Stačil jeden pohled

Napsala: Ade

21

"To byla má sestra" položí Ashley telefon na stůl a já na ni zírám v němém úžasu.

"Ty máš sestru?" zakřičím pomalu a upoutám tak pozornost několika lidí, kteří sedí nedaleko nás.

Přikývne a po chvilce zaváhání dodá, že se jedná o její nevlastní sestru.

"Nevlastní? Jako …. JAK nevlastní?" ptám se. Možná je to neslušné takhle vyzvídat, ale nemůžu si pomoct. Tolik času, který jsme spolu strávily a ani jednou se o ní nezmínila. Třeba se za ni stydí, a proto o ní nechce mluvit. Blbost Spencer, kdyby s ní neměla dobrý vztah, jak by s ní mohla právě vést tak milou konverzaci po telefonu.

"Kyla se prostě zjevila v den pohřbu mého táty s tím, že je jeho dcera a tudíž moje nevlastní sestra" odpovídá Ashley na mou otázku a já jen doufám, že se v mé tváři neodráží to, jak jsem v šoku ze všech těch informací.

Nechápu, jak se někdo může jen tak zjevit a tvrdit něco takového a tak se zeptátm Ashley, jestli by mi to mohla nějak líp vysvětlit.

Když mi Ashley objasňuje, že o Kyle nikdo nic nevěděl, protože se prostě táta tak nějak zapomněl asi zmínit, a potom dodá, že o tom nevěděli ani bulvární novináři, kteří mají na starost veškeré drby ze světa slavných, jsem z toho všeho zmatená ještě víc a vůbec nechápu kam tím míří.

"Promiň, asi se teď zeptám hodně blbě. Ale, kdo vlastně byl tvůj táta, když říkáš, že byl tak slavnej?" zeptám se a bojím se, že budu za úplného blbce.

Když Ashley vysloví jméno Raifa Daviese, člena legendární skupiny Purple Venom, překvapením se nemůžu pomalu ani nadechnout.

"Ten Raife Davies? Ty jsi JEHO dcera?" opět pomalu zařvu na celý lokál, až Ashley nadskočí na své židli.

Napomene mě, že to nebylo nejspíš dostatečně nahlas, protože mě ti úplně vzadu nemuseli zřetelně slyšet, ale usměje se na mě.

Omluvím se jí a cítím se trapně za takovou přehnanou reakci. Pořád se tu informaci snažím zpracovat. Když se mi Ashley představila poprvé, tohle by mě vůbec nenapadlo. A i kdybych tomu příjmení věnovala trochu větší pozornost, stejně bych si myslela, že je to nejspíš jen shoda jmen. Do žádné souvislosti s rockovou hvězdou bych ji prostě nedávala. Copak by dcera někoho tak slavného jen tak pracovala někde v nějaké firmě? Spíš by obrážela různé večírky a párty, než aby chodila každý den do práce. Vždyť určitě zdědila hodně penež. Purple Venom byly a vlastně stále jsou, legenda. I já jsem na jejich hudbě vyrůstala. Táta má všechna jejich alba, a pokud si dobře vzpomínám, byli s mámou i na jednom jejich koncertě. Ještě v době, kdy jsme žili v Ohiu.

Musí být na mě poznat, že jsem opravdu překvapená, protože se Ashley najednou z ničeho nic postaví, rozhodí rukama, ukloní se a se vší možnou vážností prohodí, "Ano, to jsem já. V celé své kráse. Dcera slavného Raifa Daviese."

Tohle její představení mě velice pobaví, a proto se na ni usměju, jak to jen nejlíp umím. Popravdě se na ni zubím jako sluníčko. Byla u toho tak rozkošná. Chová se prostě naprosto v pohodě a nemá žádné manýry hvězdy. Jasně, že ona sama hvězda není, ale víte jak to myslím. Někdy se potomci slavných chovají ještě hůř jako jejich slavní rodiče. Myslí si, že jim celý svět leží u nohou jen proto, že jsou děti někoho slavného. A přitom sami nic nedokázali a jen se vyhřívají na výsluní někoho jiného.

Ashley nám objedná další kafe a já tak můžu nejspíš očekávat pokračování jejího vyprávění. Když nám donesou čerstvou dávku kávy, přesune se Ashley přímo vedle mě. Tep se mi tak zrychlí a srce mi buší o dost rychleji než normálně. Tohle se mi stává pravidelně pokud je Ashley v těsné blízkosti u mě. Někdy si říkám, že i ona musí slyšet, jak mi srdce buší jako o závod. Aspoň já mám ten pocit, že mi bije tak nahlas, protože na moment neslyším nic jiného než jen tlukot svého srdce.

Ashley se zhluboka nadechne a začne vyprávět. Podle výrazu v její tváři vím, že to pro ni není lehké. Všechny ty vzpomínky, které se už snažila vytěsnit, se jí nejspíš znovu vrací. Jestli se vůbec takové vzpomínky nějak vytěsnit dají. Vypráví mi o tom, jak se s mámou dozvěděly, že její táta umřel. Celá kapela tenkrát při tom leteckém neštěstí zahynula. Vzpomínám si, že jsem o tom četla a byla to velká tragédie. Tenkrát toho byly plné noviny a televize. Měli zrovna poslední koncert jejich turné. Smutná oslava tak úspěšného turné.

Sedím vedle ní a bedlivě poslouchám každé její slovo. Vidím, že její oči lesknou tím, jak se jí do očí tlačí slzy.

Ashley mi vypráví, jak zařizovaly s mámou pohřeb. Jak se neshodly, protože zatímco její máma nechtěla nic velkého a chtěla se Raifem rozloučit v soukromí, Ashley trvala na svém, že pohřeb by kvůli fanouškům měl být veřejný. Nejpíš tuhle bitvu Ashley nakonec vyhrála, protože si vzpomínám, že to dokonce dávali na některém z hudebních kanálů v přímém přenosu. Marně se snažím si vybavit, jestli jsem tam na těch záběrech také nezahlídla Ashley. Nevím, je to už hodně let zpět.

Vidím, že Ashley začínají téct slzy po jejích tvářích a tak ji instinktivně obejmu kolem ramen a jemně ji hladím. Chci jí dát najevo, že je mi to moc líto.

"Ash, je mi to moc líto. Jestli nechceš, nemusíš mi to říkat. Pochopím to. Určitě tě to moc bolí o tom mluvit" říkám smutně a nepřestávám ji hladit. Nechci, aby si kvůli mně musela znovu tím vším projít.

Odpovídá mi, že mi to chce říct, protože by mi to jednou stejně řekla. Jen ji prostě bolí o tom znovu mluvit. Popisuje mi tedy zhruba průběh pohřbu, na kterém se domluvily s mámou. Nakonec prý udělaly takový malý kompromis. Soukromý obřad pro ty nejbližší a potom ten pro fanoušky, který byl veřejný. A tam se objevila ta neznámá holka a tvrdila o sobě, že je dcera Ashleyina táty.

Propuká v opravdový usedavý pláč a já si ji pevně přivinu k sobě. Ashley vzliká a její slzy zanechávají mokrou stopu na přední straně mého trička. Po chvilce to vypadá, že se trochu uklidnila a bude pokračovat ve svém vyprávění.

"Nastal zmatek, šok. Nikdo tomu nechtěl věřit. Prostě se tam zjevila a tvrdila o sobě, že je jeho dcerou a mou nevlastní sestrou. Chápeš to?" zeptá se mě a já jen kroutím hlavou.

Dodává, že Kyla je prý o rok mladší než Ashley a vypadá to, že dodnes nemůže pochopit, jak to jen její táta před nima celou tu dobu mohl tajit.

"O rok mladší? A vy jste o ní fakt neměli nejmenšího tušení" zeptám se jí, protože tohle vážně opravdu nechápu. Hodlal jim o tom vůbec jako někdy říct? Co kdyby se to neštěstí nestalo, dozvěděly by se to vůbec někdy?

Vůbec o ní prý něměly nejmenšího tušení. A navíc tím, že všichni ostatní zahynuli také, nebyl prý nikdo, kdo by jim to mohl nějak vysvětlit. Jediná, kdo mohla říct aspoň něco, byla právě Kyla.

Ashley opět propuká v pláč a já ji znovu pevně objímám

Když se opět trochu uklidní, pokračuje dál ve svém vyprávění. "A vůbec nejhorší na tom bylo, že měla v ruce jeho závěť, ve které se psalo, že pokud by se mu někdy něco stalo, přeje si, aby se k nám nastěhovala a do své plnoletosti bydlela s námi a my ji přijaly do naší rodiny."

Tohle je opravdu hrozné. Nechápu, proč je něčemu takovému vystavil. Když měla v ruce závěť, znamená to, že to pro něj nebylo jen tak bezvýznamné nemanželské dítě, které se vám prostě jen tak přihodí po jedné prohýřené noci, na kterou si marně snažíte vzpomenout, co se na ní vůbec dělo. Ale proč to všechno takhle tajil? Měl vůbec v plánu, aby se někdy Kyla setkala s jeho oficiální rodinou? Nechci Ashley ještě víc ublížit a tak tyhle všechny své otázky nechám na jindy. Už teď vypadá hrozně zraněná, že tohle téma vůbec znovu otevřela.

Spolu mámou byly prý obě vzteky bez sebe, když se tam Kyla jen tak zjevila. Nejspíš od nich očekávala nějaké lepší uvítání. Ale nedivím se, že byly naštavané.

"Tak to se vám nedivím. Já si to ani nedovedu představit. Na tohle se prostě člověk nemůže ani nijak připravit, co?" říkám a přitom si vybavím den, kdy se u nás ve dveřích objevil Clay.

Stál tam ve dveřích, vedle něj ležel kufr s jeho oblečením a máma s tátou ho drželi kolem jeho útlých ramen. Jasně, že se to nedá přímo srovnávat. Ale ta zmatenost z celé té situace je možná tak trochu stejná. Máma s tátou nám tenkrát nadšeným hlasem představovali našeho nového bratra. Glen i já jsme z toho byli opravdu zmatení. Do té doby jsme si mysleli, že noví sourozenci se prostě dovezou z nemocnice. Aspoň tak to bylo. Tedy hlavně pro Glena. Mě taky přivezli z nemocnice. A docela mrňavou. Ale tam stál kluk, který byl skoro v našem věku a navíc to byl černoch. Prostě jsme byli moc malí na to, abychom to v té době nějak rozumně pochopili. Ale táta si s námi sednul a vše se nám snažil vysvětlit. Tenkrát nám řekl, že Clay je moc hodný kluk, ale jeho rodiče ho opustili a tak si ho s mamou vzali k nám domů, protože ví, že ho budeme mít rádi stejně jako oni dva a že mu u nás bude dobře. Byl to zvláštní pocit začít se dělit o všechno s někým dalším kromě Glena. Ale Clay byl vážně skvělej a brzo mezi nás zapadl jako by byl náš vlastní. Nemít jinou barvu kůže, tak by to opravdu nikdo ani nepoznal.

Souhlasila se mnou a vykládala dál, že naložily tedy Kylu do auta a odvezly ji k sobě domů. Tam ji Ashleyina máma prý dokola a dokola vyslýchala a snažila se kontaktovat všechny známé právníky, aby zjistila, zda má někdo aspoň tušení, o co tu vlastně jde.

Jeden z právníků prý nakonec potvrdil, že celá ta situace je pravdivá a že jedna závět navazuje na druhou, tu majetkovou. Proto, pokud prý chtěly něco z toho, co po Raifovi zůstalo, musely první závěť, která se týkala Kyly dodržet, nechat ji u sebe doma a starat se o ni jako o rodinu do doby, než bude plnoletá. Zdůraznila, že jim s mámou nešlo ani tak o majetek, jako spíš o to, nezůstat ze dne na den bez koruny a v minutě se stát bezdomovci. Všimla jsem si, že se už trochu uklidnila a dokonce jí už očí přestaly téct slzy.

"Ne, Ash. To by mě ani nenapadlo. To je ale vážně děsný, do jaké situace vás táta dostal. Tohle bych nechtěla zažít. Já si nedovedu představit, co bych dělala" ujistila jsem ji, že je mi jasné, že jim nešlo jen o majetek po Raifovi.

Kyla se prý přihlásila na stejnou školu jako Ashley a mohla tedy dostudovat a zároveň tak splnit i podmínku společného soužití.

"Přiznávám, že naše začátky nebyly nijak jednoduché a růžové. Nemohla jsem si zvyknout na ten fakt, že mám najednou sestru" dodává Ashley, dopíjí svou kávu a kývne na procházející servírku a požádá tak ještě o jednu.

"Jo a nejlepší část toho všeho je, že ona o mě a mámě věděla celou tu dobu. Jen měla zakázáno se s námi spojit. Kyla byla prostě jedno velké překvápko" povzdechne si Ashley a já na ni zírám nejspíš s pusou otevřenou dokořán.

Vykoktám ze sebe, že vlastně nevím co ani pořádně na takovou věc říct. Chci jí být oporou, ale opravdu nevím co říct. Tohle když člověk nezažije, tak tomu prostě nějak nemůže ani uvěřit, že se něco takového může stát i ve skutečnosti. Mě to připadá jako nějaký špatný scénář k hororu. Pohladím tedy jemně Ashley po tváři, abych tak aspoň trochu zdůraznila, že je mi to moc líto a že s ní cítím.

"No, dnes už se tomu dokážeme s Kylou i zasmát. I přes ten prvotní šok a velkou nenávist k ní a tátovi jsme se opravdu zblížily a nedovedu si svůj život bez ní představit. A je mi děsně líto toho, že jsme spolu nemohly vyrůstat od malička jako sestry. Snažíme se tak si všechny ty ukradené roky vynahradit" říká už o něco veseleji Ashley a z jejího výrazu vidím, že ty myslí opravdu upřímně.

Už teď se nemůžu dočkat až Kylu jednoho dne potkám. Doufám, že budu mít šanci se s ní někdy seznámit. Zajímalo by mě, jestli je aspoň z poloviny tak svělá jako Ashley.

22

Probouzím se docela brzy. Nezvykle brzy na to, že je sobota. O víkendu si prostě ráda přispím, když zrovna nemám domluvené sportovní rande se Spencer. To naopak vstávám brzy, abych se stihla náležitě připravit. Chci vypadat co nejlíp, když už na těch bruslích působím jako největší nemehlo na světě. Tak proč u toho nebýt aspoň okouzlující.

Vedle mě leží Aiden roztažený pomalu přes celou naši postel. Další věc, která je neobvyklá na dnešním sobotním ránu. Většinou tu už Aiden v tuto dobu není. Jezdí na ty svoje závody docela brzy, protože začínají už kolem osmé. Ale dnes tu leží rozvalený a vůbec mi nepříjde, že by mu to ranní vstávání nějak výrazně chybělo. Popravdě jsem čelala, že to bude spíš on, kdo bude ráno první vzhůru a třeba mi i připraví snídani do postele. No jasně, sni dál Ashley. Aiden nebyl nikdy profík, co se týče romantiky. Tak proč by se to mělo změnit právě dnes?

Nechám tedy Aidena spát dál a odšourám se do sprchy, abych se pořádně probudila. Po sprše se obléknu do pohodlného trička a trenek a mířím si to do kuchyně připravit snídani. Káva voní nejspíš po celém bytě, protože neuteče dlouho a vidím ještě spánkem opuchnutou tvář Aidena ve dveřích kuchyně.

"Brý ráno, miláčku" zívne na celé kolo a já mám pocit, že mě snad chce posnídat místo toho toustu, který jsem pro něj připravila.

"Ahoj" usměju se. Vypadá roztomile jako malé dítě, když tam jen tak stojí a mrká očima.

"Snídaně je na stole. Budeš taky kávu" zeptám se pro jistotu, i když vím, že bez kávy by snad ani nevyrazil z domu.

"Jééé, děkuju. Jasně, že si dám i kafe. Víš, že bez toho nedám ani ránu. Zajdu si zatím do sprchy. Hned jsem zpět." Říká ospale chraplavým hlasem, otočí se a pomalu se plouží směrem ke koupelně. Musím se nad tím pousmát. Někdy je prostě jako malé dítě.

Zatímco se Aiden sprchuje, já přemýšlím, co všechno bude potřeba dnes vzít sebou. Domluvili jsme se na barbecue na pláži společně s Glenem a Madie. Samozřejmě tam bude Spencer a prý snad dorazí i Clay a jeho přítelkyně Chelsey. Už se docela těším. Vypadá to, že počasí nám vyjde a takhle pohromadě jsme ještě nikdy nic nepodnikli. Navíc se zase po delší době uvidím s Madie a strávím s ní tak aspoň nějaký čas. Od té doby, co se dala dohromady s Glenem a já se Spencer, na sebe toho času zase tolik nemáme. Je pravda, že se sem tam zavoláme, ale není to ono. Takže už se na ni moc těším.

"Kotě, nevíš, kde mám to tričko, co jsi mi koupila minule? Chtěl jsem si ho dnes vzít na pláž" slyším křičet Aidena z naší ložnice.

Než na něj řvát z kuchyně, dojdu raději za ním do ložnice a naskytne se mi typický obrázek. Aiden stojí před otevřenou skříní, zírá do ní a přemýšlí, kde může být to zmiňované tričko.

Dojdu k němu, podívám se dovnitř skříně a pohotově vytáhnu požadované tričko. Nechápavě se na mě podívá a dodá, "Jakto, žes ho našla? Já to tam prostě neviděl."

"No, bylo tam. Asi sis ho nevšiml." Usměju se a přetáhnu mu ho přes hlavu. Zbytek trička už si obleče sám, protože já potlačím své nutnání ho do něj obléct opravdu jako malého kluka.

"V kolik máme být na pláži?" zeptá se mě Aiden s plnou pusou svého toustu.

"Domluvili jsme se, že se sejdem mezi půl jedenáctou a jedenáctou. Nejpíš budeme hrát beach volejbal a potom bude barbecue." Objasňuji mu náš plán, na kterém jsme se domluvili včera se Spencer a Glenem.

"To zní dobře. Už se docela těším. Nehrál jsem beach volejbal celou věčnost." Říká rozjářeně Aiden.

"Pojedeme tvým autem nebo mým" zeptám se ho v naději, že pochopí, že bych raději jela mým černým miláčkem. Vzhledem k tomu, že je venku nádherně slunečno si myslím, že moje kabrio je mnohem lepší volba než jeho SUV.

"Můžeme jet tvým. Stejně si budu chtít dát s klukama pivo. A ty mě své auto stejně řídit nenecháš" mrká na mě a přivine si mě po polibek.

Mrknu na hodiny a zjišťuji, že máme v pohodě ještě tak hodinu, abychom dorazili ve smluvený čas. Postupně tedy dobalím tašku se sendviči, které jsem připravila. Do chladicího boxu přidám ještě pár plechovek piva a nějaké nealko. Dobře. Co dál? Jasně. Plavky. Bude horko a beach volejbal se přece hraje nejlíp v plavkách, ne? Ale které si vybrat? Bikiny. To je jasně dané. Stojím u skříně a rozhoduji se mezi tyrkysově modrými a černými. Nakonec se rozhodnu pro ty tyrkysově modré. Nejspíš dobrá volba, protože Aiden uznale zahvízdá, když mě uvidí. Fajn, tak to by bylo. Postupně naskládáme věci do kufru a můžeme pomalu vyrazit.

Ještě pro jistotu pošlu Spencer sms, že už vyrážíme a že se těším, až se uvidíme.

Cesta netrvá dlouho, navíc není ani moc velký provoz. Zhruba za tři čtvtě hodiny dorazíme na smluvené místo. Vidím Mustanga Madie, která na nás zuřivě mává už z dálky. Kousek opodál stojí zaparkovaná další dvě auta. Jedno poznávám, protože je to služební auto Spencer a druhé sice neznám, ale je mi jasné, že to bude Clayovo. Připarkujeme tedy k nim, vypnu motor a oba vystoupíme z auta.

Madie se k nám hrne jako první. To je celá ona. Skočí mi kolem krku a pomalu mě nadšením umačká.

"Holka, tak jsi mi chyběla" zubí se na mě a drží mě za obě ruce.

"Ty mě taky Madie. Konečně se zase vidíme. Ale počítej s tím, že ti natrhnu ve volejbale zadek. Jako vždycky." Směju se na ni a při poslední větě na ni mrknu.

"To se ještě uvidí. Neboj, kotě, já tě prohrát nenechám." Vloží se do toho Glen a obejeme Madison ze zadu kolem pasu.

"Hej, Glene. Taky tě znovu ráda vidím. Jak se máš? Nedává ti moc zabrat?" Usměju se na Glena a vykročím k němu pro objetí.

"Nic co bych nezvládl. Věř mi." Zasměje se Glen, když se vymaní se mého objetí.

"Uh, málem bych zapoměla. Tohle je Aiden." Ukážu směrem k Aidenovi, který stojí vedle mě.

"Tohle je Glen. Bratr Spencer." Představím ty dva a oni si potřesou rukou na přivítanou.

"Těší mě, Spencer mi o tobě vykládala, když jsme spolu měli zaučovací kolečko po zákaznicích" říká Aiden.

"Doufám, že o mě mluvila jen v dobrém" směje se Glen.

"O tobě se říct nic dobrého nedá" šťouchne ho do ramena Spencer, která mezitím přišla k nám.

"Ahoj Ash, Aide" pozdraví nás Spencer a srdečně se na nás oba usměje.

"Ahoj Spence, omlouváme se, že jsme dorazili jako poslední" říkám, políbím ji na tvář a v duchu doufám, že na nás nemuseli dlouho čekat.

Aiden otevře kufr a vytáhne si z chladicího boxu pivo.

"A co takhle nabídnout i ostatním anebo to rovnou vzít sebou, co?" pozvednu své obočí na Aidena a zeptám se ho s mírným sarkasmem v hlase.

"Jako by se stalo. Dá si někdo taky pivko?" křikne Aiden na ostatní a vytahuje přenosný chladicí box z kufru auta.

"Já si určitě dám. Díky." Křičí Glen a popoběhne směrem k Aidenovi.

Všichni jdeme pomalu společně ke Clayovi a Chelsey, kteří stojí opodál.

"Tohle je má přítelkyně Chelsey. Chelsey, tohle je Ashley, kolegyně naší Spencer z práce" představí mě Clay a já podám ruku drobné dívce. Vypadá velmi mile a má jemnou tvář. Vlasy kratší a spletené do takových úzkých copánků. Takový ten typický účes pro černošské dívky.

"Aidene, pojď se taky seznámit." Křiknu na Aidena, který pomáhá Glenovi napnout síť na volejbal.

Když k nám doběhne, ukážu na Claye, "Aidene, tohle je Clay, druhý bratr Spencer a jeho přítelkyně Chelsey."

"Velice mě těší, já jsem Aiden" slyším říkat trochu rozpačitým tónem Aidena a podle výrazu v jeho tváři vím, že mu to v hlavě pěkně šrotuje. Určitě přemýšlí jak může být její bratr černoch. Ale ovládá se natolik, aby se na to zeptal nahlas a nechtěně tak někoho případně urazil.

"Tak jste připravení na drtivou porážku od našeho Carlinovic klanu?" zakřičí radostně Spencer s míčem v ruce.

"Počkat, jak se teda jako rozlosujem?" říkám a doufám, že na mě není znát, že mě mrzí, že Spence nebude se mnou ve společném týmu.

"To je jednoduchý. Chelsey nehraje a tak bude dělat rozhodčího. No a my tři Carlinové vás prostě jednoduše smetem jako hurikán" řehní se Spencer a ukazuje na sebe a ostatní dva Carliny, kteří se tváří velmi sebejiště.

"Tak tím bych si nebyl tak jistej. Ještě jste neviděli Chicas Enojadas v akci." Zamračí se na ně Madison ze srandy, ukáže na mě a na sebe a navzájem si plácnem dlaněmi.

"Jo, to je pravda. Ty nechtějte naštvat. Raději nechci vzpomínat, co všechno vyváděly tyhle dvě na střední." Přikyvuje horlivě Aiden, aby podpořil výraz v obličeji Madison.

"Okay, dost bylo keců, jdeme na to" vyzve všechny Glen a všichni se rozestavíme po hřišti.

Jako první podávají naši soupeři. Na podání jde Spencer. Vyhodí si míč nad hlavu, povyskočí a jak míč rukou odrazí, napnou si jí všechny svaly. Musím říct, že si ten pohled náležitě užívám. Zírám na ni a doufám, že ne s otevřenou pusou. Je děsně sexy a ty bikiny co má na sobě to všechno jen umocňují. Nejsem asi jediná, kdo ji sledoval při podání, protože míč spadne do písku a jediný, kdo se pokusil ho vybrat, byla Madison.

Prober se Ashley a přestaň na ni tak civět, protože by to ostatním mohlo přijít divný. Takže se začni koncentrovat na hru, přece je nenecháš tak lehce vyhrát. Navíc Aiden evidentně taky civí, takže Madison je na tu hru sama.

Další podání a situace se téměř opakuje. Vidím Glena jak se zubí na Spencer a něco jí šeptá, když si s ní jde plácnout. Dobře Ashley, třetí podání už jim tak zadarmo prostě nedáš. Prostě se dívej do země a až uslyšíš odraz míče, zvedneš hlavu, abys věděla, kam letí.

"Sakra, já vím, že Spencer vypadá hodně sexy, ale přestaň na ni civět aspoň ty a začni konečně hrát. Sama to tu neuhraju" sykne na mě potichu Madison, když jdu sebrat míč, abych ho hodila Spencer na další podání.

Je to jasné. Projeli jsme to na celé čáře. Nepomohly ani protesty Madison na adresu Glena, kdeže jsou ty jeho sliby, že ji prohrát nenechá. Podařilo se nám sice pár dobrých úderů, vyblokovat smečující Spencer, ale bohužel byli lepší.

"Ale no tak, zlato, vynahradím ti to večer, slibuju." Snaží si to Glen vyžehlit.

"Příliš mnoho informací v jedné větě, Glene" šklebí se na něj Spencer. Nejspíš se jí v hlavně právě odehrát podobný scénář jako mě.

"Tak jo lidi, já mám docela hlad. Co bude s tím barbecue?" plácá se Aiden po břiše.

"Grilování masa si beru na starost já" řekne Glen sebejistě. I když je, co se týče vaření totální antitalent, v tomhle je naštěstí po tátovi.

Chelsey spolu s Clayem a Spencer rozkládají deky. Aiden šel pomáhat Glenovi zapálit gril a já jsem se s Madison pustila do krájení zeleniny.

Uhlí v grilu je za chvíli dostatečně rožhavené a Glen na mřížku sází jeden steak za druhým.

Slunce pomalu zachází, ale stále je docela teplo. Zatímco čekáme, až se maso ugriluje, vyprávíme si různé příhody. Občas mi to připadá jako souboj, kdo na koho vytáhne tu nejtrapnější historku. Pokaždé propukneme v smích, který se nese dál po pláži.