Jeden rok v životě

Napsala: clomle44, Překlad: Eva (1-22), petrSF (23-46)

21

Pondělí je nervy drásající. Když jsem poprvé začínala v Hackney a Deans, byla to jen práce. Byla na nízké úrovni v podatelně a já byla prostě vděčná, že jsem si vydělala nějaké prachy.

Z nějakého důvodu chci být v nové práci dobrá. Poslední dobou se mi naskytlo tolik nových příležitostí a nechci, aby přišly nazmar.

Dorazila jsem o půl hodiny dříve a nervózně si uhlazuju své nové pracovní oblečení. Ashley mě vzala nakupovat a utratily jsme několik stovek dolarů z mých úspor. Rozhodně to za to stálo, vzhledem k tomu, jaký je můj nový plat. Přesto se mi útrata těch peněz moc nelíbila. Nepřišlo mi to správné.

Takže teď mám malou, ale hezkou kolekci kalhot a halenek, které mi docela i sluší. Ashley má dobrý vkus. Je mi samozřejmě jasné, že kdyby měla možnost, koupila by mi nějaké dámské kostýmky od Armaniho, ale já bych ji nedovolila za nic zaplatit. Ani kdyby začala trucovat.

Nemůže uvěřit tomu, že jsem utratila tak málo. Já nemůžu uvěřit tomu, že jsem utratila tak moc.

Ne, že by měla mít starost o peníze. Jo, sice si v práci vydělává slušný balík peněz, ale taky velice chytře investovala celé své jmění. Dokonce i jí se podařilo, během svého divokého období, promrhat většinu svých prostředků.

A tak jdu ve svém novém pracovním oblečení do druhého patra a hledám výzkumné oddělení. Nemám ani páru, co tahle práce vlastně obnáší.

Kancelář je docela malá, jsou zde jen dva stoly. Posadím se na sedadlo na chodbě a čekám.

Mou nervozitu zvyšuje fakt, že zírám na hodiny. Je vtipné, jak se každá vteřina zdá delší, když upřeně sledujete vteřinovou ručičku. Když hodiny ukazují za čtyři minuty devět, srdce mi v hrudi divoce buší.

Chci, aby se mi dařilo. Chci být oblíbená. Jaká vůbec tahle Tamara Jonesová asi bude?

Ve spěchu kolem mě do kanceláře projde menší mladá žena, jejíž blond vlasy jsou svázané v culíku. Vypadá, že něco hledá na svém stole, když po chvíli vzhlédne a skrze prosklené dveře se usměje.

Otevře dveře a vyjde na chodbu, "Vy musíte být Spencer, pojďte dále."

Její úsměv je přátelský a přívětivý a její tón hlasu tento dojem jen podporuje. Vstanu a projdu dveřmi, které mi drží otevřené.

"Takže, vítejte ve výzkumném oddělení. Navzdory přesvědčení Alana, pondělní ráno není úplně nejlepší chvíle, kdy začít v nové práci."

Chápavě se pousměju.

"No, omlouvám se, jestli bude dnešek trochu chaotický. Věřte mi, že vše časem pochytíte."

"Vůbec netuším, co mám vlastně dělat," přiznám se.

Není to asi úplně nejlepší způsob, jak začít v nové práci, ale vypadá to, že to slečně Jonesové nevadí.

"Ach, to proto, že tady každou chvíli děláme něco jiného. Je to vlastně docela zábava, pokud se umíte rychle rozhodovat a jednat."

"No… ehm… slečno Jonesová…"

"Ach bože, říkejte mi Tamaro, slečna Jonesová je moje matka."

"Tamaro." Vyzkouším to. "Tak, co děláme?"

"Zkoumáme." Zazubí se. "No, hodně věcí. V podstatě využíváme internet, místní knihovny a vše, co můžeme. Na našich stolech končí nejrůznější věci, které zkoumáme."

"Pro koho?" poškrábu se na hlavě.

"Pro hodně lidí. Nakladatelství už dávno nečekají, až někdo napíše knihu. Když narazí na potenciálně výdělečné téma, nechají si napsat knížku na zakázku. Třeba kuchařky může napsat v podstatě kdokoliv. Často sbíráme a přednášíme fakta. Nebo marketingové oddělení vymyslí kampaň," pokrčí rameny, "jakoby pro ni podklady snad připravovali oni."

Chápavě se zasměju. Už teď ji mám ráda.

"Takže lidi v podstatě vyplní tohle." Zdvihne list papíru s formulářem, který někdo vyplnil. "A pak to hodí do támhleté schránky." Znovu ukáže. "Seřadíme je dle naléhavosti a priority a pak je zkoumáme. Některé věci jsou jednoduché na jeden řádek, některé jsou skoro jako z encyklopedie."

"Páni." Jsem trochu ohromená.

"Jo." Položí formulář zpět na svůj stůl a mávne směrem k tomu druhému. "Sam nedávno odešla na mateřskou. Čekali jsme, že tady bude a zaučí svou náhradu, ale dost onemocněla."

"Upřímně vůbec netuším, kde začít." Rozhodím ruce a rozhlížím se kolem.

"To je jednoduché," zazubí se Tamara. "To je váš stůl, jen váš."

Podívám se na něj. Nikdy jsem neměla svůj vlastní stůl. Opatrně prsty přejedu po jeho hraně.

Pokračuje. "Dám formuláře do vaší schránky a můžete je seřadit. Kdybyste měla jakoukoliv otázku, zeptejte se. Máme přestávky na ranní čaj, oběd a odpolední čaj, protože jsou mnohem důležitější, než práce." Líbí se mi její uličnický úšklebek.

"Vypadá to, že je tady mnohem větší legrace, než v podatelně," zavtipkuju.

"Jen počkejte, až bude hodně práce," zazubí se, "ale jo, je tady asi větší sranda, než v podatelně."

Vypadá to, že s Tamarou bude zábavné pracovat. A to ani nezmiňuju samotnou práci. Na každém kusu papíru je úplně něco jiného. V některých se lidi ptají na docela konkrétní otázky, které si očividně byli líní sami vyhledat. Odpovědi na jiné otázky vyžadují trochu více práce.

Nemůžu uvěřit tomu, jak moc mě to baví.

Nejsem úplně rychlík, co se internetu týká, ale myslím, že jsem se v tom do oběda docela zlepšila. Tamara přede mě na můj stůl pustí papír.

"Tenhle je rozhodně pro vás."

Zdvihnu formulář a hned na mě vyskočí jméno v horní části. Je to Ashley. Sjedu pohledem dolů k otázce a přečtu ji: Kdy bude mít Spencer Carlinová čas na oběd?

Vzhlédnu k Tamaře, která se na mě schválně zubí.

"Řekla bych, že teď hned je ta správná odpověď."

Zčervenám.

"Ach, je to v pohodě." Tamara jde zpět ke svému stolu, za který se posadí. "Vím o vás a Ashley."

"Víte?" zeptám se trochu nervózně.

"Jo, nedělejte si starosti. Není to tak, že by to byl nějaký rozšířený drb, prostě to jen vím."

"Ok." Netuším, co jiného bych měla říct.

Tamara se opět zasměje. "Přestaňte se bát Spencer. Ashley je moc milá. Vy jste moc milá. Mám z vás obou radost."

Tak to není jediná.

22

Milujeme se. Beru zpět, šukáme.

Bože a jak umí šukat.

Často se v posteli hodiny něžně, jemně a intenzivně milujeme. Navzájem se prozkoumáváme a učíme se nazpaměť každou křivku, každý záhyb.

A někdy, jako teď, jsme jako dva blázni, kteří se zoufale potřebují, nehledě na místo, na kterém se právě nacházejí.

Teď je ale docela špatná chvíle na sex. Čekáme, až dorazí Aiden se svým kamarádem z vysoké. Jsou tady kvůli nějaké pracovní záležitosti, tak jsme je nevyzvedávaly na letišti. Nebyli si jistí, kdy jim skončí domluvené schůzky a tak Ashley prostě dala Aidenovi svou adresu a řekla mu, ať přijdou kdykoliv jim to vyjde.

Možná proto je to tak kurevsky dobré. Máme málo času a existuje možnost, že budeme přistiženy.

Důkladně jsem jí byt uklidila, i když tady Aiden a jeho kamarád nezůstanou. Chtěla jsem jí jen pomoct. Všechno bylo ťip ťop, čekaly jsme na gauči a sledovali v televizi nějaký pochybný seriál o dětech z Kalifornie.

Její ruka našla mé koleno a poté její rty našly mé ucho. Z nějakého neznámého důvodu jsem už byla nadržená, takže když mě začala jazykem laskat na krku, chytla jsem se.

Já ji ukážu, svádět mě.

Zkusily jsme dojít do ložnice a fatálně jsme selhaly. Místo toho mě šuká proti zdi v chodbě.

Je ve mně tak kurevsky hluboko, její pusa je vedle mého ucha a šeptá mi.

"Jsi tak stažená Spence, tak horká a stažená kolem mých prstů." Její dech mě lechtá na kůži a já zavzdychám. Nemám slov, jak jsem mimo rozkoší, která se stupňuje nízko v mém žaludku.

Kalhoty mám u jednoho kotníku, druhou holou nohu mám zvednutou a kolenem opřenou o její bok. Má tak perfektní přístup a pomalu do mě opakovaně vniká, zatímco palcem, občas dlaní, dráždí můj klitoris.

Nechápu, jak je možné, že mě může udělat tak lehce. Nikomu se to nikdy nepodařilo, dokonce ani mě samotné. Není snad ani možné, jak kurevsky mě vzrušuje.

Pokračuje v pohybech a já zaskuhrám, když mě přimáčkne na zeď a donutí mě pohybovat boky směrem k jejím pohybujícím se prstům.

"Sakra Spencer, chci, aby ses udělala. Chci, aby ses udělala a pevně se kolem mě sevřela." Znovu zaskuhrám, a když se začnu celá třást, hlava mi padne dopředu na její rameno.

Jazykem krouží po okraji mého ucha, poté kolem tvrdé chrupavky a dolů k lalůčku, který vcucne do úst. Skoro se na místě udělám, ale ona zpomalí své prsty do mučivého tempa a přestane se dokýkat mého klitorisu.

Frustrovaně vykřiknu a ona se udýchaně zachichotá do mého ucha.

"V pohodě, dočkáš se. Jen chci, aby to bylo dobré."

"Kurva, je to dobré," podaří se mi procedit skrze zuby. Od této chvíle se šeptem snažím žadonit, prosit, ale nedávám při tom vůbec smysl.

Stejně ví, co tím myslím. Opět se pohybuje, tlačí proti mému g-bodu a já kvůli tomu vidím hvězdičky. Její palec začne opět kroužit po mém naběhlém klitorisu a opravdu mi to dlouho netrvá.

Vykřiknu, stáhnu se kolem jejích prstů, rukou pevně svírám zadní část jejího krku, kde jsem se celou dobu přidržovala. Rozkoš skrze mě protéká jako sametová tekutina mými žilami. Slyším, jak zalapá po dechu, když vyvrcholím. Vím, že cítí, jak se stahuju kolem jejích prstů a že ví, že je nedílnou součástí.

Cítím se prázdná, když ze mě pomalu ustupuje. Ztěžka otevřu oči a můj dech se pomalu zpomaluje.

"Kurva, to bylo úžasný," řekne a stále mě drží přitisknutou ke zdi.

Dám dolů nohu, abych se podepřela, i když jsou obě dosti vratké. Vidím její oči, ztmavlé touhou a její rty, nateklé z našeho dřívějšího líbání. Bože, je tak neuvěřitelně sexy.

Vím, jak moc je vlhká. Vždycky ji vzruší, když mě šuká. Někdy jí prosáknou kalhotky jen tím, že mě udělá. Neumím ani popsat, jak moc se mi líbí, když se to stane.

Sjedu rukama dolů k jejím stehnům. Má na sobě dlouhou prodyšnou sukni, která na ní, spolu s uplým černým tričkem, vypadá neuvěřitelně. Mé ruce ji přes látku vysoko na stehnech poškrábou a ona polkne.

Jo, chce to. Chce to hodně.

Pozpátku ji odtlačím k protější stěně, přičemž po sobě zanechám na zemi své kalhoty a spodní prádlo. Když narazí na protější zeď, sesunu se na kolena.

Nepotřebuje předehru, v tom mi můžete věřit. Potřebuje se udělat a já chci, aby to bylo pořádné.

Vyhrnu jí sukni k pasu a moc dobře vidím její vzrušení. Její kalhotky se odporoučí k zemi a já téměř zasténám nad tím, jak je vlhká. Jde to tak snadno vidět.

Přehodím si přes rameno jednu její nohu, nakloním se a zasunu svůj jazyk mezi její vlhké slabiny.

Byla včera na depilaci. Je úplně holá, díky čemuž můj jazyk velmi snadno a téměř okamžitě najde její naběhlý a vlhký klitoris.

Slyším, jak hlavou udeří do zdi, když vykřikne. Vzedme své boky proti mé puse a ramena zatlačí dozadu. Jednou rukou si přidržuje sukni a tou druhou jemně navádí mou hlavu tam, kde ji potřebuje. Ne že by to ale musela dělat.

Za krátkou chvíli mám celou bradu a nos pokrytý jejím vzrušením. Vůbec mi to nevadí. Pořád můžu dýchat a i kdybych nemohla, nepřestávala bych jí lízat a ochutnávat, dokud bych neomdlela.

Nepoužívám prsty. Vím, že kdybych je použila, udělala by se za pár vteřin. Ale na čistě klitorálním orgasmu je něco lákavého. Je svým způsobem intenzivnější, i když trvá o něco déle jej dosáhnout.

Ne, že by to vlastně vůbec trvalo, než Ashley v podstatě vykřičí svůj orgasmus do světa. Zatne stehna a její noha si mě přitáhne pro ten poslední pohyb jazykem, když vyvrcholí.

Sjede podél zdi do mé náruče, ležíme na tvrdé dřevěné podlaze a společně těžce dýcháme.

Po pár minutách se naše pozice stane extrémně nepohodlnou. Podlaha je studená a docela tvrdá. Když se od sebe odmotáme a vstáváme, Ashley se směje. Od pasu dolů jsem nahá, cítím, že jsem po nedávných aktivitách červená ve tváři a vlasy mám rozcuchané na všechny strany. Vím, že vypadám hrozně.

Ashley na sobě nemá kalhotky, ale ne, že by to šlo pod tou dlouhou sukní poznat. Jediný důvod, proč to vím je, že pořád leží na podlaze u našich nohou. Je taky hrozně červená takovým roztomilým zmateným způsobem.

V rychlosti se osprchujeme, Ashley mi houbou umývá tvář a celou dobu se u toho směje. Znovu se oblečeme a upravíme. Obě jsme si musely vyměnit kalhotky.

Jakmile se ocitneme zpět na gauči a vypadáme relativně normálně, ozve se zvonek.

Je dobře, že mě sexem tak rozptýlila, protože jsem děsně nervózní z toho, že mám poznat jejího nejlepšího kamaráda.

Vždyť tenhle týpek byl tou nejstabilnější věcí v jejím životě od doby, co jim bylo patnáct. Kromě její nevlastní sestry nebyla Ashleyina rodina zrovna moc poblíž a její matka mi vyzněla jako pravá nefalšovaná mrcha.

Aiden s ní vším prošel a já vím, že ho má ráda. Nebudu předstírat, že sem tam nežárlím, ale vím, že mě miluje a jejich vztah je úplně jiný, než ten náš.

Mám prostě jen strach, že mě nebude mít rád.

Co když se ukáže, že Ashley je skutečně blázen a že já nestojím za nic? Co když Aiden hned dojde k takovému závěru a vymluví jí mě? Co když jsem fakt nula a…

Návaly paniky utne Ashley, když otevře dveře a z úst ji vyklouzne radostné zavýsknutí.

Stojím opodál, opírám se o lavičku v kuchyni a snažím se nervózně nevrtět. Nevidím ji odtud, můj výhled blokuje úzká vstupní chodba.

Ashley mu vpodstatě skočí do náruče, omotá nohy kolem jeho pasu a téměř toho vysokého chlapa umačká k smrti. Když poté udělá krok nazpět, poprvé si můžu prohlídnout Ashleyina nejlepšího kamaráda.

Potlačím v sobě to zelenooké monstrum a pečlivě si jej prohlížím. Je vysoký, očividně dobře namakaný. Vidím, jak se mu pod tričkem rýsují na rukou a ramenou svaly. Krátké černé vlasy má stylově ostříhané a ve tváři je pohledný.

Pustí Ashley na zem a otočí hlavu, aby na mě pohlédl. Asi je taky zvědavý na tu novou holku, která získala srdce jeho nejlepší kamarádky. To mi dává malou naději. Opravdu se oba navzájem zkoumáme a jsem si jistá, že to bude v pohodě.

Pokusně se na něj usměju a udělám k němu krok, abych ho přivítala.

Poté zahlédnu jeho kamaráda, kterého jsem předtím neviděla přes nadšené vítání Ashley a Aidena.

Je to vysoký blonďák.

Zírá na mě.

Já zírám na něj.

Oba zbledneme jako stěny.

Nemůžu mluvit. On takový problém ale nemá.

"Co tady kurva děláš?"

Mé srdce nezrychlilo. Zastavilo se.

A existuje jen jediný způsob, jak být v bezpečí. Udělám jednu jedinou věc, kterou vím jak udělat.

Uteču.

23

Utíkám a utíkám a pak utíkám ještě dál. Hoří mi plíce a děsím lidi. I v New Yorku s neflegmatičtějšími chodci na světě jsem terčem upřených pohledů. Ale běžím dál.

Zastaví mě pád. Zakopnu o okraj betonové desky, který příliš vyčníval, aby mě přes něj mé dupající nohy dostaly. Natáhnu se jak široká tak dlouhá.

Okolní chodci mě sledují, ale nepřibližují se. Znovu jsem lůza. Znovu jsem nic ztracené ve vakuu a volném prostoru. Jsem antihmota.

A ona to uvidí.

Zvednu se na nohy a opřu se o lavičku. Kolenem jsem dopadla na beton a při tom se mi tam otevřela kůže. Dotknu se krvácejí rány, při píchnutí v ní zavřu oči a cítím, že se mi z očí derou slzy. Nejsou to slzy bolesti.

Bolest je dobrá, díky bolesti jsem znovu skutečná. Je to jako první říznutí nožem, když jsem se sebepoškozovala. Nebo píchnutí jehly, těsně než nastoupila rozkoš.

Bože, kdybych teď měla heroin, měla bych velký problém.

Slzy tečou rychleji. Snažím se je zastavit silným zatlačením na ránu. Trochu to zastaví krvácení a bodavá bolest mi pomůže se vzchopit.

Netuším, kde jsem. Běžela jsem tak daleko a tolikrát jsem zabočila, že jsem ztracená.

Byla bych ztracená, i kdybych znala svou polohu, i kdybych měla dokonalé vnitřní GPS.

Glen.

Můj podělaný bratr.

Odkud se vzal? Jak jsem mohla tušit, že je Aidenům 'kámoš z vysoký'?

Odpověď: nemohla. Nemohla jsem to vědět. A jeho výraz stačil na to, abych věděla, že se jeho názor na mě nezměnil. Sedm let neutlumilo jeho hněv ani pohrdání. A já mu to ani nemůžu mít za zlé.

Přemýšlím, co si myslí Ashley. Doslova jsem se kolem Glena protlačila a vyrazila ze dveří. Myslím, že když jsem sebíhala po schodech, volala na mě jménem, ale vzhledem k zalehnutým uších z kolujícího adrenalinu si nemůžu být jistá.

Bude se zlobit, že jsem utekla. Hodně dlouho se snažila, abych pochopila, že nemusím. Ale já prostě nevěděla, co jiného si mám počít.

Pořád nevím, co si mám počít.

Venku je teplo a krev mi na noze zasychá v strup. Je jí docela dost, myslím, že rána asi bude potřebovat šití. Rýpnu do jejího kraje a zkřivím obličej bolestí.

Přála bych si, aby se mě někdo zeptal, jestli jsem v pořádku. Přála bych si být v pořádku. Přála bych si, aby mě Ashley nevytáhla z mé ulity a nepřiměla mě být závislá na ostatních.

Chci ji. Chci kolem sebe cítit její ruce a chci spatřit její úsměv. Zamilovala jsem se do ní až po uši a přestala jsem být opatrná. Představa, že by mě opustila, je tak bolestivá, že je k nesnesení.

Zvednu se z lavičky a začnu kulhat k nejbližší křižovatce. Cedule s názvem ulice mě informuje, že jsem asi čtrnáct bloků na západ od domova.

Trvá mi nějakou dobu, než se dokulhám zpátky. Ani nevím, co dělám, nebo co řeknu, až tam dojdu. Změnila jsem se, stará Sperncer by se nevrátila. Stará Spencer by zmizela beze stopy. Nepředstírám, že jsem to na pár minut nezvažovala. V bance mám mnohem víc peněz, než když jsem utekla z domova poprvé. Mohla bych si najít jiné město, jiný domov, začít znovu.

Ale něco se změnilo. Už nechci být taková. Chci se vrátit a čelit svým démonům. A svému bratrovi.

Tohle je můj domov. Tohle je mé město. Budu o něj bojovat, i pokud to znamená, že řeknu Glenovi, aby šel někam, a hrozí mi ztráta Ashley. Protože jsem se rozhodla. Nebudu bojovat jen o právo tu být, budu bojovat o ni. Nebudu předstírat, že pravda, celá pravda na ni může být příliš. Ale časem to vybledne a já můžu být žena, kterou chce. Vím, že můžu.

Jen se musím dostat domů a přesvědčit ji o tom.

Když se ocitnu u schodů před domem, celá se třesu. Zavřu oči, chytím se železného zábradlí a oddechuju. Soustředím se na výdechy a nádechy, dopřávám si pár chvilek duševního klidu, než se vydám nahoru.

Koleno mi bolí jako čert, a než jsem vyšla první patro schodů, otevřela se mi rána. Hrozilo, že čůrky krve na koleni se vyrovnají stopám po slzách, ale dokázala jsem je dostat pod kontrolu.

Dveře bytu jsou pořád otevřené a já vkulhám dovnitř. Ashley se zvedne z gauče, na kterém seděla. Aiden sedí v křesle a mně se sevře žaludek. Pokud je tu Aiden, znamená to, že je tu i Glen?

"Ježíši, ty krvácíš," prohlásí Ashley chraplavě a přispěchá ke mně.

Sklopím zrak na svou nohu, téměř jako bych si neuvědomovala, že krvácím. "Zakopla jsem." Ta slova mi vyjdou z úst, aniž bych si toho byla vědomá.

Ashley mě chytne za paži a odvede mě do koupelny. Posadím se na kraj vany, nechám ji si přede mnou kleknout a opatrně zkoumat mou ránu.

"To bude potřeba sešít, Spence."

Zavrtím hlavou. "K doktorovi nepůjdu."

Ashley se zvedne a posadí se vedle mě na kraj vany. Nedokážu přečíst její výraz, tak svěsím hlavu.

"Nečekala jsem, že dneska budu mít doma dva Carliny," řekne. V jejím hlase je trocha pobavení, ale je překryté hlubším zmatkem a bolestí. Je mi jí líto, ale nevím, co s tím.

Když neodpovím, nechá to být.

"Pojď, Spence, ta rána potřebuje ošetřit."

Zamračím se, ale poddám se. Má pravdu, ta pitomá rána potřebuje sešít a nemám v tom moc na výběr.

Provizorně mi nohu zaváže a pak mě pošle do ložnice se převléknout do volných kalhot.

Když se chytám z ložnice vyjít, zaslechnu ji mluvit v obýváku s Aidenem. Vím, že bych neměla poslouchat, ale nemůžu si pomoct.

"Můžeš tu zůstat, kdyby se vrátil." To je Ashleyin hlas.

"Ne, pochybuju, že se vrátí. Jsem si poměrně jistý, že se vrátil na hotel. Mimojiné je ho snazší najít." Aidenův hlas je hluboký a mužný. Je škoda, že nejspíše nikdy nedostanu šanci Ashleyina nejlepšího kamaráda poznat, ale Glen nepřipustí, aby se to někdy stalo.

"Dobře. No, domluvíme si nový termín."

"Nový termín pro Třetí světovou válku?" Aiden zní pobaveně. "Protože ten výraz, co Glen měl, a to, co říkal..."

"Hej!" přeruší ho Ashley. "Hele, Aide, vím, že určitě existuje druhá verze toho příběhu. Ale je to moje holka a já ji miluju. Cokoliv se stalo, jsem na její straně, jednoznačně."

Při tom mi zjihne srdce. Ani neví, že tu jsem, a stojí při mně. Ani neví celou pravdu a stojí při mně. Jak bych mohla někoho takového nezbožňovat?

Zašramotím u dveří. Je na čase, abych přestala poslouchat, a chci, aby slyšeli, že jdu. Když dojdu do obýváku, Ashley u dveří objímá Aidena na rozloučenou. Noha mi teď bolí jako dva čerti a hodně kulhám.

Vysoký brunet mi věnuje chápavý úsměv a pak řekne to jediné, co mi zatím řekl. "Rád jsem tě skoro poznal, Spencer." Projede si rukou vlasy. "Asi se pořádně seznámíme příště."

Než zmizí, stihnu přikývnout.

Ashley mě vezme na místní polikliniku, kde mě při šití nohy drží za ruku. Potřebovala jsem stehy, konkrétně dvanáct. Jsem velká holka a nepláču.

Když se vrátíme domů, začne být zřejmé, že se mnou Ashley zachází v rukavičkách. Jako by si při všem, co říká a dělá, dávala pozor. Nemusí to dělat, neudělala nic špatného, ale nevím, jak jí to mám říct.

Místo toho si lehnu do postele. Je to starý přítel. Bez ohledu na letní počasí se venku spustila bouřka. Téměř jako by počasí kopírovalo mé rozpoložení. Netušila jsem, že mám s vesmírem takové spojení.

Nejdu spát, dokonce se ani nepřikryju. Jen ležím na posteli a s nohou zvednutou na polštáři zírám z okna. Ashley mě nechá chvíli samotnou, další věc, kterou nemusí dělat.

Když vejde, je téměř ticho. Lehne si na postel vedle mě, nedotýká se mě, jen tam je.

Po několika minutách promluví. "Bude to v pořádku, Spencer."

Nevěřím jí.

"Vážně."

Pořád jí nevěřím.

Trvá dalších několik minut, než sama promluvím. "Dlužím ti pravdu."

Vezme mě za ruku.

"Ale... teď to nedokážu... potřebuju čas."

Sevře mi ruku. Je to dostatečná odpověď. Vím, co tím říká. Mám všechen čas na světě.

Protože je takhle úžasná.

24

Mám berle. Ještěže jsem změnila práci, protože poštu bych o berlích roznášet nemohla.

Ránu mám přes čéšku a museli mi ji sešít nějakými speciálním pevnými stehy, aby se zahojila. Tak to alespoň říkal doktor. Takže mám berle a měkkou ortézu, abych nohu neohýbala a stehy nepraskly.

Tamara je náležitě starostlivá a přátelská. Bez ohledu na mé intenzivní protestování trvá na tom, že mi bude vařit kávu a nosit všechnu poštu, abych se nemusela moc pohybovat. Je to moc milé. Neumím se představit, že by Cayman měl takovou péči, ačkoli byl docela milý, když jsem vyváděla kvůli Ash.

Když je řeč o Ashley, byla báječná. Samozřejmě že byla, vždy je. Ale pořád opatrně našlapuje a to mi dělá starosti. Nevím, co jí říká její představivost. Nejsem násilnický člověk, nemusí se bát. Na ulici jsem se naučila bránit, jak se o tom přesvědčil pan Tom Parker, ale obvykle lidi nemlátím. Jen jsem právě trochu ztracená.

Během následujících pár dní to začne být lidem kolem mě rychle zjevné. Má schopnost potlačit v sobě veškeré emoce a být ta chladná, odolná a přizpůsobivá Spencer se vytratila.

Ve středu si mě Tamara vzala stranou.

"Máš ještě něco přes čtyři týdny dovolené. Vem si nějakou."

Nikdy slova nepřikrášluje. To se mi líbí, říká to, jak to je.

"To nejde."

Ne vážně, nejde to. Tuhle práce dělám teprve dva týdny a kousek. Jak bych si mohla vzít dovolenou?

"Ale jde. Vem si týden. Přežijeme to."

No, teď se cítím potřebná. Podívám se na ni a její neochvějný pohled mě usadí.

Následuje další hádání, protože já si nikdy nevzdávám tak lehko. Stejně vyhraje a do konce směny mi zařídí týden a půl dovolené počínaje dnešním obědem. Pravděpodobně je to dobře.

Faktem je, že potřebuju odjet. Potřebuju vypadnout.

Nutkání utéct ve mně narůstalo, co jsem toho dne vklopýtala zpátky do domu, a nevím, jak dlouho mu ještě dokážu odolávat. Má tendence k utíkání je problém, to si uvědomuju.

Zvlášť když nechci utéct od Ashley, ale od všeho ostatního. Nebude mít radost, až to uslyší. Napadlo mě, že na pár dní vypadnout by bylo řešení. Strávit nějaký čas mimo město a vyčistit si hlavu by mi mohlo hodně prospět. A momentálně moje hlava potřebuje pořádně vyčistit.

Pošlu Ashley nahoru zprávu, dávám jí vědět, že jdu dřív domů. Odejdu, než může přijít dolů a buď mě zastavit, nebo se vyptávat. Musím si něco vyhledat a nechci, aby mě rušila. Jeden zachmuřený pohled těch neuvěřitelných hnědých očí by mě od mých plánů odradil.

Bože, to zní, jako bych se chystala na druhou stranu zeměkoule. Chci jen najít levný hotel někde na pláži a strávit pár dní ležením na písku, při kterém mě budou rušit jen ptáci.

Ale Ashley si bude dělat starosti a bude chtít jet se mnou a já vážně, vážně, vážně potřebuju být sama. Nechci jí ublížit tím, že jí to řeknu. Nechci na její tváři vidět smutný výraz.

Místo toho zamířím do místní knihovny a zamluvím si neuvěřitelně levný pokoj v Maine. Vlak odjíždí zítra ráno a s sebou toho nebudu potřebovat moc. Když jsem to teď už zaplatila, bude snazší to Ashley říct.

Když přijde domů, jsem nervózní a trhnu sebou. Čekala jsem na ni na gauči. Vlastně to vypadá jako bych lenošila, protože mě rozbolelo koleno a podložila jsem si ho polštářem. Doktoři mi dali nějaké prášky proti bolesti, ale já se jich nedotkla. A nedotknu.

Jednou feťačka, vždy feťačka, bez ohledu na to, jak jste čistí.

"Jak ti je?" zeptá se jemným hlasem a přidřepne si u gauče.

"Bolí to," připustím.

Přeje mi rukou po čele a pak mi na něj dá pusu.

"Jedu pryč," vyhrknu krkolomně. Ashley se zatváří vyděšeně, tak bleskurychle začnu vysvětlovat. "Na pár dní. Jen někam pryč přemýšlet. Do Maine."

Položí si ruku na srdce a zasměje se. "Proboha, Spencer, málem jsem dostala infarkt."

"Promiň," odvětím ostýchavě.

"To nic." Uchechtne se. "Kdy odjíždíš?"

"Zítra ráno. Pokoj mám zamluvený do neděle."

"Maine, hm?"

"Jo. Bylo to levné a je to na pobřeží."

"Zní to hezky." Znovu mě políbí na čelo, pak vstane a zamíří do kuchyně.

Zvednu se na lokty. "Ty se nezlobíš?"

Strčí hlavu do kuchyňských dveří a pozvedne jedno obočí. "Měla bych?"

Když neodpovím, zavrtí hlavou. "Ne, broučku. Chápu to."

Měla jsem jí víc věřit.

Během večeře mi nabídne, že mě odveze na nádraží. A mé 'ne' nebere jako odpověď. "Nebuď směšná, Spencer, máš berle. Na nádraží tě odvezu."

"Musíš do práce."

"Můžu přijít později. K čertu, nemusím chodit vůbec podle toho, jak mě milujou."

Zbožňuji její domýšlivost. "Namyšlenče."

"Jo, no, mezi námi naše společnost je dost nezajímavá, zlepšuju jim obraz."

"Nechat tě chodit po chodbách jim zlepšuje obraz," odvětím rozpustile mezi lžícemi polévky.

"Svatá pravda."

To je jeden z důvodů, proč ji miluju.

Odveze mě na nádraží a já jsem docela ráda. Při objetí a polibku na rozloučenou mě zabolí u srdce. Chápe to a obě víme, že potřebuju na pár dní odjet. Ale bude to nejdelší doba, co od chvíle, kdy jsme se daly dohromady, strávíme od sebe a nejsem si jistá, jak to zvládnu.

Těsně před mým odjezdem mi strčí do ruky tašku.

"Co je to?"

"Něco s sebou."

Chci tašku otevřít, ale Ashley mě zarazí.

"Až ve vlaku, ano?"

Přikývnu a ještě jednou ji políbím. Když se odtáhne, cítím na tvářích slzy.

"No tak, kočko, neplač. Až se vrátíš, budu tam, kde jsi mě nechala, jasné?"

"Neopovažuj se strávit následující dny na tomhle nástupišti, Ashley Daviesová," žertuju.

Zazubí se. Bože, jak miluju její úsměv. Bože, jak ji miluju.

Když se posadím do vlaku a vlak konečně vyrazí z nádraží, otevřu tašku, kterou mi dala. Uvnitř jsou dvě knihy, ani jednu z nich jsem nečetla. Jedna z nich je Kdo chytá v žitě, druhá se jmenuje Alchymista. Na lístku přilepeném na jedné z nich stojí: Žádný výlet na pláž není úplný bez nějakého toho čtení. Ať se líbí.

Je tam také pytlík sladkých buráků s lístkem, na kterém stojí svačina, a malá plyšová lama. Sevřu ji a pak ji krátce obejmu. Nemám tušení, proč mi koupila plyšovou lamu, ale už ji zbožňuju.

Bože, jak je Ashley pozorná.

Kdo chytá v žitě mě zabaví až do Maine. Není to dlouhá knížka a já čtu docela rychle, ale protáhnu si to. Mezi čtením zírám z okna a pak si zkusmo protahuju zdravou nohu. Ještě ji nechci dočíst, chci mít pořád co číst, až se dostanu do Maine.

Mám hezký pokoj v nějakém penziónu. Je čistý, prázdný, ale hezký, a protože letní sezóna už téměř skončila, je kvůli přilákání zákazníků levný. Nevadí mi to. Kyprá žena středního věku, které penzión patří, trvá na tom, že zavolá vychrtlého mladíka, aby mi kvůli berlím odnesl zavazadla do pokoje.

Co jsem s Ashley, začala jsem se lépe oblékat, a je to pravda, když se neoblékáte jako holka z ulice, lidé jsou na vás milí. Když se na to podíváte z opačného pohledu, je to na nic.

V tomhle malém městečku není skutečná pláž, jen molo, u něhož voda nadnáší několik malých lodí, a všude známky krabů. Vím, že hodně lidí z Maine bručí kvůli zaškatulkování, ale když všude propagují tu zatracenou škeblovou polévku, co čekají?

Nesnáším mořské potvory.

Najdu si pěkné odlehlé skalisko s hezkým výhledem a rozhodnu se, že tady strávím svůj čas. Když nebude pršet.

Pitomé letní počasí v Maine.

Hodně přemýšlím? To se vsaďte. A věřte mi, že znovu prožívat každý okamžik z mé minulosti je bolestivé. Ale mám pocit, že musím. Posledních pár let jsem se usilovně snažila na všechno, co se stalo, zapomenout. Pokaždé, když jsem pomyslela na to, jaká jsem, co jsem udělala, jsem měla nutkání od toho utéct. A jediné, co mě skutečně dovolilo zapomenout, byly drogy. Nemohla jsem se k tomu vrátit, na tu směšnou šikmou plochu, tak jsem se prostě přiměla na to nemyslet.

A teď je to zpátky.

Když jsem dorazila do Maine, zavolala jsem Ashley, abych jí dala vědět, že jsem v pořádku dojela.

Teď jí volám znovu.

Ptám se, jestli by sem na víkend nepřijela.

Je čas si promluvit.

Je čas říct jí všechno.

25

Vezmu ji na to skalisko.

Ne teď, ne v pátek, kdy přijede, ale v sobotu. Důvod, proč ji tam neberu v pátek večer, je, že si chci dopřát poslední klidné chvíle před nejistým zítřkem.

Svým způsobem to je asi pokrok, ne? Ještě před pár měsíci jsem byla pro svět mrtvá, chladná, tvrdá a netečná schránka. Pak jsem potkala ji a úplně se to změnilo.

Prvních pár měsíců jsem si byla absolutně jistá, že jakmile o mně zjistí cokoli špatného, uteče tak rychle, že se jí jen zapráší za botami. Ale ona mě přesvědčila o opaku.

Takže teď musím udělat poslední krok a ukázat jí všechno. Samozřejmě nevím, jak zareaguje, a z toho pramení ta nejistota. Bude to velké, že? Takže by mohla utéct a já bych jí to nemohla klást za vinu. Ale také by mě mohla znovu překvapit.

Takže místo toho, abychom se na to vrhly hned, dopřejeme si nějaký čas jen pro sebe.

Nemůžu říct, že bych byla dnes večer nějak upovídaná, ale zdá se, že jí to nevadí, a strávíme spolu nějaký čas. Jdeme na večeři a zvažujeme velmi krátkou procházku a belhání o berlích po pobřeží. Bolí mě ale noha a nechce se mi. Rána se hojí dobře a bolest teď pramení jen z toho, že nemohu nohou moc hýbat, omezuje mě ortéza. Hádám, že to je její účel.

V pokoji, kde jsme ubytované, si ji sundám, abychom si mohly společně lehnout do postele. Právě dnes by byla vhodná doba na milování. Pomalé, žhavé, vášnivé milování, které by ve mně zanechalo krásnou vzpomínku.

Z nějakého důvodu se to však nestane. Jen ležíme naproti sobě a měsíční svit procházející oknem nás přikrývá jako nějaká nebeská hedvábná deka. Její ruka je na mé tváři, přejíždí mi po kostech a pak zpátky k vlasům. Hladí mě.

Trvá to hodiny, hodiny hledění jí do očí a něžných pohybů dlaněmi, které nikdy nedosáhnou míst, jež by nás mohla zavést dál. Když mě pohltí spánek, zůstává ve mně vzpomínka na její oči, její vřelé a milující oči, které mi říkají, že všechno bude v pořádku.

Jsou chvíle, kdy se zastaví čas, chvíle, které navždy zůstanou uchované v našich hlavách. Pro mě je to těch několik sekund, kdy přecházíme z písku k tomu skalisku. Dostat se tam o berlích vyžaduje trochu úsilí, ale není to zase tak zlé. Trochu nohou pohybovat dokážu.

Když se konečně usadíme, nemůžu uvěřit, jak jsem klidná. Chystám se ze sebe vše dostat, a přesto nepanikařím. Je to dost zvláštní.

"Nemusíš to dělat." Jak jinak, Ashley mi poskytne únik. Sedíme asi deset centimetrů od sebe. Dost blízko na to, abych i se zavřenýma očima cítila, že tu je, ale na tak blízko, abychom se dotýkaly.

"To je v pořádku," usměju se na ni. "Já... já myslím, že musím."

"Můžeš kdykoli přestat." Položí mi ruku na koleno a já vydechnu. Jsem vděčná, když ji sundá a dá mi prostor.

"Z... z domova jsem utekla v sedmnácti." Rozhodnu se začít od začátku, akorát tohle není začátek, a vím, že nemůžu nic vynechat. "Vlastně jsem z domova neutekla. Vykopli mě."

Obejmu si koleno a přitáhnu si ho k hrudi, druhé mám natažené přede sebou.

"Vykopla mě moje matka. A nemůžu říct, že pro to neměla dobrý důvod. Byla jsem feťačka, ještě než jsem z domova odešla."

Dělám v tom trochu zmatek, nezačínám od začátku. Potřebuju to. Takže si povzdechnu, zavřu oči a chvilku se dávám dohromady. A pak skutečně začnu.

"Celé to asi začala jako starý otřepaný příběh," posměšně utrousím, "dospívající dívka a její matka spolu nevycházejí." Projedu si rukou vlasy a usměju se. "Nebyla... nebyla jsem nijak zvláštní holka. Úplně průměrná. To by asi nebyl problém, kdyby nebylo mých bratrů. Glen hrál v středoškolském basketbalovém týmu a měl sakra dobrou šanci dostat se do NBA. Clay promoval z matematiky na MIT, je to génius. A já? Já... já nebyla nic."

Natáhne ke mně ruku a sevře mi koleno. Podívám se na ni a ona vrtí hlavou.

"Nejsi 'nic', Spencer."

"Já vím. Ale měla jsem takový pocit." Znovu pohlédnu na oceán. "Moje matka na ně byla hrozně pyšná, neustále o nich nadšeně mluvila. Já byla dvojkařka. Bývala roztleskávačka, já se do týmu nedostala. Pomáhala dávat dohromady školní ročenku, já jsem dyslektik. Starý problém. Chtěla, abych něčeho dosáhla, něčeho tak dobrého jako moje bratři, a já měla pocit, že na tu laťku nemám." Znovu vzdychnu. "Cítila jsem se strašně prázdná, Ash. Neospravedlňuje to, co jsem udělala, ale cítila jsem se tak hrozně prázdná. Měla jsem pocit, že nejsem nic. Můj táta je dobrý člověk, ale... asi mi hlava zkrátka vždy říkala, že když nejsem dost dobrá pro ni, nemůžu být ani pro něj."

Znovu zavrtím hlavou a přitáhnu si koleno blíž k sobě.

"Jednou jsem byla na mejdanu. Nevím, jak jsem tam skončila, protože jsem moc přátel neměla. A někdo mi něco nabídl. Pilulku, nevím co. Tak jsem si ji vzala. A víš co? Všechna ta klišé o tom, že to začíná jednou pilulkou a pak už to jede... úplná pravda."

Risknu se na ni usmát, přestože to není ani trochu zábavné. Oplatí mi úsměv a znovu mi sevře koleno. Ruku tam nechá a mně to překvapivě nevadí. Líbí se mi to.

"Nevzpomínám si, kdy jsem začala s heroinem. Pamatuju si jenom, že fungoval. Kdykoli jsem si ho píchla do žil, bylo to, jako by celý svět zmizel. Nemusela jsem si dělat starosti, co si o mně kdo myslí. Necítila jsem se prázdná. Cítila... cítila jsem se dobře. Doma ani ve škole jsem se nikdy dobře necítila, ale s drogami to bylo úžasné."

Nelíbí se mi to, nelíbí se mi o tom mluvit. Ale nepřestanu.

"Problém heroinu je, že je drahý. Kolik peněz má sedmnáctiletá holka? Začala jsem krást, nejdříve malé částky z peněženek rodičů. Nestačilo to. Dělala jsem drobné práce pro mého dealera, ukradla tátovi kreditku, takové věci. Pořád to nestačilo."

Teď s pravdou ven.

"Moje matka... její matka, moje babička, měla nějaké šperky. Vážně hezké kousky. Starožitné, drahocenné. A nedokážu vypovědět, jakou měly pro mou matku sentimentální hodnotu, chápeš?" Polknu. "Rodiče je měli uložené spolu s čtyřmi tisíci dolarů, které měli pro případ, kdyby rychle potřebovali hotovost. Věděla jsem, kde jsou, a... šla jsem po těch penězích." Znovu polknu, stahuje se mi hrdlo. "Nevím, co mě přimělo vzít všechno. Chtěla bych říct, že heroin, ale nevím. Prostě... prostě jsem to udělala. Vzala jsem je a zastavila je za méně, než jakou měly hodnotu."

Svěsím hlavu, tělo mi zaplavuje stud.

"Věděli to. Moji rodiče nejsou hloupí. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale věděli, že se se mnou něco děje. Asi museli vědět, že jde o drogy, ale myslím, že nevěděli, jak je to zlé. Šperky se v zastavárně rychle prodaly. O peníze se moje matka nestarala, ale věděla, věděla, že jsem vzala ty šperky, abych jí ublížila. Nebo si to alespoň myslela. Řekla... řekla mi, abych vypadla, že už nepatřím do rodiny. Vzhledem k tomu všemu jí to nemůžu mít za zlé."

Zavřu oči.

"Nemůžeš?" Ashleyin hlas je jemný a zvláštně prostý zlosti, vlastně jakékoli emoce.

"Ashley, ukradla jsem nejvzácnější věc, co jí po matce, která umřela asi tři roky předtím, zbyla."

"A její jediná dcera byla pod vlivem návykových látek, Spence. Snažila se ti vůbec sehnat pomoct?"

"Nenechala bych ji," opáčím.

"Bože, Spencer, dlužila ti mnohem víc."

"Myslím, že to tak nemyslela." Zavrtím hlavou. "Myslím, že nechtěla říct, že se nemám vracet, jen měla zlost. To jí nemůžu mít za zlé."

"To pořád neznamená, že to musela říkat."

"Jo, ale já zase nemusela utéct." Pohlédnu zpátky na oceán a loktem si dám její ruku z kolena. Teď její dotek nezvládnu. "Kam holka z Ohia zamíří? Samozřejmě do New Yorku." Bez pobavení se zasměju. "Nestarala jsem se o nic jiného, než kde sehnat další dávku. A tak to bylo následující dva roky."

"Dokud ses z toho nedostala," připomene mi.

"Ash, já…"

"Spencer, myslíš, že je to tajemství století?"

Podívám se na ni.

"Spencer, promiň. Vím, že jsi mě sem vzala, abys mi řekla, proč si myslíš, že jsi tak špatný člověk. Neberu to. Miluju tě a tohle můj názor nezměnilo."

"Zlomila jsem rodičům srdce. Zlomila jsem srdce své matce."

"Jo, no, tak už to u dospívajících chodí."

"Byla jsem prostitutka."

To ji vyvede z konceptu. Podívá se na mě.

"Kde jinde myslíš, že by mladá holka z ulice sehnala peníze na heroin?" Svěsím hlavu. "Musela jsem ti to říct a pro případ, že si děláš starosti, jsem čistá. Nechala jsem si udělat testy a mám na to papír." Líbí se mi, že teď zním jako čistokrevné štěně.

"To mi starosti nedělá." Její hlas je tak napjatý, že je téměř o oktávu vyšší.

"Jo, no, tipuju, že zjištění, že tvá přítelkyně byla profesionální děvka, tě zrovna štěstím nenaplňuje."

Zavrtí hlavou. "Jsi úplně mimo."

Pohlédnu na ni.

"Spencer, nemůžeš mi tvrdit, že se ti to líbilo."

Na okamžik zavřu oči a pak se na ni podívám. "Nenáviděla jsem z toho každou podělanou sekundu."

Teď se ke mně nakloní, obejme mě a nějak mě odmítá pustit. Po deseti sekundách se musím odtáhnout, abych se nadechla. Pak spatřím, že pláče.

"Hej, hej!" Utřu jí slzy z tváří. "Panebože, to jsem nechtěla."

"Ne." Vrtí hlavou. "Spencer, ty... nemůžu uvěřit, že jsi v tom roky byla sama a pak ses z toho úplně sama dostala. Je to neuvěřitelné... je neuvěřitelné, že jsi celá."

"Celá?" Teď se zasměju skutečně. Nikdy jsem nic tak vtipného neslyšela. "Nenávidím se, Ashley. Nenávidím všechno, co jsem dělala a jaká jsem byla. Nejsem celá."

"Nemůžu uvěřit, že jsi to zvládla a našla si normální práci a..."

"Já nemůžu uvěřit, že to bereš tak dobře."

"Nemůžu uvěřit, že sis myslela, že tě kvůli tomu opustím."

Ona to věděla? Věděla, že si to myslím? Jak to sakra věděla?

"Spence, miluju tě." Vezme mě rukama za tváře. "Je hrozné, že jsi měla v patnácti takový pocit prázdnoty, že jsi potřebovala drogy, aby ses ho zbavila. Sakra, měla jsem divoké mládí, ale vždy jsem měla lidi, za kterými jsem mohla jít."

"Mohla jsem... jenže... jsem za nimi nešla."

"Pokud jsi to tehdy nechápala, nebyla to tvá vina. Je hrozné, že jsi tím vším musela projít. Že jsi tak dlouho byla sama." Přitáhne si mě zpátky do náručí. "Já nedovolím, abys ještě někdy byla sama."

Nemusí se bát. Od prvního okamžiku, kdy mé rty spočinuly na jejích, jsem nebyla sama. Necítila se sama.

Protože nejsem sama.

26

Teď ležíme v posteli a posloucháme klapot deště na okno. Jak Ashley dýchá, jemný dech mi hladí nos, obličej má na polštáři ne více než pět centimetrů od mého. Ruku má na mém pasu a líně mi ho hladí palcem.

Každý dotek, každý něžný pohled jejích očí mi říká, jak velmi mě miluje. Její láska proniká do každého mého póru a konejší mě, ale úplně to nestačí, aby to vše zmizelo. Odhalení minulosti mě uvnitř roztřáslo.

"Není to všechno," zašeptám. Musím to dokončit, dokud to dokážu. Nemůžu si to nechat pro sebe, přestože už toho moc nezbývá.

"Povídej."

"Jednou jsem někoho měla. Chci říct, že jsem někoho potkala. Tehdy, když jsem ještě...," jemně odkašlu, "blbla." Svěsím hlavu, je těžké dívat se jí do očí. "Jednu holku, která dělala v baru. Byla hodná... nějak jsme... se daly dohromady."

"A?"

"A pak to zjistila. Netrvalo to zrovna moc dlouho."

"Tak za to nestála."

Vzhlédnu k ní a usměju se. "Ty stojíš za každý okamžik mého života." Takové věci nikdy neříkám. Jedině ona mě k tomu dokáže přimět.

Nakloním se a něžně přitisknu rty na její. Prostor mezi námi se vytratí a naše těla se přirozeně spojí. Potřebuju to, potřebuju ji a potřebuju jí ukázat jak moc.

Vklouznu jí dlaněmi pod tričko, ucítím její hebkou pokožku a začnu ji hladit konečky prstů. Zalapá po dechu a otevře ústa, což mi umožní polibek prohloubit. Jednou rukou jí vyjedu k zátylku a při líbání jí držím hlavu u své. Je to něžné, ochutnávám ji a dráždím jazykem, ale moc netlačím.

Nakonec se odtáhne, dýchá trochu překotněji a oči má trochu lesklé.

"Spencer…" Je hodně tichá, ale slyším v hlas její potřebu. A stane se důležitější než cokoli, co potřebuju já. Ashley se stane důležitější.

Je všechno.

Sjedu rukou k přezce pásku jejích džín, rozepnu ji a vklouznu rukou dovnitř. Zajíkne se a já ji znovu políbím.

Chci, aby to bylo jemné, chci, aby to bylo tiché. Chci se s ní něžně milovat, až pozná, že vše ve mně teď patří jí.

Myslím, že ví, že to rovněž potřebuju.

Prsty vyhledám její klitoris a začnu kolem něj pomalu kroužit. Znovu zalapá po dechu, ačkoliv obě víme, že k vyvrcholení má ještě hodně daleko. Je to naše předehra, pomalé budování příležitostným něžným líbáním do jejích úst. Když už mě nezvládne líbat, zatímco jsou mé prsty její potřebou kluzčí a kluzčí, opře si čelo o mé a zasténá.

"Panebože, miláčku." Začne pohybovat pánví, přiráží mi k ruce a lapá po dechu.

"Jsem tady," zašeptám. "Moc tě miluju."

Téměř se zasměje a přirazí trochu silněji.

Stane se to mou mantrou, zatímco se buduje její orgasmus, znovu a znovu jí opakuju, že ji miluju. Při vyvrcholení mi sevře prsty, roztřese se a vydechne vlastní vyznání lásky.

Ztěžka oddychuje a já jí pomáhám s dozníváním.

A pak ji jen držím.

Pochybuju, že existuje něco lepšího, než Ashley usínající mi v náručí.

Následující den vyrazíme domů, protože není důvod zůstávat. Nebyla jsem ubytovaná v nejúžasnější místě ve starých dobrých Spojených státech amerických a myslím, že obě chce být doma.

Její byt oplývá nespecifikovanou vřelostí. Vlastně náš byt. Teď je to domov. Vezmu si od Ashley svou tašku, trvala na tom, že ji ponese, a odnesu ji do ložnice. Netrvá mi dlouho ji vybalit a hodit špinavé oblečení do koše na prádlo.

Když se otočím, zjistím, že se opírá o rám dveří.

"Jsi v pořádku?"

"Nevím," odpovím upřímně. "Trochu se cítím jako přejetá vlakem." Vzhlédnu k ní. "Jak to, že to bereš tak v klidu?"

Zasměje se. "Protože to není konec světa, Spencer. Sama nemám úplně čistou minulost. Dělala jsem věci, na které nejsem hrdá, ale jsem hrdá na to, jaká jsem teď. A ty bys měla být hrdá na to, jaká jsi."

Zavrtím hlavou. "Jsem, jaká jsem, kvůli sobě a to není nutně dobrá věc."

Povzdechne si. "Vím, že mi bude trvat dlouho, než tě přesvědčím o opaku. Ale já to nevzdám."

"Paličáku." Vypláznu na ni jazyk a dostane se mi úsměvu.

"Byla jsem závislá na kokainu."

Vzhlédnu k ní. Totálně mě zaskočila.

"No, závislost je možná silné slovo, nebyla jsem závislá. Ale mívala jsem ho docela často, když mi bylo tak sedmnáct."

"Co se změnilo?"

"Nevím." Pokrčí rameny. "Asi jsem vždy měla někoho, kdo mě podpořil. Moje matka stála jako rodič za nic, ale měla jsem tátu. Aiden při mně stál, i když jsme se hádali. A když táta umřel, objevila se Kyla a nakonec asi převzala jeho místo."

Posadím se na kraj postele. Ráda slyším o jejím životě, i když jsou to méně pikantní části. Zvláštní je, že zjištění, že neměla úplně čistou minulost, mi nijak neulehčilo pohled na mou.

"Spala jsem s...," posadí se na postel vedle mě, "hodně lidmi."

Pozvednu jedno obočí.

"Hele, tobě za to alespoň platili, já to dělala... jen pro zábavu"

"Aha."

"Upřímně, moc jsem z toho neměla."

"Sex bez lásky je..." Zatvářím se. Nenapadá mě slovo, jakým to popsat. Sakra, do teď pro mě byl sex prakticky odporný, i když šlo o lidi, které jsem měla ráda, a nešlo o, no, práci.

"Jo, no, jelikož jsem předtím byla zamilovaná jen jednou, a ještě se to nedá srovnat s tím, co cítím teď, tak jsem o tom neměla tušení." Věnuje mi jeden ze svých neuvěřitelných úsměvů a já roztaju.

Obejmu si kolena u hrudi, lehnu si na bok na ruce a pohlédnu na ni. "Proč já, Ash?"

Lehne si na záda, ruce pod hlavou, zvedne nohu a krouží nad námi prsty. "Můžu ti říct milion důvodů, proč miluju TEBE. Jsi hodná, jsi zábavná, upřímně ti na mě záleží, a ne v bezvýznamném smyslu, v tom smyslu, který se počítá."

Zazubím se na ji, i když je šílená.

"A jo, miluju tě. Proč tě miluju o tolik víc, než jsem kdy někoho milovala?" Otočí na mě hlavu. "Já nevím, Spencer. Myslím, že to je jedno z tajemství života, nemyslíš?"

"Asi ano," souhlasím.

U mě jde o víc než o lásku. Teď jí věřím. Věřím, že mi nezlomí srdce nebo mě jen tak odkopne. I kdyby nám to nevyšlo, což by bylo hroznější, než si dokážu představit, vím, že to bude mít dobrý důvod.

Ashley na mě bude vždy záležet.

A díky ní si znovu užívám sex. No, spíš poprvé než znovu. I když mě k smrti vyděsí jako před pár týdny. Bylo to příšerně zahanbující, ale Ashley to okamžitě napravila, jako to dělá vždy.

Řekli byste, že když jsem tak, no, zkušená, nic mě nepřekvapí. Kromě toho když vytáhla... ehm... připínací penis. Pravděpodobně nám to jen chtěla okořenit, přidat něco nového do našeho reportoáru.

A já zpanikařila. Nelíbí se mi představa mít uvnitř sebe něco, co není tělesnou součástí Ashley. Je to tak nepříjemná představa, že to ani nedokážu popsat. Pochopila to a omlouvala se a všechno ostatní, byla dokonalá jako vždy.

Ale stejně mě to částečně trápí. Protože po všem, co máme za sebou, čím mě provedla, mám pocit, že bychom neměly mít žádná omezení. Nechci, aby mezi námi něco stálo. Žádné mé problémy, ani minulost, nic. Chci, abychom byly jen my dvě.

Ale pro to musímněco udělat.

Musím vymítit pár démonů.

Jen doufám, že to nebude tak děsivé, jako v tom filmu.

27

Glen je pořád ve městě.

A vím, že jestli se má něco změnit, jestli chci, aby můj život opět fungoval, bude nejlepší začít u něj.

Nemluvě o tom, že vím, že se Ashley beze mě schází s Aidenem, protože mi o tom říká. Nemáme žádná tajemství, ale takhle je to pro nejsnazší, jak se scházet bez problémů. I pokud bych přišla a postavila se svému bratrovi, aniž bych omdlela, pochybuju, že by ohledně toho všeho mlčel.

Aiden se párkrát stavil, takže alespoň jsem se s ním seznámila. Líbí se mi. Má dobré srdce, a přestože mám podezření, že je do Ashley pořád po uši zamilovaný, nežárlím. Asi zkrátka vím, že jsem její a ona je má a jemu na ní jen záleží. A čím více lidem na ní záleží, tím podle mě lépe.

Jo, zní to jak z telenovely, ale stává se ze mě nová Spencer.

Ne, stává se ze mě stará Spencer.

Spencer, kterou můj otec zbožňoval, když mi bylo dvanáct.

Spencer, o které se nedá říct, že všechny a všechno nenávidí. Spencer, která věří, že možná, jen možná za něco stojí a může udělat něco dobrého.

Jedna věc, kterou chci udělat, je promluvit si s Glenem o všem. Zjistit, jak se jim doopravdy vedlo. Na druhou stranu mi představa, že s bratrem o čemkoli mluvím, svírá hrůzou žaludek.

Chci zpátky svou rodinu.

K tomu nikdy nedojde.

Ale mám Ashley, takže alespoň nějakou rodinu mám.

Faktem je, že pokud chci vědět, jak moje rodina zareaguje na mé, ehm, znovuobjevení, tak začít u Glena by byl dobrý nápad. Nejspíše nemá takovou zlost jako má matka, ale nejspíše není tak přátelský jako můj táta.

Ashley je všemi deseti pro a Aiden rovněž. Velmi myšlenku, abychom se sešli, podporují. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že to téma před Glenem ani zmínkou nenadhodili. Řekla bych, že to neplánují, dokud se neukážu. Budu pro něj úplné překvapení, vím to.

Jelikož mi neustále věnují ty pohledy, rozhodnu se na to přistoupit.

Ještě jsem jí to neřekla, ale pořád se na mě zvláštně dívá. Je na gauči, dělá věci do práce a já, no, pochoduju po bytě a... uklízím a přestavuju a...

"Spencer, dovádíš mě k šílenství, pojď sem." Aby to řekla, vyndá si z pusy propisku, a já jí věnuju zachmuřený pohled.

Zvednu koště a řeknu: "Ale já uklízím."

"Ne, zoufale panikaříš a vůbec se ti to nedaří maskovat. Nepotřebujeme doslova jíst z podlahy, miláčku." Zvedne ruce. "Vrať to koště, kde jsi ho vzala."

Ostýchavě její žádost splním.

"Teď pojď sem."

Ashley bych nedokázala nic odmítnout.

Posadím se na gauč vedle ní a zaujmu svou obvyklou pozici. V rohu gauče mám nohy složené pod sebou a k břichu si tisknu polštář.

Ashley na mě zvedne jedno obočí.

"Co se děje?"

"Nic."

Není to lež, když víte, že vám neuvěří, a jen zdržujete. Vážně.

"Spencer Carlinová…"

Myslela jsem, že mé celé jméno tímhle tónem uslyším pouze od své matky. Samozřejmě matku jsem sedm let neviděla.

"Já jen... nechci... vždyť víš." Zamávám zmateně rukou a doufám, že ví, co chci říct. Protože jsem byla tak konkrétní a tak.

"Nemusíš dělat nic, co nechceš." Odloží papíry na konferenční stolek a posune se, aby mě mohla vzít za ruku. Druhou mám příliš zaměstnanou tisknutím polštáře k břichu.

Povzdechnu si. "Ale musím."

Zatváří se zmateně.

Hádám, že bych měla sejít ze současné cesty do Vágníkova.

"To, že nechci něco udělat, ještě neznamená, že bych neměla," začnu. "Nechci s Glenem mluvit, protože nechci slyšet, co mi řekne. Věci, které má právo říct." Zavrtím hlavou a obejmu polštář pevněji. "Ale pokud chci někdy pokročit dál, skutečně žít, myslím, že asi musím. Tedy promluvit s ním."

Čekám, že to pochopí, a samozřejmě mému očekávání dostojí. "Ale víš, že to nemusíš podniknout sama."

Usměju se.

"Myslím to vážně, Spencer. Nedovolím tvému bratrovi, aby tě ukřižoval. Teď tě nezná, ví pouze, jaká si myslel, že jsi byla tehdy."

Svraštím čelo, jak se snažím tu větu zpracovat, a Ashley se zasměje. "Podívej, jsi jiný člověk, to je zřejmé. Cokoli bude mít na srdci, nenechám ho, aby tě trestal."

"Co když tě nebude poslouchat?" popichuju.

"Tak mu to vysvětlím ručně."

Odložím polštář stranou a přisunu se k ní, v podstatě jí vlezu do klína. Obejme mě a líbá mě na vlasy, dokud si nepoložím hlavu na její rameno. "Miluju tě," zašeptám.

"Taky tě miluju, miláčku."

Kreslím jí prsty na hrudi, kde je ten malý dolík. Nakreslím čáru od její klíční kosti k lemu jejího trička. Pod bříšky prstů ucítím husí kůži a usměju se.

"Co tam děláš, ďáblíku?" zeptá se a zakloní se.

"Ďáblíku?"

"Tak mě to napadlo, neptej se."

Jemně se zasměju. "Dotýkám se tě."

"Aha," odvětí tiše, otočí hlavu a neobratně mě políbí na nos. "Za nějakým účelem?"

Líbí se mi nemravný náznak v jejím hlase.

"U tebe? Vždy."

Zmocní se mých rtů polibkem, pomalu mě položí zády na gauč, pak se posune a lehne si na mě horní polovinu těla.

Něžně mi dá zbloudilý pramen vlasů za ucho a pak se na mě podívá. "Bože, jsi tak nádherná."

"Pořád ti říkám, že jsi blázen," hlesnu, "ale zdá se, že mě neposloucháš."

"Ehm," zasměje se a pak mě umlčí polibkem.

A jaký je to polibek. Je pomalý, ale to jí nebrání, aby líbala každou část mých úst, od něžného sání spodního rtu mezi jejími k olíznutí ho jazykem. Když pod ní lačně rozevřu rty, vnikne dovnitř a dráždí mě a pak chutná jazykem. Polibek nezrychlí, pořád mě líbá pomalu a smyslně. Málem z toho mám smrt.

Pomalu mě hladí rukou na boku, vklouzne pod mou mikinu a najde nahou kůži. Její rty neopouštějí mé v silném, pomalém polibku, ze kterého k ní propínám celé tělo.

"Panebože, Spencer," zašeptá mi na rtech. Pak se její růžové, hebké rty pomalu skloní k mému krku.

Dýchá překotněji, zatímco si její ruka a ústa začnou víc troufat. Obejme mi prso, pod mikinou nemám podprsenku, až mi ztvrdne bradavka. Zalapám po dechu. Oči, které jsem předtím přivírala, se otevřou.

Nevím, čím to je, ale dnes mám bradavky extra citlivé. Při každém přejetí palcem se pod ní celé mé tělo téměř zazmítá.

Jednu ruku jí dám kolem pasu a druhou do vlasů. Zvednu kolena a obejmu jí kolem boků. Stisknu ji co nejtěsněji dokážu, znovu si vyhledám její rty a tisknu ji k sobě. Nestačí to, chci kůži na kůži.

"Postel," zasténám, když se odtáhneme kvůli kyslíku. "Chci..."

"Postel," přisvědčí udýchaně.

Je na nohách tak rychle, že to sotva zaregistruju. Natáhne ruku a zvedne mě k sobě. S propletenými prsty jdeme do ložnice, a když se dostaneme k posteli, znovu si mě k sobě přitáhne pro další dlouhý, pomalý a neuvěřitelný polibek.

Ve stoje se pomalu svlékáme. Hladí mi bříšky prstů kůži, přejíždí mi po ruce dolů a pak zase nahoru, a mně znovu naskakuje husí kůže.

Její šeptaná vyznání lásky mi téměř zaplavují uši, zatímco mě pokládá zády na postel. Hladím křivky a vroubkování jejích zad, od tetování na bedrech k výčnělkům lopatek.

Nezáleží na tom, kam mé ruce zabloudí, nemohou zastřít evidentní fakt, že se se mnou Ashley miluje.

Díky jejím ústům, jejím rtům a jejím slovům je úplně zřejmé, že mě obaluje v základech své lásky a neplánuje mě někdy pustit.

Když se její prsty konečně dostanou do mého horkého klína, obě zalapáme po dechu, ale Ashley se neodtáhne. Jen mi hledí do očí a pomalu, ale jistě do mě při tom prsty hluboko zaboří. Okamžitě dokáže z mého nitra vyvolat zasténání.

Je to pomalé, absurdně pomalé. Když se sama pokusím vsunout prsty do jejího vlhkého, sálajícího klína, ruku mi odstrčí. Opět jednou jde pouze o mě.

Pohlédne mi do očí a své čokoládově hnědé má plné neuvěřitelné vřelosti. Volnou ruku posune po prostěradle a vyhledá mou. Propleteme si prsty. Spojíme je a pak sevřeme obrovskou silou.

Následně mě začne šukat o malinko tvrději.

A pak se posune dolů.

Panebože, Ashley Daviesová líže jako profík. Nedokážu to popsat, ale pohyby jejího jazyka - Ježíši Kriste.

Dlaně máme stále spojené, s každým výpadem mé pánve pulzují. Hrozí, že jí utrhnu hlavu, ale ne schválně. Pořád udržuje pomalé tempo, mučivě pomalé tempo. Vím proč. Nechce mě šukat, chce se se mnou milovat.

Funguje to.

Vážně to funguje. Nezáleží na tom, co dělá, když se mě dotýká, hořím.

Udělám se s hlasitým zasténáním, které se rozlehne ložnicí. Když se zhroutím, zpocená a vyřízená, uvědomím se, že máme pořád pevně spojené ruce.

Ashley se na mě zazubí a pořád má ode mě mokrou bradu. Vytáhnu ji z mezi svých nohou a konečně jí ruku pustím. Dám kolem ní ruce, přetočím ji na bok a silně ji obejmu.

"Miluju tě," zamumlám jí na krku.

"Taky tě miluju," odvětí a oddechuje. "A sakra, tohle bych mohla dělat pořád." Uchechtne se.

"To mi vyhovuje," řeknu, odtáhnu se a s unaveným úsměvem se na ni podívám. "Ty bys to mohla dělat pořád a já bych si to mohla nechat dělat pořád."

"Tak proč se do toho znovu nepustíme!" Dokončí mou větu roztomile a chystá se opět posunout dolů.

Se zasmáním si ji přitáhnu do náručí a nedovolím jí se pohnout. Nohu jí zaháknu kolem pasu. "Protože mě nechceš zabít."

"Blázne."

"Blázen je tu někdo jiný."

"Nesmysl."

Nedokážu vypovědět, nedokážu vůbec popsat, jak je pro mě tohle důležité. Ne sex, no, ne pouze sex. Dobírání po sexu, tahle vřelá slovní výměna, při níž se obě cítíme úplně uvolněně, to pro mě znamená všechno.

Samozřejmě nemůžu dovolit, aby zůstala na suchu. Nejenže by to bylo nezdvořilé, ale ani to nechci. Zvláštní na udělání Ashley je, že svým způsobem je to lepší než můj orgasmus. Teď si sex užívám a líbí se mi, co mi dělá, ale udělat ji je jako droga.

Droga, na níž jsem závislá ráda. Alespoň je pro mě zdravá. A pro ni.

Začnu pomalu a využívám toho, kde ji mám. Vyhledám její rty, hebké a nateklé, a cítím na nich sebe. Po pár minutách neuvěřitelně vášnivého líbání zasténá a já si nemůžu pomoct. Přejde rukou dolů, abych zjistila, jak moc je vlhká. Málem omdlím.

"Kurva, Ashley!"

Fajn, to asi bylo nezdvořilé. Je mokrá, je to sexy, neměla bych být šokovaná, jak moc vzrušená je.

"Tvůj...," vydechne, "tvůj orgasmus je neuvěřitelně rajcovní a... bože," zasténá, zatímco ji jemně kousnu do ramena a přejedu prstem po jejím vlhkém klíně, "bože, Spencer, ty se mě dotýkáš."

"Ehm," zašeptám jí do ucha a jemně jí skousnu ušní lalůček. "A je to zatraceně příjemné."

Mělce se zasměje, zatímco ji dál dráždím a nedotýkám se úplně tam, kde to neptřebuje. V odpověď zvedá pánev.

Posunu se dolů na její prsa a celá je líbám. Vyhledám jednu ztvrdlou bradavku a vezmu ji do sálající jeskyně svých úst. Když po ní poprvé přejedu jazykem a pak ji jemně nasaju, Ashley začne vypínat pánev energičtěji.

"Pane... bože, Spencer, pro lásku..."

Zbožňuju, když nedává smysl.

Zvednu se zpátky k jejímu uchu, oblíznu lalůček a pak ho mírně skousnu. Prsty ji pořád dráždím, jiné slovo pro to nemám. Když vyhledám její klitoris, moc se tam nezdržuju a pokračuju dál. Vsunu prsty pouze centimetr nebo tak dovnitř a pak je zase vytáhnu.

Přiznávám, jsem zlá.

"Řekni mi, co chceš," pošeptám jí do ucha. V tomhle zlá nejsem. Skutečně chci vědět, co doopravdy chce, protože jí to chci dopřát.

Něco mumlá, ale nejsou to srozumitelná slova.

"Řekni mi, co chceš, Ash, a já ti to dopřeju, všechno," zaševelím jí do ucha.

"Bože, Spencer, prosím šukej mě."

No, tohle bylo dost srozumitelné.

Posunu se dolů, abych do ní mohla vniknout, aniž bych si zlomila zápěstí. Když to udělám, zasténá a ucítím, jak se kolem mě její hebký a horký vnitřek stahuje. Z toho pocitu se téměř znovu udělám.

Ale nestačí to. Chci s ní být, ne jen tady dole.

Zhluboka se nadechnu. Myslím, že nazrál čas na vymícení pár démonů.

"Ash," zašeptám.

Je pro ni těžké odpovědět, ale jako odpověď přijmu její zakňučení.

"Kde je ta... ehm... věc?"

Ustane v pohybech a zmateně na mě pohlédne. Volnou rukou naznačím, co mám na mysli, a Ashley vykulí oči.

"Ehm... to... ehm... Spencer, to nemusíš..." Je to dost srozumitelná odpověď s ohledem na to, že jsem pořád v ní, i když rukou skoro nepohybuju. Ohnu prsty a sleduju, jak se zachvěje.

"Chci to."

Chci. Vím, že mi to nahání hrůzu, ale chci jí to dopřát. Jemně mě chytne za zápěstí a vyndá ze sebe mé prsty. Teď se cítím na suchu já a vím, že ona taky. Nakloní se k nočnímu stolku, otevře spodní šuplík a vyndá připínací penis.

Nemůžu si pomoct a polknu. Není mi to moc příjemné. Ze samotné myšlenky na penisy se mi svírá žaludek. Ale také to s ní chci podstoupit. Nejen kvůli tomu, že vím, že si to užije, ale protože do ní chci vložit důvěru. Chci riskovat s a pro ni.

Když si ho nasazuju a upravuju, přiměju ji zavřít oči. Trochu to ubírá z romantiky a intimnosti téhle chvíle a v duchu si poznamenám, že pokud to někdy zopakujeme, bude pod oblečením.

Než můžu sklopit zrak a začít vyšilovat, lehnu si zpátky na ni a znovu začnu s předehrou. Abych odčinila to přerušení, jsem co nejvášnivější. Líbám ji, dokud nepopadá dech, a hladím ji po celém těle. Když se znovu dostanu mezi její nohy, zjistím, že je stejně vlhká jako předtím, stejně tak připravená.

Aniž bych přerušila současný polibek, dokážu se položit mezi její stehna. Roztáhne nohy a já z toho, jak je zatraceně sexy, zasténám. Nadzvednu se nad ní, jednu ruku mám nataženou vedle její hlavy.

Vzhlédne ke mně a já k ní pomalu přitisknu špičku robertka. Zalapá z toho po dechu a díkybohu je vlhká jako blázen.

Nikdy v životě nedokážu popsat její výraz, když do ni pomalu, ale jistě vniknu. Myslím, že rovněž nikdy nezapomenu na to, jak zvedne kolena, obejme mě a prohne se na posteli.

Chvilku to trvá, ale nakonec přijdu na tempo, které jí podle všeho vyhovuje. Skloním se dolů, abych třela na správných místech, ale nefunguje to. Místo toho se trochu nadzvednu, více na kolena, a zjistím, že ji můžu šukat, jak potřebuje, a přidat k tomu i rukou.

Zvuky, které vydává, jsou jako z jiného světa. Dostala se z oblasti slov rovnou do oblasti téměř výkřiků. Z celého jejího těla cítím, že je blízko.

A když její orgasmus přijde, použije vše, aby mi to dala vědět. Pevně mě sevře nohama, rukama mě chytne za ramena a také se ze mě snaží vymáčknout život.

Samozřejmě že díky jejímu výkřiku "Kurva, Spencer" to celé stálo za to.

Když se nakonec zhroutí na postel, vyklouznu z ní a poslepu se zbavím všeho, co k nám nepatří. Pak jí dám vlhkou kadeř z čela, lehnu si na záda a držím ji v náručí.

Když konečně popadne dech, zeptá se: "Kde se to v tobě vzalo?"

Uchechtnu se. "Napadlo mě, že se ti to bude líbit."

"Ehm," zasténá. "Řekla bych, že jsi mě zabila."

"No, v tom případě to nikdy opakovat nebudeme."

"Dobře, dobře, nejsem úplně mrtvá," rychle se opravuje, "jen... slastně otupělá."

Usměju se. Díky mně je slastně otupělá.

"Jsi v pohodě?"

Líbí se mi, že myslí na mě.

"Jo," odvětím, vlastně pro nás obě.

Jsou věci, na které musím myslet, věci, které mi dělají starosti, ale řekla bych, že jsem si právě něco dokázala. Pokud jí budu věřit a budu věřit sobě, možná se dokážu krůček po krůčku pohnout dopředu.

Vím, že většina věcí, kterým budu čelit, budou mnohem méně příjemné, než co se právě odehrálo. Krátce zapřemýšlím, že jsem na začátku dlouhé a trnité cesty.

Pak mi dojde, že to není začátek. Už mám za sebou milión kroků a zatím jsem dokázala získat Ashley.

Lepší to být nemůže.

Jen doufám, že ani o moc horší.

28

"Jsi na to připravená?" zeptá se mě Ashley, když si oblékáme kabáty. Léto skončilo a přišel podzim, dříve zdá se. Je moc chladno na to, aby šel člověk ven bez bundy, ale když je venku, je mu zase moc teplo.

Trochu jako se právě teď cítím.

"Teď už je trochu pozdě nebýt připravená, ne?"

"Ne, můžeš zůstat doma, pochopíme to."

"Glen neví, že přijdu." Věnuju jí pohled. "Takže říkáš, že vám s Aidenem by to nevadilo."

Zatímco si snažím upravit límec, Ashley kolem mě zezadu dá nápomocné ruce. "No, záleží na někom jiném mimo mě?"

Zasměju se. "Ne, když to podáš takhle."

Urovná mi límec, jako to dělá vždy. Co se těchto věcí týče, jsem nemožná.

"Ash, proč to pořád děláš?"

Poodstoupí a věnuje mi tázavý pohled.

"Proč jsi pořád... tak hodná. Dovoluješ, aby mi všechno prošlo?"

Povzdechne si. "No. Jednou jsem na tebe zatlačila a moc dobře se to neosvědčilo. Zdá se, že počkat, až jsi sama připravená, funguje lépe."

Když to podá takhle.

"Dobře, no, přijdeme pozdě." Otočím se zpátky ke dveřím.

"Spencer, vážně to nemusíš dělat."

Nepodívám se na ni. Nechci, aby viděla, jak mám bílé oči. Jak jsem bledá. Jak zatraceně vyděšeně vypadám.

"Vše, co jsi řekla, Ash, všechen ten... pokrok, který jsem udělala. Bylo to díky tomu, že jsem byla připravená. Na tohle neexistuje správná doba. Takže to asi musíme podstoupit teď, protože..." Téměř se uchechtnu. "Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek."

"Tak pojď, kočko, pojďme se postavit mafiánské rodině."

Kdy se z mého bratra stala mafiánská rodina?

Když dorazíme k restauraci, vyžaduje to velké úsilí, abych dýchala klidně. Ashleyina hřejivá ruka v mé hodně pomáhá. Vím, že zůstane u mě.

Když vejdeme, Aiden už tam je, sedí v boxu v rohu. Otočenou čelem od nás spatřím známou rozcuchanou hlavu. Když Aidenův obličej ožije a vstane, aby nás přivítal, Glen se otočí.

Změna jeho výrazu by se měla natočit a pouštět zpomaleně. Ale výsledek mi mou přítomnost nijak neulehčuje. Myslím, že slovo, které hledám, je 'zlověstný'.

Zatímco k nim jdeme, procedí něco přes zatnuté zuby. Slyším ho říct Aidenovi: "Co to má kurva bejt?"

"Uklidni se, kámo," vidím Aidena odpovědět koutkem úst. Pořád se na nás přátelsky usmívá, přestože mu v očích pozoruju paniku.

Ashley mi sevře ruku a já jí sevření oplatím. Dokážu to. A pokud by se ukázalo, že ne, vždy můžu utéct, ne? To mi jde.

Posadíme se a Glen vypadá, že vybouchne. "Co tady děláš?" zavrčí.

"Chtěla jsem tě vidět," odvážím se říct. Hlas mám tichý a bázlivý. Z nějakého důvodu mi přijde, že když budu hrát tichou a milou, mohlo by to zmírnit jeho snahu utrhnout mi hlavu. Očividně na to neskočí.

"No, viděla jsi mě. Promiň, že odejdu, protože mi je z pohledu na tebe šoufl."

Vstane a vezme ze stolu svou peněženku. Věnuju Ashley pohled 'já to říkala'.

"Glene, kecni si zpátky."

K překvapení nás všech promluvil Aiden. Ještě překvapivější je velká únava v jeho hlase. Nějak tuším, že tohle už nějaký ten den probírají. Netuším, co mu Ashley řekla. Věřím jí natolik, abych věděla, že by má tajemství neprozradila, ale stejně mi to nedá.

A nejpřekvapivější ze všeho je, že Glen poslechne. Posadí se a peněženkou bouchne o stůl.

"Glene…," zkusím to.

"Prostě... prostě se najíme," zavrčí.

Objednáme si a Aiden a Ashley se snaží udržovat konverzaci. Probíhá ale pouze mezi nimi s neustálými kradmými pohledy na mě a Glena. Glen s neskutečně zlostným výrazem zírá z okna, jako by měl sto chutí zardousit lampu, která venku stojí. Já trhám sáčky s cukrem. Když mi dojde, že mám před sebou na stalo malou hromádku cukru, začnu plastovou lžičkou dělat sochy.

Aiden říká Ashley nějaký basketbalový vtip, když mi Glen sotva slyšitelně řekne: "Pořád to děláš."

Zaraženě na něj pohlédnu. On na mě právě promluvil? Promluvil. Právě na mě promluvil. Super, konečně se mnou mluví a já mám v mozku prázdno. Jak jinak.

"Jo, dělám." Doufám, že ta odpověď nám pomůže se posunout dát.

"Asi pořád děláš hodně věcí." Ze zloby v jeho hlase je zřejmé, o co ve skutečnosti jde. Nehodlá se usmířit. Zatím ne. To byla nejspíše přehnaná naděje.

"A hodně věcí už nedělám," odvětím.

"Jako kradení."

"Jako to."

"A ujíždění na drogách. To už taky neděláš, Spencer?" O malinko zvýší hlas.

"Přestaneš bejt takovej kretén," vstoupí do toho Aiden. "A když na to přijde, takovej pokrytec?"

Po tom na něj všichni pohlédneme.

"Nepleť se do toho, Aidene." Zdá se, že Glen dál hodlá na všechny vrčet.

"Ne, kámo, prober se."

Přijde servírka s jídlem. Nikdo jí nevěnuje pozornost. Tenhle rozhovor nějak nabral životní formu a ona tam jen stojí a s vykulenýma očima sleduje naši další výměnu názorů.

"Je mi u prdele, co se v minulosti stalo, ale poslední dny jenom kňouráš, že tvá sestra je feťačka. To už jsi zapomněl na svý trable s Oxykodonem? Kurva, Glene, nešij do ní a přestaň bejt takovej debil. Bože." Po tom krátkém proslovu se otočí zpátky na Ashley a omluvně řekne: "Promiň, normálně takhle na zabití není."

V té chvíli si servírka krátce odkašle a připomene nám tím, že tu je.

Jakmile je jídlo na stole a servírka vděčně zmizí zpátky v kuchyni, otočím se na Glena.

"Oxykodon?"

"O nic nešlo."

"To myslíš vážně?" Nedržím se zpátky. "Ty... ty jsi měl tu drzost sem jít a chovat se ke mně jako debil a byl jsi závislý na Oxykodonu?"

Vstanu, mám takový vztek, že mi tepe hlava. Ashley mě stáhne zpátky. "Sedni si, Spencer."

"Jak se opovažuješ! Jak se opovažuješ mě soudit!"

"Já naši rodinu nezničil!" vykřikne Glen.

Začínáme přitahovat pozornost ostatních zákazníků. Ashley mě pořád drží za zápěstí a nedovoluje mi vstát. Ruce mám na stole zatnuté v pěsti a přes hučení v uších sotva slyším.

"Spence... chceš jít?" To promluvila Ashley. Ten hlas přes hučení v uších slyším.

Zavrtím hlavou. Z nějakého zvláštního důvodu si mi momentálně vůbec utéct nechce. Tohle je ono, tady se postavím na odpor.

Tady Spencer vybojuje závěrečnou bitvu.

To mi připomene vtip, který mi říkával táta o generálu Castrovi... teď na něj pravděpodobně není vhodná doba.

"Nemůžeš si napochodovat zpátky do našich životů a předstírat, že se nic nezměnilo."

"Nikam jsem nenapochodovala, Glena. Náhodou jsem klopýtla, když se ukázalo, že tvůj nejlepší kamarád je nejlepší kamarád mé přítelkyně." Jak to, že dávám takový smysl?

"Jo... no..." Po jeho méně než výřečné odpovědi ze mě nějak vše opadne, všechna zlost, všechny emoce, všechno. Zbude jen smích. Všechny totálně zaskočím, když se rozesměju.

Brzy se směju tak moc, že se musím předklonit a po tvářích mi tečou slzy. Ashley mě konejšivě poplácává po zádech a starostlivě se ptá, jestli jsem v pořádku. Glen na mě zírá, jako bych se pomátla. Nakonec mě smích přejde, já se narovnám a z obličeje si otřu slzy ubrouskem, který mi Aiden podá.

Glen na mě pořád zírá. Stejně tak i Ashley a Aiden.

"Omlouvám se," sklopím zrak na své ruce a snažím se nechechtat. Nemůžu si pomoct. Netuším proč, ale všechno mi přijde hrozně směšné.

Je to legrační. Chci popadnout Glena za ramena a donutit ho, aby mi řekl vše o uplynulých sedmi letech. Chci vědět, jak se má táta, jak se má máma a jak se má Clay. Po naší poslední výměně názorů pochybuju, že mi něco řekne a nějak mi to nevadí.

Přežila jsem. Přežila jsem setkání se členem své rodiny. Jsem celá a on také.

Aiden něco Glenovi řekne a ten, stále zaražený, odpoví. Nějak začneme konverzovat a já kontroluju svůj smích a přispívám k hovoru. Mluvíme všichni , ačkoli kdybyste nás pečlivě sledovali, Glen a já si dáváme pozor, abychom se navzájem neoslovovali. Mluvím s Ashley a Aidenem, Glen také a oni si povídají s námi.

Nevím, co bude dál, ale tohle je další krok kupředu.

A zbytek je na mně.

Bože, strašně se bojím.

29

Když později večer s Ashley nakonec dorazíme domů, cítím se zvláštně, ale dobře. Jako by mi z ramen spadlo těžké závaží.

"Jsi v pořádku?"

Na tu otázku jsem od Ashley zvyklá, ale obvykle ji nepronáší takhle zadumaným tónem. Můj záchvat smíchu asi působil divně.

"Víc než to," ujistím ji.

"Hmm, ale i tak…"

"Ash, jsem v pohodě."

"V pohodě jakože na trní, nebo v pohodě jakože zavolejte pány v bílých pláštích?"

"Asi obojí." Padnu zády na gauč. Zakryju si obličej rukou a uchechtnu se. "Promiň, pořád se cítím trochu..."

"Radostně? Vesele? Šíleně jako blázen?"

Kdyby to neřekla tak mile škádlivým tónem, asi by mě to urazilo. Místo toho po ní hodím polštář. Netrefím se.

"No, bylo to vtipný."

Na to pozvedne jedno obočí.

"Bylo, Ash. Přišel tam plný zloby a nenávisti a pak se ukáže, že taky ujel. No... dobře, možná ne tolik jako já, ale..."

"A to tě rozesmálo?"

Když to teď řekla, vlastně to není tak k popukání.

"Spencer…"

"Prostě... to nech být, ano?" Dám si ruku z obličeje ruku a pohlédnu na ni.

"Jen chci, abys byla-"

"Co?" přeruším ji docela hrubě. "Abych byla v pořádku? Právě jsem se uprostřed restaurace pohádala s bratrem a on mě k smrti nenávidí a já o tom teď nechci mluvit."

"Miláčku." Posadí se vedle mě na gauč a mě začnou z očí téct slzy. Chce mě utěšit, ale já jí to nedovolím.

"Ne!" hodím na ni další polštář a zlostně vstanu. "Nechci... nechci přestat mít vztek. Nechci přestat být... být... naštvaná. Tohle je můj život, Ashley. Život, který jsem měla mít, má on." Mávnu rukou k oknu na Glena, který tam někde venku je. "Zvorala jsem to, on to zvoral. Já skončím na ulici a jemu to projde. To je příběh mýho podělanýho života. Vždy to byl on, on a Clay." Hodně zvednu hlas. "Je to je fér? Je?"

"Spence… Spence…" Snaží se mě uklidnit, ale to jí také nedovolím. Není tu nikdo jiný, na koho bych to mohla vypálit, tak to bohužel schytává ona.

"Ne, Ashley. Ty to nechápeš. Už to takhle nechci. Chybí mi. Všichni. Chci je zpátky. Miluju tě, ale to nestačí. Chci zpátky svou zatracenou rodinu... chci je zpátky..."

Uprostřed obýváku klesnu na kolena a už dál mluvit nedokážu. Obejmu se rukama v němém gestu bolesti, poprvé v životě nemůžu utéct. Nedokážu to.

Jako by to nestačilo, několik sekund trvá, než mi dojde, co jsem řekla, ale nakonec se to stane. Právě jsem jí řekla, že mi nestačí.

Řekla jsem... panebože, já to řekla.

Ze všeho, co ze mě vypadlo, je to to jediné, o čem můžu říct, že jsem tak nemyslela.

A její výraz svědčí o tom, že to slyšela.

Teď se vše uvnitř mě točí v bolestném, dusivém víru paniky. Ranila jsem ji a ranila jsem sebe. Teď stojí pořád vedle gauče a upírá na mě zrak. Sleduju, jak zavře oči a mělce se nadechne. Pak oči znovu pomalu otevře.

Sklopím zrak na podlahu, po tvářích mi tečou slzy a dopadají na kalhoty zakrývající mi kolena. Čekám, že odejde, pokud ne z bytu, tak minimálně zmizí do ložnice a zabouchne dveře.

Měla jsem tušit, že mě překvapí, nějak skončí přede mou na kolenou a pomalu mi zvedne bradu.

"Nemyslela jsem to tak," šeptám ochraptěle. "Bože, Ashley, tak jsem to..."

Místo odpovědi si mě přitáhne do náručí a houpá mě. "Pšš, broučku, pšš, to nic, to nic."

"Miluju tě, miluju tě," fňukám. "Jsi všechno, stačíš mi, moc se omlouvám, miluju tě..." Chytnu její halenku a zasténám do ní. Jak jsem mohla říct něco takového?

"Pšš, broučku, pšš." Dál mě houpá. "To nic, to nic."

"Nemyslela jsem to tak, vážně..."

"Spencer… miláčku, já ti nerozumím." Jednou rukou si drží mou hlavu na rameni a druhou mě hladí po zádech.

Vzlykající a škytající se trochu odtáhnu a zahledím se do její překrásné tváře. Mé slzy se zpomalí a dýchání uklidní. Otevřu pusu, abych jí něco řekla, ale místo toho opět škytnu.

Usměje se tomu a utře mi z tváře slzu.

"Broučku?"

"Omlouvám se," šeptám.

"Za co?"

"Za... za to, co jsem řekla..."

Svraští obočí. "Že chceš zpátky svou rodinu?"

"Ne... to…," polknu, "to, že mi nestačíš. Nemyslela jsem to tak."

Zvedne jedno obočí. "Nezabíjej mě." Zvedne ruce. "To jsem nějak neslyšela. Křičela jsi a já byla trochu zaražená, protože jsem tě asi ještě nikdy křičet neslyšela."

Ústa se mi stáhnou do neslyšného 'ó',

Ostýchavě se usměju. "To je jedno, stejně jsem to tak nemyslela. Ty mi víc než stačíš."

Znovu se zasměje a zastrčí mi vlasy za ucho. "Vím, že ne vždy jde o mě. Tedy o mně jde v podstatě vždy, ale tohle bude asi jeden z těch záhadných vzácných případů, kdy to tak není."

Položím jí ruku na tvář. "Nemůžeme mít alespoň jednu hádku, kdy nebudeš dokonalá?" popichuju.

"Ne. Já jsem dokonalá. Na tomhle nenajdeš ani chybičku, zlato!" Bouchne se pěstí do hrudi.

Pozvednu jedno obočí.

"Fajn!" poddá se. "Moc dobře víš, že dokonalá nejsem. Jsem náročná a za nic na světě nedokážu uvařit poživatelný hrnek kávy."

"Ano, ale bydlíš naproti kavárně."

"Což není náhoda." Vezme mě za ruku a zvedne nás na nohy. "Spencer, klidně můžeš trochu bláznit. Nic z toho nemůže být lehké."

Mělce se nadechnu a pak vydechnu. "Víš co... je to snazší...," usměju se. "Je to snazší než být sama."

Tak jsem to řekla.

Bože, šťastná Spencer. To je myšlenka. Je to myšlenka, s kterou asi dokážu žít.

To ovšem neznamená, že to skončilo, protože ačkoli to byl další krok na mé cestě, přiznání, že chci zpátky svou rodinu, přede mou otevřelo další dlouhý kus cesty.

Kus, po kterém se chtě nechtě musím vydat.

30

Ashley je dokonalá.

No, to je možná trochu přehnané. Nechává po bytě mokré ručníky, nesnáší domácí práce a při sledování sportů mě úplně ignoruje. Ano, napadlo mě, že má asi trochu více chromozomu Y, než by jako holka měla mít.

Ovšem když vezmete do úvahy velikost jejího šatníku, dobu, kterou každý den věnuje líčení, a její kousavou náladu zhruba jednou za měsíc, je to ženská jako vyšitá.

Hádáme se. Občas v ní vidím rozmazlenou holku, kterou bývala jako dospívající. Má sklon chtít vše po svém a většinou ji nechávám.

A když jde pak o něco opravdu důležitého, bez hádání se podvolí.

Jako teď.

Požádat ji o pomoc je jedna z nejtěžších věcí, co jsem musela v životě udělat. Těžší než za ní běžet, těžší než vidět Glena, těžší než cokoliv, možná s výjimkou zbavení se závislosti na heroinu.

Ona samozřejmě prokáže svou dokonalost a pomoc mi poskytne, nadšeně a bez váhání. A rovněž bez otázek, protože taková už prostě je.

První část pomoci, kterou potřebuju, bude vyžadovat veškerou energii a odvahu, kterou v sobě mám. Druhá část bude vyžadovat čas a trpělivost a balík peněž. Vlastně i na první část budou potřeba peníze a Ashley je samozřejmě nabídla v absurdní výši. Své úspory jsem utratila a Ashley milionkrát poukázala na to, že má peněz na rozdávání.

Půjčuju si od ní nerada.

Nemůžu uvěřit, že jsem přemluvila Glena, aby o tom, že mě viděl, mlčel. Říkal, že je to kvůli tomu, aby nenaštval mámu, že jim nechce zlomit srdce vědomím, že žiju.

Byl to od něj hezký dárek na rozloučenou. Nic jiného jsem nečekala. Teď už je pryč, pryč z mých myšlenek, pryč z města.

A je na čase, abych se vydala za ním. Ne do LA, ne tam, kde teď žije, ale do Ohia. Musím tam jet a vyhledat svou rodinu. Lépe řečeno musím tam jet a zjistit, zda má rodina je pořád to: má rodina. Kdysi jsem je ztratila, ne, musím být upřímná, odhodila jsem je.

Sedm dlouhých let bez lidí, které máte nejraději, je očistec. Úplně chápu, pokud mě už nemilují. Pořád úplně nevěřím, že si lásku zasloužím.

Ashley, no, říkám to pořád, Ashley je blázen. Miluje mě a já to vím. Je blázen, ale bez její lásky bych se neobešla. To její láska v současnosti pohání mé srdce. To Ashley mě podpírá jako ty berle, kterých jsem se strašně ráda po uzdravení kolena zbavila.

V práci jsme dostaly další volno. Já mám pořád tři milióny let nevybrané dovolené a Ashley dostane, co chce, úsměvem a mrknutím. Celý týden a dva k němu přidružené víkendy na to, abych zjistila, jestli můžu svůj zničený rodinný život nějak napravit.

Noc před naším odjezdem nespím. Ashley vedle mě jemně, ale i tak legračně chrápe, a já ji za to zbožňuju. Jsem ráda, že teď dokáže spát, a vím, že to ona bude ráno vše držet pohromadě. Já? Já rozhodně usnout nedokážu.

Čekám, že mi před nosem prásknou dveřmi. Čekám, že mi řeknou pár drsných a odůvodněných věcí. Vím, že to bude bolet. Strašně. A bez ohledu na to, že tohle vše vím, vím také, že i tak nemám na vybranou, musím to udělat.

Byť jen proto, abych viděla jejich tváře. Ne výrazy v jejich tvářích, ty budou dotčené a ublížené. Ale chci vidět jejich obličeje, zestárlé, ale pořád tak krásné, jak si je pamatuju z každých Vánoc svého dětství. Každá zářná, život pohlcující vzpomínka, kterou v sobě potlačuju a odmítám jí dovolit vyjít na povrch, je plná těch lidí a já je potřebuju, alespoň ještě jednou, vidět.

Předstírám, že pak budu celá? Rozhodně ne.

Ale je to moje jediná a poslední příležitost říct to jediné, co jim říct potřebuju. Že se omlouvám. Že se neskutečně moc omlouvám.

A ano, chovám v sobě kapičku naděje, že si mě třeba vyslechnou.

To je samozřejmě Ashleyina vina. Než mi převrátila život vzhůru nohama, neměla jsem žádnou naději. Kolem Spencer Carlinové nebylo žádné světlo, žádná budoucnost, nic ani vzdáleně pozitivního. Bez její úžasné lásky bych se nikdy nemohla naučit znovu doufat.

Super. Jak si přilévat do ran sůl.

Otočím se a pohlédnu na její spící tělo. Ve snu dělá zvláštní králičí obličeje, krabatí obličej. Potlačím nutkání dát jí vlasy z tváře, vím, že bych ji nejspíše probudila. Zaslouží si odpočinek. Myslím, že následující týden jí dám pořádně zabrat.

Ona to samozřejmě ví také. A nezabránilo jí to, aby trvala na tom, že pojede se mnou. Věděla jsem, že pojede, už od chvíle, kdy jsem jí řekla o svých plánech. Obě jsme věděly, že pojede, bez ohledu na má ujišťování, že to zvládnu bez ní. Skrytě, no, možná ne skrytě, ale v duchu, jsem byla ráda.

Dobrý bože, jak já se změnila.

Když slunce konečně vyjde nad horizont a spustí se budík, jsem pořád vzhůru. Konkrétně ležím na zádech, zírám do stropu a přemýšlím, jestli by nebylo lepší, kdyby se v tenhle okamžik zřítil.

Ashley se zavrčením zamáčkne budík a zaboří hlavu do polštáře. Ó ano, to je další vada na její dokonalosti, není ranní ptáče.

Po pár minutách zamumlá z polštáře: "Ko vmlet rní lty."

Pozvednu jedno obočí a otočím se na bok, abych na ni viděla.

Zvedne hlavu z polštáře a pohlédne na mě se zastřenýma očima.

"To nedávalo smysl," řeknu jemně.

"Řekla jsem," odvětí nabručeně, "kdo vymyslel ranní lety?"

Uchechtnu se. "Pravděpodobně letecké společnosti, ale, lásko, letenky jsi zamlouvala ty."

Po tom její nabroušený výraz nezmizí.

"Proč jsi mě nedonutila zamluvit pozdější let?"

"Protože ráda žiju."

Na to mě probodne pohledem. I tak vyleze z postele a o pár minut později slyším sprchu. Netrvá dlouho, než její úchvatný hlas začne prozpěvovat starý šlágr od Eagles. Nedělej si starosti, jak příhodné.

Já jsem pořád v posteli a znovu zírám na strop. Drobné sevření žaludku, které jsem cítila celou noc, je teď o něco silnější. Nechci si představovat, jaké to bude po přistání v Clevelandu nebo až přijedeme do mého rodného města. Nejspíše mě celou pohltí. Vlastně by dokázalo pohltit celé město.

Ashley se vrátí do ložnice v županu a s ručníkem na hlavě. Pohled, který mi věnuje, je chápavý a milující.

"Není pozdě z toho vycouvat, Spence," prohlásí jemně.

"Je," hlesnu v odpověď. Bylo pozdě vycouvat už před sedmi lety. Rozhodně je pozdě nyní.

Vyhrabu se z postele a toporně se uchystám. Máme zabaleno, zabalily jsme si včera večer. Taxi přijede, než si to stačím uvědomit, a jsme pryč.

Ashley, rozmazlenec, nám objednala první třídu. To nebylo vůbec nutné vzhledem k tomu, že z New Yorku do Clevelandu se neletí nijak dlouho. Její zdůvodnění zní, že člověk stráví na letišti dost dlouhou dobu, aby si zasloužil trochu luxusu. Já jsem příliš nabuzená na to, abych zaznamenala, v které třídě letíme.

Teprve když dojdeme k proskleným stěnám terminálu a já vykulím oči, si vzpomenu říct jí, že jsem nikdy letadlem neletěla.

"Jakože nikdy?" zeptá se překvapeně.

Zavrtím hlavou. "Do New Yorku jsem jela autobusem, a když jsem byla malá, na prázdniny jsme jezdili autem."

"Ty jsi nikdy nebyla v jiném státě? Jako v Kalifornii nebo na Floridě nebo tak?"

Znovu zavrtím hlavou. "Ne, jen u jezer a u prarodičů. Nikde jinde. Táta rád tábořil a na táboření se nelétá."

Ashley nakloní hlavu na stranu. "Takže to bude tvé poprvé."

Zvednu jedno škádlivé obočí. "Na sex v letadle ihned zapomeň, Ash."

Luskne prsty a hlesne: "Sakra."

Stejně by to nešlo. Jsem tak nervózní, že mám celé tělo prakticky otupělé. Jsem si téměř jistá, že necítím nic od pasu dolů, což by celý koncept sexu v letadle úplně zkazilo.

Kromě toho ten let není dost dlouhý, když vezmete do úvahy vzlet a přistání a všechny ty letecké věci mezitím.

Když se připoutáme na sedadlech, vezme mě za ruku. Vzhledem k tomu, že letím poprvé, nechá mi sedadlo u okénka. Je to hezké rozptýlení od nervů, které ve mně kypí. Přestože jsme ještě nevzlétli, lidé na dráze vypadají zvláštně malí. Trochu jako ty dementní hračky, které občas dostanete v Happy Meal.

Vzlet je silný zážitek. Na jednom rodinném výletě nás táta překvapil výletem do zábavního parku Cedar Point. Bylo to ještě před drogami, ještě předtím než jsem věděla, co silný zážitek doopravdy je. Po prvním pohledu na horskou dráhu jsem málem omdlela. Pro mé drobné tělo to bylo téměř příliš. Ale bráchové mě brali na jednu jízdu za druhou a po pár kolech jsem si zvykla a zjistila, že si to užívám.

Vzlet je toho mírná verze. Není to jako když si do žíly píchnete dávku, ale je to ten typ adrenalinu, s kterým si teď ráda vystačím.

Jak jsem říkala, je to dobré rozptýlení.

Dnes je oblačno, takže toho moc nevidím, jen panorama New Yorku mizící mezi mraky jako městečko z Lega.

Mezi objevením přehorlivých letušek a rituálním prolistováním časopisu na cestu uběhne sotva mrknutí a už se poutáme na přistání. Pořád držím Ashleyinu ruku ve své a uklidňuje mě to. Sevření žaludku opět zesiluje a já z toho zavřu oči.

Skákavý přílet do Ohia beru jako méně než dobré znamení.

Konec konců mám před sebou skoro jistě nerovnou cestu.

Kéž by byla ze žlutých cihel jako v zemi Oz. Tak bych si alespoň byla jistá, že mě cestou čekají setkání se zajímavými postavami, z nichž některé hledají tělesné orgány. Ten film mi vždy přišel z jistého pohledu trochu morbidní.

Když se rozsvítí nápis 'uvolněte si pásy' a lidé se začnou zvedat ze sedadel, Ashley mi ruku sevře.

"Připravená?"

"Připravenější už nebudu," odvětím.

A to je svatá pravda.