Zdání někdy klame

Napsala: Inkmstr10, Překlad: Squirrel (1-16), Daevin (17-28)

21

Dlužím Madison. Hodně.

Její návrh jít do kostela opravdu pomohl. Nejsem si moc jistá, co všechno bych měla udělat, abych ukázala vděčnost. Chci říct, už jsem řekla díky, nestačí to?

Hodlám předstírat, že ano, protože, i přestože mi pomohla, je Madison stále hrozná mrcha a stále mě vytáčí, když s ní mluvím. I když mi dává rady, stále zvládá hovořit ke mně spatra, jako bych byla blbá - pokud jde o ní, pravděpodobně jsem.

Ale skutečný důvod, proč Madison dlužím, je moje současná lokace. Jsem ve Spenceřině pokoji a usmívám se spokojeně, když nasávám její důvěrné prostředí. Ta fotka, o které je přesvědčená, že je prokletá, se už zase nachází na jejím nočním stolku. Však víte, ta, kde má rovnátka. Její rozkošná peřina je hezky ustlaná na posteli a já mám náhlé nutkání rozeběhnout se a zabořit se do ní, jen abych udělala trochu nepořádku.

„Čemu se usmíváš?“ zeptá se Spencer vesele s roztomilým úsměvem na tváři.

Zastydím se za své dětinské myšlenky. „Ničemu.“

Pozvedne pochybovačně obočí. „Ale vážně?“

Můj úsměv se rozšíří, když přistoupí blíž ke mně a ucítím svůj tep uhánět o závod. Nemohu jí odporovat. „Jen jsem si představovala, jak se rozebíhám a skáču do tvé postele,“ přiznám s víc než jen trochou rozpaků.

Usměje se znovu a přesune svůj zrak ze mne na svou postel. „Ashley,“ řekne něžně.

Podívám se na ní. „Ano?“

Zavrtí hlavou a rozesměje se, zatímco dojde k nočnímu stolku a položí fotku znovu čelem dolů.

„Spencer?“ zvolám tázavě. Chtěla bych vědět, co měla na srdci.

Nevšímá si mě a mohu vidět, jak se domýšlivě usmívá, když se odvrací. Přejdu k ní a šťouchnu ji loktem. „Co ses chystala říct?“

Stále se usmívá, když se ke mně otočí, ale teď jinak. Něžněji. „Víš, já opravdu nesnáším tuhle fotku.“

Protočím panenky, ale tak, aby viděla můj úsměv. Vím, že tohle není to, co hodlala říct a i když mě to trochu štve, stejně se jí musím smát. „Není tak špatná,“ namítnu mile. Ta fotka není ošklivá, jen je…úplně odlišná od Spencer stojící přede mnou.

Podívá se na mě pochybovačně. „Mám naondulované vlasy a rovnátka,“ upozorní mě. Pozvedne znovu fotku, trochu se schoulí, než ji zase rychle položí.

Ze všech sil přemáhám smích. „Vždycky se zázračně objeví na tvém nočním stolku. Mohlo by to být znamení od Boha,“ řeknu jí vážně. „Třeba se ti snaží něco říct.“

„Že je to moje nejhorší fotka vůbec?“

Tentokrát nedokážu smích zadržet. Snažím se to skrýt, když předstírá být uražena.

„Klidně se směj.“ Vezme fotku a hodí ji do koše s prádlem a pro jistotu na ní přidá ještě nějaké oblečení. „Už kvůli tomu v noci nepláču.“

Nechám ji vidět, jak zakroutím očima. „Nebereš to moc dramaticky?“

Předstírá, že si otírá slzy. Myslím, že spíš traumaticky.

„Hele, tak to vůbec. Vzpomínáš si na pana Huňáče?“

„Máš pravdu! Jak sobecké to ode mne bylo.“ Dojde ke mně a stiskne mi jemně rameno. „Chceš…“ poodstoupí, shlédne dolů a šoupe svou nohou po koberci. „moji fotku s rovnátky?“

Hlasitě popotáhnu a dramatickým gestem si osuším nos. „Myslíš to vážně?“ zašeptám zlomeně.

„Eh hé,“ přisvědčí dětským hlasem.

Chvíli na sebe hledíme, než se obě rozesmějeme. Je vždycky přijemné najít někoho, kdo vás nejen pobízí ve vašem blbnutí, ale ještě se přidá.

Rozesmutní mě, když mi to připomene časy s Aidenem. I když vím, že má právo být naštvaný, stejně cítím, že je to na něm napravit to. Ale možná už učinil nějaké rozhodnutí. Nebo jsem možná podvědomě udělala svoje a jen doufám, že on také k nějakému dojde.

Nemohu si pomoci, ale cítím, že já jsem z toho vyšla lépe, ať už se rozhodl jakkoliv.

„Víš, že nemusíš zůstávat na večeři,“ řekne mi jemně, pomalu přivádějíc mou pozornost zpátky k sobě.

Hádám, že se jí také nelíbí, když nemluvíme. Vyvolá to můj úsměv. Ne že bychom musely mluvit, ale zřejmě usoudila, že mě něco trápí a tohle je její způsob, jak mě přivést na jiné myšlenky. Jsem ohromena z toho, jak dobře ve mně umí číst.

Pan Carlin - neboli Taťka C, jak mu ze srandy před Spencer říkám - mě pozval, abych přišla k nim domů na brzkou nedělní večeři. Řekl, že je to to nejmenší, co může udělat za to, že jsem šla do kostela. Nevěděla jsem jak jeho poznámku vzít, dokud jsem nespatřila jiskření v jeho očích.

„Nechceš, abych zůstala?“ Vyhnu se jejímu pohledu, nesnášeje jak bázlivě zní můj hlas.

„Ne, ne. Chci!“ ujišťuje mě rychle, vrtíc hlavou nad svým vzplanutím. Usměji se na ní.

„No, já to chci taky.“ Můj hlas je podivně formální.

„OK, dobře,“ řekne napodobujíc můj tón.

„Jo“

„Dobře,“ pronese znovu, dívajíc se na mne.

„To je prima,“ dodám.

„Úžasné.“ Přemáhá úsměv.

Nastane odmlka v naší konverzaci a já využiji čas, abych se zabořila do její postele, stěží slyšíc její tlumený smích. „Ty jsi taková trubka,“ oznámí mi, zatímco si sedá na kraj postele.

Předstírám, že jsem uražena. „Já nejsem-“. Odmlčím se a lstivě se usměji, když moje oči něco zachytí.

Urychleně vstanu, přejdu k její skříni a popadnu tu věc. Držím ji za svými zády a jdu zpátky k ní, sedajíc si zpět na její postel.

„Hele Spencer,“ prohlásím nonšalantně, přehazujíc si to mezi rukama.

„Jo?“ zeptá se obezřetně, snažíc se nahlédnout za moje záda.

„Super Rubikova kostka.“

S potěšením pozoruji, jak její obličej okamžitě zrudne. Natáhne se, aby mi ji sebrala, ale jsem příliš rychlá. „A podívej, je sestavená,“ škádlím ji.

„Dej ji zpátky,“ požaduje, znovu působivě trucovitě se natahujíc.

„Proč? Obávám se, že ji hodlám-“ odmlčím se pro dramatický efekt „rozebrat?“

Kouše si ret a uhne pohledem. „Ne,“ zamumlá. „Já jen…je Glenova a schovala jsem ji…protože…protože mi ukradl mobil a já… jsem na ní zapomněla …“

„Ale samozřejmě,“ lehce souhlasím a spokojeně se samolibě usmívám.

Hledím chvíli na kostku, než s ní začnu náhodně kroutit a otáčet, jak nejlépe dovedu. Když jsem spokojená s výsledkem, začnu se pokoušet složit jednu stranu.

Specer se zájmem pozoruje, jak s tím bojuji. „Teď otoč touhle částí-“ s úsměvem se odmlčí při pohledu, který na ní vrhnu.

Odeženu její ruku. „Já to zvládnu.“ Obrátím kostku na další stranu. „A pak otočím touhle stranou a mělo by to…uh ty malej sráči!“

Hodím jí tvrdě proti polštáři a ucítím uspokojení, když se odrazí na podlahu. Poraženecky si povzdechnu a lehnu si na břicho, mumlajíc si pro sebe o tom, že Spencer vlastní jednu z těch Rubikových kostek, které nemůžou být vyřešeny.

Zasměje se a zvedne ji z podlahy. „Všechny lze vyřešit, Ashley.“

Odfrknu si. „Jasně, super geniálními Asiaty, kteří nemají nic lepšího na práci, než věnovat roky učení pitomých, nesmyslných věcí jako je řešení debilní hračky.“

Znovu se zasměje. „Myslím, že někdo je tu možná trochu zahořklý.“

„Ne,“ zafuním rozhořčeně, „jen si nemyslím, že se vyplatí trávit tím tolik času, kdybychom ho mohli věnovat řešení světového hladu.“

„To je od tebe velice ambiciózní,“ pronese s úsměvem. Klekne si na podlahu přede mne, přidržujíc Rubikovu kostku před mým obličejem. „Skutečně to není tak moc těžké.“

„Jasně, pokud jsi-“

„A nejen pokud jsi super geniální Asiat“ doplní za mne. Čemuž se musím usmát.

„Opravdu to dokážeš vyřešit?“ Nejsem si jistá, zda to říct obdivně nebo znechuceně.

„Dokážu,“ potvrdí s přikývnutím. „Je to jen řada malých kroků. Jakmile je zvládneš, je to jednoduché. Sem,“ řekne a poklepe na místo blíže k ní, „naučím tě to.“

Posunu se, dokud nespočívám lokty na kraji postele, pozorujíc ji se zájmem. „Jsem tvůj luční koník,“ řeknu se zprzněným čínským přízvukem.

Nakloní se ke mně, zkluboka se nadechujíc. „Dobrá luční koníku.“ Usměji se. „Nejprve si musíš vybrat barvu, kterou chceš mít vespod. Obvykle si volím bílou.“ Horlivě přikývnu. „Pak se soustředíš na vytváření křížů.“

Začne s otáčením, dávajíc instrukce s každým pohybem, který udělá. Cítím se trochu špatně, že ji vůbec neposlouchám. Upřímně, přestala jsem ji vnímat poté, co povídala o výběru barvy, protože jediná barva, na kterou myslím je modrá. A to jen proto, že upřeně hledím na její oči.

Ani si nevšimla, že ji neposlouchám. Přesvědčivě přikyvuji a mumlám „Mmhmm“ a i kdyby ne, je hrozně soustředěná na to, co dělá. Usmívám se nad jejím pozorným soustředěním, ale to mě přejde, když mi konečně dojde, jak blízko je.

Je ode mne asi třicet centimetrů, ale jelikož ležím, máme hlavy na stejné úrovni a pozoruji její rty, jak vyslovují instrukce. Lákají mě, přivolávají mě s každým svým pohybem. Dívám se, jak si lehce kouše spodní ret, zřejmě zaseklá při nějaké fázi skládání.

„Tahle část je vždycky trochu-“ odmlčí se, když pozvedne své oči a ty se střetnou s mýma, konečně zjišťujíc, že už nevěnuji ani trošku pozornosti té hloupé kostce. Jakobych snad mohla, když je v pokoji ona.

Olízne si rty a můj zrak je přitahován k jejím ústům ještě víc. „Ehm…“ Střelím pohledem zpět k jejím očím pozorujíc, jak se pomalu zavírají, než se otevřou, jak se zdá,s velkým úsilím.

„Spencer, já…“ zavrtím hlavou. Pro jednou, nechci žádná slova. Vím, že by mi dávala jen důvod, vše oddalovat.

Chvíle je tíživá a cítím, jak každý čin má takovou váhu, že jakýkoliv chybný krok způsobí, že se vše zhroutí.

Pomalu opatrně pohnu svou hlavou dopředu, sledujíc její reakci, když k ní natáhnu ruku. Obě zavřeme oči, když se dotknu její hebké tváře, jemně hladíc ten dokonalý kousek kůže.

A měla jsem pravdu, tato chvíle je tíživá. Protože jsem nikdy neiniciovala žádný z našich polibků. Možná jsem byla ochotný účastník, ale nikdy jsem se neodevzdala, a je to tak dobré, konečně se oddat - zcela - Spencer.

Moje ruka zůstává na její tváři, lehce ji svírajíc a naklánějíc ke mně. Už mohu cítit naše zrychlené dechy, jak toužebně čekají, až se propojí navzájem, vytvářejíc náš vlastní vzduch.

Pak se mé rty otřou o její a všechny ty vjemy bzučící v mém těle hrozí explodovat tím nepatrným kontaktem. Cítím, jak ze mne vychází slabé zavzdychání a ona se nakloní víc dopředu, tlačíc se silněji proti mně.

A s tím jedním prostým dotekem už vím, že tenhle polibek je stokrát lepší než ty předešlé dva, protože tento je prost všeho vyjma Spencer. Neexistují vnitřní hodiny tikající v našich hlavách. Neexistuje žádný anděl a ďábel sedící na ramenech, dávající protichůdné instrukce. A neexistuje žádný Aiden a nikdy dřív jsem si nemyslela, že za to budu vděčná.

Moje lokty začínají bolet z toho, jak na nich ležím a i když se obávám přerušení polibku, ze strachu, že bychom mohly setřást tuhle chvíli, vím, že se potřebuji dostat do nějaké lepší polohy. Spencřiny oči jsou stále zavřené a já využiji této chvíle, abych si přejela jazykem po rtech, vnímajíc její chuť a usmívajíc se.

Když její oči potkají mé, mohu vidět její nejistotu. Pokaždé, když jsme se přestaly líbat, stalo se něco špatného, ať už to byl můj útěk nebo vyrušení od Aidena. Tentokrát se nicméně ujistím, že tu není nic schopného nás zastavit od dalšího propojení se.

Otevře ústa, aby promluvila, ale s úsměvem ji zarazím zavrtěním hlavy. Posunu se, abych seděla na kraji postele, svou pravou rukou uchopím její levou a stisknu ji jemně, dávajíc jí pevné, tiché, uklidňující sdělení. A pak moje levá ruka opět orámuje její tvář, jak ji navádím zpátky k sobě.

V tomhle polibku není žádná váhavost, toto stádium jsme již obě překonaly, alespoň pro teď.

Už můžu cítít žhavé brnění vzdouvat se mým tělem a když přejede jazykem po mém spodním rtu, přísahám, že se zachvěji. Moje ruka pustí tu její a najde si novou pozici na lemu jejího trička, nepřítomně hladíc teplou kůži, o které vím, že se skrývá pod ním, zatímco konečně nechám svůj jazyk střetnout se s tím jejím.

Spencer vypouští přerušované zavzdychání do mých úst a vše co mohu dělat je tisknout se k ní, moje tělo toužící po větším kontaktu. Naše jazyky pokračují v elegantním tanci, ústa odělena na pouhé milisekundy než se opět navzájem přitáhnou.

Zoufale bych chtěla svou pusou prozkoumat i jiné oblasti, ale vím, že bych v tomto okamžiku nebyla schopna zvládnout více. Jen být spojená s jejími rty stačí, aby mě to pohltilo, zrychlujíc můj tep o závod a krev bušící v mých uších, sdělujíc mi zprávu, která je velice hlasitá a jasná, ta které nemám obvykle problém naslouchat.

Právě ten hlas mě přiměje se odtáhnout, protože Spencer pro mne znamená mnohem víc než tohle. A částečně protože opravdu věřím, že něco víc než tohle by mě zabilo - tím nejlepším možným způsobem.

Oddělíme se se zrychleným dýcháním a chvěním rtů, moje ruka stále třoucí její bok. Hloupě se usmívám, když se nakloní dopředu a opře si své čelo o mé, hruď rychle stoupající a klesající, jak se snaží ustálit své dýchání.

Já se o regulování svého dechu vůbec nestarám, on se se nakonec zklidní. Ale její chuť na mých rtech…vím, že to je nekonečný vjem, chuť nekonečna.

Odtáhne se ode mě a její ztmavlé oči na mě hledí s tolika emocemi, že ji chci políbít jednoduše proto, abych se nemusela zabývat všemi těmi rozporuplnými myšlenkami okolo. Vím, že je vystrašená. Uklidním ji jediným způsobem, který znám.

Znovu se k ní nakloním a ona zavře oči a vzdychne, nejsem si jistá, jestli poraženě nebo očekáváním. Přitisknu své rty na její čelo, nechávajíc je tam na chvíli, než jí dám lehký polibek.

Zvedne se a sedne si vedle mne, obě zůstáváme v tichosti. Není to nepříjemné a jsem vděčná, že nemusíme nic říkat, obzvláště po něčem tak velkolepém jako po tom polibku. Nemyslím si, že jsem někdy byla tak šťastná, sedící vedle Spencer, cítíc jak se mě bokem dotýká a její ruka spočívá lehce na mém stehně.

„Hele Spence?“ řeknu náhle, lehce překvapujíc samu sebe přerušením ticha.

Věnuje mi na oplátku vřelý úsměv. Je to poprvé, co jsem ji tak záměrně oslovila, a je jasné, že to neuniklo ani jedné z nás.

„Ano?“ zeptá se něžně.

„Myslím…“ vezmu svou ruku a položím jí na tu její, pevně je proplétajíc. „Myslím, že mám opravdu ráda Rubikovu kostku.“

Její oči se zavřou, když se rozesměje a když se znovu otevřou, jsou upřené na mne, vypadajíc jasněji a modřeji než jsem kdy viděla. „Myslím, že já taky.“

Poznámka překladatele: Nevím, jestli u nás najde popkulturní odkaz s lučním koníkem živnou půdu, takže pro jistotu přidávám vysvětlivku. Jde o odkaz na seriál http://www.csfd.cz/film/69549-kung-fu/ , kde tak říká hlavnímu hrdinovy jeho mistr. Proto i ten čínský akcent.

22

Jsem v pohodě. Tak bláznivě uvolněná v situaci, ve které bych si nemyslela, že bych mohla být.

Jsem v současné době u večerní tabule Carlinových, sedíc vedle Spencer a naproti Glenovi. Oba se na mě usmívají, ačkoli myslím, že z jiných důvodů.

Spencer a já sdílíme přiblblý úsměv celý den, obě zrazovány svýma očima, které často sklouzávají k ústům té druhé. Netřeba říkat, že to ani jedné z nás moc nevadí.

V Glenově případě to vypadá jako ‚chci tě‘ druh úsměvu. Možná, že si to špatně vykládám, ale s tím, jak na mne zahlíží přes obroučky brýlí a pomalu si olízne rty po každé, kdy polkne, si to nemyslím.

Pan Carlin si při vaření radostně pohvizdoval. Když chtěl jednou přidat nějaké koření, vhodil ho tam a řekl „Bam bam bam!“ opravdu hlasitě. Tak mě to vylekalo, že jsem poskočila ke Spencer a v obavách se rozhlížela. Jakmile jsem uslyšela její smích, okamžitě jsem začala cítit rozpaky. Zřejmě imitoval Emerila Lagasseho. Dost uboze.

Nevěřila mi, že jsem měla jen svalovou křeč. Takovou, která zachvátila úplně všechny svaly a přinutila mě skočit půl metru dozadu.

Zhluboka vdechuji a vzrušeně si mnu ruce. Já kurva miluji těstoviny! A když pan Carlin odklopí poklici z hrnce a objeví se Alfredo omáčka, myslím, že jsem možná na místě umřela.

Spenceřiny rty se zkroutí to lehkého úsměvu a já jí věnuji pohled, když si uvědomím, že se směje mně. „Co je?“

Kouše se do tváře a zavrtí hlavou. „Nic. Vůbec nic.“

Pozvednu na ní obočí a ona si prstem nakreslí kruh nad hlavou. „Svatozář?“ zeptám se váhavě. Zářivě se na mne usměje.

„No jasně,“ odfrkne si Glen, čímž si vyslouží nasupený pohled Spencer. „Jen protože ji nahoře drží rohy.“

Její pohled ještě zdrsní a zapůsobí na mě, když sebou Glen ani necukne. Já sama sebou trochu nervózně šiju, jen když vidím ten pohled upřený na někoho jiného. Udělá své patentované zakroucení očima a pak se otočí zpět ke mně.

Usmívám se nad jejich výměnou, cítíc drobné bodnutí u srdce, když si uvědomím, že o tomhle rodiny jsou; jemné škádlení, které ukazuje hluboké pouto. To mě přivede zpět k mé matce, odfrkujíc si posměšně, když si uvědomím, že způsob, kterým spolu mluvíme, nemá nic společného s hlubokým poutem, jen s hlubokou otráveností.

„Dámy a…Glene,“ řekne pan Carlin hlasitě, když nese hrnec s těstovinami a pokládá ho na stůl.

„Hele!“ zafuní Glen, zkřižujíc paže.

„Jo tati,“ popichuje Spencer hravě, „vždyť víš, že Glen spadá mezi dámy.“

Ani se nasnažím skrývat úsměv.

Glen na mne pohlédne a zamračí se. „Ty buď zticha.“ Zakloní se na své židly a protáhne se. „Já tvořím vlastní skupinu.“

Pozvednu pobaveně obočí, prohlížejíc si ho významně od hlavy k patě. „To máš tedy pravdu.“

Vidím, jak pan Carlin poklepává Glena po rameni, utěšujíc jeho pošramocené ego. Nicméně jakmile se Glen podívá jinam, pan Carlin na mne mrkne. Vyměníme si úsměv, který rychle skryjeme, jakmile k nám Glen stočí svou pozornost.

„Požehnám jídlo a pak se do něj můžeme pustit!“

Zdvořile skloním hlavu a hledím na ruce ve svém klíně. Když místnost zůstává v tichosti, nemohu si pomoci, ale uvažuji, jestli se nečeká, že se každý pomodlí zvlášť. Jak bych to měla vědět? Nevím, jak tohle funguje. Jedna návštěva kostela mě nenaučila všechna nevyslovená pravidla. Myslela jsem, že se lidé modlí nahlas.

Vzhlédnu a zjistím, že se všichni na mne s úsměvem dívají. „Čekala jsem, že odříkáte modlitbu nahlas,“ přiznám tiše, cítíc nervozitu pod těmi pohledy.

Glen se nahlas rozesměje, a i když můžu vidět, že Spencer očividně přemáhá vlastní smích, konejší mě ostrý pohled, který vyšle Glenovým směrem.

Pan Carlin mi věnuje vřelý úsměv. „Ach to uděláme,“ ujišťuje mě s rozšiřujícím se úsměvem. „Ale při tom se držíme za ruce.“

„Ach,“ řeknu hloupě. „Omlouvám se.“

Vezme mě za ruku a opět na mne mrkne, než zavře oči. Čekám až se Spenceřina a moje ruka spojí, cítíc zvláštní nervozitu. Jen se modlím, aby nebyla moc zpocená, protože to by bylo opravdu trapné a opravdu nepotřebuji, aby se mi přihodily ještě nějaké nepříjemnosti. Zatím se mi v tomhle opravdu daří.

Ale když její měkká ruka uchopí mou, všechny obavy zmizí. Protože v tuhle chvíli je nemožné myslet na něco jiného než na Spencer. Mohu nezřetelně na pozadí slyšet hluboký hlas pan Carlina, ale opravdu soustředěná jsem jen na palec lehce přejíždějící po mé ruce, beroucí mi víc a víc dechu s každým pohybem po mé pokožce.

Mlhavě zaslechnu, „Ámen,“ což mě přivede zpět ke stolu, kde je zbytek její rodiny. Spencer mi lehce sevře ruku, než se pustíme a já musím stydlivě sklopit hlavu, když hrozí, že se mi úsměv rozšíří po tváři.

„Bon Appétit.“ Glen pozvedne obočí, zatímco przní francouzštinu. Jsem si dost jistá, že se Jacques Cousteau obrací v hrobě.

Večeře probíhá při uvolněné konverzaci a vím, že jsem se po většinu z ní smála. Věděla jsem, že je Spencer zábavná, ale přidejte k ní Glena a je z ní živel. Myslím, že jsem získala nové pochopení sourozeneckého sarkasmu.

Ale přes všechen smích a vtipkování, stejně zjišťuji, že tu něco schází. Přesněji ne něco, ale spíš někdo. Paní Carlinová. Kdybych ji neviděla, když jsem tu s Aidenem vyzvedávala Spencer, nevěřila bych, že vůbec existuje. Chtěla bych se zeptat Spencer, ale nevím, jestli to není citlivé téma. Obvykle v takovýchto věcech nemám žádný takt a končí to naštvanými lidmi. Myslím si, že na to mám opravdu dar.

Nepřehlédla jsem pohledy, které věnoval pan Carlin prázdné židli nebo smutný pohled v jeho očích. Ten rychle zmizí, když se usměje při konverzaci, ale přesto tam je.

Také se chci zeptat na Spenceřinu babičku, ale ani tohle není téma k večeři.

'Takže bábi C zatím nezaklepala bačkorami?'

Jasně, to by bylo fakt vhodné.

„Tak co tě přivedlo do kostela, Ashley?“

Vzhlédnu a spatřím pana Carlina hledícího se zájmem na mne. Jsem polichocena, že mě vtahuje do konverzace, ale přála bych si, aby se ptal na něco jiného. Však víte, třeba na moje přátele.

Počkat, ne, o tom se nechci bavit.

Moje matka? Rozhodně ne.

Milostný život?

Ááááá myslím, že se spokojím s tou první otázkou.

„Ach, však víte.“ Zamávám svou rukou lehkomyslně. „Prostě jsem to zkusila.“ Abych si zlepšila vztah s Vaší dcerou.

„To je velký krok,“ řekne pochvalně. I když jsem lhala, stejně cítím, jak moje ego roste s jeho chválou. „Proč náš kostel?“

A náhle je mé ego úplně na dně.

„Ach, však víte.“ V duchu si vrazím facku za to, že jsem to řekla znovu. „Napadlo mě, že by bylo hezké jít do kostela, kam chodí také někdo, koho znám.“

Chápavě přikývne. „Tomu naprosto rozumím.“ Věnuje mi úsměv, stále vřelý, ale nějak jiný než ty dřívější. Nejsem si jistá, jak si to vyložit. „Spencer byla šťastná, že tě vidí.“

Vím, že se červenám a vzhledem k tomu, že má Spencer sklopenou hlavu, předpokládám, že ona také. Zajímalo by mě, jestli to řekl schválně. Když nereaguji, tak pokračuje. „Je hezké

vidět, že Spencer si dělá takhle příjemné přátele. Ona je milá dívka, ale myslím, že působí nesměle. Že zlato?“

Místo zardění je teď její tvář plná ponížení. „Tati,“ zaúpí, prosíc ho, aby přestal.

„To působí,“ souhlasím se zlomyslným úsměvem a předstírám, že si nevšímám zlostného pohledu od Spencer.

„Ashley,“ kárá mě, neoceňujíc nedostatek pomoci z mé strany.

„Ačkoli si už vede lépe,“ otočí se pan Carlin ke mně s mrknutím. „Myslím, žes jí dost pomohla.“

A teď je pozornost soustředěna zpátky na mne. Kurva.

Poposednu si nervózně. „Ach…chci říct, že jsem nic neudělala.“

„No to bych neřekl.“ Stále se usmívá a už si nejsem jistá, jestli to ještě považuji za povzbudivé, protože mě to teď ještě víc znervózňuje.

Ach Bože…co když ví, že jsme se líbaly! Co když…co když ví, že jí mám ráda? Ach kurva, to je děsný.

„Tati,“ plísní ho Spencer s úsměvem.

„Omlouvám se zlato, jen jsem šťastný že máš tak dobrou kamarádku.“ Věnuje mi omluvný úsměv. „Takže Ashley-“ přistihnu se, že se posadím rovněji. „Je tu někdo speciální?“

Nedívej se na Spencer! Nedívej se na Spencer!

„Ach ehm…no…“ A přestaň breptat, ty dementní kreténe!

„Je,“ odpoví Glen za mne a vše, na co se zmůžu, je zírat na něj s pusou dokořán.

Spencer přesune pohled z Glena na mne, oči obviňující mě, jak se tiše ptá, co to má doprdele znamenat. Kdybych jen věděla.

„Och?“ usmívá se pan Carlin šťastně. „A kdo je to?“

Pohlédnu na Glena a tiše ho prosím, aby držel kurva hubu. Ale bezúspěšně.

„Přece ten Aiden,“ odpoví znuděně a přehnaně zazívá. No tak počkat! Nebudeme šířit takové kraviny. Chci říct s Aidenem už nejsme ani kamarádi, proč by si měl Glen myslet, že spolu chodíme?

„Ne, to není!“ řekne Spencer pevně.

Otočím se k ní, trochu překvapena jejím zápalem.

A pokud mám být upřímná, trochu vzrušena její prudkostí.

Ostatní se zdají být také zaskočeni.

„Oni spolu nechodí,“ odpoví už mnohem klidněji.

Jakmile to dořekne, popadne svou vidličku a začne opět jíst, pevně se soustřeďujíc na svoje těstoviny. Jsem příliš zaskočena, nervózní, zahanbená a šťastná, abych se zmohla na něco jiného než hledět na ni.

„Sakra,“ zamumlá Glen tiše. „Omlouvám se,“ řekne formálně, „podle všeho Ashley nechodí s Aidenem.“

Vybuchnu smíchy, neschopna to kontrolovat. Není to tak, že by Glenova slova byla tak hrozně legrační, ale právě se ve mně sváří tolik emocí, že prostě explodovaly. Způsobí to, že se rozesmějí i ostatní a vzduch nad stolem je tak zaplněn příjemným hlukem. Jak vnímám radost ve výrazech všech ostatních, vím, že bude těžké tohle opustit a vrátit se zpět domů.

Zachytím Spenceřiny oči a můj úsměv se ještě rozšíří nad tím, jak nádherně vypadá, když se směje, úplně bezprostřední. A vím s jistotou, že ještě těžší bude opustit ji a vrátit se zpátky domů.

Večeře byla úžasná. I když její zbytek už nebyl tak komický, jako ta část o mém milostném životě, stejně to byla pamětihodná zkušenost.

Zjistila jsem, že pan Carlin je ve skutečnosti nejlepší kuchař na světě. Jeho zástěra nelhala.

Poučila jsem se, že cokoliv může být použito pro ‚to mi říká každá‘ vtípek. Pozornost od Glena.

Ti dva teď v kuchyni umývají nádobí, což mi umožňuje kráčet k mému autu se Spencer. Nabídla jsem, že s nádobím pomohu, ale hraný nasupený pohled pana Carlina a zatahání za paži od Spencer mě přinutily nesměle se usmát nad odmítnutou nabídkou.

Nechce se mi odejít.

Dnešní večer, ne dnešek, byl úžasný. Obávám se návratu do skutečného světa nebo alespoň mého světa, který se skládá ze studených, osamělých domů, studených, osamělých rukou a studených, osamělých rtů.

A ještě víc se obávám pondělí.

Nevím, co přinese, ale vím jistě, že to nemůže být ani trošku srovnatelné s dneškem. Nic nemůže.

„Jsem ráda, že jsi zůstala na večeři,“ řekne mi Spencer, když dojdeme k autu.

Kráčely jsme v tichosti a jsem ráda, že přerušila tok mých myšlenek, obzvlášť tak sladkými slovy.

Opřu se o své auto a ucítím spokojenost, když se Spencer přesune vedle mne a napodobí můj pohyb. Její bok se dotýká mého, ale mohu cítit teplo procházející celým mým tělem.

„Já taky,“ řeknu jí něžně, dívajíc se do jejích očí.

Obvykle tuhle část nesnáším. Vždyť víte, kde se musíte rozloučit a nejste si jisti, jestli se máte pohnout pro polibek, nebo odejít a zbytek noci litovat, že jste ten pohyb neudělali. Já se rozhodně snažím sebrat odvahu k polibku, ale byla bych spokojená i kdybychom zůstaly takhle celou noc, dokud jsem nějakým způsobem spojená se Spencer.

„Ohledně toho co říkal táta předtím…“ Cítím, že se pohnula a uhnula pohledem, kousajíc si ret.

Nemusím se ptát, o čem to mluví. Její nervózní chování mi říká všechno. Zmiňuje to, jak se její otec ptal, jestli se s někým vídám.

Začínám být nervózní. Protože být se Spencer je jako být opilý; víte, co chcete říct a víte také, co byste asi měli říct a obvykle z vás vyleze to první.

„Nikdo takový není,“ řeknu pevně. Vím, že si nemyslí, že bych chodila s Aidenem, ale chci jí povědět, ujistit ji, že rozhodně není ani nikdo jiný.

„Ach…“ její hlas zní zklamaně a já nechápu, co jsem řekla špatně.

Netrvá dlouho, než mi to dojde. Bože já jsem takovej vylízanej idiot! To je důvod, proč bych neměla mluvit nahlas.

„Ach ne. Ne ne ne ne!“ stoupnu si před ní a očima prosím, aby mě poslouchala. Opravdu doufám, že mi dokáže číst myšlenky, protože jsem stejně dobrá ve vysvětlování svého chování jako v utěšování jiných lidí.

„Nemyslela jsem…když jsem říkala…“ Protočím nad sebou panenky a těžce dýchám. Bože proč jsem taková kráva!? Znovu se nadechnu, tentokrát mě to uklidní víc než ty předchozí. „Chtěla jsem říct-“

Jsem přerušena jejím prstem přitisklým na moje rty a úsměvem patrným na její tváři.

„Chápu, co jsi tím myslela, Ashley.“

Nemyslela jsem, že budu někdy tak moc milovat svoje jméno. Ne dokud ho nepoužila. A máte to všichni! Ashley jede!

Odstraní svůj prst k mému zklamání, které ale rychle zmízí, když si uvědomím, že neodstoupila. Vím, co znamená pohled v jejích očích. Poselství, které vysílají, je přesně stejné jako vysílám já jí.

A chci, hrozně moc. Já jen…je to skoro jako bych chtěla tak moc, až to nemůžu udělat. Ani mně to nedává smysl, ale cítím, jako bych se nemohla hýbat.

„Můj táta tě má opravdu rád.“ Usměje se znovu a myslím, že tenhle mám nejraději. Je jemnější než ty ostatní, ale tak nějak desetkrát významnější a nádhernější – pokud je to možné.

„Taky ho mám ráda. Dokonce i Glena.“ Usmíváme se na sebe. „Bylo moc hezké poznat, jak funguje normální rodina.“

Její úsměv se změní ve smutnější. „Mrzí mě to,“ zašeptá jemně. Vezme moji ruku a tím jednoduchým pohybem přitáhne mé oči zpět ke svým.

Zavrtím hlavou. „Nemusí.“

„Neomlouvala jsem se za pozv-“

„Já vím,“ přeruším ji tiše. „Ale nechci, aby ses omlouvala.“ Stisknu jemně její ruku. „Ne, když jsi mi dala ten nejlepší den vůbec.“

Bože, jak se vůbec stalo, že Spencer Carlinové stojím za pohled, natož aby mě chtěla políbit? Ona je prostě úžasná.

„Ale to je právě to, Ash,“ moje rty se roztáhnou v úsměvu, „tohle by neměl být nejlepší den. Pro nás to byla jenom normální neděle.“

Lehce se zasměji, protože teď je to ona, kdo, jak se zdá, nerozumí.

„Ne,“ řeknu s vrtěním hlavy, „to nebyla.“

Pohlédne na mne. „Nechápu, co se snažíš říct,“ přizná.

„Promiň,“ omluvím se s úsměvem, „Nejsem moc dobrá v používání slov.“ Zasměji se znovu, ačkoliv trochu nervózněji než předtím.

„Možná…“ Skousne si ret, čímž přeruší další slova. Vzhlédne zpátky, stydlivě nacházejíc mé oči.

„Možná…?“ nadhodím, zvědavá na její nevyřčená slova.

Přistoupí ke mně, což způsobí mravenčení mé kůže z její blízkosti. „Možná bys tedy neměla používat slova.“

Moje srdce začne bušit rychleji, jak se její slova zabydlují hluboku ve mně. V tichu této překrásné noci jsem si skoro jistá, že to může slyšet.

Jako by slyšela moje myšlenky, pozvedne svou ruku a položí ji na mou hruď, usmívajíc se, když ucítí její neposednost. Pak vezme mou ruku a položí ji na svou hruď, čímž mi umožní cítit rychlý tlukot jejího srdce.

Je to úchvatný moment, ve kterém si vychutnáváme vliv, který máme jedna na druhou. Vychutnávajíc si skutečnost, že se konečně můžeme odevzdat tomu vlivu.

„Myslím…, že máš možná pravdu,“ zašeptám, moje rty jen na dech od jejích.

Sdílíme poslední úsměv a následně dech a vzdechy a steny, jak se naše rty znovu setkají.

Nahnu se na ní, když prohloubí náš polibek a jemně ji tlačím proti mému autu. Roztřesený vzdech, který vydá, mě zaplaví teplem, s tím mlhavým povědomím, které se zdá být přítomno vždy, když jsem s ní.

Část jejích rtů se s povzdechem otevře, když zasune svou ruku do mé přední kapsy a přitáhne si mne ještě blíže, vytvářejíc mírný, ale pevný kontakt mezi našimi těly. Naše oči se střetnou, a pokud bych už nebyla nažhavená z líbání jí, vím, že bych byla v jednom plameni po spatření doutnajícího pohledu v jejích tmavě modrých očích.

Spencer mi věnuje samolibý úšklebek a já pozvednu obočí, zaujatá tím, jak snadno se změní z plaché na sladkou a pak na neskutečně sexy. Pak jsou její ústa a jazyk opět na mých a já se šťastně vzdám koukání na ni, když se poddám mnohem lepším vjemům jako ochutnávání a dotýkání.

Nakonec jsem se dostala domů. Stále mám úsměv na své tváři a ten se rozšíří, kdykoliv si olíznu rty, chuť Spencer je stále patrná.

Skoro jsem na místě umřela, když vtiskla polibek na můj krk. Vím, že jsem vydala roztřesený vzdech a pevně sevřela víčka, snažíc se soustředit na to, že musím dýchat. Musela poznat, že bych už víc nezvládla, protože mi vtiskla ještě jeden táhlý polibek na mou citlivou pokožku a pak se vrátila svými ústy zpět k mým.

Pořád nevím, jestli jsem za to ráda nebo ne.

Nemluvily jsme o tom, co vlastně jsme. Popravdě jsme nemluvili skoro o ničem. Ale vím, že mohu klidně dát Spencer a mě do stejného šuplíku, i když nevím jak ho nazvat.

A skutečnost, že Spencer je se mnou pod každým názvem, který si dovedu představit, je víc než jen dobrá.

Protože, i když je obtížné nás označit k popsání, co vlastně jsme…

Ten cit v mém srdci je jasně patrný a na tom opravdu záleží.

23

Měla jsem pravdu, když jsem pochybovala, že by se nějaký den kdy mohl vyrovnat neděli. Obzvlášť, když u své skříňky najdu Aidena čekajícího na mě. Věděla jsem , že jsem neměla čekat po škole na Spencer, protože všichni ostatní odešli a s tím i moje únikové možnosti.

Zdá se, jakoby naše rozepře trvala už tak dlouho, že už je to věčnost od doby, co jsme byli přátelé. Myslím, že za to částečně může Spencer. Je těžké myslet na jiné věci, když ji vidím.

„Zdar,“ řekne Aiden prostě a já nesnáším, že v něm už vůbec nedokážu číst. Je tolik způsobů, jak si jeho krátký pozdrav přeložit. Od ‚moc se omlouvám, byl jsem kretén, pojďme být přátelé‘ až po ‚ty zasraná děvko, doufám, že shoříš v pekle.‘

Ačkoli by oboje bylo Aidenovi dost nepodobné, nevylučuji ani jedno – jen tajně doufám v to první.

„Zdar,“ odpovím a uvažuji, jestli se také pokouší rozklíčovat moji odpověď.

A je tu trapné ticho, které tolik miluji. Kdyby to nebyla tak vážná chvíle, zpola bych očekávala cvrkot cvrčků. Skoro se tomu usměji.

„Čau Ash, byla jsem-“ pozdraví mě nadšeně Spencer, ale hned se zarazí, jakmile si všimne Aidena. Dívá se z jednoho na druhého, než se její oči usadí na mě, vysílajíc ke mně tichou otázku.

Já ale neumím odpovědět. Nejsem si jistá, jak s Aidenem jednat, takže dávat Spencer jakoukoliv odpověď je bezpředmětné.

„Uvidíme se pak,“ řekne mírně, ačkoliv ani jeden z nás opravdu neposlouchá. Kývne na mě a projde kolem, a když tak činí, otře jemně svou ruku o mou.

Cítím, že to bylo schválně a naplní mě to spokojeností a ryzí úsměv chce projasnit mou tvář.

Oba pozorujeme, jak odchází, než se nakonec obrátíme znovu proti sobě. A znovu nedokážu rozpoznat výraz v jeho tváři a mohu cítit, jak napětí zaplavuje moje tělo a připravuje mě na nejhorší.

„No myslím, že tohle je odpověď na mou otázku,“ pronese bezbarvě a upřeně mě zkoumá.

Přinutím se zhluboka nadechnout pro uklidnění. „A zní?“

Opět na mě upřeně hledí. „Stálo to za to.“

Nemusím se ptát, co tím myslí. Předstírání hlouposti by to jen zhoršilo, pokud to ještě jde.

„Je to tak?“ nadhodí obracejíc pohled směrem, kam odešla Spencer.

Sklopím zrak, ne neschopna odpovědět, jen neochotná.

Aiden zavře oči a zavrtí hlavou a mírně se posměšně uchechtne. „Ani teď mi to nedokážeš říct.“ Přistoupí o krok ke mně. „Prostě to řekni,“ řekne mírně, hlas zvláštně konejšivý, jako kdyby mluvil s křehkým dítětem a ne s nejlepší kamarádkou.

„Říct co?“ pronesu konečně a ucítím mírnou otrávenost, když se jeho ústa zkroutí do blahosklonného úsměvu.

„Spencer.“ Nemusí dodávat nic dalšího.

Cítím, jak červenám z toho, kam směřuje. „Ona…Já….“

Znovu se usměje, tentokrát upřímně a já jsem zaskočena náhlou změnou jeho chování. „Tohle mi stačí.“ Přiblíží se o další krok, takhle blízko jsme nebyli od chvíle, co jsem mu řekla, že jsme se se Spencer políbily. „Stálo to tedy za to?“ zeptá se mě znovu, vřelé oči upřené do mých.

Moje líce zrudnou ještě víc a kousnu se do rtu, když přikývnu. „Stálo,“ souhlasím tiše.

„Bolí to, víš?“ řekne s pohledem náhle zaujatým protější zdí.

Sklopím hlavu. „Promiň. Měla jsem ti říct hned ze začátku, že se jí nelíbíš.“

Jeho oči se střetnou s mými. „Tohle ne…už ne. Chci říct, jasně, stálo to za prd, ale to, co se mě opravdu dotklo…“ povzdechne si a fixuje mě smutným pohledem, „bylo, že jsi nedokázala za mnou přijít a říct mi, že ji máš ráda. Bože Ash, uvědomuješ si, jak velká je to věc? Ty jsi opravdu neměla ráda nikdy nikoho. “

„Já vím.“ Rychle uhnu jeho pohledu. Je mnohem jednodušší mluvit s ním bez toho, jak je na mě soustředený. „To je to, co mě vyděsilo. Nejen, že jsem konečně měla někoho ráda – jako skutečně měla ráda – ale byla to stejná osoba, která se líbila tobě. Jak zasraně zamotaný to bylo!?“

Otočím se a prudce zabouchnu dvířka mé skříňky a pocítím příval potěšení, když to hlasitě zazní celou chodbou.

„Proboha Aidene, tak zkurveně moc jsem se snažila být tvou nejlepší kamarádkou. Šla jsem na to pitomý rande s tebou a Spencer, šla jsem s váma na tu párty, bavila jsem se s ní, abych s ní mohla mluvit o tobě, když všechno, co jsem chtěla udělat-“ můj hlas se stává hlasitějším a já se dlouze nadechnu, trochu překvapena slzami, které cítím v očích.

„Když všechno, co jsem chtěla udělat,“ opakuji pomalu, mírně, „bylo políbit ji. Každou vteřinu, kterou jsem s ní strávila, jsem ji měla radši. Ubíjelo mě to.“

Jeho zelené oči mě pozorují, jeho litující, provinilý výraz se mi nevyhýbá. „Mělas mi to říct, Ash.“

Věci se mezi námi tak posraly, ale stejně si nemohu pomoci a cítím povzbuzení, když použije zkrácenou verzi mého jména. Bez ohledu na všechno, vždycky můžu cítit jeho lásku ke mně z toho jednoho slova.

„Nemohla jsem.“ Hořce se zasměji. „Byla jsem tak zkurveně sobecká.“ Zavrtím nad sebou hlavou. „Jistě, mluvila jsem se Spencer o tobě, ale po nějaké době to už o tobě vůbec nebylo. Byla jsem ochotna říkat a dělat cokoliv, jen abych mohla trávit čas s ní. Chtěl bys takovouhle nejlepší kamarádku? Takovou, která tě využívá jako zástěrku, aby se dostala blíž ke Spencer?“ Postavila jsem se přímo čelem k němu. „Chtěl?“

Nevím, co jsem čekala, že udělá, jaká bude jeho reakce, ale když pevně ovine své paže kolem mne, třesoucí se jak mírně popotahuje, jsem úplně zaskočená.

„Ano,“ zamumlá do mého krku, když mě pevně svírá. „Proboha Ashley, samozřejmě že chtěl. Neumím číst myšlenky, jasný?“ poznamená mírně a rukama mě konejšivě hladí po zádech. „Chci říct, že přeci dobře víš, jak hloupej dokážu být.“

Proti své vůli se zasměji, tiše souhlasíc. „Já taky.“

Sevřu ho ještě pevněji, jak mi dochází, jak moc mi opravdu scházel.

„No, alespoň jednu dobrou věc to ale přineslo,“ pronese, když mě pustí a ani nepředstírá, že nebrečel. Jsem si jistá, že si ho kvůli tomu budu přiležitostně dobírat.

Pravděpodobně za pár hodin.

„A to jakou?“ zeptám se se zájmem.

„Spencer.“ Věnuje mi potutelný úsměv, plný škádlení.

Zčervenám, když se na něj snažím výhružně podívat a vůbec se mi to nepovede. „Co je s ní?“ řeknu až přehnaně nedbale.

Jeho úsměv se rozšíří. „Říkal jsem ti, že najdeš někoho, kdo ti obrátí život úplně vzhůru nohama.“

Odfrknu si. „Ale prosím tě.“

„Bylo by to mnohem uvěřitelnější…kdyby ses nečervenala jako třináctiletá holka.“

Myslí si, jak není chytrý s těmi jeho drobnými připomínkami.

„Sklapni,“ varuji ho.

„Máš ji ráda.“ Pohlédne na mě, jeho vědoucí úsměv je pryč, nahrazen mnohem milejším. „A to hodně.“

Pokrčím v odpověď rameny.

„Daviesová, jak to šlo?“

Oba se otočíme a spatříme Madison, a já nemohu neuvažovat, zda každý jeden člověk, kterého znám, hodlá narušit můj rozhovor s Aidenem. Pohlédnu ke dveřím, zpola očekávajíc, že jimi bude procházet má matka, však víte, kdyby tušila, kde je moje škola.

Zakroutím na ni očima. „Jak šlo co?“ zeptám se. „A kdy jsi mi začala říkat takhle?“

Ignoruje mou druhou otázku, jsem si jistá, že záměrně. „Kostel, ne asi.“

Ošklivě se na ní podívám. „Tos to nemohla říct rovnou, blbko. Né, že by to bylo samozřejmé.“

Mávne nad tím rukou. „Jak myslíš. Aidene,“ kývne na něj, než se zase obrátí zpět ke mně. „Tak jak to šlo? Neposralas to zas a srabácky nevycouvala? Vycouvala, že jo? Bože, ty jsi beznadějná.“

To jako vážně? Kdo si k čertu myslí, že je?

„Za prvé,“ přikročím k ní, „jsem nic neposrala. Za druhé,“ přidržím dva prsty přímo před ní, „ne, nevycouvala jsem. A za třetí,“ lehce jí plácnu přes tvář, prostě protože můžu, „nepovídej si kurva sama se sebou, když chceš, abych ti odpověděla.“

„Jak myslíš,“ řekne znovu, očividně ani trochu mnou zastrašena. „Na tom nesejde, prostě se zeptám Spencer. Nedělá takové drahoty jako ty.“ Zavrtí prsty jako by nás odháněla a pak odejde. Moje oči zlostně sledují její odcházející postavu.

„Připomeň mi, proč jsem ji nechala dýchat stejný vzduch se mnou?“

Aiden se zasměje a je to naše společná chvíle stěžování si na Madison, která mi dá vědět, že jsme na dobré cestě při obnovování našeho přátelství.

„Ty jsi kvůli Spencer šla do kostela?“

Neoceňuji jeho popichování. „Sklapni. O nic nešlo.“ Popadnu svůj batoh a dávám najevo, že se o tom nehodlám bavit.

„Kostel, Ashley,“ vyslovuje pomalu, jako kdybych neznala význam toho slova.

„Och díky Aidene, teď jsi to vyjasnil,“ prohlásím chladně a projdu kolem něj. Upřímně mi je jedno, jestli jde za mnou.

Mohu slyšet jeho smích, který mě pronásleduje. Aiden mě nasírá. Jo, tohle přátelství je opět funkční.

„Šla jsi kvůli ní do kostela,“ zopakuje s přiblblým úšklebkem na tváři. „Páni, tak to je událost Ash.“ Hvízdne.

Grr, opravdu mě štve. Proč jsem se s ním vůbec dala do kupy?

No jasně, asi to má něco společného s tím, že mi zvedá náladu, když se Christine chová jako mrcha…takže pořád.

Naštvaně se otočím. „Já vím, jasný?“ Vypadá překvapeně. „Ale neublížila jsem jenom tobě a ona se mnou nemluvila a…prostě jsem musela něco udělat, chápeš?“

Smutně přikývne a v tu chvíli si uvědomím, jak rychle jsem chtěla napravit věci se Spencer, jak byla první na mé mysli, místo mého nejlepšího kamaráda. Cítím, jak mi trochu poklesne srdce.

„To je v pořádku,“ ujistí mě mírně. „Opravdu.“

Vzhlédnu k němu, nejistá si zda mu mám věřit. Zněl dost upřímně.

„Láska tě přinutí jednat jinak.“

Moje oči po něm střelí, rozšířené strachem. Cítím celé mé tělo nepříjemně se napnout. „Hele brzdi!“ Vrtím hlavou a mávám rukama, odmítajíc jeho slova. „Tak to teda rozhodně není.“ řeknu pevně.

Mám Spencer opravdu ráda, to vím. Ale láska není nikde poblíž. Je opravdu daleko, skoro ani nevěřím, že existuje.

„Ok,“ řekne, „omlouvám se.“

Když cítím, že se začínám uvolňovat, řeknu mu, že je to v pořádku. Ale opravdu by mi neměl říkat takové blbosti.

Zůstaváme zticha zatímco jdeme na parkoviště, spokojeni v družném mlčení. Vyměňujeme si úsměvy a z našich tvaří je zřejmě, že jsme se navzájem postrádali k zbláznění. Nemusíme to říkat, protože oba víme, že slova by to nevystihla.

„Budu to brát jako svou narážku, abych odešel.“

Vzhlédnu k němu, abych zjístila, že se dívá za mě. Otočím se a najdu Spencer čekající u mého auta, předstírající, že nás nepozoruje. Její očividné chování mě nutí k úsměvu.

„Nemusíš odcházet,“ řeknu mu tiše ale upřímně.

„Ne, to je v pořádku,“ prohodí s úsměvem a stiskne mi rameno. „Promluvíme si později.“

Vtáhnu ho do krátkého objetí, překvapujíc nás oba svým vzácným projevem náklonosti. „To bys měl, protože Christine tě postrádá.“

Znovu se na mě usměje a krátce pozdraví Spencer, než odejde ke svému autu.

Sleduji ho, jak odchází, a cítím, že možná pondělí je lepší, než byla neděle.

Jakmile se otočím zpět ke Spencer, už to vím určitě. I když jsem s ní v neděli strávila nádherný čas, tohle je další den s ní a jen to ho dělá nejlepším dnem. A jak kráčím k ní, vyměňujíc si s ní plachý úsměv, mohu slyšet Aidenova slova znít ve své hlavě.

Spenceřin úsměv se rozšiřuje s každým krokem, s kterým se k ní přiblížím a nemohu si pomoci, ale cítím, že láska možná není tak daleko, jak si myslím.

24

Jedeme k mému domu v relativním tichu, jen si lehce prozpěvujíc s rádiem. Cítím, jak na mě Spencer často pokukuje a kromě toho, že je to lichotivé, tak i trochu znervózňující.

„Takže…ty a Aiden jste se udobřili?“ zeptá se mě a já si uvědomím, že tohle je to, co ji trápilo celou dobu.

Otočím se, pohlédnu na ní a snažím se číst v jejím ledabylém tónu. „Ehm…jo. Chci říct…myslím, že ano. Ne…určitě ano.“

Spencer se usměje nad mojí zmatenou odpovědí. „Jsem ráda. Vím, jak ti chyběl a jak jsi byla osamělá.“

Pozvednu obočí. „Osamělá?“ Přikývne. „Chyběl mi, jistě, ale…nebyla jsem osamělá.“ Věnuji jí, jak doufám, významný pohled, který říká to, co se přílíš stydím říct nahlas.

Zdá se, že to pochopila, pokud mohu soudit z jejího zářivého úsměvu. „Jsem ráda,“ zopakuje a otočí svou tvář zpět dopředu.

Nemohu než se na ni dívat a usmívat se nad její zvláštností.

Rychle mě to přejde, když si všimnu Christinina auta na příjezdové cestě. Zadívám se vzhůru. „Vážně?“ ptám se řečnicky Boha a divím se, proč se zdá, že tady je vždy, když ji chci nejméně.

„Co je?“ zeptá se Spencer a snaží se spatřit, kam se dívám.

Povzdechnu si, možná trochu dramaticky. „Christine je doma.“

Vidím, že jí trochu poklesnou ramena. „Ach.“ Usměje se na mě. „Třeba si zdřímla?“ navrhuje s nadějí.

Odfrknu si. Jakobychom měly takové štěstí. „To pochybuju. Pravděpodobně čeká, aby tě mohla pořádně obejmout. Má Spenceří smysl.“

„Přísahám,“ řeknu na protočení panenek, co mi Spencer věnuje. „Je jako tebou posedlá nebo tak něco.“

Na druhou stranu si její chování možná špatně vykládám.

Spencer to nekomentuje, jen znovu zakroutí očima a zavrtí nade mnou hlavou. To se jí snadno dělá, moje máma jí má opravdu ráda – i když je to tak strašidelné.

Otevřu dveře tak potichu, jak jen je to možné, popohánějíc rukou Spencer. Zasměje se a obrátí nade mnou oči v sloup. Uchopí dveře a zabouchne je, čímž mě přinutí přikrčit se při tom hlasitém zvuku.

„Ashley?“ ozve se tázavý hlas mojí matky.

Přikrčím se znovu.

„A…to je Spencer s tebou?“

Zírám na Spencer s rozšířenýma očima. „Cože, ona tě dokáže ucítit nebo tak něco?“ Nakloním se blíž k ní a začichám. „Popravdě, není tak těžké tomu uvěřit.“

Dostanu ránu a né-moc-nadšený pohled od Spencer. Nezpůsobí to nic víc, než že se usměji.

„Jasně, je tady mami, ale musíme si udělat domácí úkol,“ pospíším si, popadnu Spenceřinu ruku a odtáhnu ji po schodech do svého pokoje dřív, než mohu zaslechnout matčinu odpověď.

Jakmile zabouchnu dveře svého pokoje, opřu se o ně a vydechnu úlevou. „Zvládly jsme to jen tak tak.“

„Domácí úkol?“ zeptá se Spencer pochybovačně.

„Co je?“ řeknu nevinně. „Jsem si jistá, že jsme nějaký dostaly.“

Navzdory svým slovům, hodím svůj batoh do rohu pokoje, sednu si na gauč a zapnu televizi. Vím, že je to jen otázkou sekund, než budu mít společnost a opravdu, Spencer odloží svůj batoh – mnohem ohleduplněji než já – a přijde, aby se ke mně připojila.

Jako hodinky, pomyslím si samolibě.

Ostře se nadechnu, když se posadí blízko mě. Dost blízko, aby se naše ramena otírala. Je to úžasné stejně jako každý moment se Spencer.

Je to bláznivé, být…cokoliv co jsme se Spencer. Odlišné, ale v dobrém. Protože normálně jít nahoru dělat domácí úkol je označení pro ‘jít nahoru a líbat se.’

Neberte mě špatně, rozhodně to je v popředí mé mysli, ale prostě být vedle Spencer mi skoro stačí.

Skoro.

Avšak s mým tělem extrémně si vědomým její přítomnosti nejsem ani dobrá v předstírání sledování televize. K čertu, stěží si pamatuji, že mám pořádně dýchat, takže jakékoliv jiné rozpoznávací funkce jsou dost dobře mimo mou kapacitu.

Konečně zvládnu soustředit své oči na obrazovku, alespoň do té míry, že přepnu z historického programu na MTV. Nejsem si jistá, který je horší - ačkoli věci na historickém kanálu jsou aspoň reálné. MTV…už ne tolik, i když rozhodně zábavnější.

Překvapeně se napnu, když ucítím jemný polibek vlepený na můj krk. Můj dech se tím zrychlí a cítím, jak mě zaplavuje teplo. Neodvažuji se odvrátit zrak z obrazovky.

Jsem jí podivně zaujatá, i když moje mysl se rozhodně zabývá něčím jiným.

Nemohu přestat přerývaně dýchat, když znovu přitiskne svá ústa na mou pokožku, trochu silněji, ale stále jemně, škádlivě. Moje oči se zavřou samy od sebe a vím, že má hruď stoupá a klesá nepravidelně.

Když můj krk obdrží třetí polibek, nemohu potlačit svůj potěšený vzdech a nakloním hlavu, aby měla lepší přístup. „Spencer…“ vydechnu něžně, neschopna vyslovit jakékoliv jiné slovo, ale to je v pořádku, protože její jméno je to jediné, co potřebuji, aby kdy vyšlo z mých rtů.

Gauč poklesne pod jejím pohybem a moje oči opustí obrazovku, aby sledovaly, jak se posune přede mne s očima zářícíma touhou, když si na mne obkročmo sedne. Pokud jsem si myslela, že umřu z jejího líbání mého krku, tak to nebylo nic ve srovnání s tím, jak se cítím teď s jejím tělem přitisknutým tak skvostně k mému.

Jsme chycené v nějakém druhu zvláštního očního spojení, nehýbající se, i když mě to ubíjí. Brzy to vzdám, nakloním se dopředu, až se mé rty otřou o její, smyslně. Vydám další vzdech, když se políbíme, jemně se spolu houpajíc, vytvářejíc náš vlastní rytmus, který je o tolik lepší než jakýkoliv dřívější.

Odtáhnu se a mírně se usměji, když se na mě tázavě zahledí, neschopna skrýt své zklamání. Položím své ruce na její stehna a mírně je třu, zatímco napodobuji její předhozí činy a přitisknu svá ústa na hebkou kůži jejího krku. Slyšet ji říkat mé jméno tak pomalu, tak zoufale a cítit, jak se na mě tiskne, musí být ta nejžhavější věc vůbec.

Moje ruce se posunou víše, troufaleji než předtím, ale stále se neodvažují vydat se příliš daleko ze strachu, že se přeruší tohle kouzlo. Obávám se zajít příliš daleko, jednoduše protože nevím, jestli bych byla schopna přestat, pokud bychom se dostaly do určitého bodu.

Její ztěžklý dech dopadá na mou tvář, když vezmu její ucho mezi zuby, jemně jej koušu a pak konejším něžnými polibky a je úžasné, jak nažhavená jsem jen z vědomí, jak ji dokážu rozpálit.

Přitáhne si mou tvář zpět ke své a uvězní mé rty v dalším polibku a přemýšlím, zda jí to také připadá jako věčnost od doby, co jsme byly propojeny naposled. Když její jazyk objede můj spodní ret, náhle se už o další myšlení nestarám, protože tohle je nekonečně lepší, než jakékoliv myšlenky procházející mou myslí - no, kromě těch zahrnujících mnohem víc dotýkání a mnohem méně oblečení. Cítím, že Spencer zjemňuje polibek a já se poddám mírnějšímu, sladšímu líbání, vědouc, že je to stejně dobré - ne-li lepší než - to vedené chtíčem. Pomalu se oddělíme, Spencer se nakloní dopředu a spočine svou tváří na mé a čelem na opěradle gauče. Hladím její záda nahoru a dolů, uklidňujíc její dech zpět do normálu.

Líbání je skvělé, o tom žádná, ale jsou to chvíle jako tahle, kdy jsme prostě spolu, které si opravdu užívám. Je to trochu děsivé, jak moc jsem se změnila. Jak jsem se dostala od chtění sexu, k opravdu chtění tohohle druhu intimity s někým.

Ale vím, že to není prostě s někým. Jen se Spencer.

Zakloní se a něžně se na mě podívá. Spodní ret si drží mezi zuby a její ostych je tak roztomilý, že mě to nutí usmívat se na ní. Přirozeně mi to oplácí, jak cítí můj nakažlivý pocit štěstí.

„No…“ začnu, ale s pokračování čekám, až se její oči střetnou s mýma. „Tohle bylo…“ odmlčím se, když hledám správný výraz. Udělám obsáhlé gesto, snažíc se najít způsob, jak vyjádřit, jak úžasné to bylo.

„Nečekané?“ nadhodí plaše a zní trochu nejistě.

Vezmu její ruku a stisknu jí, jakobych ji jen tím mohla zbavit jejích nejistot. „Trošku, ale ani v nejmenším si nehodlám stěžovat. I kdybych chtěla, tak trochu si mě připravila o dech.“

Spenceřin radostný úměv je to jediné, co mi zabrání přikrčit se nad svými lacinými slovy. No dobrá, to a také skutečnost, že mi dala krátký polibek na rty.

K mému (tichému) zklamání ze mě Spencer sleze a zaujme své původní místo, ale vyvolá můj úsměv, když se o mě opře a uchopí mou ruku, která spočívá na jejím stehnu.

Vědomí, že jen před chvílí mě připravovala o dech tím nejlepším možným způsobem, mě nutí k úsměvu. Miluji, jak dokážeme přecházet od tak intenzivních chvil jako tamta, k uvolněným a prostým jako tahle.

Spencer se chvíli dívá na televizi, než se ke mně s úsměvem otočí. „Opravdu, Ash, zprávy Fox?“

Ucítím, jak se červenám, když si uvědomím, že někdy během našeho líbání jsem omylem přepnula kanál. Spencer má některé velmi rozptylující schopnosti.

„Jak si vzpomínám, byla jsem rozptýlena.“ Věnuji jí významný pohled a s úsměvem předstírám rozmrzelost.

Jako bych snad mohla být rozmrzelá z jejího líbání.

Zrudne, ale neodvrátí zrak a vypadá dost potěšena sama sebou. „Nevybavuji si, že bys něco namítala.“

Věnuji jí obdivný pohled. Zatraceně, je dobrá. „Zásah, Spencer. Zásah.“

Její telefon začne zvonit a ona se na něj chvíli tázavě dívá, než ho zvedne. „Mami? Sotva tě slyším…máš něco s telefonem? Proč jsi- ach…“

Její hlas poklesne a to mě přinutí se na ni podívat. Její tvář je podivně bezvýrazná a já dumám, co jí její matka řekla.

„Ach,“ zopakuje a hlas se jí začíná lehce chvět, ale pokračuje v hovoru.

Rukou, kterou nedrží telefon, si zakryje tvář. Nevydává žádné zvuky a já jsem ještě víc znepokojená, když si všimnu, že se třese.

„Spencer?“ zkusím váhavě. Neřekla nic už tak dvě minuty a začíná mě to děsit. „A-ano.“ Srdce mi poklesne, když zjistím, že plakala. „Dobrá mami. N-ne, přijdu domů později. Eh hé. Já…“ Hluboce se nadechne. „Taky tě mám ráda, mami.“

Zavěsí a pomalu dá ruku dolů, telefon drží divně, jako by náhle vážil o několik kil více.

„Spence?“

Lehce pohne hlavou, ale jinak mě nevezme na vědomí. Jsem v rozpacích. Obvykle ji rozradostní, když jí takhle řeknu.

Konečně se ke mně otočí, a pokud jsem si myslela, že jsem smutná z vědomí, že plakala, nedá se to porovnat s bolestí srdce, kterou ucítím, když uvidím její slzami zborcený obličej. Nikdy jsem ji tak neviděla. Je to úplný protiklad od Spencer před třiceti minutami. Tamté Spencer jsem dokázala čelit. S vášní si umím poradit, ale se soucitem?

Ten není v mém emočním repertoáru. Je trochu obtížné dávat něco, co jste nikdy nedostali. Chci říct, ani nevím, kvůli čemu ji mám utěšovat.

„To byla moje máma,“ zašeptá zbytečně. Nevadí mi to. Chápu, že se s tím musí vyrovnat po svém.

„Ach?“ napodobím její tón a doufám, že to jedno slovo ji přiměje pokračovat.

Její pohled je soustředěn do jejího klína, jako by nikdy dřív neviděla své ruce a neví, co s nimi dělat. „Volala, aby mi řekla…pověděla mi, že…“ Její hlas je zájíkavý a já uvažuji, jestli bude schopná mi to říct. „Že moje babička právě zemřela.“

Cítím jako by všechny mé orgány náhle spadly k mým nohám. Můj jazyk je ztěžklý všemi těmi slovy, která bych chtěla říct, ale nejsem schopna je uchopit. ‚Je mi líto‘ se zdá jako hrozné klišé, naprosto nevhodné. Proč by mi to mělo být líto?

Kromě toho, že jí umřela babička. Bože já jsem v tomhle fakt hrozná.

„Ach.“ Tentokrát zní můj hlas poraženecky. Opravdu, co jiného můžu říct? Neznám žádná slova, která by ji mohla zcela utěšit, ale to mě nezastaví, abych si v duchu nenafackovala.

Ačkoliv to patrně stačí k ponouknutí Spencer, aby řekla víc.

Zírá na televizi s prázdným obličejem, zatímco se jí slzy nepřestávají řinout z jejích zamlžených očí. „Vím, že na tom nebyla dobře…ale já prostě-“

Zavrtím hlavou. „To to nijak neulehčí.“ A taky že ne. Nevěřím, že kdy ano.

Spencer na mě pohlédne s cizím výrazem, podivný druh částečného úsměvu na tváři. Nedokážu říct, jestli je hořký nebo ne. „Ne,“ souhlasí tiše, „neulehčí.“

Zavře oči a bezeslov se zhroutí na gauč, prsty si stiskne kořen nosu. Vypadá tak žalostně. Láme mi to srdce.

Cítím se tak bezmocná a neohrabaná, jak tam jen sedím. Vím, že bych ji měla těšovat, ale nevím jak. Vím, že moje karta ‚nikdo mě nemiluje‘ je už využita přespříliš, ale pro mě je to stále platná výmluva. Aiden je jediný, s kým jsem si v takových záležitostech fyzicky blízká a všechno co dělá je, že- ach!

Spolknu svou nervozitu (a doufejme neohrabanost) a posunu se, dokud nejsem po boku Spencer. Můžu zaslechnout pauzu v jejím pláči, ale jinak nereaguje. Tak jemně, jak jen svedu, jí položím ruku kolem ramen a lehce jí hladím po paži, když si ji k sobě přitáhnu.

Nejprve se zdá přimrazena, - pravděpodobně stejně překvapena mým činem jako já - a pak slabě zavzdychá, když se ke mně schoulí, ovine mi své paže kolem boku a zaboří obličej do mého ramene.

A i když jsem stále nejistá, vím, že tohle je to, co potřebuje. Co obě potřebujeme.

Nedokáži říct, jak dlouho jsme takhle zůstaly, já držící Spencer, snažíc se jí hodit záchranné lano, když se jí rozpadl svět.

Nakonec přestala plakat, ačkoli tu a tam se její tělo tiše zachvělo, jak ji zasáhl nový příval slz. Nedokázala jsem zarazit slzy, které unikaly také ze mě. Ani jsem tu ženu neznala, ale když vidím Spencer tak smutnou, nemohu si pomoci, ale cítím, jako by to byla moje vlastní babička. No pokud by moje babička nebyla taková sobecká mrcha.

Jaká matka taková dcera, předpokládám.

Teď ležíme na mé posteli, a přestože už Spencer nepláče, je ke mně přitulená, jednu z mých paží volně kolem sebe. Je to trochu srandovní, že jen před pár hodinami jsem se kvůli tomu cítila hrozně nepříjemně, protože teď mi to přijde jako nejpřirozenější věc vůbec.

„Hele Ash?“ její vřelý hlas naruší ticho pokoje.

Televize je zapnutá, ale hlasitost stažena na minimum a vím, že ani jedna se na ni nedíváme. Běží jen kvůli potřebě mít nějaký zdroj života v pokoji.

Pozvednu obočí, abych ji povzbudila v pokračování, než si uvědomím, že mě nemůže vidět. „Jo?“

Posune se tak, že se na mě může dívat, její oči plné srdečnosti, která je vždycky patrná v jejím hlase. Oboje je konejšivé. „Díky.“

Nedokážu zabránit úsměvu ani zčervenání, které proběhnou mou tváří. „Nic jsem neudělala.“ Opravdu ne. Co se týče utěšování někoho, hodnotím to, co jsem udělala jako dost mizerné.

Usměje se na mě něžně a zavrtí hlavou. „Ne,“ řekne měkce, „udělala jsi všechno.“

Cítím jak mě opět začně polévat nach a ona se v odpověď usměje. Rychle uhnu pohledem, než mé zrudnutí dosáhne obličeje.

„Moje mamka chtěla, abych šla domů, však víš, být s nimi,“ pokračuje, přitahujíc mé oči zpět k sobě.

„To dává smysl. Je důležité být se svou rodinou, při takovýchhle věcech.“

„Asi jo,“ pokrčí rameny. „Ale já nechtěla.“

Přikývnu. „Když zemřel můj táta…“ Slova mě opustí, ale donutím se to dokončit. Tohle není o mně, ale o Spencer. „Nechtěla jsem vidět svou rodinu. Prostě jsem chtěla být sama.“ Pohlédnu na ni. „Takže pokud cheš být sama, tak tomu naprosto rozumím.“

„Ash,“ zavrtí s úsměvem hlavou. „Chci být s tebou.“ Mohu cítít jak se mi zadrhl dech a nemohu z ní spustit zrak. „Moje rodina…“ Odmlčí se s dalším úsměvem, „Oni zvládnou udělat jen něco.“

Nervózně poslouchám její silná slova, ale nemohu je zastavit, jednoduše proto, že si nemyslím, že chci.

„No jsem si jistá, že mohou pomoci víc než já.“ To nepřeháním. Neváhali by s obejmutím a utěšováním jí. Nevedli by sami se sebou pětiminutovou debatu, než by začali jednat.

Nemusím se dívat, abych věděla, že obrací oči v sloup. Nikdy neměla ráda moje podceňování se. Což nechápu.

„Udělala si víc než dost,“ ujišťuje mě pevně, jako bych já byla tou, co potřebuje utěšit, ne ona. „Nechtěla jsem jít domů ke své rodině. Jsem přesně tam, kde chci být.“

Kůže mě brní, v hlavě mi hučí. Moje srdce…to se nemůže rozhodnout, jestli má pokračovat ve splašeném tlukotu, takovém, až se zdá, že jde o jeden nepřerušovaný úder nebo se má úplně zastavit.

„Já taky,“ unikne mi ze rtů, než to stačím zastavit, ale jak její oči zněžní a její dokonalá ústa vytvoří nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla, nemůžu ani pomyslet, že bych to vzala zpět.

Nepřemýšlím, když se nakloním a vtisknu něžný polibek na její rty.

A když se odtáhneme a moje mdlé, hnědé oči se setkají s jejími zranitelnými ale současně sebevědomými modrými, přestanu dýchat.

„Ashley já…“ Zkousne si krátce ret a natáhne svou ruku a sevře jemně moji tvář. Zdá se lehce nervózní, což mě trochu zneklidňuje. „Miluji tě.“

Cítím, jak se celý můj svět zastavil. Nikdy bych nevěřila, že tak prostá slova mohou znamenat tolik. Nikdy bych nevěřila, že nějaká osoba by mohla, někoho takhle poctít. Obzvláště někoho jako jsem já.

Její ruka hladí láskyplně mou tvář a já se divím, jak dokáže být tak klidná, když mi právě nabídla své srdce na dlani, jen abych mlčela. Přála bych si, abych měla co říct, ale způsobila, že jsem neschopna slova.

„Já jen-“

Usměje se a umlčí mě lehkým dotykem prstu na rty. Zavrtí hlavou, beze slov mi říkajíc, že moje slova nejsou potřebná.

„To je v pořádku,“ řekne mi jemně. Cítím, jak mi srdce poskočí z její láskou překypujícího hlasu. Nutí mě to uvažovat, jestli takový nebyl vždycky.

Stále jsem lehce zaskočena, že přestože jsem jí nevrátila ty tři slova, stejně se snaží uklidnit mě. Jsem upřímně ráda, že mě udržuje v mlčení, protože nemám tušení, co jí říct.

Byla si tak jistá, když mi řekla… Bože i jen pomyšlení na ta slova mě plní chladem. Vím, že jí mám tolik ráda. Nikdy jsem nic takového k někomu necítila.

Ale láska?

Na tom nezáleží. Protože skutečnost, že si nejsem jistá, mi napovídá, že zatím nejsem připravena to říct. Ale Spencer to nějak ví.

Jen bych si přála, abych jí mohla něco dát, cokoliv. Protože nechápu, jak mě může milovat. A ne, tohle není záležitost nějaké sebelítosti, jen upřímná otázka.

Ale Spencer se na mě usměje a nakloní se, aby lehce otřela svůj nos o můj, a to způsobí, že se nestarám proč, ale o to, že mě miluje.

Přitisknu svá ústa proti jejím, vědoma si, že tohle byl vždy můj způsob, jak se vyjádřit. Spencer tomu rozumí, vzhledem k tomu, že mě líbá stejně nadšeně, pohybujíc se tak, že je opět na mě, její něžná vřelost mě okamžitě zahřívá,

Možná se snaží zapomenout na smrt své babičky

Nebo možná jen miluje líbání mě tak moc, jako já miluji líbání jí.

V tuhle chvíli nemohu říct, že by mě zajímalo, který důvod to je.

25

Láska není rozhodně něco, co jsem si pro sebe představovala. A teď, když vím, že mě Spencer miluje…jsem neustále unešena.

Stále jsem jí to neřekla, ale ona je ohledně toho tak skvělá, vůbec na mě netlačí. Neřekla to znovu, ale opravdu nemusí, protože to mohu vidět ve všem, co dělá.

V současnosti mohu lásku cítít v této místnosti, i když atmosféru smutku jde také těžko ignorovat.

Jsem na pohřbu její babičky

Neplánovala jsem jít, ale Spencer mě o to požádala a já věděla, že bych jí nemohla říct ne. Nepřehlédla jsem tázavý pohled, který ke mně vyslala její matka, když jsem vešla. Nebyl nepřátelský, jen zmatený. Nejspíš protože nechápe, proč tu jsem, když nemám nic společného s její tchýní.

Neřekla jsem jí, že tu jsem jen kvůli Spencer. Myslím, že to stejně ví.

Pan Carlin dal každému krátké objetí se slabým úsměvem. Když to vidím, začínám nabírat do pláče. Je těžké vidět toho obvykle vyrovnaného, přívětivého muže zadržovat slzy. I Glen je očividně rozrušený a je to srdcervoucí vidět ty oba silné muže tak zlomené.

Nenávidím pohřby. Hodně. Byla jsem jen na tátově a to stačí, abych je nenáviděla všechny. Nechtěla jsem jít ani na ten jeho, ale máma mě přesvědčila tím, že mu musíme dát naše sbohem.

Co tím myslela, bylo, že musíme udělat divadlo pro tisk. I když jsem byla dítě, dokázala jsem to pochopit ze smyslu jejích slov. Trvalo mi jen kolem dvanácti let, než jsem přišla na to, že je to sobecká mrcha.

Usadím se vzadu v místnosti, stranou od ostatních. Spencer je vpředu se svou rodinou, příjímajíc spoustu soustrastí a rádoby-útěšných objetí. Kdyby to nebyla tak pohřební situace, asi bych se rozesmála.

Přemýšlím, jestli bych se neměla zařadit do té dlouhé řady lidí, co chtějí vyjádřit soustrast, ale nemám ponětí co říct. ‘Hele, je mi líto babičky Carlinové, ale byla jsem ráda, když jsem zjistila, že to byla ona, kdo měla rakovinu a ne Spencer,’ se zrovna nezdá jako nejtaktnější, co jim říct.

„Víš, obvykle se lidé schovávají na toaletách a ne v koutě.“

Obrátím oči v sloup nad tím hlasem. Jako by ten pohřeb potřeboval být ještě depresivnější.

„No kdybych věděla, že mě hodláš hledat, schovala bych se lépe.“

Madison mě sjede pohledem od hlavy k patě. „No jasně, protože bys splynula s těmi zelenými stěnami.“

Vím, že se očekává, že budu přemýšlet o babičce Carlinové, ale upřímně, stěny jsou nejohavněji zelené, jak je jen možné. Myslím, že se tomu říká limetková, ačkoli podle mě je ‚zvratková‘ přesnější. Není protiprávní pro pohřební ústavy mít veselé barvy? Nebo to má odpovídat atmosféře místa?

Povzdechnu si. Jenom to, že mi Madison možná zachránila zadek tak dvacetkrát, neznamená, že s ní chci mluvit. „Jsi tu z nějakého důvodu?“ Kromě nasírání mě samozřejmě.

Rozhlédne se kolem významně. „Spencer je moje nejlepší kamarádka. Jsem tu kvůli ní. Ty taky, ne?“

Uhnu pohledem, když zrudnu. Šílím, že jsem v tomhle taková holčička. Ani si mě nedobírala. „Jo…“

„No, tak se na ni pojďme podívat,“ pronese jako by to byla nejprostější věc na světě.

„Ach ne, ne to je dobrý.“ Jsem příliš nervózní, abych tam šla. „Počkám, až se věci uklidní.“

Madison protočí panenky. „To je tvůj způsob, jak říct, že jsi příliš vystrašená. No tak.“ Popadne mojí ruku a táhne mě za sebou a vůbec jí nezajímá, že se mě nezeptala na souhlas.

„Jistě,“ zabrblám sarkasticky, i když vím - a je mi to jedno - že mě neposlouchá.

Jak stojíme v pomalu se zmenšující řadě, mohu cítít vzrůstající nervozitu. Už je před námi jen pár lidí a já se přistihnu, jak se omlouvám, že musím na toaletu.

Madison mě rychle popadne za zápěstí a přitáhne mě zpět k sobě. „Nepovažuj se,“ zašeptá mi přísně do ucha.

Jsem popravdě trochu vystrašena jejím tónem. Je dost ostrý a já se přistihnu, jak podřízeně němě přikyvuji

„Já jen…nevím, co říct,“ přiznám slabě. Už se ani nestarám, že je to Madison, ale prostě se potřebuji někomu svěřit.

Otočí se a položí mi ruce na ramena, hnědé oči na mě hledí s takovou vřelostí až jsem zaskočena. „Nemusíš říkat nic.“ Nepatrně se na mne usměje. „Prostě tu pro ni buď. Je to takhle snadné.“

Podívám se na ní s takovou vděčností a obě nás překvapím, když jí krátce obejmu. Stiskne mě stejně krátce a pak, když se pustíme, se obě usmíváme, zatímco ukazujeme, jak si otíráme breberky.

„To bylo poprvé a naposledy, Daviesová,“ varuje mě přísným hlasem a pro větší zdůraznění vrtí prstem.

Obrátím oči v sloup nad její výhružkou a použitím mého příjmení. Vím, že ho použila právě proto. Zjištuji, že mi to nevadí.

Jsme další na řadě a mohu cítit, jak se má nervozita ztrácí, když na mne Spencer pohlédne. Mám trochu trému, když stojím před její mámou, ale překonám ji, když cítím Spenceřino teplo tak blízko.

„Je mi opravdu líto Vaší ztráty,“ řekne Madison mírně, ale upřímně. Věnuje paní Carlinové vřelé objetí, což je něco, k čemu bych ráda měla odvahu.

Nemohu si pomoci, ale žárlím na Madisoninu blízkost k jejich rodině, obzvláště k paní Carlinové. Byla jsem již u Spencer doma, ale nikdy jsem se nestřetla s touhle starší blondýnou. Nevím, jestli bych to měla považovat za požehnání nebo být naštvaná.

Zopakuji Madisonino prohlášení a doufám, že nezním prázdně. Zdá se to být v pořádku, soudě podle ruky, kterou mi paní Carlinová položila na rameno, následovanou mírným úsměvem a teplým stiskem ruky. Glen na mne kývne se slzami v očích a já se bojím obejmout ho, protože vím, že bych tím uvolnila všechny svoje slzy, které celý den zadržuji. Zdá se, že je na tom stejně a vyměníme si smutný chápavý úsměv.

Další na řadě je pan Carlin. Mohu slyšet, jak Madison se Spencer spolu pláčí a zlomeně si šeptají, jak se objímají vedle nás. Pan Carlin mi věnuje statečný úsměv a já těžce polknu a položím ruce kolem něj. Zdá se být překvapen – ale příjemně – mým konáním.

„Rád tě vidím, Ashley. Hodně to znamená.“ Nedodá Spenceřino jméno, ale střelí po ní pohledem a já chápu skryté poselství.

„Přála bych si, aby to bylo za jiných okolností.“ Nemohu si pomoci, ale blýsknu pohledem k zavřené rakvi. Jsem vděčná, že je zavřená. Nechtěla bych, aby moje první – a poslední – setkání se Spenceřinou babičkou bylo, když je tak studená a strnulá. Ne, když představa, kterou jsem si vytvořila, je tak vřelá a živá, hodně jako Spencer.

Ona s Madison skončily s objímáním a Madison diskrétně kývne ke dveřím a dává mi tak najevo, že mi nechá čas se Spencer. Věnuji jí drobný, vděčný úsměv.

Pan Carlin sledoval můj pohled a ústa mu zacukala, když mě přistihl, jak pozoruji Spencer. „Do toho, zlato,“ popožene mě a lehce mě k ní postrčí.

„Přišla jsi,“ řekne měkce, když se před ní zastavím. Její oči jsou jasnější od slz, ale to nemůže zakrýt lásku, kterou z nich cítím vyzařovat.

„No samozřejmě,“ řeknu jí, jako by byla hloupá. Jakobych nevedla dvacetiminutový rozhovor sama se sebou před zrcadlem.

„Já jsem-“ ale nedám jí příležitost říct mi, co je, protože obemknu paže kolem ní, povolujíc si konečně - skutečně - se poprvé dnes nadechnout .

Cítím, jak se do mě hrouží. Její paže se kolem mne ovinou, když mi zaboří hlavu do ohybu krku. Vzlyky otřásají jejím tělem a já ji tisknu ještě pevněji, hladíc ji jemně po zádech, jakobych sama neplakala.

Čeká se, že kvůli ní budu silná. Potřebuji být kvůli ní silná.

„Díky, že jsi přišla,“ zašeptá zlomeně.

Lehce se odtáhnu a zavrtím hlavou s hřejivým úsměvem. „Jsem přesně tam, kde chci být.“

Sleduji, jak se jí tvář rozjasní, jak ji zasáhne poznání. Tahle samá slova použila před pár dny. Těsně před tím, než mi řekla, že mě miluje.

Nakloní se zpět ke mně. „Miluji tě, Ashley.“

Zavřu oči, když mě zaplaví pocit bezpečí. Pokud je to možné, je to podruhé ještě sladší. Přitáhnu si ji blíž a vtisknu měkký polibek na její tvář.

Chci jí to vrátit. „Spence já-“

Tentokrát mě přeruší položením prstu na rty. Odstoupím a zmateně se na ni dívám. Nechápu, proč mě zastavila.

„Takhle ne.“ Dotkne se lehce mé tváře a já zavřu oči. „Poznáš, až přijde ten správný čas a já do té doby počkám.“

O krok ustoupím a přikývnu. Konečně rozumím, protože má pravdu. Chystala jsem se to říct ve špatné situaci a ze špatných důvodů.

Protože budu mít jen jednu šanci jí to říct a až to konečně řeknu, chci, aby to bylo dokonalé.

Protože Spencer si nezalouží nic než to nejlepší.

Spencer si zaslouží to všechno. A já jí to hodlám dát.

26

Temný oblak smrti babičky Carlinové vybledl, ale bez pochyby stále existuje jako přetrvávající smutek patrný ve všech Carlinových. Mohu jej vidět v každém úsměvu, který mi věnuje pan Carlin. Nejsou o nic ryzejší, než byly vždy, ale bolest je v jeho očích a já bych si přála, aby zmizela.

Zdá se, že Glen se vzpamatoval nejrychleji, ale jsem si dost jistá, že to prostě jen umí nejlépe skrývat. Během pár hodin po pohřbu chrlil vtípky, takže vyvolával drobné úsměvy u všech ostatních. Vím, že to ostatní oceňovali, i když reakce na jeho drsné připomínky nebyly takové jako obvykle.

Paní Carlinová…ta je pro mě stále záhadou. Byla odvolána do práce takřka okamžitě po pohřbu a já jsem neslyšela zvonit její telefon, takže si myslím, že si to vymyslela, aby mohla opustit tu depresivní atmosféru. Ne, že bych ji mohla vinit. Hnusné stěny a brečící lidé nejsou ani moje oblíbené věci v životě.

A Spencer je prostě Spencer. Občas jí trochu vyhrknou slzy, a přestože se stále cítím trochu nejistě ohledně utěšování jí, ona to stejně využije k tomu, aby se přesunula blíž ke mně. Cítím se skoro provinile za usmívání se nad její blízkostí, protože to dělá kvůli útěše. Jsem jen opravdu poctěna, že nachází útěchu u mne, vezmeme li v úvahu, že se považuji za jednoho z nejneohrabanějších lidí, když přijde na soucítění. Jí to ale nevadí. Říkala mi, že to je jedna z věcí, které se jí na mně líbí nejvíc.

Tiše zpochybňuji její příčetnost, ale stejně se přihlouple culím.

Jsme u Aidena, Spencer a já. A ano, je to trochu (hodně!) divné. Aiden měl geniální nápad, abychom si všichni tři spolu užili čas. Ošklivě se na mě podíval, když jsem mu připomněla, jak jsme si spolu vyrazili ve třech.

Nemohu si pomoci, ale zajímalo by mne, jestli se Aiden cítí stejně jako já, když se musí dívat na mě a Spencer. Ne, že bychom něco dělaly. Popravdě se nechováme vůbec jinak, až je to naprosto očividné. Zmírnilo to trochu napětí, když se o tom Aiden zmínil.

Mám Aidena ráda, opravdu mám a jsem fakt ráda, že jsme zase přátelé. Ale poflakovat se s ním, když je se mnou Spencer, není zábavné. Pokaždé, když on opustí pokoj, chci si ukrást polibek. Není to tak, že bych nemohla, ale vím, že jen protože nás pozval, neznamená to, že je připraven to vidět.

Dost se snaží a já jsem vděčná.

Nesnižuje to mou touhu unést Spencer a jet ke mně domů.

Myslela jsem si, že si vedu dobře ve skrývání svých myšlenek. Však víte, těch ne tak nevinných o Spencer. Ale zjevně ne, protože když na ní pohlédnu, plaše se usměje a sklopí zrak. Očividně mi čte myšlenky.

Pravděpodobně bych se cítila víc zahanbeně, pokud bych neviděla úplně stejný pohled odrážet se v jejích očích.

„Zatraceně oni to prodávají za 500 dolarů!?“ řekne Aiden nevěřícně a hvízdne.

Extrémní nuda nás přivedla k brouzdání po eBey. Je to popravdě zajímavé - a trochu děsivé - vidět ty všechny rozličné předměty, které mají na té stránce. Našli jsme někoho, kdo prodával svoje spodní prádlo s počáteční cenou 50 centů.

Možná jsem přehnaně kritická, ale kdo na světě by kupoval něčí použité spoďáry?

Musím si vytřást z hlavy představu obtloustlého chlápka ve středních letech radostně kvičícího nad takovým nákupem.

Spencer a já si vyměníme pohledy nad Aidenovým zápalem, než obrátíme naši pozornost zpět k webové stránce. Dívá se na tričko s nápisem: „Každý den posnídám tvoji teplou žemličku.“

„Jsi zvrácenej,“ řeknu mu znechuceně, ačkoliv mi to tričko přijde vtipné. Však víte, v naprosto nevhodném smyslu. Co je? Jako byste se mu taky nezasmáli.

Spencer v souhlasu se mnou přikývne. „Proč bys za to platil pět stovek, když bys to pravděpodobně sehnal v Tescu za pět babek?“

Aiden i já se otočíme a zíráme na ni. „A jak to víš?“ pozvedne Aiden zvědavě obočí. Já učiním to samé a navíc dám ruce křížem. Jsem taky zvědavá.

„Popravdě jsem sběratelka takových triček“ prohlásí suše a obrátí oči v sloup. „Snažím se s tím skončit, ale nejde to.“

Zklamaně zavrtím hlavou. „Tak to je mezi námi konec,“ řeknu jí vážně.

Odfrkne si a jemně do mě strčí. Naše oči se setkají a dnes asi po patnácté si přeji, aby Aiden zmizel, i když je to jeho dům. Přisune se trochu blíž ke mně, takže se naše nohy otírají, pročež se obě usmíváme. To by bylo super.

Přinutím se přesunout pozornost zpět k tomu pitomému počítači, protáčeje panenkami nad těmi trapáckými věcmi, co se snaži lidi prodat. Kdo by si doopravdy koupil baterie na Ebay? Jako bych věřila někomu, kdo má uživatelské jméno LadyLuvr20 a prodává AAA baterie za 50 dolarů. Nejsem si jistá, co může bateriím dodat hodnotu 50 babek, kromě zpívání mi a uvaření mi večeře. „Sakra!“ řekne Aiden náhle, kvůli čemuž já i Spencer nadskočíme.

„Co je?“ zeptám se a obezřetně se rozhlížím po pokoji.

„Moje hodnocení šlo dolů o tři!“

Zírám na něj a snažím se určit, jestli to myslí vážně. Stydím se za něj, když zjistím, že je smrtelně vážný. Spenceřina tvář vypadá stejně kriticky.

„Ach ne.“ Nechám ho vidět moje zakroucení očima. „Proč se vlastně kamarádíme?“ zeptám se ho suše.

„Kvůli Christine.“

Ach, dobře on.

Jede po stránce dolů a něco zachytí můj pohled. „Hele počkej!“ poklepu mu po paži, abych získala jeho pozornost. „Vrať se.“ Podívá se na Spencer, která pokrčí rameny, ale udělá ,co jsem mu řekla. „Ach.“ Cítím jak mi poklesnou ramena zklamáním.

Aiden se dívá na stránku, snažíc se přijít na to, co mě trápí. Dívám se, jak jeho oči padnou na kytaru, tvář rozjasňující se poznáním. Jeho oči se soucitně obrátí zpět ke mně.

„Co je?“ zeptá se Spencer zmateně a pohledem létá mezi Aidenem a mnou ve snaze získat nějaké vysvětlení.

Bez čekání na nějakou mou reakci se k ní Aiden otočí. „Myslela si, že je to kytara jejího táty. Skutečně vypadala přesně jako ona.“ Ukáže prstem na obrázek.

„Až na podpis,“ dodám tiše. Můj žaludek je jak na vodě a chci být prostě sama. Není to tak, že bych na to zapomněla, ale tohle byla krutá připomínka.

Spencer se na mě ustaraně podívá. Zřejmě cítí moji zničenou náladu. „Co se s ní stalo?“

Je to férová otázka a rozhodně jsem ji čekala. Ale já na ní nedokážu odpovědět. Stále se to zdá, jako by to bylo včera a já si to už nechci víc oživovat.

„Musím jít,“ řeknu náhle a přitáhnu tím pozornost obou. Zřejmě jsem je překvapila.

Spencer se zdá trochu vykolejená, ale přikývne a jde si pro své věci. „Ty tu můžeš zůstat,“ řeknu jí mírně. Já chci být opravdu moc sama a vím, že pokud tu zůstanu déle, řeknu něco, co tak nemyslím.

„Ne, to je v pořádku, můžeme jít.“ Vyrazí ke dveřím, ale já si před ní stoupnu. Věnuje mi tázavý pohled. „Ashley?“

Cítím, jak se zatvrzuji, při jejím uklidňujícím tónu. Pohlédnu za ní na svého nejlepšího kamaráda. „Aidene, odvez prosím Spencer domů.“

Nečekám na odpověď a obrátím se ke dveřím. „Počkej Ashley!“ slyším za mnou volat Spencer.

Zastavím se proti svému přesvědčení a těžce si povzdechnu. Těžké sekundy ubíhají, jak čekám, až mě dožene. Snažím se uklidnit, když cítím slzy začínající se formovat.

„Hele,“ řekne jemně a postaví se přímo přede mne. „Co se děje?“

Když na ni pohlédnu, mohu vidět, jak jí mé mlčení zraňuje. „Já jen…“ povzdechnu si znovu a pohlédnu toužebně ke dveřím. „Já potřebuji odejít.“

„Ode mne?“ Její oči jsou smutné.

„Potřebuji odejít,“ opakuji tiše. Cítím, jak se mi zavřou oči, když ke mně přistoupí a položí mi ruce na ramena. Začíná toho na mě být příliš. Nechci, aby mě právě teď utěšovala. „Spencer prosím nech mě jít.“

Pokud je to možné, její oči ztratí ještě více lesku, když se na mě upřeně dívá. „Jen chci vědět, co s tebou je.“

„Nech. Mě. Jít.“ Vyrazím ze sebe drsně. Každým slovem varuji.

Slzy už mám na krajíčku a dívám se, jak mě Spencer pozoruje, rozpolcená. Mohu vidět, jak zoufalství v jejích očích bojuje se zmatkem. Beze slov přikývne a odstoupí.

Chvíli tak stojíme. Stejně jak moc chci být daleko odtud, od Spencer, tak se mi nedaří se přinutit odejít. Vím, že není správné odejít takhle, ne s tím, jak jsem s ní jednala, ale já to zrovna teď nedokáži vyřešit. To je, proč musím odejít; byla bych na ní mnohem hnusnější, pokud bych zůstala.

Ale něco jí dlužím. Nebyla nikdy méně než úžasná – úplně pokaždé. Vím, že si tohle nezaslouží.

„Zavolám ti později,“ řeknu jí, ačkoli její rezignované přikývnutí mi říká, že pochybuje o mém slibu. Zkouším se s ní rozloučit, ale slova se mi zadrhnou v hrdle. Znějí podivně definitivně i jen v mojí hlavě.

Kývnu na ní a obrátím se ke dveřím, jen abych byla zastavena jejím měkkým sevřením mé paže, jemně mě otáčejíc k sobě. Moje obočí signalizuje, že získala mou pozornost

"Já…" polkne a já pozoruji, jak jí změkne pohled, bolest momentálně zamaskovaná. Vím, co se chystá říct. "Mil-"

Rychle ji přeruším zběsilým zavrtěním hlavy a zavřu oči. Nechci ji slyšet to říkat.

Nezasloužím si slyšet ji to říkat.

Spencřina tvář se zkroutí smutkem. Cítím, jak mi pokleslo srdce, protože vím, že já to kurvím tak, že ji zraňuji.

Moje nohy mě k ní donesou dřív, než si to uvědomím. Vidím, jak polkne, podivně ohromená. Zatřesu hlavou, abych si pročistila myšlenky. Moje ruka se zdvihne a sevře jemně její tvář. Její oči se zavřou při mém doteku a já jsem ráda, že se neodtáhla. Je to víc, než si zasloužím.

"Omlouvám se," zašeptám tiše, ale naprosto upřímně. Vtisknu jemný polibek na její druhou tvář a ustoupím. Jemně jí stisknu paži, než odejdu.

Mohu cítit Spenceřiny oči v mých zádech, když zavřu dveře.

„Co máš k čertu za problém!?“ Zaklapnu telefon po přečtění Aidenovy zprávy. Jeho hněv je dobře míněný, ale já se nehodlám obtěžovat s odpovídáním. On není ten, komu dlužím vysvětlení. Právě teď nicméně nejsem schopna žádně poskytnout.

Cítím, jak mi slzy začínají kanout v bezpečí mého auta.

Aidenova zpráva rezonuje mou myslí, jak sedím v tichu. Vážně, o co mi kurva jde!

Protože věc, kterou mohu vidět nejzřetelněji, je Spenceřino srdce na podlaze. To, které mi dala bez jakéhokoliv váhání. To, které jsem právě zadupala. To, které musím spravit.

Ale přesto se nedokáži obrátit.

Dojedu domů a jsem vděčná, že tam moje matka není. Po připomentí si, co udělala s jeho kytarou, už ani nechci slyšet její hlas.

A jak sedím ve svém pokoji, proklínám své přání být sama. Protože jak moc jsem se s tím chtěla vypořádat sama…

Spencer tu chci ještě víc.

27A

Tak pamatujete, jak jsem říkala, že musím spravit Spenceřino srdce? No…pořád jsem to neudělala.

Je to jen den, ale příliš jsem se bála a stále bojím zavolat jí. Ne protože bych si nemyslela, že jsem to královsky posrala – protože, to jsem udělala – ale protože nemám ponětí, jak se omluvit.

Dlužím jí omluvu, ale já jsem nikdy nikoho neměla kromě Aidena. Nikoho, kdo by na mě tolik spoléhal. Nikoho, kdo by chtěl, abych já spoléhala čas od času na něj.

Omlouvám se, je jedna z věcí, co jsem nikdy nemusela říkat. K čertu, pamatuji si, jak těžké bylo omluvit se Spencer, když jsme spolu poprvé začaly mluvit. Teď si představte, jak těžké je pro mě omluvit se za to, že jsem jí ublížila, když vím, že mě miluje.

Bože a i když jsem s ní zacházela jako s kusem hadru, stále mi hodlala říct, že mě miluje. A všechno, co jsem udělala já, bylo ignorování jí po celý den.

Ne, že by to bylo snadné. Stálo mě to každý kousek sebeovládání, abych jí nezavolala. Jsem trochu překvapena, že se můj telefon nerozbil, jak jsem ho nespočetněkrát otevřela, abych jí napsala nebo zavolala, jen abych ho o sekundu později opět zavřela.

Moje kytara je opřená v rohu. Hraní na ní mě obvykle uklidňuje, ale připomíná mi, co se stalo. Co Christine udělala.

Dřív to nebylo tak, že jsme se navzájem naprosto nesnašely, věřte nebo ne. Ne, že bychom byly ukázková rodina pro časopisy o rodičovství, ale vycházely jsme celkem dobře. Rychle se to změnilo, když můj táta zemřel.

Můj táta měl v životě jedinou pravou lásku - tedy po mně, alespoň si to říkám. Svou kytaru. Jasně, měl spoustu kytar, které si koupil jako suvenýr z různých turné, na kterých byl, ale tahle byla jeho oblíbená. Byla to jeho úplně první kytara, ta, díky které se stal slavným. Ta, která z něj udělala Raifeho Daviese z Purple Venom, místo Raifeho Daviese z rodiny Daviesových.

Každopádně byla ta kytara jeho děťátko. Věnoval víc péče a pozornosti téhle blbé kytaře než své vlastní rodině. Mnoho lidí se ji od něj snažilo koupit, nabízeli mu bláznivé sumy peněz, ale táta se jí nikdy nevzdal. Jediné, co udělal, byl jeho podpis úhledně lemující spodek té kytary.

Neočekával, že zemře tak mladý, ale kdo ano? Sepsal svou vůli, naštěstí, a odkázal nám peníze na různé účely. No drahá Christine zuřila, že mi nechal velkou sumu peněz ve formě svěřeneckého fondu. Měla pocit, že z peněz, které jí zanechal, nemůže vyžít.

Podle všeho deset a půl milionu dolarů není pro život dost.

Tak prohlašujíc, že my (ona) potřebujeme víc peněz, zaměřila se na podepsanou akustickou kytaru. Christine je možná mrcha, ale není hloupá. Věděla, že by se dala prodat za pořádný ranec.

A měla pravdu. Prodej byl jen otázkou několika dní a necelý týden po prodeji, předělala celý náš obývák, kompletně s novým nábytkem a zcela novou šedesátipalcovou televizí. Vzpomínám si, jak mi celá nadšená říká, ‚To je pravá kůže.‘ Zeptala jsem se jí, jestli z ní jdou snadno dostat zvratky.

Byla jsem zničená. Jistě peníze, co mi táta nechal, byly úplně skvělé. Ale ta kytara byla jeho součástí. Zašla bych i tak daleko a řekla, že byla jím. Pokud bych věřila na reinkarnaci, vsadila bych se, že se můj táta vrátí jako ta kytara – náhodně pojmenovaná Sassy, i když jsem nikdy nevěděla, proč bylo vybráno tohle jméno. A jelikož byla velkou částí toho, kým byl můj otec, chtěla jsem si ji udržet.

Dokonce víc než jeho rodina byla ta kytara jedinou věcí v jeho životě, do které si myslím, že vložil celé své srdce. A já jsem cítila, že si ji zasloužím. Zasloužím si konečně být schopna mít část jeho srdce.

Když jsem zjistila, že ji prodala, ječela jsem na ní asi hodinu v kuse. Jakmile jsem přestala vřískat – popravdě mi odešel hlas – vyběhla jsem do patra, zabouchla své dveře a zůstala tam tři dny bez jídla a pití. Jednou mi přišla říct, abych se přestala chovat jako malá a pak šla zpět dolů a zapnula si televizi.

Po zjištění, že opravdu potřebuji jíst a pít, přinutila jsem se opustit bezpečí svého pokoje. Christine byla dole, seděla u stolu jako obvykle. Vzhlédla ke mně a pozvedla své dokonale upravené obočí, než se vrátila zpět k papírům.

A takhle jsme spolu vycházely.

Nikdy se neomluvila a já to již znovu nevytahovala. Nemusela jsem. Bylo to cítit v každém našem rozhovoru.

Spencer mi nenapsala. Ale nemohu ji vinit. Vím, že mi jen dává prostor a popravdě jsem vděčná, ale část mě jí chce dát vědět, že přestože jsem se od ní odvrátila, stejně ji potřebuji. Je to sobecké, já vím, ale jsem příliš tvrdohlavý mezek, abych připustila, že jí potřebuji.

Aiden na druhou stranu mi nedává jakýkoliv prostor. Pokud jsem si myslela, že byl otravný, když mi bez ustání psal ohledně Spencer, nebyla jsem vůbec připravená na to, jak moc ho chci teď zabít. Zaplavuje mi telefon zprávami s otravující pravidelností.

Nezáleží na tom, jestli odpovím nebo ne, protože o sekundu později obrdžím další zprávu pokračující v jeho rýpání jako ‚proč jsem takový idiot‘ a ‚jak moc jsem Spencer ublížila‘ a jak mám ‚zvednout svůj líný zadek a pro jednou s tím něco udělat.‘

Vážně jsem uvažovala, že si telefon vypnu, ale obávám se, že bych mohla propást telefonát nebo textovku od Spencer. Ve skutečnosti jsem byla tak zoufalá, že jsem napsala dlouhou zprávu Madison, než jsem se okamžitě vyplísnila. Pokud ji požádám o pomoc, budu to poslouchat po léta, i kdyby to byla rozumná rada.

Tohle riziko nehodlám podstoupit.

Tak jsem rozmrzele strávila dva dny ve svém pokoji.

Jsem žalostná. Spencer mi tolik chybí a já jen chci mít možnost se jí dotknout. Je mi jedno, jestli na mě bude křičet a řekne mi, že bych se měla kurva vzpamatovat a přestat s ní zacházet jako s onucí.

Ale ona by to neřekla. Na to je moc hodná.

Jednou jsem jí řekla, že jí nemůžu slíbit, že jí neublížím. Ona odvětila, že může slíbit, že jí neublížím. Myslím, že mi přitom skočilo srdce do krku. Něco jsme si potom možná řekly, ale to si nepamatuji, protože mi dala nejsladší pusu, jakou jsem, kdy dostala. Myslím, že tu noc jsem si konečně uvědomila, že bych jí mohla dát své srdce.

Můj telefon je vypnutý a na mojí posteli. Normálně bych bez něj šílela, ale jak jedu autem a nechávám se uklidňovat melodiemi plynoucími z rádia, není to to, na co myslím. Ne, tím je jistá blonďatá holka, k jejímuž domu mám namířeno.

Jo, buďtě na mě pyšní, trochu jsem dospěla. Jen metaforicky, díky bohu.

Neznamená to ale, že nejsem strachy posraná. Nacvičovala jsem si kolem třiceti různých omluv a všechny zněly debilně, i mně. Zvažuji, že se prostě vrhnu na kolena a budu žebrat o odpuštění. Však víte, hrát to třeba na kartu ‚nikdo mě jako dítě nemiloval.‘

Zatáčím právě do její ulice a každý sloup osvětlení, který minu zečtyřnásobí moji nervozitu. Napočítala jsem jich za tím deset. Tak si to spočítejte.

Rychlý pohled na palubní desku mi řekne, že je 19:20. Zoufale doufám, že právě nevečeří. To by byla rozhodně trapná situace. Krátce zaťukám na okýnko. Bude to muset pro teď zastoupit dřevo.

Když pohlédnu na hodiny znovu, zjistím, že sedím v autě už pět minut. Nejen, že je to dětinské, ale taky trochu úchylné. Nemyslím si, že lidé berou moc dobře cizince sedící jim v autě před domem, když je venku tma. I když možná to tak mám jen já.

„Ach tak vypadni, ty pako!“ řeknu si naštvaně a protočím panenky nad svou chybějící páteří.

Co na to říct, nikdy jsem nebyla na jemnou motivaci. Je asi dobře, že jsem nechala roztleskávání. Myslela jsem, že dav křičí, protože je rozpaluji. Madison - ne moc mile - mi řekla, že dav křičel, protože je děsím.

Konečně vezmu na vědomí duševní kopanec do zadku, který jsem si dala a ladně vystoupím z auta, nabírajíc hluboký dech a snažíc se ze všech sil vyzařovat sebevědomí. Trvá asi pět kroků, než ze mě všechno vyprchá, jakmile dojdu ke dvěřím. Tady je to dřevo, co jsem hledala prve, když jsem na něj chtěla zaklepat.

Teď nicméně bych si raději užvýkala ucho - kdyby to bylo možné a ne úplně ujeté - než se dotkla svými klouby těch dveří. Jedna moje část doufá, že přijde poryv větru a vytvoří dost síly, aby to vyvolalo zvuk ťukání. Nebo bych mohla omylem zakopnout a narazit do dveří a tím je upozornit na to, že je někdo venku.

Vrtím hlavou a obracím nad sebou oči v sloup, pak udělám smělý krok vpřed a dvakrát ostře klepnu na dveře. Rychle ustoupím jako bych očekávala, že se náhodně rozletí dokořán. Myslím, že kdyby mě trefily do hlavy, mohlo by mi to prospět.

Nejdelší sekundy mého života minou při čekání, až se otevřou dveře a jsem si celkem jistá, že nejsem zklamaná, když uslyším někoho přicházet. Béžové dveře se otevřou a místo Spencer - o které si zoufale přeji, aby to byla - je to paní Carlinová. Zblízka vypadá opravdu zastrašujícně.

Je oblečena v lékařském a já předpokládám, že se před chvílí vrátila z práce. Její světlé obočí se svraští v překvapení, ale když mě vítá s tázavým ahoj, jeji hlas je milý.

„Zdravím,“ odvětím zdvořile a nutím se nepřešlapovat z nohy na nohu. „Je ehm…“ rozhlédnu se za ní, před tím než si uvědomím, že se to může zdát nezdvořilé. „Je tu Spencer?“ Zajímalo by mne, jestli dokáže cítít moji naději.

„Je zrovna naproti,“ ukáže paní Carlinová k domu přes ulici. Nevím, jestli to udělala z nervozity nebo si opravdu myslí, že nevím, kde je naproti.

Dívám se na ni nejistě. Co to znamená? Předpokládá se, že počkám na příjezdové cestě, na zápraží? Chci říct, nepozvala mě dovnitř.

„Ach,“ řeknu z nedostatku čehokoliv jiného.

„Chtěla bys jít dovnitř a počkat na ni?“ zeptá se náhle, čímž mě překvapí.

Její modré oči mě pozorně sledují a já jsem napjatá z toho zkoumání. Mám pocit jako by moje odpověď byla otázkou života nebo smrti. „Ehm…jistě.“

Následuji ji, když ustoupí dovnitř. „Děkuji,“ zvolám rychle, upamatujíc se na dobré vychování.

Věnuje mi úsměv, ale nic jiného neřekne. Pokračuje v chůzi do obývacího pokoje a tam se pak posadí do pohodlně vypadajícího koženého křesla. Vypadá přitažlivěji než kožený nábytek u nás doma. Když na mne pohlédne v očekávání, uvědomím si, že chce, abych se také posadila.

„Je tu pan Carlin?“ zeptám se, když si sedám. Snažím se zdržet rozhlížení se kolem nebo spíš po čemkoliv, co by mne mohlo uchránit od toho, o čem jsem si jistá, že bude nucenou konverzací.

Starší žena zavrtí hlavou. „Artur s Glenem jsou venku.“

„Ach.“ Myslím, že moje téma je vyčerpáno. „Váš dům je moc hezký.“

Pochválit dům nikdy neselže.

Koutky jejích rtů se pozvednou. „Děkuji ti,“ řekne zdvořile, ale nic dalšího nedodá.

A kurva, další slepá ulička. Není divu, že je pan Cariln rodinný poradce.

Právě, když se hodlám smířit s tím, že budeme sedět v tichosti, mě překvapí tím, že promluví.

„Takže ty chodíš se Spencer do školy?“

Pohlédnu na ni, hledajíc jí v tváři nějaký skrytý význam. Chce opravdu mluvit nebo ji jen také otravuje ticho?

„Ano,“ přisvědčím s přikývnutím. Nechci, aby rozhovor opět vyšuměl, tak udělám, co je v mých silách, abych přidala nějaké informace. „Máme společnou matematiku.“

Rychle přikývne a já uvažuji, jestli skutečně poslouchala mou odpověď. „Na pohřbu…“ Moje tělo sebou nepokojně trhne. Tohle je rozhodně něco, o čem se nechci bavit. „Jen jsem ti chtěla poděkovat, že jsi přišla.“ Trochu se narovnám. „Já tě ve skutečnosti neznám, ale vím, že Spencer moc potěšilo, žes ji podpořila.“

Moje tělo se ještě více narovná - tak nepříjemně - a uhnu pohledem od jejích pronikavých modrých očí. „To přátelé dělají,“ nadhodím. Zním uboze i vlastním uším.

„Přátelé?“ zopakuje pozvedajíc obočí.

Silně polknu. „Ano.“ Snažím se jí dívat do očí, přísahám.

Paní Carlinová se zakloní v křesle, spojí ruce a složí si je do klína. Její oči se opět upřou na mne. „Ona o tobě hodně mluví.“

Moje oči si nemohou pomoci a zaletí k ní. Její tělo vypadá klidně, ale hlas…Nejsem si jistá, jak ho popsat, ale znervózňuje mě. „Jsme přátelé,“ prohodím s pokrčením ramen.

Přikývne a vyloudí zvuk, který zní jako mix mezi smíchem a souhlasem. „Tak jsi to říkala.“

Nemohu to vydržet. Mám toho dost. Tenhle lstivý výslech mě začíná vytáčet.

„Naznačujete něco?“ zeptám se jí a připomínám si, že i když jsem naštvaná, je to stále Spenceřina matka a já musím být zdvořilá.

Znovu se nakloní dopředu. „Spencer je moje děťátko.“

Dobrá, rozhodně jsem nečekala takovouhle odpověď. Jsem trochu vyvedena z rovnováhy nepochopitelností její odpovědi.

„A já chci pro ni jen to nejlepší,“ pokračuje a postaví se.

A doprdele, navíc jde ke mně. On to bude jeden z těch rozhovorů.

„Jasně,“ vykviknu nervózně. Kurva, je děsivá. Kdo by ji chtěl jako doktora? Musí pracovat na psychiatrii. Ti lidé se už asi víc zbláznit nemohou. Možná se tam cítí jako doma.

Ehm, není vhodná doba Daviesová.

„A možná nejsem nejlepší matka, ale myslím, že vím, co je nejlepší pro mé děti.“ Její oči jsou upřené do mých a cítím se nucena promluvit.

Ale nemám co, protože jsem už tuhle řeč slyšela. Je dost podobná rozhovoru, který jsem vedla se svou matkou po tom, co jsem se jí vyoutovala. No, po té části, kdy se začala hystericky smát, říkajíc mi, abych o takových věcech nežertovala.

Trvalo mi dvacet minut přesvědčit ji, aby mi věřila, a nakonec jsem musela zakřičet, že jsme si to rozdaly s mojí tehdejší nejlepší kamarádkou.

To způsobilo rozzlobené hulákání a spoustu telefonátů spoustě terapeutům. Zábavný den. Nebo dny.

„A vím, co bůh stanovil pro to, jak by měla vypadat rodina.“ Přistihnu se, jak hloupě přikyvuji neschopna čehokoliv jiného. „A já beru Bibli velmi vážně.“

Cítím, jak se to blíží; kázání. Rozhlédnu se kolem, abych se ujistila, že v dosahu není žádná svěcená voda. Nebylo by to poprvé, co ji na mě chrstli naštvaní rodiče, nazívajíc mě ďáblovým dítětem. Vždy jsem se divila, odkud znali Christine.

„Je tam velmi konkrétní část o lásce a koho bychom měli milovat. Co je správné a co špatné.“ Pozvedne knihu ze stolu a já zjistím, že je to Bible.

Když ke mně přistoupí, zpola očekávám, že mě s ní začne mlátit.

Světle modré oči udržují kontakt s mými. „A já miluji Spencer.“ Její oči se zúží a já přikývnu doufajíc, že ji tím uspokojím.

Náhle její pohled změkne a ona ode mne ustoupí a usměje se. „A ty miluješ Spencer.“

Jsem v naprostém šoku. Omráčila mě svými slovy a úplným obratem o 180 stupňů. „Vy jste prostě…a pak jste řekla všechno to…“ Chrlím ze sebe vyčítavě slova nesouvislá, díky mému zmatku. „A ta poslední část, já…“. Vrtím zoufale hlavou, hledíc k předním dveřím, kterými měla Spencer projít před patnácti minutami. „Paní Carlinová já-“

Paní Carlinová mi věnuje další šokující úsměv a stiskne mi něžně rameno. „Můžeš počkat ve Spenceřině pokoji."

Mlčky přikývnu, znovu, a vydám se na cestu k Spenceřině pokoji, dumajíc nad tím vším. Poznám známky toho, že jsem propuštěna.

Co to kurva!?

„A Ashley?“ dolehne ke mně její hlas. Zastavím se na schodech a nejistě čekám. „Říkej mi Paulo.“

Můj zmatek ještě vzroste, když slyším úsměv v jejím hlase.

Vážně, co to kurva.

27B

Pokračuji k Spenceřinu pokoji, zastavujíc se každých pár kroků, abych pohlédla zpátky ze schodů dolů, kde paní Carlinová – chci říct Paula…divné – sedí v obýváku. Mohu naprosto upřímně říci, že mě svými slovy vyvedla z rovnováhy.

Myslím, že mi dala své požehnání? Ale nevím proč. Tohle bylo poprvé, co se mnou opravdu mluvila. I když podle jejích slov o mně Spencer hodně hovořila. Plní mě to něhou a dnes ne poprvé si přeji, aby Spencer už byla zpět a tady se mnou.

Nemohu si pomoci, ale závidím jí. Má opravdový domov. Takový vybudovaný na základech z bezpodmínečné lásky, ne ze dřeva a cihel, ze kterých je vybudován náš prázdný dům. Přestože nevím, co všechno Spencer řekla svým rodičům o sobě…o nás, vím, že ji její rodiče berou. Nebo jsem to alespoň usoudila z mého podivného rozhovoru s Paulou.

Kurva tohle nikdy nepřestane být trapné.

Krčíc rameny se vydám dál a dosáhnu Spenceřina pokoje. Usměji se nad jeho důvěrností; její pohodlná postel, hřejivě zbarvené zdi a můj osobní favorit, obrázek s rovnátky. Můj úsměv se rozšíří, když k němu jdu. Mohu jen předpokládat, že ho Paula dokázala najít v jeho dřívějším úkrytu ve Spenceřině koši na prádlo.

Moje prsty přejedou po její tváři, bezchybné jako vždy, i když s rysy ne tak zralými jako teď. Nenávidí kombinaci rovnátek a naondulovaných vlasů, ale já vidím jen to, jak byla roztomilá a cítím touhu, abych ji tenkrát znala.

Nutí mě to uvažovat, jestli bych byla jiná - lepší - znát tehdy Spencer. Možná by mě smrt mého táty nezasáhla tak tvrdě nebo by možná můj vztah s Christine nestál za hovno. Možná bych snadněji věřila a milovala.

Ale zvažuji, jaká jsem teď, se Spencer, a vím, že milovat někoho se nezdá tak těžké, jak jsem si původně myslela.

Nebo možná…možná je to jen se Spencer.

Jemně položím fotku zpět. Potutelný úsměv se zformuje na mé tváři, když ji schválně natočím čelem k posteli. Nemohu zadržet potměšilé zachechtání, které ze mě unikne. Rubikova kostka zůstává na jejím nočním stolku a já se šťastně vrátím do dne, kdy jsem ji našla ve skříni. Od toho dne mám nově nalezené uznání pro po-čertech-frustrující kostku. Dokonce jsem ji nežně pojmenovala Cubert, i když jen v soukromí mé mysli. Nejsem připravená vypořádat se se škádlením od Spencer ohledně toho…zatím.

Usadím se na její posteli při čekání na ni a přemýšlím, jak dlouho jí to ještě bude trvat. Nevím, co u sousedů dělá, ale moje naštvanost je sobecká a já si přeji, aby jim prostě řekla, ať jdou do prdele, takže by se mohla vrátit i když neví, že tu jsem. Není to tak, že neuvidí moje auto.

Její postel voní tak dobře, jako ona a já nepřítomně uvažuji, jestli je divné, že čichám k jejímu polštáři a nacházím přetrvávající stopu po jejím šampónu. Rozhodnu se, že by radši Spencer neměla vejít a najít mě, jak se sjíždím jejím polštářem a posadím se a znovu se rozhlédnu po pokoji. Nakloním se dopředu, když něco v rohu upoutá můj pohled.

To nemůže být.

…to prostě nemůže být.

Okamžitě vyskočím z postele, srdce mi buší hlasitě a nekontrolovaně, jak se přibližuji. Moje dlaně se začínají potit a já je rychle otřu o své džíny. Zastavím se pár decimetrů od toho, dech se stává nepravidelným. Není pochyb o tom, co to je. Myslím, že budu brečet.

Tam v rohu stojí stará, povědomě krásná, tátova drahocenná kytara. Má podpis a všechno.

Cítím, jak mi tiše vytrysknou slzy, když prsty opatrně přejíždím po tom stejném jméně, které jsem proklínala celé dva týdny po smrti mého táty. Po tom, co mě nechal samotnou s Christine. Žádné dědictví to nemohlo vyvážit.

„Překvapení,“ pronese Spencer tiše, pokud ne ostýchavě.

Otočím se a pohlédnu na ni, vůbec se nestarajíc, že brečím. Ani nevím, co jí říct.

Pokračuje navzdory mému mlčení, nebo možná právě kvůli němu. „Takže…neměla jsi to zatím vidět. Já, ehm, nevěděla jsem, že tu budeš.“ Obrátí nad svými slovy oči v sloup. „Očividně.“

Stále na ni jen zírám, moje ruka spočívá na kytaře a nepřítomně ji hladí. Vypadá trochu nejistá z mého mlčení, pravděpodobně očekává, že ji alespoň pozdravím.

„Takže jsi potkala moji mamku?“ zvolí rozhovor o Paule, zřejmě se domnívá, že pokud vůbec, budu raději mluvit o její mámě.

Můj hovor s Paulou se mi vybaví v hlavě a já se mírně usměji, když si připomenu její potrhlé vyptávání. Alespoň už vím, odkud pochází Spenceřiny tvrdé výslechové schopnosti.

Když je jedinou odpovědí na Spenceřinu otázku další ticho, pokračuje v jednostranném rozhovoru. Přijde ke mně a zastaví se přímo přede mnou. „Říkala, že se jí líbíš.“

Znovu se usměji. Navzdory nepříjemnému pocitu, který mě provázel celou tou konfrontací, jsem došla ke stejnému názoru. Tohle je rozhodně poprvé, co mě má nějaký rodič rád. No dobrá, matka, která mě má ráda. Tátové mě z nějakého důvodu zbožňují.

Spencer se na mne vřele usměje, modré oči září štěstím. „Ale taky, proč by ne?“

Jen se na ni dívám a očima vstřebávám tolik lásky ke mně. Kytara spočívá za mnou a mohu cítit její přítomnost tolik, jako té překrásné dívky přede mnou. „Ani nevím co říct,“ přiznám tiše, hledíc směrem ke kytaře. „Já jen-“ zatřesu hlavou, abych si pročistila myšlenky. „Jak?“

Uchopí mě za ruku a jemně mě dotáhne k posteli, počká, až si sednu, než sebou plácne vedle mě. „No po tom, co jsi odešla…“. Provinile sebou zavrtím, ale Spencer do mne šťouchne loktem. „Samozřejmě jsem chtěla vědět, co se stalo, takže, když jsem věděla, že bys mi neodpovídala na telefonáty nebo textovky-“ znovu sebou zašiji. „-zeptala jsem se Aidena, co bych měla dělat a on mi poradil, abych ti dopřála prostor, ale řekl mi, co se stalo.“

Jsem překvapena. Ne, že by mi vadilo, že jí to Aiden řekl, ale obvykle o mně neposkytuje žádné informace. „Rozhodně se neřídil vlastní radou,“ zamumlám trochu hořce.

Spencer se lehce zasměje. „Jo, říkal mi, ať ho to nechám vyřešit. Napadlo mě, že si s tebou o tom prostě promluví.“

Odfrknu si. „Promluví? Mluvení obvykle znamená, že si dva lidé vyměňují slova. Nemyslím si, že jsem byla někdy tak vděčná za neomezené SMS. Ten kluk mi zahltil telefon.“ Blbec.

Pozvedne ruce v obraném gestu. „Já mu říkala, že to chápu. A taky ano.“ Naše oči se setkají. „Je mi jasné, že opravdu nevím, čím sis prošla, ale chápu, že tě tátova smrt těžce zasáhla a nečekám, že se mnou budeš mluvit o všem. Jen věz, že mi můžeš o všem povědět.“

Bože, je tak úžasná. Vážně, jak to, že mám takové kurevské štěstí?

I Aiden, můj nejlepší kamarád, mě opustil, když se věci podělaly. Ale Spencer ne.

„Každopádně–“ moje pozornost je přitažena zpátky k ní. „když mi Aiden pověděl, jak tvoje máma…“ odmlčí se a já jsem zaskočena, když vidím, jak hněv zahalí její obvykle klidné rysy. „Každopádně,“ zopakuje, čímž se vrátí zpátky k tématu," jakmile jsem se dostala domů, provedla jsem nějaké pátraní, našla jsem ji a tady je.“

Musím se zasmát jejímu jednoduchému vysvětlení. „A tady je. Takže jen tak?“ Pozvednu obočí. „Takhle jednoduše?“

Spencer uhne pohledem a já tak získám odpověď.

„Možná dost pátrání,“ nadhodí s očima upřenýma na své ponožky.

Skloním k nim svůj zrak. Mají na sobě tučňáky v zimním oblečení. Jsou roztomilé a tak Spencerovské, že se musím usmát.

Posunu se, až se k ní přitisknu. Nechám své oči zaletět ke kytaře, než se zase vrátí k ní. Nejsem si jistá, na které z nich chci právě držet zrak.

„Nemohla být levná. Christine za ní koupila nový obývák.“ Měla tak dobrou náladu, že mi dokonce nechala lízátko, které dostala další den v bance. I když to bylo jen proto, že jí ho pro mne bankovní úředník zdvořile vnutil. Christine je mrcha, ale na veřejnosti to nedává najevo.

„Asi jo.“ Pokrčí prostě rameny, jako bych jednoduše prohodila něco o počasí a ne o kytaře ze tisíc-a-něco dolarů.

„Asi jo? Asi?!“ zírám na ní nevěřícně.

Ignoruje mě. Ne, že bych měla čekat něco jiného. „Cena mě nezajímala,“ pokrčí znovu rameny a mě napadne, jestli bych s ní neměla zatřást.

„Spencer!“ Lehce do ní strčím, abych získala její pozornost. „Tohle není panenka Barbie, co jsi mi koupila…tohle je zatraceně neocenitelný sběratelský kousek. Jediná svého druhu; kytara podepsaná Raifem Daviesem. Jeho první kytara.“ Doufám, že vysvětlením jí snad můžu otevřít oči.

Tentokrát Spencer přikývne. „To mi ten chlap říkal.“

Padnu na záda, oči nevěřícně rozšířené. Rychle se zase posadím, vstanu a přesunu se před ní a skloním se, abych byla na úrovni její tváře.

„Spencer“, zopakuji mnohem mírněji. „Já jen-“ Jen co? Co se snažím říct?

Usměje se na mě, jakobych těmi dvěmi slovy sdělila hrozně moc. „Udělala bys pro mě to samé,“ řekne sebevědomě.

„To ano,“ souhlasím samozřejmě, „ale…“ Ale já mám svěřenecký fond.

Jasně, její matka je doktorka…ale že by si mohla dovolit tuhle kytaru…prostě nechápu, jak by mohla. Ani se mi nechce věřit, že by se ten kupec - nebo kdokoliv ji měl teď - byl s ní ochoten rozloučit.

„Tak proč jsi tak překvapena tím, že udělám to stejné pro tebe?“

Její ruka sevře něžně moji tvář. „Proč jsi tak překvapena tím, že tě miluji?“

Cítím jak se mi napne hruď, když mě jemně pohladí po tváři. I teď slyšet její vyznání lásky vysílá radostné teplo skrz mne. „Protože si to nezasloužím.“

Zavrtí nesouhlasně hlavou s drobným úsměvem na tváři.

„Protože si nezasloužím tohle.“ Pohlédnu na kytaru.

Tentokrát vtiskne jemný polibek na můj nos, což vyvolá drobný úsměv na mé tváři.

„A protože si nezasloužím tebe,“ řeknu upřímně, protože opravdu není šance, že bych mohla. „Ale nechci, aby tě měl někdo jiný.“ Vím, že je to sobecké. A je mi to jedno.

„Ashley Daviesová-“ Usměji se. V jejím podání zní mé obyčejné jméno tak nádherně, tak speciálně. Jako by bylo stvořeno jen pro její hlas. „Někdy si myslím, že já si nezasloužím tebe.“

Otevřu ústa, abych jí oponovala. Cože? Jak by ji to mohlo vůbec napadnout? Z nás dvou je ona, tou naprosto úžasnou. Skutečnost, že na světě existují lidé jako Spencer, mě nutí myslet si, že se po tom všem dá možná ještě věřit v Boha.

„Ta kytara…“ pohlédne k ní. „Přišla jsi o tátu a já…chtěla jsem ti ho vrátit. A tohle byl jediný způsob, na který jsem přišla.“ Vypadá rozpačitě, pokud ne trochu nejistě.

„Spencer já…co jsi udělala…já-“ zavrtím hlavou.

Co mám říct? ‚Děkuji ti‘ je otřepané a ty dvě slova se nezdají dost silná, aby jen naznačila, jak moc to pro mě znamená. Jak moc pro mě znamená ona.

Zářivě se usměje. „Jsi ráda?“ Její oči se škádlivě zablýsknou.

A pak mě to praští.

Dvě slova nestačí. Ale znám tři, která ano.

Přikývnu a přitáhnu si ji do vřelého objetí. Měla jsem to udělat, už když vstoupila do pokoje. Nachápu jak jsem to mohla vydržet tak dlouhou bez toho, abych ji cítila, mohla si k ní přičichnout.

Vlepím jí polibek na tvář a trochu se odtáhnu, protože chci – ne potřebuji – vidět její tvář. Moje srdce uhání jak splašené a mohu vidět, jak se mi třesou ruce. Hrdlo mám vyschlé, a pokud bych si nebyla tak zkurveně jistá, vím, že bych ze sebe nebyla schopná žádná slova dostat, natož ta, o jejichž vyřčení mě prosí celé mé bytí.

„Ash?“ Její modré oči na mne hledí v obavách, když si všimne mých třesoucích se rukou kontrastujících s mým úsměvem. Pravděpodobně si myslí, že jsem víc než jen trochu potrhlá.

Jak je vůbec možné, že se do ní zamiluji ještě víc, jen tím jedním slovem. Slovem, které mi říkaly celý můj život nesprávné hlasy. Od nesprávných lidí.

Naberu hluboký, roztřesený nádech a cítím, jak mi vodnatí oči, když zůstávají přikovány jejím milujícím pohledem. Nervózní smích ze mne unikne, když si otírám své zpocené ruce do kalhot. Chci se podívat na hodiny, abych zjistila, kolik času uplynulo od doby, co vyslovila moje jméno. Připadá mi to jako hodina a nebýt mého zběsile bušícího srdce, zůstaly bychom v tichosti.

„Já…já-“ Kurva, prostě to do prdele řekni! Prosím pohni pusou! „Já…“ olíznu si nervózně rty a krátce se nadechnu. „Já-“

Pozoruji, jak se Spenceřiny oči rozšíří a její rty lehce oddělí. Její dech se zkrátí tak, že odpovídá tomu mému. Zajímalo by mě, jestli dychtivost, kterou jsem zahlédla v jejích očích, je jen výplodem mojí představivosti.

„Já…“ Ach můj Bože, přidej nějaký další zasraný slovo! Jak to může být tak těžké?

Spencer se na mne sladce usměje, dávajíc mi tiché povzbuzení. Netlačila na mne před tím a netlačí ani teď. Bože já ji miluji.

Kurva, vidíte, dokážu to.

„Spencer já…“ Hluboký nádech. „Já tě miluji.“

Jakmile to vyjde z mých úst, mohu cítít, jak se mé tělo uvolňuje, jako by vyslovení těch tří slov osvobodilo celé mé bytí.

Culím se – jako podělaná blbka – a je mi to jedno, protože Spencer se tváří stejně. „Miluji tě,“ řeknu znovu, mnohem hlasitěji.

„Taky tě miluji,“ zašeptá, zavře oči a vymaže vzdálenost mezi našimi rty.

Mýlila jsem se.

Tohle je ten opravdu nejlepší polibek ze všech. Protože v tomhle polibku je naše láska rozpoznatelná. Mohu ji ochutnat na jejím jazyku, když se jemně otírá o můj. Mohu ji cítít, když mi zasténá do úst, vytvářejíc větší kontakt mezi našimi rychle se zahřívajícími těly.

Odtáhne se z polibku, nepravidelně dýchajíc. „Bože, tak moc tě miluji“. Její oči září zadržovanými slzami a já mohu cítit, jak si mé vlastní slzy pomalu razí cestu po tváři. Jistou rukou mi je něžně setře a vlepí mi měkký polibek na čelo.

„Takže kytara?“ řeknu, když se usadíme zpátky na její posteli, příjemně se k sobě tulíc.

Obrátí ke mně hlavu s úsměvem na její bezchybné tváři. „Mmhmm,“ přikývne.

„No co mám čekat příště? Započala jsi trend,“ řeknu vážně.

Spencer se posune nade mne, její obličej pouhé centimetry od mého. Teplo se mnou šíří v očekávání. Její oči jsou ztmavlé, a když se ke mně skloní a pošeptá mi, její hlas je hluboký a zastřený. Svůdný.

Skousne mi ucho, až se zachvěji. „Myslím, že si povedu dobře.“

Já ji kurva miluji!

28

Škádlení mi nevadí. Říkání mi různými jmény mě vůbec nevyvede z klidu.

Ale tohle…tohle mě opravdu vytáčí.

A tím tohle, myslím Aidena a Madison neustále dělající pusinky, kdykoliv jsou se mnou a Spencer. A to se nezmiňuji o tom, že kdykoliv mluvím se Spencer, začnou po mě všechno opakovat dětským způsobem. Je to otravné!

Řekla jsem jim, aby se na to vykašlali, ale jediné, čeho jsem dosáhla, bylo, že se mi smáli. Díky tomu se mračím, načež mě Spencer poplácá po noze a dá mi krátký polibek na tvář. Díky čemuž se usmívám jako idiot a celý proces začne od začátku.

Nakonec jsem Aidenovi odpustila, že mi poslal víc zpráv, než jsem dostala za celý život. Dokonce jsem Madison řekla, ži jí odpouštím, že byla taková mrcha. Já vím, jsem prostě úžasná.

Ale hádám, že když mám co dočinění s blbým a blbějším - ne, ještě jsem nerozhodla, který je který - pak bych se měla považovat za šťastnou.

Tedy až do večeře u Spencer doma. Ráda bych řekla, že byla nudná a prostá, ale to bych lhala a opomenula skutečnost, že Satan - neboli Christine, jak si někdy nechá říkat - tam byl. Ano, neptejte se na to. Všechno co řeknu je, že Spencer umí být velice přesvědčivá.

A sténající. Ale to jsem odbočila. Trochu.

Každopádně zpátky k tématu.

Takže ta večeře byla trapná. Moje matka byla tak odporně milá, trvala na tom, že bude sedět vedle mne, takže mě mohla obejmout pokaždé, co jsem řekla něco i jen vzdáleně vtipného. Nazývala mě všemi zdrobnělinami, které rodiče používají pro své děti a neustále mě poplácávala po hlavě. Dokonce vyprávěla příhody z mého dětství, takže, kdybych nebyla pod Spenceřiným ostražitým dohledem, prozradila bych všem u stolu, že si naprosto vymýšlí.

Upřímně si nejsem jistá, kam na ty příhody chodí, ale znějí podivně jako něco z Harryho Pottera. Jako ta její „vzpomínka“, jak si hraji se zrzavým klukem a tmavovlasým klukem s brýlemi na boj proti temnému kouzelníkovi. Nebo jak mi koupila kočku a já ji pojmenovala Křivochlupka.

Nedívejte se na mne. V Christinině mysli se to pravděpodobně všechno stalo. Nemyslím si, že vůbec umí číst, natož, že by to dělala dobrovolně. Předpokládám, že tohle máme společné.

Moje oblíbená historka byla, jak zabránila mému únosu. Proč si myslela, že je to vhodné téma k večeři, to nevím, ale rozhodně mě to rozesmálo.

V její verzi jsme byly v obchodním centru a já jsem se jí ztratila, i když “mi jasně řekla, abych zůstala na místě!“ Hned začala kvůli mně prohledávat obchod a žádala, aby vyhlásili rozhlasem oznámení. Když se vrátila k dalšímu pátrání, uviděla muže vláčejícího mne přes parkoviště, tak se statečně za mnou rozeběhla, vlasy za ní vlály, hrála dramatická hudba - dobrá…to jsem možná přidala - a skočila a srazila toho muže k zemi, čímž mě zachránila.

Po jejím vyprávění, byli všichni tak trochu zaskočeni, včetně mě. Byla jsem úplně hotová z toho, jak naprosto překroutila, co se skutečně stalo, zatímco ostatní vypadali, že si nejsou jistí jak reagovat.

Co se opravdu stalo, bylo, že mi matka řekla, že ji otravuji a abych šla a našla si něco na hraní. Jelikož jsem byla hodná holčička, tak jsem jí poslechla a odešla. No, když je vám pět, obchodní centrum se zdá jako naprosté bludiště a já se snažila orientovat se mezi lidmi a nekonečným počtem uliček jen s malým úspěchem.

Malé dítě pobíhající bez rodičů zřejmě není úplně běžné - očividně nikdy nebyli na veřejnosti s Christine Daviesovou - takže mě nějaký muž zastavil a dovedl na informace, aby dali vědět mámě.

Matka příhodně vynechala skutečnost, že ten muž byl policista a museli ji vyvolávat deset minut, než se (konečně) dostavila k informacím a tváříc se ne moc nadšeně, že mě vidí a stěžujíc si, že už nikdy znovu nenajde ty parádní šaty.

Ach ano, moje matka je rozhodně něco.

„Takže měly jste vy dvě už sex?“ zeptá se Aiden netaktní jako vždy.

Vyprsknu hlt kořenového piva, který jsem si zrovna dopřávala. „Co-Cože?“ Nedokáži se přimět pohlédnout na Spencer, abych viděla její reakci.

Aiden se na nás usměje a nakloní se blíž. „Měly jste…už sex?“

Madison zkroutí znechuceně obličej. „Na to opravdu nemusíte odpovídat. Prosím.“

Usměji se, když se Aiden zamračí. Pche, jako by mu do toho něco bylo. Ne že bych chtěla slyšet o jeho nudném neexistujícím sexuálním životě.

„Tak si zacpi uši,“ řekne jí a obrátí svou pozornost zpátky ke mně a Spencer. „Takže?“

„Dáma nikdy nelíbá a pak o tom vypráví.“

Vidím, že Spencer vedle mě přikyvuje. „Nebo nešuká a pak o tom vypráví,“ prohodí lehce.

Překvapeně se na ní otočím, naprosto vykolejená její odpovědí. Jsem opravdu ráda, že jsem si nedopřála další hlt pití, protože jinak by ho už měla na sobě a mně se opravdu opravdu líbí její top. „Spencer!“ „Co je?“ zeptá se nevinně a sladce se na mě usměje.

Madison na ni zírá, jako by ji nikdy dřív neviděla. A Aiden…střídavě hledí na Spencer a mne se zřejmým souhlasem. Fuj, ten úchylák.

A co já?

Teď, když prvotní šok odezněl, upřeně pozoruji Spencer a přemýšlím o tom, jak moc se mi opravdu opravdu nelíbí její top. Neměla by ho mít na sobě. A já bych jí s tím měla pomoct.

„Spence?“ vypísknu.

Spenceřin pohled se setká s mým a já vidím, jak potutelný úsměv přeběhne po její tváři. Ví, co můj pohled znamená.

„Ach zatraceně,“ zakleje a jak její oči zůstávají upřeny do mých, vím, že to udělala schválně. „Zapomněla jsem na tamtu záležitost.“

„Jasně,“ souhlasím rychle. Příliš rychle. „Tu, kterou musíš…jo.“ Vůbec nejsme nápadné.

Madison na nás přimhouří oči. „Vy dvě jste fakt příšerný. Prostě už jděte do údržbářského přístěnku.“

Předstírám zalapání po dechu. „Madison, jsem konsternována tím, co naznačuješ.“ Spencer vedle mě loajálně přikyvuje.

Madison obrátí oči v sloup. „Omlouvám se,“ pronese s jasně předstíranou upřímností, „co mě to jen napadlo?“

„Přesně!“ řeknu jí rozhořčeně. Popadnu Spencer za ruku a odejdu od Aidena s Madison.

„Kromě toho,“ zavolám přes rameno, tvař rozdělenou širokým úsměvem „cílem je rozhodně knihovna!“

Spencer zavrtí hlavou v předstíraném zklamání a táhne mě pryč, ani jedna se neobtěžujeme se zavoláním slov na rozloučenou.

Jak mě vede skrz dvojité dveře, uvědomím si, že mě opravdu zatáhla do knihovny.

„Ehm Spencer, já vím, že jsem Madison řekla o knihovně, ale byla bych naprosto spokojená s údržbářským přístěnkem.“

Usměje se a dloubne do mě loktem. „Nebudu se s tebou muchlovat v přístěnku.“ Otevřu ústa. „Nebo na záchodech,“ přeruší mě rychle.

„Ach, vážně?“ Našpulím rty. „Tobě se nelíbí romantický zvuk splachování?“

„Víš, proč jsem tě sem přivedla?“ zeptá se, naprosto ignorujíc moje slova, jak jsem věděla, že udělá.

Rozhlédnu se po místnosti a zkouším najít něco zvláštního. „Ehm…“ Nic neupoutá můj zrak. „Protože miluješ literaturu?“ zkusím vystřelit naslepo.

„Ne – no dobře, miluji literaturu. Je popravdě opravdu zajímavá – eh, k sakru Ash,“ zavrtí se smíchem hlavou, „neodváděj mě od tématu.“ Pozvednu ruce v obraném gestu. „Ty opravdu nevíš, proč jsem tě sem přivedla?“

Zní trochu smutně a já se cítím provinile, že neznám odpověď. Ale vím, že bude lepší nesnažit se dál vtipkovat. Popravdě to pomáhá jen výjimečně.

„Nevím,“ řeknu tiše, „promiň.“

Zdá se, že moje odpověď zahnala její smutek. Usměje se na mě, přitáhne si mě a dá mi vřelý polibek na rty.

„To je v pořádku, nezlobím se,“ ujistí mě jemně. „Jen jsem…asi doufala, že si uvědomíš význam tohohle místa.“

Znovu se rozhlédnu po knihovně a zvažuji, co se jí na ní tak líbí. Upřímně, podle mě to tu smrdí jako plesnivý chleba. Moudře si to nechám pro sebe.

Pokrčím rozpačitě rameny.

„Tady ses mi omluvila,“ řekne mi s velkým úsměvem, modré oči štastně září.

Nic mi to neřekne. Chci říct, a mělo by? Omlouvala jsem se jí tolikrát.

Spencer nade mnou obrátí oči v sloup. „Tvoje první omluva. Potom, co jsi mi řekla ty ošklivé věci. Pak jsi mě hledala,“ pokračuje a hledí na mě v očekávání.

Rozsvítí se mi a já se usmívám té vzpomínce. „Kdo by tehdy hádal, že tu takhle skončíme.“ Rozhodně ne já.

Lehce mi pohladí ruku. „Doufala jsem v to.“

Moje oči vylétnou k jejím. „Páni…vážně?“ Těžko se mi tomu věří. „Už…už tehdy?“

„Už tehdy.“ potvrdí se sladkým úsměvem. „Hrozně jsem se styděla, než abych před tím něco podnikla a pak se nějak přihodilo, že jsme k sobě byly vrženy. Díky bohu.“

Musím souhlasit. Je mi jedno, jak se to stalo, jen jsem prostě ráda, že k tomu došlo.

„Nemohu uvěřit, že jsi někdy byla stydlivá,“ řeknu jí. Vážně, byla všechno jen ne to, kdykoliv jsme byly spolu.

„Opravdu?“ zeptá se pochybovačně. „Nepamatuješ si, jaká jsem byla, když jsme se spolu bavily? Bože, byla jsem tak nejistá.“

Pozoruji, jak přejde ke stolu, posadí se k němu a poklepe na židli vedle sebe. Rychle ji následuji, sednu si vedle ní a čekám na pokračování její řeči.

„Myslela jsem, že se ti líbím, ale pak jsi začala vykládat, jak skvělý je Aiden a utlumila tak veškerý pokrok, kterého jsem s tebou dosáhla.“ Krátce se zasměje. „Říkala jsem Madison, že musím být blázen, když se snažím, i když je zřejmé, že nemáš zájem.“

Nemám zájem? Kurva, byla jsem jí tak zaujatá, že to ani nebylo vtipné. „Tak to rozhodně nebylo. Ve skutečnosti přesně naopak.“

Znovu se zasměje. „No teď už to vím, blázínku.“ Zčervenám a uhnu pohledem, když cítím, jak mi hoří tváře.

Když to přejde, podívám se opět jejím směrem a pohled mi změkne. „Miluji tě.“ Říkat to mě stále zaplňuje teplem a způsobuje, že mi srdce vynechá úder, ale není to vůbec srovnatelné s tím, když to řekne ona.

Něžně se na mne usměje a jemně mě políbí. „Taky tě miluji.“ Zamilovaně se na sebe díváme, než se Spencer náhle postaví a odstoupí od stolu, očima mě popohánějíc, abych se také postavila. „Víš, vždycky jsem milovala knihovny.“

„Ach?“

„Mmhmm.“ Přikývne, stoupne si přede mne a volně mne uchopí za boky. Cítím, jak se mi zrychluje dech. „Nezáleží na tom, kolik je tu lidí, stejně je to, jako bys tu byla sama.“ Stiskne mě pevněji a políbí mě na krk.

Moje oči se zavřou a přistihnu se, jak se k ní nakláním. „A-ano?“

Usměje se. Je si vědoma, jak na mě působí. „Je to, jako bys mohla dělat, cokoliv chceš a nikdo se to nikdy nedozví.“ Její hlas je sametově hebký a dotýká se mých uší v láskyplných pohlazeních.

Další polibek, tentokrát trochu silnější je umístěn na mou šíji, o něco výše než před tím a já nakloním hlavu, aby měla lepší přístup. Tentokrát se nesnažím mluvit.

Spencer pokračuje v prolíbávání se po mém krku, zatímco tiše mluví. „Vzpomínám si, jak jsem o tomhle snila, když jsi za mnou přišla do knihovny.“ Aby to zdůraznila, kousne mě do ucha. „Představovala jsem si, jak mi tu vyznáváš nehynoucí lásku. Místo toho jsi se omluvila. A byla okřiknuta, aby ses ztišila.“ Lehce se zasměje té vzpomínce.

„No pokud čekáš, že budu teď hovornější, tak…“ nadechnu se nejistě, když mi obkrouží ucho jazykem. „se dost pleteš,“ dokončím s velkými obtížemi. Není mi jasné, proč ještě mluvím.

„Je to omluva?“ škádlí mě, zatímco mě tlačí vzad, dokud nesedím na stole, který jsme právě opustily.

S úsměvem zavrtím hlavou, užívajíc si tenhle tanec, který provádíme. Dominantní Spencer je kurevsky žhavá.

„Hmm,“ řekne zamyšleně a postoupí vpřed, až se dostane mezi mé nohy. „Myslím, že mi jednu dlužíš.“

Její ústa jsou zpět na mém krku a tentokrát přesune své ruce na má stehna a lehce je hladí. Myslím, že bych mohla zemřít z toho mučení a nenaplnění. Nebo z nedostatku kyslíku, protože se zdá, že zapomínám dýchat.

Moje ústa se zkroutí do mazaného úšklebku, když ji popadnu a zatlačím do rohu knihovny. Ne, že by na tom záleželo, ale je to tu úplně prázdné. Tak to chodí, když se vplížíte do knihovny, která je na týden zavřená. Díky bohu.

Uvězním ji mezi zdí a svým tělem. Přiblblížím své rty na centimetry k jejím a dábelsky se usmívám, jak se neúspěšně snaží tu mezeru zlikvidovat. „Omlouvám se.“

„Och?“ Přikývnu. „Za co?“ zaskřehotá, mělké výdechy opuštějí její pootevřená ústa.

„Protože jsme v knihovně.“ Rozhlédnu se kolem po policích s knihami. „A ty nebudeš zrovna potichu.“

Jen se usměje a přitiskne svá ústa na má.

Rozhodně mám novou slabost pro knihovny. Popravdě zvažuji, že si nechám udělat kartu do knihovny. Dobrá, možná ne nic tak drastického, ale podcenila jsem, jak zatraceně žhavá Sp- chtěla jsem říct knihy, mohou být.

Na naše výročí jsem Spencer zavázala oči a překvapila jsem ji tím, že jsem ji vzala do knihovny. Dokonce jsem jí zahrála písničku na tátovu kytaru. Myslím, že by ji schvaloval. Ne, vím to jistě.

Je to bláznivé, myslet teď na tátu. Dřív jsem to nemohla dělat bez smutku či naštvanosti, občas obojího. Ale teď, díky Spencer, se mohu podívat zpátky na všechno, co dělal, s láskou.

Kolem a kolem to byl úžasný rok.

Došla jsem k závěru, že Spencer byla katalyzátorem všeho. Naučila mě odpouštět. Naučila mě, jak hojit rány. Naučila mě, jak pustit lidi blíž k sobě. Naučila mě, jak milovat.

Protože Spencer mě přiměla si uvědomit, že jsem byla schopna milovat celou dobu. Moje srdce to vědělo, jen mi trvalo o dost déle, než mi to došlo.

Nečekala jsem na někoho, z koho se mi podlomí nohy, jak říkal Aiden. Čekala jsem na Spencer.

A doufám, že i vy si uvědomíte to, co jsem si uvědomila já