Jeden rok v životě

Napsala: clomle44, Překlad: Eva (1-22), petrSF (23-46)

1

"A tak ta ženská z finančního hodila Johnstonovi na hlavu sešívačku a začala kříčet něco o rozvodu a jeho ženě. Ty kráso, Carlinová, měla jsi tam být. Bylo to jako na bitevním poli." Mluví na mě Cayman. Vím, že o něčem mluví. Ignoruju ho. "Kdo to mohl tušit, že si to Johnston rozdává s nějakou buchtou z účetního? Člověče, jeho manželka bude fakt nasraná! Carlinová… Carlinová… doprdele, Carlinová, posloucháš mě vůbec?"

Otočím se a je mi úplně jedno, co Cayman říkal. Jeho skutečné jméno je Frank, ale všichni mu tady říkají příjmením. Všichni si tu říkáme příjmením. Já jsem Carlinová a on je Cayman.

Vím, že pořád tlachá o něčem, co se stalo v horním poschodí. Caymana velice zajímá, co se děje o patro výš. Mě osobně by to nemohlo být více ukradené, ale pro zbytek firmy je to prakticky minulost.

Pracuju v podatelně Hackey a Deans. Je to nakladatelská společnost. Ještě jednou, je mi to opravdu, opravdu jedno. Doručuju poštu. To je má práce. Zatímco ke mně Cayman mluví, třídím dopisy z jednoho velkého koše do asi tří tisíc jiných košů. Ano, přeháním. Je to součást mého půvabu.

Koho se to kurva snažím oblbnout? Nemám žádný půvab.

Hodím poslední poštu z velkého koše do krabice přede mnou a pak se zcela bez pobavení usměju na Caymana. Žvýká žvýkačku. Bože, nesnáším, když to dělá. Dělá ten praskající zvuk, který dohnal tu ženu z Chicaga k vraždě. V tuhle chvíli ji naprosto rozumím.

Táhnu vybrané krabice na mém vozíku a mumlám něco o tom, že jdu nahoru. Nevadí mu to, je mu to jedno. Paul Dempsey, známý u všech jako Dempster (jen ne u mě), se postavil na druhou stranu vedle Caymana. Jsem volná. Ani si nevšimne, že jsem pryč.

Můj životní příběh.

Cesta k výtahu je překvapivě obyčejná. Nikoho nepotkám a tak mi to vyhovuje. Výtah je prázdný a ošklivý. Je to výtah pro zaměstnance, ne pro klienty. Měli byste vidět ten pro klienty. Je plný zářivých zrcadel a má chromovaná madla. Slyšela jsem, že si to tam jednou rozdal producent se svou asistentkou. Je to jen drb a já tomu nevěřím.

Nikdo, ale opravdu nikdo neměl v tomhle výtahu sex. Je mi jedno, co Dempster tvrdí o Vánoční párty před dvěma lety. Nevěřím, že něco s někým měl minimálně pět let a fakt, že to na mě pořád zkouší, je důkazem. Mám pohled, který vás roztrhá na deset kousků. Na pět, když mě zastihnete v dobré náladě. Nákladní výtah nebyl nikdy uklizený a po stranách se hromadí prach. Jsem si jistá, že v něm neměl nikdo nikdy sex. Nikdy.

Tahle myšlenka mě naplnila malým pocitem štěstí.

Nesnáším, když výtah cinkne a oznámí třetí poschodí. Nesnáším, když výtah cinkne a oznámí čtvrté poschodí. Nesnáším všechna patra, kromě toho našeho. Ne, zapomeňte na to, co jsem řekla. Ne, že bych nenáviděla poschodí. Nenávidím všechny ty lidi, co pracují v téhle hnusné budově. A nenávidím všechnu tu neuvěřitelně náročnou a zbytečnou práci, kterou tady děláme.

Má práce? Má práce je doručovat tuny a tuny balíčků těm pohlavárům nahoru. Co ty balíčky obsahují? Naději. Obsahují stovky a stovky nadějí lidí z celé země. Posílají ve svých rukopisech a svých opusech hodiny oddané práce, potu a slz. A pak někdo nahoře vezme tlusté červené pero a napíše na balíček slovo o dvou písmenech. Ne. A je konec. Naděje je zničená, smetená jedním tahem pera.

A ani na vteřinu nevěřím, že je nějaký rozdíl mezi rukopisy, které to zvládnou a které ne. Jde jen o rozmar, nahodilou myšlenku, jednoduchou rozbíhající se cestu.

Zmínila jsem už, že to tady nesnáším?

Tak proč tady pracuju? Jde o peníze. Není to moc, ale v New Yorku je těžké sehnat slušnou práci. A práci v nakladatelství je téměř nemožné sehnat. Většina lidí, kteří tady pracují se mnou, se modlí, že budou jednoho dne sedět nahoře s tím červeným perem. Ostatní jsou ti, jejichž práce byly tímto perem již zničeny. Já chci jen peníze. Měla jsem s touhle prací štěstí a nemám v plánu se jí v nejbližší době vzdát. Nehledě na to, jak moc ji nenávidím.

Tlačím vozík dále po čtvrtém podlaží a po cestě rozdávám poštu. Díky jednotlivým poštovním přihrádkám znám všechna jména. Někteří lidé si zasloužili malou krabici u vchodu do kanceláře. Někteří lidé jsou důležitější a mají vlastní schránku. Tyhle lidi nesnáším více, než ostatní. Jsou tak… domýšliví a nudní. Každý se schránkou je automaticky nudný.

Zbavím se pošty na čtvrtém podlaží s rázností, která mě překvapí. Vydám se do třetího podlaží dříve, než mě opustí. Pokračuju se stejnou lhostejností, s jakou jsem začala den.

Nebudu předstírat, že to bude lepší. Nebude. Se stejným nezájmem sním na oběd sendvič s burákovým máslem.

Přes odpoledne se dostanu úplně stejným způsobem.

Když jdu k metru, dojde mi, že nemám dost drobných na jízdenku. To se stává, když mám vyjímečně oběd. Když se obtěžuju utratit peníze za bochník chleba a sklenici burákového másla.

Dojdu domů, otevřu dveře a zakopnu o tělo ležící na prahu. Nejde o nic nového. Doklopýtám do svého pokoje a zavřu dveře.

Zmínila jsem se už, že nejsem šťastná? Dobře. Je to důležité, protože si nezasloužím být sťastná.

2

Když ráno vstanu, tělo na prahu tam pořád je. Po celém obývacím pokoji a jiném „společném prostoru" se válí několik dalších těl. Modlím se k bohu, vetřelci, obří stromové žábě, ke světelné kouli, nebo čemukoliv co je tam nahoře, aby nebyl v koupelně žádný feťák. Ukáže se, že mám dneska štěstí.

Potrubí není v našem domě nejlepší, a pokud nenecháte sprchu běžet alespoň minutu, než pod ní vlezete, riskujete, že vám na hlavě přistane bláto. Nechápu, jak je možné, že se to pokaždé stane. Jasně, určitě je tam někde velká hrouda bláta, která se vypláchne ven. Ale že by se nahromadila pokaždé znovu? Copak ta sprcha to bláto nějak chrání? Nechám tyhle myšlenky brázdit mou hlavu, dokud není bezpečné vlézt do sprchy. Osprchuju se rychle, protože netuším, kdy se jeden z ‚přátel‘ mých spolubydlících rozhodne použít koupelnu. A slabá omluva, že je obsazeno moc lidí nezadrží. Obzvlášť ty, kteří jsou tak sjetí, jako ti v mém bytě.

Hodím na sebe pracovní oblečení. Ty stejné khaki kalhoty a modré tričko, které nosím poslední tři měsíce. Mám jedny kalhoty a troje trička. Tohle jsou mé poslední, protože jsem před víkendem nestihla zajít do prádelny. Ať vás ani nenapadne zmínit prádelnu ve sklepě tohoto domu. Vše co k tomu můžu říct je, že alespoň krysy jsou tam čisté.

Stojím v kuchyni a ze zvědavosti šťouchnu do nějaké zelené želatiny ve dřezu, když do místnosti vpadne coura. Vsadím se, že vylezla z Daleova pokoje. Dale a Nate, to jsou mí spolubydlící. Nenazvala bych je přáteli, nenazvala bych je ani známými. Platíme společně nájem bytu a to tak asi vystihuje šíři našeho vztahu. V případě, že vám to dle lehkých vodítek ještě nedošlo, jsou to feťáci. Methanol, někdy heroin. A jsem si docela jistá, že i kokain. Možná taky houbičky, tráva, Speed, a když se k nějakému dostanou, tak i rozpouštědlo.

Platí ale nájem včas, což je sice překvapující, ale taky jediná věc, která mě zajímá. Už dávno jsem se vzdala myšlenky stěžovat si, že tu odpadávají nejrůznější lidi. Dala jsem si na dveře do pokoje visací zámek a myslím si, že Nate a Dale dali všem svým ‚kamarádům‘ dostatečně najevo, že když mě budou jakkoliv otravovat, skončí na dně řeky Hudson.

Je to docela srandovní, jak se všichni Natea bojí. Má téměř dva metry, odbarvené blond vlasy a piercing ve spodním rtu, asi o třetinu vedle, než měl původně být. Vyzařuje z něj sebevědomí a mužnost, která okouzluje ženy a způsobuje, že muži z respektu o krok ustoupí. Způsobuje, že mi z nosu vyteče mléko, ale to je už jiný příběh.

Kdybych si měla vybrat, koho se budu bát, vybrala bych Dalea. Myslím si, že kdyby si někdo na mě něco zkusil, byl by to Dále, kdo by zajistil, že by tiše ale trvale zmizeli. Je malý, zavalitý a tichý. Jak že se to říká? Musíš si dávat pozor na toho tichého.

Nikdo na mě nic nezkouší a nikdo na mě nemluví. Dokážu se o sebe postarat, věřte tomu, nebo ne. Mám za sebou těžké časy. Přesto teď ale zažívám bizarní okamžik, kdy stále šťouchám do zelené želatiny a civím na tu couru. Ta na mě zírá nazpět.

Nazdar pandí oči! Vypadá to, že si tahle holka vzala veškeré drogy dostupné v New Yorku a přesto nějakým zázrakem stojí na nohou. No… spíše se naklání na jednu stranu, ale chápete, jak jsem to myslela. Její barvené černé vlasy obohacené bílými paprsky, trčí na všechny strany do nemožných úhlů. Díky bohu, je z větší části oblečená. Minimálně zakrývá všechny místa, které mi zabraňují v tom, abych přestala vidličkou šťouchat do toho želé, padla na kolena a začala kříčet "Moje oči! Moje oči!" Vždycky jsem to chtěla udělat.

"Vodu," zakuňká.

Udělám krok zpět a uvolním jí místo u dřezu. Netuším, kde je nějaká čistá sklenice, ale jestli Daleova coura nějakou chce, musí si ji Daleova coura najít sama. Když odcházím z kuchyně, slyším puštěný kohoutek a koutkem oka zahlédnu, že žádnou skleničku stejně nepotřebuje. Tajně doufám, že bude mít pusu plnou bahna.

Jo, jsem potvora.

Postavím se nad ležící hroudu masa přede dveřmi a vezmi si kabát. Je otrhaný a ošuntělý, ale lepší než nic.

Nemůžu říct, že by mě představa toho, že jdu do práce, nějak potěšila, a to nemluvím ani o samotné cestě pěšky. New York je plný bezohledných blbců, kteří si myslí, že jim patří chodník. Vyrostla jsem V Ohiu, kde jsou jabloňe, stodoly a lidé se navzájem pozdraví, když se potkají v obchodě. Zní to ode mě, jako by to byl ráj, ale když jsem tam žila, bylo to peklo.

Ano, všichni se zdravili, ale také se všichni zajímali o cizí záležitosti. Nemáte žádné soukromí, žádné právo na život. Tady v New Yorku je to alespoň každému ukradené. Je to požehnání a zároveň kletba a také něco, co bere deset miliónů lidí každý den jako jistotu. Proto někdy bezdomovci v zimě umrznou na ulici. Proto žijí celé populace lidí v kanalizačním systému. Proto jsem ráda, že nejsem jedna z nich.

Když dorazím do práce, jsem nevrlá. Jakmile zjistím, že budu následujících několik hodin trávit vedle ‚Dempstera‘, má nálada se podobá něčemu, co by jedním pohledem mohlo srazit celou továrnu mléka. Snaží se mi říct příběh o svém víkendovém vítězství. Už jsem ten příběh slyšela, řekl mi jej před třemi měsíci. Víte, jde o to, že Paul ve skutečnosti nikdy nešuká. Jen prostě rád přesvědčuje lidi o opaku. No, je to chlap. Slabošský a ubohý chlap, který si myslí, že si nikdo z jeho kolegů nepamatuje nic, co se dělo dříve než před pár týdny. Proto recykluje své příběhy a myslí si, že si toho nikdo nevšiml. Přemýšlím, že mu to vmetu do tváře.

Místo toho pracuju rychleji. Úžasnou rychlostí hážu poštu do jednotlivých krabic. Neznamená to, že dodělám svou práci rychleji, protože cyklus mé práce je nekonečný. Jen skončím tím, že dnes udělám více práce, ale možná se tak dostanu od Paula dříve.

Je pro mě skoro úlevou stát ve známé, chvějící se kovové krabici nazvanou nákladní výtah. Vylezu ve čtvrtém patře a šoupu se po mých v koberci již vyšlapaných cestičkách. Voní to tady pořád stejně. Papír a lepidlo, příliš vonící parfém, voda po holení. Dokud se nedostanete do rohu, kde svůdně voní káva.

Tady nahoře mají skutečné kafe z automatu za 8000 dolarů. Dole na recepci mají stroj na překapávané kafe a hrníček s mlékem. V podatelně máme plechovku s instantním kafem a špinavou lžičku. Ach, radosti firemní hierarchie. Je to asi jediný důvod, kvůli kterému na ty blbce z horního patra žárlím.

Třetí patro není nijak odlišné. Dávám si dneska na čas a rozdávám poštu pomalu. Často spěchám, aby se na mě lidi nedívali, nebo se se mnou jakkoliv jinak nezabývali. Ne, že by to někdy udělali, když jsem jedna ze stovek neviditelných lidí, kteří slouží každodenním potřebám téhle buržoazie. Nechci to ale riskovat. Dneska nechci dolů zpátky k Paulovi. Paul představuje všednost téměř uměleckým způsobem. Nikdy jsem nebyla moc tolerantní vůči hloupým lidem.

Nejdříve jsem rozdala poštu do přihrádek, teď je na čase vzít kolečko kolem těch velkých a důležitých lidí, kteří dostávají poštu do schránek na svém stole. Tahle část třetího poschodí uzavírá oddělení marketingu. Tady se nacházejí lidi z reklamních kampaní, kteří udělají z obyčejných stránek posetými slovy nejlepší bestsellery v New Yorku. Nebo si to alespoň rádi nalhávají.

Přijdu ke čtvrté kóji a zastavím se. Pošta, kterou mám v ruce je adresována Kimberley Penshurstové a vím, jak vypadá. Malá, blonďatá, děvka. Osoba, která sedí za stolem, není malá, blonďatá a pravděpodobně ani děvka, i když první pohled může někdy oklamat. Je ke mně otočená zády, ale vím, že to není Kimberley. Nečekaně postávám na okraji kóje a přemýšlím, jestli tady mám odhodit tu poštu a utéct, nebo se prostě zeptat.

Musí jít ale ještě o něco jiného, protože obvykle nebývám takhle nerozhodná, ani nervózní.

Bruneta se otočí a já se na ni můžu poprvé podívat. Váží asi přibližně stejně jako já, má lehce vlnité hnědé vlasy a mezi nimi tak akorát světlého melíru. Hezká… ach bože, je nádherná a zdá se mi, že její úsměv doprovází mírné vrásky na nose. A pak si všimnu jejích očí. Teplé, tmavě hnědé oči, které mi vyrazí dech a promění mě v koktající hromádku neštěstí.

Kdo jsi a jak se ti podařilo mě tak rychle zabít?

"Můžu vám nějak pomoci?" Zeptá se sladce.

"Ach… ehm… Kimberley?" řeknu a cítím, jak mi kapky potu stékají k límci trička.

"Ach, včera tady byla naposledy! Jsem její náhrada."

Obyčejně, by mě někdo s takovým pištěním a nadšením v hlase asi dováděl k šílenství. Nemyslím si, že se uvnitř mě děje něco takového. Jsem nějak podivně zbavena nutkání někoho zavraždit.

"Aha," zakuňkám. "Mám její poštu…"

"To je v pořádku, můžu brát poštu na její jméno. Pokud je to osobní, pošlu to dále."

"Ehm, můžete přepsat adresu a já to pak u vás vyzvednu," nabídnu se a nechápu, odkud se bere můj hlas. Nemluvě o mém úmyslu.

"Díky," usměje se a opět se objeví ta vráska.

"Ach, ehm, mám pro vás očekávat nějakou poštu?" zeptám se.

Ne ty chytráku, sice tady teprve začala pracovat, ale nemyslíš, že dříve nebo později jí začne pošta chodit? Co?

"Jistě." Znovu se zakření. "Cokoliv pro Ashley Daviesovou, pošlete mým směrem. Ou, a můžete mi posílat i poštu Micka Jaggera."

Zabere mi několik dlouhých vteřin, než mi dojde, že si dělá legraci. Nabídnu ji chabý úsměv, vycouvám z její kóje a umístím poštu, co držím v ruce do její schránky. "Jasná věc," napůl zašeptám.

Nemůžu se z kanceláří dostat dotatečně rychle.

A sakra.

3

Fakt nemůžu. Je to sakra děsně divné. Nikdy v životě se mi nic takového nestalo. Viděla jsem ji jednou a jsem posedlá.

Připadám si, jako bych z dálky sledovala sama sebe. Jako by byla má mysl mimo mé tělo. Zdá se mi, že dělám nějaký podivný tanec, při kterém každý druhý den utíkám pryč a každý první dovnitř. Jo, je to pravda. Provádím celé to „sem, tam" „tam, sem" velmi, velmi pomalu. Měla bych to raději vysvětlit.

Od té doby, co jsem ji viděla, a jsou to už týdny, se mi v podstatě nedostává kyslíku v plicích. Nedokážu se rozhodnout, jestli jí chci být nablízku, nebo ne. Jeden den čekám, dokud není v dostatečné vzdálenosti od svého stolu, naběhnu tam a hodím jí tam poštu dříve, než se vrátí. Další den se poflakuju okolo přihrádek, dokud kolem ní s úsměvem a zamumláním ‚není zač‘ neproklouznu. Pokaždé když to udělám, usměje se na mě a lehce se jí nahrbí nos. Což s mými vnitřnostmi udělá pěkný guláš, který je natolik znepokojující, že příští den utíkám jako zběsilá.

Už to o moc déle nevydržím.

Tohle nejsem já. Tohle nejsem vůbec já. Nemám RÁDA lidi. Nenávidím je. Nenávidím všechny. Nenávidím lidi, se kterými pracuju. Nenávidím lidi, se kterými bydlím. Sakra, vždyť někteří z těch, se kterými bydlím, se ani nedají zařadit mezi lidské bytosti. No, kdybyste každý večer našli na podlaze sedmnáct slintajících neznámých, taky byste asi zpochybňovali jejich lidskost. Ne, asi nezpochybňovali. Jen já bych zpochybňovala něčí lidskost, jen proto, že leží u mě na podlaze. Nemám lidi ráda. Jasný?

Jsem ráda sama. Být sama je dobré.

Nechci toužit po tom, abych jí byla na blízku. Myslet každou vteřinu dne na její obličej není něco, co bych chtěla dělat. Ale prostě si nemůžu pomoct.

A dnes je den, kdy bych ji měla chtít vidět. Včera jsem utekla jako malá holka, prostě bych nezvládla ji vidět. Pořád chci utéct. Stojím se svým vozíkem v nákladním výtahu a panikařím.

Co když tam je? Co když tam není? Proč na tom tak moc… záleží?

Spencer Carlinová se nezajímá o jiné lidi. Zajímat se znamená starat se a starat se o někoho znamená, že bude člověku ublíženo.

Rozhodla jsem se, že dnes ze mě bude zpátky Spencer Carlinová. Už nadále nebudu tou divnou novou osobou, která se tu objevila s příchodem Ashley Daviesové. Místo toho, abych koukala na cestu, tak zírám na poštu na svém vozíku, který před sebou tlačím na koberci. Čtyři z pěti lidí museli v podstatě uskočit, abych do nich nenajela, protože opravdu nekoukám, kam jdu. Je mi to jedno. Strkám poštu do přihrádek s vehemencí a opovržením, které jsem ke své práci necítila už měsíce. Najednou se cítím veseleji.

Pokračuji dále chodbou, jestli ji tak můžu nazvat, mezi jednotlivými kójemi a cítím, že se mi na obličeji tvoří úšklebek. Hromádka dopisů a balíčků přistane v přihrádkách a kolečka mého vozíku pískají, když dělám své kolečko. Tihle lidé to možná nevědí, ale znovu jsem nabyla svou ztracenou rovnováhu. Jsou mi u prdele, stejně jako já jim. Perfektní.

Dokud se pan Tom Parker nerozhodne, že dnes je dobrý den na to, aby se účastnil jednoho ze svých nejoblíbenějších koníčků: Mučit Spencer Carlinovou.

Nechápu, proč si pan Parker myslí, že má PRÁVO mě tak nemít rád. Myslím si, že to nemá co dělat se mnou, ale spíše s mým postavením. Je velice pravděpodobné, že Tom strávil roky obtěžováním služky svých rodičů, kluka co jim chodil čistit bazén a všech níže postavených zřízenců na té extrémně drahé soukromé škole kam chodil. Nebo to může být kvůli tomu, jak jsem jednoho pátečního večera ve stupní hale odmítla jeho opilecké sbližovací pokusy. Někdy je na pátém podlaží pro důležité lidi koktejlová služba. Někdy odcházejí pozdě. A někdy já zůstávám déle, abych zvládla ty obrovské hromady odchozí pošty, která se právě v pátek večer odnáší do vstupní haly. Chápejte, ve vstupní hale je ostraha, tak se považuje za bezpečnou, na rozdíl od nákladního vchodu, který je bezpečný tak možná za denního světla. Nebo alespoň tak přemýšlí má firma. Chcete-li něco odeslat, či doručit po pracovní době, musíte to zařídit skrze vstupní halu.

Tak jsem tam jednoho pátku seděla, v ruce hromádku pošty a čekala jsem na auto PPL. Ano, měla jsem z toho ohromnou radost. A kde byla ta takzvaná ‚ostraha‘? Na záchodě samozřejmě, kde ho prostata a močový měchýř zdržovaly většinu večera. Drahý Tom vyvrávoral z výtahu, kupodivu osamotě a spatřil mě.

Nevím, proč si myslel, že jeho uslintané a slizké já mě bude přitahovat, ale myslel si to. A páni, začal mi dělat návrhy. Vlastně jich bylo několik, ale ani jeden úspěšný. Myslím, že můžu říct, že jsem se jej snažila zbavit slušně, ale když jsem zjistila, že se jej nijak jinak nezbavím, přiznám se, že jsem si tak trochu užila, když jsem jej kolenem udeřila do rozkroku.

Navíc, auto PPL přijelo asi deset vteřin poté, když se ještě pořád snažil popadnout dech. Poté co jsem vyřídila předání pošty, Tom zmizel.

Ráda přemýšlím nad tím, že jsem zranila více, než jen jeho ego. Ačkoliv, právě jeho ego ho nutí, mě od té doby mučit.

Jako dnes, když se mu podaří mě zastihnout nepřipravenou. Snažím se tak horlivě nikoho si nevšímat, obzvlášť přítomnosti, či nepřítomnosti jedné neuvěřitelně atraktivní, úchvatné brunety, že jej nevidím. Odstoupím od vozíku, abych doručila poštu do rohu kanceláře, a když se vracím, podkopne mi nohu.

Rozplácnu se. Nejdříve narazím koleny a poté bradou. Nic vážného mi není, ale zvuk smíchu, který se po mé malé demonstraci rozlévá místností, mě bolí více, než jsem si ochotna přiznat. Měla bych být pro tyto lidi kamenem. Kleknu si a rukou si zakryji zuby. Chystám se vstát, když na paži cítím něčí ruku.

Ještě než vzhlédnu, vím, kdo to je. Navíc, její ruka je tak měkká a něžná, a nikdo z lidí, kteří se mi teď tady smějou, by ke mně nebyl tak milý.

Její oči jsou jako hluboké bazény citlivosti, zbarvené do čokoládově hnědé barvy. Takhle blízko cítím její parfém. Ostrý, ale lehký. Bože, je to svůdné. Na vteřiny, možná minuty jsem zcela ztracena v jejím pohledu a poté se z toho proberu.

Setřesu ze sebe její ruku, vyskočím na nohy a zírám. Zírám na ni, což je nefér. Je tady jediný člověk, který se obtěžoval mi pomoci. Jediný člověk, který nemá v očích ten pobavený pohled. Je tady tím jediným člověkem, který za něco stojí.

Je ale také jediným člověkem, který se opravdu dostal skrze mé brnění a to mě děsí k smrti.

"Nic mi není, dokážu vstát sama," zavrčím, hrubě odtáhnu svou ruku a chytnu rukojeť vozíku. Odcházím i s vozíkem, ignoruju vše a všechny a rychle a naštvaně rozdávám poštu. Ještě předtím ji ale vidím, jak před mou důrazností udělá krok nazpět. V obličeji má překvapený a znepokojený výraz.

Vím, že jsem ten den rozdala spoustu pošty špatně, což je něco, co jsem nikdy předtím neudělala a byla jsem na to pyšná. Ale na druhou stranu si to třetí patro zasloužilo, bastardi.

Potřebovala jsem na čerstvý vzduch, a protože jsem se zbylou část dne chovala jako mrcha, kluci od nás mě rádi pustili domů dřív. Někdy má fakt, že jsem u nás jediná holka, i výhody, protože jsem si jistá, že si mezi sebou mumlali "PMS". A to mi vždycky projde.

Nevím, jak si odůvodňují fakt, že jsem mrcha v 99% času, který tam strávím. Asi si musí myslet, že neustále menstruuju, nebo něco takového. Ach, to je hrozná myšlenka. Dnešek byl asi výjimka, protože obyčejně nejsem až tak nesnesitelná kráva.

Cestou domů si dávám načas, přestože fouká silný listopadový vítr. Pozdní podzimní nebe hrozí, že bude pršet. Blízko mého bytu je malý park a v rychle ubývajícím denním světle je opuštěný. Smetu trochu vody z houpaček, asi muselo pršet dříve. Na jednu z nich si sednu a začnu se líně houpat. Sleduju, jak mizí poslední záblesky denního světla, které prokluzuje skrz štěrbiny v temnotě a hledá díry, ve kterých může hibernovat a čekat na zítřek.

Taky chci hibernovat. Chci se zabalit do pokrývky tmy a tepla a zakuklit se, dokud nebude konec.

Strávila jsem příliš mnoho let ve snaze vyhnout se cestě sebedestrukce, jen abych na konci vyvázla sotva živá a zpráskaná. Rozhodla jsem se, že jsem nezničitelná. Cítím, že vevnitř mě něco je. A něco to hledá. Netuším, co to hledá, ale hledá to a dokud to tam je, nevzdám se, nemůžu se vzdát. Jsou dny, kdy si myslím, že to nikdy nenajdu a ty myšlenky označuju jako: Realita. Ale pak jsou tu ty ostatní dny. Dny jako je tento, kdy v mokrém parku civím na promočené jehličí z borovic. Uprostřed deseti miliónů lidí, kterým jsem úplně u prdele, a to mě udržuje při životě. Dny, kdy si myslím, že bych to mohla najít.

Ať už je to, co hledám, cokoliv.

4

Myslím si, že se mi vyhýbá. Už se mi nedívá do očí. Vím, že je to proto, jak jsem se k ní zachovala.

Překvapuje mě, jak moc to bolí.

Chápejte, pořád na ni nemůžu přestat myslet. A co je ještě horší, nemůžu na ni přestat myslet v souvislosti se mnou! Jak se mi vyhýbá! Sotva ví, že existuju. Nebo si to alespoň pořád říkám. Myšlenka, že se mi možná opravdu vyhýbá, mě ale pořád pronásleduje a nedělá mi dobře v žaludku.

Prosincový vítr mi nevadí. Obvykle zimu nesnáším. Mám vždy rozpraskanou kůži a rty, je neustálá zima. V New Yorku neumí nikdo nastavit správně termostaty, takže člověk přechází z šílené venkovní zimy do horka uvnitř budov. Tyhle změny teplot mě dostávají nejvíce. To a fakt, že mí spolubydlící nikdy neplatí účty, takže v našem bytě je kurevská ZIMA.

Myšlenky na Ashley mě udržují v teple. Nemyslím to v tom hezkém a romantickém slova smyslu. Mám tím na mysli, že když na ni myslím, rozlévá se mi tělem nepříjemné teplo, kterého se nemůžu zbavit. Alespoň mi to pomáhá, přežít tuhle zimu snáze.

Jak se blíží konec roku, jsem ještě nevrlejší. Je to nevyhnutelné, stejně jako několik posledních let. Necítila jsem se tak vždycky. Kdysi jsem se na volno plné nestoudné zábavy těšívala. Chodívala jsem na jakoukoliv oslavu, co mi zkřížila cestu. Teď se stěží podívám na Vánoční stromeček, aniž by se mi chtělo zvracet.

Ten pocit, co je ve mně, narůstá a je studený a prázdný. Existuje vždy celý rok, ale v tomto období, když se všichni cítí tak vřele, je horší. Nejvíce si jej uvědomuju, když se podívám do zrcadla.

Tenhle rok se vyvrbuje v jeden z nejhorších. Stačí mi, abych jen mrkla jejím směrem, narazila na její poštu, nebo na ni jen malinko pomyslela a ten pocit začne růst a je více nepříjemný, než jaký jsem ho kdy znala.

Nemůžu kvůli tomu jíst. Sice ušetřím nějaké peníze za jídlo, ale upřímně, nemůžu si dovolit něco shodit. Mívala jsem růžové tváře, obličej téměř baculatý a hezky tvarovanou postavu. Teď jsem vychrtlá. Myslím, že by se o mě dalo dříve říci, že jsem docela hezká, přinejmenším alespoň roztomilá. Rozhodně jsem neměla problém přilákat přátele, nebo něčí pozornost. Tyhle dny jsou pryč. Mé kovově modré oči dávají všem najevo pravdu. Spencer Carlinová je mrvá. Její tělo se prostě jen nějakým záhadným způsobem stále pohybuje.

Vejdu do výtahu s mým vratkým vozíkem a jedu do třetího patra. Patrick mile vyměnil naše vozíky a myslel, že si nevšimnu. Popravdě, můj jezdí rovně a jeho divoce zatáčí. Tak jak to umí některé nákupní vozíky. Nejsem tím pobavena.

Bolí mě hlava, pravděpodobně z nedostatku kofeinu. Obvykle jsem největší odběratel téhle látky, ale od doby co můj žaludek ode mě nebere rozkazy, dělá se mi špatně, jen když kafe cítím. Malý roh na třetím poschodí už není rájem opojné vůně kávy, ale peklem. A dvojnásobným, když k tomu přidáte fakt, že když se přiblížím, vidím nejkrásnější ženu, jakou jsem kdy potkala, sedět na okraji svého stolu a vyprávět kolegovi vtip.

Její nos se nahrbí, když se směje a já téměř slyším lehké zvonění zvonečků, které se rozezvonily, když její smích přivedl k životu vílu ze Země Nezemě.

Ach bože, neříkejte, že mě zrovna napadlo něco takového.

Jsem Spencer, ledová královna. Já nemyslím na víly.

Nebo na sexy brunety.

Které nosí sukně, které jsou příhodně čtyři, pět centimetrů vyhrnuté, abych měla jedinečný výhled na jejich neuvěřitelně dlouhé, opálené nohy v punčochách.

Ach bože. Ach bože. Ach bože.

A najednou nemůžu dýchat. Je přímo přede mnou a já musím tlačit tenhle blbý vozík, který mě navíc neposlouchá, přímo kolem ní, podat jí poštu a pak pokračovat. To vše bez jediného nadechnutí.

Pravděpodobně omdlím, a když budu mít štěstí, začne mě oživovat dýcháním z úst do úst. Tahle myšlenka je tak směšná, že ze mě téměř udělá lidskou bytost. Začnu dolovat poštu, a pokud je odpověď zasloužená, tak ji jen zamumlám. Navzdory mé nově objevené schopnosti fungovat pouze na fyzické úrovni, mé srdce začne zběsile bušit, jakmile se k ní přiblížím.

Podávám jí úhledně složenou hromádku pošty a poprvé za celou dobu se na tomhle podlaží váhavě usměju. Naše pohledy se setkají a znovu jsem naprosto mimo. Sotva slyším, když mi mumlavě poděkuje, ale zní to tak sladce, že bych z toho mohla žít týdny. Vydechnu své ‚není zač‘ a drkotavě tlačím vozík dále do uličky. Z téhle výměny se mi motá hlava celý zbytek dne.

Příští ráno, když dorazím, mi je jasné, že se nevyhnutelně blíží Vánoce. Tajný Santa. Tyhle dva slova mě naplňují hrůzou. Něčí jméno se vytáhne z klobouku a já budu nucena utratit peníze a koupit mu nějaký dárek. V roce, kdy jsem začínala, jsem poprvé dorazila akorát na Vánoce a byla jsem hozena přímo doprostřed tohoto zvyku. Nikdy nevím co koupit.

Údržba, ostraha a poštovní oddělení, jsou samo sobě svou malou divizí a nikdy nejsou pozváni na hlavní Vánoční večírek. Ze začátku neměli „nepodstatní lidé" žádný večírek, ačkoliv se pořádala spousta opilých srazů v hospodě. Po letech stěžování si na diskriminaci a nefér jednání, přišlo vedení s nápadem odděleného Vánočního večírku. Takže každý rok v půlce prosince, je jeden velký a okázalý večírek nahoře a jeden dole. Myslím, že největší počet žen, které se kdy účastnily našeho večírku, byly dvě. Já a Dorothy, šílená a hluchá uklízečka, která udělá více nepořádku, než jej uklidí.

Jestli si myslíte, že nemám ráda Patricka a Franka, užasli byste nad tím, kolik snahy vyvinu, abych se vyhnula Dorothy.

Takže každý rok, se vytáhne z klobouku malý kousek papíru a já jsem donucena vymyslet dárek pro čtyřicetiletého plešatějšího kotelníka s pivním mozolem a slabostí pro zírání školačkám pod sukně. Kdyby se dárky přede všema hned nerozbalovaly a hned by se nepřišlo na to, kdo jej dával, koupila bych mu porno. Nejsem zlá. Užil by si to. Je to jednoduché a cestou domů míjím minimálně tři sex shopy.

Sakra, nemůžu mu přece koupit kravatu.

Myslím, že koupím pivo. Pokud tento rok nedostanu Dorothy. Jestli ano, jdu okamžitě koupit svěrací kazajku.

"Dal jsem do krabice tvé jméno," zavolá na mě Cayman, když odkládám pod stůl svou tašku.

Super. Teď se z toho už nedostanu. Nejen, že tam dal mé jméno, ale když krabice koluje, vytáhnu kus papíru a zastaví se mi srdce.

Do pátku musím něco koupit.

V úterý večer jsem se opravdu zbláznila a něco jí koupila. Nevěřím tomu, že to nebyla svěrací kazajka, nebo dárkový balíček sedativ, nebo nové baterie do jejího naslouchátka.

Dokonce jsem si i udělala čas a zabalila to. Sama tomu nevěřím.

Přišel páteční večer a já zkoumám jednu velice podezřelou omáčku na stole s jídlem. Připomíná mi to trochu tu zelenou želatinu, která před několika týdny obývala náš dřez doma. Podařilo se mi jí dostat do takové konzistence, že se mi povedlo ji spláchnout umyvadlem. Prokázala bych všem přítomným milost, kdybych udělala do samé s tou omáčkou.

Poflakuju se u stolu s jídlem, protože se tak vyhnu sázkám o umění pít pivo. Na rozdíl od vrchních pater, kde mají jednohubky, šampaňské, koktejly a všichni jsou večerně oblečeni, my tady máme pivo a omáčku v pracovních uniformách. Věřte mi, to je to, co všichni mí spolupracovníci chtějí a kdyby tady dole MĚLI jednohubky, ani za nic bych se tu neukázala. Ale ta zelená omáčka kvůli tomu rozhodně nevypadá méně strašidelně.

Okusuju opatrně okraje tortily. V pozadí se řehtají Cayman a Paul "Dempster" Dempsey. Rozlévají pivo a hážou zamilované pohledy.

Tohle je život.

Myslím, že je načase utéct. Přesouvám se ke dveřím, abych mohla tiše odejít. Zrovna v tu chvíli se Martin, vedoucí našeho oddělení, rozhodl vyhlásit Tajného Santu. Můj odchod je zmařen. Zatraceně.

Můj lesklý balíček pro Dorothy leží hezky pod stromečkem. Viděla jsem v rohu ten křiklavě zelený, co patří mě. Má tvar krabice. Když jsem byla dítě, vždy mě dárky ve tvaru krabice velice zajímaly. Byly vždy těmi nejvíce překvapivými, těmi s největšími možnostmi. Nikde se tady neschovává činka zabalená v papíru, vím to, protože jsem jednou dala jednu bratrovi. Ale veškeré vzrušení z Vánoc je ta tam. Ta krabice neobsahuje nic pozitivního. Je to nevyhnutelně jen další zklamání. Nic pro mě neznamená a tak by to taky mělo být.

Dorothy se její čajová konvice líbí. Fakt jsem si přála, aby se mi povedlo sehnat tu svěrací kazajku, obzvlášť když kolem mě omotala své moučné ruce, stiskla mě a začala mi hlasitě děkovat. Velmi hlasitě. Ach bože, fakt jsem měla koupit ty baterky do naslouchátka. Nebo aspoň jedno z těch obrovských obrovských naslouchadel, které by s sebou vozila na svém úklidovém vozíku.

Večer ubíhá a najednou mám před sebou svou zelenou krabici. Vidím, jak Cayman na druhé straně místnosti zdvihá svou skleničku, a já vím, kdo je můj tajný Santa. Dal mi pivní půllitr. Jak rozkošné.

Je už tma, když je bolest v mé hrudi tak akutní, že musím utéct, protože jinak bych se pozvracela. Obleču si svůj ošuntělý a otrhaný kabát a tiše se vypařím. Nemusela jsem být nijak mazaná, všichni kdo tam ještě zůstali, jsou stejně opilí.

Zadní dveře do budovy jsou stále otevřené a vedou do podzemního parkoviště. Jsem tomu ráda. Topí se tady a dává mi to ještě pár chvil, než budu muset ven do té hrozné zimy, jaká tady v New Yorku umí být. V tuhle roční dobu lidé na ulici umírají. Je tady sice trochu chladno, ale je tu pro mě požehnaně liduprázdno. Z chladu mě ještě nebolí uši, tak tu nemůže být až taková zima.

Mé kroky se na betonu dutě rozléhají a přivřu oči, abych si vychutnala pocit toho, že prostě jsem, když v tu chvíli zaslechnu zvuk.

"Řekla jsem, jdi do prdele!"

Bolest v mé hrudi se stáhne a poté přesune. Míří k žaludku hned poté, co můj mozek rozpoznal ten zvuk, ten hlas: Ashley. Má hlava přepne na autopilota. Snaží se ji v matném světle zahlédnout a snaží se zachytit zbytek probíhajícího rozhovoru.

"No tak, jenom..."

"Nech mě sakra být!"

Ke konci parkoviště, blízko výtahů je zahlédnu. Ashley vypadající, že bude brzy vraždit a pana Toma Parkera.

Cítím, jak to ve mně začíná vřít. Místo toho, abych šla pryč, si to mířím k nim. Myslím, že své nohy ani neovládám. Jdou prostě tímhle směrem a nic je nepřesvědčí o opaku. Když se přiblížím, vidím, že ji přimáčkl na auto a ona se brání. Vypadá nasraně. Jak opile, tak nasraně. Ona vypadá rozzuřeně a zároveň vyděšeně.

Bolest v žaludku se ztěsná do kuličky vzteku a když vidím, jak se jí opět pokouší dotýkat, tak exploduje. Posledních pár metrů k nim téměř přeletím. Chytnu jej za rameno a trhnu s ním směrem od ní.

Zastihnu jej nepřipraveného a tak zaklopýtá směrem od nás. Postavím se mezi ně a instinktivně ji chráním. Vím, že kdybych se teď mohla vidět, z mých očí sršely blesky.

"Řekla ne," zavrčím.

"Co to kurva?!?" Tom Parker nevypadá pobaveně.

Je mi to jedno. Slyším, jak za mnou Ashley přerývaně dýchá. Chci se otočit, obejmout ji a slíbit ji, že bude všechno v pořádku, ale nechci riskovat a spouštět oči z toho hajzla.

"Jdi do hajzlu, kreténe," vyplivnu na něj. "Řekla ne a očividně to nechápeš, tak jdi do hajzlu."

Nevím, jak se ke mně dostal tak rychle. Před vteřinou byl támhle a najednou je jeho pěst na mé tváři. Než mě oslepí bolest, mám na vteřinu pocit, že nic neexistuje.

Je mi to jedno. Není to porvé, kdy mě někdo uděřil do obličeje a nesloží mě to. Z očí mi nevytrysknou slzy dříve, než se dokážu zmátořit. Teď toho bude litovat.

Dvě rychlé rány, které nečekal. Jedna do nosu, druhá do břicha. Poté rychlý úder kolenem do rozkroku, který doprovází uspokojující křupnutí. Tom Parker se zhroutí jako použitý papírový kelímek. Sténá na betonové podlaze, plive krev a slzy.

Možná jsem dostávala výprasky, ale to bylo ještě předtím, než jsem se naučila se o sebe postarat.

Cítím, jak mě Ashley popadla za ruku. Nemělo by to být takhle. Když se mě poprvé dotkne, poprvé dojde k tomu neuvěřitelnému kontaktu, neměla bych cítit pulzování ve tváři a rozzuřený adrenalin v žilách.

"Pojď," naléhá, její sametový hlas protkávají snad všechny možné emoce. "Mizíme odsud."

A tak jdeme. Zanecháváme Toma ležet na zemi, jako hromadu smetí, kterým nepochybně je.

5

Vzduch na ulici je ostrý a bolestivý. Mé oko a tvář jsou teď už tak moc nateklé, že je těžké říct, co bolí více. Ashley jde stále vedle mě a vím, že se třese. Kdybych k tomu měla odvahu, objala bych ji a utěšila. Ale teď a tady, přímo před budovou kde pracujeme, to asi není nejlepší nápad. Není na to vhodné místo, ani čas.

"Pojď," zašeptá. Sotva ji ve větru a kvůli projíždějícím taxíkům, kteří brázdí sněhovou břečku, slyším.

Chvíli jdu vyšlapanou cestičkou, její dlaň mě stále hřeje v té mé. Navzdory bolesti, která se rozmáhá na mé tváři a uších, ji cítím vedle sebe. A ten pocit začíná v mém nitru dělat neplechu. Teplý pocit se z mé paže plíží dále.

Teprve až se zastavíme, zjistím, že vůbec netuším, kam vlastně jdeme. Jsme na stanovišti taxíků a šly jsme směrem od mého domu. Vytáhnu ruku z té její a ona se na mě otočí.

"Bydlím tímhle směrem," řeknu tiše a ukážu směrem, kde se nachází můj byt. "Ale asi pojedeme jedním taxíkem."

Jako na zavolanou přijedou na stanoviště tva taxíky.

"Musíš si na to dát nějaký led." Zdvihne ruku k mé tváři a jemně přejede přes podlitinu. Tak lehce, že to sotva cítím. "Máš doma led?"

Před několika dny sněžilo. Sníh je hnědý a špinavý. V New Yorku takový je po dvaceti minutách co čerstvě napadal. Nicméně, jsme obklopeny ledem. Nemůžu si pomoct a zahihňám se. Ona se usměje.

"Myslím opravdový led, bambulo."

Nikdo mi nikdy neřekl bambulo. A to mám dva bratry.

V mém domově je Led. Ale jsem si jistá, že ne takový, jaký měla na mysli ona, protože nic proti tomu otoku neudělám, i kdyby to pomohlo zmírnit bolest. Stejně bych se jej nedotkla, protože tyhle dny jsou už dávno za mnou. Nemyslím si, že by našla v mém mražáku to, co hledá. Protože náš mrazák nefunguje. Jednou v něm asi týden žila krysa a živila se rybími prsty. Strčila jsem do ní tyčkou a teprve tehdy utekla. Pak jsem velice opatrně odnesla ty rybí prsty. Tak opatrně, jako bych zacházela s vysoce nebezpečným uranem. Byly asi přibližně stejně jedovaté.

Nikdo mi nikdy neřekl bambulo. Líbí se mi to.

Ticho, které způsobují mé toulající se myšlenky, ji přinutí naklonit hlavu na stranu. Usměje se na mě a nahrbí se jí nos. Kdyby mě teď požádala, abych zastepovala, tak to udělám. Pokrčí rameny a řekne, "Ok," ani mě nenapadne se zeptat co tím myslí.

Zatahá mě zase za ruku a elegantně mě vpraví do taxíku. Mé prostesty neslyší, zadá řidičovi adresu a připoutá se.

"Zapni si pás," radí mi.

"Fakt v New Yorku nežiješ moc dlouho, co?" zeptám se suše. Pás? Páni, to se jí fakt nepovedlo.

"Viděla jsi, jak tihle chlápci jezdí??" Zakroutí hlavou. "V každém z nich člověk riskuje život."

Souhlasím. Ale neznamená to použít pás. Jak vám pás pomůže, když sjedete z Brooklynského mostu? I když tenhle scénář je nepravděpodobný. Ne, že bych Brooklynský most zkoumala zblízka, ale určitě tam jsou svodidla, nebo něco podobného. Musela si opět všimnout mého mlčení.

"Jsi v pořádku, vesmírný kadete?"

Začervenám se jejím slovům. "Aehm."

"Co tvář?" Její prst se opět zdvihne, aby se mě dotkla, ale tentokrát zatlačí trochu moc. Ne silně, ale dostatečně na to, abych sebou trhla. "Promiň!"

"Ne, ne, to je v pořádku," ujistím ji. "Je to v pohodě, brzy to zmizí."

"Jo, no…"

"Vážně. Už jsem zažila horší." Pak si uvědomím, že zrovna tohle o mně nemusela vědět a okamžitě v duchu proklínám svou upřímnost.

"Ne kvůli mně," zašeptá si pod vousy. Neměla jsem to slyšet, ale slyšela jsem to.

Nejraději bych odpověděla, položila ruku na její, hluboce se podívala do těch zářivých čokoládových očí a ten pocit viny jí vymluvila. Jo. Nevzchopím se k tomu. Zarazím se a nic ji neřeknu. Nechci, aby se cítila špatně, protože to upřímně není její vina. Je to vina Toma Parkera a nikoho jiného. Neměl právo mě uhodit a zasloužil si vše, čím jsem mu to oplatila. Zajímalo by mě, jestli tam pořád leží na té studené betonové podlaze. Bože, doufám, že ano.

Dříve, než jí stihnu nějak odporovat, taxík prudce zastaví a málem mě odhodí dopředu. Ashley se na mě ušklíbne a odepne si pás. Zaplatí řidičovi a dříve než řeknu švec, mě vytáhne z taxíku. Proklínám svou potřebu nejdříve dlouho přemýšlet, než něco řeknu.

Když se vydá směrem k hezké kamenné budově, zaváhám a zůstanu stát na okraji chodníku. Dům má tepané železné zábradlí a hezkou malou lampu. Ta je navržena tak, aby vypadala staře. Teplý, žlutý kužel světla ozařuje malou potemnělou verandu.

"No tak," řekne.

"Ehm…"

"Ach, proboha. Najdu jen nějaký zmražený hrášek nebo něco a dám ti to na tvář."

"Opravdu to nemusíš dělat." Najdu konečně svůj hlas.

"No, vzhledem k tomu, že stojíš před mým domem a řekla jsi mi, že bydlíš úplně opačným směrem, byl by nesmysl, abys nešla nahoru a nedala si alespoň čaj, kafe nebo tak, zatímco najdu něco na tu tvář."

Její argumenty jsou bezchybné. Stejně jako ona. Krom toho, něco ve mně právě vzdalo snahu s ní argumentovat.

Následuju ji dovnitř. Kráčíme po nepravé mramorové podlaze. Jdeme po schodech s dřevěným zábradlím, a když mě v druhém patře pustí do malého bytu, který se absolutně nepodobá tomu mému, nemůžu téměř popadnout dech. Sundá si kabát a nabídne, že mi vezme i ten můj. Dám jí ho a hodně se červenám nad tím, že vypadá tak ucouraně.

A pak si uvědomím, že mám pod kabátem svou pracovní uniformu. Špinavou z celého týdne v podatelně. Červenám se ještě více. A kvůli krvi nahnané v obličeji, mě začne podlitina na tváři bolet více, než bolela doposud. A samozřejmě teplo jejího bytu k tomu asi také dopomáhá.

Ashley si sundává boty a já musím polknout, když očima pomalu sjedu po zadní straně jejích nohou. Díky bohu, že jsem je stihla odvrátit dříve, než se ke mně otočila. Pokýve hlavou směrem do bytu a řekne, "kuchyně."

Následuju ji.

Její domov je malý, ale hezký. Má rohovou kuchyň s pultem, ledničkou, malým vařičem a tím nejnutnějším vybavením v New Yorku: kávovarem a mikrovlnkou. Poblíž je malý skleněný stůl se dvěmi židlemi a nějakými květinami ve váze. Její obývák je velký tak akorát, aby se do něj vešla knihovnička, malý kožený gauč a skříň. Z pokoje vede krátká chodba, kde tuším umístění ložnice a koupelny.

Malé ale útulné. Rozhodně hezčí než místo, kde žiju já.

Každou vteřinou jsem více nesvá.

Pod kuchyňským pultem jsou zastrčené dvě barové židle. Jednu z nich vytáhnu a nejistě na ni balancuju.

Sleduju, jak Ashley vytahuje z mrazáku balení hrášku a balí jej do utěrky. Nepodá mi to. Místo toho obejde pult, postaví se přede mě a lehce přitiskne studený balíček na mou tvář. Její druhá ruka mi schová za ucho neposlušný pramínek blonďatých vlasů, který si nějak našel svou cestu z mého culíku.

Cítím její parfém. Jsem tak blízko, že její přítomnost a vůbec celá její osoba, mi nahání hrůzu. Těžce se mi dýchá. Nikdy by mě ani nenapadlo, že budu tak blízko Ashley Daviesové.

"Takže, jak mám říkat svému rytíři v lesklém brnění?"

Uvědomím si, že navzdory tomu, že já znám její jméno a nějaké další věci, ona nemá ani páru, kdo jsem vlastně já. Asi si ani nepamatuje, že jsem ta, co roznáší poštu. Asi si myslí, že jsem jen někdo, kdo ji náhodně v podzemním parkovišti zachránil.

"Sp-spencer," zakoktám. "Spencer Carlinová."

"Je hezké se s tebou konečně pořádně seznámit, Spencer Carlinová." Její úsměv je tak zatraceně roztomilý.

"Já, ehm, nosím ti poštu."

Hodí na mě ten "no jasně, vždyť to vím!" pohled a já opět zčervenám. Ok, tak si mě pamatuje. "Jo. I když jsem si všimla, že si trochu lajdácká, co se týká pošty Micka Jaggera."

Ach bože, pamatuje si náš vtip. Myslela jsem si, že si jej pamatuju jen já!

"Promiň, žádná pošta pro něj nepřišla. Pro Joni Mitchellovou a Prince ano, ale nic pro Micka." Nevěřím tomu, jak klidně jsem to řekla. Nebo spíše, že mě vůbec napadlo něco takového říct. Byl to docela dobrý nápad.

Zasměje se a je tak zatraceně nádherná. "Blázne." Chytne se za prsty. "Asi budu muset ještě počkat."

Převezmu držení studeného balíčku, aby mohla dělat něco jiného. Když to udělám, otřeme se o sebe prsty a mnou projede vlna elektřiny. Skoro si myslím, že to cítí taky, ale pak se přemístí do kuchyně.

"Máš hlad?"

Zakroutím hlavou. Ta tortila mě zasytila. Stejně moc nejím, tak stačí jen málo, abych byla plná. Přísahám, že můj žaludek musí být o velikosti oříšku.

"Já taky ne, měla jsem příliš mnoho podezřelých jednohubek."

"My měli omáčku."

Ach bože. To jsem rovnou mohla říct ‘přinesla jsem meloun’.

"Taky jste měli vánoční večírek?"

"Jo."

"Proč jsou oddělené?" zamračí se Ashley.

Pokrčím rameny. "Lidi z třetího patra se nemíchají s náma, co žijeme ve sklepě."

"No, to je pěkná kravina." Chodí teď po kuchyni, vytahuje věci a pokládá je na pult. Nevím, jestli sledovat její ruce, nebo její ústa. Obojí je naprosto stejně fascinující. "Hierarchie je nesmysl. Všichni pracujeme pro stejnou společnost, takže bychom měli všichni jít na stejný vánoční večírek."

"To ano, ale pak bych musela snést Toma," řeknu. Pak sebou trhnu. Výborně Carlinová. Získalas právě letošní cenu pro Nejnevhodnější poznámku roku.

Ashley stichla a já se začnu sesouvat pryč ze židle.

"Sedni si," řekne napůl otráveně, napůl žertovně. "Omlouvám se, trochu se mnou zamával, ale když jsi mě zachránila, asi nemám být proč rozrušená."

"Ne," přijdu k ní a jemně ji položím ruku na hřbet té její, kterou právě přestala krájet cibuli, "můžeš být rozrušená. Choval se k tobě jako hovado."

"A ty jsi mě zachránila." Zazubí se a pokračuje v krájení. "Musím ti za to poděkovat."

"To je v pohodě." Na chvíli se zamyslím a pak se rozhodnu vyjít s pravou ven. "Není to porvé, co se mé koleno setkalo s jeho rozkrokem."

Ashley zdvihne obočí. "Vážně?"

"Silně pochybuju, že jsme první ženské, na které to zkoušel. Možná jediné, které ho odmítly, ale určitě ne první."

Lehce se zachvěje. "Nevěřím, že by s ním chtěl někdo fakt chodit. Raději bych randila… já nevím… se Sylvesterem Stallonem."

Teď se zachvěju já. Uprostřed mého obdivu a poblouznění, které ve mně vyvolává, si najednou vzpomenu, že bude pravděpodobně hetero. Ne, že by na tom záleželo, i kdyby měla ráda ženy, neexistuje možnost, že by měla zájem o mě.

Jsem vychrtlá, nevypadám nejzdravěji a nejsem schopná udržet normální konverzaci déle než pět minut. V podstatě jen zabírám místo. Kdo by něco takového chtěl?

Začne rozbíjet vejice a skoro si toho ani nevšimnu. Opět jsem se odmlčela. Přeruší mé myšlenky svým medovým hlasem.

"Tak jak se ti odvděčím?" Zazubí se a přesune se k vařiči. "Mohla bych ti koupit nějaké leštidlo na to tvé brnění."

"Fakt nejsem žádný rytíř. Nemám žádného bílého koně a můj meč je rezavý." Usměju se na ni. "Opravdu mi nemusíš děkovat. Krom toho, při mém štěstí dostanu padáka a už mě nikdy znovu neuvidíš."

"Za to, žes uhodila Toma?" Zeptá se a mává na mě vařečkou.

Přikývnu.

"Jen přes Královninu mrtvolu!" Z toho co řekla, vím, že žila v Anglii. Kdyby ne, formulovala by to asi jinak. "Věř mi, že tě ani náhodou nenechám vyhodit. Máš svědka, mě, že to byla rozhodně sebeobrana. Koukej," ukáže na mou tvář, "Máš dokonce důkaz."

Najednou se přede mnou objeví talíř s vajíčky a vidličkou. Uvědomím si, že drží jednu v ruce. Krmí mě.

"Navíc se vsadím, že tam byly bezpečnostní kamery. Byla jsi plně v právu. Nenechám je tě vyhodit."

"Díky."

Tortila to vzdala a já mám hlad. Váhavě vyzkouším vajíčka a téměř vzdychnu, když ucítím jejich chuť na jazyku. Bože, tahle ženská fakt umí vařit. Skoro se stydím, jak rychle jsem je zhltla.

Jakmile jsou pryč a ona se na mě znovu usmívá, můj neklid je zpátky.

"Už bych opravdu měla jít," zamumlám. "Moc děkuju za večeři."

"Byly to vajíčka."

"Bylo to milé."

"Byly to vajíčka."

Než se stihnu obléct do kabátu, už se mnou pět minut argumentuje. Nejen, že trvá na tom, abych si s sebou vzala ten hrášek zabalený v utěrce, ale také na tom, že mi zavolá taxík a že mi musí nějak poděkovat.

Jdeme zítra večer na večeři a očividně do toho nemám co mluvit.

Sakra, rozhodně nemám nic dostatečně důstojného, v čem bych mohla jít.

Ani nevím, jak se po celý večer udržuje konverzace.

Jak se z toho sakra vymluvím?

Obzvlášť, když to ve skutečnosti ani nechci.

6

Když stojím před otevřenou skříní, divím se, proč nějakou vůbec mám. Ne že bych neměla žádné oblečení. To mám a počítejte se mnou, dvoje pracovní kalhoty, dvoje pracovní trička. Mám jeden pár pracovních bot, sedm párů pracovních ponožek, sedm párů spodního prádla. Také mám dvoje džíny a tričko.

Pak je tady ještě jeden kus oblečení. Tahle tepláková bunda, ve které nejčastěji spím. Je velká, bílá a pro mě příliš, příliš velká. Vepředu je logo Státní Univerzity Ohio. Je obnošená a levá strana límce, je zevnitř trochu zabarvená. Nemůžu si ji vzít. Zaprvé, je příliš stará a zadruhé je… je příliš moje. Nemůžu toho o sobě tolik říct.

Musím na tu večeři jít a protě ji jen přežít, ne? To je vše, o co jde.

Domluvily jsme se, že se setkáme u Ashley, protože nemám zájem, aby kdy viděla tu zasranou díru, které říkám můj byt. Jsou teprve tři odpoledne a já nechápu, proč se připravuju už tak brzy, protože mám ještě tři a půl hodiny čas, než budu muset vůbec vyrazit.

Na druhou stranu se ukázalo, že to, že jsem se rozhodla, podívat se do skříně tak brzy, byl dobrý nápad. Mám tak čas zaběhnout do sekáče asi tři bloky odsud. Je to charitativní obchod, tak mi nevadí jim dávat peníze. Najdu tam kalhoty, které mi sedí a červené tričko, které, musím uznat, obepíná horní část mého těla jako rukavice. Je to impulzivní nákup.

Dorazím domů a mám z toho nákupu doopravdy radost. Dokud nezjistím, že jsem tam utratila posledních deset dolarů. To by mohl být problém. Předpokládala jsem, že mě Ashley na tu večeři pozvala, ale upřímně, chtěla jsem se pokusit zaplatit. Až na to, že si to nemůžu dovolit. Jdeme ven, aby mi poděkovala, nejde o rande. Budeme platit odděleně? Nemám tušení.

Začnu panikařit, srdce mi buší jako o závod.

Vydám se chodbou do kuchyně. V kuchyni žádné peníze nejsou. Nemám v mrazáku schovaných sto dolarů. Zaprvé by to někdo ukradl a zadruhé mrazák nefunguje, tak jsou v něm obvykle drogy.

Na gauči leží Dale.

Toho gauče bych se nedotkla ani třímetrovým klackem. Nejsem si tím jistá, ale nemyslím si, že by se na něm našel byť jen centimetr, který by nebyl pokryt nějakou tělní tekutinou. Samozřejmě, žádná z nich není má. Nejednou jsem na něm přistihla jednoho nebo druhého spolubydlícího. Jsem velice dobrá v blokování veškerých zvuků a obrazů, které bych mohla vidět či slyšet a vždy mířím rovnou do svého pokoje.

Dale vzhlédne a překvapivě si mě všimne. Také si zvídavě všimne mého nového oblečení. Jinými slovy mi čumí do výstřihu.

Zmínila jsem se už o tom, že mé nové tričko má docela velký výstřih?

"Jdeš ven?" slyším, jak skrz ty slova slintá.

"Ehm. Na večeři."

"Super…, kam jdeš?"

To je ten nejdelší rozhovor, jaký jsme za poslední měsíc vedli.

"Nevím… jdu někam s kamarádkou."

"Ne s tou, co tě praštila."

Ach můj bože, on si toho všiml. Kdy si toho kurva všiml? Když si uvědomím, že si toho všiml, uvědomím si také, že se v jeho hlase ozývá tvrdost. Připadá mi, že nejen, že to zaznamenal, ale také, že jej to naštvalo. Svým divným způsobem mě to dojalo.

"Ne, s tou, kterou jsem zachránila před tím chlápkem, co mě praštil."

"Mmm." Zabručí neurčitě.

"Dale?"

Opět civí na strop. Sledoval by televizi, svou televizi, ale jeden z jeho zdrogovaných kámošů mu jí ukradl. Očividně není strop tak zajímavý jako já, protože odpoví. "Jo?"

"Můžu… mohla bych si do úterka půjčit nějaké peníze?"

Nevěřím, že jsem se jej na to právě zeptala. Sotva s ním promluvím. Řekla bych, že mluvím víc s Natem než s Dalem a i to je vzácnost. Tak důležitou se pro mě Ashley stala. Chystám se znovu otevřít pusu, vysvětlit na co ty peníze potřebuju, když pokrčí rameny. "Jasně."

Sáhne do kapsy, a když se přiblížím, vrazí mi do ruky padesátidolarovku. Chtěla jsem ho poprosit o dvacku, ale…

"Vem si to," řekne. "Jsem bohatej. Vrať mi to, až se ti to bude hodit, nemusí to být v úterý."

"Díky." Znovu polknu. Wow. Nevěřím, že se to právě stalo.

"Užij si to." Mrkne na mě a já se usměju.

To nekonečné čekání je u konce. Nevím ani jak se to stalo, ale stojím před jejími dveřmi a snažím se někde splašit odvahu a zaklepat. Divím se, že uvnitř neslyší jak moc nahlas mi buší srdce. Řekla bych, že to zní, jako by někdo boural celou budovu. Mě to tak aspoň příjde.

Má před dveřmi rohožku. Minule jsem si jí asi nevšimla. Je na ní ‚Nemusíte být blázen, abyste tady žili, ale já jím stejně jsem‘. Skoro histericky se zahuhňám a najednou se cítím klidněji, než za posledních několik dní. Od doby, co udělala první kontakt a zatáhla mě do svého okolí, do svého života.

Klouby mých prstů lehce a pevně zaklepou na dveře.

Zajímalo by mě, jestli čekala, protože dveře se otevřely o hodně dříve, než bych čekala. A navíc je oblečená, vražedně. Krátká černá sukně, dlouhé kozačky a bílé tílko, které částečně zakrývá černá krajková halenka.

Polknu tak ztěžka, že si málem ukousnu jazyk.

Podaří se mi dostat oči z jejího těla. Z jejího neuvěřitelného těla, jehož dlouhé nohy snad ani nemají konce. Pohlédnu ji do tváře. Její vlnité vlasy jsou dokonalé, jako vždy. Mahagonové s proužky světlého melíru. Její hnědé oči se usmívají a vidím v nich špetku vzrušení.

Bože, cítím se nevhodně oblečená.

Přesto cítím, že její očí bloudí po mém těle a že není zklamaná. Stále se cítím nevhodně oblečená. Asi bych na sobě mohla mít večerní róbu a vedle ní, obzvlášť, když je tak oblečená, bych se stejně cítila skoro nahá.

"Ahoj," vydechne. "Přišla jsi."

"Přišla," pokývám. "Eh, půjdeme?" Pootočím se a skoro chci, abych to už měla za sebou. Jakýkoliv klid, který jsem cítila, než jsem zaklepala, se v okamžiku kdy jsem ji uviděla, vypařil. Samozřejmě mi také moc klidu nepřidává fakt, že ji chci zatáhnout dovnitř, zabouchnout dveře, zatlačit ji na ně, splést naše těla a následně je nechat roztát v aktech vášnivého sexu.

Utahuju si sama ze sebe. Není možné, aby mě chtěla. I kdyby možná kopala za stejný tým a způsob jakým si mě předtím prohlížela, napovídá, že možná kope, stejně není možné, že by mě snad mohla chtít.

Prázdnou, ošklivou a zlomenou Spencer Carlinovou.

Sakra, stačí jen deset vteřin, kdy by o mně něco věděla a dala by se na útěk, jak nejdál by mohla.

Dnešní konverzace bude kvůli tomuhle asi dost zajímavá.

"Několik bloků odtud je malá Thaiská restaurace. Není to nic nóbl, ale vaří výborně," řekne, zatímco zamyká dveře. "Může být? Nevím, jestli máš ráda Thaiské jídlo. Můžeme kdyžtak jít někam jinam a…"

Blábolí. Rozhodnu se jí trochu pomoct.

"Miluju Thaiské jídlo. Je výborné." Mé přerušení vyvolá na její tváři úsměv a jsem na sebe pyšná. Je to pravda, miluju Thaiské jídlo, ale už věčnost jsem žádné neměla. Třebaže mi v žaludku řádí nervozita, cítím také vytrvalý hlad. Třeba dnešní večer nebude až tak špatný.

Venku je na mluvení příliš zima. Zabalíme se do svého oblečení, já do svého otrhaného kabátu a tenké šály, Ashley do svého červeného kabátu, který zvýrazňuje melír v jejích vlasech. Skrze vítr a zimu se probojujeme několik bloků potemnělými uličkami až k malé restauraci. Teplo a lahodná vůně, které mě udeří, když Ashley otevře dveře, mi ještě více zvednou chuť k jídlu.

Způsob jakým ji tady vítají, úsměvy, když nám berou kabáty, napovídají, že ji tady znají. Ashley se na mě zazubí a já cítím, jak mi kvůli tomu slábnou kolena. Následuju ji.

Usadí nás na zem, boty jsme nechaly u předního vchodu. Trojúhelníkové polštáře jsou překvapivě pohodlné a já se přiznám, že pohledem spočinu na jejich bosých nohách. Bože, má tak krásné lýtka.

"Miluju to tady," řekne Ashley, zatímco se usazujeme. Nechala mi místo u zdi a v teple, takže se cítím bezpečně a šťastně. "Stejně si ale nemůžu zapamatovat jména obsluhy a cítím se kvůli tomu hrozně, protože oni mé jméno znají. Většinou nenosí jmenovky a jediný člověk, jehož jméno si bezpečně pamatuju je May. Myslím, že její manžel to tady vlastní a ona tady na vše dohlíží, jako máma kvočna." Ashleyino zazubení je nakažlivé. "Je úžasná."

"Zní tak."

Skvěle, mé schopnosti komunikace jsou na nultém stupni Richterovy škály. Fakt působivé Spencer.

"Máš ráda Thaiské jídlo?"

"Miluju ho," přikývnu, abych ji ujistila, "hlavně nudle."

"Já jsem spíše na polévku," řekne a vezme do rukou jídelní lístek, " ale když chci něco na chuť, tak si také dám nudle."

Kéž bych si mohla dovolit jídlo na chuť. Vezmu do rukou jídelní lístek a snažím se nekoukat na ceny. Navzdory té padesátce, co mě pálí v kapse, jsem žila na nudlích příliš dlouho, takže je mi líto utrácet za jídlo moc peněz. Navíc, pokud budu utrácet, dám si nudle. O ničem dál nepřemýšlím. Jen rychle nahlédnu, jestli je vůbec mají a jídelní lístek zavřu.

"Dáš si něco na pití?" zeptá se mě Ashley, když se přiblíží číšnice. Je to mladá Thaika. Je upravená, hezká a má hezkou pleť. Jemné zajiskření v Ashleyiných očích mi potvrzuje mou teorii, že kopeme za stejný tým.

Pak si připomenu, že jsem byla z každého týmu vyhozena kvůli neschopnosti vycházet s ostatními. Zatraceně.

Nad nabídkou alkoholu zavrtím odmítavě hlavou. To by byla katastrofa. Poprosím číšnici, která je vskutku velice atraktivní, o sklenici vody.

Objednáváme si jídlo. Ashley si objednala nějaké předkrmy a pak se otáčí zpět ke mně. Přesto jsem si stihla všimnout, že věnovala pohled odcházející slečně, tedy spíše jejímu zadku. Dojde ji, že jsem to viděla a lehce a rozkošně zčervená.

Odkašle si, aby taktně odvedla řeč od toho, na co teď obě myslíme. Alespoň z mého marně skrývaného úsměvu musí být jasné, na co myslím. "Takže, jak dlouho pracuješ u Hackney a Deans?"

"Hackney a Deans?" ušklíbnu se, "Už skoro dva roky."

"Páni."

"Ano, podatelna je vzrušující místo," řeknu s kamennou tváří a ona se zachichotá. Opět se ozve má pýcha. Sledujte mě, jak hezky konverzuju.

"Co jsi dělala předtím?"

Zblednu. "Nic moc," zamumlám.

"Jsi z New Yorku?"

Co je to za výslech? Zakroutím hlavou a vím, že jsem opravdu bledá. Je pro mě těžší mluvit, když jde o ‚poznávácí‘ rozhovor. Tohle nemůžu. Nemůžu ji o mě říct. O tom, kdo jsem a kde jsem byla. Nechci, aby tyhle věci věděla. Já…

Ještě dříve, než mě zcela zachvátí panika, cítím na své ruce tu její. Poklesla mi brada a zírám do svého talíře.

"Omlouvám se," řekne, "jsem ta nejdotěrnější osoba na Zemi. Prosím ignoruj mé zvědavé otázky."

Vděčně se na ni podívám.

Díky bohu, že přinášejí jídlo.

Zaobíráme se plněnými kapsičkami a kuřecím masem na špejli.

"Nejsi vegetariánka," řekne a zamyšleně žvýká.

"Ne, jím zdechliny."

Málem se nad touto hláškou udusí.

"Zdechliny?!?"

"Obvyklé označení masa vegetariány," zazubím se. "Když jsem měla patnáct, byla jsem týden vegetariánkou."

"Co se stalo?"

"Dostala jsem hlad." Hodím si do pusy další kousek jídla, vychutnávám si křupavé zlaté pečivo. Když dožvýkám, pokračuju. "Je mi líto, jak se chováme ke zvířatům, ale… maso mi chutná. Nejsem tak zásadový člověk a myslím si, že bychom se nejdříve měli začít chovat lépe k sobě navzájem, než se začneme zabývat nižšími patry potravinového řetězce."

Páni, už léta jsem svůj názor nikomu neříkala, ne tolika slovy. Naštěstí ji to neodradilo, jen zamyšleně přikyvuje.

"Má sestra je vegetariánka. Jednou ji mamka nachytala na sjezdu ochránců zvířat a dostala týden zaracha." Namočí do sladké čili omáčky konec rolky a pak jej s chutí ukousne. Doprčic, ona je sexy i když jí. "Netuším, jak překousla mou mamku, protože ta má sbírku kožešinových kabátů velkou jako kráva."

"A jsou udělány z krávy?" zeptám se s úšklebkem.

"Asi jo."

"Máš jen jednu sestru?" Teď jsem na řadě se zvědavými otázkami já.

"Jen jednu. Ve skutečnosti je nevlastní. Kyla. Je herečka… v L.A." Ashley obrátí oči v sloup. Cítím, že mezi nimi stále panuje opravdová láska.

"Byly jste vždycky nejlepší kamarádky?"

"Ani náhodou," její důrazná odpověď mi nahrává. "Objevila se až po smrti našeho otce. Měly jsme 16. Trvalo nám rok, než jsme se začaly alespoň tolerovat. Ale, víš, věci se změnily. Už se to s ní dá lépe vydržet." Mrkne na mě, "Já byla samozřejmě vždycky dokonalá."

Přikývnu, ale v obličeji mám pohled plný sarkasmu.

"Vážně!" Zachechtám se jejímu prohlášení. "A vlastně pořád jsem. Dokonalá v každém slova smyslu."

"Jaasně, díky za informaci, princezno Diano."

"Ach ne, nejsem Diana, ta byla jen prakticky dokonalá".

"Nikdy jsi se nechovala jako spratek?" znovu se usměju.

"Já?" Líbí se mi její drzý pohled. Je tak… drzý! "Nikdy. No, možná jen příležitostně."

Náš rozhovor pokračuje, lehce a přátelsky. Baví mě, drží se dál od témat, které si myslí, že by mě mohly rozrušit a vypráví mi něco více o svém dětství v L.A.

Když jíme polívku, překvapím ji tím, že nevím, kdo byl její otec. Rokenrol mě nikdy nezajímal, a ačkoliv jsem slyšela o Purple Velvet, netušila jsem, kdo byl Raife Davies. Doplní mi o něm mezery, včetně faktu, že je po smrti. Když o něm mluví, slyším v jejím hlase lásku. Bolí mě z toho na hrudi.

Ke konci jídla narazíme na téma jejího bydlení v New Yorku. Zjisťuju, že se právě přestěhovala.

"V tátově staré nahrávací společnosti jsem získala nějaké dobré zkušenosti, když jsem dělala propagační záležitosti. Dostala jsem se k tomu poté, co má rodina dělala nějaké propagační věci k jeho nahrávkám. MTV a tak. Byla to zábava, bavilo mě to. Takže když jsem se pak rozhodovala, co dělat dál, rozhodla jsem se pro PR."

Fascinována jí a jejím hlasem stočím na talíři poslední nudli. Zamumlám, abych ji přimněla pokračovat. Nechci, aby kdy přestala mluvit. Za chvíli pokračuje.

"No, tak jsem během práce vystudovala školu, bylo to vlastně docela dobré. Když se objevila nabídka na tuhle práci, ráda jsem uvítala změnu."

"Od hudby ke knihám, to je docela změna."

"Jo, mám ráda výzvy. Jakmile se na něco zaměřím, jen tak necouvnu."

Z tohohle prohlášení, mi přeběhne mráz po krku. Na vteřinku si dokážu představit, jak se zaměřuje na mě.

Ani náhodou.

Nemůžu uvěřit, že jsme celé jídlo přečkaly tak lehce. Nemůžu uvěřit, že jsem nezačala nějak šílet.

Když na stole přistane účet, sáhnu do kapsy pro tu padesátku. Vím, že když půjdeme napůl, budu na to mít.

Položí svou ruku na mou a pohlédne na mě. Razantně, ale přesto naprosto rozkošně.

Je čas postavit se čelem k faktům. Když nebudu opatrná, mohla bych k téhle holce začít cítit něco velmi silného.

To by byla katastrofa.

Nemyslím si, že by mé srdce sneslo tu nevyhnutelnou bolest a následné zlomení, které by následovalo.

"Nebuď hloupá, pozvala jsem tě na večeři a tak tě na ní opravdu zvu." I její hlas je úžasný, když je razantní.

Otevřu pusu, abych odpověděla a Ashley se zamračí.

"Ani na to nemysli Spencer."

A je to. Padesátka zůstává a pořád palí v mé kapse.

Když se přesuneme, abychom si obuly boty, kouknu na hodiny. Je skoro jedenáct. Je tak pozdě.

Vítr venku se uklidnil, a i když teplota ještě klesla, není už taková zima. Pomalu a docela šťastně jdeme k jejímu bytu. Zastavím se u dveří jejího domu a držím se železného zábradlí na verandě.

"Kafe?" Zeptá se shora schodiště a chystá se odemknout dveře.

"Ehm." Nemohla bych být více nejistá. Opravdu nechci, aby dnešní večer skončil. Taky nevím, jestli mě zve na víc, než jen na kafe. Samozřejmě nezve, koho se to snažím oblbnout? "Jasně."

To je ono Carlinová, chop se příležitosti.

Vylezeme po schodech a srdce mi začne bušit rychleji. Bože, sama s ní v jejím bytě. Proč jsem řekla ano? Proč to dělám?

Protože ji chci.

A nemůžu ji mít.

Pro začátek, pořád nevěřím, že by mohla ona chtít mě. A i kdyby ano, jakmile jí to dojde, tak mě od sebe rychle a tvrdě odežene. A já nevím, jestli bych to zvládla.

Samozřejmě mi prozatím nabídla jen kafe, takže se zase unáhluju.

V jejím bytě mě teplo donutí se začervenat. Teplo a myšlenky na ni. Znovu si prohlížím její nohy, když odloží kabát. Kurva, má tak nádherné nohy.

"Černé nebo bílé? Cukr?"

Ach jo, kafe. "Bílé se dvěma cukry prosím."

"Hmm, má to ráda sladké," řekne provokativně a ušklíbne se.

"A ty?"

"Černé expresso."

"To dává smysl," oplácím ji provokaci.

Posadím se za její malý stůl. Ashley se za chvíli připojí se dvěma šálky v ruce.

"Udělala jsem ji slabou," řekne, "abychom dneska vůbec usnuly."

Způsob jakým to řekne, zajistí, že chci dělat vše možné, jen ne spát. Musím být upřímná, nezáleží na tom, kolik kofeinu dneska vypiju, stejně budu celou noc vzhůru, jen tak ležet v tý zatracený posteli.

Nehledě na to, jak dlouho protahuju pití kafe, kdy Ashley povídám, jakou hudbu mám ráda, nakonec je dopito. Musím jít, musím odsud vypadnout a říká mi to mé tělo. Skoro to vyhrknu. "Měla bych už jít."

Bože, doufám, že ta úzkostlivost, co mám v myšlenkách, nebyla slyšet i v mém hlase. Asi si myslí, že jsem retardovaná.

"Sakra, bavila jsem se."

Páni, Ashley Daviesová právě řekla ‘sakra’. Usměju se tomu a částečně se uvolním.

"Jo, ale noční cesta metrem není taková zábava."

"Co? Nemůžeš jet metrem! Je to tam nebezpečné!"

"Ehm…" jako bych snad měla na výběr.

"Zavolám ti taxíka."

"Ne, ne, vážně, metrem je to v pohodě."

"Zavolám ti taxíka."

Čas ukázat ji, že umím být taky tvrdohlavá. Skřížím ruce na prsou.

"Nepojedu s ním."

Udělá krok blíže, v očích se jí blýská.

"Žádné metro. Když si nechceš vzít taxíka, můžeš zůstat tady."

Ne, ne ne ne ne ne ne ne.

"Budu v pořádku," řeknu naléhavě, když ke mně udělá další krok. Znovu cítím, jak úžasně voní, po celém večeru již jemněji. Měla bych ustoupit, ale narazila bych do dveří a vypadalo by to podezřele.

"Nehádej se se mnou Carlinová."

"Nenuť mě k tomu Daviesová."

"Bože, jsi kurevsky sexy, když jsi naštvaná."

Ach bože. Fakt to zrovna řekla? Nejsem naštvaná. Co? Počkat. COŽE?

Její ruce spočinou na mé tváři a ty mé překvapeně poklesnou podél těla.

A najednou jsou její ústa na těch mých.

Ach drahý bože, nikdy nepřestávej.

Chutná tak dobře a to jsme teprve začaly. Její tělo je přitisknuté na tom mém a než se naděju, jsem přimáčknutá mezi ní a dveře. Její ruce se přesunuly do mých vlasů a její ústa brázdí mé. Když ji položím jednu ruku na rameno, mé rty se drobně pootevřou.

Využije příležitosti, stále naléhavě přitisknutá k mému tělu, a začne mi jazykem přejíždět po rtech. Otevřu ústa, ochotna ji pustit dále, a když tak učiní, zavzdychám.

Její jazyk se střetne s mým a já je propletu dohromady. Konečně jí polibek vracím. Teď zavzdychá ona.

Není to nevinný první polibek. Je to spalující horko, které hrozí, že nás obě sežehne.

Jedna její ruka klesne k mým bokům a já si představím, že mi zvedne nohy a nechá mě, abych je omotala kolem jejích boků. Při té představě vidím hvězdičky.

Líbáme se, pořád a pořád, tak vášnivě a tvrdě, že zakňourám.

Když se konečně odtáhne, má pořád zavřené oči a težce dýchá. Nemůžu se ani pohnout.

Uvnitř mě zuří bitva. Mezi touhou a strachem.

Po chvíli vyhrává strach. Nemůžu, nemůžu to udělat. Chci ji až moc a bude to příliš těžké. Nemyslela jsem si, že by se někdy něco takového mohlo stát a teď když se to stalo, nemůžu se s tím srovnat.

Otevře oči. Teplé čokoládové teplo, které mě téměř donutí roztát. Vím, že mě chce znovu políbit. Vteřinu předtím, než se člověk nakloní, aby to udělal, to poznáte. Místo toho, abych ji nechala, sáhnu na kliku hned vedle mě a trhnutím otevřu dveře.

Postoupím dopředu, čímž je ona nucena ustoupit.

Nemůžu mluvit, hlas mi přestal sloužit, ale vím, že se mi ve tváři zračí čistá hrůza.

Řekne mé jméno a natáhne ke mně ruku.

A já uteču.

7

Tři dny.

Tak dlouho se mi dařilo se jí vyhýbat, než se objevila ve dveřích do podatelny. Vypadá bojácně a zároveň odhodlaně. Je to komplikovaný výraz, ale zvládá ho dobře.

Poslední tři dny, včetně dnešního rána, se mi podařilo tajně oběhnout třetí poschodí. Mým pomocníkem je rozvrh jejích schůzek, abych si byla jistá, že tam není. Nemůžu ji vidět.

Nemůžu vidět ani sebe.

Ten polibek, ten neuvěřitelný, život měnící, hloupý polibek, všechno změnil. Je to poprvé, co jsem k sobě někoho, byť jen vzdáleně, pustila. Poprvé, co jsem někomu dovolila, aby mě donutil se třást, cítit. Pak mi to dojde. Cítím se díky ní naživu.

Cítím se díky ní jako Spencer Carlinová, lidská bytost.

To se nemůže stát. Nemůžu si začít pouštět někoho k tělu. Jednou jsem to udělala a málem mě to zabilo. Nemůžu to udělat znovu a ona, stojící ve dveřích, to vidí v mém výrazu.

A nepomáhá tomu, když někdo zezadu podatelny obdivně zapíská. Otočím se tak rozzlobeně a rychle, až čekám, že se mi začne kouřit z podpatků. Jack, jeden z lidí, kteří tu dělají na částečný úvazek, se pod mým pohledem scvrkne do maličkých rozměrů.

Sundám si pracovní rukavice a odhodím je na lavičku. Vrazím ruce do kapes u kalhot, vydám se ke dveřím, co nejpřirozeněji dokážu a projdu kolem ní. Když jsem za rohem, chytnu ji za loket a táhnu ji s sebou.

Zastavíme se ve výklenku hned vedle schodů. Doufám, že nás nikdo neuslyší. Téměř se za to modlím.

"Spencer." Udělá ke mně krok.

Udělám také jeden, ale zpátky a zkřížím ruce na prsou, jako tichý signál mé ochrany. "Omlouvám se."

"Neomlouvej se. Neměla jsem…"

Teď jsem do toho měla skočit. Měla jsem ji ušetřit tohohle rozhovoru, ale má čelist je sevřená.

"Vím, že jsem tam nebyla jediná," říká tiše. "Vím, že jsem tě políbila, ale také vím, že jsi mi ten polibek oplatila."

Zatraceně, všimla si toho.

"A vím, že kdybys neodešla…"

Ach, já vím, co by se stalo, kdybych neodešla. Nahý, vzrušující, zmítavý sex. Pravděpodobně hned tam u těch dveří a pak znovu na podlaze a v její posteli a pak všude možně. Jakmile bych začala, jakmile by se mi dostala pod kůži, nejsem si jistá, že bych byla schopná přestat.

"Spencer, můžeme začít znovu? Možná trochu více upřímně… mám tě ráda a vím, že ty mě taky. Nemůžeme prostě…

"Nemůžu." Můj hlas je tak chraplavý, že zní, jako bych celé dopoledne pila whiskey. Oči mám podlité krví, takže tak asi opravdu vypadám.

"Spencer."

"Moc se omlouvám." Couvnu. "Není to… Om… Omlouvám se, nemůžu."

Odcházím. Je to vše, na co se zmůžu.

Jsem zpátky v podatelně a celá se chvěju. Tak napůl očekávám, že mě sem bude následovat a trvat na tom, abych to vzala zpět. Nepřichází. Nasadím si rukavice a pokračuju v práci. Pracuju rychleji a rychleji, třesu se jako osyka. Přiblíží se ke mně Dempster, aby zjistil, jestli jsem ok. Otevře pusu, aby se zeptal, tedy aspoň si myslím, že se na to chtěl zeptat, ale hodím krabici pošty na vozík tak prudce, že úlekem uskočí.

O tři krabice pošty později odcházím.

Už se ke mně znovu nepřiblíží. Nechodí nikam poblíž mě a já se jí přestala vyhýbat. Co se nás týká, jsem prostě jen holka od pošty a ona PR zástupce, dva lidé, kteří krouží ve stejné kanceláři bez jakékoliv spojitosti. Dávám ji do schránky poštu, jak důležité. Ona ignoruje mou existenci.

Můžu předstírat, že ne, ale bolí to.

Do pátku toho už lituju. Lituju, že jsem tomu nedala více, nezkusila udělat ten krok. I přesto, že vím, jaké to bude mít následky.

Z pátku se stává zpropadený den.

Objeví se u mě můj tlustý, propocený a nepřitažlivý šéf. Cítím ho dříve, než ho vidím. Krátce zkroutím obličej a otočím se k němu.

"Do mé kanceláře, hned Carlinová."

Ach doprdele. Jsem v bryndě. A netuším proč.

Jde první a já jej následuju. V jeho kanceláři stojí muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Má na sobě oblek, takže je mi jasné, že nepatří sem k nám do sklepa. Možná teď nejsem bohatá, ale poznám bohatství, když ho vidím. Střih jeho obleku, hedvábná kravata a ten výraz v obličeji z něj dělají někoho z vedení z pátého patra. Ne třetí patro, dokonce ani to čtvrté, ale páté.

Je to stejně jedno, celou dobu nic neřekne, jen se naklání přes šéfovo rameno, aby se ujistil, že řekne všechno správně.

"Nechceš nám vysvětlit své chování?" šéf mluví tím nejvíce stereotypním Brooklynským přízvukem, jaký snad existuje.

"Netuším, o čem to mluvíte." Můžu pořád lhát.

"Co třeba o přepadnutí zaměstnance této společnosti po Vánočním večírku?"

"Ok, co kdybyste přestal mluvit nesmysly." Nevěřím, že jsem něco takového zrovna řekla svému šéfovi.

"Tohle není legrace Carlinová."

"Ne, to není. Obtěžoval v podzemním parkovišti někoho dalšího a já ho jen zastavila. Jsou tam všude bezpečnostní kamery, proč se nepodíváte, co natočily."

Něco jim v tom brání, protože jinak bych hned věděla, co se mnou udělají. Nechápu, jak je možné, že tenhle rozhovor vůbec probíhá, ale probíhá.

Tom se zbláznil? Tohle mu nemůže projít. Existuje dostatek důkazů, že on je ten zvrácený a přesto je zrádná krysa a práskač.

"Koho dalšího obtěžoval?"

Mlčím. Rozhodně nemám v úmyslu do toho Ashley zatahovat a vzteky se kousnu do spodního rtu, že jsem vůbec někoho dalšího zmínila. Před šesti dny bych si myslela, že by za mě bojovala jako lev. Teď jsem si jistá tím, že věci jsou úplně jinak. A to nemůžu udělat, nemůžu vidět její tvář v okamžiku, kdy se ke mně obrátí zády a odkopne mě.

Ale jde ještě o něco jiného. Nechci její jméno vláčet bahnem. Dokud by tady pracovala, viselo by to kolem ní a to ji nechci udělat. Raději si vezmu své věci a tiše odsud odejdu. Stejně je to to nejlepší řešení.

"Mám padáka?"

"Pokud mi to hned nějak rozumně nevysvětlíš."

Co sakra čeká, že mu řeknu?

"Jak, že Tom Parker rád ohmatává ženy, které mu nejsou po vůli?"

"Spencer." Šéf nezní vůbec pobaveně.

"Craigu, pokud ode mě nic nechceš, mám práci. Tom Parker si zasloužil, co dostal a přísahám, že si začal. Vím, že sis v pondělí všiml podlitiny na mé tváři."

Přikývne.

Tak pokračuju, z nějakého důvodu je pro mě důležité, aby to věděli. "Někoho osahával a já jej od ní odtrhla. Praštil mě, tak jsem se postarala o to, aby toho litoval. Tak se to stalo."

"Kdo byla ta třetí osoba?"

Opět mlčím.

"Spencer, nebudu se tě ptát znovu."

Mám pocit, jako by z něj mluvil ten chlap za ním, protože je to typ člověka, který obvykle mluví o americkém fotbale, pivu a svém neutěšeném milostném životě. Nikdy není takhle přísný. Mluví pod nátlakem někoho jiného.

"Do toho vám nic není."

Vzdychne. Podívá se na muže v obleku a má jasno. V jednom pohledu jsou tisíce jasných slov a Craig vypadá smutně, když se otočí zpět na mě.

"Je mi to líto Spencer, jestli je to vše co nám k tomu chceš říct…" dává mi ještě jednu, poslední šanci. Využiju ji. Svým způsobem.

"Ano, je."

"Tak si sbal věci."

Tak a je to. O jednu práci méně.

Tenhle pátek je opravdu na houby.

8

Nedělám při sbírání svých věcí žádný výstup. Vlastně toho ani nemám moc ke sbalení. Hodím rukavice zpátky do krabice u vchodu a vezmu si svůj moly prožraný kabát. Všichni mě sledují. Cayman je ke mně nejblíže, sedí na lavičce vedle dveří. Přestane dělat to, co zrovna dělá, přijde ke mně a já pokrčím rameny.

"Je jedna odpoledne," řekne s ironickým pohledem.

"Tak to asi nemají žádnou konkrétní dobu na vyhazování zaměstnanců," řeknu stručně.

"Ani HOVNO!"

"Jo." Jsem oblečená. Nevím co říct. Nikdy jsem se s těmahle lidma nepřátelila. Nikdy jsem se s nima nijak zvlášť nepřátelila. Ale teď, když odcházím, cítím se trochu poraženě. "Ehm… předpokládám, že se už neuvidíme."

"Carlinová, co se kurva stalo?"

Povzdechnu si. "Zeptej se Craiga."

A to je vše. Odcházím.

Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy viděla polední slunce. Dnes to ale rozhodně není můj šťastný den. Slunce nesvítí, obloha je šedá a těžká. Obloha, ze které bude brzy sněžit. Další skvělý prosincový den v New Yorku.

Šťastné a veselé, Spencer Carlinová.

Stojím před budovou a přemýšlím, co se sebou. Nemám svůj byt zas tak ráda, abych šla tam. Navíc, potřebuju peníze, abych mohla platit nájem a nějaké to minimum toho jídla co sním, což znamená, že potřebuju práci. Dnešek je dobrý den, jako kterýkoliv jiný, abych začla hledat novou.

S rukama v kapsách a hlubokým vzdechem sejdu z chodníku. Předtím, než přes hluk dopravy uslyším své jméno, více nestihnu. Někdo mě chytne za loket a zatáhne mě zpátky na chodník. Otočím se a vidím, jak na mě zírá Ashley.

"Co se děje? Kam jdeš?"

Co to sakra? Má na mě nastraženou dětskou chůvičku, nebo co?

"Pryč." Ach, to bylo velice hlubokomyslné Spencer.

"Slyšela jsem, nebo aspoň myslím, že jsem slyšela. Pojď zpátky dovnitř."

Ohromeně na ni civím.

"Tom tě nechal vyhodit."

"Tak jsi to slyšela," řeknu suše.

"To je blbost, víš, že to zabere deset vteřin to vyřešit."

"Ashley…" povzdechnu.

"Bože, prostě pojď dobnitř."

Miluju, když něco požaduje. Tak ji následuju.

Ve vstupní hale se nezastaví a já se za ní ploužím do výtahu. Uvažuju kam to doprdele vlastně jdu. Najednou mi mé zdvořilé úmysly nic neříkat a nezatahovat jí do toho připadají dětinské. Už nevím, co má hlava vlastně dělá. Nevím, kde jsem. Přemýšlím nad těma nejpodivnějšíma věcma a odráží se to v mých činech. Dobrý bože, tahle holka mě přivádí k šílenství, doslova.

Když se zavřou dveře od výtahu, netuším, co od ní mám čekat. Když se otočí, aby mě konfrontovala, mám nutkání se schovat. Není se tady kam schovat.

"Proč jsi mi neřekla, že tě vyhodili?"

"Udělali to teprve před pěti minutami!"

"Takže místo toho, abys přišla za mnou, jsi prostě odešla bez boje? Vím, že se mnou nechceš mluvit, ale tohle je skoro absurdní."

"Já… Nepřemýšlela jsem. Prostě mi řekli, abych šla."

"Řekla jsi jim, co se stalo?"

"Tak trochu…" zamumlám.

"Tak trochu?"

"Řekla jsem jim…"

Když nevím jak pokračovat, pomůže mi: "Proč mám pocit, že jsi něco vynechala?"

"Možná jsem zapomněla zmínit tvé jméno." Žalostně se na ni se sklopenou hlavou usměju. Jestli jsem kvůli ní hloupě zdvořilá, možná bych díky tomu mohla získat nějaký kredit. Nebo taky ne.

"Proč sakra?"

"Ehm… Nechtěla jsem tě do toho zatahovat."

"Haló!" Plácne mě přes čelo, což mě překvapí, že na ni vzhlédnu. "Jsem v tom zatažená ty pako. Byla jsem tam taky, pamatuješ?!"

"Asi jsem si myslela, že bys nechtěla, aby všichni věděli, že se Tom…"

"Choval jako naprostý osel? Koho jsi to ochraňovala, Toma nebo mě?"

"Opravdu se na to musíš ptát?" zaskučím. Otevřou se dveře a zachrání mě tak před její odpovědí. Neviděla jsem, které tlačítko zmáčkla, ale jakmile se rozhlédnu, je mi to jasné. Páté patro. Nikdy jsem tady nebyla, nikdy.

Poštu sem nosí někdo jiný a věřím tomu, že ji jen nechává jen tady na recepci. Nikomu ze sklepa by nedovolili, aby tady špinil koberce. Očividně to samé neplatí pro slečnu Ashley Daviesovou. Zamíří se mnou v závěsu k oblému mahagonovému stolu, který odděluje chodbu od ostatních kanceláří. Sladce se usměje na recepční.

Projede mnou žárlivost. Zatracená, roztomilá recepční, která překypuje úsměvy na mou slečnu.

Počkat, odkud se to vzalo? Ashley není moje slečna. Jakoukoliv šanci být ji alespoň na blízku, být s ní, jsem zničila tehdy pod schody. Jsme od sebe na míle vzdáleny. Je tak vysoko nad mou ligou, že to až není vtipné. Ale i tak se musím hodně snažit, abych potlačila tu zelenookou příšeru, která se ve mně ozývá. Příšeru, která hrozí, že vyleze z mých úst a sežere tu recepční.

"Jenny, je tam Alan?"

Hmm, jsou ve fázi oslovování křestními jmény.

"Brnknu mu," řekne a usměje se. Zatlačuju tu příšeru zpátky.

Dvě slova do telefonu a jsme uvnitř. Nemám jinou možnost, než následovat Ashley, protože jinak bych zůstala trčet na chodbě a vypadala bych jako idiot. Stejně tak vypadám. Ve svém otrhaném pracovním oblečení mezi všemi těmi nóbl obleky a luxusními koberci.

Sklo, chrom, dřevo a mosaz tady nahoře nemají nic společného s tím betonovým bunkrem, ve kterém dole pracuju. Oprava, pracovala jsem.

Jsme uvedeny do kanceláře na konci chodby a za stolem sedí muž, který byl předtím v Craigově kanceláři. Ukazuje se, že je to šéf celé společnosti. Kdo by to byl tušil? No, já jsem rozhodně necivěla na jeho fotku ve vstupní hale. Odcházím vždy služebním vchodem.

Pan Alan Hackney, pravnuk původního majitele, na sobě má dle mého názoru Armaniho. Rozhodně se o sebe dobře stará a je s holkou stojící vedle mě ve fázi polibků na tváře.

"Slečno Carlinová," otočí se na mě. Polibku na tvář jsem ušetřena. Asi si myslí, že ho složím jako Toma Parkera. Nejsem si jistá, jestli se mýlí.

"Slečno Daviesová, myslím, že asi tuším, o co jde." Po cestě ke svému stolu si upravuje kravatu, poté se za něj posadí. Vím, že je ta kravata z hedvábí.

"No tak Alane, nemůžete ji vyhodit za sexuální útok, když jej udělal někdo jiný."

"Podle slov slečny Carlinové, na ni nebylo sexuálně zaútočeno."

"Na ni ne, na mě."

Zdvihne obočí. Mám pocit, že si je nechává vytrhávat u profesionálky. Vážně, žádný chlap nemá tak dokonalé obočí.

"Chcete mi říct, co se stalo?"

Ashley sedí na židli před stolem pana Hackneye a já musím vypadat hloupě, když stojím pořád na stejném místě. Sednu si tedy na okraj židle hned vedle ní.

"Odcházela jsem z Vánočního večírku s Tomem a v podzemních garážích dostal chuť."

Zahihňám se nad tím, v jakém kontextu použila slovo ‚chuť‘, ale okamžitě sklapnu, když se na mě oba podívají. Ok, jsem nervózní jako prase jen z toho, že jsem na pátém podlaží, co teprve z toho v čí kanceláři a s kým tu jsem. Mimo to, slovo ‚chuť‘ používaly v tomhle kontextu ženy v domácnosti tak před padesáti lety, tak si to úsměv zasloužilo. Ashley s ironickým úsměvem na tváři pokračuje.

"A myslím tím, že opravdu narušoval můj osobní prostor. Měla jsem velké štěstí, že Spencer tam byla taky a zaslechla mě, jak ho posílám někam. Přišla k nám a doslova se mezi nás postavila. Když se pokusil ji odstranit z cesty, odstrčila ho a on jí uhodil." Ashley se zašklebila a její úsměv rozjasnil místnost. "Postarala se o to, aby toho litoval, ale zasloužil si to. Tahle stížnost je prostě absurdní. Myslí si, že se sama sebe nezastane a mě očividně vůbec nezná."

"Očividně ne." Pan Hackney vypadá pobaveně.

Přeruším jejich pochechtávání.

"Takže, mám stále výpověď?" Nechci být tak netrpělivá, ale upřímně, je to zatraceně dobrá práce a nemůžu si dovolit o ni přijít.

"Myslím, že bychom s tím něco mohli udělat," odpoví pan Hackney. "Víte, tomuhle všemu bychom se vyhli, kdybyste nám prostě řekla celou pravdu."

"Nechtěla mě do toho zatahovat," skočí do toho Ashley.

"To je velmi ušlechtilé." Opět se usměje. Je sice dost přátelský, ale to mě neodradí od myšlenek na aligátory.

Ashley a já sledujeme, jak zvedá telefon. Nejdříve jsem z toho zmatená, ale když řekne Tomovo jméno a vyžádá si jeho přítomnost, rozšíří se mi oči.

Opět se mi zrychlí puls, ale ne v tom dobrém slova smyslu jako když jsem s Ashley. V tom špatném, zpoceném a bledém slova smyslu. Ashley si toho všimne a položí svou ruku na mou. Pevně svírám opěradlo židle.

"Netvař se tak ustaraně," řekne.

Možná vypadám ustaraně, ale jsem si jistá, že vypadám milionkrát lépe než Tom, když v kanceláři spatřil mě a Ashley. Jeho tvář je tak bledá, že se podobá prostěradlu.

Očividně panu Hackneymu stačí výraz v jeho tváři, protože si skoro odfrkne a přikývne směrem k Ashley.

"Uvidíme se později Ashley. A s vámi taky slečno Carlinová."

Odcházíme z jeho kanceláře kolem Toma, který vypadá ještě více bledě. A to jsem si myslela, že už to více není možné.

Venku vydechnu tak zhluboka, že se zahihňá pro změnu Ashley.

"Nemyslím si, že tvá výpověď stále platí."

Celá zčervenám. "Bože, doufám, že ne. Potřebuju tuhle práci." Ále, upřímnost, kterou ani jedna z nás nečekala.

"Nenechala bych tě hladovět."

Ach bože, ten hlas, ta slova mě v těch starých pracovních botech rozechvějí.

"Ashley…"

Vzdychne. "Přestaň se bát Spencer. Nenechám Toma Parkera zničit ti život jen kvůli tomu, že má ruce jako chapadla." Prohrábne si rukou své vlnité vlasy. "Nechám tě na pokoji."

Ach bože, cítím se teď jak osina.

"Já…"

Pořád stojíme v chodbě před kanceláří pana Hackneye. Přeruší mě otvírající se dveře, což se hodí, protože jsem stejně nevěděla co říct.

Projde kolem nás Tom, vypadá sinavě a rozrušeně. Pan Hackney prstem ukazuje, že mám jít zpátky dovnitř. Když se obě pohneme, zastaví Ashley. "Tentokrát jen slečna Carlinová, můžete si s ní promluvit později."

A doprdele. Nevím, jestli zvládnu být v téhle kanceláři bez ní. Ale očividně nemám moc na vybranou.

Opět se posadím na okraj židle, kde jsem seděla předtím. Asi musím vypadat velmi nervózně, protože mi pan Hackney věnuje uklidňující úsměv. Alespoň bych ho tak nazvala, i když vůbec nefungoval. Poté se taky posadí.

"Slečno Carlinová, moc se za všechno co se stalo, omlouvám. Přál bych si, abyste mi to řekla hned, ale chápu vaši… diskrétnost."

Přikývnu, tenhle muž mě umí udržet zticha.

"Vaši pracovní pozici vám přirozeně vrátíme a vzhledem k tomu, že jsme vás už dneska jednou vyhodili, myslím, že by malý finanční bonus nebyl na škodu."

Aaaa, nechce, abych podávala žalobu. Nemám to v úmyslu. Navzdory mým nevrlým a ostrým slovům se ke mně tahle společnost chovala dobře. Nemám čas na ‚pravý americký život‘, který zahrnuje vysouzení veškerých peněz z každého, koho potkám. Na druhou stranu, pokud mi chce dát ve jménu našeho společného zájmu nějaký finanční obnos, rozhodně mi to nevadí.

A tak přikývnu. "Díky." Mám pocit, že jsem mu dlužila nějakou odpověď.

Usměje se a asi čeká na něco dalšího.

"Můžu… můžu se teda vrátit zpátky do práce?" zkusím se zeptat.

"Páni, perfektní zaměstnanec," usměje se. "Samozřejmě slečno Carlinová." Zdvihne propisku a začne něco psát do bloku. Beru to jako znamení k mému odchodu.

Při odchodu, s rukou položenou na klice, mi řekne, "Budu vás sledovat slečno Carlinová. Myslím, že máte v téhle společnosti budoucnost."

Nevím, jestli je to sledování dobře, nebo špatně, ale stačí to k tomu, abych se celou cestu k výtahu chvěla.

9

Neměla bych se takhle cítit. Jako by bylo všechno špatně.

Bonus přišel spolu s výplatou. Peníze za mlčení od vedení. Bylo to o hodně více, než jsem očekávala. Tisíc dolarů.

Litr.

Nikdy předtím jsem litr neviděla. Divím se, že můj bankovní účet nevybouchl, když na něj přišlo tolik peněz. Nedotkla jsem se jich. Je prostě příjemné je tam mít. Asi se naučíte žít z ničeho, když odejdete v sedmnácti z domu. Obzvlášť, pokud se ocitnete tam, kde jsem byla já.

Jsem zpátky v práci a kupodivu je to fajn. Užívám si to, což je ještě divnější. Během půl hodiny přijít o práci a zase ji získat zpět jaksi změnilo mé ocenění faktu, že ji vůbec mám.

Chlapi jsou tak nějak rádi, že jsem zpátky. Dostávám milióny otázek, jaké to je dostat padáka a záhy dostat práci zpět. Cayman je ze všech nejzvědavější a nehlasitější. Myslím si, že zašel tak daleko a byl se zeptat Craiga, co se děje. Jsem si taky jistá, že mu jasně řekl, kam si má své otázky strčit.

A tak jsou věci zpátky v normálu. Až na litr na mém bankovním účtu, to nebude nikdy normální.

A stejně se necítím normálně. Necítím se dobře.

Jsem si velmi vědoma brunety čtyři patra nade mnou. Čtyři patra nestačí na to, abych na ni přestala myslet, abych necítila její přitomnost.

Nemůžu ji dostat z hlavy. Způsob jak se ji hýbou vlasy, když se směje, jak se ji nahrbí nos, když se usměje. Jak chutnaly její rty, když byly přitisknuté na mých. Jak mé rty rozevírá, vzdychá mi do úst a já ji můžu ochutnat. Políbila jsem ji jen jednou, ale už navždy si to budu pamatovat.

Je pravda, že jsem ji políbila a dala ji tak najevo, že mám zájem. Pak jsem se ale úplně stáhla a to mi asi moc nepomohlo. A rozhodně ani fakt, že poté, co mi dala druhou šanci, jsem opět couvla. Všechny šance co jsem měla, jsem zahodila. Všechny šance být její kamarádka, být v jejím životě, být čímkoliv bych mohla být.

Udělala jsem to. Odstrčila jsem ji a to je nevyvratitelné.

Je to jako ustlat si postel a pak si do ní lehnout.

Jediný problém je, že ji nedokážu dostat z hlavy. A pak je tady ten fakt, že poté co všechno jsem ji udělala, mě stejně zachránila.

Díky ní mám v bance tisíc dolarů.

Díky ní mám zpátky svou práci.

Díky ní už nejsem nikdo, najednou si mě lidi všímají a já cítím ve svém životě teplo.

A nedokážu najít jediný důvod, proč by si mě teď měla pouštět k tělu.

Tak místo toho pracuju, pracuju a pracuju. Snažím se být tím perfektním zaměstnancem, kterým si pan Hackney z nějakého důvodu myslí, že jsem. Ale ne, nepodlízám, abych se dostala výš. Prostě jen nemám nic jiného na práci. Můj byt je plný feťáků a venku je zima. Navíc, za dva dny jsou Vánoce a lidi si berou dovolenou, takže je tady toho fůra.

Vánoce.

Ach bože, Vánoce.

Nejsem si jistá, jestli je přežiju. A s touhle myšlenkou vypudím z hlavy brunetu a pokouším se vrátit zpět k práci.

Když se v předvečer Štědrého dne došourám domů, jsem překvapená, že je v bytě teplo. To je fakt hodně neobvyklé.

Ukáže se, že je to Daleův a Nateův dárek pro mě, teplo. Nebo možná dárek pro ně samé. Sedí na gauči, nebo se na něm spíše válí a koukají na televizi, která se tu najednou objevila. Kdybych odhadla, že někomu vypadla z korby náklaďáku, asi bych se nemýlila.

Zavrčí na mě. Když vezmu v potaz náš obecný nedostatek komunikace, je to největší přání hezkých svátků, jaké dostanu. Na několik vteřin dokonce uvažuju, že bych si k nim přisedla, koukala s nimi na televizi a předstírala, že spolu vlastně vycházíme a ne, že jen společně platíme nájem. Poté si ale všimnu, že na stole leží dýmka s crackem a obrátím oči v sloup.

Můj pokoj je mým útočištěm. Ok, tohle nemůžu říct, aniž bych si pobaveně neodfrkla. Je holý a prázdný, moc toho nemám. Od doby co jsem odešla před sedmi lety z domu, jsem se docela dost stěhovala. Většina míst, kde jsem byla, byly na extrémně krátkou dobu. Tady jsem už asi devět měsíců a to je zatraceně dlouho.

Stejně je ale v porovnání se zbytkem bytu čistý. Postel je jednoduchá, rovná a tvrdá. Když si do ní zalezu v ponožkách a svetru, mám tak akorát přikrývek, aby mi nebyla zima. Koupila jsem je levně a přijde mi lehčí jich mít sedmnáct, než vypláznout peníze za jednu dobrou. Stejně jsem si tu dobrou nemohla nikdy dovolit.

Teď ano, mám ten litr. Ale z nějakého důvodu si ho chci schovat na něco speciálního. Zítra jsou Vánoce.

Nikam nepůjdu. Nemám kam jít. V obývacím pokoji vidím tu důvěrnou vánoční náladu. Řekla bych, že mí spolubydlící budou sjetí jak pneumatiky u závodního auta.

Jsou věci, které můžu dělat. Mohla bych jít pomoct do útulku, ale to ve mně vyvolá příliš mnoho emocí. Mohla bych odjet třeba na venkov. Mohla bych… mohla bych skočit z Empire State Building, ale mají tam bariéry, které to zatraceně stěžují. Stejně nemám žádné sebevražedné sklony, tak by to bylo zbytečné.

Ne, je to jen jeden den volna navíc.

Možná ho prospím.

Nakonec skončím u koukání na televizi. Po cestě domů nakoupím nějaké jídlo a mí spolubydlící jsou překvapivě pryč. Netuším, kde asi odpadli, ale není to v obýváku a televize je taky pořád tady. A dlouho nebude, tak toho využiju. Jeden z Daleových kámošů nás zadarmo napíchnul na kabel. Tihle lidi zařídí fakt všechno.

Takhle tento rok trávím Vánoce. Na laciném gauči s balíčkem chipsů a kanálem Showtime.

Uvažuju, co na Vánoce dělá asi Ashley. Vím, že pochází z Kalifornie, možná letěla domů. Možná je strávila s panem Hackneyem, říkají si jmény a zdálo se mi, že k sobě mají blíže, než by zaměstnavatel se zaměstnancem měli. Je osobitá, okouzlující, určitě bude mít s kým strávit Vánoce. Ach bože, doufám, že není sama. Fakt asi skočím z mrakodrapu, když zjistím, že jsme byly obě dost hloupé na to, abychom strávily Vánoce samy.

Mohly jsme spolu… co? Strávit opravdu prekérní chvíle. Ok, očividně tady ve vzduchu ještě lítá nějaký crack a já jsem sjetá.

Je čas jít do postele. Rozhodně. Dříve, než budu ještě více myslet na slečnu Daviesovou. Na slečnu Daviesovou a její zatracené rty, které mě…

Jo. Je čas jít spát.

Jsem jedna z mála lidí, co jsou druhý den v práci. Všichni si asi až moc užívají radosti Vánoc. Většina má dneska dovolenou. Taky jsem ji mohla mít. Mám tolik našetřené dovolené, že bych mohla mít rok volna. Nemám co o dovolené dělat a fakt se nechcu někde jen tak flákat, tak raději pracuju.

Protože jsou Vánoce a já pracuju v podatelně, nemám co na práci. Dokonce ani nakladatelství o Vánocích nikdo nic neposílá. Netušíte, jak moc nevyžádané pošty pořád dostáváme.

Protože je tu tak málo na práci, jsem jediný člověk, co se momentálně nachází v našem patře. Sedím na židli, nohy mám hozené na stole a hážu pokrčené papírové kuličky do odpadkového koše. Ano, můj život je extrémně fascinující.

V tu chvíli se tam objeví. Bruneta z mých snů. Stojí ve dveřích, usmívá se a opět se jí hrbí nos. Chtíčem mě bolí srdce.

"Nazdárek."

"Ahoj," řeknu, posadím se rovně a zamrkám.

"Zajímalo mě, jestli tady budeš. Je tady mrtvo."

"Jo, před Vánoci je tu hrozný frmol, ale po nich… no… přesně jak jsi řekla, mrtvo."

Fakt hustý Carlinová, tohle opravdu potřebovala vědět. Jako by to už nevěděla.

"Mmm"

"Potř… potřebovala jsi něco?" vypadám ustaraně. Pak mě okamžitě napadne, že to co jsem řekla, bylo hrubé a nefér. Tahle myšlenka je potvrzena výrazem v její tváři.

"Ehm, ne… jen jsem se nudila a chtěla jsem tě pozdravit."

"Oh, aha…" postavím se tak rychle, že židle na kolečkách odjede stranou. "To je fajn… ehm, můžeš jít dál. Nikdo jiný tady není." Začervenám se a rozhlédnu se.

"Nebo bychom mohly zajít na kafe…" odváží se.

Kafe. Kafe, které vede k rozhovoru. Rozhovor, který vede k tomu, že budu chtít víc a víc a…

A když řeknu tentokrát ne, je konec. Otevřu pusu aniž bych tušila, co na to vlastně odpovím, když v tom ji zazvoní telefon.

"Vteřinku," naznačí mi a zvedne telefon. "Haló?"

Zmizí za rohem a já ji neslyším. Jedině, že bych šla blíže a to bych ale odposlouchávala. To jí neudělám. Její hlas se rozléhá chodbou a já čekám, až se vrátí. Po deseti minutách to vzdám a nahlédnu na chodbu. Je prázdná.

Ashley se už během dne nevrátila. Netuším, kam zmizela, ale přála bych si to vědět. Nemám žádnou práci, která by mě mohla rozptýlit. Nic, co by mě zastavilo na ni posedle myslet. Tak, jak na ní myslím od chvíle, co jsem ji poznala.

Až na to, že dnes je to akutnější. Dnes je to tak hluboko ve mně, až to bolí a nemůžu to zastavit. Došlo na to, že ano. To je ta rozhodující chvíle, kdy si musím vybrat.

Zkontroluju třetí a čtvrté poschodí. Pro dnešek už odešla. Odešla chvíli poté, co zvedla ten telefon. Nerozloučila se.

Bolest se stupňuje.

Jsem šílená. Na vnějšek jsem klidná jak letní noc, ale uvnitř mám obrovský zmatek.

Co když je to má vina? Co se děje? Co je to se mnou?

Vracela se pro mě, znovu a znovu. Nechci nic víc, než aby ve mně našla to dobré a opatrovala to. A já ji odstrčila. Tohle všechno ve mně víří, bolí to a já nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat tak, že až vidím hvězdy.

Když nastoupím do metra, nejede ke mně domů. Jsem slepá, sleduju své srdce. Následuju její vůni, která se mi vryla do mozku. Cítím ji přitisklou na mé kůži. Znám ji, každý centimetr.

Když běžím po schodech na verandu, nemůžu popadnout dech. Když beru schody v jejím domě po dvou, nemůžu popadnout dech. Když zabuším na její dveře, točí se mi hlava a pořád nemůžu popadnout dech.

Musí být v pořádku.

Nesmí být už pozdě.

Musí být… musí…

Otevírá dveře.

Bože, kdyby mi zůstal nějaký dech, vzala by mi ho.

"Spenc…"

Přeruším ji. Použiju k tomu svou pusu, ale nic neřeknu. Obě ruce ji položím na tváře a tisknu své rty na její, znovu a znovu. Nohou za sebou zabouchnu dveře. Vše, na co se zmůžu, je líbat ji. Vše, na co se zmůžu, je být tady, zabalit se do ní a prostě být.

Nechává mě.

A já můžu zase dýchat.

10

Bože, to je ten nejintenzivnější zážitek, jaký jsem za celý život zažila.

No, po dvou a půl letech celibátu jste při nejlepším nadržení, ale nikdy předtím jsem nebyla tak vzrušená. NIKDY.

Ashley mě přimáčkla na dveře, ruce má v mých vlasech a její ústa líbají ta má, pořád a pořád dokola. Líbáme se tak tvrdě, tak zběsile, že do sebe někdy narážíme zuby, někdy se netrefíme vůbec, ale je to jedno. Když se naše ústa bezchybně potkají, naše jazyky do sebe přesně zapadají a je to zatraceně sexy.

Její ruce sklouznou z mé hlavy dolů k lemu mého trička. Vpletu ji do vlasů svou ruku a udržuju její ústa na mých. Myšlenka, že by to mohlo přestat, byla nemyslitelná. Teď bych to bez ní nevydržela. Kdyby se mě teď přestala dotýkat, zemřela bych.

Druhá ruka mi sklouzne dolů na její pas. Po chvíli ji přesunu na její kříž a přitáhnu si ji blíže. Místo odpovědi se mi dostane ještě tvrdší přitisknutí na dveře.

Nezvládneme se přesunout do ložnice. Stane se to, teď a tady.

Její prsty teď pracují na odepínání knoflíků mého kabátu. Jeden z nich při tom utrhne, ale je to jedno, stejně byl uvolněný. Kabát se poroučí k zemi a mou nahou kůži dělí od dveří jen tenké tričko.

Díky bohu, že je tady teplo, protože mi vyhrnula tričko a odhalila mou levnou, tenkou podprsenku. Vím, že to už dělala někdy předtím, protože mi jednou rukou obratně rozepne podprsenku a odtáhne své rty od mých. Jediný důvod, proč neskučím, že mě přestala líbat, je, že mě teď líbá na krku. Podprsenka je z mých prsou pryč. Zato jsou na nich její ústa. Její horká, vlhká a neuvěřitelně talentovaná ústa se přisály na jednu mou bradavku, zatímco o tu druhou se stará její dlaň.

Teď už neskučím, ale spíše naříkám a není to z důvodu, že bych byla zklamaná. Ale kvůli naprosté, nefalšované rozkoši.

Aby mohla přitisknout ústa na mé prso, musela se ode mě vzdálit celým tělem a ačkoliv mě svým počínáním dohání k šílenství, potřebuju ji zpátky. Potřebuju ji mít u sebe. Zvednu jí hlavu a znovu najdu její rty. Znovu mě přimáčkne ke dveřím, její tělo se vlní proti tomu mému.

Zasune své stehno mezi mé nohy a opět oddělí naše rty. Přitiskne mi koleno do rozkroku a začne mi lehce okusovat ušní lalůček. Málem se mi z toho protočí panenky.

To je útok na mé smysly. Je to všechno, co potřebuju a nemůžu se toho nabažit.

Když její koleno tvrději narazí do mých slabin, vyslovím první slovo od doby, co jsem se tu objevila.

"Kurva!" Je to ale spíše vzdech, než srozumitelné slovo.

Její ruka je na mém prsu a dlaní mi masíruje bradavku. Dříve, než pokračuje v mém zničení, slyším, jak se na mém krku uchechtne.

Ví, že jsem kvůli ní už teď celá vlhká?

Ví, že jestli se mě dotkne, budu hotová dříve, než se naděje?

Jestli ne, brzy to zjistí.

Protože už nemůžu déle čekat, potřebuju ji a potřebuju okamžitou úlevu.

Jednou rukou se opírá o dveře nad mou hlavou, aby mohla pohybovat druhou rukou a kolenem. Jednu ruku nechám zapletenou v jejích vlasech a tou druhou chytnu její dlaň na mé bradavce.

Otočím ji a neomylně ji navedu do svých kalhot.

Krátce vydechne překvapením, ale záhy zavrní a vzdychne proti mému krku, když ucítí, jak zatraceně moc jsem vlhká. Povytáhne trochu ruku a pak s ní zajede zpátky, pod mé kalhotky. Bez jakýchkoliv okolků zamíří přímo na to nejcitlivější místo.

Ještě dříve, než stihne najít můj klitoris, její prsty jsou pokryty mou šílenou vlhkostí. Má zvuková odezva by nemohla být více povzbuzující.

Nechápejte mě špatně, jsem normální holka, co potřebuje v posteli trochu práce. Nejsem úplně nejnáročnější, ale potřebuju nějakou předehru. Teď na ni ale naprosto kašlu. Je to, jako by poslední čtyři týdny byly předehrou. A opravdu nebude dlouho trvat a já jí exploduji do dlaně.

Ještě dříve, než mě k tomu stihne dovést a nehledě na mé přirážení boky, posune ruku z mého zduřelého klitorisu níže.

Není možné, aby byla celá ve mně, vzhledem k tomu, že stojím a mám pořád oblečené kalhoty. Sice jsou odepnuté, ale stále je mám na sobě. Přesto do mě vsune část ukazováčku a prostředníčku a můj tlumený výkřik ji jen povzbudí. Dlaní na mě tlačí a dráždí tak můj klitoris, zatímco do mě opakovaně zasouvá prsty. Začíná pomalu, ale s mými projevy, že se blížím k vyvrcholení, pohyby zrychluje. Asi po půl minutě se chytnu jejích ramenou a zakloním hlavu.

Hlasitě a vylekaně vykřiknu, zatímco se mým tělem rozlévá vlna rozkoše. Temenem hlavy narazím do dveří tak tvrdě, že se vibrace rozšíří skrz obě naše těla.

Jakmile vyvrcholení začne, podaří se jí, mě v něm udržet jen chviličku. Krátké, ale intenzivní.

Snažím se vším, co mám, abych se nesesunula na zem.

Ashley vytáhne ruku z mých kalhot a já ji omotám ruce kolem ramen. Nemám moc na vybranou, nemyslím si, že by mě má kolena udržela. Tvář mám zabořenou v jejím krku, jsem zpocená a těžce dýchám. Obejme mě kolem pasu a přitiskne si mě blíže.

Jakmile mi přestane zvonit v uších, uvědomím si, že něco mumlá. Není to srozumitelné, je to jen mumlání. Také dýchá dost rychle na to, aby rozpoutala hurikán.

Když se konečně odtáhnu, zahledím se jí do očí. Jsou skoro černé a olizuje si rty. Bože, to je sexy.

Odtáhnu se ještě více, což je těžké, protože jsem přitisknutá zády ke dveřím. Sundám ruce z jejích ramen a ona ví, co tím myslím.

"Nechoď… Bože, nechoď pryč," slyším ji zašeptat.

Jít pryč? Ach, nemohla bych slézt ani ze schodů, i kdybych chtěla. Prostě jen nevím co teď se sebou. Můj plán, který jsem narychlo asi před deseti vteřinami vymyslela, byl, tady stát, dokud něco neudělá.

Hele, nikdy jsem neřekla, že jsem statečná. Myslela jsem, že to že jsem k ní přišla a políbila ji, byl pro dnešek už dostatečný projev odvahy.

Ashley to ale neví a tak zavrtím hlavou a doufám, že pochopí, že se nikam nechystám. Chytne mě za ruku a proplete naše prsty. Otočí se a vede mě skrz svůj byt. Klopýtám za ní, volnou rukou si držím kalhoty, které mi předtím odepla, protože nechci, aby mi spadly ke kolenům.

V ložnici se ke mně otočí.

Je to poprvé, co se na sebe dnes doopravdy díváme. Je tak nádherná, že málem zalapu po dechu. Místo toho se vášnivě a rozklepaně nadechnu. Opět mi dlaně přiloží na tvář a upřeně se na mě podívá.

Ani jedna z nás nic neřekne, je mezi námi jen ta chemie, která téměř zahušťuje vzduch.

Naše rty se opět spojí a začneme si navzájem svlékat oblečení. Nemůžu se dočkat, až na sobě ucítím její kůži.

Je tak zatraceně nádherná, opálená a štíhlá. Během polibku přejedu konečky prstů přes její břicho a ona mě pomalu navede na svou postel. V pokoji je šero, skoro tma a přesně tak to mám ráda.

Když se natáhne, aby rozsvítila lampičku, zastavím ji. Přitáhnu si zpět její rty a rozptýlím ji od jejího úmyslu. Chci ji poznat po hmatu, jako Braillovo písmo, konečky svých prstů. Každý centimetr jejího těla. Přetočíme se na bok, jedna k druhé čelem a líbáme se, pořád dokola, až mě z toho neustálého kontaktu bolí rty. Jde ale o dobrou bolest, vítanou bolest a pokaždé, když se jedna z nás na chviličku oddálí, vždy se vrátí v touze a potřebě dalšího polibku.

Její prsa jsou v mých dlaních teplá a pevná. Nejsou velká, ale jsou krásná s tvrdými narůžovělými vrcholky.

První ochutnání mi připomíná jahody se šlehačkou. Hebká chuť jejího těla a tlumený výkřik unikající z jejích rtů. Důkladně se věnuju jedné bradavce, dokud se nepřesunu na opačnou stranu a nepostarám se o druhý, opuštěný vrcholek.

Zatahá mě za vlasy a přitáhne si mě zpět. Teď je na řadě Ashley, aby si vyžádala další polibky, a já jí je ochotně dávám. Miluju se s ní skrze má ústa, můj jazyk, skrze celou svou bytost.

Navzájem si stáhneme kalhotky a odhodíme je na zem.

Je to tak intimní, tak vřelé a důvěrné. Sotva věřím tomu, že to není sen a pokud je, bože, nechci se z něj nikdy probudit. Pro něco jsem sem přišla, nevím pro co, ale tohle je více naplňující, než cokoliv jiného co jsem myslela, že bych mohla dostat.

Nejde o sex, i když je pravda, že na stupnici dosavadního sexu, je tenhle na té neuvěřitelně úžasné straně.

Zasténám, když mě její ruce opět najdou. Jsem stále kluzká a vlhká, ale teď má čas na to, mě pořádně prozkoumat. A že si dává na čas. Převalí mě na záda, jsem úplně nahá a odevzdaná. Jsem tak zranitelná, že se začnu třást.

Když ucítí, jak se třesu, vyjede nahoru, přitiskne své tělo na mé a rukou stále pracuje mezi mýma nohama. Její rty najdou mé, líbají mě něžně, uklidňují mě. Přesunou se k mému uchu a zašeptají,

"Jsi úžasná, nemůžu se tě nabažit."

Chrapot v jejím hlase způsobí, že se opět zachvěju, ale tentokrát vzrušením. Zasténám a vzedmu boky k její ruce, abych jí dala tichý souhlas, že si se mnou může dělat, co chce. Že si mě může vzít.

A také to dělá.

Zasune do mě nejdelší prst, tentokrát celý. Mé tiché zalapání po dechu je jen pro ni. Vychutnává si tu možnost znovu mě pomilovat, prozkoumávat mě skrz naskrz a pomalu mě přivádět k vrcholu.

Oběma prsty nasadí stálý rytmus. Vyplňuje mě jimi tak moc, že to téměř hraničí s příliš moc. Musím se až natáhnout a jednou rukou se chytnout čela postele. Ustálí mě to a já se pohybuji boky proti jejím vstyčeným prstům.

Překvapí mě ještě více, když se začne přesunovat po mém těle směrem dolů. Opět se zachvěju. Polibky se přesouvá přes mé břicho a zanechává za sebou drobné kousance. Když se blíží ke svým pohybujícím se prstům, zabručí.

Než ji vůbec stihnu dát svůj souhlas, či nesouhlas, cítím na sobě její jazyk. Krouží a pohlcuje můj klitoris. Není to něžný začátek, ani žádný váhavý krok. Je to troufalý záměr, který mě jak cítím, brzy dovede na vrchol.

A tentokrát mé vyvrcholení trvá věčnost. Projede mnou, když zatlačím své boky na postel a prohnu zbytek těla. Ze rtů mi uteče vášnivé zasténání. Pevně se kolem jejích prstů sevřu a její slastné zaskuhrání na můj klitoris, prodlužuje mou trvající rozkoš.

Když mé vyvrcholení ustane, jemně ze mě vyndá prsty. Jsem téměř v bezvědomí.

Chvíli mi trvá, než se dám zase dokupy, ale nezdá se, že by ji to vadilo. Objímá mě, ruce omotané kolem mého těla. Přesune nás tak, že na ní skončím přitisknutá a s hlavou na jejím rameni. Cítím vůni jejího parfému, který již za celý den mírně vyprchal, ale přesto je stejně svůdný. Obzvlášť, když je teď smíchaný s vůní samotné Ashley a to je samo o sobě neuvěřitelné.

Když se konečně trochu oklepu, vtiskává mi zrovna lehké polibky na čelo a odhrnuje mi vlasy za ucho. Cítím se díky tomu v bezpečí. Chtěla bych něco říct, ale nedokážu najít slova, které by vyjádřily, co cítím. Mix tak neuvěřitelného uspokojení, štěstí a strachu, že mi asi brzy vybouchne hlava.

Prsty ji přejíždím po rameni, hladím její kůži, oddávám se její hebkosti. Uchopím jemně její bradu, skloním ji níže a pohlednu na ní. Přitisknu na její naběhlé rty ty mé.

Představa současného milování a vyvrcholení je hezká, ale když se mě začala dotýkat, potřebovala jsem ji tak moc, že jsem od toho upustila. A teď je na řadě ona. Chci, aby se cítila zatraceně dobře. Chci ji poděkovat za to, co pro mě právě udělala.

K čertu, chci, aby se udělala tak silně, až uvidí hvězdičky.