Nejen pošťák zvoní dvakrát

Napsala: Eva

1

Je mi zima. Cítím, jak se mi ježí chlupy na rukou. Všude je hrozná tma, v hlavě mi buší snad tisíc kladiv a mám hroznou žízeň. V uších mi šíleně hučí a cítím se celkově nějak zvláštně.

Snažím se otevřít oči, ale vlastní víčka mě neposlouchají. Po chvilce zápolení, se mi podaří je pootevřít a záhy si přeju, abych to neudělala. Do pootevřené mezírky mi vnikne tak ostré světlo, že mám pocit, jako by mi někdo bodal do očí ostrým nožem. Během vteřiny je mám zase zavřené a divím se, že jsem nevydala žádný bolestivý vzdech. Jestli je na konci toho slavného tunelu tak jasno, tak jsou v nebi asi všichni úplně slepí.

Snažím se použít ostatní smysly, abych zjistila, kde to jsem a co se děje, protože navzdory tomu, jak divně to asi zní, tak netuším, kde jsem, ani co se děje a začíná mě to pěkně děsit.

Přes hukot v uších slyším vzdálené hlasy, kroky a spoustu jiných zvuků, které nedokážu identifikovat. Všechny ale zní, jako by byly tisíce kilometrů daleko, ale zároveň hned vedle mě. Je to zvláštní pocit.

Ve vzduchu toho moc necítím. No, spíše necítím vůbec nic.

A uvědomuju si, že ležím. Cítím pod sebou něco měkkého a dojdu k závěru, že půjde asi o postel.

Je mi jasné, že nejvíce toho zjistím, když otevřu oči, ale příliš se mi do toho nechce. Kdo by chtěl znovu zažít tu ostrou bolest?

Po chvíli váhání se je znovu pokusím otevřít. Opět přichází ta ostrá bolest a než opět sevřu víčka pevně k sobě, zamlženě a rozmazaně zahlédnu, že skutečně ležím na posteli.

Když tento proces opakuji několikrát, pokaždé udržím oči otevřené o něco déle. Začínají si pomalu zvykat a já zjišťuji, že to neuvěřitelně ostré světlo není halogenová lampa namířená přímo na můj obličej, jak se mi nejdříve zdálo, ale jen obyčejné sluneční světlo.

Vím, že ležím v pokoji na vysoké posteli. Vím, že stěny okolo jsou bílé a visí na nich nějaké obrázky. Vím, že po pravé straně pod oknem je stůl, na kterém stojí váza s květinami. Vím, že na opačné straně místnosti jsou velké bílé dveře, vedoucí kamsi do neznáma. A najednou vím, kde jsem.

Jsem v nemocničním pokoji.

2

Jsem vyděšená, jak jsem ještě nikdy nebyla. Na nic si totiž nevzpomínám. Nevím, jak jsem se tady ocitla, ani důvod proč tady jsem. Určitě ale ležím v nemocnici.

Pokoj je docela maličký, ale nevidím ho úplně celý, protože navzdory mé snaze nedokážu otočit hlavou a pořádně se rozhlédnout. Kmitám očima na všechny strany a snažím se zahnat bolest, kterou cítím snad v každém centimetru mého těla. Chci se pohnout, ale jako bych byla přikovaná k posteli.

Sklopím oči a vidím, že ze mě trčí spousta nejrůznějších trubiček a drátků. Vůbec se mi to nelíbí, ale vzhledem k tomu, že se nemůžu pohnout, nic s tím stejně neudělám. Musím se neuvěřitelně a na můj vkus strašně dlouho soustředit, abych pohnula alespoň prsty na pravé ruce. Koutkem oka sleduju, jak pomalu hýbu prsty, a přijde mi, jako by to ani nebyly moje prsty, ale někoho cizího.

Po chvíli se zaměřím na levou ruku, a aniž bych přestala hýbat prsty na té pravé, se snažím oživit i je. Chvíli to zase trvá, ale nakonec se mi to podaří taky.

Vždycky jsem bývala trpělivá. Moment. Bývala jsem trpělivá? Najednou mi dochází, že to nevím. Nevím, jestli jsem trpělivý člověk, nevím o sobě vůbec nic a nedokážu si vybavit žádnou tvář, ani tu svou. Co to znamená?

Zachvátí mě panika a chce se mi křičet. Nedokážu z hrdla ale dostat žádný zvuk.

Musím se uklidnit, jinak se zblázním. Začnu koordinovat své dýchání a přemýšlím co teď.

Někdo možná přijde, ale pravdou je, že bych mohla čekat docela dlouho.

Vzpomenu si na to tlačítko na přivolání sestry, které tady někde určitě bude. Budu se ale muset rozhlédnout.

Prsty a už i zápěstí jsou v rámci možností a jak mi hadičky a drátky dovolí, pohyblivé, začnu se tedy soustředit na krk. Bolí mě každý pohyb a v hlavě mi neuvěřitelně třeští. Rozhýbat krk trvá snad věčnost a opravdu to bolí.

Když už jsem schopna, se alespoň trochu rozhlédnout, neomylně identifikuju zvonek na sestru. Teď přichází ta těžší část, a to se pro něj natáhnout.

Připadám si hrozně bezmocně, když pro mě i ten nejmenší pohyb vyžaduje takové úsilí. Vím, že jsem se teď probrala, ale nejraději bych zase spala, jak jsem unavená.

Soustředím se na rozhýbání zbytku levé paže a mezitím se rozhlížím po pokoji. Vidím ho teď již celý a je opravdu velice maličký. Postel, na které ležím, je obehnána opěrkami, aby z ní pacient nespadl. Veškeré povlečení je bílé, stejně jako stěny, na kterých rozpoznávám obrazy s dětskými kresbami, které mají pacienty asi utěšit. Ne, že by to na mě fungovalo.

Po mé pravé ruce je u stěny vedle postele šatní skříň a hned vedle velké okno bez záclon a závěsů. Sluneční světlo, které mě poprvé málem oslepilo, nabralo rudo oranžový odstín zapadajícího slunce. Stůl, na kterém stojí váza s květinami, je malý, kulatý a z tmavého dřeva. Vypadá dost bytelně. Z každé strany jsou k němu přisunuty židle vyrobené ze stejného materiálu.

Ve zděném výklenku po mé levé ruce, hned vedle oněch velkých bílých dveří, tuším koupelnu. A po levé straně mé postele stojí stoleček a hned za ním velký elektronický přístroj, který až teď slyším pípat. Jsem si jistá, že pípal celou dobu, co jsem vzhůru, ale zaslechla jsem jej až teď.

U stropu visí starý zaprášený lustr, který vypadá, že pamatuje hodně pacientů.

Konečně můžu levou rukou jakž takž hýbat. Pomalu ji zvednu a natáhnu ke zvonku. Nechtěně si ze žíly povytáhnu jeden katétr a zaskučím tlumeně bolestí. Slyším svůj hlas, jestli se to tak dá nazvat, a nepoznávám ho. Snad mi někdo brzy odpoví na ty tisíce otázek, které mám, napadne mě v okamžiku, když vítězoslavně zamáčknu tlačítko zvonku.

3

Jsem překvapená, jak rychle se rozrazí dveře. Ale záhy zjišťuju, že jestli je někdo překvapený, tak je to sestřička, která rychle přikvačí k mé posteli. Nazelenalé oči má rozšířené překvapením a kouká na mě jako bych právě přiletěla z Marsu. Dlouhé, vlnité hnědé vlasy má ledabyle stažené v culíku a tvář má pokrytou drobnými pihami. Má na sobě bílý nemocniční úbor. Letmo zkontroluje přístroj vedle postele a já vidím na její visačce jméno.

Zdravotní sestra jménem Mary na mě znovu pohlédne, usměje se a jemně pronese. "Ahoj Emily."

Emily. Zní to cize, ale očividně se tak jmenuju. Chci ji odpovědět, ale jen tiše zaskučím.

"Pššt, nesnažte se mluvit. Chvíli vydržte, zavolám sem doktorku," snaží se mě tím úsměvem tak moc konejšit, až začínám mít podezření, že je něco hodně, ale zatraceně hodně špatně.

Mary se otočí na podpatku a rychle zmizí z pokoje. Nechá za sebou otevřené dveře a tak slyším frmol na chodbě. Spousta kroků, hlasů i vzdálených výkřiků. V uších mi už tolik nehučí a tak dokážu rozpoznat i některé věty. Sem tam zahlédnu někoho kolem dveří projít. Na to, že je večer, je tu docela živo.

Očima hypnotizuju dveře, nemůžu se dočkat, až se tam objeví někdo, kdo mi konečně řekne, co se děje. Sotva mě tahle myšlenka napadne, je splněna.

Ve dveřích stojí poměrně vysoká, štíhlá a sportovně vypadající žena, která v ruce drží nějaké papíry. Může jí být tak něco přes třicet.

Přistoupí k mé posteli, o poznání pomaleji, než to naposledy udělala Mary. Podívá se mi do očí a na malinký, maličký okamžik mám pocit, že je trochu zaražená. Poté se ale usměje a já si řeknu, že se mi to asi jen zdálo. Neunikne mi, že se jí při úsměvu objeví na levé tváři malý ďolíček. Tenhle úsměv je ale jiný než ten, kterým mě dříve obdarovala sestřička Mary. Není utěšující, ale spíše chápavý a svým způsobem mě trochu uklidní.

Chvíli studuje údaje na přístroji vedle mé postele. Má na sobě také nemocniční uniformu, přes kterou má přehozený klasický doktorský bílý plášť. Z levé kapsy jí trčí část stetoskopu. Žádnou jmenovku nevidím a tak nezbývá než doufat, že se mi představí sama.

Pohlédnu jí zpět do tváře. Shlížejí na mě velké, tmavě hnědé oči, které se částečně schovávají za dlouhé, jemně nalíčené řasy. Obočí má pečlivě upravované do akorát tlusté linky. Dlouhé a rovné havraní vlasy má stažené do pevného culíku, přičemž jí pár kratších pramínku vlasů lehce padá přes čelo do obličeje. Zbytek neposlušných vlasů má zastrčené za drobnýma ušima, které zdobí malé jednoduché stříbrné kroužky. Rty má lehce narůžovělé a nejsou ani úzké, ani plné. Jejich koutky míří mírně nahoru, třebaže se právě neusmívá. Bradu má širší, ale celkově má docela jemné rysy. Také mi neunikne, že má sice úzký, ale za to trochu špičatější nos, který ale celkově jejímu obličeji na kráse neubírá, spíše naopak.

Když si všimne, jak si ji prohlížím, znovu se usměje a já musím uznat, že má nádherný úsměv, který opět doprovází ďolíček na levé tváři.

"Ahoj," řekne zvláštním tónem.

Nadechnu se, abych ji odpověděla a zeptala se alespoň na jednu z těch stovek otázek, které na ní mám. Ozve se jen podivné zachroptění.

Položí mi ruku na rameno, "Emily, nesnažte se mluvit. Bude chvíli trvat, než toho budete zase schopna."

Asi se zatvářím nechápavě, protože se, tentokrát už chlácholivě, usměje. "Máte asi hodně otázek."

Zase ten ďolíček. Souhlasně pokývám hlavou.

"Hned vám vše vysvětlím. Máte asi žízeň." Aniž by čekala na mé souhlasné přikývnutí, zmizí do koupelny, ze které za vteřinku přinese sklenici vody. Nadzvedne mi hlavu a dá mi napít.

Zhltnu jen jeden doušek vody, protože zjistím, že polknutí bolí, ale když cítím, jak mi chladná voda mizí v krku, je to výborný pocit.

Doktorka odloží sklenici na stoleček vedle postele a přejde k oknu, kde vezme jednu ze židlí. Přisune si ji k pravé straně mé postele a posadí se.

"Jsem doktorka Bensonová," na chvíli se odmlčí a znovu se usměje. "Kate."

Ďolíček.

Čekám, jak bude pokračovat.

"Vím, že je to pro vás všechno asi hodně zmatené, ale ležíte v nemocnici, jak jste jistě sama poznala."

Přikývnu.

"Měla jste autonehodu Emily."

Zatají se mi dech. Na žádnou si nevzpomínám, napadne mě.

"Pamatujete si na ni? Na tu nehodu?" zeptá se opatrně a opět položí svou ruku na mou.

Zakroutím hlavou a místo slova ‚ne‘ ze mě opět vyjde podivné zachraptění.

"Při takovém úrazu je dočasná ztráta paměti docela běžná. Musíte být teď hlavně trpělivá. Nesmíme nic uspěchat a uvidíte, že časem bude všechno lepší." Odmlčí se, ale já poznám, že má na srdci ještě něco jiného.

"Zítra vás vezmeme na nějaké testy," vstane ze židle a chystá se ji odnést. Stisknu její ruku tak silně, jak jen můžu a upřímně se divím, že to vůbec zaregistrovala, protože mám pocit, že i sáček třikrát převařeného čaje má momentálně větší sílu než já.

Podívá se na mě a já na ni upřu tázavý pohled.

Nadechne se. "Neříká se mi to lehce, ale…" zadrhne se.

Cítím, jak se mi zúžily oči hrůzou.

"Mrzí mě to, ale byla jste po té autonehodě v kómatu."

I když nemůžu mluvit, jistě ví, která otázka mi teď propaluje díru v hlavě.

"Čtyři roky," vydechne a pevně mi stiskne dlaň.

4

Doktorka Kate, jak jí v duchu říkám, odešla už před hodnou chvílí. Venku je už tma.

Od jejího odchodu tady byla několikrát Mary. Přišla si se mnou popovídat, respektive já jsem jen poslouchala. Vyprávěla, jak je nadšená, že jsem se probrala. Taky přidala něco ze svého osobního života a také nějaké drby z rozvodového řízení se svým manželem.

Velmi brzy jsem došla k závěru, že tohle dělávala pravidelně. S tou výjimkou, že dříve jsem ji neslyšela, nebo přinejmenším nevnímala. Jsem si jistá, že kdybych ji dříve slyšela, jsem z kómatu už dávno probuzená.

Hlavou se mi honí tolik myšlenek, že mám pocit, že mi brzy vybuchne hlava. Čtyři roky. Ztratila jsem čtyři roky života ležením v téhle posteli.

A nejhorší je, že si ani nepamatuju, jaký život jsem to vlastně vedla.

Na druhou stranu to ale vysvětluje fakt, že mě bolí každý pohyb, že nemůžu mluvit a že jsem neuvěřitelně unavená. Velmi dlouho jsem nepoužila jediný sval svého těla.

Shlédnu dolů na své tělo, ale nepřipadá mi jako mé vlastní. Uvědomím si, že jsem ještě nezkoušela pohnout prsty u nohou.

Po chvíli urputného soustředění to vzdávám. Tohle bude asi trvat trochu déle, než rozpohybování rukou. V růžku mé mysli mě začne hlodat myšlenka, kterou ale zavrhnu a s urputnou snahou se přesvědčit, že to není pravda, usnu hlubokým bezesným spánkem.

Když po probuzení otevřu oči, znovu mě bolí. Venku urputně svítí slunce a já se musím zase hodně snažit, abych bolest překonala a udržela oči otevřené.

Chci se natáhnout ke zvonku, když v tom se otevřou dveře a objeví se v nich Mary.

"Dobré ráno Emily," usmívá se.

Odpovím chabým úsměvem. "Prosím," ani jsem nečekala, že když se o to pokusím, skutečně to ze mě vyleze.

Mary se nadšeně usměje a nakloní se ke mně blíže. "Copak sluníčko?"

"To světlo," napůl zašeptám a napůl zachroptím.

Mary vzhlédne směrem k oknu a svraští pod nárazem slunečních paprsků celý obličej. "Jistě, seženu nějaké závěsy." Napřímí se a něco naťuká na přístroji vedle postele. "To víš, dříve jsi nic takového nepotřebovala." V tu chvíli ztuhne, omluvně se na mě podívá a dá se raději na ústup.

Ano, hlavní věc, kterou jsem o Mary již zjistila je, že co na srdci, to na jazyku. Přemýšlí až poté, co něco řekne, ale myslím, že je to hodný člověk. Co se týká upřímnosti, tak si asi s nikým nezadá. Ani se mnou.

Zarazím se.

Jsem upřímná? Nevím, odkud se to vzalo, ani se mi nevybavuje žádná událost z mého života, která by to potvrzovala. Jde spíše o takový pocit.

Ano, mám pocit, že jsem upřímný člověk.

Usnula jsem, ani nevím kdy. Jsem tak unavená.

Probudí mě otevírající se dveře, ve kterých se objeví Mary.

"Neseme ty závěsy," usměje se a pokyne někomu, kdo za ní stojí na chodbě.

Mary si to namíří rovnou k oknu, v ruce úhledně složenou hromádku závěsů.

"Ehm… dobrý den," ozve se pokorně ode dveří.

Podívám se tam a musím se usmát.

Stojí tam snad ještě náctiletý klučík a div se samou úctou neuklání. Má na sobě montérky a napadne mě, že bude asi nemocniční údržbář.

Pořádně si jej prohlížím. Má krátké, špinavě blonďaté a rošťácky rozcuchané vlasy. Tvář má samý dolík a nos nemá větší, než knoflík. Jeho oči mají zajímavou barvu. Z téhle dálky bych řekla, že jsou snad černé, což v kontrastu se světlými vlasy působí velice zajímavě. Je štíhlý, ba až vychrtlý a je na svůj věk až nelidsky vysoký.

"No tak Ericu, neboj se. Emily tě neukousne. Viďte Emily?" Mary se zubí střídavě na mě a na hocha ve dveřích.

Usměju se a zavrtěním hlavy jej ujistím, že opravdu nekoušu.

Eric na vteřinku zmizí a za chvíli se vynoří s velkými skládacími schůdky. Pokoj je sice maličký, ale je pravda, že stropy má nečekaně vysoké. Rozloží schůdky pod oknem, zatímco Mary připraví jeden ze závěsů.

"Počkejte Mary, udělám to," zarazí ji Eric v okamžiku, kdy se chystá vylézt na připravené schůdky.

"Děkuju," usměje se a kývne směrem ke mně. "Tady Eric je hrozné zlatíčko. Umí opravit a zařídit snad úplně vše."

Neunikne mi, jak Eric u slova ‚zlatíčko‘ zrudne jako rajče. Nemůžu si pomoct a v duchu se tiše uchechtnu.

Chvíli pozoruju Erica, jak přidělává závěsy a napadne mě, že při své momentální síle bych asi ani nevylezla po těch schůdcích nahoru.

"Dobré ráno, Emily," ozve se z druhé strany pokoje.

Otočím se ke dveřím.

Doktorka Kate. A ďolíček.

Usměju se nazpět a zachraptím odpověď.

Opět ďolíček. "Koukám, že jste se rozpovídala docela rychle. To jsem ráda," přijde k mé posteli a vzhlédne směrem k oknu na Mary a Erica. "Až budete hotovi, nechte nás prosím s Emily o samotě."

Nelíbí se mi její výraz.

"Už to bude," zafuní Eric, přidělávajíc poslední kousek druhého závěsu.

Mary se na mě usměje a zamíří ke dveřím, kde se otočí na Erica, který zrovna skládá schůdky. "Pojď, chlapče. Potřebuju po tobě ještě něco."

"Jasně," popadne složené schůdky a odchází.

Když míjí mou postel, vysoukám ze sebe poděkování. Zase se malinko začervená a zamumlá, že nemám zač. Je hrozně roztomilý.

Jakmile za sebou zavře dveře, upřu vážný pohled na doktorku Kate, protože ta se netváří nijak vesele.

"Stalo se něco?" zeptám se váhavě a tiše. Hlasitě asi ještě nebudu moct chvíli mluvit.

"Ne," chlácholivě odpoví a následuje ďolíček. "Teď vás vyšetřím, a pokud bude potřeba, odvezeme vás na další testy."

Pokývám hlavou a bojím se toho, co možná přijde.

Vytáhne stetoskop a přiloží mi jej na hruď pod nemocniční ‚pyžamo‘. Úlekem sebou trhnu a hlasitě popadnu dech.

Neuvěřitelně to studí.

Doktorka Kate se rozpačitě usměje. "Omlouvám se, nikdy mi to nedojde." S těmi slovy jej vytáhne a přiloží si jej do dlaně. Po chvilce zahřívání jej mám zpátky na srdci.

Poslouchá, co ji chce stetoskop říct. Pohled má upřený někam vedle mé postele a nemůžu si nevšimnout, že se mírně mračí. Není to ale ten typ mračení, kdy je něco špatně. Je to ten typ mračení, kdy se člověk soustředí. Mezi obočím a kolem očí se ji tím vytvořily drobné vrásky.

Po chvíli stetoskop schová zpět do kapsy svého pláště. "Vypadá to, že dýchání a srdíčko jsou v pořádku." Ďolíček.

Vytáhne z náprsní kapsy propisku. "Řekněte mi, až něco ucítíte, ano?"

Je to tady.

Přikývnu.

Přejde k nohám mé postele a částečně odhrne deku, pod kterou ležím přikrytá.

Podívá se na mě.

A já nic necítím.

5

Věděla jsem to.

Tedy, nevěděla, ale myslela jsem si to. Samotnou mě udivuje, jak dobře to snáším. Možná mi to ještě pořádně nedošlo a ten pravý záchvat beznaděje teprve přijde.

U mé postele nyní stojí neurochirurg, jehož jméno jsem už zapomněla. Vysvětluje mi, co mám s páteří. Spoustě toho nerozumím, i když jsem vždycky ráda sledovala Pohotovost. Tedy, aspoň myslím, že jsem ji sledovala. Hlavní věc, která mně momentálně zajímá je to, jestli se s tím dá něco dělat.

Dá. Snad. Doktor se tváří optimisticky a doktorka Kate, která mě celou dobu drží za ruku, po mě v jednom kuse háže ďolíčky.

"…k nějakému pokroku bude ale nejdříve nutný chirurgický zákrok…," můj výraz se musel dost dramaticky změnit, protože doktorka Kate skočila doktorovi do řeči.

"Nebojte se, jste tady v těch nejlepších rukou. Doktor vás dá do pořádku," ďolíček.

Podívám se na ní a z nějakého důvodu jí věřím. Má laskavé oči, ale tak moc, že mi to přijde až nemožné. Mám pocit, že doktorka Kate by mi nikdy nelhala. A tak jí věřím.

Doktor ještě chvíli pokračuje a svůj monolog zakončí otázkou, zda souhlasím s operací. Opět pohlédnu na doktorku Kate, která lehce a povzbudivě přikývne.

"Souhlasím," vysoukám ze sebe šeptem.

"Dobře. Informuju kolegy, a jakmile budeme mít termín, budete první, kdo se jej dozví," přikývne ten vysoký, brýlatý a prošedivělý doktor. Vypadá jak mrzout, ale na druhou stranu vypadá velice zkušeně. Řekla bych, že to co dělá, dělá už dlouho.

Doktor odchází a doktorka Kate ho následuje. Chci ji zadržet, ale opět mi selže hlas.

Osaměla jsem.

Koukám do stropu a bezděky si položím ruce na stehna. Vím, že je tam mám. Cítím je pod svými dlaněmi, ale dál nic.

A najednou pláču. Nechci, ale nejde to zastavit. Velké teplé slzy mi stékají po tvářích a já se je nesnažím ani utřít. Od pasu dolů jsem jako kus kamene a to mě neuvěřitelně děsí.

"Emily, neplačte."

Ani jsem si skrze slzy nevšimla, že se v pokoji objevila doktorka Kate.

Vytáhla ze stolečku u postele krabičku papírových kapesníků a jeden mi vložila do dlaně. Mlčky zdvihnu ruku a chci se utřít, když zavadím o katétr. "Au!" vyhrknu.

"Omlouvám se, říkala jsem Mary, ať vám ty katétry už vyndá. Asi to ještě nestihla, máme tady teď poslední dobou velký frmol," ďolíček.

Stále mlčím.

"Zařídím, aby vás těch hadiček Mary co nejdříve zbavila. Musíte se dát trochu do kupy. Budete mít návštěvu," hovoří klidně a tiše.

"Návštěvu?" Až teď mě napadlo, že mám asi nějakou rodinu.

"Hned jak jste se probrala, volali jsme vaší matce. Je na cestě sem," pousměje se.

Trochu mě vyděsí, že přijde někdo, kdo mě zná líp, než já sama.

"Nebojte, řekla jsem jí už po telefonu o vaši amnézii a proberu s ní, aby byla trpělivá a moc na vás netlačila," ujistí mě.

Zdvihnu obočí. "Už jste se s ní setkala?"

Ďolíček. "Ano. Navštěvovala vás tak často, jak jen to šlo. Je velvyslankyně a tak hodně cestuje."

"Velvyslankyně," zamumlám si pod nos a odmlčím se.

"Ano a je svérázná jako nikdo, koho znám. Proto si s ní promluvím o tom, jak se k vám má v téhle situaci chovat," zazubí se a já zahlédnu náznak ďolíčku i na druhé tváři.

"Děkuju," slabě se usměju a zavřu oči.

Doktorka Kate pochopí a dá se na odchod.

"Doktorko?" zastavím ji s rukou na klice.

"Ano?"

Otevřu oči a pohlédnu na ní. "Jak se jmenuje?"

"Alice," odvětí a po chvilce ticha opustí můj pokoj.

Než se naděju, je u mě v pokoji Mary.

Pořád dokola se omlouvá, jako by mi zapomněla dát nějaké životně důležité léky. Přemýšlím, jestli ji doktorka Kate tak moc seřvala, nebo jestli jí to je prostě jen líto.

"Nic se neděje. Strávila jsem tady čtyři roky, tak už mě ta chvilka navíc nezabije," oplácím ji její dřívější poznámku a bedlivě sleduju její reakci.

Začervená se a já se na ni povzbudivě usměju.

"Jste fajn ženská Emily. Vždycky jsem přemýšlela, jaká asi jste," vypráví a pomalu mě zbavuje jednotlivých katétrů.

"Jak dlouho tady pracujete?" jsem zvědavá.

"Pfff," odfrkne si. "Už dvacet let děvenko."

"Tolik? V kolika jste sem nastoupila? V patnácti?" tvářím se překvapeně.

"I ty jedna lichotnice," zazubí se.

"Vážně. Tipla bych vám tak maximálně pětatřicet," pokračuju ve své hře.

"Jó, bývávalo," usměje se. "Pětačtyřicet let brázdím tuhle zemi slečinko. Ale díky za snahu," znovu se zazubí.

Usměju se. Jo, Mary je opravdu moc fajn a ani jsem většinu katétrů při vytahování necítila. Šikovná sestra.

"Tak, hotovo," skládá vytažené katétry na stříbrný podnos, který s sebou přinesla.

"Starala jste se o mě celé ty čtyři roky?" zeptám se zvědavě.

"Ano. A chodila jsem si s vámi každý den povídat."

Já to věděla.

"Tak v tom případě vám moc děkuju," usměju se.

"Nemáte zač, dělala jsem to ráda. Ale když už máte potřebu děkovat, poděkujte také doktorce Bensonové."

Zvědavě nadzdvihnu obočí.

"Není tu sice tak dlouho jako já, ale pravdou je, že nastoupila chvíli předtím, než vás sem přivezli. Byla jste její první pacient."

"Opravdu?" To jsem netušila. "Myslela jsem, že mě přivezli na úrazovku a že doktorka pracuje v tomhle oddělení."

"No, abych řekla pravdu, pořád ležíte na úrazovce."

Vyvalím na Mary oči. "I po čtyřech letech jsem pořád na úrazovce?" Nechápu.

Mary se usměje. "Vaší paní matce se nelíbila představa, že budete sdílet pokoj s jinými pacienty, tak zařídila, abyste zůstala tady."

Tahle ženská je neuvěřitelná. Už se ‚nemůžu‘ dočkat, až ji poznám.

"Když vás přivezli, stala jste se pacientkou doktorky Bensonové. Odvedla na vás tenkrát velký kus práce. Vždycky jsem měla pocit, že jí na vás hodně záleží. A to vás vlastně ani nikdy nepoznala, až teď. Říká se, že doktor na svého prvního pacienta nikdy nezapomene," usměje se.

Mlčím a přemýšlím nad tím, co mi Mary právě řekla.

Sebere podnos a dá se na odchod.

"Ehm, Mary?" začnu opatrně a letmo pohlédnu na spodní část svého těla.

Podívá se na mě a odvětí, "Nebojte, cévkovač půjde pryč, až nastane pravý čas."

Ona snad umí číst myšlenky.

"Děkuju. Myslíte, že byste mi mohla zdvihnout postel?"

"Samozřejmě," vrátí se zpět k posteli, natáhne se někam pro ovladač a stručně mi ukáže co a jak.

Mary odchází a já si polohuju postel do polosedu. Je příjemné pro změnu neležet.

6

Na chvíli zase usnu.

Vzbudí mě něčí ruka na rameni. Otevřu oči a pohlédnu do dvou tmavých čokoládových studánek.

Doktorka Kate se nade mě sklání a jemně se usmívá, bez ďolíčků.

"Je tady. Promluvila jsem si s ní. Ať vám řekne něco o vás, vašem životě, o vašich společných zážitcích. Cokoliv, co by vám pomohlo trochu oživit paměť. Slíbila mi, že na vás bude hodná," zazubí se.

"To je tak hrozná?" mám trochu obavy.

Ďolíček. "Ne, trochu přeháním. Zase tak moc ji neznám, ale párkrát jsem s ní mluvila a přijde mi jako svérázná a upřímná ženská."

Tak přece jen jsem možná upřímná. Po mamince.

"Dobře." Jsem nervózní.

Doktorka Kate to asi poznala, protože mi stiskne rameno a povzbudí mě. "Bude to v pohodě."

Ďolíček.

Přikývnu a sleduju, jak doktorka Kate opouští pokoj.

Vteřinu na to, se ve dveřích objeví středně vysoká, plnoštíhlá žena, která může mít kolem šedesáti. Má na sobě tmavý kalhotový kostýmek a vzhledem k tomu, čím se živí, bych řekla, že přišla opravdu rovnou z práce.

"Emily," vydechne a než se naděju, je u mé postele a zběsile mě objímá. Váhavě ji také obejmu.

Po chvíli se ode mě odtrhne a já si ji můžu pořádně prohlédnout.

Je mi povědomá. Mám pocit, že jsem ji už někde viděla. Což je asi dobré znamení.

Alice má velké zelenošedé oči, které značně zvýrazňuje silné líčení. Vlasy má hnědé, vlnité a spadají ji na ramena. Obličej má docela ostré rysy a velké množství make-upu marně maskuje nespočetné množství vrásek na čele, kolem očí a na tváři a bradě. V docela velkých uších má velké stříbrné kruhy a já neomylně dojdu k závěru, že se snaží za každou cenu vypadat mladší, než ve skutečnosti je. Celkově působí na první pohled docela přísně a já asi už chápu to, co říkala doktorka Kate.

Než stihnu cokoliv říct, Alice má oči zalité slzami. "Ach Emily, jsem tak šťastná, že ses probrala. Ani netušíš, jak hrozné to bylo, tě tady tak vidět. Hrozně si mi chyběla, holčičko." Pevně mi tiskne ruku a než se naděju, opět mi visí kolem krku.

"Já… nevím co říct," vysoukám ze sebe.

Odtáhne se. "Já vím, mluvila jsem s doktorkou Bensonovou. Ale neboj se, zařídím si to a budu tady u tebe, tak často, jak jen to půjde. Společně zařídíme, aby sis na všechno vzpomněla," pousměje se.

Úsměv jí oplatím a opravdu nevím, jestli z toho mám mít radost, nebo ne. Ale na druhou stranu, je to moje matka, takže… pusťme se do toho.

Alice před chvílí odešla.

Jsem celá umačkaná a opusinkovaná, ale celkově mám z její návštěvy pozitivní pocit. Mluvily jsme dlouho. Tedy spíše ona mluvila a já poslouchala.

Zjistila jsem, že můj otec zemřel, když mi byly čtyři. Nemám žádné sourozence, ani prarodiče. V podstatě jediný příbuzný, kterého mám, je ona.

Skutečně pracuje jako velvyslankyně. Vyprávěla mi, že po smrti otce, jsme díky její práci zcestovaly celý svět. Vyprávěla spoustu zážitků, které jsme na cestách zažily a některé mi byly i povědomé.

Také se malinko chlubila tím, že mi zaplatila tenhle pokoj, aby zajistila, že budu trávit čas v nemocnici ‚na úrovni‘, jak tomu říkala. A nezapomněla slíbit, že mi sem zařídí televizi, abych se nenudila. Myslím, že začínám chápat, co mi na ni dříve asi vadilo. A také myslím, že jsem si po jedné návštěvě udělala docela jasný obrázek, jak vypadal náš vzájemný vztah.

Ke mně samotné jsme se taky dostaly, ale upřímně, nevěděla toho o mně tolik, kolik bych řekla, že by matka měla vědět o svém dítěti. Řekla bych, že jsme se příliš nestýkaly, i když se o tom nezmínila. Teď ze mě sice byla celá pryč, ale jsem její jediné dítě a byla jsem čtyři roky v kómatu, což asi leccos vysvětluje.

Jsem tlumočnice. Předpokládám, že roky v cizině udělaly své. Prý mluvím plynně šesti jazyky a je pravda, že nějaká cizí slovíčka mi od probuzení v hlavě už vyskočily. Jen jsem jim nevěnovala žádnou pozornost.

Bydlím sama a nemám žádného přítele, což Alice nezapomněla okomentovat tím, že už by pomalu chtěla vnoučata. Prý jsem docela dlouho randila s nějakým Willem, ale nakonec to nevyšlo. Nijak hlouběji to nespecifikovala, ale řekla bych, že prostě nevěděla, co se vlastně stalo.

Co se týká přátel, o nich nevěděla už vůbec nic. Měla jsem prý nějaké v práci, ale mimo ni příliš ne. Jméno mi nebyla schopná říct ani jedno. Řekla bych, že jsem byla docela samotářka, která žila svou prací a mnoho přátel skutečně neměla.

Když to celé shrnu, nejsem si jistá, jestli se mi líbí, co jsem zjistila. Ale byl to můj život, a pokud jsem v něm nebyla úplně nešťastná, měla bych se asi pokusit v něm pokračovat.

Alice také vyprávěla o mé nehodě. O tom, jak to zjistila a jak trávila dny a noci po ní u mě v nemocnici. Po pár týdnech, aby se nezbláznila, se upnula na práci, která ji udržovala dostatečně zaměstnanou, aby na mě pořád nemyslela. Tu nehodu jsem prý nezavinila, mohl za ní opilý řidič, kterému se, překvapivě, nic nestalo.

Vyprávěla také, jak se seznámila s doktorkou Kate. Prý dělala první a poslední, aby mi pomohla. Několikrát se také stalo, že když za mnou Alice přišla, seděla u mě a něco mi povídala. Říkala, že by mohlo pomoci, když se na mě bude mluvit. Párkrát mi prý také pouštěla hudbu.

Vím, že jsem byla její první pacientka, ale přišlo mi zvláštní, jak moc času mi věnovala. Pak jsem si ale vybavila její laskavé oči a napadlo mě, že prostě taková asi je.

Z mého přemítání mě vytrhne hlas ode dveří. "Tak co? Byla na vás hodná?" Doktorka Kate a její ďolíček.

Usměju se. "Ano. Bylo to zajímavé. Konečně o sobě aspoň něco vím."

"Nějaké nově objevené vzpomínky?" usadí se na židli, kde seděla má matka.

"Něco málo ano. Je to hodně neúplné, ale například si vzpomínám, jak jsem někde s Alicí jako malá pouštěla draka," usměju se.

"Výborně," ďolíček. "Vzpomínky z dětství se většinou vracejí jako první. To mám radost."

"Řekla jste ji, že jsem ochrnutá?" zeptám se přímo.

Doktorka Kate malinko zvážní a přikývne.

"Hmm. Ani se o tom nezmínila," uvažuju nahlas.

"Možná si to jen nechce připustit. Řekla jsem jí o té operaci a o tom, že máte velkou šanci na úplné uzdravení," pousměje se.

"Třeba budu chodit dřív, než si to stihne vůbec přiznat."

"Tenhle přístup se mi líbí," usměje se a já si všimnu nadšení v jejích očích.

"Slyšela jsem, že jsem byla vaše první pacientka," změním téma.

Kdybych znala jediný důvod, proč by se to mělo stát, řekla bych, že se malinko začervenala.

"Ano, byla. Povídala jste si s Mary?" Ďolíček. "Copak hezkého ještě vyprávěla?"

Skoro bych řekla, že se bojí odpovědi.

"Mno, v podstatě nic víc. Jen že jste se o mě hezky starala."

Bože, zdá se mi to, nebo se pravdu červená??

"Jste moje pacientka, samozřejmě, že jsem se starala," odvětí a já mám pocit, že něco vynechala.

Nechci se v tom ale šťourat a uvádět ji do rozpaků. "Děkuju," usměju se.

"Nemáte vůbec za co. Je to moje práce," vstane a odnese židli zpět ke stolu pod okno. "Nechybí vám nic?"

Na vteřinku se zamyslím. "Myslím, že ne. Děkuju."

Ďolíček.

Než se naděju, jsem v pokoji opět sama. Dálkovým ovládáním si dám postel zpět do vodorovné polohy a za chvíli usnu.

A zdá se mi o všech těch zážitcích, které mi dnes Alice vyprávěla.

7

Mary mi druhý den ráno přinesla snídani. Neměla jsem hlad, ale protože už nejsem na kapačkách, Mary si pohlídala, abych vše snědla.

Chvíli poté, co odnesla tác, se v pokoji objevila znovu. Za ní se ve dveřích objevil Eric, který nesl v rukách menší televizi.

"To je teda rychlost," zamumlám si pod nosem.

"No jo, když si vaše paní máma něco usmyslí, všichni jsme na to moc krátcí," zazubí se Mary.

"Koukám," usměju se.

Eric televizi umístí na stůl pod okno a na chvíli někam odejde. Za chvíli je zpět s menším stolečkem, který postaví ke zdi naproti mé posteli.

"Nemusíte si s tím dělat takové starosti. Stejně na ni ani nebudu koukat."

"Ne, ne. Co když přijde vaše paní máma a televize tady nebude? To si nevezmu na triko Emily," znovu se zazubí.

"No jo, máte pravdu. Taky bych se s ní nechtěla o ničem raději dohadovat," usměju se.

Eric televizi přenese na donesený stoleček a zapojí ji.

"Hotovo slečno," nesměle dojde k mé posteli a podá mi ovladač.

"Jakápak slečna. Jsem Emily," vezmu od něj ovladač a natáhnu ruku.

Na chvíli se zarazí, ale poté mi svou ruku podá. "Eric. Těší mě."

Povzbudivě se na něj usměju a poděkuju. Opět se trošičku začervená a zamumlá, že není zač. Je opravdu hrozně roztomilý.

Oba se dají na odchod.

"Je tady doktorka? Chci ji o něco poprosit" zadržím Mary ve dveřích.

"Je, je. Ona tady snad už i spí," zazubí se. "Pošlu ji sem za vámi."

"Sháněla jste se po mě?" zeptá se doktorka Kate.

Než stihnu odpovědět, pokračuje. "Ále, koukám, že vám ji sem už přinesli," pokyne k televizi.

"Jo, mám pocit, že Alice docílí všeho, co si zamane. Doufám, že nejsem ve všem po ní," pousměju se.

"No, to brzy sama zjistíte," ďolíček.

Na chvíli se odmlčíme a koukáme obě směrem k televizi.

"Ehm, chtěla jsem vás o něco poprosit," přeruším ticho.

"Co pro vás můžu udělat?" zeptá se zvědavě.

"Myslíte, že bych mohla jít na procházku?" Hned jakmile mi dojde, co jsem řekla, pokračuju. "Nebo spíše na projížďku? Potřebuju na chvíli vypadnout z tohohle pokoje," upřu na ni pohled.

"No, měla byste být v klidu, ale uvidím, co se dá dělat," povzbudivě se usměje. Ďolíček.

"Děkuju," pokývám hlavou a doufám, že se jí to podaří nějak zařídit.

Doktorka Kate je prostě nejlepší. To byla první věc, která mě napadla, když se u mě v pokoji objevila Mary s invalidním vozíkem.

Uvědomuju si, že v něm určitě strávím nějaký čas a tiše doufám, že ne všechen čas, ale přesto se do něj těším. Vyhlídka projížďky, i kdyby jen po chodbách nemocnice, mě velmi láká.

Do pokoje přišel s Mary nemocniční zřízenec, který mě opatrně přemístil z postele do vozíku. Je to hrozně zvláštní pocit. Na vozíku si daleko více uvědomuju nepohyblivost dolní půlky svého těla, než na posteli. Rychle tyhle myšlenky ale zaženu.

"Kam to bude, děvenko?" zeptá se Mary a položí ruce na držadla za mými zády.

"Kamkoliv mě zavezete Mary," usměju se.

"To neříkejte dvakrát," zazubí se a začne mě tlačit ke dveřím z pokoje.

Vyjedeme na nemocniční chodbu. Je dlouhá a rozdělená na více částí, které od sebe oddělují dvoukřídlé prosklené létací dveře. Stěny jsou světle modře vymalovány a kousek od mého pokoje je recepce, kde sedí dvě mladé slečny. Naproti recepci jsou dva výtahy. Je tady docela frmol. Doktoři, sestřičky i pacienti se pohybují po chodbách různými směry a různě rychle.

Sestra Mary se se mnou vydá směrem k výtahům a já se rozzářím jako malé dítě. "Můžeme ven?"

Mary se pobaveně usměje, "Když už projížďka, tak pořádná, ne? Máme krásnou zahradu a venku je teplo."

Teplo? Ani mě nenapadlo zjišťovat, jaké je roční období. Co se týká zjišťování času, tak mi asi pojem ‚čtyři roky‘ vystačí na dlouhou dobu.

Projíždíme kolem kovové skříňky, kde zahlédnu svůj odraz. "Stůjte."

Mary v cuku letu zastaví a po chvíli pochopí. "Přinesu vám pak do pokoje zrcátko, ano?"

Chvíli se pozoruju, ale po chvilce zhodnotím, že jsem poznala tak akorát barvu vlasů. Hnědá. "To budete hodná, děkuju," usměju se a vzhlédnu na Mary.

Ta mi úsměv oplatí a my pokračujeme v jízdě.

Zastavíme se u výtahu a Mary jej přivolá. Rozhlížím se po chodbě, když zahlédnu doktorku Kate. Stojí za jedněmi prosklenými dveřmi a s někým hovoří. Mluví s vysokou, krátkovlasou, štíhlou ženou přibližně jejího věku. Jsem daleko a rozhodně neslyším, o čem se baví, ale připadá mi to jako hádka. Doktorka Kate se mračí, divoce gestikuluje a něco ženě říká. Žena se marně snaží také něco říci, ale proti rozohněné doktorce Kate nemá šanci. Po chvíli se doktorka Kate odmlčí, zkříží ruce na prsou a zamračeně hledí na ženu. Ta k ní udělá krok a položí jí ruku předloktí. Doktorka Kate ucukne, něco rozzlobeně řekne a dá se na odchod. Rozzlobeně rozrazí dveře a já zaslechnu, jak za ní žena volá, "Kate, no tak! Kate!" Doktorka Kate ale pokračuje v chůzi našim směrem a pořád se kaboní. Teprve po chvíli si mě a Mary všimne. Tentokrát ale žádný ďolíček. Místo toho zahne do prvních dveří, které potká.

Jsem z celého tohoto výjevu zmatená. Jednak neznám zamračenou a rozzlobenou doktorku Kate a také netuším, co se vlastně stalo. Ale na druhou stranu mi do toho nic není. Ať se dělo cokoliv, rozhodně to bylo osobní.

Mary si očividně všimla, kam se koukám. Přijel výtah, zatlačila mě dovnitř a zamáčkla tlačítko označující přízemí.

"Nebojte, tahle nálada ji dlouho nevydrží. Navíc nemá ve zvyku tahat soukromé věci do práce. Což byl podle mě asi také jeden z důvodů, proč na ni byla tak rozzlobená," vypráví tiše, mám pocit, že skoro spiklenecky.

"Vy tu ženu znáte?" zeptám se zvědavě.

"Jen od vidění. Doktorka o svém soukromí moc nemluví. Vím jen, že se jmenuje Suzanne. Jednou jsem ji zaslechla s ní telefonovat." Odmlčí se a mně se zdá, že má na srdci ještě něco.

"Je to její přítelkyně," opět ten spiklenecký tón.

Oči se mi rozšíří překvapením a mám pocit, že mi obočí zmizí ve vlasech, jak se nadzvedlo. Vzhlédnu na Mary.

"Nemluví o tom, ani nikdo jiný tady, ale je to takové veřejné tajemství. Vlastně to všichni víme, ale děláme, že ne," usměje se. "Mě do toho nic není, je to její soukromá věc a navíc je to výborná doktorka. To mi stačí k tomu, abych s ní neměla žádný problém," znovu se usměje.

Kouknu zpět před sebe a snažím se rozdýchat nově nabyté informace. Páni, kdo by to byl řekl. Já teda rozhodně ne. Vzpomenu si, jak se červenala, když jsme se bavily o tom, jak se o mě starala. Tuhle myšlenku ale rychle zavrhnu. Je to přece nesmysl, abych ji něčím takovým uvedla do rozpaků.

Z myšlenek mě vytrhne Mary.

"Prosím, neříkejte ji, že jsem vám to řekla, ano? Prostě hrajte s námi ostatními a dělejte, že o ničem nevíte."

"Jistě. Asi by ji to jen přivedlo do rozpaků," pokývám hlavou.

Tak doktorka Kate má přítelkyni. Nějak tomu nemůžu uvěřit. Ne, že by mi to vadilo. Vzpomínám si, že ani dříve jsem s tímhle neměla nikdy problém. Jen mě to u ní prostě překvapilo.

A hodně.

Jsme s Mary v nemocniční zahradě. Je krásný teplý den a slunce svítí jako o život. Mary mi řekla, že je pozdní červenec.

V zahradě je spousta pacientů, kteří jsou na procházce, či zde tráví své návštěvní hodiny i se svými příbuznými. Celá zahrada je protkaná úzkými betonovými cestičkami, které na každém kroku lemují lavičky. Trávník je krátce posečený a udržovaný. Některé cesty lemují pečlivě vysázené květiny a v jedné části zahrady je i jakýsi parčík, který tvoří vysoké, vzrostlé stromy a spousta keřů a jiných dřevin.

"Je tady nádherně," nastavím obličej směrem k slunci.

"Hmm," zamumlá Mary souhlasně. "Hádejte, kdo to tady má na starosti. Myslím údržbu," usměje se.

Vzhledem k tomu, kolik lidí jsem od probuzení potkala, mě napadá jen jedna osoba. "Eric?" zvednu překvapivě obočí.

"Jo. Říkala jsem, že je zlatíčko. Navíc mi jednou vyprávěl, jak moc ho práce tady na zahradě baví," Mary mě přiveze k lavičce a sama se na ní posadí.

"Šikovný kluk. Vypadá to tady jako ze škatulky," usměju se a zavřu oči. Slyším hlasy, dětský smích a ptačí zpěv. Byl to perfektní nápad sem jít.

"Tak jak se vám tady líbí?" vyruší mě z rozjímání blížící se hlas.

Otevřu oči a otočím se směrem, odkud hlas přichází. Doktorka Kate. A ďolíček. Očividně měla Mary pravdu, vypadá už docela v pohodě. Rozhodně ji mám takhle radši, než tu rozzlobenou verzi, kterou jsem viděla dříve na chodbě.

Pousměju se. "Je tady krásně," nevím proč, ale mám potřebu si ji znovu prohlédnout. Jakoby na ni ten fakt, že má ráda ženy, něco mohl po fyzické stránce změnit. Po chvilce od ní oči ale odtrhnu, přijde mi to hloupé.

"Mary, potřebuje vás doktor Green," doktorka Kate se otočí k sestřičce.

Asi jsem nahodila docela nešťastný výraz, protože se doktorka Kate usměje. "Nebojte se Emily, zůstanu tady chvíli s vámi."

"Díky, opravdu se mi odsud nechce," opět zavřu oči a užívám si sluneční paprsky dopadající na mou tvář.

Slyším, jak Mary vstává a odchází. Když po chvíli otevřu oči, koutkem oka zahlédnu, že mě doktorka Kate sledovala, a když jsem otevřela oči, rychle uhnula pohledem. Sedí teď tam, kde předtím seděla Mary. Nechápu proč, ani jestli vůbec, ale mám pocit, že se její chování ke mně změnilo. Možná se mi to ale jen zdá.

"Doprdele, doktor Morgan," zakleje a vyskočí z lavičky rychlostí blesku.

V první chvíli vůbec nechápu, co se děje a přijde mi hrozně komické, jak se právě zachovala a také co řekla. Pod nosem se směju.

Doktorka Kate se rychle přemístí za má záda, čelem někam do zahrady. Nakloním se a zahlédnu prošedivělého doktora, který mě má operovat. Aha. Takže má projížďka nebyla tak úplně povolená. Teď už mi to tak vtipné nepřijde, protože bych byla nerada, aby kvůli mně měla doktorka Kate nějaké problémy.

Zakrývá mě vlastním tělem a jak tak doktor Morgan kráčí někam zahradou, pomalu se přesouvá dokola vozíku, na kterém sedím, aby mě nezahlédl. Při tom má ruce za zády a přehmatává po vozíku, aby se o něj nepřerazila. Než se naděju, přehmátne rukou na opěradlo vozíku, na kterém mám položenou ruku. Položí dlaň na hřbet mé ruky. Je hebká a teplá. Rukávy doktorského pláště má vyhrnuté nad lokty. Má nádherné ruce. Dlouhé, štíhlé prsty s nakrátko upravenými nehty. Na hřbetu ruky jde vidět několik mírně vystouplých žil, které se táhnou od prstů až vysoko na předloktí, které je útlé a rýsují se na něm jemné svaly.

Když doktorka Kate kontakt ucítí, dá svou ruku okamžitě pryč. Ale i ta vteřina stačí k tomu, aby se mi rozbušilo srdce jako o závod.

A já to nechápu. Není to poprvé, co se mě dotýkala, vždyť mě předtím i držela za ruku. Několikrát. Co se změnilo, že mi teď tak buší srdce? Jsem zmatená.

"Uf, už je pryč," oddechne si doktorka Kate a otočí se čelem ke mně. "Stalo se něco?" zamračí se, když vidí můj výraz, který se asi nedá ani popsat.

"Ehm… ne, jsem v pohodě," zakoktám, jakmile se mi podaří vytrhnout se ze svých myšlenek.

Chvíle ticha.

"Eeeeeemilyyyyyy," ozve se odněkud od vchodu do zahrady. Nemusím se ani otáčet, abych věděla, kdo to je.

Doktorka Kate se usměje i s ďolíčkem. "Nechám vás o samotě. Ať vás poté Alice přiveze na pokoj, ano?"

Přikývnu a sleduju, jak doktorka Kate pomalu odchází zpět ke vchodu do nemocnice. Ať je to jakkoliv nefér, opravdu teď nemám na matku náladu. Ale jak to tak vypadá, asi ji nikam neuteču.

8

Když mě Alice konečně odveze do mého pokoje, jsem neuvěřitelně unavená.

Dalo by se říci, že mi v podstatě vykecala díru do hlavy. Je pravda, že bych si stěžovat neměla. Díky ní a jejímu vyprávění si už vzpomínám na velkou část svého dětství a dospívání.

Dokonce už i vím, jak vypadá můj bývalý, Will. Pamatuju si, že jsme se dali dohromady už na střední, když jsem přestala s matkou cestovat a chtěla jsem začít chodit do jedné školy a alespoň na chvíli se zastavit. Dalo by se říct, že jsem měla cestování plné zuby. Matka k tomu tedy po delším přemlouvání svolila a já jsem v sedmnácti nastoupila do druhého ročníku střední školy. Tady jsem se seznámila s Willem a byli jsme spolu pět let. Také jsem si bohužel vzpomněla, proč jsme se rozešli. Podváděl mě. Jen útržkovitě si pamatuju, že jsem jej nachytala in flagranti. Jako v nějakém hodně špatném filmu.

Vím, že jsem po střední už dále nestudovala. Díky tomu, že jsem se na cestách naučila spoustu jazyků, jsem měla dveře mezi překladatele a tlumočníky dokořán.

Vybavuju si taky jednu tvář. Ženskou tvář, kterou ale ještě neumím nikam zařadit.

Vím, že mám pětadvacet let. Tedy, pětadvacet plus čtyři. Opět na mě dolehne tíha toho, že jsem přišla o čtyři roky svého života. Myšlenky se mi začnou uchylovat směrem, jak by asi vypadal můj život, kdyby se mi nestala ta nehoda. Po chvíli zase přemýšlím nad tím, že jsem ochrnutá. Jedna veselejší myšlenka, než druhá. Po chvíli mě vlastní myšlenky tak zmůžou, že usnu hlubokým spánkem.

A zdá se mi o doktorce Kate.

Ráno se probudím poměrně brzy. Slunce ještě není celé nad obzorem, já ale už nemůžu znovu usnout. Chvíli jen tak zírám do zdi a pak se rozhodnu vyzkoušet televizi, když už mi ji sem přinesli.

Chvíli cvakám z kanálu na kanál, až narazím na nějaké zprávy. Nechám je puštěné a musím říct, že mě datum a hlavně rok v rohu obrazovky nedělá úplně dobře.

Ztiším zvuk a s ovladačem v ruce zavřu oči. Ze začátku i poslouchám, co hlasatel v televizi říká, ale za chvíli už jej vůbec nevnímám. Mé myšlenky se ubírají k doktorce Kate.

Přemýšlím nad včerejším kontaktem v nemocniční zahradě. Stále nechápu svou reakci na její dotyk. Také to, že mě pozorovala, když jsem rozjímala se zavřenýma očima. Všechny tyhle věci se ale staly až poté, co jsem zjistila, že má ráda ženy. Není možné, že prostě jen vidím něco, co tam není? Že si prostě myslím, že když se jí líbí ženské, musím být automaticky také jedna z objektů jejího zájmu? Asi to tak nějak bude. Vidím prostě něco, co tam není a navíc má přítelkyni, takže se určitě o nic ani nepokusí. A já přece nejsem lesba. Tedy, můj jediný vztah co jsem kdy měla, byl s mužem, takže… nejsem. Je na mně prostě jen hodná, jako je určitě i na všechny ostatní pacienty.

Těmito slovy ukončím svůj vnitřní monolog. Nebudu to prostě řešit.

Ale co to, jak se mi včera zběsile rozbušilo srdce? Asi jsem ještě byla v šoku z té samotné informace. Jo, to bude ono.

"Á, Emily, zdálo se mi, že slyším televizi," sestřička Mary kouká z pootevřených dveří.

Ona je tady snad pořád.

"Cože jste tak brzy vzhůru," otevře dveře dokořán a vejde dovnitř.

"Nevím, nějak jsem už nemohla znovu usnout," pokrčím rameny.

"Asi máte nad čím přemýšlet," ušklíbne se.

Cítím, jak se mi rozšíří oči. Hrůzou co tím má na mysli.

"No, vaše matka si s vámi včera docela dlouho povídala. Alespoň já, bych měla po takovém odpoledni, o čem přemýšlet," zazubí se.

"Jo tak," uleví se mi a usměju se. Nevím, co mě to napadlo. Myslet si, že Mary nějakým způsobem naráží na doktorku Kate. Měla bych se opravdu přestat zabývat takovými blbostmi.

"Vidíte, na něco jsem si vzpomněla. Hned jsem zpátky," Mary chvatně opustí pokoj a za chvíli je zpět. "Včera jsem tu s ním byla, ale už jste spala a nechtěla jsem vás budit," usměje se a podává mi menší zrcátko. "Nechám vás teď o samotě, později vám přinesu snídani," pousměje se a tiše opustí pokoj.

Uchopím zrcátko a zhluboka se nadechnu. Kdoví, jak vypadám. Nejde mi o to, jestli jsem hezká nebo ne, ale spíše o to, jak teď asi vypadám. Po čtyřech letech spánku. Nějak nepředpokládám, že mě pravidelně vozili do salónu krásy, nebo tak něco. I když Alice by to snad byla i schopná zařídit. Té představě se usměju.

Zrcátko rozevřu a podívám se do něj. Když se spatřím, začnu se smát. Ne, že bych vypadala směšně, i když to možná trochu taky, ale směju se tomu, že ten ženský obličej, co se mi vybavoval a neuměla jsem si jej nikam zařadit, byl můj. Že mě to dřív nenapadlo.

Po chvíli se přestanu smát a nakláním zrcátko, abych se co nejlíp viděla.

Mám tmavě hnědé, mírně vlnité vlasy na ramena. Jsou docela zašmodrchané a trčí tak trochu na všechny strany. Hřeben by se asi hodil. Vypadám opravdu ‚kouzelně‘. Ofinu nemám a co si pamatuju, nikdy jsem ji ani neměla. Myslím, že je nemám ráda. Oči mám docela úzké a chvíli mi trvá, než identifikuju, jakou mají vlastně barvu. Jsou šedé s mírným nazelenalým nádechem. Vzpomínám si, že Alice má podobné. Ačkoliv nejsem nalíčená, mám výrazně tmavé a dlouhé řasy. Tmavé obočí už taky pamatuje lepší časy, ale co si pamatuju, bylo vždy upravené do relativně tenkých linek. Uši mírně odstávají a jsou bez náušnic. Vidím ale známky dírek a dojdu k závěru, že mi asi náušnice sundali až tady v nemocnici. Nos mám tak akorát velký a rty mám docela úzké a rovné. Brada má trochu ostřejší rysy a zdá se mi, že mám i trochu výraznější lícní kosti, takže celý můj obličej má trochu hranatější vzhled. Celkově ale nejsem ošklivá. Aspoň myslím.

Odložím zrcátko, vypnu televizi a zavřu oči. Vrací se mi opět nějaké vzpomínky. Pamatuju si, že jsem vždycky hrozně ráda plavala. Ať jsme byly s matkou zrovna kdekoliv, vždycky jsem našla způsob, jak se ocitnout v bazénu, moři, či oceánu. V podstatě v jakékoliv vodě, co byla poblíž. Vydržela jsem plavat, nebo se třeba jen plácat ve vodě i hodiny. Tiše doufám, že si budu moci zase někdy zaplavat.

Vzpomínám si, že jsem vždy hrozně ráda chodila do kina. Pokud jsem si našla chvíli volného času, tak jsem chodívala většinou sama. Také si pamatuji večery, kdy jsem byla sama doma a sledovala televizi. Vůbec mám pocit, že jsem docela velký filmový a seriálový fanda.

A také se potvrdilo mé prvotní podezření. Ano, skutečně žiju svou prací. Přátele mimo práci nemám a v práci jich taky nemám zas tak moc. Pamatuju si ale, že jsem byla docela spokojená. Práce mě vždy moc bavila. Při tlumočení se člověk vždy dostane mezi zajímavé lidi a cestování, které jde s touto prací ruku v ruce, je už tak trochu součástí mé osobnosti.

"Snídaně," vytrhne mě z myšlenek Mary.

Položí tác na stoleček a natočí jej nad postel. Usměju se a poděkuju. Mary mě nechá opět o samotě.

Chuť k jídlu se mi už pomalu vrací, protože ve mně dva sladké loupáky a bílé kafe zmizí jako nic. Odtlačím stoleček bokem a přemýšlím co teď. Když jsem v pokoji sama, čas se opravdu hrozně vleče.

Pustím si znovu televizi a dřív než se naděju, opět na chvíli usínám.

"Sluníčko, vstávejte," probudí mě široký úsměv sestřičky Mary. "Dnes vás čeká náročný den," pokračuje a chystá se odnést tác, na kterém dříve přinesla snídani.

"Náročný den?" nějak nevím, co tím myslí.

"Půjdeme vás okoupat a určitě budete mít zase nějakou návštěvu," zazubí se.

Mám pocit, že si mou matku docela oblíbila. Alespoň jako objekt jízlivých narážek a poznámek. Ale nezazlívám jí to, vždyť má pravdu a alespoň mě tím vždy pobaví.

A koupel? To zní pro mé uši jako rajská hudba.

"Za chvíli si vás vyzvednu a půjdeme trochu opláchnout tu vaši rozkošnou tvářičku," zazubí se a dá se i s tácem na odchod.

Rozkošnou tvářičku? Ušklíbnu se. Momentálně vypadám všelijak, jen ne rozkošně. Mary je prostě hrozná kecka.

Ve dveřích se Mary potká s doktorkou Kate. Zdá se mi, že se u mě vždycky tak nějak střídají. Pořád je docela brzy ráno a doktorka Kate vypadá ještě trochu rozespale. Řekla bych, že před chviličkou dorazila. Své havraní vlasy má stále v pevném culíku a mě napadne, jak by asi vypadala, kdyby je měla rozpuštěné.

"Dobré ráno, Emily," ďolíček. "Narazila jsem před chvíli na doktora Morgana a říkal, že mají termín operace. Dnes za vámi přijde."

Zarazím se. Operace. I když jsem věděla, že bude, nevěděla jsem kdy a tak jsem byla docela klidná. Bohužel, to se dnes asi změní. Doktor Morgan mi řekne přesný termín a já budu muset zápolit s vlastním strachem, který z operace mám.

"Nebojte se," ujišťující ďolíček. "Doktor Morgan je opravdu nejlepší ve svém oboru. Jestli budete chtít, budu po celou dobu operace u vás." Stojí vedle mé postele, shlíží na mě těma nejhlubšíma a nejtmavšíma očima, jaké jsem kdy viděla, a mně se opět trochu zrychlí tep. Nevím, co jí na to mám odpovědět.

"Ne, to nemusíte. Nějak to snad zvládnu," chabě se usměju a vím, že lžu, jako když tiskne.

"Dobře," ďolíček, i když se mi zdá, že je jí to snad líto.

A mně se zase hlavou honí blbosti.

9

Mary mě později dopoledne vyzvedla v pokoji. Nemocniční zřízenec mě zase přemístil na invalidní vozíček a pak mě Mary odvezla do umývárny.

Místnost, ve které se teď nacházím, je opravdu velká. Nachází se v ní tak tucet nejrůznějších van. Mají různé tvary a velikosti. Každá asi slouží pro jinak nemocné pacienty. Mary mě přiveze k jedné vaně v zadní části místnosti.

Vana je zasazená částečně v zemi, takže její okraj není příliš vysoko, ale přesto je hlubší, než klasické vany, co znám. Dno je vytvarováno tak, aby se na něm dalo sedět tak, aby člověk, který neovládá dolní končetiny, nesklouzl pod hladinu vody. V podstatě je dno do písmene A. Vana na míru paraplegikům.

Mary vozíček zabrzdí a začne mi svlékat oblečení. Trochu se stydím, ale pak mě napadne, že jednak tohle asi dělá každý den a navíc mě někdo za ty čtyři roky určitě už párkrát koupal a hádám, že to byla právě ona.

"Nebojte, já vás už znám, jako vlastní boty," zazubí se a potvrdí tak mé tiché úvahy.

Zrudnu a pozoruju, jak Mary odpojuje od cévkovače pytlík s močí a hadičku uzavírá. Je mi znovu trapně. Za chvíli se vedle Mary objeví vysoký mladý muž. Zrudnu ještě víc, pokud to ještě vůbec jde.

Mary se začne tiše smát. "Buďte v klidu, kdo myslíte, že mi vás ty čtyři roky do té vany dával? Sílu sice mám, ale na tohle jsem si teda netroufla," zubí se na celou místnost.

Rozpačitě pohlédnu na mladíka, který se mírně usměje. Vypadá jako nějaký asistent, jehož náplní práce je manipulace s nemohoucími a ochrnutými lidmi. Alespoň jeho bicepsy se tak tváří.

Jsem zcela nahá, když ke mně mladík přistoupí a zvedne mě, jako bych snad ani nic nevážila. Opatrně mě položí do vany, jejíž dno nepříjemně studí. Tedy alespoň od pasu nahoru.

Mary mi podá sprchovací hadici, zašpuntuje vanu a usměje se na mě. "Tak, teď jste pánem své koupele. Až mě budete potřebovat, houkněte, budu támhle u toho stolečku." Ukáže směrem ke dveřím, kde je malý stůl se dvěma židlemi.

"Děkuju," usměju se, vezmu hadici a pustím si vodu. Nastavím si teplotu na spíše horkou, než teplou a nechávám si vodu stékat přes ramena dolů. Je to neuvěřitelně příjemný pocit, jen má jednu nepříjemnou část. Horká voda končí kolem boků, níže ji prostě necítím. Shlédnu dolů na své tělo. Jsem docela štíhlá, ale celé mé tělo působí jaksi ochable. Doktor Morgan říkal, že začnu co nejdřív po operaci s rehabilitací, tak se snad dám trochu do pořádku.

Nohy mám docela dlouhé a rovné, na holeni pravé nohy vidím docela výraznou jizvu a nepamatuju si, kde jsem k ní přišla. Což je zvláštní, protože si opravdu pamatuju snad už většinu podstatných událostí svého života. Prsa mám velká tak akorát, spíše ale menší, než větší. Na levém rameni vidím další jizvu, a jestli byla ta na holeni výrazná, tak tahle je obří. Táhne se přes celé rameno a směřuje dolů ke klíční kosti. Opět si nepamatuju, odkud ji mám. Po chvíli mi to ale dojde.

Autonehoda.

Tu si stále nepamatuju. Museli mě asi dávat hodně dohromady. Je to zvláštní, ty jizvy jsou pro mě nové, ale nebolí mě, ani si nepamatuju, že by mě kdy bolely. Jako by ani nebyly na mém těle.

Zvednu hadici výš a nechám si horkou vodu stékat po vlasech. Z vody i z mého těla stoupá pára. Za jiných okolností bych tak horkou vodu asi nesnesla, ale teď je to opravdu výborný pocit. Mám totiž pocit, že opět žiju.

Z myšlenek mě vytrhnou otevírající se dveře. No to ne, to snad dělá naschvál. Doktorka Kate.

Podvědomě se zamáčknu co nejhlouběji do vany. Čouhají mi z ní jen ramena a jsem si jistá, že od stolečku, kde teď doktorka Kate o něčem hovoří s Mary, nejde nic víc vidět. Přesto si jsem jistá, že jsem červená až na prdeli. Tiše se modlím, aby neměla na srdci něco důležitého, co by mi chtěla přijít sdělit. Cítím se celá nesvá a podivně mi brní ruce. Stále nechápu, co se děje, že tak reaguju. Navíc, jaká je asi pravděpodobnost, že mě nahou ještě neviděla? Za ty čtyři roky, po všech různých vyšetřeních, které jsem po nehodě určitě podstoupila? Nulová.

Pohlédnu zpět směrem k Mary a doktorce Kate. Stále něco řeší a já i na tu relativní dálku vidím její ďolíček. Rozhovor je u konce a já se stále tiše modlím. Doktorka Kate se dá naštěstí na odchod a nejsem si jistá, jestli si mě vůbec všimla. Uleví se mi. Myslím, že červenání bylo na jeden den už dost.

Zastavím vodu, které je ve velké vaně stále na dně, popadnu mýdlo na jejím okraji a začnu se mýt. Původně jsem myslela, že budu muset poprosit Mary o pomoc, ale dokázala jsem si umýt i nohy, které jsem si musela přitáhnout k tělu. Nevěřila bych, jak dokážou být bezvládné končetiny těžké, naštěstí mi byl značně nápomocný tvar vany.

Když jsem celá namydlená, nanesu si na vlasy šampón a chvíli jen tak ležím. Je mi příjemně. V místnosti je teplo, takže mi není ani na mokré tělo zima. Po chvíli pustím znovu horkou vodu a začnu se oplachovat. Měla jsem vždycky radši sprchu, ale bude asi ještě nějakou chvíli trvat, než se do nějaké sama postavím. Položím si ruce se sprchou na prsa a relaxuju. Cítím, jak po mě stéká horká voda, a sleduju páru, která stoupá z celé vany. Opět je mi příjemně.

"Emily, ještě jste se mi tam neutopila?" vidím, jak se na mě Mary zubí přes celou místnost.

"Ne! Je to výborné," oplatím jí úsměv a pozoruju pomalu stoupající hladinu vody, na které se tvoří mýdlové bublinky. Zavřu oči a užívám si to.

Vodu vypnu opravdu, až když musím. Mám ji téměř po ramena, jen pár centimetrů pod okrajem vany. Pára z mé koupele zaplnila téměř celou místnost.

"Tomu teda říkám parní lázeň," zazubí se Mary, která se najednou objeví vedle mě.

Oplatím jí úsměv.

"Potřebuju něco zařídit, vydržíte tady sama tak deset minut?" zeptá se při pohledu na drobné stříbrné hodinky na svém zápěstí.

"Klidně i dvacet," zazubím se.

"Dobře, hned jsem zpátky," ujistí mě a vydá se směrem ke dveřím.

Položím hlavu na okraj vany, zavřu oči a pokračuju v dokonalé relaxaci.

Asi po čtvrt hodině se Mary vrátila a má koupel byla u konce. Nechtělo se mi z té vany vůbec vylézt, ale chápala jsem, že Mary má asi i jiné věci na práci, než na mě dávat pozor.

Teď ležím zpět v pokoji a cítím se jako znovuzrozená. Mary mi půjčila hřeben, tak se mi povedlo si z mokrých vlasů vytvořit něco alespoň podobné účesu. A ne vrabčímu hnízdu.

Ještě mi ani nestihly úplně uschnout vlasy, když se do pokoje přiřítí Alice.

"Eeemilyyy, zlatíčko! Jak ses dneska vyspala?" obejme mě a políbí na čelo. "Tady se nám dneska někdo koupal, koukám," usměje se a hladí mě po vlhkých vlasech.

Nesnáším, když tak protahuje mé jméno. A když se mnou mluví, jako bych měla pět. Ale dělávala to vždycky. Pořád jaksi není schopna přijmout, že jsem už dospělá a samostatná. Nikdy jsme neměly nijak extra blízký vztah, protože když pominu tyto maličkosti, které mi vždy hrozně vadily, měla vždy hroznou potřebu kontrolovat mě a můj život. Což jsem nebyla ochotná snášet a tak jsem náš kontakt omezila.

Jednu dobu si všichni v práci mysleli, že jsem se k povýšení dostala skrze ni. Že zatahala za nitky, protože věřte mi, ty ona má snad všude. Nebyla to pravda, ale přesto mě trápilo, že si to všichni ostatní mysleli. To povýšení jsem si zasloužila, protože jsem na sobě tvrdě a poctivě pracovala. Nakonec se to v práci objasnilo a já měla od popichování a jízlivostí pokoj, ale přesto jsem jí to svým způsobem vyčítala, třebaže v tom výjimečně byla nevinně.

Teď jsem ale ráda, že je tady.

"Ahoj mami," unaveně se usměju. Ta horká koupel mi přece jen dala trochu zabrat.

"Už žádná Alice?" zvedne překvapeně obočí.

"Ne, už jsi zase moje panovačná matka," zazubím se.

"Ále, koukám, že si už na většinu věcí vzpomínáš," prohlásí namísto obrany, kterou jsem tak trochu očekávala.

Překvapeně na ni vyvalím oči a ona se začne chechtat.

"Jo, paměť se mi vrací docela rychle. Obzvlášť co se těch důležitých věcí týká," také se zasměju.

Z dalšího popichování nás vyruší zaklepání na otevřené dveře do pokoje, ve kterých stojí doktor Morgan.

"Neruším?" nakloní se, aby viděl přes mámu na mě.

"Ne, pojďte dál," křečovitě se usměju.

Máma ten úsměv zachytí a povzbudivě mi stiskne ruku. Navzdory všemu, co se stalo, všem neshodám, které jsme měly, je to pořád má matka a jediný můj žijící pokrevný příbuzný. Mám ji ráda a jsem jí vděčná, že tady teď bude se mnou.

Doktor Morgan před chvílí odešel. Máma mě pořád drží za ruku a povzbudivě se na mě usmívá.

Operace bude pozítří. Čas tedy neztrácí. Doktor se mi snažil popsat, jak bude celý zákrok probíhat, ale asi jsem to nechtěla ani slyšet, protože si většinu z toho co říkal, nepamatuju.

"Bude to v pořádku," usměje se na mě a já ji úsměv oplatím.

Snad ano, ale stejně je to nepříjemné, když vím, že do mě budou řezat a ještě na tak choulostivém místě, jako je páteř. Určitě to nebude jednoduchá operace.

"Moc mě to mrzí, chtěla jsem ti to říct už včera, ale pak jsem to odložila. A teď asi není úplně nejlepší chvíle, abych ti to řekla…"

"Tak ven s tím," přeruším ji.

"Dneska večer musím pracovně odcestovat," řekne to tiše a omluvným tónem. "Snažila jsem se z toho vyvléct, ale nešlo to."

Vypadá jako by ji umřelo štěně, asi jí to opravdu mrzí.

"V pohodě mami. Však to tady bez tvých návštěv chvíli vydržím," povzbudivě se na ni usměju.

"Za pár dnů bych měla být zpátky. Mrzí mě, že tu nebudu na tu operaci. Budeš mě tady potřebovat a já tu zase nebudu," sype si dále popel na hlavu.

Uvažuju, co myslela tím, že tu ‚zase nebude‘. Nevím, na co naráží. Možná jde o nějakou stále ztracenou vzpomínku.

"No tak, budu v pohodě. Neboj," chlácholím ji.

Hluboce si povzdychne a pokývá smutně hlavou. Je mi jí líto. Je pravda, že bych byla ráda, kdyby mi tady zítra a i pozítří po operaci dělala společnost, ale nějak to už přežiju i sama. Budu muset.

"Omlouvám se," vydechne a já jí místo odpovědi nastavím náruč, aby mě mohla obejmout.

10

Máma asi před půl hodinou odešla. Jsem v pokoji sama a přemýšlím nad operací, která mě čeká.

Nechci Mary otravovat, ale něco potřebuju. Nahnu se a zamáčknu zvonek.

Za pár minut se sestřička ve dveřích objeví.

"Copak sluníčko?" její obvyklé oslovení.

"Chci vás o něco poprosit. Myslíte, že byste mi mohla sehnat doktorku Bensonovou? Potřebuju se jí na něco zeptat."

"Jistě, má teď nějaký příjem, ale hned jakmile bude mít volnou chvíli, pošlu jí sem za vámi," usměje se.

"Děkuju," usměju se. "Prosím vás, šlo by nechat ty dveře otevřené? Z toho ticha se tady asi brzo zblázním." poprosím Mary v okamžiku, když se za sebou chystá při odchodu zavřít dveře.

"Jistě, ale kdybyste je později chtěla zavřít, tak cinkněte," usměje se.

Přikývnu, uvelebím se v posteli, poslouchám a částečně sleduju frmol na chodbě.

Po chvíli i přes hluk na chodbě usnu.

"Kurva!" probudí mě hlasité zaklení kdesi z chodby, řekla bych, že ne příliš daleko od dveří do mého pokoje.

Neomylně poznám i z tohoto emocemi zahlceného hlasu doktorku Kate. V okamžiku, když míjí dveře, jí zahlédnu. Rozezleně ze sebe svléká zakrvácený zelený plášť.

Nevím sice, o co jde, ale asi to nebude nic dobrého. A asi budu mít možnost to sama zjistit, napadne mě, když se pár minut na to objeví doktorka Kate v mých dveřích.

"Sháněla jste se po mě?" zeptá se a já poznám, jak moc se musí snažit, aby zněla klidně. Žádný ďolíček.

"Ano," usměju se, ale očividně bez jakéhokoliv výsledku.

Doktorka Kate přistoupí k židli, kterou po sobě u mé postele nechala máma a oběma rukama chytne její opěradlo. Nejde si nevšimnout, že jej svírá dost silně, protože jí po chvilce zbělely klouby na obou rukou.

Pohlédnu jí do očí. Lesknou se potlačovanými slzami a já v nich marně hledám tu laskavost, která tam vždy byla. Teď tam vidím jen zoufalství a vztek.

"Co se stalo?" seberu odvahu a zeptám se.

Doktorka Kate sevře opěradlo židle ještě silněji a na chvíli zavře oči. Jakmile se její víčka dotknou spodní části očí, z koutků se jí vyřinou slzy. Po chviličce je opět otevře a rukávem si otře tváře. Na zpocené čelo se jí lepí pramínky černých vlasů a má rudé obě tváře.

Myslím, že právě přišla z operačního sálu.

Pobízivě na ni pohlédnu a s překvapením zjistím, že mi nedělá vůbec dobře, jí takhle vidět. Svírá se mi žaludek.

"Omlouvám se. Všechno je v pořádku," snaží se mě ujistit, ale sama moc dobře ví, že jí to nežeru.

"Dobře. Ale kdybyste chtěla, jsem tady," nechci na ni tlačit a doufám, že to nevyzní příliš troufale. Je pravda, že se vlastně ani neznáme.

Povzdychne si, povolí sevření opěradla, židli obejde a posadí se na ni. Ruce má složené v klíně, hraje si s nimi a chvíli na ně kouká. Poté vzhlédne. Její nádherné velké a kulaté tmavě hnědé oči se zaboří do mých. Cítím, jak se mi v podbřišku splašilo stádo motýlků. Srdce mi buší jako o závod a jsem nervózní. A to vše jen z toho, jak se na mě dívá.

"Přivezli na úrazovku tři lidi. Autonehoda." Odmlčí se a zhluboka se nadechne. " Otce, matku a jejich pětiletou dcerku. Dělám tohle už nějakou dobu, ale jak si má člověk na něco takového zvyknout? Jak mám být v pohodě, když vím, že až se otec probudí, budu mu muset říct, že jeho manželka a malá dcerka jsou po smrti? Dělala jsem s ostatníma, co se dalo, ale právě mi pod rukama zemřela malá holčička," oči se jí opět zalívají slzami. "Jak se mám podívat jejímu otci do očí a říct mu, že přišel o celou svou rodinu?" Po tváři jí opět stékají slzy a tentokrát se je už nesnaží utřít.

Nedokážu si představit, jaké to pro ni asi musí být. Vidím jen, jak moc jí to trápí a opět se mi z toho sevřou vnitřnosti. Rychle hledám vhodná slova pro odpověď.

"Mě jste zachránila," je to jediná věc, která mě v tuhle chvíli napadá. Jediná věc, která by jí mohla alespoň trošičku pomoct.

Pousměje se a sklopí hlavu zpět ke svým rukám.

"Nemůžete vždycky zachránit všechny, i když věřím, že byste ráda. Někdy prostě pomoct můžete, někdy ale ne. Chápu, že když jde o děti, je to úplně o něčem jiném, ale tak to prostě chodí. Dělala jste vše, co bylo ve vašich silách, ale jste jen člověk. Pokud je člověku souzeno odejít, nic s tím nenaděláte," najednou vím přesně, co říct.

Opět na mě pohlédne a mně začne znovu bušit srdce jako o závod.

"Děkuju," pousměje se, a zdá se mi, že už na sebe není naštvaná. Možná si uvědomila, že opravdu nemůže všechny a vždycky zachránit.

"Mě jste zachránila," zopakuju, jako bych si přála, aby na to nikdy nezapomněla.

Opět se pousměje a chvíli na sebe jen mlčky hledíme. Po chvíli si otře tváře a oči a postaví se.

"Omlouvám se, že jsem vás tím zatěžovala. Tyhle věci bych s pacientkou vůbec řešit neměla," odnáší židli zpět na místo pod okno.

Očima jí sleduju. "V pořádku, chtěla jsem vám jen pomoct," snažím se neznít, jako by se mě právě označení ‚pacientka‘ dotklo.

Co zase blbnu? Vždyť jsem jen její pacientka. Nic víc. Co víc bych proboha chtěla?

"Co jste potřebovala?" stojí u postele po mé pravici a shlíží na mě.

Ďolíček, napadne mě.

"Když jsem se byla dnes koupat, všimla jsem si nějakých jizev," při těchto slovech odhalím své levé rameno s dlouhou jizvou. "Napadlo mě, že vlastně nevím, co všechno se mi při té nehodě stalo. Chtěla bych to vědět," pozorně sleduju její hnědé oči.

"Ehm… jistě, budu se muset podívat do vaší karty," zamumlá a rozpačitě se na mě podívá.

"To toho bylo tolik?" nezdá se mi, že by si nepamatovala, co mi vlastně bylo. Ale je pravda, že čtyři roky jsou čtyři roky. Čtyři roky nejrůznějších případů, úrazů a pacientů, kteří neustále přicházejí a odcházejí.

"Musím teď ještě něco zařídit, pak se podívám do vaší karty a k večeru se tady ještě zastavím, ano? Probereme to," připadá mi, že je podivně nesvá.

Nechápu proč.

"Dobře," přikývnu.

Doktorka Kate se dá na odchod a já jí pozoruji, dokud nezmizí na chodbě.

Teprve chvíli po jejím odchodu se mi vrátí tep do klasické frekvence a přestanou se mi svírat vnitřnosti. Nevím, co to se mnou provádí, ale má schopnost to ignorovat je stále slabší.

Tím jsem si jistá.

Je už večer. Stále po očku sleduju dveře a čekám, až přijde. Byla tu dnes od rána, a pokud měla dvanáctku, v šest večer odchází domů. Podle malých stolních hodin, které mi dnes přinesla máma, je šest hodin a deset minut.

Možná zapomněla. Nebo měla moc práce. Alespoň doufám v jednu z těchto možností. Nerada bych, aby z nějakého důvodu schválně nepřišla.

Zabořím hlavu do polštáře a zavřu oči. Vzpomínám na náš dnešní rozhovor. Vlastně jsem ho ještě nedostala od té doby z hlavy. Jakmile si vzpomenu na její slzy a utrápený výraz, opět se mi sevřou vnitřnosti a zamrazí mě vzadu na krku.

"Omlouvám se, bylo toho dneska moc a dříve jsem to nestihla," ozve se ze dveří.

Trhnu sebou a podívám se ke dveřím.

Další věc, kterou vím, je, že se mi v krku vytvořil obrovský knedlík, který mi brání se nadechnout.

Ve dveřích stojí doktorka Kate. V civilu. Má na sobě tmavě modré džíny, které perfektně obepínají její až neuvěřitelně dlouhé a štíhlé nohy. Dále bílé sportovní tenisky, přičemž jedna z nich má rozvázanou tkaničku. Černá košile, která ji perfektně padne, má vyhrnuté rukávy nad lokty a částečně zakrývá černý kožený opasek, který obepíná její útlý pas. Na krku ji visí nějaký stříbrný řetízek, který z té dálky nerozeznám. Kolem levého zápěstí ji volně poletují tmavé sportovní hodinky. Prstýnky nemá žádné. Vlasy stále v dokonalém a pevném culíku.

Jedním slovem, nádherná. Dvěma slovy, neuvěřitelně nádherná. Po chvíli, kdy na ní zírám jak na svatý obrázek, se mi podaří ten knedlík v krku polknout a konečně se nadechnout. Doktorka Kate se mezitím přemístí k mé posteli.

"Ehm… v pohodě," konečně vykoktám. "Já… nechci vás zdržovat…" pokynu rukou na fakt, že je již převlečená a očividně půjde domů.

"V pořádku. Slíbila jsem, že se ještě dneska stavím, tak jsem tady," malinko se usměje, ale bez ďolíčku.

Mlčím. Nějak mi její vzhled vyrazil dech a sebral všechna slova.

Přejde pod okno a přinese si k mé posteli židli, na kterou se usadí. Chvíli opět kouká na své ruce, které má složené v klíně. Všimne si, že má rozvázanou tkaničku a sehne se, aby ji zavázala. Přes čelo se jí přehrne pár pramínků vlasů, které si zastrčí za ucho, jakmile se opět narovná.

"Poslouchám," usměju se, abych jí povzbudila.

"Podívala jsem se do vaší složky, abych si vše připomněla," na chviličku se odmlčí. "Přivezli vás sem v bezvědomí. Měla jste silný otřes mozku a frakturu spodiny lebeční. Došlo také ke krvácení do mozku," opět se odmlčí.

Očima zkoumám přívěšek, který se jí houpe pod krkem. Myslím, že je to holubice. Vzhlédnu k jejím očím a čekám, až bude pokračovat.

"Taky jste měla dvojitou frakturu holenní kosti a tři zlomená žebra. Jedno z nich vám propíchlo pravou plíci. Náraz vám pohmoždil pánev a měla jste také frakturu levé klíční kosti. Tu jizvu na rameni ale nemáte z té zlomeniny. Když vás sem přivezli, měla jste v rameni cizí předmět," odmlčí se a já na ní tázavě pohlédnu.

"Šlo o část dveřního rámu."

Musela jsem to auto úplně sešrotovat. Jsem skoro ráda, že si tu nehodu nepamatuju.

Když doktorka Kate vidí, že stále mlčím, pokračuje. "A jak vám dříve říkal doktor Morgan, měla jste zlomený pátý hrudní obratel, který vám pohmoždil míchu a způsobil paraplegii."

Dívá se na mě, jako by za tu nehodu snad mohla ona. Polknu a chvíli mlčím. Těch jizev nakonec asi budu mít mnohem více.

"To jste se mnou asi měla dost práce," snažím se neznít příliš vážně. "Není to zázrak, že jsem naživu?" Opravdu by mě zajímalo, co si o tom myslí.

Chvíli mlčí a jen se na mě dívá. "Nepoužila bych slovo zázrak. Jste velká bojovnice a prostě jste to nevzdala," malý náznak ďolíčku.

Pokývám hlavou a jsem teď skoro ráda, že jsem to vše zaspala. Léčebný proces z takových zranění musí být neuvěřitelně dlouhý a bolestivý.

"Předpokládám, že se vám vše kromě té páteře podařilo spravit," pevně jí hledím do očí.

"Ano. Dohromady jste tenkrát podstoupila pět operací, ale vše jsme nakonec dali do pořádku," opře se a opět skloní oči k rukám ve svém klíně.

Všimla jsem si, že používá množné číslo. Je pravda, že na mě asi nebyla úplně sama. Jsem jí hrozně vděčná za všechno, co pro mě udělala.

"Děkuju," usměju se.

Zvedne hlavu a opět mi pohlédne do očí. "Není zač. Je to má práce." Bez ďolíčků.

Začínají mi už chybět.

"Přesto děkuju. Zachránila jste mi život, ať už je to vaše práce, nebo ne," snažím se jí dát najevo, jak vděčná jí jsem.

Konečně. Ďolíček.

Vstane a mlčky odnese židli zpět na své místo.

"Dobrou noc, Emily," zastaví se u nohou mé postele.

"Dobrou noc," usměju se a pozoruju, jak pomalu odchází pryč z pokoje.

Když za sebou zavře dveře, teprve po chvíli se mi podaří uvést rytmus svého srdce zpět do normálu. Neuvěřitelně jí to slušelo. Bez doktorského pláště a nemocniční uniformy vypadala naprosto jinak. Opět se veškeré mé myšlenky ubírají jejím směrem.

A ani trochu se mi to, čím se zabývají, nelíbí.