Deka z hvězd

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

22 - Pokušení

Neležet uplynulý týden a půl vedle Ashley bylo mnohem těžší, než jsem očekávala. Myslela jsem, že to bude jen na jednu noc, ale nedala si říct. Nikdy se nevzbudí, když sundám přikrývku z postele a lehnu si na podlahu vedle ní, když slyším venku zvednout se vítr. Díky dece navíc je v teple.

Když vím, že nespí natolik hluboce, abych se mohla přesunout vedle ní, aniž bych ji vytrhla ze spánku, přesunu si polštář do nohou postele a dívám se na ni. Ne šmíráckým pohledem, ale bože-ty-jsi-tak-nádherná pohledem.

Nijak zvlášť netoužím po tom opět zkolabovat na kuchyňské podlaze, ale nastává tolik okamžiků, kdy se jí chci dotknout, cítit její pokožku na své. Nastává tolik okamžiků, kdy je má ruka přitahována k její, zatímco někam jdeme, a jediný důvod, proč si uvědomuji, co dělám, je jediný důvod, proč se vůbec zarazím.

Dnes šli Ashleyini rodiče poprvé do práce po vánoční dovolené a bylo by mi jich líto, kdyby mi na tom byť trochu sešlo. Nechali jí seznam věcí, které má udělat, a nevypadala tím moc potěšeně. Myslím, že jde hlavně o úklid. Pomohu jí. Nic lepšího na práci stejně nemám.

Otevřou se dveře obývacího pokoje a Ashley si zrovna nasazuje gumové rukavice, když moje veselé oči vyhledají její. Dnes má vlasy vyčesané nahoru a její odhalený krk znamená pro tyhle rty větší pokušení, než dokáži říct.

"Chceš k tomu i masku?" zeptám se jí škádlivě.

"Moc hezký," rychle se zazubí. "Dobře, těžké volba. Vysávání, nebo hledání pavučin s tou... tou věcí na prach."

V tomhle domě pavučiny nemáme. "I když ta ‘věc na prach’ zní lákavě, budu vysávat."

"A zvládneš to?"

"Ano, Ashley. Umím používat vysavač."

"Ne." Trochu zvedne ruce ve žlutých rukavicích do vzduchu a zamává s nimi směrem k předsíni. "Chtěla jsem říct, že je to elektrický přístroj. Nestane se něco, že ne?"

"Každé ráno ti dělám kafe. Myslím, že se nic nestane."

Ztěžka dosedne na křeslo a dá si nohy na kraj konferenčního stolku. "Kafe zní skvěle, díky."

Ještě ani nezačala! "Koukej vstávat. Budu mít práci."

Ashley nasadí trochu zklamaný výraz a já se musím usmát, zatímco vstává z křesla. "První pravidlo: Neopovaž se za žádných okolností projít celý seznam a udělat z něho většinu za mě, odškrtávej, co jsi udělala, abychom to nedělaly obě, rozuměno?" Na můj úšklebek reaguje zvednutým obočím. "A ani náhodou tě nenechám z trávníku před domem uklízet psí ho-"

"Dobře," přeruším ji a musím se usmát. "Řekla bych, že jsem si ta pravidla vryla do paměti," řeknu posměšně.

Ukáže směrem ke kuchyni. "Budu tam nebo budu vynášet odpadky, které voní úžasně."

"Jsem si jistá, že tě najdu."

Jakmile odejde z pokoje, zavrtím hlavou a zaměstnám se rozmotáváním šňůry od vysavače, celou dobu jsem si vědomá, že se pořád mírně usmívám.

O pět minut později mám šňůru konečně rozmotanou a podařilo se mi splnit náročný úkol v podobě stisknutí zapínače. Když byl Glen náhodou přinucený vysávat v obývacím pokoji, vždy se vyhýbal nábytku a konferenčního stolku a byl hotový za méně než dvě minuty. Mně to trvá asi deset minut. Pokud myslíte, že je to dlouho, měli byste vidět mou matku.

Jednou jsem se snažila sledovat klíčovou filmovou scénu, když se rozhodla pustit se do domácích prací. Zvýšila jsem hlasitost a povzdechla si, když mi zablokovala výhled na televizi, a poklesla mi čelist, když náhodou vytáhla ze zásuvky šňůru od televize, o které si myslela, že patří k vysavači.

Posunu nohou jeden konec konferenčního stolku a chci pod ním začít druhou rukou uklízet, když vtom zaslechnu bouchnutí kliky od zadních dveří do kuchyňské zdi. Ashley vpadne do pokoje, ještě než stihnu vypnout vysavač.

"Uhni, uhni, uhni, uhni, uhni, uhni," opakuje.

Rychle odstoupím a Ashley si převezme vysavač, právě když Christine projde hlavními dveřmi. Přístroj je momentálně vypnutý. "Ahoj, mami," řekne a trochu popadá dech. Pořád má gumové rukavice.

"Och, ahoj, Ashley."

"Zdravím," odvětí Ashley formálním hlasem, který je pro ni nepřirozený. Trochu se uchechtnu a poškrábu se na tváři.

Její matka vypadá zmateně. "Proč máš při vysávání rukavice?"

Ashley shlédne na své žluté, gumové ruce. "Více úkolů najednou to je moje."

S Christine to ani nehne. "Ano, tím jsem si jistá."

"Kvůli čemu jsi přišla domů?"

Její tón je téměř nepřátelský, když odvětí: "Pro poštu."

Ashley zvedne poštu z pod stolku a projde každou položku. "Je tu účet za elektriku, za který se mimochodem předem omlouvám. Účet za telefon, za který se nebudu omlouvat, protože jsem si jednou objednala pizzu a časopis. To je všechno."

Myslím, že na účty v lednu se nikdo netěší.

Christine řekne Ashley, že se musí vrátit do práce, a jakmile je auto pryč, otočím se k ní. "Uhni?" zeptám se a pobaveně zvednu čelo.

Usměje se té otázce. "Myslím, že ‘Promiň, Spencer, viděla jsem mámu, jak vystupuje z auta, mohla bys prosím přestat vysávat, aby neviděla, jak se vysavač sám pohybuje po pokoji?’ by nefungovalo tak dobře."

Když jsme skončily se seznamem, který tu Christine nechala, šla se Ashley osprchovat. Říkala, že po uklízení se vždy cítí špinavá. Řekla jsem jí, že počkám venku, jakmile se znovu objevila ve svém pokoji a měla na sobě jen osušku. Oči mi přitáhla kapka vody, která jí stékala po krku na hruď, jež se jí viditelně zvedala.

A venkem jsem myslela skutečný venek. Před okamžikem jsem slyšela, jak se otevřely a zavřely hlavní dveře, takže když si ke mně náhle přisedne, nenadskočím. Mrazivý vzduch naplní její spokojené vzdychnutí a je tak díky němu o něco málo teplejší. A mé tělo je díky němu téměř také o něco málo teplkejší.

Líbí se mi, jak voní v kteroukoli denní dobu, ale když zrovna vyjde ze sprchy, voní neuvěřitelně. "Nevoníš špatně," řeknu mile.

"Prosím tebe," protáhne. "Pořád smrdím po saponátu."

"Nesmrdíš," nesouhlasím.

"Budu smrdět po saponátu, dokud mi nebude třicet."

Obrátím oči v sloup a zachytím pohledem ženu, která vypadá na pozdních padesát, jak jde ke mně a Ashley. Trvá mi jen okamžik si na ni vzpomenout. Neviděla jsem ji přinejmenším osm měsíců. Byl to jediný člověk, který se mnou mluvil, než se objevila Ashley. Pan Banks je většinou striktně zamlklý. Když k nám přijde, mám na tváři široký úsměv.

Její úsměv odpovídá mému. "Spencer Carlinová, neviděla jsem tě měsíce. Jak ses měla?"

"Vlastně dobře." Ukáži palcem směrem k Ashley. "0na je skvělá společnost."

Ashley vypadá úplně zmateně. "Spencer?"

Ta žena, Sandra, se otočí k Ashley a upřeně na ni pohlédne, čelo jí zvrásní zamračení. Postoupí krok dopředu a nakloní se, aby měla tvář těsně před Ashleyinou, snaží se upoutat její pozornost.

"Baf," řekne temně.

Ashley, která si není ničeho vědomá, otočí krk, aby mi pohlédla do očí, které sledují Sandru. "Spence?" opakuje. "Ty konečně začínáš bláznit?" Pozvedne obočí. "S kým to mluvíš?"

"Ehm..."

Sandra se narovná a pohlédne na mě s rozšířenýma očima. "Ona tě slyší."

S drobným úsměvem obejdu Sandru na druhou stanu. Ashley mě sleduje očima.

"Ona tě vidí."

Skousnu si koutek spodního rtu a přikývnu.

Sandra postoupí blíže. "Jak?" unikne jí ze rtů naléhavě. Ve zmatku rychle vrtí hlavou. "Jak jsi to udělala?"

Ashley má v očích veselé plamínky. "Takže přiznáváš, že konečně blázníš? Můžeš to zopakovat, abych si to mohla nahrát?"

Na ženu vedle mě pokrčím rameny. "Nevím. Prostě se to... stalo."

"Musíš mi říct, jak jsi to udělala, Spencer. Musím to vědět."

Sandra zemřela na mozkový nádor před dvěma lety. Zemřela dva dny předtím, než měli s manželem možnost obnovit manželské sliby, a vím, jak zoufale touží po tom, aby s ním mohla mluvit. Cítím její zoufalou touhu říct dětem, jak je na ně pyšná, a aby to slyšely.

Cítím se špatně, že pro ni nemám odpověď. "Nevím. Vážně, kdybych věděla, jak bys - jak by kdokoli - tohle mohl, tak bych ti to řekla. Přísahám."

Sandra se otočí na Ashley, která se náhle tváří mnohem vážněji, když vyhledá mé oči. Přistoupí ke mně blíže. "Obtěžuje tě někdo?" zeptá se ochranitelsky, přičemž se kolem opakovaně rozhlíží.

"Ne, to je dobré."

"Co kdybyste si dali odchod?" požádá auto zaparkované u obrubníku. Sandra je na druhé straně od ní.

"Ashley," nabádám ji jemně. "To je v pořádku, nikdo mě neobtěžuje."

Tvář se jí vyboulí od jazyka a pak se ke mně otočí. "Aby bylo jasno, nevěřím ti."

Sandra nás sleduje s pobavením ve svých oříškových očích.

"Prostě... si sedni."

Z jejích očí poznám, že mi vyhoví, ale než se pohne, tentokrát téměř pohlédne na Sandru. "Ať jsi, kdo jsi-"

"Sedni si." Ukáži na zídku, oči rozšířené.

Ashley rozmrzele odkráčí a nechá mě tam se ženou, jejíž tělo je stejně studené jako moje. Nasadím rozpačitý výraz. "Promiň."

"Ne." Sandra zavrtí hlavou a na její tváři spatřím drobný úsměv. "To bylo... nemyslím, že pro to dokážu najít slova."

"Kdybych věděla, jak k tomu došlo, řekla bych ti to, přísahám."

"Já vím, zlato. Promiň, jestli jsem dala Ashley důvod tě bránit."

Vím, jak bych se cítila na jejím místě, a tak zavrtím hlavou. "Ne, vážně, chápu to." Abych odlehčila téma, zeptám se: "Jak se daří dětem?"

Ashleyino zírání povadá, ale její oči zůstávají přilepené na mém těle, ujišťují se, že mi nic nehrozí.

Sandřina tvář se okamžitě projasní. Řekne mi, že se jim daří báječně a že její nejstarší dcera právě odpromovala na vysoké. Musela během ceremoniálu stát, ale bylo jí to jedno, hlavně, že to viděla.

"Ještě jednou se omlouvám, Spencer," řekne mi Sandra po krátké konverzaci. "Ale kdyby sis vzpomněla, nebo-"

"Určitě ti dám vědět," hned ji zarazím. "Slibuju."

Má na tváři vřelý úsměv, když jemně přikývne. "Uvidíme se." Stočí zrak k Ashley. "A jsem si jistá, že někdo jiný tě nespustí z očí."

Jemně se uchechtnu a otočím se k Ashley, která měla oči upřené na mé rty. Po tomhle odpoledni si uvědomuji, jaké mám v porovnání s jinými lidmi štěstí. V porovnání se Sandrou. Znovu se k ní otočím. "Měj se," zamumlám jemně k její odcházející postavě. Zajímalo by mě, jestli ji brzy znovu uvidím.

Ashley je vyplašená. "Měj se?"

"Nemluvila jsem s tebou," ujistím ji.

Její ramena se viditelně uvolní. "A s kým jsi mluvila?"

"Chceš říct, s kým ses to chystala pustit do křížku?" zeptám se neomaleně. Věnuje mi pohled. "Byla to kamarádka," odvětím.

"Kamarádka?" opakuje a pak si přitáhne spodní ret do úst.

"Ano," odpovím.

Odpočítávám od pěti. Ashley se vyhýbá mému pohledu. "Zvláštní kamarádka?" zeptá se a snaží se působit nenuceně.

"Jé," zacukruji.

Trhne hlavou ke mně. "Co?" dožaduje se.

"Ty žárlíš."

"Nežárlím," řekne a pak se odvrátí a pravděpodobně se usměje.

Popojdu, abych na ni pořádně viděla. "Samozřejmě, že ne."

"Nežárlím," zdůrazní.

"Dobře."

Na pár minut je ticho a já se usměji na malou holčičku naproti přes ulici, jejíž matka se jí snaží z trička odstranit ublinknutí.

"Ale kdybych hypoteticky fakt žárlila," udělá ve vzduchu uvozovky, "tak by ses měla přestat usmívat, jak ses usmívala, na ženu, kterou nevidím."

"Hypoteticky," opakuji a cítím se samolibě. Nemohu uvěřit, že by někdo jako Ashley žárlil na mě a na někoho, na koho se usmívám.

"Samozřejmě."

Sklopím zrak a usměji se, pak pohlédnu zpátky na ni. "No, kdybys hypoteticky žárlila, považovala bych to za roztomilé."

Ashley se otočí a pořádněji na mě pohlédne. "Já jsem tvoje jediná zvláštní... osoba, že jo?"

Musím se zasmát absurditě té otázky. "Ano, Ashley."

Později, když jsem zpátky v domě, je Ashley v kuchyni, když zazvoní telefon. Bezmyšlenkovitě ho zvednu. "Haló?" ozvu se zvesela. Jakmile ta slova vyslovím, otevřu šokovaně ústa. Rychle si uvědomím, že volající mě neuslyší a s pokrčením rameny zavěsím, přičemž řeknu Ashley, že telefon nejspíše brzy opět zazvoní.

O vteřinu později zvonu zazvonil a Ashley ho zvedla. Byl to Raife a ptal se, proč poprvé nepromluvila, a Ashley mu řekla, že byl špatný signál. Volal, aby jí řekl, že s Christine přijdou domů pozdě a aby si objednala, co bude chtít. Ashley vypadala, jako by z toho měla téměř radost.

Po naplánování její večeře a na jaký film se budeme koukat, Ashley nedbale ukáže rukou ke schodům. "Fajn, půjdu nahoru a budu dělat... sedy-lehy. Takže kdybys mě slyšela sténat nebo tak, tak to je ten důvod."

Zčervenám jako malina. "Ashley."

Zasměje se. "Co? Myslím to vážně."

"Panebože, mlč," odvětím a snažím se uklidnit tváře.

"Chceš, abych to dělala tady?"

"Co? Ne!"

Oči má veselé, když se znovu zasměje. "Spencer, přísahám, že budu dělat jenom sedy-lehy," řekne, trochu si vytáhne tričko a ukáže na své dokonale pevné břicho, kterého se mé ruce touží dotýkat víc než čehokoli. "Koukni na to, samý tuk, žádné svaly."

Obrátím oči v sloup, stále cítím, jak mi planou tváře. "Jsi hrozná."

Tričko jí opět zakryje pokožku. "Ukázala jsem ti svoje," začne s hravým výrazem.

Nakloním hlavu na stranu a ukáži jí prostředníček. Nahlas bych jí ta slova nikdy neřekla. Ani to tak nemyslím a rozesměji se ve stejnou chvíli jako ona.

"Prosím," řekne.

"Ne-e."

"Nežádám tě, aby ses svlíkla do naha, jenom chci vidět tvé břicho."

Samotná myšlenka na to stačí, aby si můj žaludek myslel, že je na horské dráze. "Moje břicho má dovolenou, zeptej se jindy," odvětím.

Nic neřekne, jen na mě hledí tak, že jí doslova taji pod rukama. Stisknu si zuby spodní ret, nadzvednu lem šedého trička, ve kterém jsem zemřela, trička, které musím pořád nosit, a ukáži jí malý kousek své kůže, než tričko zase stáhnu.

Teatrálně si nechá poklesnout čelist. "To je všechno? Ty jsi mi v podstatě viděla podprsenku."

Neviděla, ale připouštím, že jsem včera večer náhodou viděla, jak si přes spaním sundává tričko, a připouštím, že jsem náhodou viděla, jak si před spaním sundává tričko i večer předtím. A večer předtím. Mám štěstí na náhody. "Nebudu ti předvádět striptýz, Ashley."

"Ano, protože já jsem ve skutečnosti řekla: ‘Spencer, ukaž mi svá prsa’." Obrátí oči v sloup.

Zavrtím nad ní hlavou a ukáži na podlahu. "Nechtěla jsi cvičit?"

"Nebudeš se dívat, jak se zpotím, když já ani nemůžu vidět tvé břicho."

Nevím, jestli to ze mě dělá špatného člověka, že jsem jí ustoupila a držela si tričko zvednuté minimálně dvě minuty, jen abych se mohla dívat, jak cvičí.

23 - Rychlá auta

Když slyším, jak se venku zvedl vítr a cítím, že teplota v pokoji ještě více poklesla, zvednu polštář, na kterém už nějakou chvíli odpočívám, Ashleyin polštář, polštář, který je pořád chladný, a opatrně ho položím na podlahu nedaleko ní. Ráda každou noc sundávám z postele deku, abych ji přikryla, zatímco spí na podlaze. Ráda ji udržuji v teple. Má ve zvyku si odkopávat přikrývku nebo z ní vystrkovat končetiny. Vždy se ujišťuji, že má na sobě co nejvíce přikrývek, aby pro ni bylo těžké vystrčit z nich ruku nebo nohu.

Jsem ráda vytržena z myšlenek, když koutkem oka zaznamenám, že se slabě usměje. Vždy se musím přesvědčit, že to znovu neudělá, než dokáži odvrátit zrak, protože ten její úsměv si nikdy nechci nechat ujít.

Občas mám v noci ten pocit, ten pocit, kdy vás oči téměř ošálí a vy věříte, že se něčeho dotýkáte. Když zaujmu správnou pozici, mohu pohybovat prsty ve vzduchu a vypadá to, jako bych se jí dotýkala. Opakovaně přejedu přes její rty a pak bradu, kam chci občas umístit svůj něžný polibek víc než cokoli.

Chci jí dát jednu ruku na břicho a položit jí hlavu na hruď, abych se mohla znovu cítit naživu. A tlukot srdce, který bych slyšela, by mohl být můj, jen na minutu. Na minutu bych mohla předstírat. A možná, kdyby se děly zázraky, bych usnula spolu s ní. Možná by se mi zdálo o nás a o všem, co bychom mohly být, kdyby to bylo jinak, a možná by se mi zdálo o mé rodině a všem, co jsme byli, když to bylo jinak.

Chci být schopna se dotknout její ruky, když ji má během studené noci položenou na dece. Chci na ni položit svou ruku nebo ji vrátit zpátky pod deku a chci, aby mé rty byly studené pouze v případě, když se přitisknou na chladnou pokožku její ruky, která mě vytrvale mučí svou blízkostí k mé.

I když na mě občas bezdůvodně vyjede a křičí, pořád ji chci být tak nablízku, že bych dýchala jen jí. Později, když zbytečně vysvětluje, že má měsíčky a nemyslela to tak, stejně nechci nic jiného, než jí být nablízku.

Když otevřu oči a pohlédnu zpět na Ashley, dívá se na mě. Nevím, jak dlouho mě pozorovala, jak přemýšlím. Dokáži na ni pouze hledět a nakonec to vzdá jako první, ukáže mi pomalý, ospalý úsměv.

"Chybělo mi to," řekne mi tiše a na moment se odmlčí, "spát a probouzet se vedle tebe."

Podepřu si rukou hlavu, abych na ni lépe viděla. "Vždycky jsem tady, to víš."

Unaveně zamrká a její řeč je pomalejší než obvykle. "Vážně bych se teď mohla posunout a usnout na tobě."

"Já vím."

"Ne, vážně."

"Já vím," opakuji.

Narovná si pod hlavou svůj bílý polštář. "Právě se mi o tobě zdálo."

Usměji se tomu. "Jo? A co jsem dělala?"

Má šťastný hlas, když odvětí: "Tancovala jsi se mnou."

Z tónu jejího vřelého hlasu mi téměř naskočí husí kůže. "Jednou si s tebou zatancuju, Ash," slibuji.

"Přísaháš?" zeptá se.

A já to udělám. "Přísahám."

Ashley jemně přikývne a já vnímám pouze ten pohyb. "Usnula bys pro mě?" zeptá se mě tiše.

Začnu otvírat ústa, když se zarazím. Ví, že nemohu.

"Mohla bys to předstírat?" téměř zašeptá, aniž by porušovala oční kontakt.

Tak to udělám. Čelem k ní zavřu oči a nechám hlavu poklesnout na studený polštář. Vidím ji, jak mě pozoruje, jako bych ani neměla zavřené oči. Vidím, jak její oči pozorují má zavřená víčka, aby se přesvědčily, že zůstanou zavřená, vidím je na své tváři, vidím je na vlasech, které mi padají přes ucho, na obočí, čele, nosu, bradě, krku a nakonec je vidím spočinout na svých rtech. Vidím jejich pevný pohled na svých rtech, téměř jako by se její tělo právě naklonilo a ona vášnivě přitiskla své rty na mé, aniž by jí sešlo na čemkoli jiném na světě.

Když mám zavřené oči a představuji si, jak mě líbá, předpokládám, že vážně sním.

Uplyne dlouhá doba, než se Ashley opět poddá spánku a je bezpečně zpátky v zemi snů, zatímco já si opět přeji, aby noci plynuly rychleji, abych neměla tolik času o všem přemýšlet. Aby se problémy, které se snažím zatlačit do pozadí, nesnažily prodrat na povrch, aby to nebylo to jediné, na co dokáži myslet. Mám pocit, že se pohybuji v kruzích. Chci zapomenout na všechny důvody, proč bychom neměly být spolu, ale je to těžké. Některé dny mi stačí, že na mě jen hledí, některé dny ne. Některé dny chci mnohem více než to.

Mám chuť mlátit hlavou do zdi, abych zjistila, jestli se mi v ní nerozsvítí, abych viděla, jestli mi to nepomůže držet se jednoho rozhodnutí.

Christine a Raife dnes začínají v práci o hodinu později. Oba mají nějakou schůzku, myslím. Sedí dole u stolu a jedí snídani a Ashley je tam výjimečně s nimi.

"Ashley, podala bys mi mléko?" požádá ji matka. Mléko má ani ne na půl paže od sebe. Snadno by na něj dosáhla.

Ashley se nakloní přes stůl, zvedne mléko a položí ho těsně vedle matčiny ruky. Žádného ‘děkuji’ se jí nedostane. Mléko je nalito do černé kávy a zamícháno. Lžička hlasitě naráží do okraje hrnku, než ji odloží na stůl. "Ashley, můžu se tě na něco zeptat?" zeptá se a ani na svou dceru nepohlédne.

"Neberu drogy, mami."

Christine ani nemrkne. "Zítra večer si vyjdeš se synem potenciálního klienta."

"To nebyla otázka. A ne, nevyjdu."

Christine konečně pohlédne Ashley do tváře. "Proč ne? Neříkala jsi mi o žádných plánech."

"Protože," odvětí Ashley a věnuje se žvýkání toastu.

"Protože?" dotazuje se Christine, vypadá nedůtklivě.

"S někým se vídám."

Jsem zaskočená, ale neotevřu ústa. Ještě jsme to ani neprobíraly.

Christine přestane usrkávat kávu. "S kým?"

Ashley je chladná, když odvětí: "S nikým, koho znáš."

"Potřebuju, abys s ním šla, Ashley. Je to důležité."

"To není můj problém. Nepůjdu."

A tím to skončilo. Christine důrazně odsunula židli od stolu a vylila kávu do dřezu. Rychle odešla z domu a Raife je brzy následoval. Ashley vydala frustrovaný zvuk a vstala od stolu. Řekla mi, že se půjde osprchovat a že to nebude trvat dlouho.

Dostalo ji to do ne zrovna přívětivé nálady a vše bylo propichováno jejími zamračenými pohledy. I mikrovlnce se od ní dostalo vražedného pohledu. První dvě hodiny jsem myslela, že je to roztomilé, ale teď bych lhala, kdybych řekla, že mi nezačíná lézt na nervy. "Chceš, abych ti udělala oběd?" zeptám se jí a přerušuji její vytrvalé poklepávání prsty na koleno.

Vypadá nezaujatě. "Ne."

"Jsou dvě odpoledne, nemyslíš, že bys měla něco sníst?"

"Ne."

"Zapomeň, co ti máma ráno řekla. Řekla jsi ne. Neskončilo to tím?"

"Snažila se mě zaprodat. ‘Ó, ano, mám dceru, která by vůbec nic nenamítala, kdyby se váš syn chtěl pobavit, stačí, když podepíšete tady tu smlouvu, díky které budu zase o něco bohatší.’ Je to děs, Spence." Zlostně se zamračí. "Fakt mě naštvala."

"Určitě to tak nemyslela," zkusím to jemně.

"Pokud ne, tak potřebuje pořádně zapracovat na svých komunikačních schopnostech, protože vysvětlení jsem neslyšela."

"Možná jenom neví, jak s tebou mluvit," navrhnu, jen se snažím, aby se cítila lépe.

"Přestaň ji bránit. Vím, že ji nenávidíš."

"Tak to není, Ashley."

Na tváři se jí objeví slabý úsměv. "Ale je a to nic. Já ji občas taky nenávidím."

"Připouštím, že ji občas... hodně nemám ráda, ale necítím k ní nenávist. Necítím nenávist k nikomu."

Ashley se ke mně znovu otočí a ve tváři má vážný výraz. "Vážně? Neexistuje nikdo, koho bys nenáviděla?"

"Nikdo. Přijde mi to jako ztráta času. Všichni to jednou pochopí."

A v hlavě mám pořád Ashleyina slova z dřívějška. Nevím, jak o tom zavést řeč a zeptat se jí na to. Nechci z toho dělat velkou věc, přestože vím, že to velká věc je. Je to obrovská věc. Jsme v kuchyni a Ashley vyhrožuje, že do příštího hrnku kávy nasype Christine jed, a ačkoli vím, že si dělá legraci, neusměji se. "Musíme si promluvit, Ashley."

"Jenom jsem si dělala srandu, Spence. Vždyť víš, že prostý jed na krysy by mou mámu nevyřídil."

"Předtím." Vyrovnám dech. "Předtím jsi něco řekla."

Usměje se na mě a já si moc přeji, aby se teď neusmívala. "Předtím jsem říkala spoustu věcí. Zase toužíš po poklonách?"

Nemluvila jsem o tom, jak předtím náhle vyhrkla, že mám roztomilý nos. "Ne, myslela jsem předtím. Tohle ráno s matkou," upřesním.

Předními zuby si skousne spodní ret. "Á."

"Takže, ehm," začnu.

"Takže co?"

Zůstávám na svém místě u stolu a Ashley se nepohne ze svého místa u dveří. "Jenom nevím, jestli jsi to měla říkat. Ne, že by se to tak nedalo říct, ale..." Odmlčím se a frustrovaně si povzdechnu, že nejsem schopná přesně vyjádřit své myšlenky, aniž bych jí ublížila.

Její výraz mi říká, že je zmatená. "Ty si vážně myslíš, že jsem si měla s tím klukem vyjít?"

"Ne s ním, ne." Na okamžik se zarazím, jak se snažím si všechno urovnat v hlavě a ještě to nezhoršit. "Ale s jiným klukem... nebo jinou holkou." Jemně pokrčím rameny. "V tomhle u tebe těžko říct."

Teď její výraz číst nedokáži. "Ty chceš, abych chodila na rande s jinýma lidma?"

Budu k ní upřímná. "Jedna má část ano," připustím.

"Nemůžu uvěřit, co jsi právě řekla," ušklíbne se.

"Jenom se snažím být upřímná, Ashley," odvětím mírně.

"Vážně? No, to je super. Děkuju."

Přistoupím k ní trochu blíže. "Nebuď sarkastická a nestahuj se. Víš, že se ti nesnažím ublížit. Jenže... nemůžu si pomoct, ale občas si myslí, že pro tebe existuje někdo lepší. Já ti v podstatě nemám co nabídnout."

Ruce má u těla zaťaté v pěst. "Už mě unavuje tohle poslouchat. Už jsem ti říkala, že máš."

To mě trochu obměkčí. "Ashley."

"Je to mnou?" přeruší mě. "Nesnažím se dost? Neříkám ti každým svým činem, že to, co chci, jsi ty?"

"Ne, říkáš. Vždycky děláš dost. Ale chceš mi tvrdit, že jsi ochotná čekat, jakkoli dlouho to bude trvat, než se budeme moct dotknout?"

"Ano. Bože, ty víš, že si na to počkám."

"Co když to bude trvat třicet let, pak co?"

"Pak nic. Počkám."

Nemohu si pomoct, ale myslím, že nechápe, co říkám, myslím, že je trochu naivní. "Nechápeš, o čem mluvím, Ashley. Intimnosti stranou, já tě ani nemůžu držet za ruku."

"Počkám! Proč mi nevěříš?!" vykřikne rozzlobeně a udělá krok dopředu.

Jde o to, že jí věřím. Vím, že by počkala. Ale nejsem si jistá, co bych byla za člověka, kdybych ji nechala. "Věřím! Věřím ti."

"Tak proč? Proč to pořád děláš? Nemyslíš, že bych k tomu taky měla něco říct, když se mě snažíš odstřelit? Chci tě. Vždycky jsem tě chtěla."

Dělám to, protože nechci, aby byla mrtvá, když je naživu. Neví, čeho by se vzdala. "Protože se musíš zeptat sama sebe, jestli by to byl skutečný vztah. Řekněme, že se objeví někdo jiný, kdo ti bude přinášet radost a z koho se ti bude zastavovat srdce, pak co? Odeženeš ho kvůli mně? Kvůli někomu, koho nikdo jiný nevidí, kvůli někomu, kdo se tě ani nemůže dotknout, kvůli někomu, komu ani netluče srdce?"

Nevypadá, že by to na ni zapůsobilo, tahle slova jsem jí už dříve řekla. Jak už jsem to kdysi jednou udělala, v duchu se omluvím za to, co teď řeknu. "Kvůli někomu, koho nejspíš museli seškrabávat ze silnice."

Vím, že to účinkovalo. Výrazně se jí zrychlilo dýchání a její výraz ztvrdl. "Drž hubu, Spencer."

Takhle na mě ještě nikdy nemluvila. Ale momentálně je mi to jedno. "Nebyla jsem připoutaná. Neměla jsem pásy ráda."

Zavře oči a zbělají jí klouby. Její dýchání je hlubší a rychlejší. "Přestaň."

"Měla jsem stažené okénko. Ruku jsem měla venku, protože jsem měla ráda pocit větru. Ten náklaďák narazil do mé strany auta. Tu ruku mi to nejspíš utrhlo."

Říkám jí to, protože si byť tvrdě musí uvědomit skutečnost. Nechci, aby čekala na něco, co nemusí nikdy přijít, ale druhá má část ví, že by mě to strašně bolelo, kdybych ji viděla s někým jiným. Druhá má část ví, že mě to strašně bolí říkat jí ta slova.

Kvůli tomu, co jsem právě řekla, dostane výraz, jako by měla zvracet. V očích se jí zračí bolest a zloba, jak jsem to u ní ještě nikdy neviděla. Dívá se na mě, jako by mě nenáviděla. Vtom se otočí a zamíří k hlavním dveřím. Na okamžik zavřu frustrovaně oči. "Ashley, počkej. Neodcházej." Jdu za ní. Musím to vysvětlit.

Zrychlí, prudce otevře hlavní dveře a zabouchne je za sebou stejně tak prudce. Trvá mi jen vteřinu dojít k nim a zase je otevřít. Ashley rychle kráčí se skloněnou hlavou pryč. Nevím, jestli má oči zavřené kvůli zlobě, nebo zamlžené slzami, ale vstoupí na silnici. Na silnici, po které se k ní rychle blíží auto. Řidič telefonuje a nedívá se na cestu.

Její jméno mi uvízne v krku a nezaregistruji, že se mé tělo pohnulo k jejímu, dokud se mé ruce tvrdě a bolestně nepřitisknou na její záda a neodstrčím ji. Odstrčím ji tak prudce, že ji rychle dostávám z cesty.

Na sebe nehledím, a než se mohu přesvědčit, jestli je Ashley v pořádku, to auto do mě narazí. Přelétnu přes kapotu a čelní sklo, přes střechu a pak kufr, než jsem odmrštěna na zem. Trvá to několik vteřin, než se úplně zastavím.

Ani jsem to necítila, ale jsem stále v šoku, protože kdybych čekala o vteřinu déle, než jsem za Ashley vyrazila, to ona by tu ležela a něco mi říká, že by nebyla bez bolesti, jako jsem teď já. Jsem v šoku, protože jsem si opět jednou uvědomila, jak rychle může všechno skončit. Kdybych sama neopatrně vstoupila na silnici, aniž bych vůbec Ashley znala, stejně snadno by to mohlo ukončit můj život.

Ta auto je teď už pryč. Neslyšela jsem zvuk tříštícího se skla a slyší a vidí mě jenom Ashley. Ten řidič nejspíše stále telefonuje a o ničem neví.

Ale Ashley ano. Vážně vypadá, jako by se mělo na silnici ocitnout vše, co za posledních čtyřiadvacet hodin snědla. Slyším, jak popadá dech. "Panebože," je vše, co dokáže říct, než se rozpláče. Její tělo je najednou vedle mého a její ruce dlí nad mou tváří, není si jistá, jestli se mě dotknout, nebo ne. Třese se. "Miláčku, jsi v pořádku?"

Zavřu oči, protože to pořád bolí, když je blízko mě, a znovu je otevřu, jakmile ze mě vyjde zklamaný povzdech. "Nic mi není, Ashley," odpovím jemně a začnu si sedat.

Její hlas je téměř cizí. "Ale... právě tě-"

"Nemám na sobě ani škrábnutí," ujistím ji.

Její třes neustal a stále dýchá rychle. "Spence, myslím, že budu zvracet," dávivě přizná.

Ashley položí obě chvějící se ruce na silnici, dokáže se zvednout a odpotácet se pár kroků ode mě k chodníku, kde padne na kolena a začne zvracet. Rychle vstanu a podržím jí vlasy, říkám jí, že to bude dobré, i když to z části není pravda.

Když Ashley skončila, vrátila se do domu a šla rovnou nahoru. Nešla jsem za ní, protože mě o to nepožádala a věděla jsem, že potřebuje nějaký čas o samotě. Když za dvě hodiny přišel její otec domů, přinesl s sebou pizzu a zavolal Ashley dolů. U stolu se nevyhýbala mým očím. Ve skutečnosti se na mě dívala celou dobu, co jedla. Snažila se jíst, by bylo blíže pravdě. Nesnědla ani polovinu plátku.

Kdykoli jsem byla rozrušená nebo když se stalo něco zlého, například, když mého strýce odvezli do nemocnice, celá rodina čekala v čekárně a já toužila jen po večeři. Umírala jsem hlady. Cítila jsem se strašně.

Ashley tiše poděkuje otci za pizzu a vstane od stolu. Po minutě ji následuji a vidím, že na mě čeká na schodech. Nakloní hlavu doleva. "Pojď."

Jakmile jsme v jejím pokoji, zavře za mnou dveře a řekne mi, abych se posadila. Dojdu k posteli a posadím se do jejích nohou. Ashley se ke mně připojí a posadí se na druhý konec postele, opírá se o polštář. "Přemýšlela jsem a musíš mě nechat mluvit, nepřerušuj mě, protože to nebude trvat dlouho."

"Dobře," připouštím jemně.

Sedí s nohami pod sebou. "Kdo jsi, abys mi říkala, jak mám žít svůj život? Nemyslím to tak, jak to zní. Nesnažím se být hrubá. Ale kdyby mi někdo řekl, ať udělám něco, co vážně nechci udělat, a něco, o čem bych věděla, že není správné, tak vím, že bys mi řekla, abych udělala to, co považuju za správné a že jsem dost stará na to, abych se rozhodovala sama. Vím, že bys to řekla, Spencer."

Tiše přikývnu a dál mlčím.

"Chci tě. Je to takhle prosté. Chci to takhle prosté. Ty jsi to, co chci, a pokud ti to budu muset opakovat každý den, tak budu,. Ale prosím tě, neříkej mi, jak bych měla žít svůj život. Nemyslíš, že si každý zaslouží žít tak, aby byl co nejšťastnější bez ohledu na to, co si myslí jiní lidé? A to pro mě děláš ty, víš? Nelhala jsem, když jsem říkala, že kromě tebe nevidím nic jiného. Jsi všude, dokonce i mých snech." Ashley se na chvíli odmlčí a já se na ni jen dívám. "Vím, že to tímhle neskončí. Vím, že to občas budeme obě nenávidět víc, než budeme moct snést, ale budu mít radši tohle než nic."

Opatrně přikývnu.

Ashley neskočila a pokračuje s vyléváním si srdce. "Dneska jsem se snažila představit si, jaké by to bylo, kdybys tu nebyla, a netušíš, jak ošklivá představa to byla. Nevíš, jaká jsem v LA byla. Všechny jsem nesnášela. Byli strašně falešní a hrozně jsem nesnášela chodit s nimi do školy, proto jsem zabrala a skončila o rok dřív. Jsem... jsem lepší člověk, když jsi se mnou, a potřebuju, abys se mnou zůstala. Musíš přestat být tak hrubá a říkat ty věci, kterými se snažíš změnit můj pohled na tohle. Jsem tvrdohlavá, takže to nebude fungovat."

Sedím tam a vnímám vše, co říká, u některých jejích slov se slabě usmívám. Její mlčení je pokyn, abych promluvila. "Stejně jsem myslela vážně všechno, co jsem řekla, Ashley," odpovím jí jemně.

"Já taky."

Na chvíli sklopím zrak a pak zase vzhlédnu. "Musíš vědět, že se mi nelíbí, když mám pocit, že ti bráním žít. Nemám z toho radost, Ash. Cítím se pak jako hrozný člověk."

Nesouhlasně zavrtí hlavou. "Nejsi hrozná, jsi dokonalá. A co to, co chci já, co to, co dělá mě šťastnou? Vím, že na určité úrovni dělám šťastnou i já tebe. Na nikoho se neusmíváš tak, jako na mě. Dívám se, jak se usmíváš na lidi, když se nedívají, a je to jiné."

Samozřejmě, že se na ni usmívám jinak. Fakt, že je to Ashley, je jediný důvod, který potřebuji. "Děláš mě šťastnou, Ashley. O tom nikdy nepochybuj. Jde o to, že mám spoustu času na přemýšlení a samozřejmě myslím na tebe a na nás a nemůžu přestat myslet na všechny možnosti, jak by to mohlo být dál. Nechci, aby to vypadalo, že na tebe něco zkouším, protože přísahám, že to tak není. Víš, že to bych ti nikdy neudělala."

Dívám se, jak zavře oči nad mou frustrovanou tváří a upřímnými slovy. Nadechne se. "Já vím, Spencer."

"Co se děje?" zeptám se jí jemně, když vidím změnu jejího chování.

"Jsem strašně unavená," přizná.

Soucítím s ní. Dnešek nebyl zrovna procházka růžovou zahradou. "Tak jdi spát," navrhnu jemně a začnu vstávat z postele.

"Ne, ne takhle unavená," odmítne.

Vrátím se do předchozí pozice. "Co tím myslíš?"

"Dneska tě srazilo auto. Srazilo tě auto a nemáš na sobě doslova ani škrábnutí."

Ani nemohu mít. Tak to nefunguje. "Já vím."

"Neviděla jsem to, ale slyšela jsem to." Vypadá zlomeně. "Slyšela jsem to. A pořád to slyším," zašeptá a krátce zavře oči. "Ani jsem ti nepoděkovala."

"To není třeba," ujistím ji. "Udělala bych pro tebe cokoli." Ashley pořád nevypadá lépe, vypadá, že se rozpláče. Přisunu k ní ruku, ale zůstávám opatrná. Hlas mám tichý, ale pevný. "Znamenáš pro mě všechno, věděla jsi to? Nemusíš mi děkovat."

Přikývne, ale má snaha, aby se cítila lépe, neúčinkovala, v očích se jí lesknou slzy. "Spencer…"

Můj přístupný výraz ji podnítí pokračovat. Hledím na ni, a ačkoli nic neříká, pořád je nejvíce fascinující osoba, kterou jsem kdy potkala. Mám téměř pocit, jako by mi oči hořely, když do nich Ashley přímo pohlédne. Dívá se na mě tak, jak chci, aby se na mě vždy dívala.

"Miluju tě."

Nemusí se ptát, jestli ji rovněž miluji.

24 - Zůstat vzhůru

Ashley ten večer přestala spát na podlaze a nemohu vám vypovědět, jakou jsem z toho měla radost. Tahle postel je bez ní příliš velká. Každá postel je bez ní příliš velká. Nepokoušela jsem štěstí a nedržela ji, jak jsem chtěla, ale jakmile usnula, přisunula jsem se k ní blíže. Byla jsem tak blízko, že jsem téměř cítila teplo jejího těla. Moc jsem ji chtěla probudit polibky, ale nešlo to, protože se to dostalo do bodu, že kdybych začala, nedokázala bych přestat. Zablokovala bych bolest a stalo by se něco ještě horšího, něco horšího, než že mě půl hodiny neviděla.

V minulosti jsem byla s dívkami intimní, ale nikdy jsem žádnou nechtěla tolik, jako chci ji. Nikdy jsem nechtěla vidět něčí tělo tak moc, jako chci vidět to její. Přisunula se v průběhu noci blíže, když jsem zvedla oči k jejím zavřeným víčkům a nakonec jí i zašeptala, že ji miluji. Neodtáhla jsem se.

Až ráno jsem si uvědomila, že mi po většinu noci visela noha přes kraj matrace.

Ashley to ještě nezopakovala, ne slovy, říká mi to však vším ostatním. Včera mi řekla, že se mnou dnes zůstane celou noc vzhůru, a já jí řekla, že jí nevěřím, že do tří hodin v noci usne. Mýlila jsem se. Teď je téměř šest a ona je plná energie po konvici kávy. Je roztomilá, když má v těle moc kofeinu. Zdá se, že má na ni stejný vliv, jako mívala vodka na mě, protože je velmi upřímná ohledně toho, jak moc mě chce.

Kdyby šlo o někoho jiného, myslela bych si, že je to laciné, ale u ní ne. Ashleyina slova nejsou sprostá, jsou krásná.

Když znovu vejde do pokoje, oznámí mi, že měla v moči minimálně sedmdesát procent kofeinu, že si je tím jistá. Nasadím mírně znechucený výraz, ale nemyslím to tak. Pro mě je rozkošná, i když rychle poklepává prsty do opěradla gauče a nedokáže zůstat v klidu.

"Bože, mohla bych zůstat vzhůru napořád, Spence," řekne energicky.

Usměji se jejímu chování. "Hm, řekni mi to za hodinu, až nebudeš v rauši."

"Taky, že řeknu." Pokračuje v poklepávání prsty. "Proč tě nikdy nevidím zívat?"

"Nepotřebuju spát," připomenu jí.

"Tu noc," začne.

"Hmm?" podněcuji ji jemně.

Přestane s poklepáváním. "Když jsem tě pozorovala, jak spíš... nevím, prostě se mi to fakt líbilo. Jako bychom na hodinu byly jako každý jiný pár v noci v posteli."

"No... skoro," unikne mi trochu mumlavě ze rtů, oči odvážně upírám do jejích.

"Jo, skoro," souhlasí a sklopí oči k mým rtům.

Bez ohledu na to, že mě musela požádat, abych před těmi pár noci předstírala spánek, je to něco, o co se snažím pořád, když spí a já myslím na věci, na které bych myslet neměla. Věci, kvůli nimž mi zčervenají tváře, aniž bych se cítila zahanbeně.

"Pořád se občas snažím usnout. Ale nefunguje to. Je to jen zvyk." Věnuji ji křivý úsměv. "Je to otrava mít pořád otevřené oči."

Nemusím mít otevřené oči, abych viděla její tvář.

"Líbilo se mi to."

Zapamatuji si to pro příště. "Nechceš jít ven?" zeptám se jí.

Krátce pohlédne z okna na ulici, kde bydlíme. "A kam?"

"Mohly bychom sledovat východ slunce, nebo skákat panáka," dodám v žertu.

S úsměvem si přejede rukama po stehnech a zastaví je na kolenou. "I kdyži sledovat, jak poskakuješ a ohýbáš se, zní lákavě, volím východ slunce."

"Jsi si tím jistá?" poňoukám ji.

"Stoprocentně," protáhne. "A kromě toho jsem včera upustila klíče, abych tě viděla se ohnout."

Nejsem hloupá, vím přesně, proč ty klíče včera upustila. Udělala jsem totéž, když jsem upustila noviny. "Obleč si kabát," řeknu jí mile a stále se pokouším neusmívat jejímu chování. "Je zima."

"Ježíši, to je kosa," stěžuje si Ashley, jakmile se za ní zavřou hlavní dveře.

"Říkala jsem ti, že je zima."

Vidím, jak se pokusí nenápadně upustit rukavici. "Spence, mohla bys mi ji podat?" zeptá se a plně se věnuje navlékání druhé rukavice.

Pozvednu obočí a uchechtnu se jejímu očekávajícímu výrazu. "Sni dál."

Nasadí smutný obličej. "To mi ani nedopřeješ pohled na tvé nádherné ohýbající se tělo?"

Ashley vypadá k popukání a já obrátím oči v sloup a pak se skloním pro její rukavici. Zubí se, když jí ji podávám. "Tu máš," řeknu bezvýrazně.

Zhluboka se nadechne. "Je krásný den."

Její úsměv je více než nakažlivý. "To fakt je."

Beru Ashley tam, kam jsem chodívala vždy, když jsem potřebovala přemýšlet nebo utéct před světem. Je to místo na jednom kopci, je téměř zakryté stromy. Není to nijak zvlášť vysoký kopec, ale je dost vysoký na to, aby z něj byl dokonalý výhled na východ či západ slunce. Obloha má tak dokonalou tmavě modrou barvu, že si téměř přeji, abych měla s sebou foťák. Ashley je zakloněná a opírá se o lokty a já cítím její oči na svých zádech, jako by mi po jejich kůži přejížděla teplými konečky svých prstů.

Mírně k ní otočím hlavu. "Posaď se, budeš mít lepší výhled."

Vydá zvuk protestu, ale stejně se posadí. Chci, aby zapomněla na to, že mě to bude bolet, a položila mi hlavu na rameno, ale ona na mě jen hledí. Nejspíše si myslí, že jsem zaujatá měnící se oblohou, ale jak bych mohla, když sedí vedle mě? Neodtrhuji zrak od měnící se oblohy. "Co?"

"Nic," odvětí tiše. "Moc bych tě chtěla políbit na tvář. Vypadáš rozkošně."

Bez ohledu na své dřívější myšlenky se k ní otočím. "Tak to udělej."

Vypadá nejistě. "Víš to jistě?"

Souhlasně přikývnu a opět upřu zrak před sebe. "Ale ne na moc dlouho, ano?"

Nakloní ke mně horní část těla a mně se zhoupne žaludek ze dvou úplně rozdílných důvodů. Když se její rty dotknou mé tváře, zavřu oči a usměji si, poddám se jí. Náhlé agónie jsem si vědomá, ale ignoruji ji, téměř naslouchám po hlasitých výbuších ohňostrojových raket, o kterých jsem si téměř jistá, že mi vybuchly na tváři ve stejný okamžik, kdy se mé pokožky dotkly její rty.

Neotáhnu se od ní, když posune rty ke koutku mých úst. Otočím hlavu, abych ji mohla políbit, ale vtom se odtáhne.

"Chci to, přísahám, že ano." Její hlas je jiný, vážnější. "Ale nemůžeme."

Zklamaně si povzdechnu. "Já vím."

Prošvihly jsme většinu východu slunce, protože mi začala vyprávět, jaká byla, když byla malá. Moc ráda bych ji tehdy znala. Ukradla bych něco z Glenových tajných zásob vodních bomb a zaútočila bych na ni. Vydaly jsme se domů před deseti minutami a Ashley se pomalu, ale jistě dostává z kofeinového a cukrového rauše. "Odnes mě domů, Spence."

"Ne-e." Ukáži na mi prstem. "Říkala jsem ti, že za pár hodin odpadneš," řeknu vítězoslavně.

"Říkala jsi za hodinu. Takže technicky vzato jsem měla pravdu," oplatí mi to.

Podivuji se, jak dokonale její pokožka v ranní světle vypadá. "Stejně tě neponesu domů."

Její rty sebou škubnou, jak se snaží skrýt drobný úsměv, který se na ně dere. "Odnesla bys mě, kdybys mě měla ráda."

"Já tě m-"

Zarazím se, protože zpoza rohu vyjde Erin a doslova vrazí do Ashley, která odklopýtá několik kroků dozadu.

"Moc se omlouvám. Nikdy se nedívám na cestu," rychle pronese Erin.

Je příjemné ji znovu vidět a já se usmívám, i když mě nevidí. Skoro se nezměnila od poslední chvíle, kdy jsem ji viděla; na hlavě pořád tytéž hnědé kudrnaté vlasy. Oči pořád tak tmavě zelené, jako byly vždy, a pořád ten utěšující hlas jedné z mých nejlepších přátel.

"Nic se nestalo, netrap se tím," ujistí ji Ashley.

Ashley chce se mnou dál pokračovat v chůzi, ale Erin ji zarazí svým hlasem. "Hele, ehm, nejsi ta, co se před pár měsíci přistěhovala na Kenwood Avenue? Do toho domu s hezkou, malou zídkou vepředu."

Erin stojí těsně vedle mě.

"Jo," odvětí Ashley a zní trochu zmateně. "Proč?"

"Ehm, znala jsem někoho, kdo tam bydlel, nic víc..." Erin se odmlčí, očividně to nechce rozvést.

To okamžitě upoutá Ashleyinu pozornost. "Ty jsi znala Spencer?"

Erin vypadá překvapeně. "Jak víš o Spencer?"

Chci jim říct, že jsem tu s nimi a že o mě nemusejí takhle mluvit, ale pak si vzpomenu, že by mě slyšela jen Ashley. I po té dlouhé době na to občas zapomínám.

"Ehm," snaží se Ashley něco vymyslet. "Slyšela jsem lidi povídat."

Erin to přijme a mírně přikývne. "Který pokoj máš, ten vzadu nebo ten vepředu?"

"Vepředu," odvětí Ashley.

Erin přikývne, přešlápne si na druhou nohu a nakloní ke mně ještě o něco blíže. Vím, že se jí vybavují staré vzpomínky. "Ehm, nevím, jak se jmenuješ, promiň. Ale mohla bych se tě na něco zeptat?"

"Jsem Ashley a jo, jasně, ptej se."

Erin vypadá trochu nervózně. "Neslyšela jsi někdy..."

"Jestli jsem neslyšela co?"

"Neslyšela jsi v tom domě někdy něco? Nějaké divné zvuky během noci?"

Ashleyiny oči se na zlomek vteřiny rozšíří a nenápadně pohlédne mým směrem. "Ehm... já nevím." Jemně pokrčí rameny. "Proč?"

"Jde o to, že v tom domě bydlela moje nejlepší kamarádka a loni...," trochu zavrtí hlavou, jako by tomu nemohla pořád uvěřit. "A měsíc po tom, když jsem se vracela domů ze školy, tak přísahám, že jsem ji viděla u silnice. Netrvalo to ani vteřinu, ale vím, že jsem ji viděla. Vím, že tam byla. A vím, že jsem ji nikdy neviděla vypadat tak ztracenou."

Ashley vypadá, že neví co říct. Vypadá, že chce Erin něco říct, ale neví kolik toho prozradit.

Erin si jemně povzdechne. "Promiň, ani tě neznám a nevím, jestli na tyhle věci věříš."

"Než jsem se sem přistěhovala, tak jsem nevěřila."

"Viděla jsi někoho?"

"Jo, často vídám... svou babičku," upraví pravdu.

Erin nasadí soucitný výraz. "To mě mrzí."

"Díky. Ale... pokud tu Spencer pořád je, určitě je ráda, že na ni pořád myslíš."

"Byla to má nejlepší kamarádku, co si pamatuju, to, že tu teď není, na to nic nemění. Je to pořád ta bláznivá šťabajzna, co se dala dohromady s ještě bláznivější." Na tváři má jemný, téměř vzpomínkový úsměv.

Pořád si vzpomínám na pátou třídu, když jsem ji představila jednomu z nových spolužáků jako ‘svého hřebečka’. To ráno jsem to slyšela říct mámu tátovi, a když jsem se jí zeptala, co to znamená, máma mi řekla: "Znamená to, že je to můj nejlepší kamarád na celém světě."

Jakmile se začala Erin smát, věděla jsem, že je něco špatně. Ještě tentýž den jsem zjistila, že to nebyla správná definice toho slova.

Pořád si vzpomínám, jak zmlátila několik nejhrozivějších šesťáku, protože mi ukradli peníze na oběd.

Vyhledám Ashleyiny oči. "Řekni jí, že jsi si jistá, že jsem v pořádku."

"Jsem si jistá, že je Spencer v pořádku."

Erin jemně přikývne. "To fakt doufám."

"Jaká byla?" zeptá se Ashley jemně. "Spencer, když byla..."

V Erininých zelených oči se objeví veselý plamínek. "Byl to ďábel."

Ashley se uchechtne. "Vážně?"

"Naprosto. Mého hřebečka nikdo nikdy nepřekoná."

Zasměji se, jak tomu, že si na to pořád pamatuje, tam výrazu v Ashleyině tváři.

Když si Erin šáhne pro něco do kapsy, ocitne se jí ruka těsně vedle mé. "Měla bych jít. Díky za... trochu zvláštní rozhovor a pořád mě mrzí, že jsem do tebe vrazila."

"Žádný problém, ráda jsem tě poznala," odvětí Ashley vřele. Myslím, že hlavně kvůli mně.

"Jo, já tebe taky," odpoví jí Erin.

Krátce na to pokračuje Erin v chůzi. Vždy vstávala šíleně brzy před školou, aby se mohla projít. Vzpomínám si, jak mě jednou ráno vzbudila v pět hodin, jen abychom chodily kolem zastávky, a srdce mi znovu puká se zničujícím uvědoměním.

Ashley otočí hlavu, aby mi pohlédla do očí, které mám upřené k zemi. "Hej, kam jsi šla?"

"Nikam," odpovím trochu odtažitě.

"Tvůj výraz svědčí o opaku, Spence." Má mírný hlas. "Řekni mi, co se děje," řekne a přistoupí trochu blíže. Musím kvůli tomu zavřít oči.

"Jenom mi chybí," upravím pravdu.

"Je mi to líto," pronese něžně. "Chceš o tom mluvit?"

Ne, nechci. Teď ne. "To je dobré," odvětím tiše a rozejdu se, Ashley mě následuje.

Nemám v plánu s Ashley mluvit po celou cestu domů. Nemohu. Kdybych otevřela ústa, vyšla bych z nich jen bolest.

Když jsme přišly domů, byla slyšet sprcha v pokoji jejích rodičů, tak jsme šly kvůli soukromí do Ashleyina pokoje. Nepožádala mě, abych odešla z pokoje, když se svlékala, a já jí to nenabídla. Dívám se, nestydatě, a vrývám si do paměti každý kousek kůže, který je mým očím dopřán.

Ví, že se dívám, a já vím, že kdyby se dívala ona, jak se svlékám já, měla bych kůži v samém ohni. Dá si ruce pomalu dozadu, aby si rozepla podprsenku, a já upřu oči na kůži jejích zad. Jak hebce vypadá, jak měkce. Nakonec si přetáhne přes hlavu tričko a zakryje mi jím výhled, alespoň pro teď.

Když se Ashley otočí, vidím, že má temnější oči, až odsud. Dojde k posteli a vleze si pod deku. "Nejdu spát, jen chci být v teple a počkat, až rodiče odejdou do práce."

Mě neošálí. Každý ví, že když jste vzhůru celou noc a zalezete do teplé postele, tak nakonec usnete.

"Spence," zavolá na mě, když nic neříkám.

"Promiň," řeknu jí, ne však kvůli tomu.

"Neomlouvej se, pojď sem ke mně," požádá a odtáhne mou přikrývku a trochu se odsune, aby udělala místo pro mé drobné tělo. Jakmile si lehnu, přehodí zase přikrývku přes mě. "Tak jak dlouho znáš tu holku?" pokusí se začít rozhovor.

"Erin? Od dvou let," hlas mám tichý, když odpovídám na její otázku.

"Páni, to je dlouho."

"Hodně dlouho," souhlasím.

"Byly jste někdy víc než kamarádky?" zeptá se mě, v hlase nemá žárlivost, jen zvědavost.

"Ne. Erin je totálně, ale totálně na kluky." Téměř se usměji, když se vzpomenu, jak mi až příliš detailně popisovala svůj první sex se svým přítelem. Říkala mi, že takovou bolest nikdy nezažila a že ho nenávidí a že už nikdy sex mít nebude. Obě jsme se zasmály a Erin za týden změnila názor. Když se teď ohlédnu, nevím, proč jsem jí o sobě nikdy neřekla. Nemyslím, že by s tím měla problém. Neměla problém s těmi pár homosexuály, kteří ve městě žili.

Myslím, že se mě na to jednou chtěla zeptat. Trávila jsem každou volnou chvilku se svou první přítelkyní a zanedbávala Erin, takže když na mě kvůli tomu uhodila, strávila jsem s ní celý víkend, abychom dohnaly ztracený čas. Vzpomínám si, jak jsem zrudla, když se mě náhle zeptala, jestli někoho ‘mám’. Dokázala jsem jen zamumlat, že ne. Cítila jsem se strašně, ale měla jsem strach. Nechtěla jsem ji ztratit.

Ashley napatrně posunu ruku blíže ke mně. "Měla bys s ní trávit čas, jestli ti chybí. Jen s ní buď, nemusíš mluvit."

Znovu jí pohlédnu do očí. "Možná ano," odpovím neutrálně, v tuhle chvíli už dál o Erin mluvit nechci.

"A pak na mě úplně zapomeneš," řekne dramaticky.

Dokáži se slabě usmát. "Na tebe bych nemohla nikdy zapomenout. Pamatovala bych si tě, i kdybych tě nikdy nepotkala."

"Já taky," odvětí vřele. Pod přikrývkou zatnu ruce v pěst, abych udržela emoce na uzdě, a snažím se, aby má tvář působila, že je všechno v nejlepším pořádku. "Nevypadáš šťastně, Spence," řekne znepokojeně.

"Jsem v pořádku," odpovím jí sotva slyšitelně. Znělo to nevěrohodně i mně.

"Nejsi v pořádku, něco je špatně," řekne stále mírným tónem.

Oči se mi sami od sebou zavřou, protože říct, že je něco špatně, by bylo největší podcenění roku. Hlas se mi třese, ale je mi to jedno. "Ashley, mohla bys...," hlas mám tišší než šepot.

"Co?"

"Mohla bys mě držet? Jen na chvilku?" zeptám se zoufale a otevřu oči.

Ashley vypadá na vážkách. "Nemyslíš, že je to špatný nápad?"

Nesouhlasně zavrtím hlavou, ale ani nevím, jestli to myslím vážně. "Je mi to jedno."

"Chtěla bych to, ty víš, že ano. Ale nechci ti ublížit," řekne.

"Prosím," prakticky škemrám.

Ashley mi pohlédne do očí a vidí, jak moc to potřebuji, jak moc se potřebuji cítit v bezpečí s jejíma rukama kolem sebe. Posunu se k ní a opřu si horní polovinu těla o její, pro hlavu si najdu dokonalé místo na její hrudi. Její srdce pod mýma ušima rychle bije a její drobné ruce obejmou mé stejně drobné tělo ve stejnou dobu, kdy přihodím jednu ruku přes její břicho a přítáhnu si ji k sobě blíže. O pár vteřin později se začínám třást bolestí, ale potlačuji ji. Je mi ukradená.

Ashley to podle všeho bere opačně, protože dá ruce pryč z mého těla a nechá ho téměř prochladlé. "Třeseš se. Tohle ještě nemůžeme."

Přitáhnu si jednu z nich zpět kolem těla. "Vrať sem i druhou ruku. Je mi to jedno," hlas mám zastřenější, naléhavější.

Znepokojeně svraští obočí. "Nemyslím, že je to dobrý nápad. Chci to, ale ne, když ti to ubližuje," řekne mi neoblomně.

Tělo se mi napíná, ale ignoruji to. Ignoruji vše kromě Ashley. "Řekla jsem, abys mě držela," řeknu pevně.

"Spence," začne, zní skálopevně.

"Ash, prosím," znovu škemrám a ani trochu mi nesejde na tom, že před ní pláču.

Nemusím ji žádat dvakrát. Ruce, které potřebuji cítit, mě znovu obejmou a nic už neříkáme, jen mě drží a já pláči. Pláči ze dvou důvodů, ale pro jednou tím hlavním důvodem není bolest. Erin stála vedle mě, těsně vedle mě.

A já jsem nic necítila.

25 – Dýchej do mě

Ashley usnula, zatímco mě držela, a nedlouho poté jsem ze sebe musela sundat její ruce a vstát z postele, fyzické vedlejší účinky jsem už déle nemohla vydržet. Její rodiče odjeli do práce před patnácti minutami a já se rozhodla vejít do jejich pokoje. Viděla jsem, jak odlišně vypadá a jak jediný náznak, že tu někdo spal, je rozestlaná postel.

Moji rodiče nebyli nepořádní, ale byla to ložnice, do které když někdo vešel, tak poznal, že je to ložnice a ne výstavní skříň. Pan Davies nenechává na nočním stolku drobné, jak to dělával můj otec, a paní Daviesová nenechává no nočním stolku láhev vody pro případ, že by v noci dostala žízeň, jak to dělávala moje matka.

Pokoj už dávno přišel o svou známou vůni, kterou vždy míval, skvrna, kterou moje matka zanechala na koberci, když upustila štěteček na pudr, je dávno pryč. Zavřu oči a vidím se ve věku ne více než osmi let, jak stojím brzy ráno ve dveřích a dívám se, jak rodiče spí. Ta vzpomínka je hořkosladká.

Vejdu do Glenova starého pokoje, který stále používají jako skladiště, a ignoruji všechny ty krabice, vidím pokoj takový, jaký býval, jaký bych si přála, aby zůstal o něco déle. Přemýšlím, jak by se z něj udělala prádelna nebo něco takového, až by odešel na vysokou. Přejedu prsty po zdi těsně pod okenní římsou a cítím, stejně jako vidím, jemnou proláklinu v tapetě.

Glen mě pořád poňoukal ohledně Jasona, což byl pěkný kluk, který bydlel ve vedlejší ulici a který mě neustále zval na rande, ale já měla méně než zájem. Byl to milý kluk, ale nebyl to člověk pro mě. Řekla jsem Glenovi, aby sklapnul, nebo mu strhnu kus tapety. Nevěřil mi. Strhla jsem jen malý kousek, kousek, který byl těsně pod okenní římsou, a moje matka to nikdy nezjistila.

Bolí mě to. V očích cítím známé pálení přicházejících slz a cítím, jak se mi hrdlo stahuje tak, až hrozí, že mě udusí.

"Hej."

A mrknutím to zažehnám. Náhle už nejsem slabá a necítím bolest. Otočím se za tím hlasem a spatřím Ashley, která stojí ve dveřích a vypadá ospale.

"Vrať se do postele, Ashley," řeknu jí s povzdechem.

Ignoruje má slova a její výraz se rychle změní na znepokojený. "Jsi v pořádku?"

Ne, pořád nejsem vůbec v pořádku, pomyslím si pro sebe. "Vrať se do postele, spala jsi dvě hodiny."

"Ptala jsem se, jestli jsi v pořádku, Spence," opakuje opatrně.

Otočím se a přejedu prsty po bílé omítce, kde kdysi bývala tapeta. "Nechci si povídat," odpovím tiše, opatrně.

"To jsem jen já," poznamená zbytečně.

V tom je ten problém. Nemohu s ní o tom mluvit. Nevím, jak by na to reagovala. Pořád si nejsem jistá, jak na to reaguji já. Myslím, že mi to ještě pořád úplně nedošlo, a zajímalo by mě, jestli to bude jedna z těch věcí, které v sobě potlačíte, ale po nějaké době se proderou na povrch a přinutí vás ustat s tím, co zrovna děláte, a myslet, možná se přímo upnout, pouze na ni.

Dávám prsty ze zdi a zavadím o něco pod okenní římsou. Pokleknu, abych se na to podívala, a je to jedna polovina basketbalové nálepky, kterou se Glenovi nepovedlo seškrábnout. Pro jednou mi to nepřináší radost. Cítím pouze zdrcující sevření svalu v mé hrudi, když vidím další připomínku mé rodiny. Mé mrtvé rodiny.

Znovu vstanu a pohlédnu na Ashley. "Proč sakra tví rodiče pořádně neuklidili dům?"

"Cože?" zeptá se, vypadá zaskočená mým tónem.

"Ne, vážně, proč neuklidili dům? Jsou alergičtí na práci nebo co? Jaká rodina se nastěhuje do domu, kde někdo bydlel, a neuklidí všechny místnosti?" zeptám se rozzlobeně.

Ashley vypadá zmatená mým hněvem. "Uklidni se. Co se děje?"

"Děje se to, že už toho mám plné zuby! Nechci, aby se mi to pořád připomínalo. Ukliď ten zatracenej pokoj," vyprsknu.

Rozhlédne se. "Ten pokoj je v úplném pořádku."

"Vážně?" zeptám se jí nevybíravě.

Její výraz ztvrdne. "Co se ti stalo?"

"Myslím, že v téhle chvíli by bylo snažší se zeptat, co se mi nestalo," přiznám.

Ashley se ke mně začne přibližovat. "Spence, jen-"

Zvednu ruku, abych ji zastavila. "Ne, nedělej to," řeknu, teď ji ve své blízkosti nechci. Potřebuji být sama.

"Co nemám dělat?" zeptá se.

"Nepřibližuj se ke mně," upřesním.

Ashleyino chování se změní. Snaží se tomu přijít na kloub. "Hele, nemůžu ti pomoc, když mi neřekneš-"

Hrubě ji přeruším. "Tak mi nepomáhej. Ani se o to nepokoušej. Nechci to. Nežádala jsem tě o to. Všechno spravit nemůžeš." Vypadá, jako by nevěděla, co říct, tak pokračuji. "Nic neřekneš? Budeš ‘tichá Ashley’?" Při těch slovech kývnu a oči nechávám přilepené na jejích. "No, tak co kdyby sis dala odchod a byla ‘tichá Ashley’ ve svém pokoji?"

Ashley se zamračí, očividně má na mě vztek. "Co se ti sakra stalo? Co má tohle být?"

Sevřu čelisti a hledím na ni. Nic neříkám.

"Vím, že to tak nemyslíš," začne.

"Nemyslím?" vyzývám ji.

"Ne," zdůrazní, s každou větou zní naštvaněji. "Nemyslíš."

Mávnu rukou ke dveřím za ní a je mi jedno, jak hrozně se chovám. "Odejdi."

Ze rtů jí vyjde nevěřícný zvuk. "Mám odejít z pokoje ve vlastním domě?"

Souhlasně přikývnu, mé rozzlobené oči neopouštějí její.

"Proč neodejdeš ty, hm?" zeptá se mě vyzývavě. "Sama jsi potvrdila, že je to můj dům."

Na tohle nemám náladu, i když na to má právo. "Vypadni sakra ode mě, Ashley."

Prásknou za ní dveře a já se posadím na podlahu, opřená o zeď. Mám frustrovaně zavřené oči a hrdlo se mi svírá emocemi. V téhle chvíli vážně nevím, co si dál počít.

Kdykoli jsem na ni byla v minulosti hrubá, bylo pro mě jednoduché se omluvit a vysvětlit, proč jsem se tak chovala a proč jsem řekla to, co jsem řekla, ale to dnes udělat nemohu. Nemohu říct Ashley skutečný důvod pro svůj dřívější výbuch. Neviděla jsem ji skoro čtyři hodiny a v domě není. Začínám si dělat starosti.

To je lež. Začala jsem si dělat starosti po deseti minutách. Zkoušela jsem jí volat na mobil, ale spadlo to do hlasové schránky. Dostane ode mě co pro to, až se nakonec objeví, tím si můžete být jistí. Užírám se strachy.

Jakmile uplyne dalších pět minut, čekání mě unaví a odejdu z domu zadními dveřmi. Když kráčím po ulicích, vidím děti v kočárcích a vzpomínám na všechny ty okamžiky, kdy jsem zvedla upuštěnou hračku nebo spadlou botu; při žádném z těch okamžiků, kdy jsem tu věc dítěti vracela, mě to nebolelo. Proč jsem si toho nevšimla už před Erin? Chtěla jsem vůbec?

Nechávám se nohama nést k místům, kam s Ashley často chodíme, ale nikde není. Snažila jsem se volat její jméno, ale připadala jsem si hloupě, tak jsem toho nechala. Vím, že by mi stejně neodpověděla. Poslední místo, které prověřuji, je řeka, kde se mě zeptala, co chci k Vánocům. Povzdechnu si, když Ashley nevidím, a ztěžka dosednu na lávku.

Neměla jsem na ni tak mluvit. Nezasloužila si to. Jen toho bylo na mě příliš a chtěla jsem, aby mě na krátkou chvíli nenáviděla. Chtěla jsem, aby se naštvala a přinutila mě ji také nenávidět. Chtěla jsem nám to oběma ulehčit.

Na Vánoce mi vrátila rodinu a já se pořád jen odtahuji a mluvím na ni, jak bych neměla mluvit na nikoho. Povzdechnu si nad sebou a podívám se ke břehu řeky, kde každý rok vyrůstají překrásné květiny.

Přemýšlím o tom slově a snažím si uspořádat pomíchané myšlenky. Mé nohy se pode mnou pohnou a já se postavím, mířím tam, kde jsem si jistá, že Ashley je.

Trvalo mi to patnáct minut tam dojít, nezastavím se u brány a nevěnuji pozornost mrtvým lidem, kteří mě pozorují. Ale jen to, že jim nevěnuji pozornost, neznamená, že se nezastavím, když mi jeden z nich vstoupí do cesty.

"Co tady děláš?" zeptá se mě muž, kterému podle všeho bylo něco přes padesát, když zemřel.

"Jděte mi z cesty," řeknu mu ne zrovna zdvořile. Musím mluvit s důležitějšími lidmi. Vlastně s člověkem.

"Neměla bys tu pořád být, Spencer Carlinová."

Zamračím se tomu, že zná mé jméno, a propíchnu ho pohledem, než kolem něj projdu a spěchám k svému cíli. Ashley spatřím klečet vedle mého hrobu. Tělo má nakloněné a přejíždí prsty po mém vyrytém jméně. Na mém hrobu jsou také položené čerstvé květiny, a když se rozhlédnu, vidím, že na třech hrobech vedle mého jsou rovněž květiny.

Dojdu k ní a pokleknu v nedaleké, ale nutné vzdálenosti. Pohlédne ke mně a upře zrak na má kolena, která jako vždy spočívající v džínách, a pak zrak zase odvrátí. Promluvím jako první, musím.

"Omlouvám se," řeknu jemně.

Vlasy jí mírně povlávají ve větru a hlas má laskavý, když odvětí: "Já vím."

"Moc se omlouvám," pokračuji. "Obvykle na nikoho takhle nemluvím."

Ashley nechává odvrácený zrak, ale řeč jejího těla je povzbuzující. "To je v pořádku, Spencer."

Já na ni ovšem hledím. Nedokáži odvrátit zrak. "Není v pořádku, abych na tebe takhle mluvila."

"Vím, proč jsi to udělala."

"Cože?" zeptám se rychle.

Ashley se ke mně otočí, oči sklopené. "Došlo mi to."

"Vážně?" Chci si být jistá, že to ví, než to vyzvoním.

"Včera s Erin," začne. "Nebolelo tě to."

Nechci to hned potvrdit. Jedna moje část to nechce přiznat nahlas a vzpomenu si, jak se mě Ashley nechtěla na nic ptát. Teď tomu rozumím, protože jakmile to vyslovím nahlas, bude to skutečné.

"Že ne?" žádá si mé potvrzení.

Nedokáži ta slova vyslovit, ale má svěšená ramena a smutné oči jí to potvrzují dostatečně. Její držení těla se teď podobá mému a brzy zavře oči. Vidím, že se snaží neplakat, v čemž jsem já před pár hodinami neuspěla.

Ignoruji všechny páry očí, které cítím, že se na nás upírají, a natáhnu se pro bílou růži z tuctu, který je na mém hrobu opatrně položený na místě vyhrazeném pro květiny. Políbím ji na okvětní lístky, jako to pro mě kdysi udělala Ashley, a přitisknu ji k jejím rtům.

"Můžeš plakat," zašeptám jí.

Třesou se jí rty, když přikývne, a slzy se jí konečně vyhrnou zpoza zavřených víček.

"Miluju tě," řeknu tiše a ta slova myslím upřímněji než cokoli.

Ashley pomalu otevře oči a mně se sevře srdce, když vidím, jak jsou zničené. "Taky tě miluju."

Jakmile jsme přišly domů, Ashley si sundala kabát a řekla mi, že se půjde osprchovat. Přikývla jsem a řekla jí, že na ni počkám dole. Bylo to téměř trapné. Ani jedna z nás podle všeho nevěděla, jak na to poslední odhalení reagovat nebo co dělat. Jak má člověk správně reagovat v takovéhle situaci?

Pořád nevím, co dělat, nebo jak to překováme. Ashley je jediný člověk, díky němuž se cítím naživu, i když jsem mrtvá. Jiní lidé si mě všímají, jistě, ale nikdo z nich mi nedopřává takový pocit jako ona, aniž by se musela vůbec snažit. Nikdo z těch lidí by se uprostřed noci neotočil a neusmál by se na mě nevědomky, nikdo z těch lidí by na mě nedíval tak upřeně, až by mi z toho bylo do pláče. U nikoho z těch lidí bych necítila, jak se jejich srdce na vteřinu zastavilo, když bych je poprvé políbila.

Chci ji. Celou. A vždy jsem chtěla někoho alespoň políbit ve sprše.

Než mám příležitost si to rozmyslet nebo z toho vycouvat, vstanu a vyjdu po schodech nahoru. Vteřinu čekám před koupelnou a stojím na místě, kde jsem na Ashley čekala tu jednu noc před mnoha měsíci. Voda teče a co vím, tak Ashley stojí pod sprchou a smývá si pěnu z vlasů.

Pomalu otevřu dveře od koupelny a zavřu je za sebou stejně tiše. Sklo sprchového koutu je orosené, ale vidím obrysy jejího těla a jak má zakloněnou hlavu, zatímco si nechává šampón stéct z vlasů. Vůně jejích hygienických přípravků je silná v této místnosti zaplněné párou. Její vůně je silná v této místnosti zaplněné párou.

Když opět narovná hlavu, přistoupím blíže a odsunu dveře, dávám si pozor, abych měla oči upřené do jejích, které se právě překvapeně otevřely. Nakrátko se jí ještě více rozšíří a ztmavnou tak, že už teď je pro mě těžké dýchat.

"Spence, co to děláš?" zeptá se mě nezvučným šepotem, když vstoupím do sprchy k ní a zavřu za sebou dveře.

"Cokoli chci," odpovím upřímně.

Její hluboké dýchání odežene něco z páry, která nás obklopuje, a já zapomínám na své hloupé tělo a všechny jeho hloupé reakce. Soustředím se jen na dokonale vytesané tělo před sebou, tělo, které si chtějí mé oči celé prohlédnout, ale nedělám to. Ještě ne.

Dotknu se prsty jejích a cítím jejich horkost způsobenou proudy horké vody, vnímám její jemnou, ale mokrou pokožku a jak mě nechává se jí dotýkat přesně tak, jak chci. K ničemu mě nenutí, i když to já jsem plně oblečená.

Dám prsty z jejích a nechávám oči přilepené na jejích, zatímco se má ruka poprvé dotkne Ashleyina nahého břicha. Zní, jako by si snažila vzpomenout, jak se dýchá, a já, jen na okamžik, zavírám oči, protože si musím tohle zapamatovat a musím zakrýt, jak mě to bolí.

Když je znovu otevřu, upírá mi zrak na ústa a já mírně pootevřu rty a dívám se na její, jak přitažlivě vypadají. Mé jalové dýchání páru neodhání.

Ruka se mi na jejím břiše začíná napínat a já ji dávám kolem jejího drobného těla a pevně, ale něžně si ji přitáhnu k sobě. Vidím, jak je voda odpuzována od mé kůže a cítím pod ní Ashleyinu jemnou pokožku a jak mě pálí více, než by kdy mohlo jakékoli slunce.

Dech se jí viditelně zrychlil a já se nakloním a přitisknu své rty na její. Líbat ji bolí víc než cokoli jiného, ale mně je to jedno. Ashley reaguje, ruce na mě však nedává, nechává je po stranách svého těla. Připisuji ji to k dobru.

Rty se oddělí a polibky se stávají hlubšími a delšími. Jsou polykána sténání. Sténání slastí a sténání bolestí, směs obou.

Mé ruce jí teď jemně objímají kolem krku a obě se napínají, i když se zoufale snažím, aby to nedělaly. Se strnulýma rukama se k ní přitisknu a ona udělá krok dozadu, opře se o kachlíkovou zeď za sebou. Odtáhne rty od mých, aby nabrala potřebný dech, a já skloním hlavu, abych ji políbila na rameno, proud vody se ohýbá, aby se s každým pohybem, který dělám, těsně vyhýbal mému tělu.

Na jejím rameni cítím pod svým jazykem a rty vodu zároveň s její snědou pokožkou a rychlým tlukotem srdce na své hrudi.

Cítí teď napětí v mých pažích a dlaních. Dá je ze sebe a stále trochu popadá dech. "Miláčku, přestaň."

"Nemůžu," přiznám se, cítím, jak se mi oči zalévají slzami a zároveň pronikavou, bílou bolest, která zachvacuje každý nerv v mém těle. Nakloním čelo kupředu, aby spočinulo na jejím. "Musím tě líbat, dotýkat se tě..."

A ona mě znovu líbá.

Dává ruce z mých zápěstí a místo toho mi je položí na tváře, drží mě na místě, zatímco se znovu a znovu líbáme. Mé ruce se pohnou, aby ji téměř šíleně sevřely kolem pasu a přitáhly ho k mému, zatímco mi po rtu přejede její jazyk a téměř okamžitě se mu dostává přijetí.

Náhle s líbáním ustane, ale úplně se ode mě neodtáhne. Její rty zůstávají před mými, téměř dýchají do mých, zatímco lapá po dechu a otevře své zastřené, téměř černé oči. "Přestaň," slabě zašeptá.

"Proč?" Vydržela bych bolest o něco málo déle.

"Ty víš proč," řekne jemně. "Chci to, ale nemůžu. Ne, když cítím, jak tě to bolí."

Není to tak zlé, jako když jsme byly v posteli. Hlas se mi třese, když odpovím: "Mně je to jedno."

"Ale mně ne. A když nepřestaneme teď, nedokážu přestat vůbec."

Upřeně ji pozoruji a přikývnu a obě od sebe neochotně odstoupíme. "Dobře." Můj hlas je sotva slyšitelný přes zvuk tekoucí vody a Ashley pořád ztěžka oddechuje.

Otáčím se k odchodu, ale rozmyslím si to a dávám jí poslední polibek. Je jemný a její plné rty se rozevřou a přitisknou se k mým, pak se odtáhnu a konečně vyjdu ze sprchy.

Jakmile za sebou zavřu dveře od koupelny, opřu se o ně a přejedu si jazykem po rtech, ochutnávám Ashley. Pořád mám tělo v jednom ohni, ruce mám strnulé bolestí a dlaně se mi pořád svírají v agónii, ale přestaly jsme dostatečně brzy na to, abych už teď cítila, jak bolest ustupuje a nezvětšuje se na úroveň, které dosáhla před pár týdny, když jsme se nechaly unést.

Abych dostála svému slovu, sejdu téměř u vytržení po schodech dolů. Stále cítím její tělo na svém a je mi to nepříjemné těmi nejpříjemnějšími způsoby.

Ashley po zbytek dne seděla s pevně překříženýma nohama a přiznávám, že jsem se tomu pohledu usmívala, ale byly tam pořád přítomné nevyslovené obavy z toho, jak to bude fungovat, z toho, co si počneme. Myslím, že ani jedna z nás neměla ponětí.

26 - V náručí anděla

Když jsem byla malá, musela jsem každou noc spát se zataženými závěsy. Když mezi nimi byla byť malá mezírka, rozsvítila jsem a došla tu krátkou vzdálenost k oknu a zatáhla je pořádně, zatímco jsem se divila, proč když někoho požádáte, aby pořádně zatáhl závěsy, tak to neudělá. Jakmile jsem se vrátila do postele, cítila jsem se za tu myšlenku trochu provinile. Nemuseli se ani snažit, mohli mi říct, ať si to udělám sama.

Mým důvodem pro takovou věc bylo to, že jsem nesnášela stíny na zdi. Nesnášela jsem stromy před domem, které je vrhaly, a jak se kymácely, když bylo větrno, a jak to vypadalo, že se někdo snaží dostat oknem dovnitř.

To byla také jedna z věcí, ze kterých jsem vyrostla, a vehementně bych popírala, že mě to vůbec kdy děsilo.

Ashley nás dostala minulou noc do postele brzy. Nedělaly jsme věci, o kterých vím, že jsme je obě chtěly, ale říkaly jsme slova, která jsme obě potřebovaly říct. Znovu jsem jí řekla, že jí miluji, a ona mi řekla, že mě také miluje.

Věděla jsem, že začíná být unavená, když začala častěji mrkat a začala si dávat víc na čas s opětovným otevřením očí. Usmála jsem se a řekla jí, aby si odpočinula, protože, vážně, vypadá strašně rozkošně, když se pokouší neusnout. Oplatila mi úsměv a dál mi hleděla do očí, dokud se jí její nezavřely a nezašeptala "dobrou noc", pak už jí pohltil spánek.

Dívala jsem se na ni nepřetržitě hodiny. Zrak jsem odvrátila před třiceti minutami a cítila jsem se uspokojená, že jsem ji sledovala, jak spí, že jsem ji sledovala, jak sní. Usmála jsem se tomu, jak pokaždé, když jsem přiblížila ruku k její a ignorovala bolest, tak se mírně zamračila a odsunula ruku ode mě, nechtěla mi ublížit ani ve spánku.

Díky tichému zasténání se k ní opět otočím a cítím, jak se pod přikrývkou mírně posunula, zvednu nad tím obočí a na tváři se mi rozhostí úsměv. Tváře mám trochu teplejší než obvykle.

Rychle dýchá a nakloní hlavu trochu na stranu, přimáčkne si ji na polštář. Posunu ruku po prostěradle a položím jí dlaň na rychle bijící srdce. I když mé tělo reaguje jako obvykle, nechávám ji tam o několik vteřin déle, líbí se mi pocit jejího tlukoucího srdce pod mou dlaní.

Netrvalo to dlouho a ruku jsem odsunula. Bála jsem se, že ji probudím. Poslední věc, kterou jsem udělala, bylo přitisknutí rtů na její srdce, pak jsem se odtáhla a byla mírně zklamaná, protože její sen podle všeho skončil.

Uplyne hodina, během níž dokáži myslet jen na svou rodinu a jaké by byly jejich plány, kdyby pořád žili. Přemýšlím, kolik lidí dnes zemře, někteří přirozenou smrtí, někteří při hrozných nehodách, někteří zemřou úmyslně a někteří zemřou zbytečně rukama deviantů nebo vrahů.

Pan a paní Daviesovi jsou vzhůru, předtím byla slyšet jejich sprcha a zpoza zavřených dveří slyším rádio. Včera s Ashley ani nemluvili.

Ashley se nadechne nosem a protáhne se, čímž její noha přijde do kontaktu s mou. Odtáhne ji dostatečně rychle na to, že to bylo téměř příjemné, že to bylo téměř prostý, ačkoli velmi krátký, příjemný dotyk.

Oči má otevřené a vypadají ospale. Jsou nádherné. Znovu je zavře a já se usměji její lenosti. "Ash, vzbuď se."

Zabrblá a zaboří hlavu hlouběji do polštáře, ještě není připravená vrátit se do země živých.

"Vím, že nespíš," zkusím to znovu. Snaží se na mě neusmát. "Zdály se ti hezké sny?" zeptám se s chatrně skrytým úšklebkem.

V jejích rysech není ani známka po zahanbení. Nejspíše si na ten sen nepamatuje. Pokrčí rameny. "Pamatuju si jenom na jeden."

Mám tušení, o co v tom snu šlo, ale stejně se zeptám. "Co se v něm stalo?"

"To, co vždycky," odpoví jednoduše.

Nemusím ji žádat, aby to rozvedla. O svým snech, v nichž s ní tančím, mi vypráví často. Otevřu ústa, abych promluvila, když vtom vejde do pokoje Christine. Ashley je stejně šokovaná jako já. Její matka sem chodí jen zřídkakdy.

"Dobré ráno, Ashley," řekne téměř vesele.

Ashley zvedne na pozdrav ruku. Pravděpodobně stále hledá hlas.

Má ruka má podle všeho vlastní rozum, když se se přisune k Ashley, a brzy zjistím, že mám prsty položené pod jejím krkem. Snaží se chovat normálně, ale musí vypadat jako blázen, když na mě před matkou rozšíří oči, abych přestala.

Kráčím konečky prstů dolů po její hrudi a výraz v její tváři za tu bolest více než stojí.

Christine si nedočkavě povzdechne. "Za pět minut tě potřebuju dole, Ashley."

Moje prsty přeskáčou po jejím měkkém, ale pevném břiše, a jakmile se dostanou na lem jejího spodního prádla, vyskočí z postele. Dál jsem zajít nechtěla, nemohla bych.

"Hned jsem tam," ujistí svou matku.

Ruka mi bolí, ale usmívám se.

Jakmile Christine odejde z pokoje, Ashley se na mě otočí s vykulenýma očima a tázavým pohledem.

Zvednu ruku a plácnu ji druhou, nevypadám ani trochu omluvně.

"Spencer Carlinová, tohle mi nedělej."

Zasměji se a přesunu se na její stranu postele, líbí se mi, jak voní. "Sprcha hned, nebo později?" zeptám se.

Než odpoví, nasadí trochu rozmrzelý výraz. "Později. Máma chce se mnou mluvit nebo co."

Krátkým přikývnutím přijímám její rozhodnutí. "Později," opakuji. "Fajn. Se mnou nebo beze mě?"

Pozvedne obočí a sešpulí ústa, aby zakryla úsměv. "S tebou." Odmlka. "Ne. Promiň."

Věděla jsem, že to řekne, a usměji se, aby věděla, že jsem se neurazila, a pak si přehodím přes hlavu přikrývku. Ashley rychle promluví. "Ne, ne, jestli musím trávit čas s Godzillou já, tak ty taky. Vstávej."

Obrátím v oči v sloup, ale odkopnu přikrývku a vstanu. "Obleč se. Budu posunovat mléko po stole," oznámím vážně.

Už si obléká černé džíny, které mám na ní ráda. Neměla je na sobě několik týdnů. "Už jsem skoro hotová," řekne, zatímco se natáhne po bílé blůze a zapíná si knoflíčky, které by se mi více líbily rozeptnuté.

Ashley rychle použije koupelnu a během pěti minut dostane svému slovu a je dole s rodiči. Když stojíme ve stejné místnosti jako její rodiče, poškrábu se na koutku úst, abych jí naznačila, že tam má trochu zubní pasty. Je to zvláštně okouzlující.

Setře si ji palcem. "Tak co je?" zeptá se Ashley své matky.

"Jenom jsem myslela, že bys chtěla vědět, že tvůj otec a já budeme nějaký čas pryč," řekne tónem, který nedokáži zaškatulkovat.

"Odjíždíte?" zamračí se.

"Ano, za pár hodin nám odlétá letadlo."

"Odlétáte ze státu?" zeptá se Ashley šokovaně. "A říkáte mi to až teď a ani jste se mě nezeptali, jestli nechci jet s vámi?"

Její matka nedokáže skrýt povzdech. "Jsi dost stará na to, aby sis naplánovala vlastní dovolenou, Ashley."

"Jak dlouho budete pryč?" zeptá se Ashley.

"Jen tři týdny."

Ashley pozvedne obočí. "Á, jen tři týdny?" zeptá se posměšně. "Proč ne měsíc? Sakra, proč ne dva?"

"Tu teatrálnost jsi zdědila po otci," povzdechne si Christine.

"Proč to pořád děláš? Myslelala jsem, že se měníš, ale pořád mizíš, kdykoli chceš. Vy oba." Christine otevře ústa, aby promluvila, ale Ashley ji přeruší. "Víš co? To nic, jeďte."

Chrtistine unikne její tón a políbí vzduch vedle její tváře. "Sbohem, srdíčko."

Raife se polovičatě usměje, ale Ashley se nedokáže usmát v odpověď. "Sbohem, mami," řekne slabě.

Dveře se zavřou a já tam stojím a nevím, co říct. Naštěstí mě toho nepříjemného pocitu zbaví Ashley. "Spence, chtěla bys být za anděla a udělat mi radost?" zeptá se klidně.

Nemusí se ptát. "Samozřejmě."

"Snídaně," téměř požádá.

"Jasně," souhlasím bez váhání.

Udělala jsem jí palačinky, které se bohužel stále nenaučila dělat, a kávu, o které přísahá, že je to mana nebeská. Už má třetí šálek. "Jsi v pořádku?" zeptám se jí.

"Jo," přikývne a dopije zbytek horkého nápoje. "Osprchuju se a pak půjdu ven."

"Kam dneska půjdeme?"

Oči má vřelé bez ohledu na dřívějšek. "Chtěla bych být chvíli sama, Spence. Nevadí?"

"Jasně," odpovím jí popravdě. "Nemusíš se ptát."

Ashley se osprchovala a zapíná si náhrdelník. Obě jsme v předsíni. "Buď opatrná. Nemluv s cizími lidmi," řeknu jí a přídám k tomu úsměv.

"Co bys mohla udělat, kdybych mluvila? Udělala bys bu bu bu?" téměř se ušklíbne.

Přistoupím k ní blíže a rychle ji políbí na tvář a ona se mi na chvilku poddá. Pálí mi rty. "Jo, no, vím, kde bydlíš. Na to nezapomínej."

Usměje se na mě tak, jak to mám ráda. "Brzy se uvidíme, ano?"

"Ano, Ashley," povzdechnu si v žertu dramaticky. "Hodinu nebo dvě to bez tebe vydržím."

"Fajn." Usměje se. "A co si lidé nevzájem říkají, když odcházejí z domu?"

"Přines mi něco hezkého?" vtipkuji.

Zasměje se. "To jsem na mysli neměla."

Usměji se tónu jejího hlasu a pak odvětím: "Miluju tě."

"Konečně," protáhne to slovo. "Taky tě miluju."

Otevřu jí hlavní dveře a nechám ruku na klice. "A brzy tě uvidím?"

"Brzy mě uvidíš," potvrdí.

Když si zvyknete s určitou osobou trávit čas a ona na nějakou dobu odejde, máte pokaždé, když pohlédnete na hodiny, pocit, že uplynula stěží minuta. Zaměstnám se uklízením nádobí od snídaně, což jsem měla udělat už před hodinami, a jdu nahoru složit osušku, kterou Ashley vždy zapomene složit pokaždé, když je s ní hotová.

Nakonec skončím v kuchyni u rádia a zpívání špatných písniček z osmdesátých let, písniček, které mám obvykle ráda, ale ne když hrají písničky, které se tehdy v hitparádách stěží dostaly do nejlepší čtyřicítky.

Dívat se, jak si Ashleyiny oči prohlížejí mé tělo, jakmile vejde dveřmi dovnitř, není nic výjimečného, vítám to a někdy zapomínám, kde jsem, když má oči přilepené na mých. Něco trochu podobného jako se děje právě teď. "Ashley Daviesová, byla jsi pryč celý den. Mohla jsem se zbláznit strachy," škádlím ji.

Ashley zavře hlavní dveře a oči jí tancují, když ke mně jde a vstoupí do mého osobního prostoru.

"Máš na sobě mé oblíbené oblečení," pronesu do ticha.

"Jo," zamumlá a oči jí ztmavnou.

Něco je jinak. Taková nikdy nebývá. Já taková nikdy nebývám. "Ash-"

"Miluju tě," přeruší mě něžně, zvedne svou hebkou ruku k mé tváři a pohladí mě po ní.

Rozšíří se mi oči, zatímco od ní odklopýtám a přerušuji jakýkoli náš kontakt. Necítila jsem žádnou bolest. "Ne." Nevěřícně vrtím hlavou. "Řekni mi... řekni mi, že jsi to neudělala."

"Spence-"

"Ne," přeruším ji. Pokud bych musela dýchat, měla bych potíže. "Prosím, řekni to. Řekni mi, že jsi to neudělala, Ashley."

"To je dobré," naléhá jemně a přistoupí blíže k mému strnulému tělu.

Oči se mi naplní slzami, zatímco hruď mám prázdnou a chladnou. "Ne, není." Nedokáži se na ni podívat. "Bože, co jsi to udělala?"

"Spencer, podívej se na mě."

Upřu své zastřené oči do jejích. "Jak to může být dobré, když jsi... když jsi... ach bože, tvé tělo." Vyrazím ke dveřím. "Musíme tě dostat do nemocnice a budeš v pořádku. Budeš v pořádku a v bezpečí a... a-"

Spěchá za mnou, chytne mě za ruku a umlčí mě tím. Jsem si jistá, že nedýchám, jak bych mohla? Zastavím se. Má ruku na mé a nebolí to, ani trochu. Přesune se přede mě, zvedne obě mé ruce a dá si je pevně na tváře, čelo si opře o mé. "Hej. Je to v pořádku. Nic mi není, vidíš? Jsem tady, miláčku. Jsem tady."

"Ashley," zašeptám zlomeně a věnuji jí zoufalý pohled. Jednou rukou sjedu po její hrudi a položím jí ji na srdce. Nebije. "Jak jsi to mohla udělat?" zeptám se, přes slzy je mi sotva rozumět. "Jak jsi mohla? Tví rodiče, Ashley."

"Byl to jediný způsob, obě to víme."

Zavrtím hlavou a zavřu oči, nechci tomu uvěřit.

"Prožila jsem všechno, co jsem chtěla," slyším ji říct tiše. "Vzpomínáš si na ten den na lávce, když jsem ti řekla, co chci?"

Vydám ten nejžalostnější vzlyk, ale je mi to jedno. Vzpomínám si na ten den. Vzpomínám si na něj moc dobře.

Ashley teď rovněž pláče. "Prosím tě, přestaň plakat, miláčku."

Přitisknu se k ní; konečně jsem schopna se jí dotknout a cítit jen ji. Přitisknu nás k sobě tak těsně, že se bojím, že se obě ztratíme.

"Zatancuj si se mnou," požádá jemně, po tváři jí stále tečou slzy. Je stejně nádherná jako vždy.

"Nemůžeš-" Zarazím se, zapomněla jsem, co jsem chtěla říct, a přemýšlím, zda by to vůbec dávalo smysl. "Ashley," pronesu její jméno, jen abych ho slyšela.

"Zatancuj si se mnou," slyším ji znovu jemně říct.

"To není pravda."

Nemůže. Ráno jsem cítila její srdce. Cítila jsem ho tlouct. Její prsty, které se mi bezbolestně přes látku trička přitisknout na kůži, okamžitě ten výrok vyvracejí, a z očí se mi spustí nový příval slz. "Ach, Bože."

Pevně mě obejme kolem pasu a já nedokáži zastavit své ruce, které se natáhnou a obejmou ji kolem krku. Naše těla se společně pomalu pohybují a jsem si nejistá vším kromě Ashley a toho, jak k sobě pasujeme, jen hebká je.

Téměř na autopilota se mé ruce odtáhnout a nechávají konečky mých prstů pást se na pokožce vzadu na jejím krku, čím vyvolají u Ashley slabý vzdech, zatímco mi přitiskne tvář ke krku. Instinktivně zavřu oči, když mi její ruce vklouznu pod tričko, aby hladily mou pokožku, pohybují se mi po zádech střídavě nahoru a dolů.

Šlápnu jí na špičky, jak jsem vždy věděla, že bych to udělala, a ona se zasměje, jak jsem si vždy představovala, že by to udělala. Také se zasměji, čímž spustím další slzy, a pak se zarazím, protože na téhle situaci není nic zábavného a ani nikdy nebylo.

Znovu zavřu oči a cítím, že se mi chvějí rty. Je přímo přede mnou a má ruce na mém těle. Ashley přitiskne jednu tvář k mé a já se jí poddám. "Jsem tady," opakuje.

Přitisknu svou tvář ještě silněji k její a se sevřenými, chvějícími se rty přikývnu.

"Miluju tě," pošeptá mi a mé roztřesené nohy mi kvůli tomu málem vypovědí službu.

Cítím její parfém, jako jsem ho cítila, když jsem ji poprvé políbila, jako ho cítím každé ráno, když se oddávám svému tajnému potěšení a přivoňuji si k jejímu polštáři, akorát je tohle mnohem lepší, protože je to skutečné a nemám pocit, jako bych znovu umírala. A protože nemohu být blíže k její pokožce, ani kdybych chtěla.

"Miluješ mě?" zeptá se mě Ashley.

"Ty víš, že ano," zašeptám, jsem sotva schopna mluvit.

"Řekla bys to?"

"Miluju tě," dokáži říct pevně, zatímco se ji snažím přitáhnout blíže. "Moc tě miluju."

Dá svou tvář od mé, a když otevřu oči, dívá se na mě s takovým uspokojením, že mi to málem láme srdce. "Jsi nádherná," řekne, jako by mě viděla poprvé, zní, jako by nezůstávala vzhůru do brzkých ranních hodin jen pro případ, že by zapomněla přesný odstín barvy mých očí.

"Teď tě políbím," zašeptá Ashley a utře mi slzy palci. "Ano?"

Nevím, proč se chová takhle; tak klidně. Nevím, proč jsem já ta, kdo potřebuje stále ujišťovat, a proč je se mnou zacházeno ohleduplně, když je to ona, kdo se tohle ráno probudila naposledy.

Dokáži jen zavřít oči a cítím, jak se ke mně nakloní, cítím, jak její rty na okamžik otálejí, než mi položí ruce na tváře a pak přitiskne rty k mým. Jsou teplé, jak jsem vždy vědala, že jsou, ale nikdy předtím jsem neměla příležitost hovět si v tom v pocitu moc dlouho.

A teď dokáži více než zavřít oči, protože, když je takhle blízko mě a když má rty na mých, dokáži spoustu věcí, ale když mi řekne, že mě miluje, dokáži cokoli.

Přitisknu rty na její a cítím, jak se usměje, jen na okamžik, pak mě přes spodní ret pohladí její jazyk. Je opřená zády o zeď, ještě než vůbec zaznamenám, že se mé nohy pohnuly, uchopím ji za ruce, které mě něžně svírají tvář, a propletu své prsty s jejími, pak zvednu její ruce podél nás do vzduchu a sevřu je, držím je nad námi u zdi.

Naše rty se pohybují a rozevřou se, aby se mohly polibky stát hlubšími, vášnivějšími. Přitisknu své tělo k jejímu, čímž si od Ashley vysloužím spokejený vzdych.

Odtáhnu se od jejích rtů a otevřu oči. Ashley je má stále zavřené, zatímco si přejede jazykem přes rty a to je vše, co potřebuji vidět, než skloním hlavu k jejímu krku. Nežně líbám choulostivou pokožku pod svými rty, zatáhnu jazyk a nasaji jemný lalůček její kůže do úst, díky čemuž se mi od ní dostane nádherného zasténání a přitiskne svou pánev k mé.

Přitiskne se ke mně a otočí tvář k mé. Chtě nechtě musím uvolnit její jemnou kůži a Ashley mě líbá na tvář, dokud neotočím hlavu a znovu nespojím naše rty na dobu, která by nikdy nemohla být dostatečně dlouhá.

"Nahoru?" zeptá se zastřeným hlasem a s tmavýma očima.

V odpověď spustím naše ruce a vedu nás do pokoje, který bych dokázala najít i poslepu. Její ruku po celou dobu nepouštím.

Jakmile projdeme dveřmi, něžně mě na ně přitiskne a začne mě líbat na krku, na části těla, která dosud zůstávala od Ashley nedotknutá. Cítím, jak vystrčí jazyk a začne mi jím přejíždět po kůži, a téměř se mi zvrátí oči.

Když na okamžik ustane, obě rychle a povrchově dýcháme, ačkoli to naše těla nepotřebují.

Ashleyiny ruce, které spočívaly na mém pasu, uvolní sevření konečků mých prstů, přejedou po nich, dlaněmi se mi přitisknou na kůži na pažích a pomalu po nich stoupají nahoru. Přísahala bych, že cítím, jak mi naskakuje husí kůže. Zastaví se, když se dostanou k mým ramenům, a Ashley políbí citlivý ostrůvek kůže vedle mého ucha, díky čemuž se zachvěji.

Mé volné ruce jí vklouznou pod blůzu a pohybují se po nejhebší kůži, kterou jsem kdy cítila. Zkrátí se jí dech, jakmile zaregistruje ten kontakt a mé krátké nehty se jí jemně zaboří do kůže. "Spence," vydechne.

Cítím, jak mi sevře ramena.

Dovedu nás k posteli a položím ji na ni. Pokleknu k ní, opatrně přitisknu horní polovinu těla na její, Ashley mě pak chytne za tváře a navede mé rty zpět ke svým. Miluji naše polibky, zvuky, které naše rty vydávají, jak se snaží nesténat moc hlasitě.

Ani si neuvědomím, že jsme ležely na posteli na bocích, dokud se neposadí a nepřiměje mě rovněž se posadit, nohy mám sevřené kolem jejích boků. Má tmavé oči, když se natáhne k lemu mého jednoduchého šedého trička, které jsem si rozhodla obléct poslední den, kdy jsem se vzbudila živá, jednoduchého šedého trička, o kterém říká, že v něm vypadám nádherně, a pomalu mi ho zvedne přes břicho, které jsem se nejdříve styděla ukázat, k žebrům, která nikdy nespatřila. Zvednu ruce a Ashley mi přetáhne tričko přes hlavu, čímž odhalí mou podprsenkou zakrytou hruď.

Pohlédnu na její zastřené oči a nateklé rty, které se podobají mým, a pak mě Ashley políbí na srdce. Když vzhlédne zpět k mým očím, přinutí mě intenzitou svého pohledu ztěžka polknout.

Mé třesoucí se ruce zvednou lem její bílé blůzy a odhalí pokožku, kterou jsem si představovala vidět takhle blízko a v této situaci nesčílněkrát. Jakmile je blůza pryč, přitisknu rty na její srdce a znovu se mi naplní oči slzami, protože ho necítím bít.

Ashley mi dá ruku kolem krku a rychle si přitáhne mé rty zpět ke svým, pak mě položí na záda, obě díky tomu zalapáme po dechu nad tím, jaký je to pocit dotýkat se pokožkami bez překážek a bez bolesti.

Její zalapání po dechu se změní v zasténání a přesune mi ruce na boky v pokusu přitáhnout si mě blíže. Přitisknu se k ní a znovu spojím naše rty, rychle žádám o povolení vstoupit jí do úst a okamžitě se mi ho dostává.

Napodobí mě, přitiskne se ke mně a já vklouznu jednou nohou mezi její, usadím se na jejím stehně a cítím, jak už takhle palčivá touha mezi mými nohami začíná intenzivně narůstat. Její jazyk se opakovaně tře o můj a její pánev zůstává stěží v klidu, dech má těžký.

Odtrhnu své rty od jejích a vydám hrdelní zasténání, když Ashley zvedne nohu a zatlačí s ní na mé přirození.

Ashley zašeptá mé jméno a já ztěžka otvírám oči, zůstávají zastřené, upřené do jejích. Myslím, že jsem se jí právě zeptala, jestli je v pořádku, ale nejsem si tím jistá.

"Jo." Znovu zasténá, když k ní přirazím. "Spence, potřebuju-" Ashley se zarazí, když mé rty přikryjí její bradavku schovanou v podprsence, ještě více jí ztvrdne a já brzy poté napodobuji totéž na druhém ňadru.

"Já vím," řeknu jí jemně, když ticho pokoje naplní její tlumené zasténání.

V určité chvíli jsme se zbavily kalhot a vlezly si pod přikrývku. Nohy máme propletené a tiskneme se k sobě, zatímco mě líbá tak vášnivě, že si nemohu pomoct a dávám jí znát, jak se mi to líbí, hlubokým zasténáním a přitlačením kolena k ní. Odpoví vlastní zasténáním a já se pod jejími rty usměji.

Ashley mě přestane líbat a já se stáhnu zpět, vidím, že má zavřené oči, snaží si zapamatovat tuto chvíli, nechce brát žádný kontakt mezi námi za samozřejmý.

Opatrně ji položím na záda. Ashley okamžitě rozevře nohy a dovolí mému tělu spočinout mezi nimi. Její ruce jsou všude a jsem si jistá, že mé rovněž. Jsem si jistá, že jediný důvod, proč jsem tu poslední rok zůstala je být teď a tady s Ashley, zažívat extázi, o které jsem vždy jen snila. Extázi, o které jsem si myslela, že se o ní budu moct nechat jen zdát.

Znovu ochutnám rty její krk a jsem odměněna tichým zakňučením, rukou hladím hebkou pokožku na vnitřku jejího snědého stehna a cítím teplo. Tohle se rodilo měsíce, nejde jen o dnešek.

"Spence," znovu vydechne mé jméno s rozpálenou tváří a rty rozevřenými a nateklými, její zastřené oči na mě křičí. "Prosím," zašeptá a propne se proti mě. "Potřebuju tě."

Ruce se mi třesou, když jí stahuji kalhotky přes nohy, dokud nejsou úplně sundané a pryč z dohledu. Přesunu se vedle ní. "Jsi si jistá?"

Její téměř zoufalé přikývnutí říká, že ano, je si jistá.

Skloním se a jemně ji políbím na bradu, což jsem chtěla vždy udělat, a nemohu uvěřit, že jsem to právě udělala, jak snadné to bylo a jak často to budu znovu dělat příště. Ponesčílněkráté přitisknu své rty na její a dopřeji jí hluboký, dlouhý polibek, potěší mě, že cítím přes ústa reakci jejího těla. "Miluju tě," připomenu jí tiše pro případ, že by to od posledního okamžiku, kdy jsem jí to řekla, zapomněla.

Nakonec se přestaneme líbat a má ruka klouže po její kůži, až se dostane ke kyčelní kosti. Ashley dýchá roztřeseně a povrchově. "Miluju tě," je vše, co dokáže říct, hlas se jí téměř zadrhne.

Hladce do ní vstoupím a hluboko z hrdla jí vyjde hrdelní zasténání, zatímco zvedne pánev naproti mé ruce. Netrvá mi dlouho, než najdu a držím rytmus, který u ní vyvolává nejčastější sténání a nespouštím jí oči z tváře; jak hodí hlavou dozadu na polštář, zatímco její pánev odpovídá na každý příraz mé ruky; jak je její tvář rozpáleně růžová a její rty nateklé a otlačené; jak se jí zvedá hruď.

Sklopím rty k jejímu ramenu a můj jazyk ochutná kůži pod sebou, jak slaná je od lehce se lesknoucího potu.

Ashley namáhavě dýchá a její krk vypadá více než lákavě, když si přitiskne hlavu silněji do polštáře.

Její pánev se pohybuje rychleji proti mé ruce a začíná se více svírat kolem mých prstů. Nepokouším se odradit rty od líbání jejího krku, zatímco nezpomaluji pohyb svých prstů a palce, a nepokouším se skrýt vlastní zasténání, když přejedu jazykem po Ashleyině hebkém hrdle a její nehty se mi zaboří do ramen a přejedou po kůži mých zad.

Opakuji to a ona vydechne mé jméno a obscénně přiráží svou pánev proti mé ruce ještě rychleji.

Oči se mi sami od sebe zavřou, když se její slova stanou nesouvislými a dosáhne silného vyvrcholení.

Podobně jako předtím otevřu oči jako první a pohlédnu na Ashleyinu tvář, všimnu si, jak neuvěřitelně klidně a ukojeně vypadá. Dávalo by to větší smysl, kdyby to byla ona, kdo začne plakat, ale jsou to mé oči, které se zalijí slzami. Nemohu uvěřit tomu, co dnes udělala.

Vytáhnu své prsty a přesunu své tělo na její, hlavu si zabořím do záhybu jejího krku, chvěji se, ale není to zimou.

"To je dobré," šeptá mi a nechá spočinout ruce na mých útlých zádech.

Nevím jistě, jestli mi řekla, abych se na ni podívala, nebo jestli to bylo něco, co jsem udělala sama od sebe, ale přejíždí mi prsty po tváři a nateklých rtech a zvedne své rty, aby mě políbila tak pomalu a tak hluboce, že nechci nikdy přestat. Nikdy nechci dát své tělo z jejího.

Tu noc jsme se milovaly více než jednou. Trvalo to několik hodin, než se mi oči nezalily slzami pokaždé, když jsem cítila intenzitu našeho dotyku; pokaždé, když jsem ucítila, jak se po mně natáhla, když se pulzace mezi jejími nohami dostávala na nepředstavitelnou úroveň; pokaždé, když jsem cítila její ruce pohybující se po mé pokožce dolů po těle, kde vklouzly mezi mé nohy, a jak se mi tělo nekontrolovatelně netřáslo kvůli bolesti, ale jen kvůli ní a jejím dotykům.

Posledním okamžikem, kdy se naše těla propnula na matraci, jsme neskončily. Líbala mě hodiny. Ne vždy na rty, ale všude, kde se mě její rty dotkly, mi dodávaly pocit, že jsem mnohem více naživu, než jsem se kdy cítila, když mi tlouklo srdce.

Jen doufám, že jsem jí ten pocit dodala také.

27 - Závěr

Kdybych nevěděla, že je to nemožné, přísahal bych, že jsem tu noc téměř usnula. Být s Ashley, jakkoli jsem chtěla, a být tak blízko, jak jsem chtěla, bez mé obvyklé fyzické reakce, bylo nepopsatelné.

Uplynulých pár hodin jsem na ni moc nemluvila. Věnuji jí povzbuzující úsměvy a pohladím ji, když projde okolo, ale nevím, co říct. Jsme v jejím pokoji. Já sedím na podlaze a opírám se o zeď a Ashley sedí na posteli vedle své matky.

Její rodiče přijeli domů včera ráno, předpokládám, že poté, co se s nimi spojila policie. Nedokázala jsem jim pohlédnout do tváří, když vešli do domu hlavními dveřmi. Nechtěla jsem vidět jejich zármutek. Mohli být lepší rodiče, to je bez debat, ale mohli být i horší.

Ashley sedí blízko své matky, hlavu má nakloněnou na stranu a nevypadá, že by ji to nějak bolelo. Christine se dívá na zarámovanou fotografii Ashley, kterou měla měsíce v pokoji. Sedí na ní na pláži při západu slunce a upřímně se usmívá na někoho mimo záběr. Zvedne fotografii a přiblíží si ji k tváři. Vidím, že se slabě usměje a přejede na ní prstem Ashleyin obličej.

Čekala jsem, že Ashley bude alespoň jednou plakat se svými rodiči, ale nebylo tomu tak. Vypadala rozrušeně, ale na slzy nedošlo. Nevím, co se odehrává v hlavě její matky, jak bych mohla? Nepláče. A ani včera jsem ji za celý den neslyšela plakat. Je takovéto od té chvíle, co jsem se na ni minulou večer odvážila pohlédnout.

Když byla Ashley se svým otcem, řekla jsem Christine, že je mi to líto. Že je mi to moc líto.

Políbí fotografii a položí ji zpět na její místo, pak se zhluboka nadechne a odejde z pokoje. Zaujmu na posteli místo Ashleyiny matky a nechám Ashley, aby si mi opřela hlavu o rameno, bezmyšlenkovitě ji beru za ruku a sevřu ji ve své.

"Jsem v pořádku," řekne, aniž bych se jí musela ptát.

"Je v pořádku, pokud nejsi," připomenu jí.

"Já vím." Trochu více mi stiskne ruku.

"Musím se tě na něco zeptat," začnu jemně, "ale nechci, abys to vzala špatně, dobře?"

"Jo, dobře," svolí.

Trochu více se k ní nakloním a přitisknu nás k sobě blíže. "Proč ses to rozhodla udělat, kdy jsi to udělala?"

"Protože jsem tě potřebovala," odvětí vážně.

"Ale říkala jsi, že počkáš."

Krátce přikývne. "To bylo před Erin, Spence." Jemně vydechne. "A já vím, že si myslíš, že to byl hrozný risk, ale já to prostě věděla, Spence. Věděla jsem, že s tebou budu moct takhle být."

Otevřu ústa, abych promluvila, ale jemně mě přeruší. "Neříkej, že bychom něco vymyslely, protože víš, že to řešení nemělo. Nikdy žádné nebylo. Nebolí to, když jsi v blízkosti někoho jiného, a nebolí to, když sedím blízko své mámy nebo svého táty, šlo jen o nás." Přejede palcem po jemné pokožce mé ruky. "Přísahám ti, že jsem toho nelitovala, ani na okamžik. Ano?"

"Ale co tvoji rodiče, Ash?" zeptám se jí tiše, cítím se kvůli nim hrozně a nejsem si schopna představit, jak vás ztráta dítěte musí napořád změnit.

"Postaráme se o ně. Budou v pořádku, Spence, vím, že budou."

Položím si hlavu na její, toužím po útěše. "Nevím, co říct. Tímhle jsem si projít nemusela." Nemusela jsem utěšovat své truchlící rodiče.

"Nemusíš říkat nic."

Tak jsem neříkala, dopřála jsem jí prostý kontakt, který potřebovala, a dál ji držela za ruku.

Nedokáži si vůbec představit, jak bych se cítila, kdybych se musela loučit se svou rodinou. Jedna má část je přesvědčená, že bych je nikdy nedokázala opustit, a druhá část je přesvědčená, že bych především nedokázala přihlížet jejich zármutku. Nedokázala bych poslouchat, jak pláčí, dívat se, jak umírá i jedna jejich část, a nakonec sledovat, jak začínají znovu žít. Beze mě.

Ashley s rodiči strávila další týden, pomáhala jim vyrovnat se s tím a doufala, že cítí, že tam pořád je, že je v pořádku. A byla více než v pořádku, o to jsem se postarala. Slyšely jsme je probírat opětovné stěhování a návrat do Kalifornie. Ashley to netrápí, protože ví, že ať budou kdekoli, vždy je bude schopna najít, pokud budou pod oblohou.

Poslední dva dny jsem něco cítila, něco, co mi říká, že je čas.

Nestydím se přiznat, že mám trochu strach. Zvykla jsem si být tady, aniž bych tu skutečně byla, a mít tuhle bezpečnou bublinu v podobě mého domu a být schopna vidět svou nejlepší kamarádku a zamilovat se do dívky, která se nastěhovala do mého pokoje a dodala mi pocit, že žiji, že přemýšlím, jak to zvládnu bez toho.

"Taky to cítíš, viď?" zeptá se Ashley ze svého místa na podlaze, sedí před gaučem, na kterém jsem já.

"Jo," odvětím tiše.

"Neboj se," řekne mi jemně. Pak mi zvedne nohu, dá si ji na rameno a rychle mě políbí na odhalený kotník.

Natáhnu ruce, projedu jí prsty jemné vlasy a jemně ji poškrábu na hlavě.

Ashley chtěla strávit ještě jednu noc v domě a já nic nenamítala, udělala bych pro ni cokoli. Šly jsme do postele, když šli její rodiče do postele, a strávila jsem celou noc tím, že jsem ji líbala a dotýkala se jí, dávala jí pocit, že je milovaná.

Nevím, jestli jsem čekala, že půjde na pohřeb, nebo ne, ale rozhodla se tam nejít. Já také jít nechtěla. Nemohla jsem to vidět. Ten den pohladila Christine po ruce, než odešla do kostela s Raifem, a vím, že sem přiletělo hodně jejich příbuzných z Kalifornie, kteří bydleli v motelech, protože nechtěli narušovat jejich soukromí.

Z okna jsem se nepodívala ani jednou. Nechtěla jsem vidět pohřební vůz nebo to, co bylo v něm, stejně jako jsem nechtěla vidět pohřební vozy se svou rodinou. Erinina rodina poslala květiny, což bylo neuvěřitelně pozorné, když uvážíte, že se potkaly jen jednou. Zprávy se šíří rychle.

Zajímalo by mě, co lidé budou říkat o tom domě teď.

Christine a Raife dojídají snídani, když na mě Ashley pohlédne a sevře mi ruku. Beru to jako znamení, abych odešla z pokoje a Ashley se mohla rozloučit.

Zavřu oči, když ji slyším šeptat, že je bez ohledu na všechno miluje a že ji mrzí, že se více nesnažila být lepší dcerou. Po tomhle přestanu poslouchat.

Řekla jsem Ashley, že se chci také rozloučit, a ona mě s nimi nechala o samotě. Christine se na mě nedívá, ale přikleknu si na podlahu vedle její židle a položím jí ruku na předloktí. Krátce na svou ruku shlédne a pak znovu soustředí pozornost na zeď naproti nám. Představuji si, že je to maximálně jako dotyk pírka. "Postarám se o ni, slibuji," je vše, co dokáži Ashleyině matce zašeptat.

Vyjdeme z domu a já zavírám dveře co nejtišeji dokáži. Ashley proplete své prsty s mými a zhluboka se nadechne.

"Jsi v pořádku?" nedokážu se nezeptat, i když vím, že je to v takovéto chvíli nejspíše hloupá otázka.

Její oči rychle vyhledají mé. "Jsem v pořádku, Spence."

"Jsi si jistá?" potřebuji se ujistit.

"Jsem si jistá," ujistí mě a políbí mě na ruku.

Rozejdeme se od domu, na který pochybuji, že někdy zapomeneme, mineme nízkou zídku, do které jsem vyryla pozdrav, kde mě Ashley poprvé pozdravila, aniž o tom věděla, kde se mnou sedávala, aniž o tom věděla.

Ashley poprvé spatří pana Bankse a on mi jako obvykle pokývne s úsměvem na pozdrav - a stejně pozdraví i Ashley - pak se posadí vedle své ženy. Projdeme kolem míst, kam jsme chodívaly, a stěží utrousíme slovo, ani to není nutné. Naše spojené ruce říkají vše, co je třeba.

Když dojdeme na konec ulice, kde jsme se poprvé viděly, podívám se přes silnici a spatřím tam jít Erin s přítelem. Její oči spočinou na mých a já jí věnuji úsměv, na který jsem nebyla připravena naposledy, když jsme se viděly, je to úsměv, u kterého jsem si jistá, že mi rozzáří celý obličej. Kluk vedle Erin si není ničeho vědom, zatímco její nohy zůstanou přilepené na místě, v očích se jí už formují slzy.

Ashley nevidí, ale to je v pořádku, tohle je naše rozloučení. "Uvidíme se, až budeš stará a vráščitá!" zakřičím přes ulici, vím, že to nejspíše uslyší maximálně slabě. Tohle je víc, než mi bylo dopřáno předtím, takže možná, jen pro tento jeden okamžik, mě uslyší pořádně.

Zaskočená a ohromená Erin se usměje úsměvem, který jsem přes rok neviděla. Dokáže na mě jen zamumlat "Smolařko", než do ní šťouchne její přítel a odvrátí tak její pozornost ode mě. Když se otočí zpátky, zamračí se. Už mě nevidí.

Znovu pohlédnu na Ashley, stisknu jí ruku trochu silněji a pokračujeme v chůzi.

"Zajímalo by mě, jestli potkáme Elvise," uvažuje nahlas.

"Zajímalo by mě, jestli nám narostou křídla."

"Svatozář by ti slušela," poznamená, zatímco se dívá do prostoru nad mou hlavou.

"Mohla bys mi zpívat serenády a hrát při tom na harfu," navrhnu, úplně to před sebou vidím.

"To si piš, Spence."

Pohled, který mi věnuje, mě rozesměje a plácnu ji volnou rukou do ramena.

Skoro jsem si nevšimla, že se naše okolí změnilo, ale náhle vypadá všechno jinak, je to zřetelnější. Je to zřetelnější, než jsem kdy co viděla, ale vidím stejné domy a ulice jako vždy.

Prvního uslyším Glena.

"Ségra, kde jsi sakra byla? Čekali jsme na tebe," řekne zlehka.

Zalapám po dechu a otočím se za jeho hlasem a vidím ho stát vedle svých rodičů. Moje matka už pláče, ale já se na vteřinu nedokáži pohnout. Cítím, že mi znovu bije srdce, cítím jeho tlukot. Jsem si jistá, že je to kvůli tomu, že jsem tady a konečně je zase vidím, slyším jejich hlasy a vidím jejich postavy, a vím, že po vteřině pohledu do otcových očích, mohu říct, že se vůbec nezměnili.

Skousnu si spodní ret a snažím se, aby se mi tvář nerozštěpila úsměvem, který si žádá svobodu.

Cítím, že mi Ashley stiskne ruku, a podívám se na ni, než ji rovněž stisknu a udělám krok vpřed, abych ji představila své rodině, abych z ní udělala její rodinu a dodržela slib, který jsem dala její matce. Když k nim jdeme, cítím parfém, který moje matka vždy používala, a nemohu si pomoct a zhluboka ho vdechnu.

Než dojdeme k mé rodině, Ashley mi pustí ruku, a vím, že to udělala jen kvůli mně, abych je mohla obejmou a přivítat se s nimi pořádně. Mé odhodlání neplakat bere za své, jakmile se mi na tváře přitisknou ruce, které patří mé matce.

"Mami," vydechnu už s pláčem.

Nic neřekne, jen si mě přitáhne do nejtěsnějšího objetí, které jsem kdy zažila.

Mám zavřené oči, ale slyším Glena pronést hloupý vtip, že musel umřít a přijít do nebe, když spatřil Ashley. Dětinsky se tomu zasměji.

Miluji ho.

"Spence," zvolá můj táta jemně.

Pomalu se vymaním z objetí své matky a dál ji držím za ruku, zatímco se otočím na svého otce.

"Mě neobejmeš?" zeptá se se stejně přátelským výrazem ve tváři, jaké vždy měl, stejně přátelským výrazem, který vím, že vždy mít bude.

Přejedu palcem po matčině ruce a krátce ji stisknu, než ji pustím a dovolím větším a silnější rukám, aby si mě přitáhly k sobě a těsně mě sevřely. Obejmu ho, jak nejsilněji dokáži, což z jeho pohledu nejspíše není moc silně. "Hrozně moc vás miluju," řeknu, jak nezřetelněji dokážu, a myslím tím všechny.

Políbí mě na tvář a řekne mi, že mě také miluje.

Když se otočím, pohlédnu na Ashley a svěsím ramena, protože nevím, co jí říct, jak jí poděkovat za to, že mi tohle dala. Vědoucně přikývne, ještě než stačím otevřít ústa.

Nežádám Glena o objetí. Prostě k němu dojdu, stoupnu si na špičky a dám mu ruce kolem krku a cítím, jak mi dá ruce kolem pasu, a než se naději, zvedne mě ze země. Pořád používá kolínskou, kterou jsem nesnášela, ale stýskalo se mi po ní, když jsem ji už necítila.

Objetí a představení s Ashley šla tak dobře, jak jsem věděla, že půjdou. Měli v očích vědoucí pohledy, ještě než jsem je vůbec představila a nespatřila jsem v očích rodičů ani sebemenší záchvěv zklamání nebo odporu. Ani jednou.

Moje matka nám řekne, že můžeme jít domů a s Ashley je následujeme směrem, kterým vyrazí. Držím ji za ruku pevněji než obvykle, potřebuji to. "Miluju tě," řeknu jí a vím, že je to vše, co jí kdy budu schopna říkat.

Položí si mou ruku na své srdce. Cítím, že znovu bije, reaguje tak, jak reagovalo, když jsem ji před těmi dlouhými týdny líbala v posteli. "Taky tě miluju."

Než se připojím k rodině v domě, posadím se na nízkou zídku na konci trávníku a dívám se, jak se spolu baví, je to něco, co jsem nemohla dělat hodně dlouho. Kdysi obyčejný dům na Kenwood Avenue je nyní mnohem vznešenější. Moje rodina, včetně Ashley, je v obývacím pokoji a probírají něco, co je podle výrazu v jejich tvářích lehké a zábavné. Chovají se, jako by je nic netížilo. Chovají se, jako by nebyli mrtví.

Ale jsme opravdu mrtví?

Umírá skutečně vůbec nějaká duše stvořená v průběhu věků?