I když půjdu roklí šeré smrti

Napsala: the best of s, Překlad: Sfinxis, petrSF

19

Ťuky ťuk.

Dveře otevře Glen a obrátí oči v sloup. "No jasně. Netuším, proč ještě pořád klepeš."

"Jsem prostě zdvořilá," řeknu mu vesele, čemuž se zasměje. Milý Glen Carlin není vůbec špatný kluk. Arthur je v obýváku, nohy má opřené o stolek a loupe si pistáciové oříšky.

"Pistáciový oříšek?" nabídne mi.

"Ne, díky, pane C, myslí, že-"

"Spencer je ve sprše." Hodí si do pusy oříšek a mrkne na mě. "Máš čas."

Sprchování se zlomenými žebry není jednoduchá záležitost, tak si udělám pohodlí na druhé straně gauče. Glen padne s úšklebkem mezi nás a nabere si plnou hrst oříšků.

"Tu máš," podá mi jeden. "Sněz ho a sklapni."

Předstíraně ho probodnu pohledem a pak obrátím pozornost k oříšku v ruce. "Pistáciový oříšek jsem nikdy neměla."

Glen si jich nacpe do pusy ukrutné množství. "Takhle." Vezme mi oříšek z ruky, odstraní z něj skořápku a zase mi ho podá.

"Nemluv s plnou pusou," pokárám ho, kvůli čemuž ji otevře ještě víc.

Ošiju se a pak si z oříšku ukousnu. "Není špatný," řeknu, zatímco žvýkám.

Pan C mi nabídne mísu, já si pár oříšků vezmu a neopomenu mu poděkovat. "Jak že se jim říká?"

"Pistácie," odvětí pan C. "Něco jako bukvice, ale jedlé."

Glen okamžitě vyprskne smíchy a pan C se na mě zmateně podívá. "Řekl jsem něco legračního?" zeptá se s náznakem úsměvu.

"Někteří lidé nemají vychování," odvětím pohoršeně s pohledem na Glena. Pan Carlin se uchechtne.

"Ale on říkal... že jsou něco jako-" Glen nechává odeznít vlastní smích, zatímco na něj vrtím hlavou.

"Homosexuální vtípky! Úžasně originální," řeknu, přestože mi to nevadí.

Pan C trefí Glena oříškem do hlavy. "Bacha!" Glen si přejede rukou po vlasech. "Ráno jsem strávil před zrcadlem mládí."

"O tom nepochybuju," hodím po něm další oříšek a pan C to pobaveně sleduje.

"Tati!" zvolá Glen rozmrzele a sám si chce nabrat munici, ale pan C s mísou uhne.

"Můžeš si za to sám, synu."

Glen mě zpraží pohledem, zvedne oříšek, kterým jsem ho trefila, a hodí si ho do pusy. "Nezájem."

S panem C se společně zasmějeme a pak uslyším scházet ze schodů Paulu.

"Spencer je zase jako ze škatulky."

"Paráda." Vyskočím na nohy a vidím, že mě tu Paula nečekala.

"No, ahoj, Ashley. Neviděla jsem tě."

"Není divu, byla jste nahoře," řeknu mile a zamířím ke schodům. "Díky za pistácie, pane C."

"Nemáš zač!"

"Pozdějš si to vyřídíme!" křikne ze mnou Glen. Ha.

Spencer sedí před zrcadlem a opatrně si kartáčuje vlasy.

Dojdu k ní, něžně ji zezadu obejmu a políbím ji na krk. V zrcadle vidím, že se usměje. "Nech to na mě," zašeptám a vezmu si od ní kartáč.

"Měla jsi příjemnou sprchu?" zeptám se a projedu jí kartáčem vlasy.

Pokrčí rameny. "Ušla."

"Jsi svěží a revitalizovaná?"

Zazubí se. "To zní jak z lahvičky šampónu."

Zasměju se. "Už jsi dneska jedla?"

"Ne. Proč?"

"Tak mě to napadlo." Skloním kartáč, upřu si jí bradu o hlavu a v zrcadle na ni pohlédnu. "Možná bych nám mohla donést čínu nebo něco."

"To nemusíš."

"Ale já bych chtěla," zakňourám a věnuju jí svůj nejlepším štěněčí pohled.

Když se Spencer usměje, zajiskří jí oči, a já zamířím k jejímu šatníků a prudce ho otevřu. "Oblečeme tě. Co bys chtěla - růžovou sexy blůzku? Tílko? Myslím, že by ti to děsně seklo v nějakých tenkých teplákách."

Spencer sklopí zrak na svůj župan a přitáhne si ho k hrudi. "Ehmm. Jenom nějaký šortky a obyčejný triko."

Sundám příslušné oblečení z ramínek a položím ho na postel. Pak jí nabídnu ruku. Váhavě na ni pohlédne. "Obvykle mi s oblékáním pomáhá máma."

"Budu opatrná," řeknu a podepřu ji rukou. Stejně jako sprchování i oblékání není se zlomenými žebry snadné. Přiblížím se k ní, jsem centimetr od jejích úst. "Nikdy bych ti neublížila."

Odvrátí zrak.

Ustoupím, cítím, že je něco špatně. "Promiň-"

"Nejde o tebe. To... to já." Pořád si drží konce županu u sebe.

"Spence..." Pokusím se usmát. "Už jsem tě nahou viděla. Jsi sice sexy, ale není to nic, co bych nezvládla."

"Ne, to vím. To jen..." Jde k posteli a její hlas se vytrácí. "Spadly mi dneska nějaký obvazy a... ehm..."

Zatímco mluví, mračím se, nechápu to.

"Je to dost, no..." Skousne si ret a přejede rukou po rozloženém tričku. "Není to moc přitažlivý." Pokusí se zasmát, ale vidím, že ji to hodně trápí.

Zabolí mě u srdce. "Ach, Spencer. To je mi úplně fuk..." Ale hlas mám tichý a slabý. Nevím proč.

Odkašle si. "Je to, ehm, samá modřina a je to dost... no, vypadá to dost hrozně."

Natáhnu ruku a dotknu se její, té, kterou si svírá župan. "Jsem si jistá, že to není tak strašný."

Trhne sebou a já okamžitě vyplašeně ruku stáhnu. "Spence, vážně, je mi to fuk."

"Ale mně ne," řekne a v jejím tónu je patrný stud. Téměř sebou trhnu. "Takže, ehm, otoč se."

Pohlédnu na ni, jako bych jí nevěřila, jako by si dělala srandu.

"Otoč se, Ashley." Hlas má odevzdaný.

Okamžitě ztuhnu a otočím se ke zdi. Cítím něco, co neumím úplně zařadit, ale jsem ráda, že jí nemusím stát tváří v tvář. Poslouchám, jak se pomalu obléká. Několikrát se chci otočit, abych jí instinktivně pomohla, protože slyším, jak s oblečením zápasí, ale zarazí mě ostrým tónem.

"Hotovo."

Když na ni konečně pohlédnu, sedí na posteli, oblečená a rudá od námahy. Zůstávám stát, kde jsem.

"Pojď si ke mně sednout, hlupačko."

Posadím se na postel a dívám se všude možně, jen ne na ni.

"Ash."

Pohlédnu na ni. Zableskne se jí v očích.

"Políbíš mě?"

Olíznu si rty a přitisknu je na její, nejdřív něžně, ale než se naděju, mám ruce v jejích vlasech.

Teď se líbáme vášnivě, ale jsem opatrná, sedím rovně a ani jednou příliš nezatlačím. Naše polibky jsou téměř agresivní, je tam něco, co neumím zařadit.

Když se odtáhneme, obě lapáme po dechu, pohledy upřené před sebe. Její ruka vyhledá mou.

"Jednou mi to ukážeš?" ozvu se do ticha.

"Ukážu."

S tím to necháváme být.

20

"V pohodě?"

Spencer přikývne a dál sleduje, jak se v mírném větru pohupují stromy.

"Není slunce pro tvou bledulovitou pokožku až moc ostré?" zeptám se.

Spencer je zahleděná do nebe.

"Spence."

"Hm?" pohlédne na mě.

"Utahuju si z tebe. Napomeň mě, abych mohla říct něco roztomilýho."

"Neříkej mi bledule?"

Zašilhám proti slunci. "To nevadí, protože já mám ráda ženy takový, jaký mám ráda kafe."

"Se lžičkou?"

"Slaďoučký a samý mlíko," zazubím se na ni.

Zasměje se. "To nebylo moc roztomilý."

"Jé, ale já se tak děsně snažím." Položím jí ruku na koleno a přisunu se k ní blíž. Jen vzdychne, přitiskne se ke mně a dál hledí ven z verandy.

Spencer musí dneska vyrazit do světa a to ke všemu do nemocnice. Co jsem vyrozuměla, tak jde jenom o pravidelnou prohlídku, ale pro ni je to velká věc. Nebyla venku týdny a vidím na ní, že si užívá pouhé sezení na verandě a teplo slunečních paprsků. Já si užívám sledování, jak si to užívá.

"Už budeme moct vyrazit, zlato," proběhne kolem nás Paula dělající bůhví co. Paula vždycky pobíhá někde kolem.

Spencer líně zakroutí hlavou. "Tady venku je tak nádherně."

"Máš pravdu."

"Fakt nádherně." Zavře oči a vychutnává si sluneční paprsky. Natáhnu ruku a přejedu jí prsty po krku.

"Skoro tak nádherně, jako jsi nádherná ty."

Otevře jedno oko a pohlédne na mě. "Mažeš mi med kolem pusy?"

"Nenapadlo mě, že je to třeba. Myslela jsem, že jsi dost sladká sama od sebe." Zamrkám řasami a Spencer se neubrání zasmání.

"Dneska jsi rozjetá, co?"

Pouze šťastně přikývnu.

Zhluboka se nadechne. "A krásně to tu voní."

"Měly bychom sem chodit častěji. Možná v noci." Položím jí hlavu na rameno a zavřu oči. "Posedět si na houpačkách. Noci jsou teplý. Vsadím se, že bychom tu mohly i přespat."

Spencer vydá zvuk, který mi říká, že se jí ta představa líbí, ale pak řekne: "Nemyslím, že by se to mámě líbilo."

"Tak to má Paula smůlu," odvětím a vdechnu Spenceřinu vůni. "Vyplížíme se z domu. Bude to v pořádku, se mnou budeš v bezpečí. V tom jsem dobrá."

Spencer pohne hlavou, aby mi mohla přitisknout rty na čelo. Poznám, že se usmívá. "Nemáš konkurenci, co se..."

"Musíme jet," ozve se za námi Paulin hlas. V minulosti bychom od sebe se Spencer odskočily. Ale momentálně není skákání v blízkosti Spencer moc dobrý nápad. Takže ještě chvilku zůstáváme, jak jsme, zatímco na nás Paula shora zírá, a pak ucítím, jak mi Spencer vtiskne polibek na čelo.

Udělá mi to velkou radost, pak pomalu vstanu, vezmu Spencer za ruku a pomůžu jí vstát.

Uslyším, jak Paula netrpělivě zacinká klíči. "Chápu to dobře, že Ashley pojede do nemocnice s námi?"

"Jé, nerada vám kazím radost, Paulo, ale myslím, že tentokrát zůstanu doma," řeknu jí a snažím se udržet zároveň omluvný a sarkastický tón.

Místo vražedného pohledu mi Paula věnuje pouze drobný úsměv. "No, jsi vždy vítaná."

Pak se vrátí zpátky do domu.

Překvapeně se otočím na Spencer. "Ona se usmála."

"Já vím."

"A byla milá."

Spencer se při pohledu na můj zmatený výraz roztáhnou rty do úsměvu. "Já vím."

Dojde mi to. "Řekla jsi jí něco nebo tak něco?"

"Tak něco."

"Tak něco?"

"Byla na tebe strašně zlá," řekne Spencer nelibě. "Nelíbilo se mi to a nedovolím nikomu, aby byl na tebe zlý, když jsi na mě tak hodná."

Zjihne mi srdce. "Cos jí řekla?"

Spencer se uculí. Pak mě chytne za malíček, zvedne mi ruku a začne si s ní hrát. "Řekla jsem jí, že čím je na tebe zlejší, tím víc mě postrkuje do tvýho náručí." Spencer se tomu zasměje. Velký vtip.

Chvilku o tom přemýšlím. "Tohle jsi jí řekla?"

"Jo."

"Jako vtip nebo tak něco?" Myslela jsem, že Spencer už je v mém náručí. Žádné postrkování není třeba.

Spencer o tom přemýšlí. "Nevím... ale je k tobě milejší, tak na to nesejde, ne?"

Spojím si dvě a dvě dohromady a vytrhnu ruku ze Spenceřina sevření. "Je ke mně milá jenom proto, že... že si myslí, že se k sobě nevrátíme?"

Spencer si skousne ret. "Asi jo. Když to podáš takhle..."

"Tys to takhle podala."

Zvláštně na mě pohlédne a pak mě opět chytne za ruku. "No, jsme jenom kamarádky."

"Tak mi vrať tu ruku." Vytrhnu jí ji.

"Nebuď hloupá," zamumlá a znovu se po mé ruce natáhne. Já ale potřebuje chvilku přemýšlet, aniž by se mě Spencer dotýkala. Jen vteřinu.

"Ne." Schovám si ruce za zády. "Nedám ti ji."

Spencer zúží oči. "Dej mi tu ruku."

Zavrtím hlavou.

Nastane kratičký okamžik ticha, ale stačí to.

"Nikdy se ke mně nevrátíš!" obviním ji překotně.

Spencer vykulí oči. "Ashley-"

"Nemůžeš mě dál líbat a tak a pak říkat vašim, že jsme jenom nejlepší kámošky!"

"Já - to nedělám."

"Přesně to děláš!"

"Jsi moje nejlepší kamarádka a líbám tě, protože se mi to líbí," řekne Spencer klidně, vyrovnaně.

"Nemůžeš mít obojí, Spencer!"

"Nikdy předtím ti to nevadilo."

Přemýšlím o tom. Zní to dokonale rozumně. Ale Spencer ve mně pouhými několika nevinnými slovy vzbudila strach, který jsem nikdy předtím necítila: možnost, že Spencer a Ashley jako přítelkyně nemají budoucnost. Že tu už navždy budou jen Spencer a Ashley jako kamarádky, které se občas líbají, a nedokáží si vyřešit své problémy.

"Proč z toho děláš takovou vědu?" zeptá se Spencer vyrovnaně.

"Protože jsem si myslela..." Pečlivě volím slova. "Protože mě nikdy nenapadlo, že je to otázka."

"A co?"

Ztěžka polknu. "Že se k sobě vrátíme."

"Jsme spolu, Ash," prohlásí Spencer a položí jednu ruku na zábradlí. Tenhle rozhovor se jí nelíbí.

Myšlenky mi uhánějí rychlostí kilometr za minutu. "Myslela jsem, že jsme se rozešly."

"Máme pauzu," zopakuje Spencer a zní podrážděně a lehce ublíženě.

"Myslela jsem, že jsme spolu!"

"Pohybuješ se v kruzích."

"No, tak mi řekni, co se děje!"

"Uklidni se."

"Já jsem klidná! Jsem úplně klidná!"

"Nezníš tak."

"Nikdy jsem nebyla klidnější!"

"Ashley." Její tón mě umlčí. "Co se děje?"

"Nebereš mě vážně. Naháníš mi trochu strach, Spence," řeknu jí upřímně. Náhle mi ze všech pórů prosakuje nejistota. "Co s námi bude?"

"Řekla jsem ti, že potřebuju čas, Ashley."

"Dala jsem ti čas. Dám ti čas. Ale potřebuju... já nevím. Naději?" řeknu zoufale a doufám, že jí to bude dávat smysl.

"Takže mi dáš veškerý čas na světě, ale až po tom, co ti řeknu, jak jsem se rozhodla?"

"Musíš se o tom rozhodovat?"

"O čem?" dotáže se popuzeně.

"O nás. My jsme teď rozhodnutí? Něco, o čem musíš přemýšlet?"

Otevře pusu, aby něco řekla, ale zdá se, že ví, že jde o prohraný boj. "Já... já... už jsme o tom mluvily."

"Myslela jsem si, že mě jenom necháváš čekat. Trestáš mě za... to je jedno za co. A byla jsem tu. Byla jsem tu každej den, Spencer. A teď jsem jenom nějaký rozhodnutí, který někdy v budoucnosti možná uděláš." Slova ze mě vycházejí sama. Říkám věci, o kterých jsem ani nevěděla, že se mi honí hlavou, dokud jsem je nevyslovila.

Hledí na mě, jako bych byla blázen. "Tvrdila jsi mi, že na nic nečekáš."

"Nemyslela jsem si, že čekám," odvětím. "Myslela jsem, že... máme pauzu. Ale ty jsi zmáčkla stop."

Zdá se, že Spencer moje slova trochu zasáhla. "Nezmáčkla," pokusí se říct, ale já vrtím hlavou. "Říkala jsem ti, že..."

"Já, ehm..." Navlhčím si rty. "Mám teď trochu zlomený srdce, myslím."

"Ach, Ash..." Natáhnu ruku, aby mě s ní pohladila po paži, ale uhnu jí.

Seberu se. "Můžu tě o něco požádat?"

"O cokoli."

"Buď moje přítelkyně," vyhrknu a v hlase mám patrné emoce. "Buď zase moje přítelkyně." V duchu vidím sama sebe, jak jsem při jedné z prvních nocí v nemocnici poprosila Spencer o polibek. V obličeji měla stejný výraz jako má teď.

"Nemůžu," zašeptá, ale je to stejné, jako kdyby křičela. "Myslela jsem, že to chápeš."

Otevře se milión starých ran, pro nás obě, já vím.

"Sakra." Zatnu čelist a pak si snažím vzpomenout, čím tenhle rozhovor vůbec začal. Tenhle hrozný, příšerný rozhovor.

"Můžeme jet?"

Spencer nad špatným načasováním Pauly, která se za námi náhle objeví, zavře oči. "Mami-"

"Byla jsem na odchodu," řeknu a přeskočí mi hlas. Prokleju se za to a Paula vypadá jen nepatrně znepokojeně, zatímco věnuju Spencer zraněný, bezmocný pohled.

Pak odejdu.

21

"Jsi idiot."

Zpražím Kylu, která sedí vedle mě na gauči, pohledem.

"Chovala se, jako kdyby se ke mně nechtěla vrátit," ztěžuju si.

"Možná nechce," řekne Kyla klidně.

Zatnu zuby. "Nepomáháš."

"To samý se dá říct o tobě," odvětí uštěpačně. Očividně nechápe závažnost téhle situace.

"Je to, jako kdyby na mě zapomněla. Jako bych s ním celý ty dny nebyla a nedávala jí ze sebe všechno. A ona se ani nesnaží předstírat, že mám šanci."

Kyla vzdychne. "A ty si myslíš, že máš šanci?"

"Nemyslela jsem si, že je třeba se trápit s šancema!" vybuchnu.

"Á. Takže tě měla vzít automaticky zpátky, protože jsi Ashley a jsi prostě úžasná?"

"Je to složitější." Kyla to očividně nechápe. Přitisknu si na obličej polštář.

"Tak to zjednoduš."

"Nechápeš to. Mezi náma se Spencer jsou věci, který si nemusíme říkat nahlas." Odložím polštář. "Rozumí se samo sebou."

"A?" Kyla si ten polštář vezme a podepře si jím hlavu.

"A tentokrát to nevyslovený bylo: 'Vrátíme se k sobě. Jenom potřebuju čas.'"

Kyla na mě zmateně pohlédne. "Možná jsem blázen, ale neřekla Spencer přesně tohle? Jako nahlas? Dneska?"

"Ne. Řekla: 'Možná se k sobě nevrátíme. Potřebuju čas na rozhodnutí'. To jsou dvě úplně rozdílný věci."

Zvažuje to. "Myslím, že ti přeskočilo."

"Přeskočilo mi už dávno." Přitisknu si dlaně na obličej. "Nikdy v životě jsem nezažila skutečnej stres. Je to děs."

Kyla se zachmuřeně zasměje. "Prostě se Spencer omluv."

"Nechci se jí omluvit."

"Proč ne?"

"Chci, aby se ona omluvila mně. A vím, že to zní děsně sobecky, protože má hodně starostí..."

"No, aspoň víš, že zníš sobecky," odvětí Kyla suše. Zasténám.

"Jsem příšernej člověk," prohlásím. "Spencer mě už nemiluje."

"Utápíš se v sebelítosti," pípne Kyla. "Jenom to, že má teď hodně starostí, neznamená, že tě nemiluje."

"Já vím! Vím, že to, co říkáš, je pravda, ale..." Dlouze vydechnu. "Aspoň mi řekni, že to, co říkám, ti dává smysl. Můžeš mi říct aspoň to?"

"Dává to smysl, ségro." Poplácá mě po noze. Vážím si toho. "A myslím, že ti Spencer jenom dává ochutnat vlastní medicíny."

Posadím se. "Co tím myslíš?"

Věnuje mi ironický pohled. "Promluv si s ní, Ashley. Nechceš se s ní přece hádat."

To je svatá pravda. Proto se o pár minut později ocitnu na houpačce před domem Carlinových, kde čekám, až přijedou Spencer a Paula. Střídavě se cítím v právu, ublíženě a neuvěřitelně hloupě.

Je to zvláštní kombinace. Nutí mě to přemýšlet. Co když nám se Spencer nebylo souzeno být spolu? Nejdřív jsme byly jenom kamarádky. Skvělé kamarádky. Co když nám bylo souzeno být jen to? Nejlepší kamarádky. Na jednu stranu bych jí nikdy nedokázala říct ne. Bez ohledu na můj dnešní výbušný projev nejistoty tu pro Spencer vždycky budu, jakkoli mi dovolí tu pro ni být.

Na druhou stranu je mi na zvracení z myšlenky na jakýkoli scénář, který nezahrnuje mé rty na jejích. Její rty na rtech někoho jiného? Zabila bych ho.

Na příjezdové cestě zastaví dodávka. Instinktivně vstanu a rychle vyrazím k autu.

Vystoupí Paula a věnuje mi pohled. "Ashley. Jak dlouho tu čekáš?"

"Moc dlouho ne," odvětím. Ukážu na sedadlo spolujezdce. "Jenom musím mluvit se Spencer."

Paula přikývne. "Samozřejmě. Co kdybyste se šly na chvilku projít?" Přinutím se k vděčnému úsměvu. Budujeme mosty. Brzy Paula zmizí v domě.

Otevřu Spencer dveře.

"Vrátila ses." Nezní nadšeně.

"Samozřejmě, že jsem se vrátila, hlupačko." Při výstupu z auta jí nabídnu ruku a pak naše ruce pevně spojím.

Věnuje mi tázavý pohled.

"Nechceš se projít?" zeptám se. Spencer přikývne. "Jenom na chvilku, vím, že jsi unavená..."

Pomalu kráčíme po chodníku a mírně mezi sebou pohupujeme spojenýma rukama. Takhle je to pokaždé. Můžeme se pohádat, můžeme křičet, ale nakonec se vždycky zase nějak najdeme a dokážeme se na sebe usmát.

"Omlouvám se, že jsem děsná," řeknu nakonec.

Spencer se krátce zasměje. "To jako vážně?"

"No tak, Spence. Myslím to vážně. Jsem v poslední době nějak unavená," řeknu jí jemně.

Chápavě přikývne. "Já vím. Věř mi."

"Jo. A omlouvám se, že jsem tak vybuchla. To jen... nevím. Je to těžký. Pomyšlení, že možná..."

"Že možná nejsi to, co chci?" dokončí Spencer.

"Možná."

"Že je pro mě hrozně těžký se rozhodnout mezi tebou a... něčím jiným? A to tě překvapilo a ranilo?"

Jako by mi brala slova z pusy. "Jo," řeknu tichým hlasem.

"Jako... na plese?" Hlas má tichý a její ruka stiskne mou. V uších mi zní Kylina slova: Dává ti ochutnat vlastní medicíny.

Pohlédnu na Spencer. "Promiň," řeknu a asi až teď plně chápu, čím si kvůli mně prošla.

Pronikavě na mě hledí a já jí ten pohled oplácím. "Jo."

Cítím potřebu promluvit. "Poslyš - nechci, aby sis myslela, že je to u mě všechno nebo nic, ano?" řeknu. "Ať se rozhodneš jakkoli, je mi to jedno. Stojím stoprocentně za tebou, protože... protože ti věřím. A miluju tě."

Na tváři Spencer se objeví úsměv. "Podívejme, říkáš správný věci."

Chvíli jdeme v tichosti a pak Spencer promluví. "Není to rozhodnutí."

"Hm?"

"Mezi tím mít tě a nemít tě? Být ti co nejbližší, nebo tě mít jako kamarádku?" Sevře mi ruku mezi oběma svýma a zahledí se na ni. "O tom nemusím přemýšlet ani vteřinu."

"Ani vteřinu?"

"Ani tu. To jen..." Pokrčí rameny, vzdychne a upře zrak před sebe. Na své sousedství. "Je to zvláštní. Teprve se začínám zase dávat dohromady. Ještě mám před sebou dlouhou cestu - a až se ti opět oddám, chci být zase celá. Abychom mohly být dokonalé."

Chápu to. Chce to čas. A nikdy nebudeme dokonalé a nikdy to nebude takové jako dřív, ale může to být lepší. A můžeme být silnější.

Nakloním se a políbím Spencer na tvář. "Miluju tě, Spence."

Usměje se. "Taky tě miluju." Pak se zhluboka nadechne. "Měly bychom chodit na procházky častěji. Je to příjemný."

"Jo. Jen já, ty a cesta, zlato. Není nic lepšího."

"Ale je docela horko," poznamená Spencer a dloubne do mě. "Příště bychom si měly vzít deštníky."

"Myslím, že správný slovo je slunečník, drahá."

"Slunečník?" zatváří se Spencer uznale. "To zní noblesně. Netušila jsem, že-"

Než může dokončit větu, ozve se hlasitá rána. Okamžitě mě zachvátí panika a ucítím, jak mi Spencer sevře ruku tak, až to bolí.

Autu projíždějícímu kolem nás bouchl výfuk. Dost hlasitě na to, aby mě vyděsil. Pohlédnu na Spencer, které se z obličeje vytratila všechna barva.

"Byl to jenom výfuk, Spencer," řeknu jí konejšivě. Její sevření nepovolí a očima těká po okolí.

"Hm, hm," mumlá, rty semknuté těsně k sobě.

"Jsme v pořádku, Spencer," snažím se ji utišit. "Jsi v pořádku."

Pohlédne na mě a pak ucítím, že se jí třese ruka. Natáhnu ruku a pohladím ji po vlasech. "Máš strach."

Přikývne. "Mohly bychom jít domů?" hlesne a zní vyděšeně. Zabolí mě u srdce.

"Jo, jo. Pojďme."

Jdeme rychlou chůzí a Spencer dýchá nepravidelně. "Jsi v pořádku?"

"Nic mi není. Nic mi není. To jenom... sakra." Zatne ruku v pěst a zhluboka dýchá. Panikaří.

"Spencer." Hlas mám pevný a klidný. "Koukni na mě."

Udělá to. Vidím jí ten strach v očích.

"Jsi v pořádku, dobře?" Stisknu jí ruku tak pevně, jako ona tiskne mou. "Protože bych nikdy nedovolila, aby se ti něco stalo."

"Správně."

"A jsem s tebou."

"Jo."

"Cítíš mou ruku?" Přikývne. "Cítíš, jak tě tisknu? Cítíš to?" Dám kolem ní ruku a něžně ji hladím. Cítím, že se přestává třást. "Jsem v pořádku, pokud jsi ty v pořádku."

Hledí na mě a pomalu se uklidňuje.

"A já jsem v naprostým pořádku," řeknu jí. "Takže ty musíš být..."

"Jsem v pořádku." Teď přikyvuje a oči jí sice pořád planou, ale její sevření povoluje.

Věnuju jí starostlivý pohled. "Dobrý?"

"Dobrý." Slabě se usměje. Úlevně vydechnu tak, aby si toho nevšimla. Nenávidím ty lidi, co tehdy večer stříleli. Nenávidím je za to, co jí způsobují. "To jen... občas se hrozně vyděsím, víš?" Pokusí se tomu zasmát, ale trápí ji to.

"No..." Hledám vhodná slova. "Kdykoli dostaneš strach, tak natáhni ruku a chyť tuhle." Ukážu na naše spojené ruce.

"Co když se mnou nebudeš?"

"Rychlý vytáčení." Políbím jí ruku.

Vím, že jí nemusím říkat, že mi může kdykoli zavolat.

22

"Nechceš jít zítra na pláž?"

"Nemůžu." Šáhnu do mísy na stole.

Kyla si hodí zrnko popcornu do pusy. "Proč ne?"

"Budu se Spencer," hlasitě žvýkám.

"Budu se Spencer," zopakuje z kuchyně má matka a pozvedne obočí.

"A co má jako být?" ptám se. Její tón se mi nelíbí.

Pouze pokrčí rameny.

"Nebyla jsi na odchodu?" zúžím na ni oči.

Matka si usrkne martini. "Á. Moc silné." Za klapání podpatků o lino se připlouží a podá pití Kyle. "Dopij to, drahá."

Kyla upře na skleničku zrak, pak se podívá na mě a vypadá pobaveně. "Ehm, dobře."

Matka propluje kolem mě a štípne mě do tváře. "V životě jsou i jiné věci než jen Spencer, drahoušku." Než můžu něco říct, zmizí ze dveří.

"Je to čarodějnice," řeknu Kyle, která pořád zírá na martini v ruce. Vezmu jí ho a napiju se. "A snaží se tě otrávit, tohle je určitě 90% samohonka," udělám obličej, protože mi hoří hrdlo.

"Když tě dost opiju, půjdeš se mnou?" ukáže Kyla s nadějí v hlase na skleničku.

Hlasitě se zasměju a opatrně odložím pití na stůl. "Pochybuju, že by se Spencer líbilo, kdybych se opilecky motala."

"Tak se motej kocovinově - zítra."

"To nejde."

"Blbost!"

Povzdechnu si. "Nemůžu. Jsem-"

"Na telefonu?" doplní Kyla.

"Přesně. Ne, že by mi do vadilo." Ztiším hlas. "Spencer mívá poslední dobou noční můry. Takový, co se z nich člověk probouzí s křikem."

Kyla vypadá soucitně. "Blbý."

"Jo," řeknu. "Tuhle v noci mi volala, protože se jí zdálo, že umřela." Musela jsem ji utěšit. Drsná noc.

"Nemůžeš tu pro ni být každou vteřinu," řekne mi Kyla jemně.

"Já vím." A opravdu to vím. "Ale můžu to zkusit."

Kyla přikývne a vím, že se mnou souhlasí. Ví, co k Spencer cítím. "Jsem hrozně osamělá," našpulí spodní ret. "Mám jen ten popcorn."

"Ale jdi ty."

Pochmurně žvýká jedno zrnko. "Je to tak."

"Víš, komu bys měla zavolat?" řeknu a téměř cítím hrdost, že mě to napadlo.

"Komu?"

"Madison," odvětím a uchechtnu se.

Kyla zalapá po dechu. "Madison! Ta si se mnou určitě zapaří."

"To zapaří." Pokrčím rameny. "No, pokud ji teda dokážeš vystát."

Kyla otevře svůj mobil. "Když dokážu vystát tebe, snesu všechno."

Vypláznu na ni jazyk. Chvilku žvatlá s Madison po telefonu. Samozřejmě, že Madison půjde pařit. Ta holka si nenechá ujít žádnou pařbu.

Kyla pobíhá po pokoji jako blázen a připravuje se. Ležím na její posteli a je vážně hodně pohodlná. Usnu, ještě než se se mnou stihne Kyla rozloučit.

"Ahhh!" Z hlubokého spánku mě vytrhne Kyla skokem na postel. Madison stojí za ní a směje se jako blázen.

"Vstávej, Ash," klepe mi Kyla na čelo. Sotva se setmělo, ale obě už jsou řádně opilé.

"Jako malý holky." Posadím se a protřu si oči. "A pustila jsi Madison do mýho domu."

Madison se mě pokusí probodnout pohledem, ale nakonec jenom propukne v smích. "Mlč, Ashley." Víc nesvede.

"Jdem ještě ven!" sděluje mi Kyla. "Myslela jsem, že budeš u Spencer, ale jsi tady! Tak... pojď s náma!"

Pohlédnu na hodiny. "Vlastně bych k ní měla zajet..."

Madison zasténá, ale pak ucítím, jak mi v kapse zavibruje mobil. Vytáhnu ho a kouknu se, kdo volá. Je to pevná linka Carlinových.

To je divné. Spencer mi vždycky volá z mobilu. "Haló?"

"Ashley?" Clayův hlas je trochu roztřesený a srdce mi vyskočí do krku.

"Clayi? Co se děje?" Kyla na mě pohlédne, znepokojil ji můj tón.

"Jde o Spencer, ona... no, ona-"

"Co se stalo?" Kyla mi znepokojeně položí ruku na paži. Madison se zamračí.

"Upadla." Zhoupne se mi žaludek. "Upadla v koupelně."

"Panebože. Je v pořádku?"

"Co se stalo?" ptá se Madison a já ji umlčuju mávnutím ruky.

"Nic jí není. Jenom si natloukla a je trochu otřesená."

Okamžitě vstanu. "Hned jsem tam." Zaklapnu telefon a odhodím ho na postel.

"Co se stalo?" znovu se zeptá nervózní Madison. Protáhnu se kolem ní.

"Spencer upadla. Musím tam jet."

"Upadla?" Kyla jde za mnou. Madison jde za ní.

"Je v pořádku, ale...," nedokončím to, zatímco beru schody po dvou.

"Jedeme taky," prohlásí Kyla.

"Ne. Ne." Už jsem dole a popadnu z věšáku klíče. "Zavolám ti..."

"Nemáš boty!" zavolá za mnou Madison, ale to už jsem za sebou zavřela dveře.

Jakmile tam dojedu, po překročení nepočítaně dopravních předpisů, zaparkuju na špatné straně ulice a rozběhnu se po Carlinovic příjezdové cestě. Prudce otevřu dveře.

"Kde je Spencer?" popadám dech.

Glen Carlin drží plátek pizzy a vypadá zaskočeně. Přejede mě pohledem. "Máš na sobě pyžamo."

"Kde je Spencer?"

"Ještě se nevrátila."

"Kde je?"

"Clay a táta ji vezou domů."

Je v nemocnici. Sakra. Otočím se a zamířím ke dveřím. Glen ke mně přiskočí a chytne mě za rameno. "Ashley, klídek." Pohlédnu na něj. "Je v pořádku. Za chvilku bude doma. Dej si pizzu." Dovede mě ke gauči.

"Proč jsi na mě tak hodnej?" zeptám se, zatímco si cpe na pusy druhý plátek pizzy.

"Měla by ses vidět," řekne s plnou pusou. "Měla by ses uvolnit. Učesala ses vůbec, než ses sem rozjela?"

Vzdychnu a pevně zavřu oči. Než můžu odpovědět, spatřím v okně záblesk předních světel auta; Carlinovi přijeli domů. Vstanu a chystám se vyřítit ven. Glen mě stáhne zpátky na gauč. "Ash, klídek! Bohajeho. Přijde sem."

Posadím se a nevěřím, že mě o klidu poučuje Glen Carlin. Dojde ke dveřím a otevře je. V tichosti sleduju, jak Arthur pomáhá Spencer pomalu vejít do domu. Pořád má nemocniční límec a na čelisti se jí dělá modřina.

Jakmile je v domě, spatří mě, a okamžitě zamíří ke gauči, na kterém sedím. Je mi do breku a nejsem si úplně jistá proč. Celá ovázaná vypadá strašně zranitelně. Arthur ji posadí na gauč, opatrně, aby jí neublížil. Spencer mě beze slov chytne za ruku a obě víme, co to znamená. Proplete prsty s mými.

Glen, Clay a Arthur na sebe pohlédnou a pak s výmluvou na pizzu odejdou do jídelny.

"Ahoj," řeknu jemně, jako bych se bála, že jí můžou hlasité zvuky ublížit.

Dlouze vzdychne a trochu se zašklebí bolestí. Skousnu si zevnitř ret, štve mě, že má bolesti.

"Co se stalo?"

"Podlaha v koupelně byla mokrá," řekne zachmuřeně.

"Bolí to?"

Pouze přikývne.

"Budeš-"

"Nechci o tom mluvit." Pohlédne na mě a ve tváři má odměřený, smutný výraz. Dneska asi neměla nejlepší den. Stisknu jí ruku a ona mě sevře, jak nejvíc to jde.

"Promiň."

"Když jsem se vrátila, byla jsi tu." Spencer mi věnuje ten nejdrobnější úsměv, není jí ani vidět na rtech, pouze v očích. "Jako kouzlem."

"Taková jsem já. Kouzelná Ashley," odvětím a z celého těla mi vyzařují obavy. Myslím, že to vidí.

"Neboj se."

"Nemůžu si pomoct," odvětím upřímně se stoprocentně oddaným výrazem. Cítím, jak se vrývá do rysů.

"Já vím," řekne Spencer jemně. Drží se mě, ale snaží se být statečná. Když na mě ale pohlédne, poznám to i jen z toho, jak má svraštěná obočí. Bojí se. "Přespíš tu?"

Několikrát přikývnu. "Jo. Jo. To bych mohla." To bych určitě mohla.

To ji podle všeho uklidní, i kdyby jen trochu. "Přijela jsi nachystaná." Pohlédne na mé oblečení. Pyžamové šortky a bílé tričko.

"Jo, vyrazila jsem trochu... narychlo."

Projedu mi rukou vlasy. "Máš přeleželý vlasy."

"Hodně narychlo."

Spencer se mírně uchechtne a řekla bych, že to je nejvíc, jak se momentálně dokáže smát.

Stačí to.

23

Otočím se čelem ke Spencer a zívnu. Mám za sebou noc klidného spánku, vždycky to tak je, když spím se Spencer. V její posteli. Nikdy k ničemu nedojde, ale stačí mi, že ji vedle sebe cítím dýchat.

Od toho večera, kdy Spencer upadla v koupelně, mě chce u sebe čím dál tím víc. Víc než obvykle, což je víc než hodně.

Ne, že by to vadilo, samozřejmě.

Spencer ještě spí. Napadne mě, že bych tiše sešla dolů a zabavila si snídaňový muffin, ale slyším šmejdící Paulu. Ne, že by na mě byla v poslední době zlá nebo něco podobného, byla překvapivě milá. Zvlášť vzhledem k tomu, že už nějakou dobu spím většinu dnů v týdnu v posteli její dcery.

Řekla bych, že v poslední době všichni chodí kolem Spencer po špičkách, dávají si velký pozor, aby se ničím nedotkli jejích citů. A tím ani mých. Mívá zvláštní nálady.

Trochu se v posteli posunu a snažím se ji nevzbudit, ale otevře oko. "Dobrý ráno."

"Dobrý brzký ráno," mrknu na hodiny. "Jak ses vyspala?" Spencer občas nezamhouří oko. Říká, že to jsou noci, kdy s ní nejsem.

"Jako nemluvně," odvětí a promne si oči. Dívám se na ni. Ráno bývá rozkošná.

"To je dobře."

Věnuje mi ospalý úsměv. "Chceš pozdějc něco podniknout?"

Obvykle to znamená krátkou procházku, nebo houpání na venkovní houpačce. Možná film, možná krátkou zacházku do blízké herny, kde mají prehistorického Pac Mana. Nic výjimečného.

Ne, beru to zpátky. Všechno je to velmi výjimečné.

Dám jí vlasy z očí. "Myslím... že můžeme dělat, cokoli budeš chtít," řeknu jí.

"Cokoli?"

"Cokoli. Teda až na to, že jsem Kyle slíbila, že si s ní dneska zajdu na pozdní snídani." Udělám grimasu. "S ní a Madison. Po tom jsem celá tvá."

"Ty s náma nepůjdeš na snídani?"

"Jakou snídani?"

"Máma nás bere na snídani do Vaflovýho království."

"Vafle. Lákavý," odvětím a protáhnu si ruce. Pak se ke Spencer přisunu a políbím ji na ucho. "Nemůžu dát Kyle košem."

Zakňourá. Vím, o co se snaží, znám ji příliš dobře.

"Speeeence," zasténám. "Nežádej mě o to, víš, že ti vyhovím. Udělala bych pro tebe cokoli."

"Já vím," připustí a pak vzdychne. "Asi jsem rozmazlená."

"To jsi."

Probodne mě pohledem a pak natáhne ruku a pohladí mě s ní po boku. "Prostě tě mám ráda u sebe. Neumím to vysvětlit, jako bys byla..."

"Pes ochranář?" navrhnu a z jejího dotyku mi naskáče husí kůže.

Přemýšlí o tom a pak s úsměvem přikývne. "To sedí. Pes ochranář." Sevře mi paži. "Hřejivá, přítulná a staráš se o mý bezpečí."

To znamená, že dělám svou práci dobře. Jsem ráda, že mě bere takhle. "Přítulná?"

Přikývne. "Můžeš se přisunout blíž."

To říká pořád. Tulení se Spencer vždycky patřilo k mým nejoblíbenějším činnostem, ale hrozně se bojím, že jí ublížím. Zraněná žebra a ta rána jsou stále citlivé na dotek. Časem se to všechno zahojí, ale... no, čas si žádá čas.

Opatrně se přisunu trochu blíž a dám jí ruku kolem stehna. Normálně bych jí dala ruku kolem pasu, přes břicho. Naučila jsem se jejímu břichu vyhýbat - jejím nově zformovaným jizvám. Jejím čerstvým modřinám. Nežádá mě o to, ale podvědomě jsme si našly nové způsoby, jak k sobě pasovat.

"A je to," řeknu, ale jsme k sobě jen o malinko blíž.

"Můžeš se přisunout blíž," zopakuje.

"Máš ranní dech," řeknu nevážně a políbím ji na nos.

"Tobě se nelíbí můj ranní dech?" upře na mě Spencer psí oči.

Zabořím jí nos do vlasů a zhluboka vdechnu. "Moc se mi líbí, jak po ránu voníš." Políbím ji hlavu. "Tvůj dech už tolik ne." Shlédnu na ni a zazubím se.

"Polib mě, blbko."

Líbáme se jen zřídka. Téma 'vracení se k sobě' jsme už od toho dne na verandě neotevřely, ale občas mi jemně připomene, že nejsme spolu, žádostí o polibek. Vždycky jí vyhovím.

Tentokrát to není jinak. Myslím, že v našich spontánních polibcích nalézá útěchu. Neříkám jí, že já taky.

"Tak co můj dech?" zeptá se po ne o moc víc než cudném polibku.

Spokojeně vzdychnu. "Lahodný."

Moje odpověď se jí líbí, pak mě překvapí, když se nakloní k dalšímu polibku. Znovu přitisknu své rty na její a přejedu jí prsty po tváři.

Její jazyk se otře o můj a náš polibek se okamžitě prohloubí. Slastně zasténám a pak se odtáhnu. "Spence?"

"Hm?"

"Ty, ehm... chci říct." Párkrát zamrkám a ona jen dál upřeně hledí na mé rty. Beru to jako pobídku a znovu ji políbím.

"Líbej mě vášnivěji," zašeptá během polibku. Udělám, co mi řekla, dělám to, co umím nejlíp. Líbám Spencer tak, jak chci, tak, jak jsem ji nelíbala věčnost.

Z toho známého pocitu, z toho žáru zasténám. Spence mi zatlačí dlaní za zátylek a přitiskne si mě k sobě. Pomalu vyjedu prsty nahoru po jejím stehně, přes pánev a pak jí lehce položím dlaň na břicho.

Podívám se na ni, nevím jistě proč.

Zvláštně na mě pohlédne. "Pořád na tu snídani nejdeš?" řekne a trochu popadá dech.

Neodpovím.

Shlédne na mou ruku, která jí spočívá na břiše. Nepohnula jsem s ní. Taky na ni pohlédnu a pak polknu.

Seberu veškerou odvahu, kterou v sobě mám, a posunu ruku k lemu jejího velkého, černého pyžamového trička, které si bere na spaní. Pomalu ho vytahuju a uslyším, že se Spencer zatajil dech. Než se může ukázat její bledá pokožka, než můžu dát tričko pryč, abych ji viděla odhalenou, mě za ruku chytne a odtáhne ji.

"Ne."

Pohlédnu na ni. Snažím se vyhledat její pohled, ale ona se divá stranou. Cítím, jak mi rudne obličej, a taky odvrátím zrak. Zase si tričko stáhne a uhladí ho.

"Nemůžu," řeknu nakonec.

Tentokrát se na mě podívá. "Cože?"

"Musím na tu snídani s Kylou..." Dám pryč přikrývku a vyskočím z postele.

"Teď hned?" zeptá se Spencer a pozorně mě sleduje.

"No...," hledám své džíny. "Musím se osprchovat a... tak."

"Jo." Hlas má vzdálený, zatímco si oblékám kalhoty. "Zavoláš mi?"

"Jo."

"Pak se sem vrátíš?" zeptá se, jako by to nevěděla.

"Vrátím se," odpovím s přikývnutím, jak to předem věděla. Vím, že to ode mě potřebuje.

"Slibuješ?"

Netuším, proč se na to pokaždé ptá. Dojdu k posteli a urovnám jí palcem obočí. Občas se jí během spánku pomačkají.

"Slibuju." Krátce ji políbím na bradu a pak ustoupím. "Chceš doprovodit dolů?""

"Jo."

Přinesu jí župan, učešu jí vlasy a donesu jí vodu. Všechno by to klidně zvládla sama, ale zvykla jsem si to dělat. Ráda o ni pečuju a myslím, že jí se to taky líbí. Rutina.

Za ruku ji dovedu dolů a ona mě pak vyprovodí ze dveří.

Rutina.

24

"Tvoje minerálka."

Kyla přede mě postaví skleničku, zatímco Madison těká očima po klubu. Gray. Musím přiznat, že už jsem tu dlouho nebyla. Z Madisonina pití je cítit rum a Kyla si z něj kradmo usrkne.

"Ježíši, Madison. Cos tam přidala?" zeptá se a otírá si pusu.

"Trochu toho a trochu tamtoho," zatřese Madison s ďábelským úsměvem se svou placatkou.

"Jsou čtyři odpoledne," zasměje se Kyla.

"No a?"

Na to Kyla pokrčí rameny a otočí se ke mně. "Co máš v plánu na zbytek dne?"

Chystám se odpovědět, ale Madison mě předběhne. "Ehm, Spencer, Spencer a zase Spencer?"

Vzdychnu. "Sklapni, Madison."

Obrátí oči v sloup a společensky si uskrne ze své skleničky. "Vždyť je to pravda."

"V poslední době je nějaká divná. Vzdálená... nevím." Poškrábu se na uchu. "Přemýšlím, že jí udělám večeři."

"Jé. To bude hezký, Ash," řekne Kyla. Madison předvede zvracecí zvuk.

"Jsi děsná nána!" probodnu ji pohledem.

Jenom se zasměje. "A ty jsi pod pantoflem!"

"Spencer ani není moje holka!" odvětím okamžitě.

"O to víc je to k pláči, chico," řekne Madison. Ta holka umí být milá, pokud se snaží, a bývá s ní sranda. Ale umí být i nesnesitelná mrcha.

Než můžu něco říct, Kyla si odkašle. "Jenom se snaží být dobrá kamarádka."

Mlčky Kyle poděkuju a pak kývnu na Madison. "To jsi ty nikdy neuměla."

"Prosím tebe." Rozhlédne se po baru. "Tamta holka."

Pohlédnu směrem, kterým ukazuje. "Co je s ní?"

"Sbal ji."

Zasměju se. "Jsi blázen."

"Copak?" Usrkne si ze skleničky. "Když se Spencer nechodíš a nejsi pod pantoflem, tak co je na tom špatnýho?"

"Proč se pořád snažíš někomu zničit život?" vstoupí do toho Kyla a zachrání Madison před čímkoli, čím bych ji umravnila já.

"Jenom se snažím pomoct tý holce žít!"

"Nikdy jsi nás neměla se Spencer ráda," zúžím na ni oči. "Jsi zlá."

"Á! To už je zapomenutý." Madison natáhne ruku a cinkne svou skleničkou o mou.

Skryju úsměv. "O zapomínání toho ty víš hodně, co? Násosko."

Pozvedne obočí. "Hezký."

Zasměju se. "To bych řekla."

"Pojďme tancovat!" vykřikne Kyla a chytne mě za ruku.

"Zadrž, třeštidlo. Nemůžu uvěřit, že mi Spencer ještě nevolala... myslím, že budu muset jít," pohlédnu na hodinky.

"Jak jinak," řekne Madison, vstane a hodí se sebe zbytek svého pití.

"Nezájem." Vezmu si kabelku. "Pokud se vy dvě moc zřídíte, brkni mi. Nenech ji řídit," ukážu prstem na Madison a Kyla přikývne.

"Zatím." Propletu se klubem a vmžiku jsem u svého auta. Zkontroluju mobil, jestli nemám zmeškaný hovor. Ne, nic. Pokrčím rameny a pak se rozjedu ke Spenceřině domu.

Když tam dojedu, spatřím ji sedět na verandě s její matkou, něčemu se směje. Chvíli se usmívám nad tím, že má dobrou náladu, a pak zaparkuju.

Řekne něco Paule, která přikývne a zajde do domu. Máme soukromí.

"Ahoj, krásko," pozdravím ji, zatímco kráčím k verandě.

Usměje se. "Co se děje?"

"Nic." Vyjdu na verandu a posadím se vedle ní. "Jenom jsem se chtěla přesvědčit, že jsi v pořádku."

"To jsem."

"Protože jsi mi nezavolala."

"Jo. Ne, jsem v pohodě."

Na chvíli se odmlčím, protože cítím, že se něco děje, ale pak jen přikývnu. "Fajn."

"Jo."

Chvíli se houpáme a pak na ni pohlédnu. "Co dneska podnikneme?"

Pouze pokrčí rameny. "Nevím. Co jsi dělala doteď?"

"Ehm, byla jsem s Madison a Kylou."

"Kde?"

"V Gray."

"Och. Odešla jsi?"

Usměju se na ni a poplácám ji po noze. "Chtěla jsem tě vidět."

"Není toho moc k vidění."

Mlčky přikývnu, trochu mě rozhodil její tón. Nic neříkám.

"Můžeš se tam vrátit, jestli chceš. Já tu jen sedím."

"Spence," zasměju se. "Vždycky tu jenom sedíš."

Zdá se, že ji ta poznámka rozladila. "No, jaksi se nemůžu sebrat a vyrazit si do Gray, Ashley."

Jsem trochu zaskočená. "Já vím."

Spencer je najednou naštvaná a vyhýbá se mému pohledu. "Nemusíš za mou chodit každej den."

"Já vím," odvětím, hlas mám teď tišší. "Ale já chci."

Spencer vzdychne, jako bych řekla něco hloupého. Zamračím se. "Co se děje?" odvážím se zeptat.

"Nic," odsekne.

Zasměju se, ale ne šťastným smíchem. "Něco očividně jo."

"Myslíš si, že mě dokonale znáš," řekne Spencer a otočí se ke mně čelem.

Skousnu si jazyk, ta poznámka na mě zapůsobila jako rána do břicha. "Znám."

Zvedne obočí. "Možná díky tomu, že jsi tu každej zatracenej den."

Vstanu. "Dobře, co se sakra děje? Co to do tebe vjelo?"

"Nic."

"Snažíš se začít hádku, Spence. Něco se stalo." Snažím se ji uklidnit, ale zdá se, že si mě k sobě schválně nepouští.

Maličko se uklidní. "Necítím se ve svý kůži."

"Očividně." Dám si ruce v bok. "Žádáš mě, abych tu byla každej den."

Rozšíří se jí nosní dírky. "Myslela jsem, že tu chceš bejt. Tak promiň."

Zasténám. "Samozřejmě, že chci, Spence. Jsem s tebou moc ráda. Ale lezu ti na nervy nebo tak něco?"

"Ne." Sevře rty.

"Chceš, abych odešla, nebo-"

"Ne."

"Tak co se děje? Obvykle takováhle nebýváš."

"To musí bejt práškama," odvětí uštěpačně a ignoruje mou otázku.

"Přestaň s tím, Spence."

"Víš co? Možná chci, abys odešla." Chystá se vstát. Přiskočím a chytnu ji za ruku, abych jí pomohla. Ucukne. "Zvládnu to."

"Pomůžu-"

"Zvládnu to!"

Okamžitě odstoupím. "Ježíši, Spence. Já vím, že to zvládneš."

"Tak se mi nesnaž pomáhat," probodne mě pohledem. "Přestaň mi ustavičně pomáhat!"

"Zbláznila ses?" vykřiknu. "Co jsem podle tebe poslední dva měsíce dělala? Pomáhala ti!"

"Tak bys s tím měla přestat!" Zdá se, že je jí do pláče, a já nemám zdání, co tohle způsobilo. Udělám krok dopředu a zjemním hlas.

"Co se děje, miláčku? Dotkla jsem se tě něčím? Udělala jsem..." Zavrtím hlavou a zastrčím jí pár pramínků vlasů za ucho. "Řekni mi, co se děje?"

Vzdychne a odtáhne se ode mě. "Možná bys měla jít, Ashley."

"Já nechci."

"Ash..."

"Neodejdu, dokud mi neřekneš, proč se chováš jako blázen," řeknu odhodlaně, přestože se momentálně cítím neskutečně zranitelně. Mám pocit, že mi z nějakého důvodu ubližuje a nechce mi říct proč.

"Tak si to tu užij," prohlásí Spencer nezvykle tvrdě a pak za sebou práskne dveřmi.

"Ty jsi taková..." Zatnu ruce v pěst a zírám na zavřené dveře. Udělám krok dopředu a zaklepu na ně. Nic. Zaklepu znovu, důrazněji.

Těsně před dalším dopadem kloubů mé ruky otevře dveře Paula. "Co je, Ashley?"

"Řekněte Spencer, aby přestala být zlá!"

Paula má soucitný výraz. "Má teď hodně starostí, Ashley-"

"Promiňte, ale ráda bych to slyšela od Spencer," přeruším ji. Podívá se za dveře do obýváku. "Ona tam stojí?" snažím se nakouknout dovnitř.

"Řekni jí, ať jde pryč, mami." Spencer zní, jako kdyby plakala.

Sevře se mi srdce. "Panebože. Ona brečí? Paulo, pusťte mě dál...," žadoním.

Paula drží dveře a zdá se, že je jí nepříjemné, v jaké situaci se ocitla. "Mrzí mě to, Ashley."

"Paulo..."

"Přijď později," řekne tiše. "To ty léky, má výkyvy nálad... Je mi to líto."

"Nemohla byste-"

Dveře se zavřou.

Zatnu čelist. "Tak já jdu!" zakřičím přes dveře, zlostně přejdu trávník a zapadnu do auta.

Zpátky do Gray.

25

"Dej to sem." Vezmu Madison její skleničku a hodím její obsah do sebe. Alkohol mi propálí cestu až do žaludku.

S bouchnutím odložím skleničku na stůl a zakřením se. "Sakra! Co to bylo?"

"Tequila?" odvětí Madison nevinně s pohledem na prázdnou skleničku.

"Ash!" vykřikne Kyla, která se objeví za mnou. "Co tady děláš?"

"Bavím se," pronesu. Kyla vypadá zmateně, ale Madison hlasitě zajásá.

"A co Spencer?" zeptá se Kyla.

Pokusím se odpovědět, ale předběhne mě Madison. "Koho to zajímá! Dluží mi tequilu!"

Hlasitě se zasměju, už cítím, jak alkohol začíná působit. Sáhnu do kabelky a vyndám peněženku. "Teď vám předvedu, jak se to dělá, dámy!" zakmitám obočím a vyrazím k baru.

O chvíli později se vrátím s tácem panáků. "Jak jsi to dokázala, Daviesová?" zeptá se Madison ohromeně.

"Denní barman je... starej kámoš," odvětím, podívám se jí přes rameno a zamávám mu. V duchu obrátím oči v sloup.

"To pít nebudu," zašklebí se Kyla.

"Tak jich zbyde víc pro nás," prohlásím a podám Madison panáka. S úšklebkem ho do sebe hodí. Udělám totéž.

"Jste střelený, holky," řekne Kyla a otočí se ke mně. "Co se stalo u Spencer? Hodila ti štěně doprostřed silnice nebo tak něco?"

Vychutnávám na rtech chuť alkoholu. "Nemám štěně, Kylo."

"Myslím to obrazně. Vy jste se pohádaly?"

"Proč si to myslíš?"

"Třeba proto, že tu do sebe před setměním házíš panáky, místo abys plnila každý Spenceřino přání?" odvětí Kyla, jako by se to rozumělo samo sebou.

Madison si zkusí ukrást panáka, ale praštím ji přes ruku. Pak se otočím ke Kyle. "Spencer mě u sebe nechce, ale to nevadí, dokážu si bavit i bez ní," pokrčím rameny a podám Madison skleničku. Sama si taky jednu vezmu a společně je do sebe kopneme.

"Měly byste zpomalit, holky," napomene nás Kyla.

"Mlč, slušňačko," odvětí Madison a trochu si krkne. "Pardon."

Ukážu na ni a zasměju se. "To bylo nechutný."

"Pohni sebou," ukáže na tác. "Máš co dohánět."

Zatvářím se nadšeně. "Miluju dohánění!"

Kyla něco zamumlá, ale ignoruju ji. O pár minut později se držím rukama za břicho. "Není mi moc dobře."

"Překvapení roku," pronese Kyla sarkasticky.

"Vlastně...," škytne Madison. "Mě to moc nepřekvapuje. Má vypito."

Kyla se na ni podívá, jako by byla ten nejhloupější tvor pod sluncem. Což možná je, ale jako chlastací kámoška je dobrá.

"Když už máš vypito, co ti Spencer řekla?" obrátí se Kyla na mě ve snaze něco zjistit.

"Spencer." Zamyslím se. "Měla bych za ní zajet."

Kyle neujde, že špatně vyslovuju, sáhne mi do kabelky a vyndá klíče. "Nikam nepojedeš."

Chvíli ji propichuju pohledem, ale pak pokrčím rameny. "Spencer mi řekla... řekla mi, že jsem s ní byla moc často! Jako by to vůbec... šlo. Vůbec to tak není!"

Madison se rozhihňá jako idiot. "Ty sklapni," utrhnu se hlasitě.

"Ashley, ššš." Kyla mi otočí hlavu zpátky k sobě. "Řekla ti, že už nechce, abys za ní chodila? Proč?"

Mocně zagestikuluju rukou. "To je dobrá otázka!"

"To je divný. Spencer by to neřekla, aniž by-"

"Na deseti hodinách!" vykřikne Madison.

"Co?" ptám se.

"Hele!" Poruší etiketu a nevychovaně ukáže na vysokou zrzku sedící u baru. "To je ta holka z dřívějška! Sbal ji!" poplácá mě povzbudivě po zádech.

"Nepoňoukej mě, když jsem opilá!"

"Bude to... bude to dobrá historka pro Spencinátorku!" zahihňá se Madison hlasitě, je úplně na mol.

"Fajn, ty už máš dost," pronese Kyla a přisune si tác k sobě.

"Taky do sebe jeden kopni!" pobízí ji Madison, zatímco se pořád dívám na tu zrzku. Je hezká.

"Půjdu... půjdu si s tou slečnou promluvit." Vstanu, krátce zavrávorám a snažím se co nejsvůdněji nakráčet k baru.

"Ashley!" ozve se Kyla a pokusí se mě chytnout za ruku. Odstrčím ji. "Pšt! Svůdně kráčím..."

Přitočím se k té holce a posadím se na židličku vedle ní. "Já jsem Ashley Daviesová," strčím jí před obličej ruku. Pozvedne obočí. "A jsem úplně opilá!"

"To vidím." Vypadá pobaveně a pak mi rukou potřese. "Já jsem Sarah. A nejsem vůbec opilá."

Smutně našpulím spodní ret. "S tebou není zábava."

Zasměje se a otočí se úplně ke mně, aby na mě lépe viděla. "Bývá se mnou velká zábava. A jestli ti někdo tvrdil opak, tak lhal."

Ha. "Zábava?"

Přikývne. Chce mě, vidím to. "Jsi moc hezká," řeknu zřetelně a pohlédnu zpátky na Kylu. Vypadá znepokojeně, ale Madison mě povzbuzuje.

"Sama jsi krásná," odvětí Sarah s pozvednutým obočím. Během pár minut bychom mohly být na záchodcích a za pár dalších bychom byly hotové. Nikdo by se to nemusel dozvědět. A fakt je moc hezká.

"Víš...," řeknu a podepřu si rukou bradu. "Spencer je taky moc hezká."

"Spencer?"

"Je... nádherná," vyslovím pečlivě, protože se nechci zajíknout. "Určitě hezčí než ty."

"Kdo je Spencer?" Sarah se snaží působit pobaveně, ale poznám, že jsem ji dokonale zaskočila.

"To je jedna holka," řeknu hrdě. "No, je to ta nejlepší holka. Má strašně roztomilý nosík..." Štípnu imaginární nos před sebou.

"Ta nejlepší, hm?" rozhlíží se Sarah kolem, zatímco přikyvuju. "Spencer je divný jméno pro holku."

Zavrtím hlavou. "Je to to nejlepší jméno."

"Hele...," ztiší hlas a nakloní se blíž, aby mi něco pošeptala do ucha. "Nechceš zajít na záchodky?" zašeptá svůdně.

Odtáhnu se a olíznu si rty. "Já... já nepotřebuju čůrat." Pak vyprsknu smíchy.

Sarah vypadá nesmírně zklamaně a následně rychle sleze ze své židličky. "Dospěj."

"Měj se!" Sleduju v davu její vzdalující se hlavu a pak zamávám barmanovi. "Ahoj!" Potom v dobrém rozpoložení seskočím ze židličky a pomalu dojdu ke Kyle.

"Co to bylo?" zeptá se.

"To byla Sarah."

"Sarah?"

"Byla milá," řeknu pouze. "Kde je Madison?"

Kyla ukáže ke středu tanečního parketu, kde Madison pohupuje hlavou jako blázen. "Čekám, až začne zvracet," vysvětlí Kyla.

Nahlas se zasměju. "U toho bejt nemusím." Kyla mi podá vodu, ale zavrtím hlavou.

"Vypij to."

"Ne... myslím, že... že půjdu," pronesu a pomalu vstanu.

"To si nemyslím."

"Já ano."

"Já ne."

Popadnu skleničku s vodou a vychlemtám ji, jako bych týden nepila. "Jsem v pohodě!" prohlásím a otřu si pusu. "Jenom si zajdu pěšky ke Spencer..." Párkrát při snaze dostat ze sebe opilost zamrkám.

"Ash..."

"Ještě ani není tma!"

"Vypadáš opilá na mol!"

"Vzhled se..." Lusknu prsty, jak hledám správné slovo.

"Přeceňuje?" zkusí to Kyla a obrátí oči v sloup.

"To je to slovo!"

Kyla vzdychne. "Nech si telefon zapnutej."

"Nechám."

"Nic neproveď."

"To ti slíbit nemůžu!" Věnuju jí svůj nejlepší vítězoslavný úsměv, pak se otočím a vyrazím pryč z klubu. Když otvírám dveře, zaslechnu Madison zvracet a uchechtnu se pro sebe.

Bez problémů dojdu ke Spenceřině ulici. Není to dlouhá zacházka, vážně, ale není mi moc dobře od žaludku. Už žádná tequila, nikdy, zapřísahám se. Už je to dlouho, co jsem naposledy pila.

Usoudím, že se vyzvracím v příhodně umístěném křoví pár domů od Spenceřina, když vzhlédnu a spatřím ze Spenceřina domu vycházet vysokého kluka s tmavými vlasy.

Spencer ho na verandě obejme na rozloučenou a řeknu me něco, co díky sluchu zbystřenému opilostí zaslechnu. "Dobrou noc, Aidene."

Aiden přikývne, jemně ji poplácá po zádech a řekne: "Díky." Slizoun jeden! Znechuceně se pro sebe zašklebím a pak Spencer za sebou zavře dveře.

Aiden je téměř u svého auta, když zavrhnu nápad se zvracením a rychlou chůzí k němu vyrazím. "Hej!"

Překvapeně na mě pohlédne.

"Jo, ty!" ukážu na něj prstem.

"Ty ses schovávala ve křoví?"

"A ty?"

"Ne, já byl..." Když přijdu blíž, zadívá se na můj obličej a zarazí se. "Ty jsi opilá."

"A ty jsi debil!"

Vypadá trochu znepokojeně. "Jsi v pohodě?"

"Jako by ti na tom sešlo!"

Udělá krok dopředu. "Nebuď hloupá. Jak ses sem dostala?" Přejede pohledem ulici, jestli nezahlédne mé auto.

"Hezky po svých," plácnu se pro efekt do stehem. "Proč jsi tady?"

"Spencer chtěla, abych přijel."

"Lháři."

Chvíli na mě hledí a pak obrátí oči v sloup. "Jak myslíš. Nastup do auta, Ash. Odvezu tě domů."

"Tos uhod!"

Zasténá. "Hele, já vím, že mě nenávidíš, ale nenechám tě opilou jít po setmění domů samotnou, jasný?"

"Sklapni!"

"Ne, ty sklapni a nastup do auta." Jde odemknout auto.

"Nenastoupím."

"Ta tvoje tvrdá palice," zavrtí hlavou. "Víš, v poslední době tě taky nemám zrovna v oblibě."

"Hádej, komu je to putna?" zasměju se. "Mně!"

Jakmile ze mě vyjde slovo 'mně', ucítím to. V žaludku, pak v krku.

Aiden ke mně dojde a položí mi ruku na rameno. "Ashley? Vypadáš, že budeš-"

Zvratky mu pokropí předek trička. Znechuceně o krok ustoupí. "Ježíši!"

Nevěnuju mu pozornost, cítím se mnohem líp. Odplivnu si na chodník. "Blé."

"Tohle je moje nejoblíbenější tričko!" pohlédne na mě a já se zamračím, zatímco si otírám bradu. "Ale asi jsem si to zasloužil, co?"

Přikývnu. "Rozhodně."

Dojde k autu, sundá si tričko a obleče si mikinu. UCLA.

Aiden mi otevře dveře a pokyne mi, abych si nastoupila. "Nemůžeme teď už být vyrovnaní? Smrdím po tvých zvratcích."

Pokrčím rameny, nejistě dojdu těch několik kroků k jeho autu a vlezu si na přední sedadlo. Když někoho celého pozvracíte, hodně to uleví vašemu vzteku. Zvlášť když jste pořád namazaní.

"Popřemýšlím o tom."

26

"Vstávej, kocovinová hlavo."

Otevřu jedno oko a spatřím u nohou své postele Kylu, okamžitě oko zase zavřu. "Nejsem vzhůru."

"Někdo za tebou přišel."

Napůl spící hlavou mi bleskne myšlenka. "Spencer?"

"Ne."

"Jdi pryč." Několikrát se pomalu nadechnu a vydechnu v naději, že mě znovu pohltí spánek. Uslyším roztáhnutí závěsů a pak do pokoje pronikne sluneční svit a i přes víčka mě oslní.

"Zatáhni je!" vyhrknu a zabořím obličej do polštáře. Žaludek mám jako na vodě.

"Přinesu ti vodu," řekne Kyla a slyším, že odejde z pokoje.

Vydám nevrlý zvuk, protože cítím, že se spánkem je definitivní ámen, a dokážu se posadit. V puse mám neuvěřitelně vyprahlo a s grimasou si položím ruku na břicho. Všimnu si, že mám jenom jednu botu.

Vskutku kocovina. Zabořím si tvář do dlaní a lituju se, dokud někdo nevejde do pokoje.

Je to Aiden a v ruce nese sklenici vody jako olivovou ratolest. Nad horním rtem má drobný škrábanec.

"Kyla říkala, že ti přijde vhod..."

Vezmu si od něj sklenici a hltavě ji vypiju. Když dopiju, odložím ji a se zamračením na něj upřu zrak. "Zatáhni závěsy," zaskřehotám. Udělá to a pak si nejistě sedne na kraj postele - daleko ode mě.

"Co se včera v noci stalo?" mnu si oči.

"Co je poslední, co si pamatuješ?"

"Tebe, vezl jsi mě domů...," zamžourám při té vzpomínce. "Pozvracela jsem tě."

"Jo...," ušklíbne se. "Dovezl jsem tě domů a pak jsi začala pít víno. Říkal jsem ti, ať to neděláš, ale..."

Ošiju se. Pitím vína si člověk akorát tak koleduje o trable.

"Po pár skleničkách jsi odpadla, tak jsem tě vzal nahoru a snažil se ti zout boty," vysvětluje. Typický Aiden, snaží se pomáhat v těch nejnevhodnějších okamžicích.

Shlédnu na tu jednu stále nazutou botu. Všimne si toho. "Kopla jsi mě do obličeje."

Zasměju se a zní to chraplavě, ale Aiden se usměje. "Tak jsem to s tou druhou ani nezkoušel."

"Chytrá volba."

Chvíli zíráme do zdi a pak si vzpomenu, že jsem se ho chtěla na něco zeptat. "Proč jsi byl u Spencer?"

"Zavolala mi."

Čekám, až to rozvede.

"Řekla mi, že... že mi nemůže vyčítat lásku k tobě." Má svraštělé obočí a při těch slovech se zamračí, ale pokračuje. "A že co bylo, to bylo."

"Spencer ti odpustila," shrnu to a nechávám ta slova rozlehnout se po pokoji. Nevím proč, ale mám pocit, jako by mi z ramenou spadlo těžké závaží. Aiden přikývne.

"Jo."

"Co bylo, to bylo," zamrkám. "To se mi líbí." Pohlédnu na něj a on se na kratičký zlomek vteřiny usměje.

"Mně taky." Po téměř věčnosti je před námi čistý stůl a já jsem za to vděčná. Ale něco je jinak, nevím přesně co.

Rozpaky, které tu předtím nebyly. Myslím, že těch se nezbavíme. Rozhodnu se změnit téma.

Chvíli mlčím a pak laxně pokrčím rameny. "Přišlo ti, že je na mě Spencer... naštvaná?"

Zavrtí hlavou.

"Ani trochu?"

Vypadá zmateně a pak pokrčí rameny. "Měla by sis s ní promluvit." Vypadá, jako by zoufale chtěl, abychom ho z toho vynechaly. Nedivím se mu.

"To mám v plánu," ujistím ho. "Jenom bych ráda věděla, čemu budu čelit."

Vstane a vzdychne. "Jenom Spencer. Je to jenom Spencer, Ash."

Pomalu přikývnu. "Jo." Vzhlédnu k němu a on pohlédne ke dveřím. "Odcházíš?"

Rozhlédne se po pokoji, jako by to mělo být naposled. Vypadá smutně. "Myslím, že už jsem tu skončil."

Dál mám prázdný výraz.

"Takže asi jo." Dojde ke dveřím, poklepe rukou na jejich rám a pak se otočí. "Víš, Ash, za dva dny odjíždím na vejšku."

"UCLA. Slyšela jsem." Odkašlu si a ignoruju nastupující bolest hlavy. "Gratuluju."

Pokusí se usmát. "Jo. No, musím tam jet autem a bude to docela dlouhá jízda." Prsty mu nervózně tancují po rámu dveří, zatímco si rovná myšlenky. "Napadlo mě, že kdybys třeba neměla co dělat..."

Pohlédnu na něj a vypadá strašně smutně. Ve chvíli, kdy by měl být šťastný, plný naděje a měl by se těšit z vyhlídek na budoucnost. "O co jde, Aidene?" pobídnu ho, aby to ze sebe dostal.

"Nechtěla bys tam jet se mnou?" vyhrkne a podá to, jako by to byl ten nejhorší nápad pod sluncem. Což možná je, ale já jenom svraštím obočí.

"Výlet?"

Pomalu, ale jistě se usměje. "Výlet."

"Vyzvedni mě v pátek v osm."

Zdá se, že chce říct ještě něco, ale skousne si jazyk, šťastně přikývne a zmizí ze dveří.

Jakmile je pryč, nechám povadnout svůj úsměv a zhroutím se na postel. Za chvíli se připlouží Kyla s aspirinem, který nasucho spolknu.

"Jsem ráda, že jsi na Aidena milá," řekne mi.

"Má to ode mě místo dárku na rozloučenou," odvětím nevrle.

"Je to hodnej kluk."

Nic neříkám, zatímco si přijde lehnout vedle mě. "Ráno jsem viděla Spencer."

"Kolem tý holky se točí celej svět," řeknu lhostejně, ale vím, že Kyla přesně ví, co přijde teď. "Co říkala?"

"Říkala toho hodně."

"O mně." Kvůli bolesti hlavy zavřu oči.

"Říkala, že se bála."

"Čeho?" dotazuju se, přičemž otevřu oči a pohlédnu na ni.

"Hodně věcí," odvětí Kyla vážně. "Dávalo to smysl."

"Tak to vyklop," upřu na ni pohled. Proč mi nikdo nechce nic říct?

"Myslím... no, myslím, že ti to chce říct sama."

"Chtěla, abych jí dala pokoj."

"Víš, že to tak nemyslela," opáčí Kyla.

Vím to. "Netuším, co se s ní děje."

"Hodně," pokrčí Kyla rameny. "Jenom chtěla jistým věcem čelit sama. Myslím, že měla pocit, že musí."

Nelíbí se mi představa, že má Spencer pocit, že musí něčemu čelit beze mě, ale neřeknu to nahlas. Kyla mě poplácá po noze.

"Dej jí čas. Musí se uzdravit, fyzicky. Ale to není to nejtěžší," řekne mi Kyla a já obrátím oči v sloup a otočím se čelem od ní.

"Když to říkáte, paní doktorko." Už s ní nechci mluvit. Přišlo mi, že má přehled o věcech, ve kterých já tápu.

Zasměje se a vyskočí z postele. "Zavolej jí, Ash."

Nic neřeknu, ale když jsem si jistá, že sešla dolů, zašmátrám prsty na nočním stolku a vezmu si z něj mobil.

Vyťukám Spenceřino číslo, aniž bych na něj myslela, svalová paměť v akci.

Čtyřikrát to zazvoní a pak to spadne do hlasové schránky. Jestli to nezvedla schválně, nebo nemohla, nevím.

Vzdychnu do telefonu. "Tady Spencer. Nechte mi vzkaz. Muah!"

Píp. "Spencer." Nahodím úsměv a doufám, že se přenese i do hlasu. "Spencer. Volám ti, protože jsem tebou posedlá, pokud to ještě nevíš. Já, ehm... už mi chybíš, ale to je dobrý, zavolej mi, až budeš připravená. Doufám, že ti taky chybím."

Zaklapnu telefon. "Sakra," hlesnu, upřu na něj pohled a pak ho znovu otevřu a zmáčknu vytočení posledního čísla.

Čtyři zavonění. Hlasová schránka. Dobře, schválně to nezvedá. "Muah!"

"Zapomněla jsem ti říct, že tě miluju. Takže: miluju tě," řeknu s tentokrát upřímným úsměvem. Obrátím oči v sloup nad vlastním počínáním a pak dodám: "Já vím."

Protože vím, jak bude znít její odpověď, aniž bych ji musela slyšet.

27

"Za chvíli odjíždím, mami."

Moje matka se otočí a pohlédne na mě. "A kampak jedeš?"

"Na UCLA." Napiju se mléka. "S Aidenem," dodám.

"S Aidenem..." Matka přimhouří oči, neví jistě, jak s tou informací naložit, a pak pokrčí rameny. "Užij si to, drahá."

Bez dalších otázek odejde z pokoje. Trochu mi poklesnou ramena. Nevím přesně, proč jsem si myslela, že jí to bude zajímat, a cítím se hloupě. Člověk by myslel, že po té střelbě na plese se ke mně začne chovat jinak, ale ne.

Rozhodnu se najít útěchu v tom, že některé věci se nikdy nezmění, když vtom vejde do pokoje Kyla a s širokým rozpažením mě obejme.

"Á!" zvolám a odložím mléko. "Proč mě objímáš?"

"Protože tě nějakou dobu neuvidím." Pustí mě.

"Cesta tam trvá jenom pár hodin."

"Pár dlouhých hodin. A kromě toho tam zůstaneš přes noc."

"Aiden už má pronajatej byt. Hned ráno si zavolám taxíka," zadeklamuju jí plán, který jsme s Aidenem vymysleli včera.

"Měl by tu být každou chvíli, co?" řekne Kyla, zatímco se obě posadíme ke kuchyňskému pultu.

"Jo."

"Řekla jsi o tom Spencer?"

"Ne." Točím v rukách sklenicí a dívám se, jak v ní víří mléko.

"Máš to plánu?" zeptá se opatrně.

"Myslíš, že bych jí to neřekla?"

"Nevím," prohlásí.

"Poslední tři dny jsem jí volala každej den. Nezvedla mi to. Už jsem jí nechala tři vzkazy." Obrátím oči v sloup. "Takže pokud k tomu chce přistupovat takhle..."

"Odjedeš z města, s Aidenem, abys ji potrestala?" dokončí za mě Kyla, ale nelíbí se mi, jak to podala.

"To jsem neřekla," prohlásím klidně. "To bych neudělala. Ne. Vlastně jsem jí právě chtěla zavolat."

Odstrčím sklenici a sáhnu do kapsy pro mobil. Kyla se na mě zamračeně dívá.

"Co je?" zeptám se.

Pouze pokrčí rameny a odvrátí zrak.

"Co je?" dožaduju se.

"To jen..."

"Podle tebe bych neměla jet?"

"Ne. O to nejde. Je zřejmý, že Aidena nemiluješ. Jsem si jistá, že ti Spencer věří..." Kyla vzdychne, vypadá rozpolceně.

"Co se děje?" zeptám se netrpělivě.

"On..." Zavrtí hlavou. "On mě nikdy neměl rád, že ne?"

"Kdo? Aiden?"

Smutně přikývne. Nelíbí se mi představa, že by měla zraněné city kvůli klukovi, který za to ani nestojí.

"Kylo..." Nejsem na to připravená. "Komu sejde na tom, jestli tě měl pitomej Aiden rád nebo ne?"

"Tobě na tom sešlo," poznamená jemně.

"Kdysi, jo," připustím a pak se nad tím zamyslím. "Chápu potřebu, aby měli lidi člověka rádi. Každej ji má." Pokrčím rameny. "Ale pak se objeví někdo, koho nemáš jenom ráda. Miluješ ho."

Kyla vypadá nejistě.

"A to pro tebe nebude Aiden. Zcela určitě to nebyl Aiden pro mě... Ky, jednou se objeví tvá Spencer," řeknu jí pevně. Snažím se svou jedinou sestru utěšit jedinými slovy, kterými to svedu. "A ona bude... on bude hodnej a bude dobře vypadat a bude do tebe totální blázen. A ty ho budeš taky milovat."

"Jo?"

"Jo. A bude to ten nejlepší pocit na světě, protože... protože to tak prostě je. Protože jsi úžasná. A zasloužíš si to."

"Vážně tomu věříš?" skousne si ret.

"Vím to."

Usměje se na mě, zatímco to zpracovává, a pak sklouzne ze židle. "Takhle se cítíš díky Spencer?"

"Každej den."

Zdá se, že se Kyle líbí, jak to zní. "A myslíš, že ona to cítí taky tak?"

Chvilku mlčím a pak přikývnu. "Myslím, jo."

Kyla se na mě zazubí, ale zdá se, že už nemá nic dalšího na srdci, tak odejde z místnosti.

V duchu se poplácám po zádech a pak zavrtím hlavou. Koho by napadlo, že budu taková citlivka?

Během chvilky volám Spencer a doufám, že to tentokrát zvedne. Marně. Povzdechnu si.

"Ahoj, Spencer. Zase jsi to nezvedla. Určitě víš, kdo volá, protože by se mi vůbec nelíbilo, kdyby ti nějaká jiná holka nechávala v hlasový schránce srdceryvný vzkazy." Snažím se znít vesele. "Jenom jsem ti chtěla říct, že bych přišla a řekla ti to osobně, ale asi mě nechceš vidět. Jenom čekám, až mi povíš, co mám dělat. Takže asi na den a půl odjíždím z města." Skousnu si ret. "S Aidenem. A uvědomuju si, jak to zní, ale vím, že jste si všechno vyříkali. Takže doufám, že je to v pohodě. Miluju tě víc než všechen čaj v Číně, miláčku. A ty dobře víš, jak mám čaj ráda."

Zavěsím a odhodím telefon na pult. Přemáhám rostoucí nutkání nasednout do auta a rozjet se ke Spencer. Vím, že mé vzkazy poslouchá. Vím, že každý dostane. Nevím, proč mi nevolá. Vím jenom, že není připravená, a to je všechno, co vědět potřebuju.

Asi jsem tvrdohlavá. Chci, aby tentokrát ona přišla za mnou.

Vstanu, abych dala sklenici do dřezu, když vtom se rozezní má vyzváněcí melodie. Má Spenceřina vyzváněcí melodie. Okamžitě se otočím, přiskočím v pultu a popadnu telefon. Volá Spencer!

"Spencer?"

"Kam s Aidenem jedeš?"

Páni. Jde přímo k věci.

"Taky tě miluju, Spencer!" řeknu radostně do telefonu. "Vím, že jsme spolu věky nemluvily! Taky tě ráda slyším."

Mlčí.

"Na UCLA," odpovím jí na její otázku.

"Aha." Pauza. "Proč?"

"Požádal mě o to?"

"Kdy?"

"Ehm, co takhle ráno po tom, co jsem ho viděla u tebe doma?" řeknu trochu ostřeji, než jsem chtěla. "Neřekla jsi mi, že jste nejlepší kámoši."

"Chtěla jsem, aby věděl, že ho nebudu nenávidět napořád," brání se. "Takže fakt jedeš?"

"Říkala jsem, že jo."

"Proč?" zeptá se.

"Proč jsi mě ignorovala?" oplatím jí otázku.

"Neodpovídej na otázku otázkou."

"Nevolej mi po třech dnech ignorování kvůli výslechu!"

Dlouze si povzdechne. "Dobře, asi jsem si to zasloužila."

"Jo."

"Omlouvám se."

"Jo."

"Ash!"

"Dobře, omluva přijata." Nikdy se na ni nevydržím zlobit. "Jenom bych ráda věděla-"

"Já vím," řekne rychle. "Všechno ti řeknu."

"Za vteřinu jsem u tebe," odvětím instinktivně a zamířím ke dveřím.

"Ne, počkej."

"Co je?"

"Až se vrátíš."

Zamračím se. "Spence..." Doufám, že se mi v hlase odráží, jak jsem zoufalá. "Vážně tě chci vidět."

"To bude dobrý, Ash," řekne jemně. "Budu tu, až se vrátíš."

"Spencer," zakňourám.

"Miluju tě," řekne upřímně.

"Taky tě miluju," odvětím trochu smutně. "Čekala jsem, že mi zavoláš."

"Dostala jsem každej vzkaz."

Tomu se usměju. "Jsi si... jsi si jistá, že bude v pohodě, když pojedu?"

"Pokud máš pocit, že musíš..."

Ne zrovna přesvědčivé 'ano'. Jen vzdychnu. "Přijdu za tebe hned, jak se vrátím, ano?"

"Jo."

"Měj se, Spence."

Zavěsí.

Nebylo to tak zlé, jak jsem se obávala, ale ani tak dobré, jak jsem doufala. Něco mezi asi není špatné.

Po pár minutách zastaví před domem Aiden. Nevrle vyjdu ven a vlezu si na sedadlo spolujezdce. Auto má plné krabic.

"Ahoj," pozdraví mě s úsměvem.

"Čau."

"Páni, dneska jsi samej úsměv," všimne si mé špatné nálady.

"Páni. Sarkasmus. Bezva." Opřu si hlavu. "Jeď."

Jen se zasměje a vyrazíme. Bude to dlouhá jízda.