Dnes jsem potkala holku, kterou si hodlám vzít

Napsala: betterleftblank, Překlad: Kofola

41A

Jsem v pěkně prekérní situaci.

A abych byla upřímná, nevím co dělat.

Nikdy předtím mě nenačapali s holkou, co je zadaná.

Koho bych mohla zavolat na pomoc?

Krotitele duchů!

Sklapni, mozkovno, vůbec nepomáháš.

"Ash, jsi tu?" houkne Aiden a myslím, že jsem slyšela na zem žuchnout jeho tašky.

Na zem, kde už se chvilku válí i moje srdce.

To snad není pravda!

Proč?

Proč se jenom Aiden musel vrátit zrovna teď?

Nebo proč se vůbec vracel, když už jsme u toho.

S Ashley jsme ze sebe za celou dobu, co jsme od sebe odtrhly rty, nespustily oči.

Civí na mě nehybně jako socha s pusou dokořán.

Nejspíš vypadám úplně stejně.

Není mi jasné, jak to, že Aiden ještě nevrazil do obýváku, ale ať už je pro to jakýkoli důvod, jsem tomu neskonale ráda.

Jsem pořád bez trička.

"Yo, Ash, jsi tu?" volá Aiden.

Ježíšmarjá!

Slyším jeho přibližující se kroky.

Třeba je to celý jenom zlej sen a já se každou chvilku probudím.

Zavřu oči.

Naneštěstí ale, když je zas otevřu, pořád sedím naproti Ashley.

Ashley, holka s neuvěřitelně vyšokovaným výrazem na té její rozkošné a zrudlé tváři.

Klap.

Klap.

Klap.

Panebože!

Přibližuje se.

Ty jeho pitomý přerostlý haksny nezastavují.

Klap.

Klap.

Klap.

Skoro mám pocit, jako bych byla v nějakém hororu a šílenej vrah se chystá odkráglovat svou další oběť a ta oběť jsem já.

Aiden mě ale určitě nezabije.

Že ne?

Vypadá jako docela normální chlápek.

Že jo?

Dokud mě nenajde v neuvěřitelně kompromitující situaci se svou holkou, a nepřeskočí mu. Už úplně vidím, jak policie zpovídá moje sousedy. Jsem si jistá, že by o mě řekli, jaká jsem byla milá klidná dívka, která si občas pouštěla rádio moc nahlas a byla hrozně moc hezká.

Klap.

Klap.

Klap.

Poslední klapnutí mě konečně probere z toho stavu strnulosti.

"Ashley," promluvím na ni šeptem. "Asi bys ho měla zastavit, než se dostane až sem."

Ano, to je supr nápad.

A když už v tom budeš, mohla by ses s ním rovnou rozejít, vyznat mi svou lásku a pak společně můžeme utéct do slunce západu.

Díky předem.

"Ashley!" syknu tentokrát trochu hlasitěji, ale doufejme, že ne moc na to, aby to uslyšel Aiden. "Zvedni se."

Ashley sebou trhne a pak vykulí oči, že je má jak talíře. Vyskočí z gauče a mě tam nechá sedět polonahou.

"Počkej, počkej," volám za ní, než se stihne dostat moc daleko. Ashley už má nakročeno ven z místnosti, ale ještě se otočí. "Nevíš, kam jsi mi hodila tričko?"

Kdybych nebyla tak vyděšená, možná bych se téhle situaci i zasmála.

Ashley těká očima po celém pokoji a nedělá absolutně nic, co by mě uklidňovalo.

"Za gaučem," odpoví po nekonečně dlouhé době.

Ok, ok, to je vážně dobrý vědět.

Hlava se mi točí, srdce divoce buší a dýchám namáhavě.

A to všechno jenom po jedné pekelně sexy líbačce s Ashley.

Přidejte k tomu příjezd Aidena a mohlo by to se mnou seknout.

Nebojte, zase trochu přeháním, na omdlívání jsem příliš rozjetá a adrenalin ve mně pumpuje příliš rychle.

Akorát ve chvíli, kdy do pokoje Aiden vstoupí, se mi povede hupsnout za gauč.

A ještě k tomu jsem našla svý tričko!

Možná se z toho na konec přece jen dostanu živá.

"Ashley," zvolá Aiden nadšeně. "Hrozně jsi mi chyběla."

Ach ježíši!

"Pojď ke mně a pořádně mě obejmi," pokračuje Aiden dál.

Ach bože!

"Ukaž taťkovi Méďovi, jak jsi ráda, že je doma," dokončí.

Ach bože!

A cože to?

Taťka Méďa?

To je snad ta nejblbější přezdívka, co jsem kdy slyšela.

Jenže víte co? Na ničem z toho nezáleží, debilní přezdívka nebo ne, on je ten, kdo Ashley zahrnuje objetím, i když je to trapák D.B.

Vím to, protože jsem vykoukla zpoza pohovky, samozřejmě nenápadně, a celou scénku vidím na vlastní oči.

Aiden jenom září a jeho objetí je tak urputné, že se skoro bojím, aby Ashley nerozpůlil.

A tohle já vidím ze svého místa s tričkem pořád na zemi a bolavým srdcem.

On ji miluje.

Je mu to vidět ve tváři.

A navzdory tomu, co se právě stalo mezi mnou a Ashley, ona mu objetí vrací.

Bože!

Já budu dnes večer doma sama, zatímco oni dva budou…

Nemůžu to ani vyslovit.

Do pytle, celý je to tak na hlavu.

Ach bože!

Musím se odsud dostat.

Nemůžu být v jejich blízkosti.

Žaludek mám v jednom ohni.

Třesu se.

Bože!

Hodím triko na sebe a vyskočím na nohy.

"Našla jsem ji," oznámím, co nejpřirozeněji to svedu. "Pitomý čočky, nechápu, jak mi mohla vypadnout rovnou z oka."

Mně to zní skoro uvěřitelně.

Že jo?

Aiden pustí Ashley a já zadržím dech. "Spencer, ahoj, rád tě vidím."

Ah!

On je milej!

Ale na druhou stranu se D.B. alespoň nechová, jako by něco větřil.

Na Ashley se nemůžu ani podívat.

"Já tebe taky, Aidene, vítej zpátky," řeknu, zatímco bojuju s tím, abych udržela večeři dole. "Musíš být po cestě unavený a já musím běžet, tak dobrou noc."

"Kvůli mně neodcházej, měla bys zůstat," odpoví Aiden a mne si kůži za krkem.

Ale vážně, nemohl bys být aspoň trochu blbec? Bylo by mnohem snazší tě nenávidět.

"Ne, opravdu nemůžu." Rozhlížím se po své tašce a zároveň pokračuju ve vyhýbání se pohledu na Ashley. "Uvidíme se později."

A je to.

Ano, teď můžu pěkně odjet domů a zapomenout na celý tenhle večer.

Je mi jasný, že to se určitě nestane, ale potřebovala jsem si to říct, abych před Aidenem a Ashley nebouchla.

Jak pospíchám, abych si vzala své věci, nějak se mi zamotají nohy, a to byste neuhodli, letím k zemi jak široká, tak dlouhá.

Ach bože!

Mohlo by to být ještě horší?

Mně je vlastně úplně fuk, že jsem upadla a je mi jedno i to, že jsem upadla před Ashley, spíš mi jde o důvod, proč se chovám jako nemehlo.

"Jsi v pořádku?" zeptá se Ashley, ale já odmítám podlehnout touze hledat v jejích očích útěchu.

Jedním pohybem vyskočím zpátky na nohy a seberu tašku. "Jo, jasně, pohoda, uvidíme se pozdějc."

Rychle dojdu ke dveřím a doufám, že to k autu zvládnu v jednom kuse.

Mám pocit, jako bych srdce měla ve svěráku.

Ještě kousíček zmáčknout a mohlo by puknout.

"Spencer, počkej," zakřičí Ashley ve chvíli, kdy nasedám do auta.

Ale já si jí nevšímám.

Teď se chci jenom dostat z místa činu, to je všechno.

Jenže nejsem dost rychlá, protože jakmile nastartuju, Ashley je u mého okýnka.

"Promiň," začne Ashley celá udýchaná. "Nikdy jsem…"

Nechci, aby tu větu dokončila.

Nedokážu si představit, že by to pro mě vyznělo dobře.

"V pohodě, já jsem v pohodě, a ty se hezky vyspi," přeruším ji, než začnu couvat.

Ashley kousek ustoupí a její oči vypadají smutně. "Dobrou noc," řekne a ovine si paže kolem těla.

Tělo, které se ještě před chvilkou tisklo k mému.

Odtrhnu od ní oči a začnu couvat, protože upřímně řečeno, nesnesu pohled na ni.

Ne teď.

Ne po tom, co se stalo.

Ne po tom, co jsem sledovala, jak se Aiden spěchá přivítat se svou přítelkyní.

Je toho prostě moc.

41B

Celou cestu domů svírám volant tak silně, až mi klouby bělají.

Když přijdu domů, mám v sobě tolik nervózní energie, že nedokážu ani v klidu sedět.

První, co udělám, je, že se vysvléknu, protože z oblečení cítím Ashley.

Její vůně je opojná a to právě teď, když jsem v tomhle stavu, nechci mít kolem sebe.

Zvažuju, že si dám sprchu, ale nakonec skočím do postele jen tak, ani si na sebe nevezmu nic jiného.

Škoda, že jsem sama.

Škoda, že tu se mnou není Ashley.

Kurevská škoda, že dneska v noci bude s ním.

Nejspíš právě teď oslavují jeho návrat.

Bohajeho!

Proč musím myslet zrovna na tohle?

Teď už teda rozhodně neusnu.

Ne s takovou příšernou představou v hlavě.

Rozhodnu se umýt si obličej, a když přijdu do koupelny a rozsvítím, ztuhnu.

Na krku mám pěknej cucflek.

Kousnutí lásky od Ashley.

Kousnutí lásky, které neměla právo mi dělat, když je s Aidenem.

Uznávám, že nadávám moc smysl, ale vážně, může mi to někdo vyčítat?

Přejedu po té skvrně prsty a cítím, že z ní pořád ještě sálá teplo.

Teplo jejích rtů.

Jejích rtů, které mě líbaly.

Jejích rtů, které mě vynesly do výšin vášně, o níž jsem nevěděla, že bych jí mohla dosáhnout bez toho, abych byla nahá.

Jejích rtů, které mě docela nedávno přesvědčily, že jsme si souzené.

Jejích rtů, které mě líbaly tak vášnivě, že nechápu, jak je to vůbec možné, když miluje Aidena.

Do hajzlu!

Nesnáším tenhle pocit.

Nesnáším cítit se takhle emočně rozpolcená.

A vůbec se mi nelíbí cítit se uvnitř rozervaná na kusy.

Měla jsem za to, že jsem si představila všechny možné překážky, se kterými bych se při honbě za Ashley mohla setkat, ale nikdy jsem nevzala v úvahu, jak moc bych si mohla ublížit.

Byla jsem přesvědčená.

Byla jsem si jistá.

Byla jsem tak zkurveně naivní.

To jsem byla.

Ugh.

Ten náš život není snadný, není vůbec snadný. Místo pomoci nás...

Ashley!

To je její vyzváněcí melodie.

Mám to vzít?

Ok, ok, nebudu dětinská.

"Čau, Ash," snažím se znít ospale, aby jí nedošlo, že jsem pořád ještě úplně vzhůru a hrabe mi. "Co se děje?"

Tak je to správně, pěkně zlehka a ležérně.

"Jen jsem ti chtěla…" Ashley zní zdráhavě, jako by si nebyla jistá, jestli mi chce svůj důvod zavolání vůbec říct. "Jen jsem, já…"

"Skočím si ještě do sprchy, než půjdem do postele, jo?" ptá se v pozadí Aiden.

No. Bez téhle informace bych se vážně obešla.

Pevně zavřu oči v naději, že se zastavím slzy.

"V pohodě, jsem na telefonu," odpoví mu Ashley, tak nějak až naštvaně. "Za to se omlouvám…“

"Nic se nestalo," řeknu, ačkoli zápasím s nadechnutím.

"Každopádně jsem chtěla zavolat, abych se ujistila, že jsi v pořádku," řekne mi Ashley nakonec.

V pořádku?

V pořádku?

Právě teď jsem všechno možný, jen ne v pořádku.

"Proč bych asi nebyla?" ptám se sarkasticky.

Nedokážu ovládnout svůj hlas ovládnout, aby nezněl tak ledově.

Vážně ne.

"Jen, uhm, jen tak," vykoktá Ashley. "Ten zítřek pořád platí, viď?"

To myslí vážně?

"Jo, jasně, přes den ti ještě zavolám a domluvíme se, co a jak," ujistím ji.

Měla jsem říct ne, ale z nějakého důvodu jsem to neudělala.

Rychle hovor ukončím, než se stanu nedobrovolným svědkem nějakých dalších Aidenových nočních rituálů.

Hodiny pak ležím v posteli, aniž bych oka zamhouřila.

Přemýšlím, že bych brnkla Jessie, jenže ta má dneska rande a já nejsem taková sobecká kamarádka, abych jí kazila večer.

Nezavolám bráchovi, protože, no, protože nechci riskovat, že mou bolest obrátí ve vlastní naříkání ohledně svého pobláznění Aidenem.

Nakonec usnu, ale každou chvilku se probouzím, a tak je to celou noc.

Myšlenky mi zkrátka nedovolí spát v klidu.

Hodiny a hodiny se převracím, jak moc se snažím, abych se ze všeho nezbláznila.

Když usoudím, že už na to není příliš časně ráno, pošlu Jessie textovku s prosbou, aby se u mě stavila.

O chvilku později obdržím zprávu, že je na cestě.

Zatímco čekám, zůstanu pod peřinou.

Pokouším se vyčistit si hlavu, ale s pramalým úspěchem.

V nekonečné smyčce si přehrávám události předchozího večera.

"Spence, jsem tu," zaječí Jessie poté, co se sama pustí do bytu.

"Jsem pořád v posteli," zakřičím odpověď, aniž bych se hnula.

"Dobré ranko," pozdraví mě Jessie s větším elánem, než je mi milé. "Jak to včera šlo?" ptá se po cestě k posteli. "Týjo, co to vidím, to je cucflek?" Je tak nadupaná nadšením, že se mi skoro ani nechce vyprávět, co se včera stalo. "A přesto vypadáš jak hromádka neštěstí, pročpak?"

Jessie si zuje boty a lehne si vedle mě.

"Hej, co se děje?" zeptá se jemně a zlehka mě pohladí po tváři.

Všechno ze sebe vysypu.

Úplně všechno.

Nevynechám jediný detail.

Naštěstí se mi podaří dojít až na konec celého nepěkného příběhu bez pláče.

Překvapuje mě, že jsem ještě nebrečela.

Nejsem si jistá, proč to tak je.

"Páni," zvolá Jessie. "To je mi fakt líto, Spence."

Nevesele se usměju. "Dík, já vím, že jo."

Jessie se na mě dívá s takovým soucitným pohledem. "Co teď budeš dělat?"

Povzdechnu si. "Nejsem si jistá."

"Ty víš, co máš dělat," řekne Jessie s malým úsměvem. "Pořád si potřebuješ s Ashley promluvit, teď ještě víc, než kdy předtím."

"Máš pravdu," odpovím. "Když já nevím, jestli to dokážu. Nečekala jsem, že se to takhle zkomplikuje."

"To je holt láska," usoudí Jessie. "Kdyby to nebolelo, nebylo by to ono."

"No to mi říkáš brzy," pokusím se o humor. "Zažilas to někdy taky, abys byla do někoho zamilovaná, ale ta druhá to neopětovala?"

V Jessieiných očích se mihne záblesk bolesti, ale začne mluvit dřív, než se stačím zeptat.

"Jo, zažila," zašeptá a zdá se, že se rozhoduje, jestli mi o tom má říct, nebo ne. "Stalo se mi to s tebou."

Uhm.

Cože?

"To, uh…" nemám absolutně tušení, co na to říct.

Její přiznání mě naprosto překvapilo.

"V pohodě, Spence," pokračuje Jessie, když vidí, jak se snažím přijít s nějakou vhodnou reakcí. "Když jsi mi tenkrát řekla, že chceš být jenom přáteli, zprvu jsem s tím souhlasila, protože jsem si myslela, že dokážu změnit tvůj názor."

Mluví tiše a já se cítím tak hrozně.

Neměla jsem ani ponětí, že to takhle prožívala.

"Nebylo snadný tě vídat, když jsi očividně neměla zájem o nic víc než kamarádství," pokračuje Jessie.

"Mě to tak strašně mrzí," omlouvám se.

"Nemá co, vážně. Nikdy jsi mi nic neslibovala, neprovedla jsi nic špatnýho, takže tě prosím, netrap se tím." Jessie se trochu lesknou oči. "Podívej, já se z toho už dostala a jsem vážně šťastná, že jsme si blízké, ale chvíli to bolelo, a to hodně."

"Určitě jsi v pořádku?" zajímám se, na vlastní trable dočasně zapomínám.

Jessie přikývne. "Nechci, aby sis myslela, že někde hluboko uvnitř k tobě pořád chovám nějaký silný city, protože tak to není. Jen jsem si myslela, že by ti mohlo pomoct, kdybys věděla, že rozumím tomu, co prožíváš."

"Děkuju," zašeptám a pořád zpracovávám, co mu Jessie právě řekla. "Stejně mě to ale mrzí, abys věděla."

"A právě proto tě tak miluju jako kamarádku, nic víc," odpoví Jessie s úsměvem. "Protože jsi jeden z nejstarostlivějších a nejhodnějších lidí, co znám."

Natáhnu se a obejmu ji, protože vím jistě, že nebýt Jessie, byla bych úplně ztracená.

"Ale mezi tou naší situací tehdy a tvou aktuální situací s Ashley je rozdíl," prohlásí Jessie, jakmile jsme zase každá na svém polštáři.

Zvednu hlavu a podepřu si ji rukou. "A to jaký?"

"Nemyslím si, že miluje Aidena. Vím skoro jistě, že něco cítí k tobě," odpoví Jessie s velkým přesvědčením. "My dvě jsme byly ztracenej případ; vy s Ashley nejste."

"Kéž bych měla tvou jistotu," řeknu na to chmurně. "Nevím, jak dneska zvládnu trávit s ní večer."

"A co ten plán s žárlivostí, jak jsem říkala včera?" navrhne Jessie.

"Nejsem si úplně jistá, jestli se mi tenhle nápad zamlouvá. To je, jako bych si s Ashley pohrávala, a nevím, jestli to zrovna chci." Nikdy jsem s ní nechtěla hrát žádné hry. "Ale taky si nejsem úplně jistá, jestli s ní chci vůbec mluvit."

"Chápu, je to pro tebe všechno ještě moc živý," odvětí Jessie. "Tak jestli se necítíš na to donutit ji žárlit, tak prostě vypadej jenom tak šíleně sexy, že od tebe nebude schopná držet ruce."

Poprvé od chvíle, co jsem včera odešla z Ashleyina domu, se upřímně zasměju. "To se lehko řekne."

Jessie mě plácne po ruce. "Ty víš, jaká jsi kočka, Carlinová, tak si nehraj na skromnou."

"Ty si to myslíš jenom proto, že jsi do mě tajně zabouchnutá," oplatím jí popíchnutí.

"Nemůžu uvěřit, že jsi to řekla!" zapiští Jessie těsně předtím, než mě přetáhne polštářem. "Teď mi to budeš už nadosmrti předhazovat, viď?"

Na Jessie je zkrátka spoleh, když se chcete zbavit špatné nálady.

Chichotám se jak blbka a pokouším se vyhnout dalším úderům polštáře.

"Můžu se před tebou vůbec ještě převlíkat, nebo se na mě vrhneš, když uvidíš moje žhavý tělo?" troufám si dál, což mi vyslouží další pleskance do hlavy.

"Aby ses z toho nepotentovala," pálí Jessie zpátky.

Odhodí polštář a začne mě lechtat, dokud nemůžu popadnout dech.

Když Jessie konečně se svým útokem skončí, tečou mi po tvářích slzy.

Ale ne proto, že bych byla smutná, tečou mi slzy smíchu.

"Zasloužila sis to," řekne Jessie, která se taky snaží dostat dýchání pod kontrolu.

"Já vim," heknu, ale obě se usmíváme. "Díky, žes mě rozveselila."

Jessie protočí oči. "To jsem ráda, že ti moje neštěstí pomohlo."

Když nadobro skončíme se vzájemným popichováním, pevně Jessie obejmu, protože ji tak miluju a nemohla bych si přát lepší kamarádku.

Naše neplánovaná bitka mě znavila, takže se rozhodnu dát si šlofíka, než se začnu zabývat myšlenkami na to, co by se mohlo stát, až se večer uvidím s Ashley.

Jessie usne ještě přede mnou a já pořád nevím, co bych měla dělat.

Mám vytasit Sexy Spencer?

Zatím mi nijak moc nepomohla, spíš naopak.

Ale ať už se rozhodnu pro cokoli, cítím v kostech, že dnešek neproběhne tak, jak si ho naplánuju.

Jestli to je dobrá věc nebo špatná věc, to se teprve ukáže.

42A

Přivádím zpátky Sexy Spencer.

Doufejme, že budu tak neodolatelná, že Ashley nebude vědět, čí je.

Haleluja.

Jasně, takže – rozhodla jsem se tak po vleklé debatě, jak sama se sebou, tak s Jessie.

Nakonec se mnou strávila celý den, odešla akorát, aby si vybrala šaty na dnešní večer, a zase se vrátila, abychom se mohly připravit společně.

Zas a znovu mi dokazovala, jak je dobrá na rozptylování, nikdy mě nenechala, abych se příliš ztrácela ve vlastních myšlenkách, což, jak známo, mám docela ve zvyku.

Stýskalo se mi po těchhle časech strávených s Jessie a vím, že i jí.

Do budoucna slibuju, že ať už budu jakkoli posedlá Ashley, už nikdy nebudu takhle Jessie zanedbávat.

To si vůbec nezaslouží, vůbec.

"Potřebuju ještě pár minut," křikne Jessie z koupelny.

"Žadnej problém, nespěchej," odpovím s pohledem na vlastní odraz v zrcadle.

Jessie mi vybrala, co na sebe, a pomohla mi s vlasy a líčením.

Řekla bych, že odvedla docela slušnou práci, vypadám dobře.

Snad to bude stačit.

K tomu, aby to zaujalo Ashleyinu pozornost a udrželo ji po celý večer.

Dlouho, fakt dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych ji jen donutila žárlit, ale já to prostě v sobě nemám, abych s ní takhle manipulovala.

Včera jsem sama zažila takovou žárlivost, jako nikdy předtím, a dovolte mi podotknout, že je to příšernej pocit.

Bylo mi z toho doslova zle od žaludku a vážně netoužím po tom, aby to zažila i Ashley. Nechci nic jiného, než aby se Ashley cítila úžasně, a přimět ji žárlit by byla rozhodně chyba.

Místo toho Ashley přesně ukážu, co můžu nabídnout.

Už jsem jí to ukázala srdcem, možná nastal čas zaměřit se na jiné části.

Omráčím ji svým tělem tak, jak se to jí povedlo u mě.

Totálně!

Mám kozačky, mini sukni a top, který zakrývá předek, ale nechává odhalená téměř celá záda. Každý kousek oblečení na mně je černý.

Jak to, co je vidět, tak i to, co je schované.

Původně jsem si vybrala jiný top, jenže ten nezakrývá celé břicho a já tam mám pořád vidět to srdíčko.

Už skoro vybledlo, ale pořád ještě je vidět.

Srdce, kterým si mě označila Ashley.

Páni, připadá mi to tak dávno.

Když jsem tuhle příhodu povyprávěla Jessie, byla pak o to víc přesvědčená ohledně Ashleyiných citů ke mně.

Já si ale pořád nejsem jistá.

Jak bych mohla?

Jak si můžu být jistá, když Ashley je s Aidenem?

Jak si můžu být jistá, když na Ashley je toho tolik, co je pro mě naprostou záhadou?

Jak si můžu být jistá, když ve chvíli, kdy si myslím, že děláme další krok v našem vztahu, dopadne to tak, že naopak uděláme sto kroků směrem opačným?

Neřekla bych, že je až tak přehnané mít ty pochybnosti, co mám.

A přece, navzdory všem pochybám, pořád v nás věřím.

Věřím, že máme budoucnost.

Akorát je prostě stále těžší blokovat překážky, kterým čelíme. Ale s tím se asi musí počítat.

Za jednu věc jsem vděčná.

Aiden s námi dnes nejde.

Bála jsem se, že třeba půjde, a nevěděla, jak se na to Ashley zeptat. Naštěstí mi tu informaci sama poskytla, aniž bych se ptát musela.

Aiden prý potřebuje dohnat spousty zkoušek se svou kapelou.

Být na jeho místě já, tak kdybych byla dva týdny od Ashley, nepustila bych ji z postele pěěěěkně dlouho.

Ale to jsem holt já, co já vim.

"Jak se cítíš?" zeptá se Jessie, když se za mnou zjeví.

"Nervózní," přiznám.

Z našich odrazů v zrcadle se na mě zadívají její hřejivé a starostlivé oči. "Nebuď, když se vystavíš tomu tlaku a neuvolníš se, nic si neužiješ." Pohladí mě po pažích. "Jen pamatuj, Spence, že ty jsi dost dobrá, jsi dost chytrá, a propáníčka, lidi tě mají rádi."

Zavrtím nad ní hlavou, ale droboučké zasmání v sobě přece najdu. "Neměla bys tolik koukat na televizi."

"A ty, má drahá, bys neměla tolik přemýšlet," ušklíbne se Jessie. "Nevyšiluj se, prostě koukej hlavně, aby ses hezky pobavila."

"Vynasnažím se," řeknu, když se otočím, abych si vzala kabelku. "Taxík tu bude každou chvíli."

"Ohledně toho," začne Jessie s pohledem odvráceným ode mě. "Musím ještě něco dodělat, než budu moct odejít, takže pro Ashley pojedeš sama."

"Jessie!" vykřiknu nahlas. "Slíbilas, že tam budeš, abys mi dělala tlumič."

Očekávám, že až se s Ashley uvidíme, bude panovat hodně nepříjemná nálada.

"Nepotřebuješ mě, Spence." Jak tak na Jessie koukám, je mi jasné, že ji nedokážu přesvědčit, aby si to ještě rozmyslela. "Promluv si s ní, než přijedete do klubu, a možná se ti podaří ji přimět, aby se ti otevřela. Kdybych u toho byla já, tak by nepovolila určitě."

"Fajn," zatvářím se sklíčeně, ačkoli vím, že moje špoulení na Jessie neplatí. "Jsi tedy domluvená, že se svezeš s Glenem?"

"Asi jo, ale je divný, že mi ještě nezavolal zpátky," odpovídá Jessie a zároveň si na rty nanáší rtěnku.

"Vždyť ho znáš, nejspíš ještě teď čumí na porno nebo něco podobnýho," nadhodím a obě se tomu zasmějeme.

Popadnu klíče a ještě se naposledy překontroluju v zrcadle, než vyjdu ze dveří.

"Zlom vaz," zavolá za mnou Jessie, když zaprásknu vchodové dveře. "Ale ne doslova," dodá ještě.

Konečně přijede taxi a já od chvíle, co nastoupím, celou cestu k Ashley strávím tím, že se snažím zklidnit nervy a zahnat obavy.

Právě chci prozvonit Ashley, že už jsem před domem, ale není třeba, protože vyjde ven ještě dřív, než stihnu stisknout tlačítko volat.

Páni!

No. Páni.

Ta je k sežrání.

A sexy.

Nesmím zapomenout sexy.

Páni!

To už jsem říkala?

Její sukně je možná kratší, než moje a to už je co říct. A top temně fialové barvy je takového střihu, že odhaluje ramena i pěkný kousek jejího fajného poprsí.

Týjo!

Týjo!

Týjo!

Jestliže se Ashley oblékla, aby zapůsobila, pak rozhodně uspěla.

A jak, panečku!

Je velmi pravděpodobné, že slintám.

Ashley nastoupí do taxíku, a přestože jsem trochu mimo z jejího žhavého vzezření, neunikne mi, že se zdá být nějaká rozhozená.

Copak se asi stalo?

Já vím – mohla bych se třeba zeptat, že.

To je ale bezva nápad.

Udám řidiči adresu, kam chceme zavézt a pak se otočím na Ashley. "Hej, děje se něco?"

"Vůbec ne," odvětí Ashley stroze.

Uhm.

Ok.

To šlo dobře.

"Moc ti to sluší," nadhodím, abych zkusila, jestli jí to vyloudí na tváři úsměv.

"Díky," zamumlá Ashley a zaboří se do sedačky.

No dobrá. Skvělej začátek.

"Určitě ti nic není?" zkusím ještě jednou.

Třeba měl Aiden nějaký problém s tím, že jde Ashley ven.

"Určitě," odsekne Ashley. "Můžeme s tím už přestat?"

Tak si říkám, že tohle by možná byla vhodná chvíle na to, aby mě pan taxikář hodil zpátky k bytu.

Jediné, co mi brání v tom, abych to fakt udělala, je Jessie čekající v klubu.

Nikdy bych ji takhle nevypekla, ať se děje, co se děje.

Dívám se z okna a snažím se nenechat vyvést z míry Ashleyiným postojem. "Promiň, nechtěla jsem být vlezlá."

"Ne, ty promiň," zareaguje Ashley a položí dlaň na mou ruku. "Neměla jsem na tebe být takhle hrubá."

Krátce pohlédnu na naše dotýkající se ruce, než vyhledám její oči. "To nic, ale jestli tě něco trápí, můžeš mi to říct."

Motýli v mém břiše mávají křídly jak splašení.

"Nic mi není," odvětí Ashley jenom a potom obě ruce složí v klíně. "Radši bych se soustředila na dnešní večer a na to, jak si to užijeme."

Rozhodně přede mnou něco skrývá.

Ale co, to nemám nejmenší tušení.

Nemůžu ji nutit, aby se mnou mluvila, ale je fakt těžký nenechat se tou její odměřeností otrávit.

Víckrát se jí ptát nebudu, co jí je.

Už jsem se poučila.

Kruci, tohle není právě nejlepší způsob, jak večer začít.

Celou cestou do klubu sotva promluvíme.

Všechno se zdá tak nucené.

Úplně všechno na Ashleyině chování a řeči těla křičí, že tu se mnou nechce být.

Když nechtěla jít, tak proč teda chodila?

"Jessie nás dostala na seznam VIP, takže nemusíme čekat frontu," řeknu Ashley a koutkem oka ji přitom pozoruju.

"Super," odpoví monotónním hlasem.

Zapomeňte, co jsem řekla před chvílí.

Já to napětí nesnesu.

Šílím z toho.

Donutím Ashley, aby se na mě podívala, a vidím, že nemá vůbec radost z toho, jak to nechci nechat být. "Ash, co se děje? Třeba bych mohla pomoc."

Z Ashley vyjde těžký povzdech. "Říkala jsem ti, nic se neděje. Vážně bych ocenila, kdyby ses přestala vyptávat pořád dokola, co se děje, když už jsem ti na to odpověděla."

Zarazím se nad drsností v jejím hlase; nikdy na mě takhle chladně nepromluvila, nikdy.

Zaplatím řidiči, aniž bych brala na vědomí Ashleyinu nabídku, že se složíme, a v mžiku jsem z auta venku.

Ucítím na rameni její ruku, ale neotočím se. "Omlouvám se."

Víte, po nějaké době už slova ‚omlouvám se‘ začínají ztrácet význam.

"Pojďme radši dovnitř," řeknu naprosto ignorujíc její omluvu.

Nechápu, co se děje.

Ale odmítám Ashley dovolit, aby mi zkazila večer.

Jestli se chce takhle chovat, fajn, já nic špatnýho neprovedla.

Bez potíží předběhneme frontu čekajících, a jakmile jsme uvnitř, začnu očima pátrat po Jessie.

Zahlédnu ji u baru, přesně jak psala v textovce.

Je tam sama a Glena nikde nevidím.

Ani nevím, jestli mám Ashley pořád za zády, protože se nemůžu přinutit, abych se za ní ohlédla.

"Zdárek, vy dvě," křikne Jessie přes hudbu.

Tak to asi znamená, že Ashley udržela krok.

"Kde je Glen?" zeptám se zády stále k Ashley.

"Vykašlal se na to," odpoví Jessie, když dostane svůj drink. "Prej mu nějak není dobře."

Musím mu zítra zavolat, jestli je v pořádku.

Jessie musela vycítit, že je něco špatně, protože se zamračí. "Tohle místo je vážně rozjetý."

Přikývnu, ale neusměju se. Co na to Ashley, to nevím.

"Ok, no, ač je postávání u baru švanda, vyrazila bych na parket," nadhodí Jessie a začne se vrtět do rytmu.

Počká, než si s Ashley objednáme pití, a vyrazí kupředu.

"Jdeš?" zeptám se Ashley poté, co na jeden zátah vyhltnu svůj drink.

Myslím, že Ashley řekla ano, ale těžko říct, když kolem vás duní muzika takhle nahlas.

Razíme si cestu davem, a i když jsem na Ashley nakrknutá, tak se každou chvíli ohlédnu za sebe, jestli jsem ji neztratila.

Najdeme Jessie, jak si sama tančí, ale to netrvá dlouho.

"Zrovna jsem zahlídla fakt pěknou holku, nevadí, když vás tu nechám a půjdu za ní?" zeptá se.

Jedna moje část si říká, jestli je to opravdu tak, nebo jestli se mi jen Jessie snaží dopřát chvilku o samotě s Ashley.

"Jasně, jen jdi," řeknu jí, a když se podívám, kam kouká, opravdu se přesvědčím, že si nevymýšlí.

Nevidím té holce do tváře, protože je otočená, ale něco na ní je mi nějak povědomé.

Na Jessieinu taneční partnerku však rychle zapomínám, protože najednou mám přímo před sebou Ashley.

Nakloní se, až má rty těsně u mého ucha. "Chceš si zatancovat?"

42B

Přála bych si mít silnější vůli.

Přála bych si, aby na mě Ashley neměla tak zatraceně silný vliv.

Přála bych si, abych jí uměla říct ne.

Přála bych si, aby mi řekla, co ji trápí, ať už je to cokoliv.

Přála bych si hodně věcí, jenže Ashley zvolna přistoupí až ke mně a všechno je zapomenuto.

Klub je narvaný k prasknutí, ale já nevidím nikoho z těch lidí.

Její ruce mi vklouznou kolem pasu.

Moje paže se samy položí na její ramena.

A začneme tancovat.

Nespouštíme ze sebe oči a těla se k sobě přiblíží ještě víc.

Ach bože!

Napětí, co mezi námi panovalo dosud, nahrazuje docela jiné.

Sexuální.

Píseň střídá píseň a my nezastavíme ani na vteřinku.

Naše tváře se k sobě tisknou skoro tak těsně, jako spodní poloviny těl.

Cítím na tváři její dech.

Vnímám každý pohyb, který udělá.

V očích jí vidím stejnou vášeň, jaká tam byla minulou noc.

Chci ji políbit.

Chci ji polibkem naprosto zničit.

Ale ten krok neudělám.

Prostě zůstanu v téhle chvíli a budu doufat, že nikdy neskončí.

Ashley se bez varování otočí, takže se po mně zády sveze dolů a zase nahoru.

Ach bože!

Co mi to dělá?

Ovinu ruce kolem jejího pasu a pevně stisknu.

Zakroutím pánví proti ní.

Ona přitiskne své tělo k mému.

Já už to nevydržím.

Tak šíleně snadno mě dokáže rozhicovat.

Úplně hořím.

Hrozně moc toužím po tom, aby se mě dotýkala úplně všude.

Rychle Ashley otočím, takže jsme opět tváří v tvář.

Zadívám se jí zhluboka do očí a přitom si olíznu rty.

Toužím po Ashley jako po nikom jiném.

Obě zhluboka dýcháme.

Nakloním se dřív, než ztratím nervy.

Vím, že nedostatek komunikace je mezi námi velký problém, ale právě teď je mi to prostě fuk.

Mé rty se sotva dotknou jejích a Ashley ode mě náhle ustoupí.

Do prdele!

Vypadá totálně zdeptaná.

A já vím, co udělá, ještě dřív, než se vůbec pohne.

"Mám žízeň," řekne, zatímco mně nohy zarůstají do země. "Dojdu si pro něco k pití, chceš taky něco?"

Ona přede mnou utíká.

Zase.

Nezadržím ji.

Jenom zavrtím hlavou a sleduju, jak se ode mě vzdaluje, co to jde.

Jestli jsem si předtím myslela, že jsem naštvaná, tak to se s tím, co cítím teď, vůbec nedá srovnávat.

Proč pořád utíká?

Já s ní nechtěla hrát žádné hry, ale zdá se mi, že ona si s mým srdcem zahrává pěkně.

No, to teda nasrat.

Tohle jí neprojde, to nedovolím.

Krev se ve mně vaří, a už to není z tance.

Právě se chci za Ashley pustit, když za sebou ucítím něčí tělo.

"Trable s přítelkyní?" pošeptá mi Carmen do ucha.

Nezareaguju.

Sotva její přítomnost vnímám.

Jsem příliš zaujatá Ashley, než abych se starala, že je tu tahle.

"Vsadím se, že bych ti s tím dokázala pomoct," pokračuje dál a přitom mi rukama proklouzne pod pažemi až na břicho.

A v tu chvíli si všimnu Ashleyina tvrdého pohledu, který na nás upírá.

Jako by na něj snad měla právo.

Jak se opovažuje!

Vím, že se chovám malicherně, ale už mě to tak štve, že Ashleyiny city neberu v úvahu.

Takže když Carmen i se mnou začne pomalu vlnit, nechám ji.

Napodobím její pohyby a zároveň nespouštím oči z Ashley.

Vidím, jak začíná být naštvaná stále víc.

A tak trochu jsem tomu ráda.

Část mě chce, aby ji to bolelo tak, jako to bolí mě.

Část mě ví, že se chovám jako idiot, ale tu část ignoruju.

Veškeré odhodlání, že s ní nebudu hrát žádné hry, vylétlo oknem v moment, kdy Ashley vzala nohy na ramena.

Ashley si to namíří rovnou k východu a já zareaguju okamžitě.

Nechávám Carmen na parketě, ani se za ní neotočím.

Běžím za Ashley a zároveň si nadávám, že jsem udělala přesně to, co jsem se zapřisáhla neudělat.

Jen proto, že Ashley se chová nějak, neznamená to, že mám právo jednat z trucu.

Jak se říká, zlo zlem nenapravíš.

Jakmile jsem z klubu venku, uvidím, že Ashley se chystá nastoupit do taxíku.

Ne!

Takhle nemůže odejít.

Podaří se mi ji dohnat právě včas.

"Počkej, neodjížděj," prosím ji, když ji chytnu za ruku.

"A proč?" sykne Ashley neuvěřitelně jedovatě. "Proč bych měla zůstávat? Abych se mohla koukat na tebe s tou holkou? Ne, díky."

"Omlouvám se," vydechnu.

Ještě někdo si tu myslí, že to nejsem já, kdo by se měl omlouvat?

"To je jedno," odvětí Ashley, než můžu říct cokoli dalšího. "Klidně se tam vrať a ošukej si ji třeba rovnou na parketě."

Ok.

Tohle teda přestřelila.

A upřímně řečeno nechápu, proč si Ashley myslí, že má právo mluvit se mnou takovým způsobem.

"Co si to dovoluješ?!" zakřičím a prudce její ruku pustím. "Co máš sakra za problém?"

Ouch, tohle nedopadne dobře.

Tím jsem si rozhodně jistá.

Ashleyiny rozzuřené oči metají blesky. "Ty chceš vědět, co mám za problém?" Udělá krok mým směrem, tělo viditelně ztuhlé těžko potlačovaným vztekem. "Můj problém je, že ta holka si myslí, že jsi moje přítelkyně, a ty tam přitom po ní lezeš jak utržená ze řetězu."

"Posloucháš se vůbec, jak směšně teď zníš?" vpálím jí zpátky.

Vážně, tohle musí být snad nejšílenější logika v historii všech hádek.

"Ty nejsi moje holka, Ashley, takže s kým se rozhodnu tancovat, do toho ti sakra nic není!" přestávám se ovládat a nedokážu zastavit, co mi vychází z pusy.

"To máš teda pravdu a je mi to taky srdečně jedno." Ashley se třese a hlas se jí na konci věty zlomil.

"To je dobře, protože mně je zase právě teď srdečně jedno, co ty si myslíš," řeknu jí skrz zaťaté zuby.

"Užij si večer, Spence, a až příště zatoužíš pozvat mě ven, tak to nedělej." Ashley zkusí podruhé nastoupit do taxíku, ale já s ní ještě neskončila.

Jsem v bodě, kdy naprosto běsním.

"Ty jsi teda vážně něco, Ashley," ušklíbnu se. "Když se tě zeptám, co se děje, tak mi lžeš, že nic, a pak, když mě vidíš s jinou holkou, děláš scény. Už mám po krk toho, jak mě odstrkuješ, když se ti zachce, a je mi zle z těch her, co se mnou hraješ, nebo co to má bejt."

"Nemáš vůbec tušení, o čem mluvíš," odsekne Ashley. "Na jednu noc už jsem toho drama zažila ažaž. Už toho mám dost a mám dost i tebe. Končím."

Panebože!

Ona to vážně řekla?

Panebože!

Jak se, pro všechno na světě, mohlo všechno tak rychle zvrtnout?

Otevřu pusu, ale zase ji zavřu.

Jsem příliš šokovaná, než abych nějak zareagovala.

Dívám se, jak Ashley odchází, aniž by se za mnou jedinkrát ohlédla.

Očekávám okamžitou lítost, ale jediné, co cítím, je vztek.

Jsem úplně rozhozená a celý je to její vina.

Zapomeňte na mou vlastní úlohu, kterou jsem v tom všem teď sehrála, řekla bych, že v porovnání s tím, co předvedla Ashley, byla ta moje docela malá.

Jedinou pravou příčinou téhle hádky je její uzavřenost.

No, tak ale do hajzlu s ní!

A do hajzlu s mým plánem, který mi ji měl pomoct získat.

Už mám jiný plán a taky že jdu hned na to.

Zpiju se pod obraz a najdu si holku, která mi pomůže na nějakou Ashley Davies zapomenout.

Jestlipak je tu pořád někde Carmen?

Gah!

Tak zoufalá nejsem. Ale to neznamená, že jsem si to rozmyslela.

Objednám si drink a dva panáky k tomu a už se rozhlížím po správné holčině, která by mi mohla pomoct s mým novým vylepšeným plánem.

V rychlém sledu do sebe kopnu oba panáky a hřejivá tekutina v krku mi udělá vážně dobře.

Popadnu drink do ruky a rovnou si objednám další.

Na zdraví, Ashley!

Tenhle je za tebe!

Zavrčím, když si mi příštího rána do pokoje začnou prodírat sluneční paprsky.

Včera jsem toho vypila až moc.

A mám docela problém rozpomenout se, co se vlastně dělo.

Rychlostí blesku otevřu oči, když si uvědomím, že jsem nahá, ale když se podívám vedle sebe, nikoho tam nevidím.

Díky bohu!

S přikrývkou omotanou kolem sebe se posadím, a jakmile oči přivyknou světlu, ztuhnu.

Na zemi je moje oblečení a oblečení někoho dalšího.

Jéé, třeba Ashley včera přišla ke mně domů, aby se o mě postarala jako minule, když jsem se opila.

Ne.

Ashley přece utekla a strašně jsme se pohádaly.

Položím si hlavu do dlaní a snažím se vzpomenout si na události včerejší noci poté, co Ashley odešla.

Snad jsem nevyvedla nějakou hloupost.

Možná ten, koho jsem si domů přivedla, se jenom vyspal na gauči.

Až na to, že moje tělo se cítí jako po sexu.

Ach bože!

Doufám, že jsem se nevyspala s Carmen.

Nebo hůř, co když jsem se vrhla na Jessie a skončily jsme spolu v posteli?

Ach bože!

Proč si nemůžu vzpomenout?

Třeba prostě nechci.

"Hej, tak už jsi vzhůru," zavrní ženský hlas a ucítím, jak něčí tělo vklouzne zpátky pod peřinu vedle mě. "Co kdybychom dnešní ráno začaly tak, jako jsme zakončily včerejší noc?"

Ale ne!

Ne!

Ne!

Ne!

To bych stokrát radši měla v posteli tu Carmen nebo Jessie, než slyšet tenhle hlas.

Co jsem to provedla?

Pomalu zvednu hlavu a uvidím před sebou Madison.

Mám v posteli Madison.

Nahou.

Co!

To!

Kurva!

Je!

43a

Ztrestám další drink, ale když si chci objednat nový, barman odmítne.

Jak se opovažuje naznačovat, že už jsem vypila dost!

No a co, že necítím svý nohy?

No a co, doprdele?

Pořád cítím svý roztříštěný srdce a dala bych cokoliv za to, abych to necítila.

Cokoliv.

Pořád v duchu slyším Ashleyin hlas, jak říká, že se mnou skončila, pořád a pořád dokola. Chladný tón a bolest, jakou to způsobilo; kéž bych tak tu vzpomínku mohla vymazat. To je právě ta chvíle, kdy se alkohol hodí, to je to, co od něj chci, jenže to nefunguje.

Hledala jsem nějakou holku, která by mi pomohla zahnat myšlenky na Ashley, co nejdál to jde, ale bylo to naprosto zbytečný. Nikdo, koho jsem tu viděla, se jí v kráse nemůže rovnat, a můžu si jedině domýšlet, že se jí nikdo nevyrovná ani po duševní stránce.

Ne že bych snad právě toužila s někým vést oduševnělou konverzaci, nebo tak.

Já jenom chci někoho, kdo by dokázal zmírnit ten nepopsatelně palčivý pocit, co ve mně hádka s Ashley zanechala, a co zachvátil celé moje tělo.

Jenže na světě je jenom jedna osoba, která by to dokázala, a ta právě teď sedí v taxíku a je na cestě domů.

Domů za svým přítelem.

Život je k posrání nespravedlivej.

Ugh!

Vážně potřebuju najít Jessie, protože ačkoli to dělám hrozně nerada, nemůžu tady zůstat obklopená kraválem a hordou lidí, co se dobře baví, potřebuju odsud vypadnout. Radši půjdu domů, hodím na sebe svoje pohodlný pyžamo a pokusím se zapomenout, že se tahle noc vůbec stala.

Jasně, jako by to bylo možný.

Musím vypadnout, než se tu rozbrečím.

"Zdar," křikne Jessie a padne mi zezadu na ramena. "Všude jsem tě hledala."

"Sorry," zamumlám. "Jak ti to jde s tou holkou?"

"Suprově," vykřikne Jessie s velkým úsměvem. "Ta ti má takový pohyby, že bych ji děsně ráda viděla předvést je v posteli."

Zasměju se společně s Jessie, ačkoli se do toho musím nutit.

Nemůžu jí teď vyklopit, co se stalo s Ashley, protože by určitě chtěla odejít se mnou, a to není fér, aby se o mě pořád takhle starala. Zaslouží si noc plnou zábavy a to je přesně to, co jí dopřeju.

"Kde je Ashley?" zajímá se Jessie, když si objedná další pití. Přemýšlím, že bych jí řekla, ať mi taky jeden vezme, ale nakonec ten nápad zavrhnu. Už jsem vážně ve fázi, kdy bych měla přestat. "Nikde ji nevidím."

"Nebylo jí dobře," zalžu.

Nemluvě o tom, že mi vyrvala srdce z těla a zadupala je do země.

Ale tuhle část vynechám.

Jessie si mě velice pochybovačně změří pohledem, asi proto, že se na ni odmítám podívat, což je něco, co dělám vždycky, když nejsem upřímná. "Nevěřím ti."

"Vážím si tvojí péče - ty víš, že jo – ale teď to nechci řešit," odpovím, jakmile se svou kamarádkou opět navážu oční kontakt. "Vypadá to, že se tu skvěle bavíš, a já bych to akorát kazila, takže ty se vrať za svou holkou a já půjdu domů."

Je vidět, že Jessie se se mnou chce dohadovat, ale nedám jí k tomu šanci.

Na světě je jen jedna osoba, se kterou bych měla mluvit, a ta, bohužel pro mě, nemá na mluvení náladu.

No, ne že bych já náladu měla, ale o to tu nejde.

Jde o to, že Ashley odešla, a je tu možnost, že odešla i z mého života.

Poté, co ji ujistím, že si zavolám taxíka a slíbím, že si ráno zavoláme, Jessie zvesela odhopká zpátky na taneční parket.

Počkám ještě pár minut, než jsem si jistá, že mi nohy nevypoví službu, a pak se rozhodnu vyrazit.

Když si stoupám, ucítím na koleni něčí ruku.

Zvednu hlavu a k mému překvapení se na mě dívá Madisonina usmívající se tvář.

Co ta tu dělá?

Proč se usmívá?

A co je nejdůležitější, proč na mě sahá?

"Vypadáš, že jsi měla těžkou noc," poznamená Madison, zatímco její ruka se posune po mé noze o něco výš.

Normálně bych zvracela už z pouhé její přítomnosti, ale po tom non-stop tanci s Ashley a následné skoro puse jsem pořád ještě celá rozpálená.

Nemůžu uvěřit, že se mě Madison zkouší sbalit.

Tedy alespoň myslím, že to dělá.

Vždycky jsem měla za to, že nás teplý nesnáší.

Nic neřeknu, jen frustrovaně zaúpím a svěsím hlavu, až ji mám skoro na baru.

Copak se ten svět zbláznil?

Protože, když jsem se dívala naposled, Madison na holky nebyla a mě nenáviděla.

"Můžu ti pomoct, aby ses cítila líp," pošeptá mi Madison svůdně do ucha.

Kdy se vůbec dostala takhle blízko?

Mé tělo mě zradí, když na její dotek zareaguje.

Fuj!

Naštěstí nejsem natolik opilá, abych zapomněla, s kým mám tu čest a Madison odstrčím.

Popadnu kabelku a zamířím ke dveřím dřív, než se tahle noc stane ještě divnější.

Tak trošku čekám, že venku uvidím Ashley, jak na mě čeká, aby se omluvila za své děsné chování, ale není tu, a já mám srdce zlomené nanovo.

Nemůžu tu bolest vystát.

Doslova mi to vyráží dech.

"Nemusíš dnes v noci zůstat sama," řekne Madison a otočí mě čelem k sobě. "Pomůžu ti na ni docela zapomenout."

Cože?

Madison snad podstoupila transplantaci osobnosti nebo co?

Proč je to ona, kdo mě chce odvést domů, a ne ta osoba, se kterou bych chtěla být každým myslitelným způsobem?

Odpověď znám.

Je to proto, že život je svině.

To už jsme si ostatně ujasnili.

"Nemáš zdání, jak dlouho jsem na tohle čekala," vrní Madison.

Chci se pohnout, ale nejde to.

Chci Madison poslat do prdele, ale zůstávám zticha.

Chci Ashley, ale ta tu není.

Madison je.

Tohle je špatný.

Madison se nakloní blíž, až je tváří těsně u mé. "A nemáš zdání, jak se ti to se mnou bude líbit."

To bych ráda viděla, jak to chce udělat.

Počkat.

Cože?

Doufám, že jsem právě nepomyslela na to, co si myslím.

Ba jo.

Kruci.

Cokoliv je lepší, než pocit, který ve mně zanechala Ashley, když odcházela.

Nebo ne?

Madison zachytí mé rty ve svých.

Okamžitě mi strká jazyk do pusy, ale já se ji ani moc nesnažím zastavit.

Líbám ji zpátky.

Nesnáším se za to, ale je to tak.

Ona mě chce.

Je to vidět.

Madison vyjede konečky prstů po mé holé noze a pod sukni.

Nechávám ji.

Útočí na mé rty v sérii horkých polibků.

Nechávám ji.

Nabídne se, že bude řídit, abychom mohly dokončit, co jsme začaly.

Nechávám ji.

Málem ze mě strhá šaty ještě dřív, ne vůbec vkročíme do mého bytu.

Jsme jako šílené, takže netrvá dlouho a všechno oblečení je na zemi a my samy se ocitneme v ložnici.

Cítím, jak ve mně narůstá stejný hlad, jaký ukazuje ona mně.

Vrhneme se na sebe skoro až zuřivě.

A tak to trvá dlouho do noci.

Opakovaně.

Ale nedá mi zapomenout na Ashley.

Právě na ni myslím celou tu dobu, co jsem s Madison.

A potom taky.

Až dokud neusnu.

Byla jsem opilá, když jsem spala s Madison?

Ano.

Byla jsem opilá natolik, abych nevěděla, co dělám?

Ne.

Věděla jsem přesně, co dělám.

Využila jsem ji, abych cítila něco jiného, než bolestné trápení.

Měla bych mít špatný pocit z toho, že jsem Madison takhle využila?

Asi.

Ale něco mi říká, že ona dost určitě věděla, jak jsem zranitelná, když po mně vyjela.

Omlouvá to mé chování?

Rozhodně ne.

Já sama jsem se rozhodla udělat, co jsem udělala.

Rozhodla jsem se jednat z trucu.

Rozhodla jsem se zachovat iracionálně, místo abych poslechla své srdce.

Vždycky máme na výběr, a ačkoliv bych to celé ráda hodila na Ashley nebo Madison, za své chování nesu zodpovědnost jen já sama.

Udělala jsem strašnou chybu.

A můžu z toho vinit akorát sebe.

Není to tak, že bych si po probuzení na noc s Madison nepamatovala, spíš si myslím, že jsem si přála, abych to mohla vzít zpátky.

Pamatuju si všechno.

Do posledního detailu.

Nelíbí se mi, co jsem udělala, a právě teď ze sebe nejsem zrovna nadšená.

Znechucení nad sexem s někým, koho nemůžu vystát a kdo provedl mně a bráchovi dost hnusností, bude muset chvíli počkat, než přijdu na to, jak dostat Madison z bytu.

Fakt nemám žaludek na nějaký dramatický scény, takže musím našlapovat zlehka, když ji chci vykopnout na ulici.

Ne že by mi nějak záleželo na Madisoniných citech, spíš to tak chci udělat proto, že nechci řešit ještě ke všemu její výbuch.

Jsem si jistá, že by to nebylo nic hezkého.

Potřebuju, aby odsud byla pryč, a potřebuju se zamyslet nad tím, co budu dělat.

Sice s Ashley nechodím, ale i tak mám pocit, jako bych ji podvedla.

Kristepane, jsem to ale kráva.

Madison se mě pokusí přitáhnout k polibku a já ucuknu.

Nesnesu, jak se na mě dívá.

"Potřebuju na záchod," vysvětlím to. Rychle na sebe něco naházím, přičemž doufám, že Madison ukazuju co nejmíň ze svého těla, jak je to možné.

Nezajímá mě, že všechno viděla už včera v noci.

Teď už není noc a já se cítím hrozně… nahá.

Idiotko!

Můj únikový plán se záchodem fungoval, dokud jsem se nevrátila zase do ložnice.

Madison na mě totiž čeká u dveří v celé své kráse.

Tohle jsem fakt vidět nechtěla.

Pořád nemůžu uvěřit, že jsme spolu měly sex.

Ale je to tak.

Idiotko!

"Jsem nějaká utahaná…" začnu.

Madison spadne úsměv z tváře a její výraz se změní z nadrženého ve vzteklý.

Sakra!

A je tady přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout.

"To si děláš srandu," zaječí Madison a vystrká mě ven z mý vlastní ložnice.

Ok.

Doufám, že tam neplánuje zůstat.

Protože ji tu fakt nikdo nechce.

O pár minut později se Madison vřítí do obýváku, teď již plně oblečená.

Jaj, nevypadá zrovna, že by se vyspala dorůžova.

Bezva.

Prostě bezva!

"Ty seš neuvěřitelná," prskne Madison, když dojde až ke mně. "Přesně taková, jak jsem si myslela; dostaneš mě do postele, a jakmile jsi spokojená, odhodíš mě."

To jako vážně?

Ne, opravdu, to snad trpí rozdvojením osobnosti nebo co?

Nezajímá mě nic jinýho, než ji vypakovat z mýho bytu, a to rychle. "Podívej se, Madison, promiň, jestli…"

"Nech si to, Carlinová," přeruší mě. "Myslela jsem, že mezi námi včera v noci bylo něco výjimečnýho, ale asi jsem se spletla."

Něco výjimečnýho?

Ach bože, to nemůže myslet vážně.

"Jediný, co umíš, je ojet holku a pak se jí zbavit," křičí Madison a přitom do mě strká. "Zajímají tě vůbec city ostatních, kromě tvých vlastních?"

Tak si říkám, že Madison by si radši měla dát hezky rychle pohov.

Na takový hovadiny nejsem zrovna teď v tom správným rozpoložení.

A jen tak mimochodem o čem to sakra vůbec mele?

"Nemůžu uvěřit, že jsem k tobě kdy něco cítila," pokračuje Madison, a naštěstí pro ni do mě konečně přestala strkat.

City? A ke mně?

Ale no tak, tohle je přece šílený.

Ona je šílená.

To se mi vážně pokouší říct, že po všechny ty roky, kdy se chovala jako největší mrcha, tak to bylo proto, že mě měla ráda?

Člověče, tohle je fakt totálně na hlavu.

Jak se zdá, každej mě má rád, kromě Ashley, a já zas chci jenom ji.

"Toho budeš kurevsky litovat," šťouchne do mě zase Madison.

Tohle už vážně přehání.

"Za tohle mi kurva zaplatíš, to ti slibuju," vyhrožuje. "A tu tvou rockerskou holčičku pošlu ke dnu pěkně s tebou."

A to neřekla, že ne!

To stačí!

Přiznávám, že na zlomek vteřiny jsem i pocítila drobounký záchvěv viny, co se Madison týče, ale už ne.

A je mi jedno, co udělá se mnou, ale Ashley nezkřiví jediný vlásek na hlavě.

Za to ručím. vDrž už tu hubu, sakra!" zaječím na Madison, než z tý její popelnice vyjde další slovo. "Ty jsi teda něco, Madison, fakt že jo."

Jsem na ni naštvaná, jsem naštvaná na sebe a na Ashley jakbysmet, a teď to ze sebe všechno vypustím, ve velkým.

"Ty tady přiznáváš, že ke mně chováš city, a přesto od chvíle, co tě znám, neděláš nic jinýho, než že se snažíš mi ze života udělat peklo." Teď jsem naopak já ta, co strká do Madison a je to skvělý pocit. "Dokonce, i když jsi chodila s Glenem, mělas na mě pořád nějaký kecy a snažila ses, abych se cítila totálně na hovno."

Madison zatím docouvala ke zdi, odkud už nemá kam jít.

"A pak, když jsem se vyoutovala, nenechala sis ujít jedinou příležitost, abys mi to dala pěkně sežrat." Slovo lezbice jsem od tebe slyšela tolikrát, že se mi to ani nechce počítat. "Na Glena jsi poslala svý kámoše, aby ho zmlátili, když tě nechal kvůli klukovi, a ode mě teď vážně čekáš, že se ti vrhnu do náruče a vyznám ti svou lásku."

Řvát takhle na Madison mi vážně docela pomáhá.

Madison se pokusí pohnout, ale já ji nenechám.

"Včera jsi věděla, že nejsem v pohodě, že mě něco žere, a tu chvíli sis vybrala, abys mě sbalila." Vůbec nechápu, jak si mohla myslet, že z toho nakonec něco bude. "Jsi ubohá, Madison, jsi k posrání ubohá. Ty máš vážně tu drzost mě soudit, no to je teda dobrý."

"Sklapni, Spencer!" křičí Madison, ale mě to nezajímá, ať se třeba ukřičí, já jsem rozjetá, jako už dlouho ne.

"Dám ti jednu radu: když se ti někdo líbí, a ty se k němu budeš chovat jak hnusnej studenej psí čumák, tak to vážně není dobrej způsob, jak si toho člověka získat." Mohla bych na ni ječet celý den. "A přísahám bohu, jestli do tohodle zatáhneš Ashley, udělám ti ze života peklo! To ti sakra garantuju."

43B

Madison se třese a já se při pohledu na ni v duchu raduju, protože o tohle si prostě říkala.

"Ty jsi jen ubohá náhražka lidský bytosti. Jediný, co teď cítím, je znechucení z toho, že jsem tě nechala, aby ses mě byť jen prstem dotkla." Poté, co domluvím, od ní kousek ustoupím, a je docela dobře možné, že se i usmívám.

To bylo vážně úlevné.

A fakt doufám, že Madison si…

"Máš pravdu," vykřikne Madison a vzápětí propukne v pláč.

Co?

Ne!

Slzy ne.

Slzy mi nedělají dobře.

Plačící Madison je děsivější než ji vidět nahou.

Nutí mě to k zamyšlení, jestli přeci jenom nebude taky člověk.

"Jsem tak ubohá," naříká Madison a slzy jí smáčí celý obličej.

Ah!

Co to dělá?

Madison nemá mít emoce, pokud vím.

"Ve všem máš úplnou pravdu, byla jsem k tobě tak hnusná." Madison zaboří tvář do dlaní. "Je mi to hrozně moc líto, Spencer, všechno, je mi to tak líto."

Její vzlyky naberou na intenzitě, takže už nedokážu rozeznat ani slovo z toho, co říká.

Něco mi říká, jestli ona to náhodou nehraje, ale mám pocit, že ne.

A nemůžu si pomoct, ale cítím se trošku zodpovědná za to, co se tu teď odehrává.

Já vím, já vím, je to Madison, ale ona je očividně pěkně hotová, a i když si to třeba nezaslouží, soucítím s ní.

Zavedu ji k pohovce, kde ji posadím, a ačkoliv ji nechci úplně objímat, alespoň ji hladím po zádech a doufám, že ji to trochu uklidní.

"Jsi v pořádku?" zeptám se, když se ten vodopád poněkud zklidní.

"Jak se se mnou můžeš vůbec bavit po tom, co jsem udělala?" popotáhne Madison.

Protože se nemůžu jen tak dívat, když se někdo trápí.

Dokonce i Madison.

Pokrčím rameny. "Prostě chci vědět, jestli jsi ok."

"Bože, jsem hodně věcí, ale ok určitě ne," odpoví Madison a začne brečet nanovo. "Měla bys mě vyhodit a bude pokoj."

To bych mohla, ale neudělám to.

"Sice jsme nikdy nebyly žádné kamarádky, ale jestli si chceš popovídat, tak můžeme," nabídnu jí.

Asi jsem ještě opilá.

Madison se na mě dívá, jako bych přišla o rozum. "Přestaň na mě být milá, cítím se snad ještě hůř."

"Můžu ti dát facku, jestli chceš," zavtipkuju.

Ok, tak napůl vtipkuju.

Madison se asi na vteřinu usměje, ale hned zase zvážní. "Jsem na holky, Spencer, a ty jsi jediná, komu jsem to kdy řekla."

Prr!

Prr!

Prr!

Teda takhle - jasně, vyspaly jsme se spolu, ale stejně mě její přiznání zaskočilo.

"Nechci být teplá," šeptá Madison. "A nechci být jiná."

Vypadá tak smutně.

A je neprosto zřejmý, že si s někým potřebuje promluvit.

I nadále ji hladím po zádech. "To, kým jsi, nemůžeš změnit." Vzhlédne ke mně těma zarudlýma, nateklýma očima a mně se nad ní sevře srdce. "Máš ráda, koho máš ráda, a to není nic, za co by ses měla stydět."

"To bych si přála," připustí Madison.

Vidím tu hanbu, kterou má vepsanou ve tváři.

Zahanbení, co většina lidí cítí, když se nedokáží vyrovnat se svou sexualitou.

Je těžké být na něco takového hrdý, když vám od malička říkali, že být homosexuál je něco špatného.

Je to všude kolem vás.

Někdy to přichází už od rodičů, kteří své děti vedou k nesnášenlivosti.

Přichází to se společností, kde je i představa toho, že milujete někoho stejného pohlaví považována za nemorální.

Přichází to se zákony sestavenými tak, aby odpíraly určité skupině lidí právo na to vzít si osobu, kterou milují.

Přichází to s vtípky pronášenými zcela bez zábran, protože napadání homosexuálů se zdá být přijatelnou formou nenávisti.

Přichází to s vážným nedostatkem zastoupení v médiích. Když už se objeví, jsou homosexuální charaktery buďto jen okrajové postavy nebo jsou terčem vtipů a děsných stereotypů. Případně je postava homosexuální jenom kvůli ratingu, a hned, jak je průzkum sledovanosti hotov, je postava zase "normální".

Přichází to s nespočtem případů, kdy někoho zmlátili jen proto, že se někdo jiný cítil jeho sexuální orientací ohrožován.

Přichází to se zprávami o vraždách, kdy jediným prohřeškem obětí bylo to, že jen byli sami sebou.

Přichází to s absurdní domněnkou, že lidé si zvolí být homosexuální, protože chtějí být trendy.

Přichází to s celými zástupy lidí, kteří si stanoví za cíl nebo poslání, aby z teplých udělali heteráče.

Přichází to se všemi těmi nenávistnými slovy pronášenými bez nejmenšího zaváhání.

Přichází to se skutečností, že někdo vás zavrhne jen proto, kým jste jakožto člověk, dokonce i když je to někdo, koho znáte po celý svůj život. Jejich názor na vás se může změnit jako mávnutím proutku, a kdysi pevná pouta jsou zpřetrhána jen kvůli tomu, že jste sami sebou.

Přichází to z mnoha rozličných zdrojů a to sdělení člověk poslouchá zas a znova.

Dokonce i já, která jsem vyrostla s báječnými rodiči, o kterých jsem věděla, že by mě milovali za každých okolností, s rodiči, kteří vždycky byli tolerantní a plní porozumění, i já jsem zpočátku nedokázala přijmout fakt, že jsem lesba.

Nechtěla jsem na svých bedrech nést tu tíhu, obzvlášť coby náctiletá, kdy vyhlídka na to být odlišná nebo neakceptovaná ostatními, je pro člověka šíleně děsivá.

Hodně jsem se svou orientací bojovala, než jsem ji sama přijala.

Ale já měla štěstí.

Spousty lidí ne.

Spousty lidí vyrůstají v prostředí, kde být gay znamená, že nadále nejste součástí rodiny.

Zatímco utěšuju Madison, myšlenky mi nevyhnutelně zalétnou zpátky k Ashley.

Možná i ona vyrůstala takhle.

Možná má potíže vyrovnat se s něčím, s čím tak dlouho bojovala.

Já se vyoutovala před devíti lety a už jsem zapomněla, jak těžké to může být.

Jaký jsem z toho měla strach, ačkoliv jsem v hloubi duše věděla, že moji rodiče mně budou milovat, ať se děje, co se děje, stejně ve mně hlodal ten malý červíček pochybností, než jsem jim to řekla.

A teď si snažím představit, co by bylo, kdybych to tak doma neměla.

Nejde to.

Nejde to, protože jsem se s tím jinak vypořádávat nemusela, ale musí to být strašné, když se nemůžete na svou rodinu spolehnout nebo když ani rodinu, která by se starala, nemáte.

Dnes už vím, že Ashley neměla tu nejlepší výchovu, a možná že neměla ve svém životě vůbec nikoho, kdo by jí řekl, že být gay, nebo prostě milovat, koho miluje, je v pořádku.

To jsem jí mohla ukázat já.

Za nic na světě bych nechtěla být jiná.

A navzdory přijetí, kterého se mi dostalo doma, i já si zažila nějaké to bodnutí předsudků.

Z poznámek, které lidi pronesli žertem, ale jejich zpráva byla jasná.

Z pocitu ohrožení, protože někdo byl veden k netoleranci a nenávisti.

Já ale měla štěstí, vždycky jsem měla rodinu, ke které jsem se mohla vrátit, ale to nemá každý.

Třeba Ashley nikdy plně nepřijali, takže mít odlišnou orientaci je něco, s čím si nedokáže poradit.

Možná se právě proto chová jak na houpačce.

Vím, že nic nemůže ospravedlnit to, jak se mnou Ashley včera mluvila, ale stejně mám pocit, jako bych ji nechala na holičkách.

Slíbila jsem si, že tu pro ni budu, že budu trpělivá, a pak při prvním náznaku potíží jdu a vyspím se s někým jiným.

Ashley mi ublížila tolik, že jsem jí to chtěla oplatit.

Možná ode mě potřebuje, abych jí ukázala stejný soucit, jaký dávám Madison, tedy někomu, koho jsem ještě nedávno nemohla ani vidět.

Miluju Ashley a chci být někým, na koho se může spolehnout.

Musí existovat důvod pro její chování.

Taková ona není.

Nemůže být.

Ona je člověk, kterému jsem se svěřila se svým nejhlubším, nejtemnějším tajemstvím.

Je to člověk, který mi pomohl přijmout mou nemotornost, a který mi dodal tu znovuobjevenou sebedůvěru.

Je to člověk, co strávil celé dny přípravami maturitního plesu, abych mohla zažít ten úžasný večer plný nádherných vzpomínek

To je Ashley.

To je ta osoba, do které jsem se zamilovala.

Ne ta, co na mě křičela, to není Ashley.

Třeba má strach.

Z vlastní zkušenosti vím, že když máte strach, dokážete se chovat naprosto iracionálně.

Neříkám, že Ashley má právo zacházet se mnou jak se svým osobním boxovacím pytlem, ale myslím, že mi žárlivost trochu zatemnila mozek.

Tak moc chci s Ashley být, že jsem zapomněla na svůj slib být trpělivá.

Opravdu si potřebujeme promluvit.

A já potřebuju zjistit, proč se změnila v někoho, koho nepoznávám.

"Na tom není nic špatnýho," ujišťuju Madison.

Kdybych měla čas, udělala bych jí celou přednášku na téma, proč je tak skvělý chodit s holkama, ale chci najít Ashley.

"Měla bych jít," uzavře to Madison. "Myslím, že je třeba ujasnit si v klidu pár věcí."

"Pokud si budeš někdy chtít s někým promluvit, klidně zavolej," nabídnu.

Už na Madison nejsem naštvaná, vážně ne.

"Díky," odvětí Madison a utře si oči. "Nechápu, proč jsi na mě takhle hodná. Provedla jsem ti pěkný sviňárny."

"No jo, tos provedla," souhlasím. "Ale taky znám ten pocit, co si teď zažíváš ty."

Madison přikývne. "Jsi až moc dobrý člověk, Spencer, kdyby byly role obráceně, tak bych se ti teď škodolibě smála, nebo něco ještě horšího."

"Pak je dobře, že nejsi na mým místě," zažertuju a vyloudím na Madisonině tváři malý úsměv. "Neříkám, že ti všechno odpouštím, ale chápu, jak to pro tebe musí být hrozný, takže fakt nevidím smysl v nějaký pomstychtivosti."

"Ashley nic neprovedu, mimochodem," oznámí Madison. "Mám dojem, že mým dnům intrik a podrazů odzvonilo."

Doufám, že pro jednou mluví pravdu.

To asi ukáže čas, řekla bych.

"Toho si vážím," odpovím a obě si stoupneme. "A já zas nebudu nikomu vykládat o tomhle rozhovoru. Jestli se někdy rozhodneš ke coming outu, to je na tobě."

"Snad je ti jasný, že tohle neznamená, že bych tě snad milovala nebo co," uculí se Madison, když dojdeme ke vstupním dveřím.

"Ach, ne, opovržení je vzájemné," zareaguju ve stejném duchu.

Mohla bych se z ní utahovat dál, ale rozhodnu se nechat další řeči ohledně faktu, že se jí líbím, plavat.

Už se chystám dveře otevřít, ale ještě se na vteřinku zarazím. "Můžu se tě na něco zeptat?" Madison rychle kývne. "Nejsem tvoje první holka, že ne?"

Madison potřese hlavou, ale nezdá se mou otázkou otrávená. "Ne, Carlinová, nefandi si tolik. Svoje druhé poprvé jsem neměla s tebou." Nakloní se ke mně blíž, jako by se chystala podělit o něco velkého. "Když to musíš vědět, tak na střední jsme si to rozdávaly s Sherrie v jednom kuse."

Ha!

Já to věděla!

Jasný jak facka!

Ty dvě byly pořád spolu.

Společně se tomu zasmějeme, ale teď už je vážně čas, aby šla.

"Hodně štěstí," řeknu a následně jsem poněkud zaskočena objetím, které mi Madison uštědří.

"Tobě taky," odpoví Madison.

Co tím myslí?

Madison otevře dveře a já se jí na ten komentář chci ještě zeptat, jenže v tu chvíli uvidím osobu, kterou jsem zrovinka teď vidět nechtěla.

Ashley!

Ne!

Ne!

Ne!

Proč je tu?

Aiden na ni musí mít nějaký záhadný vliv, protože Ashley má zrovna tak příšerné načasování, jako on.

Madison lítá pohledem mezi mnou a Ashley.

Ach bože!

Co když se nezměnila?

Tohle by byla perfektní příležitost, aby mi to pěkně zavařila.

Ashley vypadá Madisoninou přítomností neskutečně překvapená, a mohu-li dodat, ne zrovna nadšená.

Do prdele!

Madison mě silně praští do ramene. "Je to jasný, Carlinová?"

Uhm.

A co přesně?

"Jestli tě jenom napadne jít po tom talentu, co jsem našla, tak tě zničím," řekne Madison a udělá na mě hrozivé oči.

Nechápu, co se děje.

Madison protočí oči. "To jsem ti přišla říct, takže teď, když jsem to řekla, tak zase půjdu."

Och.

Ona se snaží pomoct.

Páni!

Doufám, že hodná Madison není znamení blížící se apokalypsy.

"Koukej odsud vypadnout," zavrčím zpátky. "Ihned!"

Nenápadně mrknu po Ashley, ale nedokážu její výraz přečíst.

Madison si prorazí cestu ze dveří, a když už ji Ashley nemůže vidět, naznačí mi pusou "sorráč".

Nejsem si jistá, zda jsem na tuhle novou Madison připravená, ale rozhodně je to lepší, než psycho Madison.

"Nechceš jít dál?" zeptám se Ashley, jakmile je Madison pryč.

Cítím se strašně provinile.

Jako by mě načapala při něčem špatném.

Promiň.

Promiň.

Promiň.

"Ty ses vyspala s Madison?" Ashleyiny oči jsou tmavé a její hlas ledový a tvrdý, stejně jako včera.

Tak to asi Madison nezbaštila.

Ach bože!

Proč sem jenom musela chodit?

To je vlastně docela dobrá otázka.

Proč je tady, když tvrdila, že se mnou skončila?

"Záleží na tom?" odpovím mnohem defenzivněji, než bych chtěla.

Promiň.

Promiň.

Promiň.

Zavrtím hlavou a zároveň se snažím spolknout ten pocit viny. "Počkat, tak jsem to…"

"Nemůžu uvěřit, že jsem sem vůbec přišla," poznamená Ashley, než můžu domluvit. "To jako vážně – Madison? Ty ses vyspala s někým, jako je ona?"

Promiň.

Promiň.

Promiň.

Ashley mě sjede od hlavy až k patě opovržlivým pohledem. "Ty jsi neuvěřitelná. Takhle ty to děláš, zlomíš holku a jdeš dál?"

Tak to prr!

Tohle bylo pěkně drsný.

Já se tu snažím ukázat porozumění a být trpělivá, ale tohle bolí.

"Zdá se, že tobě k tomu, aby ses s někým vyspala, stačí jen to, když bude prostě mít prsa," pokračuje Ashley, zatímco já dál mlčím.

Ani nemám slov.

To toho chci od vesmíru tolik, když žádám, aby Ashley bývala dorazila o blbých pět minut později?!

"Zapomeň, že jsem tady byla," řekne Ashley a začne couvat z bytu ven. "A já zapomenu, že jsem tě vůbec znala."

Je pryč dřív, než mi dojde, co se právě stalo.

Ale když si to uvědomím, zhroutím se na zem pod náporem ničivého pocitu, který do mě udeří jako přílivová vlna.

Ještě zaprásknu dveře a pak dovolím slzám, aby přišly.

Nebrečím kvůli tomu, co Ashley řekla.

Brečím proto, že mám dojem, že jsem ji právě nadobro ztratila.

A jediný člověk, komu za to dávám vinu, jsem já.

44

Nemám ponětí, kolik času uběhlo od chvíle, co Ashley odešla.

Připadá mi, že už ani na ničem nezáleží.

Na ničem.

Bolest, co cítím, mě stravuje.

Mám pocit, jako by mě doslova polykala.

Přitisknu si kolena k hrudi a obejmu je, zatímco mi z očí stékají další a další slzy.

Bolí mě všechno.

Bolí mě každý milimetr.

Nemůžu uvěřit, co mi to Ashley řekla.

Nebo jak se na mě dívala.

Jako kdybych byla někdo, vedle koho nevydrží ani minutu.

Krucinál, já fakt nemůžu uvěřit tomu, že jsem zničila tu nejlepší věc v mým životě tím, že jsem se vyspala s Madison.

Pitomá jak troky ani zdaleka nevystihuje, co jsem.

Chci se stočit do klubíčka a předstírat, že poslední tři dny se vůbec nestaly.

Zavřu oči a pokusím si vybavit, jaké to bylo, když mě Ashley držela při sledování ohňostroje tenkrát v Disneylandu.

Jaký to byl úžasný pocit, být v jejím náručí.

Jaké to bylo, když jsem si ještě myslela, že mám pravdu a my si byly souzené.

Ale nedokážu ten pocit vrátit.

Teplo, které mi Ashley dala, je pryč.

Teď cítím jenom zimu.

Ledovou zimu.

A osamění.

Nakonec se doplazím ke gauči, kde pláču tak dlouho, dokud mám slzy.

Potom prostě jen tak ležím na zádech s očima otevřenýma a přemýšlím, kde se to všechno tak strašně, strašně pokazilo.

Nemůžu pochopit, jak jsme se z těch tak hezkých časů dostaly k té příšerné, hrozné slátanině, kterou to skončilo, když mě dnes ráno překvapila.

Tak nemile překvapila.

A co mi taky moc nepomáhá, je, že nemůžu přestat myslet na všechny možné důvody, proč sem vlastně chodila.

Třeba si přišla promluvit a já všechno pokazila.

"Spencer, nejsi nahá?" zeptá se Jessie, když zaklepe na dveře.

Zapomněla jsem, že měla přijít.

Nechci ji vidět.

Nechci vidět vůbec nikoho.

"Vím, že jsi doma," houkne Jessie. "A mám klíč, takže buď otevřeš dveře sama, nebo jdu dovnitř."

Sakra.

No, stejně bych se asi nemohla schovávat věčně.

Doplahočím se ke dveřím a otevřu je, i když se mi vůbec nechce.

"Panejo!" vykřikne, když mě spatří. "Co se kruci stalo? Vypadáš úplně děsně."

Šmarjá.

Teď se cítím o tolik líp.

Dík za povzbuzení ega.

"Nechci o tom mluvit," zamumlám při zpáteční cestě ke gauči.

Samozřejmě, že na Jessie tohle platit nebude.

Jde za mnou, a ačkoli já se snažím tomuhle rozhovoru vyhnout, ona mi to nedovolí.

Jessie mě vytáhne na nohy, aby mi viděla do tváře. "Co se děje?"

Všechno.

Všechno je totálně na hovno.

Nechci jí to povídat.

Vím, co by mi řekla.

Udělá mi přednášku na téma, jak jsem šíleně blbá.

Sama si to tady říkám už kdoví jak dlouho.

Podívám se do jejích ustaraných očí a okamžitě se mi začne třást spodní ret.

Vypadá to, že mi přeci jenom ještě nějaké slzy zbyly.

Hodím paže Jessie kolem krku a znovu se rozpláču.

Drží mě pevně.

Zatímco já jí vzlykám na rameni.

Jessie se na nic nevyptává, jen mě nechává, abych to ze sebe všechno dostala.

"Určitě to nebude tak zlý," řekne pak, když se maličko odtáhne.

To je tedy vedle jak ta jedle.

Je to horší než jen zlý.

Jessie dál drží v dlani mou tvář a já se pokusím trochu dát do pořádku. Vysmrkám se do papírového kapesníku, co mi podala a přitom sbírám odvahu, abych vysvětlila, co se stalo včera večer a dneska ráno.

Jakmile skončím s vyprávěním, připravím se na její reakci.

"Já věděla, že jsem tě neměla nechat samotnou," je první věc, co Jessie pronese. "Promiň."

"Neomlouvej se," řeknu poté, co si zhluboka povzdechnu. "Tvou prací snad není, abys mi bránila chovat se jako kravka první třídy."

"Hej," Jessie mě donutí zvednout k ní oči. "Nenadávej si takhle."

"Ty se na mě nezlobíš?" zeptám se opatrně. Řekla jsem jí všechno, no, všechno, kromě totožnosti mé jednorázovky.

Jessie neví o Madisonině čerstvě nalezeném lesbismu. Vždyť i já to zjistila teprve, až jsem se s ní vyspala.

Neumím si ani představit, jak by na to Jessie zareagovala.

"Proč bych se zlobila?" ptá se Jessie hlasem tak tichým a starostlivým. "Jsem tvoje kamarádka, Spence, to se nezmění jenom proto, žes udělala chybu."

Chybu?

Chybu?

To je dost mírně řečeno, nemyslíš?

"Ashley to tak nebrala," zasténám.

Nechce mě už nikdy vidět ani se mnou mluvit.

Ugh.

Radši na to přestanu myslet, nebo se zase spustí vodopády.

"Teď něco řeknu a tobě se to nejspíš líbit nebude," začne Jessie opatrně, což nevěstí nic dobrého. "A vím, že jsi do Ashley zamilovaná."

Počkat.

Cože?

Jak to ví?

Neřekla jsem jí o tom ani slovo.

Ale prozatím na to nic neříkám, protože očividně ještě nedomluvila.

"Ale jestli tě zajímá můj názor, tak ona byla v obou případech, kdy jste se pohádaly, úplně mimo mísu," dokončí Jessie k mému překvapení.

"Byla rozčilená," řeknu na Ashleyinu obranu.

"No a co?" Jessie se hlas změnil ze starostlivého v napružený. "I kdyby byla jánevímco, tak jí to nedává právo být takhle hnusná, a má jediný štěstí, že jsem u toho nebyla já, protože bych jí za to, že ti takhle ublížila, zkopala do kuličky."

I přes svou sklíčenost se musím usmát. "To bys udělala?"

"To si piš," potvrdí Jessie. "Jsi moje nejlepší kamarádka a já nikdy nechci vidět, že ti někdo ubližuje."

"Děkuju," pošeptám a obejmu ji. Sice není tou, kterou miluju, ale stejně mi dokáže zvednout náladu i v mých nejhorších chvílích.

Jessie mi zlehka prohrábne rukou vlasy a než opět promluví, chvíli mlčí. "Musíš si s ní promluvit, Spence." Otevřu pusu, abych jí řekla, že to nemůžu, ale očividně má lepší nápad. "Vím, že jsi rozrušená, vím, jak moc tě ranila a vím, co řekla, ale zkusit to musíš. Budeš toho litovat, když to neuděláš."

"Co když mě odmítne?" ptám se s tváří zabořenou v jejím rameni.

To je totiž dost reálná možnost.

Nemluvě o tom, že bych mohla mít už potřetí rozcupovaný srdce.

"Budeš to muset zkoušet dál." Jessie mě odtáhne z pohodlí svého těla. "Potřebuješ zjistit, proč na tebe tak křičela, protože aby se takhle rozčílil někdo, kdo je jen kamarádka, to není normální."

Takhle jsem o tom vůbec nepřemýšlela.

Když jsme se rozešly my dvě s Jessie, tak jsem nikdy nežárlila, když se vídala s někým jiným.

Ani jednou.

Protože jsem k ní necítila nic víc, než přátelství.

V tom má fakt pravdu.

"Když nic jinýho, tak ti Ashley dluží aspoň omluvu," pokračuje Jessie, když mě vezme za ruku. "A až budeš příště takhle rozhozená, nesnaž se zvládnout všechno sama, protože pak zjevně děláš pěkný kraviny." Proti své vůli se usměju. "Tady ho máme, úsměv, co tak miluju."

"Věř mi, že tu chybu už nikdy neudělám," ujistím ji. Dny, kdy jsem zbrkle reagovala, místo abych se zastavila a věc promyslela, jsou pryč.

Doufejme.

"Když už mluvíme o včerejší noci, stalo se něco mezi tebou a tou holkou?" zajímám se poté, co s Jessie opět zaujmeme na pohovce oddělená místa.

Potřebuju teď trošku rozptýlení, než začnu promýšlet ty Jessieiny perly moudrosti.

"Kéž by," odpoví smutně. "Fakt jsem si myslela, že jsme si padly do oka, ale když jsem se vrátila na místo, kde říkala, že bude, už tam nebyla."

"Její škoda," řeknu, aby se cítila líp. Jessie si odfrkne, ale je vidět, že si toho váží. "Myslím to vážně, ta holka musela ztratit paměť, jinak by nikdy neodešla."

"Asi nám to prostě nebylo souzený," vzdychne Jessie.

"Víš alespoň, jak se jmenuje?" vyzvídám.

Třeba bychom si mohly zahrát na Nancy Drew a vystopovat ji.

"Ne," zasténá Jessie. "V tom klubu byl takovej kravál, ona mi to sice řekla, ale jediný, co jsem zachytila, bylo Maddy nebo tak něco."

Ajaj.

Dvakrát ajaj.

To snad ne!

Přeci by vesmír nebyl tak krutej, že by dovolil, aby Jessieina záhadná dívka byla ta samá, se kterou jsem se vyspala.

Určitě to byl někdo jiný.

Určitě.

Ačkoli, když si vezmu, jak se ke mně vesmír chová poslední dobou, začínám si myslet, že by klidně takhle krutý být mohl.

Kurňa!

Jestliže to byla Madison, mám si teď myslet, že se jí Jessie opravdu líbila, nebo věděla, že my dvě jsme kamarádky?

Zapátrám v paměti po holce, na kterou Jessie v klubu ukazovala, a pak si vybavím, co na sobě měla včera Madison.

Kurňa!

Byla to ona!

Třeba se Jessie nekoukala na stejnou holku, co já.

To musí být ono.

Začnu si nervózně kousat nehty. "Uhm, popiš mi ji."

Jessie mi do puntíku přesně popíše Madison.

Kurva!

Jestliže mě neodsoudila předtím, tak teď už mi to určitě dá sežrat.

Ale zamlčet jí tuhle informaci nemůžu, to by nebylo vůči Jessie fér.

"Ta holka, ehm, já ji znám," začnu poněkud záhadně. Jessie se na mě se zájmem podívá a já se cítím hrozně. "Je to, ehm… ta holka je Madison."

Jessie se rozesměje. "Ty jsi cvok." Zná celou historii kolem Madison, Glena a mě, jenom se s ní nikdy nepotkala. Až do včerejší noci. "Já ti říkám, ta holka po mně fakt jela, a z toho, cos mi o Madison vyprávěla, tak ta na holky není."

Rozpačitě přimhouřím oči. "Věř mi, byla to Madison." Bože, z toho jí šibne. "A ona je ta, kterou jsem si přivedla domů."

Jessie spadne brada až na kolena, ale nevyjdou z ní žádná slova.

"Je mi to hrozně líto, neměla jsem tušení, že je to stejná osoba," řeknu upřímně. Snad si Jessie uvědomuje, že bych jí nikdy záměrně neublížila. "Ale fakticky nelžu a ani se nepletu."

"Takže já si to ujasním, když dovolíš." Jak je libo. "Ta Madison, co tebe a Glena na střední škole terorizovala, je ta samá osoba, se kterou ses vyspala?"

"Uhm… jo," vykviknu.

"A zároveň je to ta samá osoba, o který jsem si myslela, že mě balí?" ptá se Jessie navzdory tomu, že jsem jí to právě řekla. "Ty ses vyspala s Madison!"

Pokývám souhlasně hlavou, protože upřímně nevím, co říct.

"Svatá dobroto!" ječí Jessie. "Tohle je tak pošahaný." Řekni mi něco, co už nevim. "Madison? Vážně?"

Vím, že jsem něco Madison slíbila, ale taky mám povinnosti vůči kamarádce.

Navíc je Jessie opravdu hrozně moc důvěryhodná, ta nikde nevyslepičí, co jí teď řeknu.

"Zřejmě pro mě má jistou slabost už od střední," vysvětlím s jistou mírou rozpačitosti.

Teď se Jessie řehtá. "No ty kráso, tak Madison si užívá starý dobrý lesbický pobláznění a to do tebe."

"To není vtipný," napomenu ji, ačkoli sama potlačuju vlastní smích.

"Ó, ale je," kření se Jessie. "Je to ta nejvtipnější věc, co jsem kdy slyšela."

Odvrátím od ní pohled, ale jakmile se na ni zase podívám, obě naplno vyprskneme smíchy. Smějeme se a smějeme, dokud nemůžu popadnout dech.

Smích je rozhodně lepší než pláč.

"Spencer, Spencer, Spencer," rozcuchá mi Jessie vlasy, jako by mi bylo pět. "Ty fakt víš, jak se dostat do pořádný šlamastyky."

"Jo, to by mi šlo," souhlasím a položím hlavu na Jessieino rameno. "Je mi líto, že ti udělala chutě a pak tě nechala na suchu."

"Ty za to nemůžeš. Myslím, že bych měla jít radši domů a rychle se osprchovat," vtipkuje Jessie.

"A co teprve já!" Mám pocit, že mně ani nejdelší sprcha nepomůže smýt ten pocit hanby.

"Byl ten sex alespoň dobrej?" zajímá se Jessie.

"Jo, byl," přiznám. Ale pořád to byl jen sex a já už nechci jen sex. "Vážně dobrej."

"Kruciš, vypadá to, že jsem propásla šanci," zareaguje na to Jessie a nejsem si jistá, jestli si pořád dělá srandu nebo to myslí vážně.

Přitulím se k jejímu boku, když na mě opět dolehne tíha mé situace s Ashley. "Myslíš, že mám šanci dát to s ní ještě do pořádku?"

"Já nevím, Spence, vážně nevím." Jessie kolem mě ochranitelsky položí jednu ruku. "Co ale vím, je, že to nemůžeš vzdát."

Později toho večera po odpoledni stráveném s Jessie se ocitnu před dveřmi Ashleyina domu, připravená čelit všemu, co přijde.

To je ovšem jen částečně pravda, jsem vyděšená a úplně na nervy, ale jsem odhodlaná udělat přesně to, co Jessie řekla.

Nevzdávám to.

Ne s Ashley.

A ne s námi.

Je toho v sázce až příliš na to, abych ji nechala odejít.

Něco mezi sebou máme.

Ashley to třeba není schopná přiznat, ale je to tak.

A Jessie měla pravdu i v tom, že mi Ashley dluží omluvu. Já jí nikdy nezamýšlela ublížit záměrně, i když se tak bohužel stalo, ale její slova mnou projela jako nůž.

Obě jsme udělaly pár chyb.

Ale musíme najít způsob, jak se z toho dostat.

Když to dokážeme, tak nás to posílí.

A když ne…

Na to teď nemůžu myslet, jinak vyletím z kůže.

Zazvoním a snažím se nepozvracet, zatímco čekám, až Ashley otevře.

Když se ale dveře otevřou, zkamením.

"Spencer," uvítá mě Aiden s nečitelným výrazem ve tváři. "Co tady děláš?"

Kruci.

Zapomněla jsem, že tady bydlí.

No, nezapomněla, spíš jsem předstírala, že vůbec neexistuje.

Už jsem došla takhle daleko, teď se nenechám odradit.

"Je Ashley doma?" zeptám se a vrazím ruce do zadních kapes mých džínů.

Aiden si mě dlouho prohlíží, až se pod jeho pohledem málem scvrknu. Nevím jistě, jestli bych zvládla další drama.

"Jasně, pojď dál," odpoví po chvíli, která mi připadá jako roky. "Je v obýváku."

Přikývnu, zatímco žaludek mi dělá kotrmelce.

V životě jsem snad nebyla tak nervózní a ještě ke všemu s Aidenem za zády to je ještě těžší.

Jak s ní mám teď jako vést pěknou konverzaci od srdce, když by Aiden mohl poslouchat?

Budu však muset najít nějaký způsob, protože já neodejdu, dokud si nepromluvíme.

Aiden se zastaví před vstupem do obývacího pokoje a já se taky zarazím.

Ashley sedí na pohovce otočená k nám zády.

Ze všech sil se držím, abych se neotočila na patě a nezmizela odtud.

Ale zůstanu.

Protože vím, že musím.

"Spencer je tady," oznámí Aiden, aniž by vešel. Ashley sebou cukne a já se snažím nenechat se odradit její reakcí. "Půjdu na chvilku ven. Uvidíme se později."

Kdyby Aiden nebyl Aiden, možná bych ho za to, že odchází, i objala.

Jakmile uslyším zaklapnutí vchodových dveří, udělám krok dopředu. "Ashley, já…"

"Prosím tě, odejdi," řekne Ashley, než stihnu něco říct. "Prosím."

To stačí!

Chtěla jsem jí dát příležitost, aby mi taky řekla, co má na srdci, ale ona to nechce ani zkusit.

Jestliže nechce mluvit, bude tedy muset poslouchat, protože já neodejdu, dokud to nevyklopím.

Napochoduju ke gauči a přiznávám, jsem trochu vytočená.

Jsem téměř už vedle ní a začnu svou tirádu. "Podívej, vím, že jsi naštvaná, ale to ti nedává právo, abys…"

Panebože!

Ve chvíli, kdy se mi konečně naskytne pořádný pohled na Ashley, srdce mi přestane bít.

Sedí shrbená a po tvářích jí stékají slzy.

Můj bože!

Tohle je všechno moje chyba.

Můj bože!

Paže má ovinuté kolem těla, na mě se ani nepodívá.

"Prosím, Spencer, prosím," vykřikne Ashley a zároveň bezradně zavrtí hlavou ze strany na stranu.

Padnu na zem před ní. "Promiň, promiň, promiň," opakuju stále dokola.

Ruce mám na jejích kolenou, ale kontroluju se, abych Ashley nevzala do náručí.

Nechci ji rozrušit ještě víc.

"Přestaň," odpoví Ashley, což mě zmate. "Neříkej to."

"Ale mně to je líto, nikdy jsem ti nechtěla ublížit," ujišťuju ji a to ji rozbrečí ještě víc.

Cítím, jak se i mně začínají oči plnit slzami, protože vidět takhle Ashley je neuvěřitelně bolestivé.

"Ty to nechápeš," Ashley konečně vzhlédne k mým očím a to jen přiživí můj vlastní smutek z toho, co jsem provedla. "Ani bys tu neměla být."

"O čem to mluvíš?" zeptám se a stisknu jí stehna.

"Že by ses neměla omlouvat; já jsem ta, koho to mrzí," vysvětlí Ashley, než zase pohledem uhne.

Popravdě nevím, co teď mám dělat.

Nikdy jsem Ashley neviděla v tak křehkém stavu.

"Jen jdi, jinde ti bude líp," odtahuje se Ashley od mého doteku.

"Nikam nejdu," odpovím. Nemůžu, ne když je na tom tak, jak je.

"Je mi to tak líto, Spence, nezasloužíš si žádnou z těch hrozných věcí, co jsem ti řekla." Začíná být dost obtížné Ashley rozumět, jak moc teď vzlyká.

"Mluv se mnou, prosím," vezmu ji pevně za ruce. "Můžeme to všechno napravit."

Ashley zavrtí hlavou. "Ne, nemůžeme. Zvorala jsem to a odehnala tě."

"Jsem přímo tady." Posadím se zpříma, abych se jí mohla pořádně zadívat do očí. "Jsem přímo tady, Ash, mluv se mnou."

Něco mi říká, že ať už Ashley užírá, co chce, není to celé jen o mně.

Zajímalo by mě, jestli jí Aiden něco neudělal.

Já ho zabiju, jestli jo.

Moje unáhlené závěry ničemu nepomůžou, takže na to rychle zase zapomenu.

"Je mi to líto, nic z toho není tvoje chyba, jen moje, vždycky je to mnou," pronese Ashley tak strašně sklíčeně.

Nedává vůbec žádný smysl a já se začínám vážně bát.

Opřu si čelo o její a zároveň ji očima úpěnlivě prosím, aby se neuzavírala. "Prosím tě, Ash," zkusím znovu. "Děsíš mě. Já nikam neodcházím."

"Proč ne? Proč tady vůbec jsi po tom, co jsem udělala?" zeptá se Ashley a i mně začínají padat slzy.

Protože tě miluju.

A když někoho milujete, musíte dát vlastní pocity stranou, když ten někdo prožívá takovou bolest, jako zřejmě zažívá Ashley teď.

Nezapomínám, co jsme udělaly, ať už ona, nebo já, ale to, co se teď děje, to momentálně přebíjí všechno ostatní.

Vezmu její tvář do dlaní. "Protože jsi pro mě neskutečně důležitá a pouhá myšlenka na to, že bych tě neměla ve svým životě, mě děsí víc, než si vůbec umíš představit."

"Ach bože, bože, bože," mumlá Ashley. "Je mi to tak líto."

Tohle nikam nevede. "Řekni mi, co se děje." Držím ji za bradu, takže se na mě musí dívat. "Prosím, jen mi to řekni."

Vypadá naprosto zničeně.

"Dnes je to sedm let," začne Ashley a má mou plnou pozornost. "Sedm let, co umřel táta."

V pokoji je kromě zvuku jejího hlasu naprosté ticho.

"Já vím, že sedm let je dlouho, ale každý rok touhle dobou mě to takhle dostane," pokračuje Ashley dál.

"To je pochopitelné," připomenu soucitně.

Ashley ale žádný soucit nechce. "Nic, ani tohle, neospravedlňuje, jak jsem se k tobě chovala. Já prostě…"

"Prostě co?" pobídnu ji, když umlkne.

Doslova mě bolí srdce z toho, jak je smutná.

"Když táta umřel, měla jsem pocit, jako by mě prostě opustil." Ashleyin pláč zesílí. "A letos se mi to všechno nějak vrátilo."

"Ale ty nejsi sama, Ashley, máš Aidena," odpovím. Nejsem tak sobecká, že nevyslovím jeho jméno, i když je to divný pocit.

Z Ashleyiných rtů vyjde přiškrcený vzlyk a její tělo se roztřese. "Nemám nikoho."

"Máš mě," naléhám, protože tak to je.

"Ne, nemám." Ashley vrtí hlavou, jako by mi nevěřila nebo tomu snad věřit nechtěla. "Všichni, na kom mi záleží, odchází."

Držím ji dál za tváře, takže nemá jinou možnost, než mi koukat přímo do očí. "Máš mě, Ashley. Já nikam nejdu." Ani teď, ani nikdy jindy. "Vždycky tu pro tebe budu."

Ashley se na mě vrhne a je to tak prudký náraz, že málem spadnu. Vyrovnám to ale a přivinu Ashley k sobě, co nejvíc to jde. "Vždycky," pošeptám jí do ucha pro případ, že by ještě stále pochybovala.

Cítím, jak mi Ashleyiny slzy smáčí rameno. Přesunu nás obě na pohovku, ale pořád pevně svírám Ashleyino tělo, které se pod silnými vzlyky jen otřásá.

Pořád si musíme promluvit, já vím, ale v tuhle chvíli záleží jen na tom, aby se Ashley uklidnila a uvědomila si, že není sama.

Šeptám jí slova útěchy, zatímco si v duchu říkám, jestli ještě někdy přestane plakat.

Proberu se ve ztemnělé místnosti a trvá mi možná vteřinu, než si vzpomenu, kde jsem.

Musely jsme s Ashley na gauči usnout, protože právě tam ležím a ona leží zas na mně.

Jak se mi postupně vyjasňuje mysl, všimnu si, že mám pod hlavou polštář a přes obě naše těla je přehozena deka.

Aiden se asi musel vrátit a našel nás spolu na pohovce.

Nebudil nás, nechal nás spát.

Podívám se dolů na Ashleyinu spící tvář. Zdá se tak klidná, ačkoli vím, jak moc je pořád ještě rozrušená.

V prstech svírá moje tričko, jako by se bála, že když pustí, vstanu a odejdu.

Zavřu oči a zaposlouchám se do jejího pravidelného oddechování.

Ashley nemusí mít strach.

Trošku se zavrtím, abych si našla pohodlnější pozici, a přitáhnu si ji k sobě.

Dokud mě Ashley bude chtít, budu tady.

Přesně, jak jsem jí slíbila.

A to je slib, který rozhodně nemám v úmyslu porušit.

Nikdy.

45

Slyším někoho tiše říkat mé jméno, což mě vytrhne z tak báječného snu.

V tom snu jsme s Ashley poskakovaly ulicemi a držely se při tom za ruce.

Ano, vím, jak kýčovitě to zní, ale obě jsme měly tak úžasně připitomělé úsměvy na tvářích.

Byly jsme šťastné.

A to nedávné drama, které jsme si zažily, neexistovalo.

Navíc právě ve chvíli, kdy jsem se probudila, mě Ashley akorát přitlačila ke zdi a chystala se zahájit pěkně žhavou líbačku.

Ach jo.

Tak asi zase zpátky do reality.

Očím chvilku trvá, než poslechnou signály od mozku, ale když se konečně otevřou, zírám přímo do Ashleyiných hnědých.

"Dobré ráno," zašeptá.

Vypadá to, že je brzy.

Fakt hodně brzy a musím říct, jsem docela zklamaná, že jsme se nevzbudily společně, jinými slovy, že Ashley už na mně neleží.

Krčí se kousek ode mě na bobku, a ačkoli jsou její oči z předešlé noci opuchlé, pořád je to ta nejkrásnější holka, jakou jsem viděla. "Nebyla jsem si jistá, v kolik vstáváš do práce."

Och, práce.

Prokletí mého života.

Nemluvě o schůzce, kterou mám hned po ránu a ze které se nevyvlíknu.

Jinak bych se hodila marod.

Já vím, já vím, moje pracovní morálka je prostě ohromující.

"V pohodě," řeknu Ashley, zatímco se protahuju. Odhodím ze sebe přikrývku na stranu a posadím se. "Kolik je hodin?"

Ashley si ke mně přisedne, a když mi podá kouřící hrnek kafe, usměju se.

Ona opravdu ví, co mám ráda.

"Půl sedmé," odpoví.

Sakra.

To je o hodně dřív, než vstávám normálně.

Zejména v pondělí.

Jsem si velmi dobře vědoma toho, že se vyhýbám tomu hlavnímu, na co bych teď měla myslet především.

Jen si prostě nejsem moc jistá, jak pojmout tohle ‚ráno poté‘.

Přemýšlím, co dělat a přitom upíjím kafe.

Už to zase zbytečně moc hrotím.

Vážně s tímhle budu muset něco udělat.

"Jsi v pořádku?" zeptá se mě, než stihnu něco sama říct.

Odložím svůj hrnek na konferenční stolek a otočím se k Ashley.

"Jo," odpovím navzdory nejistotě přetrvávající stále ve vzduchu. "Co ty?"

Ashley se opře a její ruka se mimoděk proplete hnědými kadeřemi. "Včera to byl pěknej mazec." To teda; úplně se mi sesypala v náruči. Doufám, že se mi podařilo dát ji zase dohromady. "Ale ty jsi za mnou přišla." Oznamuje mi to, jako by to pro mě bylo něco nového, ale na konci věty zvedne hlas, jako kdyby stále nemohla uvěřit, že jsem vážně přišla.

"Copak jsem měla na výběr?" zavtipkuju v naději, že se něco z napětí minulé noci a téhle chvíle rozplyne.

"Jo, mohla jsi udělat, co dělá většina lidí." Ashley smutně svěsí hlavu a moje srdce následuje příkladu. "Mohlas odejít."

Vidím, že Ashley potřebuje trochu přesvědčování, protože jak se zdá, nějak zapomněla, co jsem jí včera slíbila.

"Ani nápad," řeknu a přitom jí zvednu bradu, takže jí koukám do očí. "To se nikdy nestane, máš mě na krku."

Musí být těžké vyrůstat bez jakéhokoli smyslu pro rodinu nebo sounáležitost.

Kéž bych měla moc jí tu bolest odebrat.

Ashley se pokusí o úsměv, ale moc úspěšná není. "To říkáš teď, ale počkej, až…"

"Žádné až nebude," ujišťuju ji. "Každé slovo, co jsem ti včera řekla, jsem myslela naprosto vážně. Nepůjdu nikam, pokud to sama nebudeš chtít."

Po mém prohlášení následuje neuvěřitelně dlouhé ticho.

Tak dlouhé, že se mi začnou potit dlaně a pulz nabírat na obrátkách.

"Nechci, abys odešla," odvětí Ashley tiše.

Díky bohu!

Pořád ale vypadá, že má strach.

A křehce.

Položím ruku Ashley na koleno, než se natáhnu pro hrnek.

Sedíme opět v tichosti, zatímco si dopíjím svou kávu, ale tentokrát je to ticho vítané.

Za posledních pár dnů bylo napácháno hodně škody a to se nespraví jako mávnutím kouzelného proutku jen proto, že jsme se vzájemně omluvily.

Život takhle nefunguje.

Bylo by to sice jednodušší, ale takhle to zkrátka nechodí.

Vím, že bych rozhovor s Ashley ohledně mých a jejích citů neměla odkládat. Jenže zároveň si myslím, že říkat jí teď, jak jsem do ní zamilovaná, právě taky není ten nejlepší postup.

Nechci používat její stav jako výmluvu, ale v úvahu to přeci jenom vzít musím.

Vyznání nehynoucí lásky by Ashley mohlo zase odrovnat a já ji teprve získala zpátky.

Ještě není úplně ve své kůži a nejsem si jistá, jak dlouho potrvá, než zase bude.

Už dřív jsem přijala fakt, že abych Ashley získala, bude to chtít z mé strany trpělivost.

Už dřív jsem přijala i to, že to nebude jen tak.

Na tyhle dvě zásadní věci jsem ale zapomněla, když jsem tu noc zpanikařila, a to už podruhé neudělám.

Promluvíme si, až budu přesvědčená, že Ashley to zvládne.

Po tom, čím jsme si prošly, už vím, že já to zvládnu.

To je začátek.

Správně?

Potřebujeme nějaký čas na zotavení a nějaký čas, aby z těch zraňujících slov, která jsme po sobě tak lehkomyslně plivly, stačil vyprchat jed.

Neříkám, že jsme s Ashley zase na začátku, protože to nejsme.

Málem už jsem uvěřila, že jsme na samém konci, a byla to hrozná představa.

Jsem ochotná čekat na správnou chvíli, třebaže bych až zoufale chtěla, aby už konečně věděla, co cítím.

Ale tlačit teď na Ashley by mohla být chyba a myslím, že těch už jsem se nadělala habaděj.

A až ten čas nastane, nebudu nic držet zpátky.

Ani tu nejmenší prkotinu, ani sebemenší pocit.

Ashley bude vědět naprosto přesně, jak moc ji miluju.

Mou jedinou nadějí je, že láska, kterou k ní cítím, bude opětována způsobem, jakým chci a potřebuju.

"Musím jít," řeknu Ashley poté, co zkontroluju čas. "Budeš v pořádku?"

"Jasně, budu, nedělej si o mě starosti," odpoví Ashley a obě si stoupneme.

Vklouznu rukou do její, i když ani nevím, kde se zrovna nachází Aiden. Po včerejšku si tak docela nemyslím, že bude představovat až takový problém, jaký jsem z něj dělala.

Myslím, že ať už Ashley brání vyrovnat se se svými pocity cokoliv, je to v Ashley samotné, ne nějaký vnější činitel.

Zatím jsem nepřišla na to, jestli nám to další cestu za společným štěstím spíš ztíží, nebo zjednoduší.

"To je právě to, záleží mi na tobě a mám starost," řeknu a přitáhnu Ashley k sobě. "Copak to pořád nechápeš?"

Ashley se zdá být mojí odpovědí potěšená. "Jo, už jo."

Pokračuju v chůzi ke dveřím s Ashleyinou rukou stále ve své dlani. "Dobře, protože je to naprostá pravda."

"Já vím," špitne Ashley. "Ale budu v pohodě, slibuju."

"Zavoláš mi?" zeptám se už u vstupních dveří.

Ashley přikývne a pak kolem mě ovine paže.

Objímáme se sice déle, než je nutné, ale právě tady pro nás obě začíná tolik potřebný proces uzdravení.

Odtáhnu se, a ačkoli bych Ashley hrozně ráda políbila, jak se patří, spokojím se jen s lehkým přitisknutím rtů na její čelo. "Jestli nezavoláš, vrátím se sem a dám ti co proto."

Ashley se pousměje. "To nebude třeba."

Ještě naposledy se obejmeme, pak nasednu do auta a vydám se na cestu domů.

Musím na to šlápnout, jestli mám tu schůzku stihnout.

Ashley ve mně zanechala lepší pocit, co se nás dvou týče.

Asi bych si to myslet neměla, protože se vlastně nic pořádně nevyřešilo, ale fakt si to myslím.

Sice nejsme tam, kde bych nás ráda měla, ale máme nakročeno správným směrem.

A to stačí.

Prozatím.

Sotva se vrátím ze své ranní schůzky do kanclu a hned mi dovnitř vtrhne Glen. Zavře dveře a táhne mě k pohovce.

"Ty ses vyspala s Madison!" zaječí s výrazem naprostého hororu ve tváři.

Jessie!

Vždyť jsi měla držet kušnu!

Gah!

"Nechápu, jak ti to mohla Jessie říct," vykřiknu a vrtím nechápavě hlavou. "Vždyť mi slíbi-…"

"Neřekla mi to Jessie," přeruší mě Glen. "Ale nemůžu uvěřit, že to věděla a ani se mi nezmínila. Ta holka je v pěkným průseru."

Tak to nestíhám.

Jak to tedy mohl zjistit, pro pána krále?

"Včera se u mě zastavila Madison," vysvětluje Glen, než mám možnost se ho zeptat.

Uhm.

Ok.

Takže ona zaskočila za Glenem, aby mu řekla, že jsme se spolu vyspaly.

To je nemilé.

Já věděla, že se vůbec nezměnila!

"Co jsi najednou oněměla?" ptá se Glen, protože na něj jenom civím. "No každopádně, Marceli Marceau, omluvila se mi."

Huh?

Chudák můj překombinovanej mozeček vůbec nezvládá tyhle hádanky, takže prostě nechám Glena, ať mi to pěkně vysvětlí.

"Za to, že byla taková mrcha," dokončí Glen a zakření se.

"Vážně?" Jsem naprosto ohromená.

"Jo, je to divný, co? Ale přesně to se stalo." Glen si začne okusovat nehet, tak mu tu pracku vytrhnu z pusy. "Spencer!" zakvílí, ale já ho ignoruju a udělám to znovu. "A jak se zdá, Madison je do tebe pěkně dlouho pěkně poblázněná."

Protočím oči, zatímco Glen hýká smíchy.

Můj bratr tráví až příliš času s Jessie.

"To ti řekla?" ptám se, protože upřímně řečeno, byla jsem si jistá, že Madisonin coming out je něco, co se stane až někdy v budoucnu.

Glen přikývne a poskakuje na místě jak malej. "Jojo, řekla. Vždycky jsem ohledně ní měl tušení, ale ta její prvotřídní kraví nátura mi musela zmást gaydar, takže jsem si nikdy nebyl úplně jistej."

"A omluvila se ti?" Vím, co jsem slyšela, ale pořád tomu nějak nedokážu uvěřit.

Glen mě šlehne přes čelo. "Copak jseš najednou zase nahluchlá nebo co?"

To čelo mu oplatím, protože je otravnej. "Nepruď, jsem prostě překvapená."

"Vlastně jsme si docela hezky popovídali a dokonce mě nechá, abych ji vyvedl na její první nákupy, coby homosexuální ženy," ječí Glen nadšeně. "To bude taková legranda!"

Přemýšlím, že se ho zeptám, co přesně obnáší takové nákupy na oslavu coming outu, ale asi mě to ani zas tak moc nezajímá.

Musím uznat, že je od něj velkorysé, když je na Madison tak hodný po tom všem, co mu provedla.

Ale to je celý Glen, má prostě velké srdce a je vždycky ochotný odpustit a zapomenout.

Třebaže dovede občas být pablb, je to v podstatě bezva kluk.

"Ale, sestřičko moje zlatá, hlavní otázkou je, proč bys ze všech lidí na světě spala zrovna s Madison," nadhodí Glen, jakmile přestane poskakovat kolem dokola. "Měl jsem za to, že jsi celá pryč do jisté brunetky. Snad se neprobírala Operace Spashley beze mě?" Glen si přiloží ruku na hruď, jako bych ho hluboce ranila.

"Ne, to není ono," odpovím, aniž bych prozradila cokoliv dalšího.

Glenův výraz rázem zvážní. "Žerty stranou, víš, že mi můžeš říct cokoliv, že jo?"

"Jo, já vím," vzdychnu nahlas. "Hrozně jsme se s Ashley pohádaly a mě to zdrblo."

"To bych teda řekl, když ses vyspala s Madison," rýpne si Glen, ale já ho zpražím pohledem. "Pardón, pardón, to byl reflex. Hele, Spence, nevím přesně, co se mezi tebou a Ashley děje, ale ať už je to cokoliv, stojím za tebou a jsem připravenej ti pomoct, kdykoli řekneš."

"Já myslela, že už mi pomáháš," dám mu pěstí do ramene.

Láskyplně, samozřejmě.

"Nemyslím s plány nebo balením," objasňuje Glen. "Měl jsem na mysli radu nebo ucho k naslouchání."

Je dnes nějak extra hodný.

Zajímalo by mě, kde se to vzalo.

"Ty ode mě něco chceš?" zeptám se a nedělám si srandu.

Glen dramaticky zalapá po dechu. "Ne, a jsem uražen, že něco takového vůbec vypustíš z pusy."

"Tak promiň, bratře můj předrahý, ale chováš se fakt podivně, dokonce i na tebe." Já vím, vsadím se, že má ještě horečku. "Jak se cítíš?"

Glen se zamračí. "Fajn. Jak bych se měl jako cítit?"

"Nevím, ale v sobotu ti bylo přece špatně," připomenu mu.

"Ou, jasně, jasně, úplně jsem na to zapomněl. Mám asi svou blonďatou chvilku." Potom ze sebe Glen vydá tak příšerně falešné zasmání, že se skoro bojím, aby si neublížil. "Musím zase zpátky do práce. Nezapomeň, co jsem ti řekl; jsem tu, kdybys potřebovala."

"Dík," odpovím automaticky, protože pořád přemýšlím nad jeho zvláštním chováním. "Myslím."

Glen se z mé kanceláře vyřítí, jako by mu hořelo za zadkem.

Nemám ale čas zabývat se přemýšlením o tom, co to do něj vjelo, protože jsem vzápětí odvolána na mimořádnou schůzi.

Některé celebrity prostě nechápou význam spodního prádla.

Dva dny uplynuly od chvíle, co jsem naposledy viděla Ashley.

Ale… Hodně jsme spolu mluvily.

Voláme si, většinou večer a je to skvělý.

Vyprávěla mi historky o jejím tátovi, o tom, jaký byl a myslím, že jí to pomáhá.

Mám pocit, že si znovu budujeme – ať už to je cokoliv – a už se vážně nemůžu dočkat, až se s ní uvidím.

Jen si nejsem jistá, kdy přesně to bude.

Opravdu tvrdě teď dře, aby dokončila své první album, a světe div se, ani já v práci nezahálím.

"Spencer Carlinová," řeknu, když zvednu telefon.

Už mám skoro padla a moje myšlenky už se točí jen kolem toho, zdali se dnes opět zadaří a budu moct mluvit s Ashley.

Chybí mi.

"Zdravím, Spencer, tady Tony," ozve se mužský hlas.

Tony.

Tony.

Odkud já to jméno znám?

"Z Ashleyiny nahrávací společnosti," pokračuje.

Ou, jasně.

To je ono.

"Chci si s vámi dohodnout schůzku, abychom se mohli domluvit na uvedení jejího alba," dokončí.

"To zní skvěle," já na to nadšeně. "Kdy se vám to hodí?"

Už se nemůžu dočkat, až se Ashleyina kariéra rozjede, tolik to pro ni znamená.

"Co třeba v pátek v devět?" navrhne Tony.

"Za mě může být." Zapíšu si schůzku do kalendáře, třebaže vím, že určitě nezapomenu. "Můžeme se sejít tady a probereme v klidu všechny detaily."

"Perfektní. Máme pro ni nachystané velké plány a myslím, že se vám budou vážně zamlouvat," řekne ještě Tony a pak zavěsí.

Nevím proč, ale mám takový zvláštní pocit v žaludku, když pokládám telefon.

Moje schopnost zanalyzovat, proč mám takový pocit, je přerušena tím nejlepším možným způsobem.

Ashley, v mé kanceláři, s obrovským úsměvem na tváři.

Pokrčenej nosík!

Je fajn tě zase vidět!

"Ahoj, Ash, copak tě k nám přivádí?" zajímám se se stejně velkým rohlíkem.

"Moje album je hotový!" zvolá Ashley s velikánským nadšením. "Skončila jsem před pár hodinami a pořád tomu nemůžu uvěřit."

"To je paráda," zareaguju s výskokem.

Pořádně Ashley obejmu, až se z toho rozesměje.

"Nemůžu dýchat," piští pod sílou mého objetí.

Jejda.

Mám zkrátka velkou radost, že ji vidím a že slyším takové skvělé zprávy.

"Promiň, promiň," řeknu, když ji propustím. "Musíš být nadšená."

"Mírně řečeno," zasměje se Ashley. "Chtěla jsem, abys to věděla jako první."

Páni!

Jsem vyvolená!

To je tak totálně milý!

Pokud ovšem nejsem vyvolená ve stylu Buffy.

"Vážně?" zeptám se ostýchavě.

Tohle mi taky chybělo, jak se díky Ashley vždycky cítím úžasně a výjimečně.

Ashley kývne na souhlas a kouše se do spodního rtu. "Vážně."

"Tohle si žádá oslavu," usoudím a na chviličku ji opustím, abych si posbírala věci. "Co bys řekla na pořádnej flám ve městě?"

"Nezní špatně, ale jestli ti to nevadí, radši bych večer strávila jen s tebou," odpoví Ashley tak, že se rozplývám jak čokoládová poleva. "Možná bychom si mohly vypůjčit pár filmů nebo tak něco."

"Tvůj nápad je mnohem lepší," řeknu, když se do ní zavěsím. "Pojď, vypadneme z týhle líhně nudy."

Ashley se cestou k výtahu směje mému špatnému vtipu a ten divný pocit z rozhovoru s Tonym je nahrazen mnohem lepším.

Pocitem, který přichází pouze s jistou brunetkou po mém boku.

A který, jak doufám, budu zažívat po zbytek svého života.

46

Tak jsme s Ashley u mě v bytě asi půl hodiny a je to takové nějaké trapné.

Což je zvláštní, protože jsme toho spolu už tolik zažily, ale tohle mi připadá, jako ten náš první filmový večer.

Neříkám, že to je špatná věc, ale nejsem si úplně jistá, jak se chovat.

Cítím docela nervozitu a nejistotu z toho, co se bude dít.

Víte, co já bych ráda?

Kromě toho.

Jeden večer bez přemýšlení, rozebírání, strachování, rozhodování a bez neustálé snahy dostat se Ashley do hlavy.

Tohle bych ráda.

Bezstarostný večer, kdy se budeme prostě jenom hezky bavit.

Zdá se to jako milión a jeden den dávno, co jsme tohle měly.

Jediný problém je, že si nejsem úplně jistá, jak tohoto cíle dosáhnout.

Mohla bych Ashley nabídnout drink.

Ne!

Ne!

Ne!

Už jsem říkala velké tučné ne?

Alkohol plus já rovná se špatně.

A co když to bude jenom jeden drink?

Ne!

Fajn, fajn, chápu.

Šmarjá!

Můj vnitřní hlas je dneska vážně zodpovědnost sama.

Škoda!

Sedíme vedle a Ashley si prsty bubnuje na noze, zatímco čekáme, až nám dorazí jídlo.

Ashley původně navrhovala pizzu, ale to jsem zamítla.

Pizza v poslední době nebyla zrovna můj nejlepší kámoš.

Místo toho jsem rozhodla pro čínu i přes potenciální nebezpečí, které představují hůlky.

Taky jsme nepůjčily žádný film, protože já vlastním docela obří sbírku, takže by bylo dost na hlavu chodit do videopůjčovny.

No, asi bych měla přestat říkat videopůjčovna, vzhledem k tomu, že v dnešní době většina těchhle obchodů už videokazety nevede.

Páni!

Sama jsem překvapená, jak strašně odbíhám od tématu.

Zmínila jsem se, že jsem nervózní?

No nic, takže tu tak sedíme asi nějakých deset minut, moc toho nenamluvíme...

Říkala jsem, že je to takový trošičku divný?

Takže, jo, momentálně jsem docela zaseklá a nemůžu přijít na jediný nápad, jak tuhle párty rozjet.

Já vím, že se tu žádná párty nekoná, to se jen tak říká.

"Dneska byl krásný den," pronesu, jako by to Ashley snad za celý den nepoznala.

Trapný.

A pravděpodobně nejklišovitější způsob konverzace.

"Ne tak krásný, jako jsi ty," odpoví Ashley.

Ok, ok, tohle jsem si totálně vymyslela, ale kdyby to fakt řekla, bylo by to suprový.

"Jo, to byl," je Ashleyina skutečná odpověď.

Dobrá práce, Spence, dobrá práce.

Už vím!

Mohla bych jí říct vtip.

Vtipy jsou bezva.

Že jo?

Chci říct, vtipům se lidi smějou a smích dělá lidi šťastnými a šťastní lidé jsou, no, šťastní.

Paráda!

Teď si musím akorát vzpomenout na ten správný vtip.

Mám to!

Kněz, rabín a pes přijdou do baru…

Jestli tuhle kravinu fakt řeknu nahlas, tak to už jsem dost možná případ pro psychiatra.

"Gratuluju k tomu hotovýmu cédéčku," nadhodím ve snaze rozproudit tu věc, které se říká hovor.

"Díky," rozzáří se Ashley hrdostí. "I když pořád nějak nemůžu uvěřit, že už je to vážně dokončené."

Skóruju!

Právě se mi konečně něco povedlo.

"Tvůj táta by na tebe byl určitě hrozně moc pyšný," řeknu jí, protože z toho, co mi o něm vyprávěla, nepochybuju, že je to pravda.

Ashley se úplně rozsvítí obličej. "To doufám, vždycky říkal, že už se těší, až budu mít na kontě víc hitovek než on."

Usměju se nad tím, jak se zdá být spokojená.

Ok.

Všechno má své meze, dokonce i úsměvy, protože po nějaké chvíli culení začínám vypadat docela děsivě.

A jsme zase tam, kde jsme byli.

Tak dělej, mozkovno, nenech mě v tom.

Prosím.

Nic.

Nemám nic.

Myslím, že ta emocionální horská dráha předchozího víkendu mi usmažila mozkové závity.

Ou.

To je ale zajímavá fráze.

Ptáte se proč?

Protože mi vnuknula nápad.

Nee.

To je nebezpečný.

"Nechceš si zahulit?" vybreptnu jako totální lůzr.

Ashley se na mě podívá se zdviženým obočím, jako kdybych zešílela.

Není moc daleko od pravdy.

"Víš, co myslím, trávu, nechceš si dát špeka?" melu dál.

Jo, vážně jsem musela objasňovat, co znamená hulení.

Protože Ashley o tom stoprocentně nikdy neslyšela.

"Pořád mám toho jointa," dokončím a zrudnu.

Červenám se ze dvou důvodů.

První je, že ten nevykouřený joint mi připomněl noc, kdy u mě byla Ashley a viděla ho ležet přesně tady na tomhle konferenčním stolku.

Tu noc jsme si hodně užily.

Tu noc jsme se líbaly.

Já vím, že si to pamatujete, jen jsem si to představovala.

Druhý důvod mého červenání je ten, že já tady Ashley nabízím drogy, když od ní osobně vím, že v minulosti měla s drogami problém.

Je ze mě dealer.

Ale nemyslela jsem to tak!

Plácnu se do čela, jenže ne dost silně. "Prosím tě, promiň, to bylo naprosto nevhodný. Tohle jsem nechtěla navrhnout, prostě mi to nějak uteklo. Vůbec jsem nemyslela a…"

"Hej, hej, hej," Ashley zvedne ruku, aby přerušila moje brebentění ve stylu Gilmorových děvčat. "Klídek, Spence, neurazila jsi mě nebo tak něco."

"To je dobře," odpovím, než si začnu okusovat nehet.

Co je?

Glen sem teď určitě nevrazí.

"Nebyla jsem závislá, jen jsem se připletla na špatný místo," říká Ashley, zatímco já dál okusuju. "Občas si sama dopřeju trošku nějakých těch bylinek na povzbuzení, takže to neřeš."

Fíha.

Cítím se mnohem líp.

"Znamená to teda, že chceš?" zeptám se jako puberťák.

Ashley pokrčí rameny. "Jestli chceš ty."

"Neříkám, že musíme, chápeš, ale jo, ouky douky." Vážně bych si měla procvičit, jak se tvoří smysluplná věta.

Je mi jasné, že to asi nezní jako právě nejlepší nápad, ale na rozdíl od alkoholu, s touhle mařenkou si rozumím velice dobře.

To zní oplzle.

Začnu hledat jointa a už teď se začínám hihňat. Tak moc se těším, jak vysmátá budu, až to i vykouříme.

Jsem zvědavá, jak bude vypadat zhulená Ashley.

To asi zjistíme jen jediným způsobem, že.

Tak jdeme na to!

"Ty kokso, já už ale vůbec nemůžu," vykřiknu a hladím si svoje přecpané břicho.

Nedoporučuju v rauši jíst čínu.

Já snad prasknu.

Ale prasknu zvesela.

Ashley od sebe se zasténáním odstrčí talíř. "Já vím, ale to byla fakt děsná dobrota."

Necítím nohy.

Tohle je teda pěkně prímovej matroš.

"Ty kokso, to teda jo," odsouhlasím, než se začnu bezdůvodně řehtat.

Ashley se na mě podívá a ten její ospalý úsměv je prostě k nezaplacení. "Říkáš hrozně často ty kokso, toho jsem si nikdy nevšimla."

"Ale neříkám, ty kokso!" odporuju.

Ty kokso!

Koukám, že ty kokso říkám vážně často.

Heh.

To byl skoro jazykolam.

Víte, kdo má fakt bezvadnej jazyk?

Ashley!

Má nejspíš ten netalentovanější jazyk v celý, celičký galaxii.

Ty kokso!

Jsem úplně vypláchlá.

A nadržená.

Ale ne!

Zapomněla jsem, že po trávě jsem nadržená!

Ty kokso!

Ashley v bikinách!

Ááh!

Tuhle představu zrovna teď nepotřebuju vidět.

Počkat.

Co jsem to řekla?

Vždyť tohle je patrně nejžhavější obrázek na světě a já bych měla být neskonale vděčná své štěstěně za to, že mám tu čest vidět něco takového na vlastní oči.

Ashley v bikinách!

Ou!

Jééé!

Ashley mi zamává rukou před zastřenýma a červenýma očima. "Spence, na co to myslíš?"

Ten byl dobrej, Ash.

Jako bych ti to snad řekla.

Ashley v bikinách!

Zahihňám se a zároveň se ještě víc vzruším.

Mysli, Spence, mysli.

A vymysli něco dobrýho, co na ni udělá dojem.

"Ehm," odmlčím se, protože mám v hlavě fakt průvan. No, ne tak docela, jenže jestli řeknu Ashley v bikinách!, mohla by třeba chtít odejít. "Ehm." Další pauza. "Vibrátory."

Kristova noho!

To je horší, než kdybych neřekla nic.

Bože můj!

Měla jsem prostě říct drogám NE! a nenechat se zviklat tlakem tadyhle mé spolupachatelky.

No jo, no jo, já byla ta, která to celý vymyslela.

Gah!

Ashley vypadá pobaveně. "Vibrátory? Vážně? A nad čím přesně přemýšlíš ohledně vibrátorů?"

Nad tím, jak bych ráda…

To nic.

To by na můj mozek bylo příliš nemravností, aby to zvládl, když Ashley sedí tak blízko.

"Jak, uhm, nad tím, jak vibrátory, víš co, uhm, jak vibrujou," odpovím a jsem si docela jistá, že to, co jsem právě řekla, nedává Ashley žádný smysl.

"Ty jsi úplně sjetá," směje se.

"Neneee," protestuju. "Jsem naprosto nesjetá, aby bylo jasno."

Hrozně sjetá.

A nadržená, ne to nezapomínejme.

"Pojď kouknout na film," vyhrkne Ashley z ničeho nic.

Ano!

Opouští téma vibrátorů.

Ale je to vlastně dobře?

Vstanu a přejdu k mé hromadě filmů. "Na co máš chuť?"

Na mě třeba?

Ne.

Ok, jenom se ptám.

Myslela jsem si to, ale nechtěla jsem nic říkat, protože víte, co se říká - myslet znamená....

A dál?

Počkat.

Kdo to tu mluví?

"Co chceš, nechám to na tobě," odpoví Ashley svým sexy hlasem.

Pohledem prohledávám filmy, dokud nenajdu to pravé.

U tohodle se Ashley bude děsně bát.

Ne, ne, nekamenujte mě, nesnažím se ji rozbrečet, ale možná, že když se bude bát, bude u mě hledat bezpečí. Jo, to by bylo kurňa dobrý.

Hele, tohle znáte?

Chytili jsme lososa, chytili jsme ho v noci. Chytili jsme ho v no, chytili jsme ho v no, chytili jsme ho v noci...

Neptejte se, kde jsem to teď vzala, sama netuším.

Potají se culím, když dávám vybraný kousek do DVD přehrávače.

Ty kokso!

Tohle bude paráda!

Při cestě zpátky mě přepadne další senzační nápad.

"V mrazáku mám čokoládovou zmrzku, dáme si?" zeptám se Ashley, která v odpověď jen nadšeně pokývá hlavou.

Elegantně se přesunu do kuchyně a vydlabu do mističek jednu porci pro Ashley a jednu pro mě.

Když se vrátím, zmáčknu play a usměju se na Ashley jako neviňátko samo. "Hezky se bav."

Za tohle půjdu rovnou do pekla.

Ale co, z tím už teď nic nenadělám.

Vypnu přehrávač a přesně, jak jsem předpokládala, Ashley vypadá úplně mimo.

"Tak co na to říkáš?" zeptám se s malinkým škodolibým úsměvem.

Ashley se zachvěje. "To bylo tak děsivý." Znovu se zachvěje a čekám, že bude žadonit, abych od ní držela ty ošklivouny pryč.

Ale nežadoní.

Do prkýnka.

No dobrá, když nespolupracuje podle plánu, spokojím se s tím, že si z ní budu aspoň utahovat.

"Ha, ty seš děsná padavka," ušklíbnu se.

"Kušuj, to není vůbec žádná pravda," protestuje Ashley. "Nemůžu za to, že Teletubbies jsou tak příšerně strašidelný. Nechápu, jak tohle může být pro děti."

"Jéé, ty se bojíš seriálu pro dětičky," vtipkuju k Ashleyině velké nelibosti. "Myslíš, že dneska vůbec usneš, nebo budeš potřebovat rozsvícenou lampičku, aby ses cítila líp?"

"Jsi hrozně zlá," udělá Ashley roztomilej obličej.

Ty kokso!

Miluju ty její ksichtíky.

"Musím na záchod," oznámím a postavím se.

Vlastně se mi na záchod vůbec nechce, ale zrovna mě napadlo něco naprosto božího.

Běžím rychle do ložnice a popadnu jistý předmět, který schovávám na dně skříně.

Ty kokso!

Ashley trefí šlak, až uvidí, čím ji chci překvapit.

Potichoučku vyjdu z ložnice a spustím se na všechny čtyři.

Určitě si mě do poslední chvíle vůbec nevšimne.

Musím si dát ruku přes pusu, protože mě přepadl záchvat smíchu, a když nezůstanu totálně zticha, bude celý plán v tahu.

Posouvám se k Ashley a očima přitom sleduju temeno její hlavy.

Pohybuju se naprosto neslyšně.

Je ale zatraceně těžký se nerozesmát nanovo, zvlášť když mi v hlavě začne hrát ústřední melodie z Čelistí.

Dun dun…

Dostávám se blíž k mé nic netušící oběti, stejně jako se lev přibližuje ke své kořisti.

Dun dun…

Ty kokso!

Ta muzika mě začíná spíš děsit.

Dun dun…

Áááh, vypněte to někdo!

Vezmu svou proprietu do zubů a dál se plazím po zemi.

Moje oči sledují Ashley jako jestřáb.

Zdá se mi to, nebo používám nějak moc zvířecí analogie?

Už tam skoro jsem!

Dostanu se k opěradlu pohovky, aniž by mě nepřítel zpozoroval.

No bezva, od zvířat jsem se dostala k armádní analogii.

Vyndám to z pusy a pomaloučku si sednu.

V duchu napočítám do tří.

"A máš to spočítaný," zaječím a strčím přímo před Ashley panenku Tinky Winky.

Kdysi mi ji koupila ze srandy Jessie, ale kdo se směje teď, hehe.

Já se směju!

A důvodem je to, že Ashley řve jak pominutá, "Neeee, neubližuj mi," přičemž se snaží dostat z dosahu panenky tak rychlým výskokem, až je to děsně vtipné.

Hned jak se přestanu smát, mám v úmyslu se Ashley omluvit.

Jenže můj smích skončí dřív, než jsem chtěla, protože jsem zřejmě Ashley vyděsila tak moc, že samým leknutím při dopadu netrefila gauč a s hlasitým žuchnutím skončila na podlaze.

Měla bych ji zkontrolovat.

Vzhledem k tomu, že já jsem příčinou její zadnice na zemi, tak by to asi bylo docela zdvořilé.

Odhodím Tinky Winkyho a vrhnu se na její stranu pohovky. "Není ti nic?"

Pokud se Ashley nezranila, a já doufám, že ne, řeknu jí, že je hezké, když pro změnu skončila na zemi ona a ne já.

Kokso!

Zas tak nelítostná poznámka to nebyla!

Ok, možná jenom maličko.

Ashley na mě mhouří oči a já se až začínám bát, že by mohla být doopravdy naštvaná. "Dávám ti pět sekund náskok, než se zvednu a za to, cos právě udělala, tě zabiju do hlavy."

Ty kokso!

Vsadím se, že si jenom dělá srandu.

Zachichotám se. "Vtipný, Ash."

"Jedna, dvě…" Ashley se zvedne ze země. "Tři..."

Ty kokso!

Zachraň se, kdo můžeš!

Ve chvíli, kdy Ashley napočítá pět, se zamykám v bezpečí své koupelny.

Tady můžu zůstat klidně celou noc.

Mám tu pitnou vodu, lehnout si můžu do vany a ve skrýši mám připravenou kupu časáků na pobavení.

Ashley oběma rukama buší do dveří. "Otevři je, Spence."

Moje nohy?

Tak jo!

"Okamžitě," zařve Ashley jak na lesy.

Jsem si poměrně jistá, že si jenom dělá srandu a nechce mě doopravdy zabít.

Ale jenom pro jistotu tady pěkně počkám, než se na druhé straně neunaví.

Navzdory Ashleyiným pokračujícím výhrůžkám se usmívám.

Dneska jsme se pořádně nasmály, přesně jak jsem chtěla.

A ať už zítřek přinese cokoliv, vím, že to ustojím.

Vypadá to, že Ashley v nejbližší době její myšlenky na pomstu neopustí.

Tak to abych snad raději našla ty časopisy, protože odtud se asi jen tak nedostanu.

47

Jsem šťastná.

Ne ve smyslu 'Měla jsem sex s Ashley', ale i tak jsem v docela dobré náladě.

Na světě je zase vše jak má být.

S výjimkou…

Ne.

Žádné výjimky.

Ale…

Ne.

Žádné ale taky ne.

Točím se v konferenčce na židli, zatímco čekám, až dorazí Tony.

Dneska je schůzka!

A ten zvláštní pocit je tu zas.

Kéž by to ale byl úsměvně zvláštní pocit, místo tohodle nepříjemně zvláštního.

Abych se tolik nesoustředila na žaludek, vyšlu svou mysl o několik hodin do budoucnosti, ať se radši zaobírá dnešním večerem.

Jdeme totiž s Ashley ven.

Jen my dvě.

Taková je dohoda, kterou jsme uzavřely, když jsme jednaly o mé kapitulaci.

Upřímně, myslela jsem, že v tý koupelně zkejsnu snad do rána, ale díky mým vyjednávacím schopnostem se mi povedlo sjednat podmínky, na kterých jsme se obě shodly.

Já ji dnes pozvu na večeři a ona mi na oplátku nezkřiví jediný vlásek na hlavě.

Doufám, že Ashley slovo neporuší, protože se doopravdy bojím, co by byla schopná vymyslet, aby se mi pomstila.

Proto tedy ta dobrá nálada.

Víc společného času pro Spencer s Ashley.

Ale nemyslete si, že budeme poskakovat v banánových kostýmech a hulákat u toho „It's peanut butter jelly time!“.

Pardon, pardon, Jessie mě včera večer donutila k seriálovému maratonu Family Guy.

Každopádně, zvláštní pocit nebo ne, jsem šťastná.

Až na to, že nejsem přesvědčená, že je to opravdu tak.

Och, tys nám sem tu negativitu prostě nějak musela propašovat, viď?

Sakra.

Ještě pořád jsme si s Ashley nepromluvily.

O ničem.

S každým dalším dnem se mé odhodlání zahájit tu klíčovou diskuzi zmenšuje.

Radši bych na celý ošklivý incident i na to, že si potřebujeme promluvit, zapomněla, ale vím, že to nemůžu.

Nemůžu proto, že mé city k ní jsou stále silnější.

Nemůžu proto, že trávím příliš času sněním o tom, jaké by to bylo, kdybychom byly spolu.

A ze všeho nejvíc proto, že se každý den vracím domů sama, místo abych se vracela s Ashley.

A to bolí.

Snažím se být silná za nás obě. Snažím se neukazovat své city, protože vím, že ona to tak potřebuje.

Jenže je to těžký.

Nejspíš mě jen přepadla slabá chvilka, a co nevidět se zase dostanu do správného rozpoložení.

Takového, kdy budu vědět, že se má neochvějná trpělivost jednoho dne vyplatí a já s Ashley budu žít šťastně až na věky.

Ach jo.

Už aby to bylo.

Jsem zrovna v polovině otočky, když zaslechnu, jak si někdo odkašlal.

Chňapnu po desce stolu, abych se zastavila, a vstanu.

Dva muži, které nepoznávám, se ne mě dívají, jako kdyby si nebyli jistí, jestli jsou tu správně.

Věnuji jim svůj nejlepší úsměv a napřáhnu k nim ruku. "Spencer Carlinová, ráda vás poznávám."

Muž po mé levici, ten tmavovlasý s vyhýbavým pohledem, si se mnou potřese první. "Tony Burdo."

V duchu se ošiju z toho, jak má upocenou dlaň.

Ble.

Nechutný.

"Já jsem Ethan," představí se druhý muž a také si se mnou potřese rukou.

Žádné příjmení, nejspíš bude jako Cher nebo Madonna.

Naštěstí jeho dlaň není odporně slizká jako ta Tonyho.

Já vím, já vím, říkáte si, dej mu už pokoj, ale když já mám hrozně neodbytný pocit, jako by mě Tony svlékal očima.

Dvojitý ble.

"Posadíme se?" pokynu jim, aby zabrali místo, přičemž pijavice Tony na mě dál vrhá nechutný úsměv.

"Vypadáte strašně mladá, na to abyste byla tak dobrá v tom, co děláte," poznamená Tony a pak na mě mrkne.

To myslí vážně?

Jestli je tohle jeho nejlepší balicí hláška, tak to chlapec musel hodně těžko u holek skórovat.

Ale tohle je byznys a já nechci udělat nic, co by Ashley pokazilo šanci na úspěch.

"Rychle se učím," odpovím a ani mu ji nevrazím.

Ethan nad Tonym obrátí oči v sloup a já se okamžitě cítím líp, že tady je. "Máme toho hodně k projednání, tak radši začněme."

Vděčně se Ethana podívám a potom vytáhnu svůj zápisník.

Ups.

Rychle odtrhnu první stránku, aby Tony nebo Ethan neuviděl, co jsem si včera kreslila.

Pořád dokola jsem si zkoušela podpisy Spencer Carlin-Davies a kolem jsem malovala malá srdíčka.

Zatím jsem se nerozhodla, jestli tam tu pomlčku budu dávat nebo ne, ale chtěla jsem si to otestovat.

No jo, já vím, jsem beznadějná.

Zastrčím zmuchlaný papír do kapsy, než začnu mluvit. "Hodně jsem přemýšlela o tom, jak nejlépe Ashleyino album uvést…"

"My už jsme vlastně celý marketingový plán vymysleli," skočí mi Tony do řeči.

Super.

A tohle je pět hodin mýho života, který už mi nikdo nevrátí.

"A k čemu mě tedy potřebujete?" zeptám se co možná nejvlídněji.

Konec konců, to je moje práce.

"Vás potřebujeme, abyste to kočírovala," vysvětluje Tony. "Slyšeli jsme, že jste v oboru nejlepší."

Ok.

Hoď tam zpátečku, kámo.

Nemůžu vystát, jak na mě lascivně čumí.

Budu potřebovat důkladnou sprchu, až to tady skončíme.

"Plán je jasný," řekne Ethan, čímž opět získá mou pozornost. "Chceme, abyste kolem toho vytvořila to typické šílení a vzrušení. Ještě dřív, než bude Ashleyino album na pultech, chceme, aby se o ní mluvilo naprosto všude."

Coby teorie to zní jako dobrý nápad.

Jenže má odzkoušená intuice mi v hlavě zuřivě bije na poplach.

"Jak přesně si představujete, že to bude?" zajímám se s velkou obezřetností.

"Promiňte, že jdeme pozdě."

Tenhle hlas znám!

Ashley je tady!

Jupí!

Otočím hlavu, abych si dopřála důkladný pohled na Ashley nakukující dovnitř, ale má úleva a radost, že je tady, je rychle smáznuta.

Aiden je tu taky!

Bůů!

Co on dělá na téhle schůzce?

Vsadím se, že správná odpověď je morální podpora.

Jenže, hned jak si všimnu, že Ashley se na mě dosud ani nepodívala, je mi jasné, že tak to přeci jenom nebude.

O-ou.

O co tady jde?

"Ashley!" zvolá Tony a zvedá se, aby se s ní pozdravil. "Jsem moc rád, že jste to s Aidenem stihli." Políbí ji na obě tváře a já jsem takhle blizoučko od toho, abych ho nakopala do koulí. "Jste tu právě včas."

Brní mě celé tělo, ale na rozdíl od jiných chvil strávených s Ashley, tohle mravenčení není jedno z těch příjemných.

"Skvěle," zamumlá Ashley a dívá se kamkoli jinam, jen ne mým směrem.

Ani Aiden nevypadá nadšený skutečností, že musí být v jedné místnosti se mnou.

Něco není v pořádku.

Jakmile jsou Ashley s Aidenem usazeni na svých místech, Ethan se nakloní dopředu. "Chceme naši propagační kampaň zaměřit na vztah Ashley a Aidena…"

Ach bože!

Vztah!

"…Kde bude ona, tam bude i Aiden…" pokračuje Ethan, aniž by si všiml, jak jsem zděšená.

Ach bože!

"…Chceme mít jejich fotky v každém časopise po celé zemi, takže ve chvíli, kdy Ashleyino album dorazí do obchodů, všichni se přiřítí, aby ho měli jako první." Když domluví, Ethan se pohodlně zapře a už ho nemám ráda.

Nebo Tonyho.

Nebo kohokoliv v týhle podělaný místnosti, když na to přijde.

Ach bože!

Řekni mi, že to není pravda.

Prosím, pro všechno, co je ti svatý, řekni, že tohle není pravda!

"Chceme, abyste z Ashley a Aidena udělala rockerskou královskou rodinku," přisadí si Tony.

Ach bože!

Ashley a Aiden.

Ashley a Aiden.

Ashley a Aiden.

Ne!

Ne!

Ne!

Jsem ochromená.

Dokonale paralyzovaná.

Ale všechna jejich slova cítím až v srdci.

"Vím, že Aidenova kariéra ještě zdaleka není tam, kde je Ashleyina, ale brzy tam taky dojde, protože on se jí bude držet jako klíště a sveze se pěkně s ní," ušklíbne se Tony samolibě, jako by byl nějakej zasranej hudební génius. "A až se to stane, chceme, aby právě oni dva ovládali přední příčky hitparád."

Ach bože!

Ať už radši tu svou blbou hubu nemytou zavře.

Cítím na sobě Ashleyin pohled, ale tentokrát jsem to já, kdo se vyhýbá.

Nezvládám nic víc, než civět na dva muže přede mnou.

Tohle je šíleně špatně.

A nesnesitelný.

A musím zmínit taky jasnou, ryzí bolest, která se prořezává skrz otupění, co jsem cítila před chvílí.

"To je výborné," nějak se mi podaří ze sebe vysoukat. "To by mělo jít jako po másle."

"Já vím," odpoví na to Tony hrdě. "Náš plán nemá chybičku."

Ethan, ten sráč, se usmívá jako správnej maniakální bastard. "Na příští týden jsme naplánovali tiskovou konferenci, kde Ashley s Aidenem představíme veřejnosti…"

Ashley a Aiden.

To nezní ani zdaleka tak hezky, jako Ashley a Spencer nebo Spencer a Ashley.

"…A na vás bude ujistit se, že dostaneme nezbytnou pozornost," dokončí Ethan.

Ach bože!

Možná že když sklapnu podpatky jako Dorotka a budu opakovat "všude dobře, ale doma nejlépe" pořád a pořád dokola, ocitnu se kdekoli jinde, jen ne na tomhle děsným jednání.

Jak jen mohla?

Jak?

Tak sakra, jak?

"Dejte mi všechny detaily a já všechno zařídím," ujistím je.

Vztah!

Vztah Aidena a Ashley!

Ach bože!

Zažeňte někdo tuhle příšernou noční můru.

"Co kdybychom zbytek probrali dnes při večeři?" navrhne Tony tak slizkým hlasem, že se z toho div na místě nepozvracím.

"Nemůžu, moc práce," odmítnu a vůbec mě nezajímá blbečkovo přebujelé ego.

"Pošleme všechno potřebné vaší sekretářce a za pár dnů zavoláme, abychom doladili detaily," řekne Ethan dřív, než to na mě Tony zase zkusí.

Pořád ho nenávidím.

Ach bože!

Musím odsud pryč.

Okamžitě.

"Bylo mi potěšením, s oběma," zalžu a vstanu. "Ničeho se nebojte. Ashleyina kariéra je v dobrých rukou."

Myslím, že trochu nenávidím i sebe.

Měla jsem okamžitě říct Tonymu a Ethanovi, ať vypadnou.

Rychle se se všemi rozloučím a vzápětí zdrhám jak nikdy.

Proběhnu kolem Glena a Jessie, kteří špehovali opodál, a zapadnu do své kanceláře.

Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě vyslechla.

Nemůžu uvěřit tomu, co mám za úkol.

Nemůžu uvěřit jí.

"Spence," řekne za mnou Ashley.

Bože!

Nemůžu dýchat.

A nehodlám se otočit.

"Mám hrozně práce," odpovím zády k ní. "Budeme muset pokecat jindy."

Měla by honem rychle zmizet, než řeknu něco, čeho budu litovat.

"Chci se ti omluvit za to…" začne Ashley, ale nenechám ji domluvit.

"Nemáš se proč omlouvat," vyštěknu. "Tohle je třeba udělat, abys byla slavná a úspěšná, takže jo, přesně to taky uděláme."

Vypadni!

Hned!

"Spence, prosím…" zkusí to Ashley znovu.

Cítím, že začínám povolovat, protože zní vážně smutně.

Doprčic!

K čertu s mým mizerným sebeovládáním v její blízkosti.

"Je to v pořádku, Ashley." Právě naopak. "Prostě jdi."

"Dobrá," odpoví Ashley sklíčeně.

Nechoď.

Kurva!

Zůstaň a vysvětli mi laskavě, jak jsi mohla zapomenout zmínit se mi, když sis mě najímala, že mým úkolem bude představit světu tebe s tvým přítelem.

To mi teda vysvětli!

Do prdele!

Vysvětli mi tu neskutečnou krutost.

Do prdele!

"Pak ti zavolám," řekne Ashley.

"Jo, jak chceš," odpovím, aniž bych povolila a otočila se.

Ještě chvilku za mnou postává a pak to konečně vzdá a odejde.

Jakmile je pryč, zamknu dveře na dva západy, aby mi sem nepřišli Jessie s Glenem.

Nemůžu je teď vidět.

Nemůžu vidět vůbec nikoho.

Potřebuju být sama, sakra.

Moje máma nechápe, co znamená slovo ne.

Přišla za mnou, že prý mě chce vzít na oběd, a já jí řekla, že nemám čas.

Má výmluva však zjevně nebyla moc vydařená, protože se i tak právě teď nacházím u stolu spolu s ní v přeplněné restauraci.

Je celá usměvavá a snaží se, abych se usmála i já, leč naprosto bezvýsledně.

Ještě se vzpamatovávám ze setkání s Ashley, Aidenem a těma dvěma idiotama z její nahrávací společnosti.

Já už vůbec nevím, co si mám myslet.

Byla jsem s ní tak šíleně trpělivá, a kam mě to dostalo.

Mám zlomené srdce.

Už zase.

A taky je mi špatně od žaludku.

"Ani ses nedotkla jídla," všimne si mamka s upřímnou starostí ve tváři.

Jak mám něco pozřít, když se cítím tak děsně mizerně?

"Nemám hlad," zamumlám a dál se nimrám vidličkou ve svém talíři.

Mamka odloží příbor a odkašle si. "Dobrá, Spence, očividně tě něco trápí, tak co je to?"

Co mě trápí?

Co mě trápí?

Já ti povím, co mě trápí!

A taky že jo.

Všechno.

Celý strašný příběh, přičemž některé části vynechám, vzhledem k tomu, že to vyprávím svojí matce.

"Klidně si posluž a řekni 'já ti to říkala'," informuju ji, jakmile skončím.

Je to pravda, varovala mě.

Měla jsem ji poslechnout.

Mámy mají vždycky pravdu.

"To bych nikdy neudělala," odvětí mamka soucitně. "Já vím, že tě to bolí, Spence, ale možná si jen Ashley nedokáže tak lehce vyřešit své pocity vůči tobě."

O čem to mluvíš, mami?

Přece by se nezastávala Ashley.

Že ne?

"Vždyť ona se přestěhovala přes celou zemi, aby tu začala úplně od píky, a přivezla s sebou Aidena," pokračuje máma k mé nevíře. "A pak jí do života vstoupíš ty a obrátíš ho vzhůru nohama."

Takže.

Ehm.

V tuhle chvíli svou mámu zrovna moc nemiluju.

"Představ si, jak matoucí to pro ni musí být." No do pytle, to se ta máma snad zbláznila, ne? "Je s Aidenem, ale něco cítí k tobě. Představ si ten pocit viny a zrady, co jí to musí působit."

Rozhlédnu se kolem po skryté kameře, ale bohužel nevidím žádnou.

Moje máma je vážně na Ashleyině straně.

Tohle je děs!

"Říkala jsi, že Ashley zná Aidena celý svůj život. Musí pro ni strašně moc znamenat a zároveň pro ni představuje bezpečí," pokračuje máma dál, i když bych fakt ráda, aby sklapla. Co je ale smutný, je, že s ní vlastně ve většině z toho, co říká, souhlasím. "Coming-out není jednoduchá věc, sama to víš moc dobře, možná od tebe Ashley jenom potřebuje víc času a pochopení."

Otevřu pusu, ale máma mi doslova vyrazila dech.

Tohle si myslí?

Neuvěřitelný!

Já byla trpělivá a chápavá, sakra!

Byla!

Že jo?

Máma položí dlaň na mou ruku. "Myslím, že stačí vydržet o trochu déle a dát Ashley trochu prostoru, to teď potřebuje."

"A co já?" vyštěknu hlasitěji, než jsem měla v úmyslu. "Co já a moje potřeby?"

"Přesně," odpoví na to máma a já už jsem zmatená jak lesní včela.

Podrážděně vydechnu. "Cože?"

"Tak moc se staráš o Ashley, že zapomínáš na sebe," vysvětluje máma. "Ano, láska znamená obětovat občas vlastní city, ale ne na úkor sebe sama. Ne když tě to tak užírá a ne když z toho máš akorát zlomené srdce."

Och.

Už chápu, co tu předvádí.

Potvora jedna!

"Jsi krásná, starostlivá, báječná bytost, která si zaslouží někoho, kdo ji bude milovat bez všech těch komplikací, které tak nějak stojí v cestě." Dál nechává ruku položenou na mojí. "Pořád se vyhýbáš tomu, co musíš udělat, a tím si jen ubližuješ. Musíš to přestat odsouvat, Spence."

"Co když…" Nevím, jestli bych se na tuhle otázku měla ptát. "Co když si mě nevybere?"

Zadržím dech a čekám, co na to moje chytrá mamka poví.

"My si nevybíráme, koho budeme milovat, láska si vybírá nás," odpoví.

Dám si pořádný lok vody, abych zvlažila vyprahlou pusu. "Jak to, že jsi ohledně toho všeho tak v pohodě, když Ashley chodí s Aidenem? Určitě s tím, co dělám, nesouhlasíš, že ne?"

Vím, že já sama s tím zčásti nesouhlasím.

Co Ashley dnes ráno odešla z mé kanceláře, dost jsem o tom přemýšlela.

Možná je tohle můj trest za to, že o Ashley usiluju, když je zadaná.

Kopanec od karmy, protože já vím, jaké to je být na Aidenově místě.

Zažila jsem to.

A zažila ten hrozný pocit, když vás někdo podvádí.

Za všechno může to zatracený Ethanovo slovo 'vztah', to mě zavalilo těmihle úvahami.

Doteď jsem tak nějak zdárně popírala, co Aiden pro Ashley znamená, ale myslím, že to už teď nebude možné.

Ani jeden se proti tomu idiotskýmu plánu s rockerskou královskou rodinkou nepostavil.

Kdyby nebyli pár, určitě by se někdo z nich ozval.

Správně?

"Jen proto, že s tebou nemusím souhlasit, neznamená, že nemáš mou podporu," ujišťuje mě mamka tím svým typickým maminkovským tónem. "Co si já myslím, na tom nezáleží, ty už do ní zamilovaná jsi a z toho, cos mi vyprávěla, mám dojem, že Ashley k tobě taky cítí něco víc."

Ha!

Dobře já!

Ok, ok, vím už nějakou dobu, že mě nejspíš má víc než ráda, ale snad si můžu tu chvilku vychutnat.

"Spence, já tě miluju a ať už se stane cokoli, budu stát při tobě," slibuje máma. "Ale ty víš, co musíš udělat."

Jo.

Bohužel vím.

Během oběda mi přišla textovka od Ashley, ve které se mě ptá, jestli dnešní večer pořád platí.

Poslala jsem jí zprávu, že to platí.

Celé odpoledne jsem pak přemýšlela, zda do toho kyselého jablka kousnout.

Teprve až když vjíždím na příjezdovku, se definitivně rozhodnu.

Vystoupím z auta a jdu pomalu k Ashleyiným dveřím připravená čelit tomu, čemu jsem se příliš dlouho vyhýbala.

48

Jsem přesvědčená, že mi exploduje srdce.

Tak moc rychle začalo bít potom, co jsem zazvonila u Ashley.

Myslím, že není pro zdraví ideální, aby člověku bilo tak rychle.

Když se dveře začnou otevírat, rozjedou mé už tak uhánějící srdce na plné obrátky dvě myšlenky.

Co když je doma Aiden?

Jestli ano, mohla bych zase ztratit odvahu raz dva.

To 'mohla' škrtněte, já vím, že bych ztratila odvahu.

Druhá myšlenka, a ta je ještě děsivější, je, že absolutně nevím, co řeknu.

To jsem si asi měla rozmyslet před tím, než jsem sem přišla.

No, zrovna tohle mi asi nikdo vyčítat nemůže, vzhledem k tomu, že jsem se k téhle akci rozhodla sotva před pár minutami.

Ale měla jsem asi zůstat v autě a nějakou řeč si nacvičit, to je pravda.

Mohla jsem si s tím pěkně pohrát a vypilovat k dokonalosti.

Asi bych měla radši jít domů a sem se vrátit, až si vyzkouším pár nápadů.

Jojo.

Přesně tohle si myslím, že by bylo nejlepší teď udělat.

Kdepak, to ze mě nemluví napnuté nervy.

Mé úmysly se nezměnily.

Hodlám ze sebe všechno dostat.

Všecičko.

Takový je aspoň plán.

Doufejme, že to dotáhnu do konce.

"Ahoj," pozdraví Ashley, když otevře dveře.

Ano!

Žádný Aiden!

No, každopádně žádný Aiden v dohledu.

Ashley vypadá právě tak plná úzkosti, jako se já cítím.

Vkročím do vstupní haly a několikrát se zhluboka nadechnu pro uklidnění, což naprosto neúčinkuje.

Uvnitř jsem uzlíček nervů.

To neznamená, že odcházím, ale přála bych si být klidnější.

"Čau," odpovím a zároveň očima prohledávám Ashleyin dům po nevítané přítomnosti Aidena.

Nikde ho nevidím.

Postáváme v hale a moje mysl se zatím marně snaží najít nejvhodnější způsob, jak uchopit celou tu záležitost s mými city.

"Aiden hraje basket s tvým bráchou," informuje mě Ashley, jako by mi četla myšlenky.

Jsem ráda, že jsem se nemusela ptát.

Kývnu a složím ruce na prsou. "Co to děláme?" vyhrknu poněkud prudce.

Ach jo.

Nechci tenhle rozhovor začínat tím, že Ashley předem uvrhnu do obranné pozice.

"To nic," řeknu rychle, než může Ashley odpovědět.

Ashley vypadá tak nejistě, že bych ji hrozně moc chtěla jenom utěšit, navzdory všemu nevyřčenému, co je stále mezi námi.

"Ohledně té dnešní schůzky ráno…" začne.

Zvednu ruku, abych ji zarazila. "Nepřišla jsem sem, abychom mluvily o tomhle."

Já vím, říkáte si, že bych ji snad mohla vyslechnout, a možná bych vážně měla.

Jenže zatímco jsem urputně přemýšlela, jak začít s pravděpodobně šílenou jízdou emocí, něco jsem si uvědomila.

Ač si strašně moc přeju, aby Ashley věděla naprosto přesně, co cítím, není možné ani fér něco takového od ní čekat.

Hodiny a hodiny jsem přemýšlela nad tím, co se jí asi honí hlavou, a přitom možná ona dělala to samé.

Nemůžu od ní čekat víc jen proto, že by to pak usnadnila mně.

Přes veškerou bolest, kterou jsem vydržela, všechno, co Ashley udělala až do téhle chvíle, dělala vlastně naslepo a bez toho, aby znala pravdu.

Třeba je jen stejně zmatená jako já.

Třeba je jen stejně ztracená jako já.

Třeba je jen stejně vystrašená jako já.

Mé city jsou asi zřejmé každému kolem nás, ale možná že prostě nejsou až tak zřejmé Ashley.

Já sama mám pochybnosti.

Je tedy jedině logické myslet si, že i ona má své.

Zpochybňovala jsem její pohnutky.

Dá se čekat, že ona by mohla pochybovat o mých.

Když se to tak vezme, tak ona má za to, že vlastně o nějaký vztah s ní nemám zájem.

Já vím, já vím, to se nezdá moc pravděpodobné, ale milovat někoho nebo přinejmenším k někomu cítit silné city, to člověku může nadělat v hlavě pěkný nepořádek.

Vaše perspektiva může být pokřivená, takže si pak vykládáte události určitým způsobem, když se přitom staly úplně jinak.

Já jsem dokonalý příklad téhle teorie.

To, co se chystám udělat, by mělo být jen o ní a o mně.

Ne o Aidenovi.

Ne o její kariéře.

Ne o Madison.

Ne o nejasných signálech, kterých si z její strany všímám.

O ničem kromě nás.

O nás.

A právě teď, v tuhle chvíli, to musí být o mně a o tom, být k ní upřímná.

Stoprocentně upřímná ohledně mých citů.

Strašně se bojím, co tohle nakonec přinese, ale víc se bojím nechávat si své city pro sebe.

Všechno, co nám dosud stálo v cestě, bledne ve srovnání s tím, jak důležitá je tahle chvíle.

"Dobře," odpoví Ashley tiše.

Vidím na ní, že má strach, co ze mě asi vypadne.

Může si dát klidně pohov, protože já jsem pořád nějak zaseklá na tom, jak přesně tohle celé začít.

Je pro mě o to těžší vymyslet dobrý začátek, když jsme se takhle ponořily do ticha.

Jsem asi tak dvě vteřiny od prohlášení, že jsem prostě holka, co stojí před jinou holkou, a žádá ji, aby ji milovala.

Po několika nepříjemných minutách se prudce nadechnu a začnu. "Než jsem tě potkala, nedoufala jsem, že ještě někdy…"

Zarazím se dřív, než začnu znít ještě víc jak z vystřiženého dialogu předvídatelného slaďáku.

A pak mi to dojde.

Už chápu, proč jsem měla takový problém se normálně vyjádřit.

Nastal čas, abych přestala myslet hlavou.

A začala mluvit od srdce.

Párkrát si odkašlu a navzdory všem obavám jsem podivně sebejistá. "Když jsem tě poprvé uviděla, jak mluvíš s mým tátou, musím přiznat, pomyslela jsem si, že jsi ta nejhezčí holka, jakou jsem kdy spatřila." Ashley se trošku začervená a já se musím fakt soustředit, aby mě ten pohled nerozptýlil. "Myslím si to vlastně pořád."

Ashley sklopí pohled, ale já vím, že se musím vážně soustředit, protože ji chci hrozně moc políbit.

Zvažuju, že Ashley namísto řečí prostě předvedu, co cítím, nicméně si jsem velmi dobře vědoma toho, že by to byla obrovská chyba.

"Od té chvíle jsem k tobě cítila hrozně silnou přitažlivost," přiznám.

Ashley vykulí oči, ale zůstává zticha.

"To se ovšem ale nedá ani srovnávat s tím, co cítím teď, když jsem tě poznala líp a zjistila, jak úžasný jsi člověk," pokračuju dál s čím dál větší jistotou. "Myslím, že si to ani neuvědomuješ, Ashley, jak jsem byla při našem první setkání nervózní."

Její oči jsou tak hřejivé, jak jsem je ještě nikdy neviděla.

"Připadá mi, že nehledě na to, co jsem udělala, nebo jak moc jsem se snažila chovat pohodově, vždycky to dopadlo tak, že jsem ze sebe udělala akorát blázna." Tady mě chce Ashley přerušit, ale to nepřipadá v úvahu, ne když jsem rozjetá. "Jenže ty jsi nějakým způsobem dokázala, že jsem si z toho nakonec ani nic nedělala. Naopak, ty jsi dokázala, že se tomu, jaký jsem trdlo, dokážu zasmát, přesvědčila mě o tom, že si o mě nemyslíš nic špatného jen proto, že sebou sem tam seknu." Na chvilku se odmlčím. "Vlastně docela často." Dodám s nesmělým úsměvem, který mi Ashley oplatí.

Není to zas tak těžký.

Měla jsem být upřímná mnohem dřív, ale co se stalo, stalo se.

Dělám to teď, lepší než nikdy.

To by mělo něco znamenat.

"Bez problému jsi přijala jednu moji část, kterou obvykle lidem neukazuju." Je důležité, aby Ashley věděla, jak velký má vliv na můj život. "A díky tobě jsem to dokázala i já sama." Nevěděla jsem, že by to bylo vůbec možné. "Svěřila jsem ti něco ze své minulosti, co neví nikdo jiný, a to, jak jsi z té noci dokázala udělat jednu z nejlepších nocí mého života, to je prostě neskutečné."

Musím si chvilku oddechnout, protože začínám být naměkko.

Nejsem smutná, jenže to, jak na mě Ashley působí, je to zkrátka strašně silné.

"Jsi výjimečná, a čím víc tě poznávám, tím víc mi dokazuješ, jak dobrý jsi člověk." Chce to hodně úsilí, udržet oči na Ashleyiných, čím víc se blížím k vyřčení toho, co jsem nikomu neřekla celé roky. "Díky tobě zase cítím něco, v co jsem už nedoufala, že jsem schopná."

Pokouším se v Ashley číst nějakou reakci, ale tváří se dokonale neutrálně.

Nedovolím, aby mě to odradilo.

Vlastně jsem odhodlanější, než kdy jindy.

"Našla jsem v tobě někoho, s kým je mi dobře a s kým můžu být sama sebou, aniž bych se musela bát odmítnutí nebo posměchu." Oči se mi zalévají slzami. "Našla jsem v tobě skvělého přítele, na kterého se můžu naprosto spolehnout."

Mluví se mi pořád hůř, protože mám emocemi úplně stažené hrdlo, ale teď přijde ta důležitá část, kterou ze sebe musím dostat.

Krátce sevřu víčka, a když je zas otevřu, koukám přímo Ashley do očí. "A někde mezi tím se stalo, že jsem se do tebe zamilovala."

Páni.

Já to fakt řekla.

No teda.

Skoro mi to připadá jako sen.

Ale vím, že je to skutečnost.

Vůbec netuším, jak na to, co jsem právě řekla, reagovat.

Nebo jak na to zareaguje Ashley.

Oběma nám po tvářích stékají slzy.

Každopádně ale cítím úlevu, že jsem konečně přiznala své city, i když nevím, co cítí Ashley.

Hlavně že jsem to ze sebe dostala.

Dojdu k Ashley, ač vůbec necítím nohy.

Chci se jí dotknout.

Chci přitisknout své rty na její.

Chci ji slyšet říct, že mě taky miluje.

"Jsem do tebe zamilovaná, Ashley," šeptám do přívalu dalších slz. "Přišla jsem, abych ti to řekla." Celé tělo se mi chvěje v očekávání. "A taky jsem sem přišla, abych zjistila, jestli to cítíš stejně."

Bojuju s tím, abych nesklopila pohled k zemi.

Bojuju s tím, abych nepopadla Ashley do náruče.

Bojuju s nutkáním říkat ta slova 'miluju tě' pořád a pořád dokola.

Teď ví, o co jde mně.

A dokud nebudu vědět, jak je na tom ona, tak neudělám žádnou z těch věcí.

Čekání mě ale ničí.

Čím déle si dává na čas s odpovědí, tím rychleji má sebedůvěra mizí.

"Strašně moc mi na tobě záleží, Spence," začne Ashley a její hlas je naplněn emocemi.

Vím, co přijde.

A jsem si jistá, že se mi to nebude líbit.

"Ale mám tě ráda jen jako kamarádku," dokončí se zjevnou lítostí a smutkem.

Oh.

No, tak tady to máme.

Bere mě jenom jako kamarádku.

Teda.

Mám pocit, jako by mě někdo praštil palicí.

Bolest a šok.

Tohle jsem od ní nečekala.

Vůbec.

Vím, že jsem tvrdila, jak si nejsem jistá jejími city ke mně, ale to jsem jen tak říkala.

Upřímně jsem myslela, že mě taky miluje, nebo že ve mně aspoň vidí něco víc, než kamarádku.

A ono ne.

Takže.

Jo.

Víc už asi udělat nemůžu.

Správně?

Přece Ashley nemůžu nutit, aby mě milovala.

Vsadím se, že tohle bude jedna z těch poučných životních zkušeností, za kterou budu jednoho dne vděčná.

Ale teď nejsem.

Protože teď, teď bych nejradši byla kdekoli, jen ne tady.

Koukat se na ten soucit v Ashleyiných očích.

Takže tedy kamarádky.

Ona za to nemůže, že jsem se do ní zamilovala.

Takže.

Jo.

Nezapomněla jsem, co jsem jí slíbila, a nehodlám své slovo brát zpátky.

Ale vážně moc nevím, co si počít s tou příšernou, trýznivou bolestí.

Časem se to zlepší.

Je to tak?

Takže.

Jo.

Padám odsud.

Neznamená to, že utíkám z Ashleyina života, ale zrovna teď nemůžu být v její blízkosti.

Potřebuju jenom nějaký čas, abych se z toho dostala.

Čas hojí všechny rány.

Že jo?

"Ok," vymáčknu ze sebe přes bolest zlomeného srdce. "Měla bych vyrazit domů."

Ashley udělá krok vpřed a já udělám krok vzad. "Je mi to líto…"

"Ne, ne, v pohodě," zalžu skoro oslepená horkými, slanými slzami řinoucími se z  očí. "Naprosto rozumím, to je v pořádku a cool a…"

Vzdávám mluvení.

Je to k ničemu.

Nemám v sobě dost síly, abych předstírala, že mě to neničí. vOna je jediná osoba, která mě nedokáže utěšit, a přece, je to právě ona, u koho bych útěchu hledala nejraději.

Mám ruku na klice dveří, když na rameni ucítím Ashleyinu ruku. "Spence, počkej…"

Otočí mě čelem k sobě a než můžu nějak zareagovat, její rty se tvrdě střetnou s mými.

Ach bože!

Slzy nepřestávají padat.

Pár vteřin mi trvá, než se vzpamatuju z počátečního šoku, že mě líbá, než na to odpovím.

Ach bože!

Oběma rukama mě něžně drží za tváře, zatímco já vpletu prsty do jejích vlasů.

Naše polibky jsou vášnivé i jemné.

Naplněné…

Ne!

Ne!

Ne!

To ona říkala, že chce být přáteli.

Nic víc.

Tohle není správně.

Pokusím se odtáhnout. "Ashley, přestaň…"

Její rty jsou okamžitě zase na mých.

Její dokonalé rty, tak neuvěřitelně hebké.

Ty rty mnou proženou nával emocí.

Chci cítit úlevu.

Chci se cítit šťastná.

Chci cítit, že mi svými činy říká, že mě taky miluje.

Jenže nic z toho necítím.

Její slzy taky stékat nepřestaly a já vím, co to znamená.

Znamená to, že si to nerozmyslela.

Buď není připravená přiznat si své city, nebo se snaží sama sebe donutit, aby cítila něco, co necítí.

A ani jedna z těch možnosti mi nestačí.

Byla jsem ochotná mít ji ve svém životě.

Byla jsem připravená bránit svým citům, aby zasahovaly do toho, co jsem jí slíbila.

Byla jsem rozhodnutá netrestat Ashley za něco, co není její vina.

Jenže nemůžu, pokud bude pořád dělat tohle.

Riskuju, že mě zase zmate nebo mi bude posílat protichůdné signály, jako to dělá svými polibky i teď.

Musí se rozhodnout, protože jinak to není fér vůči mně.

Nemůžu už své srdce vystavit další bolesti.

"Nech toho," řeknu důrazně a odstrčím Ashley pryč.

Svírá se mi žaludek z toho, co jsme právě dělaly, ale moje odhodlání je silné.

Už jsem se rozhodla.

"Víš ty co, Ashley? Nedokážu být jen tvá kamarádka," přiznám jí a moje tělo na mě křičí, abych se jí dotkla, ale neudělám to. "Musí to být víc než to, jinak mizím z tvýho života."

V životě by mě nenapadlo, že se dnes uchýlím až k ultimátům, ale mám pocit, že jinak to nejde.

Její výraz posmutní.

Jsem si jistá, že můj vypadá zrovna tak.

"A potřebuju si vyřešit ten svůj," dokončím navzdory tomu, jak mě to bolí.

Ale vím, že kdybych zůstala, když je situace, jaká je, později by to akorát bolelo mnohem víc.

Vidím na Ashley, jak je uvnitř rozervaná, jak už dnes podruhé čekám, co odpoví.

Svěsí ramena a odvrátí ode mě pohled.

Nic víc říkat nemusí.

Její mlčení je vypovídající až až.

Ashley si mě nevybrala.

Což mi nabízí jedinou možnost v tom, co udělat dál.

Otevřít dveře a odejít od dívky, kterou miluju.

A přesně to taky udělám.

49

Ale jen jako kamarádku.

Ale jen jako kamarádku.

Ale jen jako kamarádku.

Nemůžu ta čtyři příšerná slova dostat z hlavy.

Ale nepřekvapuje mě to, vzhledem k tomu, že jsem rovnou od Ashley zamířila na svoje oblíbené přemýšlecí místo.

To samé místo, kam jsem tenkrát vzala i ji na náš Den zábavy.

Nejspíš jsem měla zvolit jiné místo k trucování, jenže domů se mi ještě nechce a potřebuju si někde v klidu urovnat myšlenky.

Jo, to se asi nepovede. Pere se ve mně úplná hromada protichůdných emocí, ale tahle jedna věta je nechává všechny za sebou.

Jediná věta, kterou bych si přála nikdy neslyšet.

Ale jen jako kamarádku.

Vlastně je tu ještě jeden důvod, proč se vyhýbám návratu do svého bytu.

Ale budete si myslet, že jsem blázen.

I já sama si myslím, že jsem cvok, když mě tohle napadlo.

No co, nemám stejně co ztratit, o holku svých snů už jsem přišla.

Jela jsem sem, protože mám v hlavě takovou šílenou představu, že až přijedu domů, Ashley tam na mě bude čekat.

Přivine si mě těmi svými silnými pažemi k sobě a řekne, že udělala největší chybu svého života, než odpoví na mé nedávné vyznání slovy "Já tě taky miluju."

A pak se to otřepané "a žily šťastně až na věky" konečně stane skutečností.

Moc ráda bych řekla, že už na šťastné konce nevěřím.

Strašně moc ráda bych to řekla, ale není to pravda.

Je to pěkně na hlavu, co?

Vybalila jsem své srdce přímo před Ashley a ona na to řekla naprosto jasně, že mé city nejsou opětovány. Takže proč by mi teď v cestě domů bránil tak absurdní scénář?

To kvůli tomu, že mě políbila.

S mnohem větší vášní, než to přátelé obvykle dělávají.

Kdyby to bývala neudělala, možná už by se mé srdce touhle dobou už vzpamatovalo.

Ok, ok, to není zrovna reálné, ale stejně, ona mě neměla líbat.

Ashley mi tím dala naději a naděje je to poslední, co teď potřebuju.

Bylo by pro mě o moc jednodušší ji nenávidět.

Kdyby se tak mohla ta moje láska změnit v nenávist.

Jenže to se hned tak nestane, protože já to v sobě prostě nemám, abych se na Ashley zlobila, i když si to zaslouží.

A nejspíš si to vážně zaslouží.

Nakloním se přes zábradlí a dívám se na město, ve kterém jsem vyrostla.

Tohle je město, kde se údajně sny stávají skutečností.

Ale ne ty moje.

Moje sny skončily s těmi čtyřmi slovy.

Ale jen jako kamarádku.

Musím to prostě přijmout, i přes to malé semínko naděje, co mi Ashley zasadila do hlavy.

Co jsem od ní odjela, několikrát jsem pořádně brečela, ale jinak se docela dobře držím. K nějaké hysterii jsem se rozhodně nedostala, třebaže k tomu mám i důvod.

Třeba to přijde až zítra.

Nebo pozítří.

Nakonec ale nastane to, čemu se chci vyhnout, a pěkně poctivě se zhroutím, a já vím, že s tím nic nenadělám, protože jednou to přijít musí.

Dál se dívám na nádhernou scenérii, která mě vždycky dokázala uklidnit, ale dnes tomu tak není.

Nemá cenu tu dál přešlapovat.

Jenom oddaluju nevyhnutelné.

Prostě půjdu domů, zjistím, že tam Ashley není a pak se můžu pokusit vymyslet způsob, jak se aspoň trochu vyspat s tím mým těžkým srdcem.

Život vážně někdy nestojí ani za starou belu.

Já vím, že je toho spousta, za co bych měla být vděčná, a že se stávají mnohem horší věci, než že vás někdo odmítne.

Já to chápu.

Jen bych si přála, aby to tak strašně nebolelo.

Vrátím se zpátky ke Spencermobilu a málem se rozpláču nanovo, když na zadním sedadle uvidím moje uši myšky Minnie. Nějak se přinutím nebrečet během řízení, a když vjíždím do garáží, je nutkání slzet pryč.

Z větší části.

Vystoupím z výtahu, když cinkne moje patro, ale protože mám hlavu svěšenou, všimnu si, že tu někdo stojí, teprve až když si odkašle.

Ashley!

Proboha!

Ona je tady!

Ne!

Nesmím si dělat žádné naděje.

Jen mě to ještě víc rozmáčkne, až se ukáže, že jsou plané.

Zase.

Bez hnutí na sebe civíme a já se zatím snažím přijít na to, co tady dělá.

Čím déle čekám, až něco řekne, tím víc se ve mně zvedá vztek, který jsem dosud nepociťovala.

Haló!

To ona se zjevila u mých dveří, tak by taky měla začít mluvit jako první.

Ashley vypadá naprosto ztraceně a je to poprvé, co se známe, kdy nemám nejmenší chuť jí nějak pomoct nebo ji utěšovat.

Když mi dojde, že hned tak mluvit nezačne, otráveně zavrčím a projdu kolem ní.

Jsem víc než rozladěná.

A pořád víc než dost zamilovaná.

Odemknu dveře do bytu a vyhýbám se jejím očím, seč můžu. Strčím do dveří, a ačkoli mám velkou chuť nechat Ashley stát venku, nedokážu to. Beze slov ji vybídnu, aby šla dál, což taky udělá.

Dojdeme k pohovce, kde jsme se jednou líbaly, ale ujišťuju vás, že na tomhle gauči dneska k žádnému líbání ani šmátrání rozhodně nedojde.

Jsem s ní hotová, pokud tu není proto, aby mě prosila o odpuštění.

Mám silácké řeči, já vím, ale jednoho dne se jimi možná i začnu řídit.

Ashley zůstává nečinná, takže je to asi na mně, abych začala mluvit.

No jistě.

Natočím se k Ashley a jsem si docela jistá, že mám výraz hromádky neštěstí. "Takže?" pobídnu ji a zavrtím přitom hlavou.

"Takže promiň," odpoví rychle s tím svým smyslným chraplavým hlasem, kterému obyčejně neumím odolat.

Zůstaň silná, Spencer, nesmíš couvnout jen proto, že se ti omluví.

"Omlouvám se za to, jak tě pořád trápím tím 'pojď sem-jdi pryč' chováním." Zdá se být upřímná, to by se mělo počítat. Ne? "A omlouvám se za to, že jsem tě dneska políbila."

To si piš, že se omlouváš!

Počkat, měla bych ji vyslechnout.

Když přijde na Ashley, mám prostě hrozně slabou vůli.

"Dobře," řeknu jí, i když to rozhodně dobře není. Nedokážu to nechat být. "Proč jsi to udělala?" ptám se, protože potřebuju opravdovou odpověď.

Strašně moc to chci vzdát a prostě přijmout její omluvu, ale musím vědět, proč se chová jak na houpačce.

A to nemluvím o tom nadmíru nevhodném polibku ihned poté, co mě odmítla.

Můžu vám říct, že ať už se Ashley chystá říct cokoli, není to pro ni snadné.

Zajímalo by mě, jak dlouho na mě čekala.

Zajímalo by mě, jestli si to v duchu nacvičovala.

Zajímalo by mě, jestli mi konečně dá odpovědi, které si zasloužím.

A především, i když to bude bolet, chci od ní slyšet pravdu.

Ashley se chmuří čím dál víc, jak se chystá ze sebe dostat to, co sem přišla říct. "Protože tě chci…"

Páni.

Počkat.

Cože?

Ano!

"…A nechci ti ublížit," dokončí bez úsměvu.

Ne!

Vidíte? Smíšené signály.

Chci tě, ale nechci ti ublížit.

Co to jako znamená?

Ugh.

Já vím, co udělám. Něco skoro nevídaného.

Zeptám se jí!

Vědomě se od Ashley trochu odsunu, abych se nenechala vtáhnout do toho známého příjemného pocitu, který přichází s její blízkostí. "Co to znamená?"

Jo!

Tady máš!

Pěkně přímo k věci.

Ashley si vzdychne a pohrává si s prsty. "Znamená to, že ačkoli mé city k tobě nejsou pouze přátelské, nemůžu s tebou být."

Víte, co si říkám?

Ona sem snad přišla, jen aby mě ještě víc zničila?

Jestli je to pravda, proč mi to vůbec říká?

Huh?

Bože, nemám ponětí, jak tohle zvládnout.

Absolutně ne!

"Fajn, tak dík, že ses podělila, teď můžeš zase jít," řeknu jí, protože té frustrace na mě začíná být už příliš.

Nevím, co je horší. To, že mě Ashley vedla k přesvědčení, že ke mně necítí víc než přátelství, nebo to, že Ashley ke mně cítí něco víc, ale není schopná s tím něco udělat.

Obě možnosti jsou příšerný.

To je tak jediné, čím jsem si jistá.

"Chápu, že jsi naštvaná," řekne Ashley, načež já si rozhořčeně odfrknu.

To je velice mírně řečeno.

Ashley ale ještě neskončila, takže bych ji asi měla vyslechnout. "Jen jsem si myslela, že ti dlužím vysvětlení, a je mi strašně z toho, jak to mezi námi zůstalo."

"Žádný 'my' není, Ashley," namítnu ledově.

Co je?

Mám dovoleno být zahořklá.

"Já vím," přizná tak tiše, že mě to úplně odzbrojí. Zatraceně! "Moc bych si přála, aby to šlo nějak vyřešit, ale…"

"Proč?" štěknu na ni, než může říct další slovo. "Proč se mnou nemůžeš být?"

Musím být silná, jinak podlehnu svým citům.

To nesmím dovolit.

Ashley uhne pohledem, ale já se na ni upřeně dívám dál.

Abych řekla pravdu, je to vlastně docela dobrý pocit, být takhle nakrknutá, alespoň zapomínám na tu bolest.

"Protože miluju Aidena," vysvětluje Ashley neochotně, nebo to tak aspoň vypadá. "Je to můj přítel a já mu nemůžu takhle ublížit."

Přítel!

Přítel!

Přítel!

Řekla to.

Přesně tohle slovo.

A mě z toho úplně zatrne.

Nemluvě o té části, kde říká, že ho miluje.

Jedna věc je dělat si vlastní závěry, skoro ledabyle mávnout rukou nad Ethanovým použitím slova vztah, ale něco úplně jiného je slyšet to slovo vycházet z Ashleyiných úst.

Aiden je její přítel.

Ona Aidena miluje.

Odmítám se zeptat, jestli je do něj ale i zamilovaná, protože myslím, že odpověď je docela jasná.

Dařilo se mi ignorovat mé podvědomí, protože jsem věřila, a nejen já, že nejsou doopravdy pár.

Ale potom, co mi to řekla, už to ignorovat nedokážu.

On je její kluk a já jsem to měla respektovat od začátku.

Jenže do cesty se připletly city a docela mě zaslepily.

Má vlastní pokřivená víra v to, že Ashley je můj osud, mi dovolila překročit hranici, kterou jsem si vždycky myslela, že nikdy nepřekročím.

Všechnu tu bolest, kterou teď zažívám, jsem na sebe seslala sama tím, že jsem šla po Ashley, když jsem věděla, že je s Aidenem.

Jen jsem ji mátla a ona ho přitom miluje.

Tady je ta moje pravda.

Tady je moje dávka reality, před kterou už se neschovám.

Stala se ze mě přesně ta osoba, která mi na střední škole tolik ublížila.

Do hajzlu, to je pěkná ironie.

Neměla bych si na Ashley pomýšlet, když je s ním.

I když se to nemusí zdát fér, a to vám tedy řeknu, že mi to vážně fér nepřijde.

"On mě teď potřebuje, když se dávají do pochodu ty věci s nahrávací společností," vysvětluje Ashley dál. "Po tom všem ho nemůžu jen tak opustit, když je tak blízko…"

"Rozumím," hlesnu. Nemůžu ji dál poslouchat a nemůžu být dál v její blízkosti. "Díky, že ses stavila a promiň, jestli jsem ti něco zkomplikovala."

Myslím si teď, že Ashley zůstává s Aidenem, aby mu pomohla rozjet jeho vlastní kariéru?

Ano.

Znamená to nějaký rozdíl?

Ne.

Tohle rozhodnutí je na ní a já se nehodlám mezi ně plést víc, než jsem dělala dosud.

Mé dny zasahování do jejich vztahu skončily.

Ashley se mračí, nevím jistě proč. "Já se taky omlouvám, a možná že kdyby se věci měly jinak a já nebyla s…"

Ach bože!

Neříkej to.

Prosím!

Slabě se usměju a utnu ji. "Jo, jenže nemají."

Za nějakých pět let třeba půjdu po ulici a narazím na Ashley, čerstvě nezadanou Ashley, a možná pak tomu můžeme dát šanci.

Ale ne teď.

Čas je zkrátka proti nám.

Hvězdy nám nejsou nakloněny.

A my si nejsme souzené.

Rozloučím se s ní bez příslibu, kdy nebo jestli spolu budeme zase mluvit, a ani se jí nedotknu.

Teprve až když odejde, si vzpomenu, že to já je vlastně zastupuju, což znamená vídat ji i Aidena. Společně a každou chvíli.

No bezva!

O další důvod víc, proč se cítit ještě víc nahovno.

Doufám, že si Aiden uvědomuje, jaký má štěstí.

Protože já rozhodně jo.

A dala bych všechno na světě za to, abych mohla být na jeho místě.

Brečím pak, dokud vyčerpáním neusnu, když mi začne naplno docházet, že tuhle holku nezískám, a jsem si jistá, že takhle teď budu usínat celkem pravidelně.

Dalšího dne ráno jsem se probudila a bylo mi naprosto příšerně.

Oči ztěžklé všemi těmi prolitými slzami a po těle mi bylo, jako kdybych absolvovala dvanáct kol v boxerském zápase, který jsem prohrála.

Prohrála jsem, a ve velkým.

Ashley je pryč a já teď dělám něco, co bych nikdy nevěřila, že v rámci uzdravovacího procesu někdy udělám.

Ne, nenacházím se v baru a nepiju na svou bolest.

Ačkoli ta myšlenka mi hlavou probleskla.

Dlouho a tvrdě jsem přemýšlela, co udělám, pak jsem konečně vytáhla zadek z postele, oblékla se a zamířila do kanceláře.

Já vím!

Taky jsem tomu nemohla věřit.

Napadlo mě zavolat Jessie nebo Glenovi, ale představa, že budu muset vysvětlovat, proč už se nebudu snažit sbalit Ashley, mě vůbec nelákala.

Nakonec jim to budu muset říct, ale teď se radši ponořím do práce, která odvede mou pozornost od všech trablů.

Kromě toho mám hodně co dohánět po tom týdnu nemoci a času stráveném na Operaci Spashley.

Když jsem úplně na vrchu hromádky složek zahlédla tu Ashleyinu, ignorovala jsem ji a pustila se do práce.

Pracovala jsem bůhvíjak dlouho za zavřenými dveřmi, ale nejdřív jsem vzala fotku mě s Ashley a zavřela ji do horního šuplíku.

Ukázalo se, že její přítomnost na mém stole byla na mě moc, protože jsem na ni pořád koukala a obdivovala, jak nám to spolu sluší.

Sakra, fakt nám to slušelo.

Ale tyhle myšlenky jsem zahnala, protože mi nepřináší nic dobrého.

Jo, já vím, procházím fází odmítání, jenže tohle odmítání mě aspoň jakž takž drží při smyslech.

Celý den jsem strávila ve své kanceláři a pracovala, ani jsem se nenajedla, neměla jsem chuť.

Až když se přivalila čtvrtá hodina odpolední, jsem se rozhodla to pro dnešek zabalit.

Byla jsem tu zavřená přes šest hodin a déle už tu nevydržím.

Jessie jsem poslala textovku, že jsem na cestě.

Doufám, že je připravená být ramenem, na kterém se potřebuju vybrečet.

Požádala jsem ji, jestli bychom se nemohly dnes sejít, ale o tom, co se seběhlo včera večer s Ashley, jsem jí nic neřekla.

Věděla jsem totiž, že by mě okamžitě vytáhla z práce a v tu chvíli jsem na mluvení ještě připravená nebyla.

Teď už jsem.

Vyjdu z kanceláře a zamířím rovnou k výtahu, když si všimnu, že v Glenově kanclu je pořád rozsvíceno.

Zavrtím hlavou a jdu tam zhasnout.

Jen proto, že se utápím v smutku nad vlastním životem, neznamená, že dovolím plýtvání energií.

Snad bude mít Jessie v mrazáku dost zmrzliny, protože…

Zbytek myšlenky se mi rázem vypaří z hlavy ve chvíli, kdy otevřu dveře do Glenovy kanceláře.

"Ježíšmarjá," vykviknu, když spatřím scénu, do které jsem to vkročila.

Panebože!

Panebože!

Panebože!

Glen je na kolenou a, uhm, obsluhuje Aidena.

"Spencer, neumíš klepat?" zaječí Glen, zatímco Aiden se odvrátí.

Fuj!

Fuj!

Fuj!

Moje oči!

Moje oči!

Moje oči!

"Hrozně se omlouvám," řeknu a připlácnu si dlaň přes oči.

Poslepu vycouvám zpátky na chodbu a rychle dveře zase zavřu, abych utnula tu trapnou situaci.

Nikdy, nikdy, nikdy v životě už nechci vidět nic tak…

Prrr!

Počkat!

Cože?

Říkala jsem Aiden?

Jakože Ashleyin Aiden?

Jakože její přítel?

Ten přítel, kterýho miluje.

Ten přítel, se kterým zůstane, protože mu nechce ublížit.

Ten přítel, ke kterému se snaží být loajální, přestože chová city ke mně.

Ten cizoložnej hajzl!

Jak se opovažuje!

Dostane nahrávací smlouvu a nejen to, jak na stříbrným podnose, a vůbec se nestará o Ashleyino štěstí.

To je tak v prdeli.

A jak se zdá, je navíc gay!

Ach můj bože!

Glen!

Jak dlouho to ví?

Začíná tu být na mou hlavu příliš otázek.

Co nevidět dojde k přetížení.

"Spencer," zaslechnu za sebou Aidena a v tu chvíli mi přeskočí.

"Ty parchante!" otočím se na něj s křikem. "Jak jsi mohl?"

Aiden se zdá mým výbuchem upřímně překvapený. "O čem to mluvíš?"

"Nehraj si na blbýho, kreténe!" zařvu ještě hlasitěji a strčím do něj, až se zapotácí.

Kruci, to je fajn pocit.

"Jak jsi jí to mohl udělat?" ptám se a vzápětí do něj strčím znovu.

Doufám, že má Aiden strach, protože to by měl mít.

Mám v sobě tolik potlačovaného vzteku, že být na jeho místě, tak zdrhám.

"Spencer, přestaň," křikne Glen, který se teď postavil před Aidena. "Nevíš, o čem mluvíš."

Já věděla, že ta přezdívka Děsnej Blb na něj pasuje, když jsem tak Aidena přejmenovala.

Celou tu dobu předstírá toho milýho chlapíka, a přitom to byla jenom jedna velká habaďůra a ve skutečnosti je to jenom normální sráč.

Uvědomuje on si vůbec, co Ashley obětovala, aby s ním zůstala?

Uvědomuje?

"Drž hubu, Glene," řeknu bráchovi skrz zaťaté zuby. "Tohle se tě netýká."

"To teda týká," odvětí na to se stejným ohněm v očích, jaký já cítím uvnitř.

Aiden položí ruku Glenovi na rameno. "Dej nám chvilku, budu v pohodě."

Ó, ne, to nebudeš!

Nosní dírky mám zuřivě rozšířené a pěsti zatnuté.

Jakmile bude Glen pryč, hodlám mu dát takovou lekci, že na ni jen tak nezapomene.

"Fajn," uklidní se Glen. Jako by snad on měl právo být rozzlobenej! "Budu hned za dveřmi, kdybys mě potřeboval," poznamená k Aidenovi, než se vydá zpátky do své kanceláře.

Tak s ním si to později ještě vyřídím.

"Nech mě to vysvětlit," žádá Aiden hned, jak jsme sami.

Ha!

To by se ti teď hodilo.

Přestože si Ashley vybrala zůstat s Aidenem, pořád chci, aby byla šťastná.

A to, co jsem právě viděla, znamená, že bude mít leda tak zlomené srdce.

Ona ho miluje.

"Co chceš vysvětlovat?" prsknu s takovou nenávistí a odporem, jakého jsem schopná. "Proč podvádíš Ashley, to mi chceš vysvětlit?"

Ó, panečku, ten ještě bude pěkně litovat, že zahýbal tak nádhernýmu stvoření, jako je Ashley.

Nezaslouží si ji.

Aiden vrtí hlavou, ale já mu nehodlám dát příležitost, aby se nějak bránil.

No vážně, co by asi tak mohl říct?

"Ty jsi fakt pěknej dáreček," ušklíbnu se povýšeně a postoupím blíž k DýBýmu. "Taháš se s jinejma za Ashleyinými zády, a ona ti zatím zařídí pěknou vymazlenou nahrávací smlouvičku, kterou si ani nezasloužíš."

Aiden dál vrtí hlavou.

A sakra!

Zadržte.

Myslím, že jsem to právě celý rozlouskla!

Teď mi to všechno dává smysl.

Aiden vůbec není její kluk!

Ve vteřině vidím úplně rudě a praštím Aidena do hrudi. "Nutíš ji, aby předstírala, že je tvá přítelkyně, abys zakryl, že seš gay. Že jo?" Jak mi to jen mohlo uniknout? "Nemůžu uvěřit, že nutíš Ashley, aby ti dělala zástěrku."

Už se napřahuju, abych Aidenovi jednu vrazila, když mě svou reakcí na mé obvinění totálně vyvede z míry.

"Ashley ale není moje zástěrka," vzdychne Aiden. "To naopak ona chce, abych já kryl ji."

50A

Nějak nemůžu zpracovat, co jsem zrovna slyšela.

Teda, tím chci říct, že jsem to sice slyšela, a chápu, co Aiden řekl, ale nedokážu zpracovat dopad té informace.

On lže.

Určitě.

Bože!

Co když nelže?

Instinkt mi říká, že Aiden mluví pravdu.

Radši bych byla, kdyby mi to tak nepřišlo, ale je to tak.

Takže oni nejsou spolu?

Co to sakra je?

Ještě před několika hodinami bych z téhle zprávy jásala, ale slyšet ta slova od Aidena mi nepřináší žádnou útěchu nebo radost.

Protože to znamená jediné.

Ashley mi lhala.

A z toho dobrý pocit mít nemůžu.

Není pro to žádný důvod.

"Jsi v pořádku?" ptá se Aiden bůhvíproč.

Ou.

Už asi vím.

Ta informace totiž byla poslední kapkou pro můj přetížený mozek a teď se se mnou točí celá místnost.

Zavřu oči, ale kolotoč se nezastavuje.

"Spencer, jsi v pořádku?" ptá se Aiden znovu.

Ne, nejsem.

Pitomče.

Najednou mám nohy jak z želatiny a zoufale se snažím zachytit něčeho, abych nespadla.

"Do prdele," slyším Aidena zaklít jakoby z dálky.

Co má za problém?

Já jsem tady ta, co každou chvilku omdlí.

Tělem mi projede nával horka a moje nohy to konečně vzdají.

Ale na zem nedopadnu.

Místo toho mě zachytí pár silných paží.

"Jen klid," říká Aiden, zatímco mě nese k nejbližšímu křeslu.

Pořád mám trochu závrať, i když sedím, ale ne tolik, jako předtím.

Aiden mě hladí po zádech a já chci být znechucená jeho gestem, ale pravdou je, že mi začíná být o něco líp.

Hádám, že zrovna z něho asi nemůžu být znechucená, když on není tím důvodem, proč jsem zažila jednu z největších bolestí v životě.

Za to může jen jedna jediná osoba.

Ashley.

Ach bože!

Nikdy bych nevěřila, že zjištění o Ashleyině homosexualitě pro mě nebude radostná událost.

Ashley je teplá.

Jedině teplí totiž potřebujou zástěrku, takže tenhle závěr vyvozuju bez nějakého potvrzení.

Ashley je lesba a stejně se mnou nechce být.

Řekla jsem jí, že ji miluju.

A ona mě i tak odmítla.

Ach bože!

Já už vůbec nevím, co dělat nebo co cítit.

"Už je ti líp?" ptá se Aiden, když pomalu otevřu oči.

Dobrý je, že už to nevypadá na omdlení.

Blbý je, že Ashley je teplá a lhala mi.

Zvednu hlavu a párkrát zamrkám. "Jo, myslím, že jo." Chviličku mi trvá, než se plně zorientuju a pak se obrátím k Aidenovi.

Aiden.

Muž, kterého jsem svého času viděla jako svého soupeře.

Muž, který nakonec nebyl tím, za koho jsem ho měla.

Muž, kterého jsem se tolik snažila nenávidět.

Muž, jehož oči se na mě právě teď dívají s takovým soucitem a starostí.

Muž, o kterém, jak si teď uvědomuju, vím vlastně tak málo.

"Díky," řeknu mu a masíruju si spánky.

Cítím, že na mě přichází monstrózní bolest hlavy.

"Žádný problém," odpoví Aiden, než zhluboka povzdechne. "Promiň mi to, neměl jsem to na tebe takhle vybalit."

"Neomlouvej se." Zkoumám Aidenovu tvář, až se zdá, jako by se pod mým pohledem zmenšoval. "Mně zas mrzí, že jsem vás s bráchou načapala."

Fuj!

Budu potřebovat hodiny a hodiny šokové terapie, abych tu příšernou vzpomínku vymazala z paměti.

Aiden zrudne a nervózně se na židli zavrtí. "Asi jsme měli zamknout dveře."

Navzdory závažnosti toho, co tu proběhlo, a co to pro mě znamená, se upřímně zasměju. "Jo, tím by bylo docela dobrý začít."

"Ale vážně, to co jsem říkal, nelhal jsem," řekne Aiden. Jeho úsměv opadne a vypadá hodně nesvůj.

"Přesně tak, nelhal," houkne Glen ze své kanceláře.

"Zavři klapačku, Glene," křiknu na něj zpátky a prohrábnu si rukou vlasy.

Vím, že jsem vzteklá na nesprávnou osobu, jenže Ashley není poblíž.

Proč lhala?

Proč?

Proč?

Proč?

"Stejně jsem ale neměl nic říkat," propluje Aidenův hlas skrz moje úvahy. "Já, uh…" odmlčí se a myslím, že můžu bezpečně říct, že ani jeden z nás pořádně neví, jak s tím vším naložit.

Vzpomenu si na svá dosavadní setkání s Aidenem.

On byl ten, kdo mě požádal, abych se postarala o Ashley, zatímco byl pryč.

On byl ten, kdo přesvědčil Ashley, aby přišla k nám na grilování.

On byl ten, kdo nás s Ashley přikryl, když jsme v objetí usnuly na gauči.

Vždycky jsem měla za to, že je jenom slepý vůči tomu, co se kolem něho děje, ale možná to tak vůbec není. Možná Aiden věci viděl mnohem jasněji, než mu přiznávám.

"Ty jsi věděl, že k Ashley něco cítím, viď?" zeptám se unaveně.

Sklopí zrak k zemi. "Jo, věděl." Poškrábe se za krkem a je očividné, že se nemůže rozhodnout, kolik mi toho prozradit. "Promiň."

Zdá se, že se mi vrací síla, když se zvednu a začnu přecházet po místnosti. "Za co ty by ses měl omlouvat?"

On mi nelhal, to Ashley.

"Byl jsem sobec," přizná, ale já nechápu. "Myslel jsem, že kdyby Ashley našla někoho, na kom jí bude záležet, nechtěla by, abychom předstírali, že jsme pár."

Pořád se nechytám.

"Ale když jí nechceš dělat zástěrku, tak proč to stejně děláš?" zajímá mě, protože to je asi jediné, na co mi dává alespoň trochu smysl se zeptat.

Aiden si urputně hraje s rukama, když si k němu zase sedám. "Znám Ashley strašně dlouho. Nepamatuju dobu, kdy by Ashley nebyla součástí mého života."

Vypadá tak provinile, jako by snad Ashley zrazoval tím, že mi tohle vypráví.

Kdybych nebyla natolik pohroužená do víru vlastních emocí, asi by mi ho bylo docela líto.

"Když jsme vyrůstali, všichni nás pořád škádlili s tím, že jednou se určitě vezmeme," pokračuje Aiden s lehkým úsměvem na tváři. "Ale my jsme s Ashley tyhle řeči nebrali vážně. Když přišla puberta, došlo nám, proč nám to nikdy nic neříkalo."

Mám asi tak tisíc otázek, ale bojím se, že když se začnu ptát, Aiden přestane odhalovat informace, po kterých už tak dlouho prahnu.

"Vyoutovali jsme se jeden druhému úplně přirozeně, bez nějakého drama, bez strachu ze zavržení, jenže naše okolí tak vstřícné nebylo." Aidenovy rysy potemní a úsměv, který jsem myslela, že vidím, je pryč. "S Ash jsme měli štěstí, protože jsme měli jeden druhého, takže nám ani tak moc nevadilo, že nás naši spolužáci mají za vyvrhele."

Moje srdce, které chce křičet na Ashley za to, že mi lhala, začíná tát, čím déle Aiden mluví.

"Nebylo to nic strašného, nikdo nás nemlátil nebo tak, prostě nás ignorovali." Mně to teda strašný připadá, ale zdržuju se komentářů. "Když to o mně od nějakých rodičů zjistili naši, nevzali to moc dobře." Aidenovy oči jsou strašně smutné. "Můj táta mi řekl, že už nejsem jeho syn a pak mě vykopl z domu."

Páni.

To je krutý.

Nechápu, jak se někdo může takhle zachovat k vlastnímu dítěti.

Rodičovská láska snad má být bezpodmínečná, tohle mají být lidé, na které se můžete spolehnout naprosto ve všem. A neumím si ani představit, jaké to musí být, když se k vám otočí zády.

Pravděpodobně je to jedno z nejhorších zklamání, co člověka může v životě potkat.

Musím Aidenovo vyprávění přerušit otázkou, i když si nejsem moc jistá, že mi na ni vůbec odpoví. "Co se stalo, když to zjistili Ashleyini rodiče?"

Mám dost silný pocit, že to dost možná vůbec nevědí, jenže Aiden je můj jediný zdroj informací ohledně Ashley, když ona sama mi neřekne vůbec nic.

Aiden dumá nad mým dotazem, zatímco netrpělivě čekám, jestli bude zarytě mlčet nebo mluvit. "Její táta to vzal dobře, jenže ten byl věčně na cestách." Je mi jí líto, nemůžu si pomoct. "Její máma, no, ta se o Ashley v první řadě nikdy zrovna moc nezajímala." To je děs, ale neznamená to, že už na ni nejsem naštvaná. "Takže když to vyšlo najevo, neřekla na to vlastně nic, až na to, že je to jenom fáze a že z toho vyroste."

Je lhostejnost stejná jako zavržení?

Řekla bych, že je.

Přikyvuju soucitně hlavou a snažím se vstřebat vše, co mi Aiden povídá.

"Ashleyina máma byla většinou mimo město, tak jsem se k ní po tom, co mě táta vykopl, nastěhoval." Aiden mi tedy mou snahu o zatvrzelý postoj nijak neusnadňuje. "Nikdy nežádala nic na oplátku a vždycky se o mě starala." V jeho hlase je jasně patrná láska, ty dva očividně pojí velmi silné pouto. Ale je to pouto, na které teď už nežárlím. Jak bych taky mohla? "Když se pak naskytla tahle příležitost, bez váhání jsem souhlasil, že jí pomůžu. Nemohl jsem ji nechat na holičkách, když mě potřebovala."

Pořád ale nevysvětlil, proč Ashley potřebuje krytí.

Na druhou stranu, ta oddanost a láska, kterou na Aidenovi vidím, mi hodně ztěžuje víru v to, že Ashley je jen zlá a manipulativní osoba.

Ah!

To je příšerný, jak se ve mně pere to, co mi říká hlava a co cítím v srdci.

"Nemyslel jsem ale jenom na sebe," přeruší Aiden tok mých myšlenek. "Opravdu si myslím, že můžeš udělat Ashley šťastnou a já ji šťastnou neviděl už hodně dávno."

Ne!

Tohle ať neříká.

Už to nezvládnu.

Mám úplné právo být na Ashley naštvaná za to, jak mě klame, a nedovolím, aby Aidenovo vysvětlení jakkoli ovlivnilo můj názor na ni.

Alespoň takový je plán.

Rozhodnu se přesunout pozornost od slečny Davies zpátky k Aidenovi. "Takže… ty a můj brácha, co?"

Překvapuje mě, že Glen ještě nevylezl z té své kobky, aby Aidena bránil.

Musí se cítit provinile, protože i on má na všem svůj podíl lží a zrady.

Správně, hňup jeden, doufám, že se teď dusí ve vlastní šťávě za to, že přede mnou držel takovou obrovskou věc v tajnosti.

Kretén!

"No jo," odpoví Aiden s nesmělým úsměvem. "Je to vážně skvělej kluk."

Jééé!

Aiden je vlastně docela roztomilej, když se červená.

"A hrozně sexy," vyhrkne k mé hrůze.

Fuj!

Glen je koneckonců můj brácha!

Aidenovi se po tomhle rozhoří tváře ještě víc, asi neměl v úmyslu říct to nahlas.

Vstanu z křesla a dojdu ke Glenově kanceláři. Když otevřu dveře, uvítá mě velmi zahanbeně se tvářící Glen. Zkouší na mě své nejlepší psí oči, což není fér, protože ví moc dobře, že se na něj nevydržím zlobit, když se na mě takhle podívá.

Já se na oplátku sama pokusím o svůj co možná nejvíc zastrašující výraz, takže si založím ruce na prsou a jeho psí oči se snažím smést mračením kombinovaným s našpuleným rtem. "Tak to vypadá, že mi asi chceš něco říct."

Glen šoupe nohama, jako by mu bylo pět. "Jo, a taky že bych řekl, jenže…"

"Požádal jsem ho, aby mlčel," řekne Aiden, který se přesune k bráchovi. "Pořád říkal, jak se cítí strašně, že ti musí lhát."

To by měl!

Stisknu pevně rty, abych se neusmála. Aiden proplete své prsty s Glenovými, a ačkoli právě nejsem ze svého bratra nadšená, musím říct, že jsem ho snad nikdy neviděla takhle zblázněného. "Jak dlouho už to trvá?"

50B

Glen udělá obličej. "Začali jsme se víc bavit, když byl Aiden v New Yorku."

To už je celá věčnost!

Takhle dlouho!

Gah!

"Jenom jsme si povídali," trvá na svém Glen, když si všimne, jak se mračím.

"Hodně jsme si povídali," dodá Aiden a vymění si s Glenem tajemný úsměv.

Glen má teď totálně přiblblý výraz ve tváři. "Když se Aiden vrátil, sešli jsme se, a od té doby jsme si začali být čím dál bližší."

Fuj!

A jéé.

Jsou spolu hrozně roztomilí.

Hlasitě si odkašlu, abych upoutala jejich pozornost. "A dneska jste se rozhodli jít si popovídat do kanceláře?" v duchu se nad vlastní otázkou ošiju, ale vážně, zeptat se musím.

Glen si urputně kouše spodní ret jako vždy, když něco provede. "Ne tak docela. Potřeboval jsem si tu něco vyzvednout, ale jak jsme sem přišli, nějak se to…"

"Zapomeň, že jsem se ptala," utnu ho, než mi začne být nevolno. Napochoduju k Aidenovi a hrozivě se na něj podívám. "Máš v plánu mýmu bráchovi nějak ublížit?"

Aiden hlasitě polkne a napřímí se. "Rozhodně ne." Dál se na něj dívám děsně přísným okem a zkouším, jestli uhne pohledem. "Madam," dodá a oční kontakt nepřeruší.

"To bych ti radila," varovně ho píchnu prstem do hrudi. "Protože jestli jo, budu ti muset zpřerážet obě nohy."

Aiden se zatváří zděšeně a já mám radost.

Nedělám si srandu, ten, kdo by si zahrával s Glenem, bude mít co dělat se mnou.

"A ty," ukročím, abych stála přímo před Glenem. "Jsi šťastný?"

Glen přikývne. "Strašně."

Jéé!

Troufám si říct, že nám tady visí ve vzduchu láska.

"Vážně je mi to hrozně líto, Spencer. Ničilo mě, že ti nesmím nic říct," řekne Glen a já mu věřím.

Pomohl Ashley uspořádat můj maturiťák.

Byl ochotným a dychtivým pomocníkem při Operaci Spashley a to znám Glena dost dlouho na to, abych věděla, že nebyl takový jen pro svůj vlastní prospěch.

A když se to pak všechno s Ashley začalo kazit, ušetřila jsem Glena většiny detailů a spolehla se spíš na Jessie, aby mi dělala poradce. Nepochybuju o tom, že Glen by vždycky stál při mně.

"Já vím," řeknu bez zloby nebo hněvu. "Nebylo na tobě, abys mi to řekl."

A to je pravda.

To Ashley měla celou pravdu odhalit, nikdo jiný.

"Ale už fakt musím běžet," zalžu. Už jsem se rozhodla, že zruším dnešek s Jessie, protože teď vážně potřebuju být sama. "Uvidíme se později."

Glen s Aidenem přikývnou a je na obou vidět, že se pořád cítí špatně kvůli tomu, do jaké pozice mě Ashley dostala.

Poté, co pošlu Jessie textovku, že se necítím dobře, nasednu konečně do auta.

Ani vlastně nelžu, vážně mi není dvakrát nejlíp.

Jsem úplně citově vyždímaná a chci být prostě sama.

Nedokázala bych to před Jessie dost dobře skrývat, a abych jí to všechno převyprávěla, na to fakt nemám sílu.

Sakra, vždyť z toho, co vím, tak by v tom klidně mohla jet od začátku s Aidenem a Glenem.

Podívejte se, za co Ashley může!

Kvůli ní teď ještě začnu pochybovat o lidech, kterým věřím nejvíc.

Jasně, Glen přede mnou zatajil to s Aidenem, ale když se nad tím zamyslím, tak já se nikdy nezeptala, jestli se s někým vídá nebo co se teď vůbec v jeho životě děje. Byla jsem tak zabraná do nahánění Ashley, že jsem ignorovala všechno kromě ní.

Kdo je skutečná Ashley Davies?

Přemítám nad tou otázkou celou cestu domů.

Je to ta sladká, starostlivá a úžasná holka, do které jsem se zamilovala?

Nebo je Ashley lhářka, která myslí jen na sebe?

Lhala mi přímo do očí, když tvrdila, že Aiden je její přítel.

Přímo do očí!

Kvůli ní jsem se cítila provinile, protože jsem si myslela, že holka, kterou tak strašně chci, je zadaná a heteračka.

Celou tu dobu, co jsem přemítala a hádala, jestli je nebo není na holky, všechno jsem řešila zbytečně, protože ona je teplá od začátku.

Celou dobu!

Jistě, mohla jsem se jí na rovinu zeptat, když jsem k ní začala něco vážně cítit.

Ale stejně, přece musela vědět, co cítím.

Ne?

A nesmíme zapomenout na její divnou reakci, když zjistila, že jsem lesba.

Co to mělo znamenat?

Mohla jsem já řešit jisté situace jinak, líp?

Ano.

Držela jsem záměrně před Ashley nějaké informace v tajnosti?

Ne.

Ok, ok, možná jsem byla drobet neupřímná, když jsem jí řekla, že můžeme být jen kamarádky, i když jsem chtěla mnohem víc než to.

Ale to je něco úplně jiného.

Že jo?

Proč proti tomu tak bojuje?

A proč mě pro všechno na světě líbala potom, co mi řekla, že mě má ráda jenom jako kamarádku?

To je to, co na ní vůbec nepobírám.

Tvrdí jednu věc, ale chová se úplně jinak.

Kéž by mi tak Aiden nevyprávěl o jejím dospívání.

Je možné, že ta zkušenost ji ovlivňuje dodnes?

Co já zažila tenkrát s Melissou se mně drželo pěkně dlouho.

Tolik otázek a jen jeden člověk na ně může odpovědět.

Ashley.

Ale teď nemám náladu ji vidět, ne když nemám ponětí, jak se vlastně cítím.

Pořád jsem do ní blázen, to se nezměnilo, jenže jsem raněná, zmatená a smutná, a to ani nezmiňuju vztek.

Už mě vážně přestátá bavit to neustálý přemýšlení, rozebírání, stresování a všechno tohle, co dělám nepřetržitě od chvíle, co mi Ashley nakráčela do života.

Jsem z toho všeho už unavená a totálně hotová.

Nelíbí se mi to a hrozně moc bych si přála, aby to všechno bylo jednodušší.

Hádejte, kdo čeká u mých dveří, když dorazím domů?

Ashley.

Dneska to je bez nadšeného vykřičníku na konci; za to, čím jsem si kvůli ní prošla.

Seděla na zemi před bytem, ale hned jak mě uviděla, okamžitě vyskočila na nohy.

No páni, Aiden si teda pěkně pospíšil, aby ji zpravil o tom, že už znám její tajemství. Neříkám, že to dělat neměl, jen to komentuju.

Myslím, že ji teď nezvládnu.

Jestli jsem si myslela, že jsem už Ashley viděla nervózní, tak to se vůbec nedá srovnávat s tím, jak vypadá teď, když ji pražím pohledem. Vím, že se rozhodně netvářím, že ji vidím ráda, a ona kupodivu neodchází.

Příšerně mě štve, jak snadno mi dokáže rozbušit srdce a zároveň ho drtit žalem. Musím být silná a nedovolit jí dostat se mi do už takhle zraněného nitra.

Mám ale takový dojem, že to se snadněji řekne, než udělá.

Zůstávám odhodlaně na místě a víc se k ní nepřiblížím. Říkám si, že čím větší mezera mezi námi bude, tím mám větší šanci nevyměknout.

Musím se smát sama sobě, když si vůbec myslím, že by tu mohla být kvůli mně, to je pěkně absurdní myšlenka po tom, co tak rozcupovala moje vyznání lásky.

"Takže hádám, že ses sem přihnala, když jsi slyšela o mém rozhovoru s Aidenem," promluvím, než může cokoli říct ona.

Dostala se sem ale pěkně rychle, když uvážím, že neřídí.

"S Aidenem jsem nemluvila celý den," odpoví Ashley. Tváří se zmateně, ale nevěřím jí.

Proč bych měla?

Obrátím nad její odpovědí oči v sloup, ale tentokrát je to Ashley, kdo nenechá mluvit mě.

"Nespala jsem celou noc po tom, co jsme spolu mluvily." Tak to jsme dvě! "Dneska ráno jsem se ti snažila dovolat, ale tys to nebrala, tak jsem přišla sem a rozhodla se na tebe počkat." Ne, ne, ne, nic takovýho nechci poslouchat. "Odešla jsem z domu tak narychlo, že jsem si zapomněla i mobil, což mi tě sehnat moc nepomohlo."

Je tak roztomilá.

Stop!

Nech toho, Spencer!

"Celý den jsem se odtud nehnula, protože jsem tě musela vidět," pokračuje Ashley dál, zatímco já se zoufale snažím nepodlehnout jejímu kouzlu. "Samozřejmě až na tu chvilku, kdy jsem žadonila u jednoho z tvých sousedů, abych se u něj mohla vyčůrat." Ashley se pokusí zasmát, aby odlehčila náladu, ale to jí nespolknu.

"Cos udělala, není vtipný," vyprsknu, když už to dál nevydržím.

"Já vím, Spence, já to vím," zašeptá Ashley a já se fakt horko těžko ovládám. Smázne vzdálenost mezi námi jedním krokem a já se chci pohnout, ale nohy mě prostě neposlouchají. "Včera jsem ti lhala."

Ha!

Ona to přiznává!

Počkat, to je ale dobře.

Nebo ne?

"Aiden není můj přítel." Ok, jako bych to snad už nevěděla. "A ačkoli ho miluju, miluju ho jako bratra."

Třesu se.

Ashley pokrčí obočí.

"Je jen jeden člověk, do kterého jsem zamilovaná," říká Ashley s neuvěřitelnou dávkou upřímnosti. "Jediná osoba, na kterou nemůžu přestat myslet."

Ach bože!

Ať mlčí.

Prosím!

Oči se mi zalijou slzami, Ashleyiny to samé.

Sotva se pod jejím intenzivním pohledem nadechnu.

Ty její čokoládové tůně se mnou dovedou takové věci, že zapomínám na všechny lži, co mi navykládala.

Každou zatracenou lež.

Ashley mi položí dlaň na tvář a její tělo se ocitne nebezpečně blízko mému.

"Ashley, ne!" vykřiknu a vymaním se z její blízkosti.

Po tom všem, co se stalo, nejsem dost silná na to, abych jí odolala, jestli řekne to, co si myslím.

Uteču ke dveřím od mého bytu, ale nemůžu otevřít, protože upustím klíče na zem. Tak strašně se třesu.

Ashley mě otočí, stejně jako to udělala včera večer, akorát teď mě nelíbá.

Pátrá v mých očích po příčině toho, proč na ni reaguju tak zle a obě otevřeně pláčeme.

Žádné vzlykání nebo tak, ale slzy nám oběma tečou proudem.

"Já tě miluju, Spencer," řekne Ashley pomalu a rozhodně.

Ach můj bože!

Asi jsem právě umřela.

Miluje mě!

Mě!

"Jsem do tebe šíleně zamilovaná a vážně jsem potřebovala, abys to věděla." Ashleyin hlas je napjatý, ale plný lásky.

Lásky!

Ke mně!

Ashley mě miluje!

Vím, že bych po ní měla žádat odpovědnost za její činy.

Je mi jasné, že bychom neměly dělat nic, dokud si to nevyjasníme.

Jenže to je na lásce to zvláštní – když jste zamilovaní, často jednáte iracionálně, bez přemýšlení a zdravý rozum vyhodíte z okna. Když jste zamilovaní, tak logika a pádné důvody jsou to poslední, co máte v hlavě, když se máte o něčem rozhodnout.

To je láska.

Není o tom myslet hlavou, je to o tom naslouchat svému srdci.

Správné nebo špatné, dobro nebo zlo, vaše srdce je to, co vás pohání.

A já teď nechám to své, aby mě vedlo.

Nemám ponětí, jestli budu mít vůbec porozumění pro její odůvodnění, proč mě celou tu dobu klamala. Jsem si takřka stoprocentně jistá, že nebudu.

Ale prostě je mi to právě teď úplně jedno.

Totálně jedno.

Následkům svého rozhodnutí budu čelit později, protože zrovna teď chci jenom udržet tenhle úžasný pocit tak dlouho, jak to jenom půjde.

Miluju Ashley.

Ashley miluje mě.

Na tom jediném by mělo záležet, i když samotná láska vždycky nestačí.

Slyšet Ashleyino vyznání lásky vymazalo všechny ostatní pocity z mého srdce i hlavy.

Všechno, čím jsem si za posledních čtyřiadvacet hodin prošla, jako by nemělo žádný význam, teď když vím, že Ashley cítí ke mně naprosto to samé, co já k ní.

"Bože, já tě tak miluju," vydechnu těsně předtím, než Ashley přitáhnu k sobě.

Přitisknu rty na její a ona s odezvou neváhá ani zlomek vteřiny.

Je možné, že dělám obrovskou chybu, dost možné.

Jenže ačkoli jsem strašně moc potřebovala slyšet od Ashley, že mě miluje, co potřebuju teď ještě víc, je cítit tu lásku.

Všechnu.

A z toho, jak mě Ashley líbá, soudím, že to je přesně to, co se stane, jakmile zvednu ty spadnuté klíče ze země.