I když půjdu roklí šeré smrti
Napsala: the best of s, Překlad: Sfinxis, petrSF
| 1-9 | 10-18 | 19-27 | 28-37 |
Plahočím se po schodem k bytovému komplexu, ve kterém je Aidenův nový byt, a nesu nejmenší krabici z auta.
Byla to dlouhá a nudná cesta. Aiden poznal, že mi něco vrtá hlavou, a nejspíš věděl, že jde o Spencer. Tak poslouchal rap, dokud jsem mu ho nevypla.
Pak se snažil začít hrát hru s poznávacími značkami, ale tu jsem mu taky zatrhla.
Pak do mě prostě šťouchal. Pořád tentýž Aiden. O dlouhé hodiny později jsme dorazili na místo. Je už tma.
Jsem unavená a znuděná. Padnu na podlahu v Aidenově bytě a kabelku hodím vedle sebe.
"Díky za pomoc," ozve se Aiden a položí na podlahu plnou náruč těžkých krabic.
"Jsem úplně hotová z tý dlouhý jízdy," odvětím a udělám si na podlaze pohodlí.
"To já taky." Posadí se vedle mě a zhluboka se nadechne.
"To přežiješ."
Pokrčí rameny. "Tak tohle je můj novej byt."
Rozhlédnu se kolem sebe. Je dost prostorný. Jeho rodiče se museli plácnout přes kapsu. "Tohle je od nich poděkování, že jsi dostal stýpko?"
"Tak nějak." Nezní moc nadšeně.
"Co je? Je to hezkej a velkej byt."
"Nevím. Bude to divný. Budu sám."
"Ále, seznámíš se. Jsi společenskej kluk," řeknu mu.
"Nejspíš jo." Pokrčí rameny. "Ale bude se mi stýskat po domově. Po vás všech."
Pouze přikývnu.
"Jsem moc rád, že ses se mnou rozhodla jet, Ash. Není to moc, ale je to..."
"O nic nejde," dokončím za něj, než se ještě víc rozněžní. Jak to u něj chodí.
"Ne, jde," trvá na svém. "Myslel jsem, že mě budete nenávidět napořád."
Tomu se zasměju.
"Takže... se dá říct, že jde o hodně," řekne upřímně.
Natáhnu ruku a poklepám ho po rameni. "Ty jsi prostě velká citlivka, co?"
Skryje úsměv a zavrtí hlavou. "Jak jste na tom se Spencer?"
Atmosféra v bytě je mnohem klidnější a uvolněnější než ve stísněném prostoru auta, tak si jen povzdechnu. "V pohodě."
"Nevadilo jí, že... že sem spolu jedeme?"
"Proč by mělo? Věří mi," odvětím a snažím se znít nenuceně.
"Nevím..." Aiden se odmlčí, neví jistě, co říct. "No, jsem rád, že jste se udobřily."
"Udobřily?"
"Však víš." Pokrčí jedním ramenem. "Ten můj stupidní výstup na plese."
"Jo, byl pořádně stupidní," souhlasím a neujde mi, že mluvení o tom není tak divné, jak jsem si myslela, že bude.
"Moc se za to omlouvám. Za všechno."
"To už jsi říkal."
"Já vím..."
"Už s tím můžeš přestat," řeknu mu upřímně. Pomalu přikývne na znamení, že to chápe. Žádné výčitky.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Ehm, nejspíš ne," odvětím, nelíbí se mi jeho tón.
"Mlč," reaguje. "No tak."
"Neslibuju, že odpovím pravdivě," upozorním ho.
Narovná ramena. "Kdybys nebyla se Spencer-"
"To není vhodná otázka," přeruším ho.
"Ashley, no tak. Odpověz mi. Kdybys nebyla se Spencer, měl bych..."
"Jestli bys měl šanci?"
Přikývne a koutkem oka se na mě podívá.
"Aidene..." Zavrtím hlavou. "Zkusili jsme to. Nefungovalo to."
"Ale-"
"Žádná ale. Spencer měla ten večer pravdu. Svou šanci jsi měl." Nezním tvrdě, jen říkám, jak to vidím.
Aiden nevypadá smutně, pouze rezignovaně. Jako by to věděl. "Zažili jsme hezký časy, ne?"
"Jasně," odvětím. "Hezčí asi bejt nemohly."
Pokusí se zasmát. "To je hezkej způsob, jak říct: 'Už nikdy víc, blbečku.'"
Také se zasměju a doufám, že tím ten okamžik odlehčím. "Už nikdy víc, blbečku."
"Jo..." Přestane se smát, ale na tváři mu zůstane stopa úsměvu.
"Slib mi něco, Aidene."
"Hm?"
"Choď se spoustou a spoustou holek, jo?"
Když ho přiměju souhlasit, vyndá z krabice polštáře a dvě deky a usteleme si na podlaze - v uctivé vzdálenosti od sebe.
Vím, že ještě nespí, ale v tom tmavém bytě vyndám telefon a vytočím Spenceřino číslo. Asi spí, takže hovor spadne do hlasové schránky.
"Ahoj, miláčku." Mluvím tiše. "Jen jsem ti chtěla říct, že jsem v pořádku dojela. Aiden byl nudnej jako vždycky a teď jdeme spát. Takže dobrou noc a někdy zítra večer se uvidíme. Miluju tě, Spence."
Zavěsím. Poslední, co slyším, než usnu, jsou Aidenova slova, že mám velké štěstí.
Zdá se mi o Spencer.
Když se vzbudím, Aiden pořád ještě spí. Jako za starých časů mu štouchnu nohou do odhaleného břicha.
"Vstávat, pitomče!"
Zasténá. "Co je?"
"Zavolala jsem si taxíka."
Narovná se do sedu a pak si stoupne. "Už je na cestě?" mne si oči.
"Jo. Takže tím končí naše poslední oficiální přespání," řeknu mu vesele.
Vydá ranní zasmání a urovná si vlasy. "Už to tak asi bude."
Chvíli tam stojíme a je to tak, jak jsem říkala. Vím, že je do mě pořád zamilovaný, a on teď ví, že já ty city neopětuju. Oba víme, že to mezi námi nikdy nemůže být jako předtím, ale jenom já se nechci vrátit. Panuje mezi námi smutek a rozpaky, kterých se už nikdy nezbavíme. Jsem tím trochu zklamaná, ale asi to tak prostě musí být.
"Čas se rozloučit, borče," řeknu mu, když spatřím venku zastavit taxík.
Přitáhne si mě k objetí. Nechávám ho a opřu si hlavu o jeho hruď. Objetí mu oplácím. Byl to opravdu dobrý kamarád, dokud mu to vydrželo. Nemůžu mu to mít za zlé, už ne.
"Drž se Spencer, jo?" Vtiskne mi krátký polibek do vlasů. "Dokonale se k tobě hodí, Ash."
"Já vím," trochu popotáhnu a vymaním se z objetí. "Buď šťastnej, Aidene."
"Budu." Vím, že bude. Chvíli stojíme krok od sebe, pak natáhnu ruku a s úsměvem ho štípnu do tváře. "Myslím, že mi asi budeš chybět, ty blázne jeden."
"Pochybuju, ale díky za tu lež." Rty roztáhne do jakéhos takéhos úsměvu.
"Jo." Zamířím ke dveřím. Všechno, co bylo třeba říct, už bylo vyřčeno.
"Ash?" zavolá za mnou.
Otočím se. "Jo?"
"Nepřijedeš někdy na návštěvu?" V hlase mu zní zdrženlivá naděje. Myslím, že zná mou odpověď.
Pomalu zavrtím hlavou a pak otevřu ústa, ale Aiden jen vědoucně přikývne. "Jasně. Jo. To je v pohodě..."
"Měj se, Aidene."
"Sbohem, Ashley."
Neohlédnu se. Není to tak smutné, jak jsem si představovala, ale vím, že Aidena už nejspíš nikdy neuvidím.
Cesta domů uběhne mnohem rychleji.
Carlinovic příjezdová cesta pro mě v těchto dnech znamená domov. Což je zvláštní vzhledem k tomu, že jsem tu nějaký čas nebyla.
Zaparkuju, vyndám klíčky a vyrazím po příjezdové cestě k domu.
Ještě než dojdu ke schodům na verandu, někdo se mihne v okně. Rozeznám záblesk blonďatých vlasů, a než se naděju, Spencer otevře dveře. Právě začalo zapadat slunce.
"Ahoj." Z jejího tónu nepoznám, jakou má přesně náladu, ale bez ohledu na rozbolavělá záda z dlouhé cesty se široce usměju, zatímco se mi hlavou honí všechny ty nezodpovězené otázky. Spencer vyjde na verandu a zavře za sebou dveře.
"Ráda tě vidím." Opatrně ji obejmu a ona mi objetí oplácí. "Ráda se tě dotýkám," zamumlám do záhybu jejího krku.
S drobným úsměvem, který se jí však nezračí v očích, se odtáhne, ale než můžu něco říct, rychle dojde k houpací sedačce na verandě.
Následuju ji a posadím se těsně vedle ní. "Jakej byl výlet?" zeptá se trochu přehnaně nenuceně.
"Dobrej," odpovím popravdě. "Myslím, že jsme to oba potřebovali."
Spencer nezvedá oči z klína, kde si hraje s rukama. "To je fajn."
"Jo," odvětím a hledím na ni, jako by byla hádanka. "Tak... co se děje?"
"Nic," odvětí a začne si lámat nehet na palci. Natáhnu ruku a přikryju dlaní obě její. Spencer si nikdy neláme nehty.
"Spencer," řeknu a ona se na mě konečně podívá.
Krátce se nadechne. "Došlo... došlo k něčemu?" Nepřítomně na ni hledím. "Mezi váma dvěma," dokončí, jako bych to potřebovala dovysvětlit.
Chvíli mi trvá, než mi dojde, na co se ptá, ale když mi to dojde, okamžitě svou ruku z jejích stáhnu. "Spence..."
Neodpoví, vypadá, jako by čekala na odpověď, kterou nechce slyšet. Mezitím si snažím uspořádat pocity, které všechny přicházejí rychle a tvrdě.
Polknu. "Jestli k něčemu došlo?" opakuju. "Ty si myslíš, že k něčemu 'došlo'?"
Sevře rty. "Já nevím, Ash-"
"Ne," přeruším ji. "Víš. Víš to a nesnaž se mi tvrdit, že to nevíš."
Zdá se, že Spencer neví, co na to říct. Pokračuju. "Řekni mi, že to z tebe jenom mluví nejistota. Řekni mi, že ve skutečnosti jsi mi tu strašně hloupou otázku nechtěla položit," řeknu a zním o trochu víc než ublíženě.
Vypadá zasaženě. "Nemyslela jsem-"
"Nemyslela jsi," přeruším ji ostře. "Myslela sis, že bych-"
"Omlouvám se," řekne Spencer rychle s omluvným výrazem. "Byla to hloupost. Omlouvám se."
Musím přimět hlasivky pracovat. "Myslela sis, že bych to udělala?" Nevím, jak se tvářím. "Myslela sis, že bych se s ním vyspala?" dotazuju se. "Co sis myslela?"
"To jsem si nemyslela!" Spencer se zablýskne v očích. "Já... já ti věřím," prohlásí upřímně.
Zhluboka se nadechnu a nechávám na sebe působit její slova. Mluví dál. "Uvěřím čemukoli, co mi řekneš," řekne jemně. "Věřím ti."
Kousnu se do tváře a nenechávám na sobě znát, jak mě ta slova potěšila. "To je dobře," řeknu jí klidně. "A ne, k ničemu nedošlo." U toho jí hledím přímo do očí. "Já... nemohla jsem se dočkat, až se vrátím domů k tobě."
Usměje se na mě, opravdovým úsměvem. "Všem jsi chyběla."
Odfrknu si. "Všem?"
"Tomu bys ani nevěřila. Máma poděkovala Bohu, když spatřila tvý auto."
Udělám obličej. "To ne."
"To jo. Všichni věří, že zaženeš mý chmury." Šťouchne do mě ramenem.
"Hm." Přiložím si prst na bradu. "Něco mi říká, že jsi byla slečna Náladová."
Jen se drobně zasměje. "Uhodla jsi."
Následuje ticho a já si utřiďuju myšlenky pro to, co vím, že teď přijde. "Takže. Pověz mi, co se děje," jemně ji pobídnu a položím si ruku zezadu na její stranu houpačky.
"No..." Odmlčí se a zahledí SE do dálky. Všimnu si, že vypadá trochu opáleněji. Trochu zdravěji. Lépe. "Jenom jsem potřebovala... nějakej čas pro sebe."
"To mi došlo."
Položí mi ruku na stehno. "Ne tak, jak si myslíš. Já..." Zavrtí hlavou a pohlédne na mě. "Nemáš představu, jak jsi úžasná."
"Tak mi o tom řekni," odvětím jemně téměř v žertu.
Spencer si skousne rty a pokračuje. "Nemáš představu, jak všechno usnadňuješ. Spoléhám na tebe... ani netušíš jak."
Mám představu. Ale nechávám ji mluvit.
"Omlouvám se, že tě to ranilo, ale musela jsem zkusit to zvládnout bez tebe. Protože ty... ty jsi moje skála, Ash. A můžu tě požádat o cokoli a ty mi to splníš. Vždycky."
"Spencer, udělala bych pro tebe cokoliv."
"Já vím," řekne s úsměvem v očích. "Já vím a to je ten problém... neměla bys, víš? Něco se mi stalo a ty jsi mi pomáhala jako anděl. Jsi dokonalá, Ashley, vážně. Ale musela jsem se naučit to zvládat sama."
Pomalu přikývnu, konečně ji chápu. Spencer se potřebovala postavit na vlastní nohy, než bude moc udělat další krok. Před dlouhou dobou mě v nemocniční posteli požádala, abych byla silná za nás obě. Dokázala jsem jí, že to zvládnu, a ona se teď musela chopit opratí sama.
Nastolit rovnováhu.
"Spencer..." Zavrtím hlavou a dám jí ruku kolem ramen. "Co noční můry?"
Svěsí hlavu. "Nic moc. Ale myslím, že těch se nezbavím nikdy, víš? Nemůžeš se mnou být každou noc."
"Ale můžu," řeknu vzdorovitě, čemuž se drobně uchechtne.
"Ty... nemáš představu, co pro mě znamenáš," řekne mi vážně a hledí přímo na mě. Vnímám každý rys její tváře a vrývám si ji do paměti.
Pokusím se otevřít pusu, najít slova útěchy, říct jí, že to vím. Moc dobře to vím. Ale nenechá mě. "Nahání to strach, víš?"
"Co?" zeptám se zlehka a všimnu si, že jí rukou tisknu rameno.
"Že zmenšit můj strach dokážeš jenom ty." Olízne si rty a zvažuju svá další slova. Řekne to hezky. "Bojím se pak ještě mnohem víc. Nechci tě ztratit."
Polknu knedlík v krku, zvednu jí ruku z ramene, přitisknu si její hlavu na své rameno a utěšuju ji. "Spence." Drobně se zasměju. "Jsi hroznej blázen. Strašnej blázen, víš to?"
Pouze zavrtí hlavou.
"Jestli si myslíš, že odejdu..." Vzdychnu. "Jestli se bojíš jenom toho, že mě ztratíš, tak to se nemusíš bát vůbec, jasný?"
Spencer otočí hlavu, takže má nos zabořený do mého odhaleného ramene. Cítím, že se drobně zasměje. "Ash..."
"Nemusíš se bát vůbec, Spencer," trvám na svém.
Cítím, že přikývne, a rovněž přikývnu. "Dobře?"
"Dobře."
"Dobře," řeknu a párkrát zamrkám, abych zahnala slzy. Miluju tu holku.
Zatímco se stmívá, chvíli tam sedíme, až se nakonec setmí úplně. Dny jsou během ustupujícího léta kratší a kratší.
"Víš," řekne Spencer po chvíli a přisunu se blíž ke mně. Pohybuje se teď snáz. Uzdravila se, to, co ji v minulosti bolelo, ji už nebolí. "Škola je tu coby dup."
"Maturitní ročník," řeknu, zatímco jí nepřítomně hladím po ruce.
"Jo."
"Užijeme si to," řeknu napůl jako myšlenku a napůl jako slib.
"Užijeme."
Paula otevře dveře a trochu mě vyleká, ale ani jedna se nepohneme. Věnuje mi úsměv a k mému překvapení vidím, že je upřímný. "Ashley. Vrátila ses."
"Vrátila," přisvědčím, protože nevím, co jiného říct.
"No..." Paula přejede pohledem Spenceřinu ruku, kterou mi svírá stehno. Mou paži, kterou jí něžně objímám kolem ramen a udržuju ji v teple a bezpečí. Naši zřejmé štěstí z přítomnosti té druhé. "Ráda vás vidím spolu."
Smířlivě přikývne a já jí okamžitě odpouštím vše, čím se mě kdy dotkla. "Díky, Pau - paní Carlinová," řeknu upřímně. Koutkem oka vidím, že se na mě Spencer usmívá.
"Nezůstávejte tu dlouho. Noci už bývají chladné," prohlásí a pak jemně zavře dveře.
Pohlédnu na Spencer, abych vyjádřila svůj úžas nad tím, čeho jsme právě byly svědky. Ale ve chvíli, kdy se k ní otočím, mi přiloží dlaně na tváře a přitiskne si mé rty na své. Zahrnuje mě polibky, vášnivými polibky.
"Páni," řeknu, když se opět můžu nadechnout. Nedokážu jí přestat hledět do očí.
V odpověď se pouze usměje. Tímtéž plachým úsměvem, který mi věnovala už sto milionkrát, ale tentokrát zčervenám já. Pořád to ve mně dokáže vyvolat.
"Ashley."
"Hm?" otážu se.
Chvilku čeká a potom pokrčí rameny. "Nevím. Jenom jsem chtěla říct tvý jméno."
Drobně se zasměju. "Můžu u vás přespat?"
Vypadá trochu nejistě, takže to rychle vezmu zpátky. "Jestli nechceš-"
"Ne, ne. To ne, ehm..." Vypadá zamyšleně. "Co kdybych přespala já u tebe?"
Široce se na ni zazubím. "To by bylo báječný, Spence."
Vedu Spencer nahoru po schodech do svého pokoje, v jedné ruce pevně svírám její ruku a v druhé nesu její tašku. Kopnutím otevřu dveře a nejspíš to bylo příliš hlasitě, protože spatřím, že se v pokoji mé matky rozsvítí světlo.
"Sakra." Položím dlaň na Spenceřino rameno a jemně ji zatlačím do svého pokoje mimo pohled mé matky.
Matka se objeví ve dveřích s natáčkami ve vlasech, nevypadá ospale, pouze otráveně. "Víš, kolik je hodin?"
"Ne zas tolik."
"Myslela jsem, že jsi odjela pryč z města."
"Vrátila jsem se," odvětím prostě a přešlápnu si z nohy na nohu. Zdá se, že chce říct ještě něco.
"Užila sis to?"
"Jasně, mami."
"Nenapadlo mě, že se vrátíš tak brzy."
"Jo, no..." Přejedu palce na noze po koberci a přeju si, aby mě nechala na pokoji.
"Ten Aiden je docela okouzlující, že?"
"Je v pohodě." Na Spencer se nepodívám.
"Určitě je moc hezký." Je přesvědčená, že vzhledem k tomu, že jsem na holky, musí tyhle věci zdůrazňovat.
"A co Spencer? Spencer je taky hezká, že jo, mami?" uculím se.
Matka se na mě usměje. "Spencer je nádherná, zlato." Koutkem oka vidím, že se Spencer usměje. "Vlastně je to jediná tvoje přítelkyně, kterou jsem kdy měla ráda. Jak se té chudince daří?"
"Daří se jí dobře."
Matka přikývne a zdá se, že má na srdci ještě něco, ale zarazí se.
"Kde je tvá sestra?"
Pokrčím rameny a pak tam obě jen tak stojíme. Spencer vypadá na druhé straně dveří znuděně. Zasténám, dojdu těch pár kroků zpátky ke Kyliným dveřím a zabouchám na ně. Nic. Otevřu a vidím, že Kyla v posteli spí.
"Kylo!"
Rychle se probudí. "Hmm? Jé... jsi doma."
"Jo. Máma s tebou chce mluvit."
"Neřekla jsem, že s ní chci mluvit, drahá. Jen jsem-"
"Aha. Kylo, můžeš zase spát."
Kyla vypadá zmateně. Matka následně zavrtí hlavou, vrátí se do svého pokoje a zamkne za sebou. "Co se děje?" přijde ke mně Kyla. Dojdu ke svým dveřím, vezmu Spencer za ruku a vytáhnu ji ven, aby ji Kyla viděla.
"Propašovala jsem Spencer dovnitř!"
"Ahoj, Spencer," věnuje jí ospalí úsměv a krátké objetí Kyla. Pak se otočí ke mně. "Proč jsi ji sem musela propašovat?"
"Dobrá otázka," přidá se Spencer.
"Protože," propíchnu Kylu pohledem a hodím Spenceřinu tašku do svého pokoje. "Máma by byla zvědavá. A chceme mít klid. Protože si budeme navzájem provádět prasečinky."
"Ashley!" napomene mě Spencer.
"Co je? Je to jedinej způsob, jak se Kyly zbavit," bráním se, zatímco Kyla nahodí úsměv. Znovu se na ni obrátím. "Budeme nahý," řeknu.
"Nebudeme nahý," řekne Spencer. Pouze se otočím a odvedu ji do pokoje.
"Úplně nahý!" tiše zanotuju a začnu za sebou zavírat dveře. Pak ještě naposledy vystrčím hlavu. "Dobrou, Ky."
Obrátí oči v sloup a doplahočí se zpátky do svého pokoje. Snad znova usne.
V mém pokoji je tma. Rozsvítím, ale nechávám světla tlumená. "Už je to dlouhá doba," rozhlíží se Spencer kolem.
"Pamatuješ si to tu?" řeknu a dám kolem ní zezadu ruce. "To je toaletní stolek. To jsou mý bubny." Společně otáčím naše těla. "A to je má postel."
Spencer se drobně zasměje a zavrtí se v mém objetí, tak ji pustím. "Jsem děsně unavená z tý příšerný jízdy taxíkem. Bylo to peklo." Dojdu k toaletnímu stolku, vyndám šortky a sportovní podprsenku. "Půjdu se převléct a-"
"Udělej to tady."
"Hm?"
Spencer se posadí na kraj postele. "Můžeš se převlíct tady."
Než má Spencer šanci to zopakovat, už mám tričko bleskurychle dole. Zazubí se a hltá očima mé nahé tělo. "Líbí?" zeptám se svůdně a pak se zasměju. Vykroutím se z džín a párkrát se zatočím. Pak k ní přistoupím blíž.
Spencer mě přejede pohledem a to už jsem přímo před ní. Vezmu její dlaně do svých a přiložím si je na břicho. Pohybuju s nimi, takže se mě dotýká na žebrech, na bocích, na břiše. Všude tam, kde se mě její ruce dotknou, mi naskáče husí kůže. "Chyběla jsem ti?" zeptám se jí.
Pouze přikývne a pak viditelně polkne. Nevím jistě, co jsem od dnešního večera čekala, nebo co čekala ona. Nejsem si jistá, že to bylo tohle.
Ale určitě se mi líbí, kam to směřuje. Spontánnost ještě nikomu neublížila, ne? Nakloním se, zvednu její ruce a přiložím si je na hrudník. Mělce dýchá a zírá na mé rty. Pak se nakloní dopředu a zmocní se jich. "Ashley..."
Zvednu jí dlaně k obličeji, uhlazuju jí vlasy, dotýkám se jejích tváří. Má vlhčí rty než já a naše rty po sobě kloužou a tisknout se k sobě tím nejpříjemnějším způsobem.
Ruce má pořád těsně u mé podprsenky, až teprve teď mi začala něžně a hezky tisknout košíčky. Pak její prsty proklouznou za látku podprsenky a začnou se pást na citlivé pokožce pod ní. Propnu záda, ještě více se přitisknu k jejím rukám a čekám na to, co vím, že přijde.
Pak přestane.
Vzrušeně vydechnu a otevřu oči. Spencer mě přestala líbat. "Co se děje?"
Ale vidím jí odpověď v očích, jsou lesklé vášní, ale zračí se v nich obavy... ne, ne obavy. Rozpor. "Co se děje?" zopakuju otázku."Spencer?"
Postavím se a jsem si bolestivě vědomá, jak odhalená jsem. "Chci to," řekne Spencer a mírně se houpá dozadu a dopředu. Vím, že je vzrušená. To, jak k sobě tiskne nohy. Jak vypadá její tvář, její rty... už jsem ten výraz nesčíslněkrát viděla. "Vážně to chci..."
"Ale," řeknu a otočím se, abych z podlahy sebrala své oblečení.
"Jo, ale," napodobí Spencer můj tón. Sevřu v ruce šortky a otočím se čelem k ní.
"Řekla jsi mi, abych-"
"Já vím," odvětí Spencer téměř provinile.
"A to ty jsi chtěla-"
"Já vím."
Zhluboka se nadechne a pak spatřím, jak jí poklesnou ramena. Projdu kolem ní a vyjdu z pokoje. Převléknu se v koupelně. Dlouho na sebe hledím v zrcadle a opláchnu si obličej vodou. Studenou vodou. Potřebuju to.
Když se vrátím do pokoje, Spencer se probírá svou taškou. Vyndá dlouhou noční košili. Pohlédne na mě a pak otevře ústa, aby něco řekla. Vím, o co mě chce požádat, ještě než promluví.
"Nechám tě tu samotnou, aby ses mohla převlíct." Rychle se otočím a zamířím ke dveřím. Vím, co mám dělat. Jedna moje část doufá, že mě zastaví, že mi řekne, abych zůstala. Že mi řekne, že je to v pořádku.
"Ash..."
Neotočím se, neodvážím se doufat. Jenom se zastavím a trochu pootočím hlavu. "Co?" zeptám se. Nelíbí se mi, jak se můj hlas obráží od stěn a zní tak mnohem ostřeji, než jsem měla v úmyslu.
"Já, ehm... no, jestli chceš, můžeš..." Šlape si na jazyk a tlak mezi mýma nohama nechce odeznít. Netrpělivě si skousnu ret. Nechci, aby přede mou zase byla nesvá. Vím, že s tím má problém a v žádném případě bych na ni netlačila, ale občas musím myslet i na sebe. Cítím se za tu myšlenku hrozně.
"Spencer, prostě si pospěš a převlíkni se," přeruším ji a jdu si sednout na vršek schodů. Po chvíli uslyším její hlas.
"Hotovo."
Mlčky ji následuju zpátky do svého pokoje, kde si lehne do postele. Zhasnu a vlezu si vedle ní. Ze zvyku k ní natáhnu ruce. Pak se zarazím a zase je stáhnu. Nelíbí se mi, že nevím, jestli se jí můžu dotknout.
"Obejmi mě."
Těmi slovy mě zbaví veškeré nerozhodnosti a přitulím se k ní. Něžně ji políbím na zátylek, jak vím, že to má ráda. Svým způsobem je to, jako kdyby se nic nezměnilo.
"Miluju tě, Spencer."
Spencer v mém objetí vzdychne. Doufám, že to byl šťastný vzdech. "Taky tě miluju, Ash."
"Dobrou noc."
Ještě jednou ji políbím na rameno a pak si uvědomím, jak jsem unavená. Simultánně se nám zpomalí dech a brzy nás obě pohltí spánek.
"Líbí se ti?"
Spencer přes sebe hodí nové tričko a žádá mě pohledem o názor.
"Vypadáš skvěle. Davy ti padnou k nohám, Spence," řeknu jí a ona se zazubí.
Oblečení do školy. Spencer se rozhodla, že potřebuje novou garderobu - ví, že až zase začne škola, bude v centru pozornosti, tak jsem jí vyhověla. Kreditka mé mámy, my a obchoďák. Staří přátelé. Spencer to v novém oblečení moc sluší.
"Už jenom pět dní, Spence," prohlásím a posadím se na stoličku vedle bubnů. "Budou z nás čtvrťačky."
"Škola nám bude patřit, že jo?"
Přikývnu. "To si piš. Nebudou tušit, co se stalo."
Spencer šťastně vzdychne a začne nové oblečení skládat. V poslední době je obratnější, mnohem samostatnější. Jsem na ni moc pyšná. Občas ke mně přijde pěšky. Občas jdeme spolu. Je fajn, že zase může ven.
"Nemůžu se dočkat, až tě v tom novým oblečení všem ukážu," řeknu a ťuknu malíčkem do činelu.
"Sexy, co?" zeptá se Spencer. Vrací se jí sebedůvěra. Mám z toho radost.
"Totálně sexy," odpovím jí popravdě, zatímco ťukám na buben. "Vím, že nejsme pár nebo tak, ale jestli tě budou lidi balit, stejně je budu popravovat laserama."
"Ty máš lasery?"
"To mám." Vstanu a dojdu k ní, abych jí pomohla to nové oblečení složit.
"Bojím, bojím. Co přede mnou ještě tajíš?"
Pokrčím rameny, uhladím pomačkanou sukni a složím ji. "Ehm, mou druhou, hezčí nejlepší kámošku, se kterou se čas od času tak trochu líbáme, když se nikdo nedívá?"
"Ale?"
"Jo, jo. Vypadá přesně jako ty, ale líp. Taky je zábavnější," prohlásím vesele a položím složenou sukni na postel.
"Já nejsem zábavná?"
"To jsem neřekla, Spencer. Ale ta druhá je prostě bombová," pokusím se skrýt usměv.
Lehce mě praští do ramene. "Jsi strašně zlá."
"Nejsem zlá. Bydlí na půdě. Má vlastní pinballovej automat."
"Jsi na drogách?"
"Ano. To taky. To jsem ti taky nikdy neřekla." Otočím se čelem k ní, protože všechno oblečení je už složené.
"Drogy a ženské." Zavrtí nade mnou hlavou. "Ashley Daviesová, myslela jsem, že tě znám."
"Jo... mohla by sis pospíšit a vyprovodit se domů? Holka z půdy už se mě nemůže dočkat," řeknu uštěpačně.
"Holka z půdy, hm?" obrátí Spencer oči v sloup. "Ta, co je hezčí a zábavnější než já."
Přikývnu. "Jo, jo."
"Doprovodíš mě domů?"
"Jasně." Začnu sbírat složené oblečení. "Vyzkoušela sis všechno?"
"Ne, ale určitě mi to bude."
"Jak to víš? Měla by sis to zkusit."
"Udělám to doma..."
Najednou mi to dojde. Samozřejmě. "Och. Jo. Jo, to je v pořádku. Protože, ehm... jo." Spencer si nechce to oblečení zkoušet přede mnou. "Takže asi žádná zábavná módní přehlídka."
"Asi ne," zopakuje Spencer a zní smutně.
S oblečením v ruce na ni pohlédnu. "Hele, Spence... to je dobrý."
"Já vím."
Zasáhne mě její apatický tón. "Samozřejmě, že víš," vzdychnu.
"Ty se zlobíš?"
"Zlobím? Ne," odpovím, ale pomalu mi dochází trpělivost. Byla jsem ohledně toho hrozně ohleduplná, přísahám. Ale někdy mě to skoro dovádí k šílenství.
"Přijde mi, že se zlobíš."
"Nezlobím."
"To, že si před tebou nechci sundat vršek, neznamená-"
"Spencer! Řekla jsem, že je mi to fuk. Zůstaň si navěky oblečená. Mně je to fuk," pronesu energicky se zdůrazněním každého slova. Upřímně bych to radši vůbec nerozebírala.
"Není ti to fuk," odvětí Spencer s jistotou v hlase. Odložím oblečení a zjemním svůj tón.
"Samozřejmě, že mi to není fuk. Schováváš přede mnou tuhle svoji část... tuhle speciální část. Jak by mi to mohlo být fuk?" zeptám se jemně a v hlase se mi odráží veškerá bolest, která se ve mě shromažďovala.
Spencer to vstřebává a vypadá každou uplynulou vteřinou výrazně zoufaleji. "Ash..."
"Ne, já vím. Ještě nejsi připravená. A to je v pohodě. Ale... prostě už pojďme." Otočím se, abych znovu zvedla její oblečení, ale Spencer mě chytne za paži.
"Počkej."
"Spencer-"
"Řekla jsem, abys počkala!"
Znepokojeně na ni pohlédnu. Vidím na ní, že se k něčemu odhodlává. Hraje si s knoflíčky blůzy a vypadá hodně vystrašeně. "Spencer?"
"Dobře..." Olízne si rty, zhluboka se nadechne a rozepne si horní knoflíček. "Podej mi to tričko," ukáže na hromádku oblečení.
Vykulím oči a okamžitě jí vyhovím. Podám jí ho a ona se na mě dívá, hledí mi do očí a při tom si rychle rozepíná blůzu.
"Jsem připravená." Hlas se jí třese. "Snažila jsem se ti to říct, ale myslela jsem..." Tu větu nedokončí a já jí stále hledím do obličeje. Mám strach podívat se kamkoli jinam.
Sundá si blůzu z ramenou a vypadá odhaleně a připraveně na... ať už jde o cokoli. Ale cítím, že je to velké.
Zavřu ústa a sklopím zrak na její tělo. Na hrudníku má malý žlutý pruh modřiny, která se vytrácí. Na břiše má zacelenou řeznou ránu a malou kruhovou jizvu.
"Pojď ke mně," vydechne Spencer. Udělám krok ní a ona mi rychle sevře ruku. Zvedne si ji k břichu a přejede s ní po jizvě. Je jemná na dotek. Vybledlá pokožka se liší od zbytku jejího břicha.
"Tady mě trefila kulka..." Spencer přejede mými prsty po svraštělé jizvě. Pak po tenké čáře vedle ní, která vypadá zubatě. "To je chirurgický řez..."
Hledím jí do obličeje, ale nedívá se na mě. Cítím, jak koncentrovaně dýchá a zírá na naše ruce. "Bolí to?" zeptám se.
Mírně zavrtí hlavou. "Jenom trochu..."
"Och." Zním slabě a přála bych si, abych mohla něco říct. Něco, cokoliv. Vím ovšem, že mám husí kůži.
"Má...," konečně na mě Spencer pohlédne. "Má tohle holka z půdy?"
Podívám se na ni a pokusím se usmát jejímu pokusu odlehčit atmosféru, což se zdá být nemožný úkol. Kvůli ní se přesto o úsměv pokusím. Pak se něco stane. Obě najednou propukneme v tlumený smích a s každým zasmáním její stisk mé ruky zesílí.
"Ne," prohlásím, zatímco se uklidňuju. Pohlédnu zpátky na její břicho. Na ty jizvy. Nevypadají nijak zvláštně. Ale vím, že je za nimi příběh, část našeho příběhu. Příběhu Spencer a toho, jak silný a úžasný člověk je. Přála bych si, abych jí to dokázala sdělit. Přála bych si, abych jí správnými slovy dokázala sdělit, jak moc jí právě teď miluju. "Tohle..." Velmi jemně poklepám ukazováčkem na jizvu, téměř neznatelně. "Tohle je výjimečný."
Pozorně mě sleduje a zkoumá můj výraz.
"Nikdo jinej to nemá," řeknu jí vážně. "Je to..." Pokrčím rameny. "Spencer, je to jenom další věc, kterou na tobě můžu milovat. A jenom na tobě."
Spencer vypadá, že se rozpláče, ale nakonec se nějak dokáže usmát. "Nemyslíš si, že je to..."
Přeruším ji velmi letmým polibkem. Vypadá překvapeně.
"Á, netvař se tak překvapeně," řeknu jí a věnuju jí ten nejlaškovnější výraz, který dokážu vykouzlit. Vypadá vděčně.
"Díky, Ashley."
Za těmi slovy se toho hodně skrývá a já jen mírně přikývnu. Nemáš zač. Sáhnu pro její nové tričko a podám jí ho. "Obleč si ho, krásko," řeknu hravě. Udělá to a já ji hypnotizovaně sleduju.
"Připravená?" zeptám se, když je konečně úplně oblečená.
Utře si oči. "Rozhodně."
"Tak můžeme vyrazit." Zvednu její oblečení, strčím si ho pod paži a vedu ji za ruku dolů po schodech.
Jsem úplně uvolněná a vím, že ona taky.
Chtěla bych jí říct, že si s tím dělala zbytečné starosti, ale myslím, že to ví, protože mě při projití dveřmi zalechtá na břiše.
"Jsi nějak potichu."
Koušu si nehet na palci. "Mlč," umlčím Kylu.
Zírá na mě, jako bych byla hádanka. "Sama mlč. Co se děje?"
"Zítra je první den čtvrťáku," řeknu pomalu.
"Jo. To je super, ne?"
Mlčím. Kyla do mě dloubne nohou. "Po tomhle létě si zasloužíme skvělej poslední rok, ne?"
Pomalu přikývnu.
"Tak..." Kyla na mě dál zírá. "Ježíši! Řekni něco!"
"Něco."
"Ha. Ha," zareaguje Kyla. "Co je to s tebou?"
Vyndám si nehet z pusy. "Spencer ze mě skoro nesundá ruce."
Kyla vypadá mírně pobaveně. "A tobě se to... nelíbí?"
"Samozřejmě, že se mi to líbí. Je to paráda. Ale jde o to... nepožádala mě, abych s ní zase chodila," pronesu s velkým úsilím.
"No a? Prostě si to užívej," pokrčí Kyla rameny.
"Zbláznila ses?"
"Nechápu to." Zdá se, že se Kyla chystá rozesmát.
"Tohle je vážný! Léto už je pryč! Teď už se ke mně měla vrátit."
"Myslela jsem, že od ní nic nečekáš."
"Nečekala jsem!" bráním se. "Ale... teď už jo. Ušly jsme dlouhou cestu..." Snažím se trucovitě nezamračit. Je to tak. Dala jsem Spencer všechno. Udělala jsem všechno. Víc už dělat nemůžu a míček je kompletně na její straně hřiště. A ona nic nedělá.
Samozřejmě kromě toho, že se chce neustále líbat. Znervózňuje mě to. Neznervózňovalo by mě to, kdybych měla příslib, že z toho bude něco víc. Jak těžký je mě požádat, abych byla opět její? Nikdy jsem být její nepřestala.
"Tak se jí zeptej."
"Mám se jí zeptat, proč mě nechce?" obrátím oči v sloup a dál se utápím v sebelítosti. "Tos uhodla."
"Líbá tě."
"Jo."
"Drží tě za ruku."
"Jo."
"Říká ti, že tě miluje."
"Samozřejmě."
"A... nejste spolu?"
"Já vím!" vyhodím ruce do vzduchu. "Cítím, že jsme teď nerozdělitelný... myslela jsem, že můžeme být zase spolu."
"No, možná čeká na tebe."
"Možná čeká, až se k ní přivlní nějaká sexy kočka, která jí bude z ruky," zabručím se zamračním.
"To mi k Spencer nesedí."
Dlouho na Kylu hledím a pak se rozhodnu zajít za Spencer a zeptat se jí sama.
Když vylezu k jejímu oknu a zaťukám na něj, zrovna se chystá do postele. "Jé. Jsi u mýho okna. To je romantický," zazubí se a otevře mi ho.
Skočím do jejího pokoje a snažím se být potichu. "Promiň."
"Zrovna jsem se ti chystala zavolat, neomlouvej se." Přitáhne si mě k polibku. Dřív bych to přivítala. Pořád je pro mě těžké ji odmítnout. Ale mám pocit, že tu jde o důležitější věci.
Sotva se dotkneme rty, když se odtáhnu. "Spence..."
"Co se děje?" zeptá se, zatímco přejíždí prsty nahoru a dolů po mém krku. Kéž by to nedělala. Vymaním se z pod jejího dotyku.
"Nedělej to."
Spencer se nejistě odtáhne. "Proč?"
"Nedělej to... pokud to tak nemyslíš."
Věnuje mi nechápavý úsměv. "Já... já nerozumím."
"Chceš mě?"
"Samozřejmě, že tě chci, Ash." Zavrtí hlavou, jako bych byla hloupá.
"Tak mi to řekni."
"Chci tě."
Sevřu rty k sobě. "Ne. Řekni mi to."
"Já... tě chci," zopakuje Spencer.
Povzdechnu si a unavenýma očima na ni pohlédnu. "Zase špatně."
"Nechápu to."
Trochu mě to zabolí. "To jsi fakt tak nechápavá, Spencer?"
Spencer otevřu pusu a zase ji zavře, neví jistě, jak má odpovědět. "To jsi sem přišla, abys mi pletla hlavu?"
"Pletla hlavu?" téměř se zasměju. "Já pletu hlavu tobě?"
"Chováš se hodně divně..."
"Já se chovám divně?!"
"Pššt!" utiší mě a udělá krok dopředu. "Naši spí."
Nedovoluju si vypadat smutně a mnu si spánky. "Musím jít."
Chytne mě za ruku. "Řekni mi, co se děje."
Skousnu si ret a hledím na ni. Jsem téměř zoufalá. "Vážně mám pocit, že bys to měla vědět."
"Přespi tu." Zní stejně zoufale, jako se já cítím.
"Zítra máme školu."
Vyhledá mé oči. "Prosím? Chci... chci s tebou strávit noc."
"Chceš se mnou spát?" zeptám se neomaleně.
Spencer polkne. "Možná."
Zastřeně se zasměju. Tentokrát nedostane to, co chce. Musí to vyhovovat oběma. "Spím jenom se svou přítelkyní, Spencer." Pak se otočím a nedovoluju si ohlédnout. Jsem napůl z okna, když se otočím. Jak jinak.
Spencer stojí pořád na stejném místě. Pospíším k ní a vtisknu jí polibek na čelo. Vezme mě rukama za tvář a vášnivě mě políbí. Pak se odtáhneme. Čekám, až něco řekne. Cokoliv.
Mlčí.
Polknu, vím, že je to na mně. "Spencer, zabije mě vrátit se na King High, když budou všichni vědět, že nejsme spolu."
Zdá se, že Spencer chce něco říct, ale nakonec jen odvrátí zrak. Poklesnou mi ramena a také se od ní odvrátím.
Co nejtišeji vylezu ven z okna.
"Vyzvednu tě v sedm."
"Koukněte na ni."
Madison a Kyla otočí hlavy směrem, kterým se dívám. Spencer stojí u skříňky a obklopuje ji dav obdivovatelů, kteří chtějí vědět, jestli je v pořádku, vyptávají se, jaké měla léta, a všechny podobné zdvořilosti.
První den na škole je vždycky vzrušující, ale v případě Spencer to trochu překročilo meze. Ale usmívá se.
"Vypadá šťastně," poznamená Kyla.
Madison souhlasně přikývne. "Je najednou totálně populární."
Obrátím oči v sloup. "To se stane, když na školním plese schytáš kulku do břicha. Možná bys o tom měla uvažovat."
Kyla se ošije. "Na tyhle vtipy je asi ještě brzo."
"Nezájem." Sedím u stolu s Kylou a Madison a koukám po ostatních studentech. Nikdo se o nás nezajímá. Pár lidí mi věnuje kosé pohledy, nejspíš přemýšlejí, proč nejsem u Spencer, nedržím ji za ruku a neříkám všem, aby se ztratili.
"Nejspíš jim říká, že je teď úplně volná," zamručím s pohledem na Spencer.
"Á!" plácne se Madison do stehna. "Proto jsi tak náladová."
"Cože?" zúžím oči.
"Spencer se k tobě nevrátila," ušklíbne se Madison.
"Madison," napomene ji Kyla, protože z vlastní zkušenosti ví, jak snadno vybuchnu.
"No, koukni se na ni! Vypadá-"
"Dej si pozor, co řekneš," zavrčím.
"Vypadá, že má zlomený srdce," dokončí Madison a zmateně na mě hledí.
"To jo," přikývne Kyla.
"Srdce rozbitý na malý kousíčky," dodá Madison.
"Ztracená."
"Úplně-"
"Tady!" vyhodím ruce do vzduchu. "Jsem tady a slyším každý vaše slovo!"
"Myslela jsem, že jsi říkala, že se k sobě tutově vrátíte," zamračí se Madison.
"To jsem nikdy neřekla."
Madison se zasměje a zavrtí nade mnou hlavou. "Prakticky jsi vyvěsila transparent."
Kyla mi položí ruku na rameno. "Doufala, že se k ní Spencer vrátí. I já si to myslela, ale..." Pokrčí rameny. "Asi ne."
Všichni se díváme na Spencer. Dav, který ji obklopoval, se pomalu rozchází, a ona se rozhlédne a spatří, že se na ni dívám. Usměje se a drobně mi zamává.
"Co to bylo?" ptá se Madison.
"Ehm, zamávání?"
"Ty jsi úplně tupá. Je to lesbická záležitost? Protože-"
"Mlč. Už," syknu.
"Snažím se ti pomoct, holka. Lesbičky musí bejt úplně slepý. Už poprvý jste se dávaly dohromady věčnost."
"A má bejt?" Vážně na tohle nemám nápadu. Radši bych byla naštvaná a zoufalá a pozorovala Spencer z velkého odstupu.
"A má bejt?" ukáže Madison na Spencer. "Ta holka potřebuje pošťouchnout. Vlastně pořádně popostrčit. Sama to neudělá, Ashley."
"To ona se rozešla se mnou," odvětím věcně.
"To holky dělají. Odstrčí osobu, kterou mají rády, a čekají, až se k nim vrátí. Pak ví, že po nich ta osoba doopravdy touží," řekne, jako by snědla všechnu moudrost světa.
"Možná proto tě všichni v týhle škole nesnášejí, sociopatko." Zamžourám proti slunci a odvrátím zrak.
"Čeká na tebe," prohlásí Madison přesvědčeně. "A měla bych si z tebe dělat srandu, ale momentálně jsi tak v háji, že i mně je tě líto."
Sklopím zrak k zemi. "Jsi blázen."
"Ne, má pravdu," ozve se najednou Kyla. "Já říkala to samý!"
"Vidíš! Musí to bejt lesbická záležisot!" poplácá mě Madison po rameni. "Obě jsme to věděly."
"Nesnáším tě!" pronesu nahlas. "Proč tu s náma vůbec sedíš!"
"Protože si od tebe potřebuju půjčit učebnici Úvod do výkladu poezie," odvětí a rozhlédne se. "Jsi jedinej magor, o kterým vím, že ji četl."
"Já ji četla," vstoupí do toho Kyla. Podíváme se na ni. "Co je! Měli jsme si je přes léto přečíst."
"Četla jsem z ní Spencer," bráním se. "Líbilo se jí to."
"Jé!" tleskne Madison rukama.
"Nezájem." Hodím učebnici na zem a pohlédnu na Madison. "Přines."
"Jsi hrozná mrcha."
"Já vím," odvětím, zatímco Madison vstane a sebere učebnici ze země.
"A ty mi s těma nesmyslama pozdějš pomůžeš," zamává učebnicí na Kylu. "Vy praštěný, poezii čtoucí sestry Daviesovy."
"Byl to úkol!" křiknu za ní, zatímco se dá na odchod.
"Hoď pokec se svou holkou!" křikne na mě Madison, zatímco pozadu odchází. Lidi k nám stočí zraky a já ji probodnu pohledem. "Potřebuje vyznání. Slib! Něco velkýho!"
Sleduju, jak se otočí a vydá se rychlou chůzí pryč. "Ta je tak..." Nedokážu to dokončit.
"Chytrá?" Kyla na mě pohlédne a téměř se usmívá.
Pouze zasténám. Spencer k nám přijde o chvilku později. "Cítím se jako celebrita," prohlásí a posadí se na lavičku vedle mě.
"Super," řeknu na půl pusy.
Spencer to neujde, ale nic neřekne. Chovala jsem se náladově celé dopoledne. Na minulou noc se mě ještě nezeptala. Ani jedna z nás o ní nezačala.
Nelíbí se mi to.
Kyla se na nás dívá, jak celé nesvé sedíme vedle sebe.
"Jste střelený, holky."
"Jo," odvětíme najednou. Podíváme se na sebe a chystáme se rozesmát, ale vtom zazvoní.
Spencer se podívá na svůj rozvrh. "Co máš první hodinu?"
"Poezii."
"Jé! Já taky!"
"Já vím," odvětím suše. "Zapsaly jsme si ji. Spolu."
"Vzpomínám si," řekne Spencer jemně a vypadá trochu v rozpacích.
Vzdychnu a přisunu se k ní. "Poslyš, Spence..."
"Hele!" přeruší nás Kyla s rozvrhem v ruce. "Já mám taky první hodinu poezii!"
Celou cestu do třídy mlčíme. Posadím se až úplně dozadu a Spencer mě zmateně sleduje. Pak si sedne vedle mě.
Kyla se chystá posadit vedle nás, ale Madison ji přivolá k sobě.
"Co se děje?" zašeptá Spencer. "Pojď si sednout ke mně dopředu."
"Spencer..." Odmlčím se. "Ne."
Vypadá znepokojeně, ale pak se rozhovoří učitelka.
Spencer se po mně celou hodinu pořád dívá.
V půlce si všimnu, že se to týká i všech ostatních.
Super.
"Jsem úplně hotová."
Kyla padne na gauč a školní tašku nechá spadnout na podlahu.
"Škola tě semlela?" ušklíbnu se, zatímco si z kuchyně přináším sklenici vody.
"To nemáš představu."
"To vážně nemám."
"Nemůžeš mít. Na kolik doučováních to vlastně musíš chodit?"
Bod: Kyla. "Nezájem. Paní Reesová nám dala domácí úkol, musíš mi s ním pomoct."
"Jak ti mám pomoct?" posadí se Kyla.
"Ehm. Necháš mě to opsat?" pokrčím rameny.
"Četla jsi vůbec zadání?"
Provinile zavrtím hlavou.
"Poslouchala jsi vůbec?"
"Spencer seděla hned vedle mě!" bráním se a považuju to za dost dobrou omluvu.
"Musíš si vybrat báseň, která tě osobně osloví, a přednést ji."
"Cožeeee?"
"Z paměti."
"Z paměti?"
Kyla přikývne.
"To je pitomost."
"Není to pitomost. Pokud to považuješ za pitomost, tak proč sis vůbec peozii zapisovala? Právě o tohle tam půjde."
"Blbá Spencer," obrátím oči v sloup. Pořád kolem sebe nemotorně tancujeme.
"Á. Takže teď je blbá?"
"Ne." Povzdechnu si. "Jenom si dává hezky na čas."
Kyla si skousne ret. "Možná Madison - a já, můžu dodat - měla pravdu."
"Cože?" zeptám se podrážděně.
"Možná má za to, že je to na tobě. Říkala jsi, že tě trochu postrkovala, možná se ti to snaží naznačit," řekne Kyla věcně.
"Sherry Penaová mě nazvala starou pannou," udělám obličej. "Málem jsem jí jednu ubalila. Všichni to vědí."
"A co?"
"Že mi dala kopačky!"
"No a co?"
"Žádný na a co, Kylo. Všichni si myslí, že jsem nějaká zrůda, a nikdo neví, jak to ve skutečnosti je."
"Tak... jim to řekni?"
"Vůbec nic jim do toho není!"
Kyla nic neřekne.
"Já jenom chci zpátky svou Spencer," řeknu smutně, vezmu učebnici a odbelhám se po schodech nahoru. Čeká mě domácí úkol.
Než se můžu pustit do práci, někdo zaklepe na dveře mého pokoje.
"Nech mě bejt, Ky."
"Nejsem Kyla," strčí hlavu dovnitř Spencer.
"Och."
Spencer se rozhlédne se, pak vejde dál a posadí se na kraj postele. "Domácí úkol?"
"Jo." Odložím učebnici.
"Nejspíš bych na něm měla taky dělat, ale..." Pokrčí rameny. "Chtěla jsem tě vidět."
"Aha."
"Tak co se děje?" vypálí trochu blíž ke mně.
"Nic," odtuším.
"Očividně." Obrátí oči v sloup a dá si ruku k žebrům. Občas to dělává. Určitě jí to tam bolí.
"Co chceš?" zeptám se nejspíš až příliš ostře.
"Nic..."
"Očividně," napodobím ji.
"Dobře, teď vážně. Co se děje?"
"To řekni ty mně."
"Ne, ty mi to řekni, Ashley. Jsi hrozně... odtažitá. Už pár dní."
"Není to moje vina," založím si ruce na hrudi.
"Nikoho neviním, Ash. Jenom bych ráda věděla, co se s tebou děje." Zní upřímně zmateně.
"Vrátily jsme se do školy," řeknu a skousnu si zevnitř tvář.
"Ano?"
"A... všem je dost zřejmý, žes mi dala kopačky. Lidi se mě chodí ptát, proč ses se mnou rozešla."
Spencer udělá obličej. "To je mi líto."
"To mně taky," odvětím a pak se podrbu vzadu na krku. "Ale, jo. Jenom chci, abys věděla, že můžu být tvoje kámoška a tak, ale jestli... jestli za mnou budeš dál chodit a myslet si, že budeme mít nezávazný sex nebo tak, tak..."
"Ash!"
"To se nestane, Spence," řeknu a pokrčím rameny, jako by mě to netrápilo. "Myslela jsem, že se vyslovíš, ale-"
"Nikdy jsem-"
"Jestli ne, tak nevadí." Odvrátím se, skryju oči a vezmu si učebnici. "Pokud mě už nechceš..." Spolknu knedlík v krku. "Tak to nevadí."
"Ach, Ash..." Spencer mi položí ruku na stehno a sevře ho. "Proč to říkáš?"
"Celý léto, Spence," řeknu jemně. "Celý léto. Myslela jsem, že jsem udělala všecno, co se dalo, a byla jsem přesvědčená, že to stačí."
"Stačí."
"Tak... tak na co sakra čekáš?!" utrhnu se, odhodím učebnici a mrkáním zaženu slzy. "Jsem tady. Čekám! Já... já pořád čekám, Spence. Dej mi něco."
Zdá se, že Spencer ztratila řeč. "Já... já netušila, že to bereš takhle. Ty..." Zavrtí hlavou. "Ty, bože... ty čekáš na mě?"
Nic neřeknu. Jenom se koušu do téhož místa uvnitř pusy a neodvažuju si říct ani slovo.
"Fajn." Spencer přikývne a pak znovu a znovu, zatímco se dává dohromady. "Fajn. Chápu to. To dokážu pochopit." Vstane a srdce mi na vteřinu poskočí. Je to tu? "Ash. Jsi úžasná. Dobře? Jsi tak zatraceně úžasná, že ti to ani nedokážu vypovědět."
Udržuju neměnný výraz, chci, aby pokračovala. Jednu ruku má u boku, což se u ní stalo zvykem.
"Je to na tobě," řekne mi jemně. "Posledních pár měsíců šlo o mě... a máš pravdu. Udělala jsi všechno, co jsem potřebovala."
Polknu.
"Takže teď je to na tobě, Ash." Spencer mi pohlédne do očí. Neodvrátím zrak. "Chovám v tebe důvěru. Věřím ti a miluju tě. A... z toho můžeš vyjít, ano?"
Vstřebávám její slova a chápu jejich význam. Než je můžu úplně zpracovat, Spencer se vytratí ze dveří. Nechávám ji jít. Musím přemýšlet.
Madison měla pravdu. Kyla měla pravdu. Nemůžu tomu uvěřit, ale je to tak. Spencer celé léto držela osud našeho vztahu ve svých rukách, jemně ho formovala.
Teď ho předala mně. Vím, co musím udělat. Vím, co ode mě potřebuje.
Opět zvednu učebnici poezie.
Poskytnu Spencer nový začátek, který si zaslouží.
"Ash?"
Spencer do mě dloubne propiskou a snaží se mi pohlédnout do očí. Rozhlédnu se; studenti kolem víří, třetí den školního roku. Už mám školy pokrk.
"Hm?"
"Co to čteš?"
"Básničky," zamumlám.
Spencer přikývne a nesnaží se pokračovat v hovoru. Od našeho posledního rozhovoru před dvěma dny byla neuvěřitelně klidná a veselá. Já upadla do limbu, emocionálního očistce. Čtení těch kýčovitých milostných básniček nepomáhá. Zůstávají mi v hlavě, bez povolení se mi vrývají do paměti a připomínají mi Spencer.
Znervózňuje mě to.
Nevím, kdy jsem z ní začala mít tak nahnáno. Jsem s ní hrozně nejistá. Nejspíš když mi sdělila, že je to na mně.
Schyluje se k prvnímu zazvonění. A teprve teď při pokoutných pohledech na Spencer přes okraj učebnice mě napadne, že jsem se tohle léto do Spencer Carlinové znovu zamilovala. Nedokážu souvisle mluvit, sžírám se nervozitou a jsem v tom až po uši.
Myslím, že to ví.
"Jaký básničky?" zeptá se po chvíli.
"Do školy."
"Aha."
"Jo..."
Vím, že čeká. Vím, že bych měla něco říct. 'Hele, nechceš být můj miláček, miláčku?' Něco chytrého. Něco, co jí poví, jak moc ji potřebuju, jak mučivé bylo na ni čekat. Ale zároveň sladké. Ta nejlepší muka.
Hlavou mi víří všechny tyhle myšlenky, když zazvoní. Málem spadnu ze židle.
Spencer se rozkošně uculí. "Jsi jako na trní."
"Jo." Vzdychnu a projedu si rukou vlasy. "Jsem nervózní... ehm, pojďme do třídy."
Pomůžu Spencer z lavičky a pak její ruku okamžitě pustím. Dívá se na mě a já dělám, že to nevidím. "Děje se něco?"
"Vůbec nic." Přendám si učebnici z pravé ruky do levé.
"Tak dobře." Vykročíme k naší třídě a Spencer po pár krocích znovu promluví. "Včera večer jsem si prohlížela ročenku."
"Jo?"
"Jo. Fotky. Naše fotky. Podepsala jsi mi ji, víš..."
Přikývnu. "Vzpomínám si."
"Pamatuješ si, co jsi do ní napsala?"
Odolám pokušení natáhnout ruku a proplést ji s její. Lidi se na nás při chůzi dívají. Pořád vedou řeči.
Spencer si ze zvyku promne bolavé místo na žebrech. "Napsala jsi, že budeme spolu."
"To jsem napsala."
"Líbilo se mi to." Usměje se na mě. Nemůžu si pomoct a úsměv jí oplatím. "Spolu," zdůrazní a očividně čeká, že něco řeknu.
Jen jí otevřu dveře. Abych pravdu řekla, to obrácení rolí si téměř užívám. Když zrovna neumírám strašlivou nervozitou, připomínám si, že je to teď na mně. Musí se cítit stejně, jako jsem se cítila já.
Ale nepůsobí tak. Působí, že si je sebou jistá, že si je jistá námi. Myslím, že tohle si užívám ještě mnohem víc.
"Ahoj."
Spencer se otočí a před námi stojí drobná zrzka s odvážným výstřihem. "Ahoj...," odvětí Spencer trochu nejistě.
"Já jsem Carla," napřáhne ta holka ruku a Spencer jí s ní potřese a vypadá pobaveně.
"Ahoj... ehm, já jsem-"
"Spencer Carlinová. Já vím, kdo jsi." Tahle Carla bezostyšně přejede Spencer pohledem.
Spencer na mě koutkem oka pohlédne. "Á, ty musíš být nová," řeknu a udělám krok dopředu.
Spencer mi položí dlaň na paži a otočí se ke Carle. "No, ráda tě poznávám, Carlo," řekne s drobným zasmáním.
"Přistěhovala jsem se z Buffala. Ale vím o tobě všechno - všichni tě znají," prohlásí Carla dychtivě. Ona se Spencer flirtuje!
"Spencer-"
"Chodím teprve do druháku," řekne Carla rychle, "ale někdy bychom si měly vyrazit."
"Spencer nemá-"
"Ashley." Spencer na mě pohlédne. "Uklidni se."
"Jo, uklidni se," ušklíbne se Carla.
Spadne mi čelist. Vře ve mně krev, ale obě se chovají, jako by to byla hrozná sranda. "Brzo bude zvonit," vyhrknu, popadnu Spencer a táhnu ji pryč.
Spencer se rozesměje. "Ashley!"
"Spencer, ta holka je nezletilá, smrdí kriminálem!"
"Ničím nesmrdí," obrátí Spencer oči v sloup. "Jenom mě má za celebritu nebo tak něco."
"No, nemůže si tě jen tak... prohlížet. A vést řeči," vyprsknu.
"Ty žárlíš."
"Ne. Nežárlím. Pásla se po tobě pohledem."
"Žárlíš. Přiznej to."
"Samozřejmě, že žárlím. Ta-"
"Proč žárlíš?" pozvedne Spencer obočí. Vím, kam to směřuje.
"Protože jsi moje!" vyhrknu vášnivě a Spencer vypadá potěšeně.
Pohlédne za sebe, kde se už Carla ztrácí na konci chodby. "Dokaž mi to," řekne mi Spencer prostě a pak vejdeme do třídy. Oddělí se ode mě a zamíří na své místo.
Jo. Jako by se do ní znovu zamilovávala. Ty její rty, ta její chůze, ty její zatracené oči. Bože, ty oči. Když jdu na své místo vedle Spencer, třesou se mi nohy. Vlasy má spadlé do tváře a působí obzvlášť nad věcí. Nemůžu si pomoct a zírám na ni, i když se učitelka rozhovoří.
Kyla a Madison na mě přes třídu dělají obličeje.
"Náš první projekt tohoto školního roku. Ano, třído, jako maturanty vás čeká minutový přednes libovolné básně z učebnice Poezie pro začátečníky," mumlá učitelka. Sotva ji slyším.
Madison po mně hodí složený papír a spolu s Kylou se zahihňají.
"Na ten úkol jste měli dva dny. Přistupujte k němu tak, že si vás podle něj zařadím."
Otevřu Madisonin vzkaz.
"Nebudu vás známkovat, ale budu vás... sledovat." Třída zasténá a já si přečtu, co mi Madison napsala.
Přestaň na Spencer zírat! Je to děsně nápadný!
Chystám se Madison probodnout pohledem, ale místo toho spatřím, že do toho vzkazu nakukuje Spencer a potlačuje úsměv. Zmačkám ho a upustím na podlahu.
"Než začnu vyvolávat podle abecedy, najde se nějaký dobrovolník?"
Pohlédnu na Spencer a ona se na mě usměje. Z nějakého důvodu zčervenám. Usměje se ještě víc. "Co je?" naznačí mi ústy s širokým úsměvem.
Nějaký šprt v první řadě zvedne ruku. "Já bych rád šel první."
Něco uvnitř mě naboptná.
Učitelka se usměje. "Výborně -"
"Počkat!" vyhrknu nahlas, zatímco mi v hlavě naskočí jedna báseň. Všichni ke mně stočí hlavy a Spencer na mě překvapeně hledí. "Počkejte...," zopakuju už tišeji.
"Ashley Daviesová?"
Třída se zahihňá a já jim věnuju vražedný pohled. "K čertu s tím," řeknu nahlas. "Já půjdu první."
"Ashley, nejsem si jistá -"
"Řekla jsem, že chci jít," prohlásím odhodlaně a vidím, že si Kyla a Madison vymění vzrušené pohledy.
"To není fér!" ozve se tentýž tupec. "Já se přihlásil první."
"Klídek, šprte. Přijdeš se na řadu," zavrčím a zním mnohem odvážněji, než se cítím, zatímco kráčím k tabuli. Když míjím Spencer, položím jí dlaň na rameno. Vypadá zmateně, ale zaujatě.
Vím, co musím udělat. Dopřát jí nový začátek. Se mnou. Společný nový začátek.
"Ehm...," uhladím si džíny a upřu zrak do třídy. Vypadá teď mnohem větší.
"Chtěla bys tu báseň nějak uvést?" zeptá se mile učitelka.
Zhluboka se nadechnu. Kyla a Madison vypadají napjatě. Spencer se v židli naklání dopředu a očima propaluje díry v mých. Má je tak modré. Těžko se mi dýchá.
"Někdo... někdo mi kdysi řekl, že pravá láska není jedno rozhodnutí." Nedokážu oční kontakt se Spencer přerušit. Je to nemožné. "Je to spousta rozhodnutí - ta samá volba. Den co den. Znova a znova. Volba téhož člověka." Vzpomínám si, jak mi ta slova Spencer říkala, a když je deklamuju, jsou jasná a silná. Neochvějná.
"Nos mě pohodlně," řeknu Spencer. Slova za mě obstarává báseň. "Jako bys šaty nosila, nebo ten řetízek stříbrný, který tvůj krk zdobí..." Spencer se dotkne řetízku, který má kolem krku, a rozzáří se jí oči.
"Pohodlně...," pokračuju a cítím, jak se mi emocemi stáhne hrdlo. Polknu a pokračuju. "Abych stále s tebou byla."
Ve Spenceřiných očích se zalesknou slzy. Celá třída to napjatě pozoruje a dívá se střídavě na Spencer a na mě. Slyšet je pouze můj hlas.
"Ale hlavně," zdůrazním a vím, že Spencer poslouchá. Tohle jsem se jí celé léto snažila sdělit a vím, že tomu teď rozumí. "Aby sis mě každé ráno vybrala."
Skončím a celé třída je zticha, nevědí, co mají dělat. Spencer se lesknou oči a pomalu přikývne. Chápe to. "Nos mě," pronesu sotva zřetelně. Ale už se netřesu. "Od Roberta E. Kogana."
Pauza a pak se z rohu místnosti ozve hlasitý potlesk. Kyla a Madison jásají a řvou jako idiotky. Musím se usmát, a když pohlédnu zpátky na Spencer, celá září. Září na mě.
"Děkuji, Ashley," ozve se učitelka a s přikývnutím mě pošle zpátky do lavice.
Při cestě na místo mě všichni sledují, ví, že se právě odehrálo něco velkého. Spencer vstane a čeká na mě. Ostýchavě k ní dojdu a chystám se promluvit. "Budeš..."
Nemusí odpovědět. Ví to. Než se naděju, přitiskne se ke mně, vplete mi ruce do vlasů a vtiskne mi žhavý, mokrý, vášnivý polibek, který netrvá zdaleka tak dlouho, jak bych chtěla.
Ze třídy se ozvou óóó a ááá, a když se odtáhneme, dá mi rty k uchu. "Netvař se tak překvapeně."
Zachvěju se a pak se obě posadíme, zatímco se učitelka snaží utišit bouři, která propukla po tom polibku.
"To bylo sexy, chicas!" zakřičí Madison. "A to říkám já!"
Nakonec se třída uklidní. A následně chodí lidí k tabuli a recitují další básničky. Jsem si jistá, že se dělo i něco mimo to, ale nedokázala jsem se přestat soustředit na dívku vedle sebe.
Určitě měla ten samý problém. Její ruka si samozřejmě našla cestu na mou lavici a zaklesly jsme se za malíčky. Po zbytek hodiny jsme tam takhle seděly a nechávaly své ruce, aby se spolu znovu seznámily.
Zazvoní a my vyjdeme z třídy jako první.
Spencer mě přitiskne k vitríně s trofejemi. "Moje přítelkyně je strašně romantická," prohlásí a líbá mě na konečky prstů. Okolojdoucí studenti na nás zírají, ale pro jednou je mi to fuk.
"Moje přítelkyně je zatraceně rozkošná," řeknu a kůže mi brní všude tam, kde se jí Spenceřiny rty dotknou.
"Souhlasím," přisvědčí Spencer se zahihňáním a pak se ke mně přitiskne. Vzdychnu a dám kolem ní ruce.
"Nechte si to, až budete samy," ozve se dobrosrdečně Madison, která se přitočila vedle nás.
"To od tebe bylo velmi galantní, Ash," prohlásí hrdě Kyla. Jenom políbím Spencer na vlasy a ukážu na ni.
"To je moje přítelkyně," řeknu a sevřu Spencer pevněji.
"Tohle je moje přítelkyně," kývne mým směrem Spencer a hledí na mě, jako bych byla jediný člověk na světě.
Nějaký okolojdoucí kluk hvízdne. Madison po něm hodí vražedný pohled a zavrtí hlavou. "Jo, už je to zas jako dřív," řekne a nezní moc nadšeně. "To musí bejt osud."
"Nežárli tak," chytne ji Kyla za rameno. "Pojď, vezmu tě za ruku a lidi po na nás taky budou koukat."
Madison ucukne. "Vy Daviesovy sestry...," zamumlá.
Kyla má určitě připravenou odpověď, ale vzhledem k tomu, jak se ke mně Spencer tiskne, jak se na mě dívá, jak ji objímám, a díky tomu, že vím, že teď bude všechno zase v pořádku, ji musím políbit. Tak to udělám.
"Ááááá! Fuj," odvrátí se od nás Madison.
"Radši je necháme samotný," uslyším říct Kylu. Se Spencer se spokojeně odtáhneme a zamilovaně na sebe hledíme.
Otočíme se na Madison, která se mračí. Pak se obměkčí a Kyla ji odvádí pryč. "Znova to ode mě neuslyšíte..." Věnuje nám náznak úsměvu a ztiší hlas. "Ale jsem ráda, že jste zase spolu, vy úchylačky."
A pak s Kylou zmizí v davu. "Je fajn být zpátky, co?" řeknu a sleduju, jak se chodba postupně vyprazdňuje a lidi vcházejí do svých tříd.
"Je to skvělý." Hraje si s mým ušním lalůčkem. "Je skvělý být zpátky."
Souhlasně přikývnu. "Pokud budeme čekat ještě chvíli, zmeškáme další hodinu."
"Myslím, že zmeškáme příští dvě," prohlásí Spencer a začne se culit. Znovu ji políbím přímo na rty, jak to hodlám dělat po zbytek života.
"Áááá," zavrním. "To zní dobře."
"Chceš vypadnout?"
"Je třetí den školy, Spencer Carlinová. Chceš se ulejt?"
Přitiskne se ke mně. "Chci se ulejt."
Na zbylé hodiny toho dne jsme nešly, nějak jsme skončily v mé postele a znovu jsme se spolu obeznamovaly. Bylo to známé, bylo to nové a byl to příslib všeho dalšího, co přijde.
"Miluju tě, Ash."
"Taky tě miluju, Spence." Ospale sáhnu po její ruce a i poslepu ji okamžitě najdu.
Byl to náš slib, ten, který si budeme slibovat každý den, tatáž volba. Tentýž člověk. Spencer.
A věděla jsem, že i já jsem její volba.
"Nenaparuj se tak."
"Nenaparuju se."
"Ash, ty se rozhodně naparuješ!"
Naše volně spojené ruce se mezi námi při chůzi houpají.
"Vždycky se naparuju," pokrčím rameny.
"Myslela jsem, že jsi říkala, že se nenaparuješ."
"Spencer!" ozvu se popuzeně. "Naparuju se, protože mám sexy přítelkyni. A teď to všichni vědí."
"Všichni to věděli i předtím." Rozhlédne se po všech těch lidem, kteří po nás pokukují. Náš první den zpátky na škole jako oficiální pár. Je to fajn pocit.
A jen aby bylo jasno, to si piště, že jsem se naparovala.
"No, teď tě držím za ruku. A muchluju se s tebou o přestávkách. A-"
"Chápu to. Jsme sexy."
Spokojeně přikývnu.
"Ale uvědomuješ si," začne Spencer, "že jsi mě totálně rozmazlila?"
"Co tím myslíš?"
"Básnický vyznání lásky před celou třídou? Celá roztomilá a nervózní a zamilovaná?" škádlí a políbí mi ruku. "Myslím, že tohle nikdo překonat nedokáže."
"Nebyla jsem nervózní," předstíraně se zakaboním a pak zase ožiju. "A samozřejmě, že to nikdo nedokáže trumfnout. O to jde. Budeš se mnou muset zůstat navěky."
"Navěky?"
"Navěky věků."
"Navěky věků?" objeví se zčistajasna vedle nás Kyla a udělá na nás obličej. "Navěky věků?"
Spencer se rozesměje, ale já se mračím. "A takovej to byl hezkej okamžik."
"Ale no tak," poklepe mě Spencer po paži. "Ashley mi jenom říkala, že spolu zůstaneme navěky."
"A jak jsi toho chtěla dosáhnout?" připojí se k nám s posměškem Madison. "Přinutíš ji podepsat smlouvu?"
"Krkví," žertuju navzdory tomu, že se mírně červenám.
"Jé! Ona se červená!" Madison to velmi pobavilo. "Srdce jí přece jenom nepumpuje led!"
"Narozdíl od jiných přítomných," utrhnu se. "Roboděvko."
"Roboděvka," zkusmo to zopakuje. "To je nový. Hezký."
"To bych řekla," souhlasím vesele. Kyla a Spencer se zahihňají.
"Aspoň po sobě nehází vajíčka," prohlásí Kyla.
"Aspoň to...," přisvědčí Spencer s úsměvem.
"Tohle bude bomba," září Kyla a dá ruce kolem Spencer a Madison. "Starý kámošky zase spolu! Bude to suprovej maturitní ročník, jen my holky!"
Madison ztuhne. "Eh. To máš vlastně pravdu." Přejede nás pohledem. "Tohle je jak v Sexmisi."
"A to snad vadí?" zeptá se Spencer mile.
"Jé. To je moje přítelkyně," políbím ji na tvář a ona se usměje.
"Potřebuju chlapa," řekne náhle Madison, rozhlédne se a upraví si vlasy. "Zatím dámy," oddělí se od naší skupinky v honbě za něčím s testosteronem.
"Hezký," zasměje se Kyla.
"Ty taky, ségro," řeknu a ukážu palcem za rameno. "Odchod."
"Cože?"
"Budeme se se Spencer muchlovat na záchodcích. Nepotřebujeme diváky."
"Á," nahodí Kyla falešný úsměv. "Stýstalo se mi po tom bejt pátý kolo u vozu."
Spencer se jen zasměje a omluvně zavrtí hlavou. "Nechceš si po škole zajít na předčasnou večeři?" zeptá se.
"Jasně," souhlasí Kyla.
"Promiň," vstoupím do toho. "Se Spencer budeme po škole celej den nahý v tmavým pokoji, takže-"
"Platí Ashley," přeruší mě Spencer.
Kyla se zazubí. "Zatím, holky."
"Spencerrrr!" zasténám.
"Ash!"
Udělám na ni trucovitý obličej. "Ash. Ale no tak."
"Myslela jsem, že budeme po škole spolu."
"Vždyť budeme spolu."
"Ale-"
"Být spolu neznamená vždycky sex, Ash."
Vykulím oči. "To mi nikdo neřek! Myslela jsem, že 'budeme spolu' je naše šifra."
Pobaveně na mě pohlédne. "Řekla bych, že sis to vycucala z prstu."
"Myslíš?"
Spencer přikývne. Zkusím ji probodnout pohledem.
"Nech toho," řekne a proplete naše ruce, zatímco zazvoní. "Lidi si budou myslet, že jsem se s tebou rozešla."
Pozvednu na ni obočí.
"Zase."
"Spencer!"
"Na vtipy je ještě brzy?" Dokáže vypadat zároveň kajícně a pobaveně.
"Evidentně ne," zamručím a obrátím oči v sloup.
"Jé, broučku." Nakloní se ke mně a políbí mě na ucho. "Omlouvám se. Pozdějc ti to vynahradím."
"Hezký!" uslyším někoho zvolat.
"Ztrať se, prasáku!" zakřičím po něm. "Je jenom moje." Dám jí ochrannou ruku kolem ramen.
Pohlédnu na Spencer a čekám, že mě za tu reakci napomene, ale jenom na mě něžně hledí.
Pousměju se. "Co je?" zeptám se.
Pouze zavrtí hlavou. "Strašně tě miluju."
"Pořád se tu nevyznám," rozhlédne se Spencer ustrašeně po obrovském kampusu.
"Myslím, že to nikdo," zamračím se a vezmu ji za ruku. Pes ochranář.
Před několika měsíci jsme se Spencer odmaturovaly. Před méně měsíci jsem prožily nejlepší léto našich životů - spolu. A teď jsme už pár dní oficiální vysokoškolačky - Kalifornská státní univerzita.
Spencer přirozeně získala stipendium. Já samozřejmě věděla, že bych bez ní nevydržela víc než pár minut v kuse a přijetí na školu jsem si zaplatila. Nikdy jsem nebyla hloupá, ale Spencer šlo prostě učení lépe. Rozhodly jsme se, že budeme chodit na stejnou školu, že to tak bude nejlepší.
"Hej ty," štěknu na nějakého kluka s brýlemi. Ukážu na jednu přednášku v rozvrhu. "Kde je to?"
"Ehm..." Upraví si brýle a upře zrak na mou ruku ve Spenceřině. Obrátím oči v sloup. "Jdi dál po tomhle chodníku a je to v tý budově napravo. Druhý patro. Najdeš to."
"Vážně?"
"Jo..."
"Fajn." Pohlédnu na Spencer. "Pojďme, Spencer."
Máma zatahala za nitky - získaly jsme hodně malý společný kolejní pokoj. Lepší tu prý neseženete. Nejsem z něho na větvi.
"Měla bys být milejší," prohlásí Spencer jemně.
"Jsem milá. Ta nejmilejší." Pevně ji držím. Střední byla jedna věc, ale univerzita je obrovská. Mám strach, že ji ztratím.
"Ke mně jsi milá," řekne mi. "K jiným lidem už tolik ne."
Věnuju jí okouzlující úsměv. "A na koho jinýho bych jako měla být milá?"
Spencer se jen uculí.
Bydlení se Spencer, i po těch pár dnech, je splněný sen. Sice se přes den vidíme jenom pár minut, protože máme nabité rozvrhy, ale maximálně si je užívám. A usínat každou noc vedle ní - nedokážu ani vyjádřit, jaký je to úžasný pocit. Skoro stejně tak úžasný jako se vedle ní každé ráno probouzet.
"Volala jsi Kyle?"
Přikývnu. Kyla získala stipendium na jedné prestižní umělecké akademii v New Yorku. Během uplynulého roku jsme se hodně sblížily a stala se z ní moje nejlepší kamarádka. Byla jsem na ni strašně pyšná, když jsem ji před několika dny viděla odjíždět, odjíždět za novým životem na opačném pobřeží.
Vím, že bude v pořádku.
"Říkala, že ji musím co nejdřív navštívit. Pak mi dělala díru do hlavy básněním o tom, jak jsou kluci na východním pobřeží úžasní." Obrátím oči v sloup, ale Spencer se zasměje.
"Celá Kyla."
"Jo." Při chůzi pohupujeme spojenýma rukama.
"Hele," zazubí se Spencer a dloubne do mě. Madison roznáší pití a hranolky skupině extra blonďatých, extra upovídaných holek. A vypadá u toho dokonale šťastně.
"Buduje si kariéru lezením do zadků," řeknu zvláště uspokojeně.
"Přijmou ji do spolku co nevidět," řekne Spencer přesvědčeně. Madison se pro život vysokoškolských spolků narodila. Ušly jsme dlouhou cestu, Madison a já. Tak to na střední chodí. Není to má nejlepší kámoška a já určitě nejsem její, ale s tou holkou se báječně paří. A vím, že se na ni můžu spolehnout.
Zahlédne nás. Nejdeme ji pozdravit, ale věnuje nám široký úsměv a zamávání. S poloúsměvem jí to zamávání oplatím. Vím, že se nejspíš nebudeme moc stýkat, ale vím, že vždycky bude poblíž.
"Fajn, Spence. Tady máš tu přednášku," zastavím se před budovou, do které proudí davy lidí.
Spencer na mě láskyplně pohlédne. Má kratší a trochu tmavší vlasy. Říkala jsem jí, že se mi vždycky líbily dlouhé a blonďaté, ale potřebovala změnu. Chápu ji. Je to pořád ta nádherná holka, kterou jsem znala, jen o něco straší a moudřejší. Prošly jsme spolu velmi důležitou částí našich životů a líbí se mi myšlenka, že nás dospívání ještě víc sblížilo.
Roky, kdy jsme byly spolu, jdou spočítat na prstech jedné ruky, ale vím, že nás čeká dlouhá budoucnost. "Jak dlouho mě máš v plánu doprovázet na přednášky?"
Upřu zrak k obloze a předstírám, že počítám. "Kolik let že tu hodláš strávit?"
Spencer nade mou zavrtí hlavou a nakloní se polibku.
"Eh!"
Nějaký blbec s čepicí Lakers vrazí Spencer do ramene, až ztratí rovnováhu. Zneklidněně se podívá za sebe.
"Dívej se na cestu, debile!" zakřičím po něm.
Otočí se a zamračí se na mě. "Málem jsi srazit mou přítelkyni, blbče," probodnu ho pohledem a ukážu na Spencer.
"Soráč," zamumlá, obrátí oči v sloup a zase se otočí.
"To bych si prosila," skřípu zuby za jeho vzdalující se postavou. "Nestalo se ti nic?"
"Jsem v pohodě, Ash," odvětí Spencer a pozvedne obočí. "Nejsem z porcelánu."
"Ale ten kluk-"
"Já vím."
"On-"
"Já vím," potlačuje Spencer úsměv.
Trucovitě našpulím spodní ret. "To kvůli tomu, že tě tak moc miluju," ostýchavě přejíždím špičkou nohy po chodníku. Za uplynulý rok jsem vyrostla asi o centimetr, zkrátila si vlasy o dva a místo červené je mou oblíbenou barvou zelená. Takže by se dalo říct, že jsem si změnila. Spencer to říká. Já si ale připadám stejná.
"To je ale náhoda," přikročí ke mně Spencer. "Já to cítím stejně."
"Tak mi dej pusu a upaluj na přednášku," usměju se.
Políbí mě a pak vyrazí. Dívám se, jak odchází, holka, kterou tak moc miluju.
Ona mě taky moc miluju, vím to. Znamená pro mě všechno. Jsem si jistá, že to ví.
Vzdychnu a rychlou chůzí zamířím na své přednášky. Nejsou zase tak špatné. Když se vrátím na pokoj, už se začalo stmívat.
Spencer sedí u malého stolu, vlasy má zvednuté do drdolu a mračí se nad otevřenou učebnicí. Zatímco okusuje propisku, vzhlédne ke mně.
"Jak se má moje malá žačka?" Dám jí ruce kolem krku a letmo ji políbím.
"Má metrovej stoh domácích úkolů," zamumlá.
Já dvoumetrový. Jenom se usměju. "Máš hlad?"
Přikývne.
"Udělám večeři. Ty dál pracuj."
Užijeme si klidnou večeři, vyprávíme si o našich dnech a smějeme se. Jak jsem říkala, bydlení se Spencer je něco, po čem jsem vždycky toužila a vždycky jsem věděla, že to budu milovat. A měla jsem pravdu. Spencer se pustí do mytí nádobí a já do učení.
Zatímco louskám učebnice, Spencer použije koupelnu na chodbě.
Když se vrátí, má na sobě pyžamo. Je ospalá, vidím to na ní, a vypadá dokonale rozkošně. Přijde ke mně a ze zvyku si přejede rukou po břiše - jejím místě. Stal se z toho zvyk, dělá to teď instinktivně.
Trochu se jí nazvedne košile a objeví se spodek jizvy, která už začala blednout. Už z ní není nervózní, vlastně ji skoro nevnímá. Přiložím jí dlaň na břicho, odložím propisku a vzhlédnu k ní.
"Půjdu do postele." Políbí mě na spánek a potlačí zívnutí.
"Za chvilku jsem u tebe, Spence." Věnuju jí drobný úsměv, ona přikývne a vleze si do postele. Do naší společné postele, kterou jsme vytvořily spojením dvou oddělených postelí.
Po chvíli vypnu lampičku, sundám si oblečení a nechám si jen kalhotky. Jsem takhle staromódní. Spencer mi nadzvedne přikrývku a obě unaveně, ale šťastně vzdychneme, když k sobě naše těla tak jako vždycky přilnou, naprosto dokonale. Jak tomu bude navždy.
"Dobrou noc, miláčku."
Zatímco mě zezadu objímá, zamumlá mi do ucha dobrou noc. Říká, že mě ráda cítí na svém těle, před sebou.
Přestože se z vedlejšího pokoje ozývá hluk a po chodbě dupají lidi, nemá Spencer potíže usnout. Nikdy je nemá.
Mně to trvá o něco déle. Ale nakonec vždycky usnu.
Občas má Spencer noční můry, vzbudí se s vyděšeným výrazem ve tváři a rozšířenýma očima. Pokaždé jí řeknu, že se nemá čeho bát, protože jsem u ní, a vtisknu jí hřejivý polibek na čelo. Obvykle pak ihned opět usne.
Neříkám jí, že i já mám noční můry. Ve snech mě pronásledují výstřely a vidiny Spencer v zakrvavených plesových šatech. Pomalu se jí zavřou oči a v tom snu se zdá, že je to navěky.
Ale vzbudím se a pokaždé ji cítím. Pokaždé tam je a já doufám, že navždy bude. Vydrží nám to, nepochybuju o tom.
Takže jí o svých snech neříkám, ale jsem si jistá, že jsou stejné jako její. Sny o strachu, sny o smrti a zoufalství.
Ale nemluvím o nich.
Obě jsem byly u toho, když ji zasáhla zbloudilá kulka, a obě jsme byly u toho, když se uzdravila.
Teď máme společně ty sny. Vím, že bych to jinak nechtěla.
Přijde mi, že nás to morbidním způsobem ještě víc sbližuje.
Mám i jiné sny. Sny o nás. O štěstí. O mé Spencer.
O naší budoucnosti.
O těch jí říkám.
KONEC
|