Strasti dospělosti

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

31

"Tvůj bratr nám doopravdy psa nepořídí, že ne?"

Na chvilku odvrátím zrak ze silnice a vidím, že Ashley má svraštělé obočí a kouše si spodní ret. "Pochybuju. Ví, že u nás nepřežije ani zlatá rybička."

"A pokud bude o Vánocích u vašich čekat pes, tak co?"

"Tak ho bude v noci zahřívat něco jinýho." Znovu na ni pohlédnu. "Vážně mu dáš anální kolík?"

"Ne." Udělá pauzu. "No, pokud ho nechce. Pamatuješ, jak jsme mu loni nechaly udělat tu čokoládovou figurku na zakázku a otevřela to tvoje máma?"

Ušklíbnu si, vzpomínám si na to úplně jasně. "Bohužel."

"A pamatuješ na rok předtím, když vaši měli na domě tolik světel, že vyhodili elektriku v celý ulici?"

"Ty modrý blikací, co tomu chlápkovi vyvolali epileptickej záchvat? Jak bych mohla zapomenout."

Ashley přikývne a ukáže dopředu. "Už je mají zase."

Napůl obrátím oči v sloup a zastavím před domem, který na sobě má víc světel než půl města. Zatímco čekám, až motor utichne, opřu se o opěrku a jen se na Ashley dívám, dokud na sobě neucítí můj pohled a otočí se ke mně, díky čemuž se mi samovolně rozzáří oči.

Na chvilku dá ruku přes mojí a pak po ní přejede palcem. "Chceš jet domů? Můžu jim říct, že mi není dobře."

"A nechat mámu, aby volala ještě častějc?" ušklíbnu se.

Napodobí můj výraz. "Máš pravdu. Pojďme," řekne a pak začne vystupovat z auta.

Přejdu na druhou stranu, pomůžu jí a následně ze zadního sedadla vyndám její kabelku. Když jí ji podávám, neodolám krátkému, něžnému polibku, a pak za ní zavřu dveře. Při cestě k domu vloží ruku do mé. Když natáhnu ruku ke dveřím, rozletí se.

"Pojďte!" křikne Paula za sebe na mužské členy rodiny.

Ashley jim volnou rukou zamává. "Někde hoří?"

Paula se bleskurychle otočí a zhluboka vydechne, ramena jí téměř spadnou na zem. Obě si nás přitáhne do objetí. "Umírala jsem strachy. My všichni," opraví se.

"Přijely jsme pozdě jenom o necelou čtvrthodinu, Paulo," odvětí Ashley.

Neunikne mi tón v jejím hlase.

"Za čtvrt hodinu se může stát spousta věcí."

Paule ano.

"Fajn, super, obě pořád dýcháte. Pojďme dokoukat zápas," řekne Glen Clayovi, při čemž mu unikne nezaujatý výraz jeho bratra, a spěchá zpátky do obýváku.

Zatímco se všichni vrací, kde původně byli, než Paulu popadl amok, vstoupíme s Ashley do domu a já za námi zavřu dveře. "Co to bylo?"

Ashley zavrtí hlavou. "Nic."

Věnuju jí pohled, který dobře zná. "Ash."

"Promiň, nechtěla jsem s ní tak mluvit. Já vím, že se jenom snaží pomoct. Všichni se snaží pomoct," dodá rychle. "Hormony mi dneska šílí."

Ashley se mohla zbláznit, když jsem jí minulý týden řekla, že důvod, proč brečela nad rozsypanou slánkou, byly hormony, ale sama se jimi omlouvá. Přestože se její nepředvídatelné nálady z prvního trimestru exponenciálně zklidnily.

Nechám to být a přesuneme se do obýváku. Rychle se usadím s jednou nohou pod sebou. Když Ashley míjí Glena, vyškubne mu dálkové ovládání z ruky a s roztomilým úsměvem mi ho hodí. Ví, že americký fotbal nesnáším.

"Jo... to by teda nešlo," řekne Glen Ashley a natáhne ruku.

Ashley ho přes ruku plácne a já si všimnu, že stojí před gaučem vedle mě. Pochopím to, vstanu, chytneme se za ruce a společně ji posadíme na gauč. Než se posadím, vezmu jí knížku, která ležela na konferenčním stolku.

Ani jednu nás to nezaujme. Netrvá dlouho a hodím dálkové ovládání zpátky Glenovi a Ashley odloží knížku na opěrku gauče.

Clay, kterému se ulevilo, že se může soustředit na něco jiného než sport, se na nás usměje. "Jak se máte?"

"Kdybych dokázala překřížit nohy, měla bych se super." Ashley se otočí hlavu ke mně. Očima rychle přejede mou tvář. "A tahle... no, cítíš se dobře, ne? Už sis venku ze sklepa zvykla?"

Pomalu přikývnu. "Pomalu ale jistě."

Ashley se krátce zazubí a pak mi přitiskne rty na tvář.

Pohlédnu na Glena, který ke mně pozvedne láhev piva. Zavrtím hlavou, nemám na pivo chuť.

"Tak proč jste přijely pozdě?" zeptá se Paula, která vejde do místnosti, a posadí se na opěrku gauče, na kterém sedí Clay a Glen.

Pomalu položím ruku na Ashleyinu. "Spadly mi klíče vedle Ashleyiny nohy a nemohla se ohnout, aby je zvedla."

"Ehm, jo, zkus si to s takovýmhle břichem."

Usměju se při vzpomínce, jak se smála a plácla mě přes ruku, trvala na tom, že klíče zvedne sama nebo mi nikdy neodpustí. Glen nechá zápas zápasem, klekne si na podlahu gauče a položí ruce na Ashleyino břicho.

"Bože, já vím. Mám pocit, že bych se k tobě měl modlit nebo tak něco." Otočí se na ostatní. "Vypadá jako takovej ten vypasenej Buddha. Kromě plešatý hlavy." Poplácá jí břicho. "A břicha," popichuje.

Ashley ho praští. "Jejda. Hormony."

Glen se zasměje a protře si hruď, kde ho Ashley praštila. "Bereš steroidy? To docela bolelo."

"Proč jste mi po cestě nezavolaly? Věděly jste, že si budu dělat starosti," vstoupí do toho Paula se svraštělým obočím.

"Při vší úctě, Paulo, nemůžeme ti vždycky zavolat, když budeme mít pár minut zpoždění," odvětí Ashley.

"Proč ne? Telefonát zabere dvě sekundy."

"Ale nejde jenom o jeden telefonát, že ne? Každej z vás, včetně mojí mámy, nám volá každej den. Je to..." Zavrtí hlavou. "Omlouvám se, ale už to není praktický."

Z matčina výrazu poznám, že se jí Ashleyina poznámka dotkla. Jemně stisknu Ashley ruku, abych jí dala vědět, že je to v pořádku, může přestat. "Myslím, že se Ashley snaží říct, že-"

"Takže to, že o vás máme starost, už není 'praktické'?" zeptá se Paula Ashley.

"Tak jsem to nemyslela. Omlouvám se, ano? Vím, že to děláte, protože nás máte rádi, a my vás taky. Moc." Pokrčí rameny. "Ale tohle čtyřiadvacetihodinový hlídání musí přestat."

"Jak to od nás můžeš čekat, Ashley? Nesnažíme se vás přeci chránit před otravným sousedem. Ta ženská jasně vyhrožovala, že-"

"Vím, co říkala. Nepotřebuju to pořád slyšet," odvětí Ashley pevným hlasem. "Nemůžu to pořád slyšet." Její ruka sevře mou silněji. "Bohatě stačí, že se musíme připravovat na úlohu matek, a ona je pryč, jasný? Měsíc jsme ji neviděli, Paulo. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že se nevrátí, ale potřebuju... potřebuju se soustředit na něco jinýho. Alespoň na chvíli."

Paule se nelíbí výběr Ashleyiných slov a zamračí se. "Soustředit se na něco jiného než výhrůžku smrtí mé dcery? Ať už chceš nebo ne, budeš to muset vzít na vědomí."

Tiše vzdychnu, nechci, aby se kvůli tomu hádaly. "To neříkej, mami. Ash to bere na vědomí. My obě. Společně."

"Nesnažím se nic zamést pod koberec, Paulo," odpoví Ashley. "Jenom mám dost těch věčných připomínek. Spencer se nikdy nedokáže uvolnit, a když vím, že je napjatá, jsem taky. A to ani jedna z nás teď nepotřebuje."

Do místnosti vstoupí můj otec, vyšle znepokojený pohled na Claye a Glena a pak konejšivě položí ruku na Paulino rameno.

"Je mi líto, ale nepřestanu kontrolovat, jestli jste obě v pořádku."

Všichni se dívají na Ashley a evidentně s matkou souhlasí. Ashley zatne zuby a nakrabatí čelo. "Ale o to nejde," začne zvedat hlas.

Z Pauliných rtů vyjde téměř nevěřícné zasmání. "O co jiného by šlo, Ashley?"

"Nikdo mi už nevěříte, že ji dokážu ochránit."

Otočím se na židli, abych na ni pořádně viděla. Pustím jí ruku, dám jí ruce na tváře a otočím jí hlavu k sobě. "To si nikdo nemyslí," řeknu jí pevným hlasem, zatímco pevně upírám oči do jejích zalitých slzami.

Zavře oči a jemně zavrtí hlavou, pořád je rozrušená.

"Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že vím, že nikdo se o naši dceru nepostará, tak jako ses vždy starala ty, Ashley. Jde pouze o to, že v poslední době potřebuješ trochu víc podpory, když jsi těhotná," řekne jemně táta.

Ashley otevře oči. "Nejsem mrzák," odpoví se zamračením. "To, že jsem těhotná, neznamená, že se přestanu starat o její bezpečí."

Přikývne. "To vím."

"Dokážu ji ochránit," řekne odhodlaně.

"Zlato, my víme, že ano. Jenže já nebudu moct pořádně spát, aniž bych na vlastní uši slyšela, že jste v obě v pořádku," vysvětlí Paula, tentokrát jemněji, když viděla Ashleyin křehký stav.

"A já nemůžu pořádně spát, když vím, že Spencer nespí, protože myslí na tu mrchu. Bolí mě vidět ji takhle, Paulo. Když konečně usneme, za tři hodiny jsme zase vzhůru. Vím, že jenom na okamžik, ale bože."

S paží kolem jejích ramen a s rukou na její jí palcem hladím po hebké pokožce. "To je dobrý," řeknu tiše.

"Ne, není to dobrý," nesouhlasí. "Co je na týhle situaci dobrýho?" Vrtí hlavou. "Omlouvám se, že jsem zkazila večeři." Otočí se na mě a řekne: "Pomoz mi vstát."

Než vůbec stihnu dát nohu z pod sebe, Paula pomáhá Ashley vstát z gauče. "Nechtěla jsem se hádat, Ashley. Mrzí mě, že jsem tě rozrušila." Přitáhne si ji do opatrného objetí. "Opravdu."

Jakmile se odtáhnou a opět na Ashley vidíme, pohlédne na mě a věnuje mi pohled, kterým mě prosí, abych jí věřila. Není nutný. Ví, že jí bezmezně věřím.

"Je se mnou v bezpečí," řekne Ashley mé rodině přesvědčeně, pak vyjde z pokoje a zamíří po schodech do mého starého pokoje.

Je ticho, dokud neuslyšíme bouchnutí dveří. Pak se na mě Glen otočí a nervózně vydechne. "Ne že bych měl těhotnou, hormonální manželku... ale neměla bys jít nahoru a kouknout se, jestli je v pohodě?"

Zavrtím hlavou. "Potřebuje chvilku."

"Nepřišlo mi, že 'potřebuje chvilku', Spence."

"Věř mi." Projedu si rukou vlasy a podívám se na stále znepokojenou Paulu. "Podívej, myslím, že momentálně jsme všichni pod velkým tlakem. Nechtěla se tě dotknout," řeknu jí upřímně. "Má tě ráda."

"Já vím," je vše, co Paula řekne, pak vstane a odejde z pokoje.

Téměř vzápětí po tichém zavření zadních dveří se otec přesune a sedne si vedle mě. Položí mi ruku kolem ramen, přitáhne si mě k sobě a dá mi pusu na vlasy.

"Ehm, tati?" začne Glen po chvilce. Čeká, až má jeho pozornost, a kývne hlavou směrem k zadnímu vchodu.

"Potřebuje chvilku," odvětí táta vědoucně.

"Potřebuje chvilku, aby nadělala díry do trávníku?"

Při té představě se skoro usměju. "Sklapni."

"Mám se jít podívat, jestli je Ashley v pořádku?" nabídne se Clay.

Zavrtím hlavou. "Ne, měla bych jít já." Vzhlédnu a pohlédnu tátovi do očí. "Vím, že je naštvaná, ale ručím za to, že Ashley bude chtít večeři, až vychladne. Máme jet domů?"

Táta zavrtí hlavou. "Ohřeju ji. Jdi si s Ashley promluvit, já si půjdu promluvit s matkou, a pak si všichni sedneme a společně to probereme."

Zastavím se před dveřmi a ze zdvořilosti zaklepu. Odpovědi se nedočkám, tak vejdu dovnitř, jemně za sebou zavřu dveře a opřu se o ně. Než můžu něco říct, Ashley zvedne ruku.

"Nedělej to, ano?" požádá jemně.

V pokoji se nesvítí, ale stěží na tom záleží, vánoční světla na domě osvětlují pokoj dostatečně. "Co nemám dělat?" zeptám se, dojdu k posteli a posadím se vedle Ashley.

"Nemám se učit westernovej tanec?"

Vezme mě za ruku. "To taky nedělej. Není to vtip."

"Myslela jsi vážně, co jsi dole říkala?"

"Ptáš se, jestli to tak opravdu cítím, nebo jestli ze mě mluvila ta kráva, co v posledních šesti měsících převzala mý tělo?" Ashley tiše vzdychne. Nic neříkám, jen ji držím za ruku. "Bylo to trochu obojího," přizná jemně.

Pomalu přikývnu a posunu se, abych ji lépe viděla. "Nemusíš nikoho přesvědčovat, že se o mě dokážeš postarat. Všichni to vědí. Víc než cokoliv."

"V posledních pár týdnech mi to tak nepřišlo. Pokaždý mi věnujou ty... znepokojený pohledy a..." Zarazí se a zavrtí hlavou. "Dotýká se mě to. A omlouvám se ti, měla bych tu pro tebe být a takhle pokazím večeři."

Natáhnu ruku a odhrnu jí vlasy z tváře. "To neznamená, že tu nemůžu být i já pro tebe."

"Říkáš to, jako bys posledních šest měsíců nebyla. Mám vztek, protože všechno, co potřebuju říct, popře to, co jsem řekla dole. Chci, aby mi věřili, že tě ochráním, ale zároveň nevím, jestli bych mi na jejich místě věřila."

"Na jejich místě v alternativním vesmíru?" Nakrabatím čelo. "O čem to mluvíš?"

"Je to moje vina," prohlásí. "Tu rádoby stíhačku máme v životě, protože jsem tě neposlouchala a nevěřila tvýmu úsudku. Zranila tě kvůli mně, vyděsila tě kvůli mně a vyhrožovala ti kvůli mně. Nedostanu cenu pro nejlepší manželku na světě, Spencer."

"Není to tvoje vina," nesouhlasím. "Ale její. To ona to celý začala."

"A já to měla ukončit."

"Hele," začnu jemně a mluvím k Ashley i sobě. "Nemyslím si, že určování viny něčemu pomůže. Můžeme jí nadávat do skonání světa, ale nic to nezmění. Stejně se víc než pravděpodobně vrátí. Ale my to zvládneme, ano? Dole je čtyřčlenná armáda a to není zdaleka všechno."

Zdaleka ne všechno, protože moc dobře vím, že vyrovnaná Ashley zmizí, jakmile na mě Aimee vztáhne prst.

"Pokud se tě znova dotkne...," její tichý, ale zlostný hlas se odmlčí. Sevře mi ruku.

"Já vím," téměř zašeptám a vidím, že má na krajíčku. Nakloním se a v instinktivní reakci na její pláč kolem ní položím ruku.

"Spencer," zamumlá Ashley po pár minutách a pak se zajíkne.

"Jo?"

"Ještě pořád se se mnou cítíš v bezpečí?"

Zpevním své objetí. "Víc než s kýmkoliv."

"Přísaháš?"

"Na cokoliv."

Na Ahleyinu tichou prosbu ji políbím.

32

"Spence, máš čas? Potřebuju s tím pomoct."

Vyndám z pusy kartáček a zamumlám téměř nesrozumitelnou odpověď, když vtom Ashley vejde do koupelny, podá mi ústní vodu a završí to pusou na rameno. Čeká, až skončím, a pak nakloní se pro polibek. Potom se otočí a zvedne si vlasy.

Utřu se pořád mokré ruce do ručníku, pak zapnu Ashley šaty, a když vidím, že sahá doprava, natáhnu ruce. Rychle mi stříkne parfém na zápěstí a já si je při vstupu zpátky do ložnice jemně třu o sebe.

"Ash, našla jsi tu mou náušnici?" zeptám se s pohledem na ni, když vchází zpátky do pokoje, a zapínám si při tom náhrdelník.

"Ne, nikde nebyla. Vyndala jsem ti jiný."

Tiše zklamaně vzdychnu a Ashley se náhle zjeví vedle mě a jemně křehký náhrdelník přidrží prsty. Vzdám snahu si ho sama připnout, pustím ho a zvednu si pro Ashley vlasy. "Máme v domě zloděje šperků," prohlásím. "Vyhodíme služku."

"Ne, máme v domě Spencer, která dává věci na místa, kam nepatří, a pak hází vinu na služku, kterou vůbec nemáme," odvětí vzápětí Ashley, zatáhne mě za ruce a uvolní mi vlasy.

Věnuju jí pohled. Pak přejdeme pokoj, Ashley natáhne zápěstí a já jí zapnu náramek. "Už máme společenský zpoždění?"

"Nepřijdeme pozdě na večeři se všema mýma kolegama z práce, Spencer."

"Co když jídlo nebude stát za nic?"

Pokrčí rameny. "Řeknu, že mi pálí žáha nebo něco."

"A co já?"

Ashley na okamžik přitiskne rty na mé a pak se vydá z místnosti. Čeká, až vidí, že jsem za ní, a začne sházet do přízemí. "Co jako ty?"

"Ne, vážně, co když budou podávat žabí stehýnka nebo sushi?"

"Tak řekneš, že jsi veganka, a budeš celej večer usrkávat vodu."

Na okamžik se mi zvednou koutky úst. "Co když budou všichni trapný?”

"Nikdo není trapnej."

"Všichni jsou trapný."

"Ráda s tebou zase mluvím, mrzoute," poznamená Ashley.

Zatímco ji míjím u paty schodů, věnuju jí úsměv a natáhnu se pro její kabát. Přidržím jí ho rozevřený a Ashley do něj dá ruce. Když si zapíná knoflíky, sáhnu jí do kapsy a a vyndám její lesk na rty.

Když mi ho vytrhne z ruky, vyrazím do kuchyně, ale rychle si mě přitáhne zpátky pro dlouhý polibek.

Když konečně zaparkujeme na správné adrese, pomůžu Ashley ven, pak ji pustím a zavřu a zamknu auto. Ačkoli jsem o ní skoro dva měsíce neslyšela, částečně téměř čekám, že uvidím Aimee sedět mezi ostatními z práce, jakmile vejdeme do domu. Tahle večeře se domluvila před měsíci a ještě před několika týdny bylo její jméno pořád na seznamu pozvaných.

"Jsi v pořádku?"

Otočím se a na tváři se mi rychle objeví úsměv, když vložím ruku do její natažené. "Ano."

"Fajn. Vypadáš úchvatně, mimochodem."

"Děkuju, velká mamčo."

Ashley mi sevře ruku. "Vypadám obstojně?"

"Vypadáš nádherně," ujistím ji - tenhle večer už potřetí - a pak stisknu zvonek.

Než někdo může přijít otevřít, Ashley ukáže našima spojenýma rukama na své břicho. "Dneska jsi strážkyně břicha, že jo?"

Můj úsměv z té otázky je upřímný. Chodí k ní spousta lidí, pokládají jí ruce na břicho a vyptávají se, kdy má termín a jaké typické symptomy v téhle fázi těhotenství zažívá. A pokaždé, když odejdou, zmizí jí zdvořilý úsměv z tváře a věnuje mi pohled, který vydá za tisíce slov.

Tisíce ne moc hezkých slov.

Přikývnu na potvrzení. "Postříkám pepřákem každýho, kdo se k tobě přiblíží."

"Slibuješ?"

"O používání pepřáku nikdy nežertuju."

Dveře se otevřou a Anthony, jeden z učitelů třeťáků, se na nás usměje. "Dámy," přivítá nás a pak sklopí zrak na Ashleyino břicho. Téměř se jí dotkne prsty, ale já postoupím dopředu pro krátké objetí a odvedu tím jeho pozornost, abych toho chudáka nemusela doopravdy napadnout.

Letmo mě políbí na tvář. "Rád vás obě vidím. Jak se máte?"

Ashley mě následuje dovnitř a podívá se na mě. Pak se otočí na Anthonyho. "Máme se dobře, co ty?"

"Bezvadně," odvětí a také ji líbne na tvář. Když zavře dveře, otočí se směrem do domu, natáhne ruce a pokyne nám, abychom šly dál. "Chvíli se budu otáčet v kuchyni, ale klidně si udělejte pohodlí v obýváku. Aimee už tam je."

Z tváře mi okamžitě zmizí zdvořilý úsměv. "Cože?"

"Říkal jsem, že ostatní už tam jsou," zopakuje a pak zmizí do kuchyně.

Uklidní mě Ashleyina ruka, která vklouzne do mé, a než se naděju, vstupujeme do velkého pokoje plného učitelů a jejich manželů a manželek.

Když jsme zpátky doma, z Ashleyiných rtů vyjde frustrovaný povzdech. Usměju se, skopnu si boty a sleduju, jak si škrábe břicho. Vzhledem k tomu, jak se já neustále zvětšuje, často jí svědí kůže.

"Fakt mě to začíná štvát, Spencer," zabručí.

Nahodím soucitný výraz. "To je mi líto."

"Příště jsi na řadě ty," řekne a projde kolem mě do obýváku.

Jako by mě přepadla v temné uličce. Dvou dětí najednou budeme mít až nad hlavu, o myšlence na další nemluvě. "Příště?" Nakloním hlavu na stranu, skousnu si ret a představuju si, jak sedím v ordinaci a na obrazovce jsou čtyři děti. Potlačím ušklíbnutí. "Vážně? Už?"

"Jenom myslím dopředu," odvětí Ashley s drobným úsměvem, který spíše slyším než vidím, zatímco si vybírá písničku, kterou pustí. "Myslím, že bychom do osmnácti měsíců měly mít přinejmenším ještě jedno."

"Přinejmenším?”

Ashley si vybere písničku a otočí se zpátky ke mně. Na tváři má pořád drobný úsměv. "A pak další po dvou letech."

Úlevou vydechnu, ani jsem netušila, že zadržuju dech. "Bože, myslela jsem, že mluvíš vážně."

Zatímco mi dává ruce kolem krku, její úsměv povadne. "Mluvím vážně."

Obočí se mi téměř bolestivě svraští, zatímco jí pokládám ruce na boky. "Ehm..."

V očích se jí rychle objeví veselé plamínky a pak si jí na rty vrátí úsměv. "Dělám si srandu."

"Málem jsem dostala infarkt."

"Sklapni.”

Náš oční kontakt na okamžik přeruší zazvonění mého mobilu, když se automaticky podívám ke kabelce, kterou jsem ledabyle odhodila na gauč. Rozhodnu se, že to budu ignorovat a zavolám zpátky o něco později. Přesunu ruce z Ashleyiných boků na její břicho. Vím, že v tuhle dobu večer je obvykle přinejmenším jedno dítě vzhůru.

Očekávání nějakého pohybu nakonec vyústí ve zklamání, obě spí.

"Spí," oznámím zbytečně s mírně vyšpuleným rtem.

"Vyzkoušej si 'mamkovskej hlas' a řekni jim, ať se probudí."

"Je ti nevím, Ash, nejsem si jistá, že 'nechtějte, ať tam na vás vlítnu' bude úplný vhodný nebo k něčemu." Vzhlédnu a zjistím, že její momentální úsměv je nakažlivý.

"Tak vymysli něco jinýho."

Trvá mi jen okamžik, než ji vezmu za ruku. "Pojď, dáme ti cukrovou bombu."

"A jakou?"

Ashley se nesnaží vzdorovat, když ji vedu k lince. Nahnu se přes ní do horní skříňky a vezmu první věc, která mi přijde pod ruku. "Čokoládu."

Ušklíbne se. "Změň to na ledovej čaj."

Zamávám jí čokoládou před obličejem. "Víš to jistě. Je to Dove.”

"Nechci, aby byly vzhůru celou noc, a pokud z ní něco sním, tak budou."

Vrátím čokoládu, kde jsem ji našla, a skříňku rychle zavřu. "Tak teda ledovej čaj."

Po nalití dvou skleniček jsme venku u bazénu a Ashley má zvednuté šaty, aby si je při pomalém houpání nohama v teplé vodě nenamočila. Opakovaně kouká na obě strany bazénu a já vím, co se chystá říct.

"Musíme to tu brzy zabezpečit kvůli dětem, Spencer."

Usměju se a polknu hlt ledového čaje. "Víš, že nebudou lézt hned ten den, co si je převezeme domů, že jo? Většinu dne budou spát, a když nebudou, budou přisátý k tvým prsům. Přidej k tomu krknutí nebo dvě, špinavou plenku, kterou budeš muset vyměnit, zatímco budu koukat na telku, a budou zase spát. Bude to jak hodinovej strojek."

"To určitě," pobaveně odvětí.

Při myšlence na to, jak moc novorozenci pláčou, zvažuju, jestli si pro naléhavé případy nenastěhovat do pokoje pro hosty matku. "Doufám, že víš, že všichni, koho známe, budou čtyřiadvacet hodin denně na telefonu, když budeme potřebovat být samy."

"Nebudeme potřebovat být samy měsíc po porodu." Pauza. "A ty budeš moc unavená na to, aby sis stěžovala, tak mlč," dodá, zvednu mou ruku a políbí ji.

Místo verbální odpovědi se usměju a bouchnu jí pod vodou nohou u její.

Ashley si po chvíli povzdechne. "Těch kotníků už mám po krk."

"Zopakuj to a strčím tě do vody."

Pokusí se neusmát. "Nemůžu uvěřit, že tvrdíš, že sis jich nevšimla. Mám teď nohy jako slon."

Po krátkém pohledu na její nateklé kotníky a nohy se jí podívám do očí. "Zbožnuju tvý nohy."

"Ony tebe taky."

O několik minut později mě Ashley vezme za ruku a položí si ji na břicho. Dítě A pořádně kope. "Někoho nám probrala cukrová bomba," řeknu s úsměvem. Chvíli tam dlaň nechám a pak ji přesunu na druhou stranu. Dítě B se nehýbe. "A tohle je prostě líný." Poklepám Ashley na břicho. "Vstávej."

"Dej mu pár vteřin. Když je vzhůru jedno, druhý ho brzy následuje."

Nechám jí ruku na břiše v pozici, kde cítím každé kopnutí dítěte A. "Moje máma chce natočit porod, Ash," přiznám. Tu nedůležitou informaci jsem si od dopoledne, co se Paula stavila v H&B, nechávala pro sebe.

Ashley zkřiví obličej. "Ne."

"O víkendu si o tom s tebou přijde promluvit."

Ashley se otočí a pozvedne obočí. "Prosím tě, řekni mi, že sis to nerozmyslela. Myslela jsem, že nebudeme natáčet, jak na všechny řvu."

"Nerozmyslela jsem se. Moje máme je prostě... moje máma. Je to v pohodě, klidně jí řekni, že nechceš, aby to natáčela."

"Proč jí to musím říkat já? Je to tvoje matka."

"Protože mi nevěřila, když jsem jí dopoledne řekla, že nebudeš souhlasit," vysvětlím a usměju se, když ucítím, že se hýbou obě děti.

Ashley si položí ruku na břicho vedle mé. "Až sem vaši o víkendu přijedou, nehnu se od tebe ani na krok. Paula mě zažene do rohu, když odejdeš z místnosti."

Vím, že by to matka udělala, a na rtech se mi objeví úsměv. "Dobře."

O několik sekund později znovu zazvoní telefon a Ashley obrátí oči v sloup. "Vsadím dvě děti, že je to Rachel," zvedne se na schůdcích a vystoupá nahoru. Ruku mi otře o rameno. "Půjdeš do postele?" zeptá se, právě když telefon utichne.

Přikývnu. "Jenom zamknu."

Telefon se znovu rozezní. Ashley tiše otráveně vzdychne, následně hlesne "tak dobře" a vyrazí zpátky do domu to zvednout. Já s úsměvem sleduju, jak se kolébá pryč.

33

Po té, co dám Ashley cudnou pusu na rty a pak na tvář, se od ní odsunu a skopnu si z nohou přikrývku. "Dělej, vstáváme."

"Proč?"

"Proto." Když mi Ashley věnuje pohled, pokračuju. "Protože už je jedenáct a byly jsme vzhůru jenom hodinu, když si trvala na tom, abychom se sem vrátily. Je čas dělat něco produktivního, jako znova zkontrolovat každou věc v tvý tašce do porodnice nebo jako zodpovědné dospělé otestovat chůvičky v každým pokoji v domě."

"Ačkoli mě to dělat každěj den uplynulej týden moc bavilo," začne Ashley a přitáhne si mě blíž, "radši bych zůstala s tebou tady."

S její hřejivou pokožkou opět na své se podvolím. "Ale jenom na chvilku."

"Bude to hodně jiný. Už máme jenom dva týdny, kdy můžeme zůstat dlouho v posteli a budí nás budík místo křičícího dítěte."

"Ty máš už jenom dva týdny. Já budou spát tak dlouho, jak budu chtít," řeknu jí a nechám ji položit mi ruku na její velké břicho, místo aby přes něj byla přehozená.

"Zapomeň."

S drobným úsměvem se zeptám: "Na co se těšíš nejvíc, mimo věcí ohledně dětí?"

Ashley se na chvilku zamyslí. "Ehm, že budu moct jíst slaný jídlo, že budu moct pít alkohol, že budu moct v noci spát, aniž by musela chodit na záchod, a že nebudu mít křeče, ze kterých mám chuť uříznout si nohy, abych se tý bolesti zbavila. Že mi lidi nebudou šahat na břicho pokaždý, když jdu ven, a že si budu moct užít opravdu dobrej sex, aniž bych musela pokaždý ležet na boku nebo musela přestat kvůli křečím."

Vím, jak moc jí nucené přestávky při sexu vadí, a na rtech se mi objeví úsměv. Zvednu si její ruku k ústům a něžně ji políbím na dlaň. "Dobře, teď co se týče dětí: co ti bude nejvíc chybět?"

"Cítit je se hýbat," odvětí bez zamyšlení. "A ano, to zahrnuje i to, když mě současně kopou do zad a do žeber."

Pořád si pamatuju na poprvé, když jsem se vzbudila s Ashley přitisknutou k mým zádům, protože mě děti probudily kopáním. Hodinu jsem se nepohnula a šťastně zaznamenávala každý jejich pohyb.

"No, mně bude třeba chybět všechen ten bezdůvodnej křik a pláč," odtuším ze zkroucených rtů.

Ashley se zasměje. "To jsem si jistá."

Jak se k ní tisknu, rychlý tlukot jejího srdce spolu s jejím hlasem mě znovu ukolébávají ke spánku. "Měly bychom vstát," zamumlám se zavřenýma očima.

"Ještě ne. Dej mi pusu."

"Ne."

"Hned."

Trochu natočím hlavu a políbím pokožku pod svými rty. Víc se k ní přitulím, posunu po teplém prostěradle nohu a propletu ji s její. "Bože, proč se k tobě musí tak dobře tulit?" zeptám se jí se zamračením, jako by za to mohla. Musíme vstávat.

"Spencer."

"Co je?"

"Dej mi pusu."

Otráveně vzdychnu, upravím si pozici hlavy na její hrudi a nechávám oči zavřené. "Právě jsem to udělala, mlč."

Po chvilce v obavách pomalu otevřu oči, víc mě děsí Ashleyino mlčení než bubínky trhajícího křik. Otočím se na břicho, vzhlédnu a vidím, že se Ashley schválně vyhýbá očnímu kontaktu.

"Ty se zlobíš?" zeptám se nejistě, natáhnu ruku a otočím ji tváří k sobě. "Vždyť víš, že jsem to tak nemyslela."

Za poslední čtyři týdny jsme se pohádaly pouze jednou a bylo to pouze kvůli tomu, že jsme byly obě unavené a nevrlé, nic vážného. Vzhledem k tomu, že se na mě Ashley pořád nedívá, se posunu nahoru a zahrnu jí obličej a rty polibky, dokud to nevzdá a nevěnuje mi úsměv. Po chvilce už mi polibky oplácí.

"Líbí se mi, jak jsi předvídatelná," mumlá mezi polibky.

Vezmu to jako kompliment místo urážky a usměju se. Ashley mě líbá vedle pusy, pak na bradě a následně si znovu podmaní má ústa. Postupně jsou polibky delší, hlubší a mokřejší. Najednou se Ashley pomalu odtáhne a ruku, kterou má položenou na mém boku, zatne v pěst.

Otevřu oči a vidím, že má svraštělé obočí a zavřené oči. "Jsi v pořádku?" zeptám se s dlaní na její tváři.

"Ehm," hlesne o chvilku později.

"Jsi v pořádku?" zopakuju vážněji.

Ashley otevře oči a uvolní pěst. Prsty mi hladí citlivou pokožku na boku, téměř mě lechtá. "Jenom křeč," odpoví a stěží skryje úsměv.

Je nakažlivý. "Takhle se usmíváš, protože máš křeč na jednom ze dvou míst, z nichž ani jedno není příjemný?"

"Jo."

Cítím se mnohem probuzenější než před pár minutami a dám Ashley dlouhý, něžný polibek. "Je to oficiální: jsi blázen," oznámím a pak se přinutím se od ní odtáhnout a vstát z postele. Neřeknu nic, čím bych mohla zkazit její veselou náladu. "Ty tu můžeš zůstat. Vzbudím tě za hodinu."

"Kam jdeš?"

"Do sprchy."

"Můžu jít s tebou?"

Předstírám, že o tom musím přemýšlet. Pak přejdu na její stranu postele a stáhnu z ní přikrývku. "Já ti nevím, vejdeme se tam?"

Ashley se ode mě nechá zvednout, pevně mě drží za ruce, až stojí na nohách. "Vzhledem k tvýmu tlustýmu zadku pochybuju," řekne vesele a otře rty o mé. "Jdi napřed, přijdu tam za chvilku."

S krátkým přikývnutím se otočím směrem ke koupelně, ale na ruce ucítím Ashleyinu. Otočí mě a dá kolem mě ruce. "Miluju tě, Spence."

Sedím na posteli, v jedné ruce mám telefon a druhou si na uchu přidržuju polštář. Vzdychnu. "Stěží slyším svý myšlenky, Rach."

"Řekla jsi jí, aby to ztlumila?"

"Jo, řekla, že ne."

Rachel se zasměje. "Aha. No, zeptala ses, proč to má tak nahlas?"

Po horké sprše a těstovinách k obědu - na Ashleyinu žádost - pustila Ashley hudbu a dala jí tak nahlas, že se od té chvíli pořád dívám z okna po policejním autě, které se tu určitě objeví.

"Ne." Pauza. "Má dobrou náladu," bráním se, než má Rachel možnost něco říct. "Fakt dobrou náladu a nechci být důvod další špatný."

"V tom případě ti řeknu jenom to, že si buď musíš vzít špunty do uší, který Ashley uvidí a urazí se - což ukončí její sluníčkový rozpoložení, nebo necháš svou ženu zpívat ze všech sil a přestaneš si mi doprčic stěžovat."

"Jsi mrcha," odvětím s úsměvem.

Rachel se tiše zasměje. "Já vím, ale taky mám často pravdu. A kromě toho musím ty vaše malý neshody poslouchat dvakrát. Když Ashley tohle odpoledne naštveš, během půl hodinu je tu jako na koni a bude všechny posílat k čertu.

"Dobrá," protáhnu. "Máš pravdu, přestanu tě trápit."

"Tak se mi to líbí," odvětí vesele. "A ještě něco by se mi líbilo: kdybys zítra večer udělala rizoto."

"Když s Owenem přinesete víno, udělám rizoto."

"Už se chladí." Po chvilce se ve sluchátku ozve povzdech. "Musím končit, Spencer. Owenovi rodiče nás pozvali na pozdní oběd nebo brzkou večeři, nejsem si jistá co z toho, a musím se hodit do pucu."

Po telefonátu s Rachel vrátím polštář na jeho místo a sejdu dolů. Z téměř ohlušující hudby vyřvávající z reproduktorů v různých částech domu téměř zkřivím obličej.

Zamířím rovnou do obýváku a vidím, že Ashley svírá opěradlo gauče a bolestivě propíná záda. Vypnu věž a během okamžiku před ní klečím. "Hej, co se děje?" zeptám se s rukama na jejích stehnech. "Je to-"

Odpověď jí chvilku trvá. "Jenom křeč v noze, nic to není."

Už sjíždím rukama dolů a jsem připravená jí promasírovat svaly. "Ve který noze?"

Než dojdu k jejím lýtkům, chytne mě za ruce, zvedne si je ke rtům a políbí je. "Už je to dobrý, vážně."

"Lžeš mi?" pozvednu jedno obočí.

"Ne," odpoví s úsměvem. "Přísahám."

Víc slyšet nepotřebuju. Zvednu se zpátky na nohy a políbím při tom Ashley na rty. "Mám to zase pustit?"

"Nevadí ti to?"

Zavrtím hlavou. "Ne pokud ti to dělá radost." Když mi Ashley věnuje pochybovačný pohled, usměju se. "Dobře, fajn, jdu ven, takže si to můžeš pustit, jak nahlas chceš."

"Ty jdeš ven?"

"Jo, potřebuju nějaký věci na zítřejší večer. Nebudu pryč dlouho."

Ashley se krátce zamračí, ale mně to stejně neunikne. "A to je jak dlouho?"

"Hodinu, maximálně. Myslíš, že to zvládneš?" popichuju ji.

Ashley hravě vykulí oči, dojde ke svým botám a vklouzne do nich. "Pojedu s tebou."

"Jedu jenom do supermarketu, Ash. Nic vzrušujícího. Zůstaň tady."

"Nech mě ho tlačit," zopakuju Ashley potřetí a snažím se nevzbudit pozornost míjejících nakupujících.

Ashley zpevní držení tyče vozíku. "Řekla jsem, že ho potlačím."

"Proč jsi vůbec vzala vozík? Věci na zítra můžu nést v ruce."

"Protože se o něj můžu opírat."

Rozhodnu se to nechat být. Zpomalím chůzi, abych zůstala vedle Ashley. "Jdeš hodně pomalu, určitě jsi v pořádku?"

"Řekla bych ti, kdybych nebyla," odvětí a pak se podívá na hodinky.

Natáhnu se přes ní pro něco z regálu a dám jí ruku na bedra. "To bych si prosila."

Po deseti minutách a čtyřech uličkách, kterými jsme nemusely projet, sklopím zrak do vozíku a pozvednu jedno obočí. "Proč jsi tam dala všechno to ovoce a jogurt? Máme je doma."

"Protože si je dám po cestě zpátky."

"Proč?"

Ashley zajede z prostředka uličky ke kraji a zastaví. Ze rtů jí vyjde slabý vzdech a pevně zavře oči. "Au," hlesne téměř neslyšitelně.

Okamžitě jsem vedle ní, jednu ruku mám na jejích bedrech a druhou na její tváři. Otočím ji k sobě. "Další křeč?" zeptám se jemně a trochu nevěřícně.

"Už nejsem v pořádku," přizná po chvilce se svraštělým obočím. "Nechtěla jsem ti to říkat, protože jsem věděla, že budeš vyšilovat."

"Jsou děti v pořádku?" zeptám se rychle a sklopím zrak na její břicho, jako by mi mohla poskytnout odpověď.

Ashley klidným hlasem odpoví: "Nic jim není, Spence."

Jakmile to vysloví, ozve se šplouchnutí vody o dlaždičky na podlaze a obě sklopíme zrak na kaluž u Ashleyiných nohou.

"Jenom už chtějí ven."

A já mám v hlavě prázdno.

34A

Několik sekund otvírám a zavírám pusu a jsem si plně vědomá, jak rychle mi začalo bít srdce, z očekávání i obav.

"To bude dobrý," žačne Ashley jemně a hladí mi teď palcem dlaň. "Ale musíme jet do nemocnice. Dopoledne před sprchou jsem volala porodní asistence a ta říkala, že jsem teprve v první fázi, takže pokud je mi dobře doma, není důvod jezdit do nemocnice, pokud mi nepraskla voda, ale abych ji průběžně informovala."

Obočí mi vystřelí nahoru. "Tys měla celou tu dobu kontrakce? Proč jsi mi to neřekla?"

"Pověz mi, jak se momentálně cítíš."

Vzhledem k srdci, které mi stále chce vyskočit z hrudi, a tomu, že si najednou nepamatuju, jak se řídí, nejistě hlesnu: "Myslím, že panikařím."

Ashley se něžně usměje. "Jenom jsem ti chtěla dopřát pár bezstarostnejch hodin. Ráno mi odešla hlenová zátka a bolely mě záda, proto jsem se chtěla vrátit do postele, ale pak přišla kontrakce. Hudbu jsem pustila jenom kvůli tomu, že mi pomáhala myslet na něco jinýho, a nechtěla jsem, abys mě slyšela kvičet jako prase a sténat pokaždý, když se zhoršily."

Její rozpustilý úsměv mě přiměje se usmát a najednou mi dojde vážnost situace. "Musíš si převléct kalhoty, vypadáš jako by ses-"

"Já vím," rychle mě přeruší. "Jenom nejdřív zavolej Rachej. Vypadáš, že budeš každou chvíli zvracet, a neřekla bych, že tam musíme spěchat. Všechno, co potřebuju, mám v kufru: tašku a kartu pojištěnce. Můžeme pro to skočit, zatímco sem pojede."

Zavrtím hlavou. "Rachel a Owen dneska nemůžou," řeknu jí. "Zavoláme tvý mámě." Vytáhnu telefon a trvá mi déle než normálně přijít na to, jak se používá. Zvoní. A zvoní. "Nezvedá to!" zvolám a už začínám panikařit.

Při pohledu na Ashleyin pobavený výraz zavěsím, obejmu ji a pohladím ji po zádech. "Bože, promiň. Jsi v pořádku? Nebolí to? Nezměnilo se něco? Nechceš se posadit?" Chvilku si ji prohlížím. "Působíš strašně klidně, jsi v šoku? Protože já asi jsem v šoku... Bože, narodí se nám dvě děti, Ash. Dvě."

"Pokud se za nima neschovávají dvě další, tak ano."

"Čtyři děti najednou?" Proboha.

Věnuje mi soucitný úsměv. "Dýchej."

Přikývnu, zhluboka se nadechnu a stejně tak vydechnu. "Jsi v pořádku?" zeptám se jí vážně a znovu se natáhnu pro její ruku.

Přitiskne rty na mé v pomalém, láskyplném polibku. "Právě teď jsem v pohodě. Dej mi deset nebo patnáct minut a budu nadávat jako špaček. Zavolej svojí mámě."

Vytočím Paulino číslo, věnuju Ashley pohled, který říká 'připrav se', a dál ji držím za ruku.

"Ahoj, zlatíčko," pozdraví mě Paula.

Když uslyším její hlas, otočím se zpátky na Ashley a usměju se. "Ehm, ahoj, babčo. Máš něco na práci?"

Paula se uchechtne. "Co jsem říkala o tom, abys mi takhle neříkala?"

Tu otázku ignoruju. "Máš něco na práci? Potřebuju s něčím trochu pomoct."

"Jasně."

Po chvilce bez náznaku, že by to chtěla rozvést, obrátím oči v sloup a přejde mě trpělivost. "Jasně co? Jasně, že máš něco na práci, nebo jasně, že můžeš pomoct?"

"Jasně, že můžu pomoct," objasní pomalu a pak se zasměje. "Máš zapnutou televizi? Na CBS běží nový seriál a je úplně k popukání. Jmenuje se to-"

Ashley mi vezme telefon z ruky a dá si ho k uchu. "Paulo, tady Ashley. Právě mi praskla voda a jsme v supermarketu, mohla bys pro nás přijet?" Chvilku je ticho a Ashley mi věnuje pohled. "Haló?"

"Pro rány boží," zamumlám a vezmu si od Ashley telefon zpátky. "Mami, prober se. Momentálně může panikařit jenom jedna z nás a já fakt nechci, abys to byla ty, jasný?" Počítám do tří. "Mami?"

"Paulo, kdo volá?" uslyším v pozadí tátu. "Haló?" ozve se do sluchátka o chvilku později.

Zhluboka si oddechnu si. "Tati, díkybohu. Potřebuju, abys mámě chrstnul do obličeje vodu nebo jí proplesknul a pak sem přijel. Ashley praskla voda. Jsme v supermarketu, já panikařím a nemyslím, že by bylo bezpečný, abych řídila." Na okamžik se odmlčím a se zamračením přemýšlím, co všechno bude Ashley před přijetím potřebovat. "Z ledničky vem tu největší láhev vody a možná něco s vysokým obsahem sacharidů, pro případ, že by měla po cestě chuť něco sníst. Zeptej se mámy, ta bude vědět, co máš vzít."

"Vedeš si skvěle," řekne pyšně. "S matkou jsme na cestě. Jen na sebe dávejte pozor, ano? Všechno ostatní nechte na nás."

Po té, co jsem dala jednomu mladému zaměstnanci padesát dolarů, aby se postaral o nepořádek, který Ashley napáchala v uličce, a pomohla jsem jí se na toaletách převléknout, čekáme na příjezd mých rodičů. "Jsi v pořádku?" zeptám se jí potřetí během necelých dvou minut. "Máš kontrakci?"

Zpevní stisk mojí ruky. "Nic mi není. Bez tý vody mám těžší žaludek, ale ne, až budu mít kontrakci, poznáš to, slibuju," řekne s úsměvem. "Po prasknutí vody jsou silnější."

Promnu si prsty volné ruky, doufám, že mi žádný během kontrakcí nezlomí.

S vědomím, že tohle je jedna z posledních chvil, kdy budeme spolu samy bez doktorů, rodiny a přátel, se na uklidněnou nadechnu a pohlédnu na Ashley, která mi pohled oplatí. Zdá se stejně nervózní, jako se já cítím. "Fakt už je to tady," téměř zašeptám. Zní to, jako bych během uplynulých dvou let plánování úplně nechápala, co děláme.

"Pokud nechceš, abych pár měsíců držela nohy u sebe."

S úsměvem se předkloním a něžně ji políbím. "Chci jenom, abys věděla, jak moc tě miluju," mumlám. "Chci, abych mi řekla, kdykoliv to bude nepříjemný, chci, abys věděla, jak skvěle si vedeš a že budu celou dobu u tebe a budu tě neuvěřitelně štvát. Jsme v tom spolu."

"Taky tě miluju. Strašně moc. A omlouvám se za ten křik."

V hlavě si promítnu dnešek a lehce se zamračím. "Nekřičela jsi."

"Ne, ale budu," prohlásí Ashley pomalu a narovná se na židli. "A omlouvám se, jestli tě budu mačkat moc silně," vyhrkne vzápětí.

Otevřu ústa, abys jí řekla, že to je v pořádku, a pak je rychle zavřu, protože Ahsley mě silně zmáčkne ruku.

"Do hazjlu," zasténá.

"Kontrakce?" zeptám se zbytečně s hlubokým zamračením z toho stisku. Aniž bych čekala na odpověď, přesunu volnou ruku na její břicho a ucítím, jak mi obočí samovolně vyletí nahoru z toho, jak tvrdé a napjaté ho teď má.

Zkusím jí konejšivě stisknout ruku. "Zkus dýchat, ano? Jak jsme se to učily: břichem. Brzy to přejde."

Kouknu na hodinky a vidím, že je to čtrnáct minut, co Ashley praskla voda. Pokud se tu rodiče neobjeví během pár následujících minut, budeme se muset dostat do nemocnice samy.

Vzpomenu si, co jsem nesčetněkrát četla. Ignoruju, jak mi Ahsley drtí ruku, vstanu a dám jí pusu na čelo. "Ash, vstávej."

Udělám krok dozadu, pomůžu jí vstát ze židle, na které seděla, pozpátky se rozejdu a vedu ji s sebou.

Ashley vykulí. "Au, ne, přestaň, chci si zase sednout," vyhrkne přiškrceným hlasem a pokusí se vytrhnout ruce z mého pevného sevření. "Spencer, vážně."

"Vím, že mě teď chceš nakopnout, ale chůze, nebo i stoj to urychlí, ano? Zvládneš to."

"Zvládla jsem ty předchozí. Nech mě si sednout," požádá slabě. Ví, že mám pravdu.

"Za chvilku, slibuju."

S pevně zavřenýma očima a rukama znovu mačkajícíma mé, jako by na to závisel její život, rychle přikývne. "Kurva," zasténá o pár okamžiků později.

Zvednu naše ruce, zatáhnu za její, až má paže kolem mého krku. "Pusť mě," požádám ji, když mi nechce ruce pustit. "Opři se o mě, bude to v pořádku."

Když mám ruce volné, dám je kolem jejího těla a pevně zapřu hřbety dlaní o její bedra. Ashley zhluboka a pravidelně dýchá, dokud kontrakce nepřejde.

Když ucítím, že se její tělo uvolnilo, přesunu jí jednu ruku na záda a něžně ji hladím. Druhou ruku zvednu a rychle kouknu na hodinky. "Jsi v pořádku?"

Ashley se narovná a pořád se hluboce mračí. "Můžu bezpečně říct, že nejsem."

Pokusím se o soucitný úsměv a uleví se mi, když se mi na oplátku dostane drobného, ačkoli zkrouceného úsměvu. "Vedla ses skvěle, Ash."

"Jestli se ještě zhorší..."

"Jestli se zhorší, poradíme si s nima. Dokážeš to," ujistím ji a zaslechnu vzdálený zvuk pištících pneumatik. O okamžik později ho uslyším znovu. "A řekla bych, že náš odvoz do nemocnice je tu," zamumlám a vyhlédnu ven.

"Jo, je tu," řekne Ashley a odtáhne se, takže mi ruku z jejích zad spadne. Rychle mě za ni chytne. "Mohla bys vzít tu tašku?"

Znovu soustředím pozornost na Ashley a překývnu. Skloním se, zvednu tašku do nemocnice a konečně si všimnu, že se mi třesou ruce stejně silně, jako se mi třásly ve svatební den.

Přinutí mě vzhlédnout zatroubení a přímo před vchodem spatřím zastavit auto svých rodičů. Pauliny dveře se rozlétnou tak silně, že se divím, že nevylétli z pantů.

S taškou v ruce pohlédnu na Ashley, která mi sevře ruku, kterou drží. "A tři, dva, jedna..."

Paula je náhle před námi a dá ruce kolem Ashley v opatrném objetí. "Jsi v pořádku, zlatíčko?" ptá se klidně.

Pohlédnu za ni a vidím vystupovat z auta tátu. Vypadá trochu omámeně. Pohlédnu mu do očí a musím se usmát.

"Cítila bych se líp, kdybych věděla, že je nulová šance, že budu rodit v supermarketu."

"Toho se vůbec bát nemusíš," odpoví Paula s úsměvem. "Pojďte, pojďte, čeká na vás auto," pohání nás nadšeně. "Otevřu vám dveře!"

Po té, co mi málem vytrhne z ruky nemocniční tašku, rozežene se zpátky k autu a podá ji tátovi, který se s ní potká napůl cesty.

Stisknu Ashley ruku. "Jsi připravená?"

"Ne."

Chvilku čekám. "A teď už jo?"

"Ne." Pauza. "Ale nejspíš bychom měly brzy vyrazit, co?"

Při pohledu na její škádlivý úsměv přikývnu. "To bude asi nejlepší."

34B

Zatímco mi v uších stále zvoní Ashleyin křik z uplynulé čtvrt hodiny, přejdu na její stranu auta, nakloním se přes ní a rozepnu jí pás. Táta mezitím drží dveře co nejvíce otevřené.

Dám jí pusu na tvář a odhrnu jí vlasy ze zkrouceného obličeje. "Ash, pojď. Jsme tady," řeknu jí jemně.

Křik přešel ve vzdechy a já jí otřu slzy. "Ještě tam nemůžu jít, Spencer," prohlásí s očima otupělýma bolestí.

"A je tady," oznámí můj otec.

Vím, že mluví o Paule, která odběhla sehnat kolečkové křeslo, a povzbuzuju Ashley, aby vstala. "Nemusíš chodit. Máš přistavěnej vlastní dopravní prostředek, ano? Pokud chceš, slibuju, že s tebou poběžím celou cestu až do pokoje."

Když ucítím na zádech matčinu ruku, uhnu jí. Sleduju, jak si k Ashley dřepne a vezme ji za ruku. "Drahoušku, vstávej, zvládneš to. Uvnitř bude spousta lidí, na které budeš moct křičet, ano?"

"Můžu i házet věcma?" zeptá se Ashley přiškrceným hlasem a zmáčkne Paule ruku.

Paula se uchechtne. "Cokoliv budeš chtít."

"Dobře, pojďme," souhlasí Ashley o pár okamžiků později.

Po té, co pomůžu Ashley do křesla, mě táta konejšivě pohladí po paži a pak si mě rychle přitáhne k objetí. "Všichni budou dnes Ashley povzbuzovat, aby dýchala, tak ti chci připomenout, abys dýchala taky, ano?"

Zvednou si mi koutky úst. "Neomdlím, slibuju."

"Spence?"

Otočím se a postavím se vedle Ashley s rukou na její tváři. "Jsem tady. Mám tě tlačit?" zeptám se. Vím, že moji rodiče musí ještě zamknout auto a vzít z kufru tašku.

Ashley se natáhne pro mou ruku a pevně ji sevře. "Ne, jenom mě neopouštěj."

"To nemám v plánu," ujistím ji.

"Jste všichni připravení přivítat nové přírůstky do rodiny?" zeptá se Paula vesele.

"Víc než to," odpoví Ashley za všechny. "Jedemééé," protáhne.

"Dobrá, jdeme na to!" odvětí rychle máma.

Zatímco rychle míříme ke vchodu, ohlédnu se na Paule a vidím, jak povzneseně se tváří.

Když už musím téměř běžet, abych udržela tempo, zasměju se a poprvé od chvíle, co Ashley praskla voda, se uvolním. "Mami, zpomal."

V pokoji si uděláme co největší pohodlí a Ashley střídá nadávky se steny. Sedím na posteli, Ashley je mezi mýma nohama a opírá se o mě zády. Dám jí pusu na čelist. "Vedeš si skvěle."

"Potím se na tebe," vydechne a při kontrakci mi zmáčkne ruce.

"To není ani zdaleka tvá nejhorší tělesná tekutina, co jsem na sobě měla."

"Sklapni," procedí Ashley přes zatnuté zuby a zmáčkne mi ruce ještě silněji. Zrychlí se jí dýchání, zakloní hlavu a položí ji na mé rameno. "Kurva, to bolí," zasténá.

Ta slova mi vzala z pusy.

"Dýcháš moc rychle," pronesu klidně a znovu ji políbím na tvář. "Dýchej břichem."

"To nejde."

Přesunu ruce na její kamenně tvrdé břicho. "Ale jde. Při dýchání mi tlač břichem na ruce. Dostaň všechno to napětí z těla dechy."

Hluboké, pravidelné dýchání nakonec Ashley umožní se uvolnit a kontrakce poleví a nakonec přejde. Promnu si ztuhlé prsty a bříšky palců si promasíruju všešchny bledé prsty, abych v nich obnovila přítok krve.

"Už je tu moje máma?"

"Ne, ale brzy přijede," řeknu jí jistým hlasem a přitisknu jí na čelo chladnou žínku.

Ashley zvedne ruku a dá mi ji kolem krku. "To je příjemný," hlesne.

Vím, že do další kontrakce jí zbývá jen pár krátkých minut, a rozhodnu se ji přivést na jiné myšlenky na tak dlouho, jak to půjde. Natáhnu ruku a dám hlasitěji hudbu, kterou si Ashley s sebou vzala. "O čem chceš s matkou mluvit?"

"Chci se omluvit, že si kvůli mě tímhle prošla, a říct jí, že jí nikdy nedám do domova důchodců."

Uchechtnu se, odhrnuji jí vlasy z obličeje a žínku jí přesunu na krk. "To určitě ráda uslyší."

Ashley se na okamžik zajíkne a já zůstanu zticha. Nechci jí popudit zřejmými otázkami, jestli má bolesti a jestli jí můžu pomoct.

"Tohle je jedinkrát v životě, co to řeknu: Přála bych si mít penis," vyplivne o okamžik později.

"Naučila bych se tě milovat."

"Bezva."

"Ale na orál zapomeň."

Uplynou dlouhé vteřiny, než se Ashley nakonec rozesměje. O okamžik později její smích náhle utichne a Ashley popuzeně vydechne: "Nerozesmívej mě. Bože!"

Nevidí můj usměv, když se nakloním a políbím ji na vlasy. "Promiň."

"A co to hraje za sračku?" zeptá se zlostně.

"Písnička z playlistu, kterej sis udělala."

"No, vypni to. Z nějakýho důvodu právě teď nechci tancovat s někým, kdo mě miluje."

Udělám oblečej a poslechnu ji. "Vím, že to bolí, Ash, ale musíš si pamatovat, že jsi jako... jako růžička. A jen rozkvétáš a otvíráš se."

"Necítím se jako podělaná růžička, Spencer." Položí mi hlavu na rameno a dýchá rychle a mělce. "A co je to otravný pípání?"

"To bude tvůj tep." Odložím žínku a položím ruce na Ashleyino břicho. "Při dýchání mi tlač na ruce."

Přikývne a poslechne mě. "Přestaň mi říkat, ať dýchám."

"Dobře," rychle přisvědčím. "Ale ten zvuk je dobrá věc. Víme tak, jestli žiješ nebo ne."

"Štve mě," zabručí.

"Já vím, ale nenech se. Pokud se necháš, jenom se to přidá k bolesti během kontrakce." Vzhledem k jejímu následnému mlčení se opatrně zeptám: "Víš jistě, že nechceš epidurál, Ash?""

"Víš, že nechci."

"Dobře," zamumlám. "Chceš další kostky ledu nebo nanuk nebo něco?"

"Ne."

"Je ti dobře, můžu něco udělat? Co se zase projít, nechceš se projít?"

"Na všechny tři otázky odpovídám ne."

Oknem zamává z chodby do pokoje Christene a já si s úsměvem zhluboka oddechnu. Začnu se od Ashley odsouvat a rukou jí podpírám záda, než pod ní přisunu polštáře. "Ash, půjdu na vzduch. Za chvilku jsem zpátky, jo?"

"Jestli tě byť jen napadne, že odejdeš..."

Její ledový tón mě na okamžik zastaví. "Budu jenom venku. Chce tě vidět někdo jinej."

"Kdo?"

Rozhodnu se jí nechat chvilku hádat. "Pošlu ji dovnitř." Víc neřeknu, dám jí drobnou pusu a upravím jí polštáře pod zády. "Beze mě neroď."

"Moc vtipný," odtuší suše.

Pokloním se a tiše se vypařím z pokoje. Když na mě Christine s úsměvem pohlédne, rozšířím oči a zavrtím hlavou.

"Jak se držíš?"

"Snažím se to přežít bez utržený hlavy," odvětím s uchechtnutím a dojdu si pro objetí. "A asi mi zlomila malíček."

Christine rychle objetí přeruší a zvedne mi obě ruce. "Vážně?"

Ohnu prsty. "Ještě ne, ale vsadím dvacek babek, že půjdu domů minimálně se dvěma dlahama."

Christine se zatváří soucitně. "Mrzí mě to, zlatíčko." Následuje krátká pauza. "A nerada to říkám vzhledem k všemu, co se děje, ale tvá matka, Bůh ji chraň, tu pobíhá jako kuře bez hlavy. Nevzala bys ji na čaj?"

Pomalu přikývnu. "Vezmu. Poslední tři hodiny lítá jako pomatená. Nechce si vůbec sednout."

Když Christine uslyší Ashley zasténat při další kontrakci, postoupí k pokoji. "Půjdu ujistit svou milovanou dceru, že ji ty kontrakce nezabijí."

"A já si půjdu užít, že nemám přerušovanej přívod krve do prstů. Zlom tam vaz," popichuju.

Po té, co jsem pomohla Clayovi a tátovi přemluvit matku, aby se posadila a dala si čaj, vyjdu ven. Rozhlédnu se, dojdu ke Glenovi a šťouchnu do něj. "Co tu venku děláš?"

Zvedne ruku a hodí mi ji kolem ramen. "Mám tak po krk křičení ženských jako na lesy, že to ani nejde vyjádřit slovama. A ten puch, bože. Víš jakej, že jo? Nemocnice." Vzdychne. "To je fuk, tak jak se držíš?"

Pobaveně pozvednu obočí. "Znělo to, jako by někdo umíral. Mají se mi narodit děti..."

Jakmile mi ta slova vyjdou z úst, můj drobný úsměv zmizí. Zhluboka se nadechnu, najednou jsem nervóznější, než si pamatuju, že jsem kdy byla.

"A ty jsi k posrání vyděšená?"

"Jo," krátce potvrdím.

Glen si mě přitáhne k obětí a promasíruje mi záda. "Budeš skvělá. Stačí, když budeš hrát hodnýho poldu, dokud budou doma, a vinu za zničení jejich životů necháš na Ashley. Nenuť je dělat domácí úkoly, vždycky je nech trávit čas s lidma, který se ti nelíbí, k šestnáctinám jim kup auto, a nechávej je zůstávat venku, jak dlouho budou chtít. Budou tě zbožňovat, věř mi."

"Máš pravdu."

"Fakt?"

"Ne." Odtáhnu se od něj a obrátím oči v sloup. "Zvládnu to," řeknu sama sobě.

"Zvládneš," přisvědčí Glen a sáhne do kapsy své bundy. Vytáhne dvě miniaturní lahvičky vodky. "Ale jestli potřebuješ povzbuzení navíc, dej mi vědět."

"Nemůžu uvěřit, že jsi je vzal do nemocnice, Glene."

Okamžitě se brání. "Jsou na oslavu!"

"Ehm."

Ashley během další kontrakce zhluboka zasténá, zatímco jí silně masíruju bedra. "Je to takhle dobrý?" zašeptám a Ashley v odpověď přikývne. "Vedeš si skvěle." Pohlédnu na Glena a Claye, kteří jsou na druhé straně pokoje, a rozšířím na ně oči. "Že ano?"

"Jo!" souhlasí chvatně Glen. "Jak superhrdinka."

Clay ztěžka polkne a čelo má orosené potem. "Myslím, že potřebuju na vzduch."

"Dostanu zlatou hvězdičku?" hlesne Ashley sarkasticky.

Na okamžik zastavím pohyb rukou a znepokojeně na Claye pohlédnu. "To je dobrý, nemusíš tu zůstávat, Clayi. Zvracejícího bratra teď nepotřebuju, tak jdi na vzduch a ať je ti líp, ano?"

Přikývne a následně rychle zmizí z pokoje.

Glen k nám přijde a zastaví se před postelí. "Ne, zlatou hvězdičku ne, ale dostaneš dvě nádherný děti, který jako by z oka vypadly svýmu roztomilýmu strejdovi."

Ashley se ostře nadechne, nakloní se na posteli a sevře při tom prostěradlo v pěstích.

Předkloním se a dám jí pusu na rameno. Kéž bych pro ni mohla udělat víc. "Dál dýchej, jsi v pořádku."

"Bože, přestaň to říkat. Nezadržuju dech."

Vzhlédnu na Glena, ten se ušklíbne a přiměje mě tím k úsměvu. Poklepá Ashley po rameni a pak si vloží ruce do kapes. "Jak moc jsi otevřená, Ash? Už tam Spencer strčí ruku?"

Probodnu ho pohledem. "To je fakt vhodná otázka..."

"Glene," hlesne Ashley v předklonu a kývne na něj.

Nakloní se blíž. "Jo?"

Ashley mu vlepí mu facku a já při tom ostrém zvuku zkřivím obličej. "Koledoval sis o ni," řeknu a sleduju, jak si Glen mne tvář.

"Bože, jenom jsem byl zvědavej, jestli bys nahmatala hlavičku nebo tak." Obrátí oči v sloup a otočí se stranou. "Tak co tu máme?" zeptá se a prochází si playlist písniček, které si Ashley vzala s sebou, aby jí dodávaly klid a optimismus.

Ashley se při kontrakci ostře nadechne a zakloní se zpátky nad postel. "Jestli se mě kdokoliv, a tím myslím kdokoliv, zkusí tam dole dotknout, utrhnu mu hlavu a nakrmím ho s ní," zavrčí.

Vážně přikývnu. Trochu se bojím o sestru, která se brzy vrátí, aby Ashley zkontrolovala. "Píšu si."

"Hele, tohle song mám rád," zazubí se Glen a zvýší hlasitost.

Počítám do dvou.

"Vypni to kurva! Tohle není mejdan!"

Zatímco hudba náhle utichne, hladím Ashley oběma rukama záda. "Ale no tak, není důvod zapomínat na slušný vychování," řeknu jemně.

"To se ti lehko říká, tvoje vagína není roztažená jak elasťáky!"

Než můžu odpovědět, Glen se tiše zasměje. "Fajn, vidím, že moje pokusy o pozvednutí morálky jsou na dvě věci, takže budu na sesterně, kdybyste mě potřebovaly."

"Žádná z nich není sexy," řeknu mu s úsměvem.

Ashley se pokusí zvednout. "Já tu čtyři hodiny trpím v agónii a ty tu mezitím očumuješ sestry?"

"Ne, samozřejmě, že ne."

"Jo, já mizím," oznámí Glen a nechá mě tam s nyní brečící Ashley.

35A

Vražedným pohledem se snažím propálit Glenovi díru zátylku, zatímco naprosto bezstarostně odchází chodbou. Podpora a uklidňování Ashley by od něj byly hezké, a přiznejme si to - velmi potřebné, ale místo toho uviděl rozzlobenou a rozrušenou ženu a rozhodl se vzít rychle do zaječí.

Typické.

Kdyby nešlo o Ashley, nespíš bych udělala totéž.

Položím ruce na Ashleyina ramena a pevně je mnu, nechci ji ještě víc popudit. "Jediná žena, pro kterou jsem dneska měla oči, jsi ty."

"Protože jsem obrovská jako stodola. Neviděla bys přes mě, ani kdyby ses snažila," prohlásí trpce.

"Nejsi obrovská jako stodola," nesouhlasím pevným hlasem a otřu jí slzy. "Hangár možná. Ale stodola? Ani náhodou."

Její výraz nahání strach. "Momentálně fakt nemám náladu na tvý vtípky, zlato," pronese sarkasticky a hrdlo má stažené hormony. Při tom se ode mě odtáhne a odkolébá se do houpacího křesla v rohu pokoje.

"Promiň. Víš, že jsem to tak nemyslela. Jenom se cítím hloupě, protože nevím, jak ti mám pomoct."

Ashley se stále mračí, zatímco se zlostně houpe v křesle, až musím přemýšlet, jestli naše nenarozené děti neutrpí úraz mozku, jak to s nimi v její děloze hází. Musí to tam být jak na horské dráze.

Zatímco se také zamračím - z obav o všechny tři - Ashley se ke mně otočí a její výraz je mírnější. Začnu se zkusmo usmívat, když vtom se její zamračení vrátí.

To nemůže být dobré...

"Proč se usmíváš? Já mám porodní bolesti a ty máš co vyžehlovat. Počítej s tím, že tohle budu následujících padesát let vytahovat při každý příležitosti."

Díkybohu že to nepřehání.

"Krátká informace pro tvou potřebu, než tenhle rozhovor ukončíme: nikoho jsem neočumovala. Sester jsem si všimla jenom kvůli tomu, že jedna z nich vypadala jako mistr Tříska," řeknu popravdě a slova volím opatrně.

"Kdo je sakra mistr Tříska?"

Rozejdu se k ní a zastavím se pár bezpečných decimetrů od ní. "Jde mi o to, že i když se chováš jako ten spratek z Vymítače ďábla, víš, že bych nikde nebyla radši, a neexistuje žádnej oteklej obličej, na kterej bych se dívala radši."

"Přísaháš?"

Přestávka mezi kontrakcemi a ona na mě nemluví monotónním ani zlostným hlasem? Někdo mě štípněte!

"Přísahám," pronesu s úlevným úsměvem. "Jsme v pohodě? Už žádný vražedný pohledy, dokud nebudeš mít silnou kontrakci, v tom případě můžeš. Vím, jak to musí bolet." Projedu jí rukou vlhké vlasy.

Ashley se usměje a mně neunikne, jak vyčerpaně už vypadá.

"Ne, nevíš," prohlásí. "Ale poznáš to."

"Co prosím?"

"Příště jsi na řadě."

"Jasně," přisvědčím po několika sekundách a napodobím její šťastný výraz, zatímco se k ní skloním pro polibek.

Upřímně, prožití téhle zkušenosti s Ashley mě přimělo se vážně zamyslet, jak bych se cítila, kdyby to bylo obráceně. O některých plusech a záparech jejího těhotenství, přirozeně zvětšených prsou a naopak šílených výkyvech nálad, a dovedlo mě to k jednoznačnému závěru:

Koupím si push-upku a nechám se sterilizovat.

Ashley během dlouhé kontrakce zasténá a vyrazí mi z volné ruky láhev vody. Sleduju, jak se láhev kutálí po podlaze, a velmi se mi uleví, když spatřím si předřepnout pár nohou a zvednout ji. Tohle přesně Ashley potřebuje: někoho, kdo si tím už prošel a neumřel bolestí.

"Jé," hlesnu bez přemyšlení, překvapená, že to není Christine ani Paula. Blonďatou ženu, která ke mně přijde, nepoznávám. Natáhne ruku a podá mi láhev. "Chci říct 'zdravím'. Děkuju vám."

Žena mi nejistě oplatí úsměv a já krátce zavřu oči kvůli Ashleyině drtícímu stisku. Po té, co se k ní otočím zpátky, abych se ujistila, že ví, že pro ni dělám vše, co můžu, jsem v trochu šoku, když vidím, že blondýna je stále tam a se svraštěným obočí zírá na Ashley.

"Můžu vám s něčím pomoct?" snažím se být zdvořilá.

Ashley se ostře nadechne a ruku mi sevře ještě silněji. Snaží se nekřičet moc nahlas, když ví, že máme společnost, i když nevítanou.

"Mrzí mě to," řeknu Ashley vysokým hlasem. "Vím, jak moc to musí bolet."

Vážně, miláčku, vím to.

"Nechci být nezdvořilá," začne blondýna a obrátí pozornost na Ashley. "Ale mohla byste se mírnit? Váš hysterický křik děsí ostatní pacientky."

"Co prosím?" vstoupím do toho, než může zareagovat Ashley.

"Už tak jsou vyděšené, a věřte tomu nebo ne, u mojí sestry a její kamarádky začaly porodní bolesti v rozmezí tří hodin. Věřily byste tomu?"

"Ani ne. A je mi to fuk."

Žena se chladně usměje. "Podívejte, jsme na stejné lodi. Snažte se vaši sestru uklidnit. Zní to, jako by byla sama s Jackem Rozparovačem."

Kontrakce poleví a Ashleyino sevření ochabne. Tiše si oddechnu a pak ji zaslehcnu zamumlat něco, čemu rozumím jen já.

"Cože?" zeptá se narušitelka.

"Ash, ne. Nemá to cenu."

"Řekla jsem," začne Ashley roztřeseně a zvedne se na lokty, "'Jdi do prdele, ty podělaná tlustoprdko.'"

Zklamaně vzdychnu. Fakt jsem nechtěla, aby se to takhle zvrtlo.

Blondýna se otočí na patách a zlostně vystřelí z pokoje. Mine se s Rachel, která se za ní ohlédne a pak pohlédne se zvednutým obočím na mě. Vezme si neotevřenou láhev vody, kterou pořád držím, a napije se.

"Byla jsem pryč dvacet minut," prohlásí.

Dělám hloupou. "A?"

"A kdo to byl a proč se tvářila, jako by chtěla napodobit Charlize Theronovou ze Zrůdy?"

Ashley mi pustí ruku a já si opatrně promnu zhmožděné prsty. "To není dobrej příměr."

"Cože?"

"Theronová tam vraždila muže a ta ženská se tvářila, že chce odpravit jenom Ashley."

"To je šílený." Rachel pohlédne za mě na Ashley, která zrovna sprostě nadává při silném vrcholu kontrakce a mlátí pěstmi do prostěradla. Rachel se zamračí. "Toho andílka... seslanýho z nebe?"

Zbožně se na Ashley usměju. "K neuvěření, že jo?"

Do pokoje vpluje Paula s euforickým úsměvem na tváři. "Co je k neuvěření?"

Střelím po Rachel pohledem. "Že za rok budou mít první narozeniny," odvětím rychle.

"Věř mi, Spence, čas jen poletí-"

"Vpadla sem nějaká ženská a pustila se do Ashley, že dělá moc velkej kravál," pustí si pusu na špacír Rachel. "Když odcházela, tvářila se dost nakrkle. Škoda, že kameru má Owen."

Když dokončím směrem k Rachel napodobení toho, jak namíchle ta žena vypadala, otočím se na svou matku, která má nyní štěrbinovitě zúžené oči, a položím jí dlaň na paži. "Mami, tohle je výjimečnej den. Nenech se zabásnout za napadení."

"Jestli si myslíš, že-"

"Paulo, ne...," ozve se tichým hlasem Ashley, kontrakce konečně pro teď pominula, "ne... nedrž se zpátky," dokončí vyčerpaně.

Se zamračením se na ni otočím. "Kdy jsme se v manželství prohodily osobnosti?"

"Nic se neboj, zlatíčko. Postarám se o to," ujistí ji pevným hlasem Paula. "Ty se soustřeď pouze na sebe."

Moje matka, rádoby kmotr.

Zatímco sleduju, jak vyrazí ke dveřím, obrátím oči v sloup. Neřekla si o popis té ženy, což znamená, že vyvolá scénu.

"Počkej!" zavolám za ní. "Řekni jí, že nejsme sestry!"

No, když už má vyvolat scénu, může alespoň uvést věci na pravou míru.

Když dokončím zívnutí, kterým bych spolkla slona a při kterém se mi rozslzely oči, Clay se na mě usměje. Posadí se vedle mě a podá mi jeden z kelímků kafe, které drží.

"Zbožňuju tě," řeknu popravdě, nikdy jsem ho neměla radši.

"Nejspíš bys měla brzy zpomalit. Tohle je tvůj třetí kelímek za půl hodinu?"

Ofouknu kafe a napiju se. "Zoufalá doba, bratře."

Protože Ashley může pouze vodu, když jsem s ní, můžu taky pouze vodu. Musím si doplnit palivo, kdykoliv mám příležitost, a ujistit se, že jakékoliv známky po jídle a kofeinu jsou pryč, když jsem opět u ní.

"Spencer," vyhrkne táta, který vyběhne zpoza rohu. "Ashley tě potřebuje. Ona-"

Panebože. Usrkávala jsem kafe, zatímco mi tu dřevěněl zadek, a Ashley mezitím sama rodí naše děti. To mi nikdy neodpustí. Já si to nikdy neopustí. Je mi zle.

"...a myslím, že tvá přítomnost hodně pomůže."

"Cože?" zavrtím hlavou.

"Je u ní moc lidí. Co kdybys tam šla a navrhla jim, aby se šli dát kafe, abyste mohly být samy?"

"To zvládnu," odvětím rychle, vstanu a podám mu své kafe. "Děti jsou pořád uvnitř, že jo?"

Zatváří se omluvně. "Věděl jsem, že jsem ti něco zapomněl říct..."

Kvůli tomu špatně načasovanému vtípku se pokusím o přísný pohled, ale zároveň už na pištícím linoeu chodby zrychlím tempo.

Po cestě k Ashley si hodím do pusy tolik žvýkaček, že bych mohla předvádět Ace Venturu.

Následně se jich zase rychle zbavím.

Vejdu do Ashleyina pokoje a ocitnu se v chumlu héliových balónků. Odeženu si je od obličeje a spatřím kolem Ashleyiny postele sedět a stát Glena, Christine, Paulu, Rachel a Owena. Probírají, jak hektické, ale nádherné budou první měsíce.

Ashley vypadá vyčerpaně.

"Jé, ahoj," pozdraví mě Owen vesele, když si mě náhle všimne.

"Ahoj!" odvětím radostně a palcem ukážu za sebe na dveře. "Všichni ven." Otázku, jak matka utekla ochrance, se rozhodnu přeskočit. Radši to nechci vědět.

"Právě jsme byli na odchodu," řekne Christine, nakloní se a dá Ashley pusu na tvář. "Brzy se uvidíme."

Ashley se pokusí usmát. "Díky, že jste mi dělali společnost."

Když všechny vyprovodím ven, shromáždím balónky a pro teď je zavřu v koupelně. Výhled z okna se dá popsat jako vyloženě depresivní, tak stáhnu a zatemním žaluzie.

Když zhasnu světla - rozsvíceno nechám jen v koupelně, jejíž dveře nechám mírně pootevřené - vlezu si na postel k Ashley a zahrnuju ji polibky, dokud úsměv na její tváři není předstíraný.

"Jsem ráda, že jsi tu," zašeptá se zavřenýma očima. "Zbožňuju naše rodiny, ale nikdo z nich není ty."

"O tom mi povídej," souhlasím. Otočím se na bok, podepřu si hlavu a vezmu ji za ruku. "Clay za mou pořád chodil s kelímky kafe a trval na tom, abych je vypila, i po tom, co věděl, že mám kafe zakázaný. Řekla jsem mu, ať si je strčí někam."

"To se vsadím."

"Pak mi táta řek, že rodíš beze mě. Přísahám, že jsem v tu chvíli málem omdlela."

Ashley otočí hlavu, aby na mě pořádně viděla. "Proč by něco takovýho říkal?"

"No, neřekl to přesně takhle, ale smysl byl jasnej."

"Pořád nechápu, proč by-"

"Moc ti to sluší," přeruším ji. Nakloním se a vtisknu jí hlasitý, hravý polibek na krk. Chci, aby následující minuta, maximálně, byla příjemná, než se zase promění v Hulka.

"Hezký odvedení pozornosti," prohlásí Ashley s pohledem v očích, na kterém jsem pořád závislá. "A já vím, že jo?" Sklopí zrak na své tělo a zatahá za hnusný nemocniční úbor. "Barney, pukni závistí."

Nejsem si jistá, jestli to nebyl chyták, tak zůstanu zticha, dokud mě nepohladí po ruce. Zajíknu se a odtáhnu se.

Ashley pozvedne obočí. "Kontrakce?" zeptá se s úšklebkem.

Nejsem odborník, ale mám tušení, že mám naštípnutý malíček.

"Velká," hraju s ní.

"Hlavně dýchej, budeš v pořádku," řekne přidrzle a skousne si ret.

"Můžu na tebe teď křičet?"

"Ne. Polib mě."

35B

Obejmu Ashleyinu dlaň oběma svými a konejšivě ji sevřu. Po bledé, opocené tváři jí tečou slzy. "Ash," hlesnu smutně, nesnáším vidět ji brečet.

"Ty," vzlykne Ashley. "Za to můžeš ty," napůl zašeptá, napůl vzlykne. Mám silný dojem, že to chtěla říct hlasitěji.

"Moc mě to mrzí," odvětím upřímně. "Brzy to skončí, slibuju." Kouknu na hodiny a zkřivím obličej. Porodní bolesti už má více než šestnáct hodin.

Odhrnu jí z čela vlhké vlasy a natáhnu se pro kostky ledu, když mě Ashley náhle nejistě chytne za ruku a vykřikne při další bolestivé kontrakci. Zajíknu se bolestí v prstu způsobenou ledem a tím, jak se mi podle všeho snaží přerušit krevní zásobení. Odvrátím se stranou a mlčky zakleju. "Vedeš si skvěle, Ash," vyjde téměř roboticky z mých rtů, přestože myslím vážně každé slovo. "Nezapomínej dýchat."

Aniž by si Ashley všímala doktorů na porodním sále kolem nás, vystřelí ruku, popadne mě za nemocniční halenu a hrubě si mě přitáhne k sobě, takže všechny kostky ledu jsou teď na ní a na porodním stole. "Jestli mi ještě jednou řekneš, abych dýchala, přísahám bohu, že ti ublížím," zadýchaně zavrčí.

Ztěžka polknu a čekám, až povolí sevření, než se vůbec pokusím odtáhnout.

"Kurva!" vykřikne najednou Ashley a málem mi ruku rozdrtí.

Téměř klesnu na kolena, musím použít dýchací techniku, kterou se Ashley učila kvůli porodu, abych zůstala vzpřímená. Když mě Ashley pustí, ostře si oddechnu a přesunu se na druhou stranu stolu pro případ, že by zase potřebovala stisknout nějakou ruku.

"Dostaň je ze mě, Spence," škemrá Ashley a po tvářích jí tečou slzy.

Nevím, jak na to nejlépe odpovědět, tak se otočím k doktorům. "Kde jsou kruci její léky proti bolesti?!"

"Vaše žena odmítla-"

Když vidí, že jsem si to rychle uvědomila, odmlčí se. Vím, že odmítla jakékoliv léky. Dokonce i rajský plyn.

"Fakt bych si přála, abys jim dovolila ales-"

"Ne," přeruší mě ostře Ashley. "Nic. Udělám to po svým."

"Dobře." Pokrčím rameny. "Je to tvý rozhodnutí." Má první myšlenka, co jsme začaly plánovat tohle těhotenství, byla dát jí dýchnout rajského plynu pokaždé, když by začala vyvádět. Pořád nemůžu uvěřit, že si ho člověk může koupit na doma.

"Jo, to je."

Z jejího zlostného tónu sevřu rty a pokusím se usmát, zatímco se rozhlížím po sále, abych se vyhnula jejímu naštvanému pohledu.

Srdce mi nepřestalo rychle bušit od chvíle, co nám louže mezi jejíma nohama na podlaze v supermarketu prozradila, že je čas. Jsem tak nervózní, že mám pocit, že nejsem nervózní vůbec. Myslím na to tolik, že mám pocit, že na to nemyslím vůbec, a miluju Ashley tolik, že je trochu obtížné v tomhle velkém sále dýchat.

Když ji uslyším vzlyknout, otočím se k ní a vezmu jí rukama za tváře. "Vím, že jsi vyčerpaná. Fyzicky i emocionálně. Unavuje tě poslouchat, jak ti říkám, ať dýcháš. A vím, že bys nejradši přešla ulici a dala si cheeseburger, ale brzy to skončí, ano? A vedeš si skvěle, rozumíš? Nechci od tebe slyšet, že to nezvládneš, protože ty to zvládneš. Zvládneš cokoliv. Vždycky jsi zvládla cokoliv. A tohle? Třešnička na dortu."

"Nemluv o dortu," odvětí rychle. "Umírám hlady," dodá a na konci se usměje, zatímco se jí po obličeji kutálejí slzy.

A já se usměju, protože jak bych se mohla neusmát?

"Dobře, už žádný zmínky o jídle. Ale strašně tě miluju a nemůžu se dočkat, až uvidím naše děti, tak je prosím ze sebe vysyp."

Ashley položí dlaň na mou na své tváři, jemně ji odtáhne, políbí ji a pak na mě pohlédne očima otupělýma bolestí. Přitiskne rty na mé v dlouhém, něžném polibku, na doktory a sestry, kteří tu jsou, úplně zapomíná. "Taky tě miluju," prohlásí hlasem plným emocí. "Ale mám hroznej strach," zašeptá a oči se jí opět zalijí slzami.

"Jsem tady," pošeptám jí. "Nic se ti nestane, slibuju. Jsme na to připravený."

Přikývne, nadechne se a třesoucími se rty vydechne. "Zvládnu to."

"Zvládneš to," zopakuju přesvědčeněji.

"Určitě," přisvědčí zdvořilá sestra a přistoupí k Ashley blíž. "Možná se to teď nezdá, ale tohle bude jeden z nejúžasnější zážitků vašeho života." Pohladí ji po paže a ukáže rukou na všechny, kteří se pohybují kolem a vše připravují. "No tak, zlato. Podívejte, kolik lidí tu je, aby se o vás všechny postarali."

Hnědé oči se zdají sebejistější, když nakonec pohlédnou do mých. Ashley jemně proplete prsty s mými na zdravé ruce. "Jsi v pořádku?" zeptá se, když jsme samy, jak jen můžeme být.

"Jo, řekla bych, že jsem. Nebuší mi srdce jak šílený, není mi na omdlení a nepodlamujou se mi kolena."

Ashley se začne usmívat, ale pak se hluboce zamračí a pomalu vydechne. "Už musí ven," prohlásí po chvilce. "Budu tlačit."

Opřu se o stůl a přemýšlím, jestli někdo slyší překotný tlukot mého srdce. Pokud ho neslyší, určitě vidí mé podlamující se nohy.

"Vážně?" zeptám se krátce, zatímco ostatní zrychlí přípravu a porodník se přesunu do nohou stolu.

"K čemu sis myslela, že to celý směřuje?" oddechuje Ashley.

"Ještě netlačte, Ashley," řeknou jí.

Dám si přes pusu papírovou ústenku, a zatímco se opakovaně nabádám, abych se nezhroutila, naplním si plíce kyslíkem. Možná jsme přece jen měly Paule dovolit, aby tu byla. Prosila nás o to a slibovala, že nebude vzlykat moc nahlas. Ta by alespoň věděla, co má sakra dělat. Já to netuším.

Když Ashley konečně dovolí tlačit, až bude chtít, něco uvnitř mě se ujme vlády a mám pocit, jako bych to s ní už podstoupila. Povzbudivá slova, pochvaly a odhrnování jí vlasů z obličeje, když vidím, že jí vadí, jsou jako mou druhou přirozeností.

Když se ozve první pronikavý pláč, začne se ke mně přibližovat podlaha a jediná věc, která mi zabrání, abych se neskácela obličejem napřed, je pohled na drobné tělíčko, které opatrně drží v rukách doktor Golemis, porodník, jenž si podle všeho zkouší svůj monotónní, robotický hlas, když se mě ptá, jestli chci přestřihnout pupeční šňůru.

Po celé těle mi naskočí husí kůže. S třesoucíma se rukama k němu přistoupím a přestřihnu pupeční šňůru. Ze své dcery sotva spustím zrak, dokud si ji nepřevezmou sestry, aby ji zvážily a očistily.

Otočím se k Ashley. Když vidím, že má únavou zavřené oči a opírá hlavu o polštář, stisknu jí ruku.

"Je v pořádku?"

"Jo." Odkašlu si a mrknutím zaženu slzy, které se mi nahrnuly do oči. "Jo, myslím, že jo."

"Jen ji očistí," ujistí nás doktor Golemis. "Za malou chvilku si ji budete moc pochovat. Nejdříve bezpečně porodíme vaše druhé dítě."

"Já to nezvládnu," hlesne Ashley. "Ještě ne."

"Ale zvládneš. Už to máš skoro za sebou." Sevřu jí ruku silněji. "Pamatuješ, co jsem říkala?"

"Jsem strašně vyčerpaná, Spence."

"Druhé je vždy mnohem větší zábava," prohlásí doktor Golemis. "Tak mi to alespoň říkají ženy. Včetně mé manželky a ta je příšerná lhářka. Pokud vaše žena říká, že to zvládnete, tak to zvládnete."

Ashley si mě přitáhne k sobě a políbí mě na ústenku. "Jestli byť jednou pustíš mou ruku, budeš se starat o veškerý noční krmení."

Zase se narovnám a pevně jí ruku sevřu. "Jako by byla přilepená."

Během následujících pěti minut v sobě Ashley sebere energii a sílu pohmoždit mou dosud zdravou ruku a zároveň porodit naši druhou dceru.

Jako v mrákotách si sundám ústenku, přestřihnu pupeční šňůru a Ashley projde poslední fází porodu. Dokud není po tom, funguju na autopilota. Pak jí dám slepené vlasy z čela a dlouze se na její bledou a vyčerpanou tvář zadívám. Nikdy jsem ji nemilovala víc. Cítím pouze úžas a obdiv nad tím, jaká je. Vyhledám její ústa a láskyplně ji políbím.

Když nám naše dcery opatrně dají každé do náručí, vím, že jsme se obě nikdy takhle nebály a necítily se tak úplné. S drobnými zamračeními na tvářičkách jim netrvá dlouho se uvelebit a jejich fňukání se brzy úplně vytratí.

U dveří se zhluboka nadechnu a nechám ruku na klice, zatímco se ohlédnu na Ashley, která drží obě děti.

Věnuje mi pohled. "Pokud budeš dál čekat, víš, že tvá matka ty dveře vyrazí."

Má pravdu.

"Uvědomuješ si, že je nebudeme moct aspoň hodinu chovat, že jo?"

Ashley je něžně políbí na hlavičky. "Čím dřív je sem pustíš, tím dřív budeme zase samy."

Odfrknu si. "Vsadím deset babek, že zatímco jsi rodila, moje máma si k nám přestěhovala věci."

"Spencer."

"Fajn," podvolím se. "Už jdu."

Po té, co si doběhnu pro letmý polibek všem třem, a chvilce obdivování drobných prstíčků u dvou ze tří, otevřu dveře, které musí být ocelové, a odkašláním dám vědět o své přítomnosti. Všichni kromě Pauly s vykulenýma očima se s leknutím probudí z dřímoty.

Pohlédnu matce do očí a v širokém úsměvu jí ukážu zuby.

Paula okamžitě propukne v pláč a opře se o mého otce. "Arthure, už jsou s námi," vzlykne téměř nesrozumitelně.

"Mají na rukách šest prstů?" zeptá se Glen a protáhne si nad hlavou ruce.

"Sedm," žertuju.

"Mají mou barvu kůže?" zeptá se Clay a sám se tomu uchechtne.

Pokrčím rameny. "Řekla bych, že jo."

"Jsou fakt, ale fakt ošklivý?" zeptá se neomaleně Rachel, a když jí Owen šťouchne, mrkne.

"Jak je Ashley?" zeptají se zároveň Christine a můj otec.

Při vzpomínce na uplynulých sedmnáct hodin upřímně netuším, jak to dokázala. "Skvěle. Nevím, jak dokáže momentálně fungovat, ale..."

"Stejně jako ty," odvětí Christine a vstane. Zdá se, že se každou chvíli rozbrečí.

S třesoucíma se rukama zvedne moje matka kameru, odkašle si a popotažením zažene další slzy. "Pojďme za nimi!" vyhrkne a vyskočí z křesla.

Všichni ji následují.

Ohledně kamery nic neřeknu. Ashley nechtěla natáčet porod, ale to neznamená, že nemůžeme zvěčnit tenhle okamžik.

Po dlouhé objetí a puse se kolem mě Paula protáhne a s kamerou v úrovni oči vpadne do pokoje.

Všichni kolem Ashleyina lůžka se snaží získat lepší pohled na své vnučky a neteře a nakonec si je pochovají a políbí všichni. Po té, co Owen převzal úlohu kameramana, nakonec kameru odloží a vypne ji. Ačkoli to nepřizná, Glenovi se oči zalily slzami, když holčičky poprvé choval, a Paula málem omdlela, když je spatřila přitulené k Ashley.

Rachel se nakloní blíž ke Clayovi, který v úžasu hledí na dítě a hladí miniaturní ručičku. Překvapivě nežádá, aby ji mohl znovu pochovat. Rachel si snažila uzmout obě. S Paulou se o ně porvou, řekla bych.

"Jsou nádherný," řekne Rachel pomilionté. "Bez jmen, zřejmě. Ale nádherný."

"S takovýma rodičema bylo jasný, že budou nádherný," pípne Owen a s uznalým úsměvem pohlédne na Ashley a mě.

Arthur podá prvorozenou zpátky Christine. Paula natáhne ruku a se šťastným úsměvem pohladí vršek její drobné hlavičky.

Když jsou obě holčičky v bezpečí zpátky v našich náručích a otočené tvářičkami k ostatním, zvednu starší z nich, která začne fňukat. "Lidi, rádi bychom vám představily Rejpalku."

"Rejpalku?" zopakuje Paula se zmateným a trochu zhnuseným výrazem.

"A tahle nádherná holčička je Dřímalka," dokončí Ashley, zvedne ji, aby ji ostatní dobře viděli, a mně věnuje úsměv.

"Vy jste pojmenovaly mé vnučky po disneyovských trpaslících? Řekněte mi, že je to vtip. Paula je dobré, a když se teď narodily, vhodné jméno. Paula a Pauline."

"Ne, to je vtip," odvětím.

Paula se otočí na Arthura. "Arte, řekni jim, že zešílely."

Táta se usměje a pohlédne mi do očí. "Broučku, myslím, že tvá matka nemá náladu na žerty."

"Aha, tak proč jsi to neřekla?" zeptám se jí. "Lidi, tohle je Mackenzie." Jemně zamávám její ručičkou a otočím se na Ashley.

Napodobí mě. "A Jordan."

36A

Nechápu, proč jsou v médiích prezentovány první měsíce rodičovství jako tak náročné. Nepřekvapilo by mě to, kdyby to patřilo k vládnímu programu na kontrolu porodnosti. Místo stavění na půdě, která nám zbývá, a mačkání se v přeplněných domech nenápadně říkají 'nenechte se zbouchnout, budete si přát, aby nastal konec světa'.

Ne že by kdokoliv z nich věděl, o čem mluví, samozřejmě. Jordan a Mackenzie spí sedmnáct hodin denně, každý den. V tomhle domě nikdy nebyl větší klid.

Mateřství je jako procházka růžovou zahradou.

Shlédnu na ně a široce se usměju, když vidím, že obě rychle usnuly a s ručičkami složenými u hlaviček miminkovsky pochrupují. Je to ta nejroztomilejší věc, kterou jsem v životě viděla.

Pokud byste si dělali starosti o sblížení s novorozeňaty, když pořád spí, můžete je stejně tak chovat při spánku. Trik spočívá v tom zvednout je z kolíbky co nejpomaleji, abyste je nevzbudili.

Dám ruce po Jordanino drobné tělíčko a odolám nutkání co nejhlasitěji zvolat 'Jééé', když zamlaská pusou. "Ty jsi tak roztomiloučká," šeptám jí s hrdým úsměvem.

"Spencer!"

Úsměv je pryč.

Po tichém syknutí Jordan neochotně položím a otočím se k Ashley. "Co je?"

"Nebuď je zase předčasně, prosím," žádá.

"Ale já se hrozně nudím. Pořád jenom spí."

"Děti spí?" zeptá se Ashley sedící na gauči a téměř se jí povede nesarkastický tón. Než dokončím úšklebek, věnuje mi úsměv. "Tohle období si máme vychutnat, jasný? Máme při každý příležitosti pořizovat zahanbující fotky, rozplývat se nad nima do alelujá a užívat si, že v noci spí. Víš, že to nebude trvat dlouho."

"Co tím myslíš?"

Jsou to andílci. Moji nádherní, hodní andílci.

"A budou mazaný jako lišky. Nevšimla sis ještě jejich chování?"

Pohlédnu na holčičky v kolíbkách a prohlížím si je. "Jasně, synchronní chrápání. Měly bychom mít nahnáno, Ash."

Ashley pokrčí rameny. "Za šest měsíců, maximálně, se mi omluvíš, že jsi si ze mě dělala srandu. Omluvu milostivě přijmu, pokud by sis nebyla jistá."

"To se mi ulevilo," hlesnu a lehnu si na druhou stranu gauče s hlavou na Ashleyině klíně.

Ashley se natáhne pro mou ruku, zvedne ji a prohlíží si ji. "Co prst?"

"V pohodě," ujistím ji upřímně, když se opatrně dotkne mého malíčku v dlaze. "Ale z toho neustálýho šťouchání a dloubání mám pocit, jako bych byla zvíře v ZOO."

"Opatrně, tygřice," varuje mě v žertu. "Pořád mám v týhle ruce pořádnou sílu."

"Jo, to já taky," odvětím a zvednu prst, který mi Ashley ohne zpátky.

Hlasitě zazvoní domácí telefon. Líně se zvednu, jdu na chodbu a nedělám si starosti, že by se děti mohly mezitím, než zvednu telefon, vzbudit. "Dětský koutek."

"Jak se daří holkám?"

Pohlédnu na Ashley, který se nyní na druhé straně pokoje shýbá, aby zvedla deku. "Holkám se daří výborně." Když na mě Ashley pohlédne, ukážu na její hruď.

Málem jí vypadávají z výstřihu.

Neměla jsem nic říkat.

"Můžeš k nim dát telefon?"

Představa, jak tisknu telefon k Ashleyiným ňadrům, mi vyloudí na tváři úsměv. "Myslíš k dětem?" zeptám se. "A taky zdravím, mami. Mám se dobře, díky moc za optání."

"Samozřejmě myslím k dětem. A ahoj, ráda slyším, že se máš dobře."

"Jak se máš ty?" protahuju zdvořilou konverzaci, abych viděla, jak dlouho to matka vydrží.

"Mám se dobře," odpoví rychle. "A tvůj otec se má také dobře. Pozdravuje tě."

Přejdu přes pokoj, zastavím se před Mackenzienou kolébkou, sáhnu dovnitř a pohladím jí jemnou kůži na tvářičce. "Že taky zdravím," odvětím tiše. "Věříš, že už je to týden? Mám pocit, jako bychom si je zrovna přinesly domů."

"Ano, čas letí, když se bavíš," odvětí nezaujatě. "Děti?"

"Jsou úžasný, mami. Nemůžu se na ně vynadívat." Na potvrzení na ně upřu pohled. Tyhle dvě změní svět.

"Ráda bych mluvila se svými vnučkami, Spencer," řekne Paula nakonec s netrpělivým povzdechem.

"Nemyslíš, že by ta konverzace byla trochu... jednostranná?"

"Pokud tedy nechceš, abych přišla a přespala u vás? Mohla bych pomoct s nočním krmením a-"

"Spí," vysvětlím a přidržím si telefon u ramene, zatímco chytnu obě za dokonalé, drobné ručičky. Jejich rysy jsou dokonalým mixem Ashley a mě. "Nemůžu je probudit..." Rozhlédnu se po Ashley, která není nikde v dohledu, a na okamžik se zamyslím. Stejně je budeme za čtvrt hodiny budit kvůli kojení.

"Ale když o tom tak přemýšlím, vážně by sis je měla užít. Posluž si mami," řeknu a dám telefon k Jordanině hlavičce. Pak opatrně zvednu Mackenzie a položím ji vedle sestřičky k hlasu jejich babičky.

Zatímco jí držím nad úrovní očí, Jordan pomalu zamrká a přinejlepším napůl otevře své tmavé, zatím nerozlišitelné oči. "Víš, jak jsi krásňoučká?" zeptám se jí a v odpověď se mi dostane prázdného pohledu. "Víš, jak moc tě miluju?"

"Doufám, že mluvíš na mě," ozve se Ashley z chodby a věnuje mi pohled, když vidí, jak si dávám Jordan k hrudi.

Jemně pokrčím rameny a na okamžik sklopím zrak, abych se přesvědčila, že má Jordan pohodlí. "Nemůžu za to."

Ashley se rozhlédne. "Potřebuju telefon, kam jsi ho dala?"

"Teď ho použít nemůžeš." Vložím nezraněný malíček do Jordaniny dlaně a vzhlédnu zpátky na Ashley. "Používá ho Mack."

"Ne, vážně. Musím mluvit s tvou mámou."

"Mluvím vážně. Sbližuje se se svou babičkou. Teď budou nejspíš u svatby."

Když jsem viděla, že se Jordan probudila, zvedla jsem telefon, abych rozhovor ukončila, a slyšela jsem Paulu převypravovat, jak jsme se s Ashley skutečně seznámily, zveličovala téměř každý detail a tvrdila, že Henrietta byla hezká, byť jen krátce používaná přezdívka.

Když se Ashley s Paulou rozloučila a posadila se s Mackenzie, Jordan začala fňukat. Jemně ji poklepu po zádíčkách a usměju se na Ashley, která drží Mackenzieiny prstíčky a hladí je palcem. Pak se skloní a dá jí pusu na čelíčko.

"Je všechno v pořádku, Henry?" zkusím to.

S náznakem pobavení se na mě Ashley podívá koutkem oka. "Pokud nechceš, abych začala s tvou starou 'přezdívkou', tak mlč."

"Myslíš, že bychom jim měly dát Barneyho a Barneyho děvku? Jsou na půdě."

"Váže se k nim špatná aura, takže radši ne," usměje se Ashley a pokrčí rameny. "Jedině, že bys chtěla riskovat návrat do strarých kolejí?"

"Cože?"

"Žily jsme v Dramatově a měly za domácího mazlíčka pavouka."

"A změnilo se to tolik?" zeptám se při vzpomínce na dramata uplynulého roku.

A José byl úchylák, ne domácí mazlíček, přestože ho Ashley považovala za reinkarnaci Ježíše Krista.

"Já ti nevím," protáhne, zvedne Mackenzie a ve slunečním světle jí zazáří snubní prsten. "Nenapadá tě alespoň jedna věc, která je jiná?"

"Fajn," podvolím se. "Mám ráda Claye a už se to nestydím přiznat."

"Jo, úplně jsi jako člověk dospěla, Spencer," odvětí Ashley posměšně.

To bych si prosila.

Jordan začne zase fňukat. Poplácám jí po zádíčkách a otočím se na Ashley. "Je čas je vytáhnout. Vytáhni je."

Po té, co mi podá Mackenzie, si Ashley rozepne halenku a podprsenku.

Vidíte? To byl nesobecký čin kvůli obavě z potenciální podvýživy mých dětí.

"Jo, něco jsem ti zapomněla říct," začne Ashley, zatímco si ode mě vezme Jordan, aby ji nakojila. "Tvoje máma na zítra večer naplánovala brzkou večeři."

Zvednu Mackenzie a dám jí pusu na nosík a tvářičku za to, jak je hodná. Úplný andílek. "A proč by nás to mělo zajímat?"

"Protože tam půjdeme."

"Ne, nepůjdeme."

"Nemůžeš to jenom tak zrušit, Spencer. Působilo by to neslušně."

"Jak to můžu zrušit, když jsem nikdy nepřijala pozvání?"

"Já ho za nás přijala," řekne mi Ashley. "A jsi blázen, jestli sis myslela, že tvá matka neuspořádá pro svý vnučky alespoň něco. Buď ráda, že je to jenom rodinná večeře."

"No, tak ho za nás odpřijmi." Usměju se na uzlíček hovící si v mém náručí. "Chceš, aby si tě předávali jako šťafetovej kolík?" zeptám se jí a zkoumám její tvářičku. Upoutám Ashleyinu pozornost. "Vidíš, jak se na mě kouká?"

Ashley k ní sklopí zrak a pak v očekávání vzhlédne na mě.

"Jestli tím výrazemneříká 'S tím jděte někam', tak nevím co," pokrčím rameny.

Ashley mi věnuje ukázkový výraz v tom smyslu a já sklíčeně povzdechnu. "Venku je zima," zkusím to.

"Nebude se grilovat na zahradě, Spencer."

"Může se jim něco stát."

Ashley vzhlédne od Jordan a pozvedne obočí. "Po cestě odsud do auta?"

Pokrčím rameny. "Co když budou na silnici opilí řidiči?"

"Pravděpodobnost je na naší straně."

Ona mluví o pravděpodobnosti, když jde o naše děti?

"Pravděpodobnost je mi ukradená. Není to bezpečný."

"Máš pravdu," odvětí Ashley. "Vypolstrujeme zdi a zůstaneme doma."

"Nemusíš být tak-"

"Dramatická?" přeruší mě. "Šílená?"

Co mi ji Ashley podala, Mackenzie ani nepípla. K šestnáctinám dostane auto. "Chtěla jsem říct sarkastická..."

"Jdeme tam," prohlásí Ashley pevným hlasem. "Nežádá nás o nastěhování, jde jenom o večeři."

Pro teď to nechám být. Zpracuju ji, až dokojí, a ukážu jí, kdo má v tomhle manželství rozhodující slovo.

36B

Zatímco sleduju, jak Paula, jejíž tvář je zářivější než slunce, odvádí Ashley do domu, s povzdechem zamknu auto. Když se s Jordan v autosedačce otočím, všimnu si bývalých sousedů, kteří vyndavají nákup z kufru auta, a schválně dávám Jordan co nejvíce na odiv, dokud mě nevyděsí matčino křiknutí, abych šla dovnitř.

Zavřu dveře, opatrně odložím autosedačku a s úsměvem rozevřu ruce pro objetí s rychle se přibližující Paulou.

Zřejmě mě nevidí, protože se skloní a zvedne Jordan do náručí s pomalým, grinchovským úsměvem. "Ahoj, zlatíčko!" šeptá nahlas a opakovaně ji při vstupu do obýváku líbá na tvářičku.

Vzhledem k tomu, že mě nikdo nepřivítal, mi z tváře pomalu zmizí úsměv. "Taky se mi po vás stýskalo, lidi."

Najednou se přede zjeví Ashley, dá si mé ruce kolem krku a obejme mě. "Ahoj, zlatíčko," řekne, rukama kolem mého pasu si mě přitáhne blíž a pak se mírně odtáhne kvůli dlouhému polibku.

O pár minut později se se samolibým úsměvem posadím na gauč a otřu si ústa. Paula se fotí s dětmi. Zase.

"Ahoj, Spencer," ozve se náhle Clay a už si vedle mě sedá. Dá mi ruku kolem ramen. "Jak se máš?"

"Dokonale," téměř vzdychnu. Když do pokoje vejde Ashley, rozhlédnu se a všimnu si, že jsou všechna místa obsazená. "Jé, Ash bude muset sedět na podlaze... Ale určitě jí z toho nebudou moc bolet stehy."

Než se naděju, Clay sedí na podlaze. Dělám, že nevidím jeden z Ashleyiných pohledů, zatímco si vedle mě sedá a děkuje Clayovi za jeho galantnost

"Kdybych měla stehy, čekala bych, že mi nabídneš svoje místo," řekne Ashley tiše a vezme mě za ruku.

"Nabídla bych ti pohodlí svýho klína," odvětím a pohlédnu na Glena, který obrací oči nad naší matkou, která právě dvojčatům zpívá. "A kdybychom byly někde jinde a někdo jinej by ti nabídnul svůj klín, čekala bych, že mi to řekneš, abych se mohla připravit udělit nakládačku."

"Všimla jsme si, že jsi nepoužila slovo 'odmítneš'."

Políbím ji na ruku. "Jsem od přírody ochranitelská, ne žárlivá."

"Jasně, já zapomněla. To je má druhá manželka."

Je vtipná, že?

"To je máš k sobě přilepený?" zeptá se Glen Pauly neslušně. "Podej je dál, sobče. Před sedmou musím vypadnout domů."

"Pamatuješ si, jak je správně držet?" zeptám se jen z opatrnosti.

"Levou zadní," opáčí Glen, a než si od Pauly opatrně vezme Mackenzie a podepře jí hlavičku, jako by to dělal odjakživa, obrátí oči v sloup.

Když se táta pokusí vzít z Paulina náručí Jordan, máma ho pleskne přes ruku a věnuje mu nepřehlédnutelný zamračený pohled 'ať tě to ani nenapadne'.

"Paulo, neblázni. Skoro jsem je nechoval!"

"Ano, no, kdo zaváhá, nechová. Přišla jsem sem první."

"Chováš se jako malá. Dej mi ji. Prosím?" škemrá.

Jordan se rozpláče a matka si odfrkne, otočí se od táty a snaží se ji utěšit. "To nic. Babička je tady."

Táta se s upřímnou nadějí otočí ke Glenovi. "Glene? Mohl by si ji děda jen na chvilku pochovat?"

Glen dá Mackenzie pusu na vlásky a na ručičku. "Ne," odvětí prostě a dál si hoví v křesle s Mackenzie v náručí.

Otec se otočí na Ashley. "Proč jsi jich nemohla mít víc?" položí jí řečnickou otázku a rozmrzele rychle zmizí do kuchyně.

Když se Ashley chystá vystřelit z gauče, chytnu ji za zápěstí.

"Slyšela jsi, co mi řekl?!" vykřikne šeptem, to jí teď jde dokonale, když jsou kolem nás malá ouška.

Poplácám jí po noze. "Nech to být."

Paula celá září, když má holčičky opět v náručí. "Tady je vaše babička. Ráda bych vás přivítala na tomhle krásném světě," začne téměř formálně. "Pokud kdykoliv budete cokoliv potřebovat - ať už půjde o něco velkého nebo malého - přijďte rovnou za mnou. Vždycky tu pro vás budu. V dobrých časech i zlých."

"Myslíš, když ti dojdou čerstvě upečený sušenky?" zeptám se s myšlenkou, zda jí jen přeskočilo nebo se zbláznila úplně.

"Prosím tě. Budu je kupovat." Usměje se na holčičky. "Nejdražší, které budou mít. Jestli chcete, nechám je přivézt z Belgie. A až budete na vysoké, možná bychom vás mohly navštívit s pratetou Sashou a upéct vám speciální buchtu, je dobrá na soustředění."

Ashley se klidně napije vody. "Paulo... pokud se tvá a Sashina speciální buchta někdy objeví blíž než sto metrů od nich, stěhujeme se do Ruska."

"To je absurdní!" odvětí Paula.

Musím souhlasit.

"Absurdní je jedině to, že vyhrožuješ, že nadopuješ moje sotva deset dní starý děti marihuanou!"

Jako by se Ashley někdy přestěhovala někam, kde je taková zima.

Náhle mě přepadne pocit prázdných rukou. "Mami, už je čas," přeruším její a Ashleyinu výměnu názoru.

Paula je sevře pevněji. "Nebuď tak sobecká, Spencer. Ty je máš celý den."

Mám pocit, že se mi z toho obvinění výrazně zvětšilo jedno oko. "Většinu dne spí."

"Dobře, tak za chvilku," poddá se Paula, zatímco jim předvádí rybu.

"Chci je vidět."

Jordan a Mackenzie se na půl sekundy ocitnou tvářičkami ke mně a zavlají jí třapaté blonďaté vlásky, pak se matka opře a houpá je. "Arthure, přines kameru!"

"Přines si ji sama," ozve se z kuchyně téměř neslyšitelně, táta se očividně pořád zlobí.

Jelikož zapomněla mluvit potichu, obě děti začnou hlasitě plakat. Paula vyskočí a já se snažím potlačit úsměv. Konečně!

"To nic," řeknu všem třem - Paula vypadá, jako by zavraždila štěně.

"Moc mě to mrzí," omlouvá se Paula energicky a podá mi Mackenzie.

Je mi jí chudinky líto, tak upřímně řeknu: "Vážně, nemůžeš za to. Dopoledne jsem si odkašlala a Mack se vzbudila s takovým řevem, že-" Mé ujišťování přeruší Ashley, která se náhle zjeví vedle mě a vezme si Jordan. "Co to děláš?"

Ashley se na mě podívá, jako by měla dvě hlavy. "Zvedám svoje dítě?"

"Dej mi ji."

"To jako vážně?"

"Ano, vážně," potvrdím a natáhnu volnou ruku. "Jsem na řadě."

Ashley se ušklíbne. "Panebože."

"Žádný panebože. Většinu dne prospí, a když nespí, jsou přisátý k tvý hrudi." Sklopím zrak na Mackenzie a konejšivě ji poplácám po zádíčkách.

Ashley sotva pohlédne na Claye, který si od ní ukradne svou neteř a culí se u toho jako idiot. Výše zmíněný úšklebek je už dávno pryč. "Myslím, že netušíš, jak mě z toho bolí bradavky, Spencer."

Glen vyprskne pivo. "Ježíši, Ashley. Jsou tu lidi."

Kouknu se, jak si Glen utírá tričko, a pak se otočím zpátky k Ashley. "Nemyslím, že tohle je správná doba a místo na probírání stavu tvých bradavek."

"Je, pokud mi chceš předhazovat, že kojím."

Mackenzie pořád fňuká, tak ji zvednu, aby měla hlavičku na mém rameni a konejšivě ji v kruzích hladím po zádíčkách. "Nechtěla jsem ti nic předhazovat, miláčku. Jenom mi chybí," dodám jemně a doufám, že ji ten tón uklidní - a vzbudí u ní lítost.

"Já vím," odvětí stejným tónem.

Usměju se z dvou různých důvodů. "Jsem ráda, že jsme se udobřily," prohlásím upřímně a otočím se s Mackenzie, abych se vrátila na gauč.

Přijdu o ni, ještě než se posadím. S povzdechnutím přemýšlím, jak dlouho ji bude táta chovat.

"Měli bychom to podnikat častěji," pronese Paula, zatímco si po té, co pomohla odnést prázdné talíře, opět sedá.

"Myslíš častějc než jednou týdně?" zeptá se Glen a z jeho výrazu je poznat, co si o to myslí.

Paula pokrčí rameny. "Děti rostou strašně rychle. Myslím, že bychom s nimi měli být často teď, protože než se nadějeme, budou na vysokých, nejspíše na druhé straně země."

"Osmnáct let nestačí?"

Opřu se a pohlédnu na Ashley, která nakukuje Clayovi přes ramenu do katalogu nových aut.

"Chceš si koupit nový auto?" zeptám se ho.

"Jo," odvětí za něj Ashley.

"Zvažuju nový auto," opraví ji se šťouchnutím.

"Nezvažuješ takovýhle auto, pokud si ho můžeš dovolit, Clayi. Kup ho, než ho koupím já."

Clay obrátí stránku a z Ashleyina hlasitého zalapání po dechu Paula málem upustí skleničku. Ashley vytrhne Clayovi katalog z ruky a roztrhne při tom nedůležitou stránku.

"Je všechno v pořádku, Ashley?" zeptá se Arthur.

"Všechno je... nádherný a obrovský a... dokonalý," odvětí Ashley s užaslým výrazem.

Když vidím, jak se jí lesknou oči, obrátím své v sloup. "Víš jistě, že to je autokatalog?"

"Chci ho," prohlásí Ashley a praští s časopisem o stůl mezi nás. Píchne prst do stránky a ukáže na auto, do kterého se najednou zamilovala.

"Pořád tě to nepřešlo?" zeptám se při vzpomínce, jak před pár měsíci navrhla, abychom si pořídily nové auto. Sklopím zrak a musím se uchechtnout, když spatřím, které chce. "Myslela jsem, že chceš auto."

"A co to podle tebe je?"

"Tank."

Hravě odstrčí mou hlavu a znovu obdivuje jeho fotografie. "Má všechno, co potřebujeme, a víc."

"A víc," zopakuju, jen abych to zdůraznila. "Myslela jsem, že teď budeme šetřit?"

"Budeme," potvrdí. "Ale... bože, podívej se na něj!" vypískne, nedokáže se ovládnout. "Můžeme ho koupit?"

"Nemůžu uvěřit, že si teď můžete dovolit nový auto. Nezapomínáte na mý neteře, co spí nahoře?" zeptá se Glen.

"Samozřejmě že ne," odpoví mu Ashley a rychle stočí oči zpátky k mým. "Můžeme?"

Pokrčím rameny a projíždím očima parametry toho auta. "Co když ho škrábneš? S parkováním jsi trochu na št..."

"Budu ho brát jako třetí dítě, přísahám."

Popravdě je mi jedno, jestli chce Ashley koupit nové auto, ale když budu předstírat, že jsem proti a pak nakonec ustoupím, bude mi pár týdnů zavázaná, možná měsíců.

"Já ti nevím, Ash. Je to spousta peněz."

"Prosíííím, Spencer," škemrá. "Vzpomínáš na těch brutálních sedmnáct hodin porodních bolestí, který mám za sebou?"

Zvednu malíček v dlaze. "Živě."

"Vytlačila si ze svýho těla dvě děti?"

"Ne, ale neustále předvádím vulkánskej pozdrav. Co je horší?" zkusím se přít.

Ashley se ušklíbne. "Očividně tvoje bolest."

"Můžeš to auto koupit," podvolím se náhle a zním neochotně.

"Vážně?"

Glen si odfrkne.

Dorazím to. "Pokud ti to udělá radost."

Než stačím byť jen mrknout, Ashley mě pevně obejme kolem krku.

"Miluju tě, miluju tě, miluju tě!" prakticky mi křičí do ucha. Hlas jí přejde do šepotu. "Poděkuju ti za pár týdnů."

Úsměv mi zklamaně zmizí z tváře a Ashley se odtáhne. "To nemusíš. Po tom, jak skvělá jsi byla v nemocnici, si zasloužíš všechno, co chceš."

"Děláš si srandu?" vrtí Ashley hlavou a nakloní se pro polibek. "Máš to u mě na zbytek svýho smrtelnýho života."

No, když na tom trvá.

37

Vůdci Ameriky měli pravdu, první měsíce rodičovství mě přiměly toužit po dešti žab a rudém nebi, a když Mackenzie a Jordan přejdou na ještě vyšší oktávu, pomyslím si k čertu s tím, bez Země by stejně vesmír nebyl stejný.

Vůbec nechápu, jak můžou celé dny i noci probrečet, když nemusí hnout ani prstem. Má to být bezstarostné období života, užijte si ho, celý den slintejte, ale nepřivádějte své rodiče na pokraj šílenství.

Změnily se v noci o svých třítýdenních narozeninách. Moji malí andílci se proměnili v malé démony.

Brečela jsem spolu s nimi.

Když shlédnu do jejich kolíbek, divím se, jak mohou vypadat tak pokojně, když strávily většinu noci usedavým pláčem.

V jejich blízkosti se neodvažuju dýchat moc nahlas, tak se otočím, vrátím se k posteli a padnu na ni, vše je mi momentálně ukradené.

"Pro lásku boží, nebuď je předčasně," prosí Ashley vedle mě sotva šeptem.

Ztěžka zavřu oči. "To bych ti nikdy neudělala."

Ashley poslepu vyhledá rukou můj obličej a píchne mě při tom prstem do víčka. "Jsi mý světlo v týhle nikdy nekončící temnotě."

"To nic není," odvětím skromně.

"Světlo," osloví mě Ashley a pohladí mě po tváři, "udělej mi velkej hrnec kafe."

"Nemůžu se ani hnout."

"Prosím," škemrá, "udělám, cokoliv budeš chtít."

Chci pouze týden spát. Uplynulé dva měsíce byly nejdelší v mém životě, včetně těch mučivých týdnů, když mi bylo sedmnáct.

"Chci jenom klid a mír," prohlásím upřímně s myšlenkou na naše ďábelské děti spící na druhé straně pokoje. "Chci, aby byli všichni milovaný a šťastný a spoko-"

"Jo, k tomu pomůže velkej hrnec kafe, miláčku," přeruší mě Ashley vyčerpaně. "Udělej ten klid a mír hodně silnej."

Zamračím se a modlím se, abych najednou usnula. "Ty udělej klid a mír."

"Nedokážu se pohnout."

"Já taky ne."

Ashley nemá možnost předhodit mi své šílené porodní bolesti, protože hudba řvoucí z auta před domem téměř roztřese naši postel.

S vykulenýma očima se rychle zvedneme a vyhrabeme se z postele. Při horečné snaze dostat se v rámci lidských sil co nejrychleji k oknům se vzájemně odstrkujeme. Ashley se nějak podaří zabouchnout okno, aniž by to bylo slyšet. Se zatajeným dechem shlédnu na zázrakem pořád spící Jordan a Mackenzie.

Když napodobím Ashleyino tiché oddechnutí, do blaženého ticha se rozezní domácí telefon, který teď máme zapojený v ložnici, aby je nerušil při jejich častých odpoledních zdřímnutí v přízemí. Padnu na podlahu, jako bych slyšela střelbu, doplazím se přes koberec ke zdi a rychle vytrhnu šňůru ze zástrčky.

Okamžitě otočím hlavu zpátky k dětem a neubráním se zalapání po dechu hrůzou, když se rozezní známý zvuk Jordanina polospánkového fňukání.

Ashley si dá prst na pusu. Přikývnu a nechávám pusu pevně zavřenou, zatímco Ashley utěšuje Jordan tak tiše, že to sotva slyším.

Během deseti sekund je Jordan zpátky v říši snů. Věnuju Ashley upřímný vděčný úsměv a zavážu se dělat jí každé ráno velký hrnec kafe, dokud nezačnou chodit do školy, bez ohledu na to, jak vyčerpaná budu.

Naplno se rozezní a rozvibruje Ashleyin mobil na jejím nočním stolku.

Během okamžiku jsem na nohách. Vrhnu se přes postel, popadnu telefon, hodím ho na matraci, skočím na něj a utlumím ho.

Jordan se ostře nadechne a zamlaská.

Ashley se rozběhne a skočí na mě. Ruku má vsunutou mezi mé tělo a matraci, aby zablokovala veškerý zvuk.

Podobně jako chleba vždy padá namazanou stranou dolů, Jordaniny narůstající vzlyky brzy probudí Mackenzie a my s Ashley deprimovaně svěsíme na posteli hlavy.

"To není možný," nechce si to připustit Ashley s hlavou zabořenou do mého krku.

Když se posadí, můžu se otočit a spatřím, že se jí oči plní slzami. Přitáhnu si ji k sobě a obejmu ji. "Neplač. Udělám ti kafe a vezmu je k tvý mámě."

V mém autě, ne v jejím tanku.

Dá mi pusu na krk. "Miluju tě."

Dvojčata necháváme řvát, snad se unaví a znovu usnou. Odtáhnu se od Ashley a odkulím se z postele, abych jí udělala kafe. Když ho udělám dost silné, bude v dobrém rozmaru, až se vrátím od její matky, a já si budu moct dopřát hodinu oddechu. Dvojnásobná výhra.

Jiná výhra by byla, kdyby pro jednou usnuly v dětském pokoji.

Opakovaně zazvoní domovní zvonek a Jordanino a Mackenzinu už takhle hlasité řvaní přejde v ohlušující.

Má touha po jakémkoli klidu a míru je pryč.

Seběhnu dolů, škubnutím otevřu dveře a vtáhnu dovnitř Claye, než má šanci mě pozdravit.

"Poslouchej," řeknu mu. Děti v ložnici hlasitě brečí.

Ashley v podstatě sletí ze schodů, popadne Claye za límeček a stáhne ho do úrovně svých očí. "Ony spaly!" křičí.

Clay v hrůze vykulí oči. "To jsem netušil. Moc se omlouvám, Ashley. Volal jsem, abych se ujistil, jestli jste vzhůru, ale nikdo to ne-"

"Spaly, skoro se nepohnuly, ale hlavně nebrečely! Clayi... ony brečí," šeptá Ashley přes slzy a stále ho při tom drží.

Pohladím ji po paži. "Ash, klid, všechny děsíš."

"Máš představu, jak je na tom moje hlava?" zeptá se ho. "Jako bych celou noc bušila čelem do zdi."

Clay položí ruku na její a snaží se jí odtrhnout prsty od límečku svého trička. Bez úspěchu. V jeho levé ruce spatřím přepravku s dvěma kelímky ze Starbucks.

Halelujá!

"Ty jsi to někdy zkoušela?" zeptá se Clay se zmateným výrazem.

"Jde o to, že to chci vyzkoušet," odvětí Ashley pevným hlasem. "Bylo by to míň bolestivý, než se je snažit utišit. Miluju je víc než jde vyjádřit slovy, ale je v nich zlo, Clayi. Čistý zlo."

"Clay má klid a mír!" zvolám náhle, než se Ashley úplně zhroutí, a vezmu mu kafe z ruky. "Zachránil jsi poslední zbytky příčetnosti, který jí zbývají. Děkuju."

Clay stočí zrak z Ashley na mě. "Ehm..."

Veškerý její vztek je pryč. Pustí jeho tričko a dá kolem něj ruce. "Omlouvám se, Clayi," omlouvá se upřímně. "Jsem blázen."

"Já to chápu," mávne nad tím rukou Clay - nejspíše přemýšlí, co by se mu stalo, kdyby to neudělal - a obejme ji. "No, jen jsem vám chtěl popřát dobré ráno a přivézt vám kávu."

Ashley se odtáhne. "Ne."

"Ne? Musím do práce. Za půl hodiny mám jedná-"

Polknu velký doušek kafe a potlačí povzdech, když slyším, že Jordan a Mackenzie pořád pláčou. Teď už je to samo nepřejde. Chystám se jít nahoru, ale v pohybu mi zabrání Ashleyina paže.

"Máš svý neteře rád?" zeptá se Ashley Claye.

"Samozřejmě!"

Uhne mu z cesty a uvolní mu přístup ke schodům. "Tak je jdi pochovat. Neodejdeš, dokud nebudou spát."

Clay se hluboce zamračí. "Vážně musím běžet, Ashley. Chci zůstat... ale nejde to."

Lhář prolhanej. Kdo by kromě mě byl dobrovolně v přítomnosti Ashley v tomhle stavu?

"Ony spaly," zopakuje Ashley.

"Tak dobře," souhlasí Clay a horlivě přikyvuje, aby ji uklidnil. "Dobře, znovu je uspím."

Když si dnes už potřetí utřu z trička Mackenzieiny zvratky, lehnu si na zem a upřu na ni zrak. Zoufale se snažím na ni dál zlobit, zatímco jí při pohledu na mě ožije její dvouapůlměsíční tvářička a zvednou se jí koutky úst.

Se sestrou mohou být více než zkouškou mé trpělivost a příčetnosti, ale pak se usmějí a nějak to všechno za to stojí.

"Proč se usmíváš?" zeptám se. "Je ti něco k smíchu?"

Její dychtivé tmavě modré oči se dál upírají do mých a já se pohnu a dám jí pusu na buclatou tvářičku.

"Víš, co je tohle?" zatahám si za tričko a ukážu na slabě viditelnou skvrnu od zvratků. "To jsou tvý zvratky na mým oblečení. Zase. Neprobíraly jsme to? Miř na ručník nebo někoho, koho nemám ráda."

Nadšeně zavýskne a mě praští do obličeje její plastové klíče.

Ten výbuch násilí ignoruju, natáhnu ruku a uhladím jí roztřepené vlásky, které jsou den ode dne tmavší a hustší. "Bože, ty jsi ale krásňoučká," zamumlám a dám jí další pusu na tvářičku.

"Víš, že je pořád vidět?" zeptá se náhle Ashley z druhé strany pokoje ohledně skvrny na mém tričku.

"Je to symbol její lásky," opáčím nadšená, že už hodinu ani jedno dítě neplakalo.

"Tak tomu říkáš?" zeptá se Ashley s úšklebkem.

Zatímco k nám Ashley jde, zazubím se na Mackenzie a pak se posadím. "Tak tomu říkám."

"Fajn, no, Jordan pro tebe nechala symbol svý lásky," řekne a natáhne ji ke mně.

Mé smysly okamžitě zasáhne zápach její plínky. "Ten je určitě určenej tobě."

"Ne, mě je určená sprcha. Prosím? Dej mi dvacet minut a uvařím večeři a krmení ve dvě v noci bude na mně. Vyhovuje ti to?"

Věnuju Jordan úsměv, vložím prst do její dlaně a potřesu si s její ručičkou. "Ano, vyhovuje," řeknu Jordan téměř blahosklonným tónem a s radostí si ji vezmu z Ashleyina náručí.

Pokud se dá usuzovat s uplynulého týdne, to, že jsou teď děti spokojené, neznamená, že budou i večer. Ashley s nimi určitě bude potřebovat pomoct.

Když Ashley odejde, zvednu Jordan do vzduchu. "Smrdíš, víš to?"

Nadšeným úsměvem se zavřenou pusou mi dává vědět, že mi to udělala schválně.

Má štěstí, že se podobá Ashley, když se usmívá.

Po ohlušujících čtyřiceti minutách padne Ashley vedle mě a vypne Mackenzienu hudební hračku. Uprostřed třpyť se, třpyť se, hvězdičko ji odhodí na druhou stranu pokoje.

Během uplynulých dvou měsíců a půl jsem ji slyšela tolikrát, že mi hraje i ve snech.

"Konečně usnuly."

To má bolest hlavy ráda slyší. "Díkybohu."

"Komu díky?"

"Díky tobě," opravím se a vyhlédnu z okna. "Tvůj tank mi pořád blokuje výhled na ulici. Přemýšlela jsi o mý nabídce?"

"Že když se ho zbavím, znova si mě vezmeš?" zopakuje to bez chyby s více než náznakem sarkasmu.

Škoda, že jsem byla příliš unavená, než abych přišla na lepší nabídku.

"A naplníme manželství," doplním.

Ashley mě pohladí po doufajícím obličeji. "Zamítá se."

Nedá se vyjádřit slovy, jak moc její nové auto nesnáším. Je moc velké. Mám pocit, že na něj potřebuju pilotní průkaz. Kromě jednoho nezapomenutelného týdne mi nebyla její vděčnost moc k užitku, když jsme takhle unavené.

Obrátím oči v sloup. "Víš, jak moc ho nesnáším."

"A ty víš, jak moc se mi líbí," opáčí Ashley.

"Fajn, ale čekej, že ti ho někdo objede klíčem."

"Spencer, jestli ho někdo objede klíčem, budu vědět, že jsi to byla ty."

Posadím se rovněji, abych viděla, kdo jede kolem našeho domu s kočárkem, a zase se posadím, když vidím, že je to někdo, koho nemám ráda, čistě na základě toho, že vypadá jako domácí hospodyňka z padesátých let a nikdy jsem neviděla jejího chlapečka brečet.

"Jsem nevinná, dokud neprokážeš opak," odvětím nakonec.

"Ty jsi vždycky něčím vinná."

"V den, kdy zemřu, budeš litovat všech špatných věcí, co jsi mi kdy řekla."

Něco jí zableskne v očích, ale je to pryč, než poznám, co to bylo. Nakloní se pro krátký polibek. "Sklapni," řekne prostě.

Po naléhavém telefonátu od Cary nervózně zavěsím, vím, že se Ashley nebude líbit, že pojedu takhle pozdě pryč, těsně před krmením dětí. Pohlédnu na její vyčerpaný obličej a na uklidnění se nadechnu.

"Musím jít," řeknu jí zdráhavě a modlím se, aby se nenaštvala. "Práce, promiň."

"Ne," opáčí Ashley s hlubokým zamračením. "Potřebuju tě tady."

"Cara uvízla ve sklepě. Nemůžu ji tam nechat."

"No, když je tak blbá, že nevidí bezpečnostní zámek..."

Dojdu k ní a pohladím ji po napnutých pažích. "Blbá neblbá, není tak blbá, aby mě nedala k soudu, když ji tam nechám přes noc."

Ashley pokrčí rameny. "Požádej někoho jinýho, aby tam jel. Proč nevolala Devonovi?"

"Fakt nechci, abychom se kvůli tomu hádaly, Ash. Budu zpátky, než si všimneš, že jsem pryč."

Jordan i Mackenzie se s křikem probudí a Ashley poklesnou ramena, její unavená oči mě prosí, abych zůstala. "Nejezdi, prosím."

V duchu prokleju Caru a její otřesné načasování a dám Ashley omluvnou pusu na tvář. "Musím. Slibuju, že budu spěchat zpátky a vezmu si na starost všechno noční krme-"

"Sbohem," přeruší mě Ashley a odtáhne se.

Mrzí mě, že se to zvrhlo v hádku. S povzdechem se otočím a sleduju, jak jde nahoru. "Ahoj," hlesnu tiše.

Když zastavím před restaurací, vystoupím z auta, dveře zavřu prudčeji, než je nutné, a spěchám dovnitř, abych mohla co nejdřív jet domů.

Doufám, že má Jenna dobrou výmluvu, proč tu nezůstala do zavření.

Odložím kabelku, na konci baru si vezmu klíče a jdu do sklepa. Zlehka zaťukám na dveře, abych ji nevyděsila. "Caro, to jsem jenom já," řeknu a pak dveře otevřu.

Cara stojící vedle sudu s pivem se stydlivě usměje. "Moc se omlouvám. Jsem idiot."

Ve svém rozpoložení by Ashley horlivě souhlasila.

Při pohledu na Cařinu upřímnost se uvolním. "Nejsi idiot," nesouhlasím a pokynu jí, aby šla ven. "Kde je Jenna? Měla to tu po tvým odchodu zamknout." Od toho si přece platím vedoucí.

"Říkala něco o otravě jídlem a odjela v kabrioletu s nějakým chlapem... To je v pořádku, nevadí mi tu být sama," řekne při cestě nahoru po schodech.

I když to nevadí jí, zákonům určitě ano.

"Příště mi zavolej, ano? Okamžitě. Kdyby vypukl požár a ty jsi zůstala dole bez telefonu..."

"Jste máma," poznamená Cara s pobaveným úsměvem. "Chápu."

"To nebyla mateřská starost, to byla starost, abych nešla do vězení za nedbalost," opáčím, když konečně vyjdeme nahoru.

"Neměla byste si dělat starosti s něčím, co se nestalo."

"Jo," odvětím otupěle. "Ashley to říká pořád. Říká, že když nebude žít přítomností, tak ji prošvihneme."

Když spatřím za barem sedět brunetu a procházet si zákuskové menu, nemůžu si pomoct a obrátím oči v sloup. Už bylo jedenáct, jdi k McDonaldovi. "Máme zavřeno."

Bruneta svěsí menu a do mých očí se zaboří veselé Aimeeiny. "Takhle se mluví se starou kamarádkou?"

38A

Nespouštím z ní oči.

"Odejdi odsud, Caro," požádám klidně, náhle jsem dokonale klidná.

V Aimeeině tváři se objeví zklamání. "To mě ani nepozdravíš? Dobře, a co objetí?"

Tentokrát se na Caru otočím. "Běž."

"Myslím, že bych měla zůstat."

"To nebyl návrh," prohlásím pevným hlasem, nepotřebuju se starat o její bezpečnost.

Když znovu pohlédnu na Aimee, téměř narušuje můj osobní prostor. "No tak," protáhne. "Obejmi mě. Jen jednou."

V hlavě se mi nezformuluje odpověď, o jazyku nemluvě. Těžko se mi přemýšlí, když je u mě takhle blízko.

Pohladí mě po tváři. "Koneckonců se přece nechceme navzájem zabít."

Obrátí pozornost na Caru a mně se rozbuší srdce.

"Caro, to nemáš úctu ke starším?" Aimee pokrčí rameny. "Co to má být?"

"Nech ji na pokoji," přinutím se říct. "Chceš mě, tady jsem. Ji z toho vynech."

Aimeeina ústa se pomalu zkroutí do úsměvu. "To bylo nádherné." Pokrčí rameny. "Ale zdá se, že tvé instinky... zdětinštěly. To je příhodná metafora, ne? Ty uzlíčky radosti jsou teď bezpečně zabalené v zavinovačkách, člověk by předpokládal."

Pouhá zmínka o Jordan a Mackenzie u mě okamžitě vyvolá obrannou reakci. Přistoupím k ní blíž. "Drž klapačku."

"Samozřejmě když jsem ten člověk já, nemusím předpokládat nic. Včera jsem se byla podívat."

"Aimee," ozve se varovně Cara.

Náhle se Caru snažím propálit pohledem. Aimeeino jméno jsem před ní neřekla.

Aimee zavrtí hlavou. "Omlouvám se, zpátky k tématu." Pohlédnu na Caru. "Pověz mi, Spencer, prověřila sis všechny své zaměstnance? Protože tahle... ti unikla," dokončí šeptem.

"Jsme sestry," informuje mě Cara a z mého pronikavého pohledu polkne.

"Nevlastní sestry," rychle ji opraví Aimee a posadí se na blízkou barovou stoličku. "Máma se před sedmnácti lety nechala znovu zbouchnout. Přišlo mi to nechutné, ale neučila jsem se ji mít ráda. Vyprávění si nechám na Vánoce."

Tohle se teď nemůže dít.

"Dala jsem ti práci," zlostně se obořím na Caru. Sotva dokážu mluvit.

"Já vím," odvětí tiše Cara. "A fakt si vážím těch hodin navíc a jak jste na mě byla hodná."

"Ech," zasténá Aimee. "Neobejmeš ji dřív než mě, že ne?"

"Drž hubu," utrhnu se na ni.

Aimee si zatáhne přes pusu imaginární zip, zvedne ruku a odpočítává od pěti. "Ráda bych ti položila otázku."

"A já bych ráda, aby tě ranila smrtelná mrtvice. Život je samý zklamání."

Vzdychne. "Žádám jen trochu spolupráce, zlato. Udělala jsem, co jsi chtěla, takže držela bys laskavě teď hubu a nechala mě položit ti otázku?"

"Jakou?" zeptám se úsečně.

"Jak se má Ashley?"

Krátce sevřu třesoucí se ruce v pěst. "Jak se má tvá máma? Pořád si užívá tu... 'dovolenou'," zeptám se a přejdu na druhou stranu baru.

"Hele, naši mámu z toho vynechte," protestuje Cara nesměle.

Kontrast mezi nimi mě rozčiluje. "Teď vidím tu rodinou podobu, obě jste děsně trapný."

Když se otočím zpátky, spatřím Aimeeiny zlostné oči. Nenápadně sáhnu pod bar a sevřu prsty kolem nožičky neuklizené skleničky na víno.

Aimee vztek během okamžiku přejde. "Další otázka," řekne ostře.

Sevřu skleničku pevněji. "A to jaká?"

"Jak moc ses změnila?"

Ve tváři se mi objeví zmatek, přestože se usilovně snažím nedat na sobě nic znát.

"Protože," začne Aimee, "pořád po všem, co jsme spolu zažily, podceňuješ mou inteligenci a odmítáš mi přiznat, že jsi upír. Myslela sis, že si toho nevšimnu?" Než můžu otevřít pusu, zvedne ruku. "Ty to chceš popřít? Ale prosím tě. Obličej máš úplně bez barvy a těkáš očima kolem, jako bys nám chtěla rozpárat hrdla. Závěry jsou naprosto evidentní."

"Nemáš v tý svý hlavě ani stopu po smyslu pro realitu, že ne?"

Její úšklebek mě nechává lhostejnou.

"Dítěti bych nikdy hrdlo nerozpárala," prohlásím.

"Ale moje ano? To bolí, Lestate. Proč to musíš dělat takhle nepříjemné?" Zhluboka vzdychne. "Ale kromě tvé nově objevené žízni po krvi... jak moc ses podle sebe změnila?"

"Víc než bys dokázala pochopit."

"Doopravdy?" diví se. "Tak proč je pořád tak snadné se potají dostat do tvé budovy?"

Rychle stočím zrak k nyní zajištěným dveřím a pak pohlédnu na Caru. "Protože za tebe půlku práce obstaral tvůj lokaj?"

"Cara nenechala v tuhle noční dobu nezamčené dveře, to ty. Ona to jen celé trochu urychlila. V poslední době jsi neustále do pěti doma a těžko jsme tě mohla pozdravit před tolika lidmi, no ne? Zvlášť ve dnech, kdy tu svou hezkou tvářičku ukázala Ashley."

"Měla jsi strach?"

Sebevědomě se usměje. "Ne."

"Měla bys mít. Tušíš, co by s tebou udělala, kdyby tu teď byla?"

"Mám jistou představu." Pohladí povrch baru. "A myslím, že by se to odehrálo přímo tady."

Skleničkou v ruce prudce praštím o okraj poličky, ve které byla, a už stojím před Aimee a držím ji na místě ostrým okrajem skleničky u tváře, než si vůbec uvědomím, že jsem se pohnula. "Varovala jsem tě. Řekla jsem ti, že tě zabiju, jestli se někdy vrátíš."

Usměje se a ten pohyb přitlačí její tvář na zbytek skleničky. "Ale nemyslela jsi to vážně," řekne rozhodně a nic si nedělá z krve, která jí stéká po tváři. "Ne doopravdy. Kdyby ano, nelechtala bys mě, zatímco nečinně stojíš a posloucháš, jak mluvím."

Prudce zvedne ruce a sevře mi krk tak silně, že mi skleničky vypadne z ruky.

"Caro, mohla bys?" požádá.

Cara podá Aimee spadlou skleničku a tentokrát jsem to já, kdo ji má přitisknutou ke tváři. Druhou rukou mě Aimee popadne za vlasy tak silně, jako by na tom závisel její život.

"Říkala jsem, že se nebudu držet zpátky, jestli se mi postavíš do cesty," prohlásí a upírá oči do mých. Bez varování mě pustí a odstrčí mě. "Takže se omlouvám za dosavadní předškolní představení. Lhaní nemáme zapotřebí."

Pronášet výhrůžky bylo to nejjednodušší. Ukončit život, když chápu, jak moc ji matka v dětství milovala, zatímco se jejich rodina rozpadla, je mnohem těžší. I když jsou obě padlé na hlavu, myslím, že bych to nikdy jiné matce udělat nedokázala.

Když ode mě Aimee odstoupí, vrhnu se vpřed, ale zůstanu stát jako opařená, když se Aimee otočí a před obličejem se mi objeví zbraň.

"Opakovací brokovnice," dostanu ze sebe nakonec přes zvuk svého bušícího srdce. "Nikdo to neuslyší."

"Máš pravdu, neuslyší. Lidé si často mylně domnívají, že jsou hlasité. Ale kromě vzdáleného tichého třesknutí jsou naprosto tiché." Zatlačí mi hlavní na pusu. "Ale někdy se mi ta tvá prořízlá pusa moc líbí."

Aimee mě nechá, abych třesoucí se rukou hlaveň odstrčila. "Díky za kompliment."

Ukáže rukou na mou tvář. "Vlastně se mi líbí tolik, že ti chci udělat ve tváři další velkou díru. Co říkáš? Pokecáme si pak dvakrát tolik."

"Říkám...," začnu bezemočně a přemýšlím, jestli ji dokážu rozptýlit natolik, abych jí pušku vyškubla.

"Tady tě přeruším," vstoupí do toho zklamaným tónem. "Upír nebo ne, vážně si myslíš, že se dokážeš vyhnout výsřelu vypálenému z bezprostřední blízkosti? Maximálně ti ustřelí ucho a to nebude moc atraktivní, že ne?"

Otevřu pusu, abych na to reagovala, ale vtom se rozvibruje můj mobil na baru. Prakticky po něm skočím. Sevřu kolem něj ruku a na týle ucítím chladný kov.

"Zvedni to a mně ujede prst."

Cara mi vytrhne telefon z ruky a já se otočím akorát včas, abych viděla její potěšený úsměv. "To je Ashley," řekne své nevlastní sestře a podává jí telefon.

"Vlastně dej ten telefon Spencer. Zdá se, že potřebuje odvoz."

Najistě natáhnu ruku k mobilu a srdce se mi rozbuší, když vidím, že opravdu volá Ashley.

Aimee mi zabodne brokovnici do hrudi. "Žádné volomeniny."

Přijmu hovor a nemám možnost promluvit jako první.

"Říkala jsi, že se vrátíš, než si všimnu, že jsi pryč, a já si... všímám."

Ztěžka polknu bolest svírající mi krk. Tiše se nadechnu a vydechnu. "Promiň."

"Neomlouvej se, buď tady."

"Kéž bych byla."

"No, a jsi blízko?" zeptá se nevinně. "V tuhle dobu nemůžeš být v zácpě, pokud nedošlo k nehodě?"

Caru už nevidím. Zírám na Aimee s takovou nenávistí, jakou v sobě dokážu vyvolat. "Dívám se na sešrotovanej vrak."

Aimee se usměje, jako bych jí složila poklonu, a dělá mi na hrudi modřinu tím, jak silně mi do ní pušku zarývá.

"Panebože. Jsou nějaký mrtvý?"

"Brzy budou."

Nedokázala bych být zodpovědná za bolest matky ze ztráty dítěte. Pokud k tomu nebudu donucená.

Ashley se na okamžik odmlčí. "Hele, to předtím... byla jsem hloupá a oml-" Její omluvu utne hlasitý pláč Jordan a Mackenzie. Povzdechne si. "Zoufale potřebuju pomoc. Pořád nejsou k utišení. Křičí, jako bych na ně mířila zbraní."

Představte si to.

"Vem je k mý mámě," řeknu a chovám se co nejneutrálněji, zatímco Aimee předvádí dokonalý mix vražedného a znuděného výrazu.

"Takhle v noci?" slyším v Ashleyině hlase náznak úsměvu. "Vůbec nám to nebude mít za zlý."

"Nebude," ujistím ji. "Vem tam děti a pak..."

"A pak...?"

Třese se mi celé tělo. Zhluboka se nadechnu. "A pak vynes odpadky."

Po posledním setkání s Aimee mě Ashley přiměla přísahat, že ji už nic ohledně Aimee nebudu tajit, bez ohledu na to, jak moc budu chtít. A pokud se Aimee objeví a já budu natolik hloupá a nezavolám pomoct, když se dostanu k telefonu, naše hádka posledně bude jako procházka růžovou zahradou v porovnání s peklem, které rozpoutá.

Radši nebudu jeho cílem.

"Kde jsi?" zeptá se rychle, náhle velmi vážná.

Za mnou máchne Cara ruky a vyrazí mi telefon z tuky. Aimee na něj dupe, dokud není na kousky.

"Nu-da," stěžuje si Aimee. "Bože, myslela jsem, že jí naposledy vyznáš nehynoucí lásku... ale mluvit o odpadcích?" Pochybovačně pozvedne jedno obočí. "Zlato, no tak."

"Promiň, že jsem tě zklamala."

"Zklamání je neomluvitelný. Ale ne, to od tebe nechci."

"Ne?" dobírám si ji, všechen strach je po krátkém hovoru s Ashley náhle ten tam. "Dobře, poddám se. Kromě toho zřejmýho, co ode mě chceš?"

"Chci, abys mi pověděla, proč si myslíš, že jsi pro ni dost dobrá."

"To si děláš srandu."

Aimee obrátí oči v sloup a zamává brokovnicí, jako by to byl obtížný úkol. "Opravdu si myslíš, že si dělám srandu?"

Moje prvotní reakce je lhostejné pokrčení rameny. Posadím se na bar. "Myslím si to, protože si to myslí Ashley."

"Slyšíš to?" zeptá se Aimee své sestry. "Nehřeje tě to u srdce?"

"Jo." Cara přikývne. "Jako... whisky nebo tak."

"Budu předstírat, že mě tvá tupost neuráží," odvětí chladně Aimee a při tom ze mě ani na okamžik nespouští zrak. "Ale whisky je báječný nápad. Nalej mě a Spencer skleničku."

38B

Během minuty sedí Aimee na stoličce vedle mě a před námi jsou dvě skleničky alkoholu.

"Musím říct, Spencer, že jsi mě velmi zklamala," pronese Aimee. "Čekala jsem od tebe víc. Mám pocit, jako by to včera, když jsme byly v mém domě a přely se o Ashley, ale zdá se, že ty jsi náhle zapomněla na všechno, co bylo řečeno a stalo se."

"Nezapomněla jsem na nic," ujistím ji a natáhnu se pro skleničku.

"Nejspíš jsem ti dala moc velkou ránu, protože je zřejmé, že zapomněla. Co kdybych ti v rychlosti osvěžila paměť? Snažila ses mě velmi usilovně přesvědčit k odjezdu a abych nechala tvou rodinu na pokoji. A dokonce jsi i přidala malou hloupou výhrůžku smrtí, aby se neřeklo."

Její blahosklonný úsměv mě přiměje do sebe kopnout whisky, a zatímco mi propaluje cestu do žaludku, oplácím Aimee upřený pohled. "Vynechala jsi část, kdy ti má pěst přistála na obličeji."

"Vsadím se, že jsi dostala od Ashley co pro to, když zjistila, co se stalo."

"To nic nebylo."

Nebylo to nic v porovnáním s tím, co udělá, až sem dorazí.

"Vsadím se, že s tebou týdny nemluvila." Sebejistě se zakloní a brokovnici pevně svírá v ruce. "Hned po tom, co jsi mě přiměla ji opustit."

"Nemohla jíst, nemohla spát..."

"Sarkasmus je nejnižší forma humoru, to jsi nevěděla?"

"No, teď už to vím. Asi je to další věc, za kterou bych tě měla poděkovat." Sklopím zrak a otáčím tlustým dnem skleničky po nablískaném povrchu baru.

"To ráda slyším. Za co jsi mi ještě vděčná?"

"Že jsem si uvědomila, že jsem se změnila. Možné ne tak, jak jsi předpokládala, ale mám teď tolik trpělivosti, až mě to občas děsí. Možná se ti tomu bude těžko věřit, ale před deseti lety bych tě sledovala, kamkoliv jsi to odjela, a přiměla tě těch kravin, co jsi předvedla, litovat. Ale teď vím, že to nejlepší, co můžu udělat, je být dál nechutně šťastná se svou rodinu. Starám se o Ashley a ona se stará o mě. Říká se tomu rovnováha, něco, o čem chemikálie v tvým mozku nemají ani páru."

Aimee pomalu přikývne, ale tváří se nepřesvědčeně. "To nejlepší? Zlatíčko, myslím, že jsem ti při více než jedné příležitosti dokázala, že neděláš 'co je nejlepší'."

"To je pravda," přisvědčím, tohle jí musím uznat. "Ale až překročím tvý tělo a odejdu odsud, bude to tak."

"Tváříš se sebevědomě, Spencer," prohlíží si mě.

"Co můžu říct? Misky vah se významně převážily na mou stranu."

Má arogance ji začíná štvát a zbraň se jí už nehoupá u boku. Aimee mi koncem hlavně jezdí po obličeji.

"A jak se to stalo?" zeptá se, neschopná skrýt stopu zlosti v hlase.

Protože je na cestě moje jednočlenná armáda.

"Protože tvá výhrůžka byla taky prázdná. Nemyslela jsi to vážně. Ne doopravdy. Pokud bys myslela, nelechtala bys mě na obličeje, zatímco tu nečinně sedíš a posloucháš, jak mluvím," zopakuju její slova v pokračující šarádě. "A whisky byl opravdu vynikající nápad, Caro."

Aniž bych z ní odvrátila zrak bez varování shodím skleničku přes okraj baru, ta se roztříští o podlahu a Aimee ze mě instinktivně odvrátí zrak.

Díky Owenovi vím, jak rychle chytit brokovnici, strčit do Aimee, silně zatočit po směru hodinových ručiček a vyškubnout jí zbraň z ruky. Zatímco se napůl zvedá, vrazím jí pažbou do obličeje a pošlu jí k zemi. Rána pažbou jí otevře řez na tváři od skleničky na víno.

Cara má alespoň dost rozumu, aby ode mě s vykulenýma očima odstoupila. Seskočím ze stoličky, dám nohy podél Aimeeiných rukou a držím ji na místě. Zbraní jí mířím přímo na obličej, abych viděla, jak se jí líbí převrácení rolí.

Ashley není idiot. Nesejde na tom, že jsem neměla možnost jí říct, kde jsem, nejdřív pojede sem. Ví, že můžu být jedině tady. Nikde jinde bych se nezastavovala, protože bych neriskovala, že by mě po návratu pouhý její pohled usmažil zaživa.

A nikdy bych nežádala Ashley, aby sem přijala, kdybych si nebyla jistá, že jí Aimee nic neudělá. Zvráceným způsobem je to u ní jediná jistota.

Aimeeinou prvotní reakcí je smích. "Bravo, Spencer. Musím říct, že tohle jsem ve své křišťálové kouli neviděla." Vzhlédne a hledí mi přímo do očí. "Fakt ti to moc sluší, když jsi rozzuřená. Úplně ti vyskočí oči. Čočky?"

"A ty jsi mnohem snesitelnější, když jsi mi úplně vydána na milost."

"To znělo hrozně oplzle. Míříš mi na obličej, opravdu je to vhodná doba na takové flirtování?"

"Je to vhodná doba na to, abys sklapla, než ti vpálím zuby do mozku."

Zatváří se užasle. "No, jestli tohle není inspirace pro obraz, tak už nevím co. Caro, zavolej manažerovi Marka Rydena."

"Skončila jsi?" zeptám se jí. "Je konec. Prohrála jsi."

I když je Cara nezraněná, skončilo to i pro ni. Její úlohou bylo být Aimeeiným poskokem, nic více, nic méně.

Aimee se znovu zasměje. "Myslíš, že jsi vyhrála? Zlato, tady nejde o tebe. Nikdy nešlo."

"Cože?"

"Nikdy jsi neměla hlavní roli. Tvá postava byla na půl série a tohle je epizoda, ve které zemře."

Zvednu rty v úsměvu. "To jsi vyčetla z tý křišťálový koule? Fascinující. Ne, ještě víc. Udělala jsi na mě velký dojem. Máš docela talent."

"Víš, co ještě se v téhle epizodě stane?" zeptá se.

Z jejího úšklebku se mi vaří krev v žilách, ale pokrčím rameny a poklepu jí hlavní na bradu. "Tak schválně."

"Jakmile z tebe bude tlustý balík peněz pro pohřební ústav, pojede do tvého domu a napustím tak šíleně horkou vanu s pěnou, že člověk ví, že by do ní neměl lézt, ale bolí to moc příjemně, když neodoláš."

"A pak se k tobě připojí Ashley a voda bude ještě žhavější?" zeptám se sarkasticky.

"Ne, pak do ní hodím tvý děti."

Něco uvnitř mě přeskočí, když ji slyším takhle mluvit o Jordan a Mackenzie. Všechno pozlátko je pryč, provrtávám ji sálajícíma očima, zabořím jí hlaveň do krku a rychle brokovnici natáhnu.

Bez váhání zmáčknu spoušť.

Po dlouhé sekundě, kdy mi dojde, že puška není nabitá, musím na Aimee zírat v upřímném šoku.

"Já vím, to jsi nečekala," pronese Aimee povýšeně.

Hlavou se mi honí důvod, proč je tady, čím jsem si kvůli ní já i má rodina prošly a její výhrůžky. Nemůžu si pomoct, znovu ji udeřím pažbou do obličeje a u koutku levého oka jí udělám hlubokou ránu.

Nevzrušeně se uchechtne. "Vždyť jsi říkala, že máš 'velkou trpělivost'. Přestaň si něco nalhávat, vůbec ses nezměnila."

"Změnila, ale nejsem svatá."

"Můj obličej s tím úplně souhlasí."

Vyžaduje to veškerou mou vůli, abych frustrovaně nevykřikla. "Z tvýho hlasu se mi zvedá žaludek," řeknu jí s pohrdavým pohledem. "Zní jako přejíždění nehty po tabuli."

"Opravdu hodně mluvíme," souhlasí. "Ale napětí se muselo tvořit a tvořit a v tobě se teď vaří krev a no já se cítím dost samolibě."

"Samolibě? To nechápu proč, zamáčknu tě jako švába."

"Nemáš ráda brouky?"

"Sklapni."

"Dobrá, ty máš na vrch. Držíš přece prázdnou pušku." Vzhlédne ke mě se smějícíma se očima.

"Caro, pokud vaše matka neuvidí růžový slony, až ji příště navštívíš, vyřiď jí, že mě to mrzí."

"Nemyslíte, že to začíná být hloupé?" zeptá se nás Cara a vyjde zpoza baru.

"Říkala jsem ti, aby ses nehýbala ani nemluvila, dokud ti neřeknu," utrhne se na ni Aimee.

"Taky jsi říkala, že jsou v manželství nešťastné a oběma jim prokazuješ laskavost." Cara nepřesvědčeně pokrčí rameny. "Neviděla jsem žádný důkaz."

"A ty jsi říkala, že máš vlastní rozum, ale taky jsem neviděla žádný důkaz."

"Jdi k čertu."

"Nevyjádřila bych to líp," zamumlám a v hlavě mi znovu a znovu naskakuje obraz naplňující se Aimeeiny předchozí výhrůžky. Vím, že s nimi by zemřela velká část mě.

Brokovnice je sice prázdná, ale pořád je to nejlepší zbraň, co mám.

"Pokud mi s ní dokážeš ustřelit hlavu, uznám, že jsi lepší."

"A zašpinit si koberec tvou krví?" Chytnu pušku za oba konce a silně zatlačím na Aimeein krk. "Krev nesnáším, její puch, jak vypadá, jak je lepkavá... Moc velkej bordel."

Bez přemášlení se předkloním, abych zatlačila ještě silněji, a náhle mi dojde, že jsem částečně uvolnila tlak nohou na Aimeeiny ruce. Víc nepotřebuje. Než si uvědomím, že se pohnula, naše pozice se obrátí a dívám se na ni nad sebou.

Ne víc než půl vteřiny předtím, než mi surově narazí do spánku, zahlédnu šmouhu pušky. Jasně osvětlený bar viditelně pohasne a slyším Aimee si pořádně odkašlat.

"Sadistická mrcho," zaskřehotá a vzápětí ucítím další tvrdý úder do obličeje.

"A to říkáš ty?" zeptám se se zavřenýma očima, zatímco se se mnou točí místnost. Hlasem, který zní, jako bych byla pod vodou, dodám: "To je uklidňující."

Aimee mě oběma rukama chytne za obličej. "Ale, ale, neomdlíš mi tu, že ne? Minule jsi vědomí málem ztratila."

"Nikam nejdu," ubezpečím ji.

"No, to není pravda, viď? Někam půjdeš, ale život smrtí nekončí."

Pomalu otevřu oči a potlačím nutkání zvracet, když se místnost roztočí téměř všemi směry. "V tom případě musím určitě poslat tvýmu tátovi vánoční přání." Dýchám přes intenzivní bušení v hlavě a ignoruju pach krve ve vzduchu. "S pozdravem jeho přítelkyni."

Aimee si mlčky sáhne do kapsy a vyloví tři patrony. Zlomí pušku, vloží do komory jednu patronu a zase ji zaklapne. Sklopí zrak a prakticky se rozzáří, když spatří můj strach.

Ignoruje, jak se pod ní kroutím, otevře zásobník, vloží do něj zbývající patrony a pak dokončí nabití brokovnice natáhnutím.

"Netvař se tak vyděšeně," řekne s úsměvem. "Tahle epizoda je teprve v polovině. Vážně si myslíš, že bych zkrátila naši chvilku? Dokážu se kontrolovat. To, že jsem byla měsíce pryč, to podle mě dokazuje." Odhodí pušku stranou od nás. "Ta je na dramatické finále. Nevybereme pro něj nějakou smutnou písničku? Jaká by se ti líbila?"

Bez ohledu na bolest a točení hlavy se dokážu tiše zasmát. "Fakt jsi po matce, že jo?"

"Moje matka je nejlepší člověk, jakého znám, s výjimkou Ashley."

Udělám zvuk na znamení, že jsem ji slyšela. "A Ashley ti padne k nohám, až uvidí, co jsi udělala. S takovou logikou by ses měla vrátit na základku, holčičko," dodám při vzpomínce, jak mě oslovovala před těmi několika měsíci a jak mi to jednou řekl i Ashleyin otec.

Aimee se ušklíbne. "Myslím, že se mi dostane celonočního poděkování."

Mé tiché zasmání je upřímné. "Roztrhá tě na kousky. Jsi rudá břečka, jenom o tom ještě nevíš."

"Doopravdy?" opáčí s nevěřícným výrazem. "No, tak kde je? Moje malá bomba... rozhodně není tedy. Nezajímáš ji. Dává mi svolení udělat, co musím."

"Taky ti dávám svolení nechat se rozpitvat."

"To bylo k popukání, Spencer," odvětí klidně s vyrovnaným úsměvem, který jí mám sto chutí smazat z tváře.

Pohlédnu jí do očí. "Ashley tě nemiluje, Aimee."

"Ale ano, miluje."

"Ashley tě nemiluje," zopakuje pevným tónem.

"Ale ano, miluje. Vím, že se ti to těžko poslou-"

"Ashley tě nemiluje."

Aimee na mě zírá s širokým úsměvem, až nakonec ztratím nervy a musím promluvit znovu. "Ashley miluje mě. Pořád. Ashley, Spencer; chleba, máslo. Už jsi to pochopila, nebo mám pokračovat?"

"To nebude nutné," odvětí krátce a vyrovnaně.

"Chceš říct, že nejsi tak blbá, jak vypadáš?" zeptám se a pořád v sobě potlačuju nutkání zvracet.

Aimee s několika trhnutími v obličeji a hlubokými nádechy zavře oči. V duchu poháním Ashley, aby si pospíšila.

"Spencer," hlesne Aimee klidně s pořád zavřenýma očima. Pomalu je otevře. "Budu muset zmáčknout tlačítko pro rychlý přehrávání."

S každým těžkým dechem sbírám síly na to, co vím, že se má stát, a snažím se z pod ní vymanit, až se mi začne ze stran zatmívat zorné pole.

Aimee mi dovolí se vzpamatovat, ale pak mě popadne za vlasy, zvedne mi hlavu a prudce mi s ní s brutální silou praští o podlahu.

Mé tělo téměř zároveň zažije světlo a tmu, horko a zimu, bolest a otupělost. Skoro si přeju, abych držela pusu zavřenou, ale to bych nebyla já, bez ohledu na to jak moc jsem se změnila.

Aimee mě udeří pevně zatnutou pěstí do obličeje a já ucítím v puse kovovou chuť. Náhle se ze mě zvedne a já okusím plnou sílu její nohy, kterou mě znovu a znovu kope do břicha. Tělo se mi po každém kopu v protestu stáhne.

Jsem odhodlaná nedopřát jí potěšení z mého křiku. Poslepu sáhnu za sebe a nakonec nahmatám hlaveň brokovnice.

Okamžik před tím, než už nejsem schopná v sobě udržet bolestivý výkřik, vykopnu nohu, zasáhnu Aimee chodidlem do kolena a srazím ji k zemi. Nezdržuju se zvedáním, co nejrychleji se přetočím a s co největší silou ji praštím pažbou do hlavy. Pak se od ní odplazím.

Aimee se vzpamatuje tak rychle, že přemýšlím, jestli jsem na ni opravdu zaútočila, nebo jsem si to pouze představovala.

Pro podporu se chytnu baru, ale když se konečně zvednu na nohy, Aimee mě praští hranou pěsti do paže a já se musím instinktivně pustit. Se slzami z frustrace a vzteku v očích máchnu brokovnicí, ale jen s ní narazím do její otevřené dlaně.

Strčí do mě, drsně mě přimáčkne mezi sebe a bar a silou mě drží na místě, zatímco puška je pevně uvězněná mezi námi na mé hrudi.

Namáhavě dýchající jí hledím do očí a přála bych si, abych v porovnání s jejími neměla ruce jako párátka.

Levou rukou sjede po mé paži až k mé dlani. Proti její síle nic nezmůžu, snadno mi otevře prsty a stáhne mi z prstu snubní prsten.

S povýšeneckým výrazem sklopí zrak a pak prsten odhodí za sebe. Dopadne někam, kam nevidím.

"Pojďme odpočítávat," navrhne šeptem do mého ucha. "Tři."

Vzpomenu si, že Aimee se předtím své skleničky nedotkla. Sáhnu stranou a chytnu skleničku. Prudce ji roztříštím o Aimeein spánek a pořežu si při tom ruku.

Momentálně dezorientovaná Aimee ode mě odstoupí.

Zopakuju předchozí počínání, chytnu pušku za oba konce a kroutím s ní po směru hodinových ručiček, ale Aimee začne kroutit na druhou stranu a přinutí mě přestat.

Vytrhne mi brokovnici z rukou a úderem hřbetem ruky mě srazí na podlahu.

"Dva," pokračuje.

Otočím se a cítím, jak mi z úst vytéká teplá krev. Aimee se ke mně přibližuje a pušku má neomylně namířenou na mou hlavu.

Všechny smysly mám smyté dohromady a momentálně slyším pouze své namáhavé dechy a překotně bušící srdce. Vzhlédnu ke Caře a zahlédnu záblesk světel. Cara vykulí oči a hlesne: "A doprdele." Pak vystartuje a zaběhne do kuchyně.

Ozve se ohlušující rána a zároveň se otřese celá budova. Vchodem se dovnitř probourá Ashleyino auto a restaurací se rozlétnou dveře a část zdi.

"Jedna," dokončím.

39A

Když se Ashley probije džunglí airbagů, které při nárazu explodovaly, prudce otevře dveře, vyleze z auta a žene se ke mně, přičemž ze mě nespouští oči.

Aimee se radostně otočí, svěsí brokovnici a rozběhne se k Ashley, jako by to byl konec klišovité romantické komedie.

Klišé je porušeno, když jí do obličeje tvrdě zasáhne Ashleyina pěst. Aimee klopýtavě narazí do stolu a při pádu na podlahu s sebou strhne ubrus.

Během okamžiku Ashley dřepí u mě a rukama pod rameny mi pomáhá se posadit.

Je to déja vu.

"Nic mi není," pronesu napůl úst a cítím, jak mi po tváři sjíždí pramínek krve. "Skoro jsem ji dostala. Nebylo to fér, ta mrcha má ruce a nohy z ocele."

"To já taky," odvětí Ashley a dívá se na mě se svraštělým obočím. Její něžný dotek je v úplném rozporu s jejím tvrzením.

Když se pořádně posadím, horší se mi bolest v břiše. Když mě Ashley palcem opatrně otře krev u úst, zavřu oči. "Nic mi není, Ash," řeknu jí tiše, vím, že to potřebuje znovu slyšet. "Všechno je v pořádku."

"Snažila se tě zabít, nic není 'v pořádku'."

Otevřu oči a vidím, že si mě celou prohlíží a snaží se zjistit, kde jsem zraněná. "Vzala sis s sebou tentokrát zbraň?"

Aimee se pomalu postaví na nohy a tře si obličej. "No, au."

Při zvuku jejího hlasu Ashleyino tělo ztuhne. Vezme mě rukama za tvář. "Vzpomínáš, o co jsi mě tehdy večer požádala?" zeptá se rychle a tiše. "Teď jsem na řadě já. Můžeš pro mě bez ptaní něco udělat?"

"Neopustím tě," pronesu pevným hlasem. Vím, kam tím míří.

"Spencer."

"Ne. Žádej cokoliv jinýho."

Aimee se zvednou koutky úst a pomalu se k nám rozejde. "Ashley, miláčku, to nebylo řádné přivítání," pronese klidně.

Ashley mě zoufalýma očima prosí, abych zmizela. "Spencer, prosím, ona-"

"Ona dostane nakládačku," dokončím za ni.

Aimee vzdychne. "Zvoní mi v uších. Nemluvíte náhodu o mně, dámy, že ne?"

"Ne, nedostane," odvětí Ashley a znovu se upřeně zahledí na krev na mém obličeji.

V hlavě mi pořád buší a mám v ní zmatek, tak se zeptám: "Nedostane?"

"Pšš." Ashley mi políbí koutek úst a zašeptá: "Už je mrtvá."

Přijde mi, že jsem sotva jednou mrkla, a Ashley už není vedle mě na podlaze. Nyní stojí téměř přesně přede mou a blokuje mi skoro veškerý pohled na Aimee.

Aimee na ni upře zrak. "Ashley, vypadáš... neskutečně," hlesne. "Jak se máš?"

"Dám ti vědět asi tak za hodinu."

"Co bude za hodinu?"

"To s tebou budu skoro hotová."

Na Aimeeině obličeji se objeví spokojený úšklebek a pohlédne kolem Ashley, aby na mě pořádně viděla. "Slyšela jsi to?"

"Jo, slyšela," odvětím a pomalu se zvednu na nohy. "Popřála bych ti hodně štěstí, ale jsi mi ukradená."

"Hodně štěstí s mnohonásobnými orgasmy?" Zatváří se zamyšleně. "Zajímalo by mě, jak moc budeme hlučné."

"Rozhodně doufám, že umíš křičet," odvětí zvláštně klidná Ashley.

"Pokud chceš, abych křičela, budu křičet."

"Jo, to chci. Chci, abys křičela, dokud nebudeš mít pocit, že ti prasknout hlasivky, a pak chci, abys křičela ještě víc."

Aimee k ní s drobným přikývnutím postoupí blíž. "Vždyť víš, že bych pro tebe udělala cokoli," prohlásí s něžným úsměvem.

Oči se mi samovolně obrátí v sloup a nevěřícně se uchechtnu.

Aimee zmizí úsměv z tváře a upře chladné oči do mých. "Co jsi říkala?"

Nevinně pokrčím rameny. "Polykala jsem zvratky, neřekla jsem ani slovo."

"Nedokážu vyjádřit slovy, jak je tvá žárlivost nepatřičná, Spencer."

"Nedokážu vyjádřit slovy, jak je tvý šílenství nepatřičný, Aimee."

Ashley máchne ruku a odkloní pušku stranou, než ji na mě Aimee vůbec namíří. S bílými prsty od vyvíjeného tlaku pořád sevřenými kolem hlavně vstoupí do Aimeeina osobního prostoru.

Nemusím vidět její obličej, abych věděla, jak rozzuřeně se tváří.

"Omlouvám se!" brání se Aimee jako dítě. "Nemůžu za to."

Ashley jí udeří rukou do obličeje. "Spencer, zmiz."

"Nikam nejdu," zopakuju. Sice jsem ji požádala, aby sem přijela, ale za žádnou cenu bych ji tu nenechala samotnou.

Aimee škubne rukou a tváří se překvapeně. "Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale Spencer má pravdu," prohlásí a Ashleyin úder ignoruje. "I když tě moc ráda vidím, předběhla jsem. Ještě jsme si ani nehrály v kuchyni. Co kdybys šla udělat kafe a já pro tebe přijdu, až skončím?"

Ashley k ní přistoupí ještě blíž. "Dej mi tu pušku," žádá s důrazem na každém slově.

Aimee jejímu příkazu vyhoví, vyprázdní brokovnici a podá ji Ashley. Patrony si beze slova strčí do kapsy.

"Patrony taky," natáhne Ashley volnou ruku.

"To nemůžu."

"Budu tě žádat jenom jednou."

"Manželství spočívá v kompromisech. Ty máš zbraň, já mám munici. Nezapomínej: dávat a brát."

Natáhnu ruku a ignoruju ostrou bolest v řezné ráně, zatímco přebírám pušku, kterou mi Ashley podává. Přitáhnu Ashley k sobě a udělám krok dopředu. "Co ty můžeš vědět o zdravých vztazích? Vážně, zajímá mě to."

Zajímá mě, jestli byla opravdu vdaná, nebo od začátku lhala. Ale hlavně by mě zajímalo, jestli by někdo mohl být tak hloupý, aby se do ní zamiloval. Přetvářka nepřetvářka.

Aimee sklopí zrak na pušku v mé ruce. "Ta je moje."

"Dala jsi ji mně," přeruší ji Ashley. "A co je moje, je i Spencer."

"Jaké Spencer? Ne, co je tvé, je i mé."

Ashley mě stáhne zpátky a prohodí naše pozice. Vrtí hlavou. "Myslíš si, že mě miluješ-"

"Ne," přeruší ji Aimee. "'Nemyslím' si to. Je to skutečné. Vím, že tě miluju."

"Abys někoho milovala, musíš ho znát. Ty mě neznáš," prohlásí Ashley pevným hlasem. "Nikdy jsi mě neznala a nikdy mě znát nebudeš."

"A v tom se právě mýlíš, Ashley. Znám tě. Vím toho o tobě mnohem více, než by sis myslela."

"Všechno, co o mně můžeš vědět, je povrchní, díky svýmu slídění. Spencer mě zná. Všechno s ní sdílím, protože ji miluju a dává mi pocit bezpečí. Víš, jakej pocit ve mně vyvoláváš ty? Strach. Chce se mi utéct a schovat se pod postel, jako bych byla dítě."

Aimee se nikdy netvářila vážněji. "To říkáš kvůli tomu, že jsi nikoho kromě ní nepoznala. Je to jako závislost. Chceš pořád víc, ale stačí krátká odvykačka a zbavíš se toho. Začneš nový život s novým člověkem. Se mnou."

"Já Spencer nejen chci. Já ji potřebuju," prohlásí Ashley. "Takže jakýkoliv můj nový život bude zahrnovat ji. Je to jasný?"

"A opravdu je to tak? Když jsem ti poprvé přinesla kafe, řekla jsi mi, že bys dala cokoliv, abys unikla ze svého života. Můžu to pro tebe udělat. Cokoliv chceš... řekni si."

"Dobrá, fajn: Spencer," řekne neochvějně. "A proboha, řekla jsem to jenom pro to, že jsem byla unavená. Jenom na jeden den jsem chtěla být na dalekém tropickém ostrově místo ve třídě. To je to velký vysvětlení."

"Chtěla jsi tam být se mnou?"

Ashley přesune váhu na druhou nohu. "Vážně se mě na to ptáš? Tak poslouchej, mezi tebou a Spencer to není soutěž, není to otázka, není to volba, není to nic. Nemusím o tom vůbec přemýšlet. Je to ona, vždycky to bude ona a je na čase, abys to přijala."

Aimee opakovaně vrtí hlavou zleva doprava. "Ashley, to... to je nepřijatelné."

"Ne, víš, co je nepřijatelný? Abys jí ubližovala. Abys jí ubližovala a myslela si, že tě nezastavím."

"Nezastavíš mě," odvětí Aimee věcně a pokrčí rameny. "Pořád se jí chystám ustřelit tu její pěknou hlavičku. Je to jen otázka času."

Ashley udělá krok stranou a stoupne si přímo přede mě. "Chtěla bych tě vidět to zkusit," řekne ledovým tónem.

Natáhnu volnou ruku a konejšivě ji položím Ashley na rameno. Nikdy nebylo tak napjaté. Zvlášť vzhledem k tomu, že Aimee není ozbrojená.

"Chtěla bys to? Ale, Ashley, to se dá vykládat mnoha způsoby..."

"Ber to takhle: ještě jednou na ni šáhni - nebo to jenom zkus - a já tě definitivně vyřídím."

Aimee pohlédne přes Ashleyino rameno na mě a oči jí doslova září. Vzápětí je stočí zpátky na Ashley. "Slibuješ?"

Ashley jí pohled oplácí. "Chceš to zjistit?"

"Vlastně..."

Obě se prakticky promění v šmouhu, když se na mě Aimee vrhne. Ashley jí hbitě zablokuje cestu, pak jí povalí na podlahu a pustí se do ní. Zatnutými pěstmi jí buší do obličeje.

A já se jen dívám. Je těžké dělat něco jiného. Ashley rozdává rány, které bych sama nedokázala, přestože z Aimee padaly výhružky násilím a smrtí při každé příležitosti.

Chápu to, když si představím své jméno nahrazené Ashleyiným. Už jsem to zažila.

A Aimee byla varovaná víckrát, než dokážu spočítat. Ashley byla více než trpělivá, tak se nepohnu, abych ji zastavila. Její vztek na Aimee vřel pod povrchem měsíce.

Pohnu se až o půl minuty později, když spatřím se z kuchyně vyřítit Caru, která si to míří k Ashley, jež stále používá její nevlastní sestru jako boxovací pytel. Mírný vztek jí z tváře zmizí, když zvednu nenabitou pušku a namířím ji na ni.

Jen pro případ, že je tak zabedněná jako její nevlastní sestra, brokovnici natáhnu.

S rozšířenýma očima zírá na můj lhostejný obličej a zapadne zpátky do kuchyně, než si jí některá z nich všimne.

Odvrátím zrak právě ve chvíli, abych viděla, jak Aimee zastaví další úder. Sevře svýma velkýma rukama Ashleyiny drobné a z toho, jak se jí natahuje kůže na kloubech, soudím, že není něžná.

Usměje se a pak zakloní hlavu, protože se mírně zakucká - nejspíš z krve zateklé do krku.

Vyrazím kupředu a násilím z ní a od ní odtáhnu vzpírající se Ashley. Když Ashley spatří, že se Aimee zvedá zpátky na nohy, zpevním své sevření, protože se mi chce vytrhnout.

S pocitem, že na svém těle svírám cihlovou zeď, skloním ústa k Ashleyině krku a něžně ji políbím na jemnou pokožku v marné snaze částečně zmírnit její napětí.

Nějak to zapůsobí opačně.

Aimee přejede prsty přes tekutinu vytékající jí u úst a stále slabě kašle. Prsty má rudé.

"Páni," vykašlá ze sebe. "Jaký to byl pocit?"

"Nemáš tušení," odvětí Ashley zadýchaně a hledí na ni tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděla. Ani během naší nejhorší hádky.

"Víš, co bude ještě lepší pocit?" položí Aimee řečnickou otázku a pohlédne na mě čistě proto, aby u Ashley vyvolala reakci.

Funguje to dokonale.

Během chvilky se Ashley vymaní z mých paží a stojí před Aimee. Švihne rukou a tvrdě udeří Aimee pěstí do nosu. Nedá jí šanci se vzpamatovat, ustoupí a vymrští nohu. Chodidlem zasáhne Aimee do trupu a odhodí ji dozadu. Aimee se ocitne na podlaze.

Ashley k ní mlčky dojde a opakovaně ji toutéž nohou kope. Kope ji tak silně a tak rychle, že musím odvrátit zrak. Místo toho soustředím pozornost na ruku visící jí u levého boku.

Přemýšlím, čí je to krev.

Pak shlédnu na svou levou ruku a zamračím se, když spatřím, že na ní není prsten. Rychle se rozhlédnu po podlaze za mnou, protože vím, že Ashley nemá ráda, když si prsten sundavám, a bude ještě více rozzuřená, když zjistí, že mi ho sundala Aimee.

Jsem si téměř jistá, že jsem zahlédla odraz světla na něm pod židlí u jednoho ze stolů těsně u kuchyně. Zamířím tam, ale v polovině cesty uslyším Ashley vykřiknout bolestí.

Ignoruju, že mi tak rychlé otočení ještě více roztočilo hlavu, a spatří Aimee vlézt si na Ashley a sklonit hlavu. Ústa má centimetry od Ashleyiných.

Ashley otočí hlavu a snaží se ji ze sebe dostat.

Když k nim doběhnu, pustím brokovnici. Oběma rukama sevřu látku na Aimeeiných ramenou a zvednu ji. Máchnu s ní tak silně, jak mi pořezaná ruka dovoluje, a částečně mě na chvíli uspokojí, když zavrávorá a nemotorně spadne zpátky na podlahu.

Postavím se vedle Ashley, která už je zpátky na nohách a chystá se pustit do Aimee na podlaze, a položím jí na tvář dlaň. "Podívej se na mě," požádám ji jemně ve snaze získat její plnou pozornost a zbavit jí toho hluboce a zlostně svraštělého čela. Čekám, dokud se mi nedívá do očí, a pak promluvím. "Víš, není to sebeobrana, když jí nedáš šanci," prohlásím odlehčeným tónem a odhrnu jí spadlé vlasy z obličeje.

"Nedám jí šanci tě zabít," odvětí, jako by má poznámka byla to nejabsurdnější, co v životě slyšela.

V tomhle kontextu s tím musím plně souhlasit.

Aimee hlasitě dramaticky vzdychne. "Ach jo, Spencer, musíš být za chlapa, že jo? Narušila jsi nám chvilku."

Rychle se otočím, popadnu Ashley za zápěstí a stáhnu ji zpátky k sobě.

"A hned budeme mít další," odvětí znovu napjatá Ashley.

Aimee se široce usměje. Zuby má pokryté tenkým oranžovým a rudým povlakem starší krve a čerstvou krví tekoucí jí ze stále otevřeným ran v puse. "Nemůžu se dočkat." Pohlédne na mě. "A co ty?"

"Jsem jako na trní," odvětím mdle a krátce sklopím zrak na pušku u mých nohou s vědomím, že mě to bude bolest, až si pro ni skloním. Nechci, aby to Aimee viděla.

Ashley mi zřejmě čte myšlenky. Aniž by mi pustila ruku, obejde mě, zvedne brokovnici a mlčky mi ji vrátí.

"Zahříváš ji pro mě?" zeptá se Aimee.

Pozvednu obočí. "Děláš, jako bys dostala šanci ji použít."

Jsme dvě na jednu.

Aimee se nejdříve ušklíbne. "Dobrá, lepší nabídka: dál ji pro zahřívej, a až budeš studenější než rampouch, já budu za tebe zahřívat Ashley."

39B

Bez ohledu na to, jak pevně ji držím, se na ni Ashley vzápětí vrhne. Popadne ji za obě nadloktí, jde dopředu a přitiskne ji ke zdi. Opakovaně a drsně s ní do zdi naráží.

Aimee nedělá vůbec nic, aby ji zastavila. Emoce v jejích očích se dá téměř popsat jako potěšení.

Ashley dá ruce na Aimeein krk a silně stiskne.

Krátce pohlédnu na svůj prsten na podlaze na druhé straně místnosti a zvažuju, zda mám dost času tam doběhnout a zvednout ho. Netrvalo by to dlouho. Zvládla bych tam doběhnout a sebrat ho a stačila bych Ashley odtáhnout. Měla bych tak akorát čas jednou Aimee praštit a uspokojit to násilnické nutkání, které pořád mám, ale ještě jsem mu nedala průchod.

A než se přes mě Ashley nevyhnutelně dostane, vezmu jí z kapsy mobil, ještě než dojde na opravdu neospraveditelné násilí, a zavolám Owenovi. Ten pak zatahá za nějaké nitky a postará se, aby Aimee už nikdy nespatřila slunce jinak než za oknem cely.

Dám nohu před druhou a chytám se doběhnout si pro prsten a nasadit si ho zpátky na prst, když vtom si Aimee po dlouhém boji dokáže sundat z krku ruce, které ho svíraly tak silně, že zvýraznily hluboké fialové podlitiny, které jsem způsobila brokovnicí, a pohlédne na Ashley s rychle nastoupivším zklamaným výrazem.

Usadí se jí v očím, zatímco se Ashley brání jejímu sevření a zoufale se ji snaží jakkoliv zranit. Vyrazím jejich směrem, na prsten zapomínám. Dojdu si pro něj později.

Aimee bez varování zvedne pěst a udeří Ashley do obličeje, což jí poskytne potřebný zlomek sekundy na to ji popadnout a shodit ji ze schodů vedoucích do sklepa.

Spatří můj šokovaný výraz a obrátí oči v sloup. "Nic se neboj. Bude v pořádku."

Já nemůžu říct totéž o ní.

Doběhnu ke schodům a volnou rukou se opřu o rám dveří, které jsem s Cartou zapomněla zavřít. S hrůzou pohlédnu dolů na Ashleyino nehybné tělo a seběhnu po schodech, abych jí pomohla.

Když nahmatám pulz, uleví se mi, ale nevím, jak moc s ní můžu hýbat. Vezmu jí za obličej a krk a hladím ji palcem po tváři, zatímco upírám zrak na malou ránu na její hlavě. "Ash?" Když se nedočkám žádné známky toho, že mě slyšela, zamračím se. "Ash, prober se. Nemůžeš spát a zároveň jí dávat nakládačku. To přece nemá logiku."

Znovu ji hladím po tváři a čekám snad hodinu na její pohyb. Pak si zvednu k ústům její zraněné ruce a políbím je. Následně zvednu pušku a vyrazím po schodech nahoru.

Aimee na mě čeká.

Dokončím práci, kterou Ashley začala na jejím nose. Rozmáchnu se a udeřím ji tak silně, že mě rukou projede bolest a musím potlačit nutkání s ní zatřást. Aimee se mezitím opře o zeď, uchechtne se a opatrně si z nosu utírá rudou tekutinu.

"Co tě tak rozladilo? Nikdy bych Ashley vědomě neublížila," informuje mě.

"Jo, ta ráno pěstí toho byla jasným důkazem."

Otře si ruku o džíny a umaže jejich světle modrý materiál. "Nemohla jsem jinak. Zklamala mě."

"Tak jsi jí dala ránu?"

Aimee teatrálně obrátí oči v sloup. "Musíš být tak dramatická?"

"Úplně ti přeskočilo. Což, dobře, není nic novýho, ale..."

"Jsem tu jediná, kdo přizná, co doopravdy cítí!" vykřikne zčistajasna a z očí jí sálá zlost.

Její hněv mě nevyděsí. "Nemůžu za to, že máš dlouhý vedení. Ashley se tě snaží zabít a ty pořád nedokážeš pochopit, že s tebou nechce být, pro rány boží. Co musí proboha udělat?"

"Ty mi vykládáš o dlouhém vedení? Něco byla ve vašem manželství hodně v nepořádku dlouho před tím, než jsem sem přijela. To ona přišla za mnou. Chceš někomu dávat vinu? Viň sebe."

Tomu obvinění se musím usmát.

"Nevěříš mi?" zeptá se a znovu si v předklonu opatrně otře krvácející nos. "Pořád se mi dívala do očí a to, jak mě objímala... Byla to taková ta objetí, při kterých máš pocit, že nikdy neskočí a nemohla bys být šťastnější."

Netrpělivě zvednu obočí. "No a? Ashley byla vždycky typ člověka, který se druhým dívá do očí a všechny se okamžitě získá. Taková prostě je. Kdyby ti někdy strčila jazyk do pusy, mohly bychom vést tenhle rozhovor, ale co já vím, tak všechno, co říkáš, jsou hova... Myslím, že tohle je zbytečný. Pojďme mluvit o tom, jak jsi trapná. Ty rozhovory se mi líbí."

Aimee se pomalu usměje, a aniž by zvedla hlavu, zvedne oči. "Slyšela jsi to?"

"Ty hlasy nejsou skutečný."

Rozejde se ke mně. "Ne, to odbíjejí hodiny. Tvůj čas téměř vypršel. Není to vzrušující?"

Rychle máchne pěstí a tvrdě mě zasáhne do strany úst.

Dokážu si zabránit, abych se z toho, jak mi ten drsný úder roztočil hlavu, složila na podlahu. Otočím se zpátky k Aimee a vidím, že zavírá dveře a zamyká Ashley ve sklepě.

"Zdá se, že Ashley tuhle scénu zmešká," řekne. "Škoda, těšila jsem se na to."

Co nejsilněji sevře brokovnici a vykročím dopředu. Stejnou silou bez váhání udeřím Aimee pažbou do klíční kosti a trochu mě uspokojí, když okamžitě vykřikne bolestí.

"Nikdo se na tuhle scénu netěší víc než já," ujistím ji a sleduju, jak si zvedne ruku k snad zlomené klíční kosti. "Jé, bolelo to?" předstírám starost.

Aimee se zasměje, jako by to pro ni bylo obtížné, a dýchá namáhavěji. "Ne tolik jako to bude bolet tebe."

"Nedokážu vyjádřit, jako mě to mrzí. Vím, jak moc nesnášíš zklamání a stejně udělám přesně to. Zkusím to znovu," navrhnu a zopakuju předchozí agresivní úder, který si více než zaslouží.

Když padne na kolena, rozběhnu se a namačkám kód dveří. Dokážu je otevřít, když mě Aimee zezadu drsně popadne.

Netrvá dlouho a vzhlížím k ní z podlahy. "Pořád jsi zklamaná? Máš přehnaný očekávání," zamumlám a otřu si rukou krev u levého oka. Při pádu se mi otevřela rána na hlavě.

"Zklamaná? Ne, zlato. Jsem na tebe hrdá! Podívej, jak daleko jsi došla. Kdysi ses na mě bála vztáhnout ruku a dneska ses mě snažila sprostě udusit."

"Úžasnej pokrok."

Aimee hlasitě zatleská. "Posluž si a pořádně se poplácej po zádech."

"To určitě udělám."

Zašklebí se. "Nebudu čekat dlouho. Řekla bych, že ti zbývá tak... pět minut."

"Zase jsi nahlídla do svý vymakaný křišťálový koule? Kde takovou seženu?"

"Teď už pouze čtyři. Vážně je chceš promrhat mluvením se mnou? Pořád máme tak akorát čas na tu smutnou písničku, takže rychle dávej návrhy."

"Co kdybys strčila hlavu do friťáku? Vážně, ušetřilo by mi to spoustu námahy," řeknu, zatímco se sbírám na nohy.

"A zničit tohle?" ukáže Aimee na svůj obličej. "Myslím, že Ashley by se to moc nelíbilo."

"Zničit? Ne. Upravit k světu? Ano. A podle toho, jak se tě od svýho příjezdu snaží zabít, není Ashley fanynka žádný tvý tělesný části."

Usoudím, že na to, co pro mě Aimee chystá, nepotřebuju v ruce nešikovně svírat nenabitou pušku. Počkám, až jsem skoro u ní, a s co největší silou brokovnici odhodím. Pak sleduju, jak se nakonec zastaví pod Ashleyiným autem.

"Ashley je moje největší fanynka."

"Pokud je Ashley tvá největší fanynka, tak já jsem těsně druhá." Pokrčím rameny. "Co je na tý větě divnýho?"

Aimee taky pokrčí rameny. "Zaprvé pořád nechceš nechat Ashley na pokoji."

Té ironii se zasměju a přemýšlím, jestli ji Aimee vůbec chápe. "Vážně?"

"A já ti nedovolím, abys ji dál dusila."

"Její rytířka ve svěrací kazajce. Jak romantický! Proč mě to nikdy nenapadlo?"

Aimee ke mě přistoupí a zatíná zuby, evidentně má mých řečí dost. "Mýlila jsem se, máš dvě minuty. Na písničku už není čas."

Vzdychnu. "A to jsem si myslela, že dnešek už nemůže být horší."

Její výraz sekundu před tím, než po mně máchne sevřenou pěstí, mi prozradí, že chce zaútočit, a umožní mi její ruku odrazit. V duchu se omluvím své ruce, znovu udeřím Aimee pěstí do obličeje a pošlu ji k zemi. Potřebuju zkontrolovat Ashley.

Doběhnu ke schodům a spatřím dole stále nehybnou Ashley, když vtom mi ocelová ruka sevře nadloktí a snadno mě od dveří odtáhne. Mrští se mnou tak silně, že jsem teď blíž k Ashleyině autu než ke sklepu.

"Jdi mi z cesty," pronesu, když se otočím.

Aimee mi dál blokuje cestu ke sklepu. "Zvláštní, chtěla jsem říct totéž."

Aniž bych přerušila oční kontakt, dojdu k ní a máchnu po ní, ale Aimee mi ruku pevně sevře.

Volnou rukou mi sevře krk a přinutí mě couvat. Přimáčkne mě ke zdi, pak mě odtáhne, znovu se mnou o ni praští a vyrazí mi při tom dech. Udělá to ještě třikrát, než ji dokážu odstrčit a zoufale se nadechnout.

Rozmazaným zrakem vidím, že se ke mně opět blíží, a zablokuju jí ruce, kterými mi šla po krku.

Aimee si z toho nic nedělá a zasadí mi jednu zničující ránu do břicha. Nakloním se na ni, náhle jsem příliš vyčerpaná, abych vůbec vykřikla.

"Ach, Spencer," hlesne tiše. Skloní hlavu k mému krku a cítím, že se usměje. "Hluboce mě dojímá, že jsi mi dovolila, abych byla poslední člověk, který tě bude objímat."

Vzhledem k mělkému dýchání a nastupujícím mdlobám nedokážu udržet otevřené oči.

Její rty se náhle dotknou mého krku v jemném polibku s otevřenou pusou. Zavrtím hlavou, vím, že se musím pokusit se od ní vymanit. "Ne," bráním se sotva šeptem.

"Neboj se, pořád chci Ashley," zašeptá u mého krku. "Jen mě zajímá, co na tobě tak dlouho viděla - kromě těch tvých očí."

"Ne," pronesu hlasitěji a chabě se snažím odtáhnout.

Aimee mě popadne za hlavu a mě se před očima rychle udělá černo, jako by se zatáhla opona. V hlavě mi buší hlasitěji než kdy předtím.

Když se ke mně opět přitiskne, sjede mi rukou po straně paže, pak se kousek odtáhne, sáhne rukou mezi naše těla a položí mi ji na prsa. Dotýká se mě tak, jak může pouze Ashley.

A já začnu panikařit. Pouze napůl chápu, co se děje, ale horečně se snažím ze sebe její ruce dostat. Nemají tam co dělat.

Pravou ruku mi sundá z těla na tak dlouho, aby mi znovu mohla prudce vrazit pěst do břicha, což můj odpor ukončí.

Vrátí mi ruku na prsa a dotýká se mě všude, kam dosáhne. Opakovaně mě líbá na krk. "Strašně dlouho mě to ubíjelo. Jsi mrcha, máš ty nejotravnější přátele, tvá práce je asi tak zajímavá jako sledování schnoucí barvy, a, proboha, nechtěj, abych vůbec začala o tvé matce... Ale začínám to chápat."

Z tlaku jejího těla na svém a jejích všetečných rukou a rtů začínám být otupělá, ale jako kýbl studené vody mě probere, když mi strčí ruku za pas kalhot.

Odstrčím ji a udělám dojem sama na sebe, jak Aimee prakticky odlétne, dokud nespatřím Ashley, v jejímž výrazu se mísí znechucení, vztek a šok.

A najednou mě podpírá a opatrně mě pokládá na podlahu.

Položím ruku na její, kterou mi něžně přiložila na tvář, a podívám se na ni. Nelíbí se mi slzy v jejích očích a její náhle vyděšený výraz.

"Jsi v pořádku?" je vše, co dokáže zašeptat.

"Jo," odpovím automaticky, když o tom okamžik přemýšlím.

Ashley mi dá jednu ruku kolem krku a druhou pod paži. Opatrně mě objímá, jako by se bála, že mi ublíží. Rty mi na krku smazává předchozí polibky Aimee.

Další, co si uvědomím, je, že se Ashley pohnula. Mlátí teď Aimee s obnovenou energií. Je rychlá a neúnavná, přestože se Aimee snaží zastavit každý její úder.

Ashley zatáhne za Aimeeinu kapsu, vklouzne rukou dovnitř a vytáhne dvě patrony. Vstane na nohy a silně Aimee, která se převalila na bok, aby vyplivla krev, kope. Pak se Ashley rozhlédne, bezpochyby po pušce.

Aimee využije její momentální nepozornosti a dokáže ji srazit na podlahu. Vystartuju k nim a vůbec nepřemýšlím o tom, že by pro mou točící se hlavu bylo lepší, kdybych nehnutě seděla.

V polovině cesty spatřím, jak se Ashley otočí a sáhne pro brokovnici, kterou zrovna zahlédla pod autem. Přitáhne si ji k sobě a chvatně se snaží zasunout druhou patronu, když přes ní Aimee natáhne své velké ruce, aby ji zastavila.

Už jsem dost blízko, natáhnu ruku, abych pomohla Ashley zpátky na nohy, a odstoupím od Aimee. Druhou rukou instinktivně obejmu Ashley kolem pasu. Z té námahy se mi krátce zamotá hlava a zabolí mě rána na ruce.

Ashley mě obejme oběma rukama a podepře mě. "Jsi v pořádku?"

"Bohužel," zaduní hlas Aimee, která zčistajasna stojí za Ashley.

Než má Ashley šanci se otočit, Aimee jí tvrdě vyškubne brokovnici z ruky a natáhne ji.

Cítím, že se mi ve tváři rozhostí stejná hrůza jako v Ashleyině.

Aimee se bez ohledu na krev a zranění v obličeji usměje. Klíční kost má fialovou, ale zřejmě nezlomenou. "Nabít ji od tebe bylo velmi pozorné, Ashley. Pořádně ti poděkuju, až tu skončím."

Ashley se otočí, jde rovnou k ní a postaví se přímo před hlaveň. "Spencer, běž."

"Ne," odvětím vzdorovitě bez ohledu na její zoufalý tón.

"Jo, Spencer, co kdybys prostě zmizela?" ozve se Aimee.

"Mlč!" křikne na ni Ashley, v hlase evidentní strach. "Bože, už toho nech!"

"Přestanu, až to přiznáš."

"Není co přiznávat!"

Aimee vzdychne, začíná jí docházet trpělivost. "Začíná to být směšné. Prostě to řekni."

Ashley ještě víc zvedne napjatá ramena. "Jak jinak to mám říct?! Není co přiznávat!"

"Miluješ mě, Ashley. Každý to ví. Všichni v práci nás viděli. Bože, to, jak ses na mě dívala... Nemůžeš tvrdit, že jsi nic necítila!"

"Nic takovýho jsem nikdy necítila!" utrhne se Ashley. "Miluju Spencer."

"To si jen nalháváš. Miluješ mě, jen to nechceš říct před Spencer," opáčí Aimee.

"Ty jsi tu jediná, kdo si něco nalhává."

Krátce pohlédnu ke kuchyni a přemýšlím, jestli má Cara zbraň. Není to nemožné vzhledem k tomu, že její sestra stojí pět metrů odsud s puškou v ruce.

Aimee se zhluboka nadechne a pokrčí rameny. "Tak pro můj vnitřní klid. Jednou. Stačí, když to jednou řekneš."

"Nemiluju tě."

"Ashley...," napomene ji Aimee vážně a hledí jí přímo do očí.

"Bože, kdy to konečně pochopíš?! Já tě nemiluju!"

Ashley má bílou tvář a Aimee se usměje úsměvem, který jí nedosáhne k očím. "Špatná odpověď."

Jedním rychlým pohybem zvedne brokovnici, namíří ji přímo na mě a zmáčkne spoušť.

V instinktivní pozici se otočím a upřu zrak na velkou díru ve zdi za mnou s vědomím, že ten výstřel byl určený mně. Otočím se zpátky a vidím, že Ashley pořád pevně drží hlaveň a tlačí ji stranou ode mě, zatímco z ní vypadne prázdná patrona.

"Spencer, běž!" křikne na mě Ashley s jasnou panikou v hlase.

A přestože ji tu nechci nechat samotnou, rozběhnu se.

Vběhnu do kuchyně. Rozrazím dveře a líbí se mi, jak Cara vystřelí na nohy, obličej bledý strachy.

Pomalu ustupuje. "Je mi to moc líto. Přísahám, že za to nemůžu."

"Pomáhala jsi jí s tím. Můžeš za to," postupuju k ní.

"Nevěděla jsem, že má v plánu tohle. Neřekla mi to."

Pokrčím rameny. "No, díky za varování. Připomeň mi, aby ti s výpovědí poslala i nějaký kytky."

Cara začne brečet. Pořád ustupuje a ignoruje, jak do všeho naráží. "Snažila jsem se jí vzepřít. Chtěla to udělat už před několika týdny, ale já nemohla... Ale není ten typ člověka, kterému se dá říct ne. Myslela jsem, že mě zabije, jestli se jí ještě jednou vzepřu. Nikdy na mě nebyla hodná."

"Mohla jsi mi to říct. Já bych-"

"Co?" zeptá se přes slzy. "Zastavila byste ji? Víte, čeho je schopná."

Slyším Aimeein zvednutý hlas namířený na Ashley a zavrtím hlavou. Tohle teď není důležité. "Máš zbraň?" zeptám se rychle.

Hluboce se zamračí. "Cože? Ne, samozřejmě, že ne."

Otočím se a vracím se kuchyní zpátky, aniž bych cokoliv zvedla. Jakákoliv zdejší zbraň je proti té, kterou Aimee drží, k ničemu.

Zpoza skla ve dveřích sleduju, jak Aimee udeří Ashley silným levým hákem do obličeje a pošle jí k zemi. Jsou mnohem blíž ke kuchyni, než byly.

V uších mi zní tlukot vlastního srdce. Otočím se, abych utekla, když vtom mi Aimee znovu namíří brokovnici na hlavu.

"Ne!" vyjde z Ashleyiných úst sotva poznatelným hlasem.

Roztříští se sklo.

40A

Po veškerém viditelném povrchu a zdech v kuchyni se rozstříkne krev a já sleduju očima bezprostřední pohyb za jedním křídlem pootevřených dveří. Nad blonďatou hlavou ztěžka dopadne na podlahu ruka.

Všechny zvuky rychle zaniknou v zesilujícím bušení mého srdce a čím déle na patu dveří zírám, tím rychleji se kolem mě začíná všechno točit.

V uších mi teď znovu a znovu křičí vědomí toho, co se právě stalo. Zní mi v hlavě tak hlasitě, že ji to začíná vypínat.

Odmítám si připustit, co mám jasně před sebou. Zavřu oči a Spencer je všude.

Vidím ji, jak při hádce minulý týden vstoupila do slunce a momentálně oslepená zavřela oči. Ten pohled mi vyrazil dech, přestože bych to nepřiznala, a hádka byla ta tam. Vidím, jak pokaždé, když si nakopne palec, se jí zkroutí obličej bolestí a přehnaně vykřikne. Cítím, jak mi pokládá mi ruku na rameno, když se ke mně nakloní a vzdává snahu zjistit, co se mi kromě ní honí hlavou.

Vidím její ostýchavý úsměv, kterým se usmívá, když něco chce, ale nechce mě o to požádat rovnou pro případ, že bych řekla ne. Vidím, jak se usilovně snaží netvářit znuděně, když s ní Clay snaží probírat svou práci. Cítím ji, když jsme samy v posteli. A pak uslyším její náhlý, překvapený výbuch smíchy, který jí rozzáří celý obličej pokaždé, když řeknu něco úplně nečekaného.

A nemůžu dýchat.

Tělo se mi třese, jako bych na Spencer byla závislá a teď o ni přišla. Tělo si zoufale žádá víc. Pak si náhle žádá má mysl, abych se probudila, protože Spencer nemůže být mrtvá. To nedává smysl.

Očima přilepenýma k patě dveří vidím blonďaté vlasy a převrácenou ruku tak nepřirozeně nehybnou, že se mi z toho zvedne žaludek. Cítím, jak se mi v obličeji usadily hrůza, zmatek a popírání. Z pod hlavy jí začne vytékat louže krve. Nedokážu tam jít.

Objem krve narůstá, k jejím vlasům a ruce ležící na koberci rovněž teče zpoza napůl otevřených dveří. Obojí zaplavuje rudé moře.

Je to více než důvod a více než katalyzátor, aby se místnost kolem mě znovu začala točit, vše rotuje tak nesmírně nepřirozeně, jako je má existence bez Spencer.

Žaludek se mi náhle rozhodne zbavit svého obsahu a kolena mi rychle padnou na podlahu.

O půl minuty nebo půl hodiny později kolem sebe spíše spatřím než ucítím Aimeeiny objímající ruce. Své žalostné vzlyky spíše cítím než slyším. Snažím se ze sebe vypudit spalující bolest, kterou cítím všude a tak intenzivně, jak bych si nikdy nedokázala představit.

Vzhlédnu a dlouho předtím než ho uslyším, ucítím bušení ve své hrudi. Oči upírám na Spencer úplně nehybně ležící na podlaze a přepadne mě náhlé, nezměrné nutkání k projevení násilí, ovšem třesoucí se ruce se mi odmítají sevřít v nerozbitné pěsti.

Bez ohledu na fyzickou reakci mého těla je nenormální ticho. Nabourané auto, vybourané dveře přimáčknuté k baru, rozbitý mobil, roztříštěné sklo, rozbitá světla, brokovnice, tak silný zápach krve ve vzduchu, že ji cítím, a nehybné tělo na druhé straně místnosti. Tiše ohlušující pozůstatky mé nejhorší noční můry.

A Freddy mé noční můry mě objímá, z vibrací na zádech soudím, že něco říká - pravděpodobně slova útěchy.

Náhle si uvědomím, že Spenceřina převrácená ruka je její levá.

"Kde je?" zeptám se slabě zčistajasna .

Aimee se odtáhne. Z jejího výrazu soudím, že také můj hlas nepoznala. Je mi to fuk.

"O čem to mluvíš?" zajímá se jemně a odhrne mi vlasy z tváře.

"Kde je?" zeptám se a vymaním se z jejích rukou. Zvedal se mi z nich žaludek.

"Miláčku, netuším, o čem to mluvíš."

Zvednu se na třesoucí se nohy. Očima chvatně prohledávám podlahu. "Kde je?"

Aimee jemně vzdychne. "Ashley, nedáváš smysl."

Celá tahle situace nedává smysl.

"Kde je její prsten?!" zařvu a prudce se k ní otočím. Spencer by si ho nikdy nesundala, sundavá si ho pouze doma při vaření, aby se neušpinil. Ví, že se z toho pořád můžu zbláznit.

Chytnu se rukama za hlavu a v očích se mi znovu hromadí panické slzy. Musím ho najít.

"Já nevím."

"Lžeš," hlesnu tak slabě, že si skousnu ret. Všude po těle mi naskakuje husí kůže, doopravdy začínám cítit větší samotu a chlad, než jaké jsem kdy cítila. Spencer ani nemá svůj prsten.

"Toho prstenu jsem se ani nedotkla, Ashley. Přísahám."

Zabolí mě představa, jak jí ho Aimee bezpochyby strhla z prstu a zahodila ho. Nevěřím, že to není její práce. I zásnubní prsten, který Spencer pořád nosí, je doma, protože se čistí.

Měla jsem se sem dostat rychleji. Mohla jsem tomu zabránit. Měla jsem tomu zabránit. "Lžeš!" křiknu přes pálící slzy. Jsem zoufalá, musím zjistit, kde je.

Aimee se pomalu zvedne a tváří se, že se každou chvilku poddá. "Napijeme se."

V hlavě mi hlasitě zní panické nadávky, které se vzhledem k rychlosti, jakou přicházejí, míchají dohromady. "Musím ho najít," řeknu velmi prostě a velmi vážně.

"Musíš se uklidnit."

Rozhlédnu se kolem baru, na podlaze vidím pouze rozbitou skleničku a Spenceřin rozbitý telefon, tak se otočím, abych se po prstenu podívala jinde a spatřím pušku, které se už nikdy nedotknu a dvě prázdné patrony. Jedna minula Spencer úplně a obsah druhé jí rozstřelil hlavu .

Ta představa mi v hrudi vyvrtá velkou díru, zrak se mi ještě více rozostří a cítím, že vrtím hlavou z jiného důvodu, než že odmítám uvěřit, co se stalo. Ve snaze zaostřit zrak opakovaně mrkám.

"Chceš skleničku?" zeptá se Aimee.

Ne, chci Spencer.

Ve chvíli, kdy se to tu chystám kvůli jejímu prstenu rozebrat na kousky, mi pološílené oči padnou na jeho záblesk vedle nohy židle u stolu u kuchyně. Vyrazím k němu a nespouštím z něj při tom zrak.

Dokud se přede mě nepostaví Aimee a dočasně mi nezamezí v dosažení mého cíle.

"Mluvím s tebou," řekne s klidným úsměvem. "Ráda bych slyšela odpověď."

Zatímco na ni hledím, dostaví se náhlá odpověď v podobě pěsti. Zasáhnu ji pod bradu tak silně, že se skácí na podlahu a nehýbá se.

Překročím ji a urazím zbývající vzdálenost. Sehnu se a zvednu drobný prsten. Opatrně ho držím mezi prsty a zavřu oči. Vím, že se za chvilku musím otočit a spočinout očima na Spenceřině těle.

Ale opět vrtím hlavou. Moje velká část tomu odmítá uvěřit pokaždé, když si začnu uvědomovat, co se stalo.

Jenže prázdnota, kterou se tak usilovně snažím ignorovat, se dá těžko nebrat na vědomí.

Vím, že nebudu schopná jít, tak se k ní doplazím po kolenou. Klenu si těsně vedle ní a tenkým materiálem mých džín prosakuje krev. Dávám si pozor, abych ze svého místa neviděla její zasažený obličej, protože vím, že by mě to znovu zabilo.

Pomalu sklopím zrak a přejíždím očima to z jejího těla, co vidím. Roztřeseně se nadechnu a v očích se mi tvoří nové pálivé slzy, které mi sjíždějí po bezbarvých tvářích.

Skloním se a políbím jí ruku. Opatrně jí nasadím prsten zpátky na prst. Ruce se mi třesou, jako bych to dělala poprvé.

Nechávám ruce na její a určitě musím mít rozdrcenou průdušnici.

"Všímám si," řeknu jí nejhlasitěji, jak dokážu. Je to stěží zamumlání.

Spenceřina ruka se nadále nehýbe a já zatnu zuby, abych trochu ulevila tlaku v krku.

Přejedu jí prsty přes dlaň, která je chladná na dotek, a dávám si pozor, abych se vyhnula řezné ráně. "Spence, já si všímám," zašeptám. Prosím ji, aby vstala a objala mě, jako by se nic z tohohle nikdy nestalo. Jako by nás Aimee právě obě nezastřelila.

Ale ona nemůže vstát a nikdy mě už neobejme.

"To je v pořádku," řeknu jí pro případ, že je někde, kde se cítí vyděšená a sama. Ruku jí nepouštím.

Nikdy předtím jsem necítila zároveň takové horko a zimu.

Jednou rukou si setřu slzy z tváře. Snažím se ignorovat, jak se kaluž krve dál zvětšuje, a znovu se skloním a políbím jí ruku. Když se začnu odtahovat, musím ji políbit znovu. "To je v pořádku," zašeptám znovu, přestože vím, že není, ale je mou úlohou jako její manželky se starat, aby se cítila v bezpečí.

A když přiložím rty na její chladnou pokožku, vím, že jsem selhala.

Spencer to vzdá a poddá se úsměvu. Usmívá se způsobem, který mě vždy přinutí se rovněž usmát. Když její pobavení odezní, rozhostí se jí v obličeji pokojný výraz. "Až tě uvidím, nebude záležet na to, jestli máš na sobě pláteněj pytel nebo krásný šaty, stejně mě dostaneš do kolen."

40B

Uslyším tiché zasténání a poskočí mi srdce. Rukou opatrně stisknu Spenceřinu zraněnou. "Spence?"

Ale její ruka zůstává nehybná.

Aimee se pohne a mnou projede další silný záchvat nevolnosti. Nevím, jestli je pro mě opakované přejetí prsty od Spenceřina palce k zápěstí protilék nebo jed, protože cítím, že se propadám pořád dál a dál.

"Ash?" zamumlá Aimee a přilije pořádnou dávku oleje do ohně, o kterém nemá ani tušení.

Z toho, jak silně mi buší srdce, pomalu zavřu oči.

"Ash?" ozve se znovu po dlouhé chvíli bez slovní odpovědi a zní méně dezorientovaně.

Slyším, jak pomalu vstává na nohy. Sevřu Spenceřin palec a v duchu ji prosím, aby udělala totéž, ujišťuju ji, že je to snadné.

"Ashley," vydechne Aimee.

Nemůžu uvěřit, že stojí za mnou, že má tu drzost vedle mě vůbec dýchat, zatímco Spencer chladne.

"Vypadni od ní."

"Cože?" zeptá se Aimee.

Oči mi pomalu změní barvu z hnědých na rudé. Sklopím zrak na Spenceřinu bezbrannou tělesnou schránku a pohladím jí po části vlasů, které jsou pořád blonďaté. Popotažením nosem potlačím svou bolest a otřu si její veškeré známky zpod očí a z tváří.

"Vypadni od ní," zopakuju.

"Je mrtvá. Co víc můžu udělat?"

Třesu se víc, než kdy v životě. Roztřeseně vydechnu, zapřu se a vstanu. Ženu, kterou Spencer zná, nechávám po jejím boku držet ji dál za ruku.

Od nasáklého koberce, o který jsem se vzepřela, mám levou ruku pokrytou krví. Teplá tekutina mi posunula snubní prsten do poloviny prstu. Otřu si ruku o kalhoty a zatlačím prsten zpátky.

"Nedáme si teď tu skleničku?" zeptá se Aimee hlasem plným naděje.

Nehýbám se, pouze na ni hledím.

O chvilku později zvedne v očekávání obočí. "Slyšela jsi mě?"

Představím si její zkroucený obličej bolestí, kdybych šla do kuchyně, popadla největší nůž, vrazila jí ho do břicha a jen tak s ním otočila. Představuju si to znovu a znovu

Aimee se začne tvářit frustrovaně, ale jen na okamžik. Frustraci nahradí soucit. "Máš absťák," prohlásí a pomalu přikývne, jako bych jí to potvrdila. "To dokážu pochopit a odpustit. Dej si na čas, to je v pořádku."

Zvrácená představa, že Aimee chápe, co teď cítím, mi zvedne koutky úst, a to, že mi říká, že je to v pořádku, je téměř k smíchu.

Napodobí mě. Její úsměv, který je na rozdíl od mého jemný a upřímný, by nemohl na tom rozbitém obličeji působit výhružněji.

"Zbav mě utrpení!" žádá lehkým tónem. Postoupí dopředu, položí mi ruce na paže a jemně je tře. "Na co máš chuť?"

Pořád s úsměvem, i když méně nadšeným než předtím, sklopím zrak na její ruce na mém těle - stejné ruce, které vztáhla na Spencer - a pak zrak znovu zvednu. Cítím, jak mi oči při představě věcí, který jí chci udělat, ožijí. "Sundej ze mě ty pracky."

Aimee téměř nepostřehnutelně svraští obočí a na zlomek sekundy vypadá nejistě. "Cože?"

Nemám chuť se opakovat, její ruce ze sebe sundám sama. Drsně jí ohnu prsty, až se zajíkne bolestí, a hrubě je odtáhnu.

Mne si ruce. "Chtěla jsi obyčejný twister nebo Malibu twister?"

"Nechci žádný pití."

"Ne? Dobrá, tak tedy-"

"Chci tě vidět krvácet."

Aimee vzdychne. "Podívej, já vím, že je to drsné, ale já drsné zvládnu. Cokoliv cítíš... můžeš si to na mně vybít."

Při té představě zvednu obočí a trochu vyšpulím spodní ret. "Já vím. A mám to v plánu."

Aimee si skousne spodní ret a sklopí zrak k mé puse. "Chceš... chceš to udělat tady?" zeptá se váhavě.

"Kdekoliv chceš."

"Nemáš tušení, jak dlouho jsem na tahle slova čekala," svěří se a ve mně se ještě víc zvedne žluč. "Na baru," zašeptá. "Chtěla jsem tě tam, co jsme sem to odpoledne přišly na oběd. Živě jsem nás tam viděla. Vzpomínáš si na ten den?"

Vzpomínám si, že jsem se ten den nemohla nabažit Spencer.

Cítím, jak se do mě žena, kterou zná, vrací, usadí se mi uprostřed puklé hrudi a já ucítím takovou bolest, že nemůžu dýchat. Přinutím ji znovu odejít. S ní v sobě nic nedokážu. Teď je příliš slabá.

"Vzpomínám si."

Krev, kterou mám na sobě, je každým okamžikem hustší a lepkavější, nepříjemná jako odumřelá kůže.

Aimee zčistajasna ožije. "No, tak pojď, miláčku. Rozjedeme to."

"Jo, rozjedeme."

S širším úsměvem, než by teď měla mít, se Aimee pohne dopředu a tentokrát jí dovolím vystoupat rukama po mých až k ramenům a vplést mi je do vlasů. Zlehka mi za vlasy zatáhne a přinutí mě vzhlédnout do jejích zářících očí.

Vydloubnu jí je.

Sklopí zrak k mým rtům, mírně pootevře své a začne se ke mně naklánět.

Zvednu ruce a dám jí je kolem pohmožděného krku. Představuju si, jak ho mačkám, až má modré rty a je studenější než Spencer, protože nikdy nebude mít nikoho, kdo by ji držel za ruku. Z té představy se proberu těsně před tím, než se její rty dotknou mých. Dám jí ruce do vlasů, ale nezatáhnu zlehka. Zatáhnu pořádně.

Ze rtů jí unikne šokovaný, bolestivý zvuk, ale zároveň se jí na rty vrátí spokojený úsměv. Nechápu proč. Divím se, že nedržím dva chumáče jejích vlasů.

Aimee se znovu nakloní, ústa má tak blízko mých, že na rtech cítím její dech. Zavře oči. "Miluju-"

Zpevním sevření jejích vlasů, odtáhnu její ústa od svých a utnu slova, která nikdy nechci slyšet z úst někoho jiného. "Co udělala?" Tu otázku jsem téměř zašeptala.

"Nechci mluvit o Spencer," odvětí Aimee, sklopí na mě zrak a vezme mou tvář do dlaní.

Té odpovědi se napůl usmívám. Má tedy odvahu vyslovit přede mnou její jméno. "Nemluvila jsem o Spencer. Mluvila jsem o Ashley."

"Mluvení o sobě ve třetí osobě mi obyčejně jde na nervy, ale u tebe... bože, jsi tak roztomilá."

Bože, ty jsi tak mrtvá.

"Řekla jsi to, jako bys mě znala," zamumlám, prostor mezi našimi rty se zužuje, zatímco se ke mě znovu naklání.

"Znám tě, Ashley," odvětí a zní nechutně upřímně.

"Ashley je mrtvá," zašeptám, než mě políbí. Aimee mě otočí, dovede mě pozpátku k baru a přitiskne mě k němu. Nechávám ji.

Chytne mě rukama v pase a přiloží mí ústa k uchu. "Takhle nemluv."

"Co udělala, že sis myslela, že máš šanci?"

"Chceš říct, co jsi ty udělala."

"Co udělala?" zopakuju.

Aimee mi pohlédne do očí. "Víš přesně, co jsi udělala. Všechny ty rozhovory... to, jak jsi mě objímala a jak ses na mě dívala, jak ses naštvala pokaždé, když nás tví přátelé nebo ta hloupá mrtvola přerušili." Zvedne mi ruku k tváři a jemně mě pohladí. "Ale to už teď nevadí. Takhle je to dokonalé."

Zvedne mě a posadí na bar. Oči se mi bez mého souhlasu stočí ke Spencer a pošlou tu verzi Ashley zpátky do mé hrudi. Jsem paralyzovaná.

Aimeeina představa dokonalosti je pro mě víc než nejhorší představou pekla.

Nikdy jsem se k ní nechovala jinak než k ostatním v práci.

Srdce mi s každým úderem nejnepředstavitelněji bolí. Dál zírám na Spenceřinu nehybnou, zakrvácenou ruku na podlaze. Jako by se s každým úderem mého srdce přetáčela a znovu přehrávala scéna mé smrti.

Její tělo brzy odvezou do márnice. Bude ležet sama v chladu v mrazícím boxu. Bude brána jako statistická položka, ne jako člověk, který mě každý den zachraňuje. Bude tam ticho a ona bude mít strach.

Aimee mi vrátí ruce na tváře a sundá je mokré. "Polib mě."

Pomalu přesunu pozornost ze Spencer na Aimee. Bolest se vytrácí. Zůstává pouze zuřivost, zatímco Aimee stojí mezi mýma nohama a má ruce položené na mých stehnech.

"Tohle jsou pro mě muka," pokračuje šťastně. "Uvědomuješ si to, viď?"

Vím, že budou.

Nakloním se dozadu a sáhnu pro láhev rumu. Když ji zvednu, aby ji viděla, zahlédnu její potěšenou reakci. "Připijeme si."

"Dobrá."

Odšroubuju z láhev víčko, chytnu Aimee za vlasy, zakloním jí hlavu a odhalím hrdlo, které mém chuť rozpárat. Když si to představím, na rtech se mi mihne úsměv. "Řekni, až budeš mít dost."

Přikývne tak, jak vzhledem k tomu, že jí držím hlavu, může.

Když rozevře rty, obrátím láhev dnem nahoru, vložím jí hrdlo do pusy a tekutina se rozteče. Když vidím, jak Aimee polyká velké doušky silného alkoholu, co nejlépe kolem ní zaháknu nohy a uvězním ji.

Aimee vydá zvuk, kterým mi dává vědět, že už má dost.

Zpevním sevření jejích vlasů a láhev více nakloním. Držím bránící se Aimee na místě a láhev je čím dál tím lehčí. Aimee dá ruce na mé, ale zdají se slabé, jako by se ani vůbec nesnažila, ačkoli bílá a rudá barva lůžek jejích nehtů svědčí o opaku.

Bezděčné zvuky, které vydává, se brzy zdají málo hlasité, tak upustím od jejího držení a znechuceně sleduju, jak se ode mě odvrátí a předkloní se, jak její tělo odmítá náhlý přísun alkoholu.

"Bože, jsi nechutná," poznamenám.

"Co to mělo být, Ashley?!" ozve se, když se vzpamatuje. Pořád je předkloněná a otírá si rukou pusu. "Dost znamená dost."

Hodím jí láhev k nohám, ale její hlasité roztříštění mě neuspokojí. "A ty jsi někdy přestala?!" křiknu v odpověď a seskočím z baru. Všechno předstírání je ten tam. "Aspoň jednou?!"

"Chtěly jsme si připít, co je to s tebou?"

Rozejdu se, popadnu ji a strčím ji směrem ke Spenceřině tělu. "To je se mnou!"

Sklopí na ni zrak. "To nebyla moje vina. Varovala jsem ji. Dala jsem jí spoustu příležitostí, Ashley. Neposlouchala mě."

Poslouchat, jak to ospravedlňuje, je jako by mi někdo z plných plic řval přímo do ucha.

Odtáhnu ji od Spencer, nechci, aby u ní byla tak blízko. Když jí poprvé udeřím pěstí do obličeje, roztrhne se mi kůže na kloubech prstů. Její tělo zastaví zeď za ní.

"Vím, že to bolí," začne Aimee a utře si část krve z obličeje, která ho pokrývá od čela po bradu. Je jí tam pořád spousta, hlavně zásluhou Spencer. "Ale dej tomu čas. Brzy ta bolest bude jen vzdálená vzpomínka."

"Ty budeš vzdálená vzpomínka."

"Rozhlédni se, Ashley. Tohle... já, to je nezapomenutelné. Opravdu sis myslela, že se vrátím bez pořádné parády?"

"Pro tebe už show skončila."

"Tohle je fáze zlosti: ta, kdy v zoufalství ubližuješ lidem, které miluješ."

Pomalu zatleskám. "Děkuju, paní terapeutko."

Rozejde se zpátky ke mně. "Ne, myslím to vážně. Ale já vím, co bez ohledu na tohle všechno cítíš. Tvé oči... kdybys je tak mohla vidět..."

"Ale, vážně?" ozvu se sarkasticky a vzápětí si oči zakryju. "Počkej, nedívej se, říkají toho strašně moc!"

Aimee se pobaveně uchechtne a zastaví se přímo před mnou. "Jsi hrozně vtipná. To na tobě miluju."

Slyšet opakování slov Spencer, která byla ten den tak úžasná, vyvolá v mém těle masivní vlnu zuřivosti, kterou nedokážu ovládnout. Kterou nechci ovládnout.

Když svěsím ruku, Aimee na mě dál zírá. "Všechna ta skrytá vášeň v tvých očích... Takovou vášeň člověk nevidí každý den, Ashley. Proč to nechápeš? Kdybys ji konečně projevila, byla bys moc šťastná. Obě bychom byly moc šťastné. Potlač tu bolest, kterou uvnitř cítíš, protože to, co je na druhé straně těch dveří, je zbytek tvého života se mnou."

"Máš pravdu," odvětím, ustoupím stranou a tvrdě kopnu Aimee do kolene. V uších mi současně zazní uspokojivé křupnutí a odpovídající uši trhající zařvání, vzápětí následované dalšími, zatímco se Aimee svalí na zem a třesou se jí ruce, jak se snaží rozhodnout, jestli by se měla za nohu chytit.

Usoudí, že ne. S napjatýma rukama a rameny zatne prsty do podlahy a řve bolestí..

Kéž by se tak má bolest dala vykřičet.

"Co to sakra vyvádíš?!" zaječí nakonec a po tváři jí tečou slzy bolesti.

"Jenom vyjadřuju všechnu svou skrytou vášeň, zlato," odpovím nevinně a šťouchnu nohou do její zlomené. Líbí se mi, jak zakřičí. "Měla jsi pravdu: dělá mi to radost."

Aimee změní názor a chytne se pod krvácejícím místem. "Ne," hlesne. "Nemělo to být takhle. To nejsi ty, lžeš."

"Fajn, dostala jsi mě," připustím s omluvným povzdechem a nakopnu její zlomenou nohu jako fotbalový míč. "Jsem z toho v posraným sedmým nebi."

Spencer mi stiskne ruku a odvrátí se, abych neviděla, jak jí zrudly tváře. "Fajn, máme trochu času. Pojďme se pomuchlovat v tvým autě."

"Přestaň," hlesne Aimee slabě a oči má zastřené bolestí.

Otřu si z rukou krev a pak jí ohnu zlomené prsty. "Přestat? Ne, ne, ne. To by mě ani ve snu nenapadlo."

Vrtí hlavou. "Tohle bys nikdy žádnému člověku vědomě nedělala."

"Ashley ne, ale ty nejsi člověk a já nejsem Ashley. Už ne."

"Nepřijde ti to trochu melodramatické? Vybíjet si na mě svou frustraci je jedna věc, ale nemůžeš mi dělat tohle," řekne nepřesvědčeně.

"Nemůžu?" opáčím s úsměvem. "Řekla bych, že už to dělám."

"Je mrtvá, Ashley. Spencer je mrtvá. Vím, že jsem říkala, že ti dám čas... ale ten vypršel. Prodlužování ti jen více ublíží. Dej se dohromady a zapomeň na ni. Otevři dveře, co máš přímo před sebou."

"To jsi neměla říkat," řeknu jí tiše a sleduju, jak se třese bolestí.

Mé ruce jsou pevné. Nikde ani známka po slabosti.

Popadnu jí za tričko a zvednu ji. Hlasité sténání je hudba pro mé uši.

Aimee si stoupne na zdravou nohu, druhou trapně drží nad zemí. Stoupnu jí na ni a přidupnu jí k podlaze. "Je to nejhorší bolest, jakou jsi kdy cítila?" zeptám se a sleduju, jak jí po tvářích sjíždějí slzy.

"Jsi nebezpečně blízko k tomu, abys mě zklamala tak, že to nebudeš moct napravit," dostane ze sebe Aimee téměř bez dechu.

"Co mi uděláš? Ublížíš mi?" Přimáčknu chodidlo její zlomené nohy. "To už nejde."

Její ruku - tu, kterou teprve musím zlomit - spatřím zlomek sekundy předtím, než mě Aimee odstrčí a tvrdým levým hákem mě pošle k zemi.

Zatímco se Aimee opře o bar a skučí bolestí, skloním hlavu a cítím, jak mi rudé oči spaluje tekutina, která se v nich tvoří. Její úder nezpůsobil žádné škody, ale někdo se mě pokusil zranit a Spencer se pořád nehýbá.

"Nemůžeme si pořád takhle ubližovat, Ashley. Je to směšné," vydechne Aimee.

Zvednu se na nohy, mlčky k ní dojdu, chytnu ji za nadloktí a držím ji na nohách, když je to nutné, zatímco s ní jdu ke sklepu. Její výkřiky bolestí mě pořád úplně neuspokojují. Pochybuju, že někdy budou.

Její překvapený výkřik, když ji shodím ze schodů do sklepa, téměř budí soucit.

Přehrávání mého pádu na podlahu a nereagující Spencer vyvolají známky slabosti v mých rukách. Znovu se třesou. Zhluboka se nadechnu, přemůže mě takový vztek, že na okamžik ztuhnu.

Ale tentokrát není namířený na Aimee, ale na Spencer.

Na chvilku zavřu oči a otočím hlavu, až ji téměř vidím koutkem oka. "Vstávej," žádám odhodlaně. Hlas mám tichý, ale to slovo jsem vyslovila zřetelně.

Hrozně jsem se na ni zlobila, když jela za mým tátou a nechala se zranit. Když jsem viděla, jak hodně ji zranil, vrátil se mi starý pocit bezmoci, přestože jsem částečně chápala, proč tam jela. Byla jsem fialová vzteky, když jsem zjistila, že tu noc jela k Aimee, aniž by si sebou někoho vzala pro případ, že by se jí něco stalo, ale úplně mě z toho vynechala..

A já jí nikdy neodpustím.

Ani jedné.

Ublížit Spencer vůbec nepřipadá v úvahu, tak sejdu po schodech k jedinému člověku v budově, kterého chci mlátit, až nebude nic cítit.

Aimee se ode mě chabě snaží odlézt. Posouvá se rukama a táhne se sebou spodní polovinu těla.

"Kam jdeš?" zeptám se jí a rozsvítím. "Tohle jsi přece chtěla, ne?"

Zastaví se a otočí hlavu. Hustá krev jí už teď sjíždí po krku. Na obličeji má zřetelné stopy po slzách. "Chtěla jsem tebe," zašeptá a na konci se zajíkne.

"Tady mě máš," usměju se a dřepnu si před ní. "Ve vší mé kráse. Jsem všechno, o čem jsi kdy snila?"

Kromě sklíčenosti jsou Aimeeiny oči ostražité, jako by nevěřila tomu, co se stalo a co se má stát. Přilije to další olej do ohně. Po všem, co udělala, to pořád doopravdy nechápe.

Odvrátím z ní zrak, už se na ni nedokážu dívat, a spatřím v její kapse zbývající patronu, která jí tam zvedá látku kalhot. Než se naděju, mám ruku v její kapse a vyndavám rudou patronu. Zírám na ni a tak se mi zvedne žaludek, že si přeju, abych se vyzvracela a měla to za sebou.

Nechci ji ve své blízkosti, tak vstanu, dojdu k patě schodů a co největší silou jí vyhodím nahoru.

Nahoře je strašné ticho.

Ale já dál naslouchám a s každou uplynulou sekundou ticha jsem rozzlobenější. "Spencer, vstávej!" křiknu mnohem hlasitěji než předtím.

Otočím se a spatřím, že je Aimee znovu v pohybu. Leze k base piv - nejspíš hledá zbraň.

Je to zbytečné. Než se k ní doplazí, bude mrtvá.