Vzácnosti

Napsala: clomle44, Překlad: Kofola

21

Jsem nervózní.

Nesnáším prezentace před třídou. A z toho, že ji dělám s Ashley, jsem ještě nervóznější. Nechci podělat její prezentaci. V den odevzdávání jsem tak vyklepaná, že u snídaně sotva dokážu sedět na místě.

Dědeček se na mě každou chvíli nesouhlasně zamračí a mně je to fuk. Nemůžu přestat, ať se snažím sebevíc. Klepu se i celou cestu do školy, kde mě dědeček opustí se slovy, abych ten projekt brala vážně, a poplácá mě po rameni.

Do tohohle úkolu jsem vložila víc úsilí, než do kteréhokoli jiného; tak v čem přesně to neberu vážně? Posunu si na rameni brašnu trochu výš a zamířím do školy.

Dějepis je až třetí hodinu, což mi poskytuje dvě hodiny, kdy můžu předstírat soustředění, zatímco uvnitř plně panikařit. Neřekla bych, že Ashley si něčeho všimla, protože v těch několika momentech, kdy spolu mluvíme, se zdá docela v klidu a moje sílící úzkost ji nijak nerozhazuje.

Když se hodina dějepisu přiblíží, jsem prakticky neschopná slova. To pro ústní přednes nevěstí nic dobrého. Váhavě vstoupím do třídy; třesu se už tak, že se sotva udržím na nohou. Ashley na mě mává, ať jdu k ní. Normálně sedí v předposlední řadě a já zas v první, takže za ní jdu dozadu zjistit, co chce. Ukáže mi, abych se posadila na místo vedle jejího stolu vlevo, nad čímž pozvednu obočí.

"Není tohle Madisonino místo?"

"Jo, ale dneska si může sednout jinam."

"Um…"

"Prostě sedej, Spencer. Stejně bysme si měly ještě zopakovat, co budeme říkat a, upřímně, Madison mě poslední dobou hrozně sere."

Tak se posadím. Nikdy bych Ashley nic neodepřela, ať už chce cokoli.

Jako na potvoru o deset vteřin později vejde Madison do třídy. Hned, jak si mě všimne na jejím místě, přižene se a zastaví přede mnou.

"Vstávej."

Podívám se na Ashley. Vzápětí si ale uvědomím, že tohle vlastně není její boj. Ashley už otevírá pusu, aby něco řekla, ale předběhnu ji.

"Ne."

"Koukej, kurva, vysmahnout z mý židle, chica."

Vzdychnu. "Není to tvá židle, Madison. Patří škole. Zadruhé, jsi už asi tak pátá generace Američanů, tak přestaň hrát to Latina divadlo. Zatřetí, budu tady sedět jen dneska kvůli té prezentaci. Slibuju ti, že hned, jak tu budu hotová, svou židli máš zpátky. Pokud z ní něco nechytnu."

Následuje neuvěřitelně dlouhá pauza.

A pak se Ashley začne hihňat a zakrývat si rukou pusu ve snaze zabránit opravdovému vyprsknutí smíchy.

Bránila jsem se.

A docela obstojně.

Nejsem žádná rohožka, sakra.

Madison na mě zírá. Potom se sehne dolů, až jsou naše tváře kousek od sebe. "Takhle už se mnou nikdy nemluv. Seš jen malá ubohá pozérka, která chce bejt víc. A to nejsi. Na to nezapomínej."

Po tomhle odejde a najde si místo z druhé strany Aidena, který se mezitím vplížil vedle Ashley a vypadá dost zmateně.

Ashley jen obrátí oči v sloup.

Slečna Charles dorazila a ve snaze získat naši pozornost poklepává o stůl fixou na tabuli. Pro dnešek jsou na programu tři prezentace a my s Ashley jdeme na řadu jako poslední. Raději bych šla první; tak bychom to alespoň měly za sebou a bylo by to.

Namísto toho tu sedím a dumám nad tím, co řekla Madison. Vím, že jenom chtěla být drsná, ale v jednom má pravdu. Jsem pozérka. Ashley a Aiden jsou bez debat nejoblíbenější lidi ve třídě. Já nemám v jejich blízkosti co dělat. Já oblíbená nejsem.

Střední škola je v těchhle záležitostech velmi nekompromisní.

Ale ono je to vlastně jedno. Po dnešku budu jen bezvýznamná tečka v životním příběhu Ashley Davies. Naše spolupráce na projektu je u konce. Povedlo se nám to. Bylo to fajn.

Po něm už nebude nic.

Tiše si povzdechnu, ale asi to je hlasitěji, než jsem myslela, protože Ashley se ke mně nakloní a zeptá se: "Jsi v pořádku?"

"Jo, jen nervózní," zalžu.

"Bude to v pohodě, Spencer. Úplně v pohodě. Odvedly jsme dobrou práci."

"Nesnáším mluvení na veřejnosti," zamumlám. Slečna Charles ke mně vyšle káravý pohled naznačující, abych nemluvila, když má někdo vystoupení, tak zase sklapnu.

Čas uhání jako vždy.

Než se naděju, je tu ta chvíle, kdy se Ashley a já musíme postavit našemu osudu v záležitosti dějepisného projektu. Vypadám tak vynerveně, že mě povzbudivě poplácá po rameni, když se postavíme před třídu.

Nechávám Ashley, aby představila a vysvětlila, o čem náš projekt je a uvést multimediální část. Taky se stará o ovládání DVD přehrávače, protože ona alespoň nebude na ta tlačítka civět jako nějaká senilní osoba zmatená technologií.

Dokument má neuvěřitelný úspěch. Aiden s vycpaným břichem předstírající, že je Christopher Wren, je obrovský hit. Madison si v nabíraných sukních vyslouží několik obdivných hvízdnutí, která vděčně přijímá.

Ashleyin komentář je tak perfektní, že mám sto chutí jí padnout k nohám a uctívat ji jen za to.

Což chci dělat i bez toho, pokud mám být upřímná.

Když smích odezní, provedu třídu Evropou sedmnáctého století. Zadrhávám se a můj projev není ani zdaleka tak ladný jako ten slečny Ashley Davies, která u zbytku jednoznačně září.

Jsme hotové pět minut před zazvoněním a slečna Charles si vezme slovo jako první. "Vynikající práce, děvčata, vynikající. Naučná a zároveň zábavná, to je ta nejlepší forma prezentace."

Já zrudnu jako rajče, Ashley stojí naprosto v klidu, jako kdyby jí někdo skládal poklony každý den. Pravděpodobně taky ano. Mně sotva kdy.

Ale zato dostávám jedničky a mám dojem, že jsem si právě vysloužila další. Slečna Charles na to alespoň vypadá.

Když se vracíme na svá místa, Aiden mi ukáže zvednuté palce. Po jeho pravici mi Madison posílá další vražedný pohled. Opravdu se jí nelíbí, že se bavím s jejími přáteli.

V pořádku.

Zvoní na konec hodiny. A to, mám takový pocit, znamená i konec mého času s jejími přáteli nadobro.

Balím si batoh, když v tom mi někdo poklepe na rameno. Je to Ashley.

"Byly jsme skvělý! Tys byla skvělá."

Její široký úsměv je nakažlivý a já brzy cítím, že se vesele křením zrovna tak.

"Ty jsi byla skvělá," souhlasím. "Já koktala."

"Vůbec jsem si nevšimla."

A pak se to stane.

Nejúžasnější moment mého života. A že jich za posledních pár dní nebylo málo.

Ashley mě najednou obejme a pevně stiskne. Ashley Davies mě objímá.

Nemotorně zvednu ruce k jejím zádům a objetí oplácím. Tak nějak ji i poplácám, protože, abych byla upřímná, já se nikdy neobjímám a nemám zatraceně tušení, co dělám. Ale je to asi v pořádku, protože se nezdá, že by si toho všimla.

A pak je konec a ona už vyplouvá ven ze třídy. Kdybych nebyla z toho objetí tak omámená, pravděpodobně bych měla oči přilepené na její dokonalý zadek.

Polknu.

Tak jo, to byl asi konec mého sdružování s Ashley.

Ale jaký to byl konec. Ten tedy byl!

22

Projekt je za námi a můj život míří zase tam, kde byl. Vážně mě udivuje, že po tom, co jsem tolik školních let strávila sama, přijde pár krátkých týdnů v něčí společnosti a mně už to teď chybí.

Právě jdu po dědečkově boku do školy a nemluvíme spolu. Není to tak, že bych snad měla průšvih, nebo že by byl naštvaný; ne že bychom nemluvili SPOLU, prostě nemluvíme o ničem. Mně to tak vyhovuje.

U brány se s ním rozloučím s pocitem melancholie a prostého vyčerpání. Už mám tohohle života plné zuby. Na krátko jsem před sebou měla okno do jiného světa a teď mám toho svého po krk. Tohle je ten problém: člověku nechybí jen to, co nikdy neměl.

Alespoň, že doma je to pořád stejné. Doma vím, co čekat. Ano, můj dědeček je přísnější, než samotná definice toho slova. A někdy ho nenávidím, zvlášť když mě trestá i za nejmenší prohřešek. A přece, on mi dává alespoň to jedno: stabilitu. Žádná překvapení od něj.

To s Ashley je všechno jeden velký zmatek. Od chvíle, co na mě poprvé promluvila, nedělá nic jiného, než že mě překvapuje. Možná proto mi šimrá v žaludku pokaždé, když je poblíž.

Nebo to bude tím, že vypadá tak zatraceně dobře v těch džínách. A v té sukni. A v tom topu. A v každém jiném kousku, co si oblékne.

Asi se teď budu muset vrátit k obdivování z dálky.

Možná by z nás mohly být známé, ten typ, co na sebe mávne a kývne, když kolem sebe projdou, ale netráví spolu čas.

Rozveseluji se tou myšlenkou po cestě přes školní dvůr.

A ještě víc mě v tom utvrdí to, že Ashley se na mě usměje přinejmenším dvakrát v hodinách, které spolu máme. Já sedím na svém obvyklém místě, ona na svém. Ona se s Madison baví jako obvykle, což v podstatě znamená, že Madison o něčem mele a Ashley dělá jízlivé poznámky.

Při Francouzštině ji přistihnu, jak líbá Aidena a, světe div se, nezabíjí mě to jako dřív. Jsem prostě šťastná, že mě bere na vědomí. O obědové přestávce vážně uvažuju o tom, že půjdu do jídelny a prostě se pomalu projdu kolem jejich stolu, co z toho bude.

Vlastně se dostanu až před dveře jídelny, kde mě má odvaha opustí. Nemůžu. Dokážu žít s jejími úsměvy. I to je obrovská změna oproti době, kdy jsem byla ten šprt, po kterém se vozila nebo osoba, které si nevšímala vůbec.

Nevím už, proč se mnou jedná jako s člověkem, ale je to tak a já jsem za to šťastná.

Pokud už teď se mnou nestráví ani minutu, je to změna, se kterou dokážu žít.

Jenže to mé malé srdce se zase jednou chopilo své naděje a nechce ji pustit. Takže jako správný zbabělec peláším do knihovny a zbytek pauzy si čtu, čímž si dopřeju alespoň jednoho uspokojení.

Další den je to trochu snazší. Tím, že jsem se vrátila zpátky ke staré rutině, je jednodušší nechat věci prostě plynout. Nebo tak to alespoň dneska cítím. Vyučovacími hodinami procházím s úsměvem, a protože Ashley o mou osobu stále projevuje zájem, mám dokonce i tu odvahu jít do jídelny.

A odvaha mě opět opouští. Zrovna se otáčím, abych ze dveří zase vyšla, když zaslechnu své jméno.

Zase Aiden.

Sice to není hlas, který jsem slyšet chtěla, ale lepší než nic.

Otočím se a zamířím k jejich stolu.

"Ahoj Aidene, Ashley," usměju se na ně. "Madison."

"Jdi do prdele."

Madison je vždy tak okouzlující. Co mě ale povzbudí je, jak ji Ashley mírně šťouchne do ramene za takové chování vůči mně.

Několik vteřin nikdo dál nepromluví ani slovo a to ticho je všechno, jen ne příjemné. Aiden mě sice zavolal, ale nic neřekl, tak teď nevím, jestli se ho mám zeptat, co chce, nebo prostě počkat.

"Ehm, měla jsi něco v plánu místo oběda?" konečně se zeptá; očividně si je toho ticha vědom stejně jako já.

Zavrtím hlavou. "Jen zajít do knihovny a učit se."

Madison i Ashley zamručí, ale jsem si docela jistá, že každá z jiného důvodu.

"Hej, to je nuda," řekne Aiden, jako vždy Pan Neříkám Nic Novýho. Zdá se, že nebude obdařen moc výkonným mozkem. "Sedej."

Trochu překvapená odtáhnu židli a udělám, co řekl.

"Sakra že jo, učíš se aaaž moc," dodá Ashley.

Usměju se, ačkoli můj vnější úsměv se s tím vnitřním, velikosti rohlíku, nedá srovnat. Ashley se mnou mluví. Ashley akceptuje mou přítomnost.

"Uh, já asi půjdu najít Sherry a proberu s ní nějaký podělaný záležitosti kvůli tréninku roztleskávaček," říká Madison Ashley. "Tak po škole?"

Ashley nedbale mávne rukou. "No jo, jasně."

S dalším ledovým pohledem ke mně vypochoduje mrcha hopsanda z místnosti.

Ashley zase vypadá unaveně, což okomentuju.

Radši jsem měla mlčet, protože Aiden se zatváří provinile a Ashley prostě dopáleně. Ani jeden z nich na to nic neříká, ale dokonce i malá naivní Spencer ví naprosto přesně, proč Ashley vypadá unaveně. Prolétne mnou záblesk bolesti a chvilku vážně uvažuju, že se zvednu a odejdu, když Ashley kompletně změní téma.

"Takže test z matiky?" nadhodí.

A už jedeme.

Řekla bych, že se se mnou baví o škole, protože si myslí, že o ničem jiném se bavit neumím. Abych byla fér, musím uznat, že v konverzaci týkající se hudby, filmů nebo čehokoli jiného, v čem se normální teenageři vyžívají, bych byla ztracená. Ale oceňuju snahu a píšu si.

A zase jsem rozpolcená mezi nenávistí za to, že jsou s Aidenem spolu a láskou za to, že se mi věnuje. A že je ta nejsvůdnější holka na světě. A za to, že zkrátka je.

Zbytek oběda uplyne v podstatě v duchu nenáročného hovoru, nic vážného. Zoufale se snažím soustředit na to, co Ashley říká a nemyslet na to, že je s Aidenem. Vím, že když na to budu myslet, ta zdrcující bolest v hrudi se vrátí.

Ke konci přestávky zjišťuju, že jsem trochu zmatená. Tím, že jsem vyrůstala s dědečkem, jsem zvyklá na přesné hranice a spoustu definic. Nemám ponětí, co jsem pro Ashley s Aidenem. Jsem jejich kamarádka? Pokud ano, nemám tušení, jak se chovat. Už je to hodně dlouho, co jsem měla nějaké kamarády, a tuším, že na všechny jsem házela písek. Za dvanáct let se hodně změnilo, to je mi jasné, a jsem si skoro jistá, že to zahrnuje i nějakou klauzuli ve smyslu ‘neházet písek’.

A po zbytek týdne je všechno stále zamotanější. Ve čtvrtek mě Ashley osobně odchytne na chodbě před třídou a v podstatě mě doprovodí na nádvoří na oběd. Madison nikde vidět není, takže opět jím s ní a s Aidenem. Pátek to samé, tentokrát však v jídelně.

Přes víkend sama sebe přesvědčím, že víckrát se to jistě nestane. Namluvím si, že je to zkrátka jen nějaký dojezd po tom projektu.

A Ashley mi znovu dokáže pravý opak.

Tentokrát jsem utekla do knihovny, kde jsem se snažila udělat nějaké úkoly na matematiku, když se objevila vedle mě.

"Fuj, Spencer, vážně, matika?"

Vzhlédnu. "Eh, čau Ash, co je?"

"Hledala jsem tě. A nebylo to zrovna těžký, to ti povím. Musíme ti dodat trochu záhadnosti nebo něco."

Z toho se musím zazubit. Celá ta věta mi na rtech vyvolá široký úsměv. "K čemu mě potřebuješ?"

"No, to je právě otázka." Šibalsky se zakření a mně při tom srdce vynechá úder nebo dva. "Možná - jen možná - pro můj lidskej kanón."

Pokouším se nevyprsknout smíchy. Jednak to není vychované a potom - jsme přece jen v knihovně. Bože, je srandovní. "Obávám se, že postrádám helmu," dokážu ze sebe dostat.

Složí se na židli vedle mě. "Už mám Aidena i Madison úplně po krk. Oba jsou k posrání otravný a lezou mi na nervy, že to není možný. Tak jsem si řekla, že najdu svou nejmíň otravnou kamarádku."

Ach. Můj. Bože.

Ona mě konečně definovala jako kamarádku.

Počkat… ne jen nějakou kamarádku, její nejméně otravnou kamarádku.

"No, asi bych tě taky mohla začít otravovat, pokud to musí být." Kde se ve mně, zatraceně, vzala taková vyřídilka? Srdce mi bije jako o závod, v puse mám sucho a já i tak dokážu vyplodit nějaký humor. A že nebyl zas tak špatný.

A tak náš hovor pokračuje, dokud nás knihovnice nevyhodí, že prý jsme hlučné. To se mi stalo poprvé v životě, že mě vyhodili z knihovny. Vlastně myslím, že to je poprvé, co mě vyhodili odkudkoli. Jsem na sebe docela hrdá.

Stále trochu rozrušená po takhle stráveném obědě mě na mojí poslední hodině čeká ještě větší šok. Právě jsme uprostřed výkladu o nuancích v organické chemii, když do třídy se zaklepáním vpadne student se vzkazem ze sekretariátu.

Vzkazem pro mě.

Dědeček na mě dnes nebude čekat u brány. Mám jít domů sama.

Teď mi teprve srdce začíná tlouct rychle a není to vzrušením. Ale panikou.

Zároveň cítím reakci té staré Spencer ve mně, což v případě paniky znamená: bolest v hrudi. Snažím se to potlačit a soustředit se na práci. Jsem úspěšná jen napůl, protože mysl zatvrzele odmítá přestat hledat potenciální odpovědi, proč na mě dědeček poprvé v životě nebude čekat.

Strašně se bojím, že je nemocný, ale to by mě zavolali ven ze třídy.

Panikařím celou hodinu; taktak zvládám udržet bolest, která nakonec odezní.

A celou cestu domů utíkám.

Prakticky rozrazím dveře a už volám dědečka, batoh pouštím v hale na zem.

Možná není dokonalý. Možná není vždy tím, koho potřebuju. Ale je všechno, co mám.

Nemusím chodit nijak daleko, zahlédnu ho ve studovně, když kolem jeho dveří projedu na ponožkách smykem. Některé věci jsou v člověku tak zakořeněné, že navzdory vší panice jsem si už automaticky u dveří zula boty.

Dědeček se ke mně otočí, očividně mě slyšel přijít.

Stojím bez hnutí, pořád jsem trochu vyvedená z míry, byl to přeci jen den plný překvapení.

S někým telefonuje. Věděla jsem, že máme telefon, ale nikdy jsem ho neviděla.

"Nuže, děkuji vám mnohokrát. Jsem vám velmi zavázán. Ano, v pátek. Ještě jednou vám děkuji."

A zavěsí. Podívá se na mě a výraz jeho obličeje je naprosto normální. Ale přece - v jeho očích vidím lesk. Celé je to hrozně nezvyklé.

Co se to, k čertu, děje?

23

Je pobledlý. Nevypadá dobře.

"Jsi v pořádku, dědečku?" Mám hrozný strach.

"Uklidni se, Spencer, uklidni se," zopakuje, ale vidím, že sám je rozrušený.

"Dostala jsem ve škole vzkaz, bála jsem se. Já…"

"Zpomal, Spencer, musíme pár věcí probrat a teď není čas na citové výlevy. Jdi si odložit své věci, prosím."

Je pořád bledý, když se ode mě odvrátí, a já mám pořád stejný strach, když se vracím pro svůj batoh a jdu s ním nahoru. Dám se po tom běhu trochu do pořádku a pak sejdu do přízemí. Dědeček sedí za kuchyňským stolem, na kterém jsou připravené dva šálky čaje.

Jak by řekla Alenka: divoucnější a divoucnější.

Spořádaně se posadím a usrknu doušek čaje. Je silný, jak ho mám ráda. Bez mléka, ale mně to nevadí. Ani cukr v něm není. Tak jsem se ho naučila pít. Čekám, až dědeček začne mluvit, což netrvá dlouho.

"Jack je velmi nemocný."

Aaah, Jack.

Dědeček není můj jediný žijící příbuzný, jen je jediný, se kterým jsem ve stálém kontaktu. Tátovy rodiče jsem nikdy neviděla. Mám takový nejasný dojem, že jsou to milí lidé, ale že má matka s nimi nevycházela. Dědeček zřejmě ano, ale přesto, že mi posílají dárky na Vánoce i narozeniny, neviděla jsem je od čtyř let.

Jediný další příbuzný, kterého znám, je prastrýc Jack. Dědečkův mladší bratr žije dobrých pět hodin cesty a do mých deseti let jsme se vídali dvakrát ročně - na Díkůvzdání a Vánoce. V posledních letech se mu postupně zhoršovala demence a teď už sotva poznává dědečka, natožpak mě. Když jsem ho viděla naposled, říkal mi Elso.

Elsa byla babička.

Nicméně kromě mě je to dědečkův jediný žijící člen rodiny a určitým způsobem jsou si blízcí. Oba byli ještě jako hodně mladí ve válce. Jsou narozeni jen rok od sebe. Dědeček narukoval jako sedmnáctiletý v roce 1943 a prastrýc o rok později.

Vím, že tam tehdy oba viděli hodně zlého, ani jeden o tom nechce mluvit. Jack jednou zmínil bratrovy medaile za statečnost, ale dědeček ho umlčel a víckrát o tom se mnou nemluvil.

Myslím, že rozdíl mezi Jackem a mým dědečkem pramení hlavně z toho, jak se každý vyrovnal s tím, co tak mladí zažili. Zatímco dědeček našel útěchu v řádu a poklidném životě, Jack se rozhodl, že život je od toho, aby se žil.

A třeba je právě tohle příčinou toho, že z nich jsou tak rozdílní lidé. Dědečkovi je osmdesát dva, a přesto je zdravý jako kůň a velice vitální. Prastrýci je osmdesát jedna a má několik zdravotních problémů. Mládí strávil pitím a cestováním a vím, že dědeček s tímhle jeho životním stylem nikdy nesouhlasil.

Přesto jsou si blízcí. Způsobem, který nedokážu vysvětlit. Což je důvod, proč dědeček vypadá tak bledě.

"To mě moc mrzí, dědečku. Je to vážné?" Odpověď už dávno znám, ale zeptat se musím.

"Vypadá to, že měl mozkovou příhodu."

Dokonce i já po tomhle zblednu. A udělám něco, co bych normálně neudělala: natáhnu ruku a položím ji na jeho.

S dědečkem se moc často nedotýkáme. Nejsme lidé vyjadřující lásku a už vůbec něco takového neprojevujeme fyzicky. Ale tohle se zdá jako chvíle pro citlivý moment. Nejsem s emocemi moc dobrá, už je v sobě potlačuju příliš dlouho.

Mám pocit, jako bych je ale poslední dobou začínala trochu vypouštět, jakoby po kapkách.

Odsune svou ruku zpod mojí, ale neucukne. Jen roztržitě poplácá hřbet mé ruky a pak se napije ze svého čaje.

"Myslím, že bych za ním měl jet."

Strýček Jack, jak mu říkám, žije asi tak pět hodin odtud v domově důchodců. Teď mi dědeček říká, že ho přesunuli do nemocnice pro válečné veterány. Vím, že v případě strýčkovy demence sehrálo velkou roli zranění hlavy, které utrpěl během Korejské války, války, kterou můj dědeček neviděl.

Myslím, že se ohledně toho cítí trochu provinile.

"Já to tady zvládnu, pane," ujišťuju ho. "Nebo jestli chcete, abych zameškala pár dní…"

"Oh, nebesa, to ne, Spencer, ne když jsi ve třetím ročníku." Znovu upije čaje. "Nemyslím si, že bych měl být pryč více než tři dny. Nerad tě tu nechávám samotnou takhle během školního roku."

"Dědečku, pokud tě strýček potřebuje...!"

"Ne, Spencer. Mám svou zodpovědnost. To nemohu opomenout a Jack by tomu naprosto rozuměl."

Já bych spíš řekla, že Jack by si popravdě pomyslel, že dědeček je paličatý starý mizera, se kterým nepohne ani pár volů, ale že to je pro něj zatraceně typické. Ani mě moc nepřekvapuje, že jsem se strýčkem Jackem v mnohém byla zajedno, tedy než začal být natolik dementní, že po mně chtěl mé slavné cukroví a hned nato se sápal po své zbrani.

Péct neumím. A zbraň jsme mu vzali.

"Dědečku…"

"Pojedu v pátek ráno. Vlakem to bude docela příjemná cesta."

Přikývnu. "Mám tě tedy doprovodit?" Čekám, že řekne ano. Je to téměř jisté. Samotnou mě tu nenechá.

A pak, protože jsem zřejmě za ten den zažila málo překvapení, zavrtí hlavou. "Ne, není důvod narušovat tvé studium. Rozumnější bude, když zůstaneš a budeš pokračovat jako obvykle."

On mě tu nechává samotnou??

Ó. Můj. Bože.

Mohla bych… mohla bych spát víc než do sedmi… Mohla bych… si uvařit něco, co mi chutná. Ach, ty možnosti.

"A proto jsem ti už zajistil někoho, kdo se o tebe postará a kde budeš moci zůstat."

Ztuhnu.

A kruci.

Už to vidím. Pošle mě k někomu z našeho církevního spolku. Nejspíš k paní Barnsley, která je cítit naftalínem a myslí si, že játra jsou vynikající pohoštění pro návštěvu. Budu spát v pokoji pod peřinou tenkou jako slina a několika vrstvami prachu. A někde v tom prachu už budou i archeologické nálezy.

No skvělý.

"Matka tvé kamarádky Ashley, ta lékařka, se ochotně nabídla, že u nich můžeš na víkend zůstat. Zdá se, že jim to nevadí a pokud vím, ty s tou mladou dámou vycházíš dobře, co jste spolu pracovaly na tom vašem projektu a tak."

Ó. Můj. Bože.

Nemůžu dýchat.

Tak vydám alespoň přidušené cosi. Ne že by si dědeček všiml.

"Samozřejmě od tebe očekávám, že se budeš chovat, jak nejlépe umíš, a že se budeš učit jako obvykle, zatímco tam budeš. V neděli večer bych se měl vrátit a rovnou tě u Daviesových vyzvednu."

Pořád nemůžu dýchat.

"Pochopitelně budeme muset odložit tvou hodinu houslí, ale zkrátka za těchto nešťastných okolností musíme dělat, co můžeme."

Pořád nedýchám.

"Věřím, že to chápeš?"

Podaří se mi vysoukat pár slov. "Ano, dědečku."

Zdá se, že to ho uklidnilo.

A já tu sedím a hlava se mi točí jak na kolotoči.

Ach. Můj. Bože.

24

Do školy si nesu batoh s úhledně poskládaným oblečením na celý víkend. Netuším, jestli Ashley ví, že u nich zůstávám, protože dědeček mluvil s její nevlastní matkou. Jak se ukázalo, je jednou z nejznámějších doktorek ve městě a má na starost mnoho z dědových přátel z kostela, takže o ní něco málo ví. Tedy alespoň tak jsem z toho mála pochopila, on sám to tak přímo neřekl.

Já ale jeho způsob mluvy znám, takže jsem si docela jistá, že tak to bylo.

Zato ale vůbec nevím, co si o celé téhle záležitosti myslí Ashley. Včera mě označila jako svou kamarádku. Ale nejsme zrovna nejlepší kámošky, a když vám najednou vaše matka - nebo nevlastní matka - hodí někoho na víkend na krk, z toho by asi neměl radost nikdo.

Nejspíš jí budu muset odpřisáhnout, že nebudu překážet nebo tak.

Bože, doufám, že nestrávím celý víkend sledováním, jak se muchluje s Aidenem. Takhle: já toho kluka mám ráda a od doby, co jsem je poznala; o trošku líp snáším jejich vztah, ale tohle by mohlo být přeci jenom moc.

Cestou na svou první hodinu potkám Ashley a ta mě na chodbě zastaví.

"Ou, Spencer, je všechno dobrý? Cathy říkala, že tvůj děda včera volal, prý nějaký problém v rodině."

Přikývnu a kousnu se do rtu. Nikdy nevím, kolik můžu v takových případech říct. "Jo. Ehm, doufám, že nevadí, když u vás zůstanu. Nev-... Nevěděla jsem, že dědeček tvé matce volal…"

"No jo, kdo by řekl, že se ti dva znají?" Ashley se krátce zakření. "Jasně, že je to v poho, tydýte. Bude to sranda." Její výraz zvážní. "Promiň, to bylo asi naprosto nevhodný, vzhledem k tý rodinný pohotovosti…"

Poplácám ji po ruce, vypadá ustaraně.

"To je v pořádku. Dědečkův bratr je nemocný, ale abych byla upřímná, už je nemocný hodně dlouho. Teď se mu zkrátka přitížilo. Dědeček musí odjet, aby byl s ním, to je celé."

"No, v tom případě popřemýšlím o nějakým způsobu, jak tě odvéstt od smutných myšlenek." Už se zase usmívá. "Prostě do tebe budu cpát jednu Colu za druhou. Spencer na kofeinu určitě bude děsná uličnice."

To rozesměje i mě, ale než stačím odpovědět, zazvoní.

"Uvidíme se na anglině," řekne ještě, než odejde do třídy.

Při obědě si sednu k ní, protože je hezký den a Ashley, Madison, Aiden a pár jejich dalších kamarádů sedí pod jedním obrovským stromem vedle školy. Vůbec poprvé se sama rozhodnu k nim sednout, aniž by mě někdo zval. Posadím se na kraj vedle Aidena, protože tady se cítím v bezpečí.

Sedla bych si vedle Ashley, jenže ta je obklopena Madison a Paulem a já ani jednoho z nich zrovna nemusím. Mám silný dojem, že Paul si dal za cíl svést každou holku na škole, s výjimkou mě, pravděpodobně.

Jeden nebo dva z ostatních se na mě divně dívají. Tohle je alternativní/cool parta. Vlastně, tohle je ta parta oblíbených, která ale není plná samých sporťáků nebo roztleskávaček, tedy vyjma Madison.

Jak to, sakra, že tu s nimi posedává Spencer Carlin, to si nejspíš každý z nich myslí, ale já si zas říkám, že po týdnu, kdy mě Aiden a Ashley sami zvali k nim a když dnes budu trávit noc v Ashleyině domě, je asi v pořádku potichu vedle nich při obědě sedět.

A ačkoli pár takových pohledů na sobě opravdu i cítím, těch ‘Proč tu s námi jsi?‘, nikdo nahlas nic neříká.

Až na Aidena. Celou dobu si se mnou tlumeně povídá. Čím víc s ním mluvím, tím ho mám radši. Je legrační, hodný a naprostý blázen do Ashley. To máme v tom našem tichém vztahu společné. Měla bych ho nenávidět. Však to tak dřív bylo. Ale co jsem ho poznala - nenávist nepřipadá v úvahu.

Zbytek dne by se snad nemohl táhnout pomaleji, ale už je tu konec školy a já zjišťuju, že ani nejsem tak nervózní, jak jsem si myslela, že budu. U Ashley doma už jsem byla. Sice ve mně troška strachu z toho, že tam budu celý víkend, je, ale jsem spíš vzrušená než nervózní.

Mám tu holku ráda.

Je milá.

Někdy ne až tak milá, ale skoro se mi to zdá jako přetvářka.

Navíc je milá na mě. Jak bych mohla nemít ráda někoho, kdo je na mě hodný?

Ashley přichází k bráně, jak jsme se domluvily, s Aidenem za zády. Poprvé mě teď napadlo, že to je skoro jako miniaturní obraz jejich vztahu. Aiden neustále v Ashleyiných patách.

O tomhle uvažuju, když ke mně dojdou.

"Tak, Spence, připravená?"

Přikývnu a pozvednu svůj batoh. "Všechno nachystané."

"Paráda, no, tak odsud padáme, než nás zmerčí Kyla."

"Vážně bys na ni mohla být milejší," poznamená Aiden.

"Nasrat."

Skloní se a dá jí rychlou pusu. "Uvidíme se v půl sedmý?"

"Jasně, zatím."

V půl sedmé? Doufám, že nebylo vidět, jak jsem právě splaskla. Ashley mě dnes večer nechá

samotnou. S ní poblíž se cítím bezpečně, ale být v jejím domě bez ní, to je strašidelný scénář. Snad to bude alespoň jen pro dnešek, jinak skončím někde v rohu, kde budu celý víkend škrábat domácí úkoly ze strachu, abych někoho nerozčílila.

Měla jsem tušit, že bude mít plány. Vždyť je pátek.

Kyla nás odchytne hned za bránou.

"Tos nemohla počkat?" zafuní, očividně běžela. "Aiden říkal… že… odcházíš."

"Jo, SNAŽILY jsme se ti vyhnout." Ashley smutně zavrtí hlavou.

"Ty seš taková kráva."

"Ty zas hrozná vlezprdel."

"A já jsem pátý kolo u vozu," dodám. Obě holky se na mě podívají, načež Ashley vyprskne smíchy.

"Ne, ty jsi rozhodně ta, se kterou chci jít domů. To tahle je pátý kolo."

Kyla už má Ashley tak akorát dost a odkráčí daleko před nás. Jsem si docela jistá, že právě teď je ztělesněním ‘prudy’.

Nezdá se, že Ashley by to vadilo. Místo toho v klidu dojdeme k domu a celou dobu si povídáme. Většinou mluví ona a já poslouchám, ale už jsem si zvykla na to, že s ní mluvím a dokážu držet krok.

Dojdeme ke vstupním dveřím, které otevře pan Davies.

"Nazdar, holky, dáte si nachos?"

"Že váháš!" odpoví Ashley. Kyla musela přijít chvilku před námi, protože ji slyším chodit v kuchyni.

"Co ty, Spencer?"

"Eh, ano, děkuji, pane Daviesi," odpovím zdvořile. Nikdy jsem nachos nejedla, ale zní to jako něco, co bych ráda zkusila.

"Proboha, to zní, jako bych byl starý pán, slečinko. Jsem Raife, nikdy pan Davies."

Nesměle se usměju a jsem si zcela vědoma toho, že odteď ho nejspíš nebudu oslovovat vůbec, abych mu nemusela říkat ‘Raife’. Opravdu se necítím na to, abych nějakému dospělému říkala křestním jménem.

Následuji Ashley nahoru, kde doslova odhodí batoh do rohu.

"Um, nevěděla jsem, jestli budeš chtít zůstat v pokoji pro hosty nebo tady…" obrátí se na mě Ashley. "Pokoj pro hosty je takovej strohej, tak nevím…"

"Uh, cokoli je pro tebe lepší. Nechci se nikam cpát." Opatrně položím batoh ke dveřím. "Ať tak či onak, máš mě tenhle víkend na krku."

Hodí po mně pobavený pohled. "Co? Dej s tím už pokoj, Spencer, jsem ráda, že tu jsi."

Můj úsměv se ještě rozšíří a palcem nohy vrtám do koberce. "Díky, Ashley. To… moc to pro mě znamená."

"Nachos!" ozve se zdola řev a Ashley se na mě zakření.

"Tak pojď, blondie. Je nacho time."

Jdu za Ashley dolů, přičemž se snažím nechichotat písničce, kterou zpívá a kterou jsem nikdy předtím neslyšela. Podle toho textu chce být očividně nacho mužem. Osobně ji mám tedy raději jako dívku. Ona je víc, než jen nějaká dívka. Podle mě je to ta nejlepší holka, jaká kdy žila.

Nachos jsou výborné. Lepší než většina jídla, které jsem měla možnost ochutnat. Chci jich sníst víc, ale snažím se krotit, abych se nepřejedla ještě před večeří. Ashley mi podá další sklenici Coly, k tomu další nachos a jeden malý přidrzlý úsměv, který těm citům, co k ní chovám, rozhodně neubližuje.

Sedíme kolem kuchyňského stolu s panem Daviesem a Kylou. Klan Daviesových si rozhodně umí užívat své nachos. Je to docela roztomilé.

"V kolik přijde Aiden, mládě?" ptá se pan Davies.

"Kolem půl sedmý. Tentokrát ale žádnej fotbal, tati… do prčic." Ashley se teď málem netrefila brambůrkem do pusy.

"Néé, žádnej fotbal, přísahám." Usměje se chápavě na svou starší dceru a potom se otočí na mě. "A co ty, Spencer? Připravená dostat na frak v nejlepší hře na světě?"

Tehdy si uvědomím, že vlastně absolutně nevím, o čem se bavíme. A myslím, že tehdy dojde Ashley ke stejnému poznání.

"Do prdele, já ti to zapomněla říct," otočí se ke mně. "V pátek večer je u nás večer pokeru. Táta dřív hrával s kamarádama, jenže všichni zestárli a odstěhovali se."

"Ti zatracení chlapi si všichni pořídili děcka. Kam to ten svět spěje," bručí Raife, ačkoli sám je právě obklopen dvěma potomky.

"Jo, takže někdy hraje s Kylou, Aidenem a se mnou. Je to něco jako... tradice. Pizza, pivo,-"

"Pro mě! Vy nedostanete, dětičky," přeruší ji Ashleyin otec s přísným pohledem.

Kyla i Ashley obrátí oči v sloup.

"Jasně, tak, je to prostě sranda, bude tě to bavit."

Skousnu si ret. "Ehm…"

Ashley se na mě podívá. "Um… ty… máš problém s kartama? Jakože je to něco proti tvýmu vyznání

nebo tak něco…"

Na to musím protočit oči zase já a lehce ji plácnu přes ruku. "Pro rány boží, Ashley, já nejsem mormon! Jen zkrátka nevím, jak se hraje poker."

Vidím, jak si Kyla vítězně prokřupe prsty. "Fantastický, konečně nebudu pokaždý první venku."

Hned, jak mi dědeček řekl o víkendu u Ashley, jsem věděla, že to bude nejdivočejší zkušenost mého života. Celá škála nových zážitků.

Ale nějak jsem prostě nečekala, že poker s Ashley, Aidenem, Kylou a panem Daviesem bude zlatým hřebem.

Pizza je vynikající. Ještě lepší než nachos. V jednu chvíli byl trošku problém, když jsem se seznamovala s kouskem feferonky a moc nám to neklapalo, ale jakmile jsem usušila slzy a Ashley setřela ty své od smíchu, Kyla mi představila verzi se šunkou a ananasem a všechno bylo zase v pořádku.

Nemám ponětí, jak hrát poker.

Vím, že k tomu potřebujete karty, to je asi tak vše, co o tom vím.

Karty jsou rozhodně na dědečkově seznamu věcí, které považuje za zlo. Samozřejmě kromě bridže.

Nesnáším bridž.

Doráží Aiden a Ashley s ním předvede - jak bych to popsala - rozpačité objetí. On pak ještě přejde ke mně a jednou rukou mně krátce obejme kolem ramen, což kdybych se nekontrolovala, by u mě vyvolalo pozvednutí obočí.

Poté, co jsme rozsazeni kolem kuchyňského stolu, vejde Cathy, která se s námi pozdraví a vzdálí se do pracovny, prý papírování. Očividně poker moc nemusí.

Ashley sedí vedle mě, aby na mě mohla pár kol dohlížet a poradit, jak to celé funguje. Ukáže se, že je to o dost jednodušší, než jsem myslela. Vysvětlí mi všechny kombinace karet, trojici vyložených, pak další a další věci. Její otec a Aiden přerušují opravdu užitečnými informacemi jako třeba ‘to je river‘ a podobnými hláškami, které mi nedávají moc smysl.

Většinou poslouchám jen Ashley, jak mi potichu šeptá kousek od tváře, a snažím se nenatočit hlavu, abych přivoněla k jejím vlasům.

Přece jen její přítel je přímo naproti nám.

Jakmile předvedu, že už umím karty správně držet a slíbím, že když budu potřebovat, řeknu si o pomoc, přistane přede mnou štos plastových žetonů. Cathy by Raifovi neodpustila, kdyby se hrálo o peníze, zvláště ne s dětmi, ale protože tyhle jsou bezcenné, je to v pořádku. Všichni do jednoho mě ujišťují, že hra se sázením je mnohem zábavnější. A Kyla neustále jásá, že tenhle týden nebude první bez žetonů.

Když se všichni připravujeme na začátek hry, Aiden pohledem přejede tři holky u stolu.

"Takžeee, mohli bysme si dát rovnou... strip poker."

Jako na povel Ashley i Kyla obě popadnou z nejbližší misky arašíd a hodí je po něm.

Jeden ho trefí do čela a druhý do tváře, než stačí vůbec zareagovat.

"Trapáku," zabručí Ashley.

Poker, jak se ukáže, je sranda.

A jak postupně Kyla s Aidenem ztrácí své žetony, Raifovi zbývá posledních pár kousků a Ashley také začíná rychle odpočítávat, všichni zírají na obrovskou hromadu přede mnou.

"Podvádí! Ona podvádí!" stěžuje si Ashley, která složí a odhodí své karty na stůl, když prohraje další sázku.

Po tomhle se nebezpečně blíží ke konci Raife.

"Blafovat tedy umí, o tom žádná," uzná. On jediný to celé bere s humorem, jak se zdá.

"V životě jsem to nehrála!" protestuju. "Zas tak těžké to není!"

"Tak jak to, že pořád vyhráváš?" kvílí Ashley. "Jak to k čertu děláš?"

"Matematika."

"Matematika?"

"Matematika. Všechno je to jen otázka pravděpodobnosti. Copak vy to tak neděláte?"

Zírá na mě. "Poker… a matika?"

"Řekl bych, že Ashley a matika mimo třídu, to nikdy," podotkne Aiden se smíchem. Za to si od ní vyslouží další hozený burák. Má už kolem sebe docela slušnou hromádku.

Dvě další kola a už vlastním všechny žetony. Raife mi blahopřeje, stejně tak Aiden. Kyla svůj nepřerušený status smolařky nese statečně a teď už je nějakou dobu v obýváku. Jen Ashley se zdá trochu nabručená.

"Promiň…" řeknu, když sklízíme žetony s kartami a Aiden vrací své oříšky.

"Ááále, dělám si jenom srandu, Spence. Ale připomeň mi, abych ti neukazovala nový věci, ve kterých mě můžeš porazit. Jsi ve všem moc dobrá." Všechno říká v dobré náladě a já si uvědomuju, že vůbec není naštvaná.

"Tak v tom se tedy šeredně pleteš," namítnu sklesle. "Ne-… Nejde mi to s lidmi. Netrávím mezi nimi dost času."

Podívá se na mě a pak se usměje, přičemž nakrčí nos. "Vedeš si dobře, Carlinko. Vedeš si dobře."

Jsem na cestě do patra, kam mám namířeno, abych se nachystala do postele. Právě vcházím do haly, když zahlédnu Ashley a Aidena, jak se loučí ve dveřích. Nechci je vyrušit, tak udělám krok zpátky do chodby vedoucí ke kuchyni. Přesto se ale nedokážu přimět, abych je nesledovala ukrytá hluboko ve stínu jako vždy.

Obejme ji, ona mu objetí oplatí.

Políbí ji, ona mu polibek vrátí.

Je to nějaké divné.

Sice jsem nikdy nikoho nelíbala, ale i tak to vidím.

Poprvé vidím všechny ty nashromážděné vzpomínky na tenhle pár docela jinak, začínám mít pocit, že něco není úplně v pořádku.

Když jejich objetí končí, usoudím, že už je vhodná chvíle, a s nějakým tím povinným zašramocením vejdu do haly. Navíc vážně nechci vidět další líbání: vždycky mi to je nepříjemné a dost žárlím, a přece se pokaždé jako nějaký masochista dobrovolně dívám.

"Dobrou, Spencer," řekne Aiden a na rozloučenou mávne, než se za ním dveře zavřou.

"Postel?" zívne Ashley.

Nejistě kývnu na souhlas.

Nakonec ležím na nafukovacím lehátku v jejím pokoji. Celá rodina prohlásila, že pokoj pro hosty je zaprášený a nudný, plus Ashley řekla, že bychom mohly zůstat celou noc vzhůru a povídat si.

Celou noc s Ashley Davies.

Zoufale se snažím nemyslet na to, jak nádherná je to představa. Mám totiž strach, že bych mohla samým štěstím i umřít.

Odběhnu do koupelny, kde se převléknu do pyžama, vyčistím si zuby a vlasy spletu do copu, aby se mi přes noc nezamotaly.

Podívám se do zrcadla a zhluboka se nadechnu.

Ještě před třemi měsíci mě měla za nicku a vlastně mě vůbec nebrala na vědomí. Před dvěma roky jsem se do ní bezmezně zamilovala a ani vám nedokážu říct proč.

Dnes v noci jsem v jejím pokoji, spím ani ne půl metru od ní a ona je s tím naprosto spokojená.

Ještě jednou naberu vzduch do plic.

Spencer, vítej do říše fantazie.

25

Po návratu do Ashleyina pokoje ji najdu, jak sedí na posteli, nohu přes nohu. V bílém tílku a boxerkách. Velice těžko se ubráním padnutí na kolena s výkřikem ‘Děkuji ti, Pane! Děkuji! ‘

Pochybuju, že by něco z toho pochopila, tak místo toho stočím pohled na svou postel a vydám se tam.

Hlavní světla pokoje jsou zhasnutá a ten jemně nachový odstín tak vytváří pouze světlo lampiček vedle její postele, které se odráží od tmavě červeného povlečení. Celé místnosti to dodává takřka éterickou, až romantickou záři.

Škoda, že já jsem v téhle v místnosti jediná s romantickými pocity. Alespoň z nás dvou určitě.

"Jsi v pohodě?" zeptá se.

"Naprosto," usměju se možná až příliš rozzářeně. "Ty?"

"Jasně."

Ráda bych se zeptala, jestli se něco mezi ní a Aidenem neděje. Chci, aby měla pocit, že se mi může s čímkoli svěřit, protože, upřímně, jsem dobrá posluchačka. Na druhou stranu ale tak nějak chci, aby se s Aidenem rozešli a byli jen super-nejlepší přátelé, takže pak se do mě bude moct totálně zamilovat.

To je, samozřejmě, má divoká fantazie.

Lehnu se na svou postel, kterou kvůli mně povlékli čistým povlečením a hezkou pokrývkou. Vidím na ni i odsud, jak leží na své posteli s rukama za hlavou a civí na stříšku baldachýnu.

"Jsi šťastná, Spencer?" zeptá se po chvíli.

"Ehm…" O tom tedy musím popřemýšlet. "Zrovna teď, nebo obecně?"

Uchichtne se. "Vždycky všechno pitváš. Obojí."

"Obecně…" Vzdychnu. "Já nevím. Někdy. Někdy ne. Nemají to tak všichni?"

Vydá nic neříkající zvuk.

"A právě teď?" pokračuju a udělám dlouhou pauzu. "Jsem asi nejšťastnější za zatraceně dlouhou dobu." Poslední větu řeknu tak tiše, až si myslím, že jí unikla.

Ale ona se posadí a podívá se na mě dolů. "Vážně?"

Ze svého místa, kde ležím, ji vidím. Díváme se jedna na druhou. Kývnu.

"Můj život je docela… sešněrovaný. Ty, dnešní večer, to bylo něco mimořádného."

Zavrtí hlavou. "Mrzí mě to."

"A co?"

"Že dnešek byl mimořádný. Nebylo na něm nic výjimečného, Spencer. Je mi líto, že… tvůj život je tak nudnej, že tohle bylo mimořádný."

Zasměju se. "No, možná je dobře, že je takový. Znamená to, že dokážu ocenit ty malé radosti."

Lehne si zpátky na záda. "Asi jo." Následuje dlouhá pauza ticha. "Chceš odsud někdy vypadnout? Pryč z tohohle města?"

Ááá, tahle otázka.

"Jasně, jednou. Chci říct, jakmile přestanu bydlet s dědečkem, můžu si dávat Colu kdykoli budu chtít." Obrátím tu otázku v žert. Opravdu jí tu teď nechci vykládat o tom, jak je pro mě občas hrozně těžké s ním žít. A už vůbec jí nechci říct, že pokaždé, kdy mi dá zase trošku nahlédnout do tohohle světa, o kterém se mi nikdy ani nesnilo, je o něco těžší vrátit se zpátky.

Nechci jí říkat, že mi dává nebe a pak mě posílá šupem zpátky do očistce.

"Koupím ti náklaďák plnej plechovek, takže si budeš moct dát jednu každej den ve škole."

Nemůžu se rozhodnout, jestli si dělá srandu, nebo to myslí smrtelně vážně.

"Ash… Cola je fajn, ale zase tolik jí nepotřebuju." Rozhodnu se pro legraci. Nebo alespoň svým vlastním vtipkováním zabráním případným vážně míněným úmyslům k nákupu doživotních zásob limonády. Krom toho už jen skutečnost, že to udělat chce, mi stačí.

"Jednoho dne…" Zazní toužebně. "Jednoho dne odejdu někam pryč a uvidím svět."

Neodpovím.

"A ty se můžeš přidat," dodá tiše na konec.

Z mé strany pořád žádná odezva, tak po chvíli prostě zhasne světla. Jak se každá uvelebujeme ke spaní, zaslechnu ji z její postele tiše zašeptat, "Dobrou, Spence."

"Dobrou noc, Ash," popřeju jí nazpět.

A když slyším její pravidelné oddechování, občas přerušené zachrápáním, a vím, že usnula, pošeptám sotva slyšitelně i pro mé vlastní uši:

"Miluju tě."

Vzbudím se v šest hodin, zřejmě proto, že dědeček mě v tuhle dobu budívá odnepaměti. I přes to, jak jsem se těšila, že si konečně zaslouženě trochu přispím, se stejně vzbudím takhle brzy. Pokusím se znovu usnout, ale nejde to. Nevadí, Ashley se právě překulila na tuhle stranu masivní postele a vydává ze spánku rozkošné zvuky.

Tak tu ležím a pozoruju ji jako nějaký pošuk. No co, kdyby se vzbudila, vždycky můžu předstírat, že spím nebo tak něco. Nemusí snad vědět, že jsem ji sledovala ve spánku.

Tři hodiny.

Co můžu říct? Je nádherná. V té nevinnosti spánku je úplný anděl. Vlasy jí lehce spadají do tváře v kaštanových prstýncích, a jak dýchá, chvějí se jí rty. Ach Bože, je to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy ve svém životě viděla. Je tak krásná, až to bolí.

Myslím, že jeden polibek od těch perfektních rtů by stačil, aby mě zabil.

Což mě tedy rozhodně trápit nemusí.

V devět hodin konečně s mrkáním otvírá oči. Posadím se, začnu se protahovat a vůbec se tvářím, jako bych právě nezírala na její dokonalou postavu.

"Kolik je?" zamumlá. Je děsně roztomilá.

"Asi devět," odpovím.

"Devět?!?" Převalí se a praští do polštáře. "Kdo je krucinál vzhůru v sobotu v devět ráno?"

Zahihňám se. Radši nebudu zmiňovat, že já jsem vzhůru od šesti. "Spousta lidí."

"Praštěný lidi," zívne. "Kdy ses vzbudila ty?"

"Před hodinkou nebo tak nějak," lžu, jako když tiskne.

"Sakra, Spence, musíme ti sehnat život."

"Já mám život," bráním se naoko dotčeně.

"Jo, jo, jasně. Seženem ti lepší." S heknutím se posadí. Je rozcuchaná. Uvědomuje si to, protože si prohrábne rukou vlasy a rozpačitě se usměje. "Vypadám hrozně, co?"

Je krásnější než kdy předtím.

"Ne, v pohodě."

Já sama jsem asi před půl hodinou na pět minut přerušila Ashley-hlídku a vyplížila se do koupelny, kde jsem se mimo jiné i učesala. Vím, že mi netrčí ani vlásek.

Taky se posadím, přičemž mi přikrývka sjede ke kotníkům. Na chviličku mám pocit, že si Ashley prohlíží mou pyžamem oděnou postavu, ale hned mi dojde, že se dívá na televizi v rohu.

Zašmátrá po ovladači a po několika přepnutých programech nechá běžet nějaký kreslený seriál. Ztlumí zvuk a už zase vleže se protáhne. A ukáže tak holé břicho.

Mám sucho v puse.

"Tak, Blondie, copak budeme dneska dělat?"

"Hmm… Úlohy?" riskuju odhad.

To ji rychle posadí. "Tak to, Spencer, je ošklivé, ošklivé slovo. Ošklivé."

Směju se. "Beztak je musím udělat."

"Řekni to ještě jednou a budeš spát v Kylině pokoji."

"Dobře, um…"

Přeruší mě zaklepání na dveře.

"Dáléé," zaječí Ashley a žuchne zpátky na polštář.

"Myslela jsem, že slyším hlasy." Cathy zní pobaveně. "Přišlo mi to tak nezvyklé, že jsem si řekla, že to tu radši zkontroluju, jestli se něco nestalo."

"Tadyhle Modroočko vstává brzo," ukáže na mě Ashley. "Takže teď jsem vzhůru i já."

"Aaaha," uchichtne se Cathy. Zbožňuju, jak se jí rozzáří oči. "Tak, co máte dnes v plánu, děvčata?"

"Nemám tucha. Ale ne úlohy."

"No, to není nic nového pod sluncem," pronese Ashleyina nevlastní matka nevzrušeně. "Tak to promyslete. Dneska nemám pohotovost, takže vás s radostí kamkoli hodím." Opět se usměje. "A vypadá to na palačinky a vafle ke snídani."

Jakmile odejde, Ashley se s velmi šťastným výrazem ve tváři nakloní dopředu. "Ty bláho, vafle."

Usmívám se. "Rozumím dobře, že jsi fanynka?"

"Kruci, od Cathy bych si nechala vyvářet každej den, ale měla bys ochutnat její vafle a čokoládový pal… Palačinky!" Poslední slovo rozjařeně zavýskne a už se dere z postele ven. Než stačím něco říct, je z pokoje venku.

O deset vteřin později se její hlava znovu objeví ve dveřích. "Koupelna je na konci chodby. Žádnej spěch."

Usmívám se od ucha k uchu.

Celý den s Ashley.

Paráda.

26

Jak se dalo čekat, snídaně je skvělá. Po pouhých třech jídlech u Ashley doma jsem došla k závěru, že můj dědeček neumí vařit. Jeho jídla jsou mdlá a nevýrazná, a ačkoli sním všechno, nikdy si nepochutnám.

Tohle si ale užívám.

No dobře, až na špagety pro mě všechno, čím mě Ashley nakrmila, nebylo v zásadě vůbec dobré. Pizza není úplně zdravá a zrovna tak nachos nebo palačinky. Ale stejně už mám v sobě jednu palačinku, jednu vafli a velkou spoustu ovoce.

Ashley s Kylou takové stravování očividně moc nechápou, ale chci se držet. Nerada bych to s těmi pochoutkami přehnala. Navíc mám divný pocit, když si ráno nějaké ovoce nedám.

Cathy je jednoduše rozkošná. Přála bych si - ale jak! - ve svém životě mít někoho jako ona. Navzdory Ashleyiným protestům jí po snídani pomůžu sklidit ze stolu. Ashley se nahoře převléká, kdežto já už jsem osprchovaná a oblečená.

Kéž bych tak měla něco méně škrobeného na sebe. Ve škole jsem se takhle oblečená cítila vždycky směšně, ale tady se ve svých šatech cítím vyloženě nepříjemně. Tihle lidé se oblékají neformálně, ale tak moc hezky. Já jsem mezi nimi jako pěst na oko.

Kuchyně je uklizená, Ashley se už vrátila dolů a právě se ve vstupních dveřích objevil i Raife. Už tu dnes na chvilku byl, aby si ukradl pár palačinek, ale hned zase zmizel a tohle je poprvé za celé ráno, co ho opravdu vidím.

"Nazdar, holky!" Zvolá vesele. Políbí svou ženu na tvář a usměje se.

"Máš dobrou náladu."

"Povedlo se mi dneska udělat kus práce."

"Hej, tati, ukážeš Spencer svý studio?" ozve se Ashley z kuchyňské lavice.

Zčervenám. Nemám moc ráda, když je na mě zaměřena pozornost.

"Ale jistě, prosím!" Zamíří zpátky ke dveřím. "Pojď, Spencer, provedu tě tu."

Vydám se za ním a ohlédnu na Ashley. Nakloním hlavu v nevyslovené otázce.

"No jen hezky jdi. Nebude to trvat dlouho. Já si tu musím něco zařídit."

Já bych ji... Klidně mě nechá samotnou s jejím tátou, zatraceně. Mohlo by to být ještě děsivější? Ale popravdě se zdá jako fajn chlapík a ukazuje mi své studio, které je naprosto neuvěřitelné. Je to celá samostatná stavba, kterou s hlavním domem spojuje krytá cestička. Budova je to hezká, plná světla a skla. Tomu, co vidím uvnitř, za mák nerozumím, ale Raife mi všechno ukazuje a vysvětluje, jak co funguje a já většinu i chápu.

Asi se tvářím hodně užasle, když ze stojanu vezme elektrickou kytaru a zabrnká melodii, protože se při pohledu na mě pousměje.

"Neposloucháš rock?"

Zavrtím hlavou. "Spíš klasiku."

Teď už se směje od srdce. "Nebe a dudy, Spencer. Jak se zatraceně stalo, že jste kamarádky s mojí dcerou?"

"To nemám ponětí, pane," odpovím upřímně.

"Hraješ na něco?"

"Ano, pane, na housle."

"Kurňa, to už člověk musí umět! Jsi v tom dobrá? A jsem Raife, ne ‘pán’. Nikdy nebudu nějaký pán."

Přátelsky se usměju. "Hraju od pěti let, tak to celkem jde."

Nebudu mu vykládat, že jsem zatraceně dobrá.

"Měla by sis housle někdy přinést a zajamovat si s námi."

Kousnu se do rtu a přikývnu. Nedokážu si představit, že bych znala nějakou hudbu, kterou znají oni. A nejsem si jistá ani v opačném případě.

Musel vycítit, že jsem trochu nesvá, protože mě brzy zavede zpátky do domu, kde si v kuchyni Ashley a Cathy povídají. Vzhlédnou k nám, když vcházíme a já se snažím neusmívat moc široce nebo nedovolit očím bloudit po Ashley příliš svobodně. Což je těžké, když je to taková kočka.

"Hele, Spence, chceš jít dneska do kina?"

Vypadám překvapeně. Cítím, jak se mi do toho výrazu formuje tvář. Do kina? Ani si nepamatuju, jestli jsem tam vůbec někdy byla. Je možné, že mě rodiče tak jednou dvakrát za těch pět let na film vzali. Ale abych byla upřímná, všechny dobré vzpomínky na ně vybledly ve zmatenou směsici, kterou zpravidla naruší bolestné vzpomínky na dobu po jejich smrti.

Hrozně ráda bych šla do kina.

A taky to užuž chci říct, ale v tu chvíli si na něco vzpomenu. A určitě je na mě vidět, jak jsem z toho sklíčená.

"Nemůžu," řeknu. "Je mi to líto."

"Co? Jasně, že můžeš," ušklíbne se Ashley. "No tak, dávají Juno. Prej pecka, zrovna to vyšlo."

Hryžu se do rtu a snažím se potlačit paniku narůstající uvnitř.

"Ash…" ozve se Cathy tiše.

Uvědomím si, že poprvé v historii bytí se na mě někdo podíval - opravdu podíval - a uviděl, co se ve mně odehrává.

A nebyla to Ashley.

To bohužel mé panice jen přidá. Chci prchnout z téhle místnosti. Chci utéct nahoru do Ashleyina pokoje, praštit sebou na postel a schovat se pod peřinou. Oprava, raději bych šla do toho kina, jenže na to nemám peníze.

Jak jim to jen mám říct? Jakmile to přiznám, okamžitě se nabídnou, že mi lístek zaplatí. To nemůžu přijmout! Už teď mi poskytují ubytování na víkend.

"Spence, vážně, jestli zase začneš s učením…"

"Úkoly si udělat musím," souhlasím. V téhle chvíli se chytnu jakékoli záchrany, kterou mi poskytne, zatímco uvnitř má panika nabývá epických rozměrů.

Z nějakého důvodu Cathy popadla Raifea a téměř násilně ho odtáhla ven z kuchyně. Teď jsme tu jen já a Ashley. To samo o sobě hodně pomáhá. S Ashley samotnou se cítím mnohem líp než s kýmkoli jiným, kromě dědečka. A ona je mi milejší než on.

"V sobotu se prostě učit nebudeš," začne paličatě a zkříží ruce na prsou. "Jestli chceš dělat něco jinýho, fajn, ale nebudeš dělat nic do školy."

"Ashley!"

Bolí to. Bolí mě v hrudi.

Skloním hlavu a snažím se chytit dech.

"Spencer, není ti nic?"

"Ashley, hrozně ráda bych s tebou šla do kina," řeknu potichu, snad upřímnost uleví té panice a bolesti, "ale nemůžu."

"Dneska se učit nebudeme. Konečně jsi na chvíli bez dědy. Ty se budeš bavit."

Vzhlédnu. Je vlastně neuvěřitelně roztomilá, když je takhle tvrdohlavá a chce si za každou cenu něco prosadit. Vypadá jako pětiletá holčička připravená k útoku. Nebo možná kotě.

"Ashley." Zarazím se a zhluboka se nadechnu. "Nemám peníze."

Ticho.

A pak propukne ve smích a obrátí oči v sloup, "Pro pána krále, Spencer, vždyť já tě zvu do kina. Já platím. Tak to totiž funguje."

Co to má být, rande? Pfft, sni dál!

"To ti nemůžu dovolit. Už takhle jste pro mě udělali dost, když jste mě u sebe nechali."

"Spence, teď ale vážně, rozhlídni se." Mávne kolem sebe rukama. "Jsme bohatí. Nechutně bohatí, abych byla přesná. Můžeme si dovolit pozvat tě do kina."

"Oh." Kousnu se do rtu. To je pravda.

"Navíc jsi pomohla uklidit stůl po snídani a takový. Naši by zrovna teď pro tebe nejspíš snesli modrý z nebe."

To ve mně vyvolá malý úsměv.

"Dobře, Popelko?"

Opatrně kývnu.

"Oh, a ještě něco," otočí se, teď už na chodbě; očividně chce, abych ji následovala. "Půjdeš do kina -"

Přikývnu.

"- ale ne v tomhle."

27

Už je to tak: mám za sebou makeover.

Když Ashley řekla, že půjdeme do kina, vůbec jsem nepomyslela na to, že mám na sobě své všední oblečení.

Odtáhla mě nahoru, a když mě postavila před svou šatnu, málem to se mnou seklo.

První tři modely, které pro mě vytáhla, šly hned zase zpátky, aniž bych si je vůbec vyzkoušela. Pak jsem ji musela chvíli přesvědčovat, že mi opravdu nedělá problém si od ní něco půjčit a pro jednou vypadat normálně a až pak pokračovala. Ještě jsem tedy musela udělat jasno v tom, že na sebe nevezmu nic, co by bylo byť malinko odhalující.

První, pro co jsme se rozhodly, byly džíny.

Jsou zatraceně pohodlné. Doma sice mám pár kalhot na zimu, když děláme na zahradě. Ale tyhle džíny, to je něco jiného. Pěkně obtahují stehna a zadek a těsně přilnou k bokům. Dobře, že máme s Ashley stejnou velikost.

Odmítnu na sebe obléknout patnáct titěrných tílek a topů s holými zády, u kterých žadoní, abych si je vyzkoušela. Kdybych náhodou narazila na někoho z dědečkových známých, což je sice hodně nepravděpodobné, chci být oblečená vhodně. Tak alespoň nebudou mít důvod se mu o něčem zmiňovat.

Bože, doufám, že nepotkám nikoho!

Je to jediná věc, z které mám strach, ale pak jsem si řekla, že mě vlastně pozvala Cathy, takže mám, na co se vymluvit. Krom toho musím přiznat, že jsem z návštěvy kina tak vzrušená, že je mi všechno ostatní popravdě jedno. Když to zjistí, tak to zjistí.

Kvůli tomuhle bych i ten trest ustála. Stálo by mi to za to.

Nakonec mi Ashley najde top s dlouhým rukávem a výstřihem, který jsem ochotná obléct. Ukazuje tedy mnohem víc, než na co jsem zvyklá, ale vypadá hezky. Ještě trvá na pásku, který je červený a pobitý cvočky, a pak už si mě prohlíží spokojeně.

Udělám malou piruetu, kterou doplním protočením očí, ale směju se.

"No, je to začátek," řekne.

"Je to hodně," opravím ji. "Děkuju."

"Meh," usměje se na mě. "Sluší ti to. Musíme tě z tý tvý burky dostat častějc."

"Ashley… není to burka… to by byla… nejspíš pěkná urážka islámské víry." Protože Ashley je jinak taak diskrétní.

"No tak fajn," ušklíbne se. "Musíme tě teda častějc dostat z tý Mary Poppins!"

"To by šlo."

"Prasátko."

"Huh?" Ona mě právě nazvala prasetem?

"Ty by šlo, prasátko... to je z Babe - galantní prasátko."

"Co je Babe - galantní prasátko?" nechápu.

"Ty neznáš prasátko Babe?" Vypadá, že tomu nemůže uvěřit. "Proboh…"

"Ash… nech toho!" Tohle už mě docela začíná unavovat. Ona ví, že tyhle věci mi byly odpírány, a tak nějak bych byla ráda, kdyby se přestala pokaždé chovat tak překvapeně, když něco neznám. Na její obranu ale musím uznat, že to vzala dobře, když jsem jí řekla, ať přestane.

Sejdeme dolů po schodech a Cathy si mě s uznalým úsměvem prohlédne. "Vypadáš dobře, Spencer. Sekne ti to."

"Díky," odvětím a rozpačitě si přejedu dlaněmi po stehnech.

Už jsem dřív v autě jela; sice opravdu málokrát, ale jela. Občas bylo auta třeba kvůli kostelním záležitostem a dědeček si párkrát auto půjčil právě od jednoho z tamních přátel, když jsme potřebovali odvézt zahradnické potřeby.

Auto Daviesových je velké SUV, do kterého bych pomalu potřebovala slaňovací soupravu, abych se dovnitř vydrápala. Je luxusnější, než cokoli, v čem jsem kdy jela, a já si užívám celou jízdu do obrovského nákupního centra na druhé straně města.

Nikdy jsem tu nebyla. Dědeček mě s sebou nebere ani na nákupy do menších obchodů v centru města, natož pak do takové svatyně konzumu.

Myslím, že mě prozradila pokleslá brada.

"Tys tu nikdy nebyla?"

Zavrtím hlavou.

"Tak to pojď, nemůžu se dočkat tvýho výrazu, až to uvidíš vevnitř," směje se Ashley.

Procházíme rozlehlou asfaltovou plochou, přičemž žasnu, kolik je tady aut. Cítím se jako nějaký návštěvník z vesmíru, nebo možná i jako ta amišská příslušnice, kterou najednou vrhnou do světa.

Cítím se jako přihlouplá ubožačka.

Vnitřek areálu se hemží lidmi, je to tu hlučné a oslnivé a zkrátka neuvěřitelné. Obchody procházíme stylem ’nakupování očima’, i když Ashley pár věcí opravdu koupí, což myslím trochu ten koncept narušuje.

Když konečně zastavíme u kina, snažím se nerozhlížet kolem v úžasu. Tedy, chci říct, že vím, jak tahle místa vypadají, jak to tu funguje, ale prostě si nedokážu vzpomenout, že bych něco takového kdy viděla. Cathy dá Ashley do ruky nějaké peníze a rozloučí se s námi s tím, že až to skončí, tak nás zase vyzvedne. Teď jsme jen já a moje holka.

No… ne moje holka.

Ale víte jak - předstírat můžu. Alespoň těch pár hodin.

Ashley nakoupí popcorn, pití a jakousi zmrzlinu, která je pokrytá touhou vrstvou čokoládové polevy. Trvá na tom, že všechny tyhle věci jsou naprosto nutné pro skutečný Filmový Zážitek.

Křesla jsou široká a pohodlná. Popcorn je zvláštní pochoutka, kterou prostě nemůžu přestat jíst. Zmrzliny jsou slízané, aby se neroztekly, a teď už sedím a s vykulenýma očima sleduju upoutávky, neustále se směju a v podstatě jsem zkrátka hotová jen z toho obrovského plátna a zvuku.

Juno mě rozesmála. Hodněkrát. Není to sice příběh mého života, ale nějak se v tom stejně trochu vidím. Snažím se dávat pozor, co to jde, ale není to jednoduché. Ashley má totiž ruku položenou na opěradle a já také. Naše paže se lehounce dotýkají, tak lehounce, že to skoro ani není patrné. Pokud tedy nejste já a nejste si silně vědomi všeho, co se týká Ashley Davies.

A pak ten její malíček. Letmo se dotýkal mého. Nevím, jestli si všimla ona - bylo to tak nepatrné, že se to dá sotva považovat za dotek - ale já to cítila zatraceně dost.

Už jen to stačí, abych chtěla vzdychnout. Abych chtěla být trochu odvážnější, ruku natáhla a položila na její. Ale já zatím nejsem připravena být odvážnou. Stačí už to, že tu jsem s Ashley.

Když film končí a běží závěrečné titulky, zjišťuju, že jsem smutná. Je sobota večer, což znamená, že zítra pro mě přijde dědeček a odvede mě do skutečného světa.

Skutečný svět už se mi nelíbí. Tenhle mám mnohem radši.

Byla bych naprosto šťastná být tu prostě Spencer. I tak bych musela studovat, pořád bych musela cvičit na housle a všechny ty věci, které mám dělat, ale byla bych u ní.

Když se vrátíme domů, je ještě brzy a já si nejsem jistá, co budeme dělat dál. Nedokážu přijít na nic, co bychom mohly podniknout, co jsme ještě nedělaly, ale to bude tím, že v tomhle nemám moc fantazii.

Jsme v Ashleyině pokoji, ona je v šatně, kde se prohrabuje svým oblečením. Já nemám tolik oblečení, abych se v něm mohla probírat, takže je pro mě docela zajímavé ji sledovat.

"Tak, co chceš večer dělat?" ptá se.

S hlavou nakloněnou na stranu pokrčím rameny. "Cokoli. Mně je to fuk."

"Hmm…" Pokračuje v třídění oblečení. "Někde bude nejspíš nějaký mejdlo, jestli chceš vyrazit. Aiden vždycky o něčem ví." Zasměje se. "Já vlastně taky."

Zarazím se a přemýšlím nad tím. Nejen, že na žádné mejdlo jít zkrátka nechci, ale opravdu nechci jít, abych pak sledovala, jak se Ashley opije a začne se muchlovat s Aidenem. Přeci jenom mám nějaké hranice, co snesu a co už ne.

"Uh… asi ani ne…" zkusím.

Vystrčí hlavu ze skříně. Sedím na kraji její postele a houpu nohama ve vzduchu.

"Ne?" ptá se překvapeně.

Vzdychnu. "Ashley, jen proto, že ty mě bereš a jednáš se mnou jako s člověkem, neznamená, že to tak cítí všichni tví přátelé a známí. Většina z nich si myslí, že jsem nicka. A nebojí se to říct."

Odfrkne si. "No a? Koho zajímá, co si myslí oni? Sami jsou nuly, když si něco takovýho myslí."

"Ty sis to taky myslela." Zhluboka se nadechnu. "Dokonce jsi to řekla."

Je ticho. Přestala se přehrabovat v šatech a není slyšet ani šoupání ramínek.

"No, tak tohle bylo drsný," řekne konečně.

"Promiň," sklopím hlavu, je mi to opravdu líto. "Teď taková nejsi. Neměla jsem to říkat."

Vyjde ze šatny a posadí se vedle mě na postel. Kouše se do spodního rtu.

"Ne, to já se omlouvám," začne a prsty si hraje s prostěradlem. "Byla jsem hrozná. Takový chování sis nezasloužila."

"To je dobrý," snažím se ji uklidnit. "Vážně, Ash, vynahradila jsi mi to víc než dost."

Nic neříká.

"Můžu… můžu vědět, co se změnilo?" zeptám se rozechvěle.

Znovu si začne hrát s prostěradlem. "Poznala jsem tě." Dívá se na stěnu přímo před sebou. "Ty jsi něco úplně jinýho, Spence, víš? Nejsi jako všichni ostatní, co znám. Střední škola je jenom o předstírání. Všechno se točí kolem toho, jak vypadáš, koho znáš a kdo je cool a kdo není. Ty taková nejsi. Když něco řekneš, vím, že to tak myslíš. Když se mnou mluvíš, vím, že proto, protože chceš." Podívá se na mě. "Vím, že mě máš ráda pro mě samotnou, ne protože jsem cool nebo kvůli mýmu slavnýmu tátovi. A když jsem tě víc poznala, uvědomila jsem si, že uvnitř nejsi taková, na co vypadáš zvenku. Nejsi žádná šílená náboženská fanatička ani puritánka. Jsi zábavná a hodná a já s tebou jsem ráda. A vím, že když se směješ něčemu, co jsem řekla, tak protože ti to fakt přišlo vtipný."

Teď se konečně dívá přímo na mě.

"Promiň, že jsem byla jako všichni ostatní. Mrzí mě, že jsem s tebou tak jednala."

"To je v pořádku," řeknu upřímně šokovaná a zároveň zcela dojatá.

"A víš ty, co? Jak dlouho se známe, něco přes měsíc, a ty už jsi pro mě jako… nejlepší kamarádka. Mám pocit, že ti můžu říct cokoliv a že ti můžu věřit. Takových přátel moc nemám."

Tak tohle mě teprve šokuje.

"A co Madison nebo Aiden?" ptám se překvapeně. V zápětí si v duchu nakopu. Právě mě nazvala nejlepší kamarádkou. Proč se s ní, k čertu, dohaduju?

Znovu odfrkne sarkastickým zasmáním. "Madison je královna falše. A Aiden…" Teď se její výraz změnil skoro až do ztrápeného. "Řekněme prostě, že jestliže ty ode mě nežádáš nic, pak Aiden je pravý opak."

Řekla to tak vážně, že se jí chci zeptat víc, ale zároveň na ni nechci tlačit. Přemýšlím, že bych možná přeci jenom měla, když za mě rozhodne Kyla.

"Ashley!" Zaječí z chodby očividně naštvaná. "Ashley, ty blbko, kde je moje mooueoru?"

Cokoli to poslední slovo mělo být, ani jedna jsme mu přes ten pronikavý jekot nerozuměla. Nechápavě koukáme jedna na druhou.

"O čem to tu, do prdele, ječíš, opruzačko?"

Kyla vtrhne do pokoje.

"Kde je mý cédéčko Kelly Clarkson? Cos s nim, zatraceně, udělala?" Ashley si stoupne a přejde doprostřed pokoje, kde se postaví před svou běsnící sestru, která dopáleně čeká se založenýma rukama na odpověď.

Starší z dívek natáhne ruku a ukazováčkem namíří na dva z plakátů na stěně.

"Mám tu vylepený Alice in Chains a Radiohead… Co tě v tom tvým malinkatým mozečku velikosti housenky vede k tomu, že bych ti vzala cédéčko Kelly Clarkson?"

Kyla pohledem sleduje ukazující ruku a její výraz se pomalu mění ze vzteklého na mírně nejistý.

"Um… vzalas ho, abys mě namíchla?"

"Eh, ne. Kdybych tě chtěla nasrat, udělala bych tohle." Ashley zvedne ruku a lehce ze strany Kylu pleskne přes hlavu. Znám výraz ‘dát jednu za ucho’ a myslím, že tohle byla názorná ukázka.

"Teď se hezky vrať do svýho pokoje, najdi tam tu největší hromadu kravin, která se ještě nazačala hejbat, a podívej se pod ní."

Kyla se z pokoje řítí ještě rozzuřenější než předtím.

"Bože můj, ta holka je magor," řekne Ashley se zavrtěním hlavy. "Tak, kdeže jsme to byly?"

Dívám se na ni a snažím se přestat chechtat. "Můžeme jít na tu akci, jestli chceš."

Teď je řada na ní, aby se usmála. "Néé, po tom všem dneska bych radši zůstala doma a podnikla něco s tebou."

To u mě vyvolá další úsměv. "No, pak tedy nevím, co budeme dělat. Je to tvůj dům."

Dívá se na mě s ďábelským výrazem.

"Vím přesně, co můžeme dělat."

28

Měla jsem tušit, že Ashley se chystá udělat něco takového.

Taky jsem měla vědět, že mé protestování bude jako házet hrách na stěnu. To všechno už bych měla vědět.

Takže takhle se stalo, že procházím další ‘proměnou‘.

Je pravda, že když už jsme se rozhodly nevystrčit nos z domu, tak vlastně není důvod, proč bych si nemohla vyzkoušet nějaké ty další modely. Ale za žádnou cenu takhle neopustím ani její pokoj.

Zvlášť, když mě za chvíli bude líčit.

Make-up!

Myslím, že naposledy, když jsem to měla na obličeji, mi byly čtyři a já našla matčiny šminky. Pamatuju, že tehdy jsem vypadala jako šašek; doufám, že teď budu vypadat trochu líp. Musím říct, že nejsem zastáncem těchhle věcí, když už jsme u toho. Řekla bych, že většina lidí vypadá líp bez nalíčení.

Ale Ashley si umí make-up udělat opravdu hezky. Nikdy nevypadá jako nějaká coura a z jejích očních stínů se vždycky až třesu.

Zajímalo by mě, jak asi chutná její lesk na rty.

Vážně na tohle musím přestat myslet.

Stojím před zrcadlem a mám na sobě krátkou džínovou sukni. Má na povrchu udělané křížem krážem takové zvláštní roztřepené švy. Musím uznat, že to vypadá dobře. Jen nejsem zvyklá takhle vystavovat své nohy.

Nebo ukazovat holé paže. A ramena zrovna tak. Pak mám na sobě ještě bílé tílko s malými růžovými korálky našitými kolem výstřihu. Výstřihu, který je o něco hlubší, než má mé běžné oblečení.

Alespoň to zakrývá břicho... Ačkoli když zvednu ruce příliš vysoko, i tady se ukáže kousek pokožky.

"Páni… Vypadáš…. Wow…" koktá Ashley, což mě donutí otočit se. "Každopádně musíš nosit krátký sukně častějc."

"Ashley, odmítám přivodit dědečkovi infarkt. Nebo mu zavdat příčinu, aby mi dal zaracha do konce života."

Usmívá se.

"Dobrá, našly jsme ti správnej outfit. Teď je na řadě make-up."

Zasténám.

"Oh, ale jdi, vždyť vypadáš fantasticky!"

Natočím se, abych se na sebe znovu podívala do zrcadla. Vážně vypadám dobře. Rozhodně mi to sluší víc, než obvyklá těžká sukně ke kotníkům a bílá blůza zapnutá až ke krku. Otočím se zpátky k ní a usměju se.

"Vidíš, říkala jsem ti to," kření se Ashley. "Tak pojď, vlasy a make-up."

"Vlasy?"

"Uh, účes je v podstatě základ. Je to… ta nejdůležitější část."

"Oh."

S líčením odvádí dobrou práci.

I když já ji tedy většinu času dost zdržuju chichotáním nebo mrkáním. Lechtá to, když nanáší všechny ty věci. A navíc mě proklatě rozptyluje, když se naklání tak blízko, že cítím její dech na rtech. Když mi na tváře opatrně aplikuje růž, pozoruju její soustředěný výraz a modlím se k Bohu, abych se prostě mohla naklonit a políbit ji.

Srdce mi buší, protože se mě dotýká. Dotýká se mé tváře, přidržuje si mou bradu, když nanáší ten tolik potřebný pudr, nebo co to je, a je tak šíleně blízko.

Naprosto mě ubíjí.

V jednu chvíli se mi do oka dostane řasenka a obě máme při jejím odstraňování záchvaty smíchu. Nejvíc teď protestuju proti lesku na rty, protože vybrala zářivě červený. Sice vyhraju, ale jen do té míry, že místo červeného použije růžový, ale zkrátka něco prý mít musím.

Odkloní se.

"Tak, hotovo." Zhodnotí svou práci a kývne. "Koukni na to."

Otočím se dokola a podívám se do zrcadla nad umyvadlem.

Vypadám…

Zvláštně.

Ale dobře.

Absolutně nejsem zvyklá vidět se takhle.

Vždycky jsem měla velice čistou pleť, protože se každý večer svědomitě myju mýdlem a pak namažu hydratačním krémem.

Z nějakého důvodu mi dědeček krém kupuje.

Myslím, že protože ho používala i babička a on si teď myslí, že ho potřebuje každá žena.

Rozebírat s ním hygienické potřeby mi bylo vždycky docela trapné, už jen když si vzpomenu, jak to bylo divné, když jsem musela řešit nákup ženských potřeb, když přišla puberta.

Popravdě, v tomhle případě jsem vyměkla a domluvila se radši s jednou paní z kostela, aby mi tyhle věci kupovala.

Takže, jo, mám hezkou pleť. Ale...

Teď vypadá ještě hezčí.

Nedokážu si sice představit, že bych takhle chodila každý den, ale to konec konců ani neplánuju.

"Ok, vlasy."

"Jsi si jistá?"

"Jasně, no tak, udělám ti něco úplně jednoduchýho."

Tak taky dělá: narovnává je. Žehlička na vlasy mě docela děsí, takový žár tak blízko hlavy. Bojím se, že mi spálí uši, ale je velmi opatrná.

"Ta-dá! Hotovo!"

Otočí mě a já se podívám do zrcadla.

Je ze mě úplně jiný člověk. Já nejsem já.

Stojí za mnou a ruce má položené na mých ramenou, je tak blízko. Obě se díváme na můj odraz v zrcadle, a kdybych měla alespoň nějakou odvahu, otočila bych se v jejím náručí a řekla bych jí přesně, co cítím.

Což by mohlo vést k náhlému leč naprostému ukončení našeho přátelství a Spencer by byla zase jednou dokonale sama.

To nedovolím.

Takže namísto toho se jen usměju a řeknu, "Vypadám jinak."

"Vypadáš úžasně."

Lehce natočím hlavu. "Tím naznačuješ, že normálně vypadám příšerně?"

Ustoupí o krok a složí ruce na prsou. "Ne, tím říkám, že přirozený vzhled se dá vždycky vylepšit, ale když porovnáš ten svůj s kýmkoliv jiným, ty budeš tak jako tak vždycky ta hezčí květinka." Nakloní hlavu na stranu. "Nejsi zrovna šeredná, Carlinko."

Červenám se.

"Díky." Po chvilce se znovu usměju. "Někdy ty svoje mazané řečičky přeháníš, abys věděla. ‘Hezčí květinka’? To jako vážně?"

Rozesměje se. "To je pravda. Ale vážně jsi hezká. Jen jsem myslela, že tohle by tě mohlo bavit."

"To baví," souhlasím. "A teď je řada na mně."

"Co to?" Vypadá zmateně.

"No, tys předělala mě, tak já zas proměním tebe."

"Uh, tak jo…" Zatváří se nanejvýš ostražitě. "Ty mi chceš dělat make-up?"

"Něco takového." Ušklíbnu se. "Nejdřív ti musím smýt tenhle."

"Ne, to ne… až půjdeme spát."

Skousnu si ret, ale hned si uvědomím, že si tak nejspíš stírám lesk, a hned ho zase pustím.

Nahlížím do Ashleyiny skříně, která je obří a naprosto nacpaná. Nechápu, jak někdo může vlastnit tolik oblečení. Nakonec najdu zhruba to, co hledám.

Vytáhnu kousky ven a Ashley nad mým výběrem pozvedne obočí.

"Tohle si mám obléct?"

Přikývnu.

"Oukeeeej."

"Říkala jsi, že to uděláš," připomenu jí. Asi bych téhle situace měla využít a najít jí spíš bikiny, ale to by mohlo být až moc nápadné.

Navléká na sebe oblečení, které jsem jí vybrala.

Když je hotova, podívá se na mě.

Má na sobě džíny. Jsou klasicky modré, ale jsou to těsné bokovky. Věděla jsem, že v nich bude mít výstavní zadek. Dál má na sobě červeno-černě pruhované tričko s červeným límečkem, které je dole křivě střižené a potrhané. A navrch černou mikinu s kapucí.

Přejdu k ní, lehce přitáhnu spodní konce mikiny k sobě a na kousek zapnu zip.

Ok, takže je to ležérní, super nenucené. Ale Ashley se v podstatě pořád obléká dost nápadně a já chtěla vědět, jak by vypadala, kdyby se oblékla jen s minimálním úsilím.

Vypadá kurevsky úžasně.

Vedu ji do koupelny, abych jí ‘udělala’ make-up.

Nejdřív si vezmu odličovací ubrousek a pomalu se s ním blížím k jejímu obličeji. Sleduje mě zvláštním pohledem.

Za bradu si trochu pozvednu její tvář a podívám se přímo do těch nádherných čokoládově hnědých očí. Je tak neuvěřitelně rozkošná. Dosud jsem se jí nikdy moc nedotýkala a tohle teď mou rukou vysílá drobné vlnky čistého štěstí.

Ubrouskem pečlivě setřu všechny stopy jejího make-upu. Spotřebuji jich na to několik, ale konečně je dokonale au natural.

Pak rozpustím vlasy z culíku a nechám jí vlasy ve vlnách bez zábran spadat přes ramena.

Je naprosto ‘neupravená‘.

A Bože, je to úchvatné!

Chci říct, Ashley vypadá dobře, když si dává záležet, ale Ashley jako prostě Ashley je dechberoucí. Při tom pohledu okamžitě vidím, proč jsem se do ní zamilovala.

"Um, hodláš mě nějak nalíčit?" ptá se zvědavě.

Kousek ustoupím, plaše se usměju a zavrtím hlavou. "Ne-e."

"Eh, to tak nějak popírá smysl ‘proměny’."

Znovu zavrtím hlavou. "Ne tak docela. Přeci jsem tě změnila."

"Určitě vypadám hrozně."

Ó, jak jen se mýlí! "Ne, vlastně vypadáš docela hezky. Vždycky si na sobě dáváš tolik záležet a já chtěla zkusit, jak vypadáš, když – co já vím – když se zrovna probudíš."

"Málokdy spím v džínách a mikině," namítne ironicky.

"No, mně se takhle líbíš, takhle přirozená," zakřením se.

Opírám se zády o zeď v rohu její koupelny, prohlížím si ji a snažím se hlavně nepřestat dýchat.

I ona upřeně hledí na mě a musí být tak, och, tak patnáct centimetrů ode mě.

A já pak udělám něco, co přišlo absolutně odnikud. Nejsem si vědoma toho, že zvedám ruku, dokonce ani nevím, že bych paží vůbec hýbala. Mé prsty zachytí pramen jejích vlasů a strčí jí je za ucho dřív, než si vůbec uvědomím, co to dělám.

A slyším, jak prudce vdechne.

Dívá se na mě a já na ni. Sleduju, jak očima přejede k mým rtům a najednou si uvědomím, jak blízko stojí, a ona to ví zrovna tak. Jsme tak blízko.

Má ten pohled. Dokonce i já tenhle pohled znám.

Ona mě chce políbit.

Chci to tak moc, až to bolí. Vidím její zmatené oči hledat v mé tváři a všechno se to děje tak pomalu. Pro normální svět to je pravděpodobně pár vteřin, ale v tomhle světě je to celá věčnost.

Nakloní se dopředu, téměř neznatelně.

Skoro, jen skoro, cítím její hebké rty na mých.

Skoro, jen skoro, ji slyším vzdychnout.

Téměř nepostřehnutelně se mi zrychlí dech.

Nakloní se ještě o něco blíž. Jen kousíček.

A pak se s bouchnutím rozlétnou dveře.

"OK, koukala jsem se už všude a nikde to není, doprdele. Vím, žes ho vzala a schovala, takže, kde to kurva je, Ash?"

Kyla stojí ve dveřích s maximálně vražedným výrazem ve tváři. Ashley ode mě odskočila tak rychle, že si její sestra v tom svém zuřivém transu v žádném případě nemohla všimnout ničeho neobvyklého.

"Jdi do hajzlu, Kylo!"

"Kde je mý cédéčko Kelly Clarkson?" zavrčí Kyla hlasitě, což jsem já osobně dosud považovala za nemožné. "Vzalas mi Kelly Clarkson!" Tohle zaječí. Jako kdybychom ji snad doteď neslyšely.

"Nevzala!" Zařve Ashley na oplátku.

"Já ho vzala!" ozve se zdola Cathin veselý jekot. "Půjčila jsem si ho, když jsem tuhle dělala koláč, Kylo."

Následuje dlouhé ticho.

"Oh," řekne konečně Kyla, která tím přišla o veškerý vítr z plachet. "Co tu vy dvě, sakra, vyvádíte?"

"Make over," zavrčí Ashley, zatímco tlačí svou sestru ven z koupelny.

"Kousek jsi vynechala," řekne Kyla. "Asi tak celej obličej."

Když si vezmu, že právě obvinila Ashley z krádeže a to očividně neprávem, přijde mi docela zajímavé, že na ni bude hned tak zlá, ale patrně to tak mezi nimi zkrátka chodí.

Když je konečně vystrnaděna ze dveří, Ashley se otočí a bezradně rozhodí ruce.

"Promiň, je to debilka."

Zasměju se. "Vycházíte spolu vůbec někdy?"

"Jo, jasně, asi tak na hodinu o Vánocích."

Znovu se zasměju. Pak se podívám na hodiny. Už je docela pozdě. Nejsem zvyklá být vzhůru po desáté a teď už je půl jedenácté.

Zívnu. "Ash, asi půjdu do postele."

Kývne.

Nejsem ani tak ospalá. Spíš jsem úplně vykolejená ze všeho, co se dnes stalo. Vám to tak možná nepřijde, ale já jsem jen holka, která většinu času žije ve světě ničeho. Když žijete na holé planině, pak je i sebemenší vánek jako hurikán.

Ashley je můj hurikán.

Přísahám Bohu, že se mě chystala políbit.

Byl tam ten jeden moment, jen chvilička, kdy jsem si byla jistá.

Ale ten moment je pryč.

A nikdy se nevrátí.

29

Nakonec nejdeme spát dřív než v jednu.

Došourám se ke svému lůžku na zemi, zachumlám se do peřiny a pozoruju Ashley, jak leze pod vlastní přikrývku. Zase má na sobě to tílko a boxerky. Nemůžu přestat myslet na to, jak vypadala předtím v koupelně.

Nebo na to, jak se na mě dívala.

Pravda je, že si docela snadno dovedu představit, že to je všechno patrně jen výplod mé fantazie.

Nechtěla mě políbit, to jen já si myslela, že ano. Pro Kristovy rány, vždyť chodí s Aidenem! Líbí se jí kluci. Má ráda jeho.

Nemám žádný důvod myslet si, že by toho kluka někdy podvedla. A i kdyby ano, proč by to, pro všechno na světě, mělo být se mnou?

Ne, já jsem Spencer, ta kamarádka, co není falešná.

Nechápejte mě špatně, je úžasné někým takovým být, ale taky to není ta osoba, kterou chce líbat.

Neznamená to ale, že dokážu přestat myslet na to, jak jsem se těch pár vteřin cítila.

Nic se nestalo. A ona se se mnou dál normálně baví, protože tak to prostě je. Ptám se jí na jejího otce, na sestru, na nevlastní matku. Když se dostane na téma biologické matky, skokem ho opustíme. Rychle mi došlo, že o Christine Davies se nebavíme.

Když konečně usneme, je to proto, že je unavená a přestane mluvit. Já ještě chvíli jen tak ležím a poslouchám zvuk jejího oddechování, než se konečně přetočím a sama si dopřeju nějaký ten spánek.

Další ráno – světe div se! – spím až do celých osmi. Jedna z dalších nových zkušeností, které jsem za tenhle víkend okusila.

Ashley samozřejmě ještě spí. Tichounce pochrupuje a je to roztomilé. Ono všechno, co dělá, je roztomilé. Nevím, jak hluboký má spánek, tak se raději snažím nehýbat a jen se na ni dívám. Po hodině začínám být z toho ležení už ztuhlá, tak se rozhodnu, že se pokusím vstát.

Vyplížím se z pokoje do koupelny, kde se osprchuju a obléknu. Smutně si povzdechnu, když na sebe beru svou sukni a blůzu. Opravdu se mi líbilo to Ashleyino oblečení. Nějak jsem se v něm cítila volněji. Jako bych byla víc Spencer a míň ‘dědečkova malá holčička‘.

Po špičkách vejdu zpátky do pokoje, ale pořád spí, tak zase vycouvám. Teď trčím v Ashleyině domě a nevím, kam se vrtnout. Potichu se vydám po schodech dolů a do kuchyně.

Tam už sedí Cathy se svou ranní kávou a čte noviny. Musela jsem nadělat víc hluku, než jsem myslela, protože zvedne hlavu a usměje se na mě.

"Jsi vzhůru brzy."

"Tohle je na mě vlastně už pozdě," přiznám nesměle od dveří, kde jsem se zastavila.

Uchichtne se. "Posaď se. Kafe?"

Zavrtím hlavou. "Ehm, nemáte nějaký čaj?"

"Jistě, uvařím ti ho."

Jsem rozpolcená. Nechci, aby si se mnou dělala práci a ráda bych jí nabídla, že si čaj připravím sama. Jenže to by zase znamenalo, že si budu poletovat po její kuchyni, jako by mi patřila, a to mi taky není zrovna příjemné.

Ale už se do toho stejně dala, tak ji nechám bez námitek pokračovat.

Cítím se trochu nesvá, sedět si tak s hrnkem čaje u jednoho stolu společně s Cathy. A ona pak udělá něco nečekaného: nabídne mi část novin.

A tak se pomalu, ale jistě začínám uvolňovat. Pročítám si cestovní přílohu, listuju všemi těmi úžasnými místy, kam se pravděpodobně nikdy nepodívám, a představuju si, že tam všude jsem. Nemůžu se ubránit představám, že je tam se mnou i Ashley.

Když se přiblíží půl jedenáctá, poněkud rozcuchaná a zjevně právě probuzená Ashley vklopýtá do kuchyně.

"Ah, našla jsem tě," usměje se na mě.

"Propána, takhle rozjařenou jsem tě po ránu snad nikdy neviděla," poznamená Cathy s hraným údivem.

"Ale kuš." Ashley nás obejde k lince a nalije si kávu, pak se posadí ke stolu a začne pít.

"Tak, co dnes plánujete, vy dvě?" zeptá se Cathy.

Ashley pokrčí rameny. "Cokoli bude Spencer chtít."

Zavrtím hlavou. "Nic mě nenapadá."

Chvíli je ticho a pak něco Ashley navrhne: "Mohly bysme si zaplavat."

Následuje dalších pár vteřin ticha. "Je skoro zima," připomenu. "Venku v podstatě mrzne."

Začne se smát. "My máme krytej vyhřívanej bazén, blbko."

"Oh… páni."

Ukáže francouzskými okny ven, která vedou na zadní část pozemku. "Tátovo studio je na týhle straně. Budova na druhý straně je plovárna, to jest barák, kterej má uvnitř bazén. A já mám děěěsně moc plavek…"

"To má," skočí do toho Cathy se souhlasným mrknutím.

"…a můžeš si nějaký půjčit. Dokonce mám i pár jednodílných."

Strašně ráda bych šla plavat. Je to jedna z věcí, které dělá každý mého věku, a kterou můžu i já. Nesmím sice jezdit na kole, nikdy jsem nestála na lyžích nebo na bruslích, ale můžu plavat. Dědeček mě začal učit, už když jsem byla malá a na základní škole byl plavecký kroužek, kam jsem se směla přihlásit. Ale už roky jsem neplavala, od posledního plaveckého tábora. To byl jediný školní výlet, který jsem nestrávila ve studovně se závistivým lamentováním, že všichni ostatní si užívají.

Zavrtím hlavou. "To nemůžu."

"Jasně, že můžeš!"

"Ne, opravdu nemůžu," vzdychnu. "Byl by ze mě cítit chlór a toho bych se nezbavila ani po dvou sprchách. Dědeček by zuřil."

"Ou…" Ashley vypadá smutně.

"Jsi si jistá?" zaptá se Cathy s mírným zamračením. "Vždyť si jen zaplaveš."

"Mám se především učit. Vlastně bych dnes měla pár hodin něco dělat, abych mu měla co ukázat."

"Vždyť ještě nejsou ani Vánoce!" namítá Cathy. "Testy se píšou až kdovíkdy."

"Spenceřin děda je docela přísnej," nastíní Ashley.

"Jen trošku," souhlasím s drobným úsměvem.

Cathy se usměje, "Jo, měla jsem z něj takový pocit."

"Což neřeší otázku, co budeme dneska dělat," upozorní Ashley.

"Co kdyby sis udělala ty úkoly?" navrhne Cathy s jemným úsměvem. "Možná bys mohla taky, Ashley, ne?" Usrkne ze své kávy a zavrtá oči do nějakého článku v novinách.

"Hezkej pokus," zpraží ji Ashley pohledem.

"No, když se do toho pustíme co nejdřív, můžeme pak dělat něco jiného, než přijde dědeček…" zkusím.

"Fajn, mám nápad. Ty si budeš dělat úkoly a já se zatím zabavím něčim jiným," řekne na to Ashley a přehodí si vlasy přes rameno.

"Vzhledem k tomu, kolik času ti zaberou ranní přípravy, tak než budeš hotová s účesem, Spencer by mohla akorát končit s úkoly."

Ashleyina jediná odpověď je ta, že na svou nevlastní matku hodí kávovou lžičku, ale jsem si jistá, že minula úmyslně. A dokonce má tu slušnost, že ji hned zvedne ze země.

A Cathy stejně dosáhne svého. Poctivě sedíme nad úkoly asi do jedné odpoledne, kdy si dáme pauzu na oběd. Dokonce i Ashley něco dělá, ačkoli kvůli tomu celou dobu bručí.

Čím víc se blíží pátá hodina, tím jsem nervóznější. Odpoledne trávíme ‘nicneděláním’, koukáním na televizi a klábosením. No, Ashley přepíná kanály a já se snažím sledovat zase ji, ale aby to nebylo moc nápadné.

Už je 16.30 a já si při pohledu na ta čísla vzdychnu; zřejmě hlasitěji, než jsem zamýšlela.

"V pohodě, Spence?" zamračí se.

"Jo, to jen, že dědeček tu bude za půl hodiny."

Podívá se na zápěstí a protáhne obličej. "Sakra."

"Jo."

"Nechce se ti domů?" zeptá se takovým uličnickým tónem, až mě to rozesměje.

"Tak se na to podívejme, pizza a kino proti cvičení na housle a domácím úkolům. Sama si to spočítej. Ou, počkat, ty vlastně matiku neděláš," škádlím ji.

"Nepočítám, když to není nezbytně nutný," opraví mě. "Spence, víš, že můžeš přijít kdykoliv, že jo?"

Nakloním hlavu na stranu. "To je moc hezké, ale to opravdu nezáleží na mně. Děda jaksi kontroluje všechno, co dělám."

"Jak nějakou loutku!"

"Pěkně děkuju za to, s jakou lehkostí si dokážeš dělat legraci z mého života," vyvalím na ni oči.

Uchichtne se. "Nějak to uděláme. Přece tě musím dostat do toho bazénu."

Nevěřícně na ni zírám. To ten způsob, jakým to řekla, způsobil, že mi mozek poskočil. Ona mě chce mít v bazénu?

Polknu. "Jistě, miluju plavání."

Miluju plavání? Ježiš, nic horšího jsem snad ani vymyslet nemohla. Možná ještě tak ‘Přinesla jsem meloun.’

Před chvílí jsme dokoukaly Hříšný tanec. Líbil se mi.

Přála bych si, abych tu mohla zůstat. Abych se takhle mohla poflakovat s Ashley kdykoli se mi zachce. Batoh mám sbalený a už je nachystaný u vchodových dveří, takže až dědeček přijde, nebudu zdržovat. Dokonce už mám i boty nazuté.

Doufám, že když se budu chovat slušně, tak možná, jen možná, ji budu moct znovu vidět.

A jen tak se přižene pátá hodina a téměř na vteřinu přesně se rozezní domovní zvonek. Nemám ponětí, jak to dědeček dělá. Hodinky nenosí. Že by stál na prahu dveří a prostě čekal, až odzvoní kostelní zvon nebo tak něco?

Pohlédnu na Ashley a ona mi vrátí zrovna tak smutný pohled.

Jdeme spolu ke dveřím, když v tu chvíli se natáhne a popadne mě za ruku. Zastavím se, když ji stiskne.

"Moc jsem si ten víkend užila."

"Já taky," zašeptám s pohledem upřeným na své boty.

"Slibuju," řekne upřímně, "Slibuju, že najdeme způsob, aby se to opakovalo."

A já jí věřím.

30

Ashley drží své slovo.

Pondělkem počínaje se ke mně chová jako k jednomu z nejlepších přátel. Když nesedím s ní a Aidenem u oběda, nebo když má Aiden něco od basketbalu, najde mě a ptá se, proč jsem nepřišla za nimi. Domácí úkoly už také nejsou právoplatná výmluva, rozhodně ne, pokud do toho má slečna Ashley Davies co mluvit.

Pokud snad někdo z jejích kamarádů něco řekl, řekl to jí a ona tomu nevěnovala nejmenší pozornost. Nevím, co ona pověděla jim, ale její chování se od víkendu vůbec nezměnilo.

A tak se změnil můj život, pokud jde o školu. A to také nějakým způsobem ovlivnilo i můj život doma. Což nás opět dovede k Ashley.

Když mě poprvé pozvala po škole k nim domů ‘učit se’, nebo jak později upřesnila, "učit a tím myslím flákat se", rozesmála jsem se a řekla, že se budu muset zeptat dědečka. Pro ni cokoli, samozřejmě.

Řekl ne. Zdvořile. Slušně. Ale stejně ne. Tak jsem se nedohadovala a přetlumočila Ashley jeho odpověď.

Najednou její nevlastní matka začne ‘náhodou’ všude možně potkávat mého dědečka a ejhle!, mám zařízené ‘studium’ u Ashley doma.

Nemám ponětí, jak to dokázaly; můžu se pouze domnívat, že ovládají magii, tahle Daviesova děvčata.

Od té doby jsem u Ashley byla třikrát, pokud se nepletu. Třikrát za měsíc a půl, ale i to je naprosto ohromné. Podzim přešel v zimu a najednou jsou za dveřmi Vánoce.

Jsem připravená je jako vždy neprožívat, letos však s jednou změnou v naší klasické vánoční rutině. Ne, to bych lhala, se dvěma změnami. První je, že strýček Jack k nám nepřijede strávit Štědrý den. Pořád je v pečovatelském domě, kde se zotavuje z mrtvice.

Druhá je, že normálně sháním jen jeden vánoční dárek a to pro dědečka. Tenhle rok chci něco dát Ashley. Rodiče po sobě zanechali všechny své peníze, a jakmile se prodal jejich dům, přišla pojistka a všechno se vyrovnalo, bylo to svěřeno mně. Dědeček tyhle finance odmítá použít na výdaje za vzdělání nebo základní životní potřeby, protože to považuje za svou povinnost. Samozřejmě já se k nim nesmím ani přiblížit. Zaplatí mi to až univerzitu, ale myslím, že i tehdy bude vše kontrolovat on. Já k penězům získám přístup, až absolvuju školu. Tedy tu vysokou, aby bylo jasno.

Obyčejně si na malý dárek pro dědečka snadno vydělám tím, že dělám domácí práce pro lidi z kostela. Když už jsou Vánoce za rohem, nenápadně si promluvím s farářem a dědečkem. Vím, co dělám a získám si tak dvě hodiny v neděli, abych si přivydělala čímkoli, co pro mě farář nebo farníci najdou. Peníze to nejsou kdovíjaké – většina těch lidí pořád žije v roce raz dva – ale stačí to. Letos jsem začala dřív a snažila se dvojnásob.

Nemám moc peněz, ale mělo by to být dost na to, abych koupila něco malého pro ni a něco dědečkovi.

Jediný nákup, který mám každý rok povolený, je krátký výlet po hlavní ulici našeho města. Ale abyste rozuměli, na rozdíl od obchoďáku, kam mě vzala Ashley, hlavní ulice našeho města není až tak rozmanitá.

Popravdě je to tam samý kýč, jenže je to jediné místo, kam mě dědeček bere. Alespoň, že tenhle rok se mě zeptal, jestli jsem připravená, a tím asi myslel finančně, než se rozhodl, že vyrazíme. Obvykle prostě rozhodne ze dne na den.

Koupím mu sadu kapesníků. Může se to zdát jako praštěný dárek, ale jemu se budou líbit, mají hezkou výšivku. Vůbec nevím, co koupit Ashley. Paradoxně, kdybych byla v nákupním středisku, našla bych tam pro ni milión věcí, jako třeba sluneční brýle nebo čepici, cokoliv. Dobře, nebylo by to nic drahého, ale mohla bych ji tím rozesmát.

Rozhodně jí tedy nekoupím sošku jelena. Ani za nic. Ale naneštěstí to bylo skoro nejlepší, co jsem našla, dokud jsem neuviděla.. je.

Fajn, tak je to ta největší blbina na světě, ale připomnělo mi to jednu událost, která se stala před pár týdny, když jsem byla na jedné ze svých návštěv u Ashley. Dozvěděla se totiž, že jsem nikdy nejedla brownies. Prohlásila, že dělá ty nejlepší brownies ze všech, na což Kyla posměšně zmínila něco o její ‘speciální přísadě‘, a že prý mi je musí upéct.

Upekla. A také si spálila prsty, když vyndávala z trouby plech.

Tehdy jsem strávila deset minut napůl hlazením, napůl držením jejího zápěstí, když jsme stály u dřezu a pouštěly na popáleninu studenou vodu. Skoro jsem si přála, aby to trvalo věčně, ačkoliv bylo hrozné vidět ji zraněnou.

Takže když jsem zahlédla ty chňapky s malými kravičkami, a to cenově v mém rozpočtu, nemohla jsem jinak, než je koupit. Navíc jsem vzala ještě lacinou santovskou čepici za dva dolary, ve které bude podle mě vypadat hrozně roztomile.

Jsem na své nákupy děsně hrdá.

Poslední den před vánočními prázdninami mířím do školy a v batohu nesu úhledně zabalené dárky. Skoro se nemůžu dočkat, až jí je dám, ale nechci to dělat před ostatními.

To ovšem vylučuje všechny čtyři dopolední hodiny, pak zase zjistím, že utekla na oběd dřív, a když se do jídelny dostanu já, najdu ji sedět s ostatními.

Dojdu k nim a ona mě vesele přivítá. Nejspíš jsem zamlklejší než obvykle, protože jí už opravdu, opravdu chci ty dárky dát. Nikdy předtím jsem nikomu nic nedala, kromě dědečka, a to se skoro nepočítá.

Když vstanu, abych se došla napít vody, málem vyletím z kůže, když mi u pítka poklepe na rameno. Opře se o stěnu, zatímco já se nahnu, abych se napila, a když se nad mým úlekem dosyta nasměje, zeptá se, "Jsi v pořádku, holka?"

Kývnu a narovnám se. Utřu si pusu než odpovím, "Jasně. Proč se ptáš?"

"Jsi nějak potichu… i na tebe." Pozvedne obočí. "Nevěřila bych, že to jde poznat, ale jde."

"Um, ne, jsem v pohodě…" Rychle pohledem najdu svůj batoh. "Počkáš tu chvilku?"

Vypadá zmateně, ale poslechne.

Dojdu ke stolu, kde se na mě Aiden usměje a Madison mrskne nevraživý pohled - prostě standard - popadnu svůj batoh a vrátím se k Ashley. Následuje mě ven z jídelny, dokud nenajdu relativně odlehlý koutek.

"Eh… Um…" Červenám.

"Co to s tebou, k čertu, je?" směje se.

Vytáhnu z batohu dva balíčky a nesměle jí je podávám. "Veselé Vánoce," řeknu tiše. "Nechtěla jsem ti to dávat před ostatními, protože jsou docela hloupé…"

Vezme je do ruky, palcem přejíždí po lesklém papíru.

"Spencer…"

"Um, není to nic moc."

"To je… děkuju ti."

"Vždyť jsi je ještě neotevřela," namítnu.

S úsměvem zvedne své rozzářené oči. "Jo, ale tys mi dala vánoční dárek."

Pokrčím rameny.

Položí vlastní batoh na zem a větší balíček položí na něj. Otevře menší balíček, kde najde levnou santovskou čepici. A okamžitě si ji narazí na hlavu.

Měla jsem pravdu. Vypadá roztomile.

Směje se. "Ta je naprosto super."

Zvedne druhý balíček.

Výraz, který se objeví na její tváři, když spatří ty dvě chňapky, je k nezaplacení. Jakoby se celá rozzáří a zároveň se hrozně směje.

Co ale udělá pak, to je to největší překvapení, co jsem zažila.

A nejkrásnější vánoční dárek.

Nakloní se a přímo na tvář mi dá pusu.

Mám co dělat, abych neomdlela.