Jeden rok v životě

Napsala: clomle44, Překlad: Eva (1-22), petrSF (23-46)

11

Je pod špičkami mých prstů tak teplá. Některé její části jsou více, než jen teplé. Jsou žhavé a tak svůdné, že se sotva udržím, abych se do ní celá neponořila.

Sex nebyl nikdy něčím, co bych nutně potřebovala. Mé zkušenosti se sexem sahají dost dlouho nazpět a nejsou nijak extrémně uspokojivé. Vzájemně jsme se tehdy dávno shodly, že k sobě asi nepatříme. To se teď změnilo. Ashley to během hodiny změnila.

Chci si ji pomalu vychutnat, dozvědět se všechna její ožehavá tajemství. Také se ji chci tak moc dotýkat, že se z toho až potím a předehra se stala spíše povinností. Jak můžu zvítězit nad takovou Hlavou 22?

Místo toho poslouchám její pobízení, její vedení. Řekne mi, co chce, ale ani ne tak slovy, jako spíše svými pohyby, svými prsty, svým tělem. Ach, pardon, vlastně slova používá a přivádí mě tím k šílenství.

Ashley Daviesová je v posteli pěkná mluvka. Také sténá, vzdychá, kňourá a myslím si, že bude asi také křičet. Tak daleko jsem se ale ještě nedostala.

Má pusa okupuje její ztuhlou bradavku. Ashley zalapá po dechu a převrací oči na všechny strany. Dráždím ji lehce zuby, poté ji saju a nakonec ji konejším jazykem. Přivádí ji to k šílenství a tiskne boky k mé noze.

Teprve teď roztáhne stehna od sebe. Rozevře se a přitiskne svou vlhkost přímo na můj bok tak, že se z toho pocitu málem udělám. Je připravena, ach, je tak moc připravena a dává mi to najevo.

Sjedu rukou přes její břicho dolů, mezi naše těla. Když ucítím, jak je vlhká a horká, zasténám jí do hrudi a začnu ji dráždit. Mé prsty jsou pokryté jejím vzrušením, jsem si jistá, že jsem připravena, že je ona připravena.

Dávám si na čas, než do ní zasunu své dva prsty. Pomalu a rozhodně. Jsem hluboko uvnitř. Je tak horká, vlhká a pevná. Bože, je to neuvěřitelné. Způsob, jakým svírá mé prsty, je neuvěřitelný.

"Spencer, ach bože Spencer." Ashley těžce dýchá, rukou svírá mé vlasy a směruje mě dolů. Nemusí to dělat, užívám si to a nemůžu se dočkat, až ji ochutnám. A tak na nic nečekám.

Už jsem to dělala dříve, ale ne takhle. Nikdy dříve jsem nebyla tak natěšená, tak neuvěřitelně vzrušená a tak odhodlaná přivodit někomu orgasmus. Neprotahuju to, skloním hlavu dolů a kroužím jazykem přes její klitoris. Už teď miluju jak chutná a to je co říct, protože obecně to není úplně ta nejlepší chuť na světě. Ale, ach bože, vydržela bych to dělat hodiny. Vlastně, myslím, že bych i mohla. Později. Teď ji jen musím přimět křičet mé jméno, nebo prostě jen křičet.

Prohýbá se, težce dýchá a kroutí se. Prsty neustále kroutím a dráždím jimi její vnitřek, až začne vzdychat a třást se. Vyzkouším znovu totéž místo a výsledek je slibný. Vypadá to, že jsem našla její spoušť. Můj jazyk znovu rytmicky krouží a tře její klitoris. Když tyto dva nástroje spojím, prsty a jazyk, splní se mi mé přání. Přivádím ji k orgasmu.

A je to zatraceně úžasné. Tak šíleně se kolem mých prstů sevře, až to bolí. Nemůžu ani vyjádřit, jak moc je mi to teď jedno. A ano, křičí. Dobře, není to mé jméno. Prohýbá se, zvedá boky z postele, kříčí a třese se tak moc, že se z toho také celá chvěju.

Když dopadne zpět na postel a těžce oddechuje, pomalu z ní vytáhnu prsty a oddálím hlavu. Stále se nacházím nad jejími boky. Dokud si mě rukou, kterou má stále v mých vlasech, nepřitáhne k sobě.

Omotá kolem mě své ruce, přitiskne si mě k sobě a objímá mě. Oplatím ji objetí a držím ji tak blízko, že mezi námi není vůbec žádné místo. Nevím, kde začíná ona a kde končím já.

Obě těžce dýcháme, naše srdce synchronně bijou jako o život. Když se trochu uklidní, oddálí se a pohlédne mi do očí. Ve skutečnosti se ale dívá mnohem dále, než jen do očí, dívá se do mého nitra, protože jsem přístupná, tak moc přístupná. V tlumeném světle pokoje vidím, že celá září.

Vyzkouším svaly, které skoro zakrněly nepoužíváním, a risknu úsměv. Ujistím se, že se mi zobrazí i v očích, v mých tyrkysových očích, které jsou nyní upřeny k těm jejím.

"Tohle by se mělo stávat mnohem častěji," řekne zastřeným hlasem.

Shlédnu na naše intimně propletená těla a lehce rozšířenýma očima se na ni podívám nazpět.

"Myslela jsem tvůj úsměv," uchechtne se, "ale tohle můžeš dělat častěji taky."

Přitisknu čelo a nos na ty její a znovu se usměju.

"Je to slib?"

"Bože ano," zašeptá Ashley odpověď, "mnohem častěji."

"Mmm." Tahle myšlenka se mi líbí.

Ashley mi sundá vlasy z ramene. "Překul se," zašeptá.

Udělám to, lehnu si k ní zády, ona si mě k sobě přitáhne co nejblíže a líbá mě na krk.

Hluboce dýchám, soustředím se a snažím se cítit každý centimetr jejího nahého těla, přitisknutém na tom mém. Během soustředení na tyto pocity, se mi začínají klížit oči. Nepamatuju si, kdy jsem usla.

Pamatuju si ale probuzení, protože se mi chce čůrat tak moc, až to bolí. Ashley je kolem mě pořád omotaná, ruku má položenou na mém břiše a tvář přitisknutou k mému krku. Je teplá, a abych byla upřímná, chrápe.

Je to ta nejroztomilejší věc, jakou jsem kdy slyšela.

A bohužel to nic nemění na faktu, že se mi chce hrozitánsky na záchod. Jestli tam brzo nezajdu, exploduje mi močový měchýř a to by podle mě nebylo moc hezké.

Opatrně nadzvednu její ruku na mém břiše a znovu se usměju, když vydá žalostné zabručení. Roztomilá není to správné slovo, ani z části to nevystihuje, jak… no… jak je roztomilá. Vyklouznu z postele a po špičkách se vydám přes pokoj do chodby. Tmu narušuje světlo, které se dere skrze okna v kuchyni. Svítí tak akorát, že rozeznám obrys dveří do koupelny.

Úleva je to naprosto úžasná.

Jakmile si umyju ruce, doplížím se po špičkách zpět do Ashleyina pokoje. V záři měsíčního svitu vypadá tak krásně a klidně, když spí. Připadá mi, jako by kolem sebe měla zářící auru. Dokážu si ji představit jako anděla, není to zase tak daleko od pravdy.

Vklouznu zpátky do postele, zpět do pozice, ve které jsem byla předtím. Vzbudím ale Ashley. Je to škoda, protože je docela roztomilá, když chrápe.

"Mmm, kde jsi byla?"

"Na záchodě," zašeptám a omotám její ruku zpět kolem sebe.

"Sakra," zamumlá do mě, "teď musím jít taky."

Zazubím se, zatímco vzdychne a zvedne se z postele. Postel je bez ní studená a prázdná. Sleduju červená čísla na budíku u postele, kde se změní čas ze 4:57 na 4:58. Netuším, v kolik jsme usnuly, byla jsem vyčerpaná ze dvou neuvěřitelných orgasmů.

Přicupitá zpátky do pokoje, její tělo je v měsíčním svitu štíhlé a sexy. Vklouzne mezi přikrývky, přivine se ke mně a já ji obejmu rukou. Ležíme teď obráceně, ona je zády ke mně. Z čisté radosti ji políbím na ucho. Je tak teplá a krásná, dokázala bych ji mít přitisknutou na svém břichu napořád. Když spokojeně povzdechne, jsem ještě šťastnější.

A tak ji políbím na ucho ještě jednou a poté přes něj pokusně přejedu jazykem. Když ji okusím dostatečně, začnu používat zuby a ona zasténá.

"Spencer… ach bože, ty…"

Zezadu uchopím rukou její prso a přesunu ústa na její krk. Dlouho ji laskám a ochutnávám, zatímco má ruka postaví obě její bradavky do pozoru. Když se otočí, chytne mě za hlavu a přitáhne si mě k pořádnému polibku, obě zavzdycháme.

Tentokrát je to vášnivé, žhavé a synchronní. Naše ruce sklouznou mezi naše těla a narazí na kluzké, mokré teplo. Začne se třást jako první, její ruka znehybní a začne zdvihat boky proti mým prstům. Převalím ji na záda a dráždím ji na základě všech svých zkušeností, které jsem získala ani nevím kde. Vzdychá a pořád dokola opakuje mé jméno, dokud se nezačne třást a neudělá se proti mé dlani.

Přizpůsobuju se jejímu končícímu orgasmu a najednou, je hluboko uvnitř mě a její ústa jsou na mých. Vášnivě mě líbá a umlčuje tak ty zběsilé, stále hlasitější zvuky, které vydávám, když do mě opakovaně zasouvá prsty. Neschopná snést budování již třetího orgasmu této noci, se celá prohnu. Je to na mě moc. Byla jsem bez jakékoliv rozkoše tak dlouho, že teď, když tady nějaká je a je takováhle, jsem hned u cíle.

A pak vyvrcholím s tím neuvěřitelným oslepujícím zábleskem, který umí vyvolat pouze Ashley.

Opět se zhroutíme, celé zpocené a udýchané.

Nemůžu si pomoct a usměju se, když asi během devadesáti vteřin usne. Schoulená v mém náručí a se spokojeným výrazem ve tváři. Můj bože, skoro jako by byla chlap. Až na to, že to její neuvěřitelně sexy tělo je všechno možné, jen ne chlapské.

Musím tomu čelit.

Na tuhle slečnu jsem měla zatracené štěstí.

12

Dny. Tak dlouho to potlačuju dolů mým tělem, že se to shromažďuje v mých prstech u nohou. Nedovolím, aby se to dostalo výše, než do kotníků, protože pak se to rozuteče do celého těla a stráví mě to zevnitř. Teď je to v pořádku. Dokážu žít s rozrušenými prsty.

Dny. Tak dlouho jsme navzájem s Ashley úplně a naprosto spojené, v tom nejsvůdnějším slova smyslu. A myslím to vážně, úplně navzájem spojené. NIKDY jsem neměla ve svém životě tolik sexu. No, to je docela chabá lež, ale pravdou je, že jsem nikdy neměla tolik příjemného sexu.

Je úžasná, prostě úžasná. A myslím si, že se do ní zamilovávám, tím nejhorším možným způsobem. Vím, že se o to musím postarat, brzy. Do poslední minuty to ale odkládám, protože si to užívám. Podařilo se mi samu sebe přesvědčit, že si zasloužím trochu štěstí, i kdyby ho měla vyvolat jen vánoční nálada.

Je pátek. Líbí se mi, jak to zní. Je přede mnou, nebo spíše před námi, celý víkend. Před námi, protože vím, že ho strávíme spolu. Tak jako jsme od chvíle, co jsme se poprvé milovaly, spolu strávili každou vteřinu, kterou jsme mohly. A ano, většina toho společného času byla vyplňena sexem, nebo po-orgasmickým dřímotem.

Ashley umí dřímat, jako nikdo.

Ano, je rozkošná. Ano, nemůžu na ni přestat myslet a alespoň vím, že momentálně to cítí stejně.

Proto musím všechno potlačit dolů, do mých prstů u nohou. Doufám, že mi neupadnou.

V práci je to těžší, než jsem myslela, že to bude. I když spolu trávíme každou možnou chvíli, je zatraceně těžké mít ji o pár pater výš a vědět, že je nedostupná. Chci ji mít tady, teď. Jsem momentálně v suterénu a to není zrovna nejpohostinnější místo, tak si přeju, abychom byly u ní doma.

Ashley je teď na jednání v pátem patře. Chystám se jí zrovna doručit poštu a zdržuju to, jak jen to jde. Čím později udělám své kolečko, tím větší je šance, že ji uvidím.

Její stůl je ale prázdný. Prázdný a opuštěný, až mě z toho bolí na hrudi. Dám ji poštu do schránky a zazubím se. Mezi dopisy je vzkaz. Vím, že se po přečtení mimo jiné usměje.

Zatlačím vozík do nákladního výtahu a těsně předtím, než se začnou zavírat dveře, se mezi nimi proplíží Ashley. Rukou praští do tlačítka na zavírání dveří, a jakmile jsou zavřené, líbá mě.

Zapletu ruce do jejích vlasů, jejichž tmavé vlny mi propadávají mezi prsty a přitáhnu si ji blíže. Navzájem se hltáme, když mě zatlačí na stěnu výtahu a já zavzdychám.

Miluju, když mě na něco přitiskne. Vzrušuje mě to jako málo co.

Jízda výtahem je příliš krátká, a když výtah zacinká, odtrhneme se od sebe. Obě jsme rudé ve tváři, rychle dýcháme a máme skelné oči vzrušením.

"Sakra, ten výtah by měl jezdit déle," zavrčí.

Zasměju se. "Ne, protože většinou v něm nejsi a to je pak dost pomalý."

"No… sakra." Ashley na to nemá co říct. Dá ruce v bok a začne si okusovat ret. Vytlačím z výtahu vozík a pak ji z něj vytáhnu za loket. Zkontroluju chodbu a vtisknu ji na rty rychlý polibek.

"Musím jít kotě."

"Hele." Teď mě chytá za loket ona. "Příjdeš po práci ke mně?"

"Jasně, musím do šesti za někoho zaskočit, ale pak můžu přijít," zazubím svou odpověď.

"Uvidíme se potom." Rozhlédne se, hledá přítomné lidi, políbí mě a pak na mě mrkne.

Bože, umí mi vzít dech jako nikdo jiný.

Zbytek dne utíká pomalu jako splašená želva. Nemůžu se dočkat, až odtud vypadnu, až budu v jejím bytě, v její přítomnosti. Ok, fakt bych chtěla být v jejím náručí a pokud možno i na jiných místech, ale budu spokojená i s její přítomností. Ale pochybuju, že bych si snad musela vybrat.

Naskočím na metro směrem k jejímu domu, po cestě se zubím a poklepávám si nohou. Schody k jejímu bytu beru po dvou.

Když zaklepu na dveře, uvědomím si, že se pohupuju ze špiček na paty. Jakže dlouho to bylo? Čtyři hodiny, co jsem ji viděla naposled?

"Pojď dál," ozve se zevnitř její hlas.

Dveře jsou odemčené, tak se vydám dovnitř.

"Neměla bys nechávat odemčené dveře," zakřičím z předsíně, když si sundávám kabát. "Není to bezpečné."

Je v kuchyni a ať už tam vaří cokoliv, ta úžasná vůně naplňuje celý byt.

"Ale třesky plesky," odpoví.

"Řekla jsi právě třesky plesky?" zasměju se, vejdu do kuchyně, a když ji spatřím, cítím, jak mi poskočí srdce.

"Ano, řekla."

Bože, je tak zatraceně nádherná. Obejmu ji zezadu a vtisknu ji na krk polibek. Stočí ke mně hlavu a políbí mě na rty, hřejivě a chutně.

Ať už kuchtí cokoliv, je na to zapomenuto, když se náš polibek prohloubí. Tahle pozice je pro dva lidi zhruba stejné výšky hrozná a tak se v mém náručí otočí.

Po chvíli nadzvednu její tričko a dotýkám se její kůže na okraji džín. Chystám se přesunout své ruce nahoru a pozdravit její prsa, když se odtáhne.

"Hej, ne před večeří!"

Trucuju. "Ale…"

Znovu mě políbí, což mi zrovna nepomůže. "Ne, večeře. Uvařila jsem a nepodaří se ti vynechat mé výborné těstoviny s omáčkou. Nejdřív jídlo, ehm… potom sex."

Jak bych mohla něco takového odmítnout? Navíc mi kručí v břiše. vA tak jsem strávila dalších dvacet minut jejím rozptylováním a rozesmíváním. V podstatě jen tím, že jsem procvičovala své ručky šmátralky. Skončilo to tím, že mě tou večeří nakrmila. Jo, přesně tak, nakrmila. No a skončila jsem celá upatlaná omáčkou. Když ji ale z mých rtů a brady slízla a poté pokračovala směrem dolů, vůbec mi to nevadilo.

Skončily jsme ve sprše. Smyly jsme ze sebe tu omáčku a já jsem se zrovna něčemu smála, když jsem vzhlédla a uviděla ten téměř dravý pohled v jejích očích. Zalapala jsem po dechu.

Má ve sprše polici, není to ani tak police, jako spíše plně vykachličkovaný výklenek. Než stihnu cokoliv říct, Ashley mě do něj posadí. Její ruce mi roztáhnou nohy.

Ne, že by spěchala, nespěchá. Mé tělo je celé kluzké od mýdla a její ruce působí na mé kůži jako rozžhavené hedvábí. Její ústa jsou přisáté na jedné mé bradavce, saje ji, tak pevně a tvrdě. Její prsty sklouznou mezi má stehna a já se jí zpřístupním. Rukama se ustálím mezi vydlaždičkované zdi.

Zakloním hlavu a zavřu oči, když do mě vstoupí.

"Spencer," zašeptá. Přestane uvnitř mě pohybovat prsty a já otevřu oči, abych se na ni podívala.

Když opět začne s pohyby, opět zavřu oči. A ona opět přestane.

"Chci tě pozorovat, chci tě vidět," zašeptá ke mně.

Opakovaně do mě zasouvá prsty, mé oči jsou otevřené a upřené na ty její. Stojí mezi mýma nohama, jednou rukou se opírá o zeď za mnou a tou druhou udržuje rytmus, který je na můj vkus moc pomalý. Pohnu boky, zapřená o zdi vedle mě, ale ona nezrychlí. Jen pozoruje vzrůstající rozkoš v mých očích. Kdyby mé oči jen pohrozily, že se zavřou, nebo že by pohlédly někam jinam, než do jejích vášní naplněných očí, tak by hned přestala.

Chvíli to trvá, nepřestává do mě opakovaně zasouvat prsty a palcem dráždit můj klitoris.

Přísahám bohu, že prostě jen sleduje mé oči, aby mohla vidět, jak se mi rozšíří zorničky, když ve sprše při vyvrcholení vykřiknu. Jedna má ruka opustí zeď a sevře její rameno. Vzedmu boky k jejím prstům, které mezitím sevřu, pevněji a pevněji.

"Bože," procedím skrze zatnuté zuby, zatímco mě pomalu opouští vlna rozkoše.

Vytáhne ze mě prsty a přerývaně dýchá. Nejdříve mě krátce a přerušovaně líbá, ale polibek se záhy změní a je jemný, uklidňující a horký. Pára ze sprchy nás udržovala v teple, no… pára a ta neuvěřitelná vášeň, kterou způsobil sex.

"Jsi ta nejvíce sexy ženská, jakou jsem kdy potkala," zašeptá mi do úst. "Nemůžu se tě nabažit."

Omotám ji ruce kolem krku a políbím ji. "Jsi blázen, ale roztomilý."

"Blázen?" rozšíří se jí oči.

Přitáhnu si její hlavu blíže a polibkem ji umlčím. Poté si ji k sobě přitáhnu celou tak, že nade mnou stojí obkročmo. Její stehna se dotýkají těch mých a já mám neuvěřitelný přístup ke všemu, k čemu chci. Její prsa jsou na mě přitisknutá a její horká pusa je na mé.

Usměju se do polibku.

Je čas zařídit, aby opět křičela mé jméno.

13

Když řeknu, že to trvalo týdny, přidávala bych. Nefunguje to a obě to víme.

Chvíli to bylo v pohodě, ale když o sobě jeden člověk odmítá mluvit, moc konverzace pak už nezbývá.

V posteli jsme neuvěřitelné. Neuvěřitelné, tím vášnivým, žhavým a horkým způsobem. Navzájem se rozesmíváme a jsem s ní prostě ráda. Můžeme mluvit o hudbě, filmech, které jsem aspoň viděla a politice.

Ale nemůžeme mluvit o mně. A to nás začíná ničit.

Děsí mě, že existuje nějaké „my". Hrozně mě to děsí, ale je to pravda. Dokonce to i řekla.

A tak tady sedím, promočená na kost.

Je druhá půlka února a prší déšť se sněhem. Mrzne, dopadající kapky a sníh mě ledově pálí na kůži a jsem za tu bolest ráda. Fyzická bolest otupuje to šílené utrpení v mé duši.

Stalo se to tak rychle a nečekaně, i když jsem to viděla přicházet už míle předem a neudělala jsem nic, abych to zastavila. Ale zase, co bych mohla udělat? Věděla jsem, že to takhle dopadne, rozhodování mezi ní a mnou. Volba o tom, jak chci, aby mě vnímala.

A vybrala jsem si možnost, která mi ublíží nejméně. Nechci myslet na to, jak bych se cítila, kdybych si zvolila jinak.

Pustila jsem si ji blízko k tělu, příliš blízko a ona si myslí, že jsem ji naopak odstrčila. To je fakt ironie.

Jeden studený zimní den, jsem byla v schoulená v jejím teplém náručí. Byla sobota, což je den, který trávíme vždy spolu. Stejně jako neděli a každý možný večer všech ostatních dnů. Seděly jsme na gauči, já se o ni opírala a ona mě objímala.

I teď a tady, v téhle timě a dešti cítím to teplo, jako by tady pořád byla. Vím, že mi tenhle pocit pomůže překonat následující dlouhé noci.

Jsem zpátky v jejím náručí, cítím ji kolem sebe. V televizi hraje nějaký film a ona jej sleduje. Já ne, je mi prostě teplo a užívám si to. Vyzkouším každý svůj smysl, jeden po druhém. Cítím, jak voní, nadechnu se a nechám tu vůni proudit mými žilami. Poté jí vtisknu polibek na ruku, která visí přes mé rameno a spočívá na mé hrudi. Užívám si jak chutná a pousměju se nad jejím tichým zamumláním. Zaměřím se na způsob, jakým mě objímá a jaký je to pocit, cítit ji na mé kůži. Vnímám také malé vlnky radosti, které se šíří z každého místa, kde se dotýkáme.

Sleduju, jak na konci gauče hýbe prsty u nohou. Někdy otřu prsty u nohou o její chodidla a usmívám se nad její reakcí. Miluje to.

Každým svým smyslem se plně soustředím na Ashley.

Bože, bylo to tak krásné.

Věděla jsem, že to přijde, věděla jsem to. Ale vždycky, když jsme zažívaly podobnou chvilku, zapomněla jsem na to, alespoň na malou chvíli. A tak jsem to ve skutečnosti vlastně ani neviděla přicházet.

Zatímco tady sedím na té kamenné zdi, voda se rozlévá po každém kousku mé kůže, vně i zevnitř mého oblečení, vracím se k tomu zpět a přehrávám si to pořád a pořád dokola.

"Kde ses narodila?" Zeptá se a obejme mě pevněji.

Ztuhnu.

Nikdy předtím nebyla tak nevybíravá. Nikdy předtím nebyla tak přímá.

Někdy, když jsme během rozhovoru narazily na něco takového, nervózně jsem sebou trhla a ona to vzdala.

Ale tentokrát ne. Tentokrát jde na jistotu a ví, že jsem v pasti.

Mohla jsem ji to samozřejmě říct. Mohla jsem ji ten malý náznak informace dát. Ale ten malý náznak by se proměnil v záplavu a v ní bychom se obě utopily.

Místo toho od ní odvrátím hlavu a dám tím jasně najevo, že na to neodpovím.

"Spencer," řekne jemně a snaží se mě donutit se na ni podívat.

"Nech toho Ashley," odpovím chvějícím se hlasem. "Prostě toho nech."

"No tak Spence, podívej se na mě."

Miluju, když mi říká Spence. Někdy ji říkám Ash, ale jen někdy. Ale když mi řekne Spence, obzvlášť když se milujeme, připadám si, jako bych k ní patřila.

Ale když mi tak říká teď, nemá to stejný účinek. Rozhoduju se: buď teď vycouvám, nebo ji vše řeknu a budu sledovat, jak se rozhodne vycouvat ona. Tu druhou možnost si prostě vybrat nemůžu.

"Proč? Proč se na to teď musíš ptát?" Zanaříkám, uvolním se z jejího objetí a posadím se.

"Šmarja, já nevím," sarkasticky zavrčí nazpět, "možná proto, že o své holce absolutně nic nevím."

Ach bože. Nazvala mě svou holkou. Měl by to být ten nejlepší den v životě. Měl by to být den, kdy celá zjihnu, podívám se na ní a za zvuku romantické hudby v pozadí, se políbíme, protože je všechno v nejlepším pořádku.

Až na to, že nejsme ve filmu.

"To není pravda." Lžu. Neřekla jsem ji o sobě ani jednu věc.

"Ach, vážně? Tak si to projdeme. Nevím, odkud jsi, jak si se sem dostala, ani nic o tvé rodině." Během mluvení to počítá na prstech. "V podstatě o tobě nevím vůbec nic, než jsi nastoupila v Hackney a Deans." Sedíme teď každá na opačném konci gauče a můžu říct, že se zlobí. "Nikdy jsi mě nepozvala k sobě domů,"

"Je to díra!" přeruším ji.

"Ani jsi nezmínila žádné kamarády, se kterými bys mě mohla seznámit."

Ok, taky jsem nepoznala moc jejích přátel, ale jednou mě vzala s partou na večeři. Cítila jsem se velice nepříjemně a většinu večera jsem mlčela. Byli to její noví přátelé, takže jsem nebyla jako u výslechu, nebo tak něco. Připadali mi v pohodě.

"Ashley," řeknu tím nejsmířlivějším hlasem, jakým to jde.

"Nech toho Spencer. Nevymlouvej se. Záleží mi na tobě, chci…"

"Co?" Vybuchnu. "Proč o mě musíš vědět tyhle píčoviny? Nejsem odnikud, nikoho nemám a jsem nikdo. To jsem já Ashley."

Lži. Lži. Lži.

"Ach bože, Spencer, každý odněkud je!"

"No, já ne."

"Nechovej se jako blbec."

Postavím se, celá se chvěju.

"Můžeš toho prosím nechat? Nemůžeme prostě jen být?"

Postaví se a okusuje si ret. "Nechceš se mnou být."

Je to tak nelogické, že mě to překvapí.

"Cože?"

"Možná se mnou chceš trávit čas, ale je ti jedno, jestli o tobě něco vím. Nechceš tady být. Potřebuju něco víc, Spencer. Potřebuju znát člověka, se kterým jsem. A když mi o sobě nic neřekneš, jak tě můžu znát?"

"Co třeba fakt, že se ti nebude líbit nic z toho, co řeknu?" opáčím a srdce mi bolestivě buší v hrudi.

"Nebuď absurdní!" Rozhodí rukama. "Nemůžeš si myslet, že…"

"Můžu," zašeptám.

Slzy, opravdové slzy mi právě stékají po tváři.

"No, tak potom já nemůžu." Řekne to tak jemně. Slyším to, nedalo se to přeslechnout, ale skoro to ani nezní jako věta, která mi právě zlomila srdce.

Věděla jsem, že to přijde.

Jen jsem si neuvědomovala, že to bude tak moc bolet.

A jak tady tak sedím v té ledové plískanici, uvažuju, jestli jsem neměla spíše vědět, co by se stalo, kdybych se jí otevřela. Kdybych jí něco řekla.

Samozřejmě, že nad tím teď budu přemýšlet.

Ale na to je už pozdě.

14

Nepamatuju si, kdy jsem se, celá promrzlá konečně dostala domů. Teplý dům je jen Vánoční luxus a Vánoce už nejsou.

Cítím se hůř, než jak jsem se cítila v ten nejhorší den, který si pamatuju. Měla jsem hodně špatných dnů, dnů kdy jsem neměla kam složit hlavu, kdy jsem neměla jídlo. V podstatě to nejhorší, co si pod pojmem špatné období můžete představit. Přesto, kdybych bolest, kterou teď cítím, měla k něčemu přirovnat, napadá mě jen pohřeb babičky. To jsem měla čtrnáct.

Naštěstí teče teplá voda. Asi proto, že Dale a Nate někde odpadli a nestihli ji vyplýtvat.

V zimě se společný domovní boiler často přehřívá a pak celé dny neteče teplá voda. Díky bohu, že tomu tak dneska není, protože mi trvá dvacet minut, než se začnu aspoň trochu zahřívat.

Převleču se do jediných náhradních hadrů, co mám a vlezu si do postele.

Chci umřít.

Zavřu oči a snažím se vyprázdnit si hlavu, na nic nemyslet.

Nejde to.

Uvažuju, že kdybych se vrátila zpět k těm několika týdnům, kdy jsem byla šťastná, byla bych schopná to štěstí znovu zažít. Teď, když jsem doma, uvědomuju si ještě více, co jsem ztratila a nejsem si jistá, jestli to bude fungovat. Mou víru, kterou jsem měla v parku, smyl déšť.

Myslela jsem si, že budu šťastná za všechen čas, který jsem s ní prožila. Myslela jsem si, že budu šťastná byť i za malé štěstí, které jsem zažila.

Nenapadlo mě, že mě bolest tak ochromí.

Probojuju se skrze víkend, většinu času jsem strávila v posteli, hodně jsem spala. Když je toho na mě příliš, sním o tom, jak jsem schoulená v jejím náručí a znovu si vybavuji všechny ty vjemy. Pak je toho na mě zase příliš a rozbrečím se.

Doopravdy brečím.

Hodně mě to překvapí, protože jsem léta nebrečela a věřte mi, když řeknu, že jsem rozhodně měla často nad čím brečet.

Upláču se až ke spánku, který mě vezme na místo, kde to tak moc nebolí. Kdyby se mi alespoň nezdálo pořád o ní.

Pondělní ráno je strašné. Prospala jsem celou neděli a sotva se vyškrábu z postele. Nejím. Nejedla jsem od sobotního večera a jen myšlenka na jídlo mi dělá nevolno. Místo toho polknu naprázdno a odšourám se to práce.

Jsem jako zombie. Bočním vchodem projdu o deset minut později než bych měla, vím, že ji tak nepotkám. Craig otevře pusu, aby mi vynadal za pozdní příchod, ale výraz v mé tváři ho zastaví. Dám se hned do práce, nakládám poštu a hýbu se jako automat.

Přemluvím Caymana, aby za mě obešel budovu s poštou. Naoplátku udělám zbytek jeho práce tady dole. Znamená to, že musím makat dvakrát tak rychle, ale je mi to jedno.

Nemám na sobě rukavice a začínají mi přibývat řezné ranky od papíru. Nedbám na to a nemohlo by mi to být více jedno. Čím více mě pálí ruce, tím rychleji se pohybuju, jsem vidět skoro jen jako šmouha. Musím makat rychle, abych dokončila obojí práci, ale nemusím to až tak přehánět.

Nakonec mě zastaví Caymanova ruka na mém rameni, která mě tak vyleká, že upustím hromádku dopisů.

"Spencer, nechceš ehm… si zajít na kafe, nebo na pauzu?" Cayman mi nikdy neříká Spencer, ale vypadá tak vyplašeně, že mu věnuju pozornost.

"Jsem v pohodě."

"Eh, jasně… jasně." Vezme mi z ruky hromádku dopisů, které jsem právě sebrala ze země a odloží je na stůl. "Ale i tak by sis měla zajít na kafe, čaj, nebo tak něco. Zvládneme to tady."

"Caymane…"

"Běž!"

Vypochoduju z podatelny.

Na kafe nemám peníze, ale i tak si to zamířím do malé kavárny/jídelny na konci chodby. Sklenice vody nic nezmůže; jsem spalována zevnitř. I když, není to vlastně pravda. Mé nitro je v jednom ohni a z vnějšku jsem stále tak zmrzlá, že to až pálí také. Asi to nedokážu lépe vysvětlit.

Téměř křečovitě polknu a rozhodnu se, že potřebuju čerstvý vzduch. Ukáže se, že služební vchod je zamčený a nechce se mi jít za Craigem pro klíč. Trochu se bojím, že by mě zatáhl k sobě do kanceláře na ‚otcovský‘ pokec a taky se trochu bojím, že bych toho využila.

Místo toho nastoupím do nákladního výtahu s úmyslem vyjet do hlavní haly a vypadnout na ulici jak nejrychleji to půjde. Jediná jiná alternativa by byla jít přes zadýmené garáže a to by mi ji připomnělo, připomnělo by mi to naše seznámení.

Zmáčknu tlačítko prvního patra a opřu se o zadní stěnu výtahu. Zakloním hlavu, zavřu oči a zhluboka se nadechnu vzduchu v téhle kovové krabici.

Je to jen týden, co mě tady Ashley opět líbala. Tvrdě mě přitiskla na stěnu a její ruce našly místa, která by v práci opravdu najít neměly. Vzrušila mě tak moc, že jsem ji během obědové pauzy našla a na dámských záchodcích na třetím patře ji ošukala. Bylo to poprvé a jen jednou, co jsme měly v práci sex. Shodly jsme se, že by bylo moc riskantní udělat to někdy znovu.

Ale ten den, no řekněme, že její ruce zabloudily dále, než jsme měly obě v úmyslu a ani jedna z nás to nemohla vydržet, než skončíme v práci. Místo toho jsem ji přitiskla na stěnu kóje a přitiskla jsem své rty na její, abych umlčela všechny zvuky, které vydávala. Mezitím má ruka zuřivě pracovala pod její sukní.

Bože, pohled v jejích čokoládově hnědých očích, když vyvrcholila, mám vypálený do sítnice.

Proto jsem spalována.

Každý dotek, každý okamžik, každá společně prožitá rozkoš se mi vrací a neustále mě přepadávají.

A absence jejích dotyků, nebo alespoň možnosti, že by se mě dotkla, způsobují, že je má kůže mrazivě studená.

Stejně tak bych mohla být mrtvá.

Všechno se to stane tak rychle, že to fakt nevidím přicházet. Dveře výtahu se zavírají, když mezi nima proklouzne a zamáčkne tlačítko na zavírání dveří, které se konečně zavřou.

Jen to, že ji vidím, v krémovém kostýmu a černém tričku je úžasná jako vždy, jen to, že letmo zahlédnu její nohy a výstřih stačí k tomu, že mám okamžitě sucho v puse.

Dveře jsou zavřené a výtah se dá do pohybu. Mé utrápené oči najdou její. Prudce zamáčkne tlačítko nouzového zastavení a výtah okamžitě znehybní. Musím se chytit madla, abych neupadla.

"Ashley."

"Nezvládnu to." Vypadá, jako by měla každou chvíli vybuchnout. Vím, jak se cítí.

"Já…"

"Myslela jsem, že to zvládnu. Myslela jsem, že prostě, však víš, že to hodím za hlavu a zapomenu, ale nemůžu ani klidně sedět, když vím, že jsi tady dole." Pořád stojí na druhé straně výtahu u dveří. Jsme od sebe tak daleko, jak jen to jde a stejně je to příliš blízko. Nemůžu dýchat.

"Promiň," zašeptám, jako by to byla má vina, že tady pracuju.

"Ne, ne ne ne," řekne a udělá krok ke mně. "Nemusíš se omlouvat, jen to prostě vezmi zpět. Řekni, že se sobota nikdy nestala, protože Spencer, je… je mi mizerně."

Ach bože, mě taky. Ale nemůžu to přiznat. Jsem si jistá, že mé velké oči dávají mé pocity stejně najevo. Pořád se ke mně přibližuje, dokud nestojí u mě a neuchopí mou tvář do dlaní.

"Jsem hlupák, jsem blázen a…"

Políbí mě a umlčí tak sama sebe. Ze začátku jsem stále z vnějšku zmrzlá, neschopná odpovědi. Dokud mě nerozpustí jako rampouch v ohni. Líbáme se tak tvrdě, až mám pocit, že umřu.

Naše jazyky se protnou a navzájem si zajedeme prsty do vlasů. Tiskneme se k sobě a líbáme se víc a víc. Při našem ne příliš opatrném počínání do sebe sem tam narážíme zuby. Mohlo by jít o odbytý polibek, ale je perfektní a nechci, aby přestal byť bych se chtěla jen nadechnout.

Nicméně přestat musí.

Zíráme na sebe a výtah se kymácivě opět rozjede. Jestli mám v očích něco podobného jako ona, tak je to šílenství a něco nepopsatelného.

Dveře se v přízemí otevřou a ozve se to strašné zazvonění, které budu navždycky nesnášet.

Od chvíle, co jsme se od sebe oddělily, jsme neřekly ani slovo, jen na sebe civíme.

Znovu udělám tu jedinou věc, které jsem schopna.

Uteču.

15

Daleko se nedostanu. Doběhnu do boční uličky a bez ohledu na hromady odpadků a hrozný smrad kolem, se skácím na kolena. Mé pracovní kalhoty právě asi vsakují tekutý odpad poloviny New Yorku, ale je mi to jedno. Vyprázdním obsah svého žaludku a tím tomu ještě přidám.

Ne, že bych v žaludku něco měla, jen koncentrovanou žlutou kyselinu, která po cestě ven spaluje mé hrdlo.

Když je všechno venku, točí se se mnou celý svět. Když se chci postavit, musím se opřít o zeď.

Nadechnu se ‚čerstvého vzduchu‘, pokud se tak dá v New Yorku nazvat. Uvnitř budov je asi mnohem zdravější a ten smrad v uličce je ledajaký, jen ne hezký. Zima je to, co potřebuju. Potřebuju, aby mě obklopila a opět zamrazila mé brnění tam, kam patří.

Nefunguje to. Po pěti minutách stále celá hořím a nemůžu se pohnout, pokud se neopírám o zeď.

Služební dveře se otevřou a přes schody z nižšího patra se u mě překvapivě objeví Cayman.

Chytne mě za loket a obočí má svraštělé obavami. Mumlá nějaké irelevantní utěšující věci a pomáhá mi dojít zpět dovnitř.

"Jsem hned zpátky," řekne, jakmile mě usadí do židle. Položí přede mě sklenici vody. "Napij se."

Za deset vteřin je zpátky i s Craigem.

Chce se mi křičet. Chci jim říct, aby vysrali oko sobě navzájem, celému světu a pak sami sobě. Třese se mi brada, ale mé rty se neotevřou. Vody jsem se nedotkla. Craig si přede mě klekne a jsem překvapená, že se se svým velkým tělem dostane tak nízko. Aroma jeho potu moc nepřidává mé nevolnosti.

"Proboha Carlinová jsi bílá jak stěna," zabručí. "Jdi doprdele domů."

"Craigu," slabě zaprotestuju.

"Ne sakra, ženská, proto existují sickdays dny. Vyber si jeden."

A vyberu si ho. Nikdy jsem žádný nepotřebovala, ale dnes ano. Stejně tu nemůžu zůstat. Asi bych se vrhla z okna, i když bych stejně nemohla jít výš, než do přízemí, protože by tam hrozilo, že potkám Ashley a umřu na infarkt. Takže by to znamenalo, že bych se musela vrhnout z okna v přízemí nebo v suterénu. Což jaksi ztrácí smysl.

Tak jdu domů. V obýváku musím překročit několik zdrogovaných lidí a jednoho, který by asi mohl být mrtvý.

Dříve by mi to bylo úplně jedno, ale je mi tak špatně, že to ve mně asi vzbudilo soucit. Ohnu se a zkontroluju puls tomu ‚mrtvému‘. Je slabý, ale je. Je jen mimo z drog. Dýchá, tak ho nechám a odpotácím se do svého pokoje.

Mám ho zamčený na visací zámek. Ne proto, že by tam něco stálo za ukradnutí, ale proto, že odtamtud nechcu odtahovat zdrogované ztroskotance. Věřte mi, že to za těch deset babek za visací zámek stálo.

Zamknu za sebou, plně oblečená se svalím na postel a přetáhnu přes sebe přikrývku. Potřebuju být někde jinde.

Oprava, potřebuju být někdo jiný.

Nemůžu usnout. Buší mi v hlavě, rty mě pálí z druhého a třetího záchvatu zvracení, které mě zastihly po cestě domů. Usilovně se snažím dostat se pryč, zavřít oči a zapomenout, ale nejde to. Prostě to nejde.

Přeju si to, přeju si to tak moc.

Proč jsem to udělala? Proč jsem se do toho pustila? Věděla jsem, že to skončí a věděla jsem, že to bude ošklivé.

Protože jsem si myslela, že jsem pykala už dost dlouho. Že jsem si možná zasloužila pár chvilek štěstí. A teď, když jsem je zažila, mám pocit, že si možná zasloužím ještě nějaké. A Ashley se nemýlila. Zasloužila si o mnoho více, než jsem ji dávala.

Tahle myšlenka mě trápí. S každým úderem srdce se ve mně bolestivě ozývá. Bolí mě celé tělo, ale nejvíce to bolí uvnitř, bolí to, co jsem ji udělala. Má bolest je věcí, se kterou se musím vypořádat a zvládnout ji já sama. Její bolest je má vina a mé rozhodnutí bylo sobecké.

Možná to bolelo méně mě, ale ji to zranilo více.

Shodím ze sebe deku a odpotácím se z pokoje. Slunce už zapadlo a noční New York je mým cílem.

Pojedu metrem. Mohla bych jít pěšky a nechat mrazivou zimu, ať mě uklidňuje, ale Ashley bydlí na pěší procházku příliš daleko. Rychle tedy dojdu do metra a během čekání na soupravu se neklidně pohupuju ze špiček na paty a obráceně.

Dělám správnou věc? Mám pocit, že pokud začnu zase nad něčím přemýšlet, opravdu z toho omdlím.

Schody k jejímu bytu beru po dvou. Připomíná mi to náš první společný večer a noc, kdy jsem se nemohla dočkat, až budu v jejím náručí.

Opět to platí, nemůžu se dočkat, až budu v jejím náručí, ale dlužím jí mnohem více. Dlužím jí více než jen mé tělo, nebo má popletená slova. Dlužím ji sama sebe.

Před jejími dveřmi zavrávorám, vidím hvězdičky a v ústech se mi tvoří sliny. Mám pocit, že budu znovu zvracet a málem ano. Místo toho to polknutím potlačím, přitisknu prst na zvonek a přidržuju se rámu dveří.

Točí se se mnou celý svět. Pevněji se chytnu a snažím se udržet na nohou. Cítím, jak mi z čela po tvářích stékají krůpěje potu.

Rozmazaně vidím, že se otevřely dveře a v nich vidím hnědou šmouhu, která se po chvilce promění v její tvář. Je tak nádherná, vždycky se mi z ní točila hlava.

Jediné co stihnu říct, než před ní padnu na kolena, je její jméno. Napůl zašeptáno, napůl zanaříkáno "Ashley."

Probudím se v posteli, je teplá a pohodlná. Jsem přikrytá až po krk a jedna z prvních věcí, které si všimnu, je, že ležím na její straně postele. Samozřejmě, druhá věc, které si všimnu, je, že není v pokoji a to je divné.

Mám na sobě její pyžamo, jedno z těch chlupatých zimních, které je celé pokryto ovečkami. Poprvé, když jsem to pyžamo viděla, vybuchla jsem smíchy. Vypadala dotčeně, ale ujistila jsem ji, že se směju jen proto, že v něm vypadá neuvěřitelně roztomile.

Teď jsem v něm já a tak nějak pochybuju, že v něm vypadám byť jen vzdáleně roztomile.

Cítím se mizerně. Mám pocit, že budu zase zvracet a pořád se mi točí hlava. Věřím, že vypadám podobně, jako to dítě z filmu Vymítač ďábla. Ach bože, budu zvracet a doufám, že to nebude mít konzistenci hráškové polévky.

Ashley dala prozíravě vedle postele kýbl a já jej využiju. Zvracím, až mě bolí žaludek a poté vyčerpaná padnu zpět na postel.

Musela slyšet ten zvuk, protože se objevila ve dveřích. Má na sobě volné teplákové kalhoty a bílé tílko. V kontrastu s bílým tričkem jde krásně vidět její opálení.

Přijde ke mně, položí mi na čelo studenou ruku a usměje se na mě.

Otevřu pusu, abych něco řekla, sama ještě ani nevím co, ale přitiskne mi na rty prst.

"Ššš, později, ano?" Podá mi sklenici vody a pomůže mi posadit se, abych se mohla napít.

"Díky," zakuňkám.

Uloží mě zpět na polštář a znovu mi dá vlasy pryč z tváře. "Nemáš vůbec zač." Zvedne kýbl a zašklebí se. "Jen to uklidím a hned jsem zpátky, jo?"

Než posbírám energii na odpověď, je pryč.

Své slovo dodrží a za chvíli je zpět s prázdným kýblem, který slabě smrdí po dezinfekci. Položí ho zpět na podlahu vedle postele a pak si do ní vleze. Je na mé straně postele, naklání se nade mě, hladí mě po vlasech a libá mě na čelo.

"Ash," zašeptám.

"Teď ne zlato, teď ne." Ještě jednou mě políbí, tentokrát na tvář. "Máme všechen čas na světě a tentokrát tě už nenechám odejít. Teď si musíš odpočinout."

Nemůžu nesouhlasit. Navzdory mému nedávnému neustálému pospávání, jsem z toho, jak je mi špatně, utahaná.

"Musíš se nejdříve najíst," řekne.

"Nemám hlad."

"Jo a kdy jsi naposledy jedla?"

Ok, tak za tu krátkou dobu, co jsme byly spolu, se mi zvládla dostat do hlavy a pozná, když ji věším bulíky na nos. Plaše se usměju a podívá se na mě přesně tím pohledem.

Nakrmí mě toustovým chlebem s trochou másla a musím přiznat, že se po snězení cítím líp. Říká, že mi to vrátilo trochu barvy do tváří a poté mě znovu uloží.

Přitulím se na její stranu a ona mě políbí na krk.

"Prospi se trochu," řekne, zatímco mě hladí po ruce.

"Ohio," zašeptám.

"Heh?"

"Narodila jsem se v Ohiu."

16

Craig a Ashley mě společně donutili, abych si vzala do konce týdne volno. Měla jsem nastřádáno spoustu sickdays dnů i dovolené, které jsem se ještě ani nedotkla.

Ashley si v úterý vzala volno a nedovolila mi zvednout ani prst. Z postele mě pustila, jen abych se mohla osprchovat, ale hned po sprše, jsem byla zase v její péči. Taky mi nedovolila o ničem mluvit, nebo se omluvit.

Znovu opakovala, že na to máme spoustu času.

Dostala jsem pár polibků. Bylo to hezké. Nic jiného se nedělo, ale musím přiznat, že jsem se na vzrušující, domy bořící sex zrovna dvakrát necítila.

Je pátek večer, stojím v její kuchyni a vařím jí večeři. Můj otec byl výborný kuchař a pořád si pamatuju pár věcí, které mě naučil. Například ty malé věci, které dělají jídlo jídlem, a taky mě naučil tu nejlepší boloňskou omáčku.

Můžu to pro ni udělat a mám z toho radost. Žaludek se mi vrací do normálu a mé tělo taky. Byla jsem překvapená, jak slabá jsem byla a jak moc mi bylo špatně, obzvlášť když jsem vlastně nebyla nemocná. Bylo fajn mít nějaký čas na zotavenou. Navíc, Ashley má kabelovku a hezkou sbírku knih. Konečně jsem měla poprvé od šestnácti možnost, nedělat vůbec nic.

Omáčka se pomalu vaří a těstoviny, samozřejmě domácí, brzy skončí na pánvičce. Otevřou se dveře do bytu a proklouzne jimi Ashley. Setřese ze sebe prši plášť a ve vlasech se jí stále lesknou nějaké kapky.

"Ahoj krásko," zazubí se, pověsí plášť a natáhne do sebe vzduch. "Voní to úžasně."

"Bolognaise," řeknu prvotřídním italským přízvukem.

"Ále, a taky pěkně sexy přízvuk."

Stojím u sporáku, míchám omáčku a ona omotá ruce kolem mého pasu.

"Jsi v pohodě, když nejsi v posteli?"

Zasměju se. "Ash, odpočívala jsem celý týden, jsem v pohodě, ok?"

"To bys měla být," políbí mě na krk. "Šíleně jsi mě vyděsila, když ses složila v mých dveřích."

Slyším v jejím hlase úzkost. "Ani si nepamatuju, co se stalo," přiznám se.

Odtáhne se, přesune se ke kuchyňské lince a vyskočí si na ni. Do tváře se mi nahrne červeň, když si na vteřinu představím, že si ji teď a tady vezmu. Místo toho se vrátím k míchání těstovin s omáčkou.

"Asi takhle, objevila ses u mých dveří a vypadala jsi jako smrtka. Řeklas mé jméno a pak jsi omdlela."

"Ach," řeknu a velmi se stydím.

"V pohodě," ucechtne se. "Můj soused z vedlejšího bytu je doktor a náhodou šel zrovna kolem. Měla jsi štěstí. Pomohl mi tě přenést do mého pokoje a podíval se na tebe. Pozvracela jsi ho."

Teď nemá mé červenání vůbec nic společného s lechtivými myšlenkami. "Ach bože…"

Znovu se zasměje. "V pohodě. Vyprala jsem mu tričko a byl velice chápavý. Můžeš mu později poděkovat sama, jestli chceš."

"Jestli dřív neumřu studem," zamumlám.

"Neumřeš," slibí mi. "Nenechám tě."

"Omlouvám se Ash."

"Hele, hele." Seskočí z linky a přijde zpátky ke mně. Otočí si mě čelem k sobě a rukou mě uchopí za bradu. "Nic se neděje. Jsem prostě ráda, že jsi v pořádku, opravdu jsi mě pořádně vyděsila."

Žalostně se usměju a krátce zabořím hlavu do jejího krku. Je teplý a měkký a tak hezky to tam voní. Musím se ale odtáhnout, ne že bych chtěla, ale protože večeře volá. Je hotová.

Když Ashley poprvé vyzkouší, v očích se jí objeví přímo orgasmický pohled. Nadmu se pýchou.

"Bože to je dobré."

"Jsem ráda, že ti chutná." Vsunu si do úst sousto a zvažuju svou další větu. Polknu a skočím do toho po hlavě. "Je to recept mého otce."

Ashley vypadá překvapeně. Od mého pondělního odhalení jsem neřekla nic dalšího o tom, odkud jsem, nebo kdo jsem. Příliš se bála na mě tlačit, nebo se příliš bála, že bych znovu utekla. Vím, že jí musím vyjít vstříc, jen asi nečekala, že začnu zrovna teď.

"Je to dobrý kuchař."

"Ano, to je," souhlasím.

K ničemu mě netlačí a jsem za to vděčná.

Po večeři a rychlém úklidu, na kterém mi není dovoleno se podílet, skončíme na gauči. V televizi hraje nějaká krávovina a ani jedna z nás to nesleduje. Znovu jsem v jejím náručí a je to úžasné. Nevěřím, že mám takové štěstí, že jsem dostala ještě druhou šanci.

"Měly bychom si promluvit," zašeptá.

Nemůžu si pomoct a ztuhnu, ačkoliv se hned zoufale snažím svaly uvolnit.

"Já vím," odpovím.

"Já… slíbíš mi něco Spence?"

"Záleží co…"

"Už neutíkej. Slibuju, že na tebe nebudu tlačit, když slíbíš, že už neutečeš. Ne dnes večer, ne… chci tě tady u sebe."

Zhluboka se nadechnu a vypustím to ze sebe. "Myslím, že to zvládnu. Ale…" Znovu se zhluboka nadechnu. "Slibuju, že neuteču, když slíbíš, že to dnes večer necháš být."

"Dohodnuto."

Sjede mi rukou přes předloktí, prsty rozevře mou dlaň a vzájemně je proplete.

"Omlouvám se, že jsem tě v sobotu donutila utéct," zašeptá mi do ucha a políbí mě na jeho okraj. "Chovala jsem se hloupě."

"Já byla ta, která utekla."

"Protože jsem tě k tomu přinutila."

"Je to pro mě těžké," přiznám se.

"Já vím." Znovu mě políbí, tentokrát na spánek a já se o ni znovu opřu a položím si hlavu na její rameno. Vzhlédnu k ní.

"Nelíbí se mi, kým jsem byla Ashley. Nelíbí se mi, kde jsem byla. A myslím si, že tobě se to taky nebude líbit." Je to pro mě obrovské přiznání, ne že by ji to nebylo už dávno jasné, protože je chytrá a vím, že jí to jasné je. Ale pro mě je pořád velmi těžké to jen říct.

"Byla jsem hrozně rozrušená, když jsi odešla," řekne. "Nemohla jsem přestat brečet, a jakmile jsem si uvědomila, jak hloupá jsem byla, zavolala jsem svému nejlepšímu kamarádovi. Přiznám se, že většina toho, co si teď myslím, je jeho zásluha, ale má pravdu."

Zazubím se. "Volala jsi kvůli mně svému nejlepšímu kamarádovi?"

"Jasně, byla to krize, kam jinam by ses obrátila?" Znovu mě obejme a hraje si s mými prsty. "Teď jsi to ty, na kom mi záleží, Spencer. Myslím, že by tě překvapilo, jak bych reagovala na tvou minulost, ale pokud nejsi připravená se mi s tím svěřit, tak nejsi připravená. Tím kým jsi byla tehdy, určitě teď už nejsi." Zakroutí hlavou. "Každopádně teď jsi člověkem, kterého mám a kterého chci."

"Nejsem si jistá, jestli jsem tím, koho chceš," řeknu tiše.

"Pšt ženská." Lehce mě políbí na rty. "Opovaž se pomlouvat mou přítelkyni."

Polknu. "Přítelkyni?"

"No… ehm… jestli… jestli chceš…"

Takhle nejistou a koktající jsem Ashley ještě nezažila. Rychle se nad ní smiluju a zachráním ji. "To slovo se mi líbí."

Trochu se uvolní. "Dobře."

Překulím se a málem spadnu z gauče. Ashley mě chytí. Odsune se stranou, dokud k sobě nejsme přitisknuté, jsem zády k televizi. Natáhnu se a pohladím ji po tváři.

"Nikdy mě nenapadlo, že potkám někoho, jako jsi ty," zašeptám.

Vím, že vystavuju své srdce velkému riziku. Vím, co dělám. Pravdou je, že jednoho dne bude znát celý příběh. Nebude spokojená, dokud ho nebude celý vědět. A pak se ke mně opravdu otočí zády a odejde. Po posledním týdnu jsem na to připravená.

"Nápodobně." Nahne se a políbí mě na rty. "Nikdy mě nenapadlo, že budu tak šťastná, když se přestěhuju do New Yorku."

Za to si vyslouží dlouhý, tvrdý polibek. Když se odtáhnu, vidím, že její oči téměř nepostřehnutelně ztmavly. Na chviličku přestane dýchat.

"Sakra Carlinová, ty ale umíš líbat." Usměje se.

"Vážně?" Nahnu se k ní znovu, tentokrát ji políbím pomalu a lehce. Jazykem přejíždím přes její rty, a když je rozevře, s chutí ochutnám její horní ret. Jazykem jej chvíli dráždím a poté ho zasunu hlouběji, kde se setkám s tím jejím. Přitiskne se na mě celým svým tělem a rukama ji zajedu do vlasů. Udržuju spojené naše rty, líbám ji vášnivě a vzrušeně, dokud neucítím, jak vzdychá.

"Ashley," zašeptám.

"Hmm."

"Pomiluj se se mnou."

A ona se jen usměje.

17

Trvá mi to a vypouštím informace po malých útržcích. Vím, že si pamatuje vše, co jsem ji řekla, ale nikdy na mě netlačí.

Jsme spolu opět šťastné, dva měsíce. Jedinou věc, kterou po mě chtěla, bylo, abych jí ukázala svůj byt. Navzdory mým protestům na tom ale trvá. Brzy to vzdám. Myslím, že desetivteřinový pohled na můj byt a možnost, že se setká s jedním z mých spolubydlících, zařídí, že už tam nebude nikdy chtít.

Ví, že pocházím z Ohia. Ví, že má matka je doktorka na pohotovosti a můj otec sociální pracovník. Ví, že mám dva bratry, oba starší. Řekla jsem jí, že Glen je trenér a Clay teoretický matematik. A že je adoptovaný.

Během posledních pár měsíců se dozvěděla něco málo o mém předchozím životě. Jaká jsem byla jako týnejdžr a něco o mé rodině. Dobře jsme se vyhýbaly časovému úseku po mých patnáctinách a ne proto, že by to nechtěla vědět. Časem jí to řeknu.

Myslím, že bych ji mohla říct všechno.

Je to stále těžké, protože vím, že až ji vše řeknu, odejde. Proč by zůstávala? Až zjistí, kým jsem byla, co jsem udělala, nebude mít na výběr. Zjistí, že možná nejsem tím člověkem, kterým jsem byla, ale některé věci nikdy úplně nezmizí.

Vím, že mi to zlomí srdce, ale dělat věci jinak by nebylo vůči ní fér. To, že jsem odešla, abych se ušetřila starostí, ji jen ranilo. Snesu bolest, pokud je to její rozhodnutí. Neurčuju tady pravidla a kupodivu mi to nevadí.

V práci jsme dost zdrženlivé, i když Cayman pořád hrubě vtipkuje, že si teď asi musím s někým pořád pěkně užívat. Asi vypadám šťastnější, než jsem kdy byla. Navíc, Ashley mě pořád živí. Snažím se kupovat jídlo a nějak vypomoct, ale nechce mi to dovolit. Vím, že vydělává zatraceně víc peněz, než já, ale stále mám pocit, jako bych byla pijavice.

Když jsem naposledy řekla, že po mě hodila ten pohled, který někdy má. Ten, který vás přinutí mlčet, nebo jinak vypukne peklo. Alespoň u ní dělám většinu domácích prací a vždycky za to dostanu pořádnou sodu. To mě ale nezastaví.

Minulou sobotu šla do posilovny, což je místo, kam mě nedostanete ani párem volů. Vrátila se a zjistila, že jsem umyla všechna okna.

Dívala se na mě kvůli tomu pěkně rozzlobeně.

Říká mi, že nejsem její služka. Já na to, že u ní zůstávám většinu času a neplatím nájem.

A tak začala ta diskuze. Proč se k ní prostě nenastěhuju?

No, protože si nemůžu dovolit nájem. To byl můj hlavní důvod. Řekla, že nemusím platit nájem, ale jsem tvrdohlavá a nechci zneužívat její dobroty.

A tak dál platím nájem za byt, kde jsem jen sporadicky, někdy ani to ne, abych si udržovala ego. A přesto, že vím, že je to hloupé, protože nájem je v tomto případě úplně zbytečný výdaj.

A teď jsme zpátky u faktu, že chce vidět můj byt.

"Nechápu proč ne?" Řekne během skládání papíru, který záhy odhodí do tříděného odpadu.

"Nevadí mi, že ho uvidíš Ash, ale nezůstaneme tam." Zavazuju si tkaničky.

Ano, povolila jsem. Jdeme do mého bytu.

"No tak Spence, tví spolubydlící nemůžou být tak hrozní."

Hodím na ni ten pohled. Ten, který říká, ‘Vůbec netušíš, o čem mluvíš.’

Povzdechnu si. "Až uvidíš, jaké to tam je, změníš názor."

"Nebude to tak hrozné."

"Není tam topení."

"Je jaro a není taková zima."

"Mí spolubydlící jsou ztroskotanci."

"Jsem si jistá, že nejsou."

"Jsi blázen."

"To říkáš pořád." Zatočí klíčema kolem ukazováčku. "Mohla by sis ty boty zavazovat ještě o něco pomaleji?"

Znovu povzdechnu, zauzluju poslední tkaničku a postavím se. Opravdu, opravdu, ale OPRAVDU tam nechci jít, ale pořád na tom trvá. Nakonec jsem vždy ochotná udělat cokoliv, co Ashley chce. Jsem šťastně poslušný pejsek.

Jedeme metrem a poté kousek pěšky. Je hezký jarní den a až Ashley přejde nutkání zvracet, až uvidí můj byt, mohly bychom jít do parku.

Myslím, že jakmile uviděla budovu, kde je můj byt, došlo jí, že tady to nebude zrovna nóbl čtvrť. Zápach moči na chodbě je silnější, než obvykle. Pan Mermelstein z konce chodby se asi minulou noc opil, vytuhnul tady a pak se pomočil. Je to docela běžná věc.

Zkontroluju dveře do bytu. Nejsou zamčené.

A tak pustím Ashley do bytu a pečlivě sleduju její obličej.

Obývák postrádá veškerý nábytek, kromě ošuntělého gauče a konferenčního stolku. Televize, která tady byla o Vánocích, je pryč, pravděpodobně padla za peníze na drogy.

Dveře mražáku jsou otevřené dokořán. Vidím to až odsud. Dřez je plný špinavého nádobí a jsem si skoro jistá, že v nich nebylo jídlo. Na kuchyňské lince leží použitá injekční stříkačka.

Vidím, jak Ashley polkne.

Musím se hodně ovládat, abych nezamumlala ‘říkala jsem ti to’.

"Ehm, v obýváku fakt netrávím moc času," řeknu. "Pojď za mnou."

Dnes na podlaze neleží žádné zdrogované existence. Vlastně tady nikoho nevidím. Dveře do pokoje Natea a Dalea jsou zavřené, ale neslyším žádné zvuky. To znamená, že jsou buď venku, nebo v limbu. Ať tak nebo tak, pro mě jen dobře.

Odemknu visací zámek a pustím ji do svého pokoje.

Aspoň tady je pořádek. V porovnání se zbytkem bytu a vzhledem ke Sparťanské povaze pokoje, to tak aspoň působí. Zavřu za náma dveře.

"Ok, tak tvůj byt je díra," řekne konečně.

"Varovala jsem tě." Je to tak blízko k ‘já ti to říkala’ jak jen to jde.

"Tady to ale není tak hrozné." Pak si všimne plísně v rohu pokoje a roztrženého koberce. Myslím, že kvůli tomu změní názor. "To jsou všechny tvoje věci?"

Přikývnu. "Vše, co na celém širém světě vlastním."

"Ježíši Spencer."

"Věci pro mě nemají velkou hodnotu," řeknu. "Mimoto, mám tebe, a co víc bych mohla chtít."

Doufám, že ji tahle lichotka odvede od toho jaksi neutěšeného prostředí.

"Já nevím… plyšáky?"

"Já…"

Mívala jsem plyšáky. Jako spousta náctiletých a mladších holek jsem je sbírala. Na prádelníku mi jich stála celá řada. Když jsem měla asi čtrnáct, dala jsem je všechny pryč. Zoufale jsem se snažila nevypadat jako dítě. Teď mám ten obrázek zaseknutý v hlavě.

"Můžeme už jít pryč?" zeptám se. Už teď mi chybí teplo jejího domova. Mám pocit, že když jsem obklopená jejími věcmi, je to, jako bych byla obklopená Ashley. Tady vidím jen své vlastní nedostatky a dělá se mi z toho zle.

"Ok."

Nakonec ji o tom asi přesvědčila ta použitá jehla.

Když vylezeme zpět do obýváku a já zamykám pokoj na visací zámek, otevřou se dveře do Nateova pokoje.

Vyleze ven, nahý jak ho pánbůh stvořil.

Obě s Ashley ztuhneme a koukáme na něj.

Rukou si prohrábne své blonďaté vlasy a něco zabručí. Možná jde o pozdrav, nebo je to možná orangutansky ‚dej mi banán‘. U Natea si nemůžete být nikdy jisti.

Vidím, jak se Ashley rozšíří oči, pohledem sjede z jeho tváře dolů a pak zpět nahoru.

Má erekci. Nedá se si toho nevšimnout. Nikdy jsem Natea neviděla nahého a netušila jsem, že je tak dobře vybaven.

Nate pokrčí rameny, otočí se a odcourá do koupelny. O pár vteřin později vyleze z jeho pokoje rozcuchaná blondýna. Je aspoň zabalená do prostěradla.

Snaží se jít za Nateem, ale prostěradlo se ji zamotá pod nohy a ona se rozplácne na zem. Čekala jsem jinou reakci, než že se začne histericky smát. Ashley a já ji jdeme pomoci vstát, ale Ashley najednou uskočí, jako by dostala žihadlo.

Blondýnce krvácí ruka. Nezranila se při pádu, ale jde o čerstvou krvácející ránu po jehle. Modlím se k bohu, aby se na Ashley nedostala žádná krev, protože bych nevsadila ani zlámanou grešli na to, že je tahle holka zdravá.

Pomůžu ji vstát a odvedu ji zpátky do Nateova pokoje. Celou dobu se držím dál od její zraněné paže. V podstatě ji odhodím na postel a zavřu za sebou dveře. Ashley stojí pořád na místě a vypadá šokovaně.

Následuje mě a teprve až vylezeme ven na ulici, promluví.

"Stává se to často?"

"Nahatý Nate?" zeptám se.

"On a ta holka, ta krev a…"

"No, nikdy předtím jsem Natea nahého neviděla," odpovím. "Co se týká holek, tak sem tam jo. Pár jich bylo i nahých."

Zúží se jí oči a já se zazubím.

"Ne zlato… ani za vagón plnej zlata."

"To doufám."

Oklepu se a jí to stačí.

"Ale ty…"

"Drogy," vydechnu.

Pokračuje v chůzi.

Postavme se k tomu čelem. Ví to. Sprchovaly jsme se spolu, milovaly jsme se, prozkoumávaly jsme každý kousek těla té druhé.

Po cestě domů jsme zticha. Nekoná se žádná cesta do parku, žádná kouzelná procházka jarním večerem ruku v ruce.

Nahlédla do mého zchátralého života. Čelí tak věcem, které nikdy předtím nebyly řečeny nahlas.

Když přijdeme domů, jako ve svém vlastním světě dojde do kuchyně. Vytáhne dva šálky a sleduju ji, jak dělá čaj. Nevím, co říct. Ať řeknu cokoliv, tak tím buď změním téma, což mi nepřijde správné, nebo začnu s něčím, co nebudu schopná dokončit.

Když je čaj hotový, její obyčejný a můj mátový, přenese šálky do obýváku na konferenční stolek a posadí se na gauč. Beru to jako znamení, že si k ní mám přisednout. Po pár locích z šálku se ke mně otočí.

Nic neřekne, prostě mi jen chytne ruku a já ji nechám. Po pár vteřinách, kdy mě drží za prsty, mi začne pomalu, ale jistě vyhrnovat rukáv mého trička.

Nevyznám se v ní. Skrz její oči vidím hluboko do její mysli a duše, ale to co tam vidím je zašifrováno. Jsou plné emocí, to ano, ale netuším jakých.

Prsty přejede po vnitřní straně mého lokte.

A obě mlčíme.

18

Nemluvíme o tom.

Ne, že bychom se tomu tématu vyhýbaly. Prostě o něm nemusíme mluvit.

Ví, že jsem byla feťačka. Doufám, že ví, že opravdu ví, že už jsem dávno čistá. Trávíme spolu skoro všechen čas, tak fakt nevím, kdy bych si měla najít čas na dávku. Ne, ví, že je to minulost a že jsem přestala dávno předtím, než jsem ji potkala.

Dva dny po této epizodě, vejde do pokoje a v ruce drží tašku.

"Něco pro tebe mám."

Vzhlédnu k ní od knihy, kterou právě čtu na gauči. Řekla, že si musí jen skočit do práce pro nějaké papíry, co tam zapomněla. Asi to vzala objížďkou, nebo zabloudila.

"Co?" Je to zmatená otázka, ne zvědavá.

Sedne si vedle mě na gauč, sáhne do tašky a vytáhne z ní šedý balík. Když jej rozvine, rozpoznám v něm nový vlněný kabát. Spadne mi čelist.

"Ashley…"

"Ten tvůj je směšný." Řekne, zatímco si jej pokládá na klín a kouká na něj. "Myslím, že ten starý má více děr, než krejčí zamýšlel a uviděla jsem tenhle a…"

"V kanceláři," uculím se.

"No, ne, po cestě domů. Hele, je léto, tak byl zlevněný a ty nový potřebuješ."

"Ashley nemusela jsi mi to kupovat." Přejedu prstem po rukávu kabátu. Je jemný, ale vypadá tlustě a teple. Je to asi ten nejhezčí kabát, jaký budu kdy vlastnit. Nemůžu uvěřit, že mi ho koupila.

A ta potvůrka z něj sundala cenovku. "Ashley, mám ještě našetřené nějaké peníze z toho bonusu. Zaplatím ti to."

A znovu ten pohled. Ten ‚nech toho, nebo zemři‘ pohled. Vyberu si moudře.

"A teď můžeš ten starý hadr vyhodit." Usměje se.

"Hej, miluju ten starý hadr!" protestuju.

"Pff. Odkud ho vlastně máš?"

Můj úzkostlivý pohled ji asi donutil na mě zatlačit.

"Odkud? Spencer…"

"Věř mi, že to nechceš vědět."

"Ale ano, chci."

"Ne, nechceš."

"Sakra, chci!" Nakloní hlavu. V očích se ji blyští žertem, ničím špatným.

"Ukradla jsem ho."

Tak, pravda.

Podívá se na mě. "To jsi…"

"No, ptala ses."

"Ukradla jsi ho?"

"Sakra Ashley." Opřu se, vezmu polštář a obejmu ho. "Byla jsem na ulici. Byla kurevská zima, co jsi myslela, že jsem asi udělala?"

Usměje se a pohladí mě po tváři. "Asi tohle. Jen jsem… no, jen si nemyslím…"

"Věděla jsi to. Víš to."

"Řekni mi to."

"Co ti mám říct?" Dám polštář stranou a opřu se o lokty. Jsem neposedná.

"Řekni mi, jak dlouho jsi byla na ulici."

"Tři roky. Je tam zima, člověk je osamělý a udělá vše, aby získal jídlo a teplo. Včetně krádeží. A když k tomu přidáš závislost na heroinu, no, kradeš už jen kvůli tomu."

A je to. Řekla jsem to. Bylo to vysloveno nahlas. Chystám se vstát, ale položí mi ruku na předloktí a hladí mě přes něj palcem.

"Přála bych si, abych tam byla a mohla ti pomoct."

Vzhlédnu a vidím, že se tváří vážně. Vyzařuje z ní teplo.

"Jsem ráda, žes tam nebyla," odpovím upřímně. "Nechtěla bych, abys mě takhle viděla."

Civím dolů na své ruce, na mozoly a čáry, které na nich mám. Tenhle rozhovor se mi nelíbí, protože se cítím, jako bych znovu byla tím člověkem.

Člověk se nikdy nezmění, to je pravda. Každý každičký den toužím po dávce. Stále toužím po tom teple a té všude přítomné hebkosti, kterou herák přináší. Ale nevzdám se, protože ta temnota, která to celé obklopuje je na člověka příliš. To nemusí vědět, nemusí se každou vteřinu bát, že do toho zase spadnu.

Znovu mi přejede prstem po tváři.

"Nevidíš to, že ne?" Téměř šeptá.

"Co?"

"Jak jsi úžasná."

Překvapeně na ni pohlédnu.

"Jsem bývalá feťačka, která kradla a žila na ulici… to by většina lidí slovem ‚úžasný‘ neoznačila."

"To proto, že se z toho většina lidí sama nedostane."

Začervenám se. "Chvíli mi to trvalo."

"A jsi úžasná. Zvládla jsi to celé sama a ani si za to neuznáváš žádné zásluhy."

Nakloním se pro polibek. "Když se na to chceš dívat takhle, nebudu se s tebou hádat."

Políbí mě, její rty jsou teplé a jemné. "Věr mi Spencer, nikam nepůjdu."

Zkousnu si ret. Chci ji věřit. Bože, chci. Musí se mi to zrcadlit v očích, protože si mě přitáhne do náručí a objímá mě. Jednu ruku má zezadu na mé hlavě.

"Ať se děje cokoliv, Spencer, můžeš ke mně být upřímná," zašeptá mi do ucha. "Musíš mi věřit, nechystám se nikam utéct. Znamenáš pro mě tak moc."

Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy. Je to všechno o čem jsem kdy snila. Je vším, co jsem kdy chtěla.

Teď mi polibky stírá slzy z mých tváří, očí a cestuje dolů k mým rtům. Obě nás překvapím, když otočím hlavu a chytím její rty ve vášnivém polibku. Když se od sebe odtrhneme, dýcháme trochu rychleji a já vidím odraz svých kovově tyrkysových očí v těch jejích.

Mé ruce a mé tělo ji přitisknou na gauč. Tisknu se k ní mírně a jemně, ale odhodlaně. Chci ji ukázat, jak moc jsem její. Naše rty se opět setkají, jazyky spolu zápasí a naše těla se vzájemně otírají. Smyslně se vlníme a naše oblečení postupně padá na zem obývacího pokoje.

Mám kontrolu nad naším milováním a jistě mířím k její maximální rozkoši. Dokud to Ashley nevezme do svých rukou a neotočí nás. Chce se se mnou milovat a já ji v tom nemůžu, nebudu a ani nechci bránit.

Svými dlaněmi a ústy mi ukazuje, co ke mně cítí, jak jí na mně záleží. A já se nechám celá pohltit. Dokud jí naprosto nasycená neexploduju do dlaně.

Přesunuly jsme se, jsme teď v posteli. Nahé a spocené. Jsem tak hluboko uvnitř ní, že se její vzrušení shromažďuje v mé dlani. Ochutnám ji, jazykem dráždím její klitoris a ona sténá, vzdychá a vydává všechny ty zvuky, které tak miluju. Klečím nad ní a nesnesitelně pomalu do ní opakovaně zasouvám prsty.

Ashley se jednou rukou drží čela postele tak silně, až ji zbělely klouby. Druhou rukou kroutí prostěradlo a tlačí se tělem proti mně.

"Víc." Slyším ji zasténat a nakloním se nad ní.

"Co?" Musím to vědět, abych ji mohla dát přesně to, co potřebuje.

"Víc, potřebuju tě cítit víc."

Polknu a zasunu do ní třetí prst. Bože, je tak těsná, tak zatraceně sexy a tak zatraceně pevná. Ashley přiškrceně vykřikne a pak mě prosí, "tvrději, ach bože, tvrději."

Vyhovím jí, co jiného mám taky dělat? Přirážím do ní prsty tak tvrdě, že mě to až skoro bolí za nás obě. Skloním hlavu zpět a pokračuju v lízání jejího klitorisu. Využívám celou plochu svého jazyka a propracuji se k šílenému rytmu.

Když vyvrcholí, opravdu to bolí. Stáhne se tak pevně, že mám pocit, že mi upadnou prsty, ale nepřestávám, dokud mi to neřekne. Se sténáním se zhroutí zpět na postel.

Vylezu po posteli nahoru, zhroutím se vedle ní a položím hlavu na její rameno.

"Miluju tě."

Prostě to ze mě vypadne.

19

Nevěděla jsem, že je možné učinit mou přítelkyni němou.

Zjistila, že jsem tři roky žila na ulici a sotva se nad tím pozastavila. Zjistila, že jsem bývala heroinová feťačka a nehla ani brvou.

Ale když jsem ji nahlas řekla, že ji miluju, dívá se na mě, jako by mi narostla druhá hlava.

Polknu a zírám na ni. Přísahala bych, že to bude v pohodě. Ne, že bych plánovala, že to řeknu, ale řekla jsem to od srdce a myslím si, že to ona ví.

"Wow," odpoví.

Znovu polknu.

"Promiň." Usměje se a přitáhne si mou hlavu k polibku. "Má přítelkyně mi teď skoro doslova vyšukala mozek z hlavy a teď mi řekne, že mě miluje. Já jen… musím to vstřebat."

Přinutí mě tím k úsměvu.

"A jen pro pořádek," znovu mě políbí, "taky tě miluju."

To mi dovolí vydechnout.

Zabořím hlavu do jejího ramene a ona si mě k sobě přitáhne blíže. Objímá mě a líbá mě do vlasů. Zamumlám do její kůže. "Opravdu?"

"Jo," zašeptá mi do vlasů. "Miluju. A to se mi zrovna často nestává."

Vzhlédnu na ni. "Věděla jsem, že jsi blázen."

Zdvihne obočí.

"Nejsem blázen. Přestaň to říkat."

"Nikdy." Poklepu ji po nose. "Když mě miluješ, musíš být blázen."

Políbí mě na nos. "Ne, jen blázen do tebe."

S tím se spokojím. Hlavu mám položenou na jejím rameni a prsty přejíždím po linkách na její hrudi. Zívnu proti jejímu krku. Jsem vyčerpaná z našeho milování a z té neuvěřitelné emocionální horské dráhy, na které poslední dobou jsme. Stulená v jejím náručí, usnu.

Jako mimino.

Jsme do sebe zamilované. Konečně je to romantický film, ve kterém hraju hlavní roli. Opravdu děláme ty věci, které lidi ve filmech dělávají. Dlouhé procházky v parku, zakončené lechtacím soubojem v trávě. Večeře, při kterých vždy protestuju, aby platila ona, a nikdy neuspěju. Pak jsou tady ty úžasné teplé večery na gauči, kdy sledujeme filmy, pijeme dobré víno a milujeme se.

Opravdu si myslím, že lepší by to už být nemohlo.

V práci jsem šťastnější a mnohem snadněji se se mnou vychází. Ne, že bych si najednou svou práci užívala, nebo tak něco. Vlastně se většinou nemůžu dočkat, až odtamtud vypadnu. Jediné dny, kdy nespěchám pryč s úderem páté hodiny, jsou ty, když Ashley pracuje déle. To ji pak nosím večeři, protože jsem zlatá.

No, snažím se být zlatá.

Dnes se v práci dokonce směju něčemu, co říká Cayman. Nesměju se ale odpovědi Dempstera, protože je to misoginní kretén a nic z toho co řekne, není vtipné. Některé věci se prostě nikdy nezmění.

Pokračujou v blbnutí a já na stole třídím poštu, když přijde Craig. To je trochu přibrzdí. Craig by rád byl jeden z chlapů, ale nikdy se mu to nepovede. Je příliš ochotný si dupnout, když je potřeba a když má respekt, nikdy nebude jedním z nás. Čekám, že se nějak přidá k probíhající konverzaci, když nás všechny překvapí a osloví mě.

"Carlinová, do mé kanceláře."

Zdvihnu obočí, zatímco ostatní se na mě zvědavě podívají. Vím, že jsem nic neprovedla. Vlastně byla má pracovní morálka lepší, než kdy předtím. Tak proč mě chce v kanceláři?

Třeba nakonec nemám vůbec žádné štěstí.

V jeho kanceláři mi pokyne na židli a zavře dveře. Přála bych si, aby to neudělal. Není tady žádná ventilace a jeho pot už teď zahlcuje celou místnost. Opatrně se vyhnu nahrbení nosu.

"Ehm, provedla jsem něco?" Myslím, že jít rovnou k věci je nejlepší.

"Vůbec nic." Usměje se.

Snažím se nechvět.

Prosím, nezkoušej po mě vyjet. Zatnu ruce v pěst. Myslím, že zmlácení dvou zaměstnanců firmy během půl roku, by mi už asi neprošlo.

"Z hora chtějí, aby ses tam ve čtyři ukázala." Craig se usadí za svůj stůl a přeloží přes sebe ruce. Vypadá to jako velice nepohodlná poloha. Opěradla židle se zařezávají do jeho boků a převalují se přes ně pneumatiky tuku.

Znovu se pokusím nezachvět.

Také pohlédnu na hodiny. Jsou tři hodiny.

"Proč proboha?" To mě zaujalo.

"To nevím. Ve čtyři se máš hlásit v pátém podlaží."

Wow, páté podlaží. Rozhodně nejsem materiál pro páte podlaží, to je pevně dané.

Očividně je to vše, co mi chce Craig říct. Vyvede mě z kanceláře, zatímco mi hlavou víří nejrůznější scénáře. Uprostřed všech těch myšlenek stihnu přemýšlet nad tím, proč mě vzal do kanceláře, aby mi to řekl. Asi chtěl, aby to bylo oficiální. Podivín.

Cayman a Dempster se na mě sesypou s otázkami, ale protože vím velký kulový, nic se nedozví. Následující hodina utíká nesnesitelně pomalu. Vykradu se na ‚čůrací pauzu‘, což je má klasická výmluva, abych mohla vyběhnout do třetího patra za Ashley. Chci zjistit, jestli náhodou netuší, o co jde, nebo aby mě alespoň uklidnila, že kvůli tomu nemusím panikařit.

Je na jednání. Zatraceně.

Místo toho, abych se uklidnila, strávím následujících čtyřicet pět minut tím, že se přivádím k šílenství strachem a očekáváním.

Vyhodí mě?

Připojím se k boxerskému týmu firmy?

Dostanu cenu za nejlepší doručovatelku pošty tohoto měsíce?

No, to poslední škrtněte. Jsem v podatelně jediná ženská a v téhle firmě se žádné ceny neudílejí. A i kdyby ano, lidi ze suterénu by nikdy žádnou ani neviděli.

Nervozitou se chvěju, když vyjedu výtahem do pátého patra a ohlásím se u recepční tak, jak mi bylo přikázáno. Usměje se a nasměruje mě k čalouněným křeslům poblíž stolku s časopisy. Posadím se.

Usadím se na okraj židle a opatrně pohlédnu na časopisy vedle mě. Jsou o jachtingu. Nikdy předtím jsem neviděla časopis o jachtingu, tak jeden vezmu a prolistuju. Jsou v něm reklamy na lodě, interiéry a některé i s cenami. Přes milión dolarů.

Kdo má v čekárně časopisy o jachtingu a jachtách za milión dolarů?

Můj šéf ano.

Co po mně sakra chtějí?

Po pěti minutách se ve dveřích objeví známá tvář pana Hackneye. S úsměvem mě zavolá.

"Spencer, děkuju, že jste přišla, pojďte dál."

Následuju ho chodbou a snažím se, aby nešlo vidět, že se třesu.

V jeho kanceláři zakotvím ve stejné židli, ve které jsem seděla naposledy, když jsem tady byla. Opět na okraj. Skoro se na mě směje, když mě pobídne, abych si udělala pohodlí.

Ta nejistota mě zabíjí.

"Asi vás zajímá, proč jsem vás sem zavolal," řekne a složí ruce tak, jak se o to asi marně snažil Craig.

No nekecej Sherlocku.

Přikývnu.

"Výzkumné oddělení právě shání někoho na novou juniorskou pozici." Odkašle si. "Nejde o nic velkého, je to školená pozice, ale je z ní v budoucnu pravděpodobná možnost postupu. Napadlo mě vaše jméno."

"Nemám ale žádné vzdělání!"

Ježíši, Carlinová, právě ti na talíři nabídl zlatou jízdenku. Co to kurva říkáš? Mohla by sis vrazit nohu ještě hlouběji do krku?

Mám silné nutkání, zacpat si rukou ústa, abych už neřekla žádnou krávovinu.

Pan Hackney se jen zasměje. "Jsem si toho vědom Spencer. Jde o práci, na kterou budete speciálně vyškolena. Nepotřebujeme, abyste měla titul, nebo certifikát. Craig vám dal skvělou referenci a myslím, že byste mohla být firmě prospěšná."

Polknu a zírám na něj rozšířenýma očima.

"Máte zájem?" Zeptá se.

"Ano pane." Stojí mě zbytek sebekontroly, abych nevyskočila ze židle a nezačala jásat. Právě jsem dostala nabídku práce, která příjde jednou za život. No, vím, že mě chce jen uchlácholit za to, že mě vyhodil, ale je mi to úplně jedno. Je to úžasné.

"Výborně." Znovu se objeví jeho krokodýlí úsměv. "Začnete v pondělí. O Craiga se nestarejte, vyřídím to s ním já. Výzkumné oddělení je ve druhém patře, určitě tam trefíte. Tamara Jones vás bude očekávat v děvět hodin."

S tím opouštím jeho kancelář.

Stále nevěřím, že se to děje.

Musím to říct Ashley.

Na tváři se mi objeví úsměv.

Naprosto mi mění život. A mně se to líbí.

20

Ashley je překvapená méně, než já.

Očividně si myslí, že jsem si to díky své vrozené brilantnosti, zasloužila. Opět poukážu na to, jaký je blázen.

Těsně před pátou se v podatelně objeví obálka s mým jménem. Uvnitř je smlouva na mou novou práci. Je tam uvedený můj nový plat. Smlouva mi upadla. Nedělám si legraci, opravdu mi upadla.

Trojnásobek mého současného platu. Netuším, co budu s tolika penězi dělat.

Když Ashley smlouvu uvidí, pokrčí rameny. Podle ní bych měla být ceněná ještě na víc. Znovu poukážu na to, jaký je blázen.

"Teď už nemáš žádnou výmluvu," pronese nad večeří.

"Jakou výmluvu?"

"Že se ke mně nemůžeš nastěhovat."

Zaskočí mi kus kuřete a z očí mi vyhrknou slzy. Jakmile se mi podaří polknout a znovu se nadechnout, pohlédnu na ní.

"Ehm… no… eh…"

"Přestaň se zakoktávat Spence," řekne a dá si do pusy nějaký hrášek. Jakmile jej polkne, zamává na mě vidličkou. "Ok, tak jsme spolu sice jen pár měsíců a já nejsem zrovna typ člověka, který věci uspěchává." Rozkouše a spolkne další dávku hrášku. "Ale trávíš tady každou noc a já nesnesu pomyšlení na to, že by ses měla vrátit do té díry, které říkáš byt."

Něco na tom bude. Už přes dva měsíce jsem ve svém bytě nestrávila jedinou noc. Platím nájem zbytečně. Sakra, vždyť tady mám i všechno oblečení. A zubní kartáček. Ashley mi už dávno vyklidila zásuvku. Dávalo by to smysl.

"Budu platit půlku nájmu," trvám na tom.

"Ani náhodou."

"V tom případě ne, nenastěhuju se sem."

"Třetinu."

"Polovinu"

"Dvě pětiny."

Upřeně na ni hledím, dokud nedožvýká porci hrášku a neodhodí vidličku na talíř. "Dobře, polovinu."

Zazubím se. "Ok." Taky dojím hrášek. "Spolubydlo."

"Až naprší a uschne," řekne do mého záchvatu smíchu. "Nejsem tvoje spolubydla. Jsem tvá milenka, sexuální mašina nebo tvá hračka, ale nejsem tvá spolubydla."

"Sexuální mašina?"

"Popíráš snad, že jsem sexuální mašina?" Zeptá se, když odnáší talíře.

Velmi opatrně a jasně řeknu, "Ne."

Jak bych to mohla popřít?

Umývám zrovna nádobí, když zazvoní telefon. Ashley ho zvedne a z její radostné odpovědi soudím, že volá Aiden. Vím, jak moc ji chybí a už nějakou dobu sliboval, že ji navštíví. Doufám, že jde o rozhovor, během kterého oznámí, že přijede. Cokoliv, aby bylo mé zlatíčko šťastné.

Předpokládám, že na něj budu žárlit, až přijede. Vždyť byl v Ashleyině srdci o dost déle, než já. Dokonce spolu na střední i chvíli chodili. Vím ale, že mě miluje a jen ji chybí její nejlepší kamarád.

Když odkládám na odkapávač poslední talíř, zachytím její hrozně natěšený pohled. Zavěsí telefon a začne poskakovat po kuchyni jako desetileté dítě, které právě dostalo pytlík bonbónů.

"Přijede na návštěvu!!"

To mi došlo.

"To je super zlato, kdy?"

"Za dva týdny!" Zezadu kolem mě obmotá ruce a trochu mě při tom postříká vodou.

Zahihňám se. "Eh, nepotřebovala jsem koupel zlato."

"Lhářko."

"Ach!" Můj předstíraný vztek se změní v další hihňání, když jí postříkání vodou vrátím.

Záhy se to zvrhne na lechtací souboj na kuchyňské podlaze, kdy volá o pomoc. Než se naděju, souboj se mění v líbání, které by se mohlo vymknout z ruky. Shodneme se, že sex na kuchyňské podlaze není příliš hygienický, takže se můžeme přesunout buď do vany, nebo do postele.

Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla být tak šťastná.

Ashley neztrácí čas, co se týká mého nastěhování. Hned první sobotu jsme vyrazili do mého starého bytu pro zbytek mých věcí. Dokonce s sebou vzala obálku, ve které je má výpověď z bytu a peníze na nájem.

Jsem odhodlaná, jí vrátit každý cent.

Nate je doma, Dale ne. Ashley se nemůže Nateovi podívat do očí a vyhýbá se také jeho rozkroku. Nemůžu ji za to vinit, pro jasnou lesbu to nebyl hezký pohled. Nate na zprávu o mém odchodu moc neřekne. Vzhledem k tomu, že jsme se dva měsíce neviděli, nic jiného jsem ani nečekala.

Předpokládám, že peníze utratí za drogy. Je to ale jejich problém.

Když mám všechno oblečení u Ashley, je smutné, že zbytek mých věcí se vejde do jedné krabice. A to není ani plná.

Myslím, že není ani nutné říkat, že šlo o nejrychlejší přestěhování v historii lidstva. Asi bych měla zkontaktovat lidi z Guinnessovy knihy rekordů, aby to ověřili.

Když jsme zpátky u Ashley doma, položí krabici na podlahu a omotá kolem mě své ruce.

Vyjde ze mě tiché zavzdychnutí.

"Jsi tady!"

"Ash jsem pořád tady," zasměju se.

"Jo, ale teď je to už něco o co nemusím mít starost."

"Měla jsi starost?" Zamračím se. Snažím se jí nedělat žádné starosti.

"No, ne tak moc, ale mohla jsem mít."

Tím mě znovu rozesměje.

Obejme mě pěvněji, líbá mě na krk a rozesmívá mě tím. "Jsi… až… příliš… sexy." Přerušuje svá slova polibky a úplně mi tím roztává srdce.

Ani ne hodinu trvá, než najdu domov pro všechny své věci. Ashley si dává záležet, aby šlo o téměř výstavní místa. Můj hrníček na kafe je v přední řadě v kredenci, můj svetr je úplně nahoře v zásuvce. Vím, že mi tím dává najevo, že je to teď i můj domov.

Nemusí to dělat.

Je to můj domov. Ashley je má rodina.

Tak dlouhou dobu mě pronásledovaly věci, které jsem udělala. Opravdu jsem si myslela, že si zasloužím trpět, i po zbytek života, pokud by to bylo nutné. To, že jsem byla nešťastná, bylo mé pokání. Každý náznak štěstí, který se u mě kdy objevil, byl rychle zahnán. Do doby, než se objevila ona.

Teď začínám vidět věci jejíma očima. Možná, že způsob mého pokání, je snaha být lepším člověkem. Být šťastná a něco ve svém životě vybudovat zní lépe, než se skrývat v zatuchlé díře. Díky ní veřím, že jsem hodna její lásky a hodna jí milovat nazpět.

Přinejmenším díky ní veřím, že jsem znovu dobrým člověkem.

Ashley tomu věří.

A já ji nechci nikdy zklamat.