Jeden rok v životě

Napsala: clomle44, Překlad: Eva (1-22), petrSF (23-46)

41

Myslím, že mě zabila. Přísahám bohu, že mě zabila. Jsem mrtvá, tohle je nebe. Cítím se tím nejlepším možným způsobem neuvěřitelně vyčerpaně a použitě.

Zdálo se, že má vše pod kontrolou, je svrchovaný diktátor toho neuvěřitelného sexu, který se právě odehrál, ale leží na mě zhroucená. Teď už si tak jistá nejsem.

Nakonec do ní musím drobně šťouchnout, snažím se ji přimět, aby ze mě slezla, protože abych byla upřímná, nemůžu dýchat. Zabručí, ale odvalí se na bok a vezme mě s sebou. Pevně mě obejme a přitiskne si hlavu k mému krku.

Slyším ji něco mumlat, ale nerozumím jí. Vpletu jí prsty do vlasů a hladím jí hlavu.

"Jsi v pohodě?" zamumlám s úsměvem nad ironií, že se na to ptám já.

Zvedne hlavu a věnuje mi úsměv od ucha k uchu. "Ó ano."

Uchechtnu se. "Až tak dobrý, hm?"

Pozvedne na mě obočí a nakrabatí nos tak, jak to umí jen Ashley. "Promiň, ale jsem si dost jistá, že jsi u toho byla."

"Ó ano," zopakuju po ní s širokým úsměvem.

"Jsi v pohodě?" zeptá se.

"Hmmm," usměju se nestoudně. "Trochu rozbolavělá, ale hodně fantastickým způsobem."

Ashley se zatváří hrdě, tak ji zalechtám na žebrech. Chytne mě za ruce a já využiju příležitosti a otočím ji. Teď jsem nahoře já.

Bože, jak já ji chci šukat. Strašně moc ji chci šukat. Pohlédnu jí do očí, má je tmavé a mírně rozšířené.

Jo jo. Ví to. Otočí mě zpátky a obkročmo si na mě sedne. O pět minut později jsem málem v bezvědomí.

Nevím, jestli někdy existovalo něco víc sexy než tohle. Slíbala jsem si, že jakmile se z Ashleyina důkladného šukání vzpamatuju, oplatím jí to.

Mám pocit, jako by se milovala s vnitřní Spencer. Jako by se dotkla mé duše. Chci pro ni totéž.

A tohle je nejerotičtější věc, jakou si dokážu představit.

Klečí nade mnou, ruce na obou stranách mé hlavy, kolena podél mých boků. Moje prsty, no, jsou právě zatraceně horké a mokré. Z tohohle úhlu je hrozně těsná. Cítím na dlani její vlhkost, jak ji příležitostně otřu o kamenně tvrdý klitoris.

"Spen-cer," lapá Ashley po dechu.

"Miluju tě," odpovím šeptem.

V odpověď pouze zasténá. Pohybuje pánví tam a zpátky, já do ní vnikám prsty a společně jí dostáváme blíže a blíže. Cítím, jak se mi o hruď otírá prsy.

"Kurva, kurva, kurva, kurva, kurva," obklopí nás její kňourání, zatímco pomalu, ale jistě stoupá k vrcholu.

Udělá se na mně. Je to nejvíc sexy věc na světě. Když se zhroutí, její tělo mě přitiskne k posteli. Obejmu ji a co nejpevněji ji držím.

Usne na mně.

Čas nám letí. Vrátily jsme se do práce a já si svou novou práci nesmírně užívám. Práce s Tamarou je zábava, je to nejuvolněnější šéf na světě a velmi mě podporuje. Sama práce se neustále mění, což je skvělé, a obědvám s Ashley alespoň jednou, obvykle dvakrát, týdně.

O té divné nemluvící epizodě nemluvíme. Zdá se, že zůstala v minulosti, za což jsem ráda. Nesnáším konflikty a nechci se s Ashley hádat. Na druhou stranu se mi to tu a tam vybaví a znepokojuje mě to. Co když nás to bude pronásledovat? Co když to znamenalo víc než jen... jen tichou domácnost?

Přesto to v sobě ten pocit potlačuju, protože vše se právě tak daří. Nechci rozhoupat loďku.

S rodiči mluvím každý týden, pravidelně v pátek večer. S tátou jsem obnovila vztah, jak jsem nikdy nepovažovala za možné, a i matka si najde čas, aby se mnou poklábosila. Když se k tomu přidá štěstí s Ashley, je úplně možné, že můžu každý den prasknout.

Páteční telefonát s sebou přinese příjemné překvapení. Máma a táta chtějí přijet na víkend na návštěvu. Ten nápad se mi líbí. Sdělím to Ashley, která z toho má stejnou radost. Nabídne jim, že mohou spát u nás, ale odmítnou to. Myslím, že to máma to nechce. Chápu to, nejsme si ještě tak blízké, abych tak dlouho sdílely stejný prostor.

Když je vše dohodnuto, zavěsím a okamžitě mě přepadne příšerná nervozita. Hlava mi začne chrlit možnosti, z nichž většinu nechci ani zvažovat.

Ashley vyjde z kuchyně a pozvedne na mě jedno obočí. Pochoduju po koberci mezi jídelním stolem a gaučem a můj znepokojený výraz se nedá přehlédnout.

"Je to dobrá věc, Spencer, nezapomeň, je to dobrá věc."

"Ehm," odvětím naprosto nepřesvědčeně. "Nedokážu nemyslet na to, co se může pokazit. Tolik by se toho mohlo pokazit. Je to hooodně špatný nápad... je to..."

"Spencer," přeruší mě, což je asi dobře. Odloží skleničku, dojde ke mně a opatrně položí ruce na má nadloktí. Pohlédnu jí do očí. "Nic se nepokazí. Přestaň s tím."

Skousnu si ret.

"Přestaň s tím," napomene mě hlubokým hlasem.

"Ehm," zopakuju. Použiju ale své štěněčí oči a to ji rozesměje.

"Ty jsi nenapravitelná!"

"Já vím," vzdychnu. "Snažím se nepanikařit, vážně."

"No, nakonec se ti to podaří, jasné?"

Zvedne skleničku, zmizí do obýváku a s tichým žuchnutím dopadne na gauč. Dívám se, jak zvedne dálkové ovládání a zapne televizi. Zatímco ji sleduje, pozoruju ji.

Nezdá se, jako by byla někde jinde? Nemůžu si pomoct, přijde mi to tak. Na Ashley je divně odměřená. Vím, že má panika je bláznivá, ale vážně se ji snažím ovládat a je to pro mě těžké. Neutíkám přece. Řekla jsem rodičům ano, budu se nervovat, dokud nepřejedou.

Ale normálně by mě alespoň dotáhla ke gauči a přiměla mě se s ní tulit.

Z tohohle, spolu s tím nemluvením, jsem ještě nervóznější. Máme problém? S Ashley nemáme problémy. To je mimo diskuzi. Problém si odmítám připustit.

Ale zároveň nemám odvahu na konfrontaci.

Sakra, v tomhle jsem úplně hrozná.

Naliju si sklenici vody a zamyšleně ji vypiju u kuchyňské linky. Pak si naliju další. Odnesu si ji do obýváku a posadím se na gauč vedle Ashley. Trochu se odsune, aby mi udělala místo, ale nepodívá se na mě.

Odložím sklenici na stolek, opatrně si složím nohy pod sebe a pak se schoulím k Ashleyině boku.

Šťastně vzdychnu, když zvedne ruku a dá ji kolem mě. Nedokážu předstírat, že mě zajímá basketbalový zápas v televizi. Když mi dá pusu do vlasů, nezáleží na tom, že neodtrhla oči od zápasu. Nezlobí se na mě a to znamená, že je všechno v pořádku.

Myslím, že musím přestat tolik panikařit.

Samozřejmě se to snadněji řekne, než udělá, když mají přijet moji rodiče. No, na potlačení úzkosti mám dva týdny.

Uvidíme, jestli to zvládnu.

42

Panebože, panebože, panebože.

To s tou klidnou, v pohodě a vyrovnanou Spencer moc nefunguje. Bývala jsem chladná, osamělá a rozhněvaná Spencer. Pak přišla Ashley a obrátila mi život vzhůru nohama. Teď jsem většinou šťastná, ale zdá se, že se u mě rozvinula úzkostná porucha, z jejíž přítomnosti v mé psychice radost nemám.

Pohupuju se na vnitrostátním letištním terminálu a Ashley se mi směje. Spražím ji pohledem, ale ona se chechtá dál.

"Jsem natěšená, jasný!"

"Já vím, miláčku," odvětí rozpustile, "ale to nám celý byt třikrát neuklidilo."

"No, alespoň je uklizený!" nedám se.

"Pravda." Dá mi ruku kolem pasu a políbí mě na ucho. "Jsi sexy, když jsi natěšená."

Její ruku odstrčím. "Pro tebe jsem vždycky sexy."

Zasměje se, ale je to pravda.

Opravdu jsem natěšená. Těším se, že opět uvidím své rodiče. Těším se, že jim ukážu New York, je to už dlouhá doba, co tu byli. Těším se, že s nimi strávím další čas a možná jim ukážu, jak jsem dospěla, jak daleko jsem došla.

Vrátím se k pohupování, zatímco se na tabuli objeví, že jejich let přistává. Zírám na ni, přešlapuju z jedné nohy na druhou a trochu se třesu, pochechtávání pobavené přítelkyně vedle mě skoro nevnímám. Když oznámí jejich výstupní bránu, vyrazím. Jdu rychleji, než je nutné. Ashley jde za mnou a stále vypadá mírně pobaveně.

Jsou asi v polovině zástupu lidí vycházejících z letadla. Je hezké moct je přivítat u brány, ještě že to nebyl mezinárodní let. Důkazy toho, jak se zpřísnila bezpečnost, vidíte všude kolem, ale i tak můžu přivítat rodiče pár okamžiků po té, co vyšli z letadla.

Táta zachytí v davu mou usmívající se tvář a zatahá za máminu ruku. Když k nám dojdou, zahrne mě jedním ze svých medvědích objetí, těch, co mám moc ráda. Objetí mámy je mnohem rezervovanější, ale přesto je mi v něm dobře. Jsem ráda, že se oba přivítají s Ashley se stejnou náklonností.

Našli si hotel, který je pouze několik ulic od našeho bytu. Je to hezký pocit vědět, že jsou tak nablízku. Provoz v pátek večer je šílený a já pořád nemůžu uvěřit, že Ashley je dost bláznivá na to, aby se proplétala New Yorkem autem. Cesta domů nám zabere téměř dvě hodiny a pak už je čas na večeři. Necháme rodičům nějaký čas na vybalení a opláchnutí a pak se s námi setkají v hale.

Nedaleko od našeho bytu je hezká italská restaurace a tam jdeme. Vidím, že je matka unavená. Tedy skrývá to dobře a vždy vypadá o dost mladší, než kolik jí je, ale znám ty příznaky. Drobné vrásky kolem očí a vyčerpanost, která se jí v očích zračí, stačí, abych věděla, že měla v nemocnici těžký týden. Proto jsem vybrala blízkou a malou restauraci, než je vzít do nějaké vzdálené a trochu 'newyorkštější'.

Asi to není zase tak dlouho, co jsme je viděly, ale mám pocit, že to bylo včera. Při večeři se dozvím několik dalších věcí o tom, co se během těch let dělo. Cením si, jak táta dokáže nadhazovat témata a mluvit o tom, aniž bych se cítila příliš nesvá. Jím těstoviny, poslouchám, jak se rodiče smějí, a cítím se znovu součástí rodiny.

Vlastně jsem do jejich vyprávění tak zabraná, že si nevšimnu, že mám na bradě rajčatový protlak. Zjistím to, až se otočím k Ashley a ona mi ho opatrně setře palcem.

Pohled, který mi při tom věnuje, je tak žhavě pronikavý, že zčervenám. Náhle moji rodiče zmizí a jsme tam jen Ashley a já. Svět zmizel v dálce a jediné, co vidím, je má přítelkyně.

Z transu mě vytrhne tátova vidlička, která zacinká o kraj talíře, když si bere poslední gnocchi, a já pohlédnu zpátky na rodiče. Máma se taktně dívá do talíře a táta se na mě zubí. Zčervenám ještě o něco víc a odkašlu si.

Snad jsme působily jen roztomile a ne jako nadržené blbky.

Bože, já jsem taková nadržená blbka.

Jsem na večeři se svými rodiči a stačí jeden Ashleyin dotyk a chci si ji vzít přímo tam na stole.

Taková nadržená blbka.

Ashley je asi jediná, kdo není ani trochu v rozpacích, protože snadno znovu rozproudí konverzaci.

Já jsem ale po zbytek večera trochu zamlklá. Pořád mluvím, jen nepřispívám tolik jako předtím.

Dokud nedostanu Ashley domů a do našeho bytu, pak nejsem ani trochu tichá a pasivní.

Myslím, že si to docela užívá.

Následující ráno překypuju energií. Když jsem se rodičů zeptala, co plánují během pobytu v New Yorku navštívit, matka okamžitě odvětila, že Metropolitní muzeum umění, a táta se jen usmál a řekl 'Jak myslíš'.

Takže jsem šli s matkou do muzea a teď jsme v ZOO v Central Parku. Je hezký den, chladný, ale slunečný, a zdál se to být dobrý nápad. Rodiče vidím kousek před sebou, jdou po lávce k pavilonu hrochů. Drží se za ruce a je to docela roztomilé.

Já se samozřejmě držím za ruku se svou přítelkyní a to je ještě roztomilejší. A sladší a rozkošnější a, jo, uvědomuju si, že zním jako zamilovaný blázen. Nemůžu si pomoct. Ashley ze mě dělá zamilovaného blázna a mně se to líbí. Líbí se mi, že se můžeme ruku v ruce procházet rozumně zaplněnou ZOO, a ona si z ostatních návštěvníků nic nedělá. Jo, někteří lidé nám věnují zvláštní pohledy, ale tohle je New York, většina lidí si cizích lidí prostě nevšímá.

Ashley mi ruku sevře a já jí sevření oplatím. Když dojdeme do pavilonu hrochů, rodiče ho už opouštějí. Je to tunelový pavilon s podvodními okny do jezírka hrochů.

Je tu chladno a tma, jediné skutečné světlo prosvítá okny skrz modrou vodou jezírka. Stoupnu si blíže Ashley a vychutnávám si tu blízkost a klid. Vzhledem k dnešnímu slušnému počtu návštěvníků v ZOO je tu relativně prázdno. Kromě nás je tu pouze pár s malou dcerou.

Vypadají téměř jako dokonalá rodinka z plakátu. On je vysoký brunet, hezký a upravený. Ona je hubená blondýna, má stažený pas a musím přiznat, že se jí v džínách rýsuje hezký zadek. Jejich dcera je andílek, blonďaté kadeře má sepnuté do dvou culíků. Je roztomilá. Dokonce drží plyšového medvídka, který má na sobě kostkovanou vestičku.

Nedokážu si pomoct, musím se dívat na ni místo samotných hrochů. A to jsou ti hroši hodně roztomilí. Drží se za tátovu ruku, ale zatímco rodiče upírají zrak do jezírka, ona se otočí.

A podívá se přímo na mě.

Poprvé v životě ucítím uvnitř píchnutí něčeho. Tedy na děti jsem ještě pořád příliš mladá, ale až do teď jsem nikdy dítě nechtěla. Ale když tam stojím s Ashleyinou rukou ve své a dívám se na tu malou holčičku, mihne se mi v hlavě obraz.

Miniaturní Ashley držící nás v ZOO za ruce.

Miniaturní já na gauči, sledující animáky a ládující se cereáliemi. A to píchnutí je zase o malinko silnější.

Podívám se na Ashley a zjistím, že se na holčičku rovněž usmívá. Vtom mi dojde, že se holčička usmívá na mou Ashley. Blonďatý andílek zvedne ručičku a ostýchavě na nás zamává. Ashley se na ni zazubí a pak jí zamávání zkusmo oplatí.

Sleduju, jak matka holčičky sklopí zrak a uvědomí si, že pozornost její dcery je někde jinde. Vzhlédne k nám a já se na ni taky usměju. Zatáhnu Ashley za ruku a vedu ji pavilónem k východu.

Když se opět ocitneme na denním světle, uslyším Ahsley dlouze vzdychnout a pak náhle už není její ruka v mé.

A já vím, že se to zase změnilo. Ashley se mou pořád mluví, pořád vedle mě jde. Ukazuje na pavilóny a směje se zvířatům. Sdílí mou hrůzu a nemožnost odvrátit zrak jako od bouračky při pohledu na pářící se žirafy. Ale duchem tam není.

Už se mnou není. Stáhla se a už to není má vřelá a blízká přítelkyně.

Odstřihla se.

A já nevím proč.

Zbytek odpoledne zvažuju, že se jí zeptám. Pokud si rodiče při cestě po turistických atrakcích New Yorku všimnou nějaké změny, nic neřeknou. Táta se chová normálně, máma se chová normálně a Ashley je prostě... duchem jinde.

Ale pouze pro mě.

V duchu se sama se sebou přu, jestli se jí na to mám zeptat. V poslední době jsem dost odvážná a myslím, že to v sobě pořád mám udělat ten krok navíc. Jenže fakt, fakt to nechci mezi námi zhoršit.

Bojím se, že když na ni zatlačím, odtáhne se ještě víc.

Nejsem si jistá, jak bych to zvládla.

Ale tohle mlčení mezi námi taky nezvládnu. Ani nevím, jestli je pro to mlčení správný výraz. Pořád se mnou mluví, ale je to jako filmový scénář. Vše je to povrchní. S Ashley jsme vždy vedly hluboké emocionální hovory. To teď chybí.

Rozhodnu se konečně něco říct, když vezme rodiče k bývalému World Trade Centru. Samozřejmě nic příliš troufalého.

Některé části Spencer se nikdy nezmění.

Ashley se opírá o zábradlí a dívá se na památník. Znovu cítím mezi námi emoce, protože je nemožné na tomhle místě nic necítit. Když víte, co se tu stalo, a co se stalo ve světě kvůli tomu, co se tady stalo, je nemožné nic tady necítit.

"Ash?"

Otázku položím jemně, něžně. Stojíme blízko sebe, ale nedotýkáme se. Obě se opíráme lokty o zábradlí. Potlačím nutkání natáhnout se pro její ruku.

"Jo?" Její odpověď je stejně jemná, jako byla má otázka.

"Jsi v pořádku?" Přišlo mi to jako ta nejjednodušší otázka.

"Jo." Zvídavě na mě pohlédne. "Jsem."

Tady je její nepřekonatelný úsměv. Úsměv dokonalé holky, který mi vždy rozechvěje kolena.

A tím to skončí. Nemělo by. Nemělo by to skončit krátkou slovní výměnou, která se právě odehrála, ale jak jsem řekla, nechci na ni tlačit.

A tak pokračujeme v cestě na večeři a mé srdce je podivně nejisté a moje hlava znepokojená.

Jdeme do hezké restaurace, tedy alespoň hezčí, než byla ta malá italská, kam jsme šli včera. Ashley nám zařídila rezervaci. Její jméno má asi o něco větší váhu než mé. Konec konců je dcerou dost známého člověka. Zdá se, že se na to hledí, když chcete sehnat místa v restauraci.

Je to vážně hezká restaurace. Obsluha je zdvořilá a přátelská. Jídelníček působí draze, ale chutně. Ashley bude trvat na tom, že zaplatí. Vím, že můj příjem je mnohem lepší, než býval, ale není dost vysoký, abych si mohla tuhle restauraci dovolit..

Mám pocit, že zaplatí i za mé rodiče, přestože se budou hádat.

Nevyhrají. Většina lidí hádku s Ashley nevyhrává.

Vzdálenost, kterou mezi námi cítím, se nějak o něco zmenšila. Znovu snadno konverzujeme a opět vidím v Ashleyiných očích vřelé jiskřičky lásky.

Zatímco jíme předkrm, rozhlédnu se po restauraci. Zdejší zákazníci jsou lidé, kteří by se na mě před léty ani nepodívali. Teď jedí vedle mě, jako by o nic nešlo. Shlédnu na své šaty a uvědomím si, že nejspíš už vážně o nic nejde.

Dokážu přesvědčivě předstírat, že jsem jedna z nich. Ačkoli vím, že nejsem a nikdy nebudu.

Přejíždím očima různé lidi v restauraci, až mi pohled ulpí na jednom. Vlastně mě přistihne, jak se na něj dívám, a pohled mi oplatí.

Trvá mi několik vteřin, než mi to dojde. Chladný, drsný pocit poznání.

Ashley vzhlédne a spatří, že na mě ten muž zírá. Věnuje mi zvláštní pohled a já na toho muže přestanu koukat.

Vím, kdo to je.

Ashley ne.

Máma mi rovněž věnuje zvláštní pohled. Usměju se na ni a případné poznámky nebo otázky tím odvrátím. Ačkoli zbytek večeře probíhá dobře, Ashley i já si nedokážeme zabránit v kradmých pohledech k páru v rohu. Občas si všimnu, že i jeho oči se k nám stáčejí, ale všechno je to hodně nenápadné.

Večeří se svou ženou, průměrnou ženou středního věku. Vypadá jako většina žen toho věku. Nevím, asi je to nějaký generický model.

Teď jsem napjatá a nervózní. Házím do sebe večeři a snažím se ji dojíst, aniž by mi pukla hlava. Nechci nic jiného než odejít.

Trvá to hodinu nebo tak, ale mé přání se konečně splní. Zaplatíme a míříme ke dveřím. Zatímco k nim jdeme, vrhnu poslední pohled k rohovému stolu a zjistím, že se na mě ten muž dívá. Vím, že ví, kdo jsem.

Otočím se a Ashley mi pomůže obléct kabát. Zatímco mi pomáhá, všimnu si jejího výrazu. Je zvědavý a, pod tím, je stopa strachu.

Sevřu rty v tichém gestu 'ne tady, ne teď' a vyjdeme z restaurace.

Rodiče jdou s námi do našeho bytu. Domluvili jsme se dříve toho dne, a přestože se stalo, co se stalo, bylo by pořádně nezdvořilé žádat je, aby teď nechodili.

Když jde táta udělat kávu a máma zmizí v koupelně, Ashley mě chytne za paži.

"Kdo byl sakra ten chlap?"

Sundám si kabát a otočím se od ní.

"Nikdo, Ash, nesejde na tom."

Ucítím na lokti její ruku. Neodtáhne ji, není to násilné, ale je tam.

"To určitě, celý večer jsi z něj nedokázala spustit oči."

Bože, nemohla by se víc mýlit.

"Můžeme to prosím nechat teď být?" Jsem si velmi vědomá, že táta je pouze pár metrů od nás v kuchyni.

"Spencer, prostě mi řekni, kdo to byl."

"Nikdo. Ani nevím, jak se jmenuje."

"Ale znáš ho."

Pohlédnu na ni. Vypadá znepokojeně. Hodně vyděšeně.

"Znala jsem ho, Ashley."

"Drogový dealer?"

Suše se zasměju.

"Ne, Ashley. Drogový dealer ne. Drogový dealeři nejí v takových restaurací."

Slyším, jak táta přesouvá nádobí.

"Spencer."

"Byl to zákazník, jasné?" syknu. "Podělaný zákazník. Někdo, kdo mě kdysi šukal za peníze."

Myslím, že mi praskne hlava. Cítím v ní takové horko, že se divím, že se mi neuvařil mozek. Srdce se mi chystá vyskočit z hrudi a nedokážu dýchat.

Ashley na mě jen hledí.

Proč na mě tlačila?

Polkne.

Bože, proč na mě tlačila? Proč jsem jí to řekla?

Tohle není dobré. Tohle není vůbec, vůbec, vůbec dobré.

Ale vůbec dobré.

Propalujeme mě očima. Nedokážu ji přečíst. Sotva vidím a nedokážu ji přečíst. Natáhnu ruku, abych se jí dotkla, ale není tam. Mizí. Odchází.

A pak je pryč.

Ven ze dveří, dolů po schodech a pryč.

Je pryč.

43

Je pryč.

Nemůžu uvěřit, že je pryč.

Stojím tu, držím se dveří a jen zírám. Jediné, co slyším, je hlasitý tlukot vlastního srdce v uších.

Proč se nezhroutím? Mám pocit, že bych měla. Mám pocit, že bych měla padnout na podlahu a nekontrolovatelně vřískat. Místo toho se držím. Držím se vší silou dveří.

"Spencer?" V tátově hlase je jasně patrná starost a zmatek.

Nedokážu nic říct.

Je pryč.

Proč za ní neběžím? Proč moje nohy neseskakují po schodech a nenesou mě k ní, kde se můžu hájit chytrými slovy a přesvědčivými gesty? Pochopí to. Odpustí mi. Vrátí se. Bože, proč to nedělám?

Protože si tohle zasloužím.

Ne, nemyslím to emo, mlácení hlavou do okna, sebenenávistným způsobem. Ale věcným, 'tak to na světě chodí' způsobem.

Způsobem, kdy musím uznat, že Ashley, až dosud, byla dokonalá. A nikdo není dokonalý. To je fakt.

Musel přijít den, kdy nás má minulost dožene, a ten den byl dnešek. Musel přijít okamžik, kdy už dál nesnesla, že nejsem čistá. Bez ohledu na to, co mám teď za práci, bez ohledu na to, že neberu drogy a dokonce ani nepiju. Nejsem čistá, protože nikdy nebudu. Nemůžu být. Jsem prostě... poškozené zboží.

Samozřejmě mě opustila v nezáviděníhodné pozici, kdy to musím vysvětlit svým rodičům. Nechápejte mě špatně, vždy jsem jich chtěla říct, co jsem po útěku z domova dělala. Jen jsem chtěla rok, dva počkat, až si znovu utvoříme dost silné pouto na to, aby to zvládli. Říct jim to teď nebylo součástí plánu.

Ale jak jim mám proboha vysvětlit, že utekla?

"Spencer?" Na rameni ucítím tátovu ruku.

Ježíši, k čertu s vysvětlováním. Myslím, že nedokážu otevřít pusu a vydat souvislý zvuk, o slovu nebo větě vůbec nemluvě.

Ani nebyl důležitý.

Ta myšlenka mi vyskočila v hlavě a já se jí teď držím, ačkoli bych ji měla nechat plavat. Vážně, jak může být tenhle směr myšlenek dobrý?

Byl to prostě zákazník. Dalo by se říct, že pravidelný, to ano, ale nikdo důležitý. Sakra, vždyť ani neznám jeho jméno. Byl to jen chlápek, který přicházel a platil mi. A... dělal věci, za které mi platit. Nenáviděla jsem to. Byl celkem milý, když to porovnám s jinými lidmi, se kterými jsem, ehm, pracovala, ale pořád to byl někdo, kdo spadal do kategorie lidí, kterým jsem si přála vyhnout.

Byl úplně nedůležitý.

Tak proč tohle způsobil?

Nezpůsobil to. To já.

Měla jsem vymyslet nějaký jiný způsob. Měla jsem se stát mezinárodní zlodějkou šperků. Na takovou kariéru můžete být vždy pyšní.

Ale ne, já se musela stát šlapkou. Heroinem popletenou šlapkou.

Doprdele práce. Není divu, že utekla.

"Spencer, co se děje?" Tentokrát je to ostrý hlas mé matky. Je dost pronikavý na to, aby mě přinutil se otočit a pohlédnout na ně.

Táta má pořád v ruce utěrku. Vypadá hodně znepokojeně. Máma vypadá jen zmateně.

"Je pryč." To jediné dokážu říct. A ta myšlenka mi teď vymazala všechny ostatní z hlavy. "Je pryč."

"Kdo je pryč? Ashley?" Máma to nechápe. Samozřejmě že ne.

Nic neříkám. Ani nepřikývnu. Myslím, že můj výraz musí být dost výmluvný, protože táta ke mně přistoupí a obejme mě.

Slyším ho u svého ucha šeptat: "Neboj, hvězdo, ať se stalo cokoli, vrátí se."

Nesnesu to. Vím, že se mě snaží povzbudit a pomoct mi, ale faktem je, že se mýlí. Vrátí se, to ano. Abychom vyřešily, jak od sebe oddělíme naše životy. Nemluvím o její fyzické přítomnosti, mluvím o NÁS! A to je pryč navždy.

Nezvládnu to a pak přijdou slzy. Třesu se, mlčky, a tátovy paže zpevní své sevření.

"Spencer, Arthure, co se proboha děje?" Matka pomalu zvyšuje hlas.

"Teď ne, Paulo."

"Tak kdy tedy? Teď se mi zdá vhodná doba." To je má matka, vždy používá logiku.

Vymaním se z tátova objetí a slabě se na svou matku usměju. "Promiň, mami. My se trochu... pohádaly. Ehm, Ashley odešla."

To jsem říkat neměla. Znělo to, jako by to byla malá hádka, která se děje jednou týdně. Ale Ashley nikdy předtím neutekla. Je to mnohem více než malá hádka. Utíkání patří ke mně, ne k ní. Kromě toho prostě vím, že už se to nikdy nespraví. Jak by mohlo?

"Ach, drahá." Soucit od matky je to poslední, co bych čekala, ale dostává se mi ho. Rovněž ke mně přistoupí a obejme mě. Je při tom trochu nesvá, ale objetí jí oplatím. A překvapivě mi pomáhá. Pořád je to celé zdrcující, ale zřejmě se nechám raději drtit v náručí rodičů než sama. "To se spraví, drahá."

"Tím si nejsem jistá." Á, pravda, jak bolí.

"Nebuď hloupá, Spencer," odfrkne si máma, "bylo to jen malá hádka. To se stává. Vrátí se."

A s tím zmizí do kuchyně, aby pokračovala v přípravě kávy. Pohlédnu na tátu, který svěsí hlavu k jedné straně. Myslela jsem, že to dělají jen Carlinovic ženy, ale také je v tom dokonalý. "Není to tak jednoduché, viď?"

Zavrtím hlavou. "Nikdy předtím neodešla. Myslím, že to není drobnost, tati."

Znovu mě obejme. "Možná ne, ale já si pořád myslím, že se to spraví."

Jo. Jasně.

Co jsme se vrátily z Ohia, chovala se divně. Všechny ty případy, kdy tam nebyla, kdy Ashley, kterou znám, byla pryč. Všechny ty případy, kdy se mnou půl dne nemluvila, to není normální. A to už se děje týdny, takže vím, že jde o víc než nějakou drobnost.

A pak odešla. To je tak neashleyovské, až to není ani trochu vtipné. Chci, strašně moc, aby měli rodiče pravdu. Chci si myslet, že vejde do dveří, omluvně se usměje a vše bude v pořádku.

S instinkty jsem občas na štíru, ale vím, že tentokrát se nemýlí. Vím, že to není v pořádku.

Něco je špatně.

Dveře jsou pořád otevřené. Široce otevřené. Ashley nestoupá po schodech nahoru. Nevrátila se. Odvážím se projít otevřeným portálem a sejít po betonových schodech. Dojdu na ulici a rozhlédnu se na všechny strany. Hledím do noci ozářené přirozeným světlem New Yorku.

Ashley nikde není.

Je... pryč.

44

Jak dlouho to je? Nevím. Minimálně hodiny. Moji rodiče odešli, ačkoli jsem je musela k odchodu přemlouvat. Zvláštní bylo, že největší neochotu mě opustit projevila matka.

Jsem na gauči a svírám si kolena. Zdržuju se kolébání, nechci se hýbat.

Chci Ashley.

Zoufale toužím, aby přišla domů. Kde může být tak dlouho? To, že je pořád pryč, mě děsí víc než to, že vůbec odešla. Kdyby jen naštvaně utekla a pak se rychle vrátila, pochopila bych to.

Tohle hezky sedí k tomu mlčení v poslední době. Nepřítomnost narůstá. Její nynější nepřítomnost je poslední hřebíček do rakve našeho vztahu. Vím to. Prostě to vím.

A bolí to.

Nemůžu uvěřit, jak moc to bolí. Nejen citově, ale i fyzicky. Bolí mě celý hrudník, celé tělo. Je to, jako by mi někdo usekl ruku. Bože, kéž by mi někdo usekl ruku. Určitě by to bolelo méně.

Tak moc ji miluju. A to mě zabije.

Bože, podívejte se na mě, o kolik melodramatičtější ještě dokážu být? Téměř jako bych chtěla, aby se vrátila ledově chladná Spencer. Ta, co se o nic nestarala. Ale to je lež. Trpěla jsem tehdy, jen jsem neměla někoho, s kým se o to podělit.

Teď se podělit můžu, když chci. Můžu odejít, jít do hotelu rodičů a přijmou mě. Vím, že ano. Vím, že by otevřeli dveře a sevřeli mě v náručí,, zatímco by z mého těla prosakovala bolest.

Ale neodejdu. Protože chci, aby Ashley přišla domů, chci, aby přišla domů a skončila to. Musím slyšet, že je konec, protože to šíleně bolí.

Bolí to ovšem ještě víc, když se otevřou dveře. Když panty vydají ten jemný vrzavý zvuk, díky němuž vím, že se dveře od bytu otevírají.

Než projde dveřmi, vstanu. Než mě může spatřit sedět na gauči a držet se. Než mě může spatřit tak slabou.

Teď musím být silná. Protože pokud teď nebudu silná, rozpadnu se na milion kousíčků.

Ale nezabrání mi to, abych se nedržela. Mám kolem sebe ruce v němém gestu muk, které mi bývalo tak známé.

Neplakala. Tvář má téměř klidnou. Nedokážu v ní však číst. Je toho v ní příliš a já nevím, co se jí honí hlavou. Nejspíš kvůli tomu, že je můj mozek tak popletený, že nedokážu jasně myslet.

Spatří mě. Skousnu si ret a sleduju ji.

Nedokážu mluvit. Měla bych promluvit. Měla bych promluvit jako první. Měla bych být ta silnější.

Předběhne mě.

"Ne... neměla jsem..."

Trochu kolem sebe zpevním sevření svých paže. Sleduju, jak se její výraz změní. Tváří se zahanbeně.

"Prosím." Můj hlas je přiškrcený šepot. Zavřu oči.

"Spencer."

"Prosím, neprotahuj to."

To ticho je ohlušující.

"Nerozumím."

Po těch slovech otevřu oči. Postoupila pár kroků ke mně a tváří se zmateně.

Potřebuju, aby to skončila. Nerozumí tomu, ale nedokážu čekat na nevyhnutelné. Tohle mě zabíjí.

"Prosím... pokud to uděláš, udělej to hned."

"A co?" Postoupí o další krok blíž. "Spencer, ty se třeseš."

"Už se se mnou sakra rozejdi." Je to téměř přidušený výkřik. Tak, řekla jsem to.

"Spencer, ne!" Dojde ke mně a chytne mě za nadloktí. Odvrátím zrak. Nedokážu se na ni dívat. Nezvládnu tohle...

Počkat. Cože?

Řekla...

Ne?

Počkat, musela jsem špatně rozumět.

Otevřu oči a pohlédnu na ni. "Cože?"

"Spencer, lásko, ne, ne, ne, ne."

Začnu se třást. Je to v pořádku. Nerozejde se se mnou. Je to v pořádku.

A pak to není v pořádku.

"Bože, tohle musíš přestat dělat." Ashley se odtáhne a projede si rukou už rozcuchanými kadeřemi. "Vážně s tím musíš přestat."

"A s čím?" vypálím jako z pistole, hlasitě a zlostně. Jsem úplně zmatená a emoční horská dráha, kterou jsem v posledních hodinách absolvovala a zvlášť v posledních třech minutách nepomáhá.

"Shazovat se. Myslet si, že tě opustím. Být tak šíleně pesimistická."

Hledím na ni. Hledím na ni dlouho a pronikavě. A pak dospěju k rozhodnutí.

"To není fér."

Na rozdíl od mé poslední věty je tahle jemná a něžná, ale je jak žužu obalené ocelí. Neustoupím.

Teď na mě hledí Ashley. Neví co říct, to je evidentní. Já taky nevím co říct, takže nic neříkáme. Pak přikývne. Na znamení pochopení.

"Ty...," začne.

A já ji přeruším. "Ne, není to fér. Ano, občas jsem pesimistická, a ano, jsem věčně nervózní, ale o hodně jsem se zlepšila. A vážně se snažím, Ashley."

"Já vím."

"A dnešek byl jiný. Nešla ses projít. Odešla jsi. Odešla jsi ode mě a odešla jsi od mých rodičů. Nemají páru, co se děje, a já upřímně taky ne."

V té chvíli vypadá sklíčeně. Nezastaví mě to. Jsem pořádně rozjetá.

"A po tom, o čem jsme mluvili, mi přišlo, že je to sakra vážné. Pak ses hodiny nevracela a co jsem si měla sakra myslet, Ash? Co jsem si měla sakra myslet?"

"Ne že se s tebou chci rozejít!"

"No, něco ti povím, kdyby šlo jen o dnešek, tolik bych se nebála."

Polkne. "Co tím myslíš?" Je to opatrná otázka. Otázka, kterou nechce ve skutečnosti položit. Dobře ví, co jsem tím myslela.

Stejně odpovím.

"Ale jdi. Týdny to mezi námi bylo divné, od chvíle, co jsme se vrátily z Ohia. Chovala ses zvláštně a občas odtažitě a NEBYLO to mezi námi stejné."

"Jo, ve vztahu se věci mění."

"Ashley!" zaskučím. "Nemění se TAKHLE. A odmítáš o tom mluvit"

"Neptala ses na to," odvětí nabručeně.

V té chvíli mi dojde, že tohle je naše první opravdová hádka. Možná bych měla být hrdá. Možná až skončí, právě teď jsem namíchnutá. Je to vlastně dost očistné.

"No, všichni víme, jak jsem na tom s konfrontací," odvětím a ze všech pórů mi prosakuje sarkasmus. "Ptám se teď. Co se sakra děje?"

"Spencer…" Její unavený hlas prosí, abych teď nechala být. Žádné takové. Chci odpovědi.

"Ne, vážně, Ashley. Říkáš, že se se mnou nerozcházíš, bezva, tak co se sakra s námi děje?"

"Napadlo tě, že třeba nejde o nás? Napadlo tě, že by mohlo jít o mě?"

Ta odpověď mě přiková k zemi.

No, nenapadlo. Ashley je přece dokonalá, ne? Zvládla všechno, co jsem na ni naložila, a to je hodně. Je podporující a milující a šlechetná a já si nedokážu představit, o čem to proboha mluví. Myslím, že díky mému pořádně zmatenému výrazu je jí to jasné.

"Spencer, já ne... dnešní večer nebyl dobrý."

Zavřu oči. Její vyjádření zcela zřejmého faktu mě neuklidní.

"Dnešní večer byl těžký. Všechno, co jsi mi řekla, je v minulosti, pryč, nevadí mi to. Ale dnešek byl... teď. Ten chlap se na tebe díval. Věděl, kdo jsi... co jsi dělala."

"To si uvědomuju." V hlase mám chlad.

"Viděl věci..."

"Viděl mou podělanou vagínu!" utrhnu se na ni. "To myslíš? Máš zlost, protože měl svůj podělaný penis v mé podělané vagíně a udělal se z toho. Byla jsem ŠLAPKA, Ashley. To jsem dělala!"

Třesu se. A Ashley rovněž.

Myslím, že tohle znamená konec.

Tak to můžu klidně pokračovat.

"Rozdíl je, že jsem to nenáviděla. Nenáviděla jsem z toho každou vteřinu. Víš co? Byl to zřejmě jeden z milejších zákazníků, na které jsem narazila. A stejně jsem to nenáviděla. Zvracela jsem po tom. Hnusilo se mi to. Nerada na to myslím a radši bych se nechala upálit, než bych to znovu dělala. Takže ano, Ashley, je to minulost." Zhluboka se nadechnu, roztřeseně, ale odhodlaně. "A ty jsi byla skvělá. Byla jsi dokonalá a já věděla, že to nemůže vydržet, takže to řeknu takhle. Stalo se to, Ash. Buď to zvládneš, nebo ne. Pochopím, když ne."

Udělám krok dozadu. Pryč od ní.

"Dala jsi mi víc, než o co jsem mohla žádat. Úplně jsi mi změnila život a změnila mě a jsem ti za to vděčnější, než kdy budeš vědět. Ale chápu, že to může být příliš. Nebudu ti to mít za zlé. Popravdě to, že jsi ode mě neodešla hned, když jsi to zjistila, pro mě bylo velké překvapení, takže... takže je v pořádku, pokud to nezvládneš. Nebudu tě nenávidět. Ve skutečnosti tě budu navždy milovat. Miluju tě. Ale chápu to."

Svěsím hlavu. Teď potlačuju slzy. Ale najdu síla k závěrečným slovům. "Nikdy ti to nebudu mít za zlé."

Tak. Skončila jsem.

45

Pláču. Tiše. Netřesu se při tom ani neběduju. Jen mi po tvářích pomalu sjíždějí slané slzy, slévají se mi na čelisti a pak kapají na podlahu. Jsem překvapivě klidná.

Myslela jsem vážně každé slovo.

Nikdy ji nepřestanu milovat. Nikdy jí nebudu schopná dost poděkovat za to, co mi dala. Ale vím, že je to příliš. Bylo by to příliš pro super ženu a ona je o tolik víc než to. Je dokonalá. Já jsem ale příliš poškozená na to, aby mě někdo miloval.

Vážně, kdo bude chtít za přítelkyni bývalou prostitutku? To, co jsem dělala, mě bude pronásledovat. Bude to pronásledovat kohokoli, s kým jsem.

Dala mi tolik krásných vzpomínek. Vzpomínek, které mě budou zahřívat po zbytek života. Ona...

"Neodcházím." Její slova úplně zastaví všechny mé myšlenky. Vlastně mi několik okamžiků trvá, než zpracuju, co vlastně řekla.

"Co?"

"Neodcházím." Udělá ke mně krok. A pak další a pak další. Jde, dokud nestojí přímo přede mnou. Pak položí ruce na mé paže, abych na ni hleděla, takže nemám jinou možnost, než se jí dívat do obličeje. "A ty taky ne. Nebudeme utíkat, Spencer, já neutíkám."

Polknu.

"Miluju tě a nic to nezmění."

Zvedne mi ruku ke tváři a setře mi slzy, které tam stále spočívají.

"Ehm..." Nemám slov. Nedokážu najít souvislá slova. Tohle není vůbec to, co jsem čekala, že se stane.

Usměje se. "Mít to před sebou bylo těžké, to ano, Spencer, ale ne tak těžké, abych musela odejít. Ne tak těžké, abych si nepamatovala každý okamžik, každý den, jak úžasný člověk jsi. Co jsi překonala a JAKÁ jsi. Vím, jaká jsi, a miluju tě."

Chvěje se mi brada. Zase se rozpláču. Bude to ošklivý pláč, ale dobrý. A Ashley mě znovu přeruší, jak jinak.

"To byl ten problém."

Ježíšku na křížku, já vím, že mi to momentálně moc nemyslí, ale Ashley mluví mimořádně zmateně. Není to jen mnou, vím, že to nedává vůbec smysl. Znovu hlesnu zmatené "co?".

"Miluju tě příliš!"

To je problém??? Kdy se z toho stal problém???

"Ash…"

"Promiň. Zní to hrozně divně, ale já mám problémy to zvládnout."

Odkašlu si. "Nevadím ti já a... má minulost... ale vadí ti, že mě miluješ?" Jsem totálně zmatená.

Ostýchavě se na mě zazubí. "Zní to hloupě, když to řekneš takhle."

Postoupím do jejího náručí a dám jí ruce kolem pasu. "Jsi idiot." Políbím ji na nos. "Ale jsi můj idiot a já tě miluju."

Opře si hlavu o mou. "Tohle jsem nikdy nepoznala, Spence."

Zvednu jedno obočí, ale Ashley se na mě nedívá, dívá se na podlahu s čelem opřeným o mé. Takže místo toho použiju svou širokou slovní zásobu. "Co?"

"Nikdy jsem nikoho nemilovala tak, jak miluju tebe." Vzdychne a odtáhne se od mě. Vezme mě za ruku, odvede nás ke gauči a pak se posadí. Jsem vděčná, když si mě přitáhne do náručí a nenechá mě jen tak sedět vedle ní. "Neměla jsem moc vážných vztahů. Jistě, měla jsem přítelkyně, ale ne takhle a ne tak dlouho." Dá mi pusu na spánek a sevře mě. "Nikdy předtím jsem s nikým nežila, nikdy předtím jsem tohle necítila. Trochu z toho jde strach."

"Aha."

"Myslím dobrý strach, ale...," zhluboka se nadechne, "když jsem viděla toho chlapa..."

Ztuhnu a ona mě znovu políbí na čelo, snaží se mě uvolnit.

"Když jsem ho viděla, vřel ve mně vztek. Ne jen kvůli tomu, co se stalo, ale taky kvůli tomu, že vím, že ti ublížil."

"On nikdy…"

"Ne," přeruší mě, "ne fyzicky. Ale... byl součást té stupidní kultury, která dovoluje, abych se mladým lidem děly věci, které by se nikdy dít neměly, a já z toho šílím. Šílím z toho, že se ti to mohlo stát."

Pohnu se a přitisknu se k ní. "Staly se mi i dobré věci. Nezlobila ses, že jsem tak 'emo'?"

Uchechtne se. "Ne, jen se mi nelíbí, když se shazuješ. Jsi úžasný člověk."

"Ne tak úžasný jako ty." Přejíždím jí bříšky prstů po čelisti. "Jsi dokonalá."

"Jo, jasně," odfrkne si posměšně. "Nejsem vůbec dokonalá."

"Pro mě jsi."

Znovu vzdychne. "Spence, já mám strach. Nevím, jak zvládnout tenhle závazek a moc, moc se bojím, že to JÁ uteču."

To musí být ta nejdůležitější věc, co mi řekla od chvíle, kdy řekla, že mě miluje, jo, a všechno to další, co řekla předtím. Nezáleží na to, co řekla, musím se soustředit na tuhle část.

"No," snažím se nepoddat panice, ta by asi nepomohla. "Myslím, že to musíme brát den po dni, ne?"

Přikývne. "To zní rozumně."

"A mluvit spolu, protože to jsme v poslední době nedělaly."

Znovu přikývne. "To zní ještě rozumněji."

"Ashley?"

"Mmm."

"Neutíkej." Fajn, tak plán s nepanikařením právě vyletěl oknem. Co můžu říct, jsem teď dost vyděšená.

K mé úlevě se uchechtne. "Neboj, miláčku, neukradnu ti tvoji taktiku."

S úsměvem ji bouchnu do ramena, ale zároveň se mi uleví. Je tady, objímá mě, mluvíme spolu, to je dobré. Je to... začátek.

"Pokud budeš chtít odejít, pokud budeš mít tu potřebu, můžeš... můžeš za mnou přijít. Říct mi to. Bylo by to lepší." Zabořím jí hlavu do ramene. Nechtěla jsem to říct, ale měla jsem pocit, že musím.

Zvednu ruku a začne mě hladit vlasy. "Já vím." Políbí mě na vršek hlavy. "Nemyslím, že to bude problém, lásko, jen se budu muset naučit to zvládat."

Risknu na ni pohlédnout a ona se usměje. "Představa, že jsem bez tebe, je děsivější než představa, že jsem s tebou."

"Á." Bože, přála bych si, abych měla o trochu širší slovní zásobu, nebo alespoň ji svedla používat.

Znovu se uchechtne a tentokrát svěsí hlavu pro něžný polibek.

Vím, že tohle není správná doba ani místo, ale vše se ve mně rozpadlo a náhle se líbáme. Ačkoliv začala pomalu a něžně, nemůžu si pomoct, přitisknu se k ní a polibek prohloubím. Díky jejímu hrdelnímu zasténání a vypláznutí jazyka, aby se střetl s mým, je nemožné se odtáhnout.

Naše ústa se spojí, ruce se vpletou do vlasů a těla se k sobě přitisknou těsněji. Ashley mě zatlačí zády na gauč a já zasténám, když se mi z pocitu její těla na mém udělá mezi nohami vlhko.

Bože, sakra, už ji chci.

Odtáhne se a oddechuje. Oči má tmavé, téměř tmavě zelené, a vyzařují tělesnou potřebu, kterou tak dobře znám. Vím, že mám tvář v jednom ohni, rty už z našeho překotného líbání naběhlé.

Zavře oči. Pak promluví. "Nechci to zakončit sexem." Zvedne se ze mě.

Nevím jistě, jak to brát. Částečně tomu rozumím, taky nechci řešit problémy sexem. Na druhou stranu se mi moc nelíbí, když se odtáhne.

Projede si rukou svými hnědými kadeřemi. Natáhnu ruku a vezmu ji za její volnou. Chci, aby se na mě dívala.

"Ashley."

"To je dobré." Přitáhne si mě do náručí a zbytek slov mi šeptá do vlasů. "To je dobré, Spencer."

"Miluju tě." Řeknu to naléhavě. Jako bych jí to potřebovala připomenout. Chci, aby to byl ústřední bod. Chci, aby to bylo vše, co potřebujeme.

"Já vím, miláčku, já vím. Taky tě miluju."

"Stačí to?" zamumlám k ní.

Ne, tohle je ústřední bod. Tohle je zásadní otázka.

U sebe odpověď znám. Jasné 'ano'.

A její odpověď?

Cítím na zádech její ruce a ve vlasech její jemný dech. Cítím, jak se nad námi ten okamžik vznáší, a pak Ashley promluví.

"Úplně, Spence. Úplně."

46

Celý jeden rok.

Nemůžu uvěřit, že už je to celý rok, co to všechno začalo.

Pracovní vánoční večírek byl minulý týden. Vzhledem k tomu, že už nepracuju v suterénu, jsem byla pozvaná na horní večírek. Tamara se srdečně zasmála mému výrazu, když jsem zjistila, že musím jít na večírek v pátém patře. Podle všeho ještě nikdy neviděla, že by někoho vidina chlebíčků takhle vyděsila.

Mé protesty, že byl můj dědeček zabit zákeřnou olivou na párátku nebyly podle všeho uvěřitelné. Vzhledem k tomu, že to byla lež, se nedivím.

Ashley tam samozřejmě byla taky. Celý večer po mém boku. Náš vztah není v práci tajemství, díky ní, ne mně. Nemyslím, že o tom přímo poslala oběžník, ale všichni to vědí. Nikomu do nevadí.

Náš šéf se tváří, že by vyhodil každého, komu by to vadilo.

Všichni Ashley takhle zbožňují.

Pořád je to má Ashley. Jsme spolu, den za dnem, týden za týdnem, prostě spolu. Máme dobré dny a máme špatné dny. Nemůžu předstírat, že je to pořád dokonalé, ale pracujeme na tom. O víc by člověk nemohl žádat.

Rovněž se milujeme, někdy mi přijde, že je to víc, než může člověk žádat. A Ashley se ujišťuje, že vím o její lásce každičký den, i ve dnech, kdy se hádáme. Díkybohu jsou tyhle dny stále výjimečné.

Zapnu poslední zip na kufru a zvednu ho. Nesu ho naším bytem a položím ho u dveří.

"Připravená vyrazit?" ozve se z kuchyně Ashleyin hlas.

"Jo. Ty?"

"Mm hmm."

Dá kolem mě zezadu ruce a políbí mě na ucho. "Musíme určitě vyrazit hned?"

Uchechtnu se. Má rozpustilá přítelkyně. Bože, jak já ji miluju.

V taxi na letiště je teplo, příjemný kontrast k mrazivému prosinci, který zahalil New York. Naneštěstí teplo v autě způsobilo dvě velké mokré skvrny v podpaží našeho řidiče a evidentně není typ, který používá deodorant.

Nakrčím nos a Ashley se vědoucně usměje.

Je to celkem úleva na letišti vystoupit, bez ohledu na ledový vítr, který se kolem nás prohání.

Náš let má od začátku zpoždění a dlouho čeká na runwayi, až nám nevlídné počasí dovolí vzlétnout. Do Ohia doletíme včas.

Jsme opět zpátky, jedeme do domu mých rodičů.

Pozvali mě k sobě na Vánoce a Ashley samozřejmě taky. Nemyslím, že se jí nějak zvlášť chtělo vrátit do Kalifornie a strávit Vánoce s matkou. S Christine Daviesovou jsem ještě neseznámila a ani nijak zvlášť nechci. Nejspíš bych jí nakopala do kotníků, kdybych ji potkala. Ta mrcha nikdy nebyla na mou holku moc hodná.

Řekla bych, že to pozvání Ashley docela dojalo. Mohla jsem jí říct, že to má čekat, moji rodiče jsou z ní úplně paf.

Cestu z letiště v Ohiu si užívám. Řídí samozřejmě Ashley. Hučí do mě, abych si udělala řidičák, a já se té myšlence pomalu poddávám. Slíbila, že mě bude učit, a já řekla, že se nechám, pokud se nebudu muset učit nikde v blízkosti centra New Yorku. Představa, jak mě Ashley učí řídit, se mi docela zamlouvá.

Možná můžeme začít už teď o svátcích. Možná se přidá můj táta. Ta představa se mi taky líbí. Je to otcovská věc, ne, naučit vás řídit?

S rodiči mluvím pravidelně každý týden. Hodně často mluvím i s Clayem. Jezdí na návštěvu se svou přítelkyní Chelsea, kterou přímo zbožňuju.

Vlastně jediný člověk, se kterým nejsem v pravidelném kontaktu, je Glen. U něj se nic nevyřešilo, ale člověk asi nemůže žádat všechno. Doufám, že časem si k sobě nějak cestu najdeme. Stejně jsme v dospívání nikdy nebyli blízcí sourozenci.

Od podzimu jsme v Ohiu nebyly. Na návrat se docela těším. Tentokrát nemám tak nahnáno. Vím, do čeho jdu. Vlastně se na hodně věcí těším. I matka dokázala znít nadšeně ohledně mého návratu domů.

Všichni se těšíme.

Domov.

Hmm. Líbí se mi, jak to zní.

Moc se mi to líbí.

Když tentokrát zahneme do mé ulice, nemám zlé tušení. Není mi na zvracení a necítím bolest. Cítím pouze příjemné vzrušení.

Tohle je teď můj život. Skutečně ho mám zpátky.

Ne, to není pravda.

Mám nový život. Život, který je mnohem lepší než ten starý.

Nemyslím, že bych chtěla život bez přítomnosti Ashley. Ať už bude vzpomínka nebo po mém boku, budu lepší člověk.

Zastavíme na příjezdové cestě rodičů a já se usměju. Vystoupíme z auta, Ashley ho obejde a zmáčkne dálkové zamykání. Vyhledá prsty mé a propleteme si ruce, teplo objímající teplo.

Společně jdeme po cestičce k domu a téměř jako kouzlem se otevřou přední dveře. Stojí tam můj otec a matka a vřele se usmívají.

"Vítejte doma," pozdraví nás táta.

A já se usměju, protože to tak je.

Jsem doma.