Recitativ

Napsala: the best of s, Překlad: petrSF

1

"Nejsem blázen."

Ta slova vyzněla slabě. Polknu. Mám sucho v puse a ve vlnách se mi vrací bolest hlavy. Malou pracovnu prozařuje světlo zpoza závěsů na zdi, které sotva zakrývají okno.

"Ashley, neposlali tě sem, protože by si mysleli, že jsi blázen," usměje se pan Carlin. "Pracuju s problémovou mládeží. Ne bláznivou mládeží."

Cítím se nesvá. V místnosti je moc velké světlo a pan Carlin, nový, velmi citlivý terapeut (mámina slova) se snaží, abych se tam cítila jako doma.

K tomu nedojde.

"Takže si projdeme tvé záznamy, ano?" Nasadí si brýle a zvedne mou složku. Zavrtím se na židli, rozhodně tu nechci být.

"Ashley Daviesová, sedmnáct let. Třeťačka na King High," začne pan Carlin. "Porušování školního řádu včetně iniciování bitky s jídlem."

To byla legrace.

"Přistižení v kompromitující pozici v chlapeckých sprchách."

Aiden chtěl rychlovku. Vyhověla jsem mu. Nemůžu za to.

"Přinesení do školy ochočené kajmanky dravé a poštvání jí na tvé nepřátele."

Madison nikdy v životě tak nepištěla.

"Facka školní poradkyni..."

Ta kráva si to zasloužila.

V duchu se připravím na vyslechnutí celého seznamu svých přečinů, jako bych je potřebovala slyšet. Byla jsem při nich. Udělala jsem je. Kdyby šlo při terapii jenom o rozebírání minulých chyb, tak bych mohla okamžitě odejít a přemýšlet o nich sama, ve svém pokoji, o samotě. Zažila jsem dost takových sezení s různými terapeuty, abych věděla, jak na to.

"Podle tvé matky paříš, chodíš spát pozdě a nadměrně piješ," čte neutrálně.

Mlčím. Ashley Daviesová, sedmnáct let, třeťačka na King High nepatří k lidem, kteří mlčí. Mám odpověď na všechno a obvykle vtipnou. Nebo takovou, která někoho naštve. Nebo v ideálním případě obojí. Ale na tom muži je něco, vlídné oči, díky kterým se mi nechce ho okamžitě nenávidět.

Nebo je to možná tou kocovinou, která mě zničí.

Moje máma tvrdí, že mám problémy. Ale nikdy moc laskavá nebyla.

"Jsi podle ní 'mladá dívka s pochybnou morálkou a sklony k násilí a promiskuitě'," pokračuje s pohledem na mě. Nechci odvrátit zrak, to by vypadalo, že se stydím. Nebo jsem slabá. Nebo něco jiného, co nejsem.

"Vidělo tě několik dalších lékařů a podle nich jsi nedospělá a vždy musí být po tvém a to kvůli tomu, že jsi byla v dětství hýčkaná a rozmazlovaná."

Nic z toho není nepravda. Dcera Raifa Daviese, rockového krále. Jasně, byla jsem hýčkaná, přiznávám. Rozmazlená až na půdu. Můžou za to chůvy.

"Po smrti tvého otce před rokem a půl," pokračuje a tohle je část, kterou nesnáším, "byl vztah s tvou matkou, cituji její slova, 'napjatý a neustále zkoušený', až ti koupila byt, do kterého ses mohla přestěhovat?" Zamrká. "Čtu to správně?"

"Jo, zemřel před víc než rokem," odvětím s pokrčením ramen. Smrt táty byla těžká a pořád říkám, že zabila mého otce i mou matku. Ne že by byla matka někdy doopravdy naživu, doopravdy ne. Je umělá, uvnitř i navenek.

"Ne, ne ohledně tvého otce, ačkoli je mi tvé ztráty velmi líto," vysvětluje rychle a listuje papíry. "Ty momentálně žiješ sama? Máš byt?"

"Studio. Nic přepychovýho." Fajn, to kecám. Je dost přepychový. Ale nebylo moc příjemné vědět, že vás vlastní matka chce dostat z domu tak moc, že vám pronajme ateliérový byt a platí nájem, aby se vás zbavila.

Ne že by mi to vadilo.

"A nepřijde jí, že tím podporuje tvé nevhodné chování?" zeptá se pan Carlin, jako by tomu nemohl úplně uvěřit.

"Nevím, co si myslí," odvětím a koušu si nehet malíčku. "Ale nájem platí včas, takže..."

"Samozřejmě." Podívá se do svých poznámek, skousne si ret a odloží je stranou. "Co kdybychom na tyhle kraviny zapomněli, Ashley?"

"To zní dobře."

Nakloní se nad stůl. "Jak se máš?"

Ta otázka mě zaskočila. "Jak se mám?"

"Mhm."

"Momentálně mám menší kocovinu," řeknu a pokusím se o upřímný úsměv. "Nemáte nějaký prášky, co bych do sebe mohla hodit, nebo tak něco?"

Věnuje mi zvláštní pohled a já se cítím hloupě, dokud nesáhne do stolu pro lahvičku aspirinů. "Extra silné, vyhovuje?"

"Extra silný budou super," řeknu mu dychtivě a odšroubuju víčko. Polknu je nasucho.

"Přinesu ti vodu." Vstane, ale já zavrtím hlavou.

"Ne. Tedy, ne, děkuju."

"Tak dobrá." Znovu se posadí a vzdychne. Zdá se nervózní. Sáhnu do misky pro tvrdý bombón a rozbalím ho.

"To jsou karamelový?" zeptám se.

"Máš je ráda?"

"Karamelový?" Přehodím si bonbón v puse. Přikývne a zdá se pobavený. "Jasně. Karamelový můžu. Máma je nosívala v kabelce, když jsem byla malá."

Usměje se úsměvem, který mu je vidět v očích. To se mi líbí. Táta vždycky říkával, že když se lidé hodně smějí, mají kolem očí vrásky, a tak rozeznáte hodné lidi od zlých.

Teď, když jsem starší, samozřejmě vím, že to poznat nejde. Každopádně jsem nerada nostalgická. Přemýšlení o minulosti krátí čas pro přítomnost.

"Pověz mi víc o své mámě. Třeba něco z dětství," snaží se na mě zatlačit. Na to jenom zavrtím hlavou.

"Nechci o matce mluvit. O nikom." Rozhlédnu se. Bonbón držím na jedné straně pusy. "Vaše pracovna je dost prázdná," změním téma. Vidím, že je zklamaný, ale taky se rozhlédne.

"Zrovna jsem se sem nastěhoval," poklepe na stůl. "Před dvěma týdny jsem se přistěhoval z Ohia, teprve se zařizuji. Jsi můj první pacient."

"Z Ohia?" zopakuju. "Národ kukuřičných polí?"

Zasměje se a potřese hlavou. "Něco takového."

Kousnu do bonbónu. "Hele, doktore," řeknu a polknu kousky tvrdého bonbónu. "Vy se v těhlech věcech vyznáte. Víte, jak se říká, že když koušete led, znamená to, že jste sexuálně frustrovanej?"

Zatváří se zvláštně. "Jistě."

"Co znamená, když koušete tvrdej bonbón?"

Usměje se. Stejným úsměvem. "Znamená to, že máš karamelové bonbóny hodně ráda."

Zásah. Možná že tenhle terapeut nakonec nebude tak špatný.

"Pozdě!"

Slečna Bradleyová ukáže jedním dlouhým, kostnatým prstem ke dveřím, kterými jsem právě o půl minuty pozdě vešla na první hodinu.

"Cože?" bráním se zadýchaně. "Běžela jsem sem."

Učitelka dál ukazuje prstem ke dveřím. "Znáte pravidla, Daviesová."

"Ale, slečno-"

"Nezajímá mě to," utrhne se. Nikdo se s ní nikdy nesvede domluvit, je to ukázkový kakabus. Trpí věčným premenstruačním syndromem a odnáším to hlavně já.

"To snad není možný," zamumlám, nejsem úplně připravená to vzdát, když jsem do vědecké budovy vyběhla troje schody.

"To si nechte od cesty," řekne slečna Bradleyová tvrdě a spraží mě ledovým pohledem. Jako bych jí zabila kočku.

Pokrčím rameny a nenechám se jí rozhodit. Klidná, vyrovnaná, v pohodě. "To je fuk. Chemie mě stejně neba." Třída se rozhihňá a já se po nich podívám. "Mějte se, ubožáci," řeknu, otočím se ke dveřím a narazím hrudí na hruď do nějaké blonďaté šmouhy.

"Sakra!" zvolám těsně před tím, než ztratím rovnováhu. Vidím, jak ke mně blonďatá šmouha vystřelí ruce, které se mi při snaze zabránit mi v pádu otřou o ramena.

Moje poslední myšlenka před dopadem na podlahu je, že to bylo moc milé gesto.

"Uf," hlesnu z podlahy. Třída vybuchne smíchy a slečna Bradleyová se je snaží uklidnit.

Shora se na mě dívá pár velkých modrých očí přimhouřených obavami. "Strašně mě to mrzí!" omlouvá se ta holka. Vypadá, že je jí to upřímně líto. Věřím jí.

"Uf," zopakuju s pohledem do jejích očí. "Srazila jsi mě."

"Já vím," odvětí a usměje se na mě. Její úsměv se mi líbí.

Je takový konspirační, jako bychom si třeba právě sdělily tajemství, do kterého není nikdo jiný zasvěcený.

"Vy musíte být slečna-"

"Spencer," ozve se blondýna a zvedne mě.

"Samozřejmě. Posaďte se, Spencer," řekne slečna Bradleyová laskavě.

"Cože?" zalapám po dechu a cítím se podvedeně. "Jde pozdě!" ukážu na tu holku. "Přišla pozdějš než já a může zůstat?" rozčiluju se. Jsem namíchlá, dejte mi pokoj.

Ta holka vypadá na okamžik zahanbeně a já se cítím skoro hloupě, že z toho dělám takovou vědu.

"Netušila jsem, že pro vás tahle hodina tolik znamená, Ashley," prohlásí posměšně slečna Bradleyová.

"Zdržuješ třídu, Daviesová!" zvolá někdo z lavic.

"Drž hubu," zavrčí Aiden skoro zezadu a pak se na mě podívá. Tím pohledem. Znám ten pohled. Když zmerčím, že ho Madison za to, že se mě zastal, probodává pohledem, obrátím oči v sloup. Celá ta situace mě štve, přála bych si, aby mi dali všichni pokoj.

"Já mizím," zavrčím a otočím se zády k učitelce. "Možná že kdybyste nebyla taková kráva, nebyla byste v takovým pokročilým věku pořád slečna," pronesu přes rameno. Třída vybuchne smíchy. Reakci blonďaté holky - Spencer - nevidím, ale nemůžu si pomoct, zajímala by mě.

2

"A slečna Bradleyová mi nedovolila zůstat ve třídě. Ale jenom mně. Takže je evidentní, že má oblíbence, a je evidentní, že mě nesnáší," dokončím stěžování si na incident, který se odehrál před dvěma dny. Pan Carlin při správným částech vyprávění soucitně přikyvoval.

"A Aiden? To je tvůj kamarád?" zeptá se. "Bránil tě."

"Ne," odvětím rychle. "Aiden je... Aiden byl můj kluk. V prváku." Zarazím se a dovolím si vrátit se v čase. Aiden, Madion a Ashley. Trio super prváků. Nerozdělitelní. Dokud se Aiden nerozhodl, že mě miluje, a Madison se nerozhodla, že ji to štve. Musela jsem se mezi nimi rozhodnout a vzhledem k tomu, že jsem v té době měla v hlavě velký zmatek, ve více ohledech, než byste si mysleli, rozhodla jsem se, že správná volba je Aiden.

S Aidenem jsme chodili sedm měsíců, než jsem otěhotněla. A byli jsme spolu už jen krátce, když jsem potratila. Nikdy nikomu neřeknu, že jsem viděla Aidena brečet, když jsem mu to řekla, nebo že jsem já nebrečela vůbec. Ani mému terapetuovi, kterého začínám mít hodně ráda.

"Už si nejste blízcí?"

Zavrtím hlavou a nechám to tak. A pan Carlin taky. Takže mu nemusím říkat, že od doby, co Aiden začal chodit s Madison pár týdnů před smrtí mého táty, pár týdnů před tím, než se ze mě stal společenský vyvrhel, ta děvka, ta divná holka, stojí můj školní život za prd.

"Nenávidím školu," odpovím na jeho otázku.

"Nenávist je silné slovo."

"To vím."

Naše druhé sezení skončí dřív.

"Uklízíš tu vůbec někdy?" rozhlíží se máma se zvednutým nosem.

Podle mě tu není zase takový binec. Pokrčím rameny. "Je to můj byt."

"No," rozhlédne se a pokrčí nos. "Nájem platím já."

"Já svou část dohody taky dodržuju," odvětím plochým hlasem. Terapie výměnou za nájem. Pochybný obchod, ale obě dostáváme, co chceme: být samy, daleko od problémů té druhé.

Máma prochází předsíní a nahlíží do místností. Koupelna. Kuchyně. Ložnice. Přála bych si, aby přestala čmuchat, a dala si odchod. Jsem z její vyčichlé přítomnosti nesvá.

"Máš peníze?" přeruším ji.

Na okamžik na mě pohlédne, sáhne do kabelky a podá mi obálku. "Proč si neseženeš práci?" zeptá se a je vidět, že už na to nějakou dobu myslí.

"Co se mě týká," odvětím, odvedu ji ke dveřím a bez úsměvu se na ni usměju, "dohoda s tebou je má práce."

Políbí vzduch vedle mé tváři, nedotkne se mě. "Muah. Ciao, zlatíčko. Přemýšlej o tom, co jsem řekla."

"Máma chce, abych si sehnala práci," prohlásím, zatímco cucám karamelový bonbón.

Pan Carlin pozvedne obočí. Scházíme se pouze třikrát týdně a tohle je naše třetí sezení. Ale mám ráda jeho bonbóny, moc toho po mně nechce a zdá se, že si mě oblíbil. Překvapivě mi zatím neleze na nervi.

"Jakou práci?"

"Prostě chce, abych otročila v nějaký děsný rachotě, abych se cítila stejně mizerně jako ona," pokrčím rameny.

"Možná chce, abys o sobě získala lepší mínění?"

Zasměju se a dávám si pozor, abych bonbón nerozkousla. Pokaždé ho rozkoušu, než skončíme. Podle pana Carlina je to mou netrpělivostí.

"Nemyslím, že jí sejde na tom, jestli si myslím, že jsem k ničemu," řeknu mu.

"Ano?"

Přikývnu. "Mhm. Musel byste se s ní setkat, abyste pochopil rozsah jejího šílenství." Odmlčím se a kousnu do bonbónu. "Zase jsem ho rozkousla," informuju ho.

"Trpělivost přináší růže, Ashley," poví mi, ale usmívá se.

"Tý mě budete muset naučit." Nemůžu si pomoct, úsměv mu oplatím a cítím se zahanbeně. Odvrátím oči a sklouznou mi ke krabici na podlaze. "Co je v tý krabici?"

"Věci," odpoví. "Říkala jsi, že je pracovna prázdná, tak jsem si sem přinesl nějaké věci z domova, abych...," ukáže kolem sebe. "Zaplnil prázdná místa. Nechceš mi s tím pomoct?"

"Jasně."

Vyskočím a za okamžik pan Carlin věší na zeď diplomy a já řadím na stole fotky jeho rodiny.

"To je vaše manželka?" zeptám se při pohledu na fotku moc hezké blonďaté ženy.

"Ano. Dělá chirurga v Nemocnici svaté Marie."

"Dobře vy, pane C., je to kočka," řeknu mu a jemu zrůžoví tváře. Zachichotám se tomu a přesunu se k další fotce. "To jsou vaše děti?"

"Jo jo," odpoví a přijde vedle mě. "To je Glen." Vypadá jako jeho matka, stejný úsměv. "A Clay. Adoptovali jsme ho, když mu bylo osm." Je černý. Nepřekvapuje mě to. K panu Carlinovi adopce sedí. Pořád se snaží pomáhat. Přesunu zrak k poslední osobě na fotce, známé hlavě s blond vlasy, kterou mám v paměti spojenou s pádem.

"A to je- "

Přeruším ho. "Spencer."

3

Sedím v zadní řadě laboratorní učebny. Na chemii. V pátek. Šprťácký laboratorní partner? Nepřítomen. Hraju si s očním krytem, míchám chemikálie, o kterých nic nevím, a zírám na Aidena a Madison a zbytek populární šlechty, jak se mají k té nové holce, jako by to byla nějaká bohyně.

Spencer Carlinová. Dcera mého terapeuta. Neřekla jsem jí víc než dvě slova a ta dvě slova byla 'Uf'. Zdá se být milá a chytrá. To má asi po tátovi.

"Kyseliny a zásady jsou své opaky," říká slečna Bradleyová. "A dokážeme si to následujícím experimentem."

Dostaneme instrukce, ale já neposlouchám. Zasnila jsem se. Přemýšlela jsem, jestli pan Carlin vypráví rodině o svých pacientech. Nesedí mi to k němu, ale dává to Spencer tajemný nádech. Mluví s Madison, což není něco, na co bych si pohled zrovna užívala, když se jí učitelka zeptá, o čem se spolu baví.

"Pardon?" ozve se Spencer zmateně.

"Dnes jste nějaká upovídaná, Spencer. Mohla byste mě přesvědčit, že víte, o čem se bavíme? Co právě probíráme?"

"Ehm..." Spencer se rozhlédne po třídě, očividně nemá vůbec šajn. Z nějakého důvodu se naše oči střetnou.

"Kyseliny a zásady," naznačím ústy. Věnuje mi ztracený pohled a zavrtí hlavou na znamení 'co?'.

"Kyseliny a zásady," zopakuju pomaleji.

"Kyselé násady?" pronese Spencer nahlas a věnuje mi zvláštní pohled. Třída se rozhihňá.

Slečna Bradleyová napomene Spencer, aby dávala větší pozor, a tím to skončí, dokud si vedle mě Spencer nepřisedne, když uklízíme laboratorní stoly.

"Díky," pronese prostě. Pokrčím rameny, kouknu na ni a pak pozvednu jedno obočí.

"Kyselý násady? Zahradničíš?" dobírám si ji s úšklebkem. Trochu zčervená a zazubí se.

"Ani ne," odvětí Spencer a obrátí oči v sloup. Zdá se, že chce v hovoru pokračovat, protože zůstává sedět. Nechápu proč. Od toho dne, co jsme se srazily, jsme spolu nemluvily.

Nic jí neříkám. Nechce se mi. Je zvláštně spojená s mým životem venku, mimo školu, a to mě trochu děsí. Netuším, jestli ví, že jsem pacientka jejího táty.

"Moc nemluvíš," zkusí to Spencer.

"Ne, mluvím dost. S několika vyvolenými," odvětím a začnu ze stole sklízet pomůcky.

"Ale? Jsi tak výjimečná?" posmívá se Spencer lehkým tónem.

"To tedy jsem," odpovím jí a věnuju pohled Aidenovi a Madison, kteří zírají naším směrem.

"V tom tě asi budu muset vzít za slovo," zazubí se Spencer. Natáhne ruku. "Spencer Carlinová."

Dívám se na jí ruku, zírám na ni, zatímco stále utírám stůl. Když si s ní nepotřesu, Spencer v rozpacích ruku stáhne. Je ze mě nervózní, poznám to. Dál mlčky uklízím.

Nakonec odejde.

Sedím v Gray. Piju své oblíbené pití - bez alkoholu. Jenom brusinkový džus. Bez vodky nemá správnou chuť. Postupně mě balilo několik kluků a od dveří po mě pořád pokukuje Maggie.

Maggie. Při tom jménu obrátím oči v sloup. První holka, se kterou jsem spala. Pár měsíců po smrti táty. Bylo to něco, co vždycky vzbuzovalo mou zvědavost - holky. Nejdřív mi to nedocházelo. Pak mi to došlo. Proč mi přišlo, že by Madison líbala líp než Aiden? Proč jsem pokukovala po Madison v bikinách? Prožila jsem si existenciální krizi, dokud Madison nepřišla na to, že se mi líbí.

Byla dost zhnusená. Mě to mátlo, ale došlo mi to až ve stejnou chvíli jako Madison. Vzniklo mezi námi napětí a brzy na to mě Aiden pozval na rande. To Madison rozzuřilo, ale nikdy o tom mém nevinném, středoškolském pobláznění Aidenovi neřekla. Nevím proč. A už je mi to fuk.

Po líbání takového množství kluků, abych přesvědčila sama sebe, že chci je, jsem narazila na Maggie a padly jsme si do noty. Byla starší, klidnější, moudřejší. Já byla divoška a skočila po toho po hlavě. Strávily jsme spolu jednu noc. Nikdy se mnou potom už nepromluvila.

Vyhovovalo mi to tak.

Ale byla to fajn noc. Můj názor na Maggie vybledl, nikdy se mi extra nelíbila, ale otevřela něco, co ve mně vždycky bylo. Ukončila plno pochyb, ale vnesla do mě plno obav. Když už jsem si byla jistá, že jsem na holky, nebo se mi holky líbí, nebo jak, co následovalo?

Ignorovala jsem to. A líbala další kluky. Zdálo se to tak snadnější.

Ale i tak bych si přála, aby se na mě Maggie přestala tak dívat. Dopiju skleničku, beze slova kolem ní projdu a odejdu. Musím si najít nový klub.

Sleduju ho, jak si dělá pohodlí na mé posteli, po výkonu je vyřízený. Zhluboka se nadechne, jako by téměř zívl, ale než si může udělat úplné pohodlí, dloubnu do něj loktem.

"Bylo to fajn," řeknu.

Zamumlá něco v odpověď. Asi je příliš opilý. Sama mám něco vypito. Je to fešák – hřebec. Ale po tom, co jsem ho viděla celého, na mě dojem nedělá.

"Možná bys měl jít," řeknu mu bez stopy omluvy v hlase. Zvláštně se na mě podívá.

"Chceš, abych odešel."

"Jo," potvrdím, posadím se a nahá kráčím pryč. Nedokáže ze mě spustit oči. "Jdu do sprchy. Až se vrátím, buď pryč, prosím."

A je. Když se vrátím do ložnice, je tam vzkaz s jeho číslem. Nenamáhám se ho číst, zmuchlám ho a hodím do koše.

4

Poznáte, když si o vás lidi šuškají. Lidi si nemyslí, že to poznáte, no, ne ti šuškající. Ale to kvůli, že nikdy nebyli na opačném konci šeptaných poznámek a odvrácených očí.

Vím, co říkají. Ashley Daviesová, dcera rockové legendy, ještě divočejší. Na škole nemá kamarády a ti, kteří s ní kamarádili, vám řeknou, že je blázen. Taky kolují drby. "Slyšela jsem, že se v zákulisí vyspala s Petem Wentzem!" "Slavila šestnáctiny v hotelu a podpálila ho!" "Slyšela jsem, že ji Aiden Dennison v prváku zbouchnul, a když o dítě přišla, přeskočilo jí."

Mně to všechno zní stejně. Nechávám je, aby si věřili, čemu chtějí - tajemnost mi vyhovuje. Jsem záhadná.

"Můžu si přisednout?"

Z myšlenek mě vytrhne tác položený na zem vedle mě a tělo, které ho následuje. Je to Spencer.

"Máš radost, že je pondělí?" zeptá se a dělá si pod mým stromem pohodlí. Pod mým stromem, tím, pod kterým poslední dva nebo tak roky obědvávám sama. Ten strom zastrčený v samém rohu areálu poskytuje skvělý výhled na celou školu. Je můj, lidi mě tu nechávají být. Spencer se to musí naučit. Lidi už si o ní začínají šeptat.

"Z pondělí má někdo radost?" položím řečnickou otázku, nechci ji povzbuzovat v hovoru.

"Já jo," odvětí vesele a zakousne se do jablka. Já jídlo nemám a Spencer mi nabídne, ať si ukousnu.

Nevšímám si toho. "Proč na mě pořád mluvíš?" zajímám se, ale ne zlým hlasem. Nechci, aby si myslela, že jsem zlá.

"A proč by ne?" odpoví otázkou. "Zdáš se docela neškodná."

Odfrknu si. "Neškodná? To těžko. Neslyšela jsi, co se o mně povídá?"

Zatváří se pobaveně a znovu se zakousne do jablka. "Myslíš, že se o tobě povídá?"

Uštědřím jí "Samozřejmě" pohled. Pokrčí rameny. "Dobrá, jo, něco se povídá... je to pravda?"

Otevřu pusu, abych odpověděla, že ano, všechno je to pravda, ale než můžu odpovědět, zeptám se jí na něco. "Proč tě to zajímá?"

Na chvíli se zadívá na jablko a pak pokrčí rameny. "Hm. Asi nezajímá." Vstane a chystá se odejít. Sakra. S tou holkou není sranda.

"Všechno je to pravda," vyhrknu.

Udělá pauzu. "Všechno? I ty šílený věci?"

"Zvlášť ty šílený věci." Pohlédnu jí do očí.

Rty jí zvedne úsměv a znovu se posadí, aniž by přerušila oční kontakt.

"Kdo říkal, že si můžeš sednout?" ozvu se.

"Chce se mi," odpoví jednoduše s pokrčením ramen.

Nakonec odvrátím zrak. Mluví se mnou jako s člověkem. Ne jako vyděděncem, nebo nechtěnou dcerou, nebo něčí pacientkou, nebo šílenou bývalkou. Její dobrota, dojde mi, je dost zastrašující. Jako u jejího otce.

Sbalím si věci a přeruším tu chvilku. "Kam jdeš?" zamračí se.

"Pryč od tebe," odpovím a snažím se znít hrubě.

"Tak brzy?" zacvrliká hravě a nakloní hlavu na stranu. To dělá často.

"Ne dost brzy."

Odejdu, ale doufám, že je z toho smutná.

"To nebudu tolerovat."

Matčina slova rezonují v mém prázdném bytě, odrážejí se od zdí a vrací se zpátky do mých uší, kde mě rozzuřují ještě víc.

"Já nebudu tolerovat tebe," konečně se zapojím do hádky. Stěžuje si kolik "hostů" tu v poslední době spalo. V podstatě říká, že jsem štětka, a já o tom nechci mluvit.

"Já platím nájem, já stanovuju pravidla, zlato," řekne a já nesnáším její trpělivost. Bojuje vším, čeho se mi očividně nedostává - je klidná, má logické argumenty a nevybuchuje. Je prostě chladná.

Já, na druhou stranu, jsem jako oheň. Budu na vás křičet, urážet vás a možná na vás o syčet, pokud se nedostanu dost blízko, abych vás mohla kousnout.

"Tak nájem neplať. Budu žít na ulici," obrátím oči v sloup. Matčino vyhrožování odepřením přísunu peněz na mě nemá velký vliv, co mi došlo, že na mě čeká svěřenecký fond, jakmile mi bude jednadvacet. Matka to ví.

"To je nesmysl, Ashley." S pozvednutým obočím udělá krok směrem ke mně. "Mám tě ráda, jsi moje dcera. Nenechám tě žít jako nějakou... nějaké zvíře." Nadechne se. "Vzpamatuj se."

Nenávidím ji.

"Nenávidím ji."

"Tak tomu nevěřím, Ashley," založí si pan Carlin ruce a otcovsky mi pohlédne do očí.

"Dobře, to není pravda, ale... občas ji nemůžu vystát. Strašně mi leze na nervy," rozčíleně oddechuju. Panu Carlinovi poslouchání mých problémů jde. Dokonce můžu říct, že s ním mluvím ráda. Dostala jsem se do bodu, kdy se na naše sezení těším, těším se na někoho, kdo mě konečně vyslechne a bude se mnou soucítit. I když za to bere peníze, připomenu si. Na to nesmím zapomínat.

"Vítej ve světě lidských bytostí," usměje se a kolem očí se mu jako vždy udělají vrásky. Spencer se usmívá stejně – úsměv jí vyzařuje z očí.

"Asi máte pravdu," zamumlám. "Asi se musím snažit bejt lepší člověk."

"To musíme všichni," řekne. "Od toho máme ostatní lidi."

"Já nikoho nemám." Jakmile ta slova vypustím z úst, lituju jich, nelíbí se mi, jak trapně to zní. Nelíbí se mi, že je to pravda.

Pan Carlin skryje zamračení. "Měla by sis někoho najít. Lidé jsou ve své podstatě dobří, Ashley. Musíš tomu věřit."

Najít si někoho. Jo, jasně. "Je mi teprve sedmnáct. Nemyslím, že si musím někoho hledat," prohlásím sarkasticky, není mi příjemné, kam se rozhovor ubírá. Velmi pečlivě se snažím při sezeních vyhnout skutečné terapii. Většinou je to nezávazný, neškodný hovor o mém dni.

Nemám ráda, když to zajde hlouběji.

"Ne někoho v romantickém smyslu," vrtí hlavou pan C. "Prostě někoho, někoho na povídání. Kamarádku. Přijde mi, že v téhle oblasti máš rezervy."

"Bez urážky, že?" zkusím se usmát.

Jenom pokrčí rameny.

Spencer chemie nejde. Vím to, protože učitelka ji často ráda před třídou ztrapňuje. Přijde mi chytrá, ale chemie je náš jediný společný předmět.

Mně to baví, upřímně řečeno. Držím si od ní odstup, jsem nesvá z toho, že je její táta můj terapeut. Jsem si poměrně jistá, že to Spencer neví, a ráda bych, aby to tak zůstalo.

Dnes se ke mně ale ještě před zazvoněním přižene. "Čau, můžu dneska při obědě sedět vedle tebe?"

Zírám na ni a pak ze sebe dostanu: "No, jak bych to jen řekla... ne."

Obrátí oči v sloup a dál se na mě dívá, zřejmě čeká na skutečnou odpověď. Oplácím jí pohled, pak vzdychne a usměje se. "Dobrá, uvidíme se tam."

Sleduju, jak odchází. "Ta holka je teda něco."

"Tu máš."

Než můžu vzhlédnout, objeví se mi před obličejem krůtí sendvič.

"Hnus," řeknu, zatímco si ke mně Spencer sedá.

"Je krůtí."

"Já vím." Kouknu na ni. "Proč?"

"Je v něm krůtí maso?" odpoví nejistě a nakloní hlavu.

"Ne proč je krůtí, trubko. Proč mi ho dáváš?"

"Proč vždycky zpochybňuješ, když jsou na tebe lidi hodný, ale přijímáš, když jsou zlý?" opáčí a přimhouří na mě oči.

"Proč máš tolik otázek?" zeptám se a odložím sendvič na zem. "Nemám hlad."

"Mně krůtí maso nechutná," pokrčí rameny Spencer. "Aiden na tom trval."

Nic neřeknu.

"Znáš Aidena, viď?" šťouchne do mě ramenem. Otočím se a probodnu ho pohledem.

"Jo. Ale to všichni, je oblíbenej," zavrčím.

Spencer zaváhá a pak začne: "Lidi říkají, že..."

"Vím, co říkají," utrhnu se, abych ji zarazila. Na chvilku se zdá poplašená a já potlačím nutkání se jí za svůj tón omluvit. Vyhýbání se omluvám je můj koníček.

"A je to pravda?"

Kouknu na ni a snažím se působit tak zlostně, jak se cítím. Začínám toho mít po dost. "Proč tě to zajímá?" zeptám se drsně. "Ani tě neznám. Nechci tvůj sendvič, nechci se s tebou bavit a naprosto určitě ti nechci vykládat svůj životní příběh." Vstanu. Spencer vypadá trochu ublíženě.

"Chce mě pozvat na rande," vyhrkne Spencer. "Madison říkala, že jste si byli blízcí, tak bych ti to měla říct."

Zrudnu. "Madison je kráva nebeská s dutou hlavou. Dám ti radu, neposlouchej nic, co říká."

"A koho bych měla poslouchat?"

"Lidi, který ví, o čem mluví," řeknu jí.

"Jako jsi ty?" zeptá se nedůvěřivě.

"Spolu s pár dalšíma, jo, já," zvednu jedno obočí. Zním namyšleně.

Spencer se ušklíbne.

"Co je?" zeptám se. Vypadá jako kočka, co snědla kanára.

"Mluv. Poslouchám, když teda všechno víš."

Zvažuju, že řeknu něco hrubého, nebo vtipného, nebo prostě odejdu. Ale nakonec se sebevědomě zazubím a pokrčím rameny. "Všechno ne."

"Zatím?" zeptá se Spencer hravě a mě by zajímalo, proč tenhle rozhovor došel tak daleko. Usměje se a připomene mi svého otce, mého terapeuta. Terapeuta, kterého mi splašila má odcizená matka, protože jsem blázen. Super. Ale nemůžu si pomoct a musím jí úsměv oplatit.

"Nikdy nebudu vědět všechno, řekla bych," odvětím. "Podle mého terapeuta čím víc toho člověk ví, tím víc ví, že nic neví."

Spencer to zvažuje a pak přikývne. "Můj táta je terapeut," řekne.

"Nepovídej."

5

Následující den se Spencer při chemii posadí vedle mě. Asi když jste na její typ holky jednou hodní, už se jí nezbavíte. Ne že by se mi to úplně nelíbilo. Líbí se mi, že ignoruje Madison a Aidena.

"Chápu to tak, že jsi pozvání na rande od pana Dennisona nepřijala," zamumlám a rovnám si pomůcky pro experiment.

"Nevzal to moc dobře," odvětí Spencer a krátce směrem k němu pohlédne. "Můžu dneska sedět tady?"

"Svobodná země," zamumlám.

Usměje se na mě. "Jé."

"Co je?"

"Snažíš se dělat přezíravou a lhostejnou, ale ve skutečnosti chceš, abych vedle tebe seděla," zubí se.

"To jsi všechno vyvodila z těch dvou slov?" I analytický talent musí mít po otci.

"Mohla jsi říct ne," odvětí. "Prolomila jsem tvou obranu. Teď mě máš ráda," dobírá si mě.

"No, určitě nechci, abys vedle mě seděla pro svý chemický nadání," řeknu jí a snažím se skrýt úsměv. Neúspěšně.

"Drsný," odvětí a vyndá si z batohu sešit. Obrátím oči v sloup.

"Uvědomuješ si, že si totálně kazíš pověst, že jo?" tiše mumlám.

Mrkne k Aidenovi, Madison a zbytku populárních děcek v přední části laboratoře, kteří se po nás čas od času dívají. "Řekla bych, že pověst nechci," odvětí a podívá se na mě. "Ne tu jejich."

Pokrčím rameny. Znělo mi to dost chytře.

"Všechno v LA je úplně jiný," rozhlédne se. Skončí s pohledem na mě a pokrčí rameny. "Ty jsi první skutečnej člověk, kterýho jsem tu potkala."

"Jsem skutečně otrávená," řeknu a mrknu na ni koutkem oka. Vyplázne na mě jazyk a pak se pustíme do práce.

Fajn, zvládnu být takhle nad věcí. Chce se kamarádit. To zvládnu. Můžu mít kamarádku.

Dobře spolupracujeme, všimnu si. Sedíme si. Ale kdykoliv se na mě usměje, nebo se zasměje něčemu, co řeknu, a dotkne se mojí ruky, pořád si nemůžu pomoct a mám pocit, že mířím do neprobádaných vod.

"Promluvme si."

Z pocitu Maggieiných rtů na svém uchu se zachvěju.

"Nech mě bejt," řeknu jí.

"Nemyslíš to tak." Posadí se vedle mě. Hezký výstřih. Předstírám, že si toho nevšímám.

"Řekla bych, že myslím," odvětím, zatímco sedím u baru. Sleduju ostatní. Sama, tak jak to mám ráda.

"No tak, Ash. Kvůli starým časům."

Zavrtím hlavou. Nemůžu se k tomu vrátit. Proč mě nemůže nechat být?

"Sedíš v tomhle baru dvakrát týdně sama, pak flirtuješ s nějakým hnusným klukem a odejdeš. Někdy s ním, někdy bez něj. Proč?"

Neodpovím jí. Probodávám ji pohledem. Probodávání pohledem je mnohem lepší. Nedokážu přestat si ji představovat nahou.

"Bojíš se. Bojíš se sama sebe a toho, co chceš," sesumíruje to.

"Páni, musíš na sebe bejt fakt hrdá," seskočím z židličky. "Jak dlouho jsi na tý psychoanalýze makala?" vyplivnu.

Pokrčí rameny a já odejdu. Má úplnou pravdu, vím to. Ona to ví taky. Když odcházím, cítím, jak mi očima propaluje do zadku dvě díry.

"Nevypadáš moc dobře."

Spencer se mračí a prohlíží si mě.

"Díky," zamumlám.

"Tak jsem to nemyslela," řekne a dá si na stůl batoh.

"Co to děláš?" zeptám se jí při tom.

"Ehm, sedám si?"

"Tady nemůžeš sedět," zatnu čelist.

"Spala jsi v noci vůbec?" Podívá se mi přímo do očí. "Máš váčky pod očima. Makeup je zakrývá, ale..."

"Neexistuje hezkej způsob, jak někomu říct, že vypadá pod psa, Spencer."

Zatváří se zmateně.

"A fakt tu nemůžeš sedět," dodám. Vypadá ještě zmateněji, pak ublíženě a potom si sebere věci a zamíří k Madisonině stolu. Paráda.

Celou hodinu na ně nedokážu přestat koukat. O čem se baví? Tak mě to rozptyluje, že si učitelka místo Spencer dobírá mě.

Uprostřed uklízení zmerčím, že Madison něco Spencer šeptá, potichu, jako tajemství. Mrkne směrem ke mně a pak zpátky na Spencer. Na rtech má zlý úšklebek. Zabíjela bych, abych se dozvěděla, o čem mluví, je evidentní, že mluví o mně.

Najednou se Spencer od Madison rychle odtáhne, znechucená něčím, co řekla. Madison vypadá šokovaně.

"Co jsi to řekla?" ptá se Spencer trochu moc nahlas.

Madison se rychle vzpamatuje a dá si jednu ruku v bok. "Máme problém, Spencer?"

"Ty máš problém," sykne Spencer a musím přiznat, že to bylo trochu... sexy?

Než jí můžu pomoct na Madison skočit, Spencer naštvaně vystřelí ze třídy.

Co to bylo?

Sleduju, jak Spencer odchází. Zajímalo by mě, co se přesně stalo. Když zmizí ze dveří, stočím hlavu k Madison.

"Co jsi jí sakra řekla?"

Madison vypadá trochu rozhozeně, pro jednou si neužívá, že je středem pozornosti.

"Nic jsem jí neřekla, úchylačko," odfrkne si a rozhlédne se po laborce. Aiden vedle ní po mně koukne. Probodnu ho pohledem a on stočí oči jinam.

Vstanu a zvažuju, že Spencer doženu. Váhám. Proč bych to vlastně dělala? A nepůsobilo by to divně? Kromě toho jsem na ni byla pěkně hnusná.

Ale je hrozně roztomilá.

"Nepřišlo mi to jako 'nic'," zavrčím a zamířím ke dveřím, než může sama sebe přesvědčit, abych to nedělala. Slečna Bradleyová na mě zavolá, ale to už jsem na chodbě a ignoruju ji.

Rychle se po chodbě rozhlédnu a zmerčím Spencer blízko východu na vzdálenějším konci chodby. Vzdychnu. Asi ji opravdu budu muset doběhnout.

"Spencer?"

Otočí se a uvidím mě, pak se posadí na podlahu u zdi. Alespoň neběží na druhou stranu.

"Nemůžu uvěřit, že jsi takhle vyběhla ze třídy," řeknu jí, zatímco se k ní blížím. "Vrátíme se a sejmeme ji. Já se jí postarám o ksicht a ty jí vyřídíš kolena."

Spencer se pokusí usmát, ale úsměv jí nedostoupá k očím. Nelíbí se mi, že si toho dokážu všimnout.

"Vydáváš protichůdný signály," mumlá Spencer a dá si ruce pod bradu. "Nemůžu vedle tebe sedět, ale běžíš za mnou."

"Jo, já už jsem taková mrcha," řeknu lehkým tónem, protože proč neříct pravdu. Spencer na mě udělá obličej. "Co ti řekla?" zeptám se.

Spencer hlasitě vzdychne a poposedne si. Chci se posadit vedle ní, ale nevím jistě, jestli bych měla. Chvíle, kdy mi chybí sebedůvěra, jsou vzácné.

"Jenom nějakou blbost," odpoví mi Spencer. "Nějakou ignorantskou blbost, kterou nechci opakovat."

"Madison se tak snaží dostat lidem pod kůži, neber si to tak." Utěšování mi nejde.

"Nešlo o mě," řekne Spencer. "Bylo to o tobě."

Zvednu jedno obočí.

"Něco mi řekla...," začne Spencer a pak se odmlčí. Cítím, jak mi brní kůže. Sakra. Co jí Madison navykládala?

"O...?" pobídnu ji.

"O nic nešlo, ona jenom-"

"Spencer."

"Nazvala tě nechutnou lesbou," řekne Spencer. "A mně se takový řeči nelíbí, tak-"

"Já ji zabiju," řeknu a najednou mu srdci v hrudi buší. Rychle se otočím k odchodu, ale Spencer mě chytne za ruku.

"Počkej," řekne jemnějším hlasem. "Nechoď. Nestojí za to. Posaď se vedle mě."

Úplně zahanbená se jí podívám do tváře. Úplně Madison slyším, jak Spencer všechno vykládá a směje se tomu. Kroutí a stahují se mi vnitřnosti a ten pocit se mi nelíbí.

"Ashley." Spenceřin hlas je jemný, tichý. Proč na mě tak mluví?

"Musím jít."

6

"Hej, Ashley, počkej."

Otočím se a nevím jistě, koho za sebou očekávat, ale je to Aiden.

"Co chceš?" ptám se a rozhodně to vyzní zlostně.

"Omlouvám se."

"Proč se omlouváš?"

Neví, co říct. "To jsem si myslela," prohlásím a otočím se zpátky.

"Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Chtěl jsem, aby se u ní za mě Madison přimluvila, ale ne... to, co se stalo," vysvětluje mi Aiden a já ho znám dost dlouho na to, abych poznala, kdy lže. Teď nelže.

"Co to má vůbec společnýho se mnou?"

"Vyběhla jsi za Spencer. Myslel jsem..."

"Je mi fuk, co si myslíš," přeruším ho. "Je mi fuk, co si kdokoliv myslím, a chtěla bych, aby mi dali lidi pokoj."

Smutně na mě kouká. "Taková jsi dřív nebývala, Ashley."

V krku se mi udělá knedlík. "Přihodí se věci. Lidi se mění." Víc než tuší.

Aiden pohne pusou, ale nic neřekne. Vždycky byl takový - v nejnevhodnějších chvílích se mu nedostává slov.

"To je dobrý, Aidene. Vážně," řeknu mu. Vypadá hrozně smutně.

"Vyřiď Spencer, že se omlouvám. Nevím, co jí Madison řekla, ale Spencer se mi vážně líbí, a..." Odmlčí se, sotva je schopný podívat se mi do očí. "To je všechno."

"Měj se, Aidene."

"Vzdávám to," řeknu a kecnu sebou zpátky do židle.

"S čím?" zeptá se pan Carlin a napije se kafe.

"S lidma. Se životem." Vzdychnu. "Se vším."

Včerejší události mi nedopřály klidu. Rozhození ze Spencer, Madison začínající odhalovat věci, o kterých by měla mlčet, a Aiden snažící se se mnou mluvit, jako by se nic nezměnilo. O tom samozřejmě panu C vykládat nemůžu. Ne jenom kvůli tomu, že jde o jeho dceru, ale protože se sama nedokážu dokopat k probrání se těmi pocity. Jak můžu čekat, že do udělá někdo jiný?

"Tomu nevěřím," řekne mi pan C. "Myslím, že jsi měla špatný den, jako mívají všichni. Co se stalo?"

Chvíli mlčím a pak pokrčím rameny. "O nic nešlo, vážně. Středoškolská telenovela." Zhluboka se nadechnu. "Přijdete si někdy... unavuje vás někdy bejt sám sebou?"

"Tak se cítíš?"

Podívám se do stropu a přemýšlím. "Je nevím. Nevím, co cítím. Nevím, co si myslet. Pocity mi nikdy nešly."

"A co si myslíš?" zeptá se jemně.

Myslím, že mě možná neunavuje být sama sebou, být taková jaká jsem. Unavuje mě nebýt sama sebou. Přemýšlím o Madison, Spencer, Maggie z baru. Vím, co se mi svět snaží říct. Vím, jaká jsem. Jenom se zaboha nedokážu přimět, abych si to konečně připustila.

"Proč je o tolik lehčí být sama... a skrývat se před ostatníma?" zeptám se hodně tiše.

Pan C o tom přemýšlí. "Proč je o tolik snazší odpověď na otázku otázkou?"

Čas vypršel.

Není lehčí být sama. Není snazší se skrývat, ale je hodně těžké být sama sebou.

Chci najít Maggie. Skrývání v davu jí stejně nejde. Zmerčím ji na druhé straně místnosti a získám si její pozornost. Věděla jsem, že získám. Vypadám skvěle.

"Ashley," přisune se ke mně. Kluci jsou fajn, ale když s vámi flirtuje holka, je to úplně jiné. Když víte, že vás chce, je to skoro neodolatelné.

"Napadlo mě, že tě tu najde," řeknu jí. Cítím ji.

Cítím ji. Chci se jí dotknout, chci nakrmit tu mou část, která hladověla.

"Dneska žádný kluci," zavrní.

"Žádný kluci."

Udělá krok blíž. "Počkej," zarazím ji. "Ne tady."

Zatáhne mě na záchodky. Obsazená je pouze jedna kabinka a to je pro nás dostatečné soukromí. Opřu ji o zeď a dovolím si ji políbit. Je to jiné než s klukama, jiné než jejich líbání. Každý líbá jinak a Maggie líbá dobře.

Moc dobře. Tak dobře, že když spláchne toaleta, skoro nedokážu přestat se na ni vrhat, ale necháme toho a čekáme, až ta osoba odejde ze záchodků.

Nejdřív nevidím, kdo s kabinky vyjde, ale vidím, že Maggie vykulí oči. Podívám se za sebe a divně se na mě dívá Spencer.

"Ashley?"

Sotva dokážu mluvit, tak jenom kývnu hlavou. Co tady dělá?

Ale Maggie už se ujala vedení a napřahuje ruku. "Ty znáš Ashley? To je sranda, my jsme skvělý kamarádky. Jsem Maggie."

Spencer se po mně podívá a pak Maggieinu ruku přijme. "Spencer."

"Vážně moc ráda tě poznávám, Spencer," řekne Maggie a přejede Spencer očima od hlavy k patám. Mám chuť jí ubalit facku.

Spencer je k Maggie zdvořilá, ale zdá se myšlenkami jinde. "Hele, Ash, mohla bych s tebou mluvit?" řekne s pohledem přes Maggieino rameno na mě.

Ash? Kde je Ash? To jako já? Jé. Řekla mi Ash. Tak mi ještě nikdo předtím neřekl.

"Ehm, já vlastně musím..." Zavrtím hlavou, nevím co říct. Tak prostě odejdu.

Při odchodu slyším, že se Maggie a Spencer vrátily k svému hovoru, jako by se nic nestalo.

Čerstvý vzduch. Mmm. Čistý kyslík, to jsem potřebovala. Potřebovala jsem vypadnout z Grey, pryč od Maggie a jejího nasládlého parfému.

Pryč od Spencer. Nahlas zaúpím. A byl to takový skvělý večer. Dnešní rozhovor s panem Carlinem mi fakt pomohl, umí říkat hodně věcí s použitím mála slov. Byla jsem připravená vzít si to, co chci, a pak se musela ukázat Spencer.

Ale ve skutečnosti vím, že Maggie není to, co chci. Jenom jsem potřebovala postrčit a Maggie by mi to poskytla. Teď uvnitř tlachá se Spencer a viděla, jak jsem vzala nohy na ramena, jakmile na mě Spencer promluvila.

Ashley Daviesová, pokud jsem to ještě nezmínila, před lidma neutíká. Zavrčí jim do obličeje a vyzývá je, aby zkusili ještě něco říct. Ale kolikrát už jsem utekla jako vyděšené stěně kvůli něčemu, co řekla Spencer?

"Ahoj, krásko."

Podívám se vedle sebe a mým směrem se naklání nějaký blonďatý hňup. Je mi trochu povědomý, ale nedokážu ho zařadit.

"Ahoj."

Uculí se. "Já jsem Glen." Á. Další Carlin mi přišel zničit večer.

Má stejné oči jako jeho sestra, ale jeho úsměv je spíš nechutné zkroucení rtů. Okamžitě ho nemusím.

"A já nemám zájem," prohlásím znuděným tónem.

"Drsňačka," přikývne vědoucně. Zkusím jiný přístup.

"Znám tvou sestru."

Ožije, možná to bere jako dobré znamení. "Hele, já taky. Máme něco společnýho."

Nahlas se zasměju. "Jsi vytrvalej, co?"

"Je to ctnost," pronese uhlazeně.

"Říká se to." Přejedu ho pohledem. Vlastně nevypadá zase tak špatně, pokud člověk překoná počáteční úlisnost.

"No, krásná žena jako ty by tu neměla bejt tak pozdě večer sama, tak co kdybychom šli dovnitř a zatancovali si?"

"Já netancuju," dramaticky pokrčím rameny.

"Ale jdi, tancovat umí každej."

"Neřekla jsem, že neumím. Tancuju jako zatracená primabalerína. Jenom nechci," líně se na něj usměju.

"Á, slečna dělá nedostupnou."

"Slečna není k mání." Je to tak, alespoň pro něj.

Otevře pusu, aby něco řekl, ale pak se podívá stranou k vchodu do klubu. Na tváři se mu objeví ostýchavý úsměv a pak spatřím Spencer.

"Vidím, že ses seznámila s mým starším bráchou," řekne a věnuje Glenovi pohled.

"Je velmi zdvořilý," poznamenám a Spencer obrátí oči v sloup.

"Glene, pochybuju, že má Ashley zájem," řekne mu Spencer. Glen se nepohne. Spencer se obrátí na mě. "Nechceš s Glenem chodit, že ne?"

"Promiň," řeknu mu.

"Díky, že jsi mi zkazila styl, Spencer," vrtí hlavou a zamíří zpátky dovnitř.

"Á, odchází ukecávat bezpočet dalších nic netušících dívek," prohlásím a sleduju, jak vejde do klubu a zamíří k nejbližší osobě ženského pohlaví.

"V poslední době myslí jenom na holky," řekne Spencer omluvně. Myslela jsem, že sem přišla pro bratra, ale zřejmě chtěla mluvit se mnou. Vyženu tu myšlenku z hlavy a přemýšlím, kde je Maggie.

"Tvá kamarádka je zajímavá," prohlásí Spencer a opře se o zábradlí vedle mě. Nic neřeknu. "Ignoruješ mě z nějakýho dobrýho důvodu, nebo jenom pro zábavu?" zeptá se.

"Zábava není dobrej důvod?" opáčím, ale nepodívám se na ní.

Dlouze vzdychne. "Co se děje, Ashley?"

Konečně se na ni podívám a polknu. "Znám tě tři tejdny. Co tři, vídám tě dva tejdny. Neznám tě." Spencer sebou trochu cukne, ale já pokračuju. "Jediný, co jsem po tobě kdy chtěla, bylo, abys mi dala pokoj. Nedělám si srandu, pokud si to myslíš. Vážně bys mě měla nechat bejt."

Spencer chvíli mlčí a já napůl čekám, že odejde, a napůl doufám, že zůstane a bude se dál snažit mě rozmluvit.

"Ve třídě po mně pořád koukáš," prohlásí nakonec.

"To není pravda," odvětím vyrovnaným hlasem.

"Ale je. A neříkám, že jsem z toho nesvá nebo tak... Mně... mně se to líbí." Sklopí zrak a skousne si ret.

"Takže si nemůžu pomoct, přijde mi, že i když tvrdíš, že nemáš zájem, tak ho ve skutečnosti máš."

"Zájem?" ozvu se, ten výběr slov se mi vůbec nelíbí.

"O přátelství," dodá rychle. "Já zájem mám. Jsi zajímavá," pronese upřímně. "Moc ráda bych tě poznala - ve škole o tobě všichni pořád mluví."

"Nezájem."

"Myslíš si, že tě všichni nesnáší, ale oni se tě jenom bojí."

"Nemyslím si, že mě všichni nesnáší. Já nesnáším je," řeknu jí, snad tomu uvěří.

"Bojí se tě, protože nejsi jako oni a nechceš být," řekne mi přesvědčeným hlasem. "To obdivuju."

"Ty mě obdivuješ?" zopakuje, jako bych tomu nemohla uvěřit. Jaký člověk - jaká sedmnáctiletá holka říká takové věci?

Přikývne.

"Ty..." Zavrtím hlavou. "Ty jsi úplně jiná než kdokoliv, koho jsem kdy potkala," prohlásím trochu nevěřícně. Usměje se na mě a v té chvíli chci vzít zpátky všechny hnusné věci, které jsem jí dosud řekla.

"Tááákže..." řekne Spencer a nakloní hlavu. "Jsme teď nejlepší kámošky, nebo jak?"

"No, posledních pár minut jsi mi mazala med kolem pusy, takže...," pokrčím rameny. "Jsi v to mnohem lepší než tvůj brácha."

"Takže jsem prolomila tvou obranu," dloubne do mě Spencer. "Super."

Obrátím oči v sloup.

"Lidé jsou ve své podstatě hodní. Jejich instinkty, jejich úmysly," říká pan C. "Od neznámého utíkají, místo aby se tomu snažili porozumět."

"A vy?" zeptám se.

"Jestli se snažím porozumět?" zeptá se. Přikývnu. "Samozřejmě. Nemůžeš pomoct, dokud neporozumíš."

"Tak proč je to pro lidi tak těžký?" Myslím na všechny lidi ve škole, ty drby, jak si všichni drží odstup. Samozřejmě jim svým chováním a přístupem dávám víc než kupu záminek. Ale bývala doba, kdy jsem nechtěla nic víc než toleranci a kamarádství. Proč mě museli vyčlenit?

"Protože opak je snazší. A lidé tvého věku, drahá, obvykle volí to snazší. Je to jen mládím."

To celkem dává smysl. Proto je asi Spencer tak výjimečná. Chystám se to panu C říct, ale pak zavřu pusu a začnu mluvit o počasí. Tahle sezení začínají jít trochu víc do hloubky. Asi to zvládnu, ale někdy musím změnit téma.

Pan C mě nechává mluvit podle sebe.

Myslím, že pan C asi bude můj nejoblíbenější člověk.

7

Spencer se teď vedle mě sedá každý den. Očekávám to a nikdy mě nezklame. Občas ani nezačne hovor, jenom tam mlčky sedí a něco mi podá - třeba jablko, nebo půlku svého šunkového sendviče. Sušenku. Málokdy něco přijmu, ale zdá se, že jí to nevadí. A řekla bych, že obě máme rády ticho.

Nemusí být vždycky trapné. Uvědomila jsem si, že Spencer bude moc dobrá kamarádka, když mi došlo, že ví, že je v pořádku sedět a přemýšlet, aniž by to bylo trapné. Někdy se bavíme - o všem možném, ale ty rozhovory jsou vždycky pohodové, příjemné slovní přestřelky. Se Spencer se mluví stejně snadno jako s panem C.

Asi bych měla říct, že poslední týden nebo tak jsem si její společnost fakt užívala. Přistihla jsem se, že o ní chci vědět víc. Zbystřím sluch pokaždé, když pan Carlin mezi řečí svou dceru zmíní, něco o Spencer řekne.

"Mojí Spencer chemie vůbec nejde," prohlásil tuhle, když jsme mluvili o mých oblíbených předmětech. "Výtvarka, literatura, slova... ale matika a chemie?" zasmál se a já potlačila nutkání říct 'Já vím'.

Dosud ani Spencer ani jejímu tátovi nedošlo, že mě oba znají. Zajímalo by mě, jestli o mě spolu mluví, aniž by věděli, že mluví o stejném člověku.

Pak si pomyslím, že mám asi problémy s velkým egem, když věřím, že všichni mluví jenom o mně a nemají nic jiného na práci.

V duchu si poznamenám, abych o tom panu C řekla, když mě Spencer vytrhne ze zamyšlení zamyšleně upřeným pohledem.

"Co je?" zeptám se.

Jenom zavrtí hlavou a působí trochu pobaveně. "Vypadala jsi strašně zamyšleně. Udělala se ti vráska a všechno."

"To určitě. Daviesovská kůže vrásky nezná," prohlásím nadutě a otočím obličej ke slunci.

"Ale udělala se ti," nedá se Spencer. "Přímo tady." Natáhne ruku a štípne mě do kůže mezi obočími.

"Hej!" plácnu jí do ruky. "Za sahání se platí." Nedokážu skrýt samolibý úsměv, když to říkám. Zavřu oči a otočím se zpátky ke slunci.

"No, mám sebou pár drobnejch...," řekne Spencer a pak obrátí oči v sloup, abych věděla, že si dělá srandu. Chvíli sedíme mlčky, opět je ticho, ale ani na okamžik nepříjemné.

Po chvilce zívnu.

"Nakazíš mě," napomene mě Spencer. Pokrčím rameny a následně Spencer taky zívne.

"Co děláš o víkendu?" zeptá se Spencer a líně si protáčí hlavu. Chvíli ji při tom sleduju a pak pokrčím rameny.

"Musím si uklidit byt," řeknu a doufám, že mě nikam nepozve, protože bych jí nedokázala říct ne.

Pozvedne jedno obočí. "Ashley Daviesová, dcera rockové legendy, majitelka svěřeneckého fondu si sama uklízí pokoj?"

"Byt," opravím ji. "A ano. Občas." Udělám pauzu. "Zřídka."

"Já ti věřím," zasměje se a pak mě plácne po ruce. "Ale my už máme plány, promiň."

Málem si spolknu jazyk. "Cože?"

"Tvá kámoška Maggie?" začne Spencer. "Pozvala mě v sobotu večer do Gray a ty musíš jít se mnou."

Kdy se ze Spencer a Maggie staly takové nejlepší kámošky? A proč mi to tak vadí?

"Nevěděla jsem, že jste nejlepší kámošky," zamračím se.

Spencer obrátí oči v sloup a zavrtí hlavou. "Když jsi odešla, přimáčkla mě na těch záchodcích ke zdi! Je to milá holka, to jo, ale trochu přímočará."

"Proč jsi mi o tom neřekla?" snažím se neznít, jako že mi to vadí.

Spencer se zatváří zvláštně. "Neptala ses."

"Jak jsem se mohla ptát na něco, o čem jsem neměla páru?" ptám se.

Spencer se tváří podrážděně. "Ehm, proč ti to vadí?"

"Nevadí," odvětím a nechám to úplně být.

"Tak jo," řekne Spencer a nadechne se. "Každopádně musíš jít se mnou. A chránit mě, protože... ne." Spencer se na mě drobně usměje. "Neexistuje způsob, jak to říct, aniž bych zněla jako egomaniak, ale tvá kamarádka mě chce dostat do postele," řekne otevřeně.

Poklesne mi čelist. "Cože?!"

Spencer se zasměje. "Její slova, na moje. Jak jsem říkala, je trochu přímočará."

"Já vím," zavrčím. A to Spencer neví ani půlku. Začíná mi být trochu horko - pokud Spencer ví, že je Maggie lesbička, co si pomyslí o mně? Kámoška tak agresivní lesbický bláznivky. Sakra. "Já Maggie moc nemusím," řeknu rychle. "My... kdysi jsme se znaly."

"V biblickým slova smyslu?" zažertuje Spencer a mě vynechá srdce úder. Jsem moc mladá na infarkt?

"Ne," zakuckám se a muselo to znít divně, protože Spencer mi věnuje zvláštní pohled.

"Jo, takže, ehm, pojď prosím se mnou?" řekne Spencer a spojí si ruce.

"Když tě na těch záchodcích málem ojela, proč jsi souhlasila, že s ní půjdeš?" zeptám se a je to hodně dobrá poznámka, za kterou se musím pochválit, když vezmu do úvahy, že mě Spencer rozhodila tak šíleně, že mám pocit, že bych si měla zkontrolovat pulz.

Nelíbí se mi, že má na mě takový vliv.

"Je fakt, fakt sexy," odvětí Spencer a otevře si mléko. Zírám na ni.

"Teď stoprocentně nepůjdu," řeknu. Nevím, jak bych měla její předchozí poznámku chápat, tak si jenom poškrábu na uchu.

"Ash?" řekne mé jméno. "Prosím?"

"Nejsem tvý garde."

"Jsi má kamarádka."

"Sotva," odfrknu si.

Nic neřekne, a když se na ni podívám, z jejího výrazu se zdá, že jsem ji trochu ranila.

"Promiň," omlouvám se rychle, než mi dojde, co dělám. Okamžitě se usměje.

"Jak milý. Měla jsi strach, že jsi mě ranila," prozpěvuje si a napije se mléka.

"Jdi pěkně manipulativní," řeknu jí, ačkoli to určitě ví.

"A ty jsi pěkně zlá. Jenom hraju tvou hru," odvětí a to můžu přijmout. Nemůžu přijmou celý večer toho, jak Maggie přímo přede mnou Spencer balí.

"Promiň. Mám v bytě děsnej bordel," prohlásím pomalu.

"Pomůžu ti s úklidem," řekne Spencer a zní zoufale. "No tak, umím vzít za práci."

Jsem připravená tu nabídku přijmout, jenom abych ji dostala k sobě do bytu. Ale pak ve mně převáží jiná myšlenka. "Žiju sama," vyhrknu.

Našpulí rty a pokrčí rameny. "No a?"

"Já... nevím," hloupě polknu.

"Dej mi ruku," nařídí. Kouknu na ni, právě natáhla svou ruku. Dej jí svou levou.

Otočí ji dlaní nahoru a usměje se na mě. Její dotek skoro lechtá. Ruce jí hřejou, ale nelepí od potu. Jsou jenom hebké a hřejivé. Asi se mi líbí.

Vyndá propisku a napíše číslo.

"Zavolej mi, kdykoliv mě budeš potřebovat, ano?" řekne a pak si skousne ret. "Na úklid," dodá rychle.

Samozřejmě.

"Táta mě na narozeniny vždycky brával do obchoďáku, protože nikdy nedokázal vybrat správnej dárek. Vždycky mi to připadalo suprový," říkám panu C, který mě podnítil k vyprávění o tátovi. "Ale když jsem pak byla starší, došlo mi, že to je kvůli tomu, že mě nezná dost dobře na to, aby mi něco vybral."

Chvíli nad tím přemýšlím a pak pokrčím rameny. "Ale je to vlastně jedno."

"Proč je to jedno?"

"Protože je už mrtvej." Při tom pan C zkřiví obličej a mě zamrzí, že to znělo, jako bych úplně chladná. Pravda je, že smrt táty pro mě byla hodně těžká. Ne proto, že by mi významně změnila život, protože jsem ho skoro nevídala. Ale protože zemřel v období, kdy mě všichni opouštěli, tak či onak. Zdálo se to příliš kruté, i pro mě.

"To, že nevěděl, co se ti líbí, neznamená, že tě neměl rád," říká pan C. "A tohle bych rád zdůraznil, jen to, že je mrtvý, neznamená, že všechny tvé pocity ohledně jeho vlivu na tvůj život zmizely."

Pokrčím rameny. "To je asi fakt. Nevím. Nebyl to moc dobrej táta, že? Vím, že mě měl rád, ale nedával to moc dobře najevo."

"To může být pro lidi obtížné." Věnuje mi sklíčený úsměv. "Sama s tím máš obtíže."

"Vy ne," řeknu bez přemýšlení. "Vsadím si, že vy jste typ táty, který se může kvůli narozeninách dětí roztrhnout."

Jenom pokrčí rameny.

"Mám pravdu, že? A to proto, že je máte rád," dodám trochu zahořkle.

Jenom se trochu uchechtne.

"Co je?" zeptám se. Řekla jsem něco neúmyslně vtipného?

"Je legračním, že to říkáš. Jsem děsný - děsný ve vybírání dárků. Jen se zeptej mé dcery."

"Co se stalo?" doluje z něj příběh.

"Bylo to loni. Na její šestnáctiny. Byl jsem odhodlaný jí dát dokonalý dárek, tak jsem jí koupil auto, které chtěla." Usměje se na mě. "Nic přepychového. Nechci ji rozmazlovat, ale... nedošlo mi, že ten den dostala kopačky."

Jé. Spencer dostala kopačky. To by mělo být dobré. Nakloním se na židli dopředu.

"A to zrovna na své narozeniny." Při té vzpomínce se uchechtne a vzdychne. "Myslel jsem, že pláče radostí, ale...," odmlčí se zatváří se zahanbeně.

"To je docela děsný," řeknu a cítím drobný záchvěv smutku kvůli Spencer a tomu pitomému klukovi, který jí, byť dočasně, zlomil srdce.

"Jo," přisvědčí. "Jen si to představ. Dostat v den svých šestnáctin kopačky od své první holky."

Holky?

"Ani to auto nechtěla."

Holky.

"Vlastně pořád ještě nemá řidičák. Hm."

Sezení končí.

8

"Čau, Spence."

Spence? Odkud se to vzalo?

"Jsem ráda, že voláš, Ash."

"Jo, no, můj byt se sám neuklidí, tak bys sem měla rychle naklusat," řeknu monotónním hlasem.

"Jasně. Hm. Můžeš pro mě přijet?" zeptá se.

"Ne."

"Ash!"

"Mám málo benzínu." Co když je doma pan C?

"Prosím?"

"Moc škemráš." Proč by mělo vadit, kdyby věděl, že trávím čas se Spencer?

"Moc se bráníš."

"Jsi rozmazlená." Nedovolil by, abych ji ještě někdy viděla, kdyby věděl, že se jeho dcera stýká se školním magorem.

Ví, že jsem šílenější než ostatní, že jo?

"Prostě pro mě přijeď," dokáže do telefonu zapříst. Jak to, že jsem si toho předtím nevšimla? Jak mohla být přímo přede mnou takhle jasně na holky a mě to nikdy nedocvaklo? Možná jsem se narodila bez gaydaru.

Ale to nevadí. Pořád nevím, co mám ohledně Spenceřiny orientace cítit. Z nějakého důvodu mi to ale nepřipadá jako náhoda. Je mi z toho zároveň špatně a zároveň mě to vzrušuje, jako bych měla zvracet, ale mít z toho radost.

"Budu tam." Má mě omotanou kolem prstu.

Stojím na Spenceřině verandě a chystám se zaklepat. Na příjezdové cestě nejsou žádná auta, takže předpokládám, že pan C doma není. Odvážně zaklepu a Spencer je rychle u dveří.

"Jedem," řeknu rychle.

"Počkej," chytne mě za ruku. "Musím si vzít kabelku. Pojď se mnou."

"Ehm, dojdi si pro ni sama."

Dívá se na mě. "Jsi děsně líná."

"A ty vynášíš děsně rychlý soudy," řeknu jí, ale jen se chci vyhnout tomu, abych s ní šla do domu. Co když po mně chce vyjet?

Proč dělám, že by mi to vadilo?

"Rychlý soudy?" odfrkne si Spencer. "Jo. Jasně. Pokud by to byla pravda, rozhodně bych se s tebou nekamarádila."

"Co to má znamenat?"

"Madison Duarteová se mi včera pokusila hodit do vlasů fazoli kvůli tomu, že s tebou kamarádím," odvětí. "Vůbec si mě nevážíš."

"Takže," opřu se o sloupek na verandě a zazubím se na ni, "v podstatě říkáš, že moje přátelství nestojí za jednu fazoli ve vlasech."

"To jsem neřekla."

Dám si ruku přes srdce. "Ne, myslím, že řekla. A jsem uražená a nepůjdu s tebou pro kabelku."

"Tak to tu budeme stát celej den," opáčí Spencer a odhodlaně si založí ruce.

Zasténám. "Spencer, mazej pro tu kabelku!"

"Ne."

"Jestli pro ni okamžitě nevystřelíš, ztrapním tě," varuju ji a ukážu na ni prstem.

Spencer zvedne rty do úsměvu. "Ztrapníš mě?"

Přikývnu.

"Vsadím se, že to nedokážeš," našpulí rty. Je roztomilost sama, když to dělá.

Ale o to nejde. Znovu získám trochu své staré daviesovské jistoty, se svůdným úsměvem se jí nahnu k rameni a lehce jí otřu rty o ucho. Určitě jsem jí cítila se zachvět. Mně zamrazí v páteři. "Vsadím se, že dokážu," zašeptám.

Odtáhnu se a podívám se jí do očí. Oči jí září a jsou přilepené na mé. Polknu, dojde mi, jak se najednou cítím lehce. Spencer si olízne rty a s otázkou v očích se nehne dopředu.

Malinko přikývnu a vyjdu jí vstříc. Její rty jsou strašně blízko mých, skoro přeskakují jiskry. Zaváhám, rty se nám úplně nedotýkají, ale cítím její dech, její očekávání. Ztratí trpělivost a udělá pohyb dopředu, chce přitisknout rty na mé.

Trhnu sebou zpátky a zatleskám. "Ha! Dostala jsem tě."

Spencer se s poplašeným výrazem odtáhne a následně zrudne jako rak.

"Á. To byla paráda," dlouze vydechnu. "Jsi úplně rudá, koukni na sebe."

Rozšíří se jí oči, ale pak jenom zavrtí hlavou a probodne mě pohledem. "Mrcho."

Najednou už nejde o vtip. Spencer se otočí, aby vběhla dovnitř, ale chytím ji za rameno. "Počkej, Spence..."

"Nemluv na mě," otočí se, aby na mě viděla, a výraz má plný hněvu.

"Byl to jenom vtip," zvednu ruce. "Nechtěla jsem tě políbit."

Otevře pusu, aby něco řekla, pak ji zavře a otočí hlavu ke dveřím.

"Spencer? Hej..." Dám jí na rameno i druhou ruku, ale setřese ji. "No tak, neblbni, nepolíbila bych tě."

"Přestaň to říkat," odvětí Spencer a srdce mi v hrudi vynechá úder, protože to zní, jako by brečela.

"Já ne..."

"Kdo ti to řekl?" otočí se ke mně. Je růžová, už se nečervená, je jen zarděná. Naštvaně špulí rty a oči má modřejší, než jsem je kdy viděla. Doslova vyráží dech. Protože nedokážu promluvit, jenom vrtím hlavou.

"Kdo ti to řekl?" zeptá se znovu a já nenacházím slov.

"Ashley?" Dveře se otevřou a objeví se v nich obličej pana C. "Ashley, co tady děláš? Stalo se něco?"

Spencer se zamračením otočí hlavu ode mě k svému tátovi.

"Vy dva se znáte?" zeptá se Spencer.

"Samozřejmě," odpoví pan C. "Ashley je má pacientka. Chodí ke mně už téměř měsíc. Ashley, co se děje?"

"Jenom jsem přijela pro Spencer," vykviknu. Nedokážu se podívat na Spencer, tak se dívám na pana C. "Pokud bude chtít se mnou... jet."

Pan C vypadá zmateně, ale pak se usměje. "Nevěděl jsem, že jste kamarádky. To je výborné. Přinesu ti kabelku, broučku."

Řídím.

"Nikdy jsi mi neřekla, že je můj táta tvůj terapeut," řekne Spencer. Svírá svou kabelku a zírá čelním sklem ven.

"Jo, no, ty jsi mi nikdy neřekla, že jsi na holky," opáčím.

"Odpusť mi, že jsem ti nenapsala celej svůj životopis hned, jak jsem tě potkala," zabručí. "Je to osobní."

"No, to má terapie taky," bráním se.

"Doufám, že jde dobře," prohlásí sarkasticky. Neodpovím. Je těžké řídit a zpracovávat všechno, co se tenhle den stalo. A proč se to všechno točí kolem Spencer? Zdá se, že mi pořádně zamíchala životem, ne že bych si stěžovala.

Taky nedokážu dostat z hlavy, jak vypadala na té verandě. Jsem z ní nervózní. Teď ještě nervóznější. Pořád myslím na to, že když ji tak rozechvěly mé rty na uchu, co by asi udělaly jiné věci...

Ne. Nepředstavuj si to. Protože abych byla upřímná, vůbec netuším, proč se mnou jela. Nejspíš mě nesnáší. A to by přidalo další vrstvu k terapii, které bych se chtěla vyhnout.

"Dobrej, pane C, vaše dcera mi přijde neskutečně roztomilá a nemůžu na ni přestat myslet. Ale myslím, že mě teď nesnáší. Nějaký návrhy?" Jo, Jasně. Úplně to vidím.

A kromě toho mezi námi panuje hodně, ale hodně trapné ticho. Naše první.

Je pro mě velmi těžké se při cestě bránit pohledům na Ashley, protože na ni mám být naštvaná.

Popravdě ze mě zlost vyprchala už dávno, protože se na ni nedokážu zlobit dlouho.

Ashley Daviesová je nádherná. Ví to, ale nesejde jí na tom. Chtějí ji všichni kluci ve škole a všechny holky na ni žárlí. Všichni se jí bojí a neodvažují se k ní přiblížit. Slyšela jsem všechny ty klepy, mluvila jsem s Madison a Aidenem a všemi, kteří ji znali, než se od obyčejných lidí odstřihla a stala se z ní samotářka.

Ale něco mi říká, že se Ashley nikdy nedala považovat za obyčejného člověka. Je neobyčejně chytrá, neobyčejně krásná, zábavná a záhadná. Po areálu školy se promenáduje s vztyčenou hlavou, jako by jí to tam patřilo.

První den ve škole jsem do ni vrazila a srazila ji na zem. Špatný první dojem, ale moje školní zaláskování začalo, když seřvala učitelku a nasupená odešla. Nikdy by to nepřiznala, ale při vyučování po mně pořád kouká. Očividně je to rebelka s měkkým srdcem.

Stručně: Ashley Daviesová vzbudila můj zájem. Ale momentálně bych ji zabila. Když přiblížila rty tak blízko k mým, skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Ale chtěla jsem to, a proto mi puklo srdce, když se odtáhla a rozesmála, jako by to byla nějaká hra. Chci si myslet, že se mi nesnažila vědomě ublížit, a nemyslím si, že by to udělala.

Ale pravda je, že ji moc dobře neznám.

Do jejího bytu vyjdeme mlčky. Je to moc hezká budova, vypadá draze. Nečekala jsem nic menšího, nejsem překvapená.

Oteře dveře do rozlehlého bytu.

"A jsme tu," zamumlá a hodí klíče na stolek. "Pojď," pokyne hlavou a já ji následuju do pokoje, který je předpokládám její ložnice. Je tam velikánská postel s rudým povlečením a přikrývkami. Zeď lemují plakáty - Tupac, The Shins, Metallica. Alespoň je to rozmanité. Je tu obří šatník, tlumená světla a bubnový set. Kromě toho je pokoj prázdný a vlastně dost uklizený. Jsem překvapená.

"Nemáš tu binec," řeknu. "Celej byt je uklizenej." Netuším, jak to mám brát.

"Jo, potrpím si na čistotu," řekne Ashley a padne na postel.

"Tak proč jsi tvrdila, že potřebuješ pomoct s úklidem?" zeptám se a sleduju, jak jí vyhrnuté tričko odhalilo břicho.

"To jsem neřekla. Nabídla ses," odvětí, zavře oči a odpočívá.

"Tak proč jsem vůbec tady?" zeptám se frustrovaně.

"Nemám tucha. Možná bys měla zavolat Maggie." Protáhne se a propne záda. V téhle pozici vypadá moc dobře.

"Ashley." Posadím se na kraj postele. Tohle divné napětí mezi námi se mi nelíbí. Obvykle to takhle nevypadá. Mluvení s Ashley mám ráda - vše, co z ní dostanu, je jako výhra. Není moc sdílná, ale když mluví, dávám bedlivý pozor. "Pojď. Půjdeme ven. Slíbila jsi to."

"Já porušuju sliby hodně snadno," zamumlá Ashley s pořád zavřenýma očima.

"Ashley, tohle není fér."

"Nechci s tebou a Maggie jít do toho pitomýho klubu. Jdi si sama a dej jí, co chce - ošahávej jí zadek, nebo ji líbej, nebo něco. Nechci tam být a dívat se, jak se ochmatáváte," řekne. Nevím, jak dokáže znít tak chladně.

Povzdechnu si. Ashley umí být občas hodně únavná. Nechci být s Maggie. Chci být s Ashley, i když jí přijde, že být se mnou je ztráta času, i když jí nejspíš přijde, že já jsem ztráta času. Občas se zdá, že se mi otevírá, ale pak dokáže zařadit takovou zpátečku, že to působí, že je buď blázen, nebo mě ráda mate.

Nevím jistě, co z toho. Ale vím, že bych ráda zjistila, co se jí honí hlavou, ale zdá se, že k tomu nedostanu příležitost.

Nevím, jak k ní proniknout. Jsem z toho hodně smutná.

Vstanu z postele a ta zavrzá. Udělám několik kroků, když na mě zavolá.

"Spence?"

Líbí se mi, když mi říká Spence. Zní to hodně osobně, a když to říká, vždycky je to s náznakem citu. Líbí se mi to.

"Jo?"

"To naše kamarádění? Nepůjde to," řekne a zní vážně, ale pořád se nehýbá. Řekla bych, že mě právě odepsala. Po tom mém výlevu na verandě nejspíš usoudila, že za to nestojím.

"To je škoda."

Je velmi těžké vyjít ze dveří, ale když odejdu, taky to s Ashley vzdám.

Vplížím se domů pozdě v noci. Táta je vzhůru a čeká na mě.

"Byla jsi venku s Ashley?" zeptá se a já si nejsem jistá, co by řekl, kdybych odpověděla ano.

"Ne. S Maggie - kamarádkou Maggie." Maggie je milá, hezká holka. A umí moc dobře tancovat. Dobře jsem se s ní bavila.

"Aha." Udělá odmlku. "Nevěděl jsem, že Ashley znáš. Nezmínila to."

Jen pokrčím rameny. "Moc se neznáme."

"Je to velmi zajímavá dívka."

Zajímalo by mě, co táta o Ashley ví, co já ne. Kéž bych se ho mohla zeptat, přimět ho, aby mi řekl každý detail.

Ale jen pokrčím rameny. "Eh. Zase tak zajímavá mi nepřijde."

"Divila by ses."

Znovu pokrčím rameny, nenapadá mě, jak jinak zareagovat.

Dala bych většinu věcí za to, abychom se dneska na verandě políbily.

"Půjdu na kutě, tati."

9

Dokázala jsem se vyhrabat z domu. Sedím u baru naproti nějakému klukovi, který na mě dělá oči. Je moc hezký. Není to tak dlouho, co bych mu dělání očí oplatila a zašla si s ním promluvit.

Teď se mi nechce. Ale stejně ke mně přijde. Poklepávám na bar nehty a znuděně se na něj podívám. "Můžu nějak pomoct?"

"Nechceš skleničku?" Vyskočí na stoličku vedle mě. Má moc kolínské.

"Ne," řeknu mu a hodím si vlasy přes rameno. "Co to je?"

Věnuje mi zmatený pohled.

"Ta kolínská," osvětlím mu.

"Aha." S úsměvem si přičichne k tričku. "Drakkar Noir. Líbí?"

Udělám odmlku a pak zavrtím hlavou. "Ne. Voníš jako chlap."

Pak vstanu.

"A na tom je něco špatnýho?" zeptá se s laškovným pohledem.

Jenom pokrčím rameny a rozejdu se pryč. Jo, je.

Můj byt je dost prázdný. Jak Spencer říkala, je uklizený. Nevěděla jsem, co si s ní počnu, až dojdeme ke mně, když tam není co uklízet. Napadlo mě, že dáme řeč a líp se poznáme, po tom moc toužím.

A překvapivě ne v tom smyslu. Chci ji skutečně poznat. Nevyšlo to. Spencer jsem poznala teprve před pár týdny, ale mám pocit, že vedle sebe mlčky sedáváme mnohem déle.

Ačkoliv sedět mlčky sama je skoro stejná zábava.

"Podle Spencer se moc dobře neznáte," prohlásí pan C.

"Jo," dokážu říct a snažím se uklidnit své nervózní ruce. "Chodíme spolu na chemii."

"O tom ses nikdy nezmínila," zvedne propisku.

Jenom pokrčím rameny. "Nenapadlo mě, že je to důležitý." Střelím po něm úsměvem a on mi ho oplatí. Je to měkkota. V dobrém, samozřejmě. O naší "hádce" mu neříkám, ani o tom, že jsem si jistá, že se mnou Spencer už nikdy nepromluví, protože jsem jí to řekla, i když zoufale chci, aby promluvila.

"Znáte to starý rčení, pane C?" začnu. "Když něco odeženete a ono se to k vám vrátí, znamená to, že vám to bylo souzeno?"

Přikývne. "Něco takového. Ano. Proč?"

"Myslím, že taková jsem," zamyšleně svraštím obočí. "Odháním od sebe lidi, abych měla jistotu, že se mnou chtějí bejt. Když se vrátí, očividně chtějí, ale já... asi nevím, kdy s tím odháněním přestat."

"S tím se dá něco dělat," pronese pan C soucitně a já se tomu pokusím usmát. Doufám, že dá.

"Dobré je, že děláš pokroky, Ashley."

Sedím pod svým stromem na nádvoří, mezi rty převracím párátko a studuju mapu světa. Padne na mě stín.

Vzhlédnu.

"Spencer, málem jsem kvůli tobě spolkla párátko," řeknu. Spencer mlčí. Fajn, to je má příležitost. Příležitost se omluvit. Dívá se na mě divně... zklamaně? Nebo jenom mhouří oči proti slunci? Otevřu pusu, abych promluvila, ale vyjde ze mě pouze: "Jak se jmenuje hlavní město Finska?"

Její zklamaný výraz se ještě prohloubí, ale pak se jenom hodně zhluboka nadechne. "Helsinki," zabručí, pak se otočí na patách a odejde.

Páni. Fajn, takže jsem jí dala svobodu, ale žádný velký návrat se nekonal, co?

"To je na houby," řeknu sama sobě tichým, drsným hlasem a sleduju, jak odchází.

Spencer se mnou nepromluvila už týden. Ne že bych to počítala nebo tak, ale... už je to týden. Při chemii sedí každý den u prázdného stolu. Sleduju, jak pokaždé zrudne, když se jí učitelka zeptá na něco, co jí uniklo - bez mojí pomoci v tom plave. Předstírá, že neví, že na ni zírám, ale když zachytí můj pohled, neodvrací oči. Já taky ne.

Chvíli na sebe koukáme a pak oči odvrátíme. Při obědě chodí každý den kolem mého stromu, ale vůbec mi nevěnuje pozornost. Já dělám to samé, nebo to alespoň předstírám.

Už se mi tolik nelíbí být sama. Asi mám něco, co mi chybí, jakkoli trapně to zní. A Spencer mi vážně chybí.

Mámě moje sklíčenost neunikla, tak mě pozvala k sobě na večeři. Dělá to z povinnosti, myslí si, že musí. Podle pana C laskavost plodí laskavost a to zní jako něco, s čím by souhlasila i Spencer. Tak jsem se rozhodla mámino pozvání přijmout.

"Ta bramborová kaše je... kašovitá," řeknu a naberu si sousto. Máma mi věnuje nejistý úsměv. Nemůžu uvěřit, že sama vařila. Umí vařit moc dobře, když chce.

"Ochutnala jsi nakládaný česnek?" zeptá se a zatočí sklenkou s vínem. Přikývnu. "Chceš nalít?" zeptá se. Zavrtím hlavou. Jsem trapně nesvá. Stůl je hrozně velký.

"Příště bychom se měly najíst u mě v bytě," pípnu. "Je domáčtější," rozhlédnu se po obří jídelně.

Matka mi věnuje překvapený pohled. "Příště?" zeptá se.

Trochu ostýchavě přikývnu. "Podle pana C bychom spolu měly trávit víc času jako rodina," zamumlám.

Matka udělá krátkou odmlku a pak se široce usměje. "Tak dobrá tedy. Příští týden ve stejnou dobu?"

"To zní dobře," zazářím. Není to tak těžké.

"Jen předtím nezapomeň trošku uklidit."

"Moje máma dělá skvělý kuře alá bažant," povídám panu C při našem posledním sezení ten týden. "Docela to šlo. Takhle jsme spolu byly hodně málo od... no, od smrti táty."

"Bylo to pro ni těžké období?"

"Ne, ale pro mě jo. Asi jsem ji odřízla víc, než jsem si myslela... Ale mění se to," přiznám.

Pan C spolu se mnou přikyvuje a usmívá se. "Jak jsem říkal, Ashley. Laskavost dokáže vyřešit spoustu problémů."

"Mě jenom nenapadlo, že budu moct s mámou bejt, aniž bych se chtěla oběsit," prohlásím. "Zní to klišovitě, ale není úplně trapná, když jí neodsekávám." Pokrčím rameny. "Se mnou je asi těžký pořízení."

"Jsi úžasná mladá dívka," řekne mi pan Carlin. "Jen máš ostré hrany," mrkne na mě.

"Nějaká další dobrá rada?" zeptám se. "Za tyhle věci přece dostáváte zaplaceno - pomáhat mi nebejt tak na zabití."

"Myslím, že to zvládáš. Laskavost. Dobrota. Buď na lid milá a oni ti to oplatí."

Hodně jsem o tom, co pan C říkal, přemýšlela. Chování v životě má hodně společného s tím, jaký na vás má daná věc vliv. Například mé neurotické, hnusné chování vůči Spencer pramení z mých vlastních nejistot.

V pondělí jsem se rozhodla, že už mám předstírání toho, že mi na Spencer nezáleží, dost. Znám tu holku něco přes měsíc a nemůžu na ni přestat myslel. Je čas to s ní napravit.

Přišla jsem do třídy dřív. Spencer si vypisuje poznámky a já se posadím na kraj její lavice. Zatváří se překvapeně, ale pak nasadí neutrální výraz. "Dělám si poznámky."

"To vidím."

Píše dál. Vezmu ji propisku.

"Dělám si poznámky," zopakuje podrážděně.

"To už jsi říkala," odvětím a strčím si její propisku za ucho. Konečně na mě pohlédne. "Omlouvám se."

"Za co se omlouváš?" podívá se na mě nezaujatě.

"Tuhle hru hrát nemusíš. Já se neomlouvám, pokud to nemyslím opravdu vážně," řeknu jí a doufám, že zním upřímně. Její tvrdý výraz trochu povolí, měkne. "A chybíš mi při obědech."

"Myslím, že asi budeš bipolární," řekne.

"No tak. Chybí mi naše příjemný ticha," dloubnu ji do ruky.

"Ne, vážně," řekne, ale nedokáže skrýt úsměv. "Jsi blázen. Musím se na tebe zeptat táty, protože..."

"Já vím, každou chvíli se chovám jinak. Ale taková už jsem, je to daviesovská hysterie," snažím se ji okouzlit.

"Slibuješ, že na mě budeš milá?" zeptá se. "Už žádná bipolární Daviesová?"

"Pokusím se."

"Žádný pokusím se." Ztiší hlas. "Líbí se mi ta druhá Daviesová - úžasná, spontánní, holka, která je milá, aniž by si to uvědomovala."

Když to Spencer říká, celá zrudnu, a jí to neunikne. "Jé. Podle mě jsi taky úžasná, Spence," žertuju, ale nedokážu se přestat červenat. Ani usmívat.

Spencer se podle všeho taky nedokáže přestat usmívat. Sáhnu pro její propisku za svým uchem. "Tu máš. Můžeš si dokončit poznámky." Ukážu na svou lavici. "Budu tamhle, kdybys mě třeba chtěla navštívit."

Přišla.

Učitelka sáhodlouze vykládá a Spencer po mně během jejího výkladu pořád kouká. Myslí si, že to nevidím. Ale já to vidím. Po hodině vyjdeme ze třídy společně.

"Nerozuměla jsem jí ani slovo," přizná Spencer.

"To možná kvůli tomu, že jsi měla moc práce se zíráním na můj profil," řeknu já, zatímco přijdeme k mé skříňce.

Spencer zalapá po dechu. "To není pravda!"

"To je v pohodě," prohlásím samolibě a odemknu zámek. "Nevyčítám ti to. Taky se považuju za neodolatelnou." Podívám se na ni a vidím, že se šíleně červená. Něco uvnitř mě zažije pocit tepla, pak mírného brnění.

Myslím, že vám to nemusím říkat, ale Spencer je nádherná, když se červená. Zvlášť, když se na mě dívá jako teď, mi vyráží dech.

"Ukaž," vezme mi z ruky učebnici. "Doprovodím tě do třídy." Její rudé tváře blednou, už jsou jenom mírně růžové. Zdá se, že se vzpamatovala poměrně rychle, a nose mi učebnice do třídy.

Já ale ne. Ten pocit tepla a brnění mám celý den a žaludek mi dělá kotrmelce, kdykoliv na Spencer u skříněk pomyslím.

10

"Jaká je odpověď?"

"Spencer, tohle jsou laborky. Nehledáme odpovědi. Hledáme řešení," řeknu a odkapávám přesně odměřené kapky do kádinky.

"Aha. Jasně," odvětí Spencer a pobaveně mě sleduje. "Jaký je řešení?"

"Pššš. Soustředím se," řeknu. Občas je těžké mít Spencer za partnerku na laborky.

"Já vím," zašeptá. "Máš patentovanej ashleyovskej přiblblej výraz."

Opatrně odložím pipetu a pohlédnu Spencer do očí. "Nemám přiblblý výrazy."

Jenom se na mě zazubí a potlačuje smích.

"Fajn. Udělej si to sama," řeknu a přišoupnu k ní pomůcky. Šoupne mi je zpátky.

"Už si z tvýho vědátorskýho výrazu srandu dělat nebudu," slíbí naprosto vážně. Potlačím vlastní zasmání a povzdechnu si.

"Nemůžu uvěřit, že já jsem z nás ta chytřejší," zamumlám, zavrtím hlavou a pokračuju v experimentu.

"Já to slyšela."

"Ráda pozoruješ lidi," prohlásí Spencer a pak si ukousne z dortíku a podá mi ho. Udělám totéž.

"Asi jo," odvětím a rozhlédnu se. "Možná je to jenom zvyk."

"Čeho si všímáš?" zeptá se a přisune se blíž.

"Cože?"

"Ráda bych to věděla. Já se většinou tolik soustředím na to, co se kolem mě děje, že mi toho spousta uniká," řekne.

"Tomu nevěřím," řeknu jí a je to tak. Ačkoli možná může mít pravdu, pokud se dá soudit podle jejího výkonu při hodinách chemie.

"Je to tak," řekne a ukousne si z dortíku.

Na chvilku se rozhlédnu a pak ukážu k dalšímu stromu několik metrů od nás u schodů. "Vidíš tamhle ty děcka? Ty gotiky?" zeptám se. Spencer přikývne. "Znám je od školky. Co je znám, jsou nejlepší kamarádi. Oba jsou hodní. Pokud je budeš sledovat, on jí každý den oloupe pomeranč a ona mu vždycky dá svoje čokoládový mlíko."

Spencer pozvedne obočí.

"A ten kluk tamhle u fontány? Jmenuje se Arnold a pokaždý, když projde kolem Susan Clarkový tamhle u knihovny, což dělá každej den, usměje se na něj a on celej zrudne. V druháku se mnou oba chodili na anglinu a on jí pomáhal se závěrečnou písemkou."

"Tamhle ty kluci si úplně každej den kopou s hackysackem a pořád jim to nejde."

"Shirley Jacobsová chodí na záchodky každej den ve stejnou dobu."

"Tamhle ti svalovci se pořád snaží vyvolat bitku s jídlem. Jednou hodili jablečný pyré na ředitelův příčesek."

Spencer teď víc sleduje mě než lidi, na které ukazuju. Nakonec se na ni podívám. "Co je?" Nic neřekne, jen trochu vrtí hlavou a vraští obočí. "Ha! Teď máš přiblblej výraz ty!" oplatím jí to. Pořád nic neříká.

"Tak fajn, co je?" vyzvídám. Nakonec se Spencer usměje.

"Jsi hrozná měkkota," řekne a podá mi dortík.

"Nejsem," odvětím rozhořčeně.

Sebejistě přikývne. "Ne, jsi. Zašla bych tak daleko, že řeknu, že jsi... sladká."

"Jako cukr," zazubím se na ni. Pak se na ni podívám. "Vidíš tamhle tu holku Spencer? No, je docela správná, ale nejdřív jsem si myslela, že je otravná. Nenechala mě na pokoji, ale pak jsem jí celkem přišla na chuť. Myslím, že je v pohodě."

Spencer předstírá zamračení. "Celkem?"

"Jo," pokrčím rameny. "Jenom celkem."

Vytrhne mi dortík z ruky. "Když mluvíme o přicházení na chuť, chci tě o něco poprosit."

"Ne."

Ignoruje mě a pokračuje. "Maggie mě pozvala ven."

Pokrčím rameny. "Prostě řekni ne."

Spencer si skousne ret. "No, o to právě jde. Nechci říct ne."

Podívám se na ni a snažím se ignorovat zvláštní bolestivé píchnutí v břiše. "Počkej - jako na rande?"

Spencer okamžik váhá, ale je to dostatečně dlouhá doba. Ne. Bože, hnus.

"Spencer!" zasténám. "Ne. Milionkrát ne."

"Co je?" zalapá po dechu. "Maggie je hezká a líbím se jí a..."

Já jsem hezká! Ve skutečnosti mnohem hezčí. Ale neřeknu to. "Není to tvůj typ," řeknu.

Spencer se skoro zasměje. "Ty znáš můj typ?"

"No... ona to není," bojuju se slovy. "Maggie není ničí typ. Ona jenom... lidi využívá."

"Tak proč s ní kamarádíš?" zeptá se Spencer.

"Nekamarádím."

"Ten večer na záchodcích jste mi přišly dost kamarádský," zkusí to Spencer.

Srdce mi skočí do krku. "To není pravda."

Spencer na mě na okamžik přimhouří oko, pak jenom pokrčí rameny. "No, v každým případě mi jenom musíš v domluvenou dobu zavolat, abych mohla zmizet, pokud budu chtít."

"Á... starej trik s falešnou domácí krizí," moudře přikývnu.

"Jo."

"No, ne."

"Ashley!"

"Pokud navzdory mý radě půjdeš s Maggie na rande, tak musíš následkům čelit sama," prohlásím a doufám, že ji to odradí.

"K přátelům bys fakt měla být milejší," opáčí Spencer.

"Na škole jsou jiný lesbičky," vyhrknu. "Jenom kvůli tomu, že jsi na holky, se nemusíš spokojit s šílenou Maggie."

Spencer pozvedne jedno obočí. "Jiný lesbičky? Vážně? Kde?"

"Jsi v LA. Vyraž pár metrů libovolným směrem," zamumlám, pak se zakloním, zavřu oči a nechám se oblažovat sluncem.

"Neříkám, že si ji chci vzít," řekne Spencer vyrovnaně. "Jenom chci jít ven a pobavit se."

Posadím se. "Já tě ven vezmu. Jsem větší sranderka než Maggie."

"Srandistka," opraví mě Spencer.

"Větší srandistka. Vlastně větší všechno," prohlásím.

"Já vím," řekne Spencer vážně. "Ale ve městě už jsem dlouho a mám pocit, jako by... já nevím."

"No tak. Půjdeme do Gray. Můžeš balit kočky, budu tvá parťačka. Jenom... nech Maggie bejt," prosím. Doufám, že se nezeptá, proč se o Maggie tolik starám.

"Ashley," položí mi ruku na paži. "Je to jedno rande. Mám potřeby. Bude to dobrý."

Chvilku mlčím a pak její ruku setřesu. "Hnus! Nespi s ní! Prosím, Spence. Bože."

"To nebudu!" zvolá Spencer.

"Mluvila jsi o svých potřebách! Budeš," prohlásím zasmušile.

"O mých potřebách jít na rande a nechat se obletovat někým sexy, kdo má o mě zájem," řekne. "O potřebách každý sedmnáctiletý holky."

Zamračím se na ni.

"Odpustíš mi," prohlásí s úsměvem.

Vím, že ano.

"Dnes moc nemluvíš," všimne si pan C. Jenom pokrčím rameny.

Nemůžu mu říct, že je to kvůli tomu, že jeho nádherná dcera, která mi padla do oka, jde na rande s první holkou, se kterou jsem spala. Nemůžu mu říct, jak moc mě to děsí - že se do ní Spencer zamiluje, nebo že jí Maggie řekne, co se mezi námi ve skutečnosti stalo.

Spousta by se toho mohla pokazit a já o tom nemůžu s nikým mluvit. Ani s panem C, bojím se, že by všechno vyklopil Spencer, což by samozřejmě neudělal, ale... mě není pomoci.

"Dneska nemám svůj den," prohlásím. "Jsem... unavená."

Pan C se zasměje. "Stává se z tebe dospělá."

"Nemyslím, že je to tím, myslím, že... já nevím." Mnu si prsty spánky. "Měl jste někdy pocit, že prostě nevíte, co máte udělat? Byl jste paralyzovanej... něčím?"

"Strachem?" zeptá se pan C.

Přikývnu. "Možná."

"Strachem z čeho?"

Pokrčím rameny a pečlivě volím slova. "Z toho, že možná nejsem taková, jaká si lidi myslí. Že je třeba zklamu."

"Každý, kdo v tvém věku přesně ví, kdo je, se rozhodl předčasně," řekne mi pan C.

"Ale co když je to hodně... nečekaný?" zeptám se a cítím se pitomě.

"To činí lidi úžasnými, Ashley. To nečekané."

Cítím se sklesle. "Já nevím."

"Buď sama sebou. Dobře to dopadne."

Ležím doma sama. Úkol z chemie dělat nemůžu. Nutí mě myslet na Spencer.

Mám chuť zavolat mámě, ale ani já nejsem tak ubohá. Jak to, že mi samota tak vyhovuje? A proč mi to teď začalo tak moc vadit?

Zazvoní mi telefon.

"Haló?"

"Ashley." Spencer popadá dech. "Potřebuju tvou pomoc."

Okamžitě se posadím. "Kde jsi? Co se stalo?"

Uklidní mě její zahihňání. "Nic. Chystám se na rande!"

Super. Znovu si lehnu. "To se máš."

"Jé. Přijeď. Můžeš mi radit, co mi sluší."

Sluší jí všechno. "Spencer, určitě ti bude slušet všechno." Než zajdu moc daleko, skousnu si jazyk. "Kromě toho nemá tvůj táta rád, když mu do domu chodí jeho terapeutický pacienti."

"Nejsi především jeho pacientka, jsi především moje kamarádka, jasný?" řekne přesvědčeně. "A kromě toho bude rád, že mám novou kamarádku. Moc jich tu nemám."

To je tak sladký, že sotva dokážu mluvit. Ale nakonec promluvím, sarkasticky. "Proto ti přišlo jako dobrej nápad jít s Maggie na rande."

Spencer se zasměje. "Už se s tím smiř. Přijedeš, prosím? Chci tě před odchodem vidět."

Jak bych jí to mohla odmítnout?