Zdání někdy klame

Napsala: Inkmstr10, Překlad: Squirrel (1-16), Daevin (17-28)

Úvod

Nenávidím Spencer Carlinovou!

Dobře, tak nenávist je možná trochu silný slovo. Myslím, že to je silnější "nemám ráda" s náznakem něčeho, co nemůžu úplně přesně určit.

Ona je nádherná, v plném slova smyslu a, vážně, to není fér.

Spencer má dokonalé blond vlasy, každý vlásek se zdá být vždy na svém místě. Její oči mají překrásný odstín modré, její pleť je bezchybná.

Její oblečení, ač skromné v porovnání s většinou holek na škole, sedí krásně na její drobné postavě. A to, si myslím, mě nutí ji mít v lásce ještě míň. A to ani nezmiňuju, jak je neuvěřitelně chytrá, skoro tím do-očí-bijícím způsobem.

Je ten typ holky, které se podařilo dostat všechny možné dobré geny. Zajdu dokonce tak daleko a řeknu že umí zpívat i tancovat, i když jsem nikdy neviděla žádný důkaz. Ale vůbec by mě to nepřekvapilo.

Tak proč nesnáším Spencer Carlinovou?

Někteří by řekli, že jen žárlím kvůli všem těm věcem, které jsem zmínila, ale tak to není. Jsem jenom hodně všímavá a trochu namíchnutá, že její genetický fond je tak nacpaný, zatímco někteří lidé (ke kterým rozhodně nepatřím) neměli takové štěstí.

Ne, znáte pravý důvod, proč tu modrookou dívku nemůžu vystát?

Protože něco v ní mi nedovolí ji nenávidět, nezáleží na tom, jak moc bych chtěla. A do nedávna jsem nevěděla, proč to tak bylo.

1

Roztleskávačky. Domyslete si znechucené zavrčení.

Nechápu, jak můžou tvrdit, že do školy vnášejí elán, když všechno, co přinášejí mně, je nezasloužené utrpení.

Dobře, možná není tak úplně nezasloužené. Možná si každou chvíli nechám vyklouznout malou uštěpačnou poznámku, ale ony si to naprosto zaslouží.

Skoro se mi chce zvracet, když si vzpomenu, že jsem bývala jednou z nich. Však víte, než jsem objevila svůj mozek.

A nikdy nepochopím, jak jejich palec dlouhé sukničky mohou být kvalifikované jako vhodné uniformy, i když jsem si jistá, že to má co dočinění s převahou mužského učitelského sboru.

No, tak tady sedím, unuděná k smrti v jakýkoliv hodině, kterou mám od osmi. Nevim, jaký to je předmět, jenom ve který je třídě. Předpokládám, že ředitel se dost pobavil, když mě dával do třídy složené z 80% roztleskávačkami, včetně jedné Spencer Carlinové. Rozhodně zábavný den po tomto zjištění. A zábavným myslím příšerný.

"Paní Bakerová," vtíravě sladký hlas přeruší tichou učebnu, "musíme odejít dřív kvůli tomu vystoupení."

Prakticky slyším, jak všichni protočí oči v sloup. Madison Duarteová je taková slizká mrcha, všichni to víme. Sakra, dokonce ona sama to ví, a myslíte, že ji to znepokojuje?

"My, jakožto roztleskávačky," vysvětluje Madison zbytečně, ohlížejíc se po třídě, jako by nám to chtěla dvojnásob připomenout.

Znovu obrátím oči v sloup. "Ó, vážně?" zvolám těžce sarkasticky, "proč ne my ostatní?"

"Slečno Dav..."

"Protože někteří z nás si zaslouží zvláštní zacházení," prskne Madison zpět, všechna falešná usměvavost pryč.

"Lítost se podle mě dá těžko považovat za zvláštní zacházení," odseknu. Navzdory tomu, že nás to obě štve, vím, že máme obě z našich výbuchů nepřátelství nějaké zvrácené potěšení.

"Tak tohle brání tvý mámě v odchodu? Nebo to je ten svěřenecký fond?" A tím Madison překročí hranici, posílajíc mým směrem vítězoslavný úšklebek. Paní Bakerová vzdala všechny naděje v naše sklidnění a jen nás pozoruje jako zbytek třídy.

"Ne, věřím, že to, co ji tady drží, bude tvůj táta, co ji píchá. Ale co já vím," pokrčím rameny. "Možná proto je teď doma. Mně by to rozhodně donutilo zůstat v posteli."

"Tak to už by snad stačilo, slečno Daviesová!" zazní najednou pevný hlas paní Bakerové.

"Ona za to nemůže, paní Bakerová," skočí do toho Madison s opět medovým hlasem. Zvednu na ni obočí. "Ona prostě neudrží pusu zavřenou, aspoň podle toho, co všichni říkají." Á, to je ta Madison, kterou znám a strašně ráda nenávidím.

Paní Bakerová nesouhlasně zavrtí hlavou. "Prostě jdi na to vystoupení Madison." Všimnu si, že v jejím hlase není žádná nespokojenost, která tam byla, když oslovovala mě. To mě znechucuje.

Madison uctivě přikývne a sbírá si věci, přičemž se snaží rušit co nejhlasitěji. "Jaká matka, taková dcera." pošeptá mi, její odporná tvář zkroucená v samolibý úšklebek. Není doopravdy ošklivá, ale je větší sranda předstírat, že je.

Latinoameričanka zakopne o moji nohu, která byla "náhodou" v její cestě. "Jejda, mi malo Maddie. Měla by sis dávat větší pozor, nechtěla bych, abys byla na vystoupení zraněná." Nabídnu jí líbezný úsměv.

Po tom, co po mně hodí vražedný pohled a teatrálně si povzdechne, Madison pokyne ostatním roztleskávačkám a opouští třídu. "Adios Maddie!"

Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu tak vděčná za výuku španělštiny. Ne, že bych mluvila nějak plynule, ale je to ještě větší zábava, jelikož Madison ráda předstírá, že angličtina je její druhý jazyk, takže nikdy neváhám s využitím mé omezené španělštiny, abych ji vytočila.

Rychle se otočí a vyšle na mě nejnenávistnější zlobný pohled v historii. Pak vykráčí ven z učebny. Můj úsměv pomalu zvadne a sesunu se zpět na židli, zklamaná, že můj zdroj zábavy už je pryč.

"Slečno Carlinová?" Při zaslechnutí toho známého jména vzhlédnu. Se zaujetím se rozhlédnu kolem, mé oči spočinou na Spencer. "Neměla byste také jít?"

Spencer se stydlivě kousne do rtu, vypadá skoro rozpačitě. Shledala bych to legračním, kdybych tomu nevinnému jednání vážně věřila. Chci říct, prochází se tady v mini sukni... jak nevinná může být?

"No, já," odkašle si a vypadá nervózně. "Chtěla jsem si psát poznámky."

Jsem si jistá, že na ni nevěřícně zírám. Kdo se dobrovolně rozhodne zmeškat vystoupení? Ne, že bych je měla ráda, ale když je druhou možností vyučování, je to snadná volba.

"Jen jděte, slečno Carlinová," mile ji ujišťuje paní Bakerová. "Můžete si ty výpisky opsat od..." udělá pauzu, aby se rozhlédla po třídě.

Okamžitě ztratím zájem a vracím se ke čmárání si do sešitu s úmyslem dokončit karikaturu toho magora, co sedí vedle mě.

"...slečny Daviesové."

Má hlava vystřelí nahoru. "Cože?" Vidím Spencer, která mi věnuje nejistý pohled, a rychle mi to dojde. To si ze mě děláte prdel.

"Půjčíš Spencer své poznámky." Kam se poděla demokracie?

"Cože!" opakuju tentokrát uraženě. "To je..." zarazím se. Nějakým způsobem pochybuju, že "hovadina" je ve třídě vhodný výraz. "...není fér," zamumlám potichu.

"Půjčíš slečně Carlinové své poznámky." Tón paní Bakerové je konečný a já s vyčítavým pohledem věnovaným Spencer zamumlám "jistě" a skřížím ruce.

"Dík," hlesne Spencer tiše, ale překvapipě upřímně. Nabídne mi vděčný úsměv a sbírá si věci, zatímco na její záda házím zlostné pohledy.

Když se vrátím zpět ke svojí kresbě, nemůžu si pomoct a jsem naštvaná, přeju si, aby se paní Bakerové ty její blbý cereálie rozmočily v tom jejím trapným sójovým mlíce.

"Co tě tak dobře naladilo?" ptá se Aiden přicházejíc, aby se ke mně přidal u našeho stolu. Evidentně postřehnul můj více-než-nadšený výraz.

"Kdo jinej než roztleskávačky, samozřejmě." Věnuju mu velký nadšený úsměv, který se okamžitě mění v zamračení. "Proč jsou to takový krávy? Je to něco jako podmínka?"

Aiden se zasměje. "Myslím, že jo. Konec konců, byla jsi jednou z nich."

Praštím ho, abych dala najevo, že se mi to spojení nelíbí. "To je jedno, blbečku. Tohle odpoledne se budeš snažit o trojku?"

Pobaveně zavrtí hlavou. "Jestli tím myslíš, jestli mám basket, pak jo." Jeho oči se rozšíří. "Páni," zašeptá.

Otočím hlavu směrem, kterým se dívá, a nemůžu si pomoct a v duchu zareaguju úplně stejně. Spencer Carlinová kráčí přes dvůr vypadajíc ještě nervózněji kvůji těm 'co to má být' pohledům, o kterých jsem si jistá, že Aiden i já vysíláme.

"Ahoj, Spencer," pozdraví Aiden úlisně, přičemž nezapomene pohodit hlavou, aby si upravil vlasy. Obrátím oči v sloup. "Čemu vděčím za to potěšení?"

Drobně se na něj usměje. "Ahoj, Aidne." Potom obrátí svou pozornost ke mně. "Já jsem, ehm, přemýšlela, jestli bych si od tebe mohla půjčit ty výpisky."

Všimnu si její nejistoty a vrtá mi to hlavou. "Ty teda neztrácíš čas."

Spencer vypadá ostýchavě a krátce se nervózně zasměje. "Jo, promiň, jenom mi došlo, že tohle asi bude nejvhodnější chvíle tě zastihnout. Po škole mám trénink, takže bych tě nesehnala." To, že cítí potřebu mi to vysvětlovat, mě donutí v duchu se usmát. Myslím, že to má neco společnýho s její nervozitou.

"Ale test nebudeme psát asi tak měsíc." Nejsem si jistá, proč to tak ztěžuju. Její stydlivost ve mně skoro vzbuzuje soucit. Skoro.

"Ash ti velmi ráda půjčí svoje poznámky," přeruší nás Aiden, očividně nespokojený s tím, že mu během mého rozhovoru se Spencer nikdo nevěnuje pozornost.

"Ash," řeknu protivně, "umí mluvit sama, děkuju." Začnu se hrabat v batohu, hledajíc ty výpisky.

"Spencer, co to má bejt?"

Spencer nadskočí s provinilým výrazem. "Čau, Madison. Jenom si beru poznámky od Ashley."

Madison těká očima mezi námi, jako by se snažila zjistit, jestli to je všechno, o co tu jde. Nejsem si jistá, jak jinak by se dalo vyložit, že podávám Spencer popsané papíry. "Proč?" zeptá se nepříjemně, jako by neexistovalo nic horšího, než mluvit se mnou.

"Je zřejmé, Madison, že kdyby tě tady potřebovala, zatahala by tě za vodítko."

Zachytím koutkem oka Aidenův úsměv. Být mrcha je vždycky větší zábava před publikem.

Madison ignoruje moji poznámku a soustředí se na Aidena, což je pochopitelné. Je to hezký kluk; vysoký, tmavé vlasy a pohledný, a i když se ošívám při takovémhle popisování svého nejlepšího kamaráda, nevidím žádný důvod ho snižovat, alespoň ne v soukromí svých myšlenek.

"Ahoj, Aidene," řekne smyslným hlasem, který, domnívám se, má znít koketně.

"Madison," zářivě se usměje. On je rád středem pozornosti a teď, když má pozornost Spencer i Madison, pravděpodobně umírá štěstím. "Co tě sem přivádí?"

"Přišla jsem zachránit Spencer," odvětí, jako by to bylo očividné.

Pochopitelně neví, že my jsme ti, co potřebujou být zachráněni.

"Ó," hlesne najednou Spencer, stále tím přiblble plachým hlasem. "Já jsem v pohodě. Jenom si beru ty poznámky."

Vezmu ty výpisky a podržím je Madison před obličejem. "To je papír, na který píšeš iformace," vysvětluju pomalu. "Po-znám-ky," vyslovím zřetelně, zatímco si užívám nasupený výraz, který se rýsuje na Madisonině obvykle samolibé tváři.

"Já vím, co to jsou poznámky," zvolá povýšeně, vytrhne mi papíry z ruky a podá je Spencer. "Tak pojď, Spencer. Musíme se dezinfikovat." Obrátí se na Aidena a zářivě se usměje. "Uvidíme se na zápase." Pak táhne Spencer pryč.

"Zatím Madison. Spencer," mává na ně Aiden a usmívá se při tom jako debil.

Blondýnka se najednou zastaví a otočí se na mě, nevšímajíc si protivnýho zmatenýho pohledu Madison. "Já, no..." hledí na zem, než se střetne s mým pohledem, drobný úsměv na tváři. "Děkuju za ty výpisky."

Překvapím sama sebe, když jí odpovím upřímným úsměvem a přikývnutím.

"Spencer," řekne Madison nevlídným tónem, chytne ji za zápěstí a odvádí ji pryč.

"Páni," povzdechne si Aiden, zatímco se opře zády o stůl.

Zvědavě se na něj podívám. "Co?"

"Madison je..." začne, ale já ho rychle přeruším.

"Fuj," prohlásím znechuceně, "ani se neopovažuj tu větu dokončit. Jsem si naprosto vědoma, co Madison je. Říká se tomu přenašačka pohlavně přenosné nemoci."

Zasměje se. "Chtěl jsem říct, že Madison je nic, v porovnání se Spencer Carlinovou."

Nevěřícně se na něj podívám. "Vážně? Stydlivá Mary? Ne, že by se mi nějak líbila Madison, ale vážně? Chci říct, Spencer je...ona je..." Hledám vhodný výraz, který by tu dívku vystihnul. "Je něco jako malá andělská roztleskávačka, však víš, kdyby vůbec něco takovýho existovalo."

Aiden se zase rozesměje. "Myslíš, že si dělám legraci," pokračuju. "Ona je prostě příliš...dokonalá! Jo, to je ono, dokonalá! Její vlasy vypadají vždycky upraveně, oblíká se hezky, ale ne lacině, je na všechny milá, má dobrý známky," odškrtávám si na seznamu. "A navíc je hezká. Co to má sakra bejt!"

Vidím, jak Aiden obrátí oči v sloup. "No, páni, Ash, po týhle charakteristice, jak bych ji nemohl nesnášet? Naprosto jsi ji srovnala se zemí," říka hlasem plným sarkasmu. "A co proti ní vůbec máš? Nikdy ti nic špatnýho neprovedla."

"Přesně! Je ke mně milá, tak jak může sakra bejt roztleskávačkou? A kdo by mohl bejt pořád milej? Kurva, dokonce i Mary Poppinsová se občas naštvala." Vstávám z lavičky, než si to vůbec stačím uvědomit. Až k takovýmu šílenství mě Spencer Carlinová dohání.

"Jasný," říká Aiden se smíchem. "Myslím, že půjdu vrátit ten prstýnek, co jsem pro ni koupil."

Tomu se musím zasmát, když si uvědomím, že jsem to s tím řečněním asi trochu přehnala. "Sklapni, blbečku. Jako by s tebou vůbec někam šla."

"No, já nevím" pokrčí rameny, vidím mu na očích, že mě provokuje, "zdála se být víc nervózní kvůli tobě."

Obrátím oči v sloup a plácnu ho. "Ha, nezájem. Nemůžu si pomoct, je prostě divná."

"Není divná," odporuje, "jenom tichá." Nakloní se ke mně blíž a hlasitě zašeptá: "A ty víš, co se říká o těch tichých..."

Ještě jednou obrátím oči v sloup na toho ztroskotance. "A ty by ses z týhle věci s tichostí mohl něco přiučit," srovnám ho významným pohledem.

"Ale kdo by se s tebou pak hádal?" trucuje. Přísahám, někdy je taková herečka.

"Trefa," usměju se. "Ačkoli se zdá, že tuhle práci skvěle odvádí Madison. Sakra, zdá se, že Madison dokáže splnit potřeby každýho."

"Není tak hrozná."

Tomu se vysměju. "A kdy, v posteli? Hnus, na to nechci ani pomyslet!" Pevně zavřu oči a snažím se setřást tu představu.

Aiden zvedne ruce na obranu. "Říkám jenom, že je milá."

Zvednu na něj obočí. "A tím milá myslíš, že by sis to s ní rozdal."

Pokrčí rameny a usměje se na mě. "To nevylučuju. Ale, jak už jsem řekl, na Spencer nemá. Madison by byla na chvíli dobrá do postele, ale Spencer...ta by byla dobrá na dýl."

"Fuj, fuj, fuj!" hlasitě protestuju. "Už nikdy nepoužívej slova Spencer a postel v jedné větě. Krom toho, že je to jen tvé zbožné přání, je to naprosto odporný."

Á. Vážně, Spencer Carlinová je prostě...nevím co!

Aiden se směje a zavrtí nade mnou hlavou. "Chováš se, jako by byla ohyzdná nebo tak něco."

"To není," připustím potichu. "Chci říct, je očividně hezká, ale stejně..." odmlčím se, nejsem si přesně jistá, kam jsem tou myšlenkou směřovala. Ve skutečnosti na tom nezáleží, protože vím, že vůbec nechci myslet na Spencer Carlinovou, jak má sex, a už vůbec ne s někým, koho znám. To bych nikomu nepřála.

"Jo, správně, Ash," směje se nevěřícně. Poté, co zvedne moji školní tašku a podá mi ji, si položí tu svoji na rameno.

Zamračím se jeho tónu. "Co je?"

"Domnívám se, že přespříliš protestuješ," vydá se Aiden směrem k tělocvičně na basket. Neptejte se mě, proč jim dali trénink hned po obědě. Já jsem jenom šťastná, že neuvidím, jak se obědy těch sportovců vracejí zpátky, kudy přišly.

Zvednu obočí nad jeho trapným výběrem slov. "Domnívám se, že jsi debil." No, vážně, kdo říká takový kraviny, teda krom Shakespeara a tak.

Než Aiden vejde do dveří, otočí se s jedním ze svých velkých přitroublých úsměvů. "Víš..." osloví mě se samolibým úsměvem. "...nepopřelas to." Rychle zavře dveře.

"Á, ty jsi takovej vypatlanec!" Křiknu na něj, prostě vím, že se pořád ještě blbě kření.

Jdu ke svému autu, úplně zapomínám na zbytek vyučování. Mám už jenom jednu hodinu a nevidím žádnej důvod tu zůstávat kvůli výtvarce. Umím kreslit skvěle už od přírody, děkuji. Stačí se podívat na obrázek toho magora, co jsem kreslila ve třídě. Úplný výstavní kousek.

Můj mobil zavibruje, že jsem dostala zprávu, a trochu zaváhám, když zjistím, že mi Aiden posílá nějaký multimediální soubor, kterou si musím stáhnout.

Když se stahování dokončí, musím naštvaně obrátit oči v sloup.

Ten malej parchant mi poslal fotku.

Fotku Spencer Carlinový v roztleskávačské uniformě.

Kretén.

2

Vím, že jsem tu fotku měla smazat. Nevím, proč jsem to neudělala. Má jediná výmluva je, že mi to nějak vypadlo z hlavy, jak jsem šla k autu.

Teď ale zoufale lituju toho, že jsem to neudělala, protože Aiden mi sebere mobil a hrabe se mi v něm. Vítězoslavně se zasměje, když ji najde.

"Aha!" řekne nahlas, což přitáhne pozornost několika lidí.

Plácnu ho a řeknu mu, ať sklapne.

"Nemůžu uvěřit, že sis ji nechala," říká ztišeným hlasem. Jeho výraz mě vážně vytáčí.

"Prostě mi to vypadlo z hlavy," naštvaně mu buším do hrudi, dokud mu z tváře nezmizí ten blbej úsměv.

"Au, dobře," zaskučí a mne si bolavé místo. "Ale stejně, na někoho, kdo ji nesnáší, se ti ta fotka očividně líbí."

"Co je to?" zeptá se Madison, když přichází. Zvědavě se snaží spatřit to, na co se s Aidenem díváme.

"Do toho ti nic není." Pokusím se vzít si telefon, ale Madison mě předběhne.

Zmateně na fotku zírá, dokud se ke mně zamračeně neotočí. "Ty jseš takovej šílenec. Nejsem si jistá, jestli to doopravdy chci vědět, ale co kurva dělá fotka Spencer ve tvým mobilu?"

"Jo, Ashley, co tam dělá?" Skočí do toho Aiden a já vím, že potlačuje smích.

"Držte hubu, oba dva!" Jsem naštvaná a cítím, jak se začínám červenat. Ashley Daviesová se nikdy nečervená!

"Hele," říká Madison a prudce mi vrací můj telefon, "vynechej Spencer ze svých zvrácených fantazií, comprende?

"Co je se mnou?" zajímá se Spencer, když přichází k nám.

Aaa, zabijte mě. Ještě nikdy jsem se nechtěla propadnout víc, než chci právě teď.

"Nic," procedím skrz zaťaté zuby a zpražuji přitom Aidena mým nejstrašnějším pohledem.

Spencer se na mě divně podívá a pak se otočí na Madison. "Na co jste se to dívali?"

"Na nic," zdůrazním.

Madison přistoupí ke Spencer s pohoršeným výrazem. "Posílala jsi Ashley svoji fotku?"

Pane Bože, chci prostě umřít! Teda, vlastně chci nejdřív zabít Aidena. Pak můžu umřít v klidu.

"Cože?" odstoupí Spencer. "Ne," směje se nevěřícně, "proč se na to ptáš?"

"Protože tady Ashley," Madison mi věnuje zlý pohled, "má tvoji fotku v roztleskávačské uniformě."

Spencer se na mě podívá pohledem, který vyjadřuje něco mezi pochybností a zděšením. "Hm, co?" Přijme můj mobil od Madison, které se nějakým způsobem podařilo ho zase dostat. Když se podívá na tu fotku, její oči se rozšíří.

Madison pozvedne obočí, to není nikdy dobré znamení. "Evidentně se jí líbila, nastavila si ji jako tapetu."

Vrhnu na Aidena vyčítavý pohled. "Jseš mrtvej," zašeptám prudce, tichým výhružným hlasem.

Ten kluk má alespoň tolik slušnosti aby se tvářil vyděšeně. Nejspíš moc dobře ví, že za tohle mu rozhodně nakopu zadek.

Madison si vymění pohled se svojí kamarádkou a pak se zas podívá na mě. "Jak už jsem řekla, Spencer do svých úchylných fantazií netahej."

"Byl jsem to já!" promluví najednou Aiden, což způsobí, že se všechny tři otočíme na něj.

"Cos byl ty?" zeptá se Madison a postaví se před Spencer, jako by ji chtěla chránit.

"No..." Aiden se divoce rozhlédne. "To já jsem ji vyfotil."

"Ashleyiným mobilem?" ptá se Madison udiveně.

"J-jo. No, můj telefon se vybil, a tak mi Ashley půjčila svůj a...a byl jsem na basketu a vy jste roztleskávaly a já jsem si prostě nemohl pomoct, tak jsem si to vyfotil. Později jsem to poslal sobě, ale asi jsem nějak zapomněl to vymazat."

Ohromeně se na Aidena podívám, ale pak se zase zamračím, aby věděl, že tím ještě všechno nevyžehlil.

Madisonina tvář se zozzáří koketním úsměvem, přistoupí blíž k Aidenovi. "Zlato, ty nepotřebuješ fotky, ta skutečná holka stojí přímo před tebou."

Zajímalo by mě, jestli jsem jediná, komu se chce zvracet. Otočím hlavu a najdu Spencer, jak se na mě dívá se zvláštním výrazem ve tváři. Tázavě zvednu obočí a pak opět věnuju svojí pozornost Madison a Aidenovi.

"Ale to ještě nevysvětluje, proč má Ashley ten obrázek jako svou tapetu." Madison přikročí ke mě a nakloní halvu na stranu, zřejmě se snaží najít postraní úmysly.

Lusknu prsty. "Máš mě, Madison. Prostě se nemůžu Spencer nabažit. Však víš, uvážíme-li, že ji vídám každičký den na každý hodině. Na každým vašem vystoupení, na každým basketbalovým zápase, kterej navštívím, na každým večírku, každý školní akci. Na obědě, na školních chodbách..." Na konci dramaticky obrátím oči v sloup, abych se ujistlila, že všichni vzali na vědomí můj sarkasmus.

"Ash," řekne Aiden jemně, mírně kárajícím tónem.

"Co?" prudce k němu otočím hlavu a následuju jeho pohled.

Cítím, jak mi klesne žaludek při pohledu na ten zvláštní bolestivý výraz Spencer. Nerozumím tomu provinilému pocitu, který se mě zmocní.

"Výborně, Ashley." Madison se na mě dívá, jako by mě viděla poprvé. Zklamaně nade mnou zavrtí hlavou, vezme Spencer za ruku a odvádí ji pryč.

"Sakra, Ashley," řekne Aiden, poté, co sledujeme, jak Madison a Spencer odcházejí.

Zvednu ruku, abych ho zastavila. "Nic neříkej," požádám ho, už tak se cítím dostatečně špatně díky výrazu té blondýnky.

"Víš, že..." začne, a já ho znovu přeruším. Vím, kam tohle směřuje.

"Já vím. Bože, vím to."

No, do háje. Budu se muset omluvit.

Rychle si seberu věci a pospíším si, abych našla tu rozrušenou dívku. Jenom doufám, že není s Madison. A taky doufám, že tenhle pocit v mým břiše zmizí. Mám pocit, jako bych měla zvracet, a to se mi ani trochu nelíbí.

Procházím po chodbách a letmo kontroluju záchody, hledám Spencer. Zamračím se, když ji nikde nenajdu. Nečekala jsem, že ji nebudu moct najít a nemůžu pomoct tomu pocitu, že tohle je příliš zbytečnejch potíží.

Mumlajíc si pro sebe něco o přecitlivělých blondýnách a bojujíc s pocitem viny, že si to myslím, se donutím jít do knihovny a modlím se, aby tam nebyla.

Jako naschvál je zrovna tam, roztržitě listuje nějakou zaprášenou knihou. Těžce polknu a zkontroluju si mobil, to dělám, když jsem nervózní.

Zamířím k ní a zastavím se asi o dvacet kroků dál, když zase rozevřu svůj mobil. Jsem ráda, že jsem to udělala, protože mi to připomene moji hloupou tapetu, která celou tu věc začala. V rychlosti si změním pozadí a zase se zhluboka nadechnu.

Naposledy si zkontroluju telefon, a pak se přinutím si ho zandat do kapsy. Když se otočí, aby na mě pohlédla, uvědomím si, že ten pocit uvnitř mého žaludku jen tak nezmizí. Ona je ta jediná, která ten pocit způsobuje.

A to je jen další důvod, proč nenávidím Spencer Carlinovou!

3

"A-ahoj," řeknu tiše a sama sebe proklínám, že můj hlas zní tak nepřirozeně.

Vzhlédnu a vidím, že se na mě nedívá, neslyšela můj šepot. Mírně zakašlu – nebo si to jen myslím – což způsobí, že se na mě ohradí několik naštvaných lidí.

Knihovnou se rozlije sborové "pššššt!" a já na ně vypláznu jazyk, než se otočím zpátky ke Spencer, která na mě mírně pobaveně zírá. Rychle se zase zamračí, což opět vrátí můj pocit viny v plné síle.

"Ahoj," řeknu znova, naštěstí už jistějším hlasem.

Její modré oči vypadají jasněji, než si je kdy pamatuju a teď jsem si jistá, že před chvílí plakala. Pohne rty, ale nic neříká. Beru to jako znamení, abych pokračovala.

Už jsem zase nervózní, přesunu váhu na druhou nohu a najednou se strašně zajímám o prach hromadící se na knižních regálech. "Takže...já, no...hledala jsem tě... asi tak dvacet minut," zamumlám si pro sebe a její koutky úst se mírně zvednou, "abych ti řekla..."

Zastavím se a prosebně se na ni podívám, doufám, že mi ušetří trápení a zaplní tu mezeru. Nikdy jsem nebyla dobrá v omluvách a raději bych s tím nezačínala ani teď.

Spencer jenom překříží ruce a pozvedne obočí. "Abys řekla?"

Nemůžu si pomoct a zúžím oči. Neusnadňuje mi to. "No, to, co jsem řekla bylo vážně, opravdu, hm..." bezmocně se rozhlédnu po knihovně, tiše si přeju, abych byla v oddělení o tom, jak se omluvit. Mé oči spočinou na sekci o smrti.

Mohla bych?

Vypadá poněkud pobaveně. "Bylo opravdu jaké?"

Zamračím se na ni a těžce si povzdechnu. "Ah, tak dobře, stačí? To, co jsem řekla, bylo vážně hnusný a netaktní a nemůžu ani uvěřit, že stojím v týhle podělaný knihovně a omlouvám se ti, ale došlo mi, že to bylo hrubý i na mě, a ačkoliv jseš roztleskávačka a dost pravděpodobně sis to zasloužila za něco, cos mi udělala nebo uděláš...stejně se cítím tak trochu provinile a to je ten důvod, proč jsem s tebou chtěla mluvit." Zhluboka se nadechnu a jsem sama překvapena svým monologem. "Takže, asi tak..." trapně to zakončím.

"Myslíš to vážně?" řekne jemně, oči stále zářící pobavením.

"Co?" říkám zmateně. Co jestli myslím vážně?

"Opravdu se omlouváš?" upřesňuje a dává si ruce zpátky na klín. Po tomhle se cítím nějakým způsobem jistější.

Dívám se na ni, jako na blázna. "Ah, tys neslyšela ani slovo z toho, co jsem právě řekla?" Nemůžu si pomoct, když mé oči podvědomě zabloudí na její blonďaté vlasy. Já vím, že to je ohraný, ale ona je ta, která položila tu hloupou otázku.

Spencer se jemně zasměje a přes to, že jsem dost zmatená, překvapí mě, jak přirozeně to zní. "Slyšela."

Neřekne nic víc, a já se na ni dál nevěřícně dívám. "Taaak jo," řeknu pomalu. "No, takže já už asi půjdu." Ukážu palcem směrem ke dveřím, však víte, kdyby náhodou nevěděla, kde to je.

Otočím se a bloumám nad tím, co se to sakra právě stalo. Proto se knihovně vyhýbám. Stávají se tam divný věci.

"Ashley, počkej!" Spenceřina ruka je najednou na mém rameni a já nevím, co je překvapivější; že se mě dotýká nebo že vyslovila mé jméno. Ať už je to cokoliv, způsobuje to divný pocit, který mnou projde a to se mi moc nelíbí.

Snažím se nenápadně odtáhnout. "Jo?"

"Dík, že jsi řekla, to, cos řekla. Bylo to..." ostýchavě se kousne do rtu a já odvrátím pohled, nemůžu se na ni dívat. "Bylo od tebe vážně milý, že jsi porušila svoje zásady, aby ses mi omluvila. Tak, díky." Na její tváři se objeví zářivý úsměv.

Á, takže i její zuby jsou úplně rovné a bílé. Podívám se jinam a sklouzneme do ticha.

"Nosila jsi rovnátka nebo tak?" zeptám se zčistajasna.

Její výraz se změní ve zmatený a mírně nakloní hlavu na stranu. "Cože?" vydechne, zatímco se směje.

Rychle se zastydím za svou otázku, protože teď budu muset vysvětlit můj myšlenkový pochod. "Hm, to nic, hloupá otázka."

Dál se na mě dívá s pobaveným úsměvem, což mě nutí si myslet, že mi čte myšlenky.

Bože, jen to ne!

Chvíli tam trapně stojíme, ani jedna z nás neodchází z nějakých nevysvětlitelných důvodů. Zavrtím hlavou a rychle zamumlám čau, než prakticky nesprintuju ven z knihovny.

"Ashley!" zavolá na mě Spencer hlasitým šepotem.

Bože, tohle už ne. Zastavím a obrátím oči v sloup, ale neotočím se. Dneska už jsem na ni byla slušná dost. Mávnu rukou na znamení, že ji poslouchám.

"Čtyři roky."

Tohle mě donutí se otočit. "Cože?"

Chvíli si hraje s vlasy, pak se na mě s úsměvem podívá. "Nosila jsem rovnátka čtyři roky."

Nemůžu si pomoct a vítězoslavně se usměju. Mám ji! Vyndám mobil a dávám vědět Aidenovi, že princezna Spencer není tak úplně dokonalá. Jenom z devadesáti sedmi procent.

"Nefotíš si mě zase, že ne?" zeptá se Spencer a když se mé oči vrátí k ní, všimnu si jejího šibalského úsměvu. "Můžu si oblíknout svoji uniformu, však víš, kdybys chtěla."

Mé rty se stočí do malého úsměvu, který nejsem schopna potlačit. "Není to sranda, když to čekáš. Nejlepší fotky jsou ty nečekané."

Spencer zamyšleně přikývne. "Pamatuju si, když mi to říkal můj instruktor modelingu."

Vidíte, já to věděla! Říkala jsem, že má všechny ty dobrý geny.

"Jseš modelka?" snažím se znít překvapeně, ale ne nevěřícně.

Upřímně si nejsem ani jistá, proč mě to zajímá. Asi proto, že nechci strávit dalších dvacet minut hraním si na Kde je Spencer?, abych se mohla omluvit.

Vidím, jak se jí na tváři objevuje velký úsměv a pak k mým uším dolehne jemný smích. "To jako vážně?" ptá se nedůvěřivě.

Obranně pokrčím rameny. "No, chci říct, je to oprávněná otázka."

"Na jakém základu?"

Tyjo, je dobrá. Ta mě setřela. Ale to jí rozhodně neřeknu. Jenom zase pokrčím rameny.

Chvíli na mě upřeně hledí a podruhé během asi deseti minut mám pocit, že umí číst mé myšlenky, docela nepříjemnej pocit. "Ne," řekne stále se usmívajíc, "nejsem doopravdy modelka."

Já už tady nechci být. Tohle je až moc poznatků o Spencer najednou. Přidáme-li fakt, že s ní skutečně mluvím, máme tu přetížení. "Aha," řeknu přiblble, vrhajíc pohledy směrem ke dveřím. "No, tak jo, já už běžím. Hmm...Čau?" nabídnu nejistě.

Zase slyším, jak se zasměje, všimla jsem si, že to dělá často. "Jo, čau. Díky ještě jednou."

Už se neotočím, abych viděla ten děkovný usměv, kterým jsem si jistá. Rychle odejdu a zatlačím ten podivný rozhovor se Spencer do pozadí svého vědomí.

Až když ležím ve své posteli, dovolím sama sobě přemýšlet o tom, co se stalo.

Až tehdy se smím usmát.

Zaměním svůj úsměv za zamračení a rychle se posadím, proklínám se za svý blbý myšlenky.

Protože navzdory té polo-normální konverzaci tomu nemůžu pomoct a vážně, opravdu nená...nemám ráda Spencer Carlinovou!

4

Sedím vedle Aidena o hodině španělštiny. Přemýšlím, jestli mu mám říct všechno, o čem jsme se Spencer mluvily. Jedna moje část si to chce nechat pro sebe, i když si nejsem jistá proč.

"Tak, jak to šlo?" pošeptá mi Aiden hlasitě.

Obrátím oči v sloup, když slečna Garcia nesouhlasně zavrtí hlavou a řekne, "En Espańol, por favor." (Španělsky, prosím)

Aiden s falešnou provinilostí skloní hlavu. "Lo siento, Profa." (Omlouvám se, paní učitelko.) Otočí se zpátky ke mně a zamyšleně se zamračí. Dá se říct, že tím už vyčerpal rozsah svých vědomostí španělštiny. "Hmm... que pasó?Jak to šlo?) Podívá se na slečnu Garciu pro schválení.

Ona spokojeně přikývne. "Sí, muy bien." (Ano, velmi dobře.)

Aiden se na mě podívá s očekáváním a já zase obrátím oči v sloup. "Ashley, żque occurió con Spencer?" (Ashley, co se stalo se Spencer?)

Ah, začíná mi pěkně lízt na nervy. Zavrtím hlavou a ukážu na svůj mobil. Nesnáším mluvení ve španělštině a ten pitomec to ví.

Tázavě se na mě podívá. "Qué?" (Co?) Můj úmysl asi příliš převyšuje kapacitu jeho pidi mozečku.

Zamračím se na něj a začnu mačkat tlačítka mobilu. Jeho obličej se rozjasní pochopením, až když mu příjde moje zpráva.

Říká se tomu SMS, ty idiote. Nemusíš mluvit ve španělštině. Přestaň lízt Garcie to zadku.

Jeho nepříjemný pohled se změní ve velký úsměv, když osloví učitelku. "No se permite usar los teléfonos cellulares, correcto?" (Nesmíme používat mobilní telefony, správně?)

Slečna Garcia se podezíravě rozhlédne kolem a zahlédne telefon, který se marně snažím schovat. "Seńorita, lo traiga aquí." (Slečno, přineste mi to.) Koutkem oka vidím Aidenův samolibý úsměv.

Jdu k jejímu stolu a po cestě střídavě házím na Aidena vražedné pohledy a potichu nadávám. Při cestě zpátky nezapomenu Aidenovi šlápnout na nohu - celou svou vahou. Je to ještě uspokojivější pocit, když vezmu na vědomí, že on má žabky a já mám podpatky.

"Ááu!" vykřikne nahlas a já se kousnu do rtu, abych potlačila úsměv, když se všechny pohledy soustředí na něj.

"Aidene!" pokárá ho udiveně slečna Garcia. Věnuje mu pohoršený pohled, zavrtí hlavou a udělá divný klapavý zvuk.

Tentokrát je na řadě on s vražedným pohledem. "Co to sakra mělo znamenat, Ash?"

Jenom překřížím ruce a ignoruju ho.

On do mě šťouchne. "Ashley, proč’s to udělala? To bolelo!"

Stále se dívám do svojí učebnice.

"Ashley!" zašeptá hlasitěji a hodí po mně tužku.

"Perdóneme, pero no puedo escuchar a la Profa. Silencio por favor." (Omluv mě, ale neslyším učitelku. Ticho, prosím.) Dělám všechno, abych potlačila široký úsměv.

Slečna Garcia přesune svůj pohled na Aidena, je jasné, že má slova slyšela. "Pane Dennisone, budu vás muset poprosit, abyste přestal rozptylovat mé studenty." Aiden je rozhodně ve velkým průšvihu, když učitelka mluví anglicky. "Když mě neslyší mluvit, nemohou to po mě později opakovat. Pokud tak zoufale toužíte po pozornosti slečny Daviesové, navrhuji, abyste počkal, než budete moct jít někam do soukromí."

Třída propukne v smích, někteří kluci na nás mají narážky. Ačkoli už z tý představy, že bych s Aidenem byla někde o samotě se mi zvedá žaludek, raději nic neříkám. Slyšet, jak na Aidena povykují, za to stojí.

Věnuji slečně Garcie můj nejširší úsměv. "Muchas gracias." Ona přikývne a také mi věnuje úsměv, který si normálně nechává jen pro své oblíbené studenty, viz Aiden.

Když se učitelka otočí zády k nám, nakloním se k Aidenovi a vítězoslavně se usměju. "Sórbalo," (Teď si to vypij.) pošeptám mu samolibě, pak si potichu vezmu tašku a nenápadně opustím třídu.

Může se to zdát jako špatný nápad, ale smutné – nebo spíš výborné – na tom je, že ona si toho ani nevšimne. Vždycky je tu možnost, že to na mě Aiden řekne, ale on ví, že by toho později litoval.

Vykračuju si po chodbě a jsem na sebe náležitě pyšná. Podařilo se mi naprosto vytočit Aidena, přede všema ho ztrapnit a odejít dřív ze španělštiny. Když tohle všechno sečteme, zatím považuju dnešek za skvělý den.

"Ashley?"

Vzhlédnu a vidím tam Spencer Carlinovou, jak na mě překvapeně zírá. V tu chvíli se můj dobrý pocit z dneška rychle vypaří.

Má na sobě přiléhavé džíny a obyčejné zelené tričko, to mě trochu zaskočí. Pravděpodobně proto, že není ve svém obvyklém roztleskávačském úboru. Když to nosí prakticky každý den, je jasný, že si hned všimnu změny.

Střetnu se s jejím pohledem a zjistím, že se na mě dívá pobaveně. "Co je?" řeknu mírně protivným tónem. Ve skutečnosti nejsem taková mrcha, jenom nesnáším, když se na mě dívá tím Znám tvoje tajemství pohledem. Vždyť víte, tím pohledem, kterým se na mě, zdá se, dívá pořád.

Spencer shlédne dolů na své hodinky a pak se podívá zpátky na mě. "Neměla bys být ve třídě?"

Neměla by sis hledět svýho?

Vážně, co je zač, docházkový kontrolor? Zpražím ji ostrým pohledem. "Neměla bys tam být ty?"

Jemně se zasměje. "No, vlastně ne. Mám teď volnou hodinu. Nevěděla jsem, že ty taky."

"Takyže nemám." Na její tváři se objeví náznak zmatení, ale pak zase rychle zmizí. "Prostě jsem odešla dřív."

"Aha, dobře," říká chápavě. "Hodina španělštiny je i tak asi děsná, co teprv kdybys tam musela zůstat do konce."

Podvědomě uhnu pohledem, jako kdybych tak byla odolnější vůči jejímu čtení myšlenek. Horší je, že se cítím trochu provinile. "No, jo, to jsou výhody toho, že si dělám čas na Ashley."

Spencer se dá do smíchu. Nevím, jestli ji to, co jsem řekla příjde vtipný nebo se směje mýmu blbýmu pokusu o vtip a to, že ji nemůžu přečíst, mě přivádí k šílenství.

Pak mi to docvakne a já po ní sjedu pohledem od hlavy až k patě ve snaze ji prokouknout. "Jak víš, že jsem měla španělštinu?"

Takže ona mě teď sleduje? Do háje s domýšlivostí, tohle je hrůzunahánějící.

"No, chtěla jsem se ujistit, že ten tvůj rozvrh, co jsem si vytiskla odpovídá." Vytáhne kousek papíru a zírá na něj. "Jasně," přikývne a ukáže na list, "španělština v jedenáct."

Pomalu se usměju jejímu jasnému sarkasmu. Je docela vtipná, no, víte, jak to myslím - pokud vám nevadí se smát ze zdvořilosti. "Ale vážně," naléhám.

Usměje se a uklidí ten papír. "Aiden se zmínil, že s tebou má španělštinu a taky jsem věděla, kdy ji má, takže, když jsem si to všechno s velkou námahou dala do souvislosti, zjistila jsem, kdy máš španělštinu ty."

"Ó," předstírám překvapení, "a hádám, že Nobelova cena je právě na cestě?"

Zasměje se a přikývne. "No, samozřejmě." Nakloní se blíž ke mě a ztiší hlas. "Přednostní plavba, slyšela jsem."

Skoro mě zabolí pusa, když se opět roztáhne v úsměv. Mám pocit, že během tohodle rozhovoru se Spencer jsem se nasmála víc, než za poslední týden.

Spencer se podívá na své hodinky a jsem si jistá, že jsem slyšela, jak si povzdechla. "No," začne mluvit a zároveň přešlapuje, "raději bych měla jít. Nejsem dostatečně privilegovaná, abych se mohla zůčastnit času pro Ashley."

"To je jen málokdo," prohodím s úsměvem a mým tělem projede zvláštní zachvění.

Věnuje mi poslední úsměv a řekne, "Tak zatím," potom se otočí a odchází opačným směrem.

"Čau," zavolám na ni a ve chvíli, kdy uslyším, jak se v dáli otevřou a zase zavřou dveře, si uvědomím, že ten pocit ve mně je vlastně zklamání.

Ale bude trvat mnohem déle, než si uvědomím proč.

5

"Už jsem ti říkal, jak moc tě nesnáším?" reptá Aiden podrážděně, když se sejdem u jeho auta.

Sladce se na něj usměju a štípnu ho do tváře. "Dneska ještě ne."

"Ne jen, že jsi vyvázla z její dvacetiminutové přednášky...ve španělštině!" zaskučí. "Ale navíc mi dala zvláštní domácí úkol za vyrušování. Musím napsat tři stránky o němých filmech. Všechno ve španělštině!" opakuje, stále tím ufňukaným hlasem.

"Hmm," řeknu zamyšleně, "zdá se, že Garcia se pokoušela něco naznačit."

Aiden se na mě zamračí, ale pak zaboří obličej do dlaní a zasténá. "To je děs."

Obrátím oči v sloup nad jeho sebelítostí. "Ale, to přežiješ, ty bábovko. Garcia tě totálně žere. Stačí udělat tu věc s tím protahováním, co’s minule udělal, aby jsme unikli zkoušení."

Jeho hlava vystřelí nahoru a usměje se na mě, zatímco se dlouze pomalu protáhne. "Myslíš tohle?"

Zasměju se a mírně ho praštím. "Jo, některým lidem se to zjevně líbí." zatvářím se znechuceně.

"Víš," zamyslí se, "pamatuju si časy, kdy se to jednomu člověku taky líbilo." Významně na mě mrkne.

"Jo, a potom ten člověk dostal rozum."

Aiden předstírá, že si utírá slzu a položí si ruku na srdce. "Ashley Daviesová," dlouze vydechne, pak mě dramaticky vezme za ruku, "ranila jsi mé city."

Pobaveně obrátím oči v sloup a vytrhnu mu svou ruku. Vždycky jsem věděla, že je herečka.

"Byl to smutný den, když jsi přestoupila do jiného družstva."

Zčistajasna k němu přistoupím, položím mu ruce na hruď a sjedu jimi na jeho vypracované břicho. Přiblížím se rty na milimetry od těch jeho. "Kdo říkal, že jsem podepsala smlouvu, aby to bylo oficiální?" řeknu zastřeným hlasem a svůdně se usměju, když slyším, jak mírně zalapá po dechu.

Položí mi ruce kolem pasu a já prakticky slyším, jak těžce dýchá. "Moje družstvo je vždy otevřené," jemně slibuje mírně prosebným tónem.

Vím, co by chtěl. Chci říct, sakra, není to moc těžký odhadnout, co chce...ne, když to cítím.

A taky vím, že jsem pěknej pokušitel, když od něj odstoupím.

"Ash!" zklamaně zanaříká a dělá všechno proto, aby se na mě mračil i přes svůj vzrušený stav. "To bylo zatraceně hnusný."

"Promiň," hravě ho poplácám po tváři.

Je legrační vědět, že ještě doufá, i když ví, že mezi námi nikdy nic nebude.

"Jo, jasně," zamumlá pohrdavě. "Dostaň ten svůj sexy zadek do auta." Začne nastupovat, ale pak se zastaví a zamává někomu za mnou.

Otočím se a, samozřejmě, vidím Spencer Carlinovou. Ještě pořád jsem tak trochu přesvědčená, že mě sleduje. I když nevím, proč by měla.

"Čau, Spencer!" zakřičí na ni Aiden a předvede jeho nejlepší úsměv bez ohledu na jeho dřívější stav. Nebo, podle toho, jak zírá na Spencer, asi našel jinou oběť.

Zaháním nepříjemný pocit z té myšlenky.

Její pohled se střetne s mým a, pokud to je vůbec možný, její úsměv se ještě rozšíří a zamává mi. Vyměníme si s Aidenem zmatené pohledy, než se otočím zpátky k ní a oplatím jí zamávání. Naposledy se na nás usměje, pak se přidá k Madison, která mezitím střídavě probodávala pohledem mě a koketně se usmívala na Aidena. Jak působivé.

"Takže, teď se na sebe usmíváte?" říká Aiden, když nastoupíme do auta.

"Cože?" řeknu na obranu a zapínám si pás, abych se něčím zaměstnala.

Dívá se na mě jako bych byla pitomá. "Co se mezi váma stalo?"

"Nic." Zvedne obočí. "Nech toho," řeknu pevně. "Vážně, nic se nestalo. Já jsem se omluvila a ona mi odpustila."

"To musela být teda zatraceně dobrá omluva, abys dostala tuhle odezvu," poznamená zadumaně a já přemýšlím, jestli vážně žárlí tolik, jak to vypadá.

Narovnám si bezpečnostní pás, ještě pořád se vyhýbám jeho pohledu. "Hele, řekla jsem jí, že se omlouvám a chvíli jsme si povídaly, pak jsem odešla. Potom jsme krátce mluvily dneska." Říkám konečným tónem.

"Jak krátké je krátce?" ptá se. "Myslíš jako ‚Čau,‘ krátce nebo ‚Čau, jak se máš? Já se mám dobře a ty? Jo, já taky, jen mám moc věcí do školy, bla bla bla‘ krátce?"

Nevěřícně na něj zírám. "Co to kurva mělo znamenat?"

Vypadá trochu zahanbeně, ale rychle se z toho dostane. "Říkám jen, že utrousit zdvořilé ‚čau‘ nezahrnuje úsměvy a mávání, což jste právě předvedly." Připomíná mi, jako by se to nestalo před pěti minutami.

"No, jasně, vždyť víš, Spencer a já jsme úplně nejlepší kámošky." A důrazně obrátím oči v sloup.

"Maskuješ to sarkasmem, to znaméná, že to musí být nějak důležité."

Tohle nesnáším na blízkých přátelích; poznají, když říkáš nesmysly a chtějí slyšet pravdu.

"Stalo se jen to, že už ji nenávidím trochu míň, než předtím." Vidím, jak chápavě přikývne.

"A to znamená, že vydržím s ní být v jedné místosti aniž bych jí chtěla vyškrábat obě oči."

"Jenom jedno?" vtipkuje, to mě donutí se zasmát.

"Jo," souhlasím, "jenom jedno."

Aiden se taky usměje a zapne rádio. Já si oddechnu, jsem ráda, že to Aiden nechal být tak snadno.

Vytáhne si mobil a dá ho na stojan, obrátím nad tím oči v sloup.

"Ty jseš asi jedinej náctiletej, kterej nepoužívá mobil při řízení."

"Omlouvám se, že nechci být příčinou čelní srážky."

"Říká se tomu souběžné zpracování úloh."

"Říká se tomu pobyt v nemocnici," opáčí. Já si překřížím ruce a on se usměje, ví, že tentokrát vyhrál.

Sáhnu do kabelky a zamračím se, když má ruka zavadí o všechno možný, kromě mýho mobilu. "Hej," strčím do něj loktem, "prozvoň můj telefon."

"Prosím," řekne a obrátí oči v sloup, ale stejně mě prozvoní, jak jsem tušila.

Zamračím se ještě víc, když nic neuslyším, ani jedinou slabou vibraci. A pak mi to dojde. "Do hajzlu!" Plácnu se do čela.

Aiden se ke mně otočí. "Co je?"

"Zapoměla jsem, že mám telefon u Garcii. Kurva!" zakleju znovu. Zdá se, že odejít dřív z hodiny má i svý následky. Sakra, nesnáším osud.

"Opravdu?" zeptá se Aiden a jeho zvláštní tón mě donutí se na něj podívat.

"Jo, opravdu...proč?" Dívá se na mě a jeho provinilý výraz mě naplňuje hrůzou. "Aidene," řeknu pomalu, "proč?"

"Dobře, ale nenaštvi se..." Vyhne se mému pohledu a pevně sevře volant.

"Aidene," zařvu, "přísahám Bohu, že jestli mi neřekneš, co se děje, tak tě vykastruju během řízení tohodle zkurvenýho auta!"

"Zuřil jsem kvůli tomu, co’s udělala o španělštině, tak jsem ti poslal hromadu fotek, abych tě naštval," vychrlí na mě tak rychle, jak jsem ještě v životě nikoho neviděla, ale pořád to slyším v hlavě.

"Co, že jsi udělal?!" ptám se naštvaně, dokonale jsem mu rozuměla.

Zatvrzele se dívá jiným směrem. "Nevěděl jsem, že nedostaneš svůj mobil. Myslel jsem, že ho dostaneš zpátky hned po hodině," říká tichým hlasem. "Jak jsem měl vědět, že odejdeš dřív?"

"Co bylo na těch fotkách?" vymáčknu ze sebe, snažím se jak můžu, abych udržela svůj hlas klidný.

Aiden něco nesrozumitelně zamumlá.

"Cože?"

"Enser," je vše, co zaslechnu, ale okamžitě vím, co řekl.

Cítím, jak se mi do tváře nahrne krev a naplňuje mě vztek. "Proč jsi mi, kurva, posílal víc těch hovadin?" Vystřelím na něj pruce, aniž by mě zajímalo, že sedí přímo vedle mě. "Víš, co to způsobilo minule, tolik potíží. Tak proč mi posíláš ještě další!"

"Omlouvám se," říká uboze a ačkoliv jsem víc, než rozzuřená, je mi ho trochu líto.

Raději začnu zhluboka dýchat. "Dobře," vydechnu, "to je v pohodě." Podívá se na mě, jako by mi narostla druhá hlava. "Bude to v pohodě," řeknu, ujišťuju spíš sama sebe. "Zítra tam zejdem a já si ten mobil vezmu z kanceláře nebo tak. Je to jednoduchý." Pak hodím zlostný pohled na jeho rozkrok. "Vypadá to, že přežiješ další den, Dennisone."

Moudře se rozhodne raději nic neříkat, a to během celé cesty k mému domu. Když tam dorazíme, sotva vystoupím z auta, jeho pneumatiky zapiští a on už je někde v půli cesty k nim.

Chytrý chlapec.

Moje ruka má velmi dobrou mušku a ty kameny, co byly na zemi vypadaly dost lákavě.

Vyzvednu poštu a pak jdu do domu. Bez svého mobilu se cítím neúplná, teď budu muset vést rozhovory jako normální smrtelník.

"Jaký jsi měla den?" zeptá se máma, když vejdu.

Už jsem si všimla, že nikdy nepřidává žádné láskyplné oslovení a moje jméno používá jenom, když mi nadává.

"Hm," řeknu a doprovodím to pokrčením rameny.

Ne, že by ji to opravdu zajímalo. Cítí to jako povinný rozhovor mezi matkou a dcerou.

"To je skvělé," zamumlá roztržitě, soustředí se na nějaký formulář, který právě vyplňuje. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to byly dokumenty o mé adopci.

"Běhala jsem venku nahatá," vytrousím. Tuhle hru s ní hraju ráda, prověřuju tím, jak moc mě neposlouchá. Už jsem vůči tomu imunní.

"Á?" něco tam naškrábe a zamyšleně si zkousne ret.

Obrátím oči v sloup. Má matka je až příliš předvídatelná. "Jo. Přišla jsem do školy, ustanovila, že je moc horko, a pak jsem se svlíkla přímo uprostřed hodiny."

Tentokrát mě ani nepoctí odpovědí, jen se na mě usměje, když mě míjí po cestě ke stroji na ledový čaj. "Jsem ráda, že si děláš nové kamarády. Ten kluk Aiden je milý, ale potřebuješ se rozvětvovat."

Obrátím oči v sloup, vážně by mě zajímalo, kde sakra máma vzala ten dojem, že jsem zmínila něco o přátelích.

A potom obrátím oči v sloup znovu, protože, navzdory tomu, co říkala, moje máma je z Aidena úplně hotová.

Bylo by to vtipný, kdyby to nebylo tak nechutný.

"Potom je dobře, že jsem se přidala do šachového kroužku. Je tam spousta hustejch lidí," poznamenám suše.

"Hele," najednou se ke mně otočí, samozřejmě - už zase - vůbec neslyšela, co jsem právě říkala, "proč nejdeš dnes večer ven?"

Zírám na ni, jako by byla šílená. Někdy si přeju, aby byla normální máma a přinejmenším mi dávala domácí vězení nebo něco. Ale neměla bych být překvapena, ona ani náhodou není běžná matka.

"Hmm," řeknu nejistě, "fajn?"

"Můžeš si vzít ty červené šaty, víš, které myslím, ty s tím hlubokým výstřihem." Věnuje mi velký úsměv.

No, přiznávám to velmi nerada, ale mojí mámě se skutečně podařilo mě překvapit. Zaprvé faktem, že vůbec byla v mým pokoji a pamatuje si nějaké mé oblečení, když ta žena si nepamatuje ani mý narozeniny, a za druhé tím, že mi v podstatě radí, abych se oblíkla jako děvka.

Věnuju jí nejistý úsměv, který vyjadřuje jak moc se obávám o její duševní zdraví. "Jo, ty jsou rozkošný," nepřesvědčivě souhlasím, myslím, že mi v žádným případě nemůže uvěřit.

"Tak, výborně!" říká nadšeně a neohrabaně mě poplácá po zádech. "Užij si to, drahá. Jestli se vrátíš dnes v noci, pravděpodobně tu nebudu."

Jestli se vrátím? Ráda slyším, že ona o mně obavy nemá. Ačkoli po tom, co jsem se o sebe starala dvanáct let sama, asi nevidí důvod se o mně bát.

"Jsem si jistá, že najdu ňákýho divnýho chlápka, co mě doveze domů."

Zase se na mě nadšeně usměje. "Tak se to dělá, zlato."

Teď už vím, že mi nevěnuje pozornost, právě totiž použila milé oslovení. Asi zrovna čte něco o zlatě.

Stěžuju si kvůli svýmu mobilu, když jdu po schodech. Je to otrava, když musíš někomu zavolat a nemáš jak. Ne, že bych si pamatovala něčí číslo. Sakra, sotva si pamatuju to svoje.

Překvapeně nadskočím, když hlasitě zazvoní domácí telefon. Opravdu nechápu, proč ho vůbec máme, stejně mají naše číslo jenom lidi z teleshoppingu, no a takový ty charity, co tahaj z lidí peníze.

Člověk by řekl, že budou milosrdní a přestanou lidi otravovat.

"Haló?" vezmu to.

"Je to děsný, když u sebe nemáš svůj mobil," slyším z telefonu Aidenův znechucený hlas.

"Ah," zareptám, "to mi povídej. Musela jsem dokonce mluvit s Christine." Obvykle příjdu domů a, při vzácných příležitostech, když je doma, prostě předstírám, že píšu nějakou zprávu, abych s ní nemusela mluvit.

Slyším, jak se Aiden soucitně ošije, i když naprosto miluje tu zvrácenou pozornost, co mu moje máma věnuje.

"Tak, jseš připravená na mejdan?"

"Aidene, drahoušku," řeknu sladce a obrátím oči v sloup, "je pátek. To je vždycky noc mejdanů. A jak jsi vůbec sehnal tohle číslo?" Vážně, copak mě tenhle tejden všichni špehujou?

Vím, že tentokrát obrátí oči v sloup Aiden. "Říká se tomu telefonní seznam, Ash. No, to je jedno, kdy tě mám vyzvednout?"

Chvíli se rozmýšlím. Ještě jsem se nerozhodla jestli chci před-mejdan a hlavní mejdan... "Prostě přijeď někdy v sedm. Něco sníme a pak vyrazíme k..."

"Sethovi?" doplní mě pobaveně.

"Jako by mě to zajímalo. Záleží mi jen na tom, aby tam bylo dost piva." A holek.

"A holek." Vidíte, jak dobře mě zná?

"Kluk podle mýho gusta," vtipkuju s úsměvem.

"Ty víš, že se klidně rozdělím," nabídne koketně. Můžu si jenom představit, jak svůdně zvedá obočí.

"Prostě jenom závidíš, že vždycky dostanu všechny ty rajcovní holky." prohodím.

Je to pravda. On má dobrej vkus, ale opilý heteračky mají mravy asi jako rohožka. A ačkoli nevím, jaký mravy má rohožka, řekla bych, že ne moc vysoký.

"Jo, to určitě," zamumlá pohrdavě. "Tak jo, uvidíme se v sedm. Zatím, Ash."

"Jasně," zamručím roztržitě, už se v duchu prohrabávám svým šatníkem.

Mé oči spočinou na těch rudých šatech, a i když bych fakt nerada souhlasila se svou mámou, vážně vypadají sexy. Povzdechnu si, když mi dojde, že budu poslouchat mámu. Má pověst rebelky je v troskách.

Slyším, jak se zavřou domovní dveře a obrátím oči v sloup. "Zatím, mami," zakřičím ironicky, sice jsem na to zvyklá, ale nemůžu si pomoct, její lhostejnost mě trochu bolí.

Ale to je jedno, dneska večer to pořádně rozjedu.

Jo, dnešní noc bude vážně skvělá.

6

Promiňte mi to, ale sakra, vypadám dobře! Ještě naposledy se pochválím.

"Sakra, Ashley," slyším, jak Aiden slabě hvízdne.

Namyšleně se usměju. "Já vím." Změřím si ho od hlavy až k patě. "Ty taky nevypadáš špatně."

Má na sobě světle modré džíny a padnoucí tričko polo, které asi holky považují za sexy. Ať je to jak chce.

Aiden ke mě příjde a pořádně mě obejme, musím se tomu zasmát. Typickej kluk.

"Smyslná Amber?" zeptá se znalecky, když odstoupí poté, co mi přičichne ke krku.

Přikývnu a přistoupím k němu, také k němu přičichnu. "Stupeň pro ženy?" provokuju.

"Zelený magnet," prohlásí s úsměvem.

"Fajn, buzíku, jdem se najíst!" chytnu ho za ruku a táhnu ho po schodech dolů.

Na chvíli se zastaví a já se na něj otočím s pohoršeným výrazem. "Přestaň mi zírat na zadek!" poručím mu a zase ho zatahám za ruku.

On se jenom usměje.

"Zdar, Aidene, kámo!"

Obrátím oči v sloup, když příjde další ožralej kluk a plácne si s Adenem. Jeho oči začnou nestydatě bloudit po mém těle, zadrží se trochu dýl na mém břiše a hrudníku, ušklíbnu se a zavrtím hlavou.

"Myslíš, že bys mohl dovýst svou sexy kámošku na pokec?"

Podívám se na Aidena a pevně zavrtím hlavou. "Ať tě to ani nenapadne," varuju ho skrz zatnuté zuby.

Aiden se na svýho kámoše usměje. "Sorry, brácho." Poplácá ho po zádech.

"Ale no tak. Dopřej Chrisovi trochu potěšení." Hodnotí mě pohledem a já přemýšlím, jestli má pocit, že když o sobě bude mluvit ve třetí osobě, tak mě nažhaví.

Otočím se zpátky k Aidenovi s nevěřícným výrazem. "To je vážně tak ožralej, že mu nedochází, že ho slyším?"

Aiden pokrčí rameny a potlačuje úsměv. "Nelíbíš se jí."

Chris ke mě přistoupí blíž, z jeho alkoholem páchnoucího dechu se mi zvedá žaludek. "No, možná bych jí měl ukázat něco, co se jí líbit bude, jestli víš, jak to myslím." Ponoukavě šťouchne loktem do Aidena. Má tvář se zkroutí hněvem. To myslí vážně?!

Z Aidenovy tváře se vytratí všechny známky hravosti. "Tak to brzdi, Tuckere!"

Ten si uvědomí, že zašel moc daleko, udělá krok vzad a zvedne ruce do vzduchu. "Hele, víš, že si jen dělám srandu, Dennisone. Všechno je v pohodě, ne?" Podívá se na mě.

Nechci žádný potíže, tak přikývnu. "Jo, v pohodě." Jemně položím ruku na Aidenovo napjaté rameno, cítím, jak se lehce uvolní. "Jdu se trochu zapojit," řeknu mu.

"Dobře," souhlasí váhavě, očividně mě chce ještě chránit. "Ale buď opatrná, jo? Nemůžu na tebe dávat tak dobrý pozor, když nemáš mobil."

Zase se usměju a políbím ho na tvář. "Dobře, tati. Někde ti nechám svůj skleněný střevíček." Aiden obrátí oči v sloup a pobaveně mě odtlačí pryč.

No, a teď je čas jít na lov. Ve skutečnosti to není tak jednoduchý, jak to vypadá. Musím zmapovat situaci a nechat je, ať ke mně přijdou samy. Když příjdu já k nim, příliš se vylekají. Ale když je nachám, ať příjdou ke mně, jejich zábrany už jsou malé. Jo, já vím, nevěděli jste, že balení holek je tak složitá věda.

Jdu do kuchyně, hledám komínek červených kelímků. Našla jsem jeden ležet na zemi, ale nejsem tak blbá, abych si ho vzala. Kdo ví, co v něm bylo.

"Ty, Daviesová, dáš si panáka?"

Otočím se a najdu Brada Jenkinse, kluka se kterým chodím na hodny matiky, jak se na mě přátelsky usmívá. Vždycky trval na tom, že mi bude říkat příjmením. Myslím, že ani nezná moje jméno. "Čeho?"

Podívá se na mě. "Záleží na tom?"

Miluju toho kluka! "Máš pravdu," řeknu s úsměvem. Dychtivě natáhnu ruku.

Brad mi podá záhadnýho frťana. "Připravena?"

Přikývnu a oba to do sebe kopneme, začneme se svíjet, když naše ústa naplní odporná chuť jägeru. "Tohle," řeknu, když už jsem schopna otevřít pusu aniž bych zvracela, "chudnalo jak sračky."

Brad se zasměje a souhlasně přikývne. "To znamená, že si dáš další?"

"No, jasně!" usměju se. Konec konců, já necouvnu jen tak před něčím, ani před něčím tak husným jako je Jägermeister.

Rychle vypijeme druhou dávku, stále se třeseme odporem. "Fajn," pozvednu tu ruku, kterou si nazakrývám ústa, "už ne. Prozatím," dodám.

Zase se zasměje a dá mi ruku kolem ramen. "Piješ jak holka, Daviesová."

Setřesu jeho ruku. "Jenom myslím na tvůj žaludek. Nechci, abys mě pozvracel. Ne, že bych pak byla míň přitažlivá."

"Ha," vysměje se mi drze Madisonin hlas, "dovoluji si nesouhlasit."

"Tak to bych asi radši byla pokrytá zvratky."

"Zklapni a uhni abych si mohla vzít pití." Odstrčí mě Madison z cesty.

"To bych moc ráda," ujistím ji sladce, "ale budu potřebovat o hodně víc alkoholu, když vím, že možná budu muset mluvit s tebou."

"Nebo můžeš prostě odejít."

Cítím, jak se kolem mě omotá ruka a otočím se, abych spatřila, jak si Brad táhne mě a Madison blíž k sobě. "Hej, dámy, milujte se, nebojujte spolu. A kdybych náhodou mohl být přítomen,když se to stane...No, to by bylo dobrý." Mile se na nás usměje.

"No, to by se ti tak líbilo, žejo," promluví na mě Madison.

"Tolik alkoholu na světě ani neexistuje," ujistím ji.

"Nikdy nevíš..."

"Zklapni, Brade," řekneme s Madison zároveň.

Zvedne ruce a nevinně se usměje. "Jenom konstatuju."

Nemůžu se na Madison ani podívat. Můj mozek mě prakticky mučí, kvůli té myšlence, kterou tam nasadil Brad. Už nikdy nebudu pít!

Ts, jo, to je lež. Prostě už nikdy nebudu mluvit s Madison. Ah, kdyby jen to.

Madison se přestane smát na Brada a otočí se ke mě. "Co tady vůbec děláš?"

"No, vždyť víš, ukázala jsem se tady a zoufale jsem doufala, že tu budeš. Díky Bohu, že tu jsi!" vezmu její ruku a teatrálně si ji přiložím na srdce.

Znechuceně mi vytrhne svou ruku. "Ještě jednou se mě dotkni..." řekne výhružně.

Zvednu na ni obočí. "Jak jsem řekla Madison, tolik alkoholu neexistuje. Ale sni dál."

"Kde je Aiden?" rozhlédne se po kuchyni, jako by tady někde mohl ukrýt svou dvoumetrovou postavu.

Skřížím ruce. Myslí, že bych jí to řekla. "Proč?"

Dívá se na mě, jako na blbce. "Protože to je jednodušší, než ho muset hledat."

Ts. "A?"

"Prostě mi řekni, kde je. Stejně tě nezajímá."

"Zajímá mě, aby se držel daleko od tebe," odpovím ostře.

"Co to mezi váma dvěma vůbec je?"

"Co tím myslíš?"

"Jseš s ním pořád, paříte spolu, jste spolu ve škole, flirtujete..." prohodí.

Předstírám zívnutí. "Dík, že jsi shrnula můj vztah s Aidenem," řeknu ironicky, "ale kam tím směřuješ?"

Přistoupí ke mě blíž a prohlídne si mě od hlavy k patě. Chvíli je zticha, jenom se na mě dívá nečitelným pohledem. "Prostě tě nepobírám."

Nelíbí se mi její tón. "Co to má znamenat?"

"Aiden je takovej skvělej kluk; je sexy, chytrej, sladkej, vtipnej...a s tebou to ani nehne?" Její obvyklý protivný pohled je pryč a já jsem překvapena, že si přeju, aby se zas vrátil. Tahle varianta se mi nelíbí.

"On je můj nejlepší kamarád. Jsme přátelé asi tak od třetí třídy." Zkřivím svůj obličej, když se snažím představit si sebe s tím troubou. "To by bylo divný."

Madison na mě ještě chvíli zírá, pak zavrtí hlavou. "A víš ty co, na tom ani nesejde," rozhodne se. "Tím se má konkurence o jednoho snižuje."

Už nic neříkám. Myslím si, že neví, že jsem na holky. Ne, že bych to úplně tajila, ale taky do toho jí ani nikomu jinýmu nic není. Teda, kromě těch, které to zahrnuje. Jako bych potřebovala další věc, kvůli které by mě ty roztlestrapačky pomlouvaly.

Konečně odejde, asi hledat Aidena, a já mám najednou náladu na dalšího panáka. Odvážně ,nebo spíš hloupě, si naliju další Jägermeister.

Po třetí rozhodně není o nic lepší.

"Chutná?" zeptá se pobavený hlas.

Ah, znám ten hlas. Spencer Carlinová. Možná, že čtvrtý panák bude stát za tu trpkou chuť.

"Čím horší chuť, tím lepší účinek nebo tak nějak." Otočím se k ní a tajně ji pochválím za to, že na sobě nemá roztleskávačskou uniformu. Pak uvidím tu bílou sukni. "Neschopna jít úplně bez uniformy?"

Podívá se dolů na svou sukni a usměje se. "No, řekla jsem si, že když už mám oholený nohy, tak toho využiju. A ty, bys červenou nikdy nic nezkazila." Všimne si mých šatů. "Ale to už víš taky, jak vídím."

Najednou se cítím moc odhaleně. "Jo," odpovím hloupě. Rozhlédnu se po něčem jiném, než je ona, na čem by spočinuly mé oči. Zastaví se na lahvích alkoholu. "Dáš si panáka?"

Spencer si stydlivě zkousne ret a zavrtí hlavou. "No, já nepiju."

"Cože?" zeptám se překvapeně, ačkoliv to není až tak překvapivý. Měla jsem to čekat. Ona je opravdu dokonalá. "Ani trochu? Jak potom můžeš vydržet tak dlouho s Madison?"

Zasměje se a zavrtí hlavou. "Člověk si na ni zvykne." S pochybnostmi zvednu obočí. Přistoupí ke mně blíž a rozhlédne se po Madison. "Nebo ji většinou prostě ignoruje."

Přistihnu se, jak se směju s ní. "Ahaa, takže tvoje tajemství je venku."

Spencer se ke mně přiblíží o další krok a mým tělem projede mírné napětí. To musí být tím alkoholem. "A jaké je tajemství Ashley Daviesové?"

V té chvíli mě naplní nervozita. "Ona nemá...chci říct, já nemám žádné tajemství."

Spenceřin úsměv dává najevo, že mi nevěří. "Každý má nějaké."

Podívám se na ten alkohol a přemýšlím, jestli to stojí za to, zvlášť když vidím, jak mě to teď trestá, jsem nervózní a přehnaně si uvědomuju Spenceřinu přítomnost.

"Každý kromě tebe?" přeruší můj tok myšlenek.

"Mý tajemství?" Nadšeně přikývne. "Hmm," předstírám, že přemýšlím, "no...mým tajemstvím je...že nesnáším Jäger."

Zasměje se a drkne do mě. "To už jsem věděla. No ták, jenom jedno," prosí a vyšpulí spodní ret.

Dostanu nápad a prozatím mě nezajímají následky. "Dej si se mnou panáka a prozradím ti ho."

Spencer se zdá být překvapena mou nabídkou. Váhavě se na mě podívá. "Jen...jenom jednoho?"

Přikývnu. "Panák za tajemství."

Tohle je hloupý. Nevím, proč tady ještě jsem a mluvím se Spencer. Prostě je větší sranda chlastat s kámošem. Nebo spíš s někým, koho přítomnost na chvíli snesete. A Spencer se nějakým způsobem v průběhu tří dnů takovým člověkem stala.

"Jenom jednoho?" ptá se znovu a já se musím usmát, konečně to nejsem já, kdo je nejistý. Vychutnávám si ten pocit.

"Pokud nechceš víc," řeknu s pokrčením ramen.

Část mě chce aby toho panáka vypila jen proto, abych mohla prohlašovat, že jsem ukecala Spencer k pití, zatímco ta druhá část to nechce, protože nemám ani ponětí, jaké tajemství jí povím.

Vezme si do ruky skleničku na panáky a pozorně si ji prohlíží, jako by čekala, že jí prozradí, jak konzumovat tu hořkou tekutinu. "Nemusela bys ji plnit až nahoru."

Unikne mi zasmání. "Budeš v pohodě. Slibuju."

Bez mrkání sleduje, jak nalévám do její skleničky Jägermeister. Pomalu ji zvedne k nosu, přičichne a okamžitě skleničku zase položí. Otočí na mě své prosebné modré oči.

"Spencer," pokárám ji se smíchem a zavrtím hlavou nad tou zvláštní blondýnou. Zase mám divný pocit v žaludku, a potom si uvědomím, že tohle je poprvé, kdy jsem vyslovila její jméno. Musela si toho všimnout taky, protože její oči se mírně rozšíří a věnuje mi zvláštní pohled. Zajímalo by mě, jestli se taky cítí tak trapně jako já.

"Prostě, no...prostě to vypij rychle," dostanu ze sebe v naději, že nás obě ten alkohol přivede na jiné myšlenky.

"Dobře." Zní zase nejistě.

"Připravena?" Odhodlaně přikývne a já se na ni napůl usměju. "Jdeme na to." Cinknu svojí skleničkou o tu její. "Na ex."

Spencer se na mě otočí s kyselým obličejem a já nevím, jestli to je kvůli té chuti nebo z její současné zášti ke mně. "Jen aby to bylo pořádný tajemství." Zakašle hlasitě, její oči plné slz.

"Hmm..." namáhám svůj mozek když přemýšlím, co jí říct. Něco si vymýšlet mě, překvapivě, ani nenapadne. "Políbila jsem Aidena."

Obrátí nad tím oči v sloup. "To mi jaksi došlo. Něco jinýho."

"Došlo ti to? Jak to myslíš?"

"Chodíte spolu." Všimne si mého nevěřícného výrazu. "...nebo ne?"

"Ne, ani náhodou!" Nemůžu si pomoct, musím se smát, ale jsem otřesena. "Ne, ne, ne! Proč si to každej myslí?"

Pokrčí rameny. "No, jste pořád spolu. A nikdy jsem tě neviděla mluvit s jinými kluky." Rozpačitě se zavrtím. "Takže jsem prostě usoudila, že spolu chodíte. Ne, že by byl ošklivý nebo tak."

"Ne. Ne!" Opakuju a zdůrazním to slovo. "Jsme jen opravdu dobří přátelé. Aiden se mnou nejde tak úplně dohromady."

"A on o tom ví?" vyzvídá opatrně.

Tak jo, jak se tohle obrátilo v rozhovor o mém milostném životě? "Hm, jo, ví." Nebo ne? No, skvělý, teď mi to bude vrtat hlavou.

"Potřebujeme víc alkoholu!" Prohlásím z ničeho nic a doufám, že tím změním téma. Nechci přemýšlet nad tou možností, o které se právě zmínila.

"Znamená to víc tajemství?" ptá se s nadějí.

"Takže ty ze mě jenom chceš vytáhnout má tajemství?" předstírám uražení.

"A ty se jenom snažíš mě opít?" vrátí mi to.

Ušklíbnu se. "Trefa."

Spencer podezíravě pohlédne na lahve. "Myslím, že ještě jedna neuškodí."

"Tak je to správně!" poplácám ji po zádech, pak naplním její i svou skleničku. "Nazdraví."

"Nazdraví," zamumlá, její tvář už je zkroucena nechutí.

"Fuuj," vydechne, když to vypije. "No, teď už vím, jak chutná akumulátorová kyselina."

Zasměju se a utřu si pusu. "Ale no tak, tak hrozný to zas není." Podívá se na mě. "Tak dobře," připustím, "vážně to je hrozný."

Sklouznu pohledem na Spencer a její modré oči mě najdou, zajímalo by mě, jestli na ní taky působí ten alkohol, protože já se teď cítím vážně skvěle.

Tohle je znamení, že bych měla odejít. Touhle dobou už jsem měla být s nějakou holkou, ale místo toho tady nevykecávám s nikým jiným, než se Spencer Carlinovou. A dokonce si to užívám.

Bože můj, asi jsem toho vypila víc, než si myslím. Kdo by v normálním stavu mysli dal přednost času strávenému se Spencer Carlinovou před žhavými holkami. Jedině šílenci, ke kterým nepatřím.

Asi jsem se přecenila, protože mé nestabilní nohy se mě snaží vynést ven z kuchyně. Nemotorně zakopnu a ucítím pevné sevření na své paži, které mě zadrží ve vzpřímené poloze.

"Opatrně, ty malej opilče," provokuje mě Spencer s hřejivým úsměvem. "Chceš se posadit?" zeptá se starostlivě.

"Co?" vyhrknu. Chce, abychom si sedly na pohovku...spolu? Já a ona?

Zase se usměje, její ruka mě stále jemně podpírá. "Chceš si sednout?" zopakuje pomalu, "Víš, vzhledem k tomu, že se sotva udržíš na nohou."

"Aha...ne, hm, to je v pohodě. Vlastně potřebuju najít nějaký žhavý h..." utnu najednou své nesouvislé blábolení, zděšena, že jsem se skoro prořekla. "Hranolky!" dodám rychle, jsem si jistá, že se na mě dívá zmateně.

"Potřebuješ najít žhavý hranolky?" zeptá se překvapeně. Nezbývá mi než přikývnout. "No, tak jo, ale pochybuju, že je tady nějaké poživatelné jídlo."

Vůbec mě nezajímá, že si o mě myslí, že jsem naprostej magor. Skoro jsem jí poskytla šťavnatý drb a zoufalé situace si vyžadují zoufalá řešení. "To nevadí. Budu v pohodě," ujišťuju ji.

Ještě chvíli se na mě upřeně dívá, její modré oči mě zkoumají tak, že se mi chce nepříjemně se zavrtět.

Teď už mám další důvod nesnášet Jägermeister, kromě jeho neskutečně odporné chuti. Je to kvůli tomu vlivu, který na mě má, jsem pak nesvá a mám divnej pocit, ale není to ten dobrej pocit, který by mi měl alkohol způsobovat. Ne, tohle je jiný pocit, takový, který se mi ani trochu nelíbí.

"Takže, chodíš obvykle na mejdany, aby ses bavila s mírně přiopilýma lidma?" přistihnu se, jak se jí ptám a přemýšlím, proč s ní sakra nepřestávám mluvit. Nemůžu se donutit přestat.

Lehce se zasměje. "Ne, máš jen štěstí." Pokrčí rameny. "Prostě nemám teď na práci nic jinýho."

"Ale nepiješ," připomenu jí, kdyby to náhodou zapomněla.

"Připomínám, že jsem vypila dva panáky. Toho nejodpornějšího pití na světě." Její tvář se při té vzpomínce znechuceně zkroutí.

Obrátím oči v sloup v předstírané mrzutosti. "Za to jsi ze mě vytáhla dvě tajemství." Což je mnohem víc, než dostane kdokoliv jiný. "Hej," řeknu najednou, teď mě to napadlo, "kde mám svoje dvě tajemství?"

"Cože?" ptá se Spencer zmateně. "Máš asi těžký příznaky opilosti."

Mám až moc dobrou náladu na to, abych brala její slova jako urážku. "Dohodly jsme se, že budeme vyměňovat panáky za tajemství. Vypila jsi dva panáky a já jsem ti řekla dvě tajemství. Já jsem taky vypila dva pánáky...a chci svoje dvě tajemství." Sakra, jsem na sebe pyšná. Kdo by řekl, že logika v opilém stavu může být ve skutečnosti...logická?

"Ach tak," řekne slabě s nečitelným výrazem. "Prosím o slitování?" Rozhodně zavrtím hlavou. "Ne. Tajemství, hned." Lusknu na ni prsty.

"Ale já ani nevím, co mám říct," žadoní s prosebným pohledem.

"No tajemství, co asi."

Vyšle na mě nepobavený pohled. "To vím taky, Ashley."

Myslím, že tohle je podruhé, co vyslovila mé jméno a ačkoliv to zní cize, nezní to tak divně, jak jsem myslela, že bude. Zavrtím hlavou. Teď není správný čas o tom přemýšlet.

Spencer si těžce povzdechne s napjatým tělem. Její modré oči se zase setkají s mými a já si řeknu, že se jimi nesmím nechat ukolébat. "No ták," naléhám, "jenom jedno."

Jenom jedno? Co se to se mnou sakra děje?

"Jenom jedno?" zopakuje po mně váhavě.

Sakra, teď už to zpátky vzít nemůžu. "Jo, jen jedno." Od kdy jsem taková měkota.

"Tak fajn," vydechne, "hmm..." rozhlíží se po místnosti pro inspiraci.

Začíná mi docházet trpělivost. "Může se to týkat čehokoliv, třeba jako nějakého testu, při kterém jsi podváděla, nebo, že jsi přejela na červenou..." Vážně, prostě mi něco řekni.

"Někdy..." začne a já cítím, jak se k ní nakláním v očekávání. Tohle zní jako nějaké nemravné tajemství. "Někdy si přeju, aby byl můj život jiný. Něco jako spojení toho, co pro mě chtějí ostatní s tím, co pro sebe chci já sama." Napůl se na mě usměje, ale ten úsměv vyzařuje tolik smutku.

A tím se moje veselá hra promění ve vážnou. Je mnohem hlubší, než kam chci vůbec zajít a já si přeju abych byla o tolik opilejší, abych se nemusela cítit tak, jako teď.

"Aha," řeknu hloupě. No vážně, co na to mám sakra asi tak odpovědět?

"To není tajemství, jaký jsi čekala?" řekne trefně a já vidím, jak se přinutí k úsměvu.

"Ne tak docela," připustím. "No, hm...promiň?" řeknu nejistě.

Spencer se zasměje a já se tak nějak uvolním, když vidím, že je to upřímné. "Proč? Ne, že by to byla tvoje vina."

Pokrčím rameny. "Já nevím, zdálo se mi, že se to hodí."

Zase se na mě usměje, ale tentokrát je to jiné. Nevím proč. "To je podruhé, co ses mi omluvila. Nevěděla jsem, že to slovo znáš."

Její vtipkování mě donutí k úsměvu. "Prostě jsem si nebyla jistá, jestli umíš zpracovat slovo, které má víc než čtyři písmena. Myslela jsem, že slovo o šesti písmenkách už je nad tvou úroveň."

Spencer se smíchem zakloní hlavu dozadu, její modré oči vesele září a já zjistím, že se zase směju jen proto, že se směje ona. "Víš, na člověka, který má prý všechny lidem známý choroby, jseš opravdu fajn."

Se smíchem vydechnu. "Madison prohlašuje, že mám choroby?" Spencer přikývne a usměje se. "No, aspoň se o mně mluví."

Spencer se otočí, když uslyší nějaký rozruch ve vedlejší místnosti a mně schází náš rozhovor, i když je to jen pár vteřin, co jsem naposledy slyšela její hlas.

"Víš, na někoho, kdo se baví s Madison, taky nejseš tak špatná."

Otočí se zpátky na mě s úsměvem, který odhaluje její zářivě bílé zuby. "No, jsem ráda, že mám tvé svolení," zasměje se, ale je vidět, že ji má slova potěšila. A to zase těší mě, ráda bych věděla, jestli je můj úsměv tak široký, jak si myslím.

Nesnáším, jak alkohol všechno zintenzivňuje, všímám si pak věcí, které jsou normálně nepatrné. Mám radost ze smíchu, který způsobím, z úsměvů, které vyvolám, ze jmen, která vysloví, z mého jména.

V tuhle chvíli začne mé podvědomí vysílat varovné signály. Nevím přesně, co je zpustilo, ale na tom nezáleží. Vím, že bych je neměla ignorovat.

Najednou se pohnu, upustím svou skleničku, ale nezajímá mě to. Potřebuju najít Aidena.

"Ashley?" ptá se Spencer znepokojeně kvůli mému divnému chování.

Ani jí neodpovím. "Musím jít. Musím sehnat Aidena."

"Dobře, pomůžu ti," nabídne mi jemně, ale tím víc se potřebuju dostat pryč.

"To je dobrý," odmítnu ji roztržitě. Snažím se nebýt protivná, ale musím jít.

"Aha," řekne zklamaně. "No, tak jo." Podívám se na ni, ale vyhýbá se mému pohledu, její oči se soustředí na mou skleničku na podlaze.

Vím, že bych se měla omluvit, ale zrovna teď už tady nemůžu zůstat dýl. Bez trapného rozloučení se otočím a odcházím.

"Ashley, počkej!"

Zatraceně, byla jsem tak blízko!

"Zapomněla jsem ti dát tohle," říká Spencer, když ke mně přichází a sahá pro něco do kabelky. Vytáhne můj mobil. "Slečna Garcia mi ho dala," vysvětluje. "Požádala mě, abych ti ho vrátila, když jsi odešla z hodiny tak brzo."

"Díky," řeknu jemně, cítím se ještě hůř, kvůli tomu, jak jsem se chovala. Ona na mě vždycky byla jenom hodná.

Chvíli tam stojíme, obě ponořeny do svých myšlenek. Spencer vypadá nervózně, když se naše pohledy setkají.

"Zvonilo to," řekne z ničeho nic a já se na ni s pochybnostmi podívám. "Zvonilo to a já jsem nevěděla, kdo volá, možná jsi prozváněla svůj mobil, tak jsem čekala, jestli to půjde do hlasové schránky. Nenechali tam žádnou zprávu, tak jsem šla zase skontrolovat to číslo a pak to zase začlo vibrovat..." odmlčí se a mně naplní hrůza. Mám pocit, že vím, kam tohle směřuje. "A byla to zpráva, snažila jsem se ji ignorovat, ale tvůj mobil je divnej, takže jsem ji nechtěně otevřela a..."

Vzhlédnu ke stropu, zajímalo by mě, jestli se mi Bůh právě teď vysmívá, protože mě teda určitě do smíchu není. Co jsem komu udělala, že jsem si vysloužila tak hroznej osud?

"No, a viděla jsem další fotky...moje fotky," dodá zbytečně a trochu sebou napjatě trhne.

"Všechno to udělal Aiden," vyhrknu rychle v naději, že čím rychleji to řeknu, tím spíš tomu uvěří.

"Já vím."

Mé oči vystřelí k jejím. "Víš to?"

Usměje se, ale nezračí se jí to v očích. "Jo. Vím, že ty bys ty fotky nepořídila, Ashley. Proč taky?" v jejím hlase je skoro slyšet výzva.

Nepohodlně se zavrtím, nelíbí se mi její tón. "Přesně."

"Takže, asi tak," řekne rozpačitě, "předtím jsem na to zapomněla, ale tady ho máš." Přistoupí ke mně a podá mi ho, když zase odstoupí, uvědomím si, že jsem zadržovala dech a že moc pěkně voní.

Šťastně si oddechnu, když se zase shledám se svou pravou láskou a nevšímám si Spenceřina pobaveného pohledu. "Klidně jsi mohla ty fotky smazat," řeknu, když si všimnu, že tam všechny jsou. Všech šest. Do háje s Aidenem.

"Jo, já vím." Pokrčí rameny. "Nechala jsi tam tu první, tak mě napadlo, že je pak smažeš všechny najednou."

Cítím, jak mi hoří tvář a odvrátím od ní zrak. "Chtěla jsem ji smazat. Jenom jsem na to zapomněla."

Věnuje mi svůj známý mazaný úsměv. "Samozřejmě."

Nejsem si jistá, jestli to je má představivost v kombinaci s tím alkoholem, co způsobuje, že její hlas zní potěšeně.

Najdu tu fotku, která to všechno odstartovala a chvíli na ni koukám. Těžko uvěřit, že jeden malý obrázek může způsobit tohle všechno. "Vymažu ji později," ujistím ji. "Teď musím najít Aidena."

Zase se na mě usměje a přikývne. "Jasně, zatím, Ashley."

"Zatím, Spencer." Její úsměv se rozšíří, když se naše oči setkají a tentokrát jsem si jistá, že cítí to samé, co já.

Už nic neřeknu, ale ještě chvíli udržujeme oční kontakt, dokud se neotočím, abych šla shánět Aidena.

"Vidím, že jsi našla svůl mobil," řekne Aiden, když píšu zprávu v autě.

"Jo," odpovím jednoduše, nechci vysvětlovat, jak jsem k němu přišla.

"Kde jsi ho sehnala?"

Čmuchale. "Brad mi ho dal," zalžu, ani se necítím provinile.

"Aha." Natáhne se , aby zapnul vyhřívání mého sedadla a já ho plácnu po ruce. "Takže, bavila ses tam?"

Na mém obličeji se objeví úsměv. "Jo, bavila. A ty?"

"Právě se díváš na šampióna v popíjení piva," řekne hrdě a nadme svou hruď.

"Páni," vydechnu teatrálně, "to jsem nevěděla, že jsem v královské přítomnosti."

Zasměje se a jemně do mně rýpne. "Sklapni, Ash."

Auto zastaví před mým domem a já ho políbím na tvář. "Dobrou, Aidene. Zítra mi zavolej," řeknu a zavřu dveře, než může odpovědět.

Zamává mi, pak se ujistí, že se dostanu v pořádku do domu. Vděčně se na něj usměju a zamávám zpátky, než vejdu dovnitř. Obrátím oči v sloup, když uvidím, že nesvítí žádné světlo.

"Nebesa si nepřejí, abych mohla vidět na útočníkovu tvář," řeknu prázdnému domu, aniž by mě zajímalo, že tu kromě mě není nikdo, kdo by mohl ocenit můj sarkasmus.

Rozsvítím několik světel, jednoduše proto, že nemůžu spát v úplně tmavém domě. Podruhé zkontroluju zámky a belhám se po schodech nahoru. Odhodím své oblečení někam do šatníku a převlíknu se do pyžama.

Když ležím v posteli, prohrabávám se ve svém mobilu, pročítám si všechny nové zprávy a kontroluju zmeškané hovory. Projdu ty fotky od Aidena, zavrtím hlavou a vymažu je.

Narazím na ten první obrázek Spencer, který mi Aiden poslal, na jedinou fotku Spencer, která mi zbyla. Přistihnu se při váhání.

Můj prst otálí na tlačítku ‚odstranit‘ a já jsem překvapena svou nerozhodností. Tohle je obrázek, který to všechno rozpoutal. Přivedl Spencer k myšlence, že jsem jí posedlá. Donutil Madison si myslet, že jsem nějaká deviantka. Dal Aidenovi další možnost mě provokovat.

Způsobil všechny ty problémy v uplynulém týdnu. Rozhodně víc potíží, než za co stojí.

Jo, tenhle obrázek stál na začátku něčeho velkýho, to je jistý. Ve skutečnosti jsem se omluvila Spencer Carlinový. Dokonce jsem vůbec promluvila na Spencer Carlinovou. Opravdu jsem se bavila se Spencer Carlinovou.

A navzdory všem těm nepříjemnostem, který to způsobilo, nějaká část, někde hluboko ve mně ještě není připravená to celý ukončit.

A to je ta moje část, která mě donutí zmáčknout tlačítko ‚zrušit‘ a rychle zaklapnout telefon, než mám vůbec možnost dál přemýšlet o svém rozhodnutí.

Protože navzdory všem věcem, o kterých vím, že to rozpoutalo, nemůžu se ubránit pocitu, že začalo ještě něco jiného, něco, co si teprv pomalu začínám uvědomovat.

Něco, co jsem ještě ani nezačala chápat.

7

Můj nudný víkend uběhne rychle, stejně jako vždycky, a já se ocitnu zpátky ve škole, je slunečné a časné pondělní ráno. S povzdechem si nedbale pohodím svoji školní brašnu na rameno a rozhlížím se po Aidenovi.

Když mě uvidí, usměje se a zamává mi, zamířím k němu, a vtom si všimnu, s kým sedí u stolu; s Madison a Spencer.

Uvědomím si, že teď už se nemůžu otočit, aniž bych vypadala jako mrcha nebo jako blázen. Spolknu pár zakletí a potácím se k nim.

"Čau, Ash. Jsem rád, že nás chceš poctít svou přítomností." Pohladí mě Aiden po paži, když si sednu vedle něj.

"Ahoj, Ashley," řekne Spencer tiše, znervózním a místo odpovědi se na ni jen mírně usměju, nejsem schopna nic říct.

Vše, co dostanu od Madison je pokynutí, ale to je víc než bych čekala. Se zájmem sleduje Aidenovu ruku, než obrátí oči v sloup a pošeptá něco Spencer. Vidím, jak na mě Spencer na moment pohlédne, pak zavrtí hlavou a Madisonin úsměv se rozšíří.

"Takže, Aidene," říká se svůdným úsměvem, "bavil ses na tom večírku?"

Její záměr neunikne nikomu z nás a já si odfrknu do pití, které právě piju. Zachytím Spenceřin pohled, předstírá že bude zvracet, což mě ještě víc rozesměje.

"Co je tady k smíchu?" zeptá se Madison, zjevně se jí nelíbí, že jsem vyrušila její ‚sexy‘ (a to je jen slabé slovo) rozhovor. "Co jsi na tom večírku nakonec dělala ty?" Všechny pohledy spočinou na mně, ale jediné, co si uvědomuju je ten pohled modrých očí přicházející z mé pravé strany.

"Jo, Ash, co jsi tam dělala? Myslel jsem, že budeš chlastat se mnou nebo si půjdeš hledat nějaký žhavý h..." zarazí se Aiden, když zazegistruje mé mírné kroucení hlavou a ne tak mírné kopnutí.

"Hranolky?" dořekne to za něj Spencer a Aiden jen hloupě přikývne. "Jo, Ashley je tam hledala. Říkala jsem jí, že tam asi žádný nenajdeme."

Jeho oči se střetnou s mými a vysílají nevyslovenou otázku. Je to ta otázka, na kterou se v zápětí zeptá Madison.

"Vy dvě jste tam byly spolu?" ptá se naprosto zaraženě, jako bychom jí právě řekly, že jsme si pořídily komodského draka. Pořád těká očima mezi Spencer a mnou.

"Jenom chvíli," vyhrknu rychle na obranu. "Daly jsme si dva panáky a to bylo všechno."

Madisonina překvapená tvář se otočí na Spencer. "Ty jsi s ní pila?"

Spencer se schoulí a já cítím potřebu to Madison vysvětlit. "Měla dva panáky. Vždyť nevypila celou láhev." A proč to sakra Madison zajímá? Není přece žádnej odpůrce užívání alkoholu pod osmnáct.

"Nutila tě k tomu?" Zašeptá Madison – ne tak potichu – se znepokojením a já se začervenám, když mě napadne i další význam.

Aiden se dychtivě nakloní blíž. Ze všeho nejvíc je totiž typický puberťák, který si libuje v představách holky s holkou.

"Ne," říká Spencer dotčeně, zjevně myslela na to samé, co já. "Ne," říká klidnějším tónem, "k ničemu mě nenutila."

"Takže ty jsi byla s Ashley?" Spencer přikývne. "A bavila jses?" říká nevěřícně. "Není pochyb, že jsi pila." Nemůžu zabránit rozhořčení. "Pravděpodobně ti do toho pití něco přidala." Madison mi věnuje obviňující pohled.

Obrátím oči v sloup. "Na rozdíl od tebe, Madison, já nepotřebuju lidi zfetovat, aby se mnou vydrželi."

Výhružně se ke mně přiblíží. "Prostě nech Spencer napokoji, rozumíš? Nevím, proč jsi jí poslední dobou tak posedlá, ale přestaň s tím." Položí ruku kolem Spenceřiných ramen, jako by ji chtěla ochránit, abych se na ni nevrhla.

Podívám se na Spencer, která jen bezradně pokrčí rameny, ale nic neřekne. To mě zamrzí ještě víc. Nikdy jsem ji k ničemu nenutila. Ona je ta, která chodila všude za mnou, začínala všechny ty rozhovory, způsobovala mi všechny ty divný pocity. "Mně to je jedno," řeknu s nezájmem. "Nechám tě napokoji."

Nedívám se na ni. Nemůžu.

"Díky Bohu," Oddychne si Madison těžce.

"Uvidíme se na obědě," řeknu Aidenovi a odejdu, aniž bych čekala na odpověď.

"Ashley," slyším, jak mě Spencer jemně osloví, proklínám se za to, že jsem zastavila.

Slyším její kroky, které se ke mně blíží a zhluboka se nadechnu, připravuju se. Na co, to si nejsem jistá.

"Spencer?" vyštěkne Madison naštvaně a zmateně zároveň. "Co to děláš?"

"Potřebuju si s Ashley promluvit," vysvětluje a otočí se k Madison, tak jsem aspoň usoudila podle toho, že její hlas je slyšet slaběji, ale jsem k ní zády, takže můžu jenom hádat.

Tohle nezvládnu. Ne teď a tady, a už vůbec ne s ní. "To nemusíš. Nechám tě napokoji, přesně jak si přeješ."

Donutím se k odchodu, bojuju s pocity, které ve mně rostou s každým krokem, kterým se Spencer vzdaluju. Nechápu, co jsem si myslela, když jsem si k nim šla přisednout. Tři rozhovory s ní nic neznamenají. Nedělá to z nás nic víc.

Když jsem si jistá, že jsem mimo dohled, otočím se a naposledy se podívám na Spencer. Měla něco říct, měla Madison říct, že ona je ta, co způsobovala ty rozhovory. Doteky. Pocity.

Tohle mě nutí ji nenávidět.

Ale i navzdory tomu cítím nutkání se na ni znovu otočit.

Tohle se mi nelíbí.

Ne, nemluvím o tom basketbalovém zápase, na kterém zrovna jsem, i když se mi tak úplně nelíbí ani ten.

Ne, tohle je ten pocit, který právě teď mám. Není to štěstí, není to smutek. Upřímně si nejsem zcela jistá, co to je a to mě vytáčí. Nesnáším, když nevím, co cítím. Nikdy dřív se mi to nestalo a nechci přemýšlet, proč se mi to děje teď. Nebo přesněji, kvůli komu se to děje teď.

Přišla jsem podpořit Aidena, fandit mu při vedení – Trojanů? Pum? Buldoků? – basketbalového týmu (Kober, informuje mě komentátor) k vítězství.

Dobře, to je jeden z důvodů. Hlavně jsem si přišla prohlídnout holky. Když vynecháme Madison, ty roztleskávačky jsou zatraceně sexy. Chtěla bych poděkovat panu Návrháři-roztleskávačských-uniforem za přínos k mnoha mým fantaziím. Kdo by se chtěl dívat na kluky, kteří se potí při pronásledování míče, když se může koukat na dívky v krátkých odhalených oblečcích, jak se potí při přemetech a jiných pohybech, které odhalují jejich kalhotky? Chci říct, nejsou vidět úplně, ale tím je to z nějakého důvodu ještě rajcovnější.

Chlap sedící vedle mě se naštvaně zvedne a vykřikne, "Kroky!" Nemám ponětí, proč cítil potřebu tady vyřvávat, ani co to sakra znamená. Asi sledujou nějaký kroky, chci říct, nemají náhodou vhodit ten míč do koše?

V duchu zavrtím hlavou. Nezajímá mě upocenej Dave, - ani jeho skutečný jméno – soustředím se na prostor mimo hřiště, sjeduju, jak se holky protahujou při přípravě na jejich tanec v poločase. Dobrý, moc pěkný. Protahování je vážně pěkný. Na rozehřátí a takový ty kraviny. Mě to teda rozehřívá výborně, to je zatraceně jistý.

Ošiju se, když můj pohled mine Madison, jak si protahuje třísla. Skoro si přeju, aby ty sukně odhalovaly míň. Dobře, jenom její sukně. Ty ostatní? O dva nebo tři centimetry by se daly zkrátit, jenom konstatuju.

Ach, Kasey Donavan je naprosto rajcovní. Má tmavě hnědé vlasy a ty nejsmyslnější modré oči, které jsem kdy viděla.

Oprava: Jedny z nejsmyslnějších párů modrých očí. Jsem si jistá, že jsem někde viděla krásnější, jenom si je těď nemůžu vybavit.

Ale zpátky ke Kasey. Jako by její tmavé vlasy a světlé oči nestačily, má ty oči ještě nalíčené černou tužkou, která zvýrazňuje jejich modrou barvu ještě víc. Nevím, co to je, ale něco na tužkách na oči mě dostává. Dokonce i nevýrazné oči s tužkou můžou vypadat dobře a ty Kaseyiny úžasné se zdají být ještě svůdnější, když jsou černě orámované. Jakoby mě každým pohledem sváděla.

Jsem si ale naprosto jistá, že jsem jediná, kdo si to myslí.

Můj pohled putuje přes Taylor, Peyton a Carrie, ujistím se, že jsem si každou z nich důkladně prohlédla. Musíme být fér, že.

Když se dostanu k té poslední v řadě, neubráním se zklamanému povzdechu. Je ke mě zády, její špinavě blonďaté vlasy splývají přes elegantní ramena. Ačkoliv jí nevidím do obličeje, vidím její dlouhé štíhlé nohy, jak se krásně ohýbají, když se protahuje, okouzluje mě jejich ohebnost a půvab.

Její záda se ohnou, když udělá rozštěp, její uniforma se trochu vytáhne a odhalí víc bezchybné pokožky. Chvíli setrvá v téhle bolestivě vypadající pozici, než se otočí aby se zasmála něčemu, co řekly její kamarádky. A já ztratím dech.

Dokonalé rty Spencer Carlinové se rozšíří v úsměv, když obrátí oči v sloup a dá se do smíchu. Její oči se zúží v předstíraném zklamání a já jsem si jistá, že Kasey nemá ty nejkrásnější modré oči, protože ten post už je zabraný.

Když se na ni dívám, zaplaví mě bolest, tahle prudká reakce mě vyděsí. Musím odvrátit zrak, už se mi nechce pokračovat v mý malý hře. Stejně byla úspěšně překažena. Vážně, nechápu jak jsem mohla zapomenout, že Spencer je jedna z těch satanistek.

Soustředím svůj pohled na zápas. Jsem ráda, že Aiden je na hřišti, jinak bych nevěděla, který tým je ten náš (a na který koš střílíme). Zmocní se míče a udělá nějaký složitý manévr kolem protihráče. Najednou se zastaví se soustředěným výrazem. Jeho tělo se napne a vidím, jak se jeho silné paže natáhnou nahoru, když jeho pravá ruka elegantně uvolní míč posílajíc ho se zasvištěním do koše. Tak proto tomu tak říkají.

"Dennison...za TŘI!" vykřikne nadšeně ten otravný komentátor, očividně necítí potřebu být nestranný.

Už jsem se někdy zmínila, jak moc nesnáším sportovní bodování? Proč sakra nemůže být všechno za jeden bod?

Proč jsou sporty, kde jsou góly za 6 bodů, nebo za 3 nebo za 15? Lidé to pak nemůžou počítat, tak proč zatěžovat jejich prosté mozky?

"Aaa, to je klakson pro poločas. A Kobry zahájí druhou polovinu zápasu ve stavu: 42-36." Nechápu, proč komentátoři musí zdůrazňovat zvuky ve slovech. Je to snad něco jako nevyřčená domluva, když je najmou?

Vlastně mě to nezajímá, je to jen další ze záhad v životě, alespoň pro mě. Stejně jako znaky pro přednost v jízdě. Nebo mít rybu jako domácího mazlíčka.

Předkloním se na svém sedadle, zlepšila se mi nálada, teď, když začíná přestávka a je na řadě očekávaný tanec. Rychle vyhledám Spencer, abych věděla které části dívek se pohledem vyhýbat. Což není tak jednoduché, když uvážíme, že nikdy nezůstávají na místě moc dlouho, tancují a dělají přemety po podlaze.

Nakonec vzdám snahu se na ni nedívat, (vydržím to tak 30 vteřin) než ji mé oči najdou. Nemůžu se ubránit usměvu, když ji sleduju, jak vykopává a mává svými pom pomy, přičemž rychle pokyvuje hlavou do rytmu hudby. Neznám tu písničku, ale po tom, co slyším ‚Nodding my head like yeah, moving my hips like yeah!‘ asi tak deset krát dokola, vím, že už ji znovu slyšet ani nechci, a taky, že mi utkví v paměti na celý zbytek večera.

Naše oči se střetnou přesně jednou. Vím to, protože se mi v tom okamžiku zastaví dech a její úsměv trochu zaváhá. Obě rychle odvrátíme zrak a ráda bych věděla, jestli je ten náhlý pocit zklamání vzájemný.

Musím s tím přestat. Ani nechápu, co se to se mnou děje, proč se takhle cítím. Jediná věc, která mě napadá je, že Spencer a já jsme navázaly nějaký normální kontakt, skoro něco jako přátelství a teď je to pryč, proto se cítím tak ztracená, tak prázdná. Předtím jsem se takhle necítila, protože jsem s ní tohle nikdy nezažila a teď, když jsem to zažila, no, je jasný, že pocítím ztrátu.

Rozhodně nesouhlasím s tím tvrzením že ‚Je lepší něco mít a ztratit to, než nikdy nic nemít.‘ Ti lidé zřejmě neznali Spencer Carlinovou, když to říkali.

Chci odejít. A to vážně moc. Ale mý hloupý odevzdaný já muselo jít a slíbit Aidenovi, že zůstanu na celej zápas a potom na něj počkám. Někdy se nenávidím.

Vynadám sama sobě a donutím se zůstat tím, že jdu ke stánku a koupím si předražený burger. No vážně, je tu někdo další, kdo si myslí, že to je vydírání? Asi si půjdu stěžovat...hned potom, co si sním ten hamburger.

Když se vrátím ke svému místu, zamračím se, když zjistím, že tam sedí nějaký děcko. "Tohle je moje místo."

Podívá se na mě a potom se rozhlédne po všech těch volných místech kolem. "A co?"

"A co?" zopakuju nabručeně, "je tady spousta jinejch míst."

"Přesně."

Ah, sarkasmus je tak děsnej, když ho používají jiní lidé. "Tak poslouchej, smrade, koukej vodprejsknout z mýho místa. Chci si v klidu sníst můj čtyř-dolarovej hamburger, místo abych ti ho vmetla do ksichtu."

Ten kluk vstane a opatrně se na mě podívá. "Fajn, tss. Jako by tu nebylo dalších padesát volnejch míst," stěžuje si.

"Tak to aby sis našel jedno z těch padesáti, co nejsou poblíž mě." Věnuju mu velký sarkastický úsměv. Vidíte? Ode mně to zní mnohem líp.

Myslím, že na mě možná ukázal prostředníček, ale je mi to jedno, teď je čas na hamburger! Dychtivě z něj strhnu obal, zmačkám ho do kuličky a hodím dozadu přes rameno.

"Hej!" slyším, jak řekne hrubý hlas. "Kdo..."

Upocený Dave si vybere právě tuhle chvíli, aby vstal. Hádám, že jsem zmeškala nějaký důležitý okamžik hry. Otočí se ke mně a vítězně zatne pěsti. "Dobrá trefa!"

Tribuna se zachvěje a já se otočím, abych viděla velkýho zarostlýho chlápka, jak si to rázuje dolů a míří ke mě, v ruce drží obal od mýho hamburgeru. Jaj, to není dobrý. Zoufale se rozhlídnu, snad bych mohla vyváznout, než se ke mě Vousáč dostane. Nevypadá, že by mi chtěl poděkovat.

Vousáč se zastaví vedle mě a podívá se na upocenýho Davea. "Takže dobrá trefa, jo?" zopakuje hlubokým hlasem.

Upocený Dave nadšeně přikývne. "Jasně, čéče to bylo fakt výborný." Drkne do mě. "Copak bys to nechtěla vidět znova?"

Jelikož jsem ten zápas nesledovala a jsem k smrti vyděšená z Vousáče, pomalu zavrtím hlavou a raději nic neříkám.

Vousáč udělá velký krok k Daveovi a hledí mu přímo do očí. "Jestli chceš vidět i nadále, doporučuju ti, aby sis nechával svůj bordel pro sebe," vydechne výhružně.

"Cože?" ptá se upocený Dave, ještě stále s tím přihlouplým úsměvem na tváři.

Místo odpovědi vezme Vousáč Davevovo pití a vyleje mu ho na hlavu, lepkavá limonáda mu stéká po vlasech. Potom vezme obal od mého hamburgeru a vmáčkne mu ho na mokré rozcucháné vlasy, kde se obal začne kroutit a narovnávat. "Nechávej si svůj zatracenej bordel pro sebe!" vyštěkne, než se otočí a vrátí se zpět na svý místo.

Upocený Dave se na mě zmateně podívá, jeho nuzné oblečení promáčené kolou. Nemůžu si pomoct, cítím se trochu provinile.

A jsem ráda, že jsem neměla kolu. Odpovím mu pokrčením ramen a vrátím se zpátky k zápasu.

Rozezní se ten otravnej klakson a tělocvičnou se rozlehne ještě otravnější hlas komentátora. "Aaa King High vítězí nad Draky, 72-58. Graatulujeme Kobry!"

Ach, díky Bohu, že už je konec! Protáhnu se kolem upocenýho Davea, přičemž si držím odstup od Vousáče, kdyby se mu náhodou dostalo pod ruku další pití. Limonáda by na mě rozhodně nevypadala moc dobře.

Prakticky sprintuju ke klučičí šatně s úmyslem rychle najít Aidena a vypadnout odsud. Otevřu dveře a okamžitě udělám znechucenou grimasu.

Polonazí, zpocení kluci. Všude. Někteří na sobě mají jenom osušky.

Pane Bože, musím odejít, dokud jsem nevyzvracela svůj hamburger. Ignoruju všechna ta hvízdání a pokřikování, jednou rukou si zakryju trpící oči, tu druhou si dám přes pusu a vyběhnu ven.

"Co to děláš?" Zeptá se mě protivný hlas.

Přesunu svoji ruku a spatřím Madison. Jen další důvod, abych tu ruku dala zpátky přes oči.

"No, však víš, jenom zkouším, jak budu vidět, když si rukou zakryju oči," řeknu tupě a mile obrátím oči v sloup.

"To je jedno." Její ústa se stočí v úsměv. "Dostalo se ti pěkného výhledu?" ptá se šibalsky.

Definuj ‚pěkného‘. "Víc, než jsem kdy mohla doufat." Nebo jsem kdy chtěla. Bože, asi si vážně budu muset vyloupnout moje milý oči. Škoda, víc se mi zamlouvalo vidět.

"Tak na co jsi tam měla tu ruku?" podívá se na mě Madison pohoršeně. "Jseš snad nějaká stydlivka?"

Zpražím ji nepříjemným pohledem, který dává najevo, že si myslím, že je naprosto blbá. "Jasně, to bude ono, Madison."

Přistoupí o krok blíž a pozorně se na mě zadívá. "Nebo jseš snad něco jinýho?" optá se vědoucným tónem, díky kterému se mi zrychlí tep.

Překřížím ruce, ale snažím se, aby to nevypadalo moc obranně. "Ve smyslu?"

"Čau, Madison, potřebujeme klíče, abychom se mohly...Ahoj." A teď je tady Spencer. Prostě výborný.

Převlíkla se z uniformy, teď na sobě má oprané džíny a šedou mikinu s kapucou, vlasy má stažené do volného culíku. Pořád vypadá stejně hezky.

Hezky? Cože, je mi snad posranejch sedm ruků? Bože, musím odsud vypadnout. Ten pach potu mi leze na mozek.

Spencer se na mě pořád ještě dívá a mě dojde, že jsem jí nijak neodpověděla. "Jo, ahoj," řeknu jednoduše, ale i to ji donutí k úsměvu, ať je jakkoliv malý.

"Nikdy mě nenapadlo, že tě uvidím na některém ze zápasů. Neztratila ses?" mírně provokuje.

"Tohle není kroužek sboru?" zeptám se zmateně a zamyšleně vyšpulím ret, což Spencer rozesměje. "Vlastně jsem tu kvůli Aidenovi." Ukážu směrem k šatnám, neopovažuju se na ty dveře ani podívat ve strachu, že svým očím připomenu tu hrůzu.

"Vlastně odtamtud právě vyšla," skočí do toho Madison s potěšeným úsměvem.

Spencer se na mě s udivením podívá. "Ty jsi byla v klučičích šatnách?" Přikývnu a začnu se červenat. "Aha." Její hlas zní nějak vzdáleně a já se snažím přečíst její výraz.

"Aha?" Zeptám se a vidím, že Madison se na ni dívá stejně zmateně jako já.

Spencer zavrtí hlavou. "Teda, chci říct, jaký to bylo?" Její tón je pořád nečitelný, ale je jasnější, než předtím, vyšší.

Hrůzostrašný. Byla bych naprosto šťastná, kdybych už v životě neviděla žádnýho kluka. Nikdy. "No...bylo to...nezapomenutelný?" nabídnu slabě.

Spencer se dá do smíchu, jako by tomu rozuměla a já na chvíli zpanikařím. Doopravdy ví, jak jsem to myslela?

"Takže, potřebovala jsi klíče?" přeruší nás Madison, zjevně nespokojená, že ji nevěnujem pozornost. Dívá se střídavě na mě a na Spencer s divným výrazem ve tváři. Já osobně už jsem unavená ze všech těch divných pohledů od lidí.

"Jo, jasně," vzpomene si Spencer a omluvně se na Madison usměje. "Holky to tam potřebují uklidit, abychom mohly odejít."

Skvělý, teď už mě nechají o samotě.

Madison si hlasitě, dramaticky povzdechne. "Přísahám, jsou tak neschopný." To zní povědomě, že jo? "Půjdu je popohnat. Kdybych je nechala, ať to udělají samy, nikdy to neudělají správně." Vytáhne klíče. "Večer mi napiš," řekne Spencer a odchází bez jediné narážky na mě. Ne, že by mi to vadilo.

A teď tady trčím se Spencer. Zase. To už mi vadí.

Toužebně se podívám na dveře od šatny, mé dřívější trauma jde pro tuto chvíli stranou, přeju si víc, než kdy dřív, aby se otevřely.

"Takže," řekne Spencer jemně a nohavice jejich džín se o sebe mírně otřou, když přešlápne na druhou nohu.

"Taakže..." protáhnu, necítím žádnou potřebu začínat rozhovor.

"Takže se omlouvám za své předešlé chování." Zdvihne hlavu a naše oči se střetnou. Přeju si, aby to nebyla udělala. Nebo, aby její oči měly nějakou jinou barvu místo těch dech-beroucích modrých očí, které se v tuto chvíli dívají do mých.

Odkloním pohled na své ruce. "To je vpohodě."

Vidím, jak udělá krok ke mně a stojí mě to hodně sil, abych k ní nevzhlédla. "Ne, to není. Neměla jsem nechat Madison, aby ti řekla všechny ty věci."

Když jsem stále potichu, slyším, jak si mírně povzdechne, než řekne, "Ty jsi mě k ničemu nepřiměla."

"Přiměla jsem tě pít," připomenu jí, snažím se odlehčit atmosféru.

Trochu se zasměje. "Jo, jasně, to si pamatuju," ujišťuje mě. "Strávila jsem nedělní ráno vzpomínáním." Její úsměv ochabne. "Ale ty jsi mě k pítí nepřiměla. Sama jsem to chtěla."

"Říkala jsi, že nepiješ. Proč bys to dělala?" Lepší otázkou je, proč by ses na to ptala, ty pako?

Pokrčí rameny. "Já nevím." Řekla bych, že to ví. "Asi jsem to prostě chtěla zkusit."

"A zjistila jsi, že je lepší pít s někým jiným, než se mnou?" Zeptám se s pochybnostmi. Nezaujímala moc vysokou příčku v mým žebříčku kámošů na chlastání. Jen těžko uvěřit, že já jsem byla její první volbou.

Zase pokrčí rameny. Tenhle způsob odpovědi mi začíná lízt na nervy. "Věřím ti."

Po tomhle přiznání vystřelí má hlava nahoru. "Proč bys mi věřila? Ani mě neznáš?" Neříkám to ve zlém, jen upřímně.

Spencer pokrčí rameny potřetí a já začnu nepřítomně přemýšlet, jestli ji ta ramena bolí. "Znám tě natolik, abych věděla, že bys mě k ničemu nenutila."

Nevím, proč mě ta slova hřejí u srdce, ale je to tak. "Třeba už jsem prostě neměla jiná tajemství."

Opět se zasměje. "To silně pochybuju." Její modré oči se na mě dívají, zkoumají mě. "Rozhodně je mnohem dalších věcí, které se dají odhalit."

Zajímalo by mě, jestli to má být tvrzení nebo slib. Na tom nesejde, můj zrychlený puls si rozhodne o odpovědi sám. "Co si pamatuju, ještě stále mi chybí jedno tajemství." Hodím po ní významným pohledem.

"Sakra," řekne a na chvíli odvrátí zrak. "Doufala jsem, že jsi byla moc opilá na to, aby sis to pamatovala." To je poprvé, co jsem ji slyšela nadávat. Donutí mě to k úsměvu. "Co je?" Zeptá se, když si toho všimne.

"Nevěděla jsem, že kleješ."

Odtáhne se a opráší si rameno. "No, víš, jsem docela dlaždič."

"Chlastáš a kleješ?" věnuju jí ohromený výraz. "Jak to, Spencer Carlinová, ty jsi jiná."

Její pohled zjemní a úsměv se rozšíří, odhaluje její bílé zuby. "Jo?" Těžce polknu, a snažím se přestat si hrát s rukama.

Už nic neříká, jen se na mě dál dívá veselýma očima. Vím, že mám na tváři široký úsměv, cítím, jak mi napíná obličejové svaly.

Zůstaneme takhle, ani nevím jak dlouho, přeju si, abych rozuměla všemu, co vyjadřují naše spojené pohledy. Myslím, že jsem ale částečně ráda, že to nemůžu rozluštit.

Najednou zazvoní moje melodie ohlašující novou zprávu a obě nás vyleká, efektivně nás vytrhne z předešlého tranzu. Ať už jsem jakkoli šťastná, že mám zpátky mobil, nemůžu si pomoct, právě teď si přeju, aby byl tak dva metry pod vodou.

Vytáhnu ho z kabelky a vidím, že to je zpráva od Aidena. Doufám, že ho aspoň někdo unesl nebo je smrtelně zraněný. Mé oči přeletí přes zprávu, zjišťuju, že je vlastně pořád v tělocvičně a teprv se jde sprchovat. Obrátím oči v sloup. To je vážně důležitá informace. Debil.

Spencer přeruší mé vnitřní proklínání Aidena. "Můžu si půjčit tvůj telefon?" Zvědavě se na ni podívám, ale stejně jí mobil podám. "Já jenom, že Madison mě má – teda měla – odvézt domů a teď je pryč, takže potřebuju zavolat domů." Přemýšlím, jestli blábolí, protože je nervózní nebo jenom cítila potřebu mi vyložit celý svůj životní příběh. Na tom nesejde, příjde mi to rostomilý.

"Spencer," řeknu se smíchem, "prostě si ho půjč."

Ostýchavě se usměje a vezme si ho. "Díky."

Něco tam začne psát a znechuceně si při tom mumlá pod nos, snaží se přijít na to, jak se s mým mobilem pracuje. "Čau, Glene? Glene, já vím, že to jseš ty. Glene!" říká otráveně, "přestaň se chovat jako nějaká britská panička." Při té představě propuknu v smích. Okamžitě ale zvážním, když po mě hodí pohledem. "Fajn," oboří se na něj. "Přijď mě vyzvednout po tvým čajovým dýchánku." Rychle zavěsí a vrací mi telefon.

"Milovaná rodina," navrhnu a přiměju ji tím k úsměvu. "Všechno v pořádku s tím odvozem?" Přikývne. "Tak jo, no, Aiden by měl být s tím líčením už brzo hotov."

Spencer se zasměje a rýpne do mě loktem. "Takže klučičí šatny, jo?"

Má tvář zrudne hanbou. "Mám právo nevypovídat."

"Ale no ták," naléhá, "to je přeci něco jako splněný sen každý holky." Řekne to hlasem blízce napodobujícím nějakou couru a já nejsem schopna zadržet smích.

"Bylo tam tolik odhalené pokožky," stěžuju si a dramaticky popotáhnu.

Spencer soucitně přikývne. "Ty chudinko malá," utěšuje mě a lehce mě poplácá po zádech.

Dělá to jenom z legrace, ale způsobí to na mých zádech jemné zabrnění, její dotyk propaluje mé tenké tričko. Odtáhne ruku tak rychle, jako ji tam dala a já si přeju, aby ji vrátila zpátky.

"Čau, Ash, Spencer." Vyjde Aiden z šatny, vypadá svěže a čistě, což příjde vhod, když si mě přitáhne pro pevné objetí. "Vyhráli jsme," říká hrdě.

"Aha," řeknu, jako by mi to právě došlo, "tak proto jste měli víc bodů, než to druhý družstvo." Aiden obrátí oči v sloup, zatímco Spencer se jen zasměje.

"Vezeme tě domů, Spencer?"

"Ne, přijede pro mě Glen." Podívá se na hodinky. "Myslím," dodá s nejistotou.

Uběhne asi dvacet minut, než Glen dorazí.

"Co ti tak trvalo?" Zeptá se Spencer naštvaně.

"Musel jsem sem dojet," odpoví, jako by to bylo jasný.

Věnuje mu zlý pohled. "Bydlíme pět minut od školy, ty chytráku."

"Což je dokonalá vzdálenost na procházku."

"Ah, nezájem, prostě už pojďme." Vezme svou tašku a pověsí si ji na rameno. "Dík, že jste počkali, lidi." Věnuje nám vděčný směv.

"Žádnej problém," Ujišťuje ji Aiden a obejme ji. Potom vyjdou s Glenem ven, povídají si o zápase.

Spenceřiny oči se zaměří na mě a já vím, že obě myslíme na tu samou věc. Tohle je trapnej moment, jsem ráda, že tady kluci nejsou.

"Měly bychom jít, než jim při tom hovoru odumře ještě víc mozkovejch buňěk." Jo, to byl blbej pokus o zmírnění napětí, ale ona se tomu zasměje a napětí tím trochu uvolní.

Naštěstí se přidává. "Jestli jim vůbec ještě nějaký zůstaly."

Jdeme po chodbě, kde zní jenom naše kroky. Když se přiblížíme ke dveřím, najednou se zastavím. Vím, že až ty dveře otevřeme, budeme už muset odejít.

Spencer se taky zastaví a s úsměvem se na mě otočí. "Ještě jednou děkuju, že jsi se mnou čekala. Dělala mi společnost."

"Ále, aspoň jsem měla, co dělat." Odpovím s úsměvem, můj tón naznačuje, že jsem si to užila.

Sklopí oči k zemi, kde si pohrává s nohou. Pak se podívá zpátky na mě, na tváři má malý úsměv.

"Co?" Trochu nejistě se zasměju.

Zavrtí hlavou, její úsměv je stále patrný, když si zkousne spodní ret.

"Co je?" Řeknu zase, naléhavěji.

Uvolní ret a oslní mě svými zuby. Najednou uzavře vzdálenost mezi námi a ovine své ruce kolem mě.

Trvá to tak krátce, možná pět vteřin, ale i to mi stačí. Stačí to k vytvoření úsměvu na mé tváři, když mě naplní její srdečnost a vůně.

"Ahoj, Ashley," Řekne jemně a vzápětí vyjde ze dveří zanechávajíc za sebou stopy objetí a vanilkovou vůni.

Můj úsměv se vytratí, když mi zazvoní mobil.

"Dělej," Řekne Aiden stručně a hned zavěsí, ani se neobtěžuje říct ahoj nebo nashle.

Otevřu dvěře jeho auta a nastoupím, ignoruju jeho otázky typu kde jsem byla a co jsem dělala. Projedu si svůj seznam kontaktů. Dostanu se k jeho jménu a směju se pro sebe, když ho v mobilu změním na ‚Máničku‘.

Uložím to a vracím se zpátky do seznamu kontaktů. Když se vrátím, usměju se znovu, tentokrát z jiného důvodu.

O dvě jména dolů, po Máničce a Rachel Danfordové je Spencer Carlinová.

Musela tam uložit svý číslo, když si půjčovala můj mobil.

Ta malá šibalka.

8

Posledních pět minut jsem strávila zíráním na Spenceřino číslo (technicky vzato na to číslo zírám celej den). Vím, že ona moje číslo nemá, takže tohle udělala za nějakým účelem, akorát si nejsem jistá za jakým.

"Takže, co tě včera večer zdrželo?" Přerušuje Aiden mé dumání.

Odtrhnu pozornost od svýho mobilu a podívám se na něj. "Cože?"

"Včera večer," opakuje, "proč ti tak trvalo, než jsi vyšla ven?"

Aha, tohle. V duchu se modlím, abych se nezačla červenat. "Prostě jsem se zdržela," řeknu jednoduše.

"Spencer taky hned nevyšla ven." Jeho tázavý pohled se střetne s mým a já vidím, jak mu v hlavě pracují kolečka na plný obrátky.

"Fakt?" Řeknu hloupě. "Třeba ji taky něco zdrželo," prohodím jen tak.

"Ash," řekne Aiden jemně, skoro se soucitem v hlase. To se mi nezamlouvá.

Naše pohledy se zase střetnou. "Přestaň," varuju ho a zavrtím hlavou.

Hodí na mě letmý pohled. "Tak co si o tom mám myslet?"

Vím, že bych mohla Aidenovi říct, o co jde. Jediným problémem je, že já sama si nejsem jistá, co se děje. "No, že Spencer a já..." Je to hezkej pocit, vyslovovat její jméno. "Jsme kamarádky...nebo se k sobě aspoň kamarádsky chováme." Pokrčím rameny.

"To je všechno? Tobě se nelíbí?" Ptá se jemně a tím je to skoro ještě horší. Ale on ví, co by znamenalo, kdybych se do ní doopravdy zakoukala. Já nevstupuju do vážných vztahů a kdyby se mi Spencer opravdu líbila, změnilo by se tím úplně všechno.

Shlédnu dolů na své ruce, ale Aiden zvedne moji bradu a donutí mě se na něj podívat. "Jo. Teda, chci říct, ne. Ne, nelíbí se mi." Chci odvrátit zrak, ale jeho upřený pohled mi to nedovoluje.

Přikývne, na pohledné tváři se mu začíná rýsovat úsměv a ukončí náš oční kontakt. "Fajn, to je dobře, protože..." udělá pauzu, ostýchavě se usměje a podrbe se na hlavě.

Můj žaludek udělá kotrmelec. Vím, co to znamená. Vím, kam tohle směřuje.

"Protože mně se líbí a nechtěl bych, aby mezi námi vznikly nějaký problémy." Jeho oči se vrátí k mým, kontroluje pravost mého tvrzení.

Hořce polknu a nasadím předstíraný úsměv. "Jasně, ne, to je v pohodě. To je skvělý!" Vymáčknu ze sebe.

"Jo?" otočí se zpátky s šťastným výrazem. Přikývnu. "Díky, Ash." Přitáhne si mě do pevného objetí.

Jediný pocit, který v jeho pevném sevření cítím, je neschopnost jakéhokoliv pocitu. Nedokážu říct už nic jinýho, tak se na něj zase usměju a poplácám ho po rameni.

"Hele, podívej, už jde!" radostně vypískne a kdybych neměla žaludek v krku, utahovala bych si z něj. "Tohle je naprosto perfektní." Nervózně se na mě otočí. "Jak vypadám?"

Přelétnu pohledem po jeho atletické postavě a dokonale rozcuchaných vlasech. "Jako šampón," provokuju, vím, že mu musím být dobrou kamarádkou.

"Fajn." Široce se usměje. "Ahoj, Spencer."

Spencer dnes vypadá dobře. Vlastně, o nic lépe, než kdy jindy. Má na sobě tmavé přiléhavé džíny a světle modré tričko polo a ačkoliv to není stejný odstín, zvýrazňuje její oči. Je to jednoduché oblečení, ale na ní vypadá neobyčejně.

Reaguje úsměvem. "Ahoj, Aidene." Její rozzářené oči se obrátí na mě a mírně zajiskří. "Ahoj, Ashley."

Při jejím pozdravu se mi rozbuší srdce a jsem si jistá, že se úplně zastaví, když si sedne vedle mě a já ucítím závan její vanilkové vůně. "Ahoj," vydám ze sebe tak mile, jak můžu. Nevěřím si natolik, abych vyslovila její jméno.

Když se pohne, aby si sundala tašku její noha se dotkne mé. Trochu zalapám po dechu, jsem ráda, že moje oblečení skrývá tu husí kůži, která mi naskočila.

"Takže, už jsi zjistila, jak je to s tím sborem?" Ptá se Spencer ustaraně a i když vtipkuje, její něžný hlas mě nutí k úsměvu.

Smutně zavrtím hlavou. "Ne. Všechny letáčky zmizely a internetové stránky byly ‚momentálně ve výstavbě‘." Dramaticky si povzdechnu.

"Tak snad příště?" nabídne s nadějí a úsměvem.

Nasadím statečný výraz. "Člověk může jen doufat." Najednou propukneme v smích a obrátíme oči v sloup nad naší dětinskou konverzací.

Aiden si odkašle, přitáhne tím pozornost na sebe. Trochu mě to znepokojí a okamžitě se začnu cítit provinile. Neměla bych ho obírat o čas se Spencer.

"Takže, Spencer, včera večer jsi tancovala dobře." Potlačuju obrácení očí v sloup nad jeho trapným výběrem tématu. Copak jsem ho nic neučila o mluvení s holkami?

"Aha." Začervená se. Je roztomilá. "Díky. Ty jsi dobře hrál." Můžu si jenom představit, jak jeho sebevědomí stoupá.

Zeširoka se usměje a mírně se napřímí. "No, musím hrát dobře, abych udělal dojem na určité lidi."

Spencer přikývne. "Jasně, musíš získat pozornost hledačů talentů."

Aidenův úsměv povadne, když zjistí, že Spencer nezaznamenala jeho pokus o flirtování. To mě rozesměje. "No, měl jsem spíš na mysli určité půvabné slečny." Opraví se s úsměvem zpátky na místě.

"Aha," řekne znovu. "No, Madison si tě určitě všimla. Mluvila o tobě celý večer." Usměje se na něj.

Je mi ho trochu líto. Je zřejmé, že Spencer je buď naprosto nevšímavá nebo – troufám si být nadšená – nemá zájem.

"Nooo," protáhne a nakloní se přes stůl, aby byl blíž ke Spencer. "měl jsem na mysli jinou půvabnou slečnu." Zvedne obočí a mrkne na ni.

Dojde jí to a opře se dozadu. "Aha." Vážně má to slovo ráda. "No, děkuju ti, to je milé." Letmo ho poplácá po ruce a otočí se na mě. "Takže, Ashley, chtěla jsi..."

Aiden ji přeruší, zjevně ještě neskončil. "Vlastně si myslím, že jsi nádherná."

Když se dívám na Spencer, můžu říct, že tu nejsem jediná, kdo se cítí nepohodlně. Opravdu tohle nechci poslouchat. Aiden vyslovuje nahlas mé myšlenky a já je nerada slyším vycházet z jeho úst.

"Opravdu mi lichotíš." Nasadí zdvořilý úsměv.

Chci říct Aidenovi, ať toho nechá, ale je to jako sledovat autonehodu. Nejsem schopna dělat nic jinýho, než jenom mlčky sledovat.

Aiden vypadá zoufale, jeho prosebné oči doléhají na mé. Rychle se otočí na Spencer a vypadne z něj "Přemýšlel jsem, jestli by sis nechtěla ve čtvrtek večer vyrazit."

Vypadá stejně překvapeně jako já. "Tenhle čtvrtek?" ptá se, řekla bych že se jen snaží získat čas.

"No, jo," zasměje se nervózně, "teda, pokud ti to vyhovuje?" dokončí nejistě.

Ona se teď zoufale rozhlíží. "No, hmm...já nevím. Asi budu muset..."

"Nebo prostě můžeme s Ashley jít sami," skočí do toho najednou a já se na něj podívám, jako by byl šílený. Nedala jsem mu svolení, aby mě do toho zatahoval. Vidím, jak se na mě omluvně usměje.

Spencer se na mě otočí. "Ty jdeš taky?"

Ať už bych zrovna teď chtěla praštit Aidena sebevíc, nemůžu ho zklamat. "J-jasně. Čtvrtek," přisvědčím.

V tu chvíli se Spencer trochu narovná. "No, tak jo, myslím, že to půjde."

"Jo?" řekne Aiden nadšeně. "No, tak to je skvělý! Dobře, hm můžu dostat tvoje číslo?" Teda, moc spěcháš, hochu.

Ona zase vypadá váhavě. "Jo, no, Ashley má moje číslo." Zabolí mě to za něj.

Au. Chudák Aiden. Ale nemůžu si pomoct, usměju se, protože právě přiznala, že uložila svý číslo do mýho mobilu. Ne, že jsem o tom pochybovala. Chci říct, kdo jinej by to mohl udělat?

"To mám," potvrdím a zavrtím hlavou v předstíraném nesouhlasu s jejími pochybnými metodami.

Usměje se a nevinně pokrčí rameny. "Tak jo, no, já už raději půjdu do třídy. Paní Bakerové by se nelíbilo, kdybych přišla pozdě." Věnuje mi nesrozumitelný pohled. Její zámysl je mi skrytý.

Shlédnu na svůj mobil. Vyučování začíná až za půl hodiny, nemůže přijít pozdě.

Aiden okamžitě vyskočí. "Já tě doprovodím. Taky nesmím přijít pozdě, jinak mě Cook zabije."

Zajímalo by mě, jestli si ten skleslý výraz v její tváři jenom domýšlím, když říká, "Aha, jo...jasně."

"Jdeš taky, Ashley?" Podívá se na mě v očekávání.

Zachytím Aidenův prosebný pohled. "Ne, ještě chvíli tady zůstanu. Nerada chodím do třídy brzy." Nenápadně přikývnu na děkovný pohled poslaný mým směrem.

Moje odpověď ji zřejmě nepotěšila. Spenceřiny prsty se omotají kolem mého bicepsu a nepříliš něžně mě zvedají z místa. "Dělej, Ashley, stejně tak tam můžeš přijít i teď."

Sakra, má sílu. Je to tak nějak rajcovní.

"Taaak jo," říkám, když jsem dotažena ke Spencer. Nejistě se usměju na Aidena.

Ona mě stále drží za zápěstí, aby se ujistila, že neuteču. Ve skutečnosti to není až tak špatný nápad, když uvážím, že Aiden vedle mě kypí zlostí, ačkoliv je těžký se soustředit na svýho nejlepšího kamaráda, když mě svírá ta jemná ruka.

Aaa to zase vede k pěkným představám.

"Takže kam to jdeme ve čtvrtek?" zeptá se mně Spencer. Konečně pustí moji ruku a dovoluje mi zase normálně dýchat.

"No, ehm..." rychle se podívám na Aidena, který se mi snaží sdělit rty něco, čemu nerozumím. ‚Cože?‘ naznačím mu rty. On to zopakuje. ‚Eese?‘ zašeptám zmateně. "Chuck E Cheese?" (pozn.: Dětské zábavní centrum =oD) Plácne se do čela a zavrtí hlavou.

"Půjdeme do Chuck E Cheese?" řekne Spencer pomalu. "To zní...zábavně."

"Ash si děla legraci." Dá kolem ní Aiden ruku. "Ještě vymyslíme, kam jít."

Překřížím ruce. "Na Chuck E Cheese není vůbec nic špatnýho," řeknu uraženě.

"Ale samozřejmě, že není," Spencer konejšivě pohladí mé kadeře.

Obrátím oči v sloup a zasměju se. "Minulý rok jsme si tam tvoji oslavu narozenin pěkně užili, žejo Aidene?" nemohla jsem odolat. Dobře, možná jsem mohla, ale pak by to nebylo vtipný.

Aiden zrudne. "Zklapni, Ash." Otočí se na Spencer. "Nešli jsme tam oslavovat moje narozeniny."

"Jo, měli zavřeno, takže když se Aiden dostatečně navztekal, vzali jsme ho do Království hraček."

"Ash," okřikne mě Aiden a věnuje mi vražedný pohled.

Fajn, už toho nechám. Už jsem ho ztrapnila dostatečně. A taky vím, že když nepřestanu, pošle mi další fotky Spencer. I když...

Zavrtím hlavou. Přestaň, Ashley.

"No, už bychom vážně měly jít do třídy, Ashley. Slyšela jsem, že píšeme test." Její ruka zase najde mé předloktí a jemně mě táhne za sebou. "Čau, Aidene!" zavolá na zničeného kluka a usměje se na něj.

"Čau," řekne sklesle, stojí tam jak idiot a sleduje, jak odcházíme.

Když zmizíme z Aidenova dohledu, pustí mou ruku. "Promiň," řekne zahanbeně.

"V pohodě," ujistím ji. Může mě vzít za ruku kdykoliv.

Hraje si s řemínky její školní tašky. "Prostě jsem zpanikařila, když mě pozval. Myslela jsem, že to bude rande, než řekl, že jdeš taky."

Nevěřícně se na ni podívám. To nemůže myslet vážně. Vypadá to, že myslí. "No, takže to bude rande."

"Se dvěma holkama najednou?" ptá se nevěřícně. "Něco jako vyřazovací rande nebo tak?"

Musím se zasmát té absurdnosti. "Ne. Pozval tebe. Když viděl, že o tom musíš přemýšlet, v zoufalství mě pozval taky," vysvětluju.

"Ach tak," řekne smutně, "takže ty nejdeš..."

"Cože?" směju se. "Samozřejmě, že jdu. Aiden tohle rande sám nezvládne, aspoň zatím ne." Je to pravda. Když šel posledně na rande sám, byl tak nervózní, že mluvil jenom o autech a nešťastnou náhodou na tu holku vysypal svoje těstoviny. Snad není potřeba dodávat, že druhé rande už nebylo.

"Pokud tam budeš ty, tak to není žádný rande," řekne bez obalu.

"Jasně, že je," odporuju. "Budu milá, tichá Ashley." Zazubím se.

Ona se zasměje a obrátí oči v sloup. "O tom jaksi pochybuju."

Příjdeme do třídy o dvacet minut dřív, posadím se a vyndám si učebnice. Povzdechnu si, když otevřu sešit na příslušné stránce. Nesnáším učení.

"Co to děláš?" zeptá se Spencer se zájmem. Jednoduše se ve své židli opírá dozadu a vypadá až příliš uvolněně na to, že je ve škole.

"Učím se na ten test." Co asi. "Ty už to umíš?"

Pomalu si vytahuje věci z tašky. "Dneska žádnej test nemáme, blázínku."

Cože? Ale říkala... "Ale tys říkala, že dneska píšeme test."

Na tváři se jí objeví úsměv, který se ani nesnaží zakrýt. "Ne, jsem si jistá, že nepíšem."

Vyšpulím na ní rty. Působivé. "Ty uličnice jedna. Chlastáš, kleješ a teď už i lžeš?" Šibalsky zvedne obočí. "A ukládáš svoje číslo do mobilů lidí, aniž by o tom věděli?" Trochu znervózním, když se zmiňuju o tomhle.

"Očividně do mobilů lídí, kteří ani nevědí, jak ho používat." Její tón a pohled mě vyzývají, což mě rozesměje. Líbí se mi, jak se škádlíme.

"A nebo," říkám sama vyzývavým tónem, "to byl něčí způsob, jak udělat první krok, aniž by musel nést následky."

Ona jen pokrčí rameny, sesune se níž na své židli a zavře oči. "Já jen vím, že někdo má číslo a ví, co s ním má dělat."

Flirtujeme spolu. Spencer a já spolu flirtujeme...myslím.

To se mi líbí. A jak...

Jsem ráda, že má zavřené oči, protože ten úsměv, který mám právě na tváři je trapně veliký. Vytáhnu svůj mobil a napíšu jí zprávu, klikání tlačítek je jediným zvukem v tiché učebně.

Její mobil zavibruje a já čekám, až si to přečte a odpoví. Když mi příjde zpráva, nadšeně si ji přečtu.

Kdo je to?

Se smíchem se k ní otočím. "Ty jsi blázen." Řeknu jí. A vážně, začínám si myslet, že asi je.

"Á," předstírá překvapení, "to jsi byla ty?" Já jenom zavrtím hlavou a obrátím oči v sloup.

Otevřou se dveře a já jsem zklamaná, když začnou do třídy vcházet lidi. Vejde Madison, hodí po mně vražedný pohled a pak si sedne z druhé strany vedle Spencer.

"Nenapsala jsi mi. Tak jak to jde s tebou a Aidenem?" Všimne si, že se na ně dívám. "Na co koukáš?" Rychle na oko odvrátím pozornost, ale ujistím se, že je stále slyším.

"Co tím myslíš?" zašeptá Spencer.

"Potkala jsem Aidena a řekl mi, že máte domluvený rande." Vypískne Madison nadšeně a vezme Spenceřinu ruku. "Je to jen otázka času, holka. Vy dva budete nejžhavější pár."

A já teď lituju, že jsem vůbec poslouchala. O tomhle slyšet nechci.

"Jasně," prohodí Spencer potichu, nezní ani zdaleka tak nadšeně, jako Madison.

Madison zjevně nezaregistrovala její tón. "On je tak nádhernej," povzdechne si zasněně. "A ty svaly. Bože!"

Ne jenom, že nechci slyšet o žádném klukovi, zvlášť o Aidenovi, ale už vůbec nechci slyšet o Spencer a nějakém klukovi...zvlášť Aidenovi.

"Na to rande z tebe uděláme sexy kočku. Vezmeš si na sebe moje věci," oznamuje jí Madison.

Ha, tak to bych chtěla vidět. Madison má tak o tři čísla víc...všude.

"Ono to není tak úplně ra..."

Madison jí skočí do řeči, "A ze začátku budeš předstírat cudnost a nevinnost, a potom, po večeři, to pořádně rozjedeš. Nebude ani vědět, jak se jmenuje!"

Já vím, jak se jmenuje to, co přichází na mě. Říká se tomu zvracení.

"Madison," říká Spencer pomalu, "nemyslím, že to je dobrý nápad na prvním rande." Výborně, Spencer, skvělá odpověď!

Madison se na ni dívá, jako by byla zaostalá. "Spencer!" pokárá ji, "tohle je střední škola. První rande je, když spolu navážete rozhovor." No, tohle o Madison hodně vypovídá. "Kdy to teda normálně děláš?"

Tááák jo, rozhodně už je čas tuhle konverzaci ukončit.

"Dobře třído, dneska budeme mluvit o Pascalovu trojúhelníku." Paní Bakerová si odloží věci na stůl.

Ach, díky Bohu. Ještě nikdy v životě jsem paní Bakerovou neměla tak ráda. Docela by mě zajímalo, jak by reagovala, kdybych se k ní rozeběhla a objala ji. Pravděpodobně by mě postříkala pepřákem.

Učitelka začne vykládat svou látku a ačkoliv jsem jí vděčná za to včasné vyrušení, během týhle hodiny vážně trpět nehodlám. Vytáhnu si sešit, abych si mohla zase čmárat.

Zavibruje mi telefon a já se usměju, když vidím, že to je zpráva od Spencer.

Díky Bohu za paní Bakerovou!

Nemusím se ptát, jak to myslí. A naprosto s ní souhlasím.

Hádám, že všechno zlé je pro něco dobré, odepíšu a usměju se, teď, když vím, že ta hodina bude mnohem zábavnější.

9

Je čtvrtek večer, několik hodin před domluveným srazem se Spencer. Jsem nervózní a nadšená a cítím všechny možné emoce spojené s neklidem. Pokouším se najít vhodné oblečení, nikdy jsem nevěděla, že to může být tak těžký.

Jak mám asi najít oblečení, který vypadá opravdu dobře, ale zároveň vypadá, jakože mě až tak nezajímá, jak vypadám, ale stejně vím, že vypadám dobře, i když to vlastně nebylo tak pečlivě připravený? Kurva, to nebude moc jednoduchý.

Aiden celou dobu bombardoval můj telefon. Kdykoliv jindy by to bylo milý. Od kohokoliv jiného. Ale dneska večer, se Spencer, mě to přivádí k šílenství.

Na konec jsem ho seřvala, ať už na sebe něco hodí a přijede. Asi bych si měla vzít k srdci svou vlastní radu.

Snažila jsem se z tohohle večera vyvlíknout už asi tak deset krát, ale pokaždé, když jsem to jen naznačila, Spencer začala couvat taky a Aiden mi posílal zoufalé pohledy, které mě donutily zase změnit názor. Raději se snažím ve Spenceřině chování příliš nečíst.

"Haló?" Přidržuju si mobil u ucha ramenem, zatímco se soukám do džín.

"Co máš na sobě?" Zeptá se Spencer a z jejího hlasu je slyšet nervozita.

"Téda," směju se, "tohle není linka na sex po telefonu."

Slyším, jak se směje. "Sakra, vždycky to číslo zapomenu. Ale vážně, co si dneska večer bereš na sebe?"

Shlédnu dolů na své tělo v džínách a podprsence. "Džíny a pěkný tričko."

Povzdechne si. "Co znamená pěkný tričko? Jako ležérně pěkný nebo slavnostně pěkný?"

Zamyslím se nad představou jejího slavnostního oblečení. Nemůžu se rozhodnout, jestli chci, aby něco takovýho před Aidenem nosila, i v případě, že tam budu taky. "Asi ležérně," pokrčím rameny. Prohrabávám se svým šatníkem a hledám něco takového.

"Tak jo, fajn, to zní dobře. To zvládnu." Nadechne se. "Chci říct, ani mi neřekl, kam jdeme. Pochybuju, že to bude nějakej drahej podnik. Na druhou stranu i to je možný," zvažuje. "Chci říct, třeba pro nás Aiden připravil nějaký důkladně vybraný místo. Nebo by to taky mohlo bejt Chuck E Cheese."

"Spencer," směju se, užívám si její nesouvislé blábolení.

"Promiň," mumlá zahanbeně. "Jsem nervózní," vysvětluje zbytečně.

Neřeknu jí, že to jsem i já. "Je to jenom Aiden," připomenu jí. "Jsem si jistá, že je stokrát nervóznější, než ty. Pravděpodobně už do teď propotil pět triček a přehnal to se svojí kolínskou. Buď připravená," varuju ji.

Ve skutečnosti to s tou kolínskou myslím opravdu vážně. Někdy to trochu přehání a pak se z toho můžete snadno pozvracet.

Zase se dá do smíchu. "Budu to mít na paměti. Dobře, tak, řekla bych, že se za chvíli uvidíme." Na chvíli se odmlčí, než řekne, "Zatím, Ashley."

Usměju se. "Zatím, Spence." Zírám s vytřeštěnýma očima do zdi, na jejím konci drátu je taky ticho. "...er," dodám rychle a najednou se cítím trapně.

"Zatím, Ashley," mírně se zasměje, vím, že se teď usmívá.

Zavěsily jsme asi před půl minutou, ale já ještě držím svůj mobil u ucha, cítím se trapně za to přeřeknutí. Nechápu, proč má pusa usoudila, že je v pořádku zkrátit její jméno. Nevyvedlo ji to z míry, teda, aspoň z toho, co jsem poznala po telefonu, ale to neznamená, že jí tak můžu říkat.

Ale (naštěstí) ani nemám čas o tom dál přemýšlet, když Aiden zazvoní na domácí zvonek. Je tak divnej. Nechápu, proč nezaklepe, ale máma si myslí, že to je, a teď cituji, ‚od něj tak rozkošné!‘

"Ashley, drahoušku, máš tu návštěvu," zavolá na mě máma nadšeně.

Kdybych už předtím nevěděla, že to je Aiden, její odporně sladký hlásek a ten fakt, že mě oslovila drahoušku, by mě na to rozhodně upozornili.

"Řekni Aidenovi, ať příjde nahoru," zakřičím zpátky. Nemusela bych zvládnout pobyt v jedné místnosti s nima oběma.

Slyším, jak se mamka zahihňá a obrátím oči v sloup. Prostě jsem si jistá, že Aiden právě řekl něco koketního. Bože.

"Čau, Ash, jsi nahá?" ptá se trochu dychtivěji.

"Jo," odpovím, když otvírám dveře.

"Ach jo." Zamračí se. "Jsi oblečená."

Podívám se na sebe. "Jo, pravda. Promiň." Věnuju mu sladký úsměv, díky čemuž do mě lehce strčí.

"Tak co?" zeptá se s pohledem na své oblečení. Otočí se kolem dokola.

Zašeptám si pod nos ‚gayi‘ a zamaskuju to zakašláním. Má na sobě tmavé džíny a světle zelenou košili. Opravdu vypadá dost dobře. "Nevypadáš tak špatně, Dennisone. Celkem dobrá volba."

"Myslíš, že se to Spencer bude líbit?" ptá se nejistě?

Po těch slovech ucítím, jak se mi sevře žaludek. Skoro jsem zapomněla na Spencer...na pár vteřin. Skoro jsem se přiměla zapomenout, že Aiden s ní jde na rande a já budu jen za křena, samozřejmě.

"Jo, určitě," slyším ta slova vyjít z mých úst. Je už teď příliš pozdě se z toho vyvlíknout? Spencer už nebude mít čas vycouvat.

On se ke mně nakloní blíž a vycení zuby, vypadá to hloupě. "Neáh něo v zuech?"

Obrátím oči v sloup, chtěla bych říct, že jo, že mu tam něco uvízlo, ale neudělám to jen proto, že vím, jak moc je nervózní. "Vůbec nic," oznámím mu profesionálně a poplácám ho po tváři.

"Au, Ash," stěžuje si a promne si bolavé místo. "Tak, jseš připravená?"

Pohlédnu na sebe, jsem úplně oblečená, obutá a v ruce držím kabelku. Obrátím oči v sloup. "Ne, Aidene, vůbec."

Na moji sarkastickou odpověd reaguje obrácením očí v sloup. "Jenom se ptám," odpoví. Podívá se na mě a nakloní hlavu na stranu. "Jseš si vážně jistá, že jsi naprosto oblečená?"

Ještě jednou zkontroluju svůj zevnějšek. Mám na sobě přiléhavé džíny, šedou halenku s výstřihem do V a na nohou mám hezké baleríny. Jestli jsem fakt naprosto oblečená? "Ne, tak docela. Prostě jsem se oblíkla pohodlně," pokrčím rameny, jako bych říkala ‚a tohle je výsledek.‘

"Aha, fajn," přistoupí na to jednoduše a já si oddychnu. "No, takže jseš hotová?"

Dám si mobil do kabelky, přičemž se ujistím, že mám peníze a klíče. "Jasně."

Když opouštíme můj pokoj, zhasnu světlo, a pak sejdeme po schodech dolů. Zamračím se, když spatřím mámu v kuchyni. Doufala jsem, že někam odešla.

"Jdete spolu ven?" zeptá se nás nadšeně. Postřehnu v té otázce její zámysl.

Než to můžu vysvětlit, Aiden do toho skočí. "Jo, půjdeme se někam najíst."

Máma se rozzáří štěstím, když to uslyší. "No, to je báječné. Vypadáš moc hezky, drahoušku."

Neodpovím. Vím, že mluví na Aidena. A ujistí mě v tom i "Žejo, Ashley?" její dovětek.

Přikývnu a dodám souhlasné ‚Mhmm‘. "Jdeme Aidene?" Snažím se, aby to neznělo, jakože příliš dychtím po odchodu.

"Jo, pojďme. Mějte se, paní Daviesová," říká s velkým úsměvem. Vocas jeden.

"Užijte si to, vy dva." Přistoupí k Aidenovi a upravuje mu límec. "A už jsem ti říkala, že jsem Christine." Na obličeji se jí objeví široký úsměv.

"Christine," opraví se s dalším koketním úsměvem.

Ani se o úsměv nesnažím. Obávám se, že jakýkoliv pohyb mých úst by v tuto chvíli mohl vyvolat zvracení.

"Nashle, mami," donutím se k rozloučení, nejsem schopna být úplně neutrální.

Nečekám na její odpověď, vezmu Aidena za předloktí a táhnu ho ven. Když se otočím, spatřím, jak matka mává z okna pořád s tím jejím odporným úsměvem na tváři.

Mírně zavrtím hlavou a nastoupím do auta.

Cítím, jak na mě Aiden zírá. "Co to děláš?" ptá se, jako bych byla blázen.

Taky na něj zírám. "Sedám si?" Co jinýho?

"To ne," řekne pevně a zavrtí hlavou, "na předním sedadle sedí Spencer."

Odfrknu si. "To tady nemůžu sedět ani než dojedem k jejímu domu?" On zase zavrtí hlavou. "Tss, trhni si," řeknu dětinsky. Prudce si rozepnu bezpečnostní pásy a posadím se dozadu, přičemž se snažím dělat co největší rozruch.

"Ash," vydechne výhružně.

"Řiď, Aidene." Zrovna teď jeho hlas poslouchat nechci a když mé jméno zkracuje, štve mě tím ještě víc.

Vidím, jak přikývne a v tichosti jedeme ke Spenceřinu domu. Během té doby se má nálada mnohem zlepší. Spencer mi celou dobu psala. Ptala se, kdy dorazíme a co mám na sobě a jaký jsem si udělala účes. Směju se tomu, jak je znepokojená, než si uvědomím, že já jsem se chovala úplně stejně. To mě rychle umlčí.

Aiden se napjatě dívá na jejich domovní dveře. "Řekl jsem jí, že tu budem v 18:30 a teď je 18:30 a ona tu nečeká. Pane Bože," zoufale vydechne, "ona nepříjde. Ještě jsme neměli ani jedno rande a ona už mi dává kopačky." Bože, přivádí mě k šílenství!

"Aidene," oslovím ho pevně a on zmlkne. "Dej tý holce na chvíli pokoj, jasný. Proč třeba nejdeš zaklepat na dveře? Ocení to."

Vidím, jak se jeho tělo uvolní a zmírní se napětí. "Jo, máš pravdu. To je dobrý nápad. Dobře," zhluboka se nadechne a vydechne, "hned se vrátím. Jdu pro ni."

"Dík, žes mi to vysvětlil. Rozhodně bych to sama neviděla přes čelní sklo," zamumlám sarkasticky.

Jsem zaražená, když mi věnuje úsměv. "Díky, Ash," řekne jemně. Vím, že oceňuje, když se k němu chovám normálně... no, aspoň do té míry, do jaké se k němu normálně chovat umím.

"Jasně, jasně," odháním ho pryč. Na tyhle pitominky já nejsem.

Zasměju se, když zakopne o jeden z nášlapných kamenů na cestě ke Spenceřiným domovním dveřím. Rychle se otřepe a já prakticky cítím až z auta, jak se červená. Jeho ramena se nadzvednou, hádám, že to je tím, jak se zhluboka nadechne, než zaklepe na dveře.

Netrvá to víc, než dvacet vteřin, než se dveře otevřou a ukáže se v nich, podle mých předpokladů, Spenceřina matka. Nebo je to nějaká neznámá blonďatá žena, která je dost podobná Spencer. Na moment mě pobaví myšlenky na mnohoženství, než rychle zaženu svoji bujnou představivost.

Vypadá to, že chce pozvat Aidena dovnitř, ale když překročí práh, vtrhne tam Spencer a zahanbeně se usmívá, zatímco se její matka zamračí a říká něco, co odsud nerozeznám, nejspíš jí nadává.

Paní Carlinová se chystá něco říct, ale Spencer se omluvně usměje, ukáže směrem k autu a táhne Aidena ze dveří. Sleduju, jak Aiden při cestě k autu paní Carlinové přihlouple zamává.

Když se přiblíží, zastaví se mi dech. Nechápu, proč Spencer tak vyšilovala a nevěděla, co si vzít na sebe, vypadá úchvatně. Její plavé vlasy jsou zvlněné, občas takhle chodí do školy, ale teď se to zdá být ještě elegantnější, možná proto, že jsme od školy tak daleko. Možná proto, že tentokrát ji takhle neuvidí ty stovky lidí. Má taky tmavé džíny a jednoduché černé tričko bez rukávů, které odhaluje její krásná ramena.

Aiden začne najednou chodit rychleji než Spencer a já tázavě zvednu obočí, dokud nedojde k její straně a neotevře dveře. Téda, docela se překonává. Aiden rozhodně není žádný barbar, ale ještě nikdy jsem ho neviděla otevřít pro nějakou holku dveře od auta. Mně se od něj takových poct rozhodně nedostalo.

Spencer mu věnuje milý úsměv a dokonce i v tom šeru, které začíná venku panovat, vidím, jak se červená. "Díky."

Nastoupí do auta a její oči se setkají s mými, ne její tvář se vrátí úsměv. "Ahoj, Ashley," řekne radostným tónem.

Samozřejmě jí úsměv oplatím. Když se na mě dívá takhle, vypadá takhle a mluví tím srdečným hlasem, nemůžu se na ni nesmát. "Ahoj," odpovím. "Vidím, že ses rozhodla, co si vzít na sebe."

Na mé provokování sklopí hlavu. "Jo, rozhodla," potvrdí s přikývnutím. "Tys mi ale moc nepomohla," řekne bez zlého úmyslu. "Ty jsi s tím očividně neměla žádné problémy."

Kdyby jen věděla, kolik hodin jsem strávila hledáním vhodného oblečení. Ale nehodlám ji opravovat.

Ve skutečnosti jsem objevila, že moje šatna má svůj vlastní termostat. To je docela vtipný zjištění. Není mi jasný, proč nějaká šatna potřebuje mít svou vlastní teplotu, ale kdo jsem, abych o tom pochybovala?

Spencer se otočí k Aidenovi. "Tak, kam to bude?"

Aiden vyjede ze Spenceřiny ulice. "Myslel jsem, že bychom mohli zajet k Sally a potom možná na bowling?"

Ach, U Sally. Miluju to místo! Mají tam ty nejlepší burgery. Za takové jídlo by mi vůbec nevadilo zaplatit čtyři dolary.

"U Sally?" zeptá se Spencer nejistě. "To zní jako nějaký striptýzový klub." Nemůžu zadržet hlasitý smích. Spencer se na mě otočí a usměje se.

"To není," ujistí ji Aiden se smíchem. "Dělají tam dobré steaky. Mají tam ovšem i jiný věci," dodá rychle, zjevně přesvědčen, že to Spencer odradilo.

"Dobře, to je v pohodě," říká mu milým hlasem. "Mám ráda burgery." A to je další bod pod Spenceřiným jménem.

Aiden dojede k Sally a zaparkuje. Rozepnu si pásy a než se vůbec stačím dotknout svých dveří, Aiden už sprintuje kolem auta, aby otevřel Spencer. Cítím se špatně (skoro), když vidím, že než se tam Aiden dostane, Spencer už své dveře otevřela. Rozesměje mě to.

Spencer teatrálně otevře moje dveře. "Madam," prohlásí dramaticky jako pravý šofér.

Pobaveně obrátím oči v sloup a z legrace ji opatrně odstrčím z cesty. "Tak pojď, ty řidiči." Zatahám ji za předloktí a jdu vedle ní, přičemž se ujistím, že nejdu mezi nimi.

Aiden rychle obsadí její druhou stranu a tentokrát si dá víc záležet na tom, aby se ke dveřím dostal dřív než my a otevřel nám. Zazubí se, když mu Spencer poděkuje a já jsem překvapena, že podrží dveře i pro mě. Byla jsem přesvědčena, že je okamžitě pustí, jakmile její jasnost Spencer vstoupí dovnitř.

"Stůl pro dva?" Zeptá se číšník mě a Spencer.

"Pro tři." Objeví se za námi Aiden, vypadá udýchaně. No jo, on je tady taky.

Po cestě k našemu stolu Aiden vysvětluje, že musel držet dveře i pro skupinu starších paní, které přišly hned po nás. Jeho tón je uvolněný, ale vím, že se jen drží zpátky před Spencer, je vidět, že ho to naštvalo. A i kdybych ho nemohla přečíst, vidím, jak každých pár vteřin posílá k jejich stolu vražedné pohledy a jeho ruka nebezpečně svírá nůž. Už vidím ten titulek v novinách: Stařenky ubodány nožem na máslo. Možná by to stálo za přečtení.

Sednu si ke stolu, dychtivě popadnu jídelní lístek, ačkoli už předem vím, co si objednám. Sedačka se trochu pohne a já se překvapeně otočím, abych zjistila, že po mé pravici sedí Spencer. Ani se nemusím dívat přes stůl, abych věděla, že je Aiden zklamaný.

Snažím se moc nepřemýšlet nad tím, proč si Spencer sedla vedle mě, místo vedle něj. Třeba ráda sedí naproti svému partnerovi na rande a ne, vedle něj. Protože ať už Spencer jakkoliv předstírá, že to není rande, přesně tohle to je. Aidenovi se jen příliš nedaří jí to dát najevo.

Dobře, ve skutečnosti ten kluk odvádí dost slušnou práci. To jen Spencer je dost nevšímavá, nebo vůbec nemá ráda schůzky.

Má zvědavost nakonec zvítězí, vytáhnu mobil a pošlu Spencer zprávu: ‚Je něco špatně s druhou stranou stolu?‘

Za pár vteřin se její telefon rozsvítí, ona se na něj podívá a pak pohlédne na mě se zvednutým obočím. Kývnu hlavou směrem k jejímu mobilu.

Spencer se potichu zasměje a obrátí oči v sloup. Nemusím na její odpověď čekat dlouho. ‚Ne, ale měla jsi pravdu, TROCHU to přehnal s kolínskou.‘

Měla bych se Aidena zastávat, ale ona má pravdu. V autě jsem málem umrzla, protože jsem měla otevřené okno, aby se dovnitř dostával čerstvý vzduch. Měla jsem ho vymáchat ve vodě, než jsme vyšli z domu.

‚Prostě si zacpi nos. Tak to dělám já.‘

Zase slyším, jak se potichu uchechtne, ale pak vstane a posadí se vedle Aidena. Vypadá, že je v rozpacích z té náhlé změny místa, ale s naprostou jistotou vím – podle Aidenova dementně širokého úsměvu – že on nemá sebemenších námitek. Moje strana stolu se teď zdá být chladnější, ale když vzhlédnu a zjistím, že se na mě Spencer dívá, opět mě naplní příjemné teplo.

Možná by se měla vrátit zpátky. Zvládnu to, že sedí vedle mě. Ale tohle? Myslím, že tohle neunesu.

"Takže, jak daleko od Ashley bydlíš?" začne Spencer konverzaci. Nebyla to trapná chvíle, ale to ticho u našeho stolu v porovnání s jinak hlučnou restaurací nám neušlo.

Aiden se podrbe na tváři, když odpovídá. "No, asi tak..." Pohlédne na mě. "Deset minut?" Zeptá se a čeká na mé přitakání. "Jo, asi deset."

Ona vydá chápavý zvuk. "Vsadím se, že to je dobrý, bydlet tak blízko od sebe."

Aiden pokrčí rameny. "Jo, to asi je. Díky tomu můžeme jezdit do školy spolu."

"Aidenovi se prostě líbí být tak blízko Christine," skočím do toho, nechci jenom celou dobu poslouchat, jak si spolu povídají. Rande, nerande, pořád jsem tu taky.

"Christine?" Řekne Spencer zmateně, dívá se střídavě na Aidena a mě, jako by to byl nějaký skrytý vtip.

"Aidenova milenka."

Aiden vykulí oči a sedne si blíž ke stolu, chce to Spencer vysvětlit. Nedej Bože, aby to pochopila špatně. "Tak to není!" řekne rychle s prosebnýma očima.

Obrátím nad ním oči v sloup. "Christine je moje máma." Nebo spíš můj dočasný poručník (to náš vztah vystihuje víc než kdybych řekla, že je můj pěstoun). Nevzdávám se své teorie, že jsem adoptovaná. Ačkoliv nevím, kdo se zdravým rozumem by nechal Christine Daviesovou starat se o dítě. "Jsem naprosto přesvědčená, že je do něj zabouchlá."

Aiden zrudne. "Je jenom milá."

Pohrdavě si odfrknu. "Christine a milá? Ví, že existuju jenom díky tomu, že jí chodí šeky, které jí připomínají, že se o mně musí starat, dokud neodmaturuju."

Aiden se tomu zasměje, ale Spencer zůstane zticha a jenom se na mě zvláštně dívá. Rychle změním téma. "A co tvoje rodina? Glen je kokot."

Na její tvář se vrátí úsměv a já zjistím, že s ním vypadá ještě mnohem líp. "To jo. Když není doma, je to kretén a když doma je, tak ještě větší."

"Tak už to s rodinou bývá," dramaticky si povzdechnu a napiju se. "A s kluky," dodám zamyšleně, když pokládám sklenici zpátky na stůl.

"Hej," vyštěkne Aiden pohoršeně a zkříží ruce.

"Je to pravda," řeku a vidím, jak Spencer souhlasně přikývne.

On na mě zúží oči. "To říkáš ty."

Narovnám se. Nelíbí se mi jeho tón ani to, co naznačuje. "Tím chceš říct co?" Prostě ho vyzývám, aby to nějak vysvětlil.

Má štěstí, protože když už se chystá něco říct, přijde číšník pro naše objednávky.

Objednám si, než má vůbec někdo čas cokoliv říct. "Cheeseburger. Jednoduchý." No, co? Nejsem ten, kdo musí na někoho dělat dojem a navíc umírám hlady. Doporučuju jim, aby si na mým burgeru dali záležet. Nechápu, proč je tak těžký udělat jednoduchý cheeseburger. Prokazuju jim laskavost, když jim ušetřím všechnu tu zeleninu a další hovadiny.

Aiden nechává Spencer si objednat jako další. Donutím se aspoň obrátit oči v sloup jenom v duchu. "Já si dám to samé, prosím."

"Dobrá volba!" řeknu pyšně. Vždycky je příjemný mít od někoho podporu. To je další bod pro ni. Spencer mi odpoví zářivým úsměvem a podá číšníkovi svůj jídelní lístek.

"A pro vás, pane?" zeptá se Aidena trochu naléhavě.

Ani se mu nedivím; Aiden zírá na tu samou stránku už asi tři minuty. Měl na rozmyšlenou dvacet minut! Tolik by mě to nezajímalo, ale naše objednávky se začínají dělat ve stejnou dobu a já už odpočítávám minuty, než dostanu svůj burger.

"Potřebujete více času?" nabídne mu do jisté míry zdvořile.

Aiden zvedne ruku na znamení, aby počkal. Soustředěně našpulí rty a něco si pro sebe mumlá.

Ah, už mi vážně leze na nervy. "Je to na tebe moc složitý?" řeknu sladce. Spencer frkne do své sklenice s vodou a vyhne se mému pohledu.

Aiden krátce vzhlédne, aby mi věnoval zlý pohled. "Sklapni." Vrátí se k číšníkovi. "Dám si 16-ti uncový steak. Střední." Jsem si jistá, že celá restaurace si právě oddlychla. Už bylo sakra na čase!

Číšník přikývne, vezme si od něj jídelní lístek a řekne nám, že naše jídlo bude brzy hotové. Ha, tak to těžko, než připraví to Aidenovo, které si objednává vždycky, bude to trvat aspoň deset let.

"Tak šestnáct unců, jo?" zeptá se Spencer, zní zároveň ohromeně i znechuceně. Kdybych nebyla zvyklá na jeho stravovací návyky dvouset-kilového chlapa, asi bych cítila to samý.

Nahnu se blíž ke stolu. "On totiž jí za dva."

"Ash," vydechne Aiden a nakloní hlavu na stranu, jako by říkal: ‚nech toho.‘

Není mi to blbý. My dva se takhle pošťuchujeme pořád a neměl by po mně chtít, abych přestala jenom, protože je tu Spencer. A navíc, rozesmálo ji to. Copak se mu nelíbí její smích? Přísahala bych, že to dítě o dva stoly dál, které celou dobu jenom brečelo, přestalo plakat, když slyšelo její smích.

Dobře, to bylo možná trochu teatrální. A přehnaný.

Když si teda, zjevně, nemůžu utahovat z Aidena, tak o čem mám sakra asi tak mluvit? "Dneska je venku teplo," prohodím.

Spencer pobaveně zavrtí hlavou. "Skvělý, doufala jsem, že si budeme povídat o počasí."

Pokrčím rameny a snažím se potlačit usměv nad jejím sarkasmem. "Bylo těžké si vybrat mezi tímhle, posledním zápasem Yankees a ‚Co doma?‘. Měla jsi štěstí," odpovím jí vážně.

"Pane Bože, Yankees," vypískne nadšeně. "Viděla jsi ten zápas, ten zákrok? Bože, to chycení bylo výborný!" Páni...tak za tohle u mě ztratila bod.

Jenom na ni zírám v naprostým šoku. Ona vyhodí ruce do vzduchu a dívá se na mě, jako bych já byla ta pomatená.

Já na ni pokrčím rameny a ona zavrtí hlavou. "Ashley," přátelsky se na mě ohradí, "vždyť já ani nevím, jestli je teď baseball v sezóně."

"Aha," vydám ze sebe přihlouple. "Ahaa!" řeknu, když mi to dojde. Jenom mě tahala za nos. To je dobře, vážně jsem jí ten bod strhla nerada.

"Ty nemáš ráda baseball?" zeptá se Aiden zklamaně.

A jo, on je ještě tady. Nechápu, jak jsem na jeho přítomnost mohla zapomenout.

"Ne tak docela. Promiň?" nabídne mu Spencer nejistě, v jejích modrých očích se mírně zračí nejistota a mně teď dochází, jak jsem mohla tak snadno na Aidena zapomenout.

"Ále, to je v pohodě," ujistí ji vesele. Vidím, jak se jeho levá ruka natáhne, aby spočinula na opěradle za Spenceřinými rameny. Kdyby se teď opřela dozadu, měla by jeho ruku kolem sebe.

Spencer se na něj usměje a pak se otočí na mě. Zajímalo by mě, jestli na ni mé oči křičí, aby se neopírala dozadu.

"Takže teď, když jsi zruinovala téma ‚baseball‘..." řekne Spencer odlehčeně s patrným úsměvem na tváři, její oči jsou veselé. "Jak se vede rodině?" Usměju se její roztomilé dětinskosti.

"Dost dobře?" odpoví Aiden přede mnou. Když už jsme u těch zruinovaných věcí... "Měla by ses s nima přijít seznámit," řekne najednou. Přilákám jeho pozornost, zavrtím hlavou a ústy mu naznačím ‚příliš brzo.‘

Spencer to zarazilo. "Á." Odmlčí se. "To by bylo hezký. Chodí na školní zápasy?"

"Někdy, ale měl jsem na mysli spíš jako, že bys přišla k nám a seznámila se s nima..." sníží hlas. "Ale na to je ještě spousta času," dodá rychle a krátce se zasměje ve snaze zahnat rozpaky.

"Je tvoje máma něco jako ta Ashleyina?" zeptá se Spencer váhavě. Jsem ohromena, že pochopila, jak šílená Christine je, jenom z toho mála, co jsme o ní řekli.

"Ne," odpovím za Aidena. "Ničí máma není taková." Bastardi, mají štěstí. "Terry je tak milá. Ačkoliv, před tím, než ji navštívíš doporučuji nic nejíst." Spencer vypadá, že se bojí se zeptat na důvod.

"A to proč?" najde nakonec odvahu se otázat.

"Protože ona je naprostý blázen do pečení." Spencer se dá do smíchu. "Ne, vážně," řeknu a Aiden souhlasně přikývne. "Věčně pro všechny peče nějaké zákusky. A nikdy nezkoušej zdvořile odmítnout. To ji totiž ještě víc popožene." Předstírám, že se chvěju hrůzou.

Spencer se zase směje. "No, zní opravdu mile," řekne Aidenovi a je vidět, že to myslí upřímně.

"Nejlepší máma na světě," prohlásí hrdě. Představím si, jak se tu objeví jeho máma, políbí ho na tvář a s láskou mu rozcuchá vlasy. Té představě se zasměju.

"Co je tak vtipné?" zeptá se mě Spencer zaujatě.

Nechci, aby si myslela, že jsem naprostý cvok. "Jenom jsem si vzpomněla, jak jsem byla násilím krmena dortem," lehce zalžu.

Vlastně to není lež. Paní Dennisonová mi opravdu nacpala do pusy dort i když jsem přísahala, že už nemůžu. Věnovala jsem jí velký úsměv, zatímco sledovala, jak žvýkám, ale jakmile se otočila k ledničce, vyplivla jsem to do nejbližšího koše. Měla jsem štěstí, že to byl čokoládový dort a splynul s odpadky.

"A tvůj táta? Je taky vášnivým cukrářem?"

Aiden se jejímu vtipu zasměje. Cítím se trochu odstrčena, že ho rozesmála. "Ne, je osobním trenérem dole ve Fitness mánii."

Vidím, jak Spencer letmo přejede očima po Aidenově postavě a je mi jasný, že pro ni není těžké tomu uvěřit. Naše pohledy se střetnou a ona se usměje, vím, že myslí na to samé, co já. Rychle se rozptýlím hraním si se svým ubrouskem.

Náš číšník konečně příjde s jídlem, mám chuť praštit Aidena za to, jak dlouho naši objednávku zdržoval a obejmout číšníka za to, že mě zachránil před vyhladověním. Místo toho se hluboce nadechnu, než se zakousnu do svého cheeseburgeru a spokojeně přežvykuju.

"Někdo tu má hlad?" Provokuje Spencer s pobaveně zvednutým obočím.

Najednou si začnu víc uvědomovat samu sebe. Vážně to bylo tak hrozný?

Spencer se na mě usměje, a pak si ukousne přiměřené sousto ze svého burgeru. Nemůžu si pomoct, usměju se a zakroutím hlavou nad jejím předstíraným nesouhlasem. Kdo by se mohl zlobit na svého spolumilovníka cheeseburgerů? Je to proti pravidlům spolku.

Po většinu doby jíme v tichosti. Ani se nesnažím vymyslet žádné téma. Jsem dost zaneprázdněna svým jídlem a jen těžko moji pozornost upoutá něco jiného než ta modrooká dívka naproti mně.

Ne, že by se Aiden nepokoušel o navázání konverzace. Ale když mu dojde, že je tady jediný, kdo při jídle mluví, čímž si ode mě a Spencer vysluhuje znechucené pohledy, vždycky zase raději zmlkne.

Přinesou nám účet, Aiden ho rychle sebere ze stolu a věnuje Spencer oslnivý úsměv. Ona se usměje a zavrtí na mě hlavou. S pozorností soustředěnou na mě si nevšimne, jak sebou Aiden škubne při pohledu na náš účet. Jeho oči se střetnou s mými a je mi jasné, co chtějí říct.

‚Jak vážné jsou škody?‘ Napíšu mu.

‚50 dolarů za nás všechny. Hádám, že tak 40 za mě a za ni.‘

U Sally není žádná díra, ale není to ani pěti-hvězdičková restaurace. Nejspíš je to tak drahý, kvůli tý polovině krávy, co si Aiden objednal.

‚Postarám se o to.‘

On věděl, že to udělám. Nenechám ho se znemožnit před Spencer – ne, že by se mu to za celý večer už dostatečně nepovedlo. Stejně, tohle je jiné a my oba to víme.

Nenápadně hodím svou platební kartu pod stůl a drknu do jeho nohy, aby věděl, že si ji může vzít. Zamumlá něco o upuštěném ubrousku a sehne se dolů, aby ji zvednul. Rychle kartu dá ke směnce a položí je na konec stolu. Přikývnu na tiché poděkování, které mi posílá.

Číšník se vrátí s účtem a řekne nám své obvyklé "Doufám, že se vám tu líbilo. Hezký zbytek večera."

Aiden si ten papír zase vezme, vyndá propisku a dokončí to celé, když tam naškrábe výši zpropitného. Věřím mu; vím, že jim nedá nějakou šílenou částku. Ne, že bych si to nemohla dovolit, ale on si nemůže dovolit takhle zacházet s mými penězi.

Najednou se zastaví a podívá se na mě, hned mi dojde proč. Musí se tam podepsat, ale karta je na mé jméno. Obrátím na něj oči v sloup a on nechápavě pokrčí rameny. S dalším obrácením očí v sloup vytáhnu svůj mobil.

‚Prostě se podepiš mým jménem, troubo. Snad to není taková věda.‘

On obrátí oči v sloup sám nad sebou. Dobrý, aspoň chápe, jak zabedněný umí někdy být. Vezme si kartu a zaklapne vzorovanou knihu. "Připravené?" zeptá se nás, jako bychom tu celou dobu neseděly a nečekaly jenom na něj.

"Ne, líbí se mi tady sedět a sledovat, jak se ti řidiči autobusů cpou," odpovím sarkasticky. Vím, slíbila jsem, že budu milá a vážně jsem se snažila, ale tohle jsem si nemohla odpustit.

"Tak pojď, Ashley," říká Spencer se smíchem a zvedá mě z místa.

Předstírám reptání, ale s teplem její ruky na mé pokožce, jsem si jistá, že bych vyhověla každé její žádosti.

Spencer dovolí Aidenovi, aby jí podržel dveře a odmění ho krásným úsměvem. "Děkuju za večeři," řekne sladce. "A za ty dveře," dodá s milým zasmáním.

Žuchnu na zadní sedadlo, jsem ráda, že dveře zadrží většinu zvuků. Nechci slyšet jejich slova.

"Takže bowling?" ptá se Aiden, když startuje auto. Nechápu, proč se nás ptá. On má klíče, takže technicky do toho nemáme co mluvit. Ne, že by vůbec poslouchal cokoliv, co řeknu.

"Jasně," řekneme se Spencer společně. Ona se otočí, aby se na mě usmála, očividně ji potěšila naše společná myšlenka.

Spenceřino okno je trochu pootevřené a já začnu přemýšlet, jestli by se ke mně dostala její vanilková vůně, kdybych stáhla dolů i to své. Zavrtím hlavou, když si uvědomím, jak blbě to zní. A úchylně.

Oni dva pokračují ve veselém rozhovoru a já požádám Aidena, aby zapnul rádio, abych je nemusela poslouchat. Když rádio úspěšně ztlumí jejich hlasy, dívám se ven z okna a přeju si být doma s Christine.

Kdekoliv, jenom ne tady.

Myslím, že mi něco přidali do pití.

Možná si ten číšník myslel, že to je Aidenovo pití a něco tam dal, aniž by tušil, že to skončilo v mé drahé limonádě.

Říkám to, protože si přehnaně uvědomuju každou maličkost, něco jako když jsem pila se Spencer. Předtím jsem trochu víc přemýšlela, než jsem něco řekla. Zatímco není až tak špatný nechávat si pro sebe míň sarkastických poznámek, některé myšlenky bych si, na druhou stranu, raději nechala pro sebe.

Ačkoliv si myslím, že kdybych byla vážně opilá, víc bych se bavila a cítila bych se o hodně líp.

V tuhle chvíli jsem ale v děsně odporných botech a sleduju, jak Aiden skoro přehnaně flirtuje se Spencer. Přežívám jenom díky svým, pouze v duchu vyřčeným, jízlivým poznámkám a díky výhledu na Spencer, která se teď shýbá pro svou bowlingovou kouli, přičemž se její džíny při každém pohybu napínají.

Když se na mě pak otočí s širokým úsměvem, že koule nesjela do rýhy po stranách dráhy, cítím se trapně, že jsem si ji prohlížela.

Když si připustím, že jsem na ni opravdu zírala, cítím se zas provinile, protože ona tu není pro mě. Je tu pro Aidena. Je tu s Aidenem. Když si všechno tohle uvědomím, naplní mě to ještě větší hrůzou.

Dál sleduju, jak Aiden říká hloupý věci, aby ji rozesmál a dochází mi, že jsem vážně třetí kolo. Cítím se osaměle.

"Ash? Jsi na řadě."

Zdánlivě vzdálený hlas upoutá moji pozornost, vzhlédnu, abych se ujistila, že jsem vážně na řadě. "Aha, jasně. Díky," řeknu Spencer a věnuju jí malý úsměv. Když mi úsměv oplatí, její tvář je neobvykle červená.

Vezmu si kouli a jdu ke dráze, předstírám soustředění. Vypadá to líp, než tam tu kouli prostě nějak fláknout, jak to normálně dělávám. I když si nejsem jistá, jestli bowling vůbec může vypadat nějak líp.

Ve chvíli, když kouli pustím, mi to dojde. Jsem ráda, že jsem tu kouli nejdřív odhodila, protože jinak, by mi teď spadla na nohu.

Ona mě oslovila Ash.

Jsem si jistá, že předtím volala mé jméno ještě hodněkrát, aby upoutala moji pozornost, ale stejně.

Řekla mi Ash.

Ani si neuvědomuju, že tam jenom tak stojím, zírám na dráhu a vůbec nevnímám okolí. Jak můžu myslet na něco jinýho, když jediný, co slyším v hlavě, je to jedno opakující se slovo, které zní ještě nádherněji vyslovené jejím něžným hřejivým hlasem.

"To chceš hrát ještě jednou nebo tam budeš stát po zbytek večera?" vytrhne mě z myšlenek Aidenův pobavený hlas.

"Jo, omlouvám se," řeknu rychle a snažím se přijít na způsob, jak vysvětlit své zvláštní počínání. "Snažila jsem se vykoumat ten správný úhel, ze kterého shodit všechny kuželky."

Spencer se zasměje mé nesmyslné odpovědi. "No, do tý doby pravděpodobně samy lehnou vyčerpáním," provokuje.

Lehce se tomu zasměju a modlím se, aby můj úsměv nebyl příliš široký.

Nejsem si jistá, jaký výraz teď mám. Za každým slovem, co řekne, slyším slabé ‚Ash‘. Tohle se mi líbí víc, než ty normální hlasy, které v hlavě slyším jindy.

Aiden nastoupí na další kolo, vezme si kouli a klekne si před čáru. Vypadá, jako naprostý trapák, ale nic mu neříkám, protože pak by přestal a já nechci přijít o tu legrační podívanou.

"Proč tohle dělá?" zašeptá Spencer a nakloní se blíž ke mě, aby ji Aiden neslyšel.

"To nemám páru," řeknu s pokrčením ramen. "Myslím, že medituje, zaměřuje se na cíl."

Když se tomu společně zasmějeme, naše oči se střetnou. Tak trochu se mi zastaví dech. "Zřejmě to funguje," poznamená po zkontrolování skóre.

Už hrajeme sedmé kolo. Já mám 65 a Spencer 81. Aiden nám to pořádně nandavá se 190 body.

Spencer se dlouze zadívá na Aidena, a pak se otočí na mně. "Nemá..." Zaváhá. "Nemá svoje vlastní bowlingové koule a boty, že ne?"

Nemůžu si pomoct, musím se její směšné otázce hlasitě zasmát. Vlastně je to vhodná otázka, když tak koukám na Aidenovu ‚propracovanou‘ techniku. "Ne, nemá."

Vidím, jak si Spencer oddychne. "Jeho rodiče mu je odmítli pořídit."

To jí opět vystraší. "Vážně?" Zavrtím hlavou a začnu se smát, když si zase dramaticky oddychne. "Fajn, to je dobře."

"Chtěla ses pojistit?" řeknu vědoucně.

Prudce přikývne. "Absolutně."

"No, jsem ráda, že jsem minulý týden prodala ty svoje. Bylo těžké se rozloučit se svými zlatíčky..." Předstírám pláč. "Ale vím, že to stálo za to."

Spencer se zatváří soucitně. "Ty jsi tak statečná," řekne a taky si utírá neexistující slzy. Její ruka dopadne na mou a věnuje mi slzavý úsměv, když mě po ruce lehce poplácá.

Jenom si dělá legraci, řeknu si pevně pro sebe v naději, že když si to budu opakovat, přesvědčí mě to. Normálně škádlení nesnáším (zvlášť tenhle druh), ale tohle je vážně příjemný.

Aiden konečně odhodí tu kouli, opět za plný počet bodů. Dojde k nám a v očekávání se postaví přímo přede mě. V duchu si povzdechnu a když vstanu obrátím oči v slopu, nemusím se ani ohlížet dozadu, abych věděla, že hned zabral moje místo.

Konečně je konec hry, vím, že jsme si se Spencer obě oddychly. Ani jedna z nás nepřekonala hranici 100 bodů, ale Aidenových 230 bodů to snadno vynahrazuje. Nevěnovala jsem moc pozornosti konečnému skóre, ale Aiden to svoje pořád opakuje, zřejmě si myslí, že na nás zapůsobí svými rozsáhlými vědomostmi. Jediný důsledek jeho chování je ten, že se snažím vymyslet jak by mohl dopad bowlingové koule na jeho obličej vypadat jako nehoda.

Spencer položí své hrací boty na pult. "Půjdu do koupelny, hned jsem zpátky."

Jakmile zavře dveře, Aiden se ke mně rychle otočí. "Noo, asi budu potřebovat další laskavost."

Copak jsem už neudělala dost? "Co se děje?"

"No, víš, jak jsem si nemohl dovolit tu večeři?" říká pomalu. Já přikývnu. "Nooo, vlastně mám u sebe jenom deset dolarů," řekne zahanbeně.

Otočím se k pokladnímu. "Kolik to dělá?"

"Troje boty a jedna hra?" ptá se, zatímco píše na počítači.

"Jo."

Zmáčkne pár daších kláves. "32,50."

Zatraceně, bowling je drahej. Nechápu, jak si rodiče můžou dovolit brát sem svých šest dětí. "Kreditkou," řeknu a podám mu svoji kartu.

"Děkuju, Ash," slyším za sebou Aidena. Položí mi ruku na rameno a mírně stiskne. "Hodně ti dlužím." Tak to nemáš ani ponětí!

"To nic není," mávnu nad tím rukou. Nebudu po něm chtít, aby mi to vracel. To by bylo moc jednoduchý.

Spencer se k nám přidá a zamíříme zpátky k autu. Ona se pokusí otevřít dveře, ale jsou ještě zamčené. Zachytím Aidenův škodolibý úsměv a obrátím na něj oči v sloup.

"Promiň, zapomněl jsem, že jsou zamčený," zalže a nabídne Spencer úlisný úsměv. Opravdu doufám, že mu to nevěří.

Dojedeme před její dům a Aiden zaparkuje. Každou chvíli vidím, jak na mě Aiden koutkem oka hází pohledy, vím, že si přeje, abych tu teď nebyla, aby mohl udělat krok.

Za celý večer jsem nebyla tak ráda, že tu jsem.

"Dnešní večer jsem si opravdu užila," říká Spencer, zatímco si rozepíná pásy. Věnuje mu široký úsměv.

On napodobí její počínání a taky si rozepne pásy. "Doprovodím tě ke dveřím." My všichni víme, co to znamená.

"Jdeš taky, Ashley?" překvapí Spencer mě i Aidena, když se zeptá.

"K vašim dveřím?" řeknu zmateně.

Spencer se zasměje. "Jo, blázínku. Potřebuju ti vrátit ty poznámky, co jsi mi půjčila."

Zkoumám v temnotě její tvář. Ona ví, že mi je může dát zítra ve škole. Nedává mi ale jinou možnost a taky jim nechci dopřát soukromí, tak vystoupím z auta a jdu s nimi ke dveřím.

Ona se otočí k Aidenovi s krásně nasvícenou tváří z lampy nad vchodem. "Děkuju za pozvání. Vážně jsem si to užila."

"Jasně, žádný problém. Musíme si to někdy zopakovat," řekne dychtivě.

On ví, že ji nemůže políbit, tak k ní přistoupí a pevně ji obejme. Spenceřiny oči vyhledají moje, posílá mi prosebný pohled, zjevně se dusí jeho kolínskou.

Usměju se pro sebe. "Máš moje poznámky," přeruším jejich objetí.

"Jistě." Přikývne, její oči vděčně zazáří. "Mám je v pokoji. Jdeme pro ně."

Než můžu něco říct, její ruka mě táhne za zápěstí dovnitř. Přes rameno ještě zavolám na Aidena, že budu hned zpátky.

Rozhlédnu se po jejím domě. Vypadá dost příjemně. Je to hezká změna oproti mému velkému prázdnému domu. "Máte to tady moc pě..." ani nestačím dokončit větu, když mě Spencer, zase, táhne po schodech nahoru do svého pokoje, hádám.

Zavře dveře a věnuje mi rozpačitý úsměv. "Promiň, jenom jsem zrovna teď nechtěla mluvit se svou mámou."

Zvednu ruce, abych ji zastavila. "Hele, není potřeba mi to vysvětlovat," ujistím ji. "Naprosto chápu, jak to myslíš."

Zasměje se, když jí dojde, že tomu vážně rozumím. Její úsměv trochu poklesne a zdá se být napjatá.

To ticho se mi nelíbí. "Takže, ty výpisky."

"Jsou v mojí skříňce," přizná aniž by se na mě podívala.

Cítím, jak se mi zrychlí tep a začnu si zaujatě prohlížet její světle zelené stěny. "Aha."

Posadí se na svou postel a potom se stejně neočekávaně postaví. "Podívej, Ashley, vím o tom."

Mé oči okamžitě vystřelí k jejím, tentokrát se mé srdce úplně zastaví a naplní mě hrůza. "O...o čem víš?" Možná, že to nechci vědět. Je tolik možných odpovědí, ani jedna z nich ale není dobrá.

"O dnešku."

Dobře, takže je skoro až protivně tajemná, jsem ještě nervóznější z toho, že to prostě narovinu neřekne.

"Co o dnešku?" Věnuju zvláští pozornost fotkám na jejím nočním stolku. Na jedné z nich má rovnátka a já se nemůžu ubránit smíchu.

"Ale nee," stěžuje si, když zjistí, na co koukám. Dojde tam a obrátí fotku čelem dolů. "Pořád ji schovávám a přisahám, že každý den, když se vrátím ze školy, je tady znova." Podívá se ke dveřím a pak na mě, nahne se blíž. "Myslím, že je asi prokletá," zašeptá.

Dám se do smíchu, díky mé nervozitě, to je asi hlasitější, než normálně, ale je dobrý cítit, jak se mé tělo trochu uvolní. "Alespoň vím, že jsi nelhala."

Pochybně se na mě podívá. "Kdo by lhal o nošení rovnátek?" zeptá se mě se smíchem.

Pokrčím rameny. Nevím, lidi jsou divný. Nesoudím je. Moc přísně.

"To je jedno," řekne se zavrtěním hlavy, očividně stáčí rozhovor zpátky k tématu.

Zoufale se rozhlédnu po pokoji, po dalším rozptýlení.

"Jenom jsem ti chtěla poděkovat." Její hlas je srdečný a i když sedí přímo vedle mě, pomáhá to.

Chtěla bych utéct, ale její přítomnost mě tu nějak záhadně drží. "No, neměla jsem tak úplně na vybranou."

Zmateně se na mě podívá. "Aiden mě pozval," zdůvodním, ale když má stále ten zmatený pohled, dojde mi, že asi mluví o něčem jiném. "O čem teda mluvíš?"

"Že jsi zaplatila tu večeři." Nemůžu zabránit svým očím, aby se střetly s jejími. Myslím, že jsem se ani tolik nesnažila. "A taky ten bowling."

Nemůžu ani předstírat překvapení. "Jak jsi to zjistila?" Je to jako by můj hlas nebyl schopen stoupnout výš, než na mírný šepot.

"Viděla jsem tvé jméno na té kreditce. A potom, na tom bowlingu, jsem viděla, jak platíš, když jsem se vracela z koupelny."

"Aha." Nikdy jsem si neuvědomila, jak často to slovo používám, když nemám vhodnou odpověď.

Spencer se zasměje. Nevím jistě čemu. "Takže, tak...jenom jsem chtěla říct děkuju." Nemusím se dívat, abych věděla, že se otočila ke mně. Cítila jsem, jak se zachvěla postel.

"To nic nebylo," řeknu skromně. Ne, že by to ve skutečnosti bylo, ale nevěděla jsem, co jinýho říct, kromně něčeho tak předvídatelnýho.

"Samozřejmě, že bylo." Její neústupný tón mě přinutí se na ni podívat. "Mohla jsi prostě zaplatit za sebe. Mohla jsi mu ten bowling zatrhnout, když jsi věděla, že na to nebude mít peníze."

Myslím, že se červenám. Ale nejsem si úplně jistá, protože celý moje tělo je takový znecitlivělý, takže těžko říct. "Tohle byl Aidenův večer. Byl by zničený, kdyby to skončilo večeří. Udělal by pro mně to samý." Skromná to slova unikají z mých úst. Nikdy jsem nebyla tak pokorná. Je to skoro až legrační.

"Jo, no..." Pokrčí rameny jako by už neměla čím jiným mě přesvědčit. Nejsem si ani jistá, o čem se to snaží mě přesvědčit.

Vstane, postel se zas pohne. "Prostě jsem ti chtěla poděkovat, aniž by Aiden zjistil, že o tom vím."

Taky se postavím. Bez ní je ta postel prázdná. "No, je od tebe hezký, že jsi ho nechtěla ztrapnit. On se o to dost dobře postaral sám."

Opět se zasměje a je to nejjemnější smích, jaký jsem kdy slyšela. "Vedl si dobře."

"Takže o něm nebudeš šířit strašný věci po celé škole?" Ujistím se, že můj tón není vážný.

Spenceřiny rty se zkroutí do úsměvu. "Samozřejmě, že ne. Musela bych o dnešku lhát, kdybych to udělala."

Přesunu svůj pohled k jejímu. Pokračuje ještě v mém vtipkování? Protože její tón zněl poněkud upřímně. "No, jsem ráda, že ti úplně nezprotivil muže."

Zavrtí hlavou. "Bylo to dobrý. Neodmítla bych další takový večer."

Čekala jsem, že se bude usmívat, ale ne. Jenom se na mě dívá. Nevím, jak si to mám vyložit.

"Fajn. Vím, že Aiden by byl rád, kdyby to slyšel." Bože, sklapni, Ashley.

Pohrává si s rukávem na svém tričku. "Jo..."

A teď je to dokonale divný. Ne, trapný, jen...nejsem si jistá, co to visí ve vzduchu.

Rozpačitě přešlapuju. "No, Aiden asi přemýšlí, kde jsem..."

Spencer se zasměje mé očividné nejistotě. Je jasný, že nepřemýšlí, kde jsem, protože ví, že jsem u ní doma.

Přejde ke svým dveřím a zastaví se, přičemž se po ní zastavím i já, nemůžu si pomoct, vzpomenu si na ten večer v tělocvičně. Obejmeme se i tentokrát?

"Uvidíme se zítra." Věnuju jí drobný úsměv.

"Jasně, zítra," potvrdí.

Ani se nepohnu ke dveřím. Přísahám, že se snažím odejít.

"Ashley?" řekne Spencer, možná se diví mému váhání.

"Jo?" Mé nohy jsou stále pevně přilepené k podlaze.

"Dnešek byl skvělý. Díky, že jsi to vydržela."

Podívám se jí do obličeje. Ví, že jsem během celýho večera chtěla vycouvat? Ne, v žádným případě to nemůže vědět.

Pokrčím rameny jako by mě to celou dobu nezabíjelo. "Aiden potřeboval dohazovače. Nebo spíš dohazovačku. Na tom nesejde," řeknu uštěpačně a ona se tomu zdvořile zasměje. To mě neuvolní tak, jak to obvykle její smích dělá.

Vzdáleně slyším klakson a vidím, jak Spencer s úsměvem obrátí oči v sloup. "Měla bys jít."

"Jo." Přikývnu. "Uvidíme se zítra." Doufám, že tohle jsou kouzelná slova, která uvedou mé nohy do pohybu. Přeju si, aby aspoň něco zabralo.

Spencer zavrtí hlavou, možná nade mnou, možná nad svými myšlenkami. "Dobrou noc, Ash."

Teď má moji plnou pozornost. Cítím tu intenzitu z jejích modrých očí, které pevně hledí do těch mých, ale nevím, co říkají.

Nedokážu potlačit ten úsměv, který se objeví na mé tváři a každou buňku mého těla zaplní příjemné teplo. "Dobrou, Spencer."

Neobejmeme se, ale tohle je nějakým způsobem ještě desetkrát lepší. Stojí to za ty tři zatroubení, které slyším potom.

Mé nohy se nepohnuly, ale to nevadí, protože jsem si jistá, že jsem k Aidenovu autu nějak doletěla.

Nohy stejně nikdy nebyly tak důležité. Jsou dobré jenom k odchodu a kdo by asi tak v tom okamžiku chtěl odejít?

Podívám se dolů na své nohy, hýbu prsty, zatímco je pozoruju. Zas tak moc mi ale nevadí. Ve skutečnosti totiž není důležité, že mě nosí.

Záleží jen na tom, ke komu mě donesou.

10

Aiden mě přivádí k šílenství!

Každičká věc, o které mluví, nějak zahrnuje Spencer, ať už přímo nebo nepřímo. Ne, že by mi nějak vadilo o ní slyšet, ale čeho je moc, toho je příliš.

Už tak je v mý hlavě víc, než bych chtěla a teď je naprosto nemožný se jí zbavit.

"Viděla jsi, jak rajcovně ve čtvrtek večer vypadala?" Aiden uznale zahvízdá. "Hochu, dobře, že jsme šli na bowling. Rozhodně dobrý nápad vybrat něco, co vyžaduje hodně ohýbání." Samolibě se opře dozadu.

Obrátím oči v sloup, i tak s ním ale musím souhlasit. Jenom v duchu samozřejmě. "Jo, byl jsi totiž naprosto okouzlující," řeknu sarkasticky.

"A nebyl?" ptá se překvapeně.

Spražím ho ostrým pohledem. "Ne."

"Ale vždyť se smála celou dobu," vyšpulí spodní ret při vzpomínce na ten večer. Očividně nevěděl, že se smála jeho bowlingové technice. "Navíc, je těžký být okouzlující, když tě tvá nejlepší kamarádka pořád schazuje." Tentokrát mě pohledem probodne on.

"To myslíš vážně?" zeptám se nevěřícně. "Aidene, chovala jsem se tak, jak se chovám vždycky, když jsem s tebou. To ty jsi byl celý nervózní a posraný."

"Přesně. Koukni," povzdechne si, to značí nudné vysvětlování něčeho, co mě ani trochu nezajímá, "Spencer je ten typ holky, kterou musíš okouzlit svým šarmem, chápeš? Neuděláme na ni dojem, když si budeme jeden druhýho dobírat a ty ze mě budeš dělat kreténa."

Uchechtnu se. Jako by s tím potřeboval pomoct ode mě. "Jestli se nemůže srovnat s naším přátelstvím a tvým pravým já, pak bys neměl chtít s ní chodit."

"Ash." Aiden se smíchem zavrtí hlavou. "Už jsi ji někdy viděla? Ona je vážně kus."

Zase se tomu uchechtnu. "No a?"

Další pohled od Aidena. "Jako by jsi potřebovala nějakou jinou záminku pro vztah."

Rána pod pás, parchante. "Tady nejde o mně," připomenu mu poněkud nevrle.

On zvedne ruce na znamení, že to neměla být urážka. "Jenom konstatuju. Chtěl jsem říct, že tentokrát se budu řídit vlastními radami. Ty do vážných vztahů nevstupuješ, takže ti to samozřejmě nedává smysl. Ale teď se snažím zbalit Spencer a jestli to znamená trochu se omezovat...no, tak to udělám."

Zavrtím hlavou. "Jestli být ve vztahu znamená tohle, pak není divu, že se jim vyhýbám."

"Jednoho dne někoho najdeš." Významně na mě mrkne. "A ona tvůj dosavadní svět tak naruší, že než se vůbec stačíš vzpamatovat, budeš střemhlav padat do neznáma. Najdeš toho člověka, který ne jen, že pro tebe bude vším, ale ty mu budeš chtít dát svoje všechno."

Mohl by vůbec znít jako ještě větší teplouš?

"Ať už mám rozebírání mého osobního života a poslouchání tvých homo řečiček jakkoliv ráda, myslím, že si to nechám ujít. Ale ty," rýpnu ho do hrudi, "by sis vážně měl dávat bacha."

"To budu," ujistí mě laskavě. "Ostatně, od tý doby jsme si ani nikam nevyšli. Je strašně zaneprázdněná."

Většina lidí by to brala jako znamení, ale když vím, jak je to s odhadováním Spencer Carlinové snažím se nic si z toho nevyvozovat. Člověk by se z toho mohl taky zbláznit.

"Ještě jednou díky, žes mi ve čtvrtek zachránila zadek. Však víš, že jsi to všechno zaplatila."

Pohrdavě nad jeho díky mávnu rukou. "Jo, jasně."

Zářivě se na mě usměje a políbí mě na tvář. Předstírám zvracení.

Zaslechnu znechucené odfrknutí. "Copak nejsou jiný lidi, který bys líbal raději?" Obrátím oči v sloup.

"Také ti přeji dobré jitro, Madison," řeknu sladce, ani se nepotřebuju otáčet, abych věděla, že to je ona. Poznala bych její odporný hlas kdekoliv. Bohužel.

"Sklapni," vyštěkne na mě, a potom mě překvapí, když si sedne vedle mě.

Zírám na ni. "Ehm, co si sakra myslíš, že děláš?"

"Drž hubu," řekne znova. "Ne, že bych tady seděla raději." Její oči se podívají přes stůl, kde se Aiden kření jak debil, díky Spenceřině přítomnosti po jeho straně.

"Ahoj, Ashley," pozdraví Spencer vesele a věnuje mi zářivý úsměv. "Taky tě tak strašně bolí ruka?"

Než mám vůbec možnost jí odpovědět, pokračuje dál. "Ačkoliv, ty jseš na tuhle činnost určitě víc zvyklá, než já. Jsem si jistá, že to nacvičuješ pořád, když nemáš co dělat." Na chvíli se zamyslí, než dodá, "Pravděpodobně, když jseš o samotě."

Vyvalím oči studem.

Cítím, jak mi začíná hořet tvář, když sebou Madison trhne, aby se podívala na Spencer. Jsem si naprosto jistá, že Spencer je tady jediná, která si nevšimla té dvojsmyslnosti, když vezmu v potaz, že se ještě stále usmívá.

"N-ne, moje ruka je v pohodě," vypísknu nervózně a ignoruju Aidenův posměšný úšklebek. "Z bowlingu!" upřesním rychle pro všechny.

Spencer chápavě přikývne a mne si zápěstí, vůbec ničeho si nevšimla. "Teď už vím, proč tolik starých lidí trpí artrózou. Mají to z bowlingu."

S radostí dovoluju tomu trapnému okamžiku pominout, když se zasměju. V tomhle má pravdu. I těch několik krát, co jsem šla na bowling, tam vždycky byla strašná hromada starých lidí. Musí být příjemný být v důchodu.

"Vy dvě jste šly na bowling?" Zeptá se Madison s patrnou žárlivostí v hlase.

"Spencer šla se mnou a Ashley se k nám přidala," Vysvětluje Aiden se spokojeným úsměvem na tváři. Okamžitě se na něj podívám.

Já že jsem se přidala? Jako bych se prostě sama pozvala na jejich rande?

Co to má kurva znamenat?

Spencer věnuje Aidenovi zvláštní pohled. "Aiden mi řekl, že ve čtvrtek s Ashley něco podnikají a zeptal se, jestli se k nim nechci přidat."

Musím říct, že její verze se mi líbí víc. Pravděpodobně proto, že to není taková kravina, jako ta Aidenova mírně pokroucená verze.

"Jak rozkošné," řekne Madison bezvýrazně.

Nemůžu si pomoct, vychutnávám si její žárlivost. Dobře jí tak, krávě.

"Počkat," promluví najednou se zvednutým obočím, "takže vy tři jste spolu šli na rande?"

"Ne," skočí do toho Aiden, "Spencer a já jsme..."

Spencer ho přeruší. "Nebylo to rande," řekne pevně.

Vůbec mi není Aidena líto, když vidím, jak zklamaně poklesne.

Madison se na mě podívá. "Vy jste fakt divný, lidi."

"Ty sis k nám přisedla," odpovím jí ostře. Blbko.

"Což ode mě bylo zjevně hloupý. Odcházím," prohlásí a nadutě se postaví, přičemž se pokouší zachytit Spenceřin pohled.

Nakonec dojde k závěru, že šetrným způsobem to nepůjde, tak nasupeně vyštěkne Spenceřino jméno. "Jdeš se mnou?"

Spencer vypadá, že svádí vnitřní boj, když se podívá na Aidena, mě a Madison. "No, emm..." Její oči se vrátí zase k nám. "Myslím, že tady zůstanu."

"Fajn." Madison stroze přikývne. "Ashley, pojď se mnou."

Kurva, cože? "Co, prosím?" Zírám na ni, jako by jí narostla další hlava. Musela jsem asi špatně slyšet.

"Pojď. Se. Mnou," opakuje pomalu každé slovo otráveným tónem.

"Jako proč?" Je mi jedno, že se chovám tvrdohlavě. Proč bych s ní zatraceně chtěla někam chodit?

Ona se naštve a hrubě mě zvedne z místa. "Protože ti něco musím říct," vycedí skrz zatnuté zuby. "A teď dělej." Nemám moc na vybranou, když se její pevný stisk sevře kolem mé ruky ještě víc.

"Čau, Ash," řekne Aiden. Je příliš zaneprázdněný zubením na Spencer, než aby mi přišel pomoct.

To je teda kámoš.

"Zatím Ashley, Madison," říká Spencer váhavě. Jsem ráda, že tu nejsem jediná zmatená.

Když už jsme mimo doslech té dvojice, vytrhnu svou ruku s Madisonina sevření a postoupím k ní blíž. "Raději mi vysvětli, o co tady kurva jde."

Ona přehlíží můj výhružný tón. "Chtěli být sami," řekne, jako by to bylo jasný.

"Cože?" řeknu nevěřícně a odfrknu si nad tou hloupou odpovědí. "Ne, to nechtěli." Otočím se zpátky na ně.

Ona obrátí oči v sloup. "Ty jsi tak natvrdlá. Aiden a Spencer jsou do sebe zakoukaní. Proto jsem si sedla vedle tebe. Spencer by si sama vedle Aidena nesedla, kdybych ji nedonutila."

"No, jasně, to zní jako by se jí straašně líbil." Prohlásím suše.

"Sklapni," Vyprskne Madison. "Spencer se jenom stydí."

V duchu se uchechtnu. Spencer že se stydí? Prosím tě, ona je ta, která tě nutí se cítit, jako bys nikdy předtím nebyla mezi lidmi.

"Měla bys být ráda, že si Aiden někoho našel. Vždyť se ti nelíbí." Vyzívá mě pohledem a mně je jasný, že pořád ještě úplně nevěří tomu, že se mi Aiden nějakým podivným způsobem nelíbí.

Překřížím ruce. "Nelíbí se mi." Ona zvedne obočí, jako by říkala ‚Samozřejmě, že ne.‘ "Nelíbí," řeknu s větším přesvědčením.

"Tak to bys mu s ní měla pomoct. Podívej," řekne, její hlas je úplně jiný, než jsem ho kdy slyšela, když mluví se mnou, je skoro přátelský, "nemáme se moc v lásce ani nemáme stejný názory a to je v pohodě. Ale my obě jsme dobrými kamarádkami, takže musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom jim pomohly se dát dohromady. Spencer je nádherná, ale stydí se. A Aiden je hezkej..."

"Ale když jde o randění, je to naprostej ztroskotanec," ochotně ji doplním.

Madison se tomu usměje a je to zvláštní moment, když se společně zasmějeme. "Přesně. A i když silně pochybuju, že jsi expert na randění," obrátím oči v sloup nad její kousavou poznámkou, "jsi holka a můžeš Aidenovi pomoct."

Páni, Madison poznala, že jsem holka? Hádám, že nakonec při tý biologii nepodváděla.

Obrátím oči v sloup. "Jo, jsem holka," potvrdím s přikývnutím.

"Ah, přestaň, ty víš, jak to myslím."

A, překvapivě, to opravdu vím. Vážně nerada souhlasím s Madison. Ještě, že se to nestává tak často.

"Dobře, no, když už jsme si to vyjasnily, můsíme jim teď vypomoct." Je dost rozhodná a je až trochu děsivý, jak je odhodlaná.

"Vypomoct jim? Jak?"

Vidím, jak se snaží potlačit obrácení očí v sloup. "No, vezmeme-li v úvahu, že já jsem Spenceřina nejlepší kamarádka a ty jsi zas Aidenova, budeme toho druhýho muset povzbuzovat."

Přimhouřím na ni oči. "...ty po mně chceš, abych Spencer vyprávěla o Aidenovi?"

"Tss." Obrátí oči v sloup. "Stupida," zamumlá si pro sebe.

Obrátím oči v sloup. "Učím se španělštinu dost dlouho na to, abych věděla, co to znamená, blbko. A ty musíš být úplně vypatlaná, abys nevěděla, co to znamená." Já věděla, že s ní nemám mluvit.

"Zkrátka a dobře," zdůrazní, zjevně se chce vrátit k tématu Spencer a Aiden. "Já si promluvím s Aidenem o Spencer a ty si s ní promluvíš o něm."

"A nejsou na tohle určený rande?" zaptám se bez obalu.

"Spencer šla na rande s Aidenem a ty jsi tam byla taky," připomene mi. "Neřekla bych, že měli dost času se seznamovat."

Má recht. Mrcha.

Musela vycítit moje váhání. "Koukni, já vím, že mě nemáš ráda a je to naprosto vzájemný..." Zasměju se. "...ale udělej to pro Aidena. Jestli ti na něm záleží, tak jak říkáš...uděláš to pro něj. Ona se mu očividně líbí a ačkoliv to Spencer moc nezmiňuje, slušelo by jim to spolu."

Hluboce si povzdechnu. "Fajn," svolím a hrozný je, že ve chvíli, kdy to vyslovím, začínám toho okamžitě litovat.

Madison vypadá, jako by mě snad chtěla samou radostí obejmout, ale nakonec se, díkybohu, zdrží. "Dobře, no, bylo to snadnější, než jsem myslela."

Vykoukne spoza rohu, aby sledovala Spencer a Aidena. "Výborně, zrovna vstávají. Začni Spencer domlouvat co nejdřív to bude možný," radí mi. "S Aidenem nebude problém."

"Skvělý!" řeknu nadšeně a zatnu pěsti, potom obrátím oči v sloup, čímž jí dávám najevo, že to byl samozřejmě sarkasmus. Otočím se a odcházím, aniž bych pozdravila.

"A, Ashley?" Zavolá Madison a zastaví mou chůzi.

"Co je?"

Slyším úsměv v jejím hlase, když říká, "Pořád tě nenávidím."

Oplatím jí úsměv. "A já pořád nenávidím tvůj roztleskávačský úbor. Uvidíme se ve třídě, Maddie."

Řekla jsem Spencer, že ji po škole nemůžu odvézt. Teď máš příležitost si s ní promluvit o Aidenovi.

Ta zpráva je od nějakého neznámého čísla, ale já vím, kdo to je.

Kde jsi kurva vzala moje číslo, deviantko?

Promluv s ní, je odpověd, kterou dostanu. Přistihnu se, jak se směju, když si to čtu, protože to je úplně typická Madisonina odpověď. Stejně jsem nečekala, že mi na tu otázku odpoví.

Hlasitě zakleju, zatímco bloumám po školních pozemcích. Nemám ani ponětí, kde mám Spencer hledat. Bože, proč musí bejt vždycky tak nehorázně těžký ji najít? A proč jsem kurva vůbec někdy s celou touhle věcí souhlasila?

Zazvoní mi telefon a já vykulím oči, když spatřím, kdo mi volá. Tak tohle už je divný.

"Haló?"

"Ahoj, Madison říkala, žes mi nabídla odvoz domů?" Spencer je zjevně překvapená.

Aha, no, jo, nabídla. Nebo ne? Zasraná Madison.

"Ehm, jasně...kde jseš?" Rozhlédnu se po parkovišti. "U tvýho auta. Madison říkala, že se tam chceš sejít," připomíná mi.

No, kurva, myslím, že mě Madison mohla do jejího plánu aspoň trochu zasvětit. Počkat, u mýho auta? "Jseš u mýho auta?" zeptám se.

"Jo. Jseš na cestě?" Její tón zní skoro vystrašeně. "Pan Elridge se na mě pořád usmívá a ukazuje na svý klíče. Myslím, že se ptá, jestli jsem si je nezabouchla."

Slyším na jejím konci nějaké chrastění, a potom, "Ne, ne, jsem v pohodě. Jasně, ne, na někoho tady čekám. Ale děkuju. Ehm, ne, díky, nechci bonbón. Ani žvýkačku," ujišťuje ho pevně.

Nemůžu si pomoct, začnu se jí smát. Pan Elridge je ředitel a je přátelský. Velmi přátelský. Oplzle přátelský. Nevím, jestli je nějaký pedofil, ale je poněkud vlezlý.

"Spencer," zavolám, abych získala její pozornost. Ať už byl její rozhovor s Elridgem jakkoliv zábavný, potřebuju ji najít. "Nejsi u mýho auta. Stojím přímo u něj a nevidím tě." Opřu se o svoje auto a otráveně zavrtím hlavou nad touhle nepříjemnou situací.

Ona mi nějak odpoví, ale neslyším to, protože z ničeho nic začne alarm mýho auta vyšilovat. "Co to má kurva znamenat?" zařvu na svoje BMW.

Já vím, že křikem ten alarm nevypnu, ale nějak se mi tím ulevilo. Ponořím ruku do své kabelky, abych našla klíče a znechuceně zareptám, když je konečně najdu.

"Hej!" Slyším, jak někdo vykřikne.

Otočím se za tím zvukem a vidím, jak ke mně míří nějaká naštvaná holka. Ohlédnu se kolem, abych viděla, na koho to mluví.

"Jo, ty," křikne, když ukážu na sebe. "Co si sakra myslíš, že děláš?"

Překvapeně ustoupím o krok vzad. O co jí jde? A proč není kurva ten alarm ještě vypnutej?

"Myslela sis, že můžeš jen tak ukrást mý auto?" táže se rozzuřeně a drží v ruce klíč, jako by se chystala mě s ním podříznout.

"Tvoje auto?" odfrknu si. Ha, to by si tak přála mít tuhle krásku. Moje malá Jasněnka je můj miláček, se svou sklápěcí střechou, koženými potahy, a čern...modrou barvou?

Aha...

"Jo, moje auto," vyštěkne. "A okamžitě z něho slez." Vypne alarm.

"Strašně se omlouvám," řeknu rychle, je mi děsně trapně. "Moje auto vypadá úplně stejně, až na to, že je černý."

Zírá na mě, je jasný, že mi nevěří ani slovo. "Je to pravda!" ujišťuju ji. "Jestli tady vteřinku počkáš, dojdu pro něj a ukážu ti ho..." ztichnu, když nepřestává zírat. "Dobře, no, očividně není moje, takže, jasně..."

Hodím po ní omluvným úsměvem a rychle se otočím k odchodu s naprosto rudou tváří.

Nemůžu uvěřit, že se to stalo! Chci říct, vážně...kolik lidí může mít úplně stejný auto, jako já?!

"Takže, už konečně příjdeš ke svému autu?" slyším, že se směje.

Spencer. Zapomněla jsem, že je pořád na telefonu.

"Ztichni," řeknu, ale neznělo to nepříjemně. "Kde jsi?"

"U tělocvičny. Je to jediný auto na parkovišti. Nemůžeš ho přehlídnout." Odmlčí se. "No, většina lidí ho nemůže přehlídnout."

Má štěstí, že nesedím ve svým autě, protože bych neváhala ji...na ni zatroubit!

"Zavěšujuu," pronesu a po pár vteřinách přeruším hovor.

Obejdu školní budovu a uvidím Spencer a pana Elridge stát vedle mého vozu.

"To je ona," slyším, jak Spencer řekne, když dojdu blíž. "Díky, že jste počkal."

On jí věnuje široký úsměv. "Žádný problém, Spencer. Teda," zazubí se na ni zahanbeně, "chci říct, slečno Carlinová." Spencer a já si vyměníme pohledy.

Odemknu auto a otevřu kufr, abych si tam hodila tašku, přičemž dovolím Spencer udělat to samé. Když se vracím zpátky ke dveřím řidiče, všimnu si, že Elridge tam ještě pořád stojí.

Vyměníme si se Spencer další pohled, než se k němu otočím. "Dobře, no, děkuju, že jste s ní počkal. Omlouvám se, že to tak trvalo."

"Vůbec mi to nevadilo," ujišťuje mě a věnuje Spencer zářivý úsměv, zatímco jí otevírá dveře.

To se teda vsadím, že ti to nevadilo. Úchyle.

Nehybně tam stojí a nevypadá, že by se někdy v blízké době hodlal pohnout. "Dobře," zopakuju, "no, my už pojedeme." Žádný pohyb. "Nashle," řeknu trochu důrazněji.

Zdá se, že to už zabralo. "Ach, ano. Příjemné odpoledne, dámy. Uvidíme se v pondělí. Buďte opatrné." Skloní se ke Spenceřinu otevřenému oknu. "Vyhýbejte se problémům, vy dvě a žádné pití." Naposledy na nás mrkne a poplácá mé auto.

Jestli mi ho ten kretén umazal...

Ani se po něm neohlédnu, vyjedu z parkoviště ve snaze se dostat co nejdál to jde.

"Téda," vydechne Spencer konečně.

Nemůžu si pomoct, dám se do smíchu. "Vypadá to, že jsem nebyla jediná, kdo se bavil."

Ona sklopí hlavu. "Ah," zareptá, "řekla jsem mu asi tak padesátkrát, že jsem v pohodě. On zas pořád opakoval, že to nic není, a pak mi nabízel lízátko. Přísahám, že byl jak ten pomatenej Willy Wonka. Přemýšlím, jestli by mě mělo znepokojovat, že chodí po škole s lízátky..."

Zasměju se, ale hned na to se oklepu. "Nepříjemná představa."

"To jo, promiň," řekne a sama udělá kyselý obličej. "Takže, co se vlastně stalo s tvým autem?"

Mé tváře zrudnou. "Někdo mi uprostřed dne sebral klíče a přemístil moje auto k tělocvičně. Potom jeho komplic vzal auto, který vypadá úplně stejně, jako to moje a dal ho přesně na to samý místo."

"Aha, tak takhle to bylo?" ptá se Spencer nevěřícným tónem. "Není divu, že tě to tak zmátlo."

"Děkuju ti," schválně ignoruju její sarkasmus. Vím, že obrací oči v sloup.

"Tak díky za odvoz. Madison se na mě normálně vykašlala, takže od tebe bylo milý se nabídnout." Nemusím se na ni dívat, abych viděla ten vděčný úsměv.

Cítím, jak můj úsměv z našeho žertování začne pomalu uvadat, jakmile si vzpomenu, proč tady se mnou vůbec je. "Jasně, žádný problém." Polknu. "Jenom jsem s tebou chtěla víc mluvit o tom čtvrtku."

Zvědavě se na mě otočí. "Co je s ním?"

"Bavila ses, žejo, když sis vyšla s Ai..." nemůžu to vyslovit. "...námi?"

Zasměje se mojí otázce. "Samozřejmě, že jo. Řekla jsem ti, že jsem se bavila."

"Jo, já vím." Donutím se k zahanbenému úsměvu. "Aiden o tom nepřestal mluvit," nadhodím nenápadně.

Myslím, že si právě povzdechla. "Jo, zmínil se," řekne bezvýrazně.

Taak jo, tohle moc nezabralo.

Zkusím jinou taktiku. "Při cestě k mýmu domu se pořád ptal, jestli snad neměl hrát tak dobře. Myslel, že to tím celý pokazil." Zasměju se příliš nahlas, abych poukázala na ubohost jeho výroku.

Spencer se na oplátku slabě zasměje. "Když už, tak měl dát 300, abychom dostali pití zdarma."

"Jsem ráda, žes mu to neřekla. Tvrdli bychom tam celou noc, dokud by se mu to nepovedlo." Ona se dá do smíchu. "Mluvím vážně. Pamatuju, když jsme spolu jednou šli na pouť a já jsem chtěla takovýho plyšovýho medvěda, kterej byl asi tak dvakrát větší než já, ale musela jsi dostat takový ty žáby na lekníny."

"Tuhle hru nesnáším," zasténá Spencer.

"No, já jsem si vedla úplně katastrofálně, tak to Aiden převzal, chtěl ho pro mně vyhrát."

"Dokázal to?" ptá se naprosto pohlcena mým vyprávěním, což mě donutí k úsměvu.

"Dokázal," přikývnu. "Nakonec jsme odešli, já s obrovským medvědem a Aiden chudší asi tak o šedesát dolarů." Zasměju se té vzpomínce.

Ona se laskavě usměje. "To je sladký."

"Jo, to bylo." Aiden má vážně svoje chvilky. "Cítila jsem se opravdu hrozně, když se mi tu noc zdálo, že můj medvídek ožil a napadnul mě. Vzbudila jsem se k smrti vyděšená. Aniž bych přemýšlela a ještě napůl spící jsem popadla toho medvěda a vyhodila ho z okna, a to přímo do toho blbýho rybníka, co nechala máma postavit. Byl úplně zničenej."

Vidím, jak Spencer zubama potlačuje úsměv a to můj úsměv ještě rozšíří. "No, bylo mi strašně a nechtěla jsem, aby to Aiden zjistil, tak jsem ho schovala do kufru svýho auta, protože mi bylo jasný, že když bude mezi odpadky, bude to dost nápadný."

Nadechnu se, abych se připravila jí říct, co bylo pak. "Všechno šlo dobře asi tak týden. Neměl o tom ani ponětí a já jsem se o tom nezmínila. Takže, jedeme mým autem někam ven nebo tak a z ničeho nic ucítíme takový odporný smrad. Jako by někdo rozlil v autě majonézu a zapnul topení."

Ohrnu nos, když se mi vybaví ten příšerný zápach. "Aiden najednou vystoupí z auta a otevře kufr, kde najde zcela zničenýho a teď už i naprosto plesnivýho z toho, jak byl zavřenej mokrej v mým teplým kufru, pana Huňáče..." jsem přerušena Spenceřiným hlasitým výbuchem smíchu.

Má hlavu zakloněnou dozadu a její oči se dívají na mou tvář. Nemůžu se ani soustředit na ten dobrý pocit z toho, že jsem ji rozesmála. Jediný, na co jsem teď schopna myslet je, jak neuvěřitelně nádherně v téhle chvíli vypadá s tváří zářící smíchem a očima nejmodřejšíma, jaké jsem je dosud viděla, zatímco vesele jiskří.

"Omlouvám se," dostane ze sebe mezi dozvuky smíchu. "Je to prostě tak legrační historka. Nemůžu uvěřit, že tě napadlo schovat svýho promáčenýho půlmetrovýho medvěda do uzavřenýho prostoru."

"No, ještě jsem napůl spala," zahanbeně se ospravedlňuju.

Ona se jen usměje. "Takže, co udělal Aiden, když ho našel?"

"No, nejdřív z toho smradu skoro omdlel, ale potom se vrátil zpátky do auta a zeptal se mě, co se stalo. Všechno jsem mu vysvětlila v očekávání, že ho to naštve, však víš, s ohledem na to, že kvůli tomu obětoval asi 80 dolarů. Ale on to vzal vážně v klidu. Myslím, že ho to spíš pobavilo. To je jedno, takže, uplynulo pár dní a já se chystám jet autem vyzvednout Aidena a co nevidím? Na mé sedačce je malý plyšový medvídek. Zbrusu nový." Usměju se, když si na to vzpomenu.

"Jů," vydechne Spencer, jak to holky dělávají, "on ti koupil jinýho."

"Přesně tak," přikývnu s širším úsměvem. "A zvýraznil na štítku tu část, kde se psalo, že se může prát v pračce."

Spencer se zasměje a potom hned zvážní. "A tenhle medvídek?" ptá se opatrně.

"Pořád žije," prohlásím hrdě a potlačím úsměv z jejího provokování.

Na tváří se mi objeví zamračení, jakmile si vzpomenu, co bylo smyslem celého toho příběhu.

"Takže, tak, Aiden mě překvapil dalším plyšákem. Ani si nestěžoval kvůli těm vyhozeným osmdesáti dolarům."

"Chudáčku, určitě jsi měla trauma z tragické smrti pana Huňáče." Předvede teatrální smutný obličej.

Zasměju se. "Ani ne, Aiden se postaral, abych nemusela truchlit moc dlouho. Je to dobrej kamarád. Byl tu pro mě, když nás opustil táta..." trochu mi přeskočí hlas. "...když zemřel."

Spenceřin výraz zjemní a je mi jasný, že se zeptá na mýho tátu. Taky vím, že o něm nechci mluvit protože teď nechci plakat.

Překvapí mě, když řekne: "Vypadá to, že Aiden je skvělej kluk." Její hlas je vlídný a uklidňující, její pohled utěšující a hřejivý.

Pošlu jí tiché poděkování a ona se na oplátku usměje. "Opravdu je to hodnej kluk. Je ten nejlepší kamarád, jakýho jsem kdy měla a má jediná skutečná rodina." Cítím, jak se na mě dívá. Přivádí mě to do rozpaků tím nejpříjemnějším způsobem, ale vím, že si to nemůžu užívat. "Kterákoliv holka by byla šťastná, kdyby ho měla."

"To by byla," bez okolků souhlasí.

Navzdory tomu citlivému okamžiku, který jsme teď sdíleli, nemůžu si pomoct, mám chuť ji uškrtit. Je tak tajemná a stručná. Dojde mi, že musím tohle téma upustit, alespoň pro teď.

Zbytek cesty k jejímu domu udržujeme odlehčenou konverzaci. Díky našemu obvyklému žertování máme na tvářích trvalý úsměv a tím rychleji to uteče. Když se přiblížíme k jejímu sousedství, podvědomě snížím rychlost na bezdůvodných 30 km/h.

"Ashley," řekne Spencer se smíchem, "myslím, že nebudeme mít ani dostatečnou rychlost, abychom překonali zpomalovací práh."

"Jsem jenom opatrná. Nechci srazit hrající si děti, před kterými mě varuje ta značka," řeknu vážně.

Ona obrátí oči v sloup. "Nejedeš ani dost rychle na to, abys poškodila cokoliv, do čeho narazíš. Zrovna do předního skla nabourala moucha. Oklepala se a zase vzlétla." Vidí, jak se usměju a obrátím oči v sloup. "Jo, jedeš až tak pomalu." Možná trochu přehání.

Nic na to neřeknu. Ne, že bych neměla odpověď, ale protože už vidím její dům a přemýšlím, jestli bych to nenápadně nemohla vzít oklikou.

Nakonec se poddám skutečnosti, že žádný způsob jak to nenápadně ‚vzít oklikou‘ není, tak zajedu na jejich příjezdovou cestu a zastavím. Chtěla bych vypnout motor, ale bojím se, co by to gesto vypovídalo.

Spencer si dává na čas s odepínáním bezpečnostního pásu. "Díky, žes mě odvezla domů, Ashley."

Přinutím se přestat s těmi negativními myšlenkami a usměju se na ni. "To není vůbec žádný problém. A stejně jsem musela snít to břímě provinilosti kvůli panu Huňáčovi ze své hrudi."

Ona si položí ruku na srdce. "Jsem poctěna, že jsem jeden z lidí, kterým ses svěřila."

"To bys taky měla," řeknu seriózně, "je to docela čest. Nejdřív s tebou mluvím, pak s tebou piju a teď se s tebou i bavím? Tohle by mělo být zapsáno ve tvým deníčku."

"Strana pátá," prohlásí šťastně a já předstírám nesouhlasné zavrcení hlavou.

Jsem moc ráda, že mě podporuje v mé bláznivosti. Ani Aiden mi to tolik nedopřává. Pravděpodobně jenom nechápe můj smysl pro humor.

Spencer se podívá směrem k jejímu domu a pak se otočí zpátky na mě. "Pozvala bych tě dál, ale bojím se, že pak nenajdeš svoje auto, až budeš chtít odjet."

"Ha, ha," odseknu v naději, že to zamaskuje mé rychle bušící srdce. Nevěděla jsem, jak jinak odpovědět. Nebyla to tak úplně nabídka, ale svým způsobem byla...

Než se stačím rozhodnout, co její záhadná slova měla znamenat, Spencer je venku z auta se svou školní taškou v ruce. "No, tak ještě jednou díky za odvoz. Uvidíme se později?"

O kolik později je později? Jako později tento víkend? Později v pondělí? Kdy?

"Uvidíme se," slíbím s úsměvem a sleduju, jak odchází k domovním dveřím.

Směju se, jak nervózně prohledává své klíče, už vyzkoušela asi tři různé. Je očividně otrávená, nemůžu si pomoct a pobaveně si odfrknu, když do dveří naštvaně kopne. Vytáhne mobil a podle jejího výrazu můžu říct, že je znechucena. Nejsem si jistá, co se děje.

Spencer zavěsí a zamíří ke mně s ostýchavým úsměvem. "Takže, Glen si vzal můj klíč, aniž by mi to řekl a doma nikdo není. Vrátí se asi tak v šest." Když to dořekne, vypadá nejistě.

Nemůžu ji tady prostě nechat. Dobře, teoreticky bych mohla, ale nejsem tak zlomyslná. "No, můžeš jít k nám. Máma bude možná doma, ale to vadit nebude."

Její obličej se rozzáří a já jsem potěšená, že něco tak jednoduchýho, jako je pozvání ke mně domů jí udělalo takovou radost. "Díky."

Zase vytáhne mobil. "Doktorku Carlinovou, prosím." Podívá se na mě a obrátí oči v sloup, zřejmě musí počkat. "Mami? Samozřejmě, že to je Spencer. Jaká jiná dívka by ti asi volala, mami?" Zavrtí hlavou. "Zapoměň na to...Mami!" řekne pevně. "Jedu k jedné kamarádce domů. Ne, nemám klíč. Ano, udělám si úkoly." Hluboce si povzdechne. "Jo, ze všeho nejdřív. Dobře, taky tě mám ráda. Ahoj." Otočí se ke mně. "Ah, promiň, moje máma je otravná." Otevřu pusu. "Ale ty už to víš." Usměje se.

"No, buď připravená, možná se budeš muset seznámit s Christine. Neboj se předstírat, že jsi hluchá." Zasměje se, ale vypadá trochu ustaraně. "Neboj se, nebudeme s ní moc vykecávat."

Zadám kód na otevření brány a otráveně si povzdechnu, že to trvá tak dlouho. Nechápu, jak tohle může pomáhat s bezpečností. I člověk bez nohou by se za tu dobu, než se ta brána zcela otevře a zavře, mohl proplazit dovnitř.

Spencer je neobvykle tichá a když na mě pohlédne, má pusu dokořán. "Páni," vydá ze sebe konečně.

Jsem na ten velký prázdný dům tak zvyklá, že si to už ani neuvědomuju. "Á, na to si člověk zvykne."

"Nebo v tom zabloudí," zavtipkuje se stejně ohromeným tónem.

Zasměju se a vtáhnu ji dovnitř. "Pojď a neslintej."

Táhnu ji přes obývák a začneme stoupat po schodech.

"Ashley, jsi to ty?"

Ne, tady je zloděj. "Jasně, mami," zařvu dolů ze schodů, "jsem to já."

Kurva, byly jsme tak blízko.

"Přišla ti pohlednice od babičky," oznámí mi. "Poslala ti stovku. Zjevně tebou není moc nadšena."

Nepřekvapuje mě, že to otevřela. To prostě moje máma dělavá. Podívám se na Spencer, které se rozšíří oči při zaslechnutí té částky peněz.

"Dá ti sto dolarů a znamená to, že tebou není nadšena?" ptá se nevěřícně.

Zavrtím hlavou nad matčinými slovy. "Mámě jenom vadí, že babička jí neposílá nic jinýho, než aktuální ceny za pohřeb."

"Je s tebou i někdo jiný? Ashley, přivedla sis kamaráda?"

Rozhodnu se ignorovat to překvapení v jejím hlase. "Jo, mami."

Vstoupíme do bezchybné kuchyně a spatříme mámu, jak píše do nějakého zápisníku. "Mami," získám její pozornost, "tohle je Spencer, má kamarádka ze školy."

Máma krátce vzhlédne, aby si Spencer prohlédla od hlavy k patě. "To je zajímavé jméno."

Cítím, jak mi zrudne tvář, díky máminu nestydatému zírání.

Spencer pokrčí rameny a zdvořile se usměje. "Myslím, že asi proto se mi líbí. Není tak běžné."

"Je to klučičí jméno," podotkne. Máma se vážně nesnaží být protivná, jenom neumí jednat s lidmi.

Zní to, jako bych to už někdy předtím použila?

"No, nemůžeme se všichni jmenovat Christine, že ne, mami?"

Muselo jí dojít, že byla trochu hrubá. "Je to pěkné jméno, drahoušku."

Spencer se zdá být trochu zaskočena. "Ehm, děkuju."

Obrátím oči v sloup na svou mámu. "Chtěla mě pojmenovat Stephanie Taylor." Spencer se snaží zadržet smích. "Stephanie bylo jméno mé babičky a máma se za svobodna jmenovala Taylorová. Jo," přiznám, "mé iniciály by byly STD (pozn.: STD – Sexually Transmitted Diseases, česky: Pohlavně přenosné choroby). Táta nechtěl, aby mě někde na hřišti zmlátili, takže naštěstí přesvědčil mamku, aby mě pojmenovali Ashley Danielle."

Já vím, mé iniciály jsou ADD (pozn.: ADD nebo ADHD – Attention Deficit Hyperactivity Disorder, česky: Lehké mozkové dysfunkce), ale když si představím, jak to mohlo být, jsem neskonale vděčná.

"Ashley Danielle..." zkouší to. "To je hezký jméno."

Nikdy jsem nevěděla, že to zní tak dobře, dokud jsem to neslyšela od ní.

Pokrčím rameny a otočím se na druhou stranu, abych schovala zrudnutí. "Jo, no..."

Christine vzhlédne od svých listů. "Stephanie Taylor je krásné jméno. Tvá babička by byla moc pyšná."

Obrátím na ni oči v sloup. "Ve školce by mě roztrhali, ze všech stran by na mě lítaly chrastítka a lahvičky."

Můžu říct, že Spencer se snaží zadržet smích. Už teď si myslí, že ji mamka nemá ráda. "Já jsem byla pojmenována po svém pradědečkovi. Máma nechtěla vědět pohlaví dítěte, takže ještě neměla o jméně úplně jasno, ale říkala, že prostě ví, že budu kluk, tak mě pojmenovala po praděděčkovi Spencerovi."

"Vidíš, Ashley?" skočí do toho máma, jako by tohle dokazovalo, něco, co se mi předtím snažila říct.

"Jasně, mami." Vezmu pití pro Spencer a mě. "My půjdeme nahoru."

Spencer se ve dveřích zastaví. "Ráda jsem vás poznala, paní Daviesová."

"Je to slečna Daviesová," opraví ji. "A také jsem tě ráda poznala."

"Omlouvám se," řekne vypadajíc provinile.

Nečekám na máminu odpověď, jestli vůbec chtěla odpovědět. Podám Spencer její pití a táhnu ji nahoru do svého pokoje.

Spencer zavře dveře a zahanbeně se na mě podívá. "Je mi strašně líto, co jsem řekla tvojí mámě. Úplně jsem na to zapomněla."

Zavrtím hlavou a mávnu nad tím rukou. "To nemusí. Je to kráva. Nenech se ovlivnit jejími slovy."

Spencer vypadá, že se jí ulevilo a vděčně se na mě usměje. "Dík, Ashley."

Cítím, jak se mi rozpaluje tvář. "Co je?" řeknu. "Je to pravda." Spencer se usměje, ví, že její narážka mě zneklidnila.

Cítím se moc odhaleně, odkašlu si a rozhodnu se změnit téma. "Takže, je tvoje prostřední jméno po prababičce?" Provokuju ji, ale vážně jsem zvědavá na její druhé jméno.

"Dobře, přiznávám se." Se zájmem zvednu obočí. "Nejsem pojmenovaná po svém pradědečkovi."

"Cože?" Nevěřícně se zasměju. "Ty jsi lhala?"

Ona si zkousne ret a ostýchvě přikývne. "Nechtěla jsem tvoji mamku naštvat a ona tolik trvala na rodinných jménech, tak mě prostě napadlo říct tohle."

Nemůžu si pomoct, věnuju jí ohromený pohled. "No, takže, malá slečno ulhaná, jaký příběh se skrývá za tvým jménem?"

Pokrčí rameny. "Ta část, že nechtěli znát moje pohlaví je pravdivá, ale mámě se jednoduše jméno Spencer strašně líbilo. Takže, když zjistili, že jsem holka, prostě se nemohla přimět ke změně."

"Prostřední jméno? Počkej, nech mě hádat. Matthew?" Praští mě do ruky a když se pokusím tvářit se ublíženě, rozesměju se.

"Ne, trapko, tak to není. Je to Grace. Spencer Grace Carlinová."

Usměju se. Je to moc krásný jméno. "To je pěkný."

Ona se začervená a uhne pohledem. "Není to nic zvláštního jako STD nebo ADD..." nechá svůj hlas poklesnout.

Tentokrát uhodím já ji. "Člověk si jméno nevybírá. Ani rodiče." Dlouze si povzdechnu. "Ach, kdyby to jenom šlo."

"Takže, tvůj dům je opravdu..." hledá správný výraz.

"Prázdný?" doplním ji.

"No, chtěla jsem říct obrovský, ale jo, to taky," řekne se smíchem.

"Jak jsem řekla, na to si člověk zvykne."

Spencer se posadí na pohovku vedle mojí postele a smutně se na mě zadívá. "Ty bys nemusela."

Pokrčím rameny. "Ale zvykla jsem si."

Pochopí, že se snažím ukončit téma. "Tak, jdeš na Bradův večírek?"

Ah, na to jsem úplně zapomněla. "Já nevím. Po pravdě jsem na to zapomněla."

"Madison chce, abych šla s ní." Spencer zní lhostejně.

Vzpomenu si na svou dohodu s Madison a v duchu si povzdechnu.

"Aiden mě určitě donutí tam jít." Sednu si vedle ní. "Měla bys přijít."

"Ty tam budeš?"

Přikývnu. "I Aiden, jo."

Chvíli se rozmýšlí. "No, myslím, že potom můžu jít taky." Udělá znechucenou grimasu. "Budeš mě zase nutit k pití?"

Odfrknu si. "A zbytek týdne poslouchat, jak si stěžuješ? Ne, děkuju."

Lehce do mě strčí. "No, jasně. Ty jsi mě přímo prosila, abych s tebou pila. Říkala jsi : ‚Spenceeer, pojď se se mnou napít.‘ ‚Spencer, řekni mi tajemstvííí.‘" Výborně napodobuje opileckou řeč.

"Ještě pořád mi jedno dlužíš," připomenu jí a lehce do ní dloubnu televizním ovladačem.

Otočí hlavu ke mně a zastaví se mi dech, když se naše oči setkají. Sedíme v tom tichu, mé oči samovolně bloumají po její tváři a vstřebávají její rysy.

Konečně se podívá jinam a já můžu opět dýchat. "Moje tajemství bys neunesla," řekne potichu.

Pořád se na ni dívám, snažím se pochopit, co tím myslí. Na krátký okamžik se její oči opět střetnou s mými, než utkví na nějakém náhodném předmětu v mém pokoji. "Já si myslím, že mi to prostě nedokážeš říct," vyzývám ji.

Místo odpovědi jen pokrčí rameny, zatímco si pohrává s roztřepeným koncem jedné ze svých nohavic, což donese její sladkou vůni ke mně. "Budeš dál hledat svoje žhavý hranolky?"

Polknu naprázdno. Ví, co to doopravdy znamená? "Možná." Pokrčím rameny. "Myslím, že už jsem to hledání vzdala."

Ona přikývne, jako by mi rozuměla a vrátí se zpátky k tichosti. Usoudila jsem, že nemám radá to ticho, když jsem se Spencer. Dostává se tak mému mozku času na přemýšlení, což, ve Spenceřině přítomnosti, není zrovna nejlepší.

Když je její pozornost soustředěná na její ruku, která si hraje s džínami, bez zábran nechám své oči bloudit po její bezchybné pokožce, prohlížím si hranici její spodní čelisti a její hebké rty. Jakmile si uvědomím, co dělám, zavrtím hlavou a přitáhnu si kolena k hrudi zírajíc na černou televizní obrazovku. Cítím, jak mi rudne tvář a modlím se, aby se na mě nepodívala.

Když mi tváře zase vychladnou, otočím se zpět na ni. "Takže, o čem jste si s Aidenem povídali?"

Líně natočí hlavu mým směrem. "Dneska ve škole?"

Zadržím obrácení očí v sloup. "Jo."

Vzhlédne ke stropu, jak se snaží si vzpomenout. "Řekl mi, že dnes vypadám moc hezky a potom se mě zeptal, jestli jsem se ve čtvrtek bavila."

On má pravdu, vážně vypadala moc pěkně. Nádherně.

"A?" pobídnu ji, když nepokračuje.

Ona si povzdechne. "A zeptal se, jestli s ním o víkendu půjdu na ten večírek. Řekla jsem, že si to rozmyslím."

Aha. Nevěděla jsem, že ji pozval. Řekla mi, že ji tam chtěla zatáhnout Madison. Proč se předtím nezmínila o Aidenovi?

Zkusím myslet na Aidena. "Měla bys jít."

"Už jsem ti řekla, že s tebou půjdu," připomíná mi.

Půjde se mnou? Namáhám si mozek ve snaze vzpomenout si, kdy jsem jí pozvala.

"No, fajn, to je dobře. Můžeme tam jít všichni tři."

Spíš vídím, než slyším, jak si povzdechne. "Co?" zeptám se zmateně. Řekla jsem snad něco?

Jen zavrtí hlavou a zase si povzdechne. "Nic."

Vážně si nejsem jistá, co ji znepokojuje, ale já na lidi netlačím, zvlášť když si s nimi nejsme moc blízcí. Protože navzdory tomu, co si Madison myslí, my se Spencer nebudeme nejlepší kamarádky ze dne na den.

Vycítím její rozrušení, tak řeknu: "Nemusíš tam chodit. Já nejsem Madison. Nebudu tě k tomu nutit."

Zdá se, že zažene nějaké své myšlenky. "Ne, ja vím, že nemusím. Promiň, jenom jsem se zamyslela. Ty tam půjdeš určitě?" ptá se.

"Nejspíš jo." Aiden bude stejně žadonit, dokud nesvolím, takže tam asi raději půjdu a ušetřím si jeho protivný řeči.

"Dobře, no, tak já půjdu."

"Jo?" řeknu nadšeně. Aiden bude u vytržení.

"Jo," zopakuje a sama se na mě usměje.

Teď, když jsme ukončily konverzaci a Spencer má asi lepší náladu, zapnu televizi a vůbce mi nevadí, že se usmívám.

"Hele, Ash...ley?"

Mé srdce poskočí. "Můžeš mi říkat Ash."

Věnuje mi nejistý úsměv. "Jseš si jistá? Není to příliš...přátelský?"

"Ne, je to," perfektní, "v pohodě," ujistím ji jemně.

Měla bych se přestat ztrácet v jejích očích a začít vzpomínat, jak se pořádně dýchá. Musím pamatovat na Aidena!

Přeruším všechny možnosti vzniknutí další tiché chvilky. "Co jsi chtěla říct?"

"Chtěla jsem jen říct, žádný Jäger."

Potlačím úsměv nad její znechucenou grimasou. "Dobře."

Spencer v sexy oblečení, v mém okolí. Spencer v sexy oblečení na mejdanu s Aidenem.

Mám takový pocit, že stejně budu potřebovat něco silnějšího, než je Jägermeister.