Strasti dospělosti

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

41

K uším mi dolehne bolestivé zasténání a o okamžik později mi dojde, že to muselo být mé vlastní, protože mě pořád všechno bolí víc, než by má tvrdohlavá pusa chtěla přiznat, a jsem studenější, než jsem kdy byla.

Opatrně se pohnu a náhle si plně uvědomím, že mám na těle něco těžkého, co mi znesnadňuje dýchání. Jako by to nestačilo, hustý zápach železa ve vzduchu je tak silný, že musím přemýšlet, jestli jsem se neocitla v upírském románu Anne Riceové.

Chladnými prsty se dotknu ještě chladnější dlaně a mírně se zamračím bolestivému bodnutí v hluboké ráně. Mezitím pomalu otočím hlavu a váhavě otevřu oči. Když spatří krev, rozšíří se.

Ostře se nadechnu a zvednu ruku, která ležela v mělké rudé kaluži, a obrátím pozornost na váhu, která na mě leží.

"Caro?" zašeptám v marné naději. Je ledová.

Záda a horní polovina mého tělo jsou studené a mokré a lepkavé a mám z toho silné nutkání zvracet.

Její hlavu cítím na svém krku, krev tak mohla prosáknout pod a kolem mě. Odvrátím se, jemně ji ze sebe shodím a vyhýbám se pohledu na její obličej. Kromě nejasné vzpomínky, jak ke mně Cara běží, a ostré bolesti v zátylku o okamžik později, to mám v hlavě pomíchané.

Vstanu, natáhnu ruce a opřu se o nejbližší zeď. Je mi zima, všechno mě bolí a chci Ashley.

"Ash?" zavolám tiše a přemýšlím, proč jsem vůbec v restauraci a proč jedna z mých zaměstnankyň leží vedle mě na podlaze mrtvá. Měla bych být doma a proklínat sousedy, kteří se opovážili prásknout dveřmi od auta nebo se pustili hudbu moc nahlas, což vyústilo v dvě probuzené, nešťastné děti a dvě šílící matky.

Přejedu si pohledem přes krví pokrytou paži a dlaň, upřu zrak na prsten na prstu a pomalu přes něj přejedu palcem.

Pak se podívám na dveře a spatřím roztříštěné sklo.

Vidím Aimee, jak pokládá menu, které mi blokovalo pohled na její tvář; jak se tvářila, když říkala věci, ze kterých se ve mně vařila nebo tuhla krev; jak mě mlátila; jak mi namířila na hlavu brokovnici a jak jsem s sebou trhla, když Ashleyino auto vjelo do budovy jakoby nic; jak mě Ashley opatrně držela za tváře a jak se postavila na mou obranu pokaždé, když jsem se stala obětí výhrůžek.

Vidím, jak mě má Aimee uvězněnou u zdi a dotýká se mě, jak nechci, a jak ji Ashley ode mě odtrhává a snaží se jí to vrátit. A pak uslyším, jak na sebe křičí a dva výstřely z brokovnice. Vzpomínka, ze které sebou skoro trhnu.

Sklopím zrak na podlahu a připomenu si, jak jsem tu ležela a na množství krve kolem mě. Snadno by se dalo myslet, že jsem mrtvá.

S myšlenkou na jediného člověka vyběhnu z kuchyně a rozhlížím se po ní, spatřím však pouze její nabourané auto.

Pokud si Ashley myslela, že jsem mrtvá, vím přesně, co by udělala.

To, co bych udělala já.

"Kdybys umřela, umřela bych taky. Je to takhle prostý."

Rychle zvednu z podlahy brokovnici a druhou ruku si přiložím na spánek a pak na zátylek, zatímco se mračím bolestí. Když ji svěsím, vidím z dlaně kapat krev jako slzy. Je těžké rozlišit, jestli je má nebo Cary.

Ruku si otřu a otevřu pusu, abych zavolala na Ashley, když vtom od schodů vedoucích do sklepa uslyším její hlas.

Zvednu patronu, kterou spatřím na podlaze, a pak během méně něž deseti sekund doběhnu do své kanceláře a vytočím číslo s "Jsem v práci, potřebuju tě" jako pozdravem a rozloučením. Pak si pospíším zpátky a dolů do sklepa. Neodvážila jsem se rozebírat podrobnosti ve strachu z toho, co by mezitím mohla Ashley udělat. Nikdy bych ji nenechala udělat něco, čeho by později po vyprchání zlosti litovala.

"Chceš ji? Zkus to," řekne Ashley, a když nedostane rychlou odpověď, pokračuje. "Ne, vážně, no tak. Zkus to. Schválně, jestli něco zmůžeš. Vím, že ji chceš."

Když sejdu dál po schodech, spatřím ji stát zády k sobě napůl se sklánět nad ošklivě zbitou Aimee. V ruce drží rozbitou láhev od piva, kterou nabízí Aimee, která neohrabaně leží na base piv, jako by ji tam někdo hodil.

"Vážně si myslím, že bys mě měla nechat být," zašeptá Aimee a poprvé zní vyděšeně.

Na okamžik obě sotva poznávám.

"A já si vážně myslím, že ne." Ashley zvedne rozbitou láhev a dá ji blíže k Aimeeině obličeji. "Myslíš, že kdybys ji měla, měla bys větší šanci? Klidně bys mohla mít zbraň a stejně by se vůbec nic nezměnilo. Tak jako tak chcípneš."

Aimee se zvedne koutek rozbitých a nateklých rtů, jako by se snažila usmát. "Zabiješ mě tou zbraní? Nebude to pro tebe trochu déja vu?"

Ashley ztuhne a odhodí láhev za Aimee, kde se roztříští o zeď a přehluší mé zavolání Ashleyina jména.

"Pokud ale tvou milovanou Spencer uvidím, ujistím se, aby poznala, že tam jsem," pokračuje Aimee tiše, ale troufale. "Ta mrcha už ani nedýchá a pořád způsobuje víc problémů, než za kolik stála."

Kromě namáhavého dýchání na ni Ashley jen tiše hledí. Postoupím dopředu, vím, co se chystá udělat.

Aimee je s každým rychlým a tvrdým úderem slabší a slabší. Opřu brokovnici o naskládané basy a zezadu dám paže kolem Ashley. Jednu jí dám kolem pasu a druhou natáhnu dopředu. "Ash," pronesu jemně a pravou dlaní obejmu po pohybu vzad její pevnou pěst. "Ashley, přestaň."

Během několika okamžiků je většina napětí z jejího těla pryč. "Já nemůžu," zašeptá v odpověď.

"Ale ano, můžeš."

Ashley svěsí hlavu a já vím, že pláče. "Ona tě zabila."

"Ne," odvětím silným hlasem. Ashley povolí pěst a svěsí ruku, jako by už dál nemohla, ale já ji nepustím, protože mě má pořád, bez ohledu na cokoliv.

"Zabila nás obě."

Palcem jí hladím odřenou ruku. "Ne. To by nám nikdy udělat nedokázala, Ashley," ujistím ji a opřu si bušící hlavu o její rameno. Přináší mi to pocit bezpečí, který mi dokáže bez jediného slova dát pouze Ashley, ale vím, že je to pouze klid před další bouří a je to pouze otázka okamžiků, kdy se její zuřivost vrátí v plné síle. "Nedělej to," prosím.

"Přestaň," žádá Ashley. "Ubližuješ mi, jdi pryč. Vrať se později. Když jsi tu, nic nezmůžu," dokončí a zní, jako by se snažila na mě dál zlobit.

"Podívej se na mě."

"Ne," odporuje. "Nemůžu. Nemůžu udělat nic, o co mě žádáš. Odejdi, prosím..."

"Nikdy bych tě neopustila," zašeptám Ashley do ucha. "Přísahám." Zatímco pořád pláče, pochybovačně vrtí hlavou. Zpevním své objetí, protože tomu potřebuje uvěřit a protože je mi hrozná zima a ona tak hřeje. "Přísahám, Ashley."

"Ale ta krev...," začne tiše. O okamžik později znovu zavrtí hlavou. "Ne, bylo jí příliš. Byla jsi ledová. Tohle si jenom představuju.""

"Nebyla moje, ale Cary."

"Cary?" zeptá se. V panici na ni bez pochyby úplně zapomněla a od svého příjezdu ji neviděla.

"Otoč se."

"Nemůžu."

"Ale můžeš," povzbuzuju ji bez ohledu na to, jak zlomeně zní.

Ashleyin hlas se vrátí k dotčenému šepotu, když řekne: "Bože, Spence, tohle bolí."

Nestáhnu ruku, když ucítím, že svou ve snaze vyjádřit vztek a bolest opět sevřela v pěst. Rychle zahřívá mou.

"Pokud tu nejsem, tak ji zabij," řeknu jí tiše a krátce pohlédnu na Aimee, která se na podlaze stále snaží zůstat při vědomí. "Udělej to pomalu a tak bolestivě, jak si dokážeš představit, ale nejdřív se na mě musíš podívat. Otoč se."

Vím, že se Ashley bojí, že si tuhle scénu pouze představuje, a moc ji chci otočit sama, ale i tak považuju za lepší, aby se se postavila svému strachu, aniž bych stála před ní a udělala to za ní. Musí to udělat sama.

"Pokud tam nebudeš...," začne stejně slabým hlasem jako předtím, "vrátíš se? Prosím, alespoň... někdy."

Dám svou teplou ruku pod její a nakonec propletu prsty skrz její. "Přestaň s tím," požádám starostlivě a sevřu jí ruku. "Cítíš to? Tohle je skutečný, Ash."

Ashley mi ruku zmáčkne silněji. "Hrozně se bojím. Nechci být sama."

"Nikdy sama nebudeš."

"Vrátila bys ses?" zopakuje jemně.

Víc ji k sobě přitisknu. "Nikdy bych nebyla nikde jinde."

Uplynou sekundy, které jsou dlouhé jako hodiny, než Ashley nervózně vydechne. "Tak dobře."

Ashley se pomalu otočí a já jí pustím ruku, až když je to úplně nezbytné, a položím ji na její bok. Oči má zavřené, připravuje se na výsledek.

"Jenom mi dej chvilku," požádá s mírným zamračením. Třese se.

Ashley je bledá bolestí, kterou si nechci představovat, a stopy po prolitých slzách na jejím obličeje vypadají, že tam zůstanou, ale pod vší tou zranitelností mi nikdy nepřipadala silnější.

"Už to bude deset sekund," ozvu se jemně po uplynutí příslušných sekund téměř napůl žertovným tónem.

Ashley si navlhčí suché rty. "Já vím."

Nedokážu si pomoct, natáhnu ruce a vezmu ji oběma za tváře. Na tu pořezanou ruku si dávám pozor. Bříšky prstů stále studené levé ruky jí setřu slzy a vím, že rozdíl teplot obou rukou ji ještě víc mate a nutí ji pochybovat, jestli tu doopravdy jsem, nebo je to jen výplod její fantazie v důsledku silného šoku.

Snubní prsten na mém prstu září jako plamen ve tmě. Vrátím ruku na její pas, přitisknu ji pevněji k sobě a nakloním hlavu k její. "Vzpomínáš, jak jsme si navzájem slíbily navěky?"

Ashley v odpověď přikývne a já palcem pohladím pokožku pod ním. "Věř mi," zašeptám a nakloním se, abych udělala to, čemu vždy věří.

Mé polibky začnou jako opatrné a jemné, dokud nespatřím Ashley nehybně ležící nahoře na podlaze v louži krve. Přesunu jí ruku na zátylek a ujišťuju se, že nikam nezmizí, zatímco polibky přejdou v odhodlané. Na okamžik jsou neopětované, kdy si Ashley prostřednictvím jemného zalapání po dechu, které je výmluvnější než všechna slova, dovolí přijmout skutečnost. Vzápětí mě začne líbat stejně horlivě.

Nakonec Ashley, nedostatek kyslíku a intenzivní, vytrvalé bušení v hlavě způsobí, že se mi pod nohama začne ztrácet podlaha, ale Ashley mě obejme a chytne mě, jako by ji ani ve snu nenapadlo mě někdy pustit.

Zpomalím frekvenci našich polibků, až jsou to jen jemná otření rtů, ruku z Ashleyina zátylku vrátím na její rameno, a pomalu otevřu oči. Spatřím Ashleyiny pevně upřené do mých a zračí se v nich taková úleva, jak zlomeně vypadá.

Ashley zašeptá mé jméno a ruce posune výš. Jednu mi dá na zátylek a opře mé čelo o své.

"Není moje," ozvu se o několik okamžiků později, když se pomalu odtáhne a s hrůzou v očích hledí na množství krve pokrývající jí paže a dlaně. "Ash," znovu se k ní přitisknu, když se nedočkám odpovědi, a natáhnu k ní ruce.

Sevře mi je tak silně, že sebou musím cuknout, když ucítím ostré bodnutí z tlaku na hluboce rozříznutou kůži. Na okamžik zavřu oči a drobně se mi nakaboní čelo, dokud Ashley ruce nestáhne a nedá mi pusu na tepnu na zápěstí. Dvakrát se omlouvá ústně a třikrát pouze svými rty.

Bez ohledu na to, že jí musím odpovědět na sto otázek, se zdá, že alespoň pro teď na většinu konečně odpověděla má instinktivní reakce na bolest a její ruka na mém srdci, která umaže jeho okolí.

Zatímco mám kolem sebe její svírající ruce a zpevním objetí svých kolem jejího pasu, podívám se jí přes rameno na Aimee, která se natahuje po brokovnici, kterou jsem předtím schválně dala vedle ní.

Zírá na mě překvapeně a znechuceně, a ačkoli jsem si jistá, že můj výraz nic neprozrazuje, cítím totéž. Sice jsem celá od krve, ale na rozdíl od ní není většina má. Nechápu, že vůbec ještě dýchá.

"Spencer!"

Ashley ztuhne, ale pak hlas volající shora mé jméno pozná. Vím, že by rozhodně nebyla klidná, kdyby věděla, co se děje za ní.

Rychlé kroky po schodech jsou čím dál tím hlasitější a naplní mě úlevou, když spatřím Owena s předem vytaženou zbraní. "Jste obě v pořádku?" ptá se okamžitě. Z obav a zlosti v jeho hlase poznám, že se musí přemáhat, aby si udržel profesionalitu.

Okamžik mlčím, zatímco Owen propátrává očima místnost, a pohlédnu za Ashley, abych viděla Aimee, na kterou má Owen zablokovaný výhled. "Silnější než kdy dřív," odpovím směrem k ženě, kterou se mě neúspěšně pokusila připravit o všechno, co mám.

Owen se podívá zpátky na mě a Ashley, postoupí dopředu a upře zrak mezi nás. Rozšíří se mu oči a následně sevře pistoli pevněji. Jednu ruku má pod druhou a míří na Aimee, které se zrovna podařilo třesoucímu rukama zvednout pušku.

Ashley pevně odhodlaná zaštítit mé tělo před jakoukoli další újmou mě sevře ještě pevněji a odstrčí mě úplně z cesty, ještě než Owen stihne dokončit výkřik směrem k Aimee, aby pušku položila.

Aimee z nás odvrátí zrak a pomalu otočí brokovnici na Owena. Požádám Ashley, aby mi věřila, a prohodím naše pozici, aby viděla konec. Musí to vidět, jinak tomu nikdy neuvěří.

"Řekl jsem, aby ji pustila!" křikne Owen.

Aimee rychle brokovnici natáhne a za méně než vteřinu mě vystřelená kulka přiměje zavřít oči. Ashley při tom nepouštím.

Patronu, kterou jsem sebrala nahoře na podlaze, mám pořád v kapse.

Nenamáhám se otočit, když slyším z Aimeeiných úst vycházet sípavé dechy s každým výdechem slábnoucí.

A když ustanou úplně, necítím vůbec nic.

42

Téměř dvě minuty mě pevně objímá bez náznaku, že by se v nejbližší době chystala odtáhnout. Hladím jí rukama záda v snad uklidňujícím gestu. " Je to dobrý," zamumlám, když ucítím, že znovu pláče. Hlava mě bolí moc na to, abych mluvila normální hlasitostí.

Ráno po probdělé noci vás vždy pronásledují vtipné, ale zahanbující vzpomínky, víří vám hlavou, kterou byste si snadno spletli s baseballovým míčkem odpáleným z parku. Jediná rozdílná věc na minulé noci je, že mi nepřipadala ani trochu komická.

Rovněž nikomu jinému. Moje matka mě drží, jako bych stála na kraji útesu. Neříkám jí, že mě to bolí. Silně tlačí na podlitiny, o kterých neví. Bolí trochu méně, když mě jemně políbí na vlasy.

"Kdyby už nebyla mrtvá, tak bych ji-"

"Já vím," přeruším ji jemně, ještě jednou jí pohladím po zádech a pak se odtáhnu. "Jsem silnější, než vypadám," prohlásím. "Měla pár modřin."

Když se Owen konečně vrátí po uložení Jordan a Mackenzie do kolíbek nahoru, vyhnu se jeho náhlému upřenému pohledu. Pár okamžiků si užívám obnoveného krevního oběhu, než přiběhne Clay pro třetí objetí během necelé čtvrt hodiny. Cítím se jako novorozeně předávané mezi všemi členy rodiny.

"Clayi," zamumlám na jeho tvrdé hrudi, zatímco mě pevně svírá svýma velkýma rukama.

"Promiň, Spencer," začne a sevře mě ještě pevněji. "Jsem zkrátka rád, že jsi v pořádku. Nevím, co bych si bez tebe počal." Odtáhne se, drží mě na vzdálenost paží a mračí se viditelným zraněním.

Vzhlédnu do Clayových upřímných očí a usměju se tomu, že zůstal pořád stejný. "Mě se nezbavíš."

"Posaď se," nařídí Paula a rychle položí polštářek mezi Rachel a mého tátu, kteří sedí na gauči nejblíž u mně.

Bez hádání se podvolím, na hádku jsem příliš unavená, stejně by nakonec vyhrála. Rachel mě rychle vezme za ruku a táta mě jednou rukou obejme, nakloní se a dá mi pusu těsně pod zraněný spánek.

Owen se posadí na opěradlo gauče, na kterém teď sedí Paula a utírá se z pod očí slzy. Owen jí položí ruku na rameno a Paula se vděčně usměje. "Nemůžu ti dost poděkovat," zopakuje po šesté.

"Jen jsem dělal svou práci," skromně pokrčí rameny Owen. "Ale jsem rád, že jsem mohl pomoct, že jsem nebyl moc daleko."

Otočím se na Rachel, která vypadá traumatizovaně, jako by v noci nečekaně zemřel člen rodiny. "Měl jsi jí do hrudníku vpálit patnáct kulek, o jedná nemluvě," řekne svému partnerovi hořce.

"Už se nehýbala," odvětí klidně Owen.

"To je mi fuk. Střelila jednu z mých nejbližších kamarádek do hlavy, což automaticky znamená, že jsi z ní měl nadělat cedník."

"Jenom mi hlavu škrábla," opravím ji.

"Jako by v tom byl rozdíl. Ashley v tom se mnou určitě souhlasí."

Pohlédnu na Owena a skousnu si ret. "Rach, věř mi... o Aimee bylo postaráno."

Rachel hlasitě vzdychne a opatrně mi stiskne ruku. "Bože, měla jsem jí nakopat prdel, když jsem měla možnost," supí.

"No, nepoužil bych přesně tato slova," začne táta, "ale řekl bych, že si všichni myslíme totéž."

"To ano," přisvědčí tiše Clay.

"Je mrtvá a já ne," prohlásím. "Pro dávání si viny tu není prostor, jenom pro úlevu. A dort," dodám ve snaze odlehčit atmosféru.

Bez úspěchu.

"Potřebuju si zapálit,"oznámí náhle Rachel, pustí mě a vstane. "Owene."

Owen vstane a bez ptaní ji následuje ven před dům.

"Líbí se mi, jak ta žena přemýšlí," ozve se má matka vážným tónem a přikyvuje při tom, jako by si přehrávala moudro získané od Rachel.

"Chceš cigaretu?" zeptám se po pár okamžicích ticha a dovolím Clayovi vzít mě za ruku, když si sedne vedle mě na Rachelino místo.

"Chci tomu zvířeti ublížit tak, jak ona ublížila nám!" vykřikne Paula zlostně. "Nemáš tušení, co právě teď cítím, Spencer, tak se sakra přestaň snažit všechno obrátit na vtip.."

Když s pláčem svěsí hlavu a dá si na ni ruce, lítostivě vzdychnu a chystám se k ní jít, ale předběhne mě můj otec, který se bez zaváhání posadí vedle ní a obejmi ji oběma rukama, aby jí poskytl veškerou úlevu, kterou může.

"Je mrtvá," zopakuju tiše a z chodby zachytím Ashleyin nečitelný pohled.

Aniž by si jí někdo jiný všiml, otočí se a odejde. Zůstává po ní prázdno, které by nikdo nikdy nedokázal zaplnit.

Pouze se trochu posunu dopředu, když mě Clay sevře ruku silněji a starostlivě se na mě otočí. "Co se děje?" ptá se. "Co potřebuješ? Přinesu to."

"Potřebuju Ashley."

Clay svraští obočí. "Aha..."

"Postavil by ses Aimee, ale Ashley ne?" zeptám se po chvilce a předstírám nevěřícnou.

"Co? Je to Ashley! Vím, jakou mám zlost... ale nedokážu si představit, co cítí ona. Nechci říct něco špatného, mohla by vybouchnout," brání se a pustí mi ruku. "Jdi ty. Buď opatrná."

"Ashley není bomba, Clayi. Nevybuchne."

"Ne?" opáčí Clay a já mám náhle pocit, že možná ano.

"Možná trošku," přiznám, "ale bude v pořádku. Všichni budeme v pořádku."

"Já vím. Až se uklidní, řekni jí, aby sem přišla," dodá bez zaváhání.

"Řeknu," přisvědčím, a když vstanu, zabolí mě hlava.

"Pokud by to nevadilo, můžu si dát Pepsi?" zeptá se Clay jemně.

"Ne."

Musí si myslet, že je všechno normální. Ne jsem řekla pouze proto, že si myslím, že žádnou nemáme.

Když nakonec dojdu do kuchyně, spatřím Ashley zády ke mně a všimnu si, jak se svěšenou hlavou svírá prsty s bílými klouby linku před sebou. Zabolí mě z toho u srdce.

Mlčky k ní dojdu, položím jí ruku na paži, snadno ji otočím, nakloním se a dvakrát ji políbím na rty. Spojím jí ruce za krkem ve slibu, že všechno bude v pořádku.

"Přestaneš si hledat výmluvy, abys tam nebyla?" zeptám se po chvíli a odtáhnu se.

"Jenom jsem se dívala, jak spí."

Nemusím se ptát, koho myslí. Je zázrak, že Jordan a Mackenzie bez pípnutí dřímají. V poslední době je obvykle dopoledne roboticky poklepáváme po zádíčkách a znovu a znovu je utěšujeme.

"Pojď tam se mnou."

"Je tam trochu plno."

"Bez tebe?" pozvednu jedno obočí a způsobím si tím bolest hlavy.

Ashley jemně zavrtí hlavou. "Nemůžu. Ještě ne."

"Nikdo z nich tě z toho neviní, Ash," řeknu jí tiše a ucítím, jak mě vezme za ruku.

"Kdybych byla na jejich místě, vinila bych," opáčí a přitiskne rty na bílý obvaz na mé dlani.

"Já vím, že ano," odvětím. "Jsi svůj nejhorší nepřítel."

"Jak se můžu někdy znova podívat na tvou mámu? Bože, ona-"

"Z tebe vymáčkne duši, až tě bude moct konečně obejmout," dokončím za ni. "Ptala se po tobě. A ostatní taky. Nezapomínej, že kdyby ses neobjevila, nejspíš bych tu nebyla. Nemáš se z čeho vinit. Zachránila jsi mě."

Její zamračení se prohloubí, zatímco přejede kolem části stehů na mé hlavě. "Jsi v pořádku?"

"Ne," odpovím popravdě. Nepotřebuju ani nechci teď před ní něco maskovat. "Ale budu a ty taky. Přísahám, brzy přijde den, kdy na tohle nebudeme myslet, kdy se uzdravíme a budeme se úplně bez důvodu hádat."

"Ten den je hodně daleko, Spencer."

Ruka, kterou mi sjela na tvář, je teď v mojí. Snažím se předstírat, že dotek mých rtů na její odřené, oteklé ruce vše změní. "Co se ti teď honí hlavou?"

"Všechno."

"Mluv se mnou," žádám.

Během noci byla hrozně pozorná. Konečně zvedla svůj mobil, kde měla dvaadvacet zmeškaných hovorů a jedenáct zpráv, a ujistila mou matku, že jsme obě v pořádku, jen jsme se pohádaly, ale vyřešilo se to - na mou žádost. Kdybych musela čelit své matce před prohlédnutím od nezaujatého doktora, zbláznila bych se.

Pomohla mi smýt z těla krev a dávala pozor, aby se voda nedostala do blízkosti stehů. A nevadilo jí, když jsem po té, co jsme uprostřed noci přijely domů, řekla, že nemůžu vystát pach nemocnice, kterým jsem byla načichlá. Ashley řekla, že pořád cítí krev a během několika minut jsme oba problémy vyřešily.

V horké vodě s jejíma rukama kolem mého těla jsem zapomněla na Aimeeina zlověstná slova, po kterých jsem se před pouhýma několika hodinami neovládla.

Když jsem si vlezly do postele, řekla bych, že vůbec neusnula. Vypadá, jako by nespala několik dní.

"Co chceš, abych řekla?"

"Pověz mi o všem, co tě trápí."

"Myslím, že to není dobrý nápad," prohlásí. "Všichni se po tobě budou ptát nebo sem přijdou, tak se tam vrať a-"

"Já se ptám na tebe," přeruším ji a opatrně jí hladím ruku. "Mám o tebe strach. Nelíbí se mi vidět tě takhle a vím, že až tě uvidí ostatní, budou to cítit stejně."

"Já vím," odvětí Ashley tiše. "Ale musíš pochopit, že minulou noc jsem nebyla máma ani dcera ani švagrová. Byla jsem vdova."

Jemně zavrtím hlavou. "Ashley..."

"Ani jsem nemyslela na naše děti, Spence," řekne a ve tváři se jí objeví viditelně ztrápený výraz. "Nemohla jsem. Až pár minut předtím, než jsi přišla dolů, a i tehdy..."

"To je v pořádku," odvětím. Vím, v jak velkém šoku musela být.

"Ne, není. Všechno vylétlo oknem, každá racionální myšlenka. Myslela jsem jenom na tebe a že ji zabiju. Nejde o to, jak moc jsem ji zřídila... nelituju toho. Vůbec ne."

"Dobře," hlesnu a snažím se jí porozumět. "Tak o co jde?"

"Nevím, kdo bez tebe jsem."

"Ale víš," nesouhlasím s jemným zamračením a pohlédnu do ztrápených očí, ve kterých se zračí pochyby. "Jenom jsi na to kvůli všemu, co se stalo, zapomněla. Je to přirozený. Kdybych si myslela, že jsi mrtvá, cítila bych to stejně. Všechno to zastírá, Ashley. Všechno, co cítíš, je šok. Ale to přejde, musíš tomu věřit."

"Necítím se 'v šoku', Spencer. To, co právě teď cítím, je..." Ashley frustrovaně zavře oči a vytřese si tu myšlenku z hlavy. "Udělám kafe, dáš si? Nezáleží na tom, kolik jsem ho dneska už měla, jako by bylo bez kofeinu. Ani cukr mě nenabuzuje."

Když přejde za mě, otočím se, chytnu ji za předloktí a jemně ji otočím zpátky. "Mluv se mnou. Řekni mi, co cítíš."

"Nemůžu, je to... Prostě nemůžu."

"To je blbost. Jsme ženský, mluvení o našich pocitech je to, co nám jde nejlíp." Z jejího výrazu poznám, že tu poznámka neoceňuje, a jemně vydechnu. "Promiň, ale nerozumím tomu. Jsme to my, Ash. Co si nemůžeme říct?"

"Je to sobecký," přizná. "Myslím, že bys to nechápala, ne úplně. Vzpomínáš, jak jsi mi řekla, že dokud nejsem na tvým místě, nemůžu tušit, čeho bych byla schopná?"

Okamžitě si na to vzpomenu. "Jo, a pamatuju si, že i tehdy jsi nechala vztek a strach zastínit svůj úsudek. Je mi fuk, jestli je to sobecký. Jestli ti to pomůže, chci, abys mi to řekla. Znám tě. Vím, že to v sobě budeš dusit, když mi to hned neřekneš."

"Pořád se cítím jako včera večer."

"Je druhý den ráno. Dělala bych si starosti a byla víc než trochu dotčená, kdyby ses chovala, jako by se nic nestalo. Máš pořád vztek? Fajn. Já taky," přisvědčím pevně. "Kdyby nebyla v pytli na mrtvoly, poslala bych za ní svou mámu nebo Rachel. Nebo možná jenom tebe..."

"Tak to nemyslím," opáčí Ashley a čelo jí zvrásní hluboké zamračení, zatímco odvrátí hlavu a v očích se jí zalesknou slzy. Přinutím ji se na mě dívat, když jí otočím hlavu zpátky, chci ji vidět. "Vyzní to tak, jak nechci, ale cítím se uvnitř mrtvá, Spencer. Stojím tu, dívám se na tebe a dívala jsem se na děti a vím, že je to skutečnost. Vím, jaký mám štěstí. Není tu žádný 'ale'. Jenže nedokážu opustit restauraci. Cítím se, jako bych tam stála a pořád dokola se na to dívala a nechce to přestat."

"Je to jenom v tvý hlavě," snažím se ji přesvědčit, zatímco vrtím svou. "Prosím, věř mi, když to říkám. Tohle je šok."

"Ne," přeruší mě nepřesvědčeně. "Je to víc než to."

"Není. Kolikrát jsme v týhle situaci byly?" položím řečnickou otázku. "Nerada ho vytahuju, ale tvůj táta, ti chlápci na benzínce, Aimee... všechno je to stejný. Následky jsou vždycky bolestivý, ale všichni neuspěli v tom, o co se snažili. To oni prohráli, ne my. Tohle je úplně stejný."

"Tohle není vůbec stejný. Ani trochu."

"Jak to?" opáčím. "Jsme spolu a budeme v pořádku. To je dobrý. To je víc než dobrý."

"Ale nebyla jsi. Nebyla jsi 'v pořádku', byla jsi mrtvá."

"Je velkej rozdíl mezi tím být mrtvá a být v bezvědomí," podotknu hloupě. "Nebyla jsem mrtvá. Ztratila jsem hodně krve a hlavu jsem měla jako na kolotoči, pak ke mně přiběhla Cara a musela jsem se praštit do hlavy, když jsem spadla... Ale minulou noc jsem ani jedinkrát nevyletěla stropem na obláček."

"Ale já myslela, že jo! Bože, byla jsi ledová a to množství krve kolem tebe..."

Ashley vypadá strašně zlomeně a já bych udělala cokoliv, aby na to zapomněla. Zraněnou rukou ji dá na krk a druhou jí nechávám na tváři. "Bylo to jenom na pár minut."

"Pro mě to byla věčnost," prohlásí. "A každý ráno jsem se probouzela sama."

Nelíbí se mi, když je takhle morbidní. "Ash..."

"Říkala jsem ti, že je to sobecký. Promiň, vím, že jsem tohle udělala posledně, když jsem se o tebe měla starat," řekne s hlubokých výdechem.

"Co jsi udělala? Milovala mě natolik, že jsi z toho šílela? Za to se neomlouvej, miluju tě za to. Nejde jenom o mě. Jde o nás obě. Jenom bych chtěla, abys chápala, že to přejde. Překonáme to. To je život a čas, nikdy se nevrací zpátky, jde pouze dopředu."

Ashley otevře pusu, aby odpověděla, ale vtom se otevřou zadní dveře a Rachel jemně vydechne, předpokládám, že úlevou.

"Tady jsi," zamumlá Rachel k Ashley, za sebou má Owena. " Máš necelý dvě sekundy, aby sis sem přišla pro objetí, než tě k němu přinutím."

Další přesvědčování je zbytečné. Ashley k Rachel dojde a přijme objetí, které je opláceno ještě větší silou.

"Pozdějc to probereme," řekne Rachel bez prostoru pro námitky, zatímco přeruší objetí a jednu ruku nechá Ashley volně kolem pasu. "Ale teď se tam všichni vrátíme. Že jo, Spence?" zeptá se pro potvrzení. "Pokud jste teda ještě neskončily..."

"Jo," souhlasím. "Skoro mě umačkali k smrti. Teď jsi na řadě ty."

Ashley upře oči do mých a mně okamžitě dojde, co jsem řekla. "Neboj, moje máma je při vědomí, není to, jako když zjistila, že jsme se zasnoubily," pokračuju a doufám, že ji to uvolní.

"Kéž by nebyla," řekne se stopou úsměvu.

Stačí to.

"Hodinu, ano? Pak všechny vyženeme z domu," řeknu a pohlédnu na Rachel.

"Já vlastně musím jít," prohlásí Owen omluvně. "Musím... se o něco postarat."

"Nebylo o to už postaráno v noci?" otočí se k němu Rachel. "Definitivně?"

"Musím sepsat hlášení a sejít se s terapeutem." Obrátí své tmavé oči v sloup. "Nařízení."

"To mě mrzí," prohlásím.

"Strávím tam většinu dne, ale večer můžu přijít, jestli chcete?"

Ashley zavrtí hlavou. "Díky, ale..."

Owen chápavě přikývne, a když jde kolem, obrátí pozornost na mě. "Brzy si promluvíme?"

"Jo," přisvědčím, stoupnu si na špičky pro objetí a pak mu dám pusu na tvář. "Děkuju. Za všechno."

Když Owen s Rachel odejdou z kuchyně, uslyším v panice zvolané mé jméno. Sotva se otočím, jsem téměř sražená na zem znepokojeným Glenem.

"Jsi celá? Co se stalo? Proč jsi mi sakra nezavolala dřív?" vyhrkne, zatímco mě pevně svírá.

"Nemůžu za to, že jsi nebral telefon," odvětím co nejodlehčenějším tónem.

"Jsi v pořádku?" zeptá se znovu, tentokrát mnohem jemnějším hlasem.

"Nic mi není, Pugsley."

Glen svěsí paže podél boků a prohlíží si má fyzická zranění. V obličeji se mu objeví zlost a vina. "Já tu mrcha fakt zabiju."

"Pozdě," informuju ho. "O to se už postaral Owen."

Glen se slabě úlevou usměje. "Fajn," prohlásí upřímně a pak přesune pozornost na nervózně vypadající Ashley. "Ty jsi v pořádku?"

"Ne," odpoví Ashley upřímně a Glen ji obejme.

Vím, že ji to objetí uklidnilo. Teď už se bojí vidět mou rodinu o něco méně, když ví, že jí nevyčítá nic z toho, co se v noci stalo nebo téměř stalo.

"Dala jsi jí co pro to?"

"Jo."

Nekonečné otázky a objetí znamenaly, že jsme po hodině nezůstaly samy. Jsme samy až teď, čtyři hodiny po té, co ostatní přišli. Jordan a Mackenzie tráví další noc u svých prarodičů, abychom s Ashley měly tolik potřebný čas si promluvit a alespoň částečně se duševně vzpamatovat.

Prášky proti bolesti, které jsem teprve před pár minutami nuceně spolkla, zatím nezabraly a já nejsem schopná zabránit zamračení, které se mi zformuje na obličeji. Bez ohledu na to nebyl polštář po mou hlavou nikdy pohodlnější.

Ashley si vleze do postele vedle mě a zvedne ruku. Čeká, až se k ní přisunu a pak ji dá kolem mě.

"Poslouchej," zašeptám s hlavou na jejím rameni.

Uplyne několik sekund. "Co mám slyšet?"

"Je ticho."

"Je to divný."

Otupěle odvětím: "Jo... jsi v pořádku?"

"A ty?"

"Nikdy mi nebylo líp," otevřeně lžu.

"Mně taky ne."

Kdybych to bylo obráceně, ležela bych tu pohlcená myšlenkami a vzpomínkami na minulou noc, tak kolem Ashley dám ruku a sevřu ji. "Přestaň na to myslet."

"Na co mám přestat myslet?" pohlédne na mě Ashley a dělá nevinnou.

"Sex," prohlásím pro případ, že je nevinná a konečně myslela na něco jiného.

Pochybuju o tom.

Napětí se z jejího obličeji vytratí a obdaří mě něčím, co by se skoro dalo pokládat za úsměv. "Promiň, přestanu."

Její tón nebyl ani zdaleka tak hravý a škádlivý jako obvykle, ale beru to.

"Ne úplně. Jenom pro dnešek, ano?" ujištuju se.

"Tvé přání je mi rozkazem." Pár minut si v příjemném tichu hraje s konečky mých vlasů, až si nakonec odkašle. "Hele, Spence?"

"Jo?"

"Pamatuješ si na tu svou nabídku ze včerejška?" zeptá se jemně.

Snažím si vzpomenout, ale přijde mi to jako před mnoha lety. "Sprostou?"

"Ne..."

"Nepamatuju," odvětím pouze minutu od spánku. Vím, že jsou pořád věci, které musíme probrat jako dospělé. Jako bychom na to všechno byly připravené a byly jsme naprogramované poradit si s následky.

"Tu ohledně auta. Říkala jsi, že když se ho zbavím, tak si mě znova vezmeš. Zbavila jsem se ho."

Zasměju se, únavu a bolest hlavy ignoruju. "Nebudu tě znova žádat o ruku."

"Proč ne?"

"Protože."

Ashley mi přejíždí dlaní po paži. "Protože proč?"

"Protože nám není sedmdesát a nic se nezměnilo. Včerejšek byl... špatnej den. To je celý. A skončil."

"Kam na tyhle kraviny chodíš?" zeptá se a sevře mě pevněji. "Je poznat, že ses bouchla do hlavy."

"Ne, myslím to vážně," stojím si za svým. "Vím, že to teď nevidíš, ale věci se změnily k lepšímu."

Skepticky se usměje. "Jasně."

"Uvidíš," je vše, co řeknu, momentálně jsem příliš unavená, abych v jakékoliv konverzaci pokračovala.

43A

Lhaní těm, které milujete, abyste je ochránili, ztrácí svůj smysl s každou uplynulou sekundou, kterou se přibližuje okamžik, kdy zjistí pravdu. Život nikdy není lehký. Nemá být. Univerzální pravda, i když pozměněná kulturou. Ale není to něco, co vám říká rozum nebo tomu věříte v období, kdy je život drsný a krutý k dobrým lidem a vřelý a odpouštějící k těm, kteří patří na dno sopek.

Milosrdné lži se často vymknou kontrole a je obtížné se vrátit a odčinit téměř katastrofické následky, které jste způsobili.

Už se mi o tom nezdá. Nikdy se mi nezdálo přímo o její tváři nebo o tom, co se stalo, šlo o manifestace. Jiné doby, místa, tváře i pronesená slova.

Jediná společný jmenovatel byl pocit hrůzy, Ashleyina reakce a, když jsem se pomalu vrátila do skutečného světa, pocit tíhy ze vzteky i smutku, které mi svíraly hruď, dokud jsem neprobudila Ashley, abych nám oběma připomněla, jak moc jsme naživu. Důkaz, že se nic nezměnilo k horšímu.

Milosrdné lži.

Věci se změnily, a přestože většinu k lepšímu, malé problémy se zvětšují a nedají se ignorovat.

Jordan a Mackenzie rostou podle očekávání, ale pořád mě překvapí, když udělají něco nového nebo vyrostou či přiberou víc, než je zvládnutelná novorozenecká váha. Vůbec necítím ruce, když je obě chovám po delší čas a snažím se vybalancovat držení láhve pro jednu a bavení druhé tím, co by jim tak mohlo přijít ve věku tří a půl měsíců zábavné.

Během uplynulého měsíce z nich byla zatím klidnější Jordan. Snadněji se utiší a rychleji se ukolébá mým omezeným zpěvem nebo lechtáním, někdy obojím podle její nálady. Široké úsměvy taky rozdává častěji, její sestru člověk musí pro nezapomenutelný úsměv přesvědčovat trochu usilovněji.

Mackenzie se okamžitě usměje pokaždé, když Ashley a mě spatří, verbálně vyjadřuje radost žvatláním nebo vrněním, někdy zapištěním, když je obzvlášť nadšená. V okamžicích, kdy je unavená nebo má jednu z těch nálad, kdy brečí z důvodu neznámého lidstvu, je na rozdíl od své sestry více odolná utišení a úsměvu, když se ji snažím rozptýlit od jejího strašného, těžkého života spaní, jedení a kadění, kdykoliv si zamane.

Obě jsou nejšťastnější, když společně leží na podlaze. Baví se kopáním nožičkama nebo těmi okamžiky, kdy se na zlomek sekundy dotknou ručičkama.

Já jsem nejšťastnější, když jsou šťastné a Ashley nemlčí a je doopravdy s námi.

Glen mě dnes dopoledne překvapil a to příjemně, když zavolal a nabídl se, že si vezme holky na noc domů. Nakoupil toho mnohem víc než dost, co budou u něj pro přespání na jednu noc potřebovat. Holčičky strýčka Glena zbožňují.

Přesvědčit Ashley, abychom po náročném týdnu a ještě náročnějším měsíci vyrazily si odpočinout a uvolnit se do restaurace nebo do baru na skleničku, bylo dost náročné. Cokoliv v pětikilometrovém okruhu okolo H&B nepřipadalo v úvahu a vyvolalo to u ní výraz, kterým mi sdělovala, že nemůže uvěřit, že jsem to vůbec navrhla nebo to chci.

Snažit se o tom přít by bylo zbytečné, takže jsme v střešním baru, který mi před rokem doporučili jedni pravidelní návštěvníci, ale nikdy jsme se nedokopaly k tomu, abychom sem šly.

"Teď se nedívej, protože jsem zírala," zamumlá mi do ucha Ashley, které stojí těsně u mě, a otočí hlavu, takže to vypadá, jako by si vychutnávala pohled na centrum LA za námi. "Ale jeden chlápek na konci baru vypadá úplně jako čistě oholenej Kurt Cobain v obleku."

"Fakt?" zeptám se a nechám se políbit těsně pod ucho.

Ashley mírně přikývne pro potvrzení a kouše si spodní ret. Narovná krk a kývnutím si žádá pozornost barmana. Chce další Disaronno. Čekám zdvořilých pět sekund, pak se otočím k druhému konci baru a spatřím dvojníka Kurta Cobaina. Zírám delší dobu, než se sluší, protože ta podoba je vážně neskutečná.

Barmanovu pozornost poutají obří prsa jedné odbarvené blondýny, tak se Ashley otočí zpátky na mě, aby zjistila mou reakci a názor na toho dvojníka.

Mírně kývnu a vítězoslavně se na ni zazubím, že jsem ho našla. "Myslíš, že jsou tu někde Elvis, Marilyn a Michael?"

"V nějakým baru v Americe je pořád tlustej Elvis," prohlásí a se stopou pobavení v očích a pozvedne levé obočí.

Jako facka se mi vrátí mé třiadvacáté narozeniny a vzpomínka si na obézního, upoceného Elvise oddechujícího do mikrofonu, zatímco přede mou houpe boky během refrénu jedné z nejpopulárnější králových písniček. Už to písničku nemůžu poslouchat a ani nemůžu odpustit Ashley, která tomu s bujarým smíchem a zapnutou kamerou přihlížela.

"To mi nemusíš připomínat." Pohled na barmana mě nevyhnutelně přiměje pohlédnout na blondýnu, která ho uchvátila. "Jé, hele, myslím, že máme Marilyn."

Ashley nesouhlasně odfrkne. "Jo, kdyby dostala do obličeje kýblem kyseliny. Počkej, až ho uvidíš, věř mi. Do žádostivosti jí toho spousta chybí."

Ty hrubé poznámky k ní rozhodně nesedí. Jen na ni hledím a doufám, že jsem ji špatně slyšela a dramaticky se jí nezměnila nálada po té, co byla většinu dne v dobrém rozmaru. Dnešní večer měl být o zábavě a svobodě a později sexu.

"To bylo hrubý."

"Vážně, jen se na ni podívej. Při flirtování s ním jí vypadávají kozy z výstřihu a při tom prsten na jeho prstu jasně říká, že je zadanej. Na čele má prakticky vytetovaný děvka spolu s varování před sexuálně přenosnými nemocemi," prohlásí Ashley, zatímco se na ni nesouhlasně dívá, dokud se nevzdá naděje, že by upoutala barmanovu pozornost. Zdvořile se na chvilku omluví pod záminkou, že zavolá Glenovi, aby zkontrolovala Jordan a Mackenzie.

Už mu volala, není potřeba mu volat znovu, dokud se holčičky ráno neprobudí. Bude volat Rachel a ta uslyší jen jednu stranu příběhu, takže s ní bude přirozeně horlivě souhlasit a Ashleyino okamžité, iracionální opovržení bude tak ještě víc donebevolající.

Na jednu stranu je to dokonale pochopitelné. Dá se to pochopit, ale nemůžu to přijmout. V poslední době je odsuzovačná a nezdvořilá až k příliš mnoha lidem. Ashley taková není. Ashley má každého ráda. Kdyby jí někdo naboural auto, chraň bůh, omlouvala by se jako první a ptala se, jestli je dotyčný v pořádku.

Pohled na její tělo mi blokuje narůstající množství lidí přicházejících a pohybujících se po baru, tak se hrubě vtlačím před muže, který na sebe vylil půlku lahvičky Dioru, a zamířím k Ashley, abych odvedla její pozornost od všech, kdo ji případně naštvali.

Neudělám ani dva kroky, když do mě zezadu někdo narazí a trochu mě vyvede z rovnováhy. Tělem mi projede náhlá vlna paniky. Zachrání mě silné uchopení za loket, polovina jeho pití mi ale skončí na paži.

Je to ten dvojník Kurta Cobaina.

Teď můžu vyprávět, že do mě jednou v baru vrazil Kurt Cobain, a nebude to nestoudná lež.

Během upřímného omlouvání, která dokázalo uklidnit mou instinktivní reakci, mi nabídne ubrousek z pod skleničky, kde byl tedy hodně platný. "Někteří lidé mají dvě nohy levé, když tancují, někteří mají dvě nohy levé, když jdou. Zdá se, že já spadám do obou kategorií." Pustí mi loket. "Moc se omlouvám."

"Myslím, že omlouvat bych se měla já," odvětím dobrosrdečně, zatímco si z ruky utírám rozlitý bourbon. "Byla to moje vina."

Kurt Cobain na okamžik svraští obličej. "Bohyně??"

V přehnaně skromném gestu pokrčím rameny. "Taky umím tancovat i chodit bez zakopávání. Mohla bych vystupovat v televizi."

"To už možná trochu přeháníte, slečno...?"

"Paní," opravím ho zdvořile a natáhnu ruku, abych se představila, když přede mě vklouzne výbušná nálož a má lepší polovička, také známá jako Ashley.

"Nemá zájem, ztrať se."

Kurt Cobain se zamračí, to náhlé přerušení ho vyvedlo z míry, a sklopí k ní zrak. "Co prosím?"

"Není mi rozumět? Ztrať se. A příště by ses mohl dívat, kam jdeš," vrací mu drze pohled Ashley s úsměvem. "Jen takový nápad."

Momentálně jsem příliš šoková, abych promluvila. Pozvednu obočí a dívám se střídavě na Ashley a Kurta Cobaina, který se mi teprve musí představit. Netrvá dlouho a otočí se od nás evidentně s ostrou odpovědí na špičce jazyka.

Teď asi zůstane "Kurtem Cobainem".

"Co to děláš?" zeptám se Ashley, která se ke mně otočí. Rukama mě jemně drží za pas, abych jí nezmizela v davu lidí, které slyším přicházet.

"Snažím se, aby mi v tomhle zatraceným baru nalili skleničku, aniž bych se musela svlíknout."

Zatímco se snaží získat pozornost barmana frustrovaným "Haló?" a na čele se jí rozhostí rozhořčené zamračení, podívám se za pravděpodobně neškodným mužem, který od nás odchází.

Pouze kvůli tomu, že jsme na veřejnosti a ráda bych se vyhnula scéně, je můj povzdech tichý, sotva zaznamenatelný. "Jsi hrubá a chováš se nepřiměřeně. Ten chlápek jenom konverzoval. To se smí, víš. Je to dobrá věc, ukazuje to, že jsme postoupili od vrčení jeskynních lidí."

"Zíral ti na prsa, co jsem měla dělat?" zeptá se a ani se na barmana, který jí pošle další skleničku, kterou žádala, a vodu pro mě, nepodívá. Peníze nechá na baru, místo aby mu je podala.

"Udělat z toho vtip, jako děláš obvykle. Nebo jsi mohla počkat, až by se napil, a pak mě za ně chytnout."

Lhostejně pokrčí rameny a natáhne ke mně ruku, aby mi podala moje pití. "Je pryč, já spokojená, zapomeň na to."

Projdeme kolem lákavého bazénu k hlavní atrakci baru a najdeme si místo ve vzdáleném rohu, kde si můžeme ve stoje vychutnat panoráma města a jsme stranou od stolů, kde sedí bohatí naslouchači.

Sice se držím klidného přístupu, ale jsem dost smělá, abych to znovu nadnesla. "Kdyby šlo jenom o něj, nechala bych to být. Tvoje absurdní reakce by mi přišla nezdravě roztomilá. Ale ty teď automaticky nesnášíš každýho, kdo se na mě odváží promluvit. Během pár minut radši zmizí. Pokud tedy mají štěstí."

Ashley se dlouze napije, znamení, že se snaží pečlivě volit slova a neutrhnout se na mě. "Ani je neznáme," odpoví nakonec. "Nechápu, proč jsi tak hladová po skamarádíčkování s úplně cizím člověkem."

"O to jde? Že ke každýmu automaticky nepřistupuju s nedůvěrou?" zeptám se. "Protože chraň bůh, jestli jsem se přes tu noc přenesla."

Ashley do sebe hodí zbytek tmavého alkohol a jemně polkne. "Jo, a chraň bůh, jestli já ne."

"Už na to zapomeň," napůl žádám, napůl se dožaduju, zatímco mi jemný vánek čeří vlasy. "Prosím."

"Snažila jsem se," řekne Ashley. "Nejde to."

"Snaž se víc." Hledím na ni a upřímně přemýšlím, proč si na tohle chování vybrala zrovna dnešek. Místo abychom na sebe nechaly zvracet - jeden z jejich lepších tělesných sekretů, kterými nás obdařují - a užívaly si další nádherné, i když únavné aspekty rodičovství, poprvé po tom, co se zdá jako věčnost, se zase můžeme chovat jako dospělé.

"A co ty?" vrátí mi to Ashley. "Prosím přestaň být tak milá, šílím z toho."

"Pokud mluvíš o Kurtovi, byla to moje vina. Vmáčkla jsem se před něj, když jsem tě hledala."

"Dobře víš, že o tom neomluvím."

"Uvolni se trochu," prohlásím mile. "Máme se bavit."

Ashleyin výraz se uvolní. "Mrzí mě, že to kazím, ale jsme samy, Spence. Máme celej večer na to probrat, co se stalo, ale ty o tom odmítáš mluvit." Zatímco pohlédnu dolů na malá auta, nespouští ze mě oči. "Viděla jsem tvůj výraz, když do tebe vrazil. Rozhodilo tě to."

"No, jo, málem jsem upadla."

"Na okamžik jsi měla strach," naléhá. "Myslela jsi na tu noc."

"Chci, abys tenhle rozhovor vzala," začnu klidně a znovu se na ni s co nejneutrálnějším výrazem podívám, "a chci, abys ho hodila přes okraj týhle budovy. Ano? Skončilo to."

Ashley v odpověď zaškube obočí. Snaží se určit míru mé vážnosti upřeným pohledem a pak úsměvem s pevně sevřenými rty, který postrádá to, čemu se říká humor. "'Skončilo'? Ani zdaleka." Rozhlédne se, aby se ujistila, že nepřitahujeme pozornost. "Potřebuješ intervenci, abys mě poslouchala?"

"Nesnažím se tu právě zachránit zbytek večera? Nadechuju se a vydechuju jako každej jinej. Není o čem mluvit. Jsem v pohodě, jasný? Nemusíš být každou sekundu každýho dne napjatá."

"To nejsem," odvětí jistě. "Ale už nemůžu ignorovat, jak se chováš."

"Nemůžeš ignorovat, že se chovám jako žijící, dýchající člověk?" Zatímco se Ashley ani nenamáhá mi odpovědět, napiju se vody. "A co ty?" zeptám se jemně. "Víš, co Owen musel udělat. Stokrát ses zbytečně omluvila, ale ne tomu, komu je třeba."

"A komu se mám jako omluvit?"

"Aimee."

43B

Když dorazíme domů, jsem vděčná, že mi Ashley alespoň nepráskla dveřmi před nosem. Porci 'zábavy' jsme pro dnešek už musely vyčerpat.

Zatímco zamknu dveře a klíče hodím na pohovku, snažím se zachovat klid a nenechat se ničím rozhodit, protože Ashley evidentně nepotřebuje přilévat olej do svého ohně. Potřebuje, abych byla klidná, bez ohledu na to, čemu momentálně věří.

"Je to jako trhání zubů. Prostě... se toho zbav. Je to pryč," dokončím jemně k jejímu zátylku. Když se nedočkám odpovědi, pokračuju. "Už je to měsíc. Pomůžu ti-"

Ashley se otočí a rukou se frustrovaně škrábe v týle. "Co, Spencer? Co mám udělat?"

Chtěla tenhle rozhovor, tak ho dostane. Není jediná, kdo má problém s tím, co její manželka dělá.

"Můžeš odejít a Ashley, kterou znám, Ashley, kterou jsem si vzala, se může vrátit."

"To je absurdní. Doufám, že to víš."

"Vím, co udělala, jasný? Vím, co se málem stalo. Ale řekni mi, že v tobě není ani kousek, malinký kousek, který si myslí, že jsi možná překročila hranici a lituješ toho."

Nevěřícně na mě hledí. "Řekni mi, že si děláš srandu."

"Nedělám si srandu. Částečně toho musíš litovat, je mi jedno, jak malou částí."

"Toho nikdy litovat nebudu. To musíš přijmout."

Zavrtím hlavou. "Ne, to nepřijímám. Pořád se toho vzteku držíš, to pro tebe ani naši rodinu není zdravý. Snažím se ti pomoct."

Ashleyin výraz je evidentně rozrušený a to je to poslední, co chci, ale musí si uvědomit, že si zadělává na skutečný problém.

"Děláš, jako bych byla nebezpečná. Jako bych přišla k náhodnýmu člověku a úplně bez důvodu ho zbila. Nikoho jinýho se to netýká." Hledí na mě a pak pokrčí rameny. "Vztáhla jsem na tebe někdy ruku? Dala jsem ti někdy důvod si myslet, že bych ti nebo někomu jinýmu takhle ublížila?"

"Kromě tý zjevný výjimky ne, samozřejmě, že ne. Ale-"

"A nikdy se to nestane. Chceš, abych litovala toho, že jsem ji zbila, ale to já nemůžu. A mrzí mě to, ale nebudu ti lhát. Nebudu předstírat, že ji mi jí líto, když mi málem zničila život."

"Když se budeš chovat takhle, tak na to 'málem' můžeš zapomenout. Necháváš ji ti ho ničit."

Její výraz je náhle jemnější a chápavější. "Dobře, ne, máš pravdu," vzdá to a popadne klíčky od auta, které měla při ruce. "Pojď, jedeme. Koupíme nějaký předražený kytky a zajdeme na hřbitov, trochu se pomodlíme."

Oči se mi samovolně obrátí v sloup. "To je vážně skvělý. Fakt, tohle je dokonalej čas pro sarkasmus."

"Sarkasmus? Ale vůbec ne. Poslyš, když už tam budeme, dokonce padnu na kolena a s pláčem se omluvím. Pokud chceš, dokonce zkusím pro dramatickej efekt škytat. Co říkáš? Je to moc?"

Smutně vrtím hlavou a přemýšlím, proč jsem od ní čekala něco jiného, zvlášť když jsme obě unavené. Nakonec pokrčím rameny. "Rozumně to probrat od tebe nemůžu chtít."

Vezmu jí klíčky, pak se kolem ní protáhnu a zamířím do kuchyně. Nikam nepojede.

"Jo, to máš sakra pravdu," odvětí v mých patách. "Rozumně pro tebe znamená jedno a dobře víš, že to udělat nemůžu. Vím, že to teď nechceš slyšet, ale nebudu tu stát a lhát ti. Pokud bych to mohla udělat znovu, ještě o něco víc bych to protáhla, to je celý. Vůbec nic bych nevzala zpátky a nemůžu uvěřit tomu, že vůbec navrhuješ omluvu."

Napůl cesty do kuchyně se zastavím a otočím se čelem k ní. "Ale ano, vzala."

"Vážně."

"Spoléhám na to."

"Proč je to pro tebe tak důležitý? Nic se mezi náma nezměnilo, jsme na to skvěle, tak proč z toho děláš takovou vědu?"

"Protože jsem musela zavolat Owena, protože jsi někoho málem umlátila k smrti," prohlásím a nedělám si nic z toho, jak drsně to zní, přestože můj hlas drsný není. "Nebyla jsi sama sebou, chápu to. Víš, že já to chápu, i kdyby to nikdo jinej nechápal. Vím, že jsi za to nemohla. Ale budu upřímná, jedna má část chce poslat Caře kytky, i po tom všem."

Ashley se suše usměje. "S krátkým vzkazem, že jo? 'Díky moc, že jsi měla roli v tom, co měla být má smrt. Mrzí mě, že jsi schytala kulku tak brzy! Uvidíme se na druhý straně. Líbá a objímá Spencer.' Tohle je idiocký. Chceš někoho litovat? Co mě? Co sebe, nebo naši rodinu? Snažím se tě pochopit, vážně. Ale... ne. Promiň, nechápu tě. Nedokážu pochopit, proč to celý bereš s takovým klidem. Nejdřív jsi říkala, že máš zlost, ale neviděla jsem vůbec žádnej důkaz. Neustále jsi strašně klidná a já z toho šílím. Je to, jako bys byla mrtvá."

"A já z tvýho neustálýho přemítání o tý noci nešílím?" položím řečnickou otázku. "Já mám vztek. Nejde o to, že bych nepřemýšlela o tom, co by bylo, kdyby pořád žila, a co bych udělala... Ale prostě nechápu, proč se tím nesmyslem trápit. K čemu by to bylo? Skončilo to, je čas jít dál. V týhle chvíli si máš uvědomit, že jsi dostala druhou šanci a využít ji."

"Já vím, že jsem s tebou dostala druhou šanci," opáčí Ashley upřímně, popojde dopředu a pohladí mě po pažích nad lokty.

"Kdybych ji zabila... vím, že až by vyprchal vztek, litovala bych toho. Nechtěla bych, ale bylo by to tak. Alespoň částečně. Stačí, když budeš souhlasit. O víc nežádám."

Ashley upře oči do mých a já v nich vidím zápas. "Nesouhlasím," odvětí nakonec a svěsí ruce podél boků.

Krátce si skousnu spodní ret. "Jenom pro jednou bych chtěla, abys mi zalhala," požádám. "Prosím. Řekni mi, že toho lituješ."

"Proč?"

"Nechci, aby ses změnila." Pamatuju si Ashley, která vypadala upřímně rozrušeně, když náhodou šlápla na brouka. Ashley, která se mírně rozčílila, kdykoliv se opovážil vejít do domu pavouk a já náhodně hodila botou a zabila ho. Chybí mi. Nechci, aby ses kvůli ní takhle změnila."

"Nápodobně. Chci, abys ses přestala chovat tak roboticky. Od toho následujícího rána jsi byla... v pohodě." Odfrkne si. "Dokonce veselá. Tváříš se, jako by všechno bylo dokonalý, jako by se nic nestalo. A chraň bůh, když se při každý příležitosti neusměju na povel. Vážně, kvůli tomu mám... co? Vražedný sklony? To nemyslíš vážně, Spence."

"To jsem nikdy neřekla," bráním se.

"Tahle 'diskuse' z toho vychází."

"To není pravda. Nenapadala jsem tě, jenom jsem na něco poukázala."

Ashley nepřesvědčeně vrtí hlavou. "Jasně. Na to, že ti najednou přijde, že podříznu sousedy, když se nám jejich pes vyčůrá na trávník."

"To je směšný," prohlásím co nejtrpělivěji. "Jenom chci, aby ses chovala jako člověk. Chci toho moc?" Pokrčím rameny. "Asi jo."

Dlouze se na mě dívá, jako by čekala na reakci. "Vidíš, teď by ses obvykle naštvala a zvedla pro zdůraznění hlas, nebo bys odsud uraženě odešla jako primadona. Nic z toho neděláš."

"Co tím chceš říct?"

"Jsi robot."

"Myslím, že to ty máš zkratovaný dráty," obviním ji a zlehka si založím ruce na hrudi.

Ashley znovu pečlivě studuje mou tvář, tentokrát s laskavější a jemnější pohledem. "Miluju tě," prohlásí tiše.

Vzhledem k momentálnímu tématu hovoru jsem to nečekala. Nemůžu si pomoct a pohlédnu na ni se svraštělým obočím. Přemýšlím, jestli mě to mělo přimět zapomenout, proč tenhle rozhovor vedeme. Téměř to zafungovalo.

"Tohle není hádka," prohlásí náhle. "Doufám, že to víš."

"Není?"

"Rozhodně ne."

Její tón mi prozrazuje, že bez ohledu na její ujišťování se brzy hádat budeme. Teď jsem ráda, že dneska jsou holčičky u Glena. "Dobře, pokud se nehádáme teď, přijde mi, že se brzy hádat budeme."

"Byla by to hloupá hádka, nemyslíš? Hádaly bychom se, když obě chceme to samý. Ty chceš, abych se přestala chovat jako vražednej maniak - urážlivá žádost, dodávám, a já chci, aby ses přestala chovat jako robot. Najednou nejsem člověk a ty taky ne, protože zkratovaný dráty a tak. Je to zajímavý, fakt."

"Vážně bych ocenila, kdybys s tím robotem přestala."

Nezdá se, že by Ashley byla splnění mé žádosti nějak nakloněná "Proč? Chováš se tak. Nechceš o tý noci mluvit. Pokaždý, když ji zmíním, stočíš to na mě, nebo se jenom usměješ a řekneš , že je všechno v pořádku a je třeba jít dál, protože la la la na horách je zelená tráva a vesele se zpívá."

"Přehrávání je v tomhle Emmy hodným výkonu klíčový, hádám?" prohlásím a oplácím upřený pohled, kterého se mi dostává. Je těžké zůstat takhle klidná, když jsem tak unavená a Ashley nadále odmítá připustit, že se mýlí.

"Ne." Ashley vrtí hlavou. "Spencer, ne, není. Chci, aby ses chovala jako živej člověk, jasný? Můžeš to udělat?"

"Se zavřenýma očima."

"Naštvi se a křič."

"Nepotřebuju to."

"Potřebuješ to."

"Myslím, že ty jsi dost naštvaná za nás obě," poznamenám. "Kromě toho je pozdě a obě jsme unavený. Olej, oheň. Probereme to zítra, ano? Můžeš křičet pak."

"Vážně to nechápeš, že ne?" Mé mlčení vezme jako narážku pokračovat. "Napadlo tě někdy, že částečnej důvod, proč na ni mám takovej vztek, je to, že ty ne?"

"Já na ni mám vztek," nesouhlasím.

"Přestaň to říkat!" vybuchne. "Bože... nemáš. Nemáš, protože kdybys měla, taky bys křičela. Ječela bys a nadávala a brečela a konečně bys pochopila, proč nemůžu ničeho litovat. Ještě ne."

"Musím na tebe ječet jako siréna, abych byla doopravdy naštvaná?" zeptám se neutrálním hlasem.

"Musíš něco vyjadřovat, Spencer! Zbav se toho falešnýho úsměvu, kterej si každý ráno nasazuješ. A přestaň s tím vykračováním pokaždý, když vysáváš."

Ačkoliv je většina z toho hodně přehnaná, jediný důvod, proč držím své emoce na uzdě, je ten, že jsem věděla, že to Ashley ode mě na začátku potřebuje. Naštvala bych se, až by na tom byla líp. Ale ona na tom pořád líp není.

"Kvůli jedný pitomý noci už nemůžu mít z ničeho radost?" Odmítám, aby na mě někdo, kdo není Ashley, měl takový vliv.

"To jsem neřekla. Buď si šťastná, jak chceš, jenom mi řekni, že taky chceš někomu utrhnout hlavu!"

"Protimluv roku?"

Ashley hlasitě vzdychne. "Víš, co chci říct."

"Bylo by vůbec něco z toho, co chci říct, přes tvý přemítání slyšet ?" zeptám se. "Celkově jsme na tom skvěle. Ale během dne i noci nastávají okamžiky, kdy tu doopravdy nejsi. Máš vzdálenej pohled v očích a je jedno, jestli to trvá sekundy nebo minuty, všímám si toho. A není jedno, že jsi neukázala ani sebemenší stopu lítosti ohledně toho, co se stalo, a mně to nahání strach, protože tě znám a miluju tě a ty taková nejsi."

Ashley se na mě podívá, doopravdy se podívá a trochu jí poklesnou ramena. "Můžu taky něco říct?" odvětí jemnější tónem. "Nebo budu obdařená dalším tvým úsměvem a pak příhodně rozptýlená v posteli?"

Náhle mi dojde, že se pohybujeme v kruzích a že by to takhle mohla pokračovat do nekonečna. "Neboj se, k posteli se teď ani nepřiblížíme," prohlásím a projdu kolem ní do kuchyně. "Ale jinak musím do vyjádření svých pocitů vložit spoustu křiku, viď? Jako jeskynní muž. Nebo jeskynní žena, vzhledem k mý anatomii."

"A ty chceš pustit myčku?" vykřikne Ashley. "Bože, to děláš schválně! Já se ti snažím pomoct!"

Vytáhnu spodní šuplík, vyndám talíř a mrštím jím přes kuchyň. Když se hlasitě roztříští o nejvzdálenější zeď od Ashley a jeho střepy dopadnou na podlahu, upřu na Ahsley zrak. "Takovej vztek ti stačí?" Zarazím se, zavrtím hlavou, pak sáhnu pro další talíř a hodím ho na zeď. Jeho roztříštění si tentokrát i užiju. "Takovej vztek ti stačí?!" křičím, částečně pro to, že mi to řekla, částečně pro to, že chci. "Je ti tenhle vztek nějak povědomej? Je to přijatelná reakce na to, když se tě někdo pokusí zabít?!"

"Je to začátek?" zkusí to.

Přikývnu. "Začátek je fajn." Otočím se zpátky, zvednu dvě skleničky a první mrštím za talíři. "Co po tom, když ten samej člověk vyhrožuje, že ti zabije dcery?" zeptám a stočím na Ashley zrak, protože o tom jsem jí nikdy neřekla. Z jejího výrazu mám chuť do něčeho praštit a pak do sebe za to, že se kvůli tomu cítí takhle.

Místo toho roztříštím druhou skleničku. "Co se v tom případě patří, Yodo? Pár rozbitejch skleniček a talířů, nebo bych měla začít vytrhávat cihly ze zdi?"

"Ona jim chtěla ublížit?" zeptá se Ashely tiše, stěží se to odvažuje říct nahlas.

"To bych si nevymyslela, ne?"

"A ani tak jsi neměla vztek?!" křikne na mě Ashley, v očích má plameny i rodící se slzy. "Co je to sakra s tebou?!"

"Nic se mnou není! Nenávidím ji!" utrhnu se a dovolím si pocítit něco zlosti, kterou jsem v sobě potlačovala. Než můžu spustit tirádu, ke které jsem se možná a možná ne chystala, vyruší mě nějaké energické bušení. Rozhlédnu se po jeho zdroji, to náhlé přerušení mě neskutečně naštvalo.

"Co to děláš?" zeptá se Ashley a zní stejně popuzeně, jako se já cítím.

"Ty jsi to neslyšela?" zeptám se a odpověď se dočkám pozvednutého obočí.

"Ne, neslyšela. Řvaní může pokračovat."

"Myslím to vážně." Obejdu ji a podívám se z levé strany obýváku do okem, snažím se prohlédnout ven. Je pozdě na to, aby sem někdo přišel, a dala jsem jasné pokyny své matce, aby dům pozdě večer nesledovala. Neochotně přísahala na CD Peaches, že nebude. "Něco jsem zaslechla."

Ashley mi sjede rukou po předloktí a pak řekne: "Dveře jsou zamčený, klid."

Dojedu očima k oknu nejblíže ke dveřím a mírně povyskočím leknutím. Něco jsem spatřila a zároveň se ozvalo hlasité, energické klepání na okno. Podívám se z větší blízkosti, ale je to skoro na nic.

"Co to sakra je?" zeptá se Ashley a postoupí dopředu, aby lépe viděla.

Víc zúžím oči, abych něco na druhé straně okna rozeznala. "Myslím, že je to pes. Drž se od toho okna dál."

Ashley vzdychne. "To je paní Jenkinsová od naproti."

"Co chce? Je pozdě."

"Netuším," pokrčí Ashley rameny a otočí se zpátky na mě. "Ale dveře bys měla otevřít ty. Já bych jí mohla zapíchnout," řekne tónem plným sarkasmu.

"A já bych ji mohla usmažit elektrickým proudem," opáčím stejně nedospěle a stejně jdu ke dveřím, krátce při tom pohlédnu na Ashley, která se lhostejně opírá o zeď na druhé straně místnosti. Sotva dveře otevřu, když dovnitř vpadne paní Jenkinsová se zvednutou pánvičkou v jedné ruce a mobilem v druhé.

"Jste všichni v pořádku?" dramaticky šeptá. "Mám zavolat policii?"

Vzhledem k tomu, že je tahle náhlá návštěva v domě její první, a do toho spatřím Ashleyino obrácení očí v sloup, chvilku mi trvá, než najdu hlas. "Nic nám není. Policii není třeba volat." Nepotřebujeme být v nejbližší době znovu v jejich kompetenci.

Paní Jenkinsová zúží oči a nakloní se blíž. "Nutí vás to říkat?" šeptá. "Viděla jsem Úkryt, v těhlech věcech se vyznám. Mrkněte jednou pro ano a dvakrát pro ne. Kde jsou holčičky?"

"Ne," rovněž šeptám. "Jsou u mého bratra."

Narovná se a svěsí pánvičku. "Aha. Já jen... slyšela jsem velký hluk a vzhledem k potížím, které jste v poslední době měly, jsme se chtěla ujistit. Jinak bych neusnula."

"To je od vás milé." Upřu zrak na Ashley. "Viď?"

"Moc milé. Díky že jste zaskočila." Pro nezkušené oko se její úsměv může jevit dokonale upřímný, ale deset let bylo více než dost času, abych všechny její úsměvy znala, a tenhle je rozhodně falešný. "Neohlášená," dodá pro sebe.

Jakmile se naše nevítaná, ačkoliv pozorná sousedka vrátí do svého domu a ke svému manželovi, který nás nemusí, tudíž určitě mimo doslech, přesuneme se daleko od všech oken, protože pořád toho máme spoustu na probrání a bude lepší, když to bude večer, kdy se nemusíme bát, že vzbudíme naše malé lidičky.

Pro jednou Ashley mlčí a čeká, až promluvím já.

"Nenávidím ji za to, co mi udělala a co se pokusila udělat naší rodině. Vážně to ode mě potřebuješ slyšet? Vyděsila mě. Cítila jsou se hloupě, uboze a slabě a na zlomek sekundy jsem přemýšlela, kdo je ve skutečnosti blázen, já nebo ona? Byla tak neústupná. Měla s tebou naplánovanej celej život. Jo, šílenej, děsivej život, ale i tak život. Život, kterej nezahrnoval moje bijící srdce v žádný části světa. A vím, co ti to udělalo, protože to udělala mně."

Ashley nesouhlasně vrtí hlaví. "Nevíš."

"Vím," trvám na svém.

"Tak proč jsi uplynulej měsíc chodila se zatraceným úsměvem na tváři a dělala, jako by bys byla na vánočním večírku? To nechápu. Proto se rozčíluju."

"Myslíš, že by dětem prospělo, kdyby měly dvě šílený matky? Myslíš, že kdybych byla v depresi a vztekala se, pomohlo by ti to? Co mojí mámě nebo zbytku naší rodiny?"

""To není fér. S nima jsem se nikdy jinak nechovala," silně nesouhlasí Ashley. "Ať je to mezi náma jakkoliv, víš, že to bych jim nikdy neudělala." Následuje pauza, během níž přemýšlí o mé otázce. "A já nevím. Je mi to jedno. Někdy musíš zapomenout na všechny ostatní a být chvíli sobecká. Zasloužila sis to, Spencer. Víc než kdokoliv."

Přikývnu. "Jasně. Jordan, Mackenzie, maminka se o vás teď nemůže starat. Prochází sobeckou fází."

"Jo, přesně to jsem měla na mysli."

"Dělala jsem to, protože jsem myslela, že je to tak nejlepší," přiznám. "Pro všechny. Tu noc jsem překročila hranici a snažila jsem si to uspořádat v hlavě, zjistit, jestli to vypovídá něco o tom, kdo jsem. Není to úplně lehký, když se k tobě všichni okolo chovají jinak nebo se zdá, že když to nadneseš, složí se. Vzhledem k tomu a holčičkám mi musíš odpustit, že jsem si nenašla čas na prozření."

"O čem to mluvíš?"

"Vystřelila jsem na ni."

"Nevystřelila."

"Bylo to, když řekla, že jim ublíží. Brokovnice nebyla nabytá, ale to jsem zjistila, až když moje tvář nebyla pokrytá krví," svěřím se. "Ani jsem o tom nepřemýšlela."

"To by nikdo," rychle hlesne Ashley. "Udělat hlasování mezi všemi rodiči a opatrovníky na světě, výsledek by byl jednohlasnej. Je mi jedno, co se říká, je to instinkt. V takový situaci není pro racionalitu místo. Podle tebe to z tebe nějak dělá špatnýho člověka? Neudělat nic by vypovídalo víc o tom, jakej jsi člověk, to mi věř. Prohoď si se mnou místa a okamžitě bys souhlasila."

"Zaujmout tvý místo v Zádumčákově?" ušklíbnu se.

Tentokrát už je její úsměv klidný a zahanbený. "Chovala jsem se tak kvůli tobě, a taky ne kvůli tobě. Omlouvám se."

"Za co?"

"Že ti přidělávám další starosti, že jsem zničila náš večer..."

Její omluvy přijmu s mírným přikývnutím. "Ještě za něco?" pobídnu ji.

"Ještě ne. Ale budu na tom dělat."

"Ash..."

"Budu na tom dělat," zopakuje.

Nechám to být. "Dobře."

Jediný problém, o kterém musíme ještě mluvit, je záležitost, která v ní určitě vyvolá další vlnu hněvu, ale nemůžu to před ní tajit, když bude dělat něco pro mě.

"Pokud slibuješ, že na svým problému budeš pracovat, je tu ještě něco, co ti musím říct," řeknu a vezmu ji za obě ruce. "Ale musíš mi slíbit, že se nenaštveš a vyslechneš mě, než se změníš v... hurikán Ashley, ano? Žádám toho hodně, já vím. Ale prosím nenaštvi se."

"Nežije, Spence. Viděla jsem pytel, do kterýho ji dali."

Snažím se neusmát, ale nemůžu si pomoct. "Takhle bys to neměla říkat," jemně ji napomenu.

"Nebo bych to možná měla říkat přesně takhle."

"Možná," připustím, vím, že to teď není důležité.

Sdílený humor pomalu vyprchá a já jí sevřu ruce a pak je pustím. Dojdu do kuchyně k dolnímu šuplíku, hrabu se v něm, až sáhnu dozadu a ucítím patronu, kterou jsem té noci sebrala z podlahy.

Sevřu kolem ní prsty, abych ji skryla před zvědavýma očima. "Tu noc jsme obě dělaly, co jsme považovaly za nejlepší, souhlas?"

"Souhlas."

"Chci, aby ses vrátila do chvíle, kdy jsme byly ve sklepě. Vybav si to v hlavě," požádám.

Ashley s dlouhým povzdechem pomalu zavře oči a snaží se vybavit detaily té noci, na které se určitě usilovně snažila zapomenout. "Hledám něco konkrétního, nebo je to jenom nějaká divná terapeutická metoda, co tě naučil tvůj táta?"

"Hledáš zbraň."

A to stačí, otevře tvrdé a varovné oči. "O zbraních přede mnou nemluv," řekne. "Už nikdy."

Nedám se odbít, jsem odhodlaná zbavit se posledního problému, který mě trápí. "Nedivila ses, jak se k ní zase dostala?"

"Už tam byla," odvětí Ashley, evidentně to nechce probírat. "Sebrala ji, když jsem se nedívala." Když zavrtím hlavou, zamračí se. "Muselo to tak být. Já bych se tý věci nedotkla."

"Po tom, co mě střelila, měla čas dojít deset metrů ke dveřím do sklepa a hodit tu pušku dolů?" zeptám se. "Proč by to dělala?"

"Kdo ví? Byla to zvrácená mrcha. Proč o tom mluvíme? Záhada vyřešena."

"Když jsem se probrala a došlo mi, co se stalo, a uviděla jsem tu pušku na podlaze, zvedla jsem ji," přiznám. "A pak jsem sebrala nedaleko ležící patronu, zavolala Owenovi a následně ti šla zabránit v udělání chyby."

Ashley se přejede jazykem přes spodní ret. "Takže jsi ji odložila, když ses mě snažila přesvědčit, že ti nic není," dovozuje se. "Byla ta nešťastná náhoda."

"Nebyla to náhoda. Nejsem idiot, nezapomněla bych na zbraň po tom, co málem udělala."

Ashley zvedne obočí. "O čem tu mluvíš, Spencer? Nemám náladu na hádanky."

"Byla jsem to já: ta zbraň, její umístění... dala jsem ji vedle ní a objala tě, abych ti zabránila v tom, co ses chystala udělat."

Z jejího mlčení se mi rozbuší srdce. Mlčky na mě hledí a v očích má nevěřícný pohled. "To jsi neudělala," odvětí tiše.

"Jedna moje drobná část cítí vinu," řeknu. "Je tak malinká, že sotva existuje, ale podstatný je, že tam je. Chápu, jak to pro tebe bude těžký, ale když v sobě dokážu najít výčitky já, ty to dokážeš taky."

"To jsi neudělala," zopakuje temně s planoucíma očima.

"Nemusela ji použít," dodám. "Mohla konečně přijmout porážku a vzdát to. Neudělala to a teď je mrtvá. Není to moje vina, ale, jo, jedna moje drobná část cítí-"

Ashley zlostně zasténá a s rukama na hlavě se ode mě otočí. Vzápětí se otočí zpátky. "Ty jsi dala zbraň do jejího dosahu, když se tě předtím snažila zastřelit?! Dvakrát!" vybuchne. "Někdy se fakt divím, kde necháváš hlavu, Spencer. Přísahám pitomýmu Bohu. Co sis sakra myslela? Do třetice všeho dobrýho?"

"Přemýšlela jsem hlavou, ne srdcem."

Ashley se hořce zasměje. "Ty tam vážně máš mozek?"

"Dala jsem jí na vybranou, Ashley. Tak jako tak by prohrála."

"To je prostě skvělý," začne Ashley sarkasticky, "dát vražedný krávě nabitou zbraň a nechat ji se 'rozhodnout', jestli v sobě má nějaký zbytky lidskosti. Hádám, že do tý doby to jasný nebylo, že jo? Předtím přece nikdy násilnický sklony neprojevila."

"Nebyla nabitá," řeknu jí klidně. "Nejsem idiot, ať si teď myslíš cokoliv." Narovnám prsty, ve kterých jsou schovávala zbylou patronu z té noci, a ukážu jí Ashley. "Vidíš?"

"Jdi s tou hnusnou věcí ode mě," nařídí tvrdě. "Hned."

Vyplním její žádost, vyjdu za dům a hodím patronu na dno popelnice. Chladný noční vzduch je na kůži příjemný a já nespěchám zpátky dovnitř, místo toho se zastavím a se zavřenýma očima vzdychnu.

Sedm set čtyřicet čtyři hodin potlačovaných emocí začne vyplývat na povrch ve formě slz. Stojím tam sama a náhle ze sebe vyplakávám zdrcující vztek, výčitky a smutek.

Ashley mě nenechá samotnou dlouho. Brzy stojí přede mnou, jedním hbitým pohybem mě oběma rukama obejme, aby se mnou každou negativní emoci sdílela . Přitáhne si mě k sobě, až mezi našimi těly není ani mezírka, a pak ještě blíže.

Zatímco mumlá sliby, že se všechno zase spraví, hladí mě konejšivě po zádech, až mi vklouzne rukama pod oblečení a začne mi jemně hladit citlivou kůži na zádech.

Její konejšení má tížený efekt a já se nakonec uklidním. Svěsím ruce, kterými jsem ji pevně objímala, a volně ji chytnu za boky.

Přejede mi nehty po páteři a já si uvědomím, že přesně to teď potřebuju: Ji. Už žádné další mluvení nebo hádání, jen opětovné spojení mě a ženy, kterou miluju; omluvy za vše, sliby všeho.

O půl hodiny později, když zakláním hlavu do polštáře a svírám v pěstích prostěradlo, vím, že to není pouhé odvrácení pozornosti od emocí, které se snažím potlačit, a díky tomu mě každý dotek spaluje jako plamen.

Ashley v přesný okamžik sjede rukou, kterou mi zarývala do boku, k mé ruce, vtlačí prsty mezi mé a pevně mě sevře právě ve chvíli, kdy prohnu záda a pokojem se rozlehne dlouhé tiché zasténání.