I když půjdu roklí šeré smrti

Napsala: the best of s, Překlad: Sfinxis, petrSF

10

Glen spěšně přicházel od davu rozptylujících se maturantů, vysoko nad hlavou mával diplomem. "A vy jste všichni tvrdili, že to nikdy nedokážu!" poškleboval se přímo do kamery.

"To je ono," naváděla jsem ho. "Rozjeď to."

Clay dorazí za ním, samý úsměv, a zakryje oba rodiče v objetí. "Tati - mami, mám vás rád."

"Á," ukazuje Glen. "Natoč to."

Vyhovím mu a obrátím objektiv přímo na objímající se skupinku, ke které se Glen připojil. Je den oslav, skoro se stydím, že se také bavím. Ale dělám to pro Spencer, snažím se nebýt smutná.

"Vypadáte v těch hábitech rozkošně, kluci," rozplývá se Paula a uhlazuje záhyby na Glenových ramenech.

"Vypadají elegantně," přitaká Arthur pyšně, který stojí za oběma syny. Clay se na něj usměje.

"Mami," říká podrážděně Glen a oklepává se, když se Paula dotkne jeho vlasů, prohrábne mu je dozadu a upravuje mu kravatu. Musím se tomu výjevu smát.

"Fajn. Všichni se podívejte do kamery a řekněte Spencer, jak moc si přejete, aby tu dnes mohla být," řeknu režisérským hlasem. Seřadí se a uklidní.

"Spencer, zvládli jsme to!" křičí Glen a mává diplomem.

"Někteří lépe než jiní!" dodá Clay, ukazuje vyznamenání a vyslouží si tím úsměv rodičů.

"Mrzí nás, že tu nemůžeš být, zlato," pronese Arthur do kamery.

"A bude se nám stýskat, až se rozjedeme do škol." Prohodí Clay.

"Jednou tu budeš i ty, Spencer," řekne Paula. "Máme tě rádi."

Natáčím je, dokud se nezačnou bavit mezi sebou. Slyším Glena říkat něco o pivních orgiích a Paulino následné ccc-ccc a obrátím kameru na sebe. "Nemůžu se dočkat, až společně odmaturujeme, Spence." Věnuji kameře svůj nejlepší úsměv. "Miluju tě a doufám, že se ti to tohle video bude líbit, miláčku."

Obvykle neužívám něžná oslovení, ale přišlo mi to vhodné a Spencer to potěší. Vypnu kameru, dívám se za Carlinovými, jak si razí cestu davem. Všichni se dnes ke mně – překvapivě – chovali mile. Možná proto, že dělám něco pro Spencer, a tak to cítili jako povinnost.

Nevadí. Je nádherný den a nemohu se dočkat, až budu u ní.

"Hej, Ashley."

Vzhlédnu, Arthur se otočí mým směrem. "Jdeme na pizzu, než vypustíme tyhle dva tygry do víru velkoměsta.

"Rachot," řekne Glen a koulí očima.

"Můžeš jít s námi," prohlásí Clay. "Byli bychom rádi."

Paula se dokonce drobně usměje, ale já zavrtím hlavou. "Díky – fakt, lidi. Hodně to pro mě znamená."

"Ale...," začne větu Glen.

Přimhouřím oči v dobrém rozmaru. "Ale měla bych to jít sestříhat." Zvednu kameru. "Pro Spencer."

Pouze přikývnou, snaží se opět si prorazit cestu zástupem lidí. Všude jsou balónky, každý dělá momentky, zkrátka chaos.

Překvapí mě, když zahlédnu Aidena, jak míří ke mně, kompletně vyšňořený v maturitním hávu.

"Gratuluju," řeknu úsečně. Vypadá to, že se zrovna moc nebaví.

"Díky." Zamžourá na mě proti sluníčku . "Nemůžu uvěřit, že je po všem, chápeš?"

Přikývnu. Vím, jak se cítí. Ale nemohu mu to říct, protože jedna moje část – podstatná část – mu nedokáže odpustit. Obviňuji ho, více než sebe, za to, jak se věci mají, za něco, co považuji za zradu. Pravděpodobně si to nezaslouží, ale nejsem připravena být velkorysá.

"Měla bych jít." Otočím se k odchodu.

"Ash, počkej..."

Zastavím se. "Nemáme si co říct, Aidene."

"Můžeš mě nechat mluvit?"

Otočím se, zapnu kameru a namířím ji na jeho obličej. "Tady, řekni něco Spencer," řeknu bezbarvým hlasem.

Dívá se za kameru na mě, polkne, pak pohlédne zpět do objektivu. "Spencer, já, uf... kéž bys tu mohla být," prohlásí upřímně a smutně, odvrátím pohled. Zaklapnu kameru dřív než stačí ještě něco dodat a prodírám se skrz dav, pryč od něj.

Kyla čeká u mého vozu.

"Nedá se tu zaparkovat," řekne a projede si rukou vlasy.

"Ty jsi přišla." Jsem překvapená.

Jen pokrčí rameny, snaží se tvářit lhostejně. "No, nechtělo se mi, ale, víš ..."

"Jo"

"Mluvila jsi s Aidenem?"

Místo odpovědi se zamračím.

"Je fakt na dně kvůli-"

"To by měl."

"Měla bys zvážit rozhovor s ním."

Hlasitě jsem se zasmála, ale znělo to nuceně.

"Ashley .... na podzim odejde na Kalifornskou univerzitu. Další šanci možná už mít nebudeš."

"To mě nezajímá." Odemknu auto. Pozoruje mě.

"Dokážeš mu někdy odpustit?"

Její slova visí ve vzduchu, na vteřinu o nich přemýšlím, pak naskočím do auta. Sedne si na místo spolujezdce, než jí odpovím, připoutáme se.

"Nevím, jestli můžu."

Mám problém odpustit sama sobě.

Vysadila jsem Kylu na nějakém večírku, kde – najisto – je i Aiden. Slíbím jí, že se ozvu později. Pak otočím auto a zamířím přímo do nemocnice.

Žena na příjmu na mě pokývne, zdá se, že už mě tu dobře znají. Když vejdu do pokoje, Spencer vypadá uvolněně.

"Zrovna odešli," řekne mi, než dosednu. "Glen vypadal fakt skvěle v tom hábitu."

Usměji se. "To je prvně a naposled, kdy byl Glen Carlin spatřen na veřejnosti v taláru."

Trochu se na posteli posadí, dívá se na mě v očekávání.

"Copak?" zeptám se nevinně.

"Co jsi mi přinesla?" optá se, čímž mě rozesměje.

"Spence, chováš se jako malé dítě."

Rozkošně zatleská rukama, přisunu si židli blíž, vyndám kameru před sebe a zapnu ji.

Spustí se přehrávání, ústřední píseň ceremoniálu, slyším svůj komentář doplněný příležitostnými poznámkami obou jejích rodičů. Položí bradu na mé rameno, její ruka spočívá na mé paži, je zabraná do videa.

Ale já jsem zcela ponořena do ní – její dech dráždí mé ucho, úsměv na její tváři. Nemohu si pomoci, stále se na ni otáčím.

Vypískne, když zazní jména jejích bratrů a směje se všem Glenovým šaškárnám , když opouští pódium.

"Á." Její rodina se seřadí a posílá jí milý vzkaz, jak by byli rádi, aby tam mohla být s nimi a užít si ten významný den

Když se objevím na obrazovce, sevře mou paži. "Miluju tě." Ta slova zazní z kamery a naplní místnost. "A doufám, že se ti to tohle video bude líbit, miláčku."

Vtiskne mi rychlý polibek na tvář, začervenám se. Ale dobrá nálada náhle zmizí, když se v záběru objeví Aidenův obličej. Úsměv mi zamrzne na rtech.

"Řekni něco Spencer," slyším vlastní hlas. Spencer se na mě podívá, pak zpět na video.

"Kéž bys tu mohla být." Vypadá přesně tak smutně, jak si vzpomínám, pak obrazovka zčerná.

Zaklapnu kameru, cítím se hloupě, že jsem tam tu poslední část nechala.

"To bylo... sladký," řekne a lehne si. "Jsem tak šťastná – za ně za všechny."

Položím kameru opatrně na stůl. "Jo."

Nastala podivná pauza, tiché souznění mezi námi. Jestli o tom nebude chtít mluvit, tak já taky ne. Přeruší to, když s úsměvem vzhlédne. "Nazvala jsi mě miláčkem," škádlí mě.

"A?" řeknu trochu obranně.

"Nikdy jsi mi miláčku neřekla," zdůrazní.

"No...tak to říkám teď," odvětím tvrdohlavě. "Miláčku."

"Miláčku," opakuje. Pak mi naznačí, abych přišla blíž. Když ji poslechnu, obtočí své paže kolem mého krku a pevně mě obejme - od toho neštěstí jsem u ní tak blízko nebyla.

Vychutnávám si ten okamžik, zhluboka vdechnu její vůni. "Miluju tě, Ash."

Přikývnu v jejím objetí.

"Díky za to video. Moc to pro mě znamená." Odtáhne se.

"No... ty hodně znamenáš."

"Co bych si bez tebe počala?" optá se a natáhne se pro mou ruku.

Podám jí ji. Ani netuší, kolikrát jsem se v posledních dnech ptala sama sebe na to samé, ale z mého pohledu.

Co bych si bez ní počala?

11

Přišlo mi, že mám ruce z olova, bolely od námahy. Ročenka, kterou jsem nosila, byla opravdu těžká a postupem dne se zdála čím dál těžší.

Poslední školní den. Po posledním zazvonění jsem zůstala ve škole ještě nejméně hodinu, oběhávala jsem všechny Spenceřiny učitele, známé, přátele. Když jsem je poprosila, všichni se ochotně do knihy podepsali, zdáli se šťastní, že mohou nějak pomoct. Říkali, že dělám opravdu milou věc.

Myslela jsem, že to Spencer potěší. Srovnala jsem si knihu v náruči, zastavila se v sesterně, kde jsem popadla pero, abych ji také podepsala. Rychle jsem ji prolistovala, hledám jistou fotku. Spencer a já jsme měly štěstí – naše fotka byla v jedné z koláží "Život mladších žáků". Byl to opravdu pěkný snímek nás dvou, dlouho předtím, než jsme spolu začaly chodit. Dělaly jsme do objektivu legrační obličeje a na popisce stálo "Nejlepší kamarádky!"

Přiložila jsem pero pod obrázek a krasopisem napsala Spence – zažily jsme spolu hodně a tak také budeme prožívat věci další: spolu. Miluji tě beze zbytku. Navždy tvoje, Ashley Daviesová. Označím stranu - 97.

Usmála jsem se vlastní ohleduplnosti, jedna ze sester to přelétla pohledem a souhlasně přikývla. Foukla jsem na inkoust, aby zaschnul, pak jsem knihu zavřu a zamířila jsem rovnou do Spenceřina pokoje.

Čím jsem byla blíž, tím jsem si byla jistější, že slyším hlasy. Byla jsme si jistá, že bude sama. Strčím hlavu dovnitř a vidím ji s kamerou v rukách a nečitelným výrazem ve tváři.

"Kéž bys tu mohla být," opakuje Aidenův hlas. Pak kameru zaklapne.

Vstoupila jsem do pokoje. "Co děláš, Spence?" zeptám se a téměř se bojím odpovědi.

"Už jsi s ním mluvila?"

Dělám hloupou. "S kým?"

Jen se mi upřeně zahledí do očí a vyjádří tak, že není vhodná chvíle na provokaci.

"Ne," řeknu.

"Ale natočila jsi ho." Zřejmě nad tím probděla celou noc.

"No, jo..."

Povzdechne si, když si sedám. "Celou dobu se díval za kameru na tebe."

"A?" "Takže každému, kdo má mozek v hlavě, dojde, že je to tebe zamilovaný, Ash." Zdůrazní bez obalu.

Polknu. "Znovu opakuju: A?"

"Tak jak to, že jsi to nepoznala?"

Nevím co odpovědět.

"Ledaže jsi jen předstírala, že to nevíš, v tom případě...."

"Spencer, co to má s tím společného?" přeruším ji. Chci přejít k novinkám, k hezkým věcem, které jsem pro ni udělala. Ale obávám se, že to bude trvat déle, než jsem čekala.

Zhluboka se nadechne. "Musíme si promluvit."

"Nechci."

Odhodlává se k tomu, co chce říct. "Když ti Aiden řekl, že tě miluje..." vypadá to, že nesnáší ta vyřčená slova. "Měla bych u tebe vůbec šanci, kdyby mě nepostřelili?"

Zalapám po dechu. "Spencer, nemůžu uvěřit, že si to vůbec vypustila z pusy." Její slova mi zní v uších.

"Tak jsem to cítila."

"Je - je mi to líto," zakoktám, natáhnu se pro její ruku. Odtáhne ji z mého dosahu dřív, než jsem se jí stačila vůbec dotknout.

"To říkáš v poslední době dost často," řekne hořce.

Rozšíří se mi nosní dírky, navzdory mému nepřekonatelnému smutku. "Spencer, co vlastně chceš? Myslím tím, nemluvila jsem s ním-"

"Proč?" optá se. "Proč se mu vyhýbáš? Je mezi vámi něco?"

"Cože?" nemohu uvěřit. "Spencer... jak tě to napadlo?"

Vypadá nešťastně. "Odpověz na otázku."

"To ani není otázka! Je to hloupá otázka - samozřejmě, že mezi námi nic není. Aiden a já máme společnou minulost-"

"To jsi tvrdila."

"Spencer." Tentokrát ji vezmu pevně za ruku. "Neexistuje nikdo na celém světě, na kom by mi záleželo víc než na tobě. Nikdo. Prosím..." Zlomí se mi hlas. "Prosím, řekni, že mi věříš."

Zdá se, že má slzy na krajíčku. "Nevím, jestli můžu."

Ztiším hlas, srdce jen kousek od zhroucení, doufám, že uslyší přesvědčení v mém hlase. "Když jsi upadla.... když jsem věděla, že jsi raněná a že už třeba nebudu mít šanci ti říct, jak jsem daleka toho volit mezi tebou a Aidenem, jak moc pro mě znamenáš, cítila jsem, že už to nikdy nebudu já." Zadrhla se mi slova, doufám, že vyjádřila vše, co cítím.

"Tu šanci jsi měla." Není přesvědčená, uvědomuji si, že to nebude lehké - bude to opravdu složité. Odtáhne ruku, nechám ji. Nervózně si pohrává s rukama v klíně, očima hledí jinam.

"Podívej se na mě. Spencer, podívej se na mě."

Neochotně to udělá. Jen tak tak zadržuje slzy. "Miluju tě," říkám jí zoufale.

Začne plakat, tvář mi poklesne. "Proč pláčeš?"

"Nevím." Setře si slzy.

"Řekni mi, co cítíš," požádám ji.

"Proč jsi vždycky musela jít za Aidenem?"

"Prosím?"

"Proč jsi s ním musela tancovat?" Zvyšuje hlas naplněný žárlivostí a zlobou. "Proč jsi mu vždy byla nablízku? Pořád jsi o něm mluvila, trávila s ním spoustu času?"

"Je to kamarád," hlesnu slabě s vědomím, že to není obrana. Zvolím jiný přístup. "Proč jsi mu řekla, aby se ode mě držel zpátky?"

"Vzdalovala ses mi!" křičí. " Byl ti bližší. Vždy jsi byla u něj. Zdálo se, že už o mě nemáš zájem. Tak co jsem měla dělat?"

"Mluvit se mnou!" vybuchnu. "Měla sis se mnou promluvit."

Odfrkne si. "To bys nejdřív musela poslouchat."

"Vždycky poslouchám."

Jen potřese hlavou. "Teď posloucháš jenom proto, že ležím v téhle zatracené nemocniční posteli."

Zhluboka se nadechnu. "Celé dny jsem nejedla. Nesprchovala jsem se z půlky tak dlouho. Nemůžu spát, pokud zrovna nesedím na téhle zpropadené židli, vedle tebe. Jsem troska... a ty ani....ty ani..." Nemohu dokončit větu. Nemůžu dopustit, aby se cítila stejně jako já.

"Když je to tak hrozný," řekne třesoucími se rty prozrazující její city, "tak můžeš odejít."

"Nechci odejít! Chci jen, abys mi řekla, co dělám špatně."

Nechce mi dát jednoznačnou odpověď. "Nenáviděla jsem ho," řekne skrz zaťaté zuby. "V té chvíli jsem ho nenáviděla."

"A já tebe," vpálím jí zpět. "Nenáviděla jsem tě, že mě nutíš si vybírat, protože jsi věděla, věděla jsi, že si vyberu tebe."

"Tak to cítíš?"

"Ano," řeknu konečně. "Tak to cítím. Pak jsem nenáviděla Aidena, nenáviděla jsem ho... strašně moc." Spencer se zdá mými slzami zaskočená, mým přiznáním.

"Ale teď." Ramena mi poklesnou a cítím se mizerně. "Teď skutečně, skutečně nenávidím sama sebe ..." Spencer vypadá sklíčeně. "Jsi spokojená? Užila sis ten malý výlet do mé hlavy?"

Trpce se zasměje. "Jo, Ashley. Jo, užila. Není to celé jen o tobě, víš."

" To sakra doufám, že není, vážně." Vstanu a začnu přecházet sem a tam.

"Posaď se." "Nechci." Otočím se na ni, ovinu si ruce kolem těla.

"Ashley."

"Dej mi pusu."

"Co?"

"Chci, abys mě políbila. Nepolíbila jsem tě celou věčnost. A právě jsme se pohádaly a tak chci polibek."

Otevře ústa, ale nic neřekne, jen potřese hlavou. Obličej mi pohasne.

"Proč tohle děláš?" zeptám se jí. Vážně to chci vědět. "Myslíš, že se nesnažím, jak nejlépe umím?"

Neodpoví. Takže tím to není.

"Myslíš....myslíš, že si to zasloužím?"

Pomalu začne přikyvovat, pak ode mě odvrátí zrak.

"Bože." Zesílím své vlastní objetí. "Bože, Spencer.... máš problém."

"To samé platí o tobě, Ashley."

"Á, a co chceš dělat, hm? Kopačky už jsi mi dala," vmetu jí do tváře.

Dlouze a zhluboka se nadechne. "Odejdi."

"Ne."

"Vypadni!"

Zatnu čelisti, přejdu ke stolku a popadnu ročenku. Podám jí ji a otočím se k ní zády, abych splnila, o co mě požádala.

"Strana 97."

12

Ještě než otevřu vstupní dveře svého domu, zaslechnu jemné hlasy. Opřu si hlavu o dřevěné dveře a s dlouhým povzdechem se připravuji na cokoli na druhé straně.

Podržím dveře otevřené a vidím svou matku, jak věnuje Kyle smutný pohled. Překvapeně se po mně ohlédnou, když je vyruším.

Potom přijde absolutní šok - matka se na mě lítostivě zadívá, vstane a vezme mě do náruče, tak docela nevím, jak zareagovat.

"Mami?"

"Je mi líto tvé kamarádky... tvé kamarádky Spencer, Ashley." V rychlém sledu mě třikrát pohladí po zádech, pak mě pustí.

Zadívám se na Kylu. "Tys jí to řekla?"

"To ani nemusela, zlato," odpoví máma, "jsou toho plné zprávy. Poskytla jsi už nějaký rozhovor?"

"Mami," odvětím varovným tónem.

"Jistě, je příliš brzy." Nabídne mi, abych se posadila. "A jak je Spencer?"

"Je...ehm...," poškrábu se na hlavě. "Přežije."

Kyla se na mě znepokojeně podívá, jen pokrčím rameny.

"Jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys běžela do pekla a zpátky." Zkoumá můj obličej. "Ty kruhy pod očima... neměla bys chodit víc na sluníčko?"

"Christino, mám pocit, že Ashley nemá náladu na takový rozhovor." Kyla na mě letmo pohlédne, přivřenýma očima jí věnuji vděčný pohled.

Matka se odmlčí, pozoruje nás s prstem na bradě. "Tak dobře. Jdu na nějaké čínské jídlo, přidá se někdo?"

Ticho. Přikývne, sebere své věci a afektovaně mě políbí do vlasů. Jedna pusa také pro Kylu a je venku ze dveří.

"Promiň," řekne Kyla, jakmile zmizí. "Vcelku pěkně jsme si povídaly, než ...no...myslím, že je jen odměřená."

Poposednu si. "Vždycky tě měla raději. To není tajemství."

Jen pokrčí rameny. "Chtěla jsem navštívit Spencer, když se objevila Christine."

"Neobtěžuj se," zavrčím.

"Neobtěžovat se?"

"Spencer se na mě dneska naštvala. Já jen..." Vzdychnu, dívám se do stropu. "Nálada na bodu mrazu, chápeš?"

"Co se stalo?" pobídne mě Kyla, ví, že se potřebuji vypovídat.

"Ona jen..." hledám slova. "Myslí si, že jsem zamilovaná do Aidena nebo něco v tom smyslu." Snažím se tomu hlasitě zasmát, ale nemám dojem, že bych se ještě někdy mohla smát. "Nikdy jsem do Aidena zamilovaná nebyla."

"Řekla jsi jí to?" Kylin hlas je tichý.

"Ano."

"Řekla jsi to Aidenovi?"

Podívám se na ni. "Jsem si jistá, že to ví."

Kyla otevře ústa, pak je zase zavře.

"Co?" naléhám.

"Nemůžeš si přece být jistá tím, co Aiden ví. Zkus se na to podívat z jeho perspektivy, řekne ti, že tě chce zpátky, Spencer na tebe uhodí, a z tebe se stane Miss Nerozhodnost ´07." Snaží se odlehčit situaci.

"Cože, ty jsi s Aidenem mluvila?" zeptám se, třu si spánky. Přichází bolesti hlavy.

"No, ano, Ash. Někdo musel."

"Jasně." Opřu se a zavřu oči.

"Takhle se to bude jen zhoršovat, Ash. Nemůžeš tu jen tak sedět, jinak ti to přeroste přes hlavu."

Posadím se. "Jak to můžeš vědět? Tobě nevadí, že ti lhal a tahal tě za nos? Když ve skutečnosti chtěl mě."

Tváří se, jako bych jí vrazila facku, na okamžik mám pocit , jako jsem to opravdu udělala. "Víš, ani mě nepřekvapuje, že v téhle situaci dokážeš myslet jen na sebe," řekne nevěřícně.

"Nemyslela jsem to tak - ."

"Ale upřímně, jo. Vadí mi to." Oči se jí zalesknou. "Nebyla to pro mě zrovna procházka růžovou zahradou, Ashley."

"Já vím."

"Myslím, že nevíš." Zdá se, že toho je víc, co v sobě dusí. "Snažím se ti pomoct. Chápu, že nejsi v pohodě, a moc lidí ti zrovna taky nefandí."

Nechám doznít její pravdivá slova. "Jsem vážně ten největší idiot na světě," zabručím.

"Hm, zase to ego." Šťouchne mě do žeber.

Podívám se na ni s náznakem úsměvu. "V Los Angeles?"

"To by mohlo stačit, no." Přikývne, pak opět zvážní. "Slíbíš mi, že si promluvíš s Aidenem?"

"Pokusím se."

"Ash."

"Slibuji, že se pokusím."

Mrkne na mě s pobaveným úsměvem, pak vstane a vyběhne nahoru. Asi bych ji měla víc věřit.

Ale pro teď, zavřu oči a opřu se, překvapivě okamžitě usnu.

"Ashley."

Otevřu oči na Spencer. Jsem u ní v posteli, leží hned vedle mě, jsme vzájemně propletené, přesně jak by to mělo být.

"Spencer." Nepřekvapuje mě , že ji vidím, protože jsem věděla, že to takhle skončí. "Vypadáš nádherně."

Zasměje se mému komplimentu, nahne se dopředu, aby mě políbila. V očekávání zavřu oči a pak ucítím vlhko. Již s opětovně otevřenýma očima pohlédnu dolů, odporná červeň se rozlévá po posteli, barví prostěradla.

"Co to...." Vzhlédnu ke Spencer, bledne, nitkovité vlasy, propadlé oči. "Spencer! Co se to děje?"

Červeň se dál vsakuje do přikrývek, které nás tíží. "Umírám, Ashley." Odtáhne se ode mě.

Nemohu mluvit.

"Ale to nic." V okamžiku je strašně sešlá, nemůžu se na ni ani dívat. Ale vím, že musím. "Máš teď Aidena. Nepotřebuješ mě."

"Vždycky tě budu potřebovat!" vykřiknu.

Bojuji s prostěradly, ale nemohu se pohnout. Rudá krev je těžší a hustší, než jsem čekala, nemám sílu je zdolat. Chci vzít Spencer zpět do náruče, ale nejde to.

Když se na ni znovu podívám, je to opět ta stará Spencer, s dobrou náladou a úsměvem na rtech. "Spence..."

Její úsměv se rozšíří, nakloní se, aby mi pošeptala něco do ucha. "Jsem mrtvá."

"Spencer!"

Probudím se, promočená potem. Kouknu se na sebe, uprostřed léta jsem přikrytá prošívanou dekou. Odkopu ji jako šílenec a pohlédnu ven, jen abych zjistila, že je noc.

"Můj Bože." Otřu si zpocené, lepkavé čelo, těžce oddechuji. "Sakra." Cítím tlukot srdce v uších, v konečcích prstů.

Doklopýtám k poličce, popadnu klíče a pak už jsem venku na chladném nočním vzduchu. Spala jsem několik hodin, ale necítím se vůbec odpočatá. Sotva se udržuji při vědomí, kličkuji z pruhu do pruhu směrem k nemocnici.

Ploužím se po nemocničních chodbách jako zombie. "Návštěvní hodiny skončily," pronese sestra mým směrem. Beze slov se na ni zadívám, pozná mou tvář, ustoupí a nechá mě projít. Nechci myslet na to, jak vypadám.

Spenceřin pokoj je temný a tichý, kromě sotva slyšitelných zvuků jejího dechu. Žije. Věnuji jí dlouhý pohled, jsem totálně vyčerpaná.

Přístroje, kterých je tu méně než dřív, naplňují pokoj podivnou energií.

Zhroutím se na židli, tak tiše jak jen jsem schopná, a pevně zavřu oči, modlím se, aby se dostavil spánek.

13

Tu noc jsem spala dobře. Žádné noční můry, žádná umírající Spencer, žádné náhlé probuzení. Jen jedno, se zívnutím, těsně před východem slunce. Odešla jsem, než se Spencer vzbudila, políbila jsem ji na čelo. Neodolala jsem.

V následujícím týdnu a několika dalších dnech jsem byla přízrak. Sestry na noční směně mi nevěnovaly pozornost, nechaly mě vcházet a odcházet ze Spenceřina pokoje v pozdních nočních a brzkých ranních hodinách.

Během dne jsem ji nenavštěvovala. Pravděpodobně si myslela, že ji ignoruji, nebo že se na ni snažím zapomenout. Trhalo mě to uvnitř na kusy, nechávat jí v takových myšlenkách, ale přicházela jsem každou noc k její posteli a pozorovala ji, jak spí jako malé dítě. Pomáhalo mi to necítit se tak hrozně.

Je to jediné místo, kde se mohu v klidu vyspat. Kyla se mě neptá, kam chodím, myslím, že to ví. Stejně tak jsem si jistá, že ví, že se o tom nemá před Spencer zmiňovat.

V očích každého jsem byla duch. Sotva jsem s někým promluvila a teď, když nebyla škola, mě k tomu nic nenutilo. Některý den bych mohla zajít na pláž, ale strašně se mi tam vyvolávaly vzpomínky na Spencer.

Někdy jsem jela k domu Carlinových. Dost často nebyl nikdo doma. Asi jsou dost zaneprázdnění, ale je smutné vidět dům prázdný.

Přijde mi, že často jen sedím ve svém pokoji a řvu na každého, kdo zaklepe na dveře.

Jako například teď.

"Co je?!"

"Máš návštěvu," oznámí matka svým strohým způsobem.

"Ne, nechci žádný skautský sušenky."

"Je to Carlin."

Strhnu si sluchátka. "Roztomilý, blonďatý, modré oči?" Uvažuji. Spencer? Co by tu hernajs pohledávala Spencer?

Prudkým pohybem otevřu dveře. "Velmi roztomilý." Řekne máma, věnuji jí tázavý pohled, než se tryskem rozběhnu dolů.

Glen Carlin čeká u vstupních dveří, vypadá trochu nesvůj.

"Ty nejsi Spencer."

Jenom zamrká nad mým zklamaným tónem, slyším, jak se máma za mnou zachichotá a omluví se.

"Poslouchej, nemysli si, že jsem tu rád," zdůrazní, jakoby by to nebylo zřejmé.

"Co chceš?" překřížím ruce.

"Spíš co chce Spencer."

Snažím se znít lhostejně. "Aha, co... co teda chce?"

"Chce, aby ses přestala chovat jako mrcha a přišla za ní."

"Tohle řekla?"

Zakoulí očima. "Ano, Spencer tě nazvala mrchou."

Posmutním.

"Ne, ty hloupá. Jasně, že nenazvala. Měl jsem vyřídit, abys ji navštívila, přičemž nejméně milionkrát použila slova jako ´láska´ a ´přítelkyně´." Zřejmě opravdu nerad vyřizuje tenhle vzkaz.

"Řekla, že jsem její přítelkyně?" pípnu v naději.

"Nepsal jsem si poznámky!" řekne znechuceně. "Jen.... Má být propuštěna domů a je přesvědčená o tom, že ji nenávidíš. A já ji nechci takhle vidět." Zvážní. "Takže za ní zajdi a řekni jí cokoli, co chce slyšet, dohodnuto?"

"No, možná nejsem připravená."

"Připravená na co?"

"Pohádaly jsme se...," řeknu chabě.

Dramaticky si povzdechne. "Á, pohádaly jste se. Hádka, jaká to hrůza!" posmíval se. "Dej se dohromady, vážně. A překonej se."

Otočil se na patě a nechal mě tam stát. Tak Spencer mě chce vidět. Myslela bych, že první to ukončím já, fakt. Absolutně mě nenapadlo, že by chtěla být v mé blízkosti. Zase jednou jsem se mýlila.

Dumám nad tím celý den. Kyla tuší, že se něco děje, ale ignoruji její významné pohledy. Takže samozřejmě čeká pozdě do noci, aby viděla, co se bude dít.

"Kam jdeš?" položí knížku.

Sundám ruku z kliky. "Ven."

"Kam ven?"

"Zařídit nějaké věci."

Přimhouří oči, snaží se mě prokouknout. V poslední době v tom byla dobrá. "Copak, máš novou přítelkyni?"

Rozhodí mě to. "Cože? Ne, nemám, teda kdybych chtěla, ale.... Spencer, víš.... jsme tak nějak....no, nemám...vážně. Uf, ne."

Kyla se snaží netvářit pobaveně. "Vyřiď Spencer můj pozdrav."

Upřeně se na ni zadívám, můj dlouhý výdech přejde do vzdechu. "Nikdy spolu nemluvíme," řeknu nevrle, otevřu dveře a zmizím ve tmě.

Sestry mi oznámí, že bude propuštěna za dva dny. Jsem trochu překvapená, ale vypadala už zdravěji. Alespoň ve spánku určitě.

Sesunu se do židle, pro jednou se necítím unavená. Pozoruji pravidelný pohyb její hrudi nahoru a dolů, bojuji s pokušením se natáhnout a dotknout se jí, jakkoli.

Myslím, že na to nemám právo, i když ji stále považuji za svou.

"Řekli mi, že tu budeš."

Překvapením nadskočím, pokouší se o mě infarkt, přepadnu přes židli a dopadnu na záda. "Au."

"Vstávej, Ashley."

Udělám to, rozpačitě stojím vedle její postele. "Ahoj."

"Kde jsi byla?" zní trochu naštvaně, očí jí svítí ve tmě.

"Tak kolem."

"Deset dní," upřesní, jako bych to sama nepočítala. "Deset dní jsem tu seděla, čekala na tebe, abychom se mohly udobřit."

Nedívám se jí do očí. "Poslala jsi mě pryč."

"Deset dní."

"Řekla jsi hrozný, strašný věci a nechala mě odejít. Jak jsem se po tom mohla vrátit?"

"Jak ses mohla nevrátit?" zašeptá a já se chci propadnout do země.

Svěsím hlavu. "Je- "

"Neříkej, že je ti to líto."

"Já... cítím se vážně hrozně?" odvětím místo toho.

Povzdychne si nad tím. "Pojď sem."

Stojím bez pohybu na místě.

"Ashley."

Konečně se na ni podívám.

"Pojď sem."

Sednu si na židli, natáhne ke mně ruku. Jemně jí položím hlavu do klína, hladí mě po vlasech. "Tentokrát se omlouvám já." Cítím, jak její prsty tancují po mé kůži na hlavě. Ztrácím se v jejích dotecích.

"To je v pohodě."

"Není. Já - byla jsem naštvaná. Potřebovala jsem se vykřičet a ty... byla jsi dobrý obětní beránek." Prstem kopíruje tvar mého ucha, z čehož mi naskakuje husí kůže.

"Zasloužila jsem si to. Měla jsi právo na... na všechno, co jsi udělala," řeknu a zavřu oči, když její prsty běží po mém krku a pak dál souběžně s čelistní linií. "Beztak se každý správný pár musí čas od času pohádat."

Cítím nad hlavou její upřený pohled. "Vše, co jsi řekla, jsi myslela vážně?"

"Věci, které nebyly sprosté, ano. Každé slovo," přísahám.

Slyším, jak vydechne. "Necítila jsem se zrovna nejlépe, když jsi tu nebyla."

"Jo?"

Konečky prstů dráždí mou lícní kost. "Chybělo mi se tě dotýkat," řekne měkce, začnu přerývaně dýchat.

Otočím hlavu tak, abych jí viděla do tváře. "Jsem tady."

"Já vím."

Dívám se na ni chvilku déle, odsune pramen vlasů z mé tváře. Posadím se a nakloním kupředu, můj obličej je jen několik centimetrů od jejího.

"Jsem tady," zopakuji.

Tentokrát pouze přikývne, vypadá napjatě a nervózně. Jsme tak blízko, že se naše nosy dotýkají.

Spencer si olízne rty. "Mám chuť..."

"Co?"

"Vzpomínáš si na náš první polibek?" zeptá se zdráhavě.

Usměji se na ni, pohlédnu dolů na její rty. "Na to nikdy nezapomenu."

Opře si čelo proti mému. "Ash?"

"Hm?" Zvednu ruku, abych ji pohladila. Zasněně při tom dotyku zavře oči.

"Políbíš mě?"

Nechám ruku jemně klouzat dolů po její tváři, vezmu ji za bradu, navádím její ústa k mým. Zavřu oči a spojím naše rty, každé nervové zakončení mého těla reaguje explozí vzrušení.

Je to důvěrný polibek a něco, co jsme obě potřebovaly. Když se odtáhneme, víme, že to není příslib ničeho, a je snadnější vědět, že to nemusíme definovat.

Mé rty stále brní, když si přisunu židli blíž k posteli, propletu naše ruce. "Miláčku můj," zavrním.

Spokojeně si povzdychne. "Víš, že se mi o tobě každou noc zdálo?"

Ve tmě se usměju. "Jo?"

"Obvykle mám noční můry, ale....prostě jsem snila o tobě. Líbala jsi mě přímo....sem," ukáže si na čelo.

Políbím její prsty, rozhodnutá neříct jí pravdu. Dělá mi dobře nechat ji v domnění, že ji ochráním kdekoli, i ve snech.

"Bylo to skoro, jako bys tu byla se mnou."

14

"To je ono, ještě jeden krok." Glen jemně svírá Spenceřinu ruku, Arthur drží otevřené vstupní dveře do rezidence Carlinových.

Clay a Paula uvnitř horečně pobíhají a odstraňují jí věci z cesty, aby se mohla posadit a já? No, já držím její zavazadlo.

Přesněji řečeno její batoh se zdravotnickým materiálem. Prášky, obvazy, gáza, všechny ty věci, které nevidím ráda. Spencer trochu bojuje se vzpřímeným postojem, žebra jsou stále zlomená a velmi bolestivá, ale snaží se nedělat z toho velký problém.

"Zvládnu to," řekne roztřeseně, když vchází do domovních dveří. Glen ji vede k pohovce a ona se opatrně posadí.

"Sedíš pohodlně?" zeptá se Paula a přikrývá ji dekou.

"Hm, jo..." odvětí Spencer, hledá mé oči v pozadí. Zaznamená, že se cítím trochu odstrčená, a poplácá rukou gauč vedle sebe.

Skryju úsměv a vyhovím jí, klestím si cestu, abych se vedle ní posadila.

Paula hlasitě vzdychne. "Tak jo, zlato - co bys chtěla k večeři?"

Spencer se ušklíbne. "Nemám na jídlo ani pomyšlení, mami."

"Á, ale no tak." Glen vytáhne mobil. "Do dvaceti minut tu můžu mít křehkou pizzu s feferonkami a olivami od Papa Johna."

Spencer se na něj zazubí, ale opět potřese hlavou. "Jsem trochu unavená..." svraští obočí. "Kdo má dálkový ovladač?"

Všichni se začnou předhánět, jen aby se cítila doma, ubezpečují se, že je v pohodlí a nic ji nebolí.

Paula musí zpět do nemocnice dokončit směnu, Glen a Clay se po chvíli přesunuli nahoru.

Pan C zapnul televizi a zadíval se na nás. "Nechám vás tady samotné. DVD jsou v poličce, Ashley. Když budeš něco potřebovat, Spence, zavolej."

"Nikdy předtím jsem se necítila tak milována," žertuje Spencer při jeho odchodu.

"Vždycky jsi byla zlatíčko," prohodí přes rameno.

Počkám, až odejde, a položím si hlavu dozadu na pohovku, něžně na ni koukám. "Moje zlatíčko," řeknu jí.

Zachichotá se tomu, natáhne se a stiskne mi ruku, přepíná programy.

"Jéé! L Word, L Word, L Word," řeknu, když ho přeskočí.

"Ash, na to se nemůžu dívat."

"Ehm... Spence, nevím, jestli sis toho všimla – už jsi lesbička. Všichni to ví. Dělaly jsme to a všechno s tím spojené."

Suše se na mě podívá. "Glena by vyděsilo, kdyby sešel dolu a my bychom se tu mazlily a dívaly se na seriál o lesbičkách."

"Oh, pro připomenutí, nemazlíme se. Nemazlila jsem se ani nepamatuju. A fakt si nemyslím, že jsi na to fyzicky připravená."

Spencer vytáhne obočí, pokračuji.

"A to je věc, o kterou se vždy snažím – lidi si musí zvyknout na muchlování dvou sexy holek. Takže by bylo nejlepší kdybychom to dělaly co nejčastěji. A přede všema."

"Přede všema," zopakuje. Moudře přikývnu. "O to ses nikdy nesnažila."

"No, tak začnu." Jen se zasměje, zastaví na kanálu kreslených filmů.

"Á! Spence. To je hrozný." Sleduji, jak si kreslená postavička vykračuje přes obrazovku.

"Johny Bravo není hroznej."

Zvažuji to. "Je to velký, egoistický idiot."

Obrátí se na mě s potutelným výrazem. "Koho mi to jen připomíná?"

"Ehm, já nejsem velká..."

"Taky pravda."

Chvíli se díváme na animáky, Spencer se chichotá každému hloupému vtipu jako malé dítě. Zdaleka nemám tak ráda sledování kreslených pořadů, jako ráda sleduji její rozzářený obličej. Cítím hrozné nutkání se naklonit a políbit ji, což bych ještě před třemi týdny bez váhání udělala.

Teď je všechno jinak. Takže jediné, co se stane, je, že mě přistihne, jak se na ni dívám, a já rychle pohlédnu jinam, jako dítě chycené při zírání ve třídě.

"Užíváš si výhled?" zeptá se pobaveně.

Než stačím odpovědět, zazní domovní zvonek, natolik ji to vyděsilo, že jsem se natáhla a pohladila ji po noze.

"V pořádku?" zašeptám, jen rychle přikývne, zatímco Glen běží dolu a otevře dveře.

Natáhnu se a hravě štípnu Spencer do nosu, pak obrátíme pozornost zpět k televizi, když nás vyruší Glenův hlas. "Spencer, chceš, abych mu zmaloval zadek?"

Otočím se a vidím Glena, jak drží dveře otevřené Kyle, s Aidenem za zády.

"Glene, buď hodný," řŘekne Kyla a strčí hlavu dovnitř. "Spencer, můžeme dál?"

"To je Aiden?" optá se Spencer a položí majetnicky ruku na mou paži.

Pro jednou jsem na straně Glena. "Udělej mu to nejhorší, Glene."

"Chceme si jen promluvit," řekne Kyla, Aiden očividně není ve své kůži. Glen obrátí oči v sloup, snaží se před nimi dveře zabouchnout.

"Glene!" řekne Spencer ostře, ten o krok ustoupí. "Ať jdou dál."

Tázavě se na mě podívá, jen pokrčím rameny. Nic mě nenapadá. Otočí se a vyběhne nahoru. "Zavolej, kdybys potřebovala vyhazovače," zavrčí.

Kyla vejde dovnitř a zamíří přes místnost, aby objala Spencer, která vypadá trochu mimo, ale nechce spustit oči z Aidena. Ten nesměle překročí práh.

"Jak se máš?" směřuje otázku ke Spencer.

"Postřeleně."

Odkašle si. "Já, no, přinesl jsem ti tohle." Zdráhavě podá Spencer krásnou kytici.

"Pro Ashley nic?" zeptá se tvrdě. Aiden sklopí zrak.

"Spencer, já- "

"Omlouvám se, jo?" přeruší ho, zní naštvaně. Posadím se rovně, cítím se nesvá.

"Jo..." řekne slabě. "Jen jsem - "

"Jen ses mi snažil ukrást přítelkyn," přeruší ho opět Spencer.

Aiden dost dobře neví jak reagovat. Kyla se kousne do rtu, její výraz napovídá, že lituje, že ho přivedla. Pak promluví do toho napětí.

"Poslouchejte." Hlas má tichý a podívá se každému z nás do očí. "Než se tohle stalo, byli jsme kamarádi. Nechápu, proč bysme jimi zase nemohli být."

"Myslela jsem si, že je můj kamarád," odvětí Spencer. "Jeden z nejlepších. Pak mi vrazil nůž do zad a ještě s ním otočil."

Aiden sebou při těch slovech škubne a snaží se promluvit. Spencer, pro jednou opět moje holka, ho mluvit nenechá.

"Chtěl jsi mi Ashley vzít." Každým slovem zvyšuje hlas. "Snažil ses dohnat ji k volbě, přičemž si doufal, že si vybere tebe." Předhodí mu úplně vše. "Jak jsi to mohl udělat, Aidene? Po všem, čím jsem si prošla – byl jsi tu pro nás po celou dobu. Jak jsi mohl?"

Zní opravdu znechuceně jeho chováním, a jemu, zdá se, vlhnou oči. "Jen jsem... snažil jsem se, abych byl šťastný."

"Já jsem si snad nezasloužila být šťastná?" kontruje Spencer a já koukám na Kylu. Její tvář vypovídá vše: propadák.

Aidenovy čelisti se sevřou. "Vy dvě jste nevypadly zrovna šťastně," zamumlá.

"Cože?" vybuchnu.

"Ale no tak, Ashley, každé slovo, které jsi vypustila, bylo o tom, jak to mezi tebou a Spencer neklape-"

Můj hněv vzplane jako pochodeň. "Nepřekrucuj moje slova, hajzle blbej," procedím skrz zatnuté čelisti. Ucítím Spenceřinu ruku hledající tu mou a snažím se uklidit.

"Omlouvám se," řekne Aiden zdrceně. "Omlouvám se, jo? Co můžu ještě říct? Myslel jsem, že mám šanci, ale očividně..."

"Jsi ji neměl," nechá ho v tom vykoupat Spencer.

"Asi ne," řekne Aiden, jakoby mu to došlo. "Víte co? Mám toho dost – omlouvám se, že jsem se pro jednou v mém zatraceném životě choval sobecky, můžu se za to jen omluvit." Poškrábe se vzadu na hlavě, zadívá se směrem ke Kyle. "Je mi líto, já – já nemůžu. Omlouvám se, Spencer," řekne vážně a pak vyrazí ze dveří.

Spencer se za ním dívá, rty stažené do úzké linky. Upřeně na ni s Kylou zíráme. "Tak... jo," řekne Kyla. "Tohle nevyšlo... alespoň ne tak, jak jsem doufala."

"No..." prohodí Spencer hořce. "Myslela – myslela jsem, že se k němu zvládnu chovat mile, ale..." Vypadá trochu zklamaná sama sebou. "Omlouvám se, Kylo."

"Netrap se tím," odpoví Kyla. "On je jen..." Povzdychne si. "Všechny nás to semlelo, víte?"

Se Spencer a jsme obě přikývly. Víme.

Kyla chvilku mlčí, pak přistoupí a obejme nás obě najednou. "Přijdu někdy jindy, Spencer."

Když se Kyla odtáhne, Spencer přikývne. "Uvidíme se doma," prohodí mým směrem a odejde.

Dveře se zavřou a já se podívám na Spencer. "Děs."

Spencer na to nic neřekne. Vypadá napjatě a já v duchu proklínám Aidena s Kylou. Všechno bylo v pohodě, než se objevili. Teď se mi zase vzdaluje.

Položím ruku okolo jejích ramen, opatrně, abych jí nezpůsobila bolest žeber, a políbím ji na spánek.

Kousek se odtáhne. "Nejsme zase spolu, Ash."

Okamžitě sundám ruku, cítím se hloupě. "Já vím."

Zdá, že Spencer toho chce říct víc, ale raději jen zapne televizi.

Po tom všem ztratily animované filmy své kouzlo.

15

"Lidi, vy jste fakt neuvěřitelní." Hodím peněženku na stůl a zadívám se na Kylu s Aidenem, kteří sedí v obýváku.

"Snažili jsme se dát věci do pořádku," namítne Kyla, ale já jen zírám na Aidena.

"Kdo ti řekl, že můžeš jít dovnitř?"

"Odcházím." Vstane, ale Kyla ho chytne za ruku.

"Ash."

"Odchází," řeknu pevně, Aiden bez dalšího slova projde dveřmi.

Kyla se na mě naštvaně podívá, když se uvolněně sesunu na gauč.

"To bylo co?"

"Je to tupec." Zapnu televizi.

"Jen se snažil- "

"Snažil se cítit méně provinile," odseknu. "Nezájem."

"Byl to můj nápad," trvá na svém.

"No, tím hůř, myslela bych, že jsi chytřejší." Přepnu kanál.

"Jsi tak dětinská."

"Jsi tak dětinská," napodobím ji.

Obrátí oči v sloup.

"Poslyš, Kylo," otočím se na ni. "Můžu teď jen relaxovat a koukat na televizi? Měla jsem celkem rušný den- "

Odfrkne si. "A co jsi dělala?"

Civím na ni jako blbec. "Co máš za problém? Proč – proč se Aidena zastáváš?"

"Možná proto, že poslouchá. Snaží se porozumět."

"Když myslíš."

"Taky bys měla. Jenže ty můžeš zajít za Spencer. Koho mám já? Mrzí mě to, ale neměla jsem zrovna na výběr."

"Ty si myslíš, že se Spencer jde všechno jako po másle?" Hodím ovladač na stůl. Hlasitě zarachotí.

"Je rozhozená. Já jsem rozhozená. Omlouvám se, že nemám čas tě rozmazlovat."

"O to jsem tě ani nežádala. Žádám tě jen o... porozumění. Bože, proč nemůžeš projevit aspoň trochu zájmu?"

"Projevuju," řeknu rozhořčeně.

"Nedáváš to moc najevo."

Zhluboka se nadechnu. "No, tak to se omlouvám."

Chvilku na mě kouká a pak odejde nahoru. Dívám se za ní, samozřejmě, že si nemyslela, že to myslím upřímně, a pak mi dojde, jak strašně jsem unavená.

Lehnu si a zavřu oči.

Když je otevřu, je brzké ráno dalšího dne, někdo mě přikryl dekou. Jsem překvapená, ale vděčná za nerušený spánek.

Vstanu a zamířím do kuchyně, kde si Kyla nalévá pomerančový džus.

Postavím svou skleničku vedle její, nalije mi.

"Dobré ráno," řekne.

"Vstala jsi brzy."

"Ty taky."

"Náhoda." Usrknu džus.

"To bych řekla."

V tichosti dopiji zbytek džusu, udělá to samé. Pak dáme skleničky do dřezu. Rozpačitě stojíme, dokud nepřejdu ke dřezu a neumyji obě skleničky.

"Myješ nádobí?" zavtipkuje.

Vypnu vodu a otočím se. "Poslouchej. Starám se. Ano?" řeknu téměř důrazně.

Zdá se, že to Kylu odzbrojilo. "Hm, jo?"

"Ne, vážně. Popravdě, nikdy by mě nenapadlo, že tě budu mít ráda," řeknu jí upřímně s vážným obličejem. "Ale já... no, starám se, jo?"

Široce se na mě usměje. "Jééé." Popadne mě do náruče. "Taky tě mám ráda, Ash!"

"To jsem neřekla!"

Jen mě pevněji přitiskne. "Věděla jsem, že jednou podlehneš a řekneš to. Ha!"

Povzdechnu si.

"Řekni to." Zadívá se na mě. "Musíš to říct."

"To je citové vydírání."

Jen čeká.

"Mám tě ráda," zamručím.

"Nerozuměla jsem?"

Zapíchnu do ní pohled. "Nepokoušej osud, polo-sestřičko."

Vyhopsá se smíchem z kuchyně. Směji se trochu sobě navzdory, když slyším, jak si k sobě švitoří. "Dneska to vypadá na báječný den."

To ano. Slunce svítí plnou silou, svěží vzduch a modrá obloha. Tak modrá, popravdě se přistihnu, jak myslím na Spencer, zatímco se procházím, abych si vyčistila hlavu. Ne že bych na ni stejně nemyslela. Bylo to hezké srovnání.

Procházím kolem tyčkového plotu, vyčuhují přes něj nádherné žluté růže. Letmo pohlédnu do verandy. Vidím postarší ženu pohupující se na verandové houpačce. Zahlédne mě a zakloní se ze slunce. "Ty jsi Daviesovic holka!"

"Vina v plném rozsahu." Pokukuji po růžích. "Jsou vážně překrásné."

"Sama jsem je sázela," pronese hrdě. "Před rokem."

Nakloním se a přivoním si. "Mohla bych nějaké ukrást?" zeptám se.

Udělá několik pomalých kroků z verandy. "K čemu bys vůbec potřebovala mé květiny, drahoušku?"

Jemně se dotknu okvětních lístků. "Znám jednu moc nádhernou dívku. Je nemocná a zavřená doma, myslím, že by jí opravdu potěšily."

Je potichu, tak jen sáhnu do kapsy pro mobil. "Aspoň si je vyfotím."

"Nesmysl," plácne mě přes ruku. Koukám na ni s úsměvem, když hovoří. "Vaše generace, pošetilé děti. Na obrazovce to není ono! Pořád koukáte na obrazovku..." mumlá a loudá se do domu. "Zážitky! V nich tkví podstata života. Zůstaň kde jsi, zlatíčko."

Trpělivě čekám, za okamžik se objeví s malými nůžkami a nějakou stuhou. Rychlou a pevnou rukou přestřihne stonky, pak stužkou převáže tři květiny.

"Pro tvou kamarádku. Doufám, že jí bude lépe."

"Já taky." Opatrně vezmu květiny. "Mockrát děkuju..."

"Edna."

"Edno." Napřáhnu ruku. "Edno, jsem Ashley. A jsem vám vděčná."

Potřese mi rukou a usměje se, potom vyrazím ulicí, která vede ke Spenceřinu domu.

Clay otevře dveře. "Ahoj, může si jít Spencer hrát ven?"

Zasměje se a vtáhne mě do domu. "Očividně jsi v dobré náladě."

"Že by?" přivoním ke kytkám. "A jak se máš ty?"

Opět úsměv. "Mám se fajn. Spencer je nahoře."

Věnuji mu vzrušený pohled a vyběhnu schody po dvou. Jemně zaklepu na Spenceřiny dveře.

"Dále."

Strčím hlavu dovnitř. Sedí s časopisem na posteli, podepřena polštáři.

"Ty jsi klepala?"

"Mohla jsi být nahá nebo tak něco," řeknu na svou obranu, kytice schovám za zády.

"Viděla jsi mě nahou," opáčí Spencer.

Beru to na vědomí a vkročím do pokoje. "To znamená, že jsem nepřišla o právo vidět nahou Spencer?" ptám se s vykulenýma očima. "Proč jsi mi to neřekla dřív – promarnily jsme tolik času!"

"Klídek, holka," odvětí rozzářeně. "Co máš za zády?"

"Překvapení."

Do tváře jí vstoupí netrpělivý výraz, oči září. "Miluju překvapení."

"Já vím," řeknu s úsměvem, přistoupím k posteli a daruji jí květiny.

"Pozdrav od Edny. Připomněly mi tě."

Spencer zalapá po dechu a natáhne se pro ně. "Jsou nádherné."

"Říkala jsem, že mi tě připomněly." Políbím ji na vrcholek hlavy.

"Díky, Ash. Miluju je. Miluju tě."

"Taky tě miluju, Spence," řeknu jednoduše, zatímco jí hledím do očí, pak přejdu k oknu. "Měla bys ho fakt otevřít – venku je úžasný den." Opřu se, abych ho otevřela.

Přivoní si k růžím. "Á, voní venkem."

Přitáhnu si její židli od počítače. "Kdyby věci byly jinak, byly bychom teď pravděpodobně na pláži." Zasněně koukám z okna. "Opalovaly bychom se, cákaly po sobě, zastavovaly přihlouplé kluky..."

Ve tváři má zamyšlený výraz. "Snažily se chytit stopa domů?"

Zasměju se, položím si nohy na postel. "Nebo tak."

Povzdychne si, vím, že obě vzpomínáme na tentýž den. "Až ti bude líp, budeme mít spoustu času dělat- "

"Všechno?"

"Všechno," zopakuji.

Minutové ticho, pak ji dloubnu nohou. "Co čteš?"

"People."

"Něco zajímavého?"

Spencer pokrčí rameny, zalistuje stránkami. "Angelina Jolieová chce čtrnáct dětí."

"Hezká ženská, ale blázen," zakroutím hlavou.

"Ty nechceš děti?"

"A zničit si tuhle figuru?" To sotva.

"Až budeš starší. A v pevném svazku."

"Jsem lesbička."

"A? Ty nechceš mít děti?"

"Nikdy jsem o tom nepřemýšlela." Lžu, doufám, že mi nechce připomínat minulost s Aidenem.

Pronikavě se na mě zadívá. "Neplánovala jsi-"

"Ano," přeruším ji tiše. "Ano, plánovala. Ale to bylo jiné."

"Měla bys dítě s Aidenem a s nikým jiným," řekne upřímně zklamaným hlasem.

Málem se zadusím vlastními slinami. "Cože?"

"Říkala jsi-"

"Ty chceš se mnou mít děti nebo co?"

"Ty bys je se mnou nechtěla?" zní rozmrzele.

Stěží hýbu pusou. Nemohu uvěřit, že vedeme takový rozhovor. "Ani nejsme spolu!" vyhrknu, pocity držím pod pokličkou.

"Takže nechtěla!"

"Panebožej! Spencer, musíme se podívat, co to bereš za prášky, protože- "

"Když jsi byla s Aidenem-"

"To bylo jiné!"

"Proč?"

Otevřu ústa. Proč vlastně. "Protože jsem neměla tebe," řeknu jednoduše dřív, než mohu vymyslet lepší odpověď. Pak si uvědomím, že lepší odpověď ani neexistuje, protože je to jednoduše pravda.

"Ale- "

"Žádné ale."

"Ale- "

"Žádné ale!" Povzdechnu si. "Spencer, už žádná zmínka o Aidenovi, jo? Ten kluk je nudnej. Víš, že jsem zamilovaná do tebe, ne do něj, jasný?"

"A-"

"A hypoteticky bych s tebou chtěla děti kdykoli, i když technicky jsme teď jen kamarádky." Těžko se bráním smíchu nad absurditou té věty.

Ale Spencer se cítí lépe, a já vím, že jsem řekla správnou věc. "Víš, můžeš ke mně na postel."

Podívám se na její postel, pravdou je, že je dost velká pro nás obě. "Víš to určitě?"

Zakroutí očima. "Nepozvala jsem tě do ní na čaj a sex. Prostě si sem vlez, Ash."

Vstanu s pomyšlením , že čaj a sex zní dobře, ale tulení se Spencer zní taky fajn. Vylezu na Spenceřinu postel, dávám pozor , abych do ní nevrazila nebo postel moc neroztřásla.

Usadím se vedle ní, ramena se dotýkají. Položí časopis mezi nás, a než se naděju, je zabraná do našich horoskopů.

"Hodíme se k sobě," řekne Spencer, srovnává spojení Vah a Berana.

"Hm," zamručím s hlavou na jejím rameni. "Jsme prostě dobré."

"Jo, já vím." Ukáže. "Ale je to psáno i ve hvězdách."

Zadívám se na papír. "Spencer, stojí tu ´přitažlivost mezi Beranem a Váhami je běžný jev, avšak ne stálý. Tato kombinace směřuje ke skvostnému poměru, ne však nutně ke spokojenému manželství´." Podívám se na ni. "Nevidím tu nic o zapsání ve hvězdách."

Popadne časopis. "Taky tu stojí ´je to skvělé spojení. Srdečné a vášnivé Váhy otevřou náruč pro prchlivého a impulzivního Berana´."

"Máme ´pauzu´." Naznačím prsty uvozovky a obrátím oči v sloup. "Možná jsme měly jen aférku a možná má tenhle hloupý časopis pravdu."

"Nebo možná nechává otevřený konec, ať si každý vybere," řekne Spencer logicky, poté co prasknu její bublinu. Hodí časopis na prádelník.

"Tyhle věci ignorujme." Nechám hlavu spočinout na její paži, koukám do zdi. "Je to blbost."

"Ale psali skvělý. A skvostný."

"Nejlepší přídavná jména na ´S´." Zavřu oči a odpočívám. Položí si hlavu na mou.

"Taky bych s tebou hypoteticky chtěla mít děti, Ash," zašeptá mi jemně, mumlavě do vlasů. Zamrazí mě podél páteře.

Usměji se a vstřebám ta slova, pak se nadzvednu, abych slezla z postele.

"Kam jdeš?"

"Našim kytičkám pro vodu."

16

"Děláš to špatně."

"Nedělám," reptá Spencer, obočí svraštěné soustředěním.

"Nepleteš rovnou řadu." Namířím na ni pletací jehlici.

"Ty taky ne!"

"Ani se nesnažím. Dělám ti papuče."

Zadívá se na mě. "Odkdy jsi expertka na pletení?"

"Odkdy tak žárlíš?" řeknu povýšeně a zamrkám na ni.

Pravdou je, že, zatímco se se Spencer tísníme celý den v jejím pokoji, měla jsem dost času přemýšlet o tom, co bychom spolu mohly podnikat. Jelikož nemám velkou představivost, navrhla jsem pletení. Ukázalo se, že jsem v tom dost dobrá. Po asi týdnu a půl cvičení Spencer stěží udrží dvě jehlice rovně.

"Nechci papuče." Hodí klubko vlny zpět na stůl, mírně znechucená.

"Heh, štve tě, že jsem v něčem lepší."

"Sni dál, Daviesová," zakoulí očima. Pokračuji tiše v pletení.

Ozve se klepání na dveře. "Ahoj, Spence." Glen strčí hlavu dovnitř. "Máme dole těstoviny, jestli chceš."

"Omáčka z konzervy?" zavtipkuje. Spencer je v poslední době dost mlsná. Jít se dolů najíst jsou pro ni tak trochu muka, takže to musí být něco extra, aby ji to navnadilo sejít.

"Domácí výroby, samozřejmě," odvětí Glen a zakroutí hlavou. Obě se zasmějeme.

"Dáš si taky,Ash?" poklepe netrpělivě prsty na dveře. Glen se ke mně v poslední době choval přezíravě, ale zároveň podivně mile. Nevím, jak si to vysvětlit, snad jedině tak, že jsem v domácnosti Carlinových tak často, že jsem prakticky její součástí.

Možná si na mě potřeboval zvyknout. Atrhur a Clay jsou milí jako vždy, jen Paula se chová jako ledová královna.

"Hm, jistě..." podívám se na Spencer. Usměje se na mě.

"Tak pošlu mámu nahoru, aby ti pomohla," řekne Glen.

"Ashley to zvládne," vyhrkne Spencer rychle a já přikývnu.

"Bez problému."

"Tak jo." S tím Glen zmizí. "Večeře za deset minut!"

"Tohle mi dej," ukazuji na Spenceřiny jehlice a vlnu. Podá mi je, sbalím všechny věci a položím je na poličku. Pak se ujistím, že je vše uklizené, aby Spencer o nic neklopýtla.

"Co tvoje žebra?" zeptám se.

Pomalu se nadechne. "Dobrý?"

"Vzala sis léky? Nemůžeš jíst dokud-"

"Jo, jo."

"Máš-"

"Ashley." Věnuje mi děkovný úsměv. "Jen mi pomoz dolu."

Zůstanu, kde jsem a přikývnu. "Dobře, jo." Když jde o Spencer, uhánějí mé myšlenky rychlostí kilometr za minutu.

Odhrnu přikrývky a natáhnu se pro její ruku. Pevně mi ji stiskne a já ji opatrně zvednu z postele, stojí na nohou, když popadnu její kartáč.

"Stůj klidně." Několikrát jím projedu její vlasy. Pak se před ni postavím, přelétnu ji pohledem od hlavy k patě. "Krása!" Rychle ji políbím na tvář, položím kartáč a nabídnu jí rámě.

Schody představují pro Spencer trochu problém, ale opře se o mě a sejdeme v pohodě dolů. Paula už čeká u paty schodiště. "Vše v pořádku, Spencer?"

"Jsem v pohodě," řekne Spencer vesele a já ji převádím k jídelnímu stolu, který Clay prostírá. Paula vezme Spenceřinu druhou paži.

"Převezmu ji, Ashley."

"Oh, to je dobrý, já- "

"Vezmu to," zopakuje Paula trochu ledově. Divně se na Spencer podívám, pustím její ruku a paži, abych si sedla ke stolu.

"Voní to úžasně!" pronese Glen hlasitě a sedá si.

"Tátovy slavné těstoviny, ty nikdy nemůžou být špatný," zazubí se Clay.

Spencer se lehce posadila vedle mě a Paula si sedla naproti ní. Natáhne se a zmáčkne mi stehno, udělám na ni legrační obličej, kterému se zahihňá.

"Večeře se nese!" Arthur chvátá dveřmi s talíři a položí je před každého z nás.

Jídlo zavoní do našich nozder, ale před tím spojíme ruce k modlitbě. Zvykla jsem si na to po tolika večeřích u Carlinových.

"Otče náš, jenž jsi na nebesích..."

Během modlitby jsou oči všech zavřené, ale já je vždycky tajně pozoruji. Clayova ruka je teplá a Spenceřina je jemná. Něžně přejíždí palcem klouby mých prstů, vyšlu k ní pohled. Mrkne na mě a já jí to oplatím úsměvem.

"Amen," řekneme všichni a pustíme se do jídla.

"Tak, Ashley, jak se má matka?" zeptá se Paula poté, co Glen dopovídá nějakou historku o nějaké sexy mamče.

"Hmm.." dožvýkám. "Má se fajn. Moc ji nevídám."

"To si umím představit. Jsi tady tak často, že je zázrak, že tě vůbec zahlédne."

Sousto mi uvízne v krku. "No..."

Glen okamžitě zaznamená napětí a odkašle si.

Arthur promluví. "Jsme rádi za tvou pomoc, Ashley."

Spencer k němu vyšle úsměv, zatímco Paula si vloží do úst vidličku plnou těstovin a zuřivě žvýká. Jen Paula Carlinová umí zuřivě žvýkat.

"Kdykoli, pane C."

"Hej, Ashley," otočí se na mě Spencer. "Mohla bys mi přinést limonádu?"

"Jistě." Začnu vstávat, ale Paula je rychlejší.

"Přinesu ji."

Cítím se trapně, posadím se zpět. Spencer se zamračí.

"Požádala jsem Ashley."

"Řekla jsem, že ji přinesu," žene se Paula do kuchyně.

V její nepřítomnosti koukáme jeden po druhém. "Vaše matka je pod velkým tlakem, děcka," vysvětluje Arthur a dívá se na mě. Koukám do talíře.

"Promiň," zašeptá ke mně Spencer. Jen pokrčím rameny, Clay s Glenem si začnou povídat o univerzitních plánech, aby zabili čas.

Paula se vrátí a postaví před Spencer sklenici chlazené limonády téměř s bouchnutím.

Polknu a všichni pokračujeme v jídle.

Cítím, jak Spencer pod stolem proplete prsty s mými. Podívám se na ni, ale nenucenně dál baští. Ta holka je neuvěřitelná.

Po večeři si stoupnu stranou a nechám Paulu, aby usadila Spencer na pohovku, chvilku ji obskakuje a pak se uchýlí do kuchyně umýt nádobí od večeře.

Sednu si vedle Spencer. "Neměla bych jí nabídnout pomoc s umytím nádobí nebo tak něco?" zadívám se směrem ke kuchyňským dveřím.

"Nevím, co jí přelítlo přes nos." Potřese Spencer hlavou.

"Možná by ji potěšili papuče?" řeknu v naději.

"Myslím, že žárlí na čas, který se mnou trávíš," odpoví zamyšleně Spencer. Překvapeně na ni pohlédnu.

"Jsi dítě terapeuta."

"Možná bys mě měla ignorovat nebo něco. Možná tě pak bude mít ráda," navrhne Spencer.

Ušklíbnu se nad tím. "Víš, že to nepřipadá v úvahu."

"Fajn."

Pohodím hlavou směrem ke kuchyni. "Ačkoli bych asi měla jít domů. Má pravdu – patrně tu trávím moc času."

Spencer vypadá trochu ustaraně. "Myslíš- "

"Jinak bych to ani nechtěla," ujistím ji. "Co myslíš, že mám lepšího na práci?"

"Kvantovou fyziku?"

"Ani tu, miláčku," řeknu jí, ovine svou ruku kolem mé.

"Miláčku," zopakuje. "Mohla bych si na to zvyknout."

"To bys měla, protože ti to už zůstane."

"Jako ty?"

Přikývnu. "Přesně jako já."

Spencer vypadá spokojeně, nakloním se a položím ruku na její tvář, na druhou ji vtisknu polibek. "A když jsme u toho..."

"Dobrou noc?"

Znovu ji políbím. "Hmm."

"Hodně kvantové fyziky?"

Ještě jeden polibek na čelo. "Přesně."

"Dobrou noc, Ash."

Vyndám ruku z její, vstanu.

"Dobrou, Spence."

Když nastoupím do auta, pohlédnu zpět do okna a vidím Paulu Carlinovou spěšně zatahovat závěs.

Povzdechnu si. "Dobrou, Paulo."

17

"Hezká?"

Pohlédnu na Kylu, která mi ukazuje otřesnou zelenou halenku. "Fuj."

"Mně se líbí!"

"Tak si ji kup, pokud chceš vypadat jako hastroška. Můžeme si to dovolit." Otočím se a začnu brakovat stojan se sukněmi.

Dopřávám si tolik potřebný den volna. Cítím se skoro provinile; neviděla jsem Spencer celý den. Ale při nakupování se člověk dokonale uvolní.

Nejde o to, že bych si potřebovala od Spencer odpočinout, to vůbec ne, ale Kyla si stěžuje, že mě teď skoro nevídá. Mám pocit, že na ni musím být milá, protože na mou žádost řekla Aidenovi, ať jde někam.

Myslím, že mám svou sestru moc ráda.

"Ash - tahle sukně je nádherná!"

Vzhlédnu. "To vážně chceš vypadat jako tulačka? A co ty volánky?"

"Mně se volánky líbí."

"To vidím."

Doneseme plné náruče oblečení k pokladně, položíme ho na pult a čekáme, až se nás prodavačka, punkerka s růžovými vlasy, ujme.

"Jak se dnes máte, dámy?"

"Výborně," odvětí Kyla, zatímco prodavačka začne házet naše věci do tašek. U žlutozelené sukně, kterou si Kyla vybrala, se ošije.

"Říkala jsem to," poznamenám ke Kyle a prodavačka vzhlédne. "Moje sestra je kočovnice," vysvětlím.

"Takže tohle je taky tvoje?" podívá se na Kylu a ukazuje květovanou halenku s úděsnými citrusovými odstíny zelené.

"Vinna dle obžaloby."

"Ráda vypadá jako oživlá krajina," žertuju.

Prodavačka se uchechtne a já si všimnu kroužku, který má v nose. "Jé. Bolelo to?" zeptám se a ukážu jí na nos.

"Ne, ale já něco vydržím."

"To se vsadím."

"Přemýšlím, že se teď nechám tetovat."

"No, já taky něco vydržím. Ale tohle," vytáhnu blůzu a otočím se," bolelo jako čert."

"To snad ne! Máš striptérský tetování."

Otočím se a snažím se vypadat pobouřeně. "Striptérský?"

Pozvedne obočí a uznala přikývne. "Moc hezký."

Usměju se na ni. "No, jo, to je."

Kyla si odkašle a podá prodavačce platební kartu. Nakonec odejdeme.

"Byla sexy?" zeptá se Kyla a přehodí si tašky z levé ruky do pravé.

"Eh," pokrčím rameny.

"No, musela se ti líbit."

Zamračím se na ni. "Co to má znamenat?"

Kyla se nahlas zasměje. "Flirtovala jsi s ní, Ash."

"Ehm, ne. Neflirtovala."

"Jo, jasně," odfrkne si Kyla.

"Takhle mluvím s každým."

"Ha!"

"Nemůžu za to, že se všem líbím!" bráním se.

"Měla by se Spencer bát?" popichuje Kyla.

Než jí můžu odvětit, že ne, zazvoní mi mobil. Propíchnu Kylu pohledem a sáhnu do kapsy.

"Čau, Spence," usměju se do telefonu.

"Ahoj..."

"Jsi v pořádku?" zeptám se a Kyla na mě znepokojeně pohlédne.

Spencer se mírně zasměje. "Nic mi není. Co děláš?"

"Nic moc. Jsem v obchoďáku s Kylou."

"Áááá. Odvaz."

"Jo. Co děláš ty?"

"Ehm, koukám na Tak jde čas."

Ošiju se. "Blbý."

"Jo. Tak kdy přijdeš?"

"Ehmm-"

"Ne, že bys musela nebo tak něco-"

"Mlč, Spence. Samozřejmě, že přijdu, trávím s tebou čas moc ráda." Kyla to uslyší a udělá na mě roztomilý obličej. Ukážu jí prostředníček.

"Nepřeháním to s tou touhou po pozornosti?"

"Ano."

"Ash!"

"No, je to pochopitelný. Že se na mě upínáš." Zním domýšlivě.

"Vážně?"

"Jo." Ztiším hlas a nechám Kylu poodejít. "A líbíš se mi, když toužíš po pozornosti – líbí se mi, když mě potřebuješ."

"Vždycky tě potřebuju, Ash."

Kyla se otočí a pokyne mi, abych zrychlila. "Já vím. Za vteřinu jsem tam."

"Nikdo není doma..."

Fajn, za půl vteřiny. Vysadím Kylu a dojedu ke Spencer. Dovnitř se pustím sama. Donesu tašku s oblečením do Spenceřina pokoje a položím ji na postel.

Obejmu ji a políbím na čelo. "Jak ti je?"

"Skvěle."

Usměju se. "Fajn, protože pro tebe něco mám."

"Co?" zeptá se vzrušeně.

"Módní přehlídku!" zvednu tašku do vzduchu.

Spencer vypadá na chvíli trochu nejistě, ale mrknu na ni a vyrazím do koupelny. Co nejrychleji se svléknu a obleču si stylové tílko a těsnou minisukni.

Pomalu vejdu zpátky do Spenceřina pokoje a předvedu se jí.

"Moc ti to sluší, Ash."

Vím, že to myslí vážně. "Není ten vršek úžasnej?"

Přikývne. "Někdy mi ho budeš muset půjčit."

"Pokud myslíš, že se k tobě hodí," mrknu na ni a pak se vrátím do koupelny a hodím na sebe kabátek, které jsem musela mít, ale který nejspíš vypadá směšně.

Dramaticky vkročím do Spenceřina pokoje, brada nahoře a narovnaná ramena, jako profesionální modelka. Spencer se zahihňá.

"Vypadáš jako Eskymačka."

"Ale sexy Eskymačka, že jo?" teatrálně zapózuju.

"Pokud něco takovýho existuje, tak je to bezpochyby tohle."

Zvednu na ni obočí. "Myslím, že příští model se ti bude líbit." Kabátek si sundám, ještě než vyjdu ze dveří. V koupelně si obleču šňůrkové bikiny a nejdřív se zkontroluju v zrcadle.

Skočím do Spenceřina pokoje a ona mě okamžitě celou přejede očima. Líbí se mi ten pocit. Líbí se jí, co vidí - pořád jsem neodolatelná.

"Skvělý pro opalování." Otočím se kolem dokola.

Spencer přikývne. "Vypadáš sexy."

Zasměju se. "Díky za upřímnost."

"Zhubla jsi."

Pokrčím rameny a jdu si sednout vedle ní na postel. "Eh. V poslední době jsem hodně běhala - je to lepší než dieta."

"Měly bychom si objednat pizzu," navrhne.

"Snažíš se mě vykrmit?"

Olízne si rty. "Bude toho víc k nakousnutí."

Poklesne mi čelist. "Spencer Carlinová. Ty hříšnice."

Spencer se zasměje. "Je to tvoje vina. Máma má pravdu - máš na mě špatnej vliv."

"Tvůj oblíbenej vliv," řeknu jí, vstanu a dojdu si pro telefon. "Papa John's?"

"Obvyklá objednávka," přikývne a je si jistá, že vím, co chce. Všechny oblíbené Spenceřiny věci už mám dávno vryté do paměti.

"Hned to bude." Přiložím si telefon k uchu a zamířím z pokoje, abych objednala pizzu a zase se převlékla.

"Ash?"

Otočím se.

"Nech si ty bikiny."

Jo, jo. Pořád jsem neodolatelná.

18

"Chceme mít potomstvo od všeho, co je... krásné? Aby květ lásky zde nikdy kvést nepřestal." Přejíždím očima po slovech na stránce, zatímco Spencer na mě dál pobaveně hledí. "...živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty?"

"Ashley, je to báseň, ne kvíz."

"Vůbec mi to nedává smysl."

"Je to Shakespearův první sonet!"

Zavřu knihu. "Od kdy jsi na poezii?" Uplynuly týdny a Spencer se podle všeho dala na čtení.

"Od tý doby, co mi došlo, že je to jediná knížka, kterou mám," odvětí rozmrzele. "Televize už mám po krk."

Pokrčím rameny a ještě více zapadnu do prohlubně, kterou jsem si v tomhle křesle vyseděla. V posledních týdnech jsem v tomhle křesle strávila spoustu dní, zatímco jsme si se Spencer povídaly o všem možném i nemožném.

"Televize je zábavná. Když tam něco nedává smysl, aspoň to vypadá dobře. Poezie se přeceňuje."

"Recitování ti moc nejde," poznamená.

"Ale s tímhle," ukážu si na obličej, "je aspoň na co se dívat."

Dramaticky obrátí oči v sloup. "Tobě není pomoci."

"Nemůžu za to, že jsem dokonalá."

Spencer zavrtí hlavou a chystá se vstát z postele. "Chce se mi čůrat."

"Díky za informaci," řeknu jí, vstanu a natáhnu ruku.

"Myslím, že to zvládnu."

"Jsi si jistá?"

Přikývne. Při sklouznutí z postele sebou škubne a váhavě se postaví. "Hned jsem zpátky."

Povzdechnu si a plácnu sebou na postel. Vezmu její polštář, dám si ho na obličej a vdechnu její vůni. Chvíli se cítím jako posedlá, ale pak si vzpomenu, že jde o Spencer, samozřejmě, že jsem posedlá, kdo by nebyl?

Uslyším otevřít se dveře. "Spencer, už ti někdy někdo řekl, že voníš jako vanilka? Sama od sebe?"

Shodím si polštář z obličeje a otočím se ke dveřím. Šklebí se na mě Paula. "Ne, vždycky jsem byla spíš na čokoládu."

Nemám vtipnou odpověď.

"Kde je Spencer?"

"Volání přírody," zamumlám a dám si nohy z postele.

"Nechala jsi ji jít samotnou?" zeptá se Paula s náhle ustaraným výrazem.

"Mohla jsem ji držet za ruku, ale nechtěla, abych jí viděla zadek."

Paula mě zpraží zlobným pohledem, odkráčí chodbou ke dveřím od koupelny a zaklepe na ně. "Jsi v pořádku, srdíčko?"

Neslyším Spenceřinu odpověď, ale jsem si jistá, že řekla, že ano, protože Paula se vrátí zpátky do pokoje. "Nediví se tvoje matka, kde pořád jsi?"

"Neunavuje vás už ta otázka?"

Pozvedne obočí. "Asi víš, co si o tobě myslím, Ashley."

"Jen to nejhorší?"

Ignoruje to. "Ale chci ti poděkovat, že nám se Spencer pomáháš. Je zřejmé, že se rychle uzdravuje, a myslím, že je to hodně i tvou zásluhou."

Navzdory sobě samé se mi chce usmát, zaskočilo mě, jak je milá. Zdá se to být upřímné. "Rádo se stalo, Paulo."

"Ale myslím, že odteď už to zvládnu sama."

Samozřejmě. "Ehm..."

"Nemusíš to už nadále zůstávat a něco dokazovat..."

Zamračím se na ni. "Co tím chcete říct, Paulo?"

"Vím, že se cítíš provinile, Ashley. Ale nemusíš každý den vysedávat u Spenceřiny postele, chápeme to." Paula si založí ruce, vypadá, že je na sebe pyšná.

"Nevím, co si myslíte, že tu celej den dělám, ale myslím, že jenom hodně hloupej člověk by nepoznal, že vaši dceru hrozně moc miluju," řeknu pomalu se vší vážností.

Paula mou odpověď zvažuje. "Mám za to, že ti dala kopačky, Ashley." V jejím neutrálním úsměvu je patrný úšklebek a já se na ni zamračím.

"Mám za to," napodobím její tón a vstanu, "že by mě Spencer mohla zkopat do kuličky, a stejně bych tu byla, každičký den."

"Do kuličky, hm?" Paula vypadá nezaujatě, ale vidím, že jsem ji umlčela. Alespoň na chvíli.

"A to opakovaně," doplním.

"Hm." Paula se bez dalšího slova otočí k odchodu, ale téměř vrazí do Spencer.

"Mami!"

"Moc se omlouvám, srdíčko!" řekne Paula spěšně. "Není ti nic?"

"Jsem v pořádku, ale... ehm, jsem v pořádku," odvětí Spencer a pak ji Paula začne pomalu vést do pokoje. Spencer se jí vykroutí.

"Zvládnu to, mami." Bez podpory dojde těch pár kroků k posteli a posadí se na ni.

Než Paula odejde z pokoje, věnuje mi ještě jeden nenápadný zamračený pohled. "Tvoje máma je do mě zabouchnutá," řeknu Spencer vážným hlasem.

"Cože?" diví se Spencer, zatímco si opatrně lehá.

"Víš, jak se říká, že když je na tebe někdo zlej, tak se mu ve skutečnosti líbíš? Kluci namáčející holkám copy do inkoustu a tak?"

"Ano?"

"No, je ze mě úplně hotová."

"To je tvá odpověď na všechno."

"A obvykle je pravdivá," zazubím se na ni.

"Pomohla bys mi s něčím?"

"S koupelí?" řeknu flirtovně.

Zdá se, že to Spencer zvažuje, ale pak zavrtí hlavou. "S dýchacíma cvičeníma." Skousne si ret. "Jdou mi snáž, když jsi tu. Obvykle je se mnou dělá máma, ale ta je hrozně náročná."

Spencer musí každý den provádět dýchací cvičení, aby se jí rychleji uzdravila zlomená žebra. "Pojďme na to."

Posadím se před ní na postel a položím jí ruce na ramena.

"Připravená?" zeptá se.

"Já jsem vždycky připravená, zlato."

"To je mi jasný," usměje se, pak zavře oči a zhluboka se nadechne. Vidím na ní, že jí to trochu bolí, ale to je u téhle terapie normální.

Jemně jí pohladím ramena. "Teď výdech." Pomalu vydechne. "Bolí to?"

Jen přikývne a nechává oči zavřené. "Nádech..." Sleduju, jak se jí s každým nádechem a výdechem mění rysy obličeje. "Výdech." Je nádherná.

Zvedne ruce, položí je na mé na svých ramenou a znovu se zhluboka nadechne. "Tentokrát zadrž dech," radím jí. Předkloním se a zlehka ji políbím na špičku nosu. "Teď výdech." Usměje se a vydechne.

"Teď chvilku dýchej normálně," řeknu jí něžně a doufám, že ji má slova konejší. Vím, že ano, a jak terapie pokračuje, nahradí bolestivé grimasy pokojný výraz.

Po každých pár nádeších a výdeších ji krátce políbím na čelo, nebo na nos, nebo na bradu. Prostě na jakýkoli kousek kůže, který vidím.

Nakonec oči opět otevře, já jí sundám ruce z ramenou a dám jí vlasy z tváře. Vypadá uvolněně.

"Jsi v pořádku?" zašeptám.

Přikývne, oči jí září, a pak se předkloní a jemně mě políbí na rty.

Tentokrát mám menší obtíže s dýcháním já.

"Co mi to děláš, Spence?" zeptám se něžně, ačkoli mi na odpovědi nesejde. Stejně to bylo spíš konstatování.

"Ty dýchací cvičení jsou moc příjemný," řekne a pak se zahihňá.

Nemůžu si pomoct. Taky se zahihňám.

"Znamená to, že se můžeme líbat? Jakože pořád?" zeptám se po chvíli chichotání s nadějí v hlase.

Pokrčí rameny.

"Protože tvoje máma si ze mě dělala srandu. Kvůli tomu, že jsi mi dala kopačky," řeknu a smutně našpulím spodní ret.

Natáhne ruku, chytne mi ret a zatahá za něj. "Nedala jsem ti kopačky. Já jen... nepotřebovala jsem přítelkyni. Potřebovala jsem svou nejlepší kamarádku, Ashley."

"Cítila jsem se odkopnutá."

"Nejsi moje holka, ale pořád jsi moje všechno."

"Myslíš to vážně?"

"No..." Zdá se, že se to chystá rozvést, pak se předkloní a znovu mě políbí. "Strašně moc tě miluju."

Žaludek se mi zachvěje očekáváním. Nevím očekáváním čeho, ale jsem si jistá, že to bude skvělé. "Ten cit je vzájemný."

"Miláčku." Její slova byla sotva slyšitelná, ale přesto mě celou pohlcují.

Líbí se mi to.