Na celý život

Napsala: the best of s, Překlad: petrSF

9

Pevně zavřu oči. "Vezmi si tu modrou blůzu."

Aiden ze mě sundá ruce, trochu v šoku z mé výbušné reakce. "Nic jsem tím nemyslel, já jen..." Mrzutě je svěsí. "Neviděl jsem tě... jak dlouho?"

Sevřu čelisti. "Čtyři roky."

Tiše hvízdne. "Jak ses měla?"

Nechci odpovědět. Nechci s ním vůbec mluvit, protože nás to nevyhnutelně zavede k jedinému společnému tématu - ke Spencer. A já vím, že o ní mluvit nemůžu, zvlášť ne teď.

Hnusí se mi, jak má vlasy ulízlé dozadu, hnusí se mi, jak má rozepnuté horní tři knoflíky, a hnusí se mi, jak si určitě myslí, že vypadá dobře.

Nesnáším, jak upřímně vypadá, jak ho vlastně nemůžu z ničeho vinit.

Spencer se ten večer vrátila z rande hodně pozdě. Vím to, protože jsem čekala na gauči a usilovně se snažila přečíst si uloženou kapitolu z ekonomie. Samozřejmě jsem se ztratila v myšlenkách a téměř se kousla do jazyku, když jsem uslyšela vklouznout do zámku hlavních dveří klíč.

Otevřela jsem dveře, ještě než to udělala Spencer, která vypadala trochu zaskočeně. "Ahoj."

Věnovala jsem jí prázdný pohled. "Ahoj."

Stála jsem ve dveřích, bránila jí tělem ve vstupu a ve vzduchu kolem nás vládlo nepopiratelné napětí.

"Můžu- "

"Jaký bylo rande?"

Spencer mírně pokrčí rameny a opře se o rám dveří.

"Až tak skvělý, jo?" pronesu bezvýrazně.

"Můžu jít dál?" je vše, co řekne. Je to zvláštní žádost, na to se nikdy ptát nemusela. Ale fakt je, že jsem jí nikdy nebránila tělem ve vstupu.

"Nevím jistě, jestli to chci." Ta slova mi vyjdou z úst, než je mám šanci si promyslet, ale dojde mi, že jsou pravdivá.

Spencer se zamračí a mě z toho bodne u srdce. "Proč ne?"

Povzdechnu si a hledím přímo na ni. "Spencey..."

"Chtěl by se mnou mít vážný vztah."

Vykulím oči, a než si uvědomím, co dělám, vtáhnu ji dovnitř a zavřu dveře. Posadíme se na gauč, koleny u sebe.

"Dobře, tak..." Nedovolím se k ní natáhnout, položit jí ruku na koleno nebo jí přejet prstem po paži. "Pověz mi všechno... co chceš."

"Chtěl by mě za přítelkyni," zopakuje Spencer a zkoumá to slovo na jazyku.

Nevěděla jsem, že to zvažuje, dokud nenastalo znepokojivé ticho. "Co uděláš?" dokážu hlesnout, chci, aby mě v tu chvíli utěšila, ale vím, že to musí být naopak.

"Nevím." Zní úplně ztraceně a očima ve tmě vyhledá mé. Vypadá tak mladě, tak...

"Co chceš udělat?" řeknu a položím svou ruku na její. Cítím její dotyk, hladí mi nehty a modlí se, aby ji to uklidnilo.

Třese se jí hlas. "Myslím... myslím, že by to tak bylo nejlepší?" Hledí mi přímo do očí, mlčky se mě ptá, jestli to bude v pořádku. Ptá se mě, jestli se na ni ráno budu pořád schopná usmát.

Zamrkám a jsem si vědomá pouze jejích chvějících se prstů, které si hrají s mými. Nemyslím, že jsem ji někdy předtím viděla takhle nervózní. Bolí mě to, ale přikývnu, než promluvím. "Pokud si to myslíš."

Je to vyhýbavé prohlášení, což vycítí.

"Pokud si ti teda fakt líbí."

"Jo." Mluví tiše, a když se nakloním, abych ji vtiskla ujišťující polibek na tvář, pustí mou ruku. "Nezlobíš se?"

Nesnáším tu otázku, protože na ni neexistuje správná odpověď. Nesnáším, co všechno se v té otázce skrývá, co všechno znamená. "Řekla bych, že na to nemám právo."

Spencer vypadá ve tmě trochu zmateně, jako by mě nedokázala přečíst. Vstanu.

"Nikdy jsme nic nebyly, ne?"

Její tvář přede mnou povadne a já okamžitě svých slov lituju. Vstane, nervózně přede mnou stojí a já vím, že se zoufale snaží přijít na to co říct. Natáhne se pro mou ruku. "Ashee... co si myslím?"

Mrknutím zaženu horké slzy a přistoupím ke dveřím. Strašně se kvůli ní snažím, ale v téhle chvíli to nezvládnu. Zítra to bude jiné, ale v téhle chvíli potřebuju být o samotě se svým zklamáním. "Možná bys měla jít, Spencer."

Stojí tam ještě pár vteřin, mačká si ruce. Asi si není jistá, jestli to myslím vážně. Abych byla upřímná, samotnou mě to překvapilo.

Se zavrzáním otevřu dveře a nedívám se jí do očí, když pochopí narážku a vyšourá se ze dveří.

Dlouho pak po tmě stojím ve svém obýváku a třesu se, ale nejsem si jistá proč. Myslela jsem, že budu brečet, ale nebrečela jsem. Cítila jsem v žaludku něco, co mi bylo nepříjemné, a po pár minutách jsem to vzdala a byla připravená Spencer odpustit.

Uvědomila jsem si, že jediné, čím může ten zvláštní pocit v mém žaludku zažehnat, je jít ke Spencer, a když jsem si k ní vlezla do postele, byla vzhůru, ale nepohnula jsem, když jsem si lehala vedle ní, aniž bych se jí dotkla.

Jak jsem předpokládala, přisunula se pod přikrývkou ke mně, vzala mě za ruce a dala si je kolem sebe, naše dlaně sevřela na svém břiše. Chtěla utěšit a já si dovolila se k ní přitisknout, ale nic to ve mně nevyvolávalo. Bylo to povinné gesto, které se po té společné noci zdálo prázdné.

Ale stejně jsem ji držela a políbila ji na dobrou noc na vlhkou tvář. "Neplakej, Spencey."

Pořád jsem nedokázala připustit, aby se cítila špatně kvůli tomu, že mi ubližuje.

"Tak... různě. Žila jsem. Jak ses měl ty, Dennisone?" donutím se zeptat a snažím se znít mile. Nepodaří se mi to.

"Super, všechno je super. Chystám se na léto." Zazubí se na mě, čeká, že mu to oplatím nějakou formou úsměvu. Šoupu špičkou boty po chodníku a ignoruju při tom to, že se mí dívá do výstřihu.

"Jo. To je... bezva. Moje spolubydlící mě donutila jít s ní ven. Tohle mi obvykle nic neříká." Mumlám, to dělám, když jsem nervózní. Nebo znuděná.

"To jo. Mně vlastně taky ne. Jenom musím dostát svý pověsti," mrkne a já přemýšlím, proč se mnou mluví, jako bych byla jeho kamarádka. "Takže se máš dobře... to je dobře. Bože, pořád tomu nemůžu uvěřit. Čtyři roky."

Není tak opilý jako já. "To není zas tak dlouhá doba." Rozhlédnu se, snažím se najít únik.

Aiden na mě trochu zvláštně pohlédne, jako bych řekla nějakou pitomost. "Pro některý lidi je."

Vím přesně, o kom mluví a co tím myslí. Fakt chci být lhostejná, nechci z něj tahat informace o Spencer. Sevřu čelist, nabádám se, abych se nepodvolila.

"Kleplo by jí, kdyby věděla, že jsem na tebe narazil," odhaduje Aiden.

"Jste pořád..."

Než dokážu dokončit větu, Aiden se zasměje a ve mně začne vřít krev. Mávne rukou, zamítne to jako nesmysl. "Ach ne. Bože, ne. Rozešli jsme se už dávno. Vlastně hned po..."

Přeruším ho pohledem.

"Tom dramatu," dokončí zlehka. Není to pro něj bolestivé. Jednoduše řečeno, je to blbec. Snadno se upamatovávám, proč jsem ho nikdy neměla ráda.

"Dramatu." Obrátím oči v sloup, aby si toho nevšiml, hlas mám monotónní. "Jo, no, musím jít, já..."

"Ashley. Holka! Ježíši, ztratila ses mi." Hailey mě praští do ramene, mluví se mnou, ale dívá se zaujatě na Aidena.

"Příjemné vyrušení," věnuje jí laškovný pohled, všechna jeho pozornost je teď přesunuta na ni.

"Super hláška," zabručím a chytnu Hailey za paži. "My se vypaříme. Pojď."

"Kazíš všechnu zábavu, večer teprve začal," řekne Hailey a věnuje mi lstivý pohled.

Zúžím na ni oči, chci, aby vycítila, jak jsem z téhle situace nesvá. "Chci odejít."

"Tak jdi," konstatuje zřetelně, oplácí mi dny mých nepříjemných nálad.

Otočím se na podpatku, slyším, jak za mnou začnou flirtovat, předvádějí své stupidní hry, jenom aby se dostali do kalhot toho druhého.

Já jen chci jít domů.

10

Ne, že by to někdy k něčemu vedlo, nebo jsme z toho měly víc než trápení.

Prudce jsem otevřela dveře od svého bytu a hodila kabelku přes místnost, pohlcena vzpomínkou, kterou jsem nedokázala unést.

Tiše jsem zasténala a šla si do ledničky pro pivo, zátku jsem odhodila do dřezu a bezmyšlenkovitě obrátila obsah láhve do sebe a nepřestala jsem, dokud jsem necucala pěnu ze dna láhve.

Popadla jsem další láhev, krkla si a vzpomněla si, že jsou to Haileyina piva. Pak jsem si vzpomněla, že jsem na ni extrémně naštvaná a že teď nejspíš leze po Aidenovi Dennisonovi, tak ve mně skončilo i druhé pivo.

Skácela jsem se na náš velký gauč, přikryla si obličej polštářem a nedokázala si zabránit v návratu do minulosti.

"Olivy, salám-"

"Houby!" řekne mi Spencer do ucha, zatímco mě chytne za paži, aby upoutala mou pozornost.

Netrpělivě ji setřesu. "Já vím, co chceš." Věnuju pozornost telefonu. "Olivy, salám a houby... dobře. Fajn, děkuju." Zavěsím. "Pizza tu bude za třicet minut."

Aiden zasténá a hodí u gauče hlavou dozadu. "Já mám hlad teď."

"Aiden mít hlad! Aiden jíst teď!" vykřiknu v téměř dokonalé imitaci. Spencer potlačuje smích tak usilovně, až si odfrkne, díky čemuž se chytíme a vybuchneme v záchvat smíchu.

"Moc vtipný," řekne Aiden, vždycky přecitlivělý. "Jenom říkám, že jsem celej den nejed. Chlap musí jíst."

"Aiden potřebovat protein!" Další hihňání, pak mě Spencer stáhne na gauč a posadí mě, sama se posadí na podlahu vedle Aidena.

"Jenom jsme si dělaly srandu," poplácá ho po břiše Spencer. "Nakrmíme tě, aby ses nám nevypařil."

Aiden jí věnuje, co považuje za rozkošně smutný obličej, a čeká pusu na rty. Snažím se nedívat, zatímco mu Spencer vyhoví, ale už je snažší vidět je spolu. Teď už zvládám neustálé svírání srdce trochu lépe.

Překvapilo by vás, kolik jsem toho schopná překousnout.

"Á." Aiden se poklepe po kapsách a rozhlédne se. "Nechal jsem peněženku v autě. Vydržte." Vstane a políbí Spencer na vršek hlavy. "Skočím pro ni dolů. Pizza je na mě!" zavolá přes rameno, už za dveřmi.

"Chceš vybrat film teď?" zeptá se Spencer a zatahá mě za nohu, abych si sedla na podlahu vedle ní.

"Eh." Sklouznu z gauče a usadím se na koberci. "Na co chceš koukat? Nějak nemám inspiraci."

"Tak dobře. V tom případě tě budu muset inspirovat." Má oslnivý úsměv, zatímco vstane a táhne mě s sebou k mé poličce s filmy. "Na co se chceme koukat?"

"Neříkej Aidenovi, že mám Rubyho. Nechci, aby brečel a zaslzel mi všechen nábytek."

Zasměje se tomu a položí si bradu na mé rameno, zatímco prochází očima filmy. "Á. Chceme koukat na Sunset Boulevard?"

"Toho je pro Aidena škoda. Neocenil by ho." Otočím hlavu a usměju se na ni. "Necháme si ho na jindy, jo?"

"Už se těším." Oči má extrémně modré. Obejme mě rukama kolem pasu a přitáhne si mě k sobě. "A co... Texaský masakr motorovou pilou?"

"Výborná volba. Originál nebo remake?" Poklepávám prsty po kloubech jejích rukou na mém břiše.

"Co si myslím?"

"Samozřejmě originál." Cítím, jak se zasměje, pak se celá otočím čelem k ní. Neustoupí, nechá nás stát těsně u sebe.

"Popcorn?" zeptá se.

"Extra máslový."

"Přesně, jak ho máš ráda." Doslova na mě září, hraje si s lemem mého trička. "Vyndáš deku, viď?"

Rychle přikývnu a chystám se to vyplnit. Spencer si mě jedním snadným pohybem přitáhne zpátky a jemně mě políbí na špičku nosu.

Zasměje se, když vidí, jak mi okamžitě zrudnou tváře, a já se na ni pokusím ušklíbnout, ale moc mi to nejde. Ne, když jsem takhle přikovaná k podlaze. Než se naděju, hladím ji rukou po tváři. "Hlavně se moc neboj, Obrázku," zašeptám. "Tohle je fakt krvák."

"Já vím." Podvědomě si navlhčí rty a zvedne ruku, aby mě pohladila po zápěstí. "Krváky já ráda."

"Vždycky jsi měla, ty jedna-"

"Hej, máme popcorn?"

Neustoupíme od sebe, když uslyšíme ve dveřích Aidenův hlas, ale sundám ruku ze Spenceřiny tváře, zatímco přemýšlím, proč jsme sakra neslyšely zabouchnutí hlavních dveří. Aiden se podívá z jedné na druhou, ale nedokážu přečíst jeho výraz.

Spencer se natáhne, aby vzala z poličky film, přičemž mi věnuje roztomilý pohled, pak se otočí k Aidenovi. "V kuchyni. Jenom ho strč do mikrovlnky."

"Á, já s mikrovlnkou neumím," brblá.

"Popcorn je na tobě. Rozhodly jsme se nemučit tvůj jednoduchý mozeček skvělou černobílou podívanou, takže nám dlužíš," strefuju se do něj, zatímco vyndavám deku zpoza gauče a pokynu Spencer, aby se posadila vedle mě.

Když film začne, Spencer sedí uprostřed, ruku má zavěšenou do mé a opírá se o mě, zatímco jí Aiden dá ruku kolem ramen. Je to zvláštní a vypovídající scénář, když, jak se film postupně stává děsivější, Spencer zaječí a zaboří si tvář do mého ramene, užívá si každé leknutí a vyděšení. Nakonec ji uklidním bezmyšlenkovitým hlazením po vlasech dost na to, aby byla tiše.

Ke konci filmu je prakticky v mém klíně, mezi ní a Aidenem je velká mezera. Film jí musel utahat, protože jemně pochrupuje, na rameni cítím její teplý dech a na tričku mám trochu jejích slin.

Aiden na ni pohlédne. "Spí."

"Usnula, když umřel ten poslední kluk." Pořádně kolem ní přitáhnu deku. "Včera v noci toho moc nenaspala," vysvětlím mu.

"Jo..." Pomalu vstane, působí nejistě. "Chceš s ní pomoct? Mám jí odnést do jejího pokoje?"

"Do mýho pokoje," opravím ho. "Dneska spí tady."

"Aha. No, mám ji zvednout?" Pohne se, aby ji zvedl, ale já ji sevřu trochu pevněji.

Mluvím potichu, nechci ji probudit. "Postarám se o ni."

"Určitě?"

Přikývnu. Jenom pokrčí rameny a pak se skloní, aby jí lehce políbil na koutek úst. "Dobrou, puso," řekne její spící postavě. "Řekni jí, že jí ráno zavolám."

"Řeknu."

"Takže já asi..." Vezme si bundu, moc se mu nechce odejít, vidím to na něm. "Půjdu. Díky za film, Ashley."

"Žádnej problém."

"Tak dobrou noc."

Není to tak špatný kluk, pomyslím si. Přejedu jedním prstem Spencer po nose a přemýšlím, jestli bych dokázala usnout v poloze, ve které teď jsem.

"Spencey." Maličko s ní zatřesu. "Spencey, vzbuď se. Konec snění, musíš se probudit," šeptám, rty se dotýkám jejího ucha.

Usměje se a pak se probudí. "Aiden je pryč?"

Dotknu se čelem její tváře, je teplá od spánku. Přikývnu, vím, že to ucítí. "Posuň se, ať se sem vejdu, almaro."

"Neříkej mi almaro," ospale zabručí a posune se. Jsme čelem k sobě, bradu mám opřenou o vršek její hlavy, kterou má zabořenou v záhybu mého krku. Dá kolem mě ruce, naslouchá tlukotu mého srdce a usne.

"Co máš sakra za problém?"

Hailey stojí nade mnou a upírá zrak na hromadu flašek od piva, kterou jsme nashromáždila.

"Co to... co mám za problém?"

"Vychlastala jsi mi všechny piva!" rozhořčí se a ukáže na rozkutálené lahve od piva. Nesnažím se je počítat, protože vidím mírně dvojitě.

"Vykašlala ses na mě!"

"Ehm, to ty ses vykašlala na mě, idiotko. A pak jsem se vydala za tebe domů a dala košem největšímu super-sexy fešákovi večera!" Posadí se vedle mě a zklepne mi nohy z gauče.

"Aiden Dennison není sexy," řeknu hlasitě, v hlase mám odpor.

"Jak toho kluka vůbec znáš?" Zapálí si cigaretu a já jsem příliš opilá na to, aby mi to vadilo. Natáhnu se pro flašku, abych se opět napila.

Namáhavě se napiju. Nelíbí si mi tón jejího hlasu, jako by něco věděla. "Zeptala - zeptala ses ho na to?"

Natáhne se, mírně se zamračí, vezme si mé pivo a napije se. "Už jsi měla dost."

"Odpověz. Mi."

"Jo, zeptala jsem se ho. Neslyšela jsem nic z toho, co říkal, protože jsme tancovali, ale jedno slovo mi neuniklo." Foukne do láhve a ozve se hluboké zahučení.

"Slovo?"

"Jméno," upřesní a zní hodně potěšeně.

"Nezájem." Lehnu si, nejsem připravená to probírat. Párkrát zamrkám, ale rozmazaný obraz nezmizí. Sakra.

"Spencer. Ta holka z fotky, co máš v šuplíku." Hailey se snaží znít lhostejně, ale je hodně zvědavá. "Tuším nějaký příběh."

"Nech to bejt. Jsem... Ježíši, jsem trochu opilá."

"Trochu, děvče? Kdo je Spencer?"

"Jen..." Vydám hrdelní zvuk, napůl povzdech, napůl zasténání. "Nepleť se do mých věcí."

"Ty jsi moje věc, mrcho." Nikdy jsme se nebyly zvlášť blízké, proslavené flámovací kámošky z vysoké, ale nikoho jiného nemám. Dneska večer k ní cítím opilecké pouto. "Povídej."

"O Spencer." Znovu se namáhavě posadím. Jsem si jistá, že vypadám opile.

"Jo."

"Chci další pivo."

11

Spencer začne zpívat spolu s rádiem. "It's growing, it's all knowing, it is glowing bright..."

"Bright red!" připojím se, nedokážu si pomoct.

Aiden něco zabručí, ale my ho přes hudbu moc neslyšíme. "And so I'm in love, yeah, love bug his kind will forever shine, so open up your heart and-"

Aiden náhle přepne stanici. "Omlouvám se. Nemohl jsem to vydržet. Jsem pouhej smrtelník."

"To byla nejlepší část," zanaříká Spencer a propichuje ho pohledem. "Máš nejhorší hudební vkus na světě."

"Tohle jsou Led Zeppelin, chápeš? To je klasika."

"Spencer miluje Marcy Playground. Nevymluvíš jí to."

Spencer na něj pokývá hlavou, aby věděl, že říkám pravdu.

"Ashley, ty víš, o čem mluvím, ne? Tvůj táta, ten rozuměl muzice." Aiden si klepe na volant do rytmu Zeppelinů. "Jedna z nejlepších rockovejch kapel všech dob."

"Purple Venom," souhlasím s drobným pokrčením rameny. "Ušli."

"Jenom ušli?" Aiden na mě ve zpětném zrcátku upře zrak. "Ty nemáš ráda kapelu vlastního táty?"

"Neměla jsem tátu," řeknu mu úsečně. "Umřel, když mi byly tři."

"Ashley má rock v krvi," pokusí se Spencer trochu zlehčit téma milou vsuvkou.

"Nezanechal ti velký dědictví?" zeptá se Aiden neomaleně.

Zamrkám na něj. "Jo, zanechal. Oficiálně převezmu kontrolu nad jeho majetkem v osmnácti." Ne, že by mi na tom nějak zvlášť sešlo. Prostě to tak bude.

"Super!" Aiden otočí hlavu, aby na mě pohlédl. "To musí bejt fajn pocit, ne?"

"Nevím. Je mi to celkem fuk," řeknu mu popravdě.

"Budeš bohatá. Šíleně bohatá," pokračuje Aiden a pak uvidím, jak mu Spencer sevře nohu, aby mu naznačila, aby o tom už sklapnul.

Druhou ruku natáhne dozadu na zadní sedadlo, otevře ji a zase sevře. To je můj signál, dám svou ruku do její. Ve zpětném zrcátku vyhledá mé oči a hravě se na mě zazubí. "Ashley si koupí v LA vilu a já se jí budu starat o domácnost."

O tom jsme žertovaly jako děti. "Jinak bych to ani nechtěla." Dvakrát jí rychle stisknu ruku a pak ji pustím.

Koupila bych. Koupila bych Spencer celé zatracené panské sídlo, kdyby to znamenalo, že bych ji mohla mít pro sebe, kdyby se tam konečně mohla cítit dost bezpečně na to, aby se mnou byla.

"Bezva. Párty u Spencer a Ashley za rok a půl," zasměje se Aiden.

Tak daleko jsme se nikdy nedostaly.

"Rozmyslela jsem si to."

Hailey hodí zátku od láhve na stůl a posune pivo směrem ke mně. "Mluv. Mluv se mnou, Ashley. A přestaň sakra vypadat tak smutně."

"Nevypadám smutně." Nerada oznamuju, že jsem dostala škytavku.

"Kdo je Spencer? Proč jsi vyšilovala, když jsi uviděla Aidena?" zeptá se Hailey a vypadá upřímně zaujatě.

"Proč ti na tom tak sejde? Ježíši, nech mě dát si dvacet." Pevně zavřu oči a zakryju si obličej paží.

Slyším, jak Hailey vstane a na chvíli odejde z pokoje, pak cítím, jak si vedle mně přisedne.

Otevřu oči a zírá na mě Spenceřina fotka. Okamžitě zrak odvrátím. "Vrať jí zpátky."

"Co ti... sakra, holka, co ti udělala?" Hailey vstane a dlouze si potáhne z cigarety.

Dám nohy na podlahu, nutím se sedět rovně. Podívám se na Hailey, na okrajích je rozmazaná. Napiju se piva. "Nic." Vlastní hlas mě zradí a Hailey ví, že to nebylo "nic".

"Vyklop to." Cigareta se jí houpá v ústech a Spenceřinu fotku svírá v obou rukách. "Nebo ji roztrhám."

"Roztrhej ji. Mně je to fuk," zaskřehotám a znova se napiju, protože mám najednou sucho v puse.

Cítím drobný trhavý zvuk a měla jsem vědět, že Hailey neblufuje. "Přestaň! Netrhej - netrhej ji."

"Kdo je Spencer, Ashley?" Trhlina na fotce se rozšiřuje. Je dost opilá na to, aby ji roztrhala na kousíčky.

"Byla jsem do ní zamilovaná!" vykřiknu, nejspíš až moc nahlas, ale trhání ustane. Hailey vypadá zaskočeně, hodí po mě fotku a posadí se s překříženýma nohama přede mě.

Zvednu fotku a narovnám jí rohy. "Mluv," přikáže a tentokrát si povzdechnu, uklidňuju se.

"Byla to moje nejlepší kamarádka."

"Ano?"

"Od mých šesti. Bydlela v bytovým komplexu mojí mámy, byly jsme... spolu každý den."

"Kamarádky na celej život. Chápu."

"V podstatě, jo. Byly jsme ty nejlepší kamarádky, byly..." Pokrčím rameny, nejsem si jistá, jak vysvětlit naše pouto někomu, kdo nás spolu neviděl. Aniž by to znělo směšně. "Byly jsme si navzájem druhou polovičkou, chápeš?"

Pouze přikývne.

"Nicméně." Odložím pivo na stůl, nedívám se na ni. "Když jsme trochu vyrostly, brzy bylo zřejmý, že... od sebe chceme víc. Obě. Bylo to poznat, bylo to úplně jasný."

"Chodily jste spolu?"

Zavrtím hlavou, cítím se vzdáleně. "Ne," odvětím zahloubaně. "Nikdy. Vyoutovala jsem se před nástupem na střední, ale Spencer... no, ta tak daleko nikdy nedošla. Měla z toho strašný strach, řekla bych. Její máma patří k lidem, co ti ho dokážou nahnat." Pokusím se zasmát, ale nepodaří se mi to, tak místo toho popadnu pivo.

"Tak... co se stalo?"

"No, dala najevo, že mě taky chce. Jenom o tom nikdy nechtěla mluvit. Spaly jsme v jedný postely, držely se za ruce a přiváděly se navzájem do rozpaků, ale... nikdy jsme o tom nemluvily. Bylo to přímo před náma, ale nikdy jsme o tom nemluvily." To, že to říkám nahlas, stačí k tomu, abych si uvědomila, jak směšné bylo takhle strávit dvanáct let života. "Bylo to... bolestivý. Bolelo to."

Hailey nic neřekne. Vypadá upřímně smutně.

"Našla si kluka." Teď nedokážu přestat. "Byla jsem do ní zamilovaná v podstatě celej svůj život a ona mi řekne, že cítí totéž, a pak se najednou objeví Aiden." Zkroutím rty. "Musela jsem se dívat, jak se líbají, jsou pár, usmívají se na sebe. A zlomilo mi to srdce. Sakra, zlomilo mi to srdce."

Díky alkoholu jsem upřímná, až moc upřímná, a v mém hlase jsou jasně patrné emoce. "Je mi to líto, Ashley."

Přála bych si, abych mohla sklapnout, ale teď přestat nedokážu.

"Ne. Ne. Neomlouvej se, chci říct... nevím, jestli jsem někdy něco očekávala. Nikdy mě nenapadlo... Nikdy jsem s nikým nechodila, víš? Vůbec s nikým. Protože jsem věděla, že by... že by to nechtěla vidět. Vždycky mi říkala, že jsem z nás ta silnější, ale tak to nebylo. Jenom jsem líp zvládala bolest."

"Sakra, Ashley."

Z hrdla mi vyjde drsné zasmání a dám si obličej do dlaní. Je těžké si to všechno připomínat. "Nechtěla jsem, aby si musela vybrat. Nikdy. Chtěla jsem, aby věděla, že mě pořád má, tak mě měla, překousávala jsem to. Nechtěla jsem, aby si myslela, že mi ubližuje, protože to by ji ranilo. To bych nikdy nechtěla. Zůstala jsem s ní a přijímala to."

Vím, že mě Hailey takhle nikdy neviděla. Může být trochu zaskočená, ale když na ni přes prsty pohlédnu, vypadá jenom smutná. Smutná kvůli mě a já se jí nedivím, momentálně zním úplně zničeně.

"Takže jednoho dne jsi toho měla dost a odjela jsi?" jemně mě pobízí Hailey.

Tentokrát stěží dokážu najít hlas. "Ne," odvětím tiše. "Ne. Ne. Nikdy bych to nevzdala."

"Tak co se stalo?"

Zírám na zeď, kypí ve mně vzpomínka, neodpovídám jí na otázku. "Strašně dávno. Skoro před patnácti lety na pozemku za naším domem. Rozsáhlé pole těch... stožárů? Elektrických stožárů? Nejspíš to tam bylo nebezpečné, nevím, proč nás tam rodiče nechávali si hrát, ale... byl tam mokrý beton. Napsaly jsme do něj naše jména a myslím, že i datum."

Hailey je úplně zticha a já to tahám nevím odkud. Ani jsem nevěděla, že si na to pamatuju.

"Políbila mě. Stály jsme tam a povídaly si. Nevím, o čem, už si na to moc... nepamatuju. Bylo to tak strašně dávno. Ale ona se naklonila a políbila mě." Zuřivě si mnu oči, cítím, jak vlhnou. "Byl to můj první polibek, bylo mi osm a byla jsem úplně nevinná, ale... nevím. Je to hloupost a skoro si na to nepamatuju, ale říká mi to, že to věděla. Musela to vědět, už na samým začátku, no ne?"

"Už na samým začátku..." opakuje Hailey, neví jistě, co jiného říct.

Dám kolena k sobě a rychle se napiju piva, dávám se dohromady. "Tak se to seběhlo. Tak mě totálně zlomila a pak... jsem odjela. Pak jsem potkala tebe a... teď jsem tady."

"Teď jsi tady," pořád po mně opakuje Hailey.

Povzdechnu si, sáhnu pro Spenceřinu fotku a zahledím se do jejích fotografických očí. "Prostě to nezvládla." Vzpomínám si na hubenou, hlučnou Spencer, sedm let, která mě políbila na poli za naší domem a pak přelezla plot, aby mi otevřela bránu. Strašně mi chybí, v téhle chvíli tak moc, že mě to fyzicky bolí. Přála bych si, abych si nepamatovala na její obličej, na žádná její slova.

Nelíbí se mi to, a než dokážu zastavit své prsty, trhají fotku na malé kousíčky. "Spencer Carlinová," zamumlám a vyhodím kousíčky do vzduchu. "Kéž bych ji nikdy nepoznala."

Hailey se mému teatrálnímu gestu, mé očividné lži jenom zasměje. "Ten Aiden mi dal svoje telefonní číslo. Říkal... no, asi jsem se mu zas tak nelíbila, protože mi řekl, abys mu zavolala."

Vtiskne mi do ruky kousek papíru a k vlastnímu překvapení ho přijímám.

12

Obě nás přikryju dekou.

"Nemůžu uvěřit, že jsi mi fakt zavolala." Aiden mačká citron do svého ledového čaje a zubí se na mě přes malý restaurační stůl.

"Já taky ne." Jsem si jistá, že mám kruhy pod očima.

"Je to strašně divný takhle na sebe po tý dlouhý době narazit." Na takhle brzy ráno je moc veselý.

Včera v noci, i když jsem Aidenovi volala nekřesťansky dlouho po půlnoci, souhlasil, že se se mnou dneska sejde, abychom si promluvili o... "něčem", jak jsem to vyhýbavě označila. Věděli jsme, čeho je to kódové označení.

Usrkla jsem si ze svého kafe, chtělo by další lžíci cukru, ale neobtěžuju se s tím.

"Tak jaký jsi měla zbytek večera?"

"Eh." Moc mi tohle ráno snaha nejde.

Ukáže na mé kafe. "Potřebuješ zahnat kocovinu?"

"Tak trochu." Odkašlu si. "Takže..."

"Takže tvá kámoška je k nakousnutí."

Poškrábu se na tváři.

"Je to tvoje, ehm... tvoje přítelkyně?"

"Myslíš, že kdyby byla, nechala bych jí s tebou samotnou?" opáčím.

"Moc dobrá poznámka." Položí si dlaně na stůl. "Je něco, o čem... chceš mluvit? Nebo někdo?"

To se Aiden snažil působit vychytrale. "Nevím."

Hledí na mě, snaží se mě přečíst. Měl by se o ní zmínit? Nadhodit ji? "Má se dobře, pokud tě to zajímá."

Samozřejmě. Není hloupý. Ví, že bych se s ním v žádném případě nesešla, kdyby to nebylo kvůli ní, mému zájmu a spojení s ní, i po těch letech.

"Vážně?" dovolím si promluvit, konečně spouštím své ochranné štíty - ne všechny. Jen tak akorát.

"Řekl bych, že jo. Moc s ní v kontaktu nejsem. Nestýkáme se spolu, ale občas mluvím s Glenem. Zmiňuje se o ní."

"Och."

"Přestěhovala se."

"Och..."

Vypadá, že váhá, zda má říct víc, ale dopřeje si pořádný doušek čaje a rozhodne se, že by měl. "Byla fakt na dně, když jsi... zmizela."

Ledově pokrčím rameny. "To se stává."

"Ne něco takovýho."

"Nic o tom nevíš," řeknu mu, snažím se neznít ostře, ale nepodaří se mi to. Vynoří se spousta staré zlosti vůči němu.

"Podceňovala jsi mě, vím... víc, než sis myslela." Hraje si s ubrouskem a já vzhlédnu k jeho očím.

"Neměla jsem o tobě velký mínění," řeknu mu popravdě.

"Já vím." Zavrtí hlavou. "A o ní asi taky ne."

"Nevíš-"

"Probrečela celý dny, když jsi zmizela," řekne zachmuřeně. "Nezavolala jsi jí, nemohla tě nikde najít a tak se... uzavřela do sebe."

Odmlčí se, hltám každé sousto drsných informací, které mi poskytuje.

"Asi po týdnu se mnou přestala mluvit. Nikdy jsme se oficiálně nerozešli, ale já věděl svý, než abych... věděl jsem svý."

"Jo," hlesnu slabě.

"Odjížděl jsem na vejšku. Přišel jsem se s ní rozloučit a ona nevypadala... v pořádku. Nebyla v pořádku." Pohlédne na mě tmavýma očima. "Nezvládala to."

To ona nikdy.

Okamžitě se stydím a nic neříkám.

"Nikdy jsem nezjistil, co přesně se mezi váma stalo, ale obě vás to pěkně sebralo. Ale stejně." Aiden se zhluboka nadechne a zakloní se. Vidím ho v novém světle, i když ho nemám o nic radši. "Byly jste dlouhou dobu kamarádky."

Byly. Ten minulý čas mi zvoní v uších.

Nezvládnu to. "Půjdu."

Aiden okamžitě začne něco škrábat na ubrousek. "Neutíkej," řekne nevrle a strčí mi něco do ruky. "Neříkej, že jsem pro tebe nikdy nic neudělal."

Pak je to on, kdo se zvedne. Vím, že mu znovu nezavolám, nemám k tomu důvod.

Dívám se, jak jeho záda mizí v davu, a nemůžu se zbavit pocitu, že tohle všeho nebyla jen náhoda.

Shlédnu na ubrousek ve své ruce, adresu napsanou nedbalým, spěšným rukopisem.

Nemůže to být jen náhoda.

"Ty nemáš doprovod?" zeptá se Spencer mezi výdechy.

"Víš, že nemám."

"Měla by sis někoho sehnat." Dělá sedy lehy. Chce se vejít do plesových šatů, které jí matka musela koupit o číslo menší, než by Spencer potřebovala.

Požádala mě, abych jí pomohla s dietou, ale souhlasila pouze pod podmínkou, že mi slíbí, že hned po plese se okamžitě vrátí ke své obvyklé váze. Dohodly jsme se.

"A to je sto," informuju ji a ona si lehne na záda, ztěžka oddechuje. "A já nechci doprovod. Nepůjdu tam."

"To bych se na to podívala. Půjdeš tam, i kdybych tě tam musela odtáhnout." Posadí se a upře na mě zrak. "Je to největší událost našich školních let a musela bych se propadnout, kdybych ji nesdílela s tebou."

"Budeš ji sdílet s Aidenem a já ji budu sdílet s kbelíkem čokoládový zmrzliny a televizí." Natáhnu ruce a pomůžu jí na nohy.

"Je to za týden a bude to nuda, když tam nebudeš."

"Spencer..."

Její oči jsou ještě zářivější, čelo se jí leskne od potu. "Ashee. Půjdeš? Kvůli mně?"

"Já na plesy nejsem." Posadím se na kraj její postele.

Klekne si, vklouzne mezi mé nohy, položí mi lokty na stehna a vzhlédne ke mně. "Proč ne?"

"Netancuju."

Píchne mě prstem do břicha. "Tancuješ výborně. Líbí se mi, jak tancuješ."

"Tak zůstaň doma se mnou. Budeme tancovat tady." Věnuju jí přihlouplý úsměv.

"Pojď se mnou. Seženeme ti krásný šaty, uděláme si vlasy a skvěle si ten večer užijeme." Ztiší hlas. "A završíme ho u mě v posteli."

"Cože?" Málem si spolknu jazyk.

Zrudne, když si uvědomí, jak to vyznělo, a okamžitě se pokusí vstát. Sevřu ji mezi svýma nohama. "Ne, zůstaň," jemně požádám. Moje ruce samovolně vyhledají její. "To je dobrý."

"Aiden pronajal hotelový pokoj. Na pozdějc," řekne mi a očividně se jí ten nápad nelíbí.

Přemáhám zvednutí žaludku, vím, že by to Spencer nikdy neudělala. "No, určitě tam s ním nemusíš jít. Vrátíš se domů se mnou."

Hraje si s mými prsty a usměje se. "Takže to znamená, že půjdeš?"

Natáhnu se, položím dlaň na její tlukoucí srdce a přikývnu. "Víš, jak je pro mě těžký ti něco odmítnout."

Sundá mi ruku ze své hrudi a vtiskne mi na ni vřelý polibek. "Skoro nemožný." Pak se zvedne a povalí mě zády na postel.

Dech mi uvízne v krku, smysly se mi okamžitě tisíckrát zbystří, když si na mě vyleze. "Věnuju ti poslední tanec. Zasloužíš si ho. Můžeme předstírat, že jsme tam spolu," šeptá mi do ucha a mě z toho přejede mráz po zádech.

Tohle u Spencer nenastává často, že je alespoň trochu upřímná ohledně svých citů, alespoň ne slovně. Jsem trochu v šoku a nenacházím slov.

"Nemusíme..." Vyhledám její oči a líbí se mi, co tam nacházím. Čistou lásku, čistou oddanost. Alespoň na pár vteřin. "Nemusíme to předstírat, Spencer."

Na pár báječných, fantastických vteřin mám pocit, jako by se v ní něco přepnulo. Prsty mi přejíždí po čelisti, s jejími rty škubá úsměv, který se bojí dát o sobě vědět. Váhá, tak převezmu iniciativu, celé tělo roztoužené.

"Spencey... co si myslím?"

Na rty se jí konečně prodere úsměv a položí mi dlaň na tvář, cítím v ní změnu. Ona-

"Spencer, když naházíš..."

Spencer padne bokem na postel v pokusu zakrýt, že právě ležela na mě a chystala se... chystala se co? Nedokážu zpomalit svůj tep, dokážu pouze zírat na Paulu.

Paula na zlomek vteřiny vypadá v rozpacích, pak vidím v jejích očích otázku, zatímco hledí z jedné na druhou. Oči se jí zamlží podezřením a já odvrátím zrak.

"Naházíš své prádlo do koše, já... já ho odnesu do prádelny."

"Jo, mami." Spencer má zaškrcený hlas a Paula co nejrychleji zmizí z pokoje.

"Myslíš, že to viděla?" Spencer se zdá tou možností vyděšená.

Posadím se, nelíbí se mi ten nádech... lítosti?, který slyším v jejím hlase. Dělá nepěkné věci s mým žaludkem.

"A co měla vidět, Spencer?" zeptám se trochu udýchaně. Pokračuju v té šarádě. "Nic jsme nedělaly." Nic se nezměnilo.

Koutkem oka zahlédnu, že na mě pohlédne, ale neotočím se na ni. Nemůžu.

"Máš pravdu." Pořád na mě hledí. "Nic to nebylo."

"Nic," zopakuju a vstanu, cítím menší závrať. Celé tělo mi brní a mám pocit, jako bych měla vyskočit z kůže. Je to jako nejhorší předávkování kofeinem, které jsem kdy zažila.

Vidím Spencer na posteli, vypadá nervózně a vyděšeně, a vím, že se cítí stejně. Cítí se ode mě vzdálená, a když mi pohlédne do očí, vidím, že jsou všechny staré obavy zpátky. Vzpomenu si, proč je Aiden nutný a proč se trápíme.

Nic.

13

Zachvěju se a pak mi Spencer dá volně ruku kolem pasu. Na té fotce se pořád ještě červenám.

Zírám na ten ubrousek už dlouhou dobu. Adresa je v blízkosti města, kde jsme vyrůstaly, asi dvě hodiny jízdy odtud. S losangeleskou dopravou možná déle.

Zatímco ležím na zádech, natáhnu ruku k toaletnímu stolku, otevřu šuplík a zatápu po fotce. Není tam.

Na vteřinu mě zachvátí panika, pak si vzpomenu, že jsem ji roztrhala, nadělala z ní milion kousíčků. Neulevilo se mi tím a teď jsem přišla o jedinou její fotku, kterou mám. Pevně zavřu oči, vyvolám si z paměti její tvář a vím, že ji musím vidět.

"Pojedeš za ní, že jo?" vstoupí mi do myšlenek Haileyin hlas. "Jsi strašně předvídatelná."

"Nejsem." Zmačkám ubrousek a hodím ho na stůl, abych dala najevo falešnou statečnost, a upřu na ni zrak.

Naparovačně přistoupí blíž a opatrně zvedne ubrousek. "Ten máš od Aidena?"

Přikývnu.

"Milej kluk." Pohlédne na adresu. "To je tak tři hodinu odsud."

"Smrdíš po cigaretách." Vytrhnu jí ubrousek a posadím se. "A je to jenom dvě."

"Nesmrdím, zrovna jsem vylezla ze sprchy." Hailey si přičichne k svému podpaždí a udělá obličej. "A když vyrazíš hned, možná se vyhneš zácpě."

Nad jejím úšklebkem obrátím oči v sloup. "Nepojedu tam. Říkala jsem ti to. Já... nepotřebuje, abych se jí objevila na zápraží."

"Možná potřebuje," řekne Hailey povzbudivě a posadí se vedle mě.

Nevrle zavrtím hlavou. Hailey zasténá, pak se natáhne pro ubrousek zmačkaný v mé ruce. "Tak ho teda roztrhám."

"To je tvoje odpověď na všechno?" Ústa se mi zkroutí do úsměvu.

"Si piš," řekne a chytne ho za rohy. "Trhám..."

Pouze pokrčím rameny a věnuju jí tupý pohled.

"Ty... ty už sis tu adresu zapamatovala, co?" zeptá se nevěřícně.

Snažím se nezčervenat, zatímco cítím teplo na svých tvářích, a Hailey se hlasitě zasměje. "Bože. Musíš za ní jet, vážně. A snaž se nevypadat tak zdrchaně, až tě uvidí. Jak je to dlouho?"

"Čtyři roky," řeknu zahloubaně. Musím ji vidět, vím, že má Hailey pravdu. Před pár dny bych o tom neuvažovala. Říkejte tomu strach, říkejte tomu bolest. Ale něco mě drželo zpátky.

Ale teď ji nedokážu dostat z hlavy a řekla bych, že je to znamení. Tenhle návrat do minulosti nebyl náhoda.

Glen se baví se sotva plnoletými čtvrťačkami a já stojím sama u mísy s punčem. Řekla jsem mu, že mi nevadí být sama, ale vážně, nemůžu se dočkat, až budu se Spencer.

Aiden se po parketu pohybuje neobratně, ale Spencer to svými tanečními pohyby více než vynahrazuje. Má modré šaty, díky nimž vynikají její oči více než kdy jindy. Vypadá prostě nádherně, přísahám, že celá září. Aiden ji otočí, ona se zazubí jako blázen a zachytí můj pohled. Její úsměv se promění, promění se v jeden z jejích Ashleyovských úsměvů, těch, co jsou určené pouze pro mě. Dělá to celý večer.

Usrknu si punče a píseň skončí. Ples se chýlí ke konci a Glen si našel holku. Koutkem oka vidím, jak na mě gestikuluje a ukazuje na holku, která ho vede ven. Rychle mu ukážu zvednutý palec a on mi ústy naznačí, že to mám u něj.

Pohlédnu zpátky na parket, ale nevidím Spencer ani Aidena. Rozhlédnu se a vidím je pod obloukem z balónků. Zdá se, že se hádají, Aiden vypadá naštvaně. Jsem zmatená, ale dívám se, zatímco bojuju s nutkáním přispěchat Spencer na pomoc. Nelíbí se mi rozčilený výraz v její tváři.

"Trhni si!" Spencer se otočí na patách a pak si to zamíří přímo ke mně a nechá Aidena stát v prachu za sebou. Svým výrazem se jí ptám, co se děje, vím, že ho dokáže přečíst, a ona jen zavrtí hlavou.

"Co se stalo?" zeptám se, když ke mně přijde.

"Nechci o tom mluvit." Pohlédnu zpátky na Aidena, který se mračí a sleduje nás.

Začne pomalá píseň, poslední píseň. Spencer mi roztomile nabídne ruku. "Ashee, smím prosit?"

"Smíš." Na tváři se mi rozhostí úsměv, zatímco cítím, jak proplete prsty s mými a vede mě na parket. Světla pohasnou a mé srdce vynechá úder, když mi dá ruce kolem pasu. Spojím ruce za jejím krkem a začneme se pohupovat do rytmu hudby.

"Řekla bych, že mi umíš skládat poklony mnohem líp než Aiden," zabrblá.

"Taky bych řekla." Cítím, jak si mě přitáhne blíže. "Co se tam stalo?"

"On... řekla jsem mu, že s ním nechci jít do hotelu a on se trochu naštval. Pak jsem mu řekla, že chci tančit poslední tanec s tebou a to pro něj asi byla poslední kapka." Laxně pokrčí rameny. "Překousne to, protože od teď..." Pohladí mě po zádech. "Je to náš večer."

"Líbí se mi, jak to zní."

"Mně taky."

Přitiskne se ke mně a drží je ještě těsněji. Nemám čas přemýšlet, odkud se ta náhlá odvaha vzala, protože se to zdá úplně normální. Tančíme, naše těla spojená a dokonale do sebe zapadající, jako vždy byla. Světla matně svítí, hudba je jemná a pomalá a mé srdce roste.

"Kéž by to takhle mohlo být pořád," řekne a opře si čelo o mé. Nedokážu zabránit svým očím, aby nebyly přitaženy k jejím rtům.

"Může," řeknu prostě. "Mělo by."

Tentokrát je to ona, kdo hledí na mé rty. Atmosféra je opojná, tančení se Spencer. Každý chloupek na mém těle stojí v pozoru, rukama ji hladím vzadu na krku a ona vypadá tak vyrovnaně. Myslím, že chci, aby se na mě Spencer takhle dívala pořád, jako že spolu tančíme v tmavé místnosti, přitisknuté k sobě a nikdo se na nás nedívá.

"Ashee..."

Polknu, najednou jsem z tónu jejího hlasu nervózní. Protože je pobízivý, je vřelý a já slyším v jejím hlase potřebu. "Spencey."

"Můžu tě o něco poprosit?" Čelem se stále opírá o mé, jsme nemožně blízko sebe, slyším její šepot.

"O cokoli."

"Políbíš mě?"

Měla jsem. Neměla jsem váhat. Možná by se tím všechno změnilo, možná by se tím nezměnilo nic. Ale něco bych měla. Měla bych něco, na co bych se mohla upnout, a možná by to tu bolest trochu utlumilo. Možná by to tak strašně nebolelo.

Měla jsem ji políbit.

Ale nepolíbila jsem. Místo toho jsem váhala, ačkoli se mé sevření instinktivně ještě zpevnilo. "Políbit tě?"

Oči má vlhké, rty centimetry od mých. Cítím její teplý dech, když promluví, hlas se jí chvěje, zoufale touží po kontaktu. "Jsem tak unavená, Ashee. Strašně tě chci. Jen pro dnešní večer, prosím."

Odtáhnu se a pohlédnu na ni. "Jen pro dnešní večer?"

V očekávání přikývne a pohladí mě po tváři. "Nechci odejít s Aidenem, chci odejít s tebou."

"Ale... jen pro dnešní večer." Hlas mám teď tupý a vzrušení a nervozita z té chvíle jsou pryč, nahradil je horký, bolestivý pocit.

"Prosím, Ashley." Dívá se mi na rty, ne do očí. Konečně se poddává a já to konečně vzdávám.

"Ty chceš vztah na jednu noc?"

Spencer nechá ruku poklesnout zpátky na můj pas, snaží se mě ujistit svým dotykem. "To jsem neřekla."

"To jsi tím myslela. Spencer, to jsi tím myslela."

"To bych ti nikdy neudělala."

"To ses chystala udělat!" Hlas mám nadále tichý, ale vím, že konečně slyší ten vztek, všechnu tu bolest. "Jak jsi mi to mohla udělat?" Je to upřímná otázka, otázka, která vím, že ji raní.

"Nevím, co jinýho mám dělat," připustí, má zaškrcený hlas. Stále tančíme a je to hodně zvláštní, tančit, zatímco se uvnitř hroutíte.

"Nikdy bych... nemůžu tě políbit a milovat tě a pak se dívat, jak se vracíš zpátky k němu," řeknu pevně. "Zpátky k předstírání."

"Je mi to líto, ano? Řekla jsem ti to." V jejím hlas je patrné zoufalství a vyhledá mé oči. Na to není ode mě zvyklá, na odmítnutí. Nerada jí to dělám, ale musím. Musím udělat něco pro sebe.

Cítím se rozpáleně a není to příjemný pocit. Tohle je zlomový okamžik. "Lítost nestačí, už ne, Spencer. Ty... Bože, lámeš mi srdce. Víš, jaký je to pocit? Mít každej zatracenej den pomalu lámaný srdce?"

Má slova ji zasáhnou jako kulka a vypadá, že se rozpláče. Ale pak její rysy ztvrdnou. "Ty si myslíš, že máš monopol na smutek? Máš představu - napadlo tě vůbec, jak je to těžký pro mě? Jak to bolí?"

"Ne, nenapadlo." Můj hlas je drsný. Ostatní kolem nás stále tančí. "Nenapadlo. Protože ty to můžeš změnit! To ty - to ty můžeš za to, jak na tom jsme, a já to nemůžu vystát."

"Víš co? Je mi to líto," opakuje a přechází do obrany, najednou má na mě zlost. "Tak to prostě musí být."

"Tak mě nech na pokoji!" konečně vykřiknu, pustím ji a chci odejít. Zpevní své sevření a nedovoluje mi to. "Prostě mě nech být, prosím." Bojím se, že začnu brečet. Bože, já budu brečet.

"Prosím, neplakej." Spenceřin hlas se mě snaží ukonejšit, něžně se dotýká mých tváři a vždycky toho byl schopný, ale tentokrát se do mě jen zabodne. Nechci ho slyšet.

"Přestaň." Odstrčím její ruce, hlas mám přidušený slzami. Už netančíme, jen mě drží v náručí. "Přestaň s tím. Přestaň se mě dotýkat, jestli... jestli nikdy-" Nedokážu pokračovat, jsem na pokraji zhroucení.

"Víš, že tě miluju. Víš to." Hlas má tichý, naléhavý a snaží se očima vyhledat mé. Nemůžu jí do nich pohlédnout. Je tak blízko, drží mě rukama, snaží se mě utěšit a není toho schopná, a hudba pořád hraje.

Po tváři mi sjede slza a já jim konečně dávám volný průchod. "Udělej s tím něco," zoufale ji ještě jednou prosím.

Spencer vypadá úplně zničeně a vidím, jak se ohlédne na Aidena. Svěsím hlavu a odstoupím od ní. Neudělá to - nemůže. Možná jsem si mýlila. Nemyslím, že je Spencer dost odvážná, už ne. Asi jsem se v ní mýlila celou dobu.

Je to jenom holka. Je to jenom holka, která má strach, a já jsem jenom holka, která kvůli tomu brečí.

Sjede další slza a Spencer na mě pohlédne, oči zamžené. Chvěje se jí ret.

"Neopovažuj se brečet. Nesnaž se předstírat, že se staráš," řeknu skrz zatnuté zuby a utřu si vlhkost z tváří.

"Ashee..."

"Neříkej mi tak."

"Panebože." Obvykle si myslím, že vypadá neodolatelně, když se zlobí, ale nikdy jsem jí neviděla takovou. Porušila jsem nepsaná pravidla. Uhodila jsem na ni a vyložila všechno na stůl. "Tak teda jdi. Znala jsi dohodu, Ashley, věděla jsi-"

"Nevěděla jsem, že jsi takovej zatracenej zbabělec."

"Mlč," zavrčí na mě a já nemůžu uvěřit, že jsem to vážně řekla. Ale myslím, že jsem musela, protože se mi třese celé tělo. Spenceřina tvář vypadá rozpáleně a bledě a nemyslím, že mě někdy napadlo, že bude takhle intenzivní.

"Ne. Jedenáct let, Spencer. Čekala jsem jedenáct let." Jediná věta jí dá pohled z mé perspektivy a trhne sebou při ní.

"Nikdo se tě o to neprosil."

Rozdrtí mě šesti slovy, jde přímo po krční tepně. Teď se mě snaží ranit a to mi způsobí bolest, kterou jsem ještě nikdy nezažila. Tohle jí vždycky šlo. Zahnala jsem ji do rohu a ona mohla pouze přiznat pravdu, nebo udeřit. Dokázala udělat obojí a nic tím nevyřešit.

Slzy teď nezadržitelně tečou a několik lidí na nás začalo civět. Hudba ustala a lidé opouštějí zaplněný parket. "Už čekat nebudu," šeptám, dávám jí vědět, že je konec. Udělám několik kroků dozadu a v hlavě na sebe křičím, abych se otočila.

Spencer je nejpaličatější holka, jakou jsem kdy poznala, a musí mít poslední slovo. Čekám na poslední úder, úder, který mi to všechno ulehčí. Pomůže mi přijmout, že Spencer nebude má, nikdy, a budu moct jít dál. Čekám na ta slova, vidím, jak se jí formují v hlavě.

Čekám na dopad sekery.

"Nikdy by k tomu nedošlo," řekne prostě, monotónně. To je to, co potřebuju, a otočím se k ní zády. Odcházím a nechávám ji stát na parketu.

Doufám, že se rozbrečela, jakmile jsem odtamtud odešla. Chtěla jsem, aby brečela. Chtěla jsem, aby probrečela celou noc.

Spenceřin nový dům je malý. Malý, ale vypadá útulně. Sedím tu už asi dvacet minut a nejsem si jistá, zda mě nohy donesou až ke dveřím.

Parkuju pod velkým stromem přes ulici a jsem si jistá, že teď už je někdo přesvědčený, že jsem šílenec nebo šmírák. Nebo obojí. Potím se, zatímco sedím ve svém klimatizovaném autě.

"Zvládneš to."

Můj hlas zní slabě a téměř se mu zasměju. S náhlým přívalem sebevědomí otevřu dveře a pak je zase okamžitě zavřu. "Nedokážu to. Co mě to sakra napadlo?"

Rozsvítí se světlo. Rozsvítí se světlo na Spenceřině verandě. Okamžitě mě zachvátí panika a pak světlo díkybohu zhasne.

Má panika nepovadne. Nesnáším tuhle svojí stránku.

Hlavou mi bleskne obrázek usmívající se Spencer a já si uvědomím, že ano, dokážu to. Něco mě sem přivedlo. Nemám jinou možnost.

Vystoupím z auta.

14

Než jsem mohla ztratit odvahu, třikrát jsem krátce zaklepala na dveře. Jsem si poměrně jistá, že v mých kolenou už nejsou kosti, byly nahrazeny zvláštní želatinovou hmotou, která mě sotva udrží na nohách.

Téměř cítím, že budu z nervozity zvracet, a na to myslím, když se prudce otevřou dveře. Na místě, kde jsem čekala Spencer, stojí vysoký, starší muž.

"Mohu vám nějak pomoci?"

"Ehm... možná. Je tu Spencer Carlinová?"

Vypadá trochu zmateně. "Já jsem Arthur Carlin. Spenceřin otec."

Zamračím se nad tím a přejedu ho pohledem. Spencer nikdy neměla otce, alespoň ne když jsem u toho byla. A byla jsem u toho hodně dlouho. Nikdy se o něm nezmínila. "Spencer... ehm, nikdy o vás nemluvila."

"To se ani nedivím." Usměje se a zjistím, že má milé oči. "Je to dlouhý příběh, ale... promiňte, přeslechl jsem vaše jméno."

"Omlouvám se. Jsem Ashley. Ashley Daviesová. Ráda vás poznávám, myslím." Napřáhnu ruku a on mi s ní pevně potřese, z mého jména se zdá být překvapený.

"Ty jsi Ashley?"

"Ehm, ano?"

Pomalu přikývne a přijímá to. Teď jsem si jistá, že s ním Spencer o mně mluvila, což ve mně vzbudí opojnou jiskřičku naděje.

"Dlouho jste se spolu neviděly, pokud se nepletu."

"Nepletete..." Sklopím zrak na své boty, pak se zhluboka nadechnu. "Je tady?" zeptám se nesmělým hlasem.

"Spencer už tady nebydlí. Vlastně se odstěhovala už před nějakou dobou."

Sakra. "Och..."

"Chápu to tak, že potřebuješ adresu." Neuniklo mu, jak mi povadla tvář.

"Kdybyste mohl, bylo by to skvělé."

Vyndá z přední kapsy propisku, cvakne s ní a rozhlédne se po něčem, na co by mohl psát, než mu nabídnu ruku.

Pohlédne na mě, pobaveně, a opatrně začně psát na mou dlaň. "Jeď dál po hlavní silnici, nemineš to. Hezký malý rodinný domek, na můj vkus trochu drahý, ale jim se podle všeho líbí."

"To je hezké," odpovím. Počkat. "Jim?"

"Spencer a Taylor." Vzhlédne od mé dlaně a spatří mou tvář, pak mu náhle dojde, že poskytl zásadní kousek informace.

"Taylor?"

"Taylor, Spenceřina přítelkyně."

Na zlomek vteřiny ve mě zamrzne krev, pak začne vzápětí vřít. "Spencer má přítelkyni."

"Mhm." Arthur se snaží znít laxně, ale neunikla mu moje reakce. Strčí si propisku zpátky do kapsy. "Milá dívka."

"Jak jinak." Sevřu čelisti, snažím se na něj usmát. Nepodaří se mi to. "No, já vyrazím a... pojedu tam. Pozdravit ji."

"Rád jsem tě poznal, Ashley. Jsem si jistý, že Spencer bude překvapená, až tě uvidí."

"O to jde."

Hodiny jsem seděla na své posteli, prolévala slzy nad našimi fotkami se Spencer z dob, kdy všechno nebylo tak zatraceně nesnesitelné. Nevím, proč jsem to dělala, možná se jedna moje část vyžívala v té bolesti. Přesvědčila jsem samu sebe, že to byl očistný rituál, něco, co se muselo vykonat.

Zlomené srdce není nic hezkého, zvlášť když se k tomu schylovalo víc než deset let. Chtěla jsem jít za Spencer, dát jí všechno, co jsem mohla nabídnout. Nechat ji to si vzít a pak ji nechat mě zase opustit. Protože jsem přesvědčila samu sebe, že bych si s tím dokázala poradit, kdybych ji měla. Alespoň na jednu noc.

Pak mě napadlo, že by si pro jednou měla hledět své důstojnosti. A nemyslím, že by to moje srdce vydrželo. Tak jsem si otřela oči a všechno sbalila, všechno, co mi připomínalo Spencer. Věci, které nechala u mě, věci, které mi koupila, fotky. Prohledala jsem každý centimetr svého pokoje a dokonce jsem zašla do obýváku a sundala naši zarámovanou fotku, která stála na konferenčním stolku. Strhla jsem naše fotky z ledničky a hodila do pytle i její náhradní kartáček na zuby, který měla v koupelně.

Byt vypadal prázdněji a uprostřed pokoje jsem mi stály dva velké pytle nacpané k prasknutí vzpomínkami z více než poloviny mého dosavadního života, kterých jsem si toužila zbavit.

Mysl mi uháněla šílenou rychlostí a vážně nevím, co mě to napadlo, když jsem si ty pytle přehodila přes ramena a otevřela dveře od bytu. Blížil se úsvit; strávila jsem celou noc pláčem, vyklízením svého pokoje jako šílená a nesnášením sebe a Spencer, tam a zpět, v různou dobu během té noci.

Nyní jsem stála před jejími dveřmi po té, co jsem donesla ty těžké pytle k jejímu bytu. Otevřela dveře, ještě než jsem vůbec zaklepala, a nevypadá dobře.

Má na sobě svou příliš velkou flanelovou košili a ještě si nesmyla žádný make-up. Tvář má opuchlou a oči má zarudlé od pláče a začínají se jí pod nimi dělat váčky. Vypadá strašně mladě.

Pohlédne na ty pytle a pak na mě se zmateným, ztraceným výrazem ve tváři. Vyžaduje to každý kousek mé vnitřní síly, abych si ji nepřitáhla do náručí, neřekla jí všechno, co chce slyšet, protože by nikdy, vůbec nikdy, neměla takhle trpět.

Ale já taky ne.

"Přinesla jsem ti tvý věci," řeknu krátce a lehce kopnu do pytle špičkou.

"Pr... proč?" hlas má zlomený, zastřený od celonočního pláče.

"Vem si je, prosím. Musela jsem je dostat ze svýho pokoje." To je všechno, co řeknu, a otočím se k odchodu, protože myslím, že víc říkat nemusím. Nemůžu ji takhle vidět.

"Ashley..." Cítím, jak mě její psrty sevřou rameno, a to mě na okamžik zastaví.

Neotočím se. "Co?"

"Já..."

Slyším to v jejím hlase, ještě než může říct cokoli dalšího. Nemusí pokračovat. Žaludek mi poklesne až na zem. "Vyspala ses s ním."

Z hrdla jí vyjde vzlyk a teď se vážně nechci otočit. Přiložím si zatnutou pěst k ústům a zakousnu se do kloubů. Pevně se zakousnu. Pořád slyším, jak pláče, snaží se ten zvuk utlumit a vůbec se jí to nedaří.

Ráno je šedé.

"Můžeš se na mě podívat?" Sotva ji slyším, její hlas je pouhý záchvěv zvuku. "Prosím?"

Pomalu se otočím a doufám, že mé oči vyjádří všechno, co cítím. Protože v sobě už dál nic nepotlačuju. Jsem příliš unavená, tak unavená. Vím, že vidí nezměrnou lásku a smutek, bolest, která by tam nikdy neměla být. Zklamání, výčitky.

Vím to, protože to všechno vidím v jejích očích. "Už vůbec nevím, co ti mám říct," šeptám jí, protože víc nedokážu. Poklesnou mi ramena.

"Řekni cokoli." Chvěje se jí brada, po tváři jí stéká make-up.

"Já..." Natáhnu ruku a použiju svůj rukáv, abych jí opatrně otřela oči, to gesto ji rozpláče ještě víc. "Nikdy jsem ti nechtěla způsobit bolest, Spencer. Je mi to moc líto."

Otočím se a cítím, že je to naposledy, ukazuju jí záda, můj konečný odchod. "Prosím, neodcházej," naříká. "Prosím, Ashee. Já - já... prosím zůstaň..."

Odcházím od Spencer a mám pocit, jako bych si od těla odtrhávala končetinu.

"Nemůžu tě ztratit," volá za mnou, prosí. Její hlas se do mě zabodne.

"Zapomeň na mě, Spencey." Cítím teplé slzy na svých tvářích, ale neotočím se. "Zapomeň na holku, co jsi políbila u eletrických stožárů, ano? Bude to tak jednodušší."

Poslední, co slyším, jsou její vzlyky, a zavřu se ve svém bytě. Ve svém pokoji. Pod svou přikrývkou. A mám pocit, že se dusím.

Poslední týden nechodím do školy. Nejdu na maturitní slavnost a nechávám si poslat diplom poštou. Nevycházím z bytu a matka mě každý večer nutí do jídla a neptá se na Spencer.

Neodvažuje se za mnou přijít a dobře dělá, ale občas ji vídám postávat pod svým oknem.

Deset dní po té noci se dědictví konečně stává oficiálně mé. Všechno uložím do banky, kromě tučné částky za školné na UCLA, univerzitě, na kterou bych se jenom na základě známek nedostala. Vím, že nemůžu zůstat v tom komplexu, nemůžu chodit se Spencer na přednášky na místní přípravku a strávit léto rozhazováním peněz, což byl náš plán od doby, co nám bylo kolik, deset?

Nemůžu tu zůstat a stát se poustevnicí. Nemůžu tu zůstat a nechávat si to každou vteřinu připomínat. Pořád ji cítím, stala se součástí každého aspektu mého života a nemůžu tomu uniknout. Musím odjet.

Požádám matku, aby mlčela o tom, kam mizím, a její mlčení je něco, co si můžu koupit.

Odjedu uprostřed noci, limuzínou, která mě odveze až do Los Angeles. S Los Angeles přichází nový život, nové místo k bydlení a nové věci, na které si musím zvyknout.

Se Spencer už nikdy nemluvím.

15

Zbývá mi asi tak ještě hodina denního světla, když se ocitnu na Spenceřině ulici. Nebo na ulici, o níž jsem přesvědčená, že je to Spenceřina ulice, už pár minut bloudím. Zpomalím na šnečí rychlost a prohlížím si jeden rodinný domek za druhým, všechny mají stejnou barvu.

Krátce pohlédnu na adresu na své dlani, párkrát zamrkám a pokračuju po úzké silnici hustě lemované zaparkovanými auty.

Koutkem oka vlevo zahlédnu ženu. Je shrbená nad záhonem květin a vypadá to, že zasazuje novou květinu. Ještě jednou pohlédnu na adresu a zvažuju, že zastavím a zeptám se jí na cestu, když prudce šlápnu na brzdu.

Je to Spencer. Ten odstín blonďaté spadávající zpod vybledlé baseballové čepice je nezaměnitelný. Musí to být ona.

Zaparkuju auto a vystoupím a musí to být ona, protože i když se ta žena nepohne, když zavřu dveře, pokožka mi brní. Všechny nervy mi vibrují.

Upravím si sluneční brýle a s hlubokými nádechy udělám pár kroků po trávníku. Stále urovnává zem, ujišťuje se, že je v ní květina řádně zasazená.

Polknu a snažím se zvlhčit si ústa, která mám nyní úplně suchá. Jak jinak. Žaludek mi poskakuje, když nakonec otevřu ústa, abych promluvila, zatímco přemýšlím, jestli jsem neudělala hroznou chybu, že jsem sem jela.

"Takže ty teď zahradničíš?"

Vidím, jak otočí hlavu, ještě se na mě úplně nepodívá, takže vidím jen jednu stranu její tváře. Vstřebávám ji, její profil, a téměř omdlím. Pak vidím, že ztuhne, poznala můj hlas. Znovu sklopí zrak ke květinám.

"Nepodíváš se na mě?"

Spencer vystřelí nahoru, ve zlomku vteřiny se otočí a já vidím, že má v očích překvapení, to ano, ale také je tam hněv. Vlasy jí spadávají zpod čepice, jejich zbloudilé prameny jí rámují tvář. Na bradě má drobnou špinavou šmouhu. Je hubenější, než si pamatuju, a vyšší.

Je z ní teď žena a je nádhernější, než si vybavuju.

Rychle vstřebávám každý detail jejího těla, než si sundá zahradnické rukavice a odtrhne oči na dost dlouho, aby si mě prohlédla, vstřebává mě, a pak rychle vyrazí ke dveřím.

Zůstávám tam stát, trochu zaražená, trochu zaskočená, ale nově vzpružená. Teď, když jsem ji viděla, není možné - vůbec možné - abych tu jenom stála. Téměř ještě dřív, než se za ní zavřou dveře, jsem na její verandě, a ťukám na ně.

Užírám se očekáváním, když Spencer znovu otevře vnitřní dveře, upře na mě zrak a složí si ruce na hrudi. Skleněná výplň vnějších dveří zastírá její podobu.

"Chtěla jsem tě vidět," řeknu jí upřímně, mám pocit, že bych to měla vysvětlit. Chci slyšet její hlas.

Nic neříká, pravděpodobně to vytušila.

"Je to v pořádku?" dovoluju si znít zranitelně, protože momentálně, kvůli tomu, jak se na mě dívá a jak nemám tušení, co si myslí, se tak cítím. Extrémně zranitelně.

"Nejsem si jistá."

Cítím, jak se mi s jejími slovy rozpálí tvář, z pouhého jejího hlasu. Nemůžu si pomoct a musím se na ni usmát, nevím proč.

"Kde jsi sakra byla?" Z řeči jejího těla poznám, že nemá radost, že mě vidí.

"V LA."

Upírá na mě zrak, zpracovává tu informaci. "Nemůžu uvěřit, že jsi tu."

"Já - já taky ne," přiznám, líbí se mi, jak upřímně zní. "Přišlo mi, že je čas."

"Zmizela jsi."

"Teď jsem tady."

"Ale zmizela jsi," zopakuje pevně a myslím, že mi začíná docházet, jakou škodu jsem tím napáchala. Zmizet uprostřed noci.

"Musela jsem..." hledám slova.

"Nechci o tom mluvit." Spencer dlouze vzdychne a přešlápne si. Vypadá nesvá.

"Dobře."

"Proč jsi tady?"

"Chyběla jsi mi." Teď není čas na nic jiného než pravdu.

"Nechyběla jsem ti dost na to, abys mi zavolala."

"Nemohla jsem ti zavolat, Spencer." Skousnu si ret. "Bylo to moc těžký."

Tomu se hrubě zasměje a já zkouším pohledem proniknout skrz skleněnou výplň, abych ji lépe viděla.

"Otevřela bys dveře, abych tě líp viděla?" použiju svůj nejuhlazenější hlas.

Spencer na okamžik váhá, pak dveře otevře. Pohlédnu na ni, uvolním rysy. Vypadá hodně unaveně, hodně vyčerpaně. Přemýšlím, proč jsem si toho předtím nevšimla. "Jsi v pořádku?"

Pouze pokrčí rameny a opře se o futra v pokusu vypadat laxně. Nefunguje to.

"Nezašla bys se mnou na jídlo?" zeptám se a přemýšlím, jestli nepokouším štěstí.

Spencer vypadá nejistě.

"Parkuju v podstatě v silnici." Věnuju jí drobný úsměv, doufám, že jí neunikne. "Byla bych moc ráda."

Ten úsměv jí neunikne a věnuje mi rezignovaný pohled. "Dojdu si pro kabát."

Čekám venku a cítím se jako cizí.

"Ashley, jestli se tě ta holka ještě dotkne, řekni mi to. Protože jí zmaluju zadek," řekne Spencer temně. Zmíněná holka, Lena, se na mě naštvala, že jsem utrousila jízlivou poznámku o jejích chlupatých rukách, když zasedla Spencer místo na výtvarce.

"Spencey, jenom do mě strčila," naléhám, nechci, abys se Spencer dostala do potíží. Byl to teprve náš první den v sedmičce.

"Jo, ale určitě bere steroidy a ublížila ti víc, než jsem komukoli ochotná dovolit," řekne mi, vezme mě za ruku a vede mě chodbou.

Je později toho týdne, brzy ráno a já nastavuju kombinaci u své skříňky, soustředím se na to, protože mám tendenci chodit pozdě po hodin kvůli zápasení se zámkem, když uslyším, jak ke mně zezadu někdo přistoupí. Myslím si, že je to Spencer, s kterou jsme se měly sejít, dokud mi někdo překvapivou silou nepraští hlavou o dvířka skříňky.

"Co-" je všechno, co ze sebe dostanu, než mi čelo narazí do plechových dvířek, pak se zašklebím bolestí a chytnu se za hlavu.

Otočím se a spatřím Lenu v celé její chlupaté kráse, jak se mi vítězoslavně směje. Smích jí však nevydrží dlouho, protože obě uslyšíme hlasitý výkřik a spatříme Spencer, blonďatou šmouhu ženoucí se chodbou proti nehybnému cíli.

"Hej-" Lena nedokončí větu, protože Spencer vyskočí do vzduchu a narazí do ní, tvrdě ji odhodí na zeď, dobrý metr, metr a půl za nimi.

Lena je omráčená z nárazu, ale Spencer je okamžitě na nohách. Oklepe se a zavrtí na Lenu hlavou. "Necháš Ashley bejt?"

Lena si drží loket, šklebí se bolestí. "Trhni si."

Spencer udělá pohyb kupředu a Lena sebou cukne. "Znamená to ano?"

"Ano." Lena ji propichuje pohledem, ale Spencer se jenom zasměje.

Pak Spencer rychle přistoupí ke mně, vyndá mi ze skříňky učebnice a rychle mě vede odtamtud pryč, než si nějaký učitel všimne, co se stalo. "Zranila tě?"

Jemně si mnu čelo a vrtím hlavou. "Nic to není."

Položí moje učebnice a starostlivě svraští obočí. Je to roztomilé. "Podívám se ti na to." Dá mi ruce pryč z čela a důkladně si mě prohlédne, než usoudí, že opravdu budu v pořádku.

"Muah." Jemně mě na čelo políbí. "Teď tě to přestane bolet rychlejc."

Celý den mi nosila učebnice a za svých peněz na oběd mi koupila dortík.

"Co tu mají dobrého?" zeptám se, zatímco procházím menu.

Spencer pouze pokrčí rameny a napije se své vody.

"Ty nevíš?"

"Zkus těstoviny," řekne neurčitě. Občas ji přistihnu, jak na mě zírá, když se nedívám, a svěsí oči.

"Děje se něco?" zeptám se jí a snažím se neznít dotěrně.

"To jsi sem fakt přijela mluvit o jídle?" zeptá se. Spencer nikdy nebyla takhle vznětlivá.

"Ehm, hádám, že ne." Ostře odložím menu. "Chtěla jsem tě vidět."

"To je všechno?"

"To nestačí? Jsi moje nejlepší kamarádka-"

"Byla jsem tvoje nejlepší kamarádka," přeruší mě ledově. To mě umlčí. Odvrátím zrak.

Spencer pokračuje. "To ty jsi zmizela. Na hodně, hodně dlouho."

"Toho jsem si vědomá."

"Aniž bys mi řekla, kam jedeš, nebo aniž by ses-"

"Fakt si budeme porovnávat seznamy toho, co jsme si navzájem provedly?" utrhnu se. "Protože bych řekla, že můj bude o hodně kratší."

Spencer se zableskne v očích. "Já bych tě nikdy neopustila!" zasyčí, konečně dává průchod svému hněvu. Čtyři roky a my konečně vedeme hádku, která nás obě sžírala.

"Opustila jsi mě dávno předtím, než jsem se z toho bytu odstěhovala, Spencer," řeknu jí udýchaně a oplácím jí její přímý pohled.

"To není pravda." Její hlas však zakolísá.

"Ani to nedokážeš přiznat," opáčím. "Zničila jsi mě a viníš mě, když odjedu."

"Pokud nevíš, že mě to málem zabilo ti to udělat, tak jsi mě vůbec neznala," řekne a v jejím hlase slyším lítost.

Ale ještě jsem neskočila s tím, co jsem chtěla dlouho říct. "Znát tě? Znát tě, Spencer? Vím, že pokud to tebe málem zabilo, tak mě to roztrhalo na kousky. A pokud mě trochu znáš, víš, že bych tě neopustila, kdyby ve mně zbylo cokoli – sebemenší zatracená věc - co bych ti mohla dát."

"Nemyslíš, že bych si přála, aby to mohlo být jinak?" ptá se a nakloní se nad stůl, svírá ho. "Věř mi, Ashley."

"Nestačila jsem ti?" zeptám se sklíčeně. "Tahle Taylor... to ona je to, co chceš? To ona měla to, co bylo třeba, a já ne?" Kvůli té myšlence se mi těžce dýchá, i po všech těch letech.

Její tvář extrémně povadne a Spencer klesne zpátky do židle. "Tak to není, Ashley..."

"Byla to pro tebe jenom hra?"

"Taylor...Taylor je to, co teď potřebuju."

Zatnu zuby. "Tak půjdu." Odstrčím židli, vstanu a chystám se odejít. Moje instinkty jsou v plné polní a cítím, že se mě opět chystá přepadnout žal, tentokrát dvojnásobný. Můj utíkací reflex na mě křičí, abych odešla. "Nevím, co mě to napadlo sem přijet, ale..."

Jsem téměř u dveří a nemám v úmyslu se otočit, když uslyším Spencer. "Ashee."

Její hlas, její vábivá píseň mě přinutí pevně zavřít oči. Vím, že jí nedokážu odolat. Co nejpomaleji se otočím a trochu se mi chvěje ret.

Jde ke mně, vypadá omluvně a sklíčeně.

"Neříkej mi tak prosím, Spencer."

Jenom na mě hledí, smutným, ztrápeným pohledem, který mi nedovoluje pohnout se z místa, na kterém právě stojím.

"Co si myslím?" zašeptá a já se zachvěju, jak mi přejede mráz po zádech.

Nedokážu ani vzdychnout. "Jo. Zůstanu."

16

"Chceš jít dál?"

Pořád jsem roztřesená z naší hádky. Tolik bylo řečeno, drsná slova. A pořád toho zbývá tolik říct, pořád toho máme tolik co probírat, že musím říct ano. Ale napětí mezi námi polevilo a vím, že mě nezve dál, aby se se mnou hádala.

"Pokud chceš."

Otevře dveře od mého auta a věnuje mi nápadný úsměv. "Pojď, ty hloupá."

Vnitřek jejího domu je ještě hezčí než vnějšek. Všechno je naprosto dokonalé, působí to na mě dojmem, jako by všechno mělo své přesně určené místo. Bojím se čehokoli dotknout.

"Páni, je to tu..."

"Sterilní?"

"Och, není to zase tak špatné."

"Taylor to navrhla, všechno vybírala ona. Nábytek, všechno."

"No, v tom případě to stojí za houby," řeknu a vysloužím si od Spencer první upřímné zasmání večera.

"To je prostě její vkus, víš?"

Pohlédnu na zdi, které jsou téměř holé. Po obýváku jsem rozmístěna velká, nepohodlně vypadající křesla. Spencer se na jedno usadí a pokyne mi, abych se posadila naproti ní.

Každý krok po podlaze z tvrdého dřeva je téměř ohlušující. Nikdy se mi nelíbily dřevěné podlahy.

"Tak kde je ta tvá neúspěšná návrhářka teď?" pozvednu obočí a snažím se uvelebit v křesle.

"Je pryč. Za prací. Myslím, že právě teď je v New Yorku. Něco takového," řekne Spencer s přikývnutím. "Jako obvykle. Je něco jako velká ryba v hudebním průmyslu."

"To zní... lukrativně." Nijak zvlášť se mi nechce poslouchat o Taylor, tak se ještě jednou rozhlédnu po pokoji. U východu na chodbu je malý stolek, jediný stolek v domě, který není holý. Stojí na něm fotografie, jedna vedle druhé, ve velkých, laciných rámečcích. "To je ona?" zeptám se a vstanu, abych si mohla fotky lépe prohlédnout.

"Jo. Ta v červené bundě."

Pohlédnu na příslušnou fotku. Drobná, černovlasá dívka s širokým úsměvem a podle všeho s ještě větším egem ukazuje foťáku paroháče. "Vypadá kouzelně." Položím fotku zpátky, vím, že Spencer neunikl sarkasmus v mém hlase. Zvednu další fotku. "Tady máš hezký kovbojský klobouk, mimochodem."

"Mlč. Byly jsme na koncertě Tima a Faith."

"No fuj." Udělám obličej a položím fotku zpátky, chystám se opět posadit, ale něco zahlédnu. Malou fotku, skoro vzadu. "To snad ne," pronesu nevěřícně a zvednu tu fotku, abych se na ni podívala zblízka. "Na to si pamatuju."

Spencer vstane a nahlédne mi přes rameno. "Jo." Zní trochu stydlivě. Z té fotky na nás hledí desetileté Ashley a Spencer s hubatými úsměvy a ústy červenými od nanuků. "Je to z té pouti, vzpomínáš? Vyhrály jsme ty nanuky v-"

"Hula hoop soutěži. Přehulahoopovala jsem dvanáct dalších holek a vyhrála-"

"Tramtadá..."

"Celou krabici třešňových nanuků!" vykřiknu a obě propukneme v smích. Pohlédnu zpátky na fotku. "Chtěla jsem pistáciový, ale ty jsi-"

"Trvala na třešňových, protože pistáciový jsou hnusný."

"Á!" hraju uraženou a opatrně postavím fotku zpátky. "Pistáciový nejsou vůbec hnusný."

"To si pořád opakuj. Jednoho dne poznáš pravdu," moudře přikývne a pak se jí rozzáří oči. "Á!" Na okamžik zmizí v chodbě a předpokládám, že šla pro něco do svého pokoje, když se vrátí z další fotkou, tahle je větší a ve vkusnějším, ocelovém rámečku. "Vzpomínáš na tuhle?" podá mi ji.

"Mohlo nám být tak šestnáct, ale... nemám tušení, kde jsme ji fotily." Pohlédnu na ni a mračím se, ale ona se na mě jen zubí.

"Já taky ne. Nemám tušení, odkud je," zahihňá se a já na ni zírám, pak pohlédnu zpátky na fotku.

"Vážně?"

"Ani nevím, kde jsme," pokrčí Spencer rameny.

To mě rozesměje. "To je strašně divný. Ale sluší nám to."

"Mhm. Je to moc povedená fotka. Vlastně jedna z mých nejoblíbenějších," řekne mile.

"Myslíš, že bys mohla udělat kopii?" zeptám se. "Pro mě?"

"Samozřejmě," snadno souhlasí a pak pohlédne na fotku v mých rukách. "Vlastně si můžeš nechat tuhle."

"Určitě?"

"Mám doslova tuny fotek," řekne mi rozhodně.

"Och. Ty sis je nechala." Zamířím zpátky ke křeslu, abych unikla jejímu pohledu.

"Proč bych si je neměla nechat? Nevadilo mi si připomínat..." Odmlčí se a posadí se zpátky naproti mě. Ve vzduchu je opět cítit napětí a já si položím tu fotku do klína.

"Nikdy jsem nechtěla, aby to dopadlo, jak to dopadlo, Spencer. Občas..." Zavrtí hlavou, trochu se stydí za to, jak to skončilo. Vypadá mnohem starší, mnohem vyzrálejší. Ale v jejích modrých očích se pořád zračí tentýž smutek, smutek, za který jsem zodpovědná já.

"Někdy máš pocit, že se dusíš," dodá Spencer. "A musíš vypadnout."

Mlčky přikývnu.

"Brečela jsem... dlouhou dobu," přizná Spencer a já jí pohlédnu do očí. Zdá se, že to ze sebe chtěla dostat už nějakou chvíli. "Ve tvém pokoji. Zalézala jsem si do tvé postele, hodiny tam ležela a čekala, až se vrátíš."

Velmi pozorně jí naslouchám a sleduju pohyby jejích rtů. Cítím, že je to příběh, který ještě nikdy nevyprávěla.

"Myslela jsem, že se vrátíš, byla... byla jsem o tom přesvědčená. Matka mi říkala, abych si nedělala plané naděje, že se ještě ukážeš, ale já jí řekla, že tě znám líp než kdokoli jiný. Že se ke mně vrátíš, protože... protože se milujeme." Tomu se mírně zasměje, ačkoli v tom zní pouze lítost a pokoření. Tenhle kousek informace mě zasáhne obzvláště tvrdě, přímo do srdce. "To se jí moc nelíbilo..."

"Ach, Spencer." V ten okamžik mě zasáhne realita toho, co jsem ztratila, když jsem na tak dlouho zmizela. Stydím se, že jsem se ke Spencer otočila zády, že jsem to s ní vzdala, když potřebovala pouze čas.

Chce se mi za ni brečet. Za nás obě, chce se mi propuknout v zatracený pláč, přímo tam v jejím obýváku. Obklopena fotkami jí a její přítelkyně, fotkami, na kterých bych měla být já, jenom já a Spencer. Tohle by měl být náš obývák a neměly bychom být od sebe takhle daleko, jak jsme teď. "Netušila jsem..."

"Nemohla jsi." Spencer si projede rukou vlasy. Nic neříkám, nevím, co dodat k tomu, co už říká mé mlčení. Ve vteřině mě zachvátí vina.

"Ehm... čekala jsem týdny, pak měsíce a pak... pak jsem brečet přestala." U toho Spencer pokrčí rameny, ale z tváře se jí při pouhém vzpomínání na ty těžké časy vytrácí barva. "Telefon nikdy nezazvonil, ty ses taky neukázala. Pak to bylo dost těžké..." Vypadá, že bude pokračovat, ale pak si pouze přiloží k ústům palec a začne si kousat jeho nehet. Starého psa novým kouskům nenaučíš, hádám.

"A co ty?"

Párkrát zamrkám. "Neměla by sis kousat nehty," řeknu, zatímco se pořád vzpamatovávám.

Jenom si povzdechne, spustí ruku do klína a v očekávání na mě pohlédne. Cítím se vyčerpaně, ale alespoň tohle jí dlužím. "Ehm, UCLA. Vystudovala jsem svobodná umění. Právě jsem promovala a pořídila si byt v centru LA. Žiju z dědictví," zamumlám a ošiju se v křesle. Všechno, co můžu říct po tom, co mi převyprávěla svůj příběh, se zdá přinejlepším nepodstatné.

"Aha. No, to je fajn. Máš diplom." Přikývne, na rtech náznak úsměvu. "Jsem na tebe hrdá."

"Díky."

"Vždycky jsem si myslela, že jsi ojela ze státu," řekne mi Spencer a přitáhne si kolena k hrudi.

"Ne. Jen... jsem prchla do města."

Spencer přikyvuje a pozoruje mou tvář. Vím jistě, že vypadám extrémně přepadle. Chce se mi okamžitě odejít, někam si osamotě zalézt a pořádně si pobrečet.

"Nenapadlo mě, že tě ještě někdy uvidím," přizná jemně, bradu na kolenou.

"No, tady jsem," slabě se usměju. "Nedopustím, aby se z nás znovu staly cizinky, Spencey."

Viditelně zareaguje na použití naší staré dětské přezdívky, sklopí oči. Kouše se do rtu. "Slibuješ?" zeptá se šeptem. Mám pocit, že pokud to máme mezi námi někdy dát zase do pořádku, opět získat to, o co jsme přišly, čeká nás spousta práce. Začnu s ní hned.

"Pojď sem."

Na okamžik vypadá zmateně, pak nejistě vstane a přijde ke mně. Naznačím jí, aby se sklonila, a ona to udělá, jen trochu váhavě.

"Slibuju," řeknu jí vážně, natáhnu ruku a jemně jí položím dlaň na hruď, ve které cítím bít její srdce. Je to gesto, které jsem v minulosti dělala často, gesto, které vím, že pozná a porozumí mu.

Dlouze vzdychne, klesne na mou hruď a sevře mě v objetí. Je to kontakt, který jsme obě po té dlouhé době potřebovaly a který mě zahrne teplem, které jsem nepocítila snad věčnost. Její dotek je něco, na co jsem nezapomněla, něco, čemu bych nikdy nedovolila, aby mi bylo cizí.

Takže i když to mezi námi není ani zdaleka v pořádku a pořád si toho musíme tolik říct, držíme se. Navzájem se držíme, jen na malou chvíli.