Učitelčin miláček

Napsala: sparkles04, Přeložil: petrSF

1 - Zálusk na učitelku

Nesnáším školu. Tečka. Prostě nechápu, proč trávit skoro 13 let života ve třídách a poslouchat starý lidi mluvit o věcech, který si po pěti letech ani nebudeme pamatovat. Nemluvě o tom, proč bychom ty věci měli znát.

První hodinu mám literaturu. Literaturu mám vlastně ráda. Ráda čtu básničky a povídky. Docela mě fascinujou myšlenkový pochody a šílená představivost některejch lidí, ale ve volným čase. Nelíbí se mi, když mi někdo říká, co mám číst, a nesnáším rozebírání knížek. Když tomu nerozumíte... tak to nečtěte.

Druhou hodinu mám matiku. Ááá! Víc k tomu nemám co říct.

Třetí hodinu mám chemii a čtvrtou děják. Ty jsou tak nudný, že je o nich i škoda mluvit.

Jedinej důvod, proč vůbec stojí za to chodit do toho ústavu, co mu jí říkají škola, je pátá, šestá a sedmá hodina. Pátou hodinu mám výtvarku. Miluju výtvarku! Malování můžu. I když moje nejlepší výkresy vypadají jak od pětiletý a mívám víc barvy na sobě než na čtvrtkách. To nejlepší na výtvarce ale je... kočka, co se mnou sdílí dvojstojan. V malování je dost dobrá a víc než jednou jsem si musela zabránit, abych se jí nezeptala, jestli nechce namalovat mě... nahou.

Šestou hodinu mám hudebku. Hudba je moje vášeň. Naučila jsem se hrát na kytaru, ještě než jsem si uměla zavázat boty. Za to můžu poděkovat svýmu slavnýmu rockovýmu tátovi. Momentálně se "učím" hrát na piáno. To mě samozřejmě přivádí k další kočce, která mě momentálně učí. Je to jenom mezi náma, ale tak trochu, tak nějak už umím hrát i na piáno. Ale předstírám tupou a zapomínám, která klávesa je která, aby mi to musela osobně ukázat (mrk mrk).

Á, zbývá nám tělák, moje sedmá hodina. Nechte mě to vysvětlit. Nemám ráda, ani trochu, hraní sportů vymyšlenejch chlapama. Věřte mi... z chlapů nikdy nevzešlo nic dobrýho. Blé! Ale z nějakýho důvodu (což podle mě souvisí s prasetem na postu sportovního ředitele) jsou naše úbory na tělák tak titěrný jak sukně prostitutek. S tím samozřejmě nemám žádnej problém. Nevadí mi ho nosit a určitě mi nevadí na ostatních holkách. Kromě jedný holky. Nechci to rozebírat, protože nechci, abyste si to museli představovat. Patří to k "to prostě není správný" věcem. Dvojitý BLÉ!

Každopádně jste si asi udělali obrázek. Mám ráda zábavný hodiny. Hodiny, kde nemusíte nezbytně nutně přemýšlet. A pastva pro oči je bonus.

Pokud vám to nedošlo... jsem holka, co má ráda holky. Jsem, jaká jsem, a nebudu se ta to omlouvat. Neřekla bych, že jsem sukničkářka. Sice je mým konečným cílem dostat se holce do kalhotek, ale nejdřív je hostím dobrým vínem a jídlem. Jsem hodně šarmantní a gentlewomanská (ano, to je skutečný slovo). S žádnou se nescházím víc než jednou a nechci je tam mít ráno. Nedávám jim telefonní číslo a nikdy, zdůrazňuju nikdy, se za žádnejch okolností netulím. Jsem pro každou špatnost, ale tulení je přes čáru. Dobrá, dobrá, asi byste mě mohli nazvat sukničkářkou, ale jak jsem řekla, jsem, jaká jsem, a nebudu se za to omlouvat. A pokud chcete znát můj názor, a holek, který jsem (odsukničkovala), nemám se za co omlouvat. Vlastně mi obvykle poděkujou. Ano... jsem domýšlivá, a ano, oprávněně.

Podle mojí cvokařky mám problém, kterej pramení z nedostatečný pozornosti od rodičů. Mám kolem sebe vystavěno příliš zdí. Proto si k sobě nikoho moc nepouštím, no, teda citově. Fyzicky rozhodně ano. Jo, to jsou její slova. Můj táta tráví poslední dva roky na jednom turné za druhým a vlastně to tak bylo většinu mýho života. Dohromady jsem ho v poslední pěti letech viděla 87 hodin. Ano, počítala jsem to, protože čas s ním pro mě hodně znamená. To moje máma je jinej příběh. Mrcha! Právě teď je nejspíš v nějaký cizí zemi a užívá si se svou poslední živou hračkou. Věděla bych, kde přesně je, kdybych věnovala pozornost tomu, co říká, ale nemám tu potřebu. Když na mě mluví, slyším jenom bla bla bla. Trestá mě, protože mě má táta radši než ji. Nikdy není doma, ale když je, tráví čas se mnou. Taky mě trestá kvůli mojí orientaci. Nechápe to a myslí si, že jsem si ji vybrala. Myslí si, že ji trestám za to, že je špatná matka. Jo, všechno se musí točit kolem ní. Takže nemusím říkat, že moje rodina stojí za houby. Naštěstí mám pár dobrejch kámošek. Nevím, co bych bez nich dělala.

Zpátky k tomu, že je škola na nic. Minulej tejden jsem byla dočasně vyloučená kvůli docházce respektive nedocházce. Takže jsem musela dřepět na nudný literatuře. Asi by se dalo říct, že na tom byla jedna dobrá věc, která neměla nic společnýho s žádnou kočkou. Jedna z mých nejlepších kámošek, Maddie, byla ve třídě. Pozdějš s ní nesmím zapomenout probrat tu hnusně příšernou kostkovanou sukni. Kdybyste teď mohli vidět můj výraz... hrůza. Maddie není vůbec ošklivá holka. Má skvělý tělo a je docela hezká. Nemluvě o tom, že je hispánka. Ó, chica! Ale ta holka nemá vůbec žádnej smysl pro módu. Nechápu! Jak mohla strávit roky v mý společnosti a ničemu se nepřiučit? Každopádně během svýho hořekování jsem si nevšimla, že do třídy přišla učitelka. Docvaklo mi to, až jsem viděla, že na mě Maddie civí a ukazuje mi hlavou, abych se dívala dopředu. A pak uslyším svoje jméno. Následuju hlavou ten hlas, který je andělský, můžu dodat, k nejnádhernější tváři, na který kdy spočinuly moje oči.

Oči modrý jako nebe.

Dokonalý rty a zlatě blond vlasy a jsem si skoro jistá, že kdyby se netvářila naštvaně, měla by nádhernej úsměv.

Asi jí můj užaslej výraz s otevřenou pusou přišel legrační, protože najednou se už netvářila naštvaně... a byl tam.

Nádhernej úsměv.

Viděla jsem, jak se jí hýbou rty, a matně si byla vědomá, že něco říkají, ale byla jsem jak opařená.

PÁNI!

Někdo mě štípnul do ruky, Maddie, a já se vzpamatovala včas, abych slyšela: "No, je od vás hezké, že jste se k nám konečně připojila, slečno Daviesová. Myslela jsem, že ani nevíte, kde tato třída je."

No, nevěděla jsem, dokud mi to ředitel dneska ráno osobně neukázal. Teď už si to určitě pamatovat budu. Počkat... oslavila mě 'slečno Daviesová'. Hmmm. Konečně mi to došlo. Ta nádherná blonďatá kráska s modrýma oči, ve kterejch by se člověk ztratil, dokonalými rty, zlatě blond vlasy a tím nejnádhernějším úsměvem je učitelka. To se mi snad zdá! No, myslím, že můžu přidat literaturu k zábavným předmětům. Opřela jsem se a začala si představovat všechny možný způsoby, jak bych mohla svou učitelku svést.

Asi bych měla přestat slintat a odpovědět jí.

"Teď už jí určitě problém najít mít nebudu," ušklíbla jsem se a učitelka obrátila oči v sloup.

Tohle si moc užiju.

2 - Více čtení, méně mluvení

S úžasem jsem sledovala, jak píše křídou na tabuli. Ta žena prostě nemohla být moje učitelka. Sice jsem tuhle hodinu celej rok zazdívala, ale na začátku jsem na pár hodinách byla a určitě bych si ji pamatovala. Zlatě blond vlasy měla mírně zvlněné a dosahovaly jí do středu zad. Měla na sobě bílou halenku s dlouhými rukávy, které měla srolované, a po kolena dlouhou úzkou černou sukni, která odhalovala dostatek jejích dokonalých, vypracovaných nohou. Černý lodičky s vysokým podpatkem jí trochu přidávaly na výšce, ale nemohla být vyšší než 165 cm.

Jak si dovedete představit, zírala jsem na ni s pootevřenou pusou. Otočila se, pohlédla mi do očí a mírně zvedla pravé obočí. Nejspíš byla zvědavá, proč na ni hloupě civím. Ale neodvrátila jsem zrak. Nemohla jsem. Mírně zavrtěla hlavou a pak oslovila třídu.

"Dobrá, poslední měsíc jsme probírali Emily Dickinsonovou, následující čtyři týdny se zaměříme na temného a záhadného Edgara Allana Poea. Podle mého názoru představuje Poe velmi důležitou část americké literatury. Neproslavil se jen díky jedné z nejznámější básní americké historie, slavné jsou i jeho povídky plné záhad a napětí. Poe měl vždy za to, že poezie je stylová a musí být stylizovaná, vypracovaná a vyleštěná jako organická hmota. Poezie ho vzrušovala a vyzývala. Povídky, které psal, byly první svého druhu, a spisovatelé dodnes uvádějí Poeovo dílo jako svou inspiraci. Poskytuje nám umění poezie, vybroušenou představivost a vášnivou lásku pro krásu."

Zatímco mluvila, viděla jsem jí v očích nadšení a slyšela ho v jejích slovech. Skoro mě přiměla chtít se o Poeovi dozvědět víc. Skoro. Ve skutečnosti jsem se toho chtěla dozvědět víc o ní.

"Takže následujících pár dní budete studovat Poea sami a na konci týdne budu chtít krátké pojednání o to, co jste zjistili. Chtěla bych, abyste pochopili podstatu Poea, než si začneme číst jeho díla. Vezměte si tedy své věci, přesuneme se do knihovny. Máme rozsáhlou sbírku životopisů a Poeova díla spolu s mou vlastní sbírkou a samozřejmě máme Internet. Zatím budete pracovat ve dvojicích, tak si vyberte partnera a půjdeme."

S tím jsme všichni vstali a zamířili ke dveřím. Madison se na mě okamžitě otočila.

"Divím se, že tě tu vidím. Co tě přimělo dneska přijít?" zeptala se Madi s tázavě zvednutými obočími.

"Ehm... říďa. Našel mě na nádvoří a odvedl mě až ke třídě."

"No, jsem ráda. Je to jedna z mála hodin, co máme společný, a ty na ni nikdy nechodíš," vyšpulila spodní ret.

"No, teď budu určitě chodit každej den," odvětila jsem se zavrtěním obočími.

"Hmmm. Nemá to něco společnýho s naší pěknou učitelkou, že ne?"

"Možná. Mimochodem, odkud se tu ta kráska vzala? Na začátku roku tu nebyla. To bych si ji určitě pamatovala."

Madi se zasmála. "Převzala to po panu Connorsovi. Jeho žena vážně onemocněla, tak musel na nějakou dobu odejít z práce. Je tu od začátku října, myslím."

"Sakra, jak je možný, že je tu dva měsíce a já si jí nevšimla?"

"Ehm, protože vždycky vynecháváš první hodiny a ona je tu jenom do čtvrtý. Učí na částečnej úvazek na Kalifornský univerzitě."

Páni! Dobře ona.

Vešli jsme do knihovny a dostali jsme pokyn jít dozadu. Tam byl stůl plný knížek o Poeovi.

"Dobrá, studenti. Jeden po druhém si vyberte dvě knihy, jeden životopis a jedno jeho dílo," řekla tiše.

Madi vzala ze stolu dvě knížky, a když se vrátila, vzpomněla jsem si, co jsem jí chtěla říct.

"Madi, co jsem ti říkala o tý hnusný sukni? Musíš jí spálit, vážně." Zasmála se.

"Ashley, Ashley. Kdy ti dojde, že ta 'hnusná sukně' je předepsaný oblečení? Ne všichni můžem zaplatit doktorovi za omluvenku."

Pfft!

"Cože? Nevěříš, že jsem alergická na polyester?"

Zaslechla jsem uchechtnutí a podívala se na krásnou učitelku, která se snažila potlačit úsměv. Nedívala se na nás, psala si něco do zápisníku.

"Ash, ty sukně jsou tak z 10 % z polyesteru. Jenom se chceš odlišovat."

Nakrčila jsem nos. "Jestli odlišováním myslíš styl, tak máš pravdu."

"Slečno Daviesová, víte, že jste v knihovně a máte číst?" řekla krásná učitelka, která měla stále sklopený pohled a psala si.

Naklonila jsem k ní hlavu. "Pardon, pančelko. Můžete mi říkat Ashley, mimochodem."

S tím na mě konečně pohlédla a ve tváři měla samolibý výraz. "Slečno Daviesová... více čtení, méně mluvení. A můžete mi říkat paní Dennisonová... mimochodem."

3 - Na tu nemáš

Pořád se na mě dívala, skoro jako by čekala na mou reakci. Jenom jsem jí oplatila úsměv a pak sklopila zrak na knížku, kterou přede mě Madi položila. Nechtěla jsem, aby viděla zklamání v mých očí.

Ano... zklamání. Překvapení ne. Jak by mě to mohlo překvapit? Ta žena byla nádherná, děsně sexy, chytrá, děsně sexy a ještě měla smysl pro humor.

Zmínila jsem děsně sexy, že jo? Tak jo.

A právě když jsem si myslela, že už nemůže být víc sexy, nasadila si brýle s černýma kostěnýma obroučkama, otevřela knížku a opřela se.

Páni!

Oněměle jsem zírala, dokud do mě Madi nedloubla a neukázala na mou knížku, ale nedokázala jsem se na svazek před sebou vůbec soustředit. Rozjely se mi myšlenky. Samozřejmě se všechny týkaly tý neskutečně úchvatný ženy pět metrů ode mě. Jakej je její manžel? (Za předpokladu, že byla vdaná, což určitě byla. Stačilo se na ni podívat a pak tam byl ta záležitost s "paní".) Je šťastná? Kolik jí je? (Ne, že by mi na tom sešlo.) Jaká je její oblíbená barva? Oblíbený jídlo? Zaujala jsem jí? Jakej parfém používá? A tak dále a tak dále. A v tý chvíli jsem jí byla úplně posedlá. Bylo to směšný a musela jsem se soustředit na něco jinýho.

Třeba Poea.

Znovu jsem se pokusila začíst a právě v tý chvíli nás paní Dennisonová potichu oslovila. Měli jsme vrátit knížky a pak jsem mohli jít. Do konce hodiny zbývalo pět minut a mně tak došlo, že jsem poslední půl hodinu strávila myšlenkama na ni a pouze na ni. Aáá! S Madi jsme se zvedly od stolu, abysme odevzdaly knížky, a když jsme míjely paní Dennisonovou, vzhlédla a řekla...

"Mějte hezký den, děvčata." Měla ve tváři ten nejvíc sexy širokej úsměv a myslím, že si neuvědomovala, jak svůdnej je.

"Vy taky, paní Dennisonová," řekla Madi.

Já pouze mrkla a šla dál. Jo... mrkla jsem. To byla má taktika, nesměla jsem působit moc dychtivě. Vrátily jsme knížky a vyšly z knihovny. Jakmile jsme byly na chodbě, Madi mě bouchla do ramene.

"Co je to sakra s tebou? Ježíš, Ashley, Ashley es necesario para obtener un control."

Eh, cože?

"Nevím, o čem to mluvíš, Madi, a zcela určitě nevím, cos právě řekla." Občas by se mi k ní šiknul překladatel.

"Je to naše učitelka, je vdaná a jsem si dost jistá, že je hetero."

A...?

"Nepodstatný detaily, Mads. Nepodstatný detaily." Zavrtěla nade mnou hlavou a vzdychla.

"Ash... možná bys mohla první hodinu dál vynechávat. Já vím, že si myslíš, že jsi nějakej dívčí Casanova a sexy bohyně, ale na některý lidi prostě nemáš."

Už zase mluvila cizím jazykem?

"Pfft. Ale jdi, Mads. Chce mě, poznám to."

"A co přesně udělala nebo řekla, aby sis to myslela? Páni, věděla jsem, že máš obří ego, ale tohle je moc, Ash. Je to krásná a chytrá žena, která učí na Kalifornský univerzitě, nemluvě o tom, že má skvělý tělo. Mohla by mít, koho by chtěla. Asi je vdaná za nějakýho vysokýho, opálenýho a hezkýho doktora nebo tak. Ale určitě má zájem o tebe." Zasmála se a pak pokračovala: "Co kdybys zůstala u těch 'koček' na hodinách, na který chodíš ráda? Los sin cerebro."

"Řekla jsi právě něco o mým mozku?"

Zavrtěla hlavou a zasmála se.

"Nech paní Dennisonovou na pokoji. Nechci se dívat, jak se ztrapníš."

Došly jsme k její skříňce, když zvonek oznámil konec první hodiny. "Nezájem, Mads. Jen počkej a uvidíš. Uvidíme se na obědě, chica." Obrátila oči v sloup a zamávala mi.

Byla jsem strašně unavená, nejspíš z probuzení se nekřesťansky brzy, abych to stihla do školy včas, a asi i proto, že mi myšlenky jely uplynulou hodinu na plný obrátky. Nenápadně jsem se vytratila k svýmu autu, nastavila si na telefonu buzení a sklopila sedačku. Čas na zdřímnutí. Vzbudila jsem se právě včas na oběd. Když jsem vystoupila z auta, uviděla jsem paní Dennisonovou jít k svýmu. Musela vycítit, že na ni zírám, protože se na mě otočila a usmála se.

Rozhodně mě chtěla!

Vyjela z parkoviště, a když byla konečně z dohledu, zamířila jsem na nádvoří. Svý kámošky jsem našla u obvyklýho stolu v rohu. Byla tam Madi, má otravná sestřenka Kyla, umělecky nadaná Chelsea, geniální Amanda a sportovkyně Glenda. (Ty dvě nejsou ve skutečnosti moje kámošky... jenom si myslí, že jsou.) A v neposlední řadě tam byla Casey. Casey jsem měla nejradši. Bruneta, drobná, emo holka, která navíc byla spolulesba. Než se zeptáte, ano, kdysi jsme spolu chodily, ale nevyšlo to. Teď jsme kámošky, co spolu občas spí. Občas myslím mezi přítelkyněma a vzhledem k tomu, že je Casey se svou holkou už půl roku, občas se změnilo v nikdy. Každopádně jsem se posadila a viděla, že Madi něco šeptá Kyle. Obě se uchechtly. Ty hihňající mrchy.

"Hele, Ash, zrovna jsem říkala Kyle o tvým novým objevu," ušklíbla se na mě Madi.

"No, jenom se mi smějte, já si půjdu splašit něco na zub."

"Ashhhh. Kecni si ke mně. Mám pro tebe oběd," řekla Casey s úsměvem. "Vím, že jsi dneska vstávala brzo, tak mě napadlo, že se dospíš v autě." Teď víte, proč ji mám nejradši.

"Jé, pizza. Díky, Case," posadila jsem se a hravě do ni strčila.

"Nemáš zač, zlato."

Jakmile dojedla, odešla se posadit pod strom, aby zavolala svojí holce, což dělala každej den. Její holka, Michelle, chodila na Kingovu střední, státní školu v L.A. Jo... zapomněla jsem se zmínit, že chodím na suprovou čistě holčičí soukromou školu. Ano, jenom samý holky, lesbický nebe.

Oběd skončil a vydala jsem se na výtvarku. Ale neměla jsem z toho radost jako jindy. Posadila jsem se ke svýmu stojanu a celou hodinu jsem jen švihala barvy na papír. Dokonce se mi povedlo trefit holku (kočku číslo 1) na druhý straně. Vykoukla hlavou a zle po mně koukla. Jenom jsem pokrčila rameny a kajícně se omluvila. Dívala se na mě zmateně. Já bych reagovala stejně. Nebyla jsem svý obvyklý charismatický a sebejistý já.

Hudebka nebyla taky stejná. Došla jsem k piánu a začala hrát Mozartovu sonátu v C-dur. Mia (kočka číslo 2 a moje "učitelka" hry na piáno) otevřela užasle pusu a moje skutečná učitelka hudebky se na mě dívala jako pyšná máma. Když jsem skončila, všechny holky ve třídě tleskaly a já se uklonila. Došla jsem k svojí lavici, vytáhla sešit s notovýma zápisama a začala psát novej song, inspirovanej jistou blondýnou.

Tělák byl stejnej... no, vlastně ne tak úplně. Jakmile jsem vešla do tělocvičny, uviděla jsem svou oblíbenou brunetu. Přiběhla ke mně a objala mě. "Ash, víš, že jsi na palubovce, že jo?" zeptala se mě nevěřícně Casey.

"Já vím... Šáhni mi na čelo. Nemám horečku?" Casey se zahihňala a položila mi dlaň na čelo.

"Hmm. Horečku nemáš, ale jinak jsi pěkně žhavá." Casey stejně jako já ráda flirtovala, pokud jste si nevšimli.

"Mmmmm. Nápodobně, Case. Co to dneska vůbec hrajem?"

"Cože? Možná bys měla jít za školní sestrou. Celej rok jsi neslezla z tribuny, Ash. Co to s tebou dneska je?"

Myslím, že jsem se... zamilovala. Možná bych měla jít za sestrou.

"Potřebuju rozptýlit a napadlo mě, že když budu hrát nějakou z těch vašich trapnejch her, budu tak zmatená, že mě to rozptýlí," vysvětlila jsem. Dívala se na mě očividně zmateně.

"Ehm... dobře. Proč potřebuješ rozptýlit?"

"Řekněme, že dneska jsem trošičku moc posedlá a začínám se cítit jako poloúchyl. A ano... ta posedlost se týká holky, ale ještě ti neřeknu, o koho jde."

"Cože? Proč ne? Pokud jsi nezapomněla, jsem tvá nejlepšejší kámoška a vždycky ti všechno říkám, tak koukej mluvit." Tvářila se trochu namíchle.

"Řeknu jenom, že ta holka je z horních příček seznamu. Zakázanýho seznamu." Zase se zatvářila zmateně.

"Ash, jsme lesby. Všechny jsou pro nás 'zakázaný'. A já to přece nikomu neřeknu. Ven s tím."

Chystala jsem se jí to říct, když mě do ucha zasáhlo hlasitý písknutí.

"Dámy a slečno Daviesová, hněte svými línými zadky a rozestupte se, protáhneme se svaly." To byla slečna Matthewsová. Naše mužatková, chci říct mrchová učitelka na tělák.

Byly jsme úplně protažený, když ta mrcha znova promluvila. "Dnes budeme hrát volejbal. Slečno Daviesová?"

Proč si na mě zasedla?

"Vzhledem k tomu, že se obvykle neúčastníte, určitě vám vaše dobrá kamarádka slečna Montgomeryová (Casey) vysvětlí co a jak. Při hře samozřejmě." Mrštila po mně volejbalovým míčem, kterej mě zasáhnul do břicha. Měla jsem vyraženej dech a ona se smíchem odkráčela. Zatímco jsme se snažila popadnout dech, Casey se taky smála.

Kurva!

To jsem měla za to, že jsem slezla z tribuny.

Volejbal byl dobrý rozptýlení. Očima jsem pořád sledovala míč, i když mě zasáhnul přímo do obličeje.

Vůbec poprvý jsem se po těláku osprchovala. Bohužel máme kabinkový sprchy. Sakra!

Vyšla jsem z šatny a zamířila ke svý skříňce. Když jsem k ní došla, stála u skříňky vedle mojí malá, tmavovlasá holka. Měla plnou náruč učebnic a neobratně se je snažila nacpat do skříňky. Obrátila jsem oči v sloup a nabídla jí pomoc.

"Ehm. Nechceš pomoct?" Vzhlédla ke mně a její výraz se změnil z frustrovanýho na vyděšenej.

"Ehm. Dobře. Jasně." Vzala jsem pár učebnic z vrchu a dala je na ty, co už byly na dně skříňky. Dvířka skříňky se trochu otevřely a zahlédla jsem fotku, kterou měla uvnitř přilepenou. Byla to fotka jí s dvěma dalšíma lidma. Svatební fotka. Ženich byl vysokej, tmavovlasej mladík a nevěsta nebyla nikdo jinej než blondýna, který jsem měla celej den plnou hlavu. Paní Dennisonová. Ta holka viděla, že na fotku zírám.

"To je můj bratr a předpokládám, že paní Dennisonovou znáš." Už se netvářila vyděšeně. Tvářila se smutně.

"Tvůj brácha je ženatej s paní Dennisonovou?" zeptala jsem se a ta holka sklopila oči.

"Jsi v pohodě?" zeptala jsem se a položila jí ruku na rameno. Vzhlédla ke mně se slzama v očích. "Byl ženatý s paní Dennisonovou," odpověděla tiše.

"Byl? Rozvedli se nebo tak něco?" Byla jsem zmatená a pak mi to došlo, protože se rozbrečela. Poplácala jsem jí po zádech a omluvila se. Zavrtěla hlavou a znova promluvila.

"Brácha byl seržant v armádě. Před rokem a něco ho zabili v Iráku."

Zabouchla dvířka a odběhla a nechala mě tam s jejíma učebnicema v rukách. Kurva! Já a moje pitomý otázky. Zase jsem myslela na paní Dennisonovou, ale ne jako před tím. Z nějakýho důvodu jsem se cítila provinile, že jsem s ní flirtovala, ale to mě nemohlo odradit. Cítila jsem ještě větší potřebu dozvědět se o ní víc. Větší potřebu se s ní sblížit. Říkejte tomu tušení, říkejte tomu zbožný přání, říkejte mi blázen, ale cítila jsem, že to možná potřebuje taky.

4 - Munice

Probudil mě zvuk budíku, kterej hrál nějakou chytlavou popovou odrhávačku. Ááá! Tak se vzbouzet nechci, zvlášť když neusnu před třetí ráno. Ptáte se proč? No, rozhodla jsem se pustit do domácího úkolu a přečíst se jednu povídku Edgara Allana Poea.

Ehm... neškodilo by menší varování.

Jako třeba... hmmm... (NEČTĚTE PŘED SPANÍM!)

Netuším, proč povídka nazvaná Zrádný srdce obsahovala děsivýho chlápka s ještě děsivějším okem, kterej skončil rozsekanej na malý kousky a pohřbenej pod prkennou podlahou. Pak jsemnedokázala usnout. Nemohla jsem dostat z hlavy zvuk bijícího srdce. Zmínila jsem se, že ta povídka byla děsivá?

Zabralo mi něco málo přes hodinu se uchystat a pak jsem vypadla ze dveří. Bez snídaně, jako obvykle. Žádná máma, který by odchod bez snídaně vadil. Jako obvykle jsem se zastavila u Tima Hortona pro ledový cappuccino a zamířila do školy. Zajela jsem na parkoviště a zaparkovala na svým obvyklým místě, posledním volným vzhledem k tomu, že jsem vždycky přijela poslední. Když jsem procházela přes parkoviště, rozhlédla jsem se a uviděla auto paní Dennisonový. Na chvilku jsem posmutněla při vzpomínce na to, co jsem se včera dozvěděla. Děsně jsem se těšila na zbytek školního roku s myšlenkama na všechny možný způsoby, jak bych mohla paní Dennisonovou dostat a přimět ji se červenat (a možná s ní dělat i nějaký jiný věci), ale teď jsem byla na vážkách. Před rokem a něco přišla o manžela. Bylo ode mě špatný si představovat věci, který jsem si představovala? Vím, že ode mě bylo špatný předpokládat, že bych ji mohla mít, ale já si na správný věci nikdy nepotrpěla, zvlášť když šlo o holky nebo v tomhle případě o ženy. Pohled v jejích očí, když se mnou mluvila, i když krátce, mi říkal, že to není špatný. Ano, vím, že jsem si to možná jenom představovala, ale musela jsem v tom pokračovat. Jenom na to budu muset jít opatrně. Pokud to vůbec bude možný.

Došla jsem prázdnýma chodbama ke svý skříňce. Otevřela jsem ji, ale pak jsem ji zase zavřela, protože jsem si rychle vzpomněla, že jediný knížky, který potřebuju, už mám v batohu, Poeovy knížky. Otočila jsem se a vyrazila na první hodinu. Byla jsem pekelně unavená a poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby mě uviděl říďa, kterej ke mě samozřejmě právě s namíchnutým výrazem kráčel.

"Slečno Daviesová, zase vám mám ukázat, kde máte první hodinu, nebo vás mám rovnou poslat domů?" zeptal se založenýma rukama přes nafouklou hruď. Klídek, říďo.

"Vlastně tam právě jdu, pane Goodmane. Teda do třídy. Měla jsem těžkou noc a zaspala jsem." No, ta první část byla pravda. Nemohla jsem mu říct, že jdu pozdě, protože mi trvalo hodinu se "zkrášlit" pro paní Dennisonovou. No, to a zastávka pro ledový kafe.

"No, pro jistotu vás tam stejně doprovodím. Vím, že máte problémy tu třídu najít, když jste ji měsíce nenašla." Páni... to bylo drsný. Dobře, částečně měl pravdu. Ale teď už jsem pomoc nepotřebovala. Věděla jsem přesně, kde najít paní Denn... chci říct třídu první hodiny.

"Půjdeme?" ukázal na druhý konec chodby a vyrazili jsme. Když jsme došli ke dveřím, byly zavřený. Jemně zaklepal a pak je otevřel. Jakmile jsem vešla, střetly jsme se pohledem. Se zklamaným výrazem naklonila hlavu na stranu a pak s ní ukázala k mý lavici. Pan Goodman nic neřekl. Jenom na paní Dennisonovou kývnul a pak odešel. Díkybohu za ty dary. Ředitel mě podruhý v jednom týdnu odvedl na první hodinu a už poprvý to byl dostatečněj trapas. Posadila jsem se a zaslechla jsem, jak se Madison vedle mě uchechtla. Já jí dám se mi smát. Probodla jsem ji pohledem a ona přestala.

"Jak jsem říkala, máte ještě jeden den na dokončení referátů o tom, co jste se zatím o Poeovi dozvěděly. Zítra je na začátku hodiny čekám na stole." Páni... Byla hrozně sexy, když takhle mluvila.

"Zbytek hodiny vás nechám na těch referátech pracovat. Můžete začít." S tím se posadila, nasadila si sexy brýle a začala psát na papír položenej na katedře. Musela vycítit, že na ni civím, protože zvedla hlavu přímo ke mně.

A kurva!

"Potřebujete něco, slečno Daviesová?" zeptal se mě s mírně zvednutýma obočíma.

"Ó... ehm. Ne... jenom jsem přemýšlela." Co to se mnou bylo? Nic mě nenapadalo. Věnovala mi pátravej pohled a pak to naštěstí nechala být a vrátila se ke psaní.

Otevřela jsem batoh a vyndala knížky. Tentokrát jsem se rozhodla přečíst báseň, milostnou báseň. Už žádný hororový povídky o vraždách, rozsekávání a bijících srdcích. Áááá!

Otevřela jsem knížku, abych našla nějakou báseň, když mi na ní přistál přeloženej papírek. Podívala jsem se na Madi a ta se na mě usmála. Kývla hlavou k papírku. Zvedla jsem ho, pomalu ho rozevřela a snažila se neupoutat nežádanou pozornost.

Madiiným holčičím rukopisem tam stálo: Ha ha. Úplnej Casanova, Ash. Doufám, že se jí nesnažíš dostat slovama...

Zavrtěla jsem hlavou a odpověděla jí: Polib si, Mads. Přijdu jí roztomilá. Věř mi...

Hodně rychle jsem vzhlédla, abych se ujistila, že nebudu přistižená, a hodila papírek zpátky Madi. Tiše se zahihňala a začala mi odepisovat. Hodila mi papírek zpátky... Jasně. Určitě jí přijdeš děsně roztomilá. "Ó... ehm". Ha ha ha. Vzdej to, Ash. Na tuhle ani náhodou nemáš a... navíc... je to učitelka...

S vrtící hlavou jsem se na ni podívala a ona se snažila nesmát. Odpověděla jsem: Jen počkej a uvidíš. Mně ŽÁDNÁ neodolá.

Chystala jsem se papírek znova složit, když vtom jsem zaslechla klapání.

Znělo to jako klapání podpatků o podlahu.

Znělo to jako klapání podpatků o podlahu, který směřovaly ke mně.

Vzhlédla jsem a stála přímo vedle mojí lavice. Ano, paní Dennisonová. Opět. A kurva! Zvědavě sklopila oči k papírku. Ztěžka jsem polkla. Pak hrotem propisky papírek přimáčkla k lavici a rozbalila ho, aby si ho mohla přečíst.

Už jsem říkala... A KURVA?!

Jenom jsem tam seděla a zírala na zátylek před sebou. To nebylo dobrý. Uslyšela jsem tichý uchechtnutí, tentokrát ne od Madison, ale od velmi pobavený učitelky stojící vedle mě. Konečně jsem našla odvahu k ní vzhlédnout a ona se culila, ale ne na mě, pořád se dívala na papírek. Najednou se předklonila a začala na něj něco psát. Byla centimetry od mýho obličeje. Vlasy jí nádherně voněly.

PANEBOŽE!

Pak skončila a odešla zpátky ke katedře. Posadila se a dělala, jako by se nic nestalo. Tupě jsem na ni zírala, když vtom jsme si vzpomněla, že na papírek něco napsala. Rychle jsem sklopila oči a uviděla její rukopis. Samozřejmě byl dokonalej a krásnej.

Všechno na ní bylo krásný...

Jo, jasně, co napsala? Možná jste roztomilá, ale měla byste poslechnout kamarádku, 'Daviesová'...

Super... přijdu jí roztomilá. No, je to začátek. Neuvědomuje si to, ale právě mi poskytla munici a zbytek bude jenom formalita.

5 - Kouzlo

Takže paní Dennisonový jsem přišla roztomilá. Hmmm. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi líbí být považovaná za roztomilou. Štěně je roztomilý. Já...? No, pořád lepší než nic. Totálně jsem zpanikařila, když mě přistihla s tím vzkazem. Většina učitelů by vás ponížila a přečetla by ho třídě nebo by vás nechala po škole, papírek zmuchlala a vyhodila. Pořád jsem tam oněměla seděla, že se k našemu psaní vzkazů přidala. Když psala svůj, byla kousíček od mýho obličeje. Musela cítit, jak jsem nervózní. Nejspíš proto mě měla za roztomilou. Nikdy jsem ohledně holky nervózní nebyla. Možná měla Madi pravdu. Neměla jsem na ni, ale byla jsem příliš hloupá a zatvrzelá, než abych to nechala být. Vzhlédla jsem k ní. Měla hlavu ve dlaních. Nevím, jak dlouho jsem na ni zírala, ale nakonec zvedla hlavu, vzdychla a pak vyhledala očima moje. Nerozuměla jsem pohledu v jejích očí, ale zdály se trochu smutný a unavený. Rychle odvrátila zrak, jako by nechtěla, abych ji takhle viděla. Byla jsem tak ztracená v myšlenkách, že jsem neslyšela zazvonění. Vstala, a zatímco si studentky začaly uklízet věci, oslovila třídu.

"Nezapomeňte, zítra ráno čekám ty referáty. Odevzdávat se budou hned na začátku hodiny. Žádný tlak. Mějte hezký den." Usmála se, ale byl to nucenej úsměv. Dostala jsem nápad a rychle jsem na papírek něco připsala. Když jsem míjela katedru, hodila jsem složenej papírek před ní. Zmateně ke mně vzhlédla. Usmála jsem se a zamířila ke dveřím.

Slyšela jsem, jak papírek rozložila.

"Neznámé území daleko za hranicí zkušeností, tvé oči významně mlčí: v tvém nejjemnějším gestu se skrývají věci, jež mě pohlcují, nemohu se jich však dotknout, neboť jsou příliš blízko." Asi bych se měla poslechnout kamarádku, ale to by pak nebyla zábava.

Než jsem zmizela dveřma pryč, ještě jednou jsem se na ni ohlídla. Usmívala se, ne na mě, ale na to, co jsem napsala. Hmmm, možná ji dokážu dostat slovy. No, ne jenom svýma. Přidala jsem i trochu E.E. Cummingse. Co je? Nejsem úplnej idiot, co se literatury týká. Poezii můžu. Dobře, mám jenom dvě knížka básní, Roberta Frosta a E.E. Cummingse. Patřily mojí babičce a z nějakýho důvodu mi je odkázala, když zemřela. Přečetla jsem je jenom z čirý nudy a pak jsem si je četla znova a znova, když jsem se nenudila. Zamilovala jsem si je. Patřily babiččce a myslím, že nějak věděla, že se mi budou líbit.

Druhá hodina? Ehm, nechce se mi. Šlofík? Ano, to spíš. Zamířila jsem k svýmu autu v zadní části parkoviště a zdřímla si. Budík mě probudil v 11:30 a vyrazila jsem zpátky. Znova jsem ji uviděla v jejím autě, ale nebyla sama. Byla s tou tmavovlasou holkou. Její... švagrovou? Měla ruku na jejích zádech a konejšivě ji hladila. Ta holka vypadala sklesle. Nepřišlo mi správný je rušit, tak jsem vyrazila k nádvoří. Kámošky tam jako obvykle už byly. Vydala jsem se k nim a Madi ke mně rychle přispěchala.

"Panebože. Mluv. Co tam napsala?" Netušila jsem, že někdo může mluvit takhle rychle.

"Eh. Napsala mi, že bych tě měla poslechnout." To o roztomilosti jsem vynechala. Jenom by ze mě ještě víc utahovala.

"Přesně a to bys měla. Myslela jsem, že jsi v háji, když si četla ty vzkazy."

"Jo, no, zřejmě má smysl pro humor."

Madi se zasmála. "Jo. Je docela prča, že si myslíš, že bys ji dokázala sbalit. I když jsi podle mě nějak ztratila svý kouzlo."

Chystala jsem se jí odpovědět, ale vedle Madi se objevila Casey. Sakra, dneska jí to seklo. Přejela jsem ji pohledem a ona zavrtěla hlavou.

"Na to zapomeň, Ash," věnovala mi sexy úsměv. "O čem to klábosíte?"

"Ále... vlastně o ničem. Jenom o tom, že Ash přišla o svý kouzlo," ušklíbla se Madi.

"Moc vtipný, Mads." Ani ne.

"Aha. Podle mě o svý kouzlo nepřišla. Jenom ho používá na špatný lidi," pohlédla mi do očí. Co to mělo znamenat?

"Myslím, že byste obě měly přestat používat slovo kouzlo. Nejsem žádná Hermiona a nic jsem neztratila a ani "to" nepoužívám na špatný lidi. Vím, co chci, a jdu si za tím. A jak víte, skoro vždycky to dostanu." Poslední větu jsem řekla s pohledem na Casey. Odvrátila zrak, aby skryla rudý tváře.

"Tentokrát to musíš vzdát, Ash. Není to jenom špatný, ale i protizákonný," prohlásila Madi tiše vážným tónem.

"Co se děje? Něco mi tu určitě uniká. Něco velkýho. O čem to sakra mele, Ashley?" Oslovila mě Ashley. Byla na mě naštvaná.

"O ničem, Case-y. Nic se neděje."

"Fajn, neříkej mi to. Zatím, holky. Jdu zavolat svý přítelkyni." Jo. Z nějakýho důvodu na mě byla naštvaná podle toho, jak se dívala přímo na mě, když řekla "přítelkyni". Nevím, co to s ní je. To ona chtěla tu "přítelkyně" a řekla mi, že už nemůžem "být spolu". Neříkejte mi, že žárlí, protože používám svý kouzlo na někoho jinýho. Bože. To jsem neřekla. Na tu poslední větu zapomeňte.

Najednou jsem neměla vůbec hlad, tak jsem se posadila vedle Chelsea, jediný napůl normální z party a čmajzla jí kolu. Poznala, že nemám náladu na povídání. Jenom mě pozdravila kývnutím hlavy a pokračovala v hovoru s Kylou. Mluvily o plese. To je má otravný sestřence podobný, mluví o plese, kterej bude až za čtyři měsíce. Zapnula jsem I-pod a položila si hlavu na stůl. Á... Adele mě vždycky dokáže uklidnit.

Nějak jsem přežila zbytek dne. Obvyklý zábavný hodiny nebyly dneska vůbec zábavný. Kočka z výtvarky je na mě pořád naštvaná, že jsem ji pocákala barvou. Kočka z hudebky zřejmě nemá moc velkou radost, že najednou umím hrát na piáno, a kočka z těláku, má oblíbená bruneta, se mi vyhýbá. Tak jsem seděla na tribuně a sledovala, jak zase hrají tu otravnou hru. Nevím, proč jsem z tribuny vůbec slízala. Měla jsem mnohem lepší výhled a nedostávala jsem rány do hlavy pitomým volejbalovým míčem.

Oblíkla jsem se a čekala před šatnou na Casey. Vyšla s nějakýma dalšíma holkama a smály se. Uviděla mě, ale šla dál. Tak to ne.

"Casey?" překřičela jsem jejich smích. Zastavila se a s omluvou se od nich oddělila.

"Co je, Ash? Musím jít, nebo nebudu mít odvoz."

"Co je to s tebou? Evidentně se mi vyhejbáš a jsi viditelně nasraná. Co jsem provedla?"

"Nic, Ash. Nic, co normálně neděláš každej den." Rozešla se pryč.

"Co to doprčič znamená?" Byla jsem totálně zmatená. Otočila se ke mně čelem.

"Nemáš už toho občas dost? Toho flirtování, ošukání, zdejchnutí?"

Páni! Už jsem to chápala. Možná.

"Case, co to do tebe vjelo? Proč se vůbec staráš? Máš teď přítelkyni. Proč sejde na tom, co dělám?"

"Samozřejmě, myslíš si, že jde o nás, Ash. Nejde. Vždycky jsme byly kámošky, co spolu spí. Nic víc, nic míň. Jde o tebe. Ubližuješ sama sobě, nemluvě o všech těch holkách, co využíváš. Ať je ta tajemná holka kdokoliv... nech ji bejt." S tím odešla, ale ani trochu jsem jí to nespolkla. Část toho, co říkala, se týkala jí.

Zavrtěla jsem hlavou a rozešla se chodbou ke svý skříňce. Zase tam byla ta tmavovlasá holka. Přidala jsem do kroku, abych tam stihla dojít, než odejde. Potřebovala jsem jí vrátit učebnice, co mi předešlej den nechala, a... možná získat nějaký informace, aniž bych ji rozbrečela.

"Čau. Ehm. Mám tvý knížky," řekla jsem, zrovna když se chystala odejít.

Zastavila se a zase se na mě vyděšeně podívala. Usmála jsem se a vyděšenej výraz zmizel.

"Jo, promiň." Otevřela svou skříňku a já otevřela svoji. Podala jsem jí učebnice.

"Já jsem Ashley Daviesová a ty jsi?" natáhla jsem k ní ruku.

"Miranda." Udělala pauzu. "Miranda Dennisonová." Natáhla jsem ruku k její a potřásla si s ní. Usmála se a tehdy jsem si všimla, že je celkem, poměrně... sexy. Co je? To byl jenom postřeh!

"Takže... pořád jste si s paní Dennisonovou blízký, co?" Ano... vždycky jsem byla přímá a šla rovnou k věci. Potřebovala jsem informace. Zmateně na mě koukala.

"Jo. Já... viděla jsem vás před obědem na parkovišti. Promiň. Zapomeň na to."

"To je dobrý," usmála se. Z nějakýho důvodu mi přišlo, že je ráda, že se s ní bavím. Nepřipadala mi jako samotářskej typ, ale působila trochu stydlivě.

"Jenom jsem zvědavá. Učitelé jsou hrozně záhadný. Člověk pořád přemejšlí, jaký jsou mimo školu." A já o paní Dennisonový přemýšlela, HODNĚ.

"No, Spencer je něco jako moje starší sestra. Je dost divný, když o ní někdo mluví jako o paní Dennisonový. Někdy zapomínám, že byla vdaná za mýho bráchu. Takže samozřejmě musí mít stejný příjmení jako já. Každopádně je super. Ne jako slečna Lincolnová, co žije sama s patnácti kočkama a jedním papouškem," zasmála se. Ta holka se mi líbila. Rozhodně bysme mohly být kámošky. Dokázala mě rozesmát.

Spencer, hm? To jméno se mi líbilo. Bylo jiný a na holčičí jméno docela sexy.

"No, to je super. Takže Spen-cer nemá kočku?" Vůbec mi nešlo o to, jestli má kočky, zajímalo mě, jestli žije sama. Mohla si už najít někoho novýho.

"Ne. Ale má psa. Říká mu miláčku. A chová se k němu jak k miminu."

"To úplně chápu. Můj pes jako taky můj miláček. Kdyby nebylo něj, žila bych prakticky sama." Věnovala mi smutnej pohled, tak jsem změnila téma.

"A co ty? Máš kočky... nebo psy... nebo mimina?" Zase se zasmála.

"Proboha ne! Sotva se dokážu postarat sama o sebe."

"Podle mě si vedeš dobře." Fajn... to nemělo vyznít, jak to vyznělo. "Ehm, chci říct, že vypadáš zdravě a tak." Hezky jsi to zachránila, Daviesová.

Jenom se znova zasmála. Napadlo mě, jestli to nebyla už nějaká doba, co se naposledy tolik smála.

"No, musím jít, Ashley. Spencer mě poveze a večer spolu razíme ven. Nejspíš se diví, co mi trvá tak dlouho."

"To promiň, nechtěla jsem tě zdržet."

"To nevadí. Nejspíš se pořád snaží rozhodnout, co budem dělat."

"Co ráda dělá?" Á... zvědavá Ashley byla zpátky.

"Nevím. Co obvykle rádi dělají čtyřiadvacetiletý?" Takže jí bylo jenom čtyřiadvacet, hm?

"Ale mně je teprve šestnáct, takže ne všude můžu."

"No, mohla bych vám doporučit jeden podnik. Jmenuje se Pure. Je to hudební klub, kam se smí až od jednadvaceti, ale mohla bych vás tam dostat." Vypadala nejistě.

"A jak bys to udělala? Je ti teprve kolik, sedmnáct?"

"No, zaprvý tam dneska budu hrát a zadruhý ten podnik vlastní můj táta."

Vypadala překvapeně.

"Aha. Super. To zní moc dobře. Proberu to se Spence."

"Co probereš se Spence?" To jsem nebyla já. Kdo to... ale podívejme, ahojky!

Hádejte, kdo stál necelý dva metry daleko. Jo, Spencer. Rozhodně to znělo mnohem líp než paní Dennisonová. Měla založený ruce a dívala se na mě s napůl tázavým a napůl zmateným výrazem.

"No, tady Ashley dneska vystupuje v hudebním klubu jménem Pure. Pozvala mě tam, ale budu s tebou, tak mě napadlo, že bychom mohly jít."

"Vážně?" Tvářila se trochu namíchle. Nedokázala jsem v tý ženě číst.

"Takže? Co říkáš, Spence?" Jo, to jsem byla já. Teď působila váhavě.

Možná jsem to s tím tykáním přehnala.

"Podívejte. Pokud si děláte starosti, že se uvidíte se studentkou mimo školu, můžete sedět vzadu a dělat, že mě neznáte. Pak bysme mohly s Mirandou trochu zapařit. Teda pokud vám to nevadí."

Přemýšlela o tom. Sakra, byla k sežrání, zvlášť když si kousala spodní ret, jako to právě dělala.

"Dobrá. Přijdeme," řekla s neutrálním výrazem. Miranda byla nadšená. Jak jsem to poznala? Právě mě objímala. Trapaaas.

"Takže se uvidíme večer, Ashley. V kolik vystupuješ?"

"Kolem osmý. Plus minus pár minut."

"Bezva Tak zatím." Zamávala jsem jí a pak se podívala na Spencer. Nehnutě tam stála, jako by chtěla něco říct. Kdybych tak dokázala číst myšlenky. Došlo jí, že tam zaraženě stojí a rychle se pohnula.

"Zatím nashle... paní Dennisonová." Věnovala jsem jí sexy úsměv. Skoro jsem mrkla, ale řekla jsem si, že to by bylo zase moc.

Podívala se k východu a pak zpátky na mě. "Ano. Zatím. Nashledanou, slečno Daviesová." Usmála se a vydala se ke dveřím, kde na ni čekala Miranda s telefonem u ucha. Uprostřed otevírání dveří se na mě znova ohlídla a přistihla mě, jak si ji prohlížím. Její výraz byl... nevím. Fakt bych si přála, abych dokázala číst myšlenky.

"Potřebujete něco, paní Dennisonová?" Strašně moc jsem jí chtěla tu větu oplatit.

Zrudla, zasmála se a pak už fakt prošla dveřma.

Ha! Přiměla jsem svou totálně sexy, nádhernou, chytrou, vtipnou a sexy učitelku zrudnout. Tady to máte, Madi a Casey. Neztratila jsem svoje kouzlo. Chci říct charisma. K čertu s nima a jejich blbým slovem. Dnešní večer si užiju. Po dnešku mi nebude schopná odolat. Já vím, já vím. Bylo špatný snažit se svést učitelku, ale mně to tak nepřišlo. Mně to přišlo správný.

6 - Čtení myšlenek

Připravit se na večerní vystoupení mi trvalo skoro tři hodiny. Musela jsem svést rajcovní starší blondcku, svou učitelku. Věděla jsem, že to nebude úplně jednoduchý.

Zapravý byla moje učitelka. Sice jsem jí zase tak dobře neznala, ale byla jsem si jistá, že má nějaký morální zásady, na rozdíl ode mě.

Zadruhý její manžel zemřel teprve před rokem a něco málo a ona mohla pořád truchlit. Pokud mi něco říkalo, abych to vzdala, bylo to tohle, ale jsem řekla, byla jsou hloupá a paličatá.

A nakonec jsem si ani nebyla jistá, jestli je na ženský. Jasně, dřív mě to od snahy neodradilo. Řeknu vám, že má úspěšnost u heteraček byla překvapivě vysoká. Překvapivě pro vás, ne pro mě. Věděla jsem, jak jsem sexy. Nechci být domýšlivá, ale kdyby vám žhavá "hetero" holka říkala, jak jste sexy, a křičela vaše jméno, zatímco se na ní činíte, taky byste měli velký ego. To se stalo víckrát než jednou, takže nemám jinou možnost, než jim věřit.

Ale zpátky k tématu. Nachystat se mi trvalo skoro tři hodiny. Osprchovala jsem se, nalíčila se, vyfénovala si vlasy a nechala kudrdliny volně viset. Zkusila jsem jeden ohoz nebo padesát, než jsem si rozhodla, v kterým budu vypadat nejrajcovnějš. Nakonec jsem zvolila něco jednoduchýho... ale sexy. Jak jsem už říkala, nechtěla jsem působit příliš dychtivě. Vyšla jsem ze šatníku v těsnejch modrejch džínách s nízkým pasem, dírama na kolenách a černým páskem. Měla jsem krátký černý tílko, který mi končilo těsně nad pupíkem a odhalovalo můj piercing a vytetovaný noty, který začínaly na pravým boku, pokračovaly kolem zad a levým boku až k pupíku. Vklouzla jsem do černejch sandálů a doplnila něco málo šperků. Použila jsem parfém a postý se naposled zkontrolovala v zrcadle. Hmmm, dost dobrý! Chtěla bych se, kdybych byla čtyřiadvacetiletá rajcovní, sexy, blonďatá kočka, která je čirou náhodou moje učitelka a no, vdova? Ehmmm. Sakra že jo, chtěla. Vypadala jsem totálně k sežrání a... šukézně, pokud můžu dodat.

A pak už jsem vyrazila. Po cestě ke klubu jsem byla trochu nervózní, další poprvý. Zpívat na pódiu jsem byla zvyklá. Dělala jsem to skoro každej čtvrtek večer a někdy i v sobotu večer už dva roky. Nikdy jsem nebyla uvnitř klidnější, než když jsem byla na pódiu. Hudba byla fakt moje a pokaždý, když jsem byla nahoře, jsem se změnila v jinýho člověka. Nebyla jsem Ashley Daviesová, ztracenej případ. Byla jsem Ashley Daviesová, zpěvačka. Ashley Daviesová, dcera Raifa Daviese. Ashley Daviesová, budoucí multiplatinová umělkyně. Ano, to byl můj sen. V blízký budoucnosti k tomu budu mít příležitost. Měla jsem plno nabídek na vydání alba, ale bohužel jsem je musela odmítnout. Tátovo přání bylo, abych dokončila střední a užila si alespoň jeden rok svobody, než se upíšu nějaký nahrávací společnosti, pokud možno jeho nahrávací společnosti. Nechtěla jsem nic víc, než udělat tátovi radost, protože byl jediná rodina, kterou jsem doopravdy měla. Chtěla jsem, aby byl na mě pyšnej.

Zaparkovalo jsem svou stříbrnou Chevy Camoru 2010 na vyhrazeným místě a zamířila do klubu. Bylo sedm a čekala mě zvuková zkouška, než klub v půl osmý otevře. Po zvukový zkoušce jsem vyrazila k baru pro vodu a zkontrolovat zprávy. Casey měla dneska přijít. Chodila mě podpořit každej čtvrtek. Nevěděla jsem, jestli přijde vzhledem k tomu, že na mě byla naštvaná. Pořád jsem nechápala, co jsem provedlo, že jí to tak vzalo. Žádná textovka, což nebylo vůbec šokující. Bylo za deset minut osm a v klubu bylo dost lidí, ale ne plno. Konec konců byl to jenom čtvrteční večer. Ze strany pódia jsem pátrala v davu po Casey a svejch speciálních hostech. Neviděla jsem nikoho jinýho, než pár známejch tváří, co tu byly každej čtvrtek. Už jsem nebyla nervózní. Byla jsem natěšená na vystoupení, ale taky trochu zklamaná. Na zklamání, lhaní a zazdění jsem ale byla zvyklá, tak jsem si z toho nic nedělala.

Vyšla jsem na pódium a naposled přihlídla dav. Když jsem nikoho neviděla, vzdychla jsem a svěsila hlavu. Co se dalo dělat. Aspoň jsem měla to pódium, kytaru, piáno a kapelu za sebou, i když to byla jenom klubová kapela. Postavila jsem se k mikrofonu a krátce brkla do strun kytary.

"Ahoj, lidi. Těm z vás, co přišli na mě, děkuju. Ty, co se přišli napít a poslechnout si nějakou hudbu, snad nezklamu. Jsem Ashley Daviesová. Doufám, že si dnešní vystoupení užijete."

Začala jsem pár rychlýma písničkama a pak trochu zpomalila. Byl čas zazpívat song, kterej pro mě hodně znamenal, byl hodně depresivní, ale byl mi blízkej. Vždycky jsem si dala pár minut, abych se připravila. Odešla jsem ke straně pódia a několikrát se napila vody. Pak jsem došla k piánu a posadila se. Sklopila jsem zrak na klávesy a nechala ruce hrát. Prsty mi tancovaly po klávesách a ponořila jsem se do hraní. Kapela tuhle píseň vynechávala. Hrála jsem jenom já a piáno.

2 hodiny ráno, kde mám začít?
Znovu pláču.
Tichý zvuk samoty
mě chce následovat do postele.

Jsem duch té dívky,
kterou chci být nejvíce.
Jsem skořápka té dívky,
kterou jsem tak dobře znala

Pomalu tančící v prázdné místnosti.
Může osamělost zabrat tvoje místo?
Zpívám si tiše ukolébavku.
Nechávám tě jít a samotu vejít,
aby si znovu vzala mé srdce.

Příliš bojácná na to jít dovnitř.
Kvůli bolesti z další noci bez lásky.
Kvůli osamělosti, která zůstane se mnou
a bude se mě držet, dokud neusnu.

Jsem duch té dívky,
kterou chci být nejvíce
Jsem skořápka té dívky,
kterou jsem tak dobře znala

Pomalu tančící v prázdné místnosti.
Může osamělost zabrat tvoje místo?
Zpívám si tiše ukolébavku.
Nechávám tě jít a samotu vejít,
aby si znovu vzala mé srdce.

Útržky
ze stěží dýchajícího příběhu.
Tam, kde jednou byla láska,
jsem teď jen já
a samota...

Pomalu tančící v prázdné místnosti.
Může osamělost zabrat tvoje místo?
Zpívám si tiše ukolébavku.
Nechávám tě jít a samotu vejít,
aby si znovu vzala mé srdce.

Celou píseň jsem sed dívala přímo před sebe na svoje prsty mačkající klávesy. Nedívala jsem se při zpěvu na tváře v davu. Měla jsem pocit, že kdyby viděli smutek v mejch očích, nebyla bych schopná zadržet slzy, který se v nich nahromadily. Ozval se uznalý potlesk. Znova jsem přejela pohledem po tleskajícím davu a oči mi zůstaly viset na rohovým boxu vzadu. Usmála jsem se, když jsem spatřila Mirandinu nadšenou tvář. Spencer tam byla taky, mluvila se servírkou. Z pohledu na ni mi poskočilo srdce.

"Smutných songů už bylo dost. Co kdybychom to tu trochu oživili. Další píseň jsem nenapsala. Napsala ji jedna z mých bývalek, o mně." Zasmála jsem se. "Snad se vám bude líbit." Zasmála jsem se a pak se usmála na křičící a hvízdající dav. Podívala jsem se zpátky na Mirandu, která hvízdala dvěma prsty. Spencer pořád mluvila se servírkou. Jak dlouho trvá objednat si pití?

Trocha drsný lásky ještě nikomu neublížila.
Netušila jsem, že tuhle stránky v sobě mám.
Vím, kam směřujou tvý sladký řeči,
nebylo těžký to odhalit.

Podívala jsem se na Spencer, která si hrála se svým mobilem. Super! Já se na ni snažím udělat dojem a ona mi ani nevěnuje pozornost.

Myslíš, že mě máš, kde chceš.
Myslíš, že o mně všechno víš.
Myslím, že si zasloužíš varovat.
Takže ti chci říct,
že není pozdě prokázat si laskavost
a odejít, i když vím, že tos nikdy nebyla ty.
Mimochodem ses vystavila nebezpečí, protože si hraješ s mým srdcem.
Hraješ si s mým srdcem, hraješ si s mým srdcem.

Znovu jsem riskla pohled na box. Tentokrát se dívala, ale tvářila se neutrálně. Podívala jsem se a usmála na Mirandu, která tleskala do rytmu.

Každá hodná holka má občas dobrý důvod
věřit v porušení všech pravidel.
A já jsem ta holka, zlato, ty jsi ten důvod.
A kvůli tvým intrikám jsem překročila hranici.
Lžeš, ale já jsem moc dobrá lhářka.
Vybíráš si hru, v který jsem lepší.
Jsi chytrá, ale, zlato, já jsem chytřejší.
Takže dovol, abych ti ronou řekla,
že není pozdě prokázat si laskavost
a odejít, i když vím, že tos nikdy nebyla ty.
Mimochodem ses vystavila nebezpečí, protože si hraješ s mým srdcem.
Hraješ si s mým srdcem, hraješ si s mým srdcem.
Co sis proboha myslela, zlato?
Nechytíš, co se snažíš chytit.
Věř mi, když říkám, že tě dokážu nechat utíkat.
Ale mě nedohoníš, ne, já to nedovolím.
Není pozdě prokázat si laskvost
a odejít, i když vím, že tos nikdy nebyla ty.
Mimochodem ses vystavila nebezpečí, protože si hraješ s mým srdcem.
Hraješ si s mým srdcem, hraješ si s mým srdcem.

Dav tleskal a křičel a pískal. Slyšela jsem pár vulgárních poznámek. Slyšela jsem: "Nechám tě pohrát si s mým srdcem a vším ostatním, s čím budeš chtít." Jsem si jistá, že po tom následovalo zavrtění obočím. Nedívala jsem se do davu. Měla jsem vztek. Ani mě nevnímala. Kurva! Možná na ni neudělal dojem ten text a fakt, že byl napsanej o mě, ale přece už věděla, jaká jsem. Nemělo smysl se to snažit skrývat. Kurva, kurva, kurva! Věděla jsem, že to nebude lehký. Ale nevzdám to. Pořád mě čekal ještě jeden song a musel být dobrej.

Začala jsem hrát na kytaru a kapela se krátce na to přidala.

Způsob, jakým se pohybuješ, je jako moc bouřky,
a já jsem domeček z karet.
Ty jsi ten lehkomyslný typ,
před kterým bych měla utíkat.
Ale já tak trochu vím, že bych se daleko nedostala
a ty bys tam stála přede mnou.
Dost blízko na dotek.
Dost blízko, abych mohla doufat,
že nepoznáš, na co myslím.

Spencer mě sledovala... konečně. Měla jsem její plnou pozornost. Usmála jsem se do mikrofonu a rozjela refrén.

Hned všeho nech.
přijď za mnou v lijáku.
Polib mě na chodníku.
Odežeň pryč tu bolest.
Protože vidím létat jiskry, kdykoli se usměješ.
Dostaň mě těma modrýma očima, zlato, zatímco světla zhasínají.
Dej mi něco, co zůstane se mnou, když nebudeš poblíž.
Protože vidím létat jiskry vždycky, když se usměješ.

Moje mysl mi zapomíná připomínat,
že jsi špatný nápad.
Jednou se mě dotkneš a je to opravdu něco.
Zjistíš, že jsem lepší, než sis představovala.
Před zbytkem světa se mám na pozoru,
ale s tebou vím, že je to k ničemu.
A mohla bych trpělivě čekat, ale vážně bych si přála...

Hned všeho nech.
přijď za mnou v lijáku.
Polib mě na chodníku.
Odežeň pryč tu bolest.
Protože vidím létat jiskry, kdykoli se usměješ.
Dostaň mě těma modrýma očima, zlato, zatímco světla zhasínají.
Protože vidím létat jiskry vždycky, když se usměješ.

Projíždím ti prsty vlasy a dívám se na světla, jak volně září.
Jen nech své modré oči upřené na mě, je to tak moc špatné, aby to bylo dobré.
Odveď mě po schodech nahoru.
Nezašeptáš mi něco jemně a pomalu?

Kapela přestala hrát, a zatímco jsem zpívala následující věty, bylo ticho.

Jsem tebou uchvácená, zlato, jako ohňostrojovou show.
Hned všeho nech.
přijď za mnou v lijáku.
Polib mě na chodníku.
Odežeň pryč tu bolest.
Protože vidím létat jiskry, kdykoli se usměješ.

Se závěrem songu začala kapela zase hrát.

Dostaň mě těma modrýma očima, zlato, zatímco světla povadají.
Dej mi něco, co zůstane se mnou, když nebudeš poblíž.
Protože vidím létat jiskry, kdykoli se usměješ.
Létat jiskry...
Zlato, usměj se...
Létat jiskry...

Dav byl na nohách a potlesk byl ohromující. Konečně jsem je zvedla ze židlí a přiměla ji k úsměvu. Jo. Taky stála. Spolu s ostatníma mi tleskala ve stoje. Ale viděla jsem pouze ji. Zírala jsem na ni a nedokázala přestat. Neodvrátila zrak. Potlesk utichnul a já se konečně vytrhla z trasu, když jsem na rameni ucítila ruku. Byl to bubeník, Dave.

"Parádní výkon, zlato. Řekl bych, že se jim vystoupení líbilo," poklepal mě po rameni. V tý chvíli mi došlo, že jsem nepoděkovala. Znova jsem si upravila mikrofon.

"Děkuju, lidi. Doufám, že se vám vystoupení líbilo. Pokud ne, no... je mi líto. Doufám, že vás všechny uvidím v sobotu večer." Kývla jsem na pár lidí a zamávala jiným, většinou štamgastům. Slezla jsem z pódia a vyrazila do zákulisí. Uviděla jsem manažera Johnnyho.

"Assssshhhh," široce se na mě usmál a roztáhnul ruce. Eh! Nerada jsem se s ním objímala, děsil mě. Připomínal mi toho chlápka z Psycha, ale ne z toho novýho s Vincem Vaghnem. Z toho původního. Jo... toho. Bojííím. Johnnyho jsem znala něco málo přes dva roky. Táta ho najal, aby to tu vedl, přestože jsem mu řekla, že jsem si poměrně jistá, že je ten chlápek sériovej vrah. Táta se tomu jenom zasmál. Řekl mi, že je neškodnej a že je na tu práci dokonalej. Věděla jsem, že má pravdu. Johnny byl neškodnej, ale pokaždý, když se na mě usmál, jsem ho viděla, jak sedí ve sklepě v houpacím křesle s v dámskejch šatech a s parukou. Kdybyste ho viděli, řekli byste to samý. Každopádně během těch dvou let se o mě ten chlápek ukázkově staral a podporoval mě a dokonce odháněl neodbytný lidi z vydavatelství, když nechtěli přijmout ne jako odpověď.

Se zaváháním jsem k němu přistoupila a objala ho.

"Byla jsi skvělá jako vždycky, Ash," usmíval se jako hrdej otec.

"Díky, Johnnny. Hele, myslíš, že bys tam moh jít? Mám dojem, že jsem zase viděla toho debila Chese Reynoldse. Do třetice všeho nejhoršího. Nechci se upsat jeho pitomýmu vydavatelství."

"Žádný problém, Ash. Jdu na to." Promnul mi ruku a pak se otočil k odchodu.

"Díky, Johnny... za všechno." Usmál se a prošel dveřma.

Děsivej, ale fakt hodnej chlápek.

Došla jsem k šatně a u dveří stál Mark. To byl náš sekuriťák. Jo, fakt jsme ho potřebovali. Opilý lidi + sexy zpěvačky jako já = Mark vytírající s nima podlahu. Beze srandy. Bral svou práci vážně. Zvednul směrem ke mně pěst a já si s ním bouchla. Pogratuloval mi ke skvělýmu vystoupení a já mu poděkovala.

"Čekáš dneska společnost?" zeptal se mě. Společností myslel ženy. Většinu večerů jsem měla návštěvníky, občas kluky, ale většinou holky. Bylo všeobecně známý, že jsem lesba. Jindy bych společnost moc ráda přivítala, ale ten večer ne.

"Ne, čekají na mě nějaký hosti."

Poslala jsem Mirandě krátkou textovku, že se k nim co nejdřív přidám.

Rychle jsem se osprchovala a vyfénovala si vlasy. Zůstaly rovný, tak jsem si je stáhla do culíku. Převlíkla jsem se do něčeho podobnýho tomu, co jsem měla na pódiu, použila nový líčidla a parfém a zamířila zpátky do klubu. Koukla jsem na mobil a viděla, že mi to trvalo přes 40 minut a taky tam byla textovka od Casey. Musela počkat. Vlastně mě v tý chvíli nezajímalo, co mi chce říct.

Pořád seděly v rohovým boxu, smály se a usrkávaly ze svejch sklenic.

"Ahoj, vespolek. Jsem ráda, že jste zvládly přijít. Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho dát se do pucu."

Miranda okamžitě vstala a objala mě. Páni, ta holka byla rozhodně objímací typ!

"To nevadí, Ash. Páni! Bylas úžasná. Byla jsem z tebe u vytržení."

"Díky, Mirando. Hodně to pro mě znamená." Tentokrát jsem ji objala trochu pevnějš. Vážně pro mě hodně znamenalo, že přišla. Otočila jsem se na Spencer. "A co vy, pančelko? Udělala jsem na vás dojem?" tázavě jsem zvedla obě obočí.

Dívala se na mě. Sakra, ty její oči dokázaly člověka zhypnotizovat. Snažila se skrýt úsměv za sklenicí, ale viděla jsem ho. Zase to bylo to sexy zazubení. Položila sklenici a konečně promluvila.

"Udělala jste na mě velký dojem, slečno Daviesová." Znovu se napila, ale oči měla pořád na mně.

"Ale jděte, Spencer. Nejsme ve škole. Neříkejte mi slečno Daviesová a tykejte mi. Prosíííííím. Jsem Ashley nebo Ash. Vyhovuje mi obojí." Napadala mě další jména, kterýma by mě mohla oslovovat. Všechny hodně nepatřičný, jak jste asi uhodli.

"Dobře, Ashley. Byla jsi úžasná. Jsi výborná zpěvačka," prohlásila.

"No, to ráda slyším. Zdálo se, že Miranda si to moc užívá. Vy jste jeden nebo dva songy vypadala trochu znuděně." Ukázala jsem na její telefon. "Ale mobilu se vaše pozornost určitě líbila." Neměla jsem v úmyslu, aby to vyznělo tak drsně.

"Jo. Ehm, promiň. Musela jsem něco vyřídit." Sklopila zrak k telefonu. "Ale myslela jsem to vážně. Slyšela jsem všechno." Při poslední větě na mně vzhlédla. Zdálo se, jako by se mi snažila číst myšlenky. Já se rozhodně snažila číst její. Někdo si odkašlal. Á... Miranda. Sakra! Nechtěla jsem ji ignorovat, ale Spencer dokázala člověka pohltit.

Vytrhla jsem se z transu a podívala se na Mirandu, která brčkem vysávala ze sklenice poslední kapky koly. Z jejího výrazu jsem poznala, že mě zřejmě prokoukla. Jejda... byla jsem v maléru.

"Takže, Mirando, chceš zapařit?" zeptala jsem se z předstíraným nadšením. Miranda byla fakt skvělá, ale chtěla jsem tam sedět a celej večer zírat na Spencer. Klidně mlčky.

"No, to bych moc ráda, ale..." Cítila jsem, že to přijde. "Je skoro deset a musím domů. Ještě mám úkoly." Mrzelo jí to. A mě taky. Znamenalo to, že odejde a její odvoz taky. Sáhla do kabelky a položila na stál pár bankovek. "Ještě musím na záchod. Moc kol! Hned jsem zpátky, Spencer. Zatím, Ash. Fakt jsi byla úžasná. Nemůžu se dočkat tvýho dalšího vystoupení." Dala mi pusu na tvář a odběhla směrem k záchodům.

Otočila jsem se na blondýnu. Taky lovila něco v kabelce. Asi se mi snažila vyhýbat. Posadila jsem se naproti ní. Natáhla jsem ruku a položila ji na její.

"Peníze nechte v kabelce."

"Ne, to by nešlo..."

"Je to na účet podniku, Spencer," přerušila jsem ji.

"Ashley..."

"Vážně, nechte to být. Berte to jako poděkování, že jste se na mě přišla podívat."

"No, tak děkuju. Bylo to skvělé vystoupení," prohlásila a pak se široce usmála. Páni! Nemůžete mě vinit, že mi spadla brada. Začervenala se, sklopila zrak a usrkla ze svýho pití.

Zvedla jsem její sklenici a usrkla si.

"Mmmmm. Jack Daniel's kolou. Moje oblíbený pití! Máme toho hodně společnýho, Spence." Natáhla ruku, aby si vzala sklenici zpátky, a naše prsty se o sebe jemně otřely. Málem sklenici upustila.

"To byste neměla pít, slečno... Ashley. Jsi pod zákonem," napomenula mě prstem. Bože... i to bylo sexy.

"Pardon. Měla jsem žízeň. Z... toho zpívání." Zastavila jsem číšnici Ruby a požádala o vodu. Nemrzelo mě to. Měla jsem rty na brčku, na kterým předtím byly Spenceřiny rty. Mmmm.

"A co konkrétně máme společného, Ashley?" Jé, paráda. Přidala se.

Dala jsem si prst na bradu, jako kdybych přemýšlela. Zase se usmála. Žrala jsem ten úsměv. "No...," nevinně jsem se kousla do rtu. Jo, jasně. Podívala jsem se jí do očí. Oplácela mi upřený pohled. "No?" zopakovala.

"Obě máme dobrej vkus na oblečení." Neviděla jsem její spodní polovinu, ale horní neměla chybu. Měla na sobě černou halenku s krátkýma rukávama a hodně hlubokým výstřihem. Ten výstřih jsem si užívala. Nebyla jsem moc nápadná, ale věděla jsem, že ví, co tím myslím.

"A dál?" zeptala se netečně.

"Obě máme rády dobrou muziku," sebejistě jsem se na ni ušklíbla.

Zasmála se. "To je pravda. Ještě něco?"

Naklonila jsem se nad stůl, abych k ní byla blíž. Zdálo se, že ví, že se chystám říct něco nepatřičnýho. Vypadala, že si není jistá, co má dělat, ale nepohnula se.

"Obě si přejeme, abysme si dokázaly číst myšlenky," prohlásila jsem vyrovnaně. Opustila jsem očima její, sklopila je k jejím rtům a pak je zvedla zpátky k jejím očím. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych věděla, že přestala dýchat.

Nakonec se pokusila něco říct. Nedokázala ze sebe nic dostat. Odtrhla ode mě zrak a sklopila oči dolů. "Doprdele...," zamumlala pro sebe. Myslím, že jsem to neměla slyšet. Uchechtla jsem se a zaklonila se zpátky.

Vzhlédla. "Ashley... já..."

"Jsem hotová, Spence. Můžeme jít." Skvělý načasování, Mirando! Spencer pomalu vstala. Zvedla kabelku, hodila si ji přes rameno a usmála se na mě.

"Dobrou noc, Ashley. Nashledanou zítra ráno. Nezapomeň, že mi dlužíš referát." Pak se otočila a odešla. Miranda se usmála a zamávala mi.

Na ten referát jsem nezapomněla. Plánovala jsem se do něj pustit hned po návratu domů. Dívala jsem se, jak odchází, a asi víte, na co jsem se dívala. Můžu akorát zopakovat: 'Sakra'. Ta žena byla vážně dokonalá. Večer budu usínat s úsměvem na tváři a snad se mi o ní bude zdát.

Zastavila jsem u domu... nebo spíš obří vily. Říkejte tomu, jak chcete. Paráda! Matka byla doma. Má dobrá nálada byla rázem fuč. Uslyšela jsem ji, jakmile jsem otevřela dveře. Zase házela v kuchyni věcma.

"Ashley... to jsi ty?" Ignorovala jsem ji.

"Ashley Marie Daviesová, kde mám svoje věci?" Ehm... schovala jsem je.

"ASHLEY! KOUKEJ SEM NAKLUSAT! Kam jsi je schovala, ty malá mrcho?" Nejlepší bylo prostě zase zmizet. Tak jsem to udělala. Nasedla jsem do auta a jela a jela. Nakonec jsem zastavila na parkovišti u nedalekýho parku.

Bože, jak já ji nenáviděla. Hledala svoje věci. Její věci byly cokoliv, po čem by se opila nebo sjela, cokoliv, po čem by zapomněla na svůj ubohej život, na manžela, kterej jí opustil, na lesbickou dceru. Jasně, že jsem je schovala. No, vlastně jsem se jich zbavila, vylila do dřezu a spláchla. Zbavila jsem se všeho. Můj úžasnej večer nabral obvyklej obrat, byla jsem nešťastná a sama. S pláčem jsem v autě usnula. Takhle jsem si konec večera rozhodně nepředstavovala.

Písně:
The Lonely - Christina Perri
Playing With My Heart - Kate Voegele
Sparks Fly - Taylor Swift

7 - Nejdražší matinka

Když jsem se vzbudila, do tváře mi svítilo slunce. Třeštila mi hlava a bolela záda. To byl asi trest za spaní v autě. Mohla jsem jet k Madi, ale bylo pozdě a všichni už nejspíš spali. V jedenáct večer jsem je nechtěla budit a vysvětlovat jim, proč potřebuju někde přespat. Od matky bylo typický, že mi zničila úžasnej večer. Potřebovala jsem se protáhnout. Vystoupila jsem z auta a protáhla si svaly, až mi křupali kosti. Opřela jsem se o auto a chvíli se hřála na slunci. Bylo nádherný ráno. Vytáhla jsem mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Večer jsem ho vypnula. Matka mi pořád volala. Zapnula jsem ho a stálo na něm 10:37. DO PRDELE! Telefon začal během vteřin šílet. Naskakovaly textovky, zmeškaný hovory a hlasový zprávy. Chtěla jsem ho zahodit, nasednout do auta a odjet z města. Chtěla jsem jednou provždy před matkou zmizet. Místo toho jsem si poslechla vzkazy.

Hlasová zpráva: 8:27 Madison - Kde sakra jsi, Ash? Paní Dennisonová děěěěsně zuří. Ptala se mě, jestli nevím, kde jsi. Zavolej mi, prosím.

Hlasová zpráva: 10:19 Neznámé číslo - Ahoj, Ashley. Tady Miranda. Ve škole jsem tě zatím neviděla, ne, že bych tě obvykle viděla, ale jenom jsem ti chtěla říct, že jsem se včera večer moc bavila. Jak už jsem říkala, jsi úžasná a moc talentovaná. Ehm, zavolej mi, jestli chceš. Tak jo. Ahoj.

Páni! Nebylo to poprvý, co jsem dostala takovou hlasovku. Dostala jsem jí od Mirandy a to jsem s ní ani nespala. Kde vůbec vzala moje číslo?

Dvě textovky Madi se týkaly toho samýho jako její hlasovka. 'Kde jsi? Zavolej mi. Kde jsi?' bla bla bla! Napsala jsem jí, že jí pozdějš zavolám.

Textová zpráva 1 21:12 Casey - Ash, promiň, že jsem na tebe vyjela. Musela jsem večer jít k ní. Promiň, že jsem prošvihla vystoupení...

Takže na mě vyjela, protože se pohádala s přítelkyní.

Nepřišla na moje vystoupení, protože se pohádala s přítelkyní.

Takže mě trestala, protože se pohádala s přítelkyní.

Jak chce.

Textová zpráva 2 10:53 Casey - Čau. Omluvila jsem se. Zavolej mi prosím nebo mi aspoň napiš. Chybíš mi.

Co přesně jí chybělo, říkala jsem si. Předhazování mi 'flirtování, ošukání, zdejchnutí', jak to hezky podala, nebo skutečný chování jako nejlepší kámoška.

Odepsala jsem jí. Taky mi chybíš, ale pořád mám na tebe pifku. Můžu k tobě večer přijít? -A.

Potřebovala jsem někde přespat pro případ, že by matka byla pořád doma. Rychle mi odepsala zpátky.

Já vím. FAKT mě to mrzí. Samozřejmě že můžeš přijít. Přespi u mě. Jen mi dvě. - C

Tak jo. Zavolej mi, až vypadneš ze školy. -A

Jasně. Kéž bys tu byla. Celej den už jsi dlouho nezazdila. Snad nebudeš mít průšvih. -C

Taky doufám. Že nebudu mít průšvih. Zatím, Case. - A

S průšvihem jsem si hlavu nelámala. Táta se o to postará. Obvykle osobně zavolal panu Goodmanovi a pohrozil mu, že utne příspěvky, který škole dává. Vím, že to zní strašně, ale v jeho očích to z něj dělalo dobrýho tátu. Loni jsem chtěla se školou seknout, protože jsem si říkala, že na to, abych byla rockovou hvězdou, maturitu nepotřebuju. Táta mi pohrozil, že když neodmaturuju, postará se, abych se nikdy hvězdnou nestala. Takže mám teď čtyři měsíce do maturity. Kdyby nebylo jeho, už by mě nejspíš vyloučili.

Smrděla jsem a měla jsem zarudlý oči od breku. Potřebovala jsem sprchu a čistý oblečení. Potřebovala jsem jet domů, ale bála jsem se, že narazím na matku. Možná vytuhla v kuchyni na podlaze. Snad! Zastavila jsem u domu a vydechla úlevou, její auto bylo fuč. Díkybohu! Zajela jsme do garáže v naději, že kdyby se vrátila domů, nenapadlo by jí, že tam jsem. Není moc chytrá. Otevřela jsem dveře a v domě bylo ticho. No, ticho kromě ťapkání malých štěněčích tlapek ženoucích se ke mně. Zvedla jsem ho a málem k smrti upusinkovala. Spike. Ano, Spike. Pojmenovala jsem ho po největším upírským drsňákovi. Spike byl yorkší­rskej teriér. Byl asi stejně velkej jako malej králíček. Chtěla jsem ho brát všude s sebou, ale bála jsem se, že ho ztratím. Se Spikem v náručí jsem vyběhla do svýho pokoje. Když jsem k němu došla, všimla jsem si, že jsou otevřený dveře. Jak jinak, ta mrcha mi prohrabala pokoj. Na posteli ležel vzkaz, na posteli, na který zbyla jenom holá matrace.

Vím, žes to schovala, Ashley, nebo ještě hůř, vyhodila. To nevadí. Prostě si vezmu peníze na nový zboží z tvého účtu. Měj se hezky, zlato. Zatím pa pa. S láskou máma.

Mrcha.

Okamžitě jsem zavolala tátovi. Nevzal to a pak ani jeho manažer, což nebylo překvapivý.

Po dlouhý sprše jsem se rychle učesala a nalíčila. Sbalila jsem si tašku, zvedla Spika a zamířila dolů. Moc daleko jsem se nedostala. Matka stála u paty schodů. Ruku měla v bok a v očích blesky. Paráda!

"Ale, ale, ahoj, zlatíčko," pozdravila mě sarkasticky. Ignorovala jsem ji.

"Neučila jsem tě být nezdvořilá, Ashley. Odpověz, když s tebou někdo mluví."

"Tys mě nenaučila nic, Christine." Pokračovala jsem v cestě po schodech a pak kolem ní, ale chytla mě za paži. "Poslouchej, ty malá, líná mrcho. Nikam nejdeš. Hezky se vrátíš nahoru, necháš tam tašku, pak se vrátíš dolů a uklidíš kuchyni."

"Přeskočilo ti. Nebudu uklízet bordel, cos nadělala, když jsi hledala svý věci," zavrtěla jsem hlavou a vytrhla se z jejího sevření.

"Uklidíš to, jestli chceš, aby ti na účtu zůstaly nějaký prachy."

Rychle jsem se otočila a ona se zašklebila. "Ty bys neudělala."

"Sejde na tom."

"Nemáš na to právo," utrhla jsem se na pokraji slz.

"To tedy mám, Ashley. Žiješ v MÉM domě a jíš MÉ jídlo. Nemluvě o tom, že jsem tě porodila. Řekla bych, že mi dlužíš."

V té chvíli jsem měla takovej vztek, že jsem k ní došla a přiblížila obličej k jejímu.

"To, že jsi mě porodila, necháváš mě tu bydlet a dáváš jídlo do ledničky, ti nedává právo vzít si, co patří mně. Táta dal ty peníze mně, a jakmile se mi ozve, řeknu mu, co děláš."

"Ashley, přestaň být tak naivní. Tvému otci jste ty i tvé peníze naprosto ukradení. A nezavolá ti. Má toho moc."

"Nejsem mu ukradená. Má mě rád." To už jsem brečela a Christine se uchechtla. Otřela jsem si slzy a znovu k ní vyzývavě zvedla hlavu.

"Vím, že šílíš z toho, že mě má rád a tebe ne. Smiř se s tím. Jdi si za jednou ze svejch lidskejch hraček a zmiz, jak to obvykle děláš. Sakra, dám ti svý peníze, když zmizíš. Buď nepřítomná matka, jak ti to tak vyhovuje. Já tě nepotřebuju. Nejsi nic než nešťastná, zahořklá, drogově závislá stará rašple a..."

PLESK!

Jo, právě mi dala facku.

Vztek ve mně přetekl, ale nedokázala jsem se hnout. Jenom jsem tam stála a držela se za tvář. Viděla zlost v mých očích a myslím, že se bála mojí reakce. Otočila se a vyšla ze dveří. Byla jsem strašně unavená, naštvaná, ublížená a vyčerpaná. Nezvládla bych nikam jít. Vyšla jsem zpátky nahoru a zalezla do postele, přičemž jsem se vyhýbala fotkám, oblečení a starým věcem, co pokrývaly každej centimetr podlahy. Stočila jsem se do klubíčka a znovu s pláčem usnula.

Uslyšela jsem televizi a nepamatovala si, že bych jí zapnula. Super! Doufala jsem, že se matka nevrátila a není v mým pokoji. Pomalu jsem vzhlédla, otočila hlavu k televizi a oddechla si. Byla to Casey. Seděla na gauči před televizí a byla ponořená do nějaký stupidní reality show. To ale nebylo jediný, čeho jsem si všimla. Všimla jsem si, že je sedm večer, spala jsou dlouho. Všimla jsem si, že na podlaze nic není. Zarámovaný fotky byly zpátky na zdech a na poličce. Oblečení, hádala jsem, bylo zpátky v šuplících a v šatníku. Casey mi uklidila pokoj. Znova jsem se rozbrečela, ale tentokrát to nebyly smutný slzy. Musela mě slyšet, protože ke mně ustaraně přiskočila.

"Ash. Šššš. Jsem tady." Přitáhla si mě k sobě a já se rozbrečela naplno.

"To nic. Nejsi sama. Neopustím tě."

Nebylo to poprvý, co mě přišla utěšit. Nebylo to poprvý, co jsme se s matkou takhle chytly. A byla jsem si poměrně jistá, že to nebylo naposled. Díkybohu za Casey, nikoho jinýho jsem neměla.

Zvedla mi hlavu, aby se na mě podívala. Byla jsem troska.

"Mám tě ráda. Víš to?" zasmála se a já jí odpověděla, že já ji taky. "Co kdybysme odsud vypadly? Dáme si něco na zub. Budem celou noc koukat na filmy."

Uchechtla jsem se jejímu nadšení. Milovala filmy, zvlášť horory.

"Fajn, ale jenom když necháš výběr na mně." Hravě do mě šťouchla.

"Dobře, ale já vyberu jídlo. Pojď."

Ležely jsme nacpaný na její posteli a dívaly se na druhej film za sebou. Nemluvily jsme. Věděla, že to nechci rozebírat. Já věděla, že se Casey nechce bavit o svý holce. Zatímco jsem tam ležela a koukala na Lásce na stopě, na mysl mi přišla sexy blondýna. Poprvý ten den jsem myslela na Spencer. Přemýšlela jsem, co dělá. Přemýšlela jsem, jak moc je na mě naštvaná. Přemýšlela jsem, jestli na mě vůbec myslí. Přemýšlela jsem, jestli u ní mám aspoň malinkou šanci. Hlavně jsem přemýšlela, jestli se nekoleduju o to, abych byla ještě nešťastnější, než už jsem byla. Ale nemohla jsem si pomoct, cítila jsem, že mezi náma něco je. Určitě mezi náma něco bylo. Zatímco jsem tam ležela a přemýšlela o Spencer, přistihla jsem se, že se poprvý od našeho rozloučení předchozí večer usmívám. Bude to dobrý. Horší to být nemohlo, no ne?

8 - K tomu nedojde

Byl sobotní večer. Milovala jsem sobotní večery, zvlášť když jsem byla na pódiu. Dokončila jsem svý vystoupení, poděkovala divákům a zamířila do šatny. Rychle jsem se osprchovala a znova 'zkrášlila'. V klubu bylo narváno. Lidi byli namačkaný jak sardinky. Prodírala jsem se davem k baru.

Cestou jsem slyšela pár věcí...

"Skvělý vystoupení, Ashley!"

Díky. Snažím se.

"Hej, Ashley, můžu tě pozvat na skleničku?"

Ne, dneska nemám chuť se nechat zdrogovat, možná zejtra.

"Měla bys s někým podepsat smlouvu."

Jo, já vím. Řekněte to tátovi.

"Takže ty jsi lesba, jo? Můžu se koukat?"

Eh!

"Ahoj, Ashley. Nikdy jsem nebyla s holkou, můžeš uspokojit mou zvědavost?"

No, má se to takhle... ráda bych, zlato, a normálně bych po tý příležitosti skočila. Ale má mě obtočenou kolem prstu moje sexy učitelka. Myslím pouze na ni. Chci pouze ji. Nespokojím s ničím menším.

Konečně jsem se dostala k baru. Casey mi držela místo. Bavila se s nějakou holkou vedle sebe. Kývla jsem na Sandy, barmanku, a dostala jsem sklenici vody. Casey, která si ani nevšimla, že vedle ní sedím, jsem nevyrušovala. Byla zabraná do balení vysoký brunety s piercingem v nose a tetováním na krku. Asi se s 'přítelkyní' pořád hádaly. Neodvážila jsem se ji přerušit. Napila jsme se vody a málem jí vyplivla, když jsem něco zaslechla. Smích. Ten smích jsem znala. To nebylo možný. Otočila jsem za tím smíchem hlavu a uviděla ji. Vypadala ještě víc sexy, než jsem jí kdy viděla, pokud to bylo možný. Těsný modrý džíny, který jí obepínaly dokonalý tělo, no... dokonale, korzetová černá halenka přiléhající na správnejch místech a mírně zvednutá, takže člověk zahlédl kůži jejího břicha, zvlněný zlatě blond vlasy spadající přes ramena. Při smíchu jí modrý oči jiskřily. Ztuhla jsem. K čertu... přestala jsem dýchat. Dokázala jsem pouze civět. Civět jako idiot. Zdálo se, že od chvíle, kdy jsem ji spatřila poprvý, jsem se stala přebornicí v zírání s otevřenou pusou. A jako vždycky mě přistihla. Oplatila mi pohled a opět jsem nedokázala rozlousknout její výraz. Byl to mix šťastnýho a naštvanýho, pokud to bylo vůbec možný. Omluvila se skupině přátel a vydala se k záchodům.

Casey byla pořád pohlcená tou brunetou. Měla ruku na její noze a ta holka se hihňala. Nebude mě postrádat, ani nevěděla, že tam jsem. Konečně jsem se dokázala pohnout a vyrazila jsem davem k záchodům.

Když jsem vešla na záchody, opírala se o umyvadlo. Byla jsem si jistá, že na mě čekala. Teď jsem její výraz dokázala přečíst. Byla totálně nasraná!

"Tak teď chápu, proč nikdy nemáš čas na domácí úkoly," řekla mi nejdrsnějším tónem.

"Ehm... já..." Slova mi uvízla v krku. Kurva, Daviesová! Vzpamatuj se.

"Víc k tomu neřekneš? 'Ehm... já...' Já tě nechápu, Ashley." Čekala na odpověď a musela být dobrá.

"Vím, že se zlobíte kvůli tomu referátu, ale já jsem ho fakticky chtěla napsat. Těšila jsem se na to. Napsala bych ho, ale něco do toho přišlo." Nechtěla jsem zabíhat do detailů. Doufala jsem, že nebudu muset.

"Víš, Ashley, doufala jsem, že se všichni učitelé, kteří mi říkali, že jsi beznadějný případ, mýlí. Chtěla jsem věřit, že jsi chytrá holka, že jen potřebuješ trochu postrčit. Přišla jsi do třídy jen proto, že jsi musela, ale ukázala jsi zájem. Takže... jsem si řekla, že nemají pravdu. Že nejsi ztracený případ. Nechci se mýlit, mýlím se? Chodila jsi do třídy, jen abys na mě civěla?" Skákala z jednoho tématu na druhý a byla evidentně naštvaná. Nemluvě o tom, že mi předhodila to civění.

"Zaprvý děkuju, že jste mi dala šanci a neposlouchala druhý, ale měli pravdu. Jsem ztracenej případ. Aaaale beru vaši hodinu vážně a fakt jsem chtěla ten referát napsat. Dokonce jsem přečetla jednu Poeho povídku. Nemohla jsem pak usnout, děs." Její zamračený výraz trochu ustoupil.

"Omlouvám se. Nechodím do třídy, jen abych na vás 'civěla', i když se na vás 'civí' moc hezky. Přiznávám, že nejdřív jsem tam chodit nechtěla, ale pak jsem vás slyšela mluvit o Poeovi a poezii a vášeň ve vašem hlase a vaše slova mě dostaly. Chtěla jsem tam chodit. Civění byl jenom bonus." Byla pořád namíchnutá, ale už nesupěla. Nechala mě pokračovat. Musela jsem to překousnout a něco jí říct.

"Měla jsem v úmyslu ten referát napsat a osobně vám ho v pátek ráno odevzdat. Po čtvrtečním vystoupení jsem se chytla s matkou a nakonec spala v autě. Zaspala jsem a vážně mě to mrzí." Vypadala překvapeně a možná i trochu soucitně. Nakonec promluvila.

"Ashley, chci ti věřit. Vážně. Pořád se snažím zbavit hlasů v hlavě, co mi říkají, že bych neměla. 'Ztracený případ', 'Měli by jí vyloučit', 'Ani nechce odmaturovat' a tak dále. Ale já se snadno nevzdávám. Vím, že ty v sobě máš taky hodně vášně. Tuhle jsem musela poslouchat tvou učitelku na hudebku, jak o tobě básní. Zdá se, že jsi ji dostala svou hrou na piáno." Usmála se. Hurá!

"Dám ti další šanci, Ashley, ale už jen jednu. V pondělí tě chci vidět ve škole a chci ten referát. A ať je sakra dobrý." Takhle rozjetá byla rajcovní. Fajn, byla rajcovní pořád.

"Děkuju. Nezklamu vás."

"Fajn." Rozešla se pryč. Chytla jsem ji za ruku. Nevím, co mě to napadlo, asi momentální zatmění mozku. Vylekala jsem ji, ale neucukla.

"Zajímáte se o všechny vaše studentky tak moc jako o mě?" zeptala jsem se vážně, jenom trochu flirtovně. Sklopila oči na mou ruku na její paži a pak je zvedla zpátky k mým.

"Pouze o ty, o kterých vím, že mají velký potenciál, ale mrhají jím. Myslím to vážně, Ashley. Nevzdám to s tebou, ani když to se sebou vzdáš sama."

"To je celý? Děláte se starosti o můj potenciál?" Chtěla jsem, aby věděla, že to myslím vážně. Přerušila oční kontakt a vzhlédla ke stropu. Vzdychla a pak vrátila zrak na mě.

"Tohle je jedna věc, které se vzdát musíš. Nedojde k tomu, Ashley."

"Ta vášeň, o který jste mluvila, je přímo tady," ukázala jsem prsten na ni a pak na sebe. "Nemyslím si, že to můžu vzdát." Znovu odvrátila zrak. Zvedla jsem jí ruku k tváři a otočila jí hlavu zpátky ke mně. Ruku jsem jí nechala na tváři a jemně ji pohladila. Nedokázala se mi podívat do očí.

"Obě víme, že tu jde o víc než jenom starostlivou učitelku." Její oči konečně vyhledaly moje.

"Ashley, k tomu nemůže dojít a taky nedojde. Prosím. Nech to být." Mírně se chvěla. Vypadala vyděšeně. Sundala jsem jí ruku z tváře. Nelíbil se mi strach, který jsem viděla v jejích očích. Přikývla jsem a sklopila hlavu.

"Ashley?" Znovu jsem k ní vzhlédla a ztratila se v těch modrých očích. Věděla jsem, že mě chce. Bojovala s tím. Natáhla ruku a odhrnula mi pramínek vlasů z očí. Prsty mi jemně zavadila o čelo a já to znovu ucítila. Projelo mi to celým tělem a věděla jsem, že jí taky. Strašně moc jsem ji chtěla políbit, ale neudělala jsem to. Počkám. Počkám, dokud ten strach z jejích očí nezmizí. Počkám, až to jediný v jejích očích bude... láska.

Řekla jsem láska? Panebože! Byla jsem v tom až po uši.

"To je dobrý, Spencer. Chápu to." Ustoupila jsem a opřela se o umyvadlo.

"Fajn," přestala zadržovat dech a natáhla ruku ke klice. "Nashledanou v pondělí, slečno Daviesová."

"Budu tam, paní Dennisonová. Přinesu referát... a jabko," široce jsem se usmála. Zasmála se.

"Mám ráda zelená," znova se usmála a pak vyšla ze dveří.

Takže teď jsem věděla, že mě určitě chce. Jenom jsem musela být trpělivá a svý obvyklý charismatický já. To by nemělo být moc těžký, až na to, že v její blízkosti jsem se měnila v zamilovanou blbku, co pořád zírá s otevřenou pusou a nedokáže ze sebe vypravit větu. Musela jsem jí dokázat, že nejsem ztracenej případ. Možná bych to mohla dokázat i sobě. Musela jsem jí dokázat, že umím být dospělá a zodpovědná. Musela jsem jí dokázat, že nechci jenom 'flirtovat, ošukat a zdejchnout se'. Do prdele! Právě mi došlo, že to je poprvý, co to nechci. Teď jsem měla sama nahnáno. Fajn, musela jsem zařadit myšlenkovou zpátečku. Věděla jsem, že ji chci. Že nechci nic jinýho. Bude to největší výzva mýho života. A vůbec mi to nevadilo. Počínaje pondělkem dám sbohem starý Ashley a nastoupí nová. Udělám to pro Spencer a možná i trochu pro sebe.

9 - Jablka a smajlíky

V sobotu jsem přespala u Casey. Říkala, že u ní můžu zůstat tak dlouho, jak budu chtít. Odpověděla jsem, že zůstanu, dokud matka nezmizí na další dovolenou, kterou už má určitě zařízenou. V neděli dopoledne jsem se vrátila domů s Casey. Nechtěla, abych šla sama. Dělala mi osobního strážce, což bylo docela srandovní, protože Casey je menší než já. Ale bylo to od ní hezký a byla jsem ráda, že se mnou šla. Drahá matinka nebyla doma. Tak jsem pro jistotu naházela do kufru oblečení a vzala Spikea. Nemohla jsem ho tam nechat samotnýho s tou saní. Když jsme se vrátily ke Casey, pustila jsem se do toho referátu. Psala jsem ho skoro celej zbytek dne. Dokonce mi ho pak zkontrolovala Caseyina máma. Pracuje jako redaktorka v L.A. Times. Přečetla jsem ho po sobě 15 krát, než jsem usoudila, že je hoden Spenceřiných očí.

V pondělí ráno jsem se vzbudila brzo. Na mě faaaaakt brzo. Budík zazvonil v 5:00. Casey ho vypnula a pak mě praštila do ruky, že jsem ji vzbudila tak brzo. Následně se otočila a zase usnula. Nová Ashley byla nachystaná a vyšla z domu v 6:30. Měla jsem akorát dost času zastavit se na trhu a u Timmyho pro ledový kafe. Dneska jsem potřebovala větší kelímek. Dojela jsem na parkoviště před školou, kde mi došlo, jak brzo tak jsem, když jsem zaparkovala na místě v druhý řadě. Supeeer! Vystoupila jsem a přešla prázdný nádvoří. Všimla jsem si, že Spenceřino auto tam ještě není. Výborně. To byl můj plán. Vyndala jsem ze skříňky všechny učebnice a hodila si je do batohu. Když dopadly na jeho dno, zasáhla mě vlna prachu. Asi jsem je nějakou dobu nepoužívala. Jo, přibližně pět měsíců. Vyrazila jsem chodbama, který se teprve začaly plnit, ke třídě. No, to bylo poprvý. Já, Ashley Daviesová, jsem byla ve třídě jako první. Došla jsem ke katedře a dala na ni svůj referát. Pak jsem na roh referátu položila velký zelený jabko. Posadila jsem se do svý lavice, opřela se a dala si nohy na židli před sebou. Doufala jsem, že Spencer přijde brzo, jinak hrozilo, že usnu. Vešla do třídy, právě když jsem zívla. Trhla sebou. Asi jsem ji vylekala.

"Dobré ráno, slečno Daviesová." Tvářila se zmateně, nejspíš se divila, co tam proboha dělám tak brzo.

"Dobrý ráno, paní Dennisonová," široce jsem se usmála a pak mrkla.

"Dnes jste tu hodně brzy."

"Jo, no, snažím se udělat dojem na učitelku. Funguje to?" naklonila jsem hlavu na stranu a znova se usmála.

Zvedla z katedry jabko a zakousla se do něj. Děsně sexy! Posadila se a opřela se.

"Co kdybych si nejdříve přečetla váš referát a pak vám řeknu, jestli jste na mě udělala dojem?"

Zvedla referát a sáhla pro něco do kabelky. Brýle. Panenko skákavá, v těch brýlích byla úplně k sežrání. Chtěla jsem v jejím obličeji pátrat po znameních, jestli se jí referát líbí nebo ne, ale seděla tam úplně bez výrazu a jedla jabko. Na mě se ani nepodívala. Pak začala na referát něco psát. Chtěla jsem se zeptat, co na něj říká, ale přerušilo mě několik holek, který vešly do třídy. Dívaly se na mě stejně zmateně jako předtím ona. Ježiš, to je toho. Tak jsem přišla včas poprvý od... dobře, vůbec poprvý. Zburcujte média!

Se zazvoněním vešlo několik zbývajících studentek, včetně Madi. Spencer se na mě ani jednou nepodívala. Měla jsem trochu nahnáno. Možná se jí ten referát nelíbil. Makala jsem na něm tak dlouho a tak poctivě. Nejspíš bych se rozbrečela, kdyby se jí nelíbil. Madi se posadila a okamžitě se na mě otočila.

"Páni, Ash. Jsi tu dřív než já. Snažíš si udobřit paní Dennisonovou, co?"

"Přesně, ale zvykej si mě tu vídat. Už žádný zameškaný hodiny až do konce školy," odpověděla jsem hrdě.

"Hahahaha", odfrknutí, "Hahahaha", odfrknutí. Jo, to se mi Madi smála. Mrcha.

"Hezký, Madi. Jsem ráda, že mi tak věříš." Odvrátila jsem z ní oči k paní Dennisonový, která psala na tabuli. Velkýma písmenama napsala: "Havran".

"Ale jdi, Ash. Bylo to vtipný. Neulejt se jeden den za tejden je pro tebe nemožný. Jak to zvládneš čtyři a půl měsíce? A proč? Souvisí to s paní Dennisonovou, že jo?" Nedostala jsem šanci jí odpovědět. Paní Dennisonová se posadila na katedru čelem k nám, dala si nohu přes nohu a ruce si položila do klína. Dneska měla na sobě šedej kalhotovej kostým. Sáčko jí těsně obepínalo v pase a mělo jenom jeden knoflík. Pod ním měla světlo šedou košily a vlasy mě sepnutý do culíku. A, samozřejmě, měla brýle. Ta ženská byla bohyně rajcovnosti. Vážně. Sakra!

"Dobré ráno, studentky. Teď, když lépe chápeme Edgara Allana Poea, můžeme si začíst číst některá jeho díla. Tento týden budeme číst "Havrana". Ale nebude to snadné. Poe měl širokou slovní zásobu. Používal hodně neobvyklých slov, která i v jeho době působila zvláštně. Vyžíval se ve sterých a poetických slovech. Takže budeme postupovat větu po větě, sloku po sloce. Společně přijdeme na to, co chce Poe říct. Báseň jsem vám vytiskla, abyste každá měla svou kopii."

Podala štůsek papírů holkám v první řadě a řekla jim, ať je pošlou dál. Pak se o tý básni trochu rozpovídala a nedlouho potom jsme začaly s první slokou. Když mluvila o tý básni a co který slovo znamená, nedokázala jsem od ní odtrhnout oči. Mluvila s takovým zápalem a porozuměním. Slyšely jste je v jejím hlase a viděly v jejích očích. Viděly jste je v jejích gestech. Cítily jste je v celý třídě. Přiměla vás chtít pochopit, o čem mluví. Díky ní jste chtěli poslouchat. Byla jsem uchvácená každým jejím gestem, každým slovem, který pronesla. Ani jsem neslyšela zazvonit zvonek.

"Dnes jsme hodně pokročily, děvčata. Nashledanou zítra ráno."

Sklidila jsem si věci a hodila je do batohu. Zrovna když jsem vstala, promluvila.

"Slečno Daviesová, zůstaňte," ukázala na mou židli. Ehm, tak jo.

Jakmile všechny ostatní holky zmizely ze dveří, došla ke mně. Posadila se na židle vedle mě. Byla tak blízko, že jsem cítila její parfém. Vdechla jsem tu vůni a málem na místě umřela. Voněla tak zatraceně krásně.

"Přečetla jsem si váš referát," podala mi ho. Sklopila jsem na něj oči a uviděla smajlíka. To byl vtip, ne?

Zmateně jsem k ní vzhlédla. "Dostala jsem známku? Je smajlík kód pro jedničku?"

Uchechtla se. "Neměla jsem v úmyslu je známkovat. Jen jsem chtěla vědět, co jste se zatím naučily."

"Takže je dobrej?" zeptala jsem se s úsměvem.

"Neřekla bych, že je... dobrý." Cože? Myslela jsem, že smajlík znamená dobrý.

Vycítila můj zmatek.

"Ashley, je výborný." Tykala mi? Polk.

"Aha. Je výbornej? Udělal jsem na vás dojem?"

"Udělala jsi na mě velký dojem. Zdá se, že ses toho hodně naučila. Tvůj referát vyčníval nad ostatními."

V dálce jsem zaslechla zazvonění, který znamenalo, že přijdu pozdě na druhou hodinu. Starý Ashley by to bylo fuk. Ale starý Ashley jsem dala sbohem.

Taky ho musela slyšet. Vstala a došla ke katedře.

"Napsala bych ti omluvenku za pozdní příchod na druhou hodinu, kdybych věděla, že tam půjdeš." Posadila se za katedru a tázavě ke mě vzhlédla.

Vytáhla jsem z batohu učebnici matiky a zvedla ji. "Netahala bych se s tou bichlí plnou čísel pro nic za nic."

Zasmála se. "Takže dnes půjdeš na všechny hodiny? Nezdřímneš si na tři hodiny v autě?"

Cože? Jak o tom věděla? Věděli o tom všichni učitelé? Sakra. Ale nová Ashley se nedá odradit.

"Copak? Myslela sis, že o tom nevíme?" zase se zasmála.

"Asi nejsem tam mazaná, jak jsem si myslela."

"Asi ne."

"Tak co ta omluvenka na druhou hodinu?" Zdála se překvapená.

Začala psát na kus papíru před sebou. Vzhlédla ke mě, a když mi omluvenku podávala, usmála se. Chtěla jsem si ji od ní vzít, ale ucukla s ní.

"Půjdeš i na třetí a čtvrtou hodinu, viď?" Byla to otázka nebo žádost?

"Samozřejmě, paní Dennisonová. Za nich bych si je nenechala ujít. No, možná až na další hodiny s váma." Podívala jsem se jí do očí, abych se jí pokusila sdělit pravej význam za těma slovama. Myslím, že to pochopila. Přistoupila jsem ke katedře a opřela se o ni. Naše ruce byly centimetry od toho, aby se dotýkaly.

"Ashley," hlesla tiše téměř šeptem. "Mluvily jsme o tom. Říkala jsi, že to chápeš."

"A chápu to, ale nemůžu si pomoct. Chci s váma trávit víc času. Chci se o vás dozvědět víc. Chci se od vás dozvědět víc." Zariskovala jsem a posunula ruku k její. Jenom tak, že se nám sotva dokýkaly prsty. Svou ruku neodtáhla. Jenom na ni sklopila zrak.

Po pár vteřinách vzdychla a dala ruku pryč. "Musíte jít, slečno Daviesová. Tady máte omluvenku." Podala mi omluvenku, a když jsem se jí podívala do očí, znova jsem uviděla ten strach. Tentokrát byl smíšenej s mírným naštváním. Asi jsem to přehnala. Do prdele. Ale nemohla jsem si pomoct. Zkrátka jsem se jí musela dotknout. Přikývla jsem, otočila se a vyrazila ke dveřím.

"Nashledanou zítra, paní Dennisoná," řekla jsem bez otočení.

"Nashledanou, slečno Daviesová. A děkuju za ta jablko."

Než jsem vyšla ze dveří, ještě jednou jsem se na ni otočila. Měla hlavu ve dlaních. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Vím, co jsem jí řekla. Chápala jsem to. Byla moje učitelka. Já její studentka. Ale... samozřejmě tam bylo ale... byla jsem si zatraceně jistá, že jsem do ní zamilovaná. Kurva!

10 - Déšť

Druhá hodina byla moooc zábavná. Lež číslo 1. Vešla jsem do třídy a při cestě k prázdný lavici mě sledovaly oči paní Thompsonový. Posadila jsem se a podívala se na ni. Byla totálně zmatená. Jenom jsem pokrčila rameny.

"Lepší o pět měsíců pozdějc než vůbec, ne?"

Nezasmála se. "Předpokládám," byly její jediný slova.

Část holek ve třídě se zasmála. Jiný obrátily oči v sloup.

Paní Thompsonová usoudila, že bude vtipný mě před celou třídou nechat řešit rovnice na tabuli. S každou jsem si poradila rychle a sebevědomě, můžu dodat. Říct, že byla překvapená, by bylo slabý slovo. Brada jí spadla na katedru. Co je? Říkala jsem, že matiku nesnáším, ne, že mi nejde.

Ve třídě byla má geniální "kámoška" Amanda. Říkám "kámoška", protože jsme toho spolu v poslední době moc nenamluvily. Vyhýbala se mi, co se to o mně profláklo. Ona a její nejlepšejší kámoška Glenda pořád kamarádily s Chelsea, která patřila k mým nejbližším kámoškám. Takže jsme všechny tak nějak trávily čas spolu. Každopádně mně se vyhýbala, ale s Casey pořád mluvila. Nechápala jsem to a upřímně mi to bylo celkem fuk. Nikdy jsme si nebyly nějak obzvlášť blízký. Možná proto, že mě měla za idiota. Podle jejího výrazu, když jsem vyřešila poslední rovnici, jsem poznala, že to mám správně.

Posadila jsem se na svoje místo a podívala se na Amandu. Na samolibej výraz, kterým jsem jí oblažila, zareagovala obrácením očí v sloup. Ta hodina mě fakt bavila. Matika mi trochu chyběla. Lež číslo 2. Nechyběla mi, ale pokud na ní budu muset každej den chodit, abych zůstala u nový Ashley, tak budiž.

Učitelé byli hrozně dětinští. Měli nám pomáhat vyrůst v silný, sebevědomý, odpovědný dospělý. Ha! Dalo by se říct, že jsem si jich nevážila. No, neměli moc velkou radost, že jsem se z jejich hodin pět měsíců ulejvala. Panu Danilesovi se taky nelíbilo, že jsem na jeho hodinu přišla. Byla jsem hrozně nadšená, když jsem zjistila, že budeme pitvat ovčí srdce. Lež číslo 3. Po pěti minutách mi bylo na zvracení. Většinu práce jsem nechala na svý laboratorní partnerce. Pana Danielse napadlo, že na mě bude hodnej a přikázal mi umýt všechny nástroje a táci.

Debil!

Nějak jsem to doklepala do oběda. I když po tom, co jsem zrovna viděla a na co jsem sahala, jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. Z automatu jsem popadla kolu a zamířila na nádvoří. Nádvoří bylo mokrý.

Déšť. Jeho vůně pro mě byla opojná, zvlášť vzhledem k tomu, jak málokdy tu pršelo. Vyšla jsem ven a zvedla hlavu k obloze. Nechala jsem si dešťový kapky dopadat na obličej. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. S okamžitě lepší náladou jsem zamířila ke svýmu stolu. Co jsem spatřila, mě vykolejilo.

Carmen. Carmen "nejradši bych ji zabila" Vasquezová. Vrátily se mi vzpomínky na předloňský léto.

"Ash, to nemůžem. Chytí nás," podívala se na mě ve svý nevinnosti smutnýma hnědýma očima.

"Case, věř mi. Nechytěj nás. Je jedna v noci. Všichni spí." Natáhla jsem ruku k její.

Nejdřív váhala. Pak se usmála a vzala ji do svý. Odvedla jsem si přes trávník k bazénu. S Casey jsme noční koupání nikdy nezažily a já se k smrti nudila. A v jednu noci jít spát? To sotva!

Svlíkla jsem se do spodního prádla a pomalu vklouzla do vody. Casey stála na kraji bazénu se založenýma rukama.

"No tak, Case. Odvaž se trochu," věnovala jsem jí sexy úsměv a svý typický mrknutí.

"Jenom mě chceš vidět ve spodním prádle. Jsi si jistá, že nejsi kluk?" zeptala se mě se smíchem.

"Pšššt. Ježíš. Chceš, abys nás chytili? Hni sem svým krásným zadkem, než k tobě vylezu a hodím tě do vody."

Vzdychla a pak se začala svlíkat. Neotočila jsem se. Nemohla jsem. Casey měla úžasný tělo a já na ni zírala a představovala si věci, který jsem s ním chtěla dělat. Sledovala mě, jak ji sleduju, a pomalu vstoupila do bazénu. A tím myslím fakt pomalu. Věděla, co mi dělá. Stydlivá Casey musela odejít domů, protože přímo přede mnou stála Odvážná Casey. V očích měla jenom touhu. Přistoupila jsem k ní a chytla ji v pase.

"Ahoj," vydechla jsem skoro šeptem.

"Ahoj," usmála se a skousla si spodní ret.

"Dokázala bys mě přesvědčit k čemukoli, víš to?"

"Vím." Byla jsem prostě dobrá!

"Jak to děláš?" zeptala se.

"Součást mýho charismatu?"

"Ne."

"Tak co?"

"Tvoje oči," řekla s pohledem do nich.

"Moje oči ti neřekly, abys vlezla do bazénu," odfrkla jsem si.

"Ale ano, řekly." Přitáhla si mě blíž k sobě. Dotkly jsme se v pase.

"Ale ne. Jsem si dost jistá, že to byla moje pusa."

"No, já neposlouchala, co říkáš."

"Fajn. O co ti mý oči žádají teď?"

"No. Právě teď..."

S Casey jsme flirtovaly měsíce. Když začalo léto, ještě to zesílilo. Tohle bylo nejdál, kam jsme zatím zašly. Zavřela oči a já se k ní naklonila. Přitáhla si mě k sobě a já jemně přitiskla rty na její. Rukama mi okamžitě vklouzla do vlasů. Polibek se prohloubil a obě jsme zasténaly. Přejela mi jazykem po spodním rtu a já ji pustila do pusy. Tahle Caseyina stránka mě šokovala. Šokovala a hodně vzrušovala. Chvíli jsme se v bazénu líbaly a pak jsem jí vzala domů.

Následující den byly MySpace a Facebook plný fotek. Fotek Casey a mě, jak se v bazénu líbáme. V bazénu Carmeniných sousedů. Ta mrcha pořídila víc než deset fotek toho, jak si okusujeme hlavy. Já byla nasraná, ale Casey byla k smrti vyděšená. Mně bylo fuk, že to na mě prasklo. Casey ne. Zažila těžkej rok s rodinou a i s několika kámoškama. Pár měsíců se mi vyhýbala a mně to ničilo. Jednou se objevila u mých dveří a škemrala o odpuštění. Samozřejmě jsem jí odpustila. Pak jsme spolu začaly chodit, ale jak už jsem říkala, nevyšlo to. Během následujícího roku a půl jí dělala Carmen z života peklo. Za což jsem si na oplátku vysloužila několik dočasných vyloučení.

Přímo před sebou jsem viděla Carmen a před ní Mirandu. To, co měla na obličeji, nebyly děšťový kapky.

Zase mě kvůli Carmen vyloučí.

Vyrazila jsem k ní připravená na rvačku. Miranda mě přes Carmenino rameno viděla přicházet. Neuniklo mi, jak se jí v očích změnil strach v úlevu. Carmen se otočila a ušklíbla se. V tý chvíli jsem měla strašnou chuť vymlátit jí její dokonalý zuby.

"Padej od ní. Hned!" zuřila jsem.

"Taky hezkej den přeju, Ash."

"Neopovažuj se mi tak říkat. Nejsme kámošky. Ani jsme nikdy nebyly."

"A z toho mi fakt puká srdce, Ash," přitiskla si ruku na hrudník.

Podívala jsem se na Mirandu, která si rukávem utírala oči. "Jsi v pohodě, Mirando?"

Přikývla. "Nic mi není," odpověděla tak potichu, že jsem ji skoro neslyšela.

"Jestli tě Carmen otravuje, řekni mi. Potřebuju záminku skopat tu chudinku do kuličky."

Kdyby dokázaly pohledy zabíjet, bez pochyby bych byla teď ve vězení.

"Ne. Ne, to je dobrý. Jenom jsme mluvily."

Nevěděla jsem, proč lže. Proč se jí tak bála?

"Jo, Ash-ley. Jenom přátelskej pokec."

"Přátelskej pokec obvykle nezahrnuje slzy."

"Ashley, jsem v pohodě. Vážně. Já, ehm, já už půjdu," vyrazila Miranda pryč. Určitě chtěla před Carmen utéct.

"Takže Miranda je tvá nová oběť?" sledovala Carmen očima mizící Mirandu.

"Je to kamarádka. Takže ji nech na pokoji, nebo ti budu muset vymlátit úsměv."

Byla jsem centimetry od ní a neměla jsem v úmyslu ustoupit.

"Ten druh kamarádky, se kterýma se muchluješ v bazénech?" Nemohla jsem uvěřit, že to řekla.

Taky neustupovala.

"Bacha na to, co říkáš, Vasquezová. Dělí tě dvě vteřiny od..."

"Dvě vteřiny od čeho, Ash? Jo, aha. Vymlátíš mi úsměv." Ta mrcha se zasmála.

"Řekla jsem ti, abys mi tak neříkala!"

Snažila se zjistit, jak moc může zatlačit, než se neudržím. Měly jsme nevyřešený resty. Věděla, že to nebude trvat dlouho.

"Já se tě nebojím, Ashley. Nejsi nic víc než stupidní, malá, lesbická COURA, co se vyspí s každou, která roztáhne nohy. Jsi nicka, Ashley. Bezcenná nicka. Nedivím se, že tě máma nenávidí a táta nikdy není doma."

KŘUP!

To byl nádhernej zvuk Carmenina nosu. Kterej jsem jí skoro jistě právě zlomila.

Spadla na zem a z obličeje jí po rukách a tričku tekla krev.

"Zlomila jsi mi nos, ty krávo!" vykřikla, zatímco si držela nos.

"Říkala sis o to," odvětila jsem klidným hlasem.

Sklonila jsem se k ní a zašeptala jí do ucha.

"Drž se dál ode mě, Casey, Mirandy a všech ostatních, na kterejch mi záleží. Nebo ti příště nezlomím jenom nos. Rozumíš, zlato?" Poklepala jsem jí po hlavě a narovnala se.

Vyskočila na nohy a vrhla se na mě. Chytla mě za vlasy a začala mě za ně tahat. Typická holka. Zasmála jsem se a pak mi došlo, že má krvavý ruce v mých vlasech. Hnus! Nakonec jsem se z toho znechucení otřepala a začala se snažit ji od sebe dostat. Po mým odstrčení trochu zavrávorala a já udělala krok dopředu, abych jí znova praštila. Najednou jsem kolem pasu ucítila dvě ruce, který mě stáhly zpátky. Carmen zase spadla na zem.

"Zůstaň na zemi, kam patříš, Vasquezová!"

"Ashley, mlč!" řekl hlas osoby, která mě držela za pas. Pustila mě a já se otočila. Spencer. Vypadala ustaraně. Vedle ní byla Miranda. A aby to bylo ještě horší, stál tam i pan Goodman. Ve tváři měl výraz "máš pořádnej malér". Super!

"Ashley, co se tu stalo?"

Než jsem mohla Spencer odpovědět, ozvala se Miranda.

"Bránila mě."

"Před kým vás bránila?" Pan Goodman měl dlouhý vedení.

"Před ní očividně. Ráda šikanuje ostatní a potřebovala srovnat!" utrhla jsem se.

"Šikanuju? Jo, jasně," zasmála se Carmen.

"A tím srovnáním myslí zlomenej nos." Pomalu vstala.

Kdo jí sakra dovolil vstát?

"Dostala jsi, co sis zasloužila."

"Dobrá. To by stačilo!" přerušil nás pan Goodman.

"Slečno Vasquezová, jděte na ošetřovnu a umyjte se. Pak přijďte do ředitelny." Carmen se vydala se ke dveřím, obličej měla zakrvácenej a sukni mokrou a zablácenou, jak spadla na zadek. Dvakrák. V duchu jsem se zasmála.

"Slečno Daviesová, jste dočasně vyloučená. Jděte domů."

"To si děláte srandu, že jo? Co jsem měla dělat? Přihlížet, jak šikanuje jiný studentky?"

"Slečno Daviesová, ať už jste chránila nebo nechránila slečnu Dennisonovou, to, co jste udělala, bylo nepřípustné. Pokud jste svědkem šikany, nahlásíte to. Násilí tu netolerujeme. Bez ohledu na důvod."

"A co Carmen?"

"Carmen je můj problém. Ne váš. Teď jděte domů." S tím se otočil a zamířil zpátky do školy.

Déšť mezitím pořádně zesílil. Bylo mi to fuk. Mirandě a Spencer podle všeho taky.

"Ashley, moc mě to mrzí." Miranda mě zase objímala. Tentokrát tu nebylo ani trochu trapný. Když se odtáhla, zase měla v očích slzy.

"Děkuju, žes mě bránila. A fakt mě to mrzí."

"Neomlouvej se. Carmen je kráva. Jenom jsem chtěla, aby tě nechala bejt, a vyústilo to v další naší rvačku. Nemůžeš za to. Ráda jsem se tě zastala. Od toho jsou kamarádky, ne?"

Usmála se. "Jo." Pak mě znova objala. Ale už vážně. Ta holka se fakt ráda objímala.

"Mirando, musíš jít do třídy," řekla jí Spencer.

"Dobře. Ahoj, Ash. Ještě jednou děkuju." A byla pryč.

Riskla jsem pohled na Spencer. Věděla jsem, že se nejspíš zlobí. Překvapilo mě, když jsem na její tváři uviděla úsměv.

"Znamená to, že vy mě neseřvete?"

"Ne. Už příliš dlouho jsem čekala, až někdo zavře Carmen Vasquezové pusu." Eh? Cože?

"Trápí Mirandu už měsíce, dobírá si ji, že je tichá a uzavřená. Hodně si toho prožila. Děkuju ti za to, co jsi udělala." Páni... byla jsem v šoku. Neječela na mě. Děkovala mi.

"Párkrát jsem s ní mluvila, dokonce jsem kvůli ní nakonec zašla i za panem Goodmanem, ale nikdy se nedostal k tomu, aby si s ní promluvil."

"Takže jsem za něj udělala jeho práci a takhle mi poděkoval? Ať jde někam." Zasmála se.

"Jsem si docela jistá, že zlomené nosy nepatří do jeho plánu trestů. Vážně jsi ji neměla praštit. Ale mimo záznam ti děkuju." Mluvila upřímně.

"Bylo mi velkým potěšením," věnovala jsem jí nejširší úsměv, kterej jsem dokázala vykouzlit, a Spencer mi ho oplatila.

Déšť ustal a my tam dál stály a usmívaly se na sebe. Náhodnýmu přihlížejícímu by přišlo, že mezi náma něco je. A měl by pravdu.

Všimla si, že si držím ruku. "Co ruka? Nezlomila sis ji, že ne?"

"Myslím, že zlomená není. Jenom trochu bolí." Natáhla se pro ni. Znova jsem byla v šoku. Přejela mi prsty po naražených kloubech a mně se zatajil dech.

"Ne. Žádné zlomené kosti." Nevím, jak to poznala, ale věřila jsem jí. Pustila mi ruku.

"To jsem ráda. Se zlomenou rukou bych nemohla hrát na piáno ani kytaru."

"A to by byla věčná škoda. To nesmíme připustit. Takže už žádné rvačky, ano?" prosila mě. A mohla jsem ji neposlechnout? Ehm, ne.

"Už žádný rvačky. Slibuju."

"Fajn. Teď jdi domů. Já si s panem Goodmanem promluvím. Určitě ho přesvědčím, aby to tvé vyloučení zrušil."

"Ježiš... díky." Ano, to byl sarkasmus.

Zase se zasmála. "Nemáš zač." Rozešla se pryč, ale ve dveřích se otočila. "Zatím se měj, Rocky." Mrkla, usmála se na mě a pak zmizela.

"Zatím, Spencer," řekla jsem, i když jsem věděla, že mě neslyší.

To byl ale den! Počkat. Půlka dne. Po všech těch událostech jsem konečně dostala hlad. Vyšla jsem z nádvoří a došla ke svýmu autu. Zastavila jsem se na burritos a pak vyrazila domů. Po cestě jsem myslela na Spencer. Jo, já vím, to nebyla žádná novinka. Její krása byla zjevná. Ta mě zaujala nejdřív. Ale když jsem jí poznala víc, začala jsem si všímat, že to není jediný, co jí dělá dokonalou. Byla nádherná, to bezpochyby, ale byla taky upřímná, chytrá, starostlivá a vtipná. Dokázala mě rozesmát, a ačkoli jsem to měla na ženách ráda, nebyla to hlavní věc, co mě na ní přitahovala. Cítila jsem se v bezpečí. S ní jsem se cítila v bezpečí. A i když to pravděpodobně nikdy nepřizná, chtěná. S ní jsem se cítila chtěná. A ne jenom v sexuálním smyslu, ve všech smyslech. I když jsem jí to všechno chtěla říct, nemohla jsem. Bylo příliš brzo. A měla jsem strach. Strach ze zamilovanosti, strach, že nejsem dost dobrá, strach, že od ní chci víc než jenom její tělo. Tohle jsem necítila od, no... nikdy. Už nešlo jenom o to ji svést. Šlo o víc. Nechtěla jsem Spencer jenom svést, chtěla jsem, aby se do mě zamilovala. Kvůli tomu jsem se musela zbavit Starý Ashley nadobro. Budu to ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy musela udělat. Ale Spencer za to stála. O tom jsem neměla nejmenší pochyby. Sbohem, Stará Ashley.