pořádku, víc než v pořádku.

Zvedne hlavu a políbí mě tak tvrdě, až téměř cítím krev. Převrátí nás, takže je teď nahoře, a bez váhání mi přitiskne ústa na hruď. Přikládá rty na všechna ta správná místa, ta, ze kterých se můžu zbláznit. Propnu se směrem k ní, čímž bezděčně znovu přijdou do kontaktu naše klíny, a dám průchod dlouhému zasténání.

Pokud jsme předtím dokázaly líbáním rozpálit sporák, teď bychom dokázaly zažehnout lesní požár, nebo vyzvat na teplotní souboj sopečné magma.

Nakloní se dál dolů a líbá mě na břiše, které už teď pokrývá tenká vrstvička potu. Přejde tam, kde po ní toužím nejvíc. Polibky si klestí cestičku od vnitřku mých stehem až dolů ke kotníkům. Přicházím z toho o rozum, posadím se a přitáhnu si ji k sobě. Znovu se téměř bolestivě střetneme rty.

Obě při polibku zasténáme a pak mě Ashley přitlačí zpátky na matraci. Tiskneme se k sobě hrudníky, takže znovu cítím tlukot jejího srdce, je rychlý. Přiloží mi rty na krk a vnikne do mě. Okamžitě se mi ohnou prsty u nohou, přesně jak jsem předpovídala, a vydám ze sebe tak hrdelní zasténání, že jsem si ani nebyla jistá, že jsem to byla já.

Nasadí rychlé tempo a já rovněž, každý pohyb jejích prstů vítám zvednutím pánve, a trvá mi ještě kratší dobu, než to ucítím přicházet. Srdce mi může vyskočit z hrudi, slyším jeho tlukot v uších a přikážu si dýchat, než omdlím.

Střídá teď laskání s vnikáním a přísahám bohu, že než to skončí, bude po mně.

Cítím, že se začínám chvět, a Ashleyiny pohyby jsou rychlejší, tvrdší, urychlují to. Vyvrcholím s nejhlasitějším zasténáním, jaké mi kdy uniklo z úst.

Když ze mě Ashley vyndá prsty, lehne si vedle mě. Pořád se ke mně tiskne a příležitostně mě políbí na rameno. Právě mi řekla, že mě miluje, a já odvětím, že ji rovněž miluju, a myslím vážně každé slovo, přestože je sotva dokážu vyslovit. Pak mě pohltí spánek.

Moje poslední myšlenka je...

Alespoň to byla dobrá smrt.

33

Panebože, já žiju!

To byla moje první myšlenka tohle ráno. Divíte se mi? Řekla bych, že nemůžete.

Ještě jsem se neotočila čelem k Ashley, vím, že je vzhůru, a ona ví, že já jsem vzhůru. Má ruku položenou přes mé břicho a já si hraju s jejími prsty.

Přemýšlím o celém tomhle výletu a o tom, jak byla skvělá, na později pro ni chystám překvapení. Pokud se tedy dokážu odpoledne zbavit Pauly.

Je něco po jedenácté, na víkend je to pro mě brzy, ale jelikož je to náš poslední den tady a zítra musíme zase do školy, nechci ho promarnit spaním.

Začnu si sedat, abych vstala z postele, ale Ashley mě přitlačí zpátky. "Zůstaň, kde jsi."

Otočím se k ní, má zavřené oči. "Proč?"

"Protože mrzne a jsem nahá. Nechci přijít k omrzlinám na místech, na který radši nemyslím."

Usměju se tomu. "Jsi jako malá a je mi líto, ale musím vstát, máme dneska něco na práci a mimoto se mi chce strašně čůrat."

"Ne, vážně, ani se nehneš."

"Pokud sis nezahrála na Kathy Batesovou, tak hnu." Odmlčím se, abych vyzkoušela funkčnost svých kotníků. "Jo, pořád je mám."

Přisune se ke mně blíž, polovinu tváře zaboří do mého polštáře a druhou polovinu do mého ramene. "Bože, nemůžu se dočkat návratu do civilizace."

Neodpovím jí, jen se usměju a znovu se posadím. "Půjdu se osprchovat, zkus už neusnout, ano? Než budeme muset odejít, můžeme něco podniknout."

Zamumlá do polštáře souhlas, ale jsem si dost jistá, že ji najdu, jak spí, až se vrátím ze sprchy.

Nemohla jsem si pomoct a ze rtů mi vyšel uspokojivý vzdech, když jsem měla za sebou nejdelší malou potřebu ve svém životě, teď si čistím zuby a jsem ráda, že Ashley nevymačkává pastu uprostřed nebo nahoře. Strašně mi to vadí a Glen to doma dělá pořád.

Dočistím si zuby a mrknu na sebe do zrcadla, na bradě mám trochu pasty.

No jo, já vím, jsem čuně. Ale nemůžu si pomoct, nechápu, jak si lidi dokážou pořádně vyčistit zuby a zachovat si důstojnost, když se podívají do zrcadla. Já to nedokážu.

Sprcha za posledních pár minut naplnila koupelnu párou. Vstoupím do velkého sprchového koutu a udělám malý krok dopředu, abych se dostala přímo pod silný proud horké vody, kterým si nechávám omývat tělo. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Nasaju do plic páru a pak vydechnu. To několikrát opakuju.

Vzhledem k tomu, že jsem byla ve sprše a ztracená v myšlenkách, neslyšela jsem, že do koupelny vešla Ashley, vyčistila si zuby a vlezla si do sprchy ke mně... zjistila jsem to, až mě v pase sevřely studené ruce.

Rychle otevřu oči a málem bych spadla, kdyby mě Ashley nechytila.

"Ježíši! Vyděsila jsi mě." Chvíli oddechuju a nechávám uklidnit své bušící srdce, než mi dojde, že je Ashley se mnou ve sprše.

Moc jsem se nevyspala, nemůžu za to, že mám dlouhý vedení.

"Stýskalo se ti?" popichuju.

"Ne, jen je tu teplejš."

"Kecko. Stýskalo se ti."

Usměje se na mě. "Stýskalo se mi a je tu teplejš. Dvě mouchy jednou ranou, ne?"

"Správně." Nakloním se, abych ji políbila, ale odtáhne se.

"Fajn, takže... šampón?" Natáhne se dolů a zvedne z rohu lahvičku šampónu.

"Jo... šampón." Natáhne ruku, aby mi ho podala a já jí mohla 'umít vlasy'. Předá mi ho, otočí se a trochu zakloní hlavu, abych měla snazší přístup k vršku její hlavy.

Pozvednu obočí, chvilku na ten šampón zírám a pak ho pustím na podlahu. Po tom náhlém zvuku se Ashley otočí.

"Mám ho sebrat?"

"Ehm... ne."

Zúží obočí. "Jak si umyjeme vlasy?"

Tentokrát zúžím obočí já. Pak si přitáhnu její nahé tělo na své a musím potlačit zasténání z toho slastného pocitu mít její tělo tak blízko. "Ashley."

"Ano, Spence?"

"Mlč už." Víc neřeknu a přitisknu ji na stěnu sprchového koutu.

Umyly jsme si vlasy... nakonec.

Nejlepší sprcha všech dob.

Ashley se obléká a já se snažím v kuchyni najít něco, co by se dalo ukuchtit, věřím, že pan Sporák bude dneska spolupracovat. Včera se mu dostalo představení zadarmo, tak ať kouká makat.

"Nesnažíš se zase vařit, že ne?"

To je Ashley, oblékla se rychle.

"Promiň, ale já alespoň vím, že na upečení sušenek potřebuješ cukr."

"Věděla jsem to, jenom jsem na to v tý chvíli nevzpomněla."

Mám na sobě Ashleyinu zástěru ze včerejška, tu s nápisem 'Polibte kuchaře', a jí to neujde. "Jé, vypadáš roztomile." Dojde ke mně a dá mi cudný polibek.

Zazubím se a řeknu jí, že budeme dělat palačinky, protože je to jediná věc, na kterou máme suroviny.

Dokázaly jsme pana Sporáka znovu rozpálit, ale zjistila jsem, že když se o něj neopíráte a nelíbáte se u toho, tak nefunguje.

Byla jsem samozřejmě dost chytrá na to, aby mi to došlo, a bez váhání jsem se oddala další muchlovačce.

Ashley má nebezpečné rty.

Teď čeká, až bude hotový 'Bob'.

Nebojte se, nevyhrála v pátek na pouti rybičku, jenom pojmenovala svůj kopec palačinek a já se jí teprve musím zeptat proč.

"Ashley, proč jsi pojmenovala svý palačinky?"

Pokrčí prameny a všimnu si, že má na tváři mouku... ale pomlčím o tom. "A proč ne?"

"Proč... jo?"

Uculí se. "Proč ne?"

Zasměju se tomu, jak je střelená. "Zapomeň na to."

Otočím se a dojdu k dřezu, abych si natočila sklenici vody, protože mám žízeň. Když se otočím zpátky, Ashley ke mně přistoupí s rukama za zády.

Měla jsem za to, že mi chce do obličeje hodit mouku, tak jsem ohnula hlavou.

Bylo to zbytečné, jenom mi přiložila obě ruce na prsa, čímž mě víc než potěšila. "Čtvrtý kolo už takhle brzy?" Poděkuju Bohu za své štěstí a nakloním se k jejím ústům. "Jsem za."

Culí se. Proč se culí?

Dá ze mě ruce a já shlédnu dolů.

Dala si ruce do pytlíku s moukou, takže mám na hrudi otisky Ashleyiných dlaní.

Neubráním se smutnému obličeji. "Provokatérko."

"Musím tě držet zkrátka."

Když jsou mé palačinky i Bob hotoví, sedíme na gauči a cpeme se. Ashley však neustále přepíná na televizi kanály a mě to trochu vadí. "Přestaň s tím, nech tam příští stanici a sněz si... Boba."

Vyhoví mé žádosti, ale když spatřím, co dávají, zalituju toho.

"Dawsonův svět jsem zbožňovala!"

Nepřekvapuje mě, že se Ashley líbí.

"Blé," je vše, co řeknu, než věnuju pozornost kousku palačinky, který mi neustáled padá z vidličky, címž mě řádně štve.

"Netvrď mi, že se to nelíbil, Spencer. Museli se ti líbit alespoň Pacey a Joey."

Přibližně vím, o kom mluví, viděla jsem pár epizod z prvních sérií, než už jsem nedokázala snést pohled na Jamese Van Der Beeka, z toho jeho vytrvalého samolibého úsměvu jsem se mohla zcvoknout.

"Trochu."

"Já je milovala. Byl na ni hnusnej, ale pak se do sebe zamilovali a stali se z nich nejlepší kamarádi."

"Jak originální," odvětím, ale vím, že je to jako Ashley a já.

Odmlčela se, teď jen jí a já vím, že jsem se jí dotkla, bylo to trochu necitlivé a já bych se naštvala, kdyby to řekla mně, takže se rozhodnu prolomit to mírné napětí a pohladím ji po noze. "Jsi moje nejlepší kamarádka, Ashley. Víš to."

Řekla jsem správnou věc, na tváři se jí okamžitě objevil široký úsměv, díky němuž se jí víc než rozkošně nakrabatil kořen nosu. "Taky jsi moje nejlepší kamarádka, Spencer."

Nesnáším balení.

Nejdřív si musíte sbalit, když odjíždíte, pak si musíte vybalit, když dorazíte na místo, a následně sbalit, když se vracíte, a nakonec zase vybalit, když dorazíte domů. Každopádně to teď dělám. Nemám toho na balení moc, ale pořád je to otrava všechno to zase najít a nacpat to do kufru. Ashley je už hotová a to mě nutí přemýšlet, jak je to možné, když toho měla sbaleného dvakrát tolik co já.

Najdu Barneyho děvku a usměju se při vzpomínce na to, jak roztomile Ashley vypadala, když mi s šálou přes obličej řekla, že mi toho medvídka vyhraje.

Dám ho do kufru a dojdu k zásuvkám. Otevřu je a narazím na 'pornografické' fotky ze včerejška. Ty si určitě nechám.

Nedám je do kufru, strčím si je do kapsy.

To je z ložnice všechno, dojdu do koupelny a obhlédnu ji, jestli jsem tam nenechala nějaké toaletní potřeby, žádné tam nejsou, a při odchodu se v tichosti rozloučím s 'věrným' sprchovým koutem.

Teď jsme na cestě k domu babičky, táta se nabídl, že nás odveze, ale odmítla jsem ho, protože jsem chtěla strávit s Ashley těch deset minut o samotě navíc.

"Nechceš se jít rozloučit se svým domem?"

Tomu se zasměje. "Ne, díky."

"Víš to jistě?"

"Vím to jistě."

Ashley právě zazvonila na domovní zvonek a já se hrozím střetnutí s Paulou, vsadím se, že nám přijde otevřít.

Dveře se otevřou a objeví se usmívající se Paula. "Dívky."

"...ženo."

Ashley do mě dloubne. "Zdravím, Paulo, vyspala jste se dobře?"

To bylo to nejhorší, na co se mohla Ashley zeptat.

"Ano, vyspala, ale vidím, že vy dvě ne." Zazubí se, vezme nám zavazadla a zajde do domu.

"Nemohla jsi jenom pozdravit?"

Ashley se omluvně usměje. "Promiň."

Přikývnu, vezmu ji za ruku a vedu ji s sebou do domu.

Myslím, že uplynula půl hodina nebo tak nějak a už se opravdu musím vytratit, abych měla dost času na to hloupé překvapení pro Ashley.

Povím babičce, aby mě na chvíli omluvila, a vejdu do kuchyně, kde spatřím Paulu, jak se hystericky směje něčemu na laptopu.

Přijdu blíž, abych viděla, kterou stránku má otevřenou.

Obrátím oči v sloup, když zjistím, že je na loljesus.com. "Mami?"

Utírá si slzy. "Ano?"

"Mohla bys mě krýt? Musím si něco zařídit a nechci, aby o tom někdo věděl."

"Samozřejmě, srdíčko, ale ať ti to netrvá dlouho, ano? V sedm musíme vyrazit a měla bys strávit s babičkou nějaký čas, než odjedeme."

Přikývnu. "Já vím, hned jsem zpátky. Díky, mami."

Trvalo to déle, než jsem čekala, zaprvé neměli otevřeno, takže jsem musela uplatit jednoho chlápka dvacetidolarovkou, aby mě tam pustit, a pak jsem strávila bůh ví jak dlouho nad tím samotným 'překvapením'.

Zpátky do domu vklouznu zadním vchodem a Paula je opět v kuchyni u stolu, tentokrát s Ashley, která se směje spolu s ní nějakým karikaturám s teplým Ježíšem.

"Tady jsi! Hledala jsem tě."

Pohlédnu na Paulu a pokusím se jí očima sdělit, aby nás nechala s Ashley o samotě. Pochopí to, přikývne a odejde do vedlejšího pokoje ukázat babičce jeden z těch zmíněných teplých obrázků.

"Jo, promiň, musela jsem něco zařídit."

Udělá obličej. "Neudělala jsi nabídku na ten dům, že ne?"

Zasměju se. "To zrovna ne."

"Tak co jsi dělala?"

Vyndám ruku, kterou jsem měla za zády, a ukážu jí to hloupé 'překvapení'. "Byla jsem pro tohle."

Jo... vrátila jsem se na pouť a utratila majlant, abych jí vyhrála medvídka, což si mi nakonec povedlo. Hloupej automat.

Pomalu si ho ode mě s úsměvem vezme. "Nemůžu tomu uvěřit."

"Nic to nebylo... dům to není." Zasměju se. "A Barneyho děvka bude mít aspoň dalšího kamaráda na hraní."

Neodpoví mi, přimáčkne mě na linku, přičemž dá pozor, abychom byly daleko od sporáku a jiných spotřebičů, a políbí mě tak silně, až se jí musím přidržet.

Pomalu se odtáhne. "Děkuju ti."

Odkašlu si. "Ne... já děkuju tobě."

Drobně se zasměje a já ji odvedu do obýváku, protože vím, že nás tam někdo zavolá, pokud nepůjdeme hned. Srdce mi díky její reakci a polibku pořád buší jako splašené.

Jo... rozhodně jsem naživu.

34

S Ashley jsme právě vešly do obýváku, není tu moc míst k sezení, tak jsem jí nechala se posadit a sama jsem si sedla na podlahu k jejím nohám. Paula s laptopem sedí vedle babičky a chvíli čeká, než si babička nasadí brýle, pak klikne na příslušné okno, aby jí ukázala obrázek homosexuálního Ježíše.

Babička se smála.

A smála.

...a pak se ještě smála.

Smála se tolik, až se jí trochu uvolnily umělé zuby a k smrti mě vyděsily.

Snažila jsem se udržet znechucený výraz, vážně ano, ale buď jsem to moc dobře neskrývala, nebo mě Ashley tak dobře zná, protože jsem ucítila ne zrovna něžné rýpnutí kolenem do zad, jímž mi pravděpodobně dávala vědět, abych přestala.

Trochu to bolelo, myslím, že tam mám modřinu ze včerejška. Abych to už nemohla udělat, vezmu ji za obě nohy a dám si je kolem sebe. Její chodidla jsem si položila nohy, takže mi spočívají na stehnech, a pak jsem je přikryla rukama, aby jí to nich nezíblo. Je to příjemné.

Paula a babička se pořád smějí, ne moc... je to jako těch pár posledních uchechtnutí, které vám uniknou z úst, když si po chvilce znovu vzpomenete na něco obzvlášt legračního a musíte v sobě dusit smích.

Měla bych být vděčná, že mám tak liberální rodinu, vím, že bych měla, a kdyby Paula byla nějaká extra nábožensky založená matka, vím, že bych si na ni stěžovala stejně tak moc... nebo možná ještě víc.

Nebylo moc těžké říct babičce, že jsem na holky. Abych byla upřímná, ani jsem o tom moc nepřemýšlela, možná jsem naivní nebo hloupá, ale měla jsem za to, že když se to dozvěděla máma, sama to 'rozhlásí do světa', jak se tak říká.

Ale zatímco to hrdě oznámila svým přátelům, sdělila mi, že ostatním členům rodiny to musím říct sama.

Když jsem to měla říct babičce a dědovi, nebyla jsem příliš nervózní. Nikdy nebyli homofobní vůči nikomu jinému a tady šlo o mě, buď to přijmou, nebo ne. Ale naštěstí to vzali dobře, řekli mi, že už to věděli díky tomu, že jsem od jistého věku neměla kluky, a ze starých fotek.

Já vím, fotek? Zeptala jsem se, co těmi fotkami myslí, a babička došla nahoru pro staré album.

Přeskočili jsme ty, které jsem už znala, a pak se objevily fotky, které jsem z nějakého důvodu nikdy předtím neviděla, nebo si jich nikdy nevšimla.

Byla tam fotka, na které jsem šla ruku v ruce s nějakým klukem, on vypadal, jako by byl v sedmém nebi, a já vypadala, že zavraždím kohokoli, kdo se na mě odváží promluvit.

Na další jsme pořád šli, ale najednou se mi objevil na obličeji úsměv, protože jsem dívala směrem k hezké zrzce.

A na poslední jsem stála vedle té zmíněné zrzky a podávala jí s nejlascivnějším úsměvem pod sluncem svou zmrzlinu, zatímco můj 'kluk' v pozadí vypadal, jako by mu přejeli štěně.

Krásný časy.

Ze zasnění mě vytrhne Paula, které náhle propukne v další hihňací záchvat, vzápětí následovaná babičkou.

Uprostřed obrácení očí v sloup zahlédnu hodiny a všimnu si, že už je půl sedmé. Získat toho medvídka trvalo strašně dlouho a teď už nám nezbývá moc času.

Obvykle shledám, že když je člověk na rodinné návštěvě a je téměř čas k odjezdu, konverzace v poslední hodině povadne, ale pak v posledních dvaceti minutách vykupne velké všeobecné vzpomínání a vy nedokážete lidi umlčet, kvůli čemuž je odjezd mnohem těžší.

Tak to alespoň vypadalo posledních deset minut, teď má slovo Paula.

"Vzpomínáte, jak Spencer, když jí bylo šest, vyhodili z McDonalda za rozpoutání rvačky v bazénu s plastikovými míčky?"

Všichni, samozřejmě kromě Ashley, si na to vzpomínají a rozesmějí se, zatímco souhlasně přikyvují, že to bylo nezapomenutelné, a to tedy bylo.

Ashley se ke mně se smíchem nakloní. "Proboha, jak se do těhlech situací dostáváš, Spencer?"

Otočím se čelem k ní, ale stále ji držím za chodidla, aby je měla v teple. "Já si nezačala, nějakej blbec mi stoupnul na nohu a nemohla jsem přece dovolit, aby mu to prošlo, ne? Zvedla jsem nejbližší plastikovej míček a vší silou ho po něm mrštila. Už tehdy jsem měla fantastickou mušku. Trefila jsem ho přímo do levýho oka a asi to muselo dost bolet... asi dvě vteřiny bylo ticho a pak se z plných plic rozbrečel."

Ashley vypadá mírně pobaveně. "A pak bylo co? Nebo je to všechno?"

"No, byla jsem tam jenom s mámou, ta byla v restauraci, nebo jsem si to alespoň myslela, a já byla v bazénu s míčky, každopádně ten kluk začal volat máma a asi čtyři kluci na mě začali házet míčky. Většina z nich měla hodně špatnou mušku, takže míčky lítaly kolem mě, ale pak mě jeden trefil do pusy."

"A jéje."

"Že jo? Každopádně to byla poslední kapka, vypukla válka. Přihnala jsem se k nim a měla všechny čtyři na lopatkách během patnácti vteřin. To slavný vítězství jsem si ale nevychutnávala dlouho, protože mi člověk, co tam dělal, řekl, abych koukala padat."

Ashley se směje a po chvilce prohlásí: "Jak to, že jsi to tak dobře pamatuješ, když ti bylo šest?"

"No, vzpomínáš, jak jsem říkala, že jsem měla za to, že je Paula v restauraci?"

Přikývnutí.

"Nebyla, všechno to natáčela. Stála v rohu místnosti a celou dobu to natáčela a všem pyšně říkala : 'To je moje dcera', než nám přikázali, abychom odešly z budovy."

"To video musím vidět, až dorazíme domů."

"Jasně, máme hromadu videí. Ale pokud ti ukážu svý domácí videa, budeš mu muset ukázat svý."

"Dobře."

Lidi začnou mluvit o Clayovi a já se ponořím do myšlenek, myslím na to, jak roztomile musela Ashley jako dítě vypadat a jak se nemůžu dočkat, až uvidím nějaké fotky nebo tak.

Je čas odjezdu a fakt nerada nechávám babičku zase samotnou. Teď se s ní loučíme jen a já Ashley, přijdu k ní a obejmu ji. "Víš jistě, že budeš v pořádku?"

"Co jsem ti včera říkala?"

"Že budeš v pořádku, ale-"

"Zvládnu to, mám dobré přátele, Spencer, přátele, kteří si tímhle už prošli, a pomáhají s tím teď mě. A kromě toho pořád máme naše každotýdenní telefonáty."

Přemýšlím o tom, co řekla, a přikývnu, dávám jí vědět, že jí někdy v týdnu zavolám.

Přitáhne si mě pro další objetí a já jí ho oplatím. "Budeš mi chybět."

Drobně se zasměje. "Ty mě taky, Spencer."

Po tom málem vymáčkla duši s Ashley a řekla jí, že je tu kdykoli vítána, a znovu jí poděkovala za dárek. Teď jsme na cestě na letiště, Ashley a já jedeme v autě, které si půjčila Paula, a táta veze ostatní v jeho.

Jsem ráda, že si nepůjčili dodávku, s Ashley bychom neměly žádné soukromí a s mou smůlou by Clay seděl vepředu a něco žvanil.

Ashley má naladěnou rockovou stanici a já přepnu rádio na stanici, která se mi líbí, a usměju se, když se rozezní stará dobrá Mariah.

"Předstíráš, že jsi hrozná drsňačka, Spencer, ale poslouchání takovýhle muziky není moc drsňácký."

Otočím se k ní. "Nikdy jsem netvrdila, že jsem drsňačka."

"Neřekla jsem, že jsi tvrdila, že jsi drsňačka. Řekla jsem, že předstíráš, že jsi drsňačka." Odmlčí se a dá jednu ruku z volantu, aby mě píchla do břicha. "Ve skutečnosti jsi citlivka."

Usměju se, obrátím oči v sloup a pohlédnu z okénka.

Zastavíme na červenou a já se rozesměju.

"Čemu se směješ?"

Ukážu na chlápka, který jde po chodníku a vypadá, jako by si nadělal do kalhot. Ashley vyprskne smíchy a řekne mi, že jsem 'strašně divná'.

Náš let posunuli.

Třicet zatracených minut zabitých vysedáváním na letišti... a děláním ničeho. Absolutně ničeho.

Bolí mi zadek, opravdu si musí pořídit nové sedačky. Vstanu a udělám ten jeden krok k Ashley, zvednu jí časopis z nohou a posadím se. Usměju se nad tím, jak je to pohodlnější, a pak jí opět otevřu časopis, který jsem si dala na klín, aby si mohla číst.

Nic neřekne, pouze vzhlédne a usměje se na mě. Je to moc roztomilé a trochu se skloním a políbím ji na tvář.

Jelikož se Ashley ponoří do časopisu, vzhlédnu a spatřím, že Clay jásá nad dalším vyluštěným sudoku.

Bez pochyby adoptovaný.

Paula se právě vrátila ze Starbucks a nese si kávu, nevzpomínám si, že by se mě ptala, jestli taky chci... ne, že bych chtěla, ale bylo by hezké, kdyby se nabídla.

Zastaví se a sebere něco ze země. Když spatří, co to je, vyprskne kafe z pusy.

Podívám se pořádněji a všimnu si délky toho předmětu, který drží.

Ne... to bych cítila.

Rychle si prohledám kapsy a s přikrčením zavřu oči.

Kurva.

Neodvažuju se směrem k Paule pohlédnout. Vím, co drží, a umím si živě představit, co na to řekne.

Ashley se na sedadle posune. "Musím na záchod, mohla bys na chvilku slézt?"

"Ne."

"Proč ne?"

"Paula to ví, a pokud odejdeš, přijde sem."

Ashley vypadá zmateně a nechci, aby se zeptala, co Paula ví, tak vstanu a řeknu jí, že jestli se nevrátí do dvou minut, roztrhám jí letenku.

Dobře... to bych doopravdy neudělala, ale jsem zoufalá.

Když se Paula posadí na sedadlo vedle mě, předstírám, že jsem zabraná do Ashleyina časopisu.

Tři, dva, jedna.

"Ahoj, Spence."

"...Ahoj."

"Jak se máš?"

"Mám se dobře... A ty?"

"Ó, já se mám výborně, srdíčko, koupila jsem si kafe." Trochu zamává kelímkem.

"To je... bezvadný." Odkašlu si, dám si časopis trochu blíž k obličeji a svezu se v sedadle.

"Užila sis ten výlet?"

"Jo, byla to, ehm... zábava," dokončím trapně.

Kde je sakra ta Ashley?!

"Myslela jsem si, že něco takového řekneš."

Ztěžka polknu. "Ano?"

Ukáže svůj 'nález'. "No, ano, protože člověk, který má takovéhle fotky, nemůže říkat, že si to neužil." Zasměje se a znovu si je prohlédne.

Ashley!

Nedokážu mluvit, děsně se stydím.

Ukáže na poslední fotku, kde na mě Ashley prakticky leží. "Na téhle ti to obzlášť sluší."

Bohajeho.

"Ehm, díky."

Odejdi prosím, odejdi prosím.

"Jsem zpátky, Spence."

"Ash! Ahoj! Tady... sedni si." Rychle si poklepu na nohy a Paula si jde sednout vedle táty, fotky si nese s sebou a pořád se na ně usmívá.

Ashley se posadí a já chvilku čekám. "Co ti sakra trvalo tak dlouho?"

"Myla jsem si ruce."

"A čím? Odešla jsi z letiště a použila vodu z řeky? Trvalo ti to věčnost, Ashley."

"Ježíš, promiň."

Povzdechnu si, vím, že za to nemůže, Paula by si mě nakonec stejně našla. "Ne, to je dobrý, to já se musím omluvit. Paula našla naše fotky."

"Jaký fot-" Vykulí oči. "Prosím tě, řekni mi, že si děláš srandu, Spencer."

"Nezlobí se, pokud něco, má tě teď ještě radši."

Neodpoví mi, vstane z mého klína a posadí se na vedlejší sedadlo.

"Proč si tam sedáš? Vrať se."

Odvrátí se ode mě.

Super, tichá domácnost. Díky, Paulo.

Snad jí to v letadle přejde.

35

Nastupujeme do letadla, díkybohu. Už vůbec necítím zadek, požádala bych Ashley, aby, no... mi ho prohmatala a zkontrolovala, jestli mám vzadu všechno na svém místě, ale nemyslím si, že by se mi její odpověď líbila. Nevěnovala mi ani vražedné pohledy, ani se na mě nepodívala, no... pokud nepočítáte ten okamžik před chvílí...

Udělala jsem tu chybu, že jsem jí před pěti minutami chytla za ruku. Bleskurychle se otočila a upřela na mě pohled, který v podstatě říkal 'vůbec na mě nešahej'.

Chápu, že je naštvaná, že Paula viděla ty fotky, ale vsadím se, že už viděla horší, jde tu o Paulu.

A není to přece moje vina, nevytrousila jsem je schválně, jenom jsem je chtěla mít při ruce, abych se na mě mohla podívat, kdykoli budu chtít.

Nejspíš bych měla říct Paule, aby mi je vrátila, asi se na ně budu muset nějakou dobu dívat, když si budu chtít připomenout Ashleyiny polibky, protože pochybuju, že se v nejbližší době dočkám skutečných.

Ovšem pravděpodobnost, že mi Ashley řekne, abych si políbila zadek, je dost vysoká.

Těšila jsem se, že dokončíme, co jsme začaly v záchodové kabince při letu sem, ale teď? Teď se těším, až mi Ashley věnuje pohled, kterým mě nebude chtít zabít.

Jako posledně nemáme rezervovaná místa a já se neodvažuju znovu Ashley dotknout pro případ, že by mě opravdu zabila. Chystám se otevřít pusu, abych jí řekla, že jsem viděla volná místa ve vedlejší sekci, ale předběhne mě Paula. "Spence! Tady je volno. No, nemáme to štěstí, že je volných šest míst u sebe?"

Třešnička na dortu.

Snažím se udržet na tváři vřelý úsměv a potlačit zamračení, které se zoufale snaží prodrat na povrch. "To je bezvadný, mami."

Risknu pohled směrem k Ashley a natáhnu se pro její tašku, abych ji dala nahoru. "Uložím ti ji, Ash."

"Zvládnu to sama."

Promluvila na tebe! To si teď nejspíš říkáte, že ano? No... kdybyste slyšeli její tón, nebyli byste tak nadšení.

Ledově chladný.

Teď si sedáme. Samozřejmě Ashley a já, Paula a táta a pak Clay a Glen. S Ashley jsme vpředu. Nemáme soukromí a je těžké 'diskutovat', když je kolem nás moje famílie a asi padesát dalších lidí, proto promluvím tichým hlasem, aby mě nikdo neslyšel. "Proč se na mě tak zlobíš, Ashley?"

Přejede si jazykem přes zuby, zhluboka se nadechne... a pak se otočí čelem k okénku.

Nakloním se k ní a zašeptám: "Nevytrousila jsem je schválně."

Ashley netečně vytáhne pytlík na zvracení a začne si číst návod.

"Chováš se hloupě. Omluvila jsem se, co víc chceš?"

Začne si prohlížet nehty a já se od ní odvrátím, pro teď to vzdávám, počkám alespoň, dokud nebudeme ve vzduchu.

Spustí se motory a mně se rozklepou nohy. Pevně sevřu opěradlo, když vtom mě Ashley vezme za ruku a začne mi po ní jemně přejíždět palcem. Nebráním se zazubení a otočím se k ní.

Nedívá se na mě, pořád se dívá z okénka. Pořád se zdá, že jsem u ní skončila, ale její ruka říká opak. Vím, že je pořád naštvaná, ale nechce, abych se bála. Sevřu jí ruku a jsem vděčná, že mi poskytla alespoň to.

Pořád se usmívám, když vtom Paula do tiché kajuty vykřikne: "LA, už jsem na cestě!" Úsměv mi z tváře okamžitě zmizí a nahradí ho obrácení očí v sloup.

Ashley mi pustila ruku, jakmile jsme byli 'nahoře', a teď se snaží otevřít pytlík s buráky.

"Mám ti je otevřít?"

"Ne."

Opět se nevzrušujte. Led.

Mělo mi dojít, že to mám nechat být, ale nedošlo. Trochu se k ní nakloním. "Víš to jistě?"

"Ano, vím to jistě. Připadá ti, že si nejsem jistá?"

Pohlédnu na její naštvaný obličej, který nahání strach, a zavrtím hlavou.

U toho jsem se měla přestat, sakra, proč mě nikdo nezastavil?

"Ale jestli chceš... klidně ti ho otevř-"

"Spencer! Zvládnu to. Bohajeho."

Ten pytlík otevřela... roztrhla obal na dvě půlky a buráky se rozlétly uličkou jak splašené. Omluvte to přirovnání.

Za normálních okolností bych se zasmála nebo se minimálně ušklíbla... ale teď se bojím toho, co Ashley ve svém pošetilém rozpoložení udělá.

Odkašlu si a nesměle jí nabídnu své buráky. Vytrhne mi je z ruky a snadno je otevře. Vydechnu úlevou a napiju se.

Při vychutnávám si chutě dietní Pepsi slastně mlasknu a Ashley po mě střelí dalším vražedným pohledem. Plaše se usměju. "Promiň."

Dvě hodiny a třicet pět minut. Tak dlouho už letíme a ona se mnou pořád nechce normálně mluvit. "Chceš ještě buráky?"

Otočí se na mě. "Vypadám jako veverka?"

Polknu a snažím se vymyslet správnou odpověď. "Ehm... ne, vůbec nevypadáš jako veverka."

"No, v tom případě ne, nechci další buráky."

Chvilku jsem zticha a snažím se vymyslet co říct. Pohlédnu z malého okénka vedle Ashley. "Hezký obláčky, že? Takový... nadejchaný."

Jen zmáčkne play na svém iPodu a zvýší hlasitost, aby mě neslyšela.

Po 'jídle' Ashley vstane. "Kam jdeš?"

Její odpověď je úsečná. "Nikam."

"Chceš se protáhnout?"

"Musím na záchod."

S tím ožiju a začnu vstávat. "Chceš, abych šla s tebou?"

"Ne."

Snažím se jí usmířit už tři hodiny. Mám toho dost. Už je mi fuk, jestli se zlobí. Nemůžu za to.

Posadím se zpátky a zvednu její iPod. "Jak chceš. Sbohem."

"Sbohem."

"Fajn, nezájem. Jdi."

Vytrhne mi iPod z rukou. "Nezájem, jdu."

"Je mi to fuk, dělej si, co chceš."

Já vím, úžasně rozvitý věty.

Zavrtí hlavou a vyrazí směrem k záchodkům. Zhluboka se pro uklidnění nadechnu a nad sedadly vykoukne Paula. "Je mezi vámi všechno v pořádku?"

"Ne, není."

"Proč?"

"Zlobí se kvůli... burákům."

Paula na mě pohlédne, dobře ví, že lžu. "No, můžu ti ty... buráky vrátit, jestli chceš. Po tom by se jí mělo ulevit."

Mírně se usměju a přikývnu. "Díky."

Ashley už je na záchodě deset minut a já se zamračím, protože přemýšlím, kam se mohla podít.

Nejspíš vyskočila.

Rozepnu si pás a vydám se směrem, kterým odešla.

Netrvá to dlouho a dojdu k malé kabince. Spatřím, že na ní stojí, že je obsazeno, tak zaklepu.

"Je obsazeno."

To je Ashley.

Znovu zaklepu.

"Jste hluší? Je obsazeno."

Obrátím oči v sloup. "Hele, slečno Vychovaná, otevři dveře."

Ani ne vteřinu po té uslyším cvaknutí zámku a dveře mě praští do hlavy. Spatřím hvězdičky a rychle zamrkám, abych se jich zbavila.

Ashley mě podepře rukou, abych nespadla. "Moc mě to mrzí, Spence! Není ti nic?"

Jé.

Hvězdičky jsou pryč. Rozhlédnu se kolem a pak ji vmáčknu do kabinky a zavřu za námi dveře.

Pohlédnu do zrcadla a spatřím, že se mi dělá boule.

To Paula určitě okomentuje.

"Moc se omlouvám, Spencer. Nevěděla jsem, že jsi hned za dveřma."

Otočím se čelem k ní. Oopírám se o umyvadlo, ale v tom omezeném prostoru jsem přesto blízko ní. "Ale, ty se mnou už mluvíš?"

Sklopí zrak a pak opět vzhlédne. "Jo, omlouvám se za to předtím, ale nelíbila se mi představa, že je tvoje máma viděla, víš?"

"Já vím, taky se omlouvám. Ale vrátila mi je." Vytáhnu je z kapsy a ukážu jí je.

S úsměvem si je ode mě vezme. "Jsou dost sexy."

"No jasně, proč myslíš, že jsem je měla u sebe?" škádlím.

Tlumeně se zasměje a zavrtí hlavou.

"Takže... sex na usmířenou?" Přehnaně vypnu hruď.

Mávne rukama nad tím malým prostorem. "Tady?"

Přitáhnu si ji k sobě. "Tady."

"Co když se zase objeví Paula?"

Zvednu ruku a položím jí ji na tvář. "Pokud ví, co je pro ni dobrý, zůstane přilepená na sedadle."

Neodpoví mi, ne slovy. Udělá ten půlkrok ke mně, přitiskne mě k umyvadlu a políbí mě, jako bychom měly umřít.

Plně reaguju, můj jazyk zápasí s jejím, těžké oddychování nás už obě nažhavilo.

Musíme být rychlé, někdo může brzy přijít.

Nesundavám ji blůzu, nesundavám jí kalhoty. Na to nemám čas. Přitisknu nás k protější stěně a mírně se zasměju hlasitému zadunění, které se ozve.

Nohu má mezi mými, přitlačí tam a je obtížné ji líbat, když tohle dělá. Odtáhnu se, zasténám a znovu se k ní přitisknu, tentokrát vydá zvuk, který ze mě vyšel před pouhou vteřinou, ona.

Fakt, že můžeme být přistižené, ještě zvyšuje naše vzrušení.

Rozepnu jí knoflík džín, sáhnu dolů a rychle do ní vniknu. Kvůli jejímu zasténání a kousnutí mi do ramena musím potlačit hlasitý vzdech.

Neztrácím moc času vnikáním, vím, že laskáním ji udělám rychleji.

Lapá po dechu, ale v porovnáním s tím, jak hlasitá obvykle bývá, je relativně potichu. Vím, že má pevně zavřené oči, protože na krku cítím její řasy.

Políbím ji, spolknu její hlasitý sten, zatímco do ní znovu vniknu, a najednou ucítím, jak se mi její stěny semknou kolem prstů.

Odtáhne se z polibku a položí mi hlavu na rameno, její dech mi rozpaluje už takhle rozpálenou pokožku.

"Jsi v pohodě?"

"Mmm."

Usměju se a jsem na sebe pyšná, když vtom Ashley obrátí naší pozici a přitiskne mě ke stěně. Její ruka si najdu cestu za opasek mých kalhot a snadno do mě vnikne.

Na chvilku zapomenu, kde jsem, a zasténám - hlasitě.

"Pššt."

Nemůžu mluvit, zatímco do mě znovu a znovu proniká prsty a líbá mě na krk. Zatnu zuby a snažím se nedat průchod hlasitým 'projevům'.

Přirazím pánví proti její ruce a to je poslední kapka, už to cítím. Obě se pohybujeme rychle a já vyvrcholím stejně jako včera v noci - s nejhlasitějším zasténáním, které mi kdy uniklo z úst.

Nejdřív jsem to neslyšela a Ashley taky ne. Jenom jsme se držely a zhluboka oddechovaly, když se ozvalo zabušení na dveře.

"Je obsazeno!" křiknu a vzpomenu si, jak jsem to řekla posledně při letu sem. Poděkuju Bohu, že jsme nebyly vyrušené dřív, a odtáhnu se od Ash, abych si umyla ruce, a ona následuje mého příkladu.

"Jsem členka posádky, okamžitě otevřete dveře, nebo je budu muset otevřít sama."

Nad tou 'výhružkou' se jen ušklíbnu a dopřeju Ashley ještě jeden infarktový polibek... však víte, za to, že tak hezky 'spolupracovala'. Otevřu dveře a upřu zrak na slečnu Potřebuju-si-vrznout.

"Už je volno," usměju se a pak odvedu Ashley zpátky na naše místa.

Paula nás, zdá se, viděla přicházet. "Od čeho máš na čele tu bouli, srdíčko?"

Vzhlédnu a spatřím, že k nám jde ta paní, co nás načapala. "Támhleta letuška se nedívala, kam jde, a otevřela přede mnou dveře. Neměla jsem šanci uskočit."

V Pauliných očích se zableskne zlost a já potlačím ušklíbnutí.

Paula nevykřikne ani nezvedne hlas, když ta letuška dojde před její sedadlo, pouze vstane. "Promiňte, ale vaše dcera-"

Nedokončila to.

Paula jí chrstla do obličeje tonic.

"Až budete otvírat dveře příště, ujistěte se, že za nimi není moje dcera. Podívejte se na tu bouli na její dokonalé hlavičce!"

Dál neposlouchám, ani nemusím. Posadím se vedle Ashley.

Ashley se ke mně nakloní. "Přijdeš do pekla, Carlinová."

Zazubím se a chytnu ji za ruku. "Ty tam půjdeš se mnou."

Hmm, to nebylo vůbec špatný.

36

V posledních pár hodinách si nic zvláštního nestalo, obě jsme se trochu prospaly a kdo by se nám také mohl divit, že? Měly jsme perný den. Teď čekáme na Ashleyina zavazadla, všem ostatním se kufry vešly do příručního prostoru nad hlavami. Všem kromě Ashley, ta má tři kufry a jednu tašku. Je definitivně praštěná.

A mě se definitivně chce na záchod.

Otočím se k Ashley, která si pozorně prohlíží každý kufr, který projede po přepravníku. "Jenom si odskočím na záchod, jo?"

Neodtrhne oči od černého kufru, který vypadá povědomě. "Jo, jasně."

Když odcházím, vidím, jak se snaží zvednout kufr na vozík, nakonec jí musel pomoct táta.

Když jsme vystoupili z letadla, políbila zem.

Doopravdy přitiskla rty na hnusný, špinavý, nemocí plný beton. Kdo ví, co všechno z něj mohla chytit.

Na mé polibky může zapomenout, dokud si pořádně nevyčistí pusu a rty.

Když jsem byla hotová, zamířila jsem zpátky k 'bandě', která na mě zřejmě čekala. Když jsem přišla blíž, všimla jsem si nového přírůstku k naší skupině, černovlasá, stěží přitažlivá holka mluví s Ashley. S mojí Ashley.

Zrychlím krok, už jsem dost blízko, abych slyšela, co říká. "Takže dala bys mi svý číslo nebo tak něco?"

Vře ve mně krev. Sakra, kdo balí holku, když je její přítelkyně pár kroků od nich?!

Než mám šanci vyškrábat jí oči, promluví Paula. "Ne, to zcela určitě nedala! Ashley je více než šťastná s mojí dcerou. Koukni na ni!" Ukáže prstem mým směrem. "Momentálně je trochu znetvořená, protože má na hlavě bouli, ale věř mi, pro ni nejsi konkurence. Byly pro sebe stvořené!" Nadechne se. "A teď ti doporučuju, abys odešla, než moje ruka dostane vlastní rozum... opět."

Ušklíbnu se při vzpomínce na výraz té letušky, když jí Paula chrstla tonic do obličeje, a pak se zamračím, když mi dojde, že mě označila za znetvořenou. Bože, díky, mami.

Černovlasá holka, kterou pořád nesnáším, má zvednutá obočí tak vysoko, že skoro nejde říct, jestli je vůbec má, téměř jí zmizely ve vlasové linii.

Pořád s úšklebkem dojdu k Ashley a dám jí ruce kolem pasu. Pohlédnu na nehybnou holku. "Sbohem," pronesu hrubě.

Odejde a po zásluze vypadá jako spráskaný pes.

Ha! To máš za to, mrcho.

Ashley se trochu otočí, aby na mě viděla, a mírně se zasměje. ''Spencer.''

Usměju se jejímu výrazu. "Ano?"

"Máš tu nejdivnější rodinu na světě."

Konečně si všimla!

Nakloním se a hlasitě ji políbím na tvář. "Já vím."

Protože mám rty na její pokožce, cítím, jak se usměje, a rovněž se usměju.

"Miluju tě." Pootočí hlavu a přitiskne rty na mé.

Oplácím jí polibek a pak se odtáhnu, protože mi dojde, co právě udělala. Neřeknu jí, že ji taky miluju.

"Ashley!" Zběsile si otírám pusu. "Teď jsem od tebe nejspíš chytla nějakou divnou nemoc! Kvůli tobě umřu."

"Můžeme umřít spolu, bude to jako Julie a Julie."

Zoufale se napiju vody a rozhlédnu se, kam bych ji mohla vyplivnout. Když spatřím Clayův otevřený batoh, využiju příležitosti.

"Jakkoli lákavě to zní, nechci, aby mi přes noc upadla hlava."

"Proč ne? To tě umlčí a budu tak mít mnohem klidnější život."

Přiblížím se k ní. "Máš poslední přání, Daviesová?"

Chápe, že si jenom dělám srandu a nezlobím se. "Prosím tě, přežiju tě o roky."

"Jasně, že jo. Jsi přece hobit. Takovej, co si neustále koleduje, aby z něho nějaká obří noha udělá hobití kaši... nebo tak něco."

"Nezájem, dinosaure, pokud budeš pokračovat v současným tempu, dávám ti maximálně 50 dalších let."

Někdo si odkašle, aby získal naši pozornost. "Děvčata... můžeme jít?"

"Jasně, tati."

Domů jsme se dostali včera pozdě v noci, nebo technicky vzato dneska ráno. Nespala jsem, věděla jsem, že bych pak nedokázala vstát do školy, a musela jsem přežít mučivý školní den nevyspalá. Neužila jsem si to.

Ashley mě odvezla domů, ale hned neodjela, chce chvilku pobít u nás.

Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje a padla na postel.

Líbí se mi být nějaký čas pryč a pak se vrátit do své pohodlné postele. Neexistuje nic podobného.

Do pokoje právě vešla Ash. "Posuň se, Spencer. Chci si taky lehnout."

Vzhledem k tomu, jak jsem na posteli rozplácnutá, nemá tam místo, ale ani zemětřesení by mě nedonutilo se pohnout. Pokusím se nezasmát, vážně, ale marná snaha.

"Čemu se směješ?"'

S každou uplynulou vteřinou mi to přijde vtipnější. "Je mi tu dobře."

"Nemůžu uvěřit, že chodím s někým, kdo evidentně patří na psychiatrii."

Přestanu se snažit smích potlačit, je to tak jen horší, takže se dál směju, vydechnu 'á' a pak se zase rozesměju.

Ashley je pobavená, ale nesměje se. "Uhni, blázne."

Pořád nemůžu mluvit, už ne kvůli tomu, že se směju, ale protože je mi vážně tak dobře. Ale dokážu šeptat. "Nemůžu. Lehni si na mě."

Zdá se, že jí to nemusím říkat dvakrát, vleze si na postel vedle mě a plnou vahou se na mě položí.

Zavřu oči, jednak kvůli pocitu, že je tak blízko, a jednak kvůli tlaku jejího těla na mém.

Nelíbáme se, ruce nám nešmátrají, pouze odpočíváme. Přesto mi ale srdce bije rychle, jak je tomu vždycky, když je Ashley nablízku.

Má hlavu na mé hrudi, vím, že ho slyší.

Přeruší příjemné ticho zašeptáním. "Srdce ti vždycky buší strašně rychle, Spence."

Tichým hlasem odvětím: "Jenom když jsi nablízku."

Ashley mi neodpoví slovy, jenom se ke mně pokusí dostat ještě blíž, což je těžké vzhledem k tomu, že blíž než teď už k sobě být nemůžeme. Tím mi říká, že mě miluje.

Odpovím na její tiché vyznání. "Taky tě miluju."

Nemůžu uvěřit, že zítra zase musíme do školy. Na to se opravdu vůbec netěším.

S Ashley jsme teď u ní doma, volala její máma a ptala se, jestli je v pořádku, protože se jí neozvala, a řekla jí, aby brzy přišla domů, objedná nám před odchodem do práce pizzu.

Christine je skvělá, ale až moc pracuje.

Každopádně odešla do práce a my jíme pizzu.

Sundavám z ní kousky, které nemám ráda, a hážu je zpátky do kartonové krabice.

Ashley to spatřila a věnuje mi jeden z jejích 'jsi švihlá' pohledů. "Nevěřím, že nemáš ráda ananas, Spencer."

"Já ho mám ráda, ale ne na pizze."

"A v čem je rozdíl?"

Pokračuju v kontrole plátku, který právě držím, jestli v něm nejsou skryté ještě nějaké kousky. "Jeden je teplý a druhý je studený."

Má plnou pusu, mírně jí vystupují tváře. "A?"

"A já nemám ráda ovoce teplý, Ashley."

Po té, co sežvýká největší sousto pizzy, které jsem v životě viděla, hlesne: "Když myslíš."

"Máš ještě hlad? Chceš ohřát pomeranč?"

Usměje se do skleničky. "Mlč." Dá si skleničku od rtů, zdá se, že si na něco vzpomněla. "A nemůžu uvěřit, že jsi vyplivla tu vodu Clayovi do batohu. Netušil, co se stalo. Říkal, že má zničenou esej na děják a musí začít úplně od začátku, aby ji měl zítra ráno hotovou."

Pokrčím rameny. "Neměl ho nechávat otevřenej a kdo vůbec dělá úkoly přes víkend?"

"Jsi děsná."

Neodpovím jí, rozhlédnu se po jejím obýváku a vybavím si zbytek domu. "Ash, když bydlíš v takovýmhle domě a máš Porsche, proč pracuješ?"

Pokrčí rameny. "Příležitostně si ráda vydělám vlastní peníze. Ta práce v restauraci byla jenom dočasná."

Jé.

"Občas mě překvapuješ."

Trochu svěsí hlavu, vypadá mírně v rozpacích. "Ty mě taky překvapuješ, Spence."

Usměju se a sáhnu do krabice pro poslední kousek pizzy. Ashley měla zřejmě tentýž nápad, obě ho chytneme za kůrku a zvedneme ho do vzduchu.

Toho plátku se nevzdám. "Už takhle jsi snědla víc než já, tenhle je rozhodně můj."

Také ho nehodlá pustit. "Prosím tebe, celej víkend ses cpala jako prase. Ten poslední kousek je můj."

Ani náhodou.

"To si nemyslím."

"Já jo."

Rychle se skloním a olíznu ho, čímž ho označím za svůj.

Nevyvolá to reakci, ve kterou jsem doufala. "Vážně si myslíš, že po tom všem, co jsme tenhle víkend dělaly, bych se vzdala pizzy, protože jsi ji olízla?"

"Ehm... jo?"

Skloní se a také plátek olízne. Odfrknu si. "Stejně ho sním."

Ashley se nevzdává. "Já taky."

Obrátím oči v sloup. "Fajn, rozdělíme se, nenažranče."

"Prej nenažranče. Tvůj žaludek je jako bezedná černá díra."

Vstane. "Dojdu pro nůž."

Nemůžu uvěřit, že mě nechala s tou pizzou samotnou. Musí mi strašně věřit. Hm, to má smůlu.

Uculím se, opřu se o gauč, otevřu pusu a dám si do ní špičku pizzy.

"Spencer!"

Nemůžu uvěřit, že na mě takhle křikla, zvlášť když jsem měla v puse jídlo. Řekněme jen, že tam nezůstalo. Zakuckala jsem se. Ashley se smála.

Pizzu dojedla Ashley.

Snědla ten poslední plátek a nedala mi ani kousnout, říkala, že jsem jí chtěla udělat totéž, tak musím mlčet.

Sakra práce.

Teď jsme v jejím pokoje, Paula souhlasila, že tu můžu přespat a já si nemohla nechat ujít příležitost spát opět vedle Ashley.

Převléká se na spaní. "Jsem moc ráda zpátky doma, Spence. Nikdy mi sluníčko nechybělo tolik jako tenhle víkend."

Musím se usmát, když si vzpomenu, jak se v Ohiu pořád třásla 'mrazem'. "Jsi k pláči."

Zhasne a připojí se ke mně na posteli. "Miluješ mě."

Ve tmě pokrčím rameny. "Asi jo," popichuju.

Na gigantické posteli se ke mně přisune blíž. "Věděla jsem to. To ty mý sexy nohy, co?"

"Ne, to ten tvůj sexy hrudník."

Zasměje se, vezme mě za ruku a dá si ji přes břicho. "Miluju tě."

I když to už předtím řekla nesčíslněkrát, pořád mě překvapuje, když to od ní slyším.

"Taky tě miluju."

Oči se mi přizpůsobily tmě, takže vidím, že se usmívá.

Usměju se nad tím, jak je rozkošná. "Čemupak se tak culíš, Daviesová?"

"A čemupak ty?"

"Možná to jsou jenom plyny," škádlím při vzpomínce na Dům hrůzy.

Odstrčí mě. "Kde je osvěžovač vzduchu?"

Přitáhnu ji zpátky k sobě. "Sklapni."

Jsem unavená, děsně unavená. Vím, že jsem ve škole prospala několik vyučovacích hodin, ale tvrdá deska stolu v porovnání s Ashleyinou teploučkou, pohodlnou postelí? Nebe a dudy.

Cítím, že se mi začíná vyrovnávat dech. Pošeptám Ashley 'dobrou noc' a ona udělá totéž. Pak s ní po boku usnu.

Dobrou, miláčku.

37

Včera večer jsem byla strašně unavená, usnula jsem, ale z nějakého důvodu se pořád budím. Nevím proč, ale něco mě trápí. Vstanu a zkontroluju, jestli Ashley nastavila budík. Nastavila - až na moc brzy, můžu dodat.

Vyjdu z pokoje a rozsvítím si na chodbě. Zavřu dveře Ashleyina pokoje, abych ji nevzbudila, a sejdu po nekonečně dlouhém schodišti dolů, abych zkontrolovala, jestli jsou zamčené dveře a zapnutý domovní alarm.

Je zamčeno a alarm je zapnutý.

Projdu několika dveřmi, abych zkontrolovala, jestli jsou auta pořád v garáži.

V rozlehlém prostoru stojí Ashleyino Porsche a Christinina SUV a Aston Martin.

Tak co je sakra špatně?

Dojdu tam, kam jsem si odložila školní batoh, abych zkontrolovala, jestli mám všechny potřebné učebnice. Všechno vyndám a jednu po druhé učebnice projdu a pak ještě jednou. Mám všechno, ale neuklidní mě to.

Vyjdu opět nahoru a vlezu si zpátky do postele k Ashley. Zeptala se mě, kde jsem byla, odpověděla jsem jí, že jsem měla žízeň, a ona se s tím spokojila, objala mě a téměř okamžitě znovu usnula.

Ještě nějakou dobu jsem vzhůru a přemýšlím, proč mám ten nepříjemný pocit, ale nakonec mě pohltí spánek.

Jsem mokrá.

Ne... vážně. Jsem mokrá.

Překulím se a otřu si mokrý obličej o Ashleyin polštář. "Ashley... blbko."

Zase mě postříkala tou vodní pistolkou.

Skočí na kraj postele. "Bože, už jsem chtěla volat záchranku. Myslela jsem, že jsi mrtvá."

Dám obličej z Ashleyina polštáře a překulím se zpátky na svou stranu postele. "A nenapadlo tě zkontrolovat mi pulz?"

"A jo." Plaše se usměje. "Jejda?"

Vytrhnu jí 'zbraň' z ruky a také ji postříkám.

"Spencer!"

"Spencer!" napodobím ji.

Odložím pistolku na stolek vedle postele, Ashley si vleze zpátky pod deku a ignoruje, že jsem ji také postříkala. "Dneska se mi do školy vůbec nechce."

"Mně taky ne." Na chvilku se zamyslím. "Nechceš se ulejt? Můžeme... zůstat celej den v posteli."

Mému návrhu se usměje a já se zazubím, protože mám za to, že souhlasí.

"To nejde."

Můj úsměv zmizí.

Prosííííím?

"Prosím, Ash. Jsem úplně vyřízená a ve škole jsme byly včera."

"Já vím, ale měly bychom tam jít, v pátek jsme chyběly."

Nelíbí se mi to, přetočím se, celá se přikryju a zabořím hlavu do polštáře. "Já nejdu," zní moje tlumená odpověď.

"Ale ano, jdeš."

"Ne, mami, nejdu."

Slyším, jak se mírně zasměje. "Jsi ten nejmíň společenskej člověk na celým světě, víš o tom, že jo?"

Zavrčím do polštáře.

Strčí do mě. "Pojď. Vstávej."

Začnu chrápat.

"Chrápeš hlasitějš, koukej vstávat."

Co jsem provedla, že jsem si vysloužila tohle, ty tam nahoře?

"Ne," protáhnu to slovo.

"Ano."

"Nikam nejdu, Ashley. Neříkám, že tu taky musíš zůstat, můžeš klidně jít, až se vrátíš, budu tady. Budu pořád na tomhle místě slastně spát. Nepřehlídneš mě."

Jsem ve škole.

Ashley mě k tomu donutila.

Momentálně nemám Ashley moc ráda.

Dobře, to není pravda, pořád ji miluju, ale stejně... škola. Fuj.

Mám matiku. Kreslím si do sešitu malinkatou Ashley a uculím se, když pomyslím na to, jak zareaguje, až jí ten obrázek ukážu.

Uslyším telefon, který mi oznamuje, že mám novou zprávu, tak ho vyndám z kapsy a usměju se, když spatřím, od koho je.

** Bože, usměješ se taky někdy? **

Cože?

** O čem to mluvíš? Blázne. **

Pokračuju v kreslení, dokud nespatřím další zprávu.

** Moje chyba. Právě jsem tě viděla se usmát a obličej máš pořád v jednom kuse. Jsem ohromená, Carlinová. **

Pokud mě zrovna viděla se usmát, tak kde sakra je? Pohlédnu z každého okna, ale Ashley nikde nevidím.

** Kde jsi? Blbko. **

Sice se to stydím přiznat, ale trochu se červenám. Vím, že se na mě dívá, ale já ji nevidím. Sklopím hlavu, aby si toho nevšimla, a začnu kolem obrázku Ashley kreslit srdíčka.

** Červenáš se a nedovedeš si představit, jak je to roztomilý. Koukni ke dveřím. **

Zčervenám ještě víc a pohlédnu ke dveřím. Zasměju se, když ve skleněné výplni spatřím zubící se obličej Ashley. Také se zasměje, zvedne ruku, poklepá si na hodinky a zmizí, aby si jí nevšiml učitel.

Pohlédnu na pana... jakkoli se jmenuje a vidím, že je ponořený do opravování písemky jiného žáka. Dojdu před katedru, kouknu na tabuli a vidím, že se učitel jmenuje pan Ferguson. Udělám obličej. "Pane Fergusone, potřebovala bych na toaletu.''

Vzhlédne ke mně a zatváří se soucitně. "Copak je, Spencer?"

Je celkem v pohodě.

Tentokrát se nebudu držet zpátky, musím odsud vypadnout. "Mám nepříjemný měsíčky."

Propustku na záchod po mně prakticky hodil a řekl mi, ať nespěchám a ať je mi líp.

To bude, žádný strach.

Propustku odhodím nedaleko záchodků, aby ji někdo našel, a vyrazím za Ashley, kterou spatřím, jak na mě čeká v autě.

Nakloním se a na přivítanou přitisknu rty na její. "Čau, stíhačko."

Oplatí mi polibek a pak se odtáhneme. "Čau, oběti."

"Jsem strašně ráda, že sis to rozmyslela, Ash. Já vím, že to byla teprve třetí hodina, ale panebože, jsem úplně mrtvá."

"Já ani moc unavená nejsem."

Tomu nevěřím, posledních pět dní dělala totéž, co já. Co bere a mohla bych to prosím taky zkusit?

Chystám se jí odpovědět, když vtom mě opět přepadne ten pocit, tentýž jako v noci.

Svraštím obočí. "Dala sis učebnice do skříňky?"

Přikývne. "Jo."

Zvednu si batoh do klína a začnu se v něm znovu přehrabovat, přičemž pro teď zapomínám na Ashleyinu kresbu.

Mám tam všechny učebnice, klíče, gumu, lesk na rty - všechno.

Ashley to neujde. "Co pořád hledáš? Vím, že ses včera v noci nešla napít."

I napůl spící pozná, že lžu.

Vrátím batoh na podlahu. "Mám pocit, že jsem na něco moc důležitýho zapomněla, nebo ne tak důležitýho... nevím. Nemůžu se toho pocitu zbavit a užírá mě to."

V zamyšlení sešpulí rty. "Nakrmila jsi rybičku?"

To mě rozesměje. "Nemám rybičku, Ashley."

Usměje se. "Já vím." Znovu se odmlčí, nejspíš přemýšlí, na co jsem mohla zapomenout. "No, až se vrátíme ke mně domů, můžeme společně nažhavit mozkovny, jo?"

Přikývnu a řeknu jí, aby jela, nechci, aby nás chytili, jak odjíždíme z areálu.

Když se pokusím přepnout rádiovou stanici, Ashley mě praští přes ruku. Štve mě hlas hlasatele počasí.

"Nech toho."

"Štve mě."

Ashley na vteřinu odvrátí zrak ze silnice a nevěřícně na mě pohlédne. "Čím tě štve? Jenom hlásí počasí."

"No právě."

Ashley opět pohlédne před sebe na silnici a poslepu šáhne pro napůl snězenou tyčinku Snickers.

Vzpomenu si na včerejší pizzu, vytrhnu ji tyčinku z ruky a pořádně si kousnu.

"Mmm."

"Spencer!"

Vidím, že na mě zírá, a taky se na ni otočím. "To je odplata za tu pizzu."

"Vrať mi ji."

Zvednu tyčinku do vzduchu. "Tohle?"

Natáhne ke mně ruku a krátce pohlédne zpět na silnici. "Ano, tohle."

Na chvilku se na tu tyčinku zadívám. "Hm," hlesnu a pak zakloním hlavu, abych si nechala zbytek tyčinky spadnout do otevřené pusy.

Ashley škubne autem, jak se ji snaží chytit, čímž mě k smrti vyděsí a to, čemu jsem dala přezdívku 'snick', skončí na podlaze. "Ashley! Zabiješ nás."

"Já mám airbag, budu v pohodě. Ale s tebou to nevypadá dobře. Nepřežiješ."

Obrátím oči v sloup, protože vím, že airbag je i u spolujezdce. "Kecko."

Ashley mě nechala to rádio přepnout, zaplaťpánbůh. Bylo to pro dobro věci, měla bych pěkně blbou náladu, kdybych musela poslouchat pana Monotónního ještě o chvilku déle.

Jsme teď asi deset minut od mého domu a ten pocit je už zase zpátky.

Zhluboka se nadechnu a přemýšlím, na co jsem mohla zapomenout. Trochu se skloním, abych si opět zvedla batoh do klína, když vtom Ashley prudce šlápne na brzdu. Škubne to se mnou dopředu, až narazím hlavou do palubní desku, pak vystřelí airbag.

Slyšeli jste někdy zvuk tak nepříjemný, tak otřesný, že jste na chvilku přestali dýchat a polil vás mráz?

Naskočí vám husí kůže, srdce vám buší, nedokážete mluvit ani křičet, dokážete pouze namáhavě dýchat.

Nevím, jestli mi rána na už předtím pohmožděné hlavě krvácí.

Nevím, jestli je Ashley v pořádku.

Vím, na co jsem zapomněla.

Zapomněla jsem říct Paule, že ji mám ráda.

Deset metrů před námi je Paula.

Její auto je převrácené na bok.

38

Pořád jsem se nepohnula.

Nemůžu.

Stěží dokážu dýchat.

Ashley je v pořádku, odepnula si pás, prakticky z auta vyskočila a rozběhla se k převrácenému autu Pauly.

Myslím, že budu zvracet.

Musím si dát hlavu mezi kolena.

Nádech, výdech, nádech, výdech.

Řídím se vlastními neslyšnými instrukcemi.

Neděje se to, mysli na něco jinýho. Mysli na ten víkend, mysli na... cokoli.

Opravdu krvácím. Necítím to, ale na nohu mi právě sjela krev a zohyzdila mi pokožku. Zírám na ni.

Nejasně slyším, že Ashley volá mé jméno, všechno je zastřené a všechno se slévá dohromady, myslím, že omdlím.

Hruď se mi rychle zvedá a klesá, v uších cítím tep a v krku pachuť zvedajícího se žaludku, které se pokusím zbavit několika polknutími.

Zavrtím hlavou, napůl kvůli tomu, že nevěřím, že se to děje, a napůl v pokusu zaostřit zrak, ale ten pohyb to ještě zhoršil.

Zatnu zuby a uvědomím si, že se mi třesou ruce i nohy... myslím, že se mi třese dokonce i obočí.

Ashley na mě znovu volá, ale nevidím ji, myslím, že je pořád u toho auta.

Auta, ve kterém je Paula.

Auta, ve kterém nejspíš vězí moje mrtvá matka.

Tápavě si rozepnu pás a právě včas se vykloním ze dveří, protože ze mě vyjde obsah žaludku.

Po tom jsem se z auta prakticky vyplazila, plazila se pryč od něj. Myslím, že jsem na chodníku.

Slyším troubení aut, telefonující lidi a Ashley, která na mě volá, abych jí pomohla.

Nemůžu.

Nemůžu ji vidět.

Nechci vidět její tělo.

Nejde to.

Chlápek v černém SUV vystoupí z auta s něčím v ruce a jde Ashley pomoct. Vidím, jak se snaží vypáčit dveře, a pevně zavřu oči, úplně před očima vidím, jak z auta vytahuje Paulino tělo.

Chci ho okřiknou, říct mu, ať ji nechá být. Aby se jí nedotýkal, nehýbal s ní, ale nemůžu... nedokážu dělat nic.

Nevím, co si mám počít, tohle se ve škole neučí.

Teď slyším sirény, přibližují se a já se nesnažím zadržet vodopád slz, který mi stéká po tváři a mísí se s krví, která ze mě předtím vytekla.

Už jsou blízko.

Už jsou blízko, aby mi řekli, že 'je jim líto mé ztráty', že 'udělali všechno, co bylo v jejich silách'.

Nemůžu to slyšet, nemůžu tu být.

Chci vstát, abych utekla, ale než se vůbec postavím na nohy, znovu spadnu.

Chci ho okřiknout, aby přestal, z úst mi ale vyjde jen hrdelní zasténání.

Z toho, že nejsem schopná mluvit, se rozbrečím ještě víc.

Přitáhnu si nohy k hrudi, pevně zavřu oči a přikryju si uši rukama, nechci nic slyšet. Nepochopitelně tak ale slyším ještě líp.

Myslela jsem, že se nemá s člověkem hýbat, když je... mrtvý, v bezvědomí, zraněný... něco, tak proč s ní ten pitomec hýbá?

Otevřu oči a spatřím, že se skupina lidí snaží převrátit auto zpátky na kola, předpokládám, že proto, aby mohli otevřít dveře.

Opravdu by to měli dělat?

Nakonec se jim to ve čtyřech povede a Ashley k autu znovu přistoupí, téměř vyrve dveře z pantů, aby se k ní dostala, a vezme si něco z ruky nějakého chlápka.

Myslím, že je to obvaz nebo něco takového, nevím.

Už se nedívám. Myslela jsem to vážně, když jsem říkala, že nechci vidět její tělo.

Sanitka je tu. Slyším mluvit zdravotníky jejich vlastní řečí. Lékařskou řečí.

Cítím Ashley, je teď těsně vedle mě, stírá mi krev a snaží se mi vyčistit ránu.

Pořád to nebolí.

Podívám se na ni se zamračením, nechci se na ni tak dívat, ale... nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje. Co se sakra stalo se souboji s vodními pistolkami a chozením za školu?

Chci se jí zeptat, jestli mě poznává, jestli ví, kdo jsem... téměř si nevzpomínám.

Raději bych rok poslouchala pana Monotónního pořád dokola než být tady... takhle.

Myslím, že se mě právě zeptala, jestli jsem v pořádku, zavře oči, když jí dojde, že to byla hloupá otázka.

Omluva.

Prázdný pohled.

Láskyplné pohlazení po paži.

Nehybná končetina.

Něžný polibek vedle rány.

Nereagující tělo.

Mrtvé tělo.

Myslím, že je mrtvá. Všechno, co právě cítím, mou teorii potvrzuje.

Moje více než liberální, většinou zahanbující, tonic do tváře letušky chrstající matka je...

Asi nedokážu pořádně dýchat, myslím, že začínám panikařit, když vtom ucítím na zádech konejšivý dotyk Ashley, říká mi, abych dýchala, že je u mě, že nikam neodejde a že všechno bude v pořádku.

Nevěřím jejím slovům, ale věřím jejímu dotyku a nechávám se jím pro teď ukonejšit.

Mám v obličeji divný pocit, cítím, jako bych měla v obličeji trvalý výraz hrůzy, i když vím, že nemám. Mám prázdný výraz. Ve snaze se toho pocitu zbavit si obličej promnu, ale nepomůže to.

Snažím si vzpomenout, kdy jsem naposledy Paule řekla, že ji mám ráda.

Mysleli byste si, že to bylo, když mi umřel děda, že? No, nebylo, a teď k tomu už nejspíš nebudu mít příležitost.

Je zvláštní, že když se něco takového stane, najednou vás napadá milion věcí, které potřebujete danému člověku říct, milion věcí, nad kterými každodenně máváte rukou a říkáte si, že to počká na jindy.

Přála bych si, aby se praštila do hlavy víc, třeba bych pak byla v bezvědomí. Nic z tohohle bych nevnímala.

Je horko, když vzhlédnu k obloze, oslepí mě polední slunce.

Nemyslím si, že jsem pořád ještě unavená, nebo možná jsem. Nevím.

Otočím se k Ashley a otevřu ústa, abych jí řekla, že se bojím.

Poví mi, že to ví. Ještě něž jsem vůbec něco řekla. Věděla to. Obejme mě a já se jí pokusím objetí oplatit, ale nejde to, všechno je to strašně skutečné. Je to jiné než telefonát.

Tentokrát je to infarkt přímo před vašima očima.

Tentokrát je to... bouračka. Přímo před mýma očima.

Náhle najdu ztracený hlas a dokážu vstát. "Musíme pryč."

Vyrazím k Ashleyinu autu, které pořád stojí uprostřed silnice, obojí dveře zůstaly otevřené.

"Spencer, stůj."

Zavrtím hlavou a zrychlím krok.

"Spencer." Ashleyin tón je něžný a znovu mě rozpláče.

Nedám znát, že jsem ji slyšela, jdu dál, dokud mě nechytne za paži a neotočí mě. "Spencer, stůj." Její tón je ještě něžnější než předtím.

Nebojuju s ní, k čemu by to bylo?

Stojím tam a nemám tušení, kam jít a co si počít.

Udělám to jediné, co můžu, obejmu ji. Sevřu ji tak pevně, že nejspíš bude mít modřiny, dovoluju jí, aby se o mě postarala.

Dovoluju jí, aby mě milovala.

39

Ashley zastavuje na parkovišti.

Jsme v nemocnici.

Myslím, že jsem k tomuhle místu nikdy neměla větší odpor než teď.

Vsadím se, že teď už volali tátovi.

Nejspíš odjel vzít Glena a Claye ze školy.

Ashley zastaví auto a motor pomalu utichne. Pak se ke mně Ashley otočí a vezme mě za ruku. "Jsi připravená tam jít?"

"Ne."

Nepoznávám vlastní hlas.

Chápavě přikývne a dál mě drží za ruku.

Nevím, kolik času uplynulo, bolí mě hlava. Chce se mi zároveň brečet a zvracet.

Ashley musí být zřejmě empat, protože mi položí volnou ruku na čelo a jemně mi promne spánek, kvůli čemuž zavřu oči.

Je to příjemné, pomáhá mi to.

"Jsi připravená?"

Na chvilku chytnu spodní ret mezi zuby a pak silou skousnu, celé to párkrát opakuju, zatímco přemýšlím o její otázce.

Musím tam jít, musím zjistit, jak na tom je.

Ale nechci tam jít, nechci vědět, jak na tom je.

Přesto přikývnu a vystoupím z auta. Zavřu dveře a opřu se o ně. Přemýšlím o dnešním ránu, kdy jsem se v duchu ptala Boha, proč mi něco udělal... nevzpomínám si, proč jsem se vůbec ptala, ale teď se ho ptám, proč mi dělá tohle.

Na tohle nezapomenu.

Přejdeme přes parkoviště a vejdeme do nemocnice, kde zjistím, jestli žije, nebo ne.

"Musíš si nechat ošetřit tu ránu na čele, Spence." Její hlas je stále něžný, jemný.

Na tu ránu jsem zapomněla, proto mě bolí hlava. Pořád je mi to ale jedno, zavrtím hlavou. "Ne, na tom nesejde."

"Můžeš mít otřes mozku, musíme tě nechat prohlídnout, musíme to vědět."

To mě naštve.

Pustím její ruku a podívám se na ni, jako by řídila to druhé auto ona. "Ne, my nemusíme nic. Já musím zjistit, jestli není moje matka mrtvá."

Nechtěla jsem to říct. Nechtěla jsem s ní takhle mluvit.

Ví to. "Dobře, tak půjdeme zjistit, co se děje."

Pořád se na ni dívám tím pohledem a nenávidím se za to ještě víc.

Dýchám teď namáhavěji a párkrát se zhluboka nadechnu, abych zaostřila zrak.

Funguje to a odstrčím ruku, kterou mi Ashley nabídla. Nemůžu tu být, nejsem připravená. "Musím na vzduch. Nechoď za mnou."

Neohlédnu se, odkráčím směrem, kterým jsem přišla.

Slyším, že za mnou Ashley volá.

Přešla jsem přes parkovišti, teď jsem v nemocniční zahradě. Nevím, jestli tu smím být, když nejsem pacientka, ale nemohlo by mi to být lhostejnější.

Každá květina, každé stéblo trávy, každý strom jsou v plném květu.

Všechno je plné života.

Všechno až možná na Paulu.

Posadím se na volnou lavičku, opřu se o tvrdý povrch, zavřu oči a pokusím se uklidnit. Snažím se ve své sedmnáctileté hlavě uchopit dnešní události.

"Není to tak zlé, jak si myslíš," vyděsí mě nějaký hlas.

Rychle se vzpamatuju. "Jak to víte?"

Vedle mě se posadí starý muž, zřejmě chce zabřednout do hovoru.

"Vím hodně věcí. Jsem starší a moudřejší, drahá."

Nepodívám se na něj, dívám se rovně před sebe do pokoje naproti. "Jasně."

"Proč jsi tady?"

Neotočím se na něj, i když bych nejspíš měla. "Snažím se dýchat."

Slyším, jak hlesne: 'Aha', a pak se odmlčí.

Zajímá mě, proč tu v nemocnici je a proč se mnou mluví. "Proč jste tu vy?"

Pokrčí rameny. "Ze stejného důvodu jako ty."

S tím se k němu otočím. "Proč se mnou mluvíte?"

"Kdysi jsem byl v tvé kůži. Před deseti lety jsem si myslel, že jsem ztratil někoho blízkého. Nedokázal jsem najít odvahu zjistit, jestli je v pořádku, nebo ne. Přišel jsem sem a posadil se... no, ne sem, kde teď jsi, protože tahle zahrada tu tehdy ještě nebyla, ale šel jsem to nemocniční zahrady a snažil se o totéž. Snažil jsem se dýchat."

"A povedlo se?"

"A co?"

Polknu. "Dýchal jste?"

"Jo."

Zmateně svraštím obočí, ten stařec je samá hádanka. "Jak?"

"Přijal jsem to, co mi bylo nabízeno."

Mírně zavrtím hlavou a otočím se do předchozí pozice, opět upírám zrak do pokoje naproti. "Nechápu to, co-"

Odmlčím se.

Už tu není.

Je zpátky v tom pokoji.

Je mrtvý.

Vůbec nemám tušení, jak dlouho jsem na té lavičce seděla, podruhé toho dne jsem byla omráčená. Zajímalo by mě, jestli jsem byla mimo a celé si to jen představovala. Jistotou momentálně nevládnu.

Ashley mě našla, i když jsem jí řekla, ať za mnou nechodí. Šla mě hledat a našla mě.

Posadí se tam, kde seděl ten muž. "Omlouvám se, Spencer. Nechtěla jsem na tebe tlačit."

Neměla by se mi omlouvat. To já bych se měla omluvit jí.

"Ne, to já se omlouvám. Nemůžeš za to, vím, že se jenom snažíš pomoct." I když jsem myslela vážně každé slovo, moc to tak neznělo.

Přejede si jazykem přes rty. "Jo..."

Vím, že přijala mou omluvu, jen neví, co má říct, myslím, že se bojí, že zase řekne něco špatného, tak jak vím, že bych se bála i já.

Vidím, že vstane a natáhne ke mně ruku, aby mi pomohla vstát.

Udělala to už tisíckrát, ale na tom gestu je něco povědomého.

"Copak?" zeptá se Ashley při pohledu na můj zmatený výraz.

Nic neřeknu, jen zavrtím hlavou, natáhnu ruku a sevřu dlaň, kterou mi nabízí. Řídím se radou mrtvého starce.

Dojdu k pultu a otevřu ústa, konečně jsem sebrala odvahu se zeptat, jak na tom Paula je, když vtom někdo zvolá mé jméno.

Je to táta, je za mnou, Clay a Glen stojí vedle Ashley.

Než stačím něco říct, otevře pro mě táta svou náruč. Přitisknu se k němu a obejmu ho.

Neptá se, jestli jsem v pořádku, ví, že by to byla zbytečná otázka, ale má zřejmě jinou. "Byla jsi taky v tom autě, Spencer? Co máš s hlavou?" Natáhne ruku a opatrně mi prohlédne ránu, bolí to a já mu dám ruku jemně pryč.

"Ne, Ashley a já jsme tam jely... chvilku po tom, pro něco jsem se skláněla a Ashley musela šlápnou na brzdu, aby... však víš."

Chápavě přikývne a pohlédne na Ashley. "Jsi v pořádku? Žádná boule nebo tak?"

"Jsem v pořádku." Nevypadá tak.

Přestože jsem z dnešních událostí víc než zmatená, poznám, že lže. Přistoupím k ní a v tichosti ji vezmu za ruku. Najednou jsem ráda, že jsem to udělala, protože najednou vidím rozmazaně a musím zavřít oči, abych se toho zbavila.

Táta se právě zeptal na Paulu, kde je a jak je na tom.

Zatím nám toho nemůžou moc říct, nepřekvapuje mě to. Vždycky to trvá věčnost, i když jde o něco tak banálního, jako je kulička v nose.

Ne, že bych tam osobně někdy měla kuličku, ale... to je fuk.

Posadí nás do čekárny, sedadla jsou stejně příšerná jako ta na letišti. Ale momentálně je mi to lhostejné. Vzhledem k Paule, neustálé bolesti hlavy a rozmazanému vidění to není něco, na čem by mi nějak zvlášť sešlo. Neřekla bych nic, ani kdybychom seděli na posteli s hřebíky.

Radši bych podstoupila to, než muset být tady. Bez informací.

V obličeji mám pořád ten pocit 'hrůzy' a znovu si ho promnu, omylem zavadím o ránu a ta se znovu rozkrvácí. Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala, Ashley mi ji dlouho ošetřovala a já její snahu ve vteřině zničila.

Krvácí to docela dost, ale nepřekvapuje mě to, Paula mi říkala, že rány na hlavě hodně krvácí a vypadají tak horší, než ve skutečnosti jsou.

Ashley si té krve samozřejmě všimla. "Spencer, opravdu ti musíme nechat tu ránu prohlídnout, ano?"

Sedět tu a čekat, nebo dělat něco, při čemž čas bezpochyby uběhne rychleji?

Už jsem tam.

Rychle vstanu a ihned si přeju, abych tu neudělala, znovu se mě zmocní závrať. Ashley a Clay mě podepřou.

Když závrať pomine, vzhlédnu k němu, jeho výraz odpovídá mému a já udělám něco, co jsem neudělala roky.

Obejmu ho.

S Ashley jsme sami na vyšetřovně, ležím na lehátku a čekám, až mě přijde vyšetřit lékař, jiný den bych se tu alespoň pokusila o něco mládeži nepřístupného, než se vrátí, teď tu jen podle jeho pokynů ležím a neporušuju žádná pravidla.

Ashley nic neříká, jen sedí na židli vedle lehátka a drží mě za ruku.

Překvapuje mě, že jsem ještě neslyšela prasknutí žádné kosti, svírám ji hodně pevně.

Doktor je zpátky, snahu vyslovit jeho jménu jsem vzdala v půli jeho představování. Má asi dvanáct slabik.

Podívá se do nějakého papíru, pak zvedne hlavu a upře zrak na můj prázdný výraz. "Slečno Carlinová, vidím, že máte ošklivou ránu, mohl bych si na ni podívat?"

Nic neřeknu, jen přikývnu na souhlas a on začne zkoumat okolí rány. Odolám nutkání ho kopnout a je mi jasné, proč jsem tak podrážděná.

Pravděpodobně se zkoumáním skončil. "Ta rána není zase tak zlá, myslím, že to přežijete," zasměje se.

Já ne.

Tohle byste mi právě teď říkat neměl, doktore.

"Bezva," odvětím lhostejným tónem.

Dojde ke skříňce v rohu. "Budu vám ji muset vyčistit a bude třeba pár stehů, ale nemělo by to moc bolet, zvládnete to, že?" Znovu se zasměje.

A já opět ne.

"Jistě, do toho."

Nezdá se, že by ho mé chování překvapilo, vyčistí mi ránu a začne ji šít. Šití nemám ráda, nesnáším ten pocit, když je mi kůže stahována zpátky k sobě, je to nechutné. Ale nic neříkám.

Když skončí a já se začnu zvedat z postele, protože se musím vrátit k tátovi a zjistit, nebo... si tu informaci nechat říct, až budu připravená, zarazí mě.

"Mohla byste pro mě něco udělat?"

Chci odtud co nejrychleji vypadnout, tak odpovím přesně tak jako předtím. "Co?"

"Zůstaňte v klidu."

Než se můžu zeptat proč, posvítí mi baterkou do očí. Mám pocit, jako by mi hlavou projel velký hřeb.

Nic neříkám, neodtáhnu se. Nechám to bolet, vítám fyzickou bolest.

Dá baterku pryč a dovoluje mi po chvilce vidět opět normálně. Požádá mě, abych se usmála.

Než mu můžu říct, aby šel někam, vstoupí do toho Ashley. "To byste po ní žádat neměl." Když spatří jeho reakci, dodá: "Nejsme tu jenom kvůli tomu. Neměl byste se jí zeptat, jak k té ráně přišla a jestli nepila nebo tak něco?"

Udělá to, co mu Ashley řekla, a zeptá se: "Pila jste? Užila jste nějaké drogy?"'

"Vypadám jako feťačka?" Můj tón je znovu nepřátelský.

A s ním opět moje hrubá odpověď nehne, jen na mě hledí a čeká na řádnou odpověď.

Ashley odpoví za mě. "Pane, jediná Spenceřina droga je Pepsi."

Její odpovědi se usměje. "Víc vědět nepotřebuju."

Prošel zbytek vyšetření, prověřil mi čich, pohyblivost rukou a nohou, zkusil mi všelijak naklonit hlavu a udělal všechny další otravné, ale předpokládám, že nutné testy.

Zdá se, že mám střední otřes mozku a bouli na hlavě.

Chtěl mě požádat, abych zůstala v nemocnici přes noc, ale řekla jsem ne, mám prášky proti bolesti. Řekl Ashley, aby dohlédla, že udělám všechno, co mi předtím řekl.

Jsme teď na cestě zpátky do čekárny za zbytkem rodiny, samozřejmě kromě Pauly.

Najdeme je tam, kde jsme je téměř před hodinou a půl nechaly. Glen má kafe a vidím, jak zatne zuby, buď kvůli špatné chuti, nebo kvůli starosti o mámu.

Tipuju, že kvůli obojímu.

Nemocniční kafe nestojí většinou za nic, bývá to zřídkavý zázrak, když ho nechci zase hned vyplivnout.

S Ash se posadíme, neuniklo mi, že šla vedle mě ještě blíže než obvykle a dívala se na mě častěji než odvykle.

Spatřím, že k nám jde nějaká afroameričanka, a srdce se mi po milionté toho dne rozbuší. "Pan Carlin?"

Silně sevřu Ashleyinu ruku. Hodně silně.

Opět chci utéct.

Nechci to slyšet.

Ale nedokážu se pohnout, mám pocit, že se topím.

Momentálně Ashleyino lano stěží vidím či cítím, vím, že tam je, ale mám pocit, že mám vlhké ruce, vyklouzne mi z nich a já spadnu.

Doufám, že mě nepustí.

Doufám, že mě dokáže vytáhnout nahoru.

40

Jsem na hřbitově.

Ashley je se mnou, nehnula se ode mě. Jsem za to vděčná.

Myslím, že už nedokážu dál brečet. Na slzných kanálcích mi visí cedule 'mimo provoz'.

Alespoň prozatím.

Neustále mám pocit, že se třesu, ale neřekla bych, že se doopravdy třesu. Jenom jsem uvnitř uzlíček nervů.

Ale nevím, jak je to možné, všechno uvnitř mě je mrtvé. Orgány mi odumřely, když Ashley šlápla na brzdu.

Říká se, že během automobilové nehody dochází ke třem nárazům, že? Myslím, že tak se to říká lidem mladším, než jsem já. Ale to je fuk, tohle je můj příběh.

První náraz je samozřejmě srážka s jiným autem nebo objektem, druhá se týká nás: hodí nás to dopředu. A třetí se týká našich orgánů, pořádně to s nimi uvnitř vašeho těla zatřese. Myslím, že nezáleží na tom, jakou rychlostí jedete, ale určitě je to horší, když jedete rychle.

Nenarazily jsme, zastavily jsme. Hodilo to se mnou dopředu, mám z toho otřes mozku. Zastavení auta mě uvnitř neovlivnilo, to udělalo spatření auta Pauly. Mám pocit, jako bychom jely rychlostí 150 km/h a narazily do zdi. Všechno mě pořád bolí.

Nevím, jestli je divné, že se takhle cítím, pořád mám strach. Pořád nevím, jak reagovat.

Myslela jsem, že mi pomůže zajít sem na hřbitov, ale teď, když tu s Ashley jsme, se to zdá nesmyslné.

Zajímalo by mě, kolik lidí tu je. Ne lidí jako jste vy nebo já, lidí jako oni. Přemýšlím, jestli sedí u svých hrobů a zůstávají tady stranou od všeho, nebo jestli se dostanou ven a vidí, co všechno zameškali, když byli naživu. Zajímalo by mě, jestli tu možnost mají.

Rakev se blíží ke pozůstalým, vidím, že její víko zdobí krásné a živé květy ve tvaru slova 'máma'. Vidím, že spousta lidí pláče, vidím lidi, kteří se snaží držet, aby se vyplakali až v soukromí. Myslím, že to teď udělám i já, pláč na veřejnosti nikdy nebyl něco, v čem bych se vyžívala.

Jsem vděčná, že tu ženu v rakvi neznám.

Jsem vděčná, že to není moje máma.

Určitě si říkáte, jak moc jsem se praštila do hlavy, že jsem tady, když neumřel nikdo, koho bych znala. No, když nám řekli, jak na tom Paula je, když nám řekli, že bude pár měsíců trvat, než se všechno řádně zahojí, ale že bude v pořádku... chtěla jsem jít sem.

Nevím proč, asi jsem jen chtěla vidět, jak blízko bylo tomu, aby se všechno navždy zhroutilo. Chtěla jsem vidět, co pořád mám.

Ještě jsem za ní nebyla. Když nám to řekli... pořád jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Bylo toho na mě moc a odešla jsem, řekla jsem tátovi, že ji zatím nemůžu vidět, a on to chápal.

Chápal, že jsem zbabělec.

"Pojď, Spencer."

To je Ashley, tahá mě za ruku.

Pokračuje: "Nechme jim soukromí."

Přikývnu, vím, že bych to sama chtěla, a odcházíme.

Jsme zpátky v nemocnici, jsme na parkovišti a já přemýšlím o babičce, jak málem ztratila manžela a dceru během necelého půl roku. Jak jsem já málem ztratila dědu a matku během necelého půl roku.

Ještě jsme jí nevolali. Nejspíš jí to řekneme za pár týdnů, až zmizí většina modřin a otoků. Vím, že se to může zdát být špatné, je to její matka, měla by to vědět, ale pořád je v choulostivém období a já to respektuju. Chápu to.

Najednou mám nezadržitelnou potřebu cítit Ashley, nežádám o svolení, rozepnu si pás, přesunu se přes tu krátkou vzdálenost k ní a posadím se jí na klín. Nezdá se být mým náhlým počínáním překvapená, vypadá, jako by to čekala.

Hledím jí hluboko do očí, myslím, že hledám ujištění, jistotu. Vidím všechno. Vidím, že věří, že všechno bude v pořádku, vidím, že si je jistá, že já budu v pořádku. Vidím její lásku ke mně.

Můžu pouze doufat, že ona vidí mou lásku k ní, když se nakloním a přitisknu své rty k jejím.

Není to chvatný polibek, je pomalý, téměř líný. Ale je hluboký, dost hluboký na to, abych věděla, že už nejsem uvnitř mrtvá.

Když se opět odtáhnu, nechávám zavřené oči, zase mám pocit, že je toho na mě moc. Myslím, že kdyby se na mě teď někdo byť jen usmál, bylo by to na mě moc.

"Jsi připravená tam jít?" opakuje otázku, kterou mi položila včera.

V průběhu večera jsem se vrátila do nemocnice třikrát, pokaždé jsem se otočila a zase odešla. Nedokázala jsem to, nedokázala jsem ji vidět živou.

Nevím proč, tohle je přesně to, co jsem chtěla, potřebovala... a teď to mám... a bojím se.

Nohy se mi vzepřou hlavě a samy od sebe se pohnou, přinutí mě vystoupit z auta a dojít ke vchodu. Ashley je vedle mě a drží mě za ruku.

Dvakrát jsem se k autu vrátila.

Tohle je třetí pokus.

Zhluboka, ale roztřeseně se nadechnu. "Přišla jsem za Paulou Carlinovou, mohla byste mi říct, ve kterém je pokoji?"

Žena za pultem pohlédne na Ashley. "Je mi líto, smí tam pouze rodinní příslušníci."

Kráva.

"Ashley je rodina. V jakém je pokoji?" opakuju otázku a modlím se, aby mi odpověděla, znova už se zeptat nedokážu.

Se zamračením pomalu naťuká jméno do počítače a vzhlédne. "257."

Jediná horší věc než sedět v čekárně, je jít do pokoje nebo na oddělení, kde váš blízký leží, vidíte hrozně moc nemocných lidí a to vám na náladě nepřidá.

Blížíme se, právě jsme minuly pokoj 250, pokoj 251 vidím před sebou a najednou je to zase všechno příliš skutečné. Nechci ji takhle vidět, ale jdu dál.

252.

253.

254.

255.

256.

Ashley mi sevře ruku a zastaví se před sedačkou na chodbě, což mě zmate. "Proč si sedáš?"

Vzhlédne ke mně a vidím, jak se před odpovědí nadechne. "Já tam s tebou nepůjdu, Spencer."

Když to uslyším, posadím se vedle ní. "Ale půjdeš, potřebuju tě tam."

"Nedělám to, protože chci být protivná, nebo protože tam nechci jít, myslím si, že je to něco, co musíš udělat sama, dobře?"

"Jak chceš." Můj hlas není konejšivý jako byl Ashleyin, byla jsem hrubá... protivná. Vstávám a Ashley mě chytí za zápěstí.

"Spencer, slyšela jsi, co jsem říkala? Říkala jsem, že to není kvůli tomu, že tam nechci jít, chci, abys tam šla sama, protože si myslím, že to potřebuješ, myslím, že s ní potřebuješ mluvit o samotě.... beze mě nebo kohokoli jiného. Potřebuješ to, a pokud to teď pořád nechápeš, počkej, až tam budeš, pak to pochopíš."

Trochu uvolním napjaté tělo, dám kolem ní ruku a přitáhnu si ji k sobě. Pak se vydám na tu krátkou cestu k pokoji Pauly.

Před chvílí jsem volala tátovi, odjeli domů, aby si odpočinuli a osprchovali se, později se vrátí.

Zastavím se přede dveřmi, nepodívala jsem se okénkem dovnitř, protože kdybych ji viděla, nebyla bych tam schopná vejít. Pořád tam nedokážu vejít.

Opakovaně se natáhnu po klice, ale na poslední chvíli ruku odtáhnu a sevřu ji v pěst.

Nadechnu se tak zhluboka, až cítím vzduch v žaludku. Pak vydechnu a otevřu tenké dveře jejího pokoje.

První věc, co uslyším, je pípání různých přístrojů, kterými ji momentálně monitorují, a druhá je její dýchání. Není hlasité, ale poznala bych ho všude, vím, že není při vědomí, uspali ji kvůli bolesti, myslím.

Při té myšlence mírně zatnu zuby a snažím se znovu nerozbrečet. Ještě jsem se na ni nepodívala, nemůžu.

Pořád stojím u nyní už zavřených dveří a mám zavřené oči a hlavu svěšenou k podlaze. Pomalu hlavu zvednu a otevřu oči. Vidím teď její ruku a sevře se mi z toho hruď, stačilo, abych viděla jen to.

Rychle si poklepávám prsty o stehna a pak se přinutím od dveří pohnout. S pořád svěšenou hlavou se posadím na židli vedle její postele, stále se jí neodvažuji pohlédnout do obličeje.

Natáhnu se k ruce, na kterou momentálně zírám, ale než se jí dotknu, zase ruku stáhnu, napůl se bojím, že jí způsobím bolest, a napůl kvůli tomu, že mám pořád strach.

Nakonec položím svou dlaň vedle její a doufám, že její teplo jí dá vědět, že jsem tu, že o ni mám starost, že ji mám ráda.

Myslím, že jí to teď povím, myslím, že jí povím pár věcí, co se mi poslední dobou honí hlavou.

Vím, že kdybych promluvila normální hlasitostí, zlomil by se mi hlas, takže pouze šeptám. "Mami?"

Ruce se mi znovu roztřesou a tu, kterou mám vedle její, malinko stáhnu, nechci ji případně vyrušit. Odkašlu si a znovu to zkusím, tentokrát mám hlas trochu pevnější. "Jsem ráda, že spíš, je to tak mnohem snažší. Nezvládla bych žádné přerušení, takže i pokud mě slyším, prokaž mi laskavost a nic prosím tě neříkej, ano?"

Nevím, proč jsem jí položila otázku, protože vím, že neprobudí, táta mi to řekl.

Mám sucho v pusu a tak předtím, než v duchu zformuluju do slov, co mám na srdci, polknu.

"Nevím, jak to přesně vyjádřit, pořád mi to jasně nemyslí, víš?" Na chvilku se odmlčím a znovu se nadechnu. "Včera jsi nebyla sama, chci, abys to věděla. S Ash jsme byly u tebe, nebo minimálně Ash, ale já nebyla daleko. Nevím, jestli jsi byla v bezvědomí, nebo..." Vzpomínka na události, které nás sem přivedly, ve mně opět probudí ty emoce a musím se znovu odmlčet.

"Je to zvláštní, v pondělí v noci u Ashley doma jsem se pořád budila, měla jsem pocit, že jsem na něco zapomněla, tak jsem vstala, abych všechno zkontrolovala. Ve škole jsem ten pocit měla taky a pak, když jsem odjely, když jsem byly na cestě domů, těsně než... jsem ho měla zase. O pět vteřin později jsem si vzpomněla, na co jsem zapomněla. Téměř o pět vteřin pozdě, co?"

Pořád se jí dívám na ruku, ještě jsem nevzhlédla.

"Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem ti to řekla naposledy, a ani nevím proč." Opět jsem nervózní, zase je mi do pláče. Chvíli počkám a pak zašeptám: "Mám tě ráda."

Mám ten pocit v krku, když se v sobě snažíte zadržet tolik emocí, až se vám z toho bolestivě stáhne hrdlo. Pomalu pohnu rukou, posunu ji k její, až se jí dotknu.

Nedokážu je zadržet a ani se o to nesnažím, z očí se mi vyřinou slzy. Cítím ji, mám důkaz, že žije.

Než ztratím odvahu, pokračuju. "Nejsou to ani týdny, jsou to dny, když jsem přemýšlela o tom, jak zahanbující jsi a dokážeš být, ale teď jsem ráda, že jsi ta... nejhomosexuálnější heterosexuální žena na světě. Jsem ráda, že víš, kdo jsem, a že jsi to okamžitě přijala, bez výčitek, bez kázání... prostě jsi to přijala, přijala jsi mě."

Vidím, že má na ruce drobný šrám. Dávám pozor, abych se ho nedotkla, protože jí nechci způsobit žádnou bolest, a přijedu jí palcem po pokožce v jeho blízkosti.

"Omlouvám se, že jsem byla tak protivná, já vím, že nejspíš přemýšlíš, o čem to mluvím, ale předtím jsem měla v duchu ke všemu sarkastické poznámky, myslím tím před tímhle. Čekala jsem, že mi řekneš, že sis to rozmyslela, víš? Že už mě nepřijímáš... připravovala jsem se na to, ale teď vím, že taková nejsi."

Zvednu i druhou ruku, abych mohla sevřít Paulinu v obou svých.

"Až tě odsud pustí, můžeme si udělat filmový maratón nebo tak něco. Přinesu dolů všechna svá nejlepší DVD, vím, že jsi chtěla znova zkouknout Agentky D.E.B.S.." Tomu se téměř usměju.

Pomyslím na Ashley.

"Nejspíš bych ti tohle měla říct, až budeš vzhůru, ale musím to ze sebe dostat hned... už to v sobě dál neudržím." Znovu se zhluboka nadechnu, vdechnu nechvalně známý nemocniční pach a rychle vydechnu, abych se nepozvracela. "Ty jsi důvod, proč jsem momentálně tak šťastná. No... samozřejmě, že ne přímo teď, ale ty víš, jak to myslím."

Odkašlu si. "S Ashley jsme spolu jenom díky tobě. Vzpomínáš si na ten den v kavárně, když jsem vás poprvé představila? ...Myslím, že jsem ji představila jako Henriettu nebo tak něco." Tentokrát se už usměju. "No, neznala jsem ji, vyběhla jsem ven a popadla ji, zatáhla dovnitř a vyhrožovala ji, aby byla zticha. Myslela jsem, že to bude jenom na tu hodinu... nenapadlo mě, že ji znovu uvidím, ale asi to byl osud."

Posunu se na židli. "To díky tobě mě někdo miluje a to díky tobě já někoho miluju. Nemáš tušení, jak šťastná jsem těch uplynulých pár měsíců s Ashley byla, a asi jsem chtěla, abys to věděla... chci, aby věděla, že tě mám ráda, a že máš velký podíl na tom, že můžu zažívat to, co s Ashley mám."

Teď už chápu, proč Ashley chtěla, abych sem šla sama.

Díky tomu, že jsem to ze sebe dostala, se cítím líp, myslím, že teď už jí chci pohlédnout do obličeje.

Nepřesunu pomalu oči k jejímu obličeji, zavřu je, zvednu hlavu a zhluboka se nadechnu. Pak je otevřu.

Už nepotřebuju, aby mi Ashley řekla, že mě poznává, vím, kdo jsem. Jsem Spencer Carlinová a moje víc než úžasná máma je naživu.