Nejen pošťák zvoní dvakrát

Napsala: Eva

21

Patrick mě hned za dveřmi předal Judy, která k nám přispěchala, jakmile nás spatřila.

Téměř okamžitě na sobě cítím několik zvědavých pohledů.

Nacházíme se ve velké místnosti, která připomíná trochu tělocvičnu, či posilovnu, třebaže mi ani jeden z přítomných přístrojů nepřipomíná klasické posilovací stroje, na jaké může člověk běžně narazit.

Několik z nich je obsazeno cvičícími pacienty, kteří mě zvědavě pozorují. V rychlosti je přelétnu pohledem.

Dva muži a jedna žena.

Letmo zaregistruji dvě sestřičky, asi fyzioterapeutky, v opačném rohu místnosti, sklánějící se nad psacím stolem z tmavého dřeva.

"Pokud půjde všechno dobře, budete tady cvičit až v další fázi rehabilitace," kývne Judy hlavou směrem do místnosti.

Obejde mě a začne mě tlačit směrem k sestřičkám. Když míjíme ostatní pacienty, mírně prošedivělý muž středního věku na zvláštním rotopedu nehne ani brvou, zatímco mladá dlouhovlasá rusovláska a hnědovlasý muž v mém věku se na mě povzbudivě usmějí.

Nervózně se na ně pousměju a až teď si všimnu dveří, ke kterým očividně míříme.

"Tady budeme s vaší rehabilitací začínat," prohlásí Judy v okamžiku, kdy otevře ony dveře a zatlačí mě do další místnosti, která už vypadá, jako by se nacházela v nemocnici.

Na druhou stranu místnosti vede úzká ulička, která je po obou stranách lemována postelemi. Postele jsou nejrůznější. Nízké, vysoké, s nejrůznějšími přístroji a pomůckami.

Když mě Judy tlačí uličkou hlouběji do místnosti, mineme několik postelí, které jsou od okolního prostoru odděleny dlouhými bílými závěsy, sahajícími až k zemi.

Zastavíme se u úplně poslední postele po pravé straně uličky. Postel vypadá docela podobně té, kterou mám v pokoji, a po letmém rozhlédnutí nevidím žádné pekelné přístroje, ani nic podobného, co by se dalo použít k mé rehabilitaci.

Judy mě zaparkuje u strany postele a vozík zabrzdí. Obejde postel a na druhé straně odněkud vyloví ovladač.

"Jak jste si jistě všimla Emily, vaše rehabilitace začíná tady, na úplně poslední posteli v úplně poslední místnosti. Podle toho, jak se nám bude dařit, se postupně probojujeme až do úplně přední místnosti," promlouvá tiše Judy, zatímco ovladačem snižuje postel.

To, že mluví v množném čísle, mě trochu povzbudí.

"Motivace?" zeptám se s mírným úsměvem.

"Ano," přikývne Judy a postel zastaví mírně pod úrovní, ve které sedím. "Divila byste se, jak dobře to funguje."

Než se naděju, stojí Judy vedle mě a významně na mě shlíží.

Překvapeně zvednu obočí. "Mám to zkusit sama?"

Judy přikývne. "Čím dříve se to sama naučíte, tím lépe."

Má pravdu, ale přesto mám obavy, jak tohle dopadne.

"Nebojte se, jsem tady a pomůžu vám, když bude potřeba," ujistí mě poté, co si pravděpodobně všimne mého zaváhání.

"Dobře," oběma pažemi se pevně chytnu opěradel vozíku a zhluboka vydechnu.

"Počkejte Emily," zastaví mě Judy. "Nejdříve si sundejte nohy z vozíku a zaklapněte podpěrky."

Bez váhání její rady uposlechnu. Nohy mi teď bezvládně visí na zem a mně se při tom pohledu nepříjemně sevře žaludek.

"Posaďte se na okraj vozíku a pak dejte jednu ruku na postel. Druhou nechte na opěradlu," pokračuje v pokynech Judy.

K mému překvapení mi přijde těžké se jen nadzvednout a posunout se na okraj vozíku. Mám tak neuvěřitelně slabé ruce. Opět si uvědomím, jak moc jsem bezmocná, že musím až zatlačit drobné slzy, které mi mimoděk vyskočily v koutcích očí.

"Je důležité, aby byl přesun rychlý. Musíte během něj stihnout přehodit ruku z vozíku na postel," Judy mluví tiše a vyrovnaně. Její hlas mě zvláštním způsobem uklidňuje.

Spíše psychicky, než fyzicky se připravím.

Nadzvednu se a rychle se převážím na ruku, kterou mám umístěnou na posteli. Než se naděju, Judy mě drží v podpaží a zvedá mě na postel, na kterou bych se bez její pomoci rozhodně nedostala.

"Děkuju," vděčně vydechnu, když sedím bezpečně na posteli.

"Nic si z toho nedělejte Emily," Judy se povzbudivě pousměje. "Napoprvé se to nepodaří nikomu."

Tiše se uchechtnu a Judy tázavě zdvihne obočí.

"Že jste mě to nechala stejně zkusit," vysvětlím jí důvod své reakce.

"Hranice jsou od toho, aby se posouvaly, Emily," pronese Judy, zatímco zatahuje bílý závěs kolem celé postele.

Je mi jasné, že mi tahleta dáma nedá nic zadarmo. A jsem za to vděčná.

Judy odbrzdí vozík a odveze jej někam za závěs. Než se naděju, na posteli přistane světle zelené nemocniční oblečení.

"Teď vás převlečeme do něčeho pohodlnějšího a pak začneme," Judy rozloží oblečení.

"Ach, konečně nějaké normální oblečení," usměju se a zdá se mi, že i Judy přelétl přes obličej náznak úsměvu.

Už jsem si sice trochu zvykla, ale klasické kalhoty a tričko zní v porovnání s tou ‚noční košilí‘ na zavazování vzadu, kterou mám na sobě, jako rajská hudba.

Jestli jsem si dříve myslela, že Judy bude mít asi pořádnou páru, šeredně jsem se pletla. Při převlékání mě nadzvedla jako bych nevážila vůbec nic. Pro takovou sílu by se mělo vymyslet nové přirovnání.

Za chviličku jsem byla převlečená a mé očekávání co se bude dít, nabylo maximálních rozměrů.

Ležím na zádech a sleduji Judy, která zvedá postel do pro ni ideální výšky.

"Dnešní rehabilitace bude spíše kratší a většina práce bude spočívat na mě. Pořádně vám ty vaše nožky promasíruju a protáhnu. Jestli budete chtít, ukážu vám pár cviků na paže a horní polovinu těla, které můžete provádět ve volném čase. Trochu vám zlepší fyzičku," Judy začne během svých slov masírovat chodidlo mé pravé nohy.

Nic necítím a opět se dostaví ten nepříjemný pocit.

"Tak dvakrát týdně bych vám v rámci rehabilitace domluvila vodoléčbu. Máme docela slušné masážní vany, které by vám dle mého rozhodně prospěly."

Usmívám se. A hodně.

Judy na mě pohlédne a na okamžik přestane s masáží. "Tuším ve vás vodního tvora," sotva znatelně se usměje a pokračuje na mé druhé noze.

Přikývnu a stále se usmívám. "Ano. Miluju plavání a v podstatě vše co s tím souvisí."

"Plavání je výborné i v rámci rehabilitace. Sice tady nemáme klasický bazén, ale jestli byste byla při rehabilitaci šikovná, možná bych vám mohla domluvit nějakou chvíli v bazénu mimo nemocnici," mluví stále klidným a nijak nevzrušeným hlasem.

Na rozdíl ode mě. "Vážně by to šlo?" připadám si jak malé dítě o vánocích.

"Ležte v klidu," zatlačí mě Judy zpět na postel, ze které jsem se nadšením mírně nadzvedla.

"Promiňte," snažím se potlačit své nadšení.

Judy se mírně nadzdvihne pravý koutek úst. "Samozřejmě byste musela mít dozor a hlavně vám prozatím nic neslibuji. Je to jen možnost."

Tiše přikývnu a v duchu se už vidím, jak splývám na hladině velkého bazénu. Nikde kolem ani živáčka, jen já a mě obklopující voda.

Je to tak nádherná představa, že jsem se rozhodla, že budu na rehabilitaci tak dobrá a v očích Judy tak vzorná pacientka, že ještě letos si v tom bazénu zaplavu.

Jsem zpět v pokoji.

Judy mi obě nohy pořádně protáhla a promasírovala, přesně jak slíbila.

Alespoň myslím.

Domluvila jsem se s ní, že v sobotu budeme mít rehabilitaci brzy ráno, abych v klidu stíhala Lizinu svatbu.

Také mě naučila těch několik cviků, které právě zkouším. Je až strašidelné, jak rychle se mi obě ruce unavily. Bude asi ještě nějakou dobu trvat, než se mi vrátí má stará síla.

Pravdou je, že i cesta z rehabilitace, kdy jsem uprosila Mary, ať mě nechá jet samotnou, mi dala docela zabrat. Určitě to chce ale jen trénink a trpělivost, kterou jsem se na doporučení Judy již dříve dostatečně vybavila.

Jsem tak unavená, že si ani nestihnu uvědomit, že pomalu usínám.

Když po chvíli opět otevřu oči, venku je již tma a hodiny na stolečku u postele ukazují téměř deset hodin. V místnosti je šero, osvětluje jí skrze okno jen několik pouličních lamp a skrze otevřené dveře světlo z chodby.

Nespala jsem jen chvíli, i když mi to tak připadalo.

Asi jsem prošvihla doktorku Kate, která slíbila, že se večer zastaví.

A docela mě to mrzí.

"Ťuky, ťuk," ozve se tiše ode dveří.

Doktorka Kate jemně naráží ohnutými prsty na otevřené dveře.

Ďolíček.

Jako na povel se mi opět rozbuší srdce a marně se snažím polknout velký knedlík, který se mi vytvořil v krku, když jsem ji uviděla.

Opět je oblečená v civilu. Má na sobě bílé tričko s krátkým rukávem, které perfektně obepíná její štíhlé břicho a pevná prsa. Přesně v místě, kde končí spodní lem trička, začínají béžové plátěné kalhoty s velkými kapsami po stranách. Na nohou má ty stejné bílé sportovní tenisky, které měla již dříve.

I v tom šeru si jsem jistá, že je nádherná.

"Kdopak se nám to tady probudil," zazubí se a přistoupí k mé posteli. "Byla jsem tady už několikrát, ale nechtěla jsem vás budit. Vypadá to, že vás první den na rehabilitaci docela zmohl," usměje se a položí obě ruce na bočnici postele.

Pousměju se a zabořím své oči do jejích. "Docela ano. Judy je výborná fyzioterapeutka."

Ďolíček. "Je v téhle nemocnici tou nejlepší. Nebudete to s ní mít sice lehké, ale věřím, že to bude ve výsledku stát za to."

Usměju se. Jsem si skoro jistá, že zařídila, aby mě právě Judy dostala na starost.

"Chtěla jsem se jen ujistit…," odmlčím se a očima sjedu z jejích očí, přes rameno na její dlouhou a štíhlou paži, která je díky krátkému tričku dokonale odhalena.

Na celé paži se ji rýsují jemné svaly a i přes šero v pokoji vidím drobné žíly, táhnoucí se přes celé její předloktí na hřbet ruky.

Opravdu nechápu co mě na jejích rukou tak fascinuje.

A už vůbec si nejsem jistá, jestli by se to nedalo považovat za nějakou úchylku.

Polknu a silou vůle se pokusím zahnat husí kůži, která mi vyskočila vzadu na krku.

"Ehm…," odkašlu si a přinutím se odtrhnout oči od jejích rukou. "Chci se jen ujistit, jestli platí má propustka na tu sobotní svatbu. Je to už dlouho, co jsme se o tom bavily," vzhlédnu k jejím tmavým očím.

"Určitě. Nebojte, nezapomněla jsem na to. Nebude to problém, zařídím vám ještě půjčení vozíku," ďolíček.

"Děkuju," oplatím jí úsměv a opět cítím motýlky v žaludku.

"Pořádně si odpočiňte, Judy vám dá zítra určitě zase zabrat," zazubí se a otočí se k odchodu.

"Dobrou noc doktorko," vydechnu tiše a navzdory mé upřímné snaze mi oči sklouznou na její krásný zadek, který vypadá v těch béžových kapsáčích naprosto úchvatně.

"Dobrou, Emily," otočí se ve dveřích a hodí po mě poslední ďolíček pro dnešní den.

Úsměv jí oplatím a tiše doufám, že jsem stihla odvrátit zrak od jejího pozadí dříve, než se otočila.

Protože jestli ne, červenám se teď naprosto opodstatněně.

22

Je pátek a já čekám, až pro mě přijde Mary.

Dnes mi Judy domluvila vodoléčbu, která ale nevím kde je, tak potřebuji doprovod.

Rehabilitace včera probíhala velice podobně jako první den a opět se mi samotné nepodařil přesun z vozíku na postel. Jsem si ale jistá, že Judy mě to nechá zkoušet, dokud se mi to nepodaří.

Včera se také objevila máma, která se vrátila ze služebky. Vyprávěla mi opět nějaké nové zážitky a já se s ní podělila o první dojmy z rehabilitace. Stále jsem z ní měla dojem, že nechce slyšet o mém postižení.

Nezazlívám jí to.

Poprosila jsem ji také, aby mi z mého bytu přinesla nějaké věci na oblečení a také plavky na vodoléčbu. Judy mě ubezpečila, že než budu mít své, mají nějaké plavky k zapůjčení, tak tam snad dnes nebudu nahatá.

Máma dnes sice nepřijde, ale slíbila, že mi přijde zítra ráno pomoct upravit se a přichystat na svatbu. Tvářila se docela překvapeně, když jsem ji o svatbě řekla. Mám pocit, že byla skutečně přesvědčena o tom, že nemám žádné přátele.

A mě učinilo podivné zadostiučinění ji vyvést z omylu.

Jen doktorka Kate mi chyběla ke štěstí, protože se včera vůbec neukázala.

"Emily?" vytrhne mě z myšlenek veselé zaskřehotání ode dveří.

"Ano, Mary?" usměju se.

"Něco vám přišlo," až teď si všimnu, že má v rukou velkou bílou krabici, kterou mi položí do klína.

"Šaty na zítřek?" tázavě se na mě podívá a já si nemohu nevšimnout radostných a zvědavých jiskřiček v jejích očích.

Usměju se na ni. "Asi ano. Uvidíme," odvážu z krabice velkou bílou mašli a nadzvednu víko.

"Ach, jsou nádherné," prohlásí Mary vteřinu poté, co odsunu stranou několik vrstev papíru a odhalím tím tmavě červenou látku.

"Myslíte? Já jsem stihla jen zjistit, že jsou červené," zazubím se na Mary, která se marně snaží krotit své nadšení.

Je jako malá.

"Můžu?" zastaví své ruce těsně nad krabicí a tázavě na mě pohlédne.

Tuhle radost bych ji snad nemohla upřít, ani kdybych chtěla.

"Jistě," usměju se na ni.

Mary opatrně chytne šaty za ramena a pomalu je vytáhne z krabice.

Mně se v tu chvíli docela uleví a v duchu děkuji Liz, ať už to zařídila schválně, nebo nevědomky. Šaty jsou totiž dostatečně dlouhé, takže v nich můžu sedět celý den na vozíčku a nestarat se o to, aby náhodou někdo něco neviděl. Mají docela slušný výstřih a nemají odhalená záda, za což jsem kvůli jizvě po operaci taky docela vděčná. A co je hlavní? Nejsou růžové, čímž mi Liz vždycky vyhrožovala, protože ví, jak tu barvu nesnáším.

Až ji potkám, dám jí radostí asi hubana. Tedy v rámci možností, protože stále se jedná o šaty, které na sebe navleču opravdu, jen když musím. Oceňuji ale jejich jednoduchost bez zbytečných volánků či jiných blbostí, které šaty dle mého akorát hyzdí.

"Jsou nádherné," vydechne tiše Mary a v očích jí hrají nadšené jiskřičky. "Pověsím vám je, ať se nezmuchlají," opatrně si šaty přehodí přes ruku, dojde ke skříni vedle mé postele a vytáhne z ní ramínko. Šaty na něj pověsí a ramínko zavěsí z vnější strany dveří. Kousek poodejde a stále na ně zamilovaně kouká.

Uchechtnu se. "Nechcete si je vzít na tu svatbu místo mě? Já půjdu klidně v džínsech," zazubím se.

"Ale prosím vás, Emily. Určitě vám budou moc slušet," mávne po mě rukou a usměje se. "Zítra ráno se musím zastavit, abych vás viděla."

"Zas tak úžasně v nich vypadat nebudu," cítím, že se trochu červenám.

"Budete. Jen je škoda, že tady zítra není doktorka Bensonová," odmlčí se a významně zdvihne obočí.

Vím, na co naráží, ale zaujme mě něco jiného. "Doktorka tady zítra není?"

"Má dovolenou."

"Aha," tiše a zklamaně mi unikne ze rtů. Sice jsem nad tím nestihla ještě ani přemýšlet, ale teď musím uznat, že mě mrzí, že mě neuvidí, až budu nastrojená na svatbu. Bude to poprvé od chvíle, co jsem se probudila, kdy budu vypadat alespoň trochu reprezentativně a podvědomě jsem doufala, že bych se mohla doktorce Kate zalíbit.

Když se po chvíli vytrhnu ze svých myšlenek a vzhlédnu na Mary, zjistím, že stojí tiše u mé postele, kouká na mě a usmívá se.

"Skočím pro vozík a zavedu vás na tu vodoléčbu," přeruší Mary ticho, otočí se na podpatku a vydá se ven ze dveří.

Mlčky přikývnu a marně bojuju s pocitem zklamání, který se ve mně rozhostil.

A mám pocit, že Mary tuší, co se v mém nitru odehrává.

Sedím v plavkách v obrovské masážní vaně a sleduji neuvěřitelné množství bublinek, které se neustále vytváří a záhy mizí kolem celého mého těla.

Místnost s masážními vanami je menší a dohromady jsem zde napočítala šest van, každá jiného tvaru a velikosti. Ta, ve které jsem, je určena jen jedné osobě, zatímco na druhé straně místnosti jsou ve větší vaně dva muži, kteří si o něčem povídají. V jednom z nich poznávám muže, který byl při mé první rehabilitaci v první místnosti na posilovacím stroji a který mi i nyní při příchodu věnoval povzbudivý úsměv.

Judy mi opravdu sehnala k půjčení plavky, které se ji podařilo perfektně odhadnout, co se velikosti týká. Když mi pomohla se převléci, opět jsem se cítila trapně, když mi odpojovala pytlík s močí. Na tohle si asi nikdy nezvyknu. Nemluvě o té druhé potřebě, kterou od mého probuzení zachytávají pleny, jako bych byla malé dítě.

Nemůžu se dočkat, až je nebudu potřebovat. Podle Judy se dá citlivost na tuto potřebu vypěstovat mnohem dříve, než samotná citlivost v nohou. Už aby to bylo, tyhle okamžiky jsou pro mě opravdu velmi nepříjemné.

Zaženu tyto negativní myšlenky, pohodlně si opřu hlavu o okraj vany, zavřu oči a užívám si masáž, jak jen to jde. Je to úžasný pocit.

Když dostatečně zrelaxuju, začnu provádět cviky, které mě Judy dříve naučila a přidám k nim také cvičení, kdy si sama přitahuju nohu k tělu. Toto cvičení je podle Judy použitelné pouze ve vodě, protože bez pomoci vody, která mé necitlivé končetiny nadlehčuje, nemám šanci je sama ani pořádně nadzvednout. Nepochybuji, že má pravdu. Obzvlášť teď, kdy mám sílu asi jako vyvařený pytlík čaje.

Po chvíli, když už cítím značnou únavu, s cviky přestanu a opět se ve vaně pohodlně uvelebím.

"Ahoj," ozve se po chvíli po mé levé straně.

Otevřu oči a otočím se za hlasem.

U vany sedí na vozíku onen muž, který byl před chvíli také v masážní vaně a opět na mě háže povzbudivý úsměv.

"Ahoj," usměju se na něj a bedlivě si jej prohlížím.

Je již převlečený v zeleném nemocničním úboru. Má krátké hnědé vlasy, stále mokré z vany. Shlíží na mě veselé světle šedé oči a usmívá se na mě milý drobný úsměv. Na relativně ostře tvarované tváři má několikadenní strniště. Celkově působí velmi sympaticky.

"Jsem Phillip," natáhne ke mně s úsměvem ruku.

"Emily," stisknu mu nataženou pravici a úsměv mu oplatím.

"Tak ty jsi ta slavná VIP pacientka?" zazubí se.

"Ale prosím tě," mávnu rukou. "Jestli něco jsem, tak rozhodně ne slavná," usměju se.

"No, tady tak trochu slavná jsi. Všichni o tobě slyšeli, ale nikdo tě nikdy neviděl," na tváři mu vyskočí ironický úšklebek.

Zasměju se. "Tak to bych měla napravit a se všemi se seznámit, ne?"

"To není tak špatný nápad," usměje se a záhy zvážní. "Proč jsi tady?"

"Autonehoda," shlédnu na své nohy, které jsou zrovna v objetí tisíců bublinek.

"Já spadl z koně," v jeho hlasu slyším mírnou frustraci.

"Kdy?" zvědavě na něj upřu oči.

"Téměř před třemi lety," odmlčí se a mě se zdá, že se na chvíli nad něčím zamyslel.

Mlčky přikývnu. Tři roky? To snad ne.

"Nedávali mi téměř žádnou šanci na úplné uzdravení. Ale nevzdal jsem to," shlédne na své nohy a po chvíli soustředění se mu podaří zahýbat všemi prsty na nohou.

"Jsi asi hodně houževnatý, co?" vzhlédnu k jeho očím a usměju se.

"Houževnatý a hlavně tvrdohlavý," pronese téměř pyšně. "Jaké šance dávají tobě?"

"Mám prý velkou šanci na úplné uzdravení."

Phillip přikývne. "Doktoři mají tendenci věci sdělovat v té horší variantě, věř mi," usměje se. "Takže ve skutečnosti budeš chodit na sto procent," mrkne na mě.

"Tomu budu ráda věřit," pousměju se.

"Věř," opět na mě mrkne a ohlédne se za fyzioterapeutkou, která ode dveří volá jeho jméno. "Musím už jít, čeká mě ještě dnešní dávka mučeníčka," zazubí se.

"Ať se ti daří a předpokládám, že se uvidíme."

"Určitě. Musím tě všem tady přece představit," zazubí se, otočí vozík a vydá se směrem k fyzioterapeutce.

Ode dveří mi ještě zamává a já mu zamávám nazpět.

Opět se pohodlně uvelebím, zavřu oči a přemýšlím o právě proběhnutém setkání.

Myslím, že Phillip se právě stal vzorem trpělivosti a houževnatosti, které musím sama dosáhnout.

Abych se uzdravila.

A hlavně, abych se během tohoto procesu nezbláznila.

23

Ranní probuzení nebylo příjemné.

Upřímně, jakékoliv probuzení v pět ráno nemůže být příjemné.

Navíc Judy si s mým probuzením hlavu příliš nedělala. V podstatě se mnou zatřásla a probuzení úlekem není úplně nejlepší způsob jak začít den.

Chvíli mi trvá, než pochopím, kde jsem a co se děje.

"Judy," vydechnu tiše a promnu si ospale oči.

"Vstávejte Emily, dneska máme dost nabitý program," promluví tiše.

"Jistě," zívnu a shodím ze sebe peřinu.

Než se naděju, Judy jde rychlých krokem chodbou a já jí na vozíčku sotva stačím.

Chodby jsou tiché a ponořené v šeru, protože je mírně osvětluje pouze noční osvětlení. Za celou dobu potkáme na chodbě asi jen dvě sestřičky, se kterými se velmi tiše pozdravíme. Takhle tichá nemocnice mi zvláštním způsobem učaruje. Rozhodně mi to ticho vyhovuje více, než ten shon a hluk, který tady většinu času panuje.

Judy u dveří na rehabilitační oddělení výjimečně nezazvoní, ale vytáhne z kapsy klíče a odemkne. Patrick tady není, a když letmo pohlédnu na hodiny na stěně místnosti, nemůžu se divit. Není ještě ani půl šesté.

Mlčky Judy následuji do zadní místnosti s postelemi, když se Judy najednou k mému překvapení zastaví u jiné postele, než obvykle.

Tázavě na ni pohlédnu.

"Dneska zkusíme něco méně náročného, ať nám na té svatbě neusnete při obřadu," zdá se mi, že se dokonce i pousmála.

"Děkuju," usměju se a opět jemně zívnu.

Judy mi opět sníží postel a opět mě zachrání, abych bradou nerozryla zem. I když se mi zdá, že tentokrát to už bylo o něco málo lepší.

Když mě Judy položí do obvyklé polohy na zádech, přitáhne od čela postele vozík s velkým elektronickým přístrojem s několika nejrůznějšími ukazateli.

Když Judy spatří můj tázavý výraz, vytáhne ze spodní části vozíku několik gumových přísavek a destiček nejrůznějších tvarů a velikostí, ze kterých vedou dráty.

"Elektroléčba," přidrží ve vzduchu jednu z přísavek. "Elektrické impulzy donutí reagovat vaše svaly a nervy. Ucítíte jen mírné brnění. Sama jsem si elektroléčbou kdysi prošla a přišlo mi to docela příjemné, tak se ničeho nebojte."

Nevím, jak to dělá, ale vždycky mě umí uklidnit.

Sleduju, jak mi Judy pomocí suchých zipů k nohám přidělává ony gumové destičky. Na kolena a kotníky mi přiloží přísavky, které se po odsátí vzduchu spolehlivě přisají. Poslední pás mi připevní nízko kolem pasu.

"Uvolněte se Emily," Judy se otočí k přístroji a zapne jej.

Měla pravdu. Kolem pasu cítím příjemné brnění a věřím, že totéž se odehrává i níže, třebaže to nemůžu nijak rozpoznat.

"Nechám vás tady tak půl hodiny. Kdyby to začalo pálit, zazvoňte," Judy ukáže na zvonek po mé pravé ruce a pohlédne na mě.

Přikývnu a sleduju, jak Judy mizí za zataženým závěsem.

Je téměř půl deváté. Po rehabilitaci jsem se šla, dle dřívější domluvy s Mary, okoupat.

Teď ležím ještě s mokrými vlasy v posteli a čekám, až se objeví Alice. Měla tady být už před půl hodinou a začínám být nervózní.

Už to nevydržím a sáhnu po mobilním telefonu. Najdu si ji v telefonním seznamu a napadne mě, že bych si jí mohla z ‚Alice‘ přejmenovat na ‚máma‘. Zamáčknu zelené sluchátko a přiložím si telefon k uchu. Po druhém zazvonění slyším známou melodii na chodbě. ‚Simply the best‘ od Tiny Turner se rychle blíží mým směrem. Máma má tohle vyzvánění co si pamatuju. Usměju se a telefon típnu.

"Emily," ozve se za pár vteřin udýchaně ze dveří.

Máma vkročí do pokoje a odloží hromadu nejrůznějších tašek pod stolek s televizí.

"Omlouvám se, že jdu pozdě, musela jsem ještě něco zařídit," nahne se a políbí mě to mokrých vlasů.

Usměju se na ni. "V pohodě, hlavně, že jsi tady."

"To jsou ty šaty?" zeptá se překvapeně a přejde ke skříni, kde visí, aby si je lépe prohlédla.

Přikývnu. "Jo."

"Jsou hezké, budou ti slušet," pronese, zatímco přes ně přejíždí dlaněmi.

To je snad největší lichotka, jakou je má máma schopná kdy vyplodit.

"Snad ano," pošlu k ní úsměv.

"Tak, jdeme na to," plácne rukou o stehno a přejde k taškám, které s sebou přinesla. "Mám snad všechno potřebné."

Sama jsem zvědavá, co všechno přinesla. Nikdy mě nikam takhle nevypravovala, ani když jsem byla dítě. Neměla na to nikdy čas. O to více oceňuji, že si jej teď konečně našla.

Začne na postel vykládat nejrůznější líčení, řasenky, hřebeny, sponky do vlasů, dokonce i fén.

"Nevěděla jsem, jaké budou ty šaty, tak jsem vzala všechny tvé slušné boty," při těch slovech významným gestem vytáhne jedny tmavé polobotky s malinkým podpatkem, které jsou zároveň těmi jedinými slušnými boty, které mám a položí je na zem. "Raději jsem ti koupila nějaké nové," pokračuje a z tašky vytahuje dvoje páry různě střižených černých bot na minimálně deseticentimetrovém podpatku.

Tak na něčem takovém bych se zabila. Během tří kroků.

Na druhou stranu.

Budu celý den jen sedět, takže na nohou můžu mít de facto cokoliv. A máma by z toho měla asi radost.

"Ty napravo jsou hezké," pronesu s předstíraným zájmem, a jakmile vidím mámin nadšený výraz, vím, že jsem se rozhodla správně.

"Nejdříve tě asi oblečeme do šatů. Líčení a účes musím udělat až potom," přemýšlí máma nahlas a očividně neví, jak s mým oblékáním začít.

Usměju se, sáhnu po zvonku a krátce jej zamáčknu. Tak trochu jsem počítala s tím, že budeme potřebovat Mary, která již dříve ochotně souhlasila, že nám pomůže.

Než stihnu zvonek pustit, Mary již stojí nadšeně ve dveřích.

"Dobrý den, paní Harrisová," pokyne Mary k mámě a tak aby ji neviděla na mě nenápadně, ale významně mrkne.

Tiše se uchechtnu. Ta si nedá pokoj.

"Dobrý den," zamumlá tiše máma a zdá se mi, že se mračí.

"Mary prosím vás, pomůžete mi se obléci?" pokynu ke skříni, na které visí šaty.

"Ráda, Emily," usměje se a přejde k nim.

"Mami, podáš mi prosím to spodní prádlo, o které jsem tě prosila?" povzbudivě se na ni usměju.

"Jistě zlato," sehne se do tašek a podá mi černou podprsenku s kalhotkami.

Já jsem si už docela zvykla a Mary to má jako náplň práce. Netuším ale, jak bude reagovat máma, až mě uvidí s plenami. Možná je na čase, aby už konečně dospěla.

"Mami, prosím tě, pomož mi se posadit," upřu na ni pohled.

Na okamžik se zarazí, ale poté bez řečí přistoupí blíže, zapře mě za záda a pomůže mi se posadit.

Přetáhnu si přes hlavu vršek nemocničního úboru, zatímco mě máma stále přidržuje. Když si úspěšně zapnu podprsenku, kývnu na Mary, která již stojí připravená s šaty v ruce.

Přetáhne mi šaty přes hlavu a stáhne je, jak nejníže to jde.

"Mami, už mě můžeš položit," usměju se na ni.

Máma, která je očividně dost zaražená, vyloudí křečovitý úsměv a mou prosbu splní.

"Paní Harrisová, nadzvednu Emily a vy ji sundáte kalhoty, ano?" obrátí se Mary na mámu.

Mary je úžasná. Myslím, že došla je stejnému závěru jako já. Že máma musí dospět. A aby ji k tomu přiměla, využívá ten nejdrsnější a nejosobitější způsob, jaký by mohla vymyslet snad jen ona.

Vděčně na ni pohlédnu a zachytím od ní mírný úsměv, který říká, že nemám zač.

"Paní Harrisová?" zopakuje Mary otázku, když ji nepřichází žádná odpověď.

"Ehm… jistě," vysouká ze sebe po chvíli máma.

Mary mě nadzvedne a máma mi začne stahovat kalhoty. Bedlivě ji pozoruju.

Když spatří plenu a vyvedený cévkovač napojený na pytlík s močí, její výraz se drasticky změní.

Zbledne takovým způsobem, že skoro splyne se zdí. Snaží se na sobě nedat nic znát, ale nikdy nebyla moc dobrá v přetvařování.

V rychlosti na mě natáhne kalhotky, stáhne mi šaty dolů pod kolena a ustoupí krok od postele.

"Ehm, musím si odskočit… hned jsem zpátky," vykoktá ze sebe a dříve, než stihnu jakkoliv zareagovat, je pryč.

Jsem si jistá, že právě teď, v tento okamžik, si konečně uvědomila pravdu.

Pravdu o tom, že je její dcera ochrnutá.

A že před tím nikam neuteče, ani se nikam neschová.

24

Máma se před chvíli vrátila.

Byla pryč asi jen patnáct minut, ale podle toho jak smrdí, musela vykouřit minimálně tak tři cigarety.

Myslela jsem, že s tím přestala, ale nechci se s ní o tom teď hádat.

Sedím ve vozíku, do kterého mi Mary pomohla, když máma tak vystřelila z pokoje. Vozík je trochu jiný, než na který jsem zvyklá. Podle Mary je lehčí a lépe se skládá, což sice nedokážu posoudit, ale věřím, že má pravdu.

Máma se ani slovem nezmínila o tom, co se předtím stalo. Snaží se na sobě nedat nic znát, je milá a usměvavá.

Před chvílí mi vysušila fénem vlasy a teď mi na hlavě vytváří nějaký účes. Vzpomíná při tom na naše zážitky z cestování, když jsem byla ještě malá.

Spíše poslouchám, usmívám se a sem tam přikyvuju. Na nějakou hlubokomyslnou konverzaci se v tuto chvíli zrovna necítím.

"Hotovo," slyším mámu, která ode mě kousek poodejde, aby se z dálky pokochala svým výtvorem.

"Podáš mi zrcadlo?" pokynu směrem do koupelny.

"Ještě ne, Em," usměje se a zanoří se do hromádky líčidel na mé posteli.

Při tom oslovení mě sevře u srdce. Takhle mi naposledy řekla, když jsem měla tak sedm. Než se naděju, mám v očích slzy, které se tam samy vytvořily ani nevím kdy. Rychle si promnu oči a slz se zbavím, aby je máma neviděla.

"Vím, že si moc na líčení nepotrpíš, tak to nebudu moc přehánět," sehne se ke mně a začne mi líčit řasy.

Docela mě překvapí, že vůbec zná můj postoj k líčení.

Možná jí podceňuju. Možná v mé mámě dřímá víc, než si myslím.

Zamyšleně ji sleduju, když se po chvíli opět začne přehrabávat v hromádce líčidel na mé posteli.

"Zavři oči," zaklekne u mě po chvíli.

Poslechnu ji a chvíli ji nechám řádit s očními stíny. Když slyším, že se opět přehrabuje v hromádce na posteli, oči otevřu a pohlédnu na ni.

"Ne," zakroutím rychle hlavou a udělám odmítavé gesto, když spatřím, že se zubí nad tím, co drží v ruce.

"Alespoň trochu, není moc tmavá," pokouší se mě přesvědčit.

"Ani za nic, mami," zakroutím nesouhlasně hlavou a upřu na ni pohled, který říká, že to myslím vážně.

"Tak dobře," tiše vzdychne a odloží rtěnku zpět na postel.

Do šatů mě výjimečně, i přes mé nespokojené namítání a bručení, dostanete, ale rtěnku na mě nenamatláte ani kdyby měl být konec světa.

"Vezmeš si teda ty boty, co jsem ti koupila?" zeptá se máma a vezme do rukou pár, který jsem ji dříve pochválila.

Usměju se. "Určitě," alespoň v tomto ji vyhovím.

Máma zaklekne k mým nohám a položí boty na zem. Když vezme do rukou mou nohu a začne na ni botu nazouvat, nevidím v jejím jednání již žádné zaváhání.

Když se jí podaří jednu botu nazout, pousměje se, ale nevzhlédne. "Padnou ti." Opatrně mi položí obutou nohu zpět na podpěru vozíku a proces opakuje s druhou nohou.

Když mě úspěšně obuje, zůstane u mě klečet a chvíli mlčky zírá do země. Chystám se už něco říct, když na mě najednou pohlédne a v tu chvíli jí z očí vyhrknou velké slzy.

"Moc ti to sluší," v půlce věty jí přeskočí hlas.

"Mami…," vydechnu tiše.

"Omlouvám se, Em," chytne mé ruce do svých a z očí jí stékají další slzy. "Myslela jsem, že jsem ti oporou, že jsem tady pro tebe, ale…," selže jí hlas a začne hlasitě vzlykat.

"Mami," sama marně bojuju se slzami, které se mi tvoří v koutcích očí. "To je v pořádku," přitáhnu si ji k sobě a pevně ji obejmu.

"Omlouvám se," po chvíli se odtáhne a pohlédne mi do očí. "Nedocházelo mi, čím si procházíš. Nechtěla jsem si to připustit…," otírá si uslzené oči a tím si rozmazává make-up.

Pousměju se na ni a nechám slzy, aby mi stekly po tvářích.

"Od teď už nebudeš na nic sama, Em. Všechno spolu zvládneme, slibuju," v jejích uslzených očích vidím něco, co jsem tam nikdy v životě neviděla.

Stud.

Tiše přikývnu.

"Něco pro tebe mám," promluví po chvíli, opět si utře tváře a vstane.

Také si otřu tváře a otočím se na vozíku čelem k mámě, která něco hledá v taškách, které přinesla.

Po chvíli z jedné z nich něco vytáhne a opět u mě zaklekne.

"Chci, aby sis je vzala," vloží mi do rukou velkou šedou krabičku a jemně se usměje.

Sklopím oči na krabičku a odklopím z ní víčko.

Zalapám po dechu.

V krabičce leží na červeném sametu sada stříbrných klenotů vysázených drobnými diamanty a jinými drahými kameny.

Moc dobře si je pamatuju. Patřily mé babičce. Když jsem byla malá, hrozně jsem si přála, aby mi je máma dala, až vyrostu.

Když jsem vyrostla, bylo mi jasné, že jich nejsem v jejích očích hodna.

Až do teď.

"Mami, to nemusíš…," zakroutím hlavou a pohlédnu jí do očí.

"Chci, aby sis je vzala," tiše zopakuje a chytne mě za ruku.

Marně potlačuju slzy, které se mi opět derou do očí.

Shlédnu na obsah krabičky a jemně prstem přejedu po nádherném, jemném a vkusném náhrdelníku, kterému v krabičce dělají společnost ještě náušnice, náramek a dámské hodinky.

"Děkuju, mami," pousměju se a pevně ji obejmu.

"Nemáš zač," zašeptá v objetí a když se odtáhne, opatrně mi setře z tváře slzy, aby mi nerozmazala make-up. "Připnu ti je," vstane a opatrně vytáhne z krabičky náhrdelník.

Je těžší než vypadá, o náušnicích ani nemluvě.

Když máma krabičku vyprázdní, odloží ji na stolek s televizí a prohlédne si mě.

"Vypadáš úchvatně," tiše vydechne.

Usměju se. "Děkuju."

"Přinesu to zrcadlo," zmizí v koupelně.

Když se dlouho nevrací, hlasitě se ozvu. "Mami? Je všechno v pořádku?"

"Je," ozve se z koupelny. "Musela jsem se trochu upravit, vypadala jsem hrozně," vyleze po chvíli z koupelny s drobným úsměvem na tváři. Po rozmazaném make-upu není ani památky.

Usměju se. To je celá ona. V jejím ‚nedokonalém‘ stavu ji nesmí nikdo vidět.

Přistoupí ke mně a přidrží přede mnou zrcadlo. Zvědavě se začnu prohlížet.

Vlasy mám vyčesané na temeno hlavy, kde jsou spleteny a smotány do úhledného drdolu, ze kterého mi trčí malá bílá růžička. Ani jsem si nevšimla, že jí máma s sebou přinesla. Po stranách obličeje mi visí kratší zvlněné pramínky vlasů, které byly do drdolu asi příliš krátké. Netuším, kde se to máma naučila, ale vypadá to úchvatně.

Líčení mám vskutku jemné a kromě řasenky a jemných světlých očních stínů nejde nic jiného vidět, třebaže vím, že máma trochu řádila i s pudrem.

Náušnice po babičce jsou docela drobné a s náhrdelníkem, sahajícím níže do dekoltu, působí až kouzelně.

"Vypadáš… nádherně," vydechne máma, a když na ni vzhlédnu, vypadá dojatě.

Usměju se. "Děkuju. Za všechno. Jsi moc šikovná."

"Něco jsem se na cestách i naučila," usměje se. "A nemáš vůbec zač, udělala jsem to ráda," sehne se a políbí mě na čelo.

Letmo pohlédnu na babiččiny hodinky na svém levém zápěstí. Jdou na vteřinu přesně, jak tomu bylo vždycky.

Tři čtvrtě na deset.

Máma zrovna vylezla z koupelny, kam byla odnést zrcadlo, když se ve dveřích do pokoje objeví Mary.

"Sluníčko, potřebujete ještě s něčím pom…?" když mě uvidí, zarazí se ve dveřích a zůstane na mě koukat s pootevřenou pusou. Skoro jako ve filmu.

"Páni," pomalu přijde blíže, přejede mě pohledem a usměje se. "Vypadáte opravdu nádherně, Emily. Skoro jako princezna," zazubí se svým typickým způsobem.

Cítím, že se trochu červenám. "Děkuju Mary. Máma se předvedla," usměju se na obě.

"Potřebujete ještě něco?" rozhlédne se Mary s úsměvem po pokoji.

"Myslím, že ne Mary, děkuju," usměju se.

"Dobře. Hezky si to dneska užijte," zazubí se, mrkne na mě a odejde z pokoje.

Nechápavě za ní chvíli koukám, ale pak to pustím z hlavy. Otočím se na vozíku čelem k mámě.

"Ještě jednou moc děkuju mami. Za všechno," bezděky přejedu prstem po náramku na pravé ruce.

"Nemáš vůbec zač, Em," opět u mě zaklekne a oběma dlaněmi přikryje ty mé. "Mám tě moc ráda… a…," na vteřinu se odmlčí, a mě se zdá, že se jí v očích opět lesknou slzy. "Jsem na tebe pyšná… vždycky jsem byla."

Teď mám slzy v očích zase já. Máma je sice upřímný člověk, ale ne v těchto věcech. Vším, co dnes řekla, mě hrozně překvapila a dojala.

Opravdu jsem netušila, co v ní dřímá.

Nejsem schopná nic říct, tak se jen usměju, pevně jí obejmu a dovolím slzám, aby se mi skutálely po tvářích.

Když se ode mě máma odtáhne, opět mi slzy setře a jemně se usměje.

"Emily?" ozve se po chvíli váhavě ze dveří.

Obě se za hlasem otočíme a máma se postaví.

"Teda," zahvízdá obdivně David. "Sluší ti to."

"Když to říkáš ty, začnu tomu snad i věřit," zazubím se, zatímco ke mně David přistoupí a políbí mě na tvář.

"Mami, tohle je David. Kolega z bývalé práce," pohlédnu z Davida na mámu a nazpět.

"Těší mě," podá jí David ruku a usměje se, zatímco máma jen mlčky přikývne.

Holt v některých věcech se asi jen tak nezmění.

"Taky ale nevypadáš špatně," usměju se a pokynu na něj.

Má na sobě tmavý smoking, bílou košili a tmavě modrou kravatu. Vypadá velmi elegantně a jako vždy mu to velmi sluší. To bude na svatbě zase spousta zlomených dívčích srdcí.

"Díky," sjede po sobě pohledem a usměje se.

"Kde máš doprovod? Neříkej, že žádný nemáš," tvářím se naoko šokovaně.

"Čeká dole v autě. Můžeme?" pokyne rukou ke dveřím.

"Určitě," pohlédnu na mámu a usměju se. "Děkuju."

"Nemáš vůbec zač, užij si to," sehne se a políbí mě do vlasů.

David přistoupí k mému vozíku a chce mě vytlačit ze dveří, když ho zastavím. "Nemusíš mě tlačit, zvládnu to už sama."

"Jak poroučíte, madam," zazubí se a přehnaně hluboce se ukloní.

Uchechtnu se a plácnu ho rukou po rameni. Je jako malý kluk.

Vyrazíme z pokoje směrem k výtahu, když nás po pár metrech zastaví mámin výkřik. "Emily! Počkej!" Otočím se a tázavě pohlédnu na mámu, která za námi z pokoje vyběhne.

"Málem jsem zapomněla. Tady máš kabelku," usměje se a podá mi malou černou taštičku se dvěma poutky.

Usměju se. Máma fakt myslí na všechno.

"Děkuju," vezmu si ji a zvědavě se podívám dovnitř. Papírové kapesníčky, nějaké líčení, malé zrcátko a mobilní telefon. Na ten bych úplně zapomněla. Už se ji chystám zavřít, když zahlédnu ještě něco.

Vylovím to a nadšeně se usměju. Má nejoblíbenější voňavka.

"Chtěla jsem ti koupit nějakou novou, ale vím, že jsme měly vždycky dost odlišný vkus. Tak jsem vzala ten zbyteček, cos měla doma a koupila tu stejnou."

Kdo je ta žena? Co udělala s mou matkou?

"Děkuju, udělala jsi mi radost," nadšeně se hned navoním.

"Hmm, dobrý," David uznale pokývá hlavou a zazubí se.

"Nemáš zač. Ahoj," usměje se a stiskne mi ruku.

"Ahoj," oplatím jí úsměv, otočím se a pokračujeme se s Davidem k výtahům.

Nevím, jak je to vlastně možné, ale právě jsem se s mámou sblížila více, než za posledních pětadvacet let.

A mám z toho upřímnou radost.

25

David zaparkoval na malém parkovišti u velkého cihlového kostela. Utrhl poslední volné místo a spousta dalších aut, které po nás neustále přijíždí, parkují v okolí.

Lilly, která vyrazila na svatbu s Davidem, je docela milá a příjemná slečna. Má dlouhé havraní vlasy, které jsou mírně vlněné a volně jí spadají na ramena. Velké světle modré oči v kontrastu s tím, že je jinak tmavý typ působí velmi zajímavě. Rozhodně je to tou první věcí, která mě na ní zaujala. Už teď je mi jí líto, až jí David dříve, či později oznámí, že to co mezi nimi je, nemá žádnou budoucnost. Ale dle dřívější zkušenosti se do toho už nepletu.

Je krásný letní den. Na obloze ani mráček a slunce svítí jako o život. Přesto není díky osvěžujícímu vánku vedro. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Vzduch je příjemně teplý a voní nádherně. Nejradši bych se odtud ani nehnula a jen si užívala krásné počasí. To bohužel ale asi nepůjde.

Vydáme se ke vchodu do kostela. Drobné kamínky na celém prostranství před kostelem mi cestu docela znepříjemňují, ale nakonec se vítězoslavně zastavím pod třemi schody, které vedou dovnitř.

Než se naděju, David již volá na prvního svatebčana stojícího opodál, ať mu jde pomoci.

Je zvláštní, že člověku nikdy nepřijdou tři schody jako nějaký problém, pokud je schopen je sám překonat. A protože já toho již schopna nejsem, teprve teď si uvědomuju, jak složitý život na vozíčku je. Pohyb po nemocnici, která s takovými pacienty počítá, je hračka. Ale tady venku v reálném světě to rozhodně nebude snadné.

Když mi David a neznámý svatebčan pomůžou tuto překážku překonat, vděčně jim poděkuju. Zamíříme dovnitř kostela, kde se lavice již pomalu začínají plnit svatebními hosty.

David s Lilly se odpojí a jdou si sednout někam do předních lavic. Já si to po boční straně kostela šinu k hloučku slečen ve stejných šatech, jaké mám já – k ostatním družičkám.

Když přijedu blíže, můj vděk k Liz se stane neskonalým. Ostatní družičky mají šaty nad kolena, takže Liz přece jen myslela na to, že v takových šatech bych být nemohla. V duchu jí poděkuju.

"Á, ty musíš být Emily," usměje se na mě jediná krátkovlasá družička, jakmile mě zahlédne přijíždět.

Stisknu její nataženou ruku. "Ano, to jsem já."

I se mnou má Liz dohromady pět družiček, které se mi v rychlosti představí. Dvě z nich znám od vidění již z dřívějška, ale do minuty si nepamatuju už ani jedno jméno.

"Liz je už oblečená a připravená. Chtěla pět minut o samotě a ty už uplynuly," zazubí se družička, která mě poprvé oslovila.

Ostatní družičky začnou přitakávat a já je jen mlčky pozoruju. Nikdy jsem za družičku nikomu nešla, tak vlastně ani nevím, co tato ‚funkce‘ obnáší. Asi se nechám prostě překvapit.

Družičky se nahrnou ke dveřím vedoucím do útrob kostela. Když v nich všechny zmizí, zůstanu před dveřmi stát a skoro zoufale se za nimi koukám.

"Jé, Emily, promiň," ozve se jedna z družiček, když si všimne, že jsem zůstala na místě. "My ti pomůžeme. Holky, pojďte," pokyne na ostatní.

Do dveří vede schod. Jeden jediný schod, kvůli kterému teď musí čtyři slečny ve svátečních šatech neplánovaně posilovat.

Cítím, že jsem rudá až po kořínky vlasů. Stydím se, že jsem všem tak na obtíž.

"Děkuju. Omlouvám se," tiše špitnu, když mě vynesou dovnitř a zavřou za námi dveře.

"Neomlouvej se, Emily. Postaráme se o tebe, družičky musí držet pohromadě," zazubí se jedna z nich.

Mlčky se usměju, ale stále je mi stydno.

Jsme v malé, stroze vybavené místnosti, která se dle obrazů na stěnách neomylně nachází v domě božím.

Nejsem nijak nábožensky založený člověk, takže mi většina z nich nic neříká. Ostatní družičky zmizely ve dveřích, vedoucích někam dále do útrob kostela a tak se vydám za nimi.

Ocitnu se ve větší místnosti, která pravděpodobně slouží pro nevěsty a jejich závěrečné úpravy. Tedy, pokud není místní farář narcis, který se rád pozoruje v zrcadlech, protože těch je tady požehnaně.

Ostatní družičky jsou kolem nevěsty sesypány jako vosy.

"Liz?" váhavě se ozvu.

"Emily?!" nevěsta se otočí mým směrem, protlačí se skrze ostatní družičky a přiběhne ke mně.

Vypadá nádherně. Šaty jsou bílé jako sníh a dlouhé až na zem. Liz v nich má odhalená ramena a velký kus zad. K mému překvapení jsou velmi jednoduché a stroze zdobené. O to více se mi ale líbí. Vypadá to, že se Liz konečně naučila, že méně je někdy více.

Než se naděju, Liz mi vtiskává polibek na tvář. "Vypadáš nádherně," vydechne obdivně.

Usměju se. "To bych spíše měla říkat já tobě, ne?"

"To bys mohla, pravda," zazubí se.

"Moc ti to sluší. Jsi tady rozhodně ta nejhezčí," mrknu na ni.

"Tak to jsi asi ještě neviděla všechny," zazubí se a zdvihne obočí.

Než se stihnu zeptat co tím myslí, je zatažena ostatními družičkami zpět před zrcadla. Než zmizí mezi červenými šaty, které mají k její smůle přesilu, stihnu si ještě všimnout, že otočila oči v sloup.

Uchechtnu se. Myslím, že chápu, proč je předtím poprosila o pět minut o samotě. Asi proto, aby konečně mohla slyšet své vlastní myšlenky, což přes jejich neustálé hlasité klebetění není dost dobře možné.

"Holky, běžte se prosím podívat, jak to tam vypadá," pokyne Liz směrem ven z místnosti.

"Jasně," usměje se jedna z družiček a vydá se směrem ke dveřím.

"Víc očí víc vidí," zazubí se Liz a významně pohlédne na zbylé tři družičky.

"Ale no tak, Liz," namítne jedna z nich.

"Chci si chvíli popovídat tady s Emily," usměje se na mě.

"Tak jo," vzdychne jedna. "Ale za chvíli jsme zpátky," dodá druhá.

Když se s Liz ocitneme o samotě, hluboce si oddechne.

Nemůžu si pomoct a musím se nahlas zasmát.

"Jsou to hrozně fajn holky. Fakt," nejsem si jistá, jestli se o tom snaží přesvědčit mě, nebo sama sebe.

Zazubím se. "Neříkám, že ne. Jen mám pocit, že si tu tvou svatbu užívají více, než ty sama."

"Jo, taky mám takový pocit. Ale spoustu toho zařídily a zorganizovaly, takže jim nemůžu nic vyčítat," rukama si uhlazuje šaty a prohlíží se v zrcadle. "Jen ať si to teď užívají, já je už nějak přežiju."

"Mrzí mě, že jsem nijak nepomohla," zklamaně na ni pohlédnu. Opravdu ji to moc sluší.

"Prosím tě, na to vůbec nemysli. Máš teď jiné starosti," otočí se ke mně čelem a opatrně si sedne na židli poblíž. "A jen tak mezi námi. Jsou rozhodně důležitější, než jakékoliv, které bych teď mohla mít já," pousměje se a položí ruku na tu mou.

Usměju se. "Chtěla jsem ti poděkovat, za ty šaty."

"Nemáš zač, měla jsem takové tušení, že oceníš, když budou delší," zazubí se a opatrně vstane. "Jsem moc ráda, že jsi tady."

"Já taky," usměju se a sleduju, jak bere do ruky svatební kytici.

"Vypadá to, že už jsou všichni tady," ozve se z první místnosti a dříve, než se naděju, je nás tady zase jako mladých myší.

"Mluvila jsem s farářem a říkal, že je připraven," jedna z družiček odněkud vytáhne závoj a dlouhou vlečku.

"A dokonce i Harry dorazil," zazubí se jiná družička a všechny ostatní se zasmějí.

"A Jocelyn?" zeptá se Liz, zatímco střídavě kouká na závoj a vlečku, kterou družička přidržuje v náručí.

"Ta sedí v první řadě a jako vždy se tváří jako kyselá okurka," tentokrát se zasměju i já. Kyselá okurka vystihuje její nejčastější výraz docela přesně.

Liz si nahlas povzdychne. "Pořád nevím, jestli si to na sebe vzít."

Jakmile to dořekne, sesype se na ní hromada přikyvování a souhlasných slov.

Liz se na chvíli zamyslí. "Holky, hoďte to na mě, uvidíme, co na to řekne Emily. Její názor jsem ještě neslyšela."

Usměju se. Jako bych zrovna já byla nějaký expert.

Za chviličku přede mnou stojí se vší parádou a já na sobě cítím pět tázavých pohledů.

"Dej si stranou ten závoj," zagestikuluju a počkám, až to udělá.

"Takhle je to podle mě nejlepší. Máš příliš hezký obličej na to, abys ho schovávala," usměju se.

Liz přejde zpět před zrcadlo a chvíli na sebe zamyšleně kouká. "Tak jo, rozhodnuto. Shoďte ze mě ten závoj, nechám si jen vlečku."

Čekala jsem, že mým směrem přistane hned několik nevraživých pohledů, ale překvapivě se tak nestalo. Naopak se ke mně přitočila jedna z družiček a zašeptala. "Díky, bez tebe by na sebe nenavlékla asi ani jedno."

Přikývnu a usměju se. Netušila jsem, jak moc na mě Liz dá.

"Tak," Liz se na sebe ještě jednou podívá do zrcadla a pak se otočí čelem k nám. "Jdeme na to?"

Nadšený a souhlasný jekot je jí jasnou odpovědí.

Ani jsem si nevšimla druhých dveří, které vedou z místnosti a ke kterým Liz teď zamířila. Když je otevře, místnost ozáří ostré sluneční světlo. Skrze otevřené dveře zahlédnu Lizina otce, který ji dojatě nastaví své rámě. Liz se ještě ve dveřích otočí a na všechny se usměje.

Když se za ní dveře zavřou, ostatní družičky se také ještě v rychlosti upraví před zrcadly v místnosti. Já se o nic takového nepokouším, protože vím, že bych věci akorát tak zhoršila.

"Tak holky, jdeme," pokyne směrem do přední místnosti jedna z družiček.

Když mi děvčata opět pomohou přes ten jeden zrádný schod, vydáme se k východu z kostela, kde se zastavíme. Rozhlédnu se a vidím, že Harry stojí u oltáře a nervózně přešlapuje.

Kostelem se rozlehne známá svatební melodie a několik vteřin na to dovnitř vstoupí Liz se svým otcem. Vypadá opravdu kouzelně. A nervózně.

Jakmile kolem nás projdou, vydáme se za nimi. Jedna z družiček se ujala tlačení mého vozíku a já výjimečně neprotestuji.

Když u oltáře předá Lizin otec svou dceru Harrymu, jde si sednout ke své ženě do první řady. S potěšením si všimnu, že je u stupínku k oltáři připravená malá rampa.

Jakmile se s děvčaty seřadíme za nevěstou, hudba utichne.

Zvědavě se rozhlédnu. Kostel je dost velký, a přesto je plně obsazen svatebčany. Na jednu stranu se ani nemůžu divit, vzhledem k tomu, jak rozvětvenou má Liz rodinu. Myslím, že má snad jedenáct sestřenic a bratranců.

Něco mi říká, že svatební hostina bude dlouhá a veselá.

Když začne farář mluvit, utiším své myšlenky a plně se soustředím na dění před oltářem.

"Můžete políbit nevěstu," farář se usměje a přejede pohledem z Harryho na Liz a zase zpátky.

Harry se radostně usměje, přitáhne si Liz za pas k sobě a políbí ji.

Celý kostel jako na povel vstane a začne jásat a tleskat.

Než se naděju, je u novomanželů dlouhá fronta gratulantů. Naštěstí se jedna z družiček ujme iniciativy a všechny nás procpe ke gratulaci přednostně.

"Gratuluju," stisknu Liz ruku a vidím v jejích očích slzy dojetí a štěstí.

"Děkuju," usměje se a sehne se, aby mě políbila na tvář.

"Harry," usměju se na toho vysokého a vyzáblého chlapa, který se za celou tu dobu ani trochu nezměnil.

"Emily! Moc rád tě vidím. Díky, že jsi přišla, pro Liz to moc znamená," nadšeně mi potřese rukou.

"Gratuluju."

"Děkuju, určitě se ještě později uvidíme," usměje se.

Přikývnu a rychle opustím stísněný prostor kolem novomanželů. Postranní částí kostela dojedu k východu, kde tak trochu odevzdaně čekám na někoho, kdo by mě snesl ze schodů.

"Potřebujete pomoct, slečno?" ozve se z ničeho nic vedle mě.

Otočím se za hlasem a spatřím tak šestnáctiletého klučinu s ulízanými tmavými vlasy ve tmavém obleku. Usměju se na něj a zakroutím odmítavě hlavou.

"To je v pořádku, děkuju. Počkám na svého kamaráda, ten mi pak pomůže," nechci jej obtěžovat, navíc je tak vychrtlý, že se bojím, aby se nezlomil v pase.

"To není problém," zazubí se mladík a někam odběhne.

Ani ne za minutu je zpět s dalšími dvěma hochy v jeho věku. Netuším, odkud se tady ta omladina vzala, ale teď se musím usmát nad jejich ochotou.

"Děkuju, jste hodní," věnuju všem úsměv, jakmile se ocitnu na kamenitém prostranství před kostelem.

"Nemáte vůbec zač. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí houknout," zazubí se klučina, který mě poprvé oslovil, zatímco druzí dva již míří zpět dovnitř kostela. "Kevin," natáhne ke mně ruku s bodrým úsměvem na rtech.

"Emily," pevně ji stisknu a usměju se. "Těší mě."

"Kevine! Pojď pogratulovat!" objeví se ve dveřích do kostela asi tak čtyřicetiletá žena.

Kevin obrátí oči v sloup, znovu se na mě usměje a otočí se na podpatku. "Už jdu, mami."

"A neotravuj cizí lidi. Nikdo na tebe není zvědavý," pokračuje dále Kevinova matka, než společně zmizí za dveřmi kostela.

Uchechtnu se. Věřím v úctu k rodičům a tak, ale ruku na srdce. Kdo tvrdí, že si kvůli nim nikdy málem nevykroutil oči z důlku, jak je obracel v sloup, pěkně kecá. Patří to prostě k té části života, kdy ještě nemáte nárok pít alkohol, a rodiče vám můžou dát domácí vězení.

Chvíli si jen tak užívám letního slunce a sleduju svatebčany, kteří pomalu vycházejí z kostela a formují ode dveří špalír.

Najednou se u mě objeví tak pětiletá holčička v růžových šatičkách. "Na," zazubí se a natáhne ke mně ruku, ve které něco drží. Pobaveně se na ni usměju a vezmu si, co mi dává.

Bublifuk.

Než se jí stihnu zeptat, o co jde, holčička už stojí u dalších svatebčanů, kterým s podobnou vervou rozdává další bublifuky.

Rýže už asi vyšla z módy.

Dokodrcám se přes kamenitou zem do špalíru a připravím si svou nově získanou ‚zbraň‘.

Za krátkou chvíli se novomanželé objeví ve dveřích, ze kterých pomalu postupují špalírem. Doprovází je nadšený potlesk a snad stovky malých i velkých mýdlových bublinek, které si neberou servítky a lítají všem přítomným do obličejů, kde radostně praskají. I já nejsem výjimkou a dostanu menší mýdlovou ‚sprchu‘.

Usměju se. Bublifuky mi přijdou jako dobrý nápad a na fotkách budou ty bublinky vypadat určitě úžasně.

Když novomanželé dojdou na konec špalíru, odchytne si je ještě několik svatebčanů, kteří jim chtějí ještě pogratulovat.

Chvíli pozoruju humbuk kolem a pak opět se zavřenýma očima vstřebávám sluneční paprsky.

Dnes je opravdu nádherně.

Otevřu oči a zahlédnu Davida, který stojí opodál a baví se s několika jinými svatebčany. Když uvidí, že na něj koukám, mávne mi na pozdrav. Usměju se a mávnutí mu oplatím.

Pohlédnu zpět na zástup gratulantů, který už docela ubývá.

Liz se zrovna široce usmívá na vysokou tmavovlasou ženu, se kterou si vehementně třese rukou.

Mé tělo reaguje rychleji, než je schopen reagovat můj mozek.

Žena se otočí čelem ke mně a mně se v tu chvíli zastaví srdce.

Doktorka Kate.

26

Co tady sakra… nejsem schopná ani pořádně myslet.

Celá zkoprním a v uších mi šíleně duní.

Doktorka Kate si mě všimne, vykouzlí krásný ďolíček a vydá se mým směrem.

Je tak nádherná, až se mi z toho sevře žaludek.

Má na sobě šedý kalhotový kostýmek a jednoduché černé boty bez podpatku. Odepnuté sako odhaluje jednoduchou bílou košili, kterou má pod krkem rozhalenou. V dekoltu ji visí stále ten stejný řetízek s přívěskem holubice. Všechny vlasy má vzadu na hlavě sepnuté velkou sponou a má odhalený celý krk.

Štíhlý, dlouhý a nádherný krk, díky kterému se mi opět sevře žaludek.

"Dobrý den, Emily," dojde až ke mně a předvede ďolíček.

Od chvíle co jsem ji spatřila, jsem od ní neodtrhla oči a moc dobře si uvědomuju, že bych asi měla něco říct a přestat na ní zírat.

Ale bohužel to nejde.

V tuto chvíli nejsem pánem ani svých nohou, ani zbytku svého těla.

"Emily? Jste v pořádku?" doktorka Kate se sehne a položí dlaň na mé ruce, které mám složené v klíně.

Její dlaň je hebká a teplá a způsobí další sevření mého žaludku. V uších mi stále duní a srdce mi stále buší jako o život.

Polknu obrovský knedlík, který se mi vytvořil v krku. "Ehm… jo, nic mi není," tiše ze sebe vysoukám a snažím se vnitřně uklidnit.

Mírný ďolíček.

"Dobrý den, doktorko," objeví se vedle nás najednou David a natáhne k ní ruku.

"Dobrý den," pousměje se a ruku mu stiskne.

"Liz se zmínila, že tady dnes budete. Jak se vám líbil obřad?" David se usmívá a zdá se, že už neřeší její dřívější odmítnutí.

"Byl moc hezký."

Byla tady celou dobu? Liz ji pozvala? Proboha, co jí řekla?

Hlavou mi proudí tolik myšlenek, že mám pocit, že mi z nich brzy praskne hlava.

Nádvořím se najednou začne nést veselý jásot a já si až teď všimnu, že novomanželé zmizeli v luxusním přistaveném autě.

"Emily, vyrazíme?"David mi položí ruku na rameno.

Vzhlédnu na něj a křečovitě se pousměju. "Jasně."

"Uvidíme se na hostině," David se na doktorku Kate usměje a začne mě tlačit směrem k autu.

Dříve, než mi zmizí ze zorného pole, zachytím ještě její ďolíček.

"Docela mě překvapilo, když jsem uviděla doktorku," prohlásím nenuceně poté, co se alespoň trochu uklidním.

David hodí blinkr a odbočí na světelné křižovatce doprava.

"Taky mě to překvapilo, když mi o tom Liz řekla," David na mě pohlédne skrze zpětné zrcátko a pokrčí rameny.

Nevím, jak z něj vytáhnout nějaké další informace, aniž bych zněla příliš zaujatě. Tak jen tiše sedím, hluboce oddechuju a koukám z okna.

Srdce se mi už uklidnilo, motýlci zmizeli a žaludek se již taky neozývá. To ale neznamená, že šok z její přítomnosti na svatbě odezněl. Liz ji pozvala a nic mi o tom neřekla. Třebaže k tomu měla i dneska několik příležitostí. A to, co mě děsí nejvíce je, co jí asi řekla. Jak odůvodnila, že jí pozvala na svou svatbu, třebaže jí ani pořádně nezná. Důvod proč to udělala, je mi ale jasný.

Kvůli mně. Nebo spíše pro mě, jak bude určitě tvrdit.

David zaparkuje na příjezdové cestě k bývalému statku, kde se má odehrávat svatební hostina. Několik aut, včetně toho od novomanželů tady již je a stále přijíždějí nové.

Když mi David pomůže do vozíku, vydám se cestou, kterou lemují barevné balónky. Cesta záhy mizí ve smíšeném parku, který statek obklopuje. Je mírně kamenitá, ale stále se po ní dá docela dobře pohybovat. Po chvíli se podél většího rybníku, který je lemován lavičkami, stáčí doprava. Vítr jemně fouká a ticho narušuje pouze šustění v korunách stromů a ptačí zpěv. Přibližně v půlce rybníka se cesta rozvětvuje. Část pokračuje dále kolem rybníku, zatímco balónky olemovaná odbočka míří k velkému zděnému statku po levé straně.

Kousek za mnou slyším Davida s Lilly, kteří probírají svatební obřad.

Statek tvoří dvě oddělené stavení a částečně otevřená dřevěná stodola. Všechny budovy vypadají moc hezky a musely nedávno projít nějakou renovací.

Stodola má ze dvou stran směřujících do přilehlého parku dřevěné stěny, zatímco druhé dvě strany zdi nemají a nachází se zde jen podpěrné sloupy pro, na první pohled novou, taškovou střechu.

Všechny stavení obklopují malé kruhové nádvoříčko, kde stojí několik svatebčanů.

Včetně Liz a Harryho.

Namířím si to rovnou k nim.

Dojedu k hloučku obklopující novomanžele a postavím se tak, aby mně Liz chtě nechtě viděla. Když na mě po chvíli letmo pohlédne, postarám se o to, aby z mého výrazu zřetelně vyčetla, že se zlobím.

A hodně.

Ještě chvíli pokračuje v rozhovoru se svatebčany. Nádvoříčko už mezitím přivítalo několik dalších hostů a další neustále přicházejí.

"Omluvte mě na chvíli," usměje se Liz na staršího muže, položí mu ruku na rameno a pokyne směrem k ostatním.

Odpoutá se od hloučku a udělá pár kroků ke mně. Jakmile je na dosah, popadnu jí za zápěstí a stáhnu ji k sobě dolů. "Co tady sakra dělá?" procedím skrze zuby a jsem si jistá, že nemusím nijak upřesňovat, o kom mluvím.

"Pozvala jsem ji," zazubí se a já v tu chvíli nevím, jestli ji tak nenávidím, nebo miluju.

"Proč? Cos jí řekla?" zním naštvaně, ale v tuto chvíli ve svém hlase slyším také strach.

"Neboj se," položí mi druhou ruku na rameno. "Nic neví. Řekla jsem jí, že bych se cítila lépe, kdyby tady byla taky."

Nechápavě na ni hledím.

"No, kdyby se něco přihodilo, nebo kdybys potřebovala třeba lékařskou pomoc nebo tak," zazubí se a já na ní stále nechápavě civím. "Vždyť víš, jak umím být výřečná," znovu se zazubí.

"Takže chceš říct, že jsi jí vůbec nic neřekla a ona ti uvěřila to, cos jí nakukala?" nějak se mi to nezdá.

"Jo," přikývne a usměje se. "Možná mi to nesežrala, ale chtěla ti být na blízku a tak vzala za vděk jakoukoliv záminkou," významně a opakovaně zdvihne obočí.

"Jo, to určitě," odfrknu si a pustím její zápěstí.

"Udělala jsem to pro tebe. Jednou mi poděkuješ," usměje se a narovná se.

Otočím oči v sloup. Věděla jsem, že to řekne. Mlčím a jen na ni koukám.

"A buď na ni hodná. Nemůže za to, že z ní máš takový vítr," předvede největší zazubení dne a vydá se zpět do hloučku, kde ji Harry nabídne své rámě.

Nemám z ní vítr.

Otočím se, abych našla Davida.

Místo toho spatřím doktorku Kate, která stojí na druhé straně nádvoříčka opřená o zeď jedné z budov a kouká mým směrem.

Srdce se mi opět rozbuší jako o život a já urychleně vyrazím k Davidovi a Lilly, kteří se spolu baví pár metrů ode mě.

Ne, opravdu z ní nemám vítr.

Po klasických novomanželských rituálech jako rozbíjení skla, jsme se přesunuli do stodoly, která je větší, než se na první pohled zdá.

Zdi jsou ověšeny krásnou květinovou výzdobou a v jediném rohu, který stodola má, se nachází menší pódium s nejrůznějšími hudebními nástroji, které tiše a trpělivě čekají na své majitele.

Je zde spousta krásně prostřených kulatých stolů s již určeným zasedacím pořádkem. Ubrusy jsou sněhově bílé, zatímco prostírání a cedulky se jmény jsou sladěny do broskvové barvy. Podél obou stěn jsou seřazeny obdélníkové stoly, na kterých se nachází nejrůznější pití a ve večerních hodinách na nich jistě bude raut.

Na okamžik mé oči spočinou na velkém dortu, který se nachází na jednom ze stolů kousek ode mě. Je vysoký, třípatrový a na jeho vrcholu se překvapivě nenachází klasické postavičky ženicha a nevěsty. Místo nich je tam v marcipánovém rámečku jejich společná jednobarevně sladěná fotka, která byla očividně focena někdy ze začátku jejich vztahu.

Odvrátím zrak od dortu a uprostřed místnosti zahlédnu stůl, u kterého sedí ostatní družičky, přičemž jedna z nich na mě nadšeně mává.

Vydám se k nim.

"Emily, sedíš s námi," zazubí se nejmladší družička. Myslím, že se jmenuje Susan.

Usměju se a přijedu k jedinému místu bez židle. Na stole leží cedulka s mým jménem a nakresleným vyzubeným smajlíkem. To písmo moc dobře poznávám a na okamžik se podívám na Liz, která zrovna usedá vedle Harryho u stolu v čele místnosti.

Ta to teda má naplánované.

V tu chvíli mi dojde, že je u stolu šest židlí.

Ne, to by neudělala.

"Katherine Bensonová," jiná družička přečte nahlas cedulku u židle po mé pravé ruce a tázavě se rozhlédne po ostatních.

Já ji zabiju.

Má to zatraceně dobře naplánované.

"Ehm," odkašlu si. "Je to moje doktorka," vzhlédnu k družičce, která přečetla cedulku. "Liz si myslela, že by bylo dobré, kdyby tady byla se mnou," když to řeknu nahlas, zní to opravdu hodně zvláštně a mám pocit, že tomu nemůže nikdo uvěřit.

"Aha, jasně, to chápu," usměje se družička a ostatní souhlasně přikyvují.

Překvapeně zvednu obočí a křečovitě se pousměju.

Ony to zbaštily, tak proč ne i doktorka Kate?

Stejně to asi nemá cenu řešit, zpátky už stejně nic nevezmu.

Rozhlédnu se a spatřím doktorku Kate, která stojí u jednoho z krajních stolů a bezradně se rozhlíží.

Neuvěřitelně jí to sluší.

A já si jí můžu konečně nepozorovaně trochu prohlédnout.

Mé srdce a žaludek na tento obrazový vjem okamžitě reagují. Ještě rychleji a intenzivněji, než kdykoliv předtím.

Vzpomenu si na poslední slova, která mi Liz dnes řekla. Zhluboka se nadechnu, váhavě zdvihnu ruku a zamávám, abych upoutala pozornost ženy, která mi poslední týdny nedá spát.

Když si mě doktorka Kate všimne, vykouzlí mírný ďolíček a vydá se směrem ke mně.

Než dojde ke stolu, stihnu se několikrát zhluboka nadechnout a alespoň trochu uklidnit své rychle bušící srdce.

Usměju se a dnes poprvé, se jí opravdu podívám do očí.

Doktorka Kate se zastaví u stolu a s ďolíčkem na tváři se zahledí do těch mých.

"Děvčata, tohle je doktorka Bensonová," rozhlédnu se po ostatních družičkách.

"Kate," usměje se a rozhlédne se kolem stolu.

Ostatní družičky jsou v mžiku u ní a postupně jí třesou rukou. Susan, Abigail, Nancy a Rita. Třeba si jejich jména už konečně zapamatuju.

"Kate, sedíš tady, vedle mě a Emily," usměje se Rita a pokyne k židli po své levé a mé pravé ruce.

Ďolíček.

Doktorka Kate stůl obejde a sedne si na své místo.

Pohlédnu na ní a můj žaludek o sobě dá opět vědět.

Doktorka Kate se podívá na cedulku se svým jménem, usměje se a odloží jej stranou.

Přistihnu se, že na ní opět zírám.

Tohle bude dlouhé a náročné odpoledne.

27

Právě jsme poobědvali.

U našeho stolu se během jídla vzpomínalo na to, jak se Liz a Harry seznámili a v podstatě na celou jejich společnou minulost. Děvčata mi doplnily dění za poslední čtyři roky. Netušila jsem, že se málem rozešli, ale příčina této krize, mě ani příliš nepřekvapila.

Jocelyn.

Jakmile padlo její jméno, stala se vděčným tématem další konverzace. Když jsem se podívala jejím směrem, stále se tvářila jako kyselá okurka.

Doktorka Kate naše štěbetání poslouchala a většinou se mírně usmívala.

A mě stojí spoustu úsilí na ní pořád nekoukat jako na svatý obrázek. Strašně moc jí to sluší.

"A co ty Kate? Nějaká veselka na obzoru?" usměje se Susan, významně zdvihne obočí a nasaje skrze brčko trochu džusu.

Zbystřím.

Ďolíček. "Ne. Jsem sama, jestli je to to, na co se ptáš."

"Jak to? Taková hezká ženská," připojí se ke konverzaci Rita.

Doktorka Kate pokrčí rameny. "No, popravdě jsem chvíli po rozchodu," shlédne na své složené ruce, které má položené na stole.

Opět mi buší srdce.

"Ach, to mě mrzí. Doufám, že tě nepodváděl," vyhrkne Susan.

Slovo takt jí asi moc neříká.

"Ne. Vlastně jsem to ukončila já," doktorka Kate vzhlédne od svých rukou k Susan.

"Aha," Susan se na okamžik zarazí. Asi přemýšlí, co říct, protože doktorka Kate se netváří úplně sdílně. "Tak příště to třeba už vyjde," usměje se.

Díky bohu, že do toho už dále nerýpe.

Ne, že bych nechtěla o doktorce Kate vědět co nejvíce, ale být na jejím místě, nebylo by mi takové zpovídání příjemné.

Případnou další konverzaci přeruší zacinkání skleničky. Celý sál utichne a pohlédne k přednímu stolu, kde stojí svědek ženicha.

Neposlouchám, co říká. Sedím tak šikovně, že můžu sledovat doktorku Kate, aniž by si toho všimla.

A taky že to dělám.

"…na zdraví novomanželům," pozvedne svědek skleničku a celý sál následuje jeho příkladu. Až teď si všimnu, že má každý před sebou na stole skleničku se šampaňským. Rychle ji popadnu a zdvihnu, abych se připojila k ostatním.

"A teď bych rád začal představovací kolečko," zazubí se po přípitku svědek a sálem se ozve nesouhlasné bručení.

Představovací kolečka jsou obecně velmi neoblíbená. Taky patřím k jejich odpůrcům, ale vždy je nějakým způsobem přetrpím.

Tentokrát se mi do toho ale opravdu nechce. Už jen proto, že se nemůžu ani postavit, jak se na řádné a otravné představovací kolečko sluší.

Jak se jen vymluvit, abych mohla zmizet?

Pohlédnu na doktorku Kate, která vypadá podobně nadšeně jako já.

Risknu to, snad mě nepráskne.

"Ehm, omluvte mě na chvíli, musím si nutně odskočit," rozhlédnu se kolem stolu.

Doktorka Kate nehne ani brvou.

"Nechceš se vyhnout kolečku, že ne?" zazubí se Rita.

"Ne, ale je to se mnou trochu složitější," pokynu rukou na dolní polovinu svého těla.

Doktorka Kate stále nehne ani brvou.

"Ach, jasně. Promiň," Rita se na mě omluvně podívá.

Vycouvám ze svého místa a tiše se vydám ven, směrem k jedné ze zděných budov na druhé straně nádvoříčka, kde se nachází toalety.

Jakmile k budově dojedu a ujistím se, že mě snad nikdo nevidí, vydám se směrem k rybníku, kde jsem se rozhodla na chvíli ukrýt.

Zaparkuju u okraje cesty a sleduju hladinu, která se pod závany větru lehce vlní. Slyším šustění stromů a jemné ptačí cvrlikání. Na hladinu rybníka dopadají sluneční paprsky, kterým se podařilo probít se skrze bohaté koruny velkých dubů, které rybník lemují. Je opravdu nádherný den.

Zhluboka se nadechnu a užívám si toto úžasné letní počasí.

"Můžu se přidat?" ozve se tiše za mými zády.

Naštěstí jsem slyšela blížící se kroky, takže jsem nevyskočila úlekem.

Pootočím se a usměju se. "Jasně."

Doktorka Kate se postaví vedle mě a zrak upře na rybník před námi. "Díky."

Překvapeně a nechápavě se na ni podívám.

"Poskytla jste mi záminku, abych se mohla taky vypařit," zazubí se.

"Jo?" usměju se.

"Řekla jsem, že budete potřebovat pomoct," shlédne na mě a předvede nádherný ďolíček.

Sevře mě u srdce a z té představy okamžitě zčervenám.

"Já děkuju, že jste neprozradila, že to u mě takhle ještě nefunguje," oplatím jí úsměv a snažím se zahnat ruměnec ve tváři.

Chvíli mlčky hledíme na hladinu rybníka a já nevnímám nic jiného než její přítomnost.

"Nevadí vám, že jsem tady?" opět na mě pohlédne. "Na svatbě," dodá tiše.

A já opět cítím, jak se mi hrne teplo do tváří. "Ehm, ne, nevadí," vykoktám ze sebe, aniž bych na ni pohlédla.

"Zdálo se mi, že jste z toho radost neměla," cítím, že se na mě stále dívá a v duchu se proklínám, protože zřejmě viděla můj a Lizin rozhovor těsně po příjezdu sem.

"Ne, tak to není," odmlčím se a rychle uvažuju, co jí na to odpovědět. "Byla jsem jen překvapená, to je všechno," konečně na ní pohlédnu.

"Dobře," přikývne a opět pohlédne směrem k rybníku.

"Kdy vás Liz vlastně pozvala?" zajímá mě, jak to měla ta malá potvůrka vymyšlené.

"V úterý. Šla tenkrát z vaší návštěvy," prohlásí doktorka Kate po chvilce přemýšlení.

"Aha," pokývám hlavou.

Takže chvíli po tom, co jsem jí řekla, že se mi doktorka Kate líbí. A chvíli po tom, co jsem ji prosila, ať v tomto směru nic nepodniká.

Zatracená ženská.

"Prosila mě, ať vám o tom neříkám," doktorka Kate na mě omluvně pohlédne.

"Jo, to je mi jasné," zašeptám s úšklebkem na tváři.

No počkej Liz, tohle ti spočítám. Z ničeho nic mě přepadne pocit, že to všechno potřebuju zapít.

"Můžu si dát nějaký alkohol?" vzhlédnu a tázavě se na ni podívám.

Ďolíček. "Můžete, jen to moc nepřehánějte."

Škoda. Mám pocit, že bych to dneska potřebovala. "Nebojte," usměju se.

Chvíli opět mlčíme, když mi najednou přistane na holém rameni její teplá a hebká dlaň.

Okamžitě mě zašimrá v žaludku a opět se mi zrychlí tep.

Bože, jak to ta ženská dělá?

"Už bychom se měly asi vrátit. Snad už to kolečko skončilo," otočí se ke mně a předvede ďolíček.

"Snad," vzhlédnu a usměju se na ni. Jsem si jistá, že jsem se trochu zajíkla, ale doufám, že si toho nevšimla.

Otočím se a vydám se zpět ke statku, doktorka Kate kráčí vedle mě.

V tu chvíli mi to dojde a zarazím se na místě.

"Stalo se něco?" doktorka Kate se sehne a starostlivě na mě pohlédne.

"Je mi zima," vydechnu tiše a pohlédnu jí do očí.

"Vítr je trochu studený, půjčím vám sako," narovná se a zpustí si sako z ramen.

"Ne, vy to nechápete," zarazím jí a stále zaraženě koukám před sebe.

Doktorka Kate si hodí sako zpět na ramena, opět se ke mně sehne a tázavě na mě pohlédne.

"Je mi zima… na nohy," pohlédnu jí do očí a poté sklopím zrak k mým nohám.

Doktorce Kate se rozšíří oči překvapením. Zaklekne u mých nohou a opatrně mi začne sundávat pravou botu.

Napjatě sleduju její počínání, skoro ani nedýchám.

Když mi botu sundá, odepne si z klopy saka špendlík, který jí tam přidržuje myrtu s mašličkou, kterou mají všichni přítomní svatebčané. Myrtu odloží na zem a nohu mi nadzdvihne.

Pohlédne na mě.

A já stále nic necítím.

"Au!" vyhrknu, když chvíli na to ucítím bolestivý impuls na chodidlu.

Doktorka Kate se zeširoka usměje a úsměv, který momentálně brázdí můj obličej, se snad ani nedá popsat.

"Já… já to cítila," vyhrknu nadšeně, zatímco mi doktorka Kate odloží nohu zpět na podpěrku vozíku.

Chystá se mi něco říct, ale nedostane k tomu příležitost, protože než se naděje, visím jí kolem krku a pevně ji objímám.

Během okamžiku mi po tváři stékají obrovské slzy štěstí.

Jsem tak rozrušená z toho, co se děje, že mi až po notné chvíli dojde, že jí objímám. Že cítím, jak úžasně voní a že na své kůži cítím tu její.

Na zádech cítím její teplé dlaně, které mi lehce přejíždějí mezi lopatkami.

Na krku téměř neznatelně cítím její teplý dech, díky kterému mi na šíji okamžitě naskočí husí kůže.

Cítím jak jí buší srdce. Nebo buší mě? Nedokážu to ani rozpoznat.

Mám pocit, že se objímáme jen chviličku, ale vnímání času mi v přítomnosti doktorky Kate odchází vždycky jako první. V jejích očích to už asi musí být nepříjemně dlouhá minuta.

Jen nerada se odtáhnu z jejího náručí. "Promiňte," mám potřebu se jí omluvit za to, jak jsem jí skočila kolem krku a cítím, že se trochu červenám.

Ďolíček. "V pořádku Emily," zapíchne své tmavé oči do těch mých a vyplaší tak další stádo motýlků v mém podbřišku.

Je tak blízko, že téměř cítím na tváři její dech. Srdce se mi rozbuší o něco rychleji, pokud to ještě vůbec jde.

Utápím se v jejích očích a zapomínám na to, co se právě stalo. Jednou rukou se opírá o opěradlo vozíku, zatímco zvedne druhou ruku a přiloží jí k mé tváři.

Ztuhnu.

"Neplačte, Emily," ďolíček. Jemně mi palcem setře z tváře slzy a já na okamžik zapomenu dýchat. Cítím, jak se mi do obličeje nahrnuje teplo. "Je to výborná zpráva," opět předvede ďolíček a zvětší mezeru mezi námi, když se v podřepu převáží do původní polohy.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se trochu uklidnila. "To rehabilitace zabrala tak rychle?" až teď jsem si uvědomila, co se před chvílí vlastně stalo.

Doktorka Kate opět klečí u mých nohou a nazouvá mi zpět botu. "Divila bych se, kdyby to bylo jen čistě rehabilitací," když nazouvání dokončí, zvedne ze země odloženou myrtu s mašličkou. "Ale v kombinaci s operací je to už jiná," usměje se a rozhlíží se po zemi.

No jo, operace. Doktor Morgan tenkrát po operaci říkal, že se mu někde něco podařilo spravit.

"Co hledáte?" tázavě se na ni podívám.

"Už nic," zazubí se a zvedne ze země špendlík. Začne si zpět do klopy saka přidělávat myrtu s mašličkou. Po chvíli zápolení sykne bolestí a ucukne rukou. Podívá se na svůj ukazováček, tiše si povzdychne a strčí si jej do pusy.

"Ukažte," usměju se, natáhnu ruku a snažím se nevšímat si toho, jak roztomile teď vypadá.

Doktorka Kate vytáhne prst z pusy a předvede roztomilý ďolíček. "Jsem hrozné nemehlo. O cokoliv se dá pořezat, tak se mi to vždycky povede," vloží mi myrtu s mašličkou a špendlíkem do nastavené dlaně a kontakt našich rukou skrze mě vyšle elektrizující vlnu. "Naštěstí mám v práci pevné ruce," usměje se a v podřepu se přesune k opěradlu vozíku, o které se opře.

Zhluboka se nadechnu, abych se alespoň trochu uklidnila. "Takže jsou všichni vaši pacienti v dobrých rukou?" pousměju se, přiložím jí myrtu na klopu saka a vzhlédnu do jejích očí.

"To mi řekněte vy," zapíchne své oči do mých a po chvíli jí z tváře mizí ďolíček.

Uvědomím si, jak blízko zase je.

Polknu a sklopím zrak na její klopu, kde začnu nervózně válčit s myrtou a špendlíkem.

Třepou se mi ruce a silou vůle je nutím k poslušnosti.

"Hotovo," po chvíli vzhlédnu zpět k jejím očím a usměju se.

Dívala se na mé rty. Možná šlo o desetinu vteřiny, než uhnula pohledem, ale myslím, že se skutečně dívala na mé rty.

"Děkuju," lehce si odkašle a s mírným pousmáním se postaví.

Opět polknu a snažím se uklidnit své zběsile bušící srdce a třesoucí se ruce.

"Jdeme?" pokyne směrem ke statku a postaví se bokem, aby mi uvolnila cestu.

Usměju se a přikývnu.

Rozjedu vozík směrem na nádvoříčko, zatímco doktorka Kate kráčí vedle mě.

A já si uvědomím, že jsem před chvíli poprvé zatoužila jí políbit.

28

Představovacímu kolečku jsme se vyhnuly.

Svatebčané teď různě postávají a posedávají ve skupinkách a povídají si.

Jsou už skoro tři hodiny a podle toho, co před chvílí říkal Harryho svědek, bude později následovat několik dobrovolně nedobrovolných her a soutěží. V šest dorazí kapela, která prý slíbila, že vydrží do ranních hodin. Dokonce si na nás Liz s Harrym připravili karaoke. To bude asi velmi zábavná část večera.

Které se samozřejmě odmítám účastnit.

"Kampak jste s doktorkou zmizely?" zazní mi spiklenecky u ucha.

Obrátím oči v sloup. Vůbec jsem si nevšimla, že se Liz přemístila za má záda.

Otočím se. "Chtěly jsme se vyhnout představovacímu kolečku. A navíc, já odešla sama, ona za mnou přišla," pochybuju, že to Liz odradilo od dalších uštěpačných poznámek.

Na mě by to nezabralo.

"Jo, takže doktorka za tebou přišla, jo? Hmm…," významně zdvihne obočí.

Začíná mě s tím štvát.

"A copak jste prováděly?" zazubí se.

"Zjistily jsme, že mám cit v nohou," prohlásím, jako by o nic nešlo. Jestli jí tohle neodvede jiným směrem, tak potom už nic.

Liz se rozšíří oči překvapením. "Vážně? To je výborná zpráva!" než se naděju, visí mi kolem krku.

Usměju se. Třeba už dá pokoj.

"Gratuluju," odtáhne se s širokým úsměvem na tváři.

"Díky," přikývnu. Myslím, že mi stále nedošlo, jak důležité to vlastně je.

Liz pohlédne na mobilní telefon, který celou dobu drží v ruce.

"Děje se něco?" vypadá to, jako by čekala na telefonát.

"Ne, nic se neděje, ale znáš Toma. Ukázkový workoholik, který řekl, že se pokusí přijít alespoň na hostinu. Takže mi je jasné, že pokud mu párkrát nezavolám, tak určitě nepřijde," zazubí se Liz.

Usměju se a chápavě přikývnu. Všimla jsem si, že tady není a byla jsem si jistá, že jej Liz pozvala. Má teorie, že pracuje, se tedy potvrdila.

Liz se na chvíli zadívá někam za mě a poté se na mě zazubí. "Princezna se ti vrací. Nechám vás o samotě, třeba společně objevíte ještě nějaké další city," vyzubeně na mě mrkne a dá se na odchod.

Opět obrátím oči v sloup. Opravdu je vražda trestný čin?

Otočím se zpět čelem ke stolu a spatřím, jak zrovna doktorka Kate s úsměvem na tváři míjí Liz.

V rukou nese dvě lahve piva a sklenici.

"Tipla jsem vás na pivo," usměje se a položí vše na stůl. "Trefila jsem se?"

Usměju se a přikývnu. "Trefila."

Ďolíček.

Otvírákem lahve otevře a nalije do sklenice polovinu obsahu jedné z nich. Na hladině se vytvoří slušná vrstva pěny. Dojde mi, že mám na pivo opravdu velkou chuť. Vůbec jsem si všimla, že mám od probuzení docela slušný apetit na všechno.

Přisune sklenici a poloprázdnou lahev ke mně.

"Děkuju," usměju se a hned v sobě s chutí nechám zmizet několik loků.

Ďolíček. "Není zač," vezme do rukou druhou lahev a taky se napije.

"Neholdujete sklenicím a…," odmlčím se a zaostřím na její lahev, kterou položila na stůl. "Alkoholickým pivům?"

Kouzelný ďolíček.

Motýlci v žaludku.

"Nevím proč, ale pivo mi více chutná rovnou z lahve," oběma dlaněmi lahev objímá a pomocí prstů ji otáčí.

Ach ty ruce…

"A proti alkoholu nic nemám, jen tohle," sáhne do tašky, kterou má pověšenou na židli a něčím mi zacinká před očima.

Klíče od auta.

"No jo, chápu," přikývnu, a aniž bych si to uvědomila, zabloudím očima na její ruce.

Doktorka Kate po chvíli vstane a sundá si sako, pod kterým má bílou košili s krátkým rukávem, která tak odhaluje velkou část jejích paží.

To mi udělala naschvál?

Polknu, donutím se k úsměvu a snažím se zahnat klasické příznaky, které se vždy v přítomnosti doktorky Kate objeví.

Tohle nádherné stvoření mě bude mít asi brzy na svědomí, napadne mě v okamžiku, když si uvědomím, že ať se budeme bavit o čemkoliv, jejím nádherným ďolíčkům, uhrančivě tmavým očím a dokonalým pažím se prostě nevyhnu.

Doktorka Kate.

Žije sama, má staršího bratra Franka, se kterým se bohužel nestýká, protože neustále lítá v nějakých průserech a o kontakt ani neprojevuje zájem. S rodiči se pravidelně vídá. Bydlí v domečku kousek za městem a tak za nimi sem tam jezdí na víkend. Mají tam německého ovčáka jménem Rony, kterého podle svých vlastních slov zbožňuje.

Doktorkou chtěla být od malička, stejně jako její máma, kterou v dětství často v nemocnici navštěvovala a tak jí toto povolání učarovalo.

Miluje zvířata, obzvláště koně a psy. Veterina prý byla další variantou, kdyby jí to na lidech nešlo. Toto prohlášení doprovodila tak roztomilým ironickým úšklebkem, že jsem měla co dělat, abych rozdýchala reakce svého těla.

K mému překvapení je také fanoušek filmů a seriálů, takže jsme rozhodně měly co probírat. Mám od ní několik tipů na nové kousky, které jsem za poslední čtyři roky prošvihla.

Přišlo mi zvláštní, že jsme ani jednou nezabrousily na téma vztahů. Já ale nemám odvahu něco takového načít a chápu, že se mnou doktorka Kate asi nechce probírat svou sexuální orientaci. Pokud je na těch nemocničních šuškandách vůbec něco pravdy.

Sedím u stolu sama a hlavou mi víří nejrůznější myšlenky. Překvapivě všechny z nich nějakým způsobem zahrnují doktorku Kate, která si před chvílí šla odskočit.

Je mi v její přítomnosti hrozně hezky. A neuvěřitelně dobře se mi s ní povídá.

A těch ďolíčků co předvedla. Bylo jich přibližně stejně, jako těch stád motýlů, které mi poslední hodinu v nepravidelných intervalech poletují v žaludku.

Když o něčem zaujatě vyprávěla, divoce gestikulovala rukama a vyprávění doplňovala škálou výrazů a úšklebků. Naopak, když poslouchala mé vyprávění, mírně se usmívala, ruce měla složené na stole a hrála si s prsty, nebo byla opřená o lokty a ruce měla pod bradou. V obou případech jsem měla co dělat, abych koukala i někam jinam, než na její ruce. To, že dlouhý pohled do jejích tmavých očí mi rozbušil srdce úplně stejně, je už zase jiná věc. V podstatě jsem celou dobu nevěděla, kam své oči nasměrovat, aniž by mé tělo na tento vizuální vjem jakkoliv reagovalo.

"Co se děje?" vyruší mě z mých myšlenek ďolíček, který se znenadání objeví vedle mě.

Pohlédnu k pódiu do přední části místnosti, kam při položení otázky pokynula.

"Nevím," pokrčím rameny a sleduju několik svatebčanů, kteří snášejí několik židlí a rovnají je to jedné řady.

"Jdeme to zjistit?" zazubí se a tázavě na mě pohlédne.

Usměju se a přikývnu.

Než se naděju, doktorka Kate stojí za mým vozíkem a tlačí mě mezi stoly do přední části místnosti. Nechám jí. Ve skutečnosti mě ruce už trošičku bolí, přece jen jsem toho dneska najezdila nezvykle hodně.

Když dojedeme k židlím a svědek ženicha se začne shánět po několika mužských dobrovolnících, je mi jasné, co se bude dít.

Typická svatební záležitost ‚poznej ženicha dle hrudi‘. Předpokládám, že bude následovat ‚poznej nevěstu dle lýtka‘. Je to zábavná podívaná, pokud se jen díváte. Na účast v takových hrách mě moc neužije.

Než se naděju, je kolem židliček nastoupena většina přítomných svatebčanů.

Rita právě zavazuje Liz šátkem oči, zatímco na sedmi židlích sedí sedm pánů. Mezi nimi samozřejmě Harry a také David, který se na mě zubí, jako by měl dostat nějaký dáreček. Úsměv mu oplatím a sleduju ženichova svědka, který je ještě na poslední chvíli tiše přehazuje mezi sebou.

"Tak pánové, rozepnout košile prosím," zazubí se Harryho svědek Paul, jehož jméno jsem teprve před chvílí pochytila.

Všech sedm si poslušně uvolní kravatu a začnou si rozepínat košile.

"Žádné rozepínání," ozve se vyzubeně Liz. "Kravaty nechat, ale jinak půjde všechno dolů."

Ozve se hlasitý a souhlasný smích a jekot, převážně od dívčí části osazenstva.

"Slyšeli jste nevěstu," pokyne Paul směrem k Liz a široce se usmívá.

Pohlédnu na doktorku Kate, která stojí vedle mě. Shlédne na mě a usměje se. Úsměv jí oplatím a obě opět upřeme zrak na dění před námi.

Harry s úsměvem zakroutí hlavou, jako by si říkal, že je to Liz podobné a dá se do svlékání. Ostatní, včetně Davida se do toho pustí také, pouze jeden svatebčan se omluví, že do toho nejde a nechá se vystřídat někým jiným. Asi se stydí za svůj krásný a pracně nabytý pivní mozol, který se mu houpe těsně nad pasem.

Každé odložení košile vyvolá v davu dívčí hvízdání a pochvalné bručení. Musím se těmto reakcím zasmát. Na takové hlasité výlevy asi nejsem.

Stejně jako Jocelyn, napadne mě, když jí spatřím v davu naproti. Tváří se jako by jí uletěly včely a mám pocit, že tento Lizin nápad ne úplně ocenila.

Z myšlenek mě vytrhne prozatím nejhlasitější zahvízdání.

Pohlédnu zpět k židlím před sebou a spatřím Davida, který si zrovna ve stoje souká rozepnutou košili z kalhot. Vypracované prsní a břišní svaly mu jen hrají a myslím, že můžu říct, že jsem nikdy neviděla chlapa s tak vypracovanou muskulaturou. Svaly nejsou přehnané a řekla bych, že má přesně to ideální tělo, po kterém ženy tak šílí. Ostatně reakce přítomných děvčat to jen potvrzuje. Když odloží košili a odkryje tak své bicepsy a záda, mám pocit, že ho ta mladá slečna v hloučku naproti buď okamžitě sní očima anebo brzy omdlí.

Možná obojí.

Ne nezbytně v tomto pořadí.

Pohlédnu na doktorku Kate, která Davida sleduje. Bez ďolíčku.

Třeba jí zrovna došlo, že udělala chybu, že jeho pozvání tenkrát odmítla. Takového hezkého chlapa jen tak zase nepotká.

Když na mě chvíli na to pohlédne, vím, že to tak není. V jejích očích není ani kapka zájmu a ani náznak hladového výrazu, který by ta mladá slečna naproti mohla rozdávat.

Ďolíček.

Motýlci.

Když obě pohlédneme zpět, pánové už sedí usazeni. Do půl pasu nazí, kolem krku jen kravatu. Rita zavede Liz k první židli a navede jí ruce na obnaženou hruď jednoho ze svatebčanů. Diváci ztichnou, jen sem tam doprovází Lizino ohmatávání tlumený smích, či nějaká vtipná poznámka. Když Liz narazí na Harryho, po chvílí ohmatávání se usměje, ale poté pokračuje dál.

"Hmm," pronese uznale v okamžiku, když jí ruce přistanou na Davidovi, který je poslední na řadě. Z ženských řad se opět ozve zachichotání.

Liz se narovná a dá ležérně ruce v bok. "Harry byl čtvrtý v pořadí."

Svatebčané propuknou v souhlasný jásot a tleskot, zatímco Liz si z hlavy sundá šátek a s úsměvem pohlédne na Harryho, který se zvedne ze své židle a přijde k ní.

"Věděla jsi hned, že jsem to já, viď?" usměje se Harry, který svou ženu obejme a jemně ji políbí.

"Věděla," přikývne Liz. "Ale taky jsem věděla, že je mezi vámi David a nemohla jsem si přece nechat ujít něco takového," zazubí se a pokyne na Davida, který si zrovna bere ze židle svou košili a sako a přitom se na Liz zubí nazpět.

Po těchto jejích slovech propukne většina přítomných ve veselý smích.

"Já to věděl. Jsi hrozná," odmlčí se Harry. "A proto tě tak miluju," zazubí se a opět jí lehce políbí.

Usmívám se. Liz se prostě nikdy nezmění, ale je pravda, že přesně tahle část její povahy je na ní tak fajn. Je tak trochu praštěná, jen tak se ničeho nezalekne a jak jsme právě byli všichni svědky, je pro každou blbost a legraci.

Jediný člověk, který se v tuto chvíli neusmívá, je Jocelyn. Kouká na Liz, jako by právě s Davidem Harryho podvedla. Očividně nezná jejich vzájemný vztah, který se nedá popsat jinak, než sourozenecký. Znám oba už docela dlouho a vím, že nikdy nebyli nic víc, než jen kamarádi. Jsou jakýmsi příkladem toho, že může existovat přátelství mezi ženou a mužem, aniž by v tom bylo něco víc.

Než si všimnu, co se vlastně děje, místo pánů sedí na židlích sedm slečen. Jednou z nich je doktorka Kate.

Vůbec jsem si nevšimla, že už vedle mě nestojí a uvažuju, jestli tam byla dotažena, nebo jestli šla dobrovolně.

Když spatří překvapený výraz v mém obličeji, pošle ke mně ďolíček a já se usměju.

Když má Harry oči zavázané, Paul děvčata ještě trochu zpřehází. A to tak, že doktorka Kate sedí na židli, která je přímo naproti mně.

I Paul to dělá schválně?

"Tak, děvčata, ukažte nám nožičky," zazubí se Paul a všechny slečny si začnou vyhrnovat sukni, šaty, či kalhoty.

"A punčochy dolů, ať z toho taky něco mám," zazubí se Harry.

Davem se ozve smích a dvě slečny ještě chvíli zápasí se sundáním punčoch.

Jeden ze svatebčanů navede Harryho na lýtko první slečny a já se jej snažím sledovat.

Snažím.

Marně.

Oči mi neustále utíkají k doktorce Kate.

Ach bože, nejen že má dokonalé ruce, ale má dokonalé i nohy.

Štíhlé, dlouhé a opálené nohy. Na lýtku se jí rýsují jemné svaly a upřímně bych do dnešního dne tvrdila, že kolena nemůžou být sexy.

Ale ony můžou.

Proboha, připadám si opravdu jako nějaký úchyl.

Když Harry zaklekne u třetí slečny, k židli té čtvrté přicupitá Paul a v tichosti se s ní vymění. Davem projede vlna tlumeného smíchu, zatímco si Paul vyhrne nohavici a odhalí tak svou chlupatou nohu. Doktorka Kate, která teď sedí vedle něj, se usmívá od ucha k uchu.

"Ježíši Kriste," unikne bezděky Harrymu ze rtů v okamžiku, když položí ruku na Paulovu nohu.

Všichni se rozesmějí na celé kolo, včetně doktorky Kate, kterou vidím poprvé se takhle smát.

Mé typické fyzické projevy se opět přihlásí o slovo, a kdyby to bylo možné, téměř bych přísahala, že jsem ucítila i něco ve slabinách. Když se k typickým věcem přidá i bolest a mírné točení hlavy, dospěju k závěru, že musím na chvíli někam vypadnout.

Opatrně vycouvám z davu a než zmizím ven, koutkem oka zahlédnu, jak se doktorka Kate směje na Harryho, který u ní právě zaklekl.

Jakmile vyjedu na nádvoříčko, opakovaně se zhluboka nadechnu a zavřu oči. Zevnitř slyším smích a potlesk, Harry Liz asi taky poznal.

Otevřu oči a rozhlédnu se. Slunce je ještě docela vysoko na obloze, třebaže je už po půl páté. Na létě mám nejradši to, jak pozdě se stmívá. Projdou kolem mě Rita se Susan a obě se na mě usmějí. Úsměv jim oplatím a sleduju je, dokud nezmizí ve dveřích protější budovy, kde se nacházejí toalety.

"Emily," ozve se za mnou.

Otočím se a tázavě pohlédnu na doktorku Kate, která ke mně spěchá přes nádvoříčko.

"Jste v pořádku?" když ke mně přijde, starostlivě na mě pohlédne.

Usměju se. "Jsem, jen se mi trochu zatočila hlava."

Doktorka Kate se mírně zamračí a položí mi ruku na čelo.

"Hmm," zamumlá a nahmatá mi na levém zápěstí tepnu, zatímco se dívá na sportovní hodinky na svém levém zápěstí.

Opět se mírně mračí, jako vždycky, když se na něco soustředí.

Je nádherná.

Zatímco mi počítá tep, prohlížím si její ruku, která objímá mé zápěstí. Cítím, jak mi pod jejími nádhernými štíhlými prsty pulzuje krev.

A pak mi dojde, že to v této situaci asi není dobrý nápad.

Odvrátím zrak stranou, snažím se uklidnit a čekám, až skončí.

Po chvíli pohlédne z hodinek na mě. "Možná je to nízkým tlakem, což ale bez tlakoměru bohužel nezjistím. Pulz máte ale rozhodně zrychlený," pustí mé zápěstí a ještě o něco více se zamračí.

Cítím, že začínám rudnout.

Kdo by při pohledu na ní neměl zrychlený pulz?

Já rozhodně ano.

"Jsem v pořádku, opravdu," usměju se na ní a silou vůle zaháním ruměnce ve tvářích.

"Dobře, ale dáte si teď pauzu od piva. Přinesu vám vodu, ano?" mírně se pousměje a tázavě zvedne obočí.

"Vy jste doktorka," usměju se a přikývnu.

Doktorka, která mě začíná pomalu ale jistě přivádět k šílenství.

29

Před chvílí dorazila kapela a právě se dohrála poslední hra, které jsem se bohužel nemohla účastnit.

Bylo ale zábavné ji pozorovat.

Odehrávala se na nádvoříčku, kde se vytvořily dvojice, jeden muž a jedna žena. Pánové poté vytvořili vnější kruh a dámy kruh vnitřní. Oba kruhy se poté daly do pohybu, každý na jinou stranu. Pouštěla jsem hudbu z CD přehrávače, umístěného na stole na okraji stodoly, odkud jsem měla na nádvoříčko perfektní výhled. V okamžiku, kdy jsem hudbu pozastavila, páry se musely co nejrychleji najít a společně vytvořit pózu, kterou jsem po vypnutí hudby zakřičela. Pár, kterému to trvalo nejdéle, vypadl.

Kavalír byl jednoduchý. Ženy si pouze sedly na nastavené koleno muže, který na druhém koleni klečel. Novomanžel byl snad tou nejrychlejší pózou, kdy měl muž vzít ženu do náručí. Nestačila jsem zírat, jak se některé slečny s rozběhem vrhaly do náruče svých spoluhráčů. Několik párů se málem poroučelo k zemi a já se mohla potrhat smíchy. Poslední pózou byl paroháč, kdy musela žena vyskočit muži na záda a prsty mu nad hlavou udělat parohy.

Jak David dříve zažertoval, podle něj tyto tři pózy perfektně vystihují klasický vztah a jeho postupný a nevyhnutelný vývoj.

To říkal ten pravý.

Doktorka Kate byla v páru s pro mě neznámým mladíkem. Byli moc dobří a tato hra mi potvrdila, že doktorka Kate sportovně nejen vypadá. Přesto ale vypadli několik kol před koncem, kdy jsem vyvolala kavalíra. Doktorka Kate se na nastavené koleno nějak netrefila a poroučela se k zemi.

Nebudu tvrdit, že jsem se nesmála.

Smála.

A hodně.

Dokud ke mně chvíli na to nepřišla a stále celá udýchaná ze hry mi prstem nepohrozila, ať se jí nesměju. Ve tváři při tom měla ďolíček a v očích veselé jiskřičky.

Nahodila jsem nevinně provinilý výraz, doprovázený psíma očima. Myslela jsem si, že ji tím rozesměju, nebo něco podobného.

Místo toho její výraz zvážněl a její oči, které se vpíjely do těch mých, mírně ztmavly.

Nevěděla jsem, co to znamená, tak jsem byla ráda, že na mě někdo zakřičel, ať pustím znovu hudbu.

Nakonec byly vítěznými páry David s Lilly a Susan s blonďatým mužem, se kterým se někdy odpoledne seznámila, a od té doby se od sebe skoro nehnuli. Kdyby byla tahle bývalá stodola plná sena, rozhodně bych je sem nepouštěla, protože by ji pravděpodobně zapálili, jak to mezi nimi jiskřilo.

Zrovna jsem zaparkovala na svém místě u stolu a sleduju ostatní svatebčany, kteří se také pomalu přesouvají na svá místa.

Slečny si upravují šaty a pánové si oprašují kolena, které si při hře trochu zamazali. Přesto si myslím, že se hra všem líbila.

Na pódiu se připravuje kapela a několik svatebčanů mírně posouvá pár stolů, aby pod pódiem zvětšili prostor na tancování.

U stolů s pitím, několik stolů ode mě, zahlédnu doktorku Kate. Mluví s Davidem. Oba se usmívají a mě by docela zajímalo, o čem se baví.

Zahlédnu Liz. Usmívá se jako měsíček na hnoji a míří ke mně. "Tak co?" sedne si na volnou židli vedle mě a plácne mě rukou přes stehno.

"Co co?" nechápavě svraštím obočí.

"No, už jsi připravená mi poděkovat, že jsem ji sem pozvala?" zazubí se a opře se do židle.

Obrátím oči v sloup.

Ještě nejsem ochotná přiznat porážku.

"Ještě ne," zavrtím nesouhlasně hlavou.

"Teda Emily. Tobě se zavděčit…," zazubí se a pak se ke mně nahne blíže. "Všimla jsem si, že jste si docela dlouho povídaly. Nějaké zajímavé informace?" zdvihne opakovaně obočí.

Uchechtnu se. "Žádné, které by tě zajímaly."

"Škoda," zatváří se naoko zklamaně. "No nic, musím už jít," ohlédne se k pódiu. "Za chvíli mě čeká první novomanželský tanec," usměje se, vstane a dá se na odchod.

"Liz!" zakřičím za ní, když se nachází již několik stolů ode mě.

Zaslechne mě a otočí se.

"Děkuju," pronesu sice tiše, ale natolik zřetelně, aby na tu dálku poznala, co říkám.

Asi už jsem ochotná přiznat porážku.

Na tváři se jí rozhostí velký a spokojený úsměv. "Nemáš zač," odpoví mi stejným způsobem a její úsměv přejde do vyzubení třetího stupně.

Ze tří možných stupňů.

Otočí se a pokračuje dále k pódiu, zatímco já se nevědomky usmívám.

Ke stolu se přihrnou Abigail s Ritou a sednou si na svá místa.

Najednou přede mnou přistane lahvové pivo a čistá sklenice.

"Už zase můžu?" nadšení v mém hlase se nedá nevšimnout.

Ďolíček. "Copak vám to můžu upřít, když z toho máte takovou radost?"

Usměju se. "Děkuju," naliju si sklenici do plna a pozoruju, jak si doktorka Kate sedá na místo, kde před chvíli seděla Liz. V ruce drží nealkoholické pivo.

"Liz říkala, že brzy bude první novomanželský tanec," pohlédnu směrem k pódiu.

Než stihne kdokoliv jakkoliv zareagovat, místností se nese Paulův hlas, který přes mikrofon svolává hosty právě na tuto událost.

Než se naděju, doktorka Kate mě na vozíku tlačí do přední části místnosti, kde pro nás vybojuje místa s výborným výhledem.

Hosté vytvoří kolem tanečního prostoru úhledný šišatý kruh a kapela začne hrát pomalou písničku, kterou znám, ale nedokážu si ji zařadit.

Harry a Liz se v objetí roztančí a všichni svatební hosté je s úsměvem sledují.

Moc jim to spolu sluší.

Po chvíli se mi divoce rozbuší srdce a zamrazí mě vzadu na krku, protože mi dojde, že se mě doktorka Kate dotýká. Stojí vedle mě, ruce má svěšené podél těla a hřbetem své levé ruky se dotýká mého pravého ramene.

Je to jen letmý dotyk, ale přesto mi připadá, že mě z něj pálí celé rameno.

Polknu a navzdory mé snaze sledovat dění přede mnou, celým svým tělem a všemi smysly vnímám jen její přítomnost.

Cateringová služba před chvílí připravila večerní raut, který pokrývá většinu stolů, lemujících místnost. Asi nikdy v životě jsem neviděla tolik jídla na jednom místě.

Je něco málo po sedmé. Kapela od příjezdu hraje v podstatě nepřetržitě a taneční prostor pod pódiem je neustále plný.

Ze svého místa u stolu už nějakou chvíli sleduju doktorku Kate, která tančí už asi se čtvrtým pánem.

Je docela na roztrhání a musím přiznat, že z toho nejsem nadšená.

Vypadá to, že se ale baví, tak upustím od jakýchkoliv žárlivých myšlenek a přeju jí, ať si to užije.

Tancovat teda ale umí, to se jí musí nechat.

Když se mi od ní po chvíli podaří odtrhnout oči, vyprázdním zbylý obsah lahve do sklenice a napiju se. Dnes třetí? Nebo čtvrté pivo? Ani nevím, ale když vezmu v potaz, že neustále někde něco ujídám a jsem tady již celé odpoledne, myslím, že nehrozí žádná veselá náladička.

"Ufff," vydechne David, který se právě těžce složil na židli patřící doktorce Kate.

"Copak? Všechny hezké ženské tady s tebou chtějí tančit? Chudáčku, to musí být hrozná makačka," ironicky se zazubím a povzbudivě jej poplácám po rameni.

David na mě rádoby ublíženě pohlédne a pak se zazubí. "No, ony by všechny možná chtěly, ale Lilly mě takhle zvládla zřídit sama," uvolní si kravatu a začne se dlaní ovíjet.

Uchechtnu se. "To je jen dobře. Kde vlastně je?" rozhlédnu se po místnosti.

"Odskočila si," ukáže prstem za sebe a pak se ohlédne k pódiu. "Doktorka docela válí," ohlédne se zpět na mě. "Měl bych ji taky vyzvat k tanci," zazubí se a upraví si kravatu.

Křečovitě se usměju. "Jak je vlastně možné, že to tak dobře snášíš? Že je tady? Co tvé ublížené mužské já?" snažím se znít co nejvíce nenuceně, třebaže umírám zvědavostí, co z něj vypadne.

"No, mé ublížené já se s tím už smířilo," zazubí se a vyhrne si rukávy u košile.

"Jo, o tom nepochybuju," zazubím se a poté zvážním. "Lilly je moc fajn, doufám, že to víš," upřu na něj významný pohled.

"Jo, to je," na chvíli se odmlčí a připadá mi, že nad něčím přemýšlí. "No, tak mi drž palce, jdu to risknout," zazubí se po chvíli, vstane a vydá se směrem k pódiu.

Jako bych mluvila do zdi. A mám neblahé tušení, že Lilly bude ještě dnes litovat toho, že sem s Davidem přišla. Tento jeho přístup mě moc mrzí, ale takový prostě je a jsem si jistá, že pokud by se měl změnit, musel by to chtít hlavně on sám. A v současné době to očividně nechce.

Povzdychnu si a sleduju, jak vyzývá doktorku Kate k tanci.

Tanec mě nebaví a navíc jsem hrozné dřevo. Přesto bych teď dala království za to, abych mohla vstát z tohohle vozíku a vyměnit si s Davidem místo.

Znovu se napiju a přemýšlím, jestli je ten nepříjemný pocit v žaludku skutečně žárlivost, nebo jestli jsem jen nesnědla něco špatného.

Kapela plynule přejde z rychlé na pomalou hudbu a musím přiznat, že mám radost, když vidím odmítavé gesto doktorky Kate. Místo toho s Davidem v rychlosti přepluje taneční parket a vtiskne jej do náruče Lilly, která se zrovna objevila na jeho okraji.

Když zahlédnu vítězoslavný úšklebek, který v tu chvíli na Davida hodí, musím se zasmát.

Teď mu to dala pěkně sežrat.

Když uvidím, že opouští taneční parket a míří si to směrem ke mně, zamrzne mi úsměv na rtech. Sako nechala už dávno u stolu a tak má na sobě jen bílou košili s krátkým rukávem. Pod krkem ji má rozhalenou snad ještě více, než předtím a ve tvářích je z tance mírně červená. Několik pramínků vlasů se jí uvolnilo ze spony a tak jí volně visí podél obličeje.

Je nádherná.

A mně se opět rozbuší srdce.

Když si všimne, že se na ni dívám, usměje se a mírně kývne hlavou. Úsměv jí oplatím a doufám, že na tu dálku nešlo vidět, jak byl křečovitý.

Sleduju, jak se zastavuje u stolu s pitím a loví z něj jedno nealkoholické pivo. Když jej otevře, pohlédne směrem ke mně a gestem se mě zeptá, jestli chci taky jedno. Pohlédnu do sklenice a s úsměvem přikývnu. Někdo mi to pivo už zase vypil.

Hlavně se dnes opravdu nesmím opít, protože v opilosti ztrácím zábrany a kdo ví, co by se stalo, kdybych je ztratila v její přítomnosti.

No, ve skutečnosti si dokážu dost dobře představit, co by se asi tak stalo.

"Co tady tak sama?" přistane přede mnou láhev piva a vytrhne mě tak z mých již značně chlupatých myšlenek.

Zrudnu, jako by snad mohla vědět, na co jsem zrovna myslela. "Ehm… no…," zakoktám se.

"Co vlastně vy a tanec? Tancujete ráda?" pohodlně se uvelebí ve své židli a zhluboka se napije.

"No, ani ne. Jsem hrozné dřevo," pokrčím bezradně rameny a dopiju zbytek piva na dně sklenice.

"Tomu nevěřím," zakroutí nesouhlasně hlavou a znovu se napije.

"Vážně. Za to vy jste tam byla docela na roztrhání," pousměju se a pokynu směrem k tanečnímu parketu.

Doktorka Kate s úsměvem odloží lahev a pohlédne na mě. "Tancuju ráda a už dlouho jsem neměla příležitost si pořádně zatancovat."

Chápavě přikývnu. "A na pomalé písničky tancujete nerada?" tázavě zvednu obočí.

"Ne, to ne. Jen na ně netancuju s každým," usměje se a mrkne na mě.

Polknu knedlík, který se mi vytvořil v krku, jednak kvůli tomu co řekla, ale také kvůli tomu jak to řekla. "Takže David vašim výběrem neprošel?" opatrně formuluju otázku a úsměvem se snažím zamaskovat, že v očekávání její odpovědi téměř nedýchám.

Ďolíček. "Ne."

Na můj vkus bohužel příliš stručná odpověď.

Usměju se. Nenapadá mě žádná vhodná reakce.

Doktorka Kate si mlčky hraje s lahví nealkoholického piva a já fascinovaně pozoruju pohyb svalů a šlach na hřbetech jejích rukou a neznatelně také na jejích předloktích.

Nevím, jestli jsem se nad tím už někdy pozastavila, ale má nádherné ruce.

Usměju se nad touto ironickou poznámkou, která mi samovolně vyskočila v mysli.

"Copak?" vyruší mě z myšlenek ďolíček doktorky Kate.

"Ale nic," jemně si odkašlu a pousměju se. "Jen jsem si vzpomněla, jak jste se předtím elegantně zbavila Davida," pokynu směrem k tanečnímu parketu a zalžu o pravé příčině svého úsměvu.

Ďolíček.

"Poslyšte, Emily. Už jsme se trochu poznaly a tak se vás chci na něco zeptat," odloží z rukou láhev, se kterou si až dosud hrála.

Srdce se mi téměř okamžitě zastaví a hned na to se mi propadne až do žaludku.

Nervózně polknu a absolutně nezvládám krotit vlastní myšlenky nabízející mi stovky nejrůznějších slovních kombinací, které každou chvíli můžou opustit rty okouzlující černovlásky sedící vedle mě.

30

"Musím už běžet, Liz chce každou chvíli rozjet karaoke," zazubí se Harry a vstane ze židle, která po většinu večera patří doktorce Kate. "Moc rád jsem si s tebou popovídal Emily," položí mi ruku na rameno a usměje se.

"Já s tebou taky," oplatím mu úsměv a sleduju, jak se otáčí a vydává se směrem k pódiu. S hlubokým povzdechem se zabořím do opěradla vozíku.

Venku je už šero. Nádvoříčko osvětluje kromě světla ze stodoly, ještě několik relativně nízkých plynových lamp, které lemují okraje betonového plácku mezi jednotlivými budovami.

Bezpečně rozpoznám doktorku Kate, která stojí kousek od stodoly a hovoří s mladíkem, se kterým dříve společně soutěžila. Stojí ke mně bokem a při svých slovech divoce rozhazuje rukama. Oba dva se chvíli na to něčemu smějí.

Když se směje, je ještě krásnější než obvykle. Pokud to vůbec ještě jde.

Opět ucítím pohyb v žaludku a vzpomenu si na okamžik, který se odehrál už více než před hodinou.

Absolutně jsem netušila, na co se mě chce zeptat, a věřte mi, že můj mozek měl během pár vteřin hned několik desítek teorií.

Jsem si jistá, že na mě muselo jít vidět, jak jsem nervózní a napnutá. Už jen proto, že jsem ze sebe nedokázala dostat žádnou kloudnou reakci. Pokud za kloudnou reakci nepovažujete shluk několika samohlásek, jejichž význam by nerozluštil ani Rubik.

Když se poté tak kouzelně usmála a zahleděla se do mých očí, myslela jsem si, že mě snad požádá o ruku.

Opravdu jsem si to chvíli myslela.

Nakonec to sice neudělala, ale její nabídka tykání mi radost udělala také.

Nehledě na následné potřesení rukou, které trvalo déle, než by asi mělo.

Z myšlenek mě vytrhne hlas z reproduktorů v přední části místnosti.

"Tak lidičky a teď to teprve pořádně rozjedeme!" zakřičí Liz rozjařeně do mikrofonu a odpovědí jí je nadšené a souhlasné jásání všech přítomných.

Karaoke? Tak to si nesmím nechat ujít.

Opatrně vycouvám ze svého místa u stolu a vydám se k pódiu.

Zaparkuju dostatečně blízko, abych měla dobrý výhled na pódium, ale zároveň dostatečně daleko, abych se nestala jeho obětí.

"Dobrovolníci?" zazubí se Liz a rozhlédne se po svatebčanech.

K mému překvapení se u Liz téměř okamžitě vytvoří fronta snad deseti dobrovolníků, kteří se předhánějí ve výběru písniček, které chtějí zpívat.

"Běž se bavit, vezmu to tady za tebe," objeví se v hloučku Rita a bere Liz z ruky mikrofon.

Poděkování na rtech Liz už jen odtuším, protože mikrofon zmizí v davu dobrovolníků.

Když se jí po chvíli podaří protlačit se skrze nadšené slavíky pryč z pódia, s úsměvem si to zamíří ke mně.

"Kde máš Kate?" zdvihne obočí a zazubí se svým typickým způsobem.

Obrátím oči v sloup. "Nevím, někam šla," nechci, aby to vypadalo, že hlídám každý její krok.

Protože nehlídám.

"Ach," neodpustí si tón, který naznačuje, že mi to nevěří. "Nějaký pokrok?" zubí se jako nevinnost sama.

Ta si nedá pokoj.

"Jo," špitnu tiše a snažím se nahodit stydlivý výraz.

Zabralo to.

"Co? Jaký? Co se stalo?" Liz je v mžiku v podřepu po mé pravé ruce a s rozšířenýma očima napjatě čeká, co ze mě vypadne.

"Ale nic," rozhodnu se jí to osladit.

"Ale no tak Emily. Povídej," je natěšená jak malé dítě. "Co se stalo?" téměř šeptá.

Rozhlédnu se kolem, abych se ujistila, že nás nikdo neuslyší a spiklenecky se k ní nahnu.

"Už si tykáme," zašeptám jí tiše do ucha.

"Emily!" odtáhne se a lehce mě uhodí pěstí do ramene.

Začnu se hlasitě smát.

"No dobře, asi mi to patří," zazubí se Liz a vstane. "Ale vždyť mě znáš. Jiná nebudu."

"Já vím," usměju se. "A i když mě s tím někdy hrozně štveš, jsem za to ráda."

Liz se usměje a vzhlédne někam za mě. "Doktorko," nahodí úsměv od ucha k uchu.

Spatřím doktorku Kate, která se najednou objeví po mé levé ruce.

Ďolíček.

"Každou chvíli začne karaoke. Nechcete se zapojit?"

"Ehm," odkašle si a skoro bych přísahala, že se trochu začervenala. "Raději ne, nerada bych svým ‚zpěvem‘ odehnala všechny svatebčany," při vyslovení slova zpěv naznačí prsty uvozovky.

Je hrozně roztomilá.

Liz se usměje a pokrčí rameny. "No, kdybyste si to rozmyslela, skočte támhle za Ritou," mrkne nejdříve na ní a poté na mě.

Opět bojuju s nutkáním jí mírně přiškrtit.

Sotva se od nás Liz vzdálí, začne se z reproduktorů linout umělá melodie písně Drops Of Jupiter od skupiny Train. Doktorka Kate a já nasměrujeme pozornost na Paula, který s mikrofonem v ruce čeká na okamžik, kdy má začít zpívat. Vypadá už docela společensky unaveně.

"Now that she’s back in the atmosphere
With drops of Jupiter in her hair, hey, hey"

Paul nezpívá vůbec špatně, jen má trochu problém se správně trefit do melodie. Většina přihlížejících se jeho marné snaze udržet alespoň nějaký rytmus, hlasitě směje.

Po chvíli se ale na jeho trápení už nemůže nikdo dívat a tak najednou zpívá spolu s Paulem dalších třicet lidí, včetně mě a doktorky Kate.

Tuhle písničku zbožňuju a tak nějak mě vnitřně těší, že jí doktorka Kate zná také.

Pohlédnu na ní.

Zpívá s drobným úsměvem na tváři, ruce má zastrčené v kapsách u kalhot a mírně se pohupuje do rytmu.

Opět od ní nedokážu odtrhnout zrak.

Opět cítím motýlky v žaludku.

A opět toužím po tom jí políbit.

Právě dozpíval poslední zájemce. Nakonec se jich u mikrofonu vystřídala pěkná řádka a vzhledem k postupujícímu večeru se neustále objevovali noví zájemci, kteří měli alkoholem již značně posilněnou kuráž.

Několik písní a interpretů jsem vůbec neznala a doktorka Kate mi musela vysvětlovat, kdo že to je ta Lady Gaga. Nějakou dobu asi ještě budu dohánět ty ztracené čtyři roky.

"Emily?" z ničeho nic se přede mnou objeví David.

"Co?" tázavě na něj vzhlédnu.

"Já myslím, že moc dobře víš," zazubí se Liz, která se v tu chvíli objeví vedle něj.

Zakroutím odmítavě hlavou, protože až teď jsem si vzpomněla na naši společnou tradici.

"Snad sis nemohla ani na vteřinu myslet, že od toho upustíme," usměje se David.

"Já na to úplně zapomněla," vydechnu a přemítám na co se vymluvit, abych se tomu vyhnula.

"Tak si to připomeneme," zazubí se Liz a kývne na Davida, který se postaví za můj vozík.

"Ne, Liz. Prosím," pevně chytnu držadla kol vozíku a jsem rozhodnutá je nepustit.

"Emily, vždyť jsme si to vždycky tak užili. A jsme na mé svatbě. Přece mi nezkazíš pro mě tak důležitý den," Liz mi položí ruku na rameno a zahledí se mi do očí. "Navíc… je to už více než čtyři roky," odmlčí se a mě se zdá, že trochu posmutněla.

Všechny případné argumenty, které jsem měla v záloze, mi teď připadají neuvěřitelně hloupé.

Najednou na své levé ruce, kterou pevně svírám držadlo kola, ucítím něčí dlaň.

"No tak, Emily. Běž s nimi," doktorka Kate mi sevře hřbet ruky ve své teplé dlani a vykouzlí ďolíček.

I bez jejího zásahu bych se nechala ukecat. Teď se ale navíc cítím hloupě, že před ní dělám drahoty jako malé dítě.

To, že mi buší srdce a šimrá mě v žaludku, už asi ani nemá cenu zmiňovat.

Usměju se na ni a poté pohlédnu na Liz, která se na mě vítězoslavně zubí.

"Tak jdeme na to," zavelí Liz a David mě roztlačí směrem k pódiu.

Než se naděju, jsem vedle Davida a Liz na pódiu. Jsou to sice jen dva schody, ale opět mě sem museli vynést.

Nesnáším tu bezmocnost.

Než se naděju, v ruce mi přistane mikrofon, a když pohlédnu na Davida po mé levé ruce a na Liz po mé pravé, spatřím, že každý má svůj.

Liz opravdu neponechala nic náhodě.

"Můžeš," pokyne Liz směrem k Ritě, která na notebooku pustí připravenou písničku od Billyho Joela. Piano man.

Zpívala jsem ji s nimi snad stokrát. Pokaždé, když jsme měli příležitost. Na jakékoliv oslavě, v baru a díky naší práci v podstatě na každém kontinentu.

Vzpomínám, jak tato naše tradice vznikla. Seděli jsme tenkrát v baru po šíleném pracovním dni. Unavení, vynervovaní a naštvaní. Bylo to v Riu, pokud si dobře pamatuju. Jeden z místních návštěvníků pustil v jukeboxu právě tuto píseň a navzdory naší špatné náladě, si jí Liz začala zpívat. David a já jsme se záhy přidali, a když jsme dozpívali, špatná nálada byla ta tam.

Mám pocit, že od té chvíle uplynulo už snad sto let, ale přesto si ten večer pamatuji do sebemenších detailů.

"It's nine o'clock on a Saturday
The regular crowd shuffles in
There's an old man sitting next to me
Makin' love to his tonic and gin"

David zpívá úvodní sloku sám. Nikdy jsme se konkrétně nedomlouvali, co kdo bude zpívat, přesto máme píseň rozdělenou.

Rozhlédnu se po okolí a vidím minimálně šest slečen, které na něm můžou oči nechat.

Pobaveně se usměju.

Do chvíle, než spatřím doktorku Kate.

Dívá se na mě, a když se naše oči setkají, jemně se usměje.

Opět cítím, jak se mi mezi sebou přehazují vnitřnosti. Potí se mi dlaně a jsem nervózní. Nejsem si jistá, jestli je to z toho, že mám zpívat před tolika lidmi, nebo z přítomnosti doktorky Kate.

Je zajímavé, jak se mě snaží můj vlastní mozek oblbnout. Samozřejmě, že jsou mi všichni přítomní úplně ukradení.

Kromě doktorky Kate.

Pohlédnu na Liz, která se na mě povzbudivě usměje.

Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se, že si to užiju tak, jak tomu bylo vždycky.

Nehledě na přítomnost jisté nejmenované okouzlující tmavovlásky, jejíž tmavé oči se ne a ne odtrhnout od mé maličkosti.