Recitativ

Napsala: the best of s, Překlad: petrSF

11

"Spencer, sluší ti to," ujišťuji ji. Víc než jí to sluší. Mám problémy držet oči od jejího hrudníku.

"Jsem nervózní!" zvolá a prohlíží se v zrcadle.

"To bys měla," odvětím. "Pokud si začne dovolovat, bodni ji klíčema do krku," radím. Věnuje mi popuzený pohled.

"Ashley. Klid. Nic se mi nestane." Usměje se na mě. "Nemusíš být tak ochranitelská."

Ignoruju to. "Ještě to můžeš zrušit."

A jak moc bych si přála, aby to udělala. Kéž by to zrušila a zůstala se mnou ve svém pokoji. Spenceřin pokoj je přesně takový, jaký jsem si ho představovala. Světlý, bílé zdi, spousta světlých barev. Žluté závěsy, knihovna a poličky se sněhovými těžítky a panenkami. Všude možně učebnice a poházené oblečení. Ukázalo se, že je trochu nepořádná. Pokoj voní jako Spencer a ještě zvýšil mou náklonnost k ní.

Pan C, nebo Arthur, jak mě požádal, abych mu doma říkala, a paní C, Paula, se mnou podle všeho neměli problém. Arthur mě dokonce objal. Paula mi řekla, ať se chovám jako doma. Jsou to milí lidi. Dokonce jsem se seznámila s Clayem, Spenceřiným adoptivním bratrem. Byl velmi zdvořilý a řekl mi, že je rád, že si sestra našla kamarádku.

Spenceřina rodina je, stejně jako ona, velmi hodná.

"To jí nemůžu udělat," vysvětluje Spencer a hledá ve skříni boty.

"Ale můžeš."

"Kazíš všechnu zábavu." Vklouzne do bot a mrkne na hodiny. "Měla by tu být každou chvíli. Potřebuješ odvést domů?"

"Mám auto."

"A jo." Vzdychne a pak se rozhlédne.

"Tak já teda asi půjdu." Vstanu.

"Můžeš zůstat," vyhrkne Spencer. "Teda měla bys zůstat. Alespoň dokud nepřijede."

"Hnus. Abyste si mohly přede mnou okusovat obličeje?" Zatvářím se znechuceně.

"Za jakou holku mě považuješ, Ashley Daviesová?"

"Maggie ráda plete holkám hlavu. Využije je a pak odkopne. Fakt není hodná," prohlásím v poslední marné snaze, aby to Spencer zrušila.

"Já si hlavu poplést nenechám," řekne Spencer a upravuje si prsa v šatech. Polknu a odvrátím zrak. Ježíši.

"To ráda slyším," odvětím. "Už fakt půjdu."

"Počkej," natáhne se Spencer po mé ruce. "Můžeš zůstat. To rande bude rychlý, tak... zůstaň a můžeš tu přespat."

Přespat? To zní báječně. "Spencer, já vím, že bys mě chtěla, ale nech si zajít chuť," snažím se znít vážně.

"To by se ti líbilo," obrátí oči v sloup. Ušklíbnu se na ni. "Zdřímni si nebo tak."

Zazvoní domovní zvonek.

Spencer se na mě nervózně podívá. "To je ona." Vezme si kabelku. "Počkáš tu na mě?"

S povzdechem se podvolím. "Vem si bundu. Venku je zima."

Potichu sejdu do kuchyně. Mám žízeň a spala jsem na Spenceřině posteli tak dlouho, že asi voním jí. Její rande se zřejmě vyvíjí dobře. Je dost pozdě.

"Ashley, že?"

Rychle se otočím a uvidím Paulu Carlinovou v županu s hrnkem mléka v ruce.

"Jo," odvětím a odložím skleničku. "Nevěděla jsem, že jste ještě vzhůru."

"Nebyla jsem," s úsměvem pokrčí rameny. "Arthur chrápe."

"Tím ho musím potrápit," řeknu. Paula se zasměje.

"Až do dneška jsem netušila, že jsi ta Ashley, o které Arthur mluví." Pokrčí rameny. "Asi mám pomalé vedení."

"To jsme na tom podobně."

"Teplé mléko?" nabídne. Zavrtím hlavou.

"Usnula jsem na Spenceřině posteli... řekla mi, ať na ni počkám," vysvětluju. "Doufám, že to..."

"Samozřejmě, že to nevadí," řekne Paula. "Jsi tu vždy vítaná. Spencer i Arthur na tebe nedají dopustit."

"Vážně?" Spencer o mně říká hezké věci? "Myslela jsem, že se vrátí dřív, ale zřejmě ne."

"Byla hrozně nervózní. Doufám, že se dobře baví."

"Jo, to byla." Sklopím zrak na svou skleničku.

"Znáš tu dívku?"

"Maggie, ano. Ano, znám." Nenapadá mě, co říct dalšího.

Paula zřejmě vycítí, že mi to není příjemné, a změní téma. "Jsem moc ráda, že si Spencer našla novou kamarádku. Nikdy jí to moc nešlo."

"To není možný. Je hrozně milá."

"Je hodně ostýchavá. Lidi v Ohiu nebyli moc... chápaví, jestli chápeš, o čem mluvím. Dostávala kvůli tomu zabrat," říká mi Paula. Trochu mě kvůli Spencer zabolí u srdce, že jí dělali problémy kvůli tomu, jaká je. Nedokážu si představit, jak by někdo mohl být na Spencer zlý.

"To mě mrzí," řeknu. "Bejt zlej na Spencer je jako kopat štěně. To se prostě nedělá."

Paula se zdá pobavená. "Jsem ráda, že to říkáš. Mám velkou radost, že zapadá."

Představím si, jak si Spencer dobírají a zesměšňují. Podle jejího chování byste to neřekli. Je milá a veselá, jako by nikdy problémy neměla.

"Je strašně hodná," řeknu. "Vážně hodná, aniž by něco čekala na oplátku. To tu člověk moc nevídá."

"Je výjimečná," dodá Paula a odloží hrnek do dřezu. Mrknu na hodiny. Je po desáté. Nechci myslet na to, jak dobře Spenceřino rande jde.

"Jdu zpátky na kutě. Můžeš vyplenit ledničku, jestli chceš - je tam jídlo ze včerejška."

"Ó. Ehm, myslím, že pojedu domů. Ráno Spence zavolám," předstírám zívnutí.

Paula přikývne. "V tom případě na sebe dávej pozor."

"Jasně."

"Dobrou noc, Ashley."

Myslela jsem, že se vrátím do bytu a půjdu spát, ale nejde do. O tři čtvrtě hodiny později, když ležím ve své posteli, vedle mě zavibruje mobil.

"Co je?"

"Takhle zvedáš telefon?" zeptá se Spencer. Zaplaví mě úleva a nevím proč.

"Jaký bylo rande?" zeptám se sarkasticky.

"Podle tvýho tónu bych řekla, že tě to ve skutečnosti nezajímá."

"A měla bys pravdu."

"Odjela jsi."

"Trvalo ti to moc dlouho. Napadlo mě, že se na rande až moc dobře bavíš." Obrátím oči v sloup, přestože mě Spencer nevidí. Určitě jí to dojde i tak.

"Maggie je skvělá. Užily jsme si to. Je moc hezká a ví toho hodně o módě, ale je hrozně upovídaná a jí s otevřenou pusou," řekne Spencer jedním dechem. "Je fajn, ale chci se bavit s tebou."

Neodpovím. Jak bych mohla?

"Měla by ses vrátit."

"Spencer, je už skoro půlnoc."

"Vlez sem oknem. Nejsem vůbec unavená."

"No, já jo," překulím se na posteli a kouknu na svítící cifry na budíku.

"V tom případě já taky," řekne Spencer a já se musím zasmát. "No tak, pustím DVD s My Little Pony a můžeme se dívat, než usneme."

"My Little Pony?" vrtím hlavou. "Vážně víš, na co nalákat holku."

"Nemáš páru."

Vydám zvuk mezi povzdechnutím a zabručením a Spencer pozná, že jsem to vzdala.

"Ahoj za pár minut."

"Po tý zdi vylézt nedokážu!" zvolám.

"Použij okap!"

"Spencer!" zašeptám/křiknu k ní do okna. "Nejsem Spider-man!"

"Jsi hroznej nerd," řekne Spencer. "Potkáme se u dveří."

Obejdu dům a najednou mě napadne, že bych měla být ve svém bytě, ve své posteli. Ale pak se ve dveřích objeví Spencer a mně se na tváři objeví šťastný úsměv.

Tvář jí osvětluje Měsíc a vidím, že se taky usmívá. "Ahoj," hlesne.

"Ahoj," odvětím. "Vyzařuješ postsexuální vibrace."

Jsem si poměrně jistá, že na to obrátí oči v sloup, pak natáhne ruku a chytne mě za zápěstí. "Pojďme nahoru."

Doufám, že necítí, jak se chvěju. Proplížíme se po schodech nahoru do jejího pokoje a pak za námi zavře dveře.

Posadím se na kraj její postele a nevím, co mám dělat.

"Chceš pyžamo?" zeptá se.

Zavrtím hlavou. "Tohle oblečení je fajn."

"Máš džíny."

"Jsou pohodlný. Ty džíny stály dvě stě babek, to bych si prosila, aby byly dobrý na spaní," oždibuju si kalhoty na kolenech.

"Někdy tě nechápu." Dojde ke skříni a vyndá boxerky. Možná své boxerky na tělocvik, nevím. Hodí mi je.

Podívám si na ni, pak na ně a nakonec pokrčím rameny. Vstanu, vykroutím se z džín a stáhnu si je. Ignoruju, jak mi Spenceřiny oči přejíždějí po nohách.

Přijde si sednout vedle mě. "Dneska jsem se moc dobře bavila," řekne.

"Spencer...," vrtím hlavou. "Mám z toho radost, ale... nechci o tom slyšet, ano?"

"Znova mě pozvala. Souhlasila jsem."

Nenávidím Maggie. Fakt že jo. Proč jí Spencer podléhá?

"Bude tě zvát, dokud se s ní nevyspíš," prohlásím zachmuřeně a pak jenom pokrčím rameny a pokusím se změnit téma. "Slíbila jsi mi My Little Pony?"

Spencer vstane a začne chystat promítání. "Souhlasila jsem jenom proto, že... no, nikdo jinej tu není, chápeš?" Řekne to zvláštně, aniž by se na mě podívala, je zabraná do hledání DVD.

"Vždycky někdo je," řeknu jí, lehnu si zády na postel a sleduju ji. "Nemusíš se spokojit s Maggiema tohohle světa, věř mi." Vím to z první ruky.

"Zmínila se o tobě," řekne Spencer, znovu zvláštním, tichým tónem. Trochu se mi sevře hrdlo.

"Co říkala?" dokážu zaskřehotat.

"Jenom to, že by si byla přála, aby tě líp poznala, protože ses jí nikdy neotevřela," odpoví Spencer. "Co to znamená?"

"Nemám tucha." Pevně sevřu oči. "Říkala jsem ti, že je blázen."

Spencer stiskne tlačítko na DVD přehrávači, dá DVD dovnitř a vrátí se na postel. "Mám bláznivou teorii."

Polknu. "Jakou?" Posunu se dál od Spencer na druhou stranu postele.

"Myslím si," přisune se Spencer blíž, lehne si vedle mě, ale dívá se na televizi, "že se jí třeba líbíš. A žárlí na mě." Podívá se na mě. "Z nějakýho zvláštního důvodu."

Rozesměju se a pak se uklidním. V tomhle je Spencer úplně mimo. Začne film a uděláme si pohodlí. Nevěřím, že to fakt sleduju. Ale Spencer je tak blízko, že cítím její tělesné teplo, a nenapadá mě, kde bych byla radši.

Dokud se Spencer nepřisune ještě blíž, založí si ruce a přejede prsty po mé odhalené paži. Nepodívám se na ni, oči mám přilepené na obrazovce.

Brzy leží s hlavou na mé ruce. "Mám jinou teorii," zašeptá mi do ucha.

"Hm?" Dívej se pořád na obrazovku, Daviesová.

"Možná..." Přiloží nos k mému rameni a já cítím její horký dech. "Slibuješ mi, že mi řekneš pravdu?" zeptá se a vezme mě za ruku.

Překvapeně se na ni podívám. "Spencer?"

Propojí ruku s mou. "Líbí se ti Maggie?"

Obličej mi zrudne a snažím se vymanit ruku ze Spenceřiny, ale ona ji jemně sevře a nepouští mě. Sevření jí oplatím, aniž bych si to plně uvědomovala.

Spencer má tmavé oči, tak tmavé, že ve tmě sotva rozeznávám modrou. Chci ji políbit. Strašně moc ji chci políbit, asi víc než jsem kdy co chtěla.

"Maggie se mi vůbec nelíbí," řeknu slabým hlasem, špatně se mi dýchá.

Spencer se na mě podívá, zranitelně a chtivě. "Tak to musí být...," odmlčí se a upírá na mě zrak. Chci odvrátit oči, ale má druhá část, ta část, která oplatila Spencer sevření ruky, nechce, aby tenhle okamžik skončil.

Začne se předklánět a mně tluče srdce rekordní rychlostí. Náhle je to, jako bych se nikdy nikoho nedotkla, nikdy nepřitiskla rty na jiné, a kdybych se jenom kousíček předklonila, tak bych možná mohla políbit Spencer a možná by se tak kupa věcí spravila.

Zavře oči a chystá se zmocnit mých rtů...

"Spencer," pevně zavřu oči a uhnu hlavou na poslední chvíli, takže jí mé rty skončí na čele. Povzdechne si, ale nepohne se. "Promiň," šeptám s rty přitisknutými k jejímu čelu. Políbím ho, cudný, malý polibek na čelo. Pak jí pustím ruku. Zjistím, že se mi ruka třese, pak jí něžně položím Spencer na zátylek a znovu jí přitisknu rty na čelo. "Promiň," zopakuju.

Teď jenom vrtí hlavou a já se pohnu. Přitisknu jí tvář na místo, kde jsem jí na čele políbila, cítím její teplo, a oběma rukama ji obejmu. Myslela jsem, že to dokážu, ale nešlo to.

"Ashley, já- "

"Můžeme být jenom kamarádky," prohlásím zastřeným, prosebným hlasem. Na tohle nejsem vůbec připravená. Nejsem pro ni připravená. "Buď má kamarádka a nic víc, ano?" prosím.

"Jo," vydechne Spencer, jako by dlouho zadržovala dech. "Chápu."

Objímám ji ještě další sekundu a pak ji pustím. Ještě nejsem připravená pohlédnout jí do tváře. Vezme mě za obě tváře, navede mi obličej proti svému a zahledí se mi do očí. Dá mi malou pusu na čelo a pak ho rukou otře. "Nechtěla jsem tě vyděsit," prohlásí nakonec a zní trochu zahanbeně.

"Nevyděsila jsi mě," odvětím upřímně.

"Musela jsem to vědět," téměř zašeptá a znovu zapne televizi. "Myslela jsem..." Pak jenom zavrtí hlavou.

"Hej," prolomím napětí. "To je dobrý, ano, Spence?" Jenom chci, aby se na mě podívala. "Máš prostě štěstí, že jsi hezká," řeknu jí v žertu. Konečně se na mě trochu bojácně podívá. "S ošklivkou by to bylo trapný," vážně přikývnu.

"Ty jsi děsná," řekne a pomalu začne kroutit hlavou, zatímco se obě vracíme ke svým starým já.

Ukázalo se, že My Little Pony není nejhorší animák. A nic dalšího se nestalo.

Ráno jsem šla domů, zmatenější než kdy předtím, přestože jsem měla všechno na dosah ruky.

12

"Jsem k ničemu."

"Nejsi k ničemu, Ashley," řekne mi pan C, ale já mu nevěřím.

"Lidi k ničemu si nevezmou to, co chtějí, když se jim to nabídne," prohlásím.

"To je tvá definice?" zeptá se.

"Právě teď jo," pokrčím rameny. "Tudíž jsem k ničemu. K ničemu pro svět a pro všechny ostatní v něm."

Zasměje se. "Zapomněl jsem, jak dokáží dospívající přehánět."

Zajímalo by mě, jestli ví o Spencer a mně. Zajímalo by mě, jestli by se na ni zlobil, že jsem z ní na prášky, emocionálně i fyzicky, jeho práce je tak nejspíš mnohem těžší. Zasmála bych se tomu, kdybych nebyla v tak divném rozpoložení.

Se Spencer děláme, jako by bylo všechno normální - vlastně všechno je normální. Není to mezi námi divné. Dokonce mluvila o svém dalším rande s Maggie a nebylo to trapné. Zvláštní je, že to dokonce vypadá, že po té noci před třemi dny se ve společnosti té druhé cítíme ještě příjemněji.

Pořád se dobíráme, pořád se smějeme a všechno je skvělé. Maggie doopravdy začíná považovat za ne tak špatnou.

Nemůžu si pomoct, mám za to, že je to jenom kvůli tomu, že nemůže mít mě. Protože mě chce, že jo? Jsem si tím jistá. Proto se na verandě chovala tak divně, když jsem jí napálila s tím polibkem. Proto se mě tak vytrvale snažila poznat a proto mi chtěla dát poslední šanci, když se mě tu noc pokusila políbit.

Je toho tolik, o čem chci s panem C mluvit, ale nemůžu, tak jsem zvolila sebemrskačství.

"Jsem děsná."

"Nejsi. Nechceš mi říct, co se děje?" zeptá se a zní trochu frustrovaně. Nedivím se mu. Ten samý tón má Spencer, když jsem náladová.

"Jsem děsná, to se děje," řeknu. "Jsem... bože. Je mi sedmnáct a pořád mám pocit, že vlastně nevím, kdo jsem."

"Problémy s identitou? To tě trápí?"

Pokrčím rameny. "Bojím se, že mě budou lidi soudit. Toho jsem se nikdy nebála."

Zvláštně se na mě podívá. "Proč se toho bojíš teď?"

"Protože jsem prostě blbá. Všichni si budou myslet, že jsem blbá, a... nesnáším se." Dneska nejsem moc výřečná. "Nedokážu se ohledně ničeho rozhodnout."

"Ashley, máš deprese?"

"Cože? Deprese?" Zvažuju to. "Ne, nejsem smutná. Jenom... zoufalá."

"Tvůj táta mi chce předepsat prášky," informuju Spencer zachmuřeně druhý den pod stromem. "Podle něj jsem depresivní."

"Řekla jsi mu, že jsi smutná, protože v jídelně došly zapečený brambory?" zeptá se a strčí si do pusy lžičku pudinku. "Protože to tě pěkně rozhodilo."

"Spencer, tohle je vážný."

"Dobře. Cos mu na to řekla?"

"Řekla jsem, že ani náhodou. Jediný drogy, kterým holduju, jsou ty nelegální z ulice."

Praští mě do ruky. "Neopovažuj se."

"Au," odvětím, "dělám si srandu, dělám si srandu."

Podá mi pudink. Zavrtím hlavou. "No tak, je dobrej."

"Čokoládovej pudink nesnáším."

Zatváří se šokovaně. "To musíš být jediná na světě."

"Už je to tak. Je moc sytej. A kromě toho nepotřebuju žádný tuky navíc."

"Jo, jasně. V těle nemáš ani deko tuku," řekne s pohledem na mé nohy.

Odfrknu si. "Kterej bys viděla."

Uculí se. "Víc pudinku pro mě."

"Tak jak to jde s Maggie?" zeptám se a snažím se znít nenuceně. Vím, že spolu mluví, a vím, že jdou na další rande, ale je mi to fuk.

"Jako by ti to nebylo fuk." Vidíte? Zná mě moc dobře.

"Jako nejlepší kámoška mám povinnost předstírat zájem, abys o tom mohla do nekonečna vykládat," pronesu moudře.

Zatváří se roztomile. "Řekla jsi, že jsem tvá nejlepší kámoška!"

Sakra. Vážně? "No, to jsi, kontumačně," pokrčím rameny. "Užij si ten titul."

"Ashleyina nejlepší kamarádka," řekne a převaluje ta slova na jazyku. "Líbí se mi, jak to zní."

Mně taky.

Těstoviny mojí mámy jsou nedovařené. To nevadí, protože atmosféra je skvělá. V poslední době se mi naše povídání u večeře líbí. Zlepšuju se v tom nebýt příšerná dcera a matka začíná být vnímavější rodič. Takže možná můžeme mít jeden z těch rozhovorů matky s dcerou, o kterých v poslední době všichni mluví.

Říkám si, že nemám co ztratit, a nemám nikoho jiného, na koho se obrátit.

"Mami?"

"Mm, broučku?"

"Nechceš dolít mlíko?"

"Ne, děkuji, zlatíčko."

Přikývnu. Pak polknu a začnu znovu. "Milovala jsi tátu?"

Zdá se být tou otázkou překvapená a chvilku mlčí. Pak odloží vidličku. "Milovala. Ano. Proč?"

Pokrčím rameny a cítím, jak mi začínají žhnout tváře. "Já nevím. Chci říct... jak ses s ním cítila?"

"Proč se ptáš?"

"Prostě odpověz na otázku, mami," řeknu jemně.

"Tvůj otec byl pohledný," řekne a zamračí se při té vzpomínce. "A rovněž byl talentovaný. Vynikající muzikant. Když ho poprvé potkala, zdálo se, že je to jediný člověk na světě, který by mě mohl učinit šťastnou, doplnit mě. Chápal mě. Když jsi mladá dívka, je to hodně, mít pocit, že tě někdo chápe."

Spencer mě chápe. To vím. Visím na každém matčině slovu.

"Ale nemohlo to vydržet," vzdychne a zvedne vidličku.

"Proč?" vyzvídám. Proč?

"Chápal mě, to ano. Ale ve skutečnosti mi nerozuměl."

"To nechápu."

"Neviděl skrz mě. Když se na mě podíval, neviděl mě, viděl... vyfoukané, upravené vlasy, skvělé nohy a mladistvý zápal. Skutečnou Christine Daviesovou neznal."

"Ale říkala jsi, že tě chápal."

"Chápal, zlatíčko. Ale neudržel si mě." Poklepe mě po ruce a zapálí si cigaretu. "Jde o víc. Vždy jde o víc."

Myslím, že by se mohla vyřešit kupa světových problémů, kdyby lidi nemluvili tak neurčitě. Ale jsem si jistá, že vím, na co máma naráží. Myslím, že musím být něco víc, než můžu být pro někoho jiného něčím.

"Večer bychom měly něco podniknout," řeknu Spencer později toho dne. Už je to pár dní a nic moc jsme společně nedělaly.

"Maggie mě bere na ochutnávku vín."

"Cože?"

"Maggie mě bere-"

"Slyšela jsem tě. Ochutnávka vín? Máš vůbec víno ráda?"

Jenom pokrčí rameny.

"Vykašli se na ni. Půjdeme na Godzillu do CinePlexu," šťouchnu Spencer nohou.

"Nemáš večer terapii?"

"Jo. Taky se na ni vykašlu." Znovu ji šťouchnu. "Tak moc pro mě znamenáš."

Obrátí oči v sloup.

"Už na mě nemáš vůbec čas," stěžuju si. "Pořád jenom Maggie tohle a Maggie tamto."

"Chodíme spolu teprve týden. Jsi hrozně náročná."

Trucovitě vyšpulím spodní ret. "Jako bys musela s tou trubkou trávit víc času."

"Ale jdi. Maggie je hodná. Chápe mě."

Málem se udusím vlastními slinami. "Ona tě chápe? To je vtip roku."

"Jsi hrozně zlá."

"Nechápe tě."

"Chápe."

"Fajn. Ale neudrží si tě," řeknu pevným hlasem a Spencer se tomu usměje.

Taky se tomu usměju.

13

Spencer má na nose trochu šlehačky. Je to dost roztomilé a já se musím usmát, nemůžu si pomoct. Tedy dokud se Maggie nenahne, nesetřeje ji a nestrčí si prst do pusy.

"Mmm. Chutná jako Spencer."

Spencer se zahihňá. Jako by to bylo vtipné. Obrátím oči v sloup.

"Možná prostě chutnám jako šlehačka," řekne Spencer a zamrká řasami. Strčte. Mi. Lžíci. Do. Krku. Spencer v přítomnosti Maggie ztrácí asi bilión IQ bodů.

Nemůžu uvěřit, že jsem se od Spencer nechala přemluvit k dělání křena.

Je to jejich milionté rande během třech týdnů a Spencer žadonila, abych šla s ní. Jako by věděla, že jí nedokážu říct ne.

Maggie nepřestává žvanit. A nepřestává mi věnovat kradmé pohledy, které Spencer unikají. Unikají jí nespíš kvůli tomu, že mi sama věnuje kradmé pohledy.

Líbí se mi jenom Spenceřiny kradmé pohledy. Propichuju Maggie pohledem, dokud nevstane a neodejde na záchod.

"Není sladká?" zeptá se Spencer, když je Maggie pryč.

"Vypařujou se mi z ní mozkový buňky," zasténám. Spencer se zatváří soucitně.

"Jé, chudinko. To tě přejde."

"Nemůžu uvěřit, že jsem šla."

"To proto, že mi nedokážeš říct ne," prohlásí napije se mléčného koktejlu a olízne z brčka šlehačku. Kéž by to nedělala. "A chtěla jsem s tebou mluvit."

"Můžeš se mnou mluvit kdykoliv. Proč to muselo bejt teď?"

"Potřebuju poradit," rozhlédne se kolem sebe spiklenecky.

"Ohledně?"

"Maggie chce být moje přítelkyně."

Spadne mi čelist. "Nedělej to."

"Proč?"

"Holky jako Maggie nemají přítelkyně, Spencer," vysvětluju horlivě, mám pocit, že mi exploduje žilka v oku. "Holky jako Maggie kradou přítelkyně ostatním."

"No, evidentně nejsi nezávislej zdroj vzhledech k svý iracionální zášti vůči Maggie."

"Není iracionální!" bráním se trochu moc nahlas. Ztiším hlas, vědoma si ostatních v bistru. "Není iracionální. Je velmi racionální a ukotvená v realitě a-"

"Přestaň mě tak chránit."

"A vlastně si s ní teď hned promluvím," řeknu, vstanu a zamířím na záchodky. Spencer nade mou jenom zavrtí hlavou, ale už by na to měla být zvyklá.

"Co chceš od Spencer?" ptám se, když rozrazím dveře záchodků a spatřím Maggie u umyvadla.

"Chci ji dělat šťastnou." Zúží na mě oči. "S čímž máš zřejmě ty potíže."

"Dej si pozor, co říkáš," varuju ji a postoupím krok k ní. "Nechce bejt tvá holka."

Maggie se ušklíbne. "To neříkala. Vlastně říkala opak."

"To je fuk," pozvednu obočí. "Spencer je pro tebe moc dobrá."

Zvažuje to. "Jsme trochu majetnický, co? Potýkáme se s neopětovanou, nepřiznanou láskou?"

Zatnu ruce v pěsti. "Bejt tebou, okamžitě s tím přestanu. Mohla bych z tebe nadělat sekanou, Maggie, nemysli si, že se to bojím udělat."

Pomalu ke mně udělá krok. "Ashley." Otře mi rty o ucho. "Můžeme vyřešit svý problémy jinak..."

Okamžitě ji odstrčím. "Jsi coura."

"Ví Spencer, že jsi se mnou spala?" zeptá se najednou a klidně si prohlíží nehty.

Ztuhnu. "Sklapni," nařídím jí. "Jestli jí to řekneš..."

"Tak uděláš co?" dobírá si mě. "Co uděláš?" Zasměje se. "Máš v hlavě takovou bramboračku, Ashley, že ani nevíš, co chceš."

"Drž hubu."

"Spencer je teď se mnou. Nikdy jsi neměla skutečnou šanci. Máš tak nahnáno z bůh ví čeho, abys to vůbec zkusila. Jsi ubohá." Ušklíbne se. "Nevím, co jsem na tobě kdy viděla. Nebo co na tobě vidí Spencer, když na to přijde."

Kdy začala být Maggie tak zlá?

Zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. Snadno bych jí mohla rozbít obličej o zeď a odejít, jako by se nic nestalo. Netuším, odkud se všechna ta nenávist bere. Cítím, jak mi nosní dírky pulzují vztekem.

"Jestli se to někdy dozví, budeš toho litovat," bodnu ji prstem do hrudi. Jenom se zamračí.

Nesnáším její schopnost zůstat klidná a vyrovnaná.

Vrátím se ke Spencer. Při pohledu na můj obličej okamžitě zneklidní. "Co se stalo, Ashley?"

"Tvoje přítelkyně je magor. Užij si to s ní."

Odejdu.

"Asi jsem slabá."

"Proč to říkáš?" zakloní se pan C v židli.

"Protože je to pravda."

"V poslední době míváš velmi sebeshazovačnou náladu, Ashley, a nechceš mi říct proč." Zajiskří mu v očích. "Musím odpověď vydolovat ze Spencer?"

Sevře se mi žaludek. "To nebude nutný. Já jenom..." Prohrábnu si rukou vlasy. "Cítím se teď hrozně ztraceně."

"V jakém smyslu?"

"Ve spoustě smyslů. Prostě se cítím úplně mimo."

"Co chceš, Ashley?" zeptá se náhle pan C. "Řekni jednu věc, kterou chceš."

"Chci..." Přemýšlím. Chci Spencer. Chci mít dost odvahy, abych Spencer získala. Chce se naučit být pořád sama sebou, člověkem, kterým jsem, když jsem se Spencer. "Chci se všude cítit doma. Pokud to dává smysl. Nechci se cítit mimo."

"Jdi tam, kde se doma cítíš nejvíc, Ashley. Přemýšlej. Pokládej si otázky. Najdi vnitřní klid."

Asi proto se ocitnu před Spenceřiným oknem a hážu na něj kamínky. Po chvilce se ukáže její obličej a pak se rozsvítí světlo v kuchyni. Posadím se na verandě.

Přijde a sedne si vedle mě. "Proč jsi tu?" zabručí. "Ne že by to vadilo, ale... po včerejšku..."

"Jo. Za to se omlouvám," řeknu. "Jsem děsná."

"Nejsi děsná," poklepe mě po koleni. "Jsi jenom divná."

Pokusím se zasmát. "Díky. Myslím."

Nějakou dobu tam sedíme mlčky a díváme se na noční oblohu. "Opožděný světlo," zamumlám."

"Cože?"

"Opožděný světlo. Starý světlo. Světlo z těch hvězd nahoře k nám nedorazí hned, chvíli to trvá," vysvětluju jí. "To světlo občas vidíme, až když už je hvězda mrtvá, dlouho po tom. Když to člověk ví, už nejsou tak hezký."

"Drsný."

Jenom pokrčím rameny.

"Když jsem byla malá, milovala jsem vůni nočního vzduchu." Hlasitě nasaje nosem vzduch. "Myslela jsem, že je to vůně hvězd, noční oblohy. Říkala jsem mámě: 'Miluju vůni hvězd. Miluju vůni tý záře.' Nechala mě si to myslet, dokud jsem nedostala rozum." Spencer pokrčí rameny. "Asi jsem prostě byla malý hloupý děcko."

"Ne," odvětím. "Určitě jsi byla roztomilý děcko."

Odfrkne si. "Měla bys vidět fotky."

"Nedokážu si představit, že by ses mi někdy ve svým životě nelíbila," řeknu jí velmi upřímně a ona se na mě usměje. Takovým tím pomalým úsměvem, který jí rozzáří oči a člověk ví, že ji opravdu potěšil. Ten mám ráda.

"Podle Maggie jsi blázem," řekne.

"V tom má pravdu."

Spencer se krátce zasměje. "O tom nepochybuju. Byla trochu rozhozená."

"Říkala ještě něco?" zeptám se a snažím se neznít moc vyplašeně. Vůbec bych nevyloučila, že jí Maggie všechno řekla, jenom aby mi ztížila život. Nejsem na to připravená.

"Jenom abych řekla servírce o účet, pak mě odvezla na vyhlídku nad městem a samozřejmě to skončila jejím jazykem v mý puse," pronese hořce.

Ošiju se. "Žádný detaily, Spence." Opatrně volím další slova. "Takže teď spolu oficiálně chodíte?"

"Asi jo," odpoví Spencer. "Neplánovala jsem to, ale... nevím. Mám ji ráda."

"To je dobře," řeknu duchem nepřítomně, ale vážně to nemyslím. Spencer to asi pozná, protože si jenom opře bradu o dlaně.

"Jo, moc dobře."

"No," řeknu a zhluboka se nadechnu. Kvůli tomuhle jsem přišla. Být nesobeckým, lepším člověkem. Najít klid, i kdyby dočasný. Dám kolem Spencer ruku. "Není ti zima?" zeptám se.

Pauze přikývne.

"Jsem ráda, že jsi s Maggie šťastná. Zasloužíš si to," řeknu a cítím se jako idiot. Ale vím, že jsou to hezká slova.

"Děkuju, Ashley. Hodně to pro mě znamená."

Za to jsem moc ráda.

14

"Co chceš, puso? Cherry colu?" začne Maggie vstávat z místa vedle Spencer, zatímco se snažím potlačit nutkání ke zvracení a instinkt říct 'Ne, idiotko. Spencer chce čaj.'

"Co třeba ledovej čaj?" zazubí se Spencer na Maggie, která ji políbí na vlasy a vyrazí přes uličku pro pití.

O tři měsíce později. Zřetelně se přibližuje léto a se Spencer jsme si bližší. Ale je tu ještě něco. Vzhledem k mé snaze trávit se Spencer každou minutu a Maggieině očividné snaze o totéž, trávíme hodně času spolu. Až příliš, vzhledem ke Spenceřině zvyku dělat ze mě křena.

Nemůžu uvěřit, že jejich vztah vydržel tak dlouho. Ráda si říkám, že je to pouze kvůli tomu, že se Spencer s Maggie ještě nevyspala.

Díkybohu.

"Vím, že tady nechceš bejt," věnuje mi Spencer trpělivý pohled.

"Nevadí mi tu bejt," odvětím, "jenom mi vadí, že je tu Maggie."

"No, vyhráváš. Pokud je to nějaká útěcha," ukáže s úsměvem na obrazovku s výsledky. "Jsi bowlingovej mág."

"Já bowling nesnáším," zabručím. "A ani se nezeptala, jestli nechci přinést pití."

Spencer se podívá směrem, kterým Maggie odešla. "Můžu za ní jít..."

"Ne, to je dobrý. Určitě to bylo schválně." Vzdychnu. Přemýšlím o tom, že tohle je ubohý způsob, jak trávit sobotní večer, jak před takovým půl rokem nebo tak bych nejspíš balila v baru živé a střízlivé. Ale co jsem potkala Spencer, od všech těch jedů se držím dál – od alkoholu a kluků. Potlačila ve mně to nutkání. Jsem jí vděčná víc, než tuší.

"Určitě?" položí mi ruku na koleno a stiskne ho. To dělá často.

"Jo," usměju se na ni, užívám si, že jsme samy. "Pojď, vykašleme se na Maggie. Půjčíme si Slonisko a Medvídek Pú."

"Lákavý," pozvedne jedno obočí. "Ale to nejde. Už zaplatila za boty a tak."

Obrátím oči v sloup. Vstanu, zvednu kouli a zkouším ji v rukách. "Věděla jsem, že s ní chodíš kvůli penězům." Zavrtím hlavou.

"To je směšný obvinění, kdybych chtěla peníze, nabalila bych si tebe." Vstane a taky si vezme kouli, citrusově zelenou.

"Ty jsou pro děti," řeknu jí. "A kdo říká, že bys mě dokázala sbalit?" dobírám si ji. "Spence, já jsem velkáááá ryba."

Ušklíbne se a poklepává kouli. "Jsem si poměrně jistá, že mám správnou návnadu."

Polknu. Zase to dělá. To, kdy se mi upřeně zahledí do očí, až nedokážu odvrátit zrak, a pak sklopí oči k mým rtům a... pak oči vždycky odvrátí. A já taky.

"To určitě," zavrtím hlavou. "Tak použij tu kouli. Možná dokážeš shodit i nějaký ty kuželky." Vypláznu na ni jazyk a posadím se.

"Tady máš ten čaj, Spencer." Uslyším cinkání skleniček, a když se otočím, uvidím Maggie, jak je pokládá. "Jé, promiň, Ashley," věnuje mi ostrý pohled, "zapomněla jsem se zeptat, co chceš."

"To nic," řeknu a tím to hasne, nechci se s ní hádat. I když jsme spolu často, skoro na sebe nemluvíme. To mi nevadí, dokud neotevře svou nevymáchanou pusu směrem ke Spencer. "Hned se vrátím."

Otočím se a slyším, jak Maggie radí Spencer, jakou kouli použít. "S tou zelenou to nepůjde, zlato."

"Ehm, já půjdu s Ashley."

Slyším za sebou rychlé kroky a pak se Spencer ocitne vedle mě. Podívám se na ni a usměju se. Zakření se na mě jako blázen.

"Díky, Spence."

"Nemáš zač."

Dívám se na televizi s mámou a skoro to není úplný děs. Není zase tak hrozná, když člověk odhlédne od jejích zlozvyků. Sama mám pár stejných. Tak už to asi chodí.

"Víno, zlatíčko?" zavíří na mě svou sklenicí.

"Ne, díky, mami. Měla bych vyrazit domů." Zavrtím se v křesle.

"Můžeš přespat tady. Pořád je to tvůj domov, Ashley." Usrkne si vína. Strávily jsme spolu fajn večer, ale chci na to tlačit? Pamatuju si, jak bylo děsné být loni v létě vykázána z domu. Musela jsem překročit matčiny hranice za únosnou mez a ona mě za to musela potrestat.

Takhle zpětně to chápu.

Byla jsem děsná. Nechci se k ničemu z toho vrácet.

"Díky, mami." Myslím to tak. "Ale radši bych se měla vrátit do bytu. Mám hodně úkolů."

Věnuje mi poloviční úsměv a vydá se po schodech ke své ložnici.

"Nezapomeň na večeři v pondělí večer!" zavolám za ní.

Určitě jsem velmi hlasitě spala, když mi zazvonil telefon. V polospánku po něm sáhnu, přiložím si ho k uchu a znovu zavřu oči.

"Mmmph?"

"Ashley?" Spenceřin hlas.

"Nnnuh."

"Ty jsi spala? Promiň, vím, že už je jedna."

"Mmmph phm," zabručím, jsem příliš unavená na to otevřít pusu a používat skutečná slova.

"Nedokončila jsi náhodou tu laboratorní zprávu na chemii?"

"Mmm hmm."

"Jaký to bylo u mámy doma?"

"Ehhhh."

"To je fajn. Jsem ráda, že spolu vycházíte líp," řekne upřímně.

"Mhm," zamumlám.

"Nechceš jít zítra se mnou a Maggie do muzea?"

"Uh uh."

"Ash! No tak. Mají tam originál Van Gogha."

"Tuh juh muh fuh."

"Já vím, že je ti to fuk, ale nemělo by ti to být fuk, protože mně to není fuk," řekne mi sladce. Skoro se zasměju.

"Nusnusum tuh."

"To není pravda, že mě nesnášíš, Ashley Daviesová," zasměje se Spencer.

"Ah juuuh."

"Máš štěstí, že jsem jedna z mála lidí na Zemi, co rozumí tvý nabručený řeči."

"Muh huh ruh."

"Ano, mám ho ráda."

"Takže to jde dobře?" zeptá se pan C a míchá si v kafi cukr.

"No, hádám, že v rámci možností jo." Asi to tak bude. "Nejsem z toho, jak to jde, zklamaná. Máma je o hodně milejší."

Přikývne.

"A už skoro končí škola," řeknu.

Opět přikývne.

"A... svítí slunce," prohlásím s pohledem k oknu.

Uchechtne se. "To vskutku ano. Jsem hrdý na tvé pokroky, Ashley. Brzy mě nebudeš vůbec potřebovat."

Z nějakého důvodu mě to znepokojí. "To ne, pane C. Slibuju, že budu pořád nemožná."

Tomu se jenom zasměje.

Stojím u linky v domě Carlinových a pomáhám Paule k večeři vyloupat hrášek z lusků. Nevím, kdy se ze mě stala tahle kamarádka - ta, co tráví čas s rodiči, zatímco ta druhá je bůh ví kde a dělá bůh ví co.

Maggie a Spencer sedí u kuchyňského pultu a navzájem si lakují nehty. To asi dělávají.

"Ta barva ti sekne, Spencer," zapřede Maggie.

Obrátím oči v sloup. Paule to neujde a věnuje mi soukromý úsměv.

"Paulo, ta blůzka vám moc sekne," zašeptám k ní a zvednu obočí.

Maggie pokračuje. "Zvýrazňuje ti oči."

Pokračuju ve vyloupávání hrášků. "Ta barva, Paulo, přestože je červená, dokonale zdůrazňuje vaše modré oči," řeknu monotónně.

Paula se zakucká a snaží se potlačit smích. Spencer a Maggie se po nás podívají. Jenom se zazubím a Paula pokrčí rameny.

"Spencer, zlatíčko, doběhni pro bratra a řekni mu, ať se před večeří osprchuje. Dneska měl basketbalový trénink."

Maggie se na Spencer ušklíbne. "Fuj. Zpocený kluci."

Spencer vstane, přejde za mě, z obou stran přede mě dá ruce a ukáže mi nalakované nehty. "Líbí se ti moje nehty, Ash?"

"Spencer, máš nádherný nehty," řeknu jí a ona se předkloní a přiloží čelo k mému zátylku. Usměju se a pak Spencer běží nahoru se svou přítelkyní.

Řekla bych, že se pořád usmívám.

"Bude špatné, když řeknu, že se mi to děvče moc nelíbí?" vytrhne mě Paula ze zasnění a ukazuje směrem ke schodům.

"Kdo, Maggie?" zeptám se. "Ne-e. Označila bych ji za ďábelskou, ale není na to dost zajímavá nebo chytrá."

Paula se zasměje. "Drsné."

Pokrčím rameny. Ne s naší minulostí. "Aspoň je hezká."

"Alespoň," zopakuje Paula. A je to tak. Maggie je velmi, velmi krásná. Ne jako Spencer, samozřejmě, ale kdo je? Jsou krásný pár. Jediný člověk, který by dokázal Spencer doplňovat stejně, bych byla já.

Glen sejde ze schodů, brblá a páchne.

"Glene! Smrdíš jako prase." Myslím, že Paula se mi moc líbí.

"Nemůžu za to. Trenér mě prohání jak koně," stěžuje si, vyndá z ledničky džus a jedním lokem se napije.

Paula mu s mateřsky vyčítavým pohledem podá skleničku a Glen se ostýchavě usměje. "Čau, Ashley."

"Glene," zamávám na něj rukou a položím mísu s hráškem na stůl.

Glen vrátí pozornost ke své matce. "Dennison si dneska na tréninku zrušil koleno."

"Aiden?" vstoupím do toho. Glen se na mě podívá.

"Ty znáš Dennisona?"

Nepřítomně zavrtím hlavou. "Kdysi jsem ho znala... je v pořádku?"

Glen jako pokrčí rameny. "Dost na to, aby po tréninku dělal oči na Madison."

Obrátím oči v sloup. Typický Aiden.

"Ale ta Madison je docela kočka," posadí se Glen vedle mě, zatímco jeho matka prostírá stůl. "Spencer říkala, že jste byly kámošky. Tomu se mi nechce moc věřit."

"Proč?" zajímá mě.

Zdá se trochu zaskočený. "Jen tak, klídek, puso. Jak se vůbec v poslední době máš, Ashley?"

Je hrozně úlisný. "Vážně potřebuješ sprchu," řeknu mu.

"Večeře je skoro hotová," zavolá Paula od stolu v jídelně. Glen vzdychne a vstane, aby se umyl, doufám, a shora přijde Maggie.

"Zůstáváš na velkou rodinou večeři?" zeptá se povýšeně.

"Maggie, máš rozcuchaný vlasy," řeknu jí, ona se ušklíbne a dá si ruku na hlavu. Jdu si umýt ruce, zatímco Maggie odběhne do koupelny, a přijde ke mně Spencer.

"Ahoj," usměje se na mě a opře se o dřez vedle mě. "Zůstaneš na večeři?"

"Myslím, že ne," odpovím jí a její výraz trochu povadne.

"Ale pak ti přenesu ty poznámky z chemie. Až bude Maggie fuč," ušklíbne se.

"Vážně bych si přála, abyste spolu vycházely líp," prohlásí vážně.

"Já bych si vážně přála, abys jí dala kopačky a rozbrečela ji," odvětím.

Spencer se usměje od ucha k uchu. "Slibuješ, že se vrátíš?"

Pevně ji obejmu. "Zavolej mi, až bude čistej vzduch. Budu tu, než řekneš švec."

V mém objetí se zasměje a já ji sevřu ještě pevněji.

Když se jdu rozloučit se zbytkem její rodiny, všichni se zdají smutní, že nezůstanu. U rodiny to mám dobré, což je nevyhnutelný krok, pokud máte nakonec získat vysněnou holku.

Díky tomu se cítím trochu líp.

"Skočíme si pro sušenky," prohlásí Spencer.

Zavrtím se. Ležím na zádech a sleduju oblohu. Zavrtím hlavou. "Bifluj se ty poznámky. Nenechám tě propadnout, Spence."

"Ale ty poznámky jsou nudný," namítne a rozhlédne se po areálu školy, plném obědvajících studentů. "Nechce se mi učit, když je takovej krásnej letní den."

"Hloupý blondýny nemá nikdo rád," řeknu jí. "Trpíš poruchou soustředění."

Jenom zabručí. "Nesnáším chemii."

Posadím se, opráším si ramena a podívám se přímo na ni. "Když z tý pololetky dostaneš jedničku, uvařím ti večeři."

Upírá na mě zrak. "Ashley Daviesová umí vařit?"

"Jenom pokud to Spencer Carlinová bude jíst," usměju se na ni a ona mi úsměv oplatí, ale je více stydlivý. Pak jenom vzdorně zvedne učebnici.

"Jako hlavní chod bych si prosila makaróny se sýrem," řekne a začne se soustředit na učebnici.

"Uvidím, co se dá dělat," odvětím a zaměstnám se pozorováním lidí, zatímco se Spencer učí. U chlapeckých záchodků zmerčím kulhajícího Aidena.

"Já, ehm... já se hned vrátím, Spence," řeknu jí, vyskočím a opráším se. "Nepřestávej číst," řeknu a vyrazím.

"Aidene," ozvu se, když k němu přijdu. Vypadá vyplašeně, ale zastaví se a rozhlédne se, aby zjistil, co se děje.

"Nic se neděje," řeknu mi. "Budu rychlá. Od Glena Carlina jsem slyšela, že sis zranil nohu."

"Jo," sklopí zrak k levému kolenu. "Je to dost zlý, ale snad budu moct dál hrát. Ale možná ne." Podívá se zpátky ke svému stolu, kde na něj čekají kámoši.

Zajímalo by mě, proč jsem to udělala. Ale měla jsem nutkání to mezi námi napravit, nevím proč. "No, to mě fakt mrzí. Vím, jak moc pro tebe basket znamená."

Zaváhá. "Díky, Ash. Vážím si toho. Nikdo to ještě neřekl. Jenom pořád slyším, jak jsem byl blbej a zničil si vyhlídky na vejšku." Věnuje mi smutný úsměv. "Mrzák asi nikoho nezajímá." Znovu se ohlédne ke stolu a já zmerčím Glena, na kterém visí Madison.

"To je drsný, Aidene."

Jenom přikývne. "Jo. Já vím." Pak vzdychne a poškrábe se na hlavě. "Radši se tam vrátím."

"Jo..." Vydám se na odchod.

"Ash."

Otočím se. "Hm?"

"Byl to dobrej pokec," usměje se a tentokrát skutečným Aidenovským úsměvem. Vzdychnu a pak se taky usměju. Hodně se změnil, co jsem se nestýkali, ale pod tou školní bundou a nagelovanými vlasy je to pořád Aiden.

"To byl."

"Čau, génie," přijdu ke Spencer po škole v knihovně. "Jak jde učení?"

"Teď jsem úplná vědkyně," odvětí a zavře učebnici. "Naučila jsem se celou periodickou tabulku prvků. Zeptej se mě na cokoliv, zkus to."

"Věřím ti," poklepám ji po hlavě a posadím se vedle ní.

"No, připrav se vařit, to je celý," zvedne nos.

"Zůstane ti tak," varuju ji a cvrknu jí do nosu. Jenom pokrčí rameny.

"I tak bys se mnou kamarádila."

Odfrknu si. "To si jenom myslíš."

Zašklebí se. "To určitě."

"Tenhle obličej může milovat jenom matka," řeknu a předstírám, že od té ošklivosti odvracím oči.

"To určitě," řekne Spencer a já se na ni podívám. Dělá nejošklivější obličej, jaký jsem kdy viděla. "Ty mě nemiluješ?"

Během milisekundy celá zrudnu, ale její výraz se nezmění.

"Vypadáš jak skřet," řeknu jí, ale cítím, jak mi hoří tváře. Vím, že to vidí.

"Ty nemiluješ můj skřetí obličej?" ptá se a pořád se šklebí. Nemůžu se smát, nemůžu mluvit, dokážu pouze natáhnout ruku a vzít ji za tvář. Obličej se jí změní zpátky v normální, nádhernou Spencer.

"Ty mě nemiluješ?" zašeptá a je teď vážná, její oči prosí o odpověď.

Hladím jí tvář palcem a dlaň nechávám na místě. "Miluju tě a všechny tvý obličeje," řeknu tak tiše, že si nejsem jistá, jestli mě slyšela.

Ale když se usměje a přitiskne mi tvář ke dlani, vím, že slyšela. A tehdy to vím jistě. Miluju ji. Bože, jak já ji miluju.

Vrátí se k učebnici, na tváři má stydlivý úsměv, ale vidím, že má rudé uši.

Taky mě miluje.

15

"Kolik šálků vody?" ptám se s propiskou nad sešitem.

Máma to zvažuje. "Já nevím. Dva?"

"Mami!"

"Dva, určitě. Stoprocentně." V očích má hravý výraz. "Připomeň mi kvůli čemu to děláš?"

"Pro Spencer, mami," odpovím jí netrpělivě. "Pro Spencer ze školy."

Spencer zvládla pololetní písemku na výbornou, samozřejmě. A to není všechno. Líp než já. Zřejmě celou dobu nechuť k chemii předstírala.

Takže teď jí musím uvařit večeři. A zákonitě nastupují nejistoty.

"A proč tolik chceš udělat dojem na nějakou holku ze školy?"

"Je to dcera pana Carlina, mami. Spencer Carlinová. Je strašně moc hodná."

Máma na mě zvláštně pohlédne, tak radši změním téma. V poslední době nedokážu mluvit o Spencer, aniž bych buď ztratila řeč, nebo se uvnitř celá rozněžnila.

"Jakej sýr?"

"Chedar. Nebo ten bílý."

"Ten bílý?"

"Nebo oba, jestli chceš. Bude to mít výraznější chuť."

"Mozzarella?"

"Mhm."

"Jaký koření?" vyptávám se. Trochu vyšiluju - tuhle večeři by si měla Spencer užít. Moc se snažila. Jsem na ni moc hrdá.

"Hmm. Zkus-"

"Počkej!" zvolám.

"Co je?" utrhne se matka trochu netrpělivě.

"Jak se píše 'mozzarella'?"

"Spencer mi říkala, že jí dlužíš večeři," prohlásí pan C.

"Jo," připustím. "Vlastně to bude dneska večer."

"To se jí bude líbit," usměje se pan C a pak se trochu nakloní nad stůl. "Nic jsem neřekl, ale myslím, že pro tebe má trochu slabost."

Začnu se vrtět, okamžitě se cítím nepříjemně.

"Nechci tě znervóznět. A myslím, že jsi do oka si padla i Glenovi," mrkne pan C.

Jsem zděšená. Pan C je takový táta - ztrapňuje za pochodu.

"Zdá se, že jsi okouzlila Carlinovic děti, Ashley," prohlásí. Zapadnu hlouběji do židle.

"Takže, pane C, kokain člověku neublíží, že ne?" zeptám se v zoufale snaze po změně tématu.

"Cože?"

"Kokain."

"Ashley, ty sis vzala kokain?" posadí se rovněji a zvážní. Zdá se vyplašený.

"Jenom se dělám srandu," přiznám s úsměvem.

"Málem jsem z tebe dostal infarkt."

"Bylo to moc dobrý, Ash," prohlásí Spencer, odstrčí od sebe talíř a s rukou na břiše se zakloní.

Usměju se. "Díky."

"A zvlášť musím pochválit ty papírový talíře," mrkne. Nemusí vědět, že jsem strávila tři čtvrtě hodiny pobíháním a zařizováním, aby všechno bylo dokonalé. Budou svíčky moc? Ano. Mám na stole hezký ubrus? Ano. Čínský porcelán? Nemám žádný čínský porcelán. Použiju papírové talíře. Večeru dodají lesk ubrousky.

"Jsem ráda, že ti chutnalo," vstanu a vezmu talíře.

"Pomůžu ti," řekne Spencer a vstává. Zastavím ji zvednutou rukou. "Žádný takový. Všechno dělám já."

Znovu se posadí a na rty se jí dere úsměv. "Nechci znít hnusně, ale nemyslela jsem si, že umíš vařit tak dobře."

Pokrčím rameny. "Nechci znít hnusně, ale nemyslela jsem si, že tu pololetku zvládneš," zakřením se na ni.

Zatváří se šokovaně. "Asi jsi ranila moje city."

"Ale jdi. Nedokázala bych ranit tvý city, ani kdybych chtěla," odmítnu to.

"Pochybuju," řekne Spencer s pohledem na svůj talíř. Úsměv jí z tváře zmizí.

"Spence?"

Vzhlédne ke mně a na okamžik vypadá neskutečně smutně. "Bráchovi se líbíš."

Ušklíbnu se. "Fuj. Glenovi?"

"Přesně tomu." Skousne si ret. "Máma mu řekla, ať tě pozve na rande."

Obrátím oči v sloup. "Mám Paulu ráda a tak, ale..."

"Líbíš se mu jenom proto, že jsi sexy," náhle prohlásí Spencer. "Nezná tě."

Zatvářím se pobaveně. "Nikdo mě nezná. To je můj půvab, záhadnost."

Zvedne na mě jedno obočí. "Kdo to říká, tak tě nezná."

Dobrá poznámka. A taky? Jééé. Velké jééé. Chci ji obejmout. "No, neměj strach. S Glenem chodit nebudu, ani ho nenechám sáhnout mi na prso nebo tak."

"To není fér," zamumlá.

"Že mi Glen nemůže sahat na prsa? Spencer, Glen je mi ukradenej."

"Ani by neměl mít šanci. Jenom proto, že je kluk...," odmlčí se a zavrtí hlavou. Okamžitě znervózním.

Zamračím se na ni a pak se zaměstnám, odnesu talíře do kuchyně. Jde za mnou. Chvíli je ticho. Pak strach zmizí, jako se to mezi mnou a Spencer rychle stává.

"Umíš holce připravit hezkej večer," prohlásí, když vyhazuje talíře.

"Vážně?" zeptám se, zatímco myju příbory.

Přikývne. "Pořád se snažím Maggie přimět, aby mi uvařila, a ty se nabídneš sama a jsi úžasná."

"Jo, taková už jsem já," řeknu a vypnu vodu. "Jsem prostě boží - hej," otočím se a ocitnu se ve Spenceřině náručí. Svírá mě pevně.

"Děkuju, děkuju, děkuju," opakuje mi.

"Nic to nebylo," poklepávám ji po zádech a přivoním si k jejím vlasům. Nedokázala jsem si pomoct.

"Nebylo to nic. Bylo to hodně."

"Tak jo." Víc říct nedokážu. Nevím si rady. Líbí se mi Spencer dotýkat, být k ní blízko. Ale vážně nevím, co s tím udělám. Asi chci říct, že si zrovna nevěřím.

Pustím ji. Vzhlédne ke mně a zamračí se. "Stalo se něco?"

"Ne, já jen...," vrtím hlavou a ustoupím. "Nemůžu u tebe být tak blízko."

"Proč?" udělá krok dopředu.

"Protože." O krok ustoupím.

"Ashley, řekni to."

Dívám se na ni a je to jako ten večer, kdy se tvářila zvláštně a zlomila mi srdce tolika způsoby, o kterých neměla tušení.

"Co ti mám říct?"

"Potřebuju vědět, že to myslíš vážně," řekne a zní to, jako by ji to bolelo.

"A co?" Vezmu ji za ruku a podívám se jí přímo do očí.

"Ten večer. Když jsi mi řekla..." Zdá se na rozpacích. Rudnou jí tváře. Panebože. Vím, co tohle je. Tohle je ta chvíle. Ta velká chvíle, kdy bude všechno vyřčeno a pak se uvidí. Taky se tomu říká přiznání pravdy.

"Že tě mám ráda?" Zlomí se mi hlas. Spencer vypadá bázlivě. "Spencer, co se děje?"

Zhluboka a nesouvisle se nadechne. "A máš?"

"Spencer, jsi moje nejlepší kamarádka, samozřejmě že-"

"Na to jsem se neptala," přeruší mě a zní to, jako by byla radši jinde, ale hlas má pevný. "Já tě miluju, Ashley."

Podlaha pode mou roztaje a já jí propadnu. Padám a padám, ale Spencer je pořád přede mnou. Padá se mnou. Nedokážu promluvit.

"Řekni něco," prosí.

"Já - já nevím co říct," odvětím upřímně. "Řekni mi, co mám říct. Řekni mi to a já to řeknu."

"Ashley..."

"Prosím, Spencer," chytnu ji za ruce. Jsou teplé a pevně mé sevřou. "Cokoliv chceš."

"Řekni mi, že mě máš ráda, jak chci, abys měla," řekne a poznám, že má blízko k slzám. Mám z toho nahnáno tak, jak jsem dlouho neměla. Že se Spencer teď cítí kvůli něčemu, co jsem udělala, tak špatně, že bude brečet.

"Nevím, co to znamená," řeknu chvatně a konejšivě. Panikařím. "Řekni mi, co mám dělat. Nebudu chodit s tvým bráchou, Spencer, slibuju. Nemám... nemám ráda jeho. Mám ráda tebe."

"Neříkej to," pustím mi ruce, jako by ji pálily. "Musíš to myslet vážně."

"Já to nechápu!" zvolám frustrovaně. "Vůbec se v tom nevyznám. Chci jenom, abys byla šťastná, chci, aby... chci být vším, co je pro tebe dobrý. Jenom nevím..." Nevím, co říct. Spencer pláče. "Prosím, přestaň brečet," prosím ji.

"Polib mě," řekne.

Zastaví se mi srdce. "Cože?"

"Chci, abys mě políbila. Prosím."

"Spencer..." Ne teď, prosím. Ne teď. Nedokážu to. "Nemůžu."

"Protože nechceš?"

"Já... já nemůžu." Nenávidím se. Nenávidím všechno. Proč nemůžu? Bylo by to tak snadné, stačí se předklonit a přitisknout rty na její.

"Ashley, já vím. Vím, jaký to je, vím, jak se teď zdá všechno nemožný," řekne a naléhá na mě, abys si přiznala pravdu. Obličej má zarudlý od pláče a hněvu a všech dalších pocitů. "Není nic špatnýho na tom být na holky." Poslední slova zašeptá.

"Já nejsem na holky!" zvolám a o krok ustoupím. "Chci říct, že já... já nejsem."

Vypadá to, že jí to ublížilo víc, než všechno ostatní, co jsem dneska řekla. "Jak to můžeš říct?"

Nedokážu odpovědět.

Vmžiku je na mně, tiskne tělo k mému a pak se její rty ocitnou na mém krku. A pak trochu umřu, protože tohle je takové, jaké jsem si to představovala a doufala v to, a já exploduju. Jsem v samém ohni a miluju to a pak ji odstrčím.

Teď brečí, usedavě brečí. "Mám tě ráda," řeknu. "Chci být tvá nejlepší kamarádka a chci být člověk, za kterým vždycky přejdeš, a nikdy to nechci za nic na světě pokazit."

"Nepokazíš."

"Pokazím," trvám na svém a přistoupím k ní. "Nechápeš to, pokazím. Nejsem... připravená. Moc mě to mrzí."

"Na co nejsi připravená?" dožaduje se a smutek nahrazuje hněv.

"Spencer..."

"Vidím, jak se na mě díváš. Vím, že to nejde předstírat, Ashley."

"Potřebuju čas. Přísahám, že jenom potřebuju čas."

"Čas na co?" Pomalu jí docházejí síly, vidím to. Stěží to zvládá. Opírá se o dřez v mojí kuchyni a já jsem od ní strašně, strašně daleko. "Miluju tě. Ale už to nezvládnu, nezvládnu."

Když to řekne, přestanu dýchat. Doslova.

Poslední, co vidím, než se skácím na podlahu, je Spenceřin znepokojený obličej.

16

Byla jsem uprostřed záchvatu usedavého pláče a měla poprvé zlomené srdce.

Pak se Ashley zhroutila a všechno to zmizelo.

"Ashley?" klesnu na kolena a v duchu si nadávám, že jsem ji nechytila. Lehce jí propleskávám tvář. "Ashley. Ashley, okamžitě se prober."

Nic. Zatraceně. Co když jsem jí způsobila infarkt nebo tak? Co když kvůli mě upadla do vinou způsobeného kómatu? Jsem hrozný člověk.

Pokud se neprobere.

"Ash!" praštím ji pořádně. "Ashley, jenom jsi omdlela a to je v pořádku, ale můžeš se už prosím probrat? Prober se!"

Rychle otevře oči a klidně na mě zírá. "Nemusíš křičet."

Otřu si slzu.

"A to mlácení sis taky mohla nechat od cesty."

Nevím, jestli ji mám praštit, nebo obejmout, tak na ni jen hledím a popotahuju.

Zhluboka se nadechne a posadí se. "Síla, co?"

"Že jsi omdlela?" Popotáhnu. "Jo. Nepraštila ses do hlavy?"

Jenom zavrtí hlavou. Zajímalo by mě, jestli si pamatuje něco z toho, co jsem říkala, pak si pomyslím, že samozřejmě ano. Neutrpěla ztrátu paměti, tohle není film.

"Ohledně toho, co jsem říkala," začnu a přemýšlím, jestli je to správný krok. Vím, co ke mně Ashley cítí. Ne proto, že mi to řekla, ne proto, že mi to někdo řekl. Protože to cítím v kostech. Cítím to, když se na mě dívá, nebo se na mě usměje, nebo jak sjíždí pohledem každého, kdo si mě prohlíží. Je v tom až po uši a já se jí snažila dát čas. Ujistit mě v tom.

Ale nestalo se. Vysílala ke mně všechny správné signály. Ale pořád nic. Začínám přemýšlet, jestli ty signály vůbec vysílat chtěla. Možná si to špatně vykládám. Všechno jsem vyložila na stůl. Víc dělat nemůžu, pouze doufat.

"Jo?" popožene mě Ashley.

"Omlouvám se." Nenapadá mě, co říct jiného, a je to pravda. Chci jí položit spoustu otázek: Víš jistě, že nejsi na holky? Na co potřebuješ čas? Myslela jsi to vážně, když jsi říkala, že mě miluješ?

"Nemusíš se omlouvat," řekne Ashley. Pořád jí toho chci strašně moc říct. Dívá se na mě zvláštně. "O čem přemýšlíš?"

"Přemýšlím o... zajímalo by mě, jak by ten rozhovor pokračoval, kdybys neomdlela."

Vidím, jak se jí změní výraz, když si připomene, co jsem jí řekla pár okamžiků před tím, než se zhroutila. Proč omdlela? Bylo to kvůli tomu, co jsem řekla? Působí nervózně. Já jsem milionkrát nervóznější.

Samozřejmě že Ashley dokáže to napětí prolomit. "Jsi hrozný klišé."

Poklesne mi čelist. "Cože?"

"Lesbička zamilovaná do svý nejlepší kámošky," řekne Ashley a snaží se uculit, ale moc se jí to nepovede. Ale nemůžu jí vinit za snahu. Srdce mi vynechá úder, ale přizpůsobím se jí.

"Jo, jasně. Aby to bylo skutečný klišé, musela bys být hetero." Bod pro Spencer.

Okamžitě se jí zkřiví obličej, ale já ji zachráním. "Ale je to tak," řeknu jí. "Nemůžu si pomoct."

"Nechci, aby sis mohla pomoct," řekne a v hlase má upřímnost, kterou si určitě ani neuvědomuje. Momentálně vypadá hrozně zranitelně a přístupně. Po kolenou se k ní přisunu a položím jí hlavu na rameno.

"Pokud nám to pomůže, pokud to pomůže, aby to nebylo tak divný, můžeš zapomenout na všechno, co jsem dneska večer řekla." Prostě chci Ashley, v jakékoliv formě, kterou můžu mít. Nechci ji odehnat.

"Nikdy na to nezapomenu."

Nakonec jsme se z podlahy zvedly a nakonec se to zase vrátilo do normálu. Ale náboj mezi námi nezmizel. Statická elektřina, která mezi námi vždycky byla, od prvního setkání, byla zřejmá, ale nějak ještě zesílila.

Byla jsem při vědomí celou dobu, kdy mě oprašovala, celou dobu, kdy jsem ji vezla domů, a celou dobu, když mě políbila na dobrou noc, na čelo, jako vždycky.

Myslela jsem na nic celou noc. Pak přišlo ráno a já byla připravená na akci.

Chtěla jsem svou mámu. Tak jsem jela k ní. Naštěstí byla vzhůru.

"Ashley, dobrotivé nebe, co dělám venku tak brzy?" uvede mě do domu.

"Mami, je už šest," odvětím zasmušile a šourám se dovnitř.

"Tolik?" řekne a obě se posadíme. Podívám se jí do očí a poznám, že cítí, že se něco stalo.

"Co se stalo, drahá?"

"Mami, všimla sis někdy..." Tohle nezvládnu. Odmlčím se a matka se na mě tázavě podívá.

"Hmm?"

"Když ti něco povím, slibuješ, že... že mě nebudeš soudit?" zeptám se pokorným hlasem.

"Co jsi provedla, Ashley?"

"Mami." Zním zoufale. "Nic jsem neprovedla. Jenom..." Vzdychnu. Nevím, jestli to zvládnu.

"Vyklop to, broučku," prohlásí a hraje si s županem.

"Nenapadlo tě někdy, že jsem třeba na holky?" řeknu a celé tělo mi zaplaví horko, jakmile mi ta slova vyjdou z úst.

"Na holky? Ne. Kdyby byla má dcera na holky, věděla bych to."

V duchu se zasměju. "Ale co kdybych.... byla?" Nedokážu se jí podívat do očí.

"Ale ty nejsi, Ashley."

"Ale co kdybych byla?"

"Ať si myslíš cokoli-"

"Vím, mami," přeruším ji. "Vím."

"Jsi příliš mladá, abys tyhle věci věděla," prohlásí matka rychle a zamítavě. Zdá se podrážděná.

"Nejsem," zvednu hlas. "Myslím, že bych to věděla, a já to vím. Jsem na holky, mami."

Jenom se zasměje.

"Nesměj se! Tohle je vážná věc!"

"Zlato, ty čekáš, že tomu budu věřit?"

"Proč bys nevěřila?" vyptávám se.

"Jak bych mohla? Každý týden spíš s jiným klukem!"

"To není pravda!" vykřiknu a cítím se zhanobená. V očích mi pálí slzy. Takhle jsem si to nepředstavovala.

"Dívky tvého věku mají různé pocity, broučku," řekne a snaží se přesvědčit sebe stejně jako mě. "Pocity, které nejsou-"

"Nemluv se mnou, jako bych se neznala, protože se znám!" vykřiknu a vstanu. Jak může reagovat takhle? Jako bych si dělala srandu. "Věděla jsem to celou dobu, jenom... nemohla jsem..."

"Sedni si, Ashley. Promluvíme si o tom a..."

"Můžeš mi jenom říct, že je to v pořádku?" zeptám se a trhnu rukou. "Nebo mi říct, že jsem podle tebe nechutná? Prostě mi... něco řekni. Předstírej, že ti na mě záleží, a řekni něco!"

Zdá se vyplašená. "Záleží mi na tobě, mám tě ráda. Mám tě moc ráda a myslím, že děláš předčasné závěry, drahá."

"Jaký předčasný závěry?" zeptám se prudce. "Každej den jsem musela předstírat, že jsem někdo, kdo nejsem. Líbí se mi holky, mami! Je to tak!"

"Líbí se ti holky," zopakuje a vrtí hlavou. Nevěří mi. "Vážně, Ashley. Co neuděláš pro upoutání pozornosti."

Žaludek mi klesne na podlahu. "Tohle pro mě bylo těžký, mami. Chci říct... nevymyslela bych si to."

Dívá se na mě nedůvěřivě.

"Proč je tomu tak těžký uvěřit?" ptám se a klesá mi hlas, zatímco cítím, že se pokoj zvětšuje.

"Já prostě... nedokážu to přijmout. Nevěřím tomu, ne."

Dělá, jako bych jí právě řekla, že asi mám radši brambory vařené než pečené. Bolí to víc než cokoliv, řekla bych.

Asi to nebyl takový průlom, jaký jsem si představovala.

Auto pana Carlina není na příjezdové cestě a ani Paulino. Možná zastihnu Spencer, než vyrazí do školy. Zaklepám na dveře, vím, že Glen je na basketbalovém tréninku a že Clay ho tam odvezl, protože chtěl být ve škole dřív. Spencer by měla být doma sama.

Tuším, že je to dokonalé pro to, co mám v plánu. Přemýšlím, jestli bych měla něco říct a pak ji políbit. Nebo jí možná řeknu, jak je moje máti děsná, a pak se od ní nechám utěšit polibky. Možná bych ji měla políbit rovnou a pak ji držet, jak jsem to měla udělat včera večer.

Tentokrát to bude dokonalé.

Vejdu dál. Kdybych nevěděla, že je dům prázdný, nedovolila bych si to. Spencer musí ještě spát. To je dobře, možná si k ní prostě vlezu do postele. To zní dobře.

Z jejího pokoje jsou slyšet zvuky, dojde mi, když beru schody po dvou. Možná se chystá do školy.

Bez zaklepání otevřu dveře. Moje chyba.

"Kurva!" Maggiein hlas je zastřený, hluboký. Leží na Spencer, ale když mě uvidí, vykulí oči, odvalí se z ní a prostěradlo strhne s sebou.

Vyhledám Spenceřiny oči a neodtrhávám od nich zrak, uvědomuju si, že je nahá, a uvědomuju si, že takhle jsem si okamžik, kdy ji poprvé spatřím nahou, nepředstavovala. Nechci se dívat na nic jiného, ani na Maggie, ani na Spenceřinu nahotu, pouze na její oči, které se rozšiřují a rozšiřují.

Pak otevře pusu, aby promluvila, ale já to nechci slyšet. Zabouchnu dveře a pádím rychle ven, protože jsem si jistá, že se mi srdce oddělilo od hrudi, vystoupalo mi do krku a teď se ho chystám vyzvracet.

Srdce chce ven.

17

Ten den jsem nešla do školy.

Chtělo se mi vykašlat se i na terapii, ale nějak jsem se k tomu nedokázala odhodlat. Kromě toho mi pan C dokáže hodně snadno chybět. Ale to neznamená, že s ním musím mluvit.

"Chceš mluvit o něčem konkrétním, Ashley?" zeptá se, vyhodí gumový míček do vzduchu a chytne ho. Určitě neví nic o Spenceřině a Maggieně nahém představení a určitě ví ještě méně o mé roli v něm.

"Ani ne," zavrtím se.

"Zdáš se mi skleslá." Vyhodí míček, chytí míček.

"Fakt?"

Přikývne.

Soustředím se na míček. Opustí jeho ruku, udělá oblouk a vrací se. Pomáhá mi to na nic nemyslet. Pomáhá mi to nemyslet na to, že mi Spencer vyznala lásku a během hodin ojela Maggie. Co na tom nesnáším ještě víc, je fakt, že nemám žádné právo se zlobit.

Ale může mě to bolet.

"Myslím, že jsem něco zvorala," prohlásím nakonec. "Myslím, že..." Myslím, že o tom určitě nedokážu mluvit s panem C.

"Co jsi zvorala, Ashley?" Hod, oblouk, chyt. Míček je pořád v pohybu.

"Úplně všechno," odvětím. "Zvorala jsem to tak kolosálně, že se ohledně toho nemůžu cítit špatně, protože je to celý moje chyba."

Pan C jenom přikývne, což je terapeutická zkratka pro "pokračuj".

Začínám chápat problémy plynoucí z toho, když se zamilujete do dcery svého terapeuta. "Mám pocit, že jsem ztratila něco, co nikdy doopravdy moje nebylo, takže z toho nemůžu bejt smutná. Ale..." Položím si dlaň pod levé rameno, na srdce. "Jsem smutná. Jsem strašně moc smutná a nevím, co mám dělat."

Pan C se zatváří hodně soucitně. Přestane si házet s míčkem. "Smutek je pouze znamení, že něco nejde tak, jak bychom si přáli," řekne. "Co nejde tak, jak by sis přála?"

Přemýšlím o tom. Co nejde tak, jak bych si přála? "Bylo to jedinkrát, co jsem se aktivně nesnažila to nezvorat, a stalo se." Přeskočí mi hlas a nenávidím se. Pevně zavřu oči a snažím se vymazat představu Maggie plazící se po Spencer. Hnusí se mi, že se líbaly, říkaly si intimnosti, dotýkaly se. "A nemyslím si, že to tentokrát můžu napravit. To... to, co mě trápí nejvíc, je, že to moc potřebuju napravit a nikdy předtím jsem se nic napravit nesnažila." Vzdychnu. "Nemyslím, že to dokážu."

Ani já nevím, co to blábolím, ale pan C podle všeho chápe, že jsem úplně na dně.

"Ashley, všechno se dá napravit," snaží se mi vysvětlit, ale já jenom vrtím hlavou.

"Nevím, co mám dělat," odvětím naprosto zoufale. Vtisknu si obličej do dlaní. "Ani nevím, co se stalo."

"Mluvíš hrozně neurčitě," řekne mi jemně pan C. "Možná-"

Ale jenom vrtím hlavou. "Podle mojí mámy je mi všechno ukradený," vysvětluju mu, "ale já vím, že není, když mě to takhle moc bolí."

Pan C mi tentokrát pomoct nedokáže.

Se Spencer celý den nemluvím. Žádné zmeškané hovory, nic. Cítím se unaveně, mám depku a pak přijde následující den.

Donutím se jít do školy, vynechám chemii a zdřímnu si v kanceláři. Pak vyrazím na nádvoří. Dám si mlíko a možná přeskočím bránu a pojede domů se dospat. Především se chci vyhnout Spencer a všemu, co mi vyvolala v hlavě. Jsem připravená vypnout svět.

Pečlivě se vyhýbám stromu, mému stromu, našemu stromu, když vtom uslyším rozruch na druhé straně nádvoří. Je to... ne, to není možné. Ne, je. Je to Spencer. Mám já to ale štěstí.

Sherry Pena stojí u Spencer, probodává ji pohledem a vypadá hodně nasraně. Sherry Pena, která se účastnila náboru do fotbalového týmu. Sherry Pena, která vždycky dělá základnu pyramidy roztleskávaček, protože má ramena široká jak fotbalový obránce. Sherry Pena, která je mnohem vyšší a mnohem silnější než Spencer.

Doběhnu k nahloučenému davu. "Co se děje?" zamumlám k někomu.

"Nějaká holka právě začala rvačku s Sherry Penou!"

"Proč?" zeptám se a dál se prodírám davem.

"Je to blázen! Dostane nakládačku!"

Protlačím se doprostřed davu, kde Spencer oplácí Sherry vražedný pohled.

Na okamžik ucítím pýchu, pak si ji představím nahou a zčervenám. Podívá se na mě a její pohled změkne, ale Sherry do ní strčí a Spencer spadne pozadu na zadek. Neváhám a skočím před Spencer.

"Klídek, jo, Sherry?" zvednu ruce. Dav zahučí.

"Chráníš svou holku?" odfrkne si Sherry. "Moc roztomilý. Uhni."

"No tak," řeknu a pohnu se, abych ji znovu blokovala. "Co ti Spencer kdy udělala, hm? Nech ji bejt."

"Daviesová, nebudu ti to říkat dvakrát," píchne mě prstem do hrudi.

"Jednou ti to prominu," varuju ji. "Ale jenom jednou."

Moje vyhrůžka ji nechá v klidu. Znovu probodává pohledem Spencer, která zrovna vstane a položí mi na rameno ruku, kterou okamžitě setřesu. "Mě nezastrašíš. Pusť mě na ni," poručí Sherry a chce mě odstrčit stranou. Ani se nehnu.

"Mrzí mě, co jsem řekla," říká Spencer. Co řekla?

"Teprve tě to mrzet bude," odvětí Sherry a v davu to opět zahučí. Natáhne ruku po Spencer, ale já ji drsně odstrčím.

"Ani se jí nedotkneš. Jestli jo, někdo dostane nakládačku a nebude to ani jedna z nás," ukáže na sebe a Spencer.

Sherry se rozšíří nosní dírky, natáhne ruku a chce mě chytnout za vlasy. Skloním hlavu a vrazím jí do břicha, přičemž ji chytnu kolem pasu a povalím na zem.

"Ashley!" vykřikne Spencer a zmerčím ji vedle sebe, zatímco se peru s Sherry.

"Bacha na obličej!" zvolá nějaká roztleskávačka na Sherry, která mi strčí dva prsty do nosních dírek a shodí mě ze sebe.

"Auuuuu!" držím si obličej. Spencer se ke mně přižene a klekne si na zem.

"Ash, není ti - hmmph!" Spencer je na boku a křiví obličej.

Tak. To. Ne. Vmžiku jsem na nohách. Po tom, co Sherry nakopla Spencer do žeber, sedla se na ni a začala z ní vymlacovat duši, si nic nepamatuju. Bodá mi v rukách, pak mě zvednou něčí silné ruce a dojde mi, že rvačka skončila.

Aiden mě zvedne, a než můžu cokoliv říct, odvádějí mě do ředitelny se Spencer v závěsu a Sherry berou ke školní sestře.

V kanceláři před ředitelnou je zima. Zvlášť když čekáte, až vás ředitel zavolá k sobě kvůli rvačce. Zvlášť když už je u něj Spencer a vy ignorujete nesouhlasné pohledy upjaté sekretářky, zatímco tisknete ucho ke dveřím a snažíte se něco zaslechnout.

Nic neslyším. Zaslechnu ale přibližující se kroky, tak odskočím a dveře se otevřou.

"Slečno Daviesová, do mé kanceláře prosím," zavolá mě ředitel, ale já mám oči pouze pro Spencer. Zdá se smutná, jako by mi chtěla něco říct.

Vejdu do ředitelny. O dvacet minut později jsem vyvedená ven k telefonu, z kterého zavolají matce, ale nedokážou se s ní spojit. Tak mě usadí na chodbu, kde čekám, až telefon zazvoní.

Spencer zkroušeně vyjde ze záchodků a přehlédne prázdnou chodbu. Přijde ke mně a s povzdechem se posadí.

Vstanu, vejdu na záchodky a přistoupím k zrcadlu. Opatrně se dotknu svého nosu a vejde Spencer.

"Bolí to?" zeptá se s pohledem do zrcadla.

Zavrtím hlavou. "Kopla tě hodně?" Otočím se čelem k ní. Pokrčí rameny. "Ukaž mi to."

Zaváhá, pak si nadzvedne tričko a ukáže mi místo po žebry, kde se jí začíná dělat modřiny. Natáhnu ruku, abych se toho místa dotkla, abych se dotkla, kde ji to bolí, a ona z mé ruky nespouští zrak. Se zkřiveným obličejem ruku na poslední chvíli stáhnu.

"Ráno tě to bude bolet." Otočím se čelem k zrcadlu.

"Díky, že jsi mě přišla zachránit," věnuje mi Spencer přes rameno poloviční úsměv. "Jsi má rytířka v černém porsche."

Otočím se. "Spala jsi s Maggie," obviním ji.

Tváří se šokovaně. "Jdeš hned k věci, co?"

Drsně se zasměju. "To ty podle všeho taky."

"Říkáš, že jsem coura?" zajímá se. Jenom pokrčím rameny. "To je vážně skvělý, Ashley. Dokážeš spočítat na prstech rukou, s kolika lidma jsi spala, nebo bys musela použít i nohy?"

Jako by mě bodla do břicha. Odvrátím se od ní, nechci, aby viděla můj výraz, a vyrazím ke dveřím.

"Ashley, počkej," chytne mě za ruku. "Nemyslela jsem to tak."

"Je mi fuk, jak jsi to myslela!" vymaním ruku z jejího sevření. "Byla nahá a lezla po tobě a-"

"Nevěděla jsem, že tam vpadneš!"

"Máš pravdu." Odstoupím od ní. "Máš pravdu."

"Ashley, neodcházej, prosím. Chci říct... co se děje? Co jsem provedla?"

Hledám slova. Co přesně provedla kromě toho, že spala se svou přítelkyní? Mám právo jí říkat, že to bylo špatné, jen proto, že jsi strašně moc miluju?

"Řekla jsi mi, že mě miluješ, a pak jsi šla a ošukala ji," procedím přes zatnuté zuby. Spencer se zdá být mým tónem ublížená.

"Ano, miluju tě," řekne a ztiší hlas. "Řekla jsem ti to. Odmítla jsi mě, vzpomínáš?" Teď začíná být namíchnutá. "Prakticky jsem se ti nabídla na stříbrným podnose a ty jsi mi řekla co? Že potřebuješ čas? Nezájem, Ashley, nebudu hrát tvý hry. Maggie se se mnou nebojí být. To se mi na ní líbí."

Poznám, že to je lež. "Kecáš."

"Chodím s ní, Ashley. Proč se tak zlobíš?" Vyzývá mě tím, je to zřejmé.

"Ty víš, proč se zlobím!" vybuchnu. Proč mi to dělá? Proč předstírá, že je slepá, proč mě nutí vysvětlovat, co vím, že už ví. "Neměla jsi... nechtěla jsem..." Složím si obličej do dlaní, nesnáším se za to, že nedokážu slovně vyjádřit, co cítím.

"Řekni to," žádá Spencer.

"Spencer..."

Udělá ke mně krok, natáhne ruku a dotkne se mého nosu, přesně tam, kde to bolí. Pak ruku stáhne. "Pověz mi všechno," žádá jemně. Dívám se na ni. Je nádherná, ale na tom nezáleží, protože je nádherná ve všech ohledech. V tom, jak se na mě dívá, jak mě prosí očima, jak mi jejich modř málem láme srdce. Jak si nedokáže přestat kousat ret, protože je nervózní, a jak má svraštělé levé obočí, jak mívá, když se na něco soustředí.

"Prosím?"

Zhluboka se nadechnu. Musím to udělat. Musím to udělat, protože mé problémy Spencer ubližují, a radši bych se vrhla do ohně, než bych jí ublížila ještě víc než dosud. Protože ji miluju a myslím, že konečně chápu, co to znamená.

"Jsem na holky." Ta slova se rozlehnou a já se snažím nezkřivit obličej. Spencer se na mě pořád dívá, je to nejnervóznější publikum, jaké jsem kdy měla. Mluvím přímo k jejím očím. "Jsem na holky a máma mi to nevěří a nikdo jinej to neví a já nechápu, jak jsem to udržela tak dlouho v tajnosti." Nadechnu se. "Jsem na holky a první holka, která se mi líbila, byla Madison. Já vím. Růžovou powerrangerku jsem měla vždycky nejradši, protože byla k sežrání. Nikdy jsem nechtěla panenku Kena, chtěla jsem dvě Barbieny, abych si mohla hrát na domácnost. Maggie byla... Maggie byla první holka, se kterou jsem spala." Nedokážu se na Spencer podívat, ale slyším ji zalapat po dechu. Pokračuju. "Cítím se hrozně, že mi trvalo tak dlouho ti říct, jak moc pro mě znamenáš, že tě miluju, jak výjimečná a dokonalá jsi, a že je v úplným pořádku, jestli mě teď nenávidíš."

Dívám se do zdi. Po mé řeči nastane ticho a mě se sevře hrdlo. Už dál nedokážu mluvit. Všechno je venku, slova, která visí ve vzduchu, nemůžu vzít zpátky.

Zvažuju, že odejdu. Ale jen než ucítím na bradě Spenceřiny prsty. Zvedne mi hlavu, abych se na ni podívala. Pořád to nedokážu.

"Podívej se na mě."

"Nenuť mě k tomu," hlesnu. "Pusť mě."

Spencer se přiblíží těsně k mému obličeji, tak těsně, že na tváři cítím její dech. "Nikdy."

Podívám se jí do očí. Jsou modré, lesklé a má v nich slzy.

"Omlouvám se, že jsem ti to neřekla dřív," řeknu, nebo se pokusím říct. Slova ze sebe musím dostávat násilím, protože mi hlas přeskakuje a chvěje se.

Spencer jen mírně zavrtí hlavou. "Děkuju ti."

Pak uzavře vzdálenost mezi našimi rty a já mám rty suché a nejsem připravená a bolí mě při tom nos. A skončí to dřív, než to začalo, ten krátký, nevinný polibek, který řekl všechno to, co jsme nedokázaly vyslovit, na co jsme ještě nebyly připravené.

"Jsi v pořádku?" zeptá se.

"Pokud jsi ty."

"Já jsem."

Usměju se na ni a úsměv mi okamžitě zmizí. "Au!"

"Co se stalo?"

Mírně se zasměju. "Když se usmívám, bolí mě nos."

Spencer zvedne jedno obočí. "Tak se neusmívej."

"Nebudu," řeknu jí a pak si všimnu, že pořád stojí velmi, velmi blízko mě.

"Ash?"

"Jo?" olíznu si rty. Radši budu připravená.

"To tričko ti moc sluší."

Usměju se a chystám se jí poděkovat, ale bolest je zpátky. "Au!"

"Jé, promiň," omlouvá se Spencer a pak řekne: "Moc dobře líbáš."

Široce se usměju. "Au!" Přiložím si na obličej ruku. "Ty to děláš schválně!"

"A jsi geniální!" zvolá a pevně mě obejme.

Nedokážu zadržet úsměv. "Spencerrrr!"

Pustí mě. "To máš za to, že jsi mi neřekla, že jsi spala s mou přítelkyní, trubko."

"Chtěla jsem ti to říct!"

Spencer se rozejde ke dveřím, vezme mě za ruku a vede mě s sebou. "Pojď, pojedeme ke mně domů a krásně se pomilujeme."

"Ha!" zareaguju vítězoslavně. "Tomu jsem se neusmála."

Vážně na mě pohlédne. "Myslela jsem to vážně."

Nemůžu si pomoct. "Auvajs!" vykřiknu. "Jsi hrozně zlá!"

"Přestaň se usmívat a budeš v pohodě," radí mi.

"Přestaň na mě mluvit, ty hrozná, děsná, k úsměvům nutící... osobo," řeknu a opatrně si přiložím prsty k nosu. Jenom se přes rameno zasměje a vede mě chodbou.

"Jsem podmínečně vyloučená," řeknu jí.

"Já taky."

"Bezva." Vrátím se v čase zpátky. "Hele, co jsi udělala, že ti chtěla Sherry Pena rozmlátit obličej o asfalt?"

"Bránila jsem tvou pitomou čest," odpoví Spencer a já jí konečně ruku pustím.

"Co říkala?"

"Něco, co by se o nikom říkat nemělo, zvlášť o někom tak milým, jako jsi ty."

Usměju se na ni. Nos mě okamžitě zabolí. "Au! To bolelo, Spence..."

Zkřiví mým směrem obličej a pohladí mě po tváři. "Promiň, to byla nehoda."

Jdeme dál. "Hele, Spence?"

"Hm?"

"Vážně se jedeme krásně pomilovat?" zeptám se a Spencer se na mě povídá. Snažím se na ni usmívat očima, ne pusou. V nose mě pořád bodá.

"Jedeme ti dát na ten nos led."

18

"Podrž si to chvíli na nose," řekne Spencer a podá mi sáček s ledem.

"Je to studený," zkouším ho.

"Je to led, chytrolínko," odvětí Spencer a začne nás vést nahoru do svého pokoje. Carlinovic dům uprostřed odpoledne. Nikdo není doma.

"Posadíme se dole," ukážu na gauč.

Spencer mi věnuje zmatený pohled.

"Nechci vkročit do toho vašeho doupěte lásky, dokud ho nevydezinfikujou," vysvětluju.

Spencer významně obrátí oči v sloup. "Jsi jako malá."

"Jak myslíš." Následuju ji po schodech nahoru, skrz dveře a posadím se na podlahu. Spencer na mě zvláštně pohlédne.

"Taky jsi s ní spala," vrtí hlavou, jako by tomu nemohla sama uvěřit.

"Jo..." Nemám co k tomu říct víc.

"Vždycky jsem si myslela, že mezi váma něco je..."

Zatvářím se zděšeně. "Mezi náma nic není."

"Ne takhle," vysvětluje Spencer. "Jenom divný napětí, který jsem si nedokázala úplně vysvětlit."

"Proč o tom musíme mluvit?" zeptám se. Hlavu si opřu o zeď a na nose si pořád držím sáček s ledem. "Je to děsně divná situace, už bychom se o tom nikdy neměly zmiňovat."

"Máš velký štěstí, že mě nic nerozhodí." Udělá obličej. "Nevěřím, že jsi s ní spala."

"Spencer! Ty taky."

"Chodím s ní."

"Takže říkáš, že to plánuješ udělat víckrát než jednou?" Vydám znechucený zvuk.

"Jsi hrozně majetnická!" zakňourá.

"Já to udělala jenom jednou," povím jí vážně. "A nebylo to nic moc." Kecám.

Spencer pozvedne jedno obočí. "Nic moc?"

Upřu na ni zrak. "Vím, že jsi tak tři sekundy od toho, abys mi sdělila detaily, takže tě rovnou zastavím."

Zasměje se.

"Řeknu ti jenom jedno," slíbím. "Cokoliv dělala, umím líp."

V reakci na to Spencer trochu zčervená. Ha. Věděla jsem, že to ve mně pořád je.

"Víš to jistě?" dobírá si mě Spencer, když se trochu vzpamatuje.

"Nedělej, že o tom pochybuješ," prohlásím samolibě a upravím si sáček s ledem. "Na těch záchodcích jsi to dneska na tuty cítila, nelži."

Spencer se zazubí jako holčička s tajemstvím. "Máš hrozně nafouklý ego."

Snažím se být odvážná. "A ty mě hrozně miluješ."

"Pff! Ty mě taky hrozně miluješ," odvětí a mně dojde, že tu sedíme jako párek idiotek a s přihlouplými výrazy se navzájem dobíráme kvůli naší lásce.

"V tom už jsme si udělaly jasno," prohlásím. "Tak proč tu sedíme a mluvíme o tom?"

Spencer se zavrtí. "Já nevím."

Polknu. "Chceš se... líbat nebo tak?" Pak pevně zavřu oči. "Ježíši. Poslouchej mě. Jsem totálně z formy."

To u Spencer vyvolá hihňací záchvat. "Jsi strašně roztomilá, když jsi nervózní."

"Já jsem roztomilá pořád," vyšpulím spodní ret. Spencer seskočí z postele, posadí se vedle mě a dá mi ruku kolem ramen.

"V tom máš pravdu," řekne a vyměníme se úsměvy. Hloupě zapomenu, že mi nos asi otéká. "Auvajs," ulevím si uprostřed úsměvu. Spenceřin úsměv se ještě rozšíří.

"Takže," začnu, "co máš na mně nejradši? Dělej, pochlebuj mi."

"Ash!"

"Vážně. Jsem zraněná," vyšpulím spodní ret. "Povzbuď mě."

"Ehm, já jsem taky zraněná," odvětí Spencer a ukáže si na bok. "Co máš nejradši ty na mně?" Věnuje mi široký úsměv.

Jenom na ni zavrtím hlavou a odložím sáček s ledem stranou. Opatrně jí nadzvednu tričko a ona se zajíkne. Pomalu přiblížím rty k jejímu břichu a ona ho napne a pak znovu uvolní. Dám jí pusu na už se jemně vykreslující modřinu, pak jí tričko stáhnu zpátky a urovnám ho.

Když se na ni znovu podívám, široký úsměv je pryč, hledí na mě s pootevřenými rty a zamženýma očima. "Tohle. Miluju tohle."

"Když tě líbám na břicho?"

"Když uděláš něco takovýho, jako by to nic nebylo," vrtí hlavou.

"Líbám tě na břicho?" nechápu.

"A vůbec to nechápeš. Ani nevíš, jak jsi právě sladká."

"Spencer, pokud chceš další pusu na břicho, stačí říct," zamrkám na ni obočím.

"Musím si říkat?" odvětí hravě. Opatrně ji položím na záda, rozkročmo se na ni posadím a pomalu jí nadzvednu tričko.

"Mhm," jemně kroužím kolem její modřiny.

Skousne si ret. "Co když nechci?"

"Stejně tě políbím," odvětím a pomalu se skloním. Nadechne se a vydechne a já jí přiložím rty těsně nad pupík. Slyším ji vzdechnout a téměř uvnitř roztaju.

"Mám přítelkyni, víš?" řekne lehkým tónem.

Zarazím se, zvednu hlavu a podívám se na ni. "A je to hodně vážný," obrátím oči v sloup. "Smilníte a vůbec."

Spencer vybuchne smíchy a smíchem se jí rozvlní břicho. Vezmu to jako znamení přiložit jí rty ke břichu a pořádně hlasitě zaprdět pusou, což ji rozesměje ještě víc. Slezu z ní, zvednu sáček s ledem a vrátím si ho na nos, protože se rozhodně nedokážu přestat usmívat.

Líbí se mi, jak jsme se odrazily od dna. Dívám se na Spencer a pomyslím si, že skutečně máme hodně zvláštní vztah.

Po dalším velmi příjemném, ale úplně nevinném čase stráveném spolu usoudíme, že bude asi nejlepší, když Spencer sdělí rodičům zprávu o podmínečném vyloučení sama, a doprovodí mě dolů.

"Dnešek byl fajn," řekne a jiskří jí oči. "No... to potom. Ne ta rvačka."

"Na tuty," odvětím. Jsem trapná, zamilovaná teenagerka. Poznali byste to?

Otevře dveře. "Zavolej mi pak, jo?"

"Na tuty."

Dá si pusu na prsty a přiloží mi je na tvář. Jééé. Nikdy to neskončí, že ne? To chvění v mém žaludku.

Po cestě od dveří k autu se ohlédnu minimálně třikrát a Spencer stojí ve dveřích, usmívá se a mává mi.

Opět. Jééé.

Jsem nervóznější, než jsem byla... no, v uplynulých pár minutách. Pan C se mi podívá do očí a vím, že se chystá něco říct, možná mi vynadá za to, že stojím za podmínečným vyloučením jeho dcery. Zajímalo by mě, kolik mu toho Spencer řekla. Skousnu si jazyk a tvářím se nevinně.

"Chci ti poděkovat, že ses dnes ve škole zastala Spencer," řekne, vstane a poklepe mě po rameni. "Všechno nám o tom řekla."

"Vážně?"

"Jsme ti velmi vděční a kontaktovali jsme školu, abychom proti vašim podmínečným vyloučením protestovali."

Pan C a Paula jsou typičtí přehnaně aktivní rodiče, ale ze srdce mi spadne těžký kámen.

"Chtěla bys s něčím začít?" zeptá se pan C a znovu se posadí. "Dělám si starosti, v poslední době máš velké výkyvy nálad."

"Je mi mnohem líp."

"Upřímně?"

Na mou duši. "Ano, upřímně. Zlepšilo se to." Jsem ráda, že si pan C zvykl na mé neurčité narážky na 'to'. Nikdy ze mě nedoluje podrobnosti. Oceňuju to.

"To rád slyším, Ashley. Dělal jsem si o tebe starosti, ale zdáš se být v dobrém rozmaru."

Dneska jenom pokrčím rameny. "Nevím... měla jsem zvláštní den, nevím, jestli jsem ho už zpracovala."

Přikývne, zdá se, že to chápe. "Všichni máme takové dny."

Zavrtím hlavou. "Ne, nebyl to špatnej den." Vzpomenu si, jak mě Spencer políbila, a ucítím horkost v tvářích. "Byl to rozhodně dobrej den."

"Nemáš pochroumaný nos?" zeptá se.

"Jo, kromě toho. Vlastně jsem byla se Spencer. Bylo to příjemně strávenej čas." Usmívám se a bolí mě z toho nos, ale je mi to fuk.

Pan C se vřele zasměje. "O tom se také zmínila. Jsem rád, že se tak sbližujete." Kdybyste tak věděl. "Vlastně bych tě rád pozval na večeři, Ashley."

"Na večeři?" Nevím jistě, jak na to reagovat. Ale pak si řeknu proč ne.

"Máš ráda stejky?"

"Miluju stejky," ožiju. "Čím krvavější, tím lepší, jak vždycky říkám."

"To mi Spencer také řekla," uchechtne se. Spencer o mně musí hodně mluvit. To se mi líbí. "Takže přijímáš pozvání?"

"Rozhodně."

Chystám se na tu večeři, když se ozve zaklepání na dveře. Pospíším si otevřít a je to Aiden.

"Kdo tě pustil nahoru?" ptám se. Tolik k zabezpečení domu.

"Přelezl jsem plot," pokrčí rameny. "Můžu dál?"

"Pro mě za mě."

Vejde dál. Je to hodně divné, že se tu takhle ukázal.

"Tak co chceš?" zeptám se.

"Chci si jenom promluvit."

"Aidene," zareaguju netrpělivě, "přišel jsi za mnou do bytu. Nemluvil jsi se mnou bůh ví jak dlouho."

"Hele, mluvíme spolu," zamumlá zaskočeně.

"Jasně."

"Jenom jsem chtěl vědět, jak se máš," prohlásí a zvedne předloktí. "Hele, od Sherry mám válečnou jizvu, když jsem tě od ní odtrhával."

"Promiň," řeknu a posadím se na gauč, abych si nazula boty.

"Někam jdeš?" zeptá se.

"Ke Spencer," zabručím. Přijde si sednout vedle mě.

"Ohledně Spencer...," začne. "Jste v pohodě? Vím, že... že mezi váma něco je."

"Nic mezi náma není," odvětím. "A kdo ti dovolil si sednout?"

Jenom obrátí oči v sloup. "Ve škole se o vás mluví. Všichni si myslí, že..."

"Nemám celej den," utrhnu se netrpělivě.

"Všichni si myslí, že spolu chodíte."

"No, můžeš všem říct, že se mýlí, protože se Spencer jsme jenom kamarádky." Vstanu a vyrazím ke dveřím. "A to je konec rozhovoru."

"Vidím, jak se na sebe díváte," prohlásí chvatně. Zúžím oči.

"Nic nevíš."

"Vím, že na mě ses nikdy tak nedívala." Sklopí zrak ke svým botám.

"Co má tohle bejt, Aidene? Teď to nemůžu řešit, měl bys odejít." Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, že mi předhazuje minulost, zrovna když jsem byla dokonale připravená nechat všechno za sebou.

"Věděl jsem to, Ashley," řekne mi a já uhnu očima. "Věděl jsem to celou dobu."

"Co jsi věděl?" ptám se.

"To, jak ses dívala na Madison, to, co mi řekla... neskrývala jsi to moc dobře."

Zírám na něj a cítím, jak mi rudne obličej.

"Jsi na holky, Ashley," prohlásí nakonec. Vydechnu spoustu vzduchu, který jsem zadržovala.

"Jenom jsem ti přišel říct, že... ať je mezi váma se Spencer cokoliv, všichni to vědí, Ash. Nenech se ničím držet zpátky."

Působí hrozně smutně, ale rezignovaně. Kéž bych s ním mohla mluvit, něco mu říct, protože opravdu věřím, že je to hodný kluk. Ale po rozchodu nebylo našim osudům souzeno se protnout. Oba si tu bolestnou skutečnost uvědomujeme.

Dveře jsou pořád otevřené, ale Aiden neodchází. Netuším, proč to na mě zrovna teď všechno vyklopil, a pořádně mi to motá hlavu. Někdy zapomínám, jak citlivý Aiden je. "Proč jsi se mnou zůstal, když jsi věděl, že jsem na holky?"

Věnuje mi lítostivý pohled. "Miloval jsem tě. Někdy být s člověkem, kterýho miluješ, stačí. Být ti nablízku mi ke štěstí stačilo."

Neunikne mi, že mluví v minulém čase. Vím, že po mně Aiden nejede, vím, že už mě nemiluje jako kdysi. Uvědomuju si, že se změnil.

"Nebyla jsem pro tebe," zdůrazním.

Vzdychne. "Se Spencer jste moc hezkej pár, Ashley."

Projde dveřmi. Sleduju, jak odchází, a pak dveře tiše zavřu. Být v blízkosti člověka, kterého milujete, může stačit, sama to vím. Sedávala jsem vedle Spencer ve šťastném zoufalství dlouhé měsíce. Měl pravdu. A můžu v tom pokračovat, dokud to Spencer bude potřebovat.

Dojdu před zrcadlo a zkontroluju si účes. Čeká mě rodinná večeře.

19

Připravovala jsem se na verandě Carlinových na nadcházející večeři, když vtom Spencer otevřela dveře a rychle mě vtáhla dovnitř.

"Ježíši - tak jo." Postavím se před ní, zatímco se rozhlíží. "Co se děje?"

Věnuje mi ztrápený pohled. "Předem se omlouvám."

"Cože? Co tím-"

"Ashley!" Prudce se otočím a spatřím Maggie s ďábelským úsměvem na tváři. Okamžitě se zamračím.

"Co ta tady-"

"Daviesová," pronese chladnější hlas a periferním viděním zmerčím vyjít z kuchyně Madison. Můj výraz poklesne. "Tebe jsem tu nečekala."

Já tu tvou otylou tvář taky nečekala. Ale to říct nemůžu. Nemůžu to říct, protože z kuchyně právě vyšla Paula Carlinová, která si utírá ruce utěrkou.

"Ashley! Jsem moc ráda, že jsi přišla," usměje se na mě.

"Děkuju, Paulo," odvětím a doufám, že to rozvedu. Ale místo toho se nervózně odmlčím. Madison se zasměje a Paula odejde. Probodávám Maggie pohledem až zmizí za Paulou. Madison ji následuje, jakmile ji začne spražovat pohledem Spencer.

"Tohle je past," stěžuju si a Spencer mě jenom hladí po ruce.

"Já vím, já vím. Je to děs. Nebylo to v plánu, věř mi."

"Proč je u tebe doma Madison?"

"Glen," zavrčí Spencer a já obrátím oči v sloup. Jak jinak.

Spencer se rozhlédne a přitočí se blíž ke mně. "Moc ti to sluší."

Snažím se co nejvíc zapadnout do židle.

"Ashley, nandej si brambory," řekne Paula.

"Už jsem je měla," odvětím a poplácám se po břiše. "Byly výborný."

"Je v tom česnek, paní Carlinová?" zeptá se Maggie podlézavě. "Je to báječné!"

"Ne, ne," odvětí Paula a tváří se trochu pobaveně. "Kdepak česnek."

"Glene, ten tvůj stejk je úplně syrovej," zkřiví obličej Madison při pohledu na Glenův talíř.

"Tak ho má rád," vysvětluje Glen s plnou pusou nedosmaženého masa.

"Glen má rád, když mu maso na talíři bučí," žertuje Clay a všichni se zasmějí. Clay je fajn.

"Tady Ashley," začne Glen, když polkne, "ví, jak se připravuje stejk."

Sklopím zrak na svůj talíř, na které spočívá krvavý stejk, tak přikývnu. "Lehce osmahlej na obou stranách," pokrčím rameny. "Když jde o stejky, jsem trochu krvelačná."

"Tomu není těžký uvěřit," prohlásí Maggie s jedním zvednutým obočím. Spencer po ní střelí pohledem. Já jenom odvrátím pohled.

"Co tvůj nos, Ashley?" vstoupí do toho pan C. Zlehka se ho zkusmo dotknu.

"Vlastně je to celkem dobrý. Už se můžu usmívat, což je fajn," zazubím se na něj a on mi úsměv oplatí.

"Ještě že do toho Ashley vstoupila," prohlásí Glen, "nebo by Sherry Pena zmalovala Spencer fasádu."

"Jo, ta holka je blázen," vysvětluje Madison a naváže na to povídáním o škole a roztleskávání, žádá si pozornost. Clay, Paula a pan C se snaží být zdvořilí a poslouchat ji, ale je vidět, že je to nudí. Glen se věnuje svému stejku a Maggie se neustále snaží si pod stolem hrát ze Spenceřinou rukou.

Já se mezitím snažím zůstat co nejklidnější a nejvyrovnanější. Nedokázala bych na prstech jedné, ani dvou rukou spočítat všechny pohledy, které po mně Madison a Maggie při večeři střelily. Ale všichni Carlinovi ke mně byli milí a Spencer se mě dokonce pod stolem pořád snažila vyhledat nohou, až jsem se zakuckala, když jsem to nečekala.

Když večeře bez nějakého rozruchu skončí, Glen a Clay si jdou dělat úkoly, Maggie odběhne se Spencer se "opláchnout" a já zůstanu s rodiči a Madison v jídelně sama.

"Pomůžu vám," vyskočím, abych odnesla talíře.

"To je dobré, Ashley, sedni si," prohlásí pan C a sbírá příbory.

"Ne, to je blbost," sbírám skleničky. "Mám vlastní bydlení, vím, jakej může vzniknout nepořádek."

"Jo, to je fakt, Ashley žije sama," utrousí Madison ledově. "Jak se to stalo, Ashley?"

Podívám se na Madison, otevřu pusu a vymýšlím odpověď, když vtom se přede mě postaví Paula. "To bychom si vyprosili, Madison," prohlásí neutrálním tónem.

"Já jsem jenom-," začne se trochu zaražená Madison hájit.

"My víme," vstoupí do toho pan C. "Co kdybys nám pomohla sklidit stůl?" požádá.

Madison zvedne talíř a odnese ho do dřezu, pak odběhne nahoru. Podívám se na pana C.

"Za to se omlouváme, Ashley. Snad ti to nebylo nepříjemné," říká mi Paula.

Jenom pokrčím rameny. "Vždycky byla taková." Nejspíš je jí má přítomnost stejně nepříjemná.

"To ji neomlouvá," prohlásí pan C a všichni se vrátíme ke sklízení stolu, dokud neuslyšíme shora tři po sobě jdoucí dívčí výkřiky.

"Ááááá!" Jeden. "Ááááá!" A pak. "Ááááá!"

Okamžitě upustím vidličky. "Spencer."

Paula mi položí obě ruce na ramena a Arthur se vrhne do akce a zamíří ke schodům. "To bude dobré," poplácává mě Paula po zádech.

"Ááááá!" Maggie se řítí po schodech dolů, ječí jako primadona a pana C při tom odstrčí stranou. Spencer stojí u vrcholu schodů a vypadá zdrceně.

Maggie se zastaví přímo přede mou a namíří mi prstem do tváře. "Ty couro," utrousí, pak se otočí na patách a zmizí dveřmi ven.

"Nikdy jsem ji neměla ráda," prohlásí Paula a pustí mi ramena. Potlačím nutkání se rozesmát, protože už alespoň vím, že je Spencer v pořádku.

"Spencer, co to mělo znamenat?" zeptá se pan C s rukama v bok.

Na vrcholu schodů vyhledá Spencer mé oči a pak pohledem uhne. Objevili se Glen, Clay a Madison, aby zjistili, co je to za rozruch.

"Rozešla jsem se s ní," vysvětlí Spencer a olízne si rty.

"Aha," hlesne Glen, zklamaný, že už se neděje nic hlasitého, pak se otočí a vydá se do svého pokoje.

"Hmm," pokrčí rameny Madison a jde za ním.

"Ach tak," pronese Clay, znovu se na všechny podívá a pak se vrátí do svého pokoje.

"Ale jsem v pořádku," dodá Spencer sarkasticky, zatímco je sleduje odcházet. "O nic nejde."

"Jsme tady, kdybys nás potřebovala, broučku," usměje se na ni pan C a pak se vrátí do kuchyně. Já jsem pořád přilepená k podlaze, tak zvednu talíř, ale nejsem si moc jistá, co s ním. Spencer se rozešla s Maggie. Tohle by mohlo být velké. Ale taky to nemusí nic znamenat.

Paula si ode mě talíř vezme. "Jdi si s ní promluvit," věnuje mi tajný úsměv, jako by věděla, co mi běží hlavou. Je to tak zřejmé?

Mlčky přikývnu, vyjdu nahoru a zaklepám na Spenceřiny dveře.

"Tak jo," řeknu, vstoupím do Spenceřina pokoje a zavřu dveře. "Co to bylo?"

Spencer jenom pokrčí rameny. Ve stoje se opírá o zeď naproti dveřím. "Hodně nerada dostává kopačky?"

"Nejspíš byla připravená tě odkopnout, jenom si ji předběhla," řeknu, zvednu sněžné těžítko a zatřesu jím.

"Vážně umíš holce zvednout náladu," utrousí Spencer, zvedne od zdi záda a pak se zase opře. Je neklidná.

"Něco mi říká, že z toho nejsi moc smutná." Odložím těžítko.

"Byly jsme spolu několik měsíců," odvětí Spencer. "To je na střední jako věčnost."

"Nebylo to vážný," nedám se a pak se zeptám: "Proč jsi jí dala kopačky?"

"Myslím, že ji má rodina nemá moc ráda."

Zasměju se. "Jak jsi na to přišla?"

Jenom obrátí oči v sloup. "A nechovala se k tobě moc dobře. Nebyla moc milá."

"Opět: jak jsi na to přišla?"

"Chápu to, vím, že jsi ji neměla ráda." Spencer se zdá nervózní. Sjede po zdi do sedu. "Já ji ale celkem ráda měla."

Polknu. "Já vím. Viděla jsem, jak jste se měly rády."

"Ashley..."

"Promiň." Vykročím a posadím se vedle ní. "Rozejít se s někým je děs, i když dáváš kopačky ty. A ty jsi tak hodná holka, že si nemůžeš pomoct a cítíš se kvůli tomu špatně. Ale ona si to zasloužila, jak jsem říkala."

"Znovu a znovu," prohlásí Spencer se zachvěním úsměvu na rtech.

"Jo, byla jsem dost neoblomná," zkusím se na ni zakřenit.

"A mimo toho...," zavrtí Spencer hlavou. "Kdykoliv jsem se na ni podívala, musela jsem myslet na to, jak s ní... jak s ní jsi." Zatváří se zhnuseně. "Jakákoliv přitažlivost byla ta tam."

"Promiň."

"Nemůžeš za to," prohlásí a zhluboka se nadechne. "Stejně to bylo nevyhnutelný a teď... můžu strávit celý léto s tebou!" tleskne rukama.

"Hurá. Jenom mi slib, že si nenajdeš další ukňučenou, děsnou přítelkyni, která mě bude nesnášet," řeknu. Chraň bůh.

"A která s tebou předtím něco měla?" šťouchne do mě Spencer.

"To taky."

"Myslím, že to půjde. Budu jim hned od začátku říkat, že jsme dvě v jednom balení."

20

"Nemůžu uvěřit, že Glen příští týden maturuje. U Claye to překvapivý není," prohlásí Spencer a ukradne mi hranolek.

Vezmu jí ho, ukousnu si a podám jí ho. "Čas letí, co?"

"Půjdeš na slavnost?" zeptá se.

"Ne," odvětím a krmím ji hranolkem. "Vlastně nikoho z maturantů neznám." Rozhlédnu se po areálu. Znávala jsem pár kluků z vyššího ročníku, ale žádný nestojí za to jít na nějakou nudnou slavnost.

"Znáš Glena," podotkne Spencer. "A Claye. A naši by určitě měli radost, kdybys přišla," žvýká hranolek.

"Já ti nevím."

"Ale jdi. Zbožňujou tě, přísahám. Máma říkala, že jí připomínáš ji v mladém věku, a podle táty na mě na máš dobrej vliv." Zatváří se. "Hlavní důvod, proč neměli rádi Maggie, byl, že tě nemusela."

"No, to ráda slyším," řeknu. "Takže jim nebude vadit, až tě jim ukradnu?" svůdně zamrkám obočím. Spencer v reakci na to stydlivě zčervená.

"A kdy to vlastně máš v plánu udělat?" Snaží se zůstat v klidu a zamrká řasami. Přisunu se k ní trochu blíž a nabídnu jí hranolek.

"Dávám si na čas," odpovím.

Podívá se na mě, zdá se upřímně zmatená. "Na co čekáš?"

"Na správnej čas," řeknu jí.

"S Maggie jsem se sice nerozešla přímo kvůli tomu, abych se dala dohromady s tebou, ale... myslela jsem, že je to další logickej krok," řekne a trochu bojuje se slovy.

"Ty se chceš dát se mnou dohromady?" položím řečnickou otázku.

Vzdychne, ale vyzní to spíše jako zasténání. "Ashley, no tak, mě z tebe klepne."

"Já vím, že ses s Maggie nerozešla, aby ses dala dohromady se mnou. Ale my už spolu v podstatě jsme, ne?" řeknu a vzpomenu si na Aidenova slova. Maggie a Spencer spolu chodily, ale Spencer si byla vždycky bližší se mnou než s ní. Někdy nejsou nálepky všechno. Já jenom chtěla být Spencer nablízku, nejlepším způsobem, jaký jsem znala. A dosud nebyl definovaný. Nejlepší kamarádky. Možná něco víc, ale ještě ne.

Spencer se na mě usměje a já vím, že jsem řekla správou věc. "V podstatě, hm?"

S úsměvem přikývnu.

"Pořád tě bolí nos?" zeptá se.

"Jenom trochu."

Nakloní se a zlehka mě políbí na špičku nosu. "Na uzdravenou."

"Snažíš se mě svést?" zeptám se a ostře přehlédnu všechny obědvající studenty kolem nás.

"To se snažím už celou věčnost," prohlásí a zní zároveň pobaveně a podrážděně. "Máš velký štěstí, že jsi tak hezká."

"Čím dýl člověk čeká, tím je to pak lepší, že jo?" zeptám se z ničeho nic.

Pan C pokrčí rameny. "Záleží na situaci."

"Ale trpělivost přináší růže, oddalovanej požitek, toužení upevňuje city... čekání se vyplatí, ne?" Se Spencer máme pro sebe celé léto a já nevím, jak si zabráním, abych se jí dotýkala všude, kde mě nechá.

Na druhou stranu nevím jistě, jestli to chci. Proč vůbec musím čekat? Proč cítím potřebu - nádech – důkladně Spencer poznat, než ji... no, důkladně poznám? Vyvolává u mě z nějakého ten nepopiratelný pocit, že je Spencer výjimečná, strach vedoucí až k paralýze?

"Čekání na něco může prospět. V závislosti na situaci ale může i ublížit," vysvětluje pan C. To jsem slyšet nechtěla.

"Neposiluje čekání všechno?" zeptám se. "Jako city... lidi?"

"Nejsem vztahový terapeut, Ashley," uchechtne se, čemuž se zamračím. Neví ale, že tu mluvíme o jeho dceři. "Ale bránění si v něčem může být škodlivé i prospěšné, záleží na tom, co během toho čekání děláš."

"Co když si jenom chcete bejt něčím jistej, nezvorat to? Co když jenom chcete mít jistotu, že... že je to dokonalý a jaký by to mělo bejt? Čekání nemůže ublížit, ne?"

"Ashley, ty se přímo vyžíváš v neurčitostech."

"Clay Carlin."

Paula, pan C a Spencer vedle mě začnou jásat a já se přidám. Jsem ráda, že u toho jsem.

"Glen Carlin."

Glen pyšně vyjde na pódium. Nemůžu si pomoct a tleskám. Je to dobrý den. Poslední den školy. Nádherný letní den. A Spencer se nepřestává snažit brát mě za ruku, když se nikdo nedívá. Nevím, co s ní je, ale já to mám taky. Neustále hihňání, potřeba se jí dotýkat a pak ostýchavost.

Ale nemůžu říct, že bych si to neužívala. Flirtování a roztomilost se nekonečně znásobily, aniž bychom si to uvědomovaly.

"Jóóó!" Paula si přiloží prsty ke rtům a zapíská. Spencer do kolem mě zezadu natáhne, chytne mě za ruce a začne mi s nimi široce tleskat. Strčím jí zadkem do břicha, ona se zasměje a pustí mě.

Nakonec se vrátíme na svá místa na dlouhý, nudný proslov. Krátce na to maturitní slavnost skončí, s ní i školní rok, a Clay a Glen mají střední školu úspěšně za sebou.

"Gratuluju, bráško," řekne Spencer a obejme Glena, zatímco je Clay mačkán svými rodiči.

"Ashleyčko!" zvolá Glen a zvedne mě v objetí.

"Jo, jo. Tohle objímání je zvláštní privilegium, jasný?" poklepávám ho po zádech, zatímco mě pokládá zpátky na zem. "Maturita a tak."

Jenom na mě mrkne a pak zahrne medvědím objetím Claye. "Dokázali jsme to!"

Spencer se na mě usměje a já jí dám ruku kolem pasu, obě se necháme polapit okamžikem. Ruku má na mém rameni a v tak s úsměvy sledujeme dav pod letním sluncem.

"Naši mě na ten mejdan na tuty nepustí," říká Spencer a snaží se mi nedívat na zadek, zatímco se ohnutá probírám svým oblečením.

"Ale pustí. Hodím na ně svůj patentovanej štěněčí pohled a nechají tě jít se mnou, kam budeš chtít." Zvednu sukni, kterou jsem hledala, a nandám si ji.

"Tvůj štěněčí pohled je dost neodolatelnej," uvažuje Spencer a kouše si ret. Nad mým výběrem oblečení zavrtí hlavou.

"Co je?" zeptám se. "Tu sukni mám ráda."

"Ehm, jasně, pokud se snažíš sbalit každýho kluka na mejdanu," obrátí oči v sloup.

"Žárlíš?" Trochu zavrtím boky a věnuju jí stydlivý pohled.

Oplatí mi to prázdným pohledem, ale poznám, že potlačuje úsměv. "V podstatě ti vidím vagínu."

"Tak se přestaň koukat," opáčím a začnu se přehrabovat v hromadě bot. "Nechceš si něco půjčit? Vem si v tý skříňce, co chceš."

Slyším Spencer procházet skříňku, zatímco najdu boty, které chci, a začnu si je nazouvat. Spencer si oblékla jedny mé těsné modré šaty.

"Ehm, ty si vzít nemůžeš," řeknu a nazouvám si botu.

"Proč?" zeptá se a přehlédne se.

"Máš v nich velký prsa," ukážu k vlastní hrudi. Je to tak. Její hrudník by okamžitě přitáhl můj pohled, kdyby nebylo toho, že modrá zvýrazňuje její oči způsobem, který musí být nadpřirozený.

"Velký, hm?" věnuje mi hravý pohled.

"Všichni kluci z tebe budou bláznit," řeknu jí. "A pár holek."

"Vím o jedný holce, která ze mě bude šílet," řekne hlubokým hlasem a nevím jak, ale najednou je vedle mě, až mi z toho vstanou chloupky na krku.

"Jo?" zvednu jedno obočí. "A která to je?"

Jenom se na mě ušklíbne, pak mě rychle políbí na tvář a vstane. "Jo, jo," řeknu. "Koukej si oblíct bundu, mladá dámo."

"Do půlnoci ať je doma, Ashley," štípne mě pan C do nosu.

"Bude doma celá a zdravá v jedenáct padesát devět," slíbím jim.

"To je správná odpověď," prohlásí Paula se smíchem z kuchyně. Usměju se na ni, pan C dá Spencer pusu do vlasů, sevře mi rameno a jsme pryč.

"Jsi hrozně podlejzavá," obviní mě Spencer při cestě tam.

"Cože? Nemůžu za to, že mě vaši zbožňujou," bráním se.

"Jsi jako učebnicově vzornej doprovod na ples," vesele obrátí oči v sloup.

"Á, ty máš ráda zlobivý holky?" zvednu na ni obočí. "Spencer Carlinová chce holku, která bude jejím rodičům odmlouvat a ukradne jim ji?" popichuju.

"Jako bys nebyla zlobivá holka," odvětí Spencer. "Jenom jsi bláznivě zamilovaná do jejich dcery, tak jim musíš podlejzat."

"Bláznivě zamilovaná?" dotazuju se. "Podle tebe jsem já bláznivě zamilovaná," vrtím hlavou.

S vědoucím, šťastným výrazem přikývne. "Kdy mě políbíš?" zeptá se.

"Spencer!"

"No tak, kdy mě políbíš?" Vážně chce odpověď.

"Proč nepolíbíš ty mě?" zeptám se.

"To už jsem zkusila. A nevyšlo to, takže až se políbíme příště, chci, abys ty políbila mě," prohlásí velmi rozhodně.

"Příště?" zeptám se. "Nejsme trochu namyšlení, hm?"

"Neřekla bych," prohlásí jemným hlasem a já se na ni podívám. A kdybych neměla žádné sebeovládání, okamžitě bych ji políbila.

"Až to budeš nejmíň čekat," řeknu jí, "vylíbám z tebe duši."

Tou odpovědí se zdá velmi spokojená a otočí se zpátky před sebe, dokud nezastavím. "Co děláme?" zeptá se.

"Jsme zlobivý holky," odpovím, vypnu motor, sáhnu do přihrádky na rukavice a vytáhnu sáček.

"Co je to?" zeptá se Spencer.

"Ten mejdan je kousek odsud," ukážu dál ulicí. "Dá se tam dojít pěšky."

"Dobrá," ne úplně chápe.

"Tohle vykouříme," řeknu a zvednu joint. "Je to tráva."

Zdá se napůl zaujatá, napůl zneklidněná. "Já trávu nekouřím."

"Já taky ne," řeknu jí a vytáhnu zapalovač. "A nikdy bych tě nenutila k něčemu, co nechceš." Zadívám se jí do očí. "Ale nebuď padavka, no tak."

Zapálím joint a Spencer se rychle rozhlédne, trochu panikaří. "Někdo to uvidí!"

"Mám tmavý okna," řeknu a potáhnu z jointu. Sleduje, jak pomalu vydechnu kouř.

"Tak já to zkusím," poddá se.

Znovu potáhnu. "Jenom aby bylo jasno, beze mě to nikdy nezkoušej," řeknu a držím kouř v plicích. "Předkloň se."

Udělá to, trochu zmatená, a já přiblížím rty k jejím a vdechnu jí kouř do pusy. Rozšíří se jí oči, ale na okamžik je v klidu, pak s mírným zakašláním kouř vyfoukne. Poplácám ji po zádech. "V pohodě?"

"Ještě jednou."

Zasměju se. "Určitě?" Přidržím jí joint u rtů. Potáhne, tentokrát déle, a pak se znovu rozkašle.

"Kazíš mě," prohlásí a kření se jako blázen.

Přitisknu jí rty k uchu. "Hezkej první den léta, Spence."