Vzácnosti

Napsala: clomle44, Překlad: Kofola

31

Kdyby byla šance, že mi to doma projde, tak bych si levou stranu obličeje neumyla celé prázdniny. Dva týdny, takhle dlouho musím přežít bez Ashley. Nikdy jsem se víc netěšila, až bude konec zimních prázdnin.

Vánoce proběhnou jako jedno příliš dlouhé období ničeho. Jsme jen já a můj dědeček. Jdeme do kostela jako vždy, pak máme oběd - sami dva. V minulosti jsme občas mívali na návštěvě nějakého našeho známého staříka a obvykle i Jacka, ale ne letos.

Krocan ujde, asi. Radši mám ale kuře. Štědrovečerní večeře je příjemná. U nás si na přílišné zdobení nepotrpíme, takže si vystačíme s jednoduchým věncem na dveře a na krbovou římsu rozestavíme výjev zrození z porcelánových postaviček. Dědeček je toho názoru, že Vánoce jsou dnes příliš komerční a měli bychom se vrátit k čistě náboženskému smyslu těchto svátků.

Tak si říkám, že bych měla mít radost, že vůbec nějaké dárky dostávám.

Nebo dárek.

Nic příliš komerčního.

Dědečkovi se jeho nové kapesníky líbí. Dostala jsem za ně pusu na tvář a poděkování. Což je mezi námi asi ten nejsilnější projev lásky. Dala jsem si pozor, aby to bylo na druhou tvář, ne na ‘Ashleyinu‘ tvář.

Proč mě najednou všichni líbají na tváře?

Já dostala kompletní dílo Charlese Dickense. Spolkla jsem zaúpění a oplatila dědečkovi lípnutí na tvář. Horší, než něco takového dostat, je už jen vědomí, že to budu muset přečíst. Když to neudělám, dědečka to raní, urazí se a bude naštvaný.

Nesnáším Charlese Dickense.

Alespoň, že to není Thomas Hardy. Ovšemže není; toho jsem totiž dostala loni.

A jediné, na co dokážu myslet – celý Štědrý den – je ona.

A ona mě samozřejmě překvapí. Jako vždy.

Hned po Štědrém dni se u nás objeví. Správně, u nás doma.

Zrovna sedím nahoře a dělám po vyčerpávajícím cvičení na housle nějaké domácí úkoly. Tři hodiny hrát na housle… Dědeček má pocit, že jsem je poslední dobou zanedbávala a dnes se rozhodl, že to doženu.

Samozřejmě, to že jsme ve třetím ročníku, znamená tuny úkolů a začíná být znát i napětí ohledně přihlášek na vysokou. Navíc, aby toho nebylo málo, jsou tu závěrečné zkoušky SAT. Při testech nanečisto se mi docela dařilo, alespoň tedy školní poradci ve škole byli nadšení. To dědeček samozřejmě řekl, že takové výsledky jen prokázaly, že mám pořád co dělat. Myslím, že ode mě čeká dosažení plných 1600 bodů. Samozřejmě, že to je prostě nemožné, ale říkejte to jemu. A proto také trčím tady nahoře a o Vánocích se učím.

Zaslechnu domovní zvonek, což mě popravdě docela zaskočí. Zvednu hlavu a zmateně se zamračím. K našim dveřím někdo přijde jen zřídka. Otevřít jde samozřejmě dědeček.

O dvě minuty později se ozve jeho hluboký hlas volající mé jméno.

Sejdu dolů po schodech a na jejich konci se zastavím. U otevřených dveří tam stojí dědeček a Ashley, která vypadá tak nervózní, že skoro slyším její myšlenky na útěk. Potlačím radostné vyjeknutí i otázku, co tu, kurňa, dělá.

"Přišla za tebou slečna Davies." Dědeček byl vždy král evidentnosti.

"Čau… Ahoj, Ashley," opravím se. Dědeček nemá rád, jak dnes przníme anglický jazyk slovy jako třeba ’čau’ a ‘jo’.

"Smíte si popovídat pět minut," řekne. "Potom bych byl rád, kdybys opět pokračovala ve studiu, ano?"

"Samozřejmě, pane," odpovím.

"Děkuji vám, pane," dodá Ashley.

Potlačím zazubení. Obšťastní ji benevolentním úsměvem a vrátí se dovnitř ke svým novinám a Bachovi.

Vedu Ashley ven, ačkoli je zima. Nechci, aby nás poslouchal, a kdybych ji vzala k sobě do pokoje, neměl by z toho radost. Nemám ani čas, abych jí uvařila čaj nebo něco.

Sedíme na schodech, blízko vedle sebe. Venku je vážně zima a já jsem jen v sukni a blůze. Trochu se třesu a ucítím, jak se posune ještě blíž. Protože ona sem došla, má na sobě alespoň ten kabát.

Nehorázně zrudnu, když mi ho nabídne, ale zavrtím hlavou.

"To je dobrý." Podívám se na ni. "Ráda tě vidím. Tady je docela liduprázdno."

Zazubí se. "Myslela jsem si to."

Pak se na dlouho odmlčí. Nejsem si jistá, proč přišla, ale to půl-minutové ticho mě drásá, chtěla bych si povídat. Nenápadně pohlédnu na její hodinky; už jsme tu skoro minutu a půl. Vím, že dědeček ty dveře otevře přesně po slíbených pěti minutách.

"Um, přinesla jsem ti dárek k Vánocům," vytrhne mě z té nenadálé paniky.

"Oh… počkej, Ashley, to jsi přece nemusela!" Bože, doufám, že to neudělala, jen aby mi to oplatila. Vždyť já jí dala kuchyňské chňapky, pro rány boží.

"Já vím, že nemusela, ale měla jsem to v plánu už dlouho."

Vklouzne rukou do kapsy a vytáhne malý balíček. Je tak akorát do ruky, podle toho, jak jí leží na dlani. Nemám ponětí, co to je. Tak to tedy asi zjistím.

Rozbalím ho a vypadne malý bílý čtvereček. Má na sobě kruh s tlačítkem play uprostřed a jak tahám dál, vylezou ven ještě dvě sluchátka.

"Je to iPod Shuffle," začne vysvětlovat a vypadá, že je nervózní. "Eh… Je to vlastně…"

Uchichtnu se, "To je dobrý, Ash, o iPodech už jsem slyšela." Polknu. "Nemůžu uvěřit, že jsi mi dala tohle. Je to hrozně moc drahé. To nemůžu přijmout."

"Hele, vážně, tyhle malý nejsou až tak drahý a říkala jsem si -" přehodí si vlasy přes rameno, "tenhle je dost malej na to, abys ho mohla schovat před dědou. Má jen 2 gigabajty, tak jsem ti tam nahrála jen samou muziku. Um, když se ti vybije baterka, můžeš mi ho dát a já ti ho doma nabiju, protože k tomu musíš mít počítač. A můžeš mi říct, která hudba se ti líbí a která ne, a já ti podle toho upravím playlist…" pohrává si nervózně se schodem.

"Oh, Ash," špitnu.

Asi se rozbrečím.

Nejen že mi koupila dárek, nejen že mi koupila krásný dárek, ale ona to hlavně celé promyslela.

"Vezmi si ho," zašeptá. "Prosím."

"Děkuju," šeptnu zpátky.

Za chvilku náš čas vyprší, tak přehrávač strčím do kapsy a ona udělá to samé s obalem.

Než si uvědomím, co dělám, nahnu se k ní a dám jí pusu na tvář, stejnou jako ona dala minulý týden mně.

"Jsi nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měla, a ten nejlepší člověk, co znám," pronesu dojetím staženým hrdlem.

Zatváří se tak trochu šokovaně a už chce něco odpovědět, když dědeček otevře dveře. Obě se postavíme a ona uctivě dědečkovi kývne.

"Děkuju, že jste mi dovolil navštívit Spencer, pane."

Usměje se. "Nemáte zač."

"Uvidíme se ve škole," rozloučí se se mnou a odejde po pěšince.

Jsem celá zmatená, ještě když se vracím nahoru. Více než zmatená. Jsem plná emocí a protikladů, nic do sebe nezapadá. Přejedu v kapse prstem po iPodu a snažím se nerozbrečet.

Pokud jsem někdy vůbec přemýšlela, jestli jí na mně záleží, tak teď to vím.

Jenže…

Už několikrát jsem si byla jistá, že mě má ráda víc, než jako kamarádku. Jako tehdy, když mě téměř políbila nebo když mě políbila doopravdy, třebaže jen na tvář.

A přece mám obavy – úplně se toho děsím – že to všechno je jen v mé hlavě. Tak moc si přeju, aby cítila něco víc, že v mé mysli to tak možná je. Všechno naznačuje tomu – ne, všechny logické úvahy vedou k tomu – že mě má ráda jen jako kamarádku.

Chodí s Aidenem. Líbí se jí kluci. Je neuvěřitelně oblíbená. Není homosexuální. I kdyby se jí holky líbily, není důvod si myslet, že by její představou ideálu byl někdo, kdo se obléká jako učitelka angličtiny z viktoriánského období.

Ne, ale záleží jí na mně. Hodně.

A to pro mě znamená celý svět.

Jsem rozhodnutá nechat to při tom, že pro mě znamená její starost celý svět, a nenechat mé vlastní city zamlžit mi zdravý úsudek.

Když zase začneme chodit po prázdninách do školy, dávám si pozor, abych byla klidná, v pohodě a její kamarádka. Jen kamarádka. Ne její podivínská kámoška, co je do ní zabouchnutá.

Trávíme spolu čas jako obvykle. Tlacháme jako obvykle. Poslouchám svůj iPod, takže teď si můžeme povídat o hudbě. Doma jsem s tím neustále ve střehu, dávám si pozor, abych vždy poslouchala jen s jedním sluchátkem. Naše schody vržou, takže vždycky poznám, že dědeček jde nahoru. Přehrávač téměř neodložím, dokonce si ho beru i do koupelny, ačkoli ho samozřejmě neberu do sprchy. Když dojde baterie, putuje domů s Ashley. Skoro mi připadá, jakoby to by to bylo naše iPod miminko nebo tak něco.

A funguje to. Tak dlouho, jak zvládnu své city tlumit, máme to nejhezčí a nejpohodovější přátelství, na jaké jen dokážu pomyslet.

To samé ale nemůžu říct o vztahu s jejími přáteli. Aidena mám moc ráda, i když při pohledu na jejich objímání - což dělají většinu oběda - mě pořád trochu bodá u srdce. Je to vážně hodný kluk; dost na to, abych se cítila provinile, že něco cítím k jeho přítelkyni.

Zastane se mě, když má někdo blbé řeči, a je mi vždy nablízku, když Ashley není, jen aby na mě dohlédl.

Zbytek party si o mně pořád myslí, že jsem divná a nějaký vetřelec. Občas to už zkrátka nesnesu a nemám chuť s nimi trávit obědovou pauzu. V polovině těchhle případů za mnou Ashley přijde, aby mě zkontrolovala, a jindy to zas nechá být.

Dnes je přesně jeden z těch dnů, kdy prostě nezvládnu Madisonin kyselý obličej a jízlivosti o šatníku. Dědeček na mě tlačí, abych studovala víc než jindy, a to tím způsobem, že mi posunul večerku a odebral čas na čtení. Teď se tedy učím do jedenácti v noci. Říká, že je to nutné kvůli závěrečkám a testům SAT. Tyhle známky budou v mé přihlášce na vysokou rozhodující. Vím, že je to jen do léta, jenže teď je sotva konec ledna a tak mi léto připadá neskutečně daleko.

Takže jsem unavená. Mimořádně unavená. Nechci se potýkat s lidmi, které nemám ráda a to, co cítím k Ashley, je silnější než normálně. Ona dnes prostě vypadá… Nevím, extra dobře. A když ji Aiden na chodbě objal, srdce se mi sevřelo extra-silně.

Když se na mě usmála, chtělo se mi plakat. Mé přetvařovací schopnosti jsou dnes na nule a já se zkrátka do ničeho ani nechci nutit.

Takže místo toho jsem přes oběd zahrabaná v knihovně. Nesedím u stolu, sedím na zemi na konci jednoho regálu se sluchátky iPodu pevně v uších. Svírám oči, opírám se o zeď a nechávám do sebe vplouvat funky tóny The Doors, když ucítím zachvění stěny. Otevřu oči a spatřím vedle sebe na zem sklouznout Ashley.

Je to malý prostor, takže ačkoli sedíme každá na jedné straně uličky mezi policemi, jsme tak blízko, že se skoro dotýkáme. A vzduch mezi námi je najednou plný elektrizujícího napětí.

Vytáhnu jedno sluchátko a po krátkém zaváhání jí je nabídnu.

Zavrtí hlavou. Nechci být neslušná, tak vyndám i to druhé.

"Jsi v pohodě?" zeptá se.

"Jasně," zalžu, jako když tiskne, a usměju se.

"Zdáš se dneska trochu mimo," namítne.

Všimla si. Nevím, jestli mě to víc těší, nebo naopak.

"Jsem jen unavená," přiznám. "Neměla jsem náladu na Madison," dodám.

Zasměje se. "Víš, čím víc času strávím s ní a čím víc času strávím s tebou, tím falešnější je a tím míň ji mám ráda."

"Skoro celou střední jste byly nejlepší kamarádky," připomenu jí a udělám znechucený obličej.

"Učím se pomalu."

Lehce do ní šťouchnu ramenem a ona se usměje. Pak vzdychne.

"A ty jsi v pořádku?" zeptám se.

"Jo." Znovu se usměje. "Nejsi jediná, kdo neměl chuť být v blízkosti Madison. Nebo ostatních. Byla jsem docela zklamaná, když ses neukázala na obědě. S tebou mám alespoň jistotu jakžtakž inteligentní konverzace."

"Ne když jsem takhle utahaná."

Znenadání mě vezme za bradu a otočí mou hlavu, takže se díváme jedna na druhou. To neměla dělat. Kéž by to tak neudělala. Bolí to. Koukám jí do očí a bolí to, protože ji chci tak šíleně moc, ale nemůžu ji mít.

"Nevidím žádný pytle pod očima," přemítá. "Zas tak unavená nejsi."

Jindy bych se hádala. Jindy bych se bránila. Jenže je tak zatraceně blízko a já ji tak moc chci, že jsem oněměla.

Pak se její oči podívají o něco níž. Vidím ten roztěkaný pohled na mé rty.

A ta bolest už je akutní. Až mi trnou zuby. Nemůžu si pomoct: najednou mi úplně vyschlo v puse, že si musím špičkou jazyka navlhčit rty.

A uslyším to. Slyším, jak se prudce nadechla.

To se mi určitě jen zdá. Tohle nemůže být pravda.

A najednou se to stane.

Políbí mě.

Žádné lípnutí na tvář. Žádné kraťoučké prchavé nic.

Její pusa je na mé.

Její podělaná pusa je na mojí puse.

A já jsem jako přimražená.

Nakloní hlavu na stranu a něžně mě líbá svými rty. Můj mozek křičí, ať nějak zareaguju, a jediné, co svedu, je pohnout hlavou, takže přinejmenším vyvinu nějaký tlak nazpátek. Alespoň nejsem jak leklá ryba.

Zaslechnu od ní nějaký zvuk; tlumený, malý, sotva postřehnutelný zvuk, který celé mé tělo dostane do stavu naprostého opojení. Její ústa lehce přejíždějí přes má, mám zavřené oči a snažím se zapamatovat každičký pocit z toho, co se děje. Přísahám Bohu, že to trvá možná tak vteřinu, ale mně to připadá zároveň jako celá věčnost.

Ucítím, jak vysune jazyk, úplně maličko, aby ochutnala můj spodní ret.

Přísahám Bohu, že se už-už vzpamatovávám a chci řádně zareagovat, opravdu jí ukázat, že tohle chci a potřebuju, když přestane.

Když to přestane.

Ach Bože, moje první pusa!

Ach Bože, Ashley mě políbila!

Ach můj Bože, my jsme se líbaly!

A jediné, co chci, je udělat to znovu.

32

Kéž bych byla schopná si s ní o tom promluvit.

Kéž by tak nikdo neprošel kolem regálů dvě vteřiny po tom, co jsme se přestaly líbat.

Kéž by se tak rychle neomluvila, že si musí odskočit. Přála bych si, aby neutekla.

Ale utekla.

A od té chvíle bylo všechno jen horší.

Jakoby se to ani nikdy nestalo. Vlastně to vypadá tak moc, že se to nikdy nestalo, že začínám uvažovat, jestli jsem si všechno jen nepředstavovala.

Ashley se chová tak, tak… tak zatraceně normálně.

Tiskne se k Aidenovi. Líbá se s ním přede mnou. Ke mně se chová jako správná kamarádka a nic neříká. Když mi došlo, že co se tehdy stalo, nebudeme nikdy probírat, veškerá moje odvaha - jakákoliv myšlenka na to, že bych o tom sama začala – se rozplynula někde hluboko ve mně a nikdy se nevrátí.

Jsem její kamarádka. A jako s takovou se mnou jedná.

Kdybych si nebyla tak sakra jistá, že to bylo skutečné, přísahala bych, že to byl sen.

Bývala jsem šťastná s tím, co jsem měla.

Pak jsem dostala něco víc.

Byla jsem rozhodnutá být spokojená i tak, být za to prostě šťastná, ať už to, co mi bylo dopřáno, bylo cokoli. Zbytečně.

Měla bych být šťastná, že jsem měla tu jednu proklatou pusu. Třeba sice umřu jako panna, ale přinejmenším můžu říct, že jsem políbená. V duchu si přehrávám každičký moment ve snaze na to nikdy nezapomenout. Nechci zapomenout ten pocit, když její jazyk skoro až váhavě pohladil můj ret. Nechci zapomenout na malinovou příchuť jejího lesku na rty.

Nechci z toho zapomenout ani zlomek.

Ashley? No, Ashley už očividně zapomněla.

Nevím, proč se tak stalo, ale aniž by něco řekla, dala jasně najevo, že to byla chyba a nikdy se to nebude opakovat.

Pohřbím to v sobě. Nemám jinou možnost. Děje se teď toho v mém životě tolik, že už nemám energii, kterou bych mohla vydat na trápení.

Jsou tu testy SAT.

Přihlášky na vysokou.

Závěrečky už se také pomalu blíží.

Dobře, ty jsou ještě dost daleko – za pět měsíců – ale s mým dědečkem za zády není nikdy příliš brzy začít se připravovat.

A aby to bylo divnější, Ashley má jednou za čtrnáct dní dovoleno přijít k nám na učení. Byl to jeho nápad, což mě šokovalo jako máloco. Řekla bych, že jsem vypadala už tak vyčerpaně, že se cítil provinile. Taky není divu – s tou prodlouženou studijní dobou a faktem, že nespím, protože v noci myslím na Ashley, začínám vybírat rezervy energie, o kterých jsem dosud ani nevěděla, že mám.

Takže dědečkovo vysvětlení je, že potřebuju trochu oddech. Ví, že se kamarádím s Ashley. Jenže přesto se nedokáže úplně vzdát toho, že se musím neustále vzdělávat. Já vím, má starost o přihlášky a SAT.

Když to tak vezmu, na něj je to v podstatě milé, že takhle dokázal zabít dvě mouchy jednou ranou. Jednou za čtrnáct dní k nám pozve Ashley, abychom se spolu učily.

A ona vždycky poctivě přijde.

Když zavolá Cathy, dovolí mi jít za učením zase k nim, i když u nich se samozřejmě nikdy neučíme. Dokonce jsem dostala to slíbené plavání, tedy až po tom, co Ashley svatosvatě přísahala, že má šampon, který smyje veškeré stopy po chlóru.

Nejsem si jistá, jestli to pomohlo…

Ashley v bikinách je dost možná ta nejerotičtější věc, jakou jsem ve svém životě viděla: jak se vytahuje přes okraj bazénu… její štíhlé, opálené tělo je poseté kapkami vody, svaly se napínají a já se přistihnu, jak jí zírám na zadek.

To nebylo fér.

Už teď je to jediné, na co dokážu myslet.

A od chvíle, co mě políbila, začaly tyhle myšlenky být postupně zákeřnější.

Co si mám teď sakra se sebou počít?

Jsem bláznivě zamilovaná do své nejlepší kamarádky a ona… ona…

Chodí s Aidenem.

Chci na ni křičet. Chci se jí zeptat, proč mě políbila. Chci se jí zeptat, co se, k sakru, stalo.

Jenže je má kamarádka. A dobrá. Tak hezky se ke mně chová a povídá si se mnou. Vypráví mi o trablech s Kylou a Madison; dokonce mi řekla o matce.

Christine Davies tedy nepatří mezi mé oblíbence. Popravdě je nejspíš na prvním místě v seznamu ‘lidí, které Spencer zabije, jestli se někdy rozhodne vraždit‘.

Odmítala Raifovi jakýkoli styk s Ashley do jejích sedmi let, vláčela ji s sebou z domu do domu, a od pana Daviese brala alimenty. Ashley byla vydána napospas tolika matčiným partnerům, že to ani nechci počítat, a pak, jako poslední rána, byla jednoho dne ponechána před Raifovými dveřmi.

Ve tři hodiny ráno.

V zimě.

Když Cathy otevřela dveře, našla tam plačící prochladlou sedmiletou holčičku, která neměla tušení, kde je.

Díky Bohu za Cathy. Ta žena byla pro Ashley spásou, a co to pro ni znamená, si můžete všimnout už jen z toho, jak spolu mluví. Ona je jí matkou víc, než Christine kdy byla.

Svou biologickou matku už vidět nechce. Nikdy.

Nemůžu jí to mít za zlé.

Jen to dokazuje, že se třeba může navenek všechno zdát perfektní, ale my všichni máme nějaký svůj kříž, který musíme nést, a nikdy bychom neměli dát na první dojem.

Miluju jak je Ashley silná.

Možná i ona ve mně vidí takovou sílu.

I já jsem se trochu otevřela. Ví o mých rodičích. Ví, že mi moc chybí. A ví, že ve skrytu duše věřím, že mě dědeček nemá opravdu rád a že mě to ničí.

Po tomhle přiznání mě objala.

Dlouze a pevně.

A to bylo pravděpodobně jediné objetí, po kterém jsem ji jako obvykle nechtěla zoufale políbit.

A to je další problém. Objímá mě. Plácá mě po ruce. Přátelsky do mě šťouchá. Ona prostě… Nechová se vůbec divně. Chová se jako má kamarádka. Kdyby se mi vyhýbala a byla nervózní, pak bych třeba došla k závěru, že ten polibek něco znamenal. Něco jiného než obrovský omyl, na který dokonale zapomněla.

I když to je v podstatě takový protimluv, bylo by mi to tak milejší.

Nějakým způsobem se proklopýtám dalšími měsíci, přičemž na mě stále doléhá zmatek a stres. Ani si tu svou frustraci nemůžu na nikoho vybít, protože nemám, na koho. Kéž bych tak měla boxovací pytel.

Ashley byla v poslední době mimořádně remcavá. Myslím, že už i ona pociťuje stresy z učení. Vylévá si to na Aidenovi, ale na mě je naprosto normální. Samozřejmě, že si všechno vylévá na Aidenovi… Pak se s ním udobřuje pusinkováním.

Nesnáším tyhle pusinky.

Takže když se jednou v pondělí Ashley objeví ve škole s velice nevlídným výrazem ve tváři, jsem trošku zaskočená. Nemám šanci se jí zeptat, co se děje, až do první přestávky. Chytnu ji až na chodbě, kde mluví s Madison a Paulem. Ti dva mi věnují obvyklý nepřátelský pohled; Ashley se na mě nepodívá vůbec.

Řeknu ahoj a žádná odpověď. Což je docela divné.

A nemluví ani s nimi.

Pak jen pohodí hlavou a odejde.

Víc než DOCELA divné.

Pohnu se, že půjdu za ní, ale Paul mě chytne za paži.

"To bych nedělal, bejt tebou."

Vzhlédnu k němu, pak se podívám na jeho ruku na mém lokti. Setřesu ji a on má dokonce tu slušnost mě pustit. Kdyby mě nepustil, zmlátila bych ho svou brašnou.

"Jo, zrovna teď z tebe nemá moc radost," řekne Madison s pohledem na svých nehtech.

"Cože?! Oh, zavři klapačku, buď tak hodná!" vyjedu. Chtějí provokovat. Vím, že mě chtějí jen vyprovokovat.

"No, hele, když nechceš vědět, co říkala, tak holt teda nic," mrkne Paul.

"Neřekla vůbec nic," zavrtím hlavou a už mám nakročeno pryč.

"Jo, jasně, proto byla štěstím celá bez sebe, že tě vidí," volá za mnou Paul. A já se na místě zarazím.

To je pravda. Nevypadala nijak nadšeně.

"Asi tě nemiluje zas tak moc, jak sis myslela," prohodí mi Madison posměšně za zády.

V tuhle chvíli se rozhodnu, že nejlepší bude prostě odejít; a jdu.

Když nastane čas oběda, jdu se po ní podívat. Hledám ji úplně všude. A ze všech možných míst ji najdu zrovna v knihovně.

Sedí na zemi mezi dvěma regály – přesně na tom místě, kde seděla, když jsme se políbily.

Posadím se vedle ní.

"Jdi pryč," řekne bez obalu.

Vzhledem k tomu, že sledovala celou mou cestu k ní, pak pozorovala, jak si sedám a pak čekala minimálně vteřinu, než promluvila, jsem si jistá, že to nemyslí úplně vážně.

"Co se děje?" ignoruju její přání.

"Spence, já vážně chci jenom být sama."

"Mm-hmm."

"Vážně, odejdi."

Teď už cítím, že začínám být trochu naštvaná. Hádám, že všechen ten stres konečně chce ven, protože následující, co mi vylítne z pusy, je asi ta nejstupidnější myšlenka na světě.

"Podívej, Ash, to tys mě pozvala do svého života a chtěla se se mnou přátelit. To tys chtěla být se mnou. Jestli mě ve své blízkosti nechceš, nemělas dělat hovadiny s mými city."

Dlouhé ticho.

"Spencer, co to, do prdele, meleš?"

Šíleně zrudnu.

"Er, promiň, já jen že… um, to jen Paul a Madison něco říkali."

"A tys brala vážně něco, co vyšlo z těch jejich popelnic?" Zní nevěřícně. Ne že bych se jí divila.

Byla to blbost. Oni vážně jen vyvolávali problémy. Věděla jsem to, takže proč jsem jim dovolila se ke mně takhle dostat, to je nad mé chápání.

"Možná se budeš divit, ale o tebe nejde."

Ta slova způsobí, že se cítím jako naprostý zloduch.

Její ruka visí volně přes pokrčené koleno a já ji vezmu do ruky a lehce sevřu.

"Já vím, omlouvám se, oni mě prostě přepadli na chodbě a já je hloupě nechala, aby se na mně vyblbli. Bála jsem se o tebe."

"Nic mi není."

"Dobrovolně sis šla sednout do knihovny. A to jsem tu ani nebyla první." Pokusím se o škádlivý tón.

Vzdychne a sklopí pohled.

Zahlédnu v koutku jejího oka třpytivou slzu a začnu panikařit.

"Ash, co se stalo?"

Vzhlédne a téměř nepřítomným pohledem se zahledí někam před sebe.

Potom se nadechne.

"S Aidenem jsme se rozešli."

33

Jediné, co mě napadne, je položit ruku kolem jejích ramen a přitáhnout si ji do takového toho polo-objetí. Opře si hlavu o mé rameno a po tváři jí steče pár tichých slz.

Jen hádám, ale vypadá to, že ona nebyla ta, kdo to skončil.

Neměla bych, opravdu bych se zrovna teď neměla cítit něčím takovým ublížená. Tohle celé by mělo být jen o ní a já mám alespoň tolik rozumu, abych nic neřekla. Ale v hloubi duše si přeju, aby to byla ona, kdo se chtěl rozejít.

Po nějaké chvíli zvedne hlavu a utře si do rukávu noc, ze kterého jí teče.

Obrátím oči v sloup a vytáhnu svůj kapesník, což s povděkem uvítá.

"Neměla bych tak vyvádět," zahuhlá při utírání slz. "Už se k tomu schylovalo hrozně dlouho a ten poslední krok jsem navíc udělala já."

To mě překvapí. Takže to byla ona. A co mě překvapí dalšího je, že to ve mně nevyvolá ani tak radost, jako spíš potřebu být vůči ní citlivější.

"To je mi líto," zašeptám. "Vím, jak ho máš ráda."

"To mám," vzlykne zlomeně. "Vážně ho mám ráda."

Zabolí mě u srdce.

"Ale ne tím správným způsobem," pokračuje s popotahováním.

Bolest je trošičku menší.

"Jsi v pořádku?" zeptám se. Mám ruku pořád kolem jejích ramen a jemně ji tam hladím.

"Ale jo," nevesele se zasměje. "Já jen… V podstatě to bylo po vzájemný dohodě, ale stejně vím, že jsem mu ublížila, a pořád ho mám jako kamaráda ráda. A byli jsme spolu tak dlouho, takže… je to docela zlom, chápeš?"

"Chápu to," zvednu ruku a zlehka ji hladím po vlasech. Znovu si o mě opře hlavu a chvíli tam jen tak sedíme.

"Já… o těchhle věcech moc nevím, protože jsem se nikdy s nikým nerozcházela," začnu pomalu, "ale z toho, co vím, mám dojem, že se to časem zlepší. A on tě miluje, Ash. Vždycky bude tvým přítelem."

"Já vím," opět potáhne s hlavou stále na mém rameni. "Nevím, jestli jsem z toho, že to vzal tak dobře, víc rozhozená nebo prostě ráda."

Uchichtnu se. "Ber, co je lepší."

"Omlouvám se, že jsem na tebe byla protivná."

"Já se omlouvám, že jsem dělala ukvapené a idiotské závěry."

"Ono zkrátka… jsem tak zvyklá na lidi jako Madison a Paul, že jsem asi prostě zapomněla, že mám i někoho, na koho se můžu spolehnout," zašeptá. "Někoho, kdo není Aiden."

Pohladím ji po vlasech. "Vždycky jsem tu."

"Já vím."

A taky že jsem. Ať už se stane cokoliv, vždycky tu pro ni budu. Tahle myšlenka, tohle uvědomění, mě tak nějak vnitřně uklidní. Je to zvláštní, ale už jen cítit tu sílu emocí, které v ní probíhají, a to, že je ochotná se o mě opřít, mi dává lepší pocit z našeho přátelství.

Lepší pocit z toho, že to je jen přátelství.

Nemůžu jí nic vyčítat; nebo Aidenovi. Byli spolu přes tři roky. Musí být hrozně bolestivé něco takového ukončit, i když víte, že to tak musí být.

Chudák Ashley.

Ještě chvíli si povídáme - já ji stále jednou rukou objímám – dokud nezazvoní zvonek upozorňující na to, že za chvíli zazvoní na konec oběda. Naše škola už je takhle divná. Proč nemají rovnou zvonek, který nám řekne, že bude zvonit zvonek, který nám řekne, že bude zvonit ten na konec oběda? Proč prostě nezvoní v jednom tahu?

Napřímí se a já okamžitě postrádám její teplo na svém rameni.

"Měla bych se jít opláchnout," znovu popotáhne. "A ty nechceš přijít pozdě na hodinu."

Zasměju se. "Mně to nevadí."

Podívá se na mě. "Tvýmu dědovi by mohlo, kdybys byla po škole nebo něco."

"Pravda."

Nakloní se a dá mi pusu na tvář, která způsobí příjemné mrazení následované zarděním.

"Spencer… díky."

S tím se zvedne ze země a odchází, přičemž mě tu zase jednou nechává doslova oněmělou.

Potřesu hlavou. Já tu holku prostě nechápu.

Ale stejně ji miluju.

Pomalu ale jistě se z toho dostává.

Další den potkám Aidena, který taky nevypadá úplně nejlíp. Sdělím mu, že už o tom vím a obejmu ho; naše první objetí. Je divné a já se v téhle pozici cítím totálně nepříjemně, ale cítím, že to potřebuje.

Oba postupně zase ožívají a asi tak po týdnu je vidět, že chtějí oprášit své přátelství. Co se mě týče, zdá se, že jsem vyhledávaná společnost pro ně pro oba, takže pokud se o mě nechtějí poprat, musí se naučit spolu vycházet.

Upřímně, většina našeho společného času je vyplněna učením.

Týdny plynou, z týdnů jsou měsíce a učitelé kupí další a další úkoly. Od každého – učitelů, rodičů, prostě od každého – slyšíte jen jedno: ‘To je ono, lidi. Tohle rozhodne o vaší budoucnosti.‘

Dobrý způsob, jak člověka vystresovat.

Ashley si myslí, že co se mnou tráví víc času, má teď ze všeho minimálně o stupeň lepší známky, protože se tolik učím. Já zase myslím, že je to proto, že se jenom začala trochu snažit. Ashley je docela hlavička.

Jestli už mají nervy i tihle dva, pak už nevím, jak bych popsala vlastní stav. Dědeček už mi dokonce zkrátil i hodiny houslí na tři čtvrtě hodiny denně, jen abych mohla šprtat ještě o něco déle. Každý den mě na procházce zkouší a jsem osvobozena i od přípravy večeře, abych se mohla učit ještě i o tuhle chvilku déle. Teď je jaro, což znamená, že on sám tráví všechen svůj čas na zahradě a já mám povoleno pomáhat mu dvě hodinky o sobotách a nedělích. Jinak je to pořád samé učení, učení a zase učení.

S Ashley se vidím ve škole, jednou za čtrnáct dní u nás doma a jednou za měsíc u nich, a to ještě jen když její matka zavolá o svolení.

Začínám šílet.

A jakékoliv naděje, že teď, když se rozešla s Aidenem, se na mě možná, jen možná bude dívat jinak, jsou už v podstatě mrtvé.

Je naprosto stejná jako před rozchodem.

Musím se smířit s tím, že Ashley o mně smýšlí jen jako o kamarádce.

Právě teď jsem ráda i za to.

Zvládnu se dostat přes zkoušky, i když nevím jak. Dokonce jsem přežila i testy SAT a to už mě museli Ashley s Aidenem zarazit, abych se v tom stresu úplně neutopila. Den před tím na mě přišla náhlá panika z toho, že na těch testech závisí celý můj život, a málem to se mnou seklo. Uklidnili mě hlavně tím, když zdůraznili, že je můžu psát znovu, když budu potřebovat.

Prošla jsem i bez toho.

Pocítím téměř hmatatelnou úlevu, když ze mě po roce konečně spadne všechen ten tlak. Přísahám, že jsem doslova vypustila dech, který jsem zadržovala dobře celý měsíc.

A pochopitelně, jediné, o čem teď všichni mluví, je ples. Ples tohle, ples tamto. Nejsme ještě ani ve čtvrťáku a už je to nejdůležitější téma každého hovoru. Z našeho ročníku jde letos celkem dost lidí, ale i kdybych byla pozvaná já, stejně bych jít nemohla.

Zmocňuje se mě jistá melancholie, když pomyslím na příští rok.

Ráda bych na vlastní maturiťák šla. Je to jeden z těch důležitých obřadů v životě každého člověka a prožít si ho zaslouží každý. Nejsem si jistá, jestli já tu šanci mít budu.

S těmihle myšlenkami sedím jednoho oběda na nádvoří, kde si trochu užívám sluníčka. A takhle mě najde Aiden.

"Hej, Spencer."

"Čau, Aidene," zacloním si rukou oči a podívám se nahoru.

Sedím na jednom ze stolů s nohama na lavičce. Ačkoli technicky vzato máme ještě týden a půl školy, spousta lidí je pořád za školou. Udělali jsme zkoušky poměrně brzy, protože naše škola má systém od nejstarších po nejmladší. Všechna mladší děcka se právě teď stresují zkouškami, což my už máme za sebou. Takže ve výsledku je tu roztroušeno ještě pár lidí, ale jinak mám celý barák jen pro sebe. Třeba Madison s Paulem jsem neviděla od pondělí a jediný důvod, proč ještě vidím Ashley, je ten, že se doma začne nudit a přijde se podívat do školy.

Nevím, proč je tu Aiden, ale je.

"Je hezky," poznamená.

"Mmm."

Vypadá nervózně. Pokusím se nesledovat pobaveně jeho očividný zápas.

Místo toho zaměřím pozornost na ptáčka, který kolem poskakuje v honbě za potravou. Hýl obecný. Jsou to hezcí ptáci, i když bych byla radši, kdybych o nich tolik nevěděla. Nesnáším ornitologii.

"Um… můžu se tě na něco zeptat?" Že je ale pěkně nervní.

Je mi to jasné, tohle bude o Ashley. Gah! Toho jsem se vždycky bála. Nezradím její důvěru, v žádném případě ne. A pokud mi on řekne něco, co budu považovat za nutné, aby věděla, pak zradím jeho.

Mám toho kluka ráda.

Jenže ona je má nejlepší kamarádka.

"Půjdeš se mnou na ples?"

Málem spadnu ze stolu.

Naprosto omráčená tou otázkou se otočím, abych se na něj mohla podívat.

On se… On mě právě pozval na ples?

Zatímco na něj tak zírám - a to doslova vyjeveně - rozhodne se, že je to vhodná příležitost k završení své nabídky.

A políbí mě.

34

Nejradši bych s jekotem utekla.

Naštěstí, tedy myslím, ta pusa trvá jen pár vteřin, než se zděšeně odtáhnu. Zaprvé, jsme na školním nádvoří, sakra! A zadruhé…

Pro boha živého, Aiden mi dal pusu!

Fuj.

Odsunu se od něj dál a vykoktám: "Eh.. uh.."

Trošku vypadá, že ho to mrzí.

"Nemůžu," vykviknu. Srdce mi buší, ale ne tím příjemným způsobem.

"Oh."

Teď se cítím hrozně. Aiden na mě nebyl nic jiného než hodný. Je to milý nezadaný kluk, se kterým ale kategoricky odmítám něco mít. Netuší, že miluju jeho ex, a proč by taky měl?

"Je mi to líto, Aidene," pokračuju upřímně. "Můj dědeček by mi za nic na světě nedovolil jít na ples, a už vůbec ne s někým." Natáhnu se a poplácám ho po ruce. Cítím se tak nesvá. "Ale jsem opravdu, opravdu potěšená, že jsi mě pozval."

"Oh." Už vypadá trochu lépe. "Žádná šance?"

Zavrtím hlavou. "Aidene, nesmím sama odejít ani z našeho dvorku. Nedovolí mi jít na taneční zábavu bez dozoru a s klukem."

Po tomhle se usměje. "Rozumím. Hm -" Zase vypadá nervózně. "Jestli je to jen proto, že nechceš jít…"

"Není," zalžu jen napůl. Chápejte, sice s ním na ples jít nechci, ale ta část o dědečkovi je čistá pravda. Akorát zrovna v tomhle případě je to spíš příhodné, než otravné.

Jakmile odejde, bez rozmýšlení se rozhodnu nezmiňovat se Ashley ani o puse ani o pozvání. Znám svou holku, tohle by nenesla moc dobře. A ano, nemůžu si pomoct, přemýšlím o ní jako o své holce, přestože jasně odmítá mluvit pro změnu zase o tamté puse.

Ve chvíli, kdy opustím nádvoří, udeří do mě další myšlenka. Co když… Co když mě Aiden políbí znovu? Přeci jenom jsem to celé podala tak, že jsem ho odmítla kvůli dědečkově nesouhlasu.

Brr.

Opravdu se mi Aidena nechce znovu líbat. Budu ho muset usadit. Pokusím se to udělat jemně.

Těsně před zazvoněním narazím na Ashley.

"Hej, Spence, nevíš, co je s Aidenem?"

"Uh, ne, proč?" Tohle je poprvé, co jí lžu.

"Meh, ale jen že zrovna prošel kolem a vypadal trochu mimo."

"Oh…"

Doprčic, to lhaní se mi vůbec nelíbí.

"No nic. Hele, co děláš v pátek?" zeptá se.

"Uh, nic, jako obvykle. A opět se ptám: proč?"

"Um, pořádá se pařba… jakože konec školního roku a takový kraviny."

To snad ne. Konečně pozvání, které bych opravdu moc ráda přijala, a vím, že nemůžu.

"Hej, můžu říct mamce, aby tě pozvala na slavnostní poslední přespání v tomhle školním roce," kření se Ashley. "Tvůj děda nemusí vědět o tý párty."

Ona vážně myslí na všechno. Jen to, že stojí přede mnou, mi z hlavy naprosto vymazalo těch posledních hrůzostrašných deset minut, díky Bohu. Až na to, že si stejně myslím, že její plán fungovat nebude.

Podívám se na ni pochybovačně.

"Věř mi, Spencer," uklidňuje mě.

"Ash… Já jen, že… dědeček není včerejší. Nakonec mu dojde, že Cathy volá tvým jménem."

"Tak si s ním promluv!"

"No jasně, to totiž zabírá tak skvěle," zdůrazním.

"Poslední tři měsíce ses učila tak, žes v těch knížkách málem nechala zadek. Laskavě ho informuj, že taky potřebuješ na jednu noc vypnout."

"Informovat… ho…" Zešílela. Ona se normálně zbláznila. Mého dědečka nemůžete o něčem ‘informovat’.

Ale co, možná to za pokus stojí. Nakonec jí právě to slíbím: že se pokusím.

A to se právě teď děje.

Myslím, že dědeček snad měkne nebo co. No, jen možná.

"Pane, mohla bych v pátek přespat u Ashley?"

Položí své noviny a zahledí se na mě skrze své brýle na čtení.

"Prosím?"

"Ashley se mě ptala, jestli bych mohla zůstat v pátek večer -" zhluboka se nadechnu, "a po tom všem učení jsem si myslela, že bych možná mohla mít jeden večer volný."

Neměla jsem ten poslední kousek vůbec říkat. Bude to považovat za drzost. V duchu se za to proklínám.

Trhnutím narovná noviny do původní polohy a něco za nimi zamumlá. Nejdřív si myslím, že jsem se přeslechla, ale pak si jeho slova zopakuju.

"Nevidím důvod, proč ne."

Co se to s ním, sakra, poslední dobou děje? Je teď tak shovívavý... No, to s ním asi řešit nebudu. Každopádně mu nedokážu dát víc informací, jako třeba to, že půjdu na párty. Nebo že při tom na sobě budu mít Ashleyino oblečení.

Nebude tam nikdo, koho by znal, tak co.

Páteční odpoledne mě zastihne natěšenou jako ďas. Můj první mejdan. Nejsem si úplně jistá, co od toho očekávat kromě toho, že tam budou Aiden i Ashley. Úspěšně jsem se mu vyhýbala posledních pár dnů; a když už v mé blízkosti byl, dala jsem si pozor, abych byla vždycky s Ashley. V podstatě jsem jí tedy byla neustále v patách, ale nezdálo se, že by jí to vadilo.

Navíc jsem měla hezký výhled.

Vážně, vážně nechci, aby mě někam znovu pozval.

A na co se těší nejvíc Ashley?

Že mě vyšňoří.

Sakra, cítím se jak její barbína.

Nakonec se do celé akce zapojí i Kyla s Cathy a světe div se - Kyla je na Ashleyině straně. Netuším, jestli se to už někdy předtím stalo.

"Tohle si na sebe nevezmu," odmítám nekompromisně.

"Ale v tom bys vypadala tak dobře!" kvílí Ashley. Drží přede mnou krátkou koženou sukni a červeno-černý top.

Kdybych si oblékla tohle, byl by vidět značný kus mého břicha. Nemluvě o odhaleném výstřihu. A nohou.

Zkrátka řečeno, ukazovalo by to mnohem víc Spencer, než je obvyklé.

"To mě nezajímá. Možná sice nepůjdu v tomhle," mávnu na své současné oblečení, "ale taky nepůjdu v tomhle. Ani za nic."

"No taaak, Spencer, žij trochu," pobízí Kyla.

"A já si jsem zase docela jistá, že bys v šatníku našla i něco, co bude vyhovovat tvým i Spenceřiným požadavkům," vloží se do toho Cathy. Jsem tak šťastná, že je někdo na mé straně.

"Ugh, fajn," Ashley vztekle ustoupí a já k její nevlastní matce vyšlu vděčný pohled. Doufám, že Ashleyina další volba bude trochu rozvážnější. Prostě zatím nejsem připravená běhat po světě oblečená jako laciná děvka.

Vyžádá si to ještě spoustu dohadování – většinou mezi tou samou dvojicí – než se na něčem shodneme. Konečně se podvolím sukni. Ale je džínová a sahá až nad kolena. Ashley je s ní spokojená, protože v ní prý mám ‘parádní‘ zadek. Pokud zírá na můj zadek Ashley, jsem nadmíru spokojená.

Dál mám na sobě top z jemné průsvitné síťoviny s ozdobným lemováním, který mi vybere, ale tady trvám na tom, že pod ním budu mít bílé - ale zase obtažené - tričko. Ona se sice šklebí, ale já jsem tak šťastnější. A na závěr, po tom, co mi udělá make-up, musím souhlasit, že mi to sekne.

Uh.

Ale ne tak jako to sekne jí.

Vzala si tu sukni, kterou já odmítla. A má top, který pěkně ukazuje její opálené pevné břicho a prostě… prostě všechno, co se sebou udělá, je neuvěřitelné. Obzvlášť ty její oční stíny. Mě nalíčila hezky a diskrétně… ale ona vypadá…

Musím vynaložit hodně úsilí, abych ji nezatlačila na postel, neklekla si nad ni a neulíbala ji k smrti. Je jedno, že její nevlastní matka a sestra jsou pořád v pokoji. Nebo že popravdě ani nemám kuráž ji políbit. Ne po tom, co tak evidentně vyjádřila, že poprvé to byla chyba.

Jsem nervózní.

Určitě to na mně vidí.

Rozptýlí mě akorát hádka, která se rozpoutá poté, co Ashley zjistí, že Kyla jde na párty s námi. Nejdřív křičí na Cathy, která řekne, že to Kyle dovolila, a tím je tedy pro ni věc vyřešená. Pak křičí na Kylu, která tvrdí, že je pozvaná, a že půjde, ať už se to Ashley líbí, nebo ne. Nakonec ječí na strop, protože není po jejím.

Na mě nekřičí, ale pohledem u mě hledá podporu.

Na to jen pokrčím rameny a navrhnu, že se jí můžeme vyhýbat, pokud to pomůže.

Takže musíme čekat, než se nachystá ještě Kyla, z čehož jsem ještě nervóznější.

"Spencer… Spencer…"

"Huh?" podívám se jejím směrem.

"Přestaň pochodovat… proč jsi tak nervní?"

"Um… párty plná lidí, kteří mě nemají rádi?" napovím. "Nikdy jsem na párty nebyla."

"Oh, zlato, já nemám ráda většinu lidí, co tam budou; proto tam taky nejdeš."

"Takže proč tedy jdeme?"

"Povyrazit si, vypadat dobře, popít levný, hnusný, leč zadarmo pivo, smát se trapkám, atd."

Uchichtnu se. "Smát se trapkám, jo?"

"Jop."

"Nejsem já náhodou…"

"Ne," přeruší mě. "Rozhodně ne. Ty jsi ta nejsuprovější osoba. Nikdy na to nezapomeň."

Další důvod, proč milovat jedinečnou Ashley. Je natolik bláhová, aby si myslela, že já jsem suprová.

Kyla se konečně vyvleče z pokoje a když jdeme k autu, Ashley pošeptá tak hlasitě, že je naprosto jasné, že chce, aby ji slyšel každý v okruhu třiceti metrů, "Tohle je ten typ trapky, kterým se budeme smát."

Kyla ji však z nepochopitelných důvodů zcela ignoruje.

Cathy nás vysadí u jednoho z domů. Kylina neschopnost vybrat si oblečení nám zajistila přiměřené zpoždění a když se dostaneme na místo, je už tady slušný rámus. Ashleyina matka nám naposledy zamává a slíbí, že pro nás přijede, když budeme potřebovat.

Nevěřícně koukám na Ashley, zatímco se auto vzdaluje a pak řeknu,"Cože, ona pro vás přijede?"

"Jo, v pátek nemíváme žádnou večerku, takže prostě zavoláme jí a ona přijede. Ale jenom v pátek. Zkus to v sobotu a máš zaracha do konce života."

Kráčíme si k domu po pěšince jako nějaké modelky a dokonce slyším obdivná hvízdání přicházející z trávníku vedle vstupních dveří.

"Fíha, Ashley, kdo je tvá kamarádka? Takovej kousek bych si nechal líbit."

Nemám ponětí, kdo to řekl, ale mysleli byste si, že budu z prvního komentáře víc nadšená. Místo toho mám spíš podivné nutkání se vyzvracet. Nejspíš na původce samotného.

"Nevšímej si jich," zamumlá Ashley přes rameno, "jsou to jen neotesaný hulváti."

"Ash!" Ve chvíli, kdy projdeme předními dveřmi, Paul prolétne chodbou, zvedne Ashley ze země a zatočí se s ní.

"Postav mě, debile!"

"Tys přišla!"

"Tys nametenej," řeknu si pro sebe potichu.

"Týjo, sexy mama Ashleyino kamarádko," sjede mě pohledem od shora dolů poté, co brunetku postaví na zem. "Kdopak jsi?" Pěkně drmolí. A je opravdu pěkně opilý.

"To je Spencer, ty blbe," uzemní ho Ashley při urovnávání svých šatů. "Ježíši!"

Popadne mě za ruku a táhne mě domem. Jen matně si všimnu Paulovy čelisti, která skončila někde na podlaze, zatímco jsem tažena pryč. Momentálně by mi nemohlo okolní dění být ukradenější; Ashley mě drží za ruku.

Zatáhne mě do kuchyně, kde najde nějaké čisté kelímky a chopí se soudku jako profík. Tohle už zjevně někdy dělala.

"Spencer!" zaslechnu Aidenův hlas, což mě trochu vyděsí, ale pokusím se nedat na sobě nic znát. "Co tady děláš?"

Ashley se na něj suše podívá. "No co asi, je tu se mnou."

"Tvůj děda…"

A jéje… problém je na světě. Nemůžu s ním jít na ples, protože by mě nepustil dědeček, ale helemese, na pivní párty můžu? Tohle asi nevypadá moc dobře… A taky to vysvětluje bolest zračící se v jeho tváři.

On je tak hodný. Já mu vážně nechtěla ublížit.

"Dědeček nemá tušení, že tu jsem," ujišťuju ho. "Myslí si, že jsem u Ashley a učím se latinu nebo něco."

"Aha… Aha!" A jako mávnutím kouzelného proutku je ze smutného a odmítnutého výraz veselý a lehce opilý.

A jsem zase tam, kde jsem byla. Teď sice Aiden není rozrušený, ale zato si stále myslí, že bych snad mohla opětovat jeho zalíbení.

Co mám, k čertu, dělat?

Ashley vyřeší můj momentální problém místo mě, a to tak, že mě zase odtáhne pryč. Skončím vmáčknutá na gauči mezi ní a nějakým rozvášněným párečkem. Posunu se od uslintané dvojice co nejdál to jde, což má ten šťastný následek, že se tlačím víc na Ashley. Zareaguje na to tak, že mi kolem ramen položí ruku a usrkne ze svého piva.

Udělám totéž - můj první doušek - a jen silou vůle to neplivnu okamžitě zpátky.

Je to strašné.

Proč lidi sakra pijou takové věci?

Slabě se na ni usměju a ruku s pivem spustím dolů. Při první příležitosti opiju nějakou pokojovou kytku. Hudba je hrozně hlasitá a my si ani nemůžeme normálně povídat. Chvíli někoho sleduju, jak tančí jako chuligán a opět se musím ptát, co se lidem na těch párty může líbit. Co se mě týče, je to pekelná nuda.

"To je pekelná nuda tady," nakloní se Ashley a zařve mi do ucha. "Chceš jít ven?" Tedy alespoň myslím, že to řekla.

Pokývám hlavou. Vážně, vážně chci odsud pryč.

Zanecháme náš párek veselému osahávání a prodereme se do zadní části domu. V kuchyni nás zase chytne Aiden, ale Ashley ho opět zpraží svým pohledem a protáhne nás zadními dveřmi ven. Zahlédnu ho, jak se smutně opře o rám, ale za námi nejde.

Část mě se cítí smutně za něj. Zbytek je ale rád, že nás nepronásleduje.

Najdeme hezké tiché místo nedaleko plotu. U bazénu je sice několik opilých lidí, ale jsme od nich dostatečně daleko.

"Uhm, chodíš na takové akce často?" zeptám se.

"Jo, asi jo." Přisune se ke mně blíž.

"Proč?" zeptám se upřímně zmateně.

Na vteřinu se na mě zadívá a pak vyprskne smíchy. "To fakt nemám nejmenší tušení. Je to mnohem lepší, když jsi taky nametená."

Povedlo se mi odložit vlastní pivo na kuchyňskou linku, když jsme šly kolem; nevím, kam se podělo její.

"Nevím… Nevím, jestli chci někdy být opilá, pokud se mám chovat takhle." mávnu směrem k centru dění.

"Jo, jsou trapný."

"No, kvůli těm tu přece jsme," zasměju se.

Asi tak dvacet minut jen sedíme a povídáme si. Přemýšlím, proč jsme musely podniknout takovou výpravu, abychom došly k tomuhle, ale alespoň mi to sluší. Tak nějak mám pocit, že to je polovina zábavy. Sem tam se něco přihodí. Lidi u bazénu dělají blbosti a my se jim smějeme. Pak také špehujeme Madison, která se muchluje s nejošklivějším klukem, jakého jsem kdy viděla, a smějeme se zase jí.

Po nějaké půl hodině položí hlavu na mé rameno a já, aniž bych o tom už přemýšlela, opřu zase svou hlavu o její. Její ruka se sveze dolů mezi nás a jakoby sama od sebe vklouzne do mé dlaně. Je to hezký hřejivý pocit. Je to úžasné.

Uplyne dalších pár minut a já ucítím, jak maličko pohne hlavou. Shlédnu na ni dolů a zjistím, že na mě kouká. A přesně v ten jediný okamžik mezi námi proběhne milion slov. Vzdychne a já zaslechnu její hlas pošeptat mé jméno.

Skloním se o něco víc. Ona se nadzvedne, jsme už tak blízko. Opět pošeptá mé jméno, z jejích rtů zní téměř jako symfonie.

Špička jejího nosu se otře o můj, nahoru a dolů. Je to zpropadeně dobrý pocit. Vím, že se teď políbíme. Je mi horko a na rtech cítím její dech. Skoro víc miluju už jen to lahodné očekávání, než všechno ostatní. Ale vím, že samotný polibek bude ještě lepší.

Její nos se znovu dotkne mého, zatímco něco šeptá. Nedokážu rozeznat co. Jsme milimetry od sebe.

A jak se naše rty dotknou – v tom nejkratším, nejmenším kontaktu – jsme odtrženy.

A to na šrot opilým Aidenem padajícím ze schodů a řvoucím "Spencer!"

35

Ashley vypadá, že by Aidena na místě zabila.

Já bych ho klidně zabila, když na to přijde.

Zrovna mi chtěla dát pusu! Znovu! Tentokrát by neutekla. Výraz zuřivosti v její tváři mi dává naději, že to zkusí zas.

Zatímco se Aiden zvedá ze země, Ashley se postaví a natáhne ruku. Chytnu ji a jsem doslova vyzvednuta na nohy.

"Jdeme," zavrčí.

"Uhm… Kam?"

"Domů. Tahle pařba je oficiálně na hovno."

No já nevím. Právě na téhle pařbě mě chtěla políbit. Ale chce jít domů a možná, že tam bude chtít taky. Krom toho se opravdu chci dostat co nejdál od Aidena; vypadá dost opilý na to, aby si něco zkusil.

"Tak jo."

Protáhneme se kolem Aidena, který na mě kouká tak nešťastně, že se na něj rychle usměju. Nevím proč. Připadá mi to, jako bych ho tím povzbuzovala, ale upřímně, prostě nechci být na toho kluka zlá. Docela rychle se prodíráme domem, vyhýbáme se opilým a rozhýřeným vrstevníkům, než Ashley zatahám za ruku.

Zaslechnu za sebou opilecké škobrtání vzápětí provázené slovy "Spencccer… kama to deš?"

Aiden.

Je to jasné: je opravdu otravný, když je opilý.

Ashley se otočí, obrátí oči v sloup a pak pokračujeme v cestě. Zvládneme to až k trávníku před domem, kde jsme osloveny zase Paulem, který má momentálně kalhoty kolem kotníků. Nedovedu si představit, proč každému připadá zábavné takhle trávit páteční večer, ale rozhodně to teď baví mě.

"Paule, koukej si natáhnout kalhoty, ty imbecile!" zařve Ashley. Asi má pocit, že by mu měla nějak pomoct, když je jeho kamarádka a tak.

Paul se leda tak svalí na zem.

To krátké přerušení, díky kterému jsme se teď zastavily, má ale svůj význam, jak se ukáže: poskytlo mi dostatek času, abych si na něco vzpomněla.

Zatahám za Ashleyinu ruku, která se stále hřeje v mé dlani.

"Ash…"

"Jdeme," řekne nesoustředěně a rozejde se.

Zatahám naléhavěji, "Ash!"

"Huh, co je?"

"Kyla!"

Zastaví a otočí se ke mně. "Co je s ní?"

"Nemůžeme ji tu jen tak nechat, aniž bychom jí řekly, kam jdeme."

"Ugh, musíme?"

"Ano," odvětím pevně. "Já tam zajdu."

Vběhnu do domu a rovnou zamířím do obýváku. Kylu uvidím hned, ačkoli ne zrovna tak, jak bych čekala. Poznám ji podle jejího trička. Zároveň si všimnu dvou plíživých rukou momentálně zaneprázdněných pod zmiňovaným kouskem oblečení. Sedí totiž na gauči obkročmo na nějakém klukovi a jsem si docela jistá, že se právě pokouší vcucnout jeho rty.

Potlačím znechucené otřesení.

Razím si cestu dál a zároveň volám její jméno "Kylo! KYLO!"

Nakonec už musím křičet, abych přehlušila hlasitou hudbu. Odtrhne se od svého úlovku a omámeně se rozhlédne.

Až teď si všimnu, že kluk, na kterém sedí, je Aiden. Jak se za tak krátkou dobu dostal z chodby na gauč a k muchlování s Kylou, to nevím. Proč se s ním, do prdele, Kyla líbá, to nevím.

Co ale vím je, že bych to opravdu, opravdu, ale opravdu raději neviděla.

Provinilý výraz v její tváři mi dá jedině za pravdu.

"Jdeme domů. Ty si dělej, co chceš." Otočím se na patě a odcházím. Kristepane, ještěže nešla dovnitř Ashley.

Ve chvíli, kdy k ní dojdu, zaslechnu, jak na Ashley od dveří někdo volá. Kyla klopýtá za námi.

"Uh, vy jdete domů?" zamumlá.

"Ano, my jdeme domů, blbko. Ty si dělej, co se ti zamane."

"Um. Já tu zůstanu."

"Cathy vás zabije," syknu netrpělivě. Je to pravda: vždyť Kyle je teprve šestnáct.

"Ugh, fajn!" Ashley se otočí a chytne svou sestru za zápěstí, aby ji zastavila, než se pokusí zdolat schody zpět do domu. "My dvě jdeme domů, což znamená, že jdeš taky."

"Ale já nechci!" fňuká Kyla.

"Vypadám, že mě to zajímá?" Ashley popostrčí Kylu před sebe a dává pozor, aby se potácející se dívka držela na chodníku. "Tak jdeme."

S reptající sestrou před námi se vydáme domů. Po tom, co jsme párty opustily, Ashley se trochu uklidnila, a zdá se na svět méně naštvaná. Cestou si povídáme a sem tam se naše ruce za chůze náhodně dotknou.

Neustále přemýšlím, jestli bude ignorovat dnešní skoro-pusu stejně, jako ignorovala tu první, ale při třetím kontaktu našich rukou se podívá dolů na naše prsty a pak na mě… A usměje se tím nejsladším, nejstydlivějším úsměvem na světě.

Oplatím ho tisícinásobnou silou.

Pokud plánovala ignorovat ji, odvádí mizernou práci.

Když dorazíme zpátky do sídla Daviesových, klapot přiláká do obrovské haly s mramorovou dlažbou Raifa, který nás pobaveně přivítá.

"Jste doma sakra brzy, děcka."

"Na mejdanu byla nuda," vysvětlí Ashley úsečně.

"Ne, nebyla!" zaječí Kyla. "Byla tam sranda. Bavila jsem se a tys mě donutila odejít."

‘Muchlovala ses tam s jejím bejvalým,’ pomyslím si pro sebe. Jsem ráda, že mám tolik taktu, abych si to nemumlala polohlasem. Vůbec nevím, jestli bych to Ashley měla říct nebo ne. Dům by takovou explozi nemusel vydržet.

Ashley jen znovu obrátí oči v sloup a vezme mě za ruku. "My jdem nahoru."

A nahoru jsem vlečena.

Vejdu do jejího pokoje jako první a po třech krocích si uvědomím, že jsem nervóznější, než kdy předtím. Víc než když jsme šly na párty, nervóznější, než když jsem s ní poprvé mluvila, tak neuvěřitelně plná úzkosti jsem.

Otočím se k ní čelem a spatřím, že za sebou tiše zavřela dveře. Opírá se o ně a dívá se na mě.

To je ono.

Tohle je vážně ono.

Málem mě políbila.

A mám dojem, že to chce udělat zas.

Bůh ví, že to chci.

Kousnu se do rtu a rozhlédnu se.

Nervozitou už nevydržím v klidu a přejedu si rukama přes stehna… a jak pod prsty ucítím džínovinu, uvědomím si, že jsem stále oblečená na párty.

"Uh, měla bych se převlíct," špitnu.

"Ne," vyhrkne rychle a odrazí se od dveří. "Moc… Moc ti to sluší."

Slyším vlastní dýchání, tak pronikavé v tichu jejího pokoje. Všechno je zeslabené. Všechno tu září. Přibližuje se ke mně a já se třesu.

Dojde přede mě, kde se zastaví a položí mi na tvář dlaň, "Celá se třeseš…" pošeptá. "Jsi v pořádku?"

Polknu a přikývnu, nejsem schopná vyslovit cokoli z toho, co se ve mně děje.

Bože, jak já ji chci!

Palcem hladí pokožku pod svými prsty a já z toho doteku cítím tak čistou lásku, že musím přivřít oči a roztřesu se ještě trochu víc.

"Spence," řekne jemně, "to je dobrý… ty se vážně třeseš…"

"Je mi fajn," zachraptím. "Já…"

"Hej, no tak, pojď si sednout."

Spustí ruku z mé tváře, popadne mě za paži a vede mě k posteli. Čekám, že si na ni sedne, ale místo toho se sveze vedle na podlahu.

Následuju ji.

Zdá se, že vždycky skončíme takhle. V knihovně, u plotu a teď tady. Bok po boku na zemi.

Otočím k ní hlavu. Upřeně se na mě dívá a je tak šíleně krásná, že si nemůžu pomoct a musím vyslovit její jméno; spíš jen tak vydechnu: "Ash…"

"Do hajzlu, ty seš fakt zatraceně nádherná," jsou poslední slova, která ze sebe vydá, než se konečně skloní a políbí mě.

36

Kurva, její rty jsou tak hebké. Přitáhne si mě k tomu nejněžnějšímu polibku na světě, rty přejíždí přes mé, zatímco vezme mou tvář do dlaně.

Tentokrát jsem natolik při smyslech, že zareaguji lehkým tlakem zpátky a rty napodobím její pohyby. Když pootevře ústa a zapojí jazyk, aby mě ochutnala, zalapám po dechu. To jí poskytne větší přístup a ucítím, jak jazykem rychle vklouzne dál.

Roste ve mně žár jako nikdy předtím. Hlavu mám jako v ohni. Celé tělo mám jako v ohni. Ashley mě líbá a tomu se nic nevyrovná.

Otevřu pusu víc, mírně natočím hlavu a přejíždím rty přes její, vzápětí jazykem napodobím její počínání. Její chuť kombinovaná s chutí lesku na rty stačí k tomu, abych dostala závrať. Pak se střetneme – lehounce, jen špičkou našich jazyků – ale stačí to, aby z toho zasténala.

Ona sténá.

Ona sténá do mojí pusy.

Plameny šlehají výš.

Jestli mě bude takhle líbat o chvíli déle, švihnu sebou, přísahám.

A nakonec rozhodne ona, že potřebujeme trochu vzduchu, a odtáhneme se. Ne moc, jen tak daleko, abychom se pořád navzájem dotýkaly čelem, a zase je tu to mazlení nosů. Líbí se mi to. Musím být úplně rudá, protože ve tvářích cítím šílené horko.

"Sakra," pošeptá.

Znepokojeně se odtáhnu. "Co?" Ach můj Bože. Dělala jsem to špatně? Líbám hrozně? Jsem v tom teprve nová!

Marně hledám správná slova omluvy, ujištění, že se zlepším, když řekne, "To bylo… wow."

"Oh…" opět se nesměle se zarděním usměju neschopná podívat se jí do očí. "Jo."

Tiše se zasměje, zvedne mi bradu a nakloní se pro ráznou, i když krátkou pusu. "Jsi děsně roztomilá, když se červenáš."

To mi jen přidá na odstínu.

Chci něco říct, ale pořád nemůžu najít slova. Tak udělám druhou nejlepší věc: sehnu hlavu a políbím ji.

Naše ústa opět splynou. Naše rty se opět propletou, pak i jazyky, a tentokrát jsem to já, koho to donutí zasténat. Je to žhavé, je to mokré a je to taaak kurevsky dobré. Jak můj sten zavibruje proti jejím ústům, objede jazykem můj horní ret.

Začíná mě cukat, co nikdy předtím necukalo.

Odtáhnu se; vylekaná… těžce oddechujíc.

Dívá se na mě očima temnějšíma než kdy předtím.

Šest měsíců. Půl roku uběhlo od naší první pusy a já strávila spoustu času představováním si, jak by mohla vypadat ta druhá. Nebo třetí.

Nikdy, ani v těch nedivočejších snech, by mě nenapadlo, že to bude takový pocit.

Líbat ji je návykové. Poslední polibek už začínal být moc a já se musela odtáhnout. Jenže vzápětí po tom jsem chtěla být přesně tam, kde jsem se zarazila, a zase ji líbat.

Předkloní se, lapí mé rty do svých a líbá mě. Třetí pusa. Ta přejde ve čtvrtou a ta v pátou, než si všimnu, že jsme se obě přesunuly. Tiskneme se k sobě v nepohodlné poloze, kdy Ashley má ruku kolem mých ramen. Naše ústa jsou sotva pár milimetrů od sebe, než se jedna z nás rozhodne, že už bychom se měly opět líbat.

Když se konečně opravdu odtrhneme, tak protože ji už něco bolí. Jejímu tělu se nelíbí tahle pozice, ve které je, a upřímně řečeno, mému taky ne. Jen jsem ji nechtěla přestat líbat dost dlouho na to, abych si postěžovala.

Nechci ji přestat líbat dost dlouho na to, abych přemýšlela.

Protože pak bych mohla myslet na to, kam by tohle mohlo vést.

Může to být dobrým směrem… a ne až tak dobrým směrem.

Je tu možnost, že ode mě prostě zase uteče. Já… Já nevím, jestli tohle unesu.

Stoupne si, natáhne ke mně ruku a vytáhne mě nahoru. Jakmile jsem ve vzpřímené pozici, její ruka proklouzne kolem mého pasu a přitáhne si mě k sobě. Překvapením zalapám po dechu, čehož využije a zapečetí mi otevřenou pusu dalším polibkem.

Už zase těžce oddechuju přitisknutá celým svým tělem k jejímu. Tělo, o kterém jsem tak dlouho snila, se najednou tiskne ke mně. Má ruka se sama od sebe začne posouvat výš, najde její kadeře a zlehka se do nich vplete. Během polibku ji jemně držím za hlavu, naše ústa se neustále pohybují.

Sakra, ale je v tom vážně dobrá.

Jazykem ochutná špičku mého a stáhne se. Nesměle ji následuju a začnu ji líbat nepatrně vášnivěji, než jsem zvládala dosud.

Když se odtáhneme teď, je to proto, že už nám oběma trochu dochází kyslík.

Její nos se opět tře o můj. Kruci, miluju, když to dělá.

"Ash…" zašeptám. "Potřebuju… Potřebuju do koupelny."

"Oh…" Zarazí se.

Usměju se na ni a prsty jí sjedu po tváři. "Hned jsem zpátky, jo?"

Přikývne. Cestou z pokoje se ještě sehnu pro pyžamo.

A prchám. Ne že bych nechtěla být raději tam a líbat se, ale zůstat ve stejném pokoji s ní mi nepomůže mít čistou hlavu. Čím dýl zůstanu v její blízkosti, tím víc se ztratím v tom sladkém objetí, které v jejích pažích nacházím.

Jenom potřebuju vteřinku na přemýšlení.

V koupelně se převléknu do pyžama, z tváře smyju make-up a vyčistím si zuby. Svým způsobem je to ode mě taková menší výzva. Bude mě pořád chtít líbat, až se tam vrátím jako normální Spencer?

Místo nalíčené sexy Spencer?

Bude mě i přesto takhle líbat?

Bude si to ráno ještě pamatovat?

To je to, co mi dělá starosti.

Jenže co nadělám?

Mohla bych tam nakráčet a dožadovat se odpovědí – což ovšem sotva udělám.

Mohla bych se tam vrátit a prostě ji nechat, ať mě políbí – což pravděpodobně určitě udělám.

Nebo bych se tam mohla vrátit a nepolíbit ji.

Ach Bože, nemám ponětí.

Každopádně nemůžu zůstat v koupelně věčně, tak nakonec seberu odvahu a jdu zpátky do pokoje. Byla jsem pryč tak dlouho, že Ashley šla do druhé koupelny, aby se taky umyla. Má na sobě své obvyklé věci na spaní, boxerky a tílko. Je rovněž bez make-upu a já při tom pohledu div neskučím.

Přijde mi takhle po čertech sexy: se zkříženýma nohama sedící na posteli, nádherná ve své přirozenosti.

"Ahoj," řekne tiše.

"Ahoj," odpovím, zavřu dveře a kousnu se do rtu. V náručí držím hromádku složeného oblečení.

Pohledem najdu koš na špinavé prádlo a ukážu k němu.

"Ou, jo, jasně!" Vydrápe se na nohy, ale já ji mávnutím zarazím. Přece zvládnu dát věci do košíku sama.

Když jsem s tím hotová, otočím se a zůstanu stát. Všechno je teď jiné. Nevím, co bych teď měla udělat.

"Spence… jsi… jsi v pohodě?" Taky si není jistá, co by.

Přikývnu, ale stále se držím v koutě jejího pokoje u koše na prádlo, takže hádám, že to ze mě dělá lhářku.

Vzdychne. "Já… to podělala?"

"Cože? Ne!" To mě donutí vzhlédnout. Zavrtím hlavou, hlavně sama nad sebou, za to jak se teď chovám, a přejdu místnost. Posadím se na roh její postele, opřu se o jeden ze čtyř sloupků baldachýnu a dívám se na ni. Je mezi námi pořád dostatečná vzdálenost a to je dobře, protože když je blíž, opravdu nemám jasnou hlavu.

"Ash…" Nevím, co říct dalšího.

"Já… Měla jsem … Neměla jsem…" Ani ona zjevně neví. "Je mi líto, že jsem tě políbila."

Oh. To bolelo. Úplně mě to omráčilo.

Zalije mě taková vlna bolesti, že se musím podívat jinam.

A jí to neunikne. "Ach ne… ne, ne, ne, tak jsem to nemyslela!" Horečně ke mně po čtyřech přeleze, popadne mě za ruku a zároveň mi druhou ruku přiloží k tváři, aby mě přiměla podívat se na ni. "Je mi líto, že jsem tě vystrašila! Že jsem na tebe tlačila! Že –"

Umlčím ji rychlým neohrabaným polibkem. Neptejte se mě, co mě k tomu přimělo, protože to nevím, ale stalo se.

Je to celé nešikovné a hned je zase konec.

"Nevystrašila jsi mě," řeknu pak.

Chvilku se obezřetně díváme jedna na druhou, jen tak beze slov oddechujeme kousek od sebe.

"Ne?"

Zavrtím hlavou. "Já jen… když jsi mě políbila naposled… eh… všechno se …"

Tak, jak to sakra říct?

"Jo, tohle. Promiň." Její omluva zní uboze i jí. "Já prostě… byla jsem ještě s Aidenem."

"Jo..." No, to byla; to je dobrá poznámka.

"A… Spencer. Mám tě ráda."

To přiznání je tak plné naprosté upřímnosti, kterou do toho vložila, že mě tím zase totálně odrovná.

"Fakt?"

V duchu se nakopnu. Copak musím zpochybňovat všechno dobré, co se mi stane?

"Ano, ty blbko," zasměje se krátce. "Ještě sis nevšimla?"

"No… jo," usmívám se jak idiot. "Trošku."

"Kecko," nakloní se a dá mi pusu. Vzápětí už dýchá zrychleně a zase se naplno líbáme.

Když se odtáhne, přejede mi palcem přes spodní ret a já se až zachvěju. Bože, ta je tak sexy.

"Taky tě mám ráda," zašeptám.

"Dobře," taky šeptá. "Jsi… Jsi ohledně toho v pohodě?"

Usměju se na ni. "Už to trvá tak dlouho, že jsem si na to zvykla."

Tak tohle ji teprve přinutilo se odtáhnout. "Dlouho? Vážně?"

Kývnu.

"Jak dlouho se ti přesně líbím?" Měří si mě tím svým ‘jedno zdvižené obočí, koukej vysypat všechno, co víš’ pohledem.

"Um… možná… tak… dva roky," zamumlám, ihned nehorázně zrudnu a radši uhnu pohledem jinam.

"Promiň… řeklas právě DVA ROKY?"

Sundám z ní ruce, přitáhnu si kolena až k hrudi a zabořím hlavu mezi ně. Ještě zvládnu zahuhlat tlumené ‘ano’. To je takovej trapas.

"Ty kráso, Spencer Carlin… ty po mně pálíš už dva roky!" Očividně se přes to nemůže dostat. "Řekla bys vůbec někdy něco?"

Vystrčím hlavu. "Většinu toho času jsi ani neměla ponětí o mojí existenci," upozorním ji. "A ten zbytek jsi chodila s Aidenem."

"Oh… to je fakt."

Rozesměju se a natáhnu se pro její ruku. "Ale… teď to víš."

"Jo," zašeptá, "Vím." Dívá se teď na mě pohledem úplně predátorským. "Pojď sem…" Chňapne mě za ruku a přitáhne mě k sobě.

Skončily jsme bok po boku ležet na posteli. Je mezi námi pořád malá mezerka, ale její ruka je tady nahoře, protože mi právě odhrnuje vlasy z tváře. Je to zatraceně fajn pocit. Je tak nádherná.

A má mě ráda!

Asi radostí exploduju.

Pokud dřív neexploduju z jejích polibků.

"Takže… uh… ti nedělá problém, že se ti líbím?" zeptám se stydlivě.

"Proč, protože jsi šprt největší?" popichuje.

Dloubnu ji do žeber. "Ne, ty hlavo, protože jsem holka."

Zasměje se. "Nejsi první holka, se kterou jsem chodila, Spence."

Překvapením div nenadskočím. "Nejsem?"

"Ne-e. Chodila jsem s jednou ještě před Aidenem."

Doprdele! Jsem docela ráda, že jsem tohle nevěděla, než jsme skončily u líbání. Taky jsem mohla klidně umřít už jen z vědomí té eventuální možnosti a ani bych si neužila.

"Ale ty jsi bez debat ta nejroztomilejší holka, se kterou jsem se kdy líbala… nebo chodila." Pronáší to s úsměvem a já z toho samozřejmě zčervenám. A to ani nemluvím o tom, že nás v podstatě definovala jako ‘chodíme spolu’.

Pochopitelně s tím jsem nadmíru spokojená a pro dnešek jsem absolutně skončila s jakýmkoli dalším zpochybňováním čehokoli.

"Pojď ke mně," pošeptá a já jejímu přání opět vyhovím.

Necháme se vtáhnout zpátky do dlouhého, omamného, žhavého, mokrého polibku, a já si jen pomyslím, ‘Čím jsem si tohle zasloužila?’

37

Ještě nikdy jsem toho nenaspala tak málo.

A nikdy by mi to nemohlo být ukradenější.

Spencer Carlin právě strávila větší část noci mazlením s dívkou svých snů.

Si pište!

Ach Bože, mazlení… Kdybych byla úplně upřímná, musela bych se přiznat, že jednou – možná dvakrát – mi hlavou proběhla spíš fráze ‘sex s Ashley’.

Ale protože jsem před ní nikoho jiného ani nepolíbila a i naše první pusa byla tak krátká a pak ještě navíc totálně promlčená, tak jsem opravdu neměla, podle čeho soudit. Zato teď už mám jistou představu o tom, co by se mohlo dít, kdybychom se spolu někdy ocitly nahé.

Požár.

V jednu chvíli, někdy kolem druhé hodiny ráno, byla nahoře. Jednu nohu měla mezi mými a vršek mého pyžama se kousíček vyhrnul. Rukou se pilně věnovala pokožce pod vyhrnutou látkou, lehce mě tam nehty škrábala, až jsem se z toho nadzvedala. Prohýbala jsem se proti ní a snažila se vzdychat, co nejtišeji to šlo, zatímco její ústa se činila na krku.

Rty laskala můj krk a já sotva mohla dýchat.

To bylo asi nejdál, kam jsme minulou noc zašly. Vím, že se kvůli mně držela zpátky. Jsem za to ráda, protože nemyslím, že bych zvládla o moc víc. Je toho na mě najednou příliš a já jsem ze všeho docela vyjukaná.

Nevadí.

Má mě ráda.

Já mám ráda ji.

Chodíme spolu.

To je prostě… neuvěřitelný.

Na začátku roku Ashley Davies ani neznala mé jméno. Teď spolu chodíme.

Teď ví, jaké to je, když mě přiměje rozkoší vydechnout její jméno. Teď ví, jaký to je pocit, když se jazykem seznamuju s tvarem jejího ucha. Líbilo se jí, když jsem to dělala. Líbilo se jí úplně všechno, co jsem v noci dělala, to vám tedy povím.

Samozřejmě jsem neměla tušení, co dělám. Kromě chvil, kdy jsem se prostě opičila po ní, jsem zkrátka musela improvizovat za pochodu. Myslím, že jsem si vedla obstojně. Když mě prsty sevřela kolem paže nebo na zádech a já ucítila, jak se zachvěla, měla jsem dojem, že něco určitě dělám správně.

Rozhodně jsou místa, která jsem chtěla prozkoumat, ale na to se nějak ještě necítím připravená.

Jako… Jako třeba její prsa.

No, vždyť jsem sakra poslední dva roky strávila házením zamilovaných pohledů na ty dvě, když se nedívala. Tak jak bych si jich nemohla trochu všimnout, když jsem k ní zrovna přitisknutá?

Což jsem většinu noci byla. Přitisknutá k ní, těsně, tvrdě. V jednu chvíli jsme se líbaly tak intenzivně, naše těla téměř jako jedno, že jsem si ani nevšimla, že jsme se začaly rytmicky proti sobě pohybovat.

To už na mě bylo maličko moc; musela jsem se odtáhnout, jinak bych omdlela.

Přinejmenším ji teď můžu líbat, aniž bych se toho bála. Ne že by to byl menší zážitek, ale nenaplňuje mě to tou kombinací touhy a strachu. Teď je to jen… čistá touha.

Pokud budu někdy mít šanci, dostaneme se ‘tam‘ ve správný čas.

Odmítám vyslovit nahlas slova, která to ‘tam‘ znamenají. Na ‘to‘ se ještě necítím.

Bylo by nemožné – absolutně nemyslitelné – vybrat ‘nejlepší‘ část včerejší noci. Každý polibek byl perfektní. Každý dotek byl mučivě příjemný.

Probudit se vedle ní bylo úžasné. Nakonec jsme i chvíli spaly. Ne moc dlouho, ale alespoň něco. Přestaly jsme se líbat a jen se dotýkaly: lehké pohlazení tváře, ruky, vlasů; příležitostný letmý dotek rty, dokud nás pomalu nezmohla únava.

Probouzím se v jejím náručí. Leží těsně za mnou, jednou rukou si mě přitahuje k sobě. Cítím její hřejivý dech za krkem, jak střídavě vdechuje a vydechuje. Má vlastní ruka drží její, drží ji u mě. Svým tělem mi hřeje na záda.

Nechci ji vzbudit, je mi tu hezky. Dveře ale samozřejmě nejsou zamčené a to mě trápí. Neumím si představit, co by kdokoli z její rodiny řekl, kdyby sem teď vkročil.

"Přestaň se hejbat," zamumlá mi do krku. "Tady se spí."

Lehce se zasměju. "Vždyť ležím úplně v klidu."

"Mmpf, totálně jsem cítila, jak ses vzbudila."

"To jsi nějak přecitlivělá."

Zareaguje tím, že se mi víc zavrtá do krku.

"Nejsem tu jediná citlivá," zašeptá a její prsty mi zlehka přejedou přes břicho. Zachvěju se, čímž jí dám názorně za pravdu.

Cítím, jak rukou přejede k rameni a zatlačí mě dolů, takže ležím na zádech a ona se sklání nade mnou. Sehne hlavu a dá mi pusu. "Dobré ráno," zazubí se.

"Dobrý," odpovím, zvednu ruku a pohladím ji po tváři. Zachytím pramen jejích vlasů, zastrčím jí je za ucho a pak se nadzvednu, abych ji mohla znovu políbit.

Než se naděju, naše těla jsou v pohybu, rty propletené a tiché steny unikají. Rukou sjede dolů, kde mi končí tričko, najde pokožku a začne putovat. Polibky začínají být čím dál tím vášnivější a její ruka s hlazením postupuje po žebrech výš.

Dosáhne místa, kde by normálně začínala má podprsenka, a já sebou trhnu. Prakticky ji od sebe odstrčím.

Kouká na mě trošku ohromeně.

"Eh… promiň," rudnu.

"Bylo to moc?" Zatváří se zkroušeně.

Nahnu se k ní a dám jí pusu. "Možná, ale… to neznamená, že musíš přestat s líbáním," zazubím se. Nechci, aby se cítila špatně.

Vrátí se do původní polohy a vlípne mi další pusu na rty. "Mmm, myslím, že nejdřív vyčistit zuby."

Zděšeně si dám ruku přes pusu. Mám ranní dech?

Začne se mi smát. "Žádnou paniku, jsi naprosto v pohodě."

Stejně si ale zuby vyčistím. Stojíme s Ashley u umyvadla spolu a ve vteřině, kdy svůj kartáček odložím, nakloní se ke mně a uloví další pusu. "Mmm, svěží."

Políbím ji zpátky. "Jop."

"Kdy musíš domů?" zeptá se.

"V jedenáct," vzdychnu.

Zkontroluje čas na svých hodinkách; je přesně devět. "To jsou jenom dvě hodiny!" zakvílí.

Dveře do koupelny jsou stále zavřené a já mám zrovinka úplně volné ruce. Zaháknu jeden prst za pás jejích boxerek a přitáhnu ji k sobě. "Dvě hodiny tohohle," zamumlám těsně před tím, než polibkem zapečetím její rty.

Vůbec nevím, kde se tahle Smělá Spencer vzala. Nikdy dřív jsem ji neviděla, ale teď je tady a zdá se, že Ashley z ní má docela radost. Tedy alespoň to tak vypadá podle těch zvuků, které z ní po minutě žhavého, mokrého, vášnivého polibku vychází.

Mně osobně se z toho točí hlava a slábnou kolena.

Sotva vnímám, že mě pozpátku někam navádí, dokud zády nenarazím na dveře. Kolena ztrácejí další sílu.

Převzala teď iniciativu, kontroluje naše polibky takovým způsobem, že sotva dokážu stát. Těžce oddechuju proti jejím ústům a pak zasténám. Přebere si to jako další důvod, aby mě líbala. Tělem mě tlačí na dveře a cítím, jak jedno koleno vmáčkla mezi má.

Její koleno se tiskne na něco, na co se nikdy předtím nic netisklo. Zároveň se ústa přesunou dolů na krk a já z toho slastného pocitu vytřeštím oči.

Oh. Kurva.

"Ash," zaúpím.

"Mmm," zamumlá proti mé kůži a jazykem přejede po celé délce prohnutého krku.

Musíme přestat. Ach Bože, vážně, vážně musíme ….

Zalapám po dechu. Její koleno tlačí silněji a mým tělem projede vlna vzrušení.

"Kurva, Ash, přestaň," naříkám.

Slova říkají jednu věc, tělo však reaguje úplně jiným způsobem a mluví úplně jiným jazykem.

Po chvilce ale sama opravdu poslechne mé prosby a odtáhne se.

Já zůstávám opřená o dveře a těžce oddechuju. "Kristepane," zašeptám.

"Uh, jo," souhlasí a utírá si hřbetem ruky pusu. Vypadá udýchaně, na což jsem docela hrdá.

Odrazím se od dveří a přistoupím k ní. Vezmu ji volně za ruku. "Nevadí ti… Chápeš, že potřebuju nějaký čas?"

Dívá se na mě a pak nakrčí nos v tom svém roztomilém malém úsměvu. "Kolik času jen potřebuješ, kotě." Potom se uchichtne. "Ačkoli, když mě budeš líbat jako teď, nemůžeš čekat, že mě to… nerozhicuje."

S úsměvem ji zlehka ji políbím. "Rozuměno."

38

Takovou bolest, jako když jsem se musela s Ashley rozloučit, jsem snad nezažila.

Po posledním polibku v jejím pokoji se mi chtělo brečet. Už hodně dlouho jsem nebrečela.

Slíbila mi – a já jí věřím – že se postará, abychom se brzy zase viděly. Věřím, že se pokusí. Jen si nemyslím, že někdy stála proti takovému soupeři jako je můj dědeček.

Na jeho poměry byl poslední dobou až moc shovívavý. Bojím se, že když to Ashley přežene, nebude to mít ten správný účinek, spíš se všechno jen zhorší. Nejen že by mohl omezit můj čas s ní, ale docela klidně by se mohl rozhodnout zatrhnout mi ji úplně.

To by bylo dost špatné i před tím, než nás definovala jako ‘chodíme spolu’.

Než jsem věděla, jaké to je líbat ji.

Před tím, než jsem věděla, jaké to je dotýkat se její pokožky na zádech. Cítit tu pokožku, díky které jsem se do Ashley zamilovala v první řadě, na sobě, když se nade mnou skláněla a já blahem málem umřela. Její pleť je tak šíleně hebká. Strávila jsem dlouhé minuty tím, že jsem po ní jen zlehka přejížděla prsty, až z toho sténala.

Očividně to na ni nějak působilo.

Ráda jí dělám věci s takovým účinkem.

I ona má ráda, když jí tyhle věci dělám.

Nemůžu uvěřit, že se jí líbím. Mezi vším tím líbáním jsme si občas i udělaly chvilku na povídání a já konečně sebrala odvahu, abych se jí zeptala na pusu před těmi tolika měsíci.

Prý jsem se jí líbila už tehdy.

Jen nevěděla, co s tím dělat.

Myslím, že tomu docela rozumím. I když bych byla radši, kdyby jí rozchod s Aidenem netrval tak dlouho. Muselo být těžké chodit s ním, ale mít ráda mě. No, taky se s ním mohla rozejít dřív a bylo by!

Na tom už nezáleží. Jsem v sedmém nebi a z toho mě nic nedostane. Ani zahradničení, které mi dědeček nařídí, ani úkoly, které musím dělat, nic. Být odloučená od Ashley je sice peklo, ale já se pevně držím svých vzpomínek, takže mám něco, co mi pomáhá fungovat.

A ona mě ani nenechá čekat příliš dlouho. Ani ne týden od chvíle, co jsem ji viděla naposledy, se objeví u našich dveří. Zrovna jsme venku na zahradě a zvonek zaslechne dědeček. Pošle mě, ať se jdu podívat k předním dveřím, kdo to je, a když ji uvidím, jsem kousíček od toho, abych všechno zahodila a vlétla do její náruče.

Samozřejmě, že mě musela zastihnout zrovna ve chvíli, kdy mám na sobě staré kalhoty, zahradnické rukavice a s listím ve vlasech.

Sundá ze mě řečené listí.

"To je asi nějaká nová móda," podotkne s úsměvem.

Lehce ji plácnu přes ruku. "Co tady děláš?" Ne že by mě to opravdu zajímalo; už jen pohled na ni je jak potrava pro duši.

"Přišla jsem se podívat, jestli by ses nechtěla projít," pokrčí rameny.

"Oh…" Ohlédnu se směrem, kde vím, že někde je dědeček. "Uh, děda…" nedokončím větu.

"Jo, já vím. Řekla jsem si, že přinejhorším řekne ne."

To má vlastně pravdu.

"Musím se jít zeptat. Počkáš tady?" Usměju se na ni. Tak strašně moc ji chci políbit, ale kdyby nás načapal, byla by to katastrofa, takže radši nic. To ale neznamená, že nechci.

Vracím se pěšinkou zpátky, a ve chvíli, kdy dojdu k domu, potkám se s dědečkem, který se vynoří za rohem. Zřejmě ho už nebavilo čekat.

"Oh, slečna Davies," řekne. Mluví k ní, mě v podstatě ignoruje. Jsem zvyklá. "To je od vás hezké, že jste se stavila."

"Děkuji, pane." Je tak zdvořilá. Zbožňuju, jak je při jednání s ním zdvořilá. "Uvažovala jsem, jestli by Spencer mohla jít na procházku."

Podívá se na mě, pak na ni a pak zase na mě. "Nuže, Spencer?"

Počkat… on se ptá mě????

"Eh, jasně," řeknu na to, i když ne zrovna dvakrát přesvědčivě.

"‘Eh’ se neříká, Spencer, to není hodno dámy."

"Omlouvám se, pane," odvětím. "Velice ráda se projdu." Ugh, nesnáším, když musím mluvit ‘korektně’ před Ashley. Zvlášť, když zahlédnu záblesk v jejích očích, který značí, že mi s tím později nedá pokoj.

Rychle se převléknu do normálního oblečení a upravím se. Dědeček by mě za žádnou cenu nenechal odejít, kdybych byla rozcuchaná nebo něco.

Řekl, abych byla zpátky za tři čtvrtě hodiny a já se postarala, aby Ash zkontrolovala na svých hodinkách, v kolik to tedy bude.

Po dvou minutách chůze se ozve "Uhm, kam to vlastně jdeme?"

Zasměju se. "To já nevím, blbko. Je to tvá procházka."

"Já přišla jenom, abych tě viděla!" protestuje.

"Hmm…" zapřemýšlím. A nápad je tu. "Pojď."

Vedu ji dál tou samou cestou jako dosud, až dojdeme k malé odbočce mezi domky. Po dalších pěti minutách se ocitneme u malého potoka, dostatečně daleko od veškerého lidstva. Dědeček příležitostně pociťuje potřebu jít naši trasu trošku jinak a tohle je většinou cesta, kterou v takových případech chodí.

Přinejmenším je to tu izolované. Jsme tu samy.

Očividně nejsem jediná s takovými myšlenkami, protože jakmile sem dojdeme, ocitám se pevně sevřená v jejích pažích a její rty se vášnivě tisknou na mé.

Okamžitě jí vpletu prsty do vlasů a líbám ji se stejnou vervou nazpět. Po chvilce pootevřu rty víc, ochutnávám, dotýkám se.

Celým mým tělem se rozlije teplo, které tu nebylo od chvíle, co se mě naposledy dotkla.

Líbáme se stále dokola. Když se konečně odtáhneme, zanaříkám. Nechci přestat.

"Bože, chybělas mi," vydechne.

"Povídej mi o tom," pošeptám souhlasně. Ona si alespoň užívá léto. Rozhodně se nemusí učit, za to vám ručím.

Najdeme si co nejméně blátivé a jakž-takž pohodlné místečko na zemi a opět se začneme líbat. Když mě položí na záda a přitiskne se na mě celým svým tělem, málem exploduju z toho, jak moc ji potřebuju a chci. Ale přesto ji zatlačím od sebe.

"Bylo to moc?"

"Ne. Ale nechci si ušpinit blůzu," přiznám. "Kdyby to uviděl dědeček, tak vážně nevím, jak bych mu tohle vysvětlovala."

Uchichtne se. "Jo, tak to by mohlo bejt zajímavý."

To nemá ani tušení. To teda sakra nemá ani páru.

Přestanu na to myslet a dám jí radši další pusu.

Nezapomínáme při tom ale kontrolovat její hodinky.

Za chvíli už se zase musíme loudat zpátky. Asi tři domy před naším mě na poslední chvíli chytne za ruku. Okamžitě se jí vytrhnu a vyděšeně se rozhlédnu, jestli to někdo neviděl. Obrátí oči v sloup.

"Přijď k nám v pátek."

Vzdychnu. "Bože, kéž bych mohla."

"Zkus to…"

"Ash -" vzdychnu. "Když to budu přehánět, riskujeme, že se nebudeme moct vídat vůbec. Poslední dobou byl až moc přístupný."

"Jednou týdně?" zeptá se nevěřícně.

"Jo, no, na něj to je úspěch."

"Stejská se mi."

"To mně taky." smutně se na ni podívám. Pak se rozhodnu a pevně stisknu rty. "Okej, okej. Zkusím to. Ale nic neslibuju, jasný?"

"Jasný." Usměje se na mě. "Vážně ti teď chci dát pusu."

"Mmm, z toho kouká pohroma."

Zasměje se. A pak musíme jít.

Řekl ne. Popravdě jsem ani nic jiného nečekala a netlačím na něj. Vidím mu na očích, že to nemá smysl. Ne, pokud chci Ashley ještě někdy vidět. Ale jako obvykle přichází Cathy, naše zachránkyně.

Pátek sice neprošel, ale Daviesovi pořádají barbecue piknik a já jsem pozvaná. Je to v sobotu, takže jen o den dýl. Vypadá to, že Cathy má nějaký kouzelný hlas, protože dědeček, zdá se, ji není schopen odmítnout. A navíc ještě souhlasil, že můžu zůstat přes noc.

A můžu plavat.

Tohle bude to nejlepší léto ze všech!

39

Ukázalo se, že Cathy mooožná tak trošku překroutila čas, kdy by měl piknik začínat. Možná tak trošku začíná o tři hodiny později, než řekla dědečkovi. Taky možná trošku zveličila seznam pozvaných. V podstatě totiž bude opékat jen Daviesova rodinka a já.

S tím já tedy naprosto nemám problém. Jediné, co jsem chtěla, bylo strávit co nejvíc času s Ashley. A dostala jsem celou noc.

Pochopitelně mohlo vypadat trochu pochybně, když první věc, kterou po mém příchodu udělala, bylo, že mě popadla za ruku a odtáhla nahoru do svého pokoje.

Ale prakticky vzápětí jsem se přestala starat, jak to bude vypadat, protože mě líbala. A to tvrdě. Polibky vlhkými a ach-můj-bože takovým tím ‘Vem si mě tady a teď, kurva!’ způsobem. A to nejsem ten typ dívky, která si takové věci myslí.

Ale je těžké nemyslet tak, kdy je její pusa na mé a zároveň mě pozpátku navádí k posteli. Následuju ji s prsty vpletenými do jejích vlasů a oplácím její polibky. Nikdy s tímhle nechci přestat. Nikdy.

Když se dostaneme k posteli, spadne naznak a stáhne mě na sebe. To je poprvé.

Ležím na ní a cítím pod sebou celé její tělo. Vím, že brzy budeme muset přestat. Vím, že ji takhle nemůžu líbat věčně. Ale chci si tuhle chvíli ještě chvilku užít.

Chvilku se uvelebuju, abych na ní nebyla tak vachrlatě rozpláclá a pak jí začnu oplácet polibky tak důkladně, jak je to možné. Rukou sklouznu dolů, až ucítím její napjaté břišní svaly, které se skrývají pod tou hebkou pokožkou. Cítím, jak s každým dalším pohybem mé dlaně reaguje na dotek a žhavé polibky mých úst. Když vydá rozechvělé zasténání, opustím její rty a prolíbávám si cestičku přes tvář, až doputuju k uchu. Vypadá to, že když mezi zuby vezmu její ušní lalůček a pevně skousnu, je to něco, co ji taky donutí sténat. Sténat a svíjet se pode mnou, zatímco má ruka pokračuje s hlazením na boku.

"Sp-" zarazí se, když mé rty sjedou na její krk.

Sakra, chutná tak dobře.

Ještě pořád se mi nezdá, že jsem strávila dost času na tomhle místečku, kde krk přechází v rameno a kde její slaná, přesto sladká kůže chutná tak úžasně. Lehounce kousnu tam, kde cítím pulsování a pak instinktivně jazykem utiším možnou bolest.

A právě to udělá nejvíc.

Úplně se pode mnou prohne a hlasitě mi zakleje do ucha. Popadne mě za blůzu, tahá tu látku, kroutí, a sama se doslova celá svíjí.

A já jsem krutá, protože se z ní odkulím. Ale vynahradím jí to, protože ji okamžitě zase stáhnu k sobě a opět ji líbám.

Navzdory mé žízni po ní najednou necítím potřebu se s ní muchlovat jako párek nadržených puberťaček, i když přesně to jsme. Odtáhnu se od ní a zabořím hlavu do jejího ramene.

Zavrtí se, aby mě mohla pohodlně obejmout, a pak mě jen hladí po vlasech.

"Je ti dobře?" zamumlá.

"Jasně," zahuhlám jí do ramene. Hned mi ale dojde, že mě takhle asi nemůže moc slyšet, tak se trošku odtáhnu. "Vlastně jsem právě teď hrozně šťastná."

Zasměje se. "Jo, já taky."

Je hezké jen být v jejím náručí. Zabručím.

"Co?"

"Musíme jít dolů."

"Cože? To teda nemusíme!" zvolá skoro až uraženě.

"Vaši mě pozvali na barbecue. Nebudu se celou dobu tady s tebou muchlovat." Dloubnu ji do žeber.

"Ale," vyšpulí ret, "já se s tebou muchluju ráda."

Zvednu k ní oči, přiložím dlaň k její tváři a jemně ji políbím. "Taky se s tebou ráda líbám."

Znovu spojím naše rty, tentokrát v trochu hlubším polibku. Skloní se a za chvilku už jsme zase v jednom vášnivém nekonečném kole. Když přestaneme tentokrát, lehce se nosem otře o můj, což se rychle stalo jejím oblíbeným pohybem. Ne že by mi to vadilo; sama z toho mám příjemné chvění v žaludku.

"Vážně budeme muset jít dolů," zašeptám.

"Já vím," odpoví taky šeptem. "Ještě pět minut."

S úsměvem jí pomalu vjedu rukou do vlasů, kde si ji za zátylek přitáhnu zpátky k sobě.

"Souhlas," šeptnu ještě, než se opět ztratíme v polibcích.

Nakonec nám trvá dalších deset minut, než se odtamtud vylíhneme. Chvilku pak otravujeme Cathy v kuchyni, která nám připomene, že jsme si vlastně chtěly zaplavat. Takže mě Ashley opět odtáhne nahoru.

Všechno to chození je alespoň dobré pro moje zdraví.

Po několika dalších nezbytných pusách, které si ukradneme, kdykoli se ocitneme na chvilku samy, se přesune do šatny, aby nám našla nějaké plavky. Já nakonec zvolím jednodílné. Ashley se sice šklebí jak malé děcko, ale já bych se v bikinách zkrátka necítila.

Ona ano.

A to vede k dalšímu líbání.

Vždyť na sobě má bikiny.

Zbožňuju vidět ji s tak skromným oblečením. Je prostě nevýslovně nádherná. Zlehka jí přejedu rukama přes boky a ona se zachvěje.

"Jsi si jistá, že chceš plavat?" zeptá se se svůdným zamrkáním.

Cože, a nechat si ujít šanci znovu vidět stékat kapky vody po tomhle dokonalém těle? Sakra jo, chci plavat! Energicky přikyvuju.

Bazén v sídle Daviesových je vážně něco. Je krytý, pokud chcete, aby byl. Ale skleněné stěny kolem se dají stáhnout a vznikne tak venkovní bazén na léto, což právě teď je. Voda má perfektní teplotu a je tu i slušný spád do hloubky.

A Ashley vážně vypadá skvěle, když je mokrá.

Chvíli plaveme a pak jen tak lenošíme. Nechávám se nadnášet vodou, když blízko sebe ucítím náhlé zvlnění hladiny. Otevřu oči a uvidím, jak Ashley plave ke mně. Proklouzne rukama kolem mého trupu a skloní se pro pusu.

Vyhovím jí, ale hned se odtáhnu, když si uvědomím, kde jsme.

"Ash… nemůžeme… ne tady…"

"Je to v pohodě, nikdo tu není. A i kdyby byl, co na tom?"

"Ash!"

Zazubí se. "Našim by to bylo jedno. A tvýmu dědovi by to určitě nikdo neběžel říct." Lehce mě políbí. "Krom toho myslím, že Cathy to ví."

"Cože?" vykviknu.

"Já prostě… Ona není hloupá. A jsem na tebe milejší než v podstatě na kohokoli jinýho." Chvilku se zamyslí a pak se rozesměje. "Včetně těch, se kterýma jsem kdy randila."

"Vážně?"

"Uh, jo-o."

Cáknu na ni vodu. "Dobře, zasloužím si to."

Zatváří se zhrozeně, ale je jasné, že si jen dělá srandu. Pak mě taky pocáká. To vyústí ve vodní bitvu, která přestane, až když do bazénu skočí Kyla. Oddělíme se.

"Ugh," Ashley obrátí oči v sloup. "To za mnou musí pořád dolejzat?"

Někdy si říkám, že Ashley by na svou sestru mohla být hodnější. Samozřejmě, ona neví, co vím já, a pokud by věděla, no…

Řekněme, že by nastalo peklo na Zemi.

Hodlám jí říct o tom, jak mě Aiden políbil.

Ale nevím, jestli jí řeknu o Kyle.

Aidenovo pozvání a, no, dejme tomu jeho pobláznění mou osobou, se dá přejít snadno. Kylina zrada už nejspíš ne.

Sleduju pohledem Ashley, která doplave ke kraji bazénu a vytáhne se na břeh. Dočasně oněmím a naprosto se zaseknu při pohledu na vodu stékající po její pružné, opálené postavě. Plavky jí perfektně sedí i v okamžiku, kdy se její neuvěřitelné tělo ohne a zase narovná. Zachytí můj perverzní pohled a mrkne.

"Dojdu si pro kolu. Chceš taky?"

Kývnu na znamení souhlasu, v puse mám totálně sucho.

Jakmile je pryč, připlave ke mně Kyla.

"Ahoj," pozdraví nesměle.

"Uh, čau," usměju se. Vždycky jsem Kylu měla ráda, ale jsem vážně nesvá, vzhledem k tomu, jak jsem ji viděla naposledy.

"Uh…" Ona očividně taky. "Um, řekla jsi to Ashley?"

Vzdychnu. Mohla bych si hrát na blbou, ale neudělám to. "Ne."

"A chystáš se?"

Podívám se na ni přímo. "Nevím, Kylo. Zlomí jí to srdce, vážně jo. Nechci jí ublížit, ale…"

Pohrdlivě odfrkne. "Jenom proto, že by nesnesla, abych měla něco, co měla ona první."

"To není pravda, Kylo. Co jsi udělala, bylo prostě špatný. Neměla jsi se s ním líbat."

"S kým se neměla líbat?"

A do hajzlu.

Ashley.

40

"S kým ses líbala?" Ashley se podívá z Kyly na mě. "Tak s kým se líbala?"

"Ashley…" Plavu k ní a v předtuše toho, co přijde, se koušu do rtu.

Odvrátí hlavu a vydechne. "Aiden." Jedno slovo. Pak se otočí a odchází.

Krátce zabodnu pohled do Kyly, která úplně zkameněla, a vytáhnu se z bazénu. Ashley míří do domu, tak rychle popadnu osušku, abych mohla běžet rovnou za ní, a zároveň ji volám jménem.

Doženu ji právě, když se dostane ke dveřím.

"Tys to věděla?"

"Já je viděla," přiznám.

"Skvělý. Díky. Je fajn vědět, kde je tvá loajalita." Setřese ze sebe mou ruku a vpochoduje dovnitř.

Jsem docela vděčná, že jsem na schodech nikoho nepotkala. Pořád jsem dost mokrá a jedině ta osuška, kterou jsem kolem sebe omotala, brání vodě stékající mi po zádech, aby nekapala na podlahu. To Ashley zase cáká všude.

Práskne dveřmi svého pokoje, ale nezamkne, tak se ženu dál.

"Chtěla jsem ti to říct!" Začnu hlasitě, než může cokoli říct ona. "Jen jsem čekala na vhodnou příležitost."

"Jo, jasně." Otočí se ke mně. Je rozzuřená.

"Ashley, viděla jsem je, jak se líbají. Věděla jsem, že se budeš zlobit. A od té chvíle jsem tě viděla přesně dvakrát. Jo, omlouvám se, že jsem ti to neřekla dřív, ale já se vážně jen snažila najít nejlepší způsob, jak ti to říct."

"No dík," opáčí mrazivě.

Vzdychnu. Rozhodnu se, že teď už jí můžu vyklopit i ten zbytek, ať už to máme při jednom.

"Aiden mě políbil."

Následuje ticho, které trvá příliš dlouho. Mám pocit, že jsem právě ukončila jediný vztah, co jsem kdy měla. Známá bolest se mi táhne celou hrudí a já se kvůli tomu snažím co možno nehýbat.

"Aiden. Tě. Políbil." Hněv čišící z jejího hlasu je skoro hmatatelný.

A bolest propichuje každou částečku mého těla.

"Pozval mě na ples," hlesnu.

Ta bolest je teď ostřejší. Nepocítila jsem nic takového skoro celý rok. Ashley to nějakým způsobem dokázala držet v šachu. To, že mi vstoupila do života, bylo jako uklidňující balzám proti téhle panice a bolesti, které dřív naplňovaly můj život.

A teď to vypadá, že ji ztratím… ve velkém.

Bolí to.

"Odmítla jsem," zasípám. Výraz v její tváři se nezměnil. Pořád je ledově chladná a nepovolí ani o kousek.

A já už to dál nevydržím. Položím si ruku na srdce a předkloním se. Bolestí mi duní v hlavě a nemůžu se nadechnout.

Vždycky jsem byla schopná se ovládnout, ale už je to tak dlouho, co jsem s tímhle bojovala. Nezvládnu to. Neunesu fakt, že jsem to všechno podělala a že jsem ji ztratila.

Ztratila jsem ji.

Padnu na kolena, cítím se malátně. Nemůžu do plic nasát vzduch a myslím, že každou chvíli ztratím vědomí.

"Spencer?" Sotva ji slyším. "Spencer, co se děje?"

"Je mi to líto," vymáčknu ze sebe z posledních sil.

A pak už o ničem nevím.

Když oči zase otevřu, jsem na Ashleyině posteli a bolest už zdaleka není taková jako prve. Ashley je převlečená, ale já na sobě mám pořád plavky. Raife sedí v nohou postele na kraji matrace, Cathy sedí vedle mě a drží mě za zápěstí.

Ashley klečí na druhé straně postele blízko u mě a svírá mi ruku. Vypadá vyděšeně.

"Oh, díkybohu," vydechne.

"Co se stalo?" zeptám se ochraptěle.

"Omdlela jsi!" Ashley mě hladí po ruce.

"Budeš v pořádku," řekne Cathy klidně. "Myslím, že bys měla víc jíst, Spencer. Zavolám tvému dědečkovi."

"Ne!" vykřikneme s Ashley jednohlasně. Zadívá se na nás, nejdřív vylekaně, vzápětí skoro až pobaveně.

"Jsem v pohodě!" pořád chraptím. "Vážně, nechci, aby si dělal starosti."

Ashley jen horlivě přikyvuje.

Cathy nás chvilku pozoruje a svraští čelo. "No, tak fajn. Ale jestli ti zítra pořád nebude dobře, tak mu to řeknu. Měl by tě vzít na prohlídku."

"Vy jste doktorka," namítnu potichu. "Zrovna jste mě prohlídla."

Zasměje se. "Potřebuješ pořádnou prohlídku, Spencer." Postaví se. "Tak teď vás nechám. A po zbytek odpoledne zůstaň v klidu, jasné?" Kývne na Ashley a proběhne mezi nimi významný pohled.

Po tom, co odejde, si Ashley lehne vedle mě, blízko. Ruku mi položí na břicho v ochranném gestu. Uvědomím si, že jsem jí zmáčela povlečení.

"Namočila jsem ti povlečení."

"To je dobrý," pošeptá. "Já je pak vyměním." Pozoruje mě, jak se několikrát nadechnu a zase vydechnu a pak mi jemně hladí břicho. "Vyděsila jsi mě."

"Promiň," omluvím se.

"Nechápej mě špatně, pořád se zlobím, ale už mě nikdy takhle neděs."

Posunu jednu ruku k její a zastavím její utišující krouživé pohyby. Propletu naše prsty a pevně ji stisknu.

"Můžeš se zlobit, že jsem ti neřekla o Kyle," začnu mírně. "Ale nemůžeš se na mě zlobit kvůli Aidenovi. Přišlo to z ničeho nic a já přísahám Bohu, že jsem to nechtěla. Pozval mě na ples a já ho odmítla. Nemám ho ráda takhle, Ash, nikdy jsem neměla. Já… jsem tvoje."

Zvažuje to. "Přála bych si, abys mi to řekla."

Otočím hlavu, abych se na ni mohla podívat. "Měla jsem strach, že budeš zuřit."

"No…"

"A zuřilas," upozorním.

"Fajn, připouštím. Ale to není důvod pro to, abys mi tu omdlívala."

Usměju se na ni. "Neudělala jsem to schválně."

"Hmm, no já nevím," škádlí. "Byl to dobrej způsob, jak se dostat z maléru."

Uchichtnu se. "Věř mi, než se z něj dostat takhle, to radši budu v maléru."

"Jsi v pořádku?" Nadzvedne se a starostlivě na mě shora pohlédne.

"Jo."

"Už se to někdy stalo?"

Kousnu se do rtu. "No, neomdlela jsem." Okamžitě v jejích očích zahlédnu záblesk znepokojení a v duchu prokleju svou upřímnost.

"Měla by ses nechat vyšetřit."

"Zrovna se stalo."

Zaúpí. "Ale důkladně, jakože s testama a takovýma blbostma."

Zavrtím hlavou. "Už se mi to nestalo hrozně dlouho. A obyčejně to zase přejde."

Odhrne mi vlasy z tváře a dál mě hladí.

"Měla bych se osprchovat," řeknu. Cítím strašně chlór. "Tohle musel být pro moje vlasy nářez."

"Počkej chvilku," zašeptá. "Chci se nejdřív ujistit, že ti nic není."

Ležíme tedy dalších pár minut, ona mě něžně hladí po vlasech a já ji zase malíčkem lehce hladím po břiše, víc nedosáhnu.

"Vážně se omlouvám," řeknu po chvíli.

"Já vím. Odpustila jsem ti."

"Fakt?"

"Jasně, vždyť ses mě jenom snažila chránit." Pohladí mě po tváři a pak se najednou nadzvedne a opře se o loket. "Chránila jsi snad mě a ne Kylu, že jo?"

Obrátím oči v sloup. "Ty jsi ta, na který mi záleží nejvíc, miláčku."

A jémine. Řekla jsem jí miláčku.

Nevypadá, že by jí to vadilo. Zase si lehne a vrátí ruku na mé břicho, kde pokračuje s drobnou masáží. "Dobře."

"Když už jsme u Kyly…"

"Ani na to nemysli," přeruší mě nabručeně. "Ta se z toho tak lehce nedostane."

"To, co udělala, bylo špatné," přiznám. "Ale… Ash…"

"Žádný ale," řekne. "Pokud to nebude ve větě: Ty máš ALE pěknej zadek, Ash."

Plácnu ji hravě přes ruku. "Ne, vážně, mám takovou teorii."

"Že je to malej zrádcovskej spratek, kterej by se měl sakra dobře schovat?"

"Spíš, že chce, aby sis jí všimla."

"No, tak to se jí povedlo. Teď si bude přát pravej opak."

Vzdychnu. "Ash, ona tě zbožňuje. Vážně."

"Takže se plazí po mým bejvalým? Skvěěěělý. Co bude dál, začne nosit mý oblečení a balit tě?"

Z té představy se otřesu. Kyla mě tedy nepřitahuje ani v nejmenším. "Ne, co udělala, není správný, ale… možná by ses měla pokusit na ni nekřičet."

Daruje mi ‘co to dopr-’ pohled jak z katalogu.

"No vážně. Myslím, že prostě chce jen … asi být tvá kamarádka? Vy dvě se vždycky jen hádáte a já si vážně myslím, že jenom chce mít pocit… nevím, že na ní někomu záleží?"

"Tím, že se cicmá s Aidenem?"

"Ne!" zaúpím. "Už to překousni. Jasně, co udělala, bylo špatný, bla bla bla." Posadím se a zadívám se na ni. "Tobě to vážně tolik vadí? Copak ho pořád miluješ?"

Ta myšlenka mě zrovna napadla. Zajímalo by mě, proč jsem nad tím nepřemýšlela už dřív. Najednou mám strach a mé tělo mě za to odmění dalším bodnutím na prsou.

"Ne!" vykřikne. "Ne, už dlouho k němu necítím nic takovýho."

Zadívám se na ni.

"Mám tě tu přišpendlit a líbat tě do bezvědomí, abych ti to dokázala?" ptá se. Myslím, že i doufá, že řeknu ano. No, alespoň, že bolest ustupuje.

"V bezvědomí už jsem dneska jednou byla," připomenu jí. "Asi by nebylo pro moje zdraví zrovna dobré zopakovat si to." "Pravda."

Obě si zase lehneme, ale ona tentokrát na záda a já si položím hlavu na její rameno. Na světě téměř není nic lepšího, než se takhle tulit k Ashley. Téměř.

"Promluvíš si s Kylou?" zkusím to znovu. Vím, že si zahrávám, když na ni takhle tlačím, ale nějak mám pocit, že důsledky toho, že budu v něčem tlačit na Ashley, budou trošku líp snesitelné, než když, řekněme, budu v něčem tlačit na dědečka.

"Faaajn," protáhne teatrálně. "Ale jenom kvůli tobě."

Lehounce jí přejdu prsty přes prsa a pak jí dám pusu na tvář. "Děkuju ti."

Usměje se a dál ležíme v tom blaženém tichu.

Nevím, jestli si je toho vědoma, ale zřetelně zaslechnu, jak si ještě pro sebe zamumlá, "Ale na oplátku se budu koukat, až se budeš sprchovat."

Tomu se jen usměju.