Deka z hvězd

Napsala: WaveGoodbye, Překlad: petrSF

1 - Prolog

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že jsme všichni příbuzní. Že každý člověk, který přišel k nám domů, nebo každý člověk, který nás pozval k sobě domů, každý člověk, který zastavil matku na ulici s nikdy nekončícími otázkami, co dělala od doby, co se jejich cesty skřížily naposledy, že ti všichni jsou součástí jedné velké rodiny. Nevím, jestli to byla jen dětská logika, nebo to bylo něco, co mělo původ ve výchově na malém městě. Vyrostla jsem z toho.

Myslela jsem si, že když mi bude při spánku nějaká končetina koukat přes kraj postele, stáhne mě pod ní znetvořený člověk, který tam žije, a už nikdy nespatřím denní světlo. Z toho jsem bohužel nevyrostla. Rozumově vím, že pod postelí není nic než prach. Za své iracionální strachy vděčím své bujné dětské představivosti.

Lidé mohou být znetvoření tak nenápadně, že si toho ani nemusíte všimnout. Většinou to sahá hluboko pod povrch. Zvrácené myšlenky, neodpustitelné skutky, kterých se účastnili, tajemství, která se snaží skrýt.

Tady se všichni dobře znají. Nikomu nic neunikne. Když má manžel poměr, nezůstane to tajemstvím dlouho. Určitě? Mohla by to být pravda, ale velice pravděpodobně není.

Lidé jsou dobří lháři a lidé si často odmítají připustit pravdu. Zjistila jsem, že většina lidí, které jsem poznala, jsou jen přelud. Existuje alespoň jeden člověk, který o vás ví něco, co byste nechtěli, aby věděl. Časem bych zjistila něco i o vás. Možná náhodou. Možná ne.

Když si lidé myslí, že je neslyšíte, mohou vám nevědomky svěřit svá nejhlubší tajemství nebo tajemství jiných.

Jsem dobrá v udržování tajemství. To, co zaslechnu, proti nikomu nezneužívám. I když s tím nesouhlasím, je to jejich věc, ne má. Myslím, že je důležité udělat si během dne čas pro sebe, nadechnout se a dohonit požadavky života, být sami sebou - ať jste kýmkoli.

Nesoudím lidi. Když se mi někdo nelíbí, tak nejsem ten typ, co z toho dělá vědu. Prostě se s ním nebavím. Nejspíš zním jako pokrytec.

Občas jsem přemýšlela, zda někdy zaslechnu něco, co by můj život navždy změnilo. Nebyla jsem si jistá, zda je to něco, co bych měla přivítat s radostí, nebo něco, čeho bych se měla bát

Lidé neustále hovoří. Obvykle jeden o druhém. Většinou o ničem světoborném.

Kdysi mě zajímalo, zda to dělají, aby se vyhnuli hovoru o sobě: aby neodhalili svá tajemství. Teď už to vím.

Tak jsem zjistila, že byl dům na Kenwood Avenue prodaný. Tentýž dům na Kenwood Avenue, ve kterém prý straší.

Netušila jsem, že je na prodej. Ale nakonec ho koupil pár ve středních letech, který měl dospívající dceru.

Někteří říkali, že se museli přestěhovat, protože jejich dceru vypověděli z Kalifornie; někteří říkali, že nemluví, protože jí nějaký drogový překupník vyřízl jazyk; a pár lidí říkalo, že ji právě ppropustili z nápravného zařízení pro mladistvé. Jeden člověk říkal, že někoho zabila.

Právě tyto zvěsti zaujaly moji pozornost. Skutečnost, že to nikdo nevěděl. Skutečnost, že to všechno bylo jen to: fámy. Nemám ráda informace z druhé ruky. Raději si vše zjišťuji sama. Neděje se to moc často. Obvykle, když se sem lidé přistěhují, tak tu někoho znají, nebo tu už někdy byli. Ale oni ne. Oni byli něco, o čem nikdo nic nevěděl, a to na mě udělalo dojem. Nikdy jsem nečekala, že najdu to, co jsem našla. Nikdy jsem nečekala, že se stane to, co se stalo. Nikdy jsem nečekala, že se budu cítit takto.

Ale měla jsem, protože byste vždy měli čekat nečekané. Vždy čekat, že vás lidé překvapí. Někdy vás nepřekvapí tak, jak chcete, a někdy je budete chtít nenávidět... ale k čemu je dobrá nenávist? Co dokazuje? Nedokazuje nic.

Někdy to musíte zjistit za velkou cenu. Někdy máte štěstí. Věřte lidem takovým, jací jsou, ať jsou kýmkoli. Můj otec mi říkával, že hvězdy na obloze jsou duše zemřelých: že na nás během nejhorších chvil dohlížejí a udržují nás v bezpečí. Přestal mi to říkávat už před dávnou dobou.

Věřila bych všemu, co by mi řekl. Je to chytrý člověk. Člověk, který se narodil pro to být otcem. Já jsem se nenarodila pro to být matkou, ale jsem s tím smířená.

Narodila jsem se, abych byla její. Budu navždy její.

Ale vraťme se na začátek.

2 - Začátek

Nejsem moc velká příznivkyně brzkých rán, ale neopovrhuji jimi. Občas je příjemné ulehnout pozdě a vstát brzy. Můžu vám to dodat pocit, že jste na světě jedni z mála: jste vzhůru, zatímco všichni ostatní spí, existují jen ve snech, nočních můrách. Slyšet zvuky, které svět vyluzuje, dýchat čestvý vzduch, který ještě nebyl poskvrněn, vidět nebe měnit barvu a dívat se, jak hvězdy mizejí ve slunečních svitu.

Říká se, že během REM spánku je člověk téměř paralyzovaný. Takže se ptám: co byste dělali, kdybyste byli uvězněni ve vlastním těle? Kdybyste mohli ovládat své sny, o čem byste snili? Byly by všechny o tomtéž? Zkusili byste ovládat sny někoho jiného? Vykonali byste něco velkého?

Stojím na kraji chodníku, nadzvedám nohu nad asfalt a jemně ji táhnu přes uvolněný kus, líbí se mi ten zvuk.

Na této silnici bývá docela hustý provoz. Často sem chodím, ale někdy zapomínám proč. Vlastně většinou. Lidé říkají, že mě tu občas vídají. Zapomínají se zmínit, že se mnou nikdy nemluví.

Téměř každý den vidím v tutéž dobu tytéž lidi. Nemluví na mě, ale přikyvují mi na pozdrav. Toho si vážím. Vidím zas a znova tatáž auta s týmiž lidmi na týchž sedadlech. Právě přijíždí auto, které jsem ještě nikdy neviděla. Není odsud a ani lidé v něm.

Dívka na zadním sedadle se dívá přímo na mě, přímo mi do očí. Nevypadá, že by si to uvědomovala.

Stěhováci nejsou daleko za nimi. Musí to být ta nová rodina z Kalifornie. Všechny nové rodiny působí zvláštně, když je poprvé spatříte přijet k jejich novému domu naproti vašemu. Moje matka bývala z toho typy lidí, který vám přinese dárek na uvítanou, ale přestala to dělat už dávno. Nezeptala jsem se jí proč. Bojím se odpovědi.

Nohy mě na autopilotu donesou na Kenwood Avenue, to se mi stává často. Stěhováci zaparkují a lidé v černém SUV vystoupí, všichni vypadají unaveně, když vstupují do domu, aby, jak předpokládám, si dopřáli šálek silné černé kávy. Já se nikdy nestěhovala, takže mohu dělat jen to: předpokládat.

V okně hlavní ložnice se objeví tvář překrásné dívky, dívky s identickýma očima jako má její matka. Vypadá, že neví, co si má myslet o obyčejném sousedství. Jednou bych jí mohla říct svůj názor, dívka narozená a vychovaná v obyčejném sousedství k jejím službám. Někdo by mi pro změnu naslouchal.

Už žádné blízké přátele nemám. Myslím, že jsme se odcizili, to se lidem stává denodenně. Nejsem první člověk, kterému se to přihodilo a určitě nebudu poslední. Je to součástí života.

Pan Banks je na cestě pro ranní noviny, podle zvuku, který jeho staré kolo vydává, by člověk soudil, že se musí každou chvíli rozpadnout. Usměje se na mě a přikývne na znamení dobrého rána. Úsměv mu oplatím, zvednu ruku a mávám mu svými štíhlími prsty; tak zase příště.

Je to milý stařík. Nevím, proč si jeho přítomnost uvědomuje jen hrstka lidí.

Dívka v okně se na něj nedívá. Hlavu musí mít plnou myšlenek, které předpokládám, že člověk má, když se přestěhuje do nového státu.

Fáma o jejím vyříznutém jazyku není pravdivá: právě si s ním přejela po rtech. Usměji se lidské hlouposti a odkopnu na uctivou vzdálenost kamínek. Naposledy pohlédnu na osobu, kterou jsem si původně nazvala ‘nová dívka’ a všimnu si, že se její oči zastavily na kamínku, který doputoval doprostřed silnice. Na mě se nepodívá. Asi jsem skrytá ve stínu.

Po té, co láskyplně pohladím černého labradora, z Kenwood Avenue odcházím. Měla bych se podívat po svém bratrovi. Občas bývá na basketbalovém hřišti na Třetí ulici, ale už nějakou dobu jsem ho tam neviděla. Asi je rád sám. Děti se na mě často usmívají. A mně to rovněž vhání na rty úsměv.

Moje stará kamarádka Erin kráčí do školy s kamarádkou, kterou jsem nikdy neměla moc ráda, a žádná z nich o mě ani po pohledem nezavadí. Nenechám si tím zkazit spaní.

Školu jsem mívala ráda. Lidé říkají, že jsem byla hodně oblíbená. To slovo bych nepoužila, ale lidé mě měli rádi. Teď jim moje nepřítomnost ani nestojí za zmínku. Do třídy chodím už jen zřídkakdy, a když tam přijdu, dostane se mi jen mlčení. I od ředitele.

Tyto myšlenky rychly pomíjejí a po zbytek dne mě nohy nesou po místech, na nichž jsem už od dětství byla nesčíslněkrát, všechny vypadají téměř stejně. Lidé působí roboticky, uvěznění v každodenních šablonách.

Jedna věc mě provázela celý den: jak se mi dívala do očí. To jen tak nezapomenu. Vítr mi rozcuchá vlasy a já si pomyslím, že je čas jít domů. Zamířím zpět, nohy kráčejí po téže cestě jako vždy; zpět na Kenwood Avenue.

Vstoupím zadním vchodem a vidím tentýž nábytek a příslušenství jako vždy, až na to, že tentokrát je vše jakoby rozmazané. Je tam teď něco nového, něco neznámého.

Vše se zdá být nějak mimo, ta vůně, ta energie. Ty krabice.

Myslím, že ta nová rodina bydlí v mém domě.

Nová dívka má můj pokoj.

Chci ho zpátky.

3 - Poznání

Cítím se stejně jako každý, komu někdo něco bez dovolení vzal: mám zlost a chci to zpátky. To dané něco má čtyři stěny; čtyři stěny, které udržují mě a mou rodinu v bezpečí. Potřebuji je.

"Co tady děláš?" unikne mi ze rtů, necharekteristicky bezmyšlenkovitě a přidušeně nepřátelsky.

Nová dívka, jejíž jméno stále neznám, je ke mně otočená zády, sedí na podlaze v mém pokoji a otvírá jednu z krabic. Neodpoví mi. Pomyslím si, že je jedna z těch lidí, kterým neustále hraje iPod a musíte jim poklepat na rameno, abyste získali jejich pozornost.

Nechápu, jak může dojít k takovému omylu. Co za lidi se nastěhuje do plně zařízeného domu, dokonaném nádobím od snídaně ve dřezu, které čeká na umytí? Možná jsou slepí.

"Promiň," řeknu trochu hlasitěji než předtím.

Nevypadá, že by si mě byla vědomá, tak čtyřikrát silně a hlasitě zaklepu na otevřené dveře, po čemž prudce vzhlédne. Zvednu ruku. "Ahoj. Jsi v mém pokoji," řeknu trochu pateticky.

Je si vědoma, jak hloupě ta slova znějí, protože se otočí zpátky a pokračuje ve vybalování krabic. Chci jí říct, aby přestala vybalovat, protože tu nezůstane; že je to můj dům. Rty mi ale sevře mlčení. Kdyby tu byla moje matka, věděla by co říct. Když chce, umí být velmi přesvědčivá.

Mohu dokázat, že tu bydlím. Když přistoupíte k rozmazanému toaletnímu stolku, uděláte jeden krok doleva a pokleknete, uvidíte mé jméno a datum posledního malování. Zakrývá je rozmazaná lampa, ale když víte, kde hledat, spatříte je.

V rohu kuchyně by také mohla spatřit můj nesporně se vytrácející a rozmazaný výškový diagram. Poznala by, že tenhle dům patří mně.

Rozhodnu se opustit místo ve dveřích a vstoupit do svého pokoje, jdu přímo k ní. Postavím se za ni, všimnu si jejích do bronzova opálených ramenou. Měla by se je brzy zakrýt. V Ohiu bývá zima, mnohem větší než v Los Angeles.

Vypadá to, že jako první tu byla instalována její postel. Ale ještě na ní nemá povlečení.

Odkašlu si, abych ji nepolekala. Při mnoha příležitostech na mě lidé promluvili, aniž by mě předem varovali, že jsou v místnosti. Nová dívka se rozhlédne po mém pokoji a ze rtů jí unikne nespokojený povzdech. Zkouším to nebrat osobně, ale moc mi to nejde.

"Bože," zamumlá a projede si rukou skrze své dlouhé hnědé kadeře.

Přistoupím k ní blíže. "Ahoj," zašeptám ji u ucha.

Promne si ho, jako by ji svědělo, a já si pomyslím, že by je potřebovala vyčistit. Jsem si jistá, že se v mých rysech musí odrážet můj zmatek. Konec konců se nestává každý den, abyste přišli domů a našli tam nevítané podnájemníky. Možná je to mou maloměstskou povahou, ale odolám pokušení na ni zakřičet. Jak vždy říkával můj otec, násilím se nikdy nic nevyřeší.

Nohy mě donesou k její nedodělané posteli, kde nechám spočinout své tělo na kraji matrace a dívám se, jak přesouvá některé krabice do rohu pokoje, pár jich dává na sebe, aby měla více místa.

Nevypadá šťastně a já pozorně sleduji, jak zavírá oči a ze rtů jí unikne nejistý výdech.

Něco na tom, jak poraženecky vypadá, ve mě vzbuzuje nutkání ji utěšit. "Hele, jestli tu fakt chcete zůstat, deset minut odsud je na prodej jeden pěkný dům. Můžu tě tam vzít," nabídnu se a nechávám nabídku viset ve vzduchu.

Otevře oči a přejede pohledem přes můj koberec smetanové barvy, na kterém skončila spousta večeří, přestože jsem ujišťovala matku, že budu opatrná, přímo k posteli a přes mé tělo. Zamrká a zamračí se na mou klíční kost. Nevím, co jí moje klíční kost kdy udělala.

Možná je na její vkus má kůže moc bledá, ale já moc často opálená nebývám.

I ty krabice vypadají draze. Příliš draze na tento obyčejný pokoj v tomto obyčejném domě v tomto obyčejném sousedství.

"Mami!" zavolá a její tón a výraz odpovídají jejímu zmatení.

Vstanu, plně připravená na rozhovor s její matkou a ochotná přijmout omluvu za vtrhnutí do mého domu a mého osobního prostoru.

"Mami!" znovu zakřičí a otočí hlavu ke dveřím a pak zpátky ke mně.

Její matka se objeví ve dveřích a vypadá podrážděně. Jsem si jistá, že je to jen následek únavy. Umím si představit, že stěhování může být stresující. "Co je, Ashley?”

"Kde jsou ručníky? Chci se osprchovat."

Její matka mlčí, musí přemýšlet. "Myslím, že jsou v obýváku. Až je najdeš, také mi jeden přines."

"Jasně," řekne jí Ashley roztržitě, přičemž mi nevědomky dnes již podruhé pohlédne do očí.

"Ještě něco?"

"Ne."

Sotva zaznamenám, že její matka opustila pokoj, a přejdu to, že mi nevěnovala ani jeden pohled, protože Ashley se na mě dívá.

Ale pak ten okamžik pomine. Odešla z pokoje hledat ručníky.

Moje máma by se měla brzy vrátit z práce. Vím, že tenhle zmatek vyřeší. Přejdu to, že už je to dlouho, co se vrátila z práce domů naposledy. Myslím, že se mi to zdá. Musí to tak být.

"Mami!" slyším Ashley zdola zakřičet. "Nemůžu ty ručníky... zapomeň na to, mám je!"

K uším mi dolehne povzdech její matky a musím se nad tím usmát. V hledání čehokoli jsem bývala hrozná. Třikrát jsem se bezvýsledně podívala do téže skříňky, ale stačilo, aby to zkusila moje matka a bum, horká čokoláda byla za dvě minuty na stole.

Přiblíží se kroky a Ashley projde kolem otevřených dveří do pokoje, vklouzne do koupelny a pak za sebou zavře.

Beru to jako narážku k odchodu. Tohle stejně sama nezvládnu. Prostě počkám venku, až se někdo vrátí domů. Lidé vám spíše naslouchají, když jste trochu starší. Na zdi v předsíni je náš rozmazaný rodinný portrét: je čtyři roky starý a já mám ve tváři výraz čiré nevinnosti. Možná to je důvod, proč mi nikdo nechce naslouchat.

Tiše za sebou zavřu dveře od domu a dojdu na konec příjezdové cesty. Občas ráda sedávám na nízké zídce na kraji trávníku.

Mé oči samovolně zamíří k obloze, jedna hvězda se zdá jasnější než druhá. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy viděla na příjezdové cestě naše rodinné auto, a myslím, že už je to strašně dávno, kdy jsem naposledy viděla svou matku.

Teprve nyní, při pohledu na oblohu, na ty jasné hvězdy, si začínám uvědomovat své místo mezi nimi.

4 - Hovory s živými

Místo, které ještě před pár minutami zaujímal Měsíc, nakonec obsazuje oranžová záře. Myslím, že jsem tu seděla celou noc, ačkoli si nevzpomínám, o čem jsem přemýšlela, jen na neutuchající touhu, kterou jsem se snažila měsíce potlačovat. Měsíce, které trvaly věky. Mám téměř pocit, jako by mi bylo zase pět, běžela jsem příliš rychle, zamotaly se mi nohy, až jsem upadla na zem, a začala hlasitě plakat a okamžitě se dožadovat své matky.

Až na to, že tu nejsou žádné rychlé kroky spěchající, aby mě zvedly, není tu žádné mateřské objetí, díky němuž je vše hned lepší, a nejsou tu žádná konejšivá slova. Je tu jen nesporná a bolestivá ztráta kontaktu a je tu ticho.

Pokaždé, když si pokusím vzpomenout, kdy jsem někoho z nich viděla naposledy, selžu. Myslím, že hluboko uvnitř jsem to věděla už nějakou dobu. Je to téměř, jako když o někom něco léta víte a pak dotyčný konečně sebere odvahu a sám vám to poví: věděli jste to, ale je to něco úplně jiného a neznámého slyšet to nahlas.

Mé myšlenky mě občas ohlušují, přeji si pak častější společnost. Musím brzy najít svou rodinu, svět není nekonečný a nezdá se, že bych měla nějaké časové omezení.

Nevzpomínám si na den, kdy jsem si zvykla existovat bez své rodiny. Nevzpomínám si, kdy se téměř nesnesitelný stesk po nich změnil na pouhý stesk a utěšování sama sebe, že se brzy vrátí domů.

K uším mi dolehne nezaměnitelný zvuk otevírajících se předních dveří, který účinně přeruší proud mých myšlenek a přiměje mě se otočit. Je to Ashley. Přikrčí se, když se dveře ne zrovna jemně zabouchnou, a já si vzpomenu, jak těžké bylo vytratit se nepozorovaně z domu, protože moje matka měla vždy lehké spaní. Já spávala jako zabitá. To neměla být slovní hříčka.

Ta slova jsou náhle cizí a neznámá a přinutí mě zakroutit hlavou. Nemohu být mrtvá. Myslím, že mám jen opravdu špatný, živý sen. Musela jsem si před spaním dát sýr.

Ashley kráčí po čerstvě posekaném trávníku, a kdyby tu byla moje matka, vím, že by jí řekla, aby to nedělala. Její drzá chůze drží mé oči přikované k jejím bokům; tolik, že mi to pár sekund trvá, než zaregistruji, že nyní sedí vedle mě. Jen tam sedí, ani nemá v rukách hrnek kávy, aby si je zahřála. Nevím, proč tu venku je. Ashley mě nevidí, to je bolestně zřejmé, ale vím, že mě včera slyšela klepat na dveře. Možná jen potřebuji praxi.

Odkašlu si a nakloním se k jejímu uchu. "Baf," unikne temně z mých rtů a ve tváři se mi rozhostí nepochybné očekávání.

Natáhne ruku k uchu a zase si ho promne. Všimnu si, že má brýle, a napadne mě, co by udělala, kdybych jí je vzala z hlavy a dala si je na svou. Kdybych byla na jejím místě, byla bych v půlce ulice, jakmile bych ucítila, že mi mizí z hlavy. Prsty nečinně poklepávám po drsných kamenech a snažím se odolat pokušení dotknout se jejích moderně velkých brýlí s černými obroučkami.

Ashley si odkašle a já na nic pohlédnu. Dívá se na místo, kde mám ruku.

Oranžovým přílivem si klestí místo modrá a na ranní obloze se objevují bílá oblaka. Přisunu se k ní blíže a nabídnu jí svou štíhlou ruku. "Ahoj, já jsem Spencer," představím se zdvořile.

Vypadá nezaujatě -- dokonce znuděně. Oči má upřené na ‘Ahoj’, které jsem do zídky vyryla, když mi bylo devět. Prošla jsem obdobím, kdy jsem to slovo psala na všechno. Zajímalo by mě, jestli jsem ho podvědomě psala pro takovéto chvíle: aby se lidé cítili méně osamělí, když to zrovna potřebují.

"Taky ahoj," řekne.

Vím, že nemluví přímo ke mně, ale stejně mi to rozjasní tvář. Jsem si tím jistá.

Dám si jednu nohu na zídku a otočím se, abych na ni pořádně viděla. Mým oceánově modrým očím se naskytne jeden z nejkrásnější pohledů, který kdy viděly. "Nekřič, ano?" řeknu zbytečně a pak zvednu ruku k její tváři.

Její pozornost náhle zaujme auto startující na konci ulice, trhne hlavou doprava a mé prsty tak přijdou do kontaktu s jejími jemnými hnědými vlasy. Nepohnu s nimi, zůstávají na místě, téměř nehybné a stěží se dotýkající.

Ashley přestane auto zajímat a otočí se zpátky. Mé prsty okamžitě nechávají její vlasy být.

Bude to pořád takovéhle? Ptám se v duchu sama sebe. Nikdo živý mě nevidí a ani se mnou nemluví. Takhle mám strávit věčnost? Pateticky se mi chvěje ret a mé prsty tvrdošíjně svírají drsný povrch, na kterém sedím, zatímco se snažím myslet na něco jiného než na tohle. Na cokoli jiného.

Nemůže se to dít.

Přemýšlím, zda by někdo dokázal ve svém životě přesně určit okamžik, kdy poznal, že se jeho život navždy změnil. Přemýšlím, zda už se to Ashley stalo, a přemýšlím, kolik lidí předstírá, že se jim to nikdy nestalo.

Potřebuji něco známého. Potřebuji, aby se na mě usmál pan Banks a potřebuji mu zamávat na pozdrav a být si jistá, že mě vidí. Téměř vždy ho vídám na kole, málokdy někam chodí po svých, a obvykle je na cestě pro ranní noviny a pak se vrací domů k manželce.

Potřebuji, aby mi dal bratr ruku kolem ramen a řekl: "Vzchop se, křehotinko" tak, jak to dokáže říct jen on a zvednout mi tím náladu.

Brzy najdu svou rodinu. Musím. Nebo se třeba probudím.

Ashley a já si najednou povzdechneme a já mám chuť se jí zeptat, proč vzdychá. Je naživu, může dělat všechno, co si zamane. Já nemohu dělat nic. Nic podstatného. Co se mnou teď bude? Ani se nemohu spřátelit s dívkou vedle sebe. V téhle chvíli jsem pro její neuvěřitelně nádherné oči jen prázdný vzduch.

Když se po obvyklé procházce vrátím odpoledne do svého domu, zdá se, že je tam jen Ashley, která mi ráno nevědomky dělala společnost. Má puštěnou televizi a kouká na nějakou epizodu Přátel. Obrátím oči v sloup a posadím se na gauč vedle ní, přičemž mezi námi nechám dostatek volného místa. Dálkové ovládání leží mezi námi a já sleduji, jak se Ashley usmívá nějaké scéně. Pak zmáčknu tlačítko pro změnu kanálu a na obrazovce se objeví pářící se lvi.

Zamračí se a přepne televizi zpět, čemuž se usměji a opět změním kanál a zvýším hlasitost. Nevím, proč to dělám. Kdybych byla sama v novém domě a samy od sebe mi přeskakovaly kanály, byla bych u sousedů, než byste řekli ‘švec’. Glen mi říkával, že musím být silnější. Asi se nemýlil.

Další zamračení v její tváři. "Co to je? Nech toho," řekne téměř bezmyšlenkovitě ovládání a opět přepne kanál.

Usměji se jejímu tónu. "Ne, chci se dívat na sexující lvy."

Nepodívá se na mě a můj úsměv zmizí. Trápení lidí není zábavné donekonečna. Rychle to omrzí. "Prosím, mluv se mnou," požádám Ashley tiše.

Ashley si povzdechne a vypne televizi. Zakloní se, zvedne ruce nad hlavu a protáhne si je, až ji ze rtů unikne spokojené zasténání.

Když jsem si jistá, že se mi nedostane odpovědi, zavírám oči. Chci se hned probudit.

Vstane a dojde ke schodům, které bere po dvou. Čekám, až ji uslyším zavřít dveře od mého pokoje, a pak se zhluboka nadechnu.

Její rodiče jeli nejspíše nakoupit. Jsem si dost jistá, že si lidé před stěhováním nepořizují zásoby. Dojdu na začátek schodů, na tomhle místě jsme museli nesčíslněkrát utírat Glenovy blátivé šlápoty.

Nikdy jsem nikoho nenapodobovala, ale udělám výjimku, jen pro tentokrát. "Ashley, pojď nám pomoct vyložit nákup!" zakřičím, doufám, dobrou napodobeninou hlasu její matky.

Čekám na odpověď, která nepřichází. "Ashley, jsme zpátky!” Slyším mrtvolné ticho a zavírám oči, cítím, že na mě začíná přicházet zlost. "Ashley!" znovu zakřičím, mnohem hlasitě než předtím.

"Co?!" slyším ji tlumeně zakřičet zpoza dveří svého pokoje.

Je to jen jedno slovo.

Trvá jen vteřinu ho vyslovit.

Je to vše, co potřebuji.

5 - Setkání s rodiči

Není to zvláštní, jak se vaše oči dokáží na něco pořád dokola dívat a stejně vám unikne nějaký podstatný detail? Něco, čeho byste si měli všimnout okamžitě a rozlousknout to zrovna tak rychle.

Na zubní vílu jsem přestala věřit, když jsem si jednoho dne hrdě vykračovala s mezerou mezi zuby, nadšená se oddala snům, abych mohla ráno najít pod polštářem peníze a utratit je za sladkosti, které by urychlily příjem peněž za další vypadlý zub.

Když jsem se vzbudila, měla jsem pod polštářem čtyři čtvrťáky. Celý dolar na cokoli, po čem mé srdce zatoužilo. Říct, že jsem byla šťastná, by bylo podcenění mého sedmiletého já. Můj bezzubý úsměv mi z tváře rychle zmizel, když jsem zjistila, že i Glen dostal celý dolar. Nevěřím na náhody. Ne, to byla určitě práce mých spolčených rodičů.

Dlouho jsem byla zahořklá. Trvalo minimálně dvě hodiny, než jsem to přešla a spláchla dolarovou bolest a zradu velkým balíčkem karamel. Řekla bych, že zvýšenou hladinu cukru jsem měla minimálně týden.

Jedna z mých oblíbených vánočních vzpomínek se týká roku, kdy mi bylo asi tak sedm. Vzbudila jsem rodiče v půl sedmé ráno a oni mi řekli, ať se vrátím do postele a vzbudím je za deset minut, tak jsem přesně to udělala. Seděla jsem na posteli a představovala si dárky, co mi Santa přinesl. Když jsem si byla jistá, že už deset minut uplynulo, znovu jsem je vzbudila a usmála jsem se, když jsem spatřila unavené rysy své matky.

Glena jsme dokázali vzbudit až po dalších deseti minutách. Nechtěl vstát z postele a já nechápala proč. Pro lásku Boží, byly Vánoce, na Vánoce se nespí; od toho je Nový rok.

Dolů chodil vždy první a já hned za ním. Nevím, kdo chodil první z rodičů a bylo mi to tehdy úplně jedno, starala jsem se jen o to, jaké materiální statky mi Santa nadělil za to, že jsem byla skoro celý rok taková hodná holčička.

Pořád si pamatuji na zvuk, který unikl z mých rtů, když jsem na podlaze před hlavními dveřmi spatřila nezabalenou videokazetu Disneyho Knihy džunglí, a pořád si pamatuji, jak jsem se kolem Glena prohnala, abych ji zvedla a prohlásila za svojí.

Otec mi řekl, že ji musel Santa upustit, když odcházel, a já přikývla na souhlas a přitiskla si videokazetu k hrudi.

Až o pár let později mi došlo, že by ji nechal u krbu. Vždy jsem měla dlouhé vedení. Tehdy mi nikdy nedošlo, že všechny kartičky u dárků, kde stálo ‘S láskou od Santy’, mají matčin rukopis.

Dala bych cokoli, abych teď mohla její rukopis spatřit.

Posledních sedm nocí jsem spala na gauči. Ve skutečnosti nespím, jen odpočívám a hodně přemýšlím. Ashley schází sem dolů každou noc. Nikdy ve stejnou dobu. Pustí si velmi potichu hudbu, tak potichu, že ji sotva slyším, a po pár hodinách usíná vedle mě. Myslím, že trpí nespavostí.

Pokaždé sestupuje ze schodů velmi pomalu, jednou rukou se přidržuje zábradlí a druhou si dává tvrdohlavou kadeř vlasů zpět se ucho. Její snědá chodidla se každým krokem noří do plyšového krémového koberce. Ashleyiny ruce nikdy nenesou přikrývku, aby jí v tomhle studeném počasí nebyla zima. Během těch hodin, co je se mnou, jsou moje oči opakovaně přitahované jejími odhalenými nohami. Musí jí na ně být velká zima.

Teď spí. Myslím, že zapomněla, že si peče pizzu. Nechci riskovat, že by se vzbudila a spatřila ve vzduchu kuchyňské chňapky držící pekáč s černou pizzou. Nechala by otestovat vodu. Místo toho opakovaně cvakám přepínačem světel, díky čemuž se ošije a dá si před obličej polštářek.

Vteřiny plynou a její bezvládná ruka mi dává vědět, že se vrátila do říše snů.

No, ale život není sen. V sázce je pizza.

Abych byla upřímná, na pizze mi vůbec nesejde. Jen nechci, aby mi shořel dům.

Cvičila jsem své komunikativní schopnosti. Člověk by myslel, že když může používat hlas, bude to procházka růžovou zahradou, ale pokud to tak je, tak moje zahrada je pořádně zarostlá plevelem. Mé snažení zatím skoro k ničemu nevedlo, protože jediný další okamžik, kdy mě Ashley slyšela zavolat její jméno, byl tentýž okamžik, kdy se její otec rozhodl kýchnout, čímž mi to zničil. Vzhlédla, ale nevzbudilo to u ní takovou pozornost, v jakou jsem doufala.

Nechávám světla zapnutá a nakloním se k ní zpoza gauče, abychom, až se probudí, do sebe nenarazily hlavami. Z toho úhlu mám dokonalý výhled na její tvář a musím říct, že je nádherná.

V okamžicích, kdy mě Ashley slyšela, jsem byla naštvaná, takže se v duchu vracím zpátky v čase do chvíle, kdy mě Glenův osmiletý samolibý výraz informoval, že má také dolar. "Vzbuď se," pronesu jí odhodlaně do ucha.

Mé rozhodnutí postavit se za gauč bylo správné, protože její tělo náhle vystřelí kupředu, díky čemuž se cítím trochu provinile. Nechtěla jsem ji vyděsit. Rychle dýchá, zatímco očima pátrá po místnosti. Její smysly rychle zalarmuje slabý zápach kouře a Ashley vyrazí do kuchyně.

Jednou si mi stalo něco podobného, podobného tak, že to vlastně podobné vůbec není. Namačkala jsem na mikrovlnce o jednu nulu víc, než jsem měla. Popcorn měl být hotový za třicet minut. Díkybohu jsem si na něj po šesti minutách vzpomněla, když začal film a já měla prázdné ruce. Popcorn jsem neměla, protože byl zničený, ale na druhou stranu jsem nezpůsobila požár.

Chci se jí zeptat, proč si uprostřed noci dělá pizzu. Kdykoli jsem během noci vzbudila hladová já, dala jsem si vločky. Nebo když jsem se cítila obzvláště troufalá, sendvič.

Ashley moc nemluví a skoro nechodí ven. Řekla bych jí, aby chodila víc ven, kdyby se tu dalo někde bavit. Řekla bych jí, aby chodila víc ven, kdyby mi její společnost nebyla tak moc příjemná.

Zvednu polštářek, který Ashley shodila na zem, když jsem ji vyděsila. Napadá mě, že dávání si pozor, abych ji nevyděsila, mi vůbec nepomáhalo, protože v jediné okamžiky, kdy mě mě slyšela, jsem byla naštvaná nebo jsem mluvila hlasitěji než normálně. Glen mi říkával, že občas musí zadržet dech, aby slyšel, co říkám.

Vysmála jsem se mu.

Chybí mi.

O pět minut později se Ashley z kuchyně vrací, ode dveří ji následuje vůně osvěžovače vzduchu. Při pohledu na polštářek urovnaný na gauči se zamračí a unaveně zamrká, pak zamíří ke schodům a já ji následuji pár kroků za ní. Líbí se mi můj výhled.

Pospíším si, abych prošla dveřmi, než je zavře. To jsem ještě nezkoušela. Měla jsem tím začít, ale nechtěla jsem být za klišé. Ale nejspíše jsem měla, protože všichni jsou klišé. Úmyslně či jinak. Jsme si hodně podobní, každý jednotlivý z nás. Maličkosti jsou odlišné, životní návyky, oblíbená jídla a tak podobně, ale když na to přijde, všichni chceme, aby si nás někdo všiml, aby se naše životy změnily, abychom měli zvláštní pouto s tím jedním člověkem.

Když si přede mnou začne sundavat tričko, zavřu oči. Nedívám se, to by bylo špatné. Ale neříkám, že se nechci dívat. Víčka se mi chvějí. Opravdu bych se neměla dívat…

Ticho pokoje naplní zvuk jednotlivých součástí jejího oblečení odhazovaných na podlahu. Neslyším, že by je sbírala a skládala, jak jsem to dělávala já. Nemohla jsem spát s vědomím, že mám v pokoji nepořádek.

Otevřu oči a ujišťuji se, že mi nesklouznou pod její krk, ruka před očima mi zakrývá pohled na zbytek jejího těla. Neulehčuje mi se nedívat, protože se pořád hýbe. Myslím, že si obléká spodní prádlo. Jsem za to vděčná, myslím, že mluvit s někým, koho neznáte, když jste nahá, by bylo nepříjemné. Zvlášť s někým, koho nevidíte.

Přes hlavu si přetahuje něco černého, rukama si to natahuje přes trup a nakonec přes břicho. Nechávám ruku poklesnout a dívám se, jak rozsvěcuje lampičku, pak se vrací zpátky ke mně, její dlaň těsně mine mé rameno, zatímco zhasíná hlavní světlo.

Ashleyina postel je hezká. Vypadá pohodlně a je větší, než kdy byla moje postel. Její polštáře vypadají měkce, na mě až moc. Já je mám ráda tvrdé. Pokud jsem někdy přespávala u kamarádek, když jsem byla malá, musela jsem si nosit vlastní polštář, protože s cizím jsem nikdy nemohla spát.

Posadím se na postel zároveň s ní, nechci ji vyplašit tím, že by matrace poklesla pod mou vahou. Zklame mě, protože se rychle natáhne a zhasne lampičku u postele, čím se pokoj ponoří do tmy.

Vypadám jako ryba, zatímco neustále otvírám a zavírám pusu. Slova mám na špičce jazyka, ale žádné se nezdá pro tuto chvíli vhodné. Přemýšlím, že bych řekla ‘To jsem já, Johnny’, ale nemůžu se k tomu přinutit, ošívám se jen nad tou myšlenkou. Glen má pravdu: Vážně bych měla být silnější.

Když jsem byla malá, zdálo se mi jednou, že jsem šla do záchod a někdo za mnou mě zatahal za cop. Vyděsilo mě to na roky. Pokaždé, když jsem potřebovala v noci na záchod, dala jsem si vlasy na stranu, silně je tiskla a neustále se ohlížela přes rameno po něčem, co tam nikdy nebylo.

Oči se mi přizpůsobí tmě mnohem rychleji, než si pamatuji, a z úst mi vyjdou dvě nejhloupější slova, která jsem kdy vyslovila. "Neboj se."

Téměr slyším, jak se jí zastaví srdce, pak vyskočí z postele a rozsvítí hlavní světlo. Ve zvednutých rukách pevně svírá baseballovou pálku. Bála bych se, kdybych nevěděla, že mě nevidí. Způsob, jakým její oči putují po pokoji a jak, po pár vteřinách, pomalu spustí pálku dolů, mě vedou k závěru, že si myslí, že se jí to zdálo.

"Neublížím ti," řeknu jí ve snaze ji uklidnit. Nezabere to, vypadá vyděšeně a mě okamžitě zaplaví pocit viny.

"Tati!" zakřičí a v tom jednom vysloveném slově se odráží její strach.

"Omlouvám se," řeknu Ashley, opravdu ji nechci vyděsit. Nevzpomínám si, že bych někdy někoho vyděsila, ani když jsem se snažila. Jednou jsem řekla Glenovi, že mu zmaluju zadek, a on se mi bezostyšně vysmál do tváře. O hodinu později jsem mu odpustila, když se jal za slovního doprovodu svlékal jednoho ze svých vojáčků. Smála jsem se tak moc, až mě bolelo břicho.

Ashleyini rodiče vpadnou do pokoje, a jakmile je dost blízko, Ashley popadne svého otce za ruku a schová se za něj. Její otec se k ní otočí a zeptá se, co se děje. Zdá se hodně znepokojený.

Ashley na chvilku zaváhá. "Jenom jsem měla zlý sen."

"Och," pronese Christine a rychle projede rukou Ashleyinými vlasy. "Jdi zase spát, zlato. Nebylo to skutečné."

"Jo…," odvětí Ashley nezúčastněně a očima prohledává každý kout pokoje.

Její rodiče vyjdou z pokoje, a když za sebou chtějí zavřít dveře, zavolá na ně: "Nemohla bych spát ve vaší-" Zarazí se a zavrtí hlavou. "Zapomeňte na to. Dobrou noc."

Trvá jí skoro patnáct minut, než přijde zpátky k posteli, a trvá jí téměř hodinu, než si lehne. Světlo zůstane rozsvícené.

Znovu na ni nepromluvím, a když přijde úsvit a já jsem si jistá, že spí, lehám si vedle ní.

6 – Kostky jsou vrženy

Pro mě nejsou nejděsivější filmy horory. Thrillery mě vždy dokázaly dostat na mnohem delší dobu. Viděla jsem Ruku na kolébce, když mi bylo asi šest let, a pamatuji se, že jsem otci řekla, že za žádnou cenu nechci nikdy mít chůvu.

Během toho filmu jsem se zasmála jen jednou, když Glen napodobil tu malou holčičku a zakřičel ze schodů "Payton“. Občas je strašně zábavný. Zábavný tak, jak to dokáže ocenit pouze mladší sestřička.

Nevím jistě, proč jsem měla vždy dovoleno koukat se na jakýkoli film jsem chtěla, bez ohledu na přístupnost. Když jsem byla malá, měla jsem kamarádku, jmenovala se Shannon a její rodiče byli velmi přísní, co se dívání na nevhodné filmy týkalo.

Neumím si představit, že bych byla jedináček. Nudila bych si, kdybych nemohla otravovat Glena nebo on nemohl zkoušet - a častěji uspět než neuspět - otravovat mě. Jednou jsme z legrace zavolali na policii, a když na nás matka udeřila po té, co naslouchala naštvanému policistovi, ukázali jsme jeden na druhého prstem. Ashley na nikoho ukázat nemohla.

Ještě nezačala pořádně vybalovat. Krabice z jejího bývalého domu leží pořád nedotčené v rohu pokoje. Vyndavá z nich, co potřebuje, a zbytek nechává v nich. Všimla jsem si, že nechodí do školy a že to její rodiče vůbec netrápí. Moji rodiče by se zbláznili, kdybych odešla ze školy. Jednou jsem o to zažertovala.

Nebyli vůbec chápaví.

Její rodiče odchází každý den do práce ve stejnou dobu. Nevím, kde pracují, musela bych se na to zeptat Ashley. Nejdříve ale musím zapracovat na tom, abych ji nevyděsila.

Právě vyšla ze sprchy. Před pár minutami jsem slyšela, jak přestala téct voda, a napadlo jsem si, že jí dopřeji soukromí, a tak jsem sešla dolů. Zkusím na ni znovu promluvit, až sem přijde. Tady dole nejsou žádné baseballové pálky. Kontrolovala jsem to.

Trvá jí to moc dlouho a já jsem dnes netrpělivá. Ráno jsem ji dokonce probudila zaklepáním na okno. Já vím, jsem zlá.

Zapnu televizi, hlasitost nastavuji na maximum, a pak se posadím a čekám. K mému překvapení Ashley neseběhne dolů, jak jsem očekávala. Buď má uši plné vody, nebo se schovává v koupelně nebo v mém pokoji.

Já hloupá. Samozřejmě, že neseběhne dolů, když se sama od sebe zapne televize. Já bych na jejím místě vyskočila z okna. Nebo možná něco méně dramatického.

Když vypnu televizi, pomalu dojdu ke schodům, z nějakého důvod si vzpomenu, kolikrát jsem na nich zakopla, když jsem spěchala. Mám štěstí, že jsem si neukousla jazyk. Umím být hrozná nemotora.

Dveře od koupelny jsou otevřené a dveře od mého pokoje zavřené. Dám si dvě a dvě dohromady a lehce zaklepu.

"Peníze jsou dole," oznámí mi Ashley zbytečně a nervózně.

Znovu zaklepu na dveře a ona křikne, že policisté jsou na cestě. O tom velmi pochybuji. V pokoji nemá žádný telefon, protože je na kuchyňském stole. Vezmu za kliku a chci otevřít, ale dveře se mi přibouchnou zpět do tváře, její tělo na ně z druhé strany tlačí.

"Myslím to vážně! Budou tu každou chvíli."

"Otevři dveře," řeknu jasně. Přes dřevo, která nás odděluje, dolehne k mým uším zřetelné zalapání po dechu.

Dveře se prudce otevřou a Ashley vypadá, že na sebe naházela oblečení ve dvou vteřinách. Prozkoumává chodbu s téměř vyzývavým výrazem ve tváři. "Před holkou se schovávat nebudu. Ukaž se."

Kéž by. "Neboj se," zopakuji svá slova z předchozí noci a vím, že je poznává.

"Vypadni sakra z mýho baráku," řekne mi neurvale, ale dívá se úplně jinam.

"To není tvůj dům, Ashley," opáčím více než nadšeně, že se mnou mluví.

Pobaveně sleduji, jak se jí rozšíří oči. "Šmíruješ mě?"

Přemýšlím o její otázce. Šmíruji ji? Dalo by se tak moje chování popsat? Pořád se usmívám. Ona pořád zírá. "Nechápeš to."

"To si piš, že chápu. Vloupala ses mi do domu!" zakřičí prudce.

To je taková švanda! Nemůžu uvěřit, že spolu mluvíme, i když mě momentálně nenávidí. "Právě naopak," řeknu jí a udělám krok vpřed.

"Cože? Kde sakra jsi?" zeptá se a rozhlíží se.

"Jsem přímo tady," prohlásím těsně vedle ní. Vidím, že ji zase začínám děsit, i když nic neříká. "Neublížím ti."

Její dech se zrychlí a vidím, že nervózně polkla. "Jestli hned nevypadneš, přísahám, že zavolám policajty."

"Zním ti jako člověk, který by ti chtěl ublížit?" zeptám se jí. V očích se jí zračí zmatek a já pokračuji: "Já jsem Spencer. Ráda s tebou konečně mluvím."

"Konečně?" zeptá se znepokojeně.

Zbytečně přikývnu. "Snažila jsem se na tebe mluvit už týdny, ale ty jsi mě neslyšela."

S pohledem úplně mimo mě řekne: "Říkáš mi, že mi neublížíš, a pak říkáš, že jsi tu týdny. O čem to mluvíš?"

"Vyrostla jsem v tomhle domě," prohlásím, a když vidím její znepokojený výraz, pokračuji: "Prosím tě, neboj se. Přísahám, že ti neublížím."

"Proč tě nevidím?" zeptá se mě náhle.

"Já, ehm-" Odmlčím se, nevím jistě, jak na tu otázku odpovědět, aniž bych ji vyděsila. "Lidé mě občas vídají, ale není to moc často," řeknu jemně, doufám, že tahle výměna slov bude trvat co nejdéle.

Její oči znovu prozkoumávají chodbu. "Takže ty se neskrýváš v jiném pokoji a nemluvíš se mnou na dálku nebo tak něco?"

"Ne, jsem přímo před tebou," potvrdím jí.

Zhluboka se nadechne a projede si rukou mokrými kadeřemi. "Já... tohle je... páni," zápasí se slovy.

Myslím, že ‘páni’ je pro to slabé slovo a pak mě napadne, že slabé slovo je pro to slabé slovo. "Omlouvám se. Vím, že to musí být moc divné, a kdybych byla na tvém místě, schovávala bych se pod postelí." Ne, vážně.

"Myslím, že jsem si ráno vzala špatný prášek."

"Chceš, abych se tě dotkla?" zeptám se ve snaze přesvědčit ji, že jsem skutečná, ale nevím, jestli se budu moct skutečně dotknout její pokožky.

Ashley pozvedne obočí. "Balíš mě?"

"Ne!" vykviknu a celá zrudnu. Ještě jsem si spolu ani pořádně nepopovídaly, pro Boha živého.

Selže ve snaze se nenápadně štípnout do zápěstí, obrátí oči v sloup a já předpokládám, že cítila bolest. "Takže ty jsi..." Ashley se odmlčí.

"Jo," je vše, co na to dokáži říct.

Strčí si ruce do kapes a přesune váhu na jednu nohu. "Nevím, co ti říct, Caspere."

Nad tou přezdívkou se zamračím. "Neříkej mi tak."

"Proč ne?"

"Protože jsem to řekla," odvětím co nejpevněji. "Proč nekřičíš?"

"Protože jsi neškodná."

Jsem trochu uražená. Nic o mně neví. Klidně bych mohla být sériový vrah! "A to jsi poznala jak?"

"Z každého slova, co ti vyšlo z úst," řekne a upře zrak tam, kde si myslím, že jsem, ale ve skutečnosti je to jen protější zeď.

Projdu kolem Ashley do svého pokoje. Trvá mi minutu, než najdu její baseballovou pálku, a ještě méně ji zvednout a poklepat s ní Ashley na rameno. Z toho, jak se otočí a zalapá s široce otevřenýma očima po dechu, soudím, že si rozmýšlí svou poznámku o neškodnosti.

Bouchnu si pálkou přes otevřenou dlaň a vzpomenu si, kdy jsem pálku držela naposledy: bylo to, když se měl Glen snažil naučit odpalovat. Nedokázala jsem trefit žádný míček a nakonec jsem ho tak naštvala, že jsem na nic, že mi hodil míček přímo do tváře.

Trefila jsem ho.

Proletěl oknem ložnice rodičů, ale trefila jsem ho. Vysloužila jsem si od Glena nejsilnější plácnutí do dlaní, které jsem kdy zažila, píchalo to hodiny. Občas, když se pořádně zamyslím, ho pořád cítím.

Odhodím pálku na podlahu a dávám pozor, abych se vyhnula jejím nohám, jsem přece jen hodný člověk. "Už mi nikdy neříkej, že jsem neškodná," řeknu jí, jak věřím, zastrašujícím tónem. Doufám, že jsem nepoškrábala podlahu, odhodila jsem tu pálku dost prudce.

"To má být výhružka?" pronese.

"Přátelské varování," odvětím. Nevím, kde se to ve mně vzalo.

Ashley udělá tři dlouhé kroky kupředu a nevědomky dostane svou tvář blízko mojí, zrak upřený za mě. "Jo? No, tak si vem svý přátelský varování a koukej dostat svůj neviditelnej zadek z mýho baráku."

Její nepřátelský tón mi vyloudí na tváři usměv, protože, vážně, kdo takhle reaguje?

"Ještě se uslyšíme," řeknu a sleduji, jak se snaží nevytřeštit oči. Pak odkráčím šťastnější, než jsem byla za nevím jak dlouho dobu, protože na mě konečně někdo promluvil.

Někdo si mě všiml.

7 - Strážný anděl

Jednou jsem něco ukradla v obchodě.

Bylo to poprvé, kdy si vzpomínám, že mě rodiče nechali jít bez nich, pozor na mě dával jen Glen. A já věděla, že mě ochrání. Tehdy, i když bych to nikdy neřekla nahlas, jsem mu bezvýhradně důvěřovala.

Vždy dostával větší kapesné než já a vždy někam odběhl. Mně nechal na prozkoumání jinou část obchodu, kde byly dražší sladkosti. Vždy jsem se držela u pokladen. Nejdál, kam jsem se tehdy mezi uličkami dostala, bylo, když jsem upustila peníze a ty se ode mne odkutálely, takže jsem za nimi musela běžet až po prostřední části obchodu.

Nevzpomínám si, co jsem držela, ale měla jsem plné ruce, takže jsem nějaké sladkosti, které jsem si chtěla koupit, dala do kapsy, dokud se nerozmyslím, a musela jsem na ně zapomenout, protože jsem si koupila něco úplně jiného. Až doma, když jsem si sundavala kabát, jsem přišla na to, že mám v kapse tubičku Mentos.

Byla jsem zločinec.

Okamžitě jsem to oznámila matce a požádala ji, aby mě vzala zpátky do obchodu, abych je mohla vrátit, byla jsem přesvědčená, že mě nahráli a že mě najdou. Ona se jen usmála a řekla mi, ať je sním.

Žádná sladkost nikdy nechutnala tak dobře.

S Ashley jsme na sebe přímo nepromluvily od včerejška, ale mám pocit, že to bylo ku prospěchu věci. Pořád jsem z toho v sedmém nebi. Dnes ráno vběhla do koupelny, práskla za sebou dveřmi a zakřičela, ať se neopovážím dívat skrz zdi.

Trochu si fandí.

Pobaveně jsem sledovala, jak se večer snaží u večeře chovat nenuceně, když jsem s nimi seděla u stolu. Chyběl mi jen talíř a nějaké jídlo. Na její tváři se objevil výraz k nezaplacení, když se židle vedle ní trochu odsunula, abych se mohla posadit. Pronést cokoli měla na jazyku, jí zabránily procházející rodiče s drinky.

Škoda.

Ráda myslím na pohled, kterého by se mi od ní dostalo, kdyby věděla, že sedím vedle ní a sleduji, jak si hází do pusy popcorn. Překvapivě jí jako prase. Počkám, dokud nemá pusu plnou Dr. Peppera, a pak řeknu: "Opět ahoj."

Zakloním se dozadu, když jí z pusy vyprskne tekutina, na tváři mi hraje úsměv.

"Pro rány Boží!" vykřikne rozzlobeně.

"Chyběla jsem ti?" zeptám se a zvednu jedno popcornové zrno.

Vytrhne mi ho ze sevření palce a ukazováčku a obě sledujeme, jak padá na podlahu. "Řekla jsem ti, abys odešla. Nenuť mě to opakovat."

"Vlastně jsi to řekla zdi. A sice nejsem architekt, ale řekla bych, že tu potřebuješ, aby dům stál rovně."

Ashley si přičichne k plechovce limonády.

Krátce se zamračím. "Nic tam není."

Výraz pokrývající její tvář mi napoví, že se zlobí, a znovu přemýšlím, proč se nebojí. Myslela jsem to vážně, když jsem říkala, že já bych se na jejím místě schovávala pod postelí. Schovávala bych se pod postelí s laptopem a hledala bych si nový dům, tak je to. S kruhem soli kolem sebe.

Vypadá naštvaně, když svěsí levý koutek úst a zhluboka vydechne. "Hele, nepamatuju si, že bych prováděla seanci."

Její hrubé chování mě nechává klidnou. "Nechceš si vyrazit? Mohla bych ti ukázat okolí."

"Přestaň mě balit."

"Sotva tě znám, proč bych tě balila?"

"Protože jsem ta nejvíc sexy věc, co jsi kdy viděla."

Vezmu jí z rukou mísu s popcornem a dám si ji na klín. "Máš úžasnou sebeúctu, když se popisuješ jako věc."

Prudce si vezme mísu zpátky a svraští čelo. "Bla bla. Mám z tebe husí kůži, prosím, odejdi."

Pod tím mírným nepřátelstvím je jasně viditelná vrstva strachu, díky čemuž se cítím hrozně. "Dobře." Pomalu přikývnu a skousnu si ret. "Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsila," dodám a vstanu.

Ashley se věnuje popcornu a nevzhlédne, když otevřu dveře a odejdu z pokoje. Předpokládám, že si myslí, že se mě zbavila, ale to zcela jistě ne. Dopřeji jí čas to celé přijmout, na to naneštěstí jedna noc nestačí. Vrátím se později. Nechodím pozdě večer ráda ven, když jsem sama, což je zvláštní, protože občas se ráda procházím ve tři ráno. Ale z nějakého důvodu se mi nelíbí být venku později než o půlnoci, pokud jsem předtím nebyla doma.

Myslívala jsem si, že dívky jsou hloupé, když jsou venku uprostřed noci samy, že vás může někdo přepadnout, že se vám může něco stát, ale pak jsem dospěla k názoru, že když lidé vidí, že se nebojíte být venku v noci sami, tak vás nejspíše nechají na pokoji.

Klíčové je vzezření a pohled v něčích očích. Když se na lidi usmíváte a neuhýbáte z cesty, tak jste cíl, ale když se neusmíváte a změníte výraz v očích, lidé vás zkrátka přehlédnou. Nic si nezkusí.

Před pár týdny jsem viděla nějaké děti pořádat před jejich domem vodní bitvu. V takovémhle počasí bych se vodní bitvy neodvážila, pokud bych nechtěla chytnout zápal plic. Pouze v létě. Každé léto. Ne že bych se účastnila vodních bitev v mém věku. V sedmnácti - nebo v osmnácti, pokud počítáte uplynulý rok, bych si ráda myslela, že už mám tohle období za sebou. Naposledy, kdy jsem se účastnila vodní bitvy, mi bylo deset nebo jedenáct. Přišla k nám Erin a zpočátku jsme byly jen samy dvě, dokud na mě protivní kluci od sousedů dál v ulici nevypustili vodní bombu. Pak vypukla válka.

Poslední kapka byla, když jeden z nich mrštil pohárek s vodou přímo Erin do obličeje. Mohla jsem vybuchnout. Měla jsem hodně lacinou stříkací pistoli - jednu ze starých Glenových - a snažila jsem se mu stříkat do očí, ale on pořád uhýbal a také mi stříkal vodu do obličeje.

Pořád se pamatuji, jak, o pár okamžiků později, vyběhl Glen z domu s kýblem s ledovou vodou a polil jím ty protivy.

Můj bratr je skvělý. No, občas. Víte, jací starší bráchové bývají. Jako tehdy, když mě praštil do jednoho z mých rostoucích ňader. Poškrábala jsem mu za to jedno cédéčko. Pak jsem si samozřejmě zalezla do svého pokoje a nechala si oči zaplnit slzami. Vážně to bolelo.

Byl první člověk, kterému jsem se přiznala. Vlastně jediný člověk. Byli jsme v obývacím pokoji a rodiče byli venku, když napodoboval zženštilého kluka z vedlejší ulice, smála jsem se, protože nezněl vůbec jako on. Řekla jsem Glenovi, že je gay, a on řekl, že je asi takový homosexuál jako já.

Neřekla bych, že chtěl, aby to vyznělo takhle.

"Já jsem," tiše uniklo z mých rtů s očima upřenýma na jeho tvář.

Vzal to mnohem lépe, než jsem si představovala. Zpočátku mi nevěřil, ale brzy bylo jasné, že jsem nežertovala. Příští den mě donutil jít za školu omrknout holky, porovnávat si osobní vkus a hádat se, se kterým ze sourozenců by raději chodily. U všech jsem měla navrch. Trápí mě jedna věc.

Myslím, že se nikdy nevěděl, co pro mě ten den znamenal.

Ashleyini rodiče už teď budou nejspíše doma. Dokonalý čas pro návrat, řekla bych. Vstanu z houpačky, na které jsem poslední pár hodin seděla, a nakopnu prázdnou plechovku od limonády, co mám u nohy.

Nešla jsem daleko a zpátky domů mi to trvá jen deset minut. Všechny domy vypadají stejně jako vždy. Všechny až na můj.

Na příjezdové cestě není auto jejích rodičů a to je trochu zvláštní, protože takhle hodně se ještě nikdy předtím neopozdili. Nejspíše dopravní zácpa.

Dnes se mi chce použít zadní dveře a tak se vydám kolem domu dozadu. Jednou jsem tam Glena nachytala, jak kouří trávu. Byl hrozně sjetý. Rodičům jsem to neřekla, protože většinou byl na mě Glen hodný, tak jsem byla hodná na něj. Kromě toho bylo fajn vědět na něj něco, čím se dal vydírat. Sourozenecký kodex a tak vůbec.

Viděla jsem zadní dveře otevřené vícekrát, než dokáži spočítat, ale nikdy ne s převrácenou židlí v jídelně. Vůbec mě nenapadne, že bych utekla. Popadnu nejbližší velký předmět a pospíším si tam, odkud slyším zápas.

Muž, kterého jsem nikdy neviděla, stojí nad Ashley a rukama ji svírá kolem krku, nehty jeho silných rukou se jí zabořují do kůže. Křikne slovo, které nemíním opakovat, a to je vše, co slyším, než k němu přiběhnu a praštím ho přes hlavu předmětem, který jsem po cestě popadla.

Je to velká pánev. Je mi jedno, že je to klišé, jeho ruce se už nesvírají kolem jejího krku a jeho tělo se už nad ní nesklání. To je vše, na čem záleží.

Ashley se vymaní od útočníka a postaví se za mě. Pro oči ostatních se schovává za velkou pánví. Nelíbí se mi, jak bolestivě lapá po dechu, ale líbí se mi, jak se ten bezejmenný muž drží zezadu za hlavu. Musí vypadnout z mého domu. Hned.

Pohlédne na pánev a na vteřinu mám dojem, že mu vyskočí oči z důlků.

Odložím pánev, přistoupím k němu a zakřičím mu přímo do ucha: "Vypadni!"

Pochopil, že je čas zmizet, když viděl ve vzduchu viset pánev. Ne, nemyslím si, že ho nějak brzy znovu uvidíme. Ne, pokud ví, co je pro něj dobré.

"Jsi v pořádku?" zeptám se Ashley, jakmile je pryč. Vypěstovala jsem si zvyk říkat jí úplně hloupé věci, myslím. Kdo se na tohle zeptá člověka, který byl právě napadený?

Zeptá se mě, jestli jsou zamčené dveře, a já se rychle přesvědčuji, že jsou oboje dveře zamčené, pak se vracím do obývacího pokoje. "Jsou zamčené," ujistím ji. "Zkontrolovala jsem je dvakrát," dodám rychle.

Ashley přikývne a vidím, že se jí chvěje čelist, jak se snaží neplakat. Pevně zavře oči a namáhavě dýchá. Zvažuji, jestli k ní mám či nemám přistoupit a obejmout ji, nebo jestli bych to tím jen zhoršila.

"Neplakej," řeknu jí místo toho něžně.

Nevypadá, že by mě slyšela, tak si k ní kleknu a dám jí vlasy z tváře. "Bude to dobré," řeknu jemně. Nemohu se jí dotknout, ne přímo. Mohu se dotknout pouze jejích vlasů a mohu se téměř dotknout její kůže. Mám pocit, jako bych měla v dlaních špendlíky a jehly, když se mé ruce přiblíží k její pokožce. Je to nepříjemné. Nelíbí se mi to. "Chceš přinést vodu?" zeptám se.

Zavrtí hlavou a já se natáhnu pro kapesníky na konferenčním stolku a jeden vytáhnu. Ashley neotvírá oči a tak jí otírám kapesník o tvář, dokud se pro něj nenatáhne a nevezme si ho ode mě. "Můžeš trošku zvednout hlavu? Musím se ti podívat na krk."

"Nic mi není," pokusí se mi říct, hlas má chraplavý.

Její chvějící se tělo vypovídá o opaku.

Vstanu, dojdu do kuchyně a naplním plnou sklenici vodou. Říkala, že ji nechce, ale neřekla bych, že jí to momentálně jasně myslí. Zastavím se u převrácené židle a vrátím ji pět na její místo.

Pak zrychlím krok, a když k ní přijdu, znovu si k ní kleknu. "Vypij to."

Ashley si ode mě překvapivě sklenici vezme a bez dalšího protestování se napije. "Bolí tě ještě něco?" zeptám se starostlivě. Znovu zavrtí hlavou, ale já ji nějak nevěřím. "Mám ti podat telefon, abys mohla zavolat rodičům?"

"Rodiče se to nedozví," řekne, co nejpevněji dokáže.

"Nemůžeš přece-"

"Můžu," přeruší mě. "Není to tvoje věc."

"Tohle je můj dům. Samozřejmě, že je to moje věc."

"Hodně štěstí, až se jim to budeš snažit říct, Caspere."

Její poznámka mě rychle umlčí. Ashley má pravdu. Co si namlouvám? Pokud nechce, aby to věděli, nemohu jim právě poklepat na rameno a zakřičet jim to do tváří.

Tázavě se rozhlédne po pokoji. "Jsi tu ještě?"

Přemýšlím, jestli si to jen namlouván, nebo jí opravdu zní v hlase obava, že jsem odešla. Nechávám ji podusit a pomalu počítám do pěti. Dostanu se však jen ke třem, čtyřku a pětku přeskakuji. "Jsem tady."

Na krémových zdech se objeví stíny od předním světel auta a Ashley se trochu nemotorně staví na nohy, tak jí nabízím ruku pro případ, že by upadla. Je to zbytečné gesto. Jak by se mohla natáhnout po něčem, co nevidí?

"Nechci tu být, až přijdou," řekne.

"Nemůžeš to před nimi tajit."

"Můžu si dělat, co chci. Nech to být, ano? Prosím."

Přikývnu a dodám ‘dobře’, když si vzpomenu, že mě nevidí.

Ashley se vydá po schodech nahoru a já ji následuji. Nevím, proč jdu za ní, cestou nahoru se nic nestane. Když se otevřou zadní dveře, zastaví se a otočí hlavu, aby naslouchala.

"Co je?" zašeptám.

Otočí se a chce se vrátit zpátky dolů. "Ta židle."

"Postarala jsem se o ni," ujistím ji.

"Dobře," odvětí jemně, vypadá téměř zmateně.

Jakmile dojdeme nahoru, posadím se před svůj pokoj a slyším jemné zaklapnutí dveří, signalizující jejich zavření.

O pět minut později vyjde Ashley znovu z pokoje ve svém obvyklém úboru na spaní: pánských trenýrkách a tílku. Pak zajde do koupelny.

Přesvědčuji sama sebe, že se neusmívám jako idiot, když znovu vejde do svého pokoje a nechá dveře trochu pootevřené. Chvíli čekám a pak vstanu a vejdu dovnitř. Pomalu zavřu dveře, abych jí dala možnost mi říct, abych odešla, a usměji se v duchu, když nic takového neslyším.

Ashley nic neřekne, když si lehnu do postele vedle ní, kopírujíc její polohu tváří ke stropu. Myslím, že dnes večer nechce být sama.

A to je dobře, protože já také ne.