I když půjdu roklí šeré smrti

Napsala: the best of s, Překlad: Sfinxis

1

Spencer ležela na zemi.

Ležela na zemi a já propadla panice. Co mám dělat?

"Aidene!" zachytila jsem jeho pohled. Překulil se přes Spencer, aby ji tak chránil vlastním tělem.

Někdo mě strhnul k zemi. Kolena se zabořila do štěrku na cestě, tělo dopadlo na trávu. Řev mi zaplavoval uši, ale nebyl to můj křik. Zuby jsem si prokousla ret. Byl to jediný způsob, jak dostat z těla nahromaděný adrenalin.

Další tři výstřely; cítím pachuť krve v ústech. Slyším kvílení pneumatik, pak mrtvolné ticho. Bylo děsivější než cokoli jiného. Nezmohla jsem se na sebemenší pohyb, přestože každá část mého mozku křičela: zvedni se. Tak vstávej, ty zbabělče.

Kdosi vykřikl, zvedla jsem hlavu a s bušícím srdcem se rozhlížela kolem. Vyplivla jsem krev a postavila se na nohy. Lidé byli vyděšení, zoufalé pohledy těkaly z jednoho na druhého; lidé spojeni naprosto neočekávanou tragédií, která je bude děsit za bezesných nocí po zbytek života. Ve vzduchu doznívala střelba.

Razila jsem si cestu davem a všechny ignorovala. Měla jsem jediný cíl: najít Spencer. Všude zavládl chaos, vše se zdálo mnohem hlasitější. Ale můj pohled směřoval jen do jednoho místa.

Aiden se skulil ze Spencer a jeho košile byla nasáklá jasně červenou krví. Polil mě studený pot, žaludek se sevřel.

"Aidene?"

Ohromeně se podíval na svou košili. Rozšířily se mu oči a mě se roztřásl spodní ret.

"Aidene? Byla.... byla...."

Pohled mi sklouzl k její zkroucené postavě na zemi, v okamžiku jsem byla u ní. Oči měla zavřené, šaty promočené krví. Do konce života nezapomenu na zvuk, který vydávala. Jako umírající zvíře.

"Spencer."

Jen těžko zadržuji slzy, hrdlo sevřené. Ale slíbila jsem si, že plakat nebudu. Natáhla jsem se a dotkla se její tváře, otevřela oči a vyplašeně se na mě dívala. Křišťálově modrý pohled.

"Ash..."

Okamžitě jsem věděla, že chápe závažnost okamžiku, a došlo mi, že trpí bolestmi.

"Zasáhli mě."

Hlas měla slabý. Začala přerývaně plakat.

"Spencer, ššš, ššš." uklidňovala jsem ji, v té chvíli zbavena veškerých emocí.

"Zavolejte někdo záchranku." slyšela jsem křičet Aidena za mnou. Zdálo se, že to Spencer vyděsilo. Klekla jsem si k ní, vzala její ruku a položila si ji na hruď.

"Budeš v pořádku, Spence.... není to vážné... cítíš tohle?" Dívala jsem se jí do očí, držela její zakrvácenou ruku na svém srdci. "Moje srdce.... cítíš? Moje srdce je teď i tvoje...bude to dobrý.... víš to?"

Přikývla. Tahle noc měla patřit nám. Noc Ashley a Spencer, zamilovaných, nestarajících se o nic a o nikoho jiného, jen o sebe navzájem. Jak se tohle mohlo stát? Spencer byla přelud, zkrvavený vyděšený anděl.

"Bolí to. Strašně to bolí."

Obličej se jí zkřivil, oči se zavřely.

"Spencer. Spencer zůstaň se mnou."

Sevřela jsem pevněji její ruku, srdce začalo splašeně bít. Tep mi bušil v uších. Pootevřela oči.

"Jo, dýchej, ... hlavně dýchej.... to je ono." Pod rukou cítila můj nádech a výdech, oči se jí opět začaly zavírat. "Spencer! Dýchej se mnou, ano? Budeme dýchat spolu ..."

Nadzvedla víčka, bojovala o každý nádech. Stejně jako ona slyším v dálce sanitky. Vytáhla ruku z pod mojí a prsty se dotkla mého rtu.

"Teče ti krev."

Vyslovila to jemně, zavřela oči a ruka klesla dolu.

"Spence!" Pohled mi sklouzl k jejímu břichu. Krev stále vytékala z rány a vytvořila malou kaluž. Sáhla jsem se na tu červenou lepkavou skvrnu.

Hruď se jí zvedala a klesala.

Kvílení sirén se přiblížilo. Stále držím její ruku. "Budeš v pořádku," stačila jsem ještě říct, než mě odstrčily silné ruce.

Zdravotníci obklopili Spencer. Něčí ruce mě objaly. V Aidenově náruči jsem pozorovala dění kolem nás.

"Ash, jsi v pořádku?"

Ignoruji jeho stupidní otázku. Lidé zírají na Spencer, pláčou, a já ani nechci vědět, jestli byl raněný i někdo další.

"Máme pravidelný puls, tak ji naložíme."

Přes Aidenova ramena sleduju, jak přemisťují Spencer na nosítka. Víčka zavřená. Jeho objetí je pevnější, přihlížíme, jak ji nakládají do sanitky.

"Ona je... "

Nedokončím myšlenku, když vidím, jak Spencer náhle procitla a snaží se mě najít v davu. Vytrhnu se Aidenovi. Dveře záchranky se zavřely.

"Musíme jet za ní."

"Ash, tvoje šaty jsou...."

Ani to nechce vyslovit, pohlédnu dolů, horní polovina těla potřísněná krví.

"To je jedno." Protlačím se kolem něj."Musím jet s ní."

Čísi ramena do mě neurvale strčí. Otočím se. Glen Carlin se šíleným výrazem zavěšuje telefon.

"Ty nikam nejedeš, mrcho. Zůstaň tu s ním." Zdá se, že brečel. Pak se okolo mě zuřivě prosmýkne a směřuje k parkovišti, kde Clay přistavuje auto. Já autem nepřijela.

Otočím se na Aidena. "Dej mi klíčky."

"Já ne ....."

"Dej sem ty zatracený klíče!" zařvu. "Stejně je to všechno tvoje vina! Ty samolibej, nafoukanej, blbče!"

Jako opařený sáhne do kapsy a drží mi klíčky před nosem. S vražedným pohledem je vytrhnu.

"Je mi to líto." Zdá se otřesený. "Mám jet s tebou?"

Otočím se na patě, je mi úplně jedno, jak se teď cítí, a utíkám k autu.

Musím za Spencer dřív, než se zhroutím.

2

Dlouho jsem seděla v Aidenově autě před nemocnicí, neschopná přinutit nohy k jakékoli činnosti a paralyzovaná strachem.

Když jsem se konečně rozhodla odlepit od sedadla a vyrazit ke vchodu nemocnice, třásla sem se jako osika. Přehlížela jsem pohledy lidí a nevyhnutelně přistoupila k přepážce u příjmu.

"Ehm, přivezli sem dívku... střelba na King High," mumlám.

"A ty jsi kdo, děvče?"

Absolutně nepřipravená na její přívětivý tón hlasu jsem začala nevědomky brečet.

"Ashley Daviesová." Ani se nesnažím zadržovat pláč. "Potřebuju vidět Spencer."

"Co tu děláš?"

Poznávám ten hlas ještě dřív, než se otočím. Paula Carlinová.

"Sem tu kvůli Spencer."

Ačkoli jsem vnitřně na dně, snažím se mluvit odhodlaně. Nepovedlo se. Paula na mě sklíčeně pohlédne a mě napadne, že jsem se měla převléct.

"Ashley, ty si..."

Rychle zavrtím hlavou.

"Ne, to je Spenceřina."

Okamžitě těch slov lituju. Paula zbledla a na pár minut vypadala nepřítomně. "Opravdu bys tu neměla být, Ashley."

Dívám se za ni, Carlinovi sedí zachmuřeně na židlích. Glen do mě zabodává pohled. Připadá mi, že nikam nepatřím. Slzy se mi neodbytně vrátily do očí. "Je mi to líto," vykoktám a koukám dolu na zničené šaty. "Dnešek měl být... měl být..."

Podívala se na mě s pochopením. Sevřela čelisti a pak mě objala tak pevně, že jsem stěží mohla dýchat.

"Vypadala tak vystrašeně," šeptám. V šoku nejsem schopná opětovat její objetí. "Nevěděla jsem co dělat. Byla tak vyděšená... Je mi to líto."

Odtáhla se stejně rychle, jako mě objala. Dala mi facku, kterou si budu navždy pamatovat. Nevím proč, ale přijde mi, že jsem si ji zasloužila. Koukám na ni, zuby zatnuté, slzy se mi nezadržitelně koulí po tvářích.

"Moje holčička..." Rukou si zakryla pusu. Arthur ji odvádí a utěšuje. Nevěnuje mi jediný pohled, narozdíl od Glena za ním. Vypadá absurdně: zarudlé oči, na sobě pořád kilt.

Párkrát zamrkal, aby zahnal pláč. "Vypadni odtud."

Jen zakroutím hlavou a utřu si slzy rukou, jako to dělají malé holky.

"Tady nemáš co pohledávat." Hlas mu přeskakuje. Chápu, že potřebuje své pocity ventilovat ven.

"Bude v pořádku, Glene."

Nenávistně na mě kouká a já to vzdávám. Míjím ho a jdu si sednout na opačnou stranu čekárny. Pryč od nich. Pryč od jejich zármutku.

Pozoruji Carlinovi, vím, jak se cítí. Jakoby se blížil konec světa a oni tu můžou jen bezmocně sedět.

Nikdy jsem nedokázala nečinně sedět. Sepnu ruce, tváře pomalu osychají, snažím se vybavit si modlitbu.

"Podívej, Bože..." začnu, když moje paměť selže. Nikdy jsem se nemodlila. "Je tu jedna holka." Není tu nikdo, kdo by mě slyšel. "Znamená pro mě všechno." S sevřenými čelistmi obrátím oči k nebi, v duchu pokračuju v modlitbě. Musíš ji uzdravit, protože jsme tady dole ještě neskončily. Rodina ji miluje a já to bez ní nezvládnu. Vím, že jsem se nechovala zrovna nejlíp, ale... Po tváři mi sjede slza. Nemůžeš si ji vzít k sobě.

Nesmíš.

"Paulo."

Amen.

Paula spěchá s očima upřenýma na ramenatého tmavookého doktora před ní. "Bene. Řekni, že je v pořádku." Její prosebný hlas mě donutil dívat se jinam.

"Spencer byla zasažena do břicha," pronesl Ben k Paule. Arthur se postavil vedle ní a ochranitelsky ji objal kolem ramen.

"A její orgány – ."

"Kulka většinu důležitých orgánů minula a uvízla v žebrech. Musíme ale odstranit část slinivky, kterou střela poškodila." Paula zabořila obličej do Arturových ramen. Clay se opřel o Glena a stěží zadržoval slzy. "Okamžitě ji převezeme na operační sál."

"Můžeme ji vidět, než bude připravena?" zeptala se Paula zmateně.

Ben jen zakroutil hlavou. "Jsi doktorka, Paulo. Víš, že..."

" Jdi už," řekla a mávla rukou. Odešel a zanechal je totálně na dně.

Paula mluvila tiše s rodinou. Nervózně a s roztřesenými koleny jsem zamířila k nim.

"Bude v pořádku?" vyjekla jsem.

Paula sklopila oči. "Jdi domů, Ashley. Převážejí ji na operační sál. Bude to trvat dlouho."

"Nikam se odsud nehnu."

3

"Ashley." Kdosi zatřásl mými rameny a probudil mě ze snu. Byla jsem tak ušetřena znovuprožití střelby.

"Spencer?" vykulila jsem oči. Paula přede mnou držela šálek kávy.

"Napadlo mě, že ti přijde vhod."

Bez odmlouvání si beru kafe, posadí se vedle mě. Zbytek Carlinovy rodiny nevidím.

Snažím se setřást spánek. "Kde jsou..."

"Arthur odvezl kluky domů." Unavenýma očima mrkla na hodinky. "Před pár hodinami. Teď si můžeme promluvit."

Jen přikývnu a zírám do šálku s kafem. Můžu říct, že se sotva drží na nohou a zestárla snad o 10 let.

Zašuměla televize. Uvědomila jsem si, že právě běží zprávy z King High. "Střelba na Kigh High dnes večer si vyžádala jednoho mrtvého a dva raněné." Reportér se díval upřeně do kamery. "Jeden učitel byl zasažen do nohy; mladou dívku zasáhla kulka v oblasti břicha." Paula se neklidně zavrtěla.

Obrátila jsem se na sestru, která s očima přilepenýma na obrazovce držela v ruce ovladač. "Vypněte to."

Ani se nepohne a televize dál řve a drásá mi nervy. "Boyd "Boz" Miller byl dvakrát zasažen do hrudi. Svým zraněním na místě podlehl." Paula zalape po dechu.

Už se neovládám. "Sakra vypněte to!"

Sestra se na mě vyplašeně podívala a obrazovka zhasla.

"Díky."

Dívám se na Paulu, jestli jsem jí dobře rozuměla. Věnovala mi ten nejvlídnější pohled, jakého byla v tuto chvíli schopna. Dřív, než stačím odpovědět , vyskočí a pohled upře na doktora, který vkročil do čekárny.

"Bene."

"Je v pořádku."

Jeho slova mi dovolila hluboký nádech, až mi píchlo na hrudi. Jsem napjatá.

"Podstoupila částečnou pankreotomii. Úspěšně jsme odstranili poškozenou slinivku v místě pod zlomenými žebry."

Paula se natáhla a uchopila Benovu ruku. "Chci ji vidět."

"Podáváme jí léky k potlačení možné infekce. Trpí bolestmi."

Sevřením víček jsem zaplašila slzy.

"Chci jít taky." Na zdůraznění svých slov postoupím tak, abych stála vedle Pauly.

Okamžik se na mě beze slov dívá. Pak vyrazí s Benem.

"Může být stále v šoku." Ben se otočí na vedle jdoucí Paulu. Pokývne a podívá se vedle sebe. Nejsem tam.

Obrátí se na mě dozadu a hlavou naznačí, abych se přidala.

Zhluboka se nadechnu a následuji ji.

Paula bez potíží vstoupí do pokoje. Ale já se zaseknu ve dveřích. Slyším pípání a do nosu mě praští pach dezinfekce.

Pauliny boty klapou po podlaze, pak se nakloní nad postel, nad hromádku zakrytou hadičkami a dekou. Odtud rozpoznám jen blonďaté vlasy.

"Spencer, zlato..." Paulin hlas je zlomený emocemi, skloní se a políbí dceru na čelo.

Bože. Vyklopýtám pozpátku ven a opřu se zády o zeď na chodbě.

"Mami?"

Slyším Spencer zasípat to jediné slovo a pak Paulino utěšování.

"Co se stalo?" chce vědět Spencer. Hlas odráží její obavy.

Dávám si ruku před pusu, abych utlumila zvuky vzlykání. Dvakrát se zhluboka nadechnu nosem, potřetí už jen normálně. Zvuky, které při tom vydávám, mě samotné zní pateticky. Z pokoje nic neslyším.

"Je tu Ashley."

Nastala moje chvíle. Sundám ruku z pusy, setřu slzy. Urovnám šaty ztvrdlé zaschlou krví.

Vejdu do dveří. V ten samý okamžik zachytím rozrušený Spenceřin pohled. Zkoumá můj obličej, slza mi steče po tváři a pak dál na šaty.

Nevím, jestli si vzpomíná.

"Mami?"

Její hlas je sotva slyšitelný, jen jakoby závan zvuku. Paula pochopí, a aniž by na mě pohlédla, opustí pokoj.

Trochu pokročím směrem k posteli. "Omlouvám se za dnešní večer."

"Včerejší."

Zmateně si uvědomím, že uplynulo tolik hodin, že už nastal nový den. Další krok blíž.

"Stejně se omlouvám."

Hlavou naznačila, že omluvu přijímá. Hadičky vedoucí z jejích rukou, přístroje napojené na prsty, její pulz běžící po monitoru; to všechno je tak zdrcující.

"Tvoje šaty..."

Ani nemůžu popsat, jak se jí těžce mluví. Už jsem úplně u postele.

"Já vím." Dívám se na sebe nepřítomně. "Měla jsem se převléct . Já... no nikam se mi odtud nechtělo."

Spencer upřeně kouká na šaty. "Patří mě," říká s námahou. "Moje krev."

Polknu a přikývnu.

"Byla jsi tam a... a Kyla. A Aiden." Zavřela oči. "Aiden tam byl."

"Ano."

"Viděla jsem vás dva. Viděla..."

Jemně zavrtěla hlavou, jakoby chtěla ty vzpomínky zahnat.

"Myslela jsem, že patříš jenom mě."

Hlas má chraplavý, nemohu se přinutit něco říct. V jejím pohledu vidím jen zklamání, což mě donutí se stydět.

"Patřím ti."

Těžce polkne. "Ranila si mě."

Při jejích slovech mě zamrazí, pak za sebou uslyším Glenův hlas. "Sestřičko?"

Spencer se podívá za mě, Clay a pan Carlin vchází a obklopí její lůžko se slovy útěchy v situaci jako je tahle.

Glen se ke mně přitočí s upřeným pohledem. "Proč se nevrátíš k Dennisonovi, jak jsi chtěla," zasyčí znechuceně.

Otevřu pusu v odpověď, ale nečeká na ni a projde okolo mě k posteli. Jemným hlasem pozdraví Spencer. Takového ho vůbec neznám.

Otočím se k Paule stojící za mnou. Nezúčastněně tu scénu sledovala. Vypadá neutěšeně. Snažím se k ní promluvit, říct jí o svých pocitech. Dnes večer jsme se přece sblížily, nebo ne?

Tuší, co se ve mně odehrává.

Musím vypadat šíleně. Stroze na mě kývne, rty stažené do úzké linky. "Prostě... jeď domů, Ashley."

Obrátím se zpátky na Spencer. I přes bolest se snaží usmívat, být silná kvůli rodině. Hladí ji, utěšují a soucítí s tím vším, čím si teď musí projít.

Právě v tuto chvíli mě nepotřebuje. Je obklopena láskou.

Vyšla jsem z pokoje. Po cestě k výtahu jsem se roztřásla.

Když se otevírají dveře, už se nezvladatelně klepu jako osika. Chci jen vejít a zhroutit se někde, kde to nikdo neuvidí.

Uvnitř výtahu stojí se starostlivým výrazem Kyla. Člověk, kterého přesně potřebuju.

"Kylo."

Doslova jí vpadnu do náruče.

"Ash." Pevně mě obejme. Vím, že je tím vším zasažena stejně jako já. Napovídá tomu i její hlas. "Pojďme domů. Dáme tě trochu dohromady."

Zabořila jsem jí prsty do zad. Slibuji si, že nebudu brečet.

"Všechno se spraví. Uvidíš."

4

Omyji si obličej vodou. Když ji nechávám smýt slzy z tváří, podívám se na sebe do zrcadla.

"Jak je Spencer?"

Lekla jsem se, když za mnou promluvila. Otočím se. Podává mi pyžamo.

"Tohle nepotřebuji." Projdu kolem ní. "Potřebuji spodní prádlo. Vracím se do nemocnice."

"Ashley..." Kyla mě následuje do ložnice. "Škola začíná asi tak za hodinu."

"To mě vůbec nezajímá." Přehrabuji šuplíky jako smyslů zbavená. "Nepůjdu do školy, dokud Spencer nebude v pohodě."

"Takže v pořádku není."

"To jsem neřekla."

Snažím se nevybuchnout. Svým chováním musím dohánět Kylu k šílenství. Ale zasloužím si snad trochu pochopení, když mé krví prosáklé maturitní šaty marně čekají v prádelním koši na vyprání a moje Spencer leží v nemocniční posteli.

"Potřebuješ se vyspat. Měla by ses prostě natáhnout a..."

"Nepřipadá v úvahu." Odvětím tiše a natahuji si kalhotky.

Kyla jen přihlíží. "Dobře."

Věnuji jí ten nejmilejší pohled. Ale spíš se mi podaří vyloudit jen smutnou grimasu. "To s Aidenem mě mrzí."

"Ten je to poslední, co nás teď může trápit."

Usměji se. Natáhnu se pro klíče na toaletním stolku. Dám jí je do ruky a pak ji obejmu. "Vrať mu auto. Vyřiď, že děkuju a ať nevolá."

Celou cestu do nemocnice jsem chvátala.

"Částečné odstranění slinivky břišní-"

"Znám detaily, Bene. Jsem lékařka.

Zahlédnu Paulu s Benem přecházet po chodbě sem a tam, moc jim nerozumím. Snažím se něco vyčíst z tónu jejich hlasů. Teď stojí před Spenceřiným pokojem, nevědí o mně.

"Udělali jsme úspěšně vývod. Mohla by teď trpět bolestmi." Dívá se na jeho jmenovku. "Podáváme jí antibiotika a inzulín."

Paula hlasitě vzdechla. "Je v ohrožení?"

Dlouze na ni pohlédl. "Měla obrovské štěstí, Paulo. To bys měla vědět."

Paula jen přikývla. Vypadá zdrceně. "Vyživovací kanyla?"

"Zavedli jsme ji minulou noc, když spala."

Opět přikývla, pak ho obešla a vešla do pokoje. Několika kroky jsem dohnala Dr. Bena.

"Ahoj." Zastaví se.

"A ty jsi?"

"Jsem Spenceřina... ehm, jsem její nejlepší kamarádka. Ashley." Jemně mu stisknu ruku na pozdrav. "Bude... no víte, v pořádku?"

"Přežije."

Chystá se k odchodu, znovu ho zadržím. "Můžete to upřesnit." Naléhám.

"Tvoje kamarádka bude mít nějakou dobu bolesti, Ashley." Ani se nesnaží brát ohledy.

"Podstoupila úspěšnou operaci a vypadá to dobře. Na druhou stranu, ještě nemáme vyhráno."

Zamračeně potřesu hlavou. "Co... co to znamená? Nějak to nechápu."

Vypadá nervózně. "Prostě buď s ní."

Tentokrát ho nechám odejít. Udělám pár váhavých kroků ke Spenceřině pokoji. Náhle vyjde Paula. Překvapí ji, že mě vidí. V ruce drží kabelku.

"Ashley."

"Vím, že mě chcete poslat domů, ale já Spencer miluju, a jestliže musí trčet tady, pak musím i já a .."

"Neměla bys být ve škole?"

Než stačím odpovědět, pokrčí rameny. "Jdu dolů do bufetu, tak bys jí mohla dělat společnost. Kluci jsou ve škole a Arthur v práci."

Bez dalšího slova odchází. Nevěřím svému štěstí a spěchám do pokoje.

"Spencer?"

Za žádných okolností bych o Spencer neprohlásila, že vypadá příšerně, ale tohle je výjimečný případ. Její jindy svěží pokožka má barvu zažloutlého pergamenu, víčka ztěžklá. Jindy modré oči jsou spíš šedé. Od mé poslední návštěvy přibyly hadičky a ona vypadá ještě slabší.

Vzpomněla jsem si na Benova slova. Když promluví, odtrhne mě od chmurných myšlenek. Musím se absolutně soustředit, abych jí rozuměla.

"Pojď ke mně."

Přinutím se udělat těch pár posledních kroků k lůžku a svezu se na vedle přistavenou židli.

Rychle začnu mluvit. "Když Aiden řekl..."

Zastaví mě jednoduchým pohybem hlavy. Zmlknu.

"Nech to být."

"To nemůžu, Spencer, když ty..."

"Jsem nemocná, Ashley."

Zamrkám a ve snaze obelhat sebe samu, potřesu hlavou. "Slyšela jsem tvou mámu a doktora, říkali..."

"Dost trpím." Posune se a okamžitě se zkroutí bolestí při tom nepatrném pohybu.

Chce se mi brečet.

"Myslím, že se to zlepší. Ale nevím..."

Nakloním se k ní, aby mi neušlo jediné slovíčko. Zní důležitě.

"Nevím, jak to bude s námi."

Vytřeštila jsem oči. "Já si vybrala tebe, Spencer." Můj tlumený hlas zní naléhavě. "Přísahám, že chci jen tebe."

Pohlédnu na hadičku vycházející z jejího břicha. "Láska není jen o jednom rozhodnutí, Ashley. Je to... každodenní rozhodování." Zhluboka se nadechne, hledá sílu pokračovat, pak na mě upře pohled. "Je to volba téhož člověka, den co den, noc co noc, a ty..."

"Spencer..."

"Vědomí, že jsi s tou volbou váhala, mě bolí víc, než ta rána po kulce." Slza se jí koulí po obličeji, masce bolesti a utrpení.

Krev mi ztuhne v žilách. "Nechtěla jsem." V duchu ji zapřísahám, doufám, že slyší přesvědčení v mém hlase. "Já – já nechtěla. Byla jsem jen..." Slova mě zradila a já se nenávidím.

"Aha." Ticho je pro ni všeříkající. Svěsím hlavu.

"Rozcházíš se se mnou?"

Mdle na mě pohlédne. To, co vidím, mě děsí víc než cokoli jiného: lhostejnost. "Nevím."

"Ty nevíš?"

Dívá se na madla postele, jako by byla ve vězení. "Myslím, že budu mít dost času na promyšlení."

Otřela jsem si oči, přestože byly jen vlhké nic víc. Slzy už mi došly. "Jestli si myslíš, že mě tohle zastaví, tak jsi blázen, Spencer Carlinová." Pousměji se. "Budu tady každý den. Kamkoli se hneš, budu tě následovat," řeknu rezolutně.

Vím, že jsem řekla přesně to, co bylo třeba. Postavím se a kouknu se na ni. "Můžu tě políbit?"

Dřív, než stačím vyčíst odpověď v jejích očích, vstoupí do pokoje Paula.

"Ashley, opravdu bys měla být ve škole," řekne uštěpačně, ochraňujíc Spencer.

Přikývnu a vycouvám ze dveří. Spencer nikdy nezodpoví mou otázku, ale myslím, že vím, co by mi řekla.

Ničí mě pomyšlení, že bych mohla mít pravdu.

5

"Nebyla jsi ve škole."

Ležím stočená na pohovce. Podřimuji. Za poslední dva dny jsem toho moc nenaspala, ale nevadí. Překousnu to.

"Nezájem"

Kyla zavře vchodové dveře a přisedne si ke mně.

"Kde je tvoje máma?"

"V San Diegu." Civím do zdi.

"Aha."odmlčí se. "Ty si plakala?"

Neodpovím.

"Dneska proběhla tichá vzpomínka na Spencer a Boze. A pana Thomase."

"Jsem si jistá, že bude i oslava," zavrčím. "A každý se bude přetvařovat , jak je měl rád, jenom aby se mohli cítit lépe."

Kyla jen sleduje, jak se rozčiluji.

"Nedopustím, aby se to opakovalo, Kylo." Dýchám přerývaně, jako když se vám začíná chtít brečet. "Potom, co zemřel táta a po... nemůžu Spencer ztratit." Zlomil se mi hlas, koušu se do rtu, nedívám se na ni.

"Neztratíš ji," odpoví přesvědčivě a rukou mi přejíždí po zádech. Zabořím obličej do polštáře a setřesu její ruku.

"Ale mohla bych."

Polštář tlumí má slova a zároveň i bolest v mém hlasu. Přesto ji určitě vycítila.

"Školní psycholog říká, že dveře jsou u něj pořád dokořán," řekne Kyla. "Měla bys jít zítra do školy."

Zvednu se z pohovky. "Myslím, že bych měla jet do nemocnice."

"Spíš by ses měla uklidnit a něco sníst, Ash."

"Asi se brzy nervově zhroutím."povzdechnu si. Ale bez nároku na odpočinek popadnu peněženku ze stolku a otevřu vchodové dveře.

Narážím na Aidena. Vypadá zakřiknutě.

"Co ty tu ksakru pohledáváš?"

Kyla se v pozadí omluví a stáhne se do ústraní.

"Hele, Ash. Nebereš mi telefon, nečteš emaily, nepřišla jsi do školy. Jak se mám teda omluvit?"

"Nijak."

Zaklapnu dveře a propaluji ho pohledem.

"Nemůžeš na mě být naštvaná do nekonečna."

"Tak to se pleteš," zasyčím.

"Já ji nepostřelil." Řekne, ale jeho zachmuřený výraz vypovídá o pocitu viny. Chci na něj zakřičet, chci ho praštit. Chci, aby trpěl stejně jako teď já.

"To na situaci nic nemění." Zabodnu mu prst do hrudi. "Svýma stupidníma řečma jsi ji přiměl k útěku. Kvůli tobě si myslí, že jí nemiluju!" Ztiším hlas. "Jako bys tím zmáčkl kohoutek. Tvrdíš, že mě miluješ? Já tě nenávidím." Všechnu vnitřní bolest a utrpení vložím do posledních slov. Očividně je na tom hůř, než když přišel.

"Je mi to líto." Pohybuje rty, jako by chtěl pokračovat, ale neví jak. "Tohle jsem nechtěl, já jen... omlouvám se."

"To bys měl," pronesu jedovatě, proženu se okolo něj jako fúrie a zamířím k autu.

"A vypadni z mého pozemku."

Do nemocnice dorazím v rekordním čase.

Proplétám se mezi auty směrem k hlavnímu vchodu. Ještě pár kroků. Někdo za mnou promluví.

"Myslel jsem, že jsem mluvil dost jasně."

Glen Carlin vypadá unaveně jako já, ale nenávist z něj jen sálá. Nedivím se.

"Glene, na tohle fakt nemám náladu. Chci jen vidět tvou sestru." Přejíždím si prsty přes spánky.

"Nemyslím, že tě chce vidět. Nikdo tě tu nechce vidět."

Zatarasí mi cestu ke vchodu.

"Jdi mi z cesty, Glene." Řeknu tiše.

"Jdi do háje."

Jsem teď jeho Aiden. Vím, jak se cítí a chápu, že se na mně potřebuje vybít. Je mi to jedno.

"Uhni mi z cesty, sakra."

"Spencer nechce..."

"Nemáš ani tušení, co Spencer chce!" vrazím do něj. "Nevíš nic."

Zasměje se mému pokusu ho odstrčit. "Ou, líbilo se ti to? Chceš mě praštit? Tak si posluž!"

Začnu do něj bouchat zaťatými pěstmi. "Nesnáším tě!"

"Nápodobně." zařve. "Kvůli tobě sestru postřelili! Blbá lesbo! Chceš mě znova uhodit? No, prosím! Předveď, co dokážeš, Ashley!"

"Miluju Spencer!" Buším mu do hrudi. "Nikdy bych jí neublížila! Miluju ji jako nikoho a nic předtím!"

"Lžeš," odvětí a pokusí se chytit mé ruce. "Nevíš, co je láska! A nikdy nebudeš, protože miluješ jenom sebe! Jsi sobec!"

"To není pravda!" Snažím se mu vytrhnout, ale svírá mě pevně. "Jsi tak sebestředný, že nevidíš, že se mnou je šťastná!"

"No, štěstím doslova září!" vztekle zakřičí. "Spíš vypadá postřeleně, nezdá se ti, Ashley?! Myslíš, že ti odpustí, ale to jsi na omylu!"

Stáhnu ruce k sobě a třesu se rozčilením. Nevnímáme okolo přihlížející lidi. Glen je brunátný a těžce oddechuje.

"Jdi do hajzlu, Glene!"

Vyslovím to pomalu pro zdůraznění, jak strašně ho v tenhle moment nenávidím. Ale potřebujeme jeden druhého. Potřebujeme si věci ujasnit teď a tady.

"Já? Já mám jít do hajzlu?" tvář zkřivenou zlobou. "Jsi sama, Ashley. Rozhlédni se kolem. Jsi jako kůl v plotě."

Sevřu čelisti, tep mi rezonuje v uších. V životě jsem se takhle necítila. Na hranici mezi hněvem a nepřekonatelným smutkem cítím, jak mi vlhnou oči.

S první slzou na něj zaútočím, chrlím ze sebe nesmyslná slova. Je tím vyvedený z míry.

"Nejsem sama! Mám Spencer. Uzdraví se," procedím přes zuby. Snaží se mě odtrhnout.

"Jdi ode mě!"

"Bude v pořádku..." Najednou mě obejme v medvědím sevření, až nemohu dýchat. O to víc s ním zápasím.

"Uklidni se, Ashley."

"Uzdraví se..." Zlost mě absolutně opustila. "Zase bude v pohodě, Glene."

"Já vím." Přestanu sebou škubat, ale stále mě pevné svírá. "Já vím." Zdá se, že to také vzdal.

Jsem klidná. Alespoň pro teď. Pak se od něj ve zlomku vteřiny odtáhnu, abych mu viděla do očí.

"A miluje mě," řeknu již jemně.

Nemůže popřít pravdu a tak jen přikývne. Dívá se do země. "Já vím."

Jsem totálně na dně.

"To nezměníš." Otočím se ke vchodu, pak zaváhám.

Obrátím se zase zpět a zamířím k autu. Tuhle situaci absolutně nezvládám.

6

"Kde jsem... kde jsem do háje zaparkovala?" Ve stavu totální dezorientace hledám své parkovací místo.

"To Porsche je nepřehlédnutelné."

Otočím se po hlase, pan C se na mě mile usmívá. Ukazuje na roh, kde z řady ostatních aut vyčnívá nárazník mého vozu.

"Ups." Mrknu za něj. Někdo další z klanu Carlinů, co by se za mnou plížil? Jsou totiž snad všude. Ale ne, je sám.

Strčí ruce do kapes, vypadá trochu přepadle, a stoupne si vedle mě.

"Byla si za Spencer?"

Zavrtím hlavou.

"Proč ne?"

"No, pane C," pohrávám si s klíčkama. "Mám dojem, že mě tu moc lidí nechce."

Tváří se rozpačitě. "Chceš být s ní?"

"Jasně."

"Chce být Spencer s tebou?"

Chvilku trvá než odvětím. "Doufám, že ano."

"Tak v čem je problém?"

Dívám se na něj s vědomím, že správná odpověď je ´v ničem´. "Glen..."

"Zapomeň na Glena."

Plaše se usměji. "Tak to je nejlepší rada za celý den."

Natáhne se a poklepe mi na rameno. Takové malé gesto a jak člověka potěší. "Vždycky jsi vítána, Ashley. Je to... je to pro nás teď složité, ale patříš do Spenceřina života jako kdokoli jiný." Snad mi to neříká jen proto, abych se cítila lépe, protože nic si nepřeji toužebněji.

Po cestě do patra se Spenceřiným pokojem moc nemluvíme, ale když Glen vyrazí zpoza rohu s Paulou v patách, instinktivně strnu a ustoupím dozadu.

"Ashley jde za Spencer," prohlásil jednoduše.

Pauliny oči sjely z něho na mě a němě souhlasí.

Glen na mě pohlédl s nečitelným výrazem. "Ptala se po tobě." Nevím, co říct, a nevím to, ani když projdou kolem mě.

Pan C mě lehkým dotekem na ramena postrčí k dveřím pokoje. "Dojdu si pro kafe."

Očima mu poděkuji. Ještě se podívám za vzdalujícími se postavami Glena a Pauly.

Nikdy si na vstup do nemocničního pokoje nezvyknu. Drtí mě, když hned nezachytím její úsměv. Ale je napojená na přístroje, které ji ulehčují její současný stav, a kdykoli ji vidím, vypadá slabší.

Zaměří mě, než si sednu.

"Ahoj."

Mluvím potichu. "Ahoj. Jak se vede?"

"Cítím se jako přejetá buldozerem."

Nemohu než přikývnout.

"Ale lépe než při tvojí poslední návštěvě." Naznačí úsměv.

Široce se zazubím. "To mě těší."

Zhluboka se nadechne. "Glen mi řekl, že si ho zbila."

Pokrčím rameny. "Upřímně. Stál mi v cestě."

"To mě nepřekvapuje."

Pousměju se, sednu si na okraj židle a vezmu ji za ruku. "Mrzí mě, že tu jsi." Jemně přejíždím přes klouby jejích prstů.

Sleduje mé počínání a pak se mi zadívá do očí. "Není to tvoje chyba." Otevřu ústa v odpověď, ale zase je zavřu, když si uvědomím, že cokoli řeknu, připomene události té noci a to, jak nás ovlivňují.

Pochopí. "Nemůžeš za to," trvá na svém.

"Měla jsem..."

"Zmlkni, Ashley." Vybuchne. Překvapí mě to. "Nemůžeš se obviňovat."

"Jak to že ne? Jsi... jsi zraněná." Selže mi hlas; stiskne mi pevněji ruku. Jsem jí vděčná za to gesto. "A kdybych jen..."

"Potřebuji, abys byla silná. Nemůžeš to..." Ušklíbne se, ale pokračuje. "Musíš být statečná za nás obě, Ash." Kousnu se do rtu, když jemně vysloví mé jméno. Zaplaví mě důvěrně známá bolest, neboť je to stejné místo, kam jsem se kousla při téí střelbě.

"Budu," slíbím.

"Potřebuju něco neměnného." Chápu důležitost jejích slov. "Každý se mnou jedná jako... jako... já nevím. Jako bych byla jiná." Modré oči se zakalí. "Ale já nejsem. Chci, aby se vše vrátilo do starých kolejí."

Vím, že je to nemožné. Tu noc se směr našich životů obrátil o 180°; k něčemu novému. Z jejích slov zní beznaděj.

Ale udělám cokoli, aby věděla, že tu vždycky budu. Přiložím jí ruku k mým rtům a do dlaně vtisknu polibek. "Znamená to, že se pomilujeme přímo tady?" lehce zavtipkuji.

Rty se jí roztančí v úsměvu, pak šibalsky přimhouří oči. "Obávám se, že by nám překážel ten přívod výživy."

S toužebným povzdechem položím její ruku zpět na postel. "Miluju tě Spencer."

"Taky tě miluju." Z každého slova přitom vyzařuje upřímnost.

Jazykem si přejedu přes rty. "Chci tě políbit, Spence."

Na několik vteřin se zatváří smutně, pak zavrtí hlavou. "Můžeš počkat?"

V mozku se mi honí milion věcí. "Musím?"

Její odpověď bude znamenat vše. "Myslím... myslím..." Zajíkne se, nechce to vyslovit.

Jednoduše ji přeruším chápavým pokývnutím. "Rozumím." Opět uchopím její ruku.

"Budu tady."

Věří mi, vím to.

7

Když jsem vcházela branou do King High, měla jsem nohy jako z olova.

Panovala tu pochmurná, zádumčivá nálada. Jindy rušné chodby byl extra ztichlé, nikdo se ani nepousmál.

Pár dní po střelbě a já už o ní nechci slyšet ani slovo.

Zprávy nevysílaly nic jiného, každý o tom chtěl mluvit. Slyším je šeptat si – Ashley, Spenceřina přítelkyně. Musí se teď cítit hrozně, co? Neměli ani tušení, že jsem Spenceřina ex-přítelkyně.

Ignorovala jsem píchnutí v žaludku. Vykročila jsem směrem ke skříňkám.

"Ashley?"

Když jsem uslyšela Madison, obrnila jsem se a pomalu se otočila.

"Ani slovo, Madison," varovala jsem ji s náladou pod psa.

Zatvářila se trochu dotčeně, což mě překvapilo. "Jen jsem chtěla říct, že mě mrzí, co se stalo. Myslím, že se všichni cítí hrozně."

Přešlápla jsem z nohy na nohu, čekajíc, co chce Madison ještě dodat.

"Tohle si nikdo nezaslouží." Zdála se trochu v rozpacích, když se rozhlédla kolem.

"Máš pravdu." To je vše.

"No, buď... statečná, děvče."

Dívám se, jak rychle odchází. Ta holka se chovala divně , mírně řečeno. Dřív, než jsem nad tím mohla dál uvažovat, jsem se otočila zpět ke skříňce.

"Kde sakra..." Odstrčila jsem papíry, make-up, boty? Co dělají boty v mé skříňce? "Blbá španělština." Asi se ztratila.

Přibouchla jsem dvířka a lidé vedle poplašeně nadskočili. Oči vytřeštěné, vyděšení.

"To nebyl dobrý nápad." Kyla si stoupla vedle mě se zvláštním výrazem.

"Co?"

"Střílelo se tu," řekne. "Nedělej zvuky, které se tomu podobají."

Připadala jsem si jako naprostý idiot. "Kde je moje učebnice španělštiny?" naléhám, abych změnila téma. Byla jsem netrpělivá.

"Jak dlouho jsi spala?"

"Kylo..." promnu si oči . Odpověď: 20 minut. Ale nemusí to vědět.

"Spenceřina skříňka. Španělštinu máš u Spencer ve skříňce."

"Tak pojď se mnou," odvětím opatrně se svěšenými rameny. Byla jsem tak unavená.

Vyrazily jsme. "Asi bych tě měla upozornit, že lidi udělali ze Spenceřiny skříňky něco jako..."

"Co?"

"No, něco jako vzpomínkové místo," zamumlala Kyla.

"A to jako proč?" ptám se ostře. "Není mrtvá ani nic podobného. Je jen..."

"Já vím, Ashley. Ale přesto, momentálně je to milé," snažila se mi říct, když zahýbáme za roh.

Zaměřím to už na dálku. Květiny, velká nástěnka hlásající, jak ji měl každý rád a dokonce svíčky.

Zavrtím hlavou, přistoupím ke skříňce a odemknu zámek . Zuřivě popadnu učebnici.

"Ashley..." reaguje Kyla na mé chování.

"Kecy." Přirazím dvířka. Vzkaz na nástěnce mě upoutá ´Chybíš nám!´ Jako by zemřela. " Není mrtvá." Nevěřím tomu, co se tu děje. Všichni se na mě obrátí.

"Pojď půjdeme."

"Není mrtvá, vy idioti." Strhnu nástěnku. "Co to je? Tady není hřbitov, pitomci!" Kopnu do svíčky, která letí podél skříněk. Slyším reptání, zástupy vyjeveně přihlížejí. Vydám znechucený zvuk, pak mě Kyla chytne za paži a táhne pryč.

"Tak jo, potřebuješ se uklidnit!" míří na mě prstem. Odstrčím ho a zakoulím očima.

"Lidi dělají, jako by tu už nebyla."

"Lidi dělají, jako by se stalo něco strašného, což se stalo," řekne rozvážně a zpříma na mě hledí. "Snaží se s tím takhle vypořádat, jako ty se s tím vyrovnáš tak, že se z tebe stává..."

"Co?" přimhouřím oči. "Mrcha?" Směju se jí do tváře, potřese se zamručením hlavou.

"Je to složitý, já vím, že..."

Přeruším ji, vadí mi ten blahosklonný tón. "Nevíš."

"Tak mi to pověz."

"Viděla jsi ji?" Neviděla. "Měla bys. Je to jako... je to jako když světlo skomírá, chápeš? Je tak křehká a slabá a... děsí mě to. Strašně moc."

Při těch slovech vypadá Kyla neuvěřitelně smutně, trhne sebou, když zazvoní.

"Uvidíme se u oběda." Uháním pryč.

První vyučovací hodinu mám společně s Aidenem. Úplně jsem na to zapomněla, což o něm evidentně říct nemohu, protože na mě čeká u lavice.

"Jak je Spencer?"

Ignoruji ho a posadím se.

Lidé mě plaše míjejí. "Všichni se na ni ptají," naléhá.

"To se vsadím."

Povzdechne si. "Pořád mě nenávidíš? Půjdeš k maturitě?"

Probodnu ho pohledem. "Spencer se se mnou rozešla," zavrčím.

S omluvným pohledem se nadechne, pak odkráčí ke svému místu.

Položím si hlavu na lavici, někdo si vedle mě sedá. Nikki. Podsaditá, bledá, hnědovlasá dívka. Nikdy jsem s ní neprohodila ani slovo, přesto se na mě soucitně dívá.

"Je to děsný, co?"

Přikývnu.

"Přihodilo se ti v životě něco horšího?" optá se s morbidní zvědavostí.

Než mi dojde, jaká je to zvláštní otázka, upřímně jí odpovím. "Myslím, že ne."

"Z toho logicky vyplývá, že teď už bude jen líp, ne?"

Myslím, že se mě pokouší povzbudit. "Doufám."

"Ashley Daviesová."

Podívám se směrem ke katedře. Učitelka má úřednický výraz. "Školní psycholog by s tebou chtěl mluvit."

"Děláte si srandu?"

Zjevně si ji nedělala. O minutu později sedím na nepohodlné židli, civím na někoho, kdo se mi snaží pomoci.

"Ashley Daviesová."

Nemluvím.

"Měla jsi určitý vztah ke Spencer, že?"

Ticho

"Jak se s tím vyrovnáváš?"

Jak asi? "Zeptejte se mě, až jí bude líp."

"Proč?"

"Nemám čas zabývat se sama sebou." Vstanu a popadnu své věci. "Tohle je... nezlobte se, tohle je blbost."

Jsem venku dřív, než stačí ještě něco říct. Venku stojí zástup, čekají, až jim poskytne vlídná slova útěchy.

Myslím, že zrovna teď bych raději spala.

8

Snažila jsem se usnout, opravdu. Vynaložila jsem hrdinské úsilí.

Nešlo to.

Připravila jsem si oběd, ale ani jsem se jídla nedotkla, pak jsem uklidila kuchyni. Ruce mi zrudly, jak byla voda na nádobí horká. Pak jsem si okousala všechny nehty.

Dalo by se říct, že jsem byla šílená. Můj názor: Byla jsem šílená. Nervní, cukající se lidská troska.

Lehla jsem si na podlahu a přikryla si obličej prachovým polštářem. Snažím se relaxovat, najít pro tělo chvilku klidu. Pokaždé, když zavřu oči, vrátím se v čase. Vidím Spenceřiny zavřené oči. Výstřely. Příšerná kaluž krve. Spenceřiny krve.

Otevřely se vstupní dveře.

Rychle jsem otevřela oči. Sakra. Nesundala jsem si z obličeje polštář.

Někdo, pravděpodobně Kyla, chodí kolem mě po špičkách. Opatrně odtáhla polštář a kouká se na mě dolů.

"Kruci. Myslela jsem, že spíš."

"Kéž bych mohla," postěžuji si.

Zadívá se na můj potemnělý obličej. "Vypadáš děsně."

"Díky."

Povzdechne si. Odhodí polštář a sedne si vedle mě. "Jedla jsi něco?"

Naznačím zápornou odpověď. Natáhne se a položí mi ruku kolem ramen. "Jsi vážně přetažená."

"Fakt, to je teda překvapení," obořím se na ni a mnu si oči.

"Ashley..."

"Omlouvám se, jo?" Došla mi trpělivost. "Připouštím, že nejsem zábavná. Nejedla jsem stejně tak dlouho jako nespala, jsem nervózní a podrážděná a..."

"Prostě miláček jako vždy?" prohodí.

"V podstatě." Usměji se. "Jsem jenom... člověk." Přitisknu si ruce na spánky a zavřu oči. "Myslím, že mi Spencer dala kopačky."

"Myslíš?"

"Nevím to jistě. Byla jsem mimo, tak jsem se jí na podrobnosti neptala." Zakloním hlavu a civím do stropu.

"Podle mého se jen koncentruje na své uzdravení," řekne Kyla opatrně.

"To je důležité. Nejdůležitější," připustím popravdě.

Po chvilce mlčení Kyla prohlásí: "Dnes jsem za ní byla."

Čekám na dodatek.

"Mluvili jsme o tobě."

"Co říkala?" Pootočím hlavou, abych na ni viděla, zním asi až moc nedočkavě.

Pobavilo ji to, pak zjihla. "Hodně věcí."

"Cítila se lépe? Vypadala - vypadala líp?"

"Má se fajn," ujistila mě Kyla. Vydechla jsem úlevou. "Říkala, že máte pauzu."

"To řekla?"

Souhlasně přikývla.

"Co to znamená? Pauzu. Co to znamená?" Jsem si vědoma, jak zoufale to vyznělo. Kousnu se do jazyka.

"Říkala, že zpočátku byla raněná celou tou …záležitostí s Aidenem." Selhal jí hlas, uznávám, že je to pro ni stále bolestivé. V duchu si poznamenám, že mám být k sestře milejší – je jen obětí událostí. "Ale řekla mi, že důvod k té, ehm, pauze byl... no..."

"Vyklop to, Ky."

"Cítí se provinile."

Vytřeštím oči. "Prosím?"

"Cítí se provinile, že ji postřelili, a myslí si, že by ses teď neměla zaobírat všemi problémy s ní spojenými." Zaváhá, než pokračuje, ví, že visím na každém jejím slově. "Po smrti našeho táty, cítí, že si to nezasloužíš. Je jí mizerně."

Téměř vzápětí se cítím mizerně i já. Hanbou se mi zvedá žaludek. "Tohle všechno řekla?" mluvím tiše.

"Pak řekla, že ti věří," dodala pevně Kyla. "Ví, že by ses kvůli ní překonávala."

"Tohle řekla?" opakuji bez dechu.

Kyla přikývla. "Bylo to tak sladké, Ash." Při vzpomínání naklonila hlavu do strany. "Doslova řekla ´Spoléhám na ni´"

Polkla jsem knedlík v krku. "Spoléhá se na mě." Ta představa mě nadchla. "Spoléhá... na mě."

"Jo."

Sevřu Kylu pevně v náruči tak, že nemůže ani dýchat. Pak ji rychle pustím. "Musím jet. Musím jet do, uf..."

"Chápu," dokončí Kyla za mě. "Nechvátej."

Omámeně chvátám po schodech s něčím, co vím, že budu potřebovat později. Svírám to v ruce, sprintuji dolů a k autu, myslím na Kylina slova. "Nechvátej."

Ale chvátám.

Uháním po celou cestu, zaparkuji jako blbec a běžím do Spenceřina pokoje. Dámy na příjmu mi věnují překvapený pohled, ale nevnímám je.

Když dojdu ke dveřím, mrknu dovnitř, až na tvrdě spící Spencer, je pokoj prázdný. Vstoupím a rozhlížím se.

Stoly se prohýbají pod květinami, které poslal... kdo ví. Přáníčka nakupená kolem dokola, balónky, plyšáci. Tahle dívka je nepochybně milována. Z toho nemůžu nikoho vinit.

Tiše dojdu k posteli, aniž bych ji vzbudila, hledím na její obličej. "Vypadala jsi na maturitním večírku tak překrásně," řeknu toužebně. "Omlouvám se za všechno, co se přihodilo, ale jestli mi to dává druhou šanci dokázat ti, že tě miluju, popadnu ji za pačesy."

Jsem trochu udýchaná, zhluboka se nadechnu a jemně pokračuji. "Tak strašně tě miluju, Spence. Nikdy předtím jsem nic takového necítila, ale líbí se mi to. Dává mi to... já nevím... jsi první, na co myslím, když se ráno probudím, a jestliže je to známka bláznovství, pak přísahám, že jsem blázen." Zasměju se.

Nakloním se a opatrně se dotknu jejího obličeje, jako by se mohl rozpadnout. "Budu tady pro tebe. Vždycky, nepochybuj o tom."

Vím, že nebude. Modlím se zato.

"Něco jsem ti přinesla." Málem bych zapomněla. Vyndám malého medvídka, přes hlavu má stále obvaz. "Pamatuješ si na něj? No , posledně se osvědčil, takže..." Položila jsem ho vedle ní a zašoupla ho mezi její ruku a deku. "Bude tě chránit, když tu nebudu."

Zavrtěla se ve spánku, čekám, že se vzbudí, ale nestalo se. Usadím se co nejpohodlněji na židli a zavřu oči.

Než se naději, spím.

9

"Ashley."

Zamračím se ve spánku, zavrtím se na židli. "Ještě 5 minut," zamumlám.

"Ash..."

Neodpovím, propadám se zpět do snů. Už se mi to skoro podařilo - něco mokrého mi dopadne na čelo.

Víčka mi vylétnou vzhůru, koukám na Spencer s potutelným výrazem ve tváři, jak drží brčko. Přejela jsem si rukou přes čelo. "Ty jsi na mě prskla vodu?"

Přikývne, jsem tak šťastná, že vidím její úsměv, že mi ani nevadí, že mě vytrhla z hlubokého spánku. Takhle jsem nespala ani nepamatuji.

"A teď se tomu ještě hihňáš?"

Opět přikývne s úsměvem od ucha k uchu a bublá si zpět do vody.

"No, nesprchovala jsem se už několik dní. Tak bych ti asi měla poděkovat." Vstanu, abych protáhla ztuhlé tělo.

"É, fuj," řekne.

"Povídej mi o tom." Zívnu s praskáním v zádech. Pozoruje mě, očima bloumá po mém odhaleném břiše s napjatými svaly.

"Chybíš mi," pronese náhle.

Posadím se zpět, předstírám, že nevím, o čem mluví. Asi nejsem na tento rozhovor připravená. "Jsem tu," odvětím.

Dlouze se na mě zadívá. "Víš, jak to myslím." Bezradně pokrčí rameny. "Jsem upoutaná k téhle hloupé posteli celé dny... nikdy jsem bez tebe nebyla tak dlouho, ani vteřinu dne. Neodloučili jsme se od chvíle, co... co jsme se seznámily."

Musím se pousmát, i když ta představa mi trochu láme srdce. "To je pravda."

"Myslíš, že to tak bude-"

"Navždy?" přeruším ji, dívá se na mě napjatě. "Jistě."

Mohu říct, že se jí ulevilo. "Jsem tak ráda, že se usmíváš," řeknu upřímně.

Natáhne se a vezme mě za ruku. "Jsi má nejlepší kamarádka, Ash."

"A jinak bych to ani nechtěla." Po krátké úvaze upřesním. " No, možná trochu jinak ano."

Směje se, pak sebou trhne a sáhne si na břicho. "Jsi v pořádku?" zeptám se spěšně.

Přejde to potřesením hlavy. "V pohodě. Někdy to zabolí."

Přikývnu.

Očima se zahledí kamsi do dálky. "Můžu se tě na něco zeptat?"

"Jasně."

"Po plese..."

Napnu se. "Ano?"

Dívá se na mě hravě. "Skočily bychom na to, viď?"

"Ou." Věnuji jí svůdný pohled a povytáhnu obočí. "A ne jednou, Spence."

Rozzáří se jí oči, dívá se ven z okna, snaží se zadržet smích. "Páni. Tolik toho zmeškám," řekne smutně. "Jako maturitní slavnost. Clay a Glen jdou zítra a já je ani neuvidím."

Nemohu uvěřit, že jsem na to zapomněla – do konce školního roku zbývá jen pár dní. Léto je, co by kamenem dohodil.

"Jo," prohodím. "Budeme s tím muset něco udělat."

Pobaveně se na mě podívá, pak pohlédne dolu a uvidí svého medvídka. "Hej! Ty jsi přinesla Teddyho."

"Přinesla." Pozoruji, jak ho objala. "Vzpomínáš, kdy jsem ti ho dala?"

"Ano." Pohlédne na mě. "Když jsi ještě byla v ´pozorné´ fázi."

Udělám pobouřený obličej. " Oh, vždy jsem byla nepochybně pozorná přítelkyně."

"Byla?" zeptá se tázavě.

"No... však víš," pokrčím bezstarostně rameny, ale mám sevřenou hruď. "Máme pauzu."

Okamžik mlčí, pak nepatrně přikývne.

"Ale pořád jsem tu," dodám, rozhodnutá neříct jí o svém rozhovoru s Kylou. "Nic nečekám - prostě jsem tu" ujistím ji.

Přináší to úsměv na její tvář. "Jsi perfektní, Ash."

"Jo," ozve se za námi mužský hlas. "Jsi prostě perfektní, Ash."

Otočím se a zírám na Glena, který drží v ruce maturitní baret a talár. Clay a Paula se zjeví hned za ním. Glen zvolil mou ignoraci a vykročil kupředu.

"Mrkni na ten materiál, Spence." Zvedne ramínko s talárem. "Parádička, parádička."

Spencer vypadá v ten okamžik smutně, pouze jemný náklon hlavy a jemný úsměv, který se jí však neodráží v očích. Vím, že se cítí odtržena od všeho dění - zrovna teď trčí na neurčito v té zpropadené nemocniční posteli.

Musím něco udělat. "Ah, už budu muset jít."

"Fakt?" zeptá se Clay. "Přinesli jsme koblihy." Zvedne krabici a zatřese mi s ní před nosem. Vždycky jsem měla Claye ráda.

Věnuji mu pohled plný díků a zavrtím hlavou. "Lákavé, ale - domluvila jsem si večeři s Kylou, takže..."

Přikývne a obejme mě jednou rukou. "Nedělej si s tím hlavu, Ash." Už jsem se zmínila, že jsem měla Claye vždycky ráda?

"Nebudu." Skloním se a rychle políbím Spencer na čelo, když se odtáhnu, hoří jí tváře. "Miluju tě, zlato," zašeptám jí do ucha.

Glen a Paula ustoupí, takže kolem nich mohu projít.

"Mír," nabídnu jim, než vyjdu ze dveří.