Vzácnosti

Napsala: clomle44, Překlad: Kofola

11

Cestou k Ashley domů si uvědomuju, že o ní vím hrozně málo. Myslím, že má sestru, která chodí o rok níž. Vlastně vím skoro určitě, že má.

Jdeme vedle sebe odpoledním sluncem a Ashley vypadá, že se jí povídat nechce. Taky mlčím. Je pro mě těžké začínat konverzaci, protože dědeček vždycky říká, že je to neslušné. Vyhovuje mi být zticha.

Zatímco jdeme, lámu si hlavu nad jménem její sestry. Zajímalo by mě, proč nejde domů s námi? Ou, už vím, Kyla, to je ono. Její sestra je Kyla. Zdá se milá, třebaže na můj vkus je trošku moc jako Madison. Vím o ní, že je roztleskávačka v juniorském týmu.

Co dalšího vím o Ashley? Na někoho, kdo o téhle dívce tak dychtivě sbírá informace, toho moc nemám. Je bohatá, to vím. Nevím ale ani kde bydlí. Vždyť taky jak bych to zjistila, když mě dědeček nenechá potulovat samotnou a jiný zdroj informací taky nemám.

My s dědou žijeme na předměstí v hodně starém domě. Ashley mě dnes vede na úplně opačnou stranu. Míříme do bohaté části města, já tomu tady říkám ‘Snob Hill’. I přes mou přísnou výchovu, se tomuhle označení vždycky zasměju.

Je to hezká, stromy lemovaná ulice, kde není ani moc rušná doprava.

"Nebydlíme moc daleko, je to hned tamhle." Ashley hlavou kývne jedním směrem, ale je tu tolik domů, že nedokážu říct, který myslí. Od odchodu ze školy to je první věc, co řekla.

"Bezva," já na to. Není to zrovna moje běžné vyjadřování, ale zkusit to můžu.

Domy, které míjíme, jsou obrovské, alespoň v porovnání s tím, na co jsem zvyklá. Většina je jako z nějakého filmu, samé velké bílé budovy se zahnutou příjezdovou cestou a obrovskou, upravenou zahradou. Snažím se nevalit moc oči, protože to by mohlo být vážně nevhodné, ale všechno je to tak velikánské.

O čtyři domy dál zpomalí, "Tady to je."

Jo, je ohromný. Je to úplné sídlo a tady ona bydlí. Už teď se cítím totálně mimo mísu a to jsme teprve vešly na příjezdovou cestu. Vím, že je bohatá, ale teď mě napadá, že nevím, jak to, že je bohatá? Nevím nic o její rodině, ale matně si vybavuju, že její otec není podnikatel ani nic takového, jako každý jiný vlastník domu v téhle ulici.

Přemýšlím o tom a zároveň očima zkoumám krajinu. Asi je to na mě vidět, protože Ashley unikne malé uchechtnutí.

"Jo, to je něco, viď?" řekne posměšným tónem. Podívám se na ni a ona obrátí oči v sloup. "Okázalá sračka."

"No, ty v ní žiješ." nemůžu si pomoct a řeknu to škádlivě. Myslím, že to překvapilo nás obě úplně stejně.

"To jo," znovu se usměje. A její nos se nakrčí tím roztomilým způsobem, z čehož mi žaludek udělá kotrmelec.

Cokoli se odteď stane, dnešek za to rozhodně stál. Už jen pro tenhle okamžik.

Vnitřek domu není o nic míň působivý: mramorové podlahy s bílými zdmi, dřevem vykládanými stropy, a mám dojem, že jsem zahlédla i takový ten víceramenný lustr.

"Nevlastní matka to nesnáší," uchichtne se Ashley. "Připadá jí to moc okázalý a takový kraviny, ale tátovi se to líbí. Má rád všechno, co mu dává pocit, že je bohatej."

Rozhlédnu se kolem. Vzhledem k tomu nábytku, domu samotnému, a vůbec všemu... je zatraceně jasné, že bohatý je. Ale nic neřeknu: to by bylo hrubé.

Když přecházíme do zadní části domu, míjím sérii zarámovaných plakátů, které jsou tu vysloveně jako pěst na oko. Proti své vůli zpomalím a prohlížím si je. Každý z nich je buď plakát k turné, nebo k albu skupiny, o které jsem nikdy neslyšela - Purple Venom. Ovšem, já v životě slyšela jen o Beatles a to jen proto, že si je jednou dědeček vzal na mušku a pěkně je rozcupoval, takže není až tak mimořádné, že neznám žádné popové skupiny.

"Ach ano, to je tátova skupina," řekne Ashley nonšalantně. "Ale počítám, že jsi to věděla. Každej je zná."

Zavrtím hlavou. "Já vlastně populární hudbu moc neposlouchám."

"Populární hudbu," odfrkne. "Rock, děkuju pěkně. ROCK."

Snažím se tvářit přiměřeně rozhořčeně. Takže její táta je rockový zpěvák? Tak nějak to i k tomu málu, co o ní vím, sedí.

"Takže tu bydlíš s tátou?" Nechci, aby to znělo moc dotěrně. Jenže jsem tak zvědavá, že vůbec se nezeptat, to nedokážu. Tohle je jedinečná příležitost dozvědět se o Ashley Davies něco víc a já ji hodlám využít.

"Jo a s nevlastní mámou, Cathy, a nevlastní sestrou, Kylou." Při zmínce o sestře cítím v jejím hlase náznak opovržení a jsem si jistá, že zrovna obrátila oči v sloup.

Teď jsme v kuchyni, která je obrovská, ale zároveň tak nějak vřelá a příjemná. Zařízení je moderní, ale je tu i veliký starobyle vypadající stůl, ke kterému mě Ashley mávnutím pozve. Zatímco prohledává lednici, využiju příležitosti a rozhlédnu se kolem. Na stěnách jsou fotky Ashley s rodinou. Její nevlastní matka je přátelsky vypadající blondýnka, alespoň co můžu odhadnout z obrázku. Všichni čtyři se smějí, žertují. Otec opravdu vypadá jako typická rocková hvězda, což mě přivádí k zamyšlení o její nevlastní matce, která se zdá být naopak docela prudérní. Můj svět se řídí spíš heslem „vrána k vráně sedá" a prostě hranice nepřekračujete.

"Co si dáš k pití?" vypálí na mě Ashley od linky, kde si do jedné ze sklenic nalévá kolu. Zamyšleně ji pozoruju.

Kolu jsem nikdy nepila, alespoň co si pamatuju. Mám dvě možnosti: můžu požádat o vodu nebo si můžu dát kolu. Jediný problém je, že by mi nemusela chutnat. Pak by bylo neslušné ji nepít.

Asi už zírám moc dlouho, protože Ashley protočí oči a řekne tónem plným sarkasmu, "Není to tak těžká otázka, Spencer. Máme džus, limonádu, cokoliv. Tak co chceš?"

"Ehm, voda bude stačit," vyhrknu.

Bezpečnost především, Spencer. Bezpečnost především.

Pokrčí rameny a nalije mi balenou vodu z lednice. To je poprvé, co budu pít vodu, která není přímo z kohoutku, ale to ona neví.

Na stole přistanou naše sklenice doprovázené talířem Oreos. Vím, co to je, protože jsem viděla děti, jak je jí. Vzhledem k tomu, že dědeček chodí na nákupy, když jsem ve škole, nikdy jsem je neviděla ‘v divočině’, ale i tak vím, co jsou zač.

Nikdy jsem je neochutnala.

Levačka mě doslova svrbí touhou natáhnout se pro tu sušenku. Jen jednu. Jednu jedinou... zatracenou... sušenku. Jsem ohromená, jak moc ji chci. Někdy ležím v posteli a zdá se mi o čokoládě a o tom, jak by mohla chutnat. Nikdy jsem neměla kamarády, takže nebyl nikdo, kdo by mi dal ochutnat. A dědeček nekupuje nic, co byť jen zavání označením snack. Jeho jediný ústupek luxusu je v případě lahve sherry, ke které se já nesmím ani přiblížit.

Chci tu zatracenou sušenku.

"Tak, mám pak něco na práci. Dáme se do toho a pak můžem, já nevím, pracovat každá sama nebo tak," říká Ashley. Jí sušenku.

Myslím, že si neuvědomuje, jak jsem těmi Oreos totálně fascinovaná. Právě teď mě děják fakt nezajímá. V téhle chvíli vnímám jen tu čokoládovou sušenku.

Má ruka se pomalu přibližuje k talíři a jednu si beru. Na chviličku ji jen tak držím a užívám si vědomí, že ji prostě mám, a pak do ní kousnu.

Existuje nebe a to je v mé puse. Šťastně chroupu a snažím se užít si ten pocit co nejdéle. Mám strach, že když si dovolím pomyslet na další, zhltla bych i ten talíř. Což by bylo vážně neslušné, rozhodně neslušnější, než co jsem ochotná připustit.

Ashley vytáhla tužku a papír, tak si vyndám učebnici. Přinejmenším bych mohla aspoň vypadat, že se do toho nutím. Z mé hodiny tady už je minimálně deset minut pryč. Vím, že se nemůžu domů vrátit pozdě, ale stejně bych tady tohle chtěla trochu protáhnout.

Do Ashleyiny ložnice se zřejmě nepodívám. No nic.

"Takže musíme -" začne mlít o našem zadání, ale já vážně moc neposlouchám. Neřekla bych do ní, že ji ten projekt bude opravdu tak zajímat, a navíc jsem pořád celá pryč z Oreo sušenky. Rozhodla jsem se, že zbytek budu ujídat po kousíčkách, abych si ten požitek prodloužila. "Můžeš si vzít další, víš? Nejsou na příděl."

Překvapeně na ni kouknu a ve stejném okamžiku strčím zbytek do pusy.

"Před večeří bych neměla," zamumlám. Nemůžu jí říct... nemůžu vyjádřit, co mi dnes dala. Jenom by to prohloubilo její přesvědčení, že jsem ten největší mimoň, co kdy kráčel po planetě Zemi.

Znovu se na mě zadívá. "Ty jsi nikdy v životě neporušila ani jediný pravidlo, že ne?"

To nemá tušení. "Nejsem svatá, Ashley." To je poprvé, co jsem jí přímo řekla jménem. Úplně se z toho chvěju.

"Když to říkáš. Souhlasíš s tímhle?" Strčí přede mě blok a já si prohlížím, co napsala. Rozdělila kontinenty celého světa na polovinu a každé z nás dala kus.

Zavrtím hlavou. "Mělo by se to rozdělit na Evropu a zbytek," argumentuju. "Na Evropě bude nejvíc práce."

"Jak chceš."

"Kterou část si vezmeš?" odvážím se. Pokrčí rameny. "Evropa bude pracná, ale najde se k tomu hodně informací. Zbytek světa se bude hůř hledat. Myslím -"

"Vezmu si zbytek světa," přeruší mě. Podívám se na ni. "Mám ráda výzvy."

"Prima." Přikývnu. "Takže, jak to budeme -"

"Co kdybysme týden každá dělala na svým, a pak se zase sejdem?" znovu mě přerušuje a já nedokážu zareagovat jinak, než jako vždy: kývnu hlavou. Je pro mě hrozně těžké s ní nesouhlasit.

Chce se mě zbavit. Vidím to na ní.

"Máš něco na práci," téměř šeptám. "Asi bych měla jít."

Mohla bych znít ještě víc uraženě? Už jen to, že vůbec něco říkám, je u mě nezvyklé. Ale nemůžu si pomoct, kvůli ní se vždycky chovám, jako bych to vůbec nebyla já.

"Je pátek. To snad máme všichni něco v plánu, ne?"

Nemá ani páru, že já mám akorát úkoly, večeři, další úkoly a postel. To je všechno, co mě večer čeká. Pátek je jako každý jiný den, pouze s tím vědomím, že následující den budu nucena zahradničit. Vážně nesnáším zahradničení.

"Jo," opět spíš zašeptám. Můžu jí alespoň lhát.

Jsem v pokušení vzít si další Oreo s sebou, ale udržím se. Jsou to právě takové maličkosti, které člověku dělají radost, a já to nechci přepísknout.

Dám si věci do batohu, a když si ho přehazuju přes rameno, vzhlédnu. Ashley na mě upřeně kouká s takovým zvláštním výrazem ve tváři.

"Co je?" zeptám se nechápavě.

"Ty jsi mormonka?"

Ta otázka mě úplně rozhodila. Chladně jí pohled oplácím. "Jak jsi, proboha, na tohle přišla?"

"Ehm, tvý oblečení." Sjede mě pohledem odshora dolů a já zrudnu tak rychle, že cítím, jak ze mě teplo úplně sálá.

"Ne," pronesu pevně. "Nejsem mormonka."

"Oh… Ah -" Teď je nervózní ona.

"Tohle prostě jenom nosím, jasný? Nevyjadřuje to, kdo jsem." A opět překvapuju sama sebe, jak tou prudkostí mého vyjádření, tak tím, že jsem to vůbec řekla. Čekala jsem, že poblíž Ashley budu naprosto neschopná řeči. Místo toho to vypadá, že právě ona vytahuje na světlo temperamentní Spencer, kterou normálně schovávám uvnitř. Tedy kromě téhle chvíle.

"No jo, to je fuk." Smete to, jako by to nic nebylo.

Vede mě ke vstupním dveřím a řeč jejího těla by nemohla být jasnější, i kdyby se snažila. Říká ‘Jdi pryč.’

Tak jdu. Řeknu jí, že se uvidíme příští týden a v odpověď se mi dostane zamumlané "Jo, jasně."

A odpoledním sluncem zamířím domů. Nestává se často, že takhle můžu jít sama, tak se snažím si to užít.

Jenže mě nic z toho nezajímá. Nedokážu se soustředit na to, co vidím, na sluneční paprsky, které se proplétají mezi větvemi stromů, ani na vlahý podzimní vánek. Protože jediné, na co dokážu myslet, je Ashley Davies.

12

Domů se dostanu minimálně patnáct minut před domluvenou dobou. Zdvořile pozdravím dědečka a hned zamířím do svého pokoje, kde pečlivě odložím učebnice. U malého zrcadla zkontroluju, že nemám kolem pusy žádný Oreo drobek, třebaže si plně uvědomuju, jak je to směšné počínání.

Prostě nechci, aby děda věděl, že jsem jedla tu Ďáblovu sušenku.

Po zbytek večera jsem nezvykle tichá, tišší než obvykle. Snad si nevšimne, že myšlenkami bloudím někde jinde, že vlastně celé mé vědomí se zcela soustředí na Ashley Davies. Tedy, předpokládám, že zaregistruje, že jsem mimo, ale neuhodne přesně, kde to je. Přeci jenom není jasnovidec.

Doufám.

Nebyla na mě nepříjemná. Ne tak, jak jsem čekala, že by mohla být. Ach, ano, sice mě vykopla, ale věděla jsem, že má plány s Aidenem. Dokonce se mnou mluvila, jako bych nebyla úplná špína.

Ta její mormonská otázka mi vyrazila dech a já přemýšlím, proč jsem jí neřekla pravdu. Asi jsem si myslela, že by třeba měla větší pochopení, kdyby věděla, že tohle oblečení není zrovna má volba.

A třeba ne.

Ashley Davies je totiž žena vskutku nezávislá. Zrovna tak bych se právě kvůli tomu mohla ocitnout na jejím žebříčku ještě níž.

Už po miliónté se sama sebe ptám, proč jsem jí tolik posedlá. Je nádherná, o tom není pochyb. Ale není zrovna dvakrát příjemná, a jestli já nejsem milá dívka, tak nevím, kdo je. Je chytrá, ale nedává to moc najevo. Je vtipná, ale v polovině případů spíš jízlivě vtipná.

Zajímalo by mě, co ji k tomu vede.

Zajímá mě spousta věcí o Ashley.

Většinou bych dala nevímco za to, abych ji mohla lépe poznat. Jenže část problému toho, že něco chcete jen trošku, je v tom, že když tu trošku máte, chcete víc. Ta věc se sušenkou, to že jsem se dnes dokázala udržet, to byl důkaz mé železné vůle. Jenže tohle dokážu, jen když jde o to jídlo. Vím, že když přijde na Ashley Davies, má předsevzetí by se složila jako domeček z karet.

Víkend trávím obvyklou činností, což zahrnuje domácí úkoly a cokoli, co dědeček považuje za nutné. Na jaře, v létě a na podzim to je práce na zahradě: okopávání, plení a to všechno. Samotnou výsadbu dělá dědeček, stejně jako úpravu záhonů. Já dělám hlavně odplevení a samozřejmě hnojení. Navzdory tomu, jak to nesnáším, mám zvláštní pocit pýchy. Je to úžasná zahrada, obzvlášť záhony růží. K těm nemám dovoleno se přibližovat – jsou výhradně pod dědečkovou péčí – ale hodně pomáhám u všeho ostatního.

Nemám toho tolik, na co být hrdá, takže beru, co je.

Zbytek víkendu ale myslím na ni. Je jedno, co právě dělám, každou chvilku si vzpomenu. Jsou to takové střípky, jako třeba jak vypadají její vlasy v slunečním svitu nebo jak vypadala šťastně na těch rodinných fotkách. Vzpomínám si na jednu, kde celá rodinka očividně šaškovala: Ashleyin otec ji držel kolem pasu, ona se smála a snažila se mu vymanit; Kyla je zachycená v okamžiku, kdy se ji snaží chňapnout po ruce. Nevlastní matka to celé zřejmě fotila.

Byla to hezká fotka, láskyplná.

Takové já nemám.

Jednou jsem se dědečka zeptala, jestli máme nějaké fotografie mé rodiny a mě, a jestli bych mohla jednu dostat. Chladně odpověděl, že žádné nejsou, a tím to skončilo. Samozřejmě mu nevěřím. Myslím, že je prostě nesnese mít kolem.

Vím, že já sama mu připomínám, o co přišel.

Jen si zkrátka myslím, že není spravedlivé, abych i já byla takhle odstřihnutá od toho, co jsem ztratila já.

Ano, kdybych tohle řekla nahlas, počítalo by se to jako drzost.

Nicméně, poprvé za dlouhou dobu se opravdu těším na pondělní ráno. A nejen proto, že to znamená konec zahradního maratónu, ze kterého jsem akorát ušpiněná a nevrlá.

Chci vidět Ashley. Nepotřebuju s ní mluvit. Ani nepotřebuju, aby nějak vzala na vědomí moji přítomnost, ale chci ji vidět. Chci mít obraz její tváře vyrytý neurony do sítnice a tenhle dokonalý obraz přenést až do mozku, kde ho budu uchovávat na věčnou památku.

Další vzácnou vzpomínku.

Ne že bych si ji nedokázala vybavit i teď, ale prostě mám takový pocit, že to musím udělat. Co na to říct? Sama sebe nechápu.

První hodinu je angličtina a tady ji máme, jak si celá sexy sedí na svém obvyklém místě.

K mému překvapení mě na vědomí vzala, když vcházela do třídy. Naklonila hlavu mým směrem a nepatrně pozvedla obočí. Je to taková línější obdoba kývnutí, velmi lehké, přesto neklamné gesto.

Otočím se ze své pozice na boku židle zpátky k tabuli a na rtech se mi usadí lehoučký úsměv.

Bude to dobrý týden. Už teď to cítím.

Usmívám se po celý zbytek dne a na obědě to jde dokonce ještě dál. Rychle si zabírám místo v rohu jídelny, abych si snědla sendvič.

Madison vchází jako první, alespoň co se týče Ashleyiny skupinky přátel, a to je v pořádku, protože ona mi stejně nikdy nevěnuje pozornost. Ashley vejde vzápětí. Nevšimne si mě a i to je v pořádku, protože na to jsem zvyklá. Ale překvapení, překvapení – když dorazí Aiden, blýskne po mně úsměvem a zamává mi. To Ashley zaujme a otočí se, aby se podívala, na koho mává. Čekám, že se naštve, nebo alespoň že bude jako vždy sarkastická, ale ona na mě jen kývne.

Další uznání existence. Jsem z toho úplně hotová a dokonce ani Madisonino pohrdlivé ušklíbnutí mě nesrazí. Téměř se usmívám, když kolem jejich stolu procházím na cestě do knihovny. Rozhodně se usmívám uvnitř, třebaže mám problémy ukázat to navenek.

Už jsem skoro u dveří, když zaslechnu své jméno vyslovené Ashleyiným neuvěřitelně nádherným hlasem. Zastavím a otočím se. Určitě je na mně vidět, jak jsem tím překvapená.

"Čau, um, napadlo mě, že bysme se měly někdy sejít kvůli našemu projektu," řekne, když mě doběhne.

"Jo, to bychom měly," souhlasím rozzářeně.

To jako vážně? Nezdá se mi to? Nejradši bych se štípla, abych to zjistila, ale myslím, že to by mohlo vypadat nápadně.

"Um, tak u mě? Ve středu?"

"Oh, ehm, budu se muset zeptat dědečka. Řeknu ti to hned zítra, dobře?" Přála bych si – jak já bych si to přála! – abych prostě mohla rovnou říct ano.

"Jasně, tak se ještě domluvíme zítra na dějáku nebo tak."

S tím mi kývne na rozloučenou a odkluše zpátky ke svému stolu.

Ashley Davies se mnou mluví. Nejen mluví – ona uznává mou existenci a vede se mnou přátelský hovor. Jsem ohromená, omráčená, nadšená! Bylo by moc, kdybych udělala takový ten výskok za chůze, kdy ve vzduchu sklepnete paty? Ano, ale mám na to vážně chuť.

S širokým úsměvem vyrazím do knihovny. Ten pocit mi vydrží po celý zbytek školního dne.

Vlastně se má nálada nezmění, dokud neuvidím dědečka čekajícího u brány. To mi připomene, že musím najít nějaký způsob, aby souhlasil s další návštěvou Ashley. Také mě to donutí ubrat na tom veselí, protože z nějakého důvodu silné emoce dědečka rozrušují. On je totiž úplné ztělesnění našeho britského původu: nepohnout ani brvou.

Stejně jako prve čekám až do večeře, než se o něco pokusím. Jsem tak neklidná, že se to dokonce odráží i v mé hře na housle a dělám mnohem víc chyb než obvykle. To není dobré, protože na konci hodiny se na mě už pěkně mračí. Nesnáším, když to dělá. Během procházky a přípravy večeře mi dává kázání o tom, jak se mám soustředit.

Hudební kariéra mě beztak nečeká, to by mi nedovolil, ačkoli on sám je fanouškem krásného umění. Nechápu teda, proč musím hrát na takové úrovni, když stejně nikdy nebudu moct hrát s jinými lidmi na koncertě. Jenže tahle debata není zrovna z těch, které bych měla u stolu vytahovat.

Místo toho se slušně omluvím a ujistím ho, že jsem jen příliš soustředěná na úkol z dějepisu. Zdá se, že to ho trochu uklidnilo. Má rád, když se tak intenzivně věnuju studiu. Vážně mě dostává, jak si myslí, že mi opravdu dělají starosti známky a projekty, když jsem ve škole teprve týden. On by asi takový byl, takže si myslí, že já taky.

Když zasedneme k jídlu, vytáhnu téma svého zadání. Obědovou pauzu jsem strávila nějakým tím prvotním průzkumem v knihovně. Už jsem mu dříve říkala, že jsem si vzala ‘Evropu‘, takže máme o čem mluvit. Pochopitelně hovor udržujeme striktně na lehké úrovni, protože především večeříme, ale i tak je to něco. Původně jsem o tom chtěla začít už na podvečerní procházce, jenže to měl moc práce s tím svým kázáním.

Konečně, když jsme po jídle, začnu mluvit o Ashleyině pozvání.

"Napadlo nás, že by mohlo být dobré scházet se častěji, jen abychom si byly jisté, že pracujeme stejným tempem." Rozhodnu se to vzít tímhle riskantním způsobem navzdory tomu, že je to pololež. Podle mě je to moudřejší, ale Ashley samozřejmě nic takového neřekla.

Mračí se. "Řekl bych, že ve škole - snad v čase oběda - by to bylo vhodnější."

Dívám se do svého talíře upřímně trochu zničeně. Nadechnu se. Nemůžu tomu uvěřit, ale hodlám se s ním hádat. Nemám ponětí, kam mě tohle dovede. "Souhlasím, dědečku, a také se v tu dobu scházet budeme. Většinu oběda trávím vlastním průzkumem, ale opravdu bych tenhle projekt chtěla zvládnout co nejlépe. A učitelka vyžaduje, abychom spolupracovali co možná nejvíc."

No dobrá, u mě ‘hádat se‘ znamená spíš předkládat opačný názor v co nejméně konfrontačním světle, ale i to je na mě docela radikální. Normálně bych prostě řekla ‘Ano, pane‘.

Opět se mračí. "Spencer, nepřeji si, abys všechen čas věnovala tomuhle úkolu. Ostatní předměty vyžadují také pozornost."

"Ano, pane." Příliš rychle se vracím do starých kolejí.

"Zrovna tak nechci, abys to využívala jako omluvu pro společenský styk. Na to, abys zapůsobila při žádosti o přijetí na vysokou školu, máš už jen letošní a příští rok. Nikdy není příliš brzo na to, aby ses do toho opřela."

Polknu a opět souhlasím, "Ano, pane."

Pro rány boží, jestli po mně teď chce, abych se ‘do toho opřela‘, co jsem k čertu dělala posledních dvanáct let? Užívala si?

"Dědečku, ujišťuji tě, že s Ashley se stýkáme čistě kvůli školním záležitostem. Nejsme žádné kamarádky."

Kde se to sakra ve mně bere?

Tak teď se teprve mračí. Mám dojem, že jsem možná tou poslední větou ulítla k drzosti.

"Omlouvám se, pane," zašeptám. Snad se mi podařilo zabránit nejhoršímu.

Tentokrát si povzdechne on. "Dobrá tedy, Spencer. Chápu, že tu a tam potřebuješ trochu té volnosti."

Překvapením mi hlava vystřelí tak rychle, že málem spadnu ze židle.

"Nicméně se domnívám, že by možná bylo vhodnější, kdyby slečna…"

"Davies," doplním.

"Ano, kdyby slečna Davies přišla sem. Ve středu, na jednu hodinu. To bude přijatelné. Počkám na vás u školní brány."

S tím zvedne své nádobí a odejde do kuchyně. Já zůstávám ohromeně zírat na vlastní prázdný talíř.

No do prčic!

13

Tak, jak teď zařídit, aby s tím Ashley souhlasila? Jedna věc je, když mě ona pozve k ní, ale abych já pozvala ji k nám, to je úplně něco jiného.

Co když řekne ne? Jak mám na to reagovat? Vůbec bych nevěděla, co říct dědečkovi, nebo jak říct jí, že k ní jít nemůžu, protože on mě nepustí.

A to nás dovádí k tomu nejděsivějšímu bodu – Ashley Davies by viděla, jak žiju. Poznala by mého dědu a mluvila by s ním.

Mám takový pocit, že zhruba tak úplně všechno, co řekne, by se podle dědečkových žebříčků počítalo jako ’nestoudnost ’. Vím, že by na to nereagoval stejně jako by reagoval u mě – to by si nedovolil – ale docela určitě by mi zakázal ji ještě někdy vidět.

Vlastně to nejspíš stejně udělá, už jen když uvidí její oblečení a make-up.

Bože, jsem tak zmatená!

Buďto řeknu Ashley ‘ne’, a v tom případě budu muset doma vysvětlit její nepřítomnost, nebo jí řeknu ‘ano’, takže skončím v depresi a průšvih to bude u obou. No, u dědečka budu mít průšvih a před Ashley se naprosto znemožním.

Tohle je prostě bezvýchodná situace.

Celou noc i ráno, kdy se připravuju do školy, se tím užírám. Ale úkoly naštěstí stíhám udělat i tak, protože dost dobře zvládám odsunout všechno stranou, když chci zabrat, navzdory tomu, co si dědeček třeba myslí. A přece – pokaždé, když můj mozek zrovna nemá co na práci, to dilema už je tu zas. Vytrvale mi tam hlodá s tou svou neřešitelností.

Dnešní hodina dějepisu je má představa noční můry. Nepřekvapilo by mě, kdybych najednou byla v pyžamu, nebo ještě hůř, nahá. Obvykle se hrozně těším, až Ashley uvidím, ale dnes se toho děsím. Nemám ponětí, co jí řeknu.

Slečna Charles mi opět zachrání kůži, jak už coby moje oblíbená učitelka, má ve zvyku. Dá do přehrávače nějaký dokument a vypne světla. Teď můžu hezky potmě sedět a v klidu panikařit, zatímco předstírám zájem o video. Opravdu přemýšlím, co jí říct, ale takhle se alespoň nemůžu otočit, abych se na ni koukla, což pomáhá. Navíc by mohlo být hůř: učitelka nám mohla dnes nařídit, abychom pracovali na svých projektech.

Problém je, že kdybych to na Ashley prostě dokázala vybalit, bylo by to v pohodě, jenže já vím, že o tom nezačnu, dokud nezačne ona. Následně si celou dobu lámu hlavu nad tím, jestli nezapomněla, že mě pozvala, a tím pádem dalším panikařením.

Když hodina končí, přemýšlím, jestli za mnou přijde. Konec konců to sama řekla, ale ve výsledku zůstanu ve třídě a ona už je pryč. Zdá se, že to jenom já si pamatuju, o čem mluvíme. Ovšem, já v hlavě uchovávám vše, co řekne pro pozdější přehrání, ona pravděpodobně ne.

Zklamaná a stále stejně vynervená se vydám na další předmět. Když nastane čas oběda, dojdu k závěru, že prostě Ashley Davies nemůžu čelit. Bůh mi pomoz, kdybychom spolu někdy randily. Vím, že jsem do ní zamilovaná a dost po ní toužím i čistě fyzicky, třebaže netuším, co bych dělala, kdybych tu šanci měla, a přece s ní stále nedokážu projít obyčejnou konverzací. Třeba z takového, "Hele, tu naši záležitost pořešíme u mě místo u tebe,"jsem příšerně nervózní.

Bože, já jsem takovej strašpytel!

Místo do jídelny nebo - když je dnes tak hezky - na školní dvůr, uháním rovnou do knihovny a najdu si ten nejodlehlejší koutek. Nevím, jestli Ashley vůbec ví, kde knihovna je.

Tedy, patrně ví, občas tu máme některou hodinu, ale sama od sebe sem nechodí.

Vytáhnu si úkol z matematiky a dám se do toho. Jíst tady nemůžu, takže tak pět minut před zvoněním se vyplížím ven a zhltnu sendvič. Jablko nejspíš bude muset počkat do zítřka. Sice mi už pěkně kručí v břiše, ale za žádnou cenu nehodlám opustit svůj pohodlný koutek.

Tomuhle se říká útočiště.

A to je napadeno dřív, než bych myslela.

Na opačném konci stolu, u kterého sedím, přistane kniha.

A na židli se usazuje Aiden Dennison. Sedím v tom nejskrytějším rohu knihovny a on si sedne na druhou stranu mého stolu. Tohle není náhoda.

"Ahoj," tiše pozdraví.

"Ahoj," odpovím překvapeně.

Proč je tu? O další hovor se mnou se nepokouší, jen otevře knihu a začne číst. Kouknu na obálku a potlačím úsměv. Nějak si nedokážu představit, že by Aidena Dennisona zajímalo pojednání o vesmíru napsané v roce 1965, ale to je přesně to, co předstírá, že čte.

Je naprosto jasné, že tu je kvůli mně, ale i kdybyste mě zabili, tak si nedokážu představit proč. Nikdy spolu nemluvíme. Byl na mě hodný, což dokážu vysvětlit asi tak dobře jako to, proč tu teď sedí. Chodí s holkou, se kterou dělám na úkolu z dějepisu. A když už jsme u ní, ta dívka je neuvěřitelně krásná a on by se s ní měl někde venku muchlovat.

Z té myšlenky se mi sevře žaludek. Ne, měl by rozhodně být tady se mnou a ne někde v blízkosti Ashley Davies. Takhle na něj můžu dohlédnout.

Tak tu takhle sedíme po zbytek oběda, dokud není asi deset minut před zvoněním. Sem tam mám dojem, že se na mě Aiden dívá, ale pokaždé, když rychle vzhlédnu od učebnice, má oči na stránce.

Přesto je cítím na sobě. Vím, že tam jsou.

A pak přijde ona.

Mě nehledá, to je jasné. Vynoří se za Aidenovými zády a položí mu ruku na rameno.

"Co tady děláš? Všude jsem tě hledala!"

Přestože skláním hlavu nad svou učebnicí, zvednu pohled a skrz ofinu sleduju jejich slovní výměnu. Je to mírně masochistické voyeurství, ale nedokážu se podívat jinam.

"Jen jsem měl chuť se chvíli učit."

Kdyby se koukla, co si vybral za čtivo, věděla by, že lže, ale Ashley se dolů nepodívá.

"No, tak už pojď." Ani si nevšimla, že jsem tam, dokud se na mě Aiden zpříma nepodívá. To ji donutí změnit směr pohledu a konečně mě taky vidí. Vracím jim oběma pohled, přičemž předstírám překvapení nad jejich přítomností.

"Ahoj," pozdravím ji tichounce.

"Uh, čau," odpoví Ashley zaraženě. Je zmatená a střídavě se dívá na Aidena a zase na mě. Vím, na co myslí. Uvažuje nad tím, že musí být nějaká souvislost mezi tím, že oba jsme tu a sedíme u stejného stolu.

Má pravdu, ale já nevím o nic líp než ona, jaká to je souvislost.

Aiden si sbalí své věci a je připraven k odchodu, když se na mě Ashley znovu podívá.

"Jo vlastně, ten zítřek," řekne.

Kdyby se teď otevřela nebesa a andělé začali zpívat Aleluja, nebyla bych vůbec překvapená. Ona si vzpomněla, ona si opravdu vzpomněla! Z nějakého důvodu mě někdo tam nahoře má rád.

"Ehm, mluvila jsem s dědečkem," začnu. "Rád by věděl, jestli bys mohla přijít k nám."

Fajn, tak jsem se asi někde cestou rozhodla. Radši zatnu zuby, než abych to rovnou vzdala jako zbabělec, kterým tak často jsem. Neměla jsem tušení, že se tak rozhodnu, dokud ze mě ta slova nevyšla, což se mi poslední dobou stává nějak často.

"Jasně, v pohodě." Ashley nevypadá, že by ji ta změna plánu nějak znepokojila, víc ji zajímá, aby dostala Aidena z knihovny. Trochu se zamračím, ale ne tolik, abyste si toho všimli.

"No, takže tě asi odchytnu zítra," řeknu s vědomím, že mě už nikdo nejspíš neposlouchá.

"Co?" Ohlédne se od Aidena, který teď stojí u regálu s knihami a čeká na ni. Už byla na cestě za ním, když jsem znovu promluvila. "Oh, jo, super."

S tím jsou oba pryč.

A já se tu třesu. Nemá ponětí, absolutně nemá. Pro ni to je jen rychlá půlhodinka u našeho stolu v kuchyni, kdy budeme řešit nějakou úlohu. Pro mě to je... revoluce. Tohle je úplně nové a neprozkoumané území.

Nikdy v životě jsem neměla někoho na návštěvě. Každopádně ne v tomhle domě. Nikdy jsem neměla kamarády a samozřejmě jsem nikdy nikoho dědečkovi nepředstavovala.

Vím, že tohle nedopadne dobře, ale i tak jsem ochotná to podstoupit.

Což samozřejmě nic nemění.

Dobrý Bože, jsem hrozně vyděšená.

14

Hrozně mi buší srdce. Není to obvyklá bodavá bolest v hrudi, tohle je jen zrychlený tep z té úzkosti, která nechce odejít. Za půl hodiny se mám sejít s Ashley Davies u brány a společně půjdeme k nám domů.

Dnešek je asi to nejlepší a zároveň nejhorší, co se mi kdy stalo. Ne, škrtněte to. Ne nejlepší, protože to bylo, když jsem se dostala k ní domů, i když jen na dvacet minut a jediné, co jsem viděla, byla kuchyně.

Její návštěva u mě, to je úplně jiná záležitost.

Jsem docela ráda, že si dnes vzala džíny, protože ačkoli dědeček preferuje sukně, nejsem si tak úplně jistá, jestli Ashley vůbec vlastní nějakou, která nekončí dobrých pět centimetrů nad koleny. Už to by nejspíš stačilo, aby ho ranila mrtvice. Dokonce ani tričko neodhaluje zas tak moc. Jindy by mě to lehce zklamalo, ale dnes je to dobrá věc.

Ale ono je to stejně jedno. I tak je na jeho vkus vymóděná tak, že ji okamžitě zavrhne, vím to. Pak s ní ještě bude mluvit, a pochybuju, že její odezva bude vhodným jazykem, tónem, nebo že bude natolik zdvořilá, na co je zvyklý. Ne že by byla Ashley neslušná, ale můj dědeček má vlastní rozlišení toho, co je a co není kultivované.

Prakticky tu pohromu cítím ve vzduchu a je to celé jen moje dílo. A přece, tady mě máte celou připravenou do toho jít.

Když čekáte na něco, na co se těšíte, čas se neskutečně vleče, každá minuta je jako celý život. Když očekáváte něco strašlivého, přižene se to jako tygr ke kořisti.

Nemůžu se rozhodnout, jestli se nemůžu dočkat, nebo jestli se toho děsím. Myslím, že mám přeci jenom víc strach, a nejspíš i proto mě překvapí, když zvonek najednou zazvoní, ačkoli jsem na hodiny zírala bez přestání.

Zhluboka se nadechnu a roztřesenýmama rukama si balím věci. Teprve když vzhlédnu, všimnu si, že skoro všichni už ze třídy odešli. No, dneska jsem jak zpomalený film. Ashley si očividně myslí totéž, protože se o pár stolů dál o jeden opírá a sleduje mě. Čeká na mě.

Ashley Davies na mě čeká.

Vyčerpaně se na ni usměju a nakloním hlavu.

"Připravená?"

"Uh, jo."

To byla pěkně stupidní otázka. Čekala na mě - samozřejmě, že je připravená. Ale já dnes mám hlavu v jednom kole, takže pravděpodobně ještě řeknu spoustu hloupostí.

Dědeček z toho bude mít hroznou radost.

Nechci, aby se poznali, jenže teď je docela blbá doba nad tím přemýšlet. Ti dva se za chvíli seznámí a s tím se už nedá v podstatě nic dělat.

Srdce mi bije jako o závod, když Ashley vedu ze třídy a dál chodbou. Jdeme v tichosti. Netuším, jestli lituje toho, že souhlasila s tím, že půjde ke mně domů, nebo jestli přemýšlí, co si nechá udělat na příští manikúře. Nikdy nedokážu říct, o čem Ashley přemýšlí, nehledě na to, jak moc ji studuju.

Jakmile vystoupíme na odpolední slunce, všimnu si strnulé, vzpřímené postavy dědečka u brány. Risknu rychlý pohled na svou společnici, ale nezdá se, že by si něčeho zvláštního všimla. Rozhodně nevypadá, že by byla v rozpacích.

Když konečně dojdeme ke školní bráně, v puse mám hrozně sucho. Kombinace strachu a nejistoty je tak ničivá, že mám problém zformulovat jednu větu.

"Dědečku, to je Ashley. Ashley, to je můj dědeček, pan Haynes."

"Ráda vás poznávám, pane." Ashley mu zdvořile potřese rukou a já se snažím necivět na to, jak je při takové formálnosti zároveň přirozená a tak nějak elegantní. Nepřišla mi jako ten typ, co se běžně vybavuje s důchodci.

"Nápodobně, slečno Davies," odpoví dědeček. "Můžeme se vydat na cestu?"

S mrknutím přikývnu a naše trojice vyrazí ulicí k našemu domu. Čekám, jestli děda začne Ashley vyslýchat nebo jestli na ni bude vrhat pohledy vyjadřující nelibost nad jejím zjevem. Nedělá ani jedno.

Místo toho prostě spustí klasické kolečko dotazů, kdy se mě – nebo v tomto naprosto neobvyklém případě nás – ptá na školu.

Odpovídám svým obvyklým způsobem. Docela mě překvapuje, že se mi vůbec netřese hlas, protože jinak jsem úplná osika ve vichřici. Vyptává se na dnešní test z matematiky, prochází každou otázku a rozebírá, jak jsem u každé z nich postupovala. Poté, co zodpovím poslední dotaz, vrhnu rychlý pohled na Ashley, která mi ukáže mírně pobavené pozvednutí obočí.

Řekla bych, že její rodiče nejspíš tolik zájmu o školní výsledky neprojevují.

Když dorazíme domů, dědeček otevře dveře a zavede nás dovnitř. Vidím, jak si Ashley prohlíží interiér. Nikdo jiný u nás nikdy nebyl. Jsem zvědavá, jestli bude všem přátelům vykládat, jak vypadá můj dům. Je to nepravděpodobné, vzhledem k tomu, že v první řadě nejspíš nikdy nepřizná, že tu vůbec kdy byla.

Náš dům by se dal popsat jako ‘klasický’. Dědečkovi se líbí starý nábytek, důsledkem čehož je to tu skoro jako v muzeu starožitností. Těch pár fotek na stěnách je černobílých, samé portréty našich předků.

Sehnu se, abych si zula boty, a Ashley si odkašle.

"Ehm, musím si sundat boty?" Zeptá se nesměle.

"Um." Vzhlédnu nahoru, jestli tu je někde děda, ale ten už je přezutý a odešel do kuchyně. "Asi ano, jestli ti to nevadí?"

Jak bych to taky k čertu mohla vědět? Dosud jsem žádnou návštěvu neměla. Ale nechci, aby se cítila nepohodlně. Pokrčí rameny a zuje si tenisky. Jsou červené. Takové boty bych já mohla nosit leda ve snu.

Vedu ji chodbou po dřevěné podlaze a zaprášeným dlouhým kobercem do kuchyně. Od stolu odtáhnu židli a nabídnu dědečkovi místo. Nikde ho nevidím, nejspíš odešel do své studovny. Normálně bych touhle dobou cvičila na housle, ale to si opět budu vynahrazovat o víkendu.

"Omluv mě na chvilku. Hned jsem zpátky." Nervózně si skousnu ret a pak rychle vyběhnu nahoru tak tiše, jak jen to jde. Dědeček mi běhání uvnitř vždycky zakazoval a nechci, aby slyšel, jak dupu po schodech. Na druhou stranu ale nechci nechávat Ashley samotnou dole moc dlouho. Mohlo by jí to být nepříjemné.

Odložím školní tašku a popadnu učebnici a sešit z dějepisu. Ačkoli mi všechno spojené s tímhle úkolem dosud úplně zpřeházelo mou každodenní rutinu, uvědomuju si, že ani tak se nedokážu zbavit pocitu, že se zkrátka potřebuju řídit svým denním rozvrhem. Já si prostě musím dát batoh do pokoje, než půjdu dolů. Bože chraň, abych ho nechala někde v kuchyni u stolu a odnesla ho až později.

Sama nad sebou kroutím hlavou. Než z pokoje zase vyjdu, zhluboka se nadechnu a jdu dolů.

"Ehm, můžu ti nabídnout sklenici vody?" překvapím Ashley, která se rychle otočí.

"Jasně," odvětí.

Ráda bych jí nabídla něco exotičtějšího než vodu. Také si uvědomuju, že ona mi nabídla svačinu, ale já nemůžu přijít na nic, co bych jí dala. V záchvatu geniality očistím a nakrájím pár karotek. Uvědomuju si, že je to ubohá náhražka jejich sušenek.

Opět pozvedne obočí, ale nic neřekne. Trochu se červenám, cítím, jak se mi teplo rozlévá po tvářích. Chvilku zvažuju, že řeknu něco, abych to nějak omluvila, ale místo toho prostě položím talíř a posadím se na druhou stranu stolu. Sklenici vody v druhé ruce postavím před ni. Sama jsem si nenalila, nemám žízeň.

"Ty žiješ s dědou?" Ashleyina otázka mě zaskočí.

"Ano. Ano, žiju."

"Oh. Dobře."

Dál to nerozvádím a Ashley na mě netlačí. Je to zvláštní, vážně. Tak dlouho jsem si přála, aby byla součástí mého života, aby prohlédla tenhle zevnějšek a chtěla mě opravdu poznat. A teď když tu je, nemůžu uvěřit tomu, že se jí neotevřu. Pro to všechno je přeci jednoduché vysvětlení. Mohla bych to prostě vyhrknout. Můj dědeček mě nutí oblékat se takhle. Nutí mě takhle jíst. Moji rodiče jsou mrtví. Dědeček mě nutí takhle žít.

Místo toho jen otevřu sešit a lehce si odkašlu. "Už jsem začala něco hledat."

Náš úkol nemá být hotov ještě pěkných pár týdnů, je až směšné, že začínáme takhle brzy. Předvádíme horlivost pro teenagery naprosto nepřirozenou. Jsem si celkem jistá, že já jsem z nás dvou jediná, která začala.

"Já taky."

A ona mi dvěma slovy dokazuje, že se mýlím. Koukám na ni a asi se mi to překvapení musí zračit ve tváři, protože nakloní hlavu na stranu a řekne cynickým hlasem: "Nejsem úplná povalečka, abys věděla."

"To jsem nemyslela… Teda… já jen…," vykoktám se zrudnutím.

"Kromě toho, vždycky jsem měla ráda čínskou historii."

"Vážně?"

"Jo. Ježiš, Spencer, přestaň se tvářit tak překvapeně! Co, myslela sis, že jsem tupounka?"

"Ne, ne!" Zuřivě vrtím hlavou, nechci, aby si myslela, že o ní mám špatné mínění. "Jen jsem nevěděla, že tě historie tolik zajímá."

"No, tak zajímá."

Nesměle se usměju. "Mě taky."

"Já vím. Jsi z celý zatracený třídy vždycky nejlepší." Taky se na mě usmívá a při tom trošičku krčí nos.

Opět červenám, ale tentokrát je to skoro příjemné. Právě mi složila poklonu. A samozřejmě, tenhle úsměv téměř stačí k tomu, abych blažeností omdlela.

Nejdřív já, a pak i ona, skloníme hlavu nad sešitem. Jde se pracovat. Uplyne celá hodina, kdy si nerušeně povídáme. Přestože mluví jen o projektu, už ta intonace a měkkost jejího hlasu mi po celých šedesát minut rozechvívají každou částečku těla.

Dokud ovšem nevejde můj zpropadený dědeček.

"Je čas, aby slečna Davies odešla."

Je to neslušné. Vím, že takové jednání hrubé. Jenže on ta slova pronáší svým typickým úřednickým způsobem a na to se nedá říct nic. Ashley se kouše do rtu, doslova, a začne si balit věci. Dědeček přihlíží.

Jakmile je hotová, doprovázíme ji ke dveřím. Jsem naprosto schopná to zvládnout sama, ale on si to očividně nepřeje.

"Díky za návštěvu," zamumlám. Na zápraží se otočí, batoh hozený na pravém rameni. Vidím, jak pohledem těká z dědečka na mě a zase zpátky.

"Děkuji za pozvání," polkne, "pane."

"S radostí." V jeho odpovědi není špetka upřímnosti. Jsem zvědavá, jestli si toho taky všimla.

A on pak zavře dveře.

Nelíbila se mu. Poznám to na něm. Řekl jí sotva tři věty a stejně už ji nemá rád. To určitě ty upnuté džíny.

"Odlož knihy," nařizuje mi úsečně, „a nachystej se na procházku."

Proč je na mě naštvaný? Neudělala jsem nic špatného, neporušila jsem žádné pravidlo.

Co na tom ale záleží. Udělám, jak řekl.

Na výběr moc nemám.

15

Dědeček nic neřekl. Určitě jsem nepřekročila žádnou z hranic, které náš život obklopují. Netrestá mě a o Ashley se taky vůbec nezmínil. Vím, že se mu nezamlouvala. Cítím to. Když jde o dědečka, mám hodně vyvinuté smysly.

Na druhou stranu, možná prostě přijal to, že nás dvě dal dohromady osud.

To se mi líbí.

Osud.

Osud nás s Ashley svedl dohromady. Na tohle myslím, zatímco tu v temnotě svého pokoje koukám do stropu. Když jsem byla malá, víc než cokoli jiného jsem chtěla mít takovou tu postel s nebesy. Táta mi vždycky sliboval, že jednou mi ji pořídí a já budu jeho malá princezna.

Postel, na které teď ležím, mám od pěti let. Je stará, dřevěná a samozřejmě úplně obyčejná. Tu postel s nebesy nebudu mít nikdy. Mnoho dalšího nikdy nebude součástí mého života.

A Ashley už není jednou z těchhle věcí.

Ať už se teď stane cokoli, byla v mém životě. Byla v mém domě a povídaly jsme si. Nejsme kamarádky – o tom si nedělám iluze – ale na pár hodin mé chudé existence jsme Ashley a já byly na jedné vlně.

Jsem z toho šťastná.

Tak moc šťastná, že nemůžu usnout a civím do stropu. Musím se hrozně snažit, abych se neoddala tomu svému fantazírování. V mé hlavě si můžu s Ashley dělat, co chci. Můžeme být agentky FBI, které honí nebezpečné zločince a objevují lásku v ošuntělých motelových pokojích. Můžeme být kovbojky, které svou skutečnou lásku nacházejí na pastvinách při západu slunce.

Je to lákavé, ale byl by špatný nápad se tomu poddat. A to hlavně proto, že až zítra potkám Ashley ve škole a ona mě bude naprosto ignorovat, budu zklamaná. Ó, to já se budu snažit, abych nebyla, ale hluboko uvnitř mě bude tížit to malé smutné zklamání.

Ani nevím, kdy jsem konečně usnula, ale určitě už muselo být dost pozdě, protože následující den jsem úplně vyčerpaná. Ráno to před dědečkem nesmím ukázat, protože by se začal vyptávat. Raději to nějak překonám a teprve až ve škole se přestanu přetvařovat.

První polovinu dne jsem nějak přetrpěla tím, že jsem prakticky spala na lavici. Normálně nedostatek spánku docela zvládám, takže to vypadá, že dnes jsem spala opravdu málo. V pokoji hodiny nemám a dědeček mi nedovolí nosit hodinky, takže nemám ponětí, jak dlouho jsem ležela vzhůru.

O obědové přestávce jsem na svém místě v rohu knihovny, ale tentokrát s hlavou složenou na rukou, ze kterých jsem si na stole udělala polštář. Tady vzadu je takové ticho, že za pár minut určitě usnu. Snad mě zvonek vzbudí.

Než to ale stihnu, zaslechnu diskrétní, avšak zřetelné zakašlání. Takové to, kdy se někdo snaží upoutat vaši pozornost, než že by si opravdu chtěl odkašlat.

Vzhlédnu.

Stojí tam Ashley a vypadá tak nejistě, jak jsem ji nikdy neviděla.

Zamrkám. Netuším, co tu dělá.

"Vypadáš, že jsi měla rušnou noc," povídá s mírně pobaveným úsměvem.

Usměju se na ni zpátky. "Nemohla jsem spát."

"Teď v tom odvádíš dobrou práci, jak se zdá." Sundá si batoh a odtáhne židli na druhé straně stolu. "Chtěla jsem se podívat, jestli nechceš, ehm, pracovat nebo něco, ale jestli jsi unavená..."

"Ne, ne!" V mžiku jsem naprosto bdělá. "Jsem v pohodě."

Nemůžu uvěřit, že mě kvůli tomu hledala.

Na tenhle úkol máme ještě týdny a my jsme už teď nad tím strávily hroznou spoustu času. Odvádíme skvělou práci. No, vážně to začínáme přehánět.

Svou motivaci znám: takhle s Ashley strávím čas. Ale co k tomu, k čertu, vede ji?

"Můžeš si sednout sem, jestli chceš," vykoktám a posunu se s židlí trochu stranou, aby si mohla sednout z druhé strany rohu.

"Oh, jasně, to by bylo dobrý." Přesedne si.

Teď je přímo vedle mě, tak blízko, že cítím její jemnou vůni. Line se mým nosem k nervovému zakončení, které ji nese dál do mozku, kde mi z ní nějaký zkrat na okamžik brání dýchat.

Bože, voní úžasně!

Deset minut zvládám pracovat, aniž bych omdlela z její blízkosti, nebo padla únavou.

A ona pak udělá něco naprosto nečekaného. Dokonce víc nečekaného, než to, že šla do knihovny, aby se se mnou z vlastní vůle učila.

Natáhne ruku a v prstech promne rukáv mého kardiganu. Ráno bylo venku trochu chladno, tak jsem si přes blůzu vzala tmavě kaštanový svetr. K modré sukni to docela slušně ladí, ačkoli, to je asi tak všechno, co se svým šatníkem zmůžu.

"Zajímavý, uh, svetr," říká.

Rudnu. "To je kardigan."

Ó, no ty bláho. Jaká duchaplná reakce.

"Hmm…" Přejíždí mě pohledem. "Proč nosíš takové oblečení?"

Kulím oči. "Záleží na tom?"

"Ne. Nezáleží na tom ani v nejmenším, jen mě to zkrátka zajímá."

Chvilku mi zabere si to v hlavě rozebrat. Mohla bych to nechat bez odpovědi. Mohla bych.

"Dědeček mi vybírá oblečení," řeknu tak tiše, že si nejsem jistá, jestli vůbec slyšela. Ani nevím, jestli na tom vůbec sejde.

"Tak nějak mi to došlo," odvětí.

Zvednu k ní pohled. Poprvé za celou dobu našeho – nenapadá mě příhodnější slovo – vztahu si vzájemně hledíme do očí. Její neuvěřitelné čokoládově hnědé oči mi oplácí pohled a jsou teď tak vážné, že jsem až zaskočená.

Pořád se dotýká rukávu, tak blízko mé kůži. Celou dobu, co na sebe upíráme pohled, sotva dýchám.

A najednou se podívá jinam. Její prsty sklouznou z mé paže zpět do jejího osobního prostoru a ona se zavrtá do své práce.

Naše načasování je zatraceně přesné, protože o tři vteřiny později se mezi policemi vynoří Aiden a civí na nás.

"Hej, Ash," ozve se a ona hlavu zase zvedne, aby našla majitele hlasu, "Prý jsi mě hledala?"

"Oh, jo, uh." Ashley se najednou nemůže vymáčknout a já jsem z toho trochu zmatená. Nevím, co se to tu děje, ale mám pocit, že je toho mnohem víc, než co je mi známo. "To je dobrý. Rozhodla jsem se jít za Spencer a trochu dělat na úkolu."

Tak teď asi dostala nejen mě.

Aiden se posadí. "Super, odpoledne píšeme z matiky. Asi bych se měl nabiflovat."

Je to divné, jak tu naše trojice takhle tráví čas. Já většinu té doby sedím, opisuju poznámky z hromady knih ležících vedle a pozoruju Ashley, která dělá to samé. Tu a tam mi řekne něco k projektu, nebo někdy i já jí, ale většina času uběhne v tichosti.

Ke konci přestávky je to Aiden, který nás vytrhne z našeho pracovního zápalu.

"Takže, hádám, že vy hodláte dostat dobrou známku, co?"

"Spencer jde vždycky po dobrých známkách," odpoví Ashley suše. Legrační, nikdy předtím o mně nemluvila ve třetí osobě. Skoro to zní, jako bychom byly kamarádky. Já vím, že ne, ale opravdu mi to tak zní. "A mně by se nějaká taky hodila. Cathy chce, abych se snažila dostat na slušnou školu." Ušklíbne se.

"No a co budete dělat k tý multimediální části?"

Polekaně se na sebe s Ashley podíváme.

"Však víte, musíte udělat prezentaci, plakát a ten multimediální kousek…" Aiden nám jemně připomíná části zadání.

"Uh, tak daleko ještě nejsme," řeknu tiše.

"Hej, já vím, co bysme měly udělat!" Ashley vyhrkne nadšeně. "Měly bysme natočit dokument! Jako parodii!"

Koukáme na ni jak na zjevení. Nakonec pozvednu obočí.

"Ashley, vždyť děláme sedmnácté století, dokument bude asi trochu nemožné udělat. S kým asi tak budeme dělat rozhovor, s Christopherem Wrenem?" Síla mého vlastního hlasu mě samotnou šokuje.

"S kým?"

"To je jedno."

"Ne, počkej, poslouchej." Je pořád tak nadšená, je to roztomilé. "Mohly bysme se naparádit, sehnat ještě další kámoše a všechny blbosti k tomu, oblíkneme je za významný osoby sedmnáctýho století a natočíme parodickej dokument o všech těch důležitých kravinách, co se staly. Z celýho světa."

"Um… nemáme kameru," teď už se zoufale chytám stébla. Tenhle projekt mi zní jako noční můra. Krom toho, já nemám žádné kamarády, které bych vystrojila.

"Já kameru mám."

"Uh… ale…"

"To je vlastně dost dobrej nápad," poznamená Aiden. "Slečna Charles se z toho zblázní."

"V tom případě je to jasný." Ashley se kření a spokojeně se protahuje na židli. Snažím se neslintat blahem nad pohledem na její odhalené břicho. "Dáme dohromady lidi a napíšeme nějakej scénář."

"Um, můžu v tom nebýt?" ozvu se nesměle.

"Do prdele, Spence, vždyť ty už na to oblečená jsi, ty bys mohla hrát hlavní roli."

Myslím, že mě jen škádlí. Jenže i tak tne do živého.

Nečekaně zdrcená bolestí a vztekem vstanu a vsunu sešit do batohu. Nepodívám se jí do očí, nic neřeknu, ale z knihovny se vyřítím rudá vzteky. Slyším, jak za mnou Aiden i Ashley volají. Ignoruju je a rychle uháním do nejvzdálenějšího, nejizolovanějšího kouta školy.

Mám pocit, že samým rozhořčením vybuchnu, cítím, jak mi po tvářích začínají téct slzy. Proč, proč jen to tolik bolí, když Ashley říká takové věci? Vždyť to není moje kamarádka, je to jen někdo, s kým dělám na úkolu. Ale nějak se stalo, že za poslední týden se stala tak nedílnou součástí mého života, že mě cokoli, co řekne nebo udělá, hrozně silně ovlivňuje. Toho jsem se bála.

Lidé se mému způsobu oblékání smějí neustále. Bůh ví, že pro Madison to je prakticky sportovní disciplína. A vím, že i Ashley mě vždycky měla tak trochu za nulu, ale doufala jsem, že trochu změní názor.

Mýlila jsem se, tolik jsem se mýlila.

Utírám si slzy z tváří a silou vůle se snažím zamezit jejich neustálému proudění. Je to těžké, ale nějak se mi to podaří. Akorát včas na zvonění.

Nestarám se, jestli vypadám, že jsem zrovna brečela, na návštěvu umývárky není čas.

S těžkým srdcem jdu do třídy a každý krok mi připomíná, co se právě tak naprosto zřejmě vyjasnilo.

Ashley Davies se se mnou nechce přátelit.

A nikdy chtít nebude.

16

Poslední hodinu máme tělocvik. To znamená hodinu bez Madison a to je vždycky dobré. Naneštěstí pro mě je to hodina s Ashley a Aidenem a to dnes není nic, na co bych se těšila.

Nechci se na ni podívat. Znovu si připomínám, jak směšné je, že se takhle sesypu kvůli jednomu malému vtípku a že jsem to měla prostě ustát a jít dál.

Jen kdyby to tak neznělo, že to myslí vážně.

Kéž by to nebylo hned po tom, co mi do očí řekla, že mě chápe, že věděla o mém dědovi, a že jí to došlo.

Kéž by to vůbec neřekla.

Neměla jsem dovolit, aby se ke mně Ashley takhle dostala, ale ona už prostě má takovou schopnost. Jenže dřív jsme mezi sebou neměly takovou interakci, což udržovalo potenciální hrozbu podobné situace na minimu.

Snaží se mě chytit za ruku, když se míjíme ve dveřích do šaten u tělocvičny, ale já se kolem ní nevšímavě prosmýknu. Vždycky jsem se chodila převlékat do krytých kabinek, protože nejsem natolik sebevědomá, abych to dělala před ostatními, a to je teď má úniková cesta.

Když zase vyjdu, skoro nikdo už v šatně není, ale Ashley tu pořád čeká. Už je taky převlečená do svého trička a kraťasů. Do těch zpropadených šortek, které tak hezky obepínají její postavu a které jsou tak krátké, že mám pokaždé pocit nedostatku vzduchu. Na pár vteřin zapomínám, že se na ni zlobím a projede mnou ta šílená touha. Ale pak se mi všechno zase vrátí a odvrátím se od ní.

"Spencer, no tak." Chytne mě za loket, ale já ji setřesu. Dojde za mnou ke skříňce, kam nezvykle silně hážu svůj batoh a prásknu dvířky. "Prosím, Spencer, omlouvám se. Mluv se mnou."

Místo odpovědi, nebo alespoň pohledu na ni, vyrazím ze šatny do tělocvičny. Venkovní hřiště teď předělávají, takže dnes budeme trčet uvnitř. A to vždycky znamená jedinou věc: vybíjenou.

Dojdu k lavičkám a přitom se snažím vyhnout Ashley. Ta skončí na druhé straně davu, kde ji vidím mluvit s Aidenem. Skoro až zuřivě rozhazuje rukama, jak zdůrazňuje cokoli, co mu říká. Upírám pohled před sebe, ale přitom je koutkem oka pořád sleduju, aniž bych na ně přímo koukala. Vidím, jak Aiden otáčí hlavu mým směrem a pak zase k Ashley.

Něco jí říká - rozzlobeně - a pak odchází.

Ashley tam zůstává o samotě stát s rukama ochranně překříženýma.

Na malou chvilku je mi jí líto, ale pak mě opět zalije ta vlna bolesti a ponížení, která všechen soucit odplaví.

Jsme rozděleni do dvou družstev, Ashley je v tom druhém.

Z našeho týmu jsem první venku. Není to tím, že bych byla úplné nemehlo, to jen že jsem každého první cíl. Don Ames po mně hodí hned prvním míčem tak silně, až mě zabolí rameno a učitel zapíská.

"Carlin, ven. A ty, Ames… zkus se trochu krotit."

Přesunu se k lavičce a žuchnu sebou dolů.

K mému překvapení je Ashley vyřazená krátce po mně. Ve sportech je poměrně dobrá, ačkoli se do ničeho nikdy zrovna nehrne. Mám podezření, že se nechala trefit schválně, což se mi tak nějak i potvrdí, když si sedne vedle mě. Začnu se zvedat a v tu chvíli mi zlehka položí ruku na paži.

"Ne, Spence. Prosím, vyslechni mě."

A je to právě to ‘Spence’, které mě zastaví. Nikdo mi neříká ‘Spence’, ne od doby, co táta umřel. Z Ashleyiných rtů to zní jako modlitba. Až mě z toho příjemně zamrazí.

"Co?" řeknu slabým hlasem. Ne naštvaně, jen trochu smutně.

"Je mi to líto."

"Fajn."

"Ne, Spencer, vážně." Při těch slovech mi paži naléhavěji stiskne. Ne natolik, abych měla modřinu, ale dost na to, abych pocítila tlak. "Opravdu, opravdu se omlouvám. Neměla jsem vůbec žádné právo takhle si z tebe utahovat a fakticky jsem to tak nemyslela."

Podívám se na ni.

Je to upřímné. Myslí to vážně. Stačí se jí podívat do očí a hned to vidíte.

"To je v pořádku," vydechnu. Mluvím stejně upřímně. "Vím, že jsi to tak nemyslela."

"Nemyslela, ale ranila jsem tvé city, takže to není v pohodě."

"Neměla jsi to v úmyslu," odvážím se tvrdit ve snaze pomoci jí samotné.

"Jo, no, docela často si nevidím do pusy a pak ze mě lítá, co by nemělo." Ashley se krátce zasměje. "Měla by ses zeptat mý ségry, ta by ti mohla vyprávět… no, možná bys radši s Kylou mluvit neměla."

Na to se zasměju já.

"Vážně se omlouvám," řekne vážně.

"To je dobrý. Opravdu." poplácám ji po ruce. Po chvíli opět promluvím, pořád tím stejně tichým hlasem Spencer. "Já si své oblečení nevybírám, Ashley. Nechci tohle nosit, ale zkrátka musím."

"Já vím. Mrzí mě to."

"Ne, to je dobrý, to jen… No, lidi to pořád řeší."

"Jo, no, střední škola už prostě je taková módní přehlídka." Pohrdlivě si odfrkne. "Kdyby jen ty manekýny vypadaly trochu líp."

Na každé straně už teď zbývají jen tři hráči, dokud Aiden nesejme dobře mířenou ranou Dona. Míč třídního flákače nabere přímo do slabin a ten se skácí k zemi. Já i Ashley se na sebe podíváme a stěží zadržujeme smích.

Je to oficiální: jsme v pohodě.

Jsme v pohodě.

Když tělocvik skončí a já se osprchuju, před šatnou Ashley s Aidenem, jak na mě čekají. Milé překvapení.

"Um, takže, ta naše parodie," začne Ashley, "Můžeme?"

Kousnu se do rtu. "Já… je to dobrý nápad…"

"Ale nejsi si tím jistá."

"Nemůžu v tom být Ash. Nemůžu." Nikdy jsem zkrácenou verzi jejího jména nepoužila, ale když mi ona řekla Spence, tak nějak mi to přijde přirozené.

"Jé, ale jdi, Spence, bude to sranda."

"Já nemůžu," opakuju sklesle. "To by mi dědeček nikdy nedovolil."

Hrozně nerada to přiznávám před Aidenem. Vlastně, když už jsme u toho, uvědomuju si, že jestli brzy nevyrazím k bráně, jsem v průšvihu.

"No, a co kdybys to teda točila? Stála za kamerou?" Ashleyin kompromis si vyslouží Aidenovo souhlasné ‘jasněěě’.

"Nevím, jak se s tím dělá!"

"To tě naučím. Je to úplně snadný. Jednoduše zamíříš a zmáčkneš čuflík." Blížíme se k východu. "Ale vážně, zítra přinesu kameru a zapracujeme na tom."

"Tak jo…" Jsem z toho plánu upřímně nadšená, ale už teď vidím, že s tím bude mít dědeček velký problém. Zavání to lehkovážností a neuvidí v tom žádný vzdělávací přínos. To jsem tedy zvědavá, jak mu tohle řeknu.

"Tenhle týden musíme dát do kupy scénář a příští týden budeme točit," pokračuje Ashley nadšeně jako malé děcko. "Myslíš, že bys mohla do pátku sepsat nějaký shrnutí hlavních událostí v Evropě? Víš co, důležitý lidi a ty kraviny."

Mohla bych to udělat do zítřka, kdyby chtěla. Přikývnu.

"Paráda. Sejdeme se v pátek u oběda a projdem to? O víkendu bysme nejspíš zvládly ten scénář."

Mám sucho v puse. Víkend? S tím dědeček nebude souhlasit.

"Já… Pustím se do toho," odpovím. Už jsme opravdu blízko brány a vážně chci odejít, aniž by zaslechl, o čem se bavíme. "Zítra to probereme."

"Skvělý. Uvidíme se zítra."

Aiden a Ashley mi vesele zamávají na rozloučenou a zase jednou mě opouštějí s naprosto popletenou hlavou. Dnešní kolotoč emocí kombinovaný s nejistotou ohledně toho, jak tohle dopadne, mi jen přidává na vyčerpání.

Večer přežiju tak, že skoro nemluvím, s čímž dědeček nemá nikdy problém. Téma filmu dnes raději nevytáhnu. Už teď je mi jasné, jaký by v téhle věci byl jeho názor, a do toho se mi pouštět nechce. Jsem šíleně unavená a dnes už jsem jednu hádku zažila; na druhou se vážně necítím. Nemluvě o tom, jaké by mohla mít následky.

Místo toho dodělám shrnutí Evropy šestnáctého století pro Ashley. Sice to chtěla až za pár dní, ale alespoň budu mít tohle, když nic jiného, a třeba bychom s tím už mohly něco provést během školy. To by mi dost pomohlo, kdybychom mohly všechno udělat mimo víkend. Čím méně toho budu po dědečkovi žádat, tím spíš mi vyhoví.

Když nadejde čas na čtení, padnu hlavou na polštář a zavřu oči. Usnu ještě před desátou, kdy mám zhasínat, a předpokládám, že mi lampičku vypnul dědeček, protože si nepamatuju, že bych to udělala sama.

Mohla bych to zkusit při cestě do školy, napadá mě, když si ráno zavazuju boty. Když to na něj vybalím cestou, přinejmenším vím, že od něj u brány odejdu a on bude mít celý den na vychladnutí, v případě, že by se naštval.

Promýšlím to ze všech stran, pak to promýšlím ještě důkladněji, zatímco už jdeme ke škole. Bohužel se moje kuráž tentokrát neobjevuje a já najednou stojím před bránou a loučím se s dědečkem, aniž bych tu záležitost nadhodila. Dnes je čtvrtek, což znamená, že na to mám dva dny, než budeme s Ashley něco provádět.

Nemám tušení, co.

Dějepis je druhou hodinu. Slečna Charles nás dovede ke knihovně a informuje nás, že dnes to bude hodina bádání. Po několika výzvách k tichosti a speciálnímu příkazu pro Dona Amese, aby zůstal vzhůru, máme rozchod a všichni se rozutečou do všech směrů rozlehlé místnosti.

Ashley mě zatáhne do odlehlého kouta, kam si vždy sedám, a Aiden s Madison nás následují. Nemůžu říct, že jsem z její přítomnosti zrovna dvakrát nadšená a z jejího výrazu je patrné, že je to vzájemné. Nicméně ona s Aidenem mají jeden konec stolu a my s Ashley máme druhý, takže alespoň je mezi námi nějaká vzdálenost.

Ashley nadšeně vytáhne obal, ze kterého se po rozepnutí vyklube videokamera. Já na druhou stranu vyndám svůj třístránkový výtah z poznámek a nedůvěřivě pozvednu obočí nad tím sofistikovaným kouskem přede mnou.

Netuším, jak s takovou věcí zacházet. Vždyť já ani nevím, jak se dělá s dálkovým ovladačem, jak mám k čertu zvládnout práci s videokamerou?

"Co je to?" mračí se Ashley na mé papíry.

"To shrnutí… Um, jak jsi chtěla."

"To, co jsem navrhovala, že uděláme do pátku?"

Nesměle kývnu. "Včera večer jsem neměla co dělat."

"Šmarjá, Spence, musíme ti sehnat život!" Ztuhnu, ale připomenu si, že ona tyhle řeči nemyslí vážně. Sleduju, jak listuje papíry. "Oprava, na jinej život jsi moc chytrá. Nechceš udělat i můj výtah?"

Ano, vím, že si ze mě utahuje, ale zároveň je v té větě i poklona, a to mě nutí k úsměvu. "Ale jistě," odpovím vesele.

"Zapomeň. Já ho udělám." Komicky do mě zabodává pohled. "Musím přece dokázat, že s tebou dokážu držet krok."

Podá mi kameru a já ji s velkou opatrností převezmu.

"Opravdu nevím, jak se tyhle věci používají."

"To je fakt hračka. Takhle to zapneš, pak to zamíříš, na co chceš, a sleduješ tuhle obrazovku. Tenhle červenej stiskni pro nahrávání, tenhle pro ukončení nahrávání. Tadyty věcičky jsou zoom, zblízka-zdálky, presto."

Vlastně to zní celkem jednoduše. Za další minutu už mám celkem slušné záběry rozpačitě se křenícího Aidena a Madison s výrazem paní hromů na druhém konci stolu.

"Paráda!"

Páni, umím ovládat videokameru.

S povzdechem zaklapnu boční displej a opatrně jí kameru podávám zpátky.

"Co je?" zamračí se.

"Pořád si myslím, že to nemůžu udělat."

"Je to snadný, to zvládneš."

"Ne, já tím nemyslím, že bych to nezvládla. Ale spíš, že nebudu moct."

Ashley se opět zamračí. "Tvůj dědeček? Řekl ne?"

Zavrtím hlavou. "Ještě jsem se ho neptala, ale jsem si docela jistá, že řekne ne. Něco takového jsem po něm nikdy nechtěla, natož pak o víkendu… on je poměrně nekompromisní."

Ashley pokrčí rameny. "No co, zeptej se ho. Nejhorší, co se může stát, je, že ti to nedovolí. V tom případě to spácháme nějak jinak. Můžeš pomoct se scénářem, já to natočím a ty pak uděláš ten plakát nebo něco."

Opatrně na ni pohlédnu. "Bylo by to v pořádku? Chci říct, když řekne ne?"

"Co jinýho můžeme dělat? Přeci ho nemůžeme nějak donutit, aby souhlasil." Na chvilku se zarazí. "Můžeš ho donutit, aby řekl ano?"

Zavrtím hlavou. "Ne. Jeho slovo je konečné."

Opět pokrčí rameny. "Pak tedy uděláme, co musíme." Uloží kameru zase do batohu a vytáhne z něj sešit. "Radši bych měla začít se svým souhrnem, když je tu někdo napřed."

Zazubí se na mě tím úsměvem, ze kterého až v žaludku cítím záchvěvy vzrušení.

Taky se zasměju.

Je vážně úžasná.

17

Je to právě Ashley, kdo mi dodá odvahu konečně se dědečka zeptat. Sama za sebe mám pocit, že bych to neustále zbaběle odkládala, ale vzpomenu si na její slova a všechno je lepší. To ona mi poskytla východisko. Můžu se ho zeptat a být ta hodná holčička, která bez řečí přijme zamítavou odpověď. Dokážu být uctivá a chápavá a to zmírní jeho hněv.

A pak se třeba přetrhnu na zbytku projektu, takže se nebudu úplně cítit, jako že jsem v tom Ashley nechala. Udělám plakát i esej a ona může pracovat jen na filmu. Pravděpodobně tedy bude muset napsat i ten scénář, protože já nemám tušení, jak se to dělá.

Tentokrát to vyšlo na procházku. Ne snad, že bych si to tak plánovala, ale jednoduše to tak dopadlo, protože s hodinou cvičení na housle a klasickým pohovorem během cesty domů ze školy, jsem zatím neměla příležitost.

Jdeme pomalu ulicí až k místu, kde rostou krásné topoly, když to na něj vybalím.

"Pane, chtěla bych vás požádat o laskavost."

"Oh?"

"Týká se toho úkolu z dějepisu."

"Ano?" To je jeho způsob, jak říká ‘pokračuj’.

"Učitelka požaduje, aby naše závěrečná prezentace zahrnovala i multimediální část." Odmlčím se a doufám, že zmínka o tom, že to chce učitelka, pomůže, aby to u něj lépe prošlo.

"Co znamená multimediální?"

Bože, on žije v devatenáctém století!

"Máme vytvořit takový audio-video záznam příslušný našemu zadání."

"Obávám se, že nahrávku ze sedmnáctého století bude obtížné získat." K mé úlevě je v dědečkově hlase znát stopa humoru. Zatím to jde dobře.

"To jistě," uchichtnu se. "Myslíme si, že dokážeme sehnat nějaké zdroje a vytvořit krátký dokument k našemu tématu." Nedokážu se odhodlat k tomu, abych řekla i to, že v tom budou hrát naši spolužáci ani to, že to ve skutečnosti bude spíš parodie než klasický dokument. Tahle informace by jistě vedla k okamžité ztrátě dosavadní výhody na mé straně. Doteď to šlo jako po másle, a tak to chci taky nechat.

"Aha." Teď už nezní tak pobaveně. Ne, že by zněl vyloženě otráveně, prostě se začíná vracet do svého normálu.

"Ashley – tedy vlastně slečna Davies, má studijní partnerka – navrhla, že v sobotu by mohlo být dobré na filmu pracovat. Škola nám už povolila, že tam o víkendu můžeme a, no, mě by zajímalo, zda bych od vás mohla dostat svolení zúčastnit se." Zadržím dech. Neodpovídá tak dlouho, že se musím zase nadechnout a instinktivně přidám ke svému požadavku další větu. "Na pár hodin."

U toho už zůstanu. Někomu jinému by to mohlo připadat jako nic, ale já dědečka o něco žádám opravdu výjimečně. Tohle je potřetí za dva týdny, co po něm chci, aby změnil naši rutinu, abych mohla dělat něco mimořádného. Potřetí za dva týdny, co vůbec něco žádám.

Nepřekvapilo by mě, kdyby explodoval.

Tohle je vážně jako dělané pro výbušného dědečka.

"Nevidím důvod, proč bys tam nemohla na několik hodin v sobotu jít. Zahradě se touhle dobou daří dobře. A dokud budeš zvládat své ostatní povinnosti a housle..."

Tolik mě jeho svolný přístup šokuje, že málem zakopnu o obrubník, a nějakou minutu mi trvá, než jsem schopná něco říct. Nakonec ho ujišťuju tak vehementně, jak je to možné, že všechny úkoly mám hotové a že si dám hodinu houslí navíc.

Nejen, že budu moci o víkendu strávit pár hodin s Ashley, ale navíc se vyhnu zahradničení.

Páni, štěstí je rozhodně na mé straně!

Zbytek večera strávím tím, že se snažím ze všech sil být perfektní vnučkou. Sama připravím skoro celou večeři a trvám na tom, že také potom umyju sama všechno nádobí. Chci mu ukázat, že to, že mi něco dává – že mi něco dovoluje - mě nezmění v neuctivého mladistvého delikventa.

Nevím, jestli to funguje, ale do postele jdu šťastnější, než jsem byla za dlouhou dobu. Zítra, zítra se můžu postavit před Ashley a říct jí, že můžu.

Jsem pořád stejně vzrušená i další den ráno. Takhle rozjařená jsem při pátku ještě nikdy nebyla. Školní dny mám většinou radši; díky škole se dostanu na chvíli z domu a od dědečka. Ale tenhle víkend budu na chvíli s Ashley. Vím, že to znamená i Aidena a Madison, ale tentokrát je budeme dirigovat a budeme pracovat, takže ty dva navíc nějak přežiju. A taky zbytek Ashleiných přátel... no, popravdě je vůbec neznám, ale předpokládám, že tam budou taky.

A navíc - nebudu muset stát před kamerou! Můžu být za ní a přece být součástí toho všeho a... a... propána, já se tak těším!

S ranními přípravami pospíchám a jsem u dveří ještě před dědečkem. Snažím se nevypadat příliš rozrušeně, jinak by si myslel, že se chovám divně. On má rád, když jsem spíš tichá. Prý se to tak sluší na správnou dámu.

Musím se krotit, abych do školy nedoskákala.

Dějepis je třetí hodinu a slečna Charles nás opět zavede do knihovny. Skoro se třesu, jak potlačuju své emoce z toho, že můžu Ashley říct, že nakonec s nimi smím jít zítra do školy.

"Takže, dokončila jsem svý shrnutí a začala jsem psát scénář," informuje mě Ashley, když si sedá za stůl.

"Jo, věřila bys tomu? Ona včerejší večer fakt strávila děláním úkolů." Aiden po ní hodí zmuchlanou koulí z papíru, aby zdůraznil své pohoršení.

"Sklapni, degene. Úkoly dělám normálně."

"Jasně, ale ne celou noc."

"No, potřebujeme to mít hotový do víkendu." Ashley se otočí na mě – já už na své židli v tuhle chvíli nervózně doslova nadskakuju. "Mluvila jsi s dědečkem?"

Horlivě přikývnu. "Můžu tu být od jedenácti do jedné. Není to moc dlouho, ale je to lepší než nic."

"Hej, ale to je fantastický!" Opravdu vypadá, že z toho má radost. To mě uvnitř zahřeje. "Za ty dvě hodiny toho můžeme zvládnout dost. Tady, mrkni na ten scénář."

Příštích pětačtyřicet minut společně civíme do papírů. To, co vytvořila, je k popukání, ale chce to víc rozvést. Taky to potřebuje víc informací a míň legrácek, ale jinak je to vážně skvělé. Protože musíme koukat na jeden výtisk, přisuneme si židle k sobě, takže obě sedíme u rohu stolu, a nakláníme se k sobě. Doufám, že ona se soustředí, protože já tedy rozhodně nemůžu. Vůně jejího parfému se line ke mně a je tak úžasná, až se mi z ní točí hlava. Navíc se naše paže dotýkají. Ona se dotýká mě. Neodtahuje se.

Jsem v nebi.

Ke konci hodiny už popravdě máme pěkný základ scénáře, se kterým se dá pracovat. Chce to ještě vyladit vlastní dialogy, ale všechny informace už tam jsou. Máme tam postavy z celého světa dělající směšné rozhovory. Já jsem se nabídla, že příští týden místo oběda budu na internetu hledat ještě nějaké fotky, mapy, schémata a videa. Třebaže dědeček v domě počítač nedovolí, naučila jsem se s ním při hodinách dost na to, abych zvládla něco vygooglovat.

Když nastane čas oběda, jsem z našeho úkolu tak nadšená, že bych se na to nejradši vrhla hned dnes. Nechci tu pobíhat za Ashley jako nějaké štěně. Nejsme kamarádky, jsme jen dvě studentky, které spolu na něčem musí pracovat, a já si toho jsem bolestně vědoma. Ona sama nenavrhla, abychom přes oběd pracovaly, a nechci, aby to dopadlo tak, že za ní půjdu jako ocásek až do jídelny a ona si bude myslet, že jsem idiot.

Místo toho radši udělám ještě něco k projektu a jsem díky tomu ještě víc nedočkavá ohledně zítřka. Zbytek dne si prakticky pískám a usmívám se, což pár učitelů překvapí. Asi jsem obvykle slečna Bezvýrazná.

Má dobrá nálada mě provází celý zbytek dne, celý večer a celou noc.

Když se v sobotu ráno probudím, jsem tak nervózní, že bych zvracela. Nevím proč. Už jsem párkrát s Ashley takhle byla, ale nějak mi tohle přijde jiné. Tak pro začátek – tentokrát to nebudeme jen my dvě, ale celá banda. A taky to budou celé dvě hodiny. Nikdy jsme ještě spolu nebyly takhle dlouho.

Obvykle o víkendu vstávám v šest. Ne že bych chtěla, ale tuhle hodinu považuje dědeček za vhodnou. Rád vstává se sluncem, což znamená, že v zimě můžu spát do sedmi. Podzim je za dveřmi a slunce je v sobotu v šest ráno sotva nad obzorem, ale dědeček nicméně klepe na dveře, aby mě vzbudil. Myslela jsem si to. Pokud se chci potulovat někde po venku (tak by to řekl) celý den, pak musím za rozbřesku vstát a splnit své povinnosti.

Dělám to s lehkostí a zvesela. Nezavdám mu příčinu, aby svůj slib nedodržel.

Ovšem v půl jedenácté jsem už pekelně nervózní. Každou chvíli koukám na hodiny a doufám, že mu to nevadí. Mám hotový ranní úklid a dvě hodiny houslí. Tím jsem si nahradila tu jednu, o kterou jsem přišla v týdnu, ale stále mi jedna chybí. Tu můžu dohnat zítra. Teď už se chci jen rozběhnout do školy.

Ve tři čtvrtě dědeček vzhlédne od svých New York Times a koukne na hodiny.

"Měla bys raději vyrazit na cestu, Spencer. Buď doma v jednu hodinu."

"Ano, pane. Děkuji, pane."

Snažím se ze dveří nevylítnout jako o závod.

Jakmile jsem z dohledu, zrychluji vycházkové tempo, radostí skoro skáču. Je nádherný podzimní den, kdy listí začíná měnit barvu a slunce svítí. Dorazím na školní hřiště, kde najdu Aidena s Ashley a s dalšími několika lidmi, které znám od vidění, ale víc ne.

"Čau, Spence," zavolá Ashley rozjařeně a mé srdce se vznáší.

"Ahoj," pozdravím. Je to mířené Ash i Aidenovi, a on se v odpověď zazubí. Až teď si všimnu, že na sobě má nějaké jezdecké kalhoty. Pozvednu obočí.

"Eh, to je součást mýho kostýmu." znovu se zazubí a narazí si na hlavu soudcovskou paruku. "Vypadám věrohodně?"

Nedokážu zadržet smích. "Ano. Celkem dost."

"Vypadá jak trouba." Ashley kluka nabere loktem do boku. "Ale to koneckonců není nic novýho, že ne?"

"Hej!"

"Pfft. Kušuj, baskeťáčku! Mazej si navlíknout vycpaný břicho."

Dotčený Aiden se s brbláním odšourá pryč. Ashley se na mě zachichotá a pak mi podá kameru.

Dostane se mi rychlého seznámení se stativem, a zatímco Ashley rozestavuje lidi, kteří většinou před chvílí dorazili, pohrávám si s kamerou nanečisto. S úlevou zjišťuju, že Madison se našeho dokumentu nezúčastní. Celé dvě hodiny s Ashley a bez Madison, to je jako nebe na zemi.

Ashley mě každému představí – musím přiznat, že většinu jmen si vážně nepamatuju – prostě se na všechny usmívám a doufám, že se nikdo z nich nezeptá, jak to, že si s nimi školní pako najednou hraje. Střední škola takhle dětinská občas bývá.

Za ty dvě sobotní hodiny jsem zažila víc legrace, než co pamatuju za celý život. Ashley scénář tak vypilovala, že je zároveň srandovní i plný informací. Já sama mám několikrát potíže za kamerou zadržet smích a častokrát musíme scény opakovat, protože se neudržel někdo jiný.

Za krátkou dobu máme hotový pořádný kus práce, když zaslechnu odbíjet hodiny na nedalekém kostele. Odbíjí každých patnáct minut ve stylu Big Benu, a jelikož já hodinky nenosím, jsou to jediné hodiny, které mám k dispozici. Slyším jedno odbití a zavolám na Ashley.

"To je teprve čtvrt na jednu?"

Připadá mi, že uběhlo víc času. Podívá se na zápěstí.

"Néé, je čtvrt na dvě."

Strnu. Na pár vteřin, přísahám Bohu, mi nebije srdce. Jdu pozdě. Mám patnáct minut zpoždění.

Ach, Bože. Ach, Bože. Ach, Bože.

"Musím jít," vymáčknu ze sebe. Popadnu batoh a nahážu do něj své věci jak nejrychleji můžu. Vidím Ashley, která se ke mně ze strany blíží, na tváři výraz zmatku a znepokojení. "Jdu pozdě," šeptám naléhavě.

Ze školního hřiště prakticky vystřelím, aniž bych se ohlédla.

Tohle není dobré. Můj dědeček nemá rád hodně věcí, ale nedochvilnost je hodně blízko absolutní špičce.

Celou cestu domů utíkám, a když se dostanu k zahradní brance, jsem úplně bez dechu a nohy mě bolí. Nic to ale nemění. Už teď můžu říct, že zuří.

Protože stojí v otevřených dveřích.

Protože tam stojí s rukama překříženýma na hrudi.

Protože tam stojí s takovým výrazem, že se z něj třesu.

Jsem v hrozném průšvihu.

18

"Moc se omlouvám, dědečku, hrozně…"

"To stačí, Spencer."

Vím dobře, kdy se s ním radši nedohadovat. Poznávám tenhle tón i držení těla. Stále stojím na zápraží a jen zahanbeně svěsím hlavu.

O krok ustoupí a já se protáhnu kolem něj. Koušu se do rtu v kombinaci strachu a očekávání.

Je vážně naštvaný. Opravdu hodně naštvaný. Mám dvacet minut zpoždění a už to je dost. Jenže o těch dvacet minut pozdě se vracím z něčeho, co mi on sám laskavě povolil, i když nemusel. Nemám žádnou omluvu. Nemám ke zpoždění žádný důvod kromě mé vlastní nedochvilnosti a on to ví.

Vím, že ví.

My oba to víme.

Zavírám oči.

"Jdi si odložit knihy."

Jeho tón je ledový. Je ztělesněním ledu.

Pokorně příkaz splním.

Celou dobu se chvěju jakousi nadějí, o které vím, že je absurdní. Odložím si v pokoji věci, přičemž se snažím neloudat.

Vím, co na mě čeká. Chci se tomu vyhnout, ale nemůžu. Čím déle to budu zdržovat, čím víc se budu loudat, čím víc se tomu budu vyhýbat, tím to bude horší.

Zkrátka bych měla svůj trest vzít jako velká holka a hotovo.

Sejdu dolů a nazuju si bačkory. Boty jsem si sundala už u vchodových dveří, protože kvůli dřevěným podlahám v nich nemůžu chodit po domě.

Vidím, že dědečkova studovna je otevřená. Obvykle tam sedává ve všední dny, když jsem ve škole, ale o víkendu bývá otevřeno jen výjimečně. Pokud není den jako tenhle. To mi akorát potvrzuje mé tušení.

"Pojď dovnitř, Spencer."

Dojdu ke dveřím a na prahu se zastavím. Je to jen reflexivní reakce, protože vím, že to, co má přijít, nakonec stejně přijde. Není nic, co bych mohla udělat, abych to zastavila. Můj dědeček se rozhodl a jeho rozhodnutí je konečné.

Zhluboka se nadechnu a vstoupím do místnosti.

Je to tu. A já jsem tu.

"Dědečku…" Nevím, proč se snažím. Proč vůbec mluvím? Normálně bych se neobtěžovala, protože vím, jak neochvějný je. Dnes to zkouším. "Dědečku, promiň, že jsem se zpozdila, já…"

"Spencer," přeruší mě, "mnohokrát jsem přehlédl, když jsi se opozdila. Dnešek není jen projevem nedochvilnosti, ale drzosti. Byla jsi neposlušná vůči mně a vůči pravidlům tohoto domu."

Cítím, jak se mi stahuje hrdlo.

"Je mi to líto."

"To je pochopitelné." Zvedne to. "Sundej blůzu a klekni si, prosím."

Je v tom určitý systém. Projdu kolem něj k oknu a pokleknu tam. Rozepnu knoflíky a sundám si blůzu. Přetočím ji naruby, zepředu do rukávů protáhnu ruce tak, že ji teď mám obráceně. Sáhnu dozadu, rozepnu podprsenku a nakonec před sebou ruce překřížím.

Klečím, rukama svírám halenku a ramínka podprsenky a pevně je tisknu k bokům. Zpředu jsem zcela zakrytá a jediná odhalená část jsou záda.

Můj dědeček není zvrhlý. Je to staromódní muž.

Takhle ho trestali.

Takhle trestá mě.

Stává se to zřídka, protože jsem velice dobrá v dodržování hranic. Tuhle lekci jsem se naučila, když jsem byla malá.

Slyším ho za sebou. Slyším, jak to zvedá.

Nemá to jméno. Je to opasek, nebo alespoň býval.

Na rozdíl od jiných pásků, tenhle nemá na konci přezku, jen tu kůži. Je trochu odřený, ale nemá žádné kovové části, je to jen kožený řemen s proraženými dírkami.

Řekla bych, že pro jeho práci se hodil perfektně.

Bude to stejné jako vždy: jednu za každý rok mého života. Takhle je zajištěno, že čím jsem starší, tím víc dostanu ran. Myslím, že je to proto, abych se, čím jsem starší, poučila a hřešila méně; tudíž tedy pokud zhřeším, je trest větší. V tom je asi ten smysl.

Vše, co vím teď je, že se třesu při očekávání první ze sedmnácti ran, které dopadnou.

Tohle je ta nejhorší část ze všech.

Jakmile ta první padne, jakmile udeří bolest, budu mít na co se soustředit a nebude to tak zlé.

Mám dojem, že si povzdechl. Také to mohl být vítr venku nebo šoupání jeho pantoflů po koberci. Zavírám oči.

A dopadne první rána.

Na kratičký okamžik není nic. Prostě nic. A pak bolest. Ostrá palčivá bolest, která se rozlije napříč zad. Do očí se mi derou slzy, ale potlačím je mrkáním a ještě víc skloním hlavu. Nedopřeju mu to potěšení z pláče.

Druhá a třetí rána přistanou s trýznivou zběsilostí. Opět potlačím příval slz, které se hromadí. Následuje čtvrté švihnutí. Dnes je rychlý a to je v jistém smyslu milosrdné.

Dědeček se v podstatě nesnaží mě zranit. Za ty roky už v tom má hodně cviku, takže nikdy nemine, ale zároveň téměř netrefí jedno místo dvakrát. Občas ano, ale to je čistě náhoda. Jako teď, rána číslo pět. Dopadne na ránu číslo tři a konečně mi z očí začnou téct slzy.

Pořád jich zbývá dvanáct, odpočítávám je. Pokusím se to nedělat, protože to mi akorát připomíná, že ještě nejsem ani v polovině. Záda mám v jednom ohni a ještě dvanáct mě čeká.

Kůži neporuší. Na jeho řemeni není nic ostrého a on sám si dává pozor, aby neudeřil tak silně. To není jeho úmysl. Nesnaží se mě vyděsit. Snaží se mě učit.

Šesté a sedmé šlehnutí se mi spojí do jednoho bolestivého a v následující pauze se nadechnu, protože vím, že zadržuju dech. Slzy už zaschly ve dva slané proužky a mé předsevzetí je zpět.

Následuje osmá a devátá, po kterých dědeček o krok ustoupí. Přemýšlím, jestli třeba dnes nesleví, možná teď prostě přestane.

Desátá tuhle teorii srazí.

Teď už nové rány nezpůsobují takovou bolest. Docela rovnoměrně dopadají všude na záda a celá plocha je jeden velký zhmožděný bolavý kus kůže. Nové rány k tomu pouze přispívají, ale ta bolest už tam je.

Budu fialová několik dnů.

Na tom nesejde, nikdo mě neuvidí.

Odpočítávám Jedenáctou až čtrnáctou. Z patnácté a šestnácté rány sebou škubnu, ale teď jsem silná.

Konečně, sedmnáctá rána.

Dopočítám a vydechnu.

Vím, že i on je počítal.

Slyším, jak řemen odkládá na stůl, hezky na stranu.

Slyším tiché našlapování po koberci a pak zavírání dveří od studovny.

Jsem sama.

Bolestí se třesu a nemám daleko k sesypání, ale pomalu si zepředu sundám blůzu. Ten pohyb pekelně bolí, ale další bolí ještě víc. S velkou opatrností si zapínám podprsenku a nedokážu zadržet slzy, které se spustí pod návalem bolesti, kterou tenhle pohyb způsobuje.

Než se obléknu, opatrně se postavím a dojdu k zrcadlu na protější stěně. Otočím se k němu zády a koukám na tu červenou naběhlou spoušť. Kůže není nikde natržená, žádné krvácení. Spokojená, že si nezakrvácím svršek, si s cukáním natáhnu blůzu.

Dědeček je teď v kuchyni a já se vydám nahoru. Opláchnu si obličej, přičemž se snažím nedělat rukama zbytečné pohyby navíc. Osuším se a nakonec se snažím dát jakžtakž do pořádku.

Pak se vrátím dolů.

Zastavím u kuchyňské linky, nejsem si jistá, co chce, abych udělala.

"Jdi se učit, Spencer."

"Ano, pane."

Otočím se a jdu zase zpátky nahoru. Jsem vděčná, že nechtěl, abych šla cvičit na housle; Bůh ví, že to bude dost bolet celý týden. Ale právě teď jsem vděčná i za to.

Je po všem.

Vždy to končí takhle. Nic víc k tomu řečeno nebude. Byla jsem potrestána, a dokud se z toho poučím, nikdo už se k tomu vyjadřovat nebude.

A další kousek mého srdce se od něj odvrací.

19

Přežít do pondělka je peklo.

Dědeček se u takových věcí nezdržuje. Jakmile jednou problém vyřeší, považuje záležitost za uzavřenou a jde dál. Celou neděli se ke mně chová docela mile; tedy přinejmenším se mnou jedná normálně: ne líp, ale ani ne hůř než obvykle, prostě... normálně.

Já na druhou stranu nedokážu zapomenout tak snadno. Částečně proto, že každičký pohyb, který udělám, mi způsobuje mučivou bolest a částečně proto, že nehledě na to, jak moc se snažím, vždy když vytáhne ten pásek, kousek mě ho nenávidí.

Vím, že je to staromódní člověk a vím, že má pocit, že to dělá pro moje dobro. Také vím, že i moje matka takhle byla trestána, stejně jako dědeček sám. Všechno to vím a přece - nemůžu si pomoct a nenávidím ho za to. Nejradši bych se někoho venku zeptala, jestli se jim to taky stává, protože si nemyslím, že ano.

Ale nemůžu.

Nemůžu o tomhle s nikým mluvit.

Pro začátek, nemohli by mu rozumět.

On není krutý člověk. Jen velmi, velmi starý.

Bolest za pár dnů zmizí a modřiny se ztratí do konce týdne. Utrpení bude brzy konec. Téhle myšlenky se jen musím držet těch několik útrpných dnů. Dýchání bolí. Zakašlání bolí jako čert. Nejhorší ovšem byla neděle, kdy jsme několik hodin připravovali zahradu na zimu a hrabali spadané listí.

Máme docela velkou zahradu, takže na zemi byly tuny listí. A jak se hrabáním rozvířil prach a pyl, chtělo se mi pořád kýchat a kašlat. Kýchání a kašlání způsobuje bolest jako nic jiného.

Ačkoli je to v pondělí trochu lepší, pořád se pohybuju s velkou opatrností. Nemůžu se dočkat, až budu ve škole. Ne že bych se těšila na to, že budu muset celý den potlačovat bolest a chodit jako normální člověk, ale znamená to, že se dostanu od něj.

Ano, jsme zpátky v ‘normálu’. Ale jen z pohledu na mého dědečka se mi chce brečet. Zlepší se to. Jakmile vyblednou modřiny, vytratí se i tyhle pocity. Vím to, protože tak to bylo vždycky. Tohle u nás není běžná příhoda. Jak šly roky, dokonce se to stávalo stále méně. Mnohem lépe teď vím, kde jsou hranice a nepřekračuju je.

Tohle bylo poprvé za rok a půl.

Problém je, že můžu téměř s jistotou říct, že to bude horší.

Kvůli Ashley.

Ona... poslední dva dny se ke mně chovala jako kamarádka. Jestli ne jako kamarádka, tak přinejmenším jako dobrá známá. Líbí se mi to. Chci, aby to pokračovalo. Jenže tím - jak si uvědomuju - se bude časem všechno zamotávat stále víc a víc.

A v tom bude ten problém.

Jsem si toho vědoma, když vcházím do školy. Dědeček mě opustil u brány a rázem se mi lépe dýchá. Ne doslova - dýchání je pořád těžké - ale obrazně řečeno ano.

Nečinně sedím a čekám, až začne angličtina, když Ashley vejde. Je tu brzo, tedy na ni, ačkoli je i tak jednou z posledních, kdo do třídy vchází. Je tu dřív než Madison i učitel.

"Čau, Spence," pozdraví vesele, když mě míjí.

"Ahoj, Ashley." Usměju se. Mám hroznou radost, že se ke mně hlásí.

"Měla jsi…"

"Posaďte se prosím, slečno Davies," přeruší ji angličtinář formálně, zatímco si na stůl pokládá svou hnědou aktovku. "Ihned."

Ashley na mě udělá otrávený obličej a ústy naznačí ‘pozdějc’. Přikývnu. Madison, která se už také přiloudala, a to v sukni tak krátké, že by ji ani mít nemusela, se na Ashley dívá s výrazem ‘co to, kurva, má bejt?’ a po mně pak hodí nevraživý pohled.

Angličtina se hrozně vleče. Poprvé v životě chci, ať už ta hodina prostě skončí, abychom si s Ashley mohly popovídat. Je to nezvyk, mít něco-jako-kamarádku nebo něco-jako-mít kamarádku. Učitel mele a mele o metafyzických básnících a normálně bych byla jediná studentka v téhle místnosti, kterou by to zajímalo. Dnes si však Johna Donnea může strčit někam; já myslím na Ashley.

Nemůžu jinak. Myslím na to, jak jí splývají vlasy. Myslím na to, jak se směje. Myslím na to, jak se jí za chůze vlní boky.

A také je tu ten pro mě nový pocit viny. Ashley i Aiden na mě byli oba hodní. Najednou jsou tu lidé, kteří se ke mně ve škole chovají slušně. A ti spolu chodí. Neměla bych špinit ani ji ani jejich vztah takovými myšlenkami na ni. Jenže moje touha po Ashley už trvá tak dlouho, že se takových myšlenek nedokážu tak snadno zbavit.

Krom toho jsem do ní pořád hrozně zblázněná.

Třeba se Aiden znenadání rozhodne být gay a Ashley se zamiluje do mě.

Otočím hlavu a spatřím, jak se k ní naklání přes stolek a konečkem prstu jí kreslí na zápěstí malé kroužky.

Skoro jsem odfrkla nahlas.

Z toho gay nebude nikdy. Ne, když má ve svých rukou Ashley. Kdo by taky odmítl Ashley?

Nikdo. Tak je to.

Tiše si povzdechnu a kouknu na hodiny. Dalších deset minut metafyzické poezie.

Jupí!

Když zazvoní, začnu si dávat do batohu učebnice, a zoufale se snažím nelapat po dechu nebo sebou necukat kvůli bolesti, která se šíří mými zády. Sezení při hodině v klidu mi dává oddech od pálení, ale teď, jak se hýbu, je zase zpátky.

A je to ještě horší, když na rameni ucítím něčí ruku.

Musím se hodně držet, abych při tom nezaúpěla nebo nevykřikla. Vzhlédnu a najdu vedle sebe Aidena, který se mě dotýká, a Ashley stojící vedle něj. Madison postává vzadu a vypadá silně nezaujatě.

"Ahoj," začne Ashley, "měla jsi velký průšvih?"

Aiden ze mě sundá ruku a já zadržím úlevné vydechnutí.

"Uh, bohužel," ušklíbnu se.

"Do prdele. Co se stalo?"

"Myslím, že mám zaracha." Udělám obličej. "Dědeček vážně nemá rád, když chodím pozdě."

"Vždyť to bylo jenom deset minut," nechápe Aiden.

Ashley ho šťouchne do břicha a poradí mu, ať si to nechá. Usměju se na ni.

"Budeme muset pracovat místo oběda a tak všelijak podělaně," přemítá.

V tu chvíli mi to dojde. Tohle celé je o tom projektu.

"Jo."

Chtěla bych, aby to bylo o mně. Jenže o mně nebude nikdy nic. Proč pokaždé, když je na mě Ashley milá, nabudu dojem, že by se z nás možná mohly stát kamarádky, a zapomenu na všechny jiné, mnohem pravděpodobnější, důvody, proč tomu tak je?

Znovu si povzdechnu.

Zbytek rána je nudný. Jsem bolavá, nechci být tady, ale nechci být doma. Nějak se stalo, že veškerá radost se z pondělka vytratila. Došla jsem k pevnému názoru, že Ashley jsem úplně ukradená.

Nevím proč. Asi jsem prostě morous.

Hodinu před obědem mám chemii a moje laboratorní partnerka je vyčuraná blondýnka jménem Penny. Uteče z hodiny dřív, takže musím uklidit nepořádek z dnešních laborek já. Protože všichni ostatní jsou ve dvojicích a já sama, zabere mi celou věčnost, než všechno umyju, a na oběd odcházím jako poslední.

Když se dostanu do jídelny, je už pěkně plno. Vždycky je pár stolů volných, jenže všichni se tu tak tlačí. Venku je dnes hnusně, každou chvíli padá takový ten trapný deštík, který ovšem docela odráží mou náladu.

Dokud nezaslechnu své jméno.

"Hej, Spencer… Spencer!"

Zase ten Aiden. Zdá se, že mám nového nejlepšího kamaráda, což vůbec netuším, jak se stalo. Mává na mě, ať tam jdu a jelikož už jsem otočila hlavu, když jsem slyšela své jméno, bylo by teď docela neslušné tam nejít.

"Čau Aidene, co je?" ptám se, jakmile dojdu ke stolu.

"Nic, posaď se a poobědvej s náma."

Docela určitě mi právě lezou oči z důlků. "Uh, tak jo, díky."

Momentálně to ‘my’ znamená jeho. U stolu nikdo další není. Zrovna když si sednu a otevřu svůj sáček, objeví se Ashley s Madison.

Brunetka mých snů žuchne na místo vedle Aidena a zadívá se na mě. "My se měly dneska sejít?"

Kousnu se do rtu a zavrtím hlavou. Ten zatracený projekt.

"Jen s námi prostě obědvá." Aiden se na mě usměje. Celé je to takové hrozně prapodivné.

"Uf!" Ashleyina hlava padne na Aidenovo rameno. "Na chvilku jsem myslela, že jsem zapomněla a dneska se už vážně na učení necítím. Podělanej test z matiky."

Lehce ji poplácá po hlavě.

Madison, která celou výměnu sledovala, konečně otevře pusu.

"Proč s náma, do prdele, obědvá ona?"

Očividně už má mojí přítomnosti kolem jejich partičky dost. Nevím, co ji drželo celou dobu zpátky ve svém projevu, ale ať už ji krotilo cokoli, právě to vyletělo komínem.

"Ježiš, Madison, uklidni se, kurva," napomene ji Ashley otráveně.

"Proč obědváme s Pollyannou (postava z románu Eleanor H. Porter - pozn. překl.)?"

K mému překvapení Aiden ze svého talíře zvedne okurku a hodí ji po ní. "Protože ona mluví o něčem jiným, než kdo koho vykouřil. Smiř se s tim."

Zděšená tím kouskem zplihlého jídla přilepeným na jejím předloktí Madison rozzuřeně přimhouří oči, popadne svůj podnos a odkráčí pryč.

Následuje dlouhá pauza.

"Ehm, omlouvám se," zkusím.

"Zapomeň na to," uklidňuje mě Aiden, "je pošahaná."

"Slabě řečeno" obrátí Ashley oči v sloup a položí si čelo na stůl. "Potřebuju se pořádně vyspat."

Uchichtnu se a Aiden ji konejšivě poplácá.

S koncem oběda je můj snový svět stále víc a víc bizarní. Aiden a Ashley se ke mně chovají jako přátelé, do toho mě pekelně bolí záda a mám pocit, jakoby všechno bylo až příliš dobré. Každou chvíli čekám, že začne řvát budík, aby mě z toho snu vzbudil, až na to, že já žádný budík nemám.

Jak Ashley řekla, tak se i stalo; každý den po zbytek týdne pracujeme místo oběda na našem úkolu. Když ne v jídelně, jsme v knihovně a také spolu trávíme těch pár hodin dějepisu.

Její chování vůči mně se obrátilo o 180 stupňů a já nedokážu pochopit proč. Je přátelská, milá a já se do ní proto zamilovávám každým dnem víc a víc. Je to pořád ta samá Ashley, sarkastická a bez servítek, ale ne kousavá a nepohrdá mnou.

Co si vzpomínám, tyhle dny strávené s ní jsou nejšťastnější, co jsem kdy zažila. Je to zářivé světýlko radosti, které mi teď pomáhá přežít každý den.

Bolest zad už odezněla a s dědečkem je vše zase při starém. Přesto nějak nemám klid. Řekla bych, že to je tím, že dřív bylo mým smyslem života jen vidět Ashley, teď je to být s ní.

Uzávěrka našeho projektu se rychle blíží a já to nenávidím. Chci s ní pracovat navždy.

Čím jsme dokončení blíž, tím jsme obě horečnější ohledně toho, co je ještě potřeba udělat. Video je skoro hotové, zbývají už jen poslední úpravy, které udělá Ashley. Já jsem dala dohromady většinu eseje, tedy s jejím velkým přispěním, a docela pěkně jsem začala s plakátem.

Teď bude zase středa a odevzdává se příští pondělí. Někteří spolužáci teď teprve začínají dávat něco dohromady, což mi dává pocit dobře odvedené práce, když my už toho máme tolik. Problém je ale v tom, že ještě potřebujeme dát do kupy naši řeč a myslíme si, že to nezvládneme za dva obědy, co nám ještě zbývají.

A to má jediné řešení: budu si zase muset promluvit s dědečkem.

Už jsou to skoro dva týdny od toho... našeho sporu, ale to neznamená, že by zapomněl. Pravděpodobnost, že bude souhlasit s návštěvou Ashley, je mizivá. Dává smysl, abychom pracovaly u ní doma, protože má vybavení na úpravu videa, které potřebujeme, abychom udělaly prezentaci, což já - jak známo - nemám.

Nedokážu si představit, že by souhlasil, navzdory vší logice.

Deprimuje mě to celou cestu domů. Ashley mě požádala, abych se dědečka zeptala. Těžko bych mohla říct ne na takovou naprosto rozumnou žádost, i kdybych jí vůbec něco chtěla odmítnout.

Vlastně jsem z toho všeho celý večer tak skleslá, že když nastane čas večeře, dědeček odloží vidličku na talíř a zvědavě se zeptá, "Děje se něco, Spencer?"

Překvapeně vzhlédnu.

"Oh, ne, dědečku. Proč?" Strčím do pusy další porci hrášku.

"Zdáš se být něčím rozptýlená, téměř ustaraná."

Poté, co řádně rozžvýkám a polknu sousto, rozhodnu se to zkusit.

"Mám trochu starosti ohledně našeho projektu, abych pravdu řekla."

"Oh, máš na mysli téma, nebo projekt celkově?"

"Oh, ne, ne, téma je fascinující. A v podstatě už jsme daly vše dohromady, ale ještě nám pořád zbývá dodělat pár nedostatků a, no, abych byla upřímná, bojím se, že to nestihneme za dvě přestávky na oběd."

Ve chvíli, kdy můj malý monolog opustil pusu, si uvědomím chybu, kterou jsem udělala.

"Nu, možná jste neměly nechat vše na poslední chvíli, Spencer."

Věděla jsem, že to řekne, prostě věděla.

"Popravdě, pane, má to být hotové až v pondělí a to je na dokončení spousta času. Jde spíš o to, že bychom potřebovaly nějaký čas, kdy bychom si k tomu sedly společně a ten nemáme." Zhluboka se nadechnu. "Ashley mě na pátek pozvala k nim na dodělání projektu a na večeři. Uvědomuji si, že naposled, když jste mi dovolil…"

Nechám větu načatou. Jednak nevím, jak ji dokončit a navíc doufám, že mi prostě odpoví. Tahle hra už mě unavuje. Nebaví mě snažit se ho pořád přesvědčovat, že je v pořádku, když jednou za týden nebo dva jdu mezi lidi. Vždyť ani mezi lidi nejdu! Dělám úkol!

"Smím jít, pane?" Zkusím to na rovinu.

Dědeček se zakousne do kuřete a přemítá.

"Tak dobře. V devět buď doma." Znovu si ukousne kousek, rozžvýká a polkne. "A Spencer, tentokrát přijď včas."

20

Můj dědeček, tak předvídatelný a vždy jednající jako podle knihy, mě překvapuje. Je pravda, že se to stalo i dříve, ačkoli by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky. Když mi ve středu večer řekl, že můžu jít dnes k Ashley na večeři, a že večerka je v devět, myslela jsem, že překvapením omdlím.

Pět a půl hodiny u Ashley doma. To je výsledek něčeho, co jsem ještě chvíli předtím považovala za nemyslitelné.

A aby těch překvapení nebylo málo, další následuje, když se na chodbě obouvám. Dědeček se vynoří s papírovým pytlíkem ve tvaru podlouhlého plochého čehosi. Podává mi to se slovy: "Bylo by velmi neslušné přijít na večeři k Daviesovým a nepřinést malou pozornost. Za tím účelem jsem něco koupil."

Oči mi šokem div nevylezou z důlků, když balíček přebírám.

Je to čokoládová bonboniéra. Nemám tušení, jaký druh to je, když tyhle věci sama nejím, ale na obalu vypadají hezky.

"Děkuji vám, pane," řeknu v úžasu. Tohle jsem rozhodně nečekala.

"Přeci nedopustím, abychom si udělali ostudu. Vím alespoň, že tvé způsoby u stolu jsou bezchybné." Usměje se na mě skoro laskavě a já se snažím neukázat, jak jsem šokovaná.

Tohle byl ten nejdivnější rozhovor, jaký jsem s dědečkem kdy měla. A část mě si myslí, že se snad cítí provinile ohledně toho potrestání kvůli mému zpoždění. Vlastně jsem si tím téměř jistá. Nedokážu vám říct, jak to vím, prostě je to jako šestý smysl, něco v tom, že ho znám tak dobře.

Snaží se mi to vynahradit.

No, jistojistě dnes domů pozdě nepřijdu!

"Uvažoval jsem, že koupím lahev vína, ale myslím, že by nebylo vhodné, abys do školy nesla alkohol."

"Věřím, že to by bylo proti školnímu řádu," zažertuji s ním.

Znovu se usměje lehkým přátelským úsměvem. "Ano."

Ještě po cestě do školy si nemůžu pomoct a žasnu nad těmi protiklady. Někdy je to s ním opravdu jako nebe a dudy. Nejdřív je přísný a pak, z ničeho nic, je celý shovívavý a ochotný. Zajímalo by mě, jestli si s ním někdo promluvil, což je ale zase nemožné, protože on nikoho takového nemá. Všechno je to vážně matoucí.

U brány se se mnou rozloučí prosbou, abych se chovala slušně. Ujistím ho, že se budu chovat, jak nejlépe umím, a také slíbím, že v devět hodin budu doma, na minutu.

Ashley měla docela radost, když jsem jí řekla, že k nim můžu jít, a byla skoro stejně překvapená jako já, myslím. Během školy nemáme moc příležitostí spolu mluvit. Místo oběda má něco s Madison a světe div se, já tak tenhle čas trávím s Aidenem. Nevím, jestli ho Ashley požádala, aby mi dělal společnost nebo co, ale zkrátka si sedl k mému stolu v rohu jídelny a dal se se mnou do řeči.

Nevadí mi to, abych pravdu řekla. Je to fajn kluk. Akorát, že ve mně se pořád pere to, že ho tak nějak mám ráda a to, že chodí s holkou, do které jsem blázen. Není to žádná legrace a snažím se neužívat si tolik jeho společnost.

Na konci vyučování doslova radostí skáču. Ashley má poslední hodinu stejnou jako já a tentokrát na mě čeká u mého stolu. Pěkný kontrast k mé minulé návštěvě. Ten den si pamatuju dodnes. Od té doby se věci docela změnily: ona mě teď opravdu toleruje a já na oplátku dokážu v její přítomnosti dát dohromady víc, než jednu holou větu.

"Ehm, doufám, že máš ráda špagety," sonduje Ashley, když vycházíme ze třídy. "Ty jsou dneska na jídelníčku."

"Já jím všechno," ujistím ji.

"Jasně, ale máš je ráda?"

Zarazím se. "Myslím, že dědeček špagety nikdy nedělal, on je spíš na maso a tři druhy zeleniny."

"Žádný špagety?!" Zní zděšeně. "To je děsný!"

Zasměju se. "Jde to přežít."

"Příště mi snad řekneš, že nejíš zmrzlinu."

Podívám se na ni provinilým pohledem.

Povzdechne. "Spencer, musíme tě dostat z toho nastavení hodný holky, ve kterým seš. Nějak tě přeprogramovat."

Znovu se zasměju. "Když na tom trváš." Neřeknu jí, že to není zrovna má volba. Pokud mě chce krmit špagetami a zmrzlinou, nehodlám protestovat. Ačkoli ta jídla možná budu vyžadovat odděleně, protože dohromady mi nezní moc lákavě.

U brány potkáme menší brunetu v roztleskávačské uniformě. Ashley obrátí oči v sloup a mírně ji zatahá za ruku.

"Odprejskni."

"Bože můj, Ashley, nemůžeš být aspoň jednou normální??" zareaguje holka otráveně.

"Takže podle tebe jsem nenormální?"

"Jako že neumíš chodit na jehlách!"

"Co to zas kecáš! Já bych si takový křusky nikdy na nohu nevzala, proto jsou taky všechny v tvý šatně."

Sleduju jejich škádlení jako omámená. Spíš předpokládám, než že bych věděla, že tohle je ta Ashleyina nevlastní sestra Kyla.

"Představ mě, ty hlavo," řekne druhá dívka s pohledem na mně.

"Spencer, tenhle spratek je má otravná mladší sestra Kyla. Kylo, to je má kámoška Spencer."

"Ahoj, Spencer. Neposlouchej ji, já jsem ta chytřejší."

"Mohla bys konečně STFU?"

"Ó, internetový zkratky. Jak dospělé a inteligentní."

Sleduju, jak se opět vracejí k hádání, zatímco já se kolem samým blahem vznáším. Ashley mě nazvala svou kamarádkou. Jsem její ‘kámoška’ Spencer.

Ty dvě se hašteří celou cestu domů a v mezičase mi Ashley vysvětluje, jak otravná její sestra Kyla je. Ale i tak mezi nimi docela snadno vidím vzájemnou lásku, kterou však ty dvě zdatně obalují nevraživostí.

Když dorazíme k nim domů, nikdo tu není.

"Půjdeme do mýho pokoje, pryč od tady tý psychošky." Pohodí hlavou Kyliným směrem, která zmizela do kuchyně.

"Bezva."

Ach můj Bože. Já uvidím Ahleyinu ložnici!

Vede mě po schodech jejich rozlehlého domu nahoru a pak chodbou s hezkým kobercem. Na rozdíl od našeho domu, který je tmavý a obložený dubovým dřevem, její dům je moderní a prosvětlený. V polovině cesty zabočí vpravo a otevře dveře.

Vstoupím do místnosti tak velké, že zalapám po dechu.

"Hezký, že jo?" směje se mi Ashley.

Její pokoj je bezpochyby šílený. Všechny zdi jsou pokryté abstraktními obrazy a zarámovanými plakáty hudebních skupin. Asi tak polovinu tvoří Purple Venom a ty ostatní vůbec neznám.

Postel je masivní a s nebesy, přinejmenším tedy letiště. Při tom pohledu mnou projede záblesk závisti. Na straně je pohovka, která čelí obrovské plazmové televizi. Ashleyina hudební sestava vypadá jako něco z vesmírného raketoplánu. V dalším rohu obrovské místnosti je bicí sestava, zesilovač a vedle toho jsou u zdi ve stojanu seřazené kytary.

Dál si všimnu dveří, za kterými tuším šatnu.

Zavřu pusu. Vypadám nejspíš jako ta příslovečná ryba.

Ashley pustila batoh na zem a pleskla sebou na postel. "Je pátek, nechci se učit," zasténá.

Zasměju se. "No tak, praštěnko, musíme to dodělat."

Nadzvedne se na lokty a dívá se, jak rozpačitě přešlapuju uprostřed jejího pokoje.

"Praštěnko?"

"Eh…" Zčervenám.

Ashley se opět rozesměje a posadí se. "Fajn, fajn, budeme teda něco dělat, zatraceně. Ale jenom proto, že musíme, abys věděla. V pátek večer jsem se nikdy v životě neučila."

Vzdychnu. "Já se učím každý večer."

"To jako vážně?"

"Jo, musím."

"Vždyť máš skvělý známky, ty bláho. Přece se nemusíš tolik šrotit, nebo jo?"

"Ne, ale dědeček to po mně chce."

To je poprvé, co jsem dědečka z něčeho takhle přímo obvinila. Myslím, že Ashley už si stejně začala sama skládat střípky dohromady, když se dozvěděla, že dědeček vládne mému šatníku. Jednoho dne zjistí, že on v podstatě řídí každý můj pohyb jako loutkář a potom mě buďto ze svého života odstřihne, nebo mě zachrání.

Doufám, že to druhé.

Je to ale pěkně směšná hypotéza. Ashley mě v žádném případě zachraňovat nebude, ale snít o tom můžu.

"Je docela přísnej, co?" Přeruší můj vnitřní monolog.

"Jo. Docela." Nejskromnější vyjádření století. "A kdyby to šlo jinak, nenutila bych tě dnes něco dělat do školy, jenže my zkrátka musíme dát dohromady tu zatracenou řeč."

"Jasně, to je pravda." Ashley vstane. "Chceš se podívat, jak je na tom video?"

"Samozřejmě!" Zazubím se.

Sleduju, jak zasune DVD do přehrávače a padne na gauč. Vezme do ruky ovladač, zmáčkne play a pak se podívá zpátky na mě.

"Hej, zaber fleka."

Nesměle se posadím na pohovku, přičemž se od ní držím co nejdál. Věnuje mi nechápavý pohled a pak na televizi zvýší hlasitost.

Je to legrační, informativní a popravdě ne-až-tak-špatně-natočené. Při té myšlence se trošku dmu pýchou.

Když je konec, stiskne pauzu.

"Tak, já bych řekla, že ještě pár těch mapek a je hotovo?"

"Myslím, že je to úžasné, Ashley. Odvedla jsi fantastickou práci."

"My odvedly fantastickou práci," opraví mě.

"Tys to režírovala a udělala celou práci na videu." Zaslouží si všechno uznání. O tom se s ní pohádám.

"Tys našla polovinu věcí na netu a napsala půlku scénáře. Navíc, píšeš celou esej."

"Ach Bože. Tak je to nerozhodně?" Zas tak moc se s ní hádat nechci.

"Fajn." Zakření se na mě. "Tak pojď, padavko, pustíme se do práce, ať to máme z krku."

Když se na mě usmívá takhle, odpustím jí i tu ‘padavku‘.

Sedíme nad naším projektem pěkných pár hodin a už skoro končíme, když se ozve zaklepání na dveře.

"Vstupte," zařve Ashley.

Dveře se svižně otevřou a do pokoje vstoupí přátelsky vypadající blondýna, kterou okamžitě zařadím jako Ashleyinu nevlastní matku.

"Bože můj, vy děláte úkoly?"

"Jo, jo. Nech si to!"

"To se mi jenom zdá, že jo?" Blondýna popojde k nám a usměje se na mě. "Ty musíš být Spencer a očividně příčina téhle ohromující, i když naprosto nečekané změny u naší Ashley." Napřahuje ke mně ruku.

Zdvořile se postavím a potřesu nabízenou rukou. "To nevím, madam. Co se školy týče, tak je na tom docela dobře. Neřekla bych, že já budu tím důvodem."

"Když dělá v pátek večer úkoly, musí to být tvá zásluha. A jsem Cathy, žádná madam."

Zčervenám. "Děkuju."

"Večeře je v půl sedmé, děvčata," řekne už na odchodu a vzápětí dveře zavře.

Posadím se zase na pohovku; pečlivě, abych si nepomačkala sukni.

"Vypadá mile," poznamenám. Nemůžu si pomoct, prostě chci s Ashley o něčem mluvit a tohle se mi zdá jako nejvhodnější začátek.

"To je. Ona je pravej opak typický zlý macechy," usměje se Ashley. "A o moc lepší, než má vlastní matka."

"Oh?" Tohle už se počítá jako zvědavost, ale začala s tím ona.

"Jo, ta Mrcha ať si shoří v pekle."

Jsem šokovaná prudkostí Ashleyina odporu. Položím ruku na její. "Promiň."

Podívá se na naše dotýkající se prsty. "To je v pohodě. Tady je mi dobře. Ona není součástí mýho života a tím líp pro mě."

Odtáhnu ruku. "Jasně."

"Takže, tvý rodiče žijou někde na Antarktidě nebo tak něco? Proto bydlíš se svým dědou?"

Podívám se na ni. To si vážně myslí?

"Zemřeli při autonehodě, když mi bylo pět."

Hluboké ticho. Následované Ashleyinou zděšenou omluvou.

"Pane Bože, Spencer, omlouvám se. Já jsem tak blbá, vždycky plácnu, co nemám. To je tak strašný a já prostě jdu a dělám si z toho srandu."

Teď má zase ruku ona na mojí a mou kůží projíždí úplné elektrické šoky. Zapomínám cítit cokoli jiného.

"Už je to dávno. V pořádku. Vím, že jsi to tak nemyslela." Doslova to vydechnu.

"Bože, já jsem takovej idiot."

"Ježiš, Ashley, přestaň s tím, dobře? Nic se nestalo." K překvapení nás obou popadnu jeden polštář a lehce ji s ním přetáhnu. "Přestaň. Se. Omlouvat."

"Tys mě právě praštila polštářem?"

"Ne, to se ti jenom zdálo."

"Óóó, tak to teda ne, Carlinko. Seš mrtvá!" Najednou s ďábelským úšklebkem taky popadne nejbližší polštář a začne jím do mě bušit.

Padnu s vlastní zbraní na záda, což mi ale překvapivě nijak nepomáhá. Nevzpomínám si, že bych někdy hrála polštářovou bitvu a pokud ano, pak to je hodně mlhavá vzpomínka. Ashley nade mnou má okamžitě převahu a Bůh mi pomáhej, ta holka toho umí využít.

Nakonec se jen s hysterickým smíchem snažím chránit, jak to jde a odrážet její útoky, zatímco Ashley klečí přede mnou a rovněž se smíchem do mě lehce mlátí.

Dokud se neotevřou dveře.

"Ehm, děvčata?" Cathy zní pobaveně.

Ashley do mě přestane bušit a já si uvědomím, jak blízko klečí.

"Jo?" Ashleyin zadýchaný hlas je jedna z nejsvůdnějších věcí, jaké jsem kdy slyšela.

"Večeře bude za pět minut. Vařil tvůj otec."

"Díky!"

"Žádný problém. Klidně dál mlať do našeho hosta." S tímhle vtípkem zase zavře dveře.

Podívám se nad sebe a Ashley se dívá dolů na mě. Jsme tak blízko jako nikdy, až skoro cítím její dech na tváři. Odsune se dozadu. "Promiň."

Potřesu hlavou a vydrápu se na nohy. "Ehm, můžu si skočit do koupelny… dát se do pořádku?"

"Samozřejmě, první dveře vlevo na konci chodby."

"Díky."

S vděčností z pokoje uteču. Zbožňuju to, že jsme s Ashley kamarádky a část mě nenávidí to, že k ní cítím víc. Nechci ‘nás’ tím ohrozit. Nechci v jejích činech vidět víc než tam skutečně je. Nechci to cítit takhle. Chci být šťastná s jejím přátelstvím a nežádat víc.

A ona mě pak praští zpropadeným polštářem a tohle všechno vylétne komínem. Úplně všechno. Celé moje odhodlání je ve vteřině pryč.

Urovnám si pomuchlané oblečení a před zrcadlem v koupelně si převážu vlasy. Pak si opláchnu ruce, zhluboka se nadechnu a vrátím se do Ashleyina pokoje.

"Připravená na večeři?" zeptá se od uklízení našich poznámek a polštářů.

"Jo. Tvůj táta vaří?"

"Občas. Pracuje ve studiu vzadu za domem, takže je doma celý dny. Rád dělá špagety."

"To je skvělé. Pořád hraje?" Beru cestu z jejího pokoje do jídelny jako vhodnou příležitost dozvědět se o ní víc. Vypadá docela otevřeně.

"Jo, pořád spolupracujou s Purple Venom a taky dělá hodně sólový věci. Hlavně pro filmy. Je skvělej. Někdy by sis to měla poslechnout."

Zčervenám. "To bych ráda."

Na vteřinu mám chuť ji vzít za ruku a stisknout ji, abych jí poděkovala za to, že mi dala tohle, život! Směšné, že něco tak banálního jako polštářová bitka nebo obyčejná nabídka jako ta, kterou mi zrovna udělala, mě tak naplní.

To Ashley dělá. Dává mi úžasný pocit úplného uspokojení. Řekněte to rychle desetkrát za sebou.

Večeře je moc hezký zážitek. Všichni z Ashleyiny rodiny jsou příjemní i navzdory sesterskému hašteření. Ty dvě navážou na dialog z cesty domů a já nabudu dojmu, že tohle je prostě celoživotní debata přerušovaná jenom časem, kdy nejsou spolu.

A Cathy s panem Daviesem - který mě zapřísahá, abych mu říkala Raife - kteří je napomínají, ať toho nechají. Já se jen usmívám.

V průběhu večeře se za spořádání porce vynikajících špaget dozvídám, že Cathy je jedna z místních lékařek. Raife je, jak už mi řekla Ashley, rocková hvězda, která nějak dokázala, že si ho tahle tichá, hodná dívka vzala za muže.

Daviesovi se na oplátku dozvídají, že žiju s dědečkem, protože mi zemřeli rodiče, a že hraju na housle. Ashley jim navíc řekla, že jsem skoro nejlepší z ročníku. A je to tu zase, oba rodiče provolávají slávu na můj takzvaný ‘dobrý vliv’ na Ashley.

Přála bych si strávit s Ashley tolik času, abych na ni mohla mít jakýkoli vliv.

Je to ta nejpříjemnější večeře, jakou jsem kdy zažila.

Ashley mi k jídlu nabídne sklenici Coly a tentokrát ji přijmu. Pobaveně mě sleduje, když se po prvním loku zakuckám. Ty bublinky pálí v krku a oči se mi z toho plní slzami. Zamumlám omluvu a něco ve smyslu špatná trubka. Po tomhle už jenom usrkávám, nerada bych se dočkala podobné reakce. Je to o hodně sladší, než na co jsem zvyklá, a kofein způsobuje, že jsem maličko nervózní. Ale kromě toho mi to chutná.

Když je vše snězeno, Cathy se zvedne a začne sklízet ze stolu. Popadnu svůj a Ashleyin talíř a nesu je ke dřezu.

Celá rodina se zarazí a podívá se na mě.

Cuknu sebou.

"Co to děláš?" ptá se Ashley nechápavě.

"Uklízím ze stolu?" odpovím rozechvěle.

"Ach, Bože," rozesměje se Cathy, "teenager, který uklízí! Raife, můžeme si tuhle nechat?"

"To nemusíš dělat, zlato," řekne Ashleyin táta. "Jsi náš host. My to uklidíme."

"Mně to nevadí," ujišťuju ho a položím talíře vedle dřezu.

Ashley obejde stůl a popadne mě za zápěstí. "Já ji prostě odvedu z kuchyně a dám jí nějakou psychoterapii nebo něco. Jdeme, Spence."

Jsem odtažena z kuchyně.

"Šmarjá, dobrej způsob, abych vypadala jako špatný děcko," brblá Ashley, když jdeme po schodech do jejího pokoje.

"Omlouvám se."

"Neblázni, prosím tě. Dělám si srandu."

Dokončíme náš projekt a podle Ashleyiných hodin je teprve půl osmé. Doma mám být až za hodinu a půl. Čekám, že mi naznačí, abych odešla dřív, a jsem překvapena, když zase hupsne na gauč a mávne, ať si sednu vedle ní.

"Televizi?"

Pokrčím rameny. "Jistě."

"Na co chceš koukat?"

Teď mě dostala. Ani nevím, co je v televizi. "Uh, to je fuk."

"Néé, ty jsi tady host, řekni si."

"Ne, mně je to vážně jedno."

Protočí oči. "Spencer, na co se chceš koukat?" Každé slovo říká s takovým důrazem, jako kdybych byla hluchá, mentálně postižená a navíc angličtiny neznalá.

"Já televizi vlastně nesleduju," pokrčím rameny.

"Nepovídej."

Teď mě urazila. "Popravdě, my televizi vůbec nemáme."

Otočí se, aby na mě viděla. "To jako vážně?"

Kývnu. "Dědeček nemá potřebu něco sledovat."

"Ach můj Bože, to je krutý."

"Přežiju."

"Nemůžu uvěřit, že nekoukáš na telku!" Opravdu to nemůže překousnout.

Zasměju se. "Nemůže ti chybět něco, cos nikdy neměla."

"Mně by telka chyběla."

"Protože ji máš."

"Ježiš, tvůj děda je tak přísnej."

Pohrávám si s uvolněným vláknem na opěradle pohovky. "Jo, asi je. Hlavně je staromódní."

"Co ještě nemáte?"

"Um…" Přemýšlím, co bych jí měla říct. "Nemáme počítač. Nebo Colu."

Tyhle byly jisté; Colu mi dala k večeři.

"Vy nemáte Colu?!?"

Zavrtím hlavou.

"To je… to je týrání dětí!" Hodí ovladač na pohovku mezi nás a dívá se na mě s vytřeštěnýma očima. Televizi zapnula, ale zatím jsem jí nevěnovala jediný pohled, věnuju celou pozornost jen naší konverzaci. "Strašný je to!"

Znovu se rozesměju. "Ani ne, vážně. Na to by sis zvykla."

"Člověče… musím do tebe dostat víc Coly…"

"Díky, tamta mi úplně stačila. Z toho kofeinu jsem celá rozklepaná."

"Počkej, ty nepiješ kafe?" Z toho vypadá zděšená úplně stejně.

Opět zavrtím hlavou. "Ne, jen někdy čaj."

Teď se otřese ona. "Nesnáším čaj."

"Bože můj. Mám pocit, jako bych ti teď měla dát všechno, cos nikdy neměla. Seš, jakože zanedbaná nebo tak něco."

"Ashley, to je dobrý!" Protestuju vehementně. "Vážně, nejsem ani podvyživená, ani nic takového. Mám tři řádná jídla denně."

"Jasně," vydechne, "ale žádnou Colu!"

"Jsi tím úplně posedlá."

Dívá se na mě několik dlouhých vteřin. "Jsi úplně jiná, než jsem si myslela," řekne na konec.

Překvapeně na ni pohlédnu. "Jaká bych měla podle tebe být?"

"Nevím, taková ta svatouškovská puťka, co se stará jen o známky a která… se neumí… já nevím, normálně bavit o něčem jiným."

"Jsem svatouškovská puťka," přiznám. "Ale nemůžu jinak. Dědeček mě do toho tak nějak nutí."

Široce se na mě usměje. Úsměvem, který podle mě mají krokodýli. Začínám mít obavy, co z toho asi bude. Ale z jejích dalších slov mi doslova vyschne v puse a rozhodně to není strachem.

"V tom případě tě asi budu muset zkazit."