Deka z hvězd

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

8 - Postelový rozhovor

Když jsem byla malá, milovala jsem víkendy. A nejen z toho důvodu, že to byly dva volné dny, kdy jsem si mohla dělat, co se mi zamanulo. Po té, co jsem pomohla rodičům nakoupit, samozřejmě. Milovala jsem vstávat v sobotu brzy ráno a koukat na kreslené seriály. Mohla bych vám dát seznam dlouhý jako moje ruka s důvody, proč jsem je milovala. Jsou to nejspíše stejné důvody jako ty vaše.

Ráno jsem se nemohla přinutit vstát z postele, protože byla strašná zima, ale stačilo, aby mi matka řekla, že je zatopeno a že se můžu jít dívat, na jaký kreslený seriál chci, a prakticky jsem sletěla po schodech dolů. Je nevyhnutelné, že jakmile se zvyknete na určitý standard, vše ostatní v jeho srovnání bledne. Dnešní kreslené seriály a filmy už nejsou tak dobré. Nejlepší jsou ty staré klasické.

Myslím, že to má hodně společného s tím, že kreslené filmy a seriály už nejsou kreslené. Nic není originální. Všimla jsem si, že postupem času se lidé stávají nenasytnějšími. Z více se stává méně. Nikdo není spokojený s tím, co má, a nikdo si nevšímá věcí, které má, ale soustředí se místo toho na věci, které nemá.

Jako právě teď. Umřela bych pro šálek dobré kávy, pokud mi prominete ten vtípek, ale vlastně to pro mě není důležité. Není to nutnost. Klidně se vsadím, že kdybyste se zeptali všech lidí na světě, co chtějí, více než polovina by odpověděla něco materialistického. Něco nedůležitého.

Když vám to nezmění život, tak co na tom sejde? Méně je více. Alespoň podle mě. Samozřejmě máte právo na vlastní názor. Jako ho mají všichni.

Proč lidé hledají u druhých souhlas? Názor každého na to, co je normální, se liší, a jak říkávala moje matky (spolu se všemi ostatními), když váš kamarád skočí z mostu, skočíte také?Stůjte si za svým názorem. Věřte svým instinktům.

Minulou noc mi instinkt říkal, že není nejlepší doba dolovat z Ashley odpovědi.

Brzy usnula. Slyšela jsem, jak se její dech vyrovnal kolem půl deváté, a spala tváří ode mě. Když jsem šla spát před devátou, vzbudila jsem se bez ohledu na to, jak jsem byla předtím unavená, uprostřed noci a znovu usnula až po východu slunce. Bože, nesnášela jsem to.

Ashley je vzhůru skoro třicet minut, plus minus. Je to škoda, protože jsem si užívala pohledu na její tvář zabořenou do polštáře. Při těch pár příležitostech, kdy jsem ji viděla spát, spala na zádech s jednou rukou pod polštářem a druhou za hlavou. Její poloha při spánku vypadá obvykle nepohodlně.

"Jsi tady?" zeptá se mě tichým ospalým hlasem. Oči má zavřené.

"Jo," odvětím tiše.

Na chvíli se odmlčí a o pak jí ze rtů unikne drobný zdráhavý vzdech. "Můžu tě požádat o něco fakt trapného?"

Drobně se usměji. "Jasně."

Chvíli trvá, než uslyším: "Počkala bys na mě před koupelnou? Fakt se mi chce čůrat."

"Samozřejmě," odpovím a už vstávám z postele. Otevřu dveře, vyjdu z pokoje jako první a dojdu těch relativně pár kroků k rodinné koupelně. "Počkám tady," řeknu tiše, abych nevzbudila její rodiče. Až po pár vteřinách si vzpomenu, že bych mohla křičet z plna hrdla a oni by nic neslyšeli.

"Dobře."

Na tomhle místě jsem usnula nesčíslněkrát. Spala jsem více než jednou v každém pokoji tohohle domu. Přemýšlím, jestli se najdou lidé, kteří vyrůstali v domě a spali jen v jednom či dvou pokojích. Nevím, proč mě něco takového zajímá.

Na pár minut jsem dokonce usnula i na schodech. Byla to jedna z mála výjimek, kdy jsem se opila do němoty, drápala jsem po schodech nahoru a v půlce se unavila, tak jsem se tam natáhla. Vzbudilo mě strkání Glenovy nohy do žeber a věděla jsem, že tam nejsem dlouho, protože si vzpomínám, že říkal, že se za pět minut přijde přesvědčit, že jsem se neudusila vlastními zvratky. Není Glen zlatíčko?

Obvykle nerada telefonuji. Ne, že bych to nesnášela, ale raději mluvím s lidmi tváří v tvář, což je důvod, proč si budu navěky pamatovat devítihodinový telefonát, který jsem jednou vedla s Erin. Telefonovala jsem s ní z každého pokoje v domě kromě pokoje mého bratra. Dokonce jsem ukusovala na schodech večeři, zatímco mi vyprávěla o dvoutýdenních prázdninách, ze kterých se vrátila. Dvakrát jsme měly pětiminutovou přestávku, když jsem musela čůrat jako kůň, ale stejně to beru za devítihodinový hovor. Je to působivé číslo. Líbí se mi.

Uslyším spláchnutí záchodu a nemusím čekat dlouho, než se objeví Ashley. Předstírám, že si nevšímám jejích štíhlých opálených nohou. Dveře se zavřou a hlasitý zvuk je nějak utlumený.

"Caspere?"

"Jsem pořád tady," ujistím ji a opomenu jí připomenout, aby mi tak neříkala. Teď není vhodná doba.

Ashley nic neříká, jen vejde do svého pokoje a rozsvítí lampičku u postele. Opakovaně otevře a zavře oči, zvyká si na ostré světlo. Ve světle vidím modřiny, které má kolem krku. Nejsou moc tmavé, ale všimnu si jich okamžitě. Vyvolají ve mně zlost.

"Nebudu pryč dlouho," řeknu jí ode dveří.

"Kam jdeš? Nemusíš odcházet."

"Jenom pro něco skončím, za dvě minuty jsem zpátky, slibuju. Můžeš mi to stopnout, jestli chceš," jemně žertuji.

"Dobře," vydechne. Pak si vleze zpět pod přikrývku a polštář si dá pod záda, opře se o záhlaví postele.

Rychle sejdu dolů a odolám pokušení rozsvítit si nějaké světlo, nechci riskovat, že vzbudím Ashleyiny rodiče. Vyndám jí z ledničky láhev vody a vyrazím zpátky nahoru.

Když vejdu do pokoje, vidím, že má Ashley jednu nohu přehozenou přes přikrývku, a odkašlu si, díky čemuž Ashley prudce vzhlédne a upře zrak na láhev vody. Snaží se neusmát. "Napadlo mě, že ti přijde vhod," řeknu, přistoupím k posteli a podám jí láhev.

Vezme si ji ode mě a já odvrátím zrak, zatímco v ní mizí půlka obsahu láhve. Vždy jsem nesnášela, když se na mě lidé dívali, zatímco jsem dlouze pila. Obvykle jsem se rozesmála zakuckala se.

"Jsi anděl," řekne mi a zavíčkuje láhev.

Nic neříkám. Hlavně proto, že nevím, jak na to zareagovat. Místo toho na ni pohlédnu a usměji si. Pak se rozhlédnu po pokoji, abych se vyhnula jejím očím. Ne, že by ona viděla mé, samozřejmě. V odrazu zrcadla na skříni vidím, jak shlédne na své ruce, a vidím, jak se jí hýbají rty. "Díky za... vždyť víš."

To její ‘vždyť víš’ se určitě nevztahuje na vodu. "Žádný problém."

Téměř se usměje. "Ten jeho výraz, když uviděl tu pánev, byl dost legrační."

Musím nesouhlasit. Byl k popukání. "Kdo to byl?" zeptám se otevřeně, nevidím důvod, proč se tomu vyhýbat.

Její tvář mírně ztuhne. "Neztrácíš čas, co?"

"Omlouvám se." Zavrtím hlavou. "Nechtěla jsem se zeptat tak necitlivě." Moje společenské návyky potřebují cvik. Nemohu si pomoct, počet rozhovorů, které jsem vedla za poslední rok, se dají spočítat na prstech dvou rukou.

Ashley přikývne a hraje si s etiketou na láhvi.

"Znala jsi ho?" vstoupím opatrně do jejího mlčení.

"Ne." Zavrtí hlavou.

"Takže se vloupal do domu?"

"Ne."

Posunu se, abych jí pořádně viděla do tváře. "Ashley, mateš mě."

"Když jsi odešla, šla jsem pro něco do obchodu a potkali jsme se venku. Víš, jaké to je, když někoho potkáš a začneš se ním bavit a on tě rozesměje. Pozvala jsem ho sem a... trochu se to vymklo," vysvětlí.

"Ty jsi sem pozvala cizího člověka?" zeptám se řečnicky. "Tohle město by mohlo vyhrát cenu za nejnudnější sousedství v Americe, ale to neznamená, že tu nejsou žádní šílenci. Nemůžeš zvát domů lidi, které neznáš. Kdo ví, co jsou zač."

"Já vím."

Znepokojeně si povzdechnu. Bůh ví, co by se stalo, kdybych zůstala venku déle. "Jsi v pořádku?" V odpověď se mi dostane přikývnutí. "Bolí tě něco?" změním otázku. "Kromě krku," dodám tiše.

"Bolí mě zápěstí, ale budu v pořádku," odvětí přezíravě.

"Ukaž mi ho."

Ashley otočí ruku zápěstím nahoru a já shlédnu na bolestivě vyhlížející modřinu. Svraštím úzkostně obočí, zatímco se mé prsty natáhnou dolů a přejedou vzduch těsně nad její pokožkou. Mám stejný pocit špendlíků a jehel jako dříve.

Odtáhne zápěstí, jako by se popálila, a přitiskne si ho ochranitelsky na hruď. "Jej."

"Co je?"

"Něco jsem cítila," vydechne.

"Neublížím ti, slibuju."

Ashley si opakovaně přejede prstem přes promodralou pokožku. Nakonec zamumlá: "Já vím."

Chvíli sedíme v příjemném tichu a pak se ho rozhodne přerušit. "Kde jsi?"

"Sedím vedle tebe."

Otočí se čelem ke mně a já sleduji, jak se její oči zaboří do mého krku. "Dívám se ti do obličeje?"

"Ne." Zavrtím hlavou. Nejsem trpaslík! "Díváš se mi na krk."

Ashleyiny oči vystoupají vzhůru, minou mé rty a usadí se mi na čele. To mi vyloudí na tváři úsměv. Jak si myslí, že jsem vysoká? "A co teď?"

"Díváš se mi na čelo," odvětím, v hlase mám patrný úsměv.

Její oči spočinou na mých a mně se téměř zastaví dech. "A teď?"

Trvá mi vteřinu, než najdu hlas. "Oči," zašeptám.

Ashley nic neříká. Místo toho se dál dívá, hnědá usazená na modré. Přísahala bych, že na zlomek vteřiny vypadala, jako by se nedívala skrze mě. "Jakou mají tvé oči barvu?"

"Jsou modré," odvětím tiše.

Rychle se otočí zpátky do předchozí pozice. "Jako malá jsem vždycky chtěla mít modré oči. Svoje jsem nesnášela."

"Jsi blázen, máš překrásné oči," řeknu jí vážně.

"Jo, jasně," hlesne, zvedne láhev vody a znovu se napije.

"Neříkám věci, které nemyslím vážně," trvám na svém. To, že se mi nedostane reakce, mě od dalšího hovoru neodradí. "Proč sis pořádně nevybalila?"

Neurčitě pokrčí rameny. "Nevidím v tom smysl."

"Proč?"

"Mám pocit, že tu nebudeme dlouho."

Hladké čelo mi zbrázdí vrásky. "Ale proč?"

Také se zamračí. "Přestaň se vyptávat."

Obrátím oči v sloup. "Pořád nemůžu spát s rukama nebo nohama visícíma přes okraj postele."

Chvíli tam mlčky sedí a pak se zeptá. "Proč jsi to řekla?"

"Protože to nebyla otázka."

"Ale proč by mi mělo sejít na tom, jak spíš?"

Pokrčím rameny. "Nevím."

Ashley obrátí oči v sloup a znovu se napije vody, jazykem si krátce přejede po rtech. Sleduji, jak našpulí rty a otočí se nepatrně ke mně. "Proč nemůžeš spát s rukama nebo nohama visícíma přes okraj postele?" zeptá se mě nakonec.

"Přestaň se vyptávat," zopakuji její žádost z před chvíle.

Přísahám, že skoro vidím na její tváři úsměv. "Půjdu teď spát, Caspere."

Dobře." Vstanu. "Ráno tě vzbudím."

"Kam jdeš?"

"Nevím. Dolů?"

Ashley se na posteli posune a opět si narovná polštář. "Dole je zima."

"No a?" zeptám se jí.

"Tady zima není."

Usměji se nad její pozorností a vrátím se na postel. "Děkuju."

"Jo, jasně."

Pokoj se ponoří do tmy a Ashley leží tváří ode mě. "Nebolí tě takhle to zápěstí?" zeptám se. Nechci, aby její tělo přišlo k další újmě.

Nicméně se nepohne. "Spaní znamená, že nejsem při vědomí. A když nejsem při vědomí, tak nevedu rozhovory."

"Tvrdé spaní, co?" zeptám se.

"Občas."

"Byla jsi vždycky taková?"

Pokoj se ponoří do ticha, když mi řekne, abych sklapla a šla spát.

Někdo by mi měl pomoct dostat ten úsměv z tváře.

9 - Útěcha

Když pomyslím na písničky svého dětství, okamžitě mě napadnou namixované kazety, které naši rodiče nahrávali, když jsme jeli na prázdniny. Byly to písničky, které jsem ve své době slyšela pořád dokola, ale moje první myšlenka je na to, jak sedím v autě a matka mi říká, abych ztišila zvuk na svém gameboyovi, protože přijde jedna z mých písniček. Myslím, že to dělala proto, že už nemohla vystát neustálé zvuky ‘Tetrisu’ nebo ‘Maria’. Pouštěla ty písničky tak nahlas, že jsem ani neslyšela svůj hlas, když jsem se snažila přidat ke zpěvu.

V jednom ze svých fotoalb mám nejtrapnější fotografii pod sluncem. Glen pro mě tenkrát vykopal díru v písku a je mi vidět jen hlava. On leží vedle mě a zvedá mi za hlavou dva prsty. Na tváři mám úplně potrhlý úsměv.

Matka měla tu fotografii z nějakého důvodu vždy ráda.

Jedna z mých oblíbených Glenových fotografií je z téhož filmu jako ta moje zahambující. Celý týden, když jsme byli na pláži, nesundal tričko, takže když ho nakonec svlékl, měl opálené ruce a bílý trup. Má ve tváři samolibý výraz, který by se mi u někoho jiného nelíbil, ale u něj je okouzlující.

Jeho úšklebek mě nejednou dostal do potíží, když jsme vyrůstali. Rozesmíval mě ve chvílích, kdy jsem se smát neměla. I když jsem se na něj zlobila, stačilo, aby se ušklíbl, a já se začala usmívat. Nebo když přidal nějaký extra výraz. Bože, to bylo nejhorší. Propukala jsem v smích v těch nejnevhodnějších okamžicích.

Například poprvé, když mě matka nachytala při kouření. Ve skutečnosti jsem nekouřila, byla to jedna z těch falešných cigaret, co jste si mohli koupit. To Glen mě k tomu přemluvil. Dívali jsme se na Bojíte se tmy?, když jsme uslyšeli zastavit před domem mámino auto a on mi řekl, ať se neprokecnu, a hodil po mně falešnou cigaretu.

Překvapivě jsem se vydržela neusmát dost dlouho na to, aby matka upustila klíče na podlahu a zakryla si rukou ústa. Předávala jsem cigaretu Glenovi, když k nám napochodovala a vyškubla mi ji z ruky.

Když zjistila, že je falešná, okamžitě se jí vrátila barva do obličeje, ale stejně mi řekla, že kdyby mě někdy nechytala při kouření, donutila by mě tu cigaretu sníst. Skutečnou cigaretu jsem nikdy nekouřila.

Během celé její řeči o zdraví stál Glen za ní a dělal všemožné směšné obličeje a nakonec se ušklíbl. To už jsem nevydržela.

Měla jsem dva dny domácí vězení.

"Caspere? Poletuješ tu někde?" zakřičí Ashley z trávníku za domem.

Vyskočím, otevřu kuchyňské okno a trochu se z něj nakloním. Sedí u venkovního stolu a před sebou má iPod. "Já nepoletuju. Co chceš?"

"Nic. Jenom jsem chtěla vědět, jestli jsi tu."

Zbytečně pokrčím rameny. "Vždycky jsem tu."

"Udělala bys mi sendvič?" požádá.

"Ne," zasměji se.

Ashley krátce otočí hlavu k oknu a pak ji zase otočí zpátky. Na rtech jí pohrává úsměv. "Neúčtuju ti nájem, takže bys mi alespoň mohla zachránit život, když je v ohrožení."

"Pokud máš takový hlad, můžeš přestat dělat absolutně nic a udělat si něco k jídlu."

"Spencer," protáhne mé jméno. Je to poprvé, co jí ho slyším použít. Málem vypadnu z okna. "Jsi tam ještě?" pokračuje, když se nedočká reakce.

Trochu se posunu dozadu pro případ, že bych opravdu vypadla. "Jsem pořád tady."

"Takže si ten sendvič musím udělat sama?"

"Musíš," oznámím jí nemilosrdně.

"Nejsi moc přátelský duch, Caspere."

Když se to vezme kolem a kolem, mohla bych být mnohem horší. Neničím jí prádlo ani nezaměňuji cukr se solí. Přestala jsem přepínat kanály na televizi, jen abych ji pozlobila, a přestala jsem ji, na její žádost, budit uprostřed noci zpěvem. Dokonce jsem se omluvila!

Sleduji ji, dokud nezahne za roh domu, pak zavřu okno a seskočím z linky. Dívám se, jak vstupuje do domu, a slíbím si, že jí nechám zavřenou venku, až budu příště pršet. Pak uvidíme, jaká moje verze se jí bude líbit nejvíc. Konec konců je to můj dům.

Jednou jsem si myslela, že jsem si v téhle kuchyni rozbila koleno. Glen na podlahu nasprejoval leštidlo na boty a já se natáhla jak široká tak dlouhá. Nemohla jsem za to, že následující den jsem měla běžet přespolní běh, do kterého se mi vůbec nechtělo. Těžko bych si kvůli tomu roztříštila kost. Sporty jsou nebezpečné, to je moje omluva pro absolutně žádný přirozený talent v této oblasti. Byla jsem vždy jeden z těch nešťastníků, co dostane basketbalovým míčem do obličeje. Není to nic příjemného, to vám povím. Nebo když někdo hodil míč moc prudce a já ho špatně chytila, díky čemuž jsem si zlomila nehet.

"Chceš sendvič, nebo, ehm, nejíš?" zeptá se mě Ashley.

Usměji se na ni. "Jídlo nejím, ale můžeš mi ho udělat, jestli chceš. Budu se na něj dívat."

"Jak chceš. Podáš mi chleba?" požádá.

Neunikne mi úsměv, který se zoufale snaží skrýt. Zvednu chleba a podržím ho za ní ve vzduchu.

"Bez chleba sendviče neudělám, Caspere."

Přistoupím blíže k jejím zádům a dám jí ruce kolem těla. Zatímco si přehazuji chléb z jedné ruky do druhé, dávám si pozor, abych nepřišla do kontaktu s jejím oblečením. Nechám toho, když mě unaví nedostatek odezvy, nebo odezva, kterou ze svého místa nevidím. "Tady," řeknu jemně.

Ashley upustí nůž na linku a já se jí zeptám, jestli je v pořádku. Neotočí se. "Jo. Nemotorný prsty," vysvětluje a pak si odkašle.

Všimnu si, že se jí zrychlil dech. Myslím, že ji děsím. To nechci, je to moje první kamarádka za dlouhou dobu. "Omlouvám se, že tě pořád děsím."

"Nevyděsila jsi mě."

Jen chce, abych se cítila lépe. Koho by nevyděsilo, kdyby věděl, že v domě, ve kterém žije, straší duch? Koho by v tomhle městě nevyděsilo, kdyby věděl, že za ním stojí Spencer Carlinová?

Když byl oběd úspěšně snědený, Ashley si začala bubnovat prsty na noze. Jsem z toho nervózní. "Nech toho."

"Promiň," odvětí, ale neustává v tom.

"Je všechno v pořádku?" zeptám se pomalu, všimla jsem se změny její nálady od té události v kuchyni.

"Jo, všechno je báječný," odpoví rychle.

"Tak dobře." Myslím, že zaživa jsem nikdy žádný otravný nervózní zlozvyk neměla. Hodně jsem si hrála se svými prsteny, točila je kolem prstů. Bubnování zesílí. "Přestaň s tím."

"Promiň," unikne jí ze rtů a nechá toho.

"Určitě je všechno v pořádku? Přijde mi, že tě něco trápí."

"Známe se dva týdny, Caspere. Trvá to mnohem déle, než někoho poznáš."

Instinktivně svraštím obočí, okamžitě přecházím do defenzívy. "Vážně?"

"Ano."

Ne pokud spolu trávíte skoro každou minutu, pak ne. Ne u lidí v naší situaci. "Co se děje?" zeptám se jí jemně.

"Nic!" vybuchne náhle. "Bože, nic se neděje."

"Ashley," zkusím to.

Rychle vstane. "Hele, už s tebou nechci mluvit. Odejdi."

"Tohle je můj dům," připomenu jí, nejsem si jistá, proč se najednou takhle chová.

Její hlas je krutý, když řekne: "Nezájem. Vypadni."

Zabořím jí oči ze strany do hlavy, pak se vydám na odchod a prásknu za sebou dveřmi. Doufám, že z toho nadskočila. Ta holka mě štve.

Pan Bank je na verandě, sedí na křesle vedle své ženy. Pozoruje ji, jak usíná, a pak jí dává vlasy z tváře. Vždy se usměje, když se kvůli tomu nakrátko vzbudí. Usměje se, když mě spatří, a já mu dokáži úsměv slabě oplatit.

Zemřel na infarkt před pěti lety.

Když jsem byla malá, pan Banks na mě volával jménem, když jsem šla kolem jeho domu, a já se zastavila a on stiskl domovní zvonek. Hrál překrásnou melodii. Měla jsem ji ráda a on si na to vždy vzpomněl, kdykoli jsem vypadala sklesle, protože mě dokázala zvednout náladu. Je to poprvé za dlouhou dobu, co jsem ho viděla v tuhle denní dobu a bez kola.

V hrdle mám knedlík, který tam předtím nebyl. Proč musí být Ashley taková? Přemýšlím o ní, dokud se neposadím na okraj chodníku, kde jsem poprvé spatřila auto jejích rodičů. Teď si vzpomínám, proč sem tak často chodím.

Zemřela jsem tady.

Na silnici se zvyšuje provoz. Znám to až příliš dobře.

Zavřu oči a nechávám se po tváři hladit jemným odpoledním vánkem. "Mami," vydechnu.

Vědomí, že mě neslyší a neodpoví, u mě vyvolá hluboké dýchání a knedlík uvízlý v mém krku začne bolet. Dokáži pouze zašeptat "chybíš mi" a sevře se mi hrdlo. Znovu bych umřela, kdybych ji mohla byť jen jednou obejmout. V téhle chvíli si přeji, abych tu nebyla. Chci být stejná jako ostatní zesnulí. Proč jsem pořád tady, když mě dokáže slyšet jen jedna živá osoba?

Zůstávám tam sedět hodiny, a ačkoli se je snažím usilovně potlačit, z očí mi začnou kanout slzy, a cítím, že mě začíná zachvacovat zlost.

A zlost nemám ráda.

Pouliční lampy nade mnou blikají a já si dopřeji minutu na uklidněnou a utírám si slzy z tváři. Nepodívala jsem se na sebe do zrcadla od toho posledního rána, kdy jsem se vzbudila živá. Bojím se, že se mi nebude líbit, co spatřím. Bojím se, že se nepoznám. Naposledy, když jsem se podívala do zrcadla, abych viděla Ashley, jsem byla v dokonalé pozici, protože z mého úhlu byla vidět jen polovina postele.

Oči se mi vždy dlouho leskly po té, co jsem plakala. Přemýšlím, jestli jsou pořád takové.

Lidé, kteří bydlí v domě nejblíže křižovatky, vždy pouštějí nejlepší hudbu. Obvykle nepoznám skupinu, ale vždy se mi ta hudba líbí. V téhle chvíli nevím, kdo zpívá, ale tu skupinu poslouchají často. Zpěvákův hlas mi vždy pomáhá na vše zapomenout.

Vždy při něm zavírám oči.

Myslím, že se musím vydat na hřbitov. Ale nemůže to být dnes, nezvládnu to sama. Nezvládnu to v tomhle stavu.

Od chvíle, kdy jsem odešla, uplynulo téměř pět hodin, a já se vydávám zpět domů, už mě nudí být venku a nic nedělat. Paní Banksová nyní vaří večeři a pan Banks právě dává na linku mrkve, které musely být schované, protože ona zavrtí hlavou, když je spatří. Usměje se na ni. Je to milé.

Pan a paní Daviesovi nejsou doma, ale to mě nepřekvapuje. Dávno jsem zjistila, že pokud není se mnou, Ashley tráví většinu dne sama.

Otevřu hlavní dveře a prudce je za sebou zabouchnu, téměř si libuji ve skutečnosti, že se z toho zatřásla jedna z jejich zarámovaných fotografií na zdi.

Ashley mě vyleká, když se náhle vynoří z kuchyně. "Kde jsi sakra byla? Mohla jsem se zbláznit."

"Och," řeknu po chvíli bez zájmu.

"Och?" zeptá se. "Já tu hodiny umírám strachy a všechno, co řekneš, je ‘och’?"

"Řekla jsi mi, abych odešla." Skousnu si spodní ret a pak vytáhnu velký kalibr. "Byla jsi zlá."

Vidím, jak jakoby zmateně vrtí hlavou. Neměla by být zmatená, vyjadřuji se jasně.

"Já jsem-" začne Ashley mluvit ke dveřím. Já jsem na gauči.

"Mně je to fuk," přeruším ji. "Bože, mně je to úplně ukradené." Jsem upřímná, vzhledem k tomu, co vše se děje, mi je nějaká omluva momentálně ukradená.

"Ty jsi brečela?" zeptá se, v hlase je jí jasně patrná starost.

"Ne," zalžu a zvednu polštářek a přitisknu si ho k hrudi.

Ashley ho spatří a přisedne se ke mně na gauč. "Znám tě dost dobře na to, abych poznala, kdy lžeš, Spencer."

Skoro se ušklíbnu. "Znáš mě dva týdny. Myslela jsem, že to není dost času, abys někoho poznala."

"Mýlila jsem se, omlouvám se."

Zavrtím hlavou a zamumlám: "To už je teď jedno."

"Řekni mi, proč jsi brečela," naléhá a nakloní se ke mně.

Znovu se vynoří citová bolest z dřívějška a já sevřu rty ve snaze ji zadržet za hrází. To se ukáže být katalyzátorem pro mé emoce, a než ho dokáži zastavit, ze rtů mu unikne vzlyk. "Jsem mrtvá."

Slyším Ashley se nadechnout. "Prosím tě, neplakej."

Zrak mi zamlží slzy a nakonec se vyřinou z mých zaplavených očí. "Jsem úplně sama."

Cítím se strašně a zároveň hloupě, že jsem to přiznala nahlas.

"Nemusíš se cítit sama. Jsem tady, ano?" řekne mi jemně. Takhle útěšně jsem ji ještě mluvit neslyšela. Mohu sotva mluvit, abych jí odpověděla, tak pokračuje: "Prosím, přestaň plakat, nesluší ti to."

Přinutím se přes slzy ke slabému zasmání a vyčistím si bolavé hrdlo. "Vždyť mě ani nevidíš."

"Ne, nevidím. Ale vím, že jsi krásná, a krásní lidé by neměli brečet," pokračuje a po pár minutách nakonec můj pláč ustane. "Tak co říkáš? Utřeš si kvůli mně ty slzy a já tě nechám dívat se v televizi, na co budeš chtít."

Zasměji se a utírám si slzy. "Stejně bych se dívala, na co bych chtěla."

Od Ashley se mi dostane upřímného úsměvu. "To je ono." Na pár vteřin se odmlčí. "Pomůžeš mi uvařit večeři?"

"Ne," řeknu s plným vědomím, že pomohu.

"Lžeš," pronese Ashley dramaticky.

"Máš pravdu," souhlasím a už vstávám z pohodlného gauče. Ashley se zastaví u kuchyňských dveří. "Co to děláš?" přemýšlím nahlas.

"Nechávám tě jít první."

Vejdu do kuchyně jako první a usměji se na Ashley, která stále stojí ve dveřích. "Už jsem tady."

Hravě obrátí oči v sloup. "Umíš palačinky? Mně se nikdy nepovedou, stojí za prd."

Dělám moc dobré palačinky. "K večeři ti palačinky neudělám."

"A co po večeři?" zeptá se.

"Pokud tu nebudou tví rodiče, tak jistě."

Později, když hvězdy jasně září a světla pohasnou, ležím na provizorním lůžku, které mi Ashley rozestlala na podlaze, a přemýšlím o své rodině. Přemýšlím, kde jsou a jestli jsou na místě, kde si mohou uvědomit, že s nimi nejsem. Přemýšlím, jestli si dělají starosti, že jsem na světě sama.

Poslední, co mi Ashley řekne, než se ponoří do spánku, je, že nejsem sama.

10 - Žárlivost

Jedna z mých oblíbených činností, když jsem byla malá, bylo chození do lesa nedaleko našeho domu. Nikdy mě neunavilo tam blbnout s kamarády, nebo příležitostně i se staršími dětmi ze sousedství, které tam chodily.

Na jednom místě je tam stráň, kterou musíte sešplhat. Dává to smysl, že přístup k něčemu tak skvělému není až tak jednoduchý. Kraj lesa je v porovnání s tím nudný. Podle Glena to je dolů patnáct metrů. Nebylo zase tak obtížné sešplhat dolů, protože v jednom místě to byl prostý svah. Jen jste se modlili, aby vás nezradily bílé klouby na prstech, a po zbytek dne jste si mysleli, jak jste odvážní. Dokud jste nemuseli vyšplhat nahoru, tak je to.

Upadla jsem pří více než jedné příležitosti a utržila jsem více než pár škrábanců a modřin. Vybledly. Vždy vybledly. Pokaždé, když jsme se s Erin vytratily z před domu, kde na nás matky viděly, utíkaly jsme do naší oblíbené části lesa, kde jsme pak byly hodiny.

Pořád si pamatuji na tón hlasu Erinina otce, když stál nahoře na stráni a křičel z plných plic, abychom se vrátily domů. Když jsme k němu šly a vyměňovaly si s Erin bojácné pohledy, měla jsem pocit, jako bych šla na popravu.

Když si na to teď vzpomenu, musím souhlasit, že to bylo pro děti nebezpečné. Pro děti, které si myslely, že jsou připravené na všechno. Pro děti, kterým bylo pouhých osm let.

Můj kamarád tam jednou ztratil tenisku. Uvízla mu noha, a když jsem se ji snažila uvolnit, spadla mu bota. Našli jsme ji o pár měsíců později. To už bylo na její záchranu bohužel pozdě.

Starší děti se spouštěly na provaze ze stromů, které byly vysoké jako domy. Nebo nám to tehdy alespoň tak připadalo. Jednou mě poňoukali, ať to vyzkouším, a já poněkud neochotně souhlasila. Bála jsem se, ale byla jsem odhodlaná to zvládnout.

Stále si pamatuji na pocit v žaludku těsně před dopadem. Přistání mi nezpůsobilo největší bolest, dopadla jsem na zadek, nejvíce jsem si ublížila, když jsem natáhla ruce, abych zabránila dalšímu klouzání po svahu. Stáhla jsem s sebou čmeláka. Visel mi na palci a umíral, protože mě bodl.

Musela jsem být v šoku, protože Erin se ke mně přihnala a ptala se, jestli jsem v pořádku, ale já nemohla mluvit, protože najednou už na mém palci nevisel čmelák, ale objímaly ho její rty vysávající jed. Bylo to poprvé, co se dívčí jazyk dotkl mé pokožky, a mohu zcela upřímně říct, že jsem neměla vykulené oči kvůli bolesti.

Pořád si myslím, že jakkoli příjemné to bylo, neměla to dělat. Nejspíše jsem měla prsty plné bakterií z toho pádu.

Moje matka nám nikdy les neschvalovala a nemohu ani vypovědět, kolikrát jsem dostala domácí vězení za to, že jsou ignorovala její varování, jak je to tam nebezpečné. Vážně jsem ji brala jen jednou, když mi řekla, že tam zemřela jedna její spolužačka. Prý si přes ten les zkrátila cestu domů a nějaký muž ji tam uškrtil páskem. Stále nevím, jestli to vyprávěla jen proto, aby mi tam zabránila chodit, nebo jestli byla upřímná, ale pár týdnů po té jsem tam chodit přestala. Pokud jsem po lese zatoužila, zůstala jsem jen na kraji.

Z kraje lesa si dobře vzpomínám na jeden nevysoký osamocený uschlý strom. Nikdy jsem nedokázala dosáhnout na jeho první větev, jakkoli usilovně jsem se snažila. Všichni moji kamarádi na ni dosáhli a mohli se vytáhnout nahoru, ale já ne. I když jsem vyskočila, zůstávala ta větev mimo můj dosah.

Před dvěma roky jsem tím lesem šla a nemohla jsem uvěřit, jak nízko ta větev ve skutečnosti je. Dosáhla jsem na ni, aniž bych se snažila.

Poslední týden byla Ashley nic než milá. Dokonce mi při večeři odsunula od stolu židli a pak, kvůli dvěma dalším osobám v domě, "se rozhodla" posadit na vedlejší židli; já tak měla šanci se posadit, aniž by si její rodiče všimli odsouvané židle. Pořád pracují dlouho do večera a dál se nevyptávali, když se zeptali na její krk. Ashley jim řekla, že to byl nějaké kluk, a vím, že technicky vzato nelhala, ale oni kvůli tomu ani nemrkli.

"Spencer?"

Vzhlédnu k jedinému člověku, který zná mé jméno. "Jo?"

Ashley stojí před televizí a drží dvě DVD. "Prostě sexy nebo Někdo to rád blond?"

To si mám vybrat? "Mám ráda oba. Vyber ty."

"Ne, ne, ty si vyber."

Obrátím oči v sloup, ale přesto se na ni musím usmát. Je to taková gentlemanka. "Někdo to rád blond."

Prázdnému vzduchu asi metr ode mě se dostane rozkošného úsměvu. "Mohla bys přinést popcorn?"

Mohla, samozřejmě. "Jasně," odvětím. Někdy si přeji, abych mohla jíst jídlo. Chybí mi. Chybí mi všechny ty chutě a skupenství. Chybí mi přejídání se sladkostmi o Halloweenu, nebo přejedení se čokoládou o Vánocích a následné bolení žaludku. Chybí mi pocit hladu.

Popcorn je za chvilku hotový a vypadá dobře, když ho dávám do mísy. Dojdu zpět do obývacího pokoje, posadím se na gauč a Ashley se ke mně zakrátko přidá, když spatří ve vzduchu čerstvý popcorn.

"Můžeme se dívat na Lak na vlasy, jestli chceš," nabídne mi.

"Doznání," začnu.

"Jaké?"

"Tajně jsem vklouzla do kina, když měl premiéru."

Ashley se uchechtne a začne jíst popcorn. "Á, ty jsi zkažená."

Usměji se, pouze proto, že se usmívá ona. "To si piš."

Celý film pokukuji po Ashley a opakovaně se musím usmát nad jejím soustředěným výrazem. Vypadá rozkošně.

"Spencer?" zeptá se, zrak stále upřený na obrazovku.

"Hmm?"

"Zíráš na mě," pronese. "Proč?"

Našpulím rty a rychle odvrátím zrak. Chycená při činu! "Ne, nezírám."

Ashley se usměje a obrátí hlavu mým směrem. "Zírala jsi."

"Jenom jsem se rozhlížela po pokoji. To nemůžu ani to?"

"Cítila jsem, že se na mě díváš, takže se to nesnaž popřít."

Pobavený pohled v jejích očích mě přinutí zčervenat. "Tvůj obličej je v pokoji. Samozřejmě, že se na něj podívám, když se rozhlížím." Krátce si skousnu spodní ret. "Je dost velký," zamumlám.

Náhle se otevřou hlavní dveře, což přeruší Ashleyinu vtipnou odpověď, a slyším, že její matka jde chodbou do obývacího pokoje. Nejspíše má přestávku na oběd. Ta teorii je rychle vyvrácena, když si všimnu, kolik je hodin. Jsou tři odpoledne. Nikdo nemá přestávku na oběd ve tři odpoledne.

Vypadá překvapeně. "Och. Ahoj, Ashley. Myslela jsem, že budeš venku."

Ashley pauzne DVD. "Jo, no, procházela jsem město a skončila v ‘Hollywood Video’. Nic jiného se tu dělat nedá, mami."

Její matka, Christine, obrátí oči v sloup. "Dá se toho tady dělat spousta. Nic ti nebrání znovu jít ven. Bůh ví, co tu sama celé dny děláš."

"Teď nemám čas."

Christine pozvedne obočí. "A děláš co přesně?"

"Koukám na film se Spencer," odvětí Ashley bezděčně.

Široce otevřu ústa a zašeptám jí, aby mlčela. V odpověď se mi dostane ušklíbnutí.

"A to je kdo?" zeptá se její matka.

"To je Spencer."

Christine tam stojí a očividně čeká na další informace. "Kdo je Spencer?" zeptá se s důrazem na mém jméně.

"To je kamarádka," odpoví jí Ashley konečně pořádně. Nebráním se úsměvu, který se mi vyklube na rtech.

Její matka se rozhlédne po pokoji a zavrtí hlavou. "Kamarádka, která není vidět? Vážně, Ashley, období imaginárních přátel bys už měla mít dávno za sebou. Na tohle nemám čas."

Ashley to ani trochu netrápí. "Čau."

Slyším Christine procházet poštu, než zase odejde i s kabelkou, kterou ráno nechala u schodů.

"Jsi v pořádku?" zeptám se Ashley, když uslyším auto její matky odjet od domu.

Neutrálně pokrčí rameny. "Normálně spolu vycházíme hůř."

"To mě mrzí," řeknu a po chvíli se zeptám: "Chceš, abych ji večer vystrašila?"

Úsměv, který jí zvedne koutky úst, mi zvedne náladu. "To by bylo úplně boží."

"Pokud chceš, vezmi si i prostěradlo."

Její úsměv se rozšíří - až tak, že se jí nakrabatí nos. "Máš suprové nápady."

Po krátkém příjemném tichu ukáži na televizi, hlavně ze zvyku. Vím, že mě nevidí. "Tak chceš dokoukat ten film nebo-"

"Dneska jsem potkala hezkého kluka," přeruší mě náhle Ashley, pohled má sklopený na kolena a škrábe si je.

"Och?" pokusím se znít zaujatě jejím náhlým prohlášením. Nepovede se mi to.

"Jo. Později si vyrazíme."

Rozhlédnu se po pokoji, teď se na ni nemůžu dívat. "To je super. Asi. Pokud na to jsi."

"Chceš mi pomoct se nachystat?" zeptá se.

"Nemůžu."

"Proč ne?"

Převaluji v prstech zrno popcornu. "Budu si mýt vlasy," odvětím prostořece.

"Možná ho znáš?"

"Jak se jmenuje?" zeptám se, ale ve skutečnosti je mi to fuk.

"Tom Evans."

Pamatuji si na něj. Vysoký, blond a svalnatý, trochu domýšlivý. "Chodí do mojí školy. Není zase tak dobrý," odpovím. A ačkoli je domýšlivý, musím přiznat, že to není úplný netvor. Má úsměv, který ho dokáže dostat z jakékoli situace. Obvykle je to tatáž situace, do které ho ten úsměv dostal.

Ashley pokrčí rameny. "Mně se zdál dost dobrý."

Svraštím obočí kvůli emoci, u které si nejsem jistá, jestli ji chci už pojmenovat. "No, působí tak. Většina lidí počká, až nejsou na veřejnosti, než se tě pokusí uškrtit."

"Co to má sakra znamenat?" zeptá se, očima propaluje gauč vedle mě.

"Cokoli chceš."

Ashley na vteřinu zatne čelist. "Nevěřím, že jsi to řekla," prohlásí. Pak vstane a naštvaně odejde z pokoje.

Cítím, že sama dostávám zlost, a v duchu se prokleji. Neměla jsem to říkat. "Ashley," zvednu hlas v naději, že se vrátí. Když dojdu ke schodům, uslyším shora prásknutí dveřmi. Ať si mě nepřeje, jestli mi poškodila dveře. "Pojď sem," pokračuji, ale bez odpovědi. "Hned."

Slyším ji odseknout: "Trhni si."

Vyjdu nahoru a prudce otevřu dveře od pokoje. Ashley tam stojí v džínách a podprsence. "Bože! To neumíš klepat?" křikne a ruce si dá před hruď.

Okamžitě odvrátím zrak a na vteřinu zapomínám, co jsem chtěla říct. "Promiň."

"Nezájem."

Zamračím se. "Když jsi na mě byla minulý týden zlá, přijela jsem tvou omluvu, ale ty nepřijmeš mou?"

"To je jiné a ty to víš."

"Jo, máš pravdu. Vyváděla jsi kvůli ničemu a pak jsi o tom nechtěla mluvit, když jsem se tě na to druhý den ptala. Měla jsem pravdu, i když jsem ji nepodala hezky."

Vyhýbá se pohledu ke dveřím, kde ví, že stojím. Přistoupím k ní a zvednu ruce k její tváři, cítím větší bolest než kdykoli předtím, když jsem se jí pokoušela dotknout. Myslím, že to také cítí, protože ucukne hlavou, jako by se vyhýbala kulce. Vteřinu na to zaklopýtá dozadu. "To jsi byla ty?"

"Ne, to byl Jeff," lžu.

Ashley viditelně zbledne. "Cože?"

"Byla jsem to já."

Svěsí hlavu a dech se jí po chvíli ustálí. Trochu stydlivě zvedne hlavu, natáhne ruku a trochu popojde kupředu. "Udělej to ještě jednou."

"Jsi se jistá?" zeptám se jemně.

"Jo," přikývne. "Jenom to bylo divné. Ale když tě požádám, přestaneš, ano?"

"Samozřejmě."

Zvednu ruku a dám dlaň před její, zkracuji jejich vzdálenost, dokud neucítím nepohodlí, a myslím, že Ashley rovněž. Její tvář se téměř zkroutí, pravděpodobně bolestí.

"Jsi v pořádku?" zeptám se rychle a dám ruku pryč. Nikdy bych si neodpustila, kdybych jí ublížila.

"Je to divný pocit. Nevidím tě, ale slyším tě, a najednou tě téměř cítím... je to trochu-"

"Surrealistické. Já vím," dokončím za ni větu a znovu přiblížím svou ruku k její.

Pocit špendlíků a jehel v mé ruce se změní v nože na maso párající mi ruku, takže ji rychle odtáhnu a přitisknu si ji ochranitelsky na hruď.

"Jsi v pořádku, ublížila jsem ti?" zeptá se Ashley rychle, když mě uslyší zalapat po dechu a bolestivě zasténat. Pak přistoupí k místu, kde jsem předtím stála.

"Nic mi není," odvětím přidušeně.

"Lhářko."

Bolest mi prochází každým článkem prstů. "Už to odeznívá," odvětím a najednou zaznamenám, že Ashley stojí v podprsence necelý metr ode mě a ruce má u těla. Dovolím svým očím, aby sjely od jejího krku k hrudi a dolů na ploché břicho, dokud mi nedojde, že si ji prohlížím. Odkašlu si a odvrátím zrak.

"Proč se mě nemůžeš pořádně dotknout?" zeptá se jemně. "Všeho ostatního se dotknout můžeš, ne?"

"Jo," potvrdím. "Nevím, proč je to u tebe jiné." Chopím se příležitosti pohlédnout jí do tváře, po cestě nahoru mé oči náhodou přejedou přes její ňadra. Vypadá zmateně. Mračí se. "Co se děje?" zeptám se.

"Ani nevím, jak vypadáš, a přitom..." odmlčí se.

"A přitom co?" vyzvídám po chvíli ticha.

"Nic," vyhne se Ashley mé otázce. "Měla bych se ustrojit, Tom tu bude za dvě hodiny."

Tomův bratr je gay a pro jednou doufám, že je to nakažlivé. "Jo, musím vyřídit nějaké pochůzky, takže tě nechám se uchystat." Dojdu ke dveřím. "V kolik odejdeš z domu?" otočím se.

"Řekla jsem mu, ať mě vyzvedne v pět."

To je na rande brzy. Co je špatného na půl osmé nebo osmé? "To je brzy," poznamenám.

Přikývne na souhlas. "Já vím. Pak má nějaké plány."

Nad tou odpovědí se zamračím. "S tebou?"

"Ne. S kamarádem, nebo co."

Obrátím k ní. "A ty s ním stejně jdeš?" zeptám se nevěřícně.

"Jo," odpoví Ashley trochu tlumeně, zatímco si obléká jinou blůzu.

Netlačím na ni. Nejspíše mi do toho nic není. "Zatím se měj, Ashley."

Teď se stmívá mnohem dříve a je mnohem větší zima. Necítím ji, ale vidím, jak lidem od úst stoupá pára, vidím, že lidé mají šály a rukavice a teplé kabáty, na oknech se v noci dělá námraza a země se ráno v paprscích vycházejícího slunce leskne.

Netrvá to dlouho a silnice, u které sedím, se zaplní auty. Mysleli byste, že budu auta nenávidět, když jsem v něm umřela, ale není to tak. Pár dní po té nehodě jsem viděla noviny. Viděla jsem úmrtní oznámení mé rodiny, včetně mého.

Měla jsem téměř rok, abych se s tím vyrovnala, a cítím se k nim blíže, když tu sedím. Nevím, jestli je to morbidní, nebo ne. Vím jen, že je mi to jedno. Vím, že to nebude dlouho trvat, než je zase uvidím. Nemůže.

Nikdy jsem v kostele neviděla tolik lidí jako na pohřbu. Nikdy jsem neviděla tolik květin. Nikdy jsem neviděla tolik zasmušilých lidí.

Dovnitř jsem nešla. Nemohla jsem. Dívala jsem se, jak lidé přijíždějí na parkoviště, hodně jich muselo zaparkovat na ulici. Odešla jsem, jakmile jsem spatřila přijíždět pohřební vozy. Co nejrychleji jsem odkráčela opačným směrem a krátce na to jsem už běžela.

Kdyby to bylo za jiných okolností, omdlela bych z nedostatku kyslíku, jak jsem brečela. Od té chvíle jsem tolik nebrečela a pochybuji, že někdy budu.

Jakmile jsem se vrátila do domu - těsně před šestou, abych si byla jistá, že je Ashley pryč – jsem šla uklidit nepořádek, který jsme po sobě předtím nechaly v obývacím pokoji. Umí být nepořádná a já mám ráda pořádek. Nevadí mi, jaká je, alespoň mám co dělat. Jsem více než překvapená, když ji přes dveře spatřím přicházet pět minut po půl sedmé. Posadí se vedle mě na gauč, to se stává často, ať už to vnímá, nebo ne. Dobrou půl minutu jsem potichu.

"Nepovedené rande?" zeptám se. Snažím se cítím špatně, když Ashley nadskočí, ale to, jak si drží ruku na hrudi, mě přinutí k úsměvu.

"Bože!"

"Promiň," hlesnu ostýchavě.

Když se Ashley vzpamatuje, obrátí oči v sloup a pak se natáhne dolů, aby si rozepnula zipy u kozaček. Úlevně vydechne, když nohy osvobodí, a rychle si tře prsty u nohou.

"Proč jsi doma tak brzy?" zeptám se.

Na úvod se mi dostane pokrčení rameny. "Chtěla jsem tě vidět."

Má moji plnou pozornost. "Co?"

"Přece jak budeš strašit mou mámu," rychle to uvede na pravou míru.

"Jo." Cítím se zahanbeně. "Jasně."

"Kam jsi šla? Chtěla jsem se před odchodem rozloučit," řekne jemně.

Vyhnu se té otázce a pokrčím rameny. "Ven."

Složí si nohy pod sebe na pohodlný gauč. "Chceš dokoukat ten film?"

V odpověď po ní hodím ovladač.

11 - Tvář anděla

Když mi bylo třináct, polovina mé třídy zůstala doma s chřipkou. Byla jsem toho názoru, že by měli nemoc překousnout a jít do školy, protože, vážně, šest hodin nikoho nezabije. Předtím jsem nikdy chřipku neměla. O dva dny později, když jsem se s ní probudila, jsem rychle názor změnila. Nakonec jsem zameškala týden školy a, zcela upřímně, věděla jsem, že jsem již natolik zdravá, abych se tam vrátila, ale líbila se mi pozornost, kterou mi věnoval otec. Dokonce si vzal v práci volno, aby se o mě staral. V pondělí ráno padlo rozhodnutí, že se musím vrátit do školy.

Když se otec vplížil do mého pokoje, aby mě vzbudil, řekla jsem mu, že mě bolí hlava a že bych to měla pro jistotu vyležet. Usmál se a řekl mi, abych na to zapomněla.

Boty mi při cestě dolů ze schodů dupaly hlasitěji než bylo nutno, zpátky do toho skoro vězení se mi vůbec nechtělo. Až když jsme vyrazili opačným směrem, mi otec řekl, že místo do školy pojedeme na vánoční nákupy, ale musela jsem slíbit, že to neřeknu mámě a že další den půjdu do školy. Žádná ale.

Týdenní chřipka za to stála.

Toho dne jsme potkali pět různých Santů a jeden z nich nemohl vážit více než šedesát kilo.

Během toho dne jsem si koupila umělý sníh a na zkoušku ho trochu nastříkala do rohu kuchyňského okna. Na etiketě nestálo, že zmizí až za tři měsíce.

Nebude to dlouho trvat a budou tu další Vánoce. Přemýšlím, co o nich bude dělat Ashley. Jedna má část doufá, že na svátky neodjede.

"Proč jsme tu?"

Pohlédnu na Ashley, která jde vedle mě a jektá zuby z třeskuté zimy. "Uvidíš," je vše, co odpovím. Jdeme k řece. Ráda sedávám na lávce nad ní s pohledem proti proudu. Je to tam v zimě hezké, ale v létě nádherné.

"Mlžíš, víš to?"

"Vím," odvětím a věnuji jí postranní pobavený pohled. Stromy kolem nás ve mě nevyvolávají klaustrofobii a nikdy bych to neřekla nahlas, ale Ashley vypadá v tom kulichu rozkošně. "Jdeš pomalu, zrychli," řeknu jí napůl v žertu.

Ušklíbne se. "Máš štěstí, že tě nevidím, jinak bych ti dala co proto."

"Mé mrtvé tělo se třese."

Úsměv na jejích rtech povadne a obklopí nás napětí.

"Teď doleva," řeknu tiše.

Kráčím za ní, chci, aby to spatřila jako první. Já to už viděla nesčíslněkrát. Nemusím to vidět, abych věděla, že u řeky je uschlý strom, který vás téměř vyzývá, abyste přes něj přešli na druhou stranu. Nemusím vidět ty stromy, abych si vzpomněla, jak vypadají v plném květu. Nemusím se dívat na vodu, abych věděla, že v zimě vypadá úplně černá. Nemusím se dívat, abych věděla, že je tam pořád krásné.

Užaslý výraz v Ashleyině tváři je možná ještě krásnější, než by pro mě mohla být jakákoli scenérie. Nikdy bych nezměnila svůj názor na základě názoru někoho jiného, ale chtěla jsem, aby se to tam Ashley líbilo. Jelikož jsem tu vyrůstala, znamená to pro mě hodně. I pokud pro jiné lidi ne.

"Páni," unikne jí z užaslých rtů.

"Jo," souhlasím a projdu kolem ní, abych se posadila. "Posaď se."

Tázavě se kolem sebe rozhlédne. "Kde jsi? Nechci si sednout na tebe nebo tak něco."

"Nesedneš."

Vydechne "dobře" a posadí se vedle mě, prsty v rukavicích jí spočinou na trochu popraskané dřevěné zábraně před ní. Nohy má přes okraj lávky a mírně s nimi pohupuje.

Zatímco tam sedíme v příjemném tichu, téměř upřeně sleduji, jak houpá nohama tam a zpět a dívá se na vodu. "Ashley?"

Chvíli trvá, než uslyším: "Co?"

"Proč se mě na nic neptáš?"

"Protože nechci," odvětí tiše s pohledem stále upřeným na vodu.

Neberu její odpověď negativně, jen jsem z ní zmatená. "Kdybych byla na tvém místě, pokládala bych spoustu otázek a mnohem dříve než teď. Už je to nějaká doba a myslela jsem..." Odmlčím se. Ten rozhovor jí není příjemný, na to člověk nemusí být génius, aby to poznal. Zachvěje se, jak se zvedne vítr. Snažím se ignorovat její roztomilý červený nos.

"Není ti zima?" zajímá se. "Protože já mám na sobě pět vrstev. Takže jestli chceš můj kabát, stačí říct."

"Není mi zima," odvětím jemně. Mráz se mě netýká.

"Kdybys sis to rozmyslela..." nechává slova viset ve vzduchu.

Když jsme se včera vrátily domů, měla Ashley v hlasové schránce zprávu. Byla od Toma, s kterým si vyšla minulý týden; dnes večer si vyjdou znovu. Jsem radostí bez sebe. Vyzvedne ji v osm večer. Pozitivní je jen to, že je to v lepší čas a mohu strávit den předstíráním, že dělám Ashley společnost, když je to ve skutečnosti naopak.

Nebudu předstírat, že jsem si od včerejšího návratu domů z procházky nelámala hlavu naším rozhovorem.

Ashley sešla před pěti minutami dolů na snídani. Já jsem jí zrovna ustlala postel a mířím dolů do kuchyně. Přemýšlím, jestli chce kávu. "Chceš kafe?" zeptám se, když dojdu ke kuchyňským dveřím. Dá si ruku před plnou pusu, zatímco se kucká vločkami. "Promiň," řeknu, ještě než ustane.

Polkne malé sousto a mírně zakašle. "Co jsem ti říkala o tom, že se ke mně nemáš plížit?!"

Nesměle odvětím: "Říkala jsem, že se omlouvám."

"Bože," zamumlá.

"Ustlala jsem ti postel," řeknu v nabídce smíru a posadím se ke stolu.

Je skeptická. "Ale neustlala."

Zakloním se v robustní židli. "Jdi a přesvědč se. Já tu zatím počkám na tvou omluvu."

V očích jí hraje úsměv. "Kdybych vstala od stolu, vyletěla bys nahoru a rychle ji ustlala. Jsi až tak prohnaná."

Zvednou se mi koutky úst. "Já nelítám. Kolikrát jsem ti to říkala?"

"Jo, jo," odbyde to benevolentně.

Natáhnu se přes stůl pro noviny, abych zjistila, co večer dávají v televizi. Nic lepšího na práci nemám.

"Vlastně bych si kafe docela dala," řekne Ashley a znovu si naplní pusu vločkami.

"Víš, kde je," zamumlám.

Vidím, jak se usměje a zavrtí hlavou, pak vstane, aby si udělala kávu. Využiji příležitosti být vážná. Otočím se na židli a zeptám se: "Kdy se mě zeptáš, Ashley?"

Neotočí se. "Zeptám na co?"

"Ty víš co."

Ashleyin hlas je nezvykle tichý, když odpoví: "Nechci to vědět. Říkala jsem ti to."

"Proč to nechceš vědět? Nerozumím tomu."

"Protože."

"Protože proč?" zeptám se, vstanu a přistoupím k ní.

"Protože kdybych to věděla, bylo by to skutečné." Sklopí zrak na kávu, zavře oči a krátce zavrtí hlavou. "Už se o tom nechci bavit. Půjdu se obléct," řekne a odejde z kuchyně.

Ashley od snídaně stěží utrousila slovo, ale ví, že jsem pořád u ní. O to jsem se postarala. Moje vzdechy byly dost hlasité. "Zůstaň večer doma," promluvím poprvé za téměř dvě hodiny.

"Mám rande, to víš."

"Je mi to fuk. Musíme si promluvit, Ashley."

Její výraz ztvrdne. "Promluvit? Vždyť v jednom kuse jenom mluvíme. Nevím, jestli sis toho všimla," vyplivne.

Zamračím se. "Neuniklo to mojí pozornosti."

"Tak přestaň mluvit a něco udělej."

To se lehko řekne, ale hůř udělá. Neví, jak moc bych to chtěla. Neví, jak moc myslím na to, jak s ní dělat cokoli kromě mluvení. "A co mám jako udělat?" zeptám se.

"Nevím! Bože, prostě... něco. Něco, co by mi připomnělo, že jsi tu."

"Ash-" začnu.

"Zapomeň na to," přeruší mě a otočí se k odchodu.

Rychle vstanu a praštím jí přes hlavu časopisem. "Jsem tady! Pokud chceš, abych tě každý den něčím praštila, stačí říct. Nemluvíš se mnou. Nečtu myšlenky, Ashley. Musíš se mnou mluvit."

Zvedne ruku k hlavě a masíruje si poraněné místo. "To bolelo, Spencer."

"Fajn." Nic neříká a tak pokračuji. "Zůstaň večer doma," zopakuji a ignoruji, jak zranitelně zním.

Ashley se na mě pořád nepodívá. Místo toho je ke mně zády. "Nemůžu."

"Prosím."

"Nemůžu, Spencer. Už mě o to prosím nežádej."

To mě bolelo víc, než by mělo, a musím odejít z domu, než kvůli mně popraskají žárovky. Nelžu Ashley, když říkám, že mi není zima. Cítím jemný vánek na jaře a cítím mráz v zimě, ale je to jiný pocit, než když jsem potřebovala dýchat. Nevadí mi.

Jakmile se zabouchly hlavní dveře, slyšela jsem je znovu se otevřít. Ashley na mě křičela, abych se vrátila dovnitř. Vsadím se, že sousedé kvůli tomu uspořádají manévry, jestli jí někdo z nich viděl. Poprvé jsem byla ráda, že pro její oči nejsem nic než prázdný vzduch. Nemohla jsem s ní být. Potřebovala jsem přestávku.

Cítila jsem se více než trochu hloupě, když jsem seděla u silnice a plakala, ale po chvíli mi to bylo jedno. V důsledku mých zjitřených emocí pouliční lampa nade mnou blikala jako o život. Viděla jsem, jak se na ni lidé dívají a mračí se, přemýšlejí, proč to nedělají i jiné lampy.

Vykulím oči, když spatřím jít po ulici Ashley, rozhlíží se kolem sebe, ale na mě nepohlédne. Přemýšlím, jestli mě hledá, nebo se jen šla projít, aby si pročistila hlavu. Utřu si z tváře slzy a přitáhnu si nohy blíže k hrudi, abych si mohla dát hlavu na kolena a dívat se, jak se Ashley přibližuje. Ráda ji pozoruji, když je zapálená, ale teď vypadá zoufale, a já se kvůli tomu necítím lépe. Ve skutečnosti se kvůli tomu cítím hůře.

Najednou se zastaví a pohlédne na mou stranu ulice. V očích má zmatek, dokud se nezastaví na mně. Dívá se přímo na mě.

Nepohnu se. Nevím, co mám dělat. Mohu jen sledovat, jak přechází silnici a posadí se vedle mě. Po vteřině se jí ve tváři objeví nepatrné zamračení, když mi pohlédne do očí. "Znám tě?"

Doufám, že mi nevyskočí oči z důlků. Protože mám silný pocit, že se k tomu chystají. Nemohu mluvit, jen na sebe ukáži prstem.

Na rtech má drobný úsměv. "Jo, tebe. Promiň, ale mám pocit, jako bych tě..." Odmlčí se a vypadá ještě zmateněji než předtím.

Zavrávorám, zatímco se snažím vstát, a Ashley mě následuje, až na tu nemotornost. Můj jazyk se pokusí zformulovat slova, ale bez úspěchu. Mám příliš práce s tím, abych neumřela podruhé ze šoku, že se na mě dívá; mluví se mnou; vidí mě.

Ve tváři se jí objeví poznání a její ústa se doširoka otevřou. S její pusou a mýma očima tvoříme parádní pár. "Panebože," řekne rychle.

Já mohu pouze přikývnout na souhlas, zatímco na ni zírám, líbí se mi, jak ze mě nemůže spustit oči. Ani nemrkla. "Řekni něco," téměř přikazuje.

Dám si ruce do kapes. "Ahoj."

Teď vypadají její oči, že jí vypadnou z důlků. "Panebože."

"To už jsi říkala," usměji se.

Očima mi rychle přejede přes tvář a pak se vrátí k mým očím. "Ty jsi, ehm..." Zavrtí hlavou, předpokládám, že z ohromení.

"Jo," odvětím, ačkoli nemám ponětí, co chtěla říct. Jsem ráda, že mohu mluvit.

"Chci říct, že jsi... můj ty Bože," dokončí větu.

Usměji se nad jejím opakováním toho výrazu. "Ne tak docela."

"Proč tě teď vidím?" zeptá se.

"Nevím," odpovím upřímně. Měla jsem na tohle místo pomyslet dříve. Lidé říkají, že mě tu občas vidí. Měla jsem si dát dvě a dvě dohromady. Její rychlé dýchání je nápadné a já sklopím zrak ke svým botám.

"Ne. Dívej se na mě," slyším Ashley říct téměř zoufale.

Vyplním její žádost a pohlédnu jí do plných očí. "Neplač," řeknu tiše.

"Panebože," zašeptá znovu. Vypadá, že omdlí.

"Chceš se vrátit do domu?"

"Nevím. Co když se pohneme a já tě už neuvidím?"

"Půjdeme pomalu. Jakmile se něco změní, zastavíme se. Ano?" řeknu jemně.

Ráda bych si promluvila až v domě, protože pokud by se někdo díval z okna, viděl by Ashley mluvit samu se sebou. Už se chystám otázku zopakovat, když pomalu přikývne, oči stále na mně. Neustoupí, když udělám krok k ní. "Pojď." Kývnu opačným směrem. "Pojďme domů."

Nesměji se, když cestou domů málem vrazí po pouliční lampy. Téměř ode mě neodvrací zrak.

Beru to jako dobré znamení.

12 - Mrtvá nebo živá

Ještě nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by ze mě nemohl spustit oči. Nejsem hloupá, vím, že jsi mě lidé prohlíželi, ale to nebylo nic ve srovnáním s tím, jak na mě posledních deset minut zírala Ashley. Vypadá, jako by se bála, že mrkne a já zmizím.

Nevadí mi, že se na mě dívá. Ve skutečnosti kdyby na světě existovalo místo co nejdále od "vadí", byla bych na tom místě. Před chvílí se najednou zastavila, bála se, že opět mizím. Nikam jsem nemizela; Ashley byla pod pouliční lampou a já ne.

Ashley otevře hlavní dveře a pokyne mi, abych šla první. Ráda jí vyhovím a její oči mě propalují, i když jsem k ní otočená zády. Cítím se jako na prvním rande: nemám tušení, co dělat nebo říkat, aniž bych zněla jako idiot. Když se otočím, Ashley zabouchne dveře nohou, její oči mě ani na vteřinu neopouštějí.

"Jsi v pořádku?" zeptám se jí.

Necítím se nepříjemně, když její oči prozkoumávají mou tvář. "Jo," zašeptá.

"Chceš si promluvit tady dole, nebo nahoře?"

"Měly bychom jít nahoru, rodiče se asi brzy vrátí," řekne.

Přikývnu na souhlas a dívám se, jak Ashley vytáhne z kapsy svůj mobil. Musela ho mít nastavený na vibrace, protože hned odpovídá. "Čau." Její oči stále spočívají na mých. "Hm." Usměji se na ni a ona mi úsměv oplatí. "Dneska nemůžu." Slyším mužský hlas - Toma - jak se jí ptá, proč sakra ne. "Musím vidět někoho důležitějšího." Ashley se nerozloučí. Jen telefon zaklapne a vrátí ho do kapsy.

"Měla bys jít nahoru. Já tam budu za vteřinku," slíbím.

Zavrtí hlavou. "Ne, ty jdi první. Já půjdu za tebou."

"Pokud mě pořád vidíš, tak myslím, že to bude v pořádku. Nejspíš se nemáš čeho bát."

"Prosím. Jenom pro jistotu."

S tím se nemohu přít.

Když vejdeme do pokoje, zarazím se, než se posadím na postel, a obrátím se k Ashley, která jde za mnou. Mám její plnou pozornost. "Můžu se posadit?" kývnu směrem k posteli.

"Nemusíš se ptát."

Posadím se na kraj postele, kterou jsem ráno ustlala, a stisknu si zuby spodní ret. Stále jsem nejistá. Když se všimnu, že Ashley pořád nehybně stojí ve dveřích, věnuji jí plachý úsměv a začnu se rozhlížet po pokoji. Spíše cítím, než vidím, že se na mě usmívá.

"Nekoušu, posaď se," řeknu.

Teď je na řadě Ashley, aby působila nejistě, zatímco kráčí k posteli. Posunu se a opřu se o záhlaví postele, zatímco se Ashley posadí blízko čela postele, očima sleduje, jak si rukou projedu vlasy. Trochu mi to připomíná můj první a jediný polibek s klukem, až na to, že se na mě Ashley ještě nevrhla. Jakmile jsem se posadila na jeho postel, skočil na mě.

Když o tom přemýšlím, tahle situace se vůbec nepodobá mému prvního polibku s klukem. "Soutěžíme v zírání?" zeptám se mile. "Protože já nemusím mrkat. Nandala bych ti to."

Ashley zavrtí hlavou, a pokud se nepletu, vypadá trochu nervózně. "Promiň. Já... tohle je síla."

"Já vím, to nic," uklidním ji. "Promiň, že prošvihneš rande s Terrym," řeknu vteřinu poté a lžu, jako když tiskne.

"S Tomem," opraví mě. "A to nevadí. Kdybych si měla vybrat, s kým bych tu radši seděla, on by to určitě nebyl," dokončí s dlouhým nevyrovnaným nádechem.

Usměji se na ni a nic neříkám, když její oči krátce spočinou na mých rtech, nejsem si jistá, jestli to není jen mé zbožné přání.

"Spencer?"

"Hmm?"

"Srdce mi tluče dost rychle," prohlásí.

Chápavě přikývnu. "Mé by taky tlouklo, kdyby, však víš..."

V odpověď se mi dostane přikývnutí. "Myslím fakt rychle. Jako bych právě uběhla patnáctistovku."

"Jsi v pořádku?"

"Jsem úplně, ale úplně v pořádku."

Uchechtnu se, protože je roztomilá. "No, to jsem moc, ale moc ráda."

Ashley se zhluboka nadechne a pomalu vydechne. "Nemůžu uvěřit, že jsi tu a že tě vidím."

"Já taky ne." Nesměle si dám ruku na tvář. "Nevypadám moc strašně, že ne?"

Krátce se zamračí. "Ehm, ne. Nevypadáš vůbec strašně." V její tónu je patrné škádlení ohledně mé nesmělosti.

"Fakt?" zeptám se potěšeně.

"Určitě."

"To je fajn." Usměji se jako idiot a sklopím zrak do klína, zatímco si dávám za ucho své blonďaté vlasy, které mi neustále padají před oči. "Nechceš se mě na něco zeptat?"

"Jsi v pořádku?" zeptá se a zní jako malá holka. "Nebolí tě nic, že ne?"

"Jsem v pořádku."

Ashley si mě pozorně prohlíží. "Vypadáš normálně," řekne tiše. "Nevypadáš jako..."

"Vážně?" ukáži na její nezvykle bledou tvář. "Protože ty vypadáš, jako bys viděla ducha." Usměji se na ni, jako by ten vtip nebyl trapný.

Stejně se mi od ní dostane krátkého zasmání. "Takové věci neříkej."

"Dobře," souhlasím.

"Je to zvláštní," prohlásí Ashley a přisedne si trochu blíže. "Měla jsem připravené, co řeknu, kdybych tě někdy spatřila, a teď, když se to stalo, si z toho vůbec nic nepamatuju."

"To nevadí," ujistím ji. "Už tě nemůžu děsit." Při tom uvědomění našpulím rty. Líbilo se mi, když se kvůli mně zakuckala. Jsem fakt zlá.

"Děsíš mě právě teď."

"Proč?"

Sice pokrčí rameny, ale já mám tušení, že to ví. Vteřinu se dívám, jak sklápí zrak ke svým rukám, a pak se zeptám: "Chceš, abych odešla?"

Její hlava vystřelí nahoru. "Ne," pronese pevně. "Ne, nechci. Zůstaň tady."

"Jsi si jistá? Protože mě to vadit nebude." Začnu vstávat, chci ji nechat hodinu nebo dvě o samotě, aby si mohla zvyknout na to, že tu doslova jsem.

Ashley se ke mně nakloní a zvedne ruku, aby mi zabránila v dalším pohybu. "Ne," zavrtí hlavou. "Chci říct, že ano, jsem si jistá. Nikam nechoď, ano? Zůstaň, kde jsi."

Vrátím se na své předchozí místo a sleduji, jak mě sleduje. "Nemusíš se bát," řeknu s ohledem na její pomalé hluboké dýchání.

"Tohle je neuvěřitelné."

"To je slabé slovo."

"Jo," souhlasí.

Po chvíli ticha po ní hodím polštářek. "Povídej něco."

Začne si hrát si s rohem polštářku a zůstane vážná. "Můžu se tě na něco zeptat?"

"Můžeš se mě zeptat, na co chceš."

"Kdy jsi to poznala?"

Na chvíli sešpulím rty. "Ehm, myslím, že jsem to poznala, když jsem začala být nezdravě posedlá růžovou Power Rangerkou. Jsem jedno velké klišé." Usměji se.

Nečekala jsem, že se Ashley uchechtne, ale ráda se k ní připojuji. Její smích je nakažlivý. "Ne. Já, ehm, myslela jsem, kdy jsi poznala, že jsi... však víš."

"Och." Zavrtím hlavou a v duchu se prokleji. "Já, ehm, viděla jsem noviny," řeknu pomalu. "A nikdo na mě nemluvil."

"Ale ne...," začne.

"Co ne?" podporuji ji jemně.

Ashley se vyhne mým očím. "Nebolelo to, že ne?"

Z té nehody si toho moc nepamatuji, ale pamatuji si, že to bolelo. Bolelo to tak moc, že jsem ani nedokázala křičet. Dávám Ashley odpověď, o které jsem přesvědčená, že ji chce slyšet. "Ne, nebolelo to." Poprvé od toho setkání na ulici zavře oči a ztěžka polkne. Ví, že lžu. "Bylo to jenom na malou chvíli," vyhrknu ve snaze, aby jí pravda tolik nebolela. Zemřela jsem téměř okamžitě.

Náklaďák narazil do boku auta. Spatřila jsem ho zlomek vteřiny před nárazem. Byl červený. Vzpomínám si na náraz, na velkou bolest v levé ruce a rameni, na zvuk tříštícího se skla, na kovový zvuk, když se naše auto převrátilo, a na zvuk skřípějících brzd. Vzpomínám si, že jsme se jen chtěli dostat domů.

"Ne," začne, oči má pořád zavřené a vrtí hlavou. "Neříkej nic dalšího. Ještě to nemůžu slyšet."

Tiše její žádosti vyhovím.

Její oči se znovu otevřou a o vteřinu později visí na mých. Téměř si přeji, aby nevisely. Jsou tak smutné. "Jsi ten nejhodnější člověk, kterého jsem kdy poznala."

"I když se kvůli mně zakuckáváš vločkami?"

"I tak," potvrdí. "Omlouvám se za to předtím. Nechtěla jsem tě naštvat a přinutit tě odejít. Mám ve zvyku dřív mluvit než přemýšlet."

Kdyby mě Ashley nenaštvala a nepřinutila odejít z domu, neseděly bychom tu a nedívaly se na sebe a necítila bych se poprvé za poslední rok, jako bych znovu žila. "Měla bych ti poděkovat. Kdybys to neudělala, nebyly bychom tu."

"Asi jo," zamumlá, zdá se, že ji trápí něco jiného.

"Je všechno-"

"Moc bych se tě chtěla dotknout," přeruší mě a přisune se blíže ke mně. "Ale nechci ti ublížit."

Radši bych to zkusila a nechala si ublížit, než to nezkusila vůbec. Natáhnu obě ruce a Ashley se přisune ještě blíže, v očích mi pátrá po souhlasu, aby mohla přiblížit své ruce k mým, který jí okamžitě dávám.

"Jakmile to bude bolet, řekni a já přestanu. Slibuju."

"Jasně." Nespouštím zrak z našich rukou, které se k sobě na posteli přibližují. Myslím, že bych udělala cokoli, abych cítila její ruce na své pokožce. Mezi našimi pokožkami už není moc prostoru a já se snažím, abych na sobě nedala znát, že to bolí.

Ashley to ale přesto pozná a její ruce se okamžitě odtáhnou. "Omlouvám se."

"To nic," odvětím, ale z tónu mého hlasu je znát, že jsem zklamaná.

"Něco vymyslíme, ano? Nenapadlo by mě, že tě budu moct vidět, ale přece vidím, jaký odstín modré mají tvé oči."

"Líbí se ti?" zeptám se, potřebuji nakopnout ego.

Roztomile se usměje. "Moc."

Poškrábu se zezadu na krku a snažím se moc neusmívat. "Fajn."

Ashley se protáhne a vydá hluboký zvuk, který značí, že se jí nesedí pohodlně, tak se odsunu a poklepu na místo vedle mě, pak narovnám polštář na matraci a lehnu si. Ashley se natáhne vedle mě a napodobí moji pozici čelem ke mně, pak naslepo sáhne za sebe a rozsvítí lampičku u postele. Už se setmělo a já přemýšlím o dni, který jsem s ní strávila. "Neměla jsi oběd. Měly bychom ti sehnat něco k večeři."

"To počká," odmítne.

"Ty nemáš hlad? Udělám ti palačinky, jestli chceš." Trochu se pohnu.

"Ne, nikam nechoď," řekne Ashley jemně, zatímco její pronikavé oči hledí do mých. "Chci se na tebe dívat."

Ashley nakonec večeři neměla, ale ani jednou si nepostěžovala. Vypadala odhodlaná vrýt si mou tvář do paměti. Poté už jsme moc nemluvily, až na to, že jsem jí slíbila, že tam budu, až se probudí. Slíbila jsem to a Ashley mi řekla, že "Mrtvá nebo živá, jsi nádherná."

13 - Domácí štěstí

Hodinu pozoruji Ashley, jak spí. Je to poprvé, co si pamatuji, kdy leží čelem ke mně. Nespím, takže jsem si zvykla na její podvědomé návyky. Během deseti až patnácti minut se přetočí na mou stranu postele a bude spát zhruba hodinu na břiše. Pak si obrátí polštář studenou stranou nahoru, přeloží ho a otočí se na záda, ruku kolem hlavy. Vážné spí v nepohodlně vypadajících polohách.

Něco se jí zdá. Opakovaně vidím, jak se usmívá. Zajímalo by mě, co se jí zdá.

Jednou, když tu přespával bratranec Luke, rozhodl se Glen, že bychom měli všichni spát dole, protože tak bude jednodušší vyplenit o půlnoci ledničku, aniž bychom vzbudili rodiče. Bylo mi jedenáct a nevydržela jsem být do půlnoci vzhůru, protože mě nudili už v půl jedenácté. Usnula jsem zakrátko poté. Vzbudila jsem se v jednu v noci a ti dva se mi smáli, protože jsem spala s rukama složenýma na hrudi jako upír. Stala se z toho jedna z těch ‘vzpomínáš si když’ historek, kterou mi opakovaně předhazovali, aby mě uvedli do rozpaků.

Byl to malý gauč, to je má výmluva.

Ashley se každou chvíli otočí, tak se ještě naposledy podívám na její tvář a pak se posadím a vstanu z postele. Moje provizorní lůžko pod oknem je stále rozestlané ze včerejška. Obvykle ho uklízím pro případ, že by sem přišel jeden z jejích rodičů a spatřil lůžko navíc. Určitě by se začali vyptávat. Neporušuji svůj slib, jsem pořád v pokoji.

"Co to děláš?" zeptá se mě Ashley pomalým hlasem, náhle probuzená.

Otočím se a zašeptám: "Lehnu si tady. Spi dál."

Znovu zavře oči, když, jak předpokládám, zjistí, že jsem pro ni stále viditelná, a zamumlá něco, co zní jako: "Vrať se sem."

"V tuhle noční dobu se hodně hýbeš. Budu na podlaze. Neodejdu."

V odpověď přitáhne zpět přikrývku, na které jsem ležela.

"Pořádně se nevyspíš, když zůstaneš celou noc v jedné poloze," snažím se ji přesvědčit, nechci, aby byla ráno rozbolavěná.

Natáhne ruku k místu vedle sebe a poklepe na něj ospalou dlaní, oči má nadále zavřené.

"Ashley," usměji se. Je tvrdohlavá i v polospánku.

"Líp se mi spí, když jsi u mě," prohlásí.

To prohlášení vymaže mou rozhodnou a pravděpodobně tvrdohlavou poznámku a opatrně se vracím do postele. Téměř cítím teplo jejího těla. Je to příjemné. Přehodí přes mě přikrývku a trochu se ode mě odsune, předpokládám, že dbá na to, aby se neopakoval dřívější incident. Pořád je čelem ke mně. "Proč?" musím se zeptat.

"Cítím se s tebou v bezpečí," odpoví tiše a já přemýšlím, jestli to myslí vážně, nebo jen mluví ze spánku.

Jelikož má zavřené oči, nemůže vidět můj úsměv, který hrozí, že mi rozštěpí tvář. "Spi dál. Ráno tu budu."

"Dobrou, Spence," zašeptá a dech se jí po pár dalším vteřinách vyrovná.

"Sladké sny."

Ashley tohle ráno dělá v kuchyni pořádný rámus. Snaží si udělat k snídani palačinky. Požádala mě, abych je udělala, ale já jí odvětila, že to musí nejdříve alespoň zkusit. Kromě toho jsem chtěla vidět, jak jí bude slušet zástěra. Sluší jí, pokud vás to zajímá. Nechápu, jak může jeden člověk nadělat takový nepořádek při dělání něčeho tak prostého, jako jsou palačinky. Otočí se s obracečkou v ruce, přes červenou zástěru má bílou šmouhu od mouky. "Jak to, že nejsi ráno rozcuchaná?"

Pohlédnu na její vrabčí hnízdo a zasměji se.

"Je to moje jediná vada, mlč," odvětí s úsměvem a pak se zase otočí, aby se věnovala svým nedodělaným palačinkám.

Tohle ráno mám náladu podívat se, jestli dávají Toma a Jerryho, a v tichosti se vytratím do obývacího pokoje, ale než mám šanci zvednout ovládání, Ashley znepokojeně zvolá mé jméno. Pospíším si zpátky do kuchyně. "Co se stalo?" zeptám se s pohledem na její vykulené oči, pátrám očima na jejích rukách po známkách krve nebo spáleniny. Nic takového nevidím.

"Já... nic." Zhluboka si oddechne. "Bože, nemůžeš odcházet z místnosti, aniž bys mi to předtím řekla. Myslela, že jsi udělala puf."

Snažím se neusmát nad tím posledním slovem. "Neudělala jsem puf, Ashley."

"Jo, no..." zamává kolem sebe obracečkou a nakonec ukáže ke stolu. "Posaď se támhle, kde na tebe uvidím."

"Dobře," řeknu pomalu a skrývám své pobavení.

Po pár minutách se ke mně obrátí s nešťastným výrazem ve tváři. "Spencer, ty palačinky nevypadají jako palačinky."

Zatímco mi hlava spočívá na složeným rukách, zavřu oči a vzpomenu si, jak mě otec učil dělat palačinky, když mi byl deset. Vzpomínám si, jak pokaždé, když se mi nepovedly, se jen usmál se svýma vlídnýma očima a řekl, ať to zkusím znovu.

"Zkus to znovu."

"Zkusila jsem, žádná změna. Jsi na řadě."

Krátce poté do sebe Ashley láduje hromadu palačinek. A když říkám "láduje", myslím tím, že se mezi sousty ani nenadechuje. "Takhle se brzy udusíš." Její tlumené odpovědi nerozumím. "Co?" zasměji se, přesto pobavená.

Obrátí oči v sloup a spolkne sousto. "Říkala jsem, že jsou moc dobré."

"Já vím, že ano," odvětím samolibě.

"Chceš taky?" napíchne kus palačinky na vidličku, zvedne ji a dá ji přede mě.

"Ne, děkuju."

V očích má šibalské ohýnky a vidlička se ještě více přiblíží. "No tak, otevři ji pro mě."

Unikne mi zasmání. "Ashley, to bylo chlípné."

Najednou vypadá, že si spolkla jazyk. "Spence!"

Nejím jídlo, už jsem jí to říkala. "Udělala jsem je pro tebe, tak si je sněz."

Ashley pokrčí rameny a strčí si vidličku do pusy, chvíli na to roztomile přežvykuje. Usměji se, když spatřím, že se červená.

"Přestaň na mě zírat," žádá a zčervená ještě více.

Zavrtím hlavou a odvrátím pohled. Pořád se usmívám.

Ashley leží na podlaze v obývacím pokoji. Mám na ni dokonalý výhled ze své pozice v leže na gauči. Hlavně proto, že se na mě dívá stejně upřeně. Ze zírání jí vytrhe zapípání mobilu. Šáhne pro něj do kapsy, rychle ho rozevře a nasadí nevraživý výraz.

"Kdo to byl?" zeptám se.

"Drahá máti," řekne, zatímco si sedá. "Pojď, musíme jít nakoupit jídlo."

Pozvednu obočí. "Tvoje matka ti napsala, že máš s sebou vzít na nákupy Spencer?"

"Hmm." Jemně kopne do gauče. "No tak, nenechám tě tu. Vstávej."

Vzhlédnu k ní. "Proč nechodíš do školy?"

Ashley mi pohlédne do očí. "Odmaturovala jsem," řekne prostě a znovu kopne do gauče. "Vstávej."

Jsem v šoku. "Páni. Vážně? Už?"

Přikývne. "Minulý školní rok."

"Páni", zopakuji.

Lehkým tónem řekne: "Ano, krásná a chytrá. Teď už pojď. Vyskoč."

"Proč musíme jít hned? Radši bych šla později," odvětím a protáhnu si ruce za hlavou nad opěradlem gauče.

Začíná vypadat značně netrpělivě a já si to užívám mnohem více, než by člověk měl. "Protože čím později půjdeme, tím víc lidí tam bude, a já nakupování v tuhle roční dobu nesnáším," odvětí s důrazem na poslední slově.

Konečně se posadím. "Budeš se držet pravidel, jasné?"

"Pravidel pro nákup potravin? Jako žádné nezdravé jídlo?"

"Ne," zavrtím hlavou, zvednu ruku a odpočítám na prstech pravidla: "Žádné nápadné mluvení ke vzduchu vedle tebe, žádné hlasité otázky, žádné usmívání, žádné-"

Tam mě zarazí. "Nechceš přinést papír, abys je sepsala?"

"Myslím to vážně. Strávíš Vánoce v blázinci, když tě někdo uvidí."

"Ale proklouzla bys tam za mnou, že jo?" zeptá se starostlivě s jemně nakloněnou hlavou.

Chvíli o tom přemýšlím a podvědomě napodobím její postoj. "Jo, proklouzla, ale o to nejde."

"Dobře, dobře. Dám si pozor," ujistí mě.

"To se mi moc neulevilo," poznamenám, zatímco vstávám a dívám se, jak si Ashley obléká silný kabát.

Dlouhou chvíli drží nepřetržitý oční kontakt. "Co si myslím?"

To je naprosto zřejmé. "Chceš, abych zmlkla," snadno odpovím a vydám se ke dveřím. "Vidíš? Pokud to takhle bude i v obchodě, bude to v pořádku."

"Chceš si vzít zpátky taxík?" zeptám se po deseti minutách naší výpravy, zatímco kráčím vedle ní.

"Jasně," odvětí bezděčně, zatímco si prohlíží domy, které míjíme. Domy, které jsou mnohem hezčí než dům, ve kterém jsem vyrůstala, ale stejně bych ho za ně nevyměnila. Ty domy v sobě nechovají mé nejvzácnější vzpomínky. V těch domech není Ashley.

Rozhlédnu se, abych se přesvědčila, že za námi nikdo nejde. "Takže ty nemáš řidičák?" zeptám se.

"Ne, mám. Jenom nemám momentálně auto."

Zamračím se. "Jak to?"

Neurčitě pokrčí rameny. "Máma přišla ve firmě o důležitého klienta a tvrdila, že potřebujeme peníze, tak ho prodala."

"To je na nic," poznamenám.

"Jo, to je," odvětí a zní téměř duchem nepřítomně. "Určitě ti není zima?"

"Určitě."

Jakmile vejdeme do přeplněného obchodu, Ashley hlasitě zasténá nad množstvím lidí a plačících dětí, které už od vchodu vidíme a slyšíme. "Pojď, ať to máme za sebou. Časem to bude jenom horší," snažím se jí domluvit.

Ashley vypadá velmi nespokojeně. "Nemůžeš tam jít beze mě?"

"Pššt!" hlesnu a pohlédnu na paní, která věnuje Ashley zvláštní pohled. Ashley se na ni široce usměje a žena se zavrtěním hlavou pokračuje v chůzi.

"Mimika, používej ji," řeknu jí.

Hravě vykulí oči a já se zasměji a pak ukáži k vozíkům. Konec konců ty potraviny se samy nenakoupí. Ashley vystrčí spodní ret.

Se mnou to nic neudělá. "To nebudu fungovat."

Pomalu se vleče k vozíkům a po chvíli se vrátí a tlačí vozík vedle mě. Poškrábe se rukou pod nosem. "Chceš si sednout do vozíku?"

"Ashley," napomenu ji, ale široce se usmívám.

Znovu se poškrábe pod nosem. "Takhle si mě nikdo nevšimne."

"Ano, ale uslyší tě." Odmlčím se a pohlédnu na ni. "A vypadáš směšně," zasměji se na ni srdečně.

"Tak půjdeme," řekne zlehka.

Jeden malý chlapec pohlédne vedle Ashley a zamračí se na místo, kde mám nohy. "Působíš jako blázen, když mluvíš sama se sebou," pronesu monotónně.

O dvacet minut později zahneme do další uličky a Ashley si povzdechne a protře si ramena kvůli tlačení těžkého vozíku po obchodě. "Nudím se," oznámí. Opět. "A zapomněla jsem, jestli potřebujeme mlíko."

Starší muž natahující se přes náš vozík pro krabici mléka se zarazí a pohlédne na Ashley, ještě než se zamračí, mi krátce pohlédne na prsa. To nic, neberu si to osobně. "S kým to mluvíš?" zeptá se s jemným uchechtnutím.

Ashley ztěžka polkne, zatímco já popojdu dopředu a postavím se vedle toho staršího muže. Rychle k němu otočím tvář. "Mluví se mnou."

"Ehm, já?" zeptá se Ashley a ukáže na sebe prstem.

Otevře ústa, aby promluvil, když Ashleyiny oči najdou mé a já si poklepu na ucho. Není moc zkušená, co se zakrývání hovorů s přátelským duchem týče. Kdo by si to pomyslel?

"Vydržte," řekne tomu muže spěšně, oddalujíc rozhovor, a zvedne ruku k vlasům, které jí zakrývají ucho. "Co jsi říkala, Spencer?" zeptá se, přehrávající předstírání telefonního hovoru přes bluetooth.

"Nejsi moc dobrá herečka," řeknu neomaleně.

"Jo, ne, jasně. To mlíko ti určitě zkyslo."

Otočím se a usměji se. "Dělej a rozluč se."

Díkybohu jsme ten nákup potravin zvládly, aniž by Ashley odvezli do ústavu. Ačkoli ji málem vyvedli kvůli incidentu zahrnujícímu starou paní a nedostatek koordinace. Prohnala se kolem rohu příliš rychle a málem mě srazila vozíkem. Ashley z toho neměla radost a následně ani ochranka.

Praští sebou na křeslo v obývacím pokoji. "Už nikdy nakupovat nepůjdu."

Usměji se nad jejím teatrálním tónem. "Ale půjdeš. Přiznej to, byla to sranda."

Přikývne s pohledem ke stropu. "Pro někoho, kdo se s tím nákupem nemusel tahat, určitě."

To mě přinutí k úsměvu. Glen mi totéž řekl, když jsem si zlomila tři prsty a nemohla mu pomoct, protože v druhé ruce jsem držela kabelku. "Připomínáš mi Glena."

"Kdo je to?"

"Můj bratr."

Posadí se, aby na mě pohlédla, a ve tváři má vážný výraz. "Och. Je, ehm...?" zeptá se koktavě. O mé rodině jsme ještě nikdy nemluvily, ale Ashley není hloupá. Musí vědět, že kdyby byli naživu, byla bych s nimi a nezůstávala tu měsíce sama.

"Jo," odpovím a na vteřinu odvrátím zrak. Myslím na něj. Myslím na jeho otravně-zábavný úšklebek. Téměř mě to přinutí k úsměvu.

"Nevěděla jsem, že jsi měla bratra," řekne jemně a vytrhne mě ze zamyšlení.

Přikývnu. "Jen toho jednoho. Sestru žádnou."

"Jaké máš příjmení? Bože, nemůžu uvěřit, že jsem se tě ještě nezeptala."

Přemýšlela jsem, kdy se mě na to zeptá. "Carlinová."

"Spencer Carlinová, Spencer Carlinová," zopakuje Ashley. "Hezké jméno."

Nevím, co jiného říct, tak řeknu jen: "Díky."

Ashley se na mě usměje. "Ukliď ten nákup, Spencer Carlinová."

Nakloním hlavu na stranu. "Awww." Dělám, že přemýšlím. "Ne."

Široce otevře ústa. "To mi ani nepomůžeš?"

Po pár minutách Ashleyina prosení a mého odmítání jsem ji zbavila utrpení a pomohla jí uklidit nákup. Byla to zábava házet po ní žužu. Vypadala roztomile, jak ucukla pokaždé, když ji zasáhlo do obličeje. Zněla ještě roztomileji, když mě po zbytek dne oslovovala Spencer Carlinová.

14 - Nelítostné skutečnosti

Poslední přespání u kamarádky jsem absolvovala ve dvanácti. Byla jsem jednou z pěti dívek pozvaných na noc k Erin domů, abychom se přejedly sladkostmi a přepily limonádou. Bylo to jedno z těch nevinných přespání. Jeden z filmů, na které si vzpomínám, že jsme se tu noc dívaly, vystrašil jednu z dívek, Sam, až tak, že prosila, abychom spaly s rozsvěcenými světly. V jejím podání to ale neznělo vystrašeně, spíše jako by jen toužila po pozornosti.

Svůj spacák jsem měla vedla Erin a vedle ní byla Georgina, která byla, tehdy, trochu drsná, ale zároveň jsem chtěla být jako ona. Vždy si žila a chovala se, jak chtěla, bez ohledu na odsuzující názory lidí a je tomu tak do dnes, co mohu soudit z těch příležitostí, kdy ji potkám.

Kolem půl dvanácté, když se zhaslo, jsme dostaly s Erin hihňací záchvat, co děti občas dostávají, George nám řekla, ať sklapneme a neusínáme. Něco chystala.

Uplynulo pět nebo více minut, když potichu vyklouzla ze spacáku a po špičkám přešla pokoj k Sam, díky čemuž jsme se s Erin posadily, abychom měly lepší výhled. V měsíčním světle bylo vidět, že má Sam zavřené oči. Georgina si jí stoupla za hlavu a naklonila se k ní, čímž se dostala blízko k její tváři. Plácla jí přes čelo a hlesla "Baf" nejhlubším hlasem, který jsem kdy u dívky slyšela.

Nevím, co bylo hlasitější: můj smích nebo Samin křik. Následující ráno odešla jako první a nemyslím, že tu noc vůbec spala. Já na druhou stranu spala jako mimino. Muselo to být diabetické koma.

Deka představující mé provizorní lůžko byla složena a vrácena zpátky do skříně. Ashley to zdůvodnila tím, že v prosinci by nikdo neměl spát na zemi u okna. Protestovala jsem, samozřejmě, ale bylo to jako házet hrách na stěnu. Ráda spím vedle Ashley, to musím přiznat. Hezky voní, nechrápe a téměř vůbec nemlaská. A kromě toho je tu bonus v podobě jejího úsměvu, který mi věnuje pokaždé, když se na vteřinu probudí, aby se otočila. Myslím, že si neuvědomuje, že to dělá. Já jí to neříkám.

Neříkám jí, jak se cítím, když na mě hledí. Neříkám jí, jak se díky ní cítím.

Nejsem hloupá. Vím, že je to nebezpečné. Vím, že možnost, že by z toho vzešlo něco víc, nepadá do úvahy, ale nemohu si pomoct; nevidíte, jak se na mě Ashley dívá nebo jak v jejím podání zní mé jméno.

Posledních pět dní vypadala Ashley unaveně a já vím, že je to kvůli mně. Trvá na tom, že si před usnutím musí prohlédnout každé zákoutí mé tváře pro případ, že by ji viděla naposledy. Před pár noci byla vzhůru ještě ve tři ráno a jen se na mě dívala. Dává mi pocit, že jsem krásná, aniž by něco řekla. Když už neudrží otevřené oči, poddá se spánku, ale následující ráno se stejně vzbudí brzy.

Přikrývka jí zakrývá pouze nohy, její trup je odhalený místo toho, aby byl skrytý pod dekou. Látka bílého tílka, ve kterém spí, je také nadzvednutá, takže mám dokonalý výhled na její ploché břicho.

Ashley si v určitou noční dobu zvykla dávat ruku blízko mému polštáři. Vím, že je to podvědomé, a nikdy bych to před ní nezmínila, ale bolí to. Sice ne nesnesitelně, ale není to příjemné. Včera dala ruku na můj polštář a kvůli tomu, že jsem k ní byla čelem, se dostala blízko mého obličeje. Odsunula jsem se do bezpečné vzdálenosti a musela počkat, dokud jí podle všeho nezasvědilo břicho a nedala ruku pryč.

Vstanu z postele a pořádně ji přikryji, protože venku musí být pěkná zima. Vypadá to tam na takový mráz, že bych se vsadila, že kdyby mi pořád tlouklo srdce a šla jsem ven, měla bych pocit, že dýchám oheň. Dávám si pozor, abych se nedotkla její pokožky, když dávám pryč kadeř vlasů částečně jí zakrývající tvář. Odejdu, když se pokusí přivinout k mé ruce.

Odejdu zadními dveřmi a vyjdu na potemnělou ulici, kde jsou okna aut pokrytá námrazou. Je mi líto lidí, kteří musejí vstávat před šestou ráno, aby se uchystali na svůj den. Před rokem nebylo nic horšího než být zároveň unavená a prochladlá. O rok později není nic horšího než nebýt schopna cítit ani jedno.

Všechny stromy vypadají ošklivě a hole. Vše vypadá mrtvé a nepřívětivé. Vždy jsem byla toho názoru, že v zimě existuje přesná hranice mezi tím, kdy vše vypadá hezky a kdy vše vypadá mrtvě a ošklivě. Dnes je jeden z těch špatných dnů.

Byl to špatný den, když jsem poprvé zkoušela nové kolečkové brusle. Praštila jsem sebou na zadek, jakmile jsem opustila bezpečné teritorium našeho trávníku. Toho dne jsem si udělala šest modřin, ale se soumrakem jsem byla schopná bruslit alespoň pět vteřin, než jsem spadla. Byl to pokrok. Neměla jsem moc dobrou rovnováhu.

Vždy je tu hrobové ticho, když sem v tuhle noční dobu přijdu. Příležitostně kolem projede auto, ale je to jen zřídkakdy a nevadí mi to. Posadím se přesně tam, kde vždy sedím, tam, kde mě Ashley poprvé spatřila. Tam, kde jsem já poprvé spatřila ji.

Krátce se zamyslím nad tím, co jí dát k Vánocům a jestli vůbec mohu něco koupit. Nemám peníze a nikdy bych neuvažovala o vědomé krádeži. Jednou mi to v minulosti prošlo, když jsem nevědomky ukradla bonbony, ale nějak pochybuji, že by nechali vyváznout z krádeže v obchodě dospívající dívku, která rozezná správné od špatného.

Sice by mě nemohli dopadnout při činu, nanejvýše bych byl tmavý stín na bezpečnostní kameře, ale mám vtíravé podezření, že by se to nějak dozvěděli moji rodiče. A byli by mnou zklamaní. Ne naštvaní, ne něco, po čemž bych mohla vydechnout úlevou, jakmile bych jim zmizela z dohledu, ale něco, čím bych se trápila dny, možná dokonce týdny. Závisí to na výrazech v jejich tvářích.

A nemusím před nimi stát, abych věděla, jaký výraz by oba měli. Ne, budu muset pro Ashley vymyslet něco jiného.

Trochu se zvedl vítr, ale přesto zaslechnu vzdálený zvuk přibližujících se kroků. Otočím se za nimi a vidím, že ke mně běží Ashley. Nedokáži říct, jestli je naštvaná, nebo si jen dělá starosti. Pravděpodobně obojí. Když ke mně doběhne, trochu popadá dech. Musí být mráz, protože vidím, jak jí z pusy stoupá pára. "Jsi v pořádku?" jsou první slova, která vyjdou z jejích úst. Díky jejímu teplému dechu v mrazivém vzduchu to vypadá, jako by kouřila.

"Jo," trochu poupravím pravdu. Nejsem si jistá, jestli ji dnes zvládnu.

"Proč jsi odešla? Vzbudila jsem se a neviděla tě, ale neodpovídala jsi mi a já věděla, že budeš tady."

"Ashley." Zavrtím hlavou a pohlédnu stranou.

"Pojďme domů. Jestli ses nudila, měla jsi mě vzbudit nebo něco."

"Přestaň," řeknu nejklidněji, jak dokáži.

Začne si rozepínat černý kabát. "Mrze, Spencer. Vezmi si ho," řekne s pohledem na knoflíky.

"Co ode mě čekáš?" zeptám se konečně a dávám tím hlasitou podobu myšlenkám, které mě už nějakou dobu trápily.

V Ashleyině tváři se zračí zmatek. "Co?" zeptá se, zatímco si ze sebe sundavá kabát.

Když na to hledím, začnu být frustrovaná. Ještě více než předtím a jsem si jistá, že se to odrazí v mém hlase. "Nepotřebuju ten kabát, Ashley."

Její tvář potemní. "Bože, proč si ho nikdy nechceš vzít?" Energicky ho strčí přede mě. "Jenom chci, aby ti bylo teplo!"

"Protože jsem mrtvá!" konečně zakřičím. "Jsem mrtvá a nemůžeš mě zahřát, protože to není možný!"

Svých tvrdých slov okamžitě lituji, jakmile ji spatří plakat. Pohlédne na mě ublíženýma očima a pak se otočí a vydá se pryč, ruce po stranách těla zaťaté v pěst.

"Počkej." Popoběhnu za ní. "Omlouvám se. Nechtěla jsem to říct takhle."

Ashley se zastaví a já přejdu před ní, abych jí viděla do očí. Nemluvíme hned, její oči mi zkoumají tvář. "Co ode mě čekáš?" opakuje otázku, kterou jsem jí položila. "Proč jsi na mě začala mluvit?"

"Byla jsem sama a potřebovala jsem někoho. Ty jsi byla jediná, kdo mě slyšel."

Téměř posměšně se ušklíbne. "Není to báječný?"

"Co?" zeptám se.

"Být využitá duchem."

"Já tě nevyužívám, Ashley. Jsem s tebou ráda a ty to víš," řeknu upřímně. Tentokrát já zopakuji otázku, které se předtím vyhnula: "Co ode mě čekáš?"

Zatne čelist a odvrátí ode mě zrak, mírně vrtí hlavou.

Jemně si povzdechnu. "Můžeme spolu jenom mluvit, Ashley. Jasně, teď mě vidíš." Mírně pokrčím rameny. "Ale nikdo jiný mě nevidí. Nemůžeš v tom pokračovat. Nemůžeme v tom pokračovat. Co až se jednou vdáš a budeš mít děti? Nebudou si myslet, že je to trochu zvláštní, když tě uvidí povídat si s... s ničím?"

"Mlč," přikáže ostře a rychle na mě znovu pohlédne. "To nikdy neříkej. Nejsi nic."

"Pro všechny ostatní ano. Nikdo mě nevidí, Ashley. Nechápeš to?"

"A nechápeš to ty?!" vykřikne frustrovaně. "Jsi to jediné, co vidím!" Hruď se jí zvedá hlubokým dýcháním. "A nepřijdu o někoho, kdo se jen musí s pár věcmi vyrovnat, takže se dej dohromady."

"Nejsem to jen já, kdo se musí s něčím vyrovnat, Ashley."

Její hlava se pohne nahoru a dolů. "Dobře. Dobře, to vím. Ale nemůžeš se beze slova vytratit, zvlášť ne uprostřed noci, a nemůžeš mi připomínat, že jsi mrtvá, protože věř, že toho jsem si moc dobře vědomá."

Trochu mi poklesnou ramena a cítím bolest u srdce. "Stejně si o tom musíme promluvit. Takhle jednoduše se to nespraví."

Slzy jí na tváři usychají, ale další se jí formují v očích. "Nemohly bychom se vrátit do postele? Jsem hrozně unavená... teď o tom nemůžu mluvit."

Pohlédnu na její unavenou tvář a souhlasně přikývnu. "Obleč si zpátky ten kabát."

Ashley zvedne kabát a má problém určit, jak správně patří. Zbavím jí utrpení a vezmu jí ho z rukou, nedotýkám se jí, zatímco ho dávám správně. Přesunu se za ní a postavím se blízko, dívám se, jak do něj vklouzává, a všimnu si, že si dává na čas, než ode mě odstoupí.

Když se vrátíme domů a do postele, věnuje ve svému obvyklému rituálu, ale tentokrát nedokáži říct, na co myslí, zatímco mi hledí do očí.