Strasti dospělosti

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

21

Zabočím na parkoviště, a když spatřím Ashley, která se opírá o auto a mluví s Helen, jednou z žen, které s ní na ten výlet jely, rychle několikrát za sebou zatroubím a obě rychle otočí hlavy mým směrem. Ashley se okamžitě usměje a pozvedne obočí.

Zastavím vedle nich, vystoupím z auta a obdařím při tom Ashley širokým úsměvem. Všichni ostatní už odjeli. "Nezlobila?" zeptám se Helen s kývnutím směrem k Ashley.

"Byla hodná jako andílek," odvětí Helen.

"Vychovala jsem ji dobře."

"Spencer," stěžuje si Ashley.

"Užily jste si to?" zeptám se jich vážně.

"Dvě děti při cestě tam zvracely, ale kromě toho to proběhlo hladce, viď?" zeptá se Helen Ashley.

"Děti byly skvělé, fakt. A akvárium bylo úžasný, mimochodem. Přivezla jsem ti suvenýr."

"Vždycky jsem chtěla tučňáka."

"Jo, je v kufru," odvětí Ashley a zlehka klepne rukou o auto, o které se pořád opírá. "Pořád máš v autě ten kýbl s rybama?"

"Bez něj z domu neodjíždím."

"Dobrá," začne Helen s úsměvem, "vidím, že mě tu nepotřebujete, ale bylo to prima, Ashley. Je fajn vědět, že tvé děti jsou v dobrých rukách a u tebe jsou v nejlepších. Žádné lezení do zadku, jen upřímný názor."

"Děkuju a je fajn vědět, že tví žáci mají rodiče, co nejsou kokoti. Žádné lezení do zadku, jen upřímný názor," zopakuje Ashley.

Helen se zdvořile uchechtne a otočí se na mě. "Ráda jsem tě zase viděla, Spencer."

"Jo, nápodobně."

Čekáme, až Helen a její dítě odjedou, a pak se otočím na Ashley. "Chyběla jsem ti?"

"Možná."

"Možná jakože hrozně moc?"

"Hrozně moc," odvětí, pak natáhne ruku k mému zápěstí a přitáhne si mě blíž.

Instinktivně zápěstí z jejího sevření vymaním a snažím se nezkřivit obličej bolestí. Bolelo to, když jsem šla včera spát, ale dnes to bolí hodně a musím si dávat pozor, abych se zápěstím nepohnula moc rychle nebo na něj moc netlačila.

"Co se děje?" zeptá se Ashley. Ví, že bych se od ní nikdy neodtáhla, kdybych nemusela.

"Nic." Přistoupím k ní blíž a nakloním se pro polibek.

Na poslední chvíli otočí hlavu a já ji políbím na tvář. "Počkej."

"Co je?"

"Zase mi lžeš," zatváří se zklamaně. "Ukaž to," požádá mírným hlasem, postoupí dopředu a otočím mou paži, aby na zápěstí lépe viděla.

Nechci, aby viděla slabě vykreslenou modřinu, tak se pokusím odtáhnout. "Ne, to je dobrý, vážně."

Neustoupí, a když modřinu spatří, zamračí se a opatrně kolem ní přejede prstem. "Kde jsi k ní přišla?" zeptá se jemně a zkusí mi zápěstím zarotovat. Když ucítím ostrou bolest, zajíknu se a pak jí řeknu, aby přestala. Ashley to udělá. "Promiň," omlouvá se rychle.

"Nic se nestalo."

"Kde jsi k ní přišla?" zeptá se znovu. "A nelži mi, dokážu v tobě číst jako v knize, Spencer."

Pokrčím rameny. "Včera večer jsem byla opilá."

"Vždycky si pamatuješ, co dělo, když jsi opilá. Hodně zřídka se opiješ tak, že neudržíš hlavu nahoře, ale stejně si všechno pamatuješ."

S povzdechem si promnu zátylek a zlehka se zamračím.

"Prosím řekni mi, co se s tebou v poslední době děje. Chováš se jinak, jasný? Všimla jsem si toho. I když ti možná někdy přijde, že myslím jenom na děti, není to tak, myslím na tebe. Jsi věčně napjatá, mneš si hlavu, jako to děláš vždycky, když tě bolí. Řekni mi, co se děje. Bolí mě, že mi to neříkáš. Jako bys mi nevěřila, že to dokážu spravit nebo se o tebe postarat."

"Věřím ti, jenom jsem... vystresovaná," odpovím popravdě.

"Z čeho?"

Rozhlédnu se po prázdném parkovišti a vyhýbám se jejímu pohledu. "Hele, tohle fakt není místo na diskuzi, Ash, tak..."

Ashley něžně otočí můj obličej zpátky k svému. "Je jedno, kde jsme, prosím řekni mi, z čeho jsi vystresovaná a jak si k tomu přišla," mírně zvedne mou ruku. "Upadla jsi nebo tak?"

Jediný důvod, proč jí to nechci říct, je to, že Aimee je mírně řečeno nepředvídatelná, a vím, že jakmile Ashley zjistí, že to byla ona, půjde si to s ní vyřídit, těhotná netěhotná. Ví, že bych jí nikdy nelhala o tom, že byl někdo násilnický, a vím bez pochyby, že by nežádala o potvrzení nebo svědka.

"Nech to být, prosím," požádám tiše.

Znepokojený výraz nahradí naštvaný. "Ublížil ti někdo?"

Mé ticho jí na potvrzení stačí.

"Kdo to byl?" zeptá se rychle.

"Myslím, že by ses měla uklidnit a-"

"Kdo ti ublížil?" dožaduje se Ashley odpovědi. "Pověz mi to, Spencer."

Ujistím se, že ji zdravou rukou bezpečně držím. "Než uděláš něco ukvapenýho, chci, abys myslela na svůj krevní tlak a-"

"Kdo ti ublížil?" pomaluju artikuluje.

"Aimee," přiznám.

Ashley se ušklíbne, zavrtí hlavou a pak jí posměšný úsměv zmizí z tváře. "Dej mi klíčky."

Zavrtím hlavou. "Ne. Pojedeme domů."

"To určitě. Klíčky. Hned," drží nataženou dlaň.

Líbí se mi její starost, ale podle mě není momentálně v nejlepší kondici, aby se někomu postavila. Zdravou rukou zvednu ze země její kufr. "Nenechám tě udělat něco, čeho budeš litovat, Ashley."

"Nebudu toho litovat, věř mi. Dej mi ty klíčky, ano?" řekne jemnějším hlasem než minule.

"Ne."

"Co je to s tebou? Proč jsi tak vyrovnaná?"

"Myslíš, že nechci, abys jí upravila ciferník?" zeptám se nevěřícně. "Věř mi, že bych byla víc než rád, kdyby dostala za vyučenou, ale nemyslím, že to u ní bude fungovat."

"Až s ní skončím, tak bude."

"Ash, koukni na sebe," ukážu na její břicho. "Nemůžeš se prát, když jsi těhotná."

"Tak co teda? Nemám udělat nic? Ne. Dej mi ty klíčky. Hned, Spencer." Rychle ohne prsty a několikrát to zopakuje.

Vím, že když jí je teď nedám, vezme si po návratu domů klíčky od svého auta a hned zase odjede. S povzdechem jí je podám, ale dál ji držím. "Pojedu tam s tebou."

"To nepojedeš."

"To nebyla otázka," odvětím pevným hlasem.

Její vztek na chvilku odezní a znovu si prohlédne mé zápěstí. "Je vymknutý?" zeptá se. "Jakkoliv moc chci zabít Aimee, ty jsi důležitější, takže jestli potřebuješ do nemocnice, pojedeme tam."

Zavrtím hlavou. "Nemyslím, že je vymknutý, ale stejně by mi jenom řekli, abych si ho ledovala a obvázala, to můžu udělat doma, když se to zhorší."

"Až přijedeme domů, uděláme to."

"Dojela jsem sem bez většího problému." Bolí to, ale ne nesnesitelně.

"Nehádej se se mnou. Obvážeme ho a následujících pár dní nepůjdeš do práce. Nešla jsi tam dneska, že ne?"

Zavrtím hlavou. Dnes jsem měla volno.

"Dobře," řekne jemně. "Tak jedem," hodí hlavou na stranu směrem k autu.

Bez otázek jí vyhovím. "Musím se tě na něco zeptat," řeknu, když jsme obě v autě.

"Na co?"

"V čem je tohle jiný? Několik měsíců jsi ji bránila a teď se jí chystáš vymlátit zuby."

"Nejdřív jsem myslela, že jenom žárlíš, ale v poslední době jsem si všimla, že se chová jinak a náhodně se zjevuje, kamkoliv jdeme, a jo, možná to je jenom náhoda, ale tohle," pohlédne na mé zápěstí a pak zpátky na můj obličej, "tohle ne. Minulej týden ve třídě mě už dost naštvala, že se ti neomluvila, dokud jsem něco neřekla, ale modřina? To kurva ne, Spencer. Překročila hranici a neprojde jí to."

Nemůžu si pomoct a usměju se její ochranářské stránce. "Možná by stačilo, kdybys jí napsala naštvanej dopis?"

"Jo a nacpala jí ho do krku."

"Přesně. Pojeďme domů," zapnu si pás.

"Dělala jsem si srandu, nebudu psát nějakej pitomej dopis, Spencer," odvětí a vytúruje motor.

"Žádný překračování rychlosti, žádný sprostý nadávky, žádný údery pěstma, žádný zápasnický chvaty, žádný-"

"Spencer."

Mlčky se opřu o sedadlo a o okamžik později vyrazíme k Aimeeině domu.

Mám z toho špatný pocit a během uplynulé půlminuty už potřetí vzdychnu. "Myslím, že bys měla zastavit a nechat mě zavolat Rachel jako posilu."

"Není mi čtrnáct, Spencer. Poradím si sama."

"Já vím ale-"

"Nebudeme volat Rachel."

"Tak zavoláme mojí matce."

Ashley pozvedne jedno obočí. "A nechat ji odvést všechnu práci? Ani náhodou."

"Zlomíš si nehet," varuju ji v žertu. Pořád vypadá, že se v ní vře krev, a je to jeden z jejích výrazů, které mě přivádějí k šílenství.

"Jo, jasně," zamumlá roztržitě a zpomalí.

Rozhlédnu se po ulici a pak se otočím na Ashley. "Víš určitě, že to chceš udělat?"

"Poranila ti zápěstí?"

"Víš, že o tom bych nikdy nelhala."

Hlasitě vzdychne. "Tak ano, vím to určitě."

Kývnu hlavou doleva. "Tady bydlí?"

"Ne, řekla jsem si, že se pár ulic projdeme."

Tomu sarkasmu se usměju. Ashley otevře dveře a řekne mi, že jdeme. Zatímco ji následuju po úzké cestičce, všimnu si dokonale zastřiženého trávníku a upravenosti celé zahrádky. Já mám na zahradničení moc malou trpělivost.

Zavrtěním hlavou zaženu irelevantní myšlenky a volně držím Ashley za ruku, zatímco natáhne druhou ke zvonku. "Naposledy, víš určitě, že chceš vyvolat scénu?"

"Bože, podstoupila jsi lobotomii, zatímco jsem byla pryč? Ano, neprojde jí, že tě zranila."

Poodstoupím a pokynu rukou ke dveřím, aby si posloužila.

Ashley zmáčkne zvonek a čekáme. Když ke dveřím nikdo nepřijde, zazvoní znovu a musí to několikrát opakovat. Nakonec zaklepá. Aimee je doma, na příjezdové cestě má auto.

"Já ty dveře vykopnu, když budu muset," supí Ashley.

"Uklidni se, Rambo."

"Myslím to vážně, Spencer."

Vzhledem k nasupenému výrazu na její nádherné tváři o tom vůbec nepochybuju. "Hele, prostě..." Odmlčím se, protože uslyším otevření dveří.

Oči mám upřené na Ashleyině tváři a vidím, jak jí spadne brada a ve tváři se jí objeví výraz hrůzy, zatímco o krok ustoupí. Se zamračením z ní odvrátím zrak, a jakmile spatřím Aimee, poklesne mi čelist.

Nateklý obličej má samou fialovou modřinu a na spánku má ošklivě vypadající ránu. Má roztržený ret a pravé oko má oteklé tak, že ho sotva vidím.

"Přišla ses omluvit?" zeptá se tiše Aimee a drží se za žebra.

"Tvrdíš, že jsem ti to udělala já?" zeptám se zlostně.

"To je dobrý, po tom, jak jsem se k tobě chovala, jsem si to zasloužila."

Rychle se otočím na Ashley. "Řekni mi, že tý hovadině nevěříš."

Aimee pohlédne na Ashley. "Nevznesu obvinění, Ashley," řekne slabě.

Postoupím k ní, rychle ztrácím trpělivost. "Obvinění z čeho? Ani jsem se tě nedotkla a ty to víš."

"Můžeš toho nechat, Spencer. Zasloužila jsem si to, já vím."

Zablokuju Ashley pohled a nakloním se k Aimee. "Jestli s tím nepřestaneš, tvůj obličej bude jenom začátek toho, co ti udělám. Prokaž si laskavost a odstěhuj se. Najdi si novej stát a někoho jinýho na obtěžování, protože ti něco povím: tady jsi narazila na sobě rovnou."

"Tebe?" zeptá se tiše a posměšně. "Počkej, až s tebou a tvou rodinou skončím," zašeptá.

O okamžik později zatáhne Ashleyina ruka za mou zdravou a odtáhne mě z cesty. "Vím bez sebemenších pochyb, že tohohle není Spencer schopná," ukáže na Aimeein obličej. "Ale taky bez sebemenších pochyb vím, že jsi jí chytla dost silně na to, aby měla modřinu, a vůbec se mi nelíbí, když se někdo takhle k mé ženě chová."

Aimee se narovná a já jí rychle zkušebně dloubnu do žeber.

Upadne. Čeká trochu moc dlouho, než se zašklebí bolestí, a Ashley udělá krok dopředu, hrubě ji chytne za obličej a přinutí ji zasténat bolestí. "Řekla bych, že jsi blázen, ale to bych ti asi fandila. Drž se kurva od Spencer a drž se kurva ode mě. Překročila jsi hranici, Aimee. Co si o sobě myslíš, takhle se chovat k lidem? Jsi úplně pošahaná. Proč sis to proboha udělala?"

Bez ohledu na evidentní bolest, kterou jí Ashley způsobuje, jí Aimee ruku ze svého obličeje jemně odsune. "Neudělala jsem si to sama," naléhá. "Ať tomu věříš nebo ne, ať se ti to líbí nebo ne, udělala to Spencer."

Ashley vzdychne a krátce stiskne rty. "Tomu nevěřím."

"Věř si, čemu chceš."

"Jo, to budu, spolehni se. Víš, jedinej důvod, proč ti teď nedávám nakládačku, je ten, že pro jednou jsi udělala něco užitečnýho a postarala se o to sama," pronese Ashley zvýšeným hlasem. Pak se otočí ke mně, natáhne se pro mou ruku a jemným hlasem řekne: "Jdeme, Spence."

Aimee postoupí dopředu, Ashley mou ruku pustí a postaví se jí. "Nechtěj, abych se opakovala. Těhotná netěhotná, následky se ti nebudou líbit."

Hledí si do očí, pak se Ashley otočí, něžně mě vezme za ruku a rozejde se od Aimee.

22

Stojím na schodech do sklepa a vzdychnu. Temná místa, kde se dá snadno schovat, nemám ráda a sklepy jsou definice děsivosti. Když je Ashley v kuchyni, obvykle navážu hovor, abych pořád slyšela její hlas a tolik se nebála, ale je ve sprše a možnost, že by slyšela můj třesoucí se hlas nepadá s tekoucí vodou a jejím zpěvem jedné z nejnovějších písniček z vrcholků hitparád do úvahy. Je to k vzteku, to vám povím.

Vzdychnu, rychle scházím po schodech dolů a rukama se pevně držím zábradlí. Může za to až příliš hororových filmů a jistá pošahaná kolegyně Ashley. Když se rozhlédnu, všimnu se, že je tu hrozně volného místa, a pomyslím si, že za pár let to tu bude plné dětských hraček.

Když spatřím kulečníkový stůl, usměju se při vzpomínkách, které jsme si na něm s Ashley utvořily.

Přehlédnu okolí a zdržím se dalšího povzdechu. Chodím sem málokdy, ale když jsem jdu, všechno, co jsem dala na jisté místo, Ashley přesunula jinam, což znamená, že tu musím strávit delší dobu hledáním.

"Kdepak si?" zeptám se, jako by se nade mou čínský porcelán smiloval a odpověděl mi.

Na půl sekundy mám pocit, že jsem slyšela tiché otevření dveří od domu nebo jejich zavření. Ustanu v tom, co dělám, rychle otočím hlavu k pořád otevřeným dveřím od sklepa a pozorně naslouchám. Když se zdá být zjevné, že tu nikdo není a musela jsem si to představovat, rozhodnu se to prověřit. Nechci nic riskovat.

Říkám si, že to není kvůli tomu, že ten sklep nesnáším.

Když se dostanu na vrcholek schodů, pevně přimáčknu dveře, nesčetněkrát jsem viděla, jak blbé idioty sejmul vrah, který se schovával za dveřmi.

Nenápadně nakouknu za roh a rychle přehlédnu okolí. Pak si pospíším přes kuchyň pro něco ostrého. Hloupě se rozhoduju mezi velkým nožem a grilovací vidličkou, když vtom uslyším Ashley naléhavě zakřičet mé jméno. Popadnu nejbližší objekt u rukou - grilovací vidličku - a rozběhnu se ke schodům.

"Spencer!"

Přinutím nohy běžet rychleji, doběhnu na vrcholek schodů a pak vpadnu do ložnice a málem do Ashley vrazím. Dám kolem ní ochrannou ruku a přitáhnu si ji blíž, vidličku při tom držím v bezpečné vzdálenosti od ní. Očima těkám po ložnici a chodbě.

"Spencer!" zopakuje Ashley naléhavě a výška toho zapištění mě přiměje nadskočit. Vidličku upustím na podlahu a Ashley si vzápětí sundá z těla osušku.

Otevřu pusu, abych se jí zeptala, co se stalo, ale Ashley mě chytne za obě ruce, dá si je na břicho a rychle upravuje jejich polohu. Pusu nechám otevřenou a cítím, jak mi srdce v hrudi buší. Cítím, jak děti kopou.

"Panebože," vydechnu a víc k ní dlaně přitisknu. Nestydím se přiznat, že se mi v očích objevily slzy, ale zaplaším je mrkáním. "Kdy?"

"Když jsem se sprchovala. Jakmile jsem to ucítila, zakřičela jsem."

V posledních dvou týdnech cítila chvění, ale pokaždé, když jsem se snažila ucítit pohyb, nepovedlo se mi to.

V odpověď přikývnu a znovu posunu dlaně v pokusu ucítit další pohyb, ale přestaly. Neuniklo mi, že dítě A kope trochu víc než dítě B, a neuniklo mi, že jakmile jsem pod dlaněmi zaznamenala pohyb, rozechvěly se mi ruce, jakkoli klišovitě to může znít.

"Počítala jsi je?" zeptám se.

"Ne, to mě ani nenapadlo, jenom jsem vypnula vodu a zakřičela na tebe."

Dalších pár minut dál měním polohu rukou, trpělivě čekám na další pohyb, ale brzy to vzdám. Zkusím to znovu později.

Zvednu Ashleyinu osušku a opět ji zakryju. "Pořád máš ve vlasech šampón," řeknu jí a pak se nakloním pro něžný, láskyplný polibek.

Na kontrole minulý týden jsme našemu doktorovi řekly, že pokud těhotenství bude nadále probíhat tak hladce jako dosud, Ashley chce zvolit přirozený porod místo císařského řezu. Probíraly jsme tu už předtím, ale každá kontrola obvykle přináší spoustu nových informací a my vždycky na něco zapomeneme.

Ashley už si na ty prohlídky zvykla a já si všechno zapisuju. Kolik přibrala, abych to nezapomněla příště připomenout, i když o tom má přehled doktor. Její krevní tlak, tep a frekvenci dýchání. Její ňadra, srdce a plíce. Co se Ashley týče, jsem momentálně chodící encyklopedie a je mi to fuk, prostě mám ráda přehled o tom, jak na tom je, pro případ, že by ten doktor, kterému věříme, nám najednou dal špatnou nebo protichůdnou informaci.

Pamatuju si, jak jsem se rozbrečela, když se děti objevily na obrazovce. Když jsme je viděly naposledy, byly to jen slabé stíny bez jasného tvaru, ale pak se změnily ve zřetelné malinké děti nepopiratelně lidského tvaru.

Pamatuju si, jak jsem neustále přihlouple myslela na to, že ta malá tělíčka, která se neustále rychle vyvíjejí, jsou uvnitř Ashley, a divila se, proč jsem ji kdy pustila z očí nebo se na ni utrhla.

A pamatuju si, že mi sevřela ruku tak silně, až jsem téměř zkřivila obličej bolestí.

Je něco po jedné v noci a já jsem uplynulých deset minut vzhůru. Vím, že se na mě Ashley dívá, přestože jsem ještě neotevřela oči, užívala jsem si její pohled. Začnu dýchat namáhavěji a potlačím úsměv, když cítím, že Ashley taky.

Vydám slabé zasténání a ucítím, jak se Ashley pomalu přisune blíž a přesune mi ruku těsně pod prsa.

"Nepřestávej, Rachel," zašeptám.

Ashley natáhne ruku a cvrkne mě do brady. "Vím, že jsi vzhůru."

Usměju se, natáhnu ruku a promnu si bradu. "Jsi tak násilnická." Pomalu otevřu oči. Ashley leží na boku, a zatímco navážeme oční kontakt, usmívá se. "Máš spát," prohlásím tiše a propletu naše prsty.

"Já vím, pořád mám bolesti."

Přesunu ruce mezi její bok a pupík. "Tady?"

Přikývne. "Jo."

"Ostrá bolest, když se pohneš, a občas i v klidu?"

Něžně se usměje. "Ano, doktorko Carlinová."

"To se jenom roztahuje děloha a šlachy, co ji podporujou, to je normální."

"Jak si to můžeš všechno pamatovat?"

Pokrčím rameny. "Nudíš mě, co jinýho tu můžu dělat než číst?"

"V duchu tě právě fackuju."

S úsměvem se nakloním a dám jí pusu na špičku nosu. "Promiň."

Ashley se zavrtí a ve tváři se jí rychle rozhostí otrávený výraz. Aniž by mi to musela říkat, natáhnu se pro jeden z polštářů, které každou noc před usnutím shazuju na zem, vždycky mi stačil jeden velký. Seberu polštář a řeknu jí, aby se otočila čelem ode mě.

Pohybuje se pomaleji než obvykle a já dám polštář mezi nás. Když se Ashley přisune zpátky, část polštáře má pod sebou a část ji podpírá. V duchu si udělám poznámku, abych jí během oběda koupila pořádný těhotenský polštář, a divím se, proč už jsme ho nepořídily.

"Děkuju," řekne mi Ashley.

Nakloním se a dám jí pusu na odhalenou paži. "Nemáš za co. Teď spi."

"Myslím, že příští týden bychom si měly promluvit s naším právníkem, Spence."

Chvilku mlčím. "Proč?"

"Abychom probraly sepsání závěti."

"To je dost depresivní a morbidní, Ashley. Už jsme o tom mluvily."

Sleduju, jak se jí pohybuje tvář, zatímco se usměje. "Promiň, nerada o tom vůbec uvažuju, ale měly bychom to promyslet a určitě něco udělat, než se děti narodí. Kdyby se nám, Bůh chraň, něco stalo, chci, aby o vás bylo postaráno, a ty určitě chceš to samý."

Nikdy jsem to Ashley neřekla, ale nedlouho po svých osmnáctinách jsem závěť sepsala. Dostala jsem víc peněz, než o kterých se mi kdy snilo, a protože jsem nikdy nevyhazovala peníze za materiální věci, dala jsem jich většinu na spořící účet a s rodiči jako svědky jsem sepsala závěť. Od té doby jsem ji ale nezměnila, takže má Ashley možná pravdu, i když podle zákona je půlka všeho, co vlastním, její.

Už to nadhodila dřív a já pokaždé rychle změnila téma, protože jsem se chtěla vyhnout mluvení o její závěti.

"Nekřič na mě," začnu, "ale já už závěť mám."

"Jo, jasně."

Jejímu sarkastickému tónu se usměju. "Papíry jsou v domě mých rodičů."

"Kdybys měla závěť, věděla bych o tom, Spencer."

"Bylo to měsíc po mých osmnáctinách," přiznám se a chystám se zakrýt si uši pro případ, že začne křičet.

Ashley dlouho mlčí. "Chci na tebe vidět, když o tom budeme mluvit," začne a pokusí se otočit.

"Konečně se ti leželo pohodlně," namítnu jemně.

Po tichém vzdychnutí si opět lehne. "Proč jsi mi to neřekla?" zeptá se pevným hlasem, ale ne ostrým. "Pokaždý, když jsem to v minulosti nadhodila, jsi dělala, že je to-"

"Já vím," přeruším ji a dám ruce kolem jejího břicha. "Promiň, prostě o tom nerada mluvím."

"Proč jsi ji sepsala tam mladá?"

"No... ten první rok, co jsme byly spolu, jsem byla v jednom kuse v nemocnici, tak mě napadlo, že ještě jednou a nevyjdu odtamtud živá," řeknu částečně v legraci.

Ashley si zvedne mou ruku k ústům a dá mi pusu na klouby. "A od tý doby jsi ji nezměnila? Pořád všechno dostane tvá rodina?"

"Jedna osoba v mý rodině dostane všechno."

"Tvá matka?"

"Nechtěj, abych tě zalechtala," varuju ji s úsměvem.

"Stanovila jsi mě výhradní dědičkou?"

Mluví klidným hlasem a já se uvolním. "Jo."

"V osmnácti?"

"Jo."

"Zbláznila ses?"

"Jo."

"Proč jsi to udělala?"

"Jo."

Stiskne mi ruku. "Vážně."

Tiše se uchechtnu a znovu jí dám pusu na paži. "Já nevím... prostě proto, že jsem tě tehdy milovala víc než cokoliv, a během let to ještě zesílilo, tak moc, že ti to ani nedokážu vypovědět. Mimoto mi všechny ty peníze jenom ležely na účtu, chtěla jsem, abys je měla, kdyby... však víš."

"V osmnácti?" zopakuje.

"Už se staly šílenější věci, jenom jsem chtěla mít jistotu."

"Momentálně bych se otáčela věčnost, mohla bys mě přelézt, abychom na sebe viděly?" zeptám se a já se usměju.

Přelezu přes její břicho a na druhé straně si lehnu čelem k ní. "Ano?" věnuji jí široký úsměv.

Dá mi ruku na zátylek a opatrně mi navedu hlavu ke svým rtům pro dlouhý, pomalý a hluboký polibek. Volnou rukou vyhledám její bok a hladím ji po kousku odhalené kůže tam, kde má zvednuté tričko.

Ashley je v koupelně a já si opět obléknu noční košili a projedu si rukou rozcuchané vlasy. Pak mírně roztáhnu závěsy a vyhlédnu na ulici, jestli je ještě někdo vzhůru.

V ložnici naproti o tři domy dál je v noci neustále puštěná televizi a vždycky na stejné stanici. Bez toho asi nedokážou usnout.

Na domě vedle bliká rozbité bezpečnostní světlo na verandě, ale nikdo v blízkosti není ani neprochází kolem.

Ulici působí klidně a pokojně, dokud nespatřím její auto. Parkuje téměř skrytě ve stínu. S povzdechem zavrtím hlavou.

"Co je?" zeptá se Ashley.

Otočím se a vidím, že si mimo pohled z okna obléká přes hlavu noční košili. "Už je zase před domem."

"Půjdu si s ní promluvit."

Nesouhlasně zavrtím hlavou. "Ne, to je dobrý. Zavolám poldy."

"Spencer."

"Fajn, promluvím s ní a pokusím se být slušná. Vrať se do postele." Projdu kolem ní a udělám krok zpátky pro polibek, pak bez rozsvícení sejdu dolů.

Vklouznu do nějakých bot a otevřu dveře. Škubne hlavou mým směrem a pak ji stejně rychle otočí zpátky, zvedne noviny a rychle je rozevře.

Postavím se vedle auta a zaklepán na okénko.

Když okénko sjede dolů, skloním se a položím ruku na rám dveří. "Ahoj, jak se vede?"

Paula odloží noviny na sedadlo spolujezdce, na kterém je velká termoska nejspíše s kafem. "Není to, jak to vypadá," prohlásí Paula nepřesvědčivě.

"Mami," řeknu jemně. "Tohle není normální. Potřebuješ spát, jasný? S Ashley jsme v pořádku. Byly jsme v pořádku uplynulých čtrnáct nocí, a i když tě máme za tohle rády, hodně moc, není to nutný."

"Vzhledem k tomu, že je ta ženská pořád na svobodě, tak nesouhlasím. Ne, budu tu, dokud nebude za mřížemi."

"Mami," zkusím to znovu.

"Můžu použít váš záchod?" zeptá se rychle. "Dneska večer jsem vypila víc kafe než za poslední měsíc."

Natáhnu ruku do auta a otevřu jí dveře. "Nemusíš se ptá," odvětím a rychle si v paměti ověřím, že je Ashley oblečená, pro případ, že by na ni Paula narazila.

Po zavření dveří Paula auto zamkne. Ještě než vejde do domu, všimnu si, jak méně než nenápadně obhlédne ulici.

Rozsvítím a ukážu ke koupelně v přízemí.

"Spence!" zakřičí Ashley z ložnice.

"Ash!" zakřičím zpátky poťouchle.

"Je s tebou tvá matka?" znovu zakřičí.

"Jo. Hni sem tím svým velkým zadkem!"

Ashley během chvilky stojí nahoře na schodech a snaží se vypadat naštvaně. Vůbec jí to nejde. Prozrazuje ji úsměv. Věnuji jí široký úsměv, aby věděla, že jsem si dělala legraci.

"Všechny jsme vzhůru ve tři ráno, dáme si kafe nebo chlast?" žertuju.

"Moc vtipný," poznamená Ashley téměř u paty schodů.

Usměju se a sejdu se s ní na posledních schodu. Zvednu jí límeček županu, abych zakryla cucflek, o kterém jsem nevěděla, že jsem ho udělala. "Promiň," ukážu na její krk.

"Říkala jsem ti, ať si dáváš pozor, neskrývají se snadno."

Stáhnu si noční košili a ukážu Ashley její práci. "Na týden je po hlubokých výstřizích."

"Na týden je po slintajících lidech."

Právě když se zakryju, vyjde Paula z koupelny a pořád si suší ruce. "Dobré ráno, Ashley," řekne zvesela s úsměvem.

Začínám být unavená.

"Není ráno," odvětím.

"Dobré ráno, Paulo," odpoví Ashley.

"Nezdržím vás moc dlouho, vím, že je hodně brzy, ale jenom mě zajímalo, jestli bys mi nenapsala jednu adresu," řekne Paula s nadějí v hlase.

Vím, o kom mluví, a důrazně zavrtím hlavou. "Ne."

"Ptala jsem se Ashley."

"Ehm, samozřejmě, Paulo."

Se sevřenými rty a zdviženým obočím se k Ashley otočím.

"Tedy... jakou adresu?" opraví se.

"Podívejte, myslím, že všechny víme, jakou adresu chci, a slibuju, že neudělám nic nepředloženého, jen bych chtěla pro klid duše vědět, kde bydlí."

Ashley otevřu pusu, aby odpověděla, ale vstoupím do toho. "Klid duše, to určitě. Ne, mami. Jakmile budeš vědět, kde bydlí, uděláš něco šílenýho, nebo protizákonnýho, nebo obojí, a skončíš přes noc v cele."

"Poslouchej, nenechám nějakou psychopatku beztrestně vyhrožovat mé rodině. Když mi tu adresu nedáte, budu v pondělí na parkovišti a budu ji sledovat domů."

Vím, že by to způsobilo víc škody než užitku, tak zavrtím hlavou. Aimee nebyla dva týdny v práci, aby nechala zahojit svá zranění, a všechny naše blízké jsme o ní informovali. Ví to i Ashleyin šéf, a i když jí nemůže bez přesvědčivého důkazu vyhodit, bude ji sledovat, až se vrátí.

Ode dne, co si to s ní šla Ashley vyřídit, jsme o ní vůbec neslyšely.

"Pokud tě tam uvidím, nebudu mít radost," řeknu jí. "Mám tě za tu starost ráda, vážně, ale takhle to nejde. Je přinejmenším nepředvídatelná a násilnická, takže ne. V tvým věku ne."

Zamračí se. "Co myslíš tím 'v tvým věku'?"

"Ehm, myslím, že se Spencer snaží říct, že...," začne Ashley a hledá vysvětlení.

"Dnes jsme cítily kopat děti," změním citlivé téma.

Během okamžiku je zamračení nahrazeno upřímným úsměvem. Rozzářená Paula se přižene a přiloží dlaně na Ashleyino břicho. "Kdy? Na jak dlouho?"

"Kolem pátý a necelou půl minutu, že jo?" vzhlédne Ashley ke mně pro potvrzení.

Přikývnu.

Nemůžu se dočkat, až je zase ucítím.

23

Když z ložnice uslyším Ashleyin smích, usměju se. Už téměř hodinu telefonuje s Rachel. Připomenu se jejich první setkání a jak byla Ashley ohledně Rachel obezřetná, protože jediná další Rachel, kterou znala, byla kráva. Bylo to od ní hloupé.

Jediný důvod, proč jsem začala péct chleba, byl konečně dostat Ashley dolů. Celý den podřimuje a já ji skoro neviděla.

"Spencer?" zakřičí Ashley zhora.

S rukama od těsta dojdu k patě schodů. Peču dva bochníky a první už je v troubě. "Jo?"

"Ty pečeš?"

"Jo."

"Rach, něco mám, musím končit."

Věděla jsem, že to bude fungovat jako mávnutí kouzelným proutkem. Drobně se usměju a zamířím zpátky do kuchyně. Ashley bude chvíli trvat, než sem dojde, tak pokračuju v hnětení a skládání těsta. Ashley začaly trochu natékat nohy a prsty a proto jí je často masíruju. Až to dojde tak daleko, že ji budou bolet prsteny, rozhodla se, že si je úplně nesundá, bude je nosit kolem krku na přívěšku.

"Jak to že pořád víš, co na mě platí?" zeptá se Ashley, zatímco jde halou.

Otočím hlavu na stranu čelem k ní a obdivuju její tělo. Nevěřili byste, jak jí těhotenství sluší. "Je to dar," odvětím a odvrátím se. Když mi dá pusu na tvář, nakloním se k ní.

"Mmm," souhlasí. Tvář má teď u mého krku a líbá mi kůži pod svými rty. "Rachel tě pozdravuje, mimochodem, a mám ti vyřídit, aby sis dala do kabelky palcát, kdybychom ráno narazily na pizizubku."

"Už ho tam mám."

Její únava a malátnost jsou pro mě dostatečné důvody, abych trvala na tom, že ji budu do práce vozit, ale v poslední dobou ještě dostává křeče do nohou, které nejsou moc příjemné, jestli se dá soudit podle jejích slz.

Vystupování z auta jí teď trvá déle. Její přirozeně drobné tělo tlačí k zemi rostoucí břicho. Ráda jí pomáhám vstát.

"Ehm, Spence?"

Znovu se k ní otočím. "Copak?"

Významně pohlédne na mou levou ruku. "Kde máš prsteny?"

Sundala jsem si je, když jsem pekla, ví, že si je v kuchyni vždycky sundavám. Pozvednu obočí a otevřu šuplík před sebou, kam je dávám. "Jsou v bezpečí uložené."

"Nasaď si je."

Přikývnu a natáhnu se pro druhý plech na chleba. "Později."

"Udělej to hned," řekne jemně.

"Peču, ne."

"Nemám rád, když si je sundaváš, Spencer."

Vzdychnu a dojdu ke dřezu, abych si umyla ruce. Než otěhotněla, nikdy neměla s tím, že si je na nejvýš hodinu sundavám, problém, a vím, že je takhle neoblomná pouze kvůli hormonům.

Rychle prsteny usuším, pak se k ní vrátím a nechám ji, aby mi oba nasadila na prst. "Už jsi spokojená?"

Drobně přikývne.

Zavřu oči, poslouchám, jak na mě padá proud vody, a vzdychnu, tlak a horkost konejší mé napjaté tělo. Zítra se Aimee vrátí do práce a lhala bych, jako když tiskne, kdybych řekla, že nejsem nervózní.

Počítám s tím, že s touhle strastí už bude konec, až se děti narodí. Nebylo pro nás s Ashley lehké se neodstěhovat, než otěhotněla, nechtěly jsme vychovávat děti ve městě. Hlavní důvod, proč jsme se rozhodly v LA zůstat, byla naše rodina. Nikdy bych nebyla schopná se odstěhovat někam daleko od matky a Ashley taky ne.

Tlumeně zaslechnu, jak Ashley z přízemí zakřičí mé jméno a něco zamrmlá. Ví, že ji nemůžu slyšet, když jsem ve sprše, pokud není v koupelně se mnou.

"Co?!" zakřičím na ni přes tekoucí vodu. Vím, že by se celá rozohnila, kdybych ji ignorovala.

Její odpověď je z nějakého důvodu ještě tišší.

Opakuju si v hlavě její slova a snažím se rozluštit, co říkala, ale je to marné. Pokrčím rameny. "Tak jo!"

Po dlouhých příjemných minutách, kdy jsem nechala vodu částečně ulevit napjetí v mém těle, si začnu mydlit vlasy a přemýšlím, jestli má Ashley dost energie, aby mi pomohla se zbytkem.

Vzhledem k horké vodě je okolní vzduch plný páry a sklo je od ní zamlžené. Otřu rukou velkou plochu před sebou a vrstvu páry pokrývající sklo nahradí kapky, které mi brání v pořádném výhledu.

Když spatřím Ashley vejít do ložnice, usměju se, znovu zavřu oči a se zakloněnou hlavou si smývám šampon z vlasů. Přemýšlím, jestli se ptala, zda chci, aby se ke mně připojila.

"Ash? Přidáš se ke mně?" zeptám se nahlas.

Když nic neřekne, znovu otevřu oči a sklo je opět zamlžené. Když napnu zrak, stěží rozeznám siluetu jejího těla. Chvíli mě pozoruje a pak vypochoduje z pokoje a zabouchne za sebou dveře.

"Řekla jsem něco?" zeptám se a zároveň se divím, proč se převlékla. Předtím neměla modré tričko, ale zelené.

Vrátím se ke smývání šamponu a přemýšlím, co jsem mohla říct, že jsem ji namíchla.

Když jsem sešla dolů a po Ashley nebylo nikde ani památky a její auto bylo pryč, nevěřícně jsem zasténala. Zavolala jsem jí na mobil, abych se omluvila, za cokoliv jsem řekla, co ji naštvala, ale její mobil zazvonil v obýváku, nevzala si ho s sebou.

Teď, o deset minut později, vstanu, když uslyším na příjezdové cestě zastavit její auto. Dojdu k ní, otevřu jí dveře a rychle ji přehlédnu, abych se přesvědčila, že je všechno v pořádku. Při tom si všimnu, že jí září oči.

Evidentně ji to přešlo.

Ashley se pro podporu chytne mé ruky a rámu dveří a vytáhne se z auta. "Potřebuju nový auto."

"A jakmile ho prodáme, rozbrečíš se a budeš ho chtít zpátky."

"Jo, to nejspíš budu," odvětí, zavře dveře a přejde ke kufru.

"Tak?" začnu jemně. "Proč jsi tak odešla?"

Zvedne ruku a odhalí kytici růží a lilií. "Chtěla jsem ti dát tyhle."

Zbožňuju, když mi kupuje kytky, a zářivě se usměju. "Odešla jsi, jako bys na mě byla naštvaná," pronesu jemně, zatímco k ní dojdu a vezmu si od ní kytici.

Ashley se nakloní pro něžný, dlouhý polibek, a než se odtáhne, usměje se. "Vážně?"

"Prozradilo tě to prásknutí dveřma."

"Nepráskla jsem dveřma," odporuje s drobným úsměvem, zatímco zvedne tašku a pak kufr zavře.

"Třásly se zdi."

"Přeháníš."

Usměju se a vděčná, že se na mě nezlobí, ji následuju do domu.

"Rozhodla jsem se, že za měsíc odejdu."

Dál pozoruju její oteklé nohy a kotníky a myslím na to, jak rozkošně vypadají. "Co?" zeptám se roztržitě, zatímco jí vtírám do citlivých a bolavých chodidel chladivý pleťový krém.

"Z práce. Vím, že když jsme se o tom bavily, vždycky jsem to zamluvila nebo říkala, že budu pracovat, dokud toho budu fyzicky schopná, ale řekla jsem si, že by bylo fajn dopřát nám nějaký společný čas před tím velkým..."

"Představením?" nabídnu.

"Jo," řekne jemně. "Pořád musíme spoustu věcí udělat a na spoustu věcí se připravit. Nemyslím jenom zabezpečit dům, myslím nás. Potřebujeme nějaký společný čas."

Drobně přikývnu na souhlas. "Jsem ráda, že to říkáš."

"S Terrym už jsem to domluvila, má za mě náhradu, stačí mu říct a můžu odejít."

"Uděláme si dovolenou? Mohly bychom vykopnout nájemníky a chvíli bydlet v našem druhém domě."

Usměje se. "Myslím, že bych neprošla dveřma."

"Mohly bychom tě tam vmáčknout bokem."

"Jako piáno?"

Když si to představím, usměju se. "Úplně jako piáno."

Ashley se zatváří trochu uraženě a sklopí zrak zpátky do klína, kde začne opravovat domácí úkoly.

"Nádherné piáno," nabídnu.

"Vím, že sis dělala srandu."

Když s vtíráním pleťového krému skončím, pustím jí chodidlo a přesunu ruce k jejím kotníkům. "Je ti dobře?" zeptám se a pomalu jí kroužím po kotnících palci.

"Jo," přikývne a pak mi hromádku domácích úkolů podá.

"Chceš, abych je oznámkovala?"

"Ne."

"Dej jim všem kule," dělám si srandu.

Věnuje mi úsměv. "Jo, jasně."

Odložím úkoly na podlahu, a když znovu vzhlédnu, vidím, že ke mně Ashley natahuje ruce. "Měla bych to dělat v pracovně, na zádech je to nepohodlný."

Plně souhlasím. Vymaním se z pod jejích nohou a Ashley se otočí, pak ji vezmu za ruce a pomůžu jí z gauče vstát. Když stojí, nepustím ji, místo toho ji k sobě přitáhnu, nakloním se a dám kolem ní ruce.

"Kéž bychom se mohly objímat pořádně," zamumlá s rukama na mých bedrech.

Přesunu se za její záda, položím jí ruce na břicho a políbím ji na tvář. "Takhle je to dokonalý."

Ashley zvednu ruku a položí mi ji na zátylek. "Asi jo."

Usměju se jejímu smutnému tónu a začnu ji líbat na krk. "Asi?"

"Mohlo by to být horší," připustí.

"Mmm," souhlasím a jemně ji zatahám za náušnici.

Ashley tiše vzdychne, opře si o mě hlavu a hraje si s mými vlasy. "Je to k vzteku, že jsem tak unavená."

"Jestli jsi unavená, jdi si lehnout, Ash."

"Nemůžu, musím opravit ty úkoly a připravit si věci na ráno."

Během dne si několikrát zdřímla, ale když od nás Paula ve čtyři ráno odjela, bylo pro ni těžké znovu usnout. "Já ti všechno připravím," dám jí něžnou pusu na krk. "Jdi si lehnout, vzbudím tě za hodinu."

Sundá ruku z mého krku a položí ji na mou na svém břiše. "A večer budu vzhůru a zase tě budu rušit. Bude lepší, když to udělám teď."

"Nebo bys mě mohla pro změnu poslechnout a udělat, co říkám," řeknu jí mile. "Kromě tebe je mým nejlepším přítelem kafe. Vypiju před prací konvici nebo dvě, co říkáš?"

"To zní, jako že budeš Spencer - králíček energizer."

"Vidíš, budu v pohodě," dám jí další pusu na tvář a přesunu ruce na její boky. "Jdi nahoru."

Ashley se ke mně přitiskne a rychle se nadechne.

Než můžu otevřít pusu, jemně mě chytne za ruce a dám si je zpátky na břicho podobně jako včera. Skloním hlavu, opřu si ji o její rameno a proti rukám cítím pohyb.

"Je to divný," zašeptá Ashley.

Na rameni jí přikývnu, jako bych mohla chápat, jaké to je. "Bolí to?"

Pořád tichým hlasem odvětí: "Ne, jenom je to zvláštní."

Uplynou sekundy a já zavřu oči a nic neříkám. Užívám si jejich pohyb proti mým rukám. "Miluju tě," řeknu tiše.

Ashley zašeptá totéž a přitiskne se ke mně.

Opatrně otevřu dveře ložnice a vkradu se dovnitř, ještě ji nechci vzbudit. Rychle přejdu přes koberec a usměju se, když spatřím, že usnula na přikrývce jen ve spodním prádle.

Kleknu si na kraj postele, udělám si pohodlí a namířím foťák. Zatím máme fotky z každého týdne těhotenství, ale pár z nich je nenaaranžovaných a na žádné nespí. Určitě bude namítat, že na nich vypadá směšně, ale s tím rozhodně nesouhlasím.

Slezu z postele, odložím foťák a pak se k ní znovu připojím. Lehnu si na bok a pozoruji ji. Občas jí dám vlasy za ucho nebo ji přejedu přes nos či rty prstem.

Vím, že jí pořád zbývá deset minut spánku, tak od ní ruku stáhnu, nechci její tolik potřebný spánek rušit. Přejedu očima po místnosti a zastavím se na jejím oblečení. Drobně se usměju tomu, jak se to za těch devět let nezměnilo, pořád je ta pořádnější a oblečení má složené, přestože si ho zítra nevezme.

Na džínách leží tričko, které dnes měla, a mě zmizí úsměv z tváře.

To tričko je zelené.

24

Vstanu z postele, nadzvednu Ashleyino oblečení a hledám modré tričko v marném pokusu přesvědčit sama sebe, že se mýlím. Samozřejmě, že modrá trička má, ale kdyby ho měla na sobě, bylo by tady a ono tu není.

Při pohledu k prádelníku spatřím svůj mobil. Namačkám známé číslo a začnu být netrpělivá, když to nezvedne po prvním zazvonění.

"Spencer, tvý načasování je děsný," ozve se Rachel a trochu popadá dech.

"Promiň," omluvím se tiše, vyjdu na chodbu a zavřu za sebou dveře. "Mohla bych tě požádat o obrovskou laskavost?"

"Stalo se něco?" zeptá se Rachel a nechává být škádlivou odpověď, kterou měla určitě připravenou.

"Jak by se ti líbilo mít dneska večer doma hosta?" odvětím.

Rachel vzdychne a pošeptá Owenovi, aby si šel dát studenou sprchu. "Zase jste se s Ashley pohádaly? Víš, je jí hůř, když tam jenom sedíš a přijímáš rány, taky po ní něco hoď. Ashley je velká holka."

Projedu si rukou vlasy a přehlédnu chodbu, najednou jsem paranoidní. "Ne, ehm, tak to není."

"Tak co se děje?" zeptá se Rachel vážně.

"Nevím jak, ale Aimee byla dneska v domě."

"Cože? Jak to víš?"

"Teď nemám čas to vysvětlovat, ale pak ti to vysvětlím. Prostě mi věř, ano?"

Slyším, že se pohybuje. "Spence, dávám tě na hlasitej odposlech, abych se mohla oblíct."

Vzdychnu a zhluboka se nadechnu. Přemýšlím, kolikrát byla Aimee v domě. "Mohla by u tebe dneska Ashley přespat? Zavolala bych mámě, ale, no... znáš mou matku."

"Jasně, Ash se může vmáčknout mezi mě a Owíka."

"Děkuju," odvětím. Vím, že si dělala srandu, ale je mi to jedno, vím, že s nimi bude v bezpečí.

"A ty plánuješ spát na gauči? Protože postel je dost velká a Owen si bude myslet, že umřel a dostal se do nebe."

"Já?" zeptám se řečnicky. "Ne, já poctím někoho dlouho odkládanou návštěvou."

"Na to zapomeň."

"Ani náhodou. Už jí mám dost, Rach."

"Až sem přijdete, povíš všechno Owenovi a on vám může zabezpečit dům-"

Zavrtím hlavou. "Ne. Skončila jsem. Ashley v domě dneska nebyla, jenom já, ale co kdybych šla ven, nechala ji samotnou doma a Aimee se dostala dovnitř? Ani nechci pomyslet na to, co by se stalo. Ne, jdu k ní."

"Tak půjdu s tebou. Ta svině dostane nakládačku."

Ta nabídka mi mírně pozvedne náladu, ale odmítnu. "Ashley to řeknu až zítra, takže ne. Zůstaň s ní a, já nevím, přečti jí pohádku nebo něco. To nesnáší."

"Ty jí před spaním čteš?" Zní pobaveně. "Nějaký sprosťárny?"

"Jo. Tak můžeme přijet za dvacet minut nebo potřebuješ víc času?"

Mírně si odfrkne. "Víš, že jste vítaný kdykoliv. Špinavýho nádobí ve dřezu si nevšímej, víš, jak jsem na tom s čistotou."

Není špindíra, ale je jí jedno, jestli jde spát, aniž by bylo všechno čisté. Ashley neodchází z domu, dokud nejsou všechny domácí práce hotové, a pokud jdu do postele, aniž bych dala nádobí do myčky, sejde dolů a udělá to, nerada se budí do nepořádku.

"Děkuju a jo, vím."

Rozloučíme se a já zavěsím jako první. Rychle a tiše naházím do tašky vše, co budeme s Ashley zítra potřebovat do práce. Tašku nechám u dveří a dojdu k posteli.

"Hej," pronesu tiše a pohladím Ashley po paži, "je čas vrátit se do země živých."

"Mmm," zasténá Ashley ospale. Pak mě chytne za ruku a stáhne mě na postel vedle sebe. "Ještě deset minut."

"Deset sekund."

"Deset minut," zopakuje se stále zavřenýma očima.

Políbím ji na tvář, přisunu se blíž a dám jí ruku kolem břicha. "Tak dobře," zašeptám.

Během chvilku podle jejího dýchání poznám, že opět usnula, a upřímně se cítím strašně, že ji musím zase vzbudit. Vím, jak těžko se jí v poslední době spí. Dopřeju jí ještě deset sekund a pak ji pohladím po břiše. "Ash?" zašeptám. "Už je to deset minut."

Nelibě zasténá. "Ne."

"Promiň."

"Měla jsem pocit, že jsem sotva znovu zavřela oči a tys mě zase vzbudila."

Zvuk jejího hlasu můj pocit ještě zhoršuje. "Chceš dalších deset minut?" zeptám se. Vím, že odmítne a bude zodpovědná.

"Ne," zabručí a začne pomalu otvírat oči. "Musím opravit ty úkoly."

Zatvářím se soucitně a Ashley se usměje ospalým úsměvem, který zbožňuju. Pak si mě přitáhne k sobě a začne mě rukama hladit po zádech. "Jsi napjatá," řekne tiše, stále se probouzí.

"Když jsi spala, dívala jsme se na část To."

"Kecko." Její hlas je jemný.

Ví, že bez ní na ten film nekoukám. "Volala Rachel."

"Jo? Co chtěla?"

Otevřu pusu, abych jí řekla úplnou lež, ale nakonec se rozhodnu jinak. "Mohla bys pro mě něco udělat?" řeknu mírným hlasem. "Bez otázek."

"Cokoliv," odvětí a znovu zavře oči.

"A znovu neusnout." Zvednu ruce k jejímu obličeji a palcem ji nadzvednu oční víčko. Ashley se usměje a uhne hlavou.

"To nedělej."

"Strávila bys noc s Rachel a Owenem?"

"Když říkáš 's'-"

"Přespala u nich," přeformuluju to.

"Ehm…" Dlouho na mě hledí. "Jasně?"

Zaplaví mě pocit úlevy. "Obleč se," řeknu, zatímco vstávám z postele. "Tašku máš u dveří."

"Položím ti otázku," začne a udělá pauzu. "Provedla jsem něco? Měla bys mi to říct, místo abys mě rovnou vykopla z domu."

"Ne," zavrtím hlavou, kleknu si na postel a nakloním se pro letmou pusu. "Samozřejmě že ne."

"Tak proč mám spát u Rachel?"

"Zítra ti to povím," slíbím.

"Ale jsi v pořádku? Jsme v pořádku?"

"Nemohly bychom na tom být líp."

"A ty?"

Slabě vzdychnu. "Dneska jsi samá otázka. Ano, jsem v pořádku."

"A jsi evidentně nabroušená."

Vím, že si ode mě dnes žádnou nabroušenost nezaslouží, a tak se zkusím uvolnit. "Promiň. Pojď, obleč se."

Zdá se, že se na mě nezlobí, a pomalu se otočí, aby vstala. Zvednu se z postele , přejdu na druhou stranu, pak se přikrčím, chytnu ji za ruce a pomůžu jí vstát, přestože by to určitě zvládla sama. Postel je relativně vysoká. Žertovávala jsem, že jí pořídím schůdky.

"Pomůžeš mi dát do auta věci na zítra? Něco je v pracovně a něco v obýváku a v jídelně," řekne o minutu později, zatímco si obléká džíny.

"Jasně," odvětím a už jsem na cestě do jednoho z volných pokojů, ze kterého jsme udělaly malou pracovnu. Otevřu dveře a spatřím na stole její uspořádané věci. Je pořádná, i když pracuje tady, když tu dělám papíry já, připomíná to tu chabě organizovaný nepořádek.

"Jsem hotová," řekne Ashley ode dveří a přetáhne si přes hlavu tričko.

Při odchodu z místnosti znovu zhasnu a dám papíry do tašky, která je pořád na podlaze. Pak ji zvednu a vydám se dolů po schodem, Ashley jde za mnou.

"Kolik je hodin?" zeptá se najednou.

"Bude jedenáct, myslím." Na hodinky se nepodívám. "Nebo něco málo po."

"Tohle je podezřelý."

"Nic se neděje."

Když sejdeme dolů, začnu jí balit věci, zatímco čeká u dveří. Občas nemůžu uvěřit, kolik toho na jeden den v práci potřebuje. Když všechno vmáčknu dovnitř, tašku sotva zapnu a s trochou námahy ji zvednu ze stolu. Z její váhy mi o něco poklesne rameno.

"Máš všechno na přespání?" snažím se trochu zlehčit přítomné napětí.

Neusměje se. "Přísahej, že jsem ti ničím nenaštvala."

"Přísahám," odvětím upřímně.

Nic neřekne. Vím, že se chce ptát dál, ale odolá tomu, protože mi slíbila, že se vyptávat nebude.

Když Owen otevře dveře, usměje se svým nádherným úsměvem a vezme mi těžkou tašku z ramena. "Dámy." Udělá krok dozadu a víc dveře otevře, abychom mohly s Ashley vejít dovnitř.

Ashley se postaví na špičky, Owen se skloní a dá jí pusu na tvář. "Ahoj, Owene," pozdraví ho a pak jde dovnitř za Rachel.

Krátce mu podržím ruku na znamení díků a mluvím tichým hlasem. "Promiň, že jsem ti dneska zničila... intimní chvilku s Rach."

"Trvalo vám to sem půl hodiny," odvětí s veselými plamínky v očích.

"Takže jsem nic nezničila," přikývnu s drobným úsměvem. "To jsem ráda."

"Musíme si promluvit o vašich klíčích. Máte o všech přehled? Každej náhradní klíč, každej klíč na okna. Neztratily se někdy a pak se zase objevily?"

"Ráno," odvětím. "Ráno se vrátím a na všechno odpovím."

Zatváří se zmateně. "Ty tu nezůstaneš? Rachel říkala, že všichni budeme spát v jedný posteli."

"Někdy jindy," popichuju.

"Neuděláš to, co si myslím, že uděláš, že ne?"

Stočím pohled na Ashley a vidím, že Rachel v dřepu mluví s jejím břichem a zaměstnává ji. "Záleží na to, co si myslíš."

"Spencer, poslouchej mě. To, co udělala, je neomluvitelný, ale špatný nemůžeš vyvážit špatným. Myslíš, že ti jen tak otevře dveře?"

"S tím počítám, jo."

"A co když ti neotevře?"

"Tak si dostanu dovnitř jinak."

Owen svraští obočí. "Teď mluvím jako tvůj kamarád a ne 'kretén' z LAPD. Neměla bys tam chodit a zvlášť ne sama. Ví o tom Ashley vůbec?" zeptá se a otočí se k ní. "Neví, že ne? Znám ji, a kdyby to věděla, nepřišla by sem."

"Nemohla jsem ji nechat v domě samotnou, Owene. Jenom dohlédněte, ať je v bezpečí, a já se za hodinu vrátím. Pokud se na něco zeptá, nic nevíš."

"Nebudu kvůli tobě lhát, Spencer," řekne jemně. "Mám tě rád. Obě vás mám rád, a kdyby to bylo obráceně, vykleštila bys mě, kdybych ti lhal."

Vím, že má pravdu, a cítím se hrozně, že k ní nejsem upřímná, ale nebudu riskovat, že mě bude k Aimee sledovat a něco se jí stane. Budu radši, když na mě bude pár dní naštvaná, než s ní být v nemocnici.

"Tak pokaždý, když na tebe promluví, předstírej, že spíš."

Otevře pusu, nejspíše aby protestoval, když k nám přijde Rachel.

"Zlato, zaveď Ashley do jejího pokoje."

Owen na Rachel chvilku hledí, pak se otočí na mě a zvedne obočí. Vím, co chce říct, a přikývnu. Budu opatrná.

"Rachel, znám tenhle dům zpaměti," prohlásí Ashley pobaveně, "Owen mě nemusí nikam vodit."

"Trvám na tom," obdaří ji Owen zářivým úsměvem.

"Tak dobře," souhlasí Ashley, která pořád vypadá mírně pobaveně. Pak se otočí ke mně. "Takže se uvidíme ráno?" zeptá se vážně.

"Budu zpátky za hodinu."

"Co ti bude trvat takhle v noci hodinu?"

"Něco pro mě shání, že jo, Spence?" zeptá se Rachel.

Vím, že až Ashley zjistí pravdu, budeme za tohle v maléru, ale přikývnu. "Tak tak."

Ashley mi pohlédne do očí a mírně se zamračí. Vím, že má další otázky. Například proč jsme tady. "Zítra," řekne.

Přikývnu. Zítra jí všechno povím. "Slibuju."

Rovněž přikývne a bez rozloučení se vydá nahoru po schodech. Vím, že si zasloužím. Netuší, proč se takhle chovám, a vím jistě, že si to zítra pořádně odnesu.

Jakmile jsou s Owenem z doslechu, otočí se Rachel na mě. "Vem mě s sebou."

"Ne. Zůstaň tu s Owenem a dělejte Ashley společnost, až se dostane k dokončení domácích úkolů, který musí oznámkovat."

"Půjdu s tebou."

"Nepůjdeš," řeknu pevným hlasem. "Promiň, vím, že jsi dneska skvělá, ale fakt to musím udělat sama."

Rachel vzdychne a přikývne. "Ashley nás zítra obě zabije. Je ti to jasný, že jo?"

Při té představě zkřivím obličej. "Je."

"Hele, telefon budu mít pořád u sebe, jo? Když se cokoliv semele, zavolej mi a já přísahám, že jí zkopu do kuličky, když to neuděláš ty."

"Dobře."

"Víš určitě, že to zvládneš?"

To nevím, ale vím, že už jsem to odkládala dost dlouho. "Překročila hranici. Zase. Až tam budu, zvládnu to."

Rachel přikývne. "Spěchej zpátky, jo? Stejně nebudu schopná usnout, dokud se nevrátíš."

Udělám krok dopředu pro objetí. "Nebudu pryč dlouho."

"Respektuju tvý rozhodnutí neříct o tom Ashley, Spencer. Ale jenom na hodinu. Pokud se do tý doby nevrátíš, všechno jí povím a půjdeme si pro tebe, ať se ti to bude líbit nebo ne."

Zaparkuju několik domů od Aimeeina a tiše zavřu dveře od auta. Vím, že v neděli téměř o půlnoci bude většina lidí v téhle čtvrti spát. V Aimeeině domě je tma a já si nejsem jistá, jestli je nebo není doma a auta má v garáži místo na příjezdové cestě.

Dojdu k domu a zazvoním na zvonek. Přes dveře slyším, jak zvoní. Uplyne půl minuty bez zvuku nebo pohyby zevnitř a já to zkusím znovu. Znovu čekám a dávám jí druhou možnost otevřít dveře.

Nadechnu se, chvilku přemýšlím a pak učiním vědomé rozhodnutí dům obejít a přes branku otevřít západku.

Stejně jako trávník před domem je zahrada za domem upravená a samé květiny.

Z toho, že jsem tu sama po tmě, mám trochu strach, ale snažím se ho potlačit. Přes sklo francouzských dveří vidím prázdnou kuchyň a stejně prázdnou chodbu. Stáhnu si přes pěst rukáv kabátu, pak se na sklo pořádně podívám a pěst uvolním. To neprorazím. To bych si nejdřív zlomila ruku, než bych to sklo prasklo.

Rozhlédnu se po otevřeném okně a ruku položím na kliku dveří. Bez přemýšlení za ni zatáhnu, a když se nesetkám s odporem, pozvednu obočí.

Tiše dveře otevřu, a než vejdu dovnitř, zaváhám. Přemýšlím, jestli ty dveře zůstaly otevřené omylem nebo schválně.

Vícekrát, než dokážu spočítat, Ashley nadávala, když chtěla ráno odemknout dveře a zjistila, že byly celou noc odemčené, a opakovaně říkala, že jsme měly štěstí, že nám nic neukradli.

S myšlenkou, jestli jsme si dnes s Ashley nevyměnily role, vkročím dovnitř a dveře za sebou zavřu. Srdce mi začíná tlouct rychleji.

Tiše jdu domem, oči se mi už dávno přizpůsobily tmě.

Dům je velmi čistý a upravený, napadá mě, že by Aimee možná měla změnit povolání, byla by dobrá pokojská.

Znovu se rozhlédnu a vydám se ke schodům. Zatímco po nich stoupám nahoru, držím se po straně, protože vím, že tam nejméně často vrzají. Když dojdu nahoru, rozhlédnu se po všech těch zavřených dveřích a přemýšlím, které bych měla otevřít jako první. Přemýšlím, které jsou její ložnice.

Položím ruku na kliku nejbližších dveří a zarazím se. Otočím se doleva a pohlédnu na nejvzdálenější pokoj. Vděčná, že má koberce místo parket, tiše dojdu k těm druhým dveřích a celou dobu odolávám nutkání ohlédnout se přes rameno.

Vzhledem k tomu, že procházení se v noci po domech jiných lidí, nikdy nebylo mým koníčkem, jsem pochopitelně nervózní.

Když dveře otevřu, zavrzají a já zkřivím obličej a rychle zastavím další pohyb.

S bušícím srdcem čekám téměř minutu a pak pokračuju. Aniž bych dveře víc otevřela, vstoupím do pokoje.

Okamžitě zaznamenám lampu umístěnou přímo před domem, která sem vrhá částečné světlo a pomáhá prosvětlit tmu. Při rozhlížení mi padnou oči na několik foťáků. Instinktivně se otočím čelem ke vzdálenější zdi a spatřím, že je pokrytá fotografiemi.

Přijdu blíž, abych je lépe viděla, a zatímco je jedna má část vyděšená, druhá přesně to čekala. Všechno jsou to fotky Ashley. S každým pohledem na hromady fotek z různých míst mi srdce buší rychleji a zdvojnásobí svůj tlukot, když spatřím několik fotek, na nichž je před domem a nebo vstupuje do domu mých rodičů.

Aimee ví, kdy bydlí.

Můj strach se brzy změní ve vztek. Tahle cizí ženská nemá právo si takhle zahrávat s mou rodinou. Zavrtím hlavou, vyjdu z pokoje a dveře nechám otevřené.

Přímo naproti pokoje, ze kterého jsem vyšla, je koupelna. Vejdu do ní a okamžitě zamířím k sprchovému koutu. Otevřu skleněné dveře, přidřepnu si a tiše procházím různé hygienické produkty. S každým pohledem na další produkt mi stoupá krevní tlak. Ashley je používá všechny. Od šampónu po peelingový krém, všechno to používá.

Vzhledem k čtrnáctidennímu volnu, které Aimee měla, přemýšlím, kolik času skutečně strávila v našem domě.

Vstanu a vrátím se do pokoje s fotografiemi. Několik jich strhnu, složím je a dám si ji do kapsy, abych je ukázala Owenovi. V téhle chvíli si částečně přeju, aby nebyl polda a byl tu se mnou. Je dokonce ještě vyšší než můj táta a cítím se s ním ještě bezpečněji než s Rachel.

O Rachel se ví, že si umí poradit, ale s metr devadesát pět vysokou horou svalů se měřit nemůže.

Vrátím se ke dveřím, která jsem se chystala otevřít původně, a bez přemýšlení je otevřu. Překvapí mě, když spatřím, že je postel prázdná a ustlaná. Pokoj vypadá jako hlavní ložnice, a vzhledem k tomu, že tu Aimee není, dojdu k lampičce, kterou vidím, a rozsvítím ji.

Na stolku vedle lampičky spatřím na fotce Ashleyin obličej a otočím rámeček. Ashley má na sobě svatební šaty a místo, aby stála vedle mě, Aimee si tam přilepila vlastní fotku.

Stejná fotografie - kromě Aimee - je v našem obýváku a teď vím, že si procházela fotoalbum, které máme spolu s dalšími na vrchní polici ve skříni. Kdyby zmizela fotka z obýváku, okamžitě bychom si toho s Ashley všimly.

Vzpomenu si, že jsem to album viděla, když jsem si ráno vybírala oblečení, a trochu se mi uleví. Máme od toho alba několik kopií, ale kdyby ho vzala celé, ranilo by mě to.

Na chvilku se zamyslím. Fotografie v mé kapse dokazují, že Ashley někdo z dálky fotil, ale nemohou nic dokázat. Znovu lampičku zhasnu a vyjdu z pokoje. Vrátím se do nejvzdálenějšího pokoje a rukou přikrytou rukávem kabátu, abych nezanechala otisky, zvednu jeden z foťáků.

Ještě jednou se znechuceně podívám na děsivé fotky pokrývající zeď a otočím se. Ztuhnu, když spatřím, že ve dveřích stojí Aimee a upírá na mě zrak.

"Ztratila ses, holčičko?"

25

"Ztratila ses, holčičko?"

Přišla jsem si to s ní vyřídit a po tom, co jsem tu našla a co jsem tu viděla, jsem více než připravená na bitku. V žilách mi proudí adrenalin a s bušícím srdcem pokrčím rameny. "Ani ne."

Aimee natáhne ruku a rozsvítí. "Vyznáš se v mým domě dobře?"

"A vyznáš se ty v mým domě dobře?" oplatím jí to.

"Ale jo. Všechno v tvým domě je předvídatelný. To se mi na něm líbí."

"Jak jsi na tom z pamětí, Aimee? Protože tě můžu ujistit, že do mýho domu už nikdy nevkročíš."

Usměje se především očima. "To si myslíš?"

"Spíš to vím."

Udělá gesto rukou ke zdi na druhé straně pokoje. "Líbí se ti ty fotky?"

Zabořím oči do jejích a říkám si, jestli slyší, jak hlasitě mi buší srdce. Dělám lhostejnou a pokrčím rameny. "Líbí se mi tvůj objekt."

Na její tváři se objeví úsměv a narovná hlavu. "Ale podívejme, my se shodneme."

Projde těsně kolem mě ke zdi pokryté fotkami. Na okamžik zavřu oči a vzápětí se k ní otočím. Volné dveře ignoruju a rozhodnu se nevolat Rachel. Nepotřebuju ji.

"Tuhle mám asi nejradši," sundá Aimee ze zdi jednu fotku a otočí se dokola tváří ke mně. "Ashley těhotenství moc sluší, viď?" ušklíbne se.

Když k ní přijdu a postavím se těsně před ní, ani nemrkne. Odhodlaně si hledíme do očí. Její slova mi zní hlavě a ruka mi vystřelí k jejímu krku. Pevně ho sevřu a přimáčknu jí ke zdi. "Věř mi, když říkám, že si zahráváš s ohněm."

Aimee se zasměje a já ji sevřu krk ještě silněji. "Myslíš, že si dělám srandu?" zeptám se zlostně.

Zvedne ruku a zatáhne za mé zápěstí. Její síla mě překvapí. "Asi vidím, co na tobě Ashley vidí," sklopí zrak k mým rtům a pak ho zvedne zpátky k mým očím. "Sluší ti to, když jsi naštvaná."

Hrubě vymaním ruku z jejího sevření a uslyším spadnout na podlahu foťák, který jsem měla v kapse. "Jdi do hajzlu."

"Ne, vážně," trvá na svém. "S mou holkou se měřit nemůžeš, ale fakt dobrý."

"S tvou holkou?" pozvednu jedno obočí. "Ty máš fakt o kolečko navíc, že jo? Jsi ubohá."

"Měla bys ji vidět, když jsme samy," pronese tiše a zavře oči. "Bože, ten pohled v jejích očích, když zavadí prsty o mé, zvuk jejího dechu." Slabě vzdychne a pak se ušklíbne. "Touží po mně stejně jako já po ní."

Bez přemýšlení vím, že je to nesmysl, a cynicky se zasměju. "Podívej se na sebe, Aimee. Je ti třicet a jsi posedlá vdanou ženou, která se na tebe nikdy ani nepodívá. Nikdy tě nepolíbí, nikdy se s tebou nebude milovat a nikdy ti neřekne, že tě miluje." Sleduju, jak se jí napnou svaly v obličeji.

"Rozdíl mezi námi je ten, že já s Ashley prožívám každý den a s tebou trávila čas jenom proto, že jí tě bylo líto. Můžeš plácat kraviny a ušklíbat se tím svým úšklebkem, když si myslíš, že ji ztrácím, ale miluje mě," řeknu přesvědčeně. "Nikdy nešlo o to, že bych si myslela, že se do tebe zamiluje. Bylo naprosto jasný, že ne, protože jak jsem řekla..." Odmlčím se, přejedu ji od hlavy k patě pohledem a tentokrát se ušklíbnu já. "Podívej se na sebe."

Její tvář zbrunátní, pak Aimee udělá krok dopředu a dá mi facku. I když bych ji mohla snadno zastavit a oplatit jí stejnou mincí, stojím tam a dovolím jí prohodit naše pozice a tvrdě mě přimáčknout ke zdi.

Svírá mi oblečení na ramenech a drží mě za něj na místě. "Víš, jak jsi trapná, že se jí snažíš držet, přestože jsi ji už ztratila?"

Jen ze samotného adrenalinu se mi zvedá hrudník.

Vzhledem k mému mlčení si mě přitáhne k sobě a praští mnou zpátky o zeď. "Otevři oči, Spencer. Skončila s tebou. Proč tu asi jsi sama, hm? Rozhlédni se, žádná Ashley. Není tu. Víš kde od zítra bude? Úplně to vidím," řekne a nakloní se mi k uchu. Její hlas přejde v šepot. "Je v mojí posteli. Svíjí se pode mnou a jméno, které křičí? Není tvoje. Tam bude."

Moje trpělivost vyprchala. Odstrčím ji a praštím ji do obličeje.

Aimee si s úsměvem setře kapku rudé tekutiny, která se jí pomalu utvořila na rtu. "Zasáhla jsem citlivé místo?"

Odstoupím od zdi a cítím, jak se mi třesou ruce. "Užiju si každej okamžik, až tě budu oznamovat policii."

Aimee se usměje. "Za co? Že jsem bez povolení vstoupila do vašeho domu?" zeptá se řečnicky. "S tím máš zkušenosti, že?"

Ashley mě za tohle zabije.

Aimee pokračuje. "Máš představu, jak je to lehké?" zeptá se s úsměvem. "Jak lehké je vejít do něčího domu, když jsou doma?" Její hlas je s každým slovem pevnější.

Dál mlčím.

"Víš, kolikrát jsem ve vašem domě byla a sledovala, jak Ashley předstírá, že jsi já, zatímco tě šukala?"

Přestože mě z její odpovědi zamrazí, posměšně se zasměju. "Zlato... ne. Prostě ne."

Její úsměv jen mírně povadne a pak Aimee přistoupí blíž. "Víš, kolikrát jsem klečela u vaší postele a odhrnovala jí vlasy z tváře?" zeptá se šeptem, ze kterého mi na pažích naskočí husí kůže.

"Lžeš."

"Vážně?"

S Ashley býváme v noci často vzhůru, i když samozřejmě ne každou hodinu. "Ano."

Aimee se ušklíbne, zvedne ruku a ukáže na zeď. "Chceš vidět fotku, zlato?"

Hrudník se mi zvedá zlostí. "Nemáš představu, co jsi udělala," pronesu tiše. "Co jsi začala."

"Naštvané manželky," povzdechne si. "Vždy dávají vinu té druhé ženě."

"Ty nejsi žádná druhá žena. Jsi nikdo, Aimee. Jsi jenom blázen, kterej potřebuje strávit dlouhej čas ve vypolstrovaný cele."

Během okamžiku se její výraz změní. V obličeji se jí rozhostí zlost a pak máchne rukou. Zasáhne mě pěstí do obličeje tak tvrdě, že mám co dělat, abych zůstala na nohách.

"Lidé vždy říkali, že moje máma byla bláznivá děvka," pronese Aimee pobaveně, zatímco mě chytne za paži a podepře mě. "Říkali, že skončím přesně jako ona, a já si vždy pomyslela, co ti můžou kurva vědět? Chápeš?" zeptá se mě mile s úsměvem.

Zatnu pěst, když vtom jí úsměv zmizí z tváře, nahradí ho tvrdý výraz a Aimee začne dýchat namáhavěji.

"Tak co kurva ty víš?!" vykřikne.

"Že jsi šílená mrcha," odvětím, zatímco jí praštím pěstí do obličeje a pošlu jí o pár potřebných kroků dál. Přejedu si jazykem přes ret a zamračím se, když ucítím krev.

Aimee se rychle vzpamatuje. Pomalu ke mně otočí hlavu, zasměje se a otře si krev tekoucí jí z nosu.

Udělám krok dopředu a znovu pozvednu ruku, když vtom Aimee vykopne nohu a zasáhne mě chodidlem do trupu. Odlétnu od ní a spadnu na podlahu. "Víš, kolikrát jsem tě mohla zabít ve spánku, Spencer?" zeptá se a jde ke mně. "Bože, musela jsem se nutit, abych to neudělala." Zasměje se a z pohledu v jejích očích soudím, že si v hlavě přehrává vzpomínku.

"Živě jsem si to představovala. Přiložila bych ti na obličej polštář a píchla ti do ruky injekci. Jak bych tam byla, abych utěšila Ashley, až by se vzbudila vedle tvého chladného těla." Přidřepne si ke mně a složí si ruce na kolena. "Zajímá tě, co bych použila?" zeptá se posměšně s povzdechnutím. "Existuje látka jménem pancuronium, způsobuje kompletní paralýzu dýchacích svalů. Polštářem bych jen utlumila otravné zvuky, které bys určitě vydávala."

Namáhavě dýchám a Aimee se usměje a lhostejně pokrčí rameny. "Tak vidíš, Spencer? Nejsem špatný člověk."

Začnu se zvedat, ale Aimee mě chytne za ramena, prudce švihne hlavou a udeří mě s ní do obličeje.

Se zavřenýma očima cítím její úsměv a zůstanu omámená ležet na podlaze.

"Vůbec nejsem špatný člověk," zamumlá Aimee, zatímco vstane a otočí se ode mě.

Velká chyba.

Mírně se posunu, dám obě ruce na koberec, co nejsilněji švihnu nohama a tvrdě ji srazím na podlahu. Než se může znovu postavit na nohy, dolezu k ní, dám kolena podél jejích boků a přišpendlím jí ruce podél těla. "Co si o sobě vůbec myslíš?" zeptám se zlostně.

"Cítíš ji, Spencer?" zeptá se s úsměvem. "Mám její vůni."

Silně zatlačím spodní částí dlaně na její klíční kost a Aimee zkřiví tvář bolestí. "Drž hubu."

Aimee pohne rukama a bez ohledu na mou snahu si je osvobodí. Shodí mě ze sebe a obrátí naše pozice. "Jsem v její hlavě, Spencer." Bolestivě mě chytne rukama za hlavu. "Jsem i v tvé hlavě. Myslíš na mě, má přítomnost tě štve, špatně spíš. Myslím, že jsem tě neslyšela mumlat z nočních můr, které míváš?" dokončí, zvedne mou hlavu a praští s ní o podlahu.

Z bolesti zavřu oči. Znovu je otevřu a vidím, že se na mě dívá se zuřivostí v očích a na tváři se jí objeví úšklebek. "Přijde ti tohle jako noční můra, Spencer?" Trochu se posune. "Uvidíme, jestli se vzdudíš," řekne tiše, pak přesune jednu ruku k mému krku a bolestivě mi zanoří nehty do pokožky. Vzhlédne a usměje se. "Pořád jsi tu, zlato?"

Díky tomu, že se posunula, mám dost místa na pohyb. Osvobodím si ruce a tvrdě ji ze sebe shodím.

Od toho nárazu na podlahu mi bolestivě buší hlava. Pomalu vstanu a ztěžka dýchám. Aimee rovněž stojí a opatrně našlapuje na levou nohu. Musela jsem jí zranit kotník, když jsem ji skopla na podlahu.

Takhle rozzuřená jsem nebyla roky. Udělám k ní krok a zasadím jí pravý hák, po kterém vykřikne.

Znovu pozvednu pěst, ale Aimee ji chytne, zasadí mi úder do žeber a vyrazí mi dech. Moje krátká nepohyblivost jí umožní snadno mě přimáčknout na zeď. Tiskne se ke mně, chytne mě za zápěstí a přišpendlí mi je nad hlavou ke zdi.

Znovu mě bolestivě udeří hlavou do lícní kosti a já potlačím výkřik. Místo toho během přívalu závrati zatnu zuby.

Cítím na uchu její dech. Skloní se, silně mi sevře lalůček mezi zuby a drsně za něj zatáhne. "Pouhý Ashleyin pohled stačí, abych byla celý den vlhká," řekne mi přímo do ucha. "Když jsem jí poprvé uviděla... Bože, stálo mě to veškeré úsilí, abych ji nepovalila na katedru a nevyšukala jí mozek z hlavy."

Slyším v uších téměř ohlušující tlukot vlastního srdce a stěží zaznamenám, že Aimee odtáhla svou ušklíbající se tvář, aby viděla mou reakci. Napodobím její předchozí úder, švihnu hlavou a udeřím ji s ní do obličeje.

Zasténá bolestí a překvapivě mě to neutěší, místo toho to jen zvýší můj vztek. "Nikdy se k tobě nepřiblíží, slyšíš mě?" zeptám se řečnicky, zatímco si Aimee sundá ruku z nosu. Z dlaně jí stéká hustá rudá tekutina a dělá jí na předloktí široký pruh. "Nebudu ti to opakovat, Aimee. Už nebudu milá. Sbal si věci a vypadni. Dneska."

Aimee zvednu ruku zpátky ke svému nosu a opět si z něj utře krev. "Ne, to nejde... To nemůžu udělat."

Pokrčím rameny. "Podle mě je to snadný. Najdi si kufr, naházej do něj věci, nastup do auta a zmiz."

"Myslíš, že se nás s Ashley jen tak snadno vzdám?"

"Myslím, že jsem s tebou ještě ani nezačala. Poslechni mě a vypadni."

Utře si ruku o stehno a rozetře si při tom krev po kalhotách. Pak ruku znovu zvedne a utře si krev z nosu. "Myslíš, že já s tebou jo?" Usměje se. "Myslíš, že dnešek nebo to, že jsem byla ve vašem domě, bylo zlé? Zlato, tohle je jen začátek."

"Co přesně se snažíš dokázat, hm? Už jsi prohrála. Ashley je moje. Byla moje od svých sedmnácti a bude pořád moje i v sedmdesáti."

Aimee se uchechtne a projede si rukou vlasy. "Jednou při obědě mi řekla, že jsi jediný člověk, se kterým kdy sexuálně byla. Nemohla jsem tomu uvěřit, jen jsem se smála. Není to hrozně smutné? Poznat za celý život jenom tvůj dotek?" Vrtí hlavou a olízne si jazykem plné rty. "Brzy pozná, jaké to je. Pocítit extázi z mého doteku, poznat, že jsi byla jenom trénink."

Posměšně se usměju. "Deset let je podle tebe trénink?"

"Cokoli beze mě je v mých očích pouze trénink."

"Zmiz," odvětím pevným hlasem. "Vypadni z města, z tohohle státu a prostě zmiz. Odjeď do jinýho státu a najdi si novou práci, nějakou, při který nebudeš mít na starosti děti. Jestli se ještě někdy přiblížíš k mojí rodině, přísahám, že tě zabiju."

"Řekněme, že odjedu," pokrčí rameny. "Řekněme, že odletím na podělaný Měsíc a zůstanu tam, vážně si myslíš, že zmizím? Zlato, já nikam neodejdu. Myslíš, že budeš spát? Myslíš, že budeš mít někdy zase klid? Ne, neustále se budeš ohlížet přes rameno. Budeš posedlá. Budeš před spaním kontrolovat každé okno a každé dveře a stejně do úsvitu nezamhouříš oči."

"Až se vrátíš domů, ať už dnes nebo zítra, vyhodíš z kuchyně všechno jídlo, vyměníš zámky a budeš nechávat zatažené závěsy." Zasměje se. "Myslíš, že až se budeš příště sprchovat, nebudeš myslet na to, jak tam stojím a zírám na tebe?"

"To, že jsi sem přišla a praštila mě, bylo to nejlepší, co jsi za poslední měsíce udělala, Spencer. Pokud půjdeš na policii, půjdu i já. Moje matka...," odmlčí se. "Bůh ji ochraňuj, mě toho hodně naučila, když od nás můj táta odešel. Pokaždé po sobě dokonale zahladila stopy, když šla do jeho nového domu, a otrávila jeho i tu mrchu, kvůli které nás opustil."

S tíží na hrudi ztěžka polknu a sklopím zrak na spadlý foťák. Aimee směrem k němu kývne. "Chceš ho? Vem si ho. Myslíš, že bych byla tak hloupá, abych v něm nechala kartu? Nepodceňuj mě tak."

"Odjeď," zopakuju a udělám k ní krok.

"Dobře," odvětí rychle.

"Dobře?"

"Jo, dobře. Odjedu."

"Dneska?"

Usměje se. "Pokud to chceš, tak jo."

Hledím na ni a cítím bušení v hlavě a rychle se formující podlitinu na žebrech. "Jestli tě ještě jednou uvidím v blízkosti svý rodiny...," odmlčím se a dál jí sebevědomě hledím do očí.

"Neboj se, ještě mě uvidíš, Spencer," usměje se. "Až to budeš nejméně čekat. Nikdy bych nedokázala odjet od Ashley na moc dlouho."

"Zabiju tě," dokončím a zopakuju svou předchozí výhrůžku.

Aimee si povzdechne. "Dnes jsem se držela zpátky, Spencer. Pamatuj si to. Až se vrátím, Ashley bude má, ať se ti to líbí nebo ne, a pokud se mi postavíš do cesty? Pohřbí tě v zavřené rakvi."

"Nikdy tvoje nebude," odvětím a tu prázdnou výhrůžku, kterou mě jen chtěla zastrašit, ignoruju.

Aimee se sebevědomým úsměvem odvětí: "Uvidíš."

"Jestli tě ráno uvidím ve škole, budeš toho litovat víc, než si dokážeš představit."

Zatímco tam stojíme a hledíme na sebe, pokoj je plný napětí. Věnuju jí poslední pohrdavý pohled, pak se otočím na patě, vyjdu z pokoje a zabouchnu za sebou dveře.

26

Když před sebou spatřím Rachelin dům, tiše vydechnu úlevou. Zastavila jsem dvě ulice od Aimeeina domu, abych se uklidnila. Z adrenalinu a vzteku kolujícího mi v žilách se mi téměř motala hlava. Jakmile se mi tep vrátil na polonormální hodnotu, znovu jsem nastartovala a zjistila, že i když pořádně šlápnu na plyn, stejně k Rachel přijedu o pět minut později.

Můj vzdech se změní v zasténání, když si všimnu, že jsou dveře od domu široce otevřené a na příjezdové cestě se rozletí dveře Rachelina auta.

Vidím, jak se Ashley ztěžka zvedá a vystupuje z auta. Neváhám a zastavím na příjezdové cestě za ní. Bázlivě vystoupím a snažím se ignorovat podlitinu, která se mi dělá na žebrech.

Ashley ke mně pospíší tak rychle, jak jí to jen současný stav dovoluje, a chytne mě. "Jsi v pořádku?" zeptá se rychle s patrným znepokojením v hlase. "Ublížila ti?"

Zavrtím hlavou, ale zrak jí padne na mé rty. Vím, že mám roztržený ret, cítím ho. Taky cítím tupou bolest a napětí kolem lícní kosti. Určitě tam se svítáním budu mít modřinu.

Ashley se najednou tváří, jako by chtěla někoho zavraždit, a já ji volně chytnu za zápěstí, jsem úplně vyřízená. "Nestojí za to."

"Nic jí neudělám."

"Aha...," divím se tupě.

"Ale tobě...," odmlčí se a vrtí hlavou. "Panebože, tobě. Do domu. Hned."

V duchu zakleju, vyhovím jí a vejdu do domu. Rachel a Owen se tváří nesměle. "Fakt díky moc."

"Těhotný Ashley se neodporuje," odvětí Owen, který si drží na bradě pytlík s ledem.

Rachel se narovná a přejede mi očima obličej a krk. "Jsi celá?" zeptá se znepokojeně.

Když se s prásknutím zabouchnou dveře od domu, zkřivím obličej. Ashley mě rychle chytne za ruku a táhne mě ke schodům. Po všem, co se dnes stalo, si užívám její ruku ve své a nechávám ji odvést nás do pokoje pro hosty.

Vejde tam jako první a já ji následuju dál do pokoje.

Opatrně mě vezme rukama za obličej, zkoumá mi lícní kost a mírně zkřiví obličej. "Nebolí to?" zeptá se jemně.

Zavrtím hlavou a píchne mě z toho v krku. "Není zlomená," ujistím ji.

Ashley sklopí zrak na můj krk a zamračí se. Zlehka přejede prsty kolem ran a pak zvedne oči k mým rtům. Nakloní se a na zraněný ret mi vtiskne tak jemný polibek, že ho sotva cítím.

Pak se otočí, přejde ke dveřím, zabouchne je a následně rozsvítí. Tvář má teď brunátnou vzteky a vidím, jak se jí ze zatnutých zubů napínají čelistní svaly.

"Kolik ti je?" zeptá se mě pevným hlasem.

"Na to ti nemusím odpovídat."

"Kolik ti je?" zopakuje.

Vzhledem k jejímu výrazu se ji neodvažuju pokoušet a vzdychnu. "Dvacet šest," odpovím. Představa, že se každý den přibližuju k dvaceti sedmi - tak blízko třicítce - se mi příčí.

Přikývne a olízne si spodní ret. "To jsem si myslela," spustí, "ale pak jsem si řekla, proč by se šestadvacetiletá ženská chovala jako nezodpovědnej debil?" Z očí jí sálá zlost. "Kdo to do hajzlu dělá, Spencer?"

Zvednu ruce. "Hele, než se rozparádíš-"

"Drž hubu," řekne drsně. "Co sis do prdele myslela, hm? Pitomá idiotko."

"Tahle 'pitomá idiotka' se chtěla postarat, abys byla v bezpečí, a udělala by pro to cokoliv," odvětím mírně zvednutým hlasem.

"A co jako?! To jsi kvůli tomu musela jako úplnej debil jít sama v noci do jejího podělanýho domu?"

"To není fér."

Cynicky se zasměje. "Není to fér? Co jsi čekala, hm? Posraný poplácání po zádech? Bože, ty stupidní idiotko. Vůbec tomu nemůžu uvěřit."

"Mohla by přestat se mnou takhle mluvit," řeknu jí.

"Přestanu s tebou takhle mluvit, až kurva dospěješ."

Opakovaně otevřu a zavřu pusu. "Snažila jsem se pomoct," pronesu jemně, když se konečně rozhodnu, co říct.

"A pomohla jsi fakt úžasně," začne sarkasticky. "Jsi zraněná, do jejího podělanýho domu ses nejspíš vloupala a lhala jsi mi!" Hlasitě vzdychne, pak zavrtí hlavou a přistoupí ke mně. "Víš co? Tady," řekne, natáhne ruku a poklepe mě po zádech. "Gratuluju k podělaně úžasný práci."

"Já ti lhala?" nedám se a ignoruju její sarkasmus. "Nevzpomínám si, že bys řekla: 'Hele, Spence, nejdeš za Aimee domů, že ne?'."

"A nemůžu uvěřit, že jsi do toho zatáhla Rachel a Owena. Rachel říkala, že pro ni něco sháníš a ty jsi řekla 'Tak tak'. Slyšela jsem tě úplně jasně. Takže jo, lhala jsi mi."

"A já nemůžu uvěřit, že jsi to spolkla," odvětím se zamračením. "Mám ji ráda, ale její lhaní stojí za starou bačkoru."

"Nenapadlo mě, že budeš tak debilně pitomá!" odsekne. "Bez ptaní jsem ti věřila a ty jsi udělala, co jsi udělala. Podívej se na mě a řekni mi, jak jsi sakra mohla bejt tak nezodpovědná."

Dlouho na ni hledím. Vím, že mluví o dětech. "Udělala jsem to, abych tě ochránila. Věděla jsem, že bys mi řekla, abych tam nechodila, nebo hůř, řekla bys mi, že půjdeš se mnou. A kromě třeštící hlavy z tohohle řvaní," začnu sarkasticky, "jsem zdravá jak podělaná rybička. Nemáš důvod tak vyvádět."

Zatne čelist a krátce zavrtí hlavou. " S tímhle nezačínej, Spencer."

"S čím? Hm, Ash? Šla jsem tam, aby nás nechala na pokoji, abys byla v bezpečí." Pokrčím rameny a krátce stisknu rty. "Ale ne, to pro Ashley, paní Dokonalou není dostatečně dobrej důvod."

Odfrkne si. "Tohle na mě dneska nezkoušej. Nemám podělanou náladu."

"Evidentně."

Skousne si ret a vidím, že mrknutím zahání slzy. "Nejsi superžena, Spencer," řekne tvrdě. "Jsi jenom žena. Moježena." Dá si ruku na břicho. "Matka." Zavrtí hlavou. "Manželka, dcera, sestra."

"Já vím," odvětím jemnějším tónem.

"Co kdyby měla pistoli, hm? Nebo nůž? Co bys udělala, kdyby ti ji namířila na hlavu nebo na tebe zaútočila nožem? Co kdybys místo toho, abys tu teď stála a dívala se na mě, ležela mrtvá v jejím domě?"

"Ale já neležím," opáčím hloupě.

Spustí se jí slzy a tečou jí po tvářích. "Jo, protože jsi měla posraný štěstí."

"Omlouvám se," odvětím upřímně. "Ale kvůli tvýmu bezpečí bych to udělala znova."

Hluboce se zamračí. "Seděla jsem tu a přemýšlela, proč jsi chtěla, abych sem šla, jenom abys mohla sehnat Rachel, co chtěla. Přemýšlela jsem, proč jsem nemohla jít s tebou. Hloupý, co?"

"Ne, a-"

"A pak mě napadlo, že se půjde zeptat Owena, jestli neví, proč tu jsem, a hádej co? Zlomil se při druhý otázce. Bože... když mi to řekl, tak jsem-"

"Omlouvám se," zopakuju a přeruším ji.

"To pro mě nic neznamená!" vykřikne. "Bože, mám na tebe takovej vztek, že nevím, co si se sebou počít."

Před tímhle ječením jsem čekala přinejmenším pár hodin spánku. Povzdechnu si. Nemyslela jsem si, že na mě bude takhle naštvaná, tohle je naše nejhorší hádka za hodně dlouhou dobu. "Jsem unavená," řeknu s téměř nevěřícným zavrtěním hlavou. "Tohle teď nepotřebuju."

Ashley se rozšíří oči. "Tak to jsme kurva dvě, zlato!"

Zatnu čelist a nakrátko zavřu oči, bolest hlavy se začíná stupňovat.

"A neříkej mi, že tohle teď nepotřebuješ! Myslíš, že já tohle potřebuju? Myslíš, že potřebuju, aby ses chovala jako úplnej debil?"

Hledím na ni a pak pomalu zavrtím hlavou. "Asi ne," řeknu jemně.

Ashley zatne pěsti. "Nedívej se na mě takhle."

"Jak?" zeptám se zvýšeným hlasem a zamračím se.

"Jako že nemám pravdu. Mám!"

Pozvednu obočí a vydám se ke dveřím.

"Ječím na tebe, protože tě moc miluju!" zakřičí, pak mě chytne na zápěstí a otočí mě. "A neodcházej z tohohle pokoje, když s tebou mluvím."

"Ječíš na mě, vzpomínáš?"

"To je kurva to samý! Zdaleka jsem s tebou ještě neskončila!"

Vzhledem k tomu, jak mě dnes už vyčerpala Aimee, nemám na tuhle hádku sílu. "Dobře, fajn!" odseknu. "Ječ na mě, křič na mě, ale ne teď."

Pustí mé zápěstí, otočí svou ruku dlaní nahoru a na okamžik vzhlédne. "Aha!" začne a pohlédne zpátky na mě. "Spencer nechce čelit následkům svýho idiockýho chování, to je ale překvapení."

Pohlédneme si do očí a ta hádka mě přejde. Nechci v tomhle sporu pokračovat, tak otočím, otevřu dveře a vyjdu na chodbu, ale Ashley mě silou zatáhne zpátky do pokoje. Bolelo to.

"Bože! Dávej sakra pozor!" vykřiknu naštvaně, zatímco se držím za bok.

Její vztek rychle nahradí starost. Přistoupí blíž a něžně položí ruku na mou. "Jsi v pořádku? Tohle nebolí? Omlouvám se."

Když slyším její jemný hlas, lituju, že jsem křičela. "To je... v pořádku. Já se omlouvám," odvětím stejně jemným hlasem.

Drobně přikývne, přejede rukou po mé a pak se ode mě odtáhne. "A nechtěj, abych začala o tom, že jsi mi neřekla, že byla v domě! Mám právo takový věci vědět, Spencer. Bože, už mám dost toho, jak mě lidi rozmazlujou, když jsem evidentně jediná, kdo nejdřív přemýšlí, než něco udělá."

"Jo, a až to jednoho dne tak nebude, označím si to v kalendáři a budu ti to při každý příležitosti připomínat."

Usměje se úsměvem, který má do pobaveného daleko. "To klidně udělej."

"Ale co by to tak mohlo být, hm?" zeptám se sarkasticky. "Ashley v supermarketu nezkontrolovala datum spotřeby na mlíku? Protože to je tak jediná chyba, kterou bys mohla udělat, že jo?"

"Dávej si pozor na jazyk, Spencer, protože se pohybuješ po hodně tenkým ledě."

"A omluvila jsem se, co můžu kruci ještě udělat? Očividně to teď nechceš slyšet."

Ashley se téměř odfrkne. "To si piš, že nechci. Jsi děsně nezodpovědná, uvědomuješ si to?"

"Tak znova. Jenom jsem se snažila pomoct. Nebudu se s tebou pohybovat v kruhu, Ashley. Není mi moc dobře."

Zavrtí hlavou. "Částečně je mi to úplně jedno, Spencer. Částečně jsem ráda, že trpíš." Utře si slzy a já k ní přistoupím, abych ji objala. "Slíbila jsi mi to!" vykřikne a odstoupí ode mě. "Před roky jsi mi slíbila, že už nikdy nebudeš tak hloupá a nerozumná, aby ses zase vrhla po hlavě do rvačky."

Okamžitě vím, o čem mluví, a vzdychnu. Slíbila jsem to, ale někdy si zoufalá doba žádá zoufalé činy, a bylo naprosto jasné, že nemůžu nechat Aimee, aby jí to prošlo. Vymkla se kontrole.

"Tohle vůbec není jako s tvým tátou," odvětím pevným hlasem.

"Není? Chovala ses jako úplně pitomej idiot tehdy a chováš se jako úplně pitomej idiot teď. Nevidím vůbec žádnej rozdíl."

"Miluju tě," pokrčím rameny. "Miluju. Udělala bych pro tebe cokoliv, umřela bych pro tebe, ale nečekej ode mě, že tě nebudu chránit. Stojíš tu, ječíš a nadáváš, a jo, něco z toho si asi zasloužím, ale určitě ne všechno, jasný? Netušíš, co se dneska stalo, co jsem viděla, co mi řekla, jak moc mě vyděsila... Tak prosím přestaň."

"Mně je to fuk!"

"Ale není."

"Šla jsi za ní," řekne s hlubokým zamračením, "a našla jsi ji. Přesně jsi věděla, co děláš, a přesně jsi věděla, čeho je schopná. Nemyslela sis, že si spolu sednete a bude mluvit o pitomým počasí. Všechno, co teď cítíš, je jenom tvoje vina, Spencer, takže jo, je mi to fuk."

Vím, že to tak nemyslí, tak mlčím.

"Buď ráda, že to udělala ona a ne já!" pokračuje zlostně a rozhodí rukama. "Ježíši Kriste, mám sto chutí z tebe tu blbost vymlátit."

Jemně vydechnu, dívám se na ni a umožňuju jí ze sebe všechno dostat.

Ashley mlčí, až jí začne být do breku. "Bez tebe to nezvládnu," pronese tiše.

"Já taky ne."

"Tak proč jsi všechno riskovala a šla tam sama? Věděla jsi, jak je nebezpečná."

"Bylo mi to jedno," odpovím upřímně. "Snažila jsem se pomoct."

Roztřeseně vydechne a její výraz ztvrdne. "Tak je to pokaždý! Bože, nikdy tě nenapadne myslet na mě, že ne?"

"Myslela jsem jenom na tebe."

"Ne, myslela jsi jenom na sebe a jak musíš někomu dokázat, že nejsi srab. Nemusíš kolem sebe máchat pěstma, abys někomu dokázala, že jsi silná, Spencer."

S hlasitým povzdechem odpovím: "To vím."

"Jsi takovej pitomej idiot."

Frustrovaně hlasitě zasténám. "Pro rány boží. Nedá si ti vypnout zvuk?"

Ashley šokovaně otevře pusu a dlouhé sekundy tak zůstane. Pak se rozesměje.

Nevím, co mám dělat. Nehybně tam stojím a opatrně dýchám, abych nepřitížila svým stále bolícím žebrům. Po několika sekundách se Ashley pořád směje a já se začnu usmívat. "Co je?"

Krátce si ke rtům přitiskne prsty. "Mám na tebe takovej vztek," zasměje se.

Taky se zasměju. Nic jiného dělat nejde.

Její smích se během pár sekund přejde v drobná uchechtnutí, až ustanou i ta. Zatne čelist a zamračí se. "Prostě mi zmiz z očí."

Obrátím oči v sloup. "To je pro tebe typický."

"Ach ne, miláčku," přejede rukou po pokoji. "Chceš tu se mnou zůstat? Klidně si posluž. Ale nečekej, že se na tebe byť jenom podívám."

Zavřu dveře, a zatímco si sundavám tričko, zkřivím bolestí obličej. Pak dojdu k posteli, sáhnu do tašky na přespání a zvednu šedé tílko, když vtom se Ashley náhle zjeví vedle mě, jemně si ho ode mě vezme, přetáhne mi ho přes hlavu a opatrně mi do něj navede ruce.

"Opravdu se omlouvám," hlesnu tiše.

Ashley se otočí a beze slova se začne převlékat do věcí na spaní. Sundám si džíny, okamžitě je zvednu a vidím, že kapsy, ve kterých byly fotky, jsou prázdné. "Pitomá idiotko," vynadám tiše sama sobě.

Ashley se bleskurychle otočí. "Cože?"

"Ne ty," odvětím podrážděně.

Skoro minutu nad nimi naříkám a pak se rozhodnu, že se s tím vypořádám, až se trochu vyspím. Když si natáhnu kraťasy a odložím tašku na podlahu, vlezu si do postele a odolám pokušení vzdychnout potěšením.

Během chvíle Ashley zhasne a připojí se ke mně. Bez přemýšlení nadzvednu deku na její straně a chci jí přikrýt, ale ruku mi odstrčí a přikryje se sama.

Lehnu si na záda a zamračím se kvůli nepříjemnému tlaku na žebrech. Zatímco obě ležíme na zádech, otočím hlavu na Ashley a vidím, že má zavřené oči a zatíná čelist. "Nedívej se na mě," řekne, aniž by se na mě podívala.

S potlačeným povzdechnutím otočím hlavu zpátky a dívám se do stropu. I když na mě má vztek, cítím se s ní tak v bezpečí, až bych brečela.

Když uslyším Ashley zlostně zasténat, otočím se zpátky k ní. "Co se děje?" S rozohněným výrazem se ke mně pomalu otočí a já se se zavrtěním hlavou odvrátím. "Fajn."

Ashley vstane z postele. Sleduju, jak přejde přes pokoj a rozsvítí lustr, který mě téměř oslepí. Vím, že to udělala schválně, a zamračím se. Když uslyším prásknutí dveří od koupelny přes chodbu, přelezu přes postel a slezu z ní z Ashleyiny strany.

Pospíším si a bez zaklepání vstoupím do koupelny.

"Nebudu ti to opakovat," řekne Ashley chladně.

"Jsi v pořádku?" zeptám se.

Věnuje mi nevěřícný pohled. "Chystám se čůrat."

"Tak jo," odvětím téměř zmateně.

Ashley pozvedne obočí a kývne hlavou. "Tak jo. Jdi."

"Mám jít?"

"Zmiz." Rychle zavrtí hlavou. "A řekla jsem ti, abys na mě nemluvila. Tak s tím přestaň."

"To se nemůžu ani zeptat, jestli jsi v pořádku?"

"Ne, nemůžeš. Nechci tě ani vidět. Myslím to vážně. Zmiz mi z očí."

Při cestě ven zavřu dveře a dojdu do přízemí. Téměř u paty stolů zahlédnu, jak Owen rychle mizí z obýváku, a povzdechnu si.

"Nebuď takovej srab, Owene!" křikne za ní Rachel.

"Za to předtím se omlouvám," omluvím se, zatímco si sedám vedle ní. "Křič, jestli chceš."

Otočí se, aby na mě pořádně viděla, a usměje se. "Řekla bych, že o to už se postarala Ashley."

"Slyšela jsi to?"

"Slyšeli to i v Austrálii."

Dokážu se drobně usmát. "To by mě nepřekvapilo."

"Jsi v pohodě?" zeptá se vážně a natáhne ruku k mé lícní kosti. "Zítra tam budeš mít modřinu."

"Já vím," vzdychnu. Uslyším spláchnutí záchodu a po několika sekundách prásknutí dveří od ložnice. "Myslím, že Ashley mi chce udělat modřinu i na druhý straně."

"Myslíš, že si to nezasloužíš?"

"Ne, vím, že zasloužím. Jenže... já nevím."

"Ale víš."

"Potřebuju, aby mě objala, než se zase rozječí."

Rachel tiše vzdychne, přisune se blíž a dá kolem mě ruce. "Až spolu zase budete mluvit, mohla by ses za mě přimluvit? Momentálně mě nenávidí."

Chtěla bych, aby mě objímala Ashley. Krátce si položím hlavu na Rachelino rameno a povzdechnu si. "Má jenom zlost."

"Zlost je slabý slovo na to, jak reagovala, když jí Owen řekl, kde jsi. Myslela jsem, že vybuchne. Viděla jsi jeho bradu?" Uchechtne se. "Myslí si, že ho zabiješ, tak se schovává v kuchyni," řekne a na konci věty zvedne hlas.

Zavrtím hlavou. "Není to jeho vina, ale moje."

Rachel přikývne a pustí mě. "Tak co se tam stalo?" zeptá se mě jemně.

Při vzpomínce na čas strávený v Aimeeině domě ztěžka polknu. "Nic," odvětím tiše. Rachel ví, že o tom zatím nechci mluvit, tak mě v odpověď pohladí po koleni. Najednou uslyším zvenku zaskřípání pneumatik a vykulím oči. "Řekni mi, že jsi nevolala mý matce," vyhrknu a vstanu.

"Ne, to jsou jenom sousedi, hluční hajzlové."

Chci se o tom přesvědčit na vlastní oči, tak dojdu ke dveřím a vyhlédnu na ulici. Vidím z červeného sporťáku vystupovat namyšleného chlapa, který si točí klíčky kolem ukazováčku. Uleví se mi, že před tím, než budu muset čelit Paule, mám přestávku, zavřu dveře a vrátím se do obýváku.

Než mám příležitost se posadit, uslyším otevření dveří od ložnice.

"Spencer!" zakřičí Ashley úzkostlivě.

Chvíli čekám a přehrávám si v hlavě její znepokojený tón.

"Rachel, ona odešla?" zeptá se Ashley zoufale a s dupáním se žene dolů po schodech.

Rychle jí vejdu do výhledu a Ashley se zarazí na místě. Její znepokojený výraz opět nahradí zuřivý. Pokračuje po schodech dolů, a jakmile je dostatečně blízko, natáhne ruku. "Klíčky."

Pohlédnu na své oblečení, které postrádá kapsy. "Mám je v džínách."

Odfrkne si, otočí se na patě a jde zpátky nahoru. Mě tam nechá stát se zmateným výrazem ve tváři. Ta ženská mě jednou přivede do hrobu.

Nakouknu za roh obýváku na Rachel a s nafouknutím tváří vydechnu. "Měla bych asi jít za ní..."

Rachel se usměje. "To bys měla." Zvedne nohy na gauč. "Jo, a Spencer?"

Čekám.

"Hodně štěstí."

Zastavím se před dveřmi do ložnice a v očekávání dalšího kola Ashleyina křiku se zhluboka nadechnu, pak dveře otevřu. Spatřím ji sedět se svěšenou hlavou na kraji postele a zarývat prsty do kraje matrace. Okamžitě poznám, že pláče.

Aniž bych zavřela dveře, dojdu k ní a klesnu před ní na kolena. Rukama jí obejmu kolem pasu a položím jí hlavu na kolena. "Omlouvám se," šeptám upřímně. "Moc se omlouvám."

27

Přesunu ruce z Ashleyiných boků na její záda a hladím ji ve snaze ji utěšit, její pláč během posledních pár minut zesílil. S hlavou na jejích nohách a rukama na jejím těle cítím všudypřítomné napětí. Zvednu hlavu a odhrnu jí vlasy ze zakryté tváře.

"Hej," zašeptám a zvednu jí bradu, abych ji pořádně viděla. "To bude dobrý."

Se stále zavřenýma očima nesouhlasně vrtí hlavou. Jednou rukou jí utřu slzy, druhou jí položím na bedra a pomalu s ní pohybuju. Slzy tvrdohlavě odmítají ustat. Přesunu k jejímu obličeji i druhou ruku a zbavuju ho vlhkosti. Jedním pohledem dolů zjistím, že se jí třesou ruce, a zabolí mě z toho u srdce.

Nemrzí mě, že jsem k Aimee šla, ale mrzí mě, že se Ashley cítí takhle.

Vstanu z podlahy a kleknu si na postel. Kolena dám podél Ashley, ruce jí dám kolem krku a přitáhnu nás blíž k sobě.

Z bolesti na žebrech a z toho, jak mě bolí slyšet ji brečet, zavřu oči. Bolí to ještě víc, protože je to moje vina.

Nedovolím žádný slovům zformovat se mi na jazyku, vím, že jsme nejspíš pro dnešek obě řekly už dost. Slova vyřčená ve víru hádky. Slova, která jsme tak nemyslely, a slova, která jsme tak myslely víc než cokoliv.

Ashley mě konečně obejme kolem pasu. Položím si hlavu na její a Ashley zpevní své objetí tak, až to téměř bolí.

Uplynulo pět minut a její nestálé dýchání se uklidnilo v občasné ostré nádechy. Jednu má ruka zůstává zaháklá kolem jejího krku, zatímco druhá už ji dávno začala konejšivě hladit po zádech.

Pohlédnu na hodiny a vidím, že jsou téměř dvě. Ashley musí za čtyři a půl hodiny vstávat do práce. Vzhledem ke stavu, v jakém určitě bude ráno můj obličej, pochybuju, že půjdu děsit zákazníky.

Vtisknu jí jeden něžný polibek na rameno, pak se odtáhnu a položím si ruce na stehna. "Je pozdě, asi bychom se měly vyspat," řeknu jemně.

Pokud by zítra nemusela do práce, vůbec nepochybuju, že bychom tu hádku dokončily, ale zvítězí u mě starost o to, jak se bude zítra cítit.

Zavrtí hlavou. "Musíme si promluvit."

"Já vím."

"Tak mluvme."

Vím, že obě nerady chodíme po hádce spát, aniž bychom se usmířily, a zvlášť po takhle velké hádce, ale tady na to není prostor. Owen a Rachel taky musí zítra do práce.

"Jsi unavená," řeknu něžně. "Já jsem unavená, Rach a Owen jsou nejspíš unavení. Prospěme se a promluvíme si zítra, až budeme obě při smyslech."

Vím, že po takovém pláči ji hádka prozatím přešla. Nevím, jestli čekám, že na mě ráno bude ječet, nebo čekám, že se mnou nebude mluvit. Vím jen, že ta hádka zdaleka neskočila. Opatrně z ní slezu a Ashley si otře z tváře slzy, které musely téct v tichosti.

Po krátké návštěvě koupelny se vrátím do pokoje s Tylenolem v ruce, který položím vedle láhve vody na stolek se šuplíky vedle Ashleyiny strany postele. Pak zhasnu. Vzhledem k tomu, že je postel jednou stranou u zdi a Ashley leží na straně do pokoje, ji musím překročit, abych se do postele dostala. Dávám si velký pozor, kam šlapu, nechci ji kopnout do tváře. To by byla třešnička na dortu dokonalého večera.

Vím, že by odmítla mou ruku, kdybych ji objala, tak se otočím a ležíme zády k sobě.

V porovnání s naší ložnicí doma je tenhle pokoj malý a já si vzpomenu, jak jsme tu spaly poprvé.

Vrátím se do pokoje, rozběhnu se k posteli, přeskočím Ashley a s malým odrazem přistanu na druhé straně postele. "Naše postel je větší," prohlásím zbytečně.

"Počkej, počkej, počkej. Zastav mě, jestli ji znáš," začne Ashley mumlavě a ztěžka mi položí ruku na břicho.

Otočím se na bok a usměju se na její opilý obličej. Vzhledem k tomu, že jsem dnes dělala řidičku, zůstali mi na krku tři opilí, nadržení dospělí, ale naštěstí se Owen a Rachel sápali po sobě a ne na Ashley a mě.

"Tak jo," řeknu tiše, nechci probudit Rachel a Owena.

"Potřebuju tě tak, že bych zemřela, moc tě miluju, a proto pokaždé, když tě chci, stačí se zasnít," zpívá jemně a trochu falešně.

Uchechtnu se, přisunu se blíž a přitisknu se k ní. Nohu dám mezi její a ruku jí položím na bok. "Vím, kdo to zpívá," přeruším ji něžně uprostřed sloky.

"Nevíš, pššt," zašeptá a pak v písničce pokračuje.

S úsměvem přisunu hlavu blíž a sleduju, jak se zavřenýma očima zpívá a při refrému mírně pohupuje hlavou. "Ash, neblbni," řeknu s úsměvem v hlase, "to jsou The Everly-" Jsem umlčena pevným polibkem, který Ashley stejně tak rychle přeruší a pak pokračuje ve zpěvu.

Přestala zpívat pouze kvůli zvracení.

Slyším, jak se Ashley pohne a odšroubuje víčky láhve vody. Předpokládám, že si bere prášek, který jsem jí u láhve nechala, protože jsem věděla jsem, že jí pomůže usnout.

Vzhledem k tomu, jak na tom s Ashley jsme, a Aimeeiným slovům, která mi zní v hlavě, je pro mě více než těžké usnout a to bez ohledu na to, jak jsem unavená. S vědomím, že rozhodně nedovolím, aby Ashley jela zítra do práce sama, přemýšlím, jestli si Aimee vzala mé varování k srdci nebo jestli tam bude a bude dělat, jako by se nic nestalo.

Když se vytrhnu ze zamyšlení, podle zvuku Ashleyina dýchání mi dojde, že v půl třetí v noci ještě nespí, a zvažuju, o čem přemýšlí. Nebo přesněji chci vědět, o čem přemýšlí.

Když Ashley vzdychne, zamračím se a pak se otočím. Zajímá mě, proč vzdychla. Pohlédnu na prázdný prostor mezi námi a okamžitě to pochopím. Zvednu hlavu, horní polštář dám mezi naše těla, aby jí tlačil na záda, a pak stáhnu spodní polštář a dám jí ho mezi kolena. Otočím se zpátky a přisunu záda blíž k jejím, aby cítila podporu polštáře.

V tom spěchu jsem při odchodu z domu zapomněla na její těhotenský polštář.

Položím hlavu zpátky na chladné prostěradlo a upřu zrak do zdi. Nejspíš stejně nebudu polštáře potřebovat.

Cítím Ashley se pohnout a za okamžik ke mně šoupne jeden ze svých polštářů, který mi zůstane na hlavě, dokud se nenadzvednu a nepoložím hlavu zpátky.

Když uslyším budík, zamračím se a dám si polštář na hlavu ve snaze vytěsnit pronikavé pípání, které mi určitě mělo způsobit infarkt. "Vypni to," zamumlám podrážděně.

Když o chvilku později budík pořád pípá, stáhnu si polštář z obličeje, položím si ho na nohy a podívám se na Ashley, která podle všeho pořád hluboce spí. Nevěřícně zavrtím hlavou, opatrně se přes ni nakloním a budík zamáčknu. Pak jí dám pusu na tvář, padnu zpátky na matraci a znovu se zavrtám do vyhřáté deky.

Váha polštáře na mých nohách je příjemná, tak sáhnu mezi Ashley a sebe, přitáhnu si zmačkaný polštář, nechám na něj padnout hlavu a znovu zavřu oči.

"Ash, práce," zamumlám.

Podrážděně zabručí a já to napodobím. Takhle brzy ráno jsem nepoužitelná.

Leží se mi nepohodlně, tak se znovu otočím a přitisknu tělo k Ashleyinu. Jednu ruku jí dám přes břicho a políbím ji na odhalené rameno. Pomalu se usměju, když si Ashley zvedne mou ruku ke rtům, krátce mě políbí na prsty, pak si jí dá zpátky na břicho a dál ji volně svírá.

Úsměv mi z tváře zmizí, když si uvědomím, že jsme to obě udělaly podvědomě, a náhle se mi vrátí vzpomínky na včerejšek.

Ashley opět spí. Opatrně sundám ruku z jejího těla a odsunu se. "Ashley, práce," zopakuju tentokrát už úplně vzhůru.

Vím, že ji můj hlasitý hlas probudil. Zůstanu čelem ke zdi a teprve teď zaznamenám, jak mám z minulého večera ztuhlé a bolavé tělo. S levou tváří na polštáři cítím modřinu, která mi pokrývá nateklou lícní kost, a přemýšlím, jestli má dnes smysl snažit se ji zakrýt.

Rychle se rozhodnu, že má, vystřelím z postele a vyrazím do koupelny provést nějaká ta zakrývací kouzla.

Když jsem vzhůru už hodinu, je mi jasné, že Ashley mě a každý můj pokus vyvolat u ní reakci záměrně ignoruje. Sedím na kraji postele a sleduju, jak se snaží rozhodnout, jestli si má dát vlasy nahoru nebo je nechat rozpuštěné, a chci ji říct, aby si je dala nahoru. Dnes bude horko.

Nepřijde mi, že bych to mohla ještě zhoršit, tak to řeknu. "Dej si je nahoru," prohlásím a odejdu z pokoje.

Owen je první, koho dole uvidím, a soucitně se usměju na drobnou ránu na jeho bradě, kterou více než pravděpodobně způsobil Ashleyin zásnubní prsten.

Rovněž se usměje. "Vypadáš-"

"Jako bys měla za sebou pár kol s Tysonem," dokončí Rachel.

Owen se na Rachel usměje, pak zvedne sklenici vody a podá mi ji. "Vypadáš, že ti tyhle bodnou," řekne a vloží mi do dlaně dva Tylenoly.

Kvůli horké sprše, kterou jsem si dopřála, vypadá všechno bez ohledu na čas, který jsem strávila snahou o zakrytí, hůř. "Děkuju," pronesu vděčně. Naštěstí není alespoň mezi námi trapno.

Rachel přikývne a hodí do sebe zbytek kafe. "Tak jo, krásko, musíme padat, ale klidně si ukuchti snídani nebo tak. Nádobí nech tak. Owen ho pak rád umyje."

Owen do Rachel dloubne, pak ke mně přistoupí, dá mi pusu na vlasy a pohladí mě po zádech. "Ať je ti líp."

Rachel mi dá pusu na tvář. "Jak říkal. Telefon mám zapnutej. Když budeš cokoliv potřebovat, brnkni."

O chvíli později se ke mně v kuchyni připojí Ashley. Znovu si dlouze prohlédne stav mého obličeje a pak se posadí. Snažím se nad napětí mezi námi nevzdychnout a selžu. "Co chceš, abych řekla?" zeptám se nakonec.

"Nechci, abys něco říkala."

"Očividně chceš, jinak by ses takhle nechovala."

Pevně na mě hledí. "Chci, abys pro změnu poslouchala."

"Pro změnu?" pozvednu obočí. "To je bezvadný, Ashley."

"Paula ti nahoře volala na mobil," změní Ashley téma. "Dnes tam půjdeme na večeři, když jsme nešly včera."

Zavrtím hlavou. "Dokud tenhle zmatek nevyřešíme, nikam nepůjdeme."

"Zmatek, kterej jsi způsobila?"

Oplácím jí pohled do očí a zamračím se tlaku, který mám v krku. Nakonec ztěžka polknu. Potlačím v sobě odpověď, která by začala další slovní přestřelku, a vstanu od stolu. "Na večer všechno zruš. Myslím, že nás čeká dlouhá noc."

"Nic rušit nebudu."

"Tak si to tam sama užij," odvětím s drobným pokrčením rameny. Vzhledem k tomu, že věci máme nahoře a není ustlaná postel, vyrazím ke schodům. "Nezapomeň se nasnídat."

Ačkoli se tvářím klidně a vyrovnaně, zrychlil se mi tep, co jsme zastavily na parkovišti. Opakovaně očima propátrávám okolí po známkách Aimee. Celou cestu sem jsme s Ashley nepromluvily ani slovo a momentálně mi na tom ani nesejde. Bolavé tělo a bušící hlava mi momentálně bohatě stačí i bez křiku.

Pohlédnu na Ashley, která stojí vedle auta se šanonem v ruce a rozhlíží se. Otevřu kufr a vyndám její nejtěžší tašku. Pohlédnu směrem, kterým se Ashley dívá, a zároveň si od ní vezmu šanon. Po Aimee není nikde ani památky, tak se rozejdu a Ashley mě rychle následuje.

Zatímco se blížíme k její třídě, oči mám ve střehu, všude se rozhlížím po Aimee. Jelikož je brzy, nejsou na chodbách žádné děti a já v duchu poděkuju komukoliv, kdo naslouchá.

"Za chvilku jsem zpátky," řeknu Ashley, když dojdeme k její třídě, a vyrazím k Aimeeině třídě, která je dál na chodbě.

Zastaví mě pevné zatažení za zápěstí a otočení k Ashleyině varovnému výrazu.

"Neopovažuj se."

"Včera jsem jí řekla, aby odjela, jenom se chci přesvědčit, jestli tu není," bráním se.

"Její auto není na obvyklým místě. Není tu."

Nechci nic riskovat, tak se z Ashleyina sevření vymaním. "Mohla zaparkovat někde jinde."

Tentokrát mě Ashley chytne za paži a zatáhne mě s sebou do své třídy. "Pokud ví, co je pro ni dobrý, už nikdy se v mý v blízkosti neobjeví."

Položím jí věci na katedru a otočím se. Ve třídě je cítit napětí. "Hele, já vím, že se na mě pořád zlobíš, a ať už se mnou chceš mluvit nebo ne, při polední přestávce ti zavolám. Stačí, když to zvedneš, abych věděla, že jsi v pořádku, když to nezvedneš, víš, že sem okamžitě přijedu."

Nic neřekne.

Po krátké schůzce z Ashleyiným šéfem, kdy jsem mu řekla něco z toho, co se stalo, a že mi má okamžitě zavolat, kdyby se Aimee objevila v Ashleyině blízkosti, jsem odjela.

Když zastavím před naším domem, zůstanu v autě a vytočím číslo. Nechce se mi jít dovnitř a trpělivě čekat, až to zvedne. "Čau, to jsem já. Máš čas?" zeptám se.

"Kdo je to?"

"Kdo je to?" posmívám se. "Tady Papež, kdo myslíš, že to je?"

"Spence?"

"Bingo."

"Promiň, ale zníš hrozně, nepoznal jsem tě. Stalo se něco?"

Vím, že je to pravda, tak tu urážku ignoruju. "Vůbec nic. Mohla bych tě požádat o obrovskou laskavost?"

"Samozřejmě, cokoliv."

Jelikož si uvědomuju, že vůbec netuším, jak vyměnit zámek, zavolala jsem jedinému člověku, který mi bude schopný pomoct a nebude vyvádět kvůli stavu mého obličeje.

Téměř čtvrt hodinu čekám v autě, když za sebou uvidím zastavit jiné auto. Vydechnu úlevou a vystoupím. "Puberte," pozdravím ho, zatímco vystupuje z auta.

Clayův výraz potemní, a když přijde blíž, obejme svýma velkýma rukama celý můj obličej. "Co se stalo?"

Položím ruce na jeho. "Narazila jsem do zdi, to nic není."

"Kdo ti to udělal?" zeptá se pevným hlasem. "Je to mrtvý muž."

Usměju se jeho ochranitelskému tónu. "Mrtvá žena. Včera večer jsem měla menší... rozepři s Aimee," vysvětlím. "Zavolala jsem ti, protože vím, že jsi jedinej, kdo mě poslechne, když řeknu, aby to nechal být, vyřešila jsem to. Jenom potřebuju, abys mi pomohl vyměnit zámky."

Zamračí se a opatrně přejede prsty těsně pod modřinou. "Oznámila jsi to policii?"

"Ne tak úplně."

"Proč proboha ne?" zeptá se, odtáhne se a sáhne do kapsy.

"Clayi, prosím. Jenom mi pomoz, ano?"

"Co na to říkala Ashley?"

Téměř se zasměju. "Co Ashley neříkala?" položím řečnickou otázku. "Když budu mít kliku, promluví se mnou na Vánoce."

Podle jeho výrazu se chce ptát dál, ale svolně přikývne. "Dobře, pomůžu ti."

Přikývnu a vydám se po příjezdové cestě k domu.

"Ale máma zešílí, až to zjistí."

Kromě krátkého méně než deset slov dlouhého telefonátu během přestávky, abych věděla, že je všechno v pořádku, jsme spolu s Ashley celý den nemluvily.

Jsme doma dvě hodiny a ani se na mě nepodívala. Částečně přemýšlím, jestli je to dobrá věc. Tichá Ashley je obvykle předzvěstí blížící se bouře.

Bez ohledu na mou nevoli jdeme večer na večeři k mým rodičům. Částečně proto, že mi odpoledne Paula volala, aby si to potvrdila, a neměla jsem to srdce to zrušit, a částečně proto, že vím, že se jim nemůžu vyhýbat navěky.

"Nepotřebuješ s tím pomoct?" zeptám se Ashley, která si snaží zapnout šaty.

"Ne."

Vím, že potřebuje, tak přejdu místnost a natáhnu ruce k zipu, ale Ashley se rychle otočí, a zatímco ode mě odchází, šaty si svléká.

"Jde jenom o zip, Ashley."

"A já ti říkala, že pomoct nepotřebuju," utrhne se a vybere si kalhoty.

"Už mě to trochu unavuje," přiznám. "Mluv se mnou."

"A co podle tebe děláme? Hrajeme nebe, peklo, ráj?"

"Fajn, tak přestaň být kousavá. Chápu to, jasný? Jsi naštvaná-"

Usměje se. "Naštvaná... je hodně slabý slovo pro to, co cítím, Spencer."

"Tak proč o tom nemluvíme? Proč mě to nenecháš vysvětlit? Proč se chováš takhle?"

"Jak jako?" zeptá se zamračením. "Jestli vážně čekáš, že to jen tak nechám být-"

Zavrtím hlavou. "Ne, to nečekám. Celej den jsem o tom přemýšlela a pořád nelituju toho, co jsem udělala. Mrzí mě, že to dopadlo, jak to dopadlo, to jasně, ale šla jsem tam, abych se postarala o tvý bezpečí a za to se nikdy neomluvím. Mrzí mě, že se cítíš takhle, mrzí mě, že sis na chvíli dělala starosti, a mrzí mě, že jsem tě rozbrečela."

"Starosti?" přeruší mě. "Zastavilo se mi srdce, Spencer."

"Mrzí mě to," zopakuju. "Vážně."

"Přijdeme pozdě, oblíkej se."

Frustrovaně zatnu čelist. "Přestala bys s tím prosím? Zapomeň, kolik je hodin, potřebuju, abys sis poslechla, co ti chci říct."

"Momentálně je mi ukradený, co mi chceš říct."

Zamračím se a sleduju jí očima, zatímco znovu přejde pokoj, aby si našla náušnice. "A zeptáš se aspoň?"

"Na co se mám zeptat? Co mi chceš říct?"

"Ne."

"Neuměla jsem číst myšlenky uplynulých deset let, Spencer. A určitě je neumím číst ani teď," řekne zády ke mně.

Vzhledem k únavě z nedostatku spánku a celodenním starostem mě přechází trpělivost. Nebudu jí to hláskovat, měla by vědět, na co chci, aby se zeptala.

Ashley namáhavě vystoupí z auta a já se naposledy podívám na svůj odraz v zrcátku a připravím se na nadcházející večer. Pak z auta rychle vylezu a přejdu na Ashleyinu stranu. Chytnu ji za předloktí, aby ustoupila, a zavřu dveře.

Odtáhne se ode mě právě ve chvíli, kdy se otevřou dveře od domu. "Dveře dokážu zavřít sama."

"Tak to je věčná škoda, že nedokážeš i vést rozhovor, že jo?"

"Tak jak se vede mým oblíbeným děvčatům?" zeptá se Paula ze dveří.

Ashleyin výraz potemní. Rychle se otočí a odejde ode mě, nezastaví se ani, aby Paulu objala. "Zeptej se Spencer."

"Dobře," odvětí zmatená Paula pomalu.

Pomalu se otočím a nakrátko zavřu oči, nechci vidět její reakci. I tak slyší zvuk jejích bot, jak ke mně spěchá. "Nic mi není," pronesu rychle a otevřu oči. "Není to tak hrozný, jak to vypadá."

"To udělala ona?" zeptá se Paula pevným hlasem.

"Ash?"

"Proč se vůbec ptám?" řekne Paula nahlas, pak zavrtí hlavou, vyškubne mi klíčky a rychle deaktivuje alarm auta. "Samozřejmě že to byla Aimee."

Rychle jí kličky vezmu a alarm znovu zapnu. "Nech to být, ano? Už se nechci hádat. S nikým."

"Čekáš ode mě, že dovolím, aby jí to prošlo? Spence, podívej se na svůj obličej."

"Viděla jsem ho."

"Co říkala policie?"

Nechci čelit přívalu otázek, tak zavrtím hlavou. "Zeptej se mě zítra."

"Ptám se tě teď, Spencer. Co říkali? Co říkala Ashley?"

Zamračím se, už mám dost, jak se na to všichni ptají. "Nic. Nikdo z nich nic neříkal," odpovím a projdu kolem ní do domu.

"Co tím myslíš?" je mi v patách.

"Přesně to, co jsem řekla. Prosím, nech to být, mami. Jsem unavená."

"Policie nic neříkala? Jak je to možné? Kde je Owen? Ví o tom?"

Ashley se náhle objeví z obýváku vedle nás a já obrátím oči v sloup.

"Jo, jo, Owen ví všechno. Že jo, Spencer?"

Pohlédnu jí do očí a mlčky jí dám vědět, aby přestala.

"No, a co říkal?" vyptává se Paula.

"Kdo co říkal?" zeptám se táta vedle mě.

Zasténám a otočím se. "Už mlčte, všichni."

"Co se ti stalo s obličejem, zlatíčko?" zeptá se táta znepokojeně.

"Prohrála jsem zápas s veverkou."

Vydám se k patě schodů, kde doslova narazím do Glena a chytnu se ho, abych nespadla. "To se ti po mně tolik stýskalo?" zeptá se samolibě a dá kolem mě jednu ruku. "Mně se po tvý hloupý tvářičce taky stýskalo."

Jelikož ještě neviděl stav mého obličeje a k tomu zoufale potřebuju obejmout, přitisknu se k němu pevněji. "Ty jsi blbec."

"Ty brečíš?" zeptá se vážně a odtáhne se ode mě.

Nebrečím. "Ne."

Zvedne mi hlavu a zareaguje stejně jako ostatní. "To ti udělala ta mrcha?"

"Spencer, chci odpovědi. Hned," dožaduje se Paula za mnou. "Jsou to normální otázky pro matku, když vidí dceru v takovém stavu. Co se stalo? Kde jste byly, když se to stalo?"

Mlčím a Glen mi položí ruku na rameno. "Ta mrcha byla u vás doma?"

"Jo," odpoví Ashley. Zdá se, že u schodů jsou všichni. "Ale není sama, kdo byl nepozvanej v cizím domě. Že ne, Spencer?"

Clay stojí vedle Ashley a vidím, že se zamračí. "Co?"

"Nedělej to," varuju ji.

"Co nemám dělat? Mě neposloucháš, tak možná poslechneš je."

"A o tom ty víš všechno, že jo? Nebuď pitomej pokrytec."

"Nechtěj mě naštvat, Spencer."

Glen mi sundá ruku z ramene. "Ehm, a jéje... holčičí hádka, u toho bejt nemusím. Zakřičte, až bude čas jít navštívit tu mrchu," prohlásí, pak chytne Claye za drahé tričko a odtáhne ho směrem k zahradě.

"Proč? Co uděláš? Věnuješ mi další chladnej pohled? Je mi to fuk, Ash. Snažila jsem se s tebou mluvit celej den a tys mě ignorovala. Proč jsi včera říkala, že si chceš promluvit?"

"Protože už nevím, co ti mám říct!" křičí. "Už mi pro tebe došly slova, že ani nevím, jak ti popsat, co cítím."

V Paule to vře. "Někdo mu musí říct, co se děje a kde ta ženská bydlí."

Nejdřív se obrátím na Ashley. "Fajn, tak si mě vyslechni! Už mám dost toho, jak mě všichni napadají." Pohlédnu na matku. "A ty!" zvednu na ni hlas. "Vy všichni, proč se mě nikdo neptáte?"

"Ptám se tě, co se stalo, co jste přijely!" křičí Paula.

Chci to s Ashley urovnat, než budu muset čelit zbytku rodiny. Chci, aby mě držela za ruku, a ne stále naproti mě.

Podívám se pro pomoc na tátu. Oplatí mi pohled a pak jemně položí ruku na Paulinu paži. "Spencer má pravdu, všichni se uklidníme a počkáme, až bude připravená nám to říct."

"Je připravená teď."

Vyhledám očima Ashleyiny a zatnu čelist. "Sklapni."

"Nebo co? Nevezmeš mě s sebou na další vloupačku?"

"O čem to proboha mluvíte?" zeptá se Paula s hlubokým zamračením.

S očima upřenýma na Ashley spolknu nepříjemný tlak v krku. "Nemůžu uvěřit, že se chováš takhle."

"Jako by mi bylo fuk, jak se cítíš? Jo, no, teď víš, jaký to je."

"Fajn," pronesu pomalu. "Fajn. Tolik chceš, aby to věděli? Řekni si jim to sama," dokončím a při cestě z domu za sebou prásknu dveřmi.

28

Opakovaně vířím tekutinou v láhvi, houpu nohama ve vzduchu a patami často s uspokojivým boucháním narážím do cihel. Během méně než čtyřiceti minut jsem zjistila, že čím víc se snažím na Ashley nebo Aimee nemyslet, tím víc myslím. Život už je taková potvora.

Rozhlédnu se a žasnu, že tohle místo zůstává v takovémto městě relativně nedotčené a zařeknu se, že si to tu brzy znovu vyfotím. Kromě pár nahodilých fotek vlastně žádnou pořádnou odtud nemám.

Znovu si loknu piva, kterému obvykle nedávám přednost před vším ostatním, pomalu polknu a dál si vychutnávám jeho chuť.

Zatímco slyším kroky, které jsou čím dál tím blíž, zakroužím zápěstím a naslouchám čvachtání a tichému šumění piva pohybujícího se uvnitř láhve.

Když ucítím, že stojí za mnou, zavřu oči, a přemýšlím, jestli promluví jako první, nebo čeká na můj náhlý výbuch.

Povzdechne si a pak uslyším: "Co to děláš?"

"Užívám si života," odpovím a poklepu na zem vedle sebe. "Připoj se ke mně."

Přejde vedle mě a sklopí zrak na velké prázdné místo. "Nemůžu."

"Tak proč tu jsi?"

"Ne, myslím to tak, že se asi nedokážu na zem posadit, a i kdybych to svedla, stoprocentně bych už nevstala."

Znovu si loknu piva a pak odložím láhev stranou k pěti neotevřeným. Aniž by mi musela říkat, vstanu, krátce pohlédnu Ashley do očí, ta se následně otočí a dovolí mi dát jí zezadu ruce podél zad pod paže. Jemně přenesu její váhu na sebe a neohrabaně jí snížíme tělo k zemi.

Když jsme to dělaly naposledy, mnohem víc jsme se u toho nasmály a necítila jsem nepříjemný tlak na žebrech.

Ztěžka se posadím vedle ní a sáhnu pro pivo. Pak se schválně otočím a přehlédnu okolí po nezvaných hostech. "Zbytek mafie jsi nechala doma, koukám."

"Piješ, když řídíš?" zeptá se zamračením, které spíše cítím než vidím. "To je fakt chytrý, Spencer."

Otočím se a pohlédnu přímo před sebe. "Nepřijela jsem se sem opít. Sice jsem namíchnutá, ale nejsem úplnej blbec."

"Piješ," poznamená, "a máš auto."

Zvednu láhev ke rtům. "Ty další neotevřu. Řekla jsem si, že tu chvíli zůstanu a tohle mezitím vyprchá. Je to jenom takovej blahopřejnej přípitek."

"Připíjíš na svý rozhodovací schopnosti?"

Tu poznámku ignoruju a pozvednu láhev. "Na Aimee."

"Nedělej to," prohlásí pevným hlasem.

"Nemám si připíjet?" Odmlčím se a otočím se k ní. "Proč kruci ne, Ash? Moje rodina se mnou buď nemluví nebo je víc zajímá, jak z ní nadělat sekanou, než jak se cítím. Jistým zvráceným způsobem jí skoro chci pogratulovat. Nic není stejný a ona říkala, že to tak bude."

"Nevyslovuj její jméno," procedí Ashley přes zatnuté zuby. "A to si myslíš? Že všechny víc zajímá ona než ty?"

"No, co jinýho si má člověk myslet, když ho častujou jednou nadávkou za druhou, ale ani jednou se ho nezaptají, jak mu je, nebo co se stalo?" zeptám se a Ashley se zamračí.

"Měla jsem na tebe vztek, pro boha živýho. Ne, zapomeň na to, mám na tebe vztek."

"Jo? Tak proč jsi tady? Myslela jsem, že nevíš, co říct. Už mě nebaví se s tebou hádat, takže jestli jsi sem přijela kvůli tomu, tak zase rovnou odjeď."

"Myslíš, že odchod kterýkoliv z nás něco vyřeší? No tak, Spencer, vím, že nejsi tak naivní."

Znovu si loknu piva a zamračím se. "Nejde o to, aby se něco vyřešilo. Vím, že jsi naštvaná, jasný? Ale teď jsem i já a potřebuju prostor."

Dlouze a tvrdě na mě hledí a pak se odsune kousek ode mě. "Tady. Tady máš svůj podělanej prostor."

"Během posledního dne jsi řekla víc sprostých slov než za celou dobu, co že znám," jen tak poznamenám.

"A ty jsi mě za poslední den nasrala víc než za celou dobu, co tě znám."

"Za to jsem se omluvila. Víc udělat nemůžu, Ashley. Kdyby to bylo obráceně, šla bys tam taky."

Přikývne. "Máš pravdu, nejspíš šla. Ale nešla bych tam sama."

"Určitě jsem nemohla požádat Owena, aby šel taky. To by vypadalo super, že jo? Policista mimo službu se se spolupachatelkou vloupal do domu. Nikoho jsem s sebou nechtěla, jasný? Byl to můj-"

"Boj?" přeruší mě Ashley. "Už nejsme děti, Spencer. Pokud sis nevšimla, zrovna dvě čekáme."

"Šla jsem tam, když mi poprvý došlo, že tě chce?" odpovím tvrdě, už mě to házení viny unavuje. "Ne. Nešla. Chovala jsem se zodpovědně a možná trochu naivně. Šla jsem tam, když se začala zjevovat všude, kde jsme byly? Šla jsem tam, když mě naremplovala jak nějakej pitomej buldozer? Šla jsem tam po každým z jejích pohledů, který mi věnovala? A za tohle by mi fakt měli připsat body, šla jsem tam, když mě chytla tak silně, že mi udělala modřinu?"

Zatímco na ni dál hledím, pokrčím rameny. "Ne, nešla. V tom poslední případě jsi to byla, myslím, ty."

Ashley se rychle zamračí. "Zranila tě, překročila hranici. Co jsem měla dělat? Věděla jsem, že půjdeš se mnou, i kdybych ti řekla, abys nechodila."

"Přesně. Překročila hranici. Bože, byla v našem domě, Ashley. Pokud to není dostatečnej důvod tam jít a vyříkat si to s ní, tak co sakra je?"

"Tak proč jsi nezavolala policii?" zeptá se stále se zamračením. "Proč jsi tam šla sama a všechno riskovala?"

Zvednu ruku s pivem a naznačím sluchátko. "Zdravím, strážníku, nějaká bláznivá běhna byla v mým domě." Udělám pauzu. "Máte důkaz, madam?" zeptám se sama sebe. "Svý oči." Další pauza. "To je vám na prd, zavolejte nám, až budete krvácet k smrti." Svěsím ruku a vzdychnu. "Nic by neudělali, Ashley."

"Stejně jsi tam nemusela chodit."

"Říkáš, že víš, jak bys zareagovala, že bys tam nešla sama, ale dokud skutečně nejsi v mý situaci, netušíš, co bys udělala. Čeho bys byla schopná."

Krátce pokrčí rameny. "Možná nevím všechno, ale určitě bych neudělala to, co ty. Zvlášť pokud bys byla těhotná."

Posunu se, abych na ni konečně pořádně viděla, a otočím se. "Ne, o tom přesně mluvím. Nevíš to. Nikdo neví. Člověk si myslí, že se na takovou situaci může připravit, ale nemůže, Ashley. Je to jako sledovat dopravní nehodu. Jo, udělala bych tohle, udělala bych tamto. Ale když na to přijde, když se v tý situaci ocitneš, všechno, co sis plánovala, vyletí oknem. Na život si připravit nedá, Ashley. V tom částečně spočívá jeho kouzlo."

"Udělala jsem, co jsem považovala za nejlepší, chápeš? Ať už tomu věříš nebo ne, jenom jsem chtěla, abys byla v bezpečí a aby nás nechala na pokoji. Možná jsem to měla víc promyslet, ale v okamžiku, kdy mi došlo, že to byla ona, jsem nemohla myslet na nic jinýho, než že ji musím ukázat, že takhle se k lidem chovat nemůže. Zvlášť ne k nám."

Zamračení, které někdy během mé řeči zmizelo, je zpátky. "Takže ses snížila na její úroveň a vloupala ses k ní?"

Pokrčím rameny. "Proto jsem říkala, že jsem to měla víc promyslet."

"Já jenom... nechápu, jak to můžeš brát takhle klidně. Fakt ne."

"Kdo to bere klidně?" zeptám se zamračením. "Já ne. Myslíš, že jsem o tom celej den nepřemýšlela? Věř mi, že ano. I když jsem nechtěla. Myslíš, že jsem v noci spala jako dřevo? Uvědomuju si, co se mohlo stát, Ashley. Jde mi o to, že se to nestalo."

Chladně na mě hledí. "A jak jsem řekla v noci: máš posraný štěstí."

Při vzpomínce na Aimeeinu výhrůžku a její popis, jak mě zabije, přikývnu. "Jo, mám." Dopiju láhev, otočím se, dám ji k ostatním a pak se otočím zpátky. Šokuje mě, když spatřím, že místo, kde Ashley seděla, je prázdné. Vzhlédnu a vidím, že stojí. "Jak jsi tak rychle dokázala vstát?" zeptám se upřímně zmateně.

Podle jejího výrazu pochybuju, že se dočkám odpovědi.

"Myslíš, že kdyby to včera dopadlo jinak, byla bych v pořádku? Kdybys... vážně jsi idiot." Její výraz potemní. "Proč si kurva myslíš, že se chovám takhle?"

"Hlavně kvůli hormonům," odpovím rychle v žertu. "To by vysvětlovalo ty sprostý slova."

Spraží mě pohledem. "Jsme v tom společně." Odmlčí se a projede si rukou vlasy. "Vzpomínáš, jak jsme sem přijely poprvý?"

"Opravdu je tohle dobrej čas na vzpomínání?"

Ignoruje mě a tiše vydechne. "Vzpomínáš, jak jsem na tebe v autě řvala? Stěží jsi mi řekla dvě slova, ale dostala ses mi pod kůži, a já nevěděla proč, alespoň dokud jsme se nestavily v tom obchodě."

Už mi to vyprávěla, ale zůstanu zticha.

"Na okamžik jsem tě uviděla bez tý masky lhostejnosti nebo sarkasmu. Usmála ses tím nejroztomilejším, nejnevinnější úsměvem, jakej jsem kdy u někoho viděla, a když jsem zjistila, že to bylo kvůli tomu, že jsi spatřila Pepsi, stalo se to. Zní to hloupě, já vím." Pokrčí rameny. "Ale jenom to stačilo, abys vzbudila můj zájem."

"První rok a půl, co jsme byly spolu, bez ohledu na to, že jsme byly magnet na problémy, jsem prožila několik nejlepších okamžiků svýho života. Byly jsme mladý a nedospělý a strachovat jsme se musely jenom o to, jestli dokážeme být při sexu dost potichu, protože tvoji rodiče byly přes chodbu."

"Neříkám, že uplynulých osm a půl roky nebylo zábavných, bylo. Vysoká byla... přinejmenším zajímavá. Říkám, že byly lepší. Dospěly jsme spolu, společně se z nás staly dospělí, vybudovaly jsme si společnej život a teď se chystáme přivést do světa dva lidi. Spolu."

Konečně vstanu, z koukání nahoru mě bolel krk. "Jsem tady, Ashley. Stojím přímo před tebou a jsem v tom s tebou."

Přejede očima můj potlučený obličej a zastaví se na rozseklém rtu. Nakonec mi pohlédne do očí. "A o to - než jsi mě přerušila - mi šlo. Co kdybys nebyla?" zeptá se a začne zvedat hlas. "Řekla jsem ti, že to bez tebe nedokážu. Kdyby měla zbraň...," odmlčí se a zavře oči.

"Neměla," rychle odvětím a taky začnu zvedat hlas. Když otevře oči, poklepu si na trup. "Vidíš? V pořádku. Žádný rány po kulkách. Přestaň na to pořád myslet. Nestalo se to."

"Jak na to můžu nemyslet?" vykřikne už s očima plnýma slz. "Kdybys umřela, umřela bych taky. Je to takhle prostý."

"To neříkej."

"Proč ne? Je to pravda."

"Omlouvám se," řeknu už po nevím kolikráté během uplynulých čtyřiadvaceti hodin.

"Proto jsem tak zareagovala, proto jsem s tebou tak mluvila, a proto jsem v noci spala stěží hodinu. Dívala jsem se, jak spíš, a namíchla se, protože já neměla na spánek ani pomyšlení, zatímco ty jsi... skoro chrápala."

Celou dobu, co jsem spala, se mi honily hlavou sny, mám pocit, že jsem nespala vůbec.

"Když mám skoro otřes mozku, jsem ospalá," bráním se.

Ashley vzdychne a nakrátko při tom zavře oči. "Omlouvám se," řekne a zní upřímně. "Omlouvám se, že jsem na tebe křičela, omlouvám se, že jsme na tebe byla sprostá, omlouvám se, že jsem vytáhla věci, který měly zůstat v minulosti, a omlouvám se, jestli jsem to u tvých rodičů přehnala."

Jemně přikývnu a okamžitě jí odpouštím. "Dobře."

"Nic jsem jim neřekla," pronese tiše. "Ale v noci jsem měla vztek, chápeš? Nikdy jsem takovej vztek neměla, protože jsem ještě nikdy nebyla tak vyděšená. Jenom chci, abys se mnou mluvila, rozumíš? Lhát mi, abys mě ochránila, nebude fungovat, vždycky je to pak jenom horší. Jsem velká holka, dokážu se o sebe postarat."

"Já vím, že ano," odvětím jemně. "Jenom jsem tě chtěla ušetřit stresu."

"Já vím," odvětí něžně, "ale tím jsi to jenom zhoršila. K tomu, abych se cítila k bezpečí, mi vždycky jenom stačí být s tebou. Když jsem včera odešla z domu, nezamkla jsem dveře, stačilo, abych byla opatrnější. Nebylo třeba, abys tam šla a nechala ses zranit." Promne si hlavu, jako by ji bolela stejně jako mě. "A dneska jsem se tě nezeptala, jestli jsi v pořádku, protože jsem věděla, že nejsi. Víš, že na to mi stačí jeden pohled."

Přenesu váhu na druhou nohu. "Já vím, jenom jsem to potřebovala slyšet. Potřebovala jsem, aby ses na mě zlobila, ale-"

"Objala tě. Já vím," přeruší mě a dokončí za mě větu. "Nechtěla jsem, abys šla ven a udělala to znovu, tak jsem nemohla, ne dokud jsi neusnula. Nemohla jsem se tě zeptat, co se stalo nebo co říkala, protože jsem měla pocit, že vybuchnu i bez toho."

Hlasitě vzdychnu a zůstanu zticha, nechávám vstřebat to, co jsme obě měly na srdci. Pořád jí ještě musím říct, co se u Aimee stalo a že nezáleželo na tom, že nezamkla dveře, stejně by se dovnitř dostala.

Ashley popojde dopředu a zastaví se krok od okraje římsy. "Pomoz mi na zem," požádá jemně.

Bez zaváhání přejdu za ní a pomůžu jí posadit se, pak si sednu vedle ní. Slunce brzy zapadne a nevzpomínám si, kdy jsem tu naposledy byla při západu slunce. "Je ještě šílenější, než jsme si myslely," prohlásím tiše v souladu s její žádostí, abych nevyslovovala Aimeeino jméno.

"Jak šílenější?" zeptá se Ashley a ruce se nám setkají v polovině cesty.

Téměř podvědomě propletu naše prsty. "Nahoře má pokoj a ty zaujímáš největší zeď. Tvoje fotky... všude. V práci, doma, u mých rodičů, u tvý mámy, při nákupu, venku na večeři." Na okamžik se odmlčím a sevřu jí ruku silněji. "Při spánku."

Šokovaně rozevře rty. "Při spánku?"

Neochotně přikývnu. "Ale zámky jsou vyměněný, ano? Nechala jsem udělat dva klíče. Žádný náhradní pro Rachel nebo naše matky, jenom pro nás. Ujistila jsem se, že nechybí žádnej okenní klíč, a nechybí," řeknu rychle. "S Clayem jsme prověřili každej možnej vstup do domu a zabezpečili ho. Už se dovnitř nedostane, slibuju. Manuál k alarmu, do kterýho jsme se ani jedna nikdy nepodívala, umím nazpaměť. Nastavit ho před odchodem z domu je skoro sranda."

"Byla u nás víc než jednou...," odmlčí se, očividně o tom přemýšlí, protože mírně sklopí zrak.

"Už se to nebudu opakovat," slíbím. "Jak sis pořád stěžovala, že ti mizí šampón... V koupelně měla všechno, co používáš. V ložnici měla vaši svatební fotografii," řeknu posměšně.

Ashley pomalu vydechne a já konejšivě přejedu palcem přes její.

"Co ti říkala?"

"Hromadu kravin," pokrčím rameny. Nemusím jí opakovat každé vyřčené slovo. "Řekla jsem jí, ať vypadne z města."

"Vážně si myslíš, že natrvalo odjede, Spence? Neodjede."

Přikývnu. "Já vím. Říkala, že se vrátí."

Ashley nic neřekne a já se jí nezeptám, jestli je v pořádku, vím, že je vyděšená.

"Říkala ještě něco?" zeptá se nakonec.

* *

"Až se vrátím, Ashley bude má, ať se ti to líbí nebo ne, a pokud se mi postavíš do cesty? Pohřbí tě v zavřené rakvi."

* *

Uplyne několik sekund a já přemýšlím, jestli jí to mám říct nebo ne, Aimeeiným slovům nevěřím ani na okamžik. S vědomím, že existuje větší než malé riziko, že Ashley bude vyvádět ještě víc, pokud zalžu, rozhodnu se být upřímná. "Že budeš její, a pokud se jí postavím do cesty, zabije mě."

Ashley mi sevře ruku tak, až téměř zkřivím obličej.

29

Když se ocitnu před dveřmi domu, zastavím se a zhluboka se nadechnu. Téměř čekám ohňostroj, až ty dveře otevřu. Ruka držící mou mě povzbudivě stiskne. Otočím se na Ashley a zvednu obočí na znamení 'Tak jdeme na to'.

Od chvíli, kdy jsem tu byla naposledy, neuplynuly ani dvě hodiny, ale přijde mi to jako věčnost.

Glen nás spatří jako první a stočením zraku ke kuchyni dává vědět, kde je přinejmenším máma a nejspíše i táta. Chci mít s Ashley alespoň pár minut v soukromí, tak zamířím ke schodům.

"Spencer!" zvolá Clay a prozradí mě.

Je slyšet hlasitý třesk, jak něco spadne do dřezu. "Spencer!" zopakuje Paula a pak se vyžene z kuchyně a spěchá přes obývák.

Spražím Claye pohledem, po kterém má tu slušnost tvářit se ostýchavě. Na chytrého člověka je to idiot.

"Omlouvám se, Spencer," řekne Paula, jakmile je na dohled. "Nechtěla jsem tě těmi otázkami tak zahnat do úzkých."

Skousnu si spodní ret, čekám, že tón každou chvilku změní. "To je dobrý."

"Ne, není. Měla jsem tě vyslechnout."

S pauzou pokrčím rameny. "Už se stalo."

Přejede mi očima přes obličej a tváří se starostlivě. "No, vsadila bych se, že Ashley má hlad jako vlk, a tipnu si, že ty jsi celý den nejedla, tak si dáme večeři a můžeme si promluvit," navrhne klidně. "Nebo pokud bys s mluvením raději počkala...," odmlčí se, nadechne se a věnuje mi falešný úsměv. "To by také nevadilo. Počkáme, až budeš připravená."

Vím, že dychtí si mě vyslechnout, ale zůstává uctivá. Souhlasně přikývnu a pak se otočím k Ashley. "Máš hlad jako vlk?"

Ashley se položí ruku na břicho. "Už jsem si chtěla začít ohryzávat ruku."

"Arthure!" zakřičí Paula. "Dej ohřát večeři!"

Ashley pozvedne jedno obočí. "Vážně tady nosíš kalhoty, co?"

Paula se drobně usměje a vymění si s Ashley pohled, který po krátkém přikývnutí vyústí v to, že Ashley zamíří do kuchyně pomoct tátovi.

S upřímným výrazem Paula prohlásí: "Neříkám to jen tak, Spencer. Vážně se omlouvám."

"Já vím," odvětím jemně. "To je v pořádku. Stalo se. Měly bychom to prostě hodit za hlavu."

Vyhledá mé oči pro potvrzení, že jsem omluvu přijala, postoupí dopředu a opatrně mě obejme.

Když se posadíme k večeři, rozhostí se napjaté ticho, a trvá necelých pět minut, než Glen tvrdě zapíchne vidličku do téměř pevné hmoty, která by se sotva dala označit za bramborovou kaši, a žádá si odpovědi. "Nechci se nechat zabásnout, Spencer. Jenom chci vědět, co se proboha stalo, že jsi takhle zřízená."

"Má pravdu, Spencer," rychle přitaká Paula. "Tedy až budeš připravená," opraví se.

Pohlédnu na Clay, který hlasitě žvýká kaši a křiví při tom obličej.

Glen se zamračí a otočí se na něj. "Vole, přestaň takhle jíst."

"Jasně, budu jíst nosem."

"Aimee byla v našem domě," vstoupím do toho a přeruším začátek toto, co by určitě vyústilo v malichernou hádku. "Viděla jsem ji, když jsem se sprchovala, ale myslela jsem, že to byla Ash. Pozdějš včera večer mi došlo, že to Ashley nebyla, a Ashley zůstala u Owena a Rachel, zatímco jsem šla Aimee navštívit."

"Víš jistě, že ses nespletla?" zeptá se táta.

"Stoprocentně. Byla jsem v obchodě," odpoví Ashley.

Táta zvážní. "Vyměnily jste zámky?"

Přikývnu a pohlédnu na Clay, který se snaží spláchnout kaši vodou. "Clay mi s tím ráno pomohl."

"Co se včera stalo, Spencer?" zeptá se Paula jemně.

Pokrčím rameny. "Viděla jsem pokoj vytapetovaný fotkami Ashley. Koupelnu má plnou všech produktů, který Ash používá, a má trapnou fotku 'jejich svatby'," udělám jednou rukou uvozovky, v druhé cítím Ashleyinu. "Hodně toho bylo řečeno a já se naštvala." Volnou rukou si ukážu k obličeji. "Je šílená, ale ruce má jak z oceli."

Paula odloží příbor a snaží se zůstat v klidu, i když téměř křiví obličej.

"Musíš to oznámit policii," řekne táta a už vstává. "Nepřiblíží se k tobě. Ani k jedné z vás," prohlásí pevným hlasem.

"To nejde," odpoví Ashley za nás obě. "Spencer nebyla do Aimeeina domu tak úplně pozvaná."

Táta na mě pohlédne pro potvrzení. "Je to pravda?"

"Hele, vyhrožovala mojí rodině, chápeš? Nemohla jsem v klidu sedět a nic neudělat. Vím, že to byla hloupost a už jsem za to byla seřvaná."

Ashley přikývne. "To byla."

K mému překvapení to Paula bere v klidu. "Posaď se, Arthure," řekne jemně a zhluboka se nadechne. "Dobrá. Policie je mimo hru. Stejně jsou k ničemu. Poradíme si s tím jako rodina, rozumíte?" zeptá se všech řečnicky. "Už žádné ohledy. Pokud to ženskou uvidíte-"

"Neuvidíte. Řekla jsem jí, aby odjela z města, a ráno nebyla ve škole."

"Pokud si dala tu práci se všemi těmi fotkami, dlouho pryč nezůstane, zlatíčko," poznamená táta.

Máma se narovná. "A my budeme připravení. Postaráme se, aby s vámi pořád někdo byl."

Nesouhlasně zavrtím hlavou. "Ne. Máte vlastní životy. Nečekáme nic víc než podporu."

"A co je podle tebe tohle? Facka?"

"Podle mě je to přehnaný. Nedovolím jí takhle nám kazit životy, mami. Budeme opatrný a navzájem na sebe dohlédneme."

Paula přikývne. "Takový je můj plán, Spencer. Zítra se všichni hodíme marod a ráno se tu zase sejdeme, abychom to mohli znovu probrat, až se trochu vyspíme."

Glen do sebe hodí pivo a sleduju, jak se dívá na Ashley. "Hej," řekne jemně. "Jsi v pohodě? Ta mrcha se k tobě nepřiblíží," prohlásí pevným hlasem a pak pohlédne na Claye. "Že jo, bráško?"

Clay odloží sklenici pomerančového džusu. "Nejdřív se bude muset dostat přes mě."

"Použiju judo, když budu muset," zamumlá Paula s rukou v tátově. "Spence, ještě budeš jíst?"

Sklopím zrak na svůj talíř, vzdychnu a odstrčím ho. Celý den jsem neměla hlad. "Ne."

"Tak pojď se mnou nahoru," požádá. "Podíváme se na ten tvůj obličej."

Pohlédnu na Ashley a ta pokrčí rameny, čímž mi připomene, že k odchodu z místnosti nepotřebuju její svolení. Taky vím, že budou pokračovat v diskuzi, zatímco budeme s Paulou nahoře, tak jí pustím ruku, konejšivě ji pohladím po hřbetu a pak následuju matku z místnosti.

Pytlík s ledem, který mi Paula náhle přitiskne na tvář, mě přiměje zkřivit obličej a ublíženě se odtáhnout. "Au."

"Promiň," omlouvá se Paula jemně a přitiskne led jinak. "Včera jsi to neudělala, že ne?"

"Jestli jsem to ledovala?" zeptám se a pak rychle pokračuju. "Ne, vzhledem k tomu seřvávání jsem na to neměla čas."

Paula pomalu přikývne, a zatímco odloží pytlík do misky na podlaze, dál mi hledí do očí. "Je to poznat," pečlivě mi zkoumá každou modřinu a ránu. "Proč jsi za mnou nepřišla, když jste skončily?"

"Protože bylo pozdě a já neměla chuť nic vysvětlovat. Ash... dala mi fakt co pro to. Myslím, že na mě nikdy takhle nekřičela."

Paula mi drobně zvedne hlavu, aby lépe viděla můj krk. "Vím, že jsi mi neřekla všechno, a to nevadí, ale doufám, že jsi tu ženskou pořádně zřídila, Spencer."

"Zřídila," řeknu jemně a zkřivím obličej, když mi přejede prsty kolem škrábanců na krku.

"Vyděsila tě, viď?" zeptá se vážně a posadí se vedle mě.

"Ano," odpovím bez zaváhání a máma se bez váhání přisune blíž a přitáhne si mě do dalšího konejšivého objetí.

"A víš, že se o tebe postaráme, viď?"

"Já vím," odvětím tiše.

30

"Přineseš mi i Colu?"

Znovu otevřu ledničku, vezmu z ní další láhev vody a s plnýma rukama spěchám zpátky do obýváku. Když se ocitnu před královnou domu, natáhnu k ní ruce a ona si ode mě s mírně nelibým výrazem vezme studenou láhev vody.

"Spence, říkala jsem Colu."

Než mě může požádat, abych se do kuchyně vrátila, posadím se na podlahu a opřu se o gauč, na kterém Ashley dřepí. "Slyšela jsem vodu."

"A přineseš mi teda tu Colu?" zeptá se s nadějí v hlase.

"Ne."

Ozve se tiché vzdychnutí. "Dobře, tak mi podej popcorn. Umírám hlady."

Zvednu nad hlavu misku, kterou byla na zemi po mé pravici, a Ashley si ji ode mě rychle vezme. Ozve se hlasitější vzdychnutí.

"Na jakej film chceš koukat?" zeptám se a sklopím zrak na tři DVD krabičky, které jsou rozložené na podlaze u mých nohou.

"Myslíš, na jakej film chci koukat s láhví vody a miskou celeru?"

"Přesně to myslím."

"Spencer, ne… to nemůžu. Přinejmenším smrdí."

Sáhnu do misky vedle sebe a naberu si dlaň popcornu. "Je pro tebe zdravej," nedám se oblomit.

"A moje dobrý nálady jsou vždycky zdravý pro tebe."

"Jo, dobře," zamumlám roztržitě a ignoruju kousek celeru, který ze strany narazí do mé hlavy a dopadne někam pod konferenční stolek.

"Kdybys mě milovala, přinesla bys mi Colu."

Při pročítání nezajímavého popisu filmu se ušklíbnu se, rychle krabičku odložím a zvednu jednu ze zbývajících. "Citový vydírání nemáš v povaze."

"Proč jsi tak líná?"

V jejím hlase slyším úsměv a musím potlačit svůj, když vtom zaslechnu domovní zvonek. Vstanu a jdu otevřít. "Máš roztomilý nožky, použij je."

Natáhnu roku ke klice, ale pak se zarazím, udělám krok dopředu a podívám se kukátkem ven. Hledí na mě obrovské, modré oko. Nervozita ze mě okamžitě spadne. Odemknu a otevřu dveře. "Co tě sem přivádí, kyklope?"

"Tvůj odzbrojující smysl pro humor, co jinýho?"

"Já ti nevím. Nechtěl ses třeba přesvědčit, jestli ještě dýchám?"

Glen předstírá uraženého. "Samozřejmě že ano." Dá mi ruku kolem krku a téměř hrubě si mě k sobě přitáhne. Když málem ztratím rovnováhu, podepře mě. "Máte pivko?" zeptá se a vejde do kuchyně.

"Myslím, že poslední měla Ash k snídani."

"Spence, kdo je u dveří?" zeptám se Ashley z obýváku o něco málo zvýšeným hlasem.

"Pugsley," mumlavě odpovím a snažím se osvobodit z Glenovy kravaty, zatímco hledá v ledničce pivo.

"Proč je vždycky plnější než moje?"

Zatlačím mu patou na prsty u nohy. "Protože ty nakupuješ jednou měsíčně a já každej týden."

Odstrčí mě od sebe a já si upravím vlasy. Vzhlédnu, právě když do kuchyně vpadne Ashley. Když spatří svého švagra, viditelně se uvolní. "Promiň..." Zavrtí hlavou a vzápětí se jí na tváři objeví jemný úsměv. "Jak je, Glene?"

Glenovi okamžitě padne zrak na Ashleyino břicho a vykulí oči. "Proboha, ty jsi obrovská. Co tam máš, dva malý slony?"

Nakloním se přes něj pro pivo, na které zapomněl. "Zmaluje ti zadek," pošeptám mu.

Ashley se kvůli svému neustále rostoucímu břichu snadno uráží.

"Nahoře máme spoustu holících strojků, Glene."

Poklepu mu studeným pivem na hruď, odtáhnu se a pokynu mu, ať uhne, abych mohla zavřít ledničku. Vyhoví mi a otevře plechovku.

"No a?" zeptá se a pořádně se napije.

"Udav se jima."

"Možná by sis s nima mohla oholit břicho."

Ashley podlehne jako první a věnuje mu úsměv. "To si říkáš strejda? Ještě jsi je nepozdravil ani neobjal."

Glen k ní přistoupí a dřepne si, aby měl oči v úrovni Ashleyina břicha. "Nazdar, děcka, tady je váš oblíbenej, nejfešáčtější strejda. Dávejte mámě co pro to, jo? Jsem radši, když moc nemluví."

Ashley ho plácne po tváři. Glen se narovná a jednou rukou ji obejme.

Minulý týden, když jsem udělala chybu a řekla Ashley, že vypadá 'dobře', když se mě zeptala, jestli nevypadá v nových šatech tlustě, půlhodinu brečela a ignorovala mě. Byly jsme v obchoďáku.

"Kromě toho, žes mě přišel urážet, co tu vlastně děláš?" zeptá se.

"To musím mít najednou důvod?" Když spatří Ashleyin pohled, vzdychne. "Poslala mě máma."

"Je to už měsíc, Glene."

Moje nálada se okamžitě změní a přeju si, aby o tom přestali mluvit. Když přestanou, možná dokážu po zbytek dne myslet na něco jiného.

Celý měsíc nás každých pár hodin někdo kontroloval - i v noci - a nic se nestalo. Od té noci není po Aimee ani památky. Bez ohledu na to každou noc, když zavřu oči, slyším její hlas. Pořád v hlavě slyším její výhrůžku, dokud si Ashley nezpevní své objetí a nepřitáhne si mě blíž k sobě, pak to zmizí.

Slyším puštěnou sprchu, vidím ji přehnat se přes pokoj a pak se téměř rozlehne prásknutí dveřmi. To taky vymizí, když mi Ashley pošeptá, abych spala a že je všechno v pořádku.

A bez ohledu na to, že už je to měsíc, a bez ohledu na to, jak jsem se nejdřív snažila uklidnit svou rodinu, vím, že se vrátí.

Glen pokrčí rameny. "Jo, no, nechci vám kazit překvapení, ale k Vánocům ode mě dostanete rotvajlera."

Ashley se snaží neusmát. "A ty dostaneš anální kolík."

Zatímco pokračují v dobrosrdečném špičkování, přesuneme se do obýváku. Opravdu se uvolním, až se Ashleyina ruka podvědomě přikryje mou a začne mě po ní hladit palcem, zatímco je pohlcená v rozhovoru s Glenem.

Když se zasměje něčemu, co řekl, propletu naše prsty.

Po hodině hovoru, který jsem nestíhala vnímat, po více nucených úsměvech, než jsem dokázala spočítat, stojí Glen ve dveřích. "Takže můžu mámě vyřídit, že jste živý a zdravý?"

Ashley se ušklíbne. "Říkáš to, jako by jí to zabránilo nám za hodinu zavolat."

Glen drobně pokrčí rameny. "No, znáš mou mámu, Ash. Čím víc jí říkáš, aby sis nedělala starosti, tím víc si je dělá."

Svatá pravda.

"Hlavně jí neříkej, že jsme 'v pohodě', jasný? Řekni 'v pořádku' a před odchodem to nejmíň třikrát zopakuj," požádám ho. Paula chce mít jistotu, že jsme s Ashley v bezpečí.

Glen přikývne a pak oplatí Ashley opatrné objetí, do kterého si ho zrovna přitáhla.

Když Ashley zajde do domu, Glen mi pohlédne do očí a hledí na mě, dokud mi to nezačne být nepříjemné. Pozvednu obočí a pak sklopím zrak. Když po chvilce znovu vzhlédnu, pořád se na mě kouká.

"Co je?" zeptám se nakonec.

Mlčky si mě přitáhne k objetí a dá mi své silné ruce kolem zad a krku. "Vím, že to nikdy neříkám, nebo alespoň ne tak často, jak bych měl, ale mám tě rád a bude to v pořádku."

"Já tebe taky," vyjde tiše z mých rtů.

"A tohle je výjimečná chvíle, kdy tě ochotně líbnu na tu tvou ošklivou tvář," řekne a dá mi pusu na tvář.

Zatímco se převlékám na spaní, Ashley mě přes ložnici sleduje. Odvrátím se od ní a vyhnu se jejímu pohledu. Obě víme, jak moc jsem se v poslední době změnila, a bez ohledu na to, kdo nebo kolik lidí se misnaží pomoct, dokáže to pouze Ashley. Obvykle aniž by vůbec něco řekla.

Vím, že se zoufale snaží přijít na správná slova, která by mě utěšila a cítila bych se v bezpečí, abych se mohla vrátit k svému obvyklému já.

"Spence."

"Jo?"

"Podíváš se na mě?"

Otočím se, pohlédnu do jejích ustaraných očí a cítím se neskutečně hůř. Pokaždé, když je vidím, je mi hůř. Úsměv se mi neodrazí v očích a vím jistě, že jí to neuniklo. "Copak je?"

Mlčky zvedne přikrývku na mé straně postele. Přejdu místnost, zhasnu, pak dojdu k posteli a lehnu si naproti Ashley. Než se naděju, mám ruku na jejím břiše.

"Pověz mi, jak ti mám pomoct, Spencer," vybídne mě jemně a přitlačí mi rukou na záda, abych se přisunula blíž.

Udělám to. Ashley nechá ruku na místě a jemně roztáhne prsty tam, kde nejsem úplně zakrytá. Konejšivě hřejí.

"Právě jsi to udělala."

"Pověz ti, jak ti mám pomoct po dnešku. Pověz mi jiný způsob, kromě postele, jak ti můžu pomoct."

"Není to jenom tady," ujistím ji. "Je to všude. Pokaždý, když se na mě podíváš, pokaždý, když mě držíš za ruku, pokaždý, když mi říkáš, že mě miluješ. Omlouvám se, že jsem byla divná."

Palcem mě něžně hladí malý kousek kůže na zádech a řekne: "Nechci, aby ses omlouvala, chci, abys byla v pořádku. Víc než v pořádku."

A já budu. Musím být. Jenom musím přijít na to, jak se zbavit měsíc trvajícího strachu. "Budu," zamumlám, pak zvednu hlavu z její hrudi, posunu se dolů a dám jí pusu na každou stranu břicha.

Když se přesunu zpátky nahoru, dá mi vlasy dozadu, opatrně si mě k sobě přitáhne a políbí mě na rty. Znovu a znovu mě něžně líbá, až se musí odtáhnout. Cítím její obvyklý rychlý tlukot srdce a dopřeju jí čas, který potřebuje. Pak se k ní znovu nakloním a letmo jí přejedu jazykem přes spodní ret.

Ashley nakloní hlavu a já ji následuju vzápětí. Naše rty se postupně činí čím dál tím víc, až jsou naše polibky hluboké, jemné a mokré. A všechno to, co mě v hloubi mysli neustále trápí, všechno to, čeho se bojím, mizí v zapomnění.