Nejen pošťák zvoní dvakrát

Napsala: Eva

11

Dnešek se hrozně vleče. Za celý den za mnou byla jen párkrát Mary a většinou mi přinesla, nebo odnesla tác s jídlem. Návštěvu dnes čekat nemůžu, máma je touhle dobou na druhé straně planety, takže to asi nestihne.

Mám dnes v podstatě celý den puštěnou televizi a upřímně, vůbec nevím, co tam hrálo, nebo hraje. Myšlenky mi zběsile běhají všemi směry, že je skoro ani nestačím sledovat.

"Emily?" ozve se najednou nerozhodně ode dveří.

Docela se leknu a prudce za hlasem otočím hlavu. Ve dveřích stojí muž a žena. Žena má kratší blond vlasy a světle modré oči. Je výrazně namalovaná, ale stále tak, že to vypadá vkusně. Na krku ji visí tmavé korálky a na sobě má tmavě šedý kostýmek. Kolem levého zápěstí se ji třpytí dámské stříbrné hodinky a na prstu ji září zásnubní prsten s velkým diamantem. Na nohou má černé lodičky s docela vysokým podpatkem. Muž má krátké, mírně nagelované hnědé vlasy a drobnou náušnici v pravém uchu. Světle zelené oči v jeho celkově tmavším obličeji září jako dva drahokamy. Na tváři má několikadenní strniště, na sobě tmavý oblek a černé mokasíny. Na zápěstí se mu třpytí zlaté rolexky, které asi musely stát menší jmění. Oba můžou mít něco málo po třicítce.

Znám je, tím jsem si jistá. Ale odkud? Chvíli nad tím zběsile přemítám, než si to uvědomím.

"Davide? Elizabeth?" mám pocit, že snad špatně vidím.

"Emily!" zajásá Liz a oba přistoupí k mé posteli. "Poznáváš nás? To je super," radostně mě obejme.

"Ahoj Emily," usměje se David a políbí mě na tvář.

"Co tady děláte?" nechápu, jak se tam ocitli. Já jim nevolala a máma určitě taky ne, když nezná žádné mé kamarády.

"No co asi. Přišli jsme tě navštívit přece," naoko uraženě pronese Liz.

Usměju se. "Já vím, myslela jsem spíše, jak víte, že jsem se probrala?"

"Doktorka Bensonová. Volala k nám do práce a řekla, že ses probudila a uvítala bys návštěvu. Jakmile to šlo, utrhli jsme se a přišli," usměje se David.

Tak doktorka Kate zavolala do mé práce a dala tam vědět, že jsem se probudila? A že uvítám jejich návštěvu? Proč? A odkud vlastně ví, kde pracuju? Tedy ne, že by mi to vadilo. Je příjemné vidět někoho jiného než mámu a pokud si dobře vzpomínám, David a Liz byli v práci lidé, ke kterým jsem měla nejblíže.

"Všichni ostatní tě moc zdraví. Jak se cítíš?" položí mi Liz ruku na rameno.

"V rámci možností dobře," usměju se a poplácám se po stehnech.

Oba shlédnou na mé nohy.

"Doktorka nám to řekla. Mrzí nás to," pronese David za zběsilého přikyvování Liz.

"Nedělejte si s tím hlavu, za chvíli budu zpět na nohou a vrhnu se po hlavě zase do práce. Posaďte se," pokynu směrem k židlím pod oknem.

David dojde k oknu a ke každé straně postele postaví jednu židli. "To je fajn, bez tebe to tam nebylo nikdy ono. A Tom nám před odchodem sem říkal, že pokud budeš chtít, místo se pro tebe stále najde. Myslím, že ví, jaký v tobě měl vždycky poklad," zazubí se David.

Tom. Vzpomínám si na něj. Byl přísný, ale skvělý v tom co dělal. Všichni jsme jej vždy velmi respektovali, hlavně díky tomu, že byl fér.

Oba se posadí na židle a já přemýšlím, na co se jich zeptat jako první.

"Byli jsme tady za tebou. Ne moc často, protože sama nejlíp víš, jak často jsme byli při naší práci ve městě. Ale kdykoliv to šlo, zastavili jsme se. Viď Davide? Doktorka Bensonová vždycky tvrdila, že na tebe máme mluvit, že by to mohlo pomoct," Liz si během povídání uhlazuje sukni.

"Jo, jo. Doktorka Bensonová," David si odkašle. "Nebudeš se zlobit, když ti řeknu, že jsi nebyla jediný důvod, proč jsem sem chodil?" zazubí se.

"Pane bože, ty ses vůbec nezměnil," zazubím se a plácnu po něm rukou.

David se uchechtne. Vždycky byl hrozný sukničkář, ale není to špatný chlap. Jak vždycky s oblibou říkal, rád si prostě užívá života. Řekla bych, že bude do smrti starým mládencem a jestli ne, tak klobouk dolů před ženskou, která by jej uhnala do chomoutu.

"Ale tady to vypadá na nějaké novinky," usměju se a ukážu na zásnubní prsten na Lizině prsteníčku.

"Harry mě požádal o ruku," malinko se začervená.

"Ten Harry?" vytřeštím překvapeně oči. "Myslela jsem, že se k tomu nikdy nerozhoupe," usměju se.

"Mno, to já taky. A nějakou dobu mu to trvalo," zazubí se Liz.

No jo, vlastně. Mám tendenci zapomínat na ty čtyři roky.

"Takže jak dlouho jste vlastně teď už spolu?" Odmlčím se a v duchu počítám. "Sedm let?"

"Osm. A po sedmi a půl letech mě požádal o ruku," Liz si podvědomě hraje s prstýnkem.

"No, buď ráda, že ses vůbec dočkala. Někteří chlapi by to neudělali nikdy," usměje se David.

"Ne všichni jsou jako ty," zazubí se Liz a vyplázne na Davida jazyk.

Zasměju se, tohle jejich kočkování mě vždycky hrozně bavilo.

"Kdy bude den D?" zvědavě na Liz pohlédnu.

"Za měsíc. 28. srpna," odmlčí se, ale očividně má na srdci ještě něco jiného. "Šla bys mi za družičku?" Plaše na mě pohlédne.

"Mno, spíše ti za ní pojedu, než půjdu, ale ráda," usměju se a Liz i David se mé připomínce uchechtnou. Byla jsem vždycky taková. Ironické a pichlavé poznámky jsem ovládala jako málokdo. A dost často směřovaly i na můj vlastní účet.

"Taky ses vůbec nezměnila Emily," konstatuje s úšklebkem David.

"Uvidíme, jak to se mnou bude za měsíc vypadat. Jestli tady ještě budu, nebo už budu doma. Sama nevím. Pokud budu ale tady, nějak se s doktorkou snad domluvím," souhlasně pokyvuju hlavou.

"Hele, a já si teda s sebou na tu svatbu můžu vzít, koho chci?" podívá se David na Liz.

Liz si povzdychne. "Jo, můžeš, když mi slíbíš, že jí budeš znát alespoň týden."

Uchechtnu se. To snad ani nehrozí.

David se zazubí tak, že vypadá jako nevinnost sama. "Mám ideální kandidátku," úsměv se mu rozšíří ještě více. Vidím mu snad i osmičky.

"Ať tě to ani nenapadne," zpraží jej Liz pohledem.

David se skoro ďábelsky uchechtne a já nechápu, co mi uniklo.

"Je to její doktorka, nehodí se to," domlouvá mu Liz.

Doktorka Kate?! Nemůžu si pomoct a začnu se hlasitě smát. Jsem si jistá, že jsem skrze otevřené dveře slyšet přes půlku nemocnice.

Oba na mě nechápavě koukají. Liz se taky usmívá, ale David vyloženě nechápe, co mi přijde tak zábavné.

"Co je?" usměje se.

"Ale nic," vysoukám ze sebe, jakmile se mi podaří zastavit záchvat smíchu. "Pozvi ji." Chci vážně vědět, jak to dopadne. Jednak proto, že pokud příjme, šuškanda o její sexuální orientaci by nemusela být tak úplně pravdivá, protože, ačkoliv to nerada přiznávám, David je opravdu hezký a na první pohled velmi okouzlující chlap. A v případě, že odmítne, chci vidět výraz v jeho obličeji.

"Fajn," zazubí se a upraví si kravatu u krku.

"Ale ne hned," zarazím ho, než stihne vstát.

"Proč?" ušklíbne se.

"Řekněme, že nechci, aby věděla, v jaké společnosti na té svatbě budu, až se jí budu ptát, jestli mě na ni pustí," vypláznu na Davida jazyk.

"Mluvíš, jako bych na tebe měl mít nějaký špatný vliv nebo co," ušklíbne se. "Ale je pravda, že je na to docela brzo. Pozvu ji až později," zazubí se s jistotou sobě vlastní.

Myslím, že ho možnost, že by mohla říct ne, ani nenapadla.

David a Liz před chvílí odešli. Bylo to moc fajn. Ráda jsem je viděla a docela mě rozptýlili, protože až teď v podvečer, jsem si vzpomněla, že jdu ráno na tu operaci.

Opět se mě zmocní strach. Musím prostě věřit, že to dobře dopadne. Vždycky jsem bývala optimistka, tak proč to teď měnit?

"Dobrý den, Emily," doktorka Kate a ďolíček stojí ve dveřích.

"Dobrý den," dojde mi, že jsme se vlastně ještě dnes neviděly.

"Zaslechla jsem, že jste se dnes během návštěv docela bavila," nahodí ďolíček a pomalu jde k mé posteli.

Chvíli na ni nechápavě koukám a pak mi dojde, že mě asi šlo docela slyšet, když jsem chytla ten záchvat smíchu.

Jsem si jistá, že jsem trochu zčervenala. "Ehm, no... s těma dvěma je vždycky sranda," usměju se.

Přikývne a zahledí se do složky, kterou s sebou přinesla.

"Říkali, že jste jim volala," zajímá mě, co mi na to řekne.

Vzhlédne a podívá se mi do očí. Opět cítím, že se mi zrychluje tep.

"Ano. Mluvila jsem s vaší matkou, že musí pracovně odcestovat. Napadlo mě, že těsně před operací uvítáte nějaké rozptýlení," ďolíček.

"Aha," pokývám hlavou. Je to oficiální, tahle ženská by se pro ostatní snad i rozdala, kdyby to šlo. "Odkud víte, kde pracuju?" Doufám, že to nezní nijak špatně, jen mě to prostě zajímá.

"Emily, nějakou dobu tady už jste. A kromě vaší matky vás navštěvovali už jen ti dva. Nebylo to tak těžké," ďolíček.

Usměju se. "Děkuju, bylo to moc fajn."

Ďolíček. "Rádo se stalo," sklopí hlavu zpět do složky.

"Můžu se na něco zeptat?"

Na okamžik se mi zdá, že se zarazila. Nevzhlédne, jen přesune oči ze složky ke mně. Po chvíli mlčky přikývne.

"Liz, kolegyně co tu za mnou dnes byla, se na konci srpna vdává. Chce, abych ji šla za družičku," na chvíli se odmlčím.

"Uvidíme, jak dopadne operace. Tak jako tak, vás čekají měsíce rehabilitace. Pokud půjde vše bez problémů, nevidím důvod, proč byste za tu družičku nemohla jít," nedovolí mi mou otázku dokončit a rovnou na ni odpoví.

"Děkuju, to jsem ráda. I když... já a šaty," obrátím oči v sloup.

Doktorka Kate se krátce zasměje a zahledí se zpět do složky.

"Zítra vás v šest ráno přijde Mary připravit na operaci. Večeři a zítřejší snídani nedostanete, tak snad nám neumřete hlady," ďolíček. "Ráno tady budu, tak kdybyste něco před operací ještě potřebovala, dejte vědět," zavře složku a pohlédne mi do očí.

Opět cítím lehké šimrání v žaludku.

"Dobře," přikývnu a usměju se.

"Pořádně si odpočiňte a dobře se vyspěte," ďolíček. "Ráno se za vámi když tak ještě zastavím. Dobrou noc," otočí se a dá se na odchod.

"Dobrou doktorko," pozoruju, jak mizí ve dveřích.

Snad se mi podaří vůbec usnout. Protože momentálně na spánek nemám ani pomyšlení.

12

Ranní probuzení je nepříjemné. Navzdory mé snaze jsem usnula opravdu pozdě a hrozně se mi nechce vstávat. Připočítejte k tomu strach z operace, která má za pár desítek minut začít, a dovedete si představit, jak ‚úžasné‘ je to ráno.

Mary mi pomůže do jiného nemocničního úboru se zavazováním na zádech. Jsem nervózní, jak jsem snad ještě nikdy nebyla.

Mary si toho nemohla nevšimnout. "Nebojte se Emily, bude to v pohodě," povzbudivě se na mě usměje.

Přikývnu, sama si to pořád říkám. Bude to v pohodě.

Po chvíli přiveze nemocniční zřízenec pojízdné lehátko, na které se s jeho pomocí přesunu. Mary mi na hlavu natáhne zelenou nemocniční ‚hučku‘ a schová mi pod ní všechny vlasy.

Celou dobu se na mě nezapomíná povzbudivě usmívat. Ne, že by to ale mělo nějaký účinek.

Mary mě přikryje. "Tak, můžeme," zavelí a pokyne nemocničnímu zřízenci, který začne lehátko, na kterém ležím, tlačit ven ze dveří.

Na chodbě mi Mary popřeje úspěšnou operaci a odpojí se. Když přijedeme k prvním létacím dveřím, potkáme v nich doktorku Kate.

"Emily," ďolíček. "Nebojte se."

Musí na mě jít fakt hodně vidět, jaký mám strach.

"Určitě to dobře dopadne. Až se vzbudíte, budu u vás," povzbudivý ďolíček.

Nemocniční zřízenec se znovu chystá roztlačit lehátko, když vytáhnu ruku zpod přikrývky a chytnu doktorku Kate za ruku.

Doktorka Kate na mě tázavě pohlédne a oplatí mi stisk ruky. Její dlaň je v té mé teplá a jemná. Tentokrát ale žádní motýlci, ani zrychlený tep. Soustředím se teď na něco jiného.

"Platí pořád ta nabídka, že budete u operace, když budu chtít?" v půlce věty mi přeskočí hlas. Mé oči se vpíjí do těch jejích.

Ďolíček. "Jistě," znovu mi stiskne dlaň. "Zařídím si to a než usnete, budu tam," povzbudivě se pousměje.

"Děkuju," oddychnu si. Až po chviličce mi dojde, že ji pořád držím za ruku.

Doktorka Kate kývne na nemocničního zřízence a ten lehátko opět rozjede. Pustí mou ruku a ještě než zmizíme za létacími dveřmi, zachytím její nádherný ďolíčkový úsměv.

Není to ani minuta, co jsem dojela na operační sál. Čekaly tady již tři ženy, od hlavy až po paty zahalené v zelených nemocničních hábitech. Na hlavě mají ‚hučku‘ a přes tvář mají všechny roušky, takže jim jdou vidět jen oči. Nevyznám se v tom, ale řekla bych, že budou asi při mé operaci asistovat. Možná je jedna z nich anestezioložka, ale upřímně, je mi to v tuhle chvíli vlastně úplně jedno.

Asistentky mě pomůžou nemocničnímu zřízenci přesunout z lehátka na operační stůl, kde mě položí na břicho. Obličej mi přesně zapadá do vypolstrovaného otvoru v horní části operačního stolu. Zírám na bílo černé kachličky. Vypadají tak čistě, že by se z nich snad dalo i jíst. Cítím a částečně vidím, jak přese mě přehazují zelené látky a podle všech těch dílů Pohotovosti mi je jasné, že mám na páteři odkrytý jen tenký pruh kůže, kde bude doktor Morgan operovat. Ve spáncích cítím, jak rychle mi buší srdce. Jedna z asistentek umístí pod stůl malé zrcadlo a nastaví jej tak, že v odrazu vidím prostor po pravé straně operačního stolu. Předpokládám, že tam bude během mé operace stát doktor Morgan. Slyším cinkání nástrojů a zvuk popojíždějícího stolečku. Přísahám, že se na Pohotovost už nikdy nepodívám. Mám kvůli tomu teď příliš bujnou fantazii.

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Modlím se, aby mě už uspali a já to už měla za sebou.

Cítím něčí ruku na rameni.

Otevřu oči a vyhledám jimi zrcátko. Ani vteřinu nepochybuju, že je to ona. Vlasy a většinu obličeje zakrývají nemocniční propriety, ale ty hnědé oči bych poznala kdykoliv a kdekoliv.

Cítím, jak mi tiskne rameno, a pokusím se o chabý úsměv. Přikývne na znamení, že bude vše v pořádku a já pod rouškou tuším povzbudivý ďolíček.

Stihla to. Je tady. Vše bude v pořádku, napadne mě v okamžiku, kdy mi na obličeji přistane dýchací maska. "Počítejte prosím od deseti do nuly," sotva slyším jednu z asistentek.

Aniž bych odtrhla své oči od jejích, začnu odpočítávat.

Sedm je poslední číslo, které si pamatuju, že opustilo mé rty.

13

Jsem vzhůru.

Na kratičký okamžik nevím, kde jsem a co se stalo. Pak si ale vše uvědomím.

Otevřu oči a zjistím, že jsem zpět ve svém pokoji. Šíleně se mi točí hlava a zvedá se mi žaludek. Okamžitě zavřu oči a trochu se mi uleví. Cítím, že mám něco pod zády, že na něčem ležím. Svírá mě na hrudi a břiše a cítím něco na čele. Pod nosem mě šimrá hadička s kyslíkem a slyším pípání přístroje, na který jsem opět napojená. Je mi mizerně a bojím se znovu otevřít oči, aby se nevrátila nevolnost. Ležím, zhluboka oddechuju a modlím se, aby mi bylo lépe.

Po chvíli slyším, jak se otevírají dveře do mého pokoje. Tiché kroky se zastaví u levé strany postele, slyším cvaknutí propisky a její mírné vrzání, když s ní někdo něco někam zapisuje.

Na vteřinu otevřu oči a spatřím doktorku Kate, která právě hledí na obrazovku přístroje. V jedné ruce drží nějakou složku a v druhé propisku. Po chvíli opět slyším, jak něco píše. Chci se ozvat, že jsem už vzhůru, ale nějak mě zaujalo jí v tomhle naprostém tichu poslouchat. Slyším, jak tiše dýchá v téměř neměnných intervalech. Po chvíli slyším opět cvaknutí propisky a šustění papíru. Slyším tak dva kroky a poté je ticho. Z pokoje neodešla a stále jí slyším tiše oddechovat. Uvažuju, co asi dělá, ale po chvíli prostě cítím, že mě pozoruje. Opět se mi z toho rozbuší srdce a motýlci v podbřišku akorát podporují návrat nevolnosti.

Ošiju se a na vteřinu opět otevřu oči. Doktorka Kate stojí u nohou mé postele a shlíží na mě.

"Není vám dobře? Jste bledá jako stěna," zeptá se, když opět téměř okamžitě zavřu oči. Slyším, jak přistupuje blíže a záhy ucítím na čele její dlaň. Je úplně rozpálená.

"Točí se vám hlava, když otevřete oči?"

Mlčky a s pevně sevřenými víčky chci přikývnout. Nejde to. Cítím, že mi v pohybu krkem a hlavou něco zabraňuje.

Doktorka Kate ale mou snahu o přikývnutí zřejmě pochopila. "Jde o vedlejší účinek narkózy. Někteří lidé na ní po probuzení takto reagují. Odezní to, musíte vydržet." Myslím, že následoval povzbuzující ďolíček.

"Co operace?" vysoukám ze sebe a opět cítím, jak se mi zvedá žaludek.

"Operace dopadla dobře. Doktor Morgan byl s výsledkem spokojen. Ostatní je teď už jen na vás," doktorka Kate mluví klidně a tiše.

Mlčím. Co se týká mě, jsem ráda, že jsem ji vůbec přežila.

"Řeknu Mary, aby vás chodila pravidelně kontrolovat, dokud vám nebude lépe," když to dořekne, ucítím po chvilce ticha na své ruce tu její. Opět cítím, jak se mi rozbušilo srdce. Povzbudivě mi stiskne ruku a já jí stisk oplatím. Po chvíli svou ruku odtáhne a mlčky se dá na odchod.

Když jsem si jistá, že je pryč, hlasitě vydechnu. Tentokrát se mi ale mé rychle tlukoucí srdce ne a ne uklidnit.

Mary za mnou opravdu poctivě a velmi často chodila. Pomalu se to zlepšovalo, a když jsem později usnula, po probuzení mi bylo už docela dobře.

"Vypadáte už lépe," usměje se na mě Mary, která mě před chvíli přišla opět zkontrolovat.

"Trochu jsem se prospala a je mi líp," oplatím jí úsměv.

Mary ke mně přistoupí a dá mi ruku na čelo. "A už nejste ledová jako kámen."

Usměju se. "Nemůžu se pohnout..." nestihnu to ani doříct.

"Ležíte na speciální konstrukci, která zajistí, abyste neležela přímo na té čerstvé jizvě. A hlavně by vám neměla umožňovat jakýkoliv pohyb," zazubí se Mary a zdvihne obočí.

Je pravda, že mi bylo tak špatně, že poslední co mě napadlo, bylo se pokoušet hýbat. A Mary měla pravdu, byla jsem jak přikovaná. Nemohla jsem vůbec hýbat celou horní polovinou těla, kromě paží. Až nyní jsem si uvědomila, že tlak, který jsem dříve cítila na břiše a hrudi, budou asi pásy, kterými jsem ke konstrukci připásaná.

"Jak dlouho?" povzdychnu si.

Mary se zazubí. "Moc dlouho ne, tak týden, maximálně dva."

Týden? Dva?? To snad ne.

Můj výraz musel být asi dost výmluvný, protože se Mary začne na celý pokoj smát. "Nebojte, Emily, dělám si z vás legraci. Doktor Morgan říkal, že bude stačit prvních 24 hodin po operaci."

"Teda, vy jste mi teď dala," usměju se. Je to opravdu číslo.

Mary se zazubí. "Jo a málem bych zapomněla. Volala vaše paní matka," odmlčí se, významně se na mě podívá a opět se zazubí. "Ptala se, jak se máte a jak dopadla operace. Ujistila jsem ji, že se tady u nás máte jako v bavlnce. Jo a mám vás pozdravit," znovu se zazubí. Mám skoro pocit, že kdyby má matka neexistovala, Mary by se nudila, protože by si neměla z koho utahovat. I když na druhou stranu věřím, že by si brzy našla novou oběť.

"Díky," usměju se.

"Nemáte vůbec zač. Pro vás přece všechno, Emily," usměje se a dá se na odchod.

Jakmile za sebou zavře dveře, opět zavřu oči a než se naděju, spím hlubokým, klidným spánkem.

A zdá se mi, že chodím.

14

Celý zbytek dne i celou noc jsem prospala. Asi další vedlejší účinek narkózy. Přijdu si hrozně unavená.

Druhý den ráno mám té konstrukce plné zuby. Ne, že by předtím byla má pohyblivost na úrovni atleta, ale možnost se posadit a otáčet hlavou je opravdu k nezaplacení. Přesně jak se říká, člověk si uvědomí, jak jsou věci podstatné, až když o ně přijde. Už se nemůžu dočkat, až mě z toho osvobodí.

Mary si ze mě celé ráno svým typickým způsobem utahuje. Říká mi princezna na hrášku. Má štěstí, že nejsem vztahovačná.

Už zpaměti znám každý záhyb stropu mého pokoje a lustr bych dokázala popsat do nejmenších detailů, včetně drobně vyrývaných tvarů na měděném kování. Když tedy do mého pokoje dorazila Mary ještě s jednou sestřičkou, že mě přišli zbavit té konstrukce, byla jsem v sedmém nebi.

Sestřička rozepnula všechny pásy, kterými jsem byla ke konstrukci připásaná. Mary mi pomohla se posadit a sestřička mi zpod zad vytáhla ten ošklivý mučicí nástroj. Musím přiznat, že mě pohyb docela zabolel, ale za tu svobodu to rozhodně stálo.

"Děkuju, už jsem myslela, že se zblázním," zvesela se na Mary usměju.

"Jo, to věřím," zazubí se Mary.

"Kdy vlastně začnu s rehabilitací?" už se tak nějak nemůžu dočkat, až začnu něco dělat. Nebaví mě tady pořád jen ležet.

"To rozhodne doktor Morgan. Já bohužel o operacích páteře moc nevím," pousměje se. "Ale určitě se na vás přijde brzy podívat, tak se ho můžete zeptat."

Přikývnu. Je to poprvé, co se nemůžu dočkat, až se doktor Morgan objeví ve dveřích do mého pokoje.

A Mary nekecala. Ještě ten den se u mě skutečně doktor Morgan objevil. Po úvodním shrnutí, že operace byla úspěšná a mám velkou šanci plně obnovit veškeré motorické funkce, jsem se zeptala na další postup.

Bohužel informace, že musím být po operaci dva, až tři týdny v klidu mě příliš nepotěšila. Je ale pravda, že se záda docela bolestivě ozývala, tak věřím, že doktor Morgan ví, co dělá. Holt to tady musím nějak vydržet a nezbláznit se z toho. Nemůžu se dočkat, až se máma vrátí z cest a přijde mi sem dělat společnost.

Ano, jsem až tak moc zoufalá.

Liz a David se tady kvůli práci asi taky nějakou dobu neukážou. Musím si pak přes mámu sehnat mobil, abych s nimi mohla být aspoň v nějakém kontaktu. Jsem docela ukecaná a samota mi nedělá dobře. Bohužel nemůžu po doktorce Kate, ani po Mary chtít, aby tady seděli a povídali si se mnou.

V tu chvíli mě napadla spásná myšlenka. Knihy. Vždycky jsem hrozně ráda četla a jsem si jistá, že jsem schopná čtením zabít hodiny a hodiny denně, aniž bych se nudila. A můj oblíbený autor určitě nelenil a během mé čtyřleté abstinence určitě vydal nějakou tu novou detektivku. Teď už jen poprosit mámu, ať mi nějaké knihy přinese.

Což ale znamená vydržet, než se tady objeví. S povzdechem zavřu oči a v hlavě si sumíruju seznam věcí, o které mámu poprosím.

"Jak vám je?" ozve se ode dveří.

"Už dobře. Jen mě trochu bolí záda, ale doktor Morgan říkal, že je to normální," otevřu oči a usměju se.

Doktorka Kate přistoupí k mé posteli a předvede mi ukázkový ďolíček. "Mluvila jsem s ním o vaší rehabilitaci. Začnete s ní hned, jakmile se po operaci dostatečně zotavíte. Jakmile vás přestanou bolet záda i při pohybu, bude to na dobré cestě."

Přikývnu. Už aby to bylo.

"Před samotným začátkem s vámi fyzioterapeutka probere, co vás čeká a jak to celé bude probíhat," její hnědé oči se upírají do těch mých.

Marně potlačuju stádo motýlků v podbřišku.

"Dobře," nervózně se usměju a opět mám pocit, že se ještě něco chystá dodat.

"Chci vás o něco poprosit," malinko při těchto slovech zvážní.

Přísahala bych, že se mi v tu chvíli snad zastavilo srdce. Absolutně netuším, o co by mohlo jít.

"Je to ve vaší situaci standardní postup, tak vás chci poprosit, abyste ji vyslechla a případně si s ní v klidu promluvila," mírně se pousměje.

Cože? Koho? Co? Proč? Vůbec nechápu.

Doktorka Kate poodstoupí a pokyne ke dveřím, ve kterých stojí asi tak čtyřicetiletá blonďatá doktorka v bílém plášti. "Tohle je doktorka Straussová," doktorka Kate se odmlčí a opět na mě pohlédne. "Psycholožka."

Doktorka Straussová přejde k nohám mé postele a usměje se. "Dobrý den, Emily."

Nemám s tím sice žádné zkušenosti, ale svou reakci považuju za klasickou lidskou reakci, když se člověk ocitne v podobné situaci. Obrana.

"Nepotřebuju cvokaře," věřím, že pohled, který upírám na doktorku Kate, nesálá zrovna láskou.

"Emily," doktorka Kate položí svou ruku na mou a způsobí elektrizující vlnu, která se směrem od místa, kde se mě dotýká, valí skrze celé mé tělo. Tedy alespoň do částí, které cítím.

"Je to opravdu standardní postup. Formalita," téměř nerozpoznatelně přejede palcem po hřbetu mé ruky a předvede ďolíček. Cítím, jak mi na rukou a vzadu na krku naskočila husí kůže.

Upřeně se zahledím do jejích očí. Ty mi potvrzují, že říká pravdu.

"Dobře," povzdychnu si a očima sjedu na její ruku, která stále spočívá na té mé. Rukáv doktorského pláště zakrývá celou její paži až po zápěstí, takže vidím pouze hřbet její ruky, na kterém se stále rýsují jemné žíly. Nechápu proč, ale její ruce mě nějakým podivným způsobem hrozně uchvacují. Přijdou mi nádherné a já si v tu chvíli uvědomím, že toužím po tom, aby se mě dotýkaly.

Polknu.

Pohlédnu doktorce Kate znovu do očí.

A vím, že se na ni poprvé dívám jinak.

15

Doktorka Kate před chviličkou odešla.

Ve spáncích mi divoce buší a mám pocit, že mi každou chvíli vyskočí srdce z hrudi a zajde si někam na procházku.

Stále upřeně hledím na svou ruku, které se před chvílí doktorka Kate dotýkala.

U nohou mé postele stále stojí doktorka Straussová a myslím, že něco říká.

Nevnímám ji.

Soustředím se na fyzické i psychické pocity, kterých jsem teď plná. Myslím, že jsem si právě uvědomila, že mě doktorka Kate přitahuje. A absolutně nevím, jak s touto novou vědomostí naložit. V životě by mě nenapadlo, že je možné, aby se mi líbila žena. A myslím, že už nemá cenu si nalhávat, že to tak není. Jen vzpomínka na náš poslední kontakt mě přivádí k šílenství. A představa, že se její nádherné ruce dotýkají mého těla... Proboha, zastavte někdo mé myšlenky.

"Emily?! Jste v pořádku?" doktorka Straussová přistoupí blíže k mé posteli a starostlivě na mě pohlédne.

Odtrhnu oči od své ruky a pohlédnu na ni. V první chvíli si nejsem jistá, jestli jí mám poděkovat, nebo vynadat za to, že mě vyrušila z mých myšlenek.

"Ehm...," odkašlu si. "Jsem v pořádku. Omlouvám se, říkala jste něco?" prohlížím si ji.

Doktorka Straussová je docela malého vzrůstu. Jemně vlnité světlé vlasy jí volně splývají na ramena a po stranách je poslušné udržují dvě malé sponky. Pod světlým, upraveným obočím na mě hledí úzké modré oči, které jsou zvýrazněny jemným líčením. Malinký nos a ústa doplňují celkově drobný obličej s úzkou bradou a štíhlými tvářemi. Na krku jí visí drobný zlatý řetízek se znamením Vodnáře.

"Říkala jsem jen, že chápu vaši neochotu se mnou mluvit, ale opravdu o nic nejde. Jen si trochu popovídáme, nic víc," pousměje se a tázavě na mě pohlédne.

Je pravda, že jsem si dříve chtěla s někým povídat, ale neměla jsem na mysli zrovna psycholožku. A navíc, ta jediná věc, na kterou se teď dokážu soustředit, na kterou nemůžu přestat myslet a která mě momentálně neuvěřitelným způsobem svírá je doktorka Kate a fakt, že mě přitahuje. A to jaksi odmítám s doktorkou Straussovou řešit. Vlastně bych to momentálně asi odmítla řešit s kýmkoliv.

Přistihnu se, že doktorku opět přestávám poslouchat a donutím se dávat pozor, co říká. Působí docela příjemně, jen na ní prostě nemám náladu. Po extrémně dlouhých dvaceti minutách náš dialog, nebo spíše její monolog, ukončí s tím, že se brzy ještě zastaví.

Poděkuju, i když sama ani nevím za co, a úsměvem jí vyprovodím ze dveří.

Nahlas a zhluboka si oddechnu, zabořím hlavu hluboko do polštáře, zavřu oči a nechám své splašené myšlenky běhat po té zdánlivě nekonečné a ohromně vysilující stezce, kterou se mi samovolně ubírají.

Po téměř probdělé noci mě čekalo druhý den příjemné rozptýlení. Máma se vrátila z cest a hned se u mě zastavila.

Ano, slyšeli jste správně, příjemné rozptýlení. Cokoliv a kdokoliv mi dokáže odvést myšlenky od doktorky Kate je momentálně příjemným rozptýlením.

Poprosila jsem jí o nějaké ty knížky a slíbila, že mi je co nejdříve obstará. Překvapivě ani nevěděla, jaký je můj oblíbený autor. Pro jistotu jsem jí donutila si jeho jméno napsat, protože mi je jasné, že si to za chvíli už nebude pamatovat.

Zaujatě vyprávěla, jak u ní probíhaly poslední dny a já jí zasvětila do výsledků mé operace a do dalšího postupu.

I když se snaží, jde na ní poznat, jak jí je nepříjemné mluvit o tom, že jsem ochrnutá. Mé jediné štěstí je, že jsem se z toho nesesypala, protože kdyby ano, nedokážu si představit, kdo by mi pomohl. Ona by to určitě nebyla.

Pak bych možná využila služeb doktorky Straussové.

Snažím se dávat pozor, co mi máma vypráví, ale několikrát se přistihnu, že mi myšlenky odbíhají úplně jiným směrem.

"Emily," zamračí se. "Jsi v pořádku? Přijdeš mi dnes nějaká roztržitá," starostlivě na mě pohlédne.

Musí to na mě jít opravdu poznat, když si toho všimla i ona.

Usměju se. "Ne, nic mi není. Jsem v pohodě," znovu se usměju, abych ji o tom ubezpečila.

"No..." odmlčí se a zkoumavě si mě prohlíží. "Když to říkáš..." Asi jsem ji úplně nepřesvědčila.

A já se tomu ani moc nedivím.

Nejsem schopná přesvědčit ani sama sebe, že je vše v naprostém pořádku.

Je večer a Alice je už dávno pryč.

Doktorku Kate jsem celý den neviděla a jsem za to skoro ráda. Stačí, že se mi kolem ní neustále honí myšlenky, vidět jí moc často by mi věci neulehčovalo.

Sotva mi tahle myšlenka proletí hlavou, doktorka Kate se objeví ve dveřích.

Letmo pohlédnu na hodiny u postele. Je deset pryč. Asi má noční.

Ďolíček. "Emily, jak se cítíte? Co záda?" přistoupí pomalu k mé posteli.

Pohlédnu jí do očí. Jsou tak neuvěřitelně tmavě hnědé, až mi to připadá skoro nemožné. Přejedu pohledem na její pevně svázané havraní vlasy a pokusím se představit si, jak by asi vypadala, kdyby je měla rozpuštěné. Když se znovu usměje, mé oči zkoumají její dokonalý a hlavně nádherný úsměv, který si bez ďolíčku snad ani nedokážu už představit.

Opět cítím pohyb dole v žaludku.

Když se mi podaří odtrhnout oči od její tváře, opět mi nechtěně skončí na jejích rukou, které má položené na bočnici mé postele. Bože jak jsou nádherné.

Znovu mě zašimrá v žaludku a já polknu.

Až teď mi dojde, že se mě doktorka Kate na něco ptala a že místo odpovědi jí tady zkoumám, jako bych jí viděla poprvé v životě.

Lehce si odkašlu a vzhlédnu k jejím očím.

Jsou tak neuvěřitelně tmavě hnědé, až mi to připadá skoro nemožné.

Násilím se donutím ukončit tuhle smyčku myšlenek, abych jí byla schopná alespoň odpovědět.

"Je to už malinko lepší," zdá se mi to, nebo zním skutečně nervózně?

Doktorka Kate na mě chvíli zkoumavě kouká a pak po mě hodí ďolíček. "To jsem ráda. Kdyby se vám cokoliv nezdálo, nebo vás bolelo cokoliv mimo té jizvy, dejte vědět, ano?"

Přikývnu a usměju se.

"Máte dneska noční?" zeptám se po chvíli ticha.

"Ano. Normálně noční nemívám, ale potřebovali, abych za někoho zaskočila," opět se usměje a já se znovu přistihnu, jak si jí prohlížím.

Doktorka Kate si odkašle a to mě donutí odtrhnout oči od jejích rtů, které jsem právě asi dost nevhodně a upřeně zkoumala.

Cítím, jak rudnu.

"Dobrou noc, Emily," doktorka Kate mě zachraňuje a rychle mizí ve dveřích.

Zhluboka vydechnu a zavřu oči. Pokud není úplně slepá, musela si všimnout, jak jí pozoruju. A pokud si toho nevšimla, to jak jsem zrudla, jí už utéct nemohlo. Bohužel jak jsem právě zjistila, co se týká doktorky Kate, své oči ovládat nedokážu.

O myšlenkách ani nemluvě.

16

Nevím ani jak je to možné, ale přežila jsem dva dny, kdy jsem vůbec neviděla doktorku Kate. Párkrát jsem ji zaslechla na chodbě, takže do práce chodila.

Asi má hodně práce.

Nebo se mi vyhýbá.

Poté, co jsem ji tak zkoumala pohledem, se tomu ani nemůžu divit.

Třeba je za tím ale něco jiného.

Vytrhnu se z myšlenek a uvědomím si, že zírám do otevřené knihy.

Máma se hned druhý den zastavila a přinesla mi všechny nové knížky Jefferyho Deavera, které mi teď leží na stolečku u postele v úhledných dvou hromádkách. Třináct knížek za čtyři roky? Nejen, že píše výborné detektivky, ale také myslí na fanoušky, kteří se po pár letech proberou z kómatu a potřebují kvantum jeho knížek na zabití času. Vím, proč je to můj oblíbený autor.

Zabořím zrak znovu na řádek, od kterého se mi před chvíli rozutíkaly myšlenky. Blížím se už pomalu ke konci tohoto pětisetstránkového klenotu a opět jsem napnutá, jak to skončí. Pamatuju si, že jsem se od jeho knížek nemohla nikdy odtrhnout.

Až se mi nelíbí, jak to jde teď snadno.

"Copak to čtete?" přiletí ke mně ďolíček ode dveří.

Vzhlédnu a cítím, jak se mi rozbuší srdce.

Usměju se.

Doktorka Kate přistoupí k hromadě knížek na stolečku a jednu uchopí do ruky. "Příští oběti? To zní… pozitivně," zazubí se a odloží knihu zpět.

"Píše výborné detektivky," pousměju se a založím knihu na aktuální stránce.

"Oblíbený autor?" pohlédne zpět na hromadu knížek.

Přikývnu a cítím, že se opět trochu červenám. Zavřu knihu, položím si ji do klína a upřu na doktorku Kate pohled.

"Jak se cítíte? Bylo toho teď hodně, tak jsem se nemohla dříve zastavit," během posledních několika slov sklopí zrak a mě napadne, že asi neříká pravdu.

"Dobře, pomalu ale jistě se to lepší," nedám na sobě nic znát.

Doktorka Kate chvíli hledí do prázdna a já se přistihnu, že si ji opět prohlížím.

Když po chvíli zvedne zrak a zaboří své oči do mých, opět cítím slabost nízko v žaludku.

"Chtěla jsem vám jen říct, že tady teď nějakou dobu nebudu. Kdyby se cokoliv dělo, poprosila jsem doktora Morgana, aby na vás dal pozor. A Mary tady pro vás také bude," na chvíli se odmlčí. "Vrátím se za dva týdny."

Nevím, co na to říct a tak jen přikývnu. Doufám, že se neděje nic špatného a že doktorka Kate třeba prostě jen jede někam na dovolenou.

"Máte dovolenou?" neodolám a po chvíli se zeptám.

Mírný ďolíček. "Ano, potřebuju si na chvíli od všeho a všech odpočinout."

"To chápu," usměju se. "Tak si to užijte. Až se vrátíte, tak tady asi ještě pořád budu," zazubím se a v duchu se snažím rozhodnout, jestli je dobře, či špatně, že ji dva týdny neuvidím.

A že si ode mě potřebuje odpočinout.

Teda vlastně, že si od nás všech potřebuje odpočinout.

Má mysl je momentálně opravdu strašné místo.

Doktorka Kate se usměje. I s ďolíčkem. "Uvidíme se. A až se vrátím, ať jste stoprocentně připravená na rehabilitaci," mrkne na mě a dá se na odchod.

Chvíli za ní civím ven na chodbu a přesvědčuju se o tom, že mě tahle ‚poblázněnost‘ doktorkou Kate za tu dobu určitě přejde.

Marně.

Doktorka Kate je už týden pryč.

Mary se o mě vzorně stará a dokonce se za mnou párkrát zastavil i doktor Morgan, který mi zrovna nepřijde jako typ doktora, který nějak zvlášť často navštěvuje pacienty. Mám z něj pocit, že je to pro něj spíše otravná povinnost. Přesto se párkrát zastavil a zeptal se, jak se mi daří, co bolesti a tak.

A máma? Ta je tady teď taky každý den. Jak mi předtím chyběla, teď už jí mám zase po krk. I když to možná trochu přeháním.

Přinesla mi mobilní telefon, ve kterém mám spoustu čísel… chápejte, to její. Na druhou stranu, neznám vlastně ani tak moc lidí, jejichž telefonní číslo bych mohla mít. Seženu si ještě číslo na Davida a Liz a tím jsem asi skončila.

Hromádky knížek, rozdělené na přečteno a nepřečteno, jsou na stolku u mé postele už skoro vyvážené. Při tomhle tempu už vážně nebudu mít za chvíli co číst. I když je pravda, že až mi začne rehabilitace, tak se nudit určitě nebudu. Spíše naopak.

Z myšlenek mě vytrhne Mary, která má zrovna pauzu na oběd. Každý den, co tady není doktorka Kate, si ke mně přichází po obědě sednout a chvíli si popovídat. Mám pocit, že ji za těch sedm dnů znám, jako kohokoliv jiného za sedm let.

Její rozvodové řízení s manželem je už téměř u konce. Za celou dobu se nezmínila, proč se vlastně rozvádí a tak jsem pochopila, že o tom nechce mluvit. Má dvě, již dospělé, děti. Starší dcera studuje někde v zahraničí a mladší syn pracuje jako automechanik. Mary mi vyprávěla o všem možném a někdy i nemožném. Na mou otázku, zda byla vždy taková veselá a nabitá pozitivní energií opáčila, že samozřejmě ano. Suverenitě v její odpovědi jsem se musela zasmát.

"Mohla bych vás o něco poprosit Mary?" zastavím jí těsně předtím, než se dá na odchod.

"Jistě sluníčko, copak?" zazubí se.

"Doktorka Bensonová dříve volala ke mně do práce. Myslíte, že byste mohla sehnat to telefonní číslo?"

Mary se zarazí. "Doktorka volala k vám do práce? Proč?" zvědavě zdvihne obočí.

"Když byla má máma služebně mimo město, zavolala tam, aby mi obstarala návštěvu," pokrčím rameny.

Mary zdvihne obočí tak, že jí skoro zmizí ve vlasech. "Hmm," zamumlá si pod nosem.

"Co?" opravdu mě zajímá, co má teď na srdci.

"Ale nic, je to asi hloupost," vytrhne se po chvíli ze svých myšlenek.

"Co je hloupost?" teď se opravdu nenechám odbýt.

"No..." téměř spiklenecky se ke mně nahne. "Možná se mi to zdá, ale mám pocit, že se o vás doktorka stará mnohem víc, než je její povinnost," významně na mě pohlédne.

"Jak to myslíte?" tuším, na co naráží, ale chci to od ní slyšet.

"Tak jak to říkám. Když vezmete v potaz, že je na ženské, už vám to dojít musí," zvesela se zazubí.

Překvapeně na ni vyvalím oči. "Myslíte, že se jí líbím?"

Jsem opravdu překvapená. Vím, že zápolím se svými vlastními pocity, které mě stále neuvěřitelně matou, ale nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jak na tom asi je doktorka Kate.

"Jo," spiklenecky na mě mrkne. "Nějakou dobu ji už znám a opravdu si myslím, že se jí líbíte," znovu se zazubí.

Cítím, že rudnu.

"Ehm… seženete mi teda to číslo prosím?" odvedu řeč jinam, aby náhodou Mary nenapadlo ze mě vytahovat nějakou reakci na to, co mi právě řekla.

Mary na mě významně pohlédne a pak se zazubí. "Jistě. Přinesu vám ho."

Přikývnu a sleduju, jak Mary odnáší židli, na které seděla, zpět na své místo.

"Děkuju," ani nevím, jestli děkuju za to, že mi sežene to číslo, nebo za to, co mi právě řekla.

"Nemáte vůbec zač sluníčko," usměje se a já mám pocit, že řeší přesně tutéž otázku.

17

Mary mi to číslo přinesla ještě ten den odpoledne.

David a Liz tady od operace už nebyli a chtěla bych s jedním z nich aspoň trochu poklábosit přes telefon.

Kdoví, kde je jim teď konec, tak doufám, že mi alespoň v kanceláři poví, kdy je zastihnu.

"Dobrý den, Parkerová, ALS," ozve se monotónní hlas v telefonu.

"Dobrý den, tady Emily Harrisová," na vteřinu se odmlčím, protože mě přepadl zvláštní pocit z toho, že slyším celé své jméno vyslovené nahlas. "Ehm… sháním Elizabeth Bellovou nebo Davida Bankse," pokračuju.

"Je mi líto, oba dva jsou momentálně služebně mimo město," odpoví mi lhostejně žena na druhém konci.

Myslela jsem si to. "Jistě. Mohla byste mi na ně dát telefonní kontakt?" zkusím štěstí.

"Je mi líto slečno, ale nemám dovoleno rozšiřovat přímé telefonní kontakty na naše zaměstnance," její hlas mě uspává.

Pořád stejná politika koukám. "Chápu. A přepojit na Thomase Hudsona byste mě nemohla?" zkouším jinou taktiku.

"Ehm…" ozve se váhavě.

"Vyřiďte mu jen, že volá Emily, bude vědět," pobídnu jí a v duchu doufám, že opravdu bude vědět, že jde o mě.

Slečna si odkašle a po chvíli ticha se ozve znovu. "Tak dobře."

"Děkuju," stihnu jí říct, ještě než mě přepojí a mě se začne do ucha linout umělá melodie.

"Emily?" ozve se po chvíli ze sluchátka.

"Dobrý den, pane Hudsone," nesměle odpovím.

"Jakýpak pan Hudson? Pokud si pamatuju, tak jste mi říkala jménem, ne?" slyším, že se usmál.

"Říkala, ale je to už dávno," alespoň pro něj, napadne mě a také se do telefonu usměju.

"Tady se za tu dobu vůbec nic nezměnilo Emily. Jak se vám vede? A čemu vděčím za váš telefonát?"

"Mám se docela dobře. Jsem už po operaci a teď mě čeká rehabilitace. Původně jsem sháněla Liz a Davida, ale když mi nevyšel můj pokus vymámit z recepční jejich telefonní čísla, napadlo mě, že můžu otravovat ještě vás," zazubím se.

"Jojo, tyhle pravidla se také nezměnily. Musím jí pak pochválit, že vám odolala," úplně vidím jeho úsměv, když to říká. "Držím vám palce, ať rehabilitace zabere."

"Děkuju," na chvíli se odmlčím. "Tome, můžu vás tedy poprosit o ty kontakty?"

"Samozřejmě, hned vám je pošlu." Slyším v telefonu zapraskání a úplně jej vidím, jak se pohodlně uvelebil ve svém velkém starém hnědém koženém křesle, které měl vždycky v rohu kanceláře a které vydávalo přesně takový zvuk, když do něj někdo usedal.

"Copak?" zeptá se mě, když se neudržím a trochu se uchechtnu.

"Slyším, že máte pořád vaše dumací křeslo," zazubím se.

"Vy si ho pamatujete?" zní překvapeně. "Ano, pořád jej mám," teď zní pyšně. "Moment, říkala jste dumací?" a teď zní zmateně.

Zasměju se. "Ano, vždycky jste v něm seděl, když jste přemýšlel," odmlčím se. "Nebo telefonoval," dodám s úšklebkem na tváři.

Slyším na druhém konci tichý smích. "Emily, moc rád jsem vás slyšel, ale mám hodně práce. Ať je vám brzy lépe."

"Nápodobně a děkuji, Tome."

"Není vůbec zač. Jo a Emily, abych nezapomněl. Až budete shánět práci, zavolejte."

Cítím, že se mi rty rozšířily v širokém úsměvu. "Děkuju, Tome. Určitě zavolám."

Telefon oněmí a dříve, než jej stihnu odložit na stolek vedle postele, zavrčí příchozí zpráva.

Uložím si do telefonu kontakt na Liz a Davida a modlím se, aby nebyli v extrémně odlišném časovém pásmu. Vím, že Liz bývá ve tři ráno poněkud nevrlá, když ji někdo probudí.

Přesto to risknu a na jméně Liz Bellová zamáčknu obrázek zeleného sluchátka.

"Bellová," ozve se nevrle po několika zazvoněních.

Sakra. Přesně toho jsem se bála.

"Liz? Tady Emily," začnu opatrně.

"Emily? Zlato, ráda tě slyším, ale je šest ráno proboha," ospale zazívá do telefonu.

"Promiň, bála jsem se, že budete v nějakém nevhodném časovém pásmu. Šest ráno? To jste kde? V Japonsku?" zazubím se do telefonu, protože vím, jak Liz nesnáší všechny ty malé japončíky, kteří jí vždy hrozně nadbíhali.

"Jo," odsekne a já se culím do telefonu jak střelená. "A přestaň se usmívat, je mi jasný na co teď myslíš. Od doby co nosím zásnubák dali už docela pokoj," slyším, že se i přes svou snahu, do telefonu usmívá.

"Kdy se vracíte?" jdu rovnou k věci, než si Liz začne stěžovat, jak nesnáší Japonsko. Předpokládám, že se její postoj stále nezměnil.

"Snad už o víkendu," opět zazívá do telefonu.

Hmm. Je pondělí. Letmo pohlédnu na hromadu knížek vedle postele. "Chtěla jsem jen vědět, jestli byste se zase zastavili, až budete ve městě. Docela se tu ukousávám nudou a ráda bych vás viděla," tiše doufám, že mě v tomhle rozpoložení nepošle někam.

Slyším, že se uchechtne. "Tak tobě se po nás stýská? To je hezké," odmlčí se a já vím, že čeká na mou odpověď.

"No, ano…," neochotně přiznám.

"To víš, že se zastavíme. Jakmile se aklimatizujeme z časového posunu," velmi zdůrazní poslední dvě slova.

"Super. A omlouvám se, nechtěla jsem tě vzbudit. Běž znovu spát," snažím se ji uchlácholit.

"Hmm, za hodinu stejně vstávám, tak můžeme klidně pokecat," slyším, jak se vrtí v posteli.

"To bych opravdu moc ráda Liz, ale nezapomeň, že jsi v Japonsku a já nechci vydělat telefonní společnosti jejich měsíční tržbu," až teď mi došlo, kam to vlastně volám.

"No jo, vlastně," na chvíli se odmlčí. "A jak vlastně dopadla operace?"

"Dobře," usměju se. "Za dva týdny bych snad měla začít s rehabilitací."

"To moc ráda slyším. Zavolám, až budeme zpátky ve městě a dotáhnu tam i Davida, ano?"

"Dotáhneš? Copak on mě neuvidí rád?" zním naoko ukřivděně.

"Pořád je mu trapně," uchechtne se.

"Trapně? Proč?" nechápu, o co jde.

Chvíle ticha.

"On ti to neřekl?"

"Co?" zamračím se.

V telefonu se ozve škodolibý smích. "Když za tebou naposledy byl, pozval doktorku Bensonovou na mou svatbu."

Když za mnou naposledy byl? Byl tady jen jednou a to s Liz… Moment, pozval doktorku Kate? "A?" vydechnu.

Liz se opět začne chechtat. "Odmítla."

Srdce mi z ničeho nic začne zběsile poskakovat v hrudi. Křečovitě se zasměju. "David za mnou ale od vaší společné návštěvy nebyl," namítnu.

"Cože? Mě říkal, že ano," ozve se nechápavě z druhé strany.

Chvíli jsme potichu, když v tom se Liz začne do telefonu opět řehtat.

"Co je?" nechápu, čemu se směje a ve spáncích cítím mé rychle bušící srdce.

"Už to chápu. Šel tě navštívit a po cestě se asi zeptal doktorky. A když ho odmítla, asi se neodvážil za tebou jít," pořád se směje.

"A proč?" nechápu.

"Vždyť víš, on a jeho ješitnost. Navíc, tys od začátku nevěřila, že to pozvání příjme, tak asi nechtěl, aby sis z jeho zhrzeného já utahovala," zní opravdu pobaveně.

"No to si piš, že bych si z něj utahovala," ta představa mě také velmi pobaví.

"Už se nemůžu dočkat, až ho dneska uvidím. Vychutnám si ho," pronese lehce zlověstně.

"To si dokážu dost dobře představit. Pak mi to hlavně musíš všechno do detailů popsat," usmívám se.

"To si piš. Kvůli tomu si z něj budeme utahovat minimálně do vánoc," najednou Liz vůbec nevadí, že má šest hodin ráno.

"Už musím končit, nebo se nedoplatím. A ještě jednou se omlouvám, že jsem tě vzbudila."

"V pohodě. Ve světle nově nabytých informací mi to vůbec nevadí," opět se směje.

"Tak se měj hezky a ozvi se."

"Ty taky a neboj, ozvu. Ahoj," ujistí mě a položí.

Odložím mobil na stolek vedle postele, uvelebím se a zavřu oči.

Doktorka Kate odmítla Davidovo pozvání a Mary tvrdí, že se jí líbím? To je hodně informací na jeden den, které musím zpracovat.

Odmítla jej, protože není její typ? Nebo je zadaná? Nebo je skutečně lesba? Možná byla ta slečna, se kterou se tenkrát hádala na chodbě, skutečně její přítelkyně.

Hrozně bych chtěla znát odpovědi na všechny tyto otázky, ale na něco takového se jí přece nemůžu jen tak zeptat. Nehledě na to, že bych na to stejně neměla odvahu.

Odeberu se tedy do světa spekulací a mé představivosti, která má poslední dobou téměř nonstop službu.

18

Je neděle večer.

Poslední týden utíkal příšerně pomalu. K přečtení mi zůstala už jen jedna kniha, ale s potěšením jsem se utvrdila v tom, že Jeffery Deaver je opravdu výborný spisovatel. Jsem na jeho styl psaní už zvyklá a tak vím, že pointa je vždy velmi překvapivá. Navzdory tomu se mi ještě nikdy nepodařilo přijít na to, kdo je vrah, případně jak kniha skončí. Vždycky mě prostě dostane.

Byl za mnou dnes doktor Morgan. Záda mě už pár dnů nebolí a po menší prohlídce připustil, že bych někdy během příštího týdne mohla začít s rehabilitací. Byla to pro mě úžasná zpráva. Tohle válení se není nic pro mě. Nemůžu se dočkat, až zase dostanu trochu do těla.

Taky mě svou návštěvou poctila doktorka Straussová. Tentokrát to už bylo lepší. Docela jsme si popovídaly a jsem si téměř jistá, že jsem ji přesvědčila, aby si přečetla nějakou Jefferyho knížku. Další potencionální fanynka ulovena.

Máma za mnou každý den poctivě chodila, asi i proto, že mi před pár dny oznámila, že musí opět na nějakou dobu odcestovat. Aspoň si od sebe zase trochu odpočineme.

Zeptala jsem se Mary, jak to se mnou bude během rehabilitace. Jestli zůstanu v tomhle pokoji, jestli mě někam přeloží, nebo jestli mě třeba nepustí domů. Dle ní je tohle rozhodnutí na mém lékaři. Kdybych ale chtěla domů, musel by se o mě někdo postarat, respektive mi pomáhat, dokud bych se nenaučila samostatnosti. Máma hodně cestuje, takže to by asi neprošlo.

Představila jsem si svůj byt ve čtvrtém patře. Žádné bezbariérové přístupy, nedostala bych se ani k výtahu. Na jednu stranu bych hrozně ráda vypadla z nemocnice, byla zase doma. Ale na druhou stranu, pobyt v nemocnici znamená být v blízkosti doktorky Kate.

Doktorka Kate.

Chybí mi.

Je to zvláštní, protože nejsem moc stýskací typ. Ale doktorka Kate mi opravdu chybí. Chybí mi její nádherný úsměv, který si bez ďolíčku už ani snad neumím představit. Chybí mi její nádherné tmavé oči, jejichž pohled mi vždy v žaludku vyplaší stádo motýlů. Chybí mi její hlas a vůbec mi chybí její přítomnost. Vždy, když jsem ji viděla, zvedla mi náladu a asi si to sama ani neuvědomovala.

Mary říkala, že má už zítra službu a tak doufám, že ji uvidím.

Popravdě, i když si to velmi nerada přiznávám, se na ni těším jako malá.

Z myšlenek mě vytrhne telefon, poskakující po stolečku u mé postele.

Natáhnu se pro něj, a když na displeji uvidím ‚Liz Bellová‘, musím se při vzpomínce na náš poslední rozhovor pousmát.

Zamáčknu tlačítko pro přijetí hovoru a přiložím si telefon k uchu. "Ahoj Liz."

"Nazdárek Emily. Jak se máš?" ozve se veselý hlas.

"Dobře. Během příštího týdne už konečně začnu s rehabilitací."

"To je dobře. Jak tě tak znám, už se nemůžeš dočkat, až začneš něco dělat, viď?" slyším, že se usmívá.

Pousměju se. Má mě opravdu přečtenou. "Máš pravdu, nemůžu se dočkat. Co nového u tebe?"

"Včera jsme se vrátili zpátky do města. Jsem s Davidem domluvená, že se za tebou zítra, nebo pozítří zastavíme."

Nadechnu se k odpovědi, ale nestihnu nic říct, protože mě přeruší její smích.

"Emily, musím ti poděkovat. Tak úžasný týden, jsem dlouho nezažila," směje se.

Je mi hned jasné, jak to myslí. "Chudák. Nedala jsi mu moc vydechnout, co?" ušklíbnu se.

"Ne, nedala jsem mu vůbec vydechnout," takhle škodolibá umí být opravdu snad jen ona.

"Je mi ho až líto," vím, jak umí být Liz jízlivá a dobíravá.

"Ale prosím tě. Vždyť si to zaslouží," opět se hihňá.

To má asi pravdu. "Takže se uvidíme, ano?"

"Určitě. A doufám, že si ho podáš ještě ty, až přijdeme," úplně vidím její natěšený výraz.

Chybí jí už jen rohy. "Možná. Mám pocit, že jsi mu dala co proto i za mě."

Chvíle ticha.

"Hmm, to asi jo. Ale nemůžu za to, že mě to tak baví."

Uchechtnu se. To je celá Liz. "Tak se měj hezky a zítra, nebo pozítří se uvidíme, ano?"

"Dobře, budu se těšit. Ahoj."

"Ahoj," rozloučím se a típnu hovor.

Chudák David, nejen, že dostal od doktorky Kate košem, což se mu snad ještě v životě nestalo, ale Liz mu musí dělat ze života ‚peklo‘. Na druhou stranu jsem hrozně ráda, že ho doktorka Kate odmítla. Představa, že by spolu šli na Lizinu svatbu se mi ani trochu nezamlouvá.

A už vůbec se mi nezamlouvá představa toho, že bych snad mohla žárlit.

Obzvlášť, když jsem se ani nepozastavila nad tím, na koho bych vlastně žárlila.

Jsem nervózní.

Jsem opravdu nervózní. Připadám si jak dítě před svým prvním dnem ve škole.

Od probuzení čekám, kdy se v pokoji objeví doktorka Kate. Určitě tady už je a určitě se za mnou zastaví, jen nevím kdy.

Vlastně mě nenapadá jeden jediný rozumný důvod, proč bych měla být tak nervózní. Přesto se mi vždy, když slyším u dveří do mého pokoje kroky, zběsile rozbuší srdce.

Když se doktorka Kate ve dveřích konečně objeví, je už odpoledne. A mé srdce se nerozbuší, spíše se zastaví.

Ďolíček.

Ach bože, jak ten mi chyběl.

"Dobrý den, Emily. Jak se vám daří?" přistoupí k mé posteli.

Vypadá stále stejně krásně, a když vzhlédnu do těch tmavých velkých očí, ucítím slabost nízko v žaludku.

Oplatím jí úsměv. "Dobrý den. Bez vás se to tady děsně táhlo," ani nevím, proč jsem to řekla, třebaže to byla pravda.

Ďolíček. "No, teď už to snad bude lepší," další ďolíček.

Zdá se mi to, nebo má opravdu tak dobrou náladu?

"Jak jste se měla?" snažím se znít nenuceně.

"Dobře. Dovolená mi prospěla," ďolíček.

"Vypadáte…" hledám vhodné slovo.

"Odpočinutě?" snaží se mi pomoct.

"Spíše více v pohodě. Více bezstarostně," snad nejsem moc vlezlá, ale skutečně na mě tak působí.

Mírný ďolíček.

"No, to máte asi trochu pravdu," odmlčí se a pohlédne na knihy vedle postele. "To už jste to všechno přečetla?" zdvihne překvapeně obočí.

"Chybí mi už jen jedna," usměju se pokynu na poslední osamocenou knížku ležící mírně bokem.

"Teda, vy jedete," přejede dlaní po zbývající knize a hodí po mě ďolíček.

Opět cítím šimrání v žaludku.

A opět se přistihnu, že civím na její ruku položenou na knize.

"Mluvila jsem s doktorem Morganem," pronese po chvíli ticha.

Tázavě vzhlédnu k jejím očím.

"Zítra za vámi přijde vaše fyzioterapeutka a ve středu začnete s rehabilitací," jemný úsměv bez ďolíčku.

Cítím, co se děje, ale nedokážu to zastavit. Na tváři se mi rozhostí úsměv od ucha k uchu.

Konečně.

Doktorka Kate se zasměje a tím mi v břiše opět vyplaší stádo motýlků.

"Vidím, že se těšíte. To je moc dobře. Hlavně na to myslete, až budete ve fázi, kdy byste raději umřela, než šla na rehabilitaci."

Usměju se. Nemám pocit, že to vůbec kdy hrozí, ale doktorka Kate asi ví, o čem mluví. "Pokusím se," opět se usměju.

Pohlédnu na ní a přemýšlím, proč odmítla Davidovo pozvání.

A že se mi ani nezmínila, že ji pozval.

"Chci se zeptat. Mluvila jsem o tom už s Mary," odmlčím se.

Doktorka Kate přejde kousek k nohám mé postele a tázavě na mě pohlédne.

"Zůstanu během rehabilitace tady? Nebo mě někam přesunete?" odmlčím se.

"Pokud si dobře pamatuju, tak vaše matka kdysi říkala, cituji: ‚Trvám na tom, aby má dcera zůstala v tom pokoji, dokud odtamtud neodejde po svých‘," ďolíček.

Tiše se zasměju. "Já myslela, že to byla z její strany spíše prosba."

"No, spíše požadavek. Mluvila tehdy přímo s ředitelem nemocnice," ironicky zdůrazní slovo ředitel.

Uchechtnu se. "To je celá ona. Takže tady zůstanu? Domů mě asi nepustíte," napjatě čekám na odpověď.

"Máte doma někoho, kdo by vám mohl pomáhat a vozit vás sem? Musela byste sem každý den dojíždět na rehabilitace," tázavě na mě pohlédne a mně se zdá, že tu otázku pronesla trochu zvláštním hlasem.

"Nemám. Alice je dost často pracovně mimo město," odmlčím se a sklopím oči ke svým dlaním, které mám položeny v klíně.

Nevidím, ale spíše cítím jemný ďolíček. "Tak bude asi nejlepší, když tady zůstanete. Alespoň vás budu mít pod dohledem a budu mít jistotu, že jste v pořádku."

Na okamžik se zarazím a pak k ní vzhlédnu.

Usmívá se a mě z toho přeskočí v žaludku.

Bože, má tak nádherný úsměv.

Připadalo mi to sice jako věčnost, ale ve skutečnosti to mohlo být jen několik vteřin.

Několik vteřin, kdy jsme mlčky hleděly jedna druhé do očí.

Během těch několika vteřin se jí pomalu z tváře vytratil úsměv a její výraz se zvláštně změnil. Nedokážu ale identifikovat, co znamenal.

A mě se během těch několika vteřin tak rozbušilo srdce, že jsem si skoro jistá, že ho musela slyšet. Bože, kdybych měla umřít, prosím, chci se utopit v jejích očích.

"Ehm," přeruší po chvíli ticho, jemně si odkašle a odvrátí zrak. "Musím jít…," zní nervózně.

I mě se podaří dostat se z toho ‚transu‘, do kterého mě tahle chvíle uvrhla. "Jistě," chabě se usměju a vím, že zním taky nervózně.

Než se naděju, jsem v pokoji sama, jen se svými motýlky, zběsile bušícím srdcem a zmatenými myšlenkami.

19

Druhý den dopoledne mě poctila návštěvou fyzioterapeutka.

Zrovna jsem se začetla do docela napínavé kapitoly, když se objevila ve dveřích.

Nemyslím to nijak zle, ale docela jsem se lekla, když jsem ji uviděla.

Judy, jak se mi představila, měřila minimálně 180cm, byla silnější postavy a celkově působila velmi prostorově výrazně. Měla krátké kudrnaté hnědé vlasy a velké hnědošedé oči. Velký kulatý obličej vyplňoval malý nos a velká, neustále pevně stažená ústa. Přesto měla v očích jakési radostné jiskřičky, které dodávaly jejímu celkovému vzhledu sympatický nádech. Působila sice velmi rázně, ale zároveň taky velmi mile.

Jsem si jistá, že jestli mě někdo rozhýbá, tak to bude ona.

Stručně mě zasvětila do toho, jak rehabilitace funguje, jak bude postupně probíhat a co mě přibližně čeká. Každodenní délka a náplň rehabilitace se bude odvíjet individuálně dle mých fyzických a psychických schopností a přesně jak říkala doktorka Kate, zítra mě čeká první kolo. Judy během svého monologu několikrát zdůraznila, že musím být trpělivá.

"Mám 30 let praxe a nikdy jsem neměla pacienta, který by za pár měsíců běhal," prohlásila svým mírně nakřáplým hlasem.

Dalším, pro mě vítaným aspektem je, že mi sníží postel a naučí mě přesouvat se z ní do invalidního vozíku a zpátky. Takže nebudu závislá na nikom jiném, když se budu chtít jet projet po chodbách nemocnice, nebo třeba do nemocniční zahrady.

Téměř rajská hudba pro mé uši.

Za chviličku začínají návštěvní hodiny, a protože se Liz s Davidem včera neukázali, čekám je dneska. Snad na mě nezapomněli a snad David přežil Liz a její nekončící poznámky na jeho účet.

Liz se opravdu umí chovat jako pěkná potvora, ale na druhou stranu David sem tam potřebuje trochu zkrotit. A jestli ho někdo dokáže postavit do latě, tak je to Liz.

Z myšlenek mě vyruší zaklepání na otevřené dveře do pokoje.

"Ahoj Emily," než se naděju, stojí Liz u mé postele a vtiskává mi polibek na tvář.

"Ahoj," usměju se a pohledem sjedu ke dveřím, kde stojí David a tváří se až skoro vyděšeně. "Ahoj Davide, neboj se a pojď dál, já nekoušu," zazubím se.

"Jo, o to jsem se už postarala já," zazubí se Liz a přinese k mé posteli jednu židli.

"Ahoj Emily. Jak se máš?" David váhavě přistoupí k mé posteli a také mě políbí na tvář.

"Dobře," usměju se na něj. "Zítra začínám s rehabilitací," očima sleduju, jak si přináší druhou židli z druhé strany mé postele.

"Určitě ti rehabilitace zabere, uvidíš," pronese Liz tónem, který značí, že si je tím sama jistá.

Usměju se. "Doufám."

David se posadí a Liz sjede pohledem na něj a poté zpátky na mě. "No, tak do něj," zazubí se.

Ušklíbnu se na ni a pohlédnu na Davida.

"Co ti vlastně doktorka řekla?" zeptám se na to jediné, co mě ve skutečnosti zajímá.

"No," ošije se na židli. "Poděkovala za pozvání, ale že už ten den něco má."

"Aha," pokývám hlavou.

"Počkej, teď přijde to nejlepší," zazubí se Liz a významně pohlédne na Davida.

Ten jen vzdychne a pokračuje. "Tak jsem ji pozval na večeři."

Zvědavě zdvihnu obočí.

"Také odmítla."

"A protože jí bylo blbé mu na všechny termíny večeře, které by navrhl, říkat, že už něco má, řekla, že je určitě hrozně fajn, ale že není její typ," Liz už to nevydrží a dovypráví to za něj.

"Není její typ," zopakuju si spíše pro sebe.

"To je snad poprvé, co nejsi něčí typ, viď?" Liz se opět škodolibě usmívá.

David po ní hodí pohledem a na chvíli se zamyslí. "A víš, že máš pravdu?" zazubí se.

"Ty jsi nenapravitelný sukničkář," zakroutí Liz hlavou. "Člověk by řekl, že tě to trochu zchladí."

"Taky že zchladilo. Na chvíli," pokývá hlavou a zazubí se.

David není její typ. Podporuje to teorii o její sexuální orientaci. Ale taky je dost dobře možné, že je na chlapy a David se jí prostě nelíbí.

Pohlédnu na Davida, který se zrovna kvůli něčemu usmívá na Liz, a prohlížím si jeho tvář. Ne, to není možné. Neznám ženskou, která by mu odolala a odmítla takové pozvání. Doktorka Kate je asi opravdu lesba.

Anebo taky není.

Mám pocit, že mi z té nejistoty a z toho usilovného přemýšlení, asi brzo praskne hlava.

"Emily? Haló Země volá Emily," zamává mi Liz před obličejem.

"Ehm, co?" vůbec nevím, o čem se posledních pár minut bavili.

"Jsi v pohodě?" Liz se na mě podezíravě podívá.

"Jo, jen jsem se trochu zamyslela," usměju se.

Jo, zamyslela. Mám pocit, že poslední dobou nedělám nic jiného, než přemýšlím.

O doktorce Kate.

Většinou.

Jako zrovna teď, kdy mi myšlenky opět utíkají k ní.

Donutím se zapojit do rozhovoru o práci, který zrovna David a Liz zahájili a zuby nehty se bráním myšlenkám, které mi opakovaně vyskakují v mysli.

David před chvíli odešel. Měl naplánováno nějaké rande, tak musel odejít dříve.

Liz si z něj kvůli tomu samozřejmě musela opět utahovat.

Jsou jak kočka a pes.

"Jsi opravdu v pořádku?" vyhrkne Liz, chvíli poté, co se za Davidem zavřou dveře.

Překvapeně a tázavě na ni pohlédnu.

"Něco se děje. Poznám to na tobě," pousměje se.

"Nic se neděje. Jsem v pořádku," snažím se ji úsměvem uchlácholit.

"Něco tě žere," nakloní se k mé posteli a opře se o její okraj.

Povzdychnu si.

"No, tak ven s tím," usmívá se na mě.

"Nezlob se, ale nechci o tom mluvit," pohlédnu na své ruce, které mám složené v klíně.

"Budeš se radši užírat?" káravě na mě pohlédne.

Chvíli mlčky zírám na své ruce a poté na ni vzhlédnu. "Slíbíš mi, že to nikomu neřekneš?"

"Samozřejmě," ujistí mě.

"Jde o doktorku Bensonovou," na poslední chvíli vyměním její jméno za příjmení.

Liz čeká, až budu pokračovat.

"Myslím, že vím, proč Davida odmítla," odmlčím se a marně hledám vhodná slova.

Liz se zvědavostí rozšíří oči. "Je zadaná?" zkouší nejpravděpodobnější důvod.

Pokrčím rameny. "To nevím, možná ano, ale to není to hlavní," stále nemůžu najít slova.

Liz svraští obočí. "Tak o co teda jde?"

"Po nemocnici kolují zvěsti, že je…," odmlčím se. To slovo se mi nelíbí.

Liz na mě stále tázavě hledí, když se najednou zhluboka nadechne a plácne se rukou do stehna. "Je na holky, že jo?"

Mírně přikývnu. "Jaks na to přišla?"

"No, s tvými indiciemi mi to přišlo jako jediné vysvětlení, proč by Davida odmítla," zazubí se Liz.

Pousměju se. Jsem si jistá, že mě by něco takového ani nenapadlo. Liz je ale docela bystrá, tak mě ani nepřekvapuje, že na to přišla.

"Nemusíme to ale říkat Davidovi, že ne?" zubí se na mě.

Uchechtnu se. "No, jestli ho chceš nechat máchat v tom, co si teď asi myslí, tak já mu to říkat nebudu," ta se opravdu nikdy nezapře.

Liz po chvíli opět zvážní. "A proč tě to trápí? Chová se nějak nevhodně, nebo co?"

"Ne, to ne," rychle vyhrknu a rukou udělám odmítavé gesto.

Odmlčím se a cítím, že se na mě Liz zkoumavě dívá.

A než se naděju, cítím, že se červenám.

"Naopak. Chová se ke mně moc hezky. Je milá a hodná," začnu oklikou.

"Nekecej," vydechne Liz a poposedne si na okraj židle, aby ke mně byla blíže. Stále se opírá o mou postel.

Tázavě na ni vzhlédnu.

"Líbí se ti? Jakože… opravdu líbí?" dívá se na mě a nedočkavě čeká na mou odpověď.

"Myslím, že jo," přikývnu.

"Myslíš?" usměje se a já vím, že s tím nebude mít žádný problém.

"Jo. Nikdy se mi žádná žena nelíbila, tak si tím nejsem jistá."

"Prosím tě," opře se zpět do židle. "Ženská, nebo chlap, je to úplně to samé."

"Asi jo," jemně přikývnu.

"Jsi nervózní, když jsi v její přítomnosti? V břiše ti lítají motýlci a srdce ti tluče jako o život?" zazubí se, zabořená v židli.

Jako by byla posledních pár týdnů v mé kůži. "Jo," přikývnu.

Na tváři se jí rozhostí tak široký úsměv, že mám skoro strach, že se jí hlava rozdělí na dvě části.

"Co je?" usměju se.

"Nic. Mám z toho jen radost," poplácá mě po hřbetu ruky. "Zasloužíš si někoho hodného."

"Jen to prosím nikomu…" nestihnu doříct.

"Neříkej, já vím. A neboj, tvé tajemství je u mě v bezpečí," zazubí se. "A co doktorka? Taky na tebe zabírá?" mám pocit, že jí ten vyzubený výraz už navždycky zůstane.

"Jak to mám vědět? Sotva jsem to poznala u sebe."

"Mám to zjistit?" slovní spojení zubit se dostává nových rozměrů.

"Opovaž se! Je mi jasné, čeho všeho jsi schopná, ale na to zapomeň!" zním důrazně, protože vím, jaká umí Liz být, když si vezme něco do hlavy.

"Dobře, dobře. Ale kdyby sis to rozmyslela, stačí říct."

"Neboj, nerozmyslím," ujistím ji a v tu chvíli si uvědomím, že se mi neuvěřitelným způsobem ulevilo, když jsem to někomu konečně řekla.

"Nikdy neříkej nikdy," usměje se a pohlédne na hodinky. "Ty jo, musím už jít, mám teď spoustu zařizování."

No jo, vždyť se za pár dnů vdává. Došlo mi to až teď. "Jak jdou vlastně přípravy? Už jsi nervózní?" usměju se.

"Vypadá to, že se všechno i stíhá," usměje se a vstane ze židle. "A jestli jsem nervózní? Trochu, ale měla bys vidět Harryho," zazubí se, když odnáší židli na své místo pod okno.

"Nervózní?" usměju se.

"Je z něj klubko nervů. Ale hlavní důvod není fakt, že se žení, ale to, že jej Jocelyn přivádí k šílenství," trochu zvážní.

Chápavě přikývnu. Jocelyn, Harryho matka, je posedlá kontrolou svého syna, který je naštěstí dost chlap na to, aby si řídil svůj život sám. Často se kvůli tomu dostávali do konfliktu a dovedu si představit, že když se Jocelynin malý chlapeček žení, musí být dost velký zážitek s ní vyjít.

"Už se smířila s tím, že se berete?"

"Myslím, že vnitřně ano. Ale rozhodně to nedává najevo. Naštěstí mě Harry miluje a je schopný se jí postavit. Nemyslím si, že mě kdy začne mít ráda," zní smutně a trochu dotčeně.

"To mě mrzí. Ale naštěstí si nebereš Jocelyn, ale Harryho," pousměju se. "Možná se naučí tě mít časem ráda… jako já," zazubím se.

"Kecko," plácne po mě rukou. "Oblíbila sis mě dost rychle," vyplázne na mě škodolibě jazyk.

Jo, to má pravdu. Ale říkat jí to nebudu.

"Co vlastně šaty pro družičky?"

"Nechám ti je sem nejpozději v pátek doručit. Pomůže ti někdo s oblékáním, česáním a podobně? Nebo ti sem mám v sobotu ráno někoho poslat?" usměje se a sebere ze stolečku u postele svou kabelku.

"Asi poprosím mámu, aby mi s tím pomohla. Pozítří by se měla vrátit ze služební cesty."

"Dobře," přikývne. "Kdybys náhodou něco potřebovala, určitě zavolej."

"Neboj," usměju se. "A děkuju, že jsi mě vyslechla."

"Nemáš vůbec zač Emily," usměje se a položí mi ruku na rameno.

"Uvidíme se teda v sobotu, ano?"

"Jasně, pokud neuteču od oltáře," zazubí se.

"Ty a utéct? To nehrozí," zakroutím nesouhlasně hlavou.

Liz se uchechtne a dá se na odchod. "Jo, a abych nezapomněla, David tě vyzvedne v sobotu v deset."

"Dobře, budu s tím počítat," přikývnu.

"Ahoj," usměje se na mě ve dveřích.

"Ahoj," oplatím ji úsměv, a když zmizí na chodbě, uvědomím si, že se na tu svatbu docela těším.

Bude to příjemná změna prostředí a také lidí, se kterými jsem momentálně v kontaktu.

Možná se mi na chvíli podaří dostat z hlavy doktorku Kate.

Možná.

20

Téměř od probuzení netrpělivě čekám, kdy se otevřou dveře do mého pokoje, a někdo mě odveze na rehabilitaci.

Sama nevím, jestli jsem zvědavá, nervózní, nebo jestli se třeba trochu nebojím toho, co mě čeká. Ale nejvíce se asi těším, ať už na mě Judy vymyslí cokoliv.

Když se dveře konečně otevřou a v nich se objeví Mary, začne mi srdce nervózně poskakovat v hrudi.

"Emily, vy se tváříte jako dítě o vánocích," zazubí se a sklopí bočnici mé postele.

"Jde to tak vidět?" usměju se.

"Jo," uchechtne se Mary a kývne na nemocničního zřízence, který stojí ve dveřích.

Než se naděju, sedím v invalidním vozíku a Mary mě tlačí ze dveří ven na chodbu.

"Dávejte pozor, kudy tam jdeme, brzy budete na rehabilitaci jezdit sama," prohlásí Mary v okamžiku, když projedeme skrze první létací dveře.

Míříme dlouhou chodbou k výtahu na druhou stranu, než se nachází recepce.

"…a přestaň mi už volat!" ozve se hlasitě ze dveří pár kroků před námi.

Než si stihnu uvědomit, že ten hlas znám, ze dveří se vyřítí doktorka Kate a zlostně zaklapuje mobilní telefon, do kterého pravděpodobně před chvíli mluvila.

Kdyby se okamžitě nezastavila, asi by do nás narazila, jak rychle z těch dveří vylítla.

Překvapeně na ni vzhlédnu.

Někdo ji rozčílil.

Je trochu červená v obličeji a na spáncích jí jdou vidět mírně vystouplé žíly. Oči má tmavší a užší než obvykle a má v nich tvrdý výraz. Ústa má pevně stažená v úzkou linku.

A mně se opět v žaludku vyplaší stádo motýlů.

"Opatrně doktorko, ať se nám tady někde nepřerazíte," slyším, jak se na ni Mary zubí.

Doktorka Kate se na ni křečovitě pousměje a poté shlédne na mě.

Když se její oči setkají s mými, cítím, jak se mi srdce snaží vyskočit z hrudi. Usměju se tím nejpovzbudivějším úsměvem, jaký jsem schopna vytvořit.

A světe div se, můj úsměv zabere. Doktorka Kate mi předvede ukázkový a hlavně upřímný úsměv i se svým okouzlujícím ďolíčkem.

Stát teď na nohou, pravděpodobně by mi vypověděly službu.

"Držím pěsti, ať vám rehabilitace hezky jde. Večer se za vámi stavím," mírný ďolíček.

"Děkuju," přikývnu, a když doktorka Kate vzhlédne zpět k Mary, se kterou prohodí pár vět ohledně jiného pacienta, očima sjedu na její dlaň, ve které svírá mobilní telefon.

Má tak nádherné ruce.

Je tohle nějaký druh úchylky?

Ale opravdu má hrozně nádherné ruce.

Když si uvědomím, že spolu již dohovořily, opět vzhlédnu a zachytím poslední ďolíček, než se doktorka Kate vydá směrem k recepci.

Mary opět roztlačí vozík. "Teda," vydechne tiše.

"Co?" pootočím se, abych na ni trochu viděla.

"Nic. Jen, že se vám podařilo jí docela rychle spravit náladu, vzhledem k tomu, že chvíli předtím vypadala, že by nejraději někoho zabila," Mary se opět svým typickým způsobem usmívá od ucha k uchu.

"Vy nedržíte rekord v rychlosti jejího rozveselení?" naoko překvapeně se zazubím, ve snaze odvést rozhovor od tématu, který zahrnuje zároveň mě i doktorku Kate.

Mary se zazubí. "Už ne, právě jste mi jej vyfoukla."

Tak tenhle pokus nevyšel.

Zastavíme se u výtahu, Mary zamáčkne tlačítko pro jeho přivolání a otočí se ke mně.

"Co se vrátila z dovolené, jsem ji párkrát zaslechla telefonovat a vždycky to bylo podobného rázu," téměř spiklenecky ztiší hlas.

Netuším, o co by mohlo jít, ale mám pocit, že Mary to snad zajímá více než mě.

"Myslím, že se rozešla s přítelkyní, která jí teď pořád volá," opravdu zní, jakoby šlo o nějaké spiknutí.

"Netušila jsem, že jste taková…," odmlčím se, hledám vhodné slovo a snažím se na sobě nedat znát, že mi její poslední slova divoce rozbušila srdce.

"Drbna?" Mary tázavě zvedne obočí.

"No," přikývnu a trochu se obávám její reakce. Snad jí to neurazilo.

Mary se v okamžiku, kdy výtah oznámí svou přítomnost cinknutím, hlasitě rozesměje. "Zlatíčko, já žiju proto, abych mohla šířit drby," zazubí se a zatlačí mě do výtahu.

Usměju se. Překvapuje mě, že to takhle otevřeně přiznala, ale Mary je dost upřímný člověk, který nemá strach říct v podstatě cokoliv a komukoliv.

Proto se bojím, aby nezačala rozebírat doktorku Kate v jakékoliv souvislosti se mnou. Ne, že bych se jí styděla říct, že se mi doktorka Kate líbí, ale její poslední prohlášení mě utvrdilo v tom, že cokoliv jí řeknu, nezůstane jen mezi námi.

V duchu se modlím, aby se k tomu už nevracela.

Výtah znovu zacinká a dveře se otevřou ve třetím patře. Mary mě vytlačí na chodbu, kde je docela živo.

"Tady byste byla, kdyby vám vaše paní máma nedomluvila to luxusní ubytování u nás dole," zazubí se Mary.

Zakloním hlavu a usměju se na ni.

Mary mě roztlačí a míříme dlouhou chodbou bez předělových létacích dveří, jaké jsou dole na úrazovce. Na chodbě míjíme několik pacientů o berlích a také pár na vozíčku. Od většiny z nich ke mně přiletí povzbudivý úsměv.

Na konci se chodba rozvětvuje na dvě rozdílné strany. Mary se zde se mnou na okamžik zastaví a prohodí několik slov s nějakou jinou sestrou. Skrze pootevřené dveře do místnosti jen pár kroků ode mě zahlédnu několik pacientů připojených k přístrojům. Dostaví se nepříjemný pocit, doprovázený přeběhnutím mrazu po zádech.

Jsou to pacienti v kómatu.

Takhle bezmocně a bez života jsem proležela čtyři roky svého života? Ten nepříjemný pocit, který se mě zmocnil se snad ani nedá popsat.

"Za chvíli tam budeme," ozve se Mary v okamžiku, kdy opět roztlačí můj vozík do chodby napravo.

Zaženu své současné myšlenky a tiše přikývnu.

"Jste v pořádku?" ozve se za mými zády.

"Jsem… jen jsem uviděla ty pacienty v kómatu," odmlčím se, protože myslím, že Mary pochopí, co tím chci říct.

"Nemyslete na to Emily," spíše slyším, než vidím povzbudivý úsměv. "Důležité je, že jste už vzhůru a čeká vás spousta práce. Myslete na to, že musíte rozhýbat ty vaše štíhlé nožky."

Zakloním hlavu a vidím, že se Mary zubí svým typickým způsobem.

Usměju se.

Má pravdu.

Sice se zapomněla zmínit, že mám také myslet na doktorku Kate.

Ale jinak má pravdu.

Pousměju se nad tím, jak v současné době fungují mé myšlenkové pochody.

Mary mě zastaví u velkých světle modrých dveří. Z téhle strany není klika a tak zazvoní na zvonek umístěný dostatečně nízko, aby na něj dosáhli lidé z invalidního vozíku.

Po chvíli se dveře otevřou a vykoukne z nich rozcuchaná tmavá hlava mladíka v nemocniční uniformě. Když nás spatří, rty se mu roztáhnou v široký úsměv. "Dobrý den, Mary," usměje se na sestřičku a poté sjede pohledem na mě. "A vy musíte být ta slavná Emily."

Udiveně zvednu obočí. "Slavná?" Vzhlédnu na Mary, která se opět culí.

Ošetřovatel se usměje, otevře dveře dokořán a přidrží je. Mary mě zatlačí dovnitř.

"Mary vám neřekla, že jste tady slavná?" otočí se k nám mladík poté, co za námi zavře dveře.

"Neřekla," jsem opravdu zvědavá, co z něj vypadne.

"Patrick přehání," zazubí se Mary a mávne po něm rukou. "Jen se tady na oddělení ví, že jste ta ‚VIP‘ pacientka, která zůstala v jednolůžkovém pokoji na úrazovce, místo toho, aby ji přeložili sem mezi ostatní."

"Aha…," z nějakého důvodu se mi tenhle typ ‚popularity‘ nelíbí.

"Ale nebojte, všichni se těší, až se s vámi konečně setkají," zazubí se Patrick, zasedne za stůl v rohu místnosti a něco naťuká do počítače.

"No, Emily. Nechám vás tady v péči Patricka," Mary se usměje a povzbudivě mě poplácá po rameni. "Zase si pro vás potom přijdu."

"Dobře. Děkuju," přikývnu a usměju se.

"Buďte na ni hodný," mrkne na Patricka, než zmizí ve dveřích.

Patrick se s pohledem upřeným na monitor počítače jen usměje. Má hezký úsměv a velké tmavé oči v jeho jemném obličeji působí velmi sympaticky. Je mírně tmavší pleti, řekla bych, že jeden z rodičů bude mulat.

Když od Patricka odvrátím oči, začnu se zvědavě rozhlížet po místnosti.

Klasicky bílé zdi jsou plné různých nástěnek, které jsou hustě pokryty nejrůznějšími papíry a také několika fotografiemi. Kromě stolu s počítačem, za kterým sedí Patrick, se v místnosti nachází jen několik bílých skříněk a v rohu konferenční stolek obklopený sedací soupravou. Z místnosti vedou ještě jedny dveře, za kterými tuším samotné rehabilitační oddělení.

"Tak," Patrick po chvíli vstane od počítače a vydá se směrem ke mně. "Jdeme na to?" usměje se.

"Určitě," oplatím mu úsměv a pozoruju, jak přechází k oněm dveřím.

V okamžiku, kdy položí ruku na kliku, mě napadne, kolikrát tento okamžik asi ještě zažiju.

A tiše doufám, že to bude menší, než větší číslo.