Nejen pošťák zvoní dvakrát

Napsala: Eva

31

Bylo to úžasné. Rozhodně nejlepší okamžik celého dnešního dne. Na těch několik minut jsem vypustila vše z hlavy a pořádně jsem si to s Liz a Davidem užila. Dokonce jsme sklidili nadšený potlesk.

"Byli jste úžasní," zazubí se doktorka Kate, jakmile se u ní objevíme.

"No, rozhodně jsme to za ty čtyři roky nezapomněli," usměje se David a jemně mě poplácá po rameni.

"A ty pořád umíš jakž takž zpívat," zazubím se.

David se na mě ušklíbne a vydá se k Lilly, která stojí opodál.

"Liz?" ozve se skrze mikrofon.

Všichni se podíváme na pódium, kde stojí Harry, který k sobě gestem volá svou ženu.

"Už dávno mi slíbil, že si na svatbě zazpíváme naši píseň," otočí se Liz zpět k nám. "Už je asi dostatečně opilý na to, aby do toho konečně šel," ušklíbne se a v cuku letu je u Harryho na pódiu.

Usměju se.

"Jak znám Liz, pravděpodobně mu řekla, že si ho nevezme, dokud to neslíbí," řeknu si spíše sama pro sebe.

Doktorka Kate, která stojí vedle mě, se rozesměje.

Vzhlédnu k ní a spatřím dokonce dva ďolíčky.

"Zpíváš moc hezky," zdá se mi, že to dokonce snad ani nemyslí ironicky.

A já cítím, že se opět červenám.

Křečovitě se usměju a otočím se za hlukem přicházejícím z pódia.

Liz se hádá s Harrym.

"Proboha, jedinou věc jsi měl na starost!" Liz naštvaně ‚promlouvá‘ k Harrymu, který se tváří jako hromádka neštěstí.

"Co se stalo?" zaparkuju pod pódiem a tázavě k ní vzhlédnu. Spíše cítím, než vidím, že mě sem doktorka Kate doprovodila.

"Měl na starost hudbu na karaoke. A nevzal cédéčko s naší písničkou," poznám, že je Liz opravdu naštvaná.

"Mrzí mě to…," špitne tiše Harry a já okamžitě zamítnu myšlenku, která mi v první chvíli vyskočila v hlavě.

Že ho nevzal schválně.

Podle jeho zkroušeného výrazu a podle toho, jak je Liz vytočená, můžu ale bezpečně říct, že to schválně rozhodně neudělal.

"A co kapela? Neuměla by ji zahrát?" kývnu směrem k opuštěným hudebním nástrojům na pódiu.

"Skočím se zeptat. O jakou písničku jde?" vloží se do rozhovoru Rita, která celou dobu stojí u notebooku a bezradně sleduje, jak Liz vyvádí.

"Something stupid. Je to písnička, kterou hráli na našem prvním rande," Harry opět omluvně pohlédne na Liz.

Rita odběhne ke skupince muzikantů, kteří pokuřují na nádvoříčku.

Neslyšíme sice ani slovo z jejich rozhovoru, ale z jejich výrazů je jasné, že Rita nepřijde s dobrou zprávou.

"Zatraceně," uleví si Liz a vypadá opravdu zklamaně.

Nic zas tak strašného se sice neděje, ale znám Liz, pro kterou jsou tyto maličkosti hodně důležité. A když se na něco těší, nepřipadá v úvahu, aby se to pak nekonalo.

Bohužel jí nemám jak pomoct.

"Ehm… možná bych to zvládla," ozve se najednou doktorka Kate.

Téměř okamžitě na ní přistanou tři překvapené pohledy.

"Hrajete na klávesy?" zvedne Harry tázavě obočí.

"Uměla byste to zahrát?" Liz nedá doktorce Kate čas na zodpovězení předchozí otázky.

Ďolíček. "Hraju sice na klavír, ale není v tom v podstatě žádný rozdíl," přejede pohledem z Harryho na Liz. "A je to sice už nějakou dobu, co jsem tuhle písničku hrála, ale když mi dáte chvíli, snad se rozpomenu."

"Děkuju!" Liz se rozzáří jako vánoční stromeček, seskočí z pódia a skočí doktorce Kate kolem krku.

"Není vůbec zač," vykouzlí ďolíček.

"Skočím se zeptat, jestli si můžeme na chvíli půjčit ty klávesy," Harry se vydá ven k Ritě, která pořád mluví s kapelou.

Liz s úsměvem od ucha k uchu vyleze zpět na pódium a sehne se u notebooku.

Doktorka Kate na mě pohlédne a mě až teď dojde, že na ní od její nabídky pořád zírám s pootevřenou pusou a s překvapeným výrazem ve tváři.

Ďolíček.

"Ehm…," odkašlu si a zaženu ten překvapený výraz. "Netušila jsem, že máte i hudební nadání."

Její káravý pohled mi dá najevo, co jsem udělala špatně.

"Máš…," usměju se. Vždycky mi chvíli trvá, než si zvyknu na tykání.

"No nevím, jestli zrovna nadání, ale hraju ráda," pošle ke mně ďolíček a mě se opět rozbuší srdce. Tentokrát ale ne z jejího úsměvu, i když to by asi bylo diskutabilní, ale hlavně z toho očekávání, které se ve mně právě rozhostilo.

"Tak můžeme," Harry vyleze k Liz zpět na pódium.

Pohlédnu ven, kde v mírném osvětlení ze stodoly vidím Ritu v obklopení členů kapely. Asi se jí tam zalíbilo.

Když pohlédnu zpět na pódium, spatřím doktorku Kate, jak zrovna usedá za klávesy. Opatrně položí ruce na klaviaturu a lehce přes ní přejíždí konečky prstů. Jako by se s klávesami seznamovala. Lehce několika prsty zahraje pár tónů a opět se drobně mračí, jako vždycky, když se na něco soustředí.

Myslím, že nemá cenu zmiňovat, co tenhle pohled dělá s mými vnitřnostmi.

Liz s Harrym popadnou mikrofony a postaví se k okraji pódia.

"Nezlob se na mě miláčku," Harry svou ženu obejme kolem pasu a hodí na ní psí oči.

Liz na něj vzhlédne, ale neodpoví. Po chvíli si jej k sobě přitáhne za šíji a vtiskne mu na rty něžný polibek.

Usměju se. Krize je zažehnána a Liz se ani neumí na nikoho dlouho zlobit. Navíc, Harry umí předvést psí oči jako málokdo.

Poodjedu kousíček od pódia, ale zůstanu na takovém místě, abych měla perfektní výhled na doktorku Kate.

Ta přemisťuje prsty po klaviatuře a vypadá to, že si v hlavě přehrává celou píseň a jednotlivé kombinace kláves s ní spojené.

Stále se drobně mračí.

Je nádherná.

"Můžeme," doktorka Kate se pousměje a kývne na Liz. "Snad," odtuším další slovo, které si zamumlá pod nos.

Usměju se.

Doktorka Kate vzhlédne od kláves směrem ke mně. Když zachytí můj úsměv a dojde jí, že vím, co před chvílí řekla, zazubí se na mě a mně se zdá, že se trochu začervenala.

Je roztomilá.

Jakmile se klávesy pod jejími prsty rozezní, mé předsevzetí, že na ní nebudu celou dobu zírat, vezme za své.

Oči má sklopené ke svým prstům, které se po klaviatuře ladně pohybují a stále se mírně mračí.

Myslím, že jsem nic krásnějšího v životě neslyšela… a neviděla.

Než se naděju, doktorka Kate vstává od klávesnice a Liz ji ještě jednou vděčně objímá.

Už to skončilo?

A Liz s Harrym zpívali?

Neuvědomuju si, že bych je vůbec slyšela.

Za to si ale uvědomuju něco zcela jiného.

Pozoruju doktorku Kate hovořící na pódiu s Liz a Harrym.

Je to možné?

Když mě doktorka Kate vyhledá pohledem a předvede svůj ukázkový ďolíček, mé tělo mi na tuto otázku okamžitě odpoví samo.

Ano. Myslím, že to možné je.

Myslím, že jsem zamilovaná.

32

Sedím opět na svém místě a zrovna dopíjím pivo.

Kapela od skončení karaoke opět hraje a taneční parket je více než plný.

Od chvíle, co jsem si uvědomila, co k doktorce Kate vlastně cítím, se v její přítomnosti chovám velice obezřetně. Jako bych měla strach, že to na mě pozná.

Ne, že bych měla tendenci chovat se jinak než kdykoliv předtím, přesto mám ale panickou hrůzu z toho, jak by mohla reagovat, kdyby se to dozvěděla. Jsem si vědoma, že se chovám iracionálně, ale nedokážu si pomoci.

Pečlivě zvažuju každé slovo, každé gesto či úsměv a je mi jasné, že to na mě musí jít poznat.

V duchu si neustále nadávám, abych toho nechala.

Marně.

"Musím odtud na chvíli zmizet. Nevěřím, že to říkám, ale už mám tancování po krk," dosedne doktorka Kate na své místo a zhluboka se napije ze své lahve.

Už nějakou dobu opět řádila na tanečním parketu.

"Půjdeš taky?" s ďolíčkem ve tváři na mě tázavě pohlédne.

"Ehm…," v rychlosti přemýšlím, co odpovědět a při tom silou vůle utišuji své vnitřní orgány, které se opět rozhodly zahrát si škatulata hejbejte se.

"Jasně," vysoukám ze sebe po chvíli. Nenapadá mě žádná výmluva, kterou bych jí mohla poskytnout, kdybych odmítla.

Ďolíček.

Vycouvám od stolu a pozoruju doktorku Kate, která vstává a obléká si sako, čímž zakrývá své holé paže.

Díky bohu.

Mlčky vyjdeme na nádvoříčko, kde se doktorka Kate ujme tlačení mého vozíku.

Nechám jí.

"Jsi v pořádku Emily?" zazní mi za hlavou, když opustíme nádvoříčko a vydáme se směrem k rybníku.

"Jsem," téměř zašeptám a je mi jasné, že obě moc dobře víme, že kecám.

"Nepřipadáš mi ve své kůži," doktorka Kate zní starostlivě.

Na rozcestí u rybníka se dáme doleva po cestě, kterou lemují nízké plynové lampy, jejichž slabá nažloutlá záře lehce osvětluje okolí.

"Není ti zase špatně?" zastaví vozík, přidřepne si po mé pravé ruce a starostlivě svraští obočí.

I v tom slabém světle si uvědomuju jak je nádherná. Zahledím se do jejích nádherných tmavých očí, které na mě tázavě hledí a mám co dělat, abych se v nich neutopila.

Usměju se. "Ne, opravdu mi nic není," snažím se o tom přesvědčit nás obě.

Ochromil mě strach. Strach z toho, jaké pocity ve mně tato žena vyvolává. Strach z toho, jak na ní samovolně reaguje mé tělo. Strach z toho, že ji nemůžu dostat z hlavy. Strach z toho, že láska k ženě je pro mě jedna velká neznámá.

Dokud jsem si dnes neuvědomila, co k ní vlastně cítím, vůbec jsem to neřešila. A teď? Teď, když už vím, o co jde, mám z toho všeho prostě pořádný vítr.

"Dobře," přikývne, vstane a pokračuje v mém tlačení po mírně kamenité cestě, která se pod námi tiše ozývá.

Slyším tiché a jemné šplouchání vody, šustění v korunách stromů a tlumený hluk ze stodoly, který doléhá až sem.

"Jak dlouho už vlastně Elizabeth znáš?" doktorka Kate přeruší ticho, které je pro nás docela nezvyklé.

"Hmm," v duchu počítám. "Devět let. Když počítám poslední čtyři nepříliš aktivní roky."

Spíše tuším, než vidím úsměv na jejích rtech.

"Jak jste se seznámily?" ptá se dále a já jsem vděčná, že si zase máme o čem povídat.

"V práci. Když jsem nastoupila, měla mě na starost. Zaučovala mě a od té doby jsme kamarádky," při vzpomínce na tuto dobu dávno minulou se usměju.

"Vždycky byla taková?" slyším v jejím hlase úsměv.

Uchechtnu se. "Myslíš akční, ironická, pichlavá a drzá?" zazubím se a zakloním hlavu, abych se na ní podívala.

Ďolíček.

Motýlci.

"No, v podstatě," přikývne se stále trvajícím ďolíčkem.

Vrátím hlavu do původní pozice. "Co si pamatuju. Ale právě proto ji mám tak ráda."

Doktorka Kate nás zastaví v místě, kde se cesta odklání od rybníku. Přímo před námi je na břehu plácek bez stromů, uprostřed kterého stojí osamělá lavička.

"Zastavíme na chvíli?" doktorka Kate se nahne nad mé pravé rameno a tázavě na mě pohlédne.

"Můžeme," pohlédnu na ní a přikývnu.

Je to zvláštní. Panika, která se mnou ještě před chvíli cloumala, je pryč. Nebo je alespoň potlačená.

Je možné, aby ji člověk, který ji způsobuje, dokázal nějakým způsobem také potlačit?

Jsem živým důkazem toho, že ano.

S pomocí doktorky Kate se dostanu přes několik metrů trávy a zaparkuju u pravého kraje lavičky. Člověk by neřekl, jak těžce se po trávě pohybuje.

Doktorka Kate lavičku z druhé strany obejde a sedne si na její kraj tak, že sedí vlastně hned vedle mě.

Rozhlédnu se po okolí.

Hladina rybníku se pod mírným větrem lehce vlní a okolní stromy o sobě dávají vědět šustěním svých listů. I skrze hustý porost stromů na druhé straně rybníka, jde vidět světlo ze stodoly. Smích a hudba doléhají až sem.

Vzhlédnu k obloze a zatají se mi dech. Na obloze září tisíce hvězd, mezi kterými se proplétá zřetelně viditelná mléčná dráha. Měsíc je téměř v novu, takže z něj jde vidět jen úzký srpek.

"Je krásně," ozve se doktorka Kate, která také hledí k obloze.

Jo. Je krásně, sedíme tady v podstatě po tmě, hvězdy svítí jako o život. Jako v nějakém špatném a klišovitém romantickém filmu.

"Ano, to je," vydechnu.

Na okamžik se zvedne silnější vítr a mnou projede vlna chladu. Doktorka Kate najednou vstane a spustí si sako z ramen.

"To nemusíš," udělám odmítavé gesto, ale než se naděju, mám její sako přehozené kolem ramen. "Díky," usměju se. "Ale co ty?"

"Není mi zima," posadí se zpět, pošle ke mně ďolíček a zahledí se opět k nebi.

Její sako je teplé a velmi příjemné na dotyk. Upravím si jej kolem krku a přitáhnu si jeho klopy blíže k sobě. Voní jako ona.

Potlačím pohyb v žaludku.

Chvíli sedíme mlčky, když ticho ukončí doktorka Kate. "Myslím, že vidím Velký vůz, ale nemůžu najít ten Malý."

Pohlédnu na ní. Hlavu má zakloněnou a očima bloudí po obloze.

Sevře mě u srdce a na tváři se mi rozhostí úsměv.

Je tak nádherná.

"Co je?" zeptá se s ďolíčkem na tváři, když si všimne, že se na ni dívám.

"Nic," usměju se a odvrátím zrak zpět na oblohu. "Všichni vždycky najdou Velký vůz, ale Malý ne."

"Tss," odfrkne si a opět na mě pohlédne. "Mluvíš, jako bys na tom snad byla jinak," v jejím hlase cítím rozvernost.

"No, nejsem žádný astronom, ale v tuto roční dobu a v této zeměpisné šířce ti můžu najít…," na vteřinu zapřemýšlím. "Sedm různých souhvězdí," prohlásím, aniž bych odtrhla oči od hvězdami pokrytého nebe.

Cítím, že se na mě stále dívá, a když na ni konečně pohlédnu, vidím na její tváři nevěřícný úšklebek.

Usměju se a mlčky příjmu její nevyřčenou výzvu.

"Dobře, takže Velký vůz je támhle," ukážu pravou rukou níže na oblohu a pohlédnu na doktorku Kate, která souhlasně přikývne.

"Malý se dá najít podle Velkého už poměrně snadno. Vezmeš vzdálenost mezi dvěma hvězdami, které tvoří přední část Velkého vozu," rukou stále ukazuju a gestikuluju směrem k obloze. "A tuto vzdálenost pětkrát prodloužíš směrem nahoru. Tam narazíš na velmi jasnou hvězdu," odmlčím se a čekám, jestli se doktorka Kate chytne.

"No, prodlouženo, ale tu hvězdu nevidím. Jsem asi slepá," z jejího hlasu je patrná jízlivost.

Letmo na ní pohlédnu a usměju se jejímu zakaboněnému výrazu.

Je roztomilá.

"Támhle," opět ukážu na oblohu, aniž by mi došlo, co bude asi následovat.

Doktorka Kate se opře o opěradlo mého vozíku a nakloní se tak, aby viděla, kam můj prst ukazuje.

Naše tváře se téměř dotýkají.

Srdce mi jako na povel začne zběsile poskakovat v hrudi. Mám pocit, jako by snad chtělo vyskočit a jít si zaplavat.

Slyším, jak tiše oddechuje.

Mé vnitřnosti opět hrají škatulata.

Cítím, jak krásně voní. Používá velmi jemnou a přitom neuvěřitelně smyslnou vůni.

Ztěžka polknu a snažím se vzpomenout si, na co že to vlastně ukazuju.

"Už ji vidím," pronese tiše a já odtuším ďolíček.

"Ehm," jemně si odkašlu. "To je Polárka. Ta tvoří konec oje Malého vozu," ukážu na zbytek souhvězdí a při tom nevnímám nic jiného, než její blízkost.

"Vypadá to, jako by Malý vůz padal do toho Velkého," jezdím prstem po obloze a uvažuju, jestli toužím více po tom, aby se odtáhla, nebo po tom, aby se ke mně ještě více přitulila.

Vzhledem k mým fyzickým reakcím se ale bojím, že bych nic víc asi nepřežila.

"Vidím je," lehce pokývá hlavou.

Mírně se usměju a složím ruce do klína. "Chceš slyšet, jaký se k nim váže mýtus?" jsem ochotná říkat cokoliv, jen aby teď nebylo ticho.

Když se mi nedostane odpovědi, pohlédnu na ní.

Je stále opřená o opěradlo vozíku, s tím rozdílem, že se už nedívá na oblohu, ale na mě.

Je tak blízko, že na tváři slabě cítím její dech.

Srdce mi neuvěřitelně buší až v uších. Mám pocit, že ten nápor nemůže vydržet a že každou chvíli vypoví službu.

Zahledím se jí do očí, které jsou tmavé, jako snad ještě nikdy.

Polknu.

Vnímám, že se pomalu přibližuje.

Na vteřinu odtrhne své oči od mých a sklopí je k mým rtům.

Nemůžu dýchat, ani se hýbat.

Když se naše nosy dotknou, zavřu oči.

Cítím, že své rty zastavila několik milimetrů od těch mých, aby mi dala možnost z toho ještě vycouvat.

I kdybych chtěla, tak by to nešlo, protože jsem neuvěřitelně zkoprnělá.

A navíc…

Nechci.

Její rty se na pár vteřin lehce dotknou těch mých.

Tentokrát si jsem už jistá, že jsem něco ucítila ve slabinách.

Po chvíli rozdělí naše rty na vzdálenost několika milimetrů a já na spodní části pravé tváře, ucítím její prsty, kterými si mě k sobě lehce přitáhne.

Opět naše rty spojí, tentokrát již o něco znatelněji.

Její rty jsou hebké a teplé a jsem si jistá, že se mi při prvním kontaktu našich rtů zastavilo srdce.

"Ty jsi teda číslo!" ozve se najednou několik metrů od nás.

Vůbec nevím, jestli jsem se odtrhla já, nebo doktorka Kate. Ale pravděpodobně obě. Během vteřiny sedíme, jako by se nic nedělo, jako by se nechumelilo, jako by mě před chvíli právě nepolíbila!

"Někdo tady sedí," otočím se za ženským hlasem a uvidím k nám od cesty přicházet dvě tmavé postavy.

"Emily? Kate?" podle hlasu neomylně poznám Davida.

Ten taky musí být všude.

"Nerušíme?" zastaví se s Lilly po svém boku kousek za lavičkou, na které s doktorkou Kate sedíme.

To si piš, že rušíte! A jak!!

"Ne, nerušíte," doktorka Kate se k nim také otočí a já uvažuju, jestli v duchu nevykřikovala něco podobného jako já.

"Je nádherně," vydechne tiše Lilly, rozhlédne se po okolí a pověsí se Davidovi za rámě.

"Můžeme se připojit?" David tázavě pohlédne na mě a poté na doktorku Kate.

Ne, nemůžete!

"Jistě," doktorka Kate předvede mírný ďolíček a posune se ještě více ke kraji lavičky.

Ještě blíže ke mně.

Můj žaludek se opět rozhodl udělat kotrmelec.

David s Lilly obejdou lavičku a sednou si vedle doktorky Kate.

"Dneska jdou nádherně vidět hvězdy," pronese tiše Lilly.

Oba s Davidem zakloní hlavy a začnou očima jezdit po obloze.

Pohlédnu na doktorku Kate, která mlčky hledí někam před sebe.

Opět cítím, jak rychle mi buší srdce.

"Hele Velký vůz," prohlásí David, ukáže prstem na oblohu a mně se na tváři samovolně vytvoří úsměv.

"Vidím ho. Ale kde je Malý?" ozve se Lilly.

Doktorka Kate na mě pohlédne, zatímco se jí na tváři formuje ďolíček.

Úsměv jí oplatím, zahledím se do jejích tmavých očí a opět cítím veškeré reakce svého těla.

Bez ohledu na fakt, že už nejsme samy, toužím po tom se natáhnout a dotknout se jí. Toužím po tom se naklonit a políbit jí.

Nemám na to ale odvahu.

33

Všichni čtyři jsme se před chvíli vrátili z našeho hvězdného pozorovacího stanoviště.

Seděli jsme tam ve čtyřech ještě hodnou chvíli. Kochali jsme se krásnou vyhlídkou a mluvili o všem možném.

Dost často mi oči utíkali k doktorce Kate, na které nešlo vůbec poznat, co se jí zrovna honí hlavou. Byla nezvykle zamlklá a dala bych nevím co za to, abych věděla, na co myslí.

David s Lilly se odloučili a zamířili si to na taneční parket.

Nezvykle hodně se jí věnuje. Tedy, nezvykle hodně na to, že jde o Davida. Třeba se mu zalíbila. Nebo šel konečně trochu do sebe. Tak jako tak je to jen dobře.

Na druhé straně místnosti zahlédnu doktorku Kate, která si byla odskočit a teď mluví s Liz a Harrym. Když jí Liz obejme a Harry jí podá ruku, je mi jasné o co jde.

Chystá se odejít.

Pohlédnu na hodinky. Není ještě ani půlnoc.

Zmocní se mě nepříjemné tušení, že její nečekaný odchod má něco společného s tím, co se mezi námi stalo.

Jsem odhodlána se na to zeptat.

"Musím už jít," dorazí k našemu stolu a položí na židli tašku, do které ze stolu schová mobilní telefon.

"Vážně? Není ještě ani půlnoc," ze všech sil se snažím neznít tak zklamaně, jak se ve skutečnosti cítím.

"Už tak jsem tady zůstala déle, než jsem měla původně v plánu," zavře tašku a pohlédne na mě. "A musím zítra brzo do práce," na tváři se jí objeví malý ďolíček, který téměř zakrývá, jak ‚nadšeně‘ pronesla slovo práce.

Zní mi to jako docela logický argument. Třeba to přece jen nemá nic společného se mnou.

"Aha," pokývám hlavou a je mi jasné, že se na to nezeptám.

Srabe.

"Ještě sako," vzpomenu si, že jej mám pořád přehozené kolem ramen.

"Nech si ho," přehodí si tašku přes rameno a vykouzlí ďolíček. "Vrátíš mi jej zítra."

"Dobře," usměju se a cítím, že jsem opět nervózní. "Chceš doprovodit k autu?" nechápu, kde se ve mně vzala odvaha položit takovou otázku.

"Ne, to je dobrý," vypadá podobně nervózně, jako jsem já. "Ahoj," lehce zagestikuluje rukou a já mám pocit, že chtěla říci ještě něco dalšího, ale v poslední chvíli si to rozmyslela.

"Ahoj," kývnu na pozdrav a dívám se za ní, dokud mi její silueta nezmizí ve tmě za nádvoříčkem.

Nemám z toho vůbec dobrý pocit.

Ne, že bych litovala jediné vteřiny z dnešního dne, ale bojím se, že doktorka Kate ano. Nelíbil se mi její náhlý odchod a navzdory své optimistické povaze jsem v tomto případě velmi pesimistická.

Jistě vím jen jednu věc. A to, že jestli o tom budu ještě chvíli tak usilovně přemýšlet, vybuchne mi hlava. Začíná mě totiž pěkně bolet.

Už hodnou chvíli sedím u našeho stolu a pozoruju dění na tanečním parketu. Tedy, spíše tupě civím do prázdna. Několikrát se u mě již zastavila některá z družiček, či David s Lilly. Nebyla jsem ale příliš dobrý společník, protože jsem byla duchem zcela nepřítomna.

Pokaždé, když jsem si vzpomněla na okamžik u rybníka, proházely se mi mezi sebou všechny vnitřnosti a mé srdce vždy cítilo potřebu, pumpovat krev do mého těla o něco rychleji. Několikrát jsem se přistihla, že si bezděky sahám na rty. Na rty, na kterých byly několik vteřin přitisknuté ty její.

Ach bože, mé tělo hraje opět škatulata.

"Emily?" ozve se najednou vedle mě a já na rameni ucítím něčí ruku.

Vzhlédnu a můj obličej se okamžitě roztáhne do velkého úsměvu. "Tome?" ani nevím proč, ale mám ohromnou radost, že jej vidím.

Tom se sehne a políbí mě na tvář. "Vypadáte skvěle," přitáhne si blíže židli a posadí se vedle mě.

"Děkuju. Vy taky," usměju se a pořádně si jej prohlédnu. Změnil se. Zdá se mi, že hodně zestárnul.

Pokud si dobře pamatuji a počítám, má něco před padesátkou, ale vždy vypadal ani ne na čtyřicet. Nyní bych mu už těch padesát tipovala. Má krátké černé a mírně prošedivělé vlasy. Menší hnědé oči, které na mě hledí skrze elegantní černé brýle s tenkými obroučkami, dodávají spolu s ostře rýsovaným nosem a úzkými rty jeho obličeji přísný vzhled. Má mírně propadlé tváře a kruhy pod očima. Nevypadá vůbec zdravě.

"Myslela jsem, že už nepřijdete."

"Musel jsem neplánovaně mimo město. Normálně bych sem už nejel, ale znáte Elizabeth," pousměje se.

Chápavě přikývnu. "Umí být přesvědčivá," zazubím se.

"Přesně tak," usměje se a odepne si sako. "Jak se vám daří?" pohledem na okamžik zabloudí na mé nohy.

"Docela dobře," na vteřinu pomyslím na doktorku Kate, ale rychle tyto myšlenky zaženu pryč. "Začala jsem s rehabilitací a myslím, že se mi do nohou pomalu vrací cit," bezděky si přejedu dlaněmi po stehnech.

"To moc rád slyším," nahne se směrem ke mně, opře lokty o kolena a složí k sobě ruce.

"Co je u vás nového?" usměju se a naliju si do sklenice trochu piva.

"No," zní až nešťastně. "Stalo se toho docela hodně. Rozvedl jsem se," vydechne tiše a v jeho tváři se odráží smutek.

Cože? Tomu nevěřím. Tom a Beth už nejsou spolu??

Vždy jsem je považovala za jakýsi vzor toho, jak vypadá doopravdy šťastný pár. Byli spolu snad už od střední školy a nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by svou ženu miloval tak moc, jako Tom. Kdybych věřila na osud, řekla bych, že si byli souzeni.

Když Tom spatří můj šokovaný výraz, přidušeně a až sarkasticky se uchechtne.

"To mě mrzí," konečně se vzmůžu na odpověď.

Možná proto vypadá tak strhaně.

"Jo, mě taky," mluví tiše a z jeho hlasu čiší smutek.

Tohle není Tom Hudson, kterého jsem znala. Místo veselého a pozitivního člověka přede mnou sedí smutná a zahořklá hromádka neštěstí. Je zvláštní, že když jsem s ním mluvila po telefonu, vůbec jsem to nepoznala.

Vždycky byl workoholik, ale teď vypadá, jako by pracoval čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu bez jakéhokoliv odpočinku.

Rychle přemýšlím na co jiného zavést řeč.

"Jak se má Timmy?" usměju se a na okamžik si vzpomenu, jak jej jednou Tom přivedl do kanceláře, kde zvládl za pár minut, co byl o samotě, pokreslit pastelkami zdi po celé chodbě. Pamatuji si, že jsme tenkrát s Liz a Davidem chodili a snažili se rozpoznat jeho jednotlivé výtvory. Bezpečně jsme poznali žirafu, protože s tak dlouhým krkem to snad ani nemohlo být nic jiného. Týdny jsme si pak Toma kvůli tomu dobírali a nikdo Timmymu od té doby neřekl jinak než Malý Picasso. Myslím, že by teď už měl mít jedenáct.

Tom si povzdychne a pohlédne na mě. V jeho očích je tolik bolesti a smutku, až se mi z toho sevře žaludek.

Polknu.

"Zemřel," téměř zašeptá a pohlédne na své složené ruce.

Oči se mi rozšíří překvapením a srdce mi okamžitě začne pumpovat více krve do žil.

Proboha.

"Před třemi lety vážně onemocněl," hovoří tiše a přerušovaně. "Když zemřel, s Beth jsme se přes to nepřenesli a v podstatě to ukončilo naše manželství," když vzhlédne, v jeho očích se lesknou slzy.

"Proboha, Tome. To je mi líto," téměř šeptám. Nenapadá mě nic, co bych mu teď mohla říct. Nic co teď řeknu, mu stejně nijak nepomůže.

Promne si oči, posadí se rovně a já udělám tu jedinou věc, která mě napadne. Přijedu vedle něj a mlčky jej obejmu.

Všechny mé starosti mi teď připadají tak malicherné.

"Proč jsi mi to proboha neřekla?" naštvaně syknu na Liz, jakmile ji k sobě za ruku přitáhnu.

Liz se na mě překvapeně a tázavě podívá.

"Zeptala jsem se ho na Timmyho," téměř šeptám, jako bych se bála, aby mě někdo neslyšel, a letmo pohlédnu směrem k Tomovi, který stojí u stolu s pitím a baví se s Harrym a Davidem.

Když Liz pochopí, o čem mluvím, pokývá mírně hlavou. "Prosil nás, ať ti to neříkáme," odmlčí se a posadí se na židli vedle mě. "Chtěl ti to asi říct sám," obličejem ji probleskne zádumčivý výraz.

"Nebo mi to nechtěl říct vůbec," aniž bych chtěla, vyslovím tuto myšlenku nahlas.

"Něco takového se utajit nedá," Liz pohlédne směrem k Tomovi a v jejích očích se objeví lítost.

"Je to hrozné," vydechnu tiše.

"Jo," přitaká Liz a pohlédne zpět na mě. "Tenkrát to bylo něco nepředstavitelného. Snažili jsme se mu s Davidem jakkoliv pomoci, ale znáš Toma. Jakoukoliv pomoc odmítl, uzavřel se do sebe, začal pracovat jako o život a vším si prošel v podstatě sám. Rozvod jej stáhl na definitivní dno," Liz mluví tiše a z jejího hlasu je patrný zármutek.

"Nedokážu si ani představit, jaké to pro něj muselo být," řeknu si spíše pro sebe. "Vídá se ještě s Beth?"

"Pokud vím, od rozvodu se neviděli. Tom tráví devadesát procent svého života v kanceláři a jednou jsem jej zaslechla, jak někomu říká do telefonu, že ji nechce vidět," Liz si tiše povzdechne.

"Byli pro sebe jako stvoření," opět jsem duchem nepřítomna.

"Taky jsem si to vždycky říkala," přikývne Liz a obě opět pohlédneme směrem, kterým postává Tom s ostatními.

Divoce gestikuluje, usmívá se a něco se zaujetím vypráví Harrymu a Davidovi. Vypadá, jako by byl úplně v pohodě. Jako by po jeho boku stála Beth a doma na ně čekal Timmy. Když se po chvíli ujme slova David, Tom mlčky přikyvuje a najednou působí úplně jinak. Jakoby se Tom, kterého jsem znávala, z ničeho nic vyměnil za Toma současného. Přijde mi taková změna zvláštní, ale na druhou stranu k takové změně asi jen postačí, když se člověku v hlavě mihne špatná vzpomínka, kterých má Tom v zásobě asi požehnaně.

"Teď ale na veselejší notu," ozve se Liz a já na sobě cítím její rozpustilý pohled. "Kampak jste to s Kate na tak dlouho zmizely?" zazubí se dříve, než stihnu preventivně obrátit oči v sloup.

"Byly jsme se projít kolem rybníku," pohlédnu na ní a cítím, že se mi ženou ruměnce do tváří.

"Ach," Liz s úšklebkem na tváři pokývá hlavou. "A důvod, proč jsi teď zčervenala jako rak, je?" zazubí se a tázavě zvedne obočí.

Do prdele.

Jemně si odkašlu a uhnu pohledem.

"Je ti jasné, že se odsud nehnu, dokud mi to neřekneš, že jo?" opět se zazubí.

Povzdychnu si a pohlédnu na ní. "Políbila mě," téměř zašeptám a marně se snažím zabránit dalšímu začervenání.

Liz se překvapením a nadšením rozšíří oči, zatímco se jí na tváři rozhostí široký úsměv. "A?" spiklenecky se ke mně nakloní.

"A nic," odmlčím se. "Vyrušil nás David s Lilly, kteří se od nás pak už nehnuli," uvažuju, jak moc zklamaně asi zním.

"Jééé, ten musí být taky všude," odfrkne si Liz a opře se zpět do židle.

Usměju se nad tím, jak podobně fungují naše myšlenkové pochody.

"A jaké to bylo? Než tam napochodoval ten kazisvět?" Liz se s úsměvem opět nakloní blíže.

Příliš se mi o tom nechce mluvit, ale uvědomuju si, že Liz je jediný člověk na celém širém světě, kterému se v současné době můžu svěřit.

Krátce pohlédnu na své ruce, které mám složené v klíně a přemýšlím jak na to vlastně odpovědět. "Bylo to…," odmlčím se. "Hezké," mírně se pousměju a vzhlédnu k Liz, která na mě upřeně hledí a téměř neznatelně se usmívá.

"Nevypadáš ale nějak extrémně nadšeně," svraští po chvíli obočí.

Povzdychnu si. "Mám strach, že toho lituje," vyslovím to, co mě stále tiše sžírá zevnitř.

"Protože odešla?" zdvihne tázavě obočí.

"Protože odešla tak rychle," povzdychnu si.

Liz se pousměje a položí svou dlaň na mé ruce. "Nedělej ukvapené závěry. Jestli tě políbila, tak to určitě chtěla udělat. Uvidíš, co se bude dít dále."

Asi má pravdu. Když se tím budu užírat, stejně mi to k ničemu nebude. Oplatím jí úsměv a vzhlédnu k Davidovi, Harrymu a Tomovi, kteří právě přistoupili ke stolu, u kterého s Liz sedíme.

"Copak řešíte?" David s úsměvem přejede pohledem z Liz na mě.

"Ále, jen nějaké babské záležitosti," zazubí se Liz, mávne rukou a mrkne na mě.

Kdyby tak tušili.

"Zlato? Nechceš si jít ještě zatančit?" zeptá se Harry a položí Liz ruku na rameno.

Liz na něj pohlédne, usměje se a vstane. "S mým mužem? Ráda," zazubí se a vtiskne mu letmý polibek na rty.

Harry se usměje a nastaví jí rámě. Jakmile se vzdálí, David se začne rozhlížet po místnosti. "Neviděli jste Lilly?"

"Ne," odpovím a také se rozhlédnu.

"Podívám se po ní," David si to zamíří ven a nechá tak Toma a mě o samotě.

Bojím se začít hovor, abych opět nenarazila na nějaké špatné téma. Pohlédnu na něj a rozpačitě se usměju.

Tom mi úsměv oplatí a promluví jako první. "Jak dlouho vlastně budete v nemocnici?"

Pokrčím rameny. "Nevím. Záleží na tom, jak mi půjde rehabilitace. Můžou to být týdny, měsíce ale i roky," aniž bych si to uvědomila, téměř jsem odcitovala větu, kterou mi dříve řekla Judy.

Mlčky pokývá hlavou. "A co děláte ve volném čase?"

"No, všechny své knižní zásoby jsem už přečetla," usměju se.

"Ptám se, protože bych pro vás mohl mít nějakou práci."

"To by bylo super," jednak bych tím zabila čas a cítila bych se alespoň trochu užitečná.

"Šlo by sice jen o nějaký překlad a podobné maličkosti, ale z nemocničního lůžka toho asi více udělat nepůjde. Napadlo mě, že byste to možná uvítala."

"Ani nevíte jak."

"Dobře," usměje se mému nadšenému výrazu. "Někoho za vámi co nejdříve pošlu. Přinese vám notebook, podklady a vysvětlí vám co a jak. Obnovíme vaši starou smlouvu, prozatím jen na částečný úvazek. Jakmile to půjde, jste samozřejmě vítaná na plný."

"Děkuju, Tome. Moc pro mě znamená, že se můžu vrátit ke své práci," usměju se.

"Nemáte vůbec zač, Emily. Kde bych hledal někoho tak dobrého, jako jste vy?" usměje se a přehnaně zdůrazní slovo ‚dobrého‘.

"Přeháníte," usměju se a v duchu už přemýšlím, co všechno bych z nemocničního pokoje mohla zvládnout.

Nemocniční pokoj.

Doktorka Kate.

Její nádherné tmavé oči.

Nádherný úsměv.

Roztomilý ďolíček.

A její hebké rty, které se tisknou na mé.

Ty asociace mě jednoho krásného dne přivedou do hrobu.

34

"Kdyže se to vracíte?" tázavě pohlédnu na Liz, která se právě loučí s Davidem.

"Ze svatební cesty? Za dva týdny, možná za tři. Uvidíme, jak moc se nám bude chtít zpátky," zazubí se Liz a přidřepne si vedle mě.

Usměju se.

"Budu ti chybět, co?" laškovně se zazubí a roztáhne ruce, abych ji mohla obejmout.

Obrátím oči v sloup, třebaže má pravdu.

Pevně ji obejmu. "Pořádně si to užijte," promluvím tiše nad jejím ramenem.

Liz se s úsměvem a přikývnutím po chvíli odtáhne.

"A neboj, určitě to dobře dopadne," zašeptá a spiklenecky na mě mrkne.

Usměju se a tiše doufám, že bude mít pravdu.

Liz vstane a rozloučí se s Lilly, zatímco Harry se nakloní ke mně.

"Děkuju, že jsi dneska přišla, Emily. Moc rádi jsme tě tady měli," usměje se a vezme mou dlaň do svých.

"Byla to moc hezká svatba," usměju se. "A ještě jednou gratuluju," pokývnu směrem k Liz.

"Díky. Vím, že lepší ženskou jsem si nemohl vybrat," zazubí se a než se naděju, přitiskne k sobě svou ženu a něžně jí políbí na rty.

"Jdeme?" otočí se ke mně David s pobaveným úsměvem na rtech.

"Jasně," přikývnu a zkontroluju, jestli mám na straně vozíku uloženou kabelku.

"Ahoj," zvednu ještě naposledy ruku na pozdrav v okamžiku, kdy mě David začne tlačit do tmy na nádvoříčko.

Harry obejme Liz kolem pasu a oba mi s úsměvem zamávají.

"Ještě si odskočím," usměje se Lily a zamíří si to přes nádvoří do protější budovy.

David nás zastaví na okraji cesty, která vede z nádvoříčka k rybníku.

"Jsi v pořádku?" přeruší ticho David a nakloní se tak, aby na mě viděl.

"Ehm, co?" zcela překvapivě jsem utopená ve vlastních myšlenkách a chvíli mi trvá, než zaregistruju, že se mě na něco ptal.

"Jsi v pořádku? Připadá mi, že jsi trochu přešlá," starostlivě na mě upírá zrak.

"Jsem v pohodě," usměju se na něj a přemýšlím, jestli existuje alespoň malá šance, že mi to sežral.

"Stalo se něco mezi tebou a Kate?"

Srdce se mi jako na povel zběsile rozbuší a já na Davida upřu pohled, který musí působit téměř vyděšeně.

"Eh…," zadrhnu se. "Jak to myslíš?"

Proboha, snad nás neviděl.

"Přišlo mi, že jsme vás tenkrát s Lilly u rybníka z něčeho vyrušili. Byly jste pak obě docela zamlklé."

Překvapuje mě, jak je David všímavý.

Pro mě bohužel.

Křečovitě se pousměju. "Ne, nic se nestalo. Jsme v pohodě."

Jak moc bych si to přála. Abychom byly v pohodě.

David se nadechne k nějaké reakci, ale příchod Lilly jej umlčí.

"Můžeme," usměje se Lilly a pevněji kolem sebe sevře Davidovo sako, které má přehozené přes ramena.

David se se mnou rozjede a mě až teď dojde, že mám přes ramena také přehozeno sako. Překvapivě je docela chladno a tak jsem ráda, že mi jej doktorka Kate ještě ponechala.

To, že voní úplně jako ona a že k němu neustále nenápadně přičichávám, už samozřejmě není tak podstatné zmiňovat.

Když David projede vrátnicí na parkoviště u nemocnice, jsou už skoro dvě hodiny ráno.

Překvapuje mě, jak hrozně jsem unavená. Vždy jsem to bez problému vydržela táhnout až do dopoledních hodin, ale teď mám pocit, že nejsem schopná pohnout ani tou horní polovinou svého těla.

Když David vytáhne z kufru invalidní vozík a rozloží jej vedle mých dveří, otočím se k Lilly. "Moc ráda jsem tě poznala."

"Já tebe taky, Emily," s úsměvem se otočí a podá mi ruku. Oplatím jí úsměv a ruku jí pevně stisknu.

Jsem opravdu zvědavá, jestli jí ještě někdy uvidím.

Ale jak znám Davida, tak pravděpodobně ne.

Z myšlenek mě vytrhne David, který otevře dveře auta a vezme mě do náruče.

"Chcete odnést až do postele princezno?" zazubí se s tázavým výrazem v obličeji.

"Hmm," tvářím se, že přemýšlím a prstem si klepu na spodní ret. "Ne milý rytíři, sem to bude stačit," zazubím se a rukou ukážu na invalidní vozík.

David se uchechtne a opatrně mě usadí do vozíku. "Vážíš tak dvacet kilo i s tím vozíkem," usměje se a zabouchne za mnou dveře od auta.

"Počkej, až naberu ztracenou svalovou hmotu, tak ti zase nakopu zadek," zazubím se, zatímco se David ujme tlačení mého vozíku směrem k hlavnímu vchodu do nemocnice.

"Tak to se už nemůžu dočkat," usměje se a oba si až teď všimneme několika blikajících sanitek na druhé straně nemocnice.

"Vypadá to, že dnes je rušno i tady," prohodí zamyšleně David a oba pokyneme na pozdrav sestře na recepci.

Mary se postarala o to, aby všichni potřební v nemocnici věděli, že se někdy v noci vrátím a také zajistila, že mi po návratu někdo pomůže s převlečením a podobně.

Mary je zlatíčko.

Po cestě k výtahu potkáme na chodbě několik sester a nemocničních zřízenců. Je tady docela živo.

Zdá se mi, že slyším houkat přijíždějící sanitku.

Když se výtah s cinknutím otevře na patře, kde se nachází úrazovka, nestačíme s Davidem zírat, jak je na chodbě rušno. David se mnou pomalu vyjede z výtahu a zastaví se.

Po chodbě pobíhá několik desítek lidí. Doktorů, sester i pacientů. Po stranách chodeb jsou zaparkované invalidní vozíky a mobilní lůžka, na kterých se nacházejí pacienti. Hluk tvořený převážně hlasy a obecným frmolem doplňuje pláč a občasné bolestné zasténání.

"S dovolením," vyhrkne sestra, která se kolem nás rychle snaží projít do výtahu.

"Pardon," David mě roztlačí směrem k mému pokoji. Po cestě nás musí několikrát přistavit ke zdi, abychom uvolnili cestu pacientům na mobilních postelích, které sestry vezou asi někam na vyšetření.

"Co se stalo?" zamumlá si David spíše pro sebe, jakmile zaplujeme do mého pokoje.

"To netuším. Pusť televizi," pokynu k černé krabici na stolečku u zdi.

Jakmile se v rohu obrazovky objeví logo CNN, oba upřeme zrak na hlasatelku, která právě ohlašuje nejnovější události.

Po dvou zprávách, týkajících se tornáda a ozbrojené loupeže se na obrazovce objeví záběr vykolejeného vlaku, který hlasatelka doprovází informacemi o desítce mrtvých a stovce zraněných.

"To je kousek odsud," vydechne tiše David a posadí se na okraj postele.

Oba chvíli sledujeme zprávy, když David vstane a vykoukne ze dveří pokoje. Přijedu k němu a také se zvědavě rozhlédnu po chodbě.

"Nemyslím si, že na nás bude teď mít někdo čas," pohledem stále bloumá po chodbě.

"To asi ne," přikývnu. "Pomůžeš mi?" tázavě na něj vzhlédnu.

Také na mě pohlédne. "Jistě," přikývne s mírným úsměvem na rtech.

Chystám se vrátit zpět do pokoje, když si všimnu Davidova překvapeného pohledu. Automaticky se zahledím stejným směrem.

Doktorka Kate, která právě rozrazila létací dveře, se za rychlé chůze s pomocí sestry navléká do zeleného úboru se zavazováním na zádech.

Všechny vlasy má schované pod modrošedým šátkem, který jí končí kousek nad obočím.

Neuvěřitelně ji to sluší, třebaže vypadá hrozně unaveně.

"Váš pacient je připraven na sále, už nemůže čekat. Nedaří se nám sehnat doktora Blaira, takže jste tady jen tři…," zaslechnu sestru v okamžiku, kdy s doktorkou Kate ve spěchu míjí můj pokoj.

"Netušil jsem, že má dnes příslužbu," David sleduje, jak obě mizí za dalšími létacími dveřmi na druhé straně chodby.

"Myslím, že v téhle situaci je jedno, kdo má příslužbu a kdo ne," pronesu zamyšleně, když zahlédnu na chodbě také Mary, která vypadá, jakoby právě vylezla z postele.

"Kate musela spát tak hodinu," pronese David, když krátce pohlédne na své hodinky na zápěstí.

"Jo," vydechnu tiše a krotím klasické fyzické projevy, které se ozvaly, jakmile jsem spatřila doktorku Kate.

Musela spát maximálně hodinu, a přesto vypadá tak neuvěřitelně nádherně.

"Tak pojď," ozve se David a než se naděju, ležím na své posteli.

Sundávám si babiččiny šperky, které opatrně ukládám zpět do sametové krabičky, zatímco mi David sundal z ramen sako doktorky Kate a přehodil jej přes židli u okna.

"Tohle…," ukáže na složenou hromádku oblečení v nohách mé postele.

"Jo," nenechám jej doříct svou otázku. "Máma mi přinesla pyžamo," zazubím se.

Když David pyžamo rozloží, začne se smát.

"No co? Vždycky bylo mé nejoblíbenější," zazubím se.

"Že mě to nepřekvapuje," zazubí se David a položí rozložené pyžamo zpět na postel.

Cítím, že se trochu červenám.

"Chytni se mě kolem krku," zavelí David dříve, než mu stihnu poradit, jak se mnou při převlékání naložit.

V tu chvíli si uvědomím, že David má s převlékáním nemohoucích lidí vlastně velké zkušenosti. Staral se sám o svého otce, který nakonec po dlouhé nemoci zemřel. David byl tehdy dost mladý, ještě jsem jej v té době vůbec neznala. Jednou mi o tom ve slabé chvilce řekl.

Poslušně jej chytnu kolem krku a nechám se nadzvednout, zatímco mi vyhrnuje šaty nad pas. Při pohledu na pytlík s močí nehne ani brvou. Přetáhne mi šaty přes hlavu a pověsí je na ramínko do skříně. Když ke mně opět přistoupí, aby mi pomohl sundat spodní prádlo, zavalí mě vlna studu.

"Ale no tak. Přece se přede mnou nebudeš stydět," pousměje se, když uvidí můj rozpačitý výraz. "Všechno jsem to už stejně viděl," dodá s rošťáckým úšklebkem.

Zvláštní, jak se mi některé vzpomínky vracejí až teď.

Bylo to tenkrát těsně po mém rozchodu s Willem. Byla jsem z toho dost špatná a David mi dělal společnost, abych nebyla sama. Byl tehdy dokonalý džentlmen. Pravdou je, že jsem jej svedla já. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, protože když přijde na tyhle věci, jsem pěkný posera a na nic si netroufnu.

Stalo se to jen jednou a nikdy jsme o tom spolu, ani s nikým jiným nemluvili. Dokonce ani Liz o tom nemá páru.

Pousměju se nad těmito opětovně nabytými vzpomínkami a nechám Davida, aby mi sundal podprsenku. Přetáhne mi přes hlavu mé oblíbené pyžamo se Snoopym, a já stále nechápu, co je na tom pyžamu tak vtipného. Je pohodlné a krásně infantilně roztomilé.

Prostě ideální pyžamo.

Když mě obleče i do spodní části pyžama, odstoupí na pár kroků od postele a zamyšleně se na mě zahledí.

Tázavě na něj pohlédnu.

"Máš pravdu, má něco do sebe," zazubí se a pokyne na mé pyžamo.

"Sluší mi, ne?" zazubím se.

"Rozhodně," pokývá uznale hlavou a zaparkuje invalidní vozík do rohu místnosti, aby se o něj nikdo nepřerazil.

"Potřebuješ ještě něco?" tázavě na mě pohlédne z rohu místnosti.

"Měla bych se asi ještě odlíčit," zamyslím se a rozhlédnu se po pokoji, jestli mi tady máma nenechala i nějaké odličovadlo.

Než se naděju, David se vynoří s koupelny s lahvičkou odličovadla a několika vatičkami.

Máma myslí na všechno.

A David ví, jak vypadá a k čemu slouží odličovadlo.

Nepřestává mě překvapovat.

"To už zvládnu sama, běž za Lilly, ať tam nečeká tak dlouho," usměju se a vezmu si od něj veškeré propriety.

"Dobře," usměje se a skloní se, aby mě políbil na tvář.

"Moc děkuju za odvoz a pomoc."

"Nemáš vůbec zač," usměje se. "Brzy se zase zastavím, a jakmile se Liz vrátí ze svatební cesty, určitě sem taky hned naběhne," zazubí se.

S úsměvem na rtech souhlasně přikývnu.

"Ahoj," David zvedne ruku na pozdrav a při odchodu z pokoje za sebou tiše zavře dveře.

Opět na mě dopadne hrozná únava.

V rychlosti se odlíčím, věci poté odložím na stoleček vedle postele a dálkovým ovladačem vypnu televizi, která neustále přináší aktuální informace z místa neštěstí.

Navzdory tomu, že je na chodbě docela velký hluk a že se mi hlavou honí fůra myšlenek ohledně dnešního dne a doktorky Kate, během několika vteřin usnu hlubokým a téměř bezesným spánkem.

Téměř.

35

Judy mě probudila téměř násilím až dvě hodiny po poledni.

Když jsem jí řekla, že se mi vrací do nohou cit, k mému překvapení z toho nebyla až tak nadšená. Jako vždy mě zchladila tím, že mě čeká ještě fůra práce. Přesto si ale myslím, že z toho radost měla, jen to nedala najevo.

Na úrazovce byl pořád docela frmol a tak mě Judy po rehabilitaci nechala na oddělení s ostatními rehabilitujícími pacienty, kam mi sestřička přinesla něco k snědku.

"Nevíte, jak to dole vypadá?" tázavě vzhlédnu od jídla k sestřičce, která mi jídlo před chvílí přinesla.

"Nevím. Je tam pořád hrozný frmol. Ještě jednou se omlouvám, že vám nikdo nepřinesl nic k jídlu," už asi potřetí se mi omluví.

"V pořádku, opravdu," usměju se. "Docela chápu, že se na mě při tom zmatku zapomnělo."

Sestřička se ještě jednou omluvně usměje a dá se na odchod.

Sedím v docela velké místnosti, která slouží jako jídelna i jako společenská místnost pro pacienty, kteří jsou v nemocnici dlouhodobě.

"Dobrou chuť," ozve se najednou vedle mě.

"Ahoj," v rychlosti spolknu sousto a usměju se na Phillipa, který se tady najednou objevil.

"Co tady dělá slavná VIP pacientka?" zazubí se a zaparkuje vozík vedle mě u stolu.

"Judy mě sem zavezla. Mají dole velký frmol a nějak na mě dneska zapomněli s jídlem," usměju se a pokynu na talíř s těstovinami.

"Jo, slyšel jsem. Prý nějaké velké vlakové neštěstí," pronese tiše a letmo pohlédne na televizi v rohu místnosti.

Vložím si do úst další sousto a myšlenky mi zabloudí k doktorce Kate. Od včerejší noci jsem ji neviděla. Ani nevím, jestli tady ještě je, nebo jestli už šla domů.

Chtěla bych ji vidět, třebaže z toho mám i trochu strach.

"Pořád platí naše domluva, že tě tady mám všem představit?" tázavě na mě pohlédne.

"Jistě," přikývnu mezi dalším soustem svého pozdního oběda.

"Dobře," usměje se. "Až dojíš, uděláme si okružní jízdu po oddělení. Všichni tě chtějí moc poznat," spiklenecky se zazubí.

"Kecko," usměju se a vložím do úst jedno z posledních soust, které mi na talíři zůstaly.

Před chvílí mi nemocniční zřízenec, kterého se mi podařilo ulovit na chodbě, pomohl z vozíku zpět do mé postele.

S Phillipem jsme strávili přes dvě hodiny objížděním pokojů a mým seznamováním s ostatními. Všichni byli velmi milí a přátelští. Tedy až na jednoho značně nesympatického pána kolem padesátky, který se rozhodl nenávidět celý svět a všechny v něm za to, co se mu stalo. Alespoň Phillip mi to takto vyložil. Jmenuje se Sean, ale všichni na oddělení mu říkají Pruďas.

Překvapilo mě, když jsem zjistila, že mezi pacienty je teprve dvanáctiletá dívka Jessica, která ale umí svým elánem a dobrou náladou nakazit všechny okolo. Kromě Pruďase samozřejmě.

Bylo příjemné strávit čas s novými lidmi. Většina se mi sama od sebe svěřila s událostí, která je do nemocnice dostala. Autonehody byly rozhodně ve vedení. Poté několik pádů z výšky a například jeden pracovní úraz, kdy na dělníka jménem Hank spadla železná traverza.

Všichni na oddělení jsou velmi odlišní. Věkem, povahou, či postojem k jejich úrazu a jeho následkům. Všechny ale fakt, že jsou ochrnuti, stmelil dohromady. Přišlo mi až pozoruhodné, jak dobře spolu všichni vycházejí a jak vřelé vztahy mezi sebou mají.

Samozřejmě kromě Pruďase.

Čas strávený s nimi mě naplnil pozitivním smýšlením. Už si v duchu neříkám‚ jestli budu chodit‘. Místo toho si říkám ‚až budu chodit‘.

Překvapilo mě, že se tady dnes neukázala máma, ale možná si potřebuje po včerejší emotivní promluvě trochu srovnat myšlenky. Už se ale nebojím. Myslím, že teď už mezi námi bude snad vše v pořádku.

"Emily, moc se vám omlouvám. Úplně jsem na vás zapomněla," objeví se najednou vedle mé postele sestřička jménem Jenny, která se o mě stará, když zrovna nemá Mary službu.

"V pořádku. Vím, že jste toho teď asi měli hodně," usměju se, ale nezdá se mi, že bych nějak zahnala chmury na její mladé tváři. "Moje fyzioterapeutka mě nenechala umřít hlady, nebojte se."

Trochu se jí ulevilo. "Omlouvám se."

"Nic se neděje," na chvíli se odmlčím. "Jak to zvládáte? V noci tady bylo velmi rušno," ve skutečnosti mě zajímá, jestli je tady pořád doktorka Kate.

"Uff," vydechne mladá blonďatá sestřička a ztěžka dosedne na okraj mé postele. "Já dorazila až ráno, ale i tak to bylo šílené. Přivezli k nám skoro padesát raněných. V podstatě až teď jsem se zastavila," při těchto slovech pohlédne na hodinky na svém pravém zápěstí.

Také letmo pohlédnu na hodinky na stole. Je něco málo po šesté.

"Je tady ještě doktorka Bensonová?" opět jsem na poslední chvíli vyměnila její jméno za příjmení.

Přikývne. "Asi před hodinou si šla lehnout na služebnu. Během posledních čtrnácti hodin měla pět operací," podle výrazu její tváře a tónu hlasu usuzuji, že se na poli lékařství jedná o nadlidský výkon.

"Proč se nešla vyspat domů?" jsem nějaká zvědavá.

"No, protože ji mám za čtyři hodiny vzbudit. Čekají ji ještě další dvě operace, které nebyly až tak akutní a mohly chvíli počkat," Jenny opět pohlédne na hodinky.

Cítím, jak se mi oči rozšířily překvapením. "To je tady snad jediná doktorka?"

Jenny se chápavě pousměje. "Není. Všichni doktoři jsou teď takto vytížení. Doktorka Bensonová má navíc tu nevýhodu, že je všeobecný chirurg."

Tázavě zvednu obočí.

"Což znamená, že může operovat valnou většinu případů, zatímco jiní doktoři jsou specializovaní na konkrétní obor."

Líbí se mi, jak je Jenny sdílná, co se informací o doktorce Kate týká.

"Jako například doktor Morgan?" už se asi začínám chytat.

"Přesně tak," přikývne Jenny. "Doktor Morgan je neurochirurg, doktor Baker je kardiochirurg..."

"Doktorka Bensonová je tady jediný všeobecný chirurg?" nenechám Jenny ani doříct větu, jak jsem zvědavá.

"Ne. Máme tady ještě doktora Blaira. Vy jste mi nějaká zvědavá Emily," zazubí se.

Omluvně na ni pohlédnu. "Asi jsem moc sledovala Pohotovost."

Jenny na okamžik zachmuřeně svraští obočí. "Jóóó, myslíte ten seriál?" zazubí se po chvíli.

Usměju se a přikývnu.

"Musím už letět," vystřelí z postele, jakmile opět upře své blankytně modré oči na hodinky na svém zápěstí.

Mlčky přikývnu a sleduju ji, jak urychleně mizí ve dveřích.

Nejsem vůbec unavená a přemýšlím, co budu dělat. Číst už nemám co, v televizi určitě nic zajímavého nehraje.

Myšlenky se mi velmi rychle a velmi spolehlivě začnou ubírat k doktorce Kate.

Myšlenky na celý včerejší společně strávený večer, na ty nesčetné okamžiky, kdy mě při pohledu na ní zašimralo v žaludku.

Na okamžiky, kdy se mě dotýkala.

Na chvíli, kdy se její rty dotkly těch mých.

Zavřu oči a nechám se unášet svými vzpomínkami, myšlenkami a svou velmi bujnou a momentálně rozhodně necudnou fantazií.

36

V podstatě od probuzení zírám upřeně na sako, které je přehozené přes židli v mém pokoji. Jako bych se snažila tímhle upřeným pohledem přivolat jeho majitelku.

Bohužel to ale nefunguje.

Vím, že je pravděpodobně doma a dospává tu šíleně dlouhou službu, kterou tady teď měla.

Přesto mě ale nahlodává myšlenka, že se mi možná vyhýbá.

"Emily," zazubí se ode dveří Mary a podaří se jí tak konečně odtrhnout můj zrak od saka doktorky Kate.

"Mary," usměju se na sestřičku, která vejde do pokoje a posadí se na okraj mé postele.

"Jaká byla svatba?" nakloní se mírně ke mně a zvědavě nadzdvihne obočí.

"Moc hezká," s úsměvem pokývám hlavou.

"Jak dlouho jste tam řádily?" opět má na tváři ten šibalský úsměv.

My? Na okamžik se zarazím, než mi to dojde.

Zhluboka se nadechnu. "Vy jste věděla, že tam bude i doktorka Bensonová?" Opět v poslední chvíli vyměním jméno za příjmení.

Výmluvné zazubení je mi odpovědí.

"Teda Mary, proč jste mi to neřekla," naoko se zlobím.

"No, oficiálně jsem to nevěděla," zazubí se. "Jen jsem něco málo zaslechla na chodbě, když doktorka mluvila s…," rukou provede gesto naznačující, že si nemůže vzpomenout na jméno.

"S Liz," doplním ji.

"Jo, s ní."

"Náhodou jste to zaslechla?" nemůžu si nerýpnout.

Mary pokrčí rameny a zatváří se jako nevinnost sama. "A vůbec," opět se ke mně trochu nakloní a téměř spiklenecky ztlumí hlas. "Jak doktorka vypadala?"

V krku se mi okamžitě vytvoří velký knedlík a srdce se mi divoce rozbuší.

"Eeee," nedokážu ze sebe dostat srozumitelné slovo. "No, ehm, jak to myslíte?"

To je ale blbá otázka.

"No," Mary se usmívá jako měsíček na hnoji. "Jen mě zajímá, jestli jí to taky slušelo tak moc jako vám," zazubí se.

"Aha, no… vypadala… ehm… hezky."

Vypadala hezky? Co je to proboha za odpověď?

Mary se zubí a mě je jasné, že moc dobře ví, proč mě tou otázkou tak rozhodila.

Cítím, že rudnu.

"No nic," lehce mě plácne přes ruku a vstane. "Musím už jít."

Pravděpodobně se rozhodla, že mě už dále nebude trápit.

"V kolik máte dneska rehabilitaci?"

"Judy na mě má čas až ve dvě," pohlédnu letmo na hodiny na stolečku.

Je něco málo po jedenácté. Mary mlčky přikývne a dá se na odchod.

"Emily?" Mary se ještě na okamžik zastaví ve dveřích.

"Ano?" vzhlédnu na ní.

"Jen mezi námi," na okamžik se odmlčí. "Myslím, že se jí taky líbíte," na tváři se jí objeví drobný úsměv.

Když si konečně uvědomím, co to vlastně řekla, jsem v pokoji již dlouhou chvíli sama.

Judy mě opět pořádně pomučila a málem se mi již podařilo přesunout se z vozíku na postel. Judy mi sice musela opět pomoct, ale sama uznala, že se lepším.

Měla jsem z toho upřímnou radost.

Po cestě z rehabilitace mě odchytil Phillip. Společně s dalšími pacienty zrovna sedíme ve společenské místnosti a hrajeme Člověče, nezlob se.

Navzdory mému prvotnímu přesvědčení je to docela zábava. Hážu sice skoro pořád samé jedničky, ale přesto je již polovina mých modrých figurek v cíli.

"Ach, Emily, tady jste. Všude vás hledám," objeví se najednou ve dveřích Mary.

Zamračeně na ni pohlédnu. Co se stalo?

"Dole máte návštěvu," vyhrkne ze sebe, jakmile spatří můj zakaboněný výraz.

Rozbuší se mi srdce a cítím, jak se mi očekáváním rozšířily oči.

"Vaše matka," Mary se rozhodne mé nadšení okamžitě zkrotit.

Nevím, proč mě napadlo, že by mohlo jít o doktorku Kate. Tu by mi Mary přece takhle neoznamovala. Doktorka Kate by si mě navíc asi našla sama.

Mám pocit, že na mě jde mé zklamání poznat.

"Omlouvám se, musím jít," rozhlédnu se po ostatních a mírně se usměju.

"Jasně, za maminkou se musí," usměje se Jessica a v jejím výrazu jde vidět čistá dětská upřímnost.

"Jojo, za maminkou se musí," zazubí se Phillip a v jeho výrazu jde pro změnu vidět čistá dospělácká ironie.

Zasměju se, odparkuju zpoza stolu a vydám se ke dveřím.

"Dohrajeme to později?" zastaví mě ve dveřích prosebný hlásek Jessicy.

"Jasně," otočím se a mrknu na ni.

Spokojený úsměv na její tváři napovídá, že to byla správná odpověď.

"Byla docela vyděšená, když vás nenašla v pokoji," prohodí Mary, zatímco míříme chodbou k výtahu.

Povzdychnu si.

"Nebojte, vysvětlila jsem ji, že máte rehabilitace. A taky jsem jí řekla, že až budete schopná se sama přesouvat na vozík a zpátky, určitě se budete toulat po nemocnici," zazubí se Mary.

Usměju se. "Co na to říkala?"

"No, nadšeně se netvářila," uchechtne se a zamáčkne tlačítko výtahu, ke kterému jsme právě dorazili.

"To je celá ona. Určitě si myslí, že by se mi mohlo někde něco stát. Bohužel pochybuju, že se mi podaří jí vysvětlit, jak hrozné je pořád ležet mezi těmi stejnými čtyřmi stěnami."

Mary se mlčky usměje a sleduje číselník nad výtahem, který oznamuje jeho současnou polohu.

Po chvilce ticha si odkašlu.

"Je tady dnes doktorka Bensonová?" vzhlédnu na Mary, která vejde do výtahu, který se právě s cinknutím otevřel.

"Není," rukou přidrží dveře, abych měla dostatek času do výtahu najet. "Dneska šla brzo ráno domů. Po tom, co tady všechno od sobotní noci zvládla, bych se nedivila, kdyby celý dnešní den prospala." Jakmile zajedu dovnitř, zamáčkne tlačítko patra, na kterém se nachází úrazovka.

"Aha," zamumlám si spíše pro sebe.

"Až se tady objeví, řeknu jí, že jste se po ní sháněla," k mému překvapení se netváří nijak významně, ani se potutelně neusmívá.

"Ne, to je dobrý. Nic ji neříkejte," nechci, aby si myslela, že jsem stíhačka.

"Dobře," Mary přikývne a po dalším cinknutí obě výtah opustíme.

Když za létacími dveřmi spatřím mámu, která vehementně gestikuluje, zatímco s někým mluví přes telefon, zhluboka si povzdechnu.

"Copak?" ozve se Mary, zatímco otvírá první dveře.

"Nemám na ni dneska nějak náladu," pokrčím provinile rameny.

Slyším, jak se Mary uchechtne. "No, asi to budete muset nějak přežít."

"Asi," zamumlám si pod nos, a jakmile projdeme druhými dveřmi, máma si nás všimne.

"Pak ti zavolám," utne máma naštvaně hovor a zaklapne mobilní telefon. "Emily, zlato," tvář se jí rozjasní, přistoupí ke mně a políbí mě do vlasů.

Pobavilo mě, jak okamžitě přepnula ze zlého pracovního módu do milého rodičovského módu.

"Ahoj mami," usměju se na ni a poté kývnu na Mary, která se usměje a dá se na odchod.

"Jaká byla svatba?" než se naděju, sedím ve svém pokoji u stolu pod oknem a máma si sedá naproti mně. "Bavila ses? Chci všechno slyšet," tváří se, jako by jí to snad doopravdy zajímalo.

Tiše si povzdychnu a očima zabloudím na prázdnou židli vedle mě. Natáhnu ruku a lehce prsty přejedu přes sako doktorky Kate.

Cítím slabou vůni parfému, která jde ze saka ještě stále trochu cítit.

Najednou, aniž bych si to uvědomila, mám její sako v klíně, lehce přes něj přejíždím dlaněmi a vyprávím mámě o obřadu a následné svatební hostině. Zcela překvapivě se zapomenu zmínit o doktorce Kate a také o všech událostech spojené s její přítomností. Máma má ohromnou radost, když jí nastíním situaci, kdy jsem s pomocí ‚Davida‘ zjistila, že se mi vrací do nohou cit. Nerada jí takhle lžu, ale nejsem si jistá, jak by na to reagovala. A nechci ji opět ztratit, sotva jsme se sblížily.

Dozví se to, až jí budu mít o čem vyprávět.

Pokud jí vůbec budu mít o čem vyprávět.

"Emily, tak jak?" Mary stojí ve dveřích a zubí se na celý pokoj. "Přežila jste?"

"Jo," uchechtnu se. "Musela jsem jí převyprávět celou sobotu."

"A bylo co vyprávět?" přistoupí ke mně a sedne si na židli, na které předtím seděla máma.

Netuším, jestli zase na něco naráží, nebo jestli to myslí zcela nevinně.

"Ani ne," pokrčím lhostejně rameny a doufám, že se Mary nebude snažit ze mě něco vytáhnout.

Naštěstí pro mě se jen usměje a pokyne směrem k posteli. "Chcete pomoct s přesunem?"

Letmo pohlédnu na hodiny na stolečku a povzdychnu si. To Člověče, nezlob se budeme muset dohrát až zítra. "Děkuju, budu potřebovat někoho, kdo mě když tak chytne," uculím se.

Mary se usměje, dojde k posteli a pomocí ovladače jí sníží do nejnižší možné polohy.

Přijedu k ní a zaparkuju vozík přesně podle instrukcí, které mi vždy vtlouká Judy do hlavy. A přesně podle těchto instrukcí se přesunu na postel.

S pomocí Mary, která mě opět musí trochu popostrčit, abych se nerozplácla na podlahu, popřípadě nezůstala napůl viset z postele.

Opravdu se už nemůžu dočkat, až tohle zvládnu sama.

"Děkuju," usměju se na Mary, jakmile se pohodlně uvelebím v posteli.

"Kdybyste cokoliv potřebovala, zazvoňte," pousměje se a pokyne rukou na zvonek u postele.

Usměju se a mlčky přikývnu.

Když se ocitnu o samotě, dostanu chuť zavolat Liz. Ale vzhledem k tomu, že odlétali teprve včera večer, své nutkání ovládnu a telefon položím zpět na stoleček vedle postele. Přece jí nebudu otravovat hned první den na jejích líbánkách. Počkám, až se ozve sama.

Snad to do té doby vydržím, protože se nemám komu svěřit s tím, jak jsem nervózní.

Nervózní ze setkání s doktorkou Kate, o kterém musím neustále přemýšlet a které se pravděpodobně odehraje někdy během zítřka.

Nevím, jak se k ní mám chovat, nevím, co jí mám říct.

Připadám si opět jako školačka, která právě dostala svou první pusu.

A nejsem si úplně jistá, jestli je to vlastně dobrý pocit.

37

Je sice teprve úterý, ale mám pocit, že od poslední chvíle, kdy jsem viděla doktorku Kate uběhly týdny. Ležím v posteli a zírám do stropu.

Rehabilitaci mám dnes už za sebou a dokonce jsme si s Judy i hezky popovídaly. Témata byla neutrální, takže o ní vlastně stále vůbec nic nevím. Vypadá to ale, že jí to takto vyhovuje. Ne všichni jsou tak sdílní jako třeba Mary, která za mnou dnes již párkrát byla a pokaždé si musela postěžovat na svého exmanžela, který má tendence se jí pořád plést do života.

Alespoň mě trochu rozptýlila.

Hned po rehabilitaci jsem si to namířila zpět do pokoje. Vím, že jsem slíbila Jessice, že dohrajeme to Člověče, nezlob se, ale nerada bych prošvihla doktorku Kate.

Je to zvláštní pocit. Jsem z opětovného shledání neuvěřitelně nervózní a zároveň se těším.

Jsem rozhodnuta, že jestli se neukáže do začátku návštěvních hodin, pojedu to nahoru dohrát. Máma říkala, že dnes stejně nepřijde a ta jednička na hrací kostce se mě určitě už nemůže dočkat.

"Emily?" mé jméno doprovodí tiché zaklepání na otevřené dveře.

Srdce mi okamžitě upadne někam hluboko pod postel.

Pohlédnu na doktorku Kate, která pomalu přistoupí k mé posteli. Vlasy má opět stažené do přísně vyhlížejícího culíku a vypadá pořád dost vyčerpaně.

Žádný ďolíček.

"Ahoj," vysoukám ze sebe a křečovitě se pousměju.

"Ahoj," její pousmání působí přibližně stejně uvolněně. "Omlouvám se, že jsem se nestavila dříve, ale neměla jsem vůbec čas," sklopí zrak k mé kartě, kterou drží v dlaních.

"To je v pohodě. Viděla a slyšela jsem, že ses teď vůbec nenudila," zvědavě jí hledím do očí, které jsou stále sklopeny k mé kartě.

Srdce mi opět buší jako o závod a cítím, že se mi potí dlaně.

Něco krátce do mé karty zapíše, zacvakne propisku, zasune ji do náprsní kapsy svého doktorského pláště a vzhlédne. "Vyzkouším, jakou máš citlivost v nohou," její oči se zaboří do těch mých.

Stále žádný ďolíček.

Pod jejím pohledem ze sebe nejsem schopná vyloudit žádné kloudné slovo, tak jen mlčky přikývnu.

Odloží mou kartu na stoleček u postele a přejde k mým nohám, kde odkryje část přikrývky. "Řekni, pokud něco ucítíš," sklopí hlavu a vytáhne něco z kapsy.

Uvědomuju si, že bych teď neměla ani dýchat v očekávání toho, co ucítím, či neucítím. Místo toho ale ani nedýchám z toho, jak nádherná je. Opět se soustředěně mračí a její nádherné ruce a dlouhé prsty spočívají na mých chodidlech. To je snad jediný důvod, proč mě momentálně štve, že ty nohy necítím. Vím, že to zní šíleně, ale je to opravdu tak.

"Au," syknu v okamžiku, kdy ucítím bolest na levém chodidlu.

Ďolíček.

Konečně.

"Bude to sice ještě trvat, ale je to na nejlepší cestě," opět mi nohy zakryje přikrývkou. "Teď, když už cítíš bolestivé podněty, bude následovat postupné získávání citu na pouhý dotek," dojde zpět vedle mé postele a opět vezme do rukou mou kartu. "Když budeš poctivě rehabilitovat, brzy snad budeš schopná pohybu. Ještě předtím by se ti ale měla navrátit schopnost zadržet stolici a moč."

Sklopím zrak a cítím, že jsem červená až na prdeli.

"Ty se červenáš?" cítím, že se na mě dívá a v jejím hlase slyším mírné uchechtnutí.

"Máš tady to sako," pokynu na židli pod okno a doufám, že se mi tak podaří změnit téma.

"Ach, úplně jsem na něj zapomněla," pousměje se a dojde si pro něj.

"Děkuju za půjčení, když jsem odcházela, byla už docela zima, tak mi přišlo vhod," sleduju, jak přechází se sakem v ruce zpět k mé posteli, a snažím se zahnat vzpomínky na chvíle u rybníku, které mi automaticky vyskakují v mysli.

Srdce mi divoce buší ve spáncích.

"Já, ehm…," přeruší chvíli trapného ticha doktorka Kate a sklopí zrak k zemi.

Cítím, jak se mi v očekávání toho co přijde, mírně rozechvěly ruce.

"Ano?" najdu v sobě odvahu ji popostrčit, ať už mi chce říct cokoliv.

"Ehm… chtěla jsem se ti omluvit," odtrhne oči od podlahy a konečně se na mě podívá.

Téměř naprázdno polknu, tázavě na ni pohlédnu a mlčky čekám, co bude následovat.

"Políbila jsem tě… a bylo to nevhodné. Jsem tvá doktorka a ty má pacientka. Byla to chyba, která se už nebude nikdy opakovat. Omlouvám se," mluví přerušovaně a tiše. Pohledem ale neuhnula.

Cítím, jak se mi svírá žaludek a srdce mi neustále divoce buší ve spáncích.

"Dobře," podaří se mi ze sebe po chvíli přidušeně vysoukat a lehce zakývat hlavou.

Mírný ďolíček. "Dobře," také přikývne a pohlédne na hodinky na zápěstí. "Musím letět. Ahoj," pokývá hlavou na pozdrav a než se naděju, jsem v pokoji sama.

Sama se svými myšlenkami.

Sama se slzami, které mi samovolně stékají po tvářích.

Ležím ve své posteli a tupě zírám do stropu.

Návštěvní hodiny už dávno začaly, ale opravdu nemám chuť jít nahoru dohrát nějakou stupidní deskovou hru.

Myšlenky se mi v hlavě zběsile víří a ani jedna z nich není pozitivní.

Stalo se přesně to, čeho jsem se od jejího kvapného odchodu ze svatby děsila.

Lituje toho, co se stalo.

Lehce si mimoděk přejedu prsty po rtech a při vzpomínce na náš polibek se mi sevře úzkostí žaludek.

Nejhorší je, že se na ni ani nezlobím. Možná trochu, ale je těžké se na ní zlobit.

Doléhá na mě skutečnost, že jsem do ní opravdu zamilovaná. Kdybych nebyla, mávla bych nad tím, co se stalo rukou a její omluvu bych přijala s úsměvem. Místo toho tady brečím a přemýšlím, co jsem udělala špatně. Mám se vzdát bez boje? Mám to nechat být a čekat až přejde to, co k ní cítím?

Možná to tak bude nejlepší.

Nechám to plavat.

"Emily Harrisová?" ozve se váhavě ode dveří.

V rychlosti si setřu slzy z tváře a pohlédnu ke dveřím. "Ano?"

"Dobrý den," odkašle si zrzavý mladík a váhavě přistoupí k mé posteli. "Posílá mě Thomas Hudson. Nesu vám nějakou práci," nervózně těká očima po pokoji a neví kam je natrvalo zapíchnout.

Pousměju se jeho nervozitě a pozorně si jej prohlédnu. Krátké zrzavé vlasy má lehce nagelované do pravděpodobně módního rozcuchu. Tvář mu zdobí stovky drobných pih a jeho úzké rty naznačují mírný úsměv. Když se po chvíli jeho modré oči konečně podívají do těch mých, dojde mi, proč je tak nervózní.

"Neboj se, není to nakažlivé," usměju se a poplácám se dlaněmi přes stehna.

Jeho rty vytvoří ten nejkřečovitější úsměv, jaký jsem v životě viděla.

"Ehm," odkašle si a poposune si na rameni notebookovou tašku. "Kam vám to můžu vyložit?"

Usměju se. "Jsem Emily," natáhnu k němu ruku. "A myslím, že si můžeme tykat," řekla bych, že je o pár let mladší než já.

"Ach, omlouvám se," přehodí si štos papírů a složek z pravé ruky do levé. "Daniel," pevně mi ruku stiskne a již znatelněji a uvolněněji se usměje.

"Těší mě. Věci můžeš dát sem na stoleček," pokynu vedle postele a sleduji, jak na něj vykládá notebook, telefon a velkou hromadu papírů, složek a dokonce i knih.

Nečekala jsem, že Tom bude tak rychlý. Vím, že to slíbil, ale nečekala jsem, že se někdo objeví tak rychle.

"Co ve firmě děláš?" jsem zvědavá.

"Momentálně tak nějak všechno," usměje se a vytáhne z tašky nabíječku k notebooku a malou myš. "Jsem ve firmě teprve krátce, takže v podstatě dělám vše, co je potřeba," během těchto slov zapojí kabel do notebooku a s druhým koncem nabíječky v ruce se rozhlíží po pokoji.

"Za postelí by měla být nějaká zásuvka," pokynu rukou za sebe. Uvědomuji si, že jsem tam dříve nějaké viděla.

"Díky," Daniel se usměje, odsune stoleček na kolečkách a na okamžik se sehne někam za postel.

Působí sympaticky, napadne mě v okamžiku, kdy se ozve mírná rána a Daniel se vynoří s rukou přitisknutou na temenu hlavy.

Nemůžu si pomoct a začnu se smát.

"Au," řekne nevzrušeně a vidím, jak bojuje s úsměvem. "To jsem celý já," pokrčí omluvně rameny.

"Promiň," zazubím se, ale stále se mi nedaří přestat se smát.

"To je dobrý," nevydrží to a za chvíli se smějeme oba.

Když se nám po pár minutách podaří zahnat záchvat smíchu, bolí mě z něj až břicho. Ne, že by to bylo tak komické, ale podařilo se nám s Danielem zacyklit. Tuhle situaci, kdy se směje jeden tomu druhému a naopak znám až moc dobře. Pamatuji si, že jsem se takto jednou zacyklila s Liz. Smály jsme se snad půl hodiny a už si ani nepamatuju, co nás prvotně rozesmálo. Určitě to byla nějaká prkotina.

"Takže," Daniel zapne notebook a mezi občasným zasmáním hledá něco v papírech.

"Tady je smlouva. Tom ji již podepsal. Nechte si ji a v klidu si ji přečtěte, až mě sem Tom zase vyšle, tak jí vyzvednu."

Káravě na něj pohlédnu.

"Omlouvám se," zdá se mi, že se trochu začervenal. "Notebook je nový, jen jsem ti tam nainstaloval nějaký software. Vytvoř si tam potom svůj přístup," jde vidět, že se soustředí, aby tentokrát zůstal u tykání.

Mlčky přikývnu, zatímco mi Daniel pokládá notebook na klín.

"Tom říkal, že jsi u nás před čtyřmi lety pracovala a mám ti vzkázat, že se v podstatě vůbec nic nezměnilo. Software tedy budeš znát," opět se přehrabuje ve složkách a já jako první zkontroluju, jestli tady je wi-fi, kterou budu k práci určitě potřebovat.

Není. Nebo vlastně je, ale zaheslovaná. Budu muset z Mary vymámit přístup.

"Tady tohle jsou jen nějaké zprávy," ukáže na jednu z roztřízených hromádek na stole u postele. "Tom chce, abys byla trochu v obraze, co se za poslední dobu ve firmě událo."

To se mu podobá. Bude to určitě zajímavé počteníčko.

"Tady je hromada překladů," ukáže na dost slušně velkou hromadu materiálu. "Jedná se o nějaké oficiální zprávy a lejstra ze summitu G8. Musí být hotové do konce týdne," Daniel na mě váhavě pohlédne.

To je celý Tom. Hodí mě do vody a nechá mě topit. Jsem mu ale vděčná, protože potřebuju nějaké rozptýlení a díky němu teď opravdu nebudu mít čas na jakékoliv nepříjemné myšlenky, ani nic podobného.

"To je v pohodě," ujistím Daniela. "Sice to znamená, že budu muset překládat svou neoblíbenou němčinu, ale co nadělám," zazubím se a znovu pohlédnu na hromadu papírů. Není toho zase tak moc, aby se to nedalo do neděle stihnout. Navíc, jsem v tomhle opravdu dobrá.

Daniel se usměje a ukáže na třetí a poslední hromadu, kterou tvoří tři poměrně tlusté knihy. Odhadem má každá tak čtyři, možná pětset stran. "A tyhle si máš prozatím jen přečíst."

Tázavě zdvihnu obočí. "Dali jste se i na překlad knih?"

"Dalo by se říct, že ano," přikývne Daniel a vezme vrchní knihu do rukou. "Není to ale beletrie," odmlčí se a knihu mi podá. "Bohužel," následovně zašeptá s úsměvem na rtech.

Usměju se a pohlédnu na knihu. Jedná se o jakousi encyklopedickou učebnici. Namátkou otevřu stranu, která se zabývá správným řízením firmy a dopodrobna rozebírá vyšší management. Vše v tvrdé a nesympatické němčině. "To mi udělal schválně?" uchechtnu se a podám knihu zpět Danielovi.

"Ví, že nemáš ráda němčinu?" usměje se a odloží knihu zpět na stoleček.

"Si piš, že ví," samotnou mě zarazí, jaká slova jsem použila. "Proč si to mám vlastně jen přečíst?"

"To nevím. Tak mi to řekl," pokrčí rameny a poté pokyne k notebooku na mém klíně. "Máš tam připravený a nastavený služební email, takže pokud se ti podaří sehnat to heslo k wi-fi, Tom myslím říkal, že ti něco pošle."

Usměju se nad tím, jak je Daniel všímavý a shodím upozornění o zaheslovaných wi-fi sítích, které mi vyskočily v pravém dolním rohu obrazovky.

"Jo, málem bych zapomněl," zvedne ukazováček, jako by mě chtěl pokárat. "Tady máš služební mobil. Tvoje číslo má prozatím jen Tom, Elizabeth, David a já," podává mi poměrně velký mobil s obrovskou dotykovou obrazovkou. "Nahrál jsem ti tam veškeré firemní kontakty, takže bys neměla mít problém sehnat v podstatě kohokoliv."

Pamatuju si, že jsem ještě před nehodou jednou viděla telefon s dotykovým displejem. Nebyl ale tak velký a měl alespoň nějaká tlačítka. Tenhle nemá žádné.

Když na Daniela bezradně vzhlédnu, usměje se a telefon zapne tlačítkem na horní hraně. Displej se rozsvítí a já musím zamrkat, jak jasné světlo vydává.

"To jsem zase něco zaspala, koukám," usměju se.

"Ukážu ti co a jak, není to těžké," při těchto slovech vezme do rukou další kabel, který s sebou přinesl. Pravděpodobně nabíječku k tomu pekelnému stroji, který držím v dlaních.

"Buď opatrný," zazubím se v okamžiku, kdy odsouvá opět stranou stoleček a chystá se zapojit do zásuvky nabíječku.

Slyším, jak se uchechtne a po chvíli se objevuje zase vedle mě, tentokrát bez jakékoliv úhony.

"Šikulka," zazubím se a opět se mi zdá, že se trochu červená. "Tak mi ukaž, jak funguje tahle ta obrovská příšera," zazubím se a pokynu na telefon v mých rukou.

"Až se s ním naučíš, oblíbíš si ho, věř mi," usměje se, sedne si na okraj postele a začne mi vysvětlovat, jak se ten telefon vlastně odemyká.

Opravdu se snažím poslouchat, co mi říká.

Opravdu.

38

"Sháněla ses po mě?" tuto otázku doprovodí jemné zaťukání na otevřené dveře.

Mary heslo na wi-fi nevěděla, dokonce mi připadalo, že ani neví co to vlastně je. Poprosila jsem ji tedy, aby za mnou poslala doktorku Kate, která by mi snad mohla pomoci.

Uvědomuju si, že jsem se rozhodla jí respektovat, nechat plavat vše co se mezi námi stalo, ale to, že jsem si jí nechala zavolat, mi připadá jako sebemrskačství.

A nejen připadá.

Jakmile jí spatřím, opět se mi sevře žaludek a srdce se mi rozbuší jako na povel.

Když přistoupí k mé posteli a s ďolíčkem na tváři na mě tázavě pohlédne, cítím ve svém staženém žaludku stádo motýlů, které rozhodně dává najevo, že nemá dostatek prostoru na poletování.

Bude to těžší, než jsem myslela.

Donutím se k úsměvu, který musí působit uvolněně asi jako atlet před pokusem o překonání světového rekordu.

"Kolega mi přinesl nějakou práci," očima sleduji křivky jejího nádherného obličeje, zatímco doktorka Kate pohledem zkoumá hromady papírů a knih na stolečku vedle postele.

"Koukám," předvede ukázkový ďolíček a pohlédne mi do očí.

Mám chuť vstát a políbit ji.

Ale nemůžu.

Nemůžu vstát, což je problém číslo jedna. A druhý problém je, že jsem si slíbila, že se těchto myšlenek zbavím. Prozatím to ale vypadá, že mají ony kontrolu nade mnou, ne obráceně.

"Ehm," mírně se zaseknu, protože jsem se právě na okamžik utopila v jejích očích. "Myslíš, že bys mi mohla sehnat heslo na wi-fi? Nějakou mi to tady našlo, ale je zaheslovaná," odtrhnu své oči od jejích a sklopím je k notebooku.

"No, ta wi-fi co jsi našla je jen pro zaměstnance," na okamžik se odmlčí a já na ni opět vzhlédnu. "Ale uvidím, co se dá dělat," ďolíček a mrknutí.

Polknu a mlčky na ní hledím. Proboha, proč mi to dělá? Proč na mě takhle mrká? Neuvědomuje si, jak to na mě působí? Nebo to dělá schválně? Jen její ďolíčky mě přivádějí k šílenství, ale jestli na mě ještě bude takhle mrkat, tak mě brzy opravdu můžou odnést nohama napřed.

"Děkuju," vysoukám ze sebe po chvíli a odkašlu si.

"Nemáš zač," bez ďolíčku a bez mrknutí téměř vystřelí z mého pokoje. Skoro, jako by věděla, co se mi před chvílí honilo hlavou.

Zhluboka se nadechnu a poté těžce vydechnu.

Tohle bude velmi těžká zkouška.

Myšlenky se mi po chvíli opět začínají ubírat špatným směrem a tak se rozhodnu zanořit se do práce, kterou mi tady Daniel nechal.

Roztřiďuji lejstra ze summitu G8 na hromádky podle jazyků a řadím si je od toho nejméně oblíbeného po ten nejoblíbenější. Věřím, že to nejlepší má být vždycky až nakonec. V tomto případě to tak úplně neplatí, protože můj nejoblíbenější jazyk, španělština, mezi nimi chybí.

Němčina je samozřejmě první, následována ruštinou, italštinou, francouzštinou a jako poslední umisťuji japonštinu. Ten jazyk prostě miluju. Ne tolik jako španělštinu, ale je za ní v těsném závěsu.

Když mám lejstra seřazeny, vzpomenu si na hromádku zpráv, které Tom chtěl, abych si přečetla. Zavřu tedy notebook, odložím na něj lejstra z G8 a odložím vše na stoleček. Na klín si přemisťuji jinou hromadu papírů, do které se na příštích pár hodin zvědavě začtu.

Sedím u stolu ve společenské místnosti a dohrávám s Jessicou a ostatními Člověče, nezlob se.

Když jsem se po rehabilitaci vracela od Judy, Jessica si mě odchytla a odmítla mě pustit, dokud to nedohrajeme. Příliš se mi nechtělo zdržovat se od práce, ale doktorka Kate mi od včerejška stále nepřinesla to heslo, takže mi to posloužilo jako výmluva, že vlastně nemůžu pracovat.

Na výmluvy jsem byla vždycky dobrá.

Od zasednutí ke stolu se mi nějak daří. Kostka mi neukázala ani jednu jedinou jedničku a místo toho nešetří pětkami a šestkami.

"Koukám, že se ti nějak obrátilo štěstí," zazubí se Phillip v okamžiku, kdy mi na kostce padne v pořadí již třetí šestka.

Zazubím se a házím ještě jednou. V poslední chvíli polykám pořekadlo, které jsem chtěla říci. Neštěstí v lásce, štěstí ve hře. Tak nějak to na mě teď dokonale sedí.

"Dvacet dva," opět se usměju a přejedu vybraným modrým panáčkem téměř půlku celé trasy.

"To není možné!" Jessica se kaboní, protože právě přišla o vedení.

"Mám štěstí," pokrčím rameny a zatvářím se nejnevinněji, jak umím.

Všichni u stolu se mému výrazu zasmějí.

Když se za mými zády ozve nesouhlasné zamumlání, otočím se a spatřím Pruďase, který sedí o několik stolů dál, mračí se jako o život a na každou naši pozitivně laděnou reakci reaguje přesně opačně. Jako by mu vadilo, že se tady někdo směje, že tady má někdo dobrou náladu.

"Nevšímej si ho," ozve se Phillip.

Otočím se zpět ke stolu a pohlédnu na něj. "A to má dneska ještě docela příjemnou náladu," zazubí se a nenápadně na mě mrkne.

Zazubení mu oplatím a než se naděju, mám v ruce opět vmáčknutou kostku a čeká mě další, doufejme, že opět šestkové kolo.

Štěstí mě již neopustilo a hru jsem s velkým přehledem vyhrála.

Nejsem si ale jistá, jestli je to tak úplně dobré znamení.

Mary mi na pokoji pomohla do postele a já se teď nořím v hromádce německy psaných lejster. Včera jsem si stihla jen přečíst tu hromadu zpráv o dění ve firmě a dnes jsem před rehabilitací stihla přeložit tak polovinu překladu z němčiny. Teď válčím s tou druhou.

Je zvláštní, jak lidská mysl funguje. Chvíli trvalo, než se mi vrátily vzpomínky a například si stále nepamatuju samotnou autonehodu. Ale tisíce a tisíce různých slovíček z šesti různých jazyků mi v hlavě bez jakéhokoliv narušení spolehlivě zůstaly. Měla jsem ze začátku trochu strach z toho, že si nebudu vše pamatovat, ale hned po prvním řádku jsem věděla, že to nebude vůbec žádný problém.

"Omlouvám se, že jdu až teď," ozve se ode dveří a než se naděju, doktorka Kate stojí vedle mé postele a háže na mě ďolíček.

Sevřený žaludek, bušící srdce, motýlci.

Vše jako obvykle.

"Měla jsem spoustu práce," omluvně se na mě podívá a podává mi papírek, na kterém tuším heslo k wi-fi.

Usměju se. "V pohodě. Moc děkuju," natáhnu ruku a v okamžiku, kdy od ní přebírám papírek, se letmo dotknu jejích prstů. Tělem mi projede vlna, která skončí v mých slabinách. Neuvěřitelné, co se mnou tahle ženská dělá.

Nelze si nevšimnout, že letmý dotyk také zaregistrovala. Jedině, že by si odkašlala a ruku velmi rychle schovala do kapsy z nějakého jiného důvodu.

Nenápadně se zhluboka nadechnu a pohlédnu na papírek, kde se vyjímá snad dvacetimístná kombinace písmen a číslic. Povzdychnu si a na notebooku si otevřu okno pro nastavení přístupu do bezdrátové sítě.

"Chceš to přečíst?" nabídne se doktorka Kate, když spatří mou ne úplně nadšenou reakci na délku hesla.

"Jo, děkuju," pousměju se a podávám jí papírek nazpět.

Možná se mi to zdá, ale připadá mi, že si dala velký pozor, aby už mezi námi nedošlo k žádnému kontaktu. Jedině, že by měla nějaké oprávněné podezření, že je papírek kontaminován nějakou smrtelnou nemocí, vzhledem k tomu, jak opatrně a jen dvěma prsty si jej ode mě brala.

Někdy mě mé vlastní úvahy docela pobaví.

Doktorka Kate začne pomalu diktovat jednotlivé písmena a číslice, zatímco mé prsty hbitě skáčou po klávesnici.

Stejně jako mé myšlenky, které přešly z konstatování, jak úžasná je numerologická klávesnice na notebooku k tomu, jak sexy zní, když doktorka Kate vyslovuje písmeno ‚r‘.

Naštěstí pro mě je tohle písmeno v heslu hned několikrát.

Tiše se uchechtnu nad svými myšlenkovými pochody. Jako by mi bylo zase patnáct.

Doktorka Kate heslo dočte a poté se na mě pobaveně podívá. "Co je?"

"Nic," usměju se pod vousy a po dopsání hesla zmáčknu klávesu enter.

Zatímco počítač chroustá zadané heslo, vzhlédnu k doktorce Kate.

"Čemu ses usmívala?" vypadá, že ji to opravdu zajímá.

"Ničemu," a já jí to opravdu nemůžu říct.

Pohlédnu zpět na obrazovku notebooku a zamračím se.

"Nesedělo to?" doktorka Kate se nakloní a nahlédne na obrazovku monitoru.

Srdce mi chce okamžitě opět vyskočit z hrudi. Je poměrně blízko a já opět cítím ten úžasný parfém, který mi k ní tak moc sedí.

"Možná jsem se upsala," ovládám se s vypětím všech sil, abych zněla normálně.

Věřte mi to nebo ne, opravdu to nebylo schválně!

Doktorka Kate si s ďolíčkem na tváři sedne na okraj mé postele. "Tak ještě jednou a tentokrát dávej pozor," zazubí se a mě z toho úsměvu píchne u srdce.

Mlčky přikývnu a s prsty na klávesnici čekám na druhý pokus.

Doktorka Kate začne znovu diktovat a tentokrát se u písmen ‚r‘ jemně koušu do vnitřní strany tváře, abych na sobě nedala nic znát. Než ale heslo dořekne, přistihnu se, že to dělám již u každého písmene, či číslice. Jsem ve fázi, kdy mi přijde sexy naprosto všechno, co říká.

To není dobré znamení, napadne mě v okamžiku, kdy zamáčknu klávesnici enter. Modlím se, aby heslo již sedělo, protože nevím, jak bych vysvětlila svou neschopnost napsat správně pár písmen a číslic. A kápnout božskou, že mě tak neuvěřitelně vyvádí z míry osoba, která mi heslo diktuje, mi nepřijde jako úplně dobrý nápad.

Pohlédnu na doktorku Kate, která hledí na papírek ve své dlani a která očividně myšlenkami odputovala někam úplně jinam.

Pečlivě si ji prohlížím, jako bych si chtěla její tvář vrýt hluboko do paměti. Její havraní vlasy stažené v dokonalém culíku, přičemž několik neposlušných pramínků vlasů jí spadá do obličeje. Teprve když má sklopené oči, plně vyniká délka jejích řas, které dnes nejsou posíleny žádnou řasenkou, a přesto jsou neuvěřitelně husté, dlouhé a tmavé jako uhel. Až nyní si všímám drobné jizvy, která se skrývá v jejím levém obočí. Na okamžik uvažuji, jak k ní asi přišla. Očima sjedu na její roztomilý špičatý nos a než se naděju, visím očima na jejích dokonalých narůžovělých rtech, které vím, že jsou tak hebké.

Okamžitě se mi vrátí vzpomínky, které ve mně vyvolají klasickou vlnu příznaků.

Najednou se doktorka Kate dívá na mě a mě je jasné, že si musela všimnout, že očima visím na jejích rtech. Okamžitě odvrátím pohled na obrazovku notebooku a téměř okamžitě cítím ve tvářích ruměnec.

"Už," snažím se znít, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo.

"Fajn," pousměje se a vstane.

"Děkuju," věnuju ji velmi soustředěný úsměv, který se marně snaží zakrýt mé rozpaky.

"Nemáš zač," pošle ke mně ode dveří ještě ďolíček, než nadobro zmizí na chodbě nemocnice.

Zhluboka vydechnu a chvíli čekám, než se mi uklidní srdce v hrudi. Když se tak konečně stane, otevřu si pracovní email, kde na mě čeká mail od Toma. Je v něm rozepsáno v podstatě všechno, co mi včera pověděl Daniel. S dovětkem, že když budu cokoliv potřebovat, mám napsat, či zavolat. Neodolám a hned sepíšu krátkou odpověď, kde si naoko stěžuju, že mě vůbec nešetří, hlavně co se termínů týká.

Než si stihnu připravit další lejstro na překlad, vyskočí na notebooku Tomova odpověď. Prý nemám vůbec zač, že jistě ocením nějakou jinou činnost, než zírání do stropu. A když ten překlad stihnu náhodou o něco dříve, zlobit se nebude.

Musím se zasmát.

Jako by vůbec neuplynula celá ta dlouhá doba a naše poslední emailová konverzace, přesně v tomto stylu, proběhla před pár dny.

Napíšu mu pichlavou odpověď a pohlédnu na digitální ukazatel času v pravém dolním rohu obrazovky. Je skoro pět hodin. Nevím, kam se poděl celý den, ale vím, že dnes musím s tím překladem trochu zabrat. Zanořím se tedy do hromady papírů a doufám, že nebudu mít čas na jakékoliv jiné myšlenky, než na ty, které se týkají cizojazyčných slovíček.

39

Následujících několik dnů probíhá velmi podobně.

Po ranní rehabilitaci a krátké zastávce u mých přátel nahoře, následuje úžasná koupel a poté má soukromá párty s notebookem, překlady a další prací, kterou mě Tom statečně zásobuje.

Doktorka Kate se u mě zastavuje jednou denně, většinou kolem druhé hodiny odpolední. Je přesná jako hodinky, bohužel, její návštěvy se omezily pouze na lékařskou kontrolu. Po dvou pokusech navést alespoň zdánlivě přátelský hovor třeba jen o počasí, jsem to vzdala. Očividně se rozhodla držet si svůj odstup a já ji v tom nechci bránit. Třebaže si stále víc a víc uvědomuju, že jsem do ní blázen.

Kolem deváté večer přichází můj klasický rituál, kdy pouštím televizi jako kulisu a vypouštím ze sebe emoce za daný den. Je těžké se tvářit, že je vše v pořádku, obzvlášť v přítomnosti doktorky Kate a také Mary, která ví víc, než je mi ochotna přiznat. Slzy jsou neodmyslitelnou součástí každého závěru dne. Důvody bývají jiné, jednou mě dokonce rozbrečela nějaká reklama v televizi. Párkrát mě přepadl pocit bezmocnosti a zlosti, že stále nemám kontrolu nad svými spodními končetinami. Ale vždy za tím vším byla beznaděj ze situace, do které jsem se dostala s doktorkou Kate.

Liz by se měla již brzy vrátit ze svatební cesty a já se opravdu nemůžu dočkat, až si u ní trochu vyliju srdíčko. David se od svatby sice nezastavil, ale vyměnila jsem si s ním pár emailů a byl pracovně mimo město, popřípadě neměl prostě čas. Trochu mu závidím. Taky bych odsud potřebovala vypadnout.

Máma za mnou byla od poslední návštěvy jen jednou. Podařilo se mi jí přesvědčit, že jedna návštěva týdně bohatě stačí a mám pocit, že jsem tím udělala službu nejen mě, ale taky jí.

Včera se mi poprvé povedlo přesunout se bez jakékoliv pomoci z vozíku na postel a měla jsem z toho opravdovou radost. Dokonce i Judy se usmála a pochválila mě. Po rehabilitaci jsem už bohužel neměla dost síly a tak mi musela opět pomoci. Ujistila mě ale, že to brzy zvládnu již sama vždycky. Zvedlo mi to docela náladu.

Také se Judy neustále ptám na ten bazén, co mi kdysi navrhla. Mám pocit, že jí tím začínám už lézt na nervy, ale nemůžu za to. Neměla to přede mnou vůbec zmiňovat.

Slíbila, že to zařídí po dalším pokroku z mé strany. Nevím, jaký pokrok měla konkrétně na mysli, ale každý den hypnotizuju prsty u nohou k jakémukoliv pohybu. Prozatím bezvýsledně.

Leknutím téměř nadskočím, když se na stolečku vedle postele rozskáče ten obrovský pekelný stroj, kterému Daniel říkal telefon.

K mému překvapení se mi jej podaří hned napoprvé zvednout. "Emily Harrisová, prosím?" ozvu se do něj váhavě.

"Eeeemilyyyyyyyy!" ozve se do telefonu tak hlasitě, že jej musím trochu oddálit od ucha, abych neohluchla.

Zasměju se. "Liz."

"Promiň, že volám až teď, ale neměla jsem moc času a Harry mi navíc schoval telefon," slyším, jak se do telefonu zubí, a v pozadí slyším nesouhlasné mručení Harryho. "Prý abych se mu věnovala," odfrkne si Liz, aby dala najevo, že přece nic jiného nikdy ani nedělá.

Uchechtnu se.

"Volalo mi neznámé číslo," alespoň si neuvědomuji, že by mi na displeji při přijetí hovoru svítilo Lizino jméno.

"No, protože Harry mi stále ještě nevrátil ten můj, půjčila jsem si ten jeho," hihňá se a já v pozadí slyším výkřik Harryho, že si jej nepůjčila, ale ukradla.

Směju se.

"Tak co? Jak se máš?" slyším, jak se mumlání Harryho vzdaluje. Liz se asi přemístila někam do soukromí.

"Jde to," povzdychnu si. "Tom mě docela dost zaměstnává," usměju se.

"Takže jste se domluvili na tom částečném úvazku? Před svatbou jsem se s ním o tom bavila, ale vůbec nevím, jak to dopadlo."

"Jojo, makám z nemocničního lůžka jako zběsilá," zazubím se.

"Už ti to chybělo, co?"

Má mě přečtenou. "Jo, chybělo," přiznám se.

"Co Kate?" zdá se mi, že trochu ztišila hlas.

Opět si povzdychnu a ve stručnosti Liz vylíčím, co mi řekla a jak odměřeně se ke mně teď chová.

"Hmm," odmlčí se.

"Potřebuju od tebe slyšet něco povzbuzujícího, doufám, že si to uvědomuješ," můj hlas zní naléhavěji, než bych si přála.

"Pochybuju, že tak lpí na nějakých nemocničních pravidlech, které zakazují lékařům zaplést se s pacienty. Možná se jen zalekla toho, co k tobě cítí," uvažuje Liz nahlas.

"Pche," odfrknu si.

"Co?"

"Nic ke mně necítí," navzdory mé snaze cítím v očích slzy.

"Jsi si jistá?" ozve se Liz.

Mlčím. Jistá si nejsem, ale nevypozorovala jsem na ní nic z toho, co cloumá se mnou, kdykoliv jí vidím já.

"Sakra, teď mě štve, že tam nejsem. Zjistila bych ti to."

"Jo, tak na to zapomeň! Stačilo to pozvání na svatbu. Teď tě prosím, abys do toho už nezasahovala, protože bys pak měla problém se mnou!" aniž bych chtěla, dost jsem zvýšila hlas a jde z něj slyšet zlost. Ani nevím, kde se ve mně vzala.

"Dobře Emily. Nebudu se do toho plést," tón jakým to říká, mě usvědčuje v tom, že to tentokrát již dodrží. "Miluješ ji?"

Její otázka mě zastihne nepřipravenou. "Já… já nevím," vykoktám.

"Emily?!" Liz moc dobře pozná, když se vyhýbám odpovědi na otázku.

"Asi jo," špitnu potichu a svým zvláštním způsobem se mi uleví, že jsem to řekla nahlas.

"Pamatuješ, když jsem se seznámila s Harrym?" najednou po chvíli úplně obrátí kartu.

"Ano," netuším, kam tím míří.

"A pamatuješ si, jak jsem z něj byla na větvi a myslela jsem si, že mě nikdy nemůže milovat taky?"

Přikývnu a až po chvíli mi dojde, že mě vlastně nevidí. "Jo," vysoukám ze sebe, protože už asi tuším, kam směřuje.

"Neřeklas mi tenkrát, že se budu do smrti užírat, pokud mu o svých citech neřeknu? Já tenkrát šla a ještě ten den jsem mu přiznala, že jsem do něj zamilovaná."

Mlčím a čekám, až to dořekne.

"Takže má rada je jednoduchá, poslechni sama sebe a udělej to, co jsem před těmi lety udělala já."

"Mám jí to říct?" ta představa mi přijde děsivá.

"Jo."

"Jak?" na konci slova se zajíknu.

"To je už na tobě. Prostě buď upřímná, tak jako jsi vždycky," přemýšlím, jestli to myslí jako poklonu. "To zvládneš," dodá Liz, když jí neodpovídám.

"No," pochybnost přímo čiší z mého hlasu.

"Emily, budu muset končit," slyším v pozadí opět mluvit Harryho.

"Kdy se vracíte?"

"Za čtyři dny. Hned za tebou přijdu, neboj," jako by mi četla myšlenky.

"Dobře, děkuju. Ahoj."

"Ahoj. A držím palce," s těmito slovy Liz telefon položí.

Bez hnutí sedím v posteli, v dlaních stále svírám telefon a zrak mám upřený na bílou zeď naproti.

A najednou se prostě rozhodnu.

Natáhnu se pro ovladač postele a přidržím tlačítko, dokud se postel nezastaví v nejnižší možné výšce. Otočím se čelem k oknu, kde stojí u skříně zaparkovaný můj vozík. Po chvilce zápolení se mi podaří na něj dosáhnout a přistavit si jej přesně tak, jak me naučila Judy.

Vím, že bych mohla přivolat Mary a poprosit ji o pomoc, ale nechci jí vysvětlovat, kam mám namířeno. Mohla bych samozřejmě lhát, ale Mary to na mě vždycky pozná. Opravdu by mě zajímalo, jak to dělá.

Posadím se a pomocí rukou přemístím nohy přes okraj postele. Nejdříve pravou a poté levou. Poposednu si na samý okraj postele a téměř učebnicově umístím své dlaně přesně tam, kam patří.

Když přesunu váhu z ruky na posteli na ruku na opěradle vozíku, poroučím se k zemi.

Okamžitě.

Dopadám na tvrdou zem a pravým spánkem narážím na hranu skříně. Slyším své vlastní tlumené zasténání, které zní, jako by přicházelo odněkud zdaleka. Instinktivně si sáhnu na bolavý spánek a pohlédnu na vlhké prsty.

Krev.

Pohlédnu na vozík, který odcestoval až k židli pod okno.

Já jsem blbá, jak ranní rosa.

Nezabrzdila jsem si jej. Jako by to do mě Judy pořád necpala horem spodem. Zabrzdit vozík! Jak jsem na to mohla zapomenout?

Znovu si sáhnu na čelo. Krve není moc, pravděpodobně jsem si jen roztrhla kůži. Rozhlédnu se kolem a uvažuju co dělat. Na postel se nevyškrábu a vozík je příliš daleko. Nehledě na to, že bych se na něj ze země pravděpodobně taky nedostala. Na zvonek na Mary také nedosáhnu a křičet o pomoc rezolutně odmítám.

Co jsem si nadrobila, si taky pěkně vyžeru.

Napůl sedím a napůl ležím na pravém boku. Zapřu se rukama a přisunu se blíže ke skříni. Snažím se otočit do klasického sedu, ale mé neposlušné nohy mi v tom svou vahou zabraňují.

Po chvíli zápolení se svým vlastním tělem již nemám sílu.

Z ničeho nic mě zaplavuje vlna vzteku a nenávisti. Jsem naštvaná na své bezvládné nohy, na tuhle pitomou situaci, na tenhle zpropadený pokoj, na celou tuhle nemocnici, na doktorku Kate a ze všeho nejvíce hlavně na sebe!

Vztek se v mém nitru začíná pomalu mísit s pocity lítosti, která má záhy navrch a dříve než se naděju, propukám v tichý pláč.

Takový pocit beznaděje jsem do dnešního dne v životě necítila.

Ležím zkroucená na studené podlaze vedle své postele a mezi vzlyky přemýšlím, co jsem ve svém životě udělala špatně, že se zvrhnul tak naprosto špatným způsobem.

"Emily?" slyším po chvíli za sebou, ale nejsem schopná rozeznat, komu hlas patří.

Někdo mě chytá za ramena a zvedá mě do sedu. "Emily, jsi v pořádku?"

Až teď poznávám hlas doktorky Kate.

Cítím její ruku kolem svých ramen a skrze slzy rozmazaně vidím její bílý plášť, do kterého téměř automaticky zabořuji svůj obličej.

"Šššš, to bude v pořádku, Emily. Všechno bude v pořádku," slyším, jak mi šeptá do vlasů na temeni hlavy, zatímco si mě rukou, kterou má kolem mých ramen, přivine na svou hruď. Druhou ruku cítím na svém zátylku a částečně na své levé tváři.

Cítím úžasný parfém doktorky Kate, na své kůži cítím její štíhlé prsty a ve vlasech její jemný dech. Když si konečně uvědomím, co se vlastně děje a že mě objímá, plně na mě dolehne veškerý smutek a frustrace, které jsem v sobě tiše několik posledních týdnů dusila.

Nebráním se tomu.

Cítím, jak se mi začínají neovladatelně chvět ramena. Začínám vzlykat, že mám chvílemi pocit, že se udusím. Ruce téměř zapletu do klopy jejího doktorského pláště, jako bych měla strach, aby někam neodešla.

Doktorka Kate mě k sobě ještě více přitiskne a dlaní mě hladí po rameni.

Vůbec netuším, jak dlouho takto setrváváme, ale mám pocit, že jsem vyplakala celý potok slz. Cítím, jak mě z pláče pálí oči a z přerývaného dýchání bolí na hrudi.

Doktorka Kate celou dobu mlčí a jen mě stále hladí po rameni, sem tam druhou rukou po vlasech.

Když se trochu uklidním, tiše promluví. "Je to lepší?"

Chci odpovědět, ale nejsem schopná ze sebe vyloudit žádné slovo, tak jen přikývnu.

Po chvíli cítím, jak zvedá bradu z temena mé hlavy a rukou nadzvedává mou bradu, abych na ni pohlédla.

Je tak blízko. Stále mě objímá a já hledím do těch nejtmavších očí v celém vesmíru jen z několika centimetrů. Když přemístí ruku z mé brady na mou levou tvář a prstem mi setře cestičku, kterou si zde vytvořily slzy, má na tváři náznak úsměvu.

Poté co zbaví slz i mou druhou tvář, její ruka spočine zpět na té levé. Cítím její dlaň a palec na tváři, zatímco ostatní prsty spočívají na krku pod mým uchem.

Náznak úsměvu z její tváře najednou mizí. Její oči se vpíjí do těch mých a já skoro ani nedýchám. Cítím, jak mi v hrudi zběsile poskakuje srdce.

Přeju si takhle zůstat nadosmrti. Být ji tak blízko, cítit jak voní a vpíjet pohled do jejích nádherných očí. Neslyším, ani nevnímám vůbec nic z okolí. V tuto chvíli existuje jen ona a já.

Přeruší náš oční kontakt a shlédne na mé rty. Chci, aby mě políbila.

Toužím po tom, aby mě políbila.

Když mi pohlédne zpět do očí, její výraz se změní. "Ehm," odkašle si, sundá ruku z mé tváře a oddálí se ode mě. "Pomůžu ti," mluví tiše a zastřeně. Pomůže mi přetočit se do klasického sedu a než se naděju, drží mě v náručí a vstává se mnou ze studené podlahy.

Instinktivně se jí chytím kolem krku a tiše doufám, že má v plánu se mnou alespoň dvacetkrát takto obejít celou nemocnici.

Bohužel mě po jednom kroku posadí zpět na mou postel a ovladačem ji zvýší zpět do své klasické výšky.

Až teď si všimne krve na mém pravém spánku a mírně se zamračí. "Podívám se na to," stále mluví tiše. Postaví se naproti mně, jednou rukou mi za bradu natočí hlavu a druhou mi opatrně odhrnuje stranou vlasy.

"Bude to chtít dva, tři stehy," pronese po chvilce soustředěného mračení.

Je tak nádherná.

"Přinesu nějaké věci a hned ti to ošetřím," pohlédne na mě a já jen mlčky přikývnu. "Hned jsem zpátky, prosím tě, nehýbej se, ano?"

Pokud mi každá taková epizoda zaručí pobyt v jejím náručí, budu se do hlavy asi mlátit pravidelně.

"Nebudu," vysoukám ze sebe přidušeně a pošlu k ní mírný úsměv.

Když jsem sama, zhluboka se nadechnu. Srdce mi stále buší jako o život, mám hroznou žízeň a polykám skoro na sucho. Když zvednu ruku, abych si otřela uslzené oči, všimnu si, že se mi celá třese. Druhá ruka je na tom úplně stejně.

Až se vrátí, budu mít příležitost.

Musím jí to říct!

40

"Co jsi vlastně vyváděla?" krátce mi pohlédne do očí, zatímco mi odhrnuje vlasy z čela.

Cítím její horké dlaně na své kůži a musím se snažit, abych nezapomněla odpovědět na její otázku.

"Eh, chtěla jsem se přemístit do vozíku," jemně hlavou pokynu směrem k oknu za její záda.

Doktorka Kate se krátce otočí, pohlédne na vozík a poté tázavě zdvihne obočí.

"Zapomněla jsem jej zabrzdit," natočím hlavu tak, jak mi dlaně doktorky Kate poručí.

Povzdychne si a na ruce si natáhne světlé gumové rukavice. "Měla jsi zavolat Mary, nebo jinou sestřičku," slyším, jak se hrabe v hromádce věcí, které si před chvílí přinesla. "Nebo mě," opět mi krátce a káravě pohlédne do očí a mně se sevřou vnitřnosti. "Teď to trochu zabolí."

Tlumeně zasyčím bolestí, jakmile v ráně ucítím dezinfekci. "Nechtěla jsem nikoho otravovat."

Doktorka Kate mi věnuje další káravý pohled.

"Myslela jsem, že už to zvládnu," ke konci věty se mi zajíkne hlas.

"Vím, že ti to všichni pořád říkají, ale je to opravdu tak. Musíš být trpělivá," při druhé větě mi opět pohlédne do očí a záhy poklepe na injekci s čirou tekutinou, kterou si s sebou také přinesla. "Lokálně ti to umrtvím."

"Ne," pronesu bez rozmyšlení.

Doktorka Kate na mě tázavě pohlédne.

Bezděky si přejedu dlaní po rameni, kde pod oblečením cítím dlouhou a výraznou jizvu. "Nechci to umrtvit. Ze všech těch jizev co mám na těle, chci alespoň jednu cítit," nejsem si jistá, jestli pochopí jak to myslím.

Mírně se pousměje a s přikývnutím injekci schová. "Dobře."

Sleduju, jak si připravuje šití. "Kam jsi měla vlastně namířeno?" doktorka Kate mi opět mírně poupraví natočení hlavy a pustí se do šití.

"Eh…," odmlčím se a bolestivě zatnu zuby. "Za tebou," procedím skrze zuby.

Sice na mě nepohlédne, ale jde na ní vidět, že na okamžik zaváhala. "Stalo se něco?" zeptá se v okamžiku, kdy do mé kůže zaboří jehlu pro druhý steh.

Křivím obličej bolestí a hledám správná slova pro to, co chci právě říct. "Ne, nic se nestalo," rychle vyhrknu v očekávání další bolesti.

Doktorka Kate provede třetí steh a po chvíli slyším přestřihnutí šicího vlákna. "Hotovo," odloží soupravu na šití a nalepí mi na ránu náplast.

Složí věci na stříbrný tác a přihodí na něj rukavice, které si právě stáhla z rukou.

Polknu. Vůbec nevím, jak to mám říct.

Doktorka Kate na mě na okamžik upne svůj pohled.

Vím, že čeká, až jí řeknu, co jsem chtěla, ale nejsem schopná zformulovat žádná slova.

"Chceš pomoct?" pokyne na mou postel.

"Ne, to už zvládnu sama," usměju se a marně se snažím utišit své srdce v hrudi.

"Dobře," usměje se a vezme do ruky tác s šitím.

Nechci, aby odešla. Chci ji říct, co k ní cítím, ale nevím jak. A jsem k smrti vyděšená z toho, jak by na tuto informaci mohla reagovat.

Aniž bych ovládala své vlastní tělo, má ruka se natáhne k její a v okamžiku, kdy se otáčí k odchodu, jí za ní chytnu.

Doktorka Kate se zarazí a udělá krok zpět ke mně. V druhé ruce drží tác s šitím a tázavě na mě shlíží.

"Já…," vysoukám ze sebe a shlédnu do svých dlaní složených v klíně, ve kterých opatrně a jemně držím její nádhernou ruku, jako bych se bála, aby se nerozplynula.

Jsem v koncích. Nevím jak pokračovat.

Vzhlédnu do jejích nádherných tmavých očí a přeji si, aby si přečetla to, co ji chci říct v těch mých.

Její výraz je ale neutrální.

Do okamžiku, kdy ve svém klíně bezděky propletu své prsty s těmi jejími.

Ani nedokážu pojmenovat to, co se jí v tu chvíli objevilo v očích. Ale slovo, které by to asi nejlépe mohlo vystihnout, je děs.

Okamžitě cítím, jak se uvolňuje z mého sevření.

"Já…," přeskočí jí hlas. "Nemůžu," téměř zašeptá, uvolní svou ruku a rychle zmizí ve dveřích na chodbu.

Jakmile opustí místnost, cítím v očích další slzy.

Nevěděla jsem, jak zareaguje a nakonec jsem jí vlastně vůbec neřekla, co mám na srdci. Musela ale odtušit, o co se jedná.

Věděla jsem, že mi rozhodně neskočí do náruče a nebude se mnou chtít strávit zbytek života.

Čekala jsem, že jí to třeba rozesměje, uvede do rozpaků anebo, že mě kvůli tomu třeba už nebude chtít vidět. Napadly mě desítky různých reakcí.

Kromě té, která ve skutečnosti přišla.

Řekla, že nemůže.

Ne, že nechce, ale že nemůže.

Navíc to, jak se tvářila a způsob jakým to řekla, mi dohromady skutečně naznačují, že jí možná nejsem lhostejná.

Pokud si to tedy celé jen nepředstavuju a nehledám v tom něco, co tam ve skutečnosti není.

Na vteřinu se ale zatvářila až vyděšeně. Myslím, že nikdy nezjistím, co jí v tu chvíli problesklo hlavou. Nikdy se nedozvím, proč se tak zatvářila.

A nejvtipnější na tom všem je, že to možná ani vědět nechci.

Od našeho posledního setkání uběhlo už několik dní.

Kdybych řekla, že se mi doktorka Kate vyhýbá, tak rozhodně nepřeháním.

Několikrát jsem jí zaslechla a párkrát jsem jí po cestě na rehabilitaci či zpět do pokoje viděla. Tím ale naše vzájemné interakce skončily.

Dokonce i Mary se mě zeptala, jestli je mezi námi všechno v pořádku. Ani nevím proč, ale po této otázce jsem zrudla jako rak.

Venkovní počasí odpovídá mé momentální náladě. Podzim se projevuje ve své plné síle a tak již dva dny v kuse prší. Dešťové kapky narážejí na okno v mém pokoji a neochotně stékají po kluzkém materiálu na konec své cesty. Myslím, že jsem pozorováním tohoto úkazu strávila až nezdravé množství hodin.

Uvědomila jsem si, že samota mě v tomhle pokoji brzy zničí. Tom mě sice statečně zásobuje prací a několik hodin denně trávím překlady, ale i přes toto rozptýlení mám někdy pocit, že se zblázním.

Vzhledem k tomu, jak se mi doktorka Kate vyhýbá, jsem se rozhodla jí to usnadnit.

Dnes jsem během rehabilitace poprosila Judy, jestli by nešlo zařídit mé přesunutí nahoru k ostatním pacientům. Myslím, že jejich trvalá společnost by mě mohla přivést na jiné myšlenky.

Judy byla docela překvapená, protože si myslela, že mi samota vyhovuje.

Vyhovovala, dokud jsem si neuvědomila, že mám kvůli tomu přespříliš času na své vlastní myšlenky, které teď nejsou nijak pozitivní. A navíc mi nijak nepřidává, když vím, že se mi doktorka Kate vyhýbá jako čert kříži. Oběma můj odchod z úrazovky jen prospěje.

Alespoň doufám.

Judy tedy slíbila, že zjistí, jestli jsou nějaká volná lůžka a dá mi zítra na rehabilitaci vědět. Taky se dost zlobila, když se mě zeptala, co se mi stalo s čelem a já ji upřímně povyprávěla mou nezdařenou eskapádu s přesunem. Když svůj proslov zakončila slovy, že doufá, že jsem se praštila tak, abych si už navždy pamatovala, že mám vozík vždy zabrzdit, musela jsem se zasmát.

Judy si opravdu nebere s nikým a ničím servítky.

"Ahoj Emily!" ozve se nadšeně ode dveří a než se naděju, visí mi Liz kolek krku.

"Ahoj," jsem moc ráda, že ji vidím a tak jí pevně obejmu.

"Tak co je nového?" odloží si tašku na zem a posadí se na okraj mé postele.

Povzdychnu si, protože se mi o tom nechce moc mluvit.

"No? Ven s tím," nedočkavě se ke mně nahne v očekávání všech novinek.

Na okamžik zaváhám, ale pak si uvědomím, že vypovídat se, je přesně to, co potřebuju.

Vrátím se zpět k polibku na svatbě a dopodrobna Liz povyprávím úplně všechno, co se od té doby mezi mnou a doktorkou Kate událo. Včetně mého záměru nechat se přeložit pryč z jejího oddělení.

Liz celou dobu mlčí a pozorně poslouchá, což jí není moc podobné.

"Opravdu řekla, že nemůže?" svraští obočí.

"Jo," přitakám a očima visím na jejích rtech. Doufám, že přijde s nějakou dobrou teorií.

"Pokud jí nejsi lhostejná, tak z toho z nějakého důvodu vycouvala," přemýšlí Liz nahlas.

"Hmm," sklopím zrak ke svým dlaním, které mám složené v klíně.

"A když se ti tak vyhýbá…," odmlčí se. "Možná není zas tak špatný nápad odsud vypadnout."

Překvapeně na ni pohlédnu. Kde je ta Liz, která by mě přesvědčovala, že o ni musím bojovat? Že se nesmím vzdát, že nesmím utéct bez boje?

Když spatří můj výraz, mírně se usměje. "Kdybys ji vídala, jen by ses trápila. Prostě si nemyslím, že by sis měla udržovat nějakou planou naději."

Zamračím se.

"Co se stalo?" vím, že aby řekla něco takového, musí pro to mít dobrý důvod.

"Nic," usměje se, ale nikdy nebyla moc dobrá lhářka.

Založím si ruce na prsou. "Ven s tím," zamračím se a ani si neuvědomím, jak se právě prohodily naše role.

Liz si zhluboka povzdechne a téměř omluvně na mě pohlédne.

Srdce se mi rozbuší a žaludek se mi stáhne v očekávání nějaké nepříjemné informace.

"Šla jsem dneska po schodech, protože byly oba výtahy obsazené a nechtělo se mi čekat… jak jsem se na tebe těšila," usměje se, aby trochu odlehčila to, co se právě chystá říct.

Ne, že by to pomohlo.

Další povzdychnutí. "Když jsem míjela výtah, byla v něm Kate s nějakou ženou."

"A?" vím, že to není všechno.

"Zrovna se zavíraly dveře, ale jsem si jistá, že…," opět se odmlčí a já mám pocit, že ji uškrtím, pokud mi to okamžitě neřekne. "Líbaly se," tiše si povzdychne.

Je pozdní večer a déšť teprve před chvílí ustal.

Dveře do pokoje jsou zavřené a všechny světla zhasnuté.

Ležím v posteli a sleduji stíny, které skrze okno dopadají na protější zeď.

Uvědomuju si, že nemám právo jakkoliv si doktorku Kate nárokovat, ale přesto mě to, co mi Liz řekla, hluboce zasáhlo. Žárlivost a vztek jsou momentálně mí nejlepší kamarádi.

Liz se mě snažila utěšit a namluvit mi, že to třeba nic neznamená. Cením si její snahy a také toho, že se pokusila vyhnout tomu, aby mi vůbec musela říct, co viděla.

Přesto se mi, když odcházela, omlouvala, jako by to snad byla její chyba. Ujišťovala jsem jí, že jsem v pořádku, i když jsme obě moc dobře věděly, že to není pravda.

Jakkoliv mně Liz zastihla s touto zprávou nepřipravenou, nedala jsem v podstatě nic najevo. Nabyla jsem přesvědčení, že po posledních dnech mi už žádné slzy prostě nezbyly.

Modlím se, aby mi zítra Judy oznámila, že pro mě mají pokoj.

Nevím totiž, jak bych se chovala, kdybych se setkala s doktorkou Kate. Něco mi říká, že bych nebyla úplně příjemná. Uvědomuju si, že na to nemám právo a že mi doktorka Kate nic neslíbila. Přesto bych při setkání asi nebyla vzorem vlídnosti.

Když budu mít trochu štěstí, brzy vypadnu z jejího oddělení a zároveň z jejího života.

Z nějakého důvodu se ale kvůli tomu necítím o moc lépe.