Recitativ

Napsala: the best of s, Překlad: petrSF

21

"Já nemůžu."

"Spencer," řeknu jí, jako bych měla pokračovat, ale nepokračuju. Jenom tam stojím.

"Co?"

"Pojďme," řeknu jí klidně.

"Když tam vejdu, poznají, že jsem zhulená trávou!" Vykulí oči. "Myslím, že jsem jí vykouřila moc, myslím... myslím, že jsem přilepená k zemi." Zatváří se zděšeně.

"Nejsi přilepená k zemi," uklidňuju ji a natáhnu ruku. "Tady, vem mě za ruku."

"Proč takhle mluvíš?" vyptává se.

"Jak?"

"Jako robot! Mluvíš jako robot!"

"Spencer, nevím, o čem to mluvíš," odvětím úplně monotónním hlasem. "Prostě mě vem za ruku a nic špatnýho se nestane."

Vezme mě za ruku a stiskne ji. "Pojďme najít Glena," řeknu.

"Glen!" Ruka se jí sevře. "Pozná to! Pozná to a já už s tebou nikdy nebudu moct nikam jít a nikdy... nebudu moct... nikam jít. A tak. Už nikdy." Zní zničeně a zoufale.

Zasměju si a chytnu se rukama za obličej.

"Ashley!"

"Co je?"

"Odtáhla jsi ruku! Ztratím se!"

"Spencer! Jsem pořád tady!" znovu ji vezmu za ruku.

"Pustila jsi mě," vyšpulí spodní ret.

Vedu ji směrem k domu. "Spencer, musíš mě přestat propichovat pohledem, lidi si budou myslet, že jsem se s tebou rozešla."

Nevím, jak jsme to dokázaly, ale našly jsme mísu s ovocnými čočkami.

"Obrovský dudy na obzoru," zahlásí Spencer.

Opírám se o závěsnou tyč basketbalového koše na příjezdové cestě a sleduju holku, na kterou Spencer ukázala. "Jo, ale obličej má blé."

"Neříkala jsem, ať hodnotíš obličej, řekla jsem obrovský dudy," převaluje Spencer v puse lipo.

"Dobrá poznámka." Podívám se. "Má fakt hodně velký prsa."

"Moje prsa jsou jako napůl snědený manga," zatváří se smutně.

"Co to znamená?"

"Jsou malý. Řekla bych až mikroskopický."

Zadívám se jí na hruď. "Spencer, já je vidím v pohodě."

Podívá se na mě a zahihňá se. "Proč se pořád díváš?"

Nedokážu z jejího hrudníku odvrátit zrak. "Čekám, až mi řekneš, že jsem úchylačka nebo tak."

"Já čekám, až si na ně sáhneš nebo tak."

"Spencer!"

Hodí si do pusy další lipo. "Co je? No tak. Pojď se líbat."

"Už jsme to probíraly," znervózním. "Jsem z tebe děsně nervózní!"

"Jééé!" šťouchne mě do žeber. "Drsňačka Ashley je nervózní." Pak se hystericky rozesměje. Nejsem si jistá, jestli se mi zhulená Spencer líbí.

"Nech toho."

"A čeho?" znovu do mě šťouchne.

Vezmu si lipo. "Dráždíš spícího medvěda, varuju tě."

Šťouch. "Zbožňuju medvědy!"

Podívám se na ni a pak jí ležérně plivnu ovocnou čočku na šaty. "Áááá!" zalapá po dechu. "Plivla jsi na mě červený lipo! Ani neladí k šatům!" Zvadne jí obličej. "Jak jsi mi to mohla udělat?"

"Ach ne!" okamžitě zpanikařím. "Nechtěla jsem..." Natáhnu ruku. "Sundám ho."

Spencer vystrčí hruď, horlivě se chce zbavit lipa na hrudníku. Natáhnu ruku a-

"Co vyvádíte, dámy?" Z Glenova hlasu nadskočím.

"Má tam lipo," vysvětluju rychle nervózně. "lipo... dudy. Ehm."

Spencer si sundá lipo sama, vážně se na něj zadívá a pak ho nabídne Glenovi.

"Nechci to," odmítne Glen. "Co tam máte, opicový sladkosti?" Nabere si plnou hrst ovocných čoček.

"Opicový sladkosti," přikývnu. "Jo, opily jsme se." Špatná volba slov. "Ehm, já pila. Spencer ne! Všechno jsem vypila já a ona se, ehm, dívala."

"Aha." Glen na mě pobaveně hledí a kouše lipo. Vsadím se, že je na mol. "No, bavte se tu na příjezdovce a tak, nuly."

Spencer sleduje, jak odchází, a pak mě plácne po noze. "Proč jsi říkala, že ses opila?"

"Je to lepší než říkat, že jsme měly drogy!"

Udělá obličej. "My měly drogy! Nikomu to neříkej!"

"Nekřič to tak!"

"Já křičela?"

Horečně přikyvuju.

"Ježíš!" hlesne. "To bych neměla!"

"Já vím."

Trhne hlavou. "Obrovský dudy na obzoru!"

"Zrzky, ty já mám nejradši!" zpívá Spencer a houpe boky na verandě. "Jsem jenom obyčejnej kluk z Texasuuuu!"

"Spencer!" přiskočím k ní zpátky a se smíchem ji chytnu za ruku. Já už celkem vystřízlivěla, ale ona se pořád hihňá. "To jsou Counting Crows?"

Dá mi ruce kolem pasu. "Srdce posílila jsi mi." Položí si hlavu na mé rameno a pohupuje se mnou na hudbu, kterou slyší pouze ona. "Hlavu však vyprázdnila jsi mi," zpívá tiše. Moc jí to nejde, ale nezarazím ji.

"Chci se bavit!" Zkusí mě zaklonit a vybuchne smíchy. "Jako všichni!"

Nemůžu se přestat smát. "Už dost, Spencer. Musíme jít."

"Zůstaneme tady." Zhoupne mi ruku směrem k autu.

"Ne, ty blázne. Máme 13 minut na to, abychom tě dostaly celou domů." Odemknu auto a otevřu jí dveře. "Bacha na hlavu."

Nastoupíme. "Spencer, nevěděla jsem, že máš ráda Counting Crows."

"Nevíš toho o mě spoustu," odvětí a tváří se sama sebou potěšeně.

"No," natáhnu ruku a vezmu ji za její, "chci vědět všechno." A je to tak. Chci o ní vědět všechno, co má ráda, co ne, proč má nutkání poskakovat a zpívat starý fláky od Counting Crows. Všechno.

Políbí mě na hřbet ruky. "Ty jsi tak... hodná," usměje se na mě zamilovaně.

"Díky, Spencer."

Když se dostaneme k dveřím jejího domu, otevře, já ji tiše doprovodím nahoru po schodech a zuju jí boty. Svlékne se do podprsenky a kalhotek a postaví se přede mě.

Velmi pomalu jí celou přejedu pohledem, ale v tlumeném světle skoro nic nevidím. "Vidíš, Spencer? Jsi dokonalá," prohlásím a políbím ji na bradu. Cítím, že se ve tmě usměje, pak skočí na postel a přikryje se.

"Uvidíme se zejtra," řeknu a vydám se ke dveřím. "Nepotřebuješ nic?"

"Ne-e." Poklepe dlaní na polštář. "Můžeš mě políbit na dobrou noc."

"Už se stalo."

"Nepamatuju si to," řekne hravě. Dojdu na konec postele, tiše ke Spencer dolezu a políbím ji na čelo.

"Ještě ne, co?" zašeptá, když mě vidí dlít nad svým obličejem.

"Ještě ne," řeknu jí jemně, pak z postele slezu a vyjdu ze dveří. Když sejdu ze schodů, pořád slyším, jak si falešně zpívá.

"Zrzky, ty já mám nejradšiiii... Jsem jenom obyčejnej kluk z Texasu."

Doufám, že neprobudí rodiče.

"Tak jak se ti tenhle týden daří, Ashley?" udělá si pan C poznámku do zápisníku.

"Dobře."

"To je skvělé."

Zavrtím se.

"Spencer říkala, že jste si to spolu tehdy večer užily," usměje se vřele.

"To jsem ráda."

"Tak chtěla bys o něčem mluvit?"

Pokrčím rameny a rozhlédnu se. Všechno jde skvěle, nemám si na co stěžovat.

"Jsem ráda, že škola skončila, a můžu trávit čas s kamarádama a... tak." Nebo s kamarádkou. Tou pravou.

Přikývne. "Ten pocit znám. Také se těším na prázdniny." Zajiskří mu v oku. "Pokud mi slíbíš, že to neřekneš, prozradím ti tajemství."

"V držení tajemství zrovna nevynikám, ale dobře," nakloním se dopředu.

"Na léto jsem naplánoval výlet do Ohia. Dětem se moc stýská po domově a Paule také, takže... strávíme dva měsíce na farmě u dědy Carlina."

Carlinovi odjíždějí? Na celé léto? Spencer je Carlinová... logicky odvozuju, že odjede taky. "To je super." To je na nic.

"Jen to neříkej Spencer."

"Tvůj táta vás bere do Ohia!"

Spencer mi věnuje zmatený pohled. "Cože?"

Zvednu se na posteli do sedu a podívám se na Spencer. "Už jsem to nedokázala vydržet. Musela jsem mu to slíbit a technicky vzato jsem to neslíbila, ale..."

"O čem to mluvíš?"

"Na léto naplánoval výlet do Ohia a bere vás všechny s sebou."

"Ale já nechci jet do Ohia," prohlásí Spencer prostě.

"Ale stejně pojedeš," odvětím a snažím se neznít zoufale.

"Nebude mě nutit, když nebudu chtít jet."

"Zněl hrozně nadšeně, Spencer. Myslím, že budeš muset jet."

Na okamžik se zatváří smutně. "No, chceš, abych jela?"

"Samozřejmě že ne. Chci celý léto strávit s tebou," nemůžu si pomoct a odpovím popravdě.

Usměje se. "Tak nepojedu. Zůstanu tu. S tebou."

Pomalu vrtím hlavou. "To je hezký, Spence, ale pochybuju, že se to stane."

22

"Tak sama," zpívám. "Tak sama, smutná a sama." Radši bych si na to měla zvyknout. Spencer na celé léto odjede, já ji nikdy nepolíbím a ona si nabalí nějakou sexy holky z farmy a navždycky mě opustí.

Tímhle průběhem jsme si alespoň jistá. A nikdo mě není schopný přesvědčit o opaku. Ne že by mě někdo přesvědčoval.

Zazvoní mi mobil. "Ano?"

"Koupil letenky," ozve se mi v uchu Spenceřin puchmurný hlas.

"Super."

"Všichni se hrozně těší."

"Mhm."

"Nezníš moc znepokojeně."

"Už jsem si zvykla na představu, že tu nebudeš. Mám sebe, svou sbírku dévédéček a dálkový ovládání."

"Na co koukáš?"

"Past. Catherine Zeta-Jonesová klouže po podlaze v koženým oblečku."

"A jak dlouho že ti trvalo si přiznat, že jsi na holky?" směje se. Já ne. Jak se může teď smát? "Co ti je?"

"Ty víš, co mi je."

"Nebuď nabručená."

"Nejsem nabručená! Na zbytek léta odjíždíš a to je na prd. Nech mě se trápit."

"Víš, že bych neodjela, kdybych nemusela."

"Jo."

"A víš, že se ti vrátím."

"Ale až tě oslintá nějaká náhodná holka z farmy s obříma kozama a stejně velkým zadkem," zabručím.

Zasměje se. "Nevím, jestli ses někdy viděla, ale s tím bych si velký starosti nedělala."

"Spencer..."

"Ne. Zlepším ti náladu, že ti budu říkat, jak jsi sexy, což jsi. Hodně sexy."

"Spencer, já vím, že jsem sexy."

"Asi nevíš, jestli si myslíš, že by mi někdo někde mohl padnout do okna stejně jako ty."

Konečně se usměju. "Vážně?"

"A kromě toho jsi děsně k sežrání, když jsi nejistá."

"Já nejsem nejistá!"

"Ale jsi."

"Jenom když jde o tebe," prohlásím. "A vidíš? Nemůžu uvěřit, že jsem ti to prozradila. Udělala jsi ze mě měkkotu. Jsem nejistá a blbá a trapná. A je to tvoje vina!"

"Ashley- "

"A teď mě nejistou, blbou a trapnou opustíš a to je k vzteku."

Chvilku mlčí. "Skončila jsi?"

"Asi jo."

"Fajn, jedu k tobě."

"Jsem unavená."

"Nejsi unavená, sklapni. Nedovolím ti, abys se mnou přestala před odjezdem trávit čas, protože jsi smutná."

Sakra. Jak to poznala?

Když Spencer přišla, spala jsem. Předpokládám to, protože jsem odemkla dveře a zdřímla si.

Neprobudila jsem se, dokud nevklouzla do postele vedle mě a nepřikryla nás.

"Studíš," zamumlám.

Začne mi jezdit dlaněmi po bocích. "Lepší?"

Jenom přikývnu.

"Nevadí to?" zašeptá.

"Nevadí." Uvelebím se v jejím náručí a zavřu oči.

"Ty fakt spíš?"

"Pššš..."

"Takže ano?"

"Spence... spi." Zamlaskám a snažím se znovu usnout.

"Vzbuď se." Dá mi obě ruce kolem boku a přiloží mi rty k uchu. "Nejsem unavená."

Otočím se čelem k ní. "Já jo."

Trochu se usměje. "To vidím. Máš sexy přeleželý vlasy."

Zasténám. "Spencer..."

"Ukaž," použije prsty a otře mi z očí ospalky. "Á, to je láska," očisťuje si prst.

"Jsi v mojí posteli," prohlásím.

"To jsem." Ležérně se rozhlédne. "Byla by škoda toho nevyužít."

"Jsi hroznej nadrženec."

Ležíme čely k sobě, Spencer má ruce kolem mě, tváře centimetry od sebe.

"Jenom z tebe," zavrní.

"Neurychlíme ten proces jenom proto, že odjíždíš," řeknu jí odhodlaně a zívnu.

"Nechápu, proč je to vůbec nějakej proces," odvětí a přejede mi prsty po stehnu. "Ty žereš mě. Já žeru tebe. Tak na to hupsnem."

"Spencer! Ty jsi hroznej chlap. Ježíši," směju se jí. "Čím dýl budeme čekat, tím to bude lepší."

"Tak se tě budu muset zmocnit," pozvedne jedno obočí.

Zůstanu naprosto klidná. "Zkus to. Schválně."

Zúží na mě oči. "Ty jsi blázen nad blázny, Daviesová."

"Pojď sem," vezmu ji do náručí a přisunu ji k sobě. "Co nejvíc se ke mně přitiskni."

Uprostřed postele splyneme v jednu bytost a usneme.

Na krku ucítím něco mokrého.

"Vstávej, Ashley."

"Ne-e."

Něco mě zalechtá na tváři.

"Nebuď takovej ospalec."

Otevřu jedno oko a Spencer na mě upírá zrak, velmi zblízka.

"Jsi blázen," zabručím a otočím se.

"Ne, už žádný spaní," poklepá mi na hlavu a pak mi prohrábne prsty vlasy. "Vstávej, Ash."

Zavrčím, posadím se a promnu si obličej. Seberu se a pak na ni pohlédnu.

"Nejsi ranní ptáče, co?"

Zavrtím hlavou, už začínám být při smyslech. "Ne, ale ty jsi nádherná."

Zazubí se. "Jenom ráno."

"To je kec," řeknu, chytnu ji a položím ji vedle sebe. "Přitulíme se a budeme ještě spát." Přitisknu se k ní.

Dá kolem mě ruce. "Mmm. To se mi líbí."

"Mně taky." Zavřu oči.

Pustí mě. "Ale musíš si dát sprchu."

"Proč?"

"Protože i když se mi tvůj ranní, pižmový, Ashleyovské odér líbí," přičichne mi k vlasům, "ostatním by nemusel." Poplácá mě po zádech. Vstanu, protáhnu se a sleduje, jak mě sleduje.

"Argghhh...," propnu si záda, tričko mi vyjede nahoru a odhalí mi břicho. Spencer se z postele předkloní a dá mi pusu vedle pupíku. Málem upadnu.

"Spencer!" vyjeknu a odskočím od ní. Tváří se stoprocentně spokojeně.

"Zapištěla jsi jako holka!"

"Nemůžeš mě... líbat... jako by se nechumelilo," vezmu si ručník a zamířím do koupelny, pryč od jejího roztomilého, půvabného úšklebku. "A já jsem holka!"

"Mami?" otevřu dveře od domu a opatrně udělám krok dovnitř.

"Hmmm?" Matka pobíhá po domě s ručníkem na hlavě.

"Ehm..." Naše poslední setkání bylo dost trapné. "Co to děláš?"

"Chystám se na výlet, drahá." Upije ze sklenice víno.

"Aha." Udělám odmlku. "No, jenom jsem tě přišla pozdravit."

"Pořád jsi lesbička?" uchechtne se a já se málem udusím vlastními mandlemi.

"Cože?" zaskřehotám.

"Jen si dělám legraci, drahá. Mrzí mě, jak jsem se chovala." Zamává rukou a přitočí se přede mě. "Vím, že mladí lidé tvého věku jsou impulzivní a řídí se momentálními pocity." Dá mi pusu do vlasů. "Buď na holky, drahá. Jen mi dej vědět, až z toho vyrosteš.

Otevřu pusu, abych se bránila, ale opět zmizí, tentokrát do kuchyně. Alespoň trochu předstíraného přijetí je lepší než nenávist nebo odpor. Pokrčím rameny a nechám to být. "Kam se chystáš?"

"Do Prahy."

"Ehm, tý Prahy?"

"Ano, Ashley. Té v Evropě." Tleskne rukama.

"Do tý za oceánem?"

"Není to báječné?" zazubí se na mě přes místnost.

"A plánovala jsi mi o tom říct?"

"Samozřejmě! Samozřejmě že jsem ti o tom plánovala říct."

Posadím se na gauč. "S kým tam letíš?"

"S Jonahem z účetního."

Samozřejmě. "Myslela jsem, že bychom spolu mohly dneska povečeřet."

"Miláčku." Máma si přede mě stoupne a vezme mi tvář do dlaní. "Vážně nemám čas. Můžeme to odložit na jindy?"

"Po návratu z Prahy?" zeptám se. "Jak dlouho tam budeš?"

Zkřiví obličej a zvedne dva prsty. "Měsíce..."

"Dva měsíce?" Vstanu. "Ježíši Kriste. Necháš mi tu klíče nebo něco?"

"Od domu?"

"Ehm, jo."

"Jsou na stole. A žádné mejdany."

Řekla bych, že strávím celé léto bez lidského kontaktu.

"Zdáš se skleslá."

Upřu na pana C zrak. Nemůže za to, že se snaží udělat pro rodinu něco hezkého a vzít je na prázdniny. Nemůže za to, že se mě matka rozhodla opustit kvůli nějakému vysněnému létu v Praze.

Nemůže za to, že můj život stojí za houby.

"Můj život stojí za houby."

Posmutní. "Tvůj život nestojí za houby, Ashley."

"Ale stojí." Polknu knedlík v krku. "Spencer odjíždí. Vy odjíždíte. A máma se dekuje do Prahy..."

"Tvá matka letí do Prahy?"

Přikývnu.

"Na jak dlouho?"

"V podstatě napořád. Do září."

"To není napořád, Ashley."

"No, je, když nikoho jinýho nemáte." Mluvím slabým hlasem. "Nechci znít trapně, ale čeká mě celý léto s rádiovýma show a bagelama."

"Máš problém se samotou, Ashley?" Předkloní se. Nad jeho psychologickou taktikou obrátím oči v sloup.

"Miluju samotu. Nic nemám radši."

"Mluv vážně."

"Jsem zvyklá bejt sama," řeknu mi. "Nebo... jsem byla... dokud... já nevím." Nemůžu to s ním probírat, prostě nemůžu. Je to děsně trapné. 'Dokud se vaše dcera nestala mou jedinou kamarádkou a do pekla s vámi, že mi ji kradete!' Jo, jako bych to mohla říct. "Já nevím. Možná byste mi mohl předepsat nějaký prášky."

"Tak to nefunguje."

Opřu se v židli. "Fajn, splaším si nějaký sama. Pořád mám pytlík houbiček, co jsem nedojela. Pod matrací."

Pan C se zatváří vyplašeně. "Není třeba, abys-"

"Jenom si z vás utahuju, pane C," vzdychnu. "Kouzelným houbičkám neholduju."

"To rád slyším..."

"Mám jenom blbej den. Blbej začátek ještě blbějšího léta."

"Nebude tak zlé."

"Vidím budoucnost," utrousím s úšklebkem. Pan C vzdychne a klepe na stůl propiskou.

"Kdy tvá matka odlétá do Prahy?"

"Za tři dny."

"Rád bych se s ní sešel."

Spadne mi čelist. "To ani náhodou."

"Myslím, že by to mohlo být prospěšné, zvlášť když tě na tak dlouho opustím. Může to být užitečné při budoucích sezeních," přikývne.

"Já vám nevím, pane C..."

"Napíšu si to do diáře."

Dávám si sprchu. Horkou. Vlastně vařící. Voda má dokonalou teplotu, když mi rudne kůže. Soužení je má jediná zábava. Spencer jsem neviděla. Asi by to bolelo, ale vzhledem k vyhlídkám na léto je to nic.

Tak si nechávám horkou vodou kropit obličej. Neslyším nic kromě kapek dopadajících na porcelán. Pod tou ne zrovna vlažnou vodou pevně svírám oči a přemýšlím, jak dlouho to vydržím.

Moc dlouho ne.

Vyjdu z pod proudu vody a otočím kohoutek, dokud není voda studenější, když vtom koutkem oka spatřím šmouhu - oblečení? Paže. Náznak... něčeho, co zpoza sprchového závěsu moc dobře nevidím.

Pak se závěs odhrne a dovnitř hupsne Spencer, úplně nahá a s ďábelským úsměvem na tváři.

Okamžitě si zakryju oči. "Spencer! Jsi nahá!"

"Já vím! Pustila jsem se dál. Nevadí to?"

"Já ne...Spencer, jsi nahá!" Je nahá!

"Můžeš se podívat..."

"Já jsem taky nahá!" zhrozím se a zakryla bych se, kdybych si už nezakrývala obličej. Cítím, jak mě propaluje pohledem.

"To vidím," zavrní a na břiše ucítím tancovat její prsty, pak mě chytne a přitáhne si mě blíž k sobě. Sotva dýchám. Nejsem si jistá, jestli je pára dál ze sprchy nebo jenom ze mě. "Podívej se na mě," svádí mě svým hlasem.

"Nemůžu," zamumlám. Cítím, jak se přiblíží ještě víc, pak ucítím něco, z čeho se mi zhoupne žaludek - v tom nejlepším smyslu.

"Kamarádky se spolu přece sprchujou, no ne?"

"Spencer. Panebože. Jestli jsou to tvý bradavky, co tlačí na mý bradavky, tak mě klepne."

Zasměje se jako blázen a já na bedrech ucítím její dlaň, kterou si mě k sobě přitiskne. Cítím... cítím všechno, co nevidím. Tělo mi úplně šílí a nevím, jestli umírám nebo konečně poprvé žiju.

"Do háje," zašeptám a po obličeji mi stéká voda. "Sakra. Do háje."

Vyjede mi rukou po zádech a přes rameno a odhrne mi mokré vlasy z tváře. "Zůstávám," hlesne. "Nejedu do Ohia."

Cože? Položí ruce na mé a pak mi je pomalu sundá z obličeje. Otevřu oči a Spencer se na mě usmívá. Tím Spenceřiným úsměvem. "Přísaháš?"

Přikývne. "Přísahám."

Dál se jí dívám do očí, nikam jinam, ne teď. Chci se ji zeptat jak a proč... ale je nahá, já jsem nahá a jsme mokré ve sprše. Tohle není čas na povídání. Tak ji jenom obejmu. Zalapá po dechu a pak nevyrovnaně vydechne. Cítím to, cítím, jak dýchá.

Cítím to, jako cítím tekoucí vodu, která teď stéká po nás obou, jako její srdce tlukoucí jí v hrudi jako splašené, na kůži cítím každý kousíček její nahé kůže. Objímám ji a všechno nasávám. Spencer mě líbá krk, mokrými, horkými polibky.

"Jsem děsně vzrušená," hlesne a určitě cítí, jak se zachvěju.

"Nikdo mě nikdy...," začnu. "Obvykle nejsem... to není... já ne, ehm..."

Jenom mě sevře pevněji a já zmlknu. "Já vím," šeptá. Pak se odtáhnu, vyjedu jí rukama po zádech, pak jí s nimi sjedu po bocích a nakonec odstoupím a podívám se na ni.

Sleduje, jak natáhnu ruku a bříšky dvou prstů jí něžně přejedu po každé prstu. Je nádherná. Přiložím jí dlaň na břicho, pak jí přejedu po těle na záda a zastavím se na jejím dokonalém zadečku.

Viditelně polkne, jednu ruku mi položí na prsa, druhou mi dá kolem zad a přitáhne si mě. Zadívá se mi hluboko do očí.

"Miluju tě," řekne mi upřímně a toužebně. Chvějí se jí víčka.

"Já vím," přitáhnu si ji v objetí k sobě. "Vsadím se...," nakloním se jí k uchu, "vsadím se, že čekáš, že tě políbím, že jo?"

Hlavou pohne nepatrně, ale přikývne.

Natáhnu ruku a vypnu vodu. Vylezu ze sprchy a vezmu si osušku. Slyším, jak Spencer zasténá, když jí dojde, že nic nebude.

Když vyleze ze sprchy, už mám kolem sebe osušku. Podám jí druhou a bedlivě pozoruju, jak se osouší. Sleduje mě. "Plánuješ útok?" ušklíbne se.

"Nemáš vůbec tušení," dokážu říct, odtrhnu oči od jejího těla a podívám se jí do obličeje. "Říkám ti, že to nebudeš čekat."

Zní to sebevědomě. Zní to klidně a vyrovnaně. Nikdy nezjistí, že se mi podlamují nohy, dýchám v krátkých nádeších, mám rozmazaný zrak a tlak mezi mýma nohama je nesnesitelný. Nemůžu jí říct, že vím, že to má stejně.

Když se oblékneme a já se jí znovu odvážím dotknout, silně a dlouze ji obejmu. "Jsem moc ráda, že zůstáváš."

23

"Tak jak jsi je přesvědčila?" zeptám se Spencer, zatímco si fénuje vlasy.

"Zapsala jsem se do autoškoly," prohlásí prostě.

"Cože?"

"Říkala jsem, že jsem-"

"Slyšela jsem tě. Ale co na to sejde?"

Vypne fén a pořádně zatřepe hlavou. "Poskytlo mi to důvod. Kňučela jsem, brečela jsem, trucovala jsem, ale nakonec mi dovolili zůstat jenom kvůli předchozímu závazku."

"To je... trochu trhlý," řeknu jí. Jenom pokrčí rameny.

"A taky proto, že podle táty jsi byla tak na dně, že měl pocit, že vzít ti mě by bylo jako spálit krabici koťátek.

"To říkal?"

"No, parafrázuju."

Přikývnu. "Jasně."

"Takže můžu zůstat."

"Hurá!"

"S tebou!"

"Hurá!"

"A naučíš mě řídit!"

"Hurá - cože?"

"Naučíš mě řídit... hurá?"

"Myslela jsem, že ses zapsala do autoškoly?"

"Lhala jsem," pokrčí rameny.

"Jé. Spencer Carlinová lhala?" Popadnu klíče, zaklesnu se jí za ruku a zamíříme ke dveřím. "Sexy."

"Ani moc ne. Musím umět řídit, než se vrátí, nebo poznají, že jsem lhala."

Zamknu dveře. "To bude v pohodě. Můžeš řídit k vám domů."

"To nejde," odporuje.

"Ne podle zákona, jasně. Ale řídit umí každej. Nic to není." Hodím jí klíčky a vyrazíme k autu.

"Ježíš! Hoď tam zpátečku!"

Okamžitě šlápne na brzdu. "Promiň."

"Neomlouvej se, jenom... nás nezabij."

Zařadí zpátečku a šlápne na plyn. "Ježíš! Zkontroluj zrcátka!"

Zatváří se omluvně. "Moje chyba."

"Jo... fajn, teď tam hoď jedničku. Ne trojku, jedničku. Jo, to je ono."

"Jsem děsná."

"Moc ti to nejde," přiznám. "Ale to nevadí, pojistka mi kryje všechny řidiče."

Upře na mě zrak. "Já nemám řidičák."

"Ježíš, to je blbý - oči na silnici!" V panice trhne hlavou na silnici.

"Takhle nervózní jsem byla naposled...," odmlčí se.

"Před půl hodinou?" ušklíbnu se.

"Pšš. Jo, slečno Nedokážu-se-podívat-na-Spenceřino-nahý-tělo."

"Pozor na tu starou paní," radím jí. "A nedívala jsem se jenom ze zdvořilosti."

"Ze zdvořilosti," odfrkne si. Přikývnu. "Skočila jsem do sprchy úplně nahá a ty sis myslela, že se stydím?"

"Možná," pokrčím rameny. "Nevím, co se honí tou tvou bláznivou hlavou."

Obrátí oči v sloup. "Jsi tak-"

"Oranžová znamená stůj!"

"Myslela jsem, že znamená zrychli!"

"Řídím já," prohlásí a uprostřed silnice vyskočím ze svých dveří.

Spencer přeskočí kolem mě na sedadlo spolujezdce. Nemůžu se neusmívat.

"Jak jsem říkala - chci, aby ses pokaždý, když před tebe skočím nahá, dívala."

"Píšu si," odvětím. "To je dobrý vědět, pro příště."

Spencer vrtí hlavou a sleduje mě. "Nečekala jsem, že skončíme takhle."

"Co tím myslíš? My jsme už někde 'skončili'?"

"Já jsem ta vtíravá a nadržená. Jsem jako chlap." Uchechtne se. "Udělala jsi ze mě chlapa."

"Spencer, věř mi. Až se to - cokoliv to bude - mezi náma stane, budeš vědět, že bylo správný počkat."

"Ale já to nechápu. Hladily jsme si nahý těla. Na co čekáme?"

"Jaká je má oblíbená barva?" zeptám se.

"To nevím. Brčálová?" ušklíbne se.

"Špatně. Je to fialová. Nevěděla jsi ani to a čekáš, že ti nabídnu svý tělo?" zeptám se a zvednu jedno obočí.

"Tvrdíš, že tě neznám?" zajímá se.

"Neřekla jsem-"

"Jaký je moje oblíbený zvíře?" zeptá se zčistajasna.

"Lamy?"

"Špatně. Vakoveverky."

"Vakoveverky? To je blbost," bráním se. "Jak jsem to mohla vědět?"

"Neznám tvůj oblíbenej film, ani oblíbenou barvu, nebo věci, co by věděl každej idiot. Prostě tě znám," pokrčí rameny.

"To vůbec nedává smysl."

"Vím, že bys bez rozmýšlení hodila klíče nezkušenými řidiči. Vím, že když před tebe skočí nahá holka, kterou miluješ, pudově si zakryješ oči. Vím, že při terapeutických sezeních se neustále zadrháváš, protože musíš dávat pozor, aby nezjistil, že jsi do mě udělaná." Nadechne si. "Vím, že si myslíš, že mučení mě tímhle ďábelským, příšerným způsobem nás posílí, až se konečně dostaneme k vzájemnýmu dotýkání. Vím, že když se soustředíš, máš přiblblej výr-"

"Nemám přiblbý výrazy!"

"A vím, že tvá oblíbená barva je fialová," dokončí. "Ve věcech, který o tobě nikdo jinej neví, bych mohla pokračovat do nekonečna. A jsem si jistá, že ty bys o mně mohla říct to samý."

"Že jsi nejnadrženější sedmnáctiletá holka, co znám?"

"To například určitě nikdo jinej netuší," zazubí se.

"Vím, že máš ráda čaj," řeknu. "Maggie nikdy nevěděla, co ti objednat, a já jí vždycky chtěla uškrtit. Čaj, ty blbko."

"Vidíš?"

Natáhnu dlaň přes řadící páku a propletu ji s její. "Vím, že když jsi poprvý kouřila trávu, jediná věc, která tě dokázala uklidnit, byla moje ruku v tvý," řeknu jí jemným hlasem.

"To platí, i nejsem zhulená."

Sedím jako nervózní pecka vedle své matky, která si prohlíží pana C.

"Ashley mi říkala, že letíte do Prahy."

Matka přikývne. "Ano."

"Na dva měsíce."

"Ano."

"A necháte ji tady samotnou."

"Nikdy nebývá sama."

"Aha," pan C krátce pohlédne na mě, pak vrátí zrak k mé matce. "Tohle je poprvé, co se vidíme, paní Daviesová."

"Říkejte mi Christine."

"Christine," usměje se vřele na mou matku. "Samozřejmě. Ashley mi toho o vás hodně pověděla."

Matka zvedne obočí. "Vážně?"

"Ano," odvětí pan C upřímně. "Má toho hodně na srdci... probírá s vámi někdy sezení doma?"

"Ashley a já... moc často se nebavíme." Matka se falešně usměje. "V současné době se mnou nežije."

"Toho jsem si vědom." Narovná papíry na stole. "Ale Ashley má z toho, jaký je váš vztah v poslední době, velkou radost."

Matka se usměje, tentokrát doopravdy. "Ano, máme pravidelné každotýdenní večeře. Jsou... jsou hezké."

"To je dobře," prohlásí pan C. "Měly byste v nich pokračovat, protože vím, že Ashley je má také ráda." Věnuje mi povzbudivý pohled. Jenom přikývnu.

"Jsem ráda, že jsme se setkali, protože bych s vámi ohledně Ashleyiny terapie něco ráda probrala. Musíme se rozhodnout, jestli v ní budeme či nebudeme v současné době pokračovat," začne matka.

"Počkat, cože?" vstoupím do toho.

"Ashley, myslím, že už ti pan..."

"Carlin."

"Ano, Carlin. Myslím, že už ti pan Carlin pomohl, jak mohl."

"Ujišťuji vás, Christine, že má dovolená je pouze dočasná, a až se vrátím, předpokládám, že budu dál Ashleyiným stálým terapeutem," řekne a já na jeho bezvýhradnou podporu energicky přikyvuju. "Nebylo by pro ni dobré terapii zkrátit."

"Povězte mi, pane Carline, jaký máte názor na homosexualitu?"

Okamžitě mi zrudne obličej a v žilách mi ztuhne krev. "Mami, to není-"

"Nechápu souvislost." Pan C se zdá trochu podrážděný.

"No, má dcera přišla domů s pošetilou představou, že je homosexuální, a já bych ráda věděla, odkud to má." Matka začíná být kousavá a já to nezvládnu. Okamžitě vyskočím ze židle.

"Ashley, o co tu jde?" zeptá se pan C. Neodpovím mu. Zmizím ze dveří.

24

"Ty blbá krávo."

Matka se lekne, pak vyndá klíč ze dveří a vejde dál. Sedím na gauči a propichuju ji pohledem.

"Dávej si pozor na jazyk," napomene mě. Vstanu.

"Proč jsi to musela udělat?"

"Proč musíš být tak dramatická?" zeptá se a sundá si kabát. "Když jsi utekla, hezky jsme si s panem Carlinem popovídali."

"O tom pochybuju."

"Ujistil mě, že o tom s tebou nikdy nemluvil," řekne.

"O čem?"

"Však víš. Tvém malém problému."

"Není to problém a není to... malý," odvětím a úplně ztratím myšlenkovou nit. "Neměla jsi nic říkat!"

"Je to tvůj terapeut. Předpokládala jsem, že s ním probíráš všechno," ušklíbne se matka.

"Netvař se tak potěšeně, že jsi mě práskla."

"O to nejde..." Přijde si sednout vedle mě. "Viděla jsem na jeho stole tu fotku. On, jeho žena, jeho dva synové."

"A?" dožaduju se.

"Jeho dcera." Pomalu se usměje. "Říkal, že se jmenuje Spencer. A já si pomyslela 'kdepak jsem to jméno už slyšela?'"

Zakryju si tvář dlaněmi. "Mami. Snad si nic neřekla."

"A co jsem neměla říkat, zlatíčko?"

Ani nevím. Nevím, proč vyšiluju. Jsem na kraji útesu, visím nad propastí, jakkoli to chcete nazývat.

"Zmínil se, že jeho dcera Spencer," zdůrazní její jméno, "je na holky. A já si pomyslela 'no, nevysvětluje to všechno'? Tvá nový kamarádka Spencer."

"Nic nevíš."

"Pak jsem samozřejmě odešla. Po tom tvém teatrálním útěku jsem si to spojila dohromady a on určitě také." Pokrčí rameny. "Zlatíčko, nikdy jsi mi neřekla, že jsi do své kamarádky Spencer zamilovaná."

"Nejsem do Spencer zamilovaná!" vykřiknu a plácnu se do stehen. "Jsi hloupá a všechno jsi zničila," řeknu jí hlasem, ve kterém je snad znát můj vztek.

"Pokud do ní nejsi zamilovaná, tak jak jsem mohla všechno zničit?" vrtí hlavou. "O těchto věcech bys měla se svou matkou mluvit, vážně, Ashley. Pomohla bych ti."

"A s čím? S ničím mi nepomáháš, jenom všechno děláš horší! Nedokážeš na vteřinu držet pusu a teď... a teď..."

"A teď co, Ashley? Měla by ses uklidnit." Vážně si nemyslí, že by udělala něco špatného. Nedokáže to pochopit. Nedokáže pochopit následky. Abych pravdu řekla, sama netuším, proč tak zuřím.

"Užij si to v Praze, matko," vyprsknu a vyrazím ke dveřím.

"Ehm, Ashley?"

S telefon u ucha zkřivím obličej, vím, co přijde.

"Jo?"

"Ty ses mýmu tátovi přiznala nebo tak něco?"

"Ne," odvětím nepřesvědčivě.

"Má spoustu otázek... myslím, že bys měla přijet. Táta blábolí o nejlepším zájmu pacienta a hippokratově přísaze a tak."

"Co jsi mu řekla?"

"Nic. Jenom mu pořád říkám, že o ničem nevím." Vzdychne. "Co se stalo?"

"Máma nedokázala udržet jazyk za zuby. Pak ti všechno vysvětlím," řeknu jí.

"Přijedeš?"

"Fakt, ale fakt se mi nechce."

"Myslím, že bys měla."

"To se nestane," odvětím.

"Jsem ráda, že jsi tu, Ashley," přivítá mě Paula ve dveřích s úsměvem, který jí nedokážu oplatit.

"Je tu pan C?"

Přikývne a ukáže k jídelně, kde sedí Spencer a pan C. Pomalu tam dojdu a v rozpacích se zastavím.

"Posaď se, Ashley," řekne pan C.

"Poslyšte, pane C, ohledně-"

"Úplně to chápu," zvedne ruku. "Nemusíš mi nic vysvětlovat, ale rád bych s tebou mluvil."

Podívám se na Spencer. Jenom pokrčí rameny.

"Ashley, musíš mi říct pravdu. Jakékoli lhaní by ti mohlo ublížit a mohlo by ohrozit mou pozici tvého terapeuta."

Přikývnu. Co se to děje? Spencer mě pod stolem vezme za ruku a sevře ji.

"Chováš k mé dceři romantické city?"

"Ehm..." V rozpacích se rozhlédnu po místnosti.

"Ashley, pokud máš s mou dcerou vztah, nebo po něm jen toužíš, nemyslím, že je vhodné, abych pokračoval-"

"Ehm, zadržte," vrtím hlavou. "Nechovám," snažím se zasmát, jako by o nic nešlo.

"Tvá matka byla podle všeho přesvědčená, že jsem ti vštěpoval "homosexuální životní styl", její slova, ne má," řekne. "Pokud to tak je, pokud jsem někdy řekl něco, co-"

"Pane C, já to chápu. Moje máma je blázen," řeknu mu rychle. "Ona, ehm..." Odkašlu si. "Zjistila, že je Spencer, no, na holky, a... trochu jí to..."

"Vykolejilo?" nabídne pan C ve snaze pohnout se dál.

"Jo," odvětím. "Je prostě šíleně megakonzervativní." Znovu se zkusím zasmát.

Pan C pohlédne na Spencer a pak na mě. Spencer mi pustí ruku a já se na ni nedokážu podívat.

"Jsem rád, že jsme si to vyjasnili," usměje se pan C a poznám, že spolkl všechno, co jsem řekla. "Moc se omlouvám, Ashley. Možná bude prozatím lepší tvou matku ze sezeních vynechat."

Polknu a přikývnu. Pan C se bezstarostně odloudá do kuchyně. Otočím se na Spencer, ale ta na mě jenom s prázdným výrazem v očích zavrtí hlavou, vstane a vyrazí nahoru.

Chystám se ji následovat, když Paula postaví na stůl misku s brambůrky. "Brambůrky?"

Nepřítomně si jeden vezmu, dám si ho do pusy a sleduju, jak se Spence rezignovaně stoupá po schodech nahoru. "Děkuju."

"Je smutná," poznamená Paula a ukáže směrem, kde Spencer před chvilkou zmizela.

"Kvůli čemu?" zeptám se hloupě.

"Myslím, že víš." Podívám se na Paulu na okamžik jí zableskne v očích. "Je to dost očividné."

"Ehm..." Mrknu na pana C v kuchyni. "Vážně?"

Paula se podívá na svého manžela, který v kuchyni ochutnává chilli, a mrkne. "Alespoň tedy pro nás holky."

"Ježíši, Spencer." Otevřu dveře. "Tvoje máma má šestej lesbickoradarovej smysl, protože..." Odmlčím se. "Spencer?"

"Můžeš hned odejít, jestli to chceš." Má přes obličej polštář a je roztažená na posteli. "Jestli jsem tak děsná a hnusná, tak jdi."

Přispěchám k ní a kleknu si vedle postele. "Jak tě taková pitomost napadla?" zeptám se jemně.

Odhodí si polštář z obličeje. "Chápu to, jasný? Nechceš, aby lidi věděli, že jsi na holky. Jak chceš. Konečně už to zvládnu, jasný? Jdi."

"Nikam nejdu," odvětím odhodlaně.

"Proč jsi mýmu tátovi lhala?" Hlas má slabý a oči zarudlé.

"Ty jsi brečela?" Natáhnu ruku, abych jí pohladila po tváři, ale ucukne. Zkřivím obličej.

"Jsem tak děsná? Prostě mi odpověz," prosí.

"Nejsi děsná. Jsi moje nejlepší kamarádka, Spencer, a jsi všechno, co mám," odpovím jí pokorně.

"Nejlepší kamarádka," zatváří se. "Nejlepší kamarádka? Nechci bejt jenom nejlepší kamarádka." Zkřiví se jí obličej, jako by se měla rozbrečet. "Ani mě nechceš líbat."

"Spencer, Spencer... Spence," dlouze vydechnu. "Jsi má nejlepší kamarádka."

"Chci bejt tvoje přítelkyně."

"Já...," vrtím hlavou, "já nechci přítelkyni." Po Spenceřině tváři sjede jedna velká slza. Nakloním se a setřu ji. "Líbala jsem se, spala a to všechno se spoustou lidí. Ale nikdy jsem neměla nejlepší kamarádku." Přiložím čelo k jejímu. "I až se nakonec políbíme a budeme se dotýkat a... milovat a všechno, pořád budeš moje nejlepší kamarádka. Jsi víc než jenom přítelkyně, zasloužíš si víc než jenom tohle označení."

"Myslím, že jsi blázen," popotáhne nosem, ale poznám, že se uklidňuje. "Ale já musím bejt blázen taky, protože mi to dává smysl."

"Já jenom nechci, abychom začaly těma fyzickýma věcma, chci, abys mě měla celou. A mě je hodně," prohlásím a přemýšlím, odkud se všechna ta slova berou. Podle Spenceřina výrazu jsou to správná slova a jsou všechna pravdivá.

"To je to nejkrásnější, co mi kdy kdo řekl." Natáhne ruce a vezme mě za tváře. "Někdy jsi neskutečná."

"Omlouvám se, že jsem tvýmu tátovi lhala. Jednou to napravíme, ano? Bude to vědět celej svět, budeme o tom skládat písničky a tak." Usměju se na ni a ona mi úsměv oplatí. "Ale teď ještě nemůžu, chápeš?"

"Chci, abys měla času, kolik chceš, Ashley. Promiň, jestli jsem příliš..." Zavrtí hlavou. "Příliš netrpělivá. Nevěděla jsem..."

"Hej," řeknu a narovnám se. "Kdo by tě vinil? Podívej se na mě."

"Jo..." Dá mi vlasy z obličeje. "Podívej se na sebe."

"Takže tvá matka dnes odletěla do Prahy."

Přikývnu. "Mám od ní na chvíli pokoj."

Pan C se zasměje. Nakloním se a vezmu si z misky bonbón. "Peprmintový. Změnil jste je."

Přikývne. "Rozmanitost je kořením života."

"Neřekla bych," cucám bonbón. "Myslím, že něco pevného a trvalého má svůj půvab."

"Myslíš?"

"Jo, myslím. Měla jsem hodně rozmanitej život. Různý táty, různý domy, nový auta, nový místa a tváře..." Pokrčím rameny. "Možná je kořením života usazení se."

"Je ti sedmnáct. Neměla bys přemýšlet o usazování," zazubí se na mě a vrtí hlavou.

"Říkáte, abych blbla a vyváděla?" oplatím mu úsměv.

"To jsem vůbec neřekl," vzdychne, ale pořád se usmívá.

"To jsem slyšela," odvětím.

"Ach, být zase mladý."

25

Půlnoc. Carlinovi usoudili, že když vyrazí v noci, sníží pravděpodobnost, že se dostanou do zácpy. Poslouchám, jak se všichni loučí.

"Každou noc zamykej dům, na pláži pokaždé používej opalovací krém a...," Paula odříkává seznam pokynů pro Spencer na léto, zatímco budou pryč.

Spencer se vymaní z matčina objetí. "Jo, a každej den si budu čistit zuby. Ještě něco?"

Paula se na ni jen usměje a pak mě Glen zahrne objetím. "Ashičko!" pohupuje se mnou ve vzduchu.

Musím se usmát. "Dolů, kámo."

Položí mě. "Bude se nám po sobě stejskat, že jo?" zeptám se s úšklebkem.

"Určitě," řeknu mu a pak odběhne pořádně obejmout Spencer. Clay mě poplácá po rameni a rozloučíme se.

"Ashley, drž ji od velkých malérů," přistoupí ke mně Paula.

"Á, o ni se moc bát nemusíte," odvětím a Paula mě krátce obejme a široce se usměje, což jí oplatím. Spencer se postaví vedle mě a Glen a Clay nastoupí do auta.

"Ne aby se vám po nás moc stýskalo, děvčata," obě nás obejme pan C.

"Nebude," odvětím s širokým úsměvem a pan C na to přikývne.

"Občas ji nech se pořádně vypovídat, Spencer," řekne. "Je v tom docela dobrá a myslím, že to bude občas potřebovat."

Obejmou se, všichni se obejmeme a pak Glen zatroubí a Spencer ještě jednou obejme rodiče.

Pak Carlinovi, kromě Spencer, nastoupí do auta a vyrazí vstříc létu směr Ohio, odkud se dva měsíce nevrátí.

"Nemáš nějaký marshmallows?" zeptá se Spencer ospale s hlavou na mém klíně. Zavrtím hlavou a projedu jí prsty vlasy.

"Bohužel ne," řeknu jí a mrknu na oheň. "Ale něco mi říká, že cukr nepotřebuješ."

"Mmm."

"Usínáš," poznamenám a poškrábu ji za uchem, jak to má ráda. Téměř zavrní.

"Neusínám."

"Máš zavřený oči."

"Líbí se mi tulení s tebou u krbu. Tak mě zastřel," dlouze ospale vzdychne.

"Klidně spi, Spence," řeknu jí jemně. "Můžeme jít nahoru a..."

"Budeme spát tady," odvětí. "Mám ráda oheň."

"Je letní losangeleská noc. Není taková zima," prohlásím. "Kromě toho tě budu zahřívat já."

"Mám ho ráda," trvá se na svém. Vzdychnu, pak se posunu a lehnu si na záda, tekže mám její hlavu na břiše a svou na polštáři.

"Přesvědčila jsi mě."

Zvedne rty do unaveného úsměvu. "Vyprávěj mi něco," zívne.

"Já nic zajímavýho neznám," řeknu jí.

"Tomu nevěřím."

Duchem nepřítomně jí přejíždím prstem přes rysy, přejedu ukazováčkem obočí, nos a rty. "Žila, byla dívka jménem Spencer, která chtěla vyprávět..."

"Nuda," přeruší mě a já se uchechtnu. "Vyprávěj mi o sobě."

"O mně?"

"Jak jsi byla malá... jaká jsi byla jako malá?" Otočí hlavu na mém břiše a pohlédne na mě. Hledím jí do jejích velkých, modrých očí a jsem si dost jistá, že jí řeknu, cokoliv bude chtít slyšet.

"Stejná, akorát menší."

"Ash..."

"Dobře... no, já nevím." Zavzpomínám. "Byla jsem věčně neposedná a zlobila chůvy."

"Ty jsi měla chůvy?"

"Měla jsem hodně chův, dokud jsem nebyla dost stará, abych mohla být neposedná sama."

"Aha."

"Jo."

"Co jsi dělala?" zeptá se.

"Čím jsem se bavila? Nevím. Lezla jsem do matčina auta, seděla za volantem a předstírala, že jedu někam hodně, hodně daleko." Při vzpomínání hledím do ohně.

"To jsi dělala?"

"Pořád," odvětím popravdě. "Byla jsem nejošklivější děcko, jaký jsi kdy viděla, až do takových pěti. Do tří jsem byla plešatá."

Zasměje se. "Musím vidět fotky."

"Všechny jsem spálila."

Zalapá po dechu a vykulí oči. "To ne! Vygooglím si je."

"Vypadala jsem jako Roseanne Barrová, ale jako dvouletá." Cítím, jak se jí chvěje břicho smíchy. Zasténám.

"S jakýma hračkama sis hrála?"

"Proč mě vyslýcháš?" zeptám se.

"No tak. Říkala jsi, že chceš, abychom o sobě věděly všechno, tak ven s tím."

Dobrá poznámka. Zavzpomínám. "No, často jsem si ráda hrála s domem pro panenky."

"Fakt?" Zní překvapeně. "Netipovala jsem tě na panenkovej typ." Vylezla mi po těle nahoru, takže bezelstně má bradu mezi mými ňadry a koleno mezi mýma nohama. Hledí na mě.

"Jo," odvětím, dám kolem ní ruce a dívám se do stropu. Tak tam ležíme. "Milovala jsem stavění domu. Dát všechno tam, kam patří, lidi k jídelnímu stolu, dítě do kočárku a tak." Zapřemýšlím. "Ale pak už jsem si nikdy hrát nechtěla. Všechno jsem zase odložila."

"Proč?"

Pokrčím rameny a spojím jí za zády ruce. "Když bylo všechno na místě, už mě to nebavilo. Napětí bylo pryč."

"Hm. To o tobě asi z psychologickýho hlediska hodně vypovídá," prohlásí Spencer.

Podívám se na ni a zazubím se. "Ještě že tu není tvůj táta, co?"

"Rozhodně," řekne a já jí začnu masírovat záda. "A co ty?"

"Když jsem byla malá?"

Přikývnu a masíruju jí ramena.

"Hmm. Já nevím. Nikdy jsem nebyla zajímavá. Rodiče si mysleli, že jsem hluchá, protože jsem dlouho nemluvila," svěřuje se mi.

"To mě nepřekvapuje. Byla jsi i nudný dítě?"

Štípne mě do boku. Na okamžik ji sevřu pevněji a potlačuju úsměv. Pak pokračuje. "Neřekla jsem první slovo, řekla jsem první větu. Glen si podle všeho prdnul a já požádala tátu, aby otevřel okno."

Nahlas se rozesměju. "Kecáš."

Jenom vážně zavrtí hlavou. "Nekecám. A pak už jsem nesklapla. A pak se ze mě stala patologická lhářka."

"Vymýšlíš si to?"

Zavrtí hlavou. "Lhala jsem o všem možným, jako třeba když jsem jednou ukradla mámě z umělecký soupravy modrej jíl a zadělala jím celej dům."

"Hustý," poznamenám. Jenom obrátí oči v sloup.

"Každopádně máma se začala vyptávat, kdo ho vzal, a já samozřejmě spustila 'já ne, já ne.'"

Pozvednu jedno obočí, baví mě sledovat Spencer při vyprávění. Dokážu si představit malou Spencer s velkýma, nevinnýma očima, jak lže, jako když tiskne.

"A pak se táta zeptal: 'Spencer, co to máš na rukách?' Podívala jsem se na ně a za nehty jsem měla modrej jíl a prsty jsem měla modrý... stejně jsem jim tvrdila, že o tom nic nevím..." Teď se směje se a já se musím smát s ní.

"To je prča," nejsem schopná se zbavit širokého úsměvu. "A měla bych si s tím lhaním dělat starosti? Nakonec jsi z toho vyrostla, ne?"

"Jo, nakonec. Máma s tátou mi řekli, že Bůh ví, když lžu, i když ostatní ne. To mi nahnalo strach."

"Takže jsi přestala?"

"Ne hned. Ale každej pak pokaždý poznal, že lžu."

"Přišla jsi s věkem o svou lhací schopnost?" zeptám se.

Jenom vrtí hlavou. "Pokaždý, když jsem zalhala, jsem se napůl pusy omluvila Bohu. To mě asi prozradilo." Skrývá úsměv.

Nekontrolovatelně se směju.

"Spencer. To je to nejsrandovnější, co jsem kdy slyšela."

"Přestaň se smát!" okřikne mě. "Teď jsem úplně důvěryhodná."

"Na modrou duši?" zeptám se a rozesměju se. Znovu mě štípne a já se zakroutím.

"Nech toho," řekne. "Myslela jsem, že se svěřujeme v neodsuzujícím prostředí."

Uklidním se a pak se posadím naproti ní. "Jenom si dělám srandu," řeknu jí. "Ale bože... to je tak roztomilý."

Spencer trochu zrudne, pak se natáhne pro polštář a praští mě s ním přes hlavu. "Taky jsem pravidelně porážela Glena a Claye v polštářových válkách."

Zakryju si hlavu. "Jenom bacha na obličej, na ten letí holky."

Odhodí polštář stranou, sedne si mi na nohy a ruce mi dá na ramena. "Holky?"

"Holka," opravím se.

"To budu já, že jo?" nakloní hlavou na stranu.

Dám jí pusu na tvář. "Jsi můj miláček."

Když se odtáhnu, vidím, že je rudá jako rak.

"Jé, ty se červenáš?"

Zaboří mi hlavu do ramene. "Nesnáším tě."

"Teď vím, že jsi fakt lhářka."

Dramaticky zalapá po dechu. "Miluju tě." Nakonec zvedne obličej od mého ramene a podívá se na mě.

Natočím hlavu a dělám, že něčemu naslouchám.

"Co je?" zeptá se a rozhlédne se.

"Čekám, až se omluvíš Bohu, že jsi lhala," řeknu.

"Z toho jsem vyrostla," lstivě se na mě usměje a pak si položí hlavu zpátky na moje rameno. "A tobě bych nikdy nelhala."

Věřím jí.

26

"Ashley, v tomhle minibaru je snad úplně všechno," diví se Spencer, když otevře minibar v mé kuchyni.

"Jo," zavolám z gauče a přepínám kanály. "Vyber si."

Ušklíbne se. "Já nepiju."

"Tak já taky ne." Odhodím dálkové ovládání, dojdu k ní a položím jí bradu na rameno. "Tak se podíváme... máme tu vodku, po tý jsem hlasitá. Po tequile bývám vzteklá, z piva hyperaktivní, z ginu nadržená a tohle...," vytáhnu láhev Jagermeistere. "Jagera můžu pít celej den."

"Piješ hodně?"

Pokrčím rameny a zúžím na láhev oči. Je skoro prázdná. "Ani ne. Kdysi ano."

Spencer mi vezme láhev z ruky, vrátí ji zpátky a minibar zavře. "Z ginu býváš nadržená?"

Přikývnu. "Proto ho nemůžu pít sama."

Věnuje mi zvláštní pohled, ze kterého poznám, že se jí má poznámka nezamlouvá.

"Ale jdi, Spencer. To byl vtip." Vrátím se na gauč. "Kromě toho jsem už měsíce žádnej neměla."

"To ráda slyším. Takže v poslední době žádný techtle mechtle s náhodnýma klukama, protože ses namazala ginem?"

Snažím se nedat znát, že ta poznámka zabolela. "Ne," odvětím prostě. Spencer se zamračí a dojde ke mně.

"Můžu se tě na něco zeptat?"

"Na cokoliv."

"S kolika lidma jsi spala?"

Obočí mi vyskočí nahoru. To nebyla otázka, jakou jsem čekala. "Ehm... sedmi?"

"Ashley."

"Osmi?"

Hledí na mě.

"Devíti. Dobře, desíti." Opřu se. "Možná jedenácti. Nebo dvanácti. Řekněme dvanácti."

"Řekněme dvanácti?" zopakuje. "Je to tak, nebo ne?"

"Proč na tom vůbec sejde?" Cítím se trochu dotčeně.

"Nesejde," ujistí mě a vezme mě za ruku. To mi trochu pomůže. "Pro mě za mě by to mohla být stovka. Jenom jsem přemýšlela, ehm..."

Sleduju, jak hledá správná slova, a hladím jí dlaň palcem. "Vyklop to, Spence."

"Nechala ses někdy, no... otestovat?"

Otestovat? "Otestovat na...?"

"No... vždyť víš..."

Panebože. Okamžitě její ruku pustím. "Panebože. Na nemoci," prohlásím šokovaně a více než trochu ublíženě. "Myslíš si, že jsem nakažená."

"To vůbec ne! To jsem neřekla," odvětí vážně ve snaze napravit škody. "To jenom... chci říct..."

"To jenom co, Spencer?" ptám se. "Jenom si myslíš, že jsem špinavá coura. To je ono?"

Zableskne jí v očích. "To jsem nikdy neřekla a neřeknu."

Natáhne se pro mou ruku a musím si zabránit, abych ji za ni znovu vzala. To si o mně myslí? "Nejsem nějaká... špinavá, použitá věc," koktám poníženě.

Spencer se tváří strašně omluvně. "Omlouvám se," rychle prohlásí. "Strašně se omlouvám, vyznělo to úplně špatně."

"To teda jo," odvětím a vstanu.

"Kam jdeš?"

"Jdu do vany," rychle vyjdu z místnosti.

Když sedím ve své luxusní, masážní vaně ponořená v pěně, cítím se trochu líp. Vím, že Spencer je dole a dělá bůh ví co. Nejspíš přijde nahoru. Když ano, asi se schovám v pěně.

Á, my o vlku. Strčí hlavu dovnitř. Věnuju jí prázdný pohled. "Ty neklepeš?"

Jenom obrátí oči v sloup a posadí se na toaletu. "Ashley," začne.

"Jestli se budeš omlouvat, nemám zájem," přeruším ji. "Já jsem spokojená s pěnou, mýdlovou pěnou smývající mi z těla všechnu nechutnou špínu."

Zamračí se. "Umíš bejt hrozně dětinská."

Rachtám se ve vodě a předstírám, že ji ignoruju.

"Mysli si, že jsem zlá, jak chceš, ale nedělej, že to není opodstatnělá otázka," prohlásí vyrovnaně.

"Myslela jsem, že si mě snažíš udobřit," zúžím na ni oči. Vstane, skopne si sandály a začne si rozepínat blůzku.

"Můžu k tobě?"

"Nevím, jestli se chceš dělit o špinavou vodu...," snažím se znít ležérně a skoro se mi to povede. Jenom zvedne jedno obočí a sundá si blůzku, čímž mě účinně umlčí.

Snažím se netvářit zaujatě, zatímco se úplně svleče a ponoří se do vany.

"Je horká," poznamená.

"Zabije víc breberek."

"Vážně? Přestaň s tím." Sedne si na opačnou stranu vany čelem ke mně.

Poslechnu ji. Roztáhne nohy, dá je kolem mě, zvedne mou nohu a začne ji masírovat.

"Zajímá mě to jenom proto, že jsem na tyhle věci hodně opatrná," prohlásí vlídným hlasem. "Nejde jenom o tebe, ptám se všech. Dokonce i Maggie."

"Ježíši, ženská, s kolika lidma jsi spala?" snažím se to převést ve vtip, protože ve skutečnosti jsem Spencer už milionkrát odpustila. Může mi říkat, co chce, jen když za mnou pak skočí do vany.

"Jenom třema," odpoví, položí mi nohu zpátky do vody a zvedne druhou.

"Fakt?" Sleduju, jak se soustředí na prohnětávání mé nohy.

Přikývne. "Julia. V Ohiu, moje poprvý. Ve stodole. Příšerná chyba." Zašklebí se. "Pak Cassie. Moje první holka. Pak Maggie."

"Hm," zpracovávám tu informaci. "Sedíme spolu ve vaně, nahý." Polknu. "A bavíme se o lidech, se kterýma jsi dřív spala."

Přikývne a rozčísne pěnu. "Jo."

"Proč se navzájem mučíme?"

"Protože se nám to ve skutečnosti líbí?" hádá s pokrčením ramen. "Ačkoliv se mi ve vaně s tebou moc líbí. A kdyby bylo po mým, nebyla bych na druhým konci."

"I když jsem pravděpodobně prolezlá nemocema?"

Věnuje mi pohled, kterým mi říká, abych toho nechala, a pak mi pustí nohu.

Nastane ticho a Spencer si skousne ret. Očima mi přitom bloudí po odhaleném krku.

"Na co myslíš?" zeptám se zčistajasna.

"Myslím na..." Odmlčí se a pak mi vyjede rukou po lýtku. "Že se tě chci dotýkat."

Trochu se zajíknu a snažím se uklidnit. Klídek, holka. "Myslím, že to by se mi líbilo," prohlásím lehkým tónem.

Chvíli mi pátrá v očích a já pořád cítím její ruku na noze, jemně mě hladí a pomalu stoupá nahoru.

"Líbilo by se ti to?" zeptá se šeptem.

Olíznu si rty a opatrně odpovím. "Myslím... ehm, myslím, že na to máme celý léto."

Zarazí se a pak ruku spustí. "Máš pravdu."

"Spencer," zeptám se najednou velmi vážně. Zavrtím se. "Děláme podle tebe správnou věc, že jo? Že čekáme a tak?"

"Co tím myslíš?"

"Nemyslíš si, že je to blbost, že ne?"

Znovu mi položí ruku na nohu a vrtí hlavou, jako bych řekla něco směšného. "Myslím, že nevíš, jak moc ráda s tebou jsem... a nemusíme nic dělat."

Nic neřeknu.

"Nečekám jenom, až se konečně rozhoupeš," řekne a něžně mi hladí nohu. Napadne mě, jak by bylo snadné vzít ji za ruku, navést ji nahoru, do mě... "Jsem tu, protože jsi zábavná a neskutečně hodná a každej den mi ukazuješ něco novýho, co na tobě milovat. A jsi tak nádherná, až mě to skoro znejisťuje."

Tomu se zasměju.

"Myslíš si, že si dělám srandu. Bože, jsi hrozně krásná. Jsi dokonalá." Nakloní se. "Když máš vyčesaný vlasy a vidím ti krk, chci z tebe vylíbat duši." Neskutečně roztomile našpulí spodní ret. "A nemůžu uvěřit, že tu s tebou sedím ve vaně a nic neděláme, ale líbí se mi to. Je to skoro... smyslný."

Dám nohy blíž k sobě.

27

"Fajn, teď zkontroluj zrcátka."

Spencer krátce mrkne do zrcátek.

"Ne, musí to vypadat, jako když chceš, aby bylo poznat, že se díváš," řeknu.

"Cože?"

"Při testovací jízdě bude zkoušející sledovat, jestli tyhle věci děláš. Každý gesto musí bejt přehnaný, aby si ho všimnul."

Dlouze a hluboce se zahledí do zrcátka a pak se teatrálně ohlédne přes rameno.

"Blinkr." Zapne ho. "Teď přejeď do vedlejšího pruhu, až to půjde."

Bez problémů se zařadí do vedlejšího pruhu.

"Hezký," pochválím ji hrdě. "Učíš se rychle."

Po několik týdnech léta už Spencer přišla řízení na kloub. "No, není to každej den, co mi někdo nabídne svý porsche na testovací jízdu."

"Až dostaneš řidičák, budeš mi dělat šoféra, že jo?"

Usměje se na mě. "Kdykoliv budeš chtít."

"Fajn, teď to otoč a zamiř k pláži," řeknu. Se zamračením se na mě podívá.

"Oči na silnici."

"Jo," vrátí zrak na silnici. "Pláž už je skoro zavřená."

"Spencer." Podívá se na mě. "Vidíš Měsíc?"

Krátce se podívá nahoru, pořád si není za volantem úplně jistá. "Vidím. Co je s ním?"

"Co je na něm jinýho?"

"Ehm, netuším."

"Je úplněk," usměju se na ni široce.

"A?" tváří se zmateně.

"A proč asi chceme jet na pláž, když je úplněk?" zeptám se a vidím, že nemá asi tucha.

"Já nevím," vzdá to. "Poddám se."

Zasměju se. "To je překvapení."

"Nesnáším překvapení."

"Ne, jenom jsi netrpělivá. Ve skutečnosti překvapení zbožňuješ. Tak jeď."

Na mole fouká vítr. Spencer vlají vlasy ve větru jako blázen, dokud si nenasadí kapuci mikiny. Dám kolem ní ruku.

"Fajn," pronese roztřeseně. "Je úplněk a jsme na pláži."

Jsme skoro na konci mola. "Spencer, podívej se na vodu."

Sleduju, jak sklopí oči k vodě, a pak vidím, jak jí ožijí. Taky bych se podívala, ale radši se dívám na ni. Zalapá po dechu. "Ash, to je..."

"Nádhera?" nakouknu. Voda naráží na břeh a září světle zeleně. Při úplňkovém přílivu oceán vždycky fosforeskuje nádherně zeleně. "Děje se to často, ale... napadlo mě, že bys to ráda viděla."

Fascinovaně sleduje vodu. Pak mě vezme za ruku. "Nic takovýho jsem nikdy neviděla."

"Není ti zima?" zeptám se a třu jí rukama záda.

Jenom zavrtí hlavou. "Už ne..."

Usměju se na ni a odvrhnu jí pramen vlasů za ucho. Přitiskne tvář k mé ruce, v obličeji má vzdálený výraz. "V Ohiu nic podobnýho není," zašeptá a pak otočí hlavu ke mně. Voda slabě osvětluje molo šedozeleně. "V Ohiu není nikdo jako ty."

"Nikde není nikdo jako já, kotě," mrknu na ni a Spencer se široce usměje.

"Pláž se zavírá!" Auto pobřežní hlídky jezdí sem a tam po pláži a ohlašuje poslední minuty přístupnosti pláže.

Spencer vzdychne a zahledí se na oceán. Pak ožije a sáhne do kapsy. "Tady...," řekne a vytáhne mobil. "Obejmi mě." Mobil drží před námi a druhou ruku mi dá kolem pasu. Než cvakne spoušť, otře nos o můj. Zahihňám se právě ve chvíli, kdy foťák bleskne.

"Spencer!"

Při pohledu na fotku se rozesměje. Za námi zeleně fosforeskuje oceán, Spencer skrývá zářivý úsměv a tváře máme sotva centimetry od sebe. Uprostřed smíchu se na ni dívám koutkem oka a Spencer mi zírá na rty, nosy se nám slabě dotýkají.

"Je dokonalá," prohlásí Spencer a zaklapne telefon. Fotku zachycující nearanžovaný rozkošný okamžik si uložila.

"Pláž se zavírá!" Zatroubení.

"Asi musíme jít," prohlásí Spencer trochu posmutněle a naposledy se podívá na moře. "Možná bychom se mohly vrátit..."

"Nevrátí se to, dlouho," odvětím a zvažuju možnosti. "Víš...," začnu scházet z mola a vezmu ji za ruku. "Když vkročíš do vody, v otiscích nohou vypadá voda trochu jinak. Je to fakt síla." Teď napůl běžím a táhnu Spencer s sebou.

"Ash, co to děláme?" křičí Spencer a její vzrušení roste.

"Musíme předběhnout to auto k vodě!" křičím a sbíhám po schodech mola, až ucítím pod nohami písek. "Skopni si boty!"

"To nemůžeme!" zakňučí Spencer, ale odkopne své sandály.

"Ne," podívám se na ni a její oči sálají vzrušením. "Můžeme." Sundám si tričko, Spencer zlomek vteřiny váhá a pak udělá to samé.

Rozběhnu se a při běhu se vymaním ze sukně.

"Nemůžu uvěřit, že tohle dělám!" zvolá Spencer a vidím odlétnout její krátké džíny. Hned je vedle mě a běží jako o život.

"Pláž se zavírá!" Auto napůl cesty k pláži rozsvítí světla. "Nevstupujte do vody!"

"Ani nás nehne, trapáci!" zakřičím a Spencer mě chytne za ruku, právě když se nám nohy dotknou vody. Ani jedna nezpomalíme.

Naše nohy nechávají v písku otisky, které se zaplňují vodou. Vzniká za námi stopa tmavě zelených děr ve světle zelené vodě, zářící cestička vedoucí do oceánu.

Spencer září oči a já je ve tmě vidím. "To voda je ledová! Ještě nikdy jsem nebyla v oceánu v noci!" Je nadšená. Zatočí se, rozhlíží se kolem a pak se chytneme v pase.

Auto na nás zamíří světlomet. "Nestřílejte!" vykřiknu a zvednu ruce. Pak vybuchnu smíchy a pocákám Spencer. Vykřikne a pak mi to oplatí.

Při dopadu studené vodu na své tělo se zachvěju, pak natáhnu ruce a obejmu ji. "Už ses někdy potápěla ve světélkující vodě?" zeptám se.

"Neopovažuj se, Ashley! Neopovažuj-" Její hlas je umlčen naším současným spadnutím pod vodu. Obě se vynoříme a třepeme se jako blázni.

"Panebože!" piští Spencer jako holka.

Energicky si setřesu vlasy z obličeje. "Eeeeuuuugh!"

"Okamžitě vylezte z vody!" přikazuje nám amplión. "Pláž se zavírá!"

"Už jdeme!" zakřičím na pobřeží v odpověď. "Klídek, hoši!"

Spencer se hihňá jako blázen, chytne mě za obě ruce a táhne mě k písku. "Pojďme!"

Přitiskneme se k sobě a ze světélkující, klidné a ledové vody běžíme zpátky na břeh. Na písku přejdeme do sprintu, celou dobu se smějeme a auto pobřežní hlídky ignorujeme.

Zvednu naše oblečení a Spencer hodím z kapsy klíčky. "Jsi únikovej řidič!" Předběhne mě a já jsem jí se vším v rukách v patách.

Když jsme zpátky v autě, hystericky se řehoníme a zároveň se snažíme popadnout dech. "To bylo...," snaží se Spencer říct mezi nádechy, ale zdá se, že nemůže najít správná slova.

"Nedefinuj to," řeknu a zhluboka se nadechnu. "Jenom nastartuj auto."

Udělá to.

28

"They tried to send me back to rehab..." Ashley dává ramena k sobě a se skleničkou u hrudi se pohybuje po parketu. "I said no, no, nooo." Do hudby vrtí zadkem a pro celý svět vypadá jako nejvíc sexy blázen, kterého jsem kdy viděla. Což Ashley dokonale vystihuje, řekla bych. Všichni v klubu, kteří jí přímo neočumují, si jí alespoň drží v dohledu. Její přítomnost je cítit a všichni v klubu to vědí, kromě ní.

Neříkám, že není samolibá. Přivrtí se ke mně, dá mi ruce kolem pasu a cítím, jak mi její pánev do rytmu jemně naráží do zadku. "Líbí se ti představení?"

"Mně a všem ostatním s fungujícíma očima," odvětím a ona se zasměje, jako by to nebyla pravda, což obě víme, že tak není, a odtancuje zpátky do středu parketu. "I won't go, go, gooo."

Ta holka mi ukradla srdce a každý jeho centimetr zaplnila sebou. Je téměř jako droga – strávila jsem s ní každý den léta a nikdy v životě jsem nežila tak naplno a nenudně. Není moje holka, je moje nejlepší kamarádka, má nejmilovanější kamarádka. Konečně začínám chápat, proč je to čekání tak důležité. A až mě políbí, vím, že exploduju v milion šťastných kousků, a bude to v pořádku, protože tam bude a dá mě zase dohromady.

Chvíli ji fascinovaně sleduju a pak mi někdo poklepe na rameno. "Hádej kdo."

Otočím se a spatřím Maggie, zavěšenou do Aidena Dennisona. "Maggie," pokusím se přimět k úsměvu. "A Aiden. Ahoj, Aidene."

Aiden mi věnuje krátké kývnutí a pak se obrátím k Maggie. "Chodíte sem často?" zeptá se.

"Kdo? Já a Ashley?" Otočím se zpátky k parketu, kde se Ashley zběsile otáčí. Určitě se jí brzy zamotá hlava. "Ne, ani ne. Jenom jsme chtěli jít někam jinam." Zavrtím se. "Změnit rutinu."

"Jasně." Maggie pozvedne obočí. "Tak jak vám klape?"

"Super." Bude lepší zůstat u toho.

"Jak super?" zatlačí Maggie.

"Nemyslím, že..."

"Jenom si dělám prču, Spencer," poklepe mě po zádech a podá svou skleničku Aidenovi. "Hned jsem zpátky, Aideníčku." Zamíří k baru a začne se bavit s barmankou. Pobaveně zavrtím hlavou.

"Nevěděl jsem, že znáš Maggie," pokusí se Aiden o zdvořilou konverzaci.

"Jo, chodily jsme spolu."

"Aha." Vypadá nervózně. "To jsem nevěděl. Ona, ehm, ona je na holky?"

"Myslím, že je na všechno, co je na ní, takže... jo, dalo by se to tak říct."

Tomu se usměje, upřímně. "Takže mám podle tebe šanci?"

"U Maggie? Jo. Je v tobě něco ženskýho," ušklíbnu se. Vím o jeho minulosti s Ashley a on ví, že to vím. A oba víme, že je to pryč. Mrkne na parket.

"Nikdy neuměla tancovat," poznamená.

"Tancuje skvěle," odvětím trochu obranně.

Zatváří se trochu překvapeně. "Takže už jste spolu..."

"Co?"

"Je nevím. Spaly?" pokrčí rameny a nejspíš mu nedochází, jak hloupě zní.

"Jestli jsem s Ashley spala? Ne. Ne, nespala."

"Aha. To je škoda, protože ona..." Odmlčí se. "Zapomeň na to."

"Protože co?"

"Protože si myslím, že se jí moc líbíš. Já nevím," poškrábe se v týle.

"Hm." Přejedu ho pohledem. "No, užij si pobyt v hotelu Maggie," snažím se znít zdvořile. Asi se mi to nepodaří.

"Mluvila jsi o mně někdy s Aidenem Dennisonem?" zeptám se Ashley později na čerstvém nočním vzduchu. Tancování ji unavilo a potřebovala se zchladit venku.

"Cože? Ne. Nikdy jsem s ním nemluvila," přejde tu otázka pokrčením ramen.

"No, protože povídal, že bychom se spolu měly vyspat, protože ví, že se ti líbím, nebo co," snažím se znít ležérně.

"Jo, ví, že mi líbíš," odvětí nenuceně. "Stavil se, mluvili jsme o tom."

"Stavil se?"

Podívá se na mě. "Asi na dvě sekundy. Bylo to hezký malý znovushledání," obrátí oči v sloup.

Slyšela jsem všechno to, co se o Ashley a Aidenovi ve škole povídá. Všechno o jejich vztahu, o jejich sexuálních dostaveníčkách v šatně po basketbalovém tréninku, o... tom ostatním, na co nemám právo se ptát.

"Chybí ti?" zeptám se zčistajasna a cítím se trochu hloupě. Ashley má na mě tenhle zvláštní vliv, cítím se zároveň neskutečně sebevědomě a podivně nejistě.

"Jestli mi chybí?" zavrtí na mě hlavou, jako bych byla zmatená. "Spencer, byl to můj první kluk. Byl jenom... trénink."

Zhluboka se nadechnu. "Jak dlouho jste byli kamarádi?"

"Pár let."

"A jak dlouho jsi s ním chodila?"

"Skoro rok - bože, Spence. Chceš můj životopis?" Zdá se, že začíná být nesvá.

"Ne," odvětím prostě a vezmu ji za ruku. "Jenže... nějakou dobu byl důležitou částí tvýho života a já bych o ní ráda věděla. Já ti o svý minulosti řekla."

Podívá se na naše ruce, mírně se usměje, pak mě pustí a založí si ruce na hrudi. "Vím, co ti nejspíš lidi řekli." Její hlas je trochu prázdný.

"Co z toho je pravda?"

"Všechno."

"Ráda bych to slyšela od tebe," řeknu jí upřímně a doufám, že na ni moc netlačím. Zdá se nervózní.

"Teď?" Rozhlédne se, jako by hledala únik. "Zeptej se mě, na co se chceš zeptat, Spence."

"Já ne, ehm..."

"Jo, zbouchnul mě." Dívá se na své nehty. "V prváku."

Polknu. Fajn, to jsem věděla. "Ty, ehm... ty ses toho zbavila?"

Zaraženě se na mě podívá. "Ne. Kdo ti to řekl?" Tón má ostrý.

"To... to mi řekla Madison," hlesnu.

Ashley se chvíli tváří naštvaně, pak jenom zavrtí hlavou a sklopí zrak stranou. "O dítě jsme přišli," zamumlá.

"Cože?"

"Přišli jsme o něj," trochu zvedne hlas.

Nevím, co říct. Skoro bych si přála, abych se bývala nezeptala. Ale vím, že je to velkou součástí Ashley, jeden z hlavních důvodů, proč je, jaká je, a něco, co musím vědět, sdílet s ní. "To je mi líto," dokážu říct a natáhnu ruku pro její. Ale předběhne mě a sevře mi paži.

"Nemůžeš za to." Víc neřekne. Dám ruku přes její, vím, že nemůžu doopravdy chápat její bolest.

"Ehm... bolelo to?"

Pohlédne na mě tmavýma, zářícíma očima a já se cítím jako malá holka. "Jo. Jo, bolelo to, Spence."

Sevře mi ruku, určitě nevědomky, a mě vynechá srdce úder. "Co se stalo?" zašeptám.

Zvedne oči k nebi, zhluboka se nadechne a při vzpomínání má drsný hlas. "Já, ehm... začala jsem krvácet a bolelo to. Pak jsem omdlela, asi ze ztráty krve." Skousne si ret a pak chvatným hlasem pokračuje. "Probrala jsem se v nemocnici a doktoři mi řekli, že dítě je... pryč. Pak přišel Aiden, musela jsem mu to říct." Pořád mi svírá ruku.

"Ash, to je..."

"Děsný?" odhadne a suše se zasměje. "Jo, to bylo."

Nic neřeknu, nemůžu nic říct. Ne teď, ne roky po tom. Jen ji můžu nechat sklonit hlavu na mé rameno a vyslechnout ji. Víc udělat nemůžu.

"Chtěla jsem si ho nechat." Hlas má slabý a vzdálený. "Chtěla jsem, aby to byl chlapeček. Bylo mi teprve patnáct, nefungovala by to..." Položí si ruku na břicho. "Představovala jsem si malinkatý dítě ve svým břiše, hluboko ve mně, a pak jsem ho nedokázala ochránit." Odkašle si. "Aiden brečel. Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale... brečel. Svět stojí za houby, Spence."

Jemně ji políbím do vlasů. "Jo." Skoro lituju, že jsem to nadhodila, že jsem jí to udělala. Ale přidává to další vrstvy k pomalu odhalující se záhadě jménem Ashley Daviesová, má výjimečná Ashley Daviesová. Miluju ji ještě víc.

"Myslíš, že bych bývala byla dobrá máma, Spence?" zeptá se a natočí hlavu, aby na mě viděla. Je mi do pláče, ale energicky přikývnu.

"Myslím, že bys byla milující matka. A každej, koho miluješ, je šťastnej člověk," řeknu jí upřímně se vší přesvědčivostí, kterou v sobě mám.

Usměje se, úsměvem, který jí trochu rozzáří oči, a dá mi vřelou, dlouhou pusu na čelist.

"Vraťme se dovnitř."

"Tak už spolu oficiálně chodíte?" vrazí do mě Maggie.

"Cože?" zareaguju a neobtěžuju se odtrhnout oči od Ashley divoce tancující na parketu. Nevím, jak dlouho tancuje, ale nevadí mi ji sledovat. Čas od času se po mně podívá a vím, že je v pořádku, vím, že jsme si ještě bližší, a mám z toho radost.

"Ty a Ashley. No tak."

"My, ehm..." Dovolím úsměvu zvednout mi rty. "My si na škatulky nepotrpíme."

Maggie jenom obrátí oči v sloup. "Ta holka je stejně v posteli dřevo."

Nahlas se zasměju. "Ashley se mnou mává sedící v klidu víc než ty ve svých nejdivočejších chvílích," řeknu jí chladně.

Vypadá ublíženě, ale zachová klid. "Jak myslíš. Stejně jste bez sebe nikdy nedaly ani ránu. Nejsem překvapená." Pak zjemní. "Není to špatná holka, víš?"

"Já vím," odvětím. Maggie není úplně špatná. Nechodila bych měsíce s mrchou, aniž by na ní nebylo něco dobrého. A s tou holkou se dobře povídá.

"A je na tebe hodná?" zeptá se Maggie.

Přikývnu. "Ještě mě nepolíbila nebo tak, ale..."

"Počkat. Nepolíbila tě?" nemůže tomu uvěřit Maggie.

Nedokážu zadržet úsměv. "Čeká na správnou chvíli. Chce, abychom se navzájem poznali, protože to, co je nejdůležitější, není fyzický."

"A ty tomu věříš?" zeptá se Maghgie, obě známe Ashleyinu minulost. Ale obě jsme věděly, co ke mně Ashley cítila, nejspíš to nebylo zdravé, ale bylo to nádherné.

Přikývnu a sleduju, jak se Ashley uprostřed vířícího davu pokusí zabaletit. Zazubím se. Pomalu mě dohání k šílenství, ale vím, že mi každou sekundu čekání bohatě splatí.

Maggie se zasměje. "Spencer Carlinová, ty jsi v tom až po uši, co?"

Taky se zasměju, ale odpovědi se vyhnu. Odpověď určitě zná. "Takže Aiden. Kde ho máš?"

Kývne za své rameno. "Šel pro pití... je trochu nudnej, nemyslíš?"

"Dej mu šanci. Myslím, že je to upřímnej kluk. Ukaž mu, jak se paří."

Z trsání na podpatcích mě bolí nohy a v hlavě se mi přehrávají všechny vzpomínky, která ráda nechávám pohřbené hluboko v nitru svého mozku. Aiden. Dítě. Malá bolest břicha, všechna ta krev...

Je mi trochu slabě od žaludku.

"Spencer?" zvolám a ona přijde z mé koupelny.

"Co se děje?"

Žaludek se mi okamžitě uklidní. To je jí. "Přespíš tu, že jo?"

"Pokud to tak chceš. Teda moc ráda." Přijde a posadí se vedle mě na postel.

"Já jenom, že mám... já nevím. Divnou náladu."

"Kvůli tomu předtím?" zeptá se Spencer trochu bojácně. Poznám, že to nechce rozebírat, nejspíš kvůli tomu, že se při tom měním v neurotickou bábovku. Ale vím jistě, že to Spencer chápe.

Jenom přikývnu. "Omlouvám se, že jsem to na tebe všechno vyklopila, bylo to-"

"Nesmysl," řekne, odtáhne přikrývku a udělá si pohodlí. "Můžeš mi říct kdykoliv cokoliv."

Posunu se a udělám jí místo. "Chtěla jsem, abys to věděla, a zeptala ses, tak jsem myslela..."

"Cokoliv mi chceš o sobě říct, je něco, co chci vědět, jasný?" Položí si hlavu na polštář a já k němu přisunu svůj. Cítím její šampón. Nic mezi námi nikdy není příliš obtížné nebo příliš divné. Vždycky je to přirozené a jednoduché a věřila bych jí ohledně čehokoliv.

"Díky," dokážu jí říct a ona mě vezme za ruku a dá si jí kolem svého těla. Být u Spencer takhle blízko mě pořád přivádí k šílenství, ale právě teď jsem vděčná za teplé tělo. Pevně ji sevřu. "Ty mi taky můžeš říct kdykoliv cokoliv."

"Kdykoliv cokoliv?" zeptá se a zhasne. Políbím ji na týl, jen letmo. Cítím, jak její tělo zareaguje. Pak si ve tmě zvedne mou ruku ke rtům a políbí ji.

"Cokoliv," řeknu.

"No, nevím, jestli jsi to věděla," začne velmi vážně, "ale na parketu působíš jako splašenej medvěd."

Zaplatila za to sérií lechtání.

29

Chlápek nalevo ode mě smrdí po salámu a žena napravo ode mě má lupy. Nevím, kam se naklonit.

Dopravní podnik jsem nikdy neměla ráda. Pevně doufám, že to Spencer udělá napoprvé a nebude se sem muset vracet.

Jako na zavolanou se otevřou dveře a vpadne jimi do čekárny Spencer. Je samý úsměv a mává papírem. Vystřelím na nohy.

"Máš to?"

"Mám!" poskočí si a předvádí menší show, dokud ji nezahrnu objetím.

"Věděla jsem, že to zvládneš," řeknu jí. "Měla jsi tu nejlepší učitelku."

"Jéé." Dá mi pusu na tvář a celá září. "Musím se jít vyfotit, ale hned jsem zpátky."

Přikývnu a ona mě znovu políbí na tvář. Pak celá šťastná odběhne. Lidi v čekárně si jí všimnou. Krátce pohlédnu na chlápka, co smrdí po salámu, a vidím, že nás taky sleduje.

"To je vaše přítelkyně?" zamumlá a nakrčí obočí.

Sleduju, jak Spencer na druhé straně místnosti pózuje pro fotku. "Ehm, jo." Znovu se posadím a křením se. "Jasně. To je moje přítelkyně."

Chlápek na mě chvíli hledí a pak spokojeně přikývne. "Je moc hezká."

"Nejhezčí."

"Ashley, je to tu drahý!" zvolá Spencer při pohledu do jídelního lístku.

Pokrčím rameny a napiju se čaje. "Objednej si, co chceš."

Vypadá trochu nejistě, dokud nepoložím ruku na její. "Dneska tě oslavujeme. Urazilo by mě, kdybys neutratila balík." Tomu se usměje a pak se vrátí k jídelnímu lístku.

"Co si dáš?" zeptá se, když odložím svůj jídelní lístkem.

"Stejk a humra."

"To obojí sníš?" zvedne jedno obočí.

"Nevím," pokrčím rameny. "Táta vždycky měl humra a já stejk."

Spenceřin výraz změkne a poznám, že je jí mě líto. "Měl rád humry?"

"Miloval humry. Říkal, že tady dělají nejlepší, i když jsem nesouhlasila." Poklepu prsty na stůl. "Nebyla jsem tu, co... však víš." Umřel.

Spencer mlčky přikývne.

"Ale chtěla jsem tě vzít na jídlo na speciální místo a tohle je jediný místo, který je pro mě výjimečný," dokončím a doufám, že to neznělo moc trapně. "Snad to nezní moc morbidně."

Spencer se tváří soucitně. "Není morbidní mluvit o lidech, který jsme ztratili."

Obrátím oči v sloup. "Vykládej to mojí mámě. Nerada o něm.... o tátovi mluví, protože je podle ní nezdvořilý přenášet na ostatní smutek."

Spencer poklesne čelist. "To je..." Vrtí hlavou, vypadá zamyšleně. "Můj dědeček, děda Carlin, u kterýho je moje rodina na návštěvě, vždycky říkával něco jako..." Přivře oči a vzpomíná. "Vždycky zapomínej na věci, které tě rozesmutněly, ale nikdy nezapomínej na věci, které ti dělaly radost."

Tomu se usměju. "To se mi líbí."

"Mně taky."

Vzdychnu, cítím se líp. "Tak na co máš chuť?"

"Kuře?"

"Nesmysl. Kuře si můžeš dát kdekoliv," zamítnu ten nápad mávnutím rukou. "Dám ti ze svýho talíře."

Pozvedne jedno obočí. "Slečno Daviesová, vy mi děláte nemravné návrhy?"

Olíznu si rty. "Možná." Mluvím hlubším svádivým tónem. "Máš chuť na mýho humra?"

Hraje to se mnou, vykulí oči, jako bych řekla něco skandálního. "Mám velkou chuť na tvýho humra."

Číšník, kterého jsme podle všeho neviděli, si odkašle, a my vzhlédneme, neschopné zabránit si ve smíchu.

"Jsem úplně plná." Hodím kabelku na gauč a sama na něj obličejem na před padnu.

Spencer udělá to samé. Posadím se, nechám ji posadit se mezi mé nohy a položím si její hlavu zpátky na břicho. Hladím jí čelo a pak vlasy. Tyhle chvíle svou mé nejoblíbenější z celého dne. Okamžiky klidu se Spencer s vědomím, že je nám spolu dobře. Mám pocit, jako bych se k ní vracela domů, nebo se s ním vracela domů. Mám obrovské štěstí.

"Myslím, že jsem přibrala," poklepe si Spencer břicho.

"Taky bych řekla," žertuju.

"Jsem moc líná, abych tě za to zvalchovala," zasténá. "Jsem plná mořskýho jídla."

"Mmmm. Sexy."

Jenom se zasměje. "Nechceš se zítra opalovat? Jsem bledule až moc dlouho."

"Ale jdi, Spence. Nejsi bledule, jsi jenom trochu světlá."

"Díky?"

"Ne, to je poklona. Kdysi dávno byla světlá pokožka znamením vysokýho postavení, protože znamenala, že jsi dost bohatá, abys nemusela dřít na slunci," moudře přikývnu a laskám jí ve vlasech.

"Vážně?" zeptá se.

"Jo."

"No, líbí se mi, jak to zní," řekne. "A světlá je dobrý slovo. Mnohem lepší než bledá."

"Mhm."

"Chceš jet?" zeptá se.

"Máš tu auto," poznamenám.

"Chci, abys se mnou jela domů. Nelíbí se mi představa, že jsi v tomhle obřím domě sama," prohlásí a sevře mi stehno.

Zachvěje se mi v břiše. Nemůžu uvěřit, že někomu tak skvělému jako Spencer na mě záleží - myslí na mě, když tam nejsem, a dělá si starosti. Je to úžasný - můj nejoblíbenější - pocit. Mohla bych si na něj zvyknout.

Zvykla jsem si na něj.

"No, tak pojďme."

"Jo, tati."

Sleduju, jak Spencer telefonuje se svým tátou. Slunce se jí odráží od vlasů a oslepuje mě.

"Určitě."

Opálená působí tmavší a ve slunci se její oči zdají světlejší. Pobaveně se na mě podívá.

"Jo, je v pořádku."

Má zvednutí koutky rtů a šoupe po chodníku sandálem. Nechám své oči pomalu sledovat obrysy jejích odhalených nohou až k lemu minisukně.

"Jasně, tati."

Ví, že si jí prohlížím, a díky tomu, jak si koušu ret, určitě přesně ví, na co myslím. Více než dvě třetiny léta jsou pryč, obě jsme od slunce nádherně opálené a já se nemůžu dočkat, až ji políbím. Vím, že na to čeká, a vím, že je to na mně, a nikdy jsem nečekala, že mě to bude tak tížit.

Musím ji políbit. Cítím to jako skutečnou potřebu, jako bych měla žízeň nebo hlad. Ashley Daviesová se bojí políbit holku. To jsou věci.

"Čau, tati." Zavěsí a vytrhne mě z transu omluvným úsměvem. "Promiň. Chtěl si povídat."

"Jo," odvětím trochu nepřítomně. Pak ji vezmu za ruku. "Připravená na pouť?"

"Jenom žádný ruský kolo – ty nemusím." Nakoukne skrz bránu putovního lunaparku, který do města každé léto přijíždí. Největší odvaz pro malé děti, jaký si umíte představit.

"Jasně, Spence."

Sedíme ve vláčku. Jsem trochu zasněná a hledím do dálky, když mě Spencer šťouchne do kolena. "Co se děje?"

Pokrčím rameny. "Nic."

Chvíli na mě přemýšlivě hledí a pak vzdychne. "No tak, co se děje?"

Zamračím se na ni a zavrtím hlavou. "Nic, Spence." Usměju se na ni. "Jenom si užívám den."

Zvláštně na mě pohlédne, jako by mě nemohla úplně přečíst. "Na tu pouť ses moc těšila. Bavíš se?"

Přikývnu.

"Nic se neděje?"

"Spencer." Podívám se jí do očí. "Nic se neděje. Jenom jsem se v noci moc nevyspala..."

"Á!" zvedne prst. "Kecáš. Nelži o tom, že jsi nespala, když jsem byla vedle tebe."

Jenom obrátím oči v sloup a chytnu ji za ruku. "Užívej si jízdu, Spencer."

"Necháme si namalovat karikatury!" Spencer mě táhne ke stánku, kde se příslušný chlápek narovná a chystá se k práci.

"Spence, neblbni, tihle lidi jsou šejdíři," stěžuju si, ale Spencer mi věnuje ostrý pohled. Položím na stolek deset babek. "Odvažte se," řeknu mu.

Spencer se na mě usměje a pak mě zalechtá pod žebry. "Hlavu vzhůru, bručoune. Namaluje tě hezky." Podívá se na chlápka. "Namalujete jí hezky, že jo?"

"Barevný nebo černobílý?"

"Barevný," zašvitoří Spencer a dá mi ruku kolem pasu. Mlčky tam stojíme a čekáme, až to dokončí. Neklidně si přešlápnu.

"Není ti něco?" zamumlá Spencer se starostlivým výrazem.

Než můžu odpovědět, chlápek otočí stojan. Nabručeně vypadají bruneta se mračí do dálky, zatímco na ni zářivýma modrýma očima upřeně hledí roztomilá blondýnka a kolem hlavy má srdíčka.

"Jé! Ash, koukej!" nadšeně se zubí Spencer a s poděkováním si obrázek vezme. "Vidíš ty srdíčka? Vidíš, jak se mračíš?" Neodpovím. Šťouchne mě do ruky. "Nejsou ty srdíčka roztomilý?"

30

Spencer mě dožene, až když jsem na řadě na ruském kole. Posadím se, kovová kabinka se trochu zahoupe a Spencer se ke mně prodere frontou. "Ash, co to děláš?"

"Pojedu na ruským kole," pronesu zvláštním hlasem.

"Ash..." Spencer se tváří zmateně a trochu ublíženě. Pak se odhodlaně protlačí dopředu a posadí se vedle mě do kabinky.

"Hele, nestála jsi ve frontě!"

Spencer spraží kluka, který promluvil, pohledem. "Ne teď, kámo." Otočí se ke mně, trochu naštvaně, a sklopí kovovou zábranu. Dál na mě zírá, já dál nic neříkám a pak se ruské kolo rozjede.

Cítím, jak sevře zábranu, začíná se bát.

"Co to vyvádíš?" zeptá se a snaží se zachovat pevný hlas.

"Chtěla jsem jít na ruský kolo."

"Ashley..." Její hlas zjemní. "Co se děje? Pamatuješ, jak jsem říkala, že mi můžeš říct cokoliv?"

"Jenom mám divnou náladu." Sevřu čelist. Stoupáme výš. "Bojíš se?"

"Ne." Zní podrážděně. "Zlobím se. Na tebe."

"To mi bylo jasný," řeknu lehkým tónem, ale pořád jsem nervózní. Nechci ji štvát, ani být tak neurčitá. Chci, aby mě pochopila, ale-

"Co to bylo?" vyhrkne Spencer panickým hlasem a rozhlíží se s rozšířenýma očima.

"Nic," uklidňuju ji, ale pak to uslyším taky. Skříp. Bum! Ruské kolo se zastaví.

"Řekni mi, že se to neděje," pronese Spencer podivně klidným hlasem.

"Neděje se to?"

"Dámy a pánové, omlouváme se za potíže, ale pokud zůstanete na svých místech, brzy tuto technickou závadu vyřešíme. Opakuji, zůstaňte prosím sedět a nehoupejte kabinkami. Děkuji vám," zapraská v reproduktoru.

Spencer se na mě zděšeně podívá. "Uvízly jsme tu," pronese zoufale. Zpevní sevření zábrany. "Uvízly jsme tu!"

Položím jí ruku na rameno. "To bude dobrý, je to jenom porucha, chci říct - nedívej se dolů."

První, co udělá, je, že se podívá dolů. "Sakra!" Pevně zavře oči. "Sakra! Jsme hrozně vysoko!" Kabinka se zachvěje, nějaký idiot nad námi svou třese. "Jsou strašně vratký! Spadneme!" Její vysoký hlas mi probodává uši a mně dojde, že tohle je vyděšená Spencer. Kabinka se znovu zahoupá. "Houpají kabinkou!" vyhrkne Spencer. "Já vypadnu, houpají kabinkou!" naříká.

"Přestaňte kurva houpat tou kabinkou!" křiknu na debily nad námi.

"Drž hubu!" zakřičí zpátky a následuje další houpání a další smích.

"Nakopu vám prdele!" zakřičím. "Po spidermanovsku vylezu z týhle zatracený kabinky a zmaluju vám prdele!" křičím na ně, protože Spencer panikaří a oni to zhoršují a celé je to jenom moje vina.

"Přestaň mluvit sprostě!" křikne Spencer.

"Promiň," zkřivím obličej a chytla bych ji za ruku, ale křečovitě svírá zábranu. Tak jí dám ochranou ruku kolem ramen. "Berme to z lepší stránky, nejsme úplně nahoře."

Obří kolo za skřípění znovu ožije a následují výkřiky nadšení, ale Spencer pouze hluboce a dlouze dýchá. Vystoupáme nahoru a vidíme celý lunapark, je to docela - a sakra.

Skříííííp! Světla zhasnou a kolo se znovu zastaví. Tentokrát trčíme až úplně nahoře.

"Přivolala jsi to!" vykřikne Spencer a je celá ztuhlá. "Umřeme," prohlásí. "Vypadneme." Tváří se úplně vyděšeně.

"Spencer-"

"Musím mít panickej záchvat nebo něco. Ta kabinka spadne-"

Snažím se ji uklidnit třením ramene. "Nespad-"

Její hlas nabere oktávy v nářek. "Není to bezpečný. Tohle se nemá dít. Přepadneme přes okraj! Tohle je konec. Panebože." Panikaří a já ji nedokážu uklidnit.

"Spencer, Spencer..."

"Ashley, nemůžu uvěřit, žes to udělala. Nechtěla jsem jít na ruský kolo, říkala jsem ti to!" Někdo zahoupá kabinkou a Spencer zakňučí.

"Dopr... čič, jestli tou kabinkou zahoupáš ještě jednou, tak se neznám!" ztratím klid.

"Ty zábrany jsou volný. Ta atrakce je stará, poutě nejsou bezpečný." V očích má teď slzy. "Ten vítr nás odsud shodí! Panebože! Sakra. Sakra." Asi hyperventiluje. "Kabinka se třese - Ashley, kabinka se třese!" Teď vydává zvláštní zvuky, je úplně ztuhlá a má pevně sevřená víčka. Musím něco udělat. "Panebože. Rozjeď se, prosím. Rozjeď se, prosím, než vypadnu! Rozjeď-"

Přeruší ji mé rty přitisknuté na její. Rukama ji okamžitě chytnu za tváře a kolébám jí hlavou, zatímco jí s jasným záměrem jazykem navlhčím chvějící se spodní ret a vylíbávám z ní duši.

Když otevřu oři a oddálím rty od jejích, má oči vykulené, šokované, jak se snaží vstřebat, co se stalo. Pak si olízne rty, bez váhání se pustí zábrany a vrhne se na mě.

Spenceřina ústa jsou na mých, Spenceřin jazyk se mi vkrade do pusy a já zasténám. Je to jiné, než jsem si to představovala, nějak lepší, ale přesně takové, jaké by to mělo být.

Její jazyk přejíždí po mém, pak po mých rtech a mě brní všechna správná místa. Ruku má na mém zátylku a tiskne mě k sobě, tiskne nás blíž k sobě. Sténá a vydává zvuky, které mě rozechvívají, a já si uvědomím, že dělám úplně to samé. Navzájem si sajeme rty, zatímco hluboce dýcháme nosy horký vzduch. Je to živočišné a přestaneme, až když vzhlédneme a uvědomíme si, že se na nás obsluha ruského kola divně dívá, a dojde nám, že jsme na zemi.

"Ehmmm." Podívám se na Spencer a ta má rozcuchané vlasy, zastřené oči a vypadá to, jako by jí srdce bylo v rtech, a vím, že já vypadám úplně stejně.

"Omlouváme se za poruchu na, ehm... ruském kole a rádi bychom vám nabídli volné..."

Než to můžu dokončit, popadnu malátnou Spenceřinu ruku, vyskočíme z kabinky a rychlým krokem míříme pryč.

"Pojď sem."

Jakmile zmizíme za rohem, ne úplně z dosahu lidí, ale ne tak na odiv jako předtím, nastoupí čistý instinkt a touha. Co nejjemněji dokážu, přitisknu Spencer ke zdi a naše rty se setkají v něžné srážce. Mám ruce na jejím pase, pak na jejích ramenou, pak v jejích vlasech. Všude.

Zahákne mi prsty za pásek, přitáhne si mou pánev ke své a jemně mi zasténá do úst. Lidi na nás koukají a mně je to ukradené, okusuju Spenceřiny rty, užívám se zvuků, které vydává, a vědomí, že je to díky mně.

"Ashley." Pusa. "Musíme." Pusa. "Ehmmm..."

"Se dál líbat?" zeptám se udýchaně a nakloním se pro další. Její rty jsou teplé na dotek a nateklé díky mým.

"Zírají na nás," zašeptá, opře si čelo o mé a popadá dech. Spodní polovinou těla ve stálém rytmu stále tlačí na mou. Šílím z toho.

"Ať si zírají." Ukradnu si další pusu. Miluju to. Nemůžu uvěřit, že můžu líbat její rty, kdy chci.

Spencer mě políbí na tvář, pak na krk, pak na ucho a zamumlá: "Pojeďme ke mně."

"Řídím."

Zhluboka se nadechnu a pak vyrazím pryč.