Na celý život

Napsala: the best of s, Překlad: petrSF

1

Spencer Carlinovou jsem políbila, když mi bylo osm let.

Kdybyste se jí na to ale zeptali - což bych já nikdy neudělala, protože stará dobrá Spencey má tendenci popírat spoustu věcí - řekla by vám, že to byl sen.

Abych byla úplně upřímná, nejsem si stoprocentně jistá, že nebyl. Bylo to strašně dávno, téměř před patnácti lety. To je celý život. A byla jsem tak mladá, děti mají bujnou představivost, no ne?

Shlédnu na její fotku, o které jsem nevěděla, že jsem si ji nechala, a prokleju se za to, že jsem na ni narazila.

Vytřesu si z hlavy vzpomínku a hodím fotku, na kterou jsem zapomněla, že ji mám, zpátky na dno staré krabice a hážu na ni nějaká stará skripta. Vyklízení kolejního pokoje, místa, které jsem poslední čtyři roky spoluobývala, je dost náročný úkol i bez toho, abych se nechala lapit minulostí.

Odpromovala jsem. Mám toho hodně, na co být hrdá, a mám toho hodně před sebou. Kvůli odchodu z domova v osmnácti bez ohlédnutí zpět jsem sice byla mnohem osamělejší, ale také jsem kvůli tomu obzvlášť zapálená. Dědictví pomohlo, samozřejmě. Ale o peníze nejde.

"Kdo to byl?"

Hailey, má spolubydlící, má flámovací kámoška, pravděpodobně můj nejbližší přítel posledních čtyř let, nakukuje na dno krabice.

"Cože?"

"Ta fotka." Mírně do krabice kopne, v ústech jí visí cigareta.

"Jedna holka, kterou jsem kdysi znala," řeknu přezíravě a vezmu jí cigaretu. "Nekuř tu."

Hailey se ušklíbne, ví, že argument, který vždycky používám - "Musíme tu bydlet, nechci, aby to tu smrdělo jako v popelníku!' - už dál neplatí. Jakmile to tu vyklidíme a odneseme své věci, už tenhle pokoj nikdy neuvidíme.

"K čertu s tím. Je skoro poslední." Rozhoří se zápalka a Hailey mi vezme cigaretu a zapálí si ji. Nakrčím nos kvůli zápachu síry a tabákového kouře, který naplní vzduch, a hodím do krabice nějaké další oblečení.

"Kdy jsi ji znala?" Obláček kouře.

"Co?"

"Tu holku z krabice." Znovu poklepe nohou na krabici.

"Přestaň s tím." Dneska jsem nervní. "Před dávnou dobou."

Hailey si lehne zpátky na postel. Je vysoká, opálená a má šedé oči. Je to jediný člověk, u kterého jsem viděla šedé oči. Vlasy má sestřižené hodně nakrátko, ale sluší jí to. Momentálně má vlasy přeleželé, ale neřekla bych, že si z toho něco dělá. Budu s ní sdílet po neurčitý časový úsek byt, až odsud vypadneme, její slova.

"Jak dávnou?"

"Nekuř mi v posteli."

"Už to není tvoje postel," odvětí rychle, samolibě.

Nahlas zasténám, nesnáším, když jsem nucená připomínat si detaily z minulosti, a chci, aby to věděla, a tak řeknu: "Strašně dávnou."

Zdá se, že ji má odpověď uspokojí, ví, že jsem hodně neurčitá, co se týče toho, odkud pocházím. "Jméno?"

Nechci to jméno vyslovit, vím, že mě vrátí zpátky v čase, donutí mě vzpomínat. Stejně to udělám. "Spencer."

"Spencer."

Nabídne mi ruku k potřesení. Nikdy jsem neviděla holku mého věku, která by to dělala, a pohlédnu jí z ruky zpátky na obličej. Ona, tahle Spencer, hlasitě žvýká žvýkačku, šilhá na mě ve slunci a škrábe se na uchu s legračním úšklebkem.

Přes rozcuchané blonďaté vlasy má nasazenou baseballovou čepici.

Je to, jak mi máma později řekne, čemu se říká 'kluk v sukních'. Ten výraz jsem nikdy předtím neslyšela.

Ale už se mi Spencer líbí. Cítím její živelnost a natáhnu se a potřesu si s ní rukou. "Já jsem Ashley."

"Těší mě, Ashee." Její úsměv se rozšíří, jméno mi poplete schválně, a vidím, že jí chybí dva přední zuby.

"Ashley," opravím ji mile, nechci znít příliš nepřátelsky, je to jediná další holka mého věku v tomhle stupidním bytovém komplexu a právě si přistěhovala. Vím to, protože jsem je sledovala celý den s obličejem přilepeným na našem okně, dokud mě matka nakonec nevyhnala ven s tím, abych se šla představit. Jenom se mě chtěla zbavit.

Moje matka to tu vlastní a nesčíslněkrát jsem se jí ptala, proč nezařídí, aby tu bydlelo více holek mého věku. Vždycky mi trpělivě připomene, že tak to nefunguje.

Daviesovy nemovitosti. Hádám, že je to luxusní bydlení. Ale Spencer nevypadá zrovna luxusně. "Ashee," opakuje drze a pak udělá bublinu, obrovskou. Na chvilku jsem ohromená, ale pak využiju příležitosti a natáhnu prst, abych ji potrestala, že spletla moje jméno - dvakrát. Bublina se jí rozprskne po obličeji.

Popadám se smíchy za břicho, když vidím její překvapený výraz, bradu pokrytou žvýkačkou. "Dostala jsem tě, Spencey!" vykřiknu po vykonané pomstě a rozběhnu se, než má příležitost mi to oplatit. Vypadá jako holka, co tahá za vlasy.

Slyším za sebou její rychlé kroky, jak se mě snaží chytit, ale seběhnu po blízkém schodišti, vím, že ho mine. Žila jsem v tomhle bludišti bytů a chodeb celý svůj život, celých jeho šest let, a vím, že jí setřesu, než byste řekli švec.

Ale ne. Je mi v patách, i když třikrát ostře zahnu, proběhnu prádelnou, po cestičce na trávníku a třikrát oběhnu vodní fontánu.

Běháme, křičíme a smějeme se. Úžasně se bavíme. Nakonec ucítím její ruce na svých ramenou a vím, že jsem byla poražena. Otočí mě, tvář má celou růžovou a popadá dech. Musím vypadat podobně uříceně. Zvedne obě ruce nad hlavu a předvede vítězný taneček.

"Ha! Pomalík Ashley!" dloubne mě prstem do nosu, vypadá, že má ze sebe ohromnou radost, pak spadne na záda, aby si odpočinula na studeném trávníku.

Hledím na ni. "Nejsem pomalá. Ty jsi pomalá."

Nevypadá, že by si z mých protestů něco dělala, zavře oči a povzdechne si. "Ne-e. Ty jsi pomalá."

Sednu si na bobek a zamračím se na ni. "Nejsem!"

Spencer otočí hlavu a otevře jedno své světle modré oko, aby na mě pohlédla. "Ne-e. Chytla jsem tě."

To tedy ano. Hodím nahoru ještě nějaké svršky, zavřu krabici a pevně ji přelepím páskou. Musím to rychle dodělat a nemůžu si dovolit fantazírovat.

"Spencer? To zní jako chlapský jméno," slyším Hailey říct, zatímco vyfukuje kroužky kouře přímo ke stropu.

"No..." Odmlčím se a dávám jí tak vědět, že to je všechno, co ze mě dostane.

"Chceš si dát večer pár panáků?"

"Ne."

"Chceš si dát večer pár koček?"

"Ne."

"Chceš se dívat, jak si dávám večer pár panáků?"

"Ne."

"Chceš se dívat, jak- "

"Ježíši Kriste. Ne. Mám šíleně práce." Nohou odstrčím krabici z cesty a přitáhnu si k sobě další. Nikdy mi nedošlo, kolik harampádí jsem za ty čtyři roky v tomhle malém kolejním pokoji nashromáždila.

"Jenom se snažím být neoblomná." Hailey típne cigaretu. "Obvykle to vzdáš."

"Dostala jsi mě do špatný nápady," zabrblám a vysypu celý obsah jednoho šuplíku do krabice.

"No, tak promiiiiiň." Teatrálně vstane a pohlédne na mě. Sama by to nikdy nepřiznala, ale Hailey je hodně vnímavá. "Jsi v pohodě, Daviesová?"

"Ani ne."

"Měla bys bejt na větvi. Už žádný šprtání." Vytáhne další cigaretu a válí si jí po zápěstí. To nesnáším.

"Jo, jo, jsem na větvi," zabrblám, jsem si vědomá, že kazím zábavu. Najednou mám depku a vím přesně proč.

Hailey na mě naposledy pohlédne a nahrbená vyrazí ke dveřím. "Já padám. Zatím." Vrazí si cigaretu do úst a zmizí na chodbu.

"Ahoj," zamumlám a mrknu na svou stranu šatníku. "Kde jsem sakra přišla k tolika botám?" Beru je do ruky, jedny po druhých, a házím je do krabice. Obvykle jsem pořádná, ale teď bych si nejradši lehla.

Naplním krabici na stěhování do poloviny, než si dovolím povzdechnout, lehnout si na postel a zavřít oči. Myšlenky se mi toulají všude možně, kvůli té zatracené fotce.

Spencer umí rychle běhat. To je jedna z věcí, co se mi na ní líbí. Udrží krok.

Pozvala jsem ji k nám na večeři a máma se na ni celou dobu usmívala, protože Spencer mluvila rychlostí kilometr za minutu o Ohiu, jaké to tam bylo. Když s mámou mluvím já, nikdy se tolik neusmívá, ale to nevadí, protože když mluvím se Spencer, usmívá se hodně moc.

Rychle jsme se skamarádily. Znám všechna skrytá zákoutí a škvíry v komplexu a Spencer nikdy nemá dost dobrodružstvích. Řeknu jí o rozbité pračce, třetí zprava, která krade čtvrťáky, a varuju jí, aby jí nepoužívala. Tiše přikývne, jako bych jí sdělila velké tajemství. Naučím ji, jak získat kolu zadarmo z automatu v přízemí. Ukážu jí, jak použít bzučák u hlavního vchodu pro případ, že by někdy zůstala na nesprávné straně brány.

Zavedu ji do nejvyššího patra a házíme dolů po jednom centy. Spencer někdy plivne a já jí říkám, že je to nechutné, a ona se jenom směje jako blázen. Jednou dokonce vylezla na zábradlí. Musela jsem ji prosit, aby slezla, a ona to udělala až po tom, co jsem jí řekla Spencey, jak to má ráda. Já si myslím, že jsou ta jména hloupá, ale rozesmívají ji.

Spencer je hrozně odvážná. To se mi na ní líbí asi nejvíc.

V době, kdy jí narostly nové přední zuby a já přišla o své, jsme už byly nejlepší kamarádky. Spencey v ustřižených džínových kraťasech a s neustále rozbitými koleny a já, Ashee, vždycky trochu upravenější, ale se šílenými nápady, do kterých je Spencer vždycky připravená vrhnout se po hlavě.

Občas vyprávím mámě historky o Spencer, když je náhodou doma, a ona jen vrtí hlavou a říká, že jsme bláznivé. Občas, když nás slyší běhat po chodbách a dělat rámus, nohy nás nesou, jak nejrychleji dovedou, říká, že jsme otravné. Nám je to jedno; tak se bavíme.

Jednou, když jsme se snažily vylákat kocoura pana Marshalla z okna, zatímco jeho páníček spal, Spencer dostala nějaký výborný nápad, ale hned ho zase zapomněla.

"Co to bylo?" strčím do ní, zatímco cukruje na kocoura.

"Něco potřebujeme." Zakaboní se, jak se snaží si vzpomenout. Pak se otočí na mě. "Co si myslím?" zeptá se, jako by to byla ta nejnormálnější otázka na světě.

Zamračím se na ni a pak pokrčím rameny. "Nevím. Potřebujeme nějaký salám?"

"Ashee!" zatleská rukama, okamžitě nadšená tak, jak vždycky je. "Jsi hrozně chytrá, to je přesně to, na co jsem myslela."

"Fakt?"

Energicky přikývne. "Hmm. Jo. Jo, takže vzhůru pro nějaký salám."

Toho hloupého kocoura jsme z okna nikdy nedostaly, než se pan Marshall vzbudil a zahnal nás, ale od té chvíle, když se jedna z nás otočila na druhou a zeptala se: "Co si myslím?", měla vždycky ta druhá odpověď, obvykle správnou, a tak to prostě bylo.

Byly jsme spolu od rána do večera a takovou kamarádku jsem nikdy předtím neměla. A se Spencer se přistěhoval její bratr, Glen. A její máma, Paula. Spencer mi řekla, že tu byl i táta, ale už není. Vstoupily jsme si navzájem do životů, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a to také byla.

Život zůstal jednoduchý po dlouhou dobu.

Otevřu oči a cítím se trochu omámeně. Nechala jsem se vzpomínkami unést na příliš dlouho a venku za oknem už padla tma. Hailey je nejspíš někde venku a dělá to, co ta holka dělá, když u toho nejsem, a když půjdu brzy spát, bude zase škemrat, abych s ní šla ven. Dělá to často.

Přinutím se vstát z postele a dokončuju to, co musí být rychle hotové, nedělám to pořádně, ale nicméně rychle.

Když skončím, lehnu si na postel, ze které strhnu prostěradlo a přikryju se s ním. Spánek přichází rychle, měla jsem náročný den.

Myslím, že vám nemusím říkat, o čem se mi zdálo.

2

Když se usušíme, čeká na nás na balkóně horká čokoláda a perníčky. Spencer mi svoje dá, jako vždycky, protože jsou na ní moc sladké. Vykřikneme nadšením a trochu i strachy pokaždé, když se zableskne, schované před deštěm a hromy v bezpečí balkónu.

Nesnáším, když se mi zdá o Spencer.

Odvalím se z postele, vymotám se z prostěradla a pohlédnu na postel vedle své. Hailey tam leží bez hnutí a jsem si jistá, že kdybych si přičichla k její spící postavě, byla by cítit po cigaretách a alkoholu. Nejspíše po ginu, gin ona ráda.

Nedělám to a místo toho do ní šťouchnu nohou. "Vzbuď se." Protřu si vlastní ospalé oči a Hailey se pomalu probouzí, zatímco po mě střelí pohledem jedním zarudlým okem.

"Co sakra chceš v zatracených devět ráno?"

"Vypadněme odtud." Kolejní pokoj je prázdný a trochu studený. Vím, že tak jako tak bychom měly začít brzy. Dnešek je den, kde se stěhujeme přes město do našeho nového bytu v samém srdci LA. Není levný, ale nic není moc drahé, když jste dcera mrtvé rockové legendy, Raifa Daviese.

Odkázal mi v podstatě všechno, co měl, což je víc než dost, abych se odstěhovala, kam chci, a nemusela si s tím lámat hlavu. Za sebe moc neutrácím - Hailey by řekla, že jsem šetřivá - ale na krásném bytě jsem se rozšoupla.

"Přivez auto." Dojdu k lince a hodím po ní klíče, při tom se snažím nemyslet na sen, který se mi zdál. Pozorování bouřky se Spencer za starých časů. Dobrých časů.

Hailey ospale klíče chytne a vyškrábe se z postele jako zraněné zvíře. "Já nic tahat nebudu. Ty si odtahej svý zatracený krabice a já zase svý."

"Uklidni se, zařídila jsem, aby nám sem přišli dělat námezdní mezky dva druháci." Opřu se o zeď a dívám se, jak si jemně profackovává tváře, aby se probudila. Rychlé protažení a ještě delší zívnutí, něco zamumlá a pak mizí ze dveří.

Naskládám krabice u dveří a dám se k uchu mobil, vytáčím číslo nejsvalnatějších kluků, které jsem měla k dispozici. Myslím, že Hailey se s jedním z nich ve třeťáku vyspala, nemůžu si ale vzpomenout se kterým. Ale objevili se za působivě krátkou dobu, vzhledem k tomu, že bylo ráno.

Zase jsem v pokoji sama. Dřevěná podlaha, prázdné zdi. Momentálně zbavený života, když se stěhujeme, čeká, až ho znovu probudí další studenti.

Vzpomínám si na dobu, kdy pro mě ty zdi byly nové. První měsíc nebo tak mého prvního roku tady jsem na ně každou noc zírala a nenáviděla je. Neměla jsem tu být. Měla jsem být jinde, s někým jiným.

Prokletá Spencer Carlinová. Kromě mě samotné další velká hráčka v mém životě. Nebo v mém životě od šesti do osmnácti let. Dvanáct dlouhých let. Byly jsme nerozlučné od chvíle, kdy jsme se potkaly, ochotně jsme k sobě přirostly. Každý to viděl, každý přijímal, že patříme k sobě. Byly jsem dvě v jednom balení a po jistou dobu se to očekávalo.

Dokončovaly jsme jedna za druhou věty, věděly, co si ta druhá myslí, a zároveň zůstávaly strašně rozdílné.

Stále si dokážu vybavit společné vzpomínky, které jsem si pečlivě schovala hluboko do paměti, kdykoli chci vzpomínat. Vzpomínky...

Spencer mi sevřela ruku tak silně, až to téměř zabolelo. "Spencey..."

"Je za stromem." Spenceřin hlas byl tichý, vyděšený. Oči měla přilepené na televizní obrazovce.

Pohlédla jsem z ní na televizi, potemnělou obrazovku, na níž běžel horor, nějaká krvavá teenagerská vyvražďovačka.

Stiskla mi ruku ještě silněji. "Už jde!" zašeptala, tělo napjaté strachem.

Věděla, že přijde děsivá scéna, ale neodtrhávala zrak od obrazovky. Oči se jí čím dál víc rozšiřovaly v hrůzyplném očekávání.

Hlasitý zvuk oznámil přítomnost obrovského zrůdného hromotluka s nějakým příšerným mučícím nástrojem. Než se mohl pustit do porcování nešťastných puberťáků, Spencer mi zabořila obličej do ramena a pevně zavřela oči. "Panebože!"

Okamžitě jsem kolem ní dala ruce, abych ji ochránila, utěšila ji. Smyšlené hrůzy byly jediné, které Spencer dostávaly. Já se bála tmy, vodních příšer v jezeře, skříní pozdě v noci, být po setmění zamčená venku Spenceřiným starším bratrem, Glenem. Ale hororové filmy mě nikdy neděsily tak, jako děsily Spencer, a byly to jediné okamžiky, kdy se naše role obrátily a já jí velmi jemně říkala, aby se nebála.

"Chceš, abych to vypnula?" zeptala jsem se jí.

Pevně zavrtěla hlavou, vymanila se z mých rukou a opět se přinutila upřít zrak na televizi. "Není to zase tak děsivý," zamumlala s vírou, že žádná jedenáctiletá holka, co si váží sama sebe, by se neměla takových věcí bát. Ale přisunula se ke mně blíže. Přikryla jsem nás dekou a opřela se.

Spencer odmítala film vypnout a já ji nikdy neodmítla, když si potřebovala zakňučet do mého ramena, když na ni byl film příliš děsivý.

"To je poslední krabice."

Byla jsem vytržena z myšlenek mohutným mladým mužem s mou krabicí na ramenou, který ukazoval směrem dolů. "To je poslední krabice. Hail říkala, abys šla dolů."

"Hail, hm?" ušklíbnu se. Tak s tímhle se vyspala.

"Ehm, jo. Můžete vyrazit."

"Díky moc... hej, tady." Natáhnu se pro kabelku a vyndám peněženku. Žádný dobrý skutek by neměl zůstat bez odměny, to je moje motto. Je tu těžké najít slušné lidi.

"Á, to ani náhodou. Služba pro kamarádku," snaží se mě odmítnout, zatímco si posunuje krabici na rameni.

"Nesmysl." Nebyli jsme zase tak dobří kamarádi. "Žádný dobrý skutek by neměl zůstat nepotrestán, zvlášť takhle brzy ráno."

Usměju se na něj, zatímco mu strkám svazek bankovek do zadní kapsy u kalhot - velmi štědré spropitné. Můžu si ho dovolit.

"Tak dík," pokrčí rameny a odkráčí po schodech dolů. Jdu za ním, ale ještě jednou se otočím, abych se podívala na svůj kolejní pokoj.

Ve skutečnosti to tu nebylo zase tak špatné. Vlastně to mohlo to být mnohem horší.

Pokoj byl cítit po starých knihách a cigaretovém kouři s lehkou příměsí skořice – mém vonném oleji. Naposledy jsou se dlouze rozhlédla a naposledy vykročila po dřevěné podlaze.

Zavřela jsem dveře.

3

Spencer to řekla, jako by věděla, co to znamená. Její matka si na začátku léta, než jsme měly jít na druhý stupeň základky, předplatila Cosmo. Najednou Spencer odhodila baseballovou čepici, která k ní neoddělitelně patřívala, a zbavila se roztrhaných džín.

Teď nosila legíny světlých barev, módní sandály a používala lesk na rty. Byla jsem ztracená. Jejím dalším pokusem byla snaha zkrášlit mě otravnými líčidly.

"Pojď, koukni se do zrcadla." Vytáhla mě za ruku na nohy, dotáhla mě před umyvadlo a postavila se za mě, zatímco jsme se obě podívaly na můj obličej. Neudělalo to na mě dojem, vlastně mi přišlo, že se až moc lesknu.

Ale Spencer měla jiskru v očích a s jejími rty si pohrával úsměv, zatímco se dívala na můj obličej v zrcadle. "Co si myslím?" zašeptala mi do ucha, oči přilepené na můj odraz v zrcadle.

"Vypadám nádherně?" zkusila jsem a skousla si ret. Na její tváři se objevil široký úsměv a krátce mě políbila na tvář.

"Přesně tak."

"Můžu si to teď smýt?" zeptala jsem se plná naděje.

"Jasně." Podala mi ze skříňky žinku a postavila se za mě. "Moc na ni netlač, nebo budeš mít zarudlou kůži."

Štastná jsem pustila vodu a začala si mydlit obličej.

Dlouhá cesta autem mi dopřála čas - až příliš času – ztratit se v myšlenkách. Zastavily jsem před naším novým domovem. Alespoň pro teď.

Nábytek už byl objednaný. Dopředu jsem promyslela všechno, co budeme potřebovat, a bez rozmyslu to koupila. Nechtěla jsem nic přepychového, jenom jsem chtěla mít co nejrychleji místo, kterému bych mohla říkat vlastní.

A když jsme vynesly krabice nahoru a rozhlédla jsem se po bytě, pomyslela jsem si, že jsem odvedla dost dobrou práci. Strávily jsem den roznášením věcí po obýváku a dvou ložnicích. Dávaly jsme knížky na už zakoupené a instalované poličky, házely svršky a džíny do skříně, abychom je později pověsily na ramínka. Cetky skončily na příslušné poličce a pak jsme zapojily to nejdůležitější - věž.

Hodily jsme si polštáře na postele a nastavily hlasitost skoro na maximum, abychom slyšely věž i v našich oddělených pokojích.

"Ashley!"

"Co?" zavolala jsem ze svého pokoje.

"Tohle je úplně boží!"

Hlasitě jsem se zasmála, točila se mi hlava, i když jsem ležela. "To si piš!"

Když jsem poslouchala muziku a na pár vteřin si užívala štěstí, znovu jsem si dovolila ponořit se do vzpomínek.

Nedokázala bych vám přesně říct, kdy k tomu došlo. Nebudu vám tvrdit, že se to stalo najednou, ve zlomku vteřiny. Protože tak to nebylo.

Začal nový školní rok a škola pro druhý stupeň základky byla mnohem větší místo. Lpěly jsme na sobě, vzájemné záchranné čluny v moři neznámých tváří. Spencer byly vždycky odvážná, ale v poslední době se stáhla více do sebe, byla trochu plaší. O hodně častěji se hihňala, ne svým starým šíleným smíchem, který jsem zbožňovala, ale zdrženlivějším, dívčím smíchem. To se mi nelíbilo.

Začala používat parfém a upravovat si vlasy. To se mi líbilo. Všimla jsem si, jak moc to Spencer s vlasy vyčesanými nahoru a z tváře sluší. A když už nenosila kšiltovku, mnohem snadněji jsem jí viděla do očí. Užívala jsem si to.

Mně, na druhou stranu, začala růst prsa. Stála jsem před zrcadlem ve svém pokoji, zatímco Spencer seděla na mé posteli a analyzovala ze všech úhlů mé tělo.

"Neměla bych si je přelepit?"

"Proč bys to dělala?" zeptala se Spencer.

Pokrčila jsem rameny a zakryla si dlaněmi přes tričko drobné bolestivé boule. "Nevím. Nejsou moc... praktický."

"Dej mi je, jestli je nechceš," zasmála se a zvláštně se na mě podívala.

"Dala bych, kdyby to šlo." Otočila jsem se, povzdechla si a praštila sebou na postele vedle ní. "Bolí."

"Vážně?" zajímala se.

"Jo, bolí jakože pořád." Přetočila jsem se na záda a upřela zrak na strop. Spencer zírala na mou hruď, jako by to byla křížovka.

"Já jsem plochá jako prkno. Hned bych si to s tebou vyměnila." Pohlédne na mě a pak zrak zase rychle odvrátí. Červená se? Nebo je to makeup?

"Jak jsem řekla...," povídám a pořád ji sleduju. "Dala bych ti je, kdyby to šlo. Když vynalezneš přístroj na výměnu prsou, máš je mít."

Tomu se mírně uchechtne, skoro jako své staré já, vždycky trochu hlasitěji než je obvyklé. "Jo, zapracuju na tom."

"Upustila jsi svou fotku."

Otevřu oči a vidím, že mi Hailey mává před obličejem Spenceřinou fotkou. Tou samou zatracenou fotkou. Možná bych ji měla spálit.

Vytrhnu jí ji, dám ji do šuplíku vedle své postele a hlasitě ho zašoupnu.

Hailey klesne na mou postel a protáhne se. "Ta holka je hezká."

"Ujde." Natřesu si polštář a přemýšlím, proč o ní Hailey vůbec mluví. Je to jenom hloupá fotka. Možná vidí, jak znervózním, když na ni svede řeč.

"Bejvalka?"

Pomalu zavrtím hlavou. Ne. "Ne. Nebyla... nic."

Spencer si nemusela dělat starosti se svým hrudníkem moc dlouho. Ukázalo se, že přístroje na výměnu prsou není třeba, když jsem si na začátku příštího léta začala všímat, že se Spencer zvětšuje hruď závratnou rychlostí.

"Spencer, tvůj hrudník exploduje." To byla moje přesná slova, když jsme v plavkách seděly na lavičce v parku a opalovaly se.

"Není to skvělý?!" shlédla Spencer na svá prsa a jemně je sevřela rukama. "Jsem totálně nadšená." Měla nestydatý úšklebek.

"Zas tak velký nejsou," dokázala jsem zabrblat a odvrátila jsem zrak od Spenceřiných rostoucích ňader. V poslední době je trochu těžké se na ni dívat, přistihuju se, že zírám až příliš dlouho. Nevím proč. Možná to souvisí s měsíčky. Dostala jsem je před pár měsíci.

Spencer byla zklamaná, že jsem ji předběhla. Řekla jsem jí, že je blázen.

"Chceš jít večer do kina?" zeptala se Spencer a lehce mě pod stolem kopla do holeně.

"Ani ne."

"Ale no tak, Ashee!" Zvedla mi ruku a začala mi zkoumat nehty. I přes svou nově objevenou ženskost si Spencer nikdy nepřestala okusovat nehty. A přes svou nenávist k třpytivým a lesklým věcem jsem já o své nehty řádně dbala.

Spencer si zvykla přejíždět mi palcem po nehtech na rukách, téměř je obtahovala. Přijde mi to hodně zvláštní, dělá to podle všeho nevědomky. Já jsem si toho plně vědomá, když mi nedbale zvedne ruku a přejíždí mi ukazováčkem a palcem přes nehet prsteníčku. Bude to něco, co jí během našeho dospívání půjde dobře, téměř jako uklidňující tik.

Snažím se to ignorovat. "Ne." Polknu. "Mám domácí úkol a musím jít brzo spát."

"Ne, nemusíš." Stále má mou ruku.

Trvám na tom, že musím, a Spencer je zklamaná. Nerada ji zklamávám, ale v poslední době se v její přítomnosti cítím hodně zvláštně. O pár minut později mi ruku vrátí a jdeme domů, narážíme do sebe a pošťuchujeme se, jak to děláme vždycky, nakonec se bezděky zavěsíme za ruce.

Tu noc použila svůj klíč od mého bytu a opatrně, aby nevzbudila mou matku, vklouzla do mé postele s pytlíkem gumových medvídků a děsivým filmem v podpaží a věnovala mi štěněčí pohled.

Musela jsem jí vyhovět. Vždycky jsem jí vyhověla. A ona se vždycky vyděsila, to se nikdy nezměnilo. Líbilo se mi to.

"Ztratila ses."

"Jo..." Párkrát zamrkám, povzdechnu si a pak se otočím na Hailey. Mám tu nejdivnější, nejnostalgičtější náladu. "Chceš si objednat pizzu nebo něco?"

"Jednu velkou... sýrovou?" zkusí Hailey, po tři roky naše vyprošťovací jídlo z kocoviny.

Potřebovala jsem vyprošťovací jídlo.

"Objednej dvě."

4

Tohle je podruhé tento týden, co si zalezla do mé postele, přitiskla se ke mně a zamumlala něco ve smyslu, že je za oknem Leatherface z Texaského masakru motorovou pilou.

"Mně se ty filmy líbí," řekne mi ospale a já si jenom povzdechnu, překulím se a dám kolem ní přátelskou ruku, aby se tolik nebála.

"Já vím, ale prostě nejsi taková drsňačka, jak si myslíš." V hlase mám škádlivý podtón a vidím, že na mě Spencer ve tmě otevře oči. Je všední den, zítra máme nabitý vyučovací den osmičky, ale mě povídání nevadí.

Zvlášť, když je takhle blízko mě. Vždycky jsme si byly blízké, tulily se v každém významu toho slova a nebály se k sobě těsně přitisknout. Ale v poslední době už to tak není. Bojím se myslet na to proč.

"Ty mě ale vždycky ochráníš." Spencer mi začne roztržitě lehce přejíždět prsty po rameni. "Vždycky to tak bylo. Na tebe Leatherface nemá."

"To si piš," pronesu odhodlaně a Spencer se jenom tlumeně zahihňá proti mému krku. Zhluboka se nadechnu a potlačuju v temnotě úsměv. Už netuší, co se mnou dělá. Všechno se změnilo a já si nejsem jistá, jestli to už ví.

Naše těla se během těch tří dlouhých let na druhém stupni změnila. Spencer se během léta před osmičkou vytáhla do výšky. Vlasy má teď ještě blonďatější, pokud to bylo možné, a hodně se zlepšila v líčení. Je nádherná, a i když jsem to vždycky věděla, začínají si toho všímat i ostatní.

Ale nemyslím, že by si lidé všímali, jak zčervenám, jenom nepatrně, když mě vezme za ruku, aby mě někam odvedla, přesně jak to dělala věky. Nebo jak se musím nutit odvrátit zrak pokaždé, když se před sebou převlékáme, u toho jsme se nikdy nestyděly. Nebo dneska večer, jak jsem musela děkovat temnotě, že skryla můj široký úsměv, když vklouzla do postele vedle mě, jak to udělala už milionkrát, nebo když se ke mně přitiskla a já věděla, prostě věděla, že potřebuje utěšit.

Čteme jedna ve druhé jako v knize se zažloutlými stránkami, známe se, jako známe vnitřky vlastních očních víček, a já mám strach, že si všimne, jak se na ni dívám, než budu mít šanci přijít na to, co se děje.

Unaveně mě políbí na tvář a usne, než vůbec stačím zavřít oči.

První noc v novém bytě se obešla bez zvláštních příhod, dokonce bych řekla, že byla příjemná. Nevzbudil mě zvuk rezavých kolejních trubek, žádné hlasité dupání na chodbě. Věděla jsem, že se mi bydlení ve velkém, téměř holém bytě bude líbit.

Vzbudila jsem se s mírnou bolestí břicha, spořádala jsem nespočet kousků pizzy a dopřála si víc než pár piv. Hailey už odešla, myslím, že ma první směnu v kavárně, a nechala mě tu s přeplněným žaludkem, studenou pizzou a mými myšlenkami.

Chvíli jsem se procházela po novém bytě, nasávala jeho vůni a všechno si prohlížela. Nakonec jsem si lehla zpátky do postele.

Natáhla jsem se a otevřela jsem šuplík, než jsem si vůbec uvědomila, co dělám. Ta Spenceřina fotka byla jenom ucházející. Napadá mě, že jsem si měla schovat nějakou lepší. Zaskočila jsem ji uprostřed hodiny angličtiny v druháku na střední, legračně zírá do foťáku. Smála jsem se jí, když jsem ji vyfotila, a pokárala jí, že by měla věnovat větší pozornost výkladu. Chvilku byla uražená, ale pak jsem jí vtiskla krátký polibek na čelo a řekla jí, že si dělám legraci.

Chci věřit, že měla ráda moje polibky, protože si nemyslím, že by jí ta poznámka nějak obzlášť urazila.

Byla pořád troufalejší. Jako děti jsme se štípaly do tváří, frkaly si na břicha a praly se jako šílené. Když jsme trochu vyrostly, ustoupily tyhle věci mnohem jemnější gestům. Líbaly jsme se na tváře, dávaly si polibky na čela a držely se za ruce, zápasení ustoupilo tulení.

Spencer si s tím podle všeho nedělala starosti, když mě na chodbě ve škole vzala za ruku a políbila mě na ni. Vykoktala jsem urážku, jako bych to udělala za starých časů, ale tentokrát mi věnovala lišácký vědoucí pohled. V poslední době to dělávala často.

Už ví, že se věci změnily. Vzduch mezi námi je jiný, všechno je choulostivější. Stále dokážeme trávit hodiny, promarnit dny a noci, mluvením o těch nejneškodnějších věcech. Na téma kluci - překvapivě - nikdy nedošlo. Mluvíme o tom, co chceme dělat v budoucnosti. Spencer chce být umělkyně, malířka. Škrábala si obrázky do písku na pláži a kreslila pastelkami po čtvrtkách, co si pamatuju, a myslím, že se to k ní hodí. Má umělecké ruce, bez ohledu na krátké, okousané nehty.

Řeknu jí, že chci být úspěšná, ale nevím jistě v čem. Vím jistě jenom to, že ji chci mít u sebe. Masíruje mi ramena a říká mi, že ví jistě, že budu skvělá, v čemkoli to bude. Doufám, že má pravdu, protože zní hodně jistě.

Líbí se mi, když to dělá, jemně mi hněte záda a tlačí mi prsty do kůže. Má umělecké ruce a taky masérské ruce. "Mmm," vděčně zasténám. "Masáží od Spencey se nikdy nenabažím."

"Fajn, protože máš u mě otevřený účet," řekne mi šťastně. To prohlášení patrně nemyslela tak, jak to znělo mně, a otočím se, abych na ni už na zádech pohlédla.

"Chceš, abych namasírovala já tebe?" zeptám se, zatímco se snažím vymyslet, co říct, a ignoruju přitom chvění v žaludku. Alespoň se o to snažím. Udělala jsem to už dříve, to, když se ponořím do jejích očí, a vím, že si je toho vědomá, protože mi to oplácí a oslnivě se při tom usmívá. Tím širokým, zářivým Spenceřiným úsměvem.

"Ne, nestojíš za nic," řekne nakonec, padne na postel vedle mě a položí si mi hlavu na rameno.

Povzdechnu si a opřu si tvář o vršek její hlavy, je to dokonale přirozené. Bezmyšlenkovitě zvednu hlavu a bez zaváhání jí vtisknu krátký polibek na úplný vršek čela.

Dělala jsem takové věci čím dál tím častěji. Než si stačím pomyslet, jaké je to zvláštní, instinktivní gesto, Spencer ke mně vzhlédne, spokojeně se usměje a přitiskne se ke mně ještě těsněji.

Při té vzpomínce pevně zavřu oči, nesnáším, že pořád cítím její tělo na svém. Je pořád ráno, cítím otevřeným oknem rosu, i když je byt v pátém patře.

Už jsem otevřela tuhle Pandořinu skříňku vzpomínek, a ačkoli jsem tu fotku zase vrátila tam, kde na ni nevidím, nedokážu zastavit příval v hlavě a tentokrát ani nechci.

Léto před střední školou bylo rušné. Trávily jsem každý možný okamžik spolu, samozřejmě, ale bylo to také léto, které nás navěky spojilo.

V hlavě jsem měla jasno, co chci: Spencer. Byla jsem si tím jistá pokaždé, když jsem spatřila tu holku, co jsem znala od dětství, pokaždé, když jsem vedle ní šla po chodbách bytového komplexu. Strávila jsem na to místě většinu života, se Spencer, a všechny jeho kouty byly nasáklé vzpomínkami na ni. Samými dobrými, protože se Spencer se žádné špatné vzpomínky nepojily. No, možná pár.

Seděly jsme za parného letního dne ve Spenceřině kuchyni a ona mi lakovala nehty. Ráda mi dělala nehty a já ji nechávala, protože se mi líbilo, když se dotýkala mé ruky. Věděla, že bych jí už nedokázala nic odmítnout, pokud jsem to vůbec někdy dokázala.

"Líbí se ti ta barva?" Dívala jsem se, jak mi na nehty opatrně nanáší růžový lak.

Na okamžik ke mně vzhlédne, štěteček drží nad mým malíčkem. "Vypadá skvěle. Zvlášť na tobě. Zbožňuju tvý nehty."

"Já vím." Skousnu si ret, abych zakryla úsměv. Mírně zavrtí hlavou a jenom nepatrně se zasměje. Ví, že to vím.

"Kéž bych si svoje přestala kousat. Vypadají strašně nechutně."

"Na tobě není nic nechutnýho, Spencey," dávám jí opatrně na srozuměnou.

"Fakt?" Oči jí září, zatímco na mě hledí. Neunikne mi to, než se vrátí k práci na mé ruce.

Olíznu si rty. "Jsi-"

"Dvě děvčata si navzájem lakují nehty?" ozve si nad námi hlas Pauly Carlinové. Vylekaná Spencer přetáhne.

"Á, sakra, mami. Teď jsem kvůli tobě přetáhla." Nasliní si palec a začne opravovat přetáhnutí.

"Neklej, Spencer," řekne Paule mírně. Ví, že si občas Spencer nemůže pomoct.

"Ne, Paulo, to jenom Spencer dělá nehty mě. Je posedlá." Říkám to hravě a Paula se usměje. Cítím, že Spencer obrátí oči v sloup, nemusím to vidět.

"No, letos budete párek holek k pohledání, co?"

"Asi jo," hlesne Spencer a dokončuje mi nehty.

"Kluci si tu budou podávat dveře," žertuje Paula, zatímco odchází z pokoje.

Spencer na okamžik vzhlédne, dívá se za svou odcházejí mámou trochu smutně. Pak se její oči střetnou s mými a já jí nabídnu nápomocný, rozkošný úsměv. "Ty nehty vypadají hezky."

Jemně mě drží za zápěstí a mírně mi ofukuje nehty, suší je. "Myslíš, že se mnou budou chtít kluci chodit?" Snaží se znít nenuceně. Ani jedna z nás s klukem ještě nechodila a ani jsme o tom nemluvily.

Mně to bylo úplně jedno.

"Řekla bych... no, chceš chodit s klukama?" Polknu. Pořád mi ofukuje nehty.

"A ty ne?"

Snažím se nevypadat tak nervózně, a když se moje oči střetnou s jejími, jenom nešťastně pokrčím rameny. "Nevím. Je mi teprve čtrnáct."

Spencer pustí mé zápěstí. "Ty na kluky nikdy nemyslíš?"

Znovu pokrčím rameny, nechci lhát. "Ne," řeknu prostě.

Dívá se mi do očí a řekla bych, že Spencer ví, co to znamená.

"Víš?" dodám a shlédnu na své nehty. "Prostě... nemyslím."

"Jo." Pomalu přikývne a zaklesne svůj malíček do mého. Nemůže se dotýkat mých nehtů, protože ještě neuschly, takže moje ruka jenom visí před jejími. Upřeně na sebe hledíme, hlavy nakloněné. "Rozumím."

Naplní mě neurčitý velmi vřelý pocit a řekla bych, že teď už to Spencer ví určitě. Nemyslím na kluky. Myslím na Spencer.

Už není ráno. Odpolední slunce je vysoko na obloze.

Nemám práci, už nemám školu a nemusím si s ničím dělat starosti.

Zapnu věž a nechávám svět odplout.

5

Nikdo další nebyl šokovaný, když jsem jim to řekla. Nikdo se nezdál být překvapený, ale všichni vrhali kradmé pohledy na Spencer. Až později jsem pochopila proč.

Díkybohu mě z těch myšlenek vytrhl telefon.

"Haló?"

Můj hlas byl v telefonu prázdný. Na druhé straně drátu byla moje matka a já s ní vůbec netoužila mluvit. Neviděla jsem ji roky, ještě se tam nemůžu vrátit. Alespoň ne fyzicky.

Ale mluvily jsme spolu. Obvykle mi zavolá, když něco potřebuje. Můj táta zemřel, když mi byly tři roky, a od té doby čekala na mé dědictví téměř stejně netrpělivě jako já. Ne, že bychom nebyly řádně zabezpečené, ale ty mé zděděné peníze z nás udělaly šíleně bohaté a poskytly jí spoustu příležitostí.

A i mně, připomněla jsem si, zatímco jsem se rozhlédla po svém holém, ale krásném bytě. Líbil se mi ten samotářský pocit. Byla jsem na něj zvyklá.

"Nezdá se, že bys mě ráda slyšela."

"Jak je na Floridě?" ignorovala jsem její očividnou vějičku a zeptala se jí na to, o čem jsem věděla, že chce mluvit.

"Prostě nádhera. To lokace je skvostná a všechno jde moc dobře." Nezmínila se o "půjčce" a já to ani nechtěla. Věděly jsme, že nejde o půjčku. Otvírala hotel na Floridě a nikdy mi peníze nesplatila a já se o nich už nikdy nezmínila. Neměla jsem s tím problém. Na penězích mi nezáleželo a ona byla díky nim šťastná.

"To je fajn," řekla jsem odtažitě, neměla jsem chuť s ní vést jakýkoli rozhovor, kvůli kterému volala.

"Budova je téměř hotová. Teď hledáme kuchaře. Vedoucí," pronese nadšeně.

"Samozřejmě. No, zlom vaz."

"Děkuji, drahá. Ale právě proto volám."

Mlčela jsem, mluvení jsem nechala na ní a modlila se, aby se brzy dostala věci. Tohle ráno jsem nebyla obzvlášť trpělivá, měla jsem plnou hlavu vzpomínek.

"Máme tu úžasné místo, na které bys byla skvělá," začne a mluví rychle. "Vedoucí služeb. To je jako šité pro tebe, nemyslíš?"

Navlhčím si ústa rychlým douškem vody a zamračím se. "Jak to jako má být šité na mě?"

"No, co teď děláš?"

Rozhlédnu se po holých zdech a vpíjím je do sebe. "Tak různě."

"Jen chci, aby ses nad tím zamyslela, zlato." Věděla, že nepotřebuju práci ani peníze. Zajímalo by mě, o co jí jde.

"Proč?" bylo jediné, na co mě napadlo se zeptat.

"Poskytne ti to životní cíl, Ashley. Můžeš se od toho odrazit. V poslední době si o tebe dělám starosti."

Na mou promoci nepřišla. Poslala z Floridy pohled a krabici materiálů o hotelu. Pořád bych se na ni zlobila, kdybych k ní cítila vztek a ne jenom lhostejnost. "Jo, no, tak si je nedělej."

Chystala jsem se zavěsit, když řekla: "Prosím tě, řekni mi, že o tom budeš přemýšlet."

"Nic neslibuju, ale možná o tom tu a tam zapřemýšlím."

Nabídnout mi práci v hotelu, který jsem zaplatila. To je výborné. Slyšela jsem ji si povzdechnout, než zavěsila, žádná slova rozloučení. Byla jsem na to zvyklá.

6

"Máma mi chce dát práci na Floridě."

"V tom pitomým hotelu?" Hailey si vyndá vidličkou něco ze zubu a zamračí se na to.

"Jo. V tom pitomým hotelu," opakuju. "Nešťourej se v zubech, je to nechutný."

Lhostejně pokrčí rameny a odhodí vidličku se zařinčením na dřez. "Chceš ji vzít?"

"Asi ne." Zvednu vidličku a dám ji do dřezu. Pak se opřu a založím si ruce.

"Přemýšlíš o tom," myslí si.

"Ne doopravdy." Hraju si s uchem. "Jenom mě napadlo... nevím. Třeba mě chce vidět? Možná se konečně..."

"Zajímá?"

Sklíčeně obrátím oči v sloup, nelíbilo se mi, jak to znělo. Jako bych ji potřebovala. "Ne, ale aspoň se snaží." Snažím se na ni být pyšná, ale moc mi to nejde.

"To je teda snaha," odfrkne si Hailey a strhne si zástěru. Právě se vrátila domů z práce a vypadá unaveně. Měla dvojitou směnu a přinesla karton piv. "Dáš si pivo?"

"Ne. Já jen..."

"Divnej den," lehce odhadne Hailey a pozvedne jedno obočí.

Odpovím ji povzdechnutím a zabořím si tvář do dlaní, zatímco si vezme pivo a posadí se naproti mě. Pije ho mlčky.

Cítím se volná a neproduktivní, jako bych se zastavila na místě.

Po týdnu nového školního roku to už věděli všichni. Myslela bych si, že lidi budou mít na starosti lepší věci, ale ne.

Rozkřiklo se to, ale nevím jistě jak. Ashley Daviesová, lesba. Ashley Daviesová, nově vyoutovaná. Dostávalo se mi pohledů. Spencer, neoddělitelná ode mě, si jich všímala. Ale předstírala, že ne. Pořád se ode mě nechávala vyprovázet do hodin, pořád mě držela za ruku a pořád si hrála s mými nehty. Pořád mi z ní šimralo v žaludku a ona o tom věděla.

Nechala jsem jí, protože jsem to zbožňovala.

Střední škola měla úplně novou energii. Víc lidí, větší škola. A lidi byli taky zlejší. Odměřenější, pokud vám zrovna nechtěli vmést do tváře nějakou urážku.

"Společný oběd?" zeptala se mě rychle Spencer, zatímco se chystala na laborky.

"Hm..." Shlédla jsem na její ruku, která mezi našimi těly mlčky svírala mou. Nevím, proč cítí potřebu to dělat přede všemi, ale nikdy jí neřeknu, aby to nedělala. "Jasně. Přinesu šunku."

"A já přinesu sýr," dokončila s rychlým mrknutím jeden náš starý vtip.

"Sejdeme se u fontány, jo?"

Nakloní se a políbí mě na tvář a pak mi na zlomek vteřiny pohlédne do očí, než zmizí ve dveřích.

Toho dne se při obědě Spencer snažila řešit nějaké složité matematické příklady. Naklonila jsem se nad ní, zatímco jsem seděla na stole, a opřela si bradu o vršek její hlavy. "Je to čtyři, Obrázku."

"Čtyři?"

Přikývla jsem a přivoněla si k jejím vlasům. "X je čtyři."

"Jak to?"

Ze zvyku jsem jí položila ruce na ramena a tichým hlasem jí sdělila, jak jsem ten příklad vyřešila.

"Takže čtyřiadvacet děleno šesti je?" zeptala jsem se a povzbudila jí jemnou masáží ramen.

Nahlas zasténala. "Čtyři."

"Přesně tak," řeknu jí a šťouchnu jí do ruky, aby si to zapsala.

"To je celý?" překvapeně na mě pohlédne. "Cítím se jako idiot."

"Nikdy jsem na tobě neobdivovala chytrost," oznámím jí a fouknu jí vlasy do tváře. Věnuje mi krátký úsměv.

Matika jí nikdy nešla. Umí výborně mluvit a pochopí každou knížku, ale matika je jazyk, jehož dešifrování bylo vždycky nad její možnosti. Ještěže má na pomoc mě.

"Spencer, že?"

Vzhlédnu a spatřím roztleskávačku s širokým úšklebkem a s ještě více vysazeným bokem, soudě podle toho, jak stála, zatímco zírala na Spencer.

Spencer mi věnuje rychlý znepokojený pohled a pak pohlédne zpět na tu holku. "Madison?"

"Z počítačů, jo." Madison natáhne ke Spencer horlivou ruku a pevně si s ní potřese. "Říkala jsi, že bys to chtěla zkusit u roztleskávaček."

"Říkala," připustí Spencer tiše, na mě nepohlédne. "Co se děje?"

"No..." Madison, kterou už nemám ráda, pohlédne na mě. Na mou ruku na Spenceřině rameni, intimní pozici, ve které sedíme. "To je tvoje, ehm..."

Okamžitě mi dojde, co si myslí a že chce Spencer svými slovy ublížit. Ale Spencer ji přeruší, než k tomu má příležitost. "To je moje kamarádka - moje nejlepší kamarádka Ashley."

Madison mi neřekne ani slovo, ale Spencer seskočí z lavičky, najednou v rozpacích.

"Určitě je to jenom kamarádka?" Madison na mě nezaujatě pohlédne a pak zpět na Spencer. Naváží se do Spencer.

"Spencer, pojďme-" Taky vstanu, ale Spencer mě přeruší.

"Určitě." Spencer propichuje Madison pohledem, ale ta se jenom zasměje a pak pohodí vlasy a odkráčí. Spencer se za ní dívá, není si úplně jistá, co se děje.

Nebylo to nic velkého, ale tím to celé začalo. Spencer na mě pohlédla a na okamžik vypadala jako někdo cizí. "Myslela si, že jsem tvoje holka," slabě žertuju, zatímco se snažím vyhledat její oči.

"Jo," pokusí se usmát, ale úplně selže, pak se jde posadit na druhý konec lavičky.

"Chceš se dát k roztleskávačkám?"

Přikývne, ale to je všechno. Rozhodnu se o tom přestat mluvit, očividně v tom nechce pokračovat. Něco se děje, poznám to.

"Potřebuješ ještě pomoct s matikou, dutohlavko?" Položím jí dlaň na ruku, kterou má vedle mě na stole a sevřu jí, aby věděla, že si jenom dělám legraci.

Rychle s rukou ucukne. "Myslím, že už to chápu."

Nic dalšího neříkám. Ranila mě a nejhorší na tom je, že si je toho vědomá.

"Půjdu ven."

"Cože? Kam?" Zvednu hlavu, šokuje mě, když zjistím, že jsem téměř usnula s čelem na mramorovém pultu. Hailey dopila pivo a točí si s lahví na pultu.

"Nevím, ven. Jsi strašně náladová a nepřístupná." Vyndá si z přední kapsy krabičku cigaret.

"To jsi uhodla." Vezmu jí cigarety a hodím je na stůl. "Od toho máme balkón. A já jsem vždycky náladová a nepřístupná, nedělej, že ti to najednou vadí."

Hailey naštvaně vstane, takže vím, že jí lezu na nervy, popadne cigarety a teatrálně na sebe hodí kabát. "Chceš jít taky?"

"Kam jdeš?"

"Ježíši Kriste. Netuším. Ven. Na nějakou diskošku, sakra. Jdeš?" Dochází jí se mnou trpělivost, poznám to.

Diskotéka mi momentálně nepřijde jako dobrý nápad. Mohla by mě vytrhnout z toho návratu do minulosti, ale řekla bych, že se nechci nechat vytrhnout. Pořád mi ještě zbývá hodně vzpomínek a teď s tím přestat nedokážu.

"Jdi," popoženu ji rukou. Vyplouží se z místnosti, ale ještě před tím na mě přes rameno pohlédne. Brzy bude chtít vysvětlení.

Zpočátku se nic nezměnilo, alespoň ne moc. Jenom přestala být ve škole tak intimní, kde se jí lidi mohli otevřeně ptát, jakou má orientaci, proč mě pořád drží za ruku, jestli jsem její holka.

Očividně z toho byla nesvá a věci se začaly pomalu měnit, jako nezastavitelná změna ročních období. Nejdřív mi pouštěla ruku, když se lidi dívali. Pak se mi před hodinami přestala zavěšovat do ruky. Už žádné polibky na tváře. Alespoň ne, když u toho někdo byl.

To možná bolelo nejvíc. Během pár měsíců, jenom kvůli pár podezíravým pohledům a poznámkám, se u ní stalo naše přátelství něčím, co by se mělo tajit.

Jenom to, že jsem byla na holky, neznamenalo, že je i ona. Moc jsem tomu nerozuměla, i když jsem to nikdy neřekla nahlas. Jsem si jistá, že vycítila mou tichou, zvětšující se bolest, protože když jsme byly samy, byla ke mně milejší než kdykoli předtím.

Ale vždycky se mě zastala. Neváhala ani vteřinu, když kolem nás Madison proplula a utrousila zlou poznámku. Byl to velký návrat staré Spencer, osmileté Spencer, která neodolala vrcholku žádného stromu, nebo se ráda točila dokola, dokud sebou nepraštila na zem.

"Spencer." Madison prošla kolem a krátce kývla na Spencer, pak úkosem pohlédla na mě. "Lesbo."

Otevřela jsem pusu, ale než jsem mohla promluvit, Spencer, která se nakonec k roztleskávačkám nedala, jakmile zjistila, že se do mě Madison neustále naváží, se postavila před ní. "Co máš sakra za problém?"

"S tebou žádnej, Spencer. Tak si to nepokaž." I když na mě si klika populárních studentů dovolovala často, Spencer nechávali na pokoji.

"Jestli máš problém s ní, máš ho i se mnou. A já toho mám po krk." Přiblížila se k Madisonině obličeji; aby někdo poslal Madison někam, to bylo něco neslýchaného.

"Spencer, nechtěj- "

"Nech ji bejt, nebo ti rozmlátím obličej o asfalt," zavrčela Spencer varování, rytířka připravená do boje. Najednou vypadala Madison vyděšeně.

"Jak chceš, Spencer. Měla jsi potenciál, ale když se budeš stýkat s touhle, nebudeš se moct stýkat s náma."

Svěsila jsem hlavu a vydala se pryč.

Spencer mě zatáhla na dívčí záchodky a dala mi vlasy z tváře. "Jsi v pořádku?"

"Nic mi není," řekla jsem, odtáhla se od ní a přešla k zrcadlu. Nechtěla jsem se cítit tak zahanbeně.

"Neposlouchej ty lidi. Neznají tě." Spencer se objevila za mnou, dala mi ruce na ramena a jemně se usmála.

"Proto pouštíš mou ruku pokaždý, když u toho někdo je? Protože mě neznají? Nebo nás?" zeptám se a odvrátím zrak. Spencer neodpoví.

"Cítím, jak se odtahuješ, Spencey. Nelíbí - nelíbí se mi to. Řekni mi, co se děje." Otočím se a pohlédnu na ni. "Řekni mi, co jsem udělala." Žádná odpověď a já se cítím strašně sama. "Jsi moje kamarádka, ne? Víc nechci." Ví, že to není pravda, ale chci, aby to tak nechala. Prosím, nech to tak.

Kouše se do rtu jako blázen, vypadá hodně omluvně. "To jen..." Přitáhne si mě do objetí, myslím, že proto, aby nemusela mluvit. Cítím, jak mi vtiskne dlouhý, vřelý polibek na krk, a vím, že si je vědoma toho, že se mi díky tomu zatají dech. Ví, co se mnou dělá.

"Cítila jsi to?"

Přikývnu, dám kolem ní ruce a sevřu ji.

"Taky to cítím, Ash. Ale já... já nemůžu. Nejde to."

Odtáhnu se a zamračím se na ni. Teď jsem úplně ztracená, už ne raněná. Je centimetry od mé tváře, zvedne jemné bříško palce a přejede mi jím po rtech. "Strašně to chci, Ashee. Víš?"

Mlčím. Zní to jako přiznání. K něčemu se přiznává a já myslím, že už to vím. Chápu to.

"Co si myslím?" naléhá a upřeně se mi dívá do očí, tlačí mě k odpovědi, kterou cítím v kostech. Nechci to říct, protože když to vyslovím, bude to bolet ještě mnohem více, až se odtáhne.

"Co si- "

"Miluješ mě," pronesu tiše a odvrátím zrak. "Já vím."

Pak mě pustí.

7

Není to poprvé, co jsem upřednostnila její city před svými, ale tenhle okamžik se mi vryl do paměti nejvíc. Od toho večera to už bude jenom těžší a těžší a chovat se, jako že bude všechno v pořádku, bude moje nejtěžší zkouška.

O tom večeru jsme pak už nikdy nemluvily. Bylo to vzájemné tiché porozumění, takové, které nás bezpochyby spojilo, ale které z nás také navzájem udělalo tragické postavy v našich životech. Zdroj naší nezpochybnitelné lásky byl také zdroj našeho největšího smutku a ani jedna z nás s tím nemohla nic dělat.

Zasmála bych se tomu, kdyby to tolik nebolelo.

Je těžké být druhačka na střední, totálně zamilovaná do dlouholeté nejlepší kamarádky a nemoct s tím nic dělat. Ale i když jsem to měla těžké, nedokážu si představit, jak těžké to muselo být pro Spencer. Protože já necítila vinu.

Vlastně jí možná trochu fandím, protože si nejsem jistá, jestli vůbec cítila nějakou vinu za to, co mi dělala. Dospívající umějí být občas krutí a nikdy nehrají podle pravidel, když jsou zahnaní do kouta.

Ale to jsem trochu předběhla. Musí to být tímhle bytem. Pořád si na něj teprve zvykám, ale tyhle tmavé, dřevěné podlahy ve mě nějak vyvolávají vzpomínky, které jsem založila hluboko do paměti a nevracela se k nim ani za deštivých dnů.

Nahlas jsem si povzdechla, dlouhý, melancholický povzdech, a doslova nadskočila, když se Hailey vynořila zpoza rohu, vyparáděná na ven.

"Vypadáš, jako bys viděla ducha, kámoško." Vyskočí si na pult a zvláštně na mě pohlédne.

"Kdy ses vrátila?" Dám kolem sebe ruce. Neví ani půlku.

"Před chvílí. A zase mizím," řekne, krátce a mile, a pohlédne na mě. "Chceš jít taky?"

Moc se mi nechce zůstat o samotě se svými myšlenkami. Dříve či později se v nich zase utopím.

Věnuje mi svůj nejlepší štěněčí pohled, to nedělá často. "Kam míříš?" zeptám se.

"Do nějakýho klubu. Nová čtvrť, ne? Pojďme na průzkum, spolubydličko."

Zvažuju to, koušu se zevnitř do tváře. "Pití jde na tebe?"

"Včera jsem dostala šílený dýško..." Klepne si do brady. "Jo. Jasně. Platím, mrcho."

Zazubím se na ni a šťouchnu ji do ramena. "Počkej, než se obleču, mrcho. Věř mi, budu vypadat dobře."

"Spencer!" Točí se mi hlava a směju se celou dobu, co mě táhne za ruku chodbou. "Budeme z toho mít průšvih!"

"Znám dobrý místo, kde děcka podlejzaj při polední přestávce plot." Pohlédne na mě a zakření se s jiskrou v oku. Nemůžu nic dělat, musím ji následovat.

"Fakt tam nemusíme chodit," říkám jí, ale už je napůl pod plotem a já se snažím nezírat na její nohy.

Pohání mě, zdůrazňuje, abych byla opatrná, a brzy jsem taky na druhé straně plotu. Je to poprvé, co jde některá z nás za školu, a Spencer ukradla matčino auto a chystá se mě vzít na průvod gayů a lesbiček. Můj první, v sladkých šestnácti. A jenom díky Spencer.

"Dneska je poslední den a vím, že tam chceš jít, takže tě to nenechám prošvihnout!" Opráší mi záda a vede mě k autu, kde mi otevře dveře.

"Chytí nás."

Nastartuje auto a nadšeně na mě pohlédne, sešlápne plyn. "Ne." Sevře mi ruku. "Užijeme si to. Oslavíme to - dostanem tě do průvodu."

Dojedeme tam a trvá věčnost, než zaparkujeme, ale jakmile se začneme prodírat jásajícím zástupem, Spencer mi ani jednou nepustí ruku. Společný den nám rychle uteče, zamilujeme se do sebe ještě o něco více. Nedokážu se na ni přestat dívat.

Celý den jsem předstírala, že je moje holka, držela jsem ji za ruku a probodávala pohledem každého, kdo se na ni obdivně podíval. Byla tak milá a podporující, krátce mě líbala na bradu a občas mě objala, což jsme se užívaly trochu více, než by se slušelo.

Do bytového komplexu jsme se vrátily těsně před setměním a na nějakou dobu jsme se ještě posadily na schody a rekapitulovaly náš den.

"Myslíš, že máme průšvih?" zeptá se Spencer a já jí dám hlavu na rameno, stále plná všech těch zážitků.

"Nejspíš volali ze školy," řeknu. "Možná dostanem zaracha."

Zašmátrá ve tmě po mé ruce a trochu se uklidní přejížděním po mých nehtech. Jako vždycky. "Myslím, že je mi to fuk. A tobě?"

"Bavila ses?"

Cítím, jak přikývne. "Jasně. Dnešek byl jeden z mých nejlepších dnů."

Zazubím se do tmy. "Tak je mi to taky fuk. Ať si mi dá domácí vězení třeba do konce roku."

Spencer se lehce zasměje. "Tak se mi to líbí."

Chvíli tam sedíme v tichosti a začnou cvrkat cvrčci.

"Ashee?"

"Obrázku?"

"Můžu si pozdějc zalézt k tobě do postele?"

Je to otázka, kterou mi pokládala, co se známe, ale v poslední době stále méně často. Hlas má tichý a místo toho, abych odpověděla, vstanu, vyjdu asi dva schody a natáhnu za sebe ruce, aby se jich chytila.

Uchopí je a následuje mě po schodech nahoru, ruce mi nepouští. Dojdeme na naše poschodí, a než se můžu otočit, tiskne mě v těsném objetí, ruce na mém břiše.

Jemně se zasměju, pohladím ji po rukách a pak se v jejím objetí otočím. "Když už mi narušíš mou sólovou spací seanci, zkus mě nevzbudit. Některé z nás se potřebují vyspat do krásy."

"Kecko." Sevře mě pevněji a pak objetí uvolní. "Uvidíme se teda pozdějc, jo? Byl to nejlepší den mýho života." Přitiskne mi dlaň na hruď, to děláme, když chceme, aby ta druhá věděla, že něco myslíme upřímně. Když jsme byly malé, říkávaly jsme při tom 'Ať čestné slovo mé posílí srdce tvé.' Asi nás to rozesmívalo.

Dám svou ruku na její. "Jo. Dobrou, Spencey."

Nevzpomínám si, jestli mě vzbudila, nebo ne, ale vím, že tam ráno byla.

"Tohle musí bejt ten nejhorší klub na světě!" zakřičím Hailey do ucha a hodím do sebe dalšího panáka.

"Chlastáš jak utržená ze řetězu! Jak si chceš něco užít, když budeš opilá?" Prozkoumává hlasitý, pulzující dav plný příšerných tanečníků a holek na vysokých podpatcích.

"Potřebuju vypnout mozek," zamumlám. "Pojďme si dát další rundu!"

"Propiješ mi životní úspory!" Ale práskne s bankovkou o stůl a pokyne barmanovi, aby nám znovu nalil.

"Půjdu sbalit támhletoho kluka. Vypadá jako děvkař," sdělí mi Hailey kousek od ucha.

"Všichni kluci jsou děvkaři." Otočím se a čekám na svůj alkohol. "Kde je ten šťastlivec?"

Kývne hlavou směrem k přednímu vchodu. Chvíli tam hledím, ale vídím jenom dav chtivého testosteronu.

"Všichni ti křupani mi připadají stejní."

Ukáže. "Ten, co je oblečenej trochu jako blbec."

Podívám se pozorněji.

"A kurva." Okamžitě mě přepadne vztek a možná menší nevolnost. Donutím se odvrátit zrak.

"Co je? Ty ho znáš?"

"Aiden."

8

Týden po té noci Spencer potká Aidena Dennisona.

"Aiden? Jakej Aiden? Můžeš nás představit?"

"Ne. Ten kluk, ehm... Ne. Nemůžu vás představit." Jsem vyděšená. Probere mě zvuk skleniček, které barman položí na stůl, a já do sebe okamžitě hodím obsah své i Haileyiny.

"Hej! Vypila si mý - cokoli to bylo. Jenom si dej do nosu, stejně jsi pak zábavnější."

Pití se mi v žaludku smíchá se vzrůstající bojovností, právě když si Hailey zapálí cigareru. "Nekuř." Vytrhnu jí cigaretu a zatímco ji držím v rukách, nechám průchod svému utíkacímu reflexu. Vyrazím k přednímu vchodu baru, potřebuju na čertvý vzduch a vypadnout od všech těch lidí.

Při cestě ven musí projít kolem Aidena, obklopeného hlučnými, opilými spolužáky z bratrstva, kruh, jehož je středem. Jsem si jistá, že si mě nevšimne, a jsem napůl ze dveří, zatímco ignoruju pohvizdování a volání každého nameteného kluka, kterého míjím, když uslyším jeho hlas.

"Hej... Ashley!"

Dneska večer v žádném případě s Aidenem Dennisonem mluvit nehodlám a prostý zvuk jeho hlasu, na který jsem téměř dokázala zapomenout, stačí na to, abych se celá ošila.

Nechám za sebou zabouchnout dveře a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Užiju si pár vteřin nočního ticha, než se rozrazí dveře a dostane se mi Aidenova překvapivého pohledu.

"Hej, kam jsi zmizela?" zeptá se mě úlisně a přitočí se ke mně. "Fakt jsi to ty. Páni!"

"Tohle nemám zapotřebí," zamumlám a otočím se na patě. Ucítím na ramenou Aidenovy ruce a rychle se otočím, v hlase mám odpor. "Nedotýkej se mě."

"Je hezkej."

"Spencer, je v basketbalovým týmu. Spal nejmíň s půlkou roztleskávaček na škole." Ukradnu jí z tácu hranolek a přes dvůr mhouřím proti slunci oči na Aidena Dennisona, kterého právě přeložili do jejích hodin angličtiny.

"Ale stejně je hezkej." Ukradne si hranolek zpátky a ukousne si z něj. Uvědomuju si, že jsme se dostaly do neprobádaných vod. Nevím jistě, co jí říct.

"Fajn... a co to má s čímkoli společnýho?" Seberu další hranolek a ukážu jím na náhodnou holku. "Je hezká."

Ignoruje mě. "Půjdu ho pozdravit."

"Zadrž. Cože? Spencer, to je Aiden Dennison. Kamarádí s Madison. Co to do tebe proboha vjelo?"

Jenom pokrčí rameny a odvrátí zrak od pana Dokonalého na dost dlouho na to, aby se na mě usmála. "Na zvědavosti není nic špatnýho, ne?"

Snažím se skrýt zamračení. "Loni se mnou chodil na matiku. Ptal se mě, kolik je čtyři krát deset."

"Páni, vážně?"

Přikývnu, doufám, že ji odradím.

"Takže je navíc roztomile přihlouplej?"

Nahlas zasténám. "Ne, Spencer. Já jsem roztomile přihlouplá. Medvívek Pú je roztomile přihlouplej. Ten suspenzorák je idiot."

Spencer jen odvrátí zrak a upraví si vlasy. "Jak vypadám?"

"Když ti řeknu, že vypadáš hrozně, stejně tam půjdeš?"

"Ano."

"Vypadáš báječně," řeknu jí upřímně a ona na mě pohlédne a nakloní se, aby mi setřela ze rtu drobek hranolku.

"Hned se vrátím," řekne jemně a já mám pocit, že už jí kousek ztrácím, zatímco odchází.

"Spencey," zavolám za ní, než dojde moc daleko. Otočí se. "Co si myslím?"

Na okamžik se zahledí na své boty a vím, že jí neunikl smutek v mém hlase. V jejím ho taky slyším. "Já vím." Udělá krok dozadu. "Mrzí mě to."

Mrzelo to i mě. Ten pátek šli na rande. Šla jsem domů a křičela do polštáře.