Nejen pošťák zvoní dvakrát

Napsala: Eva

51

Druhý den se ke mně do pokoje přímo přiřítila Liz.

Po krátkém objetí a asi minutovém shrnutí její svatební cesty na mě nedočkavě upřela zrak a donutila mě jí do nejmenších detailů povyprávět vše, co se událo o svátcích u rodičů Kate.

Celou dobu mlčky seděla a poslouchala. Po několika ‚aaaaaawwwwww‘ a ‚jůůůůůůůů‘ jsem usoudila, že se jí to co vyprávím, více než zamlouvá.

Měla jsem pocit, že z nás má větší radost než já sama, a to je už co říct.

Než zase odešla, donutila mě místopřísežně prohlásit, že jí budu pravidelně a co nejrychleji informovat o dalším případném vývoji a neodpustila si několik poznámek, jak moc si to užijeme, až spolu strávíme noc.

Během jejího pobytu jsem se červenala docela pravidelně, protože Liz si v tomhle tom ohledu nebere vůbec žádné servítky.

Na druhou stranu. V jakých ohledech si je vlastně bere, že?

Když jsem v pokoji osaměla, rozhodla jsem se zajet do posilovny. O svátcích jsem byla bez rehabilitace a Judy se vrací do nemocnice až zítra. Procvičit si krapet tělo mi určitě vůbec neuškodí a doufám, že měla Kate ohledně mého menšího zhoršení hybnosti pravdu. Vzhledem k mým očekáváním do budoucna bych jakékoliv zpomalení mé rekonvalescence asi nepřežila.

A to ani nejsem člověk, který si na fyzičnu až tak zakládá. Ale představa nahého těla Kate… tuhle představu jsem nebyla ani schopná dokončit, jak mě rozhodila.

Po cestě jsem na chodbě natrefila na několik přátel, včetně Phillipa a Jessicy, kteří se před chvíli vrátili ze svátků strávených doma. Phillip měl podobný pocit z chybějící rehabilitace a tak jsme zamířili do posilovny společně. Jessica pouze přihlížela, zatímco jsme si s Phillipem dávali do těla a mezitím jsme si všichni vyprávěli, jaké byly svátky.

Já samozřejmě opět zapomněla zmínit některé fakta z mých svátků a jen pomyšlení na některé z nich mi vehnalo ruměnce do tváří.

Kate byla pryč pár hodin a mně se opět neuvěřitelně stýská. Vědomí, že se nachází ve stejné budově, mi život nijak neulehčuje.

Tohle bude těžší. Ovládání jaké jsem slíbila Kate, bude o hodně těžší, než jsem myslela.

Během několika následujících dnů se život na oddělení vrátil do běžných kolejí.

Při první povánoční rehabilitaci, jsem Judy dokonce objala, jak ráda jsem ji viděla. Byla z toho chudák celá zaskočená. Kolem krku jí asi moc pacientů neskáče. Né, že bych na ní teda vyloženě skočila.

Ve svých rozpacích mi přišla až roztomilá.

Po dopoledním kole rehabilitací následovala chvilička s Kate, která si pravidelně chodila ukrást nějaký ten polibek, pokud byla zrovna v práci. Celý zbytek dne jsem většinou trávila s ostatními ve společenské místnosti, kde jsme hráli různé stolní hry, karty, koukali na televizi nebo jen tak klábosili.

Celý den jsem se samozřejmě těšila na večerní chvíli, kdy se zase objevila Kate, pokud to šlo. Sem tam jsem taky ‚nenápadně‘ zabrousila ve vozíku dolů na úrazovku, kde jsem ji mnohdy z dálky jen tiše pozorovala a srdce mi skákalo v hrudi jako zběsilé, jen při pohledu na ní. Na její úsměv, ďolíček, gestikulaci rukou… dokonce i její držení těla mě uchvacovalo. Stal se ze mě takový malý stalker, což mi samozřejmě Mary musela pichlavě připomínat pokaždé, když mě dole potkala.

Je mi naprosto jasné, že moc dobře ví, co se mezi mnou a Kate děje a o to víc jsem vděčná, že byla ochotná a hlavně schopná udržet tuto informaci v tajnosti.

Jsem si téměř jistá, že je to ta jediná věc, kterou nevypustila do světa.

Ke mně do pokoje přibyla opravdu nová spolubydlící. Mladá blonďatá žena jménem Julie přibližně v mých letech.

Když poprvé dorazila, uvítala jsem ji úsměvem a tichým: "Ahoj." Z její strany bohužel přišlo pouze jemné přikývnutí.

Za těch několik dnů se na její hezké tváři neobjevil jediný úsměv a její modré oči byly plné smutku a něčeho co jsem nedokázala ihned rozpoznat. Když mi později došlo, o co se jedná, na okamžik jsem mírně zpanikařila. Vzpomněla jsem si, kde jsem takovýto výraz dříve viděla.

U Seana, neboli Pruďase.

Bez zaváhání jsem vyhledala doktorku Straussovou a svěřila se jí se svými obavami. Doktorka mě vyslechla a začala za Julie docházet v častějších intervalech, než bylo obvyklé. Slíbila jsem sama sobě, že na ní dohlédnu a dám pozor, aby se neopakovalo něco podobného jako se Seanem. I nyní sem tam mívám noční můry plné krve a ošklivých pocitů a vzpomínek. Nedopustím, aby se to stalo znovu.

Vím, že Kate má spoustu práce a že se také musí jít domů sem tam vyspat, ale pomalu zjišťuji, že strávit s ní jen několik desítek minut denně mi opravdu nestačí.

Zrovna ležím v posteli a venku je již tma. Jsem v pokoji sama, Julie před chvílí někam odjela a mně se už hlavou honí myšlenky, jestli se po ní nemám jít podívat, jestli je v pořádku.

Z myšlenek mě vytrhne rudá růže, která se najednou objeví v pootevřených dveřích. Když za růží následuje ta nejnádhernější paže na celé Zemi a záhy ta nejnádhernější osoba v celé galaxii, v žaludku se mi rozletí stádo motýlků.

Aniž bych to ovládala, najednou se usmívám od ucha k uchu.

Kate s úsměvem přistoupí k mé posteli a podá mi růži. "Ahoj Em," nahodí ďolíček, jaký umí jen ona a mě z něj zamrazí vzadu na krku.

Je tak nádherná.

Automaticky se sehne, aby mě políbila.

Miluju její vůni. Miluju její hebké rty na těch svých. Miluju všechny ty pocity, které ve mně vyvolává.

Miluju jí.

Když se ode mě po chviličce odtáhne, přičichnu ke květině, kterou mám položenou na hrudi.

"Nebála ses, že tu bude Julie?" popíchnu jí s mrknutím.

"Viděla jsem jí na chodbě," vyplázne na mě rošťácky jazyk.

Rozverně se zaculím a znovu přičichnu k růži: "Děkuji. Za co jsem ji dostala?"

"Musím mít nějaký důvod?" Kate nahodí ďolíček a lehce mě políbí na nos.

Všimla jsem si, že to dělá ráda.

"Chtěla jsem jen dát krásnou květinu své nádherné přítelkyni," usměje se a prsty mi přejede po tváři.

Při jejích slovech mi udělá žaludek v břiše kotrmelec. Stále se mnou dělá takové divy. A stále mi přijde nemožné, že říká něco takového. Něco tak krásného.

Cítím, že se opět trochu červenám, na což Kate reaguje pouze mírným úsměvem a dlouhým pohledem do mých očí.

Miluju Tě.

Navzdory tomu, že to neříkám nahlas, věřím, že to lze přečíst v mých očích. A jsem si téměř jistá, že to vidím i v těch jejích.

Po chvíli přeruší ticho. "Podařilo se mi zařídit si tři dny volna. Takže se připrav, zítra si tě po práci vyzvednu a vezmu si tě na těch pár dní domů."

Nejsem si jistá, zda můj výraz vystihuje všechno to nadšení, co mě v tu chvíli přepadlo.

"Hrozně mi chybíš. A těch pár minut denně mi nestačí," zašeptá a opět mě lehce políbí na rty.

Čte mi myšlenky?

"Zalezeme do postele," významně se odmlčí a já téměř slyšitelně polknu.

"A budeme koukat na filmíky, cpát se dobrým jídlem a…," na okamžik se znovu odmlčí a já si jsem jistá, že se rozhodla mě krapet pomučit: "a budeme si povídat," téměř škodolibě se uchechtne, když pozoruje můj výraz.

"Ty jedna," vypláznu na ní naoko naštvaně jazyk, ale hned nato ji pevně obejmu. "To zní nádherně," zašeptám ji do ucha.

"A taky bude," odtáhne se a na chvíli se zamyslí. "Tvá matka má přijít kdy?"

No jo… máma. Na chviličku se zamyslím a pak si oddechnu. "Dobrý, má přijít až ve středu. To už budu zase zpátky," zazubím se.

Opravdu nerada bych mamince vysvětlovala, kam jsem zmizela, kdyby mě přišla navštívit.

Vím, že bych ji měla říct pravdu. A vlastně jí i říct chci. Ale mám strach z její reakce a z toho, že by mi mohla můj současný pocit štěstí narušit. A to ani za nic nechci připustit, tak jsem se rozhodla, že jí ještě nějakou dobu pravdu neřeknu.

Pro své vlastní dobro.

52

Byt Kate je malinký, ale velmi útulný a vkusně zařízený. Ve skutečnosti mi trochu připomíná domov jejích rodičů.

Krátká, ale relativně široká chodba obsahovala velkou vestavěnou skříň a včetně těch vstupních celkem čtyři dveře. Koupelna, ložnice a kuchyně spojená s obývákem.

Ihned mi byla poskytnutá pořádná prohlídka celého bytu, prý abych se tady náhodou neztratila, jak je byt velký.

Toto tvrzení Kate samozřejmě nemohla nechat bez řádného ušklíbnutí a ďolíčku.

V obýváku byla relativně malá sedačka v béžové barvě, která čelila malé soustavě několika skříní a poliček. V rohu místnosti se krčila malinká televize a dominantou celého obýváku byla obrovská knihovna, která se táhla od okna s balkónem až téměř ke sporáku do kuchyně.

Okamžitě jsem u ní zaparkovala a zvědavě četla jednotlivé tituly, zatímco Kate vybalovala v kuchyni nákup, co jsme po cestě udělaly.

Spousta knih je odborných, většina z nich samozřejmě lékařských, ale také nějaká beletrie se zde najde. Erich Maria Remarque, Aghata Christie, Karl May, Stephen King a spousta dalších. Překvapuje mě jak široký záběr Kate má a někde hluboko uvnitř jsem ráda, že taky ráda čte, jako já.

Pod nosem se usmívám, když si to zamířím k ní do kuchyně. V tu chvíli můj zrak zaznamená známý obal a já se zarazím v půlce věty, kdy jsem chtěla Kate říct, že má hezkou sbírku knížek.

"Copak?" přiletí ke mně z kuchyně ďolíček, když se o kousek vrátím a zalovím ve spodní poličce.

Téměř mě píchne u srdce, když si uvědomím, co držím v ruce. Pohlédnu na Kate, která tázavě zdvihne obočí. Mlčky knihu otočím čelem k ní a tázavě na ni pohlédnu. "Jak dlouho to máš?" Usměju se a zahledím se zpět do poličky, odkud jsem knihu vytáhla. "Tedy, jak dlouho je všechny máš?" opravím svou otázku, když zahlédnu další a další knihy se stejným jménem na hřbetu.

Když vzhlédnu zpět na Kate, sevře se mi žaludek plný motýlků, když spatřím její ruměnce ve tvářích.

Je tak nádherná, napadne mě v okamžiku, kdy složím knihu do klína a přijedu k ní blíže.

Stále se červená a nějak nemůže najít slova k odpovědi.

Usměju se, nakloním mírně hlavu na stranu a zvědavě vyčkávám na odpověď.

"První jsem si koupila hned ten stejný den po cestě z práce," pohlédne na své ruce co má položené na kuchyňské lince.

Nemusí říkat, který den myslí. Živě si vzpomínám, jak tenkrát v mém pokoji okomentovala ‚pozitivní‘ název jedné z ‚Deaverovek‘.

"Nemůžu uvěřit, že sis je koupila," vydechnu téměř šeptem a shlédnu do klína na vůbec první knihu, kterou jsem od Deavera četla - ‚Sběratel kostí‘. Aniž si to uvědomím, najednou spíše slyším, než vidím, jak mi z tváří padají slzy a dopadají na obal knihy.

"Em, miláčku. Co se děje," slyším její ustaraný hlas a rozmazaně vidím, jak mě chytá za ruce a druhou rukou mi zvedá bradu, abych na ni pohlédla.

Hřbetem ruky si otřu slzy z tváře a usměju se. "Nic se neděje," promluvím téměř šeptem a pohlédnu jí do očí. Do těch nádherných, uhrančivě tmavých očí. "Jsem jen hrozně šťastná…," ke konci věty mi přeskočí hlas a já se zajíknu.

Kate se na tváři mihne lehounký úsměv a já zabořím svou tvář do jejího krku, pevně ji obejmu a neubráním se ještě několika vzlykům a slzám štěstí.

"Já jsem taky moc šťastná," zašeptá mi do vlasů a stejnou měrou mi vrátí mé pevné objetí.

Kdybych to uměla, zastavím čas a navždy zůstanu v jejím objetí. V objetí, kdy je ona jen má a já zas jen její.

Navždy.

Je už docela pozdě večer. Ležíme ve velké posteli u Kate v ložnici a koukáme na velkou televizi, kde zrovna hraje nějaký film.

Popravdě, vůbec nevím o čem ten film je, nebo jak se vlastně jmenuje.

Chvíli poté co ho Kate pustila, tak usnula. To bylo asi před dvěma hodinami a já zde celou tu dobu ležím a mlčky ji pozoruju. Jsem si jistá, že kdyby mohly z mých očí sršet malá červená srdíčka, celá místnost je již nacpaná k prasknutí.

Pozorně zkoumám její rysy, jako bych si je snažila vypálit do paměti. Každý záhyb, vrásku a koutek její nádherné tváře. Prsty mám zapletené v jejích rozpuštěných havraních vlasech a s úsměvem si vzpomínám, jak jsem vždycky přemýšlela, jak asi vypadá, když je má rozpuštěné. Teď už to vím. Vypadá ještě o něco víc nádherně než obvykle, pokud to je vlastně ještě možné.

Když si po chvíli všimnu, že v televizi už běží titulky, natáhnu se po ovladači a televizi vypnu. Když si mé oči po chvíli přivyknou na tmu, přitulím se ke Kate ještě o něco málo více a položím hlavu na její rameno. Zhluboka se nadechnu a užívám si její vůni a ten pocit její blízkosti.

Svým pohybem ji nechtěně probudím.

Jemně si odkašle a pohlédne na mě. "Už to skončilo? Já jsem usnula viď? Promiň. Jaké to bylo?"

Musím se tiše uchechnout. "Co já vím? Já sice neusnula, ale z filmu mám taky kulový," zazubím se.

Nechápavě a tázavě na mě pohlédne. "Jakto?"

"Copak se dá soustředit na film, když vedle mě spinká tak krásná princezna?"

To co Kate záhy uniká z hrdla, není ani tak smích jako spíše hlasité uchrochnutí a já se okamžitě začnu smát.

"Prej princezna," zachrochtá znovu a já bych mohla přísahat, že je to ten nejroztomilejší zvuk co jsem kdy slyšela.

Chichotám se jak šílená, zatímco se na mě převalí a začne mě lechtat. Lechtivá jsem.

A dost.

Přestane, až v okamžiku kdy už pláču smíchy a vyhrožuju jí, že se počůrám, jestli toho nenechá.

Udýchaně se na mě svalí a pokračuje v nechtěném lechtání tak, že mi dýchá na krk.

"To taky lechtá," ošiju se, a když zvedne hlavu a zadívá se na mě, provinile se uculím.

Kate nic neřekne, jen se na mě dále kouká. Její výraz mírně zvážní a já cítím ve vlasech její prsty, druhou dlaň přitiskne na mou levou tvář a já cítím, jak po ní přejíždí bříšky prstů.

Okamžitě cítím vzrušení ve slabinách a s tichým povzdechem zavřu oči.

Cítím, jak její jemné prsty lemují okraj mé lícní kosti, poté přejíždějí k bradě, odkud zamíří na mé rty. Vzrušením téměř nedýchám. Její prsty jemně přejedou přes mé rty a poté pokračují nahoru na nos a z něj přes obočí na má zavřená oční víčka. Jakoby se také pokoušela zapamatovat každý detail mé tváře a já se musím nad touhle naší společnou zálibou mírně pousmát.

Úsměv z tváře mi ale záhy zmizí, když na svých rtech ucítím její horký dech. Několik vteřin jakoby váhala, nebo si možná vychutnávala mé mučeníčko.

Nevím.

V okamžiku kdy ale její rty potkají ty mé, je mi to jedno. Pokaždé, když jsme se dříve políbily, bylo to něžné, minimálně alespoň ze začátku.

Tentokrát nebyla po něžnosti ani památka.

Její rty se mě téměř hladově zmocní a dřív než se naděju, drží mi ruce nad hlavou tak, že s nimi nemůžu ani pohnout. Její jazyk se nemilosrdně vkrádá do mých úst a já sotva stačím jejímu tempu. Když mezi slabinami mimo jiné ucítím její přitisknuté koleno a do toho mě zároveň při polibku lehce, ale o to víc vášnivě kousne do rtu, neovládnu se a z úst mi unikne hlasité zasténání.

Kate hned nato polibek přeruší a pohlédne na mě. V jejím výrazu se mísí stud a výčitky. V očích se jí zrcadlí vyděšenost.

"Omlouvám se," zašeptá a téměř ze mě seskočí, jako bych měla nějakou nakažlivou nemoc.

Chvíli mi trvá, než se dám trochu do kupy. Přece jen, motýlci si právě zatancovali kankán a já bych mohla odpřísáhnout, že jsem v životě nebyla tak vzrušená jako právě teď.

Kate sedí na okraji postele a hlavu má položenou nízko v dlaních. "Omlouvám se," špitne tak potichu, že ji téměř neslyším.

Posunu se o ten kousek, který nás od sebe dělí, a položím jí ruku na záda. "To je v pořádku."

"Není," zavrčí a rozezleně se postaví. Opět ukryje na okamžik hlavu do dlaní a zhluboka se nadechne. Poté se otočí a vrátí se zpět k posteli, kde zaklekne přímo přede mnou, vezme mou dlaň do svých rukou a zahledí se mi do očí: "Omlouvám se. Vím, že to takhle nechceš a já taky ne. Nechala jsem se unést…," opět se odmlčí a skloní hlavu. Nadechnu se k odpovědi, ale Kate mě předběhne, když ke mně znovu zvedne zrak: "Opravdu mi na tobě záleží a nechci nic pokazit. Omlouvám se, už se to nestane." Nevím, jestli se mi to jen zdá, nebo jestli opravdu vidím v jejích očích slzy.

Přetočím se na břicho, abych uvolnila obě své ruce a mohla je přiložit na její tvář. "Nic se nestalo. Opravdu," pousměju se a doufám, že zním dostatečně přesvědčivě. "Každopádně něčeho jsi tímhle docílila," zaculím se.

Kate nechápavě zvedne obočí a pak se zamračí. "Co?"

Zazubím se: "Těším se ještě více než předtím."

Kate předvedla tak ukázkový facepalm, že jsem se musela smát. Zalezly jsme poté zpět do postele a navzdory nějakému odporování ze strany Kate, jsme se hezky přitulily jako dříve a já po několika hodinách plných chlupatých představ a myšlenek usnula spánkem s ještě chlupatějšími sny.

53

Ty tři dny utekly až nechutně rychle.

Žádný podobný ‚incident‘ se již nekonal a Kate si dala setsakramentský pozor, aby naše polibky a dotyky nepřekročili určitou míru vášnivosti. Nechápu, jak to dokáže. Já být na jejím místě, tak se rozhodně nedokážu takhle dobře ovládat.

Sedím zpět ve svém vozíku ve společenské místnosti a koukám z okna. Přivezla jsem si sem nějakou práci, protože dnes nečekám žádnou návštěvu. Liz jsem hned po návratu musela samozřejmě zavolat a povyprávět jí jaké byly tři dny u Kate. ‚Incident‘ jsem raději nezmiňovala, nechci, aby si Liz dělala jakékoliv starosti, protože si je nedělám ani já. S Kate jsem v naprostém bezpečí.

Čas na oddělení plynul docela rychle. Sníh pomalu stál a vzduch začínal být nabitý elektřinou, jak to bývá vždy na jaře. Phillip před nedávnem z nemocnice odešel domů. A když říkám odešel, myslím opravdu odešel. Po svých.

Všichni jsme ho tenkrát jeli vyprovodit až ven do zahrady a mírně závistivě jsme sledovali, jak pomalu odchází za bránu nemocnice.

Několikrát nás byl již znovu navštívit a mně se ve slabší chvilce svěřil, že se mu po nás stýská. Že svět venku není tak úžasný jak doufal a že by se nejraději někdy vrátil zpět mezi nás. Jeho tvrzení mě velice překvapilo, vzhledem k tomu, že okamžik až všichni opustíme nemocnici je věc, na kterou se zde všichni nejvíce upínáme.

Příliš mě to ale netrápí. Až odsud odejdu, budu mít Kate a to je vše co potřebuji ke štěstí.

Jessica chvíli nato taky opustila nemocnici. Bohužel né po svých. Lékaři jí a její rodině sdělili, že žádná rehabilitace ani operace nezmůže s jejím stavem vůbec nic. Její odchod už tedy nebyl tak pozitivní, jako ten Phillipův.

Pamatuji si jako včera, když se při loučení rozplakala a její matka se ji marně snažila utěšit. "Už nikdy nevstanu z tohohle křesla," opakovala pořád dokola, zatímco ji po tvářích stékaly slzy. Trhalo mi to srdce, ale bohužel neexistovalo nic, co bych mohla říct nebo udělat, co by jí utěšilo.

Nikdo z nás.

Julie, moje ‚nová‘ spolubydlící se postupem času krapet rozpovídala. Pořád není nijak extrémně vstřícná a sdílná, ale i těch pár slov denně co mi věnuje je víc než dříve. Smutná je pořád, ale s úlevou jsem zpozorovala, že její sezení s doktorkou Straussovou asi zabírají.

Snad už nehrozí, aby udělala nějakou hloupost.

Máma, Liz a David mě chodí pravidelně navštěvovat. S Liz si voláme téměř každý den, takže ani jedna z nás nepřichází o žádné informace. Chudák Liz právě řeší nějaké trable s tchýní Jocelyn. Člověk by řekl, že už dá tak dlouho po svatbě pokoj, ale očividně se rozhodla Liz a Harrymu komplikovat život napořád.

David už zase randí s někým jiným. Od Lily, co měl na svatbě, se jedná snad už o čtvrtou nebo pátou holku. Nedá se to ani počítat, jak rychle to střídá. Vypadá ale spokojeně, a já jsem už naučená nestrkat nos tam, kam nemám.

Máma si mě dokonce vzala několikrát od vánoc na pár dnů k sobě domů. Vzala si volno, navařila a starala se o mě. Při mém koupání dokonce už nehnula ani brvou, třebaže má pohyblivost nohou je již lepší a mé koupání a převlékání již není taková výzva, jako byla dříve.

Snaží se a já jsem jí za to moc vděčná. Náš vztah nikdy předtím nebyl lepší.

Z myšlenek mě vytrhne mé jméno, které někdo volá ode dveří do společenské místnosti.

No, někdo. Hlas poznám samozřejmě bezpečně.

S úsměvem na tváři se otočím a pevně ji obejmu.

"Liz," odtáhnu se a změřím si jí pohledem. "Tobě to dneska nějak sluší."

Liz to nedělá. Opravdu nikdy to nedělá, ale teď udělá výjimku. Začervená se.

Tázavě na ni pohlédnu.

"Můžeme jít někam do soukromí? Chci ti něco říct," spiklenecky zašeptá a hodí pohledem na zbylé lidi v místnosti.

Zahlédnu Julie, která sedí sama u stolu v rohu, a přikývnu: "Pojďme ke mně do pokoje."

Liz vedle mě kráčí chodbou a já se snažím přijít na to, co mi chce říct. "O co jde?" vydechnu v okamžiku, kdy zaparkuju vedle své postele a otočím se k ní čelem.

Liz se mlčky usměje a sedne si vedle mě na postel, která je snížená do své nejnižší polohy a je tedy přibližně na stejné úrovni.

"Zjistila jsem to teprve dnes a hned jsem ti to musela přijít říct," pousměje se a já si z jejího vážného výrazu nejsem vůbec jistá, jestli jde o dobrou nebo špatnou věc.

"Co se stalo?" nejistota z mého hlasu přímo čiší.

Liz se hluboce nadechne a pak to ze sebe prostě vychrlí: "Jsem těhotná."

Koukám na ní jak spadlá z višně. "Opravdu?" cítím, jak se mi na tváři formuje široký úsměv. "To je úžasné, gratuluji," než se naděje visím jí kolem krku a pevně ji objímám.

Přes její rameno najednou zahlédnu stát ve dveřích Kate.

"Neruším?" tiše vstoupí do pokoje a tázavě se na nás dívá.

Odtáhnu se od Liz a natáhnu ke Kate ruku. "Nerušíš. Liz mi právě sdělila úžasnou novinu," usměju se.

Kate ke mně přijde, chytne mou nabízenou ruku a automaticky se sehne, aby mě krátce políbila.

"Aaaaaaawwwww," ozve se Liz a já se musím zasmát.

Kate nahodí ďolíček a tázavě pohlédne na Liz.

"Jsem těhotná," její hlas nezní tak nadšeně jak by asi měl.

"Gratuluji," Kate se usměje a pohladí Liz po rameni.

"Co se děje?" zakaboním se.

Liz pokrčí rameny a hluboce vydechne. "Já nevím… já," odmlčí se.

"S Harrym přece děti chcete," pohlédnu na ní, jestli se nemýlím.

"To ano, ale…," zase si povzdychne a já jsem hrozně zmatená.

Kate přejede pohledem z Liz na mě a pak zpátky na ní. Přistoupí k ní blíž a dlaní ji pevně sevře rameno: "Budeš úžasná máma."

Očividně Kate uhodila hřebíček na hlavičku, protože Liz se na ní podívá s takovými pochybami, jaké jsem u ní snad nikdy neviděla.

"Co když ne? Co když budu jako Jocelyn?" nešťastně zaboří hlavu do svých dlaní.

Nemůžu si pomoct a z úst mi unikne uchechtnutí. Liz na mě tázavě pohlédne.

"Liz," povzdychnu si: "Miluješ Harryho a Harry miluje tebe. Děti chcete a věř tomu, že budete úžasní rodiče. Už teď tomu prckovi závidím, jak moc milovaný bude oběma svými rodiči. A Jocelyn? Ale no tak… nikdo nikdy nebude jako Jocelyn," povzbudivě se na ní usměju.

Liz se na tváři konečně objeví drobný úsměv. "No, to máš asi pravdu."

"Já ji sice viděla jen na svatbě, ale souhlasím s Em. Jako ona rozhodně nebudeš," přidá se k přesvědčování také Kate.

Liz si opět povzdychne a pousměje se. "Děkuju. Snad máte pravdu."

"Budete úžasní rodiče," zopakuji znovu a pevně Liz stisknu dlaň.

Liz pokrčí rameny a postaví se. "Snad ano, protože mě čeká ještě další oznamování této noviny."

Pohlédnu na Kate a pak zpátky na Liz: "Neříkej mi, že to víme dříve než Harry."

"Jistě že ano," Liz vydechne tuto samozřejmou informaci. "Hned jak jsem to zjistila, tak jsem běžela sem."

Nemůžu se nesmát. "Dobře, ale až se na to někdo někdy zeptá, my jsme se to dozvěděli až po Harrym, ano?"

"No jo, tak to bude asi lepší," usměje se Liz, které právě došlo, že má špatné oznamovací priority.

"A jestli vám bude chtít Jocelyn do výchovy moc kecat, zavolej, přijedu ji srovnat do latě," zazubím se.

Liz se uchechtne a já s potěšením pozoruji, že se nám ji podařilo jakž takž uklidnit. "Tak to aby ses na to rovnou připravila."

Zasměju se a za ruku si k sobě Liz přitáhnu, abych ji mohla znovu obejmout. "Gratuluji, mám radost," zašeptám ji do ramene.

"Děkuju," zašeptá Liz a odtáhne se. "Tak já jedu za Harrym. Buďte tady hodné," zazubí se, všechny její chmury ty tam.

Obrátím oči v sloup, zatímco se Liz pakuje ze dveří. "Ráda jsem tě zase viděla Kate," zamává a než stihne Kate jakkoliv reagovat je pryč.

Povzdychnu si.

Kate ke mně přistoupí a dřepne si přede mne. "Bude to v pořádku, uvidíš," natáhne dlaň a přiloží ji na mou tvář.

Na okamžik zavřu oči a usměju se.

Bude. Když Kate říká, že to bude v pořádku, tak taky bude.

Věřím jí.

Uběhlo opět několik týdnů a přesně jak Kate říkala, vše je v pořádku.

Harry byl po zjištění tak šťastný, že by si nejraději vzal Liz ještě jednou a dokonce i Jocelyn měla radost. Jestli předstíranou nebo ne, se ale bohužel asi nedozvíme.

Judy na dnešní pozdní odpoledne opět domluvila výlet do velkého bazénu, který patřil jejímu bratrovi. Už jsme nějakou dobu nebyli, tak se všichni na oddělení těšíme jak malí. Dokonce i Julie se od rána mírně usmívá.

Naložím si na klín svou koupací tašku s plavkami a ručníkem a vyrážím k výtahu, kde máme všichni sraz. Když tam dorazím, jsou tam již všichni a to jsem i já přijela o několik minut dříve.

Ano, opravdu se nemůžeme dočkat.

Voda nám všem dodává pocit mobilnosti. Ať už jste pacient těsně po úrazu, nebo už máte cit v nohou a učíte se pomalu chodit, voda a její schopnost nadnášet je pro nás skoro něco jako stav beztíže. Úžasný pocit, který způsobuje, že se na několik okamžiků můžeme cítit jako obyčejní lidé. Zdraví lidé.

Je už skoro šest hodin a my netrpělivě vyhlížíme Judy a zbylé sestřičky, které nás na bazén vždy doprovází.

"No tááááááák, já už chci jít," zazubí se Hank. Tento velký statný chlap tady je již velmi dlouho. Déle než já. Po pracovním úrazu se jeho stav zlepšil, ale vypadá to, že nikdy nezíská zpět plnou hybnost svých končetin. Přesto se ale snaží vymáčknout ze sebe a svých nohou co jen se dá.

Usměju se na něj: "Dávají si dneska nějak na čas, pravda."

"To dělají schválně," špitne zamračeně Julie a já se nemůžu na ní neusmát.

Rozhlédnu se po ostatních. Celkem je nás tady sedm. Na oddělení je samozřejmě mnohem více pacientů, ale valná většina z nich je v kómatu a zbylí jet nemůžou. Do obyčejného bazénu nelze vzít paraplegika. Ne bez řádného vybavení a potřebného personálu. Vzhledem k tomu že tyto naše výlety jsou spíše z dobré vůle sester a jedná se o jejich přesčas, není možné vzít i tyto pacienty. Dva zbylí kvadruplegici mají v současné době nějakou virózu, tak museli zůstat ležet. Je nás tedy jen sedm.

Sedm statečných, napadne mě. Pousměju se, protože toto přídavné jméno nás opravdu vystihuje. Jsme stateční v tom, jak se pereme s naším nepřívětivým osudem.

Z myšlenek mě vytrhne radostné zavýskání jednoho z nás.

Usměju se a otočím se směrem do chodby, kterou přichází Judy a další dvě sestřičky.

"Konečně," zazubí se Hank.

"Vy jste mi nějací nedočkaví," odvětí Judy se svou typickou kamennou tváří, třebaže v očích se jí zrcadlí rozverné jiskřičky.

Jakmile se s cinknutím otevře výtah, všichni se nahrnou dovnitř. Výtah je hodně velký, ale i tak se do něj nevejde sedm vozíčkářů a tři sestry. Zůstanu stát před výtahem a naoko naštvaně do něj civím na všechny ostatní. Pokud nás není méně jak šest, vždycky musí někdo zůstat na patře a počkat na další výtah. Stala se z toho mezi námi taková menší soutěž o to, kdo se nacpe do výtahu a kdo musí čekat. Tentokrát jsem zabraná do myšlenek krapet zaspala a tak jen vyplazuju jazyk na pomalu se zavírající výtah plný k prasknutí.

"Počkáme na vás dole," pronese Judy mírně pobaveným hlasem, když vidí můj zklamaný výraz.

Dveře do výtahu se s cinknutím zavřou a já si povzdechnu.

Počkat. Říkala ‚na vás‘? Dojdou mi její slova a zmateně se otočím.

Za mnou stojí Kate, ruce má založené na hrudi a na tváři má rošťácký ďolíček. Na ramenech má hozený malý batůžek a na sobě civilní oblečení.

Polknu.

Z těch jejích úplých džínsů a košilí se opravdu asi brzo zblázním.

Jakmile se mi od ní podaří odtrhnout zrak, překvapeně zdvihnu obočí: "Co tady děláš?"

"Ale nic," zazubí se a přejde kolem mě k výtahům, kde stisknutím tlačítka přivolá ten druhý. Když kolem mě projde, hřbetem ruky zavadí o mé rameno. Vzhledem k tomu, že se na chodbě pohybují další lidi, je mi jasné, že to udělala schválně.

Motýlci.

Povzdechnu si a otočím se směrem k ní: "Jedeš s námi?"

"Jo," zazubí se.

A já si znovu povzdechnu. "To znamená, že s námi budeš plavat v bazénu a budeš na sobě mít jen plavky?" hlas mi při slově ‚plavky‘ přeskočí.

Kate se tak zazubí, že se jí ďolíčky objeví na obou tvářích. "Jo."

Svěsím hlavu do dlaní. "To mi děláš schválně?" opět na ní pohlédnu, v okamžiku kdy se za ní s cinknutím otevřou dveře do výtahu.

Kate ustoupí stranou a pokyne směrem do výtahu: "Madam."

Jo, dělá to schválně.

Usměju se a nevěřícně zakroutím hlavou, zatímco mizím ve výtahu. "Ty se mi snad zdáš."

Kate vejde také dovnitř a zamáčkne tlačítko přízemí. Otočí se ke mně a po zavření dveří se sehne, aby mě lehce políbila. "Je to možnost jak s tebou strávit nějaký čas navíc. Za to mě přece nemůžeš vinit," pohladí mě po tváři a mě se v žaludku opět splaší stádo motýlků.

Usměju se. "Nemůžu. Ale opovaž se mě jakýmkoliv způsobem provokovat. Víš, že tam budou lidi!" jestli bude zlobit, přísahám, že jí ublížím.

Kate se jen zazubí a lehce mě políbí na nos. Dveře se s cinknutím otevřou a Kate vyleze na chodbu, já ji následuji.

Bude provokovat. Bude tak strašně moc provokovat, že se z toho za ty dvě hodiny asi zblázním, je mi jasné ve chvíli, kdy přede mnou pomalu kráčí chodbou a vrtí boky tak, že za sebou při tom výhledu nechávám mokrou stopu, jak mi málem kapou sliny.

To je zadek!

A víte co je na něm nejlepší?

Že je jen můj!

54

Po snad té nejdelší cestě ven z nemocnice v mém životě, jsme s Kate konečně dorazily na parkoviště. Sestřičky zde pomáhaly pacientům přemístit se do aut. Na tyto výlety se jezdí jejich soukromými auty a mé matce se dříve povedlo ‚přesvědčit‘ ředitele nemocnice, že by se jim chudinkám měl zaplatit také projetý benzín.

Opět se musím pousmát, když si představím svou svéráznou mámu jak ‚diskutuje‘ s ředitelem. Bazén naštěstí není daleko, tak to není po finanční stránce tak náročné.

Když se rozhlédnu, zjistím, že všichni pacienti už jsou rozděleni do jiných aut a tak pohlédnu na Kate, která míří ke svému ‚Bourákovi‘.

Hmm, to nám to ale krásně vyšlo. Zazubím se.

"To jsi taky zařídila?" zvednu tázavě obočí, když přijedu ke Kate a jejímu autu.

"Co?" skoro jí ten nechápavý výraz žeru.

"Mno, že spolu pojedeme samy autem," zazubím se a ukážu palcem za sebe na ostatní.

Kate zdvihne do vzduchu ruce jako by se vzdávala: "V tom jsem opravdu nevinně." Otevře dokořán dveře ke spolujezdci a přímo sladce se zaculí.

"Hmm," zamručím si spíše pro sebe. Nejsem si vůbec jistá, že jí to věřím. Ale co, přece si nebudu stěžovat, napadne mě v okamžiku, kdy Kate sedá za volant vedle mě.

Její auto stále voní po skořici. Tak tím cukrovím to tedy tenkrát asi nebylo.

Když nastartuje a otočí se, aby vycouvala, nemůžu se zase vynadívat. Její štíhlé prsty a zápěstí točí s volantem a já na předloktí spatřím své oblíbené drobné žíly. Na otočeném krku se jí mírně napínají šlachy a zase se mírně mračí, jako vždy, když se soustředí.

Když vycouvá, otočí se a zařadí jedničku. Čekáme, až před nás vyjedou ostatní auta.

"Copak?" přiletí ke mně ďolíček.

Opět nepokrytě zírám, i když teď už se za nachytání nemusím stydět jako dřív. "Nic, jen…," odmlčím se a položím svou dlaň na hřbet její pravé ruky, která spočívá na řadící páce. "Jsi nádherná," zdvihnu své oči od její ruky a pohlédnu ji do očí.

Kate se mírně pousměje, zdvihne mou ruku a jemně ji políbí na hřbety prstů. Mlčky poté položí naše dlaně zpět na řadící páku a pomalu následuje ostatní po cestě pryč z nemocničního parkoviště.

Sedím na lavičce u skříněk obklopena ostatními ženskými účastnicemi zájezdu a dvěma sestřičkami.

Judy se v rychlosti převlékla do plavek, nutno podotknout, že v nich vypadá jako hráčka amerického fotbalu, ne ve špatném slova smyslu, a šla pomoci do pánské šatny Hankovi a Brianovi, jediným dvěma pánským členům naší výpravy.

Kate právě pomáhá do plavek Julie, která nespokojeně a naštvaně mručí.

Já už trvám na oblékání sama. Je to dobrý způsob jak se krapet procvičit a dodává mi to pocit samostatnosti. I když končím s oblékáním vždy jako poslední.

"Můžu?" ozve se spoza skříňky známý hlas. "Můžeš," usměju se. I když mě Kate již viděla nespočetněkrát nahou. Od doby co jsme spolu, se chová jako pravý gentleman.

Když se převlékám, nechává mě o samotě, a pokud to z nějakého důvodu nejde, třeba jako teď, tak se nedívá.

"Julie je věčně nespokojená, co?" pronese s úsměvem na rtech, jakmile se u mě objeví. "Naštěstí se rozzářila jako sluníčko, když jsem ji odvezla k bazénu," sehne se a lehce mě políbí na čelo.

Je stále oblečená v džínsech a té úžasné černé košili, kterou tak miluju. Její bosé nohy za ní zanechaly stopy vedoucí přes celou šatnu a z nějakého důvodu mi to přijde hrozně roztomilé.

Přistoupí ke své skříňce a otevře ji.

"Půjdu už taky k bazénu," cítím, že se krapet červenám, když si uvědomím, že se bude převlékat.

Kate na mě na okamžik mlčky pohlédne a usměje se.

Ďolíček.

Motýlci.

"Můžeš tady zůstat, jestli chceš," otočí se zpět ke skříňce a mě se zdá, že se také trochu začervenala.

Rozbuší se mi srdce.

Je pravda, že já z ní neviděla ještě nic a ona úplně všechno a několikrát, ale z nějakého důvodu jí nechci vidět nahou.

Ještě ne.

Rozklepanými dlaněmi sevřu madla u kol vozíku a polknu. Kate se na mě opět podívá, zatímco si rozepíná košili.

"Půjdu," vydechnu tiše a nutím se hledět jí jen a jen do očí, né do jejího stále se zvětšujícího výstřihu.

Ďolíček. Sehne se a dlaněmi se opře o opěrky mého vozíku. "Dobře," zašeptá mi tak blízko od tváře, že cítím její horký dech. "Hned přijdu za váma," zašeptá a na několik vteřin spojí naše rty.

Žaludek mi udělá v břiše opět kotrmelec, a když se odtáhne, musím se přemoct, abych opravdu svůj vozík otočila a zamířila pryč z šatny.

Za chvíli ji uvidím v plavkách.

A jsem si skoro jistá, že to asi nepřežiju.

Většina bandy je již ve vodě, včetně dvou sestřiček. Judy právě nese v náručí Julie a po schodech s ní pomalu schází do velkého bazénu.

Hanka a třeba mě můžete do vody klidně i hodit a budeme v pořádku. Jsme už tak zvyklí na to, jak naše tělo ve vodě funguje, že se nám nic nestane. Navíc já mám někdy i pocit, že dokážu nohama ve vodě pohnout. Celýma nohama, né jen prsty.

Většinu z nás stačí posadit na okraj bazénu s nohama do vody a už si poradíme sami. Julie ale ještě není tak daleko a tak ji Judy nese do vody jako nějakou princeznu. Nejsem si jistá, jestli se mi to zdá, ale přijde mi, že se Julie trochu červená.

"Tak co? Jak jsi tam dneska skočil?!" zakřičím na Hanka, který se na mě zubí přes celý bazén.

"Jako obvykle zlato, jako obvykle!" zahuláká na mě s veselým úsměvem.

Zasměju se. Hank se většinou do vody překlopí přímo z vozíku, nečeká na ničí dohled ani pomoc. Jednou jsme jeho vozík dokonce lovili ze dna bazénu, protože jej tam vzal nechtěně sebou. Při této vzpomínce se musím zasmát.

"Neboj, támhle je!" zakřičí na mě Hank, když vidí můj úsměv a ukáže na jednu z kratších stran bazénu. Vztyčím mu na odpověď palec. Dnes nechal vozík na suchu.

Přemístím se podél bazénu k jeho kratší straně a zaparkuju vedle Hankova vozíku. Judy, která právě předala Julie jedné ze sestřiček, na mě tázavě pohlédne.

"V pohodě, zvládnu to sama," mávnu na ní rukou a Judy se tedy začne věnovat někomu jinému.

Přemýšlím, jak se tam dneska hodím, ale pak mě napadne, že bych mohla počkat na Kate. Být v jejím náručí, i když jen na chvíli…

Z myšlenek mě vytrhne flirtovné zapískání.

Nemám pochyb o tom, že to byl Hank, a když zvednu hlavu, ani na okamžik nepochybuji o tom, na koho to bylo směřováno.

Na okraji bazénu stojí Kate. Ruce má v bok a s úšklebkem hledí do vody na Hanka. "Ale, ale, ale…," spíše odtuším, než slyším, co vlastně říká.

V krku se mi vytvoří obrovský knedlík a srdce mi začne zběsile bušit.

Motýlci? To už nejsou motýlci, ale ptáci, co mi poletují v žaludku.

Hučí mi v uších a já nemůžu odtrhnout oči od té nádhery.

Kate má na sobě jednoduché černé plavky, jejichž vršek má sportovní střih. Vlasy má smotané do drdolu, aby jí nepadaly ve vodě do očí. Její holý, štíhlý krk přechází v jemně rýsované trapézové svaly a ramena. Ty ramena! A ruce! Tak nádherné ruce, na kterých se jemně rýsují svaly sahající vysoko od ramen až po lokty. Vršek plavek dokonale obepíná její menší prsa. A to bříško! Mám pocit, že mě berou mdloby. Břicho má ploché a pevné, jemně se na něm rýsují svaly. Jak se stíhá při všem tom pracovním vytížení udržovat takhle v kondici je pro mě záhadou. Když se otočí a vydá se směrem ke mně, vidím, jak na jejích štíhlých stehnech a lýtkách hrají svaly.

"Miláčku, civíš," pronese tiše, jakmile se u mě zastaví.

Polknu ten obrovský knedlík v krku a při tom pokusu se málem udusím. Po chviličce se mi podaří od ní odtrhnout zrak a zadívám se do vody v bazénu.

"Viděl to někdo?" cítím, že rudnu.

"Mno, pokud nejsou všichni úplně slepí," uchechtne se a já se na ni nešťastně podívám.

"Promiň, ale… to samo," cítím se provinile, že se nejsem schopná ani trochu ovládat.

"V pořádku," ďolíček. "Tak jak tam dneska hupsnem?" zazubí se.

"Myslíš, že by bylo nápadné, kdybys mě tam odnesla?" rozverně se na ní podívám.

Ďolíček. "Kdy naposledy tě tam někdo nesl?" shlédne na mě.

Zamyslím se. "Mno… už dlouho ne."

"Tak ano, bylo by to nápadné," pousměje se, ale přesto ke mně přistoupí a jako nic mě nadzdvihne do náruče. Instinktivně ji chytnu kolem krku a snažím se zhluboka dýchat. Cítím na svém boku její břicho, její dlaň na straně pod mými prsy. Sleduju, jak se opět soustředěně mračí, když se mnou pomalu schází do bazénu.

Nejraději bych ji políbila, ale vím, že nemůžu.

Frustrovaně si tedy povzdychnu, v okamžiku, kdy se obě zanoříme do vody.

"Já vím," zašeptá. "Taky bych tě chtěla políbit," pustí mě a já zůstanu splývat na hladině.

Usměju se. Aspoň v tom nejsem sama.

Sestřičky provádí s ostatními různé cviky ve vodě a Kate mě také rozhodně nešetří.

Užívám si ale každý její dotyk. A že jich není málo. ‚Nenápadně‘ mě pod vodou hladí a při každé příležitosti, když se nikdo nedívá, mi dá rychlou pusu na rameno. Tváří se pak vždycky hrozně nevinně a je strašně roztomilá.

Já se samozřejmě taky životně nutně potřebuju pořád přidržovat, abych se náhodou já malý chudáček neutopila.

Když se docvičí, máme chvíli volna, kdy všichni splýváme na hladině. Strop nad bazénem mám vrytý do paměti již snad perfektně. Máme roztažené paže a uvolněně dýcháme. Než se naděju, dotýkám se svou rukou Kate a i ten malý kontakt mi stačí k uvolnění motýlků v břiše.

Upřímně se divím, že jsem během dnešního plavání ještě nikam neodletěla.

"Tak jo lidi, končíme," zavelí najednou Judy a mě se odsud nechce jako snad nikdy.

Když se ozve hromada nesouhlasných zabručení, mám pocit, že nejsem jediná.

Kate vyleze z vody a jde ostatním sestrám pomoci naložit pacienty do vozíků. Její mokrá pokožka se v umělém osvětlení nádherně leskne.

Motýlci.

A pohyb ve slabinách.

Když nadzdvihne Julie z vody a nese jí ven, svaly na ramenech a pažích se jí napnou a já mám opět problém polknout.

Hlavou se mi honí opět spousta necudných myšlenek a snažím se sama sebe přesvědčit, že to vydržím. Že vydržím nemít s Kate fyzický kontakt, dokud nebudu zdravá. Moje prvotní přesvědčení, že chci počkat se ale pomalu ale jistě rozplývá v nenávratnu. Copak jde něčemu takovému odolat? Napadne mě, když sleduju její nádherné tělo v plavkách.

Vidím, jak se Kate na břehu o něčem baví s Judy a pomalu plavu také ke schodům. Jsem už v bazénu sama, všichni ostatní už sedí ve svých vozících a šinou si to do šaten.

Judy přikývne a vydá se za ostatními. Kate leze po schůdcích zpátky do vody a já na ni tázavě pohlédnu.

"Máme ještě patnáct minut," zazubí se a jedním tempem je u mě. Cítím, jak se její paže omotávají kolem mého pasu a přisouvají si mě blíže. Mé bezvládné nohy si přehodí kolem sebe a sedne si na jeden ze schodů v bazénu.

Cítím, jak se dotýkáme břichy i ňadry, její ruce mě k sobě pevně tisknou a já na okamžik zapomenu dýchat.

Neomylně poznám, že jsem vzrušená. A jak panečku.

Její rty se zmocní mých. Polibek je trochu vášnivější, ale stále v únosných mezích. Zapletu jednu ruku do jejích vlasů, zatímco tu druhou jí přiložím zezadu na krk a přitáhnu si ji ještě více do polibku.

Voda do našeho polibku tiše šplouchá a já cítím, jak její ruce jedou po mých zádech níže. Když se zastaví těsně nad spodní částí zad, aniž bych se ovládala, přiložím své dlaně na ty její a sjedu jimi o něco níže. V okamžiku, kdy její dlaně sevřou můj zadek, tiše ji vzdychnu do úst a Kate se ode mě odtáhne.

Ten výraz jsem již dříve viděla. "To je v pořádku," zašeptám jí do úst, své ruce dám na původní místo a pokračuju v polibku.

Kate po chvilce zaváhání polibek oplácí a tentokrát je vášeň v mé režii.

Kašlu na všechno. Kašlu na nějaké hloupé čekání. Chci ji. Hned teď a tady.

"Em," zašeptá mi do úst. "Emily," podaří se ji ode mě odtrhnout. Na okamžik se ji zahledím do očí a poté opřu své čelo o její. Zavřu oči a přerývaně dýchám.

Jsem tak neuvěřitelně vzrušená.

"Já…," nejsem schopná říct ani souvislou větu.

"Já vím," spíše cítím, než vidím její povzbuzující ďolíček. "Já taky."

Je možné, že by po mě toužila tak moc jako já toužím po ní?

Pousměju se a otevřu oči. Hledí na mě ty dva tmavé drahokamy a mě z nich okamžitě píchne u srdce. A nejen tam.

"Měly bychom jít," zašeptá a já se od ní strašně nerada odtahuju.

Když mě zdvihne do náručí a odnese mě do vozíku, několikrát mě povzbudivě políbí. Na rty, na tvář, na nos.

Opět bych si přála zastavit čas.

Jak je možné, že ještě nikdo nevymyslel stroj času?

55

Je polovina dubna.

Ležím ve své posteli, Julie před chvílí odešla se svou rodinou na projížďku do zahrady.

Dnes ráno jsem poprosila Mary, aby vzkázala Kate, ať se během návštěvních hodin za mnou zastaví. Věděla jsem, že Julie bude pravděpodobně pryč a já s ní chci být o samotě.

Pohlédnu na velký úhledně zabalený balíček, který leží opřený o mou postel. Včera jej přinesla Liz a já jsem jej do teď pečlivě schovávala. Nechtěla jsem, aby Kate věděla, že pro ni něco mám.

Má dnes narozeniny.

Malý ptáček jménem Mary mi to před několika dny pošeptal, tak jsem stihla online najít hned tu první věc, co mě napadla, že ji chci dát a pak jsem poprosila Liz, aby dárek vyzvedla, zabalila a přinesla. Byla velmi ochotná, alespoň její neustálé ‚aaaawwww‘ tomu nasvědčovalo.

Nemůžu se dočkat, až jí to dám. Mám pocit, že se těším více než by se těšila ona, kdyby tušila, že pro ni něco mám.

Neustále hypnotizuju pohledem dveře, ale nikdo stále nejde.

Na chvíli dokonce i usnu a probudí mě až navrátivší se Julie se svou rodinou.

Pohlédnu na hodiny. Jsou skoro čtyři a návštěvní hodiny tak za chviličku končí.

Zamračím se.

Kde je?

Nedá mi to a natáhnu se pro ovladač k posteli.

Dárek nechám na místě, přesunu se do vozíku a už si to drandím chodbou k výtahům.

Asi má moc práce, napadne mě v okamžiku, kdy se výtah s cinknutím otevře na patře úrazovky.

A sakra.

Na chodbách je neuvěřitelný frmol, a jakmile vyjedu z výtahu, už musím uhýbat na stranu třem lůžkům s nově příchozími pacienty.

Na druhém lůžku leží někdo, nedokážu ani rozeznat, jestli muž nebo žena, krk a hlavu má zpevněnou v krunýři a hruď je celá zavalená krví.

Všude je spousta křiku a pláče.

Na třetí posteli klečí obkročmo žena v uniformě, pravděpodobně záchranářka, která masíruje hruď osobě pod sebou. Je to dítě, dojde mi po chvíli, možná tak dvanáctiletý kluk.

Opět zahlédnu hromadu krve a z toho pachu se mi mírně zvedne žaludek.

Najednou vidím Kate.

Přibíhá po chodbě směrem k postelím a vykřikuje nejrůznější příkazy. Zastaví se u postele se záchranářkou, která ji předává informace o stavu malého pacienta.

"Rodiče na pětku a šestku!" zakřičí na zdravotníky a ukáže prstem dále do chodby.

První dvě postele zmizí kdesi ve dveřích a třetí Kate doprovází do další místnosti naproti.

Rozhodnu se nepřekážet a otočím se zpět k výtahům. Když zamáčknu tlačítko k přivolání, zahlédnu u vstupních dveří malou, tak pětiletou blonďatou holčičku. V ruce křečovitě svírá malého hnědého medvídka, který je potřísněn krví, stejně jako celá holčička. Pláče a velké slzy, které ji stékají po tváři, se mísí se zaschlou krví. Za ruku ji drží jedna ze záchranářek, která hovoří do vysílačky.

"Čtyřko, potřebujeme vás zpátky na místě nehody!" ozve se kovový hlas na jejím rameni.

"Hned se vracíme, ETA 15 minut," nadzvedne žena volnou rukou vysílačku na svém rameni a udělá s holčičkou, která jí téměř visí na ruce několik kroků směrem ke mně.

Zahlédnu druhou ženu, která dříve poskytovala masáž srdce mladému chlapci, jak se vrací zpět ze dveří, kam před chvílí i s Kate zaplula.

"Potřebují nás tam zpátky!" zakřičí záchranářka s holčičkou na svou kolegyni a zoufale se rozhlídne kolem.

"Dejte mi jí," vyhrknu tato slova dřív, než si uvědomím, co vlastně dělám.

Záchranářka na mě nejistě pohlédne.

"Pohlídám ji, znám to tady dobře, znám doktorku Bensonovou a podívejte se na mě," máchnu rukama od svého pasu dolů. "Nikam s ní neuteču."

Záchranářka ještě chvíli váhá, ale popohánějící výkřik její kolegyně, která je již venku, ji pomůže v rozhodování.

"Jak se jmenuje?" zeptám se ve chvíli, kdy ke mně uplakanou holčičku přivede.

"Nevím," pokrčí rameny a dříve než se naděju je pryč ze dveří a já slyším odjíždět jejich houkající sanitku.

Holčička stále přerývaně pláče, vlasy, slepené krví a slzami, jí padají do obličeje.

"Pojď sem," zašeptám a vyzdvihnu si holčičku do klína. Odstraním jí z tváře vlasy a povzbudivě se na ni usměju.

Když na mě pohlédnou její blankytně modré oči a já vidím, jak křečovitě k sobě tiskne svého zakrváceného medvídka, píchne mě z toho pohledu u srdce.

"Timmy," zavzlyká a prstem ukáže na dveře, kde před chvílí zmizela Kate.

Bratr? Napadne mě ve chvíli, kdy se rozjedu směrem, kterým holčička ukazuje.

Skrze velké skleněné okna lze vidět dovnitř.

"Bude určitě v pořádku," snažím se holčičku chlácholit a hladím jí po vlasech.

Nejdou sice slyšet zevnitř žádné hlasy, ale na rozdíl od holčičky ve svém náručí chápu co se tam děje.

Na monitorech, na které je malý Timmy napojen, probíhá rovná čára. Kate bere do rukou destičky z defibrilátoru, kam jí sestřička vytlačí z tuby průhledný gel. V rychlosti je o sebe otře a něco zavelí. Všichni od chlapce ustoupí a jeho tělo na okamžik na posteli nadskočí.

Nic.

Pohlédnu na holčičku s plánem jí rozptýlit, aby na to nekoukala. Ta ale kouká na svého medvídka a naštěstí nesleduje dění před sebou. "Jak se jmenuješ?" usměju se na ní a koutkem oka sleduju, jak ani druhý šok nepřivedl chlapce k životu. Holčička na mě znovu upře ty svá velká modrá kukadla a já s radostí zpozoruju, že aspoň přestala už plakat. "Já jsem Emily," ukážu na sebe a nakloním hlavu v očekávání její odpovědi. "Suzie," vydechne po chvíli tiše. "Suzie? To je krásné jméno," povzbudivě se na ni usměju a snažím se nemyslet na to, že Kate právě ukončila resuscitaci a tělo malého chlapce bylo zakryto bílým prostěradlem.

Vidím, jak si Kate sundává rukavice a vztekle je odhazuje do rohu místnosti. Na zem záhy putuje také její zakrvácený zelený plášť.

Když se vyřítí z místnosti, zarazí se, jakmile nás spatří.

V jejím výrazu a očích se mísí tolik pocitů, od vzteku, smutku až po zklamání. Nejraději bych teď vstala z toho proklatého vozíku, pevně ji objala a řekla, že všechno bude zase dobrý.

Kate přejede očima ze mě na malou Suzie, pak zpátky zase na mě a poté za nás do jedné z místností, kde leží její rodiče.

Všímám si, jak zatíná ruce v pěst a kouše se do rtu.

"Běž," pokynu hlavou směrem k místnosti za mnou a snažím se jí tak ulehčit nastalou situaci.

Kate mlčky přikývne a vyrazí kolem nás do místnosti za námi. Když mě míjí, na vteřinu mi silně stiskne rameno.

Otočím se na vozíku a sleduji druhý zápas lékařů se smrtí. Pohlédnu na Suzie, která prstem brnká do knoflíkového nosu medvídka, co má v náručí.

"Nemáš žízeň? Hlad?" pohlédnu na tu křehkou bytost a automaticky zamířím k nejbližšímu automatu. Ať už její rodiče dopadnou jakkoliv, jsem si jistá, že tady ani já, ani malá Suzie nechceme být.

Sedím stále ve vozíku, zaparkovaná u zdi, abych co nejméně překážela. Je už téměř deset večer, malá Suzie mi v náručí už značnou dobu spí. I já bojuju se spánkem, ale kolem je pořád velmi rušno. Došlo k nějaké nehodě, ve které byl zapletený autobus. Zaslechla jsem něco o zaklíněných lidech a tak sem neustále proudí pacienti už několik hodin. Sem tam zahlédnu Kate, jak pobíhá mezi místnostmi se zraněnými. Vypadá neuvěřitelně unaveně a strhaně. Asi před hodinou zmizela v prostorách, kde si pamatuji ze své vlastní operace operační sály.

Už za mnou byla několikrát Mary, ale já jsem odmítla dát malou Suzie pryč.

Nechci ji budit, protože se asi bude ptát po svých rodičích a svém bratrovi. A podle informací od Mary, bych ji musela říct, že je sama.

Sama, protože její máma, táta a starší bratr jsou všichni po smrti.

Jen doufám, že je Suzie ještě dost malá na to, aby se přes to nějak dostala. Doufám.

A Kate?

Nedovedu si představit, jak s ní něco takového musí zamávat. Dnes ošetřila již několik desítek pacientů, ale celá jedna rodina jí doslova a do písmene zemřela pod rukama. Navzdory její největší snaze, navzdory tomu co všechno umí. Smrt zastavit prostě nedokáže.

Povzdychnu si a opřu hlavu o studenou zeď. Po chvíli zápolení sama se sebou usínám také.

"Emily, sluníčko," probudí mě něčí šepot.

Rozlepím oči a rozmazaně vidím Mary.

Pohlédnu k sobě do náruče, kde pořád spí malá Suzie.

"Stalo se něco?" otevřu naplno oči a letmo pohlédnu na hodiny na stěně. Je téměř půl dvanácté.

"Emily, dejte mi jí," Mary opět natáhne ruce, ale já zavrtím hlavou.

"Doktorka Bensonová už dooperovala a šla si na chvíli lehnout. Ani si vás tady nevšimla," Mary ví, co mě ve skutečnosti nejvíce zajímá.

Unaveně se na ní pousměju.

"Běžte za ní, ukážu Vám, kde leží. Stihla se za Vámi dneska zastavit?" Mary stále šeptá, aby neprobudila malou Suzie.

Zavrtím hlavou. "Nestihla."

"Myslím, že by ji potěšilo, kdybyste jí zanesla ten dáreček, co pro ni určitě máte," Mary na mě mrkne a já mám pocit, že se červenám.

Zavrtím hlavou. "Nechci jí ani připomínat, že má dneska narozeniny."

"Věřte mi Emily. Udělá jí to radost. Mám pro něj skočit? Máte ho v pokoji?" Mary je tak laskavý člověk, že mi její ochota málem nahrne slzy do očí.

"U postele," vydechnu a pevněji k sobě přitisknu spící Suzie.

Mary mlčky přikývne a vydá se k výtahům.

Než se naděju, je zpátky a v náručí nese dárek.

"Uff, to je ale velký a těžký dáreček. Co to je?" zazubí se, krabici odloží na zem a natáhne ruce pro malou Suzie.

"Klávesy," opatrně Suzie nadzvednu a podám ji Mary. Suzie jen něco zamručí pod nosem a spokojeně pokračuje ve spánku u sestřičky v náručí.

Když uvidím Mariyn nechápavý výraz, musím se pousmát: "Jako hudební nástroj."

"Ah," pokývá hlavou, ale stejně mám pocit, že nechápe co to je, popřípadě proč jí to chci dát.

Já to ale moc dobře vím.

Sehnu se a hodím si krabici na klín. Mary mi ukáže, ve které místnosti Kate najdu a já se s bušícím srdcem vydám tím směrem.

56

Je nádherná.

To je to první co mě napadne v okamžiku, kdy dorazím do místnosti.

Je zde sice tma, ale skrze část prosklených dveří sem z chodby proudí dostatečný pruh světla, abych okamžitě našla místo, kde leží.

Plně oblečená v nemocničním hábitu, dokonce ani bílý plášť si nesundala. Leží na břiše, ruce položené nad hlavou a jak se říká, je naprosto tuhá.

A nádherná.

Vlasy jí z culíku na hlavě trčí na všechny strany a zakrývají ji i část obličeje. Pravidelně a tiše oddychuje.

Přijedu k nemocniční posteli, na které leží a jemně jí vlasy odsunu z tváře.

Ani se nepohne.

Pozoruju ji a najednou si uvědomím, jak moc ji obdivuju. Za to co dělá, zachraňuje životy. Kolik lidí na světě tohle může říct? Nejsem si jistá, jestli na to mám už právo, ale jsem na ni hrdá.

Pousměju se, když ve spánku malinko zafuní. Jakoby se jí něco zdálo.

Popojedu ještě o něco blíže a zabrzdím svůj vozík.

Odmítám ji vzbudit. Položím jednu svou dlaň na hřbet její ruky a druhou si podepřu hlavu.

Pozoruju ji několik desítek minut, než se oči začnou klížit také mně.

"Em, miláčku," probudí mě šepot u mého ucha.

Chvíli mi trvá, než se zorientuju, kde jsem a kdo mě to budí.

"Kate," vydechnu a rukou si promnu oči.

Unavený ďolíček.

Když se trochu rozkoukám, uvědomím si, že skrze malé okno u stropu místnosti sem prosvítají první paprsky ranního slunce.

"Co tady děláš?" odhrnuje mi z čela neposlušné vlasy.

"Nechtěla jsem tě budit, ani od tebe odejít," zašeptám a narovnám se do sedu. Hrozně mě bolí záda, asi jsem neusnula v té nejlepší pozici.

Kate se usměje a stiskne mou dlaň, kterou mám stále položenou na té její.

Všimnu si jejího pohledu do mého klína a až teď si uvědomím, že tam mám pořád odložen dárek.

Trochu se začervenám, vezmu krabici do obou rukou a položím ji před Kate na postel.

"Vím, že už je pozdě a asi na to ani nemáš náladu…," na okamžik se odmlčím a Kate na mě tázavě kouká.

"Všechno nejlepší."

Překvapení v jejích očích je zřetelné. "Em," vydechne tiše a přejede dlaní po krabici. "To jsi nemusela," pohlédne na mě a mě se zdá, že má v očích slzy.

Začervenám se: "Chtěla jsem."

Kate se usměje, nakloní se a lehce mě políbí.

"Co je to?" zeptá se, posadí se na posteli a krabici si umístí na klín.

Je tak strašně roztomilá.

"Uvidíš," usměju se a napjatě čekám.

Kate na mě na okamžik pohlédne a poté se pustí do rozbalování. Když strhne kus balícího papíru, pod kterým je nápis a obrázek kláves, přikryje si rukou ústa.

"Všimla jsem si, že doma žádné nemáš a napadlo mě… že by sis možná i ráda zahrála…," odmlčím se, protože ani nevím, jak chci vlastně pokračovat.

Jestli předtím neměla v očích slzy, teď je tam má určitě.

Odloží krabici stranou, sleze z postele a zaklekne vedle mě. "Děkuju," než se naděju, visí mi kolem krku a já ji pevně objímám nazpět.

"To je ten nejhezčí dárek co jsem kdy dostala," promluví mi do ramene a já skrze látku cítím její vlhké slzy. Ještě pevněji ji k sobě přitisknu a políbím ji do vlasů.

Cítím, jak se třese v návalu emocí a slz.

Hladím ji po vlasech a šeptám ji, že všechno bude zase v pořádku.

Jsem si totiž naprosto jistá, že dárek není jediným důvodem k jejímu pláči.

Kate šla před chvílí domů a já zpět na své oddělení.

Je už pozdní odpoledne a Kate se od probuzení zase nezastavila. Já odmítala opustit úrazovku, obzvlášť poté, co jsem narazila na Suzie. Zrovna k ní promlouvala sociální pracovnice, když jsem projížděla kolem. Suzie mě pravděpodobně rozpoznala po včerejší noci a než se sociální pracovnice nadála, Suzie mi visela kolem krku.

Zbytek rozhovoru, kdy se sociální pracovnice pokoušela Suzie vysvětlit, že na cestě jsou její prarodiče, kteří se o ni postarají, Suzie strávila u mě v klíně a odmítala se ode mě hnout. Byla už převlečená a umytá, ale její medvídek byl stále potřísněný krví. Jak jsem pochopila, odmítala jej dát z ruky.

Čí je to asi krev? Bratra? Nebo rodičů? Napadlo mě v tu chvíli, ale rychle jsem tyto myšlenky zaplašila.

Zbytek dne jsem tedy strávila na úrazovce s malou Suzie, kterou jsem vozila, kam se dalo. Naštěstí to vypadalo, že si není pořádně schopná uvědomit, co se vlastně stalo její rodině. A to je asi jen dobře.

Když jsem dorazila zpět na pokoj, myslela jsem, že padnu únavou. Všimla jsem si, že mám na sobě několik krvavých skvrn, pravděpodobně z oblečení Suzie, ale neměla jsem už sílu se převléci, nebo se jít dokonce umýt.

Jakmile se má hlava dotkla polštáře, nevěděla jsem o světě.

Uplynulo už několik dní a Kate se mi zdála již v pohodě.

Co jiného jí taky asi zbývá?

Před chvíli ode mě odešla, byla mi povyprávět, kam si v bytu umístila klávesy. Prý je hned zapojila a vyzkoušela a jsou podle jejích vlastních slov boží.

Vypadala, že z nich má opravdu radost a já jsem z toho hrozně šťastná.

Ráda jí dělám radost. Kdyby to šlo, dávala bych jí dárečky každý den.

Ale za chvíli by mi asi došly nápady.

"Ahoj Emily," ozve se ode dveří.

Překvapeně k nim pohlédnu. "Mami, co ty tady? Myslela jsem, že dneska nemáš přijít."

"Měla jsem cestu kolem," přistoupí k mé posteli a políbí mě na spánek.

"Děje se něco?" zamračím se. Něco není v pořádku.

"Ne, všechno v pořádku. Jsem tu jen na skok," pousměje se a posadí se na okraj postele. Nějak ji to nevěřím, ale když tvrdí, že je všechno v pořádku, lámat z ní nic nebudu.

"Jak jde rehabilitace?" zeptá se po chvíli ticha.

"Dobře," usměju se a cvičně zavrtím prsty u nohou. "Příští týden mě chce Judy pustit k madlům. Abych se zkusila poprvé postavit," úplně cítím, jak mi při těch slovech blýská nadšeně v očích.

"To jsem ráda," pousměje se a pohlédne na hodinky. "Jejda to je hodin, jsem domluvená ke kadeřnici," vyskočí z postele a já se musím zasmát.

Priority mé maminky jsou opravdu k nezaplacení.

Kvapně se rozloučí a já jsem za chvíli v pokoji zase sama.

Přemýšlím, kolik je to už hodin co tady byla Kate naposledy a když pohlédnu na hodinky, zjistím, že je to teprve asi půl hodiny.

Povzdechnu si a zabořím hlavu do polštáře.

To snad ani není možné, jak se mi po té ženské rychle stýská.

"Emily!"

Co se to proboha dneska děje? Samé neohlášené návštěvy, usměju se pod nosem a otevřu náruč, aby mě mohla Liz obejmout.

"Harry," usměju se do dveří, kde se chvíli na to objeví jeho silueta.

"Emily," přistoupí k mé posteli a políbí mě na tvář.

"Co ty tady? Ne že bych tě nerada viděla, ale Liz chodí většinou sama nebo s Davidem," pousměju se na dlouhána vedle své postele.

Harry pokrčí rameny: "Tak nějak jsem si řekl, že by nebylo špatné navštívit budoucí kmotru mého dítětě."

Vyvalím na něj oči a Liz jej praští do ramene: "Harry! Chtěla jsem jí to říct já!"

Přesunu svůj pohled na Liz, která se posadí na okraj postele. "Chtěla jsem tě požádat, jestli bys nešla našemu prckovi za kmotru."

Na okamžik ztratím řeč. "Moc ráda," vydechnu.

Liz mi skočí kolem krku a Harry se jen mlčky usmívá a mne si místo, kam jej dříve Liz praštila.

"Už víte co to je?" jakmile se Liz odtáhne, kmitám pohledem mezi ní a Harrym.

"Ne, dohodli jsme se, že se necháme překvapit," usměje se Harry.

"Ale něco pro tebe mám, kmotřičko," zazubí se Liz a vytáhne z kabelky fotku z ultrazvuku.

"Tenhle malý vetřelec?" zazubím se a prstem ukážu doprostřed fotky.

Liz obrátí oči v sloup. "Ty a ty tvoje filmy," mávne nade mnou rukou, ale poté potvrdí, že to na co ukazuju, je opravdu jejich budoucí potomek.

Oba s Harrym působí hrozně šťastně a já jsem ráda, že u Liz nevidím ani náznak po její nedávné panice.

Budou to výborní rodiče.

Začínám být nervózní.

Je to už dva celé dny co se Kate u mě neukázala. Před chvílí jsem ji i zkoušela volat, ale nevzala mi to.

Dole na úrazovce jsem u Mary zjistila, že si vzala dva dny volna.

Co se stalo?

Stalo se něco u ní v rodině? Ale o tom by mi přece přišla říct.

Celý den dneska jezdím ve společenské místnosti sem a tam, že si ze mě ostatní už začínají dělat legraci.

Nemůžu to tady vydržet.

Volala jsem také Liz, která mě uklidňovala, že se to určitě vysvětlí, ať vydržím do zítřka, kdy má opět přijít do práce.

Že za mnou určitě přijde.

Mám sevřený žaludek a ze všeho velmi špatný pocit.

Vím, kde bydlí, nejraději bych si zavolala taxíka a jela k ní. Co když ale nebude doma?

Liz má pravdu. Měla bych vydržet do zítřka.

Jak to ale doprdele udělám?

Napadá mě jediná věc, která by snad mohla zabrat. Posilovna.

Když do ní přijíždím, je brzké odpoledne, když pozdě večer končím, Patrick mě odtamtud musí v podstatě vyhnat. Necítím vůbec ani horní polovinu svého těla, pot ze mě teče proudem a mám pocit, že ruce mi váží tak sto kilo.

Zajedu se osprchovat, a když večer uléhám do postele, jsem naštěstí na jakékoliv přemýšlení příliš unavená.

Zítra hned ráno zajedu dolů a zjistím co se děje.

Z nějakého důvodu se ale strašně bojím toho, co se asi stalo. Žaludek mám sevřený a nejraději bych se ráno snad ani neprobudila.

57

K mému vlastnímu překvapení se probudím ráno až kolem deváté. Psychická a fyzická únava ze včerejšího dne asi udělala své.

V rychlosti se převléknu a za chvíli už jedu k výtahům. Za dvě hodiny mám rehabilitaci, tak snad budu v té době již chytřejší.

Když přijedu na patro úrazovky, chvíli se rozhlížím v naději, že Kate někde uvidím.

Za chvíli ji opravdu spatřím, jak vychází s několika pacientskými spisy z nějakých dveří.

Okamžitě si to k ní namířím a čím víc se k ní blížím, tím více mám sevřený žaludek.

"Kate," promluvím v okamžiku, kdy jsem jen pár metrů od ní.

Jde vidět, jak viditelně ztuhla. Odloží kupu papírů na stůl před sebou a pomalu se otočí.

Vypadá hrozně. Jakoby týden nespala. Oči má podlité krví a v nich výraz, který mi nahání hrůzu.

"Emily," promluví tak tiše, že ji téměř neslyším.

"Co se děje?" zeptám se, třebaže se hrozně bojím odpovědi.

Kate si tiše povzdychne a já nemůžu neminout fakt, že se mi ještě nepodívala pořádně do očí. Místo toho upře zrak na podlahu: "Musíme si promluvit." Ze způsobu jakým to řekne, mě zamrazí.

Pokyne na blízké dveře, kam zapluje a poté, co tam zajedu také já, je za mnou tiše zavře.

Jsme v relativně malém kumbále s nejrůznějšími zdravotními potřebami. Nad hlavou se nám kýve malý skleněný lustr. Místnost je bez oken.

"Kate, co se stalo? Děsíš mě," i když nechci, bojuji se slzami.

Kate tam jen stojí jako hromádka neštěstí a mlčí.

Netlačím na ní, pouze tiše vyčkávám, třebaže mě to zabíjí.

"Nezlob se na mě… já," téměř šeptá, že musím nastražit uši, abych ji vůbec slyšela.

Co se kurva děje?!?! Chce se mi vykřiknout, ale stále mlčím.

"Je mi to líto," opět se odmlčí a stále hledí na podlahu.

To, že se mi ještě ani jednou nepodívala do očí, mi napovídá, co se asi chystá říct.

Myslím, že mé srdce přestalo bít už před hodnou chvílí.

"Nemůžu s tebou být," v okamžiku kdy tato slova opustí její rty, po mé tváři nekontrolovatelně začnou stékat slzy.

Hrdlo se mi stáhne do tak malé úzké trubičky, že jsem si téměř jistá, že se zadusím. Srdce mi stále v hrudi nehybně stojí. Cítím, jak se mi třesou ruce. Chci něco říct. Chci začít křičet. Chci z ní vymlátit, co se proboha stalo, proč se se mnou rozchází, ale nejsem schopna jediného pohybu, natož slova.

Kate na malinký okamžik zvedne oči, a když spatří můj výraz, beze slova otevře dveře a během vteřiny je pryč.

Zírám před sebe na zavřené modré dveře.

Hlavou se mi honí tolik myšlenek, že bych je ani nedokázala spočítat. Jsem tak zkoprnělá, že mám pocit, že jsem ochrnutá na celé tělo.

Nedokážu říct jak dlouho tam ještě tak sedím, než jsem schopná otevřít dveře a zamířit k výtahům. Necítím nic. A to mě děsí mnohem víc, než kdybych ji nenáviděla.

Necítím vůbec nic.

"Proboha co se stalo?" Liz přiběhne do mého pokoje a než se naděju, sedí na mé posteli, pevně mi svírá ruku a hledí na mě s tak nechápavým výrazem, jakého jsem snad nebyla dříve schopná ani já.

Mám chvíli po rehabilitaci. Nejsou ještě ani návštěvní hodiny, a mě napadne přes kolik lidí, se sem ke mně musela Liz asi probojovat.

Ještě ve výtahu jsem ji zavolala a kromě slova ‚rozchod‘ jsem tuším nestihla zmínit ani nic jiného. Liz přišla hned, jak to šlo.

Popíšu jí všechno, co se stalo a jsem ráda, že je Julie na rehabilitaci a máme tak soukromí.

"To je všechno co řekla?" Liz nechápavě kroutí hlavou.

"Ano," vysoukám ze sebe a opět si setřu slzy, které jsou od dnešního rána mými téměř trvalými společníky.

"Já ji asi zabiju," nejsem si jistá, jestli to opravdu chtěla říct nahlas.

"Liz," chytnu ji za ruku a donutím jí se na mě podívat. "Přísahám, že jestli se do toho budeš plést, naše přátelství je u konce!" jsem si jistá, že pochopila, že to myslím smrtelně vážně.

Po chvíli mlčení jen tiše přikývne.

"Nepřeju si, abys něco… cokoliv podnikala, je ti to jasné?" tohle je mezi mnou a Kate.

Opět přikývne a pak se zamyšleně zahledí někam za mě.

"Co je?"

"Měla bys zjistit, o co jde," pohlédne zpět na mě.

Ten nápad se mi příliš nelíbí. Nejsem si jistá, že bych její přítomnost totiž přežila.

Liz rozpozná můj výraz a položí mi ruku na rameno. "Emily, znám tě už dlouho," na vteřinu se odmlčí. "Ale přísahám, že jsem tě nikdy neviděla tak šťastnou jako od chvíle, co jsi s ní. Jestli jí miluješ a já vím, že ano, bojuj za ní. Bojuj za to, co mezi sebou máte. Nenech se takhle odpálkovat. Zajdi za ní. Klidně zablokuj vlastním tělem dveře, když to bude třeba. Dokud ti neřekne, co se vlastně stalo. Věř mi. Jestli to neuděláš, budeš toho do smrti litovat."

Mlčím a přemýšlím nad tím, co mi právě řekla.

Má pravdu.

Kate je to nejlepší co mě za celý život potkalo. Přece si ji nenechám takhle proklouznout mezi prsty. Když vlastně ani nevím proč.

"Kdy za ní zajdeš?" Liz se usměje, když na mé tváři rozpozná můj odhodlaný výraz.

Pousměju se. Zná mě tak dobře.

"Nevím," povzdychnu si a mírně popotáhnu.

Na tohle asi budu muset nasbírat síly.

Liz mě mlčky obejme a pousměje se. "Až se odhodláš, zavolej. V cuku letu jsem tu."

Oplatím jí úsměv, třebaže smutný a znovu ji pevně obejmu. "Zavolám."

Jsou to už dva dny.

Už několikrát jsem měla na telefonu vytočenou Liz, že ji zavolám, že se chystám dolů.

Ale pokaždé jsem telefon položila dříve, než zazvonil.

Nejsem schopná se k tomu odhodlat.

Celé dva dny po oddělení jezdím jako tělo bez duše. Judy, Hank, dokonce i Julie si všimli, že se se mnou něco děje. Jejich obavy ale zamítám klasickým ‚nic mi není‘, třebaže je mi jasné, že mi to nikdo z nich nežere. Je mi to ale úplně jedno.

Sedím na svém obvyklém místě u okna ve společenské místnosti a hledím do nemocniční zahrady.

Bloudím očima po stromech a lidech v zahradě. Sluníčko posledních několik dnů svítí jako o život a na stromech se objevují první pupeny. Miluju jaro, ale momentálně mi nemůže být více ukradené.

Najednou se mé oči zastaví na postavě, která míří od vstupní brány k nemocnici.

Kate.

Dříve než se naděju, ruce se mi třesou jako osika a po tvářích mi tečou velké slzy.

A dost.

Otočím se a rozjedu se do svého pokoje. Z nočního stolku popadnu telefon a vytočím Liz.

"Emily, zrovna jsem na cestě za tebou. Je všechno v pořádku?" ozve se po velmi krátkém prvním zazvonění její starostlivý hlas.

"Jdu za ní," vydechnu a snažím se udržet telefon, aby mi z třesoucích se rukou nevypadnul.

"Běž. Do toho," nevím, jak to dělá, ale umí mi dodat odvahu jako málokdo. "Za chvíli jsem tam, počkám na tebe u tebe v pokoji, ano?"

"Dobře," teď se mi třese už i hlas.

"To zvládneš Emily," pronese přesvědčivě Liz, když zaslechne můj roztřesený hlas.

"Jdu na to, než si to zase rozmyslím. Ahoj," típnu hovor, položím rychle telefon zpět na noční stolek a vydám se k výtahům.

Hlavně rychle, než si to zase rozmyslím.

Výtahu trvá věčnost, než přijede a sveze mě dolů.

Když se s cinknutím otevřou dveře, mám pocit, že veškerá má odvaha někam odešla. Chvíli váhavě stojím na místě, ale nakonec se přemůžu a vyjedu z výtahu.

Když po chvíli potkám Mary, jen se na mě povzbudivě usměje a kývne ke dveřím po mé levé ruce. "Je v šatně."

"Děkuju," oplatím ji drobný úsměv a modlím se, aby uvnitř byla sama.

Je.

Místnost je relativně malá se dvěma řadami bílých skříněk naproti sobě. Z okna naproti sem proudí ostré jarní slunce.

Kate na sebe právě nahazuje svůj bílý lékařský plášť, na kterém se vesele třepetá cedulka s jejím jménem a fotografií.

Když se za mnou hlasitě zavřou dveře, téměř nadskočí úlekem.

Když na mě pohlédne, srdce, žaludek a vlastně veškeré mé vnitřnosti se propadnou někam hluboko pod podlahu.

Její výraz se dá popsat jedním slovem. Hrůza.

"Proč?" pronesu toto slovo s tak ledovým klidem, že mě to až samotnou překvapí.

Kate si upraví plášť, pomalu zavře svou skříňku a udělá několik kroků směrem ke mně.

"Emily…."

"Proč?" zacouvám mírně ke dveřím. Jsem odhodlaná jí bez odpovědi nikam nepustit.

Kate si hluboce povzdychne a na okamžik svěsí hlavu. Když se na mě poté podívá, mám pocit, že v jejích očích vidím tolik bolesti, kolik mám v těch svých momentálně i já.

"Co se stalo? Proč ses se mnou rozešla?" opakuju tiše svou otázku, stále relativně v klidu.

"Emily… nejde to, nemůžeme spolu být," v půlce věty ji mírně přeskočí hlas.

"Proč?!" slyším, že mírně zvyšuju hlas.

Kate bez odpovědi namíří ke dveřím a já se k nim v rychlosti přitisknu, abych jí znemožnila odchod.

"Nejde to! Nemůžu!" chytne opěrky mého vozíku a násilím mě přemístí o několik desítek centimetrů pryč ode dveří.

"Co se stalo?!!" již křičím, když ji chytám za ruku, v okamžiku kdy má druhou ruku již na klice dveří.

"Vracím se k Suzanne!" zlostně vykřikne a na okamžik se na mě podívá.

Po tvářích se jí kutálejí velké slzy.

A já oněmím.

Vysmekne se z mého sevření a vystřelí z místnosti jako namydlený blesk.

V hlavě se mi honily desítky možností toho, co se mohlo stát, proč se se mnou rozešla. Ale ani jedna z nich nebyla taková.

Vrací se ke své bývalé?

Smutek a lítost se ve mně velmi rychle mění ve vztek. Nenávidím to tady!

Celou tuhle prokletou nemocnici!

Zlostně rozrazím dveře a mířím k výtahům. Slyším, že za mnou Mary něco volá, ale ignoruju ji. Mám toho všeho tady už po krk.

Když se vřítím do pokoje, Liz sedí na mé posteli. Úplně jsem zapomněla, že tady má být.

"Co se stalo?" jakmile mě spatří, její tvář se silně zamračí.

Neodpovídám jí, místo toho dojedu ke skříni a vytáhnu z ní velkou sportovní tašku.

"Emily," koutkem oka vidím, jak vstává z postele a utrápeně se na mě dívá.

"Končím," zasyčím, položím tašku na postel a spěšně do ní začnu nahazovat všechny své věci.

"Julie, můžeš nás prosím nechat chvíli o samotě?" Liz tiše promluví za mými zády a já následně slyším jen odjíždějící vozík.

Skrze slzy na balení skoro nevidím, popotahuju jako šílená, v hlavě mi buší jako o život a u srdce mě svírá.

"Emily, mluv se mnou," spíše cítím, než vidím, že si Liz přidřepla vedle mě.

Zatnu zuby a zběsile pokračuju v nahazování svých věcí z nočního stolku do tašky.

"Emily!" Liz mě pevně chytne za obě ruce, otočí si mě k sobě a donutí mě se na ní podívat. "Co se stalo?"

Nejsem schopná nic říct. Veškeré emoce co se ve mně poslední dny hromadily, se derou na povrch, a já cítím, jak se mi začíná třást ten zbytek těla, co se doposud netřásl.

Liz mě beze slova obejme a já propukám v hluboký, hlasitý a přerývaný pláč.

Který mám pocit, že trvá věčnost.

58

"Pojď, jdeme," promluví tiše Liz, když se konečně po hodné chvíli můj pláč utiší.

Pohlédnu na ni. Nevím čím to, že si rozmyslela jakékoliv rozmlouvání, toho co jsem se rozhodla udělat, ale jsem za to jen vděčná.

Otřu si z tváře slzy a pohlédnu na napůl nabalenou sportovní tašku na posteli.

"Nech to být, pak sem pro to přijedu. Jdeme," povzbudivě se na mě pousměje, narovná se, přehodí si přes rameno kabelku a vydá se ke dveřím.

Netuším, kam mě chce vlastně vzít, ale hlavně když to bude pryč odsud.

Její auto s tichým povzdechem zaparkovalo na malém plácku před malinkým bungalovem.

Celou cestu jsme mlčely a já se až teď rozhlédla, kde že to vlastně jsme.

Harryho a její dům.

Nadechnu se k protestu. Přece si mě nevezmou k sobě domů. Jsou čerstvě svoji, dítě na cestě. Nemůžou se přece starat ještě o mě.

"Nechci nic slyšet," zastaví mě Liz dříve, než něco stihnu říct a položí dlaň na mou ruku. "Zůstaneš tady prozatím s námi. Harrymu to vysvětlím. Až ti bude líp, porozhlédneme se po nějakém tvém vlastním bydlení. Dobře?"

Nemám sílu jí odporovat a tak jen mlčky přikývnu.

Byla jsem tady ještě před svou nehodou. Jen jednou, tenkrát na kolaudaci, když si jej čerstvě koupili. Když zajedu do velké místnosti s kuchyní ve žluté barvě a velkým obývákem, vzpomenu si, jak jsme tady seděli a vesele tenkrát klábosili.

Jakoby to byly roky.

Počkat, ony to vlastně jsou už roky.

Zahledím se skrze velkou prosklenou zeď naproti ven do zahrady. Velká, nádherně upravená zahrada se spoustou okrasných křovin a stromečků. Pod stříškou hned u skleněných dveří ven se rozkládá stůl s několika židlemi a malou houpací sedačkou.

"Vypadáš hrozně Em," dřepne si Liz ke mně a starostlivě na mě pohlédne.

"Trochu se opláchnu," zamířím neomylně do koupelny, kde svůj obličej svlažím několika dlaněmi plnými vody.

Slyším, jak Liz v obýváku telefonuje. Asi se snaží vysvětlit Harrymu, proč se budou teď nějakou chvíli starat o třicetiletou ženskou.

Nechci být nikomu na obtíž a z toho pocitu zoufalství a bezmocnosti mě přepadne další vlna pláče. Když se mi ji podaří po chvíli odehnat, znovu se opláchnu.

"Tady máš ručník," podává mi Liz kus světle žluté látky. "Půjdeš si teď lehnout do pokoje pro hosty," asi na mě jde vidět, jak jsem utahaná.

"Nebudete ho předělávat na dětský pokoj?"

"Budeme. Ale já pevně věřím, že za těch pár měsíců už budeš ve vlastním, kmotřičko," zazubí se Liz takovým způsobem, že se musím pousmát.

Odložím ručník na držáček vedle umyvadla a následuju Liz do pokoje. Postel je tak akorát v té správné výšce, za což jsem okamžitě vděčná. Ještě aby mi musela pomáhat s přesunem, nechci ji takhle otravovat. Zabrzdím vozík vedle postele a téměř automatickými pohyby se do ní přesunu.

"Šikulka," Liz se usměje, přikryje mě tenkou dekou a políbí mě na čelo. "Zkus se trochu vyspat, ano?"

Mlčky přikývnu. "Děkuju," vydechnu tiše, Liz se na mě pouze usměje a poté mlčky a tiše opustí místnost.

Zírám do stropu nad sebou a přemýšlím.

Jak ráda bych uměla vypnout svůj mozek. Bohužel to ale nejde a tak trvá snad několik hodin, než únava vyhraje a zavře mé uplakané oči.

"Em," někdo lehce zatřese mým ramenem.

Otevřu oči a spatřím ustaraný pohled Liz. "Nemáš hlad?"

Rozhlédnu se kolem sebe a dojde mi, kde jsem a co se stalo. S hlubokým povzdechnutím zabořím hlavu zpět do polštáře.

"Přivezla jsem ti ty věci," Liz pokyne na sportovní tašku a několik menších tašek vedle postele.

Zamračím se. "Kolik je hodin?"

"Asi sedm. Jakmile jsi usnula, hned jsem pro to zajela, abys měla co na sebe," sedne si na okraj postele.

"Ale co práce?" vím, že Liz ke mně jela v půlce pracovního dne.

"Vzala jsem si zbytek dne volno, buď v klidu," mrkne na mě a začne mi vybalovat věci do skříně ve zdi.

"Omlouvám se, nechci ti být na obtíž," smutně šeptám.

"Emily," Liz odloží tašku na zem a sedne si zpět na postel. "Nejsi na obtíž, jsi moje rodina," pevně sevře ve svých dlaních tu mou.

Při těch slovech se mi nahrnou do očí slzy a jsem schopná se na ní jen pousmát.

"Všichni na oddělení si o tebe dělají starosti. Tak jsem je nějakou výmluvou snad uklidnila. Ale potkala jsem Judy," Lizin výraz podivně ztvrdne.

No jo. Rehabilitace.

"Už se tam nevrátím," cítím, že i můj pohled je jak z kamene.

Liz přikývne. "Myslela jsem si to a pokusila jsem se to Judy nějak vysvětlit. Z té ženské jde skoro strach. Bála jsem se, aby mi neublížila," spiklenecky na mě mrkne a já se musím pousmát. "Každopádně," odmlčí se a z kapsy vytáhne malou vizitku. "Navzdory tomu jak smutná z toho byla, dala mi kontakt na nějaké rehabilitační zařízení," podává mi kartičku.

Vezmu ji do ruky a pohlédnu na ní. "Máš prý trvat přímo na něm," Liz ukáže na jméno na vizitce a zašklebí se. "Prý je nejlepší, hned po Judy."

Tiše se uchechtnu. "Tak o tom nepochybuju," pohlédnu na jméno. "Matthew Gibson."

"Být tebou tak tam hned zavolám."

Přikývnu. Jestli něco odmítám tak je to polevit v rehabilitaci.

Natáhnu se pro svůj telefon, zatímco se na mě Liz povzbudivě usměje.

Sedím ve vozíku venku pod stříškou a koukám do zahrady. Je večer a docela chladno, proto mi Liz před chvílí přinesla teplou deku, do které jsem celá zachumlaná.

Slyším zevnitř tlumené hlasy Liz a Harryho.

Usrknu ze svého šálku s horkým čajem a pohlédnu do dálky, kde se již na obzoru objevují první hvězdy.

Jsem u nich již dva týdny.

Měla jsem velké štěstí, že měli v rehabilitačním centru volné místo, třebaže mám pocit, že když jsem tam volala, už o mně věděli. Judy to musela asi zařídit.

Zlatíčko.

Matthew Gibson, který si nechává říkat ‚Matt‘ je relativně mladý, velice pohledný mladík s figurou podobné Judy. Když jsem jej poprvé uviděla, napadlo mě, jestli je to jakési ‚prokletí‘ všech fyzioterapeutů. První týden proběhl spíše v poklidném rázu, kdy Matt zjišťoval, co všechno již dokážu a co ještě ne. Judy moc dobře věděla, co na mě může vytasit a co ne, ale chápu, že pro Matta jsem jako nová pacientka velká neznámá. Dnes jsem jej skoro už prosila, ať mi dá aspoň krapet do těla a nakonec mi vyhověl. Ruce se mi tedy ještě teď s hrníčkem horkého čaje mírně třesou.

Co jsem chtěla, jsem dostala. Usměju se sama sobě pod vousy.

Máma měla neuvěřitelný záchvat paniky, když mě přišla navštívit do nemocnice, ale já tam nebyla.

Při tom všem co se stalo, jsem úplně zapomněla ji dát vědět, že tam již nejsem, a když mi za pár dnů volala, ihned mi došlo, co se asi děje.

Po několikaminutovém omlouvání a svádění mého odchodu na výmluvy typu ‚už mi to tam lezlo na mozek‘, se trochu uklidnila a nabídla mi, že si mě vezme k sobě.

Šla bych. Už jen proto, abych nevisela na krku Liz a Harrymu. Ale její byt je plný schodů, prahů a podobných překážek, že bych se bez její pomoci nedostala vůbec nikam. Tady se dá na vozíku dojet kamkoliv, včetně zahrady a bez problému se po cestičce vedoucí kolem domu dostanu i ven na ulici. Nehledě na to, že bych se zbláznila, kdybych měla bydlet s ní.

Liz je tak neuvěřitelně obětavá. Každý den ráno mě po cestě do práce hodí na rehabilitaci, odkud se pak taxíkem nebo autobusem vrátím zpět sem domů. Harry nedává najevo, že by mu má přítomnost vadila, ale je mi jasné, že nadšený z toho asi není. Dnes jsem po překladu další hromady lejster, co mi nechal Tom po Liz poslat, zasurfovala trochu na netu a porozhlížela se po nějakém vlastním bydlení. Byt sice mám, ale kvůli mému postižení je také téměř neobyvatelný. Vím, že se postupně uzdravím, ale schody pro mě budou výzvou ještě měsíce, ne li roky. Liz mi dohodila známého, pracujícího v realitce, který slíbil, že hodí na trh můj byt k prodeji. Za peníze z něj bych tak si tak snad mohla koupit jiný.

Máma se samozřejmě nabídla, že mi nový byt koupí, ale nestojím o její peníze. Obzvlášť po té co ode mě dostala takovou sodu za peníze, co nabídla Kate.

Kate.

Kdybych tvrdila, že na ni nemyslím, lhala bych.

Myslím. A hodně často.

Pokaždé se mé vzpomínky a myšlenky stočí zpět k tomu nepříjemnému tak, že vždycky skončím v slzách. Nejde na ni ale nemyslet.

Doufám, že je se Suzanne šťastná.

Uchechtnu se tomu, jak sama sobě dokážu lhát.

"Emily?" vyruší mě z přemýšlení Liz, která sama zabalená v dece sedne vedle mě na židli.

Usměju se na ní. Co já bych bez ní dělala?

"Nechala jsi zapnutý notebook na stole. Koukalas po bytech?" nakloní hlavu a pohlédne na mě. "Víš, že tady jsi vítaná."

"Mám se na to zeptat také Harryho?" ušklíbnu se.

Liz se uchechtne a pokývá hlavou. "Dobře, dobře. Už mlčím," zazubí se.

"Jeden hezký jsem našla. Bezbariérové vstupy, velký výtah a hezká terasa na střeše domu."

"Za kolik miliónů?" zazubí se.

"Mno, levný nebyl to je pravda. Ale s těmi penězi co snad dostanu za svůj starý byt, bych mohla snad dostat hypotéku."

"Víš, že Tom jen napnutě čeká, až se mu ozveš, že chceš plný úvazek?" zvedne Liz tázavě obočí.

Usměju se. "Vím. Brzy, slibuju," vím, že práce na plný úvazek by mi jen pomohla. Jak finančně, tak psychicky. Méně volného času na jakékoliv myšlenky.

Liz už nic neříká a tak jen mlčky sedíme a sledujeme přibývající hvězdy na obzoru.

Hvězdy.

Automaticky se mi vrátí ten okamžik na svatbě Liz. Okamžik, kdy mě Kate poprvé políbila.

Zamrazí mě vzadu na krku a já si rychle setřu z tváře slzy, které se tam automaticky objevily.

Hluboce si povzdechnu a Liz mlčky najde pod dekou mou dlaň a pevně ji stiskne v té své.

Vděčně na ni pohlédnu.

Nevím, co by se mnou bylo, kdybych ji neměla, ale jsem si jistá, že to temné místo na kterém bych se pravděpodobně nacházela, by se mi vůbec nelíbilo.

59

Stojím na terase a v dlaních křečovitě svírám madla svých francouzských holí.

Slunce krásně hřeje, řekla bych, že až moc vzhledem k tomu, že je už pozdní odpoledne.

Rozhlížím se po střechách okolních domů. Můj byt je v podkroví toho nejvyššího domu v okolí, tak je z terasy nádherný výhled.

Nechápu, jak jsem kdy mohla být spokojená ve svém starém bytě. Vždyť tenhle je přímo dokonalý. Otočím se a pomalu se vydám dovnitř, skrze velké skleněné dveře.

Když dorazím ke svému velkému tmavě hnědému gauči, s vydechnutím dopadnu na uměle vyvýšené místo, kde vždycky sedím.

Zahlédnu svůj odraz ve skleněné vitrínce naproti a prsty si prohrábnu své krátké vlasy. Ke všem těm změnám jsem před pár dny dostala hroznou chuť shodit tu dlouhou hřívu, co jsem měla na hlavě. Liz se mi to pokoušela hodiny v práci vymluvit, ale už jsem byla rozhodnutá. Absolutně jsem netušila, jak budu s krátkými vlasy vypadat, ale prostě jsem to chtěla udělat. Vypadám o pár let mladší a dokonce i Liz musela uznat, že mi to sluší.

O berlích chodím již několik týdnů, a i když je to hrozně vysilující, každý den jsem schopná dojít o kus dál. Pohlédnu na vozík, který na mě osamoceně kouká z rohu místnosti, a musím se pousmát.

Jsem na sebe hrdá.

Za poslední skoro čtyři měsíce jsem udělala obrovský kus práce. Nejen co se rehabilitace týká.

Prodala jsem svůj starý byt a koupila si tenhle krásný nový. Hypotéku jsem dostala hned poté, co jsem nastoupila na plný úvazek do své staronové práce.

Dokonce kvůli mně uspořádali i malý uvítací večírek. Bylo to hrozně milé a dokonce i Tom se vyhrabal na chvíli z té hromady své práce a účastnil se také.

Pořídila jsem si auto. Nebo spíše mi bylo půjčeno. Tom od smrti svého syna přispívá na několik dobročinných organizací a nějak se mu skrze ně podařilo sehnat mi k dlouhodobému půjčení auto s ručním ovládáním, které můžu jen pomocí rukou sama řídit. Je to úžasný pocit, mít takovou možnost a tolik volnosti. Má závislost na ostatních s půjčením auta úplně vymizela.

Tom mi od chvíle co jsem se postavila na vlastní, vyhrožuje, že mě už pošle někam na služebku. Zatím to ale naštěstí neudělal. Přece jen, letět někam sama do ciziny je pro mě pořád velkou výzvou. Jsem si ale jistá, že spíše dříve nežli později k tomu dojde.

Ale svým způsobem se na to i těším.

Rozhlédnu se kolem sebe a uvažuju, co budu dělat. Na spánek je ještě moc brzy, možná bych si mohla pustit nějaký film. Popadnu své berle a s funěním se po chvíli zápolení postavím. Kdybych neměla na gauči několik vrstev dek a polštářů, jsem si jistá, že bych se z něj sama nepostavila.

Prozatím.

Dojdu ke své sbírce filmů a namátkou vytáhnu něco co je v hromádce ‚ještě jsem neviděla, ale chci‘. Zapnu DVD přehrávač a strčím dovnitř disk. Odhodím na gauč ovladače a pomalu dojdu zpět, kde opět s hlasitým vydechnutím dosednu.

Dnes jsem téměř celý den na berlích. Kromě přesunu do auta, z auta do práce a pak zpět jsem vozík dnes ještě nepoužila.

Cítím, jak se mi vysílením třesou ruce, třebaže chodím mimo rehabilitací pravidelně i do posilovny a mé paže jsou již docela svalnaté. Mám radost také ze svých noh. Jejich pohublost a nezdravý vzhled, se od chvíle co chodím o berlích, výrazně zlepšila. Kdyby je někdo neznalý mé situace viděl, asi by ani od pohledu nepoznal, že s nimi není něco v pořádku.

Zapnu film na velké televizi naproti gauči a pohodlně se uvelebím.

Ihned po úvodních titulcích mi dojde, co jsem si to pustila. Je to ten stejný film, na který jsem před tou dlouhou dobou ‚koukala‘ u Kate doma.

Sevře se mi hrdlo a já to okamžitě vypnu.

Zabořím hlavu do dlaní a zaháním nával slz, který se mi tvoří v očích. Tyhle stavy už naštěstí nejsou tak časté jako dřív, ale většinou mi stačí jen něco, co mi ji připomene a opět brečím jako malé děcko. Nesnáším se za to. Nesnáším se za to, že ani po těch měsících na ni nedokážu zapomenout.

Vztekle odhodím ovladač vedle sebe na gauč a rozhodnu se pro to jediné, co dneska možná po pár hodinách snažení zvládnu.

Spánek.

Je sobota.

Sedím na terase a užívám si hřejivé zářijové slunce.

Z relaxace mě vytrhne vrnící telefon v kapse mých kalhot.

Usměju se na displej a zamáčknu zelené tlačítko. "Liz?"

"Ahoj zlato," jejímu veselému tónu se musím pousmát. "Tak jsem to vyzjistila."

Na okamžik se nechápavě zatvářím, než mi dojde, o čem to mluví.

Zamračím se. Včera jsem ji v práci poprosila, jestli by nezavolala do nemocnice, kde jsem ležela a nezjistila mi, kdy tam nebude Kate.

Jsou to už čtyři měsíce, co jsem tam nebyla a já s překvapením zjistila, že se mi stýská. Po Hankovi, Judy, Mary a dokonce i Julie. Navíc se stále cítím trochu provinile, jak jsem Judy utekla a ráda bych se jí přišla ukázat, aby viděla, jak se mi daří.

Včera jsem si uvědomila, že jsem připravená se tam vrátit, třebaže jen na krátkou návštěvu. Samozřejmě za podmínky, že tam nepotkám Kate.

"Em?" ozve se po chvíli Liz, když ji neodpovídám.

"Jsem tu, promiň. Tak co jsi zjistila?"

"Mno zlato, být tebou tak se oblékám a jedu tam," slyším, jak se zubí. "Podle Mary je tam teď téměř pořád a dnes je po noční, tak by tam neměla být."

"Neměla?" to mi nezní moc stoprocentně.

"Mary se dušovala, že nebude. Hrozně se na tebe těší," opět v jejím hlase cítím úsměv.

"Dobře. Zajedu tam. Děkuju," a po Lizině ‚nemáš zač‘ telefon típnu.

Pohlédnu na hodinky na svém levém zápěstí.

Kdyby náhodou přišla na odpolední, mám několik hodin čas. To stihnu.

Pomalu vstanu a vydám se do útrob bytu najít nějaké slušnější oblečení než ty vytahané tepláky co mám právě na sobě.

Od vstupních dveří nemocnice až po mé bývalé oddělení, jedu ve svém vozíku jako blesk. Každé druhé místo je zde plné vzpomínek, které se snažím potlačit.

Nechci myslet na všechny ty krásné chvíle, co jsem zde s Kate zažila.

Nemluvě o těch zlých.

Když dorazím do společenské místnosti, všichni se na mě sesypou jako vosy. Samé jak se mám, že vypadám dobře a kde jsem celou dobu byla.

Trpělivě jim povyprávím, co se za posledních několik měsíců událo a po půjčení francouzských holí jim předvedu i jedno ukázkové chodící kolečko kolem místnosti.

Mám pocit, že ze mě mají větší radost než já sama.

Po téměř dvou hodinách jsou teprve ochotní mě propustit. Když se zeptám na Judy, nasměrují mě do rehabilitační místnosti, kde prý zrovna ‚týrá‘ čerstvě příchozího pacienta.

Po krátkém poklábosení s Patrickem zanechám v jeho kanceláři vozík a půjčím si berle.

Patrick mi otevře dveře do posilovny a s úsměvem se na mě podívá: "Bude z Vás mít radost."

Cítím, že se trochu červenám a tiše doufám, že má pravdu.

Pomalu přejdu místnost s posilovacími stroji a vzpomenu si na ty hodiny a hodiny co jsem tady dříve trávila.

Když opatrně ramenem otevřu dveře do zadní místnosti s postelemi, spatřím Judy.

Zrovna se sklání nad pacientem na té stejné posteli, kde jsem začínala také já. Samovolně se mi v očích objeví slzy.

Dokázala jsem to.

Když se dveře malinko více otevřou, vydají skřípavý zvuk, který Judy zaslechne.

Když zvedne oči a spatří mě, nejsem si jistá na tu dálku, co její výraz znamená.

Promluví krátce něco na svého pacienta a poté se vydá ke mně.

Přistihnu se, že samým očekáváním ani nedýchám a modlím se, aby se na mě nezlobila.

Když se ke mně blíží, její výraz vypadá naštvaně.

Polknu.

Aniž by zpomalila, je najednou u mě a prudce mě objímá.

Samým překvapením téměř vyjeknu, a když cítím její velké ruce, pevně mě svírající na zádech, slzy z očí mi vytrysknou jako dva malé vodotrysky.

"Omlouvám se," zašeptám, pouštím z rukou své hole, které s kovovým zvukem dopadnou na podlahu, a pevně její objetí oplácím.

Sedím opět ve svém vozíku v jedoucím výtahu a usmívám se.

Judy se nezlobila. Moc.

V okamžiku, kdy mě uviděla stát, jí prý všechna zlost okamžitě přešla. Nikdy by mě nenapadlo, že si s ní někdy tak hezky popovídám jako dnes. Ta tam byla ta přísná Judy. Možná kvůli tomu, že jsme se tak dlouho neviděly, nebo kvůli způsobu jakým jsem jí utekla, nebo kvůli tomu že už nejsem její pacientka. Judy si se mnou povídala skoro hodinu a já si uvědomila jak úžasný člověk to je.

Mrzí mě, že mi to došlo až dnes.

Když se dveře s cinknutím otevřou, vyjedu na chodbu úrazovky a rozhlížím se, jestli někde neuvidím Mary. Nechce se mi od východu jet dál a tak tam několik minut jen bezradně koukám.

Pak ji zahlédnu, přibližně ve stejnou chvíli kdy zahlédne ona mě.

Na tváři se jí rozhostí úsměv od ucha k uchu a okamžitě ke mně přispěchá.

"Emily, sluníčko," než se naděju, objímá mě.

"Dobrý den, Mary," musím se na ní také culit. "Máte na mě chvíli?" tázavě zdvihnu obočí.

"Jistě, jen to donesu do laborky," nadzdvihne držáček s několika uzavřenými zkumavkami a opět se usměje.

"Počkám na Vás v zahradě, ano?" ani párem volů mě nedostanete dále do útrob úrazovky.

Mary se nad vybranou lokalitou na vteřinu pozastaví, ale nijak to nekomentuje. "Dobře, hned tam budu," ještě jednou se usměje a někam odkvačí.

Vyjedu ven na hřející slunce a neomylně zamířím k lavičce zády k hlavní vstupní bráně a hlavně k té, co je nejdál.

Kdyby přišla, nechci to vědět, nechci ji ani vidět a už vůbec nechci, aby ona viděla mě.

Zaparkuju vedle lavičky pod velkým dubem a zavřu oči. Vítr jemně cuchá mé krátké vlasy a koruny stromů v okolí jemně šustí. Cestičky jsou pořád dokonale udržované a květinám a okrasným keřům se tady opravdu daří.

Za chviličku přicupitá Mary a znovu mě obejme.

"Eric to tady, koukám, pořád drží pěkně v lati," usměju se na ní a rozhlédnu se po zahradě.

"Ach, kdepak sluníčko. Ten už tady dávno nepracuje," vydechne Mary a mě se zdá, že v jejím hlase slyším obavy.

Tázavě na ní pohlédnu.

"Jednoho dne dal prostě výpověď, sbalil si věci a narukoval."

Překvapeně na ní vyvalím oči. "Jako do armády? Proč?"

Mary jen smutně pokrčí rameny. "Nevím. Sotva jsem z něj tenkrát dostala, kam jede. Snad se mu tam nic nestane."

Moc tomu sice nerozumím, ale myslím si, že pokud ho nepošlou do Afghánistánu nebo podobně, tak je snad v bezpečí.

Když chvíli zamyšleně mlčím, Mary si mě měří pohledem. "Nový účes," zazubí se.

Bezděky projedu dlaní své vlasy a zazubení ji oplatím: "Potřebovala jsem změnu."

"Sluší Vám to," Mary nakloní hlavu na stranu a po chvíli mlčení vydechne: "Tak, a teď chci slyšet všechno, co se za tu dobu co jsem Vás neviděla, událo."

Usměju se a začnu vyprávět. Změnu prostředí pro rehabilitaci, nástup do práce, Liz a Harry, nový byt. Všechno dění za poslední čtyři měsíce. O Kate samozřejmě nepadne ano slovo.

Mary pozorně poslouchá a v podstatě celou dobu se mírně usmívá, sem tam něco okomentuje. Když ji popíšu, že jsem již schopná chodit o berlích, skočí mi kolem krku s takovou radosti, že mě rozesměje.

Když se po hodné chvíli povídání odmlčím, obě s Mary tiše sedíme a sledujeme pacienty pohybující se po zahradě.

Mary se najednou zhluboka nadechne a celým tělem se ke mně otočí.

Tázavě na ni pohlédnu.

"Omlouvám se, jestli je to nevhodná otázka, ale…," odmlčí se a očividně přemýšlí jak ji formulovat.

Mě je ale hned jasné, čeho, nebo spíše koho se bude týkat.

"Co se mezi Vámi a Katherine stalo?" z nějakého důvodu mě z použití jejího celého jména zamrazí vzadu na krku.

Povzdechnu si. Není pro mě teď už tak těžké o tom mluvit a vím, že Mary moc dobře ví, co mezi námi dříve bylo.

Z nějakého důvodu mám pocit, že si zaslouží to vědět. Už jen proto, že to tenkrát neroznesla po nemocnici expres.

Chvíli hledím dále do zahrady a přemýšlím jak začít.

Když najdu konečně správná slova, dovyprávím ji vše, co se mezi námi stalo. Ne moc podrobně, ale tak abych uspokojila její zvědavost.

Když dovyprávím, jsem sama překvapená.

Žádné slzy.

Poprvé od té chvíle o tom mluvím, aniž by se mi do očí nahrnuly slzy. Je možné, že jsem se přes to už dostala?

Doufám.

Mary podezřele dlouho mlčí a já na ní zvědavě pohlédnu.

Mračí se.

"Co se děje?" její výraz se mi nelíbí.

"Právě jsem si na něco vzpomněla," mluví spíše sama pro sebe. "Dříve jsem tomu nepřikládala žádnou pozornost, ale bylo to chvíli předtím, než jste odsud odešla. Vlastně až teď jsem si na to vzpomněla," ustaraně na mě pohlédne.

"Co?" téměř se zajíknu a nevědomky sevřu madla kol u svého vozíku tak silně, až mi zbělají klouby.

"Vaše matka. Byla tady. Jen několik dnů předtím než jste odešla."

Nechápavě se zamračím.

"Mluvila s doktorkou Bensonovou. Jen jsem je na okamžik zahlédla a můžu Vám říct, že pokud si dobře pamatuju, nebyl to přátelský rozhovor."

Cítím, jak se mi sevře srdce a vlastní nehty, které se mi bolestivě zatínají do kůže.

Oči se mi rozšíří hrůzou. "Proboha," vydechnu tiše stále neschopná pořádně pochopit vlastní tok myšlenek.

Odbrzdím vozík a v rychlosti si to namířím ke vstupní bráně. Slyším, jak za mnou volá Mary mé jméno, v jejím hlase obavy.

Ignoruju ji, a jak nejrychleji dokážu, si to šinu ke svému autu.

Proboha. Co udělala?

60

Řítím se chodbou jako zběsilá. Cítím, že mi na čele vyrazil studený pot. Ruce mě od rychlého pohybu na vozíku už začínají bolet.

Rozrazím dveře do její kanceláře a bez rozhlédnutí na ní vykřiknu. "Cos udělala?!"

Úlek, překvapení a děs se mísí ve výrazu mé matky, která pomalu vstane zpoza svého psacího stolu.

"Ehm, omluvte nás prosím," pronese má matka chladně ke dvěma mužům v obleku, kteří sedí na gauči u konferenčního stolku po levé straně.

Vůbec jsem si jich nevšimla.

Mužové si odkašlou, vstanou a urychleně opustí místnost.

Když se za nimi zavřou dveře, matka udělá několik kroků kolem svého stolu směrem ke mně: "Em, zlatíčko, co se.…"

"Co jsi řekla Kate?!" procedím skrze zuby a opět cítím, jak mimoděk zatínám ruce v pěst.

Alice se tváří nechápavě.

"Chci vědět, co jsi před čtyřmi měsíci řekla Kate, když jsi byla za ní v nemocnici! Co jsi ji proboha řekla?!!" křičím.

"Emily," natáhne ruku a udělá krok blíže ke mně.

"Nepřibližuj se ke mně!" pálí mě z křiku hrdlo a v očích cítím opět slzy.

Alice udělá několik kroků zpět za svůj stůl. Jakoby se bála, abych na ni neskočila a něco jí neudělala.

Což bych ve svém současném stavu možná i byla schopná udělat.

"Mluv!" zasyčím.

"Nic, jen jsem ji řekla…," odmlčí se a pohlédne na své ruce, které má položené na stole. "Řekla jsem ji, aby tě nechala na pokoji."

Polknu. To se mi snad zdá. "To by neudělala jen proto, žes jí to řekla!" opět zvyšuju hlas. "Co jsi udělala? Zaplatila jí, aby mě opustila?!!" Přijedu blíže k jejímu stolu a kroutím hlavou. "Ne, to by neudělala! Tak cos jí řekla?!!!" chytám se křečovitě okraje jejího psacího stolu a soukám se na nohy.

Alice se ke mně nakloní, aby mě přidržela.

"Nesahej na mě!!!" kdyby se dalo vraždit pohledem, jsem sirotek.

"Já…," není schopná říct, co provedla.

"Ježišikriste," vydechnu v okamžiku, kdy se postavím a opřu se o stůl. Právě mi došlo, co asi udělala. "Tys jí vydírala?!?!?!" Nechce se mi věřit, že by toho byla schopná.

Alice chvíli mlčí a poté na mě pohlédne.

Chlad v jejích očích a hlase je citelný. "Když jsem vás tenkrát v nemocnici viděla. Jak tě líbá…," hlas se jí zajíkne, jakoby to bylo to nejodpornější, co kdy v životě viděla.

Na okamžik mě z toho sevře u srdce, ale záhy jsem zpět u svého vzteku.

"Nemohla jsem dopustit, aby takhle zkazila mojí holčičku."

Z hrdla se mi vydere smích, nebo spíše jízlivý chrapot.

Nemůžu tomu uvěřit.

"Tak čím jsi ji vydírala?!" mluvím chladně a tiše. Sama nechápu, kde se ten klid ve mně bere.

Alice už pochopila, že nemá cenu zapírat, nebo si vymýšlet. Zhluboka se nadechne. "Řekla jsem jí, že jestli tě nenechá na pokoji, postarám se o to, aby ji vyhodili."

Zatočí se mi hlava.

"A taky že se postarám o to, aby nenašla práci jako lékařka ani nikde jinde v tomto státě."

Nemůžu uvěřit vlastním uším.

Cítím, jak se mi třesou nohy, ruce a vlastně celé tělo. Slzy mi tečou po tvářích a já cítím, jak moc jsem vzteky rudá v obličeji.

V uších a hlavě mi buší, přes veliký knedlík v krku nemůžu polknout. Mám pocit, že se dusím a cítím, jak mi nohy vypovídají poslušnost.

Poslední věc co cítím je ostrá bolest na hlavě a vzdálený výkřik mé matky.

Poté mě pohltí tma a ticho.

Když otevřu oči, okamžitě mě neuvěřitelně začne bolet hlava.

Syknu bolestí, když se pokusím zvednout hlavu z polštáře. Raději to ihned vzdávám a pokládám ji zpět.

Je mi zle od žaludku.

Když si vybavím, co se stalo, je mi hned jasné, že mám minimálně otřes mozku.

Když se rozhlédnu po pokoji, ve kterém se nacházím, chce se mi skoro smát. Nebo brečet?

Nacházím se přesně v tomtéž pokoji, ve kterém jsem se přibližně před rokem a dvěma měsíci probudila z kómatu.

Ironie mého osudu se zdá být až neuvěřitelná.

Zjistím, že jsem oblečená v tom neuvěřitelně nepohodlném nemocničním oblečení a na bolavé hlavě si nahmatám několik stehů.

Pořádně si nepamatuji, co se stalo. Pamatuji si hádku s matkou a jen při té vzpomínce se mi udělá skoro zle. Z rozrušení mě asi neposlechly nohy a já spadla, lepší vysvětlení mě nenapadá.

Zvonkem přivolám sestru a modlím se, aby přišla Mary.

Ta se také během několika málo vteřin objeví ve dveřích. "Emily! Jste v pořádku? Co se stalo?" přicupitá k mé posteli a chytne mě za ruku.

"Upadla jsem?" sama nevím, co se vlastně stalo.

"Přivezla Vás sem sanitka. Vaše matka Vás sem doprovodila, ale jakmile zjistila, že budete v pořádku, v postatě odsud utekla."

Má štěstí. Být tady když jsem se probudila, přísahám, že bych ji vlastníma holýma rukama roztrhala na kousky.

V hlavě se mi přehraje celý náš rozhovor a opět se mi udělá nevolno.

"Říkala, že jste spolu mluvily a že jste najednou upadla. Hlavou jste se pěkně praštila do stolu a máte několik stehů. A mírný otřes mozku."

Mírný? To bych snad ani nechtěla zažít ten silný.

"Emily?" tázavě a zároveň ustaraně na mě pohlédne. "Neudělala Vám něco, že ne?"

Chvíli na ni nechápavě zírám a pak mi dojde jak to myslí. "Ne," pošlu k ní uklidňující úsměv. "Nestrčila do mě ani nic podobného."

Slyším její hlasité oddechnutí.

Chvíli mlčíme, když mi záhy dojde, kde se vlastně nacházím.

"Kde mám věci?" rozhlédnu se po pokoji.

"Tady ve skříňce," Mary pokyne vedle postele a vytáhne z ní hromádku mého oblečení a osobních věcí.

Když po chvíli pochopí, že nehledám jen třeba telefon, ale že se začínám oblékat, chytne mě za ruce. "Emily, neměla byste odcházet. Otřes mozku musíte pár dnů vyležet a pak Vám musí někdo vyndat stehy…."

"Sežeňte mi prosím papír, který můžu podepsat, abych mohla odejít," pokračuju v oblékání a její slova ignoruju.

Nezůstanu tady ani minutu. Tak špatně mi zase není, a i kdyby bylo, klidně bych se odsud i odplazila, kdyby na to přišlo.

Mary jen tiše povzdychne a rezignovaně se dá na odchod.

"A prosím, sežeňte mi k zapůjčení nějaké berle," zastavím ji ve dveřích.

Mary mlčky přikývne a tiše zmizí na chodbě.

Doufám, že na ní nejsem moc nepříjemná, ale tahle místnost a tahle nemocnice… slovy ani nedokážu popsat, jak moc to tady nenávidím.

Za relativně krátkou chvíli jsem již oblečená, nohy spuštěné z postele a netrpělivě čekám, až se objeví Mary.

Ta chvíli na to přijde, v jedné ruce papír, připnutý klipsnou na tmavě modrých deskách, v druhé ruce pár francouzských holí.

Desky od ní převezmu a papír bez přečtení v rychlosti podepíšu. Před chvílí jsem si zavolala taxíka, už bude určitě čekat před branami nemocnice.

Když mi Mary podá berle, starostlivě se na mě podívá. "Nechcete raději vozík?"

"Ne."

Strávila jsem v téhle místnosti a v celé téhle nemocnici na vozíku tolik času, že rezolutně odmítám to znovu učinit. Pohla jsem se o kus dál. Tvrdě jsem na sobě pracovala a tato práce pomalu nese ovoce. Ne, do vozíku si snad už v životě nechci sednout.

Mary o krok ustoupí, jakoby se mě snad bála.

Opatrně se postavím a chvíli čekám, než se mi uklidní třesoucí se ruce a než poleví bolest hlavy. Obojí se naštěstí po chvíli zlepší.

Pohlédnu na Mary a pousměju se. "Děkuju Mary, jste zlatíčko."

Po chvíli váhání se na její tváři objeví malý úsměv a přikývnutí. "Buďte na sebe prosím opatrná, ano?"

"Budu," vydechnu a vydám se ke dveřím z pokoje.

Ujdu jen několik metrů směrem k východu, když se to stane.

Ze dveří po pravé straně chodby náhle vyjde postava, která hledí do papírů co drží v náručí. Když po pár krocích nadzdvihne oči, zarazí se na místě.

Zkoprním.

Když očima sjede celou mou postavu, přiloží si dlaň k ústům.

Všechny orgány v těle se mi sevřou, zapomínám dýchat a bolest hlavy začíná být nesnesitelná.

Kate na mě hledí stejně šokovaně a zkoprněle jako já na ní.

Uvědomím si jak je to dlouho co jsem ji neviděla a velmi záhy si uvědomím, jak moc se mi po ní stýskalo.

Je stále tak nádherná.

Stojíme od sebe jen pár kroků a přísahala bych, že jsou to minuty, co na sebe bez hnutí jen zíráme. Kolem nás procházejí lidi a vyhýbají se nám, slyším slova kolem a mám pocit, že se zastavil čas.

V očích Kate neomylně rozpoznám slzy, když dá ruku pryč od úst a téměř neslyšně promluví: "Sluší ti to."

Píchne mě u srdce a žaludek se mi sevře do malého uzlíku.

Po chvíli se mi podaří od ní odtrhnout oči a opatrně pokračuji k východu. V okamžiku, kdy jí míjím, se vedle ní zastavím a po krátkém přemlouvání sama sebe na ni pohlédnu.

Stojí stále na místě, bez hnutí.

"Dnes jsem zjistila, co provedla," zajíknu se, třebaže mluvím také velmi tiše. Odkašlu si, abych mohla pokračovat. "Postarám se o to, aby své výhružky nedodržela."

Kate, která kouká stále před sebe, sklopí hlavu a na okamžik zavře oči. Po tváři se jí vyřinou velké slzy. Když poté oči otevře, pohlédne na mě a mlčky přikývne.

"Jsi pořád tak nádherná, jak si pamatuju," slyším sama sebe říkat tato slova a nejsem schopná říct, kde se to ve mně vzalo.

Lehce si odkašlu a pokračuju na své cestě k východu. Chodba mi přijde neuvěřitelně dlouhá a já po cestě bojuju tak tisíckrát s nutkáním se otočit.

Tisíckrát ale v boji se svým nutkáním zvítězím.