Deka z hvězd

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

15 - Tichá spása

První vánoční výzdoba se v sousedství objevila minulý týden, ale ne u tohoto domu. První jsou vždy Millerovi. Před pár lety byl jeden z nich kvůli nějakému jednoduchému zákroku na den v nemocnici a moje matka rozvěsila vánoční výzdobu, takže jsme byli první my. Neudělali jsme to schválně, prostě jsme jen chtěli mít ozdobený dům.

Ten rok nám nedali vánoční přání. Přišlo mi legrační, že dělají velkou vědu z něčeho tak nepodstatného. Na naše přání pro ně přidala máma polibky navíc. Aby šli do sebe, myslím.

Podle mého skromného názoru je Štědrý večer to nejlepší na celém prosinci. Jakmile jsou dárky rozbalené a jídlo snědené, je to skoro depresivní. Je po všem. Proto nemám ráda prosincové dny od šestadvacátého dále. Co je jejich smyslem? Jen jsou během nich všichni sklíčení. A ani jsem nikdy neměla v oblibě Silvestr. Možná kvůli tomu, že jsem nikdy moc nepila, nebo to bylo společností, ve které jsem ho trávila.

Byli jste někdy o Vánocích s malým dítětem, které nedostalo, co chtělo? Více než jednou jsem musela skrývat úsměv nad jejich zklamanými výrazy a nesmělými poděkováními, když vše, co od své babičky dostaly, byl jen ošklivý pletený svetr.

Jednou jsou od babičky ošklivý svetr dostala. Byl zářivě červený a ručně pletený. Musela jsem ho nosit dvoje Vánoce za sebou a pak jsem z něho naštěstí vyrostla. Myslím, že ho Glen hodil do ohně spolu se svým zeleným.

Přemýšlím, kdy půjde Ashley nakupovat dárky, nebo jestli mi vůbec něco koupí. Nejsem si jistá, jaký má vztah k svátkům. Měla bych se jí zeptat.

Poprvé za několik týdnů Ashleyini rodiče v sobotu nepracují, což jí přišlo vhod, protože pokaždé, když chci mluvit o minulé noci, si vzpomene na něco, co musí udělat. Její rodiče po ní něco chtějí, musí se osprchovat, zapomněla si oholit nohy. Cokoli, aby oddálila nevyhnutelné.

Téměř hodinu sedí venku za domem a poslouchá hudbu, a když na ni z kuchyně opakovaně zavolám, nikdy se nedočkám odpovědi. Jsem si jistá, že mě slyší, jen předstírá, že ne. Je to blázen, že tam sedí v takovémhle počasí. Nebe je šedé a těžké. Vypadá to, že bude sněžit. Divím se, že nevyužívá každé příležitosti, aby si postěžovala na mráz.

Za poslední dva dny jsem se naučila nechat předměty splynout s mým tělem, takže mohu být Ashley více k užitku. Například jí mohu pomáhat s nošením nákupů. Nakonec se k ní venku připojím, s sebou beru šálu pro její odhalený krk. Nechci, aby nastydla. Jednou jsem podobnou šálu měla, svědil mě z ní krk. Když jsem dost blízko, jemně jí spustím šálu na krk a nechám ji, aby se ji uvázala, jak bude chtít. Posadím se na židli vedle ní. "Koho posloucháš?" ukáži na její iPod.

"Sarah McLachlanovou."

Souhlasně přikývnu a dám jí čas, než jsem si jistá, že písnička, kterou poslouchala, skončila, a pak si ukáži prstem na ucho, abych jí naznačila, ať si sundá sluchátka.

Udělá to a pak vstane. "Měla bych jít a vyměnit si povlečení nebo něco."

"To už udělal tvůj táta. Sedni si."

"Můj táta pere prádlo?" zeptá se, zatímco si zase sedá. Vzápětí se uchechtne. "Vypadá to, že někdo se zase nechal nachytat se sekretářkou." Krátce si přejede jazykem přes zuby. "Vždycky říkám, že když už člověk podvádí, měl by si alespoň dávat pozor, aby ho nechytli. A se sekretářkou? Děsný klišé."

"On už podváděl dřív?"

Neznepokojeně přikývne. "Jo, párkrát. Proto jsme se sem přestěhovali. Začít znovu nebo co. Očividně to zafungovalo dokonale."

"Myslíš, že je tvoje máma v pořádku?" dělám si starosti. Vím, jak bych se cítila na jejím místě.

"Máma je v pohodě, věř mi. Ty pozdní příchody, co oba praktikovali, nevěnovali zrovna práci."

"Jak to víš? Blíží se Vánoce a tak třeba-"

"Ne," přeruší mě a zavrtí hlavou. "Oba podvádějí. Věř mi, poznám to."

"To mě mrzí," hlesnu upřímně.

"To nemusí."

"Chceš o tom mluvit?"

Ashley si hlasitě povzdechne, pak se natáhne a nervózně se poškrábe na koleni. "Není o čem mluvit, Spence."

Přijímám její rozhodnutí, ale pořád si dělám starosti, když vím, jak bych se v té situaci cítila. "Pokud změníš názor, víš, kde jsem. Nezestárnu," pokusím se o žert. Nedostane se mi úsměvu, ve který jsem doufala. "Chceš dneska rozvěsit vánoční výzdobu?"

"Ehm, ne. To je dobrý."

"Zítra?" navrhnu.

Pokrčí rameny. "My výzdobu neděláme. Když jsem byla malá, byly jen dvoje Vánoce, kdy jsme ji měli."

"Vážně?" zeptám se nevěřícně.

"Jo. Moji rodiče si na svátky moc nepotrpí."

Ujistím se, že mi hledí do očí, než řeknu: "Ashley, neber to špatně."

"Dobře," odvětí pomalu.

"Tvoji rodiče jsou debilové."

Uchechtne se. "Jo, já vím." Smete si něco z rukávu a skousne si ret. "Řekla bych, že to bylo poprvé, kdy jsem tě slyšela použít nadávku."

"Jo, já nadávky moc nepoužívám."

"Proč ne?""

Pokrčím rameny. "Nevidím v tom smysl."

Ashley zůstane potichu, než se nakonec uchechtne. "Jsi k popukání, když nadáváš."

Mile se usměji a pohlédnu na trávník, kde jsem lehávala na osušce a opalovala se během těch krátkých lét, které nám místní počasí dopřálo. Když se otočím zpátky k Ashley, už se neusmívá, vypadá naštvaně a rozrušeně. Klepe prsty do desky stolu, což má ve zvyku dělat, když ji něco trápí. "Co se děje?"

"Nic," odvětí ostře.

"Takže máš tenhle výraz kvůli tomu, že jsi ráno vyhrála v loterii?"

Ashley zmateně svraští obočí. "Jaký výraz?"

"Tenhle výraz," ukáži na její obličej.

Je neoblomná. "S mým výrazem nic není."

"Vypadáš, jako by ti právě umřelo štěně."

"Neumřelo mi štěně, ty jsi umřela," zdůrazní a rychle vstává.

Následuji ji stejně rychle. "Nejsem štěně." Ignoruji, jak směšně to vyslovené nahlas zní, a rychle pokračuji: "A umřela jsem dlouho předtím, než jsi přijela."

Ashley se zhluboka nadechne a zavře oči. "Mlč."

Pozoruji její obličej a v duchu se omluvím za následující slova, za to, jak se bude cítit, až je uslyší. "Zemřela jsem při dopravní nehodě," řeknu zřetelně. Nejdříve přichází její ostrý nádech a pak spatřím, jak se jí zpoza zavřených očí vyřinou slzy. Otevře je a jen na mě hledí. Ani se nesnaží zakrýt svou bolest. Nadskočím, když uslyším zabouchnutí zadních dveří. Ani jsem ji nezaznamela odejít. "Omlouvám se," zašeptám upřímně.

Když nakonec znovu vejdu do domu, Ashleyini rodiče nejsou nikde v dohledu a auto je pryč. Musela jsem být zcela ponořená do svých myšlenek, když jsem ho neslyšela. To se mi stává hodně často, když myslím na Ashley.

Vypnu zvuk na televizi, kterou museli nechat zapnutou, a dojdu ke schodům. "Ashley, koukej přijít dolů!" zakřičím.

Chápu, že pro ni muselo být těžké to slyšet, ale, Bože, to já s tím musím žít. Já jsem tu uvízla z kdoví jakého důvodu a na kdoví jak dlouho; já už nemám rodinu; a já mám dům, do kterého se přistěhovali cizí lidé bez mého svolení. Když se nedočkám odpovědi, vyběhnu po schodech a vtrhnu do svého pokoje. Ashley sedí na posteli a ignoruje mě. "Nemůžeš před tím pořád utíkat, Ashley," řeknu jí pevně.

"Nechci to slyšet!" křičí. "Bože, kolikrát ti to mám povídat? Řekla jsem ti, abys mi to neříkala. Nechtěla jsem to vědět. Nepotřebovala jsem to vědět."

"Potřebovala jsi to vědět, to je to," nesouhlasím.

"Proč? Proč jsem to potřebovala vědět? Komu prospěje, že vím, jak jsi umřela?" zeptá se hlasitě.

"Jenom jsem chtěla, abys věděla něco o mém životě."

"Tak jsi mi měla říct, jaká jsi byla, když ti bylo osm! Ne... bože, ne něco takovýho," dokončí a vrtí hlavou.

"Bylo pro mě důležité, abys to věděla. Nevím proč, ale bylo."

Znovu se téměř rozpláče. "Strašně mi ubližuješ."

"A nemyslíš, že ty ubližuješ mně?!" vybuchnu a přistoupím k ní trochu blíže. "Nemyslíš, že jsem byla rok úplně sama? Nemyslíš, že se mi nelíbilo, když se najednou do mého domu nastěhovala cizí rodina? Nemyslíš, že nemůžu snést, že kdykoli se ke mně přiblížíš, tak mě to bolí?" dokončím, oči určitě plné emocí.

"Já byla vždycky sama!" odsekne. "Víš, kdy si moji rodiče naposledy vzpomněli na mé narozeniny?" Ashley udělá pauzu na mou reakci. "Bylo mi devět. Každý rok zapomenou a říkají mi, že mi to vynahradí, ale to jsou jenom slova, nic pro mě neznamenají. A poprvé, když potkám někoho, na kom mi záleží, tak se ukáže, že je mrtvá. Nemyslíš, že nemůžu snést tohle? Myslíš, že si vždycky radostí povyskočím, když se lidi dívají skrz tebe? Když jsem si vyšla s Tomem a vrátila se dřív domů, abych tě viděla, myslíš, že se mi líbilo vymýšlet si nějakou chabou výmluvu, nemoct mu říct, že se chci jít domů ke své mrtvé kamarádce?""

Hrdlo mě bolí od emocí a nyní pláči i já. "Já už takhle dál nemůžu."

Přisune se blíže ke kraji postele. "Co nemůžeš?"

"Nemůžu tady být, je to příliš." Vrtím hlavou a cítím na své pokožce slzy, jsou teplé.

"Spence-"

"Ne," přeruším ji. "Omlouvám se. Omlouvám se, že jsem ti ublížila, že jsem ti tolik zkomplikovala život, ale nelituju, že jsem tě poznala. Skoro to za to všechno stojí, víš?"

Její oči jsou znovu plné slz. "Neplač. Omlouvám se, vím, že je to pro tebe taky těžké, ale -"

"Přestaň." Můj tón je odevzdaný. "Odcházím, musím."

"Ne," vrtí hlavou. "Ne. Neodejdeš. Tak jsem to nemyslela."

"Nemůžu ti to dál dělat, ani sobě. Musím jít dál. Cokoli to sakra znamená."

"Ne," zvýší Ashley trochu hlas. "Bože, ne. Nikam nepůjdeš. Máš být tady. Se mnou."

Hledím jí do očí a zamrkám, abych si vyčistila zrak a nechala vytéct nějaké slzy. "Momentálně nevidím, jak bych mohla."

"Můžeš," vyhrkne šeptem. "Jsi jenom rozrušená. Nemyslí ti to, ano? Tak... tak se uklidni." Postupně jí při tom poklesnou ruce.

"Ashley." Zoufale na ni pohlédnu. "Je mi to líto." Vidím a slyším, jak rychle dýchá, a vím, jak rychle musí bít její srdce.

"Přestaň se omlouvat," zdůrazní ta tři slova. "Nikam nepůjdeš."

Pohlédnu na její tvář, vrývám si ji do paměti, aby se mnou zůstala navždy. A pak se vydám na odchod. Ashley se ryhcle nadechne a pak slyším, jak se pohne. Nemám čas přemýšlet předtím, než mě chytí za zápěstí a otočí mě čelem k sobě, přičemž mě přitlačí ke zdi a uvězní mé tělo svým.

Necítím její tělo. Cítím pouze bílou, spalující bolest, která zachvacuje každý nerv mého těla.

Vzduch mi uvízne v hrdle, když otevřu ústa, abych vykřikla. Jsem si jistá, že mám ve tváři výraz agónie, protože Ashley ode mě s vytřeštěnýma očima odklopýtá a já se hroutím na podlahu. Vím, že pláču. Vím, že Ashley pláče.

Mám svěšenou hlavu, když si ke mně přiklekne. "Omlouvám se. Moc se omlouvám. Jsi v pořádku?" Je na pokraji šílenství.

"Jdi dál," řeknu jí, když se nakloní blíže, na posledním slově mi přeskočí dech.

Ashley se okamžitě odsune. "Řekni mi, že jsi v pořádku," žádá úzkostlivě.

Dlouho čekám. "Nejsem v pořádku."

"Spence," zašeptá po minutě, v hlase má více bolesti, než dokáži snést.

Pomalu k ní vzhlédnu, bolest ustupuje. "Ashley," rovněž šeptám, potřebuji slyšet její jméno. Potřebuji cítit ten vřelý pocit bezpečí, který mám, když vyslovím její jméno.

"Nemůžeš mě opustit."

Ret se mi žalostně chvěje. "K čemu jsem ti dobrá?" zeptám se poraženecky.

"Jsi můj anděl," řekne mi hlasem plným emocí.

Zavřu oči a sevřu čelist, odhodlána přestat plakat.

Třese se jí hlas. "Prosím tě, zůstaň se mnou. Budu naslouchat čemukoli, co mi potřebuješ říct, ale nemůžeš odejít. Já tě nenechám."

"Já nevím," zamumlám, jsem zmatená ohledně toho, co bude nejlepší. Posunu se a opřu se o zeď.

"Udělám, cokoli budeš chtít, přísahám."

"Nechci, aby to byla jen slova-"

"Nebudou," přeruší mě. "Přísahám, myslím to vážně."

S potřebou to vysvětlit tiše zamumlám: "Pořád jsem zvyklá mít někoho u sebe. Byli jsme si v rodině blízcí a pořád si zvykám na to, že je u sebe nemám."

"Máš mě," naléhá. "Přísahám, že máš mě."

Přehrávám si její slova v hlavě a nakonec se v touze zbavit se toho hmatatelného napětí zeptám: "Ale co když mě naštveš? S kým budu mluvit pak?"

"Pak mě ber jako doktorku Ashley. Budu tvoje terapeutka a budeš moc nadávat na Ashley Daviesovou každý den hodinu na gauči." Když neodpovím, vážně pokračuje: "Chceš odejít?"

Řeknu jí pravdu. "Ne." Jen jsem neviděla jiné východisko. Nechci jí dál ubližovat. Nikdy bych jí nechtěla ublížit.

"Zůstaň se mnou."

Zůstala jsem. Myslím, že jsem musela. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala. Nevím, co by se toho dne stalo, kdybych vyšla ze dveří. Nevím, co by teď s Ashley bylo, a nevím, co by teď bylo se mnou.

Jedno jsem ale věděla jistě: že to byl ten nejzvláštnější vztah, jaký jsem kdy zažila.

16 - Prázdné chodby

Procházeli jste si někdy staré fotoalbum a všímali si cizích lidí v pozadí? Jak se občas dívají stranou, nebo se občas dívají přímo do fotoaparátu, zmraženi v čase. Vždy jsem přemýšlela, kdo jsou, jak se jmenují, jestli byli někdy zamilovaní a jestli je jejich životní příběh epický nebo obyčejný. Pak jsem snažila rozlousknout, jaký životní příběh bych chtěla mít já a jaký by byl lepší; život slavné rockové hvězdy, nebo obyčejný, ale naplněný život, který žije většina lidí. Život, jaký jsem žila já.

Myslím, že se musíte zeptat sami sebe, co považujete za epické, a je něco na tomto světě skutečně obyčejné? Nemyslím si to. Myslím, že všichni a všechno mají potenciál být epičtí. Jde jen o to, jestli je, nebo není ten potenciál rozpoznaný a využitý. Klidně bych se vsadila, že pokud byste se zeptali člověka, který je každý týden v časopisem a všude ho pronásledují a zachycují každý jeho pohyb fotoaparáty a kamery, vyměnil by to za váš běžný, krásný život bez zaváhání.

Hodně lidí není nikdy skutečně spokojeno s tím, co mají, až po ty nejmenším detaily jako je typ vlasů, který mají.

Říká se, že počet sebevražd před svátky stoupá. Všichni ti lidé, kteří chtějí zemřít, ukončit to, co dál nezvládají, myslím, že si neuvědomují, že bych udělala cokoli, abych byla na jejich místě. Aby mi opět tlouklo srdce.

Krátce po té, co jsem zemřela, jsem sedávala ve svém pokoji, svém pokoji, který byl prázdný, ale já ho jako prázdný nevnímala - nechtěla jsem vnímat -, a zadržovala dech. Sedávala jsem tam hodiny se zadrženým dechem a snažila se ucítit byť jeden záchvěv srdce. Nikdy jsem ho neucítila. Vím, že tam pořád je, protože ho cítím se svírat a cítím ho se naplňovat tak, až hrozí prasknutím. Jen ho necítím bít.

Téměř jsem zapomněla, jaký je to pocit cítit v hrudi tlukot. Téměř jsem zapomněla, jak tlukot srdce zní.

Před pár dny nesněžilo, i když to vypadalo, že bude, bylo jen chladno. Muselo mrznout, protože i v posteli jsem si všimla, že má Ashley na pažích husí kůži. Bez ohledu na nízkou teplotu vypadaly její oči úplně naopak, byly velmi hřejivé, když si mě prohlížely. Cítila jsem, jak se mi čím dál více rozpaluje tvář, čím déle se na mě dívala tak, jak se na mě dívala.

Když jsem viděla, že se připozdilo, řekla jsem jí, ať jde spát a že, jako vždy, tam ráno budu. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy usnula před půlnocí.

Stále mě bolela zápěstí z toho, jak je svírala, aby mě udržela u zdi. Jediný způsob, jak bych to mohla byť trochu popsat, by bylo říct, že bolela jako hrozné spáleniny od slunce. Pokožka byla cítit jako opařená, křehká a bodavě přecitlivělá. Bolest povadla někdy během noci, když Ashley snila své sny.

Ani jeden z jejích rodičů tu noc nepřišel domů, ale slyšela jsem, jak se její otec vplížil do domu následující ráno kolem osmé. Christine přišla krátce po něm. Nejsem si jistá, jestli někde probírali své manželství a snažili se přijít na způsob, jak ho spravit, nebo oba strávili noc s jinými lidmi.

Obě možnosti ve mně vyvolaly touhu natáhnout se pro Ashleyinu ochablou a spící ruku, ale neudělala jsem to, nemohla jsem. Věděla jsem, že by to příliš bolelo muset ji pustit.

Dnes jsme se rozhodly jít projít. Ráda se s Ashley procházím, protože v tomhle počasí díky mrazivému větru cítím její parfém. Dnes jsem se kvůli ní vzala šálu. Není mi zima, ale když jsem viděla, jak na sebe před odchodem z domu hází kdoví kolikátou vrstvu oblečení, požádala jsem ji, aby mi podala šálu. Úsměv, kterého se mi od ní za to dostalo, stačil na to, abych měla dobrou náladu po celý zbytek týdne.

Zakleje, když se zvedne vítr, a já sleduji, jak si strká ruce v rukavicích hlouběji do kapes.

"Není nám trošku zima?" škádlím ji a nenamáhám se skrýt úšklebek.

Klepe zuby. "Á, sklapni."

"Tady." Zastavím se, odmotám si jemný materiál šály z krku a podám jí ji. "Potřebuješ ji víc než já."

"Ne," řekne jemně a vrtí hlavou. "Ta je tvoje."

Ta šála je její. Já vlastním jen to oblečení, co mám na sobě. Nic dalšího neříkám, jen uchopím šálu za oba její konce a přehodím jí ji přes krk, jedním koncem švihnu nahoru, takže se jí šála omotá kolem krku, aniž bych se k ní musela moc přiblížit.

"To jsi nemusela, Spence," řekne mi mile.

Nonšalantně pokrčím rameny. "Na tobě stejně vypadá líp."

"Jsi blázen."

Usměji se. "To si nemyslím."

"To ti největší blázni nikdy."

"Á, sklapni," opakuji její slova z dřívějška, díky čemuž se usměje.

Když dojdeme k dřevěné lávce, Ashley mě nechá vstoupit na prkna jako první. Jakmile pohlédnu dolů na vodu, vidím, že je zamrzlá a dál po proudu jsou tři kachny, kterou kloužou po hladkém povrchu.

"Fakt si sedneme na ta promrzlá prkna?" zeptá se Ashley s pohrdavým pohledem.

"Sundej si jednu z... kolik vrstev to na sobě máš?" zvednu hravě jedno obočí.

"Tři."

Zvednu druhé obočí.

"Čtyři."

Trochu zvednu hlavu.

"Dobře, bože. Pět."

Uchechtnu se, velmi pobavená. "Jsi k pláči. Sedni si na jednu z bund nebo na kabát."

Posadí se na bundu a já se přesunu nalevo od ní, bráním tak hlavním nárazům mrazivého větru. Střídavě se na mě dívá a zase odvrací zrak. "Na co myslíš?" zeptám se.

Ashley se posune trochu dozadu a otočí se čelem ke mně, nohy má skřížené po sebou. "Byla jsi šťastná?" zeptá se jemně.

"Jo, byla. Teda měla špatné dny jako každý, ale celkově jo, byla jsem šťastná."

Pomalu přikývne.

Myslím, že jsem jí dala odpověď, kterou hledala, jsem ráda, že jsem jí nemusela lhát, aby se cítila lépe.

"Co byla jedna věc, kterou jsi chtěla udělat, než jsi... však víš?" pokračuje s dotazováním.

Dám si dlaně na kolena, odpověď na její otázku už vím, ale je mi trochu trapné to říkat nahlas. "Moje odpověď je fakt klišovitá."

"To je jedno," ujistí mě.

"Chtěla jsem se zamilovat."

Oči mé téměř přilepené na mých. "A byla jsi zamilovaná?"

Přemýšlím o směšném pokusu mít kluka a pak o dvou dívkách, se kterými jsem chodila. "Ne."

Kolem nás se rozhostí příjemné ticho a pozorujeme okolní svět. Pozorujeme řeku, která se zastavila; pohlédneme na listí uvízlé u břehu, které zůstalo shnilé na hromadě, kterou vytvořilo; pozorujeme, jak kachny dál kloužou po zmrzlé vodě, téměř lezou jedna po druhé, aby se dostaly na bezpečné místo; ale hlavně si všímám jejího vyrovnaného dechu, který se jí každou druhou vteřinu kondenzuje před ústy, a jak vzduch před mými zůstává neměnný.

"Co je jedna věc, co chceš udělat v životě ty?" Teď jsem na řadě s tou otázkou já.

Pokrčí rameny, shlédne ke svých rukavicím a odtrhne uvolněnou nit. "Nevím. Asi to obvyklé. Myslím, že odpověď každého na tuhle otázku vyzní klišovitě."

Trochu svěsím hlavu, abych získala její pozornost, a ona díky tomu vzhlédne zpět k mé tváři. "Povídej," požádám.

Vypadá zahloubaně. "Zamilovat se, být pro někoho vším, být v něčích vzpomínkách, být šťastná a spokojená s tím, co mám."

Usměji se nad tou odpovědí. "Nechceš toho moc, co?"

Její zazubení je nefalšované. "Jsem nenasytná."

Rozhodnu se změnit téma na něco méně vážného. "Co budeš dělat o Vánocích?"

"Nevím jistě. Proč?"

Neutrálně pokrčím rameny. "Jen tak."

"Jsi fakt špatná lhářka, víš to?"

Zvednou se mi koutky úst, zatímco vrhám na Ashley postranní pohled. "Jenom jsem byla zvědavá, jestli se na svátky nevrátíte do LA nebo tak něco."

"Určitě se nevrátíme do LA. Myslím, že zůstaneme tady."

Snažím se nevypadat tak nadšeně, jak ve skutečnosti jsem. "To je bezva."

"Ale nebylo by super, kdyby se mí rodiče rozhodli odjet?"

"S tebou?"

"Ne, ne. Jen oni a dům by tak byl na pár dní jen náš."

Věci, které bychom mohly dělat, zatímco by byli její rodiče pryč, mi téměř rozehřejí tvář. "Myslíš, že odjedou?"

"U mých rodičů nikdy nevíš."

Úmyslně se hloupě usměji, když na mě Ashley pohlédne a nic neřekne, jen nasadí roztomilý, ale hloupý obličej. "Takže," začne náhle, "co chceš letos od Santy?"

"Novou Barbienu."

Na tváři se jí objeví upřímný úsměv. "Ne, vážně. Co chceš k Vánocům?"

Jsem z té otázky trochu zaskočená. Vlastně jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Proč taky? "Nechci nic."

"To nesnáším". Pohlédne dolů, kde mé odhalené ruce spočívají na chladném a částečně popraskaném dřevě blízko její nohy." Když to lidi říkají, tak lžou a jsou jen zdvořilí."

Uchechtnu se tomu obvinění. "Říkáš, že jsem lhářka?"

"Ano," zdůrazní to slovo, zatímco zvedá hlavu, oči jí tancují.

"Vážně nevím. Překvap mě?" doplním o chvilku později.

"Překvapím."

"Jsi hodná, že ses zeptala," řeknu jí upřímně a ostýchavě jí pohlédnu do očí.

Ashley obrátí oči v sloup, ale zakrátko její oči nějak zase hledí na mých. Líbí se mi, že to dělá, líbí se mi, že dokáži popsat každý detail jejích očí, každý barevný odstín. Líbí se mi, jak mi dává pocit, že jsem jediný člověk v místnosti, jediný člověk kolem ní. Chápu, že většinou to tak prostě je, ale cítím se tak, i když jsou kolem nás jiní lidé. "Co chceš ty?" zeptám se jí.

"Nechci nic," dělá si legraci.

Klepla bych ji přes ruku, kdybych mohla. "Povídej," naléhám a možná jsem byla na mrazu moc dlouho, nebo se mi to možná zdá, ale přísahala bych, že mi její oči právě řekly, co by chtěla.

"Překvap mě," zašeptá.

"Pokusím se," odvětím a na delší dobu tím udělám za naším rozhovorem tečku.

Christine dnes večer vařila, což je výjimečná událost. Ashley málem vyprskla pití, když jsem jí řekla, že její matka vaří. "Měla by sis vybalit," řeknu Ashley sedící na posteli ze svého místa na podlaze, kde se opírám o dveře a vzhlížím k ní.

"Neměla," nesouhlasí.

Obrátím oči v sloup a otevřu ústa, abych na ni naléhala, ale zabrání mi v tom křik jejího otce, aby přišla dolů na večeři.

"Nejspíš to jídlo otrávila," slyším je vtipkovat, zatímco vstává z postele.

Zkrabatí se mi tvář, jak se směji. "Ach bože." Ta tak přehání!

Když dojdeme do jídelny, Ashley pro mě odtáhne židli, jako vždy, a pak ‘se rozhodne’ změnit místo a posadí se na židli vedle mě.

"Ashley," řekne Christine.

"Jo, ahoj," odvětí Ashley trochu přezíravě.

Dívám se, jak Ashley a Christine předvádějí nějaký druh soutěže v zíraní. "Co je to v poslední době s tebou, Ashley?"

"Co?"

"Jsi jiná."

Ashley si tiše povzdechne. "Nezníš moc jistě, to hádáš?"

"Jsem tvá matka, takové věci poznám."

"Víš, kdy mám narozeniny?" zeptá se Ashley.

Uplyne téměř třicet dlouhých vteřin, než Christine odpoví, že osmnáctého června. Trvalo jí tak dlouho vzpomenout si na něco, co by jí nemělo zabrat ani půl vteřiny. Ashley se téměř cynicky zasměje a napíchne si na vidličku kolečko mrkve. Narozeniny má sedmnáctého června.

"Vážně, co je to s tebou?" zeptá se její matka, která začíná být otrávená.

"Vidím mrtvé lidi," zašeptá Ashley známou hlášku, čímž mě rozesměje.

"Mlč," napomenu ji, stejně pobavená.

Christine rychle ztratí zájem. "Pokud chceš hrát hloupou, Ashley, nechci to vědět."

"To mi vyhovuje."

Ashleyin otec, Raife, působí znuděně, jídlo má už napůl snězené.

"Chceš, abych zvedla slánku?" zeptám se Ashley.

Pohlédne na svého otce a já ji napodobuji. Krájí si brambory a je zcela zabraný do své večeře. Ashley nenápadně přikývne a já se usměji. Natáhnu ruku a zvednu slánku. Trochu s ní ve vzduchu zamávám, aby si jí Christine všimla. Mohou jí vypadnout oči z důlků a vypadá, že omdlí. Položím slánku zpět na stůl, když si vynutí pozornost svého manžela.

"Viděl jsi to?!"

Raife pokrčí rameny a rychle zase sklopí zrak k husté omáčce na bramborách.

"A co, mami?" zeptá se Ashley znuděným hlasem. Kdybych nevěděla své, řekla bych, že je v tom nevinně.

"Sůl! Byla ve vzduchu!"

"Příliš martini. Měla bys přibrzdit."

"Ne, přísahám, že jsem viděla..." Odmlčí se, zírá na slánku a naklání hlavu různými směry.

"Jasně, že jo," odvětí Ashley posměšně.

Večer jsem se šla projít, sama. Řekla jsem Ashley, kam jdu a že budu v pořádku, že jen potřebuji na vzduch. Chtěla jít se mnou, ale já jsem odmítla a řekla jí, že se vrátím, než usne. Když jsem se vrátila, informovala mě, že jediné, co její rodiče na Vánoce naplánovali, je účast na okázalém večírku, který pořádá jeden z jejich kolegů v práci. Řekla mi, že musím jít s ní, abychom si mohly dělat legraci ze všech těch starých žen oblečených, jako by jim bylo o dvacet let méně, a odhalujících více pokožky, než by mělo být povolené. Zasmála jsem se a řekla jsem jí, že si to rozmyslím.

Teď jsme v posteli a Ashley se věnuje svému obvyklému nočnímu rituálu a dívá se na mě. Já se věnuji svému: rovněž ji pozoruji a zčervenám pokaždé, když její oči spočinou na mých rtech.

Téměř se rozpláči, když na mě hledí tak upřeně, že téměř cítím své srdce bít.

17 - Hvězdy padají jako prach

Pokaždé, když jsem šla do kina s matkou, jsem se musela vždy usmát její předvídatelné povaze. Vždy si vzala velkou kabelku a naplnila ji sladkostmi a brambůrky z domova. Někdy koupila pití, ale vždy nerada, říkala, že ceny jsou směšné a že to, co si koupíme v obchodě, je stejně dobré, ale levnější.

Nevím, jestli to bylo jen kvůli tomu, že jsme nikdy neměli peněz nazbyt, ale líbilo se mi to. Vždy toho vzala příliš a dojídali jsme to během následujících pár dní.

Poprvé, když jsem měla dovoleno jít sama do obchoďáku, mi bylo deset, možná jedenáct. Dostala jsem na útratu patnáct dolarů s jasnými pokyny vrátit se alespoň s pár drobnými. Utratila jsem z nich jen čtyři dolary. Nenašla jsem nic, co by se mi líbilo, tak jsem si koupila jen oběd.

Matka strávila dlouhou dobu nabádáním, abych nemluvila s cizími lidmi, abych si pevně držela kabelku, nevzdalovala se od Erin, zavolala, až se budu chtít vrátit domů. Byla to nová zkušenost, ale nebyla jsem si jistá, jestli se mi líbila. Ne, že by se mi přímo nelíbila, ale nebyla jsem si jistá, jestli dostála očekáváním. Byl to jen obchoďáku, co sejde na tom, s kým tam jste?

Trvalo to minimálně další rok, než jsem se doopravdy těšila, že místo s rodinou půjdu do obchoďáku s přáteli, ale to také netrvalo moc dlouho. Myslím, že to bylo jen kvůli tomu, že se všichni ostatní v mém věku měli stydět být viděni při nákupech s rodiči. Přestala jsem s předstíráním dost rychle.

Jediné okamžiky, kdy mě přítomnost rodičů uváděla do rozpaků, bylo sledování milostných filmových scén. Přála jsem si, aby mě gauč celou spolkl. Vždy jsem byla přesvědčená, že se na mě rodiče dívají. Nepamatuji si, co to bylo za film, ale během jedné milostné scény jsem musela pronést poznámku. Vypadala směšně i z mého pohledu, tehdejší panny. Vyhrkla jsem: "To vypadá jako špatný porno." Nebylo to pěkné. Následoval příšerně děsivý rozhovor mezi rodiči a mnou. Myslím, že jsem ze sebe nedostala ani jedno souvislé slovo, tak jsem se styděla. Tehdy jsem porno ani ještě neviděla, jen jsem hádala.

O osmnáct měsíců později jsem zjistila, že jsem měla pravdu. Můj první sex nebyl ani trochu takový a první a jediné porno, které jsem viděla, bylo přesně takové, jaké jsem si myslela. Nechutné.

Glen měl v pokoji porno sbírku. Občas jsem se mu tam ráda štrachala, když byl pryč z domu. Koukala jsem na ten film s vypnutým zvukem, protože jsem se bála, že neuslyším, kdyby někdo šel po schodech nahoru nebo neuslyším z venku motor auta.

Toho dne jsem se musela do večeře nutit.

Jsme s Ashley v parku. Lehce se pohupuji na houpačce vedle ní a spokojeně pozoruji, jak se její dech mění v malé obláčky páry. Spokojeně pozoruji, že je naživu. Drží se řetězů houpačky konci rukávů svého kabátu, ruce má schované uvnitř nich, aby je měla v teple.

Nikdo další tu není a já se nedivím. Až jsou skoro Vánoce a lidé jsou nejspíše na nákupech na poslední chvíli, nebo jsou prostě natolik příčetní, aby zůstali uvnitř. Je téměř poledne a silná, bílá námraza stále pokrývá stébla trávy.

Obloha je šedá a těžká. Myslím, že dnes bude sněžit. "Viděla jsi někdy porno?" zeptám se náhle Ashley.

Její nohy ztěžka dopadnou na zem, jak se prudce zastaví. "Cože?" zeptá se šokovaně.

"Jenom mě to zajímalo."

"Ty jsi neuvěřitelná, Spencer Carlinová, právě ses mě zeptala, jestli jsem někdy viděla porno."

Dál se houpu. "Jasně, jasně." Uchechtnu se. "Prostě mi odpověz."

"Viděla jsem porno, jo," zasměje se o vteřinu později. "Jsi strašně divná."

Směji se spolu s ní a vykopnu nohy výše, houpu se rychleji. Uprostřed zhoupnutí vyskočím a přistanu na nohách v uctivé vzdálenosti. Ashleyina tvář za to stojí, než se znovu přestane houpat. "Vejtaho," prohlásí.

Krátce se usměji.

Zvedne kabelku, kterou měla na zemi vedle sebe, a dá si ji přes rameno. "Musíš, och, jak to říct?" pronese dramaticky.

Lusknu prsty, aby si pospíšila.

"Musíš se dneska držet ode mě."

Z legrace ohrnu spodní ret. "Proč?"

"Protože."

"Protože," odvětím mírně posměšně, když spolu pomalu kráčíme z parku.

"Dneska ti jdu pro dárek k Vánocům a nechci, abys ho viděla," vysvětlí.

"Vzrušující," protáhnu to slovo. "Co to je?"

"To uvidíš za dva dny."

"Jsi na mě strašně zlá. Doufám, že to víš."

Její úsměv, i když nenápadný, stejně neujde mé pozornosti. "Nebudeš si to myslet, až uvidíš, co to je."

Cítím se strašně. Já Ashley nic koupit nemůžu, protože nemám peníze. Doufám, že se jí bude líbit má zítřejší ubohá náhražka dárku. Rozhodla jsem se jí to darovat o den dříve, protože to bude dokonalá příležitost, když budou všichni na tom vánočním večírku. Včera jsem jí řekla, že jsem se rozhodla nejít. Prosila, špulila rty a nakonec se mračila.

Park je nevzdálenější část města. Trvá to tam minimálně pětatřicet minut chůze, i když nejdete zrovna pomalu.

"Posaď se," řekne Ashley a ukáže na lavičku.

"Promluvila slečna Ashley Lenivá."

Zasměje se a rovněž se posadí, ruku si položí za mě na opěradlo lavičky. Mám odhalený krk. Bolí to. "Ashley, tvoje ruka."

Nemusím jí to říkat dvakrát. Okamžitě ji dá zpoza mé hlavy. "Promiň. Jsi v pořádku?"

"Jo." A zdůrazním to přikývnutím.

Očima pátrá v mých po pravdě a uleví se jí, když zjistí, že jsem v pořádku. "Líbí se mi to." Ukáže na sebe a pak na mě. "Ráda se s tebou procházím, když je zima. Tenhle rok mám pocit, že jsou opravdu Vánoce. Když jsem byla malá, každý rok jsem si o narozeninách přála bílé Vánoce."

"Mně se to taky líbí." Vzhlédnu k obloze. "Myslím, že dneska bude sněžit, možná zítra ráno." Když opět sklopím zrak, Ashley se na mě dívá tak, že je mi v tom tenkém tričku v minus třech stupních Celsia přílišné horko. "Co?" zeptám se s drobným pokrčením rameny a mírným nakloněním hlavy, cítím se stydlivě.

"Nic," odvětí jemně.

"Nebuď dneska pryč dlouho," je vše, co řeknu.

Nevím, kde jsou tohle odpoledne Ashleyini rodiče. V práci už nastoupili vánoční dovolenou, takže možná nakupují nebo šli někam na oběd. Moje rodina měla ve zvyku obědvat v restauraci pár dní před Vánoci. Jsou to příjemné vzpomínky.

Chvíli jsem se dívala na televizi, umyla nádobí, které měla na starosti Ashley, poslouchala hudbu. Dělala jsem všechno, co mě napadlo, dokud jsem se nerozhodla čekat v pokoji. Zamilovala jsem si Ashleiynu postel, dokonce jsem se zvykla i na její polštáře.

Setmělo se, tak se nakloním a rozsvítím lampičku u postele. Když se přesunu zpátky, náhodou ucítím Ashleyninu vůni na jejím polštáři a nemohu si pomoct a vdechnu ji. Je příjemné, jaký vám může něčí vůně dát pocit, jak vás dokáže přinutit zavřít oči a zarhnout vás teplem, o kterém jste nevěděli, že ho postrádáte.

"Spencer!" slyším zdola zakřičet něčí hlas. Je to Ashley.

"Tady nahoře!" zakřičím na ni a usměji si, když uslyším její boty dupat po podlaze chodby.

"Koukej mít zavřené oči, rozumíš?" slyším ji říct, zatímco stoupá po schodech.

Zavřu je. "Rozumím."

"Myslím to vážně, Spencer. Pokud uvidím, že je máš otevřené, až tam přijdu, tak jsi-"

"Mrtvá?" zkusím.

"Originální." Nakrátko se odmlčí. "A ano."

Zavrtím nad ní hlavou a jsem si vědomá, že se mírně usmívám. "Mám je zavřené."

Slyším, jak se otevřou dveře, a předpokládám, že Ashley nakoukne dovnitř, aby se přesvědčila, že mluvím pravdu. "Nech je zavřené," přikáže mírně.

"Hmm."

"Myslím to vážně. Ještě to není zabalené," vysvětlí a zní nějak zoufale. "Nevím, kam to dát, všude to uvidíš."

"Dej to pod postel. Pokud se podívám, dávám ti svolení mi naplácat."

"Ale, a pak kdo je tu chlípný?" zeptá se Ashley a pak se trochu pohne a slyším, jak šoupá můj dárek pod postel.

Předstírám, že jsem její otázku neslyšela.

Dnes je ten večírek. Ashley celý den škemrala, abych přestala být tvrdohlavá a šla s ní, ale já neustoupím. Nemohu. "Stejně řekneš na poslední chvíli ano," řekne mi přesvědčeně.

"Musím večer pár věcí udělat a jít na ten večírek mezi ně nepatří."

"Budu ti chybět," řekne téměř varovně.

Má pravdu, pravděpodobně bude. "Ten čas od sebe nám prospěje."

"Říká kdo?" odfrkne si.

"Říkám já."

Ashley se zamračí a po chvíli její ruce vystřelí z matrace. "Spence! Přestaň být tak tvrdohlavá. Je Štědrý večer, budu se tam nudit, když se mnou nepůjdeš. Tyhle večírky trvají tak pět hodin. Minimálně."

"Budu tady, až se vrátíš," připomenu jí.

Řekne mi, abych odešla z pokoje, a já se téměř omluvím za to, že jsem ji naštvala, dokud mi neřekne, že se chce převléct. Místo toho, abych se snažila koukat přes zdi, sejdu dolů, abych jí dopřála soukromí, které chtěla. Jejím rodičům to sluším, musím říct. Jediný zápor je, že jejich parfém a kolínská se za nimi rozlévají po domě. Oba to s nimi přehnali.

Jsou v kuchyni a něco píší. Nepochybně vánoční přání.

Po chvilce zavrzají schody a já otočím hlavu doleva právě včas, abych spatřila, jak se Ashley zastaví u začátku schodů. Vlasy má rovné a na sobě mé dlouhé bílé večerní šaty. Do pokoje vešli její rodiče, ale já nemohu přestat zírat. Myslím, že mám otevřená ústa. Nemyslím, že jsem ji někdy viděla vypadat nádherněji, vypadá, jako by zářila.

"Jak vypadám?" zeptá se Ashley a hledí přímo na mě očima, které hrozí, že mě uhranou.

"Vypadáš kouzelně, Ashley," odvětí její otec.

Stále nemohu mluvit a ona má stále oči přilepené na mých.

"Nenajdeme dobré místo na parkování, pokud hned nevyrazíme," pronese Christine. Ani se nezmíní, jak její dcera vypadá.

"Hned tam přijdu, jenom si musím skočit pro kabelku," vysvětlí Ashley a ukáže ke kuchyni.

Slyším, jak jí jeden z nich řekne, aby si pospíšila, ale nejsem si jistá, kdo to byl. "Vypadáš..." Odmlčím se a vrtím hlavou. Nevím, jaká slova použít. Nevím, jestli budou stačit.

Vědomě si urovnává vlasy. "Jo, no, jsou Vánoce. To by se člověk měl snažit, no ne?"

"Úžasně, nádherně, úchvatně, ohromně, mohla bych pokračovat," řeknu nakonec, když získám trochu sebevědomí.

Ashley obrátí oči v sloup. "To mi jenom lichotíš, protože mi nebudeš večer dělat společnost."

Usměji se a zavrtím hlavou. "Ne, vypadáš neuvěřitelně. Vážně."

"Děkuju."

"Nemáš zač."

Když se ozve zatroubení auta, Ashley ode mě odvrátí zrak, aby si vzala z kuchyňské linky kabelku, ale hned na mě zase pohlédne. "Později se uvidíme?"

"Uvidíme," potvrdím.

"Slibuješ?"

"Slibuju."

Ashley mírně kývne hlavou. "Telefon mám u sebe," ukáže na kabelku.

Přikývnu. "Zavolám ti, když nás přijdou vykrást."

Myslím, že jsem znovu zaslechla zatroubení, ale je to těžké říct, když ode mě neodvrací zrak.

"Uvidíme se později," zopakuje.

Přikývnu a Ashley se vydá ke dveřím. Než je za sebou zavře, usměje se na mě.

Když jsem si jistá, že uplynula dostatečně dlouhá doba, aby se hypoteticky vrátili domů pro něco, co tu zapomněli, vyjdu nahoru a vejdu do Ashleyina pokoje. Pohlédnu na krabice, které byly zastrčené v rohu pokoje už příliš dlouho, a začnu je vybalovat, udělám z toho její pokoj. Přijímám, že už mi tenhle dům nepatří.

Ashley toho na vybalení neměla moc. Zabralo mi to jen něco málo přes hodinu, než jsem byla se vším hotová. Řekla bych, že to bylo díky tomu, že používala hodně věcí, když je potřebovala. Zastavím se, abych se rozhlédla po pokoji, a usměji se. Vypadá mnohem lépe, když je všechno vybalené, vypadá jako pořádný pokoj. Vypadá jako její pokoj.

Když za sebou zavřu dveře jejího pokoje, vejdu do Glenova starého pokoje, který používají jako skladiště. Spěchám, nechci tu být moc dlouho. Pořád je to divný pocit. Všechno to neunesu, tak vynáším věci na chodbu, abych je pak snesla dolů.

Tahám jejich umělý vánoční stromek v krabici po schodech, protože je moc těžký, abych ho nesla, a cuknu sebou, když tvrdě narazí do zdi. Nemůžu uvěřit, že jsou lidé, kteří nemají vánoční výzdobu. Kromě dárků a večeře je to hlavní atrakce.

Kromě okamžiku, kdy na mě málem spadl, nebylo těžké ten stromek postavit. Usměji se, když spatřím vánoční ozdobu s Ashleyiným jménem. Ta koule je stará, zelená a písmena jsou neuspořádaně vysázená červeným třpytem. Musela ji udělat ve škole, když byla malá.

Téměř zakleji, když zapojím eletrické svíčky do zásuvky, abych se přesvědčila, jestli fungují, a rozsvítí se jen tři. Znovu projdu krabice a najdu další dvě sady. Rychle jednu z nich prověřím a uleví se mi, když většina svíček funguje. Elektrické svíčky jsem zkoušela moc ráda. Vždy jsem se ujistila, že je venku tma, než jsme postavili stromek, pak jsem vypnula světla v pokoji a zapojila svíčky. Vypadají tak pěkně, když svítí jen ony.

Uplynulo více času, než jsem původně plánovala, když jsem začala stromek zdobit, ale v rohu pokoje vypadá výborně. Hned pokoj působí domácky. Vyjdu z pokoje se třemi prázdnými krabicemi a zhasnu hlavní světlo, nechávám pokoj ozářit svíčkami na stromku. Rychle hodím krabice do pokoje, který používají jako skladiště, a vrátím se do Ashleyina pokoje se sadou svíček.

Když jsem hotová, čekám. Čekám tak dlouho, až si myslím, že se zblázním. Podle hodin uplynulo jen pět hodin a dvacet minut, co jsem ji viděla naposledy, ale přísahala bych, že je to déle.

Jakmile uslyším známý zvuk jejich auta, usměji se. Nechávám dveře od Ashleyina pokoje dokořán otevřené, jsem si jistá, že přijde nahoru dříve než její rodiče. Otevřou se troje dveře a následně se zase zavřou a slyším v zámku hlavních dveří klíč.

"Panebože," slyším o chvíli později pronést její rodiče téměř současně, když projdou dveřmi. "Kdo to udělal?"

Naslouchám hlasu, který chci slyšet.

"Ashley, jsi v pořádku?" zeptá se její otec.

Čekám na její odpověď, ale ta nepřichází.

"Ashley," opakuje.

Slyším jen, jak někdo běží po schodech nahoru. Znám to kroky. Neusměji se, když vidím její užaslou tvář, protože nemohu uvěřit, jak moc jí díky elektrickým svíčkám pověšených na zdi jiskří oči a září pokožka. Dýchá rychleji než obvykle, ale nevím, jestli je to kvůli tomu, že běžela. Ashleiny oči se rozhlédnou pokoji, po jejím pokoji. "Spence," pronese tiše.

"Líbí se ti to?" zeptám se opatrně.

"Netušíš, co to pro mě znamená."

Trochu popojde dopředu a klekne si na postel. Nevzpomínám si, jestli jsem měla v plánu něco říct. Zapomínám spoustu věcí, když na mě hledí tak, jak na mě právě hledí. Zavřu oči a instinktivně se zhluboka nadechnu. Pak vstanu. Její oči díky těm svíčkám skutečně jiskří. "Řekla jsem ti, jak nádherně dneska vypadáš?" zeptám se a nejsem schopná z ní spustit zrak.

Ashley se drobně, ale srdečně usměje. "Řekla jsi mi to. Já řekla, že děkuju."

Usměji se spolu s ní, slova, která jí vyšla z úst, sotva slyším.

"Bože, ani nevím, co ti říct," pokračuje.

Znovu se zhluboka nadechnu. "Může se to stát jen jednou, dobře?" promluvím jemně.

Vypadá zmateně. "Co?"

Vstoupím do jejího osobního prostoru a ignoruji pudové nutkání ustoupit zpátky. Ashley to udělá za mě. "Co to děláš? Ublížíš si."

"Zůstaň na místě," téměř přikazuji. Její dech se viditelně zrychlí, když znovu udělám krok kupředu. Jsem k ní tak blízko, že cítím její parfém. Obejmu ji rukama kolem odhaleného krku a přitáhnu si její tělo k svému. Slyším, jak obě tiše zalapeme po dechu. Myslím, že ze dvou rozdílných důvodů. Mám pocit, že bolestí znovu umírám, ale jak bych mohla, když se v jejím obětí cítím tak naživu?

Neříkám jí, že slzy, které mi už tečou po tváři, jsou z bolesti, a neříkám jí, že druhý důvod je, že cítím její srdce; cítím ho tlouct. Obejme mě rukama kolem pasu a cítím, že se třese. Oči nechávám pevně sevřené. Tak moc, že vidím bílý světlo. Bojuji s tím, abych se netřásla, a rozhodnu se soustředit se na její srdce a na to, jaký je to pocit cítit její tělo na svém, jaký je to pocit, když si mě její dokonalé ruce snaží přitáhnout blíže.

Brzy ji budu muset pustit, nebo vím, že nebudu schopna potlačit křik.

Spočine mi hlavou na rameni a slyším ji vdechnout mou vůni. "Spencer," zašeptá krátce poté.

Dokáži rovněž pouze šeptat. "Jo?"

Tlukot jejího srdce se citelně zrychlí. "Políbila bys mě?"

Při té žádosti zavřu oči, po tváři mi tečou další slzy.

"Prosím, jen jednou."

Odtáhnu se a pohlédnu na ni. Takhle jsem ji nikdy neviděla. Také plakala. Setřu jí prsty slzy a dám jí pramen vlasů za ucho, jednu ruku tam nechám a druhou jí položím na krk. Bezostyšně ignorujíc, jak se mé tělo začíná napínat v agónii, jí dávám čas vzít svou žádost zpátky, ale to se nestane.

Když se k ní začnu naklánět, rychle zavře oči. Dívám se, jak tam stojí se zavřenýma očima, drží mě a vypadá překrásně a nemohu uvěřit, že mě právě požádala, abych ji políbila. Jemně přitisknu rty na její, něžně na ně nakrátko přitlačím a stisknu jí spodní ret, pak se pomalu odtáhnu.

Když otevřu oči, její jsou pořád zavřené. Opatrně jí přejedu palcem po rtech, abych svůj polibek zpečetila, a ustoupím, už to dál nemohu vydržet.

Jakmile to udělám, mám pocit, jako by se mi lámaly všechny kosti a hořela mi kůže. Je to téměř, jako když držíte ruku příliš dlouho pod horkou vodou a pak ji odtáhnete, když už to nemůžete vydržet, na zlomek vteřiny přichází úleva, ale pak se pálení nějak ještě zhorší. Nedokáži zastavit bolestné zasténání, které mi unikne z úst.

Ashley není hloupá. Ví, jak mě to bolelo dotýkat se jí, konečně ji držet a muset ji pustit. Když otevře oči, jsou zastřené a tmavé. Nepotřebuji zrcadlo, abych věděla, že mé také. Bez ohledu na bolest jsem ji pořád cítila, pořád jsem ji držela a pořád jsem ji políbila. Pořád jsem se poprvé za poslední rok cítila naživu.

Ashley mírně lapá po dechu. "Jsi v pořádku? Ublížila jsem ti?"

Rty mi hoří a zamrkáním potlačuji slzy. "Pojďme do postele, promluvíme si zítra."

Nesouhlasně zavrtí hlavou. "Neusnu, dokud nebudu vědět, že jsi v pořádku."

"Budu v pořádku." Ukáži směrem k chodbě. "Počkám venku, aby ses mohla převléknout," řeknu a vydám se ke dveřím. Když je za sebou zavřu, svezu se po nich na podlahu a přejedu si prsty po rtech.

Tentokrát, když ležíme v posteli, nezčervenám, když její oči spočinou na mých rtech. Jen si přeji, aby se zase dívaly do mých. Stále vypadá nádherně v záři těch svíček. "Vážně dneska vypadáš jako anděl," jsou poslední slova, která mi řekne, než o chvíli později usne.

Pohlédnu na její rty a usměji se. Ty rty mi polibek oplácely, byť na vteřinu.

To bylo vše, co jsem potřebovala.

18 - Zimní vzduch

Tohle ráno si nemohu pomoct a myslím na svou rodinu; přemýšlím, co by dělali, kdyby se loňský rok nestal, jaké dárky by si navzájem dali, myslím na hromadu roztrhaného balícího papíru, která by byla navršena uprostřed obývacího pokoje, a myslím na to, jak bych se opět jednou podívala na svou dysfunkční rodinu a pomyslela jsi, že jsou dokonalí. Usmála bych se tomu, jak matka rok co rok žertovala, abychom netrhali papír, protože ho chce použít příští rok, a obrátila bych oči v sloup, ale tajně bych to zbožňovala, když by moje rodina u vánočního oběda opět vyprávěla staré historky.

Matka vždy opakovala tu, jak jednou o Štědrém večeru šla do baru se svou sestřenicí a po cestě domů se rozhodly zajít na Půlnoční. Opilé. Seděli až vzadu, smály si, dělily se o čokoládu a čekali na víno zdarma.

Chtěla bych se vrátit v čase, abych pořádně viděla, jaké v mém věku byla. Chtěla bych vědět, jestli bychom byly kamarádky, nebo jestli by se mi nelíbila, zjistit, jestli by na mě byla při prvním setkání milá, nebo by si mě musela postupně oblíbit.

Nejdivnější Štědrý večer jsem zažila v patnácti. V sedm večer jsem vyrazila do města, kde jsem se měla sejít s kamarádem, a když jsem ho spatřila, viděla jsem, že je s dalším svým kamarádem. Potom jsme chodili po městě a já poslouchala jejich nářky, jak moc se jim nechce jít domů, zatímco já nechtěla nic jiného. Ještě jsem musela zabalit dárky, včetně Glenových, protože on používal tolik izolepy, že jste násilným rozbalováním jeho dárků strávili následující ráno minuty a nakonec jste s povzdechem stejně šáhli pro nůžky. Nebylo to zase tak úplně zlé, můj kamarád zpíval s plných plic Jolene od Dolly Partonové. Smála jsem se tak, až mě bolelo břicho.

Neřekla bych, že minulý Štědrý večer byl jeden z nejlepších. Nemyslím, že by to dostatečně popsalo to, jak jsem se cítila, když jsem ji držela a na kratičký okamžik líbala. Myslím, že bych pro to zemřela.

Stále ji cítím na svých rtech a zajímalo by mě, jestli na nich budu někdy schopna cítit něco jiného.

Sníh začal padat před nějakou dobou, uplynulé hodiny mu dopřály čas usadit se na zemi a mrazivý vítr mu dodal křupavější zvuk, který vydává pod vašimi nohami. Miluji čerstvý sníh, po kterém ještě nikdo nešel. Chci, aby se Ashley brzy vzbudila, a to nejen proto, že se mi stýská po jejích očích, ale protože ji chci požádat, jestli by se mnou nešla ven, abychom ve sněhu udělaly první stopy. Oba důvody jsou sobecké, ale nemohu si pomoct. Většina věcí je lepších, když vedle vás někdo stojí.

"Ash?" zešeptám k tělu, které je skoro téměř zakryté přikrývkou. Nedostane se mi odpovědi, tak to zkusím znovu. "Ashley," protáhnu její jméno vzrušeně.

Z hrdla jí vyjde slabý povzdech.

"Vzbuď se."

Přitáhne si přikrývku blíže k tělu.

Pohlédnu na hodiny a vidím, že je brzy, svítí na mě červené číslice 5:02. Eletrické svíčky na stěně stále dodávají pokoji záři, kterou miluji. Nechám ji spát, nespíše to potřebuje. Dávám si pozor, abych moc nenadělala moc velký hluk, když vstávám z postele, a usměji se, když se mi to nepovede. Jakmile stojím, naposledy pohlédnu na Ashley, jejíž hlava pod přikrývkou sotva vykukuje, je vidět jen od očí nahoru. Na polštář jí splývají rozkošně rozcuchané vlasy.

Natáhne ruku k místu, kde obvykle spočívá mé tělo, a slyším, jak se pomalu nadechne. "Kam jdeš?" zeptá se mě tiše, zní přesně jako někdo, kdo spal jen pět hodin.

"Půjdu ven. Spi dál."

Oči má zavřené, zatímco vrtí hlavou. "Vrať se," zamumlá.

"Chci se projít ve sněhu."

Musela jsem říct kouzelná slova, protože rychle otevře oči. "Sněžilo?"

Její nadšení je sladké a já se mírně usměji a pak ukáži k oknu. "Podívej se."

Ashley překvapivě nepohlédne k oknu, dívá se na mě a já se dívám na ni. Přála bych si, abych se mohla vrátit do postele a obejmout ji, aniž by mě to bolelo.

"Chci ho vidět s tebou." Shodí ze sebe přikrývku a vstane z teplé postele. "Počkáš pět minut, než se obléknu a vyčistím si zuby?"

Souhlasně přikývnu. "Samozřejmě, budu tady." Přesunu váhu na druhou nohu a dívám se, jak si projede rukou vzpurnými vlasy.

Po vteřině Ashley ukáže na svou stranu postele. "Tady je tepleji."

Pochopím, co naznačuje, a zatímco odchází z pokoje, vracím se do postele. Spokojeně vzdychnu nad tím, jak moc ji cítím, jak moc cítím její parfém z minulé noci. Tentýž parfém, který jsem vdechla před tím, než jsem ji políbila.

Zajímalo by mě, kolik dětí je teď už vzhůru a snaží se zaslechnout Santu a jeho soby. Jednou jsem byla přesvědčená, že jsem ho viděla sedět v našem obývacím pokoji, popíjel mléko, o jehož nalití jsem se musela pohádat s Glenem, a nakonec odložil sklenici vedle tácu se sušenkami. Dětské zbožné přání, určitě. Zabíjím čas vzpomínkami na minulou noc, na tlukot jejího srdce, jak se na vteřinu zastavilo, když se jí dotkly mé rty.

Ashley se za minutu znovu objeví a zeptá se, jestli jsem připravená vyrazit. Přikývnu, vstanu a následuji ji dolů po schodech. Okamžitě si obleče kabát a krátce na to rukavice. "Bože, to je kosa," zašeptá.

Chápavě přikývnu, jako by měl na mě mráz vliv, pak přistoupím k hlavním dveřím a tiše je odemknu, to jsem se naučila už dávno a zvládala to dokonale, až na několik nešťastných výjimek. "Nechci, abys omdlela, až uvidíš sníh," škádlím ji.

Usměje se na mě a projede si prsty vlasy. "Sníh jsem viděla jenom jednou."

"Vážně?" zeptám se překvapeně.

Přikývne. "Jo, už je to hrozně dávno."

Nemohu se dočkat, až po ní hodím sněhovou kouli. Stisknu kliku a dveře se otevřou, čímž se nám naskytne ten nejkrásnější pohled na sněhem pokrytou zem a jemně padající vločky přidávající se k bílé pokrývce na zemi.

"Páni," unikne jí ze rtů, očima zkoumá okolí.

"Já vím." Rozhlédnu se spolu s ní, všímám si zimního vzduchu, který téměř cítím, překrásné temně modré barvy oblohy, a jak pouličních lampy svým svitem zdůrazňují každou pomalu padající vločku. "Pojď, než se začnou lidi probouzet."

Pokyne mi rukou, abych šla první. "Andělé první."

Usměji se a zavrtím hlavou. "Ne, ne. Živí by měli mít přednost."

"Spencer, jdi už ven."

Vyjdu z domu jako první a Ashley je mi v patách. Kolem nás se ozývá křupání a jemné, sotva slyšitelné pištění sněhu, zatímco děláme první stopy. Otočím se a všimnu si, že Ashley s rozzářenýma očima hledí na stopy, které jsem udělala, zuby se tiskne koutek spodního rtu. Vypadá šťastně.

Když dojdeme přes sníh doprostřed příjezdové cesty, znovu se zastaví. "Je to zvláštní pocit," poznamená Ashley, nohami už došlapává tvrději, ale pořád vypadá, jako by šla po ledu. Nebo se snažila napodobit tučňáka. Ale i tak vypadá rozkošně.

"Zvykneš si," řeknu. "Miluju zvuk sněhu."

Zatlačí nohu do sněhu. "Myslíš tenhle?" zeptá se na to křupnutí. "Jo, zní to docela super."

"Ne, zavři oči a poslouchej, uslyšíš to." Jakmile vidím, že Ashley zavřela oči, zavřu je i já a nasloucháme sněhu společně. Je to jeden z nejlepších zvuků na světě. Je téměř nadpřirozený.

Krátce na to, když oči znovu otevřeme, přistoupí Ashley k autu vedle ní a natáhne ruku, aby se dotkla silné, bílé vrstvy sněhu, která ho pokrývá.

"Nezapřeš, že jsi z Kalifornie," škádlím ji.

Otočí se a pozvedne obočí. "Cože?"

"Chtěla jsi zvednout sníh v rukavicích. Nebuď taková holka."

Nakřiví pusu, téměř vzdorovitě se na mě podívá a pak teatrálně zvedne jednu ruku a prst po prstu si sundá rukavici. V odpověď zvednu obočí a trochu pohnu hlavou dopředu, abych jí naznačila, ať pokračuje.

Ashley na chvíli prudce zavře oči, když ucítí mrazivou teplotu sněhu. "Je zatraceně studený," vyhrkne.

"Sníh a studený? Vážně?"

Nabere ho hrst. "Nemysli jsi, že jsem natolik dospělá, abych to po tobě nehodila, Spencer."

"Nemysli si, že tě neznám natolik dobře, abych věděla, že to každou chvíli hodíš."

Má sebejistý výraz. "Dlaň už mi ani nestudí."

Odpočítávám od pěti a usměji se, když po mně hodí sníh a rychle si sevře promrzlou ruku tou druhou teplejší v rukavici.

Počkám, dokud si zase nevezme rukavici, a pak se otočím, dojdu na konec příjezdové cesty a postavím se před nízkou zídku. Slyším, jak mě následuje, zatímco smetávám zmrzlé srážky z cihel.

"Co to děláš?" zeptá se Ashley.

Když pohlédnu vzhůru, vidím, že pouliční lampa vedle mě dokonale ozařuje okolí pro to, co ji chci ukázat. Než otevřu ústa, všimnu si, že Ashley věnuje pozornost sněhovým vločkám, které nyní padají rychleji a hustěji, vypadají téměř černě - téměř jako popel - Ashley má hlavu zvednutou k obloze a rychle mrká.

Když se ode mě nedočká odpovědi, po pár vteřinách na mě znovu pohlédne.

Ukáži na zídku a Ashley přistoupí blíže, zatímco já udělám bezpečností krok zpátky. "Někdo nám pomaloval zeď?" zeptá se.

Zvednou se mi koutky úst. "To jsem napsala jako dítě. Tady jsi na mě poprvé promluvila."

"Ne, to bylo v domě."

"Ne, bylo to tady," prohlásím téměř jemně. "Byla to první noc, kdy jsem si začala uvědomovat, že jsem mrtvá. V mém domě byli cizí lidé a neposlouchali mě, tak jsem šla sem a..." Pomalu se nadechnu a zhluboka vydechnu. "Nakonec mi to začalo docházet a začaly se mi vybavovat vzpomínky, které jsem potlačovala nebo prostě... ignorovala. Zkoušela jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy viděla svou rodinu, ale nešlo to, a cítila jsem se strašně prázdně a sama, a pak jsi vyšla ven a posadila se vedle mě... a na malou chvíli jsem byla v pořádku."

"Co jsem ti řekla?" zeptá se jemně.

Vrátím se ve vzpomínkách do toho brzkého ráno k jejím zdánlivě bezvýznamným slovům. "Představila jsem se a ty jsi za chvilku řekla ‘Taky ahoj’, když jsi to spatřila." Kývnu k vyrytému ‘Ahoj’ a pak pokrčím rameny. "Nezdá se to být moc, já vím, ale bylo to poprvé za dlouho dobu, co na mě promluvil někdo, kdo nebyl mrtvý, i když to bylo nevědomky."

Na čele se jí objeví drobné vrásky a důsledkem chvění od mrazu má roztřesený dech. "Mrtví lidé... s tebou mluví?"

Vypadá roztomile. Usměji se. "Jo, někdy."

Ashley se rozhlédne po ulici, její zamračení se prohloubí. "Kdo? Co říkají?" Pohlédne zpět na mě. "Jsou na tebe hodní?"

Díky její starostlivosti se mi úsměv ještě rozšíří. "Většinu jich nebudeš znát, ale znáš paní Banksovou?"

Vypadá zmateně a zavrtí hlavou.

"Ehm, znáš tu starou paní z ulice, která dopoledne sedává na verandě a usíná během deseti minut?"

Ashley si na ni bude pamatovat. Viděly jsme ji mnohokrát, když jsme někam šly.

Poplašeně vykulí oči. "Paní Banksová je taky mrtvá?"

"Ne," zavrtím hlavou a potlačuji uchechtnutí. "Ale před pár lety zemřel její manžel a já ho často vidím. Občas s ní sedává na verandě."

"Je na tebe hodný?" zeptá se jemně.

"Ne tak hodný jako ty." Usměji se téměř ostýchavému výrazu, který se jí objeví ve tváři. "Ale jo, je hodný."

"Víš," začne Ashley, zatímco na mě hledí, její teplý dech jí před rty dělá páru. "Naposledy jsem viděla sníh, když mi bylo osm, a to jenom přes okno. Byla jsem přes zimní prázdniny nemocná, takže jsem nemohla opustit pokoj. Bylo to na nic."

"To je na nic," souhlasím. "Taky jsem byla jednou přes Vánoce nemocná. Střevní chřipka."

"Ajaj."

Přikývnu a Ashley se usměje. Pak se otočí a vydá se ode mě, aby na chodníku zanechala vlastní stopy. Když jsem si jistá, že se nedívá, naberu plnou hrst sněhu a uválím z ní kouli. Při chůzi ji skrývám u boku. "To tedy jo. Neměla jsem ani krocana," řeknu, zatímco k ní jdu.

"Ach ne, žádný krocan," zalapá posměšně po dechu.

"Jo," protáhnu. "Krocan je obvykle moc dobrý."

"Dá se jíst," pokrčí rameny. "Pokud nejsi vegetariánka."

"Víš, co je ještě dobré?"

Trochu otočí hlavu, aby na mě pohlédla. Vlasy má mokré od sněhu, oči jí jiskří a tváře má červené od mrazu. "Co?"

Oči mi přitáhne její červený nos, a než se naději, mám na rtech úsměv. Je více než rozkošný. "Překvapovat lidi."

"Pokud to není napínáčky na židli, tak souhlasím." A zdůrazní to přikývnutím. "Projdeš se mnou?" požádá po minutě.

Jakmile se ke mně otočí zády, jemně po ní hodím sněhovou kouli, mířím na hlavu. Odkašláním zakryji zasmání a začnu se škrabat na nose, zatímco se ke mně Ashley otočí s široce otevřenými ústy. Ukáži na sebe. "Já nic, já muzikant."

Ušklíbne se. "Tak to pochybuju."

Mám hravý výraz. "Jsem anděl, sama jsi to říkala."

"Jsi ďábelský anděl."

"Protimluv."

Zalapá po dechu a nechá ústa otevřená. "Jak jsi mě to nazvala?"

Chci ji znovu políbit a odvrátím zrak, vím, že kdybych se na ni dívala byť o chvíli déle, nebyla bych se schopna ovládnout. Dojdu doprostřed silnice a lehnu si, jsem si jistá, že tudy v nejbližší době žádné auto nepojede. Bývá to obvykle až kolem jedenácté, kdy lidé jedou nebo jdou navštívit své rodiny.

"Co to děláš?" zeptá se tiše přes jemně drkotající zuby, zní, jako by mrzla.

"Dělám sněžného anděla."

"Já nikdy sněžného anděla nedělala."

Poklepu vedle sebe, pod prsty cítím sníh. "Nebuď moc blízko, nebo se nám spojí."

Přikývne, jako by to byla vážné věc, a lehne si na sněhem pokrytou silnici. Někteří lidé si myslí, že je to dětinské, ale já ne. Milovala jsem dělání andělů ve sněhu, když jsem byla malá. Je to další věc, ze které jsem nevyrostla.

Udělám anděla jako první a ztratím se v myšlenkách na to, co kdyby byli moji rodiče pořád naživu, co kdybych byla já pořád naživu, potkaly bychom se někdy s Ashley? Ohlédly bychom se za sebou, když bychom se minuly na ulici, a nikdy víc se už nepotkaly?

Otočím hlavu na stranu a pokožka mi tak přijde do kontaktu s bílou peřinou. Ashley na mě zase hledí. Potřesu hlavou a zvednu ramena, ujišťuji se, že budu mluvit potichu, když se najednou trochu stydlivě zeptám: "Co je?"

"Nemáš tušení, jak jsi nádherná, že ne?" zeptá se mě tiše.

"Jsem mrtvá," zašeptám zjevnou skutečnost.

"Stejně jsi nádherná, Spencer."

Místo rtů se zasmějí mé oči, protože rty už jsou občas z toho věčného usmívání na ni unavené, zdá se, jako by nedělaly nic jiného. "Děkuju," řeknu a v odpověď se mi dostane jednoho z jejích vřelých pohledů. "Na někoho, kdo vstal před půl hodinou a spal jenom pět hodin, taky nevypadáš špatně."

"Jo, no, zdály se mi nádherné sny."

Otočím se na bok, hlavu si podepřu rukou. "Vážně? O čem?"

"O tobě," vyjde z jejích úst s následným obláčkem teplého dechu, obojí naplňuje jinak mrazivý vzduch.

Neptám se jí na podrobnosti. Zdá se jí o mně, to samo o sobě stačí.

"Chceš se už vrátit dovnitř?" zeptá se mě.

"Jasně, pokud chceš."

"Chci ti dát tvůj dárek, než se rodiče vzbudí."

"Dobře," řeknu zvesela, zatímco vstávám ze silnice. Moje šaty, vlasy a kůže jsou suché. Žádné forma srážek na mě nemá vliv. Pouze mé slzy.

Když Ashley vstane, otočí se a pohlédne na silnici. Aby se podívala, jestli jí něco nevypadlo z kapsy, předpokládám. Jenom díky tomu vidím, že má džíny celé mokré od sněhu. "Máš mokrý zadek."

"Přestaň mi koukat na zadek," žertuje lehce.

"Ale jsou Vánoce," ohrnu spodní ret, také v žertu.

Vydáme se zpět k domu, a když dojdeme ke dveřím, otočí se na mě. "Počkej v obýváku, jo? Převléknu se a pak ti přinesu ten dárek dolů."

"Dobře. Chceš, abych ti udělala kafe nebo něco, zatímco budu čekat?"

Ashley zavrtí hlavou. "To je dobrý, bude to jenom chvilka."

Otevře dveře a nechá mě projít jako první. Zamířím do obývacího pokoje a posadím se, slyším, jak se snaží potichu vyjít po schodech nahoru. Natáhnu se k podlaze, aby zapnula svíčky na stromku a vzpomenu si, jaké jsem mívala svíčka já, jak jeden z nás vždy musel vlézt pod stromek, aby dosáhl na přepínač.

Schody znovu zavrzají a já jsem z nejasného důvodu trochu znervózní.

Ashley otevře dveře obývacího pokoje a zase je za sebou zavře. Chvilku na mě hledí a pak rozsvítí lustr a zakryje si oči. Chvíli to trvá, než si na něj člověk zvykne. "Bože, ta věc by člověka oslepila."

"Jé." Trochu nakloním hlavu na stranu. Všimnu si svého dárku, a cokoli to je, je to rozměrově dost velké.

Posadí se vedle mě na gauč a dává si při tom pozor, aby byla ode mě v bezpečné vzdálenosti. "Neptej se mě, odkud to mám, jo?" požádá mě jemně.

"Proč?"

Nakrátko sevře rty. "Protože by se ti odpověď nejspíš nelíbila."

Ashley mi dárek podá, ale já si ho nevezmu. "Jsem nějak nervózní," přiznám se.

"Nevybuchne to ani nic podobného," ujistí mě.

Vezmu si od ní dárek a jen ho držím. "Jsou to pantofle?"

Zasměje se té absurditě. "Proč se lidi ptají, co je to za dárek? Je mnohem rychlejší ho otevřít."

Držím ho a zatřesu s ním. "Nezní to jako Barbiena, kterou jsem chtěla," škádlím ji.

"Spencer, už to otevři."

Usměji se na ni a věnuji jí pohled, který říká: ‘tak jdeme na to’. Jakmile sundám papír, můj úsměv poklesne, poklesne natolik, že mám pocit, že propadl podlahou. Nemohu mluvit, nemohu ani mrknout. Nemyslela jsem si, že to bude tolik bolet, a nemyslela jsem si, že se toho budu někdy bát, nemyslela jsem si, že se mé oči nakonec pevně zavřou, a nemyslela jsem si, že se budu někdy takhle třást. Na vteřinu mám pocit, že budu zvracet, ale ten pocit nakonec pomine.

"Omlouvám se," hlesne okamžitě Ashley. "Chceš, abych-"

Zavrtím hlavou, vím, na co se chtěla zeptat, a sevřu dárek pevněji. Nemohu se ho vzdát. Nemohu se ho vzdát, protože držím poslední společnou fotografii své rodiny. Nemohu se ho vzdát, protože jsem jejich tváře neviděla více než rok. Nemohu se ho vzdát, protože ten dárek pro mě znamená všechno. Jsou se mnou. Jsou zpátky v tomhle domě a na vteřinu mohu předstírat, že jsou pořád naživu.

Pláču, vím, že ano. Cítím na tváři slzy. "Odkud ji máš?" zeptám se, trochu mi přeskakuje hlas.

"Našla jsem adresu tvé tety. Napadlo mě, že bude mít hodně tvých věcí a měla hodně fotek, tak jsem myslela, že si nevšimne, když bude jedna chybět. Chtěla jsem ti něco koupit, ale nic na sobě nemělo tvé jméno, víš? Nic se mi nezdálo být vhodné." Nejistě se odmlčí. "A za pár dní můžeme vyrazit na nákupy, jestli chceš něco jiného. Možná bychom mohly jet do Cleve-"

Umlčím ji svou v pořadí druhou oblíbenou metodou, nechávám vklouznout svou dlaň do její a propletu prsty s jejími, ignoruji, že polovina mého těla proti tomu nekonečně protestuje. "Netušíš, co to pro mě znamená," řeknu upřímně. Bože, vážně nemá tušení.

Ashley mi sevře ruku a shlédne na ně, studuje je, zatímco zůstávají vzájemně propletené. Jsem za to vděčná, protože jsem kvůli bolesti musela zavřít oči. Když se mi začne ruka napínat, znovu je otevřu a Ashley vypadá napůl zklamaná, že mě musí pustit, a napůl neochotná to udělat. Ani ne za vteřinu Ashley moji ruku pustí a řekne mi, že něco vymyslíme.

To doufám. Nevím, jak dlouho to ještě dokáži vydržet.

19 - Nebeskost

Sedím tak blízko Ashley, jak to jde. Tak blízko, jak to jde, aniž bych se musela odtáhnout kvůli bolesti. Levá strana těla mě brní, ale vím, že když zůstanu tady, nezmění se to v nic horšího. O včerejší noci jsme spolu ještě nemluvily a nevím, jestli bych s tím měla začít. Nevím, jestli ji slova nepřipraví o část její významnosti, jestli to neměl být jen jeden dokonalý okamžik. Okamžik, který by třeba mohla slova zničit.

Jakmile odbije osm hodin, zamračím se a začnu se divit, kde jsou Ashleyini rodiče. Ashley tu sedí dole u kávy a palačinek, které jsem jí udělala - roztomile přežvykuje - a její rodiče si to nechávají ujít, nechávají si ujít čas s dcerou v den, který máte trávit se svými dětmi. Nechápu, proč by s ní neměli chtít trávit čas. Přece se na ni hezky kouká, je strašně zábavná, milá, pozorná a udělá cokoli, abych se usmála.

"Ash, proč nejsou tvoji rodiče vzhůru?"

Fouká na kávu, aby ji trochu ochladila, a z její hladiny vystoupá pára. "Jsou Vánoce," prohlásí.

"Přesně."

"To nikdy nevstávají před jedenáctou."

Nemusím se ptát, jestli si dělá legraci. "Chceš, abych je vzbudila?"

Ashley se nakloní dopředu a položí hrnek na konferenční stolek, pak se zase zakloní, opře si hlavu o opěradlo gauče a pohlédne na mě. "Ne, jsem radši, když jsi tu jenom ty."

Neřeknu jí, jak moc se zlobím na její rodiče, a neřeknu jí, že nemohu uvěřit, že pod stromkem nejsou žádné dárky. Vím, že jí moje oči říkají, že jsem také raději, že jsme tu jen my. "Na co myslíš?" zeptám se jí jemně.

"Myslím na to, že bych si s tebou chtěla zatancovat."

Netuší, jak moc bych si i já přála si s ní zatancovat. "Je mi to líto," je vše, co musím říct.

"Nemusí." Krátce zavrtí hlavou, jazykem si na moment přejede přes rty. "Vím, že to nejde a nikdy bych tě o to nežádala, když vím, jak moc by tě to bolelo."

"To není jen tím," přiznám. "Tedy je to hlavní důvod, ale mám obě nohy levé, když tancuju. Není to pěkné."

"O tom nějak pochybuju."

"Přísahám. Mohla bych lámat kosti. Moje nohy mají vlastní rozum a je jim jedno, jestli se jim do cesty připletou cizí prsty po čerstvé pedikúře." Mám ráda, když se na mě takhle usmívá, jak jí vidím úsměv i v očích.

"Vzala bych si pevné boty."

Pozvednu obočí. "Och, to bys musela. Věř mi."

"Udělala bys pro mě něco?"

Už chvíli na sebe hledíme. Jsem jí ráda nablízku a nejsem si jistá, jestli se už chci pohnout, pročež, aniž bych věděla, o co jde, si dávám s odpovědí "jasně" načas.

"Pojď se mnou nahoru."

"Proč? Je ti tu zima? Protože můžu přitopit." Zvednu prst směrem k chodbě, kde je termostat.

"Nikdy mi není zima, když jsi takhle blízko."

Nic neříkám. Myslím, že cokoli by teď vyšlo z mých úst, by nebylo souvislé, zvlášť ne, když se na mě takhle dívá. Díkybohu slov není třeba. Vstane jako první a zvedne hrnek ze stolku. Myslím, že má v plánu vrátit se do postele. Nebo možná jen nechce, aby jí káva vychladla. To je logičtější vysvětlení.

Ashley vystoupá po schodech jako první a co nejtišeji otevře dveře svého pokoje a zase je zavře, jakmile jsme uvnitř. Elektrické svíčky na stěně nevypadají tak hezky jako minulou noc, svit ranního slunce je připravil o jejich kouzlo. Vypínám je.

Když očima instinktivně vyhledám Ashley, vidím, jak opatrně pokládá hrnek na podlahu vedle postele. "Dobře," řekne a pak se otočí a roztáhne závěsy. Přes noc je nikdy úplně nezatahuje, protože ví, jak moc ráda se dívám na hvězdy. "Pojď sem," vyjde jí ze rtů a vydá se k otevřenému šatníku.

Jdu za ní a nechávám oči pevně přilepené na jejím těle, zatímco si usilovně snažím připomínat, abych od ní držela ruce zpátky.

"Za pět vteřin," začne Ashley, když se otočí, aby na mě pohlédla, "chci, aby ses podívala přímo před sebe."

Přemýšlím, jestli mi ukáže své oblečení z devadesátých let, nebo něco stejně zahanbujícího.

Ashley se nakloní kupředu, ale nevidím, o co jde, protože se nedívá, co dělá, dívá se přímo na mě a já od ní nedokáži odvrátit zrak. Když se narovná, napočítám do pěti a podívám se před sebe.

Téměř nepoznám osobu, která na mě zírá, dokud mi nedojde, že mám před sebou zrcadlo. Mám před sebou zrcadlo a ta dívka, co na mě zírá, jsem já. Nepodívala jsem se na sebe do zrcadla od toho posledního rána, kdy jsem odešla z domu živá. Očima si opakovaně prozkoumávám tvář a hledám nějaké odlišnosti, ale žádné nenacházím. Vůbec jsem se nezměnila. Téměř jsem zapomněla, jak vypadám.

"Teď už mi budeš věřit, když ti řeknu, že jsi nádherná?" zeptá se mě tiše.

Znovu pohlédnu na Ashley a nutkání ji políbit téměř nejde odolat. I v nejchladnější ráno jsou její oči vřelé. Jsou vřelé a dívají se na mě, jako bych byla ta nejzajímavější věc na světě. "Ashley, chci tě...," zašeptám a odmlčím se s pohledem upřeným na její rty.

"Já vím," ujistí mě. "Počkej tady."

Hruď se mi svírá emocemi. Jsem z téhle situace neskutečně zoufalá. Jakmile se přede mnou opět objeví, nedokáži říct, jestli se to sevření prohloubí nebo uvolní. Má hruď se neví rady, když Ashley zvedne bílou růži.

"Víš, co bílá růže znamená?" zeptá se s pohledem na květinu a pak na mě.

"Růže mají spoustu významů," odpovím.

Souhlasně přikývne. "To je pravda, ale bílá je určená pro tebe. Každý její symbol ve mně vyvolává myšlenku na tebe." Na chvilku se odmlčí, když vidí, že si kousám ret, a přísahala bych, že se nakrátko usmála. "Chceš, abych ti řekla, co znamená?"

"Jo," unikne mi ze rtů.

"Znamená čistotu a já myslím, že jsi ten nejčistší člověk, kterého jsem kdy potkala a potkám. Znamená nevinnost a tu každým svým činem dokazuješ. Úctu, protože, no, protože jsi Spencer. Pokoru, protože ty jsi vážně ten nejskromnější člověk, kterého jsem potkala." Usměje se a upře zrak na květinu a pak zpátky na mě. "A poslední význam mluví sám za sebe. Nebeskost."

Dívám se, jak si přiloží růži ke rtům, jemně ji políbí na okvětní lístky a pak ji přiloží k mým rtům. "Děkuju ti, že jsi mě tu noc vystrašila," zašeptá a skloní růži k mým rukám.

Šeptá a já jí závidím, protože já dokáži jen stát na místě. Šeptá a já si chci zoufale přikrýt uši, protože to, co právě řekla, na mě křičí. Šeptá a mě to děsí. To, co to celé znamená, mě děsí.

Ashley ví, že nemá vůbec zač a že i když mám strach, nevyměnila bych ani vteřinu s ní. Slzy se mi začaly formovat v očích už před chvílí, chladný vzduch v místnosti je ochlazuje. "Neulehčuješ mi to," také šeptám, cítím, že musím.

"Ty taky ne," řekne Ashley bez zášti.

"Proč musíš být tak dokonalá?" zeptám se jí smutně. "Protože to jsi, jsi dokonalá.""

"Ne tak jako ty."

"Ashley," začnu.

"Pojď zpátky do postele," přeruší mě, dojde k posteli a znovu roztáhne přikrývky. Dívám se, jak vklouzává pod přikrývku a rychle si usrkne ze svého nápoje. "Děláš to nejlepší kafe, Spence."

Přesně, jak jsem předtím Ashley řekla, mé nohy mají vlastní vůli a rozejdou se k posteli a já hladce vklouzávám pod přikrývku vedle ní. Trochu se posune dozadu a nechá si spočinout hlavu na ruce, její oči se rychle ponoří do mých. Nejsem si jistá, jestli jí to dnes dopřát, nebo jestli se tím všechno jen zhorší. Nemůžeme v tomhle pokračovat, protože i když nic neřekla, vím, že jí to bolí stejně jako mě. Nemohu jí být takhle nablízku, aniž bych se jí mohla dotknout, a Ashley mi určitě nemůže dávat růže a čekat, že ji nepolíbím.

Opět to začíná být příliš. Kdyby tak na mě byla zlá a nenutila mě cítit se víc naživu, než jsem se cítila, když jsem ještě musela dýchat, neměly bychom tenhle problém.

Nebo bych z toho možná měla přestat vinit ji a podívat se na sebe. To já neodcházím a neušetřuji ji bolesti, o které obě víme, že přijde; bolesti, která je přítomná každý den.

Myslím, že si neuvědomuje, že jí každé ráno slyším plakat, když se sprchuje, a nemyslím, že by si mohla být někdy vědomá, jak moc mě to bolí. Nechci, aby kvůli mně plakala, nikdy. Přemýšlím, jestli si moc nefandím, když si myslím, že by plakala ještě více, kdybych tu nebyla.

Mám těžkou hlavu z myšlenky na to, že kdybych tu nebyla, Ashley by byla tohle ráno sama a nikdo by jí nedával pocit, že je tak výjimečná, jak vím, že je. Přitáhnu si spodní ret dovnitř a zkousnu ho, dělávám to, když mě něco trápí. Dnes nic říct nemohu. Potřebuje jedny dokonalé Vánoce.

A také ji dnes ráno nemohu slyšet plakat. To by bylo příliš. "Půjdu se teď projít, takže se můžeš osprchovat, zatímco budu pryč."

Svraští své dokonalé obočí a zavrtí hlavou. "Nechci, abys odešla."

Chápavě přikývnu. "Vždycky jsem ti nablízku, to víš."

"Půjdu s tebou, když počkáš, až se osprchuju."

Nesouhlasně zavrtím hlavou. "Nemůžu."

Z mých očích rychle vyčte, o co jde. Ví, proč nemohu zůstat. "Spence…to není kvůli tobě."

Vím, že lže, snaží se, abych se cítila lépe. Cítím se tak vyrovnaná, když jsem s ní, ale pak nastanou chvíle, kdy se mi emoce mění během vteřiny. Náhle jsem unavená a je toho na mě příliš. "Nebudu pryč dlouho." Jenom se na chvilku potřebuji nadechnout, aniž by to bolelo. Vstanu z postele a Ashley mě následuje.

"Neutíkej zase, Spencer. Provedla jsem něco?"

"Ne." Jsem frustrovaná a na mém hlase je to poznat. "Nic jsi neprovedla, to já. Vždycky jsem to já."

"Spence-"

"Ne, to je dobré." Povzdechnu si. "Za chvilku se vrátím, slibuju."

"První, co jsi mi řekla, bylo, abych se nebála, a já ti to říkám teď. Prosím, neboj se. Nemusíš."

Nesouhlasím. "Musím. Musím se bát a ty taky."

"Proč?"

"Protože tohle víc než překračuje obyčejné problémy, které mají jiné páry, Ashley. Nemůžeme se ani dotknout, ne normálně. Víš, jak moc to bolí, když se tě dotýkám? A pak tě muset tak brzy pustit? Nechci, aby sis myslela, že nejsem za tohle všechno vděčná, protože jsem. Každou noc, když se dívám, jak spíš, jsem vděčná, a každou noc, když se dívám, jak spíš, tě chci obejmout, ale vím, že nemůžu, a to mě bolí, Ashley. Strašně mě to bolí a ty se vždycky probudíš a jdi dokonalá."

"Spencer."

"Ne," přerušuji jakoukoli její možnou námitku. "Omlouvám se. Chtěla jsem, abys měla dokonalý den a chtěla jsem udělat něco pošetilého, čemu by ses mohla usmát. Chtěla jsem, aby ses cítila tak, jak se díky tobě cítím každý den já. Nikdy nebudeš vědět, co jsi pro mě udělala. Pokaždé, když se na tebe podívám, přísahám, Ashley, přísahám, že cítím, jak mi znovu tluče srdce. Přísahala bych, že tluče, a pak si uvědomím, že netlouklo dlouhou dobu a že už nikdy nebude."

Ashley postoupí trochu dopředu, má slova ji rozplakala. "Můj den už je dokonalý. Vím, že jsem vzhůru jen pár hodin, ale vzbudila jsem se vedle tebe a nic víc nepotřebuju, rozumíš? Nemusíš se snažit, abych se usmála. Pokaždé, když tě vidím, jak se snažíš nečervenat, se usměju. Pokaždé, když vidím tvou tvář nebo ten stydlivý pohled, který máš občas v očích. Bože, nemusíš se snažit, jde to samo." Přešlápne si na druhou nohu a pokračuje. "Nebudu předstírat, že rozumím tomu, co cítíš, když jsi moc blízko mě, ale prostě musíme být trpělivé, ano? Slyšela jsem tě, pak jsem tě viděla a jediné, co zbývá, je to, na co čekáme. Zdá se mi o tom. Zdá se mi, že tě můžu držet za ruku, kdykoli chci, a někdy mě napadne, že se nechci nikdy probudit, ale barva tvých oči nikdy nemá správný odstín, takže se musím znovu probudit do skutečnosti. Zatímco ty můžeš přísahat, že tvé srdce bije, moje se zastavuje."

Nevím co říct, tak ji nechávám pokračovat, po tváři se mi kutálejí vlastní slzy.

"A nesnaž se mi namluvit, že tu nemáš být, protože máš. A nechci, abys někdy tvrdila opak. Věděla jsi, že když mi rodiče řekli, že se budeme stěhovat, řekli mi, že si můžu vybrat stát, kam pojedeme?"

"To jsem nevěděla."

"Bylo to tak a první stát, který mě napadl, bylo Ohio. Nikoho tu neznáme, ale něco na něm bylo a to něco jsi byla ty. Ty jsi ten důvod. Když jsme se začaly poznávat, a ještě předtím, než jsem viděla, jak jsi nádherná, něco na tobě bylo; jak jsem díky tvému hlasu zapomínala na všechny a všechno kolem sebe, a když jsem spatřila tvé oči..." Ashley se na moment zarazí, aby se do nich upřeně zahleděla a zdůraznila tak svá slova. "Bože, nechtěla jsem, abys ode mě někdy odvrátila zrak. A pořád nechci."

"Ashley," zašeptám zlomeně. "To pořád nemění fakta: jsem mrtvá a bráním ti žít, skutečně žít."

"Cože?" svraští obočí. "Ne. Ne, nebráníš. Jak si to vůbec můžeš myslet?"

"Tak to vidím."

Zavrtí hlavou. "Pak se podívej pořádně, protože vážně ti připadám jako někdo, kdo nežije? Připadám ti jako někdo, kdo nezažívá všechno? Cítím se tak v bezpečí, když jsem s tebou, a to vypadáš, že bys nezlomila ani špejli."

V tom má pravdu, nemám moc velkou sílu.

"Je mi fuk, co lidi říkají, rozumíš? Vždycky to tak bylo. Komu sejde na tom, že mě uvidí mluvit k prostoru vedle mě? Kdyby trochu víc otevřeli oči, viděli by, že kráčím vedle tak dokonalého člověka, jakým jen může lidská bytost být. Přísahám, že musíme jen ještě chvíli počkat. Prosím tě, přestaň se snažit odejít, protože já tě potřebuju. Potřebuju tě u sebe a je mi jedno, jak to zní, když to říkám, protože je to pravda."

Nechci odejít, chci jen, aby to přestalo bolet. Chci, aby si Ashley byla plně vědomá, do čeho jsme se to dostaly. Stále musí udělat jedno. Slyšet to je jedna věc, ale vidět to na vlastní oči bude něco úplně jiného. Musíme jít na hřbitov. "Myslím, že obě musíme něco udělat, Ashley."

"A co?"

"Musíme jít na hřbitov."

Řeč jejího těla ta slova okamžitě zamítne. "Já nechci. Nemůžu vidět tvůj hrob, Spencer."

"Myslím, že musíš."

"Proč?"

"Až ho uvidíš, nebude už nic dalšího, co bys měla vidět. Budeš vědět všechno a uvidíš všechno." Hlas mám mírný. "Budu tam s tebou a odejdu s tebou. To je přepych, o kterém většina lidí neví, že ho má, to si musíš uvědomit."

"Nenuť mě tak jít dneska, prosím. Nežádej mě o to."

Chápu, že ho nechce vidět, a chápu, jak to pro ni bude těžké vidět hrob někoho, na kom jí záleží, ale já pořád budu muset spatřit hroby tři lidí, které jsem milovala celý život. "Pokud tam nepůjdeme dneska, tak tam musíme jít zítra. Později to bude jen těžší."

Rychle, ale mírně přikývne. "Zítra. Půjdeme tam zítra."

A já s tím souhlasím, protože myslím, že se na to obě musíme připravit. Nemám nejmenší tušení, co zítřek přinese, ale mám pocit, že Ashley bude potřebovat, abych ji držela.

A ví, že mě o to ani nebude muset žádat.

20 - Téměř milenka

Strávily jsme ten den spolu. Ashley na mě nemohla mluvit, když u toho byli její rodiče, ale mně to nevadilo; její oči byly vypovídající. Její hlas byl to brzké ráno vypovídající. Vždy ta slova uslyším. Vždy jim budu věřit.

Ashleyini rodiče jí nic nekoupili, dali jí jen tlustý svazek bankovek a řekli jí, aby si koupila, co chce, protože nevěděli, co by se jí líbilo. Nezdálo se, že by jí to trápilo, a mě by zajímalo, jestli se tohle v jejich rodině děje často. Byla jsem překvapená, když Ashley požádala Christine, jestli by si s ní nešla promluvit ven. Nevím, co si řekly, ale matka jí dala nějakou vizitku, kterou si Ashley okamžitě strčila do kapsy.

Chtěla bych vědět, jak může být Christine v jednu chvíli chladná a v další téměř vřelá. Vzpomínám na tu noc, kdy jsem Ashley vyděsila, jak ji Christine říkala, že to byl jen sen a aby si šla zase lehnout. Zajímalo by mě, proč nemůže být taková pořád. Zajímalo by mě, proč to pro ni není samozřejmé.

Když se její rodiče nedívali, rychle jsem nasadila Ashley santovskou čepici a usmála jsem se, když se ji nepokusila sundat. Vypadala rozkošně. Ruce mi po tom následující hodinu bolely, ale stálo to za to.

Neměli tradiční vánoční oběd ani večeři, které by měla moje rodina, ale možná to byla jejich tradice. Měli však šampaňské. Ashley nakrátko pozvedla skleničku a zamumlala: "Šťastné a veselé."

Nedlouho po té ji otec informoval, že na chvíli půjdou s její matkou ven. Ashley nepozval. Nic neřekla, ale z jejích očí jsem poznala, že je zklamaná; zklamaná, ale ne překvapená. Pomyslela jsem si, že když s tím neudělá nic Ashley, měla bych já. Došla jsem ke stolu, stoupla si za Christine a dvakrát ji zatahala za pramen vlasů, kvůli čemuž se otočila a podívala se za sebe.

Usmála jsem se, jakmile jsem slyšela Ashleyin smích, a můj úsměv se ještě rozšířil, když se jí Christine zeptala, co je jí k smíchu a Ashley krátce odpověděla: "Andělé."

Když skončili s obědem, řekla mi, abych počkala dole a že za mnou za chvíli zase přijde. Nejdříve jsem si myslela, že jsem ji něčím naštvala, pak mě napadlo, že si třeba potřebuje zdřímnout. Z poslední myšlenky jsem zčervenala. Nebylo to ani jedno z toho. Slyšela jsem ji mluvil, ale nerozuměla jsem, co říká, slyšela jsem jen její hlas. Předpokládala jsem, že telefonovala, ale nezeptala jsem se jí na to.

Zeptala bych se jít teď, ale nechci narušit příjemné ticho, ve kterém jsme strávily posledních dvacet minut. Díky elektrickým svíčkám na zdi jí opět jiskří oči a já nedokáži odvrátit zrak. Chci se posunout a být k ní blíže, chci cítit, jak je teplá a měkká, chci předstírat, že tlukot, o kterém jsem si jistá, že bych cítila, je můj. Ale neudělám to. Neudělám to, protože vždy, když mi hledí do očí, dokáži maximálně dýchat.

"Nechci tam zítra jít," řekne Ashley téměř neslyšitelně.

"Já vím," odvětím. A opravdu jsem si toho vědoma. Přísahám, že ano.

Musí vidět můj hrob, protože je to jiné, než kdyby mě neviděla nebo mě neslyšela. Opět vstupuje do hry okamžik, kdy mi řekla, že nechce slyšet, jak jsem umřela, protože se to tím stane skutečné. Když spatří můj náhrobní kámen, uvidí důkaz, uvidí ta dvě data vyrytá v mramoru a uvidí pomlčku mezi těmi daty, daty, kdy mi tlouklo srdce.

Tehdy jsem si myslela, že mám veškerý čas na světe vykonat všechno to, co jsem chtěla, nenapadlo by mě, že můj život skončí, ještě než pořádně začne. Bláhové je, že si to myslí všichni. Myslejí si, že mají veškterý čas na světě, ale nemají. Každý má čas a nikdy ho není tolik, kolik by člověk chtěl, ale má ho, vy ho máte. Využijte ho co nejlépe.

"Nemyslím, že to zvládnu," řekne.

"Budu stát vedle tebe, přísahám." Snažím se zaplašit její strach, ale v jejích smutných očích vidím, že to nefunguje.

Skryje je přede mnou, zůstávají zavřené, jako by se dokázala jen skrýt, utéct před tvrdou realitou, ve které jsme uvízly. Zuby si tiskne koutek spodního rtu a já nechci, aby trpěla. Chci, aby byla šťastná jako tohle ráno, když jsme ležely ve sněhu. Chci, aby byla šťastná jako minulou noc, když jsem ji objímala. Chci, aby věděla, že je v pořádku občas nebýt v pořádku a že právě tehdy potřebujete své bližní, neskrýváte se před nimi.

Nakloním se ke kraji postele a vypnu svíčky na zdi, díky čemuž nás pohltí tma. Tma, která je ve skutečnosti světlem, protože pochybuji, že jakýkoli pokoj, ve kterém je Ashley, by se dal někdy označit za temný.

"Co to děláš?" slyším, jak se mě zeptá. "Skoro tě nevidím."

Narovnám se. "Měla jsi zavřené oči."

"Nemůžu spát, dokud nebudu vědět, že tě uvidím, až se vzbudím."

"Jdi unavená?" zeptám se, ale odpověď už znám.

"Jsem vyčerpaná," připustí.

Dám si své blonďaté vlasy z tváře a pak si opět položím hlavu do dlaní. "Budu tě držet, dokud neusneš."

"Ne, znova už ti neublížím."

Přisunu se k ní blíže. "Nechci, abys byla takhle smutná, Ashley. A chci tě znovu cítit, potřebuju to." Potřebuji to, protože momentálně se bojím zítřka stejně jako ona.

"Spence, nevím, jestli bys měla."

Ale já ano. Vím, že potřebuje stejně moc, abych ji držela, jako ji já potřebuji cítit. Vím, že usne, než se naděje. "Otoč se," zašeptám jí.

Znovu vyhledá mé oči a já opakuji, aby se otočila, udělá to, jakmile ta slova vyjdou z mých úst.

Upřu se rukou a trochu nadzvednu horní část těla a dívám se, jak si Ashley na své straně zády ke mně pohodlně lehá. Vteřinu se připravuji, nejen na bolest, ale na city, o kterých vím, že mě pohltí, když ji budu objímat; že mě dovoluje ji objímat. Obyčejná dívka s obyčejného sousedství může objímat dívku z města andělů. Dívku, která je více andělem, než bych já kdy mohla doufat být.

Posunu se na přikrývce, a jakmile se moje tělo dostane do kontaktu s jejím, Ashley slabě vzdychne, a kdybych nezatínala zuby tak silně, že každý hrozí rozdrcením, také bych vzdychla. Vzdychla bych, protože přestože to bolí a přestože to může znít klišovitě, tohle je ráj.

Jakmile se trochu nadzvedne a posune se do mého objetí, přesunu ruku na její stranu a položím ji na její břicho, kde ji nechám spočinout na jemné látce zakrývající její pokožku. Na břicho, jehož svaly se stahují a uvolňují s každým mým sebemenším pohybem.

Dýchá rychle a krátce a mě napadne, že možná začíná být znovu rozrušená. Přitáhnu si její tělo ještě blíže k svému a zatnu zuby ještě pevněji. Na moment zablokuji bolest, kterou cítím, a soustředím se na Ashley. Pláče, vím, že ano. Posunu hlavu, která mi spočívá na stejném polštáři jako její, a nechám ji poklesnout do záhybu jejího krku, ignoruji vše mimo ní a soustředím se na to, že přestože teď stěží slyším její dech, citím tlukot jejího srdce.

Přitisknu jí rty na krk a políbím pokožku pod nimi, říkám jí tím, že je to v pořádku, aniž bych to musela vyslovit, protože jsem si jistá, že bych momentálně nenašla hlas. O vteřinu později usne. Spí, a ačkoli to nechci, pouštím ji.

Závěsy jsou během noci trochu roztažené, jako vždy. Hvězdy na nás jasně září a já myslím na svého otce, přemýšlím, jestli to, co říkal, je skutečně pravda, jestli se na mě právě dívá. Usměji se, jen pro jistotu. Než se naději, hvězdy se vytratí a jejich místo zaujme slunce, slunce, které v tuhle roční dobu zůstává skryté mnohem déle.

Dívám se, jak se Ashley probouzí. Dívám se, jak jsem první věc, kterou její oči spatří, doufám, že je tomu ráda.

"No, dobré ráno," řeknu a protáhnu poslední slovo. Je téměř devět hodin. Ani si nevzpomínám, kdy naposledy spala takhle dlouho.

Začne se usmívat, ale pak se zarazí. Vzpomene si, co je dnes za den. Její rodiče se vrátili domů před třemi hodinami, takže vím, že v nejbližší době rozhodně nevstanou. Slezu z postele a postavím se, vím, že kdybych nevstala teď, nevstala bych nikdy. "Udělám ti snídani, jo? Osprchuj se a budeš ji mít na stole."

Ashley se posadí a projede si rukou vlasy. "Dobře," odvětí. Hlas má mnohem tišší, než jsem zvyklá.

Udělala jsem Ashley palačinky. Byla jsem si jistá, že jí to udělá radost, ale nejí je, jen je napichuje vidličkou a jezdí s nimi sem a tam po talíři. Řekla bych, že si neuvědomuje, že to dělá. "Ashley."

Vytrhnu ji z toho, její pohyb okamžitě ustane. "Hmm?"

"Měly bychom jít."

"Ještě jsem nedojedla snídani."

"Řekla bych, že jsi ji rozmašírovala."

Obrátí oči v sloup a odloží vidličku.

"Teď už jsi připravená?" zeptám se znovu.

Ashley se viditelně zamračí. "A co ty?" Její hlas je teď drsnější. "Jsi připravená spatřit svůj hrob?"

"Ne," odpovím upřímně. "Ale myslím, že je čas. Myslím, že existuje spousta věcí, které lidé nejsou připravení udělat, ale stejně je musí udělat." Když ode mě odvrátí zrak a mírně vrtí hlavou, soucítím s ní. Rozumím, proč si myslí, že to nezvládne. "Dokaž, co jsi včera říkala, Ashley. Dokaž, že dokážeš zvládnout, cokoli tohle je, opravdu to zvládnout."

"Netušíš, co po mně právě žádáš."

"Tuším," odvětím jemně.

Vstane. "Jednou. Udělám to jen jednou, ano?"

Jednou stačí. Jednou je téměř víckrát, než jsem mohla doufat. "Jednou bude úplně stačit."

"Promiň, že jsem na tebe vyjela," zamumlá, ale vím, že to myslí upřímně.

"Odpuštěno."

Jako poprvé, když jsme šly spolu, ze mě Ashley sotva spouští oči, zatímco kráčíme ke hřbitovu. Jsem za to vděčná. Potřebuji je, abych se nezbláznila. Neuniklo mi, jak zpomalila, když jsem řekla, že už jsme skoro tam, a neunikl mi její hluboký nádech. A nikdy bych se nesnažila popřít, že i můj krok se znatelně zpomalil.

Dojdeme k bráně hřbitova a Ashley se na moment zastaví. Vím, že sbírá síly. Chci se natáhnout a pohladit ji po ruce, ale neudělám to. "Čím dříve to uděláme," začnu.

"Já vím," přeruší mě jemně a hledí mi přímo do očí.

Dopřeji jí pár dalších vteřin a pak otevřu bytelnou bránu a vejdu na hřbitov jako první. Krátce přemýšlím, kolik lidí to muselo podstoupit, kolik třesoucích se rukou musela otevřít tu bytelnou bránu a čelit svým největších strachům. "Pojď," řeknu jemně. V tuhle ranní dobu je tu spousta lidí, většina z nich čte kartičky u čerstvě položených květin. Až když se na mě otočí, si uvědomím, že jsou všichni mrtví.

Otočím se k Ashley, která právě prošla bránou, a držím se blízko ní, cítím se nějak vystrašeně a polekaně.

"Neboj se, ano? Jsem tu s tebou," řekne náhle.

Kdyby na mě nezíralo přinejmenším padesát mrtvých lidí, usmála bych se tomu, jak se naše role pořád mění. Držím se toho, že se cítím bezpečněji, přestože vím, že nemluví o lidech, které nemůže vidět.

Vím, kde jsou ty hroby. Viděla jsem je v den pohřbu. Na něco takového jen tak nezapomenete. Jsou dál na druhé straně téhle zdi. Když k ní dojdu, zastavím se a otočím se k Ashley. "Jsou hned za rohem."

Dýchá zhluboka a nevyrovnaně. "Dobře."

Projdu brankou k nevzdálenějšímu konci hřbitova a nevidím nikoho, kdo by četl kartičky, jsme tam jen Ashley a já. Duchové o mě ztratili zájem a vrátili se ke čtení svých kartiček. Kartiček, v nichž pravděpodobně stojí, že je blízcí stále milují a vzpomínají na ně, že se jim po nich stýská každý den.

"Na co se díváš?" zeptá se mě Ashley, pohled nevědomky stočí směrem k těm lidem.

"To je jedno, pojď."

Myslím, že být tady a nakonec sebrat odvahu projít tou bránou, bylo to nejhorší. Myslím, že vidět ty hroby bude stále bolet víc, než na co jsem se mohla připravit, ale jakmile večer opět vyjdou hvězdy, vím, že budu v pořádku. Vím přesně, kam jít, ale nedívám se, kam jdu, oči mám téměř přilepené na zemi. Když se zastavím a odtrhnu je od země, Ashley na mě hledí, hledí na mě a můj hrob je hned vedle ní. Na náhrobním kameni je morbidně přilepená moje stará fotografie.

"Jsme tady," pronesu tiše, nejspíše zbytečně.

Ashley má zavřené oči a já to chápu. Chápu to, protože je také musím zavřít. Nemusím dvakrát přemýšlet, když dávám svou dlaň do její. Potřebuji to pouto, potřebuji ji doslova cítit, a z toho, jak proplete prsty s mými, a z toho, jak mi ruku téměř bolestivě sevře, usuzuji, že ona mě také potřebuje cítit.

Ashley dlouze a roztřeseně vydechne, kvůli čemuž vzhlédnu a jako první spatřím její oči; její oči, které jednou pohlédly na můj hrob, pak se odvrátily a pevně zavřely. Její oči, které již naplňuje teplá tekutina a dere se z koutků ven, připravena kanout jí po tváři.

Sevřu jí ruku silněji a Ashley si neuvědomuje, že se mi ruka třese bolestí. Jsem si téměř jistá, že se dokáže soustředit jen na můj náhrobní kámen. "Dokázala jsi to," dokáži říct. Má slova nejsou příliš hlasitá, ale mám pocit, že to ani není třeba.

Neunikne mi, že mi její chvějící se rty vehnaly do očí slzy.

Teď nebo nikdy, řeknu si, než sklopím zrak na řadu čtyř náhrobních kamenů, a cítím, jak se mi sevře srdce a poklesne mnohem hlouběji, než dole spočívá mé tělo. Nejsem si jistá, jestli Ashley neubližuji tím, jak silně jsem jí začala svírat ruku.

Odvrátím se a rovněž zavřu oči. Pokusím se polknout bolestivý knedlík, který se mi vytvořil v krku, ale bez úspěchu. Vůbec to nepomohlo. Znovu otevřu oči a sklopím je ještě níže. Vidím, že jsou všechny hroby pokryté překrásnými květinami. Na žádných není kartička. Na mém jsou bílé růže.

Nemusím se ptám, kdo je zaplatil, jemná námraza pokrývající okvětní lístky mi říká, že tu byly celou noc. Dlouhý telefonát ze včerejška mi říká, že Ashley musela zaplatit hodně peněz navíc, aby je doručili na Boží hod.

Paže i dlaň mě nesmírně bolí, ale nedokázala bych se odtáhnout, ani kdybych chtěla.

"Dokázala jsi to," zašeptá mi Ashley, opakuje má slova z dřívějška. Vím, že se na mě nedívá. Nebude riskovat, že by znovu spatřila můj hrob.

Zhluboka se nadechnu a odvrátím zrak od květin. Studuji každé jméno vyryté v mramoru a myslím na jejich hlasy; na okamžiky, kdy na mě křičeli, a okamžiky, kdy mě rozplakali, když byli naštvaní; na okamžiky, kdy mi říkali, že mě mají rádi a osoušeli mi slzy; okamžiky, kdy říkali slova, na která nikdy nezapomenu. Okamžiky, kdy jsem je milovala tolik, že jsem nemohla dýchat.

Musím pustit Ashleyinu ruku, abych mohla přistoupit ke každému hrobu a přejet rukou po každém jméně. Je mi jedno, jak vypadám, když políbím na vrcholek tři ze čtyř náhrobních kamenů, a neloučím se s nimi, protože z toho důvodu tu nejsem a protože jsem si jistá, že kdybych se pokusila mluvit, žádná slova by ze mě nevyšla.

Neuvědomovala jsem si, že pláču, dokud se nezvedl vítr a okamžitě nezchladil slzy na mé tváři.

Jakmile se vydám na odchod, Ashley mě následuji. Postupně zrychluje krok. Spěchá, aby odtud byla pryč, a já se jí vůbec nedivím. Když spěchám za Ashley, která právě opět prošla na druhou stranu zdi, jsou všechny oči upřené na mně. Kdybychom byli ve filmu, zastavila bych se a zeptala se jich, na co se zírají, ale protože je Ashley důležitejší, neudělám to. Prostě se kolem nich proženu a vyhýbám se jim, jako by tam téměř nebyli.

Když Ashley vyjde ze hřbitova, zastaví se. Sveze se po bráně a krátce se nadechne, než si přikryje dlaní ústa. Opět má zavřené oči, ale slzy se jí z nich přesto derou ven.

"Ash," promluvím na ni nežně, hlas mi téměř uvízne za knedlíkem v krku. "Ashley, jsem tady." Položím jí ruku na zápěstí a sevřu ho, přičemž potlačuji bolestivé zalapání po dechu. "Jsem tady."

Téměř jí řeknu, aby ode mě odvrátila zrak, když otevře oči a pohlédne na mě svýma zničenýma hnědýma očima. Ale neříkám to, protože bych Ashley nikdy nežádala, aby ode mě odvrátila zrak. Vím, že se třese, ale nevím, zda to není částečně kvůli tomu, že klesla teplota. Neptám se jí.

Sundám jí ruku ze zápěstí, protože vím, že tentokrát by poznala, že se mi třese bolestí. "Pojďme domů, Ashley."

Jakmile dojdeme k domu a vejdeme dovnitř, Ashley zamíří rovnou do kuchyně a sedne si na podlahu, zády se těžce opře o jeden z kredenců. Oči má zavřené.

Vejdu dále do místnosti a shlédnu k ní. "Proč tady sedíš?"

"Nevím," unikne jí bezemočně ze rtů.

"Jsem tady," naléhám se znepokojeně svraštěným obočím. "Jsem přímo před tebou." Oči mi přitáhne ostrá linie její čelisti, která značí, že bolestivě zatíná zuby. Oči neotevře. "Nic se nezměnilo, Ashley." Jakmile mi ta slova vyjdou z úst, vím, že nejsou pravdivá.

Vše se změnilo.

O hodinu později se ve stejnou dobu jako vždy převlékne do věcí na spaní. Od chvíle, kdy jsme se vrátily, byla potichu. Tak potichu, že kdyby se na mě pořád nadívala tak, jak se dívala, myslela bych si, že už mě nevidí.

Ashley mi nemusí říkat ani slovo, abych poznala, jak moc se trápí.

Znovu zapínám elektrické svíčky na zdi, když se vrátí do pokoje a zaleze si do postele. Nemohu říct, že by se ode mě odvrátila, protože na mě ještě nepohlédla. Nemusí mě žádat, abych ji objala.

Naše těla zaujmou stejnou pozici jako minulé noci: ruku mám na jejím břiše a hlavou mám položenou v záhybu jejího krku. Znovu ji slyším plakat a srdce mi zatíží myšlenka, že jí to způsobilo bolest, ale byla ochotná udělat něco, co pro mě bylo důležité.

Než se naději, mám opět rty na jejím krku a její dech sebou na okamžik trhne, čož mi dodá sebedůvěru udělat to znovu. Po svými putujícími rty cítím její puls, reaguje tak, jak by reagoval můj, kdybych byla na jejím místě. Když opět přitisknu rty na její kůži, mohla bych přísahat, že jsem slyšela tiché zasténání.

"Omlouvám se," zašeptá Ashley.

"Proč se omlouváš?"

"Protože nedokážu přestat."

Než mám možnost něco říct, Ashley položí ruku na mou, na okamžik přejede po mé kůži a pak se ke mně otočí čelem a přitiskne své tělo pevně k mému. Tam, kam patří.

Mám zavřené oči, když se natáhne k mému čelu a dá mi z očí prameny vlasů, prsty pak nechá spočinou na mé tváři. Putují, zkoumají rysy mé tváři a opakovaně mi přejedou po rtech, po rtech, jež zoufale touží opět cítit její, ať to bolí, jak chce.

Znovu cítím tlukot Ashleyina srdce. Cítím ho bít, jako by jí mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Vím, že mě chce políbit, a vím, že váhá jen proto, že mě nechce ublížit.

Rozhoduji se za ní a zkrátím vzdálenost mezi našimi rty. Na okamžik se ani jedna z nás nehýbá, vychutnáváme si ten kontakt. Ashley mě jemně drží rukama za tváře a já ji políbím. Líbám ji tak, jak jsem strašně dlouho potřebovala, ale nikdy k tomu neměla odvahu, a ona mi polibek oplácí tak, jak jsem potřebovala rovněž tak dlouho.

Jsme hlasitější a Ashley mě líbá vášnivěji, když jí slabě zasténám do úst, neschopna zadržet ten zvuk v hrdle. Pokouší se mě rukama přitáhnout blíže a já opět pláču, protože neví, jak moc se mi to líbí, ale jak moc to bolí, a že se budu muset brzy odtáhnout.

Také si ji přitáhnu blíže, chci, aby věděla, jak moc se jí chci a potřebuji dotýkat. Cítit ji. Díky tomu se jedna má noha dostane mezi její nohy a její zalapání po dechu mě přinutí přestat. Než se jí stačím zeptat, jestli je v pořádku, přitiskne se ke mně a zaboří mi hlavu do krku, aby utlumila zasténání. Opatrně jí opět zvednu tvář a přitisknu ústa na její, potřebuji ji znovu uchutnat. Její jazyk mi nevpadne násilně do úst, jako to bylo u lidí, které jsem líbala v minulosti. Je něžný a je pozorný. Líbá mě tak, jak jsem vždy toužila být líbána.

Zvuk našich spojených pohybujících se rtů a zvuk našich vzdechů a stenů se vytrácejí, slyším jen vysoké zvonění a cítím narůst bolest na úroveň, které ještě nikdy předtím nedosáhla.

Téměř jako na povel se Ashley odtáhne, aby popadla tolik potřebný dech. Oči mám zastřené a vím, že jsou mnohem temněji modré než obvykle. Znovu ucítím její oteklé rty na svých, mé rty se chvějí, chvějí se, protože ji nechci přestat líbat, ale musím. Cítí jejich pohyb a znovu se odtáhne, konečně si vzpomene, že mě to bolí. Je si vědomá, že musíme přestat, a její téměř černé oči mi říkají, že je to v pořádku, chápe to.

Čekám, dokud Ashley neusne, a pak se od ní odtáhnu a přitáhnu si kolena k bradě. Uvnitř křičím kvůli tomu, jak mé tělo reaguje, a přemýšlím, jestli to, co jsme právě udělaly, bude mít nějaké následky.

21 - Do pekla a zpět

Zatím nejdelší čas, za který u mě ustoupila fyzická bolest po té, co jsme se s Ashley dotkly, byl devadesát minut. Teď pláči už téměř čtyři hodiny.

Musela jsem odejít z pokoje, když přesunula ruku směrem ke mně. Sešla jsem dolů a ulevilo se mi, že nemusím zadržovat každý vzlyk nebo výkřik bolesti uvnitř. Nemohla jsem to už vydržet a ucítila jsem pod sebou kuchyňské dlaždice, na které jsem se zhroutila. Třes svého těla jsem přestala cítit už dávno, ale vidím ho, vidím, jak se mi natažená dlaň děsivě třese a nedokáži s ní pohnout, nedokáži ji sevřít, zastavit to.

Pokaždé, když jsem přesvědčená, že se to konečně zlepšuje, se to zhorší, a já na podlaze protnu záda. Většinu zvuků zadržuji v hrdle, aby to nezjistila Ashley. I když si snažím dávat pozor, myslím, že to nestačilo. Slyším nahoře kroky a vím, komu patří. Patří osobě, kterou pro jednou nemohu vidět.

Přestože vím, že jsem na podlaze, mám pocit, že padám. Mám pocit, jako bych stála na vysokém útesu a měla vypito hodně přes míru. Z celé téhle situace mám pocit, jako bych stála na vysokém útesu a měla vypito hodně přes míru.

Ashley je v obývacím pokoji a je jen otázkou vteřin, než vejde do kuchyně. Jakmile projde dveřmi, všechno tím, jak se to bude snažit zlepšit, ještě o hodně zhorší. Moje hlava vydá tupý zvuk, když znovu klesne na dlaždice.

Vím, že je na cestě sem, cítím to. Z očí se mi řinou slzy, protože to vypadá, že se mé tělo začalo třást ještě více. Nevidím její oči, když je upře na mé tělo na podlaze, protože své zavřu. Nesnesla bych pohled na ni, když mě takhle vidí.

Jen ji slyším. Slyším ji poklesnout na kolena vedle mě a cítím její ruce, kterými si k sobě jemně otáčí mou tvář. "Spencer," její hlas je zoufalý a nevyrovnaný.

Myslím, že neví, co má dělat.

I když mám zavřené oči, cítila jsem je zapadnout, když se její pokožka dotkla mé. "Ash, bolí to," přiznám a vím, že jí ta slova ještě více znepokojí, protože pláče.

"Řekni mi, co mám dělat. Já... já to nevím." Dá mi ruce z tváře a sevře mi ruku, která je jí nejblíže, tu, která se nechce přestat třást. Svírá ji tak, jak to lidé podvědomě dělají, když vám chtějí dodat sílu. Svírá ji tak, že je kvůli tomu tohle studené tělo ještě slabší.

"Bolí mě uši," zašeptám jí, oči stále zavřené. Téměř se jí chci zeptat, jestli z nich nekrvácím.

Jakmile mi ta slova vyjdou z úst, pustí mi ruku a odběhne do rohu místnosti, kde vím, že je položený telefon, a než se naději, je zpátky u mě. Teď dokáži oči otevřít a vidím, jak se mračí na telefon.

"Jak je to zatracené číslo?!" zeptá se nahlas frustrovaně.

Vím, koho má na mysli, ale ti mi nemohou pomoct. Ti potřebují mít k dispozici skutečné tělo, pokud se ho mají pokusit dát do pořádku. "Nemůžou mi pomoct, vzpomínáš?" pokusím se říct, nejsem si jistá, jestli slova, která mi vyšla z úst, byla souvislá.

Opět mi dá ruce na tvář a palci se mi ji pokusí osušit. "Prosím tě, řekni mi, co mám dělat, Spence. Nevím, jak ti mám pomoct," řekne zoufale, přičemž mě chytne za ramena a přitáhne si mě k sobě.

Nemám sílu se odtáhnout. "Přestaň na mě sahat," dokáži ze sebe dostat.

Vypadá nerozhodně. "Nemůžu."

Zavřu kvůli tomu oči. "Ashley, prosím."

"Spencer…"

Něco se stane, vím to. Něco, co nebude ani pro jednu z nás dobré. "Musíš odejít," řeknu, jak nejsilněji dokáži, což není více než šepot.

"Ne." Přisune se blíže, svírá mě pevněji. "Ne, neopustím tě."

Utře další mé slzy a nakloní se, aby mě políbila na tvář. Ve chvíli, kdy se její rty dotknou mé kůže, sebou trhnu, bezděčně ucuknu hlavou směrem od ní, jako by mě do jedné tváře zasáhla kulka.

"Zhoršuješ to," zašeptám za okamžik, cítím, jak mi po tváři tečou horké slzy. Dá ruce z mé pokožky, ale její tělo se nepohne. "Odejdi," pokračuji šeptem, sotva dokáži otočit hlavu zpátky, abych na ni pohlédla.

"Ne," zdůrazní.

"Vypadni ode mě!" křičím na ni. Nechtěla jsem, ale něco se děje.

Ashley z kuchyně neodejde, ale odstoupí ode mě a všechno ustane. Všechna bolest, kterou jsem posledních několik hodin cítila, je pryč, a moje tělo se uvolní. Uvolní se natolik, že mám pocit, že se propadnu podlahou. Ležím na podlaze tak ochable, že nedokáži ani mrknout, jen tam ležím a dívám se jí přes místnost do očí.

"Jsi v pořádku?" zeptá se mě rychle, když vidí mé tělo.

Otevřu ústa, abych řekla ‘ano’, ale všechno se vrátí ještě silnější než předtím. V krku cítím bodavé vibrace svého křiku, ale z úst mi žádný zvuk nevychází. O pár vteřin později to opět ustane a já ležím nehybně na podlaze.

"Ashley?" zašeptám, potřebuji slyšet její jméno a její hlas. Mám strach.

"Ne, prosím, už ne."

Pár dlouhých vteřin čekám. "Myslím... myslím, že to ustalo." Stále nehybně ležím, téměř se bojím pohnout.

"Miláčku, já tě nevidím," řekne mi Ashley. Řekla bych, že znovu pláče, ale nemyslím, že někdy přestala.

Zamítavě zavrtím hlavou. "Ne, vidíš."

"Nevidím," opakuje.

"Ne, vidíš," odvětím pevněji než předtím.

"Ne, nevidím!" zakřičí na mě. "Bože." Hlas má mírnější, když řekne: "Já tě nevidím."

Posadím se a opřu se o kredenc, mám strach se k Ashley přiblížit pro případ, že bych to tím zhoršila. Zajímalo by mě, jestli by to vůbec mohlo být horší. "Jsem pořád tady. Nikam neodcházím," řeknu jí přesvědčeně, kvůli nám oběma.

"Odcházíš."

"Neodcházím."

"Zhoršuje se to, Spencer. Když se tě dotknu... sotva se dokážu odtáhnout. A je to čím dál tím těžší. Nedokážu se tě přestat dotýkat a ty se mi ztrácíš před očima."

"To neříkej."

"Proč ne?" pokrčí rameny. "Je to pravda, ne?"

"Ne," zakoktám tu jednoslovnou odpověď.

"Jsme zpátky na začátku. Ráda tě poznávám, Caspere," řekne cynicky.

Zamračím se nad její volbou slov. "Tak mi neříkej. Prostě mlč. Musím přemýšlet." Řekla mi miláčku, uvědomím si. "Řekla jsi mi miláčku."

"Vzpomínám si."

Opřu si hlavu o dveře kredence a zhluboka si povzdechnu. Nejraději bych zahrozila pěstí bohům a zeptala se jich, proč mi to pořád dělají. Netrpěla jsem už dost?

"Kde jsi?" zeptá se mě tiše.

"Jsem tam, kam sis sedla, když jsme včera přišly domů. V rohu." Trochu se nakloním dopředu a otevřu a zavřu dveře kredence, abych jí přesně ukázala, kde jsem.

Posadí se v bezpečné vzdálenosti ode mě a rovněž si povzdechne. "Co budeme dělat?"

"Ještě nevím," odpovím popravdě. Musím se na chvíli zamyslet.

"Musí se dát něco dělat. Tohle se nemůže dít... ne nám."

Úplně souhlasím. "Musí existovat nějaký způsob.""

Dívám se, jak zavře oči a otevře ústa. "Nevím, co dělat, Spence. Fakt už nevím, co si počít."

"Minulá noc znamenala hodně, Ash. Jenom musíme být trpělivé, jak jsi mi říkala."

"Minulá noc tohle způsobila, Spencer," zvedne hlas, ale nekřičí. "Když jsme byly hloupé a nechaly se unést."

"Nebyly jsme hloupé."

Pochybuje. "Nebyly? Nevidím tě a nebyly jsme hloupé?"

"Stejně bych to nevzala zpátky."

"To je přesně důvod, proč jsme hloupé. Protože já taky ne a protože, i když jsem tě slyšela křičet bolestí, stejně jsem tě chtěla dál líbat. Pořád tě chci líbat."

Musím přemýšlet. Musí existovat řešení. Vždy existuje řešení. Můj hlas je něžný, když řeknu: "Vrať se do postele, Ashley."

Otočí se ke mně a téměř mi hledí do očí. Oči má nevěřícně rozšířené. "Děláš si srandu?"

"Musím přemýšlet. Nepomáháš."

"Vážně si myslíš, že bych teď dokázala usnout?"

Prohlížím si její unavenou tvář. "Jsi unavená. Nesnaž se mi tvrdit opak."

"Nic mi není, Spencer."

"Jdi do postele. Prosím."

"Ne!" Tentokrát křičí, vypadá neústupně. "Řekla jsem ti, že tě neopustím. Nemůžu."

"Ashley," začnu.

Zavrtí hlavou. "Pokud budeš dál říkat mé jméno, přísahám Bohu, že tě zase políbím."

Jedna má část ho chce znovu říct, ale neřeknu ho. Neřeknu nic.

Když mě Ashley neslyší odpovědět, svraští obočí. "A přísahám Bohu, že pokud jsi odešla z místnosti, když s tebou pořád mluvím, tak...," trochu zvedne hlas, než se odmlčí.

V takovýchto okamžicích bych si vážně měla dát facku, že se téměř usmívám. "Hoď tam zpátečku. Jsem pořád tady."

Viditelně se uvolní a znovu se opře o dřevěné dveře kredence. "Spence," začne jemně.

"Co?" zeptám se stejným tónem.

"Co budeme dělat?"

"Budeme potichu a přestaneme klást otázky, na které zatím neznám odpověď," odvětím. Ruku posunu po podlaze blíže k jejímu tělu a stáhnu ji, když ucítím bolest. Musela jsem zkusit, jestli se to nezměnilo. "Zavři oči," požádám ji. Ashley je okamžitě zavře a já pokračuji. "Mysli na mě."

Po vteřině přikývne.

"Vidíš mě? Pamatuješ si, jak vypadám?"

Znovu přikývne a trvá jí dlouhou dobu, než znovu otevře oči. "Jestli uvidíš světlo, neopovažuj se k němu jít."

Vím, že si dělá legraci. "Pokud nesklapneš, půjdu k němu."

Věděla jsem, že se něco takového stane. Jakmile jsme se s Ashley minulou noc přestaly líbat, věděla jsem, že za to zaplatíme. Jedné mé malé části je to jedno. Cítit ji tak blízko a jak se mě pořád snažila přitáhnout ještě blíže, to, jak elektrické svíčky vždy dodávají jejím očím jiskru, to, jak mě líbala, svým způsobem to za to stálo. Tím jsem si jistá.

Znovu opřu hlavu o dveře kredence a obě tam sedíme v tichosti. Obě se snažíme najít odpovědi na otázky, kterým stěží rozumíme, najít východisko ze situace, kterou ani jedna z nás úplně nechápe. Situace, kterou jsme si ani jedna z nás nezasloužila.

"Zmaluju ti zadek, jestli k němu půjdeš. Dotáhnu tě zpátky," nezřetelně slyším Ashley říct.

"Ashley." Rychle zvednu hlavu. "Vstávej."

"Proč?"

"Obleč si kabát." Já už vstávám.

Pohlédne na místo, kde jsem byla, a pozvedne obočí. "Vždyť je tu teplo."

"Půjdeme ven."

"Ty máš chuť se teď projít?"

Obrátím oči v sloup a pospíším si pro její kabát. Když opět vejdu do kuchyně, hodím jí ho. "Obleč si ho a pospěš si." Vypadá zmateně, zatímco si dává ruku do rukávu kabátu. Jdu a přinesu jí ještě šálu, kterou jí také hodím. "Je zima."

Ashley teď stojí. "Spence, fakt to chci vyřešit. Nemohla by procházka počkat?"

"Ne." Nemůže to počkat.

Prakticky běžím. Opakovaně křičím na Ashley, aby si pospíšila, když mi řekne, že jde tak rychle, jak dokáže. Počkám, dokud mě nedojde, a obě zabočíme za roh spolu. "Panebože," unikne jí ze rtů. "Proč mě to nenapadlo?"

Ví, kde jsme a co by to mohlo znamenat. "Počkej tady a zavři oči. Za minutu je zase otevři, ano? Podívej se přímo před sebe."

Už má oči zavřené. "Dobře."

Pospíším se na nedaleké místo, na místo, kde mě Ashley poprvé spatřila, a posadím se, zrak upírám k místu, kde stojí se zavřenýma očima a nejspíše se modlí, aby to vyšlo. Já se rovněž modlím. Když jsem si jistá, že uplynula dostatečně dlouhá doba, řeknu Ashley, aby oči otevřela.

"Co když to nevyjde?"

"Otevři oči."

Po hlubokém nádechu je otevře a podívá se na místo, kde stojím, tam, kde mě poprvé spatřila. Zabolí mě u srdce, když vidím, že mi hledí na hruď, vypadá, jako by se mě snažila spatřit. "Zvětšila se ti prsa?" zeptá se mě.

Shlédnu na ně a pak zpátky na ni. Pozvednu obočí: "Jak by mohla?"

Hledí mi do očí. "Nevím."

"Panebože." Konečně mi to dojde a na moment široce otevřu ústa. "Ty blázne! Myslela jsem, že to nevyšlo."

Usměje se a já rovněž. Více než se mi ulevilo, že to skončilo a že její oči opět hledí do mých, že se neodvracejí. "Nemáš představu, co se mou tvé oči dělají, Spencer," řekne něžně.

"Nejspíš něco takového jako ty tvé se mnou," odpovím upřímně. Když do nich hledím, aniž by si musela v této chvíli dělat jiné starosti, vidím, že je opravdu unavená. Pomalu se k ní vydám. "Pojďme domů. Můžeme to probrat zítra."

Stejně, jako když jsme šly spolu domů poprvé, ze mě Ashley nespouštěla zrak, a když jsme došly domů, zamířila rovnou nahoru do svého pokoje, mě nechala jít první, aby na mě viděla.

Sedím na posteli s jednou nohou pod sebou, dívám se, jak se natahuje pro něco na horní polici v šatníku. Oči mi zůstanou přilepené na její kůži, kterou jí odhaluje zvednuté tílko.

"Dneska budu spát na podlaze," prohlásí a vytáhne deku, na kterém jsem odpočívávala.

"Je to tvoje postel."

"Já vím."

"Nepolíbím tě, Ashley, pokud se bojíš toho. Chceš, abych ti to odpřísáhla?" škádlím ji. Víc toho nesvedu.

Zavrtí hlavou. "Ale já ti to odpřísáhnout nemůžu. A vím, že žertuješ, když to říkáš, ale z tohohle si nemůžeš dělat legraci. To, co se dneska v noci stalo... neviděla jsem tě, Spencer. Trvalo to ani ne třicet minut a já myslela, že se zblázním."

"Vyhrožovala jsi mi."

"Šílela jsem."

To není spravedlivé. Neměla by ve vlastním domě spát na podlaze. "Já budu spát na podlaze," řeknu pevně.

Pozvedne obočí a hodí na podlahu náhradní polštář. "Hezký pokus."

"Ashley."

Dívám se, jak se sklopenýma očima, aby se vyhnula mému pohledu, popadne deku a začne si na podlaze připravovat provizorní lůžko. "V noci jsi křičela bolestí. V žádném případě nebudeš spát na podlaze. Zalez do postele," řekne ta poslední tři slova něžně.

Přejedu rukou po její jemné přikrývce. "Poslintám ti polštář," řeknu, i když vím, že ne.

Téměř se usměje, zatímco si lehá na nepohodlnou podlahu a posouvá si polštáře tak, aby jí co nejvíce vyhovovaly. "Ne, neposlintáš."

"Mohla bych, kdybych chtěla," poznamenám.

Opět nechávám eletrické svíčky rozsvícené a tentokrát ji skutečně vidím se usmát. Téměř o patnáct minut později slyším, jak se jí začíná vyrovnávat dech.

"Spence?"

"Budu tady," slíbím, aniž by mě musela žádat.

"Dobrou," vydechne. Nebude to trvat dlouho, než vyjde slunce.

"Dobrou noc," odvětím. Počkám, dokud si nejsem jistá, že spí, a pak zašeptám: "Miláčku."