Na celý život

Napsala: the best of s, Překlad: petrSF

25

"Všichni koukaj na Poldy."

"Omyl. Proto je dávají v sobotu večer," přu se a zastavím přepínání na jedné stanici.

"Jo, jasně! Na Dawsonův svět se koukat nebudu." Glen se mi pokusí vyškubnout ovladač z ruky. "Nesnáším tu úvodní písničku."

"I don't wanna wait!" Držím ovladač z jeho dosahu a mučím ho tou písničkou. "La la la, Glen nedostane ovladač, da da da!"

"Ne!" Glen si zakryje uši. "Mám z ní noční můry."

Jenom se mu směju, dokud nezavolá na svou matku. Paula nechá přebírání pošty a přijde se podívat, kvůli čemu vyvádí. "Ashley tě zase štípla?" Vypadá pobaveně.

"Nutí mě koukat na Dawsonův svět."

"A?"

"Vždyť je to repríza," zasténá Glen.

"Zníš skoro jako fanoušek," škádlí ho Paula a pak se otočí na mě. "Spencer ještě není doma?"

"Kvůli Aidenovi museli jít na pozdější promítání," zřetelně obrátím oči v sloup. "Nutně potřeboval burger."

Paula mi věnuje téměř soucitný pohled a chápavě přikývne, pak se otočí na Glena, který se mlčky mračí na obrazovku. "Buď na Ashley hodný," řekne ostře a pak odejde do kuchyně.

"Fakt bysme se nemohli koukat na něco jinýho?" zeptá se Glen a já mu hodím ovladač, hádka už mě přestala bavit.

"Posluž si. Půjdu domů."

"Ale no tak. Tohle je jedinej večer ze všech sobotních večerů, kdy sedím na tomhle gauči."

"Tak to jsi možná neměl vystrkovat zadek na ředitelku. Pak bys nejspíš nedostal zaracha." Pohlédnu na obrazovku, kde opět běží Poldové.

"Možná jsem neměl bejt po škole," pokrčí Glen rameny. "A trvám na tom, že chtěla můj zadek vidět."

Chtě nechtě se musím zasmát.

"To je smích, co slyším?" řekne Glen potměšile. Ví, že mám ten večer náladu pod psa, Spencer byla pryč skoro celý den a já jsem tady, sedím na jejím gauči a čekám na ni. Jsem si jistá, že se mi moje nálada nezakrytě zračí v obličeji. "Nepřekonatelný božský smích Ashley Daviesové?"

"Znělo to tak." Paula přijde z kuchyně s třemi plechovkami limonády a podá nám je. "Poslužte si, děcka." Svou plechovku elegantně postaví na podložku a pak vyškubne ovladač Glenovi z ruky. "Běží To je vražda, napsala."

S Glenem současně zasténáme. "Mami!" "Paulo."

"Co je?"

"To je vražda, napsala? Nějaká stará ženská řeší záhady? Kdybych se chtěl unudit k smrti, otevřel bych si knížku," stěžuje si Glen, i když to vypadá, že se i mírně směje.

"Á, to je dobrý, Paulo. Pro Angelu Lansburyovou jsem stejně měla vždycky slabost," žertuju. Glen se nahlas zasměje, ale Paula dělá, jako bych nic neřekla. Reflexivně zčervenám a soustředím se na televizi, cítím se trochu trapně.

Vím, že mě má Paula ráda jako vlastní, ale taky vím, že jsem zamilovaná do její dcery. Mé dospívání bylo matoucí a komplikované, ale jedno vím jistě, Paula by neměla radost, kdyby zjistila, že ke mně Spencer chová byť stopu romantických citů, i když jsem si téměř jistá, že si je vědomá, že co se její dcery týče, jsem beznadějně zamilovaná školačka.

Nevím, jestli jí to dělá starosti, ale vidím, jak se zamračí pokaždé, když mě Spencer letmo políbí na tvář. Neustále mi připomíná, proč se mě Spencer tolik bojí, a udělala toho pro mě víc, než může o sobě tvrdit moje vlastní matka.

Je to zvláštní situace a bolí mě z toho u srdce, když o tom moc přemýšlím. Paula je hodný člověk, ale ovlivňuje mě víc, než kdy bude vědět.

"Vsadím se, že kdysi to bývala kočka," poznamená Glen při pohledu na obrazovku. "Nebo ne?"

Paula se na něj pomalu otočí s jedním pozvednutým obočím. "Hm?"

"Byla to šťabajzna?"

Paula rychle pohlédne na mě, pak znovu na Glena a věnuje mu drobný úsměv. "Nevypadala špatně."

"Omlouvám jsem. Nevěděla jsem, jestli můžu přijít, ale nevěděla jsem, kam jinam..."

Trapně blábolím, dokud se Paula nenatáhne a nechytne mě za rameno, pak mě pustí dál do domu se znepokojeným výrazem ve tváři. "Ashley, jsi tu vždy vítaná." Zavře za mnou dveře a pohlédne na můj obličej. "Stalo se něco?"

Dávám si vteřinu na popadnutí dechu. Moje nohy dostaly vlastní rozum, když jsem si uvědomila, že jsem nechala auto u Spencer, a shledala jsem, že peláším k domu Pauly Carlinové. "Ne, jsem v pořádku," řeknu jí a pak zavrtím hlavou. "Vlastně víš co, nejsem. Ne, nejsem v pořádku."

"Posaď se," řekne Paula a vede mě ke gauči. "Kde je Spencer? Řekni mi, co se stalo."

"Myslím, že je na mě naštvaná," prohlásím chabě. "Vím, že je na mě naštvaná. Uf." Vstanu. "Omlouvám se. Neměla jsem sem-"

"Ashley," řekne Paula pevně a já klesnu zpátky na své místo. "Pokud jsem v něčem dobrá, tak jsou to dramata Spencer a Ashley, Bůh je mi svědkem, že jsem si jich užila dost už od dob, kdy jste byly děti."

Pokusím se na ni vlídně usmát, ale dokážu jí dopřát pouze smutný, skleslý pohled. "Paulo..."

"To je v pořádku, zlato," ujistí mě vřelým hlasem a já se málem rozbrečím.

"Chybí mi Spencer," vydechnu, ta slova jsou ve vzduchu a jsou sotva slyšitelná.

"To nemu-"

"Miluju Spencer."

"Samozřejmě, že ano, také Spencer milu-"

"Paulo." Vyhledám její oči, cítím se vyčerpaně. "Miluju Spencer."

Paulin obličej se ani trochu nepohne.

Povzdechnu si, cítím, jak okolní vzduch ztěžkl. Okamžitě pochybuju o všech důvodech, proč jsem sem šla. Jsem nesvá a ramena mi každou vteřinou více a více poklesávají. "Půjdu."

Paula vydechne velký objem vzduchu, který zadržovala, a pomalu zavrtí hlavou. "Nemusíš odcházet."

Chvíli studuju Paulin obličej a ona na okamžik svěsí hlavu. Když na mě znovu pohlédne, chystám se odejít, ale její rozhodný výraz mě zastaví. "Když bylo Spencer osmnáct, řekla mi, že s tebou chce strávit zbytek života."

Okamžitě se narovnám a sotva zaznamenám nervózní šimrání v žaludku.

"A já jí řekla... řekla jsem jí, že to není možné."

Srdce mi puká ten den už pomilionté a stojím tam v tichosti.

"Protože dvě dívky by spolu neměly spát ve svých postelích a chtít se líbat. Viděla jsem to. Viděla jsem tu... čistou lásku mezi vámi." Paula sevře rty a nedívá se přímo na mě, ale přes mé rameno upírá se vzdáleným pohledem v očích zrak do minulosti. "Není to... nebylo to správné. V téhle víře jsem byla vychovaná. Bylo to špatné. Nepřirozené."

Uvnitř se zachvěju, neodvažuju se promluvit.

"Ashley, mám tě ráda jako vlastní dceru. Když jsi odešla, odešla jsi od nás všech. Byla jsi dívka od vedle, se kterou mé děti vyrůstaly, a byla jsi... byla jsi první láska mé holčičky." Paulin hlas je jemný a já v té chvíli propuknu v nezadržitelný pláč. Zakryju si tvář dlaněmi, nechci, aby Paula viděla mou bolest.

"Dokážu odpustit hřích," řekne Paula upřímně pevným hlasem. "Všichni jsme hříšníci. A Spencer ti dokáže odpustit, že jsi před těmi lety odešla, zlato. Řekla bych, že ti už odpustila."

Slzy mi po bradě stékají na blůzu a pevně si zmáčku prsty oči, snažím se udržet slzy uvnitř.

Ucítím, jak mi Pauliny ruce dají mé z tváře, a zamlženým pohledem spatřím Paulu, svou náhradní matku, jak mi utírá slzy. "Neplač, Ashley. Drahá. Není k tomu důvod, nic se tím nevyřeší." Slzy jsou teď pryč, nechávám třást svůj ret, zatímco mi Paula drží tvář mezi svýma rukama, a nikdy jsem se necítila víc jako dítě. "Odpusť si a přestaň plakat."

Paula říká všechny ty správné věci a já cítím, jak se mi oči znovu plní slzami, když si vzpomenu, jak ode mě Spencer předtím odešla.

"Když jsi byla pryč, Spencer mě opravdu... nenáviděla. Zlobila se na spoustu lidí, ale myslím, že vinu dáváte jen samy sobě. Nelíbí se mi vás takhle vidět, není to... Mělo by to být úplně jinak." Pauliny ruce opustí mou tvář, ale nadále na mě hledí, zatímco mi předává moudrost, kterou dokážu pouze vstřebat a modlit se, abych na ni pamatovala. "Přestaň prolévat slzy nad ztracenými příležitostmi, Ashley. Je to těžké, ale takový už je život. Musíš bojovat den za dnem."

Cítím, že se mi třesou ruce, a sepnu je k sobě, zatímco zoufale doufám, že získám dostatečnou kontrolu nad svými vláčnými koleny, abych vyšla ze dveří, aniž bych se zhroutila. "Děkuju," zašeptám a pokusím se na ni usmát. Povede se mi to jen stěží.

"Omlouvám se, Ashley," řekne Paula vážně a já vím, za co se omlouvá. Před očima mi proběhne celý život, život se Spencer, a jsme tam Paula a já pak... pak je tam Taylor a je tam Florida a hotel a dívka se zlomeným srdcem. Dvě dívky.

Ruce se mi konečně přestanou třást, ale nemůžu si být jistá, na jak dlouho.

"Neomlouvej se. Prosím, neomlouvej se," řeknu Paule jedinou věc, kterou jí dokážu říct. Pak ji sevřu v objetí, které mi vysaje sílu z paží.

Pak odejdu, protože celé moje tělo mě tlačí ze dveří.

26

O pár hodin později se belhám po schodech ke svému činžáku, moje kroky jsou hlasité a moje nohy těžké.

Pevně sevřu víčka, přichází na mě migréna. Všechny události toho dne mi víří v hlavě a neusnadňují mi najít duševní klid. Jsem vyčerpaná od konečků prstů až po spánky.

Trhnutím otevřu dveře a dostane se mi závanu vůně kouře, borůvek a vždy přítomné vůně podlahy z tvrdého dřeva. Slyším, jak Hailey s někým mluví, a zamračím se. Chystala jsem se padnout na gauč a prospat pár dní, ale místo toho nakouknu zpoza rohu do kuchyně.

"Nazdar, kámoško." Hailey visí z úst cigareta, z nosu jí vystoupá kouř a v jedné ruce drží obrovský borůvkový muffin. "Muffin?"

Osoba naproti Hailey, která se opírá lokty o mramorovou desku kuchyňského pultu a jejíž oči se momentálně dívají všude možně jen ne na mě, je Spencer.

Téměř neznatelně na Hailey zavrtím hlavou a ta si ukousne velký kus ze svého muffinu a přehodí si přes rameno zástěru. "Ty pekla Spencer."

"A jsou jedlý?" slabě žertuju kvůli oběma. Hailey se zazubí, znovu si ukousne a z háčku na ledničce si vezme své klíče.

"Spencer se tu objevila asi před hodinou," začne Hailey hlasitě a típne cigaretu ve dřezu. Spencer nadále mlčí. "Řekla jsem jí, že tu nejsi, ale že jí budu ráda dělat společnost, zatímco bude čekat." Hailey pohlédne na hodinky. "A za chvíli musím nastoupit do práce... takže tu nezlobte."

Stojím na druhé straně místnosti, sleduju je se založenýma rukama a mám pocit, že se každou chvíli zhroutím. Spencer se posadila na barovou stolička a pořád na mě odmítá pohlédnout.

"Bylo bezva tě konečně poznat, Spencer," řekne jí Hailey a střelí po mně pohledem. "Po tom, co jsem o tobě tak dlouho slyšela, je fajn přiřadit si k jménu tvář."

"Nápodobně," souhlasí Spencer, hlas má tichý. "Díky, že jsi tu se mnou počkala."

"Ani o tom nemluv. Díky za muffiny." Mrkne na Spencer a pak vykročí ke mně.

"Přestaň kouřit v bytě," řeknu jí slabým hlasem, ale očima jí říkám něco úplně jiného.

Hailey se jenom zasměje a podá mi napůl snězený muffin. "Uvidíme se, až budu mít padla, morousi." Vyplázne jazyk a poplácá mě po zádech, přičemž mi pošeptá: "Je rozkošná."

S pobrukováním vyjde ze dveří, a když se za ní zavřou, místnost naplní nové napětí. Na okamžik na Spencer pohlédnu, ale když zachytí můj pohled, sklopím zrak a jdu do svého pokoje, cítím se poraženě.

Je příliš lákavé dívat se na Spencer, dívat se, jak se pohybuje po mém bytě. Hladce zapadá do jeho stěn, ruce má na mramoru, sedí na mé barové stoličce. Značkuje si můj byt jako své teritorium a ani o tom neví.

Vypadá, že sem patří. Klesnu na postel, ani nevím, co bych měla Spencer říct, nebo proč je tady. Napadlo mě, že za mnou přijde. Pořád netuším, co jí řeknu.

Uplyne pár minut, když uslyším kroky, která značí, že si Spencer konečně našla cestu do mého pokoje. Zastaví se ve dveřích.

"Můžeš jít dál."

Váhá jen okamžik, pak vejde dál, postaví se k nohám postele a odloží si na ni kabelku. Pak si začne nervózně hrát s rukama.

"Tvá spolubydlící je zábavná."

"Je v pohodě." Nevstanu z postele. Otočím se na bok a pohlédnu na ni.

"Omlouvám se, že jsem na tebe dneska vyjela."

Řekne to tak ležérně, já pouze pokrčím rameny. "Obě jsme vyjely. Nezáleží na tom."

Na chvíli se odmlčí, zdá se, že si pečlivě rozmýšlí svá další slova. "Chtěla jsem tě vidět. Doufám, že to nevadí-"

"Nevadí," přeruším ji. "Jsi tu vždycky vítaná."

Věnuje mi neznatelný úsměv a přikývne.

"Hezký byt."

"Jo."

V té chvíli si povzdechne a kajícně na mě pohlédne. "Opravdu odjíždíš?"

"Myslím, že ano," řeknu jí jemně. Její tvář povadne.

"Proč?"

"Myslím, že to bude pro mě dobré." Hlas mám nadále dokonale vyrovnaný.

"Nebylo by to dobré pro mě," řekne a vyzařuje z ní upřímnost.

"Spencer..."

"Nechápu to, Ashley...," přizná Spencer a začne si kousat nehet.

Posadím se. "Přestaň si kousat nehty." Poklepu na postel. "Posaď se."

Posadí se do rohu postele a vydechne.

"Bude to dobré," chabě se jí pokusím ujistit, ale z jejího výrazu poznám, že to nefunguje.

Pomalu začne vrtět hlavou.

"Spencer, poslouchej mě." Vezmu ji za ruku a přidržím si ji v dlaních, abych získala její pozornost. "Být od sebe nás nezabije. Je to... vzpomínáš si na dopoledne? Jak těžké to bylo? To... to, co mezi námi je. Taky tě to bolí, ne?" řeknu jí a zním zranitelně.

"Jen to řekni, Ashley," prosí Spencer a mě téměř zaskočí, jak beznadějně zní. "Řekni slovo a..."

"A co, Spencer?" pobídnu ji tiše.

Spencer na mě pohlédne s nekonečnou něžností, tak, jak na mě hleděla nesčíslněkrát předtím, a já jsem tím pohledem hypnotizována. Pak náhle vstane a zvedne z postele svou kabelku.

"Už jsem z toho tak unavená, Ashee," prohlásí Spencer roboticky a přinutí mě nervózně polknout. Srdce mi buší, v ústech mám sucho a netuším, co se děje.

"Spencey..."

Spencer otevře kabelku a vytáhne malý skicář. "Říkáš, že jsi do mě pořád zamilovaná." Bez zaváhání mi skicář podá a vtiskne mi ho do rukou. "Ale ty..."

Zlomí se jí hlas. Na okamžik se odmlčí a nadechne se. Otevřu skicář a jsem překvapená tím, co najdu.

"Ty máš celé mé srdce."

Mé portréty. Na každé křídově bílé stránce skicáře je tužkou vyvedená kresba mé tváře, můj stínovaný portrét, podrobný a nádherný. Okraje jsou ohnuté a ošoupané a něco mi říká, že ten skicář není nový.

"Nedokázala jsem kreslit nic jiného," přizná Spencer a zní téměř, jako by se styděla. "Obrázky se postupem času zhoršily."

Podrobné kresby nakonec ustoupily napůl hotovým skicám. Neúplná tvář, vytrácející se prameny vlasů. Oči, které nebyly nikdy vyplněné.

"Tak jsem přestala."

Setřesu znepokojující, bolestný pocit a vrátím se na začátek skicáře. Na jeho první stránky.

"Jsou úžasné."

Spencer si skousne ret a dívá se, jak fascinovaně hledím na její práci. "Měla jsem dobrý model."

Zavřu skicář a podám jí ho, držím ho daleko od sebe. Najednou ho nechci vidět. Nechci si to připomínat. Nechci Spencer ve svém bytě, kde po ní všude zůstane její vůně, aby mě mučila, zatímco se budu snažit usnout.

"Chci, aby sis ho nechala," řekne mi klidně.

"Já ho nechci."

Na zlomek vteřiny vypadá ublíženě, pak si ode mě skicář vezme. "Co ode mě chceš, Ashley?"

"Týhle otázky už mám dost," opáčím při vzpomínce na všechny okamžiky, kdy to během našeho dospívání řekla. A pokaždé moc dobře věděla, co chci. "Mám celý tvý srdce? Nechci ho. A nechci tvůj skicář."

Spenceřina tvář zbrunátní, ale upře na mě zrak. "Á, je tohle jako tehdy, když jsi mi řekla, že už mě nemiluješ?" Posmívá se mi pravdou, nenechá se ode mě odehnat.

"Přestaň s tím."

"Pokud jsi na mě tak naštvaná, že jsem tě odehnala, proč mi tohle děláš? Celý to 'pojď se, jdi pryč', co jsi předváděla, rychle zevšední," řekne Spencer zlostně.

Sevřu ruce v pěst, nesnáším všechny ty emoce, které ve mně víří, a vím, že s tím nemůžu nic udělat. "Nechci to teď probírat." Vyskočím z postele a zamířím rovnou ke dveřím.

"Stačí, když mi řekneš... řekni mi, že mě chceš," rychle řekne neomylně vroucím hlasem Spencer, než vyjdu ze dveří. "A jsem tvá. Já... já přísahám." Zní, jako by se měla z frustrace rozbrečet.

Otočím se, abych na ni pohlédla, abych viděla, nakolik to myslí vážně. Vypadá obnaženě, zatímco stojí uprostřed mé ložnice s jasnýma, lesknoucíma se očima. Mohla bych jít k ní.

Nebo bych mohla jít na druhou stranu. Každý sval v těle na mě křičí, abych odešla, utekla z toho pokoje a od toho okamžiku. Říká vám všechno, co jste chtěli slyšet, ale vy se nepopsatelně bojíte.

Ale přesto byste se na ni mohli vrhnout a s důsledky se vypořádat později. "Slibuješ?" zakolísá můj hlas.

Spencer přikývne, stojí tam úplně klidně. Dokonce mi dokáže věnovat drobný, povzbuzující úsměv. "Slibuju."

Když uslyším, co jsem potřebovala, použiju nohy, aby mě co nejrychleji dostaly z činžáku, a nechávám Spencer v prachu za sebou.

Venku je tma a beru schody po dvou, dokud nejsem před domem na terase, už jen jedny schody a budu se moc rozběhnout ke svému autu.

"To si děláš srandu, že jo?" Ohlédnu se za sebe a vidím, že mě Spencer působivě dohání.

"Jdi pryč."

"Chováš se jak dítě, Ashley. Víš to, že jo?"

Odmlčím se, pohlédnu přes zábradlí terasy dolů na asfalt a cítím se úplně zničeně. "Omlouvám se. Nemohla jsem tam s tebou být..." Párkrát se zhluboka nadechnu čerstvého, nočního vzduchu.

Spencer dojde těch pár kroků ke mně a položí mi ruku na záda. "Myslela jsem to vážně," řekne jemně. "Pokud opravdu odjedeš, nemyslím... nemyslím, že to zvládnu."

"Já taky ne," řeknu zoufale a stále upírám zrak přes zábradlí. Spenceřina ruka mi na zádech začne dělat kruhy, utěšuje mě.

"Nemáš někdy pocit, že naše loď už odplula?"

"Cože?"

"Že pokud jsme někdy měly být spolu, už bychom teď byly?"

"Nevím."

"Nevíš?"

Spenceřina ruka se zastaví, už mi nadále neposkytuje útěchu a mně okamžitě chybí. "A ty?"

Pokrčím rameny, mám pocit, že váží tunu. "Možná." Můj hlas je téměř šepot.

Pohlédnu na Spencer, do jejích očí, a za tou vší modrou vidím, že ne, nikdy si to nemyslela. Dokonce vypadá, že jí mé doznání trochu ublížilo, a mě zaplaví vina.

Myslím na slova Pauly Carlinové. Snažím se vzít si je k srdci, ale nemyslím, že se bude někdy moct cítit dobře ohledně spousty rozhodnutí, která jsem udělala, a v té chvíli mě to zasahuje přímo do hrudi.

V měsíčním svitu její pokožka září a mně je do pláče.

"Sakra. Musím jít."

Spenceřina ruka se okamžitě proplete s mou a zastaví mě. "Prosím, nechoď." Můj tep se automaticky zrychlí a cítím, že jsem celé zbrunátněla.

Ne poprvé si v té blízkosti na terase všimnu, jak kouzelně dnes večer vypadá. Jak její dlaň dokonale pasuje do mé, jako tomu bylo vždycky. Její prsty propletené v mých jsou mi důvěrně známé.

"Spencer... buď půjdu já, nebo půjdeš ty," řeknu pevně, i když se mé rozhodnutí téměř okamžitě zlomí jen proto, že hledím na její rty.

"Miluju tě," řekne prostě, nevinně, jako by to byla jediná věc, na kterou v té chvíli dokázala přijít, a poslední zbytky sebekontroly, které jsem snad ještě měla, jsou pryč.

"Bože," zanaříkám přidušeně. "Miluju tě."

Už nadále nebojuju v tom, co byla bezpochyby moje nejdelší bitva, udělám krok dopředu a bez zaváhání jemně přitisknu své rty na její.

Byl to teprve náš druhý polibek.

27

Když se Spencer neochotně odtáhla, otevřela jsem konečně oči a snažila se nechovat jako puberťačka, která byla právě poprvé políbena. Spencer mi teď dlaní, která v nějakém okamžiku spočinula na mé tváři, něžně přejížděla po lícní kosti.

Mohl to být dvouminutový polibek, mohl to být dvouvteřinový polibek, ale byla jsem si jistá pouze tím, že Spencer stála velmi blízko mě, měla ruku na mé tváři a vypadala hypnotizovaná mýma očima.

Měla jsem vědět, že jakmile ji doopravdy políbím, nebudu se schopná plně ovládat.

Natáhla jsem se a vzala jí za ruku, zvedla jsem si je ke rtům a začala ji líbat, na čáru života, na čáru lásky.

"Ashley..." zasténala Spencer a znělo to jako směs frustrace a vzrušení.

"To je dobré. Je to v pořádku," zašeptala jsem a začala jí líbat zápěstí. Nakonec jsem ho opustila, cítila jsem neodolatelné nutkání opět pocítit její rty na svých, vdechnout ji.

Spencer se odtáhla a pevně zavřela oči. "Já nemůžu." Byly jsme u sebe tak blízko, že bychom nemohly být blíže, pokud bychom se neobjaly, a když jsem na ni pohlédla, naše nosy se otřely, naše dechy se mezi námi promísily.

"Ty mě nechceš znovu políbit?" hlesla jsem a rychlostí blesku mě zaplavila vlna vřelosti.

Spenceřiny oči se leskly a její tvář byla zarděná a vypadala v té chvílí více než kdy jindy bolestně zamilovaná. Zamilovaná do mě.

Ucítila jsem příval štěstí a znovu vyhledala její rty, na zlomek vteřiny jsem si vychutnávala pocit, že mi polibek oplácí. "Spencey..."

Když se odtáhla od mých rtů a přitiskla své čelo na mé, byla tak blízko, že její oči byly jen rozmazané modré šmouhy, nejasný obraz, který jsem takhle blízko nedokázala zaostřit. "Ashee."

Věnuju jí svůj nejupřímnější pohled, pohled, o kterém upřímně doufám, že vypoví, co k ní cítím. Jak ji miluju a proč bych pro ni udělala téměř cokoli, kdyby tady zůstala, tak, jak je teď.

Přemýšlím, jestli to všechno dokážu sdělit očima. Přiblížím své rty k jejímu uchu. "Myslíš, že dokážeme dohnat patnáct let promeškaných polibků?" zašeptám a letmo ji políbím na ušní lalůček. Udělá rychlý krok dozadu, jako bych ji spálila, a teprve tehdy si uvědomím, že se obě chvějeme.

Venku není zima.

"Co si myslím?" zeptá se mě Spencer pronikavě a neřekla bych, že měla v úmyslu, aby její hlas zněl tak vášnivě a vyzývavě.

Tvrdě si skousnu ret, odmítám odpovědět. Znám odpověď a nelíbí se mi.

Místo odpovědi přijdu s dalším prudkým, nečekaným polibkem a rychle se přitisknu k jejím rtům.

Cítím, jak se Spencer zachvěje, pouze centimetry ode mě, a ve tváři má bolestný, rozporuplný výraz. Strašně moc ji to chci ulehčit, vykouzlit jí na tváři úsměv. Udělat ji šťastnou. Možná se od ní dokážu odpoutat, pokud tu bude jedna chvíle, jeden okamžik, kdy jsem ji učinila dokonale šťastnou. Kdy bychom byly dokonale šťastné spolu.

Pak se obměkčí. "Nechci, aby to byl náš polibek na rozloučenou."

Co nejjemněji zaútočím na její rty a něžně jí vpletu ruce do vlasů, tak, jak jsem to vždycky chtěla udělat. Nevím, jestli sténám já, nebo jestli je to ona, nebo obě dvě. Sotva mezi dlouhými, vřelými polibky slyším chorál našich vyznání lásky a zastřené šeptání našich jmen.

Spencer líbá, jak jsem vždycky věděla, že bude, ruce má pevně kolem mého krku a přitahuje si mě blíže k sobě.

Jsem bláznivě šťastná.

Přerušíme polibek, těžce oddechujeme, ale už se netřeseme, a dlouho se objímáme. Pak ucítím, jak se Spencer odtahuje, cítím to v kostech.

"Prosím," zašeptám a přejedu rty po její tváři. "Jen jednou." Zabořím tvář do záhybu jejího krku a dlouze se nadechnu její vůně, uklidňuju se.

"Jednou?" zeptá se Spenceřin třesoucí se hlas.

Nechám přejet prst nahoru a dolů po Spenceřině krku. "Po dnešku už mě nemusíš vidět, jestli nechceš." Políbím ji dopředu na krk a pokračuju: "Jen... než odjedu..."

Uzavření. Bylo by to jako uzavření. Nechci to vyslovit nahlas, takže se nakloním k dalšímu polibku, dalšímu nekonečně omamnému polibku. Nikdy si nezvyknu na jejich intenzitu.

"Ne," vydechne Spencer a mírně uhne obličejem, aby se vyhnula mým rtům. Konečně se odtáhnu dost daleko na to, abych ji mohla pohlédnou do očí, a na okamžik vypadá nesmírně smutně.

"Spencer?" Přiložím jí ruce na tváře a ona se vymaní z jejich sevření. "Co se děje?"

"Vztah na jednu noc, hm?" Spencer si založí ruce, odvrátí se a zahledí se z terasy. Daleko do noci.

"Co? To ne." Přejedu jí dlaní po paži, aby se vrátila, aby mi znovu dopřála ten vřelý, nedostižný pocit. Chci ho cítit - strašně moc. "Tak jsem to nemyslela."

"Jen jednou..." opakuje Spencer a setřese mou ruku. "To jsi řekla. Chtěla jsi-"

"Spencer..."

"Chtěla ses se mnou vyspat a odjet."

Žaludek se mi nervozitou kroutí, vůbec jsem nečekala, že si to vyloží takhle. Pomalu se vracím zpátky do reality a snažím se najít smysl v tom, co se děje.

"Ne. Ne, to jsem-"

"Pomilovala by ses se mnou a opustila mě," prohlásí Spencer prostě a v hlase a očích má patrnou bolest.

Vzpomínám si, že jsem podobnou bolest před mnoha lety cítila já. Když se mi Spencer nabídla na plese, vnímala jsem to jako situaci, kdy bych ji mohla mít jednou, nebo nikdy. Obě možnosti by nevyhnutelně vedly ke zlomenému srdci.

Ta výměna rolí mi neunikne.

Otevřela jsem ústa, abych promluvila, a shledala jsem, že je to velmi těžký úkol, protože i když mě ten polibek předtím nabudil, teď jsem se cítila omámeně a zranitelně, v každém smyslu slova rozpačitě.

"S tou nabídkou jsi neměla takový problém, řekněme, hm, před čtyřmi lety," informuju ji, nevím, jak se dostat z té neuvěřitelně hluboké jámy, kterou jsem si sama vykopala.

"Když mi bylo osmnáct," utrhne se Spencer. "Asi ses nikdy nenaučila dospět."

"Jo. Jo, já jsem ta citově zakrnělá," oplatím jí to. "Proč asi."

"Fajn! Chápu to. Byla jsem na tebe ošklivá, když jsme dospívaly." Spencer předvede falešně smutný obličej. "Bu bu bu."

"Ošklivá?" domáhám se. "Jak se teď cítíš? Odmítnutě? Možná trochu zlomeně? Pěkně hnusnej pocit, viď?"

Spencer na mě hledí a já udělám krok dopředu. "Takhle jsem se cítila každej den po jedenáct let."

"A jak se teď cítíš ty? Naštvaně, vyděšeně a..." Hledí mi do očí, je vážná. "Přeješ si, abys mohla udělat správnou věc, a nemáš tušení, co to je?"

Udeří hřebíček přímo na hlavičku. "Psychoanalyzování už mám po krk," řeknu frustrovaně. Stále cítím Spencer na svých rtech a těžko se mi věří, že před pár minutami jsem ji líbala se vším, co ve mně bylo. "Proč nejdeš domů ke svý přítelkyni."

"To by se ti líbilo, co?" Spencer výsměšně obrátí oči v sloup a vypadá v té chvíli jako pubertální fracek. Odolávám nutkání ji znovu políbit.

"Ne," řeknu jí upřímně a pokrčím rameny. "Ale myslím, že bys stejně měla."

Spencer zůstane klidně stát a zírá na mě, jako bych byla nějaký složitý matematický problém. V matice nikdy nebyla dobrá.

"Vážně," trvám na svém, chci, aby se pohnula. Nakloní hlavu a věnuje mi zvláštní pohled. "Spencer, pokud neodejdeš, znova tě políbím."

Pouze pokrčí rameny. Ztěžka si povzdechnu a otočím se, abych se na ni nemusela dívat. Strašně moc se jí chci dotknout, ale právě teď je to zároveň ta nejděsivější věc na světě.

"Nemohly bychom si prostě promluvit?" zeptá se Spencer jemně.

"Ne!" vybuchnu a na zdůraznění si plácnu dlaněmi o boky. Zírám do zdi. "Můžeš mě už nechat na pokoji?"

Neslyším její odpověď. "Spencey?" Otočím se, trochu smutná, trochu ráda, že konečně odešla. Než se úplně otočím, leknu se. Stojí přímo za mnou a sevře mě v těsném objetí.

"Nevím, proč ode mě utíkáš." Pevně mě svírá, i přes mou snahu se z objetí vymanit. "Ale bolí mě to."

"Fajn!" vykřiknu a snažím se dál uvolnit. "Je mi to fuk! Pusť mě."

"Ne!"

"Pusť mě."

"Jsi idiot. Ale jsi idiot, kterýho miluju," řekne Spencer skrz zatnuté zuby a pak mě pustí. Kvůli tomu, jak jsem sebou šila, spadnu na zem. Spencer se nahlas zasměje.

Okamžitě vstanu a cítím, že se mi roztřese ret.

"No tak, bylo to směšný."

"Nic na tomhle není směšný!" Hlas mám plný emocí a Spencer znepokojeně postoupí kupředu. Přinutím se o krok ustoupit, pryč od ní. "Odcházím."

"Počkej."

"Ne."

"Ashley!" Jednou rukou mě otočí a já sáhnu do zadní kapsy jejích džín a vytáhnu prostou klíčenku s jedním klíčem. Spenceřiným klíčem od auta.

"Co to děláš?"

Energicky dojdu zpátky k zábradlí a natáhnu ruku za sebe. Spencer ji chytne a odtáhne mě od zábradlí. "Přestaň se chovat jako blázen."

"Necháš mě bejt?"

Spencer na mě pohlédne. "Nemyslím, že bys měla být sama."

Snažím se opět natáhnout ruku za sebe a Spencer ji přitáhne zpátky. Znovu spadnu na zadek, ale tentokrát si na mě Spencer lehne a přitiskne mě k zemi.

"Dej mi ten klíč."

"Ne."

"Jsem silnější než ty."

A to taky je. V devíti případech z deseti by mě podle zkušeností Spencer přitiskla k zemi a donutila mě se vzdát. Pak by mě políbila na tvář, ale takové to bylo, když jsme byly mladší.

Ale teď se kroutím a kroutím, brunátním v obličeji, dokud se zpod ní téměř nevymaním. "Celá Spencer," zavrčím a naštvaně vstanu. "Vždycky netvrdohlavější, když na tom vůbec nesejde."

Natáhnu ruku za sebe a hodím její klíč z terasy do půlky parkoviště. Zhluboka se nadechnu, pak se otočím, projdu kolem Spencer a vejdu do činžáku.

Rty mi pořád hoří.

28

"Hailey Jenningsová."

Mdle potřesu rukou té dívky, dívky, která bude následujících pár let mou spolubydlící, aniž bych jí pohlédla do tváře.

S hlasitým bouchnutím upustí svou jednu krabici na stěhování. "Slyšela jsem, že jsi Ashley Daviesová."

"Slyšela?" zamumlám a posadím se do rohu své postele a pomalu si lehnu na záda. Ve skutečnosti mě nezajímá, co říká. Má mysl je stále u blonďaté dívky tucet měst odsud.

"No, přijela jsi limuzínou. A tvůj táta byl-"

"Chápu." Zavřu opuchlé oči. Nesnáším pomyšlení, že bych měla být na škole za byť sebemenší celebritu, a myslím, že mojí spolubydlící to rychle dojde.

"No, jo. Jenom jsem chtěla, abys věděla, že je mi to fuk," řekne prostě a slyším, jak si skopne těžké boty a zapálí si cigaretu.

Posadím se, abych na ni pohlédla, svou odpovědí mě potěšila. Vysoká dívka s rozcuchanými vlasy, kterou na sebe spatřím zírat, se během následujících let ani trochu nezmění. Už teď jsem vděčná za její přítomnost, zvlášť proto, že si myslím, že neví, že jsem brečela. Nebo se tomu tématu chytře vyhnula, jak to bude dělat v následujících měsících, když se budu během nocí snažit skrýt své slzy. Někdy i během dne.

První dva semestry pro mě budou peklo a věděla jsem tu už tehdy.

Hailey se nikdy na nic neptala, nikdy se neptala na můj smutný pohled s nesčíslně oken, proč jsem se občas nedokázala soustředit, proč se mi rozšířily nosní dírky a odvrátila jsem zrak, když se mě zeptala na domov. Vycítila, že za tím něco je, ale nikdy se mě na nic nezeptala. Upřímně, nemyslím, že jí na tom sešlo. Byly jsme vděčné za vzájemnou neškodnou přítomnost ve svých životech a nakonec jsme se sblížily díky společné zálibě v něčem, co jsem pro sebe nově objevila, alkoholu a mejdanech.

Byl to dobrý způsob, jak zapomenout. Byl to dobrý způsob, jak strávit ty minuty mezi učením, výčitkami a nastupujícími slzami.

V druháku to už byla zaběhnutá rutina a já se dokázala přestat cítit natolik špatně, aby se objevily dívky. Dívky podávající si dveře, bezpočet blonďatých dívek. Ne - to je lež. Dokázala bych je snadno spočítat. Otupily mou bolest, ale jenom na okamžik. Díky nim byla ta bolest bodavější, intenzivnější během noci, když jsem byla sama. Když přišla vina.

V třeťáku jsem zářila při zkouškám a nepamatovala si žádné noci. Byly to jediné roky mého života, o kterých můžu upřímně prohlásit, že si z nich nepamatuju celé měsíce, a jediné roky mého života, u kterých jsem ráda, že si na ně nepamatuju. Byla jsem na tom zle a Hailey mi nikdy nic neřekla. Byla jsem jí za to vděčná, protože jsem to nepotřebovala slyšet. Díky penězům z dědictví byl můj život tak blízký vysokoškolskému ráji, jak být mohl, ale díky pocitu, že mi chybí jedna moje velká část, to byla jen ubohá imitace.

V posledním ročníku jsem se začala sama sobě hnusit a pomalu jsem zapomínala, proč jsem se vůbec začala trestat. Pomalu jsem se dala dohromady, pouze matně si vědomá velkých mezer, prázdných míst, a byla jsem připravená promovat. Byla jsem v pořádku, přesvědčila jsem samu sebe. Možná bych o tom dokázala samu sebe přesvědčovat do konce života.

Pak jsem našla fotku, o které jsem nevěděla, že ji mám.

Gin mě pálil v krku, ale pouze prvních pár panáků. Po tom jsem už v krku cítila pouze příjemný, uklidňující pocit.

Dívala jsem se, jak Spencer sešla na parkoviště, zvedla svůj klíč a bez ohlédnutí na mě odjela. Bolelo to, jednoznačně to bolelo. Nechtěla jsem na to myslet. Tak jsem začala pít gin s ledem, až jsem byla natolik znuděná a plná alkoholu, abych se koukala na MSNBC. Nemohla jsem najít ovladač a bylo mi to fuk.

Otevřeně přiznám, že jsem měla v hlavě blažené prázdno, když se vrátila Hailey a vykřikla hned u dveří, když ucítila gin.

"Hádej co." Zajíkla jsem se a s hlasitým zařinčením postavila skleničku na stůl.

Hailey se nade mnou, očividně opilou, téměř zahihňala a zvedla mou skleničku, aby se z ní napila. "Ježíši." Udělala obličej a znovu se napila. "No, teď je to moje." Usadila se na gauč vedle mě. "Takže to jste pro sebe navzájem jed nebo co?"

"Nejspíš." Třela jsem si tváře.

"To pití by porazilo slona."

"Trhni si," dokážu zamumlat a natáhnu ruku. "Chci svý pití."

"Cože?"

"Vrať mi to... vrať mi to pití."

Natáhne se a ukazováčky mi strčí do čela a já zpomaleně padnu na opěradlo gauče, zatímco se Hailey směje. "Tak hádej co?"

"Hmmm?" zasténám.

"Oficiálně mi přestalo bejt líto tvýho ubohýho zadku."

Snažím se posadit, ale dokážu pouze natáhnout krk. "Nestojím o tvou lítost," pokusím se říct zřetelně.

"Co jsi jí sakra řekla?" zeptá se nenuceně.

"Hodila jsem její klíč z terasy," povzdechnu si hlasitě a opile. "Po tom, co... co jsem ji políbila."

"Políbila jsi ty ji nebo ona tebe?" Hailey zní trochu zvědavě a nakloní se blíž.

"Nepamatuju se," řeknu jí upřímně, ta myšlenka mě rozesmutní. Alkohol zahalil mé smysly a zvednu ruku, abych se dotkla svých rtů, usilovně se snažím si vzpomenout.

Nic.

"Ježíši, Ash. Ta holka je sladká jak cukrkandl," řekne Hailey a vrtí hlavou, aniž by na mě pohlédla. "Smutnější, než jsem kdy nějakou blondýnu viděla, ale stejně. Sakra."

Velmi klidně vstanu, na nohách jen trochu zavrávorám a vyklopýtám ze dveří na balkón právě včas, abych vyzvrátila obsah žaludku přes zábradlí.

Po pár vteřinách mě už Hailey poklepává po zádech a směje se, dokud neskončím. Sklouznu na zadek, nadechuju se čerstvého vzduchu. "Zavolám Spencer." Utřu si pusu a pokusím se vstát.

"Ne tak rychle."

"Nech... mě."

Hailey mě zatlačí zpátky a posadí se vedle mě. "Jsi z toho úplně vyřízená, Ashley. Víš, že tu holku totálně mateš, že jo?"

"Nemá právo... být zmatená." Utřu si pusu. "Byla zmatená celý naše dětství," vychrlím ze sebe, víc při smyslech, než kdy jindy.

"Vážně jsi na ni naštvaná?"

"Ano." Zatnu čelisti, potlačuju slzy.

Hailey si povzdechne. "Vzpomínáš na školu? Vzpomínáš si, jak jsi brečela a brečela a já předstírala, že to neslyším?"

Nic neříkám.

"To byl vážně vztek?"

"Ano!" vykřiknu. "Ano, byl to vztek! Nenávidím ji! Podívej se na mě, Hails... kurva, podívej se na mě. Už jsem na ni zapomněla, už jsem..." Svět se kolem mě točí a já se soustředím na Haileyiny oči, pevný bod, abych se uklidnila.

"Ne, Ash, nezapomněla. Všechny ty noci... všechny ty holky, Ashley. Nikdy konkrétní holka, jenom holky. Žádní kamarádi. Sakra, byla jsem tvoje kamarádka jenom proto, že jsi se mnou musela bydlet. Byla jsi... jsi tak smutná," řekni mi Hailey jemně, ale pořád má v hlase drsný tón.

"Úplně mě zničila." Slzy mi sjíždějí po tvářích a Hailey odvrátí zrak dolů na náš bazén.

"Každej si to během dospívání odnese, tak nebo onak. Každej, nejsi žádná výjimka. Sakra, ani jsi to neměla tak zlý. Jo, to, co Spencer udělala, bylo dost hnusný, myslím. Ale to na ni nedokážeš pohlédnout a vidět... já nevím. Nedokážeš jí pohlédnout do očí a vidět, že za to zaplatila?" Hailey zoufale touží po tom, abych byla v pořádku, slyším jí to v hlase. Chce zpátky svou starou kámošku Ashley.

"Nevím jak," řeknu a zním uboze. "Řekni mi jak."

Hailey na mě pohlédne, jako bych ji naštvala, pak vstane a odejde. Cítím se mizerně, jak tam sedím sama, dokud se nevrátí s telefonem. "Použij tohle, idiotko."

Pak mě doopravdy opustí. Slyším, jak se zavřou dveře, a dlouze a zhluboka se nadechnu. Vím, že musím začít od znova, vím, že mě o to Spencer prosila. Prosila mě o to od té chvíle, kdy jsem se objevila před jejím domem. Musím si připomenout, že jsem ji vyhledala, že se taky trápila. Nemůžu ji vinit jen proto, že byla mladá, stejně jako já.

Vždycky na mě byla pouze milá, i teď, jediným způsobem, který znala. Spencer neuměla záměrně ublížit, uměla se pouze chránit. Byla to obyčejná dívka, pořád je to obyčejná dívka.

A já se pořád tak bála. Myslela jsem na Haileyina slova a nevěděla jsem, co si s nimi počít.

Brečela jsem víc než za dlouhou dobu. Pak jsem vytočila číslo.

"Informace. Jak vám mohu pomoci?"

Žádost pronesu pevným, zřetelným hlasem.

"Kontakt na nejbližší prodejnu letenek, prosím."

29

"Odnesu to."

Vlhkýma očima jsem se dívala, jak Hailey zvedla láhev ginu a strčila si ji pod paži. Měla za sebou dlouhou směnu a nejspíš už ji nebavilo dívat se, jak smutně zírám na telefon.

"Půjdeš někdy brzy spát?"

Nepatrně jsem pokrčila rameny, měla jsem pocit, jako bych byla v komatu. Byla jsem pořád trochu opilá, pořád hodně nešťastná, a pochybovala jsem, že tu noc vůbec usnu. "Jo, za dvě vteřinky," zamumlala jsem a Hailey zamrkala a pak odešla do postele. Viděla jsem, že ji náš rozhovor vyčerpal, a když odešla, lehla jsem si na podlahu.

Telefon jsem pořád svírala v ruce, nedokázala jsem ho odložit, dokud neudělám to, co jsem věděla, že musím udělat, abych mohla vůbec normálně dýchat. Vytočila jsem Spenceřino číslo.

Zvedla to po dvou zazvoněních. Čekala jsem, že to bude trvat déle, pokud to vůbec zvedne. "Ashley?" Její hlas byl roztřesený šepot.

Odkašlala jsem si. "Ahoj..." řekla jsem jemně. "Jak jsi... jak jsi poznala, že jsem to já?"

"Je půl třetí v noci."

"Och."

Uplynulo pár vteřin, než jsem uslyšela Spenceřino povzdechnutí. "Máš nějaký zvláštní důvod, proč voláš?"

"Ještě nevím."

Trochu se zasmála, ale bylo to netrpělivé zasmání. "Opravdu voláš jenom kvůli to-"

"Mrzí mě, že jsem se do tebe zamilovala, když mi bylo - kolik, deset?" řeknu jí a cítím se mizerně. Polknu a čekám na její odpověď.

"Opravdu?"

"Upřímně, ano," lžu.

"Mě to nemrzí. Nemrzí mě, že jsem potkala hvědovlasou holčičku v den, kdy jsem se přistěhovala do náhodného bytového komplexu v náhodném městě v Kalifornii," řekne mi Spencer klidně. "Nikdy mě to... nikdy mě to mrzet nebude."

"Ne?" Pevně sevřu oči a potlačuju slzy.

"A nevěřím, že tě to mrzí." Spenceřin hlas se trochu zachvěje. "Přestaň mi lhát, prosím. Pokaždé to poznám a bolí to."

Dám si telefon blíž k uchu a přitáhnu si v leže na podlaze kolena k hrudi. "Upřímně?" Slova mi sotva vycházejí v úst, ale pokračuju. "Upřímně, Spencer..."

"Prosím... chceš, abych zavěsila?" slyším Spenceřin plačtivý hlas, který se usilovně snaží být silný. "Upřímně. Miluju tě vším, co mám v srdci, nebo alespoň vším, o čem vím. Protože ty jsi jediný člověk, který tam kdy byl, opravdu." Zhluboka se nadechne a celé mé tělo zaplaví hřejivý pocit. "Upřímně. Lidi říkají, že je v moři spousta ryb. A... je, ale není žádná další Ashley Daviesová, ta je jen jedna. A jsem si toho dost... bolestivě vědomá, protože jsi nejlepší. Nemyslím si... vím, že nemůžu milovat nikoho jiného tak, jak miluju tebe. Jak bych tě mohla milovat, kdybys mě jen..."

"Spencey..." Spencer se na druhém konci zasměje, drobným šťastným smíchem, a pak pokračuje.

"Upřímně, ehm... vím bezpochyby, že bych tě mohla milovat, dokud - dokud bych neumřela, a možná, že i po tom," řekne mi. "Upřímně, Ashee, vidím nás, jak by to mělo být. Vidím nás v domě, v našem domě. Vidím naši svatbu, je tam moje máma a Glen a tvoje máma a přípitky a byla bych v bílém a kráčela k oltáři a..." Povzdechne a já vidím její oči, zasněné a lesklé, jak si to představují.

Nezakrytě brečím při zvuku jejího hlasu, tak jistém a vášnivém, ale nevím, jestli jsou tu smutné slzy. Modlím se, aby to nebyly smutné slzy. "Obrázku..." zašeptám.

"Ne, počkej. Počkej, Ashee. A vidím... sakra, upřímně? Vidím děti, opravdu, vidím se, jak jsem potrhlá a těhotná, nebo jak jsi ty potrhlá a těhotná, nebo... nebo vidím... vidím naše děti, vím, že by se ti to líbilo. A, Ježíši, mně by se to líbilo taky, Ashley. Je mi dvaadvacet, ale vidím, upřímně, vidím nás staré, na naší verandě, jak se smějeme všem těm dětem, které pobíhají kolem, hloupým dětem, které si myslí, že je život jednoduchý... zatímco se snaží zamilovat. Strašně bychom se nasmály, Ashee, a doufaly, že si v tom povedou líp než my." Objímám si kolena u hrudi, pevně je svírám. Oči mám zavřené tak pevně, že téměř dokážu uvěřit, že je to Spencer, koho objímám.

"Moc se omlouvám, Ashley. Strašně moc se omlouvám. Bože. Za všechno. Tohle se nemělo... takhle to nikdy nemělo být, měly bychom mít..." Její hlas se téměř ztratí ve vzlycích. "Všechno..." Její slova jsou strašně tichá, její hlas stěží proniká přes telefonní linky.

Netuším, co si s tím mám počít. Hlava se mi točí, srdce mi buší a cítím se úplně ztracená. Ta bolest tam pořád je, je teď v temnotě na podlaze rozervaná a prohloubená.

"Upřímně..." Navlhčím si rty, tváře mám mokré od slz. Nenávidím se. Už nevím, jestli měla Hailey pravdu, jestli je to vztek, nebo bolest. Nebo ani jedno. "Nejsem si jistá, jestli už není pozdě." Ta slova mi vyjdou z úst, ještě než můžu porozumět jejich významu, ještě než si je vůbec uvědomím. Nevím, jestli jsou pravdivá, ale vím, že ji raní. Zatraceně jistě zraňují mě.

Spencer nejdřív mlčí a já myslím na Taylor, poprvé mě napadne, jestli Spencer slyší. Jestli tam vůbec je, jestli jí to vůbec zajímá. Myslím, že jsem si právě pomilionté zlomila vlastní srdce, ale jsem na bolest zvyklá. Dokonce v ní dokážu nalézt útěchu.

"Nenávidíš mě?" zeptá se Spencer jemně a mě téměř pukne srdce.

"Tak to ne-"

"Pořád mě zraňuješ, Ashley." Její hlas je vážný, ale jemný. "I když to nemáš v úmyslu. Já... já nechápu proč-"

"Spencey-"

"Ne!" zvolá Spencer hlasitě.

"Prosím, Obrázku... co si myslím?"

"Nevím, co si myslíš, Ashley! Nevím!" Je zoufalá. "Už nám není dvanáct! Nevím... řekla bys mi, že mě miluješ?" zanaříká. "Řekni mi, že mi odpouštíš. Řekni mi..."

"Miluju tě tak... úplně a - posedle a stoprocentně a... a všechny ty věci, o kterých jsi mluvila? Jsou nádherné, Spencer. Jsou tak zatraceně nádherné a máš pravdu. Měly bychom mít... všechno. Možná jsme to mohly mít, v jiné... v jiné době."

"V jiné době?"

"Možná, že kdybys... kdybys ses ode mě nechala políbit, když jsme chodily na střední, kdybys byla se mnou místo s Aidenem, kdybys ses nebála své mámy, kdybys..." Srdce mi tluče v krku, přehlušuje všechna má slova.

"Možná kdybys neodešla! Možná kdybys dokázala zapomenout... kdybychom dokázaly zapomenout." Spenceřin hlas je čím dál tím vzdálenější. "Kéž bych dokázala zapomenout," šeptá.

"Zítra ráno odlétám," řeknu jí formálním hlasem. Na zlomek vteřiny slyším její vzlyknutí, pak klidně odložím telefon a utřu si slzy. Postavím se na roztřesené nohy.

"Milovala jsem tě," šeptám k nikomu. "Opravdu jsem tě milovala."

"Je mi dvaadvacet, ale vidím, upřímně, vidím nás staré, na naší verandě, jak se smějeme všem těm dětem, které pobíhají kolem, hloupým dětem, které si myslí, že je život jednoduchý... zatímco se snaží zamilovat. Strašně bychom se nasmály, Ashee, a doufaly, že si v tom povedou líp než my."

Slzy přicházejí rychleji, než kdy předtím, a já zvednu telefon, svírám ho, až mě začnou bolet prsty, a pak s ním jednou, dvakrát, třikrát praštím o stůl, až už to není telefon, jsou to pouze zbytky něčeho, co bývalo telefon. Zaškrceně vzlyknu a jako smršť se přiženu do svého pokoje, hurikán ničící všechno, co mu přijde do cesty. Šatník je během okamžiku prázdný, oblečení naházené na posteli. To, co bylo na nočním stolku, je teď na podlaze, to, co bylo na podlaze, bylo odkopnuto na druhou stranu pokoje, a když si dovolím padnout na zem, mám na ruce krev.

Nebolí to a já na ni prázdně zírám, nic necítím. Přestala jsem brečet a v pokoji je zvláštní, dusivé ticho. Cítím známé nutkání, a než stačím popadnout odpadkový koš, zvracím na svou drahou dřevěnou podlahu. Tentokrát bych neřekla, že je to alkoholem. Odplivnu si, otočím hlavu a lehnu se tam, kde jsem.

Zasloužím si spát vedle zvratků.

30

Když jsem se uprostřed noci vzbudila, můj záznamník červeně blikal. Jedním roztřeseným prstem jsem stiskla příslušné tlačítko a poslouchala, zatímco mi k uším doléhal Spenceřin hlas.

O pár minut později jsem došla chodbou do Haileyina pokoje.

"Hailey, vzbuď se."

Zatřásla jsem s ní natolik, aby se probrala ze spánku. Otevřela na mě jedno naštvané oko. "Už jsem ty tvý zvratky uklidila. Nech mě bejt."

"Jo, ehm, za to díky," řekla jsem zahanbeně. "Ale poslouchej, hej..." Znovu jsem s ní zatřásla. "Kdy jdeš do práce?"

"Za pár hodin. A plánuju těch pár hodin prospat." Přikryla si hlavu přikrývkou. "Ne každýmu stačí dvě hodiny brečícího, zvracícího spánku."

Povzdechla jsem si, odkryla přikrývku a ťukala ji prstem na tvář, dokud na mě nepohlédla. "Mám pro tebe nabídku."

"Nechci se s tebou vyspat, Daviesová."

"Neříkej věci, o kterých obě víme, že nejsou pravda," škádlím ji, ona si promne obličej a rozhlédne se kolem sebe bděleji.

"Slunce ještě nevyšlo. Proč jsi vzhůru?"

"Ty jsi teď taky vzhůru," řeknu vesele. "Teď je to jak mejdan."

"Pěkně trapnej mejdan. Pořád jsou z tebe cítit zvratky." Poškrábe se na krku a posadí se. "Co chceš? Jakou nabídku?""

"Během dvou dnů jsem spala jenom pětačtyřicet minut a jsem si jistá, že jsem nikdy nezažila horší noc-"

"Proč si tak živá?"

"Snažím si připomenout, že nejsem vždycky ubulená nula, víš?" řeknu upřímně a pokrčím rameny. Hailey vědoucně přikývne. "Ale stejně, jo. Co se snažím říct, je, že jsem stěží při smyslech, ale já," ukážu na sebe velkolepě, jako bych byla samo slunce, které se zatím skrývá pod obzorem, "mám pro tebe nabídku."

"To už jsi říkala. Máš deset sekund, než zase usnu."

"Jak jsem říkala, hodně jsem o tom přemýšlela a myslím-"

"Přejdi k věci. Šest sekund."

V té chvíli jsem to ze sebe vychrlila. Po krátkém zvažovaní Hailey usoudila, že jsem konečně zase ve své kůži, a shledala můj nápad oficiálně dobrým. O pár hodin později už slunce bylo nějakou dobu nad obzorem a já jsem byla víc unavená, než kdy předtím. Ale cítila jsem se poháněná vidinou cíle.

V hlavě jsem si pořád dokola přehrávala ten vzkaz. Někdy jsem si ho pustila nahlas a nechala jsem odrážet její hlas mezi zdmi mého bytu. "Ahoj, Ashley, ehm. Tady je Spencer, jak slyšíš. Předpokládám, že spíš, nebo mě ignoruješ, a fakt doufám, že to první. Protože spánek potřebuješ, a pokud bys mě ignorovala, tak by to... no, ranilo by to mé city." Tomu se zasměje. "Ačkoli to už je v téhle chvíli za námi, co? Jen jsem ti chtěla říct, že tě miluju, Ashee. Chci, abys to věděla, pokud se to někdy ztratilo v překladu, nebo pokud jsi o tom někdy pochybovala, nebo... něco podobného. Prostě a jednoduše, miluju tě. A, ehm, ale hádám, že bych bez tebe dokázala žít, pokud to tak musí být. Neumřu, nebudu se navěky nenávidět, ani nic podobně bláznivého. To už mám teď za sebou. Ale, no, hodně by to bolelo. Pokud je pro tebe Florida to pravé, tak doufám, že ti to vyjde. Doopravdy. A možná potkáš nějakou jinou holku, do které se zamiluješ, a to by taky hodně bolelo. Ale jak jsem řekla... nemůžu vystát vidět tě brečet, nemůžu vystát vidět tě smutnou víc než cokoli jiného. Takže prosím buď v pořádku, kvůli mně. I pokud je k tomu třeba Florida a holka, co nejsem já. Cokoli je třeba, ano? Jen mi to slib, než odjedeš. Myslím, že bych tě taky ráda objala, takže pokud bys mohla... bylo by skvělé, kdyby tě mohla vidět, než odjedeš." V té chvíli se jí začne hlas chvět. "Promiň, že jsem ti zabrala tolik místa na záznamníku. Zatím, Ashley."

Srdce mám zjihlé a oči vlhké, ale myslím, že s pláčem už jsem skončila. Upřímně, v těle už nejspíš nemám ani jedinou slzu. Lámu si hlavu, snažím se vymyslet způsob, jak říct Spencer, jak moc ji miluju, způsobem, jakým si zaslouží, pak se snažím vymyslet jakýkoli způsob. Jakýkoli možný způsob, abych mohla předstírat, že si ji zasloužím, i po vší té době. Po minulé noci. Bože, po... po tom vzkazu.

Než se naděju, než dokážu vůbec mrknout, noc je pryč a já uslyším zaklepání na dveře. Hrubé zaklepání a nohy se mi promění v sulc. Mrknu na sebe do zrcadla, ignoruju při tom znepokojené oči, a roztřeseně jdu otevřít dveře.

Když tam spatřím stát Taylor s naštvaným výrazem, okamžitě se rozesměju. Úlevou, v šoku, nevím.

"Čemu se sakra směješ?"

Potřesu hlavou. "Ježíši. Nevím. Páni. Nespala jsem... co tady děláš?" zeptám se. V hlavě mi okamžitě naskočí nejhorší možný scénář. "Je Spencer v pořádku?"

Taylor obrátí oči v sloup a poprvé si všimnu, jak smutně vypadá. Zamračím se nad tím. "Spencer? Á, ta je v pohodě. Naposledy, když jsem s ní mluvila, zněla dost živě."

"Och. Och, to je dobře. Pokud zněla živě, tak to je v pořádku," řeknu úlisně. "Přišla jsi kvůli nějakému zvláštnímu důvodu, Taylor?"

"Jo, přišla jsem ti nakopat zadek."

Vstřebám to a pomalu přikývnu. Krátce pohlédnu na své pozadí. "Já... já nemyslím, že by se to mému zadku líbilo." Pomyslím na líbání Spencer a napadne mě, že Taylor má možná pádný důvod nakopat mi zadek.

"No, tak to má smůlu," řekne Taylor výhružně a pak vypadá, jakoby jí do očí vstoupily slzy.

"Jsi... v pořádku?" zeptám se jí váhavě.

"Jsem v pohodě!" Taylor si rychle otře oči a pak hlasitě popotáhne. "Spencer se se mnou včera rozešla."

Pro to nenacházím slov, ale snažím se potlačit radostný pocit, který zachvátí moje tělo. Všechno ve mně chce vidět Spencer, teď už ve mně nezbyla ani stopa po nerozhodnosti. Zázrakem je pryč.

Snažím se neusmát, zatímco Taylor přistoupí blíž. "Asi jsem to měla čekat. Chovala jsem se k ní trochu hnusně, ale... měla jsem se víc snažit..." Okamžitě to ze sebe setřese, očividně přede mnou nechce odhalit svou jemnější stránku, zvlášť když se mi chystá nakopat zadek. Na zlomek vteřiny je mi jí docela líto. Vypadá teď mnohem mladší, bez makeupu a s opuchlýma očima. Dokonce si vyndala piercing.

Při pohledu na ni mám pocit sounáležitosti, jako bychom možná všechny byly jen dívky se zlomenými srdci, které se usilovně snaží, ale dělají chyby. "Poslechni,Taylor..."

Bez varování mě praští, přímo do tváře. "Au!" Okamžitě potřese rukou, sevře ji a fouká na ni. "Kurva!"

"Praštila jsi mě!" Okamžitě si přiložím ruku k tváři a ustoupím. "Auuuuu! Praštila jsi mě - do obličeje!"

"Kvůli tobě mě Spencer opustila," obviní mě, zatímco si pořád ošetřuje ruku, ale dokáže na mě upřít zrak.

"Spencer by tě stejně opustila, ty náno," řeknu a pořád se držím za tvář. Pohlédnu na ruku, jestli je tam krev.

"Ale možná ještě dlouho ne," řekne vzdorovitě Taylor a udělá další krok směrem ke mně. "Změnila se, když ses objevila u našich dveří jak nějaký zatoulaný psisko."

"Trhni si. Nebudu se s tebou prát. Nejspíš si nechám dát ještě jednu ránu a pak vypadnu," řeknu jí, nemám zájem si s ní vyměňovat rány. Nemám to v sobě. "Ježíši - tohle je od tebe ubohý, mimochodem." Opatrně se dotknu tváře. "Nejspíš mi to oteče."

Taylor upře zrak na mou tvář. "Jo, nejspíš," řekne laxně. Pak obrátí oči v sloup. "Co si asi tak pomyslí Spencer?"

Zúžím na ni oči. "Nejspíš mi na to dá pusu, aby se mi to rychlejc zahojilo."

Taylor udělá pohyb, jako by mě chtěla praštit do druhé tváře, ale já bleskurychle uskočím za dveře.

"To nemáš žádnou čest, Daviesová? Copak, kuráž si nemůžeš koupit?" pokouší mě, zatímco vejde do bytu a otevřeně se mi směje.

"Fajn, vážně? Praštila jsi mě do obličeje, vyhráváš. Nejspíš jsem si to stejně zasloužila. Víš co? Měla bych tě nejspíš nechat mě ještě jednou praštit, pak to bude tak akorát," řeknu jí. "Ale taky tě praštím, jestli se mě pokusíš zastavit nebo mě budeš honit."

"Vůbec mi nenaháníš strach." Taylor si založí ruce.

Zasměju se. "Protože nechci, věř mi. Nechci ti nahnat strach. Ale můžu zavolat poldy."

"Jsi trapná."

Pokrčím rameny.

"Nechápu, co na tobě Spencer vidí." Upřeně na mě pohlédne. "Jsi jenom obyčejná holka."

"Jo." Láskyplně pomyslím na Spencer a tvář mi hned o trochu míň bolí.

"Myslí si, že už jsi pryč."

"Já vím."

"Půjdeš za ní?" zeptá se Taylor, zdánlivě ze zvědavosti.

Přikývnu.

Taylor to vstřebá a taky přikývne. Zhluboka se nadechne a znovu se podívá na svou ruku, vypadá trochu ztraceně. Rozhlédne se po mém bytě a skousne si ret. Opět je mi jí trochu líto. "Nevěděla jsem, co mám," řekne tiše, vrtí při tom hlavou a nedívá se na mě. Pak si povzdechne. "Nemáš led?" Ukáže na svou ruku.

"Nebudu ti dávat led," řeknu jí klidně.

Naposledy se rozhlédne. "To jsem si myslela. Dobře. Měj se, Daviesová." Zvedne ruku a předstírá, že mě chce praštit, kvůli čemuž sebou cuknu. Zasměje se a po cestě ven za sebou zabouchne dveře.

"Páni," řeknu a dotknu se své tváře. "Měla jsem jí praštit."

Rána pěstí do obličeje dokáže člověku rozsvítit v hlavě. Poprvé vidím jasnou, rovnou linku, která spojuje Spencer se mnou. Spojuje mě se Spencer. Jak nikdy nebyla přerušená. Jak snadné... jak jednoduché by bylo ji následovat.

Dokonale rovná, jasná linka. Cítím v sobě jistotu, jakou jsem necítila strašně dlouho, a zoufale chci jít po té lince ke Spencer. Není třeba žádných proslovů, uvědomím si. Žádných vysvětlování, už žádných omluv. Nebyl to matematický problém, nebo něco, o čem bylo třeba přemýšlet. Nezbývají žádné otázky, téměř cítím závrať.

Když zavolám Spencer, na druhé straně to zvoní a zvoní.

31

"Ahoj, Spencer... ehm... jsi tam? Spencey?" Tvrdě si skousnu ret. "Pokud tam jsi, budu tě na rukou nosit, když to zvedneš. Zvedni to a řekni něco. Ne? Dobře... no, dospěla jsem k názoru, že jsem v pořádku. Slibuju, že jsem v pořádku, a vím, že jsem za tebou nepřišla, ale brzy jsem tam, a budeme moct být v pořádku spolu. Dobře? Dobře. Ehm, miluju tě. Brzy se uvidíme, Obrázku."

Vyjdu ze svého prázdného bytu, doběhnu k autu, a když zastavím u Spenceřina domu, je nejčernější noc, která v Kalifornii nastala za roky. Nechám klíčky v autě a zaklepu na Spenceřiny dveře, nejdřív zlehka. Nikdo není doma. Taylor není doma a na okamžik přemýšlím, jestli tam Spencer vůbec je. Nakouknu do oken, nic. Uvnitř vidím Spenceřiny věci. Pantofle na podlaze. Komínky jejích CD vedle DVD přehrávače. Naši fotku na nočním stolku.

Srdce se mi sevře a upřu zrak na její květiny, pak se posadím na schody verandy a cítím se trochu poraženecky. Povzdechnu si a dám si hlavu do dlaní, jsem připravená zůstat tady venku celou noc. Pokud si Spencer myslí, že jsem pryč, mělo by to být příjemné překvapení, řeknu si. Nikdy jsem nebyla z našeho setkání tak nervózní a nevím proč.

Vím proč, to byla lež. Políbím ji. Políbím ji za všechny ty okamžiky, kdy jsme se měly políbit, a přinutím ji si vzpomenout, proč vždycky všichni říkají, že si byly Spencer a Ashley souzené. Pro případ, že by zapomněla.

Nezapomněla, vím to. Usměju se pro sebe. Jenom jsme chvíli byly na střídačce. Opřu se o dveře a čekám.

Probudím se mrazem a na oblečení mám rosu. Spenceřiny dveře a veranda nebyly moc pohodlnou postelí a záda mám úplně ztuhlá. "Sakra..." Tvář mě bolí, a když se pokusím vstát, ucítím bolest na všemožných místech těla. Hodiny na mém mobilu ukazují, že je něco málo po půlnoci, a od Spencer nemám žádnou zprávu. Očividně není v domě a nemám tušení, kde by mohla být.

Cítím, jak se mi zkroutí tvář, jako bych se měla rozbrečet, ale jsem pouze úplně frustrovaná a zneklidněná a dvě vteřiny od zavolání Paule Carlinové, když se na příjezdové cestě objeví přední světla auta.

Pokusím se vstát, což mi trvá stejně tak dlouhou jako Spencer vystoupit z taxíku a dojít ke schodům verandy. Zašklebím se a znovu si s povzdechem sednu. Spencer jde ke mně, ale nevypadá překvapeně, že mě vidí. Možná trochu rezignovaně, dokud nedojde blíž.

"Kde jsi byla?" "Co se ti stalo s obličejem?" Mluvíme zároveň, ve tvářích se nám zračí obavy.

"U mámy." "Taylor mě praštila."

"Strašně jsem se bála!" "Ta mrcha."

Na okamžik se tomu zasměju a Spencer se natáhne, aby mi pomohla na nohy. "Věděla jsem, že jsi neodjela."

"Jak?" Pomalu vstanu a trhnu sebou. Spencer mi začne přejíždět rukou nahoru a dolů po zádech, masíruje bolavé svaly.

"Nepřišla jsi za mnou," řekne prostě a pokrčí rameny, zatímco ruku spustí.

"Jo... asi jsem předvídatelná. Myslela jsem, že se mě pokusíš zastavit, a když jsi to neudělala, já... nedokázala jsem to zvládnout. Jakože vůbec." Pokusím se zasmát, trochu zčervenám. "Poslala jsem na Floridu Hailey. Bude to pro ni dobré."

Spencer mě chvíli pozoruje a nic neříká, pak jen trochu pokrčí rameny. "Je mi líto, že tě Taylor praštila. Říkala jsem jí, že se s ní nebudeš prát."

"Myslím, že jí to bylo fuk," řeknu a opatrně se dotknu tváře. "Měla jsem jí zmalovat zadek," zamumlám.

"Ach, Asheee..." Spencer natáhne jeden prst, aby mi jím přejela po nateklé modřině. "Ty bys nedokázala nikomu zmalovat zadek."

"Já vím," připustím jemně a hledím jí do tváře. "Usnula jsem na tvé verandě."

"Proč?"

"Chyběla jsi mi," řeknu jí prostě. "Já..." Odkašlu si. "Chybíš mi, Obrázku."

Spencer mi věnuje drobný úsměv, přistoupí ke mně blíž a položí mi něžnou dlaň do týla. Noc je temná jak nikdy, ale už necítím mráz, když mě zlehka políbí na bolavou tvář. Natáhnu ruku a přiložím jí konečky prstů na hruď, kde cítím tlouct její srdce, jako jsem to udělala už tolikrát předtím. Srdce jí bije rychle, téměř synchronně s mým. Brzy nepoznám rozdíl.

"Spencer?"

"Hm?" Opře si čelo o mé.

"Přemýšlela jsem, že jsem možná, ehm, přemýšlela příliš," řeknu jí. "O všem."

Tomu se Spencer usměje a políbí mě na čelo. "Pojď. Pomůžeš mi."

"S čím?" hlesnu. "To jsem teď tvá služka?"

"Pomoz mi, abych citovala Taylor 'dostat všechny mý stupidní krámy z jejího domu.'" Natáhne se, vezme mě za ruku a vede mě do domu, který už jí nepatří.

Sedím na její posteli, zatímco hodí na podlahu otevřené kufry, skládá do nich oblečení za oblečením a násilím je zavírá. Z šatníku vyndá velké krabice, a když do nich začne dávat fotky, přikrývky, drobnůstky, všimnu si, jak unaveně vypadá. Bez ohledu na její statečný zevnějšek to pro ni nemůže být lehké. Ucítím vlnu hrdosti za její odvahu, pak vstanu, chytnu ji za zápěstí a vezmu si od ní velkou zarámovanou fotku. "Udělám to. Ty jsi jdi sednout a pusť si nějakou reality show nebo něco."

"Ashee, to je-"

"Ne, jdi. Ploužíš se tu jako stará ženská, odpočiň si. Myslím, že běží Trosečník." Letmo ji políbím na ruku a pustím ji, a než dám fotku do krabice, usměju se na ni.

"Nesnáším Trosečníka," našpulí spodní ret Spencer a zamíří do koupelny. Slyším, že si začne napouštět vanu.

"Protože se na něj málo díváš! Já osobně se nemůžu vychrtlých lidí, co jí krysy a kravčí mozky, nabažit."

"Mňam." Spencer se objeví ve dveřích. "Vykoupu se, jo?"

"Jasně," řeknu jí. "Jen se vykoupej."

Pohlédnu na ni a ona se na mě vděčně usměje a já jí úsměv oplatím. "Jsi úplně skvělá, víš to?"

"Jo," přikývnu. "Ale jenom někdy. Máš štěstí, že mám zrovna svůj den."

Jemně se zasměje a odkráčí do obýváku. Po chvilce slyším, jak se sama pro sebe zasměje. "Kolik vzkazů jsi mi nechala, Ashley?"

"Tolik zase ne," zavolám na ni na obranu. "Bála jsem se."

"Bála ses?" Spencer se vrátí do pokoje, ruce má v bok a na tváři úsměv.

"No, jo. Nemohla jsem tě najít použitím svého Spenceřího smyslu, takže jo, bála jsem se."

"Neměla by sis tolik bát. Udělají se ti vrásky."

Usměju se pro sebe a Spencer zmizí v koupelně, dveře nechá pootevřené. Začnu dávat její věci do krabic a na okamžik se zarazím, abych šťastně pohlédla na fotku našich šestnáctiletých já, která se usmívají do objektivu, jako by to byl náš poslední den naživu. Každý den se Spencer byl takový. Nejlepší dny mého života, krátce a melancholicky zavzpomínám. Možná se můžu postarat, aby bylo víc takových.

"Spencey?" zavolám.

"Jo?" zvolá, z vany je slyšet šplouchání vody.

"Kde, ehm, kde teď budeš bydlet?" zeptám se.

"Nejspíš u mámy, asi. Řekla bych, že se jí ten nápad docela líbí..." rozléhá se její hlas z koupelny.

"Och. Dobře." Párkrát zamrkám a hodím do krabice několik plyšových zvířátek, která voní po Spenceřině parfému.

"Proč?"

"Jenom jsem přemýšlela. Chtěla jsem - no, zapomeň na to." Potřesu sama pro sebe hlavou, ani pořádně nevím, na co jsem myslela.

"Hej - Ashee. Přišla bys sem?" přivolá mě vřelým hlasem Spencer a já následuju jeho zvuk ke dveřím do koupelny, kde nakouknu dovnitř.

Pohlédne na mě z vany s rozkošnými, mokrými vlasy a já potlačím úsměv. "Hm?"

"Pojď sem, abych na tebe viděla."

Udělám nesmělý krok do koupelny, postavím se před Spencer a moc se mi nedaří držet oči od částí jejího těla, které na mě vykukují mezi obláčky pěny.

Spencer ve vaně drobně zašplouchá, ale vypadá trochu nervózně. "Mohla bych dneska přespat u tebe?" zeptá se s nadějí v hlase.

"Ano. Ano, samozřejmě, že můžeš. Můžeš, ehm, spát v Haileyině pokoji. Možná bude cítit kouřem, ale..." Hodím si vlasy z očí, najednou cítím horkost. "Musíš mi slíbit, že si se mnou dáš tu nejčokoládovější zmrzlinu."

"Při jaké příležitosti? Musím si hlídat váhu." Trochu na mě našpulí spodní ret a já se usilovně snažím udržet zrak na jejím obličeji.

"Příležitost je náš drsný den a nemusíš si hlídat..." Rychle přejedu pohledem po jejím těle, trochu nevědomky. "Nic."

S jejími rty si pohrává úsměv, pak její tvář dostane vážnější výraz. "Nemyslím si, že by tenhle den byl tak - zlý, ty jo?"

Pomyslím na to, že stojím před úplně nahou Spencer, a dojde mi, že se cítím moc dobře. Zapátrám v sobě po nějakém smutku, nějaké přetrvávající lítosti nebo bolesti a nic nenacházím. Zhluboka se nadechnu. "Ne," řeknu jemně. "Nemyslím."

Minutu tak setrváme a hledíme na sebe. Pak to začne být trochu rozpačité a Spencer odvrátí zrak a skousne si ret. Sklopím oči na podlahu a skryju úsměv.

"Spencey?"

Pohlédne mi do očí. "Jo?" Oči jí září a čekají, co řeknu.

"Nemyslím si... už se tak nebojím."

Pomalu chápavě přikývne. V místnosti se rozhostí ticho a já se chystám odejít, dokončit balení jejích věcí a šťastně se pro sebe usmívat, zatímco Spencer nebude v místnosti, když mě zastaví svým hlasem.

"Ashee? Ashley?"

Otočím se a spatřím, že na mě upřeně hledí. Oči má široce otevřené a modřejší, než kdy jindy, a mě se mírně zkrátí dech. "Jo?"

"Objala bys mě?"

Nervózně polknu, pak si bez dalšího váhání skopnu boty, oči mám stále přilepené na jejích, a třesoucími prsty nahmatám knoflíčky na své halence. Nechám ji spadnout ze svého těla a teprve tehdy Spenceřiny oči opustí mé. Pomalu a pečlivě si stáhnu kalhoty a jsem si moc dobře vědoma Spenceřiných bloudících očí. Rozepnu si podprsenku a setřesu ji, hledím při tom Spencer do tváře. Vypadá úplně hypnotizovaně a já se nikdy necítila zranitelnější. Vystoupím z posledního zbytku oblečení a na chvíli zůstávám úplně nehybná.

Spencer mi věnuje povzbuzující úsměv a statečně se mi snaží hledět do očí. Udělám krůček dopředu, na chvíli se zarazím, dokud neuslyším její hlas. "Tady..." Její hlas se mírně zachvěje, zatímco se nakloní dopředu a otočí se, aby na mě viděla, když si stoupám do vany za ní a ponořuju se do vody.

Opře se zády o mě a já dám ruce kolem jejího těla a přitáhnu si ji k sobě. "Je to dobré," šeptá a já ji sevřu pevněji.

"Já vím," řeknu jí a zabořím tvář do jejího krku. "Já vím."

Teď to vím. Vím, že v téhle chvíli, zatímco se zbytek světa vytrácí a zužuje se na dvě dívky, samotné v koupelně, to vím jistě.

Spencer dýchá hlubokým, klidným dýcháním, které cítím v celém těle, a já se k ní tisknu. Jsem si jistá, že to všechno za to stálo.

Vtisknu jeden vřelý polibek na Spenceřino rameno a ona vzdychne.

Držím ji. Nechává se ode mě držet a všechno ostatní mizí. Jsem si jistá, že to všechno za to stálo.

32

Odvezla jsem Spencer zpátky k sobě do bytu a se skrytým úsměvem sledovala, jak seděla na mých židlích, pila z mých skleniček, dívala se z mého gauče na mou televizi a konečně, jak si oblékla moje tenké tepláky a ostýchavě se postavila do nohou mé postele.

"Co to děláš?" protáhla jsem a lehla jsem si na polštáře.

Odpověděla s mírným úšklebkem a pak se poškrábala na břiše. "Jsem unavená."

Trochu jsem se protáhla. "Dobře. No, tak dobrou noc."

"Ashley..." napomenula mě mírně Spencer a já se drobně zasmála.

"Dobře, pojď sem." Poklepala jsem vedle sebe a trochu se posunula. "Je tu přesně místo pro jednu Spencer."

Vlezla si do postele a posadila se vedle mě. Vklouzla jsem pod přikrývku, otočila se na bok a upřela na ni zrak.

Pořád vsedě na mě zamyšleně pohlédla. "Co budeme dělat?" zeptala se mě po chvíli.

Nepohnula jsem se. "Co máš na mysli?"

Pokrčila rameny a přitáhla si přikrývku. "Nevím."

"Hmm..." Jedním prstem jsem jí píchla do nohy. "Chceš koukat na Texaský masakr motorovou pilou?" zamumlala jsem.

Zavrtěla hlavou.

"Noční můru v Elm Street?"

Nepohnula se. Znovu jsem do ní píchla. "To?"

Nad tím pozvednula obočí. Spencer, devítiletá, při pohledu na ďábelského klauna propukla v pláč a celá se roztřásla a od té doby ten film neviděla. "Žádný horor." Téměř se zachvěla.

"Jsi unavená?" zeptala jsem se.

"Ne."

"Chceš plivat z balkónu?"

Tomu se zasmála a zavrtěla hlavou. "Tvůj pokoj trochu páchne po zvratcích."

Zasténala jsem a zabořila hlavu do polštáře.

"Ale jdi. Nemyslela jsem po špatných zvratcích," řekla a poplácávala mě po zádech, dokud jsem se k ní neotočila čelem.

"To byl velmi chabý pokus, jak mi dopřát lepší pocit," řekla jsem s povzdechem.

"Čí jsou to zvratky?"

"Moje. A zvracela jsem i z balkónu. Minulou noc. Byl to působivý dávivý maratón," řeknu jí.

"Kolik jsi toho vypila?"

"Zase tolik ne. Myslím, že to bylo spíš 'Jsem nervózní, musím zvracet' zvracení."

"Na podlahu v ložnici?"

"Spala jsem vedle toho," dávám jí živě vědět a přikývnu. "Slyšela jsem, že v některých kulturách je obsah žaludku mimo žaludek považován za afrodiziakum."

"Neřekla bych, že jsi to slyšela," odvětí, vklouzne pod přikrývku a lehne si čelem ke mně.

"Neslyšela," odvětím, jsem teď příliš zaměstnaná jejíma očima, než abych přišla s něčím jiným.

Obě ležíme minutu v tichosti, pak se Spencer nakloní a jemně a velmi krátce mě políbí.

"Udělej to ještě jednou."

Udělá to a zanechá mi na tváři úsměv. "Spencer?"

Ani na okamžik nepřestala věnovat plnou pozornost mé tváři.

"Všechny ty věci, co jsi mi řekla," zeptám se plaše. "Včera v noci. Myslela jsi je vážně?"

"Myslíš, že jsem to říkala jenom proto, abych se slyšela mluvit?" zašeptá a přisune se trochu blíž, až se naše nosy téměř dotýkají.

Mírně se mi zhoupne žaludek, a než se naděju, mám ruce kolem ní a tvář mám na jejím krku. Nehybné rty přitisknuté na kůži.

"Spencer?"

"Hm?" zformuluje se jí zvuk v krku, cítím ho svými rty.

Vklouznu jí rukou zepředu pod tričko a položím jí dlaň na měkké místo, kde se střetávají žebra s ňadry. Dýchá pomalu.

"Chci, aby ses sem nastěhovala. Ke mně," řeknu a jemně ji políbím na krční tepnu. Cítím, jak polkne. "Chci, abys ses... vrátila do školy a spala každou noc v mé posteli a já se o tebe budu starat."

Trochu se od ní odtáhnu, abych jí pohlédla do očí. Na rtech má úsměv, ale vypadá to, jako by hleděla skrz mě.

"Spencer?" Chci dát svou ruku pryč, ale ona se z toho transu vymaní a přidrží ji tam, kde je, a nakloní se, aby mě políbila. Nechám ji a ona si mě přitáhne blíž.

"Myslím, že můžeme být šťastné," zašeptám jí do ucha a ona mě díky tomu pevně sevře.

"Věřím tomu," řekne hlubokým, hrdelním hlasem. Bez dalšího váhání jí stáhnu z těla tričko a ona si mě přitáhne na sebe.

Jsem v ní úplně ztracená, ležím na ní a tisknu se k ní a brzy jsou její ruce po celém mém těle a sundavají mé oblečení v rekordním čase.

"Spencer..." Můj hlas je téměř pryč, zastřený tak, jak jsem ho nikdy neslyšela. "Pokud chceš... můžeme jen... nemusíme..." Díky tomu, jak mě líbá na krk, je těžké dýchat.

"Chci to," zamumlá proti mému krku.

"Určitě?" zajíknu se. Chci, aby to pro ni bylo správné, chci vědět, že je v pořádku.

Pak přesune rty k mému uchu a mně se zachvěje celé tělo, když zavrní: "Potřebuju to. Potřebuju tě."

Jsem ztracená.

Jsem si vědomá pouze Spenceřina dechu, svého dechu, jak těžkne a zrychluje se. Dívčí ruce se dotýkají každého centimetru odhalené pokožky, vědí přesně, jak mě milovat. Naše těla jsou tak blízko sebe, tak vzájemně propletená, tak spojená, že kdybyste mi řekli, že jsme dvě osoby, označila bych vás za lháře.

Oddechujeme, potíme se a šeptáme si a přísahám, že bych vám nedokázala říct ani slovo z toho, co jsem si řekly.

Obě se svíjíme, v rozkoši, v dokonalém štěstí a extázi, konečně. Tisíc různých splněných snů, lépe, než jsem si kdy dokázala představit. Držím ji dlouho po tom, co skončíme, nebo ona drží mě. Držíme svá hladká těla u sebe a já ji líbám na vlasy.

"Miluju tě," řekne mi zadýchaně, zatímco mě hladí na břiše a líbá mě na klíční kost. Klid po bouři nikdy nebyl tak úžasný, ne takhle, s nikým, nikdy. "Miluju tě tak..." Vzdychne. "Bylo to nádherné."

Stěží si dovolím mrknout, shlížím na ni a její rozcuchané vlasy, otlačené rty. "Jsi nádherná," šeptám. "Zvlášť takhle."

Vzhlédne ke mně. "Vážně?" zeptá se mě s rozkošným úsměvem.

"Stoprocentně," řeknu jí.

Plaše na mě vzhlédne a myslím, že bych si dokázala zvyknout na její unavenou, uspokojenou tvář. Je to výraz, který jsem u ní nikdy předtím neviděla, a výraz, o kterém vím, že jí ho chci dopřávat. "Ashee?"

"Jo?" odvětím a volnou rukou ji hladím po zádech.

"Byla jsem, ehm... no, bylo to-" koktá.

"Spencer." Nahlas se zasměju a přitáhnu si ji blíž. "Spencey." Přejedu jí rukou po boku, jejím nahém stehnu a zase zpátky. Políbím ji na rameno. "Takhle jsem se nikdy necítila - nikdy. Ani to nedokážu..." Potřesu hlavou. "Nenacházím pro to teď slova, promiň... jsi úplně dokonalá," mumlám a cítím se šťastnější, než jsem se kdy cítila. Celé tělo mě brní.

"Jsi tak... má," řekne Spencer něžně a políbí mě na odhalenou hruď.

"Znamená to, že se sem nastěhuješ?" zeptám se po pár vteřinách.

Spencer se ospale uchechtne a zavrtá se do mě. Držím ji volněji, cítím, že usíná.

Chvíli ji pozoruju. To, jak má zabořenou tvář do mého ramene, to, jak jí vlasy padají přes odhalenou hruď. Jak mě její ruce drží přesně tím správným způsobem, i když spí. Jak k sobě pasujeme způsoby, o kterých by mě nikdy nenapadlo, že budeme.

Dívám se na ni v novém světle.

S těžkýma, ospalýma očima vstřebávám všechno, co z ní vidím.

A zrovna, když si myslím, že se rozpláču, ale jen trochu, mě konečně pohltí spánek.

33

Spencer Carlinovou jsem políbila, když mi bylo osm let.

Kdybyste se jí na to ale zeptali - víte co? Já se jí na to vlastně nikdy nezeptala. A stejně si myslím, že se její odpovědi během let trochu změnily. Věřím, že vím, jak by její odpověď zněla teď.

Řídí moje auto, ruku nataženou přes řadící páku a propletenou s mou, a já se opírám o sedadlo a pozoruju ji. Jedeme do domu její matky na večeři, vzbudila nás pozváním. Paulino nestydaté zapištění radostí na druhém konci drátu, když jí Spencer sdělila, že jsem na Floridu opravdu neodletěla a přijdu na večeři s ní, mě naplnilo jistým pocitem radosti a sounáležitosti, který jsem necítila... roky. Přidejte k tomu nahou Spencer v mojí posteli, zatímco se ten telefonát odehrával, a to, jak odhodila telefon stranou, přetočila se na mě a donutila mě zůstat v posteli o trošku déle, a málem jsem samým štěstím pozbyla vědomí.

"Ashley."

Nepřítomně jsem jí stiskla ruku, stále ztracená v myšlenkách.

Trochu se zahihňala. "Ashee."

"Jo?"

Pohlédla jsem z okénka a zastavily jsme na červenou na ulici známé nám oběma. Následovala jsem její pohled a spočinula očima na velkém bytovém komplexu s nějakým lacině znějícím jménem. Bývalé Daviesovy nemovitosti, kdysi vlastněné mou matkou. Kdysi domov mnohem mladších Spencer a Ashley. Ucítila jsem, jak Spencer začala otáčet auto.

"Nechceš jít dovnitř?"

"Cože?" zeptala jsem se a pohlédla na ni, na tvář se jí už začal prodírat troufalý úsměv.

"Chci jít dovnitř. Jen jednou," řekla a už jsme zastavily u obrubníku. "S tebou," dodala a povzbudivě na mě pohlédla. Dokázala jsem pouze přikývnout.

"Už nemáme klíče," informovala jsem ji, ale ona mě jen pevně vzala za ruku a vedla mě k bráně.

"Udělej mi podnožku," řekla spěšně.

Nahlas jsem se zasmála. "Ani náhodou. Na to zapomeň."

"Ale no tak!" předvedla Spencer roztomilý prosebný obličej a odfoukla si vlasy z tváře. Pohlédla na plot, byl teď trochu vyšší, když jsme byly starší. Zvláštní, člověk by myslel, že to bude naopak. "Přelézala jsem ten plot v jednom kusu, když jsem byla malá. Ani není tak vysoký."

"Je dost vysoký na to, aby sis zlomila vaz, když spadneš," poznamenám. "Máš krásnou tvářičku, ale nevím, jestli bych s tebou mohla být, kdyby se ti hlava klátila na všechny strany."

"Ashee." Přistoupila ke mně trochu blíž a jemně mě políbila. "Chci to tam vidět. Přesvědčit se, jestli se to tam změnilo tolik jako my." Mírně mě cvrkla do nosu.

Povzdechla jsem si a znovu ji políbila. "Fajn," poddala jsem se a prokřupla si klouby. "Jenom si neubliž. Nechci, abys byla celá obvázaná, když jsi teď konečně moje - ehm, konečně..." Cítila jsem, jak mi rudne obličej, a okamžitě si přidřepla a nastavila jí spojené ruce. "Tady," pokusila jsem skrýt zardění.

Spencer se uchechtla a pak mi dala do dlaní nohu. Zvedla jsem ji, ona se zapřela a já ji pustila. "Páni. Je to..." Spencer se vytáhla na plot. "Mnohem těžší, než jsem myslela."

"Sakra, Spencer," řekla jsem ustaraně a podepřela jí dlaněmi zadek, kdyby měla spadnout. Rozesmála se na tom plotě jako blázen. Měla v sobě zpátky život, jako před těmi dlouhými lety. Srdce mi zjihlo při myšlence, že s tím mám přinejmenším něco málo společného.

"Udělala jsi to, protože se bojíš, že spadnu, nebo protože sis chtěla sáhnout?" upřela na mě Spencer dolů zrak s širokým úsměvem a já na ni zúžila oči.

"Prostě lez, Carlinová."

"Chtěla jsi říct přítelkyně, co?" řekla Spencer radostně a snadno přelezla bránu. Seskočila a se zaduněním dopadla s pokrčenými koleny.

"Ano, chtěla," řeknu jí šťastně, zardění povadá a hledím na bránu. Otočí se ke mně s nepopsatelným úsměvem. Vtiskne obličej mezi mříže brány a našpulí rty. Rychle je políbím jednou, dvakrát, třikrát. "Pusť mě dovnitř," zašeptám, ona odběhne otevřít bránu a následně mě sevře v pevném objetí.

Okamžitě sepne naše ruce a vede mě k budově, která bývala naše. Téměř vmžiku jsme zpátky na místě plném naše nejsladších okamžiků a našich nejtěžších zkoušek. Říká mi o každém stromu, na který vylezla. Vím, že je to pravda, byla jsem u toho. Byla jsem svědkem každého pádu, obvázala jsem každé koleno, držela ji za ruku, když jsme kráčely po přesně těchto chodbách. Držela jsem ji, když byla vyděšená, a odtáhla se, kdykoli to potřebovala.

Tady jsem postupně nabrala sílu a zároveň byla neskutečně oslabena.

Všude, kam se podívám, to místo překypuje vzpomínkami, našimi vzpomínkami. Spenceřiny oči se lesknou a mé srdce ztěžkne emocemi víc, než kdy předtím. Nevím jistě, jestli chci zůstat, nebo utéct daleko odsud.

"Koukni," probere mě tiše Spencer a já shledám, že stojíme mezi dvěma byty. Našimi starými domovy přímo naproti sobě.

"Všechno vypadá mnohem menší," řeknu ztracená v minulosti. Vzpomínám si, jak jsem tu stála, zatímco jsem dávala Spencer sbohem a myslela si, že je to navždy. Srdce se mi sevře a stisknu její ruku pevněji.

"Tady jsi..." začne Spencer, a než to může dokončit, přeruším ji něžným polibkem. Líbám ji a líbám, dokud si nejsem jistá, že ve všech různých vesmírech, ve všech z nekonečného počtu paralelních dimenzích, všechny Spencer a Ashley na nesčíslně místech a v nesčíslně letech tisknou své rty k sobě, konečně si jisté alespoň jednou věcí.

Nakonec se odtáhnu, sevřu její tvář ve svých dlaních a držím ji nekonečně blízko, zatímco jí hledím do očí. Všechno mizí a já jsem si téměř jistá, že nikdy nebyla žádná bolest, žádné zlomené srdce, žádné slzy a smutek. Byla tu jen Spencer, Spencer a já a vždy jsme se takhle líbaly. Vždy to bylo takhle a nic jiného neznám.

"Mohla bych tě líbat po zbytek života," řekne mi Spencer do ucha a cítím, jak mě na hrudi bije její srdce.

"Takový je plán," odvětím, vtisknu jí polibek na čelo a pohladím ji po tvářích. "Takový byl vždycky plán."

Její tvář rozzáří široký úsměv a bláznivě se zasměje, pak pohlédne za sebe a pak zpátky na mě. "Pojď se mnou.""

Na nic se jí neptám, zatímco mě vede chodbou, jdeme rychlou chůzí, nakonec mi ruku pustí a rozběhne se směrem, který poznávám. Doženu jí, běžím rychleji, než jsem kdy běžela od dob, kdy jsem byla malá, a celou dobu se směju. Můj úsměv nebyl nikdy širší, křičím, špičkuju a hihňám se, zatímco se po celý bytový komplex držím těsně před Spencer. Lidi na nás zírají a vrtí hlavami, jako by nám bylo zase deset.

Hlasitě zapiští, když obě přeskočíme nízkou cihlovou zídku jako překážku, dopadneme na nohy a rozběhneme se po prašné cestě vedoucí ke starým elektrickým stožárům za komplexem. Vím přesně, kam běží, a vím, samozřejmě, že tam doběhnu dřív než ona. Vždycky to tak bylo.

Obě funíme a supíme. Spencer upadla na kolena, roztržené džíny odhalují bílou kůži, a její cop se komíhá sem a tam, zatímco se ovíjí svou baseballovou čepicí.

"Porazila jsem tě," dokážu říct a šťouchnu ji do boku.

Spencer na mě pohlédne, tvář červenou. Vždycky nerada prohrává. "Jenom o kousek."

"Výhra je výhra," nezakrytě se jí směju a ona obrátí oči v sloup tak velkolepě, jak to jen devítileté dítě dokáže.

"Á, sklapni," řekne a mezerou mezi zuby na mě vyplázne jazyk. "Ani jsem sem s tebou nepřišla závodit."

"Tak proč jsme teda tady?" zeptám se zaujatě. Spencer svraští obočí a po něčem se rozhlédne. Vždycky má pro nás připravené dobrodružství. Zjistila jsem, že Spencer přinesla do mého života spoustu vzrušení, a je to moje nejlepší kamarádka.

"Dneska tu byla parta. Ráno, viděla jsem je při snídani." Pohlédne na zem.

"Stavební dělníci?" zeptám se. Moje matka si stěžovala na rámus.

"Asi." Vezme mě v tom za slovo, jak to obvykle dělá. "Tady!" Oči se jí rozzáří a ukáže na nedalekou plochu schnoucího betonu, z které trčí nová tyč spojená s kdovíčím.

"Co s tím?" ošiju se. Trochu se setmělo a já pohlédnu zpátky k budovám komplexu. "Pojďme zpátky. Bude tma."

"Pojď, ty strašpytle." Spencer mě vezme za ruku a vede mě k betonu.

"Strašpytle?" Mé mladé city jsou uražené. "Kdo se včera večer málem počůral kvůli Leprechaunovi?" posmívám se a začnu se chichotat při vzpomínce, jak se mi Spencer přitiskla k rameni, aby si skryla tvář před tím malým démonickým monstrem na obrazovce.

"Je strašidelnej! Umí kouzlit, Ahee. On-" Zarazí se uprostřed vysvětlování, zvedne ze země klacek a sáhne za sebe pro mou ruku, nejspíš ji na tom tmavém poli trochu vyděsila má zmínka o Leprechaunovi, i když by to nikdy nepřiznala. "To je ono."

"Na co to je?" zeptám se a ona mě táhne za sebou, zatímco mi pevně svírá ruku.

"Prostě pojď se mnou."

Bez ptaní ji následuju, dokud se neskloní a nezačne zkoumat mokrý beton. Chvíli nic neříká a jen si kousá ret.

"Spencey, bude tma." Pohlédnu na oblohu. "Slunce už brzo zapadne."

Nic neřekne, pouze ťuká klackem do země.

"Promiň, že jsem si z tebe dělala srandu s Leprechaunem," řeknu jí upřímně, dřepnu si vedle ní a položím jí přátelskou ruku na rameno. Nabídnu jí svůj nejlepší úsměv. "Ochráním tě, jo?"

Dalších pár vteřin stále nic neříká, pak začne něco psát do betonu.

"Obrázku?"

"Jsi moje nejlepší kamarádka," zamumlá a soustředěně se mračí, zatímco velmi pomalu pohybuje klackem.

"To je dobrý," řeknu jí, nelíbí se mi, jak smutně vypadá, když na mě pohlédne. "Jsi v pořádku?" zeptám se tiše, jako bychom sdílely tajemství.

"Asi budeš moc hezká, až vyrosteš," zašeptá a pak ke mně vzhlédne a usměje se svým obvyklým, ďábelským Spenceřiným úsměvem.

Konečně pohlédnu na to, co píše, a malými písmeny osmiletým rukopisem napsala: "Spencey + Ashee '93".

"Teď, až budeš starší, si vzpomeneš, že jsme byly kamarádky," řekne mi a zní vážně, takovou jsem ji nikdy neslyšela. Mám z toho trochu zvláštní pocit. Než můžu otevřít ústa, abych jí řekla, že na to nikdy nezapomenu, otočí hlavu, aby se podívala, jak slunce definitivně zapadá za obzor. Reflexivně ji napodobím a sledujeme západ slunce spolu.

Nakonec nastane tma.

Otočím se k ní. "Měly bychom se vrá-" Než můžu dokončit větu, ucítím na svých rtech teplo a pak se ode mě Spencer vmžiku odtáhne. Usmívá se na mě, jako by měla tajemství, rozpustilým úsměvem, na který jsem zvyklá. Jsem ráda, že přestala být tak zamlklá a náladová, a úsměv jí hned oplatím a dotknu se svých rtů.

"Ashee," zahihňá se a já se taky zasměju. Pohlédne na schnoucí slova. "Co si myslím?"

Beze slova si od ní vezmu klacek, a než můžou úplně zaschnout, nakreslím kolem našich jmen velké srdce.

"Teď to tu bude napořád. Na celý život," řeknu a přikývnu, jsem se sebou náramně spokojená.

Spencer mě chytne za ruku, aby mě ve tmě neztratila. Jdeme domů rychle, ale neběžíme.

Stojíme se Spencer bok po boku, ruce volně spojené a visící mezi námi. V tichosti se díváme na dětský rukopis v betonu a jednoduché srdce nakreslené kolem jmen a data. Spencer mi upřeně pohlédne do tváře.

"Kdo nakreslil to srdce?" zeptá se tiše s nakloněnou hlavou.

"Myslím, že já." Neodvrátím zrak od spěšného nápisu, písmen a číslic a kresby z před dávných časů. Oči mi trochu zvlhnou. Spencer se skloní a přejede prsty po slovech, která kdysi dávno napsala.

"Políbila jsem tě."

"Jo," odvětím, trochu popotáhnu a otřu si oči. "Vzpomínám si."

Pomalu se otočí a pohlédne na mě. Mračí se, ale vypadá, že je zasněná. "Já taky." Mírně potřese hlavou a pak pokračuje: "Nevzpomínala jsem si, nejdřív ne."

"Já vím," řeknu a dřepnu si k ní. "To je dobré." Políbím ji těsně pod ucho a položím jí hlavu na rameno. Vzdychne.

"Promiň, že jsem ti kdysi zlomila srdce." Spencer mluví zlehka a mírně pokrčí rameny.

"Zapomeň na to," odvětím a myslím to vážně. Dala ho zase dohromady, úplně, lépe, než jsem si kdy mohla přát.

Kdysi jsem si myslela, že ta bolest přetrvá navěky, ale teď vím, že je tu něco jiného - něco lepšího, co vydrží stejně tak dlouho.

"Už nikdy neodejdu, Obrázku," slíbím jí a cítím, jak přikývne.

"Já vím." Natáhne se, dá svou dlaň do mé a já ji sevřu tak pevně, až ji to možná zabolelo. Pohlédnu na ni, na křivku jejích rtů, blonďaté vlasy přes modré oči, nekonečný počet vlákem, tenkých vlákem času, která nás drží nemožně blízko u sebe a nedovolují nám se odtáhnout.

Ani bych to nikdy nechtěla.

"Bude tma." Zatahá mě za ruku, abych vstala, a obě pohlédneme na oblohu a díváme se, jak slunce zapadá za obzor. Rychle ji políbím, zatímco obloha nabírá tmavší odstín modré, ztrácím se v ní, jak vím, že se vždy ztrácet budu a vždy jsem se ztrácela. Líbám dívku, do které jsem se postupně zamilovala, a cítím to v celém svém těle.

Přeruší nás zazvonění. Spencer zvedne svůj telefon a věnuje mi rozkošný a omluvný pohled. Hraju si s přeskou jejího pásku a posílám jí vzdušné polibky, zatímco mluví s Paulou a ujišťuje ji, že už jsme na cestě.

"Musíme jít, miláčku," řekne mi a ukáže hlavou směrem k autu.

"Už?" zeptám s jemným zakňouráním v hlase.

Ušklíbne se a přikývne, chytne mě za ruce a dá si je kolem pasu, a mě udiví, jak snadné to pro nás je, jak jsme v tom sebejisté. "Hej."

V očekávání na ni pohlédnu.

"Miluju tě."

Vteřinu na ni hledím, užívám si její výraz, když to říká.

"A ty mě?"

Skousnu si ret a přikývnu, vím, že jí neunikne úsměv v mých očích. Vždycky to tak bylo.

"Fajn."

Rozejdeme se zpátky k autu. Je to docela dlouhá cesta, ale to nevadí. Slunce zapadlo a naše ruce k sobě dokonale pasují. Všechno to vstřebávám, cítím v sobě klid a mír. Naslouchám Spenceřině dechu, jejím krokům, zatímco kráčí vedle mě. Ve tmě na mě vrhá kradmé pohledy, posílá mi zářivé úsměvy.

Všechno zapadlo na své místo a já poděkuju jakékoli skryté vyšší síle, která se postarala o to, že jsem jednoho dne našla v krabici její fotku, fotku dívky, kterou jsem kdysi znala. Dovedla mě až zpátky k ní, zpátky tam, kde jsem vždy měla být.

Dvě obyčejné dívky, zamilované, držící se za ruce a pomalu jdoucí tmou, zatímco nás jedna z našich matek očekává doma s večeří.

Běháme, křičíme a smějeme se. Úžasně se bavíme. Nakonec ucítím její ruce na svých ramenou a vím, že jsem byla poražena. Otočí mě, tvář má celou růžovou a popadá dech. Musím vypadat podobně uříceně. Zvedne obě ruce nad hlavu a předvede vítězný taneček.

"Ha! Pomalík Ashley!" dloubne mě prstem do nosu, vypadá, že má ze sebe ohromnou radost, pak spadne na záda, aby si odpočinula na studeném trávníku.

Hledím na ni. "Nejsem pomalá. Ty jsi pomalá."

Nevypadá, že by si z mých protestů něco dělala, zavře oči a povzdechne si. "Ne-e. Ty jsi pomalá."

Sednu si na bobek a zamračím se na ni. "Nejsem!"

Spencer otočí hlavu a otevře jedno své světle modré oko, aby na mě pohlédla. "Ne-e. Chytla jsem tě."