Na celý život

Napsala: the best of s, Překlad: petrSF

17

"Vypadáš, jako bys viděla ducha," poznamená Hailey, očividně má hodně vypito, ale stejně má silný hlas.

"Dej mi sakra napít." Zapadnu do židle. "Nevíš ani půlku."

Byla to dlouhá cesta domů.

Hailey se došourá k ledničce a slyším cinkot lahví a brzy mi nabízí vychlazenou Coronu. "Chceš citron?"

Sundám zátku a hodím do sebe půlku piva, zatímco vrtím hlavou, že ne.

"Jak to šlo?" Hailey si čechrá vlasy.

"Šlo to," pouze pokrčím rameny.

"Poslední tři hodiny jsem tu sama popíjela a dívala se na reprízy Plnýho domu," řekne mi Hailey. "Chci detaily."

Zamží se mi oči a upřu zrak do zdi. "No, má holku."

"Ne, nemá."

Přikývnu a dopiju pivo. "Ale má."

"Má..." Hailey bez dalšího slova vstane a vytáhne napůl plnou láhev tequily. Můj zachránce. "Tak začněme."

Matně se usměju. Někdy Hailey prostě ví, co dělat. Bez dalšího slova se podvolím a rychle do sebe s grimasou hodím dva panáky za sebou.

O jedno pivo později jsem v dokonalé náladě na svěřování se se svým dnem Hailey, která mi naslouchá s opileckou bedlivostí. "Říkala, že brečela, když jsem odjela. Měla v obýváku mý fotky, věřila bys tomu?" Zírám na pivo ve svých rukách. "Trochu se na mě zlobila, když jsem se tam objevila, ale... věřila bys, že se vyoutovala hned po tom, co jsem odjela?"

Hailey poklesne čelist a zastaví své pivo pár centimetrů od rtů. "Kecáš."

"Čekala, že se k ní vrátím a budu s ní." Dovoluju si znít zranitelně a v očích mám vlhkost. "Zvorala jsem to, Hailey. Totálně jsem to zpackala."

Než se naděju, svírá mě v podpůrném objetí. "Udělala jsi, co sis myslela, že musíš. Za to si nemůžeš dávat vinu."

"Řekla bych, že můžu." Zakryju si nos a odtáhnu se z objetí. "Smrdíš kouřem."

"Od rána jsem si zapalovala jednu za druhou," připustí, pokrčí rameny a posadí se s překříženýma nohama na podlahu.

"Já jen..." Žvýkám si zevnitř ret a vrtím hlavou. "Bylo to pro ni mnohem horší, než jsem si představovala. Zničilo ji to... to jsem nechtěla. Odešla jsem, protože jsem si myslela, že nám to tím oběma ulehčím."

"No, nestalo se," sdělí Hailey očividné a zajíkne se jenom trochu. "Vinila tě, co myslíš? Je kvůli tomu pořád naštvaná?"

"Objala mě, než jsem odjela, nikdy se na mě nedokázala zlobit moc dlouho," řeknu a povzdechnu si nad svým dnem. "Ale za čtyři roky se toho hodně změní. Připomnělo mi to... Bože, tolik mi chyběla. Skoro jsem zapomněla, ale... teď vím, že potřebuju být zpátky v jejím životě." Dopřeju si dlouhý doušek piva. "Za každou cenu."

"Zase za ní pojedeš?"

Přikývnu a zírám do prázdna. "Chce, abych se setkala s její holkou."

"A uděláš to?"

"Co myslíš?" odvětím a Hailey přikývne. Ví, že podstoupím, cokoli bude třeba, abych to zase dala do pořádku. Vstanu a dojdu ke své kabelce. "Koukej." Zvednu před Hailey tu zarámovanou fotku a nabídnu jí ji.

Vezme si ji ode mě a pár vteřin na ni zírá. "Kolik vám bylo?"

"Šestnáct..."

S tichým Haileyiným hvízdnutím se zasním.

"Spencer!"

Spenceřin šílený úsměv nepovadne při zvuku mého znepokojeného hlasu.

"Spencer, ty blázne," řeknu, ztrápená jejími opičárnami. Nejistě balancuje na okraji skalního výběžku, pod sebou rybník, a může jen dolů. "Zlomíš si kotníky, když skočíš! Není tady ani deset cenťáků vody."

"Nechtěla jsem skočit," řekne Spencer prostě.

"Tak jak se chceš dostat dolů?" dotazuju se, ohrnuju si nohavice džín a brouzdám se rybníkem, zatímco k ní vzhlížím nahoru, může to být šest až osm metrů.

"Nevím." Spenceřin hlas smích je bláznivý a vím, že si to předem nepromyslela.

"Jak ses tam dostala?"

"Seskočila jsem."

"Jsi ta nejbláznivější dvanáctiletá holka, co znám," řeknu jí. "Jak tě dostanu dolů?"

"Skočím!"

"Ne!'"

"Proč?"

"Nechci tě vozit v kolečkovým křesle, protože jsi na rodinným pikniku skočila ze skály!" řeknu, rychle vyjdu z vody a dojdu ke svahu.

"Co to děláš, Ashee?"

"Vylezu tam pro tebe," zamumlám a začnu pomalu šplhat po strmém svahu nahoru.

"Nesnášíš výšky!"

"Jako bych tě v tom mohla nechat," obrátím na ni oči v sloup a zavrtím hlavou.

"Nespadni." Spencer mě znepokojeně sleduje.

Šplhám, co mi připadá jako věčnost, dokud se nedostanu k menšímu skalnímu výběžku, vylezu na něj a podívám se za sebe dolů. Cítím silnou závrať, dokud mě Spencer nevytrhne z myšlenek.

"Jsi v pohodě?" zakřičí, protože mě už nevidí.

"Jo," odpovím hlasitě, snažím se znít suverénně, ale cítím, že to bude ještě dlouhá cesta, než se dostanu nahoru. Nakonec to dokážu a zhluboka se nadechnu, ani se neodvažuju se ohlédnout dolů. Po čele mi sjíždějí kapky potu, utřu si je a přiblížím se k okraji.

"Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala," brblám, nervozitou mám tichý hlas, zatímco přistoupím těsně k okraji.

"Ježíš, tak promiň," slyším Spencer zdola. S lehce roztřesenýma nohama se podívám dolů a spatřím ji asi dva metry pod sebou na skalním výběžku, který vyčnívá ze svahu.

Nemůžu uvěřit, že tam seskočila. "Vytáhnu tě nahoru, jo?"

"Dokážeš to?" zeptá se, zatímco si lehnu na břicho a potlačuju v sobě při nahýbání se přes okraj strach.

"Hádám, že budu muset, ne?" Natáhnu dolů ruku.

"Nepusť mě, Ashee." Natáhne se a sevře oběma rukama mou.

"To by mě ani ve snu nenapadlo," ujistím ji očima a snažím se ji zvednout. Je to obtížnější, než jsem si představovala, a zapojuju obě ruce.

"Bože, Spencer... kolik jsi toho snědla k obědu?" zavrčím a pomalu ji zvedám. Zvednu jí dostatečně na to, aby se mohla chytit za okraj, a pak zavěsím své ruce pod její a úplně ji vytáhnu.

Posadím se, popadám dech a nechávám odpočinout ruce.

"To byla síla!" vykřikne Spencer, zatímco vstává. Nahlédne přes okraj svahu, oči jí září.

"Fakt síla." Pomalu vstanu a chystám se začít lézt po svahu dolů. "Pojďme dolů."

Spencer si ke mně pospíší a obejme mě kolem krku. "Díky, že jsi mi zachránila zadek."

Nemůžu si pomoct a objetí jí oplácím, ale krátce. "Slezeme dolů, jo?"

"Jasně," souhlasí Spencer, ví, že jsem takhle vysoko nesvá. Vezme mě za ruku a začne lézt dolů.

"Hej..." jemně ji zarazím. "Přestala bys dělat takový pitominy? Můžu se pak zbláznit strachy."

Na oplátku se jenom usměje, ale pak její tvář při pohledu na mou ruku povadne. "Krvácíš," zamračí se. "Podívám se ti na to."

Jemně mě uchopí za ruku tam, kde jsem se škrábla o kámen, zvedne ji a podívá se na ni. "A sakra. Bolí to?"

"Ani ne," lžu, zatímco se dívám, jak mi z ruky kape krev.

"Musí to bolet," nedá se přesvědčit Spencer, sundá si z hlavy šátek a použije ho, aby utřela tu krev.

"Spencer, nemusíš-"

"Pššt. Dlužím ti."

Uváže mi šátek kolem ruky, jemně na něj poklepe a pak mi věnuje povzbuzující přikývnutí. "Až přijdeme domů, něco ti na to dáme, pak to nebude tolik bolet."

"Nebolí to," opakuju, rána trochu pulzuje.

Zúží na mě oči a dá mi ruku kolem pasu. "Jo, jo. Jasně."

"Nebolí," trvám na svém.

"Ashee, nech toho. Znám tě až moc dobře." Krátce mě políbí na spánek a vede mě po svahu dolů.

"Co chceš?" zeptám se omámeně, sucho v ústech.

"Ashley, drahá. Jak se máš?" zapraská mi matčin hlas do ucha.

"Kolik je na Floridě hodin?" ptám se a zakrývám si oči rukou.

Tu otázku ignoruje a dál si vede svou. "Práce na hotelu jdou jako po másle, drahá. Lépe, než jsem si myslela. Vážně bys tu měla být. Přemýšlela jsi o-"

"Mluvíš moc rychle," prohlásím a cítím nastupující bolest hlavy.

"Zníš nemocně. Je ti něco?"

"Ne."

"To je dobře. Chtěla jsem se zeptat, jestli jsi přemýšlela o tom místě, které jsem ti nabídla? Vážně potřebuji seriózní odpověď, protože pokud nechceš-"

"Říkala jsem, že o tom budu přemýšlet."

"Pokud ho nevezmeš, musím okamžitě začít s pohovory."

"Já vím, mami."

"Přemýšlela jsi o tom?"

"Říkala jsem, že jo," zasténám. "Máš poslouchat, když mluvím."

"Poslouchám, Ashley. Je to ano?"

"Je to možná!"

"Opravdu potřebuji odpověď, drahá. Udělalo by mi velkou radost, kdybys sem mohla přiletět, jen to tu obhlédnout. Třeba by se ti tady zalíbilo."

"Teď to nepůjde, mám spolubydlící a je to-"

"V LA není těžké sehnat spolubydlící."

"Já vím, mami. Jenže - ještě ti zavolám, jo?"

"Ale přemýšlíš o tom?"

"Ano."

"Vážně to zvažuješ?"

"Ano!"

"Sbohem, drahá."

Zavěsím.

18

Opět mi zvoní telefon. Přemáhám nutkání odhodit ho přes místnost a místo toho si ho volně přiložím k uchu. "Ježíši Kriste, mami, říkala jsem, že o tom přemýšlím!"

"O čem přemýšlíš?"

Spenceřin hlas mi okamžitě doširoka otevře oči. "Promiň, Spencer. Myslela jsem, že jsi moje máma. Celé ráno mi nedává pokoj."

Spencer se uchechtne. "To je v pořádku. Vzbudila jsem tě?"

Posadím se, protáhnu si záda a potlačím zívnutí. "Vůbec ne. Copak je?" Značně si užívám fakt, že mi volá, pouhý den po té.

"No, Taylor se dneska vrací."

"Jo..."

"Myslím, že by bylo moc skvělé, kdybyste se seznámily."

Polknu. "Ehm, a proč jako?"

"Teda pokud nechceš, tak to nevadí, jenom mě napadlo, že možná-"

"Spencer," zarazím ji, než může pokračovat. Ta holka umí blábolit. "Ráda se s ní seznámím."

"Vážně?" Její hlas se značně projasní.

"Jasně. Pokud to chceš, chci to taky."

"Díky, Ashley. Moc to pro mě znamená, nemáš ani představu."

"Ale nemusí se mi líbit, že ne, Spencey?" usměju se do polštáře.

"No, doufám, že bude," řekne jemně. "A vím, že je to sem kus cesty, takže ti samozřejmě dám peníze na benzín, pokud-"

"Nebuď blázen," okamžitě ji zastavím. "Uvidíme se za pár hodin, ano?"

"Dobře." Slyším v jejím hlase úsměv.

"Měj se, Spencer."

"Brzy naviděnou."

"Co máš dneska za problém, Spencer? Ježíši." Padnu na břicho na postel vedle ní.

"Mám špatnou náladu."

"Řekni mi něco, co nevím, Sherlocku."

Probodne mě pohledem a já zvážním. "Dobře. Chceš mi říct, co se děje?"

"Ano." Zaboří si hlavu do polštáře.

"Tak... povídej."

"Myslím, že bych neměla."

Z tónu jejího hlasu poznám, o co jde, a netlačím na ni. Vím už své a v téhle hře jsem se zlepšila. Jenom se natáhnu a přejedu jí prstem po obočí. "To je dobrý."

Léto před třěťákem na střední a takhle je to už dlouhou dobu. "Nemáš někdy pocit..." začne Spencer a pak zavrtí hlavou. "Zapomeň na to."

"Ne, ne. To je dobrý, Obrázku. Mluv se mnou."

Spencer na mě pohlédne a vypadá ztrápeně, pak se posadí. Já se posadím taky a pohladím ji po zádech. "Nebo se mnou nemluv. Můžeme tu jenom sedět."

"V poslední době je toho na mě prostě moc."

"Vím, jak se cítíš," řeknu jí s náznakem úsměvu.

"Nevíš," odvětí a v hlase nemá jízlivost ani hněv. Jenom tichým hlasem konstatuje fakt. "Nejspíš mi rozumíš víc než kdokoli jiný, ale nevíš..." Oči jí zahalí něčo, co nedokážu přesně určit, a pak se skloní a položí si mi hlavu do klína, hledá útěchu.

Snažím se kvůli ní, jak nejlépe dovedu, prsty jí začnu projíždět vlasy. "Máš pravdu. Nevím. Ale vždycky máš mě, když tě přepadne pocit, že se můžeš zbláznit. Protože vím, jaký to je."

Zavře oči, oběma rukama mi obejme nohu a přitulí se k mému stehnu. "Už se necítím tak bláznivě."

"Jo?"

"Jenže... občas mám pocit, že na mě všichni tlačí. Abych byla... taková, jakou mě chějí mít," mumlá, oči stále zavřené.

Mlčím.

"A nemůžu vyhovět všem, víš? To je prostě..."

"Nemožný."

"Jo." Sevře mi nohu pevněji a já jí přejedu prstem po tváři, kopíruju její rysy. "To je prostě nemožný."

"Možná ne tak nemožný," řeknu téměř šeptem. "Možná se to jenom zdá těžší, než to je."

Přemýšlím, jak jsme se sem dostaly, jak spolu dokážeme mluvit, vést tyhle zvláštní dvojsmyslné hovory, ve kterým jsme se staly přebornice, a říkat všechno a zároveň nic.

"Neřekla bych."

Povzdechnu si a skloním se, mé vlasy jí zahalí tvář a uzavřou nás přes světem. "Nenech si od nikoho říkat, co máš dělat, ano, Spencey? Ani ode mě." Pak jí vtisknu vřelý polibek na tvář a projedu jí rukou vlasy.

Překvapuje mě a děsí, jak důvěrné jsme dokázaly být, aniž by to k něčemu vedlo, nebo jsme cokoli řekly.

Uslyšíme zaklepání na dveře, pak se od sebe odtáhneme a vidíme ve dveřích stát Paulu s lehce zaraženým výrazem ve tváři. "Večeře, děvčata." Bez dalšího slova odejde.

Spencer na mě pohlédne, pak mě pustí a jde si se soucitným pohledem sednout na opačnou stranu postele. Ten pohled u Spencer dobře znám.

Cítím k ní pouto, které nemůže být nikdy přerušeno.

"Kdy má přistát její letadlo?" zeptám se Spencer, která nervózně poklepává nohou.

"Před pěti minutama."

"Och."

"Jo." Spencer se rozhlíží po terminálu po Taylor.

"Těšíš se, co?" podotknu.

Spencer mi věnuje zasmušilý pohled. "Ani ne. Teda jo, chybí mi. Ale je skoro pořád pryč, tohle je vlastně rutina. A moc často pro ni na letiště nejezdím."

"Och. No, jste si evidentně blízké," zamumlám v žertu a strčím si ruce do kapes.

"Támhle je!" Spencer mě chytne za ruku a nemusím se dívat moc do dálky, než spatřím mladou ženu s piercingem v obočí, která směrem k nám táhne podle vzhledu velmi drahá zavazadla.

Spencer k ní rychle přijde a krátce ji obejme, pak ukáže na mě a něco jí pošeptá. K mému překvapení se nepolíbí. Čekala jsem, že při tom budu muset odvrátit zrak, abych se neošila, takže jsem vděčná.

"Takže ty jsi ta holka z fotky." Taylořin zastřený hlas mi mírně připomíná Haileyin.

"To jsem já," řeknu a cítím se trochu polichocená, i když vím, že je hloupost. Taylor mi volně potřese rukou. "Ashley Da-"

"Daviesová. Dcera Raifa Daviese. Dědička Daviesova majetku. Bohatá městská holka, mám pravdu?" Taylor mi věnuje úšklebek a já odtáhnu ruku, nelíbí se mi nepřátelství, které z ní cítím.

"Mám hodně tváří," zareptám a obrátím se na Spencer. "Viď, Spencer?"

"Řekla bych multimilión tváři, pokud je to vůbec slovo." Věnuje mi rozkošný úsměv a já na ni nakrabatím nos.

"No, řekla jsi ho, takže myslím, že bylo právě vynalezeno," dávám jí hravě vědět.

"Á, takhle to funguje?" žertuje Spencer a já sebejistě přikývnu.

"Vlastně přesně takhle."

"Promiň, kotě." Taylor se zavěsí za Spenceřinu ruku. "Není to ve slovníku," řekne vážně. Neřekla bych, že je Spencer ve společnosti Taylor moc hravá.

"Hej, pomůžu ti s tím," nabídnu se a natáhnu ruku, abych vzala některé z Taylořiných zavazadel.

"To nemusíš."

"To není problém."

"Ty máš na nošení tašek určitě lidi, že jo, Daviesová? Lidi, co ti drží deštník, když venku prší?" řekne Taylor hlasem, o kterém jsem si jenom z půlky jistá, že je škádlivý.

"Ehm..." hlesnu, jsem trochu zaskočená tím, co se mi jeví jako hrubost.

"Taylor jenom žertuje," ujistí mě Spencer, pak se obrátí na Taylor. "Ashley taková není."

"Jasně."

Jdu vedle Spencer a vůbec nevěřím, že je Taylor milá. Nemyslím, že si všimla toho, jak mi Spencer při cestě k autu věnovala omluvný pohled a sevřela mi rameno.

Ta holka je podle všeho slepá.

"Co máme v plánu na večer, kotě?" líně pronese Taylor, zatímco si sedá na sedadlo spolujezdce.

Obrátím oči v sloup nad tím trapným oslovením a Spencer řekne Taylor, že večer budou večeřet v domě její matky.

"U Pauly?" přeruším ji. "Jak se má?" Opravdu mě to zajímá.

"Vlastně moc dobře. Pořád pracuje, samozřejmě, ale - hej." Spenceřiny oči se rozzáří a otočí se na mě. "Měla bys jít taky!"

"Já nevím, ehm..." Pohlédnu na Taylor, abych viděla, jak na to zareagovala, ale ta jenom žvýká žvýkačku. "Víš to jistě?"

Spencer mi věnuje svůj nejmilejší pohled. "Udělalo by mi to velkou radost. A moc ráda by tě viděla."

"Vážně?" dovolím si se nadchnout.

Spencer sáhne za sebe a krátce mi sevře koleno. "Děláš si srandu? Jsi v podstatě její druhá dcera."

Tomu se spokojeně usměju. "Dobře. Tak půjdu."

Spencer se rozzáří. "Bezva."

"Další báječný večer v sídle Carlinových." Taylor zvýší hlasitost rádia a nezní vůbec zaujatě.

19

Nerada to přiznávám, ale když jsme se vrátily do domu Taylor a Spencer, bylo zřejmé, že jsou zvyklé být pár. Viditelně měly své návyky a byly na ně zvyklé. Používaly něžná oslovení, dělaly roztomilé obličeje a měly svůj vlastní důvěrný jazyk, jemuž jsem nemohla předstírat, že rozumím.

Ale pokaždé, když jsem Spencer přistihla při důvěrné chvilce s Taylor, měla ve tváři zvláštní, provinilý výraz.

Taylor byla opět nepříjemná, mluvila jenom o práci a Spencer na to musela být zvyklá, protože to povětšinou ignorovala. Zajímalo mě, proč je taková, a pak mi došlo, že to dost dobře tuším.

Když jsem se ocitla nesměle stojící za Spencer a Taylor na schodem Pauly Carlinové, pocítila jsem vděk za oddech od zvláštní společnosti, kterou jsem jim celý den dělala.

Dveře otevřel Glen, k mé velké úlevě. Než mohla Spencer vůbec doříct: "Glene, přivedly jsme spol-", propletl se mezi nimi a sevřel mě ve svých pažích v těsném objetí.

"To se mi snad zdá!"

Musela jsem se zasmát nad jeho nadšením, a když se odtáhl, měl ve tváři výraz šokované radosti. "Ashley Daviesová je zpátky!"

"Ty máš bradku!" vykřiknu a natáhnu se, abych ho zatahala za vousy.

"A ty jsi ještě víc sexy!" vykřikne, zvedne mě a jedním švihem si mě přehodí přes rameno.

"Neupusť ji!" slyším si dělat starosti Spencer, ale Glen mě vítězoslavně nese do obýváku a já se celou cestu hihňám a kopu nohama.

"Mami! Pojď se kouknout, nikdy neuhodneš, koho jsem našel před dveřma!" zavolá do domu a já uslyším Paulin hlas, než ji vůbec spatřím, protože horní částí těla mu pořád visím přes záda.

"Je to ta, kdo si myslím?""

Glen mě konečně pustí na zem a já se otočím, abych se pozdravila s Paulou, a praštím ho do ramena. "Ty jsi mě zezadu nepoznala?" zeptám se roztomile a ona roztáhne ruce k objetí. Šťastně jí vyhovím.

"Moc ráda tě vidím, Ashley," řekne vřele a já ji pustím.

"Spencer, kde jsi ji našla?" zeptá se Glen, když se otočí na Spencer a Taylor, které právě vešly do domu.

"Ona našla nás," vysvětlí Spencer. "Včera se objevila na mém trávníku."

"No, jsme rádi, že jsi zpátky," řekne Paula a pohladí mě po tváři.

"Jsi zpátky, že jo?" vyzvídá Glen a já se otočím, abych pohlédla na Spencer, která má také zvědavý výraz.

"Ehm... ještě nevím. Ale dneska jsem tady," řeknu vesele.

"A já dělám vepřová žebírka, takže se všichni usaďte," přikáže Paula, tleskne a žene nás do jídelny. "Glene, přines Ashley židli a připrav jí talíř."

"Rozkaz, madam."

Glen mi dá židli naproti Spencer a Taylor a brzy jsou talíře plné a skleničky nalité a pouštíme se do večeře.

"Tak, Ashley. Pověz nám, co jsi dělala," řekne Paula.

"Vlastně nic moc. Právě jsem promovala na UCLA a teď žiju v LA." Zamávám vidličkou. "Doprava je strašná, ale je to hezký byt. Líbí se mi."

"UCLA," přikývne Paula a stočí zrak na Spencer. "Takže tam jsi utekla," řekne dobrosrdečně.

"UCLA?" zanotuje Glen. "Trapný. Myslel jsem, že sis koupila ostrov nebo tak něco a platila si otroky, aby tě ovívali palmovýma listama."

Zasměju se. "To těžko. Jenom jsem získala nějaký to vzdělání, o kterým všichni mluví."

"Kdybych měl tvý prachy, držel bych se od knížek tak daleko, že bych zapomněl číst," řekne Glen vážně a strčí si do pusy sousto šťouchaných brambor.

"Glene, nemluv s plnou pusou. Je to neslušné," žádá Paula a pak se na mě usměje. "Trénuje chlapecký basketbalový tým na King."

"Á, bezva," řeknu. "Znovu prožíváš starou slávu, co?"

"Žádnej z nich není tak dobrej, jako jsem byl já," zamává vidličkou ve vzduchu. "Moje rekordy jsou nepřekonatelný."

Musím se usmát. Glen na hřišti vždycky válel. "Pořád to velký ego?"

Zazubí se na mě s plnou pusou salátu a Paula ho lehce praští do ruky.

"Dneska jsem se vrátila z New Yorku," ozve se Taylor.

"Přivezla jsi mi něco hezkýho?" zeptá se Glen.

"Byla jsem tam pracovně."

Glen pouze obrátí oči v sloup, zatímco Taylor pokračuje. "Takže ta nová zpěvačka, s kterou jsme pracovali, její předpokládaná čísla prodeje jsou vážně skvělá. Jsme hodně optimističtí."

"Och, to je bezva. Někdo, koho známe?" zeptá se Spencer v pokusu pohnout s konverzací.

Taylor si ukousne sousto z kukuřice a zavrtí hlavou. "Ne, ale pokud to vyjde, bude z toho tučný šek." Nadzvedne obočí a já si přeju, aby ji Paula pokárala, že mluví s plnou pusou. Odvrátím zrak.

"To je bezva, Taylor." Spencer jí něžně pohladí po ruce.

"Takže to děláš pro peníze?" zeptám se, opravdu zaujatá. "Nebo je to pro tebe spíš vášeň?"

"No, je super potkávat slavný lidi a tak, ale peníze jsou vážně skvělý. Někdo musí platit účty." Při tom pokrčí rameny a zaboří se do brambor, zatímco Spencer sevře rty a škubne obočím.

Zamračím se na Taylor za tu hrubou poznámku, ale neřekla bych, že tím něco myslela. "Spencer momentálně nepracuje..." vysvětluje Paula. "Nedokázala ještě úplně nastoupit na správnou cestu od-"

"Mami," vstoupí do toho Spencer.

"Odchodu z té umělecké školy."

"Matko," hlesne Spencer varovným hlasem.

"Ty jsi odešla z umělecké školy?" zeptám se jí a ona mi pouze pohlédne do očí a pokrčí rameny.

"Dva roky jsem platila tučné školné a pak puf, odejde si," řekne Paula neutrálně. "Jako by se nechumelilo."

"Teď o tom nechci mluvit," zavrčí Spencer a ošije se v židli, očividně nesvá.

"Ten nový dům je vážně hezký, Paulo," řeknu náhle ve snaze Spencer pomoct. "Kdy jste se odstěhovali z komplexu?"

"Když ho tvá matka prodala," řekne Paula s přikývnutím a Spencer mi věnuje vděčný pohled. Rychle se na ni usměju a obrátím pozornost k Paule. "Asi rok a půl nebo tak po tom, co jsi odešla."

"A nerozloučila se," prohodí Glen.

"Glene," střelí po něm Paula pohledem.

"Co je? Vždyť je to pravda."

"Jo, prý zmizela uprostřed noci," zasměje se nahlas Taylor a já na ni upřu zrak.

"Měla jsem své důvody."

Taylor na mě pobaveně pohlédne. "Jaképak? Byla jsi příliš na výši, nebo příliš bohatá? Protože to zní sakra drsně." Zní, jako by žertovala, a rozhlédne se kolem stolu, aby viděla, kdo se spolu s ní ještě směje. Nikdo. V mém pohledu směrem k ní je patrná nevraživost a všichni kromě Taylor chápou proč.

"Nic o mně nevíš," oplatím jí to a strčím si do pusy sousto salátu, zatímco od ní odvrátím zrak.

"No, Spencer-"

"Mami, ty brambory jsou vynikající. Přidala jsi tam česnek?" vstoupí do toho Spencer, než může Taylor pokračovat.

"A tavený sýr. Jsou tak obzvlášť vláčné," řekne Paula s mírným úsměvem.

"A obzvlášť po infarktu volající," poklepe si Glen na hruď.

"To říká kluk, co snědl na posezení padesát kuřecích křidýlek?" zeptám se s pozvednutým obočím.

"To byla sázka!"

"Ehm, byla to sázka mezi Ashley a mnou a vsadily jsme se, že nepřestaneš jíst, dokud neumřeš," řekne Spencer, která v sobě už nedokáže potlačit smích.

"Přežil jsi," poznamenám lítostivě. "Přišla jsem o dolar."

"Trhněte si. Bylo to během basketbalový sezóny. Byl jsem v tréninku," brání se Glen.

Společně se Spencer se rozhihňáme. "To jsi říkal vždycky, když ses ládoval jak nezřízenej." Spencer na mě pohlédne a obě předvedeme naše nejlepší Glenovy imitace. "Kámo, jsem v tréninku!"

Teď najíždíme do rutiny.

"Glene, proč jsi sám snědl celý dort?" zeptá se mě Spencer vysokým hlasem.

Zamračím se a ukážu biceps. "Kámo, nevíš, že jsem v tréninku?"

Tomu se trochu usměje i Glen. "Hele, Glene, proč si pečeš pro sebe celý plech sušenek?" zeptám se Spencer znepokojeným hlasem.

Spencer vypne hruď, až se Paula uchechtne. "Trenér nás nechal uběhnout sto kiláků za dvacet minut! Protože jsem v tréninku!"

"Vždyť ani neumím péct!" vykřikne Glen a ukáže prstem. "To je blbost."

Se Spencer si nemůžeme pomoct a musíme se smát, až nás bolí břicha, zajdeme až k tomu, že si plácneme dlaněmi, abychom se navzájem pochválily.

"Glene, byl jsi velmi hladový teenager, to musím přiznat," řekne Paula, která se stále zubí po našem improvizovaném výstupu, a vstane, aby sklidila nádobí. "A s tím je asi večeře u konce."

"Paulo, pomůžu ti." Okamžitě vstanu a zvednu svůj a Glenův talíř.

"Och, to jsi moc hodná," usměje se na mě Paula a pokyne mi, abych ji následovala do kuchyně.

"Bylo to moc dobré, Paulo. Nemáš představu, jak moc mi chyběla domácí kuchyně," řeknu jí a seškrabávám zbytky jídla do koše.

"Och, bylo mi potěšením. Moc ráda tě zase vidím."

"Nápodobně."

Obrátí se na mě a ztiší hlas. "Spencer a Taylor spolu chodí rok a půl a ona mi ani jednou nenabídla, že mi pomůže s uklizením stolu."

"Připadá mi jako... ehm." Ponořím talíř do horké vody. "Připadá mi jako nevychovanec."

"To jsi řekla ještě hezky."

Spencer vejde do otočných dveří se svým a Taylořiným talířem. Dá je do dřezu a otočí se na mě. "Taylor už chce jít domů."

"A zmeškat mejdan?" zamračím se a založím si ruce. "Tak jí řekni, ať jede."

"To nemůžu, to by bylo nezdvořilé," řekne mi Spencer a vypadá omluvně.

"Och, jako její chování celý večer?" vstoupí do toho Paula. Souhlasně přikývnu.

"Tvoje máma má úplnou pravdu, Spencer."

Spencer se na matku zamračí, pak obrátí pozornost zpátky ke mně. "Jela jsi svým autem, takže..."

"Jeďte domů. Já to tu zvládnu."

Spencer na zlomek vteřiny vypadá smutně a pak přikývne. "Uvidíme se brzy?"

"Dřív než si myslíš, Obrázku." Něco v tom, jak stojím v té kuchyni se Spencer a její matkou, mě vrátí do starých dobrých časů a ta přezdívka mi bezděčně vyklouzne z úst.

Spenceřiny oči se na okamžik zamlží a pak mi věnuje stydlivý, srdcervoucí úsměv. "Fajn." Postoupí kupředu a vtiskne mi teplý polibek na tvář. "Dobrou noc, Ashley."

Stojím tam, dokud neodejde z místnosti, pak se obrátím na Paulu, které se na mě zvláštně dívá.

"Nikdy to nezmizí, viď?" poznamená ledabyle.

"Cože?"

Paula jen vědoucně potřese hlavou. "Měla jsem velké problémy s tím, že je moje dcera lesbička," přizná zdánlivě zčistajasna. "A... nebylo pro mě lehké se s tím smířit. Někdy dokonce předstírám, že je na kluky, jen abych nepřišla o rozum." Vím, že Paula má tuhle stránku a vždycky ji mít bude. Ale je to milující žena a nemohla bych jí vyčítat její víru, nikdy. "Ale byla bych radši, kdyby chodila s opicí v kalhotách než s tou dívkou."

Nedokážu v sobě potlačit smích a Glen se přijde podívat, co je tak směšné.

"Ticho, vy dva. Musím uklidit kuchyni a hned za úsvitu se hlásit do služby," řekne Paula a mírně po nás šlehne utěrkou. "Ashley, vždy jsi tu více než vítaná. Moc ráda jsem tě zase viděla." Než se za ní zavřou dveře, usměje se na mě.

Glen mě odtáhne pryč z kuchyně na zahradu, kde je dlouhá lavice, na kterou se posadím. Zmizí v postranních dveřích, které vedou do garáže, a vyjde s dvěma plechovkami piva.

"Napiješ se?" potřese mi plechovkou před obličejem a já si ji vezmu a otevřu ji.

"Pabst?" zeptám se při pohledu na etiketu.

"Je lacinej."

"A hnusnej." Ale přesto se napiju. Pivo je studené a po proběhlém večeru osvěžující.

"Lahoda." Napije se. S Glenem jsme vždycky vycházeli skvěle. Máme za sebou dlouho historii hraní videoher, zápasení a uštěpačných poznámek, které nikdy nebyly myšleny zle. Vždycky jsem ho vnímala jako staršího bráchu, ale občas mě napadne, že kdyby třeba existovaly paralelní vesmíry a v jednom z nich by hetero Ashley nebyla bláznivě zamilovaná do Spencer, skončila by s jejím starším bráchou Glenem.

Určitě to zní jednodušeji, ale v tomhle vesmíru to není možné. Takže místo toho spolu popíjíme pivo. "Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy uvidíme."

"Ani já ne."

"Tak co změnilo tvůj názor?"

"Nevím. Začala jsem vzpomínat." Pokrčím rameny. "Potkala Dennisona."

"Ach. Takže to on tě nasměroval správným směrem?"

"Asi jo. Vlastně mi dal špatnou adresu a potkala jsem, ehm... Arthura Carlina? Mluvila jsem s ním. Spencer bydlela se svým tátou?"

Glen viditelně polkne řádný doušek a trochu si odkrkne. "No, ten příběh má začátek, prostředek a konec, Ashley."

"Vážně?"

"Řekla ti Spencer o... no, mluvila o tom, co bylo po tom, když jsi odešla?"

"Nevím... trochu. Je toho víc?"

"Nejspíš mnohem víc, než ti řekla." Glen dopije pivo a vstane, aby si přinesl další. "Ještě jedno?"

"Ale pospěš si."

Brzy opět sedí na svém místě a u nohou máme celé šestikusové plato. "Nejdřív jsi s ní přestala mluvit. Nevěděl jsem, co se stalo, ale šlo o něco, k čemu došlo na plese. Pohádaly jste se nebo tak něco. Nevím. Pokaždý, když jsem se na to zeptal, mi řekla, že ti jenom dává prostor, protože udělala velkou chybu a ty jí momentálně nemáš moc v oblibě."

"Podcenění století," zamumlám.

"Takže jednoho dne jsi odešla a tvoje máma nám neřekla kam. Spencer... no, byla na dně. Hodně brečela... každej den. Zamykala se v tvým pokoji a brečela, a když se ji jednou odtamtud snažila máma dostat, asi se chytly nebo tak něco. Protože máma se vrátila a dost naštvaně řekla: 'Tvoje sestra je zřejmě lesbička.'"

"A kurva..."

"Jo. Řekla mámě, že se vrátíš, a až se vrátíš, budete spolu, a že by si na to měla zvyknout. Aiden byl venku ze hry. Hodně se s mámou hádaly a Spencer přestala jíst a přestala mluvit s lidma. Chvíli to bylo dost děsivý, bejt doma nebyla sranda. Takže jsem býval často pryč." Říká mi to laxním tónem, ale zasahuje mě to hodně tvrdě. Naslouchám mu a nyní vím, že jsem ovlivnila mnohem víc lidí, než jsem měla v úmyslu, když jsem se sebrala a odešla.

"Ale když jí došlo, že se nevrátíš, vrátilo se to zpátky k normálu, v podstatě. Přestala pořád brečet, ale pak brečela nahodile. Třeba se dívala na televizi a odešla brečet do koupelny. A taky byla často vzteklá. Myslel jsem, že jí přeskočilo." Glen se slabě zasměje a napije se piva. "Pořád o tobě mluvila, pak o tobě nemluvila vůbec. A nakonec jsme se o tobě už radši ani nezmiňovali. Byla to prostě... jiná Spencer."

Dopiju své pivo a odložím plechovku. Byla to Spencer bez Ashley, Spencer, kterou jsem nikdy neviděla.

"Rozhodla se jít na první vejšku, na kterou jí přijali, na nějakou uměleckou školu v Sacramentu nebo tak něco. A pak odešla. Nikdy nechtěla bydlet na koleji, ale říkala, že dál už v tom bytě žít nedokáže."

Podepřu si bradu dlaněmi a přijímám každé slovo jako kulku. Všechno to byla moje vina.

"Odešla odtamtud během letního semestru v druháku a máma se mohla zcvoknout. Takže co Spencer udělá? Vyhledá našeho tátu. Neviděli jsme ho, co nám bylo, kolik, čtyři? A rok přespává u něj na gauči a jenom zírá do stropu. Máma ji kategoricky odmítala navštívit, ale já se tam občas stavil."

"Ježíši, Glene..."

"Já vím. Dlouho na tom byla fakt bledě. Trochu jsme za to dávali vinu tobě, promiň, že to říkám. Ale pak si Spencer našla práci v obchoďáku." Tomu se trochu usměje. "Měl jsem z ní radost. Jednoho dne potkala drsňačku jménem Taylor, která už byla velký zvíře v hudební branži, a přivedla ji domů představit mámě. Nejdřív mohla máma vyletět z kůže, ale Spencer poprvý za dlouhou dobu vypadala šťastně. Tak to máma prostě... nechala bejt."

Z té myšlenky mi zabolí v žaludku. Celé ty roky se Spencer bála zavržení, že už ji matka nebude milovat, že ji bude považovat za odpornou a hříšnou... a Paula to nechala být. Zní to tak prostě, až mi z toho málem pukne srdce.

"Nechala to být..." Zašmátrám po dalším pivu, v očích mi po tom vyprávění pálí slzy.

"Takže tak to bylo. Nebyla to nejlepší kapitola našich životů, to je sakra jistý." Glen mi otevře pivo.

Co nejrychleji ho do sebe hodím a snažím se nemyslet na Spencer, o které mi Glen vyprávěl. Zlomenou Spencer, Spencer, která věřila, že se k ní vrátím, Spencer, která věřila, že bych ji neopustila.

Spencer, které došlo, že se nevrátím. Spencer, která kvůli mně bez přestání plakala a která nakonec plakat přestala. Bylo zatraceně těžké si ji takhle představit a vědět, že je to moje vina.

Brzy je plechovka prázdná a Glen znovu promluví. "Dneska u večeře... byla šťastnější, než jsem ji viděl za roky. Vtipkovala a smála se. To nikdy nedělá. Je to tebou." Glen do mě strčí.

"Nemůžu uvěřit, že jsem ji opustila," téměř šeptám, v krku knedlík.

"No, teď jsi zpátky, ne?" Nabídne mi další pivo, ale já zavrtím hlavou a plechovku odstrčím. "Přestaň se tím užírat a dej si další pivo."

Pevně Glena obejmu. "Hej. Je to jenom Pabst. Nemusíš se vzrušovat."

"O tom by mi nikdy neřekla," řeknu mu a vstanu. "Musím ji vidět."

"Teď hned?"

Utřu si mokré oči a popotáhnu. "Jo, myslím, že jo."

"Ženský. Myslel jsem, že zapaříme."

"Musím-"

"Jo, já vím. Jdi sbalit mou sestru."

"Žádný balení nebude," řeknu mu, zapnu si bundu a zamířím k brance.

"Sbalit, vylít si srdce, to je fuk." Mávne na mě rukou. "Nemáš zač!"

20

Spencer otevřela dveře v pyžamu, vykoukla škvírou ven a vypadala trochu rozrušeně, když spatřila mou přepadlou tvář.

"Co se stalo?" Vypadala znepokojeně a vyšla na verandu, když se předtím ještě rychle ohlédla za sebe do potemnělého domu.

"Je trochu pozdě. Nevadí?" zaskřehotám.

"Samozřejmě, že nevadí." Opře se o dveře, zvedne hlavu a snaží se mě přečíst.

Pevně se obejmu rukama. "Musela jsem tě vidět."

Spencer sklopí zrak, pak se pohne kupředu, chytne mě za paži a přejede po ní až k mé dlani, kde se pustí. "Pojď si sednout."

Udělám to, přitáhnu si kolena k hrudi a pohlédnu na květiny, které Spencer sázela, všechny v jedné rovné řadě. Dva dny zpátky se teď zdají jako věčnost. Netušila jsem, co přinesou. "Miluješ ji, Spencey?"

Spencer se zhluboka nadechne a přemýšlí o tom. Vím, co chci, aby řekla, ale netuším, co řekne. "Ano." Pomalu přikývne. "Svým způsobem, jo."

"Svým způsobem?" nemůžu si pomoct a musím zopakovat.

"Různé lidi člověk miluje různým způsobem," řekne Spencer opatrně, ale pak si pouze povzdechne. "Víš, co tím myslím?"

"Nejsem si jistá," prohlásím a cítím, jak ve mně stoupá odvaha. Vypadá tak zranitelně, díky Měsíci její pokožka bledě září, a já až teď začínám cítit ve svém srdci velkou prázdnou díru po Spencer, která začíná bolet. "Jak jsi milovala mě?"

Vypadá zasažená tou otázkou, ale pak se jí na tváři objeví jemný, upřímný úsměv. "Všemi způsoby, ty hloupá."

Polknu, srdce mi buší a nedokážu vymyslet, co říct. Odvrátím zrak. Zapomínám na všechno, co jsem jí přišla říct, pouze si v hlavě opakuju její slova. Mám pocit, že jsem si asi ukousla moc velké sousto.

"Dneska při večeři jsem se moc bavila. Smála jsem se, hodně, a vtipkovala. Taylor mě takovou nikdy neviděla," řekne mi Spencer.

"Myslíš šťastnou?"

"Nikdy mě neviděla s tebou. Nezná nás... Ale nemyslí si, že bychom se měly vídat," řekne Spencer nevrle a utrhne z dřevěného schodu, na kterém sedí, třísku.

Otevřu pusu a přinutím se ji zavřít. "To může?"

"Řekla jsem jí, co se mezi námi stalo. Když jsme byly mladší." Její slova visí ve vzduchu. "No, trochu upravenou verzi."

"A?"

"Cítí se ohrožená," přizná Spencer a mírně obrátí oči v sloup, ale vidím na ní, že jí to trápí. To, co si její přítelkyně myslí.

"To by měla," zkusím zvednout náladu. "Řekla jsi jí, že mám žlutý pásek?"

"Mluvím vážně. Je divná a teritoriální," řekne mi Spencer a šťouchne do mě.

"Proč? Přece jsem sem nepřijala, abych... jí tě ukradla, ani nic podobného," řeknu slabě a Spencer mi na okamžik opětuje pohled, než odvrátí zrak. "Jsem zpátky v tvém životě dva dny."

"Máme za sebou bohatou minulost," řekne Spencer tiše. "Známe se většinu z dvaceti let."

"Ona ti nevěří?"

"To jsem neřekla."

"Takže se nemůžeme vídat?"

"Samozřejmě, že můžeme. Jsem s tebou moc ráda - skoro jsem zapomněla, jak moc jsi mi chyběla." Pokusí se o úsměv. "V srdci mi po tobě zbyla velká prázdná díra, která potřebovala zaplnit."

"No, považuj ji za zaplněnou. Ale měla bys říct své divné přítelkyni, aby držela žárlivost na uzdě."

"To jen... není to úplně směsné, že ne? Že si myslí, že možná..."

"Mezi námi pořád něco je?" Tohle není rozhovor, kvůli kterému jsem sem přijela, je na kilometry vzdálený od něžností, které jsem jí chtěla říct. Chtěla jsem ji ujistit, že se nic nezměnilo a nikdy se nezmění, dokud nebude úplně má, a chtěla jsem znovu okusit ty rty, které jsem necítila víc než patnáct let.

"Jo," odvětí a téměř se bojí pohlédnout mým směrem. "Vím, že to mezi námi neskončilo v dobrém, a když ses vrátila..."

Bojím se toho, co řekne dál. Bojím se, že mi řekne, že jsem měla pravdu, je to pro ni příliš těžké. Taylor je pro ni ta pravá a pro mě není v jejím životě místo. Že moje bláhová naděje byla jen to, bláhová naděje.

Předejdu ji, jakkoli mě to zabíjí. A po tom budu možná pořád moct mít jednu její malou část, jak se začínám myslet, že nám to bylo souzeno. Bylo nám souzeno takhle strašně dopadnout.

"Poslouchej, jestli ti to ulehčí se se mnou vídat..." Slova volím opatrně a ignoruju svíravý pocit v hrudi. V krku se mi pomalu formuje knedlík. Viděla jsem zneklidněný výraz ve Spenceřině tváři a věděla jsem, že jí můžu ulehčit její vinu, protože Spencer je hodná holka. Pro jednou jsem si byla jistá, že říkám správnou věc. "To, co se mezi námi stalo... to je dávná minulost, ne? Jsou to čtyři roky. Dlouhé roky, Spencer."

Spenceřina tvář ztuhne a já si to sebeobětování rozmýšlím. Protože co pak bude se mnou? Spencer nepromluví.

"Lidé dospívají a věci... se mění," řeknu a ani se nesnažím skrýt lítost ve svém hlase. Vím jistě, že poznala, že lžu, ale její oči vypadaly vzdáleně. Tváří jí proběhlo... zklamání?

"Tomu rozumím." V očích nemá slzy, ale hlas jí zní, jako by vzlykala. Je to zvláštní efekt. Myslím, že jsem jí právě zlomila srdce, znovu, a svěsím hlavu. Nesnáším Taylor.

Závan nočního vzduchu mi zmrazí pokožku, na paži mi naskáče husí kůže. Mám pocit, že naše příslovečná loď odplula. Možná jsme čekaly příliš dlouho. Prošvihly jsme naši šanci a teď už se to nestane. Z toho mi neuvěřitelně ztěžkne srdce. Možná, že takhle se Spencer cítila, když jsem odjela v limuzíně uprostřed noci.

Nemohla jsem čekat, že všechno bude stejné, že? Možná tomuhle se říká nesobeckost.

"Spencer?"

Nic neřekne, pouze stočí oči mým směrem.

"Jsi šťastná?"

Nad tou otázkou si povzdechne. "Ashley..."

"Jsi?"

Vypadá, že to dlouze zvažuje, zrak upřený před sebe. "Myslím, že jo. Jo." Konečně na mě pohlédne, oči čisté. "Jsem."

Dlouho na ni hledím a je to těžké, protože mám pocit, že se rozbrečím, nebo začnu křičet, nebo obojí. Nechávám ji všechno spatřit. "Tak jsem i já šťastná." Hlas mi přeskočí a vstanu.

Bez dalšího slova se vydám k autu. Spencer rychle vstane. "Kdy tě zase uvidím?"

"Kdy budeš chtít."

Dojedu na konec její ulice a ohlédnu se, abych se ujistila, že je zpátky uvnitř. Světlo na její verandě je zhasnuté a já si opřu čelo o volant, zatímco se snažím v hlavě najít smysl toho, co se děje. Ale nenacházím ho. Smysl dávají jenom roky a roky bolesti, ke kterým pouze přibyla další bolest, a pokud to tak je, proč jsem pořád tady?

Vytáhnu svůj mobil a uvědomím si, že se mi třese ruku. "Sakra." Než si to rozmyslím, co nejrychleji namačkám číslo.

Tři zazvonění. Pohlédnu na sebe do zrcátka. Nevím, jestli jsem teď slabá nebo silná, ale asi na tom nezáleží.

"Překvapuje mě, že voláš tak brzy."

"Mami? Chci tu práci."

21

"Teď ne."

Hailey si vleze na mou postel a šťouchne mě mezi lopatky. Jsem k ní zády. "Co se sakra stalo? Ty brečíš?"

"Nebrečím!"

"Co jsi dělala celej den?" naléhá a tahá mě za tričko.

Otočím se a pohlédnu na ni. "Seznámila jsem se s její blbou, příšernou holkou, která si ji nezaslouží."

"Proč má Spencer blbou, příšernou holku?"

"Nevím! Ale je úplně děsná. Mluví pořád jenom o sobě, kolik peněz vydělává a pak si ze mě dělá srandu, že jsem bohatá."

Hailey vykulí oči. "Vymlátila jsi to z ní?"

"Ne. Šla jsem do domu Spenceřiny mámy na večeři."

"A... stálo to za prd?" hádá.

"Bylo to skvělý," řeknu a napůl se zasměju, ale cítím se mizerně. "Pak Glen, to je její brácha... řekl mi, že byla... na dně, když jsem odešla na vejšku. Jako totálně v háji a pak odešla ze školy a rok žila u svýho táty na gauči."

"Páni," hlesne Hailey, která sedí s nohama pod sebou. "Vsadím se, že ses cítila jak mrcha."

"Nepomáháš."

"Takže to tě žere? Zničila jsi tý chudince holce ducha a nedokážeš si to odpustit?"

Při poslední části ztuhnu. "Jela jsem k ní domů. Prostě jsem ji chtěla vidět, víš? Nedokážu to vysvětlit... začala mluvit o tom, že Taylor vadí, jak jsme si blízké."

"A?"

"Znělo to, jako že dá zpátečku, Hails. Že mi řekne, že mě nemůže mít u sebe, zblázněnou do ní a celkově ubohou." Má slova jsou nasáklá lítostí.

"Co jsi udělala?" Hailey zní, jako že tuší, co přijde, a nakloní se kupředu.

"Řekla jsem jí, že to, co se mezi náma stalo, je už dávno za mnou."

Hailey mi vlepí pohlavek. "Co je to s tebou?"

"Za co, sakra?"

"Tohle je jak můj novej oblíbenej seriál, přísahám. Nejdřív mě celou napneš a pak jdeš a řekneš jí, že už ji nemiluješ? Jak je možný, že nepoznala, že lžeš, jako když tiskne? Podívej se na sebe!"

"Co má se mnou bejt?"

"Vypadáš úplně na dně. Podívala ses na sebe do zrcadla?"

Upřu na ni zrak. "Tohle od tebe nepotřebuju."

"Očividně potřebuješ. Jenom se utápíš v sebelítosti. Co nejhoršího se může stát? Zmizíte si ze životů na další čtyři roky?"

"Bože, vypadni z mýho pokoje. Přestaň na mě křičet."

"V poslední době jsi děsně náladová. Nikdy se nechceš bavit a konečně jsem si myslela, že se z toho dostaneš, ale tys to ještě zhoršila." Zavrtí nade mnou hlavou a já se cítím uboze.

"Udělala jsem, co bylo třeba." Zatnu zuby. "Teď můžeme jít obě dál."

"Neříkala jsi tohle, když jsi tenkrát utekla, protože tě rozbrečela?"

"Sklapni."

"Trhni si, Ash. Jenom chci zpátky svou zábavnou spolubydlící, jasný?"

"No, možná si seženeš novou, zábavnou spolubydlící, až odjedu."

"Cože?" dožaduje se Hailey. Odmlka. "Kurva. Vzala jsi tu práci."

Zabořím hlavu do polštáře. "Odjíždím na konci měsíce."

Cítím, jak Hailey vstane z postele, a myslím si, že odešla, dokud neuslyším její hlas. "Prostě jenom zase utíkáš."

Zní za mě smutně a pak odejde z pokoje. Rozbrečím do polštáře a snažím se, aby se mé vzlyky nerozléhaly po pokoji.

"Chceš tancovat?"

"Já netancuju," řeknu a vzhlédnu od svých omalovánek ke Spenceřiným velkým modrým očím, které se na mě upírají zpod basaballové čepice.

"Neumíš nebo nechceš?" zeptá se hihňavě a chytne mě za ruku. Je troufalá na desetiletou holku a já ji následuju doprostřed jejího pokoje.

"Obojí, myslím." Strčím si ruce do kapes, zatímco sleduju, jak z cesty odkopává oblečení a plyšová zvířátka, aby udělala místo pro taneční parket.

"No, to je blbost. Každej umí tancovat." Houpe se z nohy na nohy a třese hlavou jako šílená.

"Spencey, vypadáš hloupě," řeknu, ale ráda ji sleduju při tancování. Vypadá, že si to užívá, a její úsměv je nakažlivý. "Myslím, že jenom dospělí umí dobře tancovat."

"Proč?"

"Nevím. Myslím, že je to něco, co se musíš naučit. Jako čtení, nebo jízdu na kole, nebo psát krasopisem." Řekla bych, že je to přesně tak.

"Řekla bych, že tak to vůbec není." Spencer se zatočí a vlasy za ní vlají.

"Dostaneš závrať."

"Zatancuj si se mnou!"

"Nevím jak," řeknu, pořád ostýchavá. Ještě nikdy jsem netancovala.

"Prostě dělej, že hoříš, nebo že po tobě lidi střílí kulky."

Připojím se k jejímu točení a má pravdu, člověk se do toho dostane hodně snadno. "Jejda." Začne se mi motat hlava, ale Spencer nevykazuje známky, že by chtěla zpomalit. "Hej!" Natáhnu se a chytnu ji za ruce. "Upadneš a rozbiješ si hlavu."

Otočí mě pod svou rukou, pohyb, který na mě udělá velký dojem.

"Řekla bych, že dospělí by nemohli tancovat tak dobře jako my, ani kdyby se přetrhli." Poskakuje nahoru a dolů a já napodobuju její pohyby, vydáváme hlasité dunivé zvuky. "Ani takovou švandu si při tom neužijou." Oči jí září.

"Budeš pořád tancovat, až budeš starší?"

Přikývne. "Jo. A ty budeš tancovat se mnou, protože s nikým jiným tancovat nemůžeš."

"Proč?"

"To já tě to naučila!"

"Myslíš, že se zlepšíme?"

"Nemyslím, že je to třeba!" vykřikne Spencer a pak obě třeseme hlavami, dokud se nám úplně nezamotají.

V posledních pár dnech jsem se Spencer strávily hodně času spolu. Nemůžu si pomoct, musím se k ní vracet, jako bychom byly spoutány neviditelným provazem.

Je strašidelné, jak dokážeme v hlavách potlačit všechno to špatné a bolestivé, a bavit se, jako by v našem vztahu nebyla čtyřletá mezera, jako bych se neukázala u jejího domu uprostřed noci a nevyškubla koberec z pod našich už tak vratkých nohou.

Ale předpokládám, že tak to mezi námi vždycky bylo. Nastavit druhou tvář a užívat si navzdory všemu života.

Jsou tu jemné rozdíly, samozřejmě. Je to téměř, jako bychom bojovaly prohraný vnitřní boj, když přijde na vzájemný dotyk, jakéhokoli druhu. Snažily jsme se přestat s jemnými flirtovacími výměnami, které jsou pro nás přirozené, stěží jsme si jich všimly, dokud jsme obě nezčervenaly.

Protože je tam vždycky Taylor, a i když není, obě její přítomnost cítíme.

Ale dneska večer je pryč na celý víkend a já se objevím u Spencer s plnou náručí filmů.

Téměř okamžitě otevře dveře. "Říkala jsem ti, že máš prostě jít dál! Klepat není třeba."

"Vždycky se cítím nesvá, když sem mám vpadnout. Co kdybys byla nahá?"

"A co kdybych byla?" škádlí mě a já ignoruju tón jejího hlasu. Vyzývavý tón.

"Jsem ještě moc mladá, abych oslepla."

Tím si vysloužím polštář hozený mým směrem, uhnu mu a podám jí tašku.

"Hmm. Popcorn, ten já ráda. Kompletní první série... Futuramy?" Udělá obličej. "Děláš si srandu?"

"Ehm, ne. Tobě se Futurama nelíbí?"

"Family Guy je mnohem lepší."

"Blbost! Family Guy je druholigovej a nevtipnej." Posadím se na gauč a skopnu si boty. "Nemůžu uvěřit, že tě taky dostali."

"Futurama by se mohla klidně jmenovat Simpsonovi ve vesmíru," nedá se Spencer a položí DVD na stůl. "Mám lepší nápad."

"Nevěřím ti, ale dobře." Dám si ruce za hlavu a Spencer dojde k domácímu kinu. Probírá se sbírkou DVD, dokud se ke mně nevrátí s ďábelským úšklebkem.

"Mám dokonalý film."

"Na Simona Birche se dívat nebudu, Spencey."

Ukáže mi film, abych si přečetla název. "První Halloween?" Okamžitě zavrtím hlavou. "To ani náhodou. Ne. Promiň, nechci, abys probrečela celý večer."

Vlastně by mi nevadilo, kdyby probrečela celý večer. Protože jsem si dost jistá, že to by znamenalo, že bych ji utěšovala, a takové utěšování vždycky znamenalo tulení.

Mám pocit, že je mi znovu čtrnáct, když Spencer nasadí svůj nejprosebnější výraz. "Taylor mě nikdy na strašidelný filmy dívat nenechá! No tak!"

"Spencer." Zasměju se. "To není vůbec dobrý nápad."

"Neviděla jsem ho asi tak čtyři roky..." řekne a zvedne krabičku jako prosící dítě.

"Čtyři roky?" Rozumím skrytému významu za jejími slovy. Cítím, jak se mé rozhodnutí drolí, protože mám tušení, že Spencer neviděla ani jeden záběr z žádného hororového filmu, co jsem byla pryč.

"Jsou moc děsivý," řekne holčičím hlasem.

Rozlije se ve mně hřejivá vlna a vzdávám to. "Fajn. Pokud víš jistě, že se chceš vydat v šanc Michaelovi." Spencer radostně zatleská.

Zatímco chystám film, dělá popcorn, a během chvilky ucítím, jak se něco pálí.

"Spencer!"

Přijde z chodby v širokém tričku, převlékla se na spaní.

"Spálila jsi popcorn."

"Vážně?"

"Cítíš to?"

Nevinně zavrtí hlavou.

"Ty to necítíš?"

"Ne."

"Ty hloupá blondýno." Vstanu a zamířím do kuchyně, kde použiju kuchyňské kleště, abych vyndala z mikrovlnky zčernalý popcorn. "Jak jsem mohla zapomenout, že spálíš všechno, co se ti dostane pod ruku?"

Pouze se na mě ušklíbne, zatímco házím popcorn do koše. "Měla jsi pravdu, čtyři roky jsou dlouhá doba."

"Á, sklapni." Následuju ji do obýváku.

"Hej, ztlum světla." Schoulí se na gauč a udělá si pohodlí v rohu.

"Jo." Ztlumím světla a pustím film, pak si sundám kabátek a posadím se na nohy na opačnou stranu gauče.

Spencer na mě zírá a já se snažím udržet oči upřené na obrazovku, kde právě začal film.

"Co to děláš?" zeptá se mě nakonec.

"Ehm, koukáme na film."

Zvláštně na mě pohlédne, pak ukáže na velkou plochu gauče, kterou jsem mezi námi schválně nechala. "Mám snad lepru?"

Ošiju se, zatímco obrazovka ztemní pro první scénu. "Ehm, ne. Máš přítelkyni."

"A?"

"A co?"

"Ty víš co. Pojď sem." Přidrží pro mě zvednutou deku a pokyne mi, abych si pospíšila a vlezla si k ní pod ní.

"Je to... ehm, vážně si myslíš, že-"

"Přece mě už nemiluješ, ne?" pozvedne obočí a mě okamžitě dojde, co dělá. Zkouší mě. Nevěří mi a měla jsem vědět, že mě Spencer bez problémů prokoukne. Náhle se cítím nahá.

"Jasně," řeknu nepřesvědčivým hlasem.

"Jasně." Obrátí oči v sloup, ale pořád drží deku zvednutou. "Prosím?"

"Spencer..."

Hraje děsivá hudba, zatímco malé dítě, později představené jako Michael Myer, zvedne řeznický nůž a vydá se nahoru po schodech.

"Ashee!" Spencer pohlédne na obrazovku, je napjatá a nervózní z očekávání děsivé scény. "Chystá se zabít svou sestru."

"Ale dej pokoj," řeknu jí, téměř si užívám, jak se kroutí. Hudba zesílí a na posteli leží dívka a... Spencer skočí přes gauč a přitiskne se k mé ruce, zatímco zapiští u vraždící scény, kterou už viděla nesčíslněkrát.

Nemůžu si pomoct, poddám se instinktu a dám jí ruku kolem ramen. "Víš jistě, že to nechceš vypnout?"

Přitáhne si deku. "Můžu tu zůstat s tebou?"

"Spencer, jsi dvaadvacetiletá žena."

Opře si mi hlavu o hruď a zvedne ke mně zrak. Ví, že mě má. Ví to jistě. "Víš, jak se umím vyděsit. Ty jsi jediná, díky komu to není tak děsivé." Vždycky jsem byla.

Slabě si povzdechnu a Spencer nás přikryje dekou. Všude, kde se naše těla dotýkají, cítím na kůži žár, a užívám si to, že ji mám opět v náručí. Pořád k sobě dokonale pasujeme.

Ale na konci víkendu se vrátí domů její přítelkyně. Nevím, jak ji opustím.

22

"Ty nepojedeš na letiště?" zeptám se a položím klíče na Spenceřin kuchyňský pult.

Spencer dopije sklenici mléka. "Ne."

"Taylor se dneska vrací, ne?" Prožily jsme spolu příjemný víkend, i když jsem pořád přesvědčená, že Halloween byl špatný nápad. I jako dospělou ji strašidelné filmy pořád děsí. Přijde mi to hrozně roztomilé, a kdyby mě ta její blízkost nenutila chtít dělat věci, které by její přítelkyni hodně, ale hodně naštvaly, tak bych si nejspíš dala nový horor každý večer.

"Obvykle ji tam nevítám." Spencer položí sklenici do dřezu a pokrčí rameny. "Není to velká událost."

"Och."

"Jo." Spencer nebyla moc hovorná, co jsem přijela.

"Chceš, abych odjela?"

"Co? Ne." Zamíří do obýváku a posadí se na jedno z těch podivně vypadajících, postmoderních křesel.

"Stalo se něco?" zeptám se, zatímco ji tam následuju.

"Proč se ptáš?"

"Zdáš se mi... zapomeň na to." Potřesu hlavou a nechávám to být.

Spencer mi věnuje smutný úsměv. "Nejsem zvyklá být s někým, kdo mě tak dobře zná."

Opřu se o zeď a věnuju jí svůj nejpodpůrnější pohled. "Chceš o tom mluvit?"

Spencer si dlouze povzdechne a opře se v křesle. "Včera večer jsem Taylor volala. Já, ehm, slyšela jsem v pozadí další dívčí hlas."

"Možná to byla jenom kamarádka." Netuším, proč se to snažím za Taylor zdůvodnit, ale nelíbí se mi vidět Spencer byť jen trochu smutnou.

"To bych neřekla."

Sakra. "Takže ty si myslíš, že..."

"Och. Ne, já to vím," řekne Spencer přesvědčeně. Zvláštní laxnost v hlase zrazuje výraz v jejím obličeji. "Už to udělala dřív."

"Podvedla tě?"

Spencer mi pouze věnuje skoro nepostřehnutelné přikývnutí. "Šestkrát."

"Šestkrát?" opakuju a všímám si, jak se vzduch kolem nás zastavil.

"A vím určitě, že to udělá zase. Člověk by myslel, že už na to budu zvyklá, co?" zeptá se Spencer a v jejích rysech je vidět bolest. Vím, že není do Taylor zamilovaná, ale stejně ji to musí bolet.

"Ne. Ne, Spencer, na to bys nikdy neměla být zvyklá." Použiju svůj nejjemnější hlas. "Neměla bys... proč s ní vůbec jsi?"

"Dělá to jenom proto, že-"

"Nezáleží jí na tobě, Spencer, ne, pokud ti tohle dělá."

"To je jedno." Spencer odvrátí zrak. "Myslím, že si to zasloužím."

"Cože?" Z jejího tónu mě zabolí u srdce. Přistoupím k ní, přidřepnu si vedle jejího křesla a upřeně se jí zahledím do očí. "Podívej se na mě, Spencey. No tak. To si nezasloužíš, za žádných okolností. Jsi moc hodný člověk na to, abys od ní musela tohle svinstvo snášet, rozumíš?"

"Kdy..." Spencer se zhluboka nadechne a pohlédne na mě. "Kdy jsem byla dobrý člověk? Když jsem tě deset let vodila za nos? Odehnala tě? Když jsem odešla ze školy, jen abych naštvala mámu? Ten seznam... je to dlouhý seznam, Ashley. Proč by mě podváděla, kdybych byla tak skvělá?"

Mluví vášnivým hlasem, jako by opravdu věřila tomu, co říká. Vím, že se přede mnou teprve začínají odhalovat nějaké z problémů, které v sobě Spencer nějakou dobu skrývala. Zůstávat v tom příšerném vztahu, protože má pocit, že si to zaslouží za těch pár chyb, co udělala? Bolestivě se mi sevře žaludek. "Spencer, to je směšné. Jsi nejlepší člověk, kterého znám, a Taylor je sobecký idiot."

"Ty si to musíš myslet," řekne a odvrátí zrak. "Jsi moje nejlepší kamarádka."

"Spencer..." Položím obě ruce na její kolena. "Myslíš si, že jsem dobrý člověk?"

"Samozřejmě," odpoví okamžitě.

"Měla bych tě tak moc ráda, kdybys byla tak hrozná? Měla, hm?"

"Ale ty jsi mě měla vždycky ráda. Vždycky jsem byla zkažená."

Chytnu ji za bradu a přinutím ji pohlédnout mi do očí. Zjemním svůj pohled. "Všichni děláme chyby, ale každý si zaslouží být šťastný. Nejsi zkažená, jsi jenom člověk. Člověk, kterého mám strašně moc ráda." Pokusím se na ni usmát. "Nelíbí se mi dívat se, jak musíš tímhle procházet."

Nevím, jestli to dokážu vydržet další vteřinu, to, jak se na mě dívá. Začínám si rozmýšlet tu práci na Floridě, pokud to znamená, že tu nebudu moct být, abych každý den nakopávala Taylor zadek.

"Jsem na to zvyklá." Spencer si utře slzu, která se jí chystala sjet po tváři, pak se zhluboka nadechne a vstane.

Bolí mě myšlenka, že je zvyklá na takovou bolest. Nebo hůř, že si o ni říká.

Posadím se na podlahu a vzhlédnu ke Spencer, která se převrací ve své posteli. Paula mi řekla, že má chřipku a že bych v jejím pokoji asi neměla být. Ale mně to nevadí.

"Je mi líto, že jsi nemocná, Spencey."

"Mně taky," řekne, nos má úplně ucpaný a díky tomu zní její hlas trochu směšně.

"Můžu něco udělat?"

"Pochybuju..." Položí si ruku na hlavu a já vstanu a přitisknu jí prsty na spánek.

"Celá hoříš."

"Je mi zima," řekne Spencer a zavrtí se pod peřinou. Vypadá bledě a já vím, že je to jenom chřipka, ale dělám si starosti. Vždycky si o Spencer dělám starosti.

"Budeš zvracet?"

"Možná."

"Chceš kýbl?"

Se zavřenýma očima přikývne. Dojdu do rohu pokoje, donesu jí koš na odpadky a postavím ho vedle postele, pak odběhnu do koupelny a navlhčím žínku, kterou jí přiložím na čelo. Paula je v práci a já se cítím za Spencer zodpovědná.

"Je to lepší?"

Spencer přikývne a zamumlá, že ano.

"Za hodinu ti přinesu léky, tehdy tvoje máma říkala, že je můžeš dostat." Uhladím jí vlasy. "Zítra zajdu do všech tvých hodin a přinesu ti úkoly."

"A uděláš je," zamumlá.

"Co?"

Nemocně zasténá.

"Jo, jo. A udělám je."

Usměje se, i přes otupělost z horečky. "Co bych si bez tebe počala?"

"Byla bys ta nejnemocnější holka na střední a neměla bys nikoho, kdo by ti přinesl úkoly a udělal je za tebe," sdělím jí a dám jí propocené vlasy z tváře.

"Mmm. Jsem unavená."

"Mám zhasnout, aby ses mohla prospat?"

"Nemůžu spát..." Mluví pomalu, jako by byla na pokraji deliria.

"Proč?"

"Drž mě," řekne Spencer slabým hlasem, oči má z horečky pevně zavřené.

Váhám pouze okamžik, než odpovím. "Dobře." Vlezu si do postele vedle ní a dám jí ruce kolem pasu, volně, aby se nepřehřála. "Ale až onemocním, postaráš se o mě."

"Mám tě ráda, Ashee," zamumlá s drobným zachvěním, které přisuzuju horečce. Musí to být tou nemocí, protože tohle moc často nahlas neříká. "A ty mě?"

"Jo, Spencey. Mám tě ráda. Vždyť to víš."

"Vím." Poslepu vyhledá pod peřinou mé ruce. "Jen... tu zůstaň."

"Zůstanu."

"Já vím..."

Nakonec usne a já se vymaním z jejího objetí, teprve když uslyším v zámku klíče její matky.

Jednou ji políbím na čelo a o pár dnů později, když onemocním a jí je líp, si vyměníme role a ona se stará o mě.

Vždycky se o sebe staráme.

"Jak se má naše vyvolená?" pronese Hailey, v ústech jí visí cigareta.

Zamumlám něco v odpověď a hodím kabelku na stůl.

"Hej, pojď mi to uvázat." Hailey se otočí a potřese tkanicemi zástěry. "Dneska mám večerní šichtu. Hodně dýška."

"To je fajn." Rychle ji zavážu zástěru a otočím ji. "Taylor podvádí Spencer," vyhrknu.

"Svátá prostoto. Zápletka houstne."

"Není to zápletka, Hailey. Je to její život."

"Hele, já vím." Hailey vypadá trochu rozmrzele a vyndá si cigaretu z úst. Je neomalená, ale není bezcitná. "To ti řekla Spencer?"

"Jo. Zřejmě si odjíždí z města a podvádí Spencer, jakože pořád," řeknu a vadí mi ta slova vůbec vyslovovat.

"Proč se s ní Spencer-"

"Nerozejde? Na to jsem se jí zeptala. Protože, a to se podrž, Spencer si myslí, že si to zaslouží." Nechám ta slova vyjít ze svých úst a Hailey se nad nimi zamračí. "Spencer. Holka, která mě naučila tancovat, když mi bylo deset. Holka, která mě držela za ruku, když mě očkovali, první holka, do které jsem kdy byla zamilovaná. Myslí si, že si tu krávu zaslouží."

"Ta holka má vážnej problém se sebevědomím. Zkusila jsi ji přivést k rozumu?"

"Zkusila, ale... je to těžký, víš? Zvlášť když odjíždím. Nevím, co mám dělat." Třu si spánky, cítím se unavená. "Nemůžu se s ní přestat vídat. Je to... je to skvělý, víš? Je to skoro jako za starých časů, ale nakonec jí to budu muset říct."

"A ji to raní, že?"

"Já... já ji chtěla ochránit." Skousnu si ret, nechce se mi na to ani myslet. Cítím se extrémně zbaběle a snažím si vzpomenout na své důvody. Zdál se to být dobrý nápad, ale teď si nejsem jistá, jestli to dokážu. "Bože. Nevím, co dělat. Je to tak složitý. Nenávidím to."

Hailey se žalostně zasměje. "Není to složitý, Ashley. Vůbec ne."

23

Spencer prudce otevře dveře a přivítá mě zamáváním a úsměvem, zajde dokonce tak daleko, že mě chytne a zatáhne mě dovnitř.

"Ahoj, cizinko." Zavře za mnou dveře a vede mě do kuchyně. "Dlouho jsem tě neviděla."

"Jo, už je to pár dní." Usadím se na židli u kuchyňského stolu a sleduju, jak pokračuje ve vaření zeleniny. "Napadlo mě, že se stavím."

"Jé. Musíš odejít brzy?" Spencer si hodí do pusy kolečko mrkve. "Vařím večeři."

"A dovol mi říct, že jsem šokována tímto překvapivým vývojem událostí."

"Á, sklapni," řekne Spencer a kývne na mě, abych se postavila vedle ní k lince, kde zápasí s celerem. Přiloudám se tam, Spencer nabere lžíci polévky a přidrží mi ji před ústy. "Opatrně, je horká."

Usrknu si. "Mmm."

"Dobrá, viď?"

"Moc." Otřu si ústa, jsem ohromená. "Kdy jsi začala vařit poživatelná jídla?"

"Použila jsem spoustu koření a zbytků," řekne Spencer vesele. "Mám v zásobě i jiné speciality kromě z devadesáti procent nepoživatelného, spáleného popcornu, slečno Ashley Daviesová."

"Nepovídej?"

Spencer přikývne a olízne si z prstu zbytek bujónu.

"Jednou mi je budeš muset předvést," ušklíbnu se na ni. "Do té doby zůstávám neoblomně v táboře nevěřících."

Spencer mi věnuje svůj nejlepší propichující pohled a pak se vrátí zpátky ke krájení. "Co máš dneska v plánu?"

"Nevím." Opřu se o dřez vedle krájející Spencer. "Možná si někam vyrazím s Hailey. Poslední dobou do mě pořád hučí. Prý jsem náladová nebo jiné ze tří přídavných jmen, která zná."

"A byla jsi?"

"Náladová?"

"Jo."

"Nevím. Byla? Byly to zvláštní dny, víš?"

Spencer mi na okamžik opětuje pohled, pak přikývne. "Jo. Já vím."

"Takže tak," pokračuju. "Možná si dám pár panáků nebo tak něco. Zkusím si užít večer."

"Sbalit nějaký holky," řekne Spencer přes rameno a až příliš usilovně si snaží znít laxně.

"Spencer," zasténám a mírně se usměju. Zněla téměř žárlivě. "Víš, že dodržuju pravidlo jedné holky na večer."

"To jsem vlastně nevěděla," řekne Spencer uhlazeně a hodí zeleninu do bublající kuřecí polévky.

"Voní to dobře," poznamenám. "A... víš, že taková nejsem."

"Jaká? O čem to mluvíš?" Spencer začne čistit nůž.

Zasměju se. "Jsi tak průhledná. Víš, že mluvíš se mnou, že jo?"

Spencer na mě pohlédne.

"Nespím s náhodnýma holkama, Spencer. Ne-" Nakrátko se zarazím a podivím se, proč se proboha před Spencer ospravedlňuju. Uplynulé čtyři roky jsme si dělaly, co se nám sakra zamanulo, a ona je každou noc s Taylor. Nejsme v pozici, abychom byly tak citlivé.

"Měla jsi někdy..." Spencer si skousne ret a pohlédne směrem k Taylořině pracovně, kde Taylor ponořené do práce řve hudba. "Co si myslím?"

"Ne, Spencer. Nikdy jsem neměla... přítelkyni." Strčím si ruce do kapes a povzdechnu si. "Byly nějaké holky. Ale nikdy jsem nenašla... Ne. Žádná přítelkyně."

"Och." Spencer odloží nůž a prkénko a vyhýbá se mému pohledu. "To je škoda." Slova, která si neřekneme, promlouvají k nám oběma milionkrát hlasitěji, ale rozhodnu se je ignorovat.

"Jo." Zaťukám na linku. "Škoda."

"Takže nemůžeš zůstat na večeři?"

"Promiň. Asi to bude jen na tobě a Taylor."

"Když je řeč o Taylor, vím, že je zítra sobota, ale má celý den nějaké jednání. Napadlo mě, že kdybys třeba neměla co dělat kolem poledne nebo tak, mohly bychom si... jak je to slovo?"

"Dát oběd?"

"Ne, to druhé slovo?" zašilhá Spencer, je ztracená.

Chvíli na ni hledím. "Pozdní snídani?" Jsem mírně pobavená.

"Ano!" zahihňá se. "Pozdní snídani. To by bylo skvělé. Mohly bychom si dát pozdní snídani."

"Já ti nevím. Na pozdní snídaně jsem si nikdy nepotrpěla..."

Spencer mě obdaří nepřekonatelným smutným pohledem.

"Co kdybychom si prostě zašly na burritos?" nabídnu.

"Burritos můžu vždycky." Spenceřiny oči září a já se na ni zazubím.

"Takže jsme domlu-"

"Jsem úplně hotová!" Taylor vpadne do kuchyně a Spencer na ni naštvaně pohlédne. Skrývá to, samozřejmě. Ale stačí, když si přečtete rysy v její tváři. Což Taylor, jak jsem si všimla, nedokáže.

Neustoupím, i když jsme se Spencer velmi blízko sebe. Taylor si toho všimne a zúží podezřívavě oči, ale pak nám pouze přijde.

Položí Spencer v intimním gestu ruku na záda a políbí ji na tvář. "Jak to jde, kotě?" Podráždění ze Spenceřiných rysů vyprchalo a obměkčí se. Není to tak, že by Taylor nenáviděla, je s tou holkou minimálně dost dlouho na to, aby si k ní vytvořila pouto. Připomenu si to.

"Dobře. Večeře bude asi za hodinu, jo?" řekne jí Spencer a Taylor riskuje spáleninu, když ponoří prst do polévky a chytne kolečko mrkve.

"Hm." Taylor předvede, co jí přijde jako roztomilý obličej. "To nejspíš stihnu."

"Fajn, protože nechci jíst sama." Spencer se na ni mile usměje. Odolávám nutkání odvrátit zrak.

"Rocková hvězda na večeři nezůstane?" kývne přezíravě směrem ke mně Taylor.

"Ne, Ashley tu nemůže zůstat," zdůrazní Spencer moje jméno.

"To je škoda," kypí Taylor sarkasmem. Zatnu čelisti. "Poslouchej, Spencer, zítra tě do toho muzea vzít nemůžu."

"Proč?" Spenceřina tvář pouze mírně povadne a já předpokládám, že jde o něco, na čem se předtím domluvily.

"To jednání se protáhne, určitě. A mám nějaké klienty, které chci pak vzít na oběd," pokrčí Taylor rameny, zatímco žvýká mrkev.

"Vezmeš na oběd cizí lidi a mně dáš košem." Spencer udržuje klidný hlas, ale je otrávená. "Dobře." Odvrátí se a začne se přebírat nádobím ve dřezu.

Taylor dá ruce kolem Spenceřina pasu. "Kotěěě," protáhne a přinutí mě obrátit oči v sloup. "Vyvlíkla bych se z toho, kdyby to šlo."

Spencer se vymaní z jejích rukou a já mám pocit, že bych u toho neměla být. "To je dobrý. Posledně to bylo taky tak."

"Vynahradím ti to," zamumlá Taylor do Spenceřina ucha.

"To jsi posledně taky říkala. To máš fuk. Nechci to probírat před Ashley," řekne Spencer ve snaze změnit téma.

"Á, Ashley je tady. Bůh odpusť, abychom se hádaly, když je tu svatá Ashley," řekne Taylor zlostně, otočí se na patách a chystá se odejít z místnosti.

"Nebuď hrubá na mého hosta." Spenceřin hlas je tichý a nedívá se na Taylor ani na mě, ale na roh kuchyňské skříňky.

"Tvýho hosta?" Taylor se zasměje, jako by na tom bylo něco směšného. "Je tady zatraceně tak často, že bysme jí mohly rovnout pronajmout pokoj pro hosty." Otočí se na mě a dává průchod svému hněvu. "Ashley, hej, rocková hvězdo Daviesová, líbí se ti tvůj milionovej byt ve městě? Možná bys měla-"

"Taylor." Spenceřin tón je napůl varovný a napůl zlostný.

"Neslyším o ničem jiným než Ashley. A teď o ní nemůžu mluvit?" stěžuje si Taylor hrubě. "Možná kdybys měla jiný přátele-"

"Taylor, mlč!" zavrčí Spencer.

"Ne, Spencer, ty mlč-"

"Takhle s ní nemluv," vstoupí můj hlas do jejich hašteření, je pevný a kurážný.

"Mluvil s tebou někdo?" ušklíbne se na mě Taylor a já jí nezaujatě pohled oplatím.

"Ne, ale mluvila jsi s ní tónem, který se mi nelíbil," řeknu jí klidně.

"Ve svým domě si budu sakra mluvit, jak budu chtít." Taylor vypne hruď a propichuje mě pohledem.

"Tohle je i Spenceřin dům, takže bys možná-"

"Ashley," řekne Spencer jemně. "To je v pořádku."

"Ne, Spencer, není," řeknu jí stejně jemně. Pak se otočím zpátky k Taylor. "Možná bys s ní měla mluvit, jako že si jí vážíš."

"Kdo říká, že si jí vážím?" zasměje se Taylor hrubě a Spencer na ni ublíženě pohlédne. To byla poslední kapka.

"Jo, očividně si jí nevážíš." Hlas mám hlasitý, rozčilený. "Očividně ti je úplně ukradená, protože půlku času brousíš na druhým konci země nějakou rádoby muzikantku a druhou půlku jsi zavřená ve svý pracovně!"

"Lidi!" vykřikne Spencer a zatahá za rukáv Taylořina trička.

Taylor to ignoruje, věnuje mi nenávistný pohled a vyškubne se ze Spenceřina sevření.

"O mým životě víš kulový, takže radši mlč." Taylor se snaží znít drsně, ale já jenom zavrtím hlavou.

"Spencer znám dýl, než si umíš zavazovat tkaničky, a poznám, kdy je smutná, nebo kdy má špatnou náladu, nebo kdy je zklamaná. Podívej se na ni!" Ukážu na Spenceřin obličej a ona mě konsternovaně sleduje. "Ty nepoznáš, kdy je zklamaná? Nemůžeš ji vzít do toho muzea, to máš tolik práce?"

"Někteří z nás si musejí svý peníze zasloužit, princezno," téměř vyprskne Taylor. "A ty musíš vypadnout z mýho baráku, hned."

"Ne, nemusí," řekne rychle Spencer a chytne mě za paži. "Nemusíš odcházet."

"To sakra musí!" zařve Taylor, ustoupí a ukáže ke dveřím. "Vypadni."

Spencer vypadá, že neví, co si má počít, zrak upírá střídavě na mě a na Taylor. "Spencer si myslí, že si tě zasloužím, ale zaslouží si všechno, co ty nejsi," zavrčím směrem k Taylor, otočím se a zamířím ke dveřím.

Spencer, která mě stále drží za paži, mě následuje. "Omlouvám se za to, Spencer. Je to taková kráva," řeknu jí zadýchaně a otevřu hlavní dveře.

"Ne, ne. To je v pořádku." Spencer vypadá trochu rozrušeně a ohlédne se za sebe do kuchyně. "Já se omlouvám, že-"

"Nikdy se za ni neomlouvej," přeruším ji jemně, než může říct cokoli dalšího.

"Spencer!" objeví se Taylor v kuchyňských dveřích a zavolá na Spencer, jako by byla pes.

Otočím se k ní s připravenou poznámkou, ale Spencer mě jemně vytlačí na verandu. "Loučím se s Ashley!" odpoví jí Spencer hlasitě. Poslední, co slyším, než Spencer hlasitě zabouchne dveře, je Taylořino odfrknutí.

"Tvá holka je děsná," dávám Spencer na srozuměnou. "Ona-"

"Já vím," řekne Spencer a všimnu si, že má vlhké oči.

Lítostivě na ni pohlédnu. "Neplakej." Dám kolem ní ruce a obejmu ji. "Do toho muzea tě vezmu já, jo? Na ni kašli."

Spenceřino břicho se díky drobnému zasmání zachvěje. Trochu se odtáhnu a spatřím, že minimálně jednu slzu uronila. Sevře se mi žaludek. "Spencey... nebreč, nebo víš, co se stane?

"Budeš brečet taky?" Spencer si otře tvář.

"Přesně," zvednu jeden koutek úst.

"Děkuju, že ses mě zastala. Málem jsem zapomněla, jaký je to pocit," popotáhne Spencer, oči se jí lesknou.

"A co?"

"Cítit se chráněná," hlesne Spencer nesměle a mně okamžitě zjihne srdce. Pak pomyslím na Floridu a okamžitě mě zaplaví vina. Sklopím zrak.

"Jo..."

Dívá se na mě se zvednutými koutky rtů a vypadá skoro, jako by jí bylo zase šestnáct. Šestnáct a usmívá se tím drobným úsměvem, který mi říká, že něco skrývá. Něco, co nejspíš vím, a kdykoli jindy bych jí ten úsměv okamžitě oplatila. "Mohla bych si na to zvyknout," řekne mi a natáhne krk, aby vyhledala moje oči.

"Možná bys, ehm..." Strčím si ruce do kapes bundy. "Uvidíme se zítra, Spencer."

Bez dalšího slova seskočím z verandy. Ohlédnu se právě včas, abych spatřila, jak se za mnou Spencer toužebně dívá a pak váhavě zamíří zpátky do domu.

24

Relativně jasné sluneční světlo pronikalo skrz plátěnou stříšku ke stolům před kavárnou a já se nakláněla dopředu a pozorně naslouchala každému Spenceřinu slovu.

Do odjezdu na Floridu mi zbývaly necelé dva týdny a mně to leželo v žaludku jako železná koule.

Spencer a já jsme si na druhou stranu užívaly naší pozdní snídaně a nechávaly se unést hovorem.

"Nevím..." Spencer posunuje vidličkou po talíři zbytky míchaných vajíček a s jejími rty si pohrává drobný úsměv. "Vždycky jsem chtěla dělat něco s rukama, myslím."

"Umění." Dívám se, jak přikývne, vyžívám se v jejích gestech a pohybech. "Vzpomínám si."

"Vážně?"

"Samozřejmě. Vždycky sis pořád na něco čmárala, byla jsi v tom mnohem lepší, než kdy já," připustím a odsunu stranou talíř s drobky anglických žemlí.

"No, měla jsem to ráda," přizná Spencer. "Myslela jsem, že by z toho mohlo něco vzejít - možná povolání."

Čekám, že bude pokračovat. Celé dopoledne byla hodně hovorná, celou pozdní snídani. Nechávám ji mluvit, užívám si zvuk jejího hlasu téměř stejně jako to, jak se celá září, jak to dělá, aniž by si toho všimla.

Já na sobě cítím mírnou tíži, takže zůstávám relativně potichu a vychutnávám si její společnost.

"Ale nevyšlo to." Spencer si odkašle. Natáhne se a začne si trochu hrát s brčkem, nikdy nedokázala sedět v klidu. "Umělecká škola byla katastrofa. Nakonec jsem zkusila kreslit a - nic. Přestalo to být něco, co jsem měla ráda."

"Proč?" zeptám se jemně, nechci znít moc dotěrně.

Spencer ke mně pouze od brčka vzhlédne a pak k němu zrak zase vrátí. "Nevím. Tak vůbec." Pak se odmlčí.

"Aha. Tak vůbec. A předpokládám, že tak různě byl taky problém?" pozvednu obočí. "Tak vůbec a tak různě?"

Neskočí mi na návnadu. "Tak vůbec a tak různě. Už to tak bude."

Okamžik na ni hledím, zatímco zavolá na číšníka, aby nám přinesl účet, protože si už nějakou chvíli povídáme nad prázdnými talíři.

Vyrostla jsem se Spencer. Viděla jsem ji při každé etapě, kterou si prošla, a vždycky byla mým pevným bodem. Ale nic nezůstává stejné navěky, nebo na relativně podobně dlouhou dobu, takže ji teď pozoruju přes stůl.

Možná je ta změna trvalá. Možná Spenceřina láska k umění, kreslení, malování, když jsme byly mladší, u ní vyprchala, když přešla z dětství k dospělosti. Spousta věcí se mohla změnit. Spencer vypadá pořád stejně, jako tatáž dívka, na kterou si pamatuju, ale vím, že stejná není. Kolem očí je o něco unavenější a jisté věci - jako to, jak byla schopná přiložit k papíru tužku a stvořit něco krásného - ji opustily.

Nechávám ji na mě upřít zrak a přemýšlím, co se na ní ještě změnilo, co není zřejmé. Věci, které se nevrátí. Nikdy nebudeme moct být stejné, jako jsme kdysi bývaly, ale můžeme být něčím novým. A to mě děsí, protože jsem ji vždycky milovala pouze jedním způsobem.

Možná se tohle pro ni změnilo. Možná ne. Nevím, co je děsivější, protože tak či onak stejně nevím, co si počít. Nejsem si jistá, co bych s odpovědí dělala.

"Budou si dámy přát dezert?" Číšník sbírá naše talíře.

"Co říkáš, Spencer? Štrúdl?" Usměju se na ni, vím, že měla vždycky slabost pro zákusky.

Roztomile nakrabatí nos. "Vlastně mám spíš chuť na čokoládu."

"Čokoládu, hm?" Poklepu prsty na stůl. "No, pane, chtěla bych jeden z vašich největších čokoládových dortů."

"Dva kousky?"

"Celý, děkuji."

Číšník si v rukách vyváží naše talíře a slíbí, že se vrátí s dortem a účtem.

"Celý?" směje se Spencer.

"To si piš, že celý," zazubím se na ni. "A půjdeme k tobě domů, kde ho sníme při koukání na Montela Williamse a společně při tom ztloustneme."

Zasměje se ještě víc. "Montela Williamse?"

"Občas si trochu Montela dopřeju, ty ne?" zeptám se a zamrkám řasami.

"Ne, nikdy bych tě neodhadovala na Montelku. Něco mi říká, že budeš spíš na... Sally Jesse Raphaelovou?"

Nemůžu si pomoct a musím se zasmát. "Vzpomínáš, jak jsme v šestce ulívaly ze školy a koukaly na Show Sally Jesse Raphaelové a-"

"To je správná cena!" vloží se do toho Spencer a zavrtí hlavou. "Byly jsme hrozné."

Odfrknu si. "Fajn. Vážně, už dost s tím. Máme pro sebe celé odpoledne, že?"

Spencer v očekávání přikývne.

"Půjčíme si Lišku a psa a to je poslední slovo." Jeden ze Spenceřiných nejoblíbenějších filmů.

"Originál nebo remake?" zkouší mě.

Věnuju jí neochvějný pohled. "Co myslíš?"

"Originál. Jasně."

Rychle se na ni usměju. Pak se před námi objeví obrovský dort a do nosních dírek nám vstoupí čokoládová vůně.

"Paráda!" vykřiknu a vezmu si od našeho číšníka účet. "To je čokoládové nebe. Děkuji."

Spencer se natáhne pro účet, ale já ho držím z jejího dosahu. "To jde na mě."

"Zaplatím to." Spencer se natáhne pro kabelku.

"Ne, nech si to, až ti začnu účtovat setrvávání v mé přítomnosti. Věř mi."

"Ale?"

Sáhnu do peněženky a vyndám svazek bankovek. "Jsem drahá. Budeš to potřebovat."

"Něco mi říká, že bys mě to nenechala zaplatit," zahihňá se Spencer.

Nasadím vážný výraz. "Všechno ne."

Spencer vezme dort a vstaneme. Malou brankou vyjdeme ven a loudavě se vydáme na tu krátkou cestu z kavárny do Spenceřina domu.

"V kolik hodin se Taylor vrátí?" zeptám se a snažím se vyvarovat při vyslovení toho jména jízlivosti.

"Nejspíš po setmění. Možná dřív, vážně nevím." Vyhledám její oči. "Je to různé."

"Jo."

Pár dalších kroků jdeme v tichosti. Spencer nese dort v náručí.

"Chceš s ním pomoct?"

"Platila jsi, já ho ponesu. A naservíruju," řekne mi Spencer pevně.

"Máš to mít." Strčím si ruce do kapes a vychutnávám si sluneční svit. "Hele, Spencey?"

"Jo?"

"Myslím..." Pohlédnu na ni. "Možná bys někdy měla zase zkusit kreslit."

Tázavě na mě pohlédne.

"Vždycky jsi kreslila nádherné obrázky, pamatuju si na to," řeknu jí jemně a pokývám hlavou.

Vypadá, že se jí ten nápad líbí, zvažuje ho. Ucítím v krku knedlík. "Možná..."

"Protože, no... to se jen tak neztratí, nemyslím si to." Cítím, jak mi při těch slovech a následném pohledu na Spencer trochu poklesne žaludek. Vypadá zvláštně. Něco, co jsem řekla, ji moc potěšilo, a nechce, abych to věděla.

"Díky," řekne prostě, pak odvrátí zrak a znovu se usměje, zatímco hledí před sebe.

Cítím, že na mě přichází bolest hlavy, nebo možná infarkt. Cítím bodání v hrudi a vím přesně, o co jde.

Musím jí to říct. Byl by to hřích jí to neříct, protože celé tohle dopoledne mělo falešnou příchuť. Nemůžu se dívat, jak se na mě tak upřímně usmívá, když před ní něco tajím.

"Moc jsem si to dopoledne užila, Ashee," dává mi vědět a šťouchne do mě ramenem.

"Já taky..." odvětím slabě a strčím si ruce hlouběji do kapes. "Ehm, Spencer. Poslyš."

Vzhlédnu k ní a musím se zastavit, vypadá neuvěřitelně sladce. Ale hledím skrz ní. "Znáš Floridu?"

"Florida. Americký stát," doplní a dívá se na mě, jako bych byla opožděná.

"No, jo. Ten stát." Polknu, cítím, jak přirůstám k asfaltu.

Přijde ke mně. "Co se děje?"

"Florida," opakuju a zoufale vzdychnu. "Stěhuju se na Floridu."

V té chvíli se cítím úplně vyprahlá a Spencer na mě jenom párkrát zamrká.

"Myslela jsem, že bys to měla vědět."

"Myslela jsi, že bych to měla vědět," opakuje pomalu Spencer, jako kdyby zkoušela ta slova na jazyku. "Stěhuješ se na Floridu."

"Na konci měsíce," dodám a dívám se na své boty. Jsem napjatá, nevím, jak zareaguje.

"To odpovídá na mou další otázku." Její hlas sotva slyším a zaboha ho nedokážu přečíst. Vím, že ví, že tam moje máma vlastní hotel, a jsem si jistá, že si dokáže dát dvě a dvě dohromady. "Proč mi to říkáš?"

Překvapeně na ni pohlédnu. Její zúžené oči vyhledají mé. "Jsi holka, které nedokážu lhát," řeknu jí popravdě, směšně.

Upřeně na mě hledí, dokud to nezačne doslova bolet, pak se zasměje. "Ne, ty nelžeš. Ty jenom odcházíš." Mám jen zlomek vteřiny na to zaregistrovat bolestný výraz v její tváři, protože se otočí na patách a vydá se rychlou chůzí pryč.

"Spencer." Spěchám za ní.

"Hele, to je dobrý. Je mi to fuk." Spencer zrychlí chůzi do bodu, kdy s dortem v náručí téměř běží.

"Jo, vypadá to, že je ti to fakt fuk," řeknu a zrychlím krok. "Zatraceně, Spencer. Zpomal!" Dám jí ruku na rameno a ona jí drsně setřese, ale neotočí se. Zezadu vidím, jak svěsí hlavu.

"Proč ses vůbec vracela?"

Její vzlyknutí je téměř jako rána do žaludku. "Chtěla jsem," odvětím odvážně.

"Chtěla jsi?" Spencer se otočí a já konečně spatřím její tvář, potlačuje slzy. "A teď chceš odjet?"

"Já... já myslím, že musím."

"Proč?" zeptá se Spencer přiškrceně a na okamžik taky přemýšlím proč vlastně. Vypadá strašně unaveně, strašně smutně. Nebylo by lepší, kdybych zůstala? Nebylo by to lepší pro nás obě?

Pak si vzpomenu na Taylor. Hrubou, nevěrnou Taylor. A myslím na to, jak se Spencer podle všeho nestará, jak se k ní lidi chovají. Jak zapomněla na svou lásku k umění, jak ji opustila spolu se spoustou dalších věcí, o kterých nejspíš ještě nevím.

Nebylo by zase tak těžké předstírat, že se nic nezměnilo, ignorovat pro jednou všechno mimo nás. Ale tentokrát to nebude fungovat. Nedokážu Spencer zachránit. Stěží dokážu zachránit samu sebe.

"Tohle není takové, jaké jsem si to přestavovala," řeknu upřímně.

Možná, že když zachráníme samy sebe, budeme moc být silné pro jiné lidi.

Spencer mi věnuje zlý pohled. "Nikdy ses neměla vracet."

Vstřebávám tu větu, mám pocit, že si ji zasloužím, a znovu stojí na tanečním parketu, osmnáctiletá, s celým světem před sebou. A Spencer mi znovu drtí srdce přesně vypočítanou ranou. Chrání sama sebe a tentokrát budu sebe chránit i já.

Otočím se a vydám se pryč. Pryč od Spencer, pryč od té hádky. Pryč od vůně toho drahého čokoládového dortu. Mám pocit, že ani Florida nebudu dost daleko na to, abych měla dobrý pocit z toho, co dělám.

"Vždycky odcházíš," uslyším za sebou Spenceřin hlas.

Pokračuju v chůzi.

"Ashley!" zavolá, její hlas trochu zakolísá. Slyším za sebou její rychlé kroky a otočím se, abych na ni pohlédla, ještě než ke mně přijde.

"Odehnala jsi mě!" obviním ji. "Nikdy bych neodešla, kdyby... kdyby..."

"Kdyby co?" dožaduje se Spencer. "Nemůžeš se po čtyřech letech zčistajasna objevit a čekat, že bude všechno stejný."

"Stejný?" zvolám. "Stejný? Nikdy bych nechtěla, aby to bylo stejný," řeknu jí přes částečně zatnuté zuby. Cítím se v té chvíli nesmyslně naštvaná a úplně zoufalá, svět se kolem mě točí.

Spencer vypadá mými slovy upřímně znepokojená. "Co to znamená?"

"Stejný," opakuju. "Tak jak to mezi náma bylo? Ale no tak, Spencer. Nikdy bych se tam nevrátila. Bylo to peklo." Teď jsem drsná, spustila mou obranu. Nechci jí ublížit, ale ještě víc nechci cítit žádnou bolest, o kterém vím, že mi ji dokáže způsobit, aniž by vůbec chtěla.

"Proč?" Spenceřin hlas je zakřiknutý.

Navlhčím si rty, ruce se mi mírně třesou. "Protože..."

Spenceřiny oči si ode mě žádají odpověď.

"Jsem pořád zamilovaná, Spencer. Nepřestalo to, nikdy," řeknu jí otupělým hlasem. Slyším rychlý nádech, jak se Spencer zajíkne. "Stěhuju se na Floridu, protože to taky nikdy nepřestalo bolet."

Spencer znovu zamrká, ale tentokrát se jí už z očí vyhrnou slzy. "Mě to taky bolí," zašeptá.

"Tak to chápeš."

Nezakrytě při mých slovech vzlykne, její slzy dopadají přímo na dort. Zkoprněle se natáhnu, abych jí je utřela, ale ona zavrtí hlavou. Svěsím ruku a chystám se odejít.

"Přestaň odcházet." Spencer mě během vteřiny otočí.

"Omlouvám se!" vybuchnu, když jsem opět čelem k ní. "Omlouvám se, ano? Za tolik věcí. Za... za všechno."

"Pokud řekneš, že mě pořád miluješ, a pak odejdeš, nebudu ti věřit," prohlásí Spencer pevně se slzami v očích a s ryzí upřímností. "Přísahám, že nebudu."

"Tak nevěř," odvětím prázdným hlasem. "Neměla jsem se vracet, měla jsi pravdu. Omlouvám se, že ti ubližuju... že ti tohle dělám."

"Ashee..."

"Prostě na mě zapomeň, ano?" prosím ji a mám pocit, že se dusím.

"Vzpomínám si, jak jsi mi právě tohle kdysi řekla. Asi před čtyřmi lety." Spencer zadržuje příval dalších slz. "Myslíš to tentokrát vážně?"

"Jenom pokud to dokážeš."

Spencer se zhluboka nadechne a upřeně mě pozoruje. Dívá se na mě, skrz mě, tak, jak to dokáže pouze ona. Přijímám její zkoumání, vítám ho, nic před ní neskrývám.

Po chvíli udělá tři kroky za mě, hodí celý dort do odpadkového koše a utře si slzy. "Takže to asi podnikneme jindy," řekne prostě a bez dalšího slova se vydá rychlým tempem pryč.

Dívám se, jak odchází, a myslím na celý život, na náš život, a jak v téhle chvíli cítím, jak se od sebe vzdalujeme. Fyzicky cítím, jak se vzdálenost mezi námi stále zvětšuje, dokud mi nezmizí z pohledu.

Nechci, aby to takhle skončilo, ale přesto odcházím.

Možná, že některým věcem prostě není osudem přáno.