Jeden rok v životě

Napsala: clomle44, Překlad: Eva (1-22), petrSF (23-46)

31

Ashley z New Yorku zamluvila auto v půjčovně a vzhledem k tomu, že jsme letěly první třídou, měla jsem tušit, že na nás bude čekat kabriolet.

Pozvedla jsem obočí. Nevím jistě, jak moji rodiče zareagují na to auto, nebo na Ashleyinu přítomnost. Nejenže se z ničeho nic objeví jejich vzpurná drogově závislá dcera, která utekla z domova, ale ještě bude mít s sebou lesbickou milenku.

To mi asi moc nepomůže.

Nedej bože, že bych chtěla něco měnit, protože mě musejí přijmout takovou, jaká teď jsem, pokud mě mají vůbec přijmout.

Změnila jsem se. Nejen od té doby, co jsem před sedmi dlouhými lety utekla z domova, ale co jsem se dostala ze závislosti, co jsem se dostala z ulice a samozřejmě co jsem potkala Ashley. Doufám, že se ze mě stal lepší člověk, ačkoli vím, že v tom mě čeká ještě hodně práce.

Takže pokud mě opravdu budou teď chtít ve svých životech, mohou znát celou pravdu, jak stojí a leží. Nebudu nic skrývat. Dlužím jim mnohem více než to.

Každopádně kabriolet zvedne pár obočí, nejen mé. Je ostře červený. Jak jinak.

Ale je to kabriolet a Ashley mi nabídne, abych řídila. Je zvláštní, že za celou dobu, co jsme spolu, mě nikdy nenapadlo jí říct, že nemám řidičák. Přijela jsem z Ohia, kde jsem si ho nestihla udělat, rovnou do New Yorku, kde ho nepotřebujete. V New Yorku s Ashley auto vůbec nepoužíváme, protože taxíky jsou jednodušší. Vím, že auto má a je někde hluboko v útrobách parkovacího domu. Vím, že s ním občas vyjíždí, ale byla jsem v něm pouze jednou. Takže když mi nabídne, abych řídila, z nervozity se vysokých hlasem zahihňám, mnohem více než by odpovídalo tomu, co se mi honí hlavou.

Ashley mi věnuje opatrný pohled, ale nechá to být.

Řídí ona. Jak jsem říkala, já řidičák nemám.

Ale udělala na mě dojem, umí to s ručním řazením. Vždy jsem si myslela, že lidé, kteří používají automatickou převodovku, jsou trochu líní.

K našemu cíly je to tříhodinová cesta. Máme zamluvený malý motel na okraji mého rodného města. Je to průměrné americké městečko. Má střední školu, kino, nutné fastfoody, sedmnáct miliard kostelů a finanční úřad. Co více byste mohli potřebovat? Také je v něm spoustu pochybných motelů. Vzhledem k tomu, že jsem to věděla, vybírala jsem naše ubytování sama. Nemohla jsem dovolit, aby byla Ashley ubytovaná v jednom z místních hodinových motelů. Místo toho bydlíme v cenově rozumné napodobenině Tudor Inn. Ashley přijde levný, mně přijde čistý. Vím, že se to blíží. Přijeli jsme brzy odpoledne a já se rozhodla, že nebudu čekat do zítřka. Ubytování máme zamluvené na víkend s tím, že si ho můžeme prodloužit na příští týden. To asi bude záviset na tom, ja tenhle večer dopadne.

Moje matka pořád pracuje jako lékařka v nemocnici ve vedlejším městě. Je trochu větší, je to více centrum, a ona tam pracovala, co si pamatuju. Musela jsem hledat na Internetu, abych zjistila, jestli pořád pracuje, nemohla jsem si být jistá. Téměř doufám, že večer nebude doma, že bude mít noční směnu a doma bude pouze táta. Nějak vím, že s ním to budu mít lehčí.

Vždy to tak bylo.

Je zvláštní, že byl vždy ten milující, ale skutečné emoce vždy přeskakovaly mezi mámou a mou. To jí jsem se snažila nejvíce ublížit, to na ní jsem si vše vybila. Asi to bylo proto, že jsem nejvíce potřebovala lásku od matky. Nejvíce jsem se snažila získat její pozornost. Je to ironie.

Když stojím ve dveřích našeho motelového pokoje, je to téměř, jako by se měl zastavit čas. Vše působí jako z jiného světa, ačkoli to může být pouze Ohiem. Na rameni mi spočine Ashleyina ruka.

"Jsi připravená?"

Sklíčeně zavrtím hlavou a věnuju jí slabý úsměv, ale stejně práh překročím.

Měla jsem začít Clayem.

Je to divný pocit navigovat Ashley k mému domu. Cestu k němu mám v krvi, ale stejně je to divné. A když se přiblížíme k mé ulici, to sevření žaludku začíná být nesnesitelné.

Co udělají? Co řeknou? Dokážu to?

"Zastav!" vydechnu.

"Cože?" Ashley se znepokojeným výrazem prudce stočí auto k chodníku. S trhnutím zastavíme a já si chvatně rozepnu pás.

Doslova vypadnu z auta na kolena a s rukou na břichu se zracím na trávník u silnice. V dálce se zabouchnou dveře od auta a pak se Ashley zjeví na kolenou vedle mě a hladí mě po zádech.

Posadím se, cítím se roztřeseně a slabě. Stejně jako jsem se cítila, když jsem před těmi měsíci vybíhala schody k jejímu domu a konečně se jí poddala, poddala se lásce. Tohle je ovšem jiný druh poddání. Teď se nepoddávám lásce ani bolesti, ničemu takovému. Snažím si odpustit. Snažím se poddat odpuštění... což nedává vůbec žádný smysl.

"Víš jistě, že to chceš udělat teď?" Její otázka zazní s ostražitou opatrností.

Přikývnu. "Bylo by to jen horší."

"Nechceš se nejdřív něčeho napít?"

Zavrtím hlavou. V autě máme vodu. Ta bude stačit. "Ash, potřebuju to udělat."

"Já vím." Přeskočí jí hlas. "Já vím."

K mému překvapení jí po jedné tváři sjede osamocená slza. Zachytím ji bříškem prstu a tázavě se na Ashley podívám.

"Nelíbí se mi vidět tě takhle," přizná. "Bolí... bolí mě to."

Znovu se na ni usměju, dám jí kolem ramen jednu ruku a opřu si o ni hlavu. "Pokání nemá být jednoduché."

"Ty se nekaješ." Překvapí mě nabroušenost v jejím hlase.

"Tak co teda dělám?"

"Vracíš se domů," zašeptá. "Jen jsi zapomněla adresu na delší dobu, než bys měla."

Tomu hroznému vtipu se tiše zasměju. Ale pomůže mi. O něco uvolní sevření mého žaludku a pomůže mi vstát.

Jsem připravená.

Dobře, kecám, ale stejně to udělám.

Před domem stojí nový plot. Je natřený na bílo a je v něm malá branka. Stranou leží převrácená tříkolka. Clay musí mít děti. Vím, že bydlí blízko. Přestože šel na MIT, vrátil se do Ohia, aby byl nablízku mámě a tátovi. Řekl mi to Aiden, Glen by mi to neřekl.

Vím, že tu rodiče pořád bydlí. Kromě toho, že to stojí v telefonním seznamu, na příjezdové cestě pořád stojí tátovo Volvo. Takže vím, že je doma. Garáž je zavřená, tak netuším, jestli je doma i matka.

"To je tvůj dům?" zeptá se Ashley, když vystoupíme z auta do klesajícího odpoledního slunce.

"Jo," vzdychnu. "Tady jsem vyrostla."

"Vypadá jak... z padesátých let," popichuje.

"To tedy ano." Otočím se na ni. "V neděli odpoledne jsme chodili na kostelní pikniky a jednou za se sejde celá ulice na velké zahradní slavnosti."

"Ježíši Kriste," zamumlá Ashley. "Myslela jsem, že taková místa neexistují."

"Ale existují," upravím si vyčesané vlasy, "a spolu s nimi i přístup 'dělej, co se od tebe žádá' a všeobecná diskriminace."

"Á," zazní mi v uších Ashleyin chápavý zvuk. Obejde auto a postaví se vedle mě. "Mám jít s tebou?"

Tak daleko jsem to nepromyslela. Neuvažovala jsem o tom, jestli ji budu potřebovat vedle sebe, nebo jen opodál.

Zavrtím hlavou. Tak se opře o auto a čeká na mě. Čeká, až udělám ten obrovský krok.

Ukáže se, že není tak těžký, dojdu k brance a odháknu ji. Ani není moc těžké projít skrz ni a zavřít ji, ani není moc těžké dojít k domu. Ale když se dostanu ke dveřím a stanu tváří v tvář známé dřevěné desce a hloupému klepadlu, které kdysi můj otec koupil, tehdy to začne být těžké.

Nadechnu se tak zhluboka, jak jsem se asi ještě nikdy nenadechla, více, než když mě otec jako pětiletou vytáhl z hluboké části bazénu. Zvednu ruku a zaklepu. Jednou, dvakrát, třikrát bouchnu kovovým klepadlem o dveře.

Nevydechuju. Nedokážu vydechnout.

V duchu počítám uplynulé sekundy. Možná nejsou doma. Možná si vzali auto mé matky a...

Uslyším kroky. Někdo je doma.

Když se klika svěsí dolů, konečně vydechnu, ale pouze proto, že mě pálí hruď.

To trvá, dokud se dveře neotevřou a nevzplanu celá.

Dokud se nezastaví čas a ve vzduchu nevisí pouze nicota.

Dokud nezavřu oči a znovu je neotevřu, abych se znovu ujistila, co vidím.

"Ahoj, mami."

32

Ticho trvá.

Svět se pro nás zastavil, i ptáci ztichly a auta přestala jezdit. Ačkoli jsem otevřela pusu a udělala ten odvážný, moc odvážný krok, ticho nekončí.

Matka na mě zírá, modré oči úplně nečitelné a tvář bez výrazu. Nemohla jsem čekat nic jiného.

Vidím, že se jí chvěje čelist. Nepráskne mi dveřmi před nosem, což beru jako dobrou věc. Skousnu si spodní ret a polknu, čekám, až něco udělá. Musíme vypadat jako blázni, jak tu stojíme a jen na sebe zíráme.

Chci svěsit hlavu, udělat pokorné gesto v naději, že mě neodkopne moc daleko, ale neudělám to. Dál jí hledím do očí a čekám.

Ticho neprolomí má matka ani já, ale můj otec, který vyjde z kuchyně, aby se podíval, co se děje.

"Paulo, kdo je…"

Hrnek na kafe, který sušil, mu vypadne z rukou a rozbije se o parketovou podlahu. "Spencer..."

Hlesne to a já pohlédnu za matku do jeho vřelých hnědých očí. Vypadá pořád stejně, jen trochu starší, trochu prošedivělejší. Vrásky na jeho tváři jsou pořád stejné, jen o něco hlubší.

Jeho následující slova mě naplní nadějí, jakou jsem nikdy nepovažovala za možnou.

"Má holčičko."

A pak se protáhne kolem matky a sevře mě v náručí v objetí, kterým mě asi rozmáčkne. Zabořím mu hlavu do ramene a objetí mu oplácím, svírám ho, jak jen dokážu.

Když se nakonec odtáhne, vidím, že se matka pohnula. Došla ke schodům v hale a sedla si na ně. Chci jít dál, přijít k ní a dotknout se jí, ujistit ji, že jsem skutečná. Jediný problém je, že je bílá jako stěna, a já instinktivně vím, že se od ní nedočkám stejného přijetí jako od táty.

Táta se na ni také otočí a uděláme pár kroků zpátky. Trochu otočím hlavu, abych se přesvědčila, že tam Ashley pořád je. Je stranou, neúčastní se, ale je tam, opřená o kabriolet.

Otočím se zpátky k domu a zhluboka se nadechnu. Projdu dveřmi, zavřu oči a znovu je otevřu. Každý krok, který k matce udělám, se zvláštně tichým domem rozléhá.

Zatímco se přibližujeme, cítím na sobě otcovi oči, a matka na mně hledí. Když jsem půl metru od ní, zvedne ruku a zastaví mě. Při tom vstane.

"Ne. Dál už do tohoto domu nechoď."

Zastavím se. Tón jejího hlasu by stačil na to, aby proměnil peklo v ledové království. Věděla jsem, že to nebude lehké, ale zjisťuju, že se musím obrnit před tím, co vím, že teď přijde.

"Mami…"

To se ukáže být chyba. Můj chvějící se hlas a nejistota na ni evidentně nepůsobí.

"Neopovažuj se mi tak říkat, Spencer. Neopovažuj se."

Zavřu oči. Myslím, že jediné, co by jí udělalo radost, by byl můj odchod. Ale to udělat nemůžu. Něco ve mně pořád doufá.

"Omlouvám se." Unikne mi to ze rtů. Vím, že je to pravda. Vím, že je to vše ve mně přestrojené do dvou prostých slov. Vím, že mi neuvěří.

"Ty si.... ty si myslíš, že to stačí?" téměř se zajíkne.

"Ne, ne, vím, že je třeba víc než to." Teď mluvím pevným hlasem. "Vím, že budou třeba roky a roky a věčnost, abys mi uvěřila, o důvěře nemluvě. Ale také vím, že jsem ochotná počkat."

Nikdo z nás neví, odkud se ta moudrost vzala, a nikdo z nás nedokáže chvíli odpovědět. Nakonec matka ticho přeruší.

"Nemáš představu, nemáš vůbec představu, co jsi udělala."

"Já vím."

Netuší, kde jsem byla. To je v kostce část toho, co jsem udělala.

"Myslíš si, myslíš si, že nás můžeš roztrhat na kousky a pak si sem nakráčet, jako by se nechumelilo? Po všem, co se stalo, po odchodu, aniž by ses rozloučila? Aniž bys nám dala vědět, že žiješ? Myslela jsem, že jsi mrtvá, Spencer, mysl-"

"Prakticky jsem byla, mami," přeruším ji. "Myslela jsem, že po tom, co jsem udělala, jsem pro tebe mrtvá. Proto jsem utekla. Protože to chtělo lepšího člověk, než jsem tehdy byla, aby se vrátil. Vlastně mi to trvala až do teď, abych tím člověkem byla."

"No, to je víc než pozdě, Spencer." Hlas má zahořklý. Velmi, velmi zahořklý. "Je víc než pozdě, protože jsi."

To... to nechápu. Objasní mi to.

"Teď už jsi pro mě mrtvá."

Přesně tohle jsem slyšet nechtěla. To, čemu jsem nechtěla věřit, byla pravda, přestože jsem věděla, že to tak bude. A musela to říct takovým konečným způsobem, že?

Pevně zavřu oči a potlačuju slzy, které ve mně bouří. Chtějí ven, touží ven. Nemůžu tu dál zůstávat. Ta slova mě uvnitř zlomila, minimálně pro teď.

"Omlouvám se," zašeptám ochraptěle s třesoucíma se nohama. "Moc se za všechno omlouvám."

Pohlédnu na otce a zjistím, že pláče.

A to je poslední kapka. To je pro mě konečná. Nemůžu se vrátit do tohoto života, do této rodiny a předstírat, že jim můžu znovu zlomit srdce. To jim nemůžu udělat. Bylo jim lépe, když jsem pro ně byla mrtvá, a je snadné to opět zařídit.

Obrátím se k odchodu, téměř se otočím na patách.

Než vyrazím, letmo pohlédnu na zdi v hale. Jsou tam, visí tam seřazené fotky z našeho dětství. Glen jako miminko, já jako miminko, osmiletý Clay, když jsme ho adoptovali. Glen, Clay a já v nedělních šatech, chystajíc se vyrazit na kostelní piknik, a pak jsem tam já jako třináctiletá, samá rovnátka a úsměv. Byla jsem hrozná knihomolka.

Chybí mi být tím dítětem. Chybí mi být součástí Carlinových. Chybí mi být mnou. Ashley mi do života vlila tolik vřelosti a lásky, že jsem myslela, že to vše můžu opět mít. Že můžu být sama sebou, že můžu být Carlinová a mít svou rodinu a mít ji a mít celou tu pohádku a všechny radosti, které přináší.

Dokud jsem nenarazila na jedovaté sousto, které každé jablko má.

Ale hluboko v hlavě mi buší ještě něco jiného. Něco, na co se mě mozek snaží zoufale upozornit, abych si toho přes mlhu bolesti a úzkosti všimla.

Pořád tam jsem. Pořád na těch zdech jsem. Fotografie mě v patnácti, vytáhlé a neohrabané, stále stojí na stolku u zdi. Nezapomněli na mě. Nezbavili se mě. Pokud bych pro ně byla mrtvá, nebyla bych tam, vymazali by mě.

Matka lže.

Nejsem mrtvá.

To neznamená, že nemusím odejít.

Věnuju otci nejomluvnější pohled, jakého jsem schopná, a vyjdu ze dveří.

Při chůzi se mi oči zalévají slzami. Ashley sedí bokem na sedadle spolujezdce, dveře má otevřené a nohy jí visí z auta. Když mě spatří přicházet, vyleze z auta a postaví se.

Evidentně to nešlo dobře. Je to vidět.

Jsem ráda, že nic neřekne. Její mlčení a chápavý pohled je přesně to, co teď potřebuju. Dojdu k ní a ona mi s polknutím sevře paži. Chystám se nastoupit do auta a nechat se odvézt, když za sebou uslyším rychlé kroky.

"Spencer," dolehne ke mně zastřený hlas táty pořád plný slz a přinutí mě se otočit.

"Tati."

"Nejezdi."

Upírám na něj zrak a brada se mi nejistě chvěje. "Já..."

"Chci říct... neodjížděj z města. Prosím."

Pohlédnu na Ashley, která souhlasně pokrčí rameny. "Jsme... jsme ubytované v Tudor Inn." Natáhnu se do auta pro kus papíru a propisku a napíšu mu podrobnosti. Když mu papír vmáčknu do dlaně, přitáhne si mě rozpaženou rukou do náručí.

"Já… neodjížděj z města," opakuje mi do vlasů.

"Neodjedu, tati," ujistím ho. "Slibuju."

A s tím vyklouzne a vrátí se do domu. Mého dětského domova, který pořád, i teď, pro mě znamená bezpečí. Už ten pohled dál nesnesu a odvrátím se.

A Ashley mě odveze. Bože, jak já ji miluju.

33

Potřebuju ji. Moje potřeba se stane tak silnou, že po cestě autem zpátky do motelu se mi nepřestává vzrušením chvět noha.

Když projdeme dveřmi, chci se jí vrhnout do náručí, ale neudělám to. Místo toho ji nechám, aby dveře zavřela, a posadím se na postel.

Všechny motelové pokoje vypadají stejně. Jde pouze o to, jak jsou čisté, jak nová je televize a jak hnusné jsou přehozy přes postel. Je mi to jedno, nezajímá mě, jaký tenhle motel je.

Slyšet vaši matku říct, že jste pro ni mrtví, je jako by vám hrudí projel nůž. Nezáleží na tom, že jsem předem věděla, že to tak cítí, slyšet ta slova hrozně bolí.

Jak dlouho jsem byla pro všechny mrtvá, pro svět? Příliš dlouho. Teď se probouzím a stěží dokážu snést myšlenku, že moje část možná taková zůstane. Asi si na to musím zvyknout, protože není pravděpodobné, že by se to v nejbližší době změnilo.

Když se Ashley posadí vedle mě, poklesne pod ní postel. Unaveně si opřu hlavu o její rameno a mé němé vyjádření potřeby jí stačí. Vezme mě do náručí, položí nás a přitáhne si mou hlavu na rameno. Stočím se do klubíčka, zabořím hlavu do její navoněné pokožky a vdechnu její nádheru. Jen tam v ubývajícím odpoledním světle tlumeném záclonami ležíme, a Ashley mě hladí po vlasech.

"Miluju tě," šeptá.

To jsem potřebovala slyšet. Nemůže tušit, jak moc jsem to potřebovala slyšet. Vlastně se k ní potřebuju přivinout, až nebudu vědět, kde končí ona a začínám já. Díky její lásce se cítím tak naživu, že sotva dokážu vydržet v klidu sedět, a v téhle chvíli začínám sklouzávat zpátky k ledové temnotě, které mě tak dlouho pohlcovala.

Místo toho se zvednu na loket a pohlédnu na ni. Je neuvěřitelně nádherná a láska, která jí sálá z očí, pro mě znamená vše. Skloním se a políbím ji, přitisknu se k ní a nepřestávám, dokud nezalapá po dechu. I pak ji nechám pouze popadnout dech, než se znovu zmocním jejích rtů v dalším vášnivém polibku.

Chci sex. Chci, aby do mě vnikala, a chci vnikat do ní. Ale jak mi jednou kdosi řekl, nechci, aby byl sex obětní beránek. Místo toho se lehnu na záda vedle ní a položím si hlavu na její rameno.

Ležíme tam hodiny, nekončící tiché hodiny, kdy mi hladí zátylek a hlavu. Nakonec mě uklidní, natolik že cítím, že na mě přichází spánek. Dlužím jí večeři a víno nebo něco. Je téměř osm a nejedly jsme. Ale já nemám hlad. To sevření žaludku se zmenšilo, ale pořád bych do něj nedokázala nic dostat.

Uslyším, jak jí zakručí v břiše, a vím, že jsem jediná, kdo nemá hlad. Přestože jsem ospalá a je mi dobře, zvednu se na loket a pohlédnu na ni. Ostýchavě se usměje a přejede si rukou po břiše.

"Promiň," zašeptám. "Seženeme ti jídlo."

"To je dobré." Opatrně mi odhrne vlasy z tváře a usměje se.

"Žádné takové, máš hlad."

"Možná."

Hledím na ni a přemýšlím, jestli by přece jen nemohl být sex na pořadu dne, když vtom se ozve zaklepání na dveře.

Se zvědavým výrazem vstanu. Čekám, že to bude motelový správce, ale když prudce otevře dveře, naskytne se mi pohled na otcův obličej. Můj zmatený výraz se změní v překvapený, ale šťastný.

Udělám krok dopředu do jeho náruče, on mě obejme a je to, jako bych vstoupila do zcela nového života. Nebo přinejmenším svého života. Když se odtáhneme, dojde mi, že jsme pořád ve dveřích, tak udělám krok dozadu, aby mohl jít dál.

Ashley teď sedí na kraji postele. Dojde mi, že se ještě neseznámili.

"Ashley, tohle je můj otec, Arthur."

"Tati, tohle je Ashley." Udělám odmlku. "Má přítelkyně."

"Moc rád vás poznávám, Ashley." Postoupí dopředu a natáhne ruku. Má přítelkyně, samozřejmě okouzlující jako vždy, mu pozdrav oplatí.

"Také vás moc ráda poznávám. Kdokoliv, kdo stvořil mou Spencer, musí být pěkně úžasný."

Zčervenám a přála bych si, aby to neřekla, ale táta se pouze uchechtne.

Otočí se na mě. "Promiň... chtěl jsem říct víc doma, ale nebyl jsem si jistý... já..."

"To je dobré, tati, chápu to." Jen to, že mu znovu říkám tati, pro mě znamená celý svět, celý vesmír. Je to asi ta nejlepší věc vůbec, hned po Ashley.

"Měli bychom odsud vypadnout," prohlásí Ashley. Oba na ni pohlédneme a ona s se usměje. "Tohle není zrovna nejlepší prostředí pro rozhovor."

Táta nás vezme do nonstop palačinkové restaurace. Vzpomínám si, že jsem sem jako dítě chodila. Když jsem byla z něčeho smutná, nebo obecně skleslá, táta mě sem občas vzal. V jakoukoli denní či noční dobu byl vždy k dispozici.

Zdá se, že Ashley chutná javorový sirup. Sleduju, jak polívá horu lívanců množstvím sirupu, které by nakrmilo menší národ.

Když si všimne, že se na ni s mírně pobaveným výrazem dívám, zamumlá v odpověď "co je?".

Táta se zasměje. "Myslím, že Spencer jen nečekala, že najde někoho, kdo dokáže v množství sirupu překonat Glena."

"Jo, no, Glen jí jak nenažraný, takže mě to nepřekvapuje," odvětí Ashley a pustí se do jídla.

S tátou na ni oba upřeme zrak.

Když vzhlédne a zjistí, že na ni hledíme, hlesne další "co je?".

"Takže se znáte s Glenem," odvětí táta suše. Ashley na mě pohlédne a spatřím její skleslý výraz. Ví, že udělala chybu.

"Ehm... no…"

Není fér nechat ji v tom plavat, tak jí z toho pomůžu. "Ukázalo se, že Ashleyin nejlepší kamarád se zná s Glenem z vysoké. Pro všechny to bylo překvapení."

"Aha."

Tón mého otce neposkytuje útěchu.

"Tati," položím mu dlaň na paži.

Emoce mi nejdou. Neumím se před světem otvírat. S Ashley to dělám více a více, ale ani tak to není o nic snadnější. Teď, pokud někdy, je čas se do toho pořádně, ale pořádně opřít.

"Viděla jsi Glena. Proto jsi tady," prohlásí otec mdle. "Doufal... doufal jsem, že ses prostě vrátila..."

"Tati," zkusím to znovu. "Prosím, jen si mě vyslechni." Zhluboka se nadechnu. "Neuplynul den, kdy bych nelitovala... nestýskalo se mi, kdy bych si nepřála, abych neutekla. Kdy bych nepřemýšlela, jak se vám daří. Kdy bych zoufale nechtěla být.... být znovu Carlinová."

Otočí se na mě a vidím mu v očích něhu. Stačí to, abych pokračovala.

"Ale nemohla jsem... tušila jsem, co by se stalo, kdybych se vrátila. Čekala jsem, že se stane to, co se stalo s mámou." Vzdychnu. "Pak jsem narazila na Glena a, no, neumřela jsem. Nebudu předstírat, že to byla zábava, ale přežila jsem. A věděla jsem, že je čas. Věděla jsem, že se musím vrátit... domů."

Je to nesrdečnější řeč, kterou jsem přednesla od chvíle, kdy jsem řekla Ashley, že ji miluju. Bez ohledu na svůj hlad Ashley přestane jíst a jen na mě hledí. Náhled si přeju, abychom seděly na stejné straně stolu, teď by mi přišla vhod její ruka v mé.

Táta položí ruku na mou. "Rozumím."

Mám pocit, že všichni tři vydechneme najednou.

"Omlouvám se, tati. Strašně se za všechno omlouvám." Svěsím hlavu a stáhnu si ruce do klína. Náhle potlačuju slzy a v hlavě mi bolestivě buší.

Nic neřekne, jen mi položí ruku na zátylek. Tak, jak to dělávám, abych věděla, že tam je.

Jak to, že jsem to tehdy neviděla? Jak to, že mi unikalo, že jsem vždy měla táta, bez ohledu na vše ostatní?

"Spencer, myslím, že to, co se stalo, bylo příliš komplikovaná, než aby se někomu dávala vina. Nemysli si, že jsem si sám posledních let nedával vinu."

Pohlédnu na něj. "Ty jsi za to nemohl, tati!"

"Tak to bereš ty, Spencer. Já to tak neberu." Povzdechne si a jemně mi stiskne zátylek. "Jak mohl otec nechat někoho tak padnout? Jak jsem to mohl nevidět a něco s tím neudělat? Jak jsem mohl být tak hrozný, že jsi měla pocit, že nemůžeš zůstat... že jsi musela utéct?"

"Ne, tati, tehdy jsem nic nechápala."

"A to je má vina. A byla to má vina."

"Tati…"

"A tohle musí být ten nejzbytečnější rozhovor v historii," přeruší Ashley své mlčení a vstoupí do toho. Oba vzhlédneme a vidíme, že na nás mává vidličkou. Lívance doslova vdechla, takže pro ni asi nemá jiné využití. "Myslím, že po sedmi letech hádání se, kdo za to může, je to poslední, co někomu pomůže."

Má pravdu. Táta se s uchechtnutím podvolí. "Ta se mi líbí, Spencer. Té se drž."

Zazubím se. "Na to se spolehni."

Jo, na to se může rozhodně spolehnout.

34

Nemohla jsem si pomoct, když nás táta vysadil u motelu, cítila jsem se mnohem, mnohem lépe. Usmívala jsem se, žertovala a vyvolávala u Ashley hihňání.

Objetí na rozloučenou byla ta nejlepší věc na světě a zároveň to bylo téměř to nejhorší, co jsem musela ten den udělat. Když uvážíte, že to byl den, kdy jsem se vrátila do domova z dětství po sedmi letech 'nezvěstnosti', říká to hodně.

Padnu na postel a s tichým 'uf' přistanu na zádech.

Ashley si lehne vedle mě s rukou na břichu. Zatímco se já dokážu otočit a pohlédnout na ni, ona se nehýbe.

"Přejedla ses lívanci?" zeptám se škádlivě.

"Myslím, že těmi wafllemi na dojetí," zasténá.

Zahihňám se. Vážně toho snědla hromadu. Dokáže to vždy. Pokaždé mě to ohromí, ale má přítelkyně je, jak se ukazuje, bezedná jáma.

Na sex můžu dnes zapomenout. Ashley nedokáže nic jiného než tu ležet.

Nakonec se k ní přitulím a držím ji. Nabídne se, že ona bude držet mě vzhledem k emocionální vypjatosti toho dne, ale mě k spokojenosti stačí tu s ní ležet v náručí.

"Jsi v pořádku?" zamumlá po chvíli. Cítím to na pokožce jako vibrace na klíční kosti.

"Nevím jistě," přiznám. "To, co řekla máma... to bylo..." Vzdychnu. "Dalo se to čekat, ale stejně to bolelo, chápeš?"

Přikývne.

"Ale pak přijel táta a to bylo lepší, ne? Tedy vím, že mě pořád čeká hodně práce, ale je ochotný dát mi šanci."

"Řekla bych, že je ochotný udělat víc než to, Spencer. Myslím, že je z tvého návratu v sedmém nebi."

"Trochu si připadám špatně," zašeptám.

"Kvůli čemu?"

"Kromě všeho?" Upřu zrak na strop a hladím ji po vlasech. "Že jsem tady, měním jim životy, když za šest dní zase odjedu."

"Nejde o to, že jsi tady, Spencer, jde o to, že jsi zpátky v jejich životech."

"Nevím, jestli si vůbec návrat do jejich života zasloužím."

Ashley mě překvapí, když se opře o loket a upře na mě zrak. "S tím přestaň, Spencer Carlinová." Její odhodlání je téměř hmatatelné. "Zasloužíš si to a mnohem víc."

"Ashley…"

"Ne, už toho mám dost. Vím, že v tom na mě nedáš, ale musíš to zatraceně zkusit. Máš veškeré právo být šťastná, a pokud chceš, aby toho byla součástí tvá rodina, tak máš veškeré právo zkusit je získat zpátky."

Polknu.

"Vím, že jsem říkala, že je nesmysl se navzájem vinit, a to je, ale faktem je, že v tom nejsi sama, Spencer. Nejsi jediná, kdo udělal chyby, a i tvůj táta to uznává. Nesnažíš se odčinit, co jsi udělala. Vracíš se zpátky ke své rodině, dáváš jim šanci taky udělat krok kupředu."

Přikývnu. Téměř mi přijde, že kdybych to neudělala, vybuchla by.

Naštěstí pro mě se to ukáže jako správná věc, protože její výraz se uvolní a Ashley mě volnou rukou pohladí po tváři.

"Jsi nádherná, Spencer. Jsi úžasná a jsi žena, kterou zbožňuju, a pokud se mi nechystáš ublížit, nikam nepůjdu. Můžeš dělat chyby, a pokud jim budeš čelit, vše bude v pořádku."

"Nejsem zrovna známá tím, že bych čelila svým chybám, Ash."

"Já vím. Máš sklony utíkat jako holka." Její škádlení mi vyloudí na tváři úsměv.

"Nemůžu za to, že mám sprinterskou figuru."

Ashley mi sjede rukou po boku a já se celá zachvěju. "Máš sexy figuru," zavrní zastřeným hlasem.

Když přitiskne rty na mé a lehne si na mě, hlavou mi proběhne jedna myšlenka. Přece jen se asi dnes sexu dočkám.

Následující ráno nevíme, co budeme dělat. Ne že bychom nemohly zůstat v posteli, ale jakmile začalo do oken svítit slunce, vzbudila jsem se a přemýšlela pro jednou o věcech, které se netýkaly Ashley a sexu. Jsem jako na trní. Přála bych si, abych měla plány, nebo alespoň věděla, co bude dál.

Sedím před dveřmi. Opírám se o cihlovou zeď a užívám si Ohijské slunce, když uslyším, že mě Ashley volá. Zvednu se z betonu, vrátím se do pokoje a najdu ji, jak sedí na kraji postele.

"Nevěděla jsem, kam jsi šla."

"Jen jsem seděla venku," odvětím.

"Jsi v pořádku?"

"Jo," hlesnu. "Jenom jsem si užívala podzimní slunce."

"V Ohiu je děsná kosa," zabručí Ashley a já se zasměju.

"Není to tu o nic horší než v New Yorku," posadím se vedle ní a obejmu ji, jako bych jí jen tím dokázala zahřát. Přitiskne se ke mně a já se usměju.

"Co dnes podnikneme?" zeptá se.

"Nemám tušení," zašeptám jí do vlasů. "Nic naplánované nemáme."

"Dala jsi tátovi číslo na můj mobil, viď?"

"Hm."

"Tak nemusíme zůstávat tady."

Obě se rozhlédneme po motelovém pokoji. Je to motelový pokoj... a tudíž má Ashley pravdu, nechci tu zůstávat, pokud nemusím.

"Mám nápad," řekne Ashley a krouží mi prsty po koleni.

"Mmm?"

"Udělej mi prohlídku Spencer Carlinové."

"Cože to?"

"Prohlídku Spencer Carlinové. Kde se narodila a kam chodila do školy. Kde do ní ve druhé třídě strčil Johnny Nashville a jak ho dohonila a nadělala z něj svou panenkou Barbie sekanou."

Po tom se musím odtáhnout a pohlédnout na ni. "Jmenoval se Thomas Crane a praštila jsem ho svým náklaďákem, děkuju pěkně."

"Aha." Zazubí se. "Holka s klukovskými zálibami, co?"

"Vždycky," oplatím jí úsměv.

Je to zvláštní pocit provádět Ashley po svém rodném městě. Není to zrovna největší město na světě, ale zaměstná nás to až do odpoledne. Když vyčerpám všechny pamětihodnosti, včetně stodoly, kde jsem dostala ve čtvrté třídě první pusu, posadíme se v kavárně a dáme si kafe.

"A to je všechno?" zeptá se Ashley pobaveným tónem.

"Jo. To je všechno. Mé rodné město: Buttfuck aneb Řiťoplesky, Ohio."

Ashley vyprskne a kafe se jí dostane do špatné dírky. Následující tři minuty ji bouchám do zad, dokud konečně nepřestane lapat po dechu a slzet. "Ne když piju, ano?"

S tím musím souhlasit. Nechci, aby se udusila.

Právě dopijeme, když jí zazvoní mobil. Napůl čekám, že to je někdo z New Yorku, ale něco mi říká, že není.

Ashley mi telefon podá. Volá táta.

"Ahoj, tati," zašeptám.

"Spencer." Jeho hlas zní zvláštně a neunikne mi, že mi řekl Spencer, ne Spence.

"Co se děje?"

"Mohla bys zítra přijít na večeři?"

"Ehm… jasně. Sama nebo s Ash?"

Na druhé straně je chvíle ticha. "Obě dvě."

"Dobře, žádný problém." Pohlédnu na Ashley a ona hledí na mě.

"Na sedmou. Nic nenoste. Udělám lasagne."

Telefonát skončí. Pomalu Ashleyin telefon zaklapnu, jsem téměř v transu.

Ta poslední věta. Tak mi řekl, že mě má rád. Lasagne, tátovy lasagne, jsou mé nejoblíbenější jídlo. Nedělal by je je, kdyby mi to nechtěl říct. Očividně vedle něj stála matka, protože jinak by mi to řekl. Mrzí mě, že jsem ho dostala do té pozice, někam doprostřed.

Poznání na večeři je asi dobrá věc. Musí to znamenat, že je matka ochotná mluvit.

Tak proč mám pocit, že se chystám vejít do jámy lvové... nahá?

35

Příliš času. Zbývá příliš času do nevyhnutelného pekla, jímž bude dnešní večer. Mé iluze o tom, co by mě mohlo čekat, ustoupily realitě. Matka se mě chystá přepadnout ze zálohy.

Tím, že mi to došlo, jsem jí podkopala většinu půdy pod nohama. Jak můžete překvapit někoho, kdo to čeká? Netuším. Ona na něco přijde.

S postupujícím odpolednem roste má nervozita a Ashley mě znovu vytáhne ven. Vlastně jakmile vyjedeme, nemá kam jinam jet, takže jí někam beru já, ale opravdu mě doslova vytáhla z motelového pokoje. A z mého ne úplně příjemného rozpoložení.

Vezmu ji na jediné místo, které mě napadá. Každé město ho má, tiché místo, kde v kteroukoli denní či noční dobu vládne klid a mír. I na plochých pláních Ohia, zásobárně pšenice, farmářské zemi, je takové místečko.

Říká se mu Zátoka. Tak je tady známé. Kolem i ve vrcholících létě protéká studený potok lemovaný smutečními vrbami, které se sklání těsně nad vodou a občas do ní upustí listy.

V pátek večer je to muchlovací plácek a na prašné ploše, které se používá jako parkoviště, místy leží odhozené plechovky od piva. Vezmu ji pěšky hlouběji ke kameni, který dobře znám. Vejdou se na něj právě tak akorát dva lidé a je dost vysoký, abyste si nenamočili nohy. V horkých dnech je další kámen dál po proudu, který je dokonalý pro máchání si nohou v potoce. Dnes však zvolím ten kamen pro dva.

"Líbí se mi tu," usměje se Ashley. "Je tu příjemně."

"Jo... jako dospívající jsem tu strávila až příliš hodin."

"Vážně?"

Zasměju se. "Napadá tě lepší místo pro emo holku?"

"No... možná temný kout doma s černými závěsy a černou kosmetickou tužkou a očními stíny a..."

Její ironický přednes přeruším se smíchem šťouchnutím do ramene. "Byla jsem víc romanticky emo. Paní ze Shalott a tak."

"Není to druh cibule?"

Stále s pochechtáváním smutně zavrtím hlavou. Každou chvíli hrozí, že se kvůli ní začnu smát nekontrolovaně.

Smích mě přejde a jen tam bok po boku sedíme a pohupujeme nohama nad crčícím potokem. Slunce brzy zapadne a budeme muset jít, ale pro teď máme čas jen pro sebe.

"Chápu, proč se ti tu líbilo," pronese Ashley tiše.

"Někdy přemýšlím, proč jsem utekla," zašeptám. "Přes všechny problémy jsem to tu milovala. A chybělo mi to."

Ashley položí ruku na mou.

"Já... přemýšlím, proč mi návrat trval tak dlouho," řeknu tiše.

"Na tom už nezáleží, vrátila ses."

"Jo."

Položí mi hlavu na rameno. Políbím ji na vlasy a pak se otočím zpátky k pěnící vodě.

"Všechno mi pokaždé trvá strašně dlouho," řeknu s větší sebereflekcí, než jsem si myslela, že jsem schopná.

"Ale ne, všechno se děje, kdy by mělo."

Ticho, které se mezi námi rozhostí, je trochu napjaté. Nechala jsem pootevřené dveře, schválně, a Ashley zvažuje, zda má či nemá do nich strčit hlavu. Chci, aby se zeptala.

"Proč... proč jsi přestala s drogami?" To je má holka. Věděla jsem, že mě nezklame.

Přesto vzdychnu a nějakou chvíli hledám správná slova.

"Už mi to za to dál nestálo. To, co jsem dělala... abych se zaopatřila, abych měla na drogy, se stalo daleko horší než potěšení, které mi drogy dávaly."

"To si závislí obvykle neuvědomí." Někdy jsem za její chápavost strašně vděčná.

"Jo, takže..." Zhluboka se nadechnu. Chci jí to vyprávět. Svým způsobem to ze sebe potřebuju dostat, jako nějaký druh rakoviny. "Já... konečnou byl poslední zákazník. Nějakej chlap, nemám tušení, kdo to byl. Nebyl to nejnechutnější člověk, se kterým jsem..." Zachvěju se. "Každopádně nějaký chlápek v obleku chtěl vykouřit. Skončili jsme u řeky v nějaké průmyslové oblasti."

Při vyprávění se mi skoro zvedá žaludek. Vzpomínám si, jak se mi zvedal tenkrát.

"To jsem nesnášela. Zní to hloupě, ale když byli... jinde, dokázala jsem to vystrnadit z hlavy, ale je to těžké... když..." Bože, chystám se udělat nejhorší slovní hříčku na světě. "Každopádně jsem... prostě jsem to nesnášela a napadlo mě, kurva, to za to nestojí, a... nevím... on mi držel hlavu dole. Začala jsem se prát a dávit a on... on mě držel dole. Myslím, že si to užíval. Poranila jsem si nos a nemohla jsem dýchat a hnusilo se mi to, bože, tak strašně se mi to hnusilo." Začnu mluvit rychleji, jak se mi to vrací, a srdce se mi nepříjemně rozbuší. Ashley sevře mou ruku silněji a přisune se blíž, cítí ze mě probleskovat negativní energii. "A když to skončilo, jen po mě hodil peníze a já se nemohla dočkat, až vypadnu z auta. Odjel a já... já tam stála s těmi penězi v ruce a zírala na ně." Zachvěju se. "Zírala jsem na ně a hnusilo se mi to. Hnusily se mi ty peníze, hnusila jsem se sama sobě, hnusilo se mi všechno." Se zavrtěním hlavou se o ni opřu a Ashley mi dá ruku kolem ramen. "Těmi penězi jsem si zaplatila pokoj v levném hotelu. Na čtrnáct dní jsem tam zalezla, v podstatě jsem se tam zamkla, detox. Když jsem vyšla, byla jsem o deset kilo lehčí, a pokaždé, když jsem pomyslela na návrat, vzpomněla jsem si na ten zápach. Zápach těch špinavých prokletých peněz a té špinavé prokleté průmyslové zóny. A sebe. A nikdy v životě jsem se tam nechtěla vrátit. Nikdy."

Vyjde ze mě nejdelší výdech století a Ashley zpevní sevření paže, kterou má kolem mých ramen. Nakonec vyhledá ústy můj spánek, vlhké tváře a pak ústa. Její polibky jsou něžné a pomalé, rty ke mně jen zlehka tiskne.

A já vím, že to bude v pořádku.

Jak si o mně může vyslechnout takové věci a nedělat z toho vědu? Netuším. Nechápu to, ale asi to bude něco, co ráda bez pochopení na zbytek života přijmu.

Ta myšlenka ční jako Mont Everest.

Na zbytek života.

Ano, chci s ní být tak dlouho. Je to, kolik, necelý šílený, život měnící rok. Každopádně necelý rok. Celý rok to bude na Vánoce.

Je to trochu brzy na to uvažovat o věčnosti, i já to vím.

"Spence," zamumlá Ashley na mém spánku.

"Jo?"

"Začíná se stmívat."

Má pravdu, je to tak. Musíme jít. Překvapí mě, jak mám od sezení na chladném kameni ztuhlé tělo. Vrátíme se k autu a v relativním tichu jedeme zpátky do města.

Není to špatné ticho. Vím, že si přebírá v hlavě, co jsem jí řekla, ale ne ve špatném smyslu. Každopádně mě to přivedlo na jiné myšlenky, takže teprve když zastavíme na parkovišti před motelem, si vzpomenu, na co čekáme.

A má úzkost se dere zpátky na povrch.

Když jsme osprchované a oblečené a čekám na Ashley u dveří, stačí jí jeden pohled, aby to viděla.

"Spence… uklidni se."

"Já nemůžu!" Hlas mám téměř přiškrcený.

"Ale můžeš." Ashley se zasměje. "Tohle bude snadné, lásko. To těžké už máš za sebou. Viděla jsi je, ví, že jsi tady. Tohle... tohle je jen krok kupředu."

"Matka mě ukřižuje."

"Nenechám ji."

"Ty mou matku neznáš. Dokázala by vyvolat ukřižování v prázdné místnosti."

Ashley se znovu zasměje. "To nedává smysl."

"Nemusí to dávat smysl," opáčím tvrdohlavě.

"Dobrá, dobrá, no... tak jako tak, slečno Bláznivá, musíme jít."

Zhluboka se nadechnu.

"Fajn. Ale hřeby budeš vyndavat ty."

Jen se zasměje.

36

Když dorazíme pět minut po sedmé, dveře otevře můj otec. Jsem za to vděčná. Netoužím po tom vidět výraz své matky. Víte jaký výraz, ten, kdy to vypadá, že něco umřelo a vy jste to přitáhli s sebou domů.

Táta mě obejme a k překvapení nás obou, obejme i Ashley.

Následně zamrká a zmizí zpátky do kuchyně, mumlajíc něco o salátu.

Pak spatřím ve dveřích svou matku. Polknu. Dobrá, její výraz není tak hrozný, jak jsem se bála, ale přátelský také není.

"Spencer," pozdraví mě nepříjemně formálně. Pak se zahledí na Ashley.

"Mami, tohle je Ashley, Ashley, má matka, Paula."

"Ráda vás poznávám, paní Carlinová." Ashley použije svůj nejzdvořilejší tón a natáhne ruku. Matka má tu slušnost, že se s ní potřese, ale nenabídne Ashley, aby jí říkala křestním jménem.

Když se otočí a rozejdeme se za ní, probodnu jí záda pohledem. Mám stejný výraz, jako bych udělala na matku před deseti lety, a Ashley se usměje a dloubne do mě loktem.

Nejsem k matce fér. Tohle je má matka v nejhorší podobě. Je nejodměřenější a nejformálnější. Když je matka sama sebou, je milá. Je vřelá a vnímavá a pamatuju si na dobu, kdy mě objala a bylo to dokonalé. Nebyla špatná matka, když se na to podívám z nadhledu. Nikdy mě neuhodila, nikdy mě netýrala a myslím, že mě svým způsobem milovala.

Vím, že se jen nechávám ovlivňovat tím špatným. Vím, že přijímám pocit, že mě nemohla milovat takovou, jaká jsem byla. Jen bůh ví, jak se musí cítit z toho, že se ukázala její exfeťácká lesbická dcera. Asi bych na ni neměla být tak přísná.

Když se přesuneme do jídelny, musím se zastavit. Je tam Glen, je zalezlý v rohu. Trochu mě to zaskočí. Vzhlédne a zamračí se na mě.

"Ehm…" Netuším, co mám říct. Nakonec zvolím to očekávané. "Ahoj, Glene."

Neodpoví. Ashley pozvedne tázavé obočí, ale také nic neřekne.

Táta se vrátí z kuchyně a stiskne mi rameno. "Clay by tu rád byl, ale nedostane se z Bostonu. Pozdravuje tě."

Clay. Ach Clay. Nejneutrálnější člověk v mé rodině. Vždy to byl tichý, hodný člověk. Nikdy jsme si nebyli blízcí, ale také jsme si nikdy nebyli cizí. Neměli jsme stejně výbušný, zlostný vztah, jaký jsem měla s Glenem, ale také jsme v důsledku toho nebyli tolik v kontaktu. Ale stejně mi chybí. Kéž by tu byl, přišlo by mi to vyváženější, než to je.

"Ale přijede na víkend." Táta mi opět stiskne rameno a pak zmizí zpátky do kuchyně.

"To voní dobře," poznamená Ashley a já téměř vidím, jak jí kručí v žaludku. Má láska a její bezedný žaludek.

"Táta je báječný kuchař," řeknu.

"Ano, Arthur je dobrý kuchař." Z toho formálně formulovaného přerušení mé matky sebou s Ashley trhneme. Vzkaz pro mě je jasný: neříkej mu tak. Nemůžu si pomoct. Je to můj táta, vždy byl a navždy bude. On to ví, já to vím. Máma asi není připravená to skousnout.

Než se usadíme, nic moc se nestane. Rozmrzelý Glen do sebe na rohové židli hází jídlo a na ostatní se ani nepodívá. Táta se usmívá a předstírá, že je vše úplně normální, a máma se dívá z Ashley na mě a pak zase zpátky.

Ashley zdvořile navozuje rozhovor, ale ten nikdy nevydží déle něž jednu či dvě věty.

Pak zdvořilost skončí, když máma řekne, co si myslí. "Proč jsi tady, Spencer?"

Odložím vidličku a nadechnu se. Čekala jsem to, takže mám něco připravené. Tak trochu.

"Já... byl čas, mami."

"Čas na co přesně?" Odloží vidličku a složí si ruce pod bradou.

"Paulo…," napomene ji táta.

"Ne, tati, to je v pořádku." Pohlédnu zpátky na matku. "Chyběla jsi mi, mami. Chtěla jsem se přesvědčit, doufat, že bych možná mohla udělat několik kroků k tomu, abych znovu patřila do téhle rodiny."

S tvrdým výrazem na mě hledí. "Jen tak?"

"Ne," zavrtím hlavou. "Proto jsem řekla několik kroků, mami. Vím, že sem nemůžu jen tak nakráčet a hodit posledních osm let za hlavu."

"To si piš, že nemůžeš."

"Paulo!" Tentokrát se otec přesvědčit nedá. "Nemá smysl tohle dělat, pokud nedokážeme být slušní."

Zvednu vidličku a sním další sousto salátu. Ani kousavé poznámky mé matky mi nezabrání ve vychutnání tátovy kuchyně.

Následuje dlouhé ticho, které narušují pouze příbory narážející na talíře, pak mě matka překvapí. "Tak, Ashley, co děláte?"

Ashley polkne sousto a pak odloží vidličku. "Pracuju v reklamním oddělení společnosti, pro kterou dělá Spencer."

Rodiče na mě pohlédnou. "Kde to je?"

Zapomněla jsem, že matka to neví. "Hackney and Deans," řeknu. "Je to vydavatelská společnost. Pracuju v oddělení rešerší." Jsem strašně ráda, že to můžu říct. Že nemusím říkat, že roznáším poštu. Kdybych to musela říct, určitě bych měla pocit, že jsem je zklamala.

"To musí být zajímavá práce." Nevím jistě, jestli matka mluví ke mně nebo Ashley, ale má přítelkyně mě vysvobodí a předpokládá, že k ní.

"Ano, je to moc hezká práce. Oproti mé předchozí práci je to změna a New York se od L.A. hodně liší."

"Á, vy nejste z New Yorku."

Ashley zavrtí hlavou. "Ne, madam."

"Říkejte mi Paulo." Máma si znovu usrkne vína.

A já se uvolním.

Po večeři má přítelkyně pomůže mámě dát nádobí do myčky a vyžene tátu a mě do obýváku.

Přistihnu se, že si znovu prohlížím ty fotografie, zdi pokrývají roky rodiny Carlinových. Táta ke mně zezadu přijde a znovu mi položí ruku na rameno. Zdá se, že je to jeho dnešní láskyplné gesto.

"Tolik krásných vzpomínek," zašeptá.

Neřeknu, co si myslím: 'A spousta ne tak hezkých'. Kvůli tomu tady nejsem. Nejsem tu, abych vzpomínala na zlé časy, těžké časy a věci, který mě přinutily utéct. Jsem tu, abych byla opět součástí rodiny, abych začala být Carlinová.

"Hledal jsem tě," řekne otec tiše. "Hodně dlouho, dva nebo tři roky."

Otočím se k němu.

"Netušil jsem, kam jsi odjela, ale prověřil jsem všechna místa, která mě napadla. Použil jsem veškeré své kontakty v práci, udělala jsem vše, co se dalo."

"Byla jsem těžko k nalezení," přiznám.

"Očividně."

"Mrzí mě to, tati."

"Mě taky, Spencer. Mě taky."

"Jela jsem do New Yorku." Mám pocit, že je důležité, aby to věděl. Jelikož mě tak dlouhou dobu hledal, mám pocit, že by měl vědět, kam jsem doopravdy zmizela.

"To asi vysvětluje, proč jsem tě nedokázal najít. To je ta nejlepší schovávačka, která mě napadá." Zazubí se na mě a já vím, co se mi snaží říct. Je to v pořádku. Teď už je to v pořádku. To, co bylo, už není, a to, co má být, se teprve musí ukázat.

Máme s tátou čas. Vůbec poprvé máme čas.

37

Ashley vyjde z kuchyně, aby mi řekla, že se bude brzy servírovat zákusek. Chytnu ji za ruku, zmáčknu ji a zazubím se na ni.

"Takže tohle je Spencer Carlinová v průběhu let, hm?"

"Jo, roky od nuly do patnácti."

Chvíli váhá, ale pak se zeptá: "Myslela jsem, že jsi z domova utekla v sedmnácti."

"To ano." Zatvářím se. "Ale od patnácti dál jsem se focení aktivně bránila. Máma má nějaké fotky schované."

"Poklady?"

Odfrknu si. "Ne, dala je pryč, protože se jí nelíbily o nic víc než mně." Znovu se usměju a spiklenecky zašeptám: "Já a černá oční linka rovná se děs běs."

Tomu se zasměje. Bylo to tak nějak jasné vzhledem k tomu, že jsem blondýna s modrýma očima.

"Chceš vidět můj pokoj?" Ani nevím, jestli nahoru smím. Vlastně ani nevím, jestli je to pořád můj pokoj, takže je to trochu neuvážená nabídka.

"Měla bys ji tam vzít," ozve se ze dveří otcův hlas a obě se na něj otočíme. "Nezměnil se."

"Vážně?" zeptám se váhavě.

Přikývne. "Ano."

Z nějakého důvodu mi přijde, že to je hlavně jeho zásluha. Dokážu si představit, že by ho matka předělala během okamžiku. Občas se jí nezdál můj vkus, takže jsme se kvůli výzdobě pokoje trochu přely. Počet plakátů, které jsem si mohla pověsit, byl vzhledem k nutnosti jejího souhlasu limitovaný. Krvácející lesbičky s ostnatým drátem nepřicházely vůbec v úvahu.

Byla jsem děsně trapná emo holka.

Vezmu Ashley za ruku a vedu ji po schodech nahoru do svého starého pokoje. Táta měl pravdu, nezměnil se. I vůně je stejná, když otevřu bílé celodřevěné dveře. Zdi byly vždy natřené veselou citronově žlutou s bílým lemem. Matkou schválené plakáty hudebních skupin, dokonale odpovídající době, jsou pečlivě rozmístěné po zdech. Visí samozřejmě nakřivo. Odpovídalo to mému odporu ke všemu konvenčnímu. Pamatuju se, že se je jednou matka pokusila srovnat. Bránila jsem se, houževnatě.

Ashley se posadí na postel a rozhlédne se.

"Bože, vůbec se nezměnil," hlesnu.

"Nirvana?"zeptá se Ashley pobaveně.

"Byla jsem fanynka."

"Pearl Jam?"

"Jo, taky fanynka."

"A kde jsou pěkně prosím plakáty Boyz II Men?"

Se smíchem na ni upřu zrak. "Schovala jsem je, nechtěla jsem si zkazit reputaci."

Z postele se rozhlížíme. Přejedu rukou přes přehoz. Natáhnu se, abych prohlédla obsah svého nočního stolku, a když se zase narovnám, zjistím, že Ashley je náhle mnohem blíže a hledí na mě.

"Co je?"

"Nic," odvětí nenuceně. "Jen..."

"Co?" Teď zním podrážděněji.

"Muchlovala ses někdy v týhle posteli?"

Se smíchem zavrtím hlavou. "Nebyla jsem dost populární, abych měla kluky. Nebo dost populární, abych měla holky."

"A chceš?" zamrká na mě obočím způsobem, který je spíše vtipný než sexy.

"Ne když děláš tohle," hihňám se.

Nakloní se dopředu a má najednou vážný výraz. Ucítím její rty na svých a poskočí mi srdce. Cítím na pokožce její teplý dech a a polknu.

"A co teď?" zeptá se a nepatrně se odtáhne, takže jsme pouhé milimetry od sebe.

Musím potlačit zasténání, které hrozí hluboko ve mně vybuchnout. Nakloním se, uzavřu mezeru mezi námi a zmocním se jí v polibku s otevřenými pusami, ze kterého se zajíknu. Najednou jsem tak vzrušená, že se stěží ovládám.

Ashley má ruku na mém zátylku a přitahuje si mě. Polibek se prohloubí a naše jazyky kolem sebe víří. Pouze díky pocitu teplo z přehozu pod rukou si vzpomenu, kde jsem.

Odtáhnu se. Ashley má oči tmavé touhou a já vím, že mé jsou stejné.

"Ehm... nikdy mě nenapadlo, že si budu dělat starosti, že jsou naši dole," pronesu zadýchaně.

Ashley se uchechtne. "Jo, máme tendenci se nechat unést, když s tím začneme."

Odtáhneme se, urovnáme si oblečení, pak vstaneme a urovnáme povlak na posteli.

Pořád cítím hluboko v ledvinách touhu a vážně, opravdu vážně bych si přála, abychom nebyly v mém dětském domově. Tedy zbožňuju to tu, ale jako obvykle Ashley vše překonává. Má touha po Ashley je vždy silná.

Je dobře, že jsme se právě včas odtáhly, protože pouhé sekundy po té, co urovnám postel, se ve dveřích objeví má matka. Ashley ji obdaří úsměvem a pak se kolem ní protáhne na chodbu. Náhle se mi těžko dýchá.

"Nezměnil se," poznamená matka suše.

"Některé věci se nemění," souhlasím. "Některé ano." Z druhou větou jsem opatrná.

"A ty ses změnila?"

Zhluboka, opravdu zhluboka se nadechnu. "Ano. Ano, změnila."

Matka přikývne.

"Nemůžeš sem napochodovat, jako by se nic nestalo."

"Já vím."

"Nemůžeš se pouhým lusknutím prstů stát součástí téhle rodiny."

"Já vím."

Sešpulí rty. "Tak proč jsi tady?"

"Protože vím, že na to bude třeba čas, mami. Vím, že to bude vyžadovat úsilí. Vím, že si musím opět zasloužit vaši důvěru. Nemůžu to udělat bez toho, abych začala. Bez toho, abych tu byla a udělala první krok."

Znovu přikývne. "Dobrá, v tom případě bys měla jít dolů na zákusek."

S tím se otočí na patách a umožní mi konečně vydechnout. Myslím, že jsem celou dobu zadržovala dech.

Zatímco ji následuju dolů, přemýšlím o změnách, které se udály. Během zákusku mě rodiče požádají, abych zůstala do příštího víkendu, kdy přijede Clay. S Ashley bez výhrad souhlasíme.

A když si vkládám lžičku s cheesecakem do úst a rozhlížím se po pokoji, cítím, že mám šanci. A naplňuje mě to radostí.

38

Co budete dělat při týdenním čekání v městečku v Ohiu, abyste se zabavili? No, když jde o Ashley a mě, vždy je co dělat.

Jo, to jsme dělaly hodně.

Strávily jsme nějaký čas s mým tátou, také s mámou, ale více s tátou. Myslím, že máma nebyla úplně připravená mě vidět, když jsem se zjevila, a pořád se od toho ještě úplně neodprostila. Vidím snahu, že se každý okamžik, který trávíme spolu, snaží. Pořád je v šoku. Takže opravdu chápu, když odmítá příležitosti se mou trávit čas. Asi je to pořád trochu příliš.

Na druhou stranu s tátou doháníme ztracený čas, kdykoliv se nám naskytne. Vyhýbám se hovoru o tom, kde jsem byla, ačkoli pochybuju, že si dělá nějaké iluze. Je to sociální pracovník. I v městečku v Ohiu ví, co dno společnosti nabízí a co sedmnáctiletá dívka závislá na heroinu nejspíš bude dělat. Jen mu nechci roztříštit žádné fantazie, kterých se třeba pořád drží.

S Ashley spolu vycházejí, jako by se znali odjakživa, což mě těší. Občas projevují tentýž zvrácený smysl pro humor, který naštěstí rovněž sdílím. Dokonce mi stranou řekl, jak úžasná dívka Ashley je. Neřekla jsem mu, že to mi říkat nemusí, protože už dávno vím, že Ashley je ta nejlepší holka na Zemi, ve sluneční soustavě i v celém vesmíru.

Jediný člověk, se kterým jsem čas netrávila, byl Glen. Když jsme minulý pátek odcházely z domu, byl to Glen, kdo se mnou mluvil jako poslední. Odchytl si mě před zahradou, když táta zavřel vrátka. Myslím, že čekal v křoví, což bylo dost podezřelé.

"Proč jsi sem přijela?"

"Nebuď kretén, Glene." V té chvíle jsem už měla unavený hlas. Doslova mě přemáhala duševní, emocionální a fyzická únava.

"Nemůžeš si zabránit v ničení věcí, že jo? Před sedmi rokama jsi nás rozdělila a teď ses vrátila, abys to udělala zase."

V odraženém světle z ulice jsem viděla, jak Ashley udělala krok dopředu a zablýsklo se jí v očích. Zvedla jsem ruku, abych jí zabránila v postupu, dokázala jsem se bránit sama.

"Glene. Očividně si něco nalháváš. Netuším, proč máš takovou zlost, když máma a táta mi dokázali dát druhou šanci. Každopádně tohle není správné místo ani doba to řešit."

Otevřel pusu, aby odpověděl, ale já ho ignorovala.

Nastoupila jsem do auta a Ashley mě hbitě následovala. Odjely jsme a nechaly ho tam stát.

To bylo naposledy, co jsem s bratrem mluvila.

Vím, že jsem mu ublížila. Ublížila jsem jim všem. Ale i tak se mi zdá jeho reakce divně přehnaná. Nedokážu to vysvětlit, ale očekávám, že to časem vyjde najevo, pravděpodobně v podobě velkého slovního výbuchu před nepatřičnými lidmi. Tedy lidmi, kterým ten výstup bude připadat nepatřičný, ne že by byli nazí nebo tak. Protože to by byla legrace.

Je čtvrtek večer, večer před návratem Claye do tohohle malého koutu světa. Ashley je na mém oblíbeném místě, na mě. Ačkoli jsem se během týdně setkala odděleně s oběma svými rodiči, představa celé rodiny pohromadě mi pořád nahání hrůzu, i když tam bude i Ashley. Následkem toho mě opět celý den užírá úzkost.

Její ústa jsou všude. Vyhledá tepnu na mém krku a pak se rychlostí blízkou rychlosti světla vrátí k mým rtům. Nohu má mezi mýma a tiskne mě celým tělem k posteli. Ruku má na mém tričku a svírá mi přes podprsenku prso.

Lačně jí zasténám do úst. Chci od ní mnohem víc než tuhle muchlovačku náctiletých. Jako obvykle mi dokázala vymazat z hlavy myšlenky na všechno kromě svého úžasného já.

Jednou rukou jí zajedu do vlasů, vpletu jí prsty do hnědých kadeří, přitisknu se k jejím ústům silněji a nakloním rty pro mnohem hlubší přístup. Zašimrá mě na horním patře, z čehož zalapám po dechu, a pak ze mě vylíbává život. Když už mám omdlít, ale stále odmítám polibek přerušit, udělá to za mě. Zatímco oddechuju, propaluije svýma hnědýma očima mé a rukou mi stále laská prso. Sleduje můj výraz, zatímco mi díky jejím prstům ztvrdne bradavka. Sleduje, jak se mi rozšíří a zase zúží zorničky. Olíznu si rty a propnu se k ní.

Zamumlá mé jméno hrdelním hlasem, který ve mě nezanechává žádné pochyby o tom, co chce. Jedním plynulým pohybem mi vytáhne tričko, stáhne podprsenku a skloní svou hlavu.

Zatímco se bradavka mého levého prsu ocitne v hřejivé jeskyně jejích úst , cítím, jak se mi mezi nohama dělá mokro. Během jejího laskání si nemůžu pomoct a svíjím se pod ní. Vypínám pánev proti jejímu stehnu a snažím si nějak ulevit.

Právě když se rozhodne, že mi úlevu dopřeje a mám pocit, že vyvrcholím každou sekundou, rozdělí nás zaklepání na dveře.

Málem ryzí frustrací vykřiknu. Nezajímá mě nic než svlečení Ashley a její orgasmus v mém náručí. Nemluvě o mém v jejím náručí. Nezáleží na ničem kromě nás.

Bohužel ten, kdo je za dveřmi, nesouhlasí a znovu zaťuká, tentokrát o něco hlasitěji.

Ashley tiše zakleje, ale sklouzne ze mě a postele. Jednou otočí hlavu, aby zkontrolovala, že mám oblečení trochu vhodněji upravené, a pak otevře klepajícímu.

Je to Glen.

Věděla jsem, že existuje důvod, proč je na mě v poslední době naštvaný.

Slezu z postele a je mi jasné, že vzhledem k neupravenému vzhledu Ashley, mě a postele je naše nedávná činnost dost zřejmá.

Ashley otevře dveře více do široka, a zatímco k nim jdu, okamžitě poznám, že pil. Má krví podlité oči a z dechu je mu cítit rum. Oblečení má stejně neupravené jako já, ale jsem si téměř stoprocentně jisté, že ne ze stejného důvodu.

"Glene," pronesu ostražitě.

"Můžu dál?" odvětí opile a přidržuje se rámu dveří.

Váhavě pohlédnu na Ashley, pak ustoupím a nechám ho vejít. Dojde ke kraji postele a sedne si. Skloní hlavu do dlaní a poklesne v kolenou. Znovu pohlédnu na Ashley, tentokrát zmateně. Odpovědí mi je její stejně zmatený výraz.

"Jsi v pořádku?" zeptám se ho.

"Jo."

Dál na něj upírám zrak. Netuším, proč je v našem motelovém pokoji. Určitě nevím, proč sem přišel opilý. Nejdříve mám za to, že sem přišel štít další sýru, ale celý jeho postoj působí spíše poraženě než konfrontačně.

Čekám, až udělá první krok, hlavně proto, že netuším, co se děje.

Ale po třech až čtyřech minutách je to už téměř směšné. Ty minuty působí jako věčnost, až za nás nakonec prolomí ticho Ashley.

"Nechceš napít nebo něco?"

"To je dobrý," zabručí Glen.

"Glene…," začnu. Ale zarazím se, když si projede rukou kadeřemi a pak přes tvář. Vypadá tak zlomeně, že nevím kde začít. Znám ten výraz. Bývala jsem tím člověkem a prakticky mi láme srdce, že se Glen teď tak cítí.

"Proč?" zeptá se zastřeně.

"Glene?"

"Proč ses musela vracet? Proč ses sem musela doprdele vracet?"

"Glene…"

"On... na chvíli mu na mně sešlo. Byl jsem pro něj někdo. Byla třeba má vlastní drogová závislost, ale staral se. Pár pitomejch let jsem si myslel, že pro něj můžu něco znamenat. Ale ne, ne jakmile si jeho holčička přitancuje zpátky."

Jsem omráčená. Představa toho, o čem mluví, se mi začíná tvořit v hlavě, ale přesto nic z toho nedává smysl.

"Glene…"

Dojde mi, že vše, co jsem od chvíle, kdy prošel dveřmi, řekla, je jeho jméno. Zřejmě se mi nic jiného říct nepodaří, protože po mém posledním otevření pusy bratr vstane a vyjde ze dveří.

Trvá mi to několik vteřin, ale nakonec se pohnu, abych ho dohonila. Už jsem skoro ve dveřích, když mě Ashley chytí za loket a zastaví mě.

"Ale…"

"Nech ho jít," řekne jemně. "Teď není vhodná doba."

"Ale…"

"Nemá náladu se hádat, Spence," přeruší mě jemně. "Věř mi to."

Ještě nikdy mě nezklamala, tak to nechám být. Intuitivně tuším, že bratra až do zítřejšího večera neuvidím. Ale to, co mi řekl, se mi usadilo v hlavě a roste to jako semínko.

Může se ukázat, že jediný člověk, který ví, jak jsem se v dospívání cítila, je můj bratr. Akorát jsem si nikdy neudělala čas, abych to zjistila.

Bože, je to hrozně smutné. A já nemám představu, jak to napravit.

39

Páteční večer mi nahání nesnesitelnou hrůzu. Zvlášť po Glenově nečekané návštěvě nejsem připravená čelit celé Carlinovic rodině. Bez ohledu na otcovu vřelost a matčinu snahu nechat minulost minulostí si je v duchu představuju v řadě, nemilosrdné a proti mě.

Ashley se mě posledních pár hodin snažila uklidnit, zcela bezúspěšně. Téměř proti mé vůli mě posadí do auta a jede rovnou k domu mých rodičů. Napůl čekám, že zamkne dveře, abych se nemohla pokusit o odvážný úprk v plné rychlosti. Neudělá to však. Občas mi sevře ruku a dívá se na silnici.

Snažím se dýchat normálně. Ne tak pomalu, abych omdlela, a ne tak rychle, aby se mi zatočila hlava a zvracela jsem z toho. Není to vůbec snadné, protože pokaždé, když se přestanu soustředit na dýchání, myslím na to, co by se mohlo pokazit, a pokaždé, když se na něj soustředím, dýchám moc pomalu nebo moc rychle.

Téměř mě překvapí, že když dorazíme k domu mých rodičů, pořád žiju... a mám zdravou barvu.

"Je to jen večeře," uslyším Ashley říct hlubokým, uklidňujícím tónem.

"Hmm," přikývnu. Potím se. Určitě se potím. Možná mám horečku, možná jsem příliš nemocná, abych šla dovnitř. Měly bychom to prověřit.

Otočím se, abych své obavy vyslovila, a zjistím, že na mě Ashley pobaveně hledí.

"Co je?"

"Nic."

"Ne, co?" "To jen," usměje se, "strávila jsi s nimi týden. Tu těžkou část máš za sebou, Spencer. Jediný rozdíl je, že tam dnes bude Clay, a z něj jsi měla nejmenší obavy."

No jo.

Věnuju jí ostýchavý pohled. "Asi se pořád bojím lynčování."

Upře zrak k domu a přimhouří oči. "Žádné provazy na stromech nevidím." Znovu se na mě zazubí. "Myslím, že se nám nic nestane."

Při cestě k domu mě Ashley vezme za ruku. Není to úplný stisk, spíš propletení prstů. Je to příjemné. Mám pocit, jako bychom šly podzimní alejí, vzduch je ostrý a na chodníku si hrají děti.

Pro své dobro mám až příliš živou představivost.

Ještě než dojdeme ke dveřím, otevře je táta. Široce se usmívá a obě nás přivítá vřelým, nadšeným objetím.

"Pojďte dál, děvčata, venku je chladno."

Když vejdu do haly a svlékám si kabát, uslyším z obýváku Clayův známý smích. Uklidní mě. Usměju se, cítím, jak mi úsměv roztahuje tvář. Slyším, že mluví s Glenem, a vydám se k nim. Jsou ke mně otočení zády a hrají deskovku Cluedo.

"Nikdy neuhodneš, kdo to udělal...," bodře prohlásí Clay.

"Profesor Plum v knihovně s topenářskou trubkou," vstoupím do toho.

Sleduju, jak se otočí. Se známými rysy jeho tváře si pohrává úsměv. Pak ke mně postoupí.

"To říkáš vždy, ale pokaždé je to slečna Scarlet v herně se svícnem." S tím mě sevře v objetí a já znovu pocítím jeho vřelost. Když se odtáhneme, vidím, že si zvědavě prohlíží Ashley. Zazubím se.

"Clayi, tohle je Ashley, má přítelkyně. Ash, tohle je můj bratr, Clay."

Clay na mě pozvedne jedno obočí a pak si s Ashley potřese rukou. "Rád tě poznávám, Ashley."

"Nápodobně," odvětí Ashley.

Když se Clay vrátí ke Glenovi, Ashley se nakloní a pošeptá mi do ucha: "Ehm... Spence..."

Zvědavě na ni pohlédnu. "Ano?"

"Ehm… bratr?"

Okamžik mi to trvá. Asi jsem tak zvyklá na to, že je Clay můj bratr, že jsem jí nikdy neřekla, že je adoptovaný. "Je adoptovaný."

"Beze srandy," odvětí. "Je černý."

S náhlou nejistotou se k ní otočím.

Zvedne ruku. "Jen postřeh, přísahám."

Ušklíbnu se na ni. Ale alespoň to odlehčilo atmosféru.

Večeře je mnohem snazší, brácha a táta se navzájem špičkují a zahrnují do toho i Ashley a mě. Nesnažím se být v hovoru příliš horlivá, protože jsem si pořád jasně vědomá přítomnosti matky a druhého bratra. Na obranu matky musím říct, že se snaží. Jen se moc nezapojuje, protože si pořád ještě zvyká. To zvládnu. A Glen? Alespoň mě tentokrát nepropaluje pohledem, je pouze velmi zamlklý. Ne mrzutý, pouze zamlklý. Jídlo jí pomalu, což je u něj také nezvyklé, obvykle ho do sebe hází jako kombajn.

Po večeři ho vyhledám. Chci to, ne ho přepadnout, ale nějakým významným způsobem dát najevo, že tomu rozumím. Chci, aby zaprvé věděl, že vím, jak se cítí, a zadruhé, že by se nemohl víc mýlit. Táta nás má rád stejně. Vím, že je nadšený, že jsem se vrátila, a pravděpodobně nedokážu mluvit o ničem jiném. Glen tu bydlí, musí ho dovádět k šílenství všechno to poslouchat.

Ale není to tak. Táta ho má rád úplně stejně. Jako měla máma ráda mě stejně. No, pořád to necítím. Ale vím to.

Jde o to, že pro mě je to minulost, chápete? MĚLA mě ráda stejně. Teď? Nevím. Nevím, jestli mě má ještě ráda. Vím, že jí na mě jako mé matce pořád záleží dost na to, aby mi dala novou šanci, ale miluje mě?

Vážně nevím.

A to bolí jako čert.

Glen by se nikdy neměl nechat tím momentálním pocitem dohnat k tomu, aby poznal, jaké to doopravdy je, když vás rodič nemiluje. Nějak mu to musím dostat do té jeho občas tvrdé hlavy.

Najdu ho venku házet si na koš, osvětluje ho pouze zahradní lampa a světlo z verandy. Sleduju, jak několikrát zadribluje, pak míč chytne a zarazí se. Ví, že tu jsem. Nedívá se na mě, ale ví to.

"Mýlíš se." Zřejmě jsem se rozhodla, že nelepší způsob, jak ke Glenovi proniknout, je naprostá otevřenost.

"Ohledně čeho?" Bouchne míčem o zem, jen jednou. "Tebe?"

"Ohledně táty." Jeho ostrý výpad ignoruju.

"Co s ním má být?"

"Má tě rád."

"Já vím."

"Ne, Glene, má tě rád stejně jako má rád mě nebo Claye. Úplně stejně."

"Spencer, sklapni." Nezní rozlobeně, pouze unaveně.

"Glene…"

"Nemáš vůbec páru, o čem zatraceně mluvíš."

"Ne, zatraceně mám." Dojdu k němu a vytrhnu mu míč z rukou. "Vím, že si myslíš, že si mě táta nějak idealizuje. Jo, jasně, Glene, drogově závislá lesba, z toho je určitě na větvi." Odfrknu si. "A máma? Sotva se na mě podívá. Vím, co si myslíš, protože jsem si to taky myslela. A podívej, kam mě to dovedlo. Jsi přece chytřejší, Glene. Nezvorej to."

Po tom praštím míčem o zem tak silně, že mu po odrazu proletí kolem hlavy. Nevím, kde dopadne. Otočím se na patě a odejdu.

Zdá se, že je to večer hovorů tváří v tvář, protože když se vrátím do domu, najdu tam pouze matku. Je u dřezu a dává nádobí do myčky. Clay, táta a Ashley nejsou nikde v dohledu. Slyším nějaké zvuky ze zahrady za domem, pravděpodobně jsou tam.

Láká mě, moc mě láká se k nim připojit. Věnovat matce rychlý úsměv a utéct. Na druhou stranu se mi v poslední době dost daří neutíkat. Obávám se, že všechna, kterou jsem v sobě objevila, se proti mě momentálně spikla, protože nohy mi zůstávají přikované na místě. Neutíkám. Proč neutíkám?

"Můžu ti pomoct?" Neutíkám, protože chci pomoct s nádobím? To se mi nepodobá.

Když mě matka uslyší, otočí se. Evidentně okamžik přemýšlí, ale drobný, krátký úsměv, který mi věnuju, přestože drobný, mě povzbudí. Dojdu k ní a začnu jí pomáhat.

Chvíli je ticho, téměř družné, až ho matka přeruší.

"Je to hezké."

"Hmm?" odvětím.

"Mít doma všechny děti. Je to hezké." Řekne to s úsměvem v hlase a nedokážu vypovědět, jak mě to v nitru zahřeje.

"Jsem tu ráda," odvětím upřímně.

Usměje se na mě.

"A…," opatrně zkusím, "chci ti poděkovat za... přijetí Ashley."

"Je to milá dívka," prohlásí matka vyhýbavým hlasem. "Zdá se, že jí na tobě záleží."

"Záleží."

Celé je to hrozně divné. Matka mi nikdy neposkytla žádnou známku toho, že by, minimálně, silně neodsuzovala 'homosexuální životní styl', jak tomu říkávala. Tak proč kvůli Ashley nevyvádí? Je zřejmé, že ví, jaká je povaha našeho vztahu. Ví, jaká je povaha našeho vztahu, že ano?

Panebože.

Co když to neví?

"Miluješ ji?" Matčina otázka mě vytrhne z panického stavu. A také odpoví na mou otázku, řekla bych.

"Velmi," odvětím. "Je na mě hodná. A je pro mě dobrá."

"To ona... to ona tě dostala z...," odmlčí se.

"Drog?" pomůžu jí.

Přikývne a odvrátí zrak. Uvědomuju si, jak je to pro ni těžké.

"Ne." Zavřu myčku, vezmu utěrku a otřu linku. "To jsem udělala sama. Už před delší dobou."

Znovu přikývne.

Proč se probůh chystám zeptat následující otázku, nemám tušení. Cítím, jak se mi zformuje v hlavě a pak mi doputuje na jazyk, a bez ohledu na to, že vím, že je to špatný nápad, ji stejně vyslovím.

"Máš... máš s tím problém? S ní?"

Matka mi poprvé za celý rozhovor pohlédne do tváře. "Sešlo by na to?"

Zhluboka se nadechnu. "Ano."

"Proč?"

"Protože ji miluju a miluju tebe a chci to vědět."

Nakloní hlavu na stranu, pohyb, o kterém vím, že jsem ho zdokonalila už před lety. "Víš, co matka pro své děti chce, Spencer?"

Zavrtím hlavou, mám pocit, že bych měla zareagovat.

"Chce, aby byly šťastné a zdravé. Nic víc. Jistě, chceš, aby byly úspěšné a dobří lidé, a každý rodič má ambice, ale hluboko uvnitř chceš, aby tvé děti byly šťastné a zdravé, nic víc." Vezme si ode mě utěrku a odloží ji. Kuchyň je čistá. Už nic neodvádí naši pozornost, jsme tu jen my dvě. "V obojím jsem tě zklamala. Nebyla jsi šťastná a pak jsi nebyla zdravá. Udělaly jsme chyby, Spencer, obě dvě. Nebudu předstírat, že jsem některé z nás už odpustila, ne úplně."

Usměje se na mě, pak natáhne ruku a položí mi ji na rameno. "Ale snažím se stejné chyby už podruhé neopakovat. Pokud jsi šťastná a zdravá, tak je vše v pořádku."

Chvíli tam jen stojím a přijímám její slova.

Pak se jí vhrnu do náručí s pocitem, že se od ní možná nikdy neodtrhnu.

40

Nechtěla jsem z Ohia odjet. To asi říkat nemusím, ale na konci to šlo překvapivě dobře a chtěla jsem zůstat, abych udržela změny, kterých jsme dosáhli.

Matka mě na rozloučenou objala. Naše objetí v kuchyni bylo překvapivé, vřelé a s podivem netrapné. Nemůžu říct totéž o zbytku času, který jsme spolu strávily, kdy jsme byly opět nesvé jako předtím. Podobně to bylo se mnou a Glenem. Alespoň společný čas s tátou byl nenucený a celkově úžasný.

Když jsme přistály v New Yorku, zjistila jsem, že mi chybějí. Všichni.

Super. Dobrá věc se změnila ve špatnou. Proč jsem musela za svou rodinou jet? Proč mě nemohli prostě odmítnout?

Jo, a ještě něco, cesta letadlem ze mě udělala pitomce.

Se všemi těmi myšlenkami vířícími mi v hlavě pociťuju ubíjející zmatek, jako bych nevěděla, co mám cítit. Tak praštím hlavou do okénka v autě a Ashley mě následně chytne za ruku.

"Hej, co to sakra bylo?"

"Ehm... myslela jsem, že je otevřené?" zkusím to.

Věnuje mi pohled. Je ostrý.

"Já jen..."

"Mám zastavit?"

"Ne, ne, jsem v pohodě," poklepám ji po ruce a vrtím hlavou. "Jen to byl hodně, ale hodně emocionální týden... měsíc... devět měsíců."

Uchechtne se, vrátí ruku na volant a zkušeně se proplétá Brooklynskými ulicemi. Nemůžu uvěřit, že je dost šílená na to, aby po městě jezdila autem. "Šlo to dobře," připomene mi.

"Já vím," zašeptám a opřu si hlavu o okénko. "Vážně to vím. Mám šílený štěstí."

"Mmm." Podívá se na mě. "Tak proč ten protáhlý obličej?"

"Protože... nejsem... nezasloužím si to."

Ashley vzdychne, sevře volant a stiskne rty k sobě. Nic však neřekne, ani slovo. Ve skutečnosti vydrží mlčet celou cestu do našeho bytu a musím říct, že tentokrát to není příjemné ticho.

Místo toho mám pocit, že mě ignoruje. Odneseme zavazadla do ložnice a já se k ní otočím, abych promluvila. Odejde z pokoje. Jdu za ní a zjistím, že je v koupelně. Existují věci, pro které necháváte druhému soukromí, i když jste do něj zamilovaní.

Dojdu do obýváku a padnu na gauč. Nejen že nevím, jak se mám kvůli uplynulému týdnu cítit, ale teď se na mě navíc Ashley zlobí. Je to oficiální, neexistuje nic, co bych nezvorala.

Rozhodnu se udělat nám kafe, ale když Ashley vyjde z koupelny, moje je pryč a její ledově studené. Ashley si suší ručníkem vlasy. Vzhlédnu z gauče a usměju se na ni, ale sotva se na mě podívá. Vlastně mi přijde, že se dívá za mě.

Fajn, tohle by nešlo.

S Ashley jsme nikdy tichou domácnost neprovozovaly.

Nikdy jsme 'nemluvily'. Obvykle diskutujeme. Když párkrát diskuze nefungovala, křičely jsme... nebo brečely. Tohle je hloupé.

Ashley je v kuchyni a dělá si kafe. Zvednu její studené, jdu za ní a vyliju ho do dřezu.

"Ashley," začnu.

Ale neodpoví.

"Ashley?" zkusím to znovu. A ona mě opět ignoruje. Po několika dlouhých okamžicích dospěju k rozhodnutí. Nevím proč, možná ze mě cesta letadlem opravdu udělala pitomce. Nebo šílence.

Chytnu lem svého trička, sundám si ho a odhodím přes kuchyňský pult na jídelní stůl. Podprsenka ho rychle následuje. Ashley se dívá směrem ode mě a překvapivě si toho nevšimne. Je to zvláštní vzhledem k tomu, jak je kuchyň malá, ale na druhou stranu mě evidentně ignoruje.

Ne na dlouho.

Chytím ji za loket a otočím ji k sobě.

"Podívej, Spen..." Dokáže vyslovit pouze první slabiku mého jména, než jí s očima upřenýma na můj úplně nahý vršek spadne brada. Sleduju, jak pusu zavře a polkne.

"Co…"

Než může v té větě pokračovat, rozepnu si džíny a houpáním v bocích je nechám spadnout na podlahu.

"Spencer…" Téměř jako by mé jméno vydechla.

Věděla jsem, že to zabere. Ashley dokáže ignorovat velkou hromadu věcí, ale já nahá k nim nepatřím.

Udělám krok dopředu a chytnu ji za zápěstí. Vezmu jí z ruky hrnek a položím ho na kuchyňský pult za ní. Pak pohnu rukou, v které držím její zápěstí, a položím Ashleyinu dlaň na své pravé prso.

Zalapá po dechu.

Trvá jí deset sekund, než mě má na kuchyňském pultu. Když vyhledá ústy má, tentokrát zalapám po dechu já a obejmu ji nohama kolem pasu.

Propletu jazyk s jejím, rty se nám spojí v neskutečném přívalu touhy. Chci ji. Čím déle se líbáme, tím jsem zoufalejší. Šlo jen o to, abych upoutala její pozornost, a teď jde jen o to, abych ji cítila v sobě.

"Kurvaaaa," zasténá Ashley na mých rtech. "Spencer...," sykne mé jméno.

Přitáhnu si ji těsněji k sobě, nohy mám zaháknuté kolem jejího pasu a ruce mám v jejích vlasech. Líbám ji. Nepřesné, mokré polibky na celou pusu, zatímco mi pevnými svaly svého břicha naráží na pánev.

"Šukej mě," sténám, zatímco jí ústy sjíždím po krku. "Ashley, šukej mě."

Ruce má teď na mých bocích, zarývá do mě prsty. Ústy vyhledá má, a když vyplázne jazyk, aby ho propletla s mým, obě zasténáme.

"Ložnice," zasténá. "Potřebuju tě. Hned."

Roztřeseně se zasměju, lehce šokovaná, ale potěšená. "Co je špatného na kuchyni?"

Teď se zasměje ona, ale pořád mě tahá za boky. Sklouznu z pultu do jejího náručí. Zatímco jdeme do ložnice neohrabaně se líbáme. V polovině chodby mě přimáčkne ke zdi a začne mě nejlepším možným způsobem vzrušovat. Nohu má mezi mýma, jednou rukou mi objímá prso, zatímco druhou se opírá o zeď. Pohne kolenem mezi mými a přejede s ním po mém klínu.

"Ashley," zajíknu se, zatímco vyhledá ústy mou krční tepnu a doslova se do mě zakousne. "Ježíši Kriste..."

"Ten tu není," zamumlá na mě, tvrdě mě odtáhne od zdi a začne mě znovu vést pozpátku. "Já ale jo."

Vpadname do dveří ložnice, těla pořád tiskneme k sobě, teď téměř freneticky. Zvednu ruce, abych ji začala svlékat, a ona udělá totéž. Asi v polovině se ale hrozně zapleteme a já se rozesměju. Neztlumí to mou touhu a její smích přidává k milování zvláštní vřelost.

Nakonec jsme obě nahé a já na sobě ucítím její pokožku. Je úžasná, je neuvěřitelná a z jejích úst na mých strašně vlhnu. Chci ji, bože, jak já ji vždy chci.

"Kurva, kurva, kurva," vylétne mi z úst, když se její semknou kolem jedné mé bradavky a vsají ji mezi rozžhavenou puklinu jejích úst. Jemně přes ni přejede jazykem, tuhnoucí vrcholek si okamžitě žádá víc a já z toho začnu pohybovat pánví.

Zjistím, že se mi pánev sama od sebe tře o její stehno, hledá tlak, nějakou krátkou úlevu od touhy, tvořící se hluboko uvnitř.

Ashley mi to nedopřeje. Bude mě škádlit, budovat slast pomalu. Její ruce jsou všude, pomalé a pak rychlé, jemné a pak tvrdé. Otírají se o místa, kde chci, aby se mě dotýkala, dávají mi pocit lehkého kontaktu, než zase škádlivě odtancují. Asi chce, abych škemrala. Ráda jí vyhovím.

"Dotýkej se mě, ach bože, dotýkej se mě," sténám.

"Kde?" odvětí. Téměř jí v očích vidím ďábelské ohínky.

"Ash-ley!" oddechuju frustrovaně.

Skloní se a otře ústa o mé ucho, jednou rukou stoupá po mém stehnu a druhou se podpírá nade mou. "Řekni mi, co chceš."

"Chci, aby ses mě dotýkala...," zasténám.

"Kde?"

"Ach. Kurva," vyjde ze mě, když přejede konečky prstů přes vrcholek mého klitorisu. Je naběhlý a připravený. Tak strašně moc ji chci.

"Achley, prosím, ach bože, prosím." Nedokážu jí říct, co od ní chci.

"Stačí, když si řekneš," šeptá mi do ucha.

Je to příliš. Sáhnu dolů, chytnu ji za zápěstí a vrazím jí ruku mezi své nohy. Jsem tak šíleně vlhká, že do mě může rovnou vklouznout. Bože, mohla by mě začít šukat třemi prsty a pravděpodobně bych se jí snadno přizpůsobila.

Vzdá to a začne přirážet. Špička jejího ukazováčku a prostředníčku do mě zajede, zatímco se její dlaň pořádně činí na mém klitorisu.

"Strašně tě chci," sténá mi do ucha.

"Máš... mě," oddechuju v odpověď. "Úplně... celou."

S tím do mě prsty hluboko zarazí, já se na postelí propnu a dlouze a nadšeně vykřiknu. Nemůžu si pomoct a syknu "anoooo".

"Dívej se na mě," řekne.

Otevřu oči a ona do mě vniká. Celým tělem jí vycházím vstříc a společnými pohyby mě šukáme do bezvědomí.

"Ach bože," vydechnu. Myslím, že takhle se neudělám, alespoň ne brzy, ale celé tělo se mi dostává někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Nelaská mi teď klitoris, jen přiráží, šuká mě. Je tak hluboko, že cítím každý centimetr.

Přidá třetí prst.

Nepodcenila jsem, jak jsem vlhká, ale dobrotivý bože, jsem tak těsná, že to téměř bolí. Tak strašně krásně bolí.

Jednou rukou se chytnu záhlaví postele, druhou jí jemně vpletu do kadeří a stáhnu ji k sobě pro dlouhý polibek. Dál mě šuká. S každým výpadem se jí o trochu více otvírám a její prsty zajedou o trochu hlouběji. Tři je hodně. Tři je zatraceně hodně. Myslím, že se zblázním.

Odtáhne se z polibku a pohlédne na mě tak tmavýma, tak pronikavýma očima, že mám pocit, že se v nich utopím. K mému překvapení se trochu odtáhne, a zatímco se naklání na kolenou, dál do mě vniká. Polknu a zasténám, vydávám další tiché zvuky. Stále používám záhlaví postele, abych k ní přirážela. Zpomalí své pohyby a náhle je každý náš výpad, já k ní a ona do mě, neuvěřitelně hluboký. Nevím, kolik ještě dokážu snést.

Úplně pohlcená všemi těmi vjemy zavřu oči. Cítím, že se Ashley pohne, a znovu oči zmateně otevřu. Ruku má pořád ve mně, je téměř v klidu, ale přece jen se stále pomaličku hýbe. Nakloní se a položí volnou ruku na noční stolek.

Snažím se přinutit své zamlžené mozkové buňky k činnosti, chci něco říct. Nechci tu... věc. Chci ji. Pouze ji. Potřebuju jí to říct, potřebuju sladit svou hlavu a ústa, ale její prsty do mě pořád pomalu vnikají.

Uslyším naprosto neerotický zvuk něčeho vymáčknutého z tuby a pak na sobě ucítím neuvěřitelně studený lubrikační gel. Zalapám po dechu a rychle otevřu oči.

Zajede prsty hluboko dovnitř, jen jednou, a já se musím znovu propnout v zádech. Po pár sekundách pomalu klesnu zpátky, dokud Ashley ruku nestáhne a znovu do mě nevnikne. To mě záda znovu zvedne.

"Ashley!" naříkám.

"Jsem tady…"

Zkušeně pohybuje rukou, zahřívá mě, dělá mě ještě vlhčí, než jsem byla. Byla jsem zatraceně vlhká. Proč potřebuje, abych... aha.

Panebože.

Dobrotivý šílený bože.

Čtyři prsty.

Á. Kurva.

Bolí to. Bolí to tím nejlepším možným způsobem. Já... tohle jsem ještě nikdy s nikým nezažila. Nikdo nebyl takhle hluboko uvnitř mě, nevyplňoval mě tolik. S nikým to nikdy nebylo tak úžasné.

Není to jako rozkoš, na kterou jsem zvyklá. Není to jako nádherný výbuch nervových konečků, když má jazyk na mém klitorisu. Je to úplně jiný pocit, být s někým tak sladěný, být s někým tak jeden celek, že je vaším prodloužením.

"Miluju tě," zašeptá.

"Taky… … tě… miluju." Nedokážu mluvit. Teď se záhlaví postele držím oběma rukama a nehýbám se, všechno nechávám na ní. Pohybuje rukou jemně. Myslím, že kdyby do mě strčila palec, šlo by technicky vzato o fisting, ale zatím jsou to jen čtyři prsty, celé uvnitř až po klouby.

Dobrotivý bože.

Skloní se, její tvář je milimetry nad mou.

"Teď tě udělám," prohlásí nelítostně.

Nedokážu mluvit, dokážu na ni jen zírat. Zatímco říkala ta neuvěřitelně erotická slova, začala mě šukat o něco málo drsněji. Jsem schopná tu pouze ležet a sledovat ji očima, o kterých vím, že jsem velké jako koláče.

"Udělám tě, zatímco jsem v tobě takhle hluboko," téměř zavrčí. Oči má černé a já jsem si téměř jistá, že by mě dokázala udělat pouhá její slova. Cítím v páteři a v pokožce proudící slast a touhu z pouhého očekávání. Spolu s faktem, že mě pořád tak těsně vyplňuje, je to nejúžasnější pocit, jaký jsem kdy zažila.

Na rty mi dopadne polibek, jemný a něžný, a pak se Ashley posune po mém těle dolů. Rychle.

Vyhledá jazykem můj klitoris. Je naběhlý, pulzuje pro ni.

Neškádlí, nastolí rytmus celou plochou jazyka. A šuká mě celou rukou.

A já vyvrcholím.

Tak.

Zatraceně.

Silně.

Ano, vykřiknu. Myslím, že jsem rozbila postel. Myslím, že jsem si při propnutí zad zlomila nějaké kosti. Pokud jsem si nezlomila své, určitě jsem zlomila nějaké v její ruce.

Může si za to sama.