Zdání někdy klame

Napsala: Inkmstr10, Překlad: Squirrel (1-16), Daevin (17-28)

11

Nevím, jak se ti to podařilo, ale díky, že jsi přiměla Spencer jít na ten večírek. Pořád mi říkala, že si to rozmyslí.

Povzdechnu si, když si přečtu zprávu od Madison. Ona je opravdu věrná korespondentka. No, říkám korespondentka, ale já jí nikdy nepíšu, kromě odpovědi. Je to vlastně docela otrava.

Neodpovím a o minutu později mi příjde další textovka.

Nepřestává o tom večírku mluvit. Říkám to nerada, ale dobrá práce, Daviesová.

Zase si povzdechnu; už po druhý za posledních pět minut a asi tak po padesátý za tenhle den.

Vážně jsem zvažovala, že na ten mejdan nepůjdu. Vlastně bych se na to s radostí vykašlala, ale Spencer mi pořád vyhrožuje (ne tak přátelským způsobem), že mi nakope prdel. Ve skutečnosti řekla zadek, ale prdel z ní dělá větší drsňačku.

Začne mi zvonit telefon a na jeho displeji vidím blikat Spenceřino jméno, nemůžu si pomoct a obrátím oči v sloup. Myslím, že se mezi ní a Madison asi brzo zblázním.

"Čau." Klidně to řeknu tázavým tónem a nechápu, jak lidi, kteří vidí číslo volajícího, vždycky předstírají překvapení, když uslyší tvůj hlas.

"Ahoj, Ash." Navzdory mírnému otrávení, že mi volá, nedokážu potlačit úsměv.

"Nech mě hádat, chceš vědět, co mám na sobě?"

Spencer se zasměje a vím, že obrací oči v sloup. "Skoro, ale ne. Přemýšlela jsem, jestli bych se nemohla na ten večírek svézt s tebou."

Nedošlo mi, že jsem neodpověděla, dokud se Spencer znovu neozve, poněkud váhavě. "...takže, mohla bych? Se s tebou svézt?"

"Neveze tě tam Aiden?" Chtěla bych si nafackovat. Blábolení nesmyslů se zdá být běžnou věcí, když mluvím se Spencer.

Ona se zase odmlčí a já si přeju, abych mohla svou blbou otázku vzít zpátky. "Nabízel mi to," odpoví nakonec trochu zdráhavě. Nic dalšího už neřekne a já se té šance chopím.

Oddálím si mobil od pusy a těžce vydechnu. "No, jasně, můžeš jet se mnou. Stavím se, abych tě vyzvedla v devět."

"Dobře, to by bylo skvělý. Díky, Ashley," řekne klidně, ale vím, že se jí ulevilo. "Uvidíme se za chvíli."

"Jo. Zatím." Zavěsím a obrátím nad sebou oči v sloup.

Do čeho se to sakra zaplétám.

Mé prsty vytrvale bubnují do volantu. Vjíždím na Spenceřinu ulici a jsem úplně nesvá. Jsem paranoidní a nevyvážená a strašně si přeju, aby ta párty už byla u konce a já se mohla vrátit zpátky do postele.

Zaparkuju auto, ani se nenamáhám vypnout motor a utřu si ruce do své sukně, než se vydám k domovním dveřím. Několikrát na ně zaklepu a nervózně čekám, až se otevřou.

Konečně se otevřou a objeví se tam Spenceřin táta. Věnuje mi široký úsměv a podá mi ruku, aby se představil. "Arthur Carlin. Spencer hned příjde."

Zdvořile se usměju a krátce mu potřesu rukou. "Jsem Ashley. Chodím se Spencer do školy. Vlastně spolu máme matiku. Minulé pololetí jsme spolu měly angličtinu a ekonomiku, ale dali mě do jiné třídy. Nějak zvorali můj rozvrh," začnu vysvětlovat.

Bože, přála bych si, abych už konečně zmlkla! Všechno mi jednoduše lítá z pusy, než to můj mozek stačí vůbec zaregistrovat.

Pan Carlin se pobaveně usměje ale jinak mé blábolení nekomentuje. I když by bylo stejně jedno, kdyby něco řekl; Spencer se totiž zrovna objevila v předsíni a vypadá ve svých džínách a tmavěmodrém tričku zatraceně dobře. Má rovné vlasy a já se nemůžu rozhodnout, jestli mi vlny chybí nebo ne.

"Ahoj, Ash, promiň, trvalo to dýl, než jsem myslela." Podívá se na tátu. "Vrátím se později. Zavolám, než odejdu, dobře?" Natáhne se nahoru a políbí ho na tvář.

On jí věnuje další úsměv a stiskne její rameno. "Dobře, zlatíčko. Užij si to. Rád jsem tě poznal, Ashley. A je mi líto, že jsi měla problémy s rozvrhem."

Já zrudnu a snažím se potlačit svůj zahanbený úsměv. "Také jsem vás ráda poznala, pane Carline."

"Tak jste si s tátou hezky popovídali?"

Poníženě si zakryju tvář dlaněmi a zasténám. "Udělala jsem ze sebe naprostýho debila. Pravděpodobně si myslel, že jsem duševně postižená."

"Jen společensky," nabídne Spencer a na tváři se jí začíná formovat úsměv.

Zasměju se. "Díky, to mi pomohlo."

Omluvně se usměje. "Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by měl potíže mluvit s mým tátou. Je totiž poradce."

Bože, tím se to ještě zhoršuje. Ten chlap mluví s lidmi, kteří jsou totálně mimo a díky mně vypadají jeho rozhovory s nimi inteligentně.

"Nemohla jsem si pomoct, byla jsem prostě nervózní. A když jsem nervózní, povídám nesmysly." Zvažuju, že si najmu někoho, kdo mi dá facku kdykoliv začnu vykládat nějaký hovadiny.

"Byla jsi nervózní kvůli mýmu tátovi?" zeptá se zaujatě.

Myslím, že se zahrabávám hlouběji a hlouběji. "Ne, kvůli němu ne...Byla jsem prostě nesvá a mluvení s ním to ještě zhoršilo."

Zastavím na červenou a cítím její pohled.

"Proč jsi byla nervózní?" Její tón je vyrovnaný, ale vím, že je opravdu zvědavá.

Jenom pokrčím rameny a soustředím se na řízení, přičemž se snažím ignorovat fakt, že cítím, jak se na mě upřeně dívá.

Dorazíme k Bradovu domu asi tak o dvacet minut později. Jeho příjezdová cesta je přeplněná, tak zaparkuju o pár domů dál, abych neměla ucpanou cestu, kdyby se mi ten večírek zdál nudný. "Ahoj, dámy." Brad si nás prohlédne a je zřejmé, že je s výhledem spokojený, když se jeho úsměv rozšíří. "Rád vidím, že jste přijely." Dá jednu ruku kolem každé z nás a hrubě si nás přitáhne k sobě. Spencer a já si vyměníme bezmocné pohledy.

Vytrhnu se mu a o krok ustoupím. "My teď půjdeme do kuchyně," řeknu mu, popadnu Spencer za ruku a vymaním ji z Bradova sevření.

"Díky," vděčně vydechne. "Už jsem myslela, že budu uvězněna v jeho smradlavých spárech celý večer."

Ačkoliv jsem dost znechucena, nemůžu si pomoct a zasměju se její poznámce. "Kluci to s kolínskou buď přehánějí nebo jí mají zas málo. Žádná zlatá střední cesta."

"Proč jsou holky jediné, které rozumí normální hygieně?" položí řečnickou otázku. "Myslím, že jsem nikdy nepotkala holku která smrdí tak jako někteří kluci."

Já prostě pokrčím rameny. Nemám ponětí, proč jsou kluci tak nechutní, prostě jen vím, že jsou. Neřeším to.

"Protože holky rády voní?" nabídnu. "Vím, že jsou rády, když chodí mezi lidmi a oni cítí jejich sprchový gel nebo parfém."

Je to pravda. Teda, alespoň u mě to platí. A taky vím, že mám ráda, když kolem mě holky ve škole projdou a já cítím závan jejich vůně.

Vydáme se do kuchyně, pozastavíme rozhovor zatímco vcházíme a vycházíme z hloučků lidí.

"Jasně," pokračuje Spencer, když dojdeme do kuchyně, "ale když se klukům líbí, jak kvůli nim hezky voníme, neměli by nám tu laskavost oplácet?"

Prosazuje si svou.

Zvednu kelímek a naliju si pití. "Člověk by řekl, že jo." Podržím láhev ve vzduchu, čímž se jí beze slov ptám, jestli nechce taky. Ona pokrčí rameny a já jí naliju. "Já se nesnažím klukům porozumět, ani nepředstírám, že jim porozumět chci."

Spencer se zastaví uprostřed doušku a podívá se na mě, v tom mi dojde, že jsem asi odkryla příliš. Namáhám si mozek a snažím se přijít na způsob, jak se z té situace dostat.

Ona nakonec jenom pokrčí rameny a pokračuje v pití. "Někdy přemýšlím, jestli to za ty problémy vůbec stojí."

Tentokrát jsem to já, kdo na ni zvědavě pohlédne. Znovu si v hlavě přehraju její slova. Nejsem si jistá, co tím chtěla říct, ale nemyslím, že chtěla, aby to vyznělo takhle.

Ale na tom stejně nezáleží, protože ať už to znamená cokoliv, nechci na to přijít. Tohle sama sobě neudělám.

Tak udělám jedinou věc, kterou můžu. "Aiden už tu určitě bude."

Spencer vypadá zaraženě tou změnou tématu. Nebo samotným tématem?

"Jo, to je." Ukáže na svůj mobil. "Ptal se mě, jestli půjdu hrát pivní pong."

"No, tak jdi hrát, blázínku." Strkám ji ven z kuchyně. "Nemusíš tu být se mnou."

Ona se najednou zastaví a já do ní málem narazím. Otočí se ke mně. "Já opravdu nechci jít..." Okamžitě odvrátí pohled, ale mně to nevadí, protože se stejně musím dívat jinam, jestli chci vůbec dýchat.

"...hrát pivní pong," dokončí větu po dlouhé odmlce.

Něco mnou proběhne. Myslím, že to asi byla úleva. "Jo," řeknu s pochopením, "vážně to je zábavný jenom když jseš nalitá. Ale nemusíš s nimi hrát, můžeš se jen dívat." Podívám se na její oblečení s lišáckým úsměvem. "Nebo je můžeš povzbuzovat."

Spenceřiny oči se vrátí k mým a vidím, jak je na mě hravě přimhouří. "Tak to byla rána pod pás, STD."

"Je to ADD," opravím ji. "Klidně si můžeš půjčit moji sukni."

"Tolik se nemůžeš dočkat, až si svlíkneš oblečení?" Zvedne jedno obočí.

Cítím, jak se začínám červenat a jsem natolik chytrá, abych na to neodpovídala. "Jdeme najít Aidena."

Najdeme mírně podnapilého Aidena v garáži spolu s velkou partou lidí. Věnuje nám široký opilý úsměv a trochu se zapotácí při cestě k nám. Nemůžu zadržet smích.

"Spencer, jsem rád, že jsi přišla." Pevně ji obejme. Já se podívám jinam.

On ji sevře ještě pevněji, až začne Spencer mírně lapat po dechu.

Tím přitáhne moji pozornost zpátky k nim a já ho praštím do ruky. "Vždyť ji uškrtíš, blbe."

Rychle ji pustí a zakření se. "Aha, promiň. Jen tě strašně rád vidím. Myslel jsem, že nepříjdeš, ale tady tě máme, stojíš přímo přede mnou. Jsem rád, že jsi tu."

Jestli má někdo větší problém s blábolením než já, je to právě Aiden. A jestli má někdo větší problémy s blábolením než Aiden, je to opilý Aiden. A jako by to ještě nestačilo, pořád se opakuje a stává se z něj strašná citlivka. Chudák Spencer.

Spencer vypadá být zaskočená jeho troufalostí a zaroveň jako by se chtěla začít smát jeho opilosti. "Jo, tady jsem." Snažím se nesmát moc nahlas.

Nejsem moc velký fanoušek pivního pongu, ale nevadí mi se dívat. Vlastně je dost zábavný sledovat jak si hráči konkurují. Na jednom večírku si jeden kluk zlomil ruku, protože se netrefil do poslední skleničky, což ho tak rozzuřilo, že se rozhodl, že bušení do kovového sloupu v garáži to napraví. Rozhodně mi to zvedlo náladu.

Zdráhavě se posadím na pohovku co nejdál od odporně se oblizujícího páru. Jako by pohled na ně nebyl dostatečně hnusný, díky těm nechutným zvukům, co vydávají, jsem jedině ráda, že jsem nic nejedla.

Snažím se sledovat hru, ale jejich vzdechy jsou pořád hlasitější a když vidím, jak jeden druhýmu strkají jazyk do krku, dál už to nevydržím. Rychle se omluvím Josému, že jím tak plýtvám a hbitě na ně chrstnu své pití.

Pár okamžitě vyskočí a zmateně se ohlíží kolem. Buď musejí být vážně opilí nebo úplně blbí (pravděpodobně obojí), protože místo, aby mi začali nadávat, jenom na sebe pokrčí rameny a odeberou se do koupelny.

Dívám se, jak Spencer sleduje jejich cestu do koupelny. Otočí se zpátky na mě a zvedne obočí, přičemž jí venuju pohled, který říká, že to by to ani nechtěla vědět. Ona mi odpoví úsměvem a dojde ke mně.

"Konečně jim došlo, že se taky musí dýchat?" zeptá se na adresu té dvojice.

"Buď to, anebo to způsobilo jejich oblečení promáčené tequilou." Nevinně pokrčím rameny.

Spencer pohoršeně zavrtí hlavou a posadí se vedle mě. I tak je to malá pohovka, o nic větší než křeslo pro dva, ale s ní vedle mě se zdá být ještě menší. Vdechnu její vanilkovou vůni a to, ve spojení s její hřejivou blízkostí, je smrtelná kombinace.

Nenápadně se pokusím odtáhnout, ale s tichým zakletím shledám, že už sedím prakticky na postranním opěradle. Spencer na mě jenom zvedne obočí, ale naštěstí mé podivné chování nekomentuje.

Zatímco sedíme v tichosti, najednou začnu uvažovat, proč je tady se mnou, místo aby byla s Aidenem.

"Unavilo tě stání?"

Její oči sledují hru. "Hm?" To jen potvrzuje má předchozí slova. "Aha. Ne, prostě mě jen nebaví to sledovat. Upřímně, je to docela nuda."

Nebaví ji to, ale její pohled byl zrovna soustředěný na hru. Jsem zmatená.

"No, jsem si jistá, že můžeš Aidena snadno přesvědčit, aby přestal hrát. Jistě by mnohem raději byl s tebou." Vím, že by okamžitě všechno zahodil. Celý jeho nadšení ze hry by šlo k čertu.

"Ne, nechci mu kazit hru." Odtrhne oči od zápasu a podívá se na mě. "A navíc, nevadí mi tady s tebou sedět."

Tentokrát jsem to já kdo se vyhýbá očnímu kontaktu. Nemůžu se na ni dívat, když říká takovéhle věci, ne, pokud nechci udělat nějakou totální hloupost. Nejsem si jistá jakou. Vím jenom, že to ani nechci zjistit.

"Umím být dost nudná," varuju ji.

Spencer pokrčí rameny a řekne: "Já se vždycky bavím, když jsem s tebou."

Zpochybňuju její slova. "Jo, no, minule tam byl Aiden, a předtím jsme pokaždý byly ve škole s mnoha dalšími lidmi, kteří tě ochránili před přílišným strádáním."

"Ne, na minulým večírku," řekne tiše. "Tam jsme byly jen my dvě a taky jsem se bavila."

Začíná toho být moc; její něžný hlas, její blízkost, její slova.

Z ničeho nic se postavím. "Potřebuju víc pití. Vyplýtvala jsem ho na ty upíry," rychle vyhrknu, jsem připravena k odchodu použít jakoukoliv výmluvu.

Její oči jsou prosebné, když se postaví vedle mě. "Ashley."

"Já se vrátím, prostě zůstaň s Aidenem," řeknu pevně. Prakticky ji o to žádám.

V její bezchybné tváři se zračí zmatení a ublížení a já se cítím provinile, ale vím, že jestli s ní zůstanu, budu se cítit ještě hůř.

Nečekám na její odpověď. Projdu kolem ní a pošeptám Aidenovi, ať jde za Spencer. Na vteřinu vypadá zmateně, dokud jeho mozek pomalu nezpracuje má slova. Věnuje mi široký úsměv a nadšeně přikývne.

Neotočím se zpátky, abych viděla, jak jde k ní. Nepotřebuju to vidět. Jediný, co teď potřebuju je další alkohol, a pak odsud vypadnout.

"Dej si se mnou panáka," poručí mi Madison, jakmile se objevím v kuchyni.

Jako by tenhle večer už nemohl být lepší.

Položím si ruku na srdce, jak mě její slova vyděsila. "Nevím, co pohledáváš v kuchyni, ale sakra, příště mě varuj."

Madison obrátí oči v sloup a podá mi frťana plného tmavé tekutiny. Nevím jistě, co v tom je, ale já říkám: čím tmavší, tím lepší. "Nazdraví." Cinkne svojí sklenkou o tu moji.

"Takže, proč si připíjíš se mnou?" ptám se se zájmem. Opilé nebo ne, já a Madison bychom neměly být ve stejné místnosti. Musela zapomenout na naše zásady.

"Chtěla jsem ti pogratulovat, že jsi sem dostala Spencer." Podívá se za mě, zřejmě tam hledá zmíněnou plavovlásku. "Je teď s Aidenem?"

Přikývnu. "Jo, hrají v garáži pivní pong. Nebo to aspoň dělali, když jsem odcházela."

"Spencer hraje pivní pong? Zatraceně, Daviesová, vedeš si fakt dobře." Madison zní ohromeně.

"Ne, ona nehraje, jenom se dívala. Stejně nepije." Ne, pokud ji neprodáš svou duši.

Na moment vypadá zklamaně. "No, ale i tak sis vedla dobře."

Tak proč se potom taky necítím dobře?

"Jasně," řeknu tiše.

Madison zkoumá moji tvář. "Jsi v pohodě?"

Páni, musím vypadat opravdu hrozně když si Madison dělá starosti.

"Naprosto." Znám asi tak dvacet jiných lidí, se kterými bych vedla rozhovor raději.

Dojde jí, že to není její věc a navíc, i kdyby byla, ona není člověk, kterýmu bych se svěřila. "No, to je jedno..." změní téma, "jenom jsem ti chtěla říct díky. Tohle je pro Spencer velký krok. Jenom na ní pracuj dál."

Vyprázdním další skleničku a ukážu na ni palec nahoru, čímž naznačuju, že naše konverzace je u konce. Možná to je neomalené, ale vážně teď nemám naladu si s kýmkoliv povídat a nikdy nemám náladu si povídat s Madison.

Namíchám si rum s kolou a odeberu se přes obývák na nádvoří. Byla jsem už na několika Bradových večírcích, takže vím o těch houpačkách na jeho dvorku. Je mi skoro trapně, že jsem tak nadšená, když k houpačkám dojdu.

Přesto, že je tu dost lidí, venku je vlastně relativní klid, pravděpodobně je tu na ně moc velká zima. Je asi kolem šestnácti stupňů. Je mi trochu chladno, ale upřímně to teď vítám. Je to osvěžující. Očišťující.

Nevím, jak dlouho už se houpu. Mohlo to být hodinu nebo jenom pět minut. Pokaždé, když natáhnu nohy a zhoupnu se dopředu, cítím malou vlnu adrenalinu, jak mi do tváře naráží vzduch. Pročišťuje mi to myšlenky, dokud mě ta síla nezačne zase táhnout zpět a já musím pokrčit nohy.

"Jseš si jistá, že to Aiden chtěl jít do Chuck E Cheese?"

Otočím se, jakmile Spenceřin hlas prolomí ticho. Mé srdce buší rycheji, ale nejsem schopna potlačít úsměv nad jejím pošťuchováním.

Přikývnu a zase vykopnu nohy dopředu. "Ještě teď trucuje." Podívám se na dveře za ní v očekávání, že se v nich v zápětí objeví Aiden.

Spencer příjde a sedne si do houpačky vedle mě. Zhoupne se na podpatcích mírně dozadu, houpačka se sotva hýbe, zatímco se zadívá na oblohu. "Možná bys měla zabít dalšího plyšáka."

"Jsem na tohle téma ještě citlivá. Nemůžeš si z toho dělat legraci," vyšpulím spodní ret.

Ona obrátí oči v slup. "To ode mě bylo tak hrozné," řekne sarkasticky.

Přestanu se houpat a položím nohy na zem, abych zastavila. Sundala jsem si boty na podpatku, než jsem si sedla. Nehodlám si zničit své devadesáti-dolarové miláčky. "To teda bylo."

Ponoříme se do příjemného ticha, obě se na svých houpačkách mírně pohupujeme dopředu a dozadu. Pořád na ni házím letmé pohledy, chtěla bych vědět, proč je tady venku a co se stalo s Aidenem.

Už to ticho nesnesu. "Takže se z tebe stal hrdý vítěz pivního pongu?"

Uchechtne se. "To těžko. Aiden mě prosil, abych hrála v jeho týmu, tak jsem mu ukázala své ‚schopnosti‘. Mířila jsem na skleničku a zasáhla jsem kluka, co zrovna přicházel z kuchyně."

Nebudu lhát, dost mě ohromuje, že je až tak levá. "Až tak jsi dobrá, jo?"

Věnuje mi předstíraný zlý pohled. "Jeho návrh, abychom dělali něco jinýho přišel rychle."

Ach Bože. Můžu jen hádat, co ‚jinýho‘ chtěl opilý Aiden dělat. Nechci na to ani pomyslet.

"Což nás přivedlo na taneční parket, který se příhodně nachází na květovaným koberci, který jim musela věnovat Bradova babička. Byl tak ohavnej, až jsem skoro doufala, že mám na botech bláto, abych na něm nechala stopy." Spencer zkřiví svůj obličej.

Nezadržuju svůj smích. Pamatuju si, jak jsem po tom ohyzdným koberci dupala. S Aidenem jsme se snažili přijít na způsob, jak ho nešťastnou náhodou hodit do ohniště. Moc daleko jsme se ovšem nedostali. Asi proto, že jsme neoblomně přesvědčovali Brada, aby rozdělal oheň – v LA. V červnu.

"Jo, taky jsem prošla po té..." zastavím se, abych našla ten pravý výraz, "skvostné dekoraci po cestě sem. Ti dva se tam ještě pořád oblizovali?"

Přikývne. "Jako kdyby přicházel konec světa. Měla jsem obavy, že budou mít spáleniny z toho, jak silně se o sebe třeli."

Udělám bolestivou grimasu, soucítím s nimi. Ta sviňárna dost bolí. Myslím spáleniny.

"Takže, předvedl Aiden svý taneční kroky?" Tohle si prostě nemůžu odpustit. Mám Aidena ráda, vážně mám. Ale tancuje strašně. Můžu si jenom domyslet, jak to vypadá, když je zlitej.

Spencer shlédne dolů na svá chodidla. "Jo. Myslím, že mý nohy ještě nikdy nebyly tak zničený. Pořád jsem od něj ustupovala dál, ale potom sem cítila, jak se mi nějakej kluk otírá o zadek, tak jsem si řekla, že mý nárty těch pár útoků vydrží." Zamračí se a mne si horní stranu chodidel.

"Jo, Aiden není zrovna nejlepší tanečník. Obvykle ho s sebou na diskotéky beru jenom, abych si z něj mohla utahovat." Ano, jsem zlá. Jako byste na mým místě neudělali to samý. "Holky tenhle fakt většinou překousnou, protože si myslí, že je rajcovní."

"Ty ne?" zeptá se mě se zájmem.

Nechápavě se na ni podívám. "Já ne co?"

"Ty si nemyslíš, že je rajcovní?"

Pokusím se nevypadat tou otázkou úplně znechuceně.

"Je to můj nejlepší kamarád," protestuju.

Ona pokrčí rameny. "No a? To neznamená, že se ti nemůže zdát přitažlivý. Navíc, není tohle ten nejkrásnější příběh? Nejlepší přátelé se do sebe zamilují."

"Asi jo," prohodím. Ale přehlížíme jednu zásadní věc. Aiden není holka. Díky Bohu!

"Takže to znamená, že se ti klidně líbit může," vysvětluje pomalu, jako by si o mně myslela, že jsem mentálně postižená.

"Pravda," souhlasím, "ale rozhodně to tak není. Můžu říct, že je to hezkej kluk na základě toho, co si myslí a říkají jiný lidi. Ale za mě...není můj typ."

Spencer se přestane pohupovat a nakloní se ke mně. "A jaký je tvůj typ?"

V mé hlavě začne zvonit na poplach.

"Jaký je tvoje tajemství?" oplatím jí.

Odtáhne se zpátky a dál zírá před sebe. "Proč tě to tolik zajímá?" ptá se tiše.

Protože...protože to musím vědět.

Pokrčím rameny. "Já nevím. Asi jsem prostě zvědavá."

"Jsi jenom zvědavá?" Podívám se na ni a přikývnu. "No, tak to slyšet nemusíš."

"Proč kolem toho děláš takový tajnosti?" dožaduju se odpovědi a už začínám být podrážděná.

Otočí se ke mně, její oči se mírně rozšíří překvapením z mého tónu. "Co tím myslíš?"

"Vždycky o tom tak děsně smysluplně vykládáš, a pak, když se na to zeptám, tak děláš, jako by to bylo strašně tajný. Ty jsi s tím začala, tak proč to nemůžeš dopovědět?" Ani si neuvědomuju, že jsem vstala, dokud neucítím, jak ze zadu do mého stehna lehce narazí houpačka.

Ona zúží oči. "Já jsem s tím nezačala, ty ses mě zeptala na mé tajemství," připomíná mi chladně.

Vím, že bych neměla být taková mrcha a cítím se trochu špatně, že ji rozčiluju, ale tohle už mě trápí příliž dlouho.

"Nemusela jsi říkat tohle. Mohla jsi říct nějakou blbost, pak bychom o tom ani nemluvily."

"Přesně!" prohlásí pevně, jako by zrovna poukázala na něco samozřejmýho.

Dívám se na ni jako na blázna. "Co tohle vůbec znamená?"

Rychle zavrtí hlavou a podívá se jinam. "To je jedno."

"Ne, to teda není jedno." Chytnu řetězy její houpačky a upřeně na ni shlížím. "Nemůžeš se prostě všemu vyhnout, když řekneš, že to nic není."

"A ty se nemůžeš prostě všemu vyhnout, když místo toho zmíníš Aidena, Ashley," vrací mi to. Zvedá se jí hruď, jak se prudce nadechuje.

Zavrtím hlavou, s každým pohybem se zbavuju jednoho jejího slova. "Prostě mi řekni, co jsi tím myslela."

"Řekla jsem, že to nic není."

"Věc, která nic neznamená, by tě neměla nutit se vyhýbat mému pohledu," řeknu jemně.

Na chvíli pevně zavře oči, a potom pomalu vzhlédne ke mně. Její modré oči na mě intenzivně hledí a já v nich vidím něco, co jsem předtím nikdy neviděla. Zranitelnost. Nutí mě to se taky cítit moc na ráně.

"Co jsi tím myslela?"

Ticho.

"Spencer," zašeptám a ona se podívá zpátky na mně. "Co jsi tím chtěla říct?" Cítím, jak ze mě rozčilení vyprchává každou vteřinou, během které jsou naše oči spojené.

Povzdechne si a vidím, jak zakroutí hlavou sama nad sebou. Vím, že se chystá mi to vysvětlit. Projede si prsty ve vlasech, než její ruce spočinou na řetězech pár centimetrů od mých.

S dalším povzdechem se na mě podívá. "Nechtěla bych se vrátit zpátky před ten večer."

"Ten večer?" zopakuju.

Nepřítomně přejíždí prsty po řetězech a já to se zájmem sleduju. Jestli své prsty natáhne ještě o pár centimetrů nahoru, bude se dotýkat mé ruky. Posunu ruce o trochu výš.

"Ten minulý večírek," objasní. "Užila jsem si spoustu legrace, když jsem s tebou mluvila. Nebylo to protože jsem si od tebe musela půjčit výpisky nebo protože Madison chtěla mluvit s Aidenem. Prostě...jsme si povídaly a mně se to líbilo. Bylo to úplně jiný než ve škole. Vlastně jsem se cítila uvolněně."

"To bylo tím alkoholem," nejistě zavtipkuju s mírně třesoucím se hlasem.

Trochu se usměje, ale jinak se k mé poznámce nevyjádří. "Cítím se, jako bych měla přesně nalinkovaný život. Doma je rozhodnuto, co mám dělat a kdy. Ve škole je určeno s kým se budu bavit, s kým budu sedět. Na večírcích je předem rozhodnuto, že musím pít a tancovat s náhodnými kluky. Nebo s Aidenem." Zpraží mě pohledem a já zčervenám.

"Ale s tebou..." Její oči se zase střetnou s mými a já ani nepředstírám, že se chci dívat jinam. "Když jsem s tebou, cítím, jako bych to byla konečně já. Jako, že s tebou mluvím, protože to chci já, ne protože to tak chtějí všichni ostatní. Je to jako," rozhlédne se okolo a divoce gestikuluje, "jako bych konečně dělala něco pro sebe."

Zase jsem paralyzovaná. Všechno s ní spojené mě drží na místě, jako by mě uvěznily její paže. Je to děsivé. Je to úžasné.

Ona se nervózně zasměje a zase si pohrává s vlasy. "Takže, jo...chápu, že je toho hodně na vstřebání a když to říkám nahlas, zní to ještě bláznivěji."

Chtěla bych jí říct, že její slova nejsou bláznivá, jsou překrásná. Chtěla bych jí říct, že zatímco ona se kolem mě cítí v pohodě, já se kolem ní cítím rozpačitě v dobrém smyslu.

Ale neudělám to.

Nemůžu.

"Vážně šílený," pokračuje, když nic neříkám.

Tentokrát se nervózně zasměju já. "Jo."

Vidím, jak si zkousne ret s hluboce zamyšleným výrazem, zřejmě něco zvažuje. Rychle odvrátím pohled od jejich rtů, vím, že kdyby tam zůstal, všimla bych si, jak jsou samotné. Zařídila bych, aby tak samotné nebyly.

"Ashley," řekne jemně a něco v jejím tónu mě donutí se jí zase zadívat do očí.

"Jo?" Můj hlas je mírný jako šepot, možná ještě jemnější než ten její.

"Já..." její hlas poklesne a já si nejsem jistá, jestli chtěla vůbec něco říct.

Její hluboké modré oči zkoumají mou tvář s nečitelným výrazem a já musím na chvíli zavřít oči, kvůli intenzitě jejího pohledu. Když je otevřu, Spencer už stojí na nohou jen kousek od mé tváře.

Mé ruce ještě pořád svírají řetězy houpačky, spočívají u jejích ramen a jemně jí blokují cestu. Nemůžu je přinutit k pohybu. Nejsem schopna ani popadnout dech. Natož odvrátit pohled.

Stejně jako nedokážu zastavit svůj obličej před pomalým zkracováním vzdálenosti mezi námi.

Slyším, jak zalapá po dechu a i přes to vzrušení, které mnou prochází, její nejistota mě posiluje.

Pracuju teď na auto-pilota. Hlasy v mé hlavě vřískají, abych to nedělala, abych odešla, ale jsou tak snadno přehlušeny každou jinou buňkou mého těla, která na mě křičí, abych ji políbila.

Cítím, jak se její ruce posunou po řetězech nahoru až se dotknou těch mých, díky tomu dotyku mi začne být příliš horko na to, jaký je chladný večer. Její prsty se natáhnou a letmo se dotknou mé pokožky, její oči propalují mé.

Tohle už nevydržím. Musím se svým utrpením zkoncovat.

Nakloním se o kousek blíž a vychutnávám si vzduch, který sdílíme. Naše oči zůstanou ještě chvíli spojené, dokud ty krásné studánky nezakryjou její víčka. Pohnu se o další centimetr a cítím, jak se můj nos otře o její, její rty se od sebe v očekávání rozdělí a pocítím na svých rtech závan jejího teplého, něžného dechu. Dychtivě zavřu oči a připravuju se na smrt s vědomím, že až se naše rty dotknou, znovu se narodím tím nejlepším možným způsobem.

Slabě se nadechnu, abych se připravila a cítím, jak se její rty stočí do malého úsměvu. Mé koutky se na vteřinu taky pozvednou, dokud zase nezvážním.

Překonám tu krátkou vzdálenost mezi námi, celé mé tělo se roztřese v očekávání, že se naše rty spojí. Snažím se vyčistit svou mysl ode všeho kromě Spencer. Funguje to. Myslím jen na její smyslnou vůni, na její lákavé rty.

A na Aidena.

Kurva!

Pevně zavřu oči, zatímco z mého těla vyprchá všechno a zůstane jenom vysoká míra viny. Odtáhnu se a zavrtím hlavou, když Spencer zmateně otevře oči. "Promiň," zašeptám. Nemůžu to udělat.

Ona nic neřekne, ale spustí ruce z řetězů a udělá obranný krok dozadu.

"Aiden," řeknu s lítostí a taky pustím houpačku a odstoupím.

Nemůžu uvěřit, že jsem se chystala mu udělat tohle. Nemůžu uvěřit, že jsem nechala věci dojít tak daleko. Co jsem to za kamarádku? Nejsem ani kamarádka, co jsem to vůbec za člověka?

"Ashley, já..."

Přeruším ji zavřením očí a zavrcením hlavou. Nemůžu to slyšet. Ať je to cokoliv...nemůžu to slyšet. "Aidenovi se líbíš. Hodně. Opravdu se mu líbíš." Pořád si myslím, že když to budu opakovat, všechno bude lehčí.

"Ashley," zkusí to znovu.

Nedokážu se na ni dívat. "Měla bys jet domů s Aidenem."

"Ashley." Je zraněná. Ublížila jsem jí.

"Prosím, Spencer." Tentokrát je to naléhavá prosba. Potřebuju, aby to pro mně udělala.

Ona beze slova přikývne, ještě naposledy se na mě podívá a vrátí se dovnitř.

Když vejde do domu a zavře za sebou dveře, dojde mi, jaká je venku doopravdy zima.

Co jsem to kurva provedla?

Přála bych si vědět, na kterou situaci vlastně narážím.

12

Byla jsem opilá.

Byla jsem opilá.

Byla jsem opilá.

Tohle se za posledních pár dní stalo mojí uklidňující formulí. Už jsem o tom několikrát Aidenovi málem řekla, ale naštěstí mě od toho moje racionální stránka pokaždé zastavila. On je mým nejlepším přítelem, ale nějak, hluboko uvnitř, vím, že by ho to zabilo.

Sakra, už tak to zabíjí mě samotnou, pouhé vědomí, že k tomu málem došlo.

Spencer se o tom nijak nezmínila, ale pořád se na mě dívá takovým způsobem, že mě to nutí chtít zavřít oči. Ale když je zavřu, zase se mi vybaví, jak blízko jsme byly.

Zeptala jsem se mámy, jestli bych mohla přestat chodit do školy. Ona na mě zúžila oči a zeptala se, jestli chci být zmíněna v její závěti. Když jsem sarkasticky odpověděla, že ne, obrátila oči v sloup a zamumlala něco o nevděčných dětech. Nejsem si jistá, jaké jiné ‚děti‘ má, ale Bůh s nimi.

Takže teď jsem na obědě, nepřítomně posouvám podezřele vypadající jídlo po talíři. Neusměju se, když mi někdo stiskne rameno. Ani nevzhlédnu, když se po pár vteřinách objeví Spencer a tiše řekne: "Ahoj, Ash."

Naliju trochu mléka do už tak nechutného jídla. "Čau."

Nejsem překvapena Spenceřinou přítomností. Od toho večírku spolu ona a Aiden obědvají každý den. Je to teprv asi týden, ale nemůžu se ubránit myšlence, že to spolu táhnou. Vím, že to není oficiální, protože to by mi pak Aiden zavolal a pištěl jako holka, ale taky to není vyloučeno.

Mysleli byste, že kvůli tomu budu tak nějak šťastná, protože by to znamenalo, že už nemusím trávit čas se Spencer a vyprávět jí o Aidenovi. Mělo by to tak být, ale není.

Aby to věci ještě zhoršilo, Madison mě začala uhánět. Denně mi volá a vyzvídá, protože ‚Spencer je tak nesmělá a ještě nezmínila ani žádné líbání.‘

Zřejmě to je zločin. I když pro Madison to musí být někdo, kdo vydržel nejdelší dobu bez líbání nějakýho kluka. Nemůžu říct, že by mi vadilo, že se ještě nepolíbili. Cítím se trochu blbě, protože to není tím, že by ji Aiden pořád nezkoušel někam pozvat, ale ona je neustále něčím zaneprázdněná.

Zavibruje mi telefon a já v duchu obrátím oči v sloup, když zjistím, že je to od Aidena.

Zeptáš se Spencer, jestli má čas?

Podívám se na něj. Proč?

Obrátí na mě oči v sloup, a pak odepíše: Abys jí o mně vyprávěla, a pak na mě můžete někde náhodou narazit.

Někdy mě vážně štve, jak dobrá jsem kamarádka.

Dobře, zeptám se.

Zaměřím svou pozornost na zmiňovanou blondýnku. "Hele, Spencer, nechtěla bys po škole jít k nám a třeba tam přespat? Teda, pokud bys unesla riziko možného setkání s Christine, která do sebe ještě nedostala svoji denní dávku kofeinu a uklidňujících prášků."

Spencer vypadá mojí nabídkou překvapeně, ale moc se jí nedivím. Docela jsem si od ní udržovala odstup. Nepřehlížela jsem jí, ale snažila jsem se ani si jí příliš nevšímat.

"Ehm, jo, to zní dobře. Můžeme se zastavit u nás a zeptat se." Nemůžu si pomoct a usměju se tomu, jak si myslí, že jí odvezu ze školy. "A já se musím potýkat s nemytým Glenem...pochybuju, že Christine, může být horší."

"Aha, takže jedeš se mnou, žejo?" Provokuju a snažím se zakrýt své bušící srdce.

Vypadá trochu zahanbeně. "No, jenom jsem myslela, že najdeš svý auto snadněji, když ti pomůžu."

Předstírám zmatený výraz. "Obávám se, že nevím, o čem to mluvíš."

Spencer obrátí oči v sloup a zasměje se. "Samozřejmě," řekne s nevěřícným tónem.

Usměju se, protože mi opravdu chyběly naše rozhovory. Naše přátelské škádlení mě vždycky rozesmívalo a bez toho jsem měla poslední dobou stále pochmurnou náladu.

"Takže přespání, co?" Skočí do toho Aiden s širokým úsměvem. "To zní zábavně."

Zavrtím nad ním hlavou.

"Pokoj pro tři?" zavtipkuje s trochou naděje v hlase.

"Jistě," odpovím, "Christine má postel královské velikosti."

Spencer skloní hlavu a uchechtne se. Odkašle si, když zachytí Aidenův pohled.

"Však víš, je dost samotná," řeknu mu vážně.

"Proč to říkáš?" zeptá se Spencer.

"Protože na mě mluvila. Buď je to tímhle nebo se jí zase pomíchaly prášky." Pokrčím rameny.

Aiden se dá do smíchu. "Pamatuješ, jak jsi jí jednou dala Tylenol (Pozn.:Tylenol je severoamerická značka léků pro zmírnění bolesti, snížení horečky a zmírnění příznaků alergie, nachlazení, kašle a chřipky) a řekla jsi jí, že to jsou prášky na zvýšení plodnosti?"

Když si vzpomenu, začnu se smát taky. Tvrdila, že má migrénu a požádala mě o prášky. Byla jsem na ni naštvaná, tak jsem předstírala, že ty prášky nerozeznám, řekla mi, že jsou v zelené lahvičce. Vzala jsem Tylenol, ale když jsem se vrátila, podala jsem jí je, a pak se zeptala co to znamená fertilita (fertilita – plodnost). Ona se okamžitě začala dusit a řvala na mě, že jsem jí přinesla prášky na podporu plodnosti. Trvalo jí asi deset minut, než si všimla, že se smíchy za břicho popadám a než si vzpomněla, že žádný takový prášky ani nemá. Jako by chtěla další děti. To jsou její slova, ne moje.

"Ona má prášky na podporu plodnosti?" Spencer vypadá rozpačitě.

"Nemá." Zavrtím hlavou. "Ale má tolik léků, že nemůže mít ve všech přehled. Chtěla jsem si z ní jenom vystřelit. Dala mi domácí vězení na dva dny. Tolik jsem trpěla." Obrátím oči v sloup. Nechápu, proč si máma myslela, že to je trest. Tím skutečným trestem bylo, že jsem s ní musela vůbec mluvit.

Zdá se, že Spencer neví, jak na to odpovědět, tak jen našpulí rty a přikývne.

"Takže...přespání?" Nadhodí Aiden znovu a schytá ránu od Spencer i ode mě. "Hej." Mne si rameno. "Jenom jsem tak uvažoval. Třeba budete potřebovat velkýho silnýho chlapa, aby vás chránil."

Pomalu obrátím oči v sloup. "No, jestli se nám podaří někoho takovýho najít, tak ho taky pozveme."

Aiden do mě popuzeně šťouchne, ale úsměv na jeho tváři ho prozrazuje. Pohlédne na své hodinky a povzdechne si. "Musím jít. Trenér se mnou chce mluvit o stipendiích."

Postaví se a v očekávání se podívá na Spencer. Všimnu si jejího napětí. Nezdá se, že by to zaznamenal i Aiden, nakloní se a krátce, ale pevně ji obejme. "Dobře, zatím lidi, užijte si ten večer. Pak ti napíšu, Ash." Ještě chvíli tu stojí, nakonec přikývne a odejde.

Když vidím, jak nepohodlně Spencer vypadá, řeknu: "Nejsi zastáncem veřejných projevů náklonnosti?"

Jakmile se ke mně otočí, trochu se uvolní. "Ehm, tak něco. Poslední dobou s tím objímáním pořád něco má."

Trochu na ni přimhouřím oči ve snaze ji pochopit. "Jseš si vědoma, že by mohl dělat horší věci."

Její hlava vystřelí zpátky ke mně. "Cože?"

"Bože můj!" hlasitě protestuju. "Ne tohle!"

"Co?" řekne znovu.

Zavrtím hlavou. "Zapomeň na to, nechci vyvolávat další představy."

Ona pokrčí rameny, ale nechá to být. "Takže, Christine vážně bude doma?"

"To nemám tušení. Můžeme jenom doufat, že je pryč, ale na tom nesejde. Je pátek, takže nejspíš už bude pryč, když příjdeme nebo se právě bude chystat k odchodu. Navíc, ona tě zbožňuje, dědečku Spencere." Ještě pořád jí provokuju s tou její malou lží.

Ona se usměje a zrudnou jí tváře. "Byla to nouzová situace." Já s úsměvem přikývnu. "Nech toho," říká, "vážně byla. Nechtěla jsem, aby mi ublížila," zakňourá.

Obrátím nad ní oči v sloup. "Co by ti asi tak při nejhorším mohla udělat, Spencer, píchnout ti botox?" Spencer se hlasitě rozesměje. "Předávkovat tě svými prášky? Nebo hůř, mít s tebou konverzaci?"

"Chraň Bůh, abych s ní musela mluvit. Vždycky mi radili se ďáblovi vyhýbat."

"Hele!" Řeknu, když mi to dojde. "To není fér, to by ze mě dělalo..."

"Ďáblova zplozence," potvrdí s přikývnutím a samolibým úšklebkem.

Její sebejistý úsměv mi rozbuší srdce, přemýšlím, jestli to slyší.

"Tak, to mi potom," říkám dokonale zdvořilým tónem, "dovol tě vzít do pekla."

Já ale vím, že to nebude peklo, ne, když tam se mnou bude ona.

"Mami?" zavolám opatrně a modlím se, aby tu nebyla.

Když se mi nedostane žádné odpovědi, šťastně si oddychnu. "Díky Bohu," zamumlám.

"Ashley?" dolehne k nám ze zhora hlas mé matky.

"Do háje." Vyměním si se Spencer zničený pohled. "Čau, mami," zakřičím na ni nahoru.

"Jsi doma brzy."

Podívám se na svůj mobil, než si vyměním se Spencer další pohled. "Je 15:15," oznámím jí.

Objeví se v obývacím pokoji. "Á, vážně?" optá se nepřítomně, zatímco se hrabe ve své kabelce. "Á," řekne, když spatří Spencer. "Ahoj, drahoušku." Věnuje Spencer široký úsměv.

"Ahoj," odpoví Spencer zdvořile a překvapeně se zarazí, když ji máma obejme.

"Vždycky je příjemné tě vidět, zlatíčko. Už jsem se bála, že se Ashley neumí bavit s jinými děvčaty."

V duchu se tomu zasměju. Kdyby jen věděla, jak dobře se umím ‚bavit‘ s jinými děvčaty.

Spencer se na mě podívá a já pokrčím rameny.

"No, a jinak, vyrážím ven, Ashley." Vyndá svoji peněženku a podá mi nějaké peníze. "Tohle by ti mělo na víked stačit."

Spencer na mě zase pohlédne a máma to zachytí. "Ach, omlouvám se, zlatíčko, chtěla jsi také nějaké? To bylo ode mě tak sobecké." Zase sáhne do své kabelky.

"Ne, ne, ne, to je v pohodě," rychle ji ujišťuje Spencer a vypadá dost ohromeně. "Ale děkuju."

Máma jen pokrčí rameny. "No, nic, vrátím se později. Nechávám si tady mobil, takže se vyvaruj problémů." Příjde ke mně a vlepí mi mokrý polibek na tvář. Potlačím nutkání si to místo utřít před ní. "Zatím, drahoušku."

Jakmile odejde, Spencer se na mě otočí. "Vrátí se později? Později v noci, tenhle víkend...cože? A nebere si s sebou mobil? Jak jí máš potom zavolat?!" Táže se nevěřícně.

Mě už to vážně nepřekvapuje, jenom ta horlivost ve Spenceřině tónu. "Tohle je běžný víkend. Spíš by mi dělalo starosti, kdyby neodešla. Nepotřebuju jí volat."

"Dobře, ale nechce tě občas zkontrolovat a ujistit se, že jsi v pořádku?" Očividně jí dělá potíže to pochopit.

"Člověk by si to myslel."

Spencer vycítí mou snahu tohle téma ukončit a vyhoví mi, ačkoliv vypadá, že se jí moc nechce. Ale stejně mě po očku dál sleduje.

"Takže, co na dnešní večer Ashley Daviesová naplánovala?" Bez okolků sebou plácne na mou postel. To mě rozesměje.

Zamyšleně svraštím obočí. "No, přemýšlela jsem nad striptýzovým barem v devět, následně provokativní tancování se čtyřiceti-letými muži a potom colou noc propít."

Spencer se zasměje a věnuje mi působivý pohled. "Á, opravdu? No, když už chceš tancovat se staršími muži, plánuješ taky navštívit domovy důchodců?"

"Spencer," napomenu ji, "to je až po chlastání. Udržuj pořadí." Lusknu na ni prsty.

"Ale teď vážně."

Pokrčím rameny. "Napadlo mě udělat pizzový mejdan a koukat na filmy. Možná si zaplavat?"

Vypadá, jako by si nebyla jistá, jestli mluvím vážně nebo ne. "No, ať už plavání miluju jakkoliv, nejsem velký zastánce koupání bez plavek."

Její slova mi úplně vyrazí dech a cítím, jak moji tvář zalévá ruměnec. Nemůžu uvěřit, že to právě řekla. Chvíli jsem ticho, zkouším zase najít svůj hlas.

"Páni, vypadá to, že jsem tě uvedla do rozpaků." Věnuje mi lišácký úsměv a já zrudnu ještě víc.

"Nech toho," poručím jí slabě.

Spencer nevinně zvedne ruce.

Já si odkašlu, abych se zbavila té představy. "Stejně, byl to jenom návrh. A můžeš si kdykoliv půjčit jedny z mých plavek."

"Aha." Zahanbeně se usměje. "Hej," řekne najednou, "nepamatuju si, že bych viděla bazén."

"Dostalas mě, vlastně půjdeme do máminy vířivky." Spencer mě zpraží pohledem. "Máme ji krytou."

Spencer se zasměje. "Vážně by mě to nemělo překvapovat. Je ve tvaru značky dolaru?"

Zavrtím hlavou a strkám ji dolů z postele, přičemž ignoruju její předstíraný bolestivý nářek. Dojdu ke svému šatníku, otevřu jeho dveře a ukážu na můj široký výběr plavek. "Vyber si."

Ona se sebere z podlahy a stoupne si vedle mě. "Á, takže jdeme plavat? Ani se mě nezeptáš?"

"Ne," odpovím a tlačím ji do šatníku, snažím se potlačit všechny ty blbé vtipy, které se mi teď honí hlavou.

Vybere si jedny z nich a v očekávání se na mě otočí.

"Co je?" Dívá se na mě podivným způsobem.

Zvedne jedno obočí. "Vadilo by ti se nedívat, až se budu převlíkat?"

Zčervenám a rychle se otočím, zamumlám trapné ‚promiň‘, jdu se posadit na svou postel a snažím se nemyslet na to, jak se převlíká.

O chvilku později slyším, jak se otevřou dveře šatníku a blížící se kroky. "Ty půjdeš v tomhle nebo se fakt chceš koupat bez plavek?"

Usměju se jejímu pošťuchování, ale ten úsměv rychle povadne, jakmile se otočím a spatřím ji. Vypadá úžasně a ještě líp, když vím, že na sobě má jedny z mých plavek.

Když si vzpomenu, že se na něco ptala, rozpačitě se zasměju a vstanu. "Jo." Její koutky úst se pozvednou. "Chci říct, ne, nejdu v tomhle." Její úsměv se rozšíří. "Ani nahá! Já, ehm, převlíknu se fakt rychle."

Prakticky běžím do šatny a nevšímám si jejího pobaveného chichotání. Nesnáším, když jsem takhle nesvá. Nikdy nejsem tak nervózní a už vůbec ne z holek. Jesti něco, tak je to spíš obráceně.

Prohrabávám se svými plavkami a snažím se najít ty nejhezčí, ale potom nad sebou zavrtím hlavou. Mělo by mi to být jedno. Měla bych si prostě vzít nějaký blbý jednodílný. Vlastně jsem měla dát jednodílný plavky Spencer. A ručník. A oteplováky.

Rozhodnu se pro pěkné modré dvojdílné plavky a pochválím se, že jsem si ráno vzpomněla si oholit nohy, potom se zhluboka nadechnu a vydechnu, než otevřu dveře. Spencer sedí na mé posteli a nepřítomně obrací stránky alba fotek z mých prvních let. Rodiče cítili potřebu zachytit každý okamžik toho období mého života. Teď mě fotí jenom povinně na vánoční přáníčka pro babičku a další nic netušící členy rodiny.

"Roztomilé miminko, viď?"

Spencer se otočí a podívá se na mě. "Jo, to jsem byla."

Usměju se a obrátím oči v sloup. "Jdeme pro ručníky, ztroskotanče."

Vezmeme si osušky ze skříně na prádlo a vydáme se dolů k bazénu. Nedbale pohodím svůj ručník na křeslo a usměju se, když udělá Spencer to samé. Dojdu k okraji bazénu a sehnu se, abych vyzkoušela teplotu vody. Je příjemná, tak akorát na koupání. Máma si stěžuje, když ji příliš ohřeju, říká, že k tomu máme vířivku a ona nechce mít vrásky. Nevím, jak si to mám vyložit, se vším tím botoxem, co má, je zázrak, že je schopna se vůbec usmát.

Postavím se a oklepu si vodu z ruky. "Teplota je dobrá," oznámím Spencer.

"Příjemná a teploučká?" optá se.

"Jo." Přikývnu. "Je příjemná."

"To je dobře," řekne podezřelým tónem. Zní trochu šíleně.

A asi během deseti vteřin zjistím proč, jakmile jsem vhozena do bazénu. Okamžitě se vynořím za zvuku jejího ďábelského smíchu.

Rukou si prohrábnu vlasy a otočím se na Spencer, abych ji mohla probodnout svým pohledem. "Doufám, že víš, že tě nenávidím."

Spencer pohoršeně otevře pusu. Ukáže na sebe. "Mě?"

Nemůžu se na ni zlobit. Zatraceně, na jejím místě bych udělala to samý.

"Pojď sem, Carlinová," poručím a cáknu na ni vodu.

Ona předvede typické holčičí zapištění. "Ale já nechci být mokrá," stěžuje si vysokým hláskem.

Ach ty nemravné myšlenky. Zastavte je někdo, prosím.

"Spencer Grace, ať už jsi tady. Okamžitě."

Odebere se k mělkému konci. "Myslím, že použiju ty schůdky. Víš, že se nemá skákat z okraje. Aspoň to říkají ty cedule. Vůbec nevím, proč jsi to udělala."

"Možná proto, že mi s tím někdo pomohl." Věnuju jí významný pohled.

Ona chápavě přikývne. "Jo, vůbec bych se nedivila, kdyby bylo tohle místo prokletý." Opatrně se rozhlédne kolem a zírá na strop.

"Spencer," rozesměju se, "pojď už!" Začnu plavat směrem k ní.

Ona mě odhání rukou. "Dobře, dobře." Dojde k mému nejbližšímu okraji a skočí přímo vedle mě, přičemž mě pořádně postříká vodou, když se potápí.

Spencer se vynoří s širokým úsměvem na tváři a vypadá se sebou docela spokojeně. "Teď už jsi šťastná?"

Jsem si jistá, že jsem odpověděla a můžu jenom doufat, že to bylo něco inteligentního. Upřímně, nemám ani ponětí, protože jsem schopna se soustředit jen na to, jak ve vodě vypadá. Její vlasy tím ztmavly, přilnuly jí k pokožce a krásně rámují její tvář. Po obličeji jí stékají kapičky vody a já se ze všech sil snažím očima nesledovat jejich dráhu. Spokojený úsměv na její tváři ji rozzařuje ještě víc.

"Máš pravdu," řekne po chvíli, "ta voda je příjemná. Chodíš sem často?"

"Ehm, někdy. Ale Christine sem hodně chodí kvůli vířivce, takže se spíš snažím se jí vyhýbat. Navíc, myslím, že má něco s tím klukem, co má na starosti bazén."

"Vážně?"

"Nepřekvapilo by mě to. Vím, že sem nechodí plavat. Ať už je voda teplá nebo ne, moji mámu bys v bazénu nepřistihla." Dám si ruku před pusu. "Mohla by si zničit účes."

Spencer obrátí oči v sloup. "Ale ne," dramaticky zalapá po dechu.

"Jo, osud horší než smrt. Ale to je jedině dobře pro mně, protože to znamená, že tady kolem neplavou její odporný šťávy."

"Fuj." Spencer se zakaboní. "To jsi opravdu říkat nemusela."

"Promiň," omluvím se se smíchem. "Nejsem zvyklá muset krotit svůj hořký sarkasmus."

Zvědavě na mě pohlédne. "Před Aidenem se nekrotíš?"

"O mojí mámě fakt moc nemluvíme. Je jasný, že to je mrcha. Dává mi peníze a všechno platí. To tak zhruba definuje náš vztah." Někdy mě samotnou překvapuje, jak neutrálně dokážu znít.

V jejích modrých očích se objeví smutek. "To je mi líto. Vím, že jsi na to zvyklá, ale...no, upřímně, takhle by to být nemělo. To ani náhodou."

Pokrčím rameny. Vážně o tomhle mluvím nerada. Když jsem sama, je o hodně lehčí se tomu vyhýbat a ignorovat to.

"Vlastně, mě tak trochu překvapuje, co se z tebe vyklubalo, když uvážím..." odmlčí se, aby se rozmyslela. "...no, jaká je tvoje máma."

Zmatena jejími slovy se na ni otočím. "Co tím myslíš?"

"No, z toho, co jsem viděla a slyšela o tvojí mámě, je to, a promiň, že to musím říct, ale ona je sobecká mrcha. Zdá se, že ji zajímají jenom peníze. Nechápu, jak může zapomínat, že má náctiletou dceru, o kterou se má starat. Jako by se snažila si dokázat, že je jí pořád osmnáct." Spencer pokrčí rameny. "Takže prostě žasnu na tím, jak laskavý a skvělý člověk z tebe vyrostl i přes to všechno."

Co na to mám říct? Jak bych mohla říct cokoliv, co by se aspoň přibližovalo jejím krásným slovům?

To ani nejde.

Dokážu na ni jenom zírat, mé hnědé oči se noří do utěšující hřejivosti jejich modrých a ačkoliv jsme v půl-metrové hloubce, mám pocit, jako bych se topila. "Já...díky," zašeptám hloupě, nejsem schopna ze sebe dostat nic souvislejšího.

Ale na tom nesejde, protože podle toho milého úsměvu na její tváři, vím, že v tom zachytila moji upřímnost.

"Nemusíš mi děkovat," řekne jemně.

"Já vím. Ale stejně jsem chtěla."

Pořád mluvím a vím, že to dělám jen, abych udržela svou pusu zaneprázdněnou. Protože při jejích krásných slovech a s tím, jak nádherně vypadá a stojí sotva dvě stopy ode mě, vím, že mluvení je to poslední, co mám na mysli.

Ona mi věnuje nečitelný pohled a mě by zajímalo, jestli se cítí stejně. "No, všechno to je pravda. Já vím, že tě neznám tak dobře, jako Aiden, ale nemůžu si pomoct, prostě vídím tvoji pravou tvář, víš? Tvé pravé já, za všemi těmi vtípky a sarkasmem a obrannými mechanismy."

A to mě právě tak děsí, že vidí mé pravé já. Vybudovala jsem ty stěny za nějakým účelem a jí se během jednoho měsíce podařilo je prolomit, aniž by se musela nějak namáhat.

"Sakra, to vypadá, že se budu muset snažit víc," zašeptám hloupý pokus o vtip. Vím, že se to nevztahuje jen na to, co právě řekla.

Mírně se usměje. "To nemusíš."

"Nemusím co?"

"Víc se snažit."

Zavrtím hlavou. "Ne, to vážně musím. Musím se snažit o zatraceně hodně víc."

"Proč?"

Jsem teď bezbranná. Ve vodě, se stěnami mimo dosah a Spencer tak blízko mě jsem se ještě nikdy necítila tak zranitelně. Tohle se mi vůbec nelíbí.

"Protože mé štíty nebyly postaveny, aby byly překonány, ale aby držely lidi dál."

"Aiden je uvnitř," připomíná mi tiše.

"On je jiný," odpovím jí.

"Než já?"

Odvrátím pohled. Nemusím se na ni dívat. "Jo."

Ona se o krok přiblíží a ať už se chci sebevíc odtáhnout, jsem přilepená ke dnu. "Jak?"

Zoufale se bezmocně rozhlédnu kolem. Okraje bazénu nejsou až tak daleko. To bych mohla zvládnout.

"Jak, Ashley?" Jemně mě zatahá za předloktí, čímž přitáhne můj pohled zpátky k ní.

"Prostě jsi," dostanu ze sebe. "Aiden je prostě...jiný," zopakuju.

Ona se krátce, uštěpačně zasměje a udělá zase krok dozadu. "Vždycky to bude jenom o Aidenovi, nemám pravdu?"

Jsem zmatená. Nechápu, co se to právě stalo. "Co tím myslíš?"

Spencer začne plavat k okraji a vytáhne se ven z bazénu. "Ale nic."

Zamračím se a plavu za ní. "Spencer."

Ona se prudce otočí a postaví se čelem ke mně. "Co je, Ashley?"

Zarazí mě to mírné rozčílení v jejím hlase. "Já...já nevím, o co tu jde," přiznám.

Ona vzhlédne ke stropu a povzdechne si. "Prostě na to zapomeň, Ashley. Prosím?"

Je to její prosba, která mě donutí souhlasně přikývnout. "Dobře."

"Děkuju."

Opět přikývnu a vylezu ven z bazénu, abych si vzala svoji osušku. Sušíme se v tichosti a mně se nelíbí, že to dopadlo takhle. Věděla jsem, že se mi podaří to celý nějak zkazit. To jsem prostě celá já.

"Proč jsi mě pozvala k sobě domů?" Zeptá se Spencer z čistajasna a překvapí mě svojí nezvyklou otázkou.

"Jak to myslíš?"

"Přesně tak, jak to říkám. Proč jsi mě sem pozvala?" Vypadá zase trochu podrážděně a já začínám přemýšlet, jestli nemá premenstruační syndrom.

Podívám se na ni, jako by byla blázen. "Jen tak, abychom byly spolu. Vlastně jsme spolu moc nemluvily od toho..." večírku. Nemůžu to vyslovit. Nechci nás tím vracet zpět k tomu večeru.

Ona překříží ruce, spíš obranně, než naštvaně. "Myslela jsem, že přesně to jsi chtěla." Zpraží mě vyzývajícím pohledem, jako by chtěla dodat ‚není to tak?‘

To, že jsem chtěla? Já nemůžu mít to, co chci. Zatraceně, já už ani nevím, co kurva chci.

"Já...já jsem jen byla zaneprázdněná."

"Ignorováním mě?" dodá slabě.

"Ne," protestuju nepřesvědčivě.

 "Takže jsi byla celý týden příliš zaneprázdněná na to, abys mi řekla něco víc, než ‚Ahoj, Spencer‘?" Nevěří mým lžím. Taky bych jim nevěřila.

Znějí ještě ubožeji, když shrne náš uplynulý týden.

"Podívej, já..." Do háje se vším, prostě to řekni. "Chyběly mi naše rozhovory. Jsi jeden z mála lidí, se kterými jsem vážně ráda. A Aiden je skvělej, ale někdy...někdy potřebuju někoho jinýho, chápeš?" Podívám se na ni a vidím, že se na mě usmívá.

"Jo, chápu," přitaká jemně. "A taky mi chybělo povídání si s tebou. Prostě jsi mi chyběla. To, co jsi řekla o Aidenovi, u mě je to stejný. On je milej a vtipnej, ale někdy..." na chvíli se odmlčí a já se v očekávání nakloním blíž, srdce mi nedočkavě buší.

Rychle se nadechne. "Někdy chci taky něco jinýho." Její modré oči se střetnou s mými a sdělují mi zprávu, o které jsem si jistá, že si ji nemůžu vyložit chybně.

Ačkoliv si přeju, abych mohla. Neslyším, co říká. Není mi dovoleno tomu rozumět.

"Spencer..." Nevím, co se snažím říct. Já jen cítím, že je správné, když mé rty vyslovují její jméno.

Ona ani nezaznamená, že jsem promluvila a já už si nejsem jistá, jestli jsem to vůbec řekla. "A možná to je šílený, možná se ti zdá, že to je tak najednou, ale upřímně..." krátce se zasměje. "Pro mně to není tak šílený. Nezdá se mi, že by to bylo tak najednou."

Musím zavřít oči. Nemůžu zastavit její slova, ale můžu aspoň chránit své oči před tou nádhernou dívkou, která přede mnou stojí a říká ještě krásnější věci.

Zase oči otevřu a snažím se předstírat, že nevím, že se na mě dívá. "Měly bychom se vrátit zpátky nahoru."

Spencer na mě pohlédne, v její tváři se na moment objeví smutek, ale pak nasadí jiný výraz. Dlouhou chvíli je zticha, jenom se na mě pozorně dívá, potom si povzdechne a řekne: "Fajn."

V tichosti kráčíme do mého pokoje a já chci udělat jedinou věc, vzít ji za ruku a říct, že mě to mrzí. Nevím, za co bych se měla omluvit, protože dělám jenom to, o čem mám pocit, že bych měla dělat, ale nikdy jsem neměla v úmyslu jí ublížit. Pořád ještě nevím, čím se jí vlastně ublížila.

To ticho už je dost trapný. Nikdy jsem se necítila tak nesvá, ani při rodinných setkáních s mými slizkými strýci, kteří pořád opakují, jak moc jsem vyrostla.

"Já ehm, si teď vezmu tu osušku." Váhavě před ní nastavím ruku.

Ona mi podává osušku, přičemž se na ni dívá, jako by jí byla úplně cizí. "Dík."

"Jasně." Ignoruju ten hlas, který mi říká, jak jsem ubohá a zamířím k prádelně.

"Jdeš je dát Christine do postele?"

Její vtipná poznámka mě příjemně překvapí a donutí mě se na ni otočit. Navzdory tomu, co se stalo, vím, že je to mezi námi v pohodě. Věci se mění. Věci se změnily, ale některé věci se nikdy nezmění a já jsem nikdy nebyla tak vděčná za návrat do normálního stavu.

"Ne, musela by v nich spát, aby je našla.

Sleduju, jak se jí na tváři rýsuje úsměv a oči se jí lyšácky zatřpytí. "Já věděla, že s tou plísní něco máš."

Předstírám uražení. "Tak, a teď ti rozhodně neukážu svýho novýho medvídka."

Spencer mi věnuje prosebný pohled. "Ne, jen to ne!" Teatrálně obrátí oči v sloup a usměje se na mě.

Hravě jí to oplatím. "Můžeš jít nahoru, hned tam budu."

"Dobře," přistoupí na to, "ale jestli se ztratím..." dodá výhružně.

"Pak okamžitě zorganizuju pátrací akci," zavolám přes rameno.

Když dorazím zpět do svého pokoje, Spencer stojí u své tašky a vypadá nejistě.

"Máš cizí tašku?" Provokuju jí, kvůli tomu zmatenému pohledu.

Zdá se, že ji to vytrhlo z toho, co ji trápilo. "Ah, ne," zasměje se, "jen jsem čekala, než se budu moct osprchovat."

Zvednu jedno obočí. "A k tomu potřebuješ mě?"

Usměju se, protože tentokrát je to konečně Spencer, kdo se červená. "Ne," řekne pohoršeně, "jenom jsem nechtěla být drzá."

"No, já nevím, jak to chodí u Carlinů, ale my se tady sprchujeme pravidelně."

Za tohle to schytám párem ponožek do hlavy.

"Prostě mi ukaž, kde máte ručníky." Netrpělivě překříží ruce.

"V koupelně. Vaše jasnosti," dodám a vypláznu na ni jazyk.

Lusknu na ni prsty, aby mě následovala. Otevřu první dveře vlevo. "Tady je skříň na prádlo." Otočím se ke sprchovému koutu. "A tahle šikovná věc je sprcha. Vidíš, otočíš tady těma věcičkama a voda začne téct."

"Páni," řekne Spencer ohromeně, "teď se cítím o moc chytřejší. Děkuju ti, Ashley."

Věnuju jí zářivý úsměv. "Nemáš zač.  Teď ze sebe smyj tu špínu." Odcházím a zavírám za sebou dveře, ale zastavím se, když jsou ještě trochu pootevřené. " ,T‘ je pro teplou vodu, ‚S‘ pro studenou!" Zavolám a zavřu dveře, zatímco se uznale směju vlastnímu vtipu.

Já vím, jsem trapná.

Poté, co se při sezení a čekání na svojí posteli skoro zblázním, seberu dost rozumu na to, abych zapnula televizi. Tyhle obrazy by měly být lepší, než ty, co se mi teď honí hlavou.

Brzy na to zaslechnu z koupelny nějaké kroky a posadím se rovně, dokud mi nedojde, jak nepohodlná a nepřirozená je má poloha. Přinutím se zase si lehnout a opřu se o čelo postele.

Dveře se otevřou a já se ze všech sil snažím na čerstvě osprchovanou Spencer tupě nezírat. Její světlé vlasy jsou ještě mokré a je, díkybohu, plně oděna do nového oblečení. Vůně jejího šampónu se line mým pokojem a voní úžasně. Mám chuť se jí zeptat, jestli ho můžu taky použít, abych voněla jako ona. Kromě faktu, že by to bylo naprosto úchylný, nemám ani dost odvahy se zeptat.

"Takže, zjevně otočení kohoutkem zapíná taky zabudované rádio."

Nedokážu potlačit úsměv. Tak proto křičela. Zapomněla jsem se jí o tom zmínit. Už jsem si na to zvykla.

"Jo, křičela jsem asi první dva týdny po tom, co ho tam mamka dala nainstalovat. Nebyla jsem zvyklá mít u sebe ve sprše Kelly Clarkson."

"Jsi šťastný člověk." Dá se do smíchu. "Já jsem tam zas měla Shakiru, která mi říkala, že máš v šatně vlčí ženu (pozn:. Viz. písnička ‚She Wolf‘). Začínala jsem přemýšlet, jestli se mám bát o tvou bezpečnost nebo ne."

Obrátím oči v sloup nad jejím vtipem, i když mě totálně dostal. Když její oči přejedou po mém těle, najednou si uvědomím, že jsem ještě pořád v plavkách. "Dobře, no, ja se teď půjdu osprchovat. Ovladač je na posteli, dívej se, na co budeš chtít. Ačkoli, porno kanály jsou zablokovaný." Nedbale se prohrabuju svými zásuvkami a vybírám si nějaké čisté oblečení.

Vzhlédnu a vidím Spencer, jak se na mě dívá s pobaveným výrazem. "S tím pornem si dělám legraci." Tady udělám pauzu. "Ty kanály jsou naprosto funkční, doporučuju číslo 237." Jsem na sebe pyšná a zadržuju smích.

Pochybně se na mě podívá. "Chlapi s chlapama? Proč zrovna ten?"

Vážně? Kurva, prostě jsem plácla náhodný číslo. Hele, tak počkat! "Ty sleduješ porno?" Zeptám se nevěřícně.

Spencer na mě zavrtí hlavou. "Jsem opravdu zklamaná, Ashley. Myslela jsem, že mě znáš líp."

Aha, fajn, dělala si legraci. To je dobře, protože nevím, jestli by to moje srdce vydrželo, kdyby mluvila vážně.

"Já...jdu do sprchy?" Jsem tak ráda, že jsem z toho udělala otázku. Neopovažuju se podívat na její výraz. Dokážu dost dobře odhadnout, že je pobavený.

Hbitě zavřu dveře a ujistím se, že jsem zamkla, ačkoliv silně pochybuju, že se bude dobývat dovnitř. I když, člověk nikdy neví. Mé nahé tělo je podnětem pro mnohé bláznivé události.

Spokojeně vzdychnu, když po mně začne stékat teplá voda. Je to uklidňující pocit, voda mě uvolňuje a pročišťuje mi hlavu.

Zdržím se od použití jejího šampónu, ale otevřu ho, abych si přivoněla. Nikdy jsem nějak zvlášť neupřednostňovala mandarinky, ale ode dneška jsem do nich oficiálně zamilovaná. Zapíšu si to do svého deníčku, až tady skončím.

Potom si vezmu svůj sprchový gel a uznale se usměju, když vedle něj spatřím ten Spenceřin s vůní vanilky. Kdybych bývala použila její šampón a sprchový gel, pravděpodobně bych zemřela na přetížení smyslů, ale jak krásný způsob odchodu.

Poté, co si z vlasů opláchnu kondicionér, ještě chvíli stojím pod proudem, oddaluju návrat do svého pokoje. Návrat ke Spencer.

Zapomínám na celý důvod, proč tu vůbec je. Je tu, abych s ní mohla mluvit o Aidenovi, ne, abych s ní flirtovala a trávila s ní příjemné okamžiky. To je přísně zakázané.

Ale, zatraceně, jestli po tom netoužím ještě tím víc.

13

Máma se nevrátila.

A je jedno, kolikrát jsem opakovala, že mi to nevadí, Spencer na mě pořád hází kradmé pohledy, které dávají najevo, že si myslí něco jiného.

Je mi to upřímně jedno. Vážně, je těžký se zajímat o cokoliv jiného, když je tady Spencer, která úspěšně zaneprázdnila všechny mé myšlenky.

"Takže...zavoláme, abychom si objednaly nebo už teď přijímají i telepatické zprávy?"

Sotva postřehnu její slova, ale mám dostatek rozumu, abych odpověděla. "Ha ha, trapko. Já tam zavolám. A žádnej ten tvůj hnusnej kořeněnej salám." Ona žalostně vyšpulí spodní ret a já se vzdávám. "Střední pizza; půlka sýrová, půlka s pepperoni salámem." Poslouchám, jak ten chlápek opakuje moji objednávku, však víte, protože byla strašně složitá. "Jo, přesně tak. Ne, žádný sýrový chléb. Žádná pálivá křidélka. Ne, nechceme skořicové tyčinky."

On mi pořád nabízí další kraviny. "Ne!" Řeknu pevně, teď už nejsem jen trochu podrážděná. "Jenom tu pizzu." Spencer mi věnuje pohled. "Prosím."

"No, vidíš, nebylo to tak hrozný, že ne?" řekne laskavě.

Lehce do ní rýpnu. "Taky bys byla otrávená, kdyby ti Steve vyjmenovával celý menu. Akorát na mě udělalo dojem, že umí vůbec číst."

Spencer zvedne tu 200-dolarovou bankovku, kterou mi nechala máma. "Myslíš, že bude tohle stačit na zaplacení pizzy a spropitného?" zeptá se hlasem plným předstíraného znepokojení.

"Hele, klidně si ze mě utahuj. Moje máma si očividně myslí, že se v jednom kuse přejídám."

Pochybně se na mě podívá. "A pak zvracíš?"

Pokrčím rameny. "Kdyby si to myslela – a kdyby ji to zajímalo – už bych teď chodila na terapii. Nedej Bože, abych nebyla normální. No, to jsou máminy slova."

Spencer ukáže na ty peníze. "No, děkuji za tu pizzu, slečno Daviesová."

Steve přijede s naší pizzou a když uvidí Spencer a mě, má z toho první Vánoce. Spencer zdvořile přehlíží jeho klepající se ruce, ale když vidím, jak se namáhavě snaží vzít si od ní peníze, nedokážu zadržet smích. Nakonec se nad tím upoceným puberťákem smiluje, přidrží mu ruku a vloží do ní peníze, přičemž mu odpoví úsměvem, když se na ni široce zakření.

Přísahám, že ji málem políbil, když mu řekla, že si může nechat to dvaceti-dolarové spropitné. Po pár naléhavějších vybídnutích Steve konečně odešel, ovšem ne, dokud nás neujistil, že když si vyžádáme přímo jeho, tak nám poskytne nějaké výhody.

Raději si nechci představovat, jaký typ výhod může Steve nabídnout.

Nekompromisně prásknu dveřmi, abych zastavila proud dalších Steveových slov. "Takže už žádné objednávání od Taťky Johna." Oznámím Spencer napůl vážně.

Ona souhlasně přikývne. "Jo, tohle bylo...trochu moc." Podívá se na svou levou ruku, chvíli ji zkoumá, dokud nepřistoupí ke mně a neutře si ji o mou paži.

"Fuuuj!" Znechuceně zasténám, "touhle rukou jsi šáhla na Stevea!"

Potom mě několik minut pronásleduje po kuchyni a naříká, že jí upadne ruka a ptá se, jestli se s ní budu pořád kamarádit i navzdory jejímu postižení.

Když mi dá tu ruku před obličej, odstrčím ji. "Ne, je mi líto, ačkoliv to byly skvělé časy." Popadnu pizzu a pití a upaluju nahoru.

Ona běží za mnou s dojemně smutným obličejem. "Opravdu?" Hlasitě popotáhne nosem.

Chvíli to ještě zvažuju. "No, asi bych byla moc osamělá." Ona pevně přitaká. "A Christine ti určitě zaplatí novou bionickou ruku." Ona se zamračí. "A služka možná potřebuje nějakou společnost...tak fajn, dobře, budu tvá kamarádka."

"Páni," poznamená s obrácením očí v sloup, "jen mi neprokazuj žádný laskavosti."

"Hele, vzala jsem ti pizzu s tím hnusným salámem," připomínám jí a mávám svojí výbornou sýrovou pizzou proti plátku té její.

"Pšššt," pokárá mě, "vždyť tě může slyšet." Vezme si do ruky kousek svojí pizzy. "Ona to tak nemyslela. Ne, nemyslela to tak," utěšuje ho miminkovským hlasem.

Já jí jen věnuju pohled, který dává najevo, že vím, že je blázen.

S plnými bříšky po spořádání pizzy si lehneme na postel a procházíme filmy při hledání nějakého, který by stál za objednání. Vážně nechci vědět, proč má moja mamka účet na kupování různých televizních programů.

"Jéé, hele." Spencer se nadšeně posadí. "Vyber tenhle!" Rýpne mě do ruky a já se rozesměju jejímu nadšení. "Prosííííím, Ashley?"

"Hmmm, a který?" protáhnu, úmyslně předstírám, že ignoruju její škemrání.

"Ash," netrpělivě zakňourá.

Okamžitě nechám veškeré provokace, když mě zaplní hřejivost jejího oslovení. Nechápu, proč mě to ještě pořád rozechvívá, neřekla mi tak poprvé. Na tom ale nesejde, protože ten pocit se mi líbí. Vzdávám to. "Dobře, budeme koukat na Znovu 17. Ale nezačneš pištět pokaždé, když si Zac Efron sundá tričko," varuju ji.

Ona zvedne ruku. "Čestné skautské."

"A žádný šílený smích při scénách, které jsou jenom mírně vtipné."

"Dobře," souhlasí jednoduše.

"A žádné otázky, když..."

"Ashley," zasměje se a praští mě polštářem, "Já to chápu! Objednej ten zatracenej film."

Miluju, když nadává, zní to tak...rajcovně z jejích nevinných úst.

Žertovně zasalutuju a zmáčknu Enter, čímž se dostanu k potřebným informacím. Vezmu si jiný ovladač, zmáčknu tlačítko a uvelebím se na posteli, když světlo zhasne.

Vidím ten údiv na Spenceřině tváři. "To je hustý!"

Zasměju se jejímu úžasu. "Ty jsi tak dětinská."

Nevypadá ani trochu zahanbeně. "Taky bys byla, kdybys přišla do pokoje sestrojeného od NASA."

Obrátím oči v sloup a utiším ji zvýšením hlasitosti. Ona si zavře pusu na zip a věnuje mi široký úsměv, potom se zahrabe pod deku.

Když se konečně usadí, začnu si rozmýšlet rozhodnutí být pod dekou, protože mé tělo se začíná díky její blízkosti přehřívat. Nemůžu se teď zase začít vrtět, myslela by si, že jsem šílená nebo procházím menopauzou.

V duchu si povzdechnu a (s radostí) se poddám svému osudu a užívám si možnost mít Spencer takhle blízko, přičemž filmu věnuji jen poloviční pozornost.

Probudím se za hluku televize, ani nevím, kdy jsem usnula. Pohlédnu vedle sebe na spící Spencer a usměju se tomu mírumilovnému výrazu, který má na tváři. Když se trochu pohnu, abych našla ovladač a vypla televizi, cítím, jak se můj bok dotkne její ruky.

Vypnu televizi a trochu se odtáhnu, nechci ležet na její ruce. Ani ne po minutě otevřu oči. Spenceřina ruka se pohnula a zase se dotýká mých zad.

Odtáhnu se o pár centimetrů a tiše se zasměju, když se její prsty napnou, aby na mě zase dosáhly.

Opět zavřu oči, tentokrát s úsměvem na rtech. Natáhnu ruku, dokud se lehce nedotýká té její s vědomím, že i já s ní potřebuju být v kontaktu, i kdyby to mělo být jen v bezpečí pod pláštěm temnoty.

14

Mé tělo rozhodlo, že už jsem měla spánku dostatek a když při pohledu na hodiny vidím, jak na mě svítí číslice 8:00, vím, že je příliš brzo na to, abych byla vzhůru. Jakmile se ovšem podívám na spící Spencer po mém boku, je mi jasné, že nedokážu být naštvaná kvůli rannému probuzení. Pokud je vedle mě ona, nezaleží na tom, jak je brzy.

Její dýchání je stejnoměrné a je příjemné vědět, že se můžu spolehnout na jeho předvídatelnou neměnnost. Skoro se hrozím chvíle, kdy se probudí a nakonec odejde domů. Taky vím, že jestli ji do té doby nechám spát, budu se cítit, jako bych promarnila vzácné okamžiky.

Tyhle myšlenky mě dovedou k rozhodnutí probudit Spencer pořádně.

Spencer vystřelí nahoru, rozhlédne se kolem a ospale se na mě zamračí. "Za co to bylo?" zeptá se naštvaně s hlasem stále ještě zastřeným spánkem, který snižuje její výhružné schopnosti.

Přesně tak. Praštila jsem ji polštářem. Silně.

Věnuju jí nevinný pohled. "Nechtěla jsi ranní probuzení v osm hodin?"

Zpraží mě dalším pohledem, trochu zastrašujícím než byl ten první. "Nechtěla jsem polštářem do obličeje. Copak jsi nikdy neslyšela o jemném probouzení?"

Zírám na ni a podrbu se na hlavě se svým nejlepším zmateným výrazem. "Co to?"

Ona se rozesměje a uhodí mě polštářem, naštěstí mnohem jemněji, než jsem praštila já ji. "Nemám problém uvěřit, že jsi neandrtálec. Ale vážně, proč jsme vzhůru takhle brzy? Myslela jsem, že ze všech lidí jsi to právě ty, kdo bude chtít spát nejmíň tak to tří."

Ušklíbnu se a dělám uraženou. "Není to do tří, ale do dvou."

"To mě tak mrzí, co jsem si to vůbec myslela?" Dlouze se protáhne a vydá spokojený vzdech, když jí zapraskají chrupavky. Ja se jen pokouším schovat svou bolestivou grimasu. Praskání kloubů mi nikdy nebylo příjemný.

Taky se zkouším nenechat ovlivnit jejím téměř zasténáním. To není tak jednoduchý.

"Tak jo, vstávej. Nedívej se na mě takhe, jdeme na snídani." Zase ji přetáhnu polštářem. "Dělej!"

Spencer mě probodne pohledem a začne se soukat z postele, přičemž si sebevědomě prohrábne rozcuchané vlasy. Podívá se směrem ke koupelně. "Dáš mi pět minut?"

Předstírám, že o tom uvažuju, ale nedokážu skrýt úsměv, když mi Spencer věnuje netrpělivý pohled. "Dobře." Zkontroluju své imaginární hodinky. "Už máš jen čtyři a půl minuty, raději by sis měla pospíšit."

Zasměje se a utíká do koupelny, nechávajíc mě se usmívat jejím šaškárnám. Hodím na sebe nějaké pohodlné oblečení. Jdeme do IHOPu, takže pochybuju, že budu muset v nejbližší době sáhnout po svých maturitních šatech.

Začne téct voda a já se usměju, když si představím, jak si čistí zuby se soustředěným výrazem. Nevím, proč mě to rozesmálo, vím jenom, že při tom určitě vypadá roztomile. Na druhou stranu, určitě vypadá roztomile při většině věcí, které dělá.

Nebo rajcovně.

A tady musím přestat.

"Zatím, Spencer!" Zavolám, když si vezmu kabelku a vyndám z ní klíče. Táta mi tohle dělával pořád. ...tu část, kdy se loučil a předstíral, že odchází beze mě, ne tu část, kdy si bral svou kabelku. Můj táta žádnou kabelku neměl.

Slyším z koupelny nějaké zvuky doprovázené slovy "Už budu!"

Ach, kéž by.

Fajn, rozhodně s tím musím přestat.

Spencer vyjde za pár okamžiků, vypadá svěže a voní nádherně. Myslím, že si jenom učesala vlasy, ale stejně to vypadá hezky.

"McDonalds?"

Zpražím ji pohledem. "Nemůžu uvěřit, že bys něco takovýho vůbec navrhla. Nejsme přeci neandrtálci, Spencer." Teatrálně vydám popuzený zvuk. "Prosím tě, beru tě do sofistikované restaurace IHOP (pozn.: IHOP – The International House of Pancakes – Světový dům palačinek)."

Spencer se uchechtne. Shlédne dolů na své oblečení. "Páni, tak to abych se převlékla. Neřekla bych, že mě tam pustí v tomhle."

Snažím se zadržet smích. "No tak pojď, jdem se nacpat palačinkama s dostatkem kalorií na dalších pár týdnů." Tlačím ji ven ze dveří a zamknu za sebou.

Stojíme na semaforu a Spencer se na mě pořád dívá. "Co je?" Zeptám se trochu nervózně.

Ona zavrtí hlavou a usměje se. "Jen bych do tebe neřekla, že chodíš do IHOPu."

Překřížím si ruce. "Co to má znamenat?" Je tu snad nějaký IHOPový stereotyp o kterém nevím?

Zase se usměje a pokrčí rameny. "Jenom jsem netušila, že máš tak mlsný jazýček."

Ach, Bože.

Má zvrácená mysl dneska pracuje na plné obrátky. To snad není ani možné, kolik dvojsmyslných narážek v jejích slovech je. Jsem zticha a usilovně přemýšlím, jak mám zaboha na tohle nějak taktně odpovědět.

Nemůžu se na ni podívat. Mé oči jsou pevně zaměřené na silnici, zatímco se snažím je odtamtud neodtrhnout směrem k ní. A nenapálit to do stromu.

"Ashley?" Snaží se upoutat mou ztracenou pozornost. "Vždycky máš tak mlsný jazýček?"

Doopravdy, prosím, zabijte mě někdo!

Čas běží, pravděpodobně pouhé vteřiny, ale v mém mozku to jsou celé minuty.

Další dlouhá odmlka, a pak, "Ano. Vždycky."

Zaparkuju auto a povzdechnu si, odmítám pohlédnout na dívku po mé pravici či na dům přede mnou. Protože smutnou pravdou je, že ze všech těch divokých večírků, na kterých jsem kdy byla, balení rajcovních holek a opíjení se pod obraz, ty poslední dva dny strávené se Spencer to všechno snadno překonaly.

Nevšimnu si, jak se Spencer culí, zatímco mě pozoruje, jak si nepřítomně hraju s klíčema. Vím jenom, že důvod, proč jsem Spencer pozvala, aby u nás přespala, je teď tak zamlžený, že je těžké si vůbec vzpomenout, že byl někdy úplně jasný.

"Víš, nemyslím, že tohle se počítá jako příchod domů, pokud nepůjdu dovnitř."

Zvednu oči od svých klíčů a zachytím její potutelný úsměv. Odpovím jí se stejným výrazem. "Nepamatuju si, že by to bylo v mých instrukcích."

Spencer si odepne pás a otočí se ke mně. Neklidně si hraje s rukama v klíně a její oči to sledují. Zkousne si spodní ret, přinutí se přestat a zaměří své modré oči na mě. "Moc jsem se bavila. Děkuju za pozvání."

Cítím, jak se mé koutky mírně pozvednou. "Promiň, že ses musela potkat s Christine."

Usměje se a já vím, že to je jen proto, že se usmívám já – opět – čímž se výhýbám jejímu poděkování, abych skryla ruměnec. "Mně to nevadilo."

Věnuju jí pohled, kterým dávám najevo, že tomu nevěřím.

Ona se smíchem obrátí oči v sloup. "Vážně ne. Navíc...stálo to za to." Zase vypadá nervózně, ale její oči jsou plné jistoty. Všechno tohle mi rozbuší srdce.

"Jo?" Zeptám se tiše.

Věnuje mi krásný úsměv a přikývne. "Jo."

Cítím, že se usmívám zpátky a vím, že vypadám, jako naprostý idiot, ale překvapivě mě to v tuhle chvíli nezajímá. "Jsem ráda, že jsi k nám přišla."

Vypadá překvapeně mou upřímností, ale příjemně. "Jo, to já taky."

Je blíž. Kdy se přiblížila?

"Vážně s tebou trávím čas moc ráda, Ash."

Tohle je příliš intenzivní; její slova, její blízkost, zkrácení mého jména, způsob jakým její nádherné oči pronikavě září.

Polknu. "J-jo...já taky."

Dřív, než můžu udělat cokoliv jiného, jsem obklopena jejími pažemi, její vůně a blízkost mě zaplavují téměř neúnosným způsobem. Nedokážu udělat nic jiného, než se jí poddat a modlit se, aby neucítila mé rychle bušící srdce.

A když se odtahuje, cítím jak hebké hřejivé rty pohladí mou tvář tak jemně, že se musím sama sebe ptát, jestli to nebyla jen má fantazie. Otevře dveře s tajemným úsměvem a nechá mě tam s úžaslým úsměvem na rtech, zatímco sleduji, jak vchazí dovnitř.

Když jedu domů, úsměv stále na místě, vím, že si nemusím dělat starosti s tím, že mě Spencer nutí zapomenout na Aidena.

Nemusí mě ani znepokojovat to, že mě nutí zapomenout na všechno.

Ne. To, co by mi mělo dělat starosti je fakt, že mě to netrápí. Ani v nejmenším.

15

"Takže se o mně vůbec nezmínila?" ptá se Aiden trochu zklesle.

Napínám mozek a snažím se vzpomenout si na něco, co možná řekla. "Řekla, že jsi milý a vtipný," řeknu a pokouším se znít povzbudivě.

"Milý a vtipný?" opakuje zničeně a vnoří tvář do svých dlaní. "Tohle lidi říkají o tetičce, která smrdí jako plesnivý kočičí granule, ne o klukovi, kterej se jim líbí." Zamžourá na mě skrz prsty. "Vážně řekla jenom tohle?"

"Pořádně si nevzpomínám," zalžu. "Mluvily jsme o hodně věcech." Odmítám se mu podívat do očí, je mi jasné, že pozná , když lžu.

On zanaříká a narovná se. "No, to je utěšující."

Nadšeně vyskočím. "Joo! Řekla, že jsi sladký za to, že jsi mi koupil toho medvídka!" Díky, mozečku.

Tohle ho trochu rozjasnilo, zdá se. "Dobře, takže sladký, milý a vtipný...to je dobrý začátek. Ne?" Pohlédne na mě v očekávání.

Vím, že tohle mu musím odsouhlasit za každou cenu. "Rozhodně!" Řeknu zapáleně.

Věnuje mi vděčný úsměv a potom jen sedíme v příjemné tichosti.

"Takže..." začne, čímž opět získá moji pozornost. "Spencer v plavkách..."

Cítím, jak se začínám culit. Můj úsměv se ještě rozšíří, když spatřím ten jeho. "Co je s tím?"

Nakloní se ke mně blíž. "A teď upřímně, jak vypadala?"

Tak zatraceně sexy! Bože, vypadala úžasně.

Bezvýrazně pokrčím rameny. "Dobře."

Slyším, jak si Aiden odfrkne. "Dobře? Vážně, Ash?"

Rozhodím ruce do vzduchu. "Dobře, tak fajn," připustím, "vypadala dost dobře." Víc už neřeknu. Nechci s ním sdílet celé potěšení z pohledu na Spencer v plavkách. Je to něco jako osobní záležitost, tajemství, které je jen moje.

"Což se dá přeložit jako tak rajcovně, až ti z toho bylo horko," řekne s lascivním úsměvem a já si dokážu představit ty zvrácené myšlenky, které se mu právě honí hlavou. Konec konců, ty samé myšlenky se honily i mojí hlavou, až na to, že já před sebou měla konkrétní subjekt.

"O čem se mluví?" Zeptá se Spencer se zájmem, když příjde k našemu stolu.

Aiden se na mě bezradně podívá. Já založím ruce a usměju se na něj. "Jo, Aidene, z čeho jsi říkal, že ti je horko? Nějak jsem to přeslechla."

Je na čase mu nějak oplatit všechny ty proklatý obrázky, který mi poslal.

"No, ehm...já jsem..." horečně se rozhlédne okolo. "Jen jsem říkal, jaký je horko."

Spencer se rozhlédne po lidech okolo, oblečených v bundách. "Ty myslíš, že je horko?"

S potěšením sleduju, jak mu bledne tvář. "N-ne, nenechalas mě to dokončit. Říkal jsem jaký děsný horko je..." Zamyšleně se kousne do rtu.

Rozhodnu se, že Aiden už se potil dost (prozatím), a tak do toho skočím, abych ho zachránila. "Mluvili jsme o mém bazénu. Aiden si myslí, že je tam moc horko, ale já říkám, že to je akorát."

"Aha," řekne Spencer chápavě, ačkoliv se nezdá být příliš přesvědčená. Mě by to stejně mohlo být jedno, protože tuhle díru si vykopal Aiden. Já jsem mu jen pomohla ji trochu zaházet.

Ona se konečně posadí vedle mě. Zajímalo by mě, jestli si všimla toho smutného výrazu, který má teď Aiden na tváři.

A taky by mě zajímalo, jestli ví, jak silný vliv na mě má její blízkost.

I když o tom pochybuju, protože začne mluvit o něčem, co pravděpodobně stojí za poslouchání, ale činnosti, které vyžadují větší soustředěnost jsou, v tuto chvíli, nad mé síly. A vlastně je to její vina.

"Takže, chtěla bys?" Obrátí se ke mně s otázkou.

"Ehh..." Podívám se na Aidena, který vypadá trochu namíchnutě. Nenabídne mi žádnou pomoc. Bastard.

Spencer hravě obrátí oči v sloup. "Jsem ráda, žes mě poslouchala. To je jedno, ptala jsem se, jestli bys nechtěla zajít k nám domů."

K nim domů? Jakože tam, kde bydlí? Budova, ve které má pokoj. Kde je postel, ve které spí.

"Teď hned?" Zeptám se přihlouple.

Tentokrát smích nezadržuje. Aiden na mě obrátí oči v sloup. "Ne, teď hned ne. Po škole."

"Aha." Opravdu bych chtěla mít ve slovní zásobě nějaké inteligentnější výrazy.

Pohlédnu na Aidena, možná pro povolení. On na mě jen zvedne obočí, čímž mi chce říct něco, čemu buď nerozumím nebo se ani moc nesnažím tomu porozumět. Nejsem si jistá, co z toho.

"Jasně." Pokrčím rameny, jako by mi to vůbec nezrychlilo tep.

Vypadá potěšeně, což mě zahřeje u srdce. "Dobře," odpoví se zářivým úsměvem. "No, pak se domluvíme, kde se sejdem." Podívá se na mobil. "Jste připraveni jít do třídy?"

"Jo, pojďme." Vstanu a ledabyle si hodím tašku na rameno. Zjistím, že Aiden se ani nepohnul. "Hodláš tady sedět do tří?"

On zaraženě vzhlédne, očividně byl myšlenkami jinde. "Á...ehh vlastně, mohl bych s tebou na vteřinku mluvit, Ash?"

To bys teda nemohl.

"Jasně." Otočím se ke Spencer. "Uvidíme se na hodině?"

Ona přikývne. "Budu ti držet místo. Zatím, Aidene."

On jí odpoví úsměvem, ale nic víc. Začínám mít obavy, čeho se náš rozhovor bude týkat.

Jakmile se Spencer vytratí z dohledu, Aiden si povzdechne a zavrtí se na lavičce.

"Tak, co se děje?" Optám se, doufajíc, že se v mém hlasu neodráží znepokojení.

"Neřekl bych, že se Spencer líbím," přizná sklíčeně.

Vyvolá to ve mně pocit viny. Měla bych o něm Spencer povídat.

"Ona je jen stydlivá," zkouším to.

Jeho zelené oči zamíří k mým. "Vážně?" Zeptá se pochybně. "Možná se mi snaží něco říct. Musel jsem si zjistit její číslo od Madison. Sotva odpovídá na mé zprávy a když už začně, tak přestane krátce poté. Nikdy není protivná, ale jako by byla zdvořilá. Prostě jen to." Na moment skloní pohled, a pak ho hned vrátí zpět ke mně, v jeho očích je patrný strach.

"Nemyslíš...nemyslíš, že se jí líbí někdo jiný...že ne?"

Tentokrát se jeho pohledu vyhýbám. Nevím proč, jen vím, že mé oči se nechtejí setkat s jeho pohledem. "O ničem se nezmínila."

No co, je to pravda. Neřekla, že se jí líbí někdo jiný.

Zdá se, že tohle ho trochu povzbudilo. "Jsi si jistá? Nezmínila žádné jiné chlápky?"

"No, svýho tátu, ale jestli je on tvá konkurence, já bych se moc nebála."

On se rozesměje, jak jsem doufala a tím se trochu sníží to nepříjemné napětí v mém těle. "Díky, Ash. Hele, prosím, promluvíš si s ní dneska o mně? Prosím?" zopakuje s prosebným výrazem v očích.

Nemusím o tom ani přemýšlet. Věděla jsem, že jakmile ten požadavek vyjde z jeho úst, budu souhlasit. "Jo, promluvím s ní." Nesnáším tě, puso blbá.

Během dneška ještě nevypadal šťastněji, vstane a přitáhne si mě pro hřejivé objetí.

Aiden mě objímal hodněkrát a při tom jsem cítila spoustu věcí; smutek, štěstí, teplo, pohodlí, bezpečí.

Ale poprvé cítím něco, co jsem si nikdy ani nepomyslela, že jednou budu.

Provinění.

16

Nevím, proč se vůbec obtěžuju mluvit se Spencer o Aidenovi, když ona se tomu vždy mistrně vyhne. Stačí jakákoliv zmíňka jeho jména a ona buď zdvořile odpoví jedním slovem nebo jí zazrakem zrovna příjde SMSka nebo si vzpomene, že má něco na práci. Jestli jste se někdy pokoušeli promluvit si s někým, kdo mluvit nechce, pak víte, jak to dokáže lézt na nervy.

Už ses o mně zmínila?

A, samozřejmě, SMSky od Aidena každých pět minut lezou na nervy stejně tak. Chci říct, zajímá tu vůbec někoho jak je mně? Musím najít způsob, jak mluvit se Spencer o Aidenovi, aniž by změnila téma i přes to, že bych o něm raději ani nemluvila a už vůbec nechci poslouchat její trapné výmluvy.

"Ashley!" Vydechne Spencer otráveně. "Já nechci mluvit o Aidenovi, rozumíš?" Její modré oči naštvaně zajiskří, což mě trochu zaskočí.

"Tak jo?" Odpovím nejistě, nevím, jak si mám její náhlé rozčilení vyložit. Vážně jsem si nevšímla, že bych ho zmiňovala až tak často.

Její tvář se mírně uvolní. "Promiň, já jen... " Než se otočí zpátky ke mně, těžce si povzdechne. "Opravdu chceš mluvit o Aidenovi?"

Její otázce se zamračím. "Ne, jenom jsem začínala konverzaci."

"Na stejné téma... " Pozvedne obočí. "Během uplynulých pěti minut?"

Zahání mě do úzkých a to se mi nelíbí. Jsem naštvaná, že mě Aiden uvedl do další nepříjemné situace se Spencer.

"Je to můj nejlepší kamarád, měla bych o něm mluvit." Namíchnutě založím ruce v obranném gestu.

Nemusela bych jí ho pořád předhazovat, kdyby byla normální lidská bytost a nevyhýbala se tomu.

"No, fajn, Madison je zas má nejlepší kamarádka." Věnuju jí pohled říkající ‚a co?‘

"A," doplní poněkud ostře, "neslyšíš, že bych ji zmiňovala při každé příležitosti, která se mi naskytne." Má na tváři potutelný vítězný úsměv. Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi některý její úsměv nelíbil.

Uchechtnu se. "To proto, že Madison je jen sotva dobrým tématem k rozhovoru. Aiden je aspoň zajímavý. A nemá žádné nemoci," dodám zamyšleně.

Sleduju, jak její tělo ztuhne a cítím se trochu provinile za svůj sarkasmus. "No, podle toho, jak často o něm mluvíš, by si člověk pomyslel, že jsi do něj zamilovaná," nařkne mě bodavě.

Vím, že tomu sama nevěří, ale stejně mě to uráží.

Zúžím oči a přistoupím k ní blíž. "Já bych aspoň byla upřímná v tom, co k němu cítím!"

"Cože?" Její naštvaný tón je narušen pochybnostmi.

"Proč prostě neřekneš, co k Aidenovi cítíš?" řeknu o hodně jemněji.

Její oči se vpíjí do mých, je v nich skrytá zpráva, její rozluštění je však mimo můj dosah. "Já myslela, že už jsem to udělala."

Tentokrát vyhledám její pohled já a zírám na ni. "Cože?"

Ona vzhlédne ke stropu a povzdechne si. "Aiden je skvělý kluk. Vážně je."

Ale?

"Ale... " Á, tady to máme. "... nelíbí se mi tak, jak by on chtěl."

"Aha." Skloním hlavu, očima přejíždím po vzorech na její přikrývce. To je všechno, co teď můžu dělat, zvlášť vezmeme-li v potaz, že to jediné jsem teď schopna ovládat. Zdá se, že mé srdce a hlas mají svůj vlastní mozek.

"Jemu se líbíš hodně," řeknu po chvíli, jakmile jsem si jistá, že můj hlas neprozradí mé matoucí pocity.

Cítím smutek kvůli Aidenovi. Ta slova byla upřímná. Tomu klukovi se vážně moc líbí.

Cítím úlevu... kvůli sobě.

A to vede k provinilosti, protože ze všech těch pocitů, které mám, by právě úleva neměla převažovat.

"Já vím," řekne tiše, v hlasu patrná lítost.

"Ani trošičku?" zeptám se, potřebuju poskytnout Aidenovi aspoň něco, čeho by se mohl chytit.

Smutně se na mě usměje. "Ne."

Chápavě přikývnu. Nemůžeš si vybrat, do koho se zamiluješ. Zatraceně, já sama vím tohle nejlíp.

"Došlo mi, že ať už jsem jakkoliv nechtěla Aidenovi ublížit... o tolik víc jsem chtěla být čestná sama k sobě." Přitáhne si kolena k hrudi. "A tehdy jsem si uvědomila, že nemůžu dělat obojí najednou. Souhlasila jsem, že s ním půjdu ven i za předpokladu, že jsem tohle věděla, ale myslela jsem, že by se to mohlo třeba změnit."

Chápu, co chce říct, ale jedna věc mi stejně dělá starosti. Nakrčím obličej. "Ale proč ses potom s námi nepřestala bavit?"

No vážně. Chci říct, já vím, že je jako šíleně milá, ale tohle přesahuje veškerou laskavost. Kdo by se chtěl obětovat a jít na trapnou večeři s nějakým klukem a jeho nejlepší kamarádkou?

Spencer se kousne do rtu a pohlédne dolů, očividně je nesvá. Namáhám své mozkové buňky, zatímco se snažím přijít na to, co jsem tak mohla říct, abych ji uvedla do rozpaků.

"Spencer?" řeknu nejistě. Nevím, o co tu jde, ale chci, aby se mi opět podívala do očí.

Konečně zdvihne pohled k mému a já zjistím, že jsem přestala dýchat.

"Mohla bych vidět tvůj mobil?" zeptá se namátkou.

Je mi jedno, že na ni zírám, jako by byla úplně pomatená. Co je tohle za nahodilou otázku?

"Ehm... jasně?" Zdvihnu ho z nočního stolku a podám jí ho, zatímco ji zaujatě sleduju. Lhala bych, kdybych řekla, že neumírám zvědavostí nad jejími úmysly. Ani nemluvě o tom, že mám trochu i strach.

Mohla by zkoumat a najít určité – ehem – věci, které by neměl číst nikdo, kromě mě. Prostě jsem je nemohla smazat. Někdy se ráda vracím zpět a čtu si staré SMSky a... víte, co tím myslím.

Pokračuje v prohledávání mého mobilu. Z toho, co vidím, by mohla klidně hrát nějakou pitomou hru, ale ta nevědomost mě ubíjí.

Najednou vidím, jak se na její tváři objeví spokojený úsměv a jsem ještě víc zmatená a nedočkavá. Je zřejmé, že našla to, co hledala... nebo alespoň něco zajímavého.

Bože, doufám, že to nejsou zprávy mezi Aidenem a mnou o ní. To by bylo nemálo trapný. I když silně pochybuju, že by se mi hrabala ve zprávách.

Beze slov mi vrátí mobil zpátky, úsměv stále na místě. Cítím, jak si s mými rty bez důvodu začíná pohrávat úsměv a zkousnu si vnitřní stranu tváří, abych ho zadržela. Možná jsem se smála, protože mohla najít mé erotické SMSky.

"Našla jsi to, co jsi hledala?" prohodím bezstarostně a zamračím se, když se její úsměv rozšíří.

Zrudnou jí tváře a posune se ke mně blíž, což mě donutí zalapat po dechu. "Můžu se tě na něco zeptat?"

Odtáhnu se od ní blíž k okraji postele, sama se teď cítím být na pokraji. "Na co?"

Zase se posune, dokud nesedí přímo vedle mě, vypadá trochu nervózně ale pořád se usmívá. Z toho jsem nesvá a zároveň se chvěju vzrušením.

Její nádherné oči se setkají s mými, jednou rukou si napjatě pohrává s vlasy. "Všimla jsem si, že sis nechala tu moji fotku."

Kurva, to je ještě horší, než kdyby si přečetla moje zprávy. Proč jsem tu prokletou věc nesmazala!

"Á... no, já... asi jsem na to prostě zapomněla." Pohrávám si s prsty na rukou.

Je to lež. Hluboko uvnitř vím, proč jsem si ji nechala a je to z čistě sobeckých důvodů.

"No, tak ji smaž," řekne jemně, její oči propalují mé, zračí se v nich výzva.

Směle jí oplatím pohled doufajíc, že ji tím znejistím. Nestane se tak.

"Jen do toho, vymaž ji." Vezme si ode mě mobil a najde svou fotku.

Stále se nehýbu, teď už se jí nedokážu ani dívat do očí. "Tak fajn, udělám to."

Najede na obrázek a stiskne ‚volby‘. Celou dobu se na mě upřeně dívá s prstem nad tlačítky. Přejde na ‚odstranit‘ a na moment se zastaví. "Tak jo," řekne a začne mačkat tlačítko.

"Počkej!" řeknu najednou pevným hlasem. Popadnu svůj mobil a zadržím ho v dlani.

Zdá se být zaskočena, v dobrém smyslu, mým chováním. "Proč jsi to nevymazala?"

A já už to v sobě nemůžu dál dusit. Ani jsem si nebyla vědoma toho, že jsem v sobě něco potlačovala, ale cítím, že se něco ze mě dere na povrch, jen doufám, že to nejsou žaludeční šťávy, i když ty cítím taky.

"Nedokážu to," zašeptám a dovolím svým očím se setkat s jejími hřejivě modrými.

"Proč?" řekne tiše a posune se tak, že se její koleno dotýká mého, což ve mě vyvolává neuvěřitelné pocity.

Mírně pokrčím rameny. Už si ani nejsem zcela jistá, jaké je mé zdůvodnění. Všechno je teď tak zamlžené. "Já nevím. Vím jen... vím jen, že to nedokážu."

"Ashley." Položí ruku na mou tvář a jemně mě po ní hladí, její hebký dotek mě donutí zavřít oči. "Chci, abys pro mně něco udělala, dobře?" Cítím, jak se ke mně nakloní.

S očima stále zavřenýma souhlasně přikývnu. V tuto chvíli bych pro ni udělala cokoliv.

"Od teď do té doby než odejdeš... žádný Aiden, prosím? Nechci to slyšet, ano?"

Žádný Aiden? Kdyby jen věděla, jak moc teď nechci myslet na svého nejlepšího kamaráda. Kdyby jen věděla, jak příšerná jsem kamarádka, využívám téhle situace i přes to, že jsem to byla já sama, kdo mu slíbil pomoc.

Ale jsem slabá, jsem vždycky tak slabá, když jsem s ní. A ještě nikdy jsem si ten pocit neužívala, až do teď.

Pomalu otevřu oči a hledím na její bezchybnou tvář, zatímco se vyžívám v hřejivém pocitu její ruky stále jemně spočívající na mé tváři. "Dobře," tiše vydechnu.

Slyším, jak se jí zrychlí dech a mé tělo zaplaví teplo a touha, protože už mě konečně nic nesvazuje. Nic, kromě mé vlastní nerozhodnosti, která je přemožena tak překrásným očekáváním, že se nad ní sotva pozastavím. Zvlášť když můj pohled klesne k jejím rtům, které se oddělí.

A vím, že to bylo v očekávání. Není pochyb o tom, co se v příštích vteřinách stane.

Mé ruce se vnoří do jejích hedvábných vlasů a nakloním se k ní, abych spojila naše rty. Konečně. Toužila jsem po tomto okamžiku mnohem déle, než jsem si vůbec byla vědoma.

Voní úžasně; nádherně sladce a zároveň neodolatelně. Naše rty se o sebe sotva otřou a tenhle jediný dotek uvede mé tělo do varu. Odtáhnu se a vychutnávám si její pootevřené rty s vědomím, že ještě nikdy nevypadala tak úchvatně, jako právě v tuto chvíli. Cítím, jak z mých třesoucích se úst vyjde rozechvělý výdech.

Její tiché zaskuhrání mě přiměje opět přitisknout své rty na její, silněji a jistěji než předtím, ale stejně tak něžně. Něžněji než bych chtěla, protože obě víme, že tohle je seznamovací polibek.

Ačkoli vím, že seznamovacích polibku nebude nikdy dost, jelikož pocit jejích rtů na těch mých je něco, na co si nikdy nezvyknu.

A vůbec mi to nevadí.

17

Můj telefon leží na nočním stolku. Konečně jsem ho vypnula a hodila baterii přes pokoj po tom, co nepřestával vybrovat hovory a textovkami. Nemohla jsem to poslouchat. Nic z toho. Od nikoho.

Nemyslím si, že jsem někdy běžela tak rychle, jako když jsem odešla. Nemyslím si, že jsem se někdy chtěla tak moc otočit zpátky jako ten den. Protože jsem neopustila jen její dům. Opustila jsem její měkkou postel. Měkké rty. Něžné volání mého jména.

A možná…možná jsem tam nechala něco na oplátku.

Tvrdé zabušení mě přinutí se posadit a dívat se se zájmem na dveře. Máma by se měla vrátit až příští týden.

„Vím, že tam jsi Ash.“

Aiden.

Těžce polknu, uvolňujíc hluboký povzdech před tím, než dojdu ke dveřím a otevřu je, odhalíc svého nelepšího kamaráda. Pokud si vůbec zasloužím, abych mu tak mohla říkat.

„Co s tebou bylo, poustevníku?“ Zeptá se lehce, ale jeho oči znepokojeně zkoumají moji tvář. Všimne si baterie z mého telefonu u zdi. „Telefon začal zlobit?“

Zavrtím lehce hlavou. „Ne.“

Mohu říct, že teď už si dělá starosti. Udělá ke mně krok a položí mi ruce na ramena. „Ashley?“

„Je to blbej telefon!“ Zaječím frustrovaně. „Už jsem ho prostě nemohla mít. Já ten telefon kurevsky nesnáším!“ To je ten telefon, který všechno začal!

„Hele,“ zašeptá něžně, vtahujíc mě to do vřelého objetí. „To je v pohodě Ash, seženeme ti nový.“

Zadusím smích a vymaním se z jeho objetí, cítíc se hrozně, že se mě snaží povzbudit. „Já si nový nezasloužím,“ řeknu ponuře.

Jeho vřelé oči se naplní zmatkem. „Co se s tebou děje, Ash?“

Bože já sama nevím. Jenom vím, že chci být kdekoliv jinde. Chci být zpátky na místě, kde vřelé rty jemně laskají mé. Kde nejlepší přátelé neexistují a kde vina není povolená emoce.

„Omlouvám se,“ zavzlykám, ovinujíc své ruce kolem něj. Tak provinilá, jak se cítím, potřebuji Aidena. Hrozně moc.

„Doprdele Ash,“ vydechne potichu, „zatraceně mě děsíš. Stalo se něco?“ Jeho ruce mě hladí konejšivě po zádech.

Zabořím svou hlavu hlouběji na jeho silné rameno. „Jen se hrozně moc omlouvám.“

„Ať je to cokoliv, bude to v pořádku,“ slibuje něžně. Jenže nebude…ne pro něj.

Prudce zavrtím hlavou, popírajíc jeho slova. „Nebude.“

Odtáhne se, aby se na mne mohl podívat, jeho překrásné oči hledící do mých. „Je to kvůli Spencer?“

Zajímavé, jak slyšet její jméno po tom, co jsem si slíbila ho již nikdy nevyslovit, mne naplňuje krátce trvajícím teplem.

Přistihla jsem se, že přikyvuji, neschopná se držet zpátky.

Dívá se mi do očí, snažíc se v nich číst. Jsem příliš bezbraná, než abych kladla nějaké překážky. Vidím, jak jeho ramena lehce poklesnou, ale věnuje mi laskavý úsměv. „Nelíbím se jí…, že jo?“

Jeho hlas zní podivně smířeně, ale necítím se o nic lépe. „Ne,“ řeknu smutně.

Bože jak bych si přála, aby se jí líbil. Všechno by bylo mnohem lepší. Nebyla bych v téhle strašlivé situaci s těmihle hroznými pocity, které mě nutí cítit se úplně bídně a současně úplně osvobozeně.

„Dobrá, to je v pořádku,“ ujišťuje mne, věnujíc mi praštěný, statečný obličej. „Ne že bychom mohli udělat víc, víš? Chci říct, trochu jsem se začal připravovat, že by to tak mohlo být, víš?“

Vím, že to bylo jen řečnické, ale pokud je to možné, cítím se ještě desetkrát hůř. Mohla jsem udělat víc.

Měla jsem udělat víc!

Do hajzlu s respektováním Spencřina přání nemluvit o něm. Kdybych jen dokázala vysvětlit, jak úžasný kluk Aiden je, nebyla by šance, aby mu nepropadla. Kdybych jen přestala být sobecká, dokázala bych jí ukázat, jak snadné je ho milovat.

Pokračuje i přes moji chybějící odpověď nebo možná právě kvůli ní. „To já bych měl brečet, ne ty,“ řekne mi rozverně. „Koneckonců, já jsem ten, kdo byl odmítnut nejmilejší holkou na planetě. Je to ale lepší než být znám jako ten, kdo dělá z holek lesbičky.“

To mě trochu rozveselí a cítím úsměv přeběhnout přes můj uslzený obličej.

Zamyšleně si zamne bradu. „Musí to být tím bowlingem,“ řekne hlasem dokonale imitujícím Seana Conneryho.

A přese všechnu svou vinu a zahanbení si nemohu pomoci a rozveselím se Aidenovým bezstarostným postojem. „Jsi užasný kluk, Aidene.“

Podívá se na mne, něžný pohled v jeho zelených očích. Věnuje mi úsměv a znovu mne obejme.

„Mám tě moc ráda,“ řeknu mu pevně, tisknouc ho těsně k sobě. „Doufám, že to víš.“

Poodstoupí a podívá se na mne překvapeně. Nikdy neříkám takové věci. Nikomu.

Jeho výraz se změní ze šokovaného na zbožňující, usměje se na mne a skloní se a políbí mne na čelo. „Já vím, Ash,“ řekne jemně. Jeho silné paže mě stisknou ještě trochu víc. „Taky tě mám moc rád.“

Cítím pálení očí a vím, že se mé slzy začínají řinout. Čekaly od chvíle, co Aiden vešel do mého pokoje a bylo jen otázkou času, než se spustí po mé provinilé tváři.

Ale pro jednou se nestarám, protože jediné, co teď v Aidenově objetí mohu cítit, je bezpodmínečná láska a ta ze mne smívá všechny negativní myšlenky.

Chvíli tak stojíme, a když se odtáhneme, Aiden se na mne usměje a použije své palce, aby mi jemně setřel slzy.

„Jen abys věděla, smíváš si řasenku tímhle tričkem.“ Jeho oči svítí jeho obvyklým škádlením.

Slabě se na něj usměji, ale rychle toho nechám. „Musím ti něco říct.“

Jeho úsměv lehce povadne a zahledí se na mne se zájmem. „Do toho.“

Posadím se na postel, dívajíc se jinam, když si sedne vedle mne. Snažím se najít slova, která bych mu řekla.

„Ash.“ Lehce do mne šťouchne loktem. „Povídej.“

Hlasitě vydechnu. Přinutím se na něj podívat. „Líbaly jsme se.“ Přiznám se tiše, jako by to ta hlasitost mohla zlepšit.

Aiden se na mne podívá zvláštně, lehce se zasmějíc. „Ehm jasně Ash, já vím. Byl jsem u toho. Ale to bylo tak před dvěma roky.“ Zavrtí na mne hlavou a vstane.

Popadnu jeho ruku a zatáhnu za ní. „Ne, ne my dva.“ Posadí se pomalu, upřeně mě pozorujíc.

Cítím, jak se mi slova opět zadrhla v hrdle. „Spe-“

Stoupne si a beze slov vyrazí ke dveřím. Zastaví se těsně před tím, než k nim dojde, otočí se a věnuje mi pohled, o kterém vím, že ho nikdy nebudu schopna dostat z mysli.

Jeho ústa se otevřou, jako kdyby chtěl něco říct, ale opět je zavře a jen zavrtí hlavou, věnujíc mi poslední pohled než odejde.

Zajímalo by mne, jestli tohle je ten pocit mít opravdu zlomené srdce.

Ale když se podívám ke dveřím, kterými právě prošel můj nejlepší kamarád, vím, že já nejsem ta, kdo ví, jaký je to pocit.

18

Čím to je, že chvíle v životě, které si vždycky budete pamatovat jako ty nejlepší, jsou stejně tak i ty, které si budete pamatovat jako ty nejhorší.

Protože přesto jak úžasný byl můj polibek se Spencer, myslím, že bych ho ráda vymazala, pokud by to znamenalo, že bych získala zpátky Aidena.

Je to týden, co jsem s ním mluvila. Je to dva týdny, co jsem políbila Spencer, což z toho oficiálně dělá dva nejhorší týdny vůbec. Dobrá, možná kromě toho, když zemřel můj otec, ale snažím se nevracet do té chvíle…vlastně vůbec.

Škola stojí za hovno. Stojí mě to veškeré úsilí přinutit se tam chodit. Ještě větší úsilí stojí ukázat se na hodinách, které mám se Spencer. Nikdy jsem nebyla moc společenská při hodinách, ale aspoň jsem odpovídala na otázky.

Teď nicméně buď vrtím hlavou, nebo předstírám, že neznám odpověď. Slečna Garciová mi už ani žádné otázky nepokládá. Místo toho, kdykoliv na mne přijde řada, zavrtí hlavou a zamumlá si ´Que triste´(Jak smutné) pro sebe, vypadajíc, že snad bude plakat.

Spíš slyším, než vidím sedat si někoho vedle mne. „Co se k čertu stalo?“

Pomalu vzhlédnu a spatřím Madison. Je smutné, že nemám ani sílu jí říct, aby odprejskla.

„Nic,“ zamumlám tajemně.

„Blbost“ ušklíbne se, očividně nevěříc mé nepřesvědčivé lži. „Co jsi udělala?“

Protočím panenky. „Co tě vede k doměnce, že jsem něco udělala?“

Tentokrát protočí panenky ona nade mnou. „Hmm“ pronese zřejmým tónem, poklepávajíc si na bradu pro dramatický efekt, „Možná, protože jsi s nikým nepromluvila poslední dva týdny a protože s Aidenem nejste tak nechutně nerozluční. A pokaždé, když zmíním tebe nebo Aidena, Spencer to hrozně zneklidní. Takže se ptám, co jsi udělala?“ otáže se vyčítavě.

Moje srdce poskočí při Spencřinu jménu. Není to tak, že bych na ni nemyslela, ale nevyslovila jsem její jméno už tak dlouho a slyšet ho říct někoho jiného je tak trochu ohromující.

Předstírám být uražena jejím předpokladem. „Proč si myslíš, že to nebyl Aiden.“

Sjede mě pohledem. „Nebyl to Aiden. Něco se stalo. Chci vědět co.“

„Nechci být hrubá-“ odmlčím se, když si uvědomím, s kým mluvím. „Hele Madison, jsi poslední člověk, s kým bych chtěla mluvit, jasné?“

Nevypadá, že by byla pohnuta mými slovy. Místo toho na mne hledí zvláštním pohledem. Není mi to příjemné.

„Co je?“ zeptám se prudce. Vážně mě to zneklidňuje.

„Dios mio,“(Bože můj) řekně měkce, dívajíc se na mne, jako by mě nikdy dřív neviděla.

Moje španělština má možná mezery, ale vím, co tohle znamená. „Co je?“ zeptám se znovu, o trochu nervózněji.

Stále mi věnuje ten zvláštní pohled, tvář svraštelou otázkou. „Já tomu nemůžu uveřit.“

Dopřeji jí otrávený pozdech. „Hodláš mi odpovědět nebo jenom budeš dál mluvit sama se sebou?“

„Myslela jsem, že jsem poslední člověk, s kým bys chtěla mluvit,“ cituje mě s vítězoslavným úsměvem.

Bože, dokáže být taková mrcha. I když má pravdu.

„Fajn,“ nafouknu se. „Stejně to nechci vědět.“

Proč plýtvám drahocenným vzduchem na mluvení s Madison?

„Ach uklidni se, chica. Není na mně, abych ti něco říkala.“ Začne odcházet, ale náhle se zastaví a otočí se zpět ke mně. „Ji to taky ubíjí,“ řekne jemně, hlas prostý jakéhokoliv popichování a mně to vyrazí dech.

Nemusím se ptát, o kom mluví. Nemusím, ale stále hodlám hrát hloupou.

„Koho?“

Ještě jednou Madison nade mnou zakroutí očima, mumlajíc pod vousy. „Spencer.“ Můžu říct, že překonala nutkání dodat „tupče“.

Zavřu oči, uvažujíc, že pokud budu dál hrát hloupou, mohla bych slyšet její jméno znovu. Dost o tom pochybuji, vzhledem k bolesti proudící mnou, při jeho zaslechnutí.

„Proč?“ nemohu si pomoct nezeptat se.

„Možná, že když ji přestaneš ignorovat, tak to zjistíš.“ Zatraceně. Zásah, Madison. „Já nejsem hloupá, však víš.“

Chystám se udělat nějakou chytrou poznámku, ale zastavím se, jak na mne její slova dolehnou. Začnu panikařit. „Co tím myslíš?“

Ignoruje mou otázku. „Vím, že se něco děje…Jen si nejsem zrovna jistá co. Prostě to naprav, jasné?“ Věnuje mi výhružný pohled. „Spencer je dva týdny zkroušená a normálně bych si to s tebou nespojovala, ale je to přesně ode dne, co byla s tebou, takže vím, že za to můžeš.“ Poctím ji předstíraně uznalým pohledem. „Taky vím, že jsi jediná, kdo to může zlepšit. Tak to udělej.“

Ještě se na mne chvíli dívá, pak se náhle otočí a odejde, ponechávajíc mě opět jen mým vlastním myšlenkám.

Nejsem si jistá, co vlastně Madison ví nebo co si myslí. A jsem skoro v bodě, kde by mi to nemohlo být víc jedno. Nikdy dřív jsem se nestarala o nic spojeného s Madison, tak proč bych s tím měla začínat teď?

Stejně si nemůžu pomoct a jsem zvědavá. Je to pro ni očividně důležité, když tomu věnovala tolik času.

‚Vím, že za to můžeš…Taky vím, že jsi jediná, kdo to může zlepšit.‘

Myslela jsem, že to zlepším vyhýbáním se Spencer.

Nebylo by to lepší pro všechny? Aiden by nebyl zrazen. Spencer by už nemusela nikomu ubližovat. A já…

A pak jsem si to poprvé ve svém životě uvědomila, já to nechci vylepšit pro všechny ostatní.

Protože vyhýbání se Spencer nezmenšilo můj pocit viny. Neobnovilo to kouzlem moje přátelství s Aidenem. Nezměnilo to moje city ke Spencer.

V podstatě mě to jen donutilo cítít se ještě mizerněji. Protože, pokud jsem netrávila čas s Aidenem, trávila jsem ho se Spencer. Teď nemám ani jedno, oboje jen kvůli vlastní hlouposti.

Tak co budu dělat?

„Stále se mi vyhýbáš?“ Zeptal se měkký, váhavý hlas, nepatřící nikomu jinému než Spencer.

Cítím nervozitu, ale nemohu si pomoci, zároveň i ulehčení.

Vzhlédnu k nebi, tiše děkujíc Bohu, ať už z jakéhokoliv důvodu zařídil tohle náhodné setkání. Ačkoli bych s děkováním měla počkat, dokud neuvidím, jak se to vyvyne.

Přijde mi zábavné, jak má Spencer dvě odlišné stránky. Je tu nervózní, plachá Spencer, kterou musím nedřív opravdu poznat. A pak je tu sebevědomá, co-na-srdci-to-na-jazyku Spencer, která mi rozbuší srdce a zrychlí tep. A i když jsem už viděla hodně z obou, stejně mě překvapují.

Vezmu ji na vědomí, její postava je lehce napjatá v obranném postoji a nemohu si pomoci, ale jsem zahlcena její krásou. Dívajíc se na ní, se to zdá jako měsíce, co jsem na ní spočinula pohledem, natož s ní mluvila.

„Ne“ odpovím stejně měkce, nacházejíc chybějící kousek, o kterém jsem nevěděla, že postrádám, do chvíle než se její oči setkaly s mými.

Lehce přikývne a posadí se naproti mně, pohybujíc se váhavě. Její oči se opět střetnou s mými a já vidím ten stejný poraženecký, nejistý pohled, o kterém vím, že se odráží i v těch mých.

Nechci vidět ten smutný pohled. Nechci se dívat do jejích modrých očí, vědouc, že důvodem, proč jsou tak smutné, je něco, co jsem udělala.

„Omlouvám se,“ přistihnu se říkat a nejsem si vlastně jistá, za co se vlastně omlouvám.

Spencer na mě pohlédne, zdá se stejně překvapená. Chvíli je zticha, kousajíc si ret. „Za co?“

Za co? „Hé?“

Ne že bych měla být překvapena, že jsem to podělala víc než jednou, ale nevzpomínám si, co jsem udělala. Trochu se snažím takové věci vytěsňovat.

Očividně nečekala, že to bude muset vysvětlovat, protože si opět kouše ret, trochu silněji a zírá na stůl. Skoro to vypadá, jakoby se červenala. „Za líbání mě…nebo za útěk hned po tom?“

Tentokrát pohlédnu jinam a vím jistě, že já se červenám. Odvedla jsem zatraceně dobrou práci při vytěsňování toho polibku ze své mysli. Bylo to celkem snadné vzhledem k tomu, že vina vůči Aidenovi se o to postarala.

Teď lituji, že jsem se zeptala, protože, přestože jsem připravena se přestat vyhýbat Spencer, rozhodně nejsem připravena vést s ní tenhle rozhovor.

Vydá krátké, posměšné zasmání, berouc mé ticho jako odpověď. „No, je jasné, za co to bylo.“

Pohlédnu jí do tváře, sledujíc jak je smutek nahrazen hněvem. Nelíbí se mi tahle verze, téměř sžíravé Spencer. Myslela jsem, že se vyrovnám se všemi jejími náladami, ale rozhodně nejsem připravena na tuhle.

Nevím co jí říct. Protože je mi to líto. Obojího. Protože k ani jednomu nemělo dojít, ale stalo se, obojí je zabetonováné, zamrzlé v čase a vše co mohu, je dívat se na ně a ošklivit si jejich trvalost.

„Mohla jsi něco říct.“ Je teď méně naštvaná a to znamená, že smutek se vrací. Nejsem si jistá, co je mi milejší.

„Moc se-“

Rychle mě přeruší, drsně. „Neomlouvej se, pokud mi nehodláš říct za co.“

Svěsím hlavu, věnujíc jí tiché přikývnutí. Zdá se, že ji to přiměje slitovat se nade mnou, protože si jemně povzdychne a změkčí svůj výraz.

„Já…“ vydechne a projede si rukou vlasy. „Jen se snažím porozumět.“

Trochu se narovnám. „Porozumět čemu?“

Podívá se přímo na mne, přímo skze mne. „Tobě, Ashley. Nechápu tebe. V jednu chvíli nedokážeš zmlknout o tom, jak je Aiden úžasný…a v další mě zveš k sobě domů, říkáš mi všechny ty věci, věnuješ mi všechny ty pohledy, necháváš si tu moji fotku…líbáš mě,“ dodá měkce, modré oči zkoumající mou tvář. Zajímalo by mne, jestli to sužuje její mysl stejně jako tu mou.

„A pak zase zmizíš. Utečeš před tím, než můžu udělat něco jiného než sedět a zírat na dveře, kterými si odešla.“ Připomenu si, jak jsem se cítila, když Aiden odešel. „Pak ignoruješ všechny mé telefonáty a zprávy, vyhýbáš se mi ve škole, a když tě vidím, předstíráš, jakobych tam nebyla…a to mě bolí, Ashley. Opravdu hodně.“

Bože, cítím se hrozně. Vím, jak těžké bylo odejít, jak jsem musela sebrat všechnu sílu, abych šla. Ale slyšet jak moc jsem ublížila také jí…to to zhoršuje destkrát víc.

„Já prostě už nevím, co si mám myslet.“ Vzdychne poraženě.

Vzhlédne ke mně, tiše mě prosíc o odpověď. Kdybych jen nějakou měla.

„Omlouvám se-“ ostře se na mne podívá, očividně otrávená tím, jak to říkám pořád dokola. „Omlouvám se, že jsem ti ublížila. To jsem nikdy nechtěla. Jen jsem se snažila udělat to nejlepší pro Aidena.“ A že jsem si vedla moc dobře.

Bože, nesnaším, když jsem chytrácká sama na sebe. Nikdy si to neužívám tolik, jako když jsem taková na ostatní.

„No podle toho co jsem slyšela, spolu nemluvíte.“ Její ruka se natáhne přes stůl a zastaví se jen centimetry od mé, oči upřené do mých v tiché žádosti o povolení.

Já jí ho ale nemohu udělit. Nevím, zda by to situaci vylepšilo nebo zhoršilo. Nevím nic moc. Vím jen, že nevím nic.

Spencer zavře oči a dýchá zhluboka a já uvažuji, jestli jí to vůbec pomůže s tím vším napětím v těle. Otevře opět oči a stáhne svou ruku zpět a i když nevím, co vlastně chci, cítím se zklamaná.

„Takže, stálo to za to?“ zeptá se nakonec.

Zafuním, protože opravdu netuším, jak na to odpovědět. „Podařilo se mi jedním tahem si to podělat u dvou lidí, na kterých mi nejvíc záleží.“

A kurva. Jen tak dál, blbko. Tohle je ten důvod, proč jsem se jí vyhýbala.

Její oči se upřou do mých, obličej svraštělý otázkou, jako by nevěřila, že slyšela dobře. „Cože?“ zašeptá, upřeně na mě hledíc.

Zavrtím hlavou a rychle se zvedám. „Měla bych jít.“

Říkala jsem, že nevím nic… ale právě teď vím, že potřebuji utéct.

„Ash, prosím.“ Postaví se a přibližuje se ke mně, oči zoufale žadonící.

„Já nemůžu,“ říkám lítostivě. Jsem překvapena slzami vhánějícími se do očí.

Přikročí blíže ke mně a položí své ruce na mé paže, jemně je třouc.

„Opět utíkáš.“

Koušu si ret, hledíc do země. „Já vím.“

„Políbila si mě,“ připomíná mi. Její ruce pokračují v uklidňujícím hlazení.

Potlačím vzlyk. „Já vím.“

Jedna ruka opustí mou paži, jemně mi sevře bradu a pozvedne můj obličej, aby se naše oči střetly. Hledí hluboko do mne. Nemám sílu vzdorovat a i kdybych měla, nemyslím si, že bych to udělala.

„Chceš to udělat znovu.“

Tentokrát už nedokážu zadržet slzy. Pomalu stékají po mé tváři, navzdory mým marným pokusům zbavit se jich tím, že pevně zavřu oči.

Otevřu oči, abych našla její hluboké modré oči hledící na mě s takovým dojetím, že pokud bych už neplakala, vím, že by mne to zlomilo.

„Já vím,“ sotva zaznamenám, že padám, dokud moje váha nespočívá na ní.

Jsem koneckonců jen člověk. Nikdy jsem netvrdila, že mám nadlidskou sílu, i když vím, že tahle situace by vyžadovala víc než to. Její ruce se přesunou na mé líce, svírajíc je něžně, palce citlivě stírající mé slzy. Její nos lehce klouže po mé tvaři, vlepujíc měkké polibky na náhodná místa; moji čelist, bradu, koutky úst, každé místo způsobuje zadrhnutí mého dechu o trochu víc, jak netrpělivě čekám, až nás konečně spojí, tak jak obě chceme. Protože jsem se rozhodla, že odolávání Spencer je bláhové a nemožné.

Věnuje mi trošku sexy úsměv, a přestože to způsobí rozlití žhavého tepla hluboko ve mně, také to vyvolá hřejivý úsměv na mé tváři. A pak se mé oči zavřou, když umístí sotva postřehnutelný polibek na mé osamělé rty a moje tělo se roztřese, moje tvář tisknoucí se na její, zoufale toužící po větším kontaktu.

„No to si ze mě kurva děláte prdel!?“

Odskočíme od sebe, jako bychom se spálily a jakmile ten hlas pronikne do mé zamlžené mysli, skoro si přeji cítít plameny pohlcující mne.

„Aidene, já…“ sama se přeruším, protože nemám tušení, co říct.

Tohle je poprvé po týdnu, co ho vidím. Zařídil si, že nemusí chodit na hodiny španělštiny, tvrdíc slečně Garciové, že mu zemřela teta.

„Nech si to“ vyplivne naštvaně, jeho oči těkající mezi Spencer a mnou se zřejmým zhnusením. „To tu nebyl nikdo jiný, co Ash?“ Posměšně se zasměje. „Jsem tak blbej! Celou tu zasranou dobu, co jsem se tě ptal, jestli se o mně vůbec zmínila, nebo tě žadonil, aby sis s ní o mně promluvila, jsi dělala tohle.“

„Ne!“ řeknu pevně, odstupujíc od Spencer a opovažujíc se pohnout směrem k němu.

Jeho smích je hořčí. „Bavily jste se na můj účet, že?“ Otočí se na Spencer. „Celou tu dobu…to byla ona?“

Kouše si ret, dívajíc se na Aidena pohledem plným velkého smutku. On je očividně schopný v něm číst lépe než já. „Je mi to líto,“ je vše co řekne, vyhýbajíc se mému tázavému pohledu.

Opět se rozesměje a začíná mě tím děsit. Vysílá to chlad do mého těla. „Víš, myslel jsem, že mám nejskvělejší kamarádku. Trávila čas s holkou, kterou údajně,“ udělá vzdušné uvozovky, „nemohla vystát, jen proto, aby s ní o mně mohla mluvit. Pomohla mi, zaplacením za naše rande, když jsem neměl peníze. Radila mi, abych byl trpělivý, že Specer je jen stydlivá.“ Odmlčí se a podívá se na mě se zřejmou nevírou v jeho hezkých rysech. „Pak mi řekla, jak mě má ráda, něco, co nikdy nikomu neříká, ani vlastní matce a já jí to věřil.“

Aiden vzhlédne a já ucítím, jak se mi začínají řinout slzy po tváři, když vidím jeho oči lesknout se zadržovanými slzami. „Ptal jsem se tě otevřeně, jestli k ní něco cítíš. Vzpomínáš si, cos mi řekla?“

Uhnu pohledem. „Dívej se na mě!“ řekne ostře. „Vzpomínáš si?“

Polknu, nutíc se vydržet jeho hněvivý pohled. „Řekla jsem ne,“ pronesu slabě.

„Přesně to jsi řekla.“

„Ale to-“

Pozvedne ruku. „Nech si to, Ash. Zrovna teď se nechci zabývat tvými kecy. Věřil jsem ti. A tys mi lhala. A možná, žes jí tenkrát neměla ráda, ale začala si a vědělas to. A neřekla jsi mi to.“ Odvrátí zrak a strčí si ruce do kapes. „Nebyl bych šťastný, ale zatraceně Ash, pochopil bych to. Nemuselo by to být takovéhle,“ dokončí měkce.

Nezastíraně brečím a ani se nesnažím to zadržovat, protože prostě chci, aby Aiden přišel a opět mě objal a řekl mi, že to zase bude dobré. Protože si sama nedokážu lhát, abych si dávala falešnou naději.

„Stálo to za to?“ zeptá se a já si z něj skoro chci začít utahovat, za opakování Spencer.

Ohlédnu se po Spencer, která byla zticha, celou debatu. Vypadá, jakoby také zadržovala slzy.

Pohlédnu zpět na Aidena. Dívá se na mne, jako bych byla někdo cizí.

Nemohu si pomoci, ale souhlasím. Už také nevím, kdo k čertu jsem.

„Stálo?“ zopakuje trochu hlasitěji.

Stálo? Ptám se sama sebe.

Došla jsem od těšení se na zaskórování, k těšení se na to, abych třeba jenom spatřila Spencer.

Od trávení času se Spencer kvůli Aidenovi, k trávení času se Spencer kvůli mně.

Od nenávidění Spencer, k….

K čemu?

Nejsem si jistá, ale vím, že skutečnost, že je i druhá část té věty, mi dá mou odpověď.

Ale zůstávam v tichosti. Zrovna teď nemohu ranit nikoho dalšího.

Aiden nade mnou zavrtí hlavou. „No zdá se, že to dost brzy zjistíš.“ Věnuje nám oběma poslední pohled a odkráčí.

Dívám se, jak odchází, lítost narůstá s každým krokem, kterým se ode mne vzdaluje. Protože jsem ztratila svého nejlepšího kamaráda, kvůli holce, u které bych ještě před dvěma měsíci přísahala, že ji nenávidím.

A nemohu si pomoci, ale hluboko v sobě cítím, že to za to stálo.

19

Aiden se mi teď už nevyhýbá.

Jsem ve skutečnosti přesvědčena, že se záměrně nechává vidět, jen aby mě mohl spražit tvrdým pohledem. Ani se nasnažím vyhnout jeho pohledu. Část mě cítí, že si to zasloužím.

Je zpět na hodinách španělštiny a překvapuje mne, že jeho sešit vydržel to, jak do něj ryje svou tužkou. Nepřestává psát te odio (Nenávidím tě). Netvalo mi dlouho zjistit, co to znamená.

Takže nejen že nejsme s Aidenem nejlepší přátelé, ale ještě se teď Madison rozhodla, že mě hodlá obdarovávat divnými pohledy. Tam, kde na mě Aiden zírá, mě Madison studuje tím intenzivním pohledem. Je to přinejmenším zneklidňující.

A jak vidím, kráčí ke mně teď, nešikovně nesoucí tác, je zřejmé, že si myslí, že si může jen tak sednout ke mně. Položí si svůj tác a odloží si tašku na učebnice, patrně ignorujíc mou přítomnost. Zamávám jí rukou před obličejem. „Haló.“

Odstrčí moji ruku. „Co je holka?“ táže se povýšeně. Pohlédnu významně na ni a pak zpět na sebe. „Uvědomuješ si, že sedíš se mnou…u mého stolu?“

Podívá se na mne naprosto bez zájmu. „No a?“

„Proč?“

Položí svoje kuře a vzdychne. „Hodláš mě nechat sníst si své jídlo nebo mě prostě budeš celý oběd vyslýchat?“

„Nikdo tě nenutil sem chodit,“ připomenu jí sladce.

Ušklíbne se. „Jako bych snad chtěla sledovat, jak si libuješ ve své sebelítosti i tento týden.“ Pokřižuje se a pak opět pozvedene svoje kuře.

Nemohu si pomoci, ale musím se smát jejím slovům. „Omlouvám se, příště nebudu tak sobecká, abych ti narušovala tvůj oběd.“

Madison přikývne. „Díky, o víc nežádám.“

Jsou to chvíle jako tato, které mi připomínají, proč Madison a já spolu občas vycházíme. Přesto jaká je mrcha, umí být zábavná. Je neomalený přítel, kterých je jen pár, a které asi každý potřebuje. Kromě mne.

„Tak vážně, co je s tebou a Aidenem?“

Zakloním hlavu, zvažujíc, jestli to chci říct vůbec někomu, natož Madison. Opravdu si o tom chci promluvit, ale ona není zrovna vysoko na jakémkoliv mém seznamu, kromě lidí, kterým se vyhýbat.

Povzdechnu si, protože vím, že jí to hodlám vyklopit. „Už se nepřátelíme.“ Můj hlas je podvně lhostejný, ale vidím účastný pohled, kterým mě Madison počastuje. Kupodivu mě to utěšuje.

„Nějaké milostné drama, co?“ Ukousne si ze svého chutně vypadajícího kuřete.

Nemohu si pomoci a zírám na ní. Stejně tak, jako bych ji ráda praštila, musím uznat, že není vůbec hloupá, obzvlášť když přijde na chápání souvislostí.

„Jo…jak to víš?“

„Holka prosím,“ zasměje se, „bylo zřejmé, že se mezi váma dvěma něco děje.“

„Vážně?“ zeptám se v šoku.

Páni, i Madison to viděla? K čertu, já ji musela políbit, abych to alespoň trochu pochopila. A jaktože nevyšiluje nebo to nevykládá celé jídelně? Tohle by mělo být jako nejlepší dárek pro ni.

Pokývne hlavou čekajíc, až vysvětlím víc.

„To bylo tak očividné?“ Nemohu si pomoci nezeptat se. Jsem stále překvapena.

Trochu se samolibě ušklíbne. „Bylo,“ potvrzuje.

„No proč ses pak snažila dát dohromady Aidena s ní?“ Vážně, pokud to bylo ‚tak očividné‘ proč všechny trápit? Měla jsem dost rozumu neobracet tu stejnou otázku na sebe.

„Protože by sis nepřipustila svoje city. Jsi tak trochu trvdohlavý mezek.“ Její oči nevyzařují nic jiného, než jemné škádlení, což bych nikdy od Madison neočekávala. „K čertu, ptala jsem se tě otevřeně na tvoje city a ty jsi lhala.“

Počkat cože? …Myslím, že bych si pamatovala, kdyby se mě ptala na Spencer.

„Ne, neptala,“ řeknu pomalu. No co, starých návyků se těžko zbavuje.

Protočí panenky. „Ehm, ale jo ptala. Ptala jsem se tě před dvěma měsíci. Jestli se ti líbí Aiden a tys mi řekla, že ne.“ Můžu vidět, jak znovu zakroutí očima, když si dopřeje doušek své vody.

Proboha…celou tu dobu…si myslela, že mluvíme o Aidenovi…a já se domnívala, že mluvíme o Spencer. Trapas!

„Proč se tváříš tak…proboha!“ Náhle vstane, láhev vody se naklání z jejích rukou, než spadne na zem. „Doprdele!“ zašeptá drsně.

„Madison“, procedím skrze zaťaté zuby, moc dobře si vědoma pozornosti soustředěné na nás. „Sedni si.“

„Kurva,“ zakleje jemně, hledíc na mne v novém světle.

„Sedni si!“ nutím ji, natáhnutím se přes stůl, abych ji stáhla zpátky dolů.

„Ty jsi nemluvila o Aidenovi…že ne?“

Rozhlednu se kolem, ujišťujíc se, že nás nikdo neposlouchá. I když to nemá smysl, protože stejně nic neřeknu. Moje mlčení hovoří za mne.

„No páni, já…“ Položí si ruku na čelo.

„Já jsem to věděla!“ pronese náhle, což mě přinutí trhnout sebou. „Tak proto se ti nelíbí Aiden!“ Odmlčí se na chvilku hledíc na mne. „Počkej…že jsi ne-…“ Zavrtí hlavou. „Zapomeň na to.“

„Co?“ zeptám se obezřetně. Se vším, co zjistila, se trochu obávám jejích myšlenek.

Nakloní se blíž ke mně. „Nešmírovala si nás v šatně…že ne?“

Ó Bože. Tak tohle jsem rozhodně nečekala.

Cítím, jak mi hoří tváře ponížením. „Ne!“ zašeptám pevně, rozhlížejíc se, jestli nás zase všichni nezačali poslouchat.

Pobaveně se zasměje. „Jasně. Teď chápu, proč jsi chodila na basketbalové zápasy…a proč jsi byla tak traumatizovaná tou příhodou s šatnou,“ dodá se samolibým úsměvem.

„Uh, nepřipomínej mi to,“ prosím se zasténáním. Už jsem to skoro úplně vymazala z mysli.

Počkat…jaktože nevyšiluje, nebo nedělá oznámení jako službu veřejnosti. Nebo neutíká s křikem, když na to přijde.

Jaktože to bereš tak klidně? Ne že by mi to vadilo,“ spěšně dodám, „ale…tohle…rozhodně není to, co bych čekala. Ukazuji na nás.

Madison lehce pokrčí rameny. „Není to můj styl.“ Pozvednu významně obočí. Hašteření s tebou je něco úplně jiného než tvoje vyoutování. Mimoto, tobě se líbí mě nesnášet.

Usměju se. Je to pravda.

„A taky náhodou znám někoho kdo je…na tom stejně.“

Protočím panenky. Nemůžeš mě počítat Madison, jen proto, žes to zjistila.

Zakroutí očima na oplátku. „Ne tebe, blbko.“ Zavrtí nade mnou hlavou, zřejmě ne moc šťastná z mé reakce. „No, i když to bylo roztomilé, musím se přesunout k Aidenovi.“

Usměji se, vím, že vtipkuje. Zvedne se a vezme si svůj tác a já ji zastavím, před tím než odejde. „Díky Madison…však víš, za-“

Madison rychle smete moje omluvy. „Holka prosím. Stále na tebe hodlám být mrcha.“

Opět se usměji a přikývnu. „Jinak bych to ani nechtěla.“

„Hele počkej!“ Pospíším si, abych jí stihla ve dveřích. „Seznámíš mě s tou tvou kamarádkou?“

Svraští na mne obličej. „Vážně?“ zeptá se překvapeným tónem, jako bych jí řekla, že si ji chci vzít.

Kurva, po téhle myšlence si rozhodně budu muset nechat vypláchnout mozek.

„Jasně.“ přikývnu.

„Netřeba seznamovat, už ji znáš,“ odpoví tajemně, a aniž by mi dala šanci zareagovat, projde dveřmi a nechá mě za ní zírat.

Znám ji? Ehm, myslím, že bych věděla, pokud by některá z jejích kamarádek byla teplá. Nejspíš bych si s ní už vyrazila.

Sherry? Ne, ta je rozhodně hetero. A i kdyby nebyla, ta holka má tak odporný dech, že bych si ji nikdy blíž nepustila.

Kasey? Kurva to by bylo skvělé, ale vím jistě, že se jí líbí kluci.

Peyton, Carrie, Amber? Příliš mladé.

Tak kdo?

Ksakru nesnáším Madison a její hrátky.

Dostanu textovku a to mě krátce vyruší z mého dumání.

Eldridge je tu. Pomoc

Usměju se nad tou zprávou. Nemluvila jsem se Spencer ode dne, kdy jsme-

….

….

A kurva!

Je to Spencer!

Počkat…Madison ví o Spencer!

„Madison, počkej na mne!“ zakřičím, když vybíhám z jídelny, naprosto ignorujíc kupu studentů a učitelů, kteří na mne náhle zírají.

Jsem úplně bez dechu, ale je mi to jedno. Bežím na čistý adrenalin, jak po ní pátrám. „Madison!“ zaječím znovu, zoufale se rozhlížejíc.

Zastavím se, abych popadla dech, pátrajíc po parkovišti. Zatraceně, pohybuje se rychle.

„Donde estás, puta?“(Kde jsi, mrcho?) No co, jsem zoufalá.

„Do hajzlu, holka, co se k čertu děje?“ Zeptá se Madison, zatímco si to naštvaně rázuje ke mně.

Ona není ta, co obkroužila celou budovu pátrajíc po ní, tak proč je tak nakrknutá?

„Proč jsi mi to neřekla?“

Skříží paže a hledí na mne. „Předpokládá se, že vím, co tím myslíš nebo mi hodláš vysvětlit, proč lítáš po celém kampu volajíc mě?“ Bože umí být tak otravná.

„To o Spencer. Proč jsi mi neřekla, že to víš?“ Vážně, mohla mě ušetřit celé kupě sraček. Ta mrcha.

„No jasně, protože ty a já jsme tak velké kamarádky,“ zadeklamuje, protáčejíc panenky pro extra sarkastický efekt.

Nezabíjej ji, dokud ti neodpoví!

„Sklapni,“ odpálím ji, zrovna teď neoceňujíc její chytrácký komentář. „Proč jsi ji dávala dohromady s Aidenem, když jsi věděla, že je na holky?“

„Proč jsi ji dávala dohromady s Aidenem, když se ti líbila?“ obrátí to proti mně, obličej zkroucený v potměšilém úšklebku. Myslím, že mi chybí její sarkasmus.

A navzdory rozhněvání, že to bylo otočeno proti mně, si nemohu pomoci, ale cítím se červenat. „Protože se líbila Aidenovi.“ Je to úplně jednoduché.

Zakroutí znovu očima, mumlajíc si pro sebe. „Hele, já chápu, že je to tvůj nejlepší kamarád…nebo byl,“ opraví se při mém rozrušeném pohledu, „ale dostala ses do spousty trablů, kvůli klukovi, který si to ve skutečnosti ani nezaslouží.“

Otevřu pusu k obraně, ale rychle mě umlčí. „Nic proti Aidenovi,“ řekne spěšně, „ale kdy jste plánovali udělat taky něco pro tebe?“

Stojím tam na chvíli naprosto zaskočená tím, že Madisoniny myšlenky odražejí mé vlastní. Je to víc než jen trochu děsivé.

Pohlédnu na ní a pokrčím rameny. „Hádám, že jsem si nikdy nemyslela, že by ho odmítla.“

„Víš, on ji nepřitahoval už od začátku. Ani když ji zval na rande.“ Madison protočila panenky a pobaveně se zasmála. „No, nakolik se to dá považovat za rande, s tebou jako gardedámou.“

Nemohu si pomoci a směju se s ní. Byla to hrozná situace, jedna z těch, které mu neodpustím. „Jo, Spencer mi říkala, že si s ním vyšla, aby zjistila, jestli by ho nemohla mít víc ráda.“

Podivně se na mne podívá. „Ona ti řekla, že si s ním vyšla, protože ho chtěla mít radši?“ zeptá se pomalu, nutíc mě si projít svá slova, jestli jsem něco nezpackala.

„Jo…“ řeknu váhavě. Cítím, jak jsem zkoumána.

„Ashley.“ Opět se krátce zasměje. „Spencer si vyšla s Aidenem, až když zjistila, že půjdeš taky.“

„OK, chápu.“ Kolikrát ještě nadnese to naše rande ve třech? „Ona nebyla moc nadšená s toho jít s ním na rande tak brzy.“

„Ne,“ řekne hlasitě, ujišťujíc se, že vidím její protočení panenek. „Nebylo moc nadšená ohledně Aidena.“

Zírám na ní. „Já vím. Rozumím,“ řeknu hlasitě a jasně, přehnaně artikulujíc, aby pochopila můj sarkasmus.

Madison mi věnuje další zakroucení očima. „Očividně nerozumíš. Spencer si s ním vyšla, protože tys tam byla.“ Přikývnu. „Spencer jedla s Aidenem jen proto, žes tam byla.“ Odmlčí se, čekajíc na potvrzení k pokračování.

„OK? A?“ usměju se nad jejím dalším protočením očí nade mnou.

„Nemůžeš být přeci takhle tupá.“ Nakloní se a praští mě do paže, což způsobí, že na ní nedůvěřivě zírám. „Co je?“ vyštěkne, „Já nemůžu za to, že jsi kurevsky retardovaná. Celou tu dobu, to bylo o Spencer a tobě. Každá jednotlivá věc, kterou udělala…byla kvůli tobě. Proč myslíš, že jsem ti říkala, abys s ní trávila tolik času?“

To ani náhodou!

Zavrtím hlavou. „Ne…ne. Říkala si mi, ať s ní mluvím o Aidenovi. Snažila ses je dát dohromady!“ Poukazuji na ni vyčítavě.

„Prosím tě,“ nafoukne se rozmrzele, „moje seznamovací schopnosti jsou mnohem lepší než tohle. To všechno byl jen plán, jak dát tobě a Spencer příležitost trávit čas spolu. Bůh ví, že přimět tě mluvit s ní, bylo jako trhání zubů.“

Vstřebávám všechna její slova a cítím se, jako bych měla vybouchnout ze síly toho všeho. Je to jakoby všechno probleskovalo před mýma očima, všechno co se stalo za uplynulé měsíce, odhalujíce co bylo skryto za oponou a o čem jsem vůbec nevěděla.

„Hele, já s ní mluvila!“ Bráním se zkřížením paží. Snesu jen určitou míru spílání. O polovinu méně, pokud to zahrnuje Madison. „A pozvala jsem ji, abychom se užili čas spolu!“ Ha, a máš to mrcho!

Přísahám, jestli ještě jednou zakroutí očima, tak jí jednu fláknu.

„Vážně?“ zeptá se mě, zavírajíc oči, aby skryla svou zřejmou frustraci a nevíru. „Byla jsi tak nevšímavá. Spencer udělala takřka všechno, kromě nošení velkého neonového nápisu, který by říkal, jak moc se jí líbíš.“

Ušklíbla jsem se nad tím přeháněním. Nebyla jsem na tom tak špatně.

„Ne?“ Dala si ruce křížem a mě štve, jak často střídá tohle, s protáčením očí. „Ona přetrpěla to děsné rande s Aidenem, takže se mohla bavit s tebou. Lhala o tom, že má tvoje poznámky, aby mohla být s tebou,“ vypočítává na prstech. „Lhala o tom, že máte písemku, takže si jí doprovodila do třídy. Příhodně ztratila svoje klíče, takže musela jít k tobě domů.“

„Týýjo. Ona si to vymyslela? Páni…ta ja ale zatraceně prohnaná!“

„Dobrá přestaň!“ přeruším ji. Už to nemůžu dál poslouchat.

Je toho na mne moc a nemůžu to všechno najednou zpracovat. Je to jakobych byla slepá a nejednou se dívala do slunce. Musím si na to zvyknout. Potřebuji se dostat na slaběji osvětlené místo, kde stíny ještě pokrývají většinu místnosti.

Madison se na mne usměje. „Věci do sebe začínají zapadat?“ řekne vědoucně.

„Já jenom…páni.“ Prohrábnu si prsty vlasy.

Zasměje se. „No bylo na čase, abys přestala být tak zabedněná. A teď,“ spráskne ruce, „co hodláš dělat?“

„Dělat?“ dívám se na ni zvědavě.

„Jasně, trubko, ohledně Spencer?“

Ach Bože…ještě jsem se neodvážila myslet takhle dopředu.

Cítím, jak mi červeň stoupá do tváře. „Ach…já nevím.“

„Měla jsi vůbec někdy rande?“ zeptá se mě pochybovačně.

Nerozpakuji se věnovat jí tvrdý pohled. „Sklapni. Není to, jakoby tohle náhle všechno změnilo,“ pronesu vážně.

„Není to náhle, blbko.“ Vážně, měla by se s těmi urážkami uklidnit. „Děje se to už asi tři měsíce. Ty jsi k tomu jen byla nějak nevšímavá.“ Zamumlá si něco pro sebe ve španělštině.

„Dobrá…tak, co mám teď dělat?“ Nemůžu tomu uvěřit, žádám po Madison Duarteové radu v otázce lásky. No ne lásky…no, však víte.

Madisonin výraz překvapivě změkne. Přistoupí ke mně a položí mi ruce na ramena. Je to trochu nepříjemné a děsivé mít ji takhle blízko.

„Teď jdi najít Spencer.“

Moje srdce začne bít rychleji jen z pomyšlení na to. „A?“ zeptám se zoufale. Opravdu potřebuji pomoc.

„A pak to tam vyřešíš.“

Setřesu její ruce ze mne. „Vážně?“ hledím na ní naštvaně. „Tohle je tvoje skvělá rada? Jdi najít Spencer a pak se nebesa otevřou a boží hlas se rozezní celou zemí, dávajíc mi jasný směr?“ Ušklíbnu se. „No tak prosím tě.“

Její účastný výraz je pryč. „No tak holt prostě najdi Spencer a nech ji to vyřešit. Víš,“ šťouchne mě loktem trochu tvrdě, „tak jak to dělala celou dobu.“ Třu si svou bolavou paži, nespouštějíc svůj pohled z ní.

„Přišla bych na to sama,“ sdělím jí povýšeně.

„No jasně, protože zatím sis vedle úžasně.“

Neunikne mi její sarkasmus. „Jak myslíš, já odcházím.“

Ani se na ní nepodívám, jak jsem vytočená. Nezáleží na tom, že mi vlastně celou dobu pomáhala, protože zrovna teď mě naštvala a jediné co vnímám, je Madison, mrcha jako vždycky.

„Číslo, které voláte, je momentálně nedostupné.“ Čekám, až ta zkurveně otravná ženská v hlasovce sklapne a ozve se pípnutí.

Píp.

„Ahoj Spence…,“ nejistě si odkašlu, „ehm Spencer. To jsem já, Ashley. Vím, že jsem se ti trochu vyhýbala…“ Hluboce si povzdychnu. „Už zase. A jen se chci omluvit. Já-“ Odmlčím se frustrovaně. Radši bych nevedla tenhle rozhovor s hlasovou schránkou. „Opravdu bych s tebou raději mluvila osobně, ale je vždycky opravdu obtížné tě najít. Vsadím se, že jsi byla jako dítě skvělá ve hře na schovávanou.“ Nervózně se zasměji, v duchu se fackujíc za to, že jsem taková trubka. „Hádám, že máš mobil vypnutý, protože to spadlo rovnou do hlasové schránky. Nebo jsi mě možná dala na svůj seznam ignorovaných čísel, protože jsem ti volala tolikrát.“ Další nervózní smích. „Takže každopádně hádám, že se snad uvidíme ve třídě, pokud se rozhodneš v pondělí přijít. Dobrá…měj se.“

Schlíple ukončím hovor, zavírajíc poraženecky oči. Nevím, co jsem čekala. Mých padesát textovek zůstalo bez odpovědi a mých dvacet hovorů také, ale pokud jsem se něco naučila, tak že já moc nechápu náznaky. Nebo Aiden, když na to přijde.

„Co je?“

„Děkuji za úžasnou radu, Madison,“ řeknu sarkasticky. Nemohu si pomoci, ale viním ji. Ona je ta, co mi řekla, abych si promluvila se Spencer. No jak máte k čertu mluvit s někým, kdo se vám vyhýbá?

„Já netvrdila, že to bude fungovat, jenom jsem ti řekla, abys to zkusila.“ Její hlas mi dává najevo, že ze mě taky není šťastná.

„No tak díky. Já opravdu miluju nechávání trapných hlasových vzkazů.“ Dneska s tím sarkasmem jedu.

Madison si odfrkne a vím, že kroutí očima. „Můžeš jí to upřímně vyčítat?“

Můj hlas je prost zášti. „Co tím chceš říct?“

Tentokrát si povzdechne, a já nechápu, jak se někdo může nechat tak snadno frustrovat. „Vysílala si k ní všechny ty smíšené signály a předpokládáš, že s tebou bude mluvit, když se to zrovna hodí tobě. Pouštíš ji k sobě a odháníš ji podle toho, jak zrovna měníš názor. Což,“ připomíná mi né zrovna sladce, „se stává často. Může toho snést jen po určitou mez. Možná jsi na řadě ty, abys ji vyhledala.“

Sedím v tichosti, zpracovávajíc Madisonina překvapivě moudrá slova. Hádám, že jsem se na to skutečně nikdy nedívala z tohohle úhlu pohledu. Byla jsem tak soustředěná na Aidena, že jsem vůbec nebrala v potaz Spencřiny pocity.

„Tak,“ vytrhne mě z myšlenek a můžu slyšet úsměv v jejím hlase, „jdi za ní.“

„OK, ale kde by mohla být?“

Madison se odmlčí a jses si dost jistá, že znovu kroutí očima. „Ona někde bydlí, však víš.“

Jasně, teď vím jistě, že s nima kroutila.

Ale netrápí mě to. Pro jednou Madison dlužím. Ačkoli jí to nehodlám říct, to by porušilo rovnováhu světa.

„Musím jít,“ řeknu jí roztržitě, zatímco beru svoje klíče a mířím ke svému autu.

„Myslela jsem si, že bys to mohla říct,“ pronese Madison vědoucně.

„Jo jo. Zatím,“ přinutím se říct, abych projevila alespoň nějakou vděčnost.

„Jistě. Ach, a Ashley?“

„Hmm?“ Moje mysl je soustředěná na to, co všechno hodlám říct Spencer, takže stěží registruju Madisonina slova.

„Buena suerte.“ (Hodně štěstí) Hovor je ukončen s klapnutím a já zůstávám s drobným úsměvem.

Postávám nejistě před dveřmi Carlinových, čekajíc až se otevřou, i když jsem neklepala. „Přestan se chovat hloupě, Ashley,“ říkám si rozlobeně.

Kdy se ze mne stal takový posraný zbabělec?

„Víš, na tohle máme zvláštní poradce.“

Laskavý, škádlivý hlas pana Carlina mě donutí nadskočit překvapením. „Ach Bože, neslyšela jsem Vás vyjít.“

Usměje se na mne. „Ani jsem to neočekával. Zdálo se, že jsi zaujatá dost důležitou konverzací.“

Začervenám se při jeho škádlení, poznávajíc, po kom Spencer má tuhle schopnost. „Promiňte, já ehm…jenom jsem…“

„Hledala Spencer?“ doplní zdvořile, zřejmě se slitujíc nad mou neschopností dokončit větu.

Vděčně přikývnu. „Jasně, ji.“

„Obávám se, že šla na návštěvu k babičce. Nedaří se jí moc dobře, tak jsme si mysleli, že by ji to rozveselilo,“ pokrčí rameny.

Je na tom tak špatně? Co jsem jí k čertu udělala?

„Nedaří se jí dobře? Víte…víte, co je špatně?“ Snažím se nedat znát paniku ve svém hlase.

„Rakovina,“ řekne tiše, smutně. „Zjistily jsme to jen před pár měsíci.“

Rakovina? Ona má rakovinu!? Ach můj Bože…tohle…tohle nemůže být.

Stojím tam, neschopna pohybu, neschopna i jen dýchat. Chce se mi brečet, ale nejsem schopna ničeho.

„Ashley?“ pronese její otec váhavě. Udělá ke mně krok a položí mi jemně ruku na rameno. „Zlato, je všechno v pořádku?“

„Já jen…neměla jsem tušení.“ Polknu ztěžka. „Bože, je mi to tak líto pane Carline. Já prostě…bude…?“ Nedokažu se zeptat, jestli bude v pořádku. Slova mi odumřou v hrdle.

Nemusí odpovídat, jeho oči mi poví pravdu. „Obávám se, že ne. Je prostě moc stará, její imunitní systém nedokáže s rakovinou dost dobře bojovat.“

Stará? Je jí jen osmnáct. Neznamená to mladá? Možná ne v psích letech.

Pan Carlin mi věnuje vřelý úsměv, který maskuje jeho vnitřní zmatek. „Ale tak to chodí, víš? Je to běh života a ona jej měla dobrý.“ Jeho úsměv se mění na skutečný.

„Přála bych si, aby mi netrvalo tak dlouho poznat ji,“ zašeptám tiše, zlomeně.

Kdyby se tohle stalo před rokem, věci by byly tak odlišné. Nemohu si pomoci, ale ohlížím se zpět na všechny ty věci, o které jsem se Spencer přišla.

„Ach, tak ty ses s ní potkala?“ zeptá se překvapeně. „To jsem nevěděl.“

Potkala jsem jí? Samozřejmě že jo, to je ten důvod, proč tu vůbec jsem. Abych ji znovu viděla.

„Ehm jasně…vyzvedávala jsem ji na večírek, vzpomínáte?“ Možná je on ten, kdo už stárne.

„Ach!“ Srdečně, hluboce se rozesměje. Nemohu si pomoci, ale přemýšlím, jak nevhodné to právě je. Chci říct, jeho dcera má smrtelnou nemoc a on se tomu může nějak smát? To po něm musela Spencer zdědit také svou potrhlost.

„Ashley,“ řekne, smích stále patrný v jeho hlase, „ne Spencer. Proboha ne ona. Její babička je ta nemocná.“ Jeho úsměv mizí, jak se vzpamatovává. „Zlato, omlouvám se, vůbec by mě nenapadlo, že by sis to myslela.“

Snažím se odbýt jeho slova, tváříc se, jako by se na mne právě nezřítil celý svět. „Byla to moje chyba.“ Hledím upřeně do země, zahánějíc zpět slzy, které hrozily, že se začnou řinout.

„Omlouvám se,“ řekne znovu, jeho hlas něžný a uklidňující. Vtáhne mě do objetí a přesto, že je prakticky cizinec, podvně mě to uklidňuje.

Neoplácím mu objetí. Ne proto, že je pro mě tak neznámý, ale jednoduše proto, že nejsem zvyklá na rodičovský dotek. Kromě těch objetí, která mi moje matka dává na rodiných slezinách, aby všechny ujistila ‚jak moc mě má ráda,‘ se nedotýkáme.

Ustoupí ode mne, naštěstí, a drobně se na mne usměje. „Opravdu se omlouvám za to nedorozumění.“

Odbudu to pokrčením ramen. „To je v pohodě. Je mi líto, toho s její babičkou.“ Věnuji mu, jak doufám, upřímný pohled. Nejsem dobrá v těchhle povzbuzujících záležitostech. Naštěstí jen pár lidí v mém životě je potřebovalo.

„No, řeknu Spencer, že ses zastavila?“ Jsem zmatená, proč zdůraznil ten otazník na konci. Ví, co všechno se stalo? Proboha doufám, že ne. To by bylo opravdu trapné. Když uvážím, jak hezky se mnou jedná, tak to asi neví.

„Ehm, ne, není třeba, prostě ji uvidím v pondělí. Měj te se pane Carline.“ Otočím se, pevně svírajíc svoje klíčky, jakobych do nich přelévala své zklamání.

„Vrátí se brzy v neděli,“ zavolá na mne a já se otočím a vídím, že se na mne usmívá.

Snadno mu úsměv vrátím a děkovně přikývnu.

A všechno, co teď můžu dělat, je jít domů a čekat. Ale myslím, že je na čase, abych pro jednou byla tou, co čeká.

20

Poposednu si podesáté za posledních pět minut. Cítím se tak nepohodlně, že to ani není vtipné. Muž vedle mne se na mne pořád divně dívá, zatímco si znovu urovnám sukni a bezmyšlenkovitě upravím vlasy.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se znepokojeným hlasem, zřejmě cítíc moje nepohodlí.

„Ano. Ano,“ opakuji nervózně, „jsem v pohodě.“ Pokusím se o statečný úsměv.

„Jsi tu poprvé?“ otáže se a já se divím, jaktože ve mně každý umí tak dobře číst. Je to trochu znepokojivé.

Zasměji se. „Je to tak očividné?“ Zatáhnu si znovu za sukni.

Zavrtí hlavou, ale jeho tvář se zkroutí do úsměvu. „Možná trochu,“ připustí škádlivě. Se zájmem se rozhlédne kolem, než jeho pohled opět přistane na mně. „Přišla jsi sama?“

Rozpačitě se usměji. „Jo.“

„No mám z tebe radost. Nebývá tu k vidění moc mladých lidí. Bylo hezké s tebou mluvit.“ Věnuje mi další úsměv a otočí se zpátky dopředu, vytahujíc nějakou věc, vypadající jako brožura a se zájmem v ní listuje.

Znuděná po tom, co jsme se s tím mužem přestali bavit, vytáhnu svůj telefon, projíždějíc jím v naději, že nejdu něco, čím se zabavím. Ani si nejsem jistá, že být tady je tak skvělý plán. Zdál se mi dobrý, když jsem o něm přemýšlela včera večer při plavání. Ačkoli právě teď se domnívám, že jsem se možná omylem nadýchala chlóru a ten mi teď šplouchá v mozku.

„Ashley?“

Moje srdce začne tlouct nervózně, když uslyším hlas, který jsem neslyšela dny, vlastně téměř týden. Otočím se a spatřím Spencer hledící na mne v naprostém šoku.

„Co tady děláš?“

Vypadá tak hezky. Má na sobě jednoduché modré letní šaty a její vlasy jsou na koncích lehce zvlněné, stočené nahoru, jemně spočívajíc na jejích ramenou, každý pohyb způsobující jejich otření o hladkou pokožku. Pocítím touhu, při pohledu na ní.

Rozhlížím se kolem sebe, předstírajíc, že si nejsem vědoma, že moje přítomnost zde je zcela neobvyklá. „Och, vždyť víš, prostě…sedím.“ Pokrčím rameny.

Chvíli na mě hledí. „Uvědomuješ si, že tohle je kostel?“ zeptá se mě pochybovačně.

Podívám se na ní zamyšleně. „Divila jsem se, proč tu jsou všechny ty kříže.“

Vidím, že přemáhá úsměv. Nechce mi dopřát zadostiučinění a já jí toho chci říct tak moc, ale moje slova se vždycky zadrhnou, když jsem jí nablízku.

„Ashley,“ pronese pan Carlin, zatímco stojí vedle Spencer, „je moc hezké tě znovu vidět.“

Věnuje mi vřelý úsměv, který začínám chápat jako jeho patentovaný výraz. Jsem docela ráda za tohle vyrušení.

„Vás také,“ odpovím zdvořile. Jenom to, že Christine je příšerná matka, neznamená, že jsem se nenaučila dobrému chování. Vděčím za to ubohým plesům.

Na chvíli je ticho a bylo by to opravdu nepříjemné, kdyby se neozývaly další zvuky s kostela, jak vcházejí další lidé. Přála bych si, abych nějak dokázala ukázat Spencer všechno, co bych jí chtěla říct, aby dokázala nahlédnout do mé mysli a najít tam ta slova, která jsou všechna mimo můj dosah, ještě víc, když jsem jí nablízku.

Vycítíc tu nepříjemnost situace, věnuje mi pan Carlin zářivý usměv a podívá se na mne. „Nevadilo by ti, kdybychom se tady posadili?“

Všimnu si, že zaznamenal Spenceřinu váhavost při hovoru se mnou a oceňuji jeho čin.

„Určitě ne,“ řeknu a postavím se, jen abych něco dělala. Bylo tam už i tak dost místa, aby se tam vešli - a ještě tak pět lidí - pohodlně.

Jemně postrčí Spencer ke mně a ona na něj vrhne prosebný pohled. Ten se ztratí, když její otec pozvedne obočí v tiché přednášce.

Můžu slyšet její povzdech, když se pohne, aby si sedla vedle mne. Nikdy jsem ji neviděla, takhle poraženou a plní mě to smutkem, vědouc jak moc jsem to podělala, i když jsem snažila o něco úplně jiného.

„Proč jsi sem přišla?“ zeptá se tiše a jsem ráda z té tichosti, protože skrývá něco z jejího hněvu.

Pokrčím rameny. „Myslela jsem, že je na čase, abych se objevila na tomhle kostelním představení.“ Obdaří mě stejně přísným pohledem, jaký jí věnoval její otec, a já rychle přestanu vtipkovat.

Pozdechnu si. „Bylo mi řečeno, že sem přijdeš.“

„Kým?“

Znovu si povzdechnu. Neusnadňuje mi to, ale asi ji nemůžu opravdu vinit. „Madison“ přiznám neochotně. Je děsivé, jak moc na ni v poslední době spoléhám.

„Opravdu?“ Otočí se ke mně, zkoumajíc mě v tichosti. Nemohu si pomoci, ale doufám, že na ní moje snaha udělala trochu dojem.

„Jo. Potom co mi odmítla odpovědět na mých prvních šest telefonátů. Ta mr-“ spolknu zbytek slova, když do mne Spencer šťouchne loktem a přísně na mne pohlédne. Rozpačitě se na ní usměji. „Promiň,“ zašeptám, „neuvědomila jsem si, kde jsme.“

„Tak proč jsi sem přišla?“ Zřejmě to nehodlá vzdát.

„Chtěla jsem s tebou mluvit,“ připustím nervózně. Jsem ráda, že všichni stojí, protože mi to dává záminku vyhnout se pohledu do jejích očí.

„O čem?“ zeptá se koutkem úst, předstírajíc zájem o to, co se tu kolem děje, ať je to cokoliv.

Zavřu oči. Tohle není místo na dlouhý rozhovor. Ne když každých pět minut začnou všichni něco recitovat. „O spoustě věcech,“ řeknu jí nejasně.

Najednou všichni klečí a já se snažím, to co nejlépe dělat po nich. Nemohu si pomoci, ale rozhlížím se kolem, abych viděla, jestli tu někde nejsou psané pokyny.

„Jako třeba?“

Povzdechnu si, začínám být otrávená z jejích krátkých odpovědí. „Můžeme si promluvit později, já jen…“ Zdržím se od prohrábnutí si vlasů. „Chtěla jsem tě vidět, “ slabě vydechnu, nepřehlédnouc způsob jakým po mně blýskla očima. Jsem trochu zahanbena svou upřímností, ale je to opravdu dobrý pocit, konečně to připustit.

Tentokrát nedokáže zadržet potěšený úsměv. „Ano?“ zeptá se tiše, vstávajíc spolu se všemi ostatními. Divím se, jak je k čertu možné, že se zdá, že všichni vědí, kdy vstát a kdy klečet. No tedy všichni až na mne. A toho chlápka o dvě řady dál, který vypadá, jakoby měl kocovinu.

„Ano,“ potvrdím. „Vím, že se toho hodně stalo, většinou za to můžu já. Dobrá, “ zvážím to, „za všechno můžu já-“ Opět se na mě usměje, tiše se pochechtávajíc. „Ale vím, že nemluvení s tebou, bylo to nejhorší, co se přihodilo.“ Otočím se a vyhledám její oči. „Úplně ze všeho.“

Její pohled změkne, a přestože to, že jsem tady, mě přivedlo zpátky k ní, nemohu si pomoci, ale chtěla bych být někde jinde – úplně kdekoliv – kde bych ji mohla políbit. Protože právě teď ji chci tak hrozně moc políbit. A tady v kostele, s jejím otcem hned vedle nás, na to není zrovna vhodné místo.

Neříká nic, ale to je v pořádku, protože moje srdce se cítí tak zahlcené chvěním, že bych pravděpodobně stejně nebyla schopna cokoliv slyšet.

Sedíme po zbytek bohuslužby s drobnými, spokojenými úsměvy na tvářích. Jediný důvod, proč vím, že se stále usmívá, je ten, že ji pokradmu pozoruji, jak jen to jde. Jediný důvod, proč se usmívám já, je ten, že jsem ji přistihla dělat to samé.

Kněz nás vyzve k setrvání chvíli v tichosti a já využiji poskytnuté příležitosti, abych se naklonila blíž ke Spencer, vdechujíc její příjemnou vůni. „Vypadáš opravdu překrásně,“ řeknu jí ostýchavě, ale s naprostou upřímností.

Její modré oči se otevřou a zahledí se do mých vlastních, mírně se chvějíc, jak na sebe upřeně hledíme. Nemusím shlédnout, abych věděla, že se usmívá, její oči říkají vše, co sama zrovna teď nemůže. Sdělují věci, kterým právě teď nedokážu porozumnět.

Ještě jednou se přesuneme z kleku zpět do sedu, a jak se bohoslužba blíží k závěru, cítím okraj Spencřiny ruky u té své, malíček lehce otírající se o můj.

Je to drobný, prostý dotek, ale vím, že nás spojuje tak ohromným a složitým způsobem. Je to jen další kousek skládačky, který dokonale zapadá, stejně jako ty ostatní, které jsem už odhalila.

A vím, že stejně jako farníci opouští kostel, aby pokračovali ve svém dni s poselstvím v jejich myslích, já budu pokračovat ve svém s úsměvem na tváři a Spencer ve své mysli.