Vzácnosti

Napsala: clomle44, Překlad: Kofola

1

Někdy nemůžu dýchat.

Přepadne mě to z ničeho nic a nezdá se, že by byl nějaký spouštěč nebo důvod pro to, kdy to udeří. Špatně se mi pak dýchá, až mě to srazí na kolena, nekontrolovatelně mi z koutků očí tečou slzy a já se zoufale snažím popadnout dech.

Ostrá bolest hluboko v hrudi je tak velká, že mi proti ní nože připadají jako mírumilovná a příjemná alternativa, a já pevně sevřu cokoli, čeho se můžu držet a počkat, dokud to nepřejde.

Ono to přejde. Vždycky to tak je.

Akorát když je v blízkosti on, tak se nemůžu zastavit, popadnout něco ze všech sil a čekat, dokud to neodejde. Neví, že mám tyhle záchvaty a na rovinu, pravděpodobně by je netoleroval.

Je toho hodně, co nestrpí.

Lajdácká práce, šaty, které nejsou absolutně upravené, nedochvilnost, odmlouvání, mluvení nahlas, drzost, neúcta: to je jen několik z věcí, které ho rozzlobí. Vyvaruju se všech. Moje záchvaty by mu připadaly jako sebelítost, libování si v něčem, co on nechápe.

Nikdy bych mu nemohla říct, kolika věcem nerozumí. Myslím, že by to spadalo pod hroznou trojici: drzost - odmlouvání - neúcta. Věřte mi, když řeknu, že do toho se pouštět nechcete.

Ale teď tu není, takže je to v pořádku. Můžu tu prostě stát, svírat roh svého stolu a zírat z okna, dokud ta bolest neodezní.

Nějakým způsobem vím, že to není nic zdravotního. Znáte ten pocit, když už máte v hlavě takový zmatek, se kterým se tak těžko vyrovnáváte, až se to všechno promění ve fyzickou bolest? To je ono, vím to.

Déšť venku začíná zatraceně houstnout. Soustředím se na kapky měnící se v potůček stékající po skle, zatímco mé klouby z toho sevření bělají. Bolest už polevuje a já budu moct začít dýchat.

Letmo pohlédnu na hodiny, které mi říkají, že bych si měla sbalit učebnice.

V životě je hodně věcí, které nejsou fér. Vím, že bych si neměla stěžovat, protože mám oblečení, střechu nad hlavou a jídlo třikrát denně, dobré jídlo. Ale svým způsobem si nemůžu pomoct a při pohledu na všechny kolem si říkám, co jsem udělala, že jsem si zasloužila svůj život nebo proč mi to všechno připadá tak nespravedlivé.

Třeba skutečnost, že je konec léta a ono prší; skutečnost, že je konec léta a já dělám věci do školy; skutečnost, že si teď musím sklidit učebnice, sejít dolů a jít na procházku v dešti.

Na tom, že prší, vlastně nesejde. Je pět odpoledne a to znamená, že se musíme jít projít. Neobjevit se dole by bylo nemyslitelné, stejně jako představa nejít na procházku.

Zhluboka ale potichu si povzdechnu a sejdu po schodech.

Je ve své studovně a čte si. Očividně ho New York Times natolik pohltily, že si nevšiml, kolik je hodin. Je čas, abych se blýskla.

"Je téměř pět, pane," ozvu se a dávám si záležet, aby můj tón byl plný nevysloveného respektu.

Roh novin se mihne stranou. "Oh, pravda. Ten čas ale letí!" Posune si na nose brýle se stříbrným rámečkem a složí noviny. Pečlivě je položí v perfektním úhlu na stůl vedle sebe.

Společně si oblékneme pláštěnky a galoše. Prší celý den a to pro zdejší silnice nevěstí nic dobrého. Všude bude bláto.

Nesnáším chůzi v dešti. Pokaždé se mi to dostane na ponožky a do bot nehledě na to jak se snažím. To je riziko chození v sukni, ale on mě nenechá nosit nic jiného.

Procházíme se v dešti přesně jednu hodinu. Máme na výběr čtyři cesty a samozřejmě to není nikdy moje rozhodnutí. Během chůze se mě ptá na domácí úkoly. Nejsem si jistá, jestli se chce ujistit, že jsem je udělala, nebo jestli má pocit, že mě tím vzdělává. Teda, já vím, že má v hlavě tunu znalostí, takže když to tak vezmu, tak je to asi dobrá věc. Nicméně, to mi nepomáhá setřást pocit, že jsem zkoušená i hodnocená zároveň.

Tenhle pocit mám často.

Jsme doma v šest, na minutu. Nevím, jak to vždycky zvládneme, ale zvládneme. Na druhou stranu, když vezmu, jak je náš život přesně nalinkovaný, hádám, že bych se měla prostě přestat divit. Stejně mi to k ničemu není.

Protože je neděle, je k večeři jehněčí pečeně. Jehněčí nesnáším, ale to evidentně nic neznamená. Jehněčí pečeně s opékanými brambory, zeleninou a omáčkou tak slabou, že byste víc šťávy dostali z čisté vody: tak to má on rád. Myslím, že jsem nikdy k ničemu nic neřekla a jsem si celkem jistá, že námitky by mi vynesly akorát to, že bych byla bez večeře a na účtu měla připsanou drzost.

Cena za drzost není v tomhle domě žádná sranda.

Po večeři následuje zase rutina, vždycky ta samá.

V půl desáté mám svou požehnanou půlhodinu klidu. Tohle je mých půl hodiny, kdy se uvolním a můžu si dělat, co chci. Nevyhnutelně skončím s knížkou v posteli. Knihy jsou – a vždycky byly – mojí útěchou.

V téhle půlhodině můžu být někde jinde. V téhle půlhodině můžu být kýmkoli chci, dělat cokoli chci.

Nikdo mě v téhle době nepotrestá za odmlouvání. Díky Bohu.

A vždycky je tak rychle pryč. Pokaždé přijde zaklepání na dveře.

"Deset hodin, Spencer. Zhasnout světlo."

"Ano, pane. Dobrou noc, pane."

Stejný dvě věty každou zasranou noc v mým životě. Oh, skvělý, nadávání! Ještě že slova jsou uvnitř mé hlavy, protože myslím, že tohle je hodno potrestání... no, je to skoro horší než drzost.

Vím, že nemá tušení, co se mi honí hlavou. Šokovalo by ho to.

Všechny by je to šokovalo. Lidi ve škole, lidi v ulici. Myslím, že dokonce i ona by byla překvapená, kdyby to věděla, kdyby se na mě někdy podívala a uviděla, co se děje uvnitř mé hlavy. Kdyby se na mě vůbec někdy podívala.

Co by asi všichni řekli? Co by si pomysleli, co by udělali?

Kdyby věděli, že chci umřít.

Co by na to řekli?

Nejspíš nic.

To mi došlo.

2

Nesnáším školu.

Ne že bych nesnášela ty předměty: vedu si docela dobře, jsem mezi nejlepšími ve svém ročníku. Nejsem sice génius, ale nejsem hloupá. Krom toho, kdybyste strávili nad učením tolik času vy, taky byste byli v pohodě.

Nesnáším ten zbytek ve škole. Nenávidím ty lidi, jejich taktiky a ty nekonečné tlačenice náctiletých.

Nenávidím je, protože oni nenávidí mě.

Jestli to není vyloženě nenávist, tak mě ale zatraceně jistě nemají rádi. Myslím, že by bylo slabé vyjádření říct, že nemám žádné přátele. Vyrůstala jsem s většinou těchhle lidí, žiju v tomhle městě od svých pěti a většinu života jsem strávila s tou samou skupinou spolužáků.

Jistě, lidé přicházejí a odcházejí, ale v podstatě žijeme ve stejné části města.

A od doby, co mi bylo pět, jsem vždycky byla ta holka, které se všichni ostatní vyhýbají. Vlastně jim to ani nemůžu mít za zlé. Nejsem vyvrhelem úmyslně. Zcela určitě to nebyla moje volba; byla jeho, ale znáte to, sušenky se budou vždycky drobit a taky s tím nic nenaděláte.

Ne že bych měla dovoleno jíst sušenky.

Jednou jsem ji měla. Někdo ve škole mi dal sušenku. Mlhavě si vybavuju, že to byl velice příjemný zážitek, ale už je to dávno.

První den zpátky po těch dlouhých letních prázdninách je skoro horší než ostatní dny. Doufala jsem, že třeťák by mohl být lepší, že všichni budou trochu dospělejší, ale už první pohledy mě přesvědčily o opaku.

Jako na každé škole, i my máme různé partičky. Panečku, jak já ty party miluju! Jednak jsou tu vyvrhelové – nemyslím ty pravé vyvrhele, jako jsem já, na které opravdu nikdo nemluví, nekouká na ně, nemá je rád nebo neuznává jejich existenci – mám na mysli takové ty... no, jsou něco mezi emo a gothic stylem a já vážně nedokážu říct, do kterého táboru se snaží zapadnout. Tohle jsou lidi, kteří se vyžívají v tom, že jsou odstrčení. Dobře pro ně.

Myslím, že bych nevystála tu jejich hudbu; ne, tohle mě nikdy nepřitahovalo.

Jsou tu vědátorské holky a kluci. Přijde mi zdvořilejší říkat jim takhle, než šprti. Jsou ten typ lidí, který chodí do vědeckého kroužku, audio-video kroužku, do každého možného kroužku a taky cítí potřebu dělat matematické vtipy. Ti mě taky nemají rádi, hlavně protože mám sklon polovinu z nich válcovat ve známkách a přece se nikdy nepřidám do jejich klubů a prostě jasně nejsem jedna z nich. A taky nejsem úplně zdatná s počítačem.

Mysleli byste si, že šprti budou alespoň milí... pfft, jasně.

Pak jsou tu přirození pohodáři. Mám na mysli ty, co poslouchají správnou hudbu, nosí správné oblečení a myslí si ty správné věci. Nenazvala bych je populární skupinou – to už bychom byli u roztleskávaček/sporťáků – ale mají tendenci na té hraně balancovat. Tohle jsou ti, kteří se vážně nestarají, co si o nich myslíte.

Při nejmenším na mě nejsou zlí. Samozřejmě já jsem pro ně naprosto neviditelná, ale alespoň nejsou krutí.

Než se dostaneme k poslední skupině, měla bych zmínit flákače. Nejsem si jistá, jestli se opravdu počítají za soudržný kolektiv, protože zaprvé, to by vyžadovalo úsilí, a zadruhé, ve škole jich nikdy není víc jak padesát procent najednou. Jsou mezi nimi lidi od drogově závislých imbecilů až po drobné kriminálníky. Myslím, že je jasné, že spolu nic nemáme.

Ne, je to ta poslední skupina, kterou nenávidím ze všech nejvíc: kategorie cool. Tohle je ta populární skupina, roztleskávačky a sporťáci, krásky a hezouni.

Nenáviděla bych je míň, kdyby mezi ně nepatřila.

Nenáviděla bych je míň, kdybych se kvůli nim necítila jako naprostá troska pokaždé, když se ocitnu v jejich blízkosti, v její blízkosti, rovnou tam, kde může vidět.

Ach, Bože... Ona.

Ashley Davies.

Víte co? Ona není ani jejich královna; tenhle titul náleží Madison Duarte. Ashley je její nejlepší kamarádka, ale ne tím podlézavým, udělám-všechno-co-řekneš, způsobem. Ne, na to je Ashley příliš nezávislá. Ona patří do ‘nefalšovaně cool’ skupiny proto, protože je doopravdy cool. Vím, že mezi nimi má hodně přátel.

Přála bych si, abych mohla říct, že je na mě milá.

Není.

Ale aspoň můžu říct, že na mě není zlá.

Ona prostě neví, že existuju.

Jestli ví, rozhodně to nedává nijak najevo. Řekla bych, že vzhledem k tomu, se kterými lidmi se schází, je to dobrá věc, protože jsem si jistá, že kdyby otevřela pusu mým směrem, moje srdíčko by to nemuselo vydržet.

Docela jistě vím, že nemá tušení o tom, jak po ní chronicky toužím.

No, tak z toho by měl rozhodně záchvat on. Ne že by to snad měl někdy vědět.

Do prdele, je tak nádherná, až mě z toho bolí zuby. Až mě bolí oči. Bolí mě z toho v hrudníku a dýchá se mi tak těžko, že přísahám Bohu, jednoho dne to se mnou sekne.

Kaštanově hnědé kadeře jí spadají tím správným způsobem, vždycky perfektní bez ohledu na to, jak si je učeše. Hřejivé čokoládové oči by dokázaly roztát polární ledovce. Její postava... Můj Bože. Viděla jsem její břišní svaly... skoro jsem umřela. Myslím, že kdybych si vůbec někdy sáhla pouhým konečkem prstů na její kůži, z její hebkosti bych zešílela na zbytek života.

Když je veselá, krčí nos. Když se usmívá, rozzáří se jí tvář. Když se směje, andělé umírají štěstím. Přísahám, že je to pravda.

A já ani neexistuju. Ne v jejím světě. Něco tak nedokonalého jako já by tam nikdy nemohlo přežít.

Ale to je v pořádku, protože při nejmenším mám pět dnů v týdnu ve škole, kdy cítím, že mi srdce bije tak silně, až hrozí, že mi vyskočí z hrudi jen při pohledu na ni. Můžu se vyhřívat v té atmosféře, kterou kolem sebe šíří. No, ze vzdálenosti patnácti metrů.

Znám její jméno. Znám její tvář.

To je to opravdu vzácné.

Ashley Davies.

Jsem do ní šíleně zamilovaná.

3

Nebylo to takové vždycky. Z doby, kdy bylo všechno jinak, si pamatuju jenom útržky. Musím je uchovávat pečlivě zamčené hluboko v mysli, v bezpečí. Chtěla bych je vytáhnout ven, zalaminovat a mít v krabici. Jen tak si můžu být jistá, že se nikdy neztratí.

Žiju v nepředstavitelném strachu, že jednoho dne se probudím, a budou pryč. Budou venku v pustině zapomenutých myšlenek a já už je nikdy nedostanu zpátky. Nevybavím si jejich tváře. Nevybavím si jejich hlasy. Nevybavím si jeho dotek.

Vše, co tam zůstane, bude zející propast mezi tím, kde moje rodina bývala a tímhle životem, za který bych měla být vděčná.

Zemřeli, když mi bylo pět. Moje matka, otec, babička a mí dva bratři. Dobře si pamatuju tváře všech. Matka byla krásná, ryze nádherná. Blondýnka jako já, s pomněnkově modrýma očima a láskyplným úsměvem. Vzpomínám si, že její matka, moje babička, dokonale splňovala představu toho charakteru. Byla laskavá a milá, boubelatá a čisťounká, vždycky voněla po koláčích a růžové vodě.

Otec byl můj hrdina. Vždycky tu pro mě byl plný lásky, aby mě objal a hrál si se mnou. Míval ve zvyku otočit mě hlavou dolů, chytit za kotníky a točit se mnou dokola, dokud jsem nebyla úplně rudá ve tváři. Milovala jsem to.

Mí bratři, Glen a Clay: dva naprosto odlišní lidé, kteří mi občas splynou v jednoho. Je to ironie, opravdu, protože Clay byl adoptovaný černoch. Ale jinak to nic neznamenalo. Od prvního dne byl mým bratrem a myslím, že mi trvalo deset minut, než jsem ho začala zbožňovat. Byl prostě ten typ roztomilého děcka. To Glen byl stěží roztomilý, daleko víc byl otravný, ale pořád to byl můj bratr. Pamatuju si, jak jednou zmlátil Lucase Forgea, protože ten mizera mi zničil Barbie. Takový byl Glen, vždycky stál při mně, i kdyby měl mít průšvih.

Tihle lidé byli můj svět. Tihle lidé byli můj život.

A pak byli pryč.

Nikdy nezapomenu na to, že i já jsem měla odejít. Že bych neměla být tady. Mám pocit jako by prostě něco nebylo se světem v pořádku, protože celá Carlinovic rodina měla být spolu.

Byla jsem nachlazená. Teklo mi z nosu a fňukala jsem a matka mě ten večer nechtěla brát do té zimy. Hrozilo, že bude sněžit, jak to v Ohiu bývá. Byli jsme na návštěvě u matčiných rodičů, což jsme dělávali často. V kině dávali nějaký film, který chtěli vidět. Taky jsem ho chtěla vidět, ale kašel se mi zhoršil.

Můj dědeček na filmy nebyl, takže vzali babičku. Asi aby si udělala výlet z domu. Nedovedu si představit, že soužití s mým dědečkem byla kdovíjaká zábava.

Pamatuju si to tak živě; jak v pyžamu stojím ve vstupních dveřích a mávám jim na rozloučenou, zatímco odjíždějí. Vzpomínám si, jak jsem si přála, abych viděla ten film. Pamatuju si, jak jsem byla uložena do postele.

Víc už si toho nepamatuju.

Vím, co mi o tom řekli - jednou. To taky musím držet hluboko v paměti, protože dědeček říká, že nemá smysl šťourat se ve starých záležitostech, které jenom bolí. On říká hodně takových věcí.

Byl to krátký příběh. Na silnici byl led, náledí. Náklaďák, který ztratil kontrolu. Můj otec nemohl dělat nic. Pět mrtvých lidí. Smutek.

Pětiletá holčička, která nechápala, kam se poděla její rodina. Starý muž, který už měl výchovu dítěte za sebou, se stal jejím jediným opatrovníkem.

A pořád je tu ta ztráta. Pořád je tu smutek.

Nemůžu si pomoct, ale chybí mi každý den. Kdybyste žili v tomhle domě a věděli, že jedno rozhodnutí mohlo všechno změnit, taky by vám tak chyběli. Kdyby má matka nebo babička zůstala doma, aby na mě dohlédla. Kdyby otci tolik nevadily dálnice, že radši jezdil po okreskách. Kdyby ignorovali nachlazení a vzali mě s sebou, nebo kdyby se vykašlali na film a zůstali doma.

Kdyby.

Občas se na dědu podívám a přemýšlím, jestli tu ztrátu cítí tak silně jako já. Přišel o ženu, dceru, vnuky, o všechny naráz.

Ale je netečný. Je to muž s kamennou tváří, který si emoce nepřipouští, a proto se to nikdy nedozvím.

On je ten, co mě vychoval. A pokud je mu známo, odvedl tu nejlepší práci, jakou mohl. Někdy mi to připadá divné, protože vím, že matka to takové neměla. Vyrůstala v tomhle domě, vyrůstala s ním, a já vím, že nedopadla tak jako já. Jak se jí to podařilo?

Jediné rozumné vysvětlení se mi zdá, že většinu výchovy odvedla babička a objasňuje to, proč máma šla na vysokou školu daleko. A proč si vzala tátu tak mladá.

Přeju si, abych mohla utéct. Pořád mám před sebou dva roky, než budu moct prchnout na univerzitu, a mám takové tušení, že nebudu mít povoleno odejít někam daleko.

V dědečkově potrhlosti je jakýsi řád. Pochopitelně bych to nemohla nazvat potrhlostí jemu do tváře, protože to by byla drzost, o jaké se mi nezdálo.

Od pěti let mi vybírá oblečení. Myslí si, že pro mladou dámu je nepatřičné, aby nosila kalhoty, tak žádné nemám. Na džíny ani nemyslete, protože to by byla sprostota ještě větší. Takže nosím sukně, každičký den. Ovšem, ne jen tak ledajaké sukně, protože jestli jsou kalhoty pro dámu nevhodné, měli byste slyšet jeho teorii o odhalování kůže.

Sukně po kotníky, ty nosím já. A bílé blůzy.

Někdy pletenou vestu, nebo hezký vlněný svetr, když je chladno.

Jednoduché pevné boty, samozřejmě, aby šly k sukni.

Vlasy jsem do deseti let nosívala pevně spletené do dvou copů. Od deseti let jdou každý den do drdolu.

Říkám si, že se třeba dědeček tajně narodil před sto lety a nikdy se neobtěžoval to někomu říct. Nebo umřít.

Make-up? Nechtějte mě rozesmát.

Alespoň, že ten deodorant mám. To je tak nějak všechno, co mám schváleno, i když se sprchuju každý den. Asi bych měla být vděčná za maličkosti.

Každý školní den je to ta samá rutina. Probudím se v půl sedmé, kdy spustí budík. V půl sedmé a jednu minutu děda zaklepe na dveře, aby se ujistil, že jsem opravdu vzhůru. Následuje sprcha a oblékání do školy. Mám na výběr ze tří barev sukní: tmavě modrou, černou a hnědou. Tohle zkombinuju s bílou blůzou zapnutou až ke krku (na nějaký rozepnutý knoflíček vůbec nemyslete), punčochy a jsem hotová. Vlasy si hodím do úhledného drdolu, na sušení není čas. Jestli můj děda vůbec ví o existenci fénů, pak si o nich taky myslí, že jsou sprostota.

Pak je snídaně. Nesmím se ani opovážit nebýt plně oblečená a tím mám na mysli, že kdyby mi čouhal jeden vlas nebo kdybych neměla zapnuté všechny knoflíky, budu okamžitě poslaná zpátky nahoru, abych se uvedla do reprezentativního stavu.

Ke snídani je toust s marmeládou, žádné máslo, a sklenice mléka.

Zatímco děda popíjí druhý šálek čaje, sklidím ze stolu a umyju nádobí od snídaně. On svůj hrnek umyje později. Ještě nikdy to neporušil.

V půl osmé si z linky vezmu oběd. Ani se nemusím dívat, co to je, protože od pěti let jsem měla každý den stejný oběd. Bude to sendvič se šunkou a salátem a jablko. K pití mám používat vodu ze školních fontánek.

Oběd je v pořádku ve školním batohu, ve kterém jsou všechny mé knihy a nic než ty. Stojím u vstupních dveří a vím, že dědeček se obuje každou minutu. Vždycky to tak je.

Jdeme pěšky ke škole, obvykle v tichosti.

Rád chodí s rukama sepnutýma za zády, pozoruje oblohu a horizont, jestli neuvidí ptáky. Já se nesmím hrbit, nehledě na to, jak mám batoh těžký. Nesmím zírat na chodník nebo projevovat jakoukoli "náladu".

Pokud mi na nějakého ptáka ukáže, musím ho identifikovat.

Nesnáším ptáky.

Že bych do školy šla sama, je nemyslitelné. Je mi sedmnáct let a žiju na malém městě. Nejhorší, co by se mi tak mohlo stát je, že trochu zmoknu při přeháňce. Nicméně by nebylo slušné, abych chodila sama.

Rozloučíme se u brány poté, co dědečkovi popřeju hezký den. Pane.

Prokousávám se všemi hodinami s vědomím, že každý den a v každé třídě budu sedět na stejném místě, vepředu u zdi.

O obědové přestávce si najdu ten nejprázdnější kout v jídelně, abych si snědla svůj sendvič a jablko. Jím rychle, abych se vyhnula komukoli, kdo by mi mohl chtít něco říct nebo udělat.

Pak prchnu do knihovny, kde jsem knihovnicemi snadno tolerovaná jakožto tichá a bezproblémová.

Obvykle sáhnu po domácích úkolech.

Někdy si dám pohov a čtu si. Někdy se dokonce rozmazluju tak, že si čtu romány, které bych doma nikdy neměla povolené. Můj dědeček věří, že cokoli napsané po roce 1950 je brak a knihy napsané mezi 1900-1950 jsou na hraně. Některé by projít mohly, jiné ne.

On ve svém domě brak mít nebude.

Naštěstí jsem rychlý čtenář a o pauze na oběd toho stihnu zhltnout docela dost.

Většina lidí ve třetím ročníku má volné hodiny, ale můj dědeček se dohodl se školou a já tak mám o těchhle hodinách dálkovou výuku latiny. Nevěří mi, že bych se učila sama, takže ten čas trávím ve studovně.

Nesnáším latinu.

Jenže dědeček si myslí, že volný čas je jen nástrojem ďábla.

Měla jsem za to, že tím nástrojem jsou džíny, ale co už, radši na to nebudu upozorňovat, abych nebyla drzá.

Podělaná drzost.

V půl čtvrté na mě dědeček čeká u školní brány. Hezky ho pozdravím ‘dobré odpoledne, pane’ a jdeme domů.

Mezi čtvrtou a pátou cvičím na housle. Dědeček poslouchá.

Každý čtvrtek mezi čtvrtou a pátou k nám chodí stařičký pan Whithers, který je myslím dědečkův starý přítel, a já mám opravdovou hodinu houslí. V ostatní dny to je jen hodina cvičení.

V pět hodin jdeme na procházku.

V šest začneme večeřet. Podle toho, jaký je zrovna den, je to jedno ze sedmi možných jídel. Když je pondělí, máme párek a brambory. V úterý by to bylo dušené hovězí a tak dále.

Já potom umyju nádobí a uklidím v kuchyni. Většinu vaření obstarává děda, ale ode mě se očekává pomoc při přípravě.

Když je nádobí hotové, je kolem půl osmé a já jdu nahoru dělat na dvě hodiny domácí úkoly. Během toho nemám povoleno mít zavřené dveře. Nemám povolenou hudbu, která by mě rozptylovala, i když někdy slyším úryvky z dědečkova gramofonu, když si dole přehrává klasickou hudbu.

V půl desáté je tu má vzácná půlhodinka čtení a po ní čas jít spát. Vím, že až se ráno vzbudím, bude to ten samý rozvrh od znova.

Nemáme televizi. Nemáme počítač. Nedostávám kapesné.

To je můj život: Můj dědeček a rutina; vzpomínky, kterých se držím.

A moje upřímné přání, abych byla kdekoli jinde než tady, i kdyby to mělo znamenat márnici. Následovanou hřbitovem.

4

Někdy je škola vyloženě peklo.

Každý je po létě ještě celý rozjařený a plný energie. Všichni si o prázdninách užívali. Kempovali, byli v Mexiku nebo na chatě u jezera. Oni léto netrávili studiem přes korespondenci a zahradničením.

Pro někoho může být práce na zahradě zábava. Já to nesnáším. Ale to je to, co dělám. Ou, a jarní úklid (v létě). To jsem taky dělala dost. Chtěla jsem se přihlásit jako dobrovolnice v místním kostele nebo v domově důchodců, ale dědeček řekl, že by mi to zasahovalo do učení.

Protože společenský styk s dementními pacienty tááák hrozně rozptyluje.

Teď všichni sedí kolem mě, čekají, až začne angličtina a probírají, jak úžasně se to léto měli. Nenávidím to. Chtěla bych, aby se mě taky někdo zeptal, jak jsem se měla, ale to nikdo neudělá. Nikdo nechce být viděn, jak se baví s tím pakem, co se obléká jako mimoň.

Takhle je to už... celou věčnost.

Když je vám pět, nikdo se nechce kamarádit s děckem, kterému nedovolí jít si hrát ven. Stěhování do nového města, abych žila s dědečkem, bylo už tak dost těžké, natož pak se snažit překousnout nedůvěru pětiletého dítěte a ten neznámý nový pocit smutku.

Dělat si kamarády... to není zrovna na prvním místě dědečkových priorit. Na jeho obranu musím říct, že asi prostě neměl ponětí, jak si poradit s malým dítětem. Když v tomhle věku byla máma, většinou pracoval a jezdil na obchodní cesty.

A jak šel čas, jenom se to zhoršovalo. Každý, s kým jsem se spřátelila, postupně odcházel. Nikdy jsem nemohla jít na jejich narozeninové oslavy. Nenosila jsem dobré obědy. Nesměla jsem jezdit na školní výlety. A potom, zrovna když jsem si začínala myslet, že už jsem si zvykla, přišly tyhle roky dospívání.

Byla jsem, a pořád tomu tak je, ta nejmíň sebevědomá osoba, jakou si dovedete představit. Za to dávám vinu dědečkovi, ale to je proto, že ho skrytě viním ze všeho. Celkem často zažívám chvíle naprosté paniky, kdy sama o sobě pochybuju a vidím se jako toho největšího ztroskotance na světě, protože tím zkrátka jsem. Že by nebyl žádný rozdíl, kdybych si oblékla něco jiného, nebo kdybych naložila jinak se svým časem, pořád bych byla sama.

Pak si připomenu, že teenageři jsou ti nejpovrchnější lidé na planetě, a to je dost zásadní věc.

Chci si povzdechnout, ale nechci, aby se na mě někdo podíval.

Potom vejde on.

Na téhle škole jsou lidi, které extrémně nemám ráda.

Madison Duarte, pro začátek. Tahle vedoucí roztleskávaček je skrz naskrz mrcha a nebojí se to dát najevo.

Sherry Pena, Madisonin malý poskok. Má IQ tykve, ale ona sama to dělá ještě horší. Navíc, sledovat ji, jak se snaží dát dvě a dvě dohromady začne časem silně nudit.

A on.

Ó, jeho nenávidím ze všech nejvíc.

Je úžasný: vysoký, tmavovlasý, neuvěřitelně vymakané tělo.

Taky je k podělání milej. Opravdový drahoušek. Sporťák, ale ve skutečnosti je fakt hodný a vlastně mi nikdy neřekl křivé slovo. Pochopitelně si myslím, že mě asi nikdy ani nezaregistroval, ale je tu dost těchhle blbečků, kteří mě považují za zdroj zábavy, když se nudí, takže bych nejspíš měla ocenit, že si mě nevšiml.

Neoceňuju.

Já ho nenávidím.

Aiden Sráč Dennison.

Nenávidím ho za to, co dělá zrovna teď. Naklání se přes stůl a rukou ji hladí dole na kříži. Má tam odhalenou pokožku, kousek kůže, ze kterého mi vysychá v puse a od kterého nemůžu odlepit oči.

Chci se podívat jinam, když se nakloní dopředu a rty se letmo dotkne její tváře. Ona se zasměje a ten úsměv si proklestí cestu k jejím očím, kde zanechá jiskru. Odvrátím pohled k zemi. Otočím se zpátky dopředu, nechci, aby si všimli, že zírám.

Jenže teď si to představuju ve vlastní hlavě. Dotek jeho prstů na jejích zádech. Na místečku, které bych tak ráda políbila, uctívala. Teď se nakloní blíž a pošeptá jí něco do ucha. Ona se na něj opět zasměje tím sladkým smíchem.

On se nakloní ještě blíž, rty otře o její a ona ho laškovně odstrčí, protože se nechce předvádět před třídou.

Možná jí dokonce položí ruku na koleno.

Svírám desku stolu, až mi bělají klouby.

Budu mít jeden ze svých záchvatů. Pevně svírám oči a snažím se myslet na něco jiného. Na cokoli. Začnu si v duchu opakovat latinská slovíčka: portó, portámus, portor, portámur, portás, portátis, portáris, portáminí, portatportant, portátur, portantur… odříkávám.

Nefunguje to. Vyjmenovávám květiny, nic.

Dactylorhiza – Orchid…

Ruka na jejím koleni.

Nemůžu dýchat.

Tři sta třicet tři stříbrných stříka…

On ji bere na rande. On ji líbá. Jeho ruka vklouzne…

Hruď mi exploduje bolestí.

Rotační kinetická energie se rovná jedné polovině Iw na druhou.

On ji šuká.

"Dobře, třído, uklidníme se, uklidníme se."

Pan Urqhart je tu.

Bolest se propaluje hrudí a bojím se, že se brzy začnu dusit.

Aiden Dennison randí s Ashley Davies. AD chodí s AD.

Nejsem natolik hloupá, abych si myslela, že někdy bude mou. Nejsem natolik hloupá, abych si myslela, že je skutečná. Jsem jen natolik šílená, že mám zájem.

"Ale vážně, chlapci a děvčata, je na čase odložit léto stranou a vrhnout se na Miltona."

Vrhnout se na Miltona? Ztracený ráj, zrovna když moje srdce přestává bít. To si snad dělá srandu.

Očividně nedělá. Ale na tom, jak třída postupně utichá, je něco uklidňujícího. Teď mám nějaký cíl, mám Miltona. Uvolním sevření jedné ruky a otevřu učebnici před sebou. Jak pan Urqhart začne monotónně drmolit, bolest zvolna odchází.

Ne proto, že mluví, ale protože se mé zalité oči začnou soustředit na poezii. Stačí to, aby mi to poskytlo tu trochu úniku, a já to beru.

Co můžu říct? V tomhle životě není tolik věcí, které jsou pro mě důležité, a ona je jednou z nich. Tou druhou je psané slovo. Když nemůžu mít jedno, najdu útěchu v tom druhém.

Nemám zrovna moc na výběr.

5

Poslední dobou jsem toho moc nenaspala. Školní rok začal před třemi týdny a prostě to nefunguje jako vždycky. Moje rutina je tak stálá, tak neměnná, že bych zkrátka měla být schopná se do toho dostat a vrhnout se na učení. Ale nejde to.

Ashley Davies ve mně vyvolává naprostý úžas a jakousi touhu už od osmé třídy. Od chvíle, kdy jsme se převlékaly na tělocvik, což je jediná doba, kdy mám dovoleno nosit kalhoty, a já letmo zahlédla její záda.

To úplně stačilo.

Otočila jsem se, abych si dala složené tričko do skříňky a tam u lavičky, naproti mně, stála ona. Měla na sobě tepláky a sportovní podprsenku, otočená byla zády ke mně. Sehnula se dolů a pak se pomalu narovnala.

Málem jsem na místě zemřela.

Pro plachou holku, která se hlavně snaží přežít, aniž by přitahovala jakoukoli pozornost, protože tak se vyhne zmlácení, to byl podivný zážitek. Hezky podivný.

Od té chvíle to narůstalo.

Ráda o tom přemýšlím jako o nádoru. Chci říct, podobnost tam je. Za prvé, není to nic dobrého. Já a zabouchnout se do někoho, to nutně musí vést jedině ke špatným věcem. Ale ne, já se musím zbláznit do nejpopulárnější holky na škole, do té, která chodí s kapitánem basketbalového mužstva. Jo a, no, je to holka.

Jednou mě to zabije.

Pořád to ve mně roste a nezdá se, že bych s tím něco mohla dělat.

Vidíte, jak jsem říkala, nádor.

Ne že by mi to vadilo. Když ke mně chce Ashley Davies přirůst, nemám nic proti. Ha! Zlatý voči. Ale zhoršuje se to. Teda, jsem poměrně nenápadná: myslím, že neví o tom, že se na ni občas dívám. Nezírám. Nevrhám zamilované pohledy. A na rozdíl od jejího přítele – který má všechny ty údajně hvězdné vlastnosti, které já nějak nevidím – necivím jí celý den do výstřihu.

Tři týdny zpátky ve škole a já nemůžu spát. Zdá se, že schopnost dělat všechno ostatní to neovlivňuje. Pořád můžu chodit, pořád dělám domácí úkoly a pořád s dědečkem vedu prkenné konverzace.

Ale stále myslím na ni.

Chci slyšet její hlas.

Nemyslím tím, že chci slyšet, jak se směje na Aidena, nebo jak něco říká Madison. Chci ji slyšet, jak mluví na mě. Je mi fuk, co řekne. Pro mě za mě by klidně mohla říct, ať se jí kurva klidím z cesty.

Netuším, co si s tím počít.

V žádném případě se nestane, že bych někdy sebrala dost odvahy na to si s ní promluvit. Opravdu ji oslovit tváří v tvář.

Vysmála by se mi.

To by asi na mě bylo trošku moc.

Takže místo toho trávím o to víc času jejím sledováním. Ne vyloženě špehováním. Na tom nezáleží, nemám kuráž s tím něco udělat. Nakonec to za mě vždycky vyřeší někdo jiný a já si zase jednou připomenu, že bych si neměla dělat naděje nebo plány, protože z toho stejně nic nebude.

Někdy lidé potřebují fackovacího panáka. Pro dnešek jsem to já. Je tak nádherný den, slunečný a teplý, že zkrátka nemůžu vydržet vevnitř. Brzy tohle pěkné počasí přejde v podzim, pak bude sníh, a já budu litovat času, který jsem nestrávila venku. Takže dnes jsem se přemohla.

A za svou troufalost jsem potrestána.

John Macauley, ten hajzl. Je kapitánem fotbalového týmu a je všechno, co Aiden Dennison není. Aiden je vysoký, on podsaditý. Aiden je tmavovlasý, John blonďák. Malý, ramenatý, samý sval a šlacha, až vypadá jako by byl vytesaný z kamene.

Dnes mě nemá rád. No, nemá mě rád nikdy, ale dnes se rozhodl být úplný macho a ukazuje to. Vyjede po mně hned, jak se objevím na vyhřáté kamenné dlažbě nádvoří.

"Hej, Carlin, kde kupuješ ty hadry? U Amišů?"

Následuje výbuch smíchu, což musí být zářný vrchol jeho vtipu.

Ignoruju ho rozhodnutá projít kolem a nechat to být. On tak ochotný není.

"Prr, ne tak rychle kočičko, nechceš zůstat a pohrát si?" Ne zrovna jemně mi položí ruku na paži. "Můžeme si trošku užít, ukázal bych ti, k čemu je ta věc, co máš mezi nohama."

Polekaná a rozčilená k němu vzhlédnu. Vnitřnosti se mi vaří hněvem i naprostým ponížením, ale umím v sobě pocity držet. Tohle už se stalo tolikrát. Pokusím se ho setřást, ale není to nic platné.

"Radostí jsi oněměla?" Šklebí se a o krok přistoupí.

"Nech mě na pokoji."

"Cože, co to bylo, neslyšel jsem?" Přistoupí ještě blíž a naruší můj osobní prostor až je to naprosto absurdní.

"Do prdele, dej tam zpátečku, chlape," uslyším Aidenův hlas z dálky. Nechci, aby se mě zastával. Nechci, aby byl milý. Chci ho nenávidět.

"Líbí se jí to. Na tu malou frigidní děvku nikdy nikdo nesáhne."

"Dej mi pokoj!" Řeknu tentokrát rozhodněji, zatímco ruku vytrhnu z jeho sevření. To se mu nelíbí, bolí ho z toho prsty a trochu se zakymácí.

"Ty zasraná mrcho," zavrčí.

Stačí jeden šťouchanec a už ležím na zemi. Jsem docela hubená, moc masa se na mě nenajde, takže když už spadnu, spadnu tvrdě. Sáček s obědem vylítne do vzduchu, jablko se odkutálí, udělá půlkruh a poslušně se vrací. Je to skoro legrační, dokud John nezvedne svou velkou křupanskou nohu a nerozdrtí ho.

Kousky jablka přistanou na mých i jeho nohou, on se otočí a jde pryč. Mám odřené obě dlaně na místech, kde jsem přistála po svém pádu. Zápěstí bolí, ale můžu s nimi hýbat, nejsou zlomená. Školní batoh s knihami spadl stranou.

Zpočátku na mě všichni zírají, ale jakmile John zmizí, vytratí se i jejich zájem. Natáhnu ruku pro batoh, ale zjišťuji, že už ho někdo drží. Kouknu nahoru.

Aiden.

Nabídne volnou ruku a já nemám jinou možnost než se podívat opravdu, ale opravdu drsně, nebo ho nechat, ať mi pomůže. Byla jsem vychovaná příliš dobře na to, abych byla takhle hrubá.

"Je to kretén, nevšímej si ho."

Krátce a nepobaveně se zasměju. "Těžko se dá ignorovat někdo, kdo do tebe strká."

U Aidena to vyvolá pokřivený úsměv, který se roztáhne do zazubení. Kdybych si nebyla tak jistá, že ho nemůžu vystát, možná bych rozuměla, proč ho miluje. Z té myšlenky se mi sevře žaludek.

"Ale vážně, je to mega vůl." Podává mi batoh a já ho vděčně přijmu. Sehnu se dolů, abych sebrala jedinou část mého oběda, která zůstala vcelku, sendvič.

Přikývnu. "Ehm, ještě jednou díky." Už mám zase zpět svůj Spencer hlas, tichý a nejistý. Vztek ze mě opadá a zanechává po sobě pálivý pocit potupy a naléhavou potřebu utéct pryč. Naprosto zahanbená se otočím na patě a utíkám do budovy s vědomím, že Aiden mě sleduje.

Je to moc. Tohle všechno je moc. Ponížení z rukou Johna a ta Aidenova nespravedlivě přátelská povaha dělá o moc těžší ho nenávidět.

Vědomí, že to zjistí Ashley, je ze všech těch pocitů nejhorší.

Ženu se chodbami a při tom zakopávám o vlastní nohy, jak je u mě zvykem. Žďuchnutím otevřu dveře na holčičí záchody a opět klopýtnu. Brašna mi vylétne z ruky a sklouzne se po dlažbě až ke zdi. Sáček s obědem se ve druhé ruce promění v raketu a přistane na pultu s umyvadly, kde se z něj vyvalí sendvič, ten poslední zbytek mého jídla, spadne do umyvadla a voda ho rozmáčí do nepoživatelna.

Na tom nezáleží, stejně jsem nehodlala jíst.

Na čem záleží, je, že určitě vypadám hrozně. Vlasy mám trochu rozcuchané, dlaně sedřené do krve a navzdory mé nejlepší snaze mi po tváři stékají dvě slzy.

A teď jsem navíc nepříjemně zaskočená. Protože tu nejsem sama. Tyhle záchody nebyly prázdné. Madison a Ashley, pravděpodobně ti poslední lidé na planetě, které jsem právě teď chtěla vidět, tu jsou obě dvě. Obě na mě zírají. Koukají na mě těmi pohledy zračícími překvapení, které přejde v pohrdání a výsměch.

Vydrápu se na nohy, abych zvedla batoh, a snažím se rychle odvrátit, takže si třeba mých slzami zmáčených tváří nevšimnou. Je to zbytečné, příliš pozdě.

A trest mě za to nemine.

"Trapka," slyším Madison. Předstírá, že to chce říct tiše, ale je to tak jasně nahlas, abych slyšela. Je mi to fuk, královna a já jsme nikdy nebyly zrovna nejlepší kámošky.

To, co slyším jako další, je ten zabiják.

"To jo."

Ashleyina odpověď. Ashleyin souhlas. Ashleyino potvrzení, že jsem, jak bylo řečeno, trapka.

Vyjdou z umývárny, jejich k nerozeznání podobné zadky proplují kolem mé přikrčené postavy.

A já hořím.

6

Jestli si dědeček těch odřenin všiml, určitě je nepřednese jako téma naší konverzace. Nesnaží se na ně podívat, nebo je ošetřit. To by totiž znamenalo, že by na mě musel sáhnout a to můj dědeček dělá výjimečně, pokud vůbec někdy.

Popravdě, nikdy.

Nevím, jestli to je tím, že ztratil všechny, co mu byli drazí, nebo takový prostě je, protože jsem byla hodně malá, když se to stalo. Nechápejte mě špatně, pamatuju si dost. To jen, že si prostě dědu nepamatuju z doby před nehodou. Od té doby jsme jen on a já, a nikdy to už nebylo jinak.

Myslím, že byl pod velkým tlakem, když zemřeli. Mnoho lidí zpochybňovalo způsobilost toho starého muže vychovat dítě. Vím to, protože to si pamatuju. Některé věci vám v hlavě uvíznou víc než jiné.

Nepamatuju si, jak mi to řekli. Nejspíš jsem to nechápala.

Ale pamatuju si pohřeb.

Vzpomínám si na pět rakví za sebou. Pět mahagonových beden, které se zdály tak obrovské, tak skličující, že jsem se k nim nechtěla ani přiblížit. Pamatuju si, jak mi srdce bilo v hrudi a svou ruku pevně sevřenou v dědečkově jak jsme se přibližovali.

Musela jsem tam vystoupit a podívat se. Musela jsem tam vystoupit a řádně se rozloučit. Dědeček by ode mě netoleroval nic menšího dokonce i tehdy. Byla jsem ztuhlá strachem, ale šla jsem. Jak bych nemohla? Dokonce i tehdy bylo dědečkovo sevření jako z oceli a nemusel mě ani tahat, prostě jsem věděla, že není jiná možnost než ho následovat.

Malé děvčátko v černých šatičkách za vysokým hrdým mužem v černém obleku. To si pamatuju.

Uzavřené rakve v řadě lesknoucí se v milosrdném světle jedna za druhou. Sem tam zašeptané jméno: Paula, Glen. Vzpomínám si na ten šepot dokonce tehdy všude kolem mě, a jak si na mě a na dědečka ukazují.

"Ach, chudák drobeček, úplně sama na celém světě."

"On si opravdu myslí, že to dokáže? Nepochybně musí být zdrcený žalem. Určitě tu musí být někdo jiný."

"Och, Patsy, nikdo jiný není. Paula byla jedináček a s Arthurovou rodinou se nestýkali."

"Někdo mladší by byl určitě vhodnější, ne?"

"No, vypadá to, že tu byl nějaký incident s marihuanou… nějaký univerzitní profesor… žádný trest… oh ne, o tom by nechtěli ani slyšet… ano, je to v závěti, já vím, Paulini rodiče… ne, jsem si jistá, že by nikdy… no, ano…"

Úryvky, všechny ty útržky vzpomínek, které se neustále vrací. Pochybuju, že to všechno říkali na pohřbu, ve skutečnosti jsem si jistá, že ne. Bylo to někdy v době pár dní před tím a pár týdnů potom, kdy se ta ochromující neurčitost změnila v mrazivou jistotu, která mě téměř zabila.

Obklopovala celé období, kdy jsem pochopila, že ačkoli jsem byla tak malá, už nikdy tu nebude nikdo jiný, jen on a já. Že oni se nevrátí. Že mě opustili.

Co jiného si pětileté dítě myslí, když maminka s tatínkem odejdou a nevrátí se? Dítě v tomhle věku nerozumí smrti, nebo děsivému skřípání kovu o kov. Starší dítě rozumí, a když má navíc představivost tak nemilosrdnou jako je ta moje, pak si v hlavě tenhle film dokáže přehrát, ale v křehkém věku pěti let ne.

Vše, co víte, je, že jste sami.

A on vám nebude společníkem, nebude náhradníkem, protože takový nikdy nebyl. Protože on se obklopuje aurou vyrovnané stability a vy nevíte, jak se přes ni dostat.

Mohlo to být v pořádku, kdyby plakal. Mohlo to být v pořádku, kdyby vás vzal na klín a řekl, pošeptal, že je dobré, když se vybrečíte.

Bylo by to dobré, kdyby nedal tak jasně najevo, že není v pořádku truchlit. Alespoň tedy ne na veřejnosti. Bylo by to v pořádku, kdyby o tom s vámi mluvil za zavřenými dveřmi. Bylo by to o tolik lepší, kdyby vám říkal slova, která nejsou jen příkazy nebo pokárání.

Učila jsem se rychle.

Naučila jsem se, že mé slané slzy patří na polštář. Naučila jsem se, že slova, která používám, když mluvím s dědečkem, musím volit opatrně. Naučila jsem se pravidlům. Poučila jsem se, co se stane, když je poruším.

O minulosti nikdy nemluví. Ne pokud nemluví o věcech, které se staly před tím, než se král Edward VII. stal králem Velké Británie a motorové vozy, jak jim rád říká, byly novým fenoménem.

Když jsem byla malá, ptala jsem se na rodiče, na věci, na které jsem si nemohla vzpomenout. Ne že by mi vyloženě řekl, ať se neptám, ale ty v podstatě jednoslovné odpovědi, kterých se mi dostávalo, kombinované s jeho tónem, mě pro příště odradily. Kromě toho, můj dědeček si myslí, že je nevhodné, aby se mladá dáma příliš vyptávala.

Jednou týdně mám dovoleno jít někam jinam než na procházku, do školy, nebo na dvorek. Každou neděli ráno chodíme do kostela. V našem okolí jsou čtyři. My navštěvujeme luteránský. Já si tajně myslím, že proto, že je to nejblíž k čistému kalvínství, jak se můžeme dostat. Dědeček by s Kalvínem vycházel skvěle.

Některé kostely mají studium bible nebo kroužek pro mladé věřící, co zpívají, což alespoň nenudí. Náš kostel takový není. Dochází sem shromáždění sotva dvaceti lidí a já jsem jediný člen pod sedmdesát let. Nepřekvapilo by mě, kdyby pastorovi bylo přes sto.

Kostel není zlatým hřebem mého týdne.

Ne, tím je stále pohled na Ashley Davies. Dokonce i teď, kdy si zarývám nehty do pohmožděných a odřených dlaní, abych si připomněla tu hloupost doufání, ona nechce odejít z mé hlavy.

Dokonce i teď, po tom, co jasně vyjádřila, co si o mně myslí, ji nedokážu dostat z hlavy.

Komu tu co nalhávám? Museli byste mě zastřelit.

Ona pořád bude vše, na co myslím.

7

Pořád jsem se na ni nepodívala. Mé oči se jí vyhýbají jako by byla nějaká díra do vesmíru ve tvaru Ashley Davies. Stejně je to jedno. I kdybych se na ni podívala, nic to nezmění.

Ani na minutu si nemyslete, že je to kvůli tomu, že si o mně myslí, že jsem póvl. O tomhle jsem si nikdy iluze nedělala. Jistě, bolelo to, ale jsem na to zvyklá.

Nicméně musím chránit ten malý kousek sama sebe, který pořád leží hluboko uvnitř. A abych to dokázala, musím předstírat, že umím být chladná. A tady do hry vstupuje iluze. Trochu kontroly nad něčím, to je vše, o co žádám. Trochu klamu.

Škola je pořád to samé. Skoro jsem sama sebe přesvědčila, že všechno je zapomenuto až na to, že na sobě cítím Aidenův pohled. Nahání to husí kůži, ačkoli způsob, jakým se na mě dívá, takový není. Je zahloubaný, cítím to. A vím, že mluvil s Ashley, protože jsem viděla, jak se k ní otočil, něco řekl a ona se na mě podívala. Byla jsem dost daleko na to, abych zaslechla, o čem se baví, ale i tak jsem dokázala číst řeč jejího těla.

Mám s Ashley několik hodin společných a kromě tělocviku je ve všech i Madison. Aah, královna. Není na mě zlá proto, že mě nemá ráda, je na mě zlá, protože to má v popisu práce. I tak mě ale štve, že Ashley s ní souhlasí, protože vím jistě, že Ashley jinak odmítá dělat, cokoli jí Madison řekne jen proto, že to Madison říká. Úplně vidím ten nevěřícný pohled a pobavení v Madisonině tváři, kdyby někdy zjistila, co k Ashley cítím.

Víte, viděla jsem, jak je Ashley na lidi milá. Viděla jsem ji smát se a být šťastnou. Viděla jsem dost, aby mě z toho píchlo u srdce a žaludek dělal kotrmelce i s těmi motýlky najednou.

Máme spolu dějepis. Dějepis je můj oblíbený předmět. Něco na tom, že vás nutí žít minulostí, mě asi nějak okouzluje. Hrozně ráda se nořím do časů dávno minulých a prostě vstřebávám tu atmosféru. Ráda se dovídám, jak jsme se dostali tam, kde jsme. Na dnešní hodinu má slečna Charles zpoždění. To má samozřejmě za následek velmi hlučnou třídu.

Sedím na svém místě u okna a bezmyšlenkovitě čmárám na kousek papíru. Slyším kolem sebe stupidní tlachání, ale opravdu tomu nevěnuju moc pozornosti. Ashley samozřejmě sedí otočená zády k tabuli. Ne úplně v zadní řadě, protože ta patří flákačům a spáčům, ale dost vzadu na to, aby dostála své cool nátuře.

Hihňá se s Madison. Nepotřebuju se otáčet, abych ji poznala, moje uši rozeznají ty medové tóny, ať jsem, kde jsem. Bože, ta má sexy hlas.

Ironické je, že kdyby se teď zjevila u mého stolu a řekla, "Co ty na to? Ty a já?" byla bych totálně mimo. Nevěděla bych, co si se sebou počít. Jako všechno v mém životě, i tohle je jenom v mé hlavě, kde je to v bezpečí.

Slečna Charles vejde do třídy, já odložím svůj papír a ujišťuji se, že mám učebnice perfektně srovnané na lavici. Ostatní dál pokračují v mluvení. Má učitelka dějepisu je rozkošná. Je to moje vůbec nejoblíbenější učitelka na škole a je i poměrně dost hezká: vysoká brunetka s laskavým úsměvem a příjemným vystupováním. Je skvělá učitelka a na mě je vždycky milá. Většina učitelů mě v podstatě ignoruje jako všichni ostatní na světě, ale ne slečna Charles. Ta nikdy neignoruje nikoho.

"No tak, třído, zklidníme se." Není to nijak nahlas, ale umí si natolik sjednat pořádek, aby se všichni otočili dopředu a dávali pozor. Všichni kromě Dona Amese, který spí v rohu s kšiltovkou přes obličej. To je normální, dělá to na všech hodinách. Bůh ví, co dělá celou noc, ale rozhodně tedy nespí.

"Slečno Davies, já vím, že se slečnou Duarte určitě máte mnohem, mnohem důležitější věci k probrání, ale zrovna teď na to možná není nejvhodnější čas." Slečna Charles vyšle svůj chytrý úsměv přes třídu až k Ashley, která se naklání přes lavici a něco šeptá Madison. V srdci se mi znovu rozlije ten hřejivý pocit, když si sedne na své místo.

"Promiňte," řekne uličnicky. Nemůžu zabránit úsměvu, který mi cuká koutky rtů.

"V pořádku. Takže, dnes začneme slovem, o kterém vím, že všichni tak milujete: projekt." Slečna Charles moudře počká, až utichne vlna zaúpění, než povídá dál. "Ve skutečnosti velký projekt."

Pokračuje vysvětlováním, co po nás chce. Zadá nám století, my je prozkoumáme napříč celým světem a zpracujeme studii skládající se z prezentace, písemné práce a plakátu s důležitými událostmi, které se během té doby staly. A nesmíme se zaměřit jen na jeden kontinent, musíme to pojmout celosvětově.

Mé šprtí smysly jsou jako na jehlách a začínám být natěšená. Vážně to zní jako zábava. A já měla vždycky ráda projekty, které mi nabízejí nějakou kreativitu. Eseje se časem omrzí. Dědečkovi samozřejmě nebude zrovna vonět ten koncept plakátu: má pocit, že takové věci jsou pro základní školu. Nicméně když to chce učitelka, musím to udělat. Na to si stěžovat nemůže.

Skrz nadšení zaslechnu její další slova a srdce mi rázem poklesne.

"Vzhledem k tomu, že je to takhle rozsáhlý projekt, dovolím si myslet, že mnoho z vás zjistí, že je to na jednoho strašlivě moc." Zbožňuju, jak slečna Charles mluví, ale právě teď mě její slova začínají děsit. Ó, ne, prosím ne. "Proto budete pracovat ve dvojicích."

Do prdele.

Nesnáším skupinové úkoly. Buďto skončím tak, že dělám úplně všechno, nebo jsem naopak totálně odstrčená. Nedokážu si představit, že práce ve dvojici bude jiná, ačkoli nejspíš dopadnu tak, že to udělám celé sama. Kromě toho tu není nikdo, s kým bych se při spolupráci necítila nepříjemně. Rychle spočítám lidi ve třídě a oddechnu si. Je tu lichý počet, jsem zachráněna.

Nikdo se dobrovolně nepřihlásí, aby byl ve dvojici se mnou. Všichni se spárují mezi sebou a já zbudu. Díky Bohu.

"A teď, tohle může být trochu diskutabilní, ale ráda bych, abyste si už na střední škole zkusili něco ze skutečného života," pokračuje slečna Charles s úsměvem. "Patří sem spolupráce s lidmi, se kterými normálně nepracujete. Takže, místo toho, abyste si sami vybrali svého partnera, udělám to za vás já."

Překvapuje mě, že všechno to bručení nezboří stěny. Nikdo z téhle koncepce není nadšený a mně buší srdce. Ale pořád mám šanci, že vyváznu. Někdo bude lichý, a buď vytvoříme skupinu tří, nebo se můžu dobrovolně přihlásit, že budu sólo. Všichni budou šťastní, že nemusí pracovat se mnou a já to stejně tak můžu udělat sama. Beztak mi to půjde líp. Tohle bude fungovat.

Ani nevím, koho se snažím přesvědčit víc - sebe, nebo slečnu Charles pomocí telepatie?

Srdce mi buší. Ve třídě je dvacet tři lidí. V počtech jsem docela dobrá a šance, že budu spárovaná s Ashley, jsou dost mizivé. Sakra, zrovna tak bych mohla skončit s Madison a to by byla katastrofa. Když nic jiného, mohla bych být alespoň s Donem a v tom případě vím, že projekt udělám já. Samozřejmě při odevzdání ale bude slečna Charles vědět, že jsem to zpracovala sama...

Ách, prosím. Prosím, prosím, prosím.

Abych řekla pravdu, nevím, o co v duchu žadoním. Nevím, jestli prosím o to být ve dvojici s Ashley, nebo o to, abych zbyla navíc!

Slečna Charles začne předčítat dvojice. Madison pochopitelně není s Ashley. To by bylo trochu moc nápadné. Co je snad ještě divnější, jde do páru s Aidenem. Nejsem si jistá, ale když jsem se rychle ohlédla, myslím, že jsem při tom v Ashleyině tváři zahlédla rozmrzelost a asi lítost. Madison ale se svým týmem vypadá spokojeně.

Čím jde v seznamu dál, tím méně zbývá lidí. Ashley a já jsme stále nezařazené. Myslím, že můj tep už nemůže být vyšší.

Pak se ozve Ashleyino jméno. Nedýchám. Ale ne z bolesti, i když prsty pořád svírám stůl tak silně, až mám bílé klouby.

A pak to řekne: Spencer Carlin. Moje jméno. Jsem v páru s Ashley. My... budeme spolupracovat. My... Já...

Pomalu otočím hlavu a vidím ji opřenou na židli se založenýma rukama. V jejím výrazu není vidět zděšení, což je pravděpodobně dobrá věc. Není tam nic. Madison se k ní nakloní a něco šeptá, přičemž po mně hodí nepříjemným pohledem. Vidím, jak Ashley pokrčí rameny. Její ústa říkají, "No co."

No, při nejmenším jsem u ní dosáhla neutrality. To se taky počítá.

Don Ames skončil s nešťastně chybějící Soniou Kruger, která si asi bude rvát vlasy, až se vrátí do školy. Nikdo nezbyl. Jsme rozdělení.

Já jsem ve dvojici.

S Ashley Davies, kurva!

No zatraceně.

8

Zbytek toho, co učitelka dějepisu říká, moc nevnímám. Popravdě jsem vlastně docela zahlcená faktem, že, jak se zdá, pořád žiju. Je to jako by se můj největší sen a nejhorší noční můra stali najednou.

Vím, že dědeček očekává, že každý večer v deset hodin lehnu do postele a okamžitě usnu. No, moje hlava na to občas nechce přistoupit a já ležím a bdím. Samozřejmě, že myslím na ni. Na co jiného taky myslet? Hodiny a hodiny si v duchu přehrávám všechny své tajné nahrávky v hlavní roli s Ashley Davies. Občas je přeruší obvyklá činnost každého teenagera: snění s otevřenýma očima. I když... já při tom mám oči zavřené.

Vždycky, vždycky na sebe s Ashley náhodou narazíme a ona si pokaždé uvědomí, jak jsem neodolatelná. Samozřejmě pod pojmem náhoda se skrývá něco dramatického, jako je třeba zemětřesení, nějaká katastrofa ve škole nebo invaze hordy mimozemšťanů. Není to nic banálního, ale není to ani reálné.

Snění s otevřenýma očima je v tom, že to můžu kontrolovat. Nikdy to není o ničem ošklivém, protože pak by to bylo snění o nočních můrách, což vůbec nedává smysl. Ale problém s realitou je v tom, že tu kontrolovat nemůžu a nikdy nebudu moct. Věci se můžou - a to skoro určitě udělají - zvrtnout. A teď, když tu tak z toho panikařím, mám z našeho prvního setkání pocit, jako bych si měla do pusy vrazit vlastní nohu tak hluboko, aby si mohla hrát se slepým střevem.

Ááá, krucinál!

Na konci hodiny nám slečna Charles dává pět minut, abychom se domluvili, kdy na tom začneme pracovat. Na projekt máme skoro měsíc, můžeme na něm dělat při jejích hodinách, ale nejvíc budeme muset pracovat mimo školní vyučování. Tuším, že už jen to bude u dědy obrovský problém, ale zase, udělat to musím. Hádám, že většinu práce budu dělat sama.

Teď mě napadá: co když si Ashley prostě bude chtít ten projekt rozdělit? Co když budeme dělat naprosto odděleně? Ta myšlenka představuje jak možný únik, tak úděsnou možnost současně.

Kéž bych se tak ohledně té situace dokázala rozhodnout.

Zatímco se všichni rozutekli po třídě, aby se dohodli se svými partnery, Ashley a já zůstáváme sedět na svých místech. Otočím se, abych se podívala, jestli mi nenaznačí, abych šla za ní, nebo jestli ona třeba nepůjde za mnou. Neudělá ani jedno, prostě se opře v židli a prohlíží si nehet. Ta akce má za následek, že se jí trochu vyhrne tričko a mně z toho nádherného kousku úžasně opálené pokožky na pažích naskáče husí kůže.

Po chvilce, kdy se na mě pořád nekoukla, se konečně rozhodnu. Přehodím si batoh přes rameno a s bušícím srdcem vyrážím uličkou mezi lavicemi. Každou hodinu dějepisu sedí mezi Aidenem a Madison. Oba společníci si nakloněni povídají přes její stůl a sem tam k ní něco prohodí. Aiden mě uvidí přicházet a zvedne se, aby mi uvolnil své místo, což nás překvapí všechny tři kolem.

Se zazubením mi nabídne židli, "Prosím," a jde dopředu, kde ho slečna Charles propustí z hodiny o něco dřív.

Nesměle se z boku posadím a užuž chci Ashley něco říct, když v tom si Madison přehodí vlasy přes rameno a začne mluvit.

"Takže holka, Mikeyho party tenhle víkend… Tam rozhodně musíme."

Ashley pozvedne jedno dokonale tvarované obočí, na krátko vzhlédne od svých nehtů ke mně a vzápětí na Madison. "To zní dobře."

K mému překvapení se po tomhle otočí ke mně. "Ohledně toho úkolu, nebo co to je..."

"Jo..." vydechnu.

"Měly bysme se sejít."

Bože, kéž by byla trochu konkrétnější. Počkejte chviličku, ona se se mnou chce sejít! Přikývnu.

"Po škole?"

Ve chvíli, kdy chci říct ‘Ano’, si představím dědečka stojícího u brány. Nebyl by moc nadšený, kdybych se opozdila.

"Ehm, nemůžu." Zčervenám. "O pauze na oběd?"

Madison protočí oči. Zcela jasně nejsem na jejím seznamu hostů. Štěstí dnes ale stojí na mé straně víc než kdy předtím, protože Ashley kývne. "Setkáme se v jídelně."

Zazvoní na konec hodiny a je pryč. Chvíli mi trvá uvědomit si ten hluk kolem, a že Ashleyin zadek těsně následovaný Madisoniným už vyplouvá ze třídy. Vydechnu. Myslím, že jsem se za celou dobu nadechla jen jednou.

Ach. Můj. Bože. Budu obědvat s Ashley. Mohlo by být něco lepšího? Mohlo by to být něco jiného než sen?

Měla bych se štípnout, abych se ujistila, že vážně nespím. To by celou tu zatracenou věc fakt zkazilo. Nicméně na cestě ze třídy zakopnu o jednu nezbednou židli a rozplácnu se na zemi. Ta bolest, když dopadnu na zem a tváří se odrazím od lina, mě ujistí, že opravdu vzhůru jsem. Cítím, jak mi slečna Charles pomáhá nahoru a přitom zadržuje smích.

"Jsi v pořádku, Spencer?"

"Jo, jsem prostě nešika." Široce se na ni usměju. "Věčné nemehlo." Chci jí poděkovat za to, že mi změnila život. Chci se zeptat, jak věděla, že mě má dát do páru s Ashley, jak věděla, že to bude splněný sen. Samozřejmě se nezeptám.

"No, tak opatrně, nechceš přece přijít pozdě na další hodinu."

S úsměvem přikývnu a s bolavým loktem opouštím místnost. Praštila jsem se o stůl a skoro určitě tam budu mít modřinu. Netuším, jak na příštích dvou hodinách budu moct dávat pozor, ale nějaké poznámky si píšu, takže něco se asi probírá. Nevím tedy co, protože jsem celá bez sebe očekáváním.

Mám schůzku s Ashley.

No dobře, nebudu s ní vysloveně obědvat. Ona bude obědvat s Aidenem a Madison, ale stejně, na pět vzácných minut bude koukat na mě. Bude na mě mluvit.

Ach, Bože. Kéž bych se tak mohla obléct lépe.

Uhlazuju si sukni a pokouším se netřást. Prakticky celou hodinu neustále zírám na hodiny. Za tři minuty zazvoní na oběd. Potí se mi ruce. Sekundy jsou jako minuty, minuty jako hodiny a odkdy ten čas ubíhá tak pomalu, kurva?

Nechápu, proč zbytek třídy nezírá na ten bílý ciferník tak nedočkavě jako já. Jak to, že když už zbývá posledních deset vteřin, nezačnou nahlas odpočítávat? Nevím, ale já osobně mám pocit, jako by se ve mně odehrával podělanej Silvestr.

Po cestě k jídelně se celá třesu. Nevím, co řeknu. Nevím, co bude říkat ona, i když předpokládám, že i bez toho budu... spokojená.

Když se tam dostanu, není tam. Asi jsem tak vykolejená, že jsem pospíchala moc. Snažila jsem se uklidnit, snažila jsem se to celé brát klidně a rozvážně, ale očividně jsem míň nevzrušená a klidná než ona. Však ona taky nemá proč být celá rozpálená, to já jsem tady ta, ze které je právě teď uzlíček nervů.

Zaberu stůl v rohu a vytáhnu svůj sendvič. Se šunkou a salátem. Vždycky je se šunkou a salátem. Jako vždy vyndám rajče a hodím je zpátky do sáčku. Nemám ráda syrová rajčata a nikdy jsem neměla. Na šunce to bude stejně pořád cítit. Ale rajče se na mém sendviči objeví každý den, ať se děje co se děje. Ledaže bych vstala o dvě hodiny dřív a udělala si vlastní oběd, což by doma mohlo způsobit pozdvižení a já bych byla akorát strašně unavená. Je snazší to rajče vyndat.

Přemýšlím o té pachuti, co tam zůstala, když zahlédnu Ashley vcházet do rychle se plnící místnosti. Čekám, že se rozhlédne a uvidí mě, ale ona nic. Doloudá se ke stolu, který je – a vždycky byl – její a Madisonin. Povzdechnu si.

Vypadá to, že já budu muset jít za ní. Rozhodně ale nejdřív dokončím svůj sendvič. Beztak by brzy někdo přišel a otravoval tak dlouho, až bych odešla. To se stane pokaždé, když jsem tu. Svůj poslední rok tady zvládám dost dobře, jenže když se před celou školou ukazujete oblečení jako já, není jediný den, kdy by si někdo neřekl, že si to zaslouží nějakou vtipnou poznámku.

Nesnáším ty podělaný hadry.

Zhltnu zbytek sendviče, vyndám ze sáčku jablko a zbytek vyhodím do koše. Cítím zvláštní uspokojení, když vím, že to rajče je tam taky.

Po cestě k Ashleyinu stolu si uhladím modrou sukni a bílou blůzu. Aiden s Madison sedí s ní a vidím, že se něčemu smějí. Jediný, kdo sedí čelem ke mně, je Aiden a taky si mě všimne. Ihned se na mě usměje a mávne, ať jdu k nim. To samozřejmě způsobí, že se Madison i Ashley otočí, aby se podívaly.

Madisonin výraz říká hodně věcí, ale žádnou z nich bych ve slušné společnosti neopakovala.

To Ashley na druhou stranu na mě kývne, že mě zve k nim. Lehce se usměju.

Vklouznu na protější místo, vedle Aidena. Zdá se mi to vhodné a kromě toho, nějak cítím, že na téhle straně stolu mám spojence. Vím, že jedna moje polovina ho nenávidí, protože má Ashley, ale faktem je, že on je jediný na celé téhle zasrané škole, kdo na mě byl kdy hodný. Sice nevím, proč se najednou rozhodl být na mě milý, ale tomuhle darovanému koni na zuby koukat nehodlám. I když je to kůň, který vypadá jako Aiden a který mi krade Ashley.

Čekám, že začne mluvit o projektu, ale ne. Madison zase mele něco o tréninku roztleskávaček a je fajn vidět, že Ashley obrací oči v sloup.

"Nasrat," řekne, když z talíře zvedne kyselou okurku. Koukám, že má hamburger. "Poskakování kolem v krátký sukni je sice děsně obdivuhodný, ale není to sport."

"Eh, chica," Madison do ní zabodává oči. "Ty žádnou zasranou gymnastiku neděláš, tak mi tu neříkej, že to není sport." Schválně zdůrazňuje ten svůj přízvuk. Všichni víme, že ona už je od latinsko-amerických předků pěkně daleko.

"No jasně, a to, že si to Sherry rozdávala se třema fotbalistama najednou, je určitě díky gymnastice, co?"

Aiden se Ashleyině odpovědi hihňá a ani já si nemůžu pomoct a s úsměvem zabodnu oči do klína.

"Čemu ty se směješ?" vyprskne na mě Madison. "My alespoň nevypadáme, jako že jsme vylezli z Doktorky Quinnový." S tím hlava školních roztleskávaček zvedne svůj tác a odkráčí.

"Co jí kurva vlezlo do zadku a chcíplo tam?" diví se Ashley.

"Nějakej hovnivál asi," odvětí Aiden.

Znovu se usměju. Nemůžu si pomoct.

Nesměle vzhlédnu a uvědomím si, že tohle je vlastně poprvé, co pamatuju, že se ve škole bavím. Ok, byla to jen minuta a výsledkem je Madisonin naštvaný odchod, ale stejně. To bych si nechala líbit častěji.

"Takže, ta naše záležitost." Ashley na mě během řeči mává hranolkem. Aiden se nahne přes stůl a celý ho ukousne, až jí v prstech nic nezbude. "Hej, pablbe!"

Další minutu, nebo tak nějak, sleduju, jak mezi sebou zápasí s hranolky, dokud Aiden neukradne všechny a nevylije na ně tolik kečupu, že jsem něco takového nikdy neviděla. Vypadá se sebou dost spokojený, že vyhrál. Ashley sebou plácne zpátky na židli a probodává ho pohledem. "Retarde,"zabručí.

"Smolařko," vrátí jí to a přežvykuje svůj kečup s příměsí hranolků.

"Ehm, projekt?" zeptám se tiše.

Pravdou je, že odtud chci vypadnout. Zatímco sledovat naštvanou Madison byla sranda, dívat se na to, jak jsou Aiden s Ashley roztomilost sama, je menší zábava.

"Jasně, po škole?"

"Dneska nemůžu," připomenu.

"A jo vlastně, tak zítra?" Zírá jak Aiden hltá hranolky. Koutkem oka ho taky sleduju a řeknu vám, je to víc než nechutné. Jak proboha někomu můžou kluci připadat přitažliví?

"Um, musím se zeptat… doma."

"Ok, no, zítra mi dej vědět. Můžeš jít k nám, nebo já k vám, to je fuk."

Otočí se k Aidenovi a začne s ním mluvit. Jsem oficiálně propuštěna. Popadnu svou brašnu, rychle se na ni usměju, což nevidí, a odcházím. Na cestě pryč si uvědomím, že se celá třesu. Ok, tak jsme se tak úplně nesblížily, ale ani to tak nebolelo.

A teď pochopitelně přijde ta horší část. Teď to musím pořešit s dědečkem. To je děsivé v mnoha směrech.

I tak ale, to nejhorší, co z tohohle může vzejít, je, že jsem pořád nucena strávit víc času s Ashley Davies.

Některé zločiny za ten trest zkrátka stojí.

9

Co dědečkovi řeknu? Jak to jen udělat? Je mi jasné, že takové téma nebude jednoduché, takže ten nejlepší způsob, jak mu to říct, si musím připravit už teď - dřív než o tom vůbec začnu.

Chci, aby mě pustil k Ashley domů.

Nejsem si jistá, jestli jsem připravená, aby ona přišla k nám. Myslím, že nejsem připravená na to, aby viděla, jak žiju. Navíc nemám tušení, jak by se mohl dědeček chovat k někomu, kdo přijde k nám domů a není mu přes sedmdesát let. Hosty zrovna moc často nemíváme.

Čeká na mě u brány, kde se dvě minuty po zvonění setkáme. Mám přesně pět minut na to, abych si ze skříňky vzala věci a přišla tam. Většinou si prostě všechno vezmu už o přestávce mezi posledními dvěma hodinami, takže se nemusím stresovat. Dvě minuty strávím kontrolováním svých vlasů a oblečení, abych se ujistila, že nevypadám jako něco, co ‘něčemu vylezlo ze zadku‘.

"Jaký jsi měla den?" ptá se při chůzi.

"Velice dobrý, děkuji," odpovím formálně. Sice nemusím mluvit tak formálně, ale musím mluvit gramaticky správně, což je ve výsledku jedno a totéž.

"Výborně." Nijak moc mě nevnímá.

"Pane?"

"Hmm."

Vzhlédnu k němu.

"Dnes jsme dostali nový úkol z dějepisu."

"Ano?" Teď jsem získala jeho pozornost. Má historii rád. Je to jedna z mála věcí, ze kterých oba upřímně sdílíme požitek. "Na jaké téma?"

"Sedmnácté století." Tohle období nám s Ashley bylo přiděleno. Byla jsem nadšená: tohle bylo výborné století.

"Nu, to je poněkud rozsáhlé téma."

"To ano, pane. Myslím, že to budeme muset pojmout spíše všeobecně než podrobně. Máme pokrýt rozvoj všech kontinentů."

"Propána, to bude velice zajímavé." Paráda! Pozoruji ho, jak nad tím přemýšlí a vidím jeho zájem, když si navyklým gestem posune na nose brýle.

"A jelikož je to obrovské množství práce, kterou bude třeba odvést," zhluboka se nadechnu, "tak je to skupinový projekt."

Dědeček na to neříká nic, ale když na něj letmo kouknu, všimnu si, že má stažené rty. Pěknou chvilku čekám v naději, že něco řekne, ale jediné, čím jsem odměněna, je nic neříkající odfrknutí, které může znamenat všechno nebo také nic.

"Jsme ve dvojicích," odvážím se jít ještě dál.

Pořád je zticha. Nemám tušení, jak pokračovat. Přestože s ním žiju skoro celý život, dědeček je pro mě stále naprostou záhadou. Co já vím, tak buď prostě nemá co říct, nebo se možná pustí do spílání školnímu systému.

Dojdeme tak až domů, já se zuju a mířím rovnou po schodech do svého pokoje, abych si odložila školní batoh. Dopřeju si trochu času na přípravu svého dalšího kroku.

Dole v zaprášeném obývacím pokoji, který používáme jen zřídka, je můj stojan na noty a housle. Trávím v téhle místnosti hodinu denně, ale jinak tu není co hledat. Věřte nebo ne, své housle zbožňuju. Hodiny cvičení mám ze všeho nejraději, protože v ten čas jsem jen já sama. Bez dědy. Můj učitel je ve skutečnosti hrozně milý starý pán, který pořád tvrdí, že jsem jeho nejlepší žákyně, protože opravdu cvičím.

Dnes je čtvrtek, tudíž mám lekci houslí. Každý jiný den bych tuhle dobu strávila procvičováním stupnic a skladeb, které mi pan Whithers zadal. Při těchto příležitostech dědeček chodí poslouchat jak hraju a upozorňuje mě na domnělé chyby. Třeba že hraju falešně nebo říká fakt skvělé rady jako "Víc elánu, Spencer!" a "Čistěji." Dnes však mám příděl nějaké té bez-dědečkovské hodiny, kdy pro změnu poslouchám brebentění pana Whitherse o jeho oblíbených skladbách, zatímco se pokouším naučit něco nového.

Popravdě je to roztomilý stařík, a kdybych se dokázala přenést přes ty jeho sliny, co se mu každou lekci dělají v koutku úst, nejspíš bych v jeho přítomnosti nebyla tak rozptýlená. Ale ty malé bílé pěnivé flíčky mě tak ruší, že jsem pokaždé ráda, když je konec. Pan Whithers vždycky končí slovy, "Dobrá práce, Spencer, dobrá práce," a třesoucí se rukou mě poplácá po rameni. Na závěr si s dědečkem dají svou obvyklou sklenku sherry. Jsem jeho oblíbená žákyně, protože cvičím.

Nadešel čas večeře. Vím, že už musím dědečkovi něco říct. Ashley bude zítra ve škole čekat odpověď, jestli k ní půjdu, nebo ne. No, nejspíš nebude vysloveně čekat, ale slíbila jsem, že to zjistím. Nechci ji zklamat. To bych radši rozzlobila a zklamala jeho... na to jsem už konec konců zvyklá.

Zasedneme ke stolu a začínáme jíst. Opatrně nabírá hrášek – přesně po dvou kuličkách. Jemně si odkašlu, což zaujme jeho pozornost. Elegantně odložím vidličku na stranu.

"Dědečku, moje projektová partnerka se ptala, jestli by bylo možné, abych zítra odpoledne na hodinku nebo dvě šla pracovat k ní domů."

To byl odvážný tah. Žádná prosba – prostě oznámení – ale zároveň je naprosto jasné, co po něm chci. Ale protože jsem ve skutečnosti nežádala o svolení, nejsem tedy drzá. Nemůže mě obvinit z toho, že jsem hrubá. Přece jen jsem to celé v podstatě před něj položila a je jen na něm, jak rozhodne.

Vypadá to, že potřebuje čas na zvážení, protože bez přestání pokračuje v nabírání hrášku. O deset kuliček později začínám být podrážděná. Ne že by to bylo vidět navenek, ale uvnitř jsem uzlíček nervů.

To jsem vlastně už od toho rozdělování do dvojic.

Ó, prosím, prosím, ať řekne ano.

Nemůžu mu říct- nemůžu mu vyobrazit, co by pro mě znamenalo vidět vnitřek domu Ashley Davies. Jaké by bylo s ní opravdu jet domů. Být na jejím území... v její sféře... a ne jako nějaký vetřelec.

Nejspíš by to bylo splnění mého největšího snu.

Fajn, asi ne toho největšího, ale bylo by to nejblíž, kam se kdy dostanu.

Možná – jen možná – si budu moct prohlédnout ložnici Ashley Davies.

Nebo taky ne, když tak koukám na dědečkův výraz. Zjevně zvažuje svou odpověď, ale z nějakého důvodu má v očích něco, co mi nedává moc jistoty.

"To se naprosto vymyká pravidlům, Spencer."

Co na tohle můžu říct? To má být odpověď? Názor? V dědečkově řeči by to mohlo být ’ne’ nebo by to mohl být začátek dlouhého proslovu o tom, kterak je to proti jeho striktním a neochvějným názorům.

"Je mi to líto, pane," odvážím se. "To jen, že bychom rády začaly co nejdříve. Většinou budeme pracovat odděleně, ale ve škole není dostatek času, abychom vyřešily ty části, které máme společné."

Tak to byl tedy smělý projev. Současně jsem se omluvila, poskytla mu argument, který nedokáže zlomit, a vyvrátila jeden z mnoha jeho způsobů nesouhlasu. Nemám ponětí, kde se ve mně takový brilantní tah vzal, ale zato je tu teď zpropadeně velká šance, že za tohle budu trpět. Věta jako tahle hraničí s drzostí.

Drzost je v tomhle domě pěkně sprosté slovo.

Opět přežvykuje svůj hrášek. A pak vzdychne.

"Připouštím, že to je pravda." Velice opatrně položí vidličku na okraj talíře, lehce si ubrouskem otře spodní ret a ihned jej precizně poskládá a odloží na stůl. "Musím říct, že vůbec nerozumím, proč vám zadávají takhle rozsáhlé úkoly. Myslím, že když je dostačující inteligentní esej pro studenty Oxfordu, měla by být i pro nás." Další dlouhý povzdech. "Nicméně jak se domnívám, takový je dnes způsob přípravy na budoucí vzdělání. Dobrá tedy, smíš u ní zítra po škole strávit hodinu."

Beze slova na něj zírám. Mému mozku trvá zpracovat, co právě vyšlo z dědečkových úst, až nebezpečně dlouho. Naštěstí včas zvládnu vykoktat slova vděku a ujištění, abych situaci zachránila.

Zítra mám celou hodinu, kdy uvidím Ashley, a kdy probereme naše zadání. Poprvé v živoucí paměti na mě dědeček nebude čekat u školní brány. Protože to bude pátek, jsem ten den omluvena z hodiny cvičení, kterou si nahradím v sobotu během mého osobního volna.

V tomhle domě se platí za všechno. Kromě toho u dědečka by bylo neodpustitelné, kdybych na housle necvičila každý den v týdnu.

Myslím, že Jan Kalvín by vedle něj vypadal mírný jako beránek.

A přece, když tu noc ležím v posteli, mým tělem probíhá jedna vlna vzrušení za druhou. Celá hodina s Ashley Davies. Uvidím její dům. Strávím s ní čas.

Nemůžu si pomoct a nechám se unášet svou fantazií. Představuji si, že v té kouzelné hodině dojde k názoru, že jsem nějakým novým způsobem vlastně báječná a ona mě zbožňuje. Stanou se z nás nejlepší kamarádky, budeme nerozlučné. Bláznivě se do mě zamiluje a utečeme spolu. Budeme žít jednoduchým životem v malé roubence s přátelskými veverkami a štěbetajícími ptáčky kolem.

Ještě když v časných ranních hodinách konečně usnu, mám tyhle směšné myšlenky.

Nějaká únava si na mě to ráno vůbec nepřijde. Jsem vesele čiperná, když jdeme do školy, i když jsem se už dávno naučila držet své emoce na uzdě, takže dědeček si ničeho nevšimne. U školní brány připomene, že se uvidíme v pět. To je vlastně hodina a půl času s Ashley, ale myslím si, že tu půlhodinu nám dává na cestu k ní domů. Nečekaný bonus; tahle nová informace mě naplňuje ještě větší radostí.

Nemůžu se dočkat, až ji najdu a řeknu jí to.

Nemůžu se dočkat, až si to potvrdíme, až uvidím její souhlas, že spolu strávíme nějaký ten čas.

Už jsem zase jako na jehlách.

Dějepis je páteční třetí hodina, přicházím dřív. Naneštěstí Ashley má zpoždění a vchází až chvíli po učitelce. Nemám šanci ji odchytit před hodinou, takže zbytek dějepisu strávím tím, že na ni dozadu trapně vrhám pohledy.

V jednu chvíli jsem měla dojem, že si mého zírání všimla, ale podívala jsem se hned stranou a po zbytek vyučování byla diskrétnější.

Hned jak začne zvonit, vyřítím se ze židle jako blesk, prakticky jsem první na nohou. Doklopýtám uličkou k jejímu stolu, kde si zrovna ukládá knihy do batohu. Aiden přešlapuje na jedné straně a, bohužel, Madison obklopuje stranu druhou. Jí si nevšímám, ale Aidenovi vyšlu rychlý úsměv. Mám takový pocit, že to on je příčinou jejich pozdního příchodu a on mi úsměv oplatí.

"Ehm, hej, Ashley. Um, ohledně toho dneška," začnu.

"Co?" S údivem na mě zespodu pohlédne překvapená jak mou přítomností, tak tím, co jsem právě řekla.

"Eh, dnes odpoledne, projekt? Po škole?"

"Ou, dneska se mi to nehodí. Domluvíme se příští týden."

Zapne zip tašky a postaví se připravená odejít.

A vůbec netuší, že právě rozbila můj svět na tisíce malých kousků.

10

Snažím se zhluboka dýchat, ale jsem naprosto znehybněná bodavou bolestí, která se mi šíří hrudí. Nemůžu dýchat. Pokouším se dovnitř dostat vzduch, ale ten po cestě uvázne a dál prostě nejde. Cítím, že začínám ztrácet barvu.

Ashley se zvedá k odchodu a já nevím jak, ale podaří se mi ze sebe vysoukat pár slov. Navzdory momentální neschopnosti dýchat promluvím.

"Počkej."

Ohromeně se otočí. Madison se kolem mě netrpělivě protlačí a po cestě něco neužitečného mumlá. Pravděpodobně to byly nadávky, ale moje španělština není úplně skvělá.

"Musím to udělat dneska odpoledne. Příští týden nemůžu," dodám zoufale.

Ashley povytáhne obočí a popondá si brašnu výš na rameno. Jednou rukou si přidržuje ucho tašky na místě, aby neklouzala dolů, čímž se jí povytáhne tričko. Odhalí tak nejen pas bokových džínsů, ale i kousek holé, úžasně opálené a sexy pokožky. Nedovolím si tam sklouznout pohledem víc než na milisekundu.

"Já dneska nemám čas," trvá na svém.

"Včera -" začnu.

"Oh, fajn!" Její zvolání je zřetelně podrážděné a mrzutě se otočí k Aidenovi. "Nemůžu ti pomoct s přípravama na mejdan, musím něco pořešit se svou studijní partnerkou." Poslední dvě slova vyslovila co možná nejvíc sarkastickým tónem a dívala se při tom přímo na mě.

"To je v pohodě," odpoví s pokrčením ramen. "Party beztak nezačne dřív jak v osm. Hele, Sp-"

Další slova jsou utnuta, když ho Ashley loktem prudce šťouchne do břicha. Vypadá, že ho to docela bolí a se zmateným výrazem následuje tmavovlásku mých snů, která vyjde rázným krokem ze třídy.

Dobře, že teď mám technicky vzato volno, protože se sotva hýbu, když oba odejdou a já budu mít na další ‘hodinu‘ zpoždění. Pro mě to znamená studovnu a latinu, ale tam nikoho nezajímá, jestli přijdu pozdě. Konec konců, už jen skutečnost, že se tam vůbec ukážu, je sama o sobě ohromující.

Učebna už je prázdná, až na učitelku, která si balí své věci. Proti své vůli se zhroutím na židli.

Nikdy předtím jsem nedokázala potlačit bolest dost dlouho na to, abych mohla mluvit. To, že jsem vyhrála - že pořád platí naše schůzka po škole, je nepodstatné. Bodavá bolest v hrudi je téměř nesnesitelná, sotva dýchám. Držím se kolem žeber a zoufale se snažím dostat do plic a ven trochu vzduchu. Alespoň tolik, abych nezkolabovala.

"Spencer?" Na hranici vědomí zaslechnu hlas mojí milé slečny Charles. "Jsi v pořádku?"

Vzápětí už klečí vedle mě se znepokojeným výrazem ve tváři a chytne mě za rameno.

"No tak, vezmu tě na ošetřovnu."

Zavrtím hlavou a trošku se nadechnu, abych mohla říct alespoň něco. "To je dobrý. To přejde."

"Co se děje?"

"Jenom… mám křeč," zalžu skrz zaťaté zuby. "Občas se mi to stává."

"Hmm, možná bys neměla tolik namáhat srdeční svaly," navrhuje slečna Charles škádlivým tónem. Zadívám se do jejích světle modrých očí a opravdu, opravdu by mě zajímalo, jestli ví, že uhodila hřebík přímo na hlavičku.

Nedokážu to posoudit.

Bože, má ale hezké oči. Ne tak jako Ashley, ale hezké.

Bolest ustupuje a zase se můžu nadechnout.

"Stejně si myslím, že bys měla jít na ošetřovnu. Taková bolest nemůže být jen tak." Slečna Charles si stoupne, zatímco já uvolním sevření kolem žeber a zvednu svou tašku.

Znovu zavrtím hlavou a vymýšlím, co odpovědět. "Ne, už se mi na to díval doktor a nic to není."

Totálně dobře míněná lež. Dědeček by se zděsil. Nikdy jsem u doktora nebyla, protože vlastně nemám dovoleno být nemocná. Nachlazení je malicherná záležitost, která je od toho, aby se překonala. A mé zdraví je jinak jako ze železa, takže nic horšího nechytnu. Doktora jsem viděla naposledy při posledním očkování.

Slečna Charles to ale vědět nemusí.

Ve studovně panuje klid a já jsem beztak s latinou napřed. Jedna z výhod studia přes korespondenci je v tom, že si můžete jet podle vlastního tempa. Hodiny, které mi dědeček ke studiu stanovil, jsou na získání čistého průměru ažaž, a to mám splněno. V důsledku toho můžu strávit tuhle hodinu tak, že si sednu úplně dozadu a předstírám četbu latiny, ale ve skutečnosti se zotavuju z té tupé bolesti v hrudi. To nejhorší sice pominulo, už když jsem opouštěla třídu po dějepisu, ale vždycky trvá ještě tak hodinu, než bolest odezní úplně.

Taky si můžu v klidu rozebrat celý rozhovor, který tohle všechno způsobil v první řadě.

Řekla bych, že mi bylo ukázáno, kde je mé místo.

Ashley Davies nemá v úmyslu být se mnou kamarádka. Stejně jako všichni ve škole si i ona myslí, že jsem nicka a šprtna. A jelikož ona je tou nejúžasnější osobou, co kdy žila, mezi námi nikdy nebude jakýkoli vztah.

Ano, dnes odpoledne navštívím její dům. Nějak se stalo, že v podstatě bezdůvodně v tomhle ustoupila. Asi to bylo tím, že prostě nečekala, že se budu hádat. Hodně málo lidí chce páteční odpoledne trávit domácími úkoly. Sakra, kdybych já si mohla zvolit, taky bych nechtěla. To, že jsem na ni v tomhle tlačila, pravděpodobně jen potvrzuje můj status šprta.

A stejně, ona byla ta, kdo tohle navrhl a já opravdu příští týden nemůžu. Dědeček by zuřil, kdybych se dnes ukázala doma dřív a pak si žádala několik hodin ze svého rozvrhu příští týden. Vlastně si myslím, že by trval na tom, abych ten projekt udělala sama. Díky Bohu, že Ashley kvůli mně změnila názor.

No, změnila názor kvůli někomu.

A co to asi chtěl Aiden říct?

Jsem si docela jistá, že říkal mé jméno, když ho Ashley nabrala loktem do žeber. Co by mi, pro všechno na světě, mohl chtít? Pořád mě zaráží ta ironie toho, že jediná osoba z celé školy, která se mnou jedná jako s lidskou bytostí, je zároveň ten, koho bych si přála, aby Ashley už nikdy neviděla: její přítel.

Můj život je někdy tak směšnou snůškou protimluvů, že nevím, jak se dokážu nezbláznit.

A stejně, když zazvoní na oběd, nemůžu si pomoct a myslím zase jen na to, že dnes odpoledne budu celou hodinu s Ashley Davies.

Přestože ona se na to netěší, jak se zdá.

Po obědě mám ještě dvě hodiny a jsem vážně ráda, že v pátek nemám tělocvik. Cítila bych se hrozně, kdybych měla Ashley doprovázet domů celá upocená. První je francouzština; Ashley má španělštinu, takže tam není. Ale poslední hodinu dne – matiku - už máme zase společnou.

Alespoň tak můžu vycházet ze třídy hned za ní a být si jistá, že ji neztratím. Všechny učebnice potřebné na víkend - což jsou v podstatě všechny - jsem si dala do batohu už o obědové pauze. S domácími úkoly trávím spoustu času a v neděli večer si ráda v klidu procházím každý předmět a ujišťuju se, že jsem na nic nezapomněla. To je částečně proto, že ze mě dědeček vychoval perfekcionistku a částečně proto, že kdybych na něco opravdu zapomněla a on to zjistil, jsem mrtvá Spencer.

Nezáleží na tom, že můj batoh pak váží asi dvě tuny; vždyť to přece nemám pěšky zas tak daleko.

Z toho čekání na konec vyučování jsem na nervy. Matikář dává kolo rychlých dotazů, což mi dává příliš prostoru pro koukání do blba. Chci se na svém obvyklém místě v přední řadě otočit jejím směrem.

Chci vědět, co dělá.

Jen chci prostě vidět její tvář.

Odpoledne k tomu budu mít bez problémů příležitost. Vlastně se to ode mě bude čekat, protože nekoukat lidem do očí, když s nimi mluvíte, je přece nezdvořilé. Budu moct studovat její porcelánovou tvář z nádherné vzdálenosti.

Možná ji dokonce zvládnu rozesmát a uvidím její roztomilý úsměv, při kterém tak krčí nos.

A že si myslí, jaká jsem nicka? No, to si myslela vždycky. A já se musím radovat z toho, co mi je dopřáno.

Když zazvoní, nespěchám s odchodem. Zkouším, jestli na mě nebude čekat, ale ne. Následuju ji ven ze třídy, mezi námi jsou jeden nebo dva lidi. Jenže najednou mi zmizí a já nemám ponětí, jestli mi prostě utekla nebo co. Nevím, co jiného dělat, tak jdu a stoupnu si k bráně. Popravdě, jeden by mohl říct, že tam spíš bezradně okouním.

A pak, zrovna když už si myslím, že mě fakt nechala plavat, Ashley Davies se zjeví po mém boku.

"Čau," povídá. "Můžeme vyrazit?" vPřikývnu, srdce mi buší jako o závod. Zní přátelsky, vůbec ne jako že je to pro ni nějaká nepříjemná povinnost. Přemýšlím, proč tomu tak je, když zahlédnu kousek od nás Aidena, jak nám mává. Je mi jasné, že jí něco musel říct. Vím to hluboko v srdci.

To je jedno, protože ze školní brány vycházím s Ashley Davies. Následuju Ashley na cestě k jejímu domovu.

Dnešek je ten nejlepší den mého života.

Zatím.