Věci pod povrchem

Napsala: breathe4her, Přeložila: Gramud

21 – Matka a dcera

Trenérka Carlinová.

Trenérka Carlinová.

Slyšela jsem hlas. Vůbec jsem nemohla přijít k sobě, opravdu ne. Všechno se mi zdálo být neskutečné.

Trenérka Carlinová.

Bože, co je to sakra za druh vesmírného vtipu?

Hodila jsem hotelovou kartu od pokoje na prádelník a padla zpátky na postel. Třela jsem si spánky a ztěžka jsem si povzdechla.

Všechno to bylo tak ohromující, že jsem si nebyla jistá, co si myslet, nebo kde začít. Přijela jsem do Kenory, abych získala svou dceru zpět a to byl můj hlavní záměr, ale zdálo se, že na vteřinu znejistil, když jsem ji uslyšela.

Nežila tady jen moje holčička, ale i ta, kterou jsem opustila.

Hloupě, jestli mohu dodat.

Začal mi zvonit telefon a byla to znovu Alex. Ztěžka jsem vzdychla a kousla se silně do rtu. Zmačkla jsem tlačítko pro hovor. „Ať je to důležité.“ Zamumlala jsem a slyšela jsem zalapání po dechu.

„Ty jsi to zvedla!“

„Co chceš, Alex?“ Nemohla jsem udržet, abych nemluvila zatrpkle. Čím víc jsem přemýšlela o situaci, ve které jsem byla, tím víc jsem si uvědomola, že Alex věděla, že Spencer byla v Kenoře, když věděla, že Dylan byla ve stejném městě.

„Ach Bože. Ty to víš.“ To byla první věc, která jí vyšla z úst.

„Co? Co vím?“ Sedla jsem si a projela si rukou vlasy.

„Spencer-“

„-žije tady.“ Přerušila jsem ji.

„Tady?“ Alexin hlas zněl o oktávu výš. „Co myslíš tím tady?“

„Musím jít,“ řekla jsem a zavřela oči, „potřebuji přemýšlet.“

„Počkej! Ash… co myslíš tím 'tady'?“ Zněla zoufale.

„Tady, jako ve stejném městě, ve kterém je moje dcera, o čemž ses mimochodem zapomněla zmínit.“ Zasyčela jsem a prudce zaklapla svůj telefon.

Před lety bych potřebovala pití, aby mi pomohlo pochopit situaci, ale nikdy bych se znovu pití nedotkla.

Byla jsem chytřejší.

Chtěla jsem být lepší.

Telefon zazvonil třikrát, než jsem ho vypnula.

„Ash?“ Zaslechla jsem Chelsea z druhé strany svých dveří a přispěchala jsem, abych jí odpověděla.

„Proč jsi ještě vzhůru?“ Zeptala jsem se a zvedla obočí.

„Myslím, že jsem přetažená,“ řekla ospale, „napadlo mě, jestli se nechceš projet?“

„Ehm…“ polkla jsem, „jasně, kam?“

„Nevím.“ Pokrčila Chelsea rameny. „Znáš to tady trochu víc, než já. Co se tady v okolí dá podniknout?“

Okamžitě jsem pomyslela na 'Rapture' a ihned jsem od toho upustila. Nemohla jsem tomu místu ještě čelit.

Nebo nikdy.

Možná

Nevěděla jsem.

Z frustrace jsem si mnula spánky a Chelsea mi položila ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“

„Jo.“ Zamumlala jsem unaveně a ona mi věnovala přísný pohled. „Myslím, že bych měla zůstat a nejdřív si tě poslechnout.“

„Ach, prosím, řekni mi, že jsi ji neviděla…“ řekla Chelsea panickým hlasem.

„Ne!“ I když jsem byla dost zklamaná. Chtěla jsem vidět Dylan, ale věděla jsem, že musím počkat. Nemohla jsem ji jen tak vidět, protože by to byl přestupek. „Já, ehm, jsem málem běžela za svou ex.“

Zvedla tmavé obočí. „Za kým?“

„Středoškolským zlatíčkem.“ Zdůraznila jsem a ona vytřeštila oči, a pak se uculila. „Proč se tak kurva směješ?“

„Viděla jsem pohled ve tvé tváři, když jsi ji předtím zmínila.“ Škádlila, ale já se necítila pobaveně.

Myslím, že jsem právě slyšela Spencer.

Spencer Carlinovou.

Spencer Dylan Carlinovou.

Pořád to bylo obtížné zpracovat.

„Omlouvám se,“ zamumlala a já se usmála a zavrtěla hlavou.

„Neomlouvej se.“ Pokrčila jsem rameny a popadla své klíčky od auta. „Moc dobře to tady neznám, ale jsem si jistá, že něco najdeme.“

S Chelsea jsme popadly zimní kabáty a vyrazily na okružní jízdu městem. Zpomalila jsem, když jsme projížděly okolo 'Rapture'. Podívala jsem se obrovským oknem a to bylo tehdy, když jsem ji spatřila.

Musela jsem zastavit a umožnit jinému autu zaparkovat na jeho parkovací místo a využila jsem příležitosti, abych se bez omezení podívala na tu blondýnu. Vlasy měla stažené dozadu do volného culíku a pohodila hlavou vzad. Smála se něčemu, co jí ta blondýna naproti řekla. Nezajímalo mě, kdo ta druhá žena je. Soustředila jsem se na ni.

Spencer.

„Chels,“ šťouchla jsem ji do ruky a ukázala na okno, „to je ona.“

Nikdy jsem ji neviděla takhle rychle otočit hlavou. Usmála se. „Nádherná.“

„Jo.“ Zašeptala jsem v úžasu, a když auto za mnou zatroubilo, tak jsem věděla, že je čas jet dál.

Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem ji právě viděla.

Srdce mi tlouklo tak rychle.

Dokonce se mi potily dlaně.

Olízla jsem si suché rty.

„Chceš jít k Timu Hortonovi?“ Zeptala jsem se a sešlápla plynový pedál. Nabírala jsem rychlost. Najednou jsem našla potřebu, jak se zbavit myšlenek na ni. Ztrácela jsem pozornost.

„Víš, že mám ráda dobré francouzské vanilkové cappuccino.“ Zazubila se Chelsea.

Proč to vždycky u Tima Hortona smrdí po spáleným toustu?

Objednala jsem dvě francouzská vanilková cappuccina a našly jsme si místo u okna. „Bože, Chelsea, pondělí nemohlo přijít dost brzy.“

„To se vsadím,“ vřele se usmála a poplácala mě po ruce. „Ale měj na mysli, že je to jen setkání, Ash, dobře? Carter na tom případu tady u soudu stále dělá.“

„Vím, ale řekl, že jestli mi dají do pondělka svolení, tak mohu na konci týdne s dohledem Dylan vidět.

„Pravda.“ Přikývla Chelsea. „Mluvila jsem po telefonu s Kathryn Michaelsovou, než jsem přijede a zdá se být nejpříjemnější dámou. Tvoje dcera je v dokonalých rukách, jak se zdá, takže si nemusíš dělat starosti, pokud to jde.“

„Páni,“ otočila jsem se, abych slyšela hlas, který jsem slyšela před několika hodinami na kluzišti, „tmavovlasá kočko, jak je?“

Odkašlala jsem si a podívala se na Chelsea a pak zpět na teenagerku, která teď na sobě měla černý zimní kabát a čepici. „Ty mě sleduješ?“ Zeptala jsem se a ona se zasmála a zavrtěla hlavou.

„Jsem hodná přítelkyně a nesu svojí holce horkou čokoládu a ukázala směrem k menší ženě s havraními vlasy a ještě k menší blondýně, které byly zády ke mně. „Ale bylo těžké si tě nevšimnout a byla jsem odporně hnusná, takže jsem přišla pozdravit.“

„Ahoj.“ Pomalu jsem s uculením přikývla.

„Hej,“ přišla ta přítelkyně a poklepala té teenagerce na rameno, „máš zpoždění a Luc chtěla koupit krabici koblih.“

„Ach, Bože!“ Plácla se ta teenagerka do čela. „Neopovažuj se nechat ji vytáhnout na tebe zase to svinstvo, jasný? Její matka mě zabije, jestli ji domů přivedu v cukfovém umělém spánku.“

Uchechtla jsem se, když se ta druhá teenagerka smála a pokrčila rameny. „Nevím, co na ní je, ale rozhodně zdědila po své matce šarm.“

„Omluvte mě,“ tiše se zasmála bruneta a zamířila k malé blondýnce, která nakukovala přes pult po nejrůznějších koblížcích.

„Nová kamarádka?“ Uculila se Chelsea a foukala do svého kelímku s kafem. Hlavu naklonila směrem k pultu.

Podívala jsem se, jak ty tři další dámy mířily k nám. „Nebude vám vadit, když se k vám přidáme, že ne?“ Usmála se tmavovlasá teenagerka a vytáhla židli z pod stolu. „Jmenuju se Jaiden,“ natáhla ruku a já si s ní potřásla. Mírně jsem se zamračila, protože to jméno mi znělo povědomě. „Tohle je Jyll a,“ odmlčela se, když jsme si obě všimly, jak na nás s vytřeštěnýma očima zírá blondýnka, „ano, Luc, je to kočka,“ podívala se na mě Jaiden, „běžně se takhle nestydí.“

Polkla jsem a zírala jsem se do příznačně šedých povědomých očí, které na mě zíraly s jistou emocí, kterou jsem nedokázala přečíst.

„Jai?“ Zašeptala ta blondýna. „Necítím se dobře. Můžeme jít?“

„Jasně,“ zamračila se Jaiden, podívala se na mě a mírně pokrčila rameny, „myslím, že se ještě uvidíme…“ nedokončila větu, aby nemusela vložit mé jméno.

„Ashley.“ Řekla jsem tiše a Jaiden se kousla do rtu. Zamračila se, jako by jí něco došlo.

Měla jsem pocit, jako bych byla ve tmě.

„Těší mě,“ řekla vážně a chytila malou holčičku za ruku. „Pojď, nejmladší C, stejně tě musím dostat domů, abych si mohla udělat domácí úkol.“

Nejmladší C?

Zamrkala jsem.

„Lucas Carlinová.“ Luskla před jejíma šedýma očima, které na mě upřeně hleděly, Jaiden prsty. „Pojďme.“

Nemohla jsem od té malé holčičky, která odcházela s hokejistkou a její přítelkyní, odtrhnout oči.

Trenérka Carlinová.

Lucas Carlinová.

Matka a dcera?

„Hej,“ poplácala mě Chelsea po paži, „jsi v pohodě?“

„Myslím,“ vydechla jsem roztřeseně a zavrtěla hlavou, „že budu zvracet.“

A zvracení přišlo.

Na záchodkách u Tima Hortona.

Hlavou mi poletovalo tolik otázek.

V tu chvíli jsem je nemohla zpracovat.

Jediné, co jsem mohla, bylo dovolit Chelsea, aby mě dostala zpátky do hotelu.

Chtěla jsem zůstat ve svém pokoji do pondělního rána.

Už bych nedokázala zvládnout další překvapení.

22 – Prokleté jméno

Právě jsem uložila Dylan do postele, poté co usnula na gauči během filmu. Lucas chtěla jít s Jaiden a Jyll na rychlou horkou čokoládu a ta malá bruneta chtěla zůstat se mnou.

Zaslechla jsem, jak se otevřely dveře a Jaiden sundávala Lucas kabát. „Ahoj. Vy dvě jste se vrátily brzy,“ sundávala jsem své dceři šálu, když si ji sama rozvázala a hodila ji na podlahu. Vyběhla po schodech na horu a zabouchla dveře od pokoje. „Co to sakra mělo znamenat?“

Jaiden zvedla obočí a sundala si čepici. „Narazily jsme na brunetu z kluziště…“

Byla jsem dočasně otupělá.

Kenora bylo malé město, ale nebylo tak malé.

„No to mě teda poser.“ Zamumlala jsem a zachytila jsem Jadenin úšklebek. „Udržíš ty vůbec někdy hormony na uzdě?“

„Ne-e. Nebyla jsem schopna najít vypínač a v dohledné době to nemám v plánu.“ Usmála se Jaiden a pokrčila rameny. Sedla si na pohovku a dívala se na mě, jak chodím sem a tam. „Takže Ashley,“ nakonec řekla po několika minutách ticha, „je, ehm, ve skutečném životě vypadá o hodně jinak než na fotkách. Možná proto, že je to tak deset let nebo víc…“

Zastavila jsem a podívala se na ni.

„Lucas říkala, že je to ta holka z foto alba. Přísahala, že je to Dylanina máma.“ Pokrčila ta teenagerka rameny a věnovala mi soucitný pohled. „Byla pěkně rozrušená.“

Hluboce jsem si povzdychla a přežvykovala si spodní ret, a pak jsem se podívala zpátky na točité schodiště. „Měla bych si s ní jít promluvit.“

Jaiden se plácla do kolen, když vstávala. „Stejně jsem řekla svým rodičům, že budu brzy doma a navíc mám domácí úkol,“ natáhla si čepici a poplácala mě po ruce, která mi spočívala na opěradle gauče, „to bude v pořádku. Uvidíme se v pondělí na tréninku, trenérko.“

„Radši si udělej domácí úkol.“ Varovala jsem ji mírně s úsměvem a ona mi poslala vzdušný polibek, zatímco opouštěla dům.

Vypnula jsem televizi a zhasnula všechna světla, než jsem se vydala do Lucasinina pokoje. Zaklepala jsem na dveře, ale žádná odpověď. „Luc, zlato, mohu jít dál?“

„Běž. Pryč.“ Zazněla odpověď a já pevně chytila kliku od dveří a zavřela oči.

„Lucas, prosím?“ Řekla jsem, když jsem otáčela klikou a mírně zatlačila na dveře, aby se otevřely. Nakoukla jsem hlavou a uviděla jsem, že má hlavu opřenou o okenní parapet a zírá směrem na jezero, které bylo před naším domem. Zavřela jsem za sebou dveře a zamířila k ní. Vylezla jsem na její postel a položila si hlavu na stejný kus dřeva. „Brzy budeme mít možnost udělat kluziště v přední části doku.“ Zašeptala jsem.

Lucas pokrčila rameny a popotáhla. „Je tady, že jo?“

Zlomený šepot od zlomené Lucas byl jedním z nejvíc srdcervoucích zvuků, které jsem kdy slyšela.

„Miláčku,“ otočila jsem jí tvář a přiložila jsem k její tváři ruku, „chtěla jsem ti to večer po filmu říct, přísahám.“

„Nemůže ji mít.“ Zavrčela Lucas ochranným tónem. „Nemůže mít Dylan!“

„Luc, zlatíčko…“ natáhla jsem ruku, abych ji chytila a ona ji odstrčila.

„Ne, mami. Nesmí. Nemůžeš jí to dovolit!“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. „Opravdu to nezáleží na mně, Lucas.“

„Ashley.“ Vyplivla Lucas její jméno, jako by bylo otrávené. „Je to ona. Tvoje kamarádka ze školy, že jo?“

Říkala jsem vám, že je chytřejší než chytrá. Dokázala poskládat kousky k sobě rychleji, než Carmen, Ryn a já dohromady.

Mohla jsem jen přikývnout a ona vyskočila z postele. „Řekni svojí kamarádce, že mi nesmí vzít moji sestru.“

Nikdy předtím jsem Lucas neviděla takhle rozrušenou. Vztekala se jedenáctiletá a já se ji snažila trochu uklidnit. „Je tady jen kvůli nějakému setkání, co vím,“ řekla jsem jemně.

„To je blbost!“ Vykřikla Lucas.

„Lucas!“ Vyštěkla jsem a zamračila se. „Nemusíš se mnou takhle mluvit nebo používat obranná slova.“

Lucasiny oči okamžitě změkly, a pak její malé tělo padlo na postel a plakala do své deky. „Omlouvám se.“ Šeptala pořád dokola.

Třela jsem jí záda a těžce jsem vzdychla. „Také z toho nejsem nadšená, miláčku,“ vytáhla jsem si ji do klína a přejížděla jsem jí prsty po blonďatých vlasech.

A vlastně jsem nebyla nadšená z té situace, do které jsem naslepo vstoupila. Mohla jsem pochopit, proč můj otec vybral mě, ale měla jsem být nejdříve informována. Lucas teď byla mým životem a vidět ji zdrcenou jen z té zprávy, tak jsem si neuměla představit, jak bude reagovat, až si jednou Ashley vezme dceru domů.

Myslela jsem na to, že znovu uvidím Ashley. Všichni okolo mě ji spatřili a mně se podařilo podívat se jen na její zadek. Měla jsem vědět, že byl její.

„Lukey?“ Nakoukla do dveří Dylan a mnula si ospalé oči. „Jsi v pořádku?“ Přišla do pokoje a sedla si vedle mě na postel. Třela svou malou rukou Lucas záda.

Lucas popotáhla a osušila si slzy, a potom mi slezla z klína a pevně objala Dylan.

„Hej,“ tiše jsem zašeptala a položila jsem oběma na rameno ruku, „kdo chce zmrzlinu?“

Lucas se usmála a přikývla. Vzala Dylan za ruku. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ Slyšela jsem, jak se Dylan zeptala, když jsme zahnuly za roh a vydaly se ke schodišti.

Vrhla jsem se zpátky na malou postel a hlasitě jsem zasténala. Uvědomila jsem si, že mě bolí hlava.

Začala jsem se cítit stejně naštvaně, jak Lucas vypadala. Snažila jsem se to pochopit.

Myslím, že bych se cítila jinak, kdyby se to netýkalo mé vlastní dcery a jejího srdceryvného zármutku.

A jak by reagovala Dylan?

Milovala jsem ji, jako by byla moje vlastní. Chovala jsem se k ní jako k vlastní. Měla zákaz vycházení, dokud si po škole neudělala domácí úkoly. Měla večerku a za všech okolností jsem se ujišťovala, že je dobře nakrmená a čistá.

Dala jsem jí pocit, že je milovaná.

Nemohla jsem za to dávat Ashley žádnou vinu. Ne, dokud si nevyslechnu celý příběh. Už jsem na ni nebyla naštvaná. Raněná, ano – naštvaná, ne.

Tolik otázek mi běželo hlavou a já věděla, že budu hledat na každou z nich odpověď.

I kdybych se musela přinutit znovu mluvit s Alex.

Chápu, že to nebylo její tajemství, aby ho řekla.

Ale bylo to opravdu tajemství?

Nechtěla Ashley, abych věděla o jejím dítěti?

Její nádherná holčička mi ukradla srdce ve chvíli, kdy na ní spočinuly mé oči?

Byl to jiný druh lásky, ale byl tak silný, jako když jsem se seznámila s její matkou.

„Nemusíš mě vozit domů,“ kousla se do rtu, „mohu říct tetě Grétě, aby mě vyzvedla, až skončí.“

„Nesmysl!“ zasmála jsem se, vstala jsem a hodila na stůl dostatek peněz za obě naše jídla. „To je na mě,“ zvedla jsem obočí, když začala protestovat. „Takže, pokud ti nevadí se mnou vyzvednout masku, to pro dnešek můžeme zabalit…“

Ashley přikývla a zastrčila si pramen tmavých vlasů za ucho. „To by bylo moudré,“ podívala se na mě se zvláštním úsměvem, „nějak si nemyslím, že by bylo moudré jít s tebou ven, když tě tvůj přítel už požádal, abys byla s ním.“

Sakra. K čertu s ní. Měla naprostou pravdu. Zklamaná situací jsem si v duchu povzdechla. Ráda bych strávila zbytek tohohle skvělého pozdního večera s touhle nádhernou tmavovláskou, ale samozřejmě musela mít nějaký zdravý rozumu. „Jo, máš pravdu. Budu dělat to, čemu se říká domácí úkol.“

„A nemilosrdné probuzení v 5 hodin ráno,“ což mi oplatila vypláznutím svého dokonalého jazyku.

„Dávej si na tu věc pozor, aby sis ji neukousla,“ smála jsem se, když jsme nastupovaly do mého CRV. Podívala se na mě, zatím co se smála a zavrtěla hlavou. „Fakt jsem to řekla?“ Zčervenala jsem.

Hned co jsem popadla masku v obchodě se sportovními potřebami, jsem si s Ashley udělaly cestu zpátky ven na parkoviště. Vyjekla jsem, když ze světle šedého nebe začaly padat malé sněhové vločky. „Miluji první sníh!“ Tančila jsem kolem prázdného parkoviště s hlavou k obloze a točila jsem se.

Ashley se smála, ačkoliv se k mým otočkám nepřidala, stála s rukama v kapsách a dívala se na oblohu s téměř uvolněným výrazem ve tváři. „Sníh je báječný,“ usmála se, „a studený. Můžeme se vrátit do auta, než mi umrznou prsa?“

Uchechtla jsem se a rychle jsem otevřela dveře na její straně, a pak jsem běžela k mým. Zapnula jsem topení a pozorovala, jak si Ashley před topením mnula ruce o sebe. „Prosím, řekni mi, že sis s sebou vzala nějaké zimní oblečení?“

Hravě zavrčela. „Nevěděla jsem, že sníh přijde tak rychle. Moje věci jsou ještě na cestě.“ Roztomile našpulila rty a já nechtěla nic jiného, než natáhnout ruce a prsty jí přejet přes její plné rty.

„Tak do té doby, tady,“ hodila jsem na ni nějaké rukavice a čepici ze zadního sedadla.

Zase mě obdařila tím vřelým úsměvem. „Děkuju ti,“ zašeptala a já cítila, jak mi zase začínají roztávat vnitřnosti.

„No, myslím, že bychom tě měly dovést domů.“ Vyjela jsem z parkoviště a opatrně jela k Aidenovi. Byla jsem ráda, že ještě nedorazili domů, takže jsem nemusela řešit, co večer podnikneme. Přišlo mi, že by mi to pokazilo dobrou náladu, do které mě jeho krásná sestřenka dostala.

„Děkuju, že jsi se mnou strávila večer a nakrmila mě,“ usmála se Ashley a otevřela dveře od auta.

„Děkuju za upozornění na mé homosexuální tendence,“ zavtipkovala jsem a odkašlala si, „opravdu jsem se bavila.“ Můj hlas byl příliš vážný, ale zdálo se, že jí to nevadí. Mrkla a kousla se do rtu.

„Mám divnej pocit, že ty a já, Carlinová, si budeme rozumět. Už jsem tě začala mít ráda, kdo ví, co bude dál?“ Nato byla pryč z mého auta a běžela do domu. Krátce se ohlédla a zamávala s největším úsměvem na tváři.

S úsměvem, který odpovídal mému.

Skvělý, Carlinová, do čeho ses to sakra dostala?

To byla ta chvíle, kdy jsem věděla, že jsme si s Ashley 'souzené'.

Doufala jsem, že přijdu na to, co to 'souzené' znamenalo.

Ale nejdřív jsem chtěla před námi upřednostnit holky.

Přede mnou.

Před ní.

Námi.

23 – Prázdná a zdrcená

„Opravdu máš pevné nervy se tady ukázat,“ vydechla jsem šeptem, když se dveře od hotelu neotevřely dál.

„Skončila jsem nahrávání,“ odkašlala si Alex a okusovala si část nehtu, „myslím, že je nejlepší, když půjdu, dokud se trochu vzduch nepročistí.“

„Nedělej mi žádnou laskavost.“ Zasyčela jsem.

„Ash, prosím, jen mě vyslechni!“ Opřela se o futra a chytila se ho rukou. „Spencer tady žije.“

„Já vím.“ Vzdychla jsem. „Alex, prosím tě…“ zavřela jsem oči. „Bože, ani nevím, co si mám právě teď myslet. Mám toho ve svém malém mozku na zpracování tolik, že právě nemám náladu to tam právě teď všechno nacpat.“ Podívala jsem se na ni a sevřela čelist, „přišla jsem sem, abych získala zpátky svou dceru a ve chvíli, kdy jsi věděla, že to bylo možné, ses mě snažila odradit, proč?“

Kdyby nic jiného, tak jsem jen chtěla vědět ten důvod. Léta byla mou nejlepší kamarádkou a tajila přede mnou velké věci.

Lucas Carlinovou.

Je pravda, že to nebylo na ní, aby mi to řekla, ale stejně, byla jsem sobecká a ráda bych věděla, že moje přítelkyně měla malou školačku.

Alex vytřeštila oči a vykoktala slova. „Ne! Tak to-“

„Alex.“ Vtáhla jsem ji do pokoje, když jsem si všimla, že má Chelsea otevřené dveře. „Vím, co jsem slyšela v Thunder Bay.“

„Ne!“ Žadonila Alex a vzala mé ruce do svých ledových. „Nechtěla jsem, abys to brala takhle a teď, když o tom přemýšlím, vzala byhc to stejně, ale Bože,“ chytla se za své dokonalé vlasy rockové hvězdy, odtáhla se a kopla do stolu, „kurva.“ Zamumlala. „Ten jediný důvod, proč jsem to říkala byl, protože Dylan tady našla opravdu dobrý domov a,“ zhluboka se nadechla, „myslím, že bys to uznala a-“

„A neměla bych obtěžovat?“

„Ne, zatraceně. Jen mě kurva poslouchej!“ Řekla Alex frustrovaným tónem a dívala se na mě svýma ztmavlýma šedýma očima. „Mýmu tátovi se podařilo dostat Dylan do patřičné péče se systémem tady. Našel dokonalou osobu, která tvou dceru vychovala, jako by byla její vlastní, protože taky jednu má. Řekl mi, abych ti to neříkala,“ zamrkala, aby zahnala slzy, „myslel, že bude nejlepší, když to nebudeš vědět do doby, dokud na tom nebudeš lépe.“

„To nechápu.“ Nakonec jsem zašeptala. Nakonec jsem se dost zklidnila, abych ji vyslyšela. „Proč by to pan C dělal?“

„Chrání každého.“ Zašeptala Alex. „Myslím, každého, koho se to týkalo, včetně té ženy, co si vzala do péče Dylan.“

Mluvila v hádankách a já z toho začínala šílet. „Opravdu se snažím udržet svou trpělivost, Alexis Carlinová.“

„Dobře, dobře,“ vydechla a mnula si čelo, „Spencer má taky dceru a já vím, že jsem se o tom měla zmínit, ale já prostě nevěděla jak. Nechtěla jsem ti zlomit srdce, protože-“

Zarazila jsem ji svou rukou. Mohla jsem říct, že se z nějakého důvodu chystala plakat a já to nechtěla poslouchat.

„Lucas Carlinovou?“ Zamrkala jsem a sledovala, jak přikývla.

„Jak to víš?“

„My, ehm,“ snažila jsem se udržet emoce beze změny, „tak nějak jsme se dříve setkaly. Byla jsem s Chelsea, mou sociální pracovnicí, u Timma a ona tam byla s Jaiden.“

„Aha.“ Alex se dívala na nohy. „Aha.“

„Co to má co společného s Dylan?“ Znovu jsem se zamračila.

„No,“ znovu se hluboce nadechla a kousla se silně do spodního rtu, „Dylan je ve Spencřině péči.“

Co to bylo za zvuk? Ach, ano, moje srdce bouchlo do podlahy a všechny mé nervy vystřelily a rozptýlily se pode mě.

Zamrkala jsem.

Nechápavě jsem civěla.

Už jsem nechtěla žádná překvapení a přesto všechno se mi nabízela.

Myslím, že jsem slyšela správně.

Dylan žila se Spencer?

Zatraceně malý svět.

„Ash?“ Zakolísal Alexin hlas a to bylo tehdy, když jsem si uvědomila, že brečím.

Ohromením.

Strachem.

Nevolností.

Úlevou?

„Musíš jít.“ Řekla jsem a strkala jsem ji směrem ke dveřím.

Alex přechovávala velká tajemství. Ať už jsem přeháněla, nebo ne, tak to stejně byla facka do tváře a kop do rozkroku.

„Cože?“ Panikařila Alex.

„Teď se s tebou nemůžu vypořádat,“ zašeptala jsem a prudce jsem otevřela dveře, „prosím tě, Alex, odejdi.“

„Ash…“

„Odejdi!“ Zabouchla jsem jí dveře před obličejem a sjela na podlahu. Ruce jsem si dala před pusu.

Nevzpomínám si, že bych ten večer šla spát. Nevzpomínám si, že bych si z kufru vzala starý dres 'CARLINOVÁ' a 'Daviesová' hokejového medvídka, který jsem dala Dylan k jejím šestým narozeninám. Toho, co mi dala Spencer. Ale když jsem se následující ráno brzy vzbudila, tak jsem zjistila, že jsem zamotaná do částí oblečení, uslintaného medvídka a opotřebenou školní fotkou Dylan ve své ruce. Byla to její školní fotka ze druhé třídy a nejnovější, kterou jsem měla.

Nikam jsem po zbytek víkendu nechtěla.

Jak bych mohla?

Jak bych mohla vzít tu pro mě nejdůležitější osobu od té druhé pro mě nejdůležitější osoby?

24 – Zítra, už zítra

„Tak jsem přemýšlela,“ zazněl z telefonu Rynin hlas, “dneska bys neměla jít do práce.“

Prosím?

„Cože?“ Zamračila jsem se a chroupala jsem z misky kukuřičné lupínky. „I dneska mám klienty, víš!“

„Spence,“ hlasitě vzdychla a slyšela, jak také chroupe cereálie, „víš, že to není dobrý nápad vzhledem k tvé minulosti s tou ženou.“

Měla pravdu.

Ale mně to bylo fuk.

„Musím do práce,“ zamumlala jsem, „nemůžu jen celý den sedět doma. Tracey už všechno přede mnou perfektně uklidila a ta „jak se jmenuje“ odešla včera večer.“

„Opravdu dospělá,“ mohla jsem slyšet, jak Ryn obrátila oči v sloup, „jak sejmenuje? Je to tvoje sestra a má jméno!“

Spolkla jsem poslední lžíci a hodila jsem misku do dřezu. „Děvčata?!“ Zakryla jsem telefon a zakřičela nahoru. „Jestli teď hned nepřijdete dolů, tak sním poslední lupínky!“

Ušklíbla jsem se, když se ozývaly hlasité kroky ze schodů a obě vyskočily na stoličku. Dívaly se na mě s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou. Uchechtla jsem se a nalila jsem každé malou sklenici pomerančového džusu a misku cereálií.

„Chystáš se okomentovat tu dospělou?“ Zeptala se Ryn.

„Ne.“ Zamumlala jsem.

„Dobře,“ rozzlobila se, „tak se vrátíme k tématu práce.“

Podívala jsem se na holky a usmála se. Odešla jsem od nich a vydala se zpátky do pracovny. „Ryn, mám důležitou schůzku a opravdu ji nechci zmeškat.“

„Spence, můžeš ji přeložit.“

„Hele, neopustím kancelář, pokud to nebude nezbytně nutné, ale tahle schůzka nemůže být přeložena.“ Trvala jsem na svém. „Už byla z druhé strany dvakrát zrušená.“

„Zůstaň ve své kanceláři a neopovažuj se přiblížit k mé.“ Vynadala mi Ryn a já se usmála.

Jen mě chránila.

Věděla, že bych se do toho mnohem víc angažovala, než už jsem byla, bez toho, abych do toho všeho přenesla osobní pocity.

Stejně jsem to věděla.

„Uvidíme se později, Ryn.“ Řekla jsem jemně.

„Později, mnohem později!“ Slyšela jsem Rynin hlas, než jsem zavěsila.

Vydala jsem se zpátky do kuchyně a našla jsem Dylan, jak si balí svou školní tašku. Vzhlédla na mě a usmála se. „Můžu se přidat k hokeji?“

Lucas se zazubila a usmála se na mě, zatímco si dávala do své tašky domácí úkol. „Myslím, že je připravená!“

Nechtěla jsem jí zvyšovat naději jen pro případ.

Nebyla jsem si jistá, co se stane, až si Ashley vezme Dylan do své péče.

„Co kdybys přišla trénovat s Lucas zítra večer. Připravíme tě a uvidíme, jak to půjde.“ Usmála jsem se a Dylan vyjekla a plácla si s Luc. „Teď se běžte obout a vzít si kabát. Je čas jít do školy.“

Všimla jsem si jejího jména na zdi se seznamem kanceláří.

Spencer D. Carlinová – Kancelář A2.

Vždycky říkala, že pokud by nemohla po zbytek svého život hrát hokej, tak by se dala na tenhle druh prostředí. Spencer byla na lidi a děti hodná. Mohla jsem si jen představit, jak hezky se chovala k Dylan a jak dokonale vychovávala svou vlastní dceru.

Vždycky jsem jí věřila.

„Slečno Daviesová?“ Zaslechla jsem za sebou klidný hlas a rychle jsem se otočila. Stála jsem před krásnou zrzkou. „Zdravím, jsem Kathryn Michaelsová. Jak se dnes ráno máte?“

Usmála jsem se a kývla. Jasně a viditelně jsem byla nervózní.

V tomhle okamžiku nebyla moje budoucnost v mých rukou.

Věděla jsem, že v tomhle okmažiku byla Kathryn mým popravčím. Ona jediná vydá rozsudek, pokud mě shledá způsobilou, abych viděla svou dceru. Její slovo pro mě znamenalo svět a doufala jsem, že jsem dostatečně hodna jejího schválení.

„Trochu nervózní,“ přiznala jsem a otřela si ruku o pěkné černé kalhoty, než jsem si potřásla s její rukou. „Můžete mi říkat Ashley.“

„Ashley,“ zdvořile se Kahtryn uklonila hlavou a pozorovala Cartera a Chelsea. Dala jim znamení, aby za námi přišli, „tak jsem si přečetla vaši složku a musím říct, že jsem viděla mnohem horší,“ zavřela za námi dveře a přesunula se za svůj stůl.

Snažila jsem se nedat najevo žádné známky emocí.

Právě se mi chtělo opravdu plakat.

„Je opravdu dobré vidět, jak jste zpátky v sedle.“ Držela Kathryn skloněnou hlavu, zatímco pozorovala něco ve složce. „Píší, že jste se zapsala zpátky na odvykačku den poté, co jste byla propuštěna, abyste zaručila, že jste připravená znovu čelit světu.“

Přikývla jsem a silně jsem polkla.

„Ashley od loňského roku ukázala pozoruhodný pokrok,“ promluvil Carter a usmál se na mě, „dobrovolně prošla každý programem a já bych vsadil celý svůj doživotní plat, že se od doby, co je venku, vůbec nedotkla alkoholu.“

Kahtryniny zelené oči na mě zajiskřily a úhledně si složila před sebe na stůl ruce. „To velice ráda slyším,“ řekla mi a pak se podívala podrobněji do složky, a pak ji zavřela a podívala se na Chelsea a mě. „Dylan je velice bystrá mladá dáma.“

Vytřeštila jsem oči a kousla se do rtu. „Vy ji znáte?“

Kathryn se jen usmála a tiše se zasmála. „Nemám žádný důvod zamítnout vaše návštěvní práva s vaší dcerou. Nejsem soud, ale mohu vám zaručit, že s pomocí, které se vám dostává a vede vás ukázněně, se nemáte čeho obávat. Stále mám nějaké otázky, na které se vás chci zeptat, ale do té doby,“ podívala se na Cartera, „pane Cartere, sdělil byste jí tu dobrou zprávu?“

Podívala jsem se na Cartera, který skoro seděl na kraji mého křesla a rukama se držel područky.

„No,“ přesunul se ke mně a naklonil se, „byl jsem u vašeho případu skoro se všemi, kteří museli být zapojeni k soudu a po pečlivém přezkoumání a vyšetřování, ve vás v žádném případě nevidí hrozbu nebo zdraví škodící. Jsou si vědomi, že jste udělala chybu a vzala za své činy plnou zodpovědnost. Považují vás za vhodnou, abyste znovu, jakmile to bude možné, viděla Dylan. Opravdu je dobré vidět, že systém rozpoznal, že jste vyhledala pomoc, kterou jste potřebovala, abyste mohla dostat svou dceru zpět.“

Řekl právě to, co jsem si myslela, že řekl?

Jakmile to bude možné?

Byla jsem tak blízko, že jsem to mohla cítit.

Myslím, že se mi trochu chtělo omdlít.

„Všichni chceme, abyste měla svou malou holčičku zpátky v náručí,“ promluvila v místnosti poprvé Chelsea, „ale myslím, že slečna Michaelsová by se mnou souhlasila, že než se znovu setkáte s Dylan, bychom měly dojednat se slečnou Carlinovou schůzku.“

Řekla právě to, co jsem si myslela, že řekla?

Setkat se slečnou Carl-

Chci říct, Spencer?

„A vzhledem k tomu, že pracuje v této budově,“ usmála se Kathryn, „nebude těžké vás objednat.“

Dokázala jsem jen přikývnout.

Zase mi vyschlo v puse.

Carter mi nabídnul vodu a já ji s radostí přijala. Myslel si, že to jsou jen nervy.

Ale, bylo to mnohem víc.

Sledovala jsem, jak Kathryn zvedla telefon a vytočila interní číslo. „Spencer, tady Kathryn, máte čas?“ Usmála se na mě a zvedla prst, aby řekla, že potřebuje chvilku. „No, setkání se slečnou Daviesovou šlo dobře. Potřebujeme dohodnout mezi vámi dvěma schůzku, jak jen to bude možné.“ Sledovala jsem, jak se jí uvolnil obličej, jako pohled smutku. „Já vím, Spence,“ zašeptala, „já vím.“

Pak mi to blesklo a já tiše zalapala po dechu. Spencer musela vědět, kdo jsem. Musela vědět, že Dylan byla moje dcera.

Jak se cítila?

Věděla to po celou dobu?

Nebo jí to Alex taky neřekla?

„Zítra před obědem zní skvěle.“ Řekla Kathryn do telefonu své poslední sbohem a zavěsila. Znovu se na mě dívala. „Tak Spencer je ochotna se s vámi setkat zítra kolem jedenácté.“

Chelsea vstala jako první a potřásla té žene rukou.

Myslím, že já také.

Zítra budu prvně po dvanácti letech tváří v tvář Spencer.

Zítra budu čelit své nejbolestivější lítosti a chybě.

Zítra se naučím znovu žít.

25 – Já tebe taky

Lucas šla s Jaiden na pár hodin do Rapture. Chtěla, aby šla Dylan s ní, ale já jí musel říct, že potřebuju čas si s malou brunetkou promluvit o zítřejším setkání. Nervy jsem měla na pochodu, a když za sebou Lucas zabouchla vstupní dveře, tak to bylo ještě horší.

Lucas měla proti Ashley ve své jedenáctileté mysli okamžitě zášť a já jí to opravdu nemohla mít za zlé. Její vůbec největší kamarádka byla pomalu vytržena z jejího sevření a ona to nemohla ovlivnit.

„Jsem hotová.“ Přišla Dylan z koupelny v pyžamu na knoflíky a mikinou s ještě vlhkými vlasy. Ráda se večer po večeři koupala. Byla to roztomilá potrhlost. „Těším se, až zítra budu hrát s Lucas hokej.“

Usmála jsem se, když se proti mně na gauči stočila do klubíčka. Z jejích tmavých kadeří ještě skapávala přebytečná voda. Vstala jsem a vzala ručník. Něžně jsem jí vysoušela vlasy. Vypadala stejně jako Ashley.

Jak to, že jsem to předtím neviděla?

„Hej,“ začala jsem šeptem a odhodila jsem ručník směrem ke kuchyňské podlaze.

Zvedla bych ho později.

„Mám pro tebe dobrou zprávu,“ pokračovala jsem a sedla jsem si zpátky na gauč. Zhluboka jsem se nadechla a její hnědé oči netrpělivě čekaly na mé pokračování, „zítra se setkám s tvojí mámou-“

„Vážně?!?!“ Vykřikla Dylan vysokým hláskem a poskakovala snožmo po podlaze. „Opravdu Spencer? Opravdu?“

Musela jsem se nad jejím vzrušeným hlasem usmát. Došla jsem k závěru, že způsob, jakým se pokaždé rozzářily Dylaniny oči, když sdílela vzpomínku na Ashley, jsem v hloubi duše věděla, že Ashley nemohla nechat dceru v systému schválně.

„Opravdu.“ Usmála jsem se a stáhla jí, aby si sedla, a pak klesla na kolena a sevřela jsem její ruce do svých. „Nejprve to bude jen setkání mezi námi dospělými, dobře? Tvoje mám bude mít možnost se mě zeptat na jakékoliv otázky týkající se tebe…“ odmlčela jsem se, „je něco, co bys chtěla, abych mamince řekla?“

„Že ji mám ráda a že mi chybí.“ Dylan spustila oči na moje ruce, které držely její, a pak se svýma hnědýma očima podívala zpět do mých. „A že jsi ta nejlepší druhá máma, jakou si může dítě přát.“ Přehodila mi ruce kolem krku a pevně mě stiskla.

Sebrala jsem všechnu sílu, abych se nezhroutila. Dylan Daviesová pro mě byla rozhodně jako dcera.

Nechtěla jsem ji vidět, jak opouští rodinu.

„To můžu udělat.“ Zašeptala jsem, když jsem jí strčila hlavu do svého krku a vůbec jsem neuvolnila její sevření.

„Kdy jí můžu vidět?“ Nakonec se Dylan odtáhla a pohled v její tváři byl znepokojující, jako by musela čekat další rok, než uvidí svou matku.

„Uvidíme, jak to zítra půjde,“ pousmála jsem se, „jsem si jistá, že o víkendu budeš mít možnost ji znovu vidět.“

Dylan měla na tváři největší úsměv a vrtěla se kolem a ukazovala, jak byla radostí bez sebe. „Myslíš, že tě bude mít ráda?“

„M-mě?“ Trochu jsem koktala.

„No, jo,“ sklopila Dylan nesměle hlavu, „moje maminka má rády holky, jako ty. Bylo by fajn mít dvě oblíbené maminky jako skutečné maminky.“ Vstala z gauče a políbila mě na tvář, než se vydala nahoru do svého pokoje.

Seděla jsem tam a opakovala si v hlavě ta slova.

Myslíš, že tě bude mít ráda?

„Kdysi mě milovala.“ Zašeptala jsem k nikomu.

„Vypadáš dobře!“ Zavrtěla Carmen s vědoucím úsměvem hlavou. „Vskutku, vypadáš zatra-“

„Nedokončuj tu větu.“ Sykla jsem a znovu jsem na ni zírala přes dveře své kanceláře.

„Chystala jsem se říct zatracejsky,“ naklonila se Carmen s úšklebkem, „ale šukézně funguje taky.“

„Bože, teď ne, Mandezová,“ zamračila jsem se a ona se stáhla. Neměla jsem náladu na hraní her.

„Fajn,“ zvedla ruce do vzduchu a vycouvala, „chceš zajít na oběd? Chci slyšet detaily.“

„Tahle schůzka je důvěrná,“ přišla za námi Ryn a položila Carmen ruku na rameno, „promiň, Carmen.“

Carmen tu zrzku pozorovala a pokrčila rameny. „Ryn, proč jsme se nikdy nedaly dohromady?“

„Protože,“ Ryn si foukala na nehty, a pak se podívala zpátky na tu ženu s havraními vlasy, „postrádáš prodloužení.“

„Ach, ale kotě, jeden mám v zásuvce nočního stolku. Ve skutečnosti více druhů. Více barev, tvarů, velikostí-“

„Carmen!“ Zasyčela jsem a ona zvedla své dokonale tvarované obočí. „Když na to přijde, stejně je hetero, prostě ji nech být.“ Otočila jsem se k Ryn, které mírně z rozpaků zčervenaly tváře a pak jsem se podívala zpátky na Carmen. „Vůbec mi nepomáháš, tak odejdi.“

„Bože, Carlinová, když jsi podrážděná, tak je to tak rajcovní.“ Políbila mě Carmen na tvář a stiskla mi ruku, zatímco chvíle zvážněla. „Jsem tady pro tebe, slibuju, dobře?“ V jejích očích bylo její tvrzení pravdivé. „Zavolej mi, když budeš chtít jít na ten oběd.“

„Páni,“ Ryn sledovala, jak Carmen odešla, „mít ji, Sammy a Jaiden ve stejné místnosti, tak bych se bála, že bych se stala lesbou s jejím přílišným flirtováním a sprostými myšlenkami.“

Uchechtla jsem se a otevřela dveře od své kanceláře. „Opravdu nevíš, o co přicházíš.“ Vzdychla jsem a hravě na ni zavrtěla hlavou.

„Myslím, že vím.“ Usmála se Ryn a pokrčila rameny. „Spala jsem se svou spolužačkou a ačkoliv to bylo skvělé, tak se to stejně nedalo srovnat s chlapama, se kterýma jsem byla.“

„Fuj.“ Bylo mi na zvracení. Poslední kluk, který se mě dotknul, mě zbouchnul. Myslím, že jsem od té doby spala s mnoha ženami, abych ze sebe smyla vinu, ale dal mi Lucas, takže jsem to v žádném případě nenazývala největší chybou svého života.

Setřídila jsem si složky na svém stole pro odpolední schůzky a všimla si, že ve dveřích stojí Ryn a jemně se na mě usmívá. „Je opravdu krásná, Spence.“

Hrála jsem blondýnu.

Byla jsem v tom dobrá.

Paula to říkala.

„Kdo?“ Podívala jsem se jinam a cítila jsem, jak se moje nejlepší kamarádka ke mně přiblížila.

„Ashley Daviesová.“ Řekla její jméno s takovou lehkostí, jako by to pro ni byla ta nejpřirozenější věc na světě.

„Já to vím,“ řekla jsem tiše, odkašlala jsem si, a pak jsem se na ni znovu podívala, „chodila jsem s tou holkou skoro devět měsíců a dva z nich jsme spolu byly zasnoubené.“

Ryn zamrkala a dívala se na mě. „Přesto nemůžu uvěřit, že to bylo jen devět měsíců. Způsob, jak o ní mluvíš, by si člověk myslel, že to bylo při nejmenším několik let!“

„Pravda je,“ navlhčila jsem si rty a pokrčila rameny, „že jsem se přes ni nikdy nedostala. Myslím, že kvůli tomu je tohle setkání mnohem těžší, než by mělo.“

Ryn a já jsme se obě podívaly na hodiny, když zazvonil můj telefon. „Slečno Carlinová, máte tady návštěvu. Mohu ji k vám poslat?“

Ryn vytřeštila oči a kývla. „Jen si dojdu pro papíry a hned jsem zpátky.“

„Pošli ji dovnitř.“ Snažila jsem se udržet svůj hlas klidný.

Snažila.

Nervózně jsem si otřela svou modrou halenku a trochu si narovnala límeček. Slyšela jsem z chodby přicházet hlasy, které se přibližovaly.

Čím víc se přibližovaly, tím víc jsem byla nervózní.

Pak někdo zaklepal na dveře.

Vzhlédla jsem a znovu se dívala do těch očí.

Těch očí, které mě bezpečně prováděly mým posledním ročníkem na střední škole.

Těch očí, které ke mně pokaždé promlouvaly s takovou láskou, když se mě dotýkala.

Těch očí, které stále jiskřily životem.

A byly pryč.

Dívala se dolů na podlahu.

„Klidně se posaď,“ nakonec jsem promluvila.

Nemohla jsem uvěřit, že to byla první slova, která vyšla z mých úst. Bylo to víc než dvanáct let a to bylo vše, co jsem dokázala říct?

Možná udržet tuhle schůzku na profesionální úrovni by pomohlo zmírnit napjetí ve vzduchu.

To nevyřčené napětí.

„Slečno Carlinová, tohle je Ashley Daviesová,“ usmála se tmavší žena a já přikývla. Ashlyiny oči hleděly zpátky do mých.

Nahnula jsem se přes stůl a natáhla ruku. Sledovala jsem jako ve zpomaleném filmu, jak Ashleyina ztmavlá ruka něžně bere mou. Jemně ji uchopila prsty s takovým napjetím, které jsem mohla cítit. Upřeně jsme si hleděly do očí.

Její ruka byla trochu mozolovatá, ale stále byla jemná jako nikdy.

Odkašlala jsem si a pustila jsem její sevření.

„Ráda tě vidím“ Zašeptala jsem tak tiše, že jsem si myslela, že mě nemohla slyšet.

Ale její oči se mírně rozšířily a pak se uvolnily.

„Já tebe taky.“ Odvětila svým zastřeným hlasem. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc mi její hlas chyběl, až doposud.

Tři slova.

Nebylo to moc.

Ale byl to začátek.

A začátek byl jen počátkem něčeho krásného.

26 – Vítej v Dylanině novém světě

Vážně jsem v tu chvíli, kdy jsem vešla do Spencřiny kanceláře, neměla šanci se rozhlédnout. Vypadala úchvatně a svou halenkou a černými kalhotami téměř přisvojila mou pozornost. Vypadala tak zdravě a silně.

Na rozdíl ode mě.

Byla jsem ještě o něco hubenější, než obvykle – jídlo v těch pochmurných dnech nebylo mým dobrým kamarádem. Pořád jsem se snažila přibrat, abych mohla budovat svaly.

Ale Spencer vypadala velmi dobře.

Její oči měly stejnou barvu, jako měly vždycky, ale s nádechem šedého odstínu, který nikdy předtím neměly.

Chelsea nás představila. Moc dobře věděla, že jsem věděla, kdo je Spencer, ale držela si profesionalitu.

Nemohla jsem si pomoc a uchopila jsem ruku, která byla přede mnou podržena.

Polkla jsem, ale bojovala jsem s nutkáním podívat se jinam.

„Ráda tě vidím.“ Zašeptala Spencer a já si nemohla pomoc, ale dívala jsem se překvapeně.

Nebyla naštvaná?

Nekřičela na mě?

„Já tebe taky.“ Řekla jsem stejnou hlasitostí, jakou použila ona.

„Dobře,“ ujala se vedení Chelsea a přistrčila mi židli. Sedla jsem si a konečně, konečně jsem se podívala na rámečky, které byly roztroušeny po 'útulné' kanceláři.

Zakuckala jsem se nad nejnovější fotkou Dylan. Ofinu měla staženou dozadu s výjimkou několika uvolněných kadeří, které rámovaly její obličej. Zeširoka se do objektivu usmívala a já ji nikdy neviděla takhle šťastnou. Byla to její nejnovější školní fotka. Podívala jsem se na rámeček vedle něho, kde byla další školní fotka. Jen na ni byla blonďatá holčička z toho večera u Tima Hortona. Šedé oči a dlouhé vlnité vlasy a kůže tmavá jako Dylanina. Byla krásná.

Jako její matka.

„Takže klidně smíte klást nějaké otázky,“ vešla do místnosti Kathryn, „Spencer vám ráda odpoví na všechno, co se týká Dylaninýho pobytu u ní.“

Kousla jsem se do rtu a dívala se dolů na své vyčerpané nehty. Měla jsem zlozvyk kousat si je, když jsem byla nervózní. Chelsea do mě šťouchla, potom, co jsem dlouho mlčela. Byla jsem ztracená v myšlenkách o tom všem, co se od maturitního dne přihodilo. Vzhlédla jsem a Spencřiny oči si mě pečlivě prohlížely. „Je šťastná?“ Zeptala jsem se.

Spatřila jsem, jak se Spencer pousmála. „Je,“ naklonila se a hrála si s perem, které měla v ruce, „řekla mi, abych ti pověděla, že tě má ráda a že jí chybíš.“

Vyměnila jsem si s Chelsea pohled a ona mi stiskla ruku.

V hlavě se mi míhalo tolik otázek. Problém byl, že jsem nemohla myslet na jednu, na kterou bych se zeptala.

Byla jsem uchvácená.

Byla jsem tak šťastná, že jsem byla o krok blíž k tomu, abych získala Dylan a byla jsem tak šťastná, že jsem ustála rozrušení.

Chtěla jsem se Spencer zeptat, jak se jí vede. Jestli je šťastná. Ale něco ve mně mě zastavilo. Řekla jsem si, že na to není vhodná doba.

Udělám to.

Ale ne teď.

Setkání bylo trochu rozostřené. Nerada to říkám, ale nepamatuju si, co bylo přesně řečeno. Sledovala jsem pohyb jejích rtů, když mluvila.

Dospělá Spencer byla přitažlivější, než středoškolská Spencer.

Důvod, proč jsem ji shledávala přitažlivější, bylo, že se zdálo, že se ve vlastní kůži cítí dobře. Vždycky byla, ale vidět, jak její hokejová kariéra skončila, tak se dala docela dobře dohromady. Podívejte se na život, který si vytvořila.

Znovu jsem slyšela její hlas a dívala jsem se jí do očí. Byly zaměřené na Chelsea. „Takže Ashley může vidět Dylan, jedině když bude pod dohledem?“

Skvěle, myslí si, že se chystám se svou dcerou utéct.

„Prozatím nám to přijde nejlepší, dokud případ nebude projednán soudem. Potom Ashley bude mít slyšení a to bude jiný příběh.“ Poplácala mě Chelsea po ruce a smutně se na mě usmála.

Ještě nebyl konec, ale myslím, že jsem právě teď byla tam, kde jsem chtěla být.

„No, dobře,“ odkašlala si Spencer a podívala se přímo na mě, „já jen, že Dylan má dnes večer svůj první trénink s hokejovým týmem a opravdu si myslím, že je to něco, do čeho by měla být její matka zahrnuta.“

Ach, zatraceně, páni.

Dylan na hokeji? Spencer chtěla, abych tam byla?

Rychle jsem pohlédla na Chelsea a doufala jsem, že jí věnuji svůj nejlepší prosebný pohled, aniž by to bylo příliš zjevné.

„Večer mám po telefonu konferenci,“ vzdychla a věnovala mi omluvný pohled.

Ani jsem nemohla ve tváři skrýt zklamání. Dívala jsem se zpátky na podlahu. Srdce mi v hrudi nepřestalo být silně, tak silně, až to začínalo bolet.

Chtělo se mi plakat.

Nebo znovu zvracet. Stávalo se to často, když jsem byla příliš vzrušená nebo uchvácená. Bylo mi řečeno, že to jsou postraní účinky.

„No, na chvíli jsem volná,“ slyšela jsem promluvit Kathryn, která se na Spencer usmála, „nevadilo by mi doprovodit slečnu Daviesovou na kluziště.“

„Děkuju.“ Řekly jsme Spencer a já zároveň. Opět jsme si upřeně hleděly do očí a ona mi věnovala úsměv a přikývla. „Budeš pyšná. Poslední tři měsíce se chová jako šílenec. Nebyla jsem si jistá, jestli budeš chtít-“

„Chci.“ Nenechala jsem ji dokončit větu. „Chci pro ni všechno.“ Řekla jsem šeptem.

Spencer polkla a znovu kývla se vřelým úsměvem hlavou.

„Dobře, takže,“ Chelsea zavřela poznámkový sešit a vstala, „bylo od vás velmi milé, že jste se s námi setkala ve velmi krátkém časovém intervalu slečny Carlinové, děkuji vám.“

„To nebyl problém.“ Krátce se podívala směrem k Chelsea a pak na mě. „Uvidíme se večer.“

Hej ty srdce, drž se uvnitř těla. Měla jsem pocit, jako by chtělo vyskočit do Spencřiny ruky a znovu celé roztát.

Byla tak milá a klidná a díky ní jsem se cítila příjemně, než jsem si myslela, že je možné.

Samozřejmě jsem přemýšlela nad scénáři, jak bychom se setkali po našem rozchodu na střední, ale být v její kanceláři a snažit se získat zpátky svou dceru, nebylo jedním z nich.

Spencer obešla roh svého stolu a opatrně vzala ze stolu rámeček s Dylan. Podala mi ho a já stěží důvěřovala svým chvějícím se rukám, že ho od ní vezmou, aniž by ho upustily. „Mám jich víc.“ Zašeptala.

Podívala jsem se dolů na rámeček, který teď byl v mém mrtvolném sevření. „Nemusíš…“

„Řekla jsem, že jich mám víc,“ řekla Spencer a trochu ustoupila, aby si udržela svou vzdálenost. „Pro tebe.“

Myslím, že přitažlivost pro ni byla přirozenou věcí.

Svedla nás dohromady.

Nebo to byl osud?

Tak či onak bylo moje srdce doma.

A ve chvíli, kdy uvidím Dylan…

…bude kompletní.

Ve škole byla zábava, jako vždycky. Ráda jsem se učila nové věci, ale hlavně jsem měla ráda přestávky.

Mohla jsem být venku a hrát si s Lucas a jejími dalšími kamarády.

Byli ke mně milí. Byli milí, protože by jim Lukey jinak pohrozila, že je zbije.

Měla jsem jí ráda.

Byla to moje sestra. Nikdy jsem neměla sestru, ale myslím, že to sestry dělají, kromě Spencer a Alex. Jsou sestry, ale poslední dobou se hodně hádají. Nerada vidím Spencer smutnou.

Výjimečně jsem se nemohla dočkat, až skončí vyučování. Chtěla jsem jít domů, udělat si domácí úkoly a pak hrát hokej se skutečným týmem.

Skutečným týmem!

Lucasiným týmem.

Se Spencer jako trenérkou.

Měla jsem Spencer moc ráda. Byla na mě opravdu hodná. Ráda s námi sledovala filmy přesně tak, jak mi Lukey slíbila, když jsme se poprvé setkaly. Také mě držela, když jsem plakala a nikdy neříká, že jsem na to velká.

V jednom domově, ve kterém jsem byla, bych dostala za fňukání přes pusu. Nechápala jsem, jak dospělí mohli být tak zlí. Vůbec jsem neměla možnost chodit do školy. Musela jsem zůstat doma a uklidit nepořádek po všech ostatních.

To bylo do té doby, dokud si mě k sobě nevzala Spencer. Začala jsem se cítit, jako bych byla zase doma.

S maminkou.

Měla jsem maminku ráda. Strašně moc se mi po ní stýskalo. Pokaždé, když dopsala jednu ze svých pěkných písniček, se mnou hrála hry. Tancovala se mnou po pokoji, než byl čas jít spát a dávala mi polibek na každé oční víčko a pak na každou tvář. Zpívala mi, abych usnula, když jsem se probudila z noční můry.

Nechápala jsem, proč mi nebylo dovoleno ji znovu vidět. Potom, co jsme narazily do stromu, jsem ji už znovu neviděla.

„Dyl!“ Usmála se na mě Lucas, když jsme konečně vyšly po schodech ven ze školy. „Chceš, abych poprosila mámu, aby nás vzala po tréninku na zmrzlinu?“

Nadšeně jsem přikývla. Ráda jsem chodila do Rapture. Ephiny a Chase byly milé a díky Jaiden jsem se vždycky cítila výjimečná. Nebylo divu, že do ní Lucas byla poblázněná – ale ona to popírala, když jste ji škádlili.

„Bezva.“ Přihlouple se zazubila a vzala mou ruku. Zamířily jsme k plotu a čekaly, až nás Spencer vyzvedne.

Zatroubil klakson a my obě trhly hlavou. Uviděly jsme Spencer, jak nám z ulice mává. „Poslední v autě pomáhá mýt nádobí!“ Zapěla jsem, když jsem vyrazila před ní.

„To není fair. Jsi malá!“ Zvolala Lucas, „vítr tě odnese!“

Uchechtla jsem se, když jsem dorazila k autu jako první.

„Ahoj, dámy,“ usmála se Spencer a otevřela nám dveře. Vzala naše tašky, když jsme lezly na zadní sedačky, „jaká byla škola?“

„Dlouhá.“

„Nudná.“

Spencer se usmála a hodila naše tašky na přední sedačku Carmen do klína. Vždycky jsem si myslela, že to byla její přítelkyně, ale Lucas řekla, že si byly jen opravdu blízké. Řekla, že Spencer nikdy opravdu nerandila.

Myslím, že to znamenalo, že nikdy neměla přítelkyni.

Nebo tak něco.

Bylo mi devět.

Jen jsem chtěla hrát hokej.

Jako Lucas.

„Viděla jsi ji?“ Zeptala jsem se a trochu se naklonila. Carmen se na mě dozadu podívala a já držela své oči na modrých očích přes zpětné zrcátko.

„Viděla,“ pousmála se Spencer.

„Má tě ráda?“ Zeptala jsem se nadšeně.

Lucas si odfrkla.

„Jsem si jistá, že má.“ Usmála se na mě Carmen.

„Kdy ji můžu vidět?“ Zeptala jsem se trochu víc nadšeně a ruce jsem pevně svírala v klíně.

„Chystáme se stanovit čas na zítřek,“ usmála se Spencer.

Nemohla jsem se dočkat. Posadila jsem se zpátky na sedačku a mnula si ruce. Podívala jsem se na Lucas, která zírala z okna. „Není to skvělé, Luc? Brzy uvidím svoji mámu!“

Lucas pokrčila rameny. Poplácala jsem ji po koleni a ona otočila hlavu a usmála se na mě. „To je skvělé, Dyl.“ Nakonec zašeptala.

Polkla jsem, když jí z očí začaly samovolně téct slzy. Stiskla mou ruku a pak se znovu dívala z okna.

Po zbytek cesty domů mlčela.

27 – Neděkuj mi

Odtáhla jsem se a plaše se usmála. Mé prsty si začaly hrát s knoflíčky od její halenky. „Spencer?“

Dívala se na mě a s láskou si povzdechla. Byla prostě úchvatná. „Ashley?“ Uculila se Spencer a já zavrtěla hlavou a chichotala se.

„Přemýšlela jsem,“ zhluboka jsem se nadechla, „možná bychom se někdy v budoucnu mohly přestěhovat?“

„Přestěhovat?“ Poposedla si na mě Spencer pohodlněji a usmála se. „Jako kam?“

„No, dělala jsem nějaký průzkum a myslela jsem, že bychom se možná mohly přestěhovat tam, kde jsem tě požádala o ruku.“ Sklopila jsem nesměle hlavu a kousla se do spodního rtu.

Mluvit o budoucnosti, bylo rozhodně dobré znamení. „Samozřejmě.“ Zašeptala a chytila mě za tvář. „Kamkoliv budeš chtít jít.“

Zapískala píšťalka a já sledovala, jak bruslaři začali jezdit po ledě.

„Tak jsem o vás slyšela všechno,“ usmála se Kathryn, když se ke mně trochu nahnula, „Spencer vyklopila všechno o tom, proč se ocitla v Kenoře.“

Zamrkala jsem a podívala se na ni. Úplná cizinka o mně věděla všechno a přesto jsem já o ní nevěděla nic. Nebo o Spencer, když na to přijde. Tak jako tak nic.

„Požádala jste ji tady o ruku a udělala z toho pro ni domov. Myslím, že jste ji nějak ujistila, že se sem k ní možná vrátíte.“ Odfoukla si z očí pár zrzavých pramínků vlasů a dívala se na mě jemným pohledem. „Miluje vás.“

Zavřela jsem oči a kopala před sebe nohou. Ruce jsem zarývala do sedačky, na které jsem seděla. Bylo mi dovoleno vidět Dylan, ale nesměla jsem s ní ještě mluvit. To mě zabíjelo, ale vidět ji trénovat na ledě bylo skvělé a pro mě hodně znamenalo, že mi to Spencer vůbec nabídla.

Nemusela.

Ale nabídla.

„Užívá Avery nebo Daviesová?“ Zeptala jsem se a ignorovala poslední komentář té ženy.

Upřímně jsem pro ni neměla odpověď. Myslela jsem každý den na Spencer a kromě žen, se kterými jsem spala během závislosti na drogách, se mě nikdo jiný nedotknul. Ale nikdo mě nedržel tak, jako ta žena. Je možná se dát dohromady s někým, koho jste neviděli dvanáct let?

Musí to být možné.

„Daviesová.“ Usmála se Kathryn. „Dylan nehnula ani brvou. Tak nějak to jméno znala.“

Dylan věděla, že příjmení jejích prarodičů bylo Daviesovi.

„Carlinová!“ Slyšela jsem její hlas rozléhat se stadionem. Odrážel se od zdí. Sledovala jsem, jak si Spencer klekla, aby byla ve stejné oční výšce se svou dcerou. Usmívala se a pak ji poplácala po rameni a řekla jí, aby si stoupla stranou…

…

Dylan.

Dylan měla sundanou helmu a její vlasy byly delší, než jsem čekala. Vlny jejích vlasů byly přirozené a byl to tak krásný pohled. Myslím, že jsem byla trochu zničená. Byla oblečená v hokejové výstroji a stála zpříma, jako by byla pyšná, že je na ledě.

Sledovala jsem, jak jí Lucas něco zašeptala do ucha a vybuchly v záchvat hihňání.

„Musím vás dvě rozdělit?“ Držela si Spencer ruku v bok a já si musela trochu odfrknout. Byla jednou z těch sexy matek.

„Vždycky jsou takové,“ usmála se Kathryn, „když Spencer trénuje starší tým, tak Luc a Dylan se vždycky něčemu hihňají, čímž nad jejich super roztomilostí ztrácí hráči koncentraci.“

Tomu věřím.

„Promiňte, trenérko!“ Odkašlala si Lucas.

Spencer jim nadále říkala, kdo za jaký tým hraje a netrvalo to dlouho a to malé utkání započalo.

Sledovat je na ledě mě přivedlo zpátky, kdy jsem se kdysi plížila, abych sledovala Spencer hrát na jejích zápasech, kdykoliv byla ve Vancouveru nebo kdekoliv jinde, kde bylo třeba hrát. Nikdo neví, že jsem s ní držela v její kariéře krok.

Byla jsem svědkem Dylaniných rychlých bruslařský dovedností. Z týmu byla nejmenší, ale kromě Lucas se zdála být nejrychlejší.

„Dylan!“ Zakřičela menší blondýnka, když střelila puk směrem k mé dceři a ta zpátky na Lucas, která vstřelila brankářce gól.

„Zatraceně, dobře sehraný tým.“ Zašeptala jsem a Kathryn se usmála a přikývla.

Netrvalo dlouho a Spencer znovu foukla do píšťalky. Tým se shromáždil uprostřed ledu. Trenérka Carlinová jim dávala instrukce k jejich příštímu tréninku před jejich dalším utkáním. Nastražila jsem trochu uši, abych slyšela, co říká, „-nemyslete si, že proti nám mají šanci. S novým přírůstkem v našem týmu,“ poplácala Dylan po upocené hlavě, „máme ten nejlepší tým a odoláme!“

Z týmu zaznělo mnoho pokřiku a řevu, a pak jsem slyšela jak zařvali "Uagr!“. Byl to tým Lví Legie.

„Vím, jak moc s ní chcete mluvit,“ vzdychla zrzka, „už jen pár dní.“

„Ne, já vím,“ sedla jsem si zpátky, „jen to pro mě znamená hodně, že jste se nabídla mě sem vzít, děkuju.“

Vstala a usmála se. Trochu pokrčila rameny. „Spencer vás tady chtěla. Nemohla jsem to své nejlepší kamarádce odmítnout.“

Nejlepší kamarádce? Páni. Takže věděla o Dylan víc, než dávala najevo.

„Krom toho,“ pokračovala Kathryn, „s Dylan si tohle obě zasloužíte sdílet společně.“

„Díky, Kathryn.“

„Co,“ slyšela jsem, jak šel někdo po schodech nahoru, „říkej jí Ryn. Kathryn zní staře a já netrávím čas se starými lidmi.“ Stála tam Spencer ve své trenérské bundě s píšťalkou kolem krku a staženými vlasy dozadu.

Trochu jsem zaklopýtala vzad a odkašlala si. Vůbec jsem nečekala, že sem přijde. Zírala jsem na ni a ona jen mírně s malým úsměvem naklonila hlavu.

„Budu ti muset dát vědět, že Kathryn je velmi dospělá,“ zamračila se zrzka, „na rozdíl od Spencer.“

Trochu jsem se usmála, když Spencer zvedla obočí. Bylo hezké, že se v mé blízkosti nechovala nezvykle.

Kéž bych mohla říct to samé.

Chci říct, že na mě bylo během 48 hodin všechno hozeno a já tam stála vedle ní – mojí ex snoubenky, té osoby, co jsem jí zlomila srdce, když jsem jí slíbila, že to neudělám.

A ona se na mě usmívala.

„Myslím, že půjdu nastartovat auto,“ řekla Ryn a letmo se podívala na nás dvě, než se vydala ze schodů u hlasatelského boxu.

V duchu jsem ji prosila, aby zůstala, ale už byla pryč.

Dobře jsem si byla vědoma, že ta nádherná blondýna tam stála vedle mě a dívala se dolů na prázdné kluziště pod námi, „takže, ehm,“ odkašlala jsem si a silně polkla, „děkuju, že jsi mi to zmínila.“

Protože nemusela.

Hleděly jsme si do očí a vzduch z mých plic byl ukraden. „Pamatuju si, když s hokejem začínala Lucas,“ viděla jsem v jejích očích úsměv, „její první trénink byl jen začátkem toho všeho a jestli má Dylan pro hokej takové nadšení, jak říká, tak si zasloužíš být tady u toho, když se to všechno vyvíjí.“

„Děkuju.“ Znovu jsem zašeptala.

Zavrtěla hlavou. „Neděkuj mi, prosím, bylo to jen,“ povzdechla si, „Dylan by měla radost, kdyby věděla, že tu jsi.“

„Ale nemůžu ji vidět.“ Smutek v mém hlase jí neuniknul.

„Ne, ještě ne.“ Žvýkala si spodní ret, a pak něco vytáhla z kapsy. „Ale brzy, Ashley,“ podala mi složený papír, „brzy.“

Zamrkala jsem a byla pryč.

Spencer se vydala po schodech dolů a já tam stála a kmitala očima na ten papír, co jsem měla v rukách a na ni, jak se ode mě vzdaluje.

Rozložila jsem balicí papír a tam byly nakreslené dvě držící se postavy. Držely se za ruce pod mostem. Jedno malé děvče a jedno vyšší. Plakala jsem, když jsem si přečetla nadpis: chybíš mi, maminko.

Také mi chybíš, děťátko, Dyl.

28 – Pořád na tebe myslím

„Vypadáš tak…“ snažila se Sammy najít slova, pokrčila rameny a zarazila se.

„Myslela jsem, že budeš ráda, že ji zase uvidíš,“ promluvila Carmen a nabrala si lžíci vanilkové zmrzliny z druhé vaničky, která ležela mezi námi třemi z v Rapture.

„Jsem, ale,“ vzdychla jsem a přitiskla si prsty na spánky, „vypadá tak ztraceně a smutně. Láme mi to srdce.“

„No, hodně si toho zažila,“ vzdychla Sammy, „chci říct, ne že bych znala celý příběh.“

Pozorovala jsem ji a přemýšlela, zda bych měla využít šance a zeptat se jí na všechno, co o Ashley a Dylan ví. Chtěla jsem.

Tak moc jsem chtěla.

Ale nemohla jsem.

„Spence,“ olízla si Sammy rty, „Ashley před tebou nikdy nechtěla držet Dylan v tajnosti. Ne úmyslně. Usoudila, že by Alex něco řekla.”

„Ne, že by to bylo na Alex,“ pokrčila Carmen rameny.

„Co tím myslíš?“ Zalapala po dechu Sammy a já zvedla na ty dvě obočí. „Myslím, že mohla by Alex říct 'Ahoj Spence, hádej co? Ashley je šťastná a sama se zbouchla.'“

Musela jsem se smát, protože to znělo směšně. Pak jsem se přestala smát.

Co?

Sama se zbouchla?

„Do prdele.“ Zamumlala bruneta a já mírně naklonila hlavu. Ztěžka si povzdechla a rozhlédla se po poloprázdné kavárně. „Ashley nikdy nespala s chlapem,“ zašeptala, „ona, ehm, šla na kliniku a získala spermie, které do ní dali. Byla to její volba.“

Aha.

Páni.

Člověče, cítila jsem se jako naprostá…

Coura.

„Opravdu?“ Zeptala se užasle Carmen. „Páni. Kde byla tahle Ashley Daviesová před dvanácti lety, co?“

„Carmen!“ Udeřila ji Sammy do paže, čímž si vysloužila vyjeknutí. „Někdy jsi tak zatraceně necitlivá.“

„Mrcho. Nemyslela jsem to tak a ona to ví!“ Vyštěkla Carmen. „Byla jsem ta, co přese všechno stála Spencer po boku, když si ostatní hleděli svých věcí. Nikdy bych se k ní neotočila zády.“

Carmen byla docela sexy, když byla naštvaná. Jen to říkám.

Sammy se zamračila, naklonila se a přitiskla té ženě rty na tvář. „Omlouvám se.“

Myslím, že to tu hokejistku s havraními vlasy šokovalo. „Ehm, to-to je v pohodě. Nebolelo to. Carlinová udeří silněji, než ty, když má špatný den.“

Sammy se ušklíbla a pak se podívala zpátky na mě. „Byla bych tu pro tebe, Spence,“ podrbala se mírně na krku, „ale snažila jsem se získat svou přítelkyni zpátky.“ U stolu bylo ticho, ale Sammy zavrtěla hlavou. „Už jsem se přes ni dostala. Nemáš tušení.“

„Tak zpátky ke Spashley,“ usmála se Carmen a poplácala mě po ruce. „Kdy ji znovu uvidíš?“

„No, zítra se vrátí s Ryn a já mám práci, takže…“ trochu jsem se usmála, „zase k ní nejspíš poběžím.“

„Necítíš bolest?“ Zamračila se Carmen. „Chci říct, je to ta žena, která tě nechala napospas, Spencer – vzala si tvé srdce s sebou.“

Chvíli jsem nad tím uvažovala. Přikývla jsem a částečně s ní souhlasila. „Ale vrátila se,“ hloubala jsem „možná to není jen kvůli Dylan, ale myslím…“ přestala jsem, když jsem si všimla, jak vchází Chelsea a Ashley, když zazněl zvonek nad dveřmi.

Byla jsem ráda, že holky byly s Jaiden zpátky doma.

Carmen se rychle otočila, aby se podívala, na co zírám. „Svatý Bože,“ zašeptala a pomalu se otočila ke mně. „Polib mě!“

„Cože?!“ Zasyčela jsem. Proč bych to sakra dělala?

„Bude žárlit!“ Sykla Carmen.

„Tohle není střední škola, ty blbko,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Páni,“ Sammy byla první, která vstala z místa, „Ashley Daviesová,“ zmocnila se brunety v objetí, „vypadáš vážně dobře.“ Byla jsem druhá, která vstala z boxu a odkašlala si. „Chcete se k nám dámy připojit?“

Chelsea se usmála. „Vlastně jsme se sebraly, abychom šly ven,“ třela rukou nahoru a dolu Ashleyinu paži, která mlčela.

„Ztratila jsi jazyk?“ Carmen sklonila hlavu, aby si získala Ashleyinu pozornost.

„Mandezová.“ Přinutila se Ashley k úsměvu a já věděla, že ji v tu chvíli hlavou plavou miliony otázek. Carmen byla pravděpodobně ta poslední osoba, kterou chtěla vidět.

„No, alespoň nemáš ztrátu paměti.“ Ušklíbla se Carmen a já ji plácla přes paži. „Co to kurva je?“

„Běž pryč.“ Odstrčila jsem ji a stoupla si před Ashley. „Vážně ji musíš ignorovat. V určité chvíli je vážně otravná.“

„Miluješ mě!“ Zapěla Carmen, když zamířila do zadní části kavárny.

Obrátila jsem oči v sloup a podívala se zpátky na box. „Vy dvě si můžete sednout, zatímco budete čekat.“

Chelsea přikývla. „Jen se půjdu podívat, jak dlouho to bude trvat. Jestli máš žízeň, Ash, tak si něco objednej.“ Stiskla mi rameno, když okolo mě proklouzla.

„Co je to?“ Rozhlédla se Sammy a usmála se na mě. „Myslím, že dámské záchodky volají.“

Rafinovaná Taylor. Opravdu zatraceně rafinovaná.

„A pak zbyly dvě,“ nervózně jsem se zasmála a vklouzla na své místo. Seděla jsem naproti Ashley. Ani jsem se nesnažila skrývat to, že jsem ji očumovala. Každou její část.

Po všem se mi stýskalo.

„Jé… teď Carlinová, to je to, co chceme vidět,“ Ephiny a Chase za námi přišly a já vytřeštila oči. Doufala jsem, že neřeknou nic hloupého, „zabodovat s jinou dámou než-“

„Ashley.“ Chase řekla její jméno jako první.

Dobrá paměť.

„Moc se omlouvám,“ vydechla Ephiny a já mírně sklopila hlavu a pokrčila rameny. Zvedla jsem hlavu, abych se střetla s Ashleyiným pohledem a ona vypadala trochu – pobaveně?

„Ephiny, Chase,“ tiše promluvila Ashley a věnovala jim úsměv. „Vy dvě vůbec na svůj věk nevypadáte.“

„Ale,“ začervenala se Chase a Ephiny protočila oči v sloup, „přestaň.“

„Umíš si je opravdu představit jako rodiče Jaiden?“ Ušklíbla jsem se.

„Jaiden.“ Řekla nahlas Ashley a luskla prsty. „Pětiletá Jaiden?“ Vytřeštila oči.

„Předpokládám, že si se setkala s její pubertální verzí?“ Usmála se Chase.

Jo, dvakrát.

Ashley jen přikývla.

„Je něco, co vám dvěma můžeme donést?“ Usmála se Ephiny a vzala ze stolu prázdnou vaničku od zmrzliny, „ona a Carmen mohou tyhle dvě sníst za jeden večer. Je to dost nechutné.“

Zamračila jsem se. Vanilková zmrzlina je po stresujícím dni na hovno, díky.

„Na střední škole dokázala sníst sama tři,“ zajiskřilo se v těch hnědých očích?

Začervenala jsem se.

„Dám si kolu,“ řekla nakonec Ashley a hrála si se svými prsty.

„A já si dám-“

„Dr. Peppera.“ Všechny tři ženy řekly současně.

Potřebovala jsem změnu, že ano?

Manželský pár odešel a zase jsem tam byla já a ona.

Ona a já.

Já a ona.

My.

„Jak dlouho tady žiješ?“ Zeptala se nakonec Ashley.

Jaj. Otázky! Možná bychom mohly vyhrabat nějaké odpovědi, aniž by někdo jiný odposlouchával. Záludná Sam, Chelsea obklopena množstvím knih a skládačky roztroušené po čtecí části. A Carmen na mě mrkla, zatímco flirtovala s tím manželským párem.

„Zhruba sedm let,“ usmála jsem se a pokrčila rameny, „táta mi s tím pomohl a Ryn byla úžasná a taky Chase a Eph.“

Ashley přikývla a usmála se, když nám Chase mlčky přinesla pití a zase rychle odešla. Naklonila se, rty uchopila brčko a pomalu sála sladkou tekutinu.

Je úžasné, jak si vaše mysl pamatuje ty maličkosti.

„Je trochu zima na to, abychom tu seděly, co?“ Dala jsem auto do pohybu a rozjely jsme se směrem do centra, „takže, máš hlad?“

Ashley přikývla a podívala se na mě. „Jestli máš s kamarády už plány, můžeš mě vyhodit u domu,“ usmála se.

Krátce jsem se na ni podívala, než jsem stočila pozornost zpátky na silnici. „Měli jsme mít hokejovej trénink, ale zjistila jsem, že ho zrušili, takže jsem k mání.“ Na stopce jsem zahnula doprava, kde byla dopravní zácpa.

„Chceš strávit dnešní večer s Aidenem?“ nervózně se mě zeptala.

„Myslím, že zvládnu jeden večer bez něho,“ vjela jsem na parkoviště k místní restauraci a vypnula motor, „mimoto, bylo by fajn, udělat si tady pár nových přátel.“

„Jo, především proto, že tu budu teď žít,“ Ashley si povzdechla a usmála se na mě. „Nepřijela jsem sem na návštěvu. Poslali mě sem, abych zůstala u tety Gréty a strýčka Viktora. Moji rodiče vlastní dům v Anglii a rozhodli se tam odjet, aby si oživili své manželství. Vzhledem k tomu, že je tady škola a tak, rozhodla jsem se zůstat. Řekli jsme, že jsem tady jen na návštěvě pro případ, že by si to moji rodiče rozmysleli, ale já vím, že si to nerozmyslí.“

Byla jsem ohromena. Držela se po tom všem a ani jednou neprojevila lítost. Usoudila jsem, že z toho rozhodnutí byla šťastná. „Takže přestoupíš na ViewBelle?“ Šly jsme do restaurace a hledaly si volné místo.

„Vlastně si myslím, že půjdu na Southwood,“ drze se usmála a sundala si kabát. „Mnohem víc dobře vypadajících studentů.“

„Fakt jo?“ Zasmála jsem se a povzdechla si.

„Jo, nevím, proč ztrácíš čas s Aidenem, když můžeš mít kohokoliv ze školy.“ Ashley potlačila úsměv a dívala se do jídelního lístku.

„Jako koho? Tebe?“ Zasmála jsem se, protože mi můj vtip přišel zábavný. Ale podle toho, jak na mě zvedla obočí, jsem se měla okamžitě proplesknout.

„Hm, Carlinová, snažíš se mi naznačit, že jsi na tyhle věci?“ I když se snažila, nemohla potlačit své pobavení. Cítila jsem se odvážně.

„Kdyby se mi naskytla taková příležitost, neodmítla bych.“ Začervenala jsem se a ona si toho všimla. Odvážila jsem se na ni podívat, a když jsem to udělala, ani se nesnažila svůj ďábelský úsměv potlačit. „Mám ráda dobrodružství,“ zamumlala jsem.

„Dej pozor na to, co si přeješ,“ mrkla a odkašlala si, když si objednávala hranolky a pití.

Napodobila jsem ji, a když číšnice odešla, pohlédla jsem na svou společnici. „Takže mi naznačuješ, že ty jsi na takovéhle věci?“ Sledovala jsem, jak pozvedla obočí a napila se pití, které nám servírka přinesla velmi rychle. Díly způsobu, jakým vzala do úst brčko a jak se její tváře nepatrně stáhly, když nasávala tekutinu brčkem vzhůru, jsem nemohla přestat myslet na to, jaký by to byl pocit, líbat ji. Cítit její rty lehce sající můj jazyk. Bože, tahle myšlenka vyslala otřesy do mého klína.

„Nepotrpím si na škatulky,“ pokrčila rameny, ale já věděla, že je na holky. I pokud bych si jen představovala, že se o mě zajímá, viděla jsem, jak sledovala odcházející servírku.

„Škatulky?“ Zvedla jsem obočí a opřela se, když nám nesla servírka naše jídlo.

„Jo, no víš,“ naklonila se, vzala hranolku, „gayové, lesbičky, lesby, bisexuálové, heterosexuálové, homo-“ Zjistila, že jí zakrývám rukou pusu.

„Pochopila jsem,“ zčervenala jsem a zabořila se do sedačky. Sundala jsem ruku z jejích úst a ona mi dala zase ten svůdný pohled.

„Tvoje ruce jsou jemné,“ zamumlala, když se na mě dívala, „už ti to někdy někdo řekl?“

„Je mi líto to s tvými rodiči,“ zašeptala jsem po minutách ticha. „Aiden mi řekl o nehodě a já ti chtěla zavo-“

„Nic tak těžkého,“ zastavila mě, když dala ruku na mou. Tázavě jsem na ni hleděla, „ještě ne.“ Zašeptala a stiskla mi ruku.

Oči jsem vůbec nespustila ze své ruky, i když její byla už zpátky v klíně. Pomalu jsem přikývla a olízla si rty.

„Ale děkuju, že jsi na mě myslela,“ nakonec zašeptala a hrála si s brčkem.

Nic tak těžkého.

Myslím na tebe pořád.

„Není za co.“

29 – Pomalu ale jistě

Nemám ji ráda. Nemůže sem přejití a odvézt Dylan. Nedovolím to a moje mám taky ne. Moc nechápu, co se děje s máminou prací – ale vím, že si prostě Dylan nemůže odvézt.*

Dylan je moje nejlepší kamarádka. Nikdy předtím jsem neměla nejlepší kamarádku, protože Jason se nepočítá – políbil mě a to bylo nechutný. Kluci jsou na nic. Přesně jak říká teta Carmen. Ale Dylan si myslí, že je Jason roztomilý. Takže myslím, že s ní můžu souhlasit.

Hokejový trénink byl tak zábavný. Naučila jsem Dyl několik pohybů, které mě naučila máma. Moje máma bývala slavná, víte. Dokonce byla v týmu Kanady, když byla mladší a má medaili, která dokazuje, že hrála na Olympijských hrách. Je úžasná. Mám ji ráda.

Objevila se tu Ashley. Ne tady v našem domě, ale tady ve městě. Viděla jsem ji. Pamatuju si její obličej z každé máminy fotky. Je krásná a chápu to. Krásná dáma by neměla být neznámá. Teta Carmen a máma mě to naučily. Ale z ní se stal můj největší nepřítel. Zloděj Dylan. Nemám ji ráda.

„Lucas Evelyn Carlinová!“ Zaslechla jsem své jméno a zazubila jsem se, „nebudu na vás dvě dámy čekat věčně. Pospěšte si a připravte své roztomilé male zadečky do školy, nebo řeknu vaší matce, že jste se těžce zamilovali do Carmen!“

Fuj, Carmen. Mám ji ráda, ale fuj.

Jaiden je sexy. Jednou si ji chci vzít na manželku.

Víc napíšu později!

Luc.

Dokončila jsem čmárání do deníku a úhledně jsem ho zasunula zpátky do šuplíku s ponožkami.

„Už běžím!“ Zakřičela jsem. Popadla jsem svůj svetr a běžela chodbou. Zastavila jsem se a všimla si, že v koupelně stojí před zrcadlem na stoličce Dylan. „Co děláš?“ Zeptala jsem se a pomalu se k ní blížila.

„Nemůžu tuhle sponku dostat do vlasů,“ zlobila se Dylan. Otočila se ke mně čelem a našpulila pusu.

„No, já si jen dávám vlasy do culíku, ale zkusím to,“ pousmála a vzala kartáč z jejích rukou. Stála jsem za ní a projížděla jí kartáčem přes vlasy, než jsem vzala světle modrou sponku z jejích prstů. Skousla jsem jazyk mezi zuby, když jsem se soustředěním mračila. Snažila jsem se umístit sponku dokonale do jejích vlasů. „Takhle?“ Usmála jsem se a on vyjekla a objala mě.

„Díky Lukey!“ Zahihňala se a znovu se podívala do zrcadla.

„Vážně,“ ve dveřích se objevila Jaidenina hlava se zvednutým obočím, „co vám dvěma trvá tak dlouho?“

„Podívej, Jaid!“ Ukázala si Dylan na vlasy. „Luc mi pomohla s vlasy!“

Byl jsem trochu v rozpacích.

„Á,“ přišla Jaiden do koupelny a klekla si. Trochu mě šťouchla do boků, „Lucas je hluboko uvnitř něžná.“

„Sklapni.“ Zamračila jsem se a prošla okolo ní. Vzala jsem svůj svetr z podlahy a vydala se po schodech dolů.

Nechtěla jsem, aby viděla ruměnce na mých tvářích.

Při naší cestě do školy, ji Dylan nadhodila znovu. „Takže si myslíš, že vypadá jinak od doby, co jsem ji naposled viděla?“ Rozšířila oči, když se podívala na Jaiden.

Jaiden se pousmála a sledovala vozovku. „Jsem si jistá, že ano.“

Z fotek, co jsem viděla – se Ashley opravdu moc nezměnila. Cítila jsem se špatně, že jsem zadržovala to, co vím o Dylanině mámě.

Myslím, že to bylo tajemství, jako je to, co rozdělilo tetičku Alex a mámu.

Nechtěla jsem, aby Dylan a mě rozdělily.

Ale nerozuměla jsem, kdy mám držet pusu zavřenou nebo kdy ji nechat otevřenou.

Chtěla jsem říct „tvoje máma je naprosto nádherná, stejně jako moje.“ Ale nemohla jsem.

V krku se mi zachytila slova.

Nedovolila bych jí odvézt mou Dylan.

Ne teď.

Nikdy.

„Já prostě nechápu proč, tati!“ Zasyčela jsem, ale zůstala jsem klidná. Už to bylo dlouho, co jsem s ním mluvila, ale vědět, že je Ashley ve městě a ten večer měla své první setkání s Dylan, jsem mu musela zavolat a otázkami se pokusit poskládat k sobě střípky, které jsem měla v hlavě, na které jsem potřebovala odpověď.

„Spence, nebylo ti to utajováno schválně,“ odvětil upřímně, „nemyslel jsem, že bys byla naštvaná.“

„Tati!“ Těžce jsem vzdychla. „Moje ex je právě na chodbě a víš ty proč? Protože dělá na tom, aby dostala svou dceru zpět. Její dcera je Dylan. Dylan je to děvče, co jsi mě tak prosil, abych si vzala do péče… dceru Ashley Daviesové. Ashley, tati. ASHLEY!“

Vyšilovala jsem. Víc, než jsem si myslela, že bych mohla.

„Chci říct, myslíš, že bych řekla ne, pokud bys zmínil, že je to opravdu ona? Myslíš, že bych byla tak bezcitná?“

„Víš, že si to nemyslím, Spencer.“ Táta zněl unaveně. „Jen jsem si myslel, že to pomůže, aby to proběhlo hladce. Teď vidím, že to byla z mé strany chyba a omlouvám se.“

Zvedla jsem obočí. Milovala jsem tátu. Milovala. Pořád byl mým hrdinou, ale Bože, tohle mě trhalo na kusy. „Omlouváš se? Tati, prosím tě. Už jsem se vypořádala s plazící se sestrou.“

„Alex?“ Jeho hlas zněl překvapeně. „Zlato, co se děje?“

Rodiče.

„Prosím tě, nehraj hloupého, to k tobě nesedí.“ Vzdychla jsem a mnula si spánek. „Po celou dobu věděla o Dylan, zatímco tady byla. A když o tom tak přemýšlím, tak je trochu směšné, že se ukázala ve stejnou dobu, co jsem si vzala Dylan k sobě domů.“ Páni, proč jsem si toho předtím nevšimla?

„Poslouchala mě,“ on ji bránil? „Řekl jsem jí, aby ti o Dylan neřekla, jasný? Jestli bys měla být na někoho naštvaná, tak na mě.“

„No tak tati. Máš štěstí, protože v tuhle chvíli jsem docela naštvaná. Na tebe. Na Alex. Na mámu-“

„Páni, Spence,“ slyšela jsem, jak mu hlas klesnul o několik stupňů, „tvoje matka o tom nic nevěděla. Nebuď na ni naštvaná.“

Skvělý. Kurva skvělý. „Takže Alex získala své záludné malé lži a dovednosti od tebe,“ smála jsem se nahlas a plácla jsem rukou o stůl, „prostě skvělý, tati. Víc tajemství v téhle rodině, která nabyla nutná.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Věděl jsi od prvního dne, že Ashley má Dylan?“

Slyšela jsem pauzu a pak si odkašlal. „Ne. Nebyl jsem si vědom Dylan do doby, kdy byla odebrána. Alex a Ashley měly svůj vlastní život, Spence.“

Nelíbilo se mi, jak to znělo, ale věděla jsem, že žárlím na něco, co se nejspíš vůbec nestalo, co bylo zcela nesmyslné.

Ashley nebyla moje.

„Proč?“ Zamumlala jsem. „Proč to všechno muselo být tajemstvím?“

Nechápala jsem to.

Tak Ashley měla dítě. Měla dítě, které jí zjevně dělalo radost a já za ni byla šťastná. Vytvořila ve dvou malou rodinu a někdo cítil potřebu to přede všemi tajit.

Nechápala jsem to.

„Spencer…“

„Musím jít, tati.“ Rychle jsem zavěsila a sevřela jsem pěsti. Musela jsem být profesionální.

Musela jsem být silná.

Zaklepání na dveře mé kanceláře mě vytrhlo z mých myšlenek a já děkovala, ať ten rušitel byl kdokoliv. „Otevřeno.“

„Ahoj krásko,“ strčila dovnitř Ryn hlavu a věnovala mi jemný úsměv, „Ashley čeká, až tě uvidí, je to v pořádku?“

Polkla jsem a krátce jsem zavřela oči. V duchu jsem se dávala dohromady a emocionálně jsem se snažila kontrolovat. „Pošli ji dál.“

Ryn přikývla a ukročila stranou, aby umožnila Ashley vejít. „Budu ve své kanceláři s Chelsea.“ Usmála se a zavřela za sebou dveře.

Ashley znovu chvíli trvalo, než si prohlédla mou kancelář, podobně, jako to dělala poprvé včera ráno. Nechtěla jsem ji vyrušit, tak jsem si sedla zpátky do svého křesla a položila ruce úhledně na stůl.

„Vypadá to, že se ti daří,“ promluvila nakonec a prošla okolo zarámovaných certifikátů a diplomů na mé zdi, „to je opravdu hezké vidět, Carlinová.“

Trochu mi to zapůsobilo na city. Carlinová byla tak hořkosladká, když to na ni přišlo. Chybělo mi to, přesto jsem to všechno zároveň nesnášela.

Nic tak těžkého.

„Spencer.“ Opravila jsem ji jemně a ona se rychle otočila a podívala se na mě. „Jmenuju se Spencer.“

Ashleyin zrak dopadl krátce na podlahu a pak se podívala zpátky na mě. „Vypadáš dobře, Spencer.“

Trochu jsem se usmála a všimla si, jak taky škubla se rty.

„Děkuju.“ Ukázala jsem na křeslo a ona si do něj sedla a dala si nohu přes nohu.

Vždycky dáma.

„Co pro tebe mohu udělat?“ Zeptala jsem se tak normálně, jak jsem jen mohla. Zabíjelo mě, že jsme se musely takhle sejít po všech těch letech.

„Jen jsem se chtěla na něco zeptat,“ usmála se znovu Ashley téměř ostýchavě.

Ta Ashley Daviesová, kterou jsem znala, byla nafoukaná a tak sebevědomá. Ta Ashley Daviesová, které byla přede mnou, byla přesným opakem.

Bylo to trochu roztomilé.

Ale nelíbilo se mi, že kroutila, jako bych ji nějakým způsobem zkoumala.

„Neboj se mě na cokoliv zeptat.“ Naklonila jsem se a kousla se do rtu.

„Vadilo by ti, že až uvidím znovu poprvé Dylan,“ odmlčela se a zhluboka se nadechla, „by to bylo ve tvém domě?“

Pomalu jsem se opřela a cítila trochu závrať. Tak moc by to naplnilo radostí Dylanino srdce, ale zároveň by to kvůli tomu zlomilo Lucasino srdce.

„Je to tak, že by Dylan byla ve svém prostředí a myslím, že by to bylo méně nervy drásající pro nás obě, když by to bylo tam.“ Ashley vstala a začala trochu přecházet. „Ale chápu, jestli si myslíš, že je to moc divné. Chci říct, že nemůžu jen tak přijít a pozvat se takhle k tobě domu. Co jsem si sakra mysl-“ přestala chodit, když si všimla, že stojím přímo před ní.

„Zaprvé,“ položila jsem jí ruce na ramena a zatlačila ji zpátky do křesla, „právě jsem vyměnila koberec a opravdu ho nechci opotřebovat.“ Couvla jsem, abych nám dala prostor, protože ty dvě vteřiny, co jsme byly v těsné blízkosti, mi bušilo srdce jako o závod. Opřela jsem se o stůl a založil asi ruce na hrudi. „Zadruhé,“ trochu jsem se usmála a snažila se uklidnit nervy, „jsi vítána, abys viděla svou dceru kdykoliv budeš chtít, Ashley. Chci říct, kdykoliv můžeš.“

S Ashley jsme na sebe pár vteřin mlčky zíraly. Mohla jsem slyšet, jak jí to v hlavě šrotuje, stejně tak jako mohla ona slyšet mou. Nakonec jsem se odtáhla od stolu a poklepala na jeho povrch konečky prstů. „Jen ti dám adresu.“

Ashley si vzala z mých prstů papírek a zašeptala 'děkuju'.

„Holky beru ze školy kolem půl čtvrté,“ odkašlala jsem si a přežvykovala si spodní ret, „doma jsme většinou ve čtyři nebo tak. Zmínila jsem se Chelsea, že pátá by byla vhodná. Dylan si může udělat svoje úkoly a dát si večerní koupel v-“

„Opravdu jsi na ni hodná, viď?“ Vstala Ashley a trochu naklonila hlavu.

„Je to malá holčička, která potřebuje lásku a ochranu,“ odvětila jsem tiše a najednou jsem se cítila nahá ze způsobu, jakým se na mě dívala. „Je velmi rozkošná,“ odvážila jsem se a podívala se do Ashleyiných hnědých očích, které se soustředily na mé, „trochu jako její matka.“

„Spence,“ vydechla a to bolelo, když takhle řekla moje jméno. Bolelo to, protože mi to tak moc chybělo a bolelo to, protože teď na to nebyl čas.

Nic tak těžkého.

„Ashley,“ mírně jsem ji pokárala, „teď ne.“ Otočila jsem se a šla za svůj stůl. „Mám pečeni nebo kuře. Čemu bys dala přednost?“

„Přednost?“

„K večeři.“ Naléhala jsem. „Myslím, že můžu nakrmit dva žaludky navíc,“ pokrčila jsem rameny, „kromě toho bude Dylan radostí bez sebe, pokud souhlasíš.“

Poprvé po dvanácti letech se na mě Ashley usmála. Myslím, skutečně se na mě usmála. Nakrčení nosu a vůbec. Na okamžik jsem viděla v jejích očích štěstí.

„Beru to jako ano,“ odpověděla jsem. Ashley se trochu začervenala a já si uvědomila, že jsem také v režimu plně-roztáhnutého úsměvu.

Legrační, jak vás dostihne jedna emoce, která je tou pravou, kterou cítíte nejvíc a vyklouzne ze svého úkrytu a sama se odhalí.

30 – Poslední kousky skládačky

Zírala jsem na tu adresu, která byla v mých rukách. Zamrkala jsem, když mě Chelsea šťouchla, když zahnula do neznámé ulice. „Nikdy jsi tu nebyla?“ Zeptala se.

„Ehm,“ rozhlédla jsem se po malém 'městě' a zavrtěla hlavou, „ne.“

„Keewatin,“ jméno města vypadlo z jejích úst a pokrčila rameny. Zahnula do další ulice, a pak jsme se blížily k velkému bílému mostu, „podle všeho se Kenora jmenuje po třech odlišných komunitách, které toto místo obklopují.“

Zvedla jsem obočí. Snažila se uvolnit napětí, protože jsme byly na cestě ke Spencer. Slunce už téměř zašlo a to bylo teprve po páté.

A bylo chladno.

„Bavíš mě.“ Odpověděla jsem s lehkým smíchem, protože jsem chtěla rozptýlení.

„K-E v Kenoře znamená Keewatin,“ na konci mostu Chelsea zpomalila, když se k nám blížil vlak. Využila příležitosti a podívala se na mě. „N-O znamená Norman, což je malé sousedství, který jsme cestou projížděly,“ usmála se a já si nemohla pomoc, ale taky jsem se usmála. „R-A znamená Rat Portage, což je první národní rezervace, která hraničí s městem. Vlastně se Kenora původně jmenovala Rat Portage, než ji přejmenovali.“

„Studovala jsi tohle místo?“ Zeptala jsem se mírně pobavená.

„Miluju 'wikipedii'.“ Pokrčila Chelsea rameny. „Kromě toho bys měla vědět malý příběh o městě, do kterého ses chtěla před lety nastěhovat.“

„Celý příběh, kterého bylo zapotřebí,“ vzdychla jsem, „byl uchován kvůli ochraně.“

„Vím, že to pro tebe musí být divné,“ zahnula Chelsea do špinavé ulice a jakmile jsme vyjely na kopec, tak jsem si všimla otevřeného výhledu na 'Winnipegskou řeku'. Bylo nádherné vidět světla a osvětlení domů, které zářilo z druhé strany jezera. „Věci, které svážou dva lidi dohromady, znamenají opravdu mnoho.“

„Co tím myslíš?“ Otočila jsem se k ní a ona se jen trochu usmála. „Chels.“

„Sama jsi včera večer řekla,“ šťouchla mě, „že je to osud. Možná Dylan měla skončit-“ zarazila se uprostřed věty, když zahnula doprava na silnici. Před námi byl velký srub jako dům s protaženou verandou, „-tady. Sakra, Ash, tohle místo je pěkný.“

Pomalu jsem vystoupila z auta, když zastavilo a zavřela jsem dveře. Vydala jsem se světly, která ozařovala cestu, ke dveřím. Byla odházená od sněhu. Černý Chevy Blazer byl zaparkovaný v malé garáži. Hokejová brána byla umístěna na velkém otevřeném prostranství, kde jsem mohla říct, byly čerstvé stopy ve sněhu. Jakmile jsem vstoupila do verandy, tak jsem se podívala před sebe a uviděla jsem cestu vedoucí k dokům, kde byla vytažená loď zakrytá plachtou.

Myslím, že Dylan byla opravdu v dobrých rukou.“ Stiskla mi Chelsea rameno a otočila si mě čelem k sobě. „Jsi připravená?“

Zavrtěla jsem hlavou na znamení ne.

Bože, tohle všechno bylo moc.

„Ash?“ Zamračila se a já znovu zavrtěla hlavou, a pak jsem odešla a vypustila tu trochu, co jsem měla v žaludku u garážových dveří. „Ach, Ashley. Jsi v pořádku?“ Třela mi Chelsea záda a já přikývla.

„Jo,“ trochu nervózně jsem se zasmála a vzala si z auta vodu. Vypláchla jsem si pusu, než jsem si do ní dala žvýkačku. „Jen jsem to ze sebe potřebovala dostat.“

Chelsea se smála. „Pojď holka, tvoje dcera je za zdmi tohoto domu nejspíš stejně nervózní, jako jsi ty.“

Nemohla jsem si pomoc, ale usmála jsem se. „Ty nejdeš?“ Zeptala jsem se, když se Chelsea vydala směrem k autu. Mému autu.

„Jo, jo,“ mávla rukou ve vzduchu, „jen se ti chystám dát pět minut náskok,“ zamávala klíčky ve vzduchu, „kromě toho nemáš kam utéct.“

„Ha ha.“ Zamračila jsem se a vrátila se na verandu. Nervózně jsem si kroutila ruce a usmála se nad ručně vyřezávaným nápisem 'Carlinovi', který visel ze sítěných dveří. Trochu jsem polkla zpátky žluč a pohnula rukou, abych poprvé zaklepala.

Pozorně jsem poslouchala.

A pak jsem zaslechla rychlé kroky.

Ticho.

Dveře se otevřely a mě divoce v hrudi bušilo srdce. Setkala jsem se s matně známýma očima.

Zírala jsem na menší verzi Spencer Calinové.

„Ahoj-“

Teď jsem zírala na dveře, které se před pár vteřinami otevřely.

Rozhodně jsem si byla jistá, že se mi dveře zabouchly před obličejem.

A rozhodně jsem si byla jistá, že jsem byla v šoku.

Trochu.

„Lucas!“ Zaslechla jsem za stejnými dveřmi, než se trhnutím otevřely a já byla pozdravena vřelejšíma očima. „Bože, Ash, omlouvám se.“ Omluvila se Spencer a otevřela sítěné dveře. „Pojď dál.“

Polkla jsem a snažila se zklidnit nervozitu. Vstoupila jsem do teplého útulného domova a vůně kuřete se špetkou skořice naplnila moje smysly. Myslím, že ta skořice pocházela od Spencer.

„Za to se omlouvám,“ mluvila, zatímco se dívala směrem ke schodům, „půjdu si s ní promluvit.“

„To je-to je v pohodě.“ Nakonec se mi podařilo něco říct. „Ehm, opravdu.“

„Ne, to není v pohodě,“ zamračila se Spencer, „neměla právo to udělat a já jí to musím dát najevo.“ Pak její obličejové rysy zjemnily. „Chovej se tu jako doma,“ podívala se za mě, „kde je Chelsea?“

„Chelsea mi chtěla dát pět minut náskok.“ Pokusila jsem se usmát.

Chci říct, že myslím, že jsem se smála.

„Dobře,“ odkašlala si Spencer a než něco mohla říct, tak ze schodů přiběhly kroky.

„Nemám. Tě. Ráda.“ Proběhla kolem mě malá blondýnka a zamířila chodbou, a pak zabouchla další dveře.

„Nikdy není taková,“ Spencer vypadala trochu ustaraně a vzala si ode mě můj kabát. „Dylan je nahoře ve svém pokoji,“ řekla nakonec, „většinou má v uších iPod, zatímco si čte, takže jestli chceš jít a-“

„MAMI?!“ Zaznělo ze schodů zapištění a já vytřeštila oči, když se Dylan v postatě vrhla ze schodů do mé náruče. Hodně plakala a já věděla, že já taky. „Mami, maminko, jsi to ty?“ Odtáhla se a její oči byly plné slz. Svýma malýma rukama chytila můj obličej a pevně ho sevřela.

„Ano, miláčku,“ řekla jsem přidušeně a přitáhla si její obličej ke krku a držela ji jako o život, „opravdu jsem to já.“

Držela jsem ji.

Nemohla jsem ji pustit.

Nechtěla jsem ji pustit.

„Jen půjdu zkontrolovat Lucas, “ zašeptala nakonec Spencer a nechala nás o samotě.

„Chyběla jsi mi.“ Plakala Dylan, když jsme klesly na podlahu a pevně se držely.

„Ach Bože, Dyl,“ stěží jsem zašeptala, „také jsi mi moc chyběla.“

„Mami,“ odtáhla se a otřela mi svými prsty tváře, „opravdu jsi mi chyběla.“

„Já vím.“ Přikývla jsem a přitáhla si ji do objetí.

Mlčky jsme tam chvíli zůstaly. Ani jsem si nevšimla nebo neslyšela, že vešla Chelsea. Už seděla na jedné barové židli a pomáhala Spencer nastrouhat sýr.

Myslím, že Dylan a já jsme zůstaly blízko nejméně deset minut, než se k nám zase vrátil svět.

„Neplač, maminko,“ zašeptala Dylan. „Pak musím taky plakat.“

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a otřela jí slzy, „Bože, miláčku, jsi tak nádherná.“ Vstala jsem a ignorovala křeče v nohách. „Tak moc jsi vyrostla.“

Dylan se zatočila kolem dokola a zářivě se na mě usmála. „Lucas mi vybrala oblečení,“ znovu se zatočila ve svých malých riflích a bílém svetru, „a udělala mi vlasy.“ Ukázala na modrou sponu a já se kousla do rtu. Políbila jsem ji na vršek hlavy. „Chceš se s ní seznámit?“

Smutně jsem se usmála. Nezdálo se, že by mě Lucas měla ráda.

„To bych ráda,“ zašeptala jsem, „ale možná bychom nejdřív měly jít pomoc Spencer s večeří.“

Chtěla jsem, aby mě Lucas měla ráda, ale nechtěla jsem na ni tlačit. Nemohla jsem jí to vlastně mít za zlé. Z toho, co mi Ryn řekla, tak byly Lucas a Dylan nejlepší kamarádky. Byla jsem pro mladou Carlinovou hrozbou a jak moc to bolelo, tak jsem si uvědomila, že se to samo dobere konce.

Moje oči zachytily Spencřiny, když mi podala papírový kapesník. „Děkuju.“

„Spencer, tohle je moje maminka!“ Zářila Dylan hrdostí a díky tomu se mi zachvělo srdce. Skutečnost, že Dylan neprojevila žádnou známku hněvu vůči mně, mi trochu víc pomohlo se uklidnit. „Kde je Lukey?“

Sledovala jsem, jak se Spencřiny oči pomalu odtáhly od mých a Dylaniných. Klekla si do úrovně očí mé dcery a zastrčila jí vlnitý pramínek za ucho. „Lucas zlobí, tak zůstane ve svém pokoji, než bude večeře hotová.“

Dylan se zamračila a zavrtěla hlavou. „Lucas nikdy nezlobí!“

„Já vím,“ přikývla Spencer a pak se podívala na mě, „proč neukážeš mámě svůj pokoj?“

„Jé!“ Zatleskala Dylan rukama a stiskla mou, a pak mě táhla od Chelsea a Spencer k točitému schodišti. „Podívej!“ Ukázala na fotku na jejím stole. „Spencer řekla, že mi poslali tvou fotku.“

Podívala jsem se blíž. Byla to stará fotka ze střední školy. Byla z vánoc. Spencer byla záludná.

„Taky mám jednu tvojí,“ odvětila jsem Dylan a vytáhla jsem z kapsy opotřebovanou fotku, „vidíš?“

Dylan ji popadla a posadila se na postel. „Chybí mi to tričko.“ Poukázala a usmála se. Podala mi ji zpět. „Hodně jsem vyrostla!“

„To ano.“ Souhlasně jsem přikývla a rozhlédla se po pokoji. Měl dětský motiv s plakáty mladých celebrit na zdi. Všimla jsem si pár věcí, které nebyly její.

Trofeje.

„Spencer je rozdělila mezi mě a Lucas.“ Dylan stála vedle mě. „Nejvíc se mi líbí tenhle,“ usmála jsem se, když ukázala na trofej, kterou mi původně Spencer dala, potom, co vyhrála svůj poslední šampionát. Řekla jsem jí, ať si ji nechá, dokud nebudeme mít svůj vlastní společný byt.

Pořád ji měla.

„Spencer bývala slavná, mami, věděla jsi to? Vůbec jsem nic neřekla, ale věděla jsem, že vypadala jako ta blonďatá hokejová hráčka, která hrála za tým Kanady. Pamatuješ, mami?“ Dylan trochu poskakovala a já dokázala jen přikývnout. „Dodělala jsem si svůj úkol,“ změnila téma a vzala mě za ruku. Ukázala mi svůj uklizený stůl, „vidíš?“

Posadila jsem se na malé křeslo a přitáhla si Dylan do klína. Přečetla mi všechno, co napsala pro své hláskování. Usmála se a zahihňala se, zatímco si hrála s mými prsty.

Zaklepání na dveře nás obě utišilo a do dveří nakoukla hlavou Spencer. „Nechtěla jsem vás vyrušit, ale večeře bude hotová za pět minut.“

„Á!“ Vyskočila mi Dylan z klína a běžela směrem k blondýně a objala jí nohu. „Ještě jsi nepřipravila stůl, viď?“

Sledovala jsem, jak se Spencer zasmála a zavrtěla hlavou. Políbila tu malou hlavu před sebou. „Neodvážila bych ukrást tvou práci!“

„Pa, mami! Musím připravit stůl.“ Dylan mi poslala vzdušný polibek a spěchala pryč.

Pomalu jsem vstala, mnula si zátylek a povzdechla si. „Máš opravdu krásný domov, Spencer.“

Spencer se začervenala.

Bylo to poprvé, co se začervenala a to mě přimělo se usmát.

„Děkuju,“ přistoupila, „poslyš, ohledně Luc…“

„Chápu to.“ Zvedla jsem ruce a pokrčila rameny. „Neustále mám zavřené dveře před nosem.“ Trochu jsem se zasmála a Spencer jen vypadala smutně.

„Není taková, Ash,“ vzdychla, „je jen rozrušená. Snaží se obalit svůj mozek celou touhle věcí a já jsem překvapená, že mám pořád hlavu připojenou k ramenům.“

Musela jsem se tiše uchechtnout, protože jsem tomu naprosto rozuměla. „Vím, co tím myslíš.“

„Alex, ehm,“ odkašlala si, „nikdy ti neřekla o Lucas, viď?“

Zavrtěla jsem hlavou, že ne. „A tobě nikdy neřekla o Dylan,“ kousla jsem se do rtu, „očividně.“

Poznala jsem to podle toho, jak se na mě dívala, že chce odpovědi.

Stejně jako já.

Konečně jsem držela svou dceru v náruči.

Byla jsem šťastná.

Ale nebyla jsem kompletní.

„Promluvíme si,“ Spencer mi četla myšlenka a kývla. Rukou svírala dveře, „o všem.“

„Jo,“ vydechla jsem a ona se jen usmála. Natáhla ruku, aby vzala mou. Vzala jsem ji. Zavřela jsem oči, když si mě přitáhla blíž a já se ocitla v její náruči.

Ach Bože.

Byla jsem ve Spencřině náruči.

Objímala mě.

„Myslím, že se moje vaření zlepšilo,“ tiše škádlila, když se odtáhla a pak byla znovu pryč.

Usmála jsem se.

Skutečně jsem se usmála.