Vzácnosti

Napsala: clomle44, Překlad: Kofola

41

Když se cítím líp, vstanu a jdu se osprchovat – o samotě – a převléknout. Po návratu si všimnu, že Ashley mezitím vyměnila prostěradla. Začervenám se, cítím se kvůli tomu špatně.

Opravdu jsem neměla v úmyslu omdlet.

Leží rozpláclá na posteli jak široká, tak dlouhá, a šťastně vzdychá.

Rozesměju se. "Co to vyvádíš?"

"Čistý povlečení! Miluju čistý povlečení!"

"Ležíš na dece," upozorním ji.

"Na tom nesejde. Vím, že tam jsou!"

Dojdu k posteli, vylezu na ni a pomalu si po kolenou razím cestu k ní. Ve chvíli, kdy se ocitnu na propnutých rukou nad její hlavou, má už doširoka otevřené oči a zřetelně se jí změnil rytmus dýchání.

Pomalu, až mučivě pomalu, se skloním a políbím ji.

Udržuju tu pusu lehkou, rty přejíždím přes její. Když se pohne, aby ji prohloubila, malinko se odtáhnu a přemístím rty na koutky jejích úst. Pokračuju v tom, dokud konečně nepošeptá, "Polib mě."

A já pošeptám zpátky, "Vždyť jo."

Tak svůj požadavek upřesní, "Polib mě pořádně."

A já se zasměju.

Nemůžu si pomoct a musím jí vyhovět.

Na barbecue po nějaké době vážně dorazíme. Cítím se trapně, protože Raife i Cathy mě obskakují a nenechají mě s ničím pomoct. Cathy si asi nakonec všimne, jak nepříjemné mi to je, a prohodí slovo s Raifem. Oba se potom stáhnou, ale stejně každou chvíli vidím jejich starostlivé pohledy.

Jsem v pořádku. Vážně.

S Ashley sedíme v křeslech, která na terasu vlastnoručně dotáhla. Jsme tu dostatečně daleko od jejích rodičů, takže když mluvíme potichu, nemůžou nás slyšet. Klábosíme o všem možném, až se konečně odhodlám k otázce, na kterou se strašně chci zeptat už nějakou dobu.

"Jak dlouho jsem se ti líbila?" zeptám se nesměle.

Podívá se na mě. "Hmm, od toho našeho projektu."

"To je…" provedu rychlé počty, "Ashley, to je skoro rok!" Okej, tak jsem to trochu zaokrouhlila, ale stejně.

"Jo."

Valím na ni oči. "Co ti sakra trvalo tak dlouho?"

"Uh. Tak různě."

"Už tenkrát jsi mě měla ráda? Proč?" Asi bych se na tuhle otázku ptát neměla, ale vážně to chci vědět. Měla jsem za to, že jsem tenkrát byla v jejím vesmíru sotva povšimnutelná.

"Já nevim." Uvědomí si, že tohle asi není moc dostatečná odpověď. "Byla jsi milá a navzdory snahám tvýho dědy seš děsně roztomilá. A já na tebe prostě musela pořád myslet, když jsem nebyla s tebou. A pak jsem přemýšlela, jaký by to bylo políbit tě. A pak už jsem nemyslela na nic jinýho."

"Oh. Páni." Docela mě dostala. "Co to změnilo?"

"Ta pusa," přizná. "Věděla jsem, že bych neměla. Věděla jsem, že to není správný. Ale nemohla jsem si pomoct a…"

"A pak ti trvalo rok, než sis zase vzpomněla?" škádlím ji.

"Ne," ohradí se. "Byla jsem pořád s Aidenem."

"Aiden," zopakuju to jméno s nahořklou příchutí.

Položí svou ruku na mou. "Cítila jsem se provinile. Podvedla jsem a… no, jediný, na co jsem dokázala myslet, bylo, že to chci udělat znovu."

Po chvilce ticha se rozhodnu, že když už jsem byla odvážná ptát se tak daleko, měla bych se už zeptat na všechno, co chci vědět. "Proč ti trvalo tak dlouho se s ním rozejít?"

"Eeeh… Jsem baba zbabělá?" Vypadá tak rozpačitě, že si nemůžu pomoct a musím se smát. Je kouzelná.

"Idiotko."

"Jo… jenže… vážně jsem tě měla ráda."

"Proto jsi čekala šest měsíců, než jsi mě políbila znovu?" Teď už si z ní vážně utahuju.

"Okej, okej, jsem ztracenej případ, souhlasím." Stiskne mi ruku. "Ale nakonec jsem to udělala."

"To jo..."

Přeruší nás její rodiče, kteří se, jak se zdá, dohadují kvůli něčemu ohledně barbecue. Podívám se na Ashley a ta se jen zakření.

"Táta pokaždý trvá na tom, že bude vařit sám. Cathy tam ale zůstává, aby se ujistila, že výsledek bude k jídlu. Ani nechci myslet na to, co bysme jedli, kdyby byl bez dozoru."

Uchichtnu se. "Není dobrý kuchař?"

"Přijde na to... Máš ráda chuť dřevěného uhlí?"

"Ani ne."

"Máš ráda chuť dřevěného uhlí s dresinkem s příchutí dřevěného uhlí?"

"Opakuju, ani ne…"

"Potom buď ráda, že ho Cathy kontroluje."

"Oh."

Večeře je popravdě velmi jedlá. Vypadá to, že Cathy odvedla s dozorem dobrou práci. Po jídle Ashley navrhne, že bychom mohly jít ven, a já zjistím, že její nevlastní matka není žádná hej nebo počkej, jak by se snad mohlo zdát z některých jejích dosavadních reakcí.

Zkrátka nejsem úplně fit a basta.

Zůstávám potichu a sleduju, jak se Ashley zaníceně hádá a prohraje.

Zůstáváme doma.

Takže Ashley rozhodne, že se místo toho koukneme na film. Nevede nás ovšem do svého pokoje, ale do pracovny, protože televize je tam podle všeho ‘lepší’.

Popravdě, je to spíš stěna. Oni mají normálně projektor a plátno přes celou stěnu. A obrovskou koženou pohovku, ze které se na to všechno dívá.

Je zapnutá klimatizace a na to nejsem zvyklá. My doma nic takového nemáme a teď je mi z toho malinko zima. Místo aby ji vypla, Ashley popadne deku, stočí se na pohovce do klubíčka, stáhne mě k sobě a obě nás přikryje.

Hrozně ráda bych se k ní přitulila, ale nejsem si jistá, když je v domě její rodina.

"V pohodě, naši jsou nahoře a dělaj kdovíco, a jestli sem vleze Kyla, zabiju ji," nadhodí Ashley, když vidí mé váhání.

Zabodnu do ní pohled, ale přitulím se. "Zítra nastolíš mír," řeknu, "jinak uvidíš."

"Ano, miláčku," pošeptá. "Cokoli řekneš." Zlehka mě políbí na spánek, zatímco se na ní uvelebuju.

Miluju, když mi říká miláčku.

42

Léto se vyvíjí takovým způsobem, o jakém se mi ani v nejdivočejších snech nesnilo.

Dědečkova záliba v dodržování daného rozvrhu znamená, že musí najít způsob, jak do našeho života zařadit i Ashley. Musí s ní počítat jednoduše proto, protože ona sama odmítá odejít.

Každé úterý spolu chodíme na procházku. Tedy, to si alespoň dědeček myslí. Jistá houština na kraji lesa už se za tu dobu stala naším útočištěm a viděla už spoustu polibků.

Pak jsou tu páteční večery. Každý pátek v pět odpoledne stojím u dveří s batohem, ve kterém mám sbalené věci na přespání. Dědeček mě doprovodí k Ashleyinu domu, odmítne šálek čaje od Cathy a tam se se mnou rozloučí.

Každou sobotu v deset dopoledne mě zase vyzvedne.

Každičkou páteční noc trávím s Ashley.

Přísahám Bohu, nikdy bych nevěřila, že je něco takového možné.

Každý pátek zase o něco víc oceňuju, že Ashley vládne těmi neuvěřitelnými super-schopnostmi, které by měly být – a pravděpodobně i jsou – nezákonné ve 49 z 50 států. Přiznejme si to: Kalifornie je zatraceně tolerantní stát.

Zbytek týdne dělím mezi přiblblé snění s otevřenýma očima a práci. Dědeček chce, abych se každý den učila kvůli přihláškám na vysokou. Podle mého jsem při testech SAT dosáhla slušného skóre. Jenže dědeček si myslí, že se můžu zlepšit až na 2290 bodů. Osobně si nemyslím, že je to vůbec možné, ale on byl vždycky perfekcionista. Zatím jsem se jaksi nedostala k tomu, abych mu řekla, že ve skutečnosti neplánuju jít na opravné testy, ať už si on myslí, co chce.

Jistě, velkou část toho ‘pracovního‘ času stejně trávím myšlenkami na ni. Někdy je to už silně nepohodlné. Vlastně hodně často, abych byla upřímná.

Za ty dva letní měsíce jsem sama sebe ohromila, jak daleko jsme se dostaly.

Ashley si prostě nedokáže své neposedné ruce nechat pro sebe. Já tedy nemám žádné námitky. Pořád jsem ji nenechala zajít úplně nejdál, ale poslední dobou je k tomu stále míň důvodů. Jsem s ní čím dál uvolněnější a zvykám si na myšlenku sexu s ní.

Rozhodně se k tomu pomaličku blížíme.

Dokonce má i škodolibou radost z toho, že mě teď skoro pokaždé dostane až do spodního prádla. Samozřejmě ten svůj samolibý úšklebek stihla nasadit jen jednou, protože já se hned oblékla a žádné psí oči na mě neplatily. Nechci, aby mě považovala za nějakou svou osobní horu, kterou zdolává. A tak jsem jí to i řekla.

Vynahradila mi to víc než hezky.

Ve chvíli, kdy jsem o sexu začala přemýšlet opravdu vážně, považovat ho za reálnou možnost, všechny mé staré úzkosti se vrátily.

Nikdy jsem to nedělala a mám hrozný strach, že to kolosálně pokazím.

Mám strach, že Ashley to nějak rozhodí.

Ona je totiž poměrně nestálá. Ke mně je laskavá a chová se strašně hezky. Stará se a zahrnuje mě svou pozorností. Dala si za úkol dopřát mi všechny věci, o kterých si myslí, že mi dědeček odpíral.

Ovšem s Kylou jedná mizerně i po naší malé domluvě.

Tedy, ona jí odpustila celou tu věc s líbáním Aidena; z velké části proto, že jsem do ní hučela horem dolem. Ale prostě se zdá, že nedokáže přijmout fakt, že Kyla chce být její kamarádka. Sice bych řekla, že se mi jejich vzájemný vztah trošku povedlo zlepšit a sama jsem na Kylu milá, ale to nestačí. Pořád vidím v očích mladší dívky smutek.

Popravdě bych řekla, že jde o žárlivost, a to z Ashleyiny strany. Kyla k nim přišla, když jí bylo deset a Ashley jedenáct. Byla mladá, vystrašená a matka jí zrovna zemřela na rakovinu prsu.

Ashley v ní však viděla děcko, které mělo všechno.

Tohle léto jsem ale byla svědkem, kdy se vzpomínalo výročí smrti Kyliny matky. Bylo to poprvé a naposled, kdy jsem viděla, že by Ashley byla na sestru upřímně hodná a starostlivá. Sice jen jednou ročně, ale opravdu se o Kylu postará, když je ta holka na dně.

Jinak jsou to ovšem frackovité sestry jedna báseň.

Ashley umí být mega-fracek.

A ačkoli se ke mně vždy chovala s nejvyšší úctou a péčí, bojím se, že o mě ztratí zájem, když budu v posteli dřevo.

No, dosud jsem si vedla dobře.

I když většinou jsem napodobovala ji, pokud mám být upřímná.

Poprvé, kdy mě nahoře svlékla úplně, jsem do ní byla tak zabraná, že jsem si toho vůbec nevšimla. Zrovna jsme se líbaly a to už dost horlivě. Zvolna se posouvala po mém těle dolů a najednou vzala mezi rty mou bradavku, než jsem si vůbec stačila uvědomit, že jsem od pasu nahoru docela nahá.

Něco tak fantastického jsem za celý svůj život nepocítila.

Dokud jsem to já neudělala jí.

Chutná tak kurevsky dobře. A ve chvíli, kdy byla horká v mých ústech, a já jazykem přejela přes její tuhnoucí bradavku, přísahám, že mi nehty málem roztrhla kůži. Dokonce spolu s mým jménem z pusy vypustila i nadávku a divoce se prohnula v zádech.

Bylo to úžasné.

Nemůžu na to přestat myslet.

Nemůžu přestat myslet na ni.

Řekla bych, že asi starou slušnou Spencer změnila v kus sexuálního maniaka. Který ještě neměl sex.

Chci, aby se to stalo přirozeně. Aby všechno proběhlo hladce a aby to bylo výjimečné. Nepotřebuju, aby to bylo perfektní. Potřebuju akorát vědět, že je s výsledkem spokojená. O mě mi ani tak nejde. Jenže problém je v tom, že rozhodnutí je na mně.

Já jsem ta, která musí Ashley říct, že nemusí přestat.

Vím, že ona už sex měla.

Vím, že i s holkou, protože jsem se jí na to jednou bez obalu zeptala. Před Aidenem chodila devět měsíců s nějakou Maggie a párkrát to dělaly. A vím, že s Aidenem měla sexu spoustu, ačkoli na to se snažím moc nemyslet. I navzdory mé naprosté nezkušenosti jsem si beztak docela jistá, že sex s holkou a sex s klukem není to samé.

Chci s ní do toho jít tak strašně moc.

Ne protože ‘se to ode mě čeká’. Nejen proto, že ona to chce, i když vím, že chce. Pokaždé, když přestaneme, má takový zastřený pohled a cítím, jak je napjatá. Jednou nebo dvakrát, co jsme se dostaly do spodního prádla a ona se o mě otřela, jsem musela zalapat po dechu, jak měla mokré kalhotky. Potom jsem i já byla vždycky o něco vlhčí.

Ne, chci do toho jít, protože si to taky přeju. Chci se s ní milovat. Chci, aby věděla, že ji miluju.

Protože jestli jsem si myslela, že ji miluju před tím, než mě vůbec znala, tak teď vím, že to není pravda. Být s ní mě totiž přimělo milovat ji o tolik víc.

O tolik, že bych nevěřila, že je to vůbec možné.

Chci všechno, co mám, dát jí. Chci být vždycky a všude s ní.

Nevím, jestli to cítí stejně. Nic takového neřekla, ale myslím, že cítí. Začínám ji mít docela dobře přečtenou. Ale úplně jistá si nejsem.

Vím jen to, že zítra to bude zajímavé.

Pokud budu mít dost odvahy na to říct jí, že nemusí přestat.

Když tohle dokážu.

Mohla bych se svou Ashley najít nebe.

43

Sakra, chutná tak hezky.

A i v téhle chvíli dokáže vycítit, že jsem nervózní.

Před večeří jsme hrály PlayStation, jsem v tom překvapivě dobrá. Pak jsme povečeřely s její rodinou, což jednoduše miluju. Všichni se smějí a povídají si a prostě se baví. Ou, a Cathy skvěle vaří.

Po jídle Ashley ohlásí, že se budeme v jejím pokoji dívat na DVD. Já vím, pro co to je kód. A jsem si celkem jistá, že to ví i celá rodina.

Jsem tak nervózní, že ji sotva dokážu řádně líbat, navzdory tomu, že chutná fakt-kurva-skvěle.

Celým tělem leží na mně - stále plně oblečená – a mazlíme se. To DVD do přehrávače dala, ale jen jako zvukovou kulisu.

Cítím, že se odtáhla a okamžitě mi chybí pocit jejích horkých rtů na mých. Odkulí se stranou a vzdychne. Skulím se k ní.

"Um…"

"Co se děje, Spencer?" "Nic!" protestuju.

"Kotě, kdybys byla ztuhlejší o trošku víc, mohla bych tě použít místo skákacího prkna." Pohladí mě po tváři. "Mám tě prokouknutou, vždyť víš."

To jo, doprčic.

Vzdychnu. "Já jen…"

"Povídej." Přitisknu se k ní a položím si hlavu na její rameno, zatímco ona mě hladí po vlasech. Mám odsud hezký výhled na její hrudník.

"Mám strach," pošeptám.

"Z čeho?"

Nevím, jak na to odpovědět. Jenom jí zabořím tvář do krku a vstřebávám hlazení.

Nakonec v sobě někde najdu ten kousek ‘statečné Spencer‘. Od doby, co znám Ashley, docela povyrostl; je vidět, že podpora je pro člověka dobrá. Držím se téhle mojí části zuby nehty.

"Protože dneska nechci, abys přestala."

Následuje ticho a pohyb její ruky ustane.

Pak ji přesune pod mou bradu a jemným tlakem mi natočí hlavu, takže si koukáme přímo do očí.

Už jsem zase rudá jako rak.

Zlehka mě políbí a zase se odtáhne.

"Hezký, jak předpokládáš, že já nechci přestat," provokuje.

Zčervenám ještě víc a dloubnu ji do žeber. "Vím, že nechceš."

Přitáhne si mě k těsnému objetí a ucítím, jak mi dýchá do vlasů. Políbí místečko pod svými rty a řekne: "Máš pravdu, nechci přestat." Znovu mě políbí. "Ale, Spence, tohle není nějaký rozhodnutí, který musíš udělat. Můžeš prostě nechat věcem volný průběh. Kdybys třeba najednou znejistěla, a budeš chtít přestat, můžeme přestat. Tohle nemusí být jako… nějaká smlouva nebo tak."

Blábolí a je to hrozně roztomilé. Tak teď je celá nesvá zase ona. Nějakým způsobem mi to pomáhá.

"To jsem ráda, že nemusím nic podepisovat," uchichtnu se. Přitáhnu si ji za hlavu k sobě a dám jí pusu.

Když se odtáhneme, všimnu si na ní nepatrného ruměnce. Široce se usměju.

"Pojď sem," pobídnu ji znovu.

Místo polibku zaboří tvář do ohybu mého krku, z čehož se opět rozhihňám. Cítím, jak na pokožku nejprve lípne malou pusu, poté trochu delší, tvrdší a mokřejší. Z té mi dech uvízne někde na půli cesty.

"Taky jsem nervózní," zaslechnu ji pošeptat mi do ucha.

"Proč?" Vždyť ona už to dělala! Nemá důvod být nervózní!

"Protože… jsi to ty." Odtáhne se od mého krku a podívá se na mě. "Sice už jsem to dělala, ale ne s tebou. A chci, aby to bylo dobrý. Což mě tak trochu… stresuje."

Usměju se na ni, protože teď vypadá tak maličká a nejistá. Dám jí pusu na čelo. "Doteď jsi určitě dělala všechno správně." Podívám se jí do očí. "Jinak bych to nejspíš nechtěla tak moc."

A je to. Řekla jsem to.

Dívá se na mě těma svýma hlubokýma temnýma očima a já mám pocit, že padám. Rychle.

Její rty najdou mé a hned je poznat, že na téhle puse je něco jiného.

Zmámeně jí polibek oplácím, dokud už to není příliš. Posunu se, takže ležíme proti sobě na boku. Vjedu rukou do jejích vlasů, zatímco ona se ke mně přitiskne. Netrvá dlouho a jsme úplně propletené. Naše nohy jsou jeden spletenec, džínovina se tře o džínovinu. Mám na sobě džíny, které tu pro mě schovává. Tyhle kalhoty a top koupila jen pro mě, takže je tu můžu nosit kdykoliv přijdu. Miluju ty džíny.

Sjedu rukou dolů k jejímu zadku, až ucítím skrz látku jeho dokonalý tvar, a přitáhnu si ji na sebe ještě víc. Potom vyjedu trošku nahoru a pod tričkem najdu pokožku jejích zad. Mé oblíbené místo dole na kříži.

Bereme to pomalu, postupně se rozpalujeme víc a víc. Jako vždy. Chvěju se z jejích rtů a z toho, co s nimi dělá. Jako vždy.

Jakoby to všechno dnes nabývalo jiného významu a není to proto, že vím, že budu mít sex. Zvláštní, právě to vědomí, že to můžu stopnout, je důvod toho, že to zastavit nechci.

Přejedu rukama přes krajkový top, který má přes tílko. Hladím proužek odhalené kůže, která mě vábí svou hebkostí. Vyhrnu krajku i tílko najednou, a jak jí nehty přejíždím přes žebra, slyším, jak proti mým rtům vzdychne. Ona má ruce také pod mým tričkem na zádech, kde mě lehce škrábe. Zručné prsty jedním rychlým pohybem rozepnou mou podprsenku. Tohle je něco, co zatím absolutně neovládám, ale na tom nesejde.

Přetáhnu jí obě trička přes hlavu, přičemž musím krátce přerušit náš polibek, ale ihned si ji zase přitáhnu k sobě, aniž bych zmuchlaný balíček oblečení odhodila. Líbám ji hluboce, vychutnávám si ji a škádlím. Jazykem jí přejedu přes spodní ret, pak ho vtáhnu do pusy a lehce kousnu.

Sykne a přitiskne své tělo na mé, zatímco její trička konečně padají k zemi. Já mám své pořád na sobě, ale pod ním se činí jedna ruka, která momentálně znovu nachází mou podprsenku a stahuje ji dolů, aby měla lepší přístup.

Když dlaní překryje mou bradavku, odtáhnu od ní rty a zalapám po dechu. Citlivý vrcholek pod její rukou tvrdne a ona toho využívá. Přejíždí přes něj palcem a zároveň skloní hlavu k mému krku, kde do hry zapojí zuby.

Je to totální napadení mých smyslů.

Funguje to. Posílá mě rovnou do víru vzrušení a chtíče. Moje tričko se zvedá a pak se poroučí k zemi. Podprsenka, která už je chvíli rozepnutá, ho následuje vzápětí.

Ashley neztrácí ani vteřinu a sjíždí rty ke klíční kosti, rukou stále pracuje na prsu.

Jsem z ní šílená touhou. Jsem z ní mokrá.

Zavrtím se pod ní ve snaze najít nějakou úlevu od těch pocitů, které mnou divoce proudí.

Jenže ona mi nedá jedinou šanci. Maličko se posune ještě níž, pomalu rty obejme jednu bradavku a vsaje ji do hřejivého bezpečí svých úst.

Zasténám. Nahlas.

Ach, co mi to dělá!

Rukama nešikovně zápasím se zapínáním její podprsenky ve snaze ji z ní stáhnout, jenže ona mě hrozně rozptyluje svými zuby, pak jazykem, pak zase zuby. Tvrdě saje, což mě momentálně úplně odrovná, sevřu mezi prsty kůži na jejích zádech a zachvěju se.

"Ash…" vzdychnu.

Nemůžu si pomoct. Do prdele, vždyť ona mě dohání k šílenství.

Zlehka ji chytnu za vlasy a vytáhnu její hlavu zpátky ke mně. Konečně se mi podaří rozdělat podprsenku a mrsknu ji stranou. Naše prsa se střetnou; jedna hebká hřejivá pokožka proti druhé.

Polibky jsou horké a mokré a malinko ledabylé.

Líbáme se pořád a pořád dokola, naše jazyky se chvilku proplétají, chvilku vzdalují. Škrábe mě na bocích, pak rukama opět nachází prsa.

Škádlí mě.

Mučí mě.

Přivádí mě do bodu, kdy si nejsem jistá, jestli dokážu zůstat při vědomí.

A obě víme, že tentokrát je to jiné.

Naše džíny mizí.

Obě víme, co přichází.

Takže když si její prsty začnou hrát s lemem mých kalhotek, žádná z nás neudělá obvyklý trik. Já její ruku neodtáhnu jemně stranou. Ona zas nezpomalí a neodtáhne se, aby mě následně jen přivinula do vřelého, i když trošku frustrovaného objetí.

Místo toho si pohrává s elastickým páskem mých bílých kalhotek, než prsty kousek zajede dovnitř. A zase ven.

Při tom mě neustále líbá, ale já jsem trochu rozptýlená jejími prsty.

Náhle ruku přesune na bok a přestane mě líbat. Trochu se odtáhne a upřeně mě pozoruje svýma tolik tmavýma očima, skrz které jí vidím až do duše.

"Chceš přestat?" zašeptá rty naběhlými ze všeho toho líbání.

Zavrtím hlavou. Jsem napjatá a nervózní, ale opravdu, opravdu nechci, aby přestávala. Chci ji tak strašně moc.

Skloní se a opět mě políbí, přičemž ucítím, jak kolenem - které už nějakou dobu bylo mezi mými – jemným šťouchnutím rozevře víc mé nohy. Její prsty putují po kůži dolů k bokům až těsně k nohavičce kalhotek; přesně tam, kde začíná stehno. Nadechnu se.

Zvedne hlavu, podívá se na mě intenzivním pohledem a pak prsty posune.

Trhnu sebou.

Přitiskne prsty přesně tam, přes látku mých kalhotek. Jedna má polovina je napjatá z neznámého a ta druhá nemůže uvěřit, jaký pocit to je, mít její ruku tisknoucí se k mému klínu.

Pohne prsty a já znovu nadskočím, tentokrát se zasténáním.

Jsem mokrá. Uvědomím si, že to nejspíš cítí a zčervenám.

"Ach Bože," vydechne přerývaně.

Chci něco říct, ale ona teď vyvíjí takový rytmický nátlak a je těžké se při tom koncentrovat. Je to dobré, ale mám pocit, že samým napětím snad vybuchnu.

Odtáhne ruku a já zjistím, že mi chybí.

Chci ji.

"Ash," řeknu ztěžka.

Její ruce najdou lem mých kalhotek a pomalu, ale jistě je stáhnou.

Schovám tvář do dlaní, nechci ji vidět, až mě uvidí nahou. Nikdy jsem ještě před nikým nahá nebyla, ne takhle. Vycítím teplo jejího těla, jak se vrací zpátky nahoru, než mě jemně vezme za ruku a odtáhne ji z mé tváře.

Podívám se na ni.

"Jsi nádherná," řekne a políbí mě. "Tak nádherná."

Líbat mě byl dobrý nápad, tak to udělá znovu. Tímhle mě dokáže rozptýlit vždycky. Naše těla se do sebe zaklesnou a Ashley mi strčí stehno mezi nohy. Otevře mě dost na to, aby se má vlhkost dostala do styku s její pokožkou, a já se rozpaky nepohodlně zavrtím.

Tak mě líbá o něco víc, aby opět odvedla mou pozornost jinam.

Nakonec se odtáhne a zašeptá proti mým rtům, "Nemusíme dělat nic, co nechceš."

"Já tě chci," zamumlám odpověď. "Chci to."

"Zastav mě, kdybys…"

"Ash, dotkni se mě." Jsem blízko škemrání. Jsem tak nervózní, chci, ať už se to stane, abych se už nemusela bát.

Navíc mě docela pěkně nažhavila.

Její ruka putuje níž, níž a níž.

Prudce se nadechnu, když najde zdroj mé vlhkosti. Jsem napnutá jak ta houslová struna, ale nezastavím ji. Ne, nezastavím.

Rozevře mě a zvolna po mně přejede dvěma prsty. Když najde citlivý uzlíček klitorisu, znovu zalapám po dechu.

A ona po něm přejede ještě jednou.

A já zasténám.

Dělá to tak pořád dokola. Jediné, čeho jsem schopná já, je ležet a vzdychat, zvedat boky proti ní a prohýbat se tak, až mě bolí krk. Její ústa jsou tu na bradě, pak na tváři, na koutku rtů. Těžce oddechuje proti mé kůži, zatímco její ruka ve mně něco stupňuje.

Je to příjemné.

Je to zatraceně moc příjemné.

Nemůžu přestat sténat. Celé mé tělo je našponované, hledá něco, ale není schopno to najít. Cítím, jak Ashley něco mumlá se rty na mé tváři. Její prsty sklouznou z mého klitorisu, dopřávajíc mi tak na chvilku úlevu od té bolestné touhy, kterou dosud vyvolávala.

A pak ucítím ty samé prsty zatlačit. Jsou u… jsou přímo tam. Ztuhnu. Nemůžu jinak.

A pak to udělá. Pomalu do mě vsune jeden prst.

Ach Bože. Je to… tak zvláštní. Nikdy jsem v sobě nikoho – nic – neměla. Popadnu ji v týle a těžce oddechuju. Otevřu oči a snažím se popadnout dech.

Hýbe se uvnitř mě. Pomalu, ale jistě.

Je to opravdu zvláštní pocit.

"Spence, broučku…"

"Ashhhhhh!"

"Bože, jsi tak teplá," sténá proti mé kůži. "To je nádhera."

Nedokážu vnímat nic jiného než ji uvnitř. Není to… nevím, co si o tom myslet. Řekla bych, že jsem asi očekávala ohromující rozkoš, ale je to spíš podivně vzrušující cosi. Není to nepříjemné nebo nepohodlné, to jistě ne.

Pak Ashley zapojí palec. Dotýká se klitorisu a já sebou opět trhnu, což její prst dostává hluboko dovnitř.

Hrdelním hlasem šokovaně vykřiknu.

Ach, Bože.

Udělá to znovu a já znovu vykřiknu. Tělo mám tak napjaté, že by se mohlo na místě rozletět. Potřebuju… potřebuju něco. Nevím co. Je tak hřejivá na mém těle, já nejsem daleko k pláči, protože mám strach a ona je uvnitř mě a je to úžasné i hrůzu nahánějící a já vím, že něco se blíží.

Ashley se začne posouvat dolů po mém těle a já ji vyděšeně chytnu za ramena.

"Bože, neopouštěj mě…"

"Věř mi, miláčku."

Posune se ještě níž a já vím, kam má namířeno. Vytřeštím oči, když mi nohy roztáhne ještě o něco víc a když ucítím teplo jejího dechu na vnitřní straně stehna. A pak přímo na mně.

A pak… se mě dotýká.

Hladce do mě vjíždí jazykem, než se dostane i ke klitorisu.

Zvednu se na posteli a nedokážu zadržet hrdelní zasténání, které ze mě nekontrolovatelně vyjde.

"Oh…"

Pořád a pořád dokola se její jazyk a prsty pohybují v tom sladkém, přesladkém rytmu.

Prsty na nohou se mi kroutí a tělo se prohýbá do oblouku.

Už to takhle moc dlouho nevydržím.

A pak to udeří.

Celým mým tělem se rozproudí neuvěřitelná rozkoš rychlostí namydleného blesku.

"Ash-ley!" vykřiknu zmítajíc se v silných záchvěvech uspokojení. Jeho vlny do mě naráží stále dokola, dokud konečně neodezní.

Ashleyino tělo se zvolna přesune zpátky nahoru, vytáhne ze mě prsty a já se na okamžik cítím podivně opuštěná.

Sevře mě v náručí a já se do ní zabořím, co nejvíc to jde. Je hrozně rozpálená, ale já se nemůžu přestat klepat. Ještě stále mnou otřásají drobné výstřely rozkoše, a ačkoli mám kolem sebe ovinuté její paže a není mi zima, nemůžu se přestat třást.

Nemůžu.

Všemohoucí Bože.

Líbá mě na spánek. Zabořím jí hlavu do ramene.

Oh, páni.

44

Líbám ji na krk, a to vlastně jen proto, že mám rty zrovna tam, než že bych to nějak zamýšlela.

Lehce se zasměje.

Vystrčím hlavu ze současné skrýše a zadívám se na ni, přičemž prstem obkresluju linii její čelisti. Ona je prostě až bolestivě krásná, obzvlášť když je takhle rozcuchaná a udýchaná jako teď.

"Jsi nádherná," zašeptá.

"Ne tak jako ty," odpovím a nahnu se, abych ji políbila. Zaznamenám na jejích rtech slabou příchuť sama sebe a se zčervenáním se odtáhnu.

"Jsi v pořádku?" zeptá se a jemným pohybem mi z tváře odhrne pramen vlasů.

Jsem. Vážně jsem. Přikývnu a opět se sehnu k jejím rtům.

Tenhle polibek je pomalý, je sladký a dlouhý a já se v ní zase začínám ztrácet. Tiskneme se k sobě a naše těla se proplétají v symfonii pohybů.

Vyměníme si pozice a její kalhotky se dostanou do kontaktu s mým stehnem. Jsou promáčené. Připomene mi to, že já jsem tu zatím jediná, která si z dnešní noci odnese něco významného. Není to tak, že bych zapomněla, ale zkrátka nemám čistou hlavu, když mě líbá.

Chci jí dopřát stejný pocit, jaký dopřála ona mně. Jen se bojím, že nebudu vědět jak.

Zvednu ruku a přejedu dlaní přes jedno odhalené ňadro, miluju ten pocit hebkosti a zároveň plnosti pod rukou. Její bradavka zareaguje a zrovna tak i ona sama. Vzdychne do polibku, zatímco ji dál hladím dlaní a palcem vydráždím její bradavku v jeden tvrdý vrcholek.

"Kuuuuurva," zaúpí proti mým rtům.

Mým tělem projede vlna vzrušení. Představuju si, jaký to musí být pocit, mít ji pod sebou prohýbající se a svíjející se uspokojením, a vědět, že to je jen díky mně. Vybavím si, jaké to bylo, když do mě udeřil můj vlastní orgasmus a vím, že jí teď nějakým způsobem pomůžu, aby zažila taky jeden.

Nazdárek, odhodlaná Spencer!

Stáhnu ruku a zároveň přesouvám i rty až na konec Ashleyiny čelisti. Těžce mi oddechuje do ucha, zatímco si prolíbávám cestičku k tomu jejímu. Jazykem ho zvenku obkroužím a pak si užívám ostrý výkřik, když vezmu mezi zuby lalůček.

Miluje, když jí tohle udělám.

Má ruka se zatím usadila na jejím boku a tak teď roztáhnu prsty, pevně ji tam uchopím a uvelebím se jedním stehnem mezi jejími.

Je mokrá.

To je neskutečné.

Je ze mě mokrá.

Ó, ano!

Začnu k ní přirážet s vědomím, že vždy když to ona udělá mně, připadám si, jako bych v kalhotkách pořádala ohňostroj.

Poslouchám, jak těžce oddechuje a i ona přiráží; o něco rychleji a tvrději.

"Ach… Bože… Spence," naříká. "Spence, musíme toho nechat, mus- … ó, bože…"

Nechat toho? Nechat toho??

Sakra, ne!

"Proč?" pošeptám jí do ucha.

"Nemusíš… oh… kurva… nem-… -musíš…" Zbytek myšlenky se změní v zasténání, když jí znovu dlaní přejedu přes bradavku. Zbožňuju to, dostat ji tak moc moc z rovnováhy. Jsem teď mnohem odvážnější, když jsem to já, kdo tohle dělá.

Krom toho jsem už fakt zběhlá v umění zvaném muchlování. To jen ten další krok je ten, u kterého si nejsem tak jistá.

"Já to chci udělat," pošeptám jí do ucha a na stvrzení svých slov ji jemně kousnu do lalůčku. Vystřelí proti mému stehnu. "Nepřestanu, pokud neřekneš, abych fakt přestala."

Odpoví tím, že mi zaboří tvář do krku a přitiskne se boky k mé noze. Dohajzlu, to je skvělej pocit.

Jednou rukou ji přidržuju u sebe a druhou jí sjedu ke kalhotkám. Stáhnu je přes jeden bok a ona ihned pochopí a odtáhne se, což se ani jedné z nás příliš nelíbí. Společně ji zbavíme kalhotek a já konečně vidím Ashley – úplně celou Ashley – vůbec poprvé.

Oh. Páni.

Ona se… holí. Víc než já. Skoro… úplně.

Vyschlo mi v puse.

Je vlhká a já to vidím až odtud.

Už zase nervózní ji převalím na záda a znovu políbím. Je tak děsně sexy a alespoň tohle umím. Naše těla – poprvé naprosto nahá – se k sobě přitisknou. Kolenem si udělám místo mezi jejíma nohama a kleknu si nad ni, přičemž udržuju naše trupy v kontaktu.

Dál vážně nevím, co dělat.

Tak se rozhodnu pro jedinou věc, co mě napadá. Něco, na co jsem myslela už hodně dlouho.

Začnu posouvat dlaň dolů, pomalu přes břicho a bez zastavení dál až na hlavní hřiště.

Přeruší polibek, otevře oči, které zaboří do mých a pak zalapá po dechu.

"Oh, Spencer…"

Mmm, takhle může mé jméno vyslovovat kdykoli.

Je vážně vzrušená a já si její vlhkostí nechám pokrýt prsty. Je to fantastické.

Jenže odtud to začíná být boj. Jsem holka, takže myslím, že musím nejdřív najít její klitoris. Je tvrdý a klouže pod prsty. Nevím, jaké pohyby mám dělat; nahoru-dolů nebo kroužit? Tak nějak dělám oboje a jsem ráda, když vidím, že se jí to nejspíš líbí, když sebou pode mnou tak háže.

Ale je to nešikovný úhel a každou chvíli minu. Tedy myslím, že ano.

A vůbec, neměla bych dělat to další?

Kousnu se do rtu, zatímco ji pozoruju. Má zavřené oči, hlavu zakloněnou. Myslím, že si nevedu tak špatně. Dýchá přerývaně, to znamená, že je to dobrý, ne?

No, rozhodnu se, že je čas postoupit dál. Sklouznu rukou níž, prsty připravené, a najdu ten teplý, pulzující vstup, o kterém vím, že tam je. Znovu zalapá po dechu a otevře oči, aby na mě upřela intenzivní pohled.

"Ano… prosím…" zakňourá.

No, člověče… já sama jsem už zase celá rozhicovaná. Z ničeho bych se takhle nevzrušila líp.

Kolik… kolik mám vůbec použít prstů? Je jeden akorát? Nemůžu… Nevím, co mám dělat!

Prostě se zhluboka nadechnu a zvolna do ní vsunu jeden prst.

Oh. Tyyyjo.

Tak tohle je ono. Je horká, mokrá a pulzuje kolem mého prstu. Pohne boky směrem dolů a já pochopím, o co jí jde. Pomalu do ní vniknu a pak zase ven a při tom sleduju, jak proti mně vyhazuje pánví.

Bože můj, jo!

"Víc," zasípá.

Huh?

Přestanu s pohyby a ona slabým hlasem zanaříká. "Víc… prstů…"

Oh!

Vytáhnu ten jeden a vniknu do ní dvěma. Těsnost. Nechci jí ublížit, ale zdá se, že se jí to líbí. Jednou rukou se mě jemně přidržuje za hlavou. Druhá ruka se začne přesouvat dolů mezi naše těla.

Sleduju ji, dokud nezmizí a přemýšlím, co to sakra dělá, když mi to dojde…

Dotýká se sama sebe.

Počkat, myslela jsem, že to mám dělat já.

Přestanu se svými pohyby a zase jednou se zhluboka nadechnu. Pak ji políbím na rty, na bradu, krk, klíční kost, každou část těla, kterou míjím, jak se přesouvám dolů.

Ruka, která se mě celou dobu držela za krkem, mě ale zase vytáhne nahoru. Se zavřenýma očima a kousajíc se do rtu zavrtí hlavou.

"Zůstaň… tady…"

Ale já… ona…

"Ash…"

"Prosím…" zasténá. "Prosím, nepřestávej… s tím… cos … dělala…" zalapá po dechu, když do ní opět vniknu.

Takže já do ní znovu a znovu zajíždím svými prsty, její vlastní zběsile kmitají na klitorisu, cítím její stěny tak těsné kolem mě a stojí mě to snad všechnu sílu, abych se nad ní udržela. Naše čela zůstávají pevně přitisknutá k sobě, já se podpírám jednou nataženou rukou, zápěstí už mám skoro odrovnané, ale nepřestanu.

A ten pocit, kdy se kolem mě začne stahovat, za to nepohodlí rozhodně stojí.

To si pište!

Ruka, která byla na klitorisu, se sevře kolem mého zápěstí a jemně mi pomůže vytáhnout prsty ven.

Společně se zhroutíme na postel, přičemž si dám pozor, abych ji nerozmáčkla. Drží mě. Já držím ji.

Tyjo.

Prostě… ty-jo.

Hej, měla jsem sex. Křením se do jejích vlasů. Bylo to dobrý. Bylo to lepší než dobrý. Bylo to úžasný.

Cítím, jak mě hladí po zádech.

"Mmm," huhňá mi na kůži. "Kurva, to bylo skvělý."

Uchechtnu se… "Odvedla jsi půlku práce."

Odtáhne se z mého krku, aby se na mě mohla podívat. "Ne, my obě. My jsme se… my to udělaly, Spencer." Plaše se usměje.

Nemůžu jinak. Musím to říct.

"Miluju tě," pošeptám s pohledem upřeným do jejích nádherných čokoládových očí, ve kterých se už zase topím.

Pohladí mě po tváři.

"Já tě taky miluju."

Oh, páni.

45

Čtvrťák s sebou přináší dobré i to nepříjemné. Přihlášky na vysokou mám vyplněné a připravené k odeslání. Dědeček pro mě vybral školy, které on sám považuje za vhodné. Smím si říct, o kterých předmětech bych uvažovala, ale kdybych navrhla vůbec se nepřihlásit na nějakou z těch škol, protože se mi nelíbí, nebo naopak přihlásit na jinou, která se mi líbí, to bych pravděpodobně rozpoutala peklo.

A taky si dávám záležet, abych se před dědečkem chovala, jak nejlépe umím. Víc než obvykle, protože si vážím svého času s Ashley a je mi jasné, že právě to by byla první věc, která by mi byla zatrhnuta, kdybych někdy šlápla vedle.

Takže obálky poputují na následující: Harvard; Yale; Brown; Princeton; Dartmouth; Stanford; Berkeley; Cornell; MIT; Carnegie-Mellon; Duke.

Oh, a ještě na Michiganskou univerzitu. To je záchrana, stejně jako Technická univerzita v Illinois a Univerzita v Pennsylvánii, protože jsou dobré.

Nejsem si jistá, jestli na dobrou polovinu z nich chci vůbec jít. Určitě nechci dělat techniku, jenže Univerzita v Illinois je vážně dobrá, nebo to tak alespoň říká dědeček. Moc ráda bych si dala přihlášku na Kolumbijskou, jenže on má pocit, že škola, která je uprostřed New York City nemůže být nic dobrého, nehledě na její reputaci; to samé platí pro UCLA. Být uprostřed Bostonu je očividně mnohem lepší.

Každopádně přihlášky jsou nachystané a spolu s nimi i výsledky z testů SAT.

Jednou v pátek jsme byly s Ashley v obchoďáku a narazily jsme tam na naši studijní poradkyni. Slušně jsem ji požádala, jestli by si nemohla popovídat s dědečkem o mých SAT testech a možná ho přesvědčit, že 2290 bodů je docela dobré.

Promluvila si s ním.

A on jí uvěřil.

Díky, Bože.

Takže SAT jsou za námi. Přihlášky vyřešené. Mám nejkrásnější přítelkyni na světě, která mě dokáže udělat tak, že vidím hvězdičky.

Ve škole ji alespoň uvidím každý den.

Jenže bude těžké přesvědčit dědečka, že by moje páteční přespání měly pokračovat. Teď, když zase začala škola, bude rozhodně proti. Vidět Ashley každý den vs. omezený čas mazlení/sexu… těžký výběr.

Vypadá, že je docela přesvědčená o tom, že společně najdeme nějakou cestu. Jejím argumentem je, že dosud jsme se dostaly přes každou překážku.

Jedinou věcí, na které se spolu nemůžeme shodnout, je vlastně akorát to, jestli náš vztah skrývat na veřejnosti nebo ne. Ona je všemi deseti pro to, abychom byly samy sebou, protože chce mít možnost držet mě a líbat se ve škole. Já se ale hrozně bojím, že se to nějakým způsobem donese dědečkovi, tudíž nás chci držet v tajnosti.

Nakonec tuhle záležitost vyhraju já, jednoduše proto, že nechci dělat celé škole divadlo veřejnými projevy lásky nebo tak něco. Alespoň ne tam, kde je na nás vidět. Proti příležitostným rychlovkám na záchodech nebo v šatně nemám vůbec žádné námitky.

No co? Udělala ze mě kus sexuálního blázna.

Když ona je v tom tak dobrá. To není moje vina.

I já jsem se zlepšila. A miluju to. Miluju ji. Miluju být s ní.

Takže teď je trošku nabručená, že bychom si měly sexu užívat míň. Je to roztomilé.

První týden byla prostě šťastná, že mě má u sebe každý den. Osobně si myslím, že každý s dvěma očima pozná, že spolu chodíme, třebaže záměrně neprojevujeme vzájemnou náklonnost.

Aiden se na nás rozhodně kouká zvláštně.

Obzvlášť když nás nachytá v knihovně, jak se v rohu líbáme.

Nikdy jsem ho neviděla tak rozrušeného.

Ashley to hned hodila za hlavu. Myslí si, že ho to vzalo proto, že ona se už posunula dál. Já si myslím, že je to asi spíš proto, že se posunula dál se mnou a on tak prohrává na obou frontách. Ale to jí určitě povídat nebudu. Její ego občas dokáže být trošku křehké, abych tak řekla.

Později toho dne ho vyhledám.

"Er… čau, Aidene."

Má teď volnou hodinu a je u počítače. Já mám samostudium latiny, ale řekla jsem studijnímu dozoru, že mi není dobře. Je to milý stařík a bez problému mě omluvil; vím, že dědeček se to nedozví.

"Čau." Ani se neotočil od monitoru a i to jeho čau bylo pěkně úsečné.

Posadím se na židli vedle něj a uhladím si sukni.

"Chceš o tom mluvit?"

"Mluvit o čem?" Pořád nevzhlédl od obrazovky.

"Aidene…"

Konečně se podívá na mě. "Líbila ses mi."

"Já vím."

"Ona je má bývalá."

"To taky vím." Netvářím se omluvně. "Aidene, měla jsem ji ráda už hodně dlouho."

Upřeně se na mě zadívá. Mluvíme docela potichu, protože v místnosti jsou ještě další lidi, ale nevypadá to, že by někdo poslouchal, o čem se bavíme. "Jak dlouho?"

"Moc dlouho," přiznám.

Vzdychne. "Líbil jsem se ti někdy já?"

"Jsi jeden z mých nejlepších přátel," řeknu ve snaze vyhnout se otázce. Ten chudák nemůže za to, že jsem lesbička.

Znovu vzdychne. "Hádám, že to je ne?" On si nedá pokoj.

"Opravdu si cením našeho přátelství."

Podívá se na mě. "Přátelé?"

"Je mi to líto, Aidene. Víc než to nikdy nebudeme."

Sklopí zrak a zavrtí hlavou. "No, v tom případě budeme asi přátelé."

Byla bych ráda, kdyby při tom zněl trochu veseleji, ale mám takový pocit, že v dané chvíli víc nedostanu, tak to neřeším.

Zkrátka další surreálný moment mého života. Dny jsou naplněny Ashley a smíchem a večery tím druhým životem. Pamatuju si dobu, kdy život byl jen jedna velká prázdnota, a kdy se nebylo na co těšit.

Teď je to jako ying a yang, světlo a tma. S dědečkem vycházíme líp, teď když jsem šťastná. Ještě stále je vůči mně mírný a já s radostí plním vše, o co požádá.

Pořád ale má tu schopnost překvapit mě.

Jako když mě jednou ve čtvrtek vyzvedne odpoledne u školy a celou cestu domů neřekne ani slovo. Cožpak o to, to je naprosto normální a není to překvapivé ani v nejmenším. Zato sbalený kufr stojící v předsíni je překvapení jako hrom.

"Spencer, Jack měl další mrtvici."

Vyjeveně na dědu vykulím oči. On má prostě tendenci na mě vypouštět takové bomby jen tak.

"Oh, dědečku, to je moc líto."

"Obávám se, že se blíží jeho konec."

"To ne!" Jsem upřímně rozhozená. Neviděla jsem Jacka několik let, ale pořád je to rodina a navíc je to opravdový drahoušek. Navíc vím, jak moc je tohle pro dědečka znepokojující navzdory tomu, že navenek se tváří naprosto bezvýrazně.

"Musím tam zajet."

Přikývnu. Samozřejmě, že musí. Hádám, že budu na víkend u Ashley. Ne že by mi to vadilo. Jen se cítím trošku špatně, když vím, že já dostanu něco dobrého z toho, že je strýček Jack nemocný a to je smutné. Chci říct, vážně jsem upřímně smutná z toho, že umírá.

Ale mám víkend u Ashley.

Špatné věci by neměly přinášet takové výhody.

"Chcete, abych jela taky?" Určitě řekne, že ne, ale jestliže strýček Jack opravdu umírá, možná bych tam měla být. Vážně by mi to nevadilo. Pokud bych si měla vybrat, radši bych tu chtěla být pro dědečka, než strávit víkend s Ash.

"Ne, Spencer, odjíždím zítra ráno a ty nemůžeš chybět ve škole."

"Dědečku, ve všem jsem napřed. Jeden den si můžu dovolit zameškat."

"Rozhodně ne!" Zní až zděšeně, že jsem takovou věc vůbec mohla byť jen navrhnout. Trošku se leknu. Ajaj. "Ne, ty se musíš soustředit na své studium. Obzvláště v tomto roce. Univerzity budou tvé známky sledovat, mladá dámo."

Jasně, měla bych si dát bacha na ten svůj dosavadní čistý průměr.

"Vlastně myslím, že nejlépe bude, když víkend věnuješ té eseji na latinu, kterou máš odevzdávat."

Dodělala jsem ji už v úterý, ale to nemusí vědět.

"Ano, pane."

"Trochu se bojím, že jsi nějak polevila v úsilí."

"Promiňte, pane. Přísahám, že ne."

"Nu, nejlepší bude, když pro tento víkend upustíš od společenských styků. Jsi už dost stará na to být sama doma."

Sama… doma? Asi mu samým žalem přeskočilo: jinak si to nedovedu vysvětlit.

"Pane, jsem si jistá, že Daviesovým nebude vadit, když u nich budu," zkusím zlehka.

"Hmm," dívá se na mě s jasným nesouhlasem. Dneska si očividně nevidím do pusy. "Myslím, že víkend bez slečny Daviesové by mohl prospět tvému studijnímu úsilí.

"Ano, pane," souhlasím. Dám si záležet, abych nezněla ani v nejmenším zklamaně. "Je čas opravdu zabrat."

"To vskutku je."

Možná jsem to s tou poslední větou trošku přehnala. Nevypadá, že by mi to zbaštil.

Ale co. Celý víkend budu doma sama.

Sama. Úplně sama.

No, to ještě uvidíme.

46

"Kuuuuurva…" Ashleyino sténání naplňuje vzduch, zatímco do ní vjíždí mé prsty.

Cítím, jak je mokrá, když jazykem kmitám na jejím klitorisu.

Zvuky vycházející z ní jsou stále hlasitější a hlasitější, jak postupně stočím jazyk tak, jak vím, že to má ráda a začnu do ní vnikat o něco rychleji. Ohnu v ní špičky prstů směrem nahoru a zatlačím přímo na to místo, které jsem jednou našla a od té doby si ho užívám.

Posledním zvukem je výkřik, když se sevře kolem mých prstů a pak vyvrcholí.

Záplava uspokojení.

Bože, to je něco.

Ruka, která byla celou dobu vpletená v mých vlasech, jemně odtáhne mou hlavu a pobídne mě, abych se vrátila k ní nahoru.

Slabě zasténá proti mým rtům, ještě pořád těžce oddechuje.

"Bože, Spence…"

"Mmm." Miluju dělat jí to.

Ona už se o mě dneska postarala. Ale být v téhle pozici v mých dolních partiích probudilo čerstvé chutě. Mohla bych to takhle vést hodiny a hodiny.

Je to jako by sex vyjadřoval náš vztah. Může to znít otřepaně, ale je to tak. To, co s Ashley máme, je silné. A naše milování není jiné. Jsem jí oddaná a myslím – doufám – že ona to cítí stejně.

Někdy těžko říct. Ashley má tak nějak v hlavě jenom Ashley, většinou. Ale ke mně se chová úžasně, to zase ne že ne. Hezky se o mě stará a myslí na mě. Dělá takové ty drobné milé věci a vůbec mi dává pocit, že jsem v jejím životě důležitá.

Takže vzhledem k tomu, že je jediný člověk, který mi takový pocit dává, tak bych řekla, že právě ona byla klíčem k mému štěstí.

Položím jí hlavu na rameno a vzdychnu.

Po škole přišla se mnou k nám domů a ani nevím, jestli Cathy ví, že dědeček tu není. Dnes poprvé jsme se milovaly v téhle posteli, v tomhle domě. Není to tu tak velké nebo pohodlné jako u ní, ale má to tu výhodu, že jsme tu izolované a široko daleko jediní lidé tady.

Bože, ta ale umí být hlasitá.

Bylo to skvělý.

"Teď bych správně měla pokuřovat cigaretu," řekne, zatímco mě jednou rukou hladí po vlasech.

Uchechtnu se. "Ashley Davies, ne abys mi tu začala kouřit."

"Ve filmech to tak ale dělaj," protestuje.

Znovu se zasměju.

"Vsadím se, že tvůj děda má někde nějaký schovaný. Vsadím se, že toho má schovanýho mnohem víc. Porno, bičíky, želízka, b-"

"Ashley!" zabořím jí hlavu do ramene. "To teda vůbec nemá. Ugh… věř mi, on není tenhle typ."

"Tichá voda břehy mele." Pocuchá mi vlasy. "Jeden příklad za všechny, ty."

To jí ode mě vyslouží hravé plácnutí do ruky a uvěznění pod mým tělem, když si na ni obkročmo kleknu. Sjedu prsty po jejím těle až k bokům a ještě zachytím její vědoucí pohled, než začnu lechtat.

Trvá asi tak tři vteřiny než vykvikne, že se vzdává.

Děsně ji štve, že já lechtivá nejsem.

Nakonec mě popadne za zápěstí a žadoní, ať přestanu, což taky udělám. A v ten moment nás bleskově přetočí a drží mi ruce nad hlavou, zatímco teď ona zase klečí na mně.

Jak rychle se dokážou věci z hravých změnit v sexuální. Jak rychle dokáže, abych zatoužila po jejích dotycích. Vidím, jak se při pohledu na mě kousne do rtu a pak mě políbí.

A to úplně stačí, aby nás to zase rozpálilo nanovo.

Její rty jsou všude, chvilku tady, chvilku zas tam. Teď je to rychlejší, protože už jsme nahé a já už teď na půli cesty… Kolenem najde můj klín a já se samovolně nadzvednu proti ní, její ústa rozpálená na mém krku.

"Ash," syknu.

"Hrozně ráda se tě dotýkám," pošeptá v odpověď a rukou sjede dolů mezi nás.

Chvilku ji nechávám mě laskat, stupňovat ve mně ten žár, ale pak nás přetočím na bok a položím koleno přes její bok. Ucítím, jak její prsty sjedou níž a dovnitř, z čehož se krátce propnu a vzdychnu. Nehty ji škrábu celou cestu po zádech, přes bok, až se taky dostanu mezi naše těla.

Je vlhká a ještě teď je tvrdá z předchozího orgasmu. Zasténá s ústy ne mé tváři, když společně začneme pohybovat rukama.

Vytáhne ze mě prsty a soustředí se teď na můj klitoris. Začínáme dýchat rychle a ostře a pořád pokračujeme v započatých pohybech. Vzdychnu její jméno, už cítím, že se blížím k vrcholu.

Chci, aby tam byla zároveň se mnou.

Chci, abychom vyvrcholily společně. Zrychlím vlastní tempo, dokud nezačne cukat boky a pootevře rty.

Tyhle drobné příznaky, které tak dobře znám.

Přestanu se držet na uzdě a rozvlním boky proti jejím prstům, až do mě udeří vlna uspokojení. Jediné, co mou vlastní ruku nutí, aby dál pokračovala v pohybech, je to, že cítím, jak i ona začíná vrcholit.

A opravdu si to užijeme společně.

Je úplně hotová. Utahala jsem ji.

Jsem na sebe dost hrdá.

Ležím s hlavou položenou blízko jejího ramene a kreslím jí na břicho neurčité vzory.

"Kam se hlásíš na školu?" zeptám se.

"Nevím," řekne. "Nikdy jsem vlastně na žádnou nechtěla."

"Vážně?" zamračím se.

"No jasně, když chci dělat muziku, nějakej nóbl diplom mi je celkem k ničemu."

"Oh."

"Cathy chce, abych šla," dodá. Její ruka za mým krkem je uklidňující.

"Mmm," zareaguju nic neříkajícím způsobem.

"Nejspíš by to nebylo na škodu," mumlá. "Spousta lidí potkala členy svý kapely na vejšce… Radiohead… Monty Python…"

Uchichtnu se.

Vím, že v hloubi duše je Ashley taková, že kdyby ji Cathy požádala, aby proskočila hořícím oknem, udělala by to. Velká drsňačka navenek, měkkota uvnitř: to je moje holka.

Pokračuju dál v kreslení na kůži, když to zaslechnu.

Ona to taky slyšela.

Bylo nemožné to neslyšet a obě nadskočíme.

Ohromná rána v přízemí.

Přesně taková, která nastane, když někdo otevře dveře trochu moc prudce, jak vchází do domu a dveře narazí do stěny.

Ou. Doprdele.

47

Házím na sebe oblečení tak rychle, že mě až překvapuje, že mám všechny knoflíčky pozapínané správně. Ashley dělá to samé a já zatím vystřelím z pokoje a po schodech dolů.

Srdce mi buší tak splašeně, že se sotva zvládám nadechnout.

Co k čertu dělá dědeček doma tak brzy?

Smykem vjedu do předsíně a zírám na dveře.

Zavřené.

Nejsou otevřené.

Zkontroluju kuchyni. Nic. Nikdo tu.

"Dědečku?" Zvolám nejistě.

Nic.

Přejdu do obýváku a tady si všimnu, že jedna okenice není zajištěná na západku. Zrovna se do ní opřel poryv větru a už zase letí. Přímý zásah do zdi.

Položím si ruku přes prsa a úlevou vydechnu.

Díky. Bohu. Jen okenice.

Ashley rachotí po schodech a právě když okenici zajišťuju, slyším ji vejít do místnosti.

"Zatracený okno," mumlám si pro sebe. To je jedno z největších klení, co používám.

"Málem jsem z toho vylítla z kůže," přidá se.

To bych řekla. Má tričko naruby. Zasměju se a poukážu na to. S reptáním si ho svlékne - z čehož se musím kousnout do rtu – a pak si ho zase oblékne, teď už správně.

Ještě pořád se směju jí a tomu, jak nehorázně je roztomilá, když nadskočíme podruhé.

Zvoní telefon. Náš telefon nezvoní nikdy. Dám si prst na rty na znamení, aby mlčela, a uháním chodbou do dědečkovy pracovny.

"Dobrý den, tady dům Carlinových, jak vám mohu pomoci?" ozvu se zdvořile do sluchátka.

"Spencer." To je děda.

"Dědečku."

"Jack zemřel."

Následuje chvilka ticha, ve které pocítím bodnutí zármutku.

"Ach, to je mi moc líto, dědečku."

"Ano. Pravděpodobně to tak je nejlepší," pokračuje. "Pohřeb je v neděli."

"Mám přijet?"

"Ne, to nebude nezbytné."

"Já… já bych chtěla," přiznám. Měla jsem Jacka ráda. "Ráda bych se rozloučila."

"Řekl jsem ne, Spencer!" Prr, klídek, dědo!

"Omlouvám se, dědečku. Samozřejmě," odpovím chabě. Ashley stojící ve dveřích na mě háže tázavé pohledy. Uklidním ji mávnutím ruky. "Uvidíme se tedy v neděli."

"V obvyklý čas," potvrdí.

Zavěsím.

"Všechno v pořádku?"

Přikývnu. "Jack umřel."

"Oh, Spence, to je mi líto." Vejde do pokoje a obejme mě. Otočím se v jejím náručí a objetí jí oplácím.

"To nic. Byl starý a nemocný, ale… měla jsem ho ráda."

Dá mi pusu na čelo. "Je v pořádku být rozrušená, když někdo umře, zlatíčko."

"Jo." Zlehka se o ni opřu. "Ale upřímně řečeno, viděla jsem ho jednou do roka a jsem smutná, ale budu v pohodě."

Dá mi další pusu. "No, asi tu budu muset prostě zůstat celou noc i zítra a rozptylovat tě."

"Tak rozptylovat, jo?"

Přitáhne si mě k sobě a něžně mě políbí. "Mmm, rozptylovat…"

Daří se jí to náramně. Už je celkem pozdě večer, tak se rozhodneme zalézt do postele a přitulíme se. Po tom poměrně namáhavém odpoledni je docela hezké prostě jen usnout v jejím náručí. Díky ní je můj svět lepším místem.

V sobotu se snažíme najít i jinou zábavu než sex.

Ne že bychom neměly sex vůbec. Máme. Ale nemůžete tím strávit celý den.

No, vy můžete, ale my nestrávíme.

Až na to, že u nás doma toho moc dělat nejde. Žádná televize, nic. Rozhodneme se jít na dlouhou procházku, došly jsme až do polí.

Pak se vrátíme domů a znovu se milujeme. Dlouhou, něžnou, nádhernou, vřelou, vášnivou láskou, po které dokážu jen lapat po dechu a chtít ještě víc. Dám si záležet, abych náležitě uctila celé její dokonalé tělo a celá se třesu, když ona dělá to samé s mým.

Vychutnáváme si všechen čas, který nám byl dopřán. Poslední dobou ho moc nebylo a tak je tohle pro nás výjimečné. Ve škole se všemi těmi lidmi okolo to není ono.

Na tom být jen samy dvě je něco víc, evidentně je to důvěrnější. Ale je to ještě víc než to. Tady se jí můžu podívat do očí a vidět v nich sama sebe a to se mi líbí.

Tohle je pro mě všechno.

Takže když se přiblíží neděle, jsem smutná. Je mi jasné, že musí odejít dřív, než se dědeček vrátí domů. Jeho vlak by měl přijet v půl páté, takže Ashley odejde ve čtyři. To mi poskytne minimálně tři čtvrtě hodiny na to, abych zkontrolovala dům a připravila pro něj šálek čaje.

Ve tři hodiny jsme obě oblečené dole v kuchyni a jen si povídáme. Zrovna mi vypráví nějakou historku z doby, kdy vyrůstala se svým otcem a já se jí směju. Hrozně to vyprávění prožívá a já prostě v tu chvíli cítím, jak mi srdce doslova přetéká štěstím.

Nemůžu si pomoct.

Přistoupím k ní a přitisknu své rty na její.

"Snad tě nenudím?" zasměje se, když se malinko odtáhnu.

Zavrtím hlavou. "Ne, ale jsi tak rozkošná, že jsem si nemohla pomoct."

Zazubí se a nahne hlavu dopředu.

Zpočátku její rty sotva cítím, ale pak polibek prohloubí. Zlehka proplétáme jazyky, až mi začne v uších hučet, jak se v ní začínám utápět. Mé tělo se začíná připravovat na to, co by mi mohla následně udělat, ačkoli vím, že nemáme čas.

Když se odtáhneme, usmívám se, na rtech ji pořád cítím.

Ona se na mě kření.

Otočím hlavou.

A koukám přímo na dědečka.

48

Ashley je pryč.

Už měla sbaleno a když dědeček řekl, "Domů, slečno Davies. Hned," vyhověla tedy sakra rychle. Ne že bych jí to měla za zlé.

Já neřekla nic. Neměla jsem co.

Srdce mi buší jak obrovský buben, jazyk je zdřevěnělý strachem; v tomhle stavu tu stojím, ani se nehnu a jen na něj zírám. On zas na mě.

No. Kurva.

Je pryč, zrovna odešla. Ještě se na mě ohlédla s pohledem ‘Bože, doufám, že to bude v pohodě’ a vypelášila z domu.

Ona ale neviděla jeho oči. Nezná ho. Neví, co teď udělá.

Já to vím.

Ještě nikdy - nikdy - za celý svůj život jsem ho neviděla takhle rozzuřeného. Je brunátný a žíla na jeho čele je zřetelně viditelná, jak tepe.

Je šílený vztekem.

Neříká nic. Ani nemusí. Natáhne třesoucí se ruku a ukáže ke své pracovně.

Prosím ho očima. Nechci tam jít.

Já tam nechci.

"Dědečku…"

Ukáže znovu, tentokrát s větší vervou. Dýchá ztěžka a nepravidelně.

Běsní.

Jdu do pracovny a třesu se. Ale to je v pořádku. Prostě to musím vydržet a za pár dní bude zase všechno jako by se nic nestalo. Však to nějak urovnám.

V hlavě mi hučí, když se tam blížím a jeho mám v patách.

Nevím, co ho naštvalo víc. Že jsem ho neposlechla a pozvala Ashley k nám? Neví, že tu přespala – vždyť ani neviděl její tašku – ví jen to, že tu byla a pak odešla. Nebo to, že nás viděl, jak se líbáme? Bylo to kvůli tomu, že jsem se líbala s někým - obecně, nebo že jsem líbala holku?

Neznám nikoho, kdo by byl víc staromódní než on, ale tohle je pro něj možná ještě horší, než jsem myslela, že by mohlo.

Ukáže na podlahu, pořád se třese. Myslím, že ani není schopný slova. Jen se chvěje.

Padnu na kolena a začnu si rozepínat blůzu – rychle. Nemám ani čas ji přetočit a obléct si ji zepředu. I podprsenku mám pořád zapnutou.

Zaslechnu něco nečekaného. Není to obvyklé otevírání dědečkovy skříně. Je to cinkání jeho pásku: zcela zřejmý zvuk rozepínané přezky.

Nemám čas zareagovat. Nemám čas ani pohnou hlavou. Sotva zaregistruju ten zvuk, uvědomím si, co to je a pak udeří bolest.

První švihnutí posílá mou hlavu prudce dopředu, ačkoli rána přistála až někde mezi lopatkami. Zalapám po dechu a z očí mi vyhrknou nechtěné slzy.

Tohle není dědeček. Ne jak ho znám.

Tohle není sedmnáct ran řemenem, které mi mají připomenout, kde je mé místo. Tohle je hněv.

Je to kovová přezka jeho pásku prodírající se mým masem a způsobující víc bolesti než jsem kdy zažila.

Druhá rána mě srazí ještě víc k zemi, teď nejen že klečím, ale už se musím se podpírat i rukama a opět se zajíknu bolestí, jak mi trhá kůži.

Zas. A znovu. A znovu.

Nemůžu dýchat. Nemůžu vůbec nic.

Z očí mi stékají další slzy po každé další ráně, kterou mi zasadí.

Nemá to konce.

Teď neexistuje žádné odpočítávání podle věku. Tohle je trest. Válka.

Když skončí, je slyšet, že dýchá namáhavě a já sama jsem úplně na dně.

Zhroutím se na zem a tiše vzlykám, jak cítím krev stékat po zádech, přes žebra a dál na blůzu, která leží zmuchlaná pode mnou.

Má vlastní krev.

Slyším opasek dopadnout na zem. Slyším jeho oddechování.

A mé vzlykání.

Odchází. Vyšel z pokoje a nevím, kam šel.

Zabere mi přinejmenším pět, možná deset minut zvednout se jenom na ruce a na kolena. Jsem jako v ohni a nemám tušení, jak jsem se dokázala dostat na nohy, aniž bych omdlela, ale křečovitě se držím okraje jeho stolu.

V ruce držím svou blůzku, a když uvidím tu obrovskou krvavou skvrnu na ní, chce se mi zvracet. Podívám se dolů na koberec a i tam je flek.

Je mi to jedno.

Je mi to jedno.

Nedokážu myslet jasně. Bolest je tak nesnesitelná, že mi zatemňuje mysl.

Chci Ashley.

Ne, nemůžu myslet na Ashley. Umřu, jestli na ni budu myslet.

On… on byl tak rozzlobený.

Ach Bože, tak rozzlobený.

Klopýtám po schodech, v hlavě pořád jen ta bolest a prázdno.

Dostanu se do koupelny, zavřu dveře, upustím blůzu a vyzvracím se do umyvadla.

Chvilku mi to zabere, ale umyju, co jde, aniž bych se musela moc hýbat. Podívám se na sebe do zrcadla, tváří v tvář.

Jediné co vidím je úplně cizí slzami zmáčená tvář.

Po chvíli – protože musím – se pomaloučku otočím, abych si prohlédla tu spoušť.

Myslím, že blůza i podprsenka jsou v háji. Krev je na praní prevít.

Záda vypadají hrozně.

Vidím přinejmenším tři místa, kde je kůže natržená do krve a to vysvětluje tu příšernou bolest.

Dvě z nich pořád lehce krvácejí, ale krev je prostě všude.

S tím nic nesvedu.

Popadnu nějakou starou osušku a jdu do svého pokoje.

Jsou tři hodiny odpoledne. Nezájem.

Rozprostřu osušku na posteli a lehnu si na břicho.

Tvář zabořím do polštáře, který ještě voní jako Ashleyiny vlasy a snažím se nebrečet.

Už ji nikdy neuvidím. Už nikdy nebudu smět k nim domů. On mě teď bude sledovat jako ostříž.

Chci umřít.

49

Nebyla žádná večeře.

Celý nedělní večer nesejdu dolů a ani on mě ani jednou nezavolá.

Nepřijde mě zkontrolovat před večerkou.

V pondělí ráno nepřijde zkontrolovat, jestli jsem už vstala.

Skoro jsem nespala, tak pro mě nebyl problém být vzhůru brzy. A to dnes obzvlášť musím, protože mi trvá věčnost se připravit do školy.

Jsem chodící mrtvola. Vůbec mi nefunguje mozek, protože je bez přestání bombardován vjemy bolesti.

Nějak se dostanu do koupelny, kde se znovu vyzvracím. Bolí to. Nemáme doma žádné léky proti bolesti. Neřeším to. Prostě to musím pár dní vydržet. Jen pár dní.

Nevím, co se dnes bude dít, ale budu předpokládat, že jsme se vrátili do normálu. Jako by se včerejšek vůbec nestal. Jako vždy. Jakože to je vyřešené.

Nikdy to nebude vyřešené, ale tak to chodí. Takový je můj život. Nějak jsem na to zapomněla.

Tohle je můj život.

Nevím, co udělat se zády, protože sprchování nepřichází v úvahu. Rozhodnu se, že žínkou omyju, co jde, což v podstatě znamená obličej, ruce a… jiné části. Každá vteřina, každičký moment hrozně bolí, ale donutím se k tomu stejně.

Odstraním zbytky zaschlé krve, kde to jde. Jde to špatně, protože momentálně nejsem moc pohyblivá a to svinstvo je po celých zádech. Je mi jasné, že to bude ještě krvácet. A většina mých blůz je bílých, v lepším případě hodně světle barevných.

To nepůjde.

Nakonec mě napadne východisko a vytáhnu lékárničku. Vyrobím tlustý obvaz ze stlačeného kusu gázy, který náplastí přilepím na vnitřek košilky.

Bolestí svírám oči a lapám po dechu, když ji přetahuju přes hlavu. Podprsenka zůstala od včerejška na místě. Vůbec jsem ji nesundávala a myslím, že toho ještě nějakou chvíli schopná nebudu. Navrch natáhnu ještě jeden nátělník a konečně blůzu.

Díkybohu je podzim, jinak by mi bylo horko.

Ve škole se budu potit i tak.

Úplně nakonec si obléknu ještě tmavě modrý kardigan. S trochou štěstí, pokud něco prosákne skrz obvaz, dvě tílka i blůzu, na tmavé vlně to vidět nebude.

Jinak budu muset asi vysvětlovat, jak se mi měsíčky dostaly nahoru.

Dokonce ani já nevím, jak tohle vysvětlila.

Ne že by mi beztak mozek fungoval.

Dnešní ranní rutinu zakončím dalším zvracením, bolest mnou pořád projíždí. Pak si vyčistím zuby.

Ještě jednou se podívám na tu cizí tvář v zrcadle a pak se pomalu vydám zpátky do svého pokoje.

Vezmu batoh jen do ruky, protože přes rameno si ho nedám ani omylem.

Vejdu do kuchyně a tady je. Vidím ho poprvé od té události.

Jestliže pohled do zrcadla byl jako zoufalé tápání svědka zločinu, který v řadě nastoupených podezřelých hledá něco povědomého, pak pohled na něj je jako najít úplně cizího člověka ve vaší kuchyni.

Už ho vůbec neznám.

A nepoznávám ani sama sebe.

Ale jedno je jisté; po včerejšku nejsme ti, kdo jsme byli předtím.

Nevím, jestli mu budu schopná někdy odpustit. Nevím, jestli dokážu přejít i tohle. Já prostě… já nemůžu.

Posadím se ke stolu, kde už je připravený šálek čaje. Neřekl nic. Já taky ne.

O deset minut později se zvedne a odchází. Po chvilce se zvednu taky, vyliju nedotčený čaj do dřezu a vyjdu z kuchyně.

Je v předsíni, jen tam stojí u vchodových dveří a bezvýrazně civí do zdi.

Nemluvíme. Prostě zvednu batoh ze země a postavím se ke dveřím. On je otevře a vyjdeme ven.

Do světa. Je to divný pocit, jako bych sem nějak nepatřila.

Ticho nás obklopuje celou cestu do školy. Ptáci zpívají, ale nejsem vyzvána, abych je určovala. Veverky pobíhají kolem a já skoro čekám, kdy je srazí nějaké auto. Má mysl je popletená způsobem, který nedokážu popsat, ale každopádně není v pořádku. Vidí to, co vidět chce.

Musím vydržet těch pár následujících dní.

Před námi se vynoří školní brána a já polknu. Polykám a polykám, dokud se žluč nevrátí dolů.

"Čtyři hodiny pět minut, ne později." To jsou jediná slova, která mi řekl. Stručné, jasné. Rozhodně se opozdit nehodlám.

Zvonek zazvoní, když se ještě plahočím přes školní dvůr s brašnou bolestivě sevřenou mezi prsty. Jedna moje část by si nejradši našla nějaký zapadlý kout školy, někde v tichu a teple. Chci si najít utajené místo, kde se stočím do klubíčka a pokusím se v sobě najít ten zbývající kousek síly, který mi pomůže tohle všechno přečkat.

Jak jenom řeknu Ashley, že se víckrát nemůžeme vidět?

Ta naprosto nečekaná myšlenka téměř přinese další vzlyk přes mé rty. V duchu se chytím všeho pevného, co ve mně ještě zbývá, a držím jako ve svěráku. Nesmím – nechci - se toho pustit.

Na chodbě zahlédnu Ashley, která se ke mně okamžitě přižene.

"Bože, jak moc velkej máš průšvih?" Popadne mě za ruku a já jen taktak nevykřiknu bolestí.

Naštěstí mě neobjala, to bych nejspíš omdlela.

"Dost velkej," zašeptám, ale co slyším, je spíš skřehot.

Chodby se rychle vyprazdňují, protože už zvonilo na první hodinu. I na nás teď přísně kouká učitel.

"Do tříd, holky."

Než se rozejdeme, tak ještě pusou naznačí ‘pozdějc’.

Ne. Nebude žádné později. Nikdy. Nemůžu…

Nevím, co dělat.

Tak jdu do třídy.

Při hodině se nedokážu soustředit. Hrozně mě bolí celá záda a sotva se můžu pohnout. Rychle mrkáním zaženu bolest a zaměřím se na tabuli, ze které ale stejně nepřečtu jediné slovo.

Nechci jít domů. Strašně se bojím, že to udělá znovu. Ten jeho pohled mě děsí.

Tolik se bojím jeho zklamání.

Bojím se podívat Ashley do očí a říct jí, že je konec.

Mám strach, že se mezi nimi nebudu moct rozhodnout. Jí nechci ublížit, jeho nechci nenávidět. A nechci, aby on nenáviděl mě.

Vím, že prostě nemám východisko. Uvízla jsem na mrtvém bodě.

Nějak jsem přežila první dvě hodiny. O přestávce mezi druhou a třetí hodinou, když se přesouváme z jedné třídy do druhé, mě Ashley na chodbě odchytne.

"Jdeme," řekne jen.

Jsem tak unavená, tak hrozně unavená a rozbolavělá, že se na nic neptám.

Chodící mrtvola.

Vede mě o patro níž a dál chodbou. V době, kdy dorazíme na místo, už zvoní na další hodinu. To mě vyleká a zatahám ji za ruku. Nevšímá si toho a jde pořád dál.

Zavedla nás do dívčích šaten u tělocvičny. Nikdo tu není. Zjevně tu zrovna nemá být žádná hodina. Jak to sakra věděla?

Zatáhne mě dovnitř, a jakmile za námi zavře dveře, hodí batoh na lavičku a otočí se ke mně. Než můžu cokoliv říct, přitáhne mě do objetí a to už opravdu nevydržím.

Vyjde ze mě drobný výkřik.

Nemohla vědět, že mě to bude bolet víc, než by si dokázala představit.

Vylekaná se rychle odtáhne.

"Spencer?"

O krok ustoupím, slzy mě pálí v očích. Nemůžu to zastavit.

Pohne se dopředu a těžce polkne. "Broučku?"

Překřížím na břiše ruce v takovém tom ochranném gestu, ale držím se jen za lokty. Dál to nejde, protože bolí už jen ten pohyb.

Odejít pryč. Měla bych prostě odejít.

Její oči se zavrtávají do mých.

Koukni se jinam. Měla bych se kouknout jinam.

Skoro jako ve zpomaleném záběru, nebo jako by šla skrz nějaký gel, vidím, jak natahuje ruku.

Dotkne se mě na žebrech a odtud opatrně sjede na záda.

Cuknu sebou.

Pohled noří stále do mých očí. Teď ještě pevněji.

Odejdi pryč, Spencer.

Musím odejít. Hned. Dřív, než to zajde ještě dál. Jenže nemůžu. Nedokážu se pohnout. Nechci, aby se to dělo, ale chci to skončit.

Tohle je konec.

Je opatrná, když s polknutím přistoupí ke mně. Její ruce jsou velice něžné, když zpoza sukně opatrně vytahuje zastrkanou blůzu. Je něžná, když ustoupí trochu na stranu a nadzvedne spodek blůzy.

Je něžná, když ji zase spustí dolů a vrátí se přede mě.

Její oči se zavrtávají do mých.

Ach Bože.

50

Poodejde ten kousek ke své tašce, chvilku v ní hledá, pak něco vytáhne a strčí si to do kapsy.

Stále neřekla ani slovo, ale já vím, že to viděla.

Poznám jí to na očích.

Zvedne ruku a přiloží mi ji na tvář. Něžně.

Hladí palcem nahoru dolů a já se snad nikdy v životě necítila tak otupělá. Nemůžu už ani brečet. Prostě tu jen tak stojím; nádech, výdech.

"Hned se vrátím," řekne.

"Musíme zpátky do třídy." Prázdno. Zním prázdně.

"Za chvilku. Potřebuju něco udělat."

Podívám se na ni. Nedokážu myslet ani dost na to, abych porozuměla tomu, co se děje. Přejde o krok blíž, takže stojíme těsně u sebe. Dá mi velice zlehka pusu na čelo.

"Hned jsem zpátky, broučku."

A vyjde dveřmi na chodbu.

Tak, teď to ví. Posadím se na lavičku, uvnitř pořád stejně znecitlivělá, zvnějšku hořící bolestí.

Nevzala to zas tak špatně. Neodvrátila se ode mě. Nezdálo se, že by mnou byla zhnusená. Je to moje Ashley, je… byla v pohodě, řekla bych. Možná ne. Možná proto odešla, třeba to na ni bylo příliš. Ne, její taška je pořád tady.

Dveře se zase otevřou a ona vejde. Její oči se znovu vpíjejí do mých. Pokouším se v nich vyčíst nějaký odpor, ale žádný nenacházím.

Klekne si přede mě a přitiskne čelo na moje. Ruce položí na mé a naše prsty se lehce propletou. Naše dýchání se vyrovná v jeden rytmus; na pár chvil se tím nechávám unést a nemyslím na nic jiného.

"Půjdeme," zašeptá.

Nechce se mi zpátky do třídy.

"Musíme se vrátit na hodinu," špitnu mdle.

"To je dobrý, broučku," šeptá. "To je dobrý. Pojď."

Nevracíme se do tříd. Poznám to na jejím hlase i z toho, jak mě pobízí, abych vstala. Zvedne oba naše batohy. Jeden si hodí na záda, druhý drží volně v ruce. Druhou rukou vezme moji a opatrně, velice jemně mi pomáhá se postavit.

Pevně proplete naše prsty a nepouští. Vede nás ze dveří, což je v její nynější situaci docela obdivuhodný výkon, vzhledem k tomu, jak je ověšená.

Procházíme chodbou, prázdnou chodbou, směrem k východu. Uvnitř je tma a chladno, venku krásně svítí slunce. Mám tak divný pocit.

Jsem schopna sotva jediné myšlenky. Jediné, co teď vím, je, že Ashley je tu, drží mě za ruku a všechno se nějak zvládne.

Dokážu v sobě najít tu silnou Spencer. Dokážu ji najít a zvládnout těch několik příštích dní. S Ashley se budeme vídat ve škole. Bude to dobré. Najdeme způsob.

Je tady. A všechno bude dobré.

Vycházíme z budovy a dál ji následuju k bráně. Možná tak minutu pak stojíme ruku v ruce na chodníku. Nemluvíme, ale ten jemný stisk jejích prstů kolem mých je všechno, co momentálně potřebuju.

Potom vedle nás zastaví auto a z řidiče se vyklube její otec. Ani on hned nic neříká, ale myslím, že jsem zahlédla, jak si vyměnili pohled. Pak se na mě usměje a řekne, "Ahoj, Spencer."

Skousnu si ret a na oplátku jen kývnu. Nemůžu mluvit. Tahle schopnost mě opustila. Od chvíle, kdy jsem v šatně řekla ‘Musíme se vrátit na hodinu‘ jsem nic neřekla.

Ashley mi pomůže na zadní sedadlo a pak oběhne auto na druhou stranu. Mám z toho divný pocit, jako bych se nechávala vozit osobním šoférem, ale nic neříkám. Znovu vezme mou ruku do své a já krátce zauvažuju, kam to asi jedeme. Předpokládám, že k nim domů.

Budu mít pěkný průšvih, že chodím za školu.

Ale jak bych mohla být v ještě větším průšvihu než teď?

Já… už je mi to prostě jedno.

K nim ale nejedeme. Raife nás veze spíš směrem do města a zastaví před nějakou bílou budovou. Prohlížím si ji z okýnka.

Nemocnice. Tady pracuje Cathy.

Ashley mi stiskne ruku.

"To je dobrý," šeptá. "Je to v pořádku."

Obejde auto k mým dveřím a pomůže mi ven. Naše batohy ale nechává vzadu.

Pak se nakloní do řidičova okýnka, něco říká svému otci a pak ustoupí. Sledujeme, jak odjíždí.

Uvnitř budovy mě Ashley stále drží za ruku. Akorát když míjíme roh, tak znovu povzbudivě stiskne.

"Ashley!" žena středního věku zvolá vesele. "Neměla bys teď být ve škole, mladá dámo?"

"Jo, něco do toho vlezlo," odpoví moje holka klidně. "Můžete říct Cathy, že tu jsem?"

"Má teď u sebe pacienta, ale dám jí vědět."

Ashley se na tu paní usměje a jdeme si sednout. Pořád mě drží. Naproti nám si všimnu muže s neuvěřitelně otřesnou přehazovačkou civět na naše propletené prsty.

Je mi to totálně jedno.

Netrvá dlouho a na chodbě se objeví Cathy spolu s další ženou. Usmívá se něčemu, o čem mluví a oběma jim mávne. Pak se podívá naším směrem. Nakloní hlavu tam, odkud přišla a pokyne nám, abychom šly za ní.

Vstát ze sedačky bolí. Jenže ono bolí všechno a pořád, takže proč by tohle mělo být jiné?

Dojdeme do Cathyiny ordinace a ona za námi zavře dveře. Pak se s tázavým pohledem obrátí na Ashley.

"Tvůj otec volal, říkal, že je to důležité. Jsi v pořádku?"

Podívám se na Ashley a ona na mě. Nemůžu mluvit.

Ona je mi vším a vybrala pro nás cestu, kterou se dát. Nevím, kam vede, ale ať se propadnu, jestli budu hledat jinou. Cathy sedí ve své židli za stolem a pozorně nás sleduje.

Začínám se třást. Nevím, jestli to zvládnu.

Ashley pozvedne své ruce a vezme do dlaní mou tvář.

"Miluju tě a postarám se o tebe. Všechno bude v pořádku."

Nějak skončíme v pozici, kdy já jsem čelem otočená k ní a ona zas na Cathy. Musela vycítit, že já se nemůžu hnout, protože mi začne rozepínat kardigan a aniž by ze mě spustila oči, sundá ho.

Cítím, jak vytahuje blůzu a tílka, jako už dnes jednou udělala, tentokrát ale úplně. Rozepíná knoflíčky a já se začnu třást víc. Přesune jednu ruku za můj krk a tam mě jemně hladí.

Třesu se ještě víc.

Když pozvedne nátělníky, Cathy se prudce nadechne.

V ten okamžik mi po tváři steče první slza. Jedna osamělá, těžká kapka, která sjede po tváři dolů na bradu a dál. Podívám se na Ashley a zjistím, že nejsem jediná, kdo pláče.

Upustí mé svršky na zem a já se nahnu dopředu a zabořím hlavu do jejího ramene.

Hladí mě po vlasech a šeptá, "Všechno bude zase dobrý. Slibuju, všechno bude dobrý."

51

Je to Cathy, kdo konečně promluví.

"Spencer, drahoušku, musím se na to líp podívat."

S usmrknutím na Ashleyině rameni kývnu.

"Myslím, že zřejmě budeš potřebovat pár stehů. Možná bychom mohly jít na ošetřovnu?"

Tentokrát přikývne Ashley, která mě nepřestává hladit po vlasech. Vezme mě za ruku a Cathy nás vede chodbou do jiné místnosti. Tahle je víc nemocniční, vypadá víc jako ‘operační sál’.

Cathy se na mě podívá a v její tváři vidím mnoho emocí. "Chceš, abych se podívala já? Nebo můžu sehnat doktorku Roberts, kdyby ti to bylo příjemnější."

Prudce zavrtím hlavou. Už tak jsem strachem bez sebe; ani za nic nechci v blízkosti někoho cizího.

"Dobře, drahoušku, to nic. Já se o tebe postarám, ano?" Stiskne mě na předloktí, kde není, co by bolelo.

Podá mi nemocniční košili - tu, co se zavazuje vzadu – a pak zatáhne závěs. Zůstaly jsme tu jen s Ashley. Slyším, že Cathy odešla.

Přestaly mi téct slzy, stejně tak i jí. Pomáhá mi se svlékáním, a když se jen v podprsence otočím, znovu ji slyším prudce se nadechnout. Nedokázala tomu zabránit. Se zavřenýma očima polknu a pevně stisknu rty.

Jemně, tak jemně, jak jen to jde, mi podprsenku sundá. Bolí to sakra pekelně. Ta věc je přilepená ke kůži zaschlou krví a jediný způsob, jak to sundat, je odloupnout to. Což do mých očí přinese další slzy. Konečně je to hotové. Pomůže mi na stůl, kde se zpříma posadím a snažím se nemyslet na to, jak všechno bolí.

Dá mi další pusu na čelo, pak Ashley odchází za zástěnu, otevře dveře a jde najít Cathy. Když se obě zase vrátí, Cathy se na mě konejšivě usměje a já se kousnu do rtu.

Tohle bylo mé tajemství.

Tohle byl můj život.

Ony to teď ví. Teď je všechno venku.

Slyším Ashley opakovat, že všechno bude v pořádku, ale já nevím. Nedokážu si představit, jak by mohlo. Nechápu, jak by mohlo.

"Spencer, zlato, co kdyby sis lehla na břicho? Lépe tak na tebe uvidím."

Poslechnu její instrukce, přičemž sebou trhnu, jak cítím v zádech pohyb. Jakmile jsem dole s hlavou položenou na rukou, vidím, že Ashley si jde pro sedátko, na které se posadí tak, že má hlavu přímo vedle mé, rovněž položenou na složených pažích.

Natáhne ukazováček a sjede mi jím po nosu.

Cathy vzadu opatrně rozhrne mou košili a jsem ráda, že tentokrát nelapá po dechu. Nic neříká, ani se mě nedotýká. I za to jsem vděčná. Už tak mě to bolí dost.

"Vzala sis něco proti bolesti?" ptá se jemně.

Zavrtím hlavou, že ne.

"Dobře, něco ti dáme, zlato."

Dál se mě vyptává na spoustu otázek, jestli beru nějaké léky, jestli jsem na něco alergická nebo jestli mám jakékoli jiné zdravotní potíže. Na všechno jen vrtím hlavou. Myslím, že o hlas jsem přišla.

"Dobře, srdíčko, budeš potřebovat několik stehů. Už jsi někdy podstoupila lokální anestezii?"

Zavrtím hlavou.

"Znamená to vpich jehlou. Je to v pořádku?"

Kývnu.

"Tak dobrá, zlatíčko, já si teď všechno připravím a za chvilku se o to postaráme."

Ashley mě drží za ruku. Vzhledem k bolesti, ve které už stejně jsem, jehlu sotva registruju, dokud neucítím, jak ztrácím cit v povážlivé části zad, to téměř vydechnu úlevou. Přidejte k tomu účinek prášků, které mi dala Cathy a jsem skoro ve stavu, kdy je ta bolest snesitelná.

O čtrnáct stehů a opatrného smytí zaschlé krve později jsem řádně obvázaná a oblečená. Cathy nás zavede zpátky do své ordinace, kde se posadíme, přičemž Ashley opět drží mou ruku ve své.

Zdá se odhodlaná ji nikdy nepustit a nemůžu říct, že by mi to vadilo.

Cathy se podívá na mě, pak na Ashley a zase na mě.

"Zlatíčko, budu muset zavolat policii."

Vytřeštím oči. Srdce mi začne splašeně bít. Udeří do mě panika jako desetitunový náklaďák.

"Ne!" To je první slovo, které ze mě za dvě hodiny vypadlo. "To nemůžete!"

Bože, to ne. Ne, to je… ne. Katastrofa, to je pohroma.

"Zlato, já musím, je to … Já musím, je to má práce."

"Prosím," žádám ji naléhavě s čerstvým přívalem slz. Chci je mrkáním zahnat zpátky, ale ony se stále vrací. "Prosím, ne, prosím." Nemůžu je zastavit; kutálí se z koutků mých očí a po tvářích dolů. Už se zase třesu.

Ashley se nakloní ke mně a dá mi kolem ramen ruku, ale rychle si to zase rozmyslí, když sebou trhnu. Vydám ze sebe jakýsi brečivý zvuk.

"Prosím, nedělejte to, prosím," vzlykám.

Ashley už dál nevydržela jen přihlížet, kleká si přede mě na kolena a drží mě jediným způsobem, jakým může: ruku mi položila za krk a zlehka mnou kolíbá. Po chvilce vzhlédne ke své nevlastní matce a neuvěřitelně zlomeným hlasem, jaký jsem u své dívky nikdy neslyšela, řekne, "Prosím… jen… ne dneska?"

S hlavou stále zabořenou do Ashleyina ramene slyším, jak si Cathy povzdechne.

"Zavolám tvému otci, ať vás odveze domů. Ale… jen prozatím."

I to však stačí, abych pomalu přestala popotahovat. Nijak se v tom nevyžívám, aby bylo jasno. Nechci taková být. Nenávidím ten pocit.

Raife nás přijel vyzvednout k zadnímu vchodu. Cathy asi intuitivně vycítila, jak moc právě teď nechci být viděna. Když odcházíme, podá mu lékařský předpis.

"Tohle pro ni po cestě vyzvedni."

"Léky proti bolesti?" Vypadá překvapeně.

Cathy se kousne do rtu. "Věř mi. Později si promluvíme."

Kývne na znamení souhlasu, na rozloučenou ji políbí na tvář a nastoupí do auta, kam už mě zatím Ashley opatrně posadila.

Když přijedeme k nim domů, Ashley vezme prášky, které její otec vyzvedl, a pomalu mě odvádí nahoru. V pokoji potom sama zařídí vše potřebné. Už si vážně připadám jako chodící mrtvola. Za tři hodiny jsem se sotva pohnula.

Opatrně mě vysvlékne, ačkoli i tak to bolí. Pak mě stejně opatrně oblékne do ohromně pohodlného měkoučkého pyžama. Odtáhne přikrývku a řekne, abych si vlezla do postele.

Poslechnu ji a s velkou bázlivostí si lehnu na břicho. Na chvilku odejde a vrátí se se sklenicí džusu.

"Táta přinesl tohle. Prý na zapití těch prášků."

"Nepotřebuju je," zašeptám.

"Vezmi si je, miláčku. Uleví se ti."

Nejsem zvyklá brát jakékoliv léky na bolest. Nemám z toho kdovíjak dobrý pocit. Ale Ashley mi jemně avšak rozhodně vloží dva do dlaně a pobízí mě, ať piju. Tak se tedy posadím a udělám, jak říká. Pak si zase lehnu.

Ona sama si co nejopatrněji lehne vedle mě na druhou půlku postele. Přišla jsem na to, že když ležím částečně na břiše, částečně na boku a hlavu si položím na její rameno, cítím se i jakžtakž pohodlně. Nebo alespoň ne hůř, než když jsem ležela úplně na břiše.

Jsem tak unavená.

Přes noc jsem toho vážně moc nenaspala a celý dnešek mě totálně vyčerpal. Cítím se uvnitř tak zničená, že se sotva držím, a nedostatek spánku tomu zrovna nepomáhá.

Ashley mě hladí po vlasech a sem tam políbí na čelo.

"Miluju tě," šeptá.

Není třeba, abych říkala cokoli zpátky. Nejsem si ani jistá, jestli mám na mluvení energii. Místo toho ji stisknu na boku, kde mám položenou ruku. Ví, co tím myslím.

"Postarám se o tebe," dodá.

Já opět stisknu.

"Prospi se trochu, broučku. Potřebuješ to." K tomu ještě připojí drobný úsměv a já nepatrně přikývnu.

Víčka se mi pomalu zavírají, jak mi v pravidelném tempu přejíždí rukou po vlasech. Občasný letmý polibek na čelo mě z přicházejícího spánku nemůže vytrhnout; právě naopak mě ještě víc ukolébává.

Cítím se tu v bezpečí. V bezpečí v jejím náručí.

Začínají se hlásit prášky proti bolesti, které mou ospalost jen urychlují a vážně zabírají.

Před tím, než docela usnu, si ještě pomyslím, že možná, jen možná bude všechno zase dobré.

52

Zvolna se probouzím do zjištění, že jsem tu sama. Není to pocit, který bych si zrovna užívala, okamžitě postrádat Ashley.

Ale jak mrkáním definitivně zaháním spánek, všimnu si, že dveře jsou pootevřené. Škvírou je vidět Ashley stojící těsně před nimi se svou matkou. Aniž bych chtěla, tak zaslechnu část jejich rozhovoru.

"Já vím, zlato, ale jednou si o tom všem budeme muset promluvit," říká Cathy.

"Nem-… nemůže to počkat do zítřka? Je hrozně rozrušená." Ashleyin hlas je plný emocí.

"Přála bych si, aby mohlo, opravdu."

"Ona se tam nevrátí."

Následuje okamžik ticha.

"Ashley Davies, neopovažuj si ani myslet, že bych dopustila něco takového." Navzdory použití jejího plného jména, v Cathyině hlase není ani stopa hněvu. "Samozřejmě zůstane tady, a to jak v dohledné budoucnosti, tak i déle."

Po chvilce ticha je slyšet Ashleyin tichý hlas: "Děkuju."

"Ale, drahoušku, vážně si s ní budeme muset promluvit."

"Ještě spí," řekne Ashley tak tiše, že mi to málem uniklo. "Nechci ji budit. Řekla bych, že toho moc nenaspala."

"To je samozřejmé. Nedělej si starosti, až se vzbudí, rozhodneme, co dál." Vidím, jak Cathy natáhla ruku, aby se dotkla Ashleyiny tváře. Další výhled mi zakrývají pootevřené dveře, ale následující slova slyším jasně. "Jak se držíš ty?"

"Já nejsem ta, kterou zmlátili," odvětí Ashley hořce.

"Ne, ale dívka, kterou miluješ, ano."

Ashley vzdychne. "Jsem v pohodě. Fakticky. Dokud je v pořádku Spencer, já taky. Nenechám ji tam jít zpátky, prostě nenechám. Nedovolím, aby jí znovu ublížil." Zatvrzelá Ashley je kouzelná.

Ospale potichu zívnu a pokouším se vstřebat fakt, že jsem v bezpečí, že jsem s lidmi, kterým na mně záleží.

"Jídlo vyřešíme, až se Spencer probudí. A do té doby, co kdyby ses tam zase vrátila? Předpokládám, že nebude chtít být sama."

Nepostřehla jsem Ashleyinu odpověď, řekla bych, že asi něco zagestikulovala. Ale těsně před tím, než Cathy odejde, zachytím ještě poslední výměnu.

Ashleyino tělo se pohne kupředu, jak vidím skrz škvíru, a svou nevlastní matku obejme.

"Děkuju… mami."

Usměju se do svého polštáře.

Zavřu oči dřív, než Ashley vejde do pokoje. Nechci, aby věděla, že jsem to všechno slyšela. Mám takový dojem, že by mohla být trošku otrávená, že jsem tajně poslouchala.

Matrace se prohne, když vedle mě vklouzne a ve vlasech opět cítím dotyk jejích prstů.

Pomalu otevřu oči.

"Nazdárek," řekne tiše s úsměvem.

"Ahoj," pozdravím nesměle.

"Jak je?"

"Dobrý." Je to z větší části pravda. Nebolí to tolik, což je zřejmě díky těm oblbovákům, co jsem dostala. Nikdy předtím jsem nic takového neměla, takže teď účinkují jako kouzlo. Na druhou stranu ale nemůžou zabít bolest docela a ono už jen to ležení bolí.

"Máš hlad?"

Zavrtím hlavou. Nemyslím, že bych něco dokázala pozřít.

"Žízeň?"

Hmm. Kývnu. Docela bych se napila.

S širokým úsměvem zpoza postele vytáhne sklenici koly. Ví, jak moc ji mám ráda.

Usměju se na ni. Pomůže mi se posadit a pak to vypadá, že mi snad chce i tu kolu pomoct vypít. Protočím nad ní oči a sklenici si od ní vezmu. Nejsem úplný invalida. Propána.

"Uhm, někdy taky budeme muset jít dolů," řekne tiše. Je vidět, že se snaží mě nerozrušit, ale zároveň potřebuje udělat správnou věc.

Pomůžu jí v tom a položím ruku na její. "Já vím."

Pokus o úplně malé protáhnutí se po ránu bolí jako čert a asi to musí být z mého výrazu poznat. Ashley se přese mě nahne a popadne z nočního stolku lahvičku s pilulkami.

"Vezmi si pár."

Zavrtím hlavou. "Ne, budeme… muset mluvit s vašima." Napiju se ještě trochu koly. "Nebudu moct myslet, když si to vezmu."

Ashley se zamračí. "Tak zrovna to je mi teda totálně volný. Máš bolesti."

Skloním hlavu na její rameno. "Už jen to, že jsi tady, mi pomáhá," zašeptám.

Proplete prsty s mými. "Nikam neodejdu."

Pomalu se nadechnu a vydechnu.

Po chvíli se rozhodneme jít dolů; Ashley pomáhá mně i mému topornému tělu zdolat schody. Posadí mě do obývacího pokoje, což je místnost taková dost formální, ve které jsem nikdy předtím nebyla, a pak odejde najít rodiče.

Celá nesvá civím na bílý nábytek kolem, dokud se neobjeví někdo z Daviesových. Je to Raife.

"Ashley, proč jsi zatraceně strčila Spencer do obýváku pro návštěvy?" křikne domem. Zpátky se ozve nějaká nesrozumitelná odpověď a on pokrčí rameny.

"Promiň, Spencer," usměje se na mě a pak se rozvalí na opěradle křesla. "Tenhle pokoj nesnáším."

"Já taky. Připomeň mi, proč jsme ho ještě nepředělali?" ozve se pobaveně Cathy a sama si sedne do křesla.

Ashley se svalí na pohovku vedle mě a já sebou při tom trhnu, protože jsem tím nárazem sama nadskočila. Nevšimla si toho, ale její rodiče ano. Nenápadně jim naznačím, že je to v pořádku. Nechci se pouštět ještě do tohohle. Vlastně chci jenom mít tenhle ‘rozhovor’ už za sebou.

"Jak ti je, srdíčko?" zeptá se Cathy.

"Dobře," odpovím malým hláskem. Ashleyin stisk zesílí. Jednu ruku má položenou za mnou na opěradle gauče, nedotýká se mě, ale i tak mám pocit ochrany. Druhou rukou drží moji.

Chvilku je ticho a pak se Cathy nakloní dopředu. "Spencer, je mi líto, že tohle musím udělat. Ale musím na to upozornit Ústav sociální péče."

Zvednu k ní oči s vědomím toho, že můj výraz asi dává jasně najevo, jak moc nechci, aby tam volala. "Prosím… nedělejte to."

"Zlato, nemám v tom zrovna na výběr. Mohla bych přijít o práci."

Bože, to bych nerada.

"Ale co je důležitější," pokračuje, "opravdu si myslím, že bych měla. S Raifem jsme se naprosto shodli v tom, že zůstaneš s námi. Přesto ale… něco se s tím udělat musí. Kdybychom to nechali být, mohla by z toho vzniknout pěkná šlamastyka. Můj prvotní zájem je chránit tě a nejlepší způsob, jak to udělat, je zavolat sociálku."

Koušu se do rtu. "Já … nechci, aby měl potíže."

"Na to seru!" vybuchne Ashley.

Pevně zavřu oči.

"Ashley," napomene ji otec.

"Ne, on… on si zaslouží zemřít."

Vymaním ruku z jejího sevření.

"Tímhle zrovna nepomáháš, Ash," domlouvá jí Cathy jemně. "Spencer, ty za nic nemůžeš."

Podívám se na ni. "Znala jsem pravidla," zašeptám.

"Na tom nezáleží, drahoušku. To, co se stalo, sis v žádném případě nezasloužila, rozumíš? To je prostě neodpustitelné."

Někde hluboko uvnitř vím, že má pravdu.

"Dědeček ví, kde jsem?"

"Ano."

Následuje ticho.

"Já… já… já nechci, aby ho zatkli," přiznám.

"No… budeme muset počítat i s touhle možností." řekne Cathy. "Budu upřímná, právě teď mám starost jen o tebe, o tvého dědečka ne."

"On je jediná rodina, kterou mám." Zním naprosto zlomeně.

Jsem zlomená.

"Já vím."

"Ne, my jsme teď tvá rodina," vstoupí do toho Ashley.

Vím, že se snaží pomoct. Vím, že to říká, protože jí na mně záleží. Jen to zhoršuje. Ale říct jí to nemůžu.

"Ashley, vážně vůbec nepomáháš," řekne Raife. Jemu to očividně problém nedělá.

Zmáčknu její ruku. "Miluju tě a jsi pro mě vším," začnu. "Ale vztah mezi mnou a dědečkem je komplikovaný."

"Neměl právo ti –"

"Ne, neměl," přeruším ji se souhlasem. "Ale není to tak jednoduché, Ash. Prostě není."

Stiskne rty jako správný paličák. "Nedopustím, aby ti ještě někdy ublížil."

"Já vím." Znovu ji jemně stisknu. "Já vím."

Konečně zavře pusu, za což jsem docela vděčná.

Podívám se na Cathy. "Nechci, abyste přišla o práci."

Vymění si se svým manželem nečitelný pohled a zase se obrátí ke mně. "To není zrovna to, co by mě až tak znepokojovalo."

"Já vím. Ale … musíte to … udělat… ne?"

Pomalu přikývne. "Opravdu musím."

Vzdychnu.

"Pak asi směle do toho."

Jsem unavená. Rozbolavělá. Už toho víc nezvládnu. Cathy to vidí.

"Ashley, odveď Spencer zase do postele. A ty si vezmi prášky proti bolesti, holčičko," přikáže mi.

Když jsem opět zachumlaná pod peřinou s prášky v žaludku, Ashley mě pozoruje smutným pohledem.

"Miluju tě," řekne. "Hrozně moc tě miluju."

"Já vím," otočím hlavu k její straně a ještě víc se k ní přitisknu.

Právě teď je tohle to jediné, co mě drží pohromadě.

53

Sociálka reaguje na tyhle věci rychle.

Dorazili dnes ráno a docela mi nahánějí strach. Ashley se ode mě ani nehnula, takže alespoň nejsem sama, ale stejně.

Jsme zase v tom bílém neosobním obýváku, což je v jistém smyslu vlastně dobře. Nemám ten pokoj ráda a teď si ho budu spojovat s rozhovory, které vést nechci, takže přinejmenším jsem si neznechutila ostatní pokoje sídla Daviesových.

Přišli dva lidé, muž v obleku a dáma v proužkovaných kalhotách. V duchu jsem si je pojmenovala Tydlidýn a Tydlidum.

Cathy je asi musela zasvětit do naší záležitosti docela podrobně, protože se mě vyptávají horem dolem. Začali jednoduchými otázkami – jméno, datum narození, prostě klasika – pak se zaměřili na detailnější věci, jako třeba jak dlouho žiju s dědečkem a jak dlouho mě bije.

Když se mě zeptali na tohle, zrudla jsem.

Jak jim to vysvětlit? Jak to mám říct, aby porozuměli?

"On… takové to bylo poprvé," vykoktám.

"Předtím vás nikdy neudeřil?"

Červenám ještě víc, pokud to ještě jde. "On… ne tolik."

"Takže vás bil už dřív?"

"On je-. Podívejte, když vyrůstal on, tak takhle se děti tenkrát trestaly. Neuvědomuje si, že je to špatné."

Ashley má ode mě i od své matky přísně nakázáno, aby držela pusu zavřenou. Teď je vidět, že s tím má těžkou práci.

"Spencer, máte právo na ochranu před fyzickým týráním."

Tydlidýn, proužkatá dáma, hraje hodného poldu. Její parťák se jen vyptává a vyplňuje si ty své formuláře.

"Já vím, ale tohle… tohle bylo poprvé, kdy to udělal ze vzteku," přejdu k vysvětlování.

Pohovor však pokračuje dál, protože je dědečkovy pohnutky vlastně nijak zvlášť nezajímají. Konečně jsou všechny podrobnosti vyřešené a můžu vám říct, byla to hrůza. Cathy ještě musí vyplnit nějakou lékařskou zprávu.

Pak přijde na řadu diskuze o tom, co bude se mnou.

"Může zůstat u nás," navrhne Cathy rozhodným hlasem.

"Myslím, že to je přípustné," ozve se Tydlidum poprvé za celou tu dobu. Kývne na Tydlidýnku a mně teprve teď dojde, že navzdory tichému přihlížení, to on je tady šéf.

"V tuhle chvíli můžeme udělit prozatímní soudní příkaz," naváže Tydlidýn tam, kde její šéf skončil. "Takže Spencer smí zůstat."

"Nechci, aby byl dědeček z něčeho obviněný," ozvu se pevně.

"No…"

"Nechci," opakuju znovu.

"Může tu zůstat na neurčito?" ptá se teď zase Cathy. Ashley stiskne mou ruku a kývne.

"No, technicky vzato musí být zavedena do systému," odpoví Tydlidýn. Myslím, že je ve výcviku.

Tydlidum si prohlíží papíry před sebou a svraští čelo. "Vlastně… počkejte minutku."

Všichni se na něj tázavě podíváme. Vzhlédne od papírů na mě. "Myslím, že bychom vyřizování veškerých papírů mohli protáhnout na tři týdny. Koneckonců Spencer je teď v bezpečí a my stejně na oddělení nevíme, kam dřív skočit."

Jsem první, komu to dojde. "Děkuju vám," řeknu.

"Huh?" Ashley to vzdává a konečně se zeptá.

Cathy se taky tváří docela zmateně. "Co se stane za tři týdny?"

"Bude mi osmnáct," zamumlám.

Je dlouhé, dlooouhé ticho.

"Já myslela, že narozeniny máš v… dubnu…"

Usměju se na ni. "V tom případě bys je propásla."

Vypadá pěkně mrzutě, že neví, kdy mám narozeniny. Ale to je jedno, já nejsem z těch, co by z toho dne dělali kdovíco. Co je ale důležitější, je to, že jakmile dosáhnu osmnácti let, nejsem už vydána na milost státnímu systému. Můžu si dělat, co budu chtít. Můžu zůstat, kde budu chtít.

"Řekl bych, že tím je vyřešen problém Spenceřina bydlení," řekne Tydlidum s úsměvem. "A s vědomím toho myslím, že je čas, abychom si s Bev pohovořili s dědečkem slečny Carlin."

Zděsím se.

Zlehka mi poklepe na rameno. "Nemějte strach. Jestliže nechcete, aby byl obviněn, a jste odtamtud pryč, mám za to, že nikdo nebude mít zájem na jeho stíhání."

"Vážně?" podívám se na něj s nadějí. Dědeček by nějaké soudní tahanice nepřežil, vím to. Myslím, že by nepřežil ani noc v policejní cele.

"Vážně." Oplatí mi pohled. "Ještě se ozveme. Cathy." Kývne jí na pozdrav. Neuvědomila jsem si, že se znají.

Tydlidýn se vyloudá z pokoje za ním a po cestě ještě probírají podrobnosti případu, z čehož nerozumím ani fň. Jsem hlavně ráda, že už odcházejí.

Zhluboka vydechnu.

"Jsi v pořádku, zlato?" zeptá se Cathy.

"Jo, dobrý," řeknu. "Hlavně že už je to za mnou."

"Chápu." Usměje se. "Mám dneska volno, takže budu doma. A vy nejdete do školy."

Nechápavě k ní vzhlédnu. "Nejdeme?"

"Pořád máš bolesti," podotkne Ashley jemně.

"Budu v pohodě," namítnu. Pak se pokusím zvednout a dokážu jim pravý opak.

"Jdeme." Vezme mě za ruku a vede nás nahoru.

Když přijdeme do jejího pokoje, ztěžka polknu a čekám, až zavře dveře. Když se tak stane, udělám ten krok do její náruče. Chci, aby mě jenom držela. A ona přesně to dělá. Opatrně, zlehka, něžně mě kolébá ve svém objetí.

Po pár minutách mě pustí a odvádí k posteli.

"Nemyslím, že bych ještě usnula," řeknu. Sice jsem unavená, ale je to emoční únava, nejsem ospalá.

"To neva." Přikryje mě a do přehrávače vloží DVD. Netuším, co to je, dokud se na obrazovce neobjeví titulek: DEBS. Nemám ponětí, o čem to je. Ale je to jedno, stejně tomu nebudu věnovat pozornost.

Lehne si za mě, zlehka mě obejme a hladí mě po ruce.

Nevím, jak bych jí to vysvětlila. Jediné, co vím, je že se celý můj život tak nějak roztříštil v neidentifikovatelný binec. Mám štěstí, že Ashleyině rodině nejsem totálně ukradená, protože jinak bych byla pěkně nahraná.

Ale tak či onak se nemůžu vrátit k dědečkovi, což znamená, že buď budu bydlet pod mostem, nebo zůstanu na krku jim. Nelíbí se mi ta představa být pro někoho přítěží. Nezáleží na tom, kolikrát mi řeknou, že to tak není nebo jak moc jsou bohatí.

Pořád budu přítěží.

Uvízla jsem v zemi nikoho.

Ashley cítí, že se ve mně něco pere, protože je naprosto potichu a to se stává, jen když má o mě opravdu velkou starost. Její prsty zlehka brázdí mou pokožku a hodiny jen tak v tichosti ležíme.

Nakonec přijde Cathy a posadí se na kraj postele. Ashley se nepohnula, pořád mě zlehka drží a jen se trošku zavrtěla. Pohnu se s úmyslem, že se posadím, ale paní Davies mávne rukou, ať zůstanu, jak jsem.

"Kvůli mně se nenamáhej, zlato."

Slabě se na ni usměju.

"Zajedu k tvému dědečkovi a chci ti tam vyzvednout nějaké oblečení."

"Může nosit moje," zahuhlá Ashley do mých vlasů.

"Já vím, ale myslím, že by měla mít něco svého." Poplácá mě po ruce. "Nechceš odtamtud přivézt ještě něco jiného?"

Chvilku o tom přemýšlím. Nemám zrovna moc věcí. Můj iPod je zastrčený v ponožce v šuplíku se spodním prádlem. Vím, že tam by se dědeček nikdy nehrabal.

"Můžu jet taky?" zeptám se tiše.

To přiměje Ashley zpevnit své sevření a Cathy mi věnuje chápavý pohled.

"Dneska ne."

"Chtěla bych ho vidět," špitnu.

"Já vím, že ano." Zachytí pramen mých vlasů, co mi spadl do tváře, a strčí mi ho za ucho. Je to velice mateřské gesto, které jsem dlouho nezažila, když nepočítám Ashley samozřejmě. "Zatím ne, Spencer. Tohle se musí… nejdřív pořádně vyřešit."

Kývnu. "Děkuju."

Zvláštní, jak má mysl funguje.

Nemůžu mu odpustit, co udělal. Zašel tím za hranici odpustitelného. Ale stále mi na něm záleží. I teď chci mít jistotu, že je v pořádku. Dovedu si představit, že ztratit nervy poprvé za čtyřicet let asi musí člověka celkem vyděsit.

Dovedu si představit, že vylít si vztek na vaši vnučku, která následně uteče z domu a nakonec se ještě na vašem prahu objeví komando ze sociálky, to musí každého pěkně vyvést z míry.

Nechci se k němu vrátit. Ne takhle. Najdu nějaký jiný způsob, jak to celé vyřešit. Najdu si práci a byt nebo tak něco.

Ale prostě chci vědět, že je v pořádku.

54

Čas zahojí všechny rány.

Tak se to říká, ne?

Už jsem na bolest tak zvyklá, že ačkoli tohle bylo ze všech zmrskání to nejhorší, po pár dnech už skoro o ničem nevím. Tentokrát mám léky proti bolesti a to je vážně úplně o něčem jiném.

Cathy mi nařídí na zbytek týdne marodku, ale trvá na tom, že Ashley se tam musí vrátit už ve středu. Ten den jsem ještě příliš bolavá, takže ho skoro celý strávím v jejím pokoji. Cathy je v práci a jediný kdo tu je, je Raife, před kterým se pořád trochu stydím. Uvařil mi oběd a během jídla si docela příjemně povídáme o Ashley, když byla malá.

Myslím, že on je ze mě nervózní stejně, jako já z něho, protože vypadá docela šťastný, když se nesměle omluvím, že si půjdu nahoru zdřímnout.

Je vážně moc milý, ale já nejsem zvyklá na muže, kteří nejsou staří a absurdní.

Ve čtvrtek už jsem nervózní jak sáňky v létě, takže jdu do školy taky. Musela jsem se trochu dohadovat, ale nakonec jsem Cathy i Ashley přesvědčila, že už mi vážně nic není. Cathy se zdá docela ochotná nechat mě rozhodovat samu za sebe, ale Ashley, to je tvrdší oříšek.

Hrozně se o mě bojí. Poznám to na ní.

Ale nakonec vím, že i ona je v skrytu duše ráda, že se s ní vracím zpátky do školy. I přes to, že mám na sobě svou sukni a blůzu. Nabízela mi své oblečení, ale já bych se v tom necítila dobře. Nevím proč.

Možná proto, že nosit její oblečení říká, že se nikdy nevrátím domů; protože mi připomíná, že jsem se dostala do země nikoho.

Tak si prostě vezmu ty své staré hadry.

Tři věci změnily to, jak se teď celkově cítím. Tři drobnosti.

Zaprvé, zmínila jsem se Ashley, že přemýšlím o sehnání bytu a práce, což mělo výsledek, jaký jsem nečekala.

Nejdřív zuřila. Pak na mě ječela. "Máš pronášet řeč maturantům, Spencer! V žádným případě nesekneš se školou!" A pak udělala něco, co mě totálně překvapilo. Přivolala svou nevlastní matku. Ashley absolutně nikdy dřív nikoho do našich hádek nezasvěcovala, ne že by vůbec nějaké byly. A tehdy, když Cathy vstoupila do pokoje, jsem si uvědomila, že moje holka je v tu chvíli upřímně zděšená.

"Říká, že odejde ze školy a půjde pracovat!" řekla Ashley své matce.

"To je přeci hloupost…"

A bylo to. Odtud jsme se dostali k debatě na téma, kam hodlám jít, debatě, která vypadala tak, že Raife, Cathy a Ashley byli v jednom rohu ringu a já sama v tom druhém.

Myslím, že tihle tři lidé nemohli říct jasněji, jak moc jsem u nich vítána. Popravdě, Cathy v podstatě dupla nohou a řekla, že u nich zůstanu, dokud nepůjdu na vysokou, a bylo.

Když jsem – už podstatně váhavěji – zmínila finanční stránku, která se v celé záležitosti nutně musí odrazit, dostalo se mi nečekaně ostrých pohledů. Daviesovi jsou bohatí, bylo mi následně řečeno. Tečka.

Po tomhle rozhovoru jsem došla k vlastnímu závěru. Byla jsem sama tak dlouho, že vlastně neumím přijmout pomoc. A tu já zrovna teď potřebuju. Daviesovi jsou přátelé a pomocnou ruku mi nabízejí. Nemusíte být jasnovidci, abyste viděli, jak to dopadne. Takže místo neustálých pochybností si slíbím, že jim jednou všechno splatím; možná se mi to podaří až po vysoké, kdy si najdu slušnou práci, a budu si to moct dovolit, ale splatím.

Druhá zásadní věc byla, že Ashley a Cathy mě vzaly na nákupy. Poté, co mou garderobu prohlásily tragedií epických rozměrů – bráno v měřítku běžného teenagera – jsem byla urychleně odvedena do obchodu. Teď tedy vlastním dostatek džínů, sukní a triček na dva týdny dopředu, aniž bych potřebovala prát. To je trojnásobek oblečení, co jsem měla předtím a i tomuhle množství ony říkají, že je jen kostra normální šatny.

Jo, a ještě mám pár vážně pěkných kousků na ven.

To je typ oblečení, jaké jsem neměla nikdy.

Třetí věc, která se změnila, byla, že Cathy konečně souhlasila, že bych mohla navštívit dědečka. Ne sama, pochopitelně – trvala na tom, že buď ona, nebo Raife musí být se mnou – ale souhlasila s tím, že zařídíme setkání.

A právě to mě dnes čeká. Sedím ve třídě ve svých nových džínech a pěkném topu s dlouhými rukávy, na nohou zbrusu nové tenisky, zírám na hodiny a koumám, kdy zazvoní na konec vyučování.

Přemýšlím, co si asi dědeček pomyslí o mém oblečení.

Přemýšlím, co mi řekne.

Přemýšlím nad tím, jestli je Ashley pořád umíněná jít taky.

Nebylo by jí to nic platné, stejně bych jí to nedovolila. Bojí se, že mě dědeček znovu uhodí, nebo že mě zamkne do sklepa nebo něco podobně praštěného.

Jenže ona zapomíná na pár věcí. Zapomíná na to, že jsem ho opustila. Ano, bylo to s její pomocí, ale nakonec já sama musím uznat, že to já došla k tomu rozhodnutí a o všem jí řekla. To já rozhodla, že už toho mám dost.

Taky zapomíná na to, že jsem v podstatně lepší kondici než dědeček, a že kdyby si něco zkusil, umlátila bych ho klidně malíčkem. Ne že bych to udělala, to ne, prostě bych odešla, ale… jo, zvládla bych ho.

Navíc tam bude Cathy nebo Raife, takže nevím, co si myslí, že by se asi tak mohlo stát.

Když zazvoní zvonek, srdce mi povyskočí až do krku a já sama nadskočím v židli. Nikdo to neviděl kromě Ashley. Přijde mi, že poslední dobou ze mě vůbec nespouští oči. Asi toho na ni taky bylo dost. Aby taky ne, vždyť mě přece miluje.

"Jsi připravená?" zeptá se, když si sbalím do batohu knížky a vstanu.

"Jako nikdy," odpovím. Vezme mě za ruku a já ji nechám. Nijak moc jsme neřešily otázku našeho vztahu na veřejnosti, ale teď už není nutné to tajit, takže to neřeším.

Procházíme chodbami školy, Ashley zlehka pohupuje našima rukama a obě ignorujeme všechno a všechny okolo. Každá asi ale z jiného důvodu.

"Určitě nechceš, abych šla s tebou?" zeptá se po miliónté.

"Určitě," ujistím ji a navrch stisknu ruku. "Akorát bys mu něco udělala."

"Taky si to zaslouží!"

"Ash," napomenu ji. Je tak neústupná. Chápu, proč to tak cítí, ale prostě nejsem schopná do ní dostat taky můj úhel pohledu.

Jenom vzdychne a stiskne nazpátek.

U brány na nás nakonec čeká její matka. Určitě si kvůli tomu musela vzít odpoledne volno.

"Nazdar, děcka. Naskočte."

Nastoupíme si, přičemž Ashley mě donutí sednout dopředu na místo spolujezdce a Cathy se na mě od volantu usměje. Jsem zticha celou cestu k Daviesovým, kde Ashley vezme obě naše tašky a s posledním pohledem na mě vystoupí. Obejde auto k mé straně a já stáhnu okýnko.

"Ne-… nenech si od něj nic nakecat, dobře?" řekne rychle. Pak se nakloní přes okýnko, krátce mě lípne na tvář a zmizí.

"Připravena?" zeptá se Cathy.

Odpovím jí stejně jako před pár minutami její nevlastní dceři: "Jako nikdy."

Cítím bušení vlastního srdce, když zastavujeme před domem. Dědeček už na mě uvnitř čeká, ale já bych teď nejradši utekla. Nevím, co si s ním budu povídat. Najednou nemám tušení, co mu řeknu.

Otevřu dveře a vystoupím z auta.

Teď si přeju, abych si na sebe dnes vzala svou starou sukni a blůzu. Nebude nadšený z mého nového oblečení. Ale asi to je součást nové Spencer a já chtěla, aby v tom bylo jasno.

Otevře dveře ve chvíli, kdy stoupáme po schůdcích. Cathyina ruka spočívá měkce a ochranně kolem mých ramen. Nebolí to, ale přeci jenom už jsou to dva a půl týdne, co mě uhodil. Pohlédnu na něj, do té jeho netečné tváře bez výrazu, a pak se otočím zpátky ke Cathy.

Za poslední týdny jsem se naučila číst v jejích výrazech. Nelíbí se jí. Těžko jí to můžu asi vyčítat.

Otočím se zpátky k němu a řeknu to, co se ode mě očekává.

"Dobrý den, dědečku."

"Spencer." V jeho hlase je nesporná vřelost. Stýskalo se mu.

Oběma nám nabídne čaj, který přijmeme. Zatímco pijeme první šálek, vyptávám se ho na zahradu, a jak se jí teď na podzim daří. On odpovídá zdvořile, leč nicneříkajícně, a po chvíli si uvědomím, že tahle konverzace nikam nepovede.

Asi po deseti minutách Cathy zachytí můj pohled a řekne "Asi půjdu na chvilku ven nadýchat se čerstvého vzduchu."

Dává nám chvilku pro sebe. Ona je prostě skvělá.

Poté, co ji vyprovodí ven, vrátí se dědeček za mou do kuchyně, kde jsem nám zatím nalila další čaj.

"Jak pokračuje škola?" Věděla jsem, že se na to zeptá.

"Docela dobře, dědečku," odpovím. "Učitelé teď dost zvolnili, když už máme podané přihlášky na vysokou. Mnohem míň úkolů."

"Nepolevuješ ale ve studiu, předpokládám."

"Ne, to určitě ne, pane." Což je pravda. Ashley to vůbec nechápe, ale já se opravdu pravidelně učím. Zdaleka ne tak často, jako když jsem bydlela tady, ale učím.

Tak to by bylo k nenucené konverzaci. Je jasné, že jeden z nás to musí rozštípnout.

"Jsi v pořádku, Spencer?" Vím přesně, na co naráží. Částečně proto, že ho znám tak dobře, a částečně protože se na mě při tom nedívá. Upírá zrak dolů na svůj šálek.

"Jsem," odpovím mírně.

"Dobře."

Myslím, že to je asi tak nejblíž k ’promiň’, co se mi dostane.

Dívám se na něj a najednou se všechno změnilo.

Je to starý muž. Tak ho vidím: jako starého muže. Už mě neděsí. Nebojím se ho ani jeho pravidel. Dívám se kolem sebe po kuchyni a vím, co udělám. Vím, co musím udělat. Ne pro něj, ale pro sebe.

Znovu se podívám na něj a cítím vůči němu ještě větší lítost.

Je to jen člověk, kterému nikdy nebylo dopřáno prožít svůj vlastní život, člověk, který jako velmi mladý zažil hrůzy války, ze kterých se nikdy docela nevzpamatoval. Nikdy se nenaučil milovat, ne správně. Nepoznal štěstí, o něj nikdy nikdo opravdu nepečoval. On je zkrátka jako krabice pravidel a předpisů a každý den svého života prožil jako vězeň těchto omezení.

A stejně tak nutil žít i mě.

Ale teď jsem z toho venku. Nemusím už žít v té jeho existenční rakvi.

Porušil vlastní pravidla, když mě uhodil ze vzteku namísto projevu trestu. To on tu krabici rozbil.

A já jsem volná.

"Je nějaká šance -" Zhluboka se nadechne a já si uvědomím, že jsem ho nikdy neslyšela tak nejistého. "Je možné, že by ses někdy vrátila domů?"

Opravdu se mu stýská.

Kousnu se do rtu a prstem přejíždím po desce stolu.

"Myslím, že ne, dědečku."

Pro jednou se vůbec nedohaduje, jen smutně kouká.

Rozhodnu se, že ačkoli mu nic nedlužím, vysvětlím mu to.

"Už nemůžu žít podle tvých pravidel. Zkrátka nemůžu. A nedokážu si představit, že bych tu bydlela, aniž bys to po mě vyžadoval."

Pomalu souhlasně přikývne. "To zní rozumně."

Páni, právě uznal můj názor. Jak hluboko asi klesl!

"Zatím nevím, co budu dělat," přiznám. "Daviesovi jsou rozhodnutí, že zůstanu u nich. Připadám si ale jako příživník."

"Rozhodně vypadají, že jim na tobě záleží," uzná. "Jsem… jsem tomu rád."

Zamrkám.

"Já … Já dám vše do pořádku," pokračuje. "Za pár dnů máš narozeniny. Budeš nezávislá. Domluvím si schůzku se svým právníkem."

"Dědečku -" On… on mi dává moje dědictví? Sakra. Sakrovský sakra.

"Ale prosím, zůstaň ve škole, jdi na vysokou." Zní tak zlomeně. Já ho zničila.

Ne. On se zničil sám.

Položím dlaň na jeho ruku. "Dědečku," řeknu vlídně, "nic jiného jsem ani neměla v úmyslu. Jsem to stále já."

Vzhlédne a usměje se. "Ano. Vždy jsi byla slušná a poctivá mladá dáma."

Cathy si vybere tuhle nanejvýš příhodnou chvíli k zaklepání na dveře.

Dědeček vstane ze židle. "Asi bys měla jít."

Kývnu.

Když mě vyprovází ke dveřím, vidím v jeho pohybech i očích nerozhodnost. Konečně vysloví, co má na srdci. "Myslíš, že bychom se čas od času mohli vidět?"

S drobným úsměvem ho chytnu za paži a dám mu odpověď, která jde přímo z mého srdce. "Ano, dědečku. Rozhodně."

Následně vykročím do slunečního svitu a zároveň i do zcela nového světa.

55

Vzduch je svěží a teplý, slunce svítí a vypadá to na perfektní den.

Točím v ruce svým maturantským kloboukem a s úsměvem se rozhlížím kolem.

Škola pro mě nikdy nebyla špatným místem. Většinu života znamenala útočiště. Sice jsem tu neměla přátele, které právě tady člověk nachází, ale i tak byla škola místem, kde jsem byla ráda.

Zezadu mi kolem pasu vklouznou dvě ruce a hřejivé rty mě políbí za uchem. Věděla jsem, že se blíží; její parfém už je pro mě jako druhá kůže.

"Nazdar, krásko," zašeptá mi do ucha hlubokým hlasem. Cítím při tom příjemný pocit v podbřišku. Tohle mi může dělat pořád.

Překryju její ruce svými a položím se do jejího objetí.

"Čau, svůdnice."

Znovu mě políbí na ucho.

"Tak, čas frnknout odtud jako balónek, eh?"

"Myslím, že jsi chtěla říct jako pták."

"S žádným ptákem na mě nechoď," řekne rezolutně. "Nikdy."

Rozesměju se.

"Brzy tě bude potřeba na pódiu, slečno řečnice," připomene mi s potutelným úsměvem.

No jo, už je to tak, Ashley randí s vybranou studentkou. Budu muset mluvit před celou školou. Ach Bože. Snažím se na to nemyslet, protože mě to jenom znervózňuje.

"Mmm, jen se tu ještě porozhlížím," řeknu spíš, abych se rozptýlila. "Bude mi to tu chybět."

"Kristova noho, to mně teda vůbec." Ne, jí nejspíš ne.

Tak tady jsme, ona mě objímá a já jen žasnu, jak se všechno změnilo.

Zůstala jsem u Daviesových. Myslím, že nikdy ani neexistovala nějaká šance, že by to bylo jinak. Zvlášť když mi dali narozeninový dárek prakticky říkající ‘Zůstáváš a basta.’

Dali mi vlastní pokoj.

Ou, spím v Ashleyině pokoji; o tom nebylo nikdy ani pochyb. Místo toho pro mě předělali jeden z mnoha nevyužitých pokojů na studovnu a to kompletně - s novým počítačem, zvukovou soupravou, pracovním stolem a velkou knihovnou. Ashley si vzala na starost dekorace a odvedla sakra dobrou práci. Taky tam je pohovka, na které můžu spát pro případ, že bychom si s Ashley třeba lezly na nervy.

Nebo - jak to podala Cathy - kdyby nám nevydržel náš vztah. Dala jasně najevo, že jsem u nich vítána, ať se děje, co se děje, i kdyby nastala taková situace.

Ne že by někdy nastala. S Ashley jsme silnější než kdy dřív.

A dědeček taky své slovo dodržel. Zařídil, aby bylo uvolněno mé dědictví. A pak podnikl kroky, abych na ty peníze nemusela ani sáhnout.

Místo toho se dohodl s Daviesovými, že jim bude měsíčně přispívat tolik, aby to pokrylo veškeré mé výdaje. Podle Cathyiných vlastních slov to bylo opravdu velkorysé a trvala na tom, že mi z té částky bude dávat tučné kapesné, místo aby si to všechno vzala. Ona by nejraději nechtěla ani korunu, ale dědeček je hrdý muž.

Všechno platil ze své vlastní kapsy.

Byl to jeho způsob, jak říct, že jsem pořád jeho zodpovědnost a že se tomu nehodlá nikdy vyhnout.

Myslím, že ode mě čekal, že já své slovo nedodržím. To mě tedy málo zná.

Vídám se s ním dvakrát týdně. Každý čtvrtek na mě čeká u školní brány, samozřejmě i na Ashley. S dědečkem jsme o mém vztahu s Ashley nikdy nemluvili. Já osobně ani nechci a na mé chování to nemá žádný vliv, tak nevidím důvod, proč bych měla dráždit hada bosou nohou. Ne, on se k ní prostě chová s respektem a to mi stačí.

Každý čtvrtek jdeme pěšky k němu domů a já si každý týden s sebou nesu i housle. U něj pak mám svou pravidelnou hodinu, protože jsme tuhle naši rutinu nechtěli měnit a pak spolu jdeme na procházku. Potom mi připraví večeři, která je pořád stejně mdlá a těžko poživatelná a doprovodí mě zpátky k Daviesovým. Domů.

Je to hezké. Vůbec se nezměnil. Ani jsem nečekala, že by mohl. Pořád mě trénuje v rozeznávání ptáků a vyptává se na školu. Ale teď je to příjemná konverzace, ne obtíž, kterou musím přetrpět.

Když jsem poprvé přišla za ním do kostela, myslím, že se málem složil. Dokázal si zachovat důstojnost, ale byl hodně překvapený, to vám povím. Každou neděli vstanu brzy, dojdu k němu domů, kde na něj počkám u branky, a společně jdeme do kostela.

Dělám to pro něj. Ashley si myslí, že jsem praštěná. Nejsem nijak zvlášť věřící, takže bych se bez návštěv kostela klidně obešla. Ale on to má rád, vím, že má, a já to pro něj dělám s radostí.

Zbytek mého času se odvíjí ve víru běžného života, života, který se stal podstatně víc vzrušujícím od chvíle, co jsem se nastěhovala k Ashley. Popravdě je vážně pěkné trávit s ní každý den.

Myslela bych, že se budeme hádat. Ale ve skutečnosti se nehádáme vůbec. Z větší části proto, že vím, jak na ni a taky protože se v takových chvílích nenechám ovládnout emocemi. Ta spousta let strávená pod dědečkovou střechou má za následek to, že nebývám náladová jako ona. Takže když se začne chovat jako blbka, já prostě odejdu.

Nesnáší to, ale ve skutečnosti mezi sebou nemáme spory.

Spíš je to láska.

Spousty a spousty lásky.

Miluje mě.

Zbožňuje mě. Dává mi to najevo milióny způsoby. Doufám, že ví, jak i já miluju ji.

Svým způsobem je to divné, spát se svou přítelkyní v její posteli v domě jejích rodičů, ale časem jsem se přes to přenesla. Občas si dospělí vyrazí ven, Kyla taky, a to pak pro nás dvě nastává čas vzdechů, sténání a výkřiků. Ale jindy to taky zvládáme bez problémů.

Pořád jsme jak dvě zatracený nymfomanky. Nejsem si jistá, jestli se z toho vůbec někdy vyléčím, když přijde na Ashley.

Zvládly jsme to až na konec školy. Pořád se dost učím. Už to mám zkrátka tak zažité, že si doslova nemůžu pomoct a beztak jsem si chtěla udržet studijní průměr. Cathy si myslí, že je to skvělé, Raife že je to srandovní a Ashley frfňá. Z velké části proto, že to znamenalo, že ona sama tak v posledním ročníku studovala dvakrát víc jak v kterémkoli jiném ročníku a známky měla jako nikdy předtím.

Její rodiče mě milují.

Přesto ale trávím učením o hodně míň čas než dřív. Teď se i bavím. My se bavíme.

Mám přátele. No, jen pár. Mám Ashley a Aidena a pár dalších prima lidí ze školy. Madison, Paul a zbytek té "vyšší vrstvy" se od nás někdy v polovině roku konečně distancovali. Neproběhlo to naráz, prostě to nějak vyplynulo. Nám nechybí a předpokládám, že ani my jim.

S Ashley už jsme se nevrátily ke skrývání našeho vztahu. A jakmile jsem se začala oblékat normálně, lidem okolo došlo, že nejsem žádný magor. Nelíbí se mi, že je k tomu musela dovést až tahle změna, ale hlavně že jim to došlo.

V ročence jsme byly zvolené nejroztomilejším párem školy.

Jo, to vážně jsme.

Jak tu teď stojíme a ona mě objímá, než budeme muset jít na slavnostní předávání diplomů, dumám nad tím, jak se pro nás všechno po dnešku změní.

Vystoupíme na jeviště a jeden po druhém převezmeme své diplomy. Dědeček je tu, samozřejmě, a Daviesovi budou tleskat jako šílení. Budou sledovat, jak si v létě užíváme poslední bezstarostné dny před odchodem na univerzitu.

A pak bude všechno jinak.

Já jdu na Kolumbii. Stihla jsem si ještě podat přihlášku na poslední chvíli a byla jsem štěstím bez sebe, když mě přijali. Dostala jsem se i na dost dalších škol, kam jsem se hlásila, ale nakonec mě zlákalo volání "Velkého Jablka", nejspíš právě z těch důvodů, kvůli kterým se New York nelíbil dědečkovi.

Ten byl šťastný už jen za to, že prostě jdu vysokou školu.

Jako kdybych snad sama nechtěla!

A je to jedna ze škol Ivy League, takže je mi jasné, že i on v skrytu duše jásá, i když nahlas to neřekne.

Ashley jde na NYU, bude v kampusu na Manhattanu.

Kyla si z ní pořád dělá srandu, ať prý jde na nějakou Hudsonskou Univerzitu, protože má šanci skončit jako jedna z obětí Útvaru pro zvláštní oběti. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tím odkazuje na nějaký seriál. Kyla je prostě trošičku trhlá.

Takže s Ashley budeme ve stejném městě, i když budeme navzdory jejímu žadonění bydlet dost daleko od sebe. Chtěla nám najít byt někde uprostřed a obě bychom do školy dojížděly. Řekla jsem jí, že první rok chci bydlet na koleji. Byla z toho hrozně smutná.

Chvíli mi trvalo, než jsem jí to odůvodnila.

Jde mi o to zažít tenhle přechod do dospělého života. Tím, jak jsem dosud žila, jsem přišla o tolik podobných fází v životě člověka a nechci si nechat ujít další. A myslím, že ani ona by neměla. Miluju ji. Pořád spolu budeme chodit. Nerozcházím se s ní. V New Yorku není tak těžké se někam dopravit; budeme v pohodě. Budeme se vídat každou chvíli a jedna u druhé strávíme na koleji víc nocí než bychom měly.

Ona dostala samostatný pokoj, takže je mi jasné, že tam budeme hodně často.

A ve druháku, jak jsem jí slíbila, si najdeme byt.

Pokud ještě budeme spolu.

Oh, já plánuju, že budeme, ale uznávám, že to, co nás čeká, je obrovská změna a může se stát cokoliv. Moc na to nemyslím, abych byla upřímná. Užívám si prostě to, že ji miluju a že jsem součástí jejího života.

Neochotně se od ní odtáhnu. Měla bych už jít za ředitelem a procvičit si svou řeč. Chvilku se na ni jen dívám a pak jí opatrně strčím neposlušný pramínek vlasů zpátky za ucho.

Sakra, jak ta je nádherná.

Vždycky byla.

Je to moje holka, moje zlatíčko, moje všechno. Nemůžu uvěřit, že mě potkalo takové štěstí a ona je moje. Nikdy se jí nevzdám bez boje.

"Miluju tě," řeknu nakonec.

"Taky tě miluju," odpoví s úsměvem.

Nahnu se kupředu a přitisknu své rty na její v krátkém, ale vroucném polibku.

Zlehka vezme mou tvář do dlaní, opatrně, aby mi nezničila make-up.

"Zvládly jsme to, kotě, zvládly jsme to!"

Usmívám se na ni a vychutnávám si hřejivé paprsky slunce, které na nás měkce dopadají v tento výjimečný den.

Jo. Zvládly.

Epilog

Moje holka je kurevsky nádherná.

Doufám, že ví, jak moc jsem na ni hrdá. Právě stojí tam nahoře a pronáší svou řeč, a třebaže bych měla poslouchat, ve skutečnosti jen pozoruju její ohromující krásu ve svitu slunce.

Kromě toho, ten proslov už jsem slyšela třikrát. Včera večer nedělala nic jinýho, než že chodila po našem pokoji sem a tam a procvičovala si ho. Bylo to děsně roztomilý.

Jistěže byla pro tohle vybraná právě ona. Je nejlepší z ročníku, všechny nás totálně převálcovala, jak je chytrá. Teda já taky nejsem úplně blbá, ale ona je úplně něco jinýho, ta moje Spencer.

A teď maturujeme. Po tomhle v našich životech začne úplně nová kapitola. Jsem tak ráda, že jsme v tom spolu. Jasně, každá jdeme na jinou školu a jasně, budeme od sebe celkem daleko, ale ne zas tak daleko, abychom se nemohly vídat minimálně ob den. To není špatný. Není to vyloženě vztah na dálku, i když nás bude dělit půlka Manhattanu.

Můj miláček se dostal na Kolumbii. Pochopitelně. Ona je zatracenej génius. A mě přijali na NYU, což každýho překvapilo. Hlavně asi mojí nevlastní matku, která vždycky říkala, že jsem sice chytrá, ale ještě víc jsem líná. A má nejspíš pravdu.

Spence se bude po střední stýskat. Mně ne. Ani náhodou. Budou mi chybět kamarádi, rodiče, domov. Dokonce i Aiden docela. Když to hodně přeženu, i po tý Kyle se mi bude stýskat. Ale po škole? Ne-eh.

Myslím, že Spencer bude scházet její děda. Všechno mu odpustila. Já mu neodpustím nikdy. Jenom si na toho bastarda vzpomenu, už se mi vaří krev v žilách, ale držím svůj vztek na uzdě, protože by to k ničemu nebylo. To, co k němu cítí a jak se on chová, to už nezměním, tak k čemu bude, když vybouchnu? Ale přísahám Bohu, jestli jí ještě někdy ublíží, i kdyby jen slovy, zabiju ho.

A narafičím to tak, aby to vypadalo jako nehoda.

Někdy se fakt vyjadřuju jak nějakej psychouš. Ale nejsem. Jenom prostě vážně miluju Spencer.

Už jsem chodila s pár klukama i holkama. Spala jsem s více, než s kolika jsem chodila a nejsem na to úplně pyšná. Ale k nikomu jsem necítila to, co teď. Spencer miluju skrz naskrz. Má strach, že až budeme na vejšce, tak změním názor. Nemohla by se mýlit víc.

Moje srdce patří jí. Teď a navždy.

Já vím, já vím. Jsem ještě dost mladá a může se stát cokoliv, ale tohle je jedna z věcí, který prostě vím jistě.

Spencer dokončuje svou řeč a já se přidám k obrovskému potlesku posluchačů. Říkám si, že určitě tleskám o něco hlasitěji a o něco víc než ostatní. Vrací se na své místo, které je o čtyři řady za mnou. Zatracení Clarkeové, Claytonové a Daltonové. K čertu s nimi.

Když prochází kolem mojí řady, věnuju jí široký úsměv, a protože vím, jak je šíleně nervózní, přidám i oba zdvižené palce. Vděčně mi úsměv oplatí.

Sleduju, jak si sedá, přičemž úhledně složí své výstavní nohy, a s polknutím otočím hlavu zase dopředu. Vím, co má pod talárem: hezké kalhoty a k nim ladící halenku. Naneštěstí taky vím, co má i pod tímhle a právě proto bych teď s ní nejradši byla někde v soukromí.

Budu si muset počkat.

Diplomy jsou bez nějakých zádrhelů úspěšně předány. Hrdě svírám ten svůj se spokojeným pocitem z toho, že jsem prolezla střední a navíc ještě že jdu dál na vejšku. Spencer už má taky svůj diplom a pak se ještě vrací na jeviště pro bláznivej počet různých ocenění.

Pobrala dobrou polovinu všech školních cen. Ta moje chytrá hlavička.

Moje.

Ó ano, je celá moje. Přesně tohle říkají její zářivé oči, když se konečně dočkáme přestávky po všech těch ceremoniích. Ještě pózujeme na společné fotce se třídou a její teplá dlaň je celou dobu v mojí. Je mi fuk, jestli to někdo vidí. Vždycky mi to bylo jedno.

Pak samozřejmě následuje povinné vyhození čepečků do vzduchu, ačkoli nám bylo řečeno, že nesmíme. Pak zase nezbytné hledání v té spoustě identických klobouků toho s vaším jménem, abyste ho mohli vrátit lidem, co mají na starost slavnostní taláry a všechno kolem. Ale ještě než je vrátíme, Spencer mě vezme za ruku a jdeme najít naši rodinu.

Naši rodinu.

Spencer už je teď totálně její součástí. Bydlí u nás necelý rok a naši ji prostě zbožňujou. Je pro ně vyloženě jako třetí dcera a myslím, že kdybychom se někdy rozešly, měli by vážně problém se rozhodnout, kterou z nás si nechat.

Říkám si sice, že přeci jenom ve mně koluje tátova krev, ale tady jde o Spencer, takže nevím nevím.

Je tu její děda a právě jí třese rukou takovým tím způsobem, ze kterého vidíte, že je to z jeho strany vzácné a významné gesto. Cathy s tátou nás obě obejmou a já si taky potřesu s jejím dědou. Musím si připomínat, že mu nesmím nic zlomit, i když bych hrozně moc chtěla.

Spencer vklouzne rukou zpátky do mojí. Svým způsobem je to projev vzdoru a lásky než čehokoli jiného, protože její dědeček je hned vedle nás. Aah, ta je skvělá.

Večeře na oslavu maturity je příjemná. Nás šest šlo do restaurace a nejsem si jistá, kdy Spenceřin děda viděl naposledy otočný servírovací stolky, ale docela se u toho bavil. Mám ráda svou rodinu. Vážně. Ale právě teď mám čím dál větší chuť být o samotě jenom se Spencer.

Já vím, že pro sebe máme ještě celý léto. Vím, že spolu bydlíme. Jenže mně se už teď po ní stýská a to jsme ještě ani neodjely.

Navíc teď už nemá talár, což znamená, že zbývá jenom jedna vrstva k tomu, co vím, že má na sobě. Já bych to měla vědět nejlíp, když jsem jí to sama koupila.

Jenže my musíme ještě na ten pitomej mejdan pro maturanty, kterej pořádá Aiden. Já bych to klidně vypustila, ale Spencer chtěla jít.

Právě teď s ním tamhle stojí, povídají si a smějí se. On má ve svým kelímku pivo a stoprocentně vím, že ona má jenom Colu. Je to malá závislačka. Na Cole a Oreo. Kupuju jí je, máme toho plnou ledničku a ona si stěžuje, že kvůli mně akorát ztloustne. Ani náhodou. Vždyť pořád cvičí, chodí na brutálně dlouhý procházky, plave a tak. Má tělo, pro který byste vraždili a ta občasná sušenka to nezmění. Krom toho teď vyžaduje, abych jí kupovala dietní Colu.

Alkohol moje holka nepije. A to napomohlo tomu, že i já jsem s pařením sekla. Ne že by mi to vadilo, docela to vypadá, že to není tak špatný.

Má na mě dobrý vliv.

Díky ní jsem lepším člověkem.

A když mi doslova vyšukává mozek z hlavy, vím, proč jsem ji nechala ho ze mě udělat.

Ta myšlenka mým tělem prožene vlnu příjemného mrazení a mně je jasné, že je čas jít domů. Přikradu se k těm dvěma a jedním pohybem proklouznu rukou kolem jejího pasu až do zadní kapsy džínů. Usměje se na mě a letmo mě políbí na rty.

Pak si všimne mého pohledu. Vždycky mi to vidí na očích.

Ty její v odpověď ztmavnou.

"Aidene, beru ji domů." oznámím mu autoritativně pro případ, že by se snad chtěl dohadovat.

Jen protočí oči.

S ním jsem taková nikdy nebyla.

Spencer se ke mně nakloní a zašeptá mi do ucha "Kroť se".

Zakřením se na ni. "Tobě se nechce domů??" Ruka v její kapse se nepatrně posune tím správným způsobem a já vím, že teď už se mnou půjde.

"Ty jsi taková -" Ani neví, jak by mě nazvala. Mně je to fakt úplně jedno.

Držím ji za ruku celou cestu domů, pevně a nedočkavě ji k sobě tisknu. Do prdele, jestli si nepospíšíme, vezmu si ji klidně před dveřmi našeho pokoje. Tak moc jsem rozpálená.

Nápad s dveřmi mi uvízne v mysli, takže ve chvíli, kdy se konečně ocitneme uvnitř, zavřu je, přičemž se snažím jimi neprásknout, a zatlačím ji na ně zády.

"Ash…" Sténá mý podělaný jméno. Bože, pomoz mi.

Překryju její ústa svými, zoufalá po polibku, který není jen sladce nevinný a diskrétní.

Dostanu ho. Pootevře rty a já ji ochutnávám. Pohybujeme ústy v naší jedinečné souhře rtů, zatímco mé ruce putují k jejím bokům a přitisknou ji na dveře s ještě větší silou. Má ráda, když se ujmu vedení. Já mám zas ráda, když to dělá ona. Neřekla bych, že máme vyloženě rozděleno, kdo je nahoře/dole, spíš že jsme obě všestranné a já miluju všechno, co dělá.

Zrovna teď je ale jednou rukou pevně zaklesnutá za mým krkem a druhou má pod mým tričkem na kříži; přitahuje si mě k sobě nemožně blízko a já už to dál nevydržím. Vyjedu jí rukama pod tričkem nahoru přes žebra až k místu, kde jí začíná podprsenka. Zároveň si kolenem najdu cestu mezi její nohy.

Padne hlavou na dřevo za sebou a ozve se tlumené žuchnutí.

"Kurva, Ash… zpomal…" těžce oddechuje.

Nechci zpomalovat. Teď ji chci tvrdě a rychle.

"Příště," zavrčím proti pokožce na jejím krku. "Pomalu pozdějc, ojet Spence teď," jediným dlouhým pohybem jí olíznu krk od místa, kde jí divoce tepe pulz, až k uchu.

Zalapá po dechu.

Ó, ano, ta to chce.

Rozepnu knoflíčky její halenky a jsem na sebe neuvěřitelně hrdá, když se mi podaří neutrhnout nedočkavostí ani jeden. Spencer si pak vždycky ztěžuje, že si je musí ustavičně přišívat. Tak má nosit něco, co se dá líp svlíkat!

Svršek se sveze na podlahu vzápětí následovaný podprsenkou. Sjedu rty dolů přes klíční kost, zatímco jednou rukou pracuju na knoflíku u kalhot. Vím, že postupuju strašně rychle, ale taky vím, že až se dostanu na kolena, Spencer už bude tak zatraceně vlhká, že to se mnou dost možná sekne.

Později se budeme milovat při svíčkách, pomalu a něžně. Později si dám pěkně na čas a zlíbám každičkou část jejího těla, až z toho bude šílet. Později.

Ale zrovna teď potřebuju být uvnitř ní. Potřebuju slyšet, jak se zalyká slastí při orgasmu. Potřebuju být její součástí.

Kroužím jazykem kolem jedné z dokonale růžových bradavek, vzhlédnu přitom nahoru a vidím, jak se se zavřenýma očima propíná proti dveřím. Jednou rukou se mě stále přidržuje za krkem a střídavě ji tam zatíná a uvolňuje. Netahá mě, nesměruje, jen ji zatíná. Druhou ruku má sevřenou v pěst a zapřenou o dveře.

Zbožňuju, že ji dokážu takhle rozpálit.

Znovu bouchne hlavou o dveře, když vtáhnu její bradavku do úst a to už si říkám, že takhle to nepůjde. Jestli bude ještě chvíli bušit, někdo sem přijde vyzvídat, co se to tu děje. Mí rodiče jsou naštěstí na druhý straně domu, ale i tak nesmíme být moc hlasité.

Nechám ji vyklouznout ze svých rtů a obě vydáme tlumený zvuk nespokojenosti. Za boky ji odtáhnu od dveří a políbím ji.

Do hajzlu, že ale umí líbat. Jazykem ochutnává mé rty, můj jazyk, všechno. Nesnaží se mi protlačit do pusy, za což jsem vděčná. Ona mě prostě, uh, líbá a líbá, dokud nemám pocit, že mi exploduje hlava, přísahám. Dovedu nás k posteli a jemně do ní strčím, aby na ni spadla. Leží tak, že má nohy od kolen dolů přes okraj postele a já se rozhodnu, že právě takhle ji chci.

Obkročmo si na ni kleknu a přisaju rty na druhou bradavku.

Bezprostředně po tom se stanou tři věci: jedna z jejích rukou vylétne zpátky k mému zátylku, druhá popadne prostěradlo a začne jím kroutit; a sténá.

Ou yeah.

Už to dál nesnesu. Pomalu se začnu prolíbávat přes bříško dolů, po cestě ji tu a tam jemně kousnu a užívám si, jak mě za krkem bezděčně svírá.

"Ash," vydechne ztěžka.

Sjíždím dál a stáhnu jí při tom kalhoty.

A pak za krkem ucítím zatahání.

Ááh, doprčic, zrovna jsem se na ně chystala. Čekám na to celej den.

Vytáhnu se zase nahoru, až k těm jejím nádherně modrým očím, které zatím ztmavly touhou a tváři červené vzrušením.

"Polib mě," zašeptá.

To jí nemůžu odepřít.

Tak jí vyhovím. Líbám ji. Pomalu, měkce, beze spěchu i dychtivě, hluboce. Všechno to přijímá a oplácí dvojnásobně.

Ke konci do polibku zasténám. "Dovol mi to… Spence… prosím…"

Chci ji tak strašně moc, kurva. Nechci čekat. Usměje se proti mým rtům. "Posluž si…" Zasténá, když po těch slovech zpevním stisk na jejím kalhotkami zakrytém boku a bezděčně k ní přirazím. "Ale máš na sobě až moc oblečení."

Strhám ze sebe ty podělaný šaty rychle jako blesk. Nechám si jenom černé krajkové prádlo.

Vidím, jak po mě přejíždí pohledem, a mám dojem, že trošku vyvalila oči. Myslela jsem si, že se jí budou líbit. Nové kalhotky, jen pro její potěšení.

Co? Snad si nemyslela, že sama jsem si nic nekoupila, když jsem nakupovala pro ni? To teda!

Ale teď je čas, abych si užila já.

Nejspíš by se dalo říct, že jsem jí vlastně koupila balicí papír na můj vlastní dárek. Černá by klidně mohla být Spenceřina barva, ale šmolkově modrá byla rozhodně správná volba. Kalhotky s nohavičkou. Kraťoučký. S krajkou na okraji. Saténový. Do hajzlu.

Já věděla, že na ní budou vypadat k zbláznění skvěle.

A rozkrok je mokrej.

Kurva.

Ano. Ó, ano. Kurevský ou yeah.

Polknu a přitisknu rty na bříško, těsně nad pás kalhotek. Zachvěje se. Posunu se a vtisknu jí pusu na horní část stehna. Znovu se zachvěje. Pokračuju žhavým, mokrým, savým polibkem na vnitřek stehna a ona pro mě zasténá.

Klečím na podlaze před ní a teď si ji posunu blíž, aby byla pánví na okraji matrace. Teď už na mě nedosáhne, tak oběma rukama mačká a tahá za prostěradlo. Jen ať si tahá.

Navzdory tomu, že miluju pohled na ni v těch kalhotkách ladící s podprsenkou, kterou jsem si ovšem vlastní vinou nestihla užít, sundám jí je a pošlu vzduchem napříč pokojem.

Oh, tenhle obrázek je mnohem lepší.

Mokrý kudrlinky, kurevsky vlhká Spencer.

Chystám se ošukat totálně mokrou Spencer.

Zhruba za půl minuty.

Ale pěkně po pořádku.

Další důkladný polibek na vnitřní stranu stehna, tentokrát mnohem blíž k tomu místečku. Rozevřu jí nohy, abych se na ni mohla podívat. Ochutnat. Cítit tu úžasně opojnou vůni.

Vzdychne a zavrtí se.

Yeah Baby. Čas na trochu akce.

Tak jí to dopřeju.

Skloním se a přejedu jazykem přímo od toho mokrého vstupu až k jejímu pulsujícímu klitorisu. Okamžitě vymrští boky a já se ze svého místa radostně zakřením.

Mmm.

Dál jazykem pracuju na klitorisu a užívám si, jak dýchá čím dál tím namáhavěji. Zvedne pánev proti mému jazyku a já vyvinu malinko větší tlak. Vydává ze sebe drobné tlumené steny, které s mým vlastním vzrušením dělají divy.

Připravím si dva prsty a nechám si je pokrýt její vlhkostí.

Vstoupím do ní a je tak vzrušená, že jsem v ní nemožně hluboko raz dva. Jedna moje polovina by si teď nejradši klekla nad ní a sledovala její výraz, když ji takhle naplňuju. Druhá polovina ale nechce odtrhnout svou zatracenou pusu od jejího klitorisu. Ta to tentokrát vyhrála. Kromě toho Spencer zrovna zvedla kolena a položila mi je na záda a zároveň se celá prohnula, jak se mimoděk snaží prohloubit mé vniknutí.

Právě teď mi taková reakce naprosto vyhovuje.

Na chvilku zmírním tlak jazyka jen na mírné šolíchání, zatímco se víc soustředím na přirážení ruky. Je tak teplá a těsná a mokrá, že z toho snad zešílím.

Ona sama teď začíná vydávat nesouvislé zvuky, když s každým nadzvednutím těla z postele drobně vykřikne. Přitisknu rty zpátky na její klitoris a začnu sát.

"Kuuuuuuuuurva!"

Udělala. Se. Přímo. Na. Mě.

Sakra, to bylo. Její klitoris mi pulsuje mezi rty a její stěny se v okamžiku stáhnou kolem mých prstů skoro až bolestivě. Přelívá se přes ni jedna vlna uspokojení za druhou a na závěr kvílí tak, že jsem to nikdy neslyšela.

Dokud nepadne zpátky na postel.

Moje nádherná utahaná lady.

Pomalu z ní vyklouznu, čehož okamžitě lituju, vlezu si k ní na postel a lehnu na ni.

Pevně mě k sobě přitiskne a zaboří mi tvář do krku. Ráda se ke mně silně přivine vždycky, když jí udělám takhle dobře. Do prčic, vždyť já jí takhle dobře udělám pokaždý a ona se taky ráda přitulí kdykoliv.

Potom se milujeme pomalu. Mám dneska noc na téma ‘udělat pro Spencer, co si přeje’, přestože sama jsem neuvěřitelně vzrušená. Ale ona se o mě taky postará. Ona vždycky. Dnes dvakrát. Jsem holka štěstěny.

Když je po všem, držím ji v náručí při měkkém světle svíček v našem pokoji, a neustále ji líbám do vlasů. Zbožňuju její šampon. Zbožňuju její vůni. Zbožňuju ten pocit jejího nahého těla, když se ke mně tiskne s hlavou na mém rameni. Jedno koleno má přehozené přes moje a rukou mě majetnicky objímá.

Miluju ji.

A ona miluje mě.

Vím to, protože mi to opakovala pořád dokola, když ke mně přirážela. Bože, to bylo dobrý.

Líně jí přejíždím prsty po zádech a v jednu chvíli pod konečky ucítím jednu ze tří jizev. Rychle se odtamtud stáhnu, protože je z nich nervózní a kdyby si toho všimla, zničilo by to náladu. To nechci. Nechci, aby myslela na něco takovýho.

Tři jizvy. Dlouhé, uzoučké. Byly by horší, kdyby si je nenechala sešít.

Nejradši bych toho jejího dědečka zabila, dokonce i teď. Vyděsil mojí malou krásku. Ne že by kvůli tomu byla snad míň krásná, ale fakt bych ho zabila.

Chtěla jsem.

Nikdy jsme o tom nemluvily. O tom dni. Ani o těch následujících. Nikdy jsme nemluvily o tom, co cítí nebo co cítím já. Když to tak vezmu, ani nemusíme. Jediné, co mě na Spencer vždycky zaráželo bylo to, jak je vyrovnaná. Všechno bere tak klidně, nikdy nevyjde z rovnováhy.

Kromě těch několika dnů. Vypadala jako chodící mrtvola. To mě skoro zabilo.

Když se tenkrát dala zase dohromady, nechtěla jsem jí nově nalezený klid kazit, a teď by mi tahle konverzace přišla taková umělá.

Nikdy jsem jí neřekla, jak jsem se cítila. Že když usnula, dvakrát jsem zvracela. Že když jsem věděla, že si nevšimne, že jsem pryč, šla jsem ze svou nevlastní matkou, schoulila se vedle ní na posteli, když si četla, a deset minut jí brečela na rameni. Jak mě táta musel zastavit, abych si jejího dědu nenašla a vážně se tý vraždy nedopustila.

Nevím, prostě mám pocit, že tohle jsou věci, který vědět nepotřebuje. Věděla jsem už tehdy stejně jako teď, že mou prací je pečovat o ni. Co cítím, nebo si o tom všem myslím, na tom nesejde. Jen jsem se potřebovala postarat, aby byla v pořádku. A to jsem splnila, doufám.

Cathy mi řekla, že je na mě hrdá.

Nikdy jsem nebyla za svý rodiče tak vděčná, jako jsem byla těch pár dní. Když se mě Cathy tenkrát na chodbě před její ordinací zeptala, kdo to udělal, zatímco Spencer ležela uvnitř na tom lehátku, málem jsem se na místě pozvracela. Myslím, že i ona.

Když jsem ji viděla, jak pláče pro moji zraněnou holku.

Když jsem viděla, jak táta praštil pěstí do stěny.

To byly chvíle, kdy jsem poznala, že jim na ní vážně záleží. Ne tolik jako mně, ale hodně.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Až na ty tři malé jizvy.

Přesunu ruku na spodní část jejích zad a dám jí další pusu na vlasy.

"Přestala jsi mi pusinkovat hlavu," zamumlá Spencer ospale.

"Zrovna jsem ti jednu dala."

"To jo, ale předtím. Na něco jsi myslela."

"Tys snad slyšela, jak se mi v hlavě točí kolečka?" popíchnu ji lehce.

"Mmm, slyšela." Pohladí mě rukou na boku a zívne, aniž by pohnula hlavou. Bože, ta je rozkošná.

"Jenom jsem si říkala, jak strašně moc tě miluju. A jak jsem šťastná, že jsi tu."

Políbí mou pokožku přímo tam, kde má zrovna rty, aby se nemusela ze svého místa moc pohnout.

"Pořád jsem tady."

Dám jí další pusu. "Já vim, takový já mám štěstí."

Usměje se.

"To my obě."

Dobře řečeno.

Bonus: Jen si tak zašpásovat

Nemůžu dýchat.

Nikdy nemůžu, když je ve mně takhle hluboko. Podaří se mi nebrat do plic alespoň tolik vzduchu, abych kvůli nedostatku kyslíku neodpadla dřív, než se udělám.

Všemohoucí Bože, kdyby mi to ale dovolila.

Jenže ona ne. Nenechá mě. Pohybuje se tak pomalu, sakra, a její palec se sotva dotkne mého klitorisu.

"Ashhhh," zanaříkám. "Kurva, prosím."

"Šššš…" odpoví.

Klečím nad ní, přirážím boky k její ruce - a to už pěknou dobu. Začínám cítit vrstvu potu na čele a na zádech. Druhou ruku, ne tu, kterou mě tak nesnesitelně pomalu šuká s dvěma ohnutými prsty uvnitř, má položenou na mém boku; krotí mé vlastní pohyby.

Chci, aby do mě pořádně vnikla. Chci, aby na to pořádně vlítla. Doteď to bylo tak pomalé a tak dlouhé. Chci, aby mi dopřála ten slastný vrchol.

Nepoužije svou pusu. Ví, že tímhle způsobem bych byla hotová rychlostí světla.

Ona mě prostě šuká.

Pomalu a hluboko.

Zkroutí prsty, ale ne dost. Ví, kde je můj bod G. Ví, jak se ho dotknout, abych z toho explodovala. Ví přesně, jak mě odrovnat – a právě proto taky přesně ví, jak se držet zpátky.

Přirazím k ní trochu víc a ona mě to nechá párkrát zopakovat.

Achbože.

Vyjde ze mě bublavé zasténání. Lapám po dechu a cítím, jak mi kapka potu stéká až k bělostnému stehnu a dál.

Řekla jsem jí, že jsem si u ní na pokoji asi nechala poznámky z historie. Věděla, že je to lež. Já věděla, že je to lež. Ty poznámky mám ve svých deskách. Na tyhle věci jsem docela puntičkářská, takže je totálně nemožné, aby byly v jejím pokoji.

My obě to věděly.

Řekla, ať se stavím a ona mi je najde.

Ten pohled v jejích očích, když otevřela dveře: ty bláho.

Věděla, která bije. Já taky.

A skutečnost, že o vteřinu později byly mé rty nalepené na její, aniž bych za sebou zavřela dveře, nebyla překvapující. Ani obdivné hvízdnutí ozývající se z chodby za mnou. Každý na tomhle patře už ví, jaké jsme.

Jenže teď mě nechce nechat, abych se udělala.

"Nehraj si se mnou," zaskučím.

Pousměje se, ačkoli i na ní je vidět napětí. "Dávám si záležet, to je něco jinýho, Spencer."

"Udělej mě už," žadoním. "Prosím."

"Ještě ne."

Její hlas je tak k podělání klidnej. Dohání mě to k šílenství a ještě víc přirazím.

Vydám ze sebe tlumený vzdech vyjadřující počátek frustrace a veškerou váhu přenesu na propnuté paže, čímž si pomůžu, abych mohla pohybovat boky o to víc.

Malinko, jen opravdu malinko se tomu podvolí a jde hlouběji. Dlouhé minuty nad ní pak sténám, jak se ve mně stupňuje napětí, ale k vrcholu se nedostane.

Ona mě chce zabít.

"P-prosím."

Ruka na mém boku bez varování zpevní stisk a Ashley nás přetočí, přičemž zůstává stále hluboko ve mně. Nevím, jak to dělá, ale moje holka umí.

Skloní se, vtáhne mezi rty můj jazyk a pak ho proplete se svým v polibku, jehož intenzita mi vžene slzy do očí. Naše vzájemné přirážení se pomalu stupňuje, až jsou mé boky v takovém tempu, že do mě už-už začne vnikat v tom správném rytmu. Sleduje mě, miluje pozorovat můj obličej, když do mě udeří orgasmus.

Miluje mě k němu dovést.

Bože, já zas miluju, když mě k němu dovádí.

Její prsty se tentokrát zkroutí tak, jak mají. Strefí se přesně do toho místa, které mě přiměje vykřiknout, a ve stejné chvíli palcem třikrát zakrouží po mém naběhlém klitorisu.

Panejo, že to je ale něco.

Nejen že každý na patře ví, ale já na ni navíc vystříkla.

To se nikdy předtím nestalo.

Je od toho snad úplně celá. Mokré, lepkavé, teplé.

Trvá mi ale nějakou minutku, než si to sama uvědomím. Hlavně proto, že jsem málem omdlela z toho neuvěřitelně intenzivního orgasmu, který mi právě dopřála.

Pak zrudnu.

"Uh… bože…. hrozně moc se omlouvám," prakticky natahuju. Cítím se tak trapně. Vím, že jsem si neucinkla. Vím to, protože teď mám pocit, že se mi čurat chce. Navíc je to takové lepkavé, to vidím i odsud. Zrudnu ještě víc.

"Ne," zašeptá s pohledem upřeným na svou ruku. Odstrčím ji pryč červená jak rajče. "Bylo to pekelně sexy."

"Oh."

Nahne se a něžně mě políbí. Líbám ji zpět a přitom se trochu protáhnu. Mé tělo bylo docela dlouho napjaté, až bolí. Ale i ona teď určitě cítí jisté nepohodlí.

Vztáhnu ruku a zabořím jí prsty do vlasů, cítím, jak mi přes paže spadají její jemné kadeře. Náš polibek je teď hlubší a ona na mých rtech vzdychne. Každý následující polibek je žhavější, mokřejší a navzdory tomu, že kdyby se mě teď dotkla, asi bych nadskočila, protože jsem úplně zničená, pořád ve mně vyvolává slastné chvění.

Sjedu rukama dolů až na její boky a usadím si ji nad jedno stehno. Okamžitě využije toho kontaktu a přirazí ke mně.

Obě zasténáme.

Dál pokračuje ve svých pohybech a já zatím sjedu rukou po její pokožce k ňadrům. Miluju její hrudník. Je… fenomenální. Přejedu jí prstem přes bradavku, cítím, jak ještě víc ztuhla. Navíc ještě sledovat, jak Ashley okamžitě zareagovala bezděčným trhnutím, to je nebe.

Ztěžka teď dýchá, ze rtů jí příležitostně vycházejí útržky slov připomínající mé jméno a je to nádhera.

Sklouznu opět dlaní dolů po jejím víc a víc zpoceném těle, a když narazím na klitoris, začnu ho dvěma prsty masírovat. Zakňourá a zakleje. Zbožňuju, když při sexu mluví sprostě. Je to tak… žhavý.

Odtáhnu od ní prsty, načež nespokojeně zaúpí a vypustí z pusy ne až tak žhavou nadávku.

Na místo vysvětlení ji popadnu za boky a postrčím ji dopředu. Chvilku jí trvá, než pochopí, o co mi jde, ale když se sama posunu níž a znovu ji pobídnu, chytne se.

Netrvá dlouho a už mi klečí nad hlavou, pevně svírá čelo postele a ze všech sil se snaží držet, aby mi nezamáčkla obličej.

Vypláznu jazyk.

Do hajzlu, je tak vzrušená a já ji mám tak blízko. Paráda!

Asi tak tři minuty jí lížu klitoris a sem tam si udělám menší výlet níž. Dráždím ji tím způsobem tak dlouho, dokud bezmocně nezakloní hlavu. Pak klitoris vezmu mezi rty, saju a jazykem přes něj ještě dvakrát hbitě přejedu a už je tam. Mám ji i na bradě.

Mmm.

Zhroutíme se na postel ve změti zpocených rukou a nohou, přičemž ona se snaží nesložit se mi rovnou na hlavu.

Po několika minutách, kdy se vzájemně držíme, spokojeně zamručí a protáhne se.

"Přijď si zašpásovat kdykoli budeš chtít."

"Nepřišla jsem za tebou, abychom si zašpásovaly!" protestuju.

"Mmm…" polechtá mě na páteři. "Tvý poznámky z historie tu nejsou."

"Ale mohly by…"

Ani náhodou.

Já to vím a ona to ví taky.

Přitáhne si mě víc k sobě, "Spence, mě vážně nevadí, když se stavíš pro špásandu."

"To nebyla -"

"Popravdě je to podle mě sexy a lichotivý."

"Oh."

Oh.

Políbí mě na čelo.

"Stýskalo se mi po tobě," zašeptám. "Pořád se mi stýská."

"Taky mi chybíš," odpoví rovněž šeptem.

Přejedu prsty po kůži mezi jejími ňadry a ještě víc se přitulím.

"Zůstaneš?" Zeptá se.

"Jasně," začervenám se na jejím rameni. Samozřejmě že zůstanu.

Letošní rok se vyvinul docela hezky. Ona žárlila i já žárlila a po celou dobu jsme si byly věrné. Jediný problém je, že se mi po ní hrozně stýská. A vím, že i jí se stýská zrovna tak, protože se co chvíli objeví na prahu mých dveří a smutně mi přesně tohle říká.

Strávily jsme až příliš času cestováním napříč New Yorkem. Ale nevadí, už jen dva měsíce a zase se budeme balit na léto domů. Potom se nastěhujeme do společného bytu, už žádné pobíhání sem a tam.

Chybí mi.

Přitáhne si mě blíž, hlavou spočívám na jejím rameni a ruku pomalu přesunu k jejímu pupíku. Má ty neúžasnější břišní svaly na světě. Prostě je zbožňuju. Zlehka po nich přejíždím bříšky prstů a ona se zavrtí.

"To lechtá."

"Promiň," zamumlám.

Zesílím tlak ruky, pak ji přesunu ještě níž, přes plácek jejích upravených kudrlinek a ještě dál.

Nezastaví mě, ale pozvedne obočí.

"Už zas?"

"Možná." Uculím se.

"Ooh, mohly bysme vyzkoušet tu věcičku, co jsem koupila… nebo ne."

Uvědomí si, kam tahle věta směřuje. Problém je, že si to uvědomila příliš pozdě na to, aby zmlkla, ale dost rychle na to, aby věděla, že to vážně řekla. Nadzvednu se na lokti a druhou ruku vrátím zase na její břicho.

"Co jsi koupila?"

"Nic," vypískne.

"Pověz mi to!" plácnu ji do ramene.

"Uh… takovou věc. Nemusíš… to je fuk." Zbledne a kousne se do rtu.

"Ashley Davies. Řekni. Mi. Co. Jsi. Koupila."

"Je to… jenom… jedna věc."

"Jaká věc?" odmítám se vzdát.

Zahuhlá pár slov, ale tak, že nerozeznám ani písmenko. Dloubnu do ní, aby to zopakovala.

"Připínacího robertka."

"Oh."

Oh.

"Panejo."

Panejo.

"Nemusíme ho použít, Spencer!" Rozpačitě mi zaboří hlavu do boku a já se musím smát, ale obejmu ji.

"Když ho nechceš použít, proč jsi to teda kupovala?"

"Um, já bych ho chtěla použít. Ale nemusíme."

"Takže ho chceš použít, ale ne se mnou?" Nepatrně zvednu hlas.

Ticho.

"Takže, s kým přesně jsi ho vlastně chtěla použít?" Ptám se s náznakem pobavení. Jen 0.1% ze mě to myslí vážně. Vím, že by mě nikdy nepodvedla. Zabila bych ji. Nevlastní matka by ji zabila. Její otec by ji zabil. Můj dědeček by ji zabil. Byla by čtyřikrát mrtvá dřív, než by se vůbec pohnula.

"S tebou."

Její hlas je o nějakých sedm oktáv vyšší než normálně. Piští. Vydává zvuk, který už slyší jen psi.

Jemně jí odtáhnu hlavu a vezmu ji za bradu.

"Víš, mohla ses prostě zeptat." Teď ji nepokrytě zlobím. Ona si pořád myslí, jak nejsem nevinná. Asi i jsem. Ale po dvou letech sexování s ní nejsem úplně nezkušená.

Představím si, jak se ke mně Ashley sklání, líbá mě, ruce položené na mých ramenech, zatímco mě šuká tak hluboko, že to skoro bolí…

To už mi z hlavy neodejde.

Nakloním se k jejímu uchu a pošeptám.

"Myslím, že řeknu ano."