Učitelčin miláček

Napsala: sparkles04, Přeložil: petrSF

11 - Nedobrovolná dobrovolnice

Máma byla venku u bazénu a s někým telefonovala. Doufala jsem, že jí nevolají ze školy. Na někoho křičela. Bylo mi tý osoby líto. Vešla jsem do svýho pokoje a padla na postel. Byla jsem vyřízená. Zavřela jsem oči a chystala si zdřímnout, když mi zapípal telefon.

Textová zpráva: Madi - Tys zlomila Carmen nos? Jo! Jsem na tebe pyšná, kámoško.

O deset minut pozdějc další zpráva. Casey - Večer to oslavíme. Ta mrcha si o to už 2 roky říkala. Mám tě ráda.

Nahlas jsem se zasmála a hodila mobil na postel. Vážně jsem si potřebovala zdřímnout. Ale asi jsem měla smůlu. Slyšela jsem, jak po schodech jde nahoru matka. Do mýho pokoje vpadla bez zaklepání. A to prej, že já nemám žádný vychování.

"To jako vážně, Ashley? Už takhle školu flákáš a teď se necháš vyloučit? Co je to s tebou? Snažíš se upoutat pozornost otce? Kdy ti v tom tvým omezeným mozku dojde, že tě nechce? Jsi mu fuk, Ashley. Já teď musím jít zítra do školy a setkat se s ředitelem. Chtěla jsem naplánovanou manikůru a kadeřníka, ale teď tam musím jít vysvětlit, proč se moje dcera chová tak nepřístojně. Posloucháš mě vůbec?"

Sundala si botu a hodila ji po mně. To si dělala prdel. Probodla jsem ji pohledem.

"Slyšela jsem každý tvý slovo, matko! Jenom si nemyslím, že ty kraviny, co z tebe lezou, si zaslouží reakci."

"Dávej si pozor na pusu, ty drzej rozmazlenče. Můžu ti nejen vyluxovat konto a nechat tě bez vindry, ale může ti i vyhodit na ulici. Takže si posluž. Dobírej si mě, Ashley. Nebudu váhat ani vteřinu."

Věřila jsem jí. Už roky chtěla tenhle dům prodat a přestěhovat si na Waikiki. Dokonce se učila surfovat, ale po pouhý hodině se vyspala s instruktorem a na surfování si pak už ani nevzpomněla. Jediná věc, která jí tu držela, byla skutečnost, že by si musela najít novýho kadeřníka. Beze srandy. Přesně tak mi to řekla. Měla jsem prostě milující matku.

"Proč se vůbec obtěžuju? Jsi stejná jako tvůj otec," konečně jí to došlo a odešla.

"Díky za kompliment, Christine!" zakřičela jsem a hodila její botu směrem ke dveřím.

Někdy jsem přemýšlela, co jsem v minulým životě provedla, že jsem si zasloužila takovou matku. Nepřemýšlela jsem jenom o ní. Věděla jsem, že mě má táta rád, ale nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že mě má radši než sebe. Věděl, jaká moje matka je. Věděl, že je to zlá čarodějnice. Věděl, že mě bere jako ostudu lidstva. Přesto mě tu s ní nechával. Nechával mě tu s ní samotnou válčit. Věděl, že jsem troska. Když ale zavolá, na všechno tohle zapomínám. Pohřbívám to hluboko v sobě, protože jsem přesvědčila sama sebe, že láska, kterou mi dává, je lepší než vůbec žádná. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

S Casey jsme šly na večeři. Vzala mě do Nobu v Západním Hollywoodu na sushi. Dokonce platila. Měla bych lámat nos Carmen častějc. Dokonce jsme si na Camrenin zlomenej nos připily. "Ať jí sroste nakřivo."

Bylo úterní ráno a s matkou jsme čekaly před kanceláří pana Goodmana. Měl pět minut zpoždění a v Christine to vřelo. Nepromluvila na mě od chvíle, kdy mi v půl šestý ráno zabušila na dveře se slovama, abych "Koukala kurva vstát". Moc příjemnej způsob probuzení.

Konečně přišel pan Goodman. Pozval nás k sobě do kanceláře a odsunul pro mámu židli. To od něj bylo džetlemenský. Blé! Začal mlít o mý docházce.

"Se vší úctou, paní Daviesová, už jsme měli Ashley ze školy dávno vyloučit." Jako kdyby jí to nebylo fuk.

"Tak proč jste ji tedy nevyloučili?" Vidíte? Co jsem říkala.

"I když to nerad přiznávám, příspěvky vašeho manžela této škole jsou pro nás velmi cenné a nezbytné."

"Takže vám platí, abyste Ashley nevyloučili?" Cink, cink, cink. Máme vítězku!

"Tak bych to neřekl. Snadno bychom to mohli s Ashley vzdát a vyloučit ji, ale rozhodli jsme se jí dát další šanci. Souvisí to s těmi penězi? Ano, ale není to jediný důvod." Kecale!

Někdo zaklepal na dveře.

"Pojďte dál," řekl pan Goodman.

Co tady dělá? To ne. Nesmí poznat mou matku. To není dobrý. Zhoupnul se mi žaludek.

"Dobré ráno, paní Daviesová. Já jsem paní Dennisonová. Učím Ashley literaturu." Spencer natáhla ruku, ale moje kravská matka ji ignorovala.

"A proč jste tady?" A to prej já jsem nezdvořilá.

Zapadla jsem hloubějc do židle. Spencer vypadala matčinýma slovama šokovaná.

"Paní Dennisonová vymyslela pro Ashley lepší formu trestu."

"Neříkala bych tomu trest, pane Goodmane," ozvala se Spencer.

"No, napadlo nás, že vzhledem k tomu, že Ashley nechodí do školy ráda, nedávalo by vyloučení smysl. Připojí se tedy k našemu školnímu charitativnímu programu."

"Můžu to odmítnout?" konečně jsem do toho vstoupila.

"Pokud se nechceš stát dobrovolnicí, můžeš zůstat každý den po škole a pomáhat s mytím talířů a táců v jídelně. A jsem jistá, že školníkovi by se hodila pomoct při úklidu toalet."

Dobře, Spencer, dostala si mě.

"Fajn. Přidám se k dobrovolníkům," předstírala jsem nadšení. Anooo! Jupííí! Hurááá! Jo!

"Dobrá. Výborně. Už stejně musím jít. Mám důležitou schůzku." Jo, účes a nehty jsou moooc důležitý. A kdo vůbec chodí ke kadeřníkovi takhle ráno. Určitě s ním/ní spí.

"Děkuji, že jste přišla, paní Daviesová." I pan Goodman se zdál být šokovanej matčinou lhostejností. Žádný překvapení.

"Můžete jít, Ashley," kývl ke dveřím.

"Děkuju, že jste mě nevyloučil." Jo, řekla jsem to. Opět šokovanej výraz.

"Nemáš za co, ale měla bys poděkovat paní Dennisonové. Byl to konec konců její nápad."

Podívala jsem se na Spencer. Opírala se o knihovnu. V hlavě jsem si představila, jak jí k ní přitisknu a... pardon.

"Děkuju, paní Dennisonová," řekla jsem mile.

Přikývla a usmála se. "Nemáš za co. Ať toho nelituju."

"Nebudete. Slibuju. Nashledanou ve třídě." Otevřela jsem dveře a odešla.

Ten den jsme četly další část Havrana a já se dokonce přihlásila ke čtení nahlas. Věděla jsem, že to udělá Spencer radost. Patřila k učitelům, kteří očekávali od žáků zapojení. Během diskuze, při který básnila o Poeově výběru slov a jejich významu, jsem jí několikrát přistihla, že se na mě dívá. Jasně jsem viděla, že při těch případech, kdy jsem ji přistihla, zčervenala. Jo, jo. Chtěla mě. Pardon... Nová Ashley byla ještě domýšlivější než Stará Ashley.

Zase mě přiměla zůstat po hodině, tentokrát aby mi sdělila informace o charitativním programu.

"Tak čeho konkrétně se ta charita týká?"

"No, spousty věcí. Chodíme do nemocnic, hospiců, útulků pro bezdomovce, kostelů a nabízíme služby, při čemkoli potřebují. Někdy uklízíme parky a pomáháme i při stavbě domů."

No, to poslední znělo dobře, ale... počkat, říkala "chodíme" jakože my... a ona?

"Takže je to váš program?"

"Ano, je. A jsem jsem velmi hrdá na to, co děláme."

"Podle pana Goodmana to byl váš nápad."

"Ano. Byl. Je to tvrdá práce, Ashley, ale vím, že to zvládneš."

"Takže jste mě chtěla v tom programu. Abyste se mnou mohla trávit víc času?" zavrtěla jsem obočíma.

"Ashley!" Povzdechla si. "Je úžasné, že s tím svým obřím egem vůbec projdeš dveřmi."

"Co je? To bylo jenom konstatování. Tohle vám poskytne skvělou příležitost trávit se mnou čas, aniž byste musela trápit tu vaši pěknou hlavičku tím, že je to 'nevhodný'."

"Ashley, vše, co říkáš a děláš, je nevhodné. A přesto s tebou pořád mluvím."

"A tím jste chtěla říct jako co?"

"Tvé nepatřičné chování mě neznepokojuje, protože nic neznamená. Ta představa, kterou o nás máš, se nikdy neuskuteční." Založila si ruce na hrudi a sebevědomě se na mě usmála.

"Takže říkáte, že nemám šanci?" zeptala jsem s předstíraně smutným zamračením.

Zasmála se a zavrtěla hlavou. "Ano, Ashley. To říkám a myslím, že už jsem to říkala i předtím."

"Tak jo."

"Tak jo? To je všechno? Konečně to vzdáš?"

"Prozatím," usmála jsem se a pak zamířila ke dveřím, když vtom zazvonilo. Jejda! Asi zase přijdu pozdě na druhou hodinu.

Spencer ke mně došla a zase mi podala omluvenku pro paní Thompsonovou.

Vzala jsem si ji a přidržela její ruku.

"Když mě budete pořád takhle zdržovat, nebudu mít jinou možnost, než předpokládat, že je pro vás těžké mě nechat jít."

Naklonila hlavu na stranu a pak se ke mně naklonila.

"Sbohem, Ashley." Odtáhla ruku, vešla zpátky do třídy a zabouchla dveře. V podstatě mi je přibouchla před nosem. Sakra!

To je láska, co?

Zbytek týdne uběhl rychle. Miranda se přidala k naší partě. Oblíbila si Chelsea a Chelsea zase jí. Obě zbožňovaly výtvarku. Všechny si ji podle všeho oblíbily. Vzaly si ji pod svá křídla. Byla jako naše mladší sestra. Carmen jí neobtěžovala, vůbec, a mě se vyhýbala. Teda kromě toho, kdy do mě ve čtvrtek strčila ramenem. Chtěla jsem po ní vystartovat, ale Miranda mě zadržela. Casey mi nakonec řekla, že se s Melindou nebo Michelle, ať už se jmenovala jakkoliv, rozešly. Blbý.

Čtvrteční večer stál za starou belu. V klubu hořelo v místnosti s pojistkama, takže byl na neurčito zavřenej. Potřebovala jsem vystupovat. Měla jsem hroznou depku. Matka konečně zmizela. Tentokrát mi ani neřekla, kam jde. Myslím, že jí konečně došlo, že je mi fuk, kde je, hlavně že ne doma. Večer před jejím odchodem jsme se zase chytly. Řekla mi, že nechtěla, abych se narodila. Chtěla jít na potrat, ale táta jí to nedovolil. No, to hodně vysvětlovalo. Vůbec mě nechtěla. Chelsea a Miranda se rozhodly vzít mě ven, aby mi zvedly náladu. Šly jsme na večeři a pak na výstavu, kdy byly vystavený i Chelseainy obrazy. Díkybohu za dobrý kámošky, jinak kdo ví, jaká troska by ze mě byla.

Nastal pátek. Byl čas na P-A-Ř-B... U? Protože jsme zapařily! Mejdan se konal v Timovo domě. Tim byl Madiin kluk, s kterým se v jednom kuse rozcházeli a zase scházeli. Většinou scházeli... v posteli, jestli víte, jak to myslím. Mrk mrk. Takže jsme se rajcovně ohákly a vyrazily na mejdan. Casey, Chelsea, já a Miranda, samozřejmě. Byla hrozně nervózní. Divila jsem se, že jí zbyly nějaký nehty. Vystoupily jsme z auta a šly do domu. Počkala jsem si na Mirandu.

"Jsi v pohodě?"

"Jo. Jenom trochu nervózní. Je to můj první mejdan. Jak vypadám?" Byla roztomilá... jako mladší sestra, samozřejmě.

"Skvěle. Po desátý. Moc ti to sekne. Vážně. Neber to tak vážně. Nemusíš dělat nic, co nechceš, a jestli tě bude někdo otravovat, dej mi vědět," bouchla jsem pěstí do dlaně.

"Mám parádní pravej hák," usmála jsem se a Miranda se zasmála.

"Slyšela jsem... a viděla na vlastní oči."

"Pojďme," chytla jsem ji za ruky a šly jsme dovnitř.

Byl to normální středoškolskej mejdan, děcka po celým domě tancovaly a muchlaly se, v kuchyni sud s pivem, líbající se opilý holky a povzbuzující kluci. Prasata! Venku nějaký děcka kouřily trávu. Otevřela jsem ledničku a vyndala pivo pro sebe a Mirandu. Točený pivo nemusím Vysvětlila jsem Mirandě pravidla středoškolskej mejdanů.

Pravidlo č. 1 - Na žádných okolností neodkládej svý pití.

Pravidlo č. 2 - Za žádných okolností si neber pití od nikoho jinýho než blízkýho kamaráda.

Pravidlo č. 3 - Za žádných okolností nechoď nahoru do pokoje s klukem, aniž bys o tom řekla kamarádkám.

Pravidlo č. 4 - Měj na paměti, že když uděláš nějakou blbost, objeví se na Internetu, tak NEDĚLEJ ŽÁDNÝ BLBOSTI.

Pravidlo č. 5 - Vždycky dohlížej na svý kamarádky. Fajn, to bylo hlavně moje pravidlo vzhledem k tomu, že jsem byla z party vždycky nejstřízlivější. Co je? Divíte se? Neměli byste. Viděla jsem, co drogy a alkohol udělaly s mojí matkou. To bylo to poslední, co bych chtěla.

Byly jsme všechny v kuchyni a bavily se o Carmen. Já seděla na lince. Casey byla přede mnou a já si hrála s jejíma vlasama. To bylo u nás normální. Najednou došlo ke změně tématu.

"Tak jak to vypadá s tím tvým zabouchnutím, Ashley?" zeptala se Madi zčistajasna.

Miranda a Chelsea se na mě zvědavě podívaly. Madi se šklebila. A Casey byla naštvaná. Odstoupila ode mě a napila se svýho pití. Co to s ní bylo?

"Nevypadá to nijak. Měla jsi pravdu. Nemám na ni. Vzdala jsem to. Spokojená?" Pak jsem jí pohledem řekla: "Sklapni."

"Jé, ty jsi zabouchnutá, Ash? Kdo je to?" zeptala se Chelsea.

"Jo... někdo, koho známe?" To byla Miranda.

"NE. Ehm, ne. Neznáte jí. Potkala jsem jí v klubu. A je to fuk," snažila jsem se znít lhostejně.

Madi to muselo dojít.

"A máš vyhlídnutou nějakou novou? Venku jsem viděla tu sexy holku z Kingovky, tu, co se ti na záchodcích v Pure snažila dostat od kalhotek."

"To budeš muset bejt konkrétnější, Mads!" vyštěkla Casey.

"Polib si, Casey. Co je to v poslední době s tebou? Pořád se do mě navážíš. A pokud si vzpomínám... TY ses snažila a DOSTALA se mi do kalhotek na záchodcích v Pure." A máš to!

"Jo. No, nebylo to těžký." Zase se napila.

Chtěla jsem jí odseknout něco chytrýho, ale vstoupila do toho Miranda.

"Počkat. Vy jste lesby?" Podívaly jsem se na ni. Snažila se neusmívat a zadržovala smích.

Všechny jsme vyprskly smíchy. Tu holku jsem mohla.

Nakonec jsme se přesunuly do obýváku, kdy lidi tancovali. Posadila jsem se s pivem na schody. Všechny začaly tancovat. Asi po deseti minutách jsem musela na záchod. Křikla jsem na Chlesea, aby dávala pozor na Mirandu, a šla na záchod. Musela jsem čekat asi pět dalších minut, než jsem se tam dostala. Bože. Vykonala jsem svoje, opláchla si ruce a otevřela dveře. Někdo z druhý strany vpadl dovnitř, zavřel je ze sebou a přimáčknul mě na ně. Ta holka z Kingovky, co se mi snažila dostat do kalhotek na záchodcích v Pure. Vážně jsem potřebovala zjistit její jméno.

"Ahoj, Ashley." Ona zřejmě mý znala.

"Ehm, čau! Ehm... Amber?" Z jejího výrazu jsem poznala, že jsem to neuhodla.

"Skoro, ale ne. Jessica." Ehm, měla jsem jenom jedno pivo, že jo? Ty dvě jména nebyly ani trochu podobný... že ne?

"Čau, Jessico." Tiskla mě ke dveřím s kolenem mezi mýma stehnama. To nebylo dobrý. Začala mě líbat na krku a než jsem se naděla, měla pusu na mojí. Líbala moc dobře, ale v hlavě mi pořád naskakoval Spenceřin obličej, její rty a její úsměv.

Odstrčila jsem ji od sebe, až narazila zády do umyvadla. Otřela jsem si pusu.

"Máš to ráda drsný, co?" Sedla si na umyvadlo a při tom se jí zvedla sukně, takže jsem jasně viděla, že nemá kalhotky. Ty krávo! Normálně bych se na ni vrhla. Ani bych nezaváhala. Ale nedokázala jsem z hlavy dostat Spencer. A z tý krátký líbačky s Jessicou jsem se cítila provinile. Jako bych zahnula.

"Promiň, Jessico. Nejsem volná." Bylo vidět, že se cítí trapně, ale na natolik, aby odešla. Seskočila s umyvadla a došla ke mně. Sjela mi prstem od rtů mezi prsa a zastavila ho na břiše.

"Víš jistě, že nejsi volná? Stálo by to za to," zašeptala mi do ucha. Začala posouvat ruku dolů.

Chytla jsem ji za ruku a sundala ji ze sebe. Pak jsem ji odstrčila... zase. Teď už jí to snad dojde.

"Řekla jsem, že nejsem volná. Nech toho."

Otočila jsem se, otevřela dveře, vyšla ven a narazila na Casey. Podívala se na mě a pak na Jessicu, kterou se za mnou vyklopýtala ze záchoda. S naštvaným výrazem nade mnou zavrtěla hlavou.

"To si děláš prdel, Ashley? Ta holka je mol. Ty se nikdy nezměníš." Vystřelila pryč.

Než se mohla dostat příliš daleko, chytla jsem ji za ruku.

"Nic jsem s ní neměla, Casey. A proč mám pocit, že se před tebou musím pořád obhajovat? Jsi má nejlepší kámoška," utrhla jsem se.

"Máš pravdu, Ashley. Jsem tvá nejlepší kámoška. Proto nemám problém říkat ti pravdu do očí."

"Nic jsem s ní neměla, Case. Odstrčila jsem ji. O svou nejlepší kámošku couru si nemusíš dělat starosti." Pustila jsem ji. To, že mi nevěřila, mě hodně bolelo. Stará Ashley by si to s tou holkou přímo u toho umyvadla rozdala, bez sebemenšího zaváhání. Ale změnila jsem se. Během týdne jsem se změnila v ženu, co myslela jenom na jednu ženu. V minulosti bych si to, co Casey říkala, zasloužila. Netrápilo by mě to. Měla by pravdu. Vyšla jsem ven a posadila se na schody. Nedokázala jsem zastavit slzy. Vážně jsem byla tak strašnej člověk, jak moje matka odjakživa říkala? Seděla jsem s hlavou v dlaních a vzlykala. Ucítila jsem na rameni ruku. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem Mirandu.

"Mám ti oplatit laskavost a zlomit někomu nos?" usmála se, ale v očích měla jemně patrnou starost.

Zasmála jsem se a utřela si oči.

"Ne. Pokud ovšem nechceš praštit mě." Zatvářila se zmateně.

"Cože?"

Jo.

"Já... začínám litovat hodně věcí, co jsem v minulosti udělala. Provedla jsem hodně hnusnejch věcí, využila hodně lidí. Právě teď na sebe nejsem moc pyšná."

Vzhlédla jsem k ní a doufala, že neuvidím znechucení. Určitě slyšela, co se o mě povídá.

"Ashley, víš, co vidím, když se na tebe podívám?"

"Sakra sexy kočku?" Zasmála se, já jenom pokrčila rameny.

"Mimo to, ty trubko," hravě mě plácla do ruky.

"Nazvalas mě právě... trubkou?"

"Jo. Každopádně vidím krásnou, starostlivou, silnou, odvážnou, neskutečně talentovanou a překvapivě chytrou holku. Holku, na kterou se můžu spolehnout. Holku, který věřím. Holku, která mi bude za každých okolností krýt záda. Holku, která zlomí jiný holce nos, aby mě bránila. Jsi skvělá kamarádka, Ashley. Kdyby nebylo tebe, byla bych teď nejspíš zalezlá doma ve svým pokoji."

"Díky, Mirando. Hodně pro mě znamená, že si to o mě myslíš. Vážně." Objala jsem ji. Ano, pro jednou jsem já objala ji.

"Ohledně toho skrývání se doma. Spence říkala, že sis toho hodně prožila. Že proto jsi tichá a uzavřená. Souvisí to s tím, že jsi ztratila bratra?" Doufala jsem, že jsem nepřekročila hranici. Vypadala nejistě, jako by zvažovala, jestli mi to má nebo nemá říct.

"Zapomeň na to. Nemusíš o tom mluvit."

"Ne. To je dobrý. Jenom se o tom těžko mluví. Zvlášť tady." Podívala se za nás na otevřený dveře. Mejdan byl pořád v plným proudu.

"Tak co kdybysme odsud vypadly? Daly si zmrzlinu. Vylily si navzájem srdce."

"To zní dobře. Ehm, mohly bychom ale jet k tobě?"

"Jasně. Jenom to řeknu ostatním. Musím zjistit, jestli seženou jinej odvoz."

"Tak jo. Co kdybys přivezla auto?" podala jsem jí klíčky. Tvářila se, jako bych jí právě dala svý auto.

"Fakticky? Necháš mě ho řídit?" Kdyby to bylo moje Camaro, tak rozhodně ne. Přijely jsme mým Lexusem RX.

"Jasně. Máš řidičák, ne?"

"Jo. Ehm. Jsi si jistá?"

"Ano. Teď už upaluj, než si to rozmyslím."

Našla jsem Madi a Chelsea. Domů je odveze Tim. Už jsem musela najít jenom Casey. Prohlídla jsem kvůli ní celej dům. Dvakrát. Nakonec jsem ji našla na horním záchodě muchlovat se s nějakou holkou, kterou jsem nikdy neviděla, holkou, která vypadala, že je na střední moc stará. Odkašlala jsem si a ony ke mně otočily hlavy.

"Odcházím. Domů tě odveze Tim. Pokud už teda nemáš odvoz." Pak jsem odešla. Nemusela jsem říkat, jak naštvaně a ublíženě se cítím. Nemusela jsem říkat nic k tomu, že v podstatě dělala úplně to samý, z čeho mě obvinila. Věděla to. Slyšela to v mým hlasem a viděla to v mých očích. Z nějakýho důvodu jsme se s Casey odcizovaly, zatímco s Mirandou jsme se sbližovaly. Musela jsem přemýšlet, jestli to všechno spolu nějak nesouvisí.

Miranda na mě čekala na příjezdový cestě. Na tváři měla velkej, šťastnej úsměv. Vlezla jsem na sedadlo spolujezdce a vyrazily jsme.

"Co kdybych u tebe rovnou přespala, když už je tak pozdě?" navrhla.

"Může bejt, pokud teda nechrápeš."

"Ne. Ale skřípu zubama."

"Sakra. No, tak můžeš spát v jednom z pokojů pro hosty."

"Jednom z pokojů pro hosty? Kolik jich máte?"

"Netuším. Dva nebo tři. Každopádně si můžeš vybrat."

"Nevadilo by ti, kdybych se nejdřív zastavila doma pro nějaký oblečení? Budu rychlá."

"Žádnej problém. Ty sedíš za volantem."

Zajely jsme k jejímu domu. Byl docela malej. Roztomilej malej domek s jasně žlutou fasádou a bílýma okenicema. Působil útulně. Na příjezdový cestě stál černej Range Rover a já si říkala, jestli patří Spencer. Co by takhle pozdě večer dělal u Mirandy doma?

"Ehm. To je Spenceřino auto?" zeptala jsem se, když Miranda zaparkovala.

"Ehm. Jo," odpověděla, jako by o nic nešlo. "Hezký, že jo?"

"Rozhodně. To je obvykle u tebe doma takhle pozdě večer?" Zvláštně se na mě podívala.

"No, vzhledem k tomu, že tu bydlí, musím říct, že jo." Eh? Cože?

"Tys nevěděla, že bydlím se Spencer?" Cože to?

"Ne, nevěděla. Jak bych mohla? A proč? Proč bydlíš se Spencer?"

Myslím, že jsem položila moc otázek najednou.

"Řeknu ti to pozdějc, až si budem 'vylívat srdce'. Jo?"

"Jo. Tak jo."

"Hned jsem zpátky." Vyskočila z auta a rozběhla se ke dveřím.

Miranda bydlela se Spencer. To mě podržte. To by mě nikdy nenapadlo.

Za pět minut vyšla ven, ale nebyla sama. PANEBOŽE!

Hned za ní byla Spencer. Byla naboso a měla na sobě roztomilý růžový pyžamový kalhoty s bílýma proužkama a bílý tričko. Vlasy měla sepnutý v drdolu, v kterým měla zastrčenou propisku a zase měla ty brýle s černýma obourčkama. Snažila jsem se zavřít pusu, ale nedokázala jsem se hnout. Doufala jsem, že mi do ní nenalétají mouchy. Uviděla mě a zasmála se. Ten smích mě probral. Naklonila se do otevřenýho okýnka.

"Ahoj, Ashley." Její hlas byl tak zatraceně rajcovní.

"Dobrý večer, pančelko," odpověděla jsem, když jsem se nakonec dokázala vzpamatovat.

"Tak jaký byl mejdan?" podívala se na nás obě.

"Nudnej, ve smyslu nezáživnej a únavnej."

Zasmála se.

"Děkuju, Ashley, ale vím, co znamená nudný."

"Tak co plánujete teď?"

"Pojedem ke mně domů. Uděláme si pyžamovej večírek. Nechcete se přidat?" Má obočí sebou už zase vrtěla.

Miranda mě bouchla do ruky a Spencer mi věnovala nesouhlasnej pohled.

"Užijte si to. Neponocujte moc dlouho. Zítra v poledne musíme být v nemocnici." Poklepala mě po ruce a pak nám popřála dobrou noc.

Jo, jasně. O sobotách ze mě teď bude dobrovolnice. Spíš teda nedobrovolná dobrovolnice. Aspoň strávím víc času se Spencer.

Vyrazily jsme ke mně a nemohla jsem si pomoct, měla jsem pocit, že večer bude hodně emocionální. Miranda pro mě byla záhada, ale nemohla jsem si pomoct, měla jsem pocit, že možná máme hodně společných trablů. Co skrývala? Proč je uzavřená? Proč bydlí se Spencer? Na všechny ty otázky dneska večer dostanu odpověď. Trochu mě to děsilo. Jednou věcí jsem si byla jistá, Miranda potřebovala kamarádku, někoho, s kým by mohla mluvit, a někoho, kdo by jí rozuměl. Já mohla být ta kamarádka. Mohla jsem být ten někdo. S Mirandou jsem se začala bavit díky Spencer. Musel to být osud. Možná měl osud se Spencer a mnou nějaký plány. Jenom jsem musela být trpělivá.

12 - Vylévání srdcí

Ležely jsme roztažené na mojí posteli. Ani jedna z nás se nemohla hnout. Na podlaze stál prázdný kbelík od mátový zmrzliny s čokoládovýma kouskama.

"Uf. Proč jsi mi jí dovolila tolik sníst?" zasténala jsem a pak krkla. "Jejda. Pardon." Obě jsme se zasmály. Smích bolel.

"Nevzpomínám si, že bys ty zastavila mě. Myslím, že jsem jí měla víc než ty."

Ležely jsme tam asi deset minut a pak se konečně posadily. Obě jsme nebyly úplně připravené začít s tím, kvůli čemu jsme původně odjely z toho mejdanu.

Moje zvědavost samozřejmě nakonec ticho prolomila.

"Takže, ehm, jak to, že bydlíš se Spencer? Co tvý rodiče?" Doufala jsem, že nepůsobím vlezle a nepříjemně.

"PÁNI. Rovnou těžkej kalibr, co?" odvětila Miranda a pak se zasmála.

"Jo. Promiň. Vždycky říkám, co mám na jazyku. Zjistíš to o mně. Vždycky přímočará."

"Řekla bych, že to už o tobě vím. Vlastně jsem to zjistila už při našem prvním rozhovoru."

"Vždycky jsem byla taková. Promiň," mírně jsem svěsila hlavu.

"Neomlouvej se. Jsi taková, jaká jsi. A mně se líbí, jaká jsi. A to moc." Dala ruku na mojí, což mě přimělo zvednout hlavu a usmát se.

"Co kdybychom začaly lehčíma otázkama. K těžkým se dostaneme pozdějc. Ale po každý tvojí otázce, ti na oplátku taky jednu položím. Domluveno?" navrhla Miranda.

"Domluveno. Začni." Já musela nejdřív nějakou "lehčí" otázku vymyslet.

"Tak jo. Spencer se ti líbí, že jo? O ní Madi mluvila, viď?" Ježiš. Myslela jsem, že těžký otázky si schováváme na pozdějc.

Zasmála jsem se. "Jak jsi na to přišla?"

"Ehmm. Je to dost zřejmý, Ashley. V mý přítomnosti jsi s ní nejmíň třikrát flirtovala, pokud si dobře vzpomínám." Jejda.

"Mirando. Já flirtuju s každou sexy holkou, na kterou narazím. Taková už jsem."

"Pořád jsi neodpověděla na otázku, Ashley," řekla Miranda s neoblomným výrazem.

"Tak jo. Fajn. Dostala jsi mě. Spencer se mi líbí. Ale je to neškodný. Obě víme, že z toho nic nebude." Pravda bolela.

"Dobře. Děkuju za upřímnost."

"Teď já," řekla jsem nadšeně.

"Ehm. Tak jo. Už vím. Líbí se ti někdo?"

"Vážně? To je tvá otázka?" Miranda vypadala překvapeně, že jsem nevymyslela nic lepšího... peprnějšího.

"Hele, řekla jsi žádný těžký otázky. Víc nemám... Takže?"

"Ne, nikdo se mi nelíbí. Neznám moc kluků. Chodíme do dívčí školy a mimo školu taky nejsem moc společensky založená." Mirandin hlas byl tichej a byla v něm znát stopa zklamání.

"No, to budem muset změnit." Věděla jsem, že nebudu mít problém najít pro Mirandu dokonalýho kluka. Ta holka byla hezká, vtipná a chytrá.

"Tak jo. Když jsi se mnou poprvý mluvila, bylo to kvůli Spencer?" Stiskla jsem rty. Tušila jsem, že ta otázka může přijít. Navrhla "lehčí" otázky, ale žádnou lehkou nepokládala.

"Nejdřív jsem nevěděla, že Spencer znáš. Fakticky. Prostě jsem viděla holku, co měla problém dostat učebnice do skříňky. Jenom jsem chtěla pomoct. Přiznám se, že jakmile jsem to zjistila, chtěla jsem od tebe získat informace. Ten den, kdy jsem tě pozvala na svý vystoupení, jsme si hezky pokecaly a mně se to líbilo. Dokázala jsi mě rozesmát. A když jste do klubu přišly, měla jsem velkou radost. Radost, že vás vidím. Obě. Moc to pro mě znamenalo. Vážně." Tentokrát jsem dala já ruku na Mirandinu.

"Fajn. Taky jsi mě rozesmála. Abych byla upřímná, než jsem tě poznala, trochu jsem se tě bála," zasmála se.

"Já vím. Viděla jsem ti to v očích. Proč ses mě bála?"

"Já nevím. Soudila jsem tě podle drbů. Nevím, proč jsem jim věřila. Nejspíš jsem nikdy nesebrala dost odvahy, abych si zjistila pravdu sama." Tvářila se zahanbeně.

"Co jsi o mně slyšela?" Předem jsem věděla, o jakých drbech Miranda mluví.

"Však víš. Drsňácká lesbička, co se vyspí s každou a věčně paří. Nedívej se na ni, jestli chceš přežít." Zasmála se a zavrtěla hlavou.

"No, něco z toho je pravda. Něco z toho bejvala pravda. Něco z toho nikdy pravda nebyla. Ale jsem drsňačka. Ať už tohle rozšířil kdokoliv, v tomhle se nemýlil," sebevědomě jsem se na ni usmála. Znova se zasmála a pak mě hravě plácla do ruky.

"Nevím, jestli ses na to chtěla zeptat, ale stejně ti to chci říct. Nechce před tebou nic zastírat. Při tý rvačce s Carmem nešlo jenom o tebe. Když jsem tě viděla brečet a věděla že za to může, no, přililo to olej do už tam nekontrolovanýho ohně. Věděla, kde mám slabý místa, a já se neudržela."

"To je dobrý, Ashley. Věděla jsem to. Nepřátelství mezi tebou a Carmen Vasquezovou není tajemství. Ale viděla jsem ti v očích starost, když jsi mě uviděla. A díky tobě mě od tý doby už nechává Carmen na pokoji. Takže děkuju. Zase. A děkuju, že mi říkáš pravdu."

Posunula jsem se na posteli, abych k ní byla úplně čelem. Usmála se na mě a pak se zhluboka nadechla. Věděla, na co se chci zeptat.

Krátce svěsila hlavu. Když ji zvedla, uviděla jsem slzy. Vzala jsem ji za obě ruce a stiskla je. Chtěla jsem, aby věděla, že tam pro ni jsem. Rychle si otřela slzy do rukávu a pak se znova zhluboka nadechla.

"Když mi bylo dvanáct, umřeli mi rodiče při bouračce. Byla jsem ve škole a Aiden na mě čekal v ředitelně. Jakmile jsem ho spatřila, věděla jsem, že se stalo něco špatnýho. Doslova mě musel zvednout z podlahy a odnést mě do auta." Odmlčela se. Byla jsem v úplným šoku a nedokázala jsem zastavit slzy, který mi pomalu sjížděly po tvářích. Podívala se na mě. V očích měla jasně patrnou bolest.

"Byli jsme s Aidenem sami. Neměla jsem žádnou jinou rodinu. Takže jsem se nastěhovala k němu a Spencer. Jak už víš, loni zemřel. Takže teď je moje jediná rodina Spencer."

Byla zničená. Vzlykala mi na rameni. Mohla jsem ji jenom objímat a hladit po vlasech. Znova a znova jsem šeptala: "To je dobrý. To je dobrý."

Ale bylo? Přišla o celou svou rodinu. O matku. O otce. O bratra. Jak by to mohlo být dobrý? Kdyby neměla Spencer, kde by byla? U pěstounů? Na ulici?

Pomyšlení na to, čím vším si prošla, mi lámalo srdce.

Pamatovala jsem si na ztrátu babičky, když mi bylo 14, byla jsem přesvědčená, že už nikdy nic v pořádku nebude. Pamatovala jsem si, jak jsem se s myšlenkou, že život není fér zamknula ve svým pokoji a dny odmítala jíst. Matce se to nechtělo řešit, tak zavolala tátovi. Byly to jedny z mála chvíli, na který si vzpomínám, kdy u mě táta fyzicky byl, když jsem ho potřebovala.

Miranda teď měla jenom Spencer.

Žádnej div, že byla uzavřená. Bála se k sobě někoho pustit. Bála se lásky. Bála se ztráty.

Dokázala jsem se do toho dokonale vžít.

I když moji rodiče pořád žili, v mým životě doopravdy neexistovali. Matka mi jasně řekla, že jsem byly chyba a že mě nenávidí, a otec se neobtěžoval utrhnout si dvě sekundy ze svýho úžasnýho života rockový hvězdy, aby mi zavolal a řekl "ahoj".

Miranda mi s pláčem usnula na klíně. S ní v náručí jsem tam ležela a přála si, abych jí dokázala zbavit bolesti. Ale nemohla jsem, mohla jsem akorát brečet. Tak jsem brečela. Brečela jsem nad smrtí její matky. Brečela jsem nad smrtí jejího otce. Brečela jsem nad smrtí jejího bratra. Brečela jsem nad ní. Brečela jsem nad Spencer. A brečela jsem nad sebou.

Doufala jsem, že ráno bude Miranda v pohodě. Ať už bude nebo ne, budu tam pro ni. Protože jsem cítila, že mě potřebuje. Ten pocit byl novej. A i když zavazující, byl... příjemnej.

13 - Aleluja

S leknutím mě probudil zvuk otravnýho zvonění. Myslela jsem, že je to budík, tak jsem se otočila nalevo a natáhla ruku, abych ho zamáčkla. Proč ho nemůžu najít? Proč je moje postel tak tvrdá? Proč je mi taková zima? Protřela jsem si oči a rozhlídla se. Byla jsem na podlaze. Jak jsem se proboha ocitla na podlaze? "Ahoj," ozval se rozespalej hlas. Byla to Miranda. Nepříjemný zvonění musel být její mobil. "Dobře. Ahoj v poledne," řekla a pak hodila telefon na postel. Mou postel. Na mou postel, ve který jsem z nějakýho důvodu nebyla.

Shlédla na mě a uchechtla se. "Promiň. Mívám neklidný spaní. Musela jsem tě skopnout z postele."

"Věděla jsem, že jsem tě měla přinutit spát v pokoji pro hosty." Zasmála se a to bylo dobrý znamení, ale stejně jsem se zeptala.

"Jsi v pohodě?" Věděla, na co se ptám.

"Jo. Jsem. Díky, Ashley. Žes mě vyslechla. Za pomoc. Za rameno," usmála se na mě a pak se posunula ke kraji postele, aby mohla vstát. Když vstala, natáhla ke mně ruku. Chytla jsem ji.

"Pojď. Musíme se uchystat. V poledne musíme být v nemocnici." Tak jo. Už o tom asi nechce dál mluvit.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl desátý.

"Máme spoustu času. Proč už vstáváme?" Chtěla jsem ještě spát. Ve svý POSTELI.

"Bereš mě na snídani. Pohyb!" zahihňala se. Byla roztomilá.

Vážně? "Vážně?"

"Jo. Dlužíš mi to."

"Ehm. Vážně? Za co přesně?" Uniklo mi něco?

"Že jsem tak v pohodě ohledně tý věci se Spencer. Je to prakticky moje sestra, měla bych ti nakopat zadek." To myslí vážně?

Zasmála se. "Dělám si srandu, Ash. Ohledně toho nakopávání zadku. Snídani mi pořád koupíš." Bylo to poprvý, co mě oslovila Ash.

"Ale no tak. Jako by tvůj vychrtlej zadek dokázal nakopat můj zadek. To už jsi zapomněla, jaká jsem?"

"Ne. Nezapomněla. Jenom jsem k tomu seznamu přidala velká měkkota," naklonila hlavu na stranu a usmála se.

"Haha. Ne. DRSŇAČKA. D.R.S.Ň.A.Č.K.A." Nebyla jsem měkká.

"Aha. Jasně. Promiň. Tak jo, DRSŇAČKO. Musíme sebou hejbnout. Mám hlad."

"Jenom abys věděla, myslím, že tvoje stará verze se mi líbila víc. Ta, co tolik nemluvila."

"Ash. Tu holku jsi ani neznala. A nebylo to tak, že bych vůbec nemluvila. Jenom jsem nemluvila s lidma, se kterýma jsem mluvit nechtěla," řekla s rukou na boku.

Vyšla jsem z šatníku připravená vyrazit. Podívala jsem se na Mirandu, která na mě zírala s vykulenýma očima.

"Co je?"

"V TOMHLE nehodláš jít, že ne?"

"Co je na TOMHLE špatnýho?" ukázala jsem na svůj ohoz. Těsný černý džíny, černá podprsenka, červená vesta.

"Jdeme do nemocnice, Ash. Ne do klubu."

"Chceš říct, že vypadám jako coura?"

"Nevím. Obvykle vypadáš jako coura, když jdeš do klubu?"

"Ano."

Zasmála se. "Fajn. Tak jo."

"Uf. Vydrž. Převleču se."

Tentokrát jsem vyšla v modrých džínách. S dírama, samozřejmě. Přiléhavým vykrojeným bílým triku a červených teniskách.

Vyžádala jsem si pohledem schválení.

"Mnohem lepší. Pojďme."

Ježiš. Kdo tušil, že dokáže být tak panovačná. Docela se mi to líbilo.

Šly jsme na snídani. Kterou jsem zaplatila. Miranda dala dýško. Pak mi poděkovala, objala mě a dala mi pusu na tvář.

"Jsem moc ráda, že jsem tě poznala, Ashley," usmála se a při cestě k autu zahákla ruku za mou. Dneska jsem vzala Camaro a Miranda mě celou cestu na snídani prosila, abych jí ho nechala řídit. Mile jsem jí odpověděla: "Zapomeň!" Naskočily jsme do auta a já se k ní otočila.

"Taky jsem moc ráda, že jsem tě poznala." Stydlivě mi oplatila úsměv a pak otočila hlavu k okýnku.

"Měly bychom jet. Spencer bude naštvaná, jestli přijedeme pozdě," zapnula si pás.

Namíchnutá Spencer. Nevadilo by mi to znova vidět.

Když jsem dojely do nemocnice, šly jsme rovnou k hlavnímu vchodu. Rozevřely se dveře a hned jsme ji uviděly. Stála s dalšíma asi pěti nebo šesti studentama. Většinu z nich jsem nepoznávala. A samozřejmě že v okamžiku, kdy jsem ji uviděla, jsem to zase ucítila. Projelo mi to celým tělem. Žár. Od prstů u nohou přímo k srdci. Dnes byla oblečená prostě. Modrý džíny, tenisky Nike a šedá mikina s kapucí se znakem Michiganský univerzity. Ostatní by v tom vypadali... normálně. Ale Spencer? Spencer v tom nevypadala vůbec normálně. Byla zatraceně sexy. Vlasy měla zase sepnutý do culíku a nebyla moc nalíčená. A stejně... zatraceně sexy.

Snažila jsem se ovládnout. Když teď Miranda o mým zakoukání věděla, musela jsem svou zjevnou posedlost její "sestrou" mírnit.

"Ahoj, děvčata. Jsem ráda, že jste to stihly," řekla s úsměvem. "Lidi, to je Ashley. Ashley tohle jsou Christina, Brandy, Martin, Tonya, Greg and Tiffany." Všichni jsme se navzájem pozdravili. Ačkoliv jsem nikoho z nich neznala, podle jejich pohledů jsem si byla poměrně jistá, že oni znali mě. Trhněte si! To se holka nemůže změnit?

"Dobrá, když jsme tu všichni, můžeme se do toho pustit. Nejdříve vám vysvětlím, co dnes budeme dělat. Vím, že většina z vás to už ví, ale máme nováčka. Půjdeme na dětskou kliniku, kde na nás čeká osm dětí. Každému z vás jsem vybrala pacienta. Se svým pacientem strávíte dvě hodiny a vaše úloha je jednoduchá. Mluvte s nimi. Vyslechněte je. Zahrajte si s nimi něco. Jen s nimi seďte, pokud to budou chtít."

Každému z nás sdělila jméno pacienta a číslo jeho pokoje. Nastoupili jsme do výtahu a vyjeli do pátýho patra. Já vystoupila z výtahu poslední a Spencer si mě vzala stranou.

"Ashley, měla jsem několik důvodů, proč jsem ti přidělila Alyssu. Zaprvé jste stejně staré. Zadruhé ráda hraje na kytaru. Zatřetí ji dokážeš rozesmát a to by mohlo být právě to, co potřebuje." Vypadala smutně. V očích starost.

"Co mi neříkáte, pančelko?" Zhluboka se nadechla a rozhlédla se. Viděla jsem jí to v očích. Nechtěla to říct nahlas. A ani nemusela. Věděla jsem, co řekne.

Rozešla jsem se chodbou a našla si židli u zdi. Posadila jsem se a dala si hlavu do dlaní. Proč já? To nezvládnu. Spencer se posadila vedle mě.

"Zbývá jí nanejvýš šest měsíců." Hlas se jí chvěl.

"To myslíte vážně? A vybrala jste mě? Musela jste se úplně pomátnout, Spence." Říct, že jsem měla zlost, by nebyla pravda. Byla jsem zdrcená. Se stopou zlosti a soucitu s tou chudinkou, se kterou jsem se ještě ani nepotkala. Vůbec jsem nechápala, proč by mě Spencer chtěla pustit do její blízkosti.

"Kurva práce." Vážnost tý situace mě k smrti děsila. Opřela jsem si hlavu o zeď a zavřela oči.

Najednou jsem na rukách ucítila jiný hřejivý. Otevřela jsem oči a uviděla před sebou skrčenou Spencer. Ruce jsem měla v jejích.

"Pamatuješ, jak jsem říkala, že to bude těžké?" Přikývla jsem. "Řekla jsem ti, že vím, že to zvládneš. A vím to. Ta dívka tam, Alyssa, možná jen potřebuje někoho, s kým by si popovídala. Někoho, kdy by jí naslouchal. Možná se jen chce s někým koukat na televizi. Ať už chce cokoli, Ashley, vím, že ty jsi pro ni momentálně ten správný člověk. Věřím ti. Jen musíš věřit sama sobě. Jdi tam a buď sama sebou. To je celé."

"Co když řeknu nějakou pitomost?" Nechtěla jsem říct pitomost.

"No, určitě to nebude poprvé," zasmála se, ale když viděla, že se nesměju, přestala.

"Ashley. Moc to řešíš. Buď sama sebou. Kdo ví? Možná řekneš, co je třeba."

Nakonec mi ruce pustila. Poklepala mě po koleni a narovnala se.

"Pokoj 213. Druhé dveře dál chodbou," ukázala na ně.

"Zvládnu to," řekla jsem hlavně sama sobě.

"Já vím, že ano," usmála se Spencer, pak se otočila na druhou stranu a odešla.

Když jsem došla k tomu pokoji, byla jsem překvapená. Vypadal jako normální pokoj, ne nemocniční. Asi už tu nějakou dobu byla. Nakonec jsem se podívala na postel a tam ležela. Byla strašně hubená. Měla krátký hnědý vlasy po ramena. Na sobě měla šedý tepláky a černý tričko Metallicy. Hmm. Už teď se mi líbila. Pohupovala hlavou do hudby, která šla z I-Pody do sluchátek, který měla v uších. Oči měla zavřený. Vypadala pokojně. To hudba dokáže. Věděla jsem, že pro mě ano.

Nakonec jsem do pokoje vešla úplně. Okamžitě otevřela oči a trhla sebou.

"Ježíšku na křížku. Vyděsila jsi mě." Dala si ruku na srdce a já se modlila, aby neměla nemocný srdce.

Sundala si sluchátka a dala si je kolem krku.

"Promiň. Ahoj, já... já jsem Ashley," natáhla jsem k ní ruku.

"Alyssa," natáhla ruku k mojí. Neunikly mi hadičky čouhající jí ze hřbetu ruky. Jemně jsem jí ruku sevřela.

"Co posloucháš?" ukázala jsem na I-Pod.

"Paramore." Vypnula I-Pod, sundala sluchátka a položila obojí na stolek vedle postele.

"Super kapela. Dvakrát jsem je viděla naživo."

Zamračila se. "Páni. To muselo být úžasný."

"Bylo." Vážně bylo.

"Hmmm." Víc neřekla.

Pokynula mi, abych se posadila. Tak jsem to udělala. Dlouho jsme si povídaly o hudbě. Měly jsme toho hodně společnýho. Měla ráda všechny možný druhy hudby. Od Elly Fitzgeraldový po Eminema. Od Adele po ACDC. Od Lynyrd Skynrd po Linkin Park. A milovala hru na kytaru. Ukázala do rohu a řekla mi, abych přinesla kytaru, která tam byla opřená. Byla to Gibson J-200. A byla nádherná. Vzala jsem jí do rukou a okamžitě mnou prostoupil klid. Podobnou jsem měla doma.

"Zahraj mi něco," řekla.

"A co?"

"Nevím. Cokoliv." Musela jsem vypadat vyvedená z míry, protože se zasmála a zavrtěla hlavou.

"Tak jo. Znáš Aleluja?" ustrnula se nade mnou. Nechtěla jsem ji rozrušit něčím, co neznala.

"Samozřejmě. Skvělá volba." Byla jsem ráda, že vybrala něco, co jsem znala. Strašně moc jsem jí chtěla udělat radost.

Naladila jsem kytaru, odkašlala si a spustila první sloku.

Slyšel jsem o tajném akordu,
který David zahrál a to potěšilo Boha,
ale tebe moc hudba nezajímá, viď?
Je to takhle: kvarta, kvinta,
poklesnutí v moll, zdvih v dur.
Zmatený král skládá Aleluja.
Aleluja, Aleluja, Aleluja, Aleluja.

Byla to jedna z mých nejoblíbenějších písniček. Myslím, že jsem ji asi celou zpívala se zavřenýma očima. Prsty mi jezdily po strunách a můj hlas naplňoval celej pokoj. Byla jsem ve svým vlastním světě.

Když jsem skončila, Alyssa zatleskala. Na její úsměv nikdy nezapomenu. Za sebou jsem uslyšela další potlesk. Dvě sestřičky a sanitář. Vedle nich Spencer. Ale Spencer netleskala. Plakala. Pohlédly jsme do očí a najednou jsem skrz ně viděla. Zasáhla jsem ji. Zasáhla jsem ji způsobem, jak ještě žádnou ženu předtím. Zasáhla jsem její srdce. Nemusela jsem umět číst myšlenky. Viděla jsem jí to v očích.

"To bylo úžasný, Ashley," přerušila Alyssa neverbální komunikaci mezi mnou a Spencer.

"Děkuju. Jsem moc ráda, že se ti líbilo." Fakt jsem byla.

"Líbilo? Bylo to neuvěřitelný. Sakra, holka, ty válíš."

"Díky. Tu máš," podala jsem ji kytaru.

"Zahraj něco," povzbudila jsem ji.

"Nemůžu," řekla s pohledem na svoje ruce.

"Prsty mi už moc dobře neslouží."

Páni. Blbý. Přemýšlela jsem, jestli to souvisí s její nemocí.

"Moje svaly a klouby jsou hodně slabý." No, tahle holka se čtením myšlenek zjevně problémy neměla.

Věděla jsem, že v mým výrazu byl patrnej smutek. Snažila jsem se nemračit, ale nemohla jsem si pomoct, tak jsem sklopila hlavu.

"To nic. Nebedeme o mý nemoci mluvit. Jo?" Chápala jsem, proč nechce.

"Jo."

Zase jsme se rozpovídaly o hudbě. Pověděla jsem jí o mým vystupování a nabídkách smluv. Nechtěla jsem, ale vytáhla to ze mě. Bylo mi blbé mluvit o svojí budoucnosti, když jsem věděla, že ona žádnou nemá. Neprojevila žádný známky sebelítosti, smutku nebo byť jen žárlivosti. Řekla mi, že by mě chtěla vidět na pódiu. Dala jsem jí svoje číslo a řekla jí, že budu ráda, když přijde. Můj čas vypršel a překvapivě se mi nechtělo odejít. Vypadala unaveně a přišla sestra a řekla mi, že Alyssa si potřebuje odpočinout. Vstala jsem.

"Ashley? Myslíš... myslíš, že bys mohla zase někdy přijít?" zeptala se nervózně.

Usmála jsem se. "Jo. To rozhodně mohla. Ráda přijdu. Máš moje číslo. Zavolej mi a já udělám, co budu moct." S Alyssou jsme měly hodně společnýho a bavilo mě s ní probírat muziku. I když jsem s ní nechtěla strávit víc času a sblížit se s ní, nemohla jsem říct ne. Bylo by to sobecký. Pokud mě potřebovala znova vidět, udělám to. Pro ni.

"Super. Tak zatím," zamávala mi.

"Měj se, Alysso," taky jsem jí zamávala a vyšla ze dveří.

Spencer měla pravdu. Zvládla jsem to. Věřila mi. A teď jsem věřila i já, že jsem pro Alyssu ten správnej člověk. Spencer byla moc chytrá. A tady byla. Stála u sesterny a mluvila s jednou ze sester. Krátce jsem pomyslela na Alyssu. Na to, jak krátkej může život být. V každým okamžiku se může stát něco nečekanýho.

"Ahoj, Ashley." Už neplakala, ale bylo poznat, že brečela. Měla zarudlý oči.

"Kde jsou všichni?"

"Čekají na nás dole. Měla jsi skončit před čtvrt hodinou. Takže to šlo dobře, hm?"

"Jo. Šlo to dobře. Měla jste pravdu. O... všem." Usmály jsme se na sebe.

Vešly jsme do výtahu. Byly jsme tam sama. Otočila jsem se k ní.

"Spencer. Potřebuju něco udělat. A nejspíš na mě budete naštvaná, ale je mi to fuk. Musím to udělat. Život je krátkej, a když to neudělám teď, nemusím k tomu nikdy dostat příležitost." Přistoupila jsem k ní blíž. Udělala krok dozadu a narazila na stěnu výtahu.

"Ashley. Nedělej to. Prosím," prosila. Ale v jejích očích už jsem neviděla strach, viděla jsem... vášeň. Viděla jsem potřebu. Viděla jsem, jak jí modrý oči ztmavly.

Přitiskla jsem jí ke stěně výtahu. Obě ruce jsem měla na stěně podél ni. Pravou ruku jsme zvedla ze stěny a pohladila jí po tváři.

"Ashley."

"Pšššt," dala jsem jí prst na rty. Pak jsem jí palcem přejela po jejích dokonalých rudých rtech.

Naklonila jsem se k ní. Měla jsem pocit, jako by mi někdo bušil do srdce bicí paličkou. Byla jsem centimetry od jejího obličeje. Nepohnula se, ani mě neodstrčila, tak jsem smazala mezeru mezi náma a co nejjemnějš přitiskla rty na její. A jen tak... exploze. Nedokázala jsem v sobě potlačit hrdelní zasténání. Její rty byly tak zatraceně příjemný a... nepopsatelně lahodný. Vzala jsem její spodní ret mezi svý a ona mě chytla za boky a přitáhla si mě na sebe. Byla jsem si poměrně jistá, že tentokrát zasténala ona. A stejně rychle, jako si mě k sobě přitáhla, mě od sebe odstrčila. Pozadu jsem zaklopýtala a málem upadla.

Cink!

Dveře výtahu se otevřely ve druhým patře a nastoupilo několik lidí. Opřela jsem se o stěnu naproti Spencer. Dívala se na mě. Pohledem, kterým... neměla jsem vůbec páru. Nedokázala jsem v tý ženský číst.

Nakonec jsme dojely do přízemí. Vyrazily jsme do haly.

"To už nikdy nedělej, Ashley. Už nikdy." Byla nasraná. Mluvila se mnou a ani se na mě nepodívala. Jenom dál šla.

"Omlouvám se, Spencer. Ale nebyla jsem to jenom já. Začala jsem to, ale opětovala jsi to." Rozhodně mě taky líbala.

Prudce zastavila a otočila se ke mně.

"Cokoli se tam stalo, už se to NIKDY nebude opakovat. Rozumíš?" vyplivla skoro šeptem. Ukazováček těsně před mým obličejem. "Bože, Ashley. Proč jsi to musela udělat?" Tentokrát se jí zlomil hlas. Otočila se a vešla na záchodky, který byly těsně před náma.

"Jo. Rozumím," řekla jsem sama sobě. Věděla jsem, že ji nemám políbit. Věděla jsem, že se bude zlobit. Řekla jsem, že se bude zlobit. A evidentně se zlobila. Ale musela jsem to udělat. Ať se na mě zlobí, jak chce. Věděla jsem, že to při tom polibku taky cítila. Ten polibek, i když krátkej, ve mně něco zažehnul. Něco, co jsem zatím nedokázala popsat. Nikdy jsem nic takovýho necítila. A věděla jsem, že chci víc. Ale dneska jsem překročila hranici. Hodně důležitou hranici. Ale stálo to za to.

Pořád byla na toaletách. Trpělivě jsem na ni čekala. Doufala jsem, že přijme mou omluvu. Nemrzelo mě, že jsem ji políbila. To ani náhodou. Mrzelo mě, že jsem ji naštvala.

Už jsem nevydržela dál čekat. Musela jsem se přesvědčit, že je v pořádku. Otevřela jsem dveře od záchodků a vešla dál. Stála nad umyvadlem. Utíraly si z obličeje slzy.

Kurva! Tentokrát jsem to fakt zvorala.

14 - Já a moje zlomený srdce

"Spence?" opatrně jsem se pohnula směrem k ní.

"Nechoď ke mně, Ashley. Zůstaň, kde jsi," natáhla ruku, aby mi dala najevo, že se mám zastavit.

"Mrzí mě, že jsem tě naštvala," mírně jsem svěsila hlavu.

Přes slzy se zasmála. "Mrzí? Neříkej věci, které tak nemyslíš, Ashley."

"Mrzí mě, že jsem tě naštvala. Nemrzí mě, že jsem tě políbila."

"To, že jsi mě políbila, je důvod, proč jsem naštvaná. Nemůže tě mrzet jedno a ne to druhý." Vzdychla. "Můžeš prostě odejít? Za chvilku jsem venku."

"Můžu se tě nejdřív na něco zeptat?"

"Na co, Ashley?" Očividně mě už měla plné zuby.

"Kdybych nebyla tvoje studentka. Kdybych byla starší. Byla bys teď tak naštvaná?"

"Ano, byla," odpověděla klidně a bez zaváhání.

"Proč? Něco mezi náma je. Nesnaž se předstírat, že není." Začala vrtět hlavou. "Vím, že nemůžeme být spolu, Spencer. Ale myslela jsem, že znám důvody." Byla jsem totálně zmatená.

"Ashley. Ty to prostě nechápaš. Nikdo po mém manželovi mě nepřiměl se červenat, jako to dokážeš ty. Nikdo po mém manželovi mi nedokázal rozbušit srdce, jako to dokážeš ty. Nikdo po mém manželovi se na mě nedíval, jako se díváš ty. Nikdo po mém manželovi mi takhle nezasáhl srdce. Kromě tebe jsem nikomu od svého manžela nedovolila, aby mě políbil. Takže se nebudu snažit předstírat, že mezi námi nic není. Ale nemůžu dovolit, aby to pokračovalo, Ashley. Nedovolím, aby to pokračovalo. I kdybys nebyla moje studentka. Ani kdybychom byly stejně staré. Víš proč, Ashley? Protože to pořád bolí. Pořád mám zlomené srdce. Svého manžela jsem milovala, Ashley. Pořád ho miluju. Nejsem připravená k sobě někoho pustit. Nejde to. A i kdybych byla připravená, nebyl by to někdo, komu je sedmnáct a je poblázněný do své učitelky, jo, a navíc je to holka."

Páni. Musela jsem si její slova v hlavě znovu přehrát. Netušila jsem, co na to říct. Správnýho nebo špatnýho. Došly mi slova.

"Vůbec nevím, co na to mám říct." V očích se mi začaly formovat slzy.

"Nemusíš říkat nic. Prostě jdi."

"Spencer. Je to víc než poblázněnost. To musíš vědět." Neopovažujte se vytéct, slzy.

"Nezáleží na tom, co to je. Zapomeň na to. Zapomeň na mě. Nech mě být." Prošla kolem mě ke dveřím. Instinktivně jsem ji chytla za ruku.

"Nedokázala bych na tebe zapomenout, ani kdybych chtěla, a nechci tě nechat být. Ale... udělám to." Cítila jsem, že mi oči přetékají těma pitomýma slzama.

"Musíš, Ashley. Pokud ti na mně jen trochu záleží, odejdi... hned." Po tváři jí sjela osamělá slza skoro zároveň s mou. Pustila jsem jí ruku a slzu jí setřela. V tý chvíli jsem bezpečně věděla, že jsem do ní doopravdy zamilovaná. Sundala jsem ruku z její hřejivý, slzama promáčený tváře a vyšla ze dveří.

Bez zastavení jsem prošla halou a hlavníma dveřma. Nasedla jsem do auta a jela. Jela jsem víc než hodinu. Nikam konkrétně. Prostě jsem jela.

Poprvý v životě jsem byla zamilovaná. Záleželo mi na Spencer víc než na sobě. Udělala bych pro ni cokoliv. Takže jsem jela autem se zlomeným srdcem. Protože samozřejmě že Ashley 'všechno posere' Daviesová se musela zamilovat do někoho, koho nemůže mít.

Skončila jsem v Malibu, tak jsem zastavila u našeho letního domu. Byl to velkej prosklenej dům přímo u oceánu. Nakrátko jsem zmizela v domě, abych si vzala láhev vody, a pak jsem se rozešla po pláži. Sundala jsem si boty a ponožky a ohrnula nohavice. Chodila jsem po pláži přes hodinu. Přemýšlela jsem.

Když jsem si vrátila do domu, vzala jsem poznámkovej blok a propisku a šla zpátky na pláž. Posadila jsem se do písku a psala. Psala jsem o lásce. Psala jsem o zlomeným srdci. Psala jsem o Spencer. Napsala jsem čtyři písničky. Je úžasný, jak dokáže být zlomený srdce inspirující. Měla jsem slova. Musela jsem jenom přidat hudbu. Pak budu moct nahrát nový album pojmenovaný "Můj život stojí za hovno".

Rozhodla jsem se tam přespat. Nechtěla jsem se vrátit do matčina obřího, prázdnýho a smutnýho domu. Tady byl klid. Zvuk šplouchajících vln mě vždycky dokázal uklidnit.

Mobil jsem měla pořád ještě v kabelce s vypnutým zvukem. Bála jsem se podívat na zprávy, který jsem věděla, že mi přišly. Bez rozloučení jsem zmizela. Miranda si určitě dělala starosti.

Měla jsem dva zmeškaný hovory od Mirandy. Tři od Casey a jeden od Chelsea. Dvě hlasový zprávy a jednu textovku.

Hlasová zpráva - Miranda... Ashley, kde jsi? Zavolej mi, prosím. Musím vědět, že jsi v pořádku. Spencer říká, že jste se pohádaly. Zavolej mi zpátky, jo?

Hlasová zpráva - Casey... Vím, že jsi na mě nejspíš pořád ještě naštvaná. Nebylo ode mě správný říct, co jsem řekla. Mělas pravdu. Jsem tvoje nejlepší kámoška. Měla bych vždycky bejt na tvý straně. Moc mě to mrzí, Ash. Můžeš dál ignorovat moje telefonáty, ale já to nevzdám. Jasný? Mám tě ráda, Ashley.

Textová zpráva - Chelsea... Čau. Zavolej mi, jestli si budeš chtít pozdějc vyrazit. Tak se nudím, že zírám, jak mi schne barva. Ha ha. ZAVOLEJ MI!

Věděla jsem, že si Miranda bude dělat starosti. Teprve jsme spolu začaly kamarádit a já už to vorala. Casey si může trhnout nohou, tak snadno jí neodpustím. Ještě chvíli jí nechám se v tom koupat. Chelsea mě přiměla k úsměvu... díky, Chelsea. To jsem potřebovala.

Odepsala jsem Chelsea, že nemám čas, ale vyrazím si s ní zítra, jestli se jí to bude hodit. Odpověděla: Tak jo. Super.

S voláním Casey jsem se neobtěžovala. Dnešek byl už tak dost dramatickej.

Vytočila jsem Mirandino číslo a Miranda to okamžitě zvedla.

"Čau, promiň, že jsem tak narychlo odjela. Byla jsem rozhozená." A nechtěla jsem, abys mě viděla brečet.

"To je dobrý. Jenom jsem se o tebe bála. Co se stalo?" Ona to nevěděla?

"Spencer ti nic neřekla?"

"Ne, jenom to, že jste se nepohodly." Tak nepohodly, jo?

"Radši bych to s tebou probrala osobně. Může to počkat do zítra nebo pondělí?"

"Jo, Ash. Žádnej problém. Rozumím. Jsi v pohodě?" Ne.

"Ani ne. Ale budu."

"Ash, řekni mi, kde jsi, a já k tobě přijedu. Neměla bys být sama." Byla strašně dobrá kámoška.

"Jsem zvyklá být sama. Budu v pohodě." Příběh mýho života.

"Je mi fuk, jestli jsi na to zvyklá. Neměla bys být sama a nemusíš být sama. Kde jsi?"

"V Malibu"

"Ty jsi v Malibu?"

"Jo. Momentální rozhodnutí. Ale vážně... jsem v pohodě. Neboj se o mě."

"Vždycky se bojím. Neumím se nebát. Taková už jsem." Zasmála se.

"No, co kdyby ses dneska bála písemky z matiky, co máš v pondělí? JÁ-BUDU-V-POHODĚ. Slibuju."

"Tak jo. S tou 'písemkou z matiky' jsi mě dostala. Ale zavolej mi, jo? Pokud budeš něco potřebovat. Cokoliv."

"Dobře. Teď se jdi učit."

"Jdu. Čau."

Zatímco jsem ležela v posteli, přemýšlela jsem o tom, co udělám. Musela jsem na Spencer zapomenout. Zvažovala jsem, že zazdím první hodinu po zbytek školního roku, ale byla jsem si poměrně jistá, že to by ji naštvalo ještě víc. Neměla jsem vůbec ponětí, co udělám. Nechtěla jsem na Spencer zapomenout. I když jsem do ní byla zamilovaná totálně nešťastně, nechtěla jsem nebýt do ní zamilovaná. Díky lásce k ní jsem se cítila naživu. Probudila ve mně něco, co jsem ani netušila, že tam je. Jak jsem to měla ignorovat? Jak jsem od toho měla odejít, když všechno, co jsem chtěla, bylo se k tomu sprintem rozběhnout? Ale na tom, co jsem chtěla, nezáleželo. Spencer to bolelo. Ubližovala jsem jí. Něco ke mně cítila, ale pořád milovala svýho manžela. To poslední, co jsem chtěla, bylo ji rozbrečet. Takže jsem neměla na vybranou. Budu to muset vydržet. Předstírat, že ji nemiluju. Předstírat, že pro mě neznamená všechno. Předstírat, že budu v pořádku. Musím to pro ni udělat. Jenom jeden malej problém. Jsem mizerná herečka.

15 - Ochromená

Nedělní dopoledne jsem strávila cestou domů. Nedělní odpoledne jsem dělala domácí úkoly. Jo. Nesmějte se. Jsem nová já. Pamatujete? Když jsem je měla konečně hotový, bylo šest hodin. Zavolala jsem Chelsea a Mirandě a zeptala se jich, jestli ke mně nechtějí přijít. Obě přijely kolem sedmý. Objednaly jsme si pizzu a rozhodly si pustit film. "ŽÁDNOU ROMANŤÁRNU," byla jsem ohledně toho neoblomná. Chelsea se nezdála být mým výbuchem rozhozená. Miranda se zatvářila podezřívavě. Něco tušila.

Kolem desátý Chelsea odešla. Měla večerku. Já nevěděla, co to slovo znamená. Miranda taky večerku neměla. Jenom musela zavolat Spence a říct jí, kde je a kdy se vrátí domů. "Málokdy bývám venku, Ash. K čemu večerka?" řekla, když jsem se podivila, že ji nemá. Spencer mi přišla docela přísná. Možná jenom na mě.

Vyšla na chodbu, aby Spencer zavolala. Přišlo mi to trochu divný. Stejně jsem tu a tam zaslechla pár slov. Byla jsem zvědavá a přesunula se blíž ke dveřím. "Neměla by být pořád sama... Vím, že jí prospívám... No, Ash je báječnej člověk, takže jsem ráda, že jí můžu pomoct." Myslela jsem, že se rozbrečím... zase. Ty Dennisonovic ženský mi sakra lámaly srdce. Slyšela jsem, jak se rozloučila, tak jsem rychle přešla k televizi a zasunula DVD. Miranda vešla dovnitř a usmála se. Vrátila jsem se k posteli a posadila se.

"Připravená na další?" ukázala jsem k televizi a zvedla mísu s popkornem.

"Jasně. Ale nejdřív se chci převlíknout. Potřebuju pyžamo."

"Spodní šuplík. Ven si, jaký chceš. Já pyžama nenosím."

"Panebože. Neříkej mi, že patříš k lidem, co spí nahý?" Vypadala zděšeně.

"Ehm, byla jsem nahá, když jsi tu v pátek spala?"

"Ne. Ale to jsem tu byla. To bych si prosila, že nebudeš spát nahá, když jsem tu."

"Klídek, trdlo. Nespím nahá... pořád," zahýbala jsem obočíma.

"Jo, nejspíš proto, že většinou je s tebou v posteli nějaká holka a právě jste skončily s aktivitama, na který nepotřebuješ oblečení." Cože?

"Říká se tomu sex, Mirando, a žádná tu nespí." Ech. "Ni-kdy".

"A-ha. Myslím, že se teď půjdu převlíknout. Taky bys měla. Teda do pyžama. Žádná nahá Ashley, až se vrátím. Ano?" Sakra.

"Jsi jedna z mála holek, co jsem vzala do svýho pokoje a nechtěly vidět 'Nahou Ashley'." To byla pravda.

"Ash. Já vím, že pokaždý skóruješ, ale já za tvůj tým nehraju, takže mi to nic neříká." Opět... cože? Kam na tyhle věci chodí?

"Jak myslíš, podivínko. Jdi se převlíct." Obě jsme se zasmály.

Vyšla z koupelny převlečená do mýho pyžama s kravičkama. Moc roztomilý. Byla jsem pod dekou a Miranda mi věnovala podezřívavej pohled.

"Panebože. Jsem oblečená. Naklusej sem." Měla jsem tenký šedý tepláky a bílý triko. Nechtěla jsem, aby se cítila nepříjemně.

Vlezla si do postele a přikryla se.

"Rozmyslela jsem si to, Ash. Nechci se dívat na další film," otočila se ke mně. Měla vážněj pohled.

"Chceš spát?" Věděla jsem, že nechce spát.

"Ne. Chci, abys mi pověděla o Spencer." A jéje.

"A co o Spencer?" předstírala jsem blbou. Evidentně jsem v tom byla dobrá.

"Co se mezi váma včera stalo?"

Hrála jsem si se svýma prstama. Dělala jsem to, když jsem byla nervózní. Nemohla jsem jí říct, co se stalo. Ale taky jsem jí nechtěla lhát.

"Co už víš?"

"No, vím, že se ti líbí. Vím, že po vaší 'neshodě' jsi bez rozloučení odjela. Vím, že po vaší 'neshodě' vyšla Spencer ze záchodků se zarudlýma očima. Vím, že když jsem ti včera volala, byla jsi rozhozená. Vím, že Spencer je zase smutná. Co se děje, Ashley? Pravdu, a jestli mi jí říct nemůžeš, alespoň mi řekni něco, co mě uklidní." Dělala si o nás obě starosti.

Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale nic jsem ze sebe nedostala. Nemohla jsem jí říct všechno. Ale něco jsem jí říct musela.

"Ash?" Podívala jsem si na ni. "Můžeš mi věřit." Věděla jsem, že můžu.

"Já vím. To jenom... nechci, abys na mě byla naštvaná. Zvykla jsem si na tebe." Sklopila jsem oči ke svým prstům.

"A já si zvykla na tebe. Nic se mezi náma nezmění." Věřila jsem jí.

"Mluv se mnou," prosila.

Vzdychla jsem. "Řekla jsem jí, že se mi líbí a políbila ji. Odstrčila mě a řekla mi, že k tomu nikdy nedojde." Čekala jsem křik, zklamanej pohled. Ale dostalo se mi...

"Tys ji políbila?" Ve tváři se jí zračil šok.

"Ano. A byla na mě děsně naštvaná." A rozhozená a raněná.

"Ehm, no jasně. Co tě to napadlo?" Pořád měla ten šokovanej výraz.

"No, že ji chci políbit." Na nic jinýho jsem nemyslela.

"Musela jsi vědět, že bude naštvaná. Proč tě to tak rozhodilo, že jsi musela odjet?" Protože mi puklo srdce, ale to ti říct nemůžu.

"Nevím. Asi kvůli strávení času s holkou, která se nedožije osmnáctin, a následnýmu odmítnutí." To byla částečně pravda.

"Na odmítnutí nejsi zvyklá, co?" zasmála se.

Pokrčila jsem rameny a hravě jí šťouchla do ruky.

Pokračovaly jsme v povídání. Hlavně o Alysse. Slyšela, že jsem jí hrála a že si mou společnost užila. Řekla mi, že je na mě hrdá. Bylo příjemný to slyšet. Pověděla mi o svým pacientovi. Čtrnáctiletej kluk, kterej na ni ani nepromluvil. Jenom tam seděla a dívala se, jak hraje videohry. Měl štěstí, že jsem tam nebyla já. Vytrhla bych mu ovladač z ruky. Co je? Dobře, možná, že ne. Nebudeme to zjišťovat. Mluvily jsme o Spencer. Řekla jsem jí, že šlo jenom o pobláznění a že se přes to rychle dostanu. Nerada jsem jí lhala.

Myslím, že jsme usnuly něco málo po půlnoci. Nebyla jsem si jistá. A opět jsem si nebyla ničím jistá, když jsem se NEprobudila ve svý posteli. Alespoň jsem nebyla zase na podlaze. Tentokrát jsem byla na gauči. Nepamatovala jsem si, jak jsem se tam dostala. Miranda ležela roztažená na mojí obří posteli. Nějak pokrývala částma svýho těla každej její čtvereční centimetr. Nevěděla jsem, jak jsem mohla zapomenout na její spací návyky. Moje záda na ně nezapomněla.

Pondělní ráno bylo těžký. Nasadila jsem si masku a vešla do třídy. Seděla za katedrou a mluvila s nějakou studentkou. Když jsem procházela kolem, nepodívala jsem se jejím směrem. Šla jsem rovnou na svoje místo, posadila se, vytáhla sešit a propisku. Madi mi zamávala a usmála se. "Čau, Ash." Někomu na telefonu psala.

Když Spencer začala mluvit ke třídě, nedokázala jsem se na ni ani podívat. Upírala jsem oči do sešitu a čmárala si. I když při výkladu chodila uličkama, nepodívala jsem se na ni. Prošla kolem mě a vzduch prostoupila její úžasná vůně. Tohle bude sakra těžký. Voněla tak zatraceně dobře.

Myšlenky se mi okamžitě vrátily do toho výtahu, k jejím rtům, k tomu polibku, k jejímu tělu nakrátko přitištěnýmu na mý, k jejímu odmítnutí, k jejímu strachu, k jejímu přiznání, k jejím slzám, k mým slzám, k mý kapitulaci, k mý bolesti, k mýmu zhmožděnýmu a krvácejícímu srdci. S tím srdcem jsem možná přeháněla.

Bylo toho všeho na mě moc. Ale zvládla jsem to. Nějak. Když zazvonilo, vstala jsem a s ostatníma vyšla ze třídy. Směrem k ní jsem se ani jednou nepodívala. Nemohla jsem riskovat, že se ztratím v těch jejích nádherných modrých očích.

Byl to dlouhej a mučivě bolestivej týden. Žádná Spencer. Žádná Casey (já vím, jak jste tím zklamaní). Žádný vystoupení v Pure (opět).

Jediná dobrá věc, na kterou jsem se mohla těšit, byly mý narozky příští týden.

Konečně mi bude osmnáct a bude se moct odstěhovat daleko od svý matky.

Byl pátek večer a právě jsem se vracela domů z kina s Mirandou a Chelsea. Po cestě mi zazvonil telefon.

Casey. Neozvala se mi dva dny. Ve středu jsem jí ve škole řekla, že s ní nechci mluvit. Až budu připravená, zavolám jí. Uf. Pořád jsem na ni měla vztek, ale byla to Casey. Za uplynulý dva roky jsme toho hodně zažily. Musela mi odpustit víckrát, než dokážu spočítat.

"Čau, Casey." Chyběla mi.

"Ash, díkybohu. Já už to dál nezvládnu. Vím, že jsem póvl a kamarádka na hovno. Můžeš mi prosím odpustit? Strašně mi chybíš." Brečela.

"Uklidni se, Case. Nejsi póvl a nejsi ani kamarádka na hovno. Znova a znova jsi při mě stála a odpustila mi spoustu kravin, který jsem vyvedla. Odpouštím ti, co jsi řekla. Musíš pochopit, že se snažím změnit k lepšímu. Snažím se být člověk, kterej jsi vždycky chtěla, abych byla, a potřebuju tě na svojí straně."

"A to chci být, Ash. Po tvým boku. Tam, kde bych měla být. Můžeš mi prosím odpustit ty nesmysly, co jsem řekla, a začít odznova?" prosila.

"Samozřejmě." Nemohla jsem jí odmítnout druhou šanci. Ona mi dala druhou a třetí a myslím, že i čtvrtou.

Před dvěma roky

Chodily jsme spolu dva měsíce. Kvůli Carmen jsme to konečně obě nemusely skrývat. Jako obvykle jsme ležely v mojí posteli a líbaly se.

"Case? Už jsi připravená?" Přestala jsem jí líbat krk a podívala se jí do očí. Nebyla připravená... poznala jsem to.

"Ash. Chci počkat. Chci, aby to bylo výjimečný."

"Bude to výjimečný. Budeš to ty a budu to já a máme se rády. Můžem jet do domu na pláži. Dokonce tam přespat. Budem si moct dát na čas."

Posadila se a dívala se stranou.

"Case? Podívej se na mě." Podívala se na mě se slzama v očích.

"Já nejsem připravená, Ash. Vím, že ty jsi, a mrzí mě to. Jestli to chceš skončit, pochopím to." Cože?

"Nechci to skončit, Case," zvýšila jsem hlas.

"Já to taky nechci skončit, Ash. Ale znám tě. Chceš, co chceš a kdy to chceš, a já ti to zatím dát nemůžu," odvětila taky zvýšeným hlasem.

"Máš pravdu, ale hodně mi na tobě záleží, Case, a počkám. Kvůli tobě počkám." Přitáhla jsem si jí k sobě a pevně ji objala. Nemohla jsem ji ztratit. Nikoho jinýho jsem neměla.

"Pojď. Půjdem spát." Lehla si čelem ke mně, já si ji k sobě přitáhla a objala ji. Obě jsme rychle usnuly.

O dva týdny později jsem byla ještě sexuálně frustrovanější. Zrovna jsem začala vystupovat v Pure. Oslavila jsem šestnáctiny. Kluci a holky po mně neustále jely. Bez pochyby jsem jim přišla starší. Některým to bylo jedno. Nelíbilo se mi, že na Casey tlačím. Bylo pořád panna, ale já ne. Byla pořád nevinná. Já měla k nevinnosti daleko.

Byl čtvrteční večer a já byla na cestě do klubu. Právě jsem se chytla s matkou. Táta měl přijet na víkend domů a měl mě vzít tábořit. Čas doma bude trávit se mnou. To ji namíchlo. Bylo to poprvý, co mi řekla, že by si přála, abych se nikdy nenarodila. Zavolala jsem Casey a řekla jí o tý hádce. Řekla jsem jí, že jí potřebuju. Řekla jsem jí, že se sejdeme v Pure. Nepřišla. Nezvedala telefon. Bolelo to. Myslela jsem, že se na mě vykašlala. Udělala jsem blbost...

"Nazdar, Ashley, skvělý vystoupení." Páni. Nazdárek.

"Díky." Snažila jsem si na ni nezírat, ale bylo to těžký. Byla děsně sexy.

"Můžu tě pozvat na skleničku?" zeptala se ta nádherná a vysoká blondýna.

"Jo, jasně." Šla jsem za ní k baru.

"Dám si Apple Martini," řekla barmance, "a cokoliv chce ona," podívala se na mě se sexy úsměvem.

"Já vlastně začnu s vodou. Od toho zpívání mi vyschlo v krku." Doufala jsem, že tomu uvěří.

Došly jsme k rohovýmu boxu pro trochu soukromí. Vklouzla jsem na sedačku a ona se posadila těsně vedle mě.

"Ještě ti nebylo 21, co?" zeptala se a pak se usmála.

"Ne. Nebylo." Podívala jsem se na ni sexy pohledem. "Záleží na tom?" zeptala jsem se jí a pomalu jí přejela rukou po noze. Napila jsem se vody.

Vzala mi sklenici z ruky, odložila ji a vrhla se na moje rty. Její rty a ruce byly všude. Strčila mi jazyk do pusy. Šla na to moc rychle, ale byla jsem nadržená, tak mi to bylo jedno. Její ruka na mým břiše mě skoro lechtala. Začala mi sát jazyk a já ji chytla za vlasy a přitáhla si ji blíž k sobě. Pak jsem najednou hodila hlavou dozadu a zasténala. Strčila mi ruku do kalhot. Tam, kde jsem ji od začátku chtěla. Strčila do mě prsty. Páni. Ta holka neztrácela čas. Bylo mi to fuk. Bylo to přesně to, co jsem chtěla. Přitáhla si mou hlavu zpátky k sobě a drsně mě políbila. Pohybovala ve mně prstama a bylo to moc dobrý. Otevřela jsem oči. Kurva! Kurva! Kurva!

Odstrčila jsem tu holku ze sebe a rozběhla se za Casey. Vyběhla z klubu a hnala se k svýmu autu. Než jsem ji doběhla, musela jsem se zastavit a zase si zapnout kalhoty. Když jsem jí konečně dostihla, zápolila s klíčema a brečela.

"Case. Omlouvám se." Nevěděla jsem, co jinýho říct.

Nic neřekla, jenom se dál neúspěšně snažila otevřít dveře od auta.

"Casey?" Nic.

Přistoupila jsem k ní blíž a dala kolem ní ruce. Dala si tvář do dlaní a začala vzlykat.

"Moc se omlouvám. Jsem hrozná blbka." Byla jsem.

Zavrtěla se a snažila se dostat z mýho sevření. Pak se otočila. Tvář měla rudou a oči smutný. Slzy jí rychle a nekontrolovatelně tekly.

"Jak jsi mohla? Jak jsi kurva mohla, Ashley?" křičela. Zlomil se jí hlas.

"Já... já myslela, že ses na mě vykašlala. Nepřišla jsi a nezvedala jsi telefon. Tak jsem myslela..." Ubohý. Já vím.

"Myslela sis, že jsem se na tebe vykašlala? To je ale překvapení. Máma mi dala zaracha, Ashley. Vzala mi telefon. Vyplížila jsem se ven a přijela sem, jak nejrychlejc to šlo. Ale ty sis samozřejmě automaticky myslela to nejhorší. Nejsem tvoje matka, Ashley, a nejsem ani tvůj táta. Jsem to já. A milovala jsem tě." Řekla 'milovala' jakože v minulým čase?

"Nikdy bych se na tebe 'nevykašlala'. Nikdy bych ti nelhala. Nikdy bych ti neublížila. Ale ty evidentně nemůžeš říct to samý." Zase si začala hrát s klíčema.

"Casey." Udělala jsem k ní krok, ale odstoupila ode mě.

"Nepřibližuj se. Myslím to vážně, Ashley. Nech mě na pokoji." Otočila se a konečně otevřela dveře od auta.

Byla napůl v autě, když se na mě otočila.

"Doufám, že jsi od tý holky konečně dostala, co jsi chtěla. Doufám, že ty dvě minuty, co v tobě měla prsty, stály za čas, kterej jsi ztratila, s někým, komu na tobě doopravdy záleží." Hřbetem ruky si utřela slzy, nastoupila do auta a chystala se zabouchnout dveře.

Chytla jsem je, než je mohla zavřít.

"Prosím, Case. Nedělej to. Omlouvám se. Zvorala jsem to. Odpusť mi." Klečela jsem mezi ní a dveřma.

Natáhla ruku a pohladila mě po tváři. Přes slzy se usmála, ale ten úsměv se změnil v zamračení a zároveň svěsila ruku, která mě na tváři tak hřála.

"Jdi do prdele, Ashley," řekla to hrozně chladně, ale zároveň hrozně smutně. "Zmiz od těch dveří a z mýho života. Nedokážu se na tebe teď ani podívat."

Vstala jsem a uhnula jsem, aby mohla dveře zavřít. Nastartovala auto a odjela pryč a z mýho života.

Samozřejmě nebyla pryč dlouho. Nevzdala jsem to. Dva týdny jsem ji nechala být, jak chtěla, když jsem se poprvý objevila před jejíma dveřma a škemrala o odpuštění. Po dvou týdnech jsem se do toho obula. Chtěla jsem ji ve svým životě. Oprava. Potřebovala jsem ji ve svým života. Byla to má nejlepší kámoška a jedinej člověk, kterýmu jsem nebyla u prdele. Každej den jsem se jí omlouvala. Kytkama, slovama, písněma, plyšovýma medvídkama. V tý chvíli jsem chtěla zpátky jenom její přátelství. A to bylo všechno, co mi byla ochotná dát. Teda nejdřív. Dohodly jsme se, že budeme jenom kamarádky. Ale z jenom kamarádek se staly kamarádky, co se občas líbaly, ze kterých se staly kamarádky, co se často muchlovaly, ze kterých se staly kamarádky s velkýma výhodama. Jestli chápete, co myslím. Ano, Casey nakonec podlehla. Teda až byla připravená. A nebojte se. Postarala jsem se, aby to bylo nezapomenutelný. Mrk mrk.

Odjela jsem z klubu a zamířila ke Casey, abych ji nabrala. Jel se mnou domů i Spike. Taky mi chyběl a pochybovala jsem, že se máma v nejbližší době vrátí domů. Když jsme přijely ke mně, něco málo jsme pojedly, poslouchaly muziku a pak jsme se rozhodly si zaplavat. Vidět Casey v plavkách pořád nebylo mýmu tělu úplně lhostejný, ale ignorovala jsem to. Už napořád zůstaneme jenom kamarádky a já to konečně přijala a nechtěla jsem na tom nic měnit.

V bazénu jsme blbly a zápasily. Chtěla mi strčit hlavu pod vodu a já jí nasadila kravatu. V mým sevření se otočila a měla obličej centimetry od mýho.

"Tohle vyvolává vzpomínky, co?" Její oči byly plný něčeho, co jsem si matně vybavovala. A jéje.

"Jo. To máš pravdu." Ztěžka jsem polkla a pustila ji.

Postavila se na nohy a udělala ke mně krok. Bylo ticho. Jenom zvuky noci a vodního filtru.

Postoupila blíž.

"Case," zavrtěla jsem hlavou.

"Sklapni, Ashley. Není to, co jsi vždycky chtěla?" Ano. Chtěla. Minulej čas.

"To nejde, Casey. Ne teď. Už... nikdy." Ustoupila jsem. Tvářila se ublíženě. Bezva. Bylo to tu zase. Nedokázala jsem vystát výraz odmítnutí v jejích očí. A znala jsem ten výraz moc dobře. Ne tak dávno jsem ho sama zažila.

"Já to nechápu. Nechápu tě. Vím, že mezi náma vždycky bylo víc než přátelství. Že sex nebyl jenom sex. Vím, že nebyl." Byla ublížená a zmatená a hledala odpovědi.

"Samozřejmě že sex nebyl jenom sex, Case. Záleží mi na tobě. Ale můžem být jenom kamarádky. To je všechno, co od tebe teď chci." Nemohla jsem uvěřit, že jsem to řekla, a ona taky ne.

"Kdo jsi?" zeptala se vážně a já se zasmála.

"Jsem nová Ashley. Už žádný flirtování, ošukání a zdejchnutí," věnovala jsem jí falešnej úsměv.

"Pořád jsi na mě naštvaná. O to jde. Trestáš mě? Bezva, Ashley. To je prostě bezvadný." Pohnula se směrem ke schůdkům.

"Ne, Case. Netrestám tě." Následovala jsem ji ven z bazénu. Obě jsme zvedly osušky a sušily se.

"Nejsem naštvaná, Casey. Přísahám. Jde o to, že... nechci s tebou tak být. Chci jenom zpátky svou kamarádku. Svou nejlepší kamarádku." Vzala jsem ji za ruku.

"Jde o tu holku, že jo? Tu holku, kterou jsi posedlá. Tu, o který Madi říkala, že jí máš nechat na pokoji. Kdo to je? Máš ji ráda?" Prosila o odpovědi, který jsem jí nemohla dát.

"Ne. Nejde o ni. Byla to jenom obyčejná holka, která se mi líbila. Nic víc. Už se s spolu ani nebavíme." To poslední byla bohužel pravda. "Jde o mě. Jde o to, že se snažím být lepší člověk," řekla jsem jí s rukou na srdci. Chtěla jsem, aby věděla, že to myslím vážně.

"Takže to, že nebudeš se mnou, z tebe dělá lepšího člověka?" Hlas jí přeskočil. Do prdele. Rozbrečí se.

"No... svým způsobem. Mám tě ráda, Casey. Ale nemiluju tě. A příště, až s někým budu, chci, aby šlo o lásku. Poprvý ve svým životě myslím hlavou a srdcem a nenechávám se ovládat hormonama. Chci tě ve svým životě... jako nejlepší kamarádku."

To už naplno brečela. Chtěla jsem ji obejmout, ale odstrčila mě. Zaklopýtala jsem a málem spadla do bazénu.

"Poprvý v životě myslíš hlavou a srdcem? Tak to musím bejt úplnej idiot, protože jsem vždycky předpokládala, že hluboko uvnitř patří tvý srdce mně. Páni. Jsem tak blbá." Natáhla jsem k ní ruku, ale praštila mě přes ni.

"Nechápeš to, Ashley? Já tě miluju. Vždycky jsem tě milovala. A celou dobu jsem si myslela, že cítíš to samý. Myslela jsem, že si to jenom neuvědomuješ. Čekala jsem a čekala, až ti to dojde. Asi proto to trvalo tak dlouho. Protože to tak nikdy nebylo. Kurva! Jak jsem se mohla tak mýlit?" Posadila se na lehátko u bazénu a dala si hlavu do dlaní.

Sedla jsem si vedle ní a projela si rukou vlasy.

"Mrzí mě to, Casey. Nevím, co mám jinýho říct. Vím, že tě nechci ztratit."

Prudce vstala.

"Neexistuje nic, co bys mohla říct. Neexistuje nic, co bys mohla říct a co by mě zbavilo tý bolesti. Neexistuje nic, co bys mohla říct a přimělo mě to tě nemilovat." Ani se na mě nepodívala. Zírala na kuchyňský dveře a pak se k nim rozešla.

"Case?" Opravdu jsem si ztrácela. A nebylo vůbec nic, co jsem mohla udělat nebo říct.

Zastavila se, ale neotočila se.

"Potřebuju čas, Ash. Dej mi čas." Vešla do kuchyně a zmizela z mýho života. Zase.

Seděla jsem na lehátku. Nedokázala jsem se pohnout. Jediný, co se hýbalo, byly slzy. Tekly proudem. Bylo mi zle. Štvalo mě to. Bolelo mě to. Bolela mě Caseyina bolest. Věděla jsem, co teď prožívá. Milovat někoho, kdo nemiluje vás, byl děs. Strašně to bolelo.

Nevím, kolik toho ještě zvládnu.

Než se zlomím.

Než se úplně rozsypu.

Moje matka.

Můj otec.

Spencer.

Casey.

Ta bolest náhle ustala. Cítila jsem se otupělá. Nic jsem necítila. Zírala jsem na dno prázdný láhve od vodky. Matka určitě nebude mít radost, až zjistí, že jsem našla její tajnou skrýš v šatníku. Teď jsem chápala, co na tvrdým alkoholu má. Vrátila jsem se zpátky dolů. Prošla jsem temným a prázdným domem do kuchyně. Odložila jsem prázdnou láhev na linku. Rozhlídla jsem se. Sklopila jsem zrak na Spika, kterej měl nakloněnou hlavičku, nejspíš přemýšlel, co to vyvádím. K čertu. Sama jsem to nevěděla. Byla jsem totálně na mol. Nevěděla jsem, proč v kuchyni jsem a jak jsem se tam vůbec dostala. Vyskočila jsem si na snídaňovej pult a lehla si. Zírala jsem na klenutej strop. Ztracená v neznámým světě. Usnula jsem tam.

Když jsem si vzbudila, byla jsem zmatená, bylo mi na zvracení a šíleně mě bolela hlava. Proč ležím na pultu? Proč se cítím pod psa? Proč je na lince prázdná láhev od vodky? Myslím, že třetí otázka odpověděla na první dvě.

Posadila jsem se a sklouzla z pultu. Kurva, hlava mi třeštila. Pak se mi zvednul žaludek. Rozběhla jsem se do koupelny v přízemí. Důvěrně jsem se seznámila se záchodovou mísou. Když jsem do sebe hodila aspirin a vyčistila si zuby, skočila jsem do sprchy.

Voda byla osvěžující. Pro mý unavený a bolavý tělo byla léčebná. Začala jsem přemýšlet o uplynulým večeru. A všechno se mi vrátilo. Vzpomněla jsem si, co se stalo. Pamatovala jsem si všechno. Zabouchla jsem dveře od sprchy a rozbrečela se. Minulej večer jsem ztratila člověka, kterýmu jsem nebyla volná. Někoho, kdo mě miloval tak, jak jsem zoufale toužila být milovaná. Nemohla jsem s tím nic dělat. Ztratila jsem ji a bylo to mimo mou kontrolu.

Můj život byl fakt na hovno.

Milovala jsem někoho, kdo nemiloval mě, a někdo miloval mě, ale já nemilovala ji. Konečně jsem měla v životě lásku, ale samozřejmě jsem byla pořád nešťastná. Ale to momentálně nebylo to nejhorší.

Minulej večer se ze mě stala moje matka. Nechtěla jsem cítit tu bolest. Nechtěla jsem cítit zlomený srdce. Nechtěla jsem myslet na Spencer. Nechtěla jsem myslet na Casey. Vzala jsem láhev a do poslední kapky to všechno smazala.

Vyšla jsem ze sprchy a oblíkla se. Znova jsem se ocitla v kuchyni.

Zírala jsem na tu prázdnou láhev. Zírala jsem na tu prázdnou láhev a přála si, aby byla plná. Kurva!

Vydala jsem se ke schodům. Volal mě matčin šatník.

Nedělej to, Ashley. Do prdele!

Bylo tak příjemný prostě zapomenout. Bylo tak příjemný necítit žádnou bolest.

Začala jsem stoupat po schodech nahoru. Pomalu ale jistě jsem se blížila do patra. Zastavila jsem se.

Nedělej to, Ashley. Sklapni, svědomí.

Vyšla jsem další schod. Pak další, pak další dva.

Cink cink cink. To byl domovní zvonek.

Znova jsem se podívala směrem k matčině pokoji.

Cink cink cink. Zkurvenej zvonek.

Otočila jsem se a sešla zpátky dolů.

Prudce jsem otevřela dveře.

Miranda.

Díkybohu.

16 - Trumbera

"Mirando, co tady děláš?" Byla jsem vděčná, že přišla. Protlačila se kolem mě do domu.

"Věděla jsem, že zapomeneš, Ash. Je sobota. Nedobrovolně dobrovolnickej den. Vzpomínáš?"

"Jo, jasně. Úplně jsem zapomněla." Do prdele!

"No, jdi se oblíct. Tohle na sobě mít nemůžeš. Dneska budeme venku. Pomáhat při stavbě domu. Jo!" nadšeně zatleskala.

"Nechceš mi jít vybrat oblečení, abych věděla, co je vhodný a co ne?" vtipkovala jsem.

"Věřím tvýmu úsudku. A teď už upaluj," postrčila mě směrem ke schodům.

Dostala jsem se do půlky schodů.

"Není ti nic, Ash?" zeptala se. "Jsi nějaký bledá."

"Ehm. Ne. Všechno dobrý. Jsem v pohodě." Vyběhla jsem nahoru a doufala jsem, že to tím skončilo.

Oblíkla jsem si oblíbený džíny. Jo, ty s dírama. Myslím, že žádný bez děr nemám. A zelený triko a hnědý boty. Vyčesala jsem si vlasy a trochu se nalíčila. Vrátila jsem se dolů a po Mirandě nebylo ani stopy. Hledala jsem všude, až jsem ji uslyšela mluvit se Spikem v kuchyni. Vešla jsem do kuchyně a ztuhla. Držela prázdnou láhev od vodky. A do prdele!

"Ta je tvoje, Ash?"

"Eh. Ehm." Vzdychla jsem. "Ano." Nemohla jsem lhát. Byla jsem doma sama.

"Ashley, vždyť nepiješ. Proč teď? To jsi ji vypila celou?" Začala si dělat starosti.

"Můžem to nechat na pozdějc? Musíme jet." Nechtěla jsem o tom v tý chvíli mluvit.

"NE. Promluvíme si o tom hned. Zavolám Spencer a řeknu jí, že se trochu zpozdíme." Vyndala teledon a vytočila číslo.

Sklopila jsem zrak na Spika, kterej přežvykoval svý žrádlo. Musela mu ho dát Miranda, protože já zapomněla. Byla jsem i panička na dvě věci.

Miranda řekla Spencer, že přijedeme pozdějc, protože zaspala. Kryla mě. Byla na mě až moc hodná. Dala telefon od ucha a došla ke mně. Chytla mě za ruce, dotáhla mě ke stolu a posadila mě. Pak si přitáhla židli pro sebe naproti mě.

"Co se stalo?"

"Hodně věcí."

"Co se stalo, Ashley?" zvedla hlas.

Svěsila jsem hlavu.

"Ashley, mně můžeš věřit. Mluv se mou. Prosím. Jsem tu pro tebe... Pusť mě k sobě." Vzala moje ruce do svých.

Věděla jsem, že jí můžu věřit. Potřebovala jsem s ní mluvit. Nechtěla jsem být jako moje matka.

"Casey tu včera byla. Řekla jsem jí, že jí odpouštím, a bylo to zase jako za starejch časů." Odmlčela jsem se a Miranda trpělivě čekala.

"Řekla mi, že mě miluje. Já jí řekla, že já ji ne. Ranilo ji to. Odešla." Nechtěla jsme zacházet de detailů. Už takhle to bolelo vyprávět.

"Páni. Miluje tě. To mě vůbec nenapadlo. Tys to netušila?"

"Měla jsem pocit, že se mnou chce pořád být. Však víš... sexuálně. Netušila jsem, že ke mně něco cítí. Nevěděla jsem, že mě miluje." V hlavě mi pořád vyskakovaly obrázky brečící Casey z minulý noci. Bolely mě víc než hlava.

"Takže jí hodně ranilo, že necítíš to samý. A co ty?"

"Řekla bych, že odpověď už znáš," podívala jsem se na láhev a Miranda sledovala můj pohled.

"Je to poprvý, co jsi něco takovýho udělala?" Měla jsme pocit, jako bych byla u svý cvokařky. Ale věděla jsem, že Miranda se ptá, protože jí na mně záleží, ne proto, že dostává zaplaceno.

"Ano. Řekla jsem ti, že se obvykle neopíjím. Včera v noci jsme byla víc než opilá. Vůbec nic jsem necítila. A ten pocit se mi líbil." Z oka mi na ruku sjela slza. Rychle jsem si oči otřela a pak pokračovala.

"V poslední době se cítím ztracená. Cítím se sama. Mám pocit, že se dusím. Táta se mi už měsíc neozval. Mám o něj strach. S matkou se to zhoršuje. Dala mi facku a pak po mně hodila botu." Zasmála jsem se, ale nebylo to vtipný. Miranda se tvářila zlostně.

"Alyssa mi dala naději. Sice nemám rodiče, kterým na mě záleží, ale mám skvělý kamarádky. Mám hudbu. Mám... budoucnost." Zase jsem se rozbrečela. Chvěla jsem se. Miranda si sedla vedle mě a přitáhla si mě k sobě.

"Co je to se mnou? Proč prostě nemůže být šťastná? Snažím se změnit. Snažím se být někým, na koho se budou moct kamarádky spolehnout, na koho budou hrdý, ke komu budou vzhlížet. Moc se snažím, ale udělám krok dopředu a jsem hozená o dva kroky zpátky." Položila jsem si hlavu na její rameno.

"Nemusíš tím procházet sama, Ashley. Jsem tady. Nikam nejdu. Když se začneš cítit takhle, musíš mi zavolat. Ashley, jsi moje nejlepší kamarádka. Potřebuju tě. Kdyby nebylo tebe, pořád bych se schovávala ve svým pokoji. A ty jsi pro mě taková. Vím, že se na tebe můžu spolehnout a jsem na tebe hrdá. A vzhlížela bych k tobě, ale jsi trochu malá." Zasmála se. "Potřebuju tě stejně, jako ty potřebuješ mě. Ale nemůžu být kamarádka, jakou potřebuješ, když mě k sobě nepustíš. Úplně... ne jenom na kousek. Jasný?"

"Jasný," odpověděla jsem. Hlas jsem měla tichej a chraplavej.

"Už žádná vodka. Dobře?" Hladila mi ruku.

"Jo. Už žádná vodka," zasténala jsem.

"Díky, Doktorko."

"Doktorko?"

"Jo. Doktorko. Vždycky se mi díky tobě uleví a jsi něco jako cvokařka. Ale jsi v tom mnohem lepší než kdy byli oni."

"To proto, že mi na tobě fakt záleží," usmála se smutně. "Ty cvokaře jsi ani nepotřebovala, Ash. Potřebovala jsi někoho, s kým bys mohla mluvit. Kamarádku. Teď ji máš. A nikam nejdu. Už se mě nezbavíš," vyplázla na mě jazyk.

"No, ty jsi člověk, u kterýho mi nevadí, že se ho nezbavím... Doktorko," oplatila jsem jí vyplazení jazyka.

"Pojď. Čeká nás zábavnej den." Vstala, vytáhla mě na nohy a chystala se vyrazit z kuchyně. Chytla jsem ji za ruku a stáhla zpátky k sobě. Objala jsem ji. Objala jsem ji se vším, co ve mě bylo. Dneska mě zachránila. Došlo mi, že dokud budu mít v životě Mirandu, budu v pořádku.

Když jsme dorazily na stavbu, všimla jsem si dvou věcí. Bylo tam hodně lidí a... Spencer. V davu vyčnívala. Dneska měla zase džíny. Zmínila jsem se, jak moc jí džíny seknou? Taky měla bílý triko s mírně vyhrnutýma rukávama. Byly na něm velký modrý písmena Habitat for Humanity. Měla velký sluneční brýle podobný mým. Vedle ní stála, na můj vkus moc blízko, nějaká courovitá zrzka. Měla ruku na Spenceřině paži a smály se.

Miranda se k ní rozešla. Já ne. Chtěla jsem s ní mluvit, ale nevěděla jsem, co říct nebo jak se chovat. Všechno to pro mě bylo očividně úplně nový. No, kromě toho, že jsem chtěla praštit tu zrzku do její pihovatý tváře. Ten pocit novej nebyl. Miranda se ohlídla a kývla na mě hlavou.

"Pojď, Ash. Už takhle jsme přijely pozdě. Přestaň být taková trumbera." GRR! Co je sakra vůbec trumbera?

"Už jdu. Klídek." Kdybych si jenom dokázala vzpomenout, jak se chodí. Jeden krok, druhej krok, třetí krok. A je to. Courovitá zrzka si dala odchod. Chytrá holka.

"Čau, Spence. Promiň, že jsme přijely pozdě," řekla Miranda, když se k nám Spencer otočila. Oblíkla si roztomilou pracovní zástěru. Vypadala v ní děsně sexy. Pardon, už sklapnu.

"Ahoj, Mirando," odpověděla, zatímco si snažila zástěru zavázat. Miranda přešla za ní a zavázala ji. Spencer se dívala na mě. Vypadala nervózně.

"Ahoj, Ashley." Nazdar, lamačko srdcí.

"Dobrý den, Spencer," drobně jsem si na ni usmála a pak odvrátila zrak. Ty zatracený oči.

"Tak co od nás potřebujou, Spencer?" zeptala se Miranda opět vedle mě.

Spencer se podívala k domu. Vypadal skoro dokončenej. "Uvnitř potřebujou někoho na malování." Věděla jsem, že Miranda ráda dělá s barvou, tak jí to přenechám.

"A začali stavět garáž, takže nejspíše budou potřebovat pomoct s postavením rámů a stěn."

"Vím, že ráda děláš s barvou, Mirando. Jdi. Já budu stavět stěny." S tím mám velký zkušenosti.

"Tak jo. Uvidíme se při obědě, trumbero." Uf! Vydala se k domu.

"No, tak je to asi na nás dvou... trumbero," prohlásila Spencer a pak se uchechtla.

"Ne i vy." Ve skutečnosti mi mohla říkat, jak jenom chtěla. Ke štěstí mi stačilo, že slyším její hlas.

"Promiň. Jen je vtipné, že ti tak říká," odvětila a rozešly jsme se ke garáži.

"A proč je to vtipné?" zeptala jsem se. Kéž bych věděla, co to znamená. Cítila jsem se jako idiot.

"No, nepovažuju tě za trubku, Ashley. Miranda a její pošetilé nápady." TRUBKA? To znamenalo to pitomý slovo.

"Jo... pošetilý." Já Mirandu zabiju.

"Hej, Spencer, myslel jsem, že jste se ztratila," řekl Greg, vůl z naší dobrovolnický skupiny. Chodí na Kalifornskou a myslí si, že je pro ženský neodolatelnej. To určitě. Nejspíš jsem měla víc ženských než on. Nejspíš jsem měla víc hetero ženských než on. Ale vážně, bylo úplně zřejmý, že je do Spencer udělanej. Nemohla jsem mu to vyčítat.

"Promiň, Gregu. Našla jsem si jiného pomocníka," ukázala na mě. Pohlédl na mě a mrknul. Blé. To určitě. Ani kdybych byla hetero, kámo. Věnovala jsem mu znechucenej pohled a slyšela Spenceřino uchechtnutí. Bylo fajn slyšet ji mluvit a smát se. Myslela jsem, že budu bolet být v její blízkosti, ale nebolelo to. Bylo to skvělý. Jak by to mělo být. Zvládnu to.

"Tak kde mě chcete, pančelko?" Pro jednou nebyla moje otázka myšlená dvojsmyslně.

Greg a nějakej Rick už postavili rámy. Pak zvedli stěny. My jsme jenom musely přibít stěny k rámům. Už přibili hořejšky stěn, takže na nás zbývaly jenom prostředky a spodky. Dali Spencer, mě a dalším dvěma holkám kladiva a hřebíky. Ty holky si vzala jednu stranu a my druhou. Pustily jsme se do práce. Spencer začala na jedný straně stěny a já začala na druhý. Už jsem zatloukla tři hřebíky a byla ve čtvrtině stěny směrem nahoru. Když jsem jasně zaslechla tlumený "Kurva", podívala jsem se na Spencer. Měla kladivo otočený, aby ze stěny vytáhla ohnutej hřebík. Chudák Spence. Všimla jsem si, že nezatloukla ještě ani jeden hřebík a na zemi vedle ní byla malá hromádka ohnutých hřebíků.

Došla jsem k ní a zasmála se. Vzhlédla ke mně.

"Je na to nějakej trik?" zeptala se zahanbeně.

Zasmála jsem se. "Ano i ne. Jenom se musíte soustředit a umět dobře mířit."

"No, tak to mám problémy s mířením. Kdybych se soustředila ještě víc, udělala bych do té stěny díru." Zase se uchechtla. Děsně roztomilý.

"Ukážu vám, jak na to." Vzala jsem si kladivo a hřebík. Přiložila jsem hřebík ke dřevu. Pak jsem zamířila kladivo. Čtyři bouchnutí kladivem a hřebík byl uvnitř.

"Páni. Působivé," řekla překvapeně.

"Když mi bylo osm, pomáhala jsem tátovi se stavbou domku na stromě," odvětila jsem hrdě.

"Zkuste to znova," vrátila jsem jí kladivo.

Přiložila hřebík ke dřevu. Pak zamířila. Máchla kladivem a...

"Áááá, kurva. Kurva, kurva, kurva." To byla Spencer. Řekněme, že kladivo netrefilo hřebík.

"Krvácíte. Ukažte mi to." Cítila jsem se provinile.

"Ne. To je dobré. Páni. Jsem hrozná nešika."

Courovitá zrzka přiběhla s lékárničkou. Jmenovala se Sarah. Aspoň podle její jmenovky. Moje jméno se mi líbilo víc. Zdálo se, že se chystá ovázat Spencer ruku. Na to zapomeň, Sárinko.

Vytrhla jsem jí lékárničku z ruky.

"Díky. Zvládnu to," věnovala jsem jí zastrašující pohled.

"Tak... jo. Jste celá, Spence?" Neříkej jí Spence!

"Ano. Jsem v pořádku. Děkuju, Sarah."

Courovitá zrzka Sarah to konečně pochopila a odešla.

"Ukažte mi to," natáhla jsem se pro Spenceřinu ruku.

"Ashley, to je dobré. Vážně."

"Jenom mi tu ruku ukažte, nebuďte jako malá," znova jsem se pro ni natáhla.

Podívala se mi do očí. Já jí to oplácela. Ty zatracený oči. Nedokázala jsem odvrátit zrak. Ale jakmile jsem ucítila její teplou ruku ve svý, vymanila jsem se z toho. Sklopila jsem zrak na její ruku. Ten hřebík musel sjet, když ho trefila. Lovej ukazováček měla rozřízlej.

"Bolí to?" zeptala jsem se a znovu pohlédla do těch nádherných modrých očí.

"Trochu. Pálí to." Její modrý oči zůstávaly přilepený na mně. Cítila jsem její pohled, když jsem jí prohlížela ruku.

"Měly bysme to nejdřív vyčistit a vydezinfikovat. Pak na to dáme stahovací náplasti. Mělo by to být v pohodě."

"Dobře," nakonec ze mě odvrátila zrak. Její ruka, kterou jsem držela, teď ležela na mým klíně. Nachystala jsem si věci.

"Tak jo." Alkoholem nasáklým tampónem jsem jí očistila prst od krve a pak na ránu vymáčkla antibiotickou mast. Po očistění rána nevypadala tak zle. Podala mi stahovací náplasti a já dvěma přelepila ránu. Pak jsem jí omotala prst tenkou gázou a zajistila ji náplastí. Ošetření jsem dokončila nasazením latexový krytky. Viděli jste někdy nějakou? Vážně vypadají jako... Radši to nebudeme rozebírat.

"Jako novej," skoro jsem jí na prst dala pusu, ale nechtěla jsem zničit chvilku, kterou jsme rozhodnopádně měly.

"Děkuju," usmála se. Oplatila jsem jí úsměv a upřenej pohled.

"Nemáte zač." Vypadalo to, jako bysme se účastnily soutěže v zírání.

Spencer prohrála. Odvrátila zrak a odkašlala si.

"Asi bychom se měly vrátit k práci," řekla.

"Jo. Ehm, jste si jistá, že v tom chcete pokračovat?" zeptala jsem se, když vyndala z krabičky další hřebík.

"Samozřejmě. To, že jsem si zmrzačila prst, neznamená, že to jen tak vzdám." Dala si hřebík mezi zuby a zavrtěla prsty. "Mám jich ještě devět."

Zasmála jsem se. "Jo... Ale máme jenom jednu lékárničku." Naklonila jsem hlavu na stranu a dala ruce k sobě, jako bych se modlila. "Tak prosím vás buďte opatrná."

Zasmála se. "Dobře, mami." Eh... ne. Ale kdyby mi chtěla říkat zlato, tak beze všeho.

Zvedla kladivo a přiložila hřebík k dřevu. Pečlivě ladila mušku. Musela jsem se usmát tomu, že i koncentrování bylo v jejím podání SEXY.

Mírně kladivo zaklonila a já zkřivila obličej.

Dokázala to.

"Dokázala jsem to," poskakovala a tleskala rukama.

"Dokázala jste to," smála jsem se. Připomínala mi dítě, který se právě naučilo zavázat si tkaničku nebo jet na kole.

Nakonec tomu přišla na kloub. Když se potřetí za sebou nebouchla do prstu, konečně jsem se uklidnila. I když myšlenka na to, že bych znova držela její ruku, mě málem vedla k přání, aby se praštila. Klid... řekla jsem málem.

Skoro jsme měly naši stranu garáže dokončenou. Blížil se oběd. Postupně jsme se k sobě přibližovaly a teď jsme byly bok po boku. Výjimečně nebylo horko, bylo jenom 22 stupňů. Ale Spencer se potila. Pořád si otírala obočí. Myslím, že na manuální práci nebyla zvyklá. Já se nepotila vůbec. Ale já se moc nepotím, ať už dělám cokoliv. No, kromě postelových cvičení, jestli víte, co myslím. Každopádně zpocená Spencer byla pekelně rajcovní. Nevěděla jsem proč, ale byla. Ale teď už určitě víte, že všechno, co dělá, je pro mě rajcovní.

Spencer přerušila moje roztěkaný myšlenky.

"Tak jaký je život dcery rockové hvězdy?"

"Na nic." To bylo hezký shrnutí.

"Aha." Určitě čekala jinou odpověď.

"Nikdy není doma a nikdy nezvedá telefon."

"Kdy jsi s ním mluvila naposledy?"

"Víc než před měsícem."

"Aha," zopakovala.

Konečně jsme byly hotový. Došly jsme k ledničce a vzaly si vody. Když jsme si našly strom a posadily se pod něj, znova promluvila.

"Takže tvůj táta není nikdy doma a tvoje máma je..."

"Kráva?" přerušila jsem ji.

Zasmála se. "To jsem říct nechtěla."

"Nevadilo by mi, kdybyste chtěla. Protože je." A pár dalších nehezkých věcí.

"Vždycky je taková?" zeptala se a napila se vody.

"Myslíte na zabití? Jo, matka roku," odvětila jsem, samozřejmě sarkasticky.

Spencer se na mě dívala, jako by pořád čekala na odpověď. Ta, co jsem jí dala, se jí asi nelíbila.

"Nechápe mě. Nesouhlasí s tím, co dělám. Přeje si, aby mě nikdy neměla. Nenávidí mě. Je to vzájemný." Nechtěla jsem to všechno říkat, ale se Spencer jsem měla pocit, že jí můžu říct cokoliv. Bylo to podobný jako s Mirandou. Bože, napadlo mě, jak asi vypadají jejich rozhovory u večeře.

"To mě mrzí, Ashley. Netušila jsem, že je to tak špatné." Jak by mohla?

"To je dobrý. Nemůžete za to, že nemá srdce." Napila jsem se vody a odvrátila zrak.

Položila mi ruku na paži.

"Já vím. Ale stejně mě to mrzí."

"Jak jsem řekla. Nemusí. Jsem na to zvyklá. Kromě toho stěží bývá doma." Sklopila jsem zrak na její ruku.

Dala jí pryč. Její výraz svědčil o tom, že si ani neuvědomila, že ji tam dala.

"Vždycky byla taková. Naučila jsem se s tím žít. Ale to je v pohodě. Už brzo se od ní odstěhuju," řekla jsem tiše. Nebyla jsem si jistá, jestli to pochytila, ale stejně jsem to říkala hlavně pro sebe.

Smutně se na mě podívala. To jsem nechtěla. Nechtěla jsem soucit.

"Víš, co je úžasné, Ashley?" řekla s upřeným pohledem do mých očí.

"Já?" zamrkala jsem řasama.

"Ano. Ty." Cože?

Věděla jsem, že jsem úžasná, ale jenom jsem si dělala srandu.

"Vyrůstala jsi s částečně nepřítomným otcem a bez matčiny lásky, ale stejně nemáš problém lásku dávat. Máš veliké srdce. Umíš to s lidmi, když chceš, samozřejmě." Usmála se. "Máš schopnost dát lidem pocit, že jsou výjimeční, úžasní, milovaní. Viděla jsem tě s Alyssou a Miranda o tobě pořád básní. Vážně jsi jí pomohla. Díky tobě se zase cítí součástí něčeho. Cítí se výjimečná. Doufám, že jednoho dne najdeš někoho, kdo to udělá pro tebe."

"Mám... Mirandu. Ona je doopravdy výjimečná a úžasná v každým smyslu toho slova. Dokáže mě rozesmát. Naslouchá a hned nesoudí. Je moc chytrá a vždycky ví, co má říct a jak mi zvednout náladu. Je to s náskokem nejlepší kamarádka, kterou mám."

My o vlku.

"Ahoj, vespolek."

Přišla Miranda a nebyla sama. Byla s ní vysoká, sexy blondýna. A když říkám sexy blondýna, věřte mi, že na tu, která seděla vedle mě, neměla. Ale trochu mi připomínala tu z klubu tehdy. Však víte, tu, s kterou jsem hloupě zahnula Casey. Jo, tu. Připomínala mi ji, protože to byla ona. A podle jejího výrazu mě rozhodně poznala. Pořád mě chtěla. Chtěla dokončit to, co jsme v klubu začaly. V tom boxu. Jejda.

"Ahoj, Ashley," pozdravila mě sexy hlasem. Spencer jí věnovala zvláštní pohled.

"Ehm, ahoj." Nepamatovala jsem si její jméno. Myslím, že jsem ho ani nikdy neznala. Vstala jsem a došla k nim.

"Ahoj, já jsem Spencer." Spencer se najednou ocitla přede mnou a třásla jí rukou. Stála mezi náma. Skoro jako by mi bránila, abych se tý bloncky dotkla. Hmmmm.

Nastalo trapný ticho. Všechny jsme tam stály a nic neříkaly.

"Co kdybychom si skočily pro sendviče? Umírám hlady." Díky, Mirando. Vždycky víš, jak zachránit situaci.

Všechny jsme se posadily k provizornímu piknikovýmu stolu. Seděla jsem se Spencer na jedný straně a na druhý straně seděla Miranda s Blonckou. Miranda celou dobu mluvila. Povídala něco o slunci a ozónu a globálním oteplování. Moc jsem to nevnímala. Ptáte se proč? Měla jsem moc práce z ošívání se z vyzývavých pohledů a olizování rtů Bloncky. Jo, a nesmím zapomenout, že jsem taky byla trochu pobavená a nadšená z pohledu na Spencer... která ji probodávala očima.

17 - Hra, set, zápas

Nechápala jsem ji. Spencer. Zařadila jsem totální zpátečku. Neudělala jsem ani neřekla nic, co by mohla považovat za nevhodný. A věřte mi, že už jenom to bylo těžký. Zapomněla jsem na ni. No, ne doopravdy, ale z jejího pohledu se to tak mohlo jevit. Měla moje srdce a nechtěla ho. Nemohla se mnou být. Nemohla být s "někým, komu je sedmnáct a je poblázněný do své učitelky, jo, a navíc je to holka." Její slova, ne moje. Řekla mi, abych ji nechala být. Zapomněla na to. Zapomněla na ni. Nešlo to. Dneska jsem se rozhodla, že zkusím být kamarádka. Jak můžete být kamarádka se svou učitelkou. "Nedojde k tomu, Ashley." Opět její slova.

Tak proč jsem seděla u piknikovýho stolu a cítila se neuvěřitelně nesvá, trochu pobavená a mírně naštvaná?

No, Bloncka aneb Rebecca Jacobsová mě pořád svlíkala očima a Spencer aneb Lamačka srdcí ji pořád probodávala pohledy. Zatímco já tam seděla a snažila se poslouchat svou nejlepší kámošku, která pořád mluvila o globálním oteplování.

Věděla jsem, co Bloncka, pardon, Rebecca chce. Bylo to naprosto zjevný. Na druhý straně u Spencer jsem si nebyla vůbec jistá. Ta ženská byla strašně komplikovaná. Byla jako puzzle se zatraceně moc dílkama. Nevěděla jsem, kde začít.

Napadala mě pouze jedna věc. Ona žárlila.

A víte co? Jak si ustlala, tak musí spát. SAMA. Smutný, já vím.

Miranda přestala mluvit, aby se omluvila, že musí na záchod. Netušila jsem, jak jí může unikat, co se děje. U stolu bylo takový napětí, že by se dalo krájet motorovou pilou.

Rozhostilo se ticho a ne příjemný ticho.

Rebecca mě přijela pohledem. Zase mě v duchu svlíkala.

Spencer už ji neprobodávala pohledem. Dívala se jinam.

Snažila jsem se přijít na to, co dělat. Celej týden jsem předstírala. A musím říct, že můj hereckej výkon byl slušnej. Ne na Oscara, ale ani ne na Zlatou malinu. Pokud jsem chtěla, aby si Spencer myslela, že jsem na ni zapomněla, existovala pouze jedna věc, kterou jsem mohla udělat. I když má část, má hodně velká část nechtěla, aby si myslela, že jsem na ni zapomněla, věděla jsem, že to musím aspoň předstírat. Věděla jsem přesně, co musím udělat. A sledovat, jak bojuje se starou dobrou žárlivostí, bude bonus. Snad můj plán nakonec vyjde. Jdeme na to.

"Tak, Rebecco, jak ses měla? Jak žiješ?" zeptala jsem se Bloncky.

"Měla jsem se dobře, Ashley. Chodím do školy, pracuju a chodím do klubu. Od toho večera jsem tě tam neviděla." Musela ten večer zmínit, že jo?

"Vystupuju každej čtvrtek večer a někdy v sobotu večer. Musely jsme se míjet."

"To to vysvětluje. Chodím tam jenom v pátky. Ve čtvrtek mám školu a v sobotu makám. Možná bych si měla změnit pracovní rozpis," řekla a doplnila to sexy úšklebkem.

"Jo. Možná bys měla," oplatila jsem jí to vlastním typickým sexy úšklebkem.

"Ehm," odkašlala si Spencer. Skoro jsem zapomněla, že tam je. Počkat, ne, nezapomněla.

"Kam chodíš do školy, Rebecco?" To se asi Spencer snažila o přátelskou konverzaci. Jo, jasně.

"Na Kalifornskou. Studuju mořskou biologii. Fascinuje mě oceán a jeho tvorové."

"To je hezké," odvětila Spencer zdvořile. Nemohlo jí to být víc ukradené.

"Spencer na Kalifornský učí literaturu," usmála jsem se na Spencer, která se tvářila zvláštně.

"Fakt? Páni, to musíte být moc chytrá, Spencer. Můžu vám tak říkat?"

"Ne. Můžeš mě oslovovat paní profesorko nebo profesorko Dennisonová," odpověděla Spencer drsně.

"Tak to pardon. Předpokládala jsem, že je to v pořádku, když se tak necháváte oslovovat od vašich studentů." Ráda bych řekla, že to byla upřímná omluva, ale ne, jenom se předváděla. Měla plán. Podobal se mýmu. Líbil se mi. Každopádně bod pro Bloncku.

"Nevadí mi, když mi studenti říkají Spencer. Ty má studentka nejsi. Neznám tě." A bod pro Spencer.

"No, jen se snažím poznat Ashley... víc. To vám nevadí, paní profesorko?" Otočila se na lavičce, aby byla ke Spencer čelem.

"Ashley je tu jako dobrovolnice středoškolského programu. Momentálně je pod mým dohledem. Pokud ji chceš poznat, budeš to muset nechat na později." 2-1 pro Spence.

"Proč mám pocit, že by vám vadilo i to 'později'?" Vyrovnáno.

Měla jsem pocit, jako bych sledovala tenisovej zápas. Hlavu jsem otáčela z jedný hráčky na druhou.

"To máš pravdu, Rebecco. Jsi pro ni trochu stará, nemyslíš?" Spencer zase o bod vedla.

"To samý bych mohla říct o vás. Nemluvě o tom, že jste její učitelka, že? Není to protizákonný?" Shoda.

Spencer vstala a došla k Rebecce. Rebecca taky vstala.

"To, co naznačuješ, je absurdní. Překračuješ hranici. Dávej si pozor na jazyk."

Jejda. Spencer byla namíchnutá. Mmmm.

"Ale prosím vás. Můžete to zapírat, jak chcete, zlato. Vidím to. A Ashley určitě taky." Rebecca se na mě podívala. A kurva. Zachovala jsem netečnou tvář.

"Na Ashley mi záleží. Nechci, aby ji někdo zneužil. To je to, co vidíš. To je vše, co vidíš."

Rebecca se zasmála. "Fakticky? Evidentně neznáte Ashley moc dobře. Je dost stará a zkušená, aby věděla, co chce." Hra.

"Nemluvě o tom, že už máme něco za sebou. Že jo, Ash? A věřte mi, vím, co chce." Set.

Podívala se na mě a dala ruku na mojí. "Takže, Ashley, chceš si dneska večer vyjít?" Zápas.

Miranda, která se právě vrátila, vypadala zmateně. Spencer vypadala naštvaně. Rebecca vypadala samolibě a já... no, řekněme, že můj plán vyšel, a vypadala jsem šťastně... v duchu.

"Ehm, co kdybych ti zavolala, až tu skončím," řekla jsem najednou nervózně vypadající Rebecce.

"Super. Napíšu ti svý číslo." Vytáhla z kapsy propisku a začala mi psát svůj telefon na ruku. Asi si značkovala území. Děsná švanda.

Spencer odešla zpátky ke garáži. Myslela jsem, že naštvaná Spencer je sexy. Měli byste vidět naštvanou a šíleně žárlící Spencer. Potřebovala jsem studenou sprchu.

"Čau, Ashley. Uvidíme se pozdějc," mrkla Rebecca a odešla směrem k domu.

Miranda se na mě zazubila. Se čtením jejích myšlenek jsem problém neměla. Říkaly: "Dobře ty."

"Přestaň se na mě tak culit. Vypadáš jak maniak. Jo, a mimochodem nejsem žádný trubka. Tak mi přestaň říkat trumbero." Myslela jsem to vážně. Ona se smála.

"Konečně jsi zjistila, co to znamená, co?" smála se ještě víc.

"To není vtipný. Pojď, musíme to dodělat, ať můžem jet domů," chytla jsem ji za ruku a vedla ji ke garáži. Nehodlala jsem být se Spencer sama. Bojím, bojím!

"Chceš si pospíšit, abys mohla jet domů a zavolat Re-bec-ce." Ani ne.

"Nezájem. Týdny jsem si s nikým nevyšla. Zastřel mě. Jsem jenom člověk."

"Takže si ti líbí, hm?"

"Jasně. Je sexy, je blond, je to holka, je sexy." Nebyla to Spencer.

"Fakticky? To je všechno, co tě napadá?" Bohužel ano.

"Hele, jenom si vyrazíme. Nehodlám jí žádat o ruku. Klídek, Doktorko."

"A 'vyrazit si' znamená v Ashleyině slovníku mít sex?" Cože?

"Ne. Mít sex znamená v Ashleyině slovníku mít sex. A jsem nová Ashley, pamatuješ? Už žádnej sex." To jsem musela rozvést. "Pouze milování," řekla jsem hlubokým sexy hlasem.

"To by stačilo, Barry White. Musíme to tu dokončit," prohlásila Spencer neutrálním hlasem. Objevila se zčistajasna. Podala mi kladivo a hřebíky.

"Mirando, doufám, že ti to s tímhle jde líp než Spencer," zvedla jsem kladivo a zasmála se.

"Cože?"

Spencer zvedla ovázanej prst a sarkasticky se usmála.

"Moc vtipné, Ashley." To bylo divný, nevypadala pobaveně.

Pracovaly jsme další dvě hodiny. S Mirandou jsme vtipkovaly, zatímco Spencer mlčela, pokud nebyla oslovená. Konečně jsme měly hotovo a vydaly se k autům. Zamávala jsem Rebecce, která nastupovala do svýho.

"Zatím se měj, Mirando. Uvidíme se doma," usmála se Spencer na svou švagrovou.

"Nashledanou ve škole, Ashley." Na mě se neusmála. Místo toho nastoupila do auta a nastartovala.

No, můj plán přinutit Spencer žárlit fungoval. Ale teď na mě byla navíc naštvaná. Co jsem vám říkala? Komplikovaná.

"Tak co budeš dělat večer?" zeptala jsem se svý řidičky.

"Nevím. Nic výjimečnýho. Chelsea má plány se svou rodinou a ty jdeš ven s tou sexy blondýnou, takže nejspíš zůstanu doma. Možná si udělám domácí úkoly." Páni. Zábavnej večer.

"A co Spencer? Můžeš být s ní, ne?"

"Spencer jde večer ven s přáteli. Jdou na nějakou hru do divadla Pantages v Hollywoodu. Spence má divadlo moc ráda."

"Aha. Hmmm. Co kdybysme si vyrazily my dvě? Podniknem něco zábavnýho. Co říkáš, Doktorko?" Podívala se na mě, jako bych měla tři hlavy.

"Nezapomněla jsi na sexy blondýnu, s kterou máš rande?"

"Ne. Nezapomněla jsem na sexy blondýnu." Ani jednu z nich.

"Uniká mi něco?" Byla hrozně roztomilá, když byla zmatená.

"Řekla jsem, že jí zavolám. Neřekla jsem, že si s ní vyjdu."

"Nemyslíš, že se bude zlobit?"

"Ne. Můžem si vyrazit jindy. Dneska jsem jenom tvoje," usmála jsem se široce a trhle.

"Ash. To nemusíš. Budu v pohodě. Na trávení sobotních večerů sama jsem zvyklá." Chudinka.

"To bylo předtím. Teď je teď. A žádná nejlepší kámoška Ashley Daviesový netráví sobotní večery sama. Čeká nás sobotní noc!"

"Ehm. Cože to?"

"To si děláš srandu?" Musela jsem se přeslechnout.

"Ne... nedělám si srandu. Cože to?"

"Bohajeho. Teď dobře poslouchej, má nejlepší kámoško. Dneska půjdem ke mně domů a poslechneš si každý album a CD, který mám. Potřebuješ hudební vzdělání, má drahá."

"Ehm, tak jo."

"Sobotní noc, sobotní noc. Nemůžu se dočkat. Rande mám." Byla to otřepaná sedmdesátková písnička. Ale milovala jsem ji. Mirandin výraz byl k popukání. Zase jsem musela mít tři hlavy.

Skočily jsme si na dlabanec a pak jsme jely ke mně domů. Jak jsem slíbila, celej večer jsme poslouchaly muziku. Nestěžovala si, takže když mě požádala, abych jí něco zahrála, nemohla jsem jí odmítnout.

"Co chceš zahrát?"

"Něco, cos napsala. Něco od srdce. Ale ne smutnýho." Něco od srdce, ale ne smutnýho. To byla výzva. Ale měla jsem novou píseň. Bude dokonalá.

Vzala jsem ji za ruku a zvedla ji za ni.

"Musíme jít dolů. Potřebuju piáno."

Šly jsme dolů do piánovýho pokoje, jak mu říkám. Byl to velkej pokoj s bílým kobercem a černým klavírem uprostřed. Nic dalšího nebylo třeba. Na zdech visely podepsaný fotky mých oblíbených umělců. Táta měl vlastní stěnu.

"Dobrá, tuhle jsem napsala před pár dnama. Jsi první, kdo ji uslyší. Což je dokonalý, protože jsem ji tak nějak napsala pro tebe. Je trochu smutná, ale hezky smutná." Jenom se na mě usmála a posadila se vedle mě na sedátko.

Zavřela jsem oči a ponořila se do hudby. Nechala jsem prsty přejíždět po klávesách. Okamžitě mě prostoupil klid. Byla jsem doma.

Je to jako bouřka,
co odřízne cestu.
Zlomí to tvou vůli,
ztrácíš naději.
Myslíš, že jsi ztracená,
ale nejsi sama.
Nejsi.
Budu stát při tobě.
Pomůžu ti skrz.
Když uděláš vše, co šlo,
a už nemůžeš,
usuším tvé oči
vybojuju tvůj boj,
budu tě pevně držet.
Nenechám tě v tom.
Puká mi srdce,
když tě vidím plakat.
Vím, že je tahle část života temná.
Zažíváme to všichni.
Ale jsme příliš malí,
abychom zastavili déšť.
Ale když prší,
budu stát při tobě.
Pomůžu ti skrz.
Když uděláš vše, co šlo,
a už nemůžeš,
usuším tvé oči
vybojuju tvůj boj,
budu tě pevně držet
a nenechám tě padnout.
Neboj se pádu.
Jsem u tebe, chytím tě.
Nezklamu tě.
Nesrazí tě to.
Zvládneš to.
Vím, že to dokážeš.
Protože budu stát při tobě.
Pomůžu ti skrz.
Když uděláš vše, co šlo,
a už nemůžeš,
usuším tvé oči
vybojuju tvůj boj,
budu tě pevně držet.
Nenechám tě v tom.
Nenechám tě v tom.
Ne, nenechám.

Když jsem dozpívala, zase jsem zavřela oči.

Ucítila jsem kolem sebe Mirandinu ruku. Slyšela jsem tichej zvuk jejích slz.

Položila mi hlavu na rameno.

"Děkuju, Ash. To bylo nádnerný," řekla skoro šeptem.

Dala jsem kolem ní ruku a opřela si hlavu o její.

"Nemáš za co, Doktorko."

Krátce po tom jsme šly spát. Byly jsme fyzicky vyčerpaný. Já i trochu emocionálně.

Po Mirandině odjezdu v neděli odpoledne jsem se rozhodla zase psát. Dokonce jsem dokázala napsat hudbu k textům, který jsem napsala minulej víkend. Byla jsem jako stroj na psaní. Měla jsem inspiraci. Byl jsem skoro... šťastná. Skoro.

Uplynulo pondělí a po něm i úterý a středa. Byl klid. Tu a tam jsem mluvila se Spencer, ale většinou o škole nebo charitě. Casey ve škole vůbec nebyla, a když jsem zavolala její mámě, řekla mi, že jí není dobře. Z vědomí, že trpí, a to mou vinou, se neudělalo dobře mě.

Miranda se usilovně snažila mi zvednout náladu. Ve čtvrtek večer mě vzala do klubu. Pořád nebyl otevřenej, ale v sobotu bude. Budeme mít velkou párty na oslavu znovuotevření. Nemluvě o tom, že budu mít narozky. Vešly jsme do klubu a byl prázdnej. Nemohla jsem se dočkat, až v sobotu vyjdu na pódium.

"Co kdybys něco zazpívala?" navrhla Miranda.

Došla jsem k pódiu a vyskočila na něj. Došla jsem k piánu a přijela po něm prstama.

"Hej!" křikla Miranda z barový židičky. Podívala jsem se na ni se zvednutýma obočíma.

"Něco VESELÝHO a optimistickýho. Jo?"

Usmála jsem se. "Jasan."

Posadila jsem se a přemýšlela, co zahraju. Vybrala jsem písničku. Byla optimistická, ale nebyla moje. Byl to song jedný z mých oblíbených kapel. Usmála jsem se na Mirandu, rozpohybovala prsty po klávesách a začala zpívat.

Teď je znova v atmosféře
s Jupiterovými kapkami ve vlasech, hej.
Chová se jako léto a chodí jako déšť.
Připomíná mi, že je čas na změnu, hej.
Od návratu z jejího pobytu na Měsíci
poslouchá jako jaro a mluví jako červen, hej, hej.
Ale řekni mi, přeplula jsi Slunce?
Dostala ses až na Mléčnou dráhu,
abys viděla, jak všechna světla blednou
a nebe se přeceňuje?
Řekni mi, viděla jsi padající hvězdu?
Tu bez věčné jizvy.
A pak jsem ti chyběl,
zatímco ses tam venku hledala?
Teď, když se vrátila ze své duševní dovolené,
razila si cestu mezi souhvězdími, hej.
Poslouchala Mozarta, zatímco dělala Tae-Bo.
Připomíná mi, že je tu prostor pro růst, hej.
Teď, když je zpátky v atmosféře,
bojím se, že na mě může myslet jako na
starého nudného mládence vyprávějícího o muži,
který se tak bál létat, že nikdy nepřistál.
Ale řekni mi, podrazil ti vítr nohy?
Dostala jsi konečně šanci
tancovat s denním světlem
a zamířit zpátky na Mléčnou dráhu?
A řekni mi, ohromila tě Venuše?
Bylo to takové, jaké sis to představovala?
A pak jsem ti chyběl,
zatímco ses tam venku hledala.
Dokážeš si představit život bez lásky,
jen pýcha a propečená kuřata.
Tvůj nejlepší přítel je pořád s tebou,
dokonce i když vím, že nemáš pravdu?
Dokážeš si představit život bez prvního tance,
zmrzlé a vysušené romance.
Pětihodinový rozhovor po telefonu,
nejlepší sojové latté, jaké jsi kdy měla, a já?
Ale řekni mi, podrazil ti vítr nohy?
Dostala jsi konečně šanci
tancovat s denním světlem
a zamířit zpátky na Mléčnou dráhu?
Ale řekni mi, přeplula jsi Slunce?
Dostala ses až na Mléčnou dráhu,
abys viděla, jak všechna světla blednou
a nebe se přeceňuje?
Řekni mi, viděla jsi padající hvězdu?
Tu bez věčné jizvy.
A pak jsem ti chyběl,
zatímco ses tam venku hledala?
A dostala jsi konečně šanci
zatancovat si s denním světlem?
A viděla jsi padající hvězdu?
Viděla jsi padající hvězdu?
A teď jsi sáma a hledáš tam venku samu sebe.

Miranda vstala a nebyla jediná.

Podívala jsem se, odkud ten potlesk jde.

Ve dveřích stáli dva lidi.

Říct, že jsem byla v šoku, by bylo slabý slovo.

Byla jsem v šoku, to ano. Z pohledu přede mnou mi poklesla kolena. Měla jsem radost, ale zároveň byla smutná. Byla jsem nadšená, ale zároveň klidná.

Seskočila jsem z pódia a vydala se k nim.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Zavřela jsem je a pak znovu otevřela. Ujišťovala jsem se, že vážně vidím, co vidím.

Došel ke mně a přitáhl si mě do náručí. Pevně jsem ho objímala a neměla v úmyslu nikdy pustit. Zavřela jsem oči a brečela. Všechno jsem to ze sebe dostala. Ztratila jsem se v jeho hřejivém náručí.

Když jsem oči otevřela, podívala jsem se směrem k ní. Stála u dveří. Po tvářích jí tekly slzy. Rychle si je otřela. Netušila jsem, co tam dělá. Přivezla mi ho? Díky ní tam byl? Nechápala jsem, co se děje, ale v tý chvíli mi to bylo jedno.

Bude to večer, na kterej nikdy nezapomenu. V místnosti se mnou byli tři lidi, který jsem nejvíc potřebovala. Má nejlepší kamarádka, žena, do který jsem byla zamilovaná, a... můj táta.

Písně:
Saturday Night - The Bay City Rollers
I Won't Let Go - Rascal Flats
Drops of Jupiter - Train

18 - V té chvíli

19:30. Sedím a čekám na letišti. Čekám na člověka, kterého jsem nikdy nepotkala. Doufám, že vše půjde podle plánu. Doufám, že dělám správnou věc. Oprava. Vím, že dělám správnou věc. Jeho letadlo přistane až za půl hodiny. Jsem tu brzy. Svírá se mi žaludek. Jsem nervózní.

Miranda si dělala starosti. Dělala si starosti o Ashley. Otec se jí více než měsíc neozval. Také jsem si dělala starosti. Ashley je dobrá herečka. Ale uvnitř ji to bolelo. I já to viděla. Miranda to potvrdila.

Moje city k Ashley sahaly daleko za hranice vztahu studentky a učitelky. Vím to. Cítím k ní věci, jaké jsem dlouho necítila. Neměla bych, ale cítím a nahání to strach.

Nejde jen o to, že je má studentka. Ačkoli ztráta práce by mi zlomila srdce. Miluju svou práci. Je to moje vášeň. Nejde jen o to, že je to dívka. Ačkoli i to samo o sobě je dost šílené. Kdy mě začalo přitahovat stejné pohlaví? Jasně, když jsem poprvé ten školní rok uviděla ve třídě sedět Ashley. Vypadala k smrti znuděná. A byla tak nádherná. Nejde jen o to, že stále miluju svého manžela. Vždy ho budu milovat. Ale jsem mladá a musím jít dál. Jde o mou svobodu. Nebo její nedostatek, pokud se poddám vášni se sedmnáctiletou dívkou.

Jsem si plně vědomá, že za méně než týden bude Ashley osmnáct a má nejhorší obava ohledně toho všeho zmizí. Ale vím, že i pak si budu muset udržovat odstup. Přestože cítím, že být blízko ní, s ní, je tak správné. Je to špatné. Musím zůstat neoblomná a silná. Přestože ho mám chuť uškrtit za to, že nechal Ashley na holičkách, chci, abych se mu líbila.

Opět na ni myslím. Ale to není žádná novinka. Nemůžu si pomoct. Nejsem schopná ji dostat z hlavy. Myslím na to, jak jsem ji poprvé viděla na pódiu. Tak drobná, tak talentovaná, tak krásná, tak... sexy. Á! Ještě pořád si musím zvyknout, že tohle cítím k dívce. Na pódiu byla neuvěřitelná. Připomněla mi mě při výkladu ve třídě. Tolik lásky. Tolik vášně. Hrála na kytaru s takovou lehkostí, že jsem věřila, že to má v krvi. Narodila se, aby hrála. A Ashley u piána? Nemám pro to slova. A její hlas? Můj bože. Měla jsem husí kůži, bylo to neskutečné.

19:46. Zazvoní mi telefon. Miranda vyzvedne Ashley a vezme ji do klubu. Chtěla ji dostat z domu a zkusit jí zvednout náladu. Řekla mi, co se stalo s Ashleyinou kamarádkou Casey. Nemůžu to Casey vyčítat. Do Ashley je snadné se zamilovat. Je mi té dívky upřímně líto. A vím, že se Ashley cítí podobně jako teď Casey. Postarala jsem se o to. Ale co můžu dělat? Nechtěla jsem jí dávat naději.

Miranda mi řekla i co udělala Ashleyina máma. Chtěla jsem k nim zajet a ručně si to s tou starou rašplí vyřídit, ale stejně by nebyla doma. Když tehdy přišla do školy, chtěla jsem jí ubalit facku. Neuvěřitelné. Uvádí mě v úžas, čím si Ashley za svůj krátký život prošla. A stejně je pořád úžasný člověk. To, co udělala pro Mirandu, mě hluboce dojalo. Od Aidenovy smrti se uzavřela do sebe. Bohudík měla dobré dny, kdy mě k sobě pustila. Šly jsme na večeři, nakupovat, do kina. Ale většinou šla po návratu domů rovnou do svého pokoje. Donutit ji něco sníst nebylo občas jednoduché. Skrývala se před světem. Neměla vůli skutečně žít. Neměla vůli k sobě někoho pustit. Nechtěla milovat nebo být milovaná. Bála se možnosti, že tu lásku ztratí. Nemohla jsem jí to vyčítat. Ani trochu.

Ale co se skamarádila s Ashley, viděla jsem u ní změnu. Dobrou změnu. Ne. Úžasnou změnu. Nikdy jsem ji neslyšela tolik se smát. Nikdy jsem ji neviděla tolik se usmívat. Nikdy jsem na její tváři neviděla takový výraz, jako když mluvila o Ashley. Nejdříve jsem měla za to, že to je Ashleyin způsob, jak se ke mně dostat blíž. Možná byl. Na tom už teď nezáleží. Z Mirandy a Ashley se staly skvělé kamarádky. Řekla bych, že jedna druhou potřebovaly víc, než si vůbec uvědomovaly. A vidět Mirandu šťastnou mi dávalo naději, že také můžu být opět šťastná. Občas na Mirandu žárlím. Že můžu být Ashley tak blízko. Občas, dobrá, téměř pořád, si přeju, aby Ashley činila šťastnou i mě.

19:50. Uchechtla jsem se při vzpomínce na Carmen Vasquezovou na zadku na mokré zemi. Z nosu crčící krev. Vím, že by mi to nemělo přijít zábavné, ale přišlo. Miranda si kvůli ní celý školní rok procházela peklem. Rádoby královna s nosem nahoru. No, teď díky Ashley se zlomeným nosem. Musela jsem ji od ní odtrhnout, nebo kdo ví, co by se stalo. Vzpomínám se, jak jsem ji pak vzala za ruku, abych zkontrolovala, jakou škodu ten úder pěstí nadělal. Dva klouby měla rudé a nateklé. Moc jsem si chtěla zvednout její ruku k ústům a políbit ji. Moc jsem chtěla pevně ji sevřít v náručí. Moc jsem ji chtěla políbit. Tak jsem odešla.

19:54. Vzpomínky mi samovolně zabloudí k tomu dni. Dni v nemocnici. Věděla jsem, že to v sobě má. Strávila s Alyssou něco málo přes dvě hodiny a viděla jsem, jaký má na Alyssu vliv a samozřejmě i jaký má Alyssa na ni. Když jsem uslyšela zpěv, nejdříve jsem myslela, že jde z televize. Dost hlasité televize. Ale pak jsem viděla stát ve dveřích sestry. Byla jsem zvědavá. Co jsem viděla, když jsem se vmáčkla mezi ně, mě tak silně dojalo, že jsem myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi. Nedokázala jsem zadržet slzy. Ashleyin hlas byl tak čistý, tak andělský, tak přirozený. Nádherný ve všech smyslech toho slova. Byl to Alyssin výraz, co mě definitivně dostalo. Byla šťastná. Usmívala se od ucha k uchu. Ashley byla přesně to, co potřebovala. Věděla jsem, že bude.

Když jsme vstoupily do výtahu, okamžitě jsem věděla, že se stane něco velkého. Viděla jsem jí to v očích. Slyšela jsem to v jejím hlase. Cítila jsem to ve vzduchu. Cítila jsem to v sobě. Srdce mi tak bušilo, že jsem se bála, že ho uslyší. Přitiskla mě ke stěně a já byla ztracená. Bylo to tak krásné. Její tělo přitisknuté k mému. Její dech na mé tváři. Její prsty na mých rtech. Podlehla jsem. Neměla jsem na vybranou. Nedokázala jsem se pohnout. A když přitiskla rty na mé, ucítila jsem, jak ve mě něco opět ožilo. Zase jsem se cítila naživu. Skousla mi spodní ret a mně uniklo zasténání. Nedokázala jsem si pomoct. Chtěla jsem ji blíž. Potřeboval jsem ji blíž. Tak jsem si ji přitáhla blíž. Byla jsem z jejího těla na svém neskutečně vzrušená. Krátce jsem vzhlédla a uviděla svítící čísla nad dveřmi. 5, 4,3... Blížily jsme se do přízemí. Odstrčila jsem ji od sebe, zrovna když výtah cinkl a dveře se otevřely ve druhém patře. Jen o vlásek jsem unikly přistižení. O vlásek jsme unikla přistižení při líbání se svou sedmnáctiletou studentkou. K smrti mě to vyděsilo. Ale zároveň se mi okamžitě stýskalo po jejím tělesném teple a po jejích hebkých, dokonalých rtech. Byla jsem nahraná.

Řekla jsem jí pravdu. Ale ne celou. Ten pohled v jejích očích, ty slzy na její tváři. Málem mě zabily. Chtěla jsem ji. Chtěla jsem jí dát, co chtěla. Potřebovala jsem ji. Vím, že ona potřebovala mě. Věděla jsem, že nejde jen o pobláznění. To by ten polibek byl jiný. Ale bála jsem se. Měla jsem na to veškeré právo. Tak jsem ji odehnala. Nelhala jsem. Pořád miluju svého manžela. Každý den se mi po něm stýská. Ale taky se mi stýská po tom být v něčím náručí. Stýská se mi po tom být milovaná. Stýská se mi po tom být potřebná. Měla jsem k tomu znovu příležitost. Ale bylo to příliš riskantní. Byla jsem přesvědčená, že všechna ta rizika nedokážu podstoupit. Rizika, která jsem pomalu začínala přehlížet a to mě také děsilo.

19:58. Z reproduktorů se ozvalo oznámení, že let 238 z Miami přistane přibližně za 4 minuty. Přibližně za 10 minut se s ním setkám. Přibližně za 30 minut s ním odjedu. Přibližně za 45 minut mu bez pochyby budu spílat. Přibližně za hodinu se znovu shledá se svou dcerou.

20:00. Čekám blíže k východům z letadel. Opírám se o teď a opět myslím na Ashley. Jak se dívala na Sarah, když jí z ruky vytrhla lékárničku. Děsně legrační. Děsně roztomilé. Zatraceně sexy. Jak mě držela ruku, zatímco mi obvazovala prst. Tak vřelá. Tak starostlivá. Jak se mnou měla trpělivost a snažila se mě naučit, jak zatlouct pitomý hřebík do stěny. Jak úžasné. Jak se snažila být dobrou kamarádkou a poslouchat Mirandu, zatímco s ní Rebecca bezostyšně neverbálně flirtovala. Jak rozkošné. Jak se jí Rebecca nezakrytě snažila dostat do kalhotek. Jak zatraceně ubohé. Jak neuvěřitelně nevhodné. Jak zatraceně nesnesitelné. Ta holka neznala stud. To, co cítím já, je možná špatné. Ale alespoň se snažím zachovat si odstup. Snažím. Moc to nefunguje. Uvnitř mě to ubíjí. Ubíjí mě myšlenka, že neví, co k ní cítím. Neví, co pro mě znamená. Je moc těžké je neříct jí, že dokážu myslet jen na ni. Zaslouží si to vědět. Ale nemůžu jí říct, jak je pro mě důležitá. Tak jí to musím ukázat.

20:05. Vidím ho už z dálky. Není to těžké. Vyčnívá z davu. Ale ne tak přirozeně jako jeho dcera. Ne. Vyčnívá díky svým bílým rozcuchaným vlasům. Několik cestujících jde vedle něj, zatímco se jim podepisuje na papír a pak jim ho s úsměvem a mrknutím podá. Jo. Rozhodně je jeho dcera. Hledá mě. Zamávám a zvednu kelímek s kávou ze Swork Cafe. Už je studená, ale má podle ní poznat, že jsem to já. Okamžitě se usměje a vyrazí ke mně. Už v něm vidím Ashley.

"Zdravím, krásko. Vy nemůžete být paní Dennisonová. Na paní jste moc mladá. Tak jak se jmenujete?" Věnuje mi, co má asi být sexy úšklebek. Ashley je v tom lepší. Mnohem.

"Spencer Dennisonová," natáhnu ruku k potřesení, ale chytne ji, zvedne ji a políbí mi ji. Chápu, odkud má Ashley svůj šarm.

"No, nepřekvapuje mě, že je dívka jako vy už vdaná. Už vám někdo řekl, že jste neuvěřitelně nádherná?" Zasměju se a ruku stáhnu.

"Ne. Myslím, že ne. Ale děkuju vám," zčervenám. Usměje se a pokrčí rameny.

"Rádo se stalo, mladá dámo." Je to džentlmen.

Vydáme se k výdeji zavazadel a on jen projde kolem. Zřejmě žádná zavazadla nemá. "Všechno, co potřebuju, mám v týhle brašně," zvedne příruční tašku.

"Kdybych něco potřeboval, prostě si to koupím." To musí být fajn.

Asi po půl hodině, 14 autogramech a bezpočtu fotek se konečně dostaneme ven. Zapomněla jsem, že je se mnou rockové hvězda. Myslela jsem, že je to jen Ashleyin táta. Pořád je v roli. Žije tím. Miluje to. Chudák Ashley.

Jsme skoro u mého auta, když mu zazvoní telefon. Omluví se a pak hovor přijme. Ukážu k svému autu a on přikývne.

Nastoupím a nastartuju. Sklopím zrak a spatřím papír s jeho číslem a informací o jeho letu. Vrátím se v myšlenkách do dne, kdy jsem se mu rozhodla zavolat.

"Ahoj, Spence," pozdraví mě Miranda ve dveřích.

"Ahoj. Měla jsi hezkej večer?" Byla s Ashley, takže určitě ano.

"Jo. Báječnej. Ashley mi zazpívala písničku, kterou pro mě napsala. Byla nádherná."

"To je hezké. Myslela jsem, že jde ven s tou Rebeccou?"

"Ne. Vykašlala se na ni a to kvůli mý maličkosti." Bylo poznat, že má Miranda velkou radost.

"To ráda slyším. Jsi její nejlepší kamarádka. Měla bys mít přednost." V skrývání svého nadšení jsem byla dobrá.

"Býváš u ní často. Je Ashley v pořádku? Vím, že si před ostatními nasazuje masku. Jak se má doopravdy?"

Miranda sklopí zrak. Když vzhlédne, vidím to v jejích smutných očích. Nemusí nic říkat.

"Jde o Casey? Její mámu? Co se děje?" Bolí mě myšlenka, že se Ashley trápí.

"Jo. Ale nejde jenom o ně. Moc jí chybí její táta. Dělá si o něj starosti. Vždycky to nepřizná, ale včera jsem viděla, jak drží jejich společnou fotku. Brečela. Snažila se to skrýt, ale bylo to zřejmý." Mirandin hlas je plný obav.

"Takže se jí vůbec neozývá?"

"Snaží se s ní spojit skoro každý den. Padá to rovnou do hlasový schránky. Snažila se dovolat jeho manažerovi, ale to číslo už nebylo platný. Minulý týden volala jeho nahrávací společnosti a mluvila s jeho sekretářkou. Řekla jí, že dá vědět, pokud se jí ozve. Podle její matky nechce být otravovaný. Myslím, že tomu Ashley začíná věřit. Už pár dní mu volat nezkoušela. Vzdala to. Je to smutný."

Miranda se vydá k svému pokoji a pak se otočí. "Půjdu si udělat úkoly. Zavoláš na mě, až bude čas k večeři?"

"Jasně."

Musela jsem ho najít. Musela jsem s ním mluvit. Musela jsem to udělat. Pro Ashley. V mém životě už byla jedna dívka bez rodičů. To víc než stačilo. Nebylo možné, aby se Mirandě její rodiče vrátili. U Ashley bylo možné, aby se jí do života vrátil alespoň jeden rodič. Její matka byla šílená mrcha. Její otec v tom nebyl ani náhodou nevinně, ale musela jsem si s ním alespoň promluvit. Říct mu, co se děje. Zjistit, jestli mu na Ashley záleží natolik, aby se vrátil domů.

V pondělí odpoledne jsem šla do kanceláře a vypsala si z Ashleyiny složky všechna telefonní čísla. Zkusila jsem číslo, které bylo u jejího otce uvedené. Hlasová schránka. Bylo u něj uvedené ještě jedno číslo. Odpojené. Druhé číslo patřilo její matce. To ani náhodou. Věděla jsem, že její otec vlastní hudební vydavatelství. Možná je v kontaktu s nimi. Vyhledala jsem ho na internetu.

"Vydavatelství Raife Daviese. Kam vás mohu přepojit?" ozve se veselý hlas.

"To vlastně nevím. Jmenuju se Spencer Dennisonová a volám z Archerovy dívčí školy. Učím tu a dcera pana Daviese je jednou z mých studentek. Potřebuju se s ním spojit, ale jeho kontaktní telefonní čísla jsou odpojená. Je někdo, s kým bych mohla mluvit?"

"Okamžik, prosím."

Čekala jsem čtvrt hodiny a chystala se zavěsit. Nakonec to někdo na druhém konci zvedl.

"Paní Dennisonová?" ozve se starší žena.

"Ano. Jsem tady."

"Dobrý den, paní Dennisonová. Já jsem Margaret Danielsová. Sekretářka pana Daviese. Prý se snažíte s panem Daviesem spojit. Je to tak?"

"Ano, je to tak. Kontaktní čísla, která máme ve složce, jsou odpojená."

"To je zvláštní. Před měsícem a něco si čísla měnil. Paní Daveisová se měla spojit se školou, aby je ve složce změnili." Cože?

"Paní Daviesová se školou nespolupracuje, což je jeden z důvodů, proč se snažím spojit s panem Daviesem."

"To mě nepřekvapuje. Dobrá, udělám tohle, pane Dennisonová. Zavolám do školy a nechám ta čísla sama změnit. Pak můžete získat čísla od školy. Omlouvám se za způsobené potíže, ale určitě chápete, že přímo vám jeho čísla dát nemohu."

"Rozumím, paní Danielsová. Mohu se vás na něco zeptat, než zavěsím?"

"Jistě, ptejte se."

"Ashley k vám někdy minulý týden volala a prý mluvila s otcovo sekretářkou. Měla jí zavolat, pokud by se jí ozval. To mluvila s vámi, paní Danielsová?"

"Z Ashley jsem naposledy mluvila před několika měsíci. To musela být Jackie. Moje sekretářka." Sekretářka, co má sekretářku. To jsou věci.

"Rozumím, děkuju za váš čas, paní Danielsová."

"Nemáte vůbec zač, paní Dennisonová. Doufám, že se Ashley otci dovolá."

"Já také. Ještě jednou děkuju."

Dobrá, dělo se něco divného. Proč Ashleiyna máma nezavolala do školy ohledně nových čísel? Bránila Ashley, aby se s ním spojila? A jakou roli v tom měla ta Jackie?

Když jsem v úterý ráno přišla do školy, šla jsem do kanceláře, abych zjistila, jestli paní Danielsová dala vědět nová čísla. Dala. Díkybohu. Po cestě na univerzitu jsem číslo jejího otce vytočila a překvapivě to po třetím zazvonění zvedl.

"Pane Daviesi, tady je paní Dennisonová, jsem..." Přerušil mě.

"Jste učitelka ze školy mé dcery, že? Před deseti minutama jsem mluvil s Margaret. Prý škola nedostala moje nový číslo a vypadá to, že ani má dcera."

"Je to tak, pane Daviesi. Vaše dcera se vám měsíc snaží marně dovolat," řekla jsem trochu tvrdě a on se na chvíli odmlčel.

"Je moje holčička v pořádku? Stalo se něco? Zabiju Christine, jestli se mé princezně něco stalo a nezavolala mi. Ta proradná mr-"

"Pane Daviesi, vaše dcera je v pořádku. Ona jen... Potřebuje svého otce. To je celé." Byla fajn vědět, že nejsem jediná, co o paní Daviesové tak smýšlí.

"Se vší úctou, pane Daviesi, nechápu, jak jste mohl nechat dceru doma s tou ženskou," prohlásila jsem s jasně patrnou zlostí v hlase. "Fyzicky, slovně a emocionálně vaši dceru týrá. Nemluvě o tom, že na ni kašle stejně jako vy. Ashley je úžasný člověk a nezaslouží si život, který kvůli vám má." To jsem už křičela. Zhluboka jsem se nadechla a uklidnila se. "Omlouvám se, ale na vaší dceři mi záleží a vidím, jaké jí každodenně dělá potíže si věřit, a úžasně se stará o druhé, ale nemá doslova nikoho, kdo by se staral o ni. Potřebuje vás. Potřebuje svého otce."

Dlouho nic neříkal. Ale byla zjevné, že nezavěsil. Slyšela jsem, jak zhluboka dýchá. Vím, že jsem ho několikrát slyšela popotáhnout. Myslí, že fakt brečel. Fajn!

"Zejtra odpoledne můžu bejt v letadle. Myslíte, že byste mě mohla na letišti vyzvednout?" Cože? To nemá nikoho, komu by zavolal? Je to přece slavný Raife Davies.

"Pane Daviese, určitě vás na letišti může vyzvednout někdo jiný. Vážně je nutné, abych tam byla já?"

"Ano. Je. Chci vás vidět a dát s vámi řeč, než se uvidím s dcerou. Šlo by to? Budete tam, že jo?" Měla jsem na vybranou?

"Samozřejmě, pane Daviesi. Budu tam. Zítra mi zavolejte, jakým letem přiletíme."

"To udělám a jsem Raife."

"Nashledanou zítra, pane Daviesi. Dobrou noc." Zavěsila jsem. Ten chlap měl tedy drzost.

Vrátí se domů. Ashley bude mít otce zpátky. Nevěděla jsem, na jak dlouho, ale na tom nezáleželo. Měla jsem pocit, že jakmile Ashley svého otce spatří, bude vše v pořádku.

Po čtvrthodinovém telefonátu konečně nastoupí do auta. Otočí se na mě.

"Za to pardon, zlato. Musel jsem se postarat o pár nedokončenejch věcí. Neměli moc velkou radost, že jsem tak narychlo odjel." Rukou si promne zátylek a pak se podívá z okénka.

"Jak se jí daří?" zeptal se pořád s pohledem z okénka.

Celou cestu z letiště jsem s ním mluvila. Řekla jsem mu vše, co jsem věděla, a několik věcí, co mi pověděla Miranda. Řekla jsem mu to dobré i to špatné. Řekla jsem mu o noci, kterou strávila v autě, bitce s Carmen Vasquezovou, vlivu, jaký měla na Alyssu a Mirandu, jak se konečně začala snažit ve škole. Řekla jsem mu, co mi Miranda pověděla o Ashleyině matce. Jak jí dala facku a házela po ní věci a vyhrožovala jí. Myslím, že Ashley by se na Mirandu zlobila, že mi to řekla, a Miranda by se zlobila, že to vykládám Raifovi, ale musel to vědět. Teď to věděl a byl vzteky bez sebe. Chtěl jet za Christine, ale přesvědčila jsem ho, že ten, koho musí vidět, je Ashley.

Na oplátku mi řekl, že dal Christine své nové číslo, které měla předat Ashley. A po hádce kvůli plánovanému návratu domů vyhodil svého manažera. Nechal zrušit telefonní smlouvy bývalého manažera, a nejspíš proto byla ta čísla mimo provoz. Několikrát volal domů a mluvil s Christine, ale když se zeptal na Ashley, vždy mu řekla, že není doma. Souhlasil, že nic z toho není dostatečný důvod pro to, aby s Ashley měsíc nemluvil. Souhlasil, že je hrozný otec. Souhlasil, že se musí změnit. Ashley ho potřebovala a on tam pro ni bude.

"Zdá se, že vám na mojí dceři moc záleží, paní Dennisonová. Má štěstí, že má aspoň vás. A zdá se, že ta Miranda má na ni dobrý vliv."

"Na vaší dceři mi záleží. Je to úžasný člověk. Má toho hodně za sebou, ale stejně to se životem nevzdala. Jen bych si přála, aby se cítila tak milovaná, jak se díky ní cítí druzí." Vím, že jsem se široce usmívala, ale bylo mi to jedno.

"Určitě jste jenom její učitelka, paní Dennisonová?" zvláštně, ale přátelsky se usmál.

"Ano. Jsem pouze její učitelka. Ale v poslední době jsme se sblížily. Asi by se dalo říct, že jsme kamarádky. A můžete mi tykat, jsem Spencer. Když mi říkáte paní Dennisonová, cítím se staře. Zvlášť vzhledem k tomu, že jste dost starý na to, abyste byl můj otec." Zasmála jsem se jeho zamračení.

"Dobrá, Spencer. Takže ty se s mou dcerou jenom kamarádíš. Asi můžu předstírat, že tomu doopravdy věřím," zasmál se. "Určitě si toho pro ni jako 'kamarádka' hodně udělala."

Nedokázala jsem se na něj podívat. Viděl do mě jako do otevřené knihy. Jen jsem dál jela. Oči jsem upírala na silnici před sebou. Na ruce, co jsem měla na opěradle, jsem ucítila jeho ruku. Podívala jsem se na něj.

"To je v pořádku," poplácal mi ruku. "Jsem rád, že našla někoho, komu na ní záleží tolik jako tobě."

Nic jsem neřekla. Nebyl důvod. Nedokázala jsem to skrýt ani jsem to nemohla popřít. Ano, záleželo mi na Ashley. Víc, než jsem chtěla. Doufala jsem, že pochopí jak moc, aniž bych to musela říct.

Zavolala jsem Mirandě, abych zjistila, kde jsou. Byly skoro u klubu.

Za pět minut jsme zastavili na parkovišti. Jediné další auto tam byl můj starý Jeep Wrangler, který byl nyní Mirandin. Vystoupili jsme z auta a vydali se ke dveřím. Zastavil se.

"Co když mě nechce vidět? Co když mě nenávidí?" Bylo vidět, že je mu do breku.

Přistoupila jsem k němu a chytla ho za ruku.

"Toho se bát nemusíte. Má vás ráda. A až zjistí, že jste tady, uvidíte, jak moc jste jí chyběl," řeknu jemně a on se na mě smutně usměje. "Pojďte. Dcera na vás čeká," zatáhnu ho směrem ke dveřím a vejdu dovnitř první.

Je na pódiu. Z celém klubu svítí pouze dvě světla a jedno je přímo nad ní. V tlumeném světle vypadá prostě nádherně. Prsty jezdí po klávesách, a zatímco zpívá, má na tváři úsměv, který patří pouze jí. Podívám se na Raifa a po tvářích mu tečou slzy. V obličeji se mu zračí smíšené pocity. Smutek, vina, láska a hrdost.

Ashley dozpívá a Miranda začne tleskat. S Raifem se k ní přidáme. Ashley zvedne zrak od piána směrem k nám. Přimhouří oči. Seskočí z pódia a přijde blíž. Zavře oči a opět je otevře. Pak je vykulí. Raife k ní dojde a přitáhne si ji do náručí. Raife vzlykne a Ashley popotáhne. Vidím její slzy. Vidím, jak zpevní své objetí. Cítím, jak se mi sevře srdce. Stáhne si mi hrdlo. Nechám průchod slzám. Pohled přede mnou mě dostává víc, než jsem předpokládala.

Ashley se vrátil otec. Už se nemusí bát. Už u něj nemusí mít starost. Už nemusí přemýšlet, jestli ji má rád. O to se postarám, nebo ho osobně zabiju.

Podívala se na mě. V očích jsem jí viděla úlevu. Viděla jsem klid. Viděla jsem štěstí. Viděla jsem vděk. Viděla jsem lásku.

Otřela jsem si oči, usmála se a naklonila hlavu na stranu.

V té chvíli jsem věděla, že jsem udělala správnou věc. V té chvíli moje srdce překypovalo emocemi. V té chvíli jsem věděla, že jsem do Ashley zamilovaná. V té chvíli jsem si uvědomila, že se už nebojí. A musela jsem se usmát.

19 - Táta je doma

Neochotně jsem se od táty odtáhla. Podívala jsem se na jeho uslzenou tvář. Jeho oči mi říkaly dvě věci. Omlouvám se a mám tě rád. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a vdechla jeho vůni. Naposled jsem se cítila takhle v bezpečí, takhle v teple, takhle šťastná... no, nikdy. Znova jsem se odtáhla a přes slzy se usmála.

"Co tady děláš? Kdes byl?" Měla jsem na něj tolik otázek.

"Zvolni, princezno. Jednu otázku po druhý." Zvedl obě ruce a otřel mi palci slzy. Vzal mi tvář do dlaní, naklonil se a dal mi pusu na čelo.

"Kdes byl?" Potřebovala jsem odpovědi.

"Nikde, kde by to bylo důležitější než tady. Omlouvám se, že jsem s tebou nebyl, princezno." Zamračí se. "Co kdybysme odsud vypadli a zašli si na zmrzlinovej pohár. Pak si promluvíme. Odpovím ti na všechny otázky, který máš."

"To zní dobře, tati." Vzala jsem ho za ruku a vyrazili jsme ke dveřím. Nemohla jsem uvěřit, že tam je. Chtěla jsem se štípnout. Tak jsem to udělala. Au!

Byli jsme skoro u dveří, když se zastavil. Ohlédnul se zpátky na pódium.

"Bylas tam úžasná, Ashley. Rozhodně máš v žilách krev rockový hvězdy."

Věnovala jsem mu sebevědomej úsměv. "To jsi ještě nic neviděl, tati."

Spencer a Miranda stály venku u Spenceřina auta. Miranda měla kolem Spencer ruku. Zatímco jsme se k nim blížili, viděla jsem, že si Spencer zase otřela oči.

Táta promluvil první. "Spencer, děkuju ti. Cením si toho, co jsi pro mě a mou dceru udělala. A ty..." Vzal Mirandu za ruce. "Ty musíš bejt Miranda."

Přikývla a usmála se.

"Děkuju ti, zlatíčko, že jsi mojí dceři taková dobrá kamarádka." Přitáhnul si Mirandu do náručí a mě se trochu stáhnul krk. Neměl ponětí, jak dobrá kamarádka byla.

Mrkla jsem na Spencer, která se na mě dívala. Viděla jsem, že chce něco říct, ale neřekla to. Oči měla zarudlý od pláče a já se začala divit, proč ji to tak dostalo. Jakou roli hrála v tátově návratu domů? Moje myšlenky přerušil táta.

"Co kdybysme všichni vyrazili na zmrzlinovej pohár? Platím." Můj táta, vždycky štědrost sama.

"Ne. To je dobré. Měl byste být s dcerou," konečně promluvila Spencer.

"To je dobrý. Fakticky. Snad..." Když jsem říkala následující, podívala jsem se na tátu. "...se tu zdrží dost dlouho, abysme si pořádně pokecali." Usmála jsem se na tátu a on mi úsměv oplatil. Jeho širokej úsměv mi chyběl.

"Vážně, Ashley, to je dobré. Měly bychom s Mirandou jet." Ne tak rychle, Spencer. Od tebe chci taky odpovědi.

"Nesmysl. Jedem všichni. Řídíte, pančelko," usmála jsem se a vzala tátu za ruku. Posadili jsme se dozadu. Miranda si vlezla na sedadlo spolujezdce. Spencer pomalu nastoupila do auta. Asi s náma fakt nechtěla jet. To měla smůlu.

Celou cestu jsem držela tátu za ruku a znova ve zpětným zrcátku zachytila Spenceřin pohled. Když jsem ji přistihla, neodvrátila zrak. A já opět musela přemýšlet, co se tý ženský honí hlavou.

Posadili jsme se do rohovýho boxu ve skoro prázdný cukrárně. Táta objednal zmrzlinový poháry. Miranda si dala čokoládovej a Spencer malej banánovej. Vtipkovali jsme a smáli se. Až teda na Spencer. Jenom tam mlčky seděla a jedla banánovej pohár. Tu a tam se náhodným věcem usmála.

To ale neznala mýho tátu. "Ale, ale, modroočko. Proč jsi zamlklá? Když jsi mi dávala co pro to, abych koukal přijet, zamlklá jsi nebyla." To mi byly věci. Spencer tátovi vynadala. Zajímavý.

"Vážně? A, drahý otče, co ti má úžasná učitelka vlastně řekla?" Celou dobu jsem se dívala na Spencer. Nabrala si na lžičku kousek banánu a zvedla ji k puse.

"No, jenom to, že jsem otec na baterky a to že si nezasloužíš. Něco takovýho." Spencer si strčila lžičku do pusy a nechala ji tam, zatímco zvedla obočí.

"Ale měla pravdu. Jsem otec na baterky a to si nezasloužíš." Konečně jsem odtrhla zrak ze Spencer a podívala se na tátu. Měl svěšenou hlavu. Sevřela jsem mu ruku a on vzhlédnul.

"Tak mi to vynahraď," věnovala jsem mu pověstný daviesovský srdcelomnej úsměv.

"To mám v plánu, princezno. Jsem jenom tvůj." Opřeli jsme si čela o sebe a já musela zadržovat slzy.

"Omluvíte mě na chvilku? Musím na toaletu," ozvala se Spencer najednou. Pak vystřelila ze svýho místa a vyrazila na druhou stranu cukrárny.

"Je v pořádku?" zeptal se táta.

"Nevím. Půjdu to omrknout," začala Miranda vylézat z boxu.

"Ne. Půjdu já. Stejně se mi chce na záchod," lhala jsem.

"Tak jo. Super. Stejně jsem se chtěla tvýho táty zeptat na trapný historky z tvýho dětství. Nespěchej," usmála se poťouchle Miranda.

"Klidně se ptej. Nic by nemohlo bejt trapnější a víc zahambující, než co už jsem ti řekla," pokrčila jsem rameny a vyšla z boxu.

Když jsem otevřela dveře toalet, Spencer si myla ruce. Vešla jsem dál a opřela se o zeď. V zrcadle se na mě podívala. Měla bojácný a nervózní výraz. Usušila si ruce, otočila se a vydala se ke dveřím. Zdálo se, že jimi projde, ale než k nim došla, zastavila se a hodila zmuchlanej papírovej ručník do koše na druhý straně dveří. Pak zůstala stát.

"Nevím přesně, co se stalo, ale mám pocit, že bych vám měla poděkovat. Takže... děkuju." Se sevřenými rty ke mně vzhlédla.

"Rádo se stalo," bylo vše, co řekla, a pak natáhla ruku ke dveřím.

"Spence, počkejte," vyšlo mi z úst, než jsem vůbec věděla, co chci říct.

Zastavila se. Viděla jsem, že se jí v očích tvoří slzy.

Pomalu jsem k ní přistoupila. Neustoupila. Tak jsem ji vzala za ruce.

"Děkuju. Vážně. Nevíte, co pro mě znamená ho vidět, mluvit s ním, objímat ho. Je to jak sen." Slzy, který jsem zadržovala, se začaly drát ven. Nevěděla jsem, jak dlouho je ještě budu schopná zadržet. Hlas jsem měla tichej a třásly se mi ruce. "Když budete dělat takový věci, nevím, jak budu schopná se od vás dál držet dál."

Z oka jí sjela osamělá slza a já ji okamžitě a bez přemýšlení utřela palcem. Svěsila jsem ruku zpátky k boku. V druhý jsem pořád držela její.

"Děkuju, že vám na mě záleží natolik, abyste to pro mě udělala. Dlužím vám. A proto... si dám zase odchod." Odvrátila jsem zrak z jejích nádherných, smutných očí a pak se otočila ke dveřím. Pořád jsme se držely za ruce a Spencer si mě přitáhla zpátky k sobě. Pustila mi ruku a objala mě. Na okamžik jsem zaváhala a pak jí objetí oplatila. Na chvilku jsem byla ztracená. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje. Byla jsem ve Spenceřině náručí. V jejím hřejivém, milujícím náručí. Pevně mě objímala a já si byla jistá, že si to představuju. Hlavu jsem měla opřenou o její rameno a nemohla jsem si pomoct, vdechla jsem její vůni. Voněla nádherně. Za boha bych její vůni nedokázala popsat. Byla to prostě Spenceřina vůně. Vždycky jsem si představovala, jaký by to bylo být v jejím náručí, ale nikdy mě napadlo, že to bude takovýhle. Nikdy mě nenapadlo, že to bude tak nevinný. A přirozený. A na tom objetí nebylo nic sexuálního. Šlo jen o útěchu. Nikdy jsem nezažila nic krásnějšího. A v tý chvíli jsem to v sobě už neudržela. Nechala jsem tomu volnej průchod. Slzy tekly proudem. Po mý tváři a na mý triko a na její nejspíš taky. Bylo mi to fuk. Strašně jsem to chtěla. Ne... strašně jsem to potřebovala. Potřebovala jsem vědět, že jí na mě záleží. Pevně mě držela a šeptala mi do ucha ujišťující slova a pak jsem na čele ucítily její hřejivý rty. Zavřela jsem oči a zkusila si vrýt do paměti, jak se v tý chvíli cítím, abych si to mohla na věky připomínat.

Zvedla jsem hlavu z jejího ramene a od jejího hřejivýho krku. Moje hnědý oči pohlédly do jejích modrých a nedokázala jsem odvrátit zrak. Žádný slova nebyly třeba. Všechno, co jsem potřebovala vědět, jsem viděla v jejích očích. Chtěla mě, ale nemohla se mnou být. Potřebovala mě, ale nemohla to říct. Chovala ke mně city, ale nemohla je projevit. Ubíjelo mě to, ale chápala jsem to. Samozřejmě jsem chtěla víc, ale to nebylo možný. Aspoň prozatím ne.

"Omlouvám se, že ti pořád ubližuju. To nemám v úmyslu." Odvrátila zrak, aby zkusila zakrýt vlastní bolest. Odtáhla se a pustila moje ruce.

"Já vím. Taky se omlouvám."

"Nemáš se za co omlouvat, Ashley." Zvedlu ruku k mojí tváři a utřela mi zbytky slz.

"Měly bychom se vrátit, než se začnou divit." Dala ruku z mojí tváře a já okamžitě zaznamenala ztrátu jejího tělesného tepla.

"Jo. Jasně."

Když jsme vyšly ze záchodků, okamžitě jsme uslyšely Mirandu. Hystericky se smála. Bezva! Táta si musel vzpomenout na dobrou historku.

Došly jsme ke stolu a oba se přestaly smát. Ale Miranda to nevydržela. Zase vyprskla smíchy.

"Takže ty sis myslela, že když jsi oblečená jako Wonder Woman, dokážeš lítat?" Sevřela rty a rozhihňala se.

"Á. Díky, tati. Ano, a pokud tě to zajímá, myslela jsem, že jsem i superrychlá. Superrychlostí jsem se rozběhla z jednoho konce střechy a na druhým se odrazila. Naštěstí pro mě byl za domem bazén a uměla jsem plavat."

Teď se smáli všichni. I Spencer se přidala.

"Jen se smějte. Ha ha ha. Dobrá, dost vtipů, můžem už... jít."

"Mám víc historek a ještě lepších než byla tahle, zlatíčko. Přijď k nám domů a povím ti je," řekl táta Mirandě, která přikývla.

"To zní dobře, pane D."

Vyšly jsme ven k autu. Nemohla jsem si pomoct a usmívala se. Ten večer byl úžasnej a... hodně emocionální.

Spencer nás odvezla zpátky ke klubu, aby Miranda mohla vyzvednout svý auto. Vystoupila jsem spolu s Mirandou a doprovodila ji k jejímu autu. Zastavila se u dveří a otočila se.

"Ráda tě vidím tak šťastnou. Mám z toho velkou radost." Chytla mě a přitáhla si mě k objetí. Ten den jsem byla samý objetí. A kupodivu mi to vůbec nebylo. Odtáhla jsem se a usmála se na ni.

"Děkuju, Mirando."

"Za co?"

"Za to, že jsi taková úžasná kamarádka. Za to, že máš radost, když mám já radost. Za to, že jsi, jaká jsi. Za... jakejkoliv podíl máš na tom, že mám tátu doma." Nadechla jsem se chladnýho nočního vzduchu a vzhlédla k obloze.

"Ash?" Podívala jsem se zpátky na ni.

"Rádo se stalo. To všechno. A taky ti děkuju, že jsi taková úžasná kamarádka." Pohladila mě po paži a pak mi sevřela dlaň. "Ahoj zítra... Wonder Woman." Zahihňala se a pak nastoupila do svýho auta. Wonder Woman je asi lepší než trumbera.

Cesta k našemu domu byla tichá. Táta byl doma. Nevěděla jsem na jak dlouho, ale byla jsem šťastná za jakýkoliv čas s ním dostanu. Když jsme zastavili, táta se otočil na Spencer.

"Ještě jednou děkuju, Spencer. Moje dcera má štěstí, že tě ve svým životě má. Doufám, že se brzy zase uvidíme, modroočko." Políbil jí ruku a vystoupil z auta.

"Nechám vás se rozloučit, děvčata." Díky, tati.

Vystoupila jsem z auta a došla ke Spenceřině okénku. Opřela jsem si lokty o otevřené okénko a podepřela si bradu dlaněmi. Podívala jsem se na Spencer a usmála se.

"Vím, že to s tátou dneska říkáme často, ale děkuju vám. Nemáte tušení, jak jsem momentálně šťastná."

"Mám radost, že jsi šťastná, Ash. Zasloužíš si to. A nemáš za co. Bylo mi potěšením." Natáhla ruku a dala mi spadlou kadeř zpátky za ucho.

V měsíčním světle vypadala překrásně. Doslova mi vyrážela dech.

"Omlouvám se," řekla jsem a naklonila se do auta.

"Za c...," pokusila se říct, ale utnula jsem ji svými rty.

Byl to krátkej, ale silnej polibek. V žaludku mi nekontrolovatelně poletovaly motýly. Z doteku jejích úst na mých mi celým tělem projel výboj. Chuť jejích rtů byla opojná. Nevím, jak jsem se dokázala odtáhnout, ale udělala jsem to. Měla zavřený oči a otevřela je, zatímco jsem odstoupila od okénka.

"Dobrou noc, Spence," řekla jsem se šibalským úsměvem.

"Dobrou noc, Ashley. Nashledanou ráno," zavrtěla hlavou a oplatila mi úsměv.

Aha, jasně... škola. Málem jsem na ni zapomněla. Vlastně fakt zapomněla.

S tátou jsme si sedli a mluvili skoro do jedný ráno. Náš rozhovor byla emocionální horská dráha.

Přešli jsme od....

"Tak co škola?"

"Dobrý. Už mi nevadí, že tam chodím?" zasmála jsem se.

"Souvisí to s tvou krásnou, modrookou učitelkou?"

"Trochu," zazubila jsem se.

K mýmu křiku...

"Měsíc, tati. Proč ses se mnou nepokusil spojit? Zkoušela jsem to tejdny. Nevěděla jsem, kde jsi. Jestli se ti něco nestalo. To ses o mě nebál?"

"Snažil jsem se s tou spojit, princezno. Ale asi ne dost usilovně. Nechal jsem tvou matku, aby mi lhala. Nechal jsem se od ní přesvědčit, že se věčně bavíš venku s kámoškami a nepotřebuješ mě. Moc se omlouvám, Ashley. Netušil jsem, že je to tak zlý."

"Měl jsi zavolat MNĚ, tati. Mám svůj vlastní telefon," zvedla jsem před něj mobil.

"Ash. Mám novej telefon a nepamatoval jsem si čísla. Proto jsem zavolal tvojí matce a ta mi řekla, abych se neobtěžoval. Že na mě nemáš čas. Já vím, že jsem neměl tý sani věřit, ale byl jsem blbej."

K jeho pláči...

Mrzí mě to, broučku. Teď jsem tady. A všechno ti to vynahradím." Jeho brek rozbrečel i mě. Nedala jsem to.

K společnýmu smíchu...

"Tos jí řekla? Z toho musela bejt na větvi."

"Jo a ona mi řekla, že jsem stejná jako ty. Myslela si, že mě to urazí." Oba jsme se hihňali jako školačky.

K jeho křiku...

"Nemůžu uvěřit, že tě praštila, Ashley. I když ses nemohla dovolat mně, mělas to někomu říct. Komukoliv. Na to neměla právo. Až se s tou vychrtlou blbkou spojím, zakroutím jí krkem."

K mýmu pláči...

"Byla jsem úplně na dně a nechtěla jsem to udělat, ale okamžitě se mi ulevilo. Díky bohu, že následující ráno přišla Miranda, nebo kdo ví, co by se stalo."

Nikdy v životě jsem tolik nebrečela. Naštěstí jsem tam měla tátu, na jehož rameni jsem se mohla vybrečet a kterej mi utíral slzy.

Táta byl pořád oficiálně ženatej s mou matkou. Ale měla jsem pocit, že po tom všem, co ten den slyšet, nebude trvat dlouho, než požádá o rozvod. Nechtěl jí nic dát, ale už ji nechtěl v našich životech. Při rozvodu přijde o hodně peněz a majetku, ale už mu to bylo fuk. Chtěl, aby zmizela, a věděl, že v okamžiku, kdy bude mít plný bankovní konto... vezme kramle. Já s tím problém neměla. Sayonara, Christine.

Byla jsem v posteli a chystala se usnout, když přišel táta.

"Ahoj, princezno. Má tě táta uložit?" široce se usmál.

"Díky, ale ne, tati. Myslím, že to zvládnu. Přece jenom je mi už skoro 18."

"Á, máš pravdu. Má holčička už není holčička. Moc jsi mi chyběla." Zase působil smutně.

"Já vím. Tati... jak dlouho tu budeš?" zeptala jsem se nervózně.

"Jak dlouho chceš, abych tu byl?" Ehm, napořád.

"Chci, abys tu byl tak dlouho, jak budeš moct. Chybíš mi, tati. Potřebuju tě. Ještě prosím neodjížděj." Zlomil se mi hlas a ty zatracený slzy se mi zase draly z očí.

"V týhle chvíli se nikam odjet nechystám. Musím se postarat o pár věcí. Jedna z nich jsi ty. Druhá je tvá matka. Nějakou dobu se mě nezbavíš."

"Nevadí. To mi to vyhovuje," řekla jsem holčičím hláskem a bylo to, jako by mi bylo zase 7 a škemrala jsem, aby táta neodjížděl.

"Dobrou noc, princezno. Uvidíme se ráno." Dal mi pusu na čelo. "Mám tě rád, Ashley."

"Já tebe taky, tati."

20 - Abys pocítila mou lásku

Když jsem se v pátek ráno vzbudila, čekala na mě pětihvězdičková snídaně. Můj táta byl úžasnej kuchař. Lívance, vafle, slanina, párky, bramborový placičky a moje oblíbená dobrota... houstičky zalitý v omáčce. Jak víte, na snídaně si moc nepotrpím. Vlastně vůbec. Tátův výraz, když přede mě postavil tác, nebo bych měla říct tácy, byl tak sladkej, že jsem neměla na vybranou. S úsměvem jsem skoro všechno spocívala, rozloučila se pusou na tvář a odkolébala se k autu. Po cestě do školy jsem se stavila na trhu pro jabko pro mou oblíbenou učitelku. Tentokrát jsem jich koupila rovnou pět kilo. Timmyho kafe jsem tentokrát vynechala. Už bych do žaludku nic nedostala a pořád mi po tý ranní hostině bylo trochu těžko. Zastavila jsem na parkovišti a okamžitě si všimla Spenceřina auta. Nemohla jsme si pomoct a usmála se. V duchu jsem se vrátila k tomu polibku, kterej jsem si ukradla. Byl dokonalej a tentokrát se nenamíchla. Překvapil ji, ale nenaštval.

Seděla jsem v autě a duchem nepřítomně si přejela prsty přes rty. Byla jsem tak ztracená v myšlenkách na Spenceřiny rty na mých, že jsem zapomněla vypnout motor a auto se začalo pohybovat dopředu. Málem jsem narazila do auta před sebou.

"Kurva," okřikla jsem sama sebe.

Zařadila jsem zpátečku a konečně zaparkovala. Vešla jsem do skoro prázdný školy a zamířila rovnou do třídy. Než jsem do ní vešla, nakoukla jsem tam. Něco psala na tabuli. Chvilku jsem se kochala její krásou. Vlasy měla rozpuštěný a trochu zvlněný. Měla bílou halenku s rukávy po lokty s černou vestou a černýma kalhotama. Měla černý lodičky. Ty s jehlovýma podpatkama, s kterýma by se dala spáchat vražda. Vypadala k nakousnutí. Přistihla jsem se, že si olizuju rty, zatímco ji bezostyšně svlíkám nenasytnýma očima. Musela to vycítit, protože se otočila mým směrem. Přistihla mě.

Z jejích očí jsem poznala, že mám průšvih. Z jejího úsměvu jsem poznala, že je to dobrej průšvih.

"Slečno Daviesová? Pojďte dál a posaďte se," ukázala na židli v první řadě.

"Myslím, že tohle bude po zbytek školního roku vaše místo." Slibuješ?

Jak jsem říkala, byl to "dobrej" průšvih.

"Já myslím, že to mi dokonale vyhovuje, paní Dennisonová," ušklíbla jsem se.

"To vždy špehujete své učitele?" zeptala se a opřela se o katedru.

"Ehm... nenazvala bych to zrovna špehováním."

"A jak byste to nazvala?"

"Myslím, že by nebylo vhodné na tu otázku odpovídat, paní Dennisonová," stiskla jsem rty a zvedla obočí.

"To vás předtím nezastavilo, slečno Daviesová." Svatá pravda.

"To bylo předtím. Jsem nová já a vyznávám vhodnostismus."

"Uvědomuješ si, že to není slovo, že ano?" zasmála se.

"Mohlo by... pořád přidávají do slovníků nový slova."

"To je pravda. Tak co tu děláš tak brzy?"

"Chtěla jsem si před začátkem vyučování popovídat se svou oblíbenou učitelkou."

"O čem jsi chtěla mluvit?" skousla si spodní ret.

"O ničem konkrétním, jenom jsem si s váma chtěla povídat."

"Už jste si promluvili s tátou?" zeptala se a vyskočila si na katedru.

"Jo, promluvili. Byl to dobrej pokec. Byli jsme vzhůru minimálně do jedný. Nemohla jsem jít spát, aniž bych s ním mluvila. Bylo fajn mít konečně odpovědi a dostat ze sebe všechny emoce."

"To jsem ráda. Tvůj táta je fajn chlap."

"Jo, to je. Po kom myslíte, že mám svou fajnovost?" přitrouble jsem se na ni usmála.

"Jaká je vaše oblíbená barva, pančelko?" zeptala jsem se zčistajasna.

"Červená... proč?" zajímala se.

"No, přijde mi, že vy toho hodně víte o mně a já nevím skoro nic o vás. Takže kdykoliv se naskytne příležitost, položím vám náhodnou otázku. Nevadí?" Chtěla jsem o ní vědět všechno.

"Samozřejmě že nevadí. Ale já se taky budu ptát. Souhlas?"

"Fajn. To zní dobře."

"Jaká je tvá oblíbená barva?"

"Bývala to černá."

"Bývala?"

"Jo. Asi před měsícem jsem objevila novou oblíbenou barvu."

"Vážně? No, a jaká je tvá nová oblíbená barva?"

Podívala jsem se do těch nádherných očí, který mi to oplácely stejně intenzivním pohledem.

"Modrá," bylo vše, co jsem řekla. Začervenala se.

Chystala jsem se říct něco, co bych neměla... třeba jak je nádherná, když vtom vešlo do třídy několik studentek. Naštěstí si mezi sebou povídaly a neviděly růžový tváře, který patřily naší učitelce.

Otočila se a vrátila se k tabuli, ale ještě předtím se na mě ohlédla a usmála se. Ten úsměv byl jinej než všechny, co jsem zatím na jejích rtech viděla. Byla jsem si dost jistá, že tenhle úsměv říkal, že je do mě stejnej blázen jako já do ní. Bod pro novou Ashley.

Madi přišla pár minut před zazvoněním a tázavě se na mě na novým místě podívala. Jenom jsem pokrčila rameny.

Zazvonilo a do třídy vešla nedochvilná Cassandra Wheatleyová. Zřejmě jsem seděla na jejím místě.

"Ehm... sedíš na mým místě," řekla nervózně.

"Už to není tvoje místo. Příkaz učitelky. Můžeš si sednout na moje. Tamhle vzadu vedle tý sexy hispánky," ukázala jsem palcem za sebe.

Vydala se dozadu a Spencer začala výklad.

Zatímco chodila po třídě, nespouštěla jsem z ní oči. Když prošla vedle mě, usmála se. Zajímalo mě, jestli věděla, jak moc ji v tý chvíli chci políbit.

Pořád jsme probíraly Poea a mně ten šílenec nakonec přirostl k srdci. Přestože byl ten chlap očividnej blázen, byl taky tak trochu beznadějnej romantik. Ten den jsme četly báseň Annabel-Lee.

"Poe se zamiloval do ženy, které v básni říká Annabel-Lee. Byli mladí, ale jejich láska byla silná a intenzivní. Tak intenzivní, že věřil, že i andělé v nebi na ně žárlí. A naše láska byla větší, než láska a já a Annabel-Lee - taková láska, že andělé záviděli nám ji.

Byl přesvědčený, že andělé byli důvod, proč onemocněla. Tak stalo se, je tomu už mnoho let, v tom přímořském království, že vichřice změnila v ledový květ mou krásnou Annabel-Lee.

Byl přesvědčený, že andělé tak žárlili, že jí vzali život. Andělé sotva tak šťastni jsou, tož záviděli mi ji - hle, to byla příčina (jak každý ví v tom přímořském království), že přiletěl vítr z půlnočních mlh a zabil mi mrazem mou Annabel-Lee.

To nás přivádí k další části. Chtěl by někdo přečíst následující sloku?"

Několik studentek zvedlo ruce a k mýmu vlastnímu překvapení byla moje mezi nima. Spencer se usmála a vyvolala mě. Jak jinak. Nedokázala si pomoct, chtěla slyšet můj hlas.

"Však naše láska déle potrvá
než lásky všech starších, než my -
všech moudřejších, nežli jsme my,
a nejen andělé z blankytného ráje,
ani démoni z podmoří
neodloudí mne od duše
té krásné Annabel-Lee."

Znova se opřela o katedru. Se sexy brýlema a rukama založenýma na hrudi.

"A co tím podle vás míní?" zeptala se.

"Myslím, že říká, že jejich láska byla tak silná, že ani andělé ani démoni by je nedokázali rozdělit... jejich duše budou navždycky spojený."

Oči upírala do mých a říkaly mi něco, čemu jsem úplně nerozuměla. Byla jsem si celkem jistá, že jí moje vysvětlení překvapilo.

"Jsem si téměř jistá, že to je přesně to, co Poe míní. Velmi dobře, slečno Daviesová," prohlásila, pak obešla katedru a posadila se.

"Kde chce přečíst následující sloku?" zeptala se třídy.

Byla jsem ztracená ve svým vlastním světě. Nic jsem neslyšela. Neslyšela jsem vyvolanou studentku recitovat další sloku. Viděla jsem jenom ji. Viděla jsem, jak mě bere za ruku a jde se mnou po pláži. Viděla jsem, jak mě hladí po tváři a jemně mě líbá. Viděla jsem, jak mě drží v náručí, zatímco jí čtu poezii. Viděla jsem ji jako svou Annabel-Lee. Tu část "láska tak silná a intenzivní, že i andělé žárlili". Ne tu část s umrznutím a zabitím. Bože. Byla jsem v tom až po uši. Byla jsem ztracená.

Než jsem se nadála, zazvonilo a spolužačky se začaly zvedat. Madi do mě šťouchla a řekla mi, že se uvidíme na obědě. Všechny studentky odešly ze třídy a já pořád seděla na svým místě.

"První ve třídě, poslední ze třídy. Jestli si nedáš pozor, začnu si myslet, že máš slabost pro svou učitelku," řekla pořád za katedrou opřená v židli.

"Nemýlila byste se," odvětila jsem vážně. Sklopila zrak a začala si něco psát, zatímco si s jejími rty pohrával úsměv.

"Ale ve skutečnosti tu pořád sedím, protože se mi nechce jít na druhou hodinu. Ta bláznivá ženská si na mě zasedla," zasmála jsem se.

"Nezasedla si na tebe, Ashley. Jen se tě snaží trochu postrčit." Jo, jasně.

"Když myslíte. Asi bych měla jít. Nechci jí dát žádnej další důvod k "postrkávání"," naznačila jsem prsty uvozovky. Ta kráva mě nesnášela a já ji taky nemusela.

"Dobrá. Zatím se měj, Ashley," řekla a neobtěžovala se vzhlédnout od toho, co psala.

Zvedla jsem se ze židle a ze strany přistoupila ke katedře.

"Spence?" Okamžitě vzhlédla. Věděla jsem, že to vzbudí její pozornost.

A tady byly ty nádherný oči. "Přijdete zítra, že jo?"

"Samozřejmě. Dopoledne dám vědět kdy."

"Super. Tak jo. Zatím."

"Měj se."

Vyšla jsem na chodbu a na něco si vzpomněla. Vydala jsem se zpátky do třídy, zrovna když se ozvalo zazvonění oznamující minutu do začátku hodiny. Když jsem do třídy vešla, měla hlavu v dlaních. Neslyšela mě vejít. Nevěděla jsem, co si mám myslet nebo co dělat. Tiše jsem si odkašlala a Spencer vzhlédla. Díkybohu nebrečela.

"Ehm... jste v pořádku?" zeptala jsem se.

Jo, to nic není, Ashley. Jen jsem unavená." Lhala. Cítila jsem, že jde o víc.

"Tak jo. No, jenom jsem vám zapomněla dát tohle," podala jsem jí zelený jabko.

"Pro mou oblíbenou učitelku." Podívala se na jabko, pak na mě a usmála se.

"Děkuju." Přikývla jsem a vydala se zpátky ke dveřím.

"Slečno Daviesová?" Těsně před dveřmi jsem se zastavila a otočila se.

"Ano?"

"Jaká jablka máš ráda ty?" Páni. Teď pokládala náhodný otázky ona.

"Ty, co mají podobu počítače," odpověděla jsem a Spencer se zasmála.

"Ovoce nemusíš?"

"Ne, ovoce mám ráda. Upřednostňuju pomeranče a jahody."

"To si budu pamatovat," bylo vše, co řekla.

Zazvonilo a já vzdychla. Do prdele!

Nic neřekla, jenom ke mně přišla a podala mi omluvenku.

"Měj hezký den, Ashley." Když se naše prsty letmo dotkly, okamžitě jsem ucítila napětí.

"Vy taky, pančelko," odpověděla jsem. Otočila jsem se a rychle vyšla ze dveří. Měla jsem hodně blízko k tomu, abych udělala něco nepatřičnýho. Neeeee! Já ne! Řekla jsem sama sobě sarkasticky.

Zbytek dne utekl pomalu. Všimla jsem si, že Casey pořád není ve škole, tak jsem jí mezi druhou a třetí hodinou napsala.

Prosím, zavolej mi, Case. Musím vědět, že jsi v poho.

Během čtvrtý hodiny jsem dostala odpověď.

Jsem v poho, Ash. Jen potřebuju čas. Pochop to, prosím.

Na oběd jsem šla pořád rozhozená. Věděla jsem, že potřebuje čas. Ale moje sobecká část jí ho nechtěla dát. Chtěla jsem jít k ní domů a obejmout ji a říct jí, že mi chyběla. Stará Ashley by to nejspíš udělala. Stará Ashley by jí nejspíš ten večer v bazénu dala to, co chtěla.

Nová Ashley jí dá, co potřebuje. Čas. Bez ohledu na to, jak moc to bolelo. Bez ohledu na to, jak moc mi chyběla.

Pořád jsem neměla na nic chuť, tak jsem ani nešla do jídelny. Šla jsem rovnou na nádvoří.

Miranda seděla s Chelsea. Určitě probíraly výtvarku. Madi seděla s Kylou, a když jsem si k nim přisedla, provinile se na mě podívaly. Skoro jako kdyby právě mluvily o mně.

"Čau, Ash. Zrovna jsme o tobě mluvily." Bingo!

"Co jsem zase provedla, že jsem tématem hovoru?"

"Nevím, to nám řekni ty. Kde je Casey?" řekla má kravkovitá sestřenka Kyla.

"Do toho ti nic není, Kylo. Nemáte nic zajímavějšího, o čem byste se mohly bavit? Jako, já nevím.... co si vezmete na sebe na ples." Ples na dívčí soukromý škole byl parodie. Sešly jsme se na neutrální půdě s chlapeckou soukromou školou. Takže pokud jste neměli doprovod předem, museli jste si někoho nabalit až na místě. Jak jsem řekla... parodie. Kyla byla předsedkyně plesovýho výboru a brala to hodně vážně.

"Já už vlastně plesový šaty mám. A doprovod taky," prohlásila s namyšleným úsměvem. To měla dobrý.

"Jejda. To bys mi nejspíš měla dát tu pizzu. Do plesu bys mohla přibrat. Bylo by blbý, kdyby ti z těch šatů odlítnul knoflík." Drsný, ale štvala mě.

"Nezájem." Páni. Skvělý odseknutí. Nebylo moc bystrá. Konec konců byla z matčiny strany rodiny.

Vstala a vyrazila pryč z nádvoří, ale ještě předtím odhodila pizzu do koše. Zasmála jsem se.

Madi se ke mně přisunula blíž.

"Kde je Casey?" zeptala se. V očích jí byly vidět obavy.

"Co jsi slyšela?"

"Moc ne. Jenom drby. Je na antigayovým odvykacím táboře. Je v tom. Tenhle drb nechápu." Zasmála se. "Koluje i drb, že ti vyznala lásku a tys jí zlomila srdce," řekla smutně.

"Není jí dobře. Nechme to tak," odvětila jsem a pak vstala k odchodu.

Stáhla mě zpátky.

"Ash? Je to pravda, že jo?"

"Jo. Zbouchla jí její lesbická přítelkyně."

Zasmála se a pak mi věnovala uklidňující úsměv. Úsměv, kterým mi říkala, že jí můžu povědět cokoliv.

"Řekla mi, že mě miluje. Já ji ne. Teda mám ji ráda, ale nemiluju ji. Nemůžu s ní tak být. Na to mi na ní až moc záleží." Prosila jsem slzy, aby zůstaly uvnitř.

"Nemluví se mnou. Prý potřebuje čas. Chybí mi, Madi. Tak moc mi chybí. Ale chápu to. Bolí jí to. Trápí se kvůli mně a já jí nemůžu nijak pomoct." Natáhla se pro mou dlaň a stiskla ji.

"Už to mezi náma nebude nikdy stejný. Je to na houby."

"Ne, nebude. Ale časem to překousnete."

Objevila se u mě Miranda. Viděla, že na tom nejsem dobře, a okamžitě ke mně přispěchala.

"Jsem v pohodě, Mirando. Jenom mě štve, že se mnou Casey pořád nemluví. A celá škola nějak ví, co se stalo."

"Já slyšela, že je v tom," zahihňala se Miranda.

"Já slyšela, že jí poslali žít k prarodičům," dodala Chelsea.

Všechny se vynasnažily mi zvednout náladu a fungovalo to. Teda dokud jsem neuviděla přicházet Carmen Vasquezovou. S Mirandou jsme byly u našich skříněk a viděla jsem, že Miranda při pohledu na tu krávu ztuhla.

"Takže, Daviesová, slyšela jsem, že jsi Casey zbouchnula. Vždycky jsem si myslela, že jsi ve skutečnosti chlap," ušklíbla se. Ta blbá mrcha se ušklíbla.

"Drž hubu, Vasquezová. Nebo ti zase zlomím nos." Pěst už jsem měla připravenou a ve střehu.

"Zkus to, Daviesová. Dneska nejsem sama," ukázala k svojí armádě následovnic.

"Páni. To se mám bát?" podívala jsem se za ni na její partu a věnovala jí "To myslíš vážně?" pohled.

"Pořád lepší, než co máš ty. Slečinka "Jsem němá" za tebou vypadá, že chce vzít roha," zasmála se.

"Co kdybysme to nechaly mezi náma, Vasquezová. Ji i tvý kámošky z toho vynecháme. Vyřešíme to jako žena a... skunk."

"Moc vtipný.... Ash." Zvedla jsem ruku a chystala se ji praštit, když vtom mi někdo ruku zadržel.

"Nestojí za to, Ashley. Pojďme," řekla Miranda klidně.

"Takže němá nakonec mluví. To jsou mi věci." Miranda se na ni zle podívala.

"Proč vlastně nemluvíš? Máš vadu řeči nebo tak něco?" Tu mrchu dělily dvě vteřiny od toho, aby měla během pár týdnů podruhý zlomenej nos.

"A proč mluvíš ty? Z tý špinavý pusy ti padaj jenom kraviny. Nedokážeš říct nic hezkýho a vzhledem to nenapravíš." Sakra. Dobře ty, Mirando. Myslím, že ode mě něco pochytila.

"Kdo si kurva myslíš, že jsi, holčičko? Pro jednou dokážeš mluvit a hned se do mě navážíš. Uvědomuješ si, jak to vypadá, když se stýkáš s touhle lesbou? Jestli nechceš bejt známá jako lesby milující němá holka, najdi si nový kámošky a dávej si kurva pozor na to, co říkáš."

Carmen teď stála těsně před Mirandou a já se snažila mezi ně dostat, ale Miranda mě zadržela.

"Je mi ukradený, jak mě ty nebo ostatní vnímáte. Je mi ukradený, co si ty nebo ostatní myslí. Zajímá mě, co si myslí Ashley. Zajímá mě, co cítí. Nepřestanu se s ní stýkat a nebudu si dávat pozor, co říkám. Už se od tebe nenechám šikanovat. Takže si dej odchod." Byla to švanda.

"Fajn. Ale neříkej, že jsem tě nevarovala, až se tě tahle rádoby kámoška pokusí v cizím bazénu osahávat. Ashley je běhna. Vždycky byla a vždycky bude. Kurevnická lesba."

"Drž hubu a vypadni," nedala se Miranda.

"Nebo co? Já se tě nebojím, holčičko. Co uděláš? Necháš Ashley mě zase praštit?" zase na ni zaútočila Carmen.

"Na to Ashley nepotřebuju. Udělám to sama, když mě nenecháš být."

Carmen se ušklíbla. "Tak to udělej."

PRÁSK#%^&

"KURVA!"

Miranda máchla rukou a praštila Carmen pěstí ho nosu. Carmen padla na podlahu a už zase si držela krvácející nos. Nedokázala jsem zadržet smích. Miranda si držela ruku a usmívala se. Ten úsměv jí zůstal, i když jsme seděly v ředitelně.

"Slečno Daviesová, řekněte mi prosím, že nejste důvod, proč Carmen Vasquezová opět zakrvácela celou ošetřovnu," řekl pan Goodman, když vešel do ředitelny.

"Dostala, co si zasloužila... zase." To jí ukáže!

"Slečno Daviesová, už minule jsem vám říkal, že násilí na své škole netoleruji. Pokud vás slečna Vasquezová obtěžovala, měla jste to oznámit nějakému učiteli nebo mně."

Jakmile jsme se ocitly v ředitelně, řekla jsem Mirandě, ať nechá pana Goodmana na mně. Nechtěla jsem, aby měla průšvih. Chtěla jsem to vzít na sebe, protože jsem věděla, že mě pan Goodman ze školy nevyhodí.

"Co si mám s vámi počít?" mnul si spánky.

"A, slečno Dennisonová, jakou úlohu v tom hrajete vy? Pokud jste přišla opět hájit svou kamarádku, neobtěžujte se."

Miranda se chystala něco říct, ale zastavila jsem ji.

"Slečno Daviesová, nemám jinou možnost, než vás vyloučit. Ačkoli vím, jak moc ráda chodíte za školu, nemám jinou možnost. Když jsem vás minule nevyloučil, matku slečny Vasquezové to dost rozčílilo. Nerad bych, aby s tím šla za mými nadřízenými. Rozumíte?"

"Jistě. Jak myslíte."

"NE!" vykřikla Miranda. A do prdele!

"Mirando, ne. Pojďme." Vstala jsem a snažila se ji odvést pryč.

"Já nemůžu, Ashley. Nemůžu tě nechat to vzít na sebe. Promiň," řekla a pak se otočila na pana Goodmana.

"Ashley tentokrát Carmen nepraštila. Byla jsem to já. Udělala jsem to já. Já ji praštila. Jak Ashley říkala, zasloužila si to," pronesla Miranda s hlavou hrdě vztyčenou.

"Slečno Dennisonová, nemusíte kvůli slečně Daviesové lhát. Určitě oceňuje, že se to snažíte vzít na sebe, ale tím jí nepomůžete."

"Nelžu. Byla jsem to já. Zeptejte se Carmen. Podívejte se na mou ruku," natáhla k němu ruku a ukázala mu klouby.

"Byla jsem to já."

"Slečno Daviesová, jděte do třídy. Mirando, posaďte se," nařídil.

Nemohla jsem uvěřit, že se přiznala. Řekla jsem jí, ať to nedělá. Teď měla průšvih. Byla to moje vina, měla jsem prostě odejít, když mi to řekla. Zkurvená Carmen Vasquezová.

Šla jsem do třídy a po hodině ke svý skříňce. Otevřela jsem ji a vypadnul z ní vzkaz.

Ash,
jsem podmínečně vyloučená. Věřila bys tomu?
Ale stálo to za to. Díky,
žes to chtěla vzít na sebe.
Zatím se měj,
Miranda.

Sakra práce. Nemohla jsem si pomoct a říkala si, jestli nemám na Mirandu špatnej vliv. Ale rychle jsem tu myšlenku zahnala. Postavila se na svou a mou obranu. Carmen jí v podstatě řekla, aby ji praštila. A ona to udělala. Byla jsem na svou novou nejlepší kámošku pyšná. Chtěla jsem jí dát dárek, aby věděla, jak moc jsem pyšná.

Poznámka překladatele: U básně Annabel-Lee použit překlad Vítězslava Nezvala.

20B

Vyšla jsem ze školy a zavolala tátovi. Řekla jsem mu, že jdu k Mirandě, ale budu doma na večeři. Pak jsem napsala Mirandě.

Jsi sama? Můžu k tobě přijet? -A

O okamžik pozdějc odepsala.

Jo. Spencer je ještě na univerzitě. Domů přijde až kolem šestý. Přijeď. A přivez nějaký dobroty. -M

Nějaký dobroty?

Nějaký dobroty? Přijedu já. To nestačí? -A

Už jsem ti přece říkala, že za tvůj tým nehraju. -M

Ha ha... tvoje ztráta. Na jaký dobroty máš teda chuť? - A

Překvap mě. - M

Rozkaz. Za chvíli ahoj. -A

Už se těším. -M

Zajela jsem do samošky a odešla o 54.67$ chudší. Zaparkovala jsem před domem Mirandy a vzala tašky s nákupem. Viděla mě přijet a přišla mě přivítat.

"Tos vykoupila celej obchod?" smála se.

"Chtěla jsi překvapit. Nevěděla jsem, co máš ráda, tak jsem vzala od všeho něco a dvě lahve koly. Vím, že kolu máš ráda. Já taky. Je to jedna z mála věcí, co máme fakt společný." Usmála se a převzala si ode mě dvě tašky.

"Napadá mě ještě jedna věc, kterou máme společnou," řekla, zatímco otevřela dveře.

"A jakou?"

Ukázala mi pěst.

"Zabijáckej pravej hák."

Zasmály jsme se.

"To je fakt. Přála bych si, abych mohla říct, že jsem tě naučila všechno, co znáš. Koho by napadlo, že to v sobě máš?" Šla jsem za ní do kuchyně a položila tašky na linku.

Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Byl to roztomilej, malej domov. V hodně moderním stylu. Spencer měla výjimečnej vkus. Dům byl bez poskvrnky a určitě neměli služebnou.

"Chceš provést po domě?"

"Jasně."

"No, tohle ke kuchyně. Proto ta vysoká stříbrnělesklá věc, co udržuje věci v chladu, a velká ta bedna, co umí dělat oheň," pronesla s širokým, trhlým úsměvem a já se zasmála.

Vešly jsme do obýváku a ukázala mi jejich sbírku dévédéček. Velmi působivá, ale ani zdaleka tak působivá jako moje.

Vedla mě chodbou a zastavila se u dveří vpravo. Byly otevřený a za nimi bylo schodiště, který vedlo do pokoje v patře.

"To je Spenceřin pokoj. Tam nepůjdeme, i když mám pocit, že bys chtěla," zahihňala se.

"Co tím jako chceš říct?"

"Já vím, že se ti pořád líbí. Nejsem slepá."

"Dostalas mě. Ale nepůjdu nahoru a nebudu se prohrabávat jejím šuplíkem se spodním prádlem." Zase se zasmála. "Alespoň ne, když jsi se mnou."

Praštila mě do ruky a já předstírala, že to bolelo.

"Klídek. Odkud se vzala takhle tvá násilnická verze? Ježiš."

"Nezájem. A nepraštila jsem tě tam moc, uplakánku. Ani nemám svaly... vidíš?" vyhrnula si rukáv a ohnula ruku.

"Jo... to vykládej Carmen," odvětila jsem a ona se uchechtla.

"Pojď."

"Tohle je koupelna a tamhleten pokoj je pracovna."

Zatáhla mě do posledního pokoje. Svýho pokoje.

"A tohle je můj pokoj. Moc na mě nežárli," žertovala.

Rozhlédla jsem se. Pokoj světle šedý zdi a šedej koberec. U zdi byla široká postel, přes kterou byla natažená tmavě fialová deka. Měla tam stůl, knihovnu a jednu skříň. Na jedný zdi byly různý fotky. Bylo jich minimálně dvacet. Rodinný fotky. Fotky její mámy a jejího táty. Fotky jí a jejího bratra. Fotky jí, bráchy a Spencer. Fotky jí a Spencer.

"Tuhle mám nejradši," ukázala na fotku, na který byla celá rodina. Všichni seděli na gauči. Vypadalo to, že se snaží pro fotku pózovat, ale všichni se smáli. Miranda byla uprostřed a její bratr jí pevně objímal. Spencer byla vedle něj a Mirandini rodiče po stranách.

"Chápu proč. Všichni vypadáte moc šťastně," přejela jsem po jejich tvářích prstem.

"Byli jsme." Otočila se, došla k posteli a posadila se.

"Stýská se mi. Každý den se mi po nich stýská," řekla se svěšenou hlavou.

Došla jsem k ní a posadila se vedle ní. Přitáhla jsem si ji k objetí.

"Jim po tobě určitě taky," dala jsem jí pusu na vršek hlavy.

"Mám velký štěstí, že mám Spencer. Je jako moje máma, sestra a kamarádka. Nevím, co bych bez ní dělala."

"Ona má taky štěstí. Že má tebe. A já taky. Potřebovala jsem v životě někoho, jako jsi ty, Mirando. Nevím, co bych si bez tebe počala."

"Já to cítím stejně, Ash. Jsi moje nejlepší kamarádka. Jsem moc ráda, že tě mám. Ale teď se pusťme do těch dobrot." Vstala a zvedla mě z postele.

Šly jsme do kuchyně a roztřídily nákup. Pak jsme se přesunuly na gauč a zapnuly film.

"Už to ví Spencer?" zeptala jsem se, zatímco jsem spocívala třetí twinkie tyčinku a spláchla ji kolou.

"Jo. Zavolala jsem jí, když jsem vyšla ze školy. Měla radost, že jsem se konečně nedala, ale neměla radost z toho vyloučení. Říkala, že panu Goodmanovi zavolá."

"Posledně, když si s panem Goodmanem promluvila, dokázala moje vyloučení zrušit, takže možná zvládne i tvoje."

"Mně to vlastně nevadí. Budu moct pár dnů proválet a prolenošit."

Film byl skoro u konce, když do domu vešla Spencer. Odložila kabelku a kufřík na podlahu vedle dveří a překvapeně ke mně vzhlédla.

"Ahoj, děvčata." Ahoj, budoucí ženo.

"Zdravím, Spence," usmála jsem se na ni, zatímco procházela poštu.

"Nedošlo mi, jak je pozdě. Divím se, že táta nevolal. Večeře je v půl sedmý. Takže... já zmizím." Vstala jsem, zvedla jsem všechny obaly od snězených twinkies a prázdnou flašku coly. Prošla jsem kolem Spencer do kuchyně. Vyhodila jsem odpadky a pak se otočila a málem do Spencer vrazila. Byly jsme centimetry od sebe a já ji okamžitě bez přemýšlení chytla za boky. Pusu jsem měla hrozně blízko od její.

"Ash, pojď, vyprovodím tě," zakřičela Miranda od dveří domu.

Naklonila jsem se, dala Spencer pusu na tvář, pak ji neochotně pustila a vyšla z kuchyně, než jsem mohla udělat něco nepatřičnýho.

Večeře byla skvělá. Táta je báječnej kuchař. Přemýšlela jsem, jestli bych ho nedokázala přesvědčit, aby se vykašlal na život rockový hvězdy a stal se kuchařem. Pochybovala jsem. Od stolu jsem odešla z rozepnutým knoflíkem džín. Táta nebyl doma ještě ani 24 hodin a já měla pocit, že už jsem přibrala pět kilo. To by nešlo. Pevný břišáky byla má největší devíza. Takže když jsem jídlo úspěšně strávila a dokázala se pohnout, rozhodla jsem se jít si zaběhat. Nebyla jsem běhat několik měsíců.

Když jsem se vrátila, byla jsem celá upocená a vyřízená. Potřebovala jsem se zase dostat do formy. Vyběhla jsem nahoru, osprchovala jsem se a pak si vzala kytaru. Musela jsem tátovi slíbit, že mu večer něco zahraju.

Sešla jsem dolů rovnou do hudebního pokoje. Seděl tam a něco psal. Typickej můj táta. Nikdy nepřestane. Hudba byla doslova jeho život.

"Ahoj, princezno. Připravená mi něco zahrát?" Odložil propisku a otočil ke mně židli.

"Jo. Chceš něco rychlýho nebo pomalýho? Veselýho nebo smutnýho? I když většina mých písniček je smutná, takže to může být oříšek." Posadila jsem se před něj na židličku s kytarou na klíně.

"Nechám to na tobě, princezno. Co něco neutrálního?" zaklonil se v židli a překřížil si nohy.

"Dobře. Něco mám." Naladila jsem kytaru a párkrát brnkla do strun. Pak jsem si odkašlala.

Hmmmmmm.
Ooooooooh.
Občas sedím a přemýšlím
a nemůžu uvěřit,
jaké požehnání je tvá láska.
Jsi anděl seslaný mi.
Jsi hvězda, jež osvětluje mé nebe.
Jsi ta, díky níž vím,
že na lítání nepotřebuješ křídla.
Tvá láska mě osvobodila,
protože díky tobě jsem celá,
v srdci i duši.
A jako slunce jsi mi ukázala světlo.
Jsem ohromená a ty jsi ten důvod.
Před tebou jsem byla slepá,
nevěděla jsem, kterou cestou se dát.
Naplnila jsi mi srdce láskou
a teď nemůžu prohrát.
A když si nevěřím,
od tebe načerpám sílu.
Neměla bych co vyprávět,
neměla bych konec téhle písně,
protože díky tobě jsem celá,
v srdci i duši.
A jako slunce jsi mi ukázala světlo.
Jsem ohromená a ty jsi ten důvod.
Oooohh, ty jsi ten důvod.
Oh ooooooooh.
Díky tobě jsem celá,
v srdci i duši.
A jako slunce jsi mi ukázala světlo.
Jsem ohromená a ty jsi ten důvod.
Hmmmmmmmm.
Ooooooh.

"Páni, Ashley. Nemám slov kromě: Nádherný." Utřel si slzy a došel ke mně. Vzal mi z rukou kytaru, položil ji na podlahu a pak mě objal.

"Nemůžu dýchat, tati," smála jsem se.

"Promiň, princezno. Nemáš tušení, jak jsem na tebe pyšnej. Jakou mám radost. Máš velkej talent, Ash. Větší než já."

"Díky, tati. Nevěřím, že mám větší talent než ty, ale stejně díky."

"Tak už jsi jí ten song zazpívala?" zeptal se a posadil se zpátky na svou židli.

"Komu?" zeptala jsem se. Předem jsem znala odpověď.

"Spencer," ušklíbl se.

"Ne, tati. Nemůžu. Je moc osobní."

"Je to nádherná písnička a to ona by ji měla slyšet. Ne já."

"To nejde, tati. Napsala jsem o ní spoustu písní... pro ni. Ale jak bych jí je mohla zazpívat? Nemůžu. Nic mezi náma není."

"Ale prosím tě, Ash. Jsem tu teprve den a vidím to. Záleží ti na ní a jí očividně záleží na tobě. Něco mezi váma rozhodně je."

"Na tom nezálží. Teď k ničemu dojít nemůže. Je to má učitelka. Měla by velký trable. To nechci," sklopila jsem oči na svoje ruce.

"Nikdy jsem nebyla zamilovaná, tati. Ale v tom okamžiku, kdy se to stalo, jsem to věděla. Chci ji. Potřebuju ji. Jenom ji. A pro jednou nejde o sex. Ke štěstí mi stačí být s ní v jedný místnosti. Chci s ní dělat všechno. Chci o ní vědět všechno. Je úplně dokonalá. Dokonalá pro mě."

"Páni. Moje holčička se zamilovala. Mám z toho velkou radost, princezno. Jenom musíš bejt trpělivá. Láska je výjimečná a stojí za čekání. A věř mi, Ash. Cítí to samý. Já byl její způsob, jak ti ukázat, že cítí to samý. Otevři oči."

"Díky, tati. Mám tě ráda." Posadila jsem se mu na klín a dala mu pusu na tvář.

"Nemáš za co, princezno."

Byla sobota dopoledne a já byla na stavbě. No, nebylo to přímo staveniště, ale působilo to tak. Měla jsem se tu setkat se Spencer a zbytkem dobrovolníků. Přijela jsem o 10 minut dřív. Zase jsme dělali s Habitat for Humanity. Dívala jsem se na rozestavěnej dům a rámy garáže. Usrkla jsem cappuccino a uviděla přijet Spencer. Miranda s ní nebyla. Vzhledem k tomu, že to byl školní program, nemohla se ho kvůli vyloučení účastnit. Štvalo mě to, ale aspoň tam byla moje životní láska. Měla na sobě džíny a přiléhavý zelený triko a jako vždycky vypadala báječně. Uviděla mě a došla k mně.

"Dobré ráno, Ashley. Jsi tu dlouho?"

"Ne. Zrovna jsem přijela. Tak co budeme dělat?" Řekla jsem si, že půjdu rovnou k věci. Tak nehrozilo, že bych před publikem řekla něco nevhodnýho.

"Zase budeme dělat na garáži. Vzhledem k tomu, jak ti to minule šlo," usmála se. "Budeš pracovat s Christinou a Brandy."

"Super. Už se těším," prohlásila jsem zklamaně.

"Páni, Ash. Snaž se své nadšení držet na uzdě." Řekla mi Ash. Neuniklo mi to. Jí taky ne. Zčervenala a odvrátila zrak.

"Omlouvám se, Spencer. Jenom mám pocit, že mě ty dvě moc nemusej. Vždycky se na mě dívají s úšklebkem. Nechci nějaký z nich ručně smazat ten odsuzovačnej výraz z tváře."

"Vím, že máš ráda výzvy, Ashley. Jdi tam a ukaž jim, že je ti jedno, co si myslí. A víš, že jen žárlí, že jo?" Samozřejmě že jenom žárlily.

"Žárlí, že mi to jde s kladivem?" mrkla jsem.

"Přesně. Teď šup do práce." Ale mě se nechtělo.

S přehnaným zamračením jsem si dala odchod, zatímco se Spencer smála.

Než jsem se dostala moc daleko, otočila jsem se a Spencer se na mě pořád dívala. Přistihla jsem ji a ona zase zrudla. Musela mi koukat na zadek.

"Spence, odkud původně jste?"

"Že by další náhodná otázka?"

"Jo."

"Narodila jsem se a vyrostla v Michiganu. Do L.A. jsem se přestěhovala po dokončení vysoké."

"To si budu pamatovat," bylo vše, co jsem řekla.

Den naštěstí utíkal rychle. Od idiockých dvojčat jsem se držela co nejdál. Furt se hihňaly, zatímco jsem sama postavila skoro celou stěnu. Proč mě Spencer trestala? Přestávka na oběd taky nebyla žádná výhra. Všichni jsme obědvali spolu. Spencer seděla na druhý straně stolu vedle Grega. Celou půlhodinu s ní flirtoval. Párkrát se na mě podívala a dokonce mi ústy naznačila 'promiň'. Nemohla jsem se dočkat, až to budu mít za sebou a vyrazím do Pure na oslavu svých narozenin aneb oslavu znovuotevření klubu.

Vrátila jsem se do garáže. Měla částečně položenou střechu a hotovou jeden a půl stěny. Podívala jsem se k domu a přála si, abych byla tam se Spencer. Začalo pršet, což bylo zvláštní. To už bylo podruhý za měsíc. Chvíli jsem tam stála a nechávala se deštěm zchladit. Christina a Brandy se utekly schovat do aut spolu s ostatníma, co byli venku. Spencer byla pořád v domě, tak jsem si řekla, že budu dál makat. Byla jsem na straně, kde byla položená střecha, takže jsem byla v suchu. Po deseti minutách mě vylekal něčí pohled. Od stěny garáže mě pozorovala Spencer. Měla nakloněnou hlavu na stranu a ten nejroztomilejší úsměv.

"Co je?" zeptala jsem se zvědavě.

"Víš, že všichni ostatní odjeli, viď?" založila si ruce na hrudi.

"Fakt? No, nepršelo na mě, tak jsem si řekla, že budu dál makat. Aspoň dokud neodjedete vy. Odjíždíte?"

"Chystala jsem se odjet, ale pak jsem si všimla, že tvé autu tu pořád je."

"Takže všichni ostatní jsou pryč?"

"Jo. Zůstaly jsme tu samy."

Došla jsem k ní a vzala jí za založený ruce. Odvedla jsem ji na druhou stranu garáže do deště.

"Co to děláš, Ashley?" snažila se z mýho sevření vymanit.

Přitáhla jsem si ji k sobě.

"Zatancujte si se mnou," řekla jsem centimetry od jejího obličeje.

"Cože?" Myslela jsem, že mi přeskočilo.

"Zatancujte... si... se... mnou." Zvedla jsem si její ruku ke rtům a políbila ji.

"Jsi blázen. Prší, jestli sis nevšimla."

"Všimla." Zaklonila jsem hlavu a nechala se skrápět deštěm.

Když jsem se podívala zpátky na ni, dívala se na mě. Upínala se na mě svoje dechberoucí, nádherný, modrý oči.

"Zatancujte si se mnou prosím." Byla jsem ochotná i škemrat.

"Tak jo," přikývla. "Ale jen proto, že máš narozeniny." Nezapomněla.

"Myslela jsem, že jste zapomněla," přiznala jsem.

"Nezapomněla jsem. Jen s přáním všeho nejlepšího čekám na dokonalý okamžik."

"Takže mi popřejete teď?"

"Ne. Ještě ne."

"Jenom abych si to ujasnila, tohle vám nepřijde jako dokonalej okamžik?"

"Ne. Ale má k tomu zatraceně blízko." Dala mi ruce kolem krku. "Povedeš, nebo mám já?"

"Ne. Já povedu," otočila jsem ji a ona se zasmála.

"Kdybych tak měly hudbu," řekla.

"Můžu vám zazpívat." Jenom přikývla.

Tančily jsme blízko sebe. Obličeje centimetry od sebe. Měla ruce pevně kolem mýho krku a já ji za pas držela u sebe.

Tiše jsem začala zpívat... skoro šeptem.

Když ti déšť padá na tvář
a celý svět leží na tvých bedrech,
nabídnu ti vřelé objetí,
abys pocítila mou lásku.

Měla nakloněnou hlavu a usmívala se na mě. V očích se jí zračilo něco, co jsem tak dlouho toužila vidět. Láska pro mě sice byla nová věc, ale nebyla jsem slepá. Pohupovaly jsme se do rytmu. Pokračovala jsem.

Když se večerní stíny a hvězdy objeví
a není tam nikdo, kdo by osušil tvé slzy,
dokázala bych tě držet třeba milion let,
abys pocítila mou lásku.
Vím, že to ještě nemáš srovnané v hlavě,
ale já bych ti nikdy neublížila.
Vím to od okamžiku, kdy jsme se potkaly.
Vůbec nepochybuju, kam patříš.

Přisunula se blíž a položila si hlavu na moje rameno. V břiše se mi opět roztančili motýli. Uvnitř jsem se celá rozechvěla. Celý tělo mi zalilo teplo. Držet ji v náručí bylo úžasný.

Hladověla bych, byla samá modřina,
plazila bych se špinavou ulicí,
není nic, co bych neudělala,
abys pocítila mou lásku.
Na rozbouřeném moři zuří uragán
a na dálnici lítosti
divoce a nespoutaně běsní vítr změny,
ale zatím jsi nepoznala nikoho, jako jsem já.

Nic mě nepřipravilo na to, co jsem cítila. Žaludek se mi utrhl ze řetězu. Celou mě pohltila láska pro tu ženu. Déšť zesílil a ona zvedla hlavu z mýho ramene a podívala se k obloze. Na tvář jí padaly kapky a ona je nechávala. Setřela jsem jí palci kapky z tváře a pak jsem tam prsty nechala.

Mohla bych tě učinit šťastnou,
proměnit tvé sny ve skutečnost.
Není nic, co bych neudělala.
Šla bych pro tebe na kraj světa,
abys pocítila mou lásku.

Chvěla jsem se a nebylo to kvůli chladu z deště. Chvěla jsem se, protože tahle chvíle byla zatím nejlepší chvíle mýho života. Nic nemohlo být reálnější, vzácnější, dokonalejší než tahle chvíle. Položila dlaň na mou, kterou jsem pořád měla na její tváři, a zavřela oči. Z oka mi unikla slza, ale déšť ji skryl. Aspoň jsem si to myslela. Všimla si jí a otřela mi tvář. Pak se naklonila a políbila mě tam, kde byla ta slza. Vzala mou tvář do dlaní, sklopila zrak na moje rty a pak se naklonila.

Její rty se dotkly mých a já měla pocit, že mi srdce vystřelí z hrudi. Její hřejivý a dokonalý rty se pohybovaly s mými a já si na okamžik myslela, že jsem umřela a dostala se do nebe. A nevadilo by mi to. Byla jsem zamilovaná. Věděla jsem, že mě miluje. Dostalo se mi nejdokonalejšího polibku, o jakým jsem mohla snít. Teď jsem mohla umřít. Byla jsem šťastná.

Odtáhla se ode mě a pak se naklonila zpátky a něžně mě políbila.

"Všechno nejlepší, Ashley."

Písně:
You are the one - Elliot Yamin
To make you feel my love - Billy Joel