Stačil jeden pohled

Napsala: Ade

11

Vejdeme do domu a jako první se námi přivítá máma a seznámí se s Ashley. Vidím, jak si ji prohlíží a spiklenecky na mě mrkne, když se Ashley nedívá. Táta je ještě dokončuje večeři, a jak nás vidí tak se hrne k Ashley se lžící jeho fantastické těstovinové omáčky. Ashley ochutná a podle toho jak se jí rozšíří panenky je mi jasné, že jí tátovo vaření taky učarovalo. Políbí tátu na tvář a my se s mámou na sebe nechápavě podíváme.

"Co se děje? Má tam napsáno POLIBTE KUCHAŘE, ne?" říká Ash naprosto s klidem a táta se dme pýchou, jak ho umí někdo ocenit. Já se jen nad tím usměju a mrknu na Ashley. Je mi jasné, že tímto si tátu dokonale získala.

Když prostíráme společně stůl, slyším vejít oba bratry. Glen se ujme představení Claye. Vše je tedy připraveno, abychom společně usedli a pustili se do tátova baječného menu.

Jak už to u nás bývá u večeře je docela veselo. Vzhledem k tomu, že tohle je snad jediný den kdy se můžeme všichni takto setkat tak se snažíme o to všechno, co jsme zažili za ten celý týden podělit s ostatními. Dnes tu chybí Chelsea, Clayova přítelkyně. Je to malířka a zrovna je na nějaké výstavě svého kamaráda. Je vidět, že Ashley chutná a já se ani nedivím. Táta vaří opravdu skvěle. Po večeři i přes mé protesty Ash pomáhá sklidit nádobí. Loučí se se všemi a já ji vyprovázím ke dveřím. Je mi líto, že už odjíždí, ale marně nacházím nějaký důvod jak ji tu ještě zdržet.

Dojdeme pomalu k autu a Ashley mě najednou obejme. Drží mě v náručí a děkuje mi za dnešní večer. Nemůžu si pomoc a opravdu mám co dělat aby se mi nepodlomila kolena. Cítím jak mi zase rudnou tváře a mírně se chvěji. Pomalu uvolní sevření, stojí oproti mě a dívá se mi do očí.

"Děje se něco?" zeptá se mě s  pohledem upřeným přímo do mých očí.

"Nic" zašeptám.

"Tak proč se tak červenáš?" zeptá se mě a a stále se mi dívá do očí.

Uhnu pohledem a řeknu potichu, že to dělám pořád. Nevím, jak dlouho budu ještě schopná před ní tajit, že je to kvůli ní.

"No to jsem si všimla" usměje se a jde pomalu ke dveřím auta. Najednou se otočí a jemně mě políbí na tvář a znovu poděkuje. Já tam stojím a jen se dívám, jak odjíždí.

Cestou zpět do domu se ve dveřích potkám s Glenem. Vyráží na své rande s Madison.

"Doufám, že jsi je dnes moc nezničila" ptá se Glen s výrazně pozvedne obočí.

"Jdeme totiž do kina a nerad bych zažil, že mi tam usne" směje se.

"Tak ji budeš muset zaměstnat, aby neusnula" mrknu na Glena a na odchodu dovnitř ho plácnu po zadku.

"Užij si to" rozloučím se.

"Ashley je vážně fajn" říká máma "vypadá to, že si dobře rozumíte."

"Jo, někdy mám pocit, že známe mnohem déle než jen těch pár dnů. Dobrou mami" řeknu a jdu pomalu po schodech do svého pokoje.

Sice jsem toho dnes moc nenajezdila, ale cítím se docela unavená. Osprchuju se, převleču do pyjama a chystám se pomalu spát.

Skoro už spím, když slyším zvonit mobil. Kdo mi může volat v tuhle pozdní hodinu. Rodiče jsou doma, Glen má rande a Clay by mi určitě takhle pozdě nevolal. Přijmu hovor a ozvu se ospale.

"Ahoj, Spence. Já tě vzbudila, že?" slyším Ashley na druhém konci.

Je pravda, že mě vzbudila, ale to jí nepřiznám a ptám se co se děje. Odpovídá mi, že ji napadlo, že bychom zítra mohly jít do kina. Nemám na zítřek žádné plány, a proto ráda souhlasím. Prý mi chce poděkovat za ten dnešek. Jako by musela, to spíš já bych jí chtěla poděkovat, že s ní můžu trávit čas. Domluvíme se, že mě vyzvedne, rozloučíme se a zavěsíme.

Znovu pomalu usínám.

Ráno mě probudí vůně snídaně. Táta je doma a tak se můžu těšit na nějakou dobrotu. Vstanu, převleču se z pyjama a pomalu se sunu do kuchyně. Táta mě přivítá se širokým úsměvem na tváři, usadí mě ke stolu a položí přede mě talíř s palačinkama. Ať tě ani nenapadne se stěhovat, Spencer říkám si vduchu pro sebe. Takový servis se jen těžko bude opouštět. Snídani si opravdu užívám a vychutnávám. Na mobilu mi zapípá mi zpráva od Ashley. Píše, že mě vyzvedne v 11:00 a zajdem ještě před kinem na jídlo. Odpovídám, že bud připravená, mrknu na hodiny a zjistím, že mám tak 2 hodiny na přípravu než pro mě dorazí.

Jsem u sebe v pokoji a snažím se ještě vymyslet co si udělat s vlasy když slyším jak máma na mě volá, že je tu Ashley.

"Minutku, hned jsem dole" zakřičím, aby mě bylo přes zavřené dveře slyšet. Naposledy se podívám do zrcadla a vydám se dolů. Ashley sedí v obýváku a všimnu si, že si prohlíží naše fotky. Jen tak tam chvíli stojím a dívám se na ni.

"Ahoj, tak hotovo" řeknu, když pomalu dojdu k ní.

Otočí se na mě, usměje se a řekne "Ahoj, tak jdeme?"

12

"Tak na co vyrážíme?" zeptá se Spencer pohodlně usazená vedle mě v autě.

"No, hrají krásný romantický film s Di Capriem" odpovídám s naprosto vážnou tváří.

"S Di Capriem? To myslíš vážně?" optá se mě Spencer s mírným šokem ve tváři.

"Ne, dělám si srandu" odpovídám s úsměvem od ucha k uchu. Jen mě zajímala její reakce na můj malý vtip. Má ode mě bod, taky Di Capria dvakrát nemusí podle její reakce. Ikdyž musím říct na jeho obranu, že ve Chyť mě jestli to dokážeš a v Prokletý ostrov se mi docela líbil. Teda to jak to zahrál, on se mi nelíbí vůbec.

"Tak teda vážně, na co jdeme?" zeptá se znovu Spencer.

"Je tam jeden horor Prowl, tak jsem si říkala, jestli bychom mohly zajít na něj" říkám s nejistotou v hlase.

"Horor? Proč ne? Já mám ráda horory a taky se ráda bojím. Ale nesmím se dívat sama" odpovídá nadšeně Spencer. Hmm, další bod. Máme toho zdá se dost společného. Někdy mi připadá, že se neznáme jen skoro měsíc, ale mnohem delší dobu.

Sedíme u stolu a pochutnáváme si na burgeru. Teda vím jak je to nezdravé, ale je to spíš takový rituál co se mě týče. Vždy když jdu do kina tak takhle hřeším. Navíc miluji burgery. Ne ty rychlovky z McDonalda, ale pořádný domácí burger co vám udělají v každé dobré restauraci. Šťavnatý kousek masa v čerstvé housce, bez majonézy s ledovým salátem. Tomu se prostě nic nevyrovná. Ne, kecám, včerejší pasta Arthura byla tisíckrát lepší. Usrkávám lehkou colu a pozoruji Spencer při jídle. Taky má ráda burgery. Další pomyslný bod pro ni. Vypadá roztomile, když se snaží, aby si neumazala bradu. Vím, není to slušné na někoho civět u jídla, ale ona vypadá fakt roztomile. Přistihnu se, že tahle Spencer pozoruji dost často. Nevím, něco na té holce je, něco mě na ní tak moc zajímá. Možná je to zas po delší době kdy mám radost, že s někým můžu trávit svůj volný čas. Potom co se Madie odstěhovala na druhý konec L.A. tak už na sebe tolik času nemáme a já se cítila docela osamělá.

Spencer si všimne, jak na ni civím a zeptá se "Co je? Mám něco na bradě?"

"Ne, v pohodě. Promiň, jen jsem se zamyslela" odpovídám a a usměju se. Jo, jedno je jisté. Ve společnosti Spencer se směju mnohem častěji než kdy přetím. A je to fajn pocit.

Sedíme úplně nahoře. Ráda sedím nahoře proto, že mi nemůže nikdo nic vylít za krk nešťastnou náhodou, jak se snaží dostat na své místo a taky na mě nemůže nikdo bafnout z nenadání a vyděsit mě tak smrti. Sál je skoro prázdný, no jasně, kdo by chodil na horor skoro v poledne, že? Ale já nemohla vybrat večerní představení, protože to by nás potom musel někdo odvézt domů, jak bych se bála. Světla pomalu zhasínají a následuje asi 15 minutový blok reklam. Tuhle část nesnáším. Tedy nevadí mi ukázky z jiných filmů, ale reklamy na vše možné? Lezou mi na nervy stejně jako v televizi. Když dojde na ukázku filmu s Di Capriem, zasměju se a otočím se na Spencer. Vidím na její tváři stejně velký úsměv. "Ještě pořád to můžem změnit, jestli chceš vidět raději tohle" řeknu žertem " začínají to hrát za půl hodiny."

"Ne, to vážně není nutné" slyším smích v jejím hlase. Tedy přiznám se, že má raději takové ty typy hororů s nadpřirozenými schopnostmi nebo oživlými mrtvolami než ty typy s masovými vrahy atd. Ty totiž nepůsobí tak realisticky a nemusím se pak bát, že uvidím něco podobného ve zprávách a že se mi to může opravdu stát. MLČENÍ JEHŇÁTEK to je přesně ten typ co nemám ráda. Je to tak reálně možné, že mám z toho opravdu strach.

Zatím to není tak hrozné. Občas povyskočím v sedadle a vykřinu když se někdo z nenadání odněkud vynoří. Spencer dělá to samé, jen občas v jinou dobu čímž zase vyděsí znovu mě. Při jedné scéně ucítím, že se Spence přitiskne víc ke mně. Vezmu její ruku a zjistím, že to byla chyba. Drtí mi ruku tak silně jak jen může a já mám pocit, že mi upadne. Chci ji dát pocit bezpečí a tak svou ruku vymaním a obejmu ji a přitiknu si ji blíž k sobě. Cítím omamnou vůni jejího vanilkového parfému, až se mi zatočí hlava. Nemůžu se soustředit dál na film. Je mi příjemné ji takhle držet v náručí a dávat jí pocit bezpečí. V hlavě se mi vynoří vzpomínky na dávno zapomenutý a potlačený podobný pocit.

Taky jsem byla takhle v kině, ale s někým jiným. Bylo to ještě na střední škole. Jmenovala se Sam. Byla to má první opravdová láska. Ano, je to tak. Předtím než jsem začala chodit a žít s Aidenem jsem měla přítelkyni. Náš vztah trval celé dva roky. Tedy spíš utajovaně, jediný kdo o tom věděl, byl Aiden a Madison. Když se to dozvěděla Christine, málem mě vyhodila z domu. Opět jen díky dědictví to nemohla udělat, když chtěla svůj podíl. Ty hodiny na terapiích co jsem strávila zbytečně ani nepočítám. Myslí si totiž, že je to nemoc a ta se dá léčit. Ale to je těžce na omylu. Sam ovšem tenhle tlak nevydržela a rozešly jsme se. Ani její rodina to totiž nepřijala. Já jsem potom našla útěchu u Aidena a navíc to bylo pro mě jednodušší, abych tak vyšla s matkou. Už před Sam jsem si uvědomovala, že je něco jinak. Po pár chabých pokusek o rande s klukem jsem zjistila, že holky mě prostě přitajují víc a že to pro mě nejsou jen kamarádky. Měla jsem pár úletů na různých párty, ale nikdy to nebylo nic vážného. Až jsem potkala Sam. Byla to láska na první pohled se vším všudy. Tak nějak jsme obě věděly, že k sobě patříme. Byla jsem opravdu poprvé šťastná. Po tom bolestivém rozchodu jsem našla útěchu u Aidena, který se opravdu hodně snažil, aby mě z toho dostal.

Spencer se ke mně tulí při každé další děsivé scéně a já ji držím pevně v náručí. Zbytek filmu už moc nevnímám. To se mi vynořují vzpomínky, jak jsme se Sam prolíbaly celý film a neměly z děje vůbec nic. Ale ani jedné z nás to nevadilo, hlavně, že jsme byly spolu. Podaří se mi aspoň vnímat konec filmu, všude je šíleně krve, ale naši vyhráli, když dokázali toho zabijáka zatknout. Chvíli ještě takhle sedíme a čekáme, až dojedou titulky. Mám tenhle zvyk jen tak sedět a počkat až dojedou titulky. Možná proto, že se nechci tlačit se všemi, co prchají rychle z kina. Dnes tu ovšem skoro nikdo není a tak je tlačenice vyloučena. Užívám si ten pocit jen tak tam sedět a objímat Spencer. Titulky dojedou a my se pomalu zvedáme, stejně by nás už vyhodili zůstat tam ještě o chvíli déle.

13

Usadím se v jejím autě a zeptám se, na co to vůbec jdeme.

"No, hrají krásný romantický film s Di Capriem" odpovídá mi Ashley s vážnou tváří.

Tedy na fanynku Di Capria bych jí rozhodně netipovala. Jsem z toho docela zmatená a tak se jí ptám, jestli to myslí opravdu tak vážně jak se u toho tváří. Naštěstí si dělá jen srandu a směje se na mě. Teda spíš se asi směje mě a tomu jak šokovaně jsem se tvářila.

Zjišťuji, že Ash vybrala horor. Dobrý tip. Mám ráda horory. S Glenem jsme jednou dokonce dělali hororový filmový víkendový maraton. Půjčili jsme si asi deset různých filmů, nakoupili zásoby popcornu, tyčinek, bombonů a daších dobrot, zavrtali jsme se do deky a nedopadli jsme vůbec slavně. Asi při čtvrtém filmu jsme neomylně vyčerpáním usnuli. Pro tento "velký" úspěch jsme to zopakovali takto asi ještě třikrát, pokaždé se slibem, že tentokrát to vydržíme déle. Nepodařilo se. Protáhli jsme to o další dva filmy, ale nikdy jsme to nevydrželi do konce.

Ashley mě pozvala před filmem ještě na bruger. Mňam, mám ráda burgery. Hlavně ty domácí. Ty chutnají úplně jinak než z Mekáče nebo Bkingu. Sedíme a pomalu jíme a já si všimnu, že se na mě Ashley dívá. Tedy doslova na mě visí pohledem. Sakra, nejspíš mám něco na tvářích. Spencer, ty jsi fakt čuně, ani burger neumíš sníst, aniž by ses zapatlala.

Chci se ujistit a tak se zeptám, jestli mám něco na bradě. Naštěstí prý ne, ikdyž se na mě Ashley směje a já tam mám mírné podezření, že tomu tak není. Ale přeci by mi nelhala.

Máme lístky úplně nahoru. Ráda chodím nahoru, víc si tak film užiju. Je tam lépe vidět a navíc tam člověk tak není na očích. Ano, není na očích. To se mi dokonale vybavuje vzpomínka na mé první rande v kině. Bylo to ještě na střední. Tom mě pozval na rande do kina. Bylo to vůbec mé první rande a navíc s klukem. Když se mě tenkrát Glen ptal kam máme lístky a když pak zjistil, že úplně nahoru, významě se u toho usmíval, bylo mi to divné. To jsem ovšem nevěděla, co mě čeká. Musím říct, že Tom skoro na nic nečekal. Do té doby mezi námi nebyla pomalu ani pusa na rozloučenou. Sotva ale zhasly světla, vrhnul se na mě s takovou vehemencí, že mi vylil colu, co byla mezi námi, přímo do klína. To ho ani vůbec neodradilo. Dál se snažil mi vsunout svůj jazyk do mé pusy. To už bylo na mě prostě moc. Vstala jsem a odešla jsem, jak nerychleji to šlo. Slyšela jsem, jak za mnou běží a když mě doběhl, popadl mě za ruku. Ptal se, co se stalo, proč jsem utekla. Vzhledem k tomu, že jsem měla klín celý mokrý od coly tak uhodnout to by nebylo až tak těžké. A navíc, líbání s ním se mi tedy vůbec nelíbilo. Omluvil se mi a ptal se, kdy si to zopakujem. Na to jsem mu řekla, že už nikdy. Cítil se dotčený, protože přeci to, že jsem souhlasila jít s ním do kina a sednout si úplně nahoru, tak to byl prý "všeobecně" známý kód pro rande s divokou líbačkou. Tak to jsem tedy opravdu nevěděla, ale ode dneška tuto mezeru v mém "vzdělání" mám rozhodně opravenou. A navíc jsem si tenkrát ujasnila jednu pro mě důležitější věc. Kluci nejsou pro mě.

Takže když Ashley koupila lístky úplně nahoru, mírně jsem se uculila sama pro sebe. Ještě, že si toho nevšimla. Vysvětlovat jí, že představa na to jak se s ní divoce líbám během filmu mi dokonale rozbušila srdce a zůsobila to, že jsem zapoměla i název filmu, by bylo opravdu těžké. Při bloku reklam narazíme na ukázku s filmem s Di Capriem. Vsadím se, že myslíme obě na to samé. Ashley se totiž na mě otočí se stejně velkým úsměvem, jako mám já. Zeptá se mě, jestli jsem si to přece jen nerozmyslela, že to hrají za půl hodiny a klidně to ještě stihnem. Odpovídám jí, že to opravdu není nutné měnit. Tohle mi vyhovujem mnohem víc. Navíc sál je skoro prázdný.

Film není tak špatný, je tam sice spousta krve, ale ta mi problém nedělá. Nejvíc mě tedy děsí scény kdy někdo od někud vybafne. Střídavě vyskočíme já nebo Ashley. Bohužel každá v jiný moment a tím tak děsíme samy sebe. Při jedné scéně se přitisknu k Ashley blíž. Ne, nevyužívám situace, ale opravdu se bojím. Mít tu deku tak jsem zakrytá až po bradu a krčím se jak malé dítě. Asi vycítila, že se fakt bojím a tak mi dala svou ruku. Ani si neuvědomím, že jí tu ruku drtím vší silou. Nejspíš jí to muselo bolet, protože mou ruku pouští, ale objímá mě jednou rukou kolem ramen. Je to fajn pocit a ještě, že je tma. To by viděla, jak se zase červenám a naštěstí zvuk filmu je taky dost hlasitý, takže moje divoce tlukoucí srdce není slyšet. Zbytek filmu se tak dá v pohodě dokoukat. Film končí, zůstaneme ještě sedět, než dojedou titulky. Já tedy rozhodně nikam nespěchám. Ashley mě stále objímá, tak proč bych měla někam spěchat. Titulky už jsou ale na konci a je tedy čas opravdu odejít.

14

"Příště půjdem raději nejspíš na toho Di Capria" dobírám si Spencer "alespoň se mi celou dobu nebudeš klepat v náručí." Směju se a Spencer klopí oči a červená se.

"Ne, že by mi to vadilo, naopak" mrknu jedním okem a Spencer červená ještě víc. Bože, co to bylo? říkám si, že by můj chabý pokus o flirtování? V tomhle jsem nemožná, to mi nikdy pořádně nešlo. Zajdeme na kafe a probíráme děj. Tedy Spencer probírá děj, já tak od půlky vůbec nevím co se tam dělo. Tak aspoň poslouchám a zjišťuji, že jsem skoro o nic nějak zvlášť důležitého nepřišla. Bzučí mi mobil, dostala jsem zprávu od Aidena BUDU DOMA KOLEM PATE, TESIM SE, CHYBIS MI. Odepisuji a zjišťuji, že mi už moc času nezbývá. Vzhledem k tomu, že doma není nic k jídlu, kupuji čínu a vyrážíme ke Spencer.

Dojedeme k jejímu domu a já se loučím s omluvou, že je mi to líto, že je to tak narychlo, ale opravdu musím domů. Obejmu Spencer, nasaju vůni jejího vanilkového parfému, zatočí se mi hlava a vtisknu jí polibek na tvář.

Pošeptám jí do ucha " Jsem ráda, že jsi se mnou šla a doufám, že ses bavila. Děkuji." Odtáhnu se z obětí a vidím, jak má Spencer opět rudé tváře.

"Já děkuji tobě, byl to hezký víkend. A uvidíme se zítra v práci" řekne předtím, než vystoupí z auta. Zamávám na rozloučenou a vyrážím ke svému domovu.

Dorazím tak patnáct minut před Aidenem. Přivítá mě dlouhým polibkem.

"To bylo za co?" zeptám se v žertu.

"Chyběla jsi mi, doufám, že jsi měla hezký víkend?" řekne zatím, co vytahuje věci z kufru. "Jo, nohy už jsou lepší, už mám pocit, že jsou i moje a dnes jsme byly se Spencer v kině" odpovídám mu na jeho otázku. Sedíme u večeře a já poslouchám zážitky ze závodů. Jsem ráda, že má takového koníčka a že ho to baví. Z jeho vyprávění je cítit, že je do toho opravdu zapálený. Je to pro něj příjemný relax jak si opočinout po nabitém pracovním týdnu. To mi připomíná, že zítra musíme zase do práce. Tentokrát se ale těším, bude tam i Spencer a tak si budu mít aspoň s kým povídat.

Mýlila jsem se. Sotva jsme prohodily pár slov. Nesnáším pondělky, máme každý druhý týden poradu a to znamená, že jsme zavření v zasedačce a hodnotíme předchozí týden a plánujeme, co budeme dělat dál a co je potřeba. Pro mě to tak znamená více práce, vyplynou z toho úkoly co je potřeba zajistit pro obchodní zástupce. Spencer vypadá vyčerpaně, a když máme pauzu na kafe tak na ni narazím v kuchyňce, jak stojí opřená o stůl a má zavřené oči. Čeká, až se jí kafe z automatu udělá a chvíli tak relaxuje. Jen tak tam stojím mezi dveřmi a pozoruji ji. Vlasy má vyčesané nahoru a odhaluje se tak její šíje. Dokonalá křivka. Automat zapípá, aby oznámil, že je káva hotová. Otevře oči a vidí mě tam stát ve dveřích. Usměje se a já se rozejdu k ní.

"Unavená?" zeptám se ikdyž odpověď dávno znám.

"Unavená? To je slabé slovo. Jsem totálně vyřízená" přiznává.

Máme ještě deset minut, než nás naženou zpět do zasedačky. Uvařím si taky kafe a jen tak tam naproti sobě stojíme a mlčky se díváme na sebe.

"Zvykneš si a navíc je to jen jednou za dva týdny" říkám a stále se jí dívám do očí.

Aiden se objeví ve dveřích a houkne na nás, že už je čas se vrátit. Udělám otrávený obličej, Spencer se tomu zasměje a obě se vydáváme směrem k zasedačce.

Přes týden se se Spencer nemám možnost vůbec vidět, protože jezdí v terénu po zákaznících. Tu a tam si zavoláme, většinou jen pracovně co je potřeba kde zařídit anebo co mám komu poslat. Je nová a tak se snažím jí pomoct, jak to jen jde. Náš druhý obchoďák takový servis u mě rozhodně nemá. Asi je to i tím, že Spencer má velmi příjemný hlas v telefonu a já ji ráda poslouchám. Přiznám se, že ji docela rozmazluji. Dělám pro ni i věci co by si měla dělat sama, ale nevadí mi to. Naopak. Je to roztomilé jak mi vždycky děkuje ikdyž ví, že nemusí. Ještě dva dny a je tu zase víkend. V sobotu bych chtěla opět na brusle. Ano, neodradil mě můj předchozí neúspěch. Jsem tvrdohlavá, když si něco vezmu do hlavy, jdu prostě za tím, dokud se to nepovede. Jen nevím, zda bude mít Spencer čas. Možná už má jiný program a já nechci jít sama. Madison je ze hry, rande s Glenem asi vyšlo dobře, protože v sobotu jdou na další do kina. Že by šli taky na horor, aby se mohli tulit? Spíš to odhaduji na nějakou romantiku jak znám Madie.

Pátek odpoledne a my jedeme s Aidenem spolu s práce směrem k našemu domovu. Trčíme v zácpě, díky bohu za klimatizaci. Venku je docela horko, zítra by to bylo na brusle ideální počasí. Když o tom tak přemýšlím, zvoní mi telefon. Na displeji se objeví číslo Spencer a její fotka co jsem minule vyfotila, když měla plnou pusu burgeru. Strašně se na mě zlobila, ale já jí nedovolila ji vymazat. Kdyby věděla, že ji mám jako fotku u kontaktu, tak to by mě určitě přerazila vejpůl. Usměju se nad tou fotkou a přijmu hovor.

"Ano, broučku?" ozvu se laškovným tónem.

Ticho. Obsazovací tón. Nechápu, co se stalo. Než stačím vytočit její číslo, telefon začne zvonit znovu.

"Ahoj Spence" odpovídám tentokrát pro jistotu.

"Hmm, ahoj Ash" zní nervózně.

"Stalo se něco?" ptám se.

"Ne, jen před chvílí jsem ti zkoušela volat a asi jsem se dovolala jinam" říká stále nervózním hlasem.

"Myslíš, broučku?" řeknu opět laškovným tónem a slyším jak Spencer na druhé straně lape po dechu.

"Aha, tak to jsi byla ty. Já se bála, že jsem se dovolala jinam. Tak jsem zavěsila" říká teď už uvolněným hlasem.

"Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit" směju se "co se děje?"

Broučku oslovuji většinou všechny svoje blízké a tak mi to příjde normální. Madie je na tohle už dávno zvyklá. A Spencer mezi své blízké taky řadím a přišlo mi na čase jí tak začít taky říkat. Možná jsem ji nejdřív měla varovat.

"Chtěla jsem se zeptat, jestli zítra nemáš náhodou volno a nechceš něco podniknout?" ozve se v reproduktoru mého telefonu.

"Jasně, to by bylo fajn. Aiden má zase závody a tak nebudu aspoň trčet doma" přivítám její nabídku.

Mrknu po očku na Aidena a ten přikyvuje, že souhlasí.

"Takže zajdem zase na brusle?" zeptá se Spencer.

"Na to jsem dnes celý den myslela, jen jsem se bála, že už něco máš" odpovídám s úsměvem na rtech.

"Domluveno, dáme si vědět ráno, jak se sejdem. Měj se" rozloučí se Spencer a ukončí hovor.

Dorazíme s Aidenem domů po skoro dvou hodinách strávených v zácpě. Je stále docela horko a tak se rozhodneme ještě zajít do bazénu. Máme soukromý bazén pro náš malý bytový komplex, je stále udržovaný a není veřejně přístupný. Dnes jsme tu dokonce sami. Vytáhnu z lednice šampaňské a suneme se k bazénu. Voda je příjemně chladivá, ale není studená. Chvíli na sebe cákáme jako dvě malé děti a potom jen tak odpočíváme na okraji bazénu a popíjíme šampaňské. Tento týden byl docela náročný a tak mi vyhovuje prostě takhle na chvíli zrelaxovat. Jen tak mlčky sedíme a popíjíme. Ne, že bychom si neměli co říct, ale za celý ten týden jsme toho oba namluvili až moc hlavně v práci a tak si teď prostě užíváme chvíli příjemného ticha.

15

Když vyjdeme ze sálu Ashley si mě dobírá.

"Příště půjdem raději nejspíš na toho Di Capria. Alespoň se mi celou dobu nebudeš klepat v náručí." říká a směje se na mě.

Cítím, jak zase červenám.

"Ne, že by mi to vadilo, naopak" mrká na mě a já červenám ještě víc. Opravdu to nebylo zneužití situace, abych se k ní mohla tulit. Navíc Ashley je někdy hrozná koketa. Asi si to ani neuvědomuje.

Sedíme a popíjíme kávu. Snažím se probírat děj, ale Ash se ten film asi moc nelíbil. Tak nějak ani neví, co tam bylo. Asi to pro ni byla ztráta času.

Její mobil vybruje a to naznačuje, že jí nejspíš přišla nějaká zpráva. Aiden prý píše, že už jede domů. Tak je mi jasné, že naše rande je u konce.

Přijíždíme před náš dům a Ash se rychle loučí. Spěchá domů. Předtím než vystoupím, mě obejme a pošeptá mi do ucha " Jsem ráda, že jsi se mnou šla a doufám, že ses bavila. Děkuji." Opět cítím jak mi rudnou tváře. Poděkuji jí, rozloučím se a vystoupím z auta. Mávne na rozloučenou a odjíždí.

Vejdu do domu a přivítá mě vůně dobrého jídla. Táta zase něco vaří. Vejdu do kuchyně a pozdravím se s ním.

"Ahoj tati. Kde je máma?" zeptám se.

"Ahoj Spence. Máma má zase zpoždění. Volala, že mají naléhavý případ a dorazí tak za hodinu. Jak ses měla v kině?" optá se a otočí se na mě.

"Byly jsme na hororu. Bylo to fajn. Trochu moc krve, ale dalo se to" usměju se. "Můžu ti s něčím pomoct?" zeptám se a přejdu blíž k němu.

Vidím, že se zrovna chystá krájet cibuli. Ano Spencer, to je ta pravá chvíle, kdy se ukáže, jestli máš nějaké kuchařské geny po svém tátovi nebo jsi prostě na vaření úplně levá.

"Jasně, budu rád. Můžeš nakrájet tuhle cibuli." Usměje se táta. Zřejmě je rád, že se konečně začínám o vaření taky zajímat.

"A co to vůbec vaříme?" zjišťuji, protože nemám absolutně páru, co to bude. Táta vaří různé druhy jídel. Recepty z celého světa dá se říct. Každý týden je to tedy jiné téma.

"No, dnes mě chytla čínská nálada" směje se táta a prsty si protáhne koutky očí do stran. Vypadá fakt směšně.

"Tak jo, Jackie Chane. Jdeme na to" směju se.

Máma dorazí, zrovna když dokončím prostírání stolu. Ještě než zasedeme ke stolu stačí se převléknout z nemocničního úboru. Vypadá velmi unaveně, nejspíš to byl dnes pro ni opravdu zápřah. Ale ona tu práci prostě miluje. Říká, že se pro ni narodila.

"Spencer mi dnes pomáhala s přípravou" chlubí se táta a pohladí mě po rameni.

"No, nepřeháněj tati. Nakrájet trochu zeleniny opravdu není nic tak světoborného. To by zvládl i Glen" směju se a vidím, že to oba pobavilo.

"Až se rozhodněš příště zapojit i Glena tak počkej, až dorazím z práce" směje se máma.

"Abych ho mohla ošetřit, až si uřeže prsty" dodává.

Všichni propuknem v nefalšovaný smích. Glen je opravdu totálně levej snad na všechno. V duchu lituji Madison jestli jim to spolu vyjde.

Je pondělí a dnes nás v práci čeká celodenní porada v zasedačce. Tedy vůbec jsem netušila co si pod tím představit. Jasně, slovo celodenní mě mělo upozornit, že to nebude nic záživného. Ještě, že to budeme mít jednou za dva týdny. Tohle se snad dá nazvat mučením nebo omezováním osobních práv občana. Brzdi Spencer, zase to tak nedramatizuj.

Máme pauzu a já toho využiju a zmizím do kuchyňky pro kafe. Snad mě ten kofein aspoň trochu nakopne a zabrání tak, abych usnula. To by byl fakt trapas. Teda byla jsem zvyklá sedět hodiny na přednáškách, ale tohle se s tím nedá srovnat. Zatímco automat lije horkou kávu do mého hrnku, stojím tam opřená o stůl se zavřenýma očima. Snažím se trochu zrelaxovat a myslet na něco příjemného. Vybaví se mi včerejší scéna z kina, jak se tulím k Ashley. Tak o tom bych si mohla nechat zdát pořád. Z mého snění mě vyruší pípání automatu, že moje káva je hotová. Když otevřu oči, vidím, jak Ash stojí ve dveřích.

"Unavená?" usměje se na mě a rozejde se směrem ke mně.

"Unavená? To je slabé slovo. Jsem totálně vyřízená" přiznávám po pravdě.

Uvaří si taky kafe a jen tak tam stojíme a díváme se na sebe. Nejspíš náš každou chvíli naženou zase zpět.

"Zvykneš si a navíc je to jen jednou za dva týdny" říká Ashley a dívá se mi přímo do očí. Věřím jí, její pohled je upřímný. Aiden se objeví ve dveřích a žene nás zpět do zasedačky. Ashley se zašklebí a já se tomu zasměju. Taky z toho asi není dvakrát nadšená.

Zbytek týdne jezdím v terénu. Už jezdím sama. Musím sama sebe pochválit za to, že jsem to tak rychle zvládla. No jasně, co je na tom tak složitého zajet na přiřazené adresy a pokecat s vedoucím prodejny. Ale není to jen o tomhle. Ve spoustě věcí ještě stále plavu. Hlavně si ještě pořád nepamatuju u jednotlivých zákazníků jejich podmínky, a co berou za sortiment. Ještě, že mám přítele na telefonu. Ashley je opravdu skvělá. Vždycky, když jí zavolám, pomůže. Nechci ji tak stále otravovat, a proto jí aspoň vždycky poděkuju. Musí už z toho mého děkování být asi otrávená, ale aspoň tohle můžu udělat.

Konečně je pátek. Jedu od posledního zákazníka. Venku je pořádné horko. Ten, kdo vymyslel klimatizaci je teď, doufám, v pořádném balíku, protože to byl nápad roku. Přemýšlím, co budu dělat o víkendu. Tajně počítám s tím, že Aiden bude mít v sobotu závody. To by znamenalo, že by mohla mít Ashley volno a mohla by tak se mnou vyrazit na brusle. Vytáčím číslo na Ashley. Telefon zvoní a v mém reproduktoru se ozve jiný hlas, než jsem čekala.

"Ano, broučku?"

Sakra, asi jsem se dovolala někam jinam. Zavěsím. Znovu zkontroluji, zda vytáčím správný konktat a zmáčknu znovu volat.

"Ahoj Spence" slyším konečně Ashley.

"Hmm, ahoj Ash" říkám nervózně, jsem rozrušená ještě z toho co se stalo předtím.

"Stalo se něco?" zeptá se mě.

"Ne, jen před chvílí jsem ti zkoušela volat a asi jsem se dovolala jinam" říkám tím samým nervózním hlasem.

"Myslíš, broučku?" ozve se opět ten samý hlas co poprvé. Tak přece jen to byla ona. Ty jsi ale idiot Spencer, žes ji nepoznala. Přiznám se, že jsem ji nezpoznala a se bála, že jsem se dovolala jinam tak proto jsem zavěsila. Omlouvá se a ptá se, proč vlastně volám. Zeptám se jí, zda by zítra neměla volno a nechtěla něco společně podniknout.

"Jasně, to by bylo fajn. Aiden má zase závody a tak nebudu aspoň trčet doma" odpovídá. Super, Aiden má zase závody. Moje přání si vyplnilo. Domluvíme se tedy, že zajdem na brusle. Rozloučím se a zavěším. Čekají mě tak ještě minimálně dvě hodiny v autě než dorazím domů.

16

Ráno mě probudí tón oznamující, že mám novou zprávu. Zamručím a přetočím se na břicho a snažím se ještě na chvíli usnout. Včera jsme to s Aidenem trochu protáhli a šli spát pozdě. Nechápu, jak mohl ráno vstát kolem páté a jet na závody. Nejspíš se mi to podaří, protože mě vzbudí vyzvánějící mobil. Nahmatám mobil pod polštářem a rozespale hovor přijmu. "Halóóó" dlouze zívnu.

"Ty ještě spíš? To snad není možný" slyším hlas Spencer.

"Hmmm" odpovídám napůl spící "kolik je hodin?"

"Už je jedenáct. Jak to, že ještě spíš?" ptá se nevěřícně Spencer.

"Promiň, včera jsme to nějak protáhli" odpovídám a snažím se donutit vstát z postele.

"Já jsem si říkala, co se děje když jsi nereagovala na sms" reaguje Spencer "ještě platí, že jdeme dnes na brusle?"

"Jasně, dej mi hodinu, ať se dám do pořádku a přijedu tě vyzvednout" odpovídám a rychle vstávám z postele.

Rychlá sprcha, kafe, velký hrnek kafe, abych se probudila, něco drobného na snídani nebo spíš lehký oběd vzhledem k tomu jaký je čas a až se obleču, tak vyrazím. Až se obleču. Hmm, to bude docela problém. Po tom jak minule vypadala Spencer úžasně nevím co si vzít na sebe. Stojím bezradně u svého šatníku a přehrabuji se v oblečení. Nic mi nepřipadá vhodné. Jsem zoufalá, ztratím zbytečně patnáct minut nad tím co si oblíct? Nevím proč jsem z toho tak nervózní, ale vím, že chci na Spencer udělat dojem. Ona ho na mě udělala, aniž by se o něco snažila. Proč by se taky měla snažit? Určitě není na holky a navíc já jsem s Aidenem. Ale musím přiznat, že Spencer se mi hodně líbí. A to nemyslím jen tak, že je krásná, ale tak, že mě začíná přitahovat. Tak jo, vezmu si tílko bez ramínek a krátkou sukni. Vypadám v tom dobře, Aiden na mě vždycky může oči nechat.

Zkontroluji hodinky a ke své hrůze zjistím, že mám maximálně deset minut na to abych dojela ke Spencer. To nemám šanci stihnout i kdyby byla cesta naprosto prázdná. Popadnu brusle, batoh a klíče od auta, zamknu rychle byt a letím ke svému autu. Usedám za volant a ještě než nastartuji tak narychlo sesmolím sms pro Spencer SORRY, MAM MENSI ZPOZDENI, KOLIZE SE SATNIKEM, PLS, CEKEJ NA ME VENKU. Nastartuji a jedu směrem ke Spencer. Jako naschvál chytnu červenou vlnu. Na každém semaforu musím stát a čekat. Nechápu, proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Střechu svého BMW mám staženou a z repráků se mi line moje oblíbená kapela U2. Zaposlouchám se do jedné oblíbené písničky a na chvíli zapomínám na ten stres, že jedu pozdě. Dokonce jsem tak zasněná, že na mě musí zatroubit auto za mnou, abych si všimla, že už mám konečně zelenou. Přijíždím asi o čtvrt hodiny později. Spencer stojí před domem, a když mě uvidí, zamává na pozdrav. Parkuji na příjezdové cestě před jejich domem a vystupuji z auta, abychom se pozdravily.

Když mě vidí, řekne "Tak kolize se šatníkem? Hmm, bála jsem se, že dorazíš bez šatů" řekne laškovně a vtiskne mi pusu na tvář.

"No když by se ti to líbilo víc, tak příště přijedu bez nich" usměju se a vidím, jak Spencer opět klopí oči a začíná se červenat.

"Takže stejný park jako minule?" zeptám se pro jistotu i když si myslím, že odpověď už znám. Než mi stačí odpovědět, vycouvám a jedu tím směrem.

Tak jsem se přecenila, když jsem si říkala minule, že už mi to docela jde. Ještě, že mám ty chrániče a taky Spencer, která mě trpělivě sbírá nebo chytá když vidí, že začínám padat. Musím říct, že to nedělám naschvál, prostě jsem asi větší dřevo, než jsem si myslela. I když se mi líbí jak se o mě Spencer tak trpělivě stará. Když jsme se přezouvaly tak jsem si všimla, že si mě prohlížela. Stejně jako já její tělo minule u jejího domu. Nebyla totiž nikde žádná volná lavička a tak jsme se museli přezout vestoje. Takže, jak jsem byla skloněná, abych si zašněrovala brusle a dopnula přezku, cítila jsem její pohled. Tak přece jen ta sukně zabrala, usmála jsem se sama pro sebe.

Po hodině mám sice ze sebe lepší pocit, že mi to už jde lépe, ale nohy mě začínají docela bolet. Spencer se mi směje, že je to problém začátečníků a tak se na chvíli posadíme na volnou lavičku. Popíjíme ledový čaj a mluvíme o všem možném. Dojde i na Glena s Madison. Spencer se mě na Madison vyptává, co má ráda a co by na ni udělalo dojem. Zřejmě dostala malý domácí úkol do Glena. Usměju se, protože jsem podobný domácí úkol dostala od Madison i já. Když si tuhle supertajnou informaci se Spencer sdělíme, nemůžeme se přestat smát. Byly jsme tak nenápadné v tom vyptávání až to bylo okaté. Domluvíme se tedy, že to necháme jejich osudu, ať se spolu poznají lépe sami.

Zvedáme se znovu k projížďce. Tak jo, už mi to jde lépe. Dvacet minut a ani jednou jsem nespadla. To je přece výkon, ne? Prosila bych nějakou pochvalu. Jen co na to pomyslím, spadnu na zem. Spencer se směje. Že by mi četla myšlenky? Pomůže mi znovu na nohy, dnes už asi po sté. Poděkuji a zadívám se do jejích modrých očí. Zaří jako dvě sluníčka. Rozjedeme se dále po stezce a já tuším malý problém. Kousek před námi vidím mírný kopeček. Tak to asi nezvládnu. Pomalu zastavuji. Spencer zastaví vedle mě a podle mého výrazu tuší, že je nějaký problém.

"Tak tohle tedy nedám" ukazuji před sebe.

"Neboj, pomůžu ti. Pojedu za tebou a budu tě jistit" odpovídá mi s klidem.

Vezme mě za ruku a vyrazí směrem ke kopečku. Ještě předtím než začneme stoupat do kopečka, zajede dozadu za mě a chytne mě kolem pasu oběma rukama. Mám krátké tílko a tak se její ruce dotýkají kůže na mých bocích. Přejede mnou elektrická vlna a podlomí se mi kolena. Ale Spencer mě pevně drží a pomáhá mi vyjet do toho mírného kopečka. Dojedeme nahoru a před námi je krátká rovinka. Přesune se vedle mě a drží mě dál jemně za ruku. Když jsem si myslela, že do kopečka to bude problém, netušila jsem, co mě čeká cestou dolů. Ještě, že mi Glen vybral brusle s brzdou. Opravdu jsem netušila, jak moc to ocením. Ještě než se dostaneme na konec rovinky, abychom sjely dolů z kopečka, Spencer zastaví, aby mi poradila jak brzdit. Vysvěstlí mi základy brždění a řekne mi, že když by se to nedalo zvládnout, mám raději zkusit zajet do trávy, která lemuje stezku. Není to tak zlé, sice se mi třesou nohy, ale mám pocit, že to zvládnu. Spencer už na mě čeká dole na rovince a pozoruje mě.

"Máš hezký výhled?" řeknu laškovně a v ten moment ztracím koncentraci a natáhnu se do trávy. Spencer ke mně přijede.

"No, teď mám snad ještě lepší" směje se na mě a mírně rudne ve tváři.

Mám odřené koleno, ale není to nic vážného. Nechápu, na co jsou mi chrániče, když mám koleno stejně do krve. Jako by to Spencer tušila. Vytahuje ze svého batohu peroxid, gázu a náplast.

"Medvídek Pů? To jako fakt myslíš vážně?" zírám na Spencer nevěřícně.

"No co? Jiné sebou nemám. Ber nebo nech být" směje se Spencer a chystá se mi nalepit náplast s medvídkem Pů na mé koleno.

"Dobře, ale jen proto, že jsi to ty" usměju se a nechám si nalepit náplast. Jemně přejede svou dlaní místo s náplastí, usměje se a vstane. Její dotyk je příjemný a její vůně vanilky je přímo omamná.

Postavím se zpět na nohy a vtisknu jí pusu na tvář jako díky, že se tak hezky o mě postarala.

"Díky, broučku. Nevím, co bych si bez tebe počala" usměji se na ni a vidím, jak opět začíná rudnout.

"Promiň, jestli ti to vadí, tak toho broučkování nechám" říkám a dívám se jí do očí a snažím se vyčíst nějakou reakci.

"Ne, nevadí. Jen na to nejsem zvyklá. Nikdo mi tak ještě neřekl" klopí oči a dál se červená. "Říkám tak všem co mám ráda" dodávám na vysvětlenou a mrknu na Spencer.

Cestou zpět autu volíme raději jinou cestu, dalšího medvídka Pů už bych asi na svém druhém koleni nezvládla. Naštěstí to byl poslední karambol toho dne. Hrdě můžu prohlásit, že mi to už docela jde. Slovo docela přidávám záměrně, protože to přesně vystihuje mou momentální situaci. Ale příště už to snad dopadne lépe. Tedy jestli vůbec nějaké příště bude. Mám strach, že to Spencer se mnou přestane bavit. Ona ráda jezdí rychle a delší trasy. Se mnou je to momentálně pomalu a krátké trasy. Přezujeme se u auta a nasedneme dovnitř. Zasloužím si pořádný burger po takovém výkonu a tak aniž bych se Spencer zeptala, zamířím do své oblíbené restaurace.

Objednáme si každá jeden pořádný burger bez majonézy a pořádně vychlazenou lehkou kolu. Mezitím co čekáme než nám dodnesou jídlo, otočím se na Spencer a zeptám se

"Tak a teď s pravdou ven. Přiznej se, proč?" Dívám se Spencer a ta je mou otázkou zaskočená.

"Co?" ptá se zmateně.

"No, čekám, že mi vysvětlíš proč?" říkám s vážným obličejem, ale uvnitř se směju tomu, jak je Spencer zmatená.

"Proč, co? Ashley, nevím, na co se ptáš" nervózně mrká očima.

"Proč …… zrovna medvídek Pů" vykřiknu a vybuchnu ve smích. Vidím, jak se Spencer ulevilo a začne se smát se mnou.

"Máma je minule přinesla z práce. Měla směnu na dětské pohotovosti a zůstali jí v kapse pláště" vysvětluje, aniž by to vážně musela.

"A ty sis řekla, že když už se mám znemožnit na bruslích tak mi pomůžeš k dokonalosti, že?" dál se směju a vidím, že přichází servírka s naší objednávkou.

"To je malá pomsta za tu mou fotku co jsi nechtěla smazat" říká s úsměvem předtím, než se zakousne do svého burgeru. To je fér, to si musím přiznat. Nečekala jsem, že se bude mstít. Ještě, že neví, že ji mám nastavenou jako fotku kontaktu.

17

Ráno vstanu kolem osmé a posílám Ashley textovku, aby mě tak kolem desáté vyzvedla. Samozřejmě ji nechci do ničeho honit, máme na to celý den. Nasnídám se, převleču se, ale ani po dvou hodinách nemám od Ashley žádnou odpověď. Zpráva je sice doručená, ale žádná odpověď. Asi mě tedy rovnou vyzvedne a jen mi zapoměla odpovědět. Ikdyž to mi k Ashley nesedí. Čekám další hodinu a stále se nic neděje. Tohle už je mi fakt divné a tak beru mobil a vytáčím její číslo.

"Halóóó" zívne mi do telefonu jako odpověď.

"Ty ještě spíš? To snad není možný" divím se, protože to nechápu.

Zamručí na souhlas a zeptá se mě kolik je hodin. Asi si myslí, že ji ruším nějak moc brzo.

"Už je jedenáct. Jak to, že ještě spíš?" opravdu nechápu, jak může jestě spát.

Omlouvá se mi, včera prý šla spát pozdě a zní docela unaveně. Přiznávám, že mi bylo divné, že nereagovala na mou textovku a ptám se, jestli dnešní plán platí. Platí, jen jí mám dát tak hodinu než se dá dokupy. Jako by něco takového potřebovala. Vždycky vypadá tak fantasticky až se mi tají dech. Určitě vypadá takhle úžasně i ráno když se probudí. Ty se probuď, Spencer, tohle ty asi nikdy nezjistíš. Tak mám ještě hodinu, než přijede a přemýšlím čím se zabavit, abych nemusela stále myslet na Ashley. Zapnu televizi a projíždím kanály, jestli mě něco nezaujme. Nakonec skončím na hudebním kanále. Dávají zrovna hitparádu a tak aspoň zjistím, co teď momentálně frčí za hity. Mě je to stejně tak nějak jedno. Prostě poslouchám, co se mi zrovna líbí, nemám přímo vyhraněný vkus. Ztrácím nějak pojem o čase a vyruší mě pípnutí zprávy na mém mobilu. Ashley píše, že má mírné zpoždění a že ji mám čekat venku. Prý měla kolizi se šatníkem. Ať už to znamená cokoliv tak doufám, že už aspoň vyrazila z domu. Beru si brusle a ostatní věci a jdu čekat před dům. Je hezky, takže mi to nevadí.

"Tak kolize se šatníkem? Hmm, bála jsem se, že dorazíš bez šatů" zaflirtuji chabě a políbím ji na pozdrav na tvář.

"No když by se ti to líbilo víc tak příště přijedu bez nich" zasmečuje Ashley svou odpověď. Dokonalý return, to musím uznat.

Okamžitě rudnu. Při představě jejího nahého těla se to ani nedá jinak. Ujistí se, zda jdeme do stejného parku jako posledně a aniž by počkala na mé potvrzení, couvá a jede neomylně tím směrem.

Vypadá to, že to jí to jde o poznání lépe než poprvé. Je fakt, že teda ještě docela dost padá, ale rozhodně je to lepší. To že padá mi vůbec nevadí. Aspoň mám příležitost se jí dotýkat. Ne, nejsem žádnej úchylák. Jen se mi prostě Ashley hrozně líbí. Třeba jednoho dne seberu odvahu a prostě jí to řeknu. Ale zatím ji nemám. Navíc má nádhernou postavu. Když jsme se přezouvaly nemohla jsem si pomoct a musela jsem si ji zase opakovaně prohlédnout. Snad si toho nevšimla. Musela se ohnout, aby si dopnula brusle a ta sukně co dnes má na sobě odhalila asi víc než by čekala. Mám pocit, že mi to udělala naschvál. Jasně Spencer, ona asi tak tuší jak tu nad ní pomalu slintáš.

Zhruba po hodině Ashley začínají bolet nohy. Dalo se to čekat. Mé začátky byly opravdu hodně podobné a tak to naprosto chápu. Nabízím jí, abychom se tedy na chvíli posadily. Jen tak sedíme, srkáme ledový čaj a vykládáme si. Dostala jsem veledůležitý úkol od Glena, že až budu příště s Ashley, mám toho co nejvíc zjistit o Madison. Zkouším tedy nenápadně zjistit, co se dá.

"Taky jsi asi dostala malý domácí úkol, že?" směje se na mě Ashley při mé asi třetí otázce ohledně Madison.

"Hmm, byla jsem asi moc průhledná, co?" zubím se zpět na Ashley.

"Ani ne, jen je mi jasné, že ty dvě hrdličky nás prostě chtěly zneužít" směje se Ashley.

"Takže jim něco málo řeknem a zbytek ať si zjistí sami, jo" mrknu na Ashley a tím téma Madison a Glen uzavřem.

Dobře, konec odpočinku. Jdeme dělat to, proč tu vlastně jsme. Takže budeš celou dobu civět tajně na Ashley a vduchu přitom slintat? Budu se muset ten svůj vnitřní hlas naučit občas aspoň na chvíli vypnout. Někdy je opravdu otravný i když má většinou pravdu. Ashley asi malý odpočinek prospěl, protože od toho co jsme znovu vyrazily ani jednou nespadla. Vypadá spokojená sama se sebou. Tedy soudě dle jejího spokojeného výrazu na tváři. Nejspíš myslí na to samé co já. Najednou se ale opět neomylně řítí k zemi. Nemůžu si pomoct, ale musím se smát. Dojedu k ní a pomáhám jí vstát. Děkuje a hledí mi přímo do očí. Snad v nich nevyčte jakou mám radost z její přítomnosti. Jedeme pomalu dál, ale Ash najednou pomalu zastaví. Zabrzdím vedle ní a je mi jasné, že je nějaký problém. Že by si ublížila při tom posledním pádu?

"Tak tohle tedy nedám" ukazuje před sebe zděšeně.

"Neboj, pomůžu ti. Pojedu za tebou a budu tě jistit" říkám jí s ledovým klidem Angličana a snažím se ji tak uklidnit.

Vezmu ji za ruku a vyrazíme vzhůru do kopce. Těsně předtím než začneme stoupat, zajedu za Ashley a chytnu ji oběma rukama kolem pasu. Její tílko je tak krátké, že mi umožní, že se mé ruce dotýkají její hebké pokožky. Snažím se jí pevně držet ikdyž se celá chvěju. Cítím její parfém a jsem úplně omámená. Musím si zachovat chladnou hlavu jinak spadnem obě. Pomalu tlačím Ashley nahoru, a když vyjedeme, přesunu se zpět vedle ní a držím ji jemně za ruku. Před námi je krátká rovinka, po které následuje mírné klesání. Tohle bude větší problém než ta cesta nahoru. Tady to bude muset Ashley zvládnout sama. Před koncem rovinky zastavím, abych jí vysvětlila, jak má brzdit. Ujistím ji, že kdyby to prostě nešlo tak má jednoduše zajet do trávy. Ještěže je stezka lemovaná trávou a tak únikové cesty je tu opravdu dost. Sjedu dolů a čekám, až mě bude Ashley následovat.

Zatím jí to jde docela dobře. Soustředí se a vypadá při tom strašně roztomile.

"Máš hezký výhled?" řekne tím svým laškovným hlasem a v tom momentě se zřítí do trávy.

Spěchám k ní, abych jí pomohla vstát a ujistila se, že jí nic není.

"No, teď mám snad ještě lepší" směju se a cítím, jak se zase červenám.

Vidím, že má odřené koleno. Tedy není nic dramatického, ale raději ji to ošetřím hned na místě, než abychom čekali až k autu. Vytáhnu ze svého batohu všechno potřebné. Být dcerou doktorky znamemá nosit u sebe neustále vše potřebné.

"Medvídek Pů? To jako fakt myslíš vážně?" zírá na mě Ashley nevěřícně..

"No co? Jiné sebou nemám. Ber nebo nech být" usměju se chystám se jí nalepit náplast na rozbité koleno. Když je minule máma přinesla z práce, přesně jsem věděla, na co je využiju. Jen jsem čekala na příležitost a ta sebe nenechala dlouho čekat. Směju se sama pro sebe.

"Dobře, ale jen proto, že jsi to ty" usměje se na mě Ashley a nechá si náplast nalepit.

Naštěstí jí nic jiného není a tak vstane a políbí mě na tvář místo díky.

"Díky, broučku. Nevím, co bych si bez tebe počala" směje se na mě a já vím, že se zase červenám. Asi si to vyloží jinak a omluví se mi za to a zeptá se mě, jestli toho má nechat. Dívá se mi do očí a snaží se asi ujistit, že mě totálně nevyděsila. Nevyděsila, jen nevím, jak si to mám přeložit. Ujišťuji ji, že mi to nevadí, ale bohužel se červenám dál. Objasňuje mi, že tak říká všem co má ráda. Má mě ráda? No jasně Spencer. Má tě ráda, proč by jinak s tebou trávila svůj čas, kdyby to tak nebylo. Jen je to asi jiné "ráda" než bys ty chtěla.

Zpět k autu se vracíme pro jistotu jinudy. Už nespadne ani jednou. Vypadá spokojená sama se sebou a já mám radost, že ji to zatím stále baví. Bude tak další příležitost spolu zajít ven. Je před námi celé léto a tak bude fajn trávit své volné víkendy takto. Tedy jestli bude mít Ashley čas.

Aniž mě nějak varovala, zamířila Ashley rovnou k nějaké restauraci. Tedy je fakt, že mi docela vyhládlo a navíc jsme zatím neměli ani oběd. To, že má ráda taky burgery je velké plus. Aspoň si nepřipadám tak blbě, když mě taky tak chutnají. Objednáme si jídlo a čekáme, než nám ho přinesou. Z ničeho nic se na mě otočí a zaskočí mě svou otázkou.

"Tak a teď s pravdou ven. Přiznej se, proč?" dívá se na mě.

"Co?" zeptám se zmateně a nevím co má na mysli. K čemu se mám přiznat. K tomu, že se mi líbí a přitahuje mě? No to ani náhodou. To jestě opravdu nějaký čas bude pěkně u ledu, než to ze sebe dostanu.

"No, čekám, že mi vysvětlíš proč?" říká s naprosto vážným obličejem.

Že by si předtím všimla, jak ji hltám pohledem a teď mě bude vyslýchat proč?

"Proč, co? Ashley, nevím, na co se ptáš" začínám být opravdu nervózní. Mám se teda k tomu přiznat? Ale jak bude reagovat? Co když mě už nebude chtít nikdy vidět?

"Proč …… zrovna medvídek Pů" vyhrkne a řechtá se na celé kolo.

Spadne mi kámen ze srdce a neskutečně se mi uleví od paniky, která mě začala pohlcovat. Směju se společně s Ashley a vysvětluji jí, že je máma minule přinesla z noční z dětské pohotovosti.

"A ty sis řekla, že když už se mám znemožnit na bruslích tak mi pomůžeš k dokonalosti, že?" směje se na mě dál Ashley.

"To je malá pomsta za tu mou fotku co jsi nechtěla smazat" připomínám jí situaci, kdy si mě fotila, zatímco já měla plnou pusu jídla. Nechtěla to tenkrát vymazat a skvěle se nad tou fotkou bavila. Zakousnu se do mého burgeru co mi mezitím donesla obsluha a doufám, že jsem jí právě nedala další záminku si mě znovu nějak vyfotit. A i kdyby, pomsta bude opět sladká.

18

Máme ještě docela dost času a tak sedíme dál v restauraci. Upřímně? Nechce se mi vůbec domů. Aiden stejně přijede dnes dost pozdě a tak nemám důvod se vracet do prázdného bytu. Navíc se Spencer je mi fajn. Vím, už jsem to asi říkala, ale mám pocit, že ji znám už dlouho. Prostě jsme si sedly. Dokonce i Madison mi vyčítá, že s ní už netrávím tolik času a věnuji ho spíš Spencer. Ale divíte se mi? Madison je na druhém konci města a se Spence se vídáme i v práci, takže je to přece logické. A navíc zjišťuji, že chci se Spencer trávit čím dál tím víc času. Když ji přes týden nevidím, je mi prostě smutno. A nepomůžou ani ty hodiny co spolu trávíme tlacháním na telefonu. Jen slyšet její hlas mi okamžitě zlepší náladu. A to nemluvím o tom pocitu, co mou proběhne, když ji vidím. Ano, začínám si pomalu, ale velmi dobře uvědomovat, že ke Spencer cítím něco víc.

"Nevadí ti, že se mnou trávíš všechny své volné soboty?" zeptá se mě z ničeho nic Spencer a vytrhne mě tak z mých myšlenek.

"Jasně, že nevadí," řeknu a nakloním hlavu mírně na stranu. "Proč by mělo?" zeptám se a pozvednu mírně obočí.

"No, já jen, kdybys měla třeba jiné plány, nebo tak něco," říká Spencer takovým zvláštně smutným hlasem.

Nechápu, kam tím směřuje. To mi chce jako naznačit, že mě má plné zuby nebo co?

"Leda bys měla jiné plány ty a já ti je nějak kazila," zeptám se s ustaraným obličejem. Opravdu nevím, kam tím směřuje a při představě, že už mě má plné zuby je mi najednou smutno.

"Ne, to ne. Já jen, aby to třeba nevadilo Aidenovi, že spolu trávíme tolik času," objasňuje mi Spencer.

"Neboj se, Aiden moc dobře ví, že se mi s ním na jeho závody jezdit nechce. Nikdy tam není žádná jiná ženská na pokec, takže bych se tam stejně jen nudila. To s tebou rozhodně nehrozí." říkám jí a zmáčknu jí její ruku co má položenou na stole, abych jí tak dala najevo, že to myslím opravdu upřímně.

"Já jen, abych tobě nějak nebránila rozšířit si okruh lidí, se kterýma trávíš čas. Nemáš kvůli mně tak ani čas se seznámit s nějakým klukem," usměju se na ni.

Spencer se opět mírně červená a sklopí oči na stůl.

"Víš, Ash, já žádného kluka nehledám. To tak nějak není nic pro mě. Já …. hledám v jiných vodách," řekně polohlasem Spencer a dívá se někam neurčitě mimo nás.

Tak tohle jsem nečekala. Tuhle informaci musím zpracovat. Není to nic špatného, to vůbec. Jen mě tohle ani ve snu nenapadlo. Tak proto neměl tenkrát šanci ten, co se k nám přidal na bruslích. Žádná horlivost do práce, prostě neměla zájem. Tohle chtělo hodně odvahy, aby mi to řekla. Určitě to neříká jen tak na počkání každému koho potká. Dobře Ash, musíš něco říct, mlčíš už docela dlouho. Aby neměla pocit, že s tím máš problém.

"Tak proto jsem měla dneska pocit, že mě svlékáš pohledem, když jsme se přezouvaly," říkám svým rádoby laškovným hlasem a doufám, že jsem nepřestřelila. Ty tvoje narážky, vždycky se snažíš nějak odlehčit situaci a ne vždy to dopadne dobře. Aspoň ne vždy to vyzní tak, jak tě to napadne ve tvé hlavě.

Vidím, že se mi Spencer dívá přímo do očí. Potom klopí zrak na mé rty a visí na nich pohledem. Udělám to samé. Má krásné rty, takové byl hřích nelíbat. Ashley, nech toho. Soustřeď se. Jasně, jen co se ti Spencer takhle přizná tak si můžeš začít namlouvat, že se jí líbíš. No to určitě.

Znovu se na ni dívám a usmívám se. Ona se také usměje. Nejspíš vůbec neslyšela mou předchozí poznámku, protože vůbec nic neříká.

"Takže, mmm, je to v pohodě? Nevadí ti to?" zeptá se mě po chvilce.

"V pohodě? No, já nevím, to mi řekni ty?" směju se nahlas a vidím, že Spencer se tváří zase zmateně.

"Já? P... promiň, já jsem asi předtím, uhmm, něco přeslechla," omlouvá se a rukou se škrábe za uchem.

"Říkala jsem, že proto jsem se nemohla zbavit pocitu, že mě při tom přezouvání svlékáš pohledem," směju se a vidím, že Spencer rudne jako rajče.

Jestli si myslela, že mi to uniklo, tak to se pěkně plete. Navíc jsem v to tak někak doufala, ikdyž jsem nepočítala, že se jí líbí holky a už vůbec ne, že bych se jí mohla líbit já.

"Jasně, že s tím nemám problém. Proč bych měla mít? Je jedno s kým chceš být, hlavní je, abys byla šťastná." Odpovídám tak na její otázku vážnějším hlasem, aby věděla, že to myslím vážně. Viditelně se jí ulevilo, protože se na mě usmála. A to ještě nevíš, že jsem na tom podobně.

Začne mi zvonit telefon. Mrknu na display a vidím, že mi volá Kyla. Usměju se a přijmu hovor.

"Ahoj zlato. Moc jsi mi chyběla. Jak se máš?" zeptám se se srdečným úsměvem na tváři.

Vidím, že Spencer se na mě nechápavě dívá.

"Ahoj Ash. Neruším?" zeptá se mě Kyla.

"Nerušíš Ky, něco se děje?" zeptám se ustaraně.

Kyla je má nevlastní sestra. Dozvěděla jsem se o ní čirou náhodou po smrti mého tedy vlastně našeho otce. Do té doby o ní nikdo nevěděl. Je v osmém měsíci a čekají s Andrewem dvojčátka. Tedy absolutně neplánovaně, už totiž mají malého prcka jménem Mathew. Je to ten nesladší synovec jakého můžu jen mít. Všichni bydlí v Baltimoru kam se Kyla odstěhovala zpět potom co jsme spolu střední školu.

"Ne, všechno je v pořádku. Jen mě napadlo, že jestli bys nechěla ještě předtím, než budu muset do porodnice, přijet na návštěvu." Uklidňuje mě Kyla do telefonu.

"To víš, že za váma ráda přijedu, broučku. Moc mi chybíte," říkám a mírně při tom svraštím čelo. "Domluvím se s Aidem, který víkend bude mít volno a zavolám ti, ano?"

"Jen abys mě stihla ještě v tom trojbalení," směje se Kyla na druhé straně, "připadám si jako tribitka. Posledně už si mě tam chtěli nechat, aby se ujistili, že bude všechno v pohodě."

"A jak to vůbec zvládáš? Co Mathew? Nezlobí? Máš ho tam? Můžu s ním mluvit?" zeptám se, protože si dovedu představit, že to pro ni není asi vůbec lehké.

"No snažím se, čím dál toho ale zvládám míň. Andrew se mi snaží pomoct a Math se snaží nezlobit. Je tu, dám ti ho," řekne a slyším, jak předává telefon malému.

"Ahoj teto Ash. Jak še máš? Já šem dostal nové autíko. Pijedeš za náma?" křičí Mathew do telefonu.

"Ahoj prdelko moje. Chybíš mi. To víš, že za váma přijedu, jen co se domluvím se strejdou Aidenem. A nezlobíš doufám maminku." říkám a uvnitř mě svírá smutek, že jsem je tak dlouho neviděla.

"Nezobím. Ploto jsem dostal to nové autíko. Pošílám ti pušu a pijeď, ano? Budu mít blžo nové blášky, tak ti je ukážu," loučí se se mnou a slyším, jak dává telefon zpět Kyle.

"No, nezlobí. V rámci možností, však ho znáš. Dobře, Ash. Nebudu tě dál zdržovat. Domluv se a dej vědět, kdy dorazíš. Vím, že to je kus cesty a musíš si zarezervovat let. Těšíme se na tebe. Posíláme pusu a pozdrav od nás Aida." Loučí se pomalu Kyla.

"Už teď se nemůžu dočkat, až vás všechny uvidím. Posílám taky pusu a dám vědět co nejdřív. Aby ses mi nerozsypala, ještě než dorazím. Ahoj." Loučím se a zavěsím.

Vidím, že Spencer na mě doslova visí očima.

19

Pohled ze strany Spencer

Už jsme obě dojedly, ale sedíme dál. Ashley se nějak k odchodu nemá a já to rozhodně iniciovat nebudu. Byla bych blázen připravit se tak o další čas, který můžu strávit v její přítomnosti. Jediné co musím udělat, je dát vědět našim, že dneska na večeři nedorazím včas, tak ať na mě nečekají.

"Nevadí ti, že se mnou trávíš všechny své volné soboty?" zeptám se jí. Mírně sebou trhne a vypadá to, že o něčem přemýšlela.

"Jasně, že nevadí," odpoví mi a nakloní hlavu do strany. Pozvedne obočí a zajímá ji, proč by mělo.

"No, já jen, kdybys měla třeba jiné plány, nebo tak něco," říkám s nejistým tónem v hlase. Bojím se, že tyhle mé idylické soboty prostě jednoho krásného dne skončí.

"Leda bys měla jiné plány ty a já ti je nějak kazila," zeptá se mě a vidím, že jsem ji asi zaskočila.

Do háje, teď jsem to nejspíš totálně zpackala. Rychle jí, řekni, že to není pravda, že ona je ten nejúžasnější člověk na světě a ty jsi do ní totální blázen. Ne, to ji asi vyděsíš ještě víc. Mysli Spence. Prostě jí řekni, že to není pravda a že máš jen strach, že by to třeba mohlo vadit Aidenovi. Osobně bych se mu ani nedivila. Ashley s tebou tráví každou možnou minutu svého volna a opravdu by mě hodně překvapilo, kdyby mu to nevadilo.

"Ne, to ne. Já jen, aby to třeba nevadilo Aidenovi, že spolu trávíme tolik času," říkám rychle.

Nemám se prý bát, Ashley s Aidenem na jeho závody jezdit nechce, protože se tam prý nudí a navíc tam není žádná jiná holka, se kterou by tam mohla zabít čas. No ještě toho trochu. Aby mi ji tam obletovala nějaká jiná. Spencer, prober se. Nedělej si naděje a navíc není tvoje, nezapomínej.

Ruku, co mám položenou na stole, mi mírně zmáčkne, usměje se a dodá "já jen, abych tobě nějak nebránila rozšířit si okruh lidí, se kterýma trávíš čas. Nemáš kvůli mně tak ani čas se seznámit s nějakým klukem."

Cítím, že se trochu červenám. Sklopím oči na stůl a přemýšlím jak na to odpovědět. Tak co Spence? Teď nebo nikdy? Co když ji ale vyděsíš? Ale Ashley je přece fajn, určitě to přijme v pohodě. Navíc to, že se ti líbí zrovna ona, jí zatím ještě přiznávat nemusíš.

Zhluboka se nadechnu. Srdce mi buší až v krku. Když to teď řeknu, už nebude návratu. Ale mám pocit, že Ashley můžu věřit. Prostě není ta, která by pak chodila a vykládala to kde komu a počkání.

"Víš, Ash, já žádného kluka nehledám. To tak nějak není nic pro mě. Já …. hledám v jiných vodách," řeknu tlumeným hlasem, letmo se na ni podívám a odvrátím zrak mimo.

Ticho. Nic neříká. Vidíš, Spencer. Byla to chyba. Teda nevidíš, protože se na ni nedíváš a tak ani nevíš jak se tváří. Fajn, seber odvahu a podívej se zpět na ni.

Dívám se na ni, sedí tam naproti mně a mírně se usmívá. Tak to teda nevím jak si vyložit. Dívám se jí do těch jejích čokoládových očí a vůbec nevnímám, co říká. Vím, že něco říká, protože se jí pohybují její ústa. V očích vidím takové malé jiskřičky. Sklopím zrak na její rty. Bože, jak moc bych je chtěla políbit. Vidím, že se usmívá a už nic neříká. Pozvednu znovu oči k těm jejím. Sakra Spencer, vůbec jsi ji neposlouchala a vypadá to, že se tě na něco ptala a čeká od tebe odpověď. Jak z téhle situace ven?

Usměju se. To je asi dobrý začátek, protože Ashley se směje dál.

Nemám páru, co říkala předtím a tak se jí zeptám prostě a jednoduše.

"Takže je to v pohodě? Nevadí ti to?"

Směje se a ptá se mě, jestli je to v pohodě? To mě teda mate. Nechápu, na co naráží.

"Já? P... promiň, já jsem asi předtím, uhmm, něco přeslechla," omlouvám se. Je lepší, když se prostě přiznám, že jsem ji neposlechla než abych souhlasila s něčím a nevěděla s čím.

"Říkala jsem, že proto jsem se nemohla zbavit pocitu, že mě při tom přezouvání svlékáš pohledem," směje se na mě a já totálně rudnu.

Přistižena při činu. Úúú a tím, že se červenáš to jen potvržuješ. Bože, Spence, jsi fakt nemožná. Ale ty její nohy se přehlédnout prostě nedalo. Ještě teď když zavřu oči si je doknale vybavím.

Prý s tím, co jsem jí řekla, nemá vůbec žádnej problém a nevidí ani důvod, proč by ho měla mít. Tak to šlo líp, než jsem doufala.

Z ničeho nic jí začne zvonit telefon. Když se podívá na display, usměje se a stiskne tlačítko pro příjem.

"Ahoj zlato. Moc jsi mi chyběla. Jak se máš?" zeptá se Ashley s velkým usměvem.

Zlato? Řekla právě zlato nějaké ženské? No to se mi snad zdá. Tak já se tu snažím týdny zapůsobit a ona nějaké jiné ženské říká zlato? Klid, Spencer, určitě to není nic vážného. Vždyť tobě začala taky nedávno říkat broučku, tak co se hned plašíš.

"Nerušíš Ky, něco se děje?" zeptá se ustaraným tónem.

Ky? Kdo to proboha je? Nikdy mi nic o ní neřekla. Hned jak skončí, tak se jí budu muset zeptat.

Vím, že to asi není slušné poslouchat, ale slyším, jak odpovídá, že za nima přijede a že jí moc chybí. Musí se jen domluvit s Aidenem, který víkend by to šlo. Za nima? Takže jich je víc. Koho je víc? S kým to volá?

"A jak to vůbec zvládáš? Co Mathew? Nezlobí? Máš ho tam? Můžu s ním mluvit?" prosí, aby ho mohla dostat k telefonu.

Mathew? Ptá se, jestli nezlobí, tak to bude někdo malý. Nemůžu uvěřit, že Ashley má ve svém životě někoho takového a vůbec mi o tom neřekla.

"Ahoj prdelko moje. Chybíš mi. To víš, že za váma přijedu, jen co se domluvím se strejdou Aidenem. A nezlobíš doufám maminku." Slyším, jak říká do telefonu.

Strejda Aiden? Takže mluví se … počkat … synovcem? To má jako sestru nebo bratra? Nikdy se mi nezmínila. Vypadá to, že o ní ještě nevím asi všechno.

Prý se nemůže dočkat až je uvidí. Rozloučí se a zavěsí.

Dívám se na ni nedočkavě a určitě mi z očí tryskají tisíce otázek.

20

Pohled ze strany Ashley

"To byla má sestra" pronesu jednoduše a vidím, že oči Spencer se rozšíří nevěřícně v úžasu.

"Ty máš sestru?" vyhrkne tak nahlas až se naším směrem otočí lidé sedící u stolů kolem nás.

"Ano. No, vlastně, Kyla je má nevlastní sestra." Leze to ze mě jako z chlupaté deky. Opravdu se mi o tom nechce moc mluvit, za jakých okolností jsem se to dozvěděla. Ale vím, že bych to Spencer stejně jednou musela říct. Někoho takového jako je Kyla jednoduše nezapřete. Obzvlášť, když se aspoň minimálně třikrát do roka vídáme.

"Nevlastní? Jako …. JAK nevlastní?" dál se vyptává Spencer a roztomile přitom svraští čelo.

"Kyla se prostě zjevila v den pohřbu mého táty s tím, že je jeho dcera a tudíž moje nevlastní sestra" znovu si přesně vybavuji tu situaci, kdy se to odehrálo.

I přes protest mé matky jsem se rozhodla tátovi uspořádat velkolepý pohřeb. Teda slovo velkolepý zní ve spojitosti s pohřbem docela divně, ale věděla jsem, že jeho pohřeb bude prostě velká událost. A to jsem opravdu netušila, jak velká událost to bude. Být dcerou slavného Raifa Daviese znamená zaplatit prostě svoji daň.

"Jak zjevila? To jsi o ní předtím nic nevěděla?" zeptá se mě Spencer s nevěřícným výrazem.

"Nikdo o ní nic nevěděl. Teda táta o ní nejspíš věděl moc dobře, jen se prostě zapomněl tak nějak zmínit nám ostatním. Dokonce o ní nevěděli ani paparazzi a ti přece vyšťourají všelijaké pikantnosti slavných hvězd, ne?" dodávám s trochu sarkastickým tónem.

Ještě i po těch letech vzpomínka na ten den ve mně vyvolává trochu zlosti.

"Promiň, asi se teď zeptám hodně blbě. Ale, kdo vlastně byl tvůj táta, když říkáš, že byl tak slavnej?" pronese Spencer s mírnou obavou ve svém hlase.

"Raife Davies. Člen skupiny Purple Venom. Nejspíš jsi o nich slyšela, ne?" odpovím a jsem si naprosto jistá, že je musí znát.

"Ten Raife Davies? Ty jsi JEHO dcera?" vyhrkne opět Spencer tak nahlas, že až nadskočím na židli leknutím.

"Příště ještě trochu víc přidej na hlase, tam vzadu tě nejspíš pořádně neslyšeli" řeknu trochu jedovatě, ale pak se usměju.

"Promiň, omlouvám se. Vůbec mi to nedošlo, že by to tak mohlo být. Myslela jsem si, že to je prostě zhoda příjmení" říká teď již mnohem tišeji a rukou si v úžasu zakryje ústa.

Vidím, v její tváři opravdové překvapení. Tak a je venku jedno z mých velkých tajemství. No co? Vy byste chodili a chlubili se tím, že jste dcerou velkého Raifa Daviese? Už na střední jsem si díky tomu užila svoje a proto se tím prostě jen tak na počkání nechlubím. Stejně tak, že jsem díky jeho smrti zdědila pohádkové peníze.

"Ano, to jsem já. V celé své kráse. Dcera slavného Raifa Daviese." Postavím se, rozhodím rukama a mírně se ukloním.

Spencer to docela pobaví a věnuje mi jeden z těch svých nádherných úsměvů. Zubí se na mě na celé kolo. A mě je jasné, že jí budu muset říct i ten zbytek toho, jak to všechno tenkrát proběhlo.

Objednám nám další kafe, tohle přece jen nějaký ten čas ještě zabere. Počkám až nám ho donesou, přesednu si vedle Spencer a pomalu se chystám na tu cestu za bolestivými vzpomínkami na ten den.

"Když tenkrát spadlo to letadlo s tátou a celou jeho kapelou, byl to pro nás hroznej šok. Nechtěla jsem tomu věřit. Nikdo tomu nechtěl věřit. Měl to být poslední koncert jejich turné a čekaly nás dlouhé dva měsíce prázdnin, které jsme měli všichni tři strávit společně. Daleko od všeho a prostě jen spolu." Říkám a cítím, jak se mi do očí začínají tlačit slzy.

Spencer sedí vedle mě a hltá každé moje slovo. Nepřerušuje mě a trpělivě čeká na mé pokračování.

"Máma nechtěla žádný velký pohřeb. Chtěla něco poklidného, protože už měla za tu dobu, co žila s tátou, plné zuby veškeré té popularity a proto se s ním chtěla rozloučit v soukromí a poklidu. Jenže já jsem trvala na tom, že pohřeb musí být veřejný, protože ho měly rády ty hory fanoušků a ti se s ním budou chtít taky rozloučit. Jeho náhlá smrt prostě nezasáhla jen nás, ale i je. A oni si za svou dlouholetou podporu zaslouží tu možnost se s ním taky rozloučit" říkám se staženým hrdlem a cítím, že mi po tvářích stékají první slzy.

Cítím, že mě Spence objala kolem ramen a jemně mě hladí po rameně. Dává mi tak najevo, že se mnou soucítí.

"Ash, je mi to moc líto. Jestli nechceš, nemusíš mi to říkat. Pochopím to. Určitě tě to moc bolí o tom mluvit" říká smutně Spencer a pořád mě jemně hladí po rameně.

"Chci ti to říct, stejně bych ti to jednou řekla. Jen prostě pokaždé, když o tom mluvím, tak i po těch letech to prostě stále bolí a není to jednoduché." Vysvěluji a snažím se zastavit další příval slz.

"Dohodly jsme se tedy s mámou na menším kompromisu, pozvali jsme ty, co s tátou nejvíce spolupracovali, včetně novinářů a po tomto našem soukromém obřadu se měl konat druhý, kde mohli i fanoušci vyjádřit svou soustrast. No a tam se prostě zjevila z ničeho nic holka, která o sobě tvrdila, že je také dcerou mého táty." Teď už se slzám nebráním a propukám v pláč.

Spencer mě pevně objímá a já bořím svůj obličej do její hrudi. Nahlas vzlikám a mé slzy se vsakují do jejího trička.

Když se trochu uklidním, zkouším pokračovat ve svém vyprávění dál.

"Nastal zmatek, šok. Nikdo tomu nechtěl věřit. Prostě se tam zjevila a tvrdila o sobě, že je jeho dcerou a mou nevlastní sestrou. Chápeš to?" říkám a vidím, jak Spencer kroutí nesouhlasně hlavou.

"A co víc, je o rok mladší než já. Jak to mohl takhle tajit?" i dnes po těch letech je tohle pro mě stejně nepochopitelné jako předtím.

"O rok mladší? A vy jste o ní fakt neměli nejmenšího tušení" vytrhne mě z přemýšlení Spencer svou otázkou.

"Ne. Vůbec. Možná kluci v kapele to věděli, ale ti zahynuli při té havárii také, takže nebylo nikoho, kdo by nám to pomohl osvětlit. Teda až na Kylu." Říkám a z očí mi zase tryskají slzy.

Spencer mě znovu objímá a snaží se mě tak utišit.

"A vůbec nejhorší na tom bylo, že měla v ruce jeho závěť, ve které se psalo, že pokud by se mu někdy něco stalo, přeje si, aby se k nám nastěhovala a do své plnoletosti bydlela s námi a my ji přijaly do naší rodiny" přidávám další vysvětlení a vzpomínám si, že jsem ho v ten moment hrozně nenáviděla.

Jak mi to mohl jen udělat. Jak to mohl udělat mámě. Jasně nebyl zrovna nějaký prototypem vzorného otce, byl věčně někde na cestách, ale kdykoliv měl volnou chvilku, trávil ji se mnou a snažil se mi tak svůj ztracený čas vynahradit. Trávil ten čas i s Kylou? Kdy? Když byl pryč ode mě?

"Máma byla děsně vzteklá. Já samozřejmě taky. A Kyla tam stála s kufrem a dopisem v ruce a čekala snad, že ji přivítáme s bůhví jakým nadšením. Asi jako Ahoj Kylo, to jsme rádi, že tě konečně poznáváme. Sice jsme o tobě neměly tušení, ale jsme děsně rády, že můžeme poznat levobočka našeho milovaného Raifa." Říkám a přitom beru Spenceřinu ruku do své a předvádím jak Kylu vítám.

"Tak to se vám nedivím. Já si to ani nedovedu představit. Na tohle se prostě člověk nemůže ani nijak připravit, co?" Spencer řekne jemně.

"Nemůže. Naložily jsme tedy milou Kylu do auta, aby z toho nebyl ještě větší poprask a vezly ji k nám domů. Máma ji tam podrobila nekonečnému výslechu jako nějakého zločince a potom začala obvolávat všechny známé právníky, aby se dopátrala pravdy" pokračuju ve svém vyprávění.

"Díky jednomu právníkovi jsme tedy zjistily, že je to opravdu pravda a že to co se píše v té závěti je jedna z podmínek, aby se mohlo postupovat podle druhé závěti, kde je uvedno rozdělení majetku. Nezbývalo nám nic jiného než Kylu přijmout pod svou střechu a do své rodiny. Tedy pokud jsme chtěly, aby nám zůstalo dětictví po tátovi. Nechápej to nějak zle, že nám šlo o peníze nebo majetek, ale zůstaly bychom bez koruny ze dne na den" říkám a už jsem mnohem klidnější a dokonce i ty potoky slz se zastavily.

"Ne, Ash. To by mě ani nenapadlo. To je ale vážně děsný, do jaké situace vás táta dostal. Tohle bych nechtěla zažít. Já si nedovedu představit, co bych dělala" odpovídá Spencer.

"Kyla se přihlásila k nám na školu, aby mohla dokončit vzdělání a aby tak splnila podmínku našeho společného soužití do své plnolestosti. Přiznávám, že naše začátky nebyly nijak jednoduché a růžové. Nemohla jsem si zvyknout na ten fakt, že mám najednou sestru" dopíjím svou kávu a kývnu na okolo jdoucí servírku, že bych si dala ještě jednu. Doufám, že mě takový nárazový přísun kofeinu nezabije.

"Jo a nejlepší část toho všeho je, že ona o mě a mámě věděla celou tu dobu. Jen měla zakázáno se s námi spojit. Kyla byla prostě jedno velké překvápko" povzdechnu si a vidím, že Spencer se na mě překvapeně dívá jako by mi narostla další hlava.

"Já, ….. já nevím co říct. Tohle, když nezažiješ, tak máš pocit, že je to nějaká noční můra, co mi to tu vyprávíš" koktá Spencer a pohladí mě jemně po tváři.

"No, dnes už se tomu dokážeme s Kylou i zasmát. I přes ten prvotní šok a velkou nenávist k ní a tátovi jsme se opravdu zblížily a nedovedu si svůj život bez ní představit. A je mi děsně líto toho, že jsme spolu nemohly vyrůstat od malička jako sestry. Snažíme se tak si všechny ty ukradené roky vynahradit" dodávám smutným hlasem a cítím mírnou bolest u srdce.

Tu část, kdy se to všechno pokazilo mezi mnou a mámou si zatím nechám pro sebe. Na jeden den už těch přiznání bylo až dost.