V zajetí šílenství

Napsala: the best of s, Překlad: petrSF

11

"Stalo se něco?"

Vzhlédnu od dumání nad ovesnou kaší na Spencer a zamrkám. "Ne."

Bedlivě si mě prohlíží. "Vážně?"

"Jo," odvětím a pak opět sklopím zrak ke snídani. Chci se vyhnout pohledu do jejích očí. Uplynulou noc vstala přesně jednou, aby se jednou vyzvracela. Ležela jsem v posteli a poslouchala ji, nedokázala jsem se přimět vstát a jít do koupelny. Jen jsem provinile zírala na strop a pak předstírala, že spím.

"Včera večer jsem tě slyšela křičet," nakloní se Spencer nad stůl.

"To se stává," zamumlám. Pak odstrčím tác stranou a položím si hlavu na stůl.

"Určitě jsi v pořádku?" Cítím, jak mě zkusmo pohladí po ruce, ale nepohnu se ani nic neřeknu.

Spencer zřejmě odhadla mou náladu velmi rychle, protože po tom se odmlčela. Brzy zazvoní na znamení konce snídaně, a když vzhlédnu, Spencer je pryč a není ani nikde v dohledu.

"Co piješ?" zeptá se Thomas, který myje blízko mě okno.

"Cože?"

"Tvý oblíbený pití."

"Můžeš se mě na tohle ptát?" zeptám se. "Není to nezodpovědný?"

"A je?" opáčí s pokrčením rameny.

"Ruská vodka s tonikem," řeknu mu a sleduju jeho reakci.

Pohlédne na mě a přejede si jazykem po křivých předních zubech. "Vážně?"

"Záleží na tom?"

Vrátí se k umývání okna. "Já jsem spíš na tequilu."

"Piješ tequilu," zahihňám se. "Kolik tequily vypiješ?"

"Zase tam moc ne," připustí. Samozřejmě.

"Já nemůžu pít tmavý pití. Zapomínám po něm."

"Zapomínáš? "

Pobaveně na něj hledím. "Jo, někdy to není dobrá věc." Na druhé straně místnosti spatřím Spencer, která se vrací z doktorovi ordinace. Uvidíme mě a přes celou místnost mi opětuje pohled. Rychle na chvíli odvrátím zrak, a když zase vzhlédnu, sedí před televizí a vypadá smutně. Povzdechnu si. "Zatracená Carlinová."

"Cože?" zeptá se Thomas a natočí ke mně ucho.

"Spencer Carlinová," odpovím mu. "Nechápu to."

Pohlédne směrem k ní a pak zpátky na mě. "Co nechápeš?"

Pokusím se nenuceně pokrčit rameny. "Proč je vůbec tady? Co je s ní? Je hrozně divná..."

"Jo, je zvláštní," prohlásí Thomas a nastříká na okno čistící prostředek.

"Pověz mi o ní." Je ze zřízenců nejmilejší, nejpříjemnější. Občas ho spatřím, jak se vykrade ven na cigaretu, čímž porušuje pravidlo o nekouření. Vím, že kápne božskou, když ho požádám.

"Víš, že nemůžu."

"S tím jdi někam, Thomasi," pronesu ostře a začnu si čistit nehty. Z tématu našeho rozhovoru začínám být nervózní.

Vydá zvuk mezi povzdechem a zasmáním. "Je tu už asi rok. Utekla z domova. Našli ji v zimě skoro umrzlou u silnice."

"Proč utekla?" zeptám se jemně a uvnitř se ošiju při představě málem umrzlé Spencer u nějaké silnice.

"Ona, ehm..." Thomas si skousne ret. Zvažuje, jestli má pokračovat. "Všechny ty léky, co každý den bere? Má hromadu poruch osobnosti, problémů, Ashley. Spoustu velkých problémů."

Statečně se snažím potlačit nepříjemný pocit v žaludku. "Jakejch problémů?"

"Hele..." Přijde k oknu, které je u mě nejblíž, tomu, které už umyl, a začne ho mít znovu. "Kdysi bývala dokonale při smyslech, úplně normální holka."

Polknu knedlík v krku a vzpomenu si na video, které jsem viděla. Spencer se usmívala, jako by jí patřil svět. "Vážně?" Cítím záchvěv naděje.

Vypadá pochmurně. "No... no, schizofrenie se obvykle začne projevovat koncem druhý desítky života."

Zajíknu se. "Ne."

Pouze přikývne. "Jo." A pak odejde umýt vzdálenější okna.

Zatímco tam dál sedím na podlaze, mám pocit, jako by mi někdo právě vyrazil dech. Stočím pohled ke Spencer a ona se na mě dívá. Zírám na ni a zírám, dokud mi nedojde, že se nadívá na mě, alespoň si to nemyslím. Dívá se z oken ven.

"Spencer, pověz mi o Ohiu," řeknu a snažím se neznít tak sklesle, jak jsem se cítila, když se si k ní přisedla. Vím, že pochází z Ohia, protože jsem to jednou zahlédla na její kartě.

"O Ohiu?" překvapeně na mě pohlédne.

"Jo... když jsi byla mladší."

"Proč tě to zajímá?"

To mě na okamžik zaskočí, tak řeknu to první, co mi přijde na mysl. "Záleží mi na tobě," odvětím téměř dotčeně.

Jen dál sleduje televizi.

"Spencer, prosím," pronesu tiše. Jakmile mi ta slova vyjdou úst, Spencer se ke mně otočí.

"Mám mámu a tátu a měla jsem dva bratry. Teď už mám jenom jednoho." Neříká se jí to lehce.

"Co se stalo?"

"Když mi bylo šestnáct, byla jsem na plese a pak jsem uslyšela výstřely." Pokrčí rameny, ale pohlédne stranou. "A pak už jsem bratra neměla."

"Panebože..." Přiložím si dlaň na hruď. "To je mi líto."

"Nemusí," řekne mi.

"Ale je," odvětím a pak má ruka samovolně opustí mou hruď a vyhledá její. Sevřu jí ochablou ruku. "Spencer, vem mě za ruku," řeknu jemně a ona mi ji sevře. Silně. "Pověz mi, co se ti stalo."

"Po tom se všechno změnilo. Já... začala jsem se všeho bát. Svět se pro mě změnil, všechno mi nahánělo strach. Svět byl jiný, byl... pořád je jiný." Upírá zrak na naše ruce a má nepřítomný pohled. "Cítila jsem se jinak. Něco se stalo a pak se vrátili mágové. Tehdy jsem začala slyšet ten šepot v uších, ten, kterému musím pozorně naslouchat, abych mu rozuměla." Teď mi svírá ruku v obou svých. "Mámě se nelíbilo, co se se mnou děje, co jsem tvrdila, že se se mnou děje. Nejdřív mi nevěřila. Hodně plakala a já se cítila špatně. Taky jsem brečela a ty hlasy byly hlasitější a muži v kápích a kloboucích se objevovali čím dál tím častěji a pak už tam byli pořád."

"Spencer..."

"Tátovi začaly šednout vlasy. Byla to moje vina, tak mi to řekl bratr. Vnášela jsem do světa více šedi, to jsem dělala. Ubližovala jsem své rodině a nemohla jsem s tím nic dělat. Křičela jsem na ně, prosila je, aby viděli, co vidím já. Ale neviděli to, co vidím, nikdo to nevidí." Silně mi svírá ruku a nespouští z ní zrak. Vůbec mi to nevadí, vítám tu bolest. Jakoukoliv bolest kromě té, která mě v té chvílí sžírá uvnitř, ta cizí muka.

"To nic, Spencer. Všichni něco vidí... každej vnímá svět odlišně. Nic není pro všechny stejný, to je... to je..." Na chvíli ztratím nit, nejsem si jistá, co říct. Vím, co jí chci říct, ale nemůžu přijít na žádná slova útěchy.

"Ne," zavrtí hlavou. "Ne. Normální lidé mají pět smyslů. Vím to. Já mám jiný smysl, ten, který vnímá a vidí pouze špatné věci. Špatné věci, které nikdo jiný nevidí a nechápe, a to mé rodině ubližovalo. Tak jsem musela odejít. Musela jsem je chránit."

Oplatím jí stisk rukou, vkládám do něj veškerou sílu, kterou v sobě mám.

"Nebývala jsem vždycky taková," zašeptá a konečně ke mně zvedne pronikavé, ztracené oči. Poznávám její bolest, vím, jaké to je uvědomit si, že jste někdo úplně jiný, než jste věřili, že jste. "Už to nejsem já."

Pukne mi srdce.

Toho večera si dám dlouhou sprchu. Pak si sednu na postel a snažím se poprvé za hodně dlouho modlit. Pokusím se modlit za sebe a zjistím, že nemám co říct. Pokusím se modlit za Spencer a cítím, že toho mám na srdci příliš.

Jsem unavená a z nějakého důvodu se cítím osaměle. Cítím se osaměle, i když Spencer stojí u okna a široce otevřenýma očima upírá zrak do tmy. Snažím se ji nesledovat, snažím se na ni nedívat.

"Ashley?"

"Jsem tady," odvětím. Sedím na posteli za ní. Nepohne se.

"Když jsem řekla mámě, že jsem na holky, odpověděla mi, že jsem se zbláznila." Doprovodí to smutným uchechtnutím. "Řekla bych, že to ale nemyslela doslova."

Už to nedokážu vydržet. Postavím se na roztřesené nohy a dojdu k ní. Obejmu ji zezadu rukama a položím jí bradu na rameno. "Je mi to líto, Spencer."

"Nemusíš to pořád říkat," prohlásí s pohledem na hvězdy. "Jsem z toho pak smutná."

Otřu jí rty o tvář, na zlomek vteřiny jsem ztratila zábrany. Pak mě napadne, že bych jí tam měla vtisknout skutečný polibek a udělám to. Nic neřekne.

"Nechci, abys byla smutná," řeknu jí tichým, upřímným hlasem. "Snaž se nebýt, můžu ti pomoct...," řeknu téměř prosebně.

"Nikdo mi nemůže pomoct." Zní strašně beznadějně. "Vidím je, Ashley. Je jich teď hrozně moc... už víc než dokážu spočítat."

Sleduju její oči, sleduju, jak s nimi těká po věcech venku ve tmě, které nevidím. Nevypadá vystrašeně, pouze odevzdaně. Pevně ji sevřu, přijde mi to horší.

"Jsou blízko," prohlásí a já v okně vidím, jak jí září oči. Je šílená. Je šílenější, než dokážu pochopit. Ucítím, jak zvedne ruce k mým, kterými jí objímám kolem pasu. "Vidíš je? Vidíš... vidíš je?"

Myslím, že jsem ještě nikoho takhle těsně neobjímala. "Jo," zašeptám jí do ucha roztřeseným hlasem. "Jo, Spencer, vidím je. Chápu to. Vidím je."

Nevím, jestli mi věří, ale otočí se v mém sevření, plně mě obejme a přitiskne mi obličej ke krku.

Zamumlá mi proti krku něco, co zní hodně jako 'Děkuju ti'.

12

"Žiješ v LA?"

Vzhlédnu od házení míchaných vajíček do pusy ke Spencer. "Co? Jo. Jo, žiju v LA."

"Jaký to tam je?" vyzvídá.

"No, je to LA." Odložím vidličku. "Spousta špatnejch věcí, co v záři reflektorů vypadá pěkně."

"Líbí se ti tam?"

"Nikde jinde jsem nežila. Líbí se mi tam a nesnáším to tam." Pokrčím rameny. "Víš, jak v noci vidíme všechny ty hvězdy?" řeknu a Spencer přikývne. "No, nic takovýho tam není. V noci je stěží vidět vůbec nějaká hvězda a to i když koukáš z nejvyšší budovy."

Na chvíli vypadá zamyšleně. "To zní osaměle."

"Asi jo." Vzpomenu si, jak jsem často zaparkovala auto na nejvyšším přístupném kopci, který jsem měla nejblíž, a nechala do sebe šlehat silný vítr, jen abych byla co nejblíž obloze. "Jednou ti LA ukážu," řeknu jí.

"Vážně?" Trochu se jí rozjasní tvář.

"Jo. O nic přece nejde." Cítím, jak mi cukají koutky úst v úsměvu. "Bude se ti tam líbit."

"Myslím, že jo," souhlasí Spencer, zatímco se skousnutým rtem roztomile klopí zrak na svůj tác.

Předkloním se na loktech a zahledím se na ni. "Bezva. Jsme domluvený."

"Spencer, dlouhá přihrávka!" vykřiknu a pak mrštím přes místnost roli toaletního papíru. Spencer zaječí a skrčí se za pingpongovým stolem, takže jí papír těsně mine hlavu.

"Netrefila ses!" vykřikne pobaveně a hlasitě v tomhle tichém, mrtvém místě.

"Nesnažila jsem se tě trefit, měla jsi ho chytit!" zavolám. Ignoruju nevrlé pohledy pacientů a plně se na Spencer usmívám. Spencer zvedne toaletní papír a působivě ho mrští přímo do mých připravených rukou.

"Ježíš, Spencer. To máš místo ruky odpalovací rampu?" škádlím ji.

"Dva starší bráchové. Umím házet i točený," informuje mě. Na okamžik ji sleduju, jak se usmívá. Líbí se mi, jak má rozjasněnou tvář, a líbí se mi, že se to přeneslo i do jejích očí. Když ji takhle živá, hravá a hovorná, mám v žaludku příjemný, šimravý pocit, na který jsem si ještě úplně nezvykla. Vlasy jí povlávají a je dokonale půvabná a rozkošná a já se jí nemůžu nabažit. Snažím se nemyslet na to, proč je to děsivá myšlenka, jak si nedokážu vzpomenout, že bych se někdy předtím takhle cítila.

"Nemohly byste to ztišit?" ozve se jeden kňoural sedící před televizí.

"Nemoh by sis hledět svýho, trapáku?" křiknu na něj, pak rychle hodím toaletní papír na Spencer a zasáhnu ji ze strany přímo do obličeje. "Kurva. Spencer!" Rozběhnu se k ní. Na zlomek vteřiny vypadá překvapeně, ale pak pokračuje v koukání z okna. "Spencer, nemáš ho chytat obličejem." Vezmu ji rukama za tváře a hledám nějaké viditelné zranění. "Fajn, jsi v pořádku." Pořád se dívá z okna. "Spencer?" Nic.

"Hej." Zlehka jí přitisknu rty na čelo, a když se odtáhnu, hledí mi přímo do očí.

"Hej," napodobí mě tiše.

"Vítej zpátky na Zemi." Přinutím se dát jí ruce pryč z obličeji, ale přesně ve chvíli, kdy chci udělat krok zpátky, mi přiloží dlaň na tvář.

"Až se vrátíš do LA, vrátíš se i ke všemu ostatnímu?" zeptá se mě jemně.

Polknu, ale nedokážu se přimět tvář odtáhnout. "Proč?"

"Protože já tu zůstanu a chci vědět, že budeš v pořádku." Je tak upřímná a její dlaň mě na tváři tak hřeje, že se nedokážu přimět jí lhát. Tak zkusím změnit téma.

"To bude až za dlouho," řeknu jí.

"Co jsi sem přišla, čas ubíhá jako voda. Něco jsi se mnou udělala..." Zavrtí hlavou a pak dá ruku dolů. "Nepřestaneš, že ne? S drogami."

"Proč tě to zajímá?" Udělám krok od ní a snažím se odvrátit zrak od těch modrých očí, ale zjistím, že nemůžu, nebo nechci.

"Záleží nám na sobě," odvětí prostě. "Nebo ne?" Přemýšlím o tom, jak jiné by to bylo, kdyby se mnou dokázala strávit odpoledne, aniž by se ztratila v pohledu z okna.

Tentokrát zrak odvrátím. "Nevím," slabě odpovím na její otázku, na všechny její otázky.

"Jsi příliš mladá na to, aby ses takhle ničila," prohlásí a já se neubráním hroznému pocitu, že ona už zničená byla.

"Ashley Daviesová, máte návštěvu."

Ta slova mě vytrhnou z momentálního transu, přemýšlení o jisté blondýnce, a došourám se k sesterně. Marie, ošetřovatelka, mě vede k místnostem pro návštěvy. Jsem rovným dílem plná očekávaní a strachu. Kdo by to mohl být? Jestli je to matka, tak se na místě otočím a odejdu.

Otevřou se dveře a sedí tam Kyla. Je elegantně oblečená a vypadá ztracená a nesvá. S žuchnutím se posadím na židli naproti ní. "Co je?"

"Potřebovala jsem ti vidět," prohlásí pevným hlasem. Pak, téměř okamžitě, se její odhodlání zhroutí. "Jak se máš?"

Natáhnu před ní ruku, která se vůbec netřese. Upře na ni zrak. "Netřesu se."

"Fajn." Působí příliš unaveně, než aby se usmála, ale zdá se, že jí to udělalo radost. "Fajn." Zhluboka se nadechne. "Vypadáš dobře, opravdu." Nemyslí to vážně. Vím, že jsem bledá a nevyspalá, a zbytek prozrazují mé oči. Stejně jako její.

Mám pocit, jako by z místnosti pomalu mizel vzduch. Vůbec nevím, co jí mám říct.

"Omlouvám se," řekne mi a položí dlaň na stolů. "Nevím, jak to udělat, abys mi věřila, ale..."

"To je dobrý," zamumlám s pohledem stranou.

"Ne, není. Je to-"

"Jsme unavený," pohlédnu na ni. "Myslím, že jsme obě fakt hodně unavený." Dívám se na ni a cítím, že jsem ohledně něčeho došla k rozhodnutí, jako bych začala vnímat svět jako příčetný člověk. "Musíme přestat, Ky. Obě dvě."

Mírně se jí chvěje ret. "Co tím myslíš?"

Sáhnu do kapsy a vyndám malé, červené lízátko. Zvednu jí ruku ze stolu a vtisknu jí ho do dlaně. "Ty víš, co tím myslím."

Sevře lízátko v ruce a zadívá se na jeho tmavě červenou barvu. "Nevím, jestli to dokážu," zašeptá mírně roztřeseným hlasem.

"Tak to jsme dvě."

A pak tam obě sedíme v tichosti. Někdy nemůžu uvěřit, že Kyle není ještě ani dvacet. Pohlédnu na její oči, jsou stejně hnědé jako mé, starší, než kolik je jí let. Musím odvrátit zrak.

Pomalu si položím hlavu na stůl, cítím se vyčerpaně. Spencer, Kyla, hluboký smutek, který mě teprve v téhle chvíli zasáhne. Pevně zavřu oči, když vtom jí uslyším říct mé jméno. "Ash?"

"Svatá Humbelína zemřela v náručí svého bratra." Nezvednu hlavu.

Kyla tam jen sedí a já se nepohnu ani o centimetr. Tak tam nějakou dobu zůstaneme.

13

"Budeš zvracet?" Opírám se o umyvadlo a dívám se na Spencer, která je shrbená nad záchodovou mísou.

"Já nevím."

"No, je ti dobře?" zeptám se jí.

"Já nevím." Zamračí se do mísy, pak vzdychne a náhle klesne na zem.

"Ježíš." Přiskočím k ní a hbitě jí dám ruku kolem ramen. "Opatrně, Spencer."

Opře si mi hlavu o rameno. Zpevním objetí a přitáhnu si ji blíž. "Líbí se mi to."

Trochu víc se ke mně přitulí a dokonale do sebe zapadneme. "Když mě objímáš. Dotýkáš se mě, jako by ses mě nebála."

"Proč bych se tě měla bát?"

Ucítím, jak pokrčí rameny. "Já nevím." Odmlčí se a na okamžik je jediným zvukem hučení zářivky. "Když nám doktoři řekli, co se mnou je, když jsme to konečně věděli, ona... moje máma se mě bála objímat. Potom se na mě už ani doopravdy neusmívala. Dlouhou dobu."

Když o tom mluví, nezní smutně, ale má v hlase něco, z čeho mě bolí u srdce. Malou stopu bolesti, která je přítomná vždy, když mluví o své rodině. "Pořád tě milovala, Spencer." Ta slova mi přijdou prázdná. V těhlech věcech jsem nikdy nebyla dobrá.

"Já vím. Já vím. Myslím... myslím, že o to je to ještě horší."

Vtisknu jí jeden polibek do vlasů. "Možná," prohlásím jemně. "Ale já se tě nikdy bát nebudu, jasný?"

"Slibuješ?"

"Slibuju."

"Ashley?"

"Hm?" Projíždím jí prsty ve vlasech.

"Pomáhaly ti drogy, aby ses cítila lépe? Ohledně toho, co tě trápilo?" zeptá se mě tiše.

Chvilku váhám. "Ne," zavrtím hlavou. "Jenom mi pomáhaly zapomenout. Ale když jsem si zase vzpomněla, bylo to o dost horší."

"A zlepší se to někdy?"

Přemýšlím o tom. "Myslím, že už se to začíná zlepšovat, ty ne?"

Na chvíli se ponoříme do ticha, zatímco o tom přemýšlíme. Začíná mi dřevěnět noha a dlaždičky pode mnou mě studí. Zameškávám spánek, který pravděpodobně potřebuju. Ale Spenceřina hlava je centimetry od mé, vlasy jí krásně voní a mám její plnou pozornost. Neexistuje, abych teď vstala.

Když tam sedím na podlaze se Spencer a její tělo přestává být napjaté a uvolňuje se v mém objetí, mám pocit, že obě máme něco, co ta druhá potřebuje.

"Tuhle jsem viděla tvou sestru, když odsud odcházela," řekne mi Spencer. "Je moc hezká."

"Jo, Kyla je fakt hezká."

"Ale ne tolik jako ty."

"Ne?"

Natočí hlavu a podívá se na mě. Modré oči mě šokují svou jasností. "Myslím, že jsi nejkrásnější holka, jakou znám."

"Dneska mi volala dcera," utře se obličej ubulený chlápek v pantoflích. "Řekla mi, že je na mě hrdá. To bylo poprvý, co to moje holčička řekla."

Nervózně se na židli zavrtím.

"No, má důvod být na tebe hrdá, Rone," vřele prohlásí sestra Jamesová a skupina jeho výstupu tiše zatleská.

"Člověk zkrátka musí věřit, že to dobře dopadne," vzlykne k slzám dohnaný Ron. Obrátila bych oči v sloup, kdyby mě trochu nezarazila jeho syrová upřímností. Skousnu si ret.

"Naučil jsem se tady, naučil jsem se, že člověk musí věřit, musí mít víru a dobře to dopadne." Kývne na nás a pak se opět posadí. "Musíte mít naději."

Skupina chvíli mlčí a já se na okamžik ztratím v myšlenkách. "Jak?"

Několik hlav se ke mně překvapeně otočí. "Co jsi říkala, Ashley?" zeptá se sestra Jamesová.

Koušu si nehet u palce. "Ptala jsem se jak," zamumlám.

"Jak co, drahá?"

Zhluboka se nadechnu a vyhýbám se pohledu ostatním do očí. "Jak má mít člověk naději?" Hlas mám tak slabý, jak se cítím.

Nikdo chvíli nic neříká. "Měl by někdo pro Ashley radu?" vybídne sestra Jamesová ostatní.

Žena po mé pravici mi přátelsky položí dlaň na ruku. "Lidé si myslí, že naděje je něco, co každý má, jako by to bylo něco, s čím se člověk narodí." Odvážím se vzhlédnout k jejím tmavých očí, hlubokým vráskám v jejím obličeji. Pomyslím si, že v životě moc naděje nezakusila. "Ale většina z nás tady ví, že to tak není. Naděje k člověku přijde, když už nic jiného nemá. Je to to, co získáš, když už nic jiného nezbývá, rozumíš?"

Nepřítomně přikývnu a sklopím zrak na podlahu.

"Lepšího 'jak' se ti nedostane. Pokud budeš mít štěstí, naděje k tobě přijde, až ji budeš potřebovat."

Snažím se přemýšlím, jestli se mi to jednou poštěstí. Jestli se jednoho dne vzbudím a venku bude krásně a Spencer bude v pořádku a já už nikdy nezatoužím po koksu.

Na okamžik si zkusím představit, že všechno bude v pořádku.

Připadá mi to jako pohádka.

"Ash?"

Náhle se probudím. "Kylo?" Je jediná, kdo mi říká 'Ash'.

"Ne, Spencer."

Otočím se na posteli čelem ke Spencer a párkrát zamrkám, dokud ve tmě nevidím. Je na své posteli, klidně leží a dívá se přímo na mě.

"Oslovila jsi mě Ash." Protřu si oči, abych se probrala.

"Opravdu?"

"Jo," přisvědčím ospale. "Bylo to milý."

I ve tmě vidím, že se široce usměje. To mě dokonale probere.

"Co se děje?" zeptám se jí. "Nemůžeš spát?"

"Pořád koukají do oken," odpoví mi a mě projede páteří zachvění. Neodvážím se zeptat, koho tím myslí.

"Máš strach?"

Na okamžik se nad tím zamyslí. "Ano."

"Můžu ti pomoct?"

"Myslím, že ne," řekne mi vážně.

Zaváhám, nejsem si jistá, co dělat. "Můžu to zkusit?"

"Prosím."

Bez dalšího přemýšlení ze sebe skopnu deku a vylezu z postele. Mé bosé nohy udělají jeden, druhý, třetí krok ke Spenceřině posteli. Nadzvednu deku a vklouznu vedle Spencer.

Z nějakého důvodu mi její postel přijde teplejší.

"Pojď sem," zašeptám a přitáhnu si ji trochu blíž k sobě. Udělám to, co už jsem chtěla nějakou dobu udělat. Přitisknu se k jejím zádům, přitulím se k ní a obejmu ji. "Je to takhle lepší?"

"Ano," přikývne a já ji jednou něžně políbím na zátylek na rozhraní jemných vlasů a jemné pokožky.

"Nemusíš se bát," zamumlám a mám jen pár vteřin na přemýšlení, co se mnou tahle drobná blondýnka dělá, než mě pohltí spánek.

14

"Tak... jak ses minulou noc vyspala?"

Napiju se mléka a modlím se, abych se nečervenala, ani trochu. Nevím, jestli se Spencer snaží flirtovat, nebo jestli ji opravdu zajímá, jak jsem se vyspala. U ní člověk nikdy neví.

"Fantasticky," odpovím jí. Vezmu si její banán a vyměním ho za své jablko. Spencer nemá banány ráda, prý kvůli jejich "kašovitosti". Když mi to říkala, působila strašně kouzelně a roztomile. Myslím, že na tenhle fakt o ní nikdy nezapomenu.

"To je dobře," zářivě se usměje a já se zaměstnám loupáním banánu. V poslední době to dělá o hodně častěji, usmívá se. Ráda bych věřila, že je to díky mě. "Jsi pro tulení jako stvořená, víš."

"Jsem stvořená pro tulení?"

Moudře přikývne, jako by věděla něco, co já ne. Možná, že opravdu ví. "No, Spencer." Ukousnu si z banánu. "Tohle o mě ještě nikdo neřekl. Myslím, že se mi líbí, jak to zní."

Nakloní hlavu na stranu a dívá se na mě s drobným úsměvem, který si pohrává s jejími rty. "Opravdu?"

"Jo."

"Ashley?"

"Jo?"

"Díky za to jablko."

"Slečno Daviesová, máte na telefonu matku," řekne mi ošetřovatelka Laurie a pozvedne jedno děsivě namalované obočí. Vždycky se zdá být posedlá nějakým béčkovým zpěvákem a já odolám nutkání dát jí kopnutím vědět, že nechci mít s matkou nic společného.

Ale snažím se chovat dospěle.

Vzdychnu a praštím sebou do židle vedle telefonu. V duchu se uklidním a pak zvednu telefon a přiložím si ho k uchu. "Ano?"

"Ashley, jsem v Houstonu! Je to tu úžasné. Jak se máš, drahá?"

"Mám se dobře, matko."

"Jo, a turné jde báječně. Lístky jsou vyprodané. No, ne úplně všechny, ale míváme v podstatě plno!" Zní nadšeně, ale mě to nudí a jsem trochu nervózní.

"To je skvělý."

"Ale k tobě – udělala ti Kylina návštěva radost? V poslední době ji vůbec nevídám, teď se pár měsíců nedostanu domů. Tohle turné by mohlo ženu v letech přivést do hrobu!" blábolí matka.

"Mami-"

"Což je opravdu-"

"Matko."

"Hm?"

Zhluboka se nadechnu. "Vlastně jsem ráda, že voláš..."

"To je úžasné! Už jsi-"

Přeruším ji. Chci to ze sebe dostat, než ztratím odvahu. "Poslouchej. Při skupinový terapii radí člověku, aby se pokusil říct všem lidem, kterým ublížil, proč-"

"Jé, broučku, kolik času ti tam zbývá? Tři měsíce? Měla bys-"

"Mlč sakra!" vykřiknu trochu frustrovaně. "Snažím se udělat něco důležitýho a ty nezavřeš pusu!"

"Aha. Promiň. Samozřejmě, pokračuj."

Pokračuju a není to pro mě lehké. "Říkají, že máš říct všem lidem, kterým jsi ublížila, proč tě mrzí to, co jsi udělala. A já se ti snažím říct, že se, ehm, omlouvám."

"Za co, drahá?" Matka zní, jako by to raději neslyšela, a o to je to ještě mnohem těžší vyslovit. Je to velký krok, pomyslím si.

"Za všechno, mami. Však víš. Že jsem nebyla dcera, kterou jsi vždycky chtěla. Že jsem nebyla jako Kyla a za to... že jsem tě přinutila mě sem poslat. Omlouvám se, ano?" dokončím trochu emocionálněji, než by se mi líbilo.

"Omluva přijata, drahá. Chápu to tak, že jsi ty hrozné věci, které jsi mi před odletem do Arizony řekla, nemyslela vážně?"

Koušu se do nehtu, až začnu krvácet. "Nemyslela, matko."

"Výborně."

V telefonu se rozhostí ticho a já ho opatrně přeruším.

"Matko?" Odkašlu si, přemýšlím, jak to formulovat. "Vím, že nejsi doma, ale možná bys mohla někomu říct - Henrymu, nebo komukoliv jinýmu, aby dohlídnul na Kylu? Dával na ni pozor a ujistil se, že je v pořádku? Ona... by to mohla potřebovat."

"Zníš úplně jinak," prohlásí téměř užasle. V žaludku cítím drobný záchvěv hrdosti.

"Nechala jsem toho, mami. Skoncovala jsem s tím a bolelo to víc, než cokoliv jinýho, co jsem musela v životě udělat. A nevrátím se k tomu. A nemysli si, že to všechno říkám proto, že to po mně chtějí, myslím... myslím to vážně," řeknu s upřímností, které bych tváří v tvář nebyla schopná, tím jsem si jistá. Ještě bych na to nebyla připravená.

"Ashley..." Pro jednou se má matka zdá dokonale zaskočená. "To je nejlepší zpráva, jakou jsem tenhle týden slyšela."

Slabě se zasměju. "Vážně?"

"Vážně."

"Dneska jsem mluvila s mámou," řeknu Spencer později. Sedíme na našem gauči před oknem a Spencer má nohy opřené o okenní římsu. Kdybych nevěděla své, myslela bych si, že se dívá na své nohy, ne za ně do dálky.

Neodpoví mi. Natáhnu ruku a štípnu jí do brady. "Spencer, zbožňuju tvou bradu."

"Cože?"

Drobně se usměju. "Říkala jsem, že jsem dneska mluvila s mámou. Volala mi."

Oči jí zajiskří upřímným zájmem. "Jak to šlo?"

"Vlastně dobře," odvětím. Toužila jsem si o tom s někým promluvit celý den. No, ne s někým - se Spencer. "Řekla jsem jí..." Poškrábu se na tváři. "Ohledně těch drog?"

Přikývne.

"No, řekla jsem jí, že jsem s tím skoncovala. Já... nevrátím se k tomu." Dívám se, jak se Spencer rozšiřují a rozšiřují oči, které vždycky odrážejí to, co se jí děje v hlavě. "Ne od tohohle."

"Ashley..." Okamžitě smaže mezeru mezi námi. "Je to pravda?" Ruku má položenou na mé paži.

"Jo," odpovím pevně. Co se mě týče, je to tak. Doufám, že jsem tak silná, jak si myslím, že dokážu být. "Cítím..." Odmlčím se a hledám slova. "Cítím..."

"Cítíš," prohlásí Spencer a já na ni tázavě pohlédnu, úplně její slova nechápu.

Ale vypadá sebejistě a přikyvuje a mě dojde, že má pravdu. Poprvé za dlouhou dobu něco cítím. A je to lepší, než jsem si kdy dokázala představit.

"Jo," řeknu jemně. "Jo." Věnuju jí nepatrný, chápavý úsměv, který mi opětuje. Na okamžik musím odvrátit zrak, abych se uklidnila, ale téměř okamžitě ho k ní zase vrátím. Hřeje mě dlaň a uvědomím si, že Spencer má svou položenou na mé. Nevybavuju si, jak se to stalo. "Ona... moje matka. Zněla skoro hrdě."

"Má být proč hrdá. Já jsem hrdá," prohlásí Spencer a pak mě zatahá za ruku, přitáhne si mě k sobě a pevně mě obejme.

Když se nakonec po kdo ví jak dlouhé době odtáhneme, trochu stydlivě na ni pohlédnu. "Vážně?" Spencer má schopnost zbavit mě mé domýšlivosti a nafoukanosti.

"Rozhodně."

Ostýchavě se zazubím a pak obě upřeme zrak z okna.

"Ashley."

Ze spánku zasténám.

"Ashley." Cítím, jak mi nějaké prsty dávají spadlé kadeře za ucho. Ten dotyk mě probudí, a když otevřu oči, spatřím Spencer, jak klečí u mé postele a zblízka na mě upírá zrak.

"Ahoj," oplatím jí pohled. "Zase máš strach?" zeptám se rozespale.

"Ne."

"Stalo se něco?"

Jen pokrčí rameny. Potlačím zívnutí a opřu se o loket. "Povídej."

Zdá se, že váhá. "Spencer..." Nejsem zvyklá, aby byla taková, tak doufám, že to jemné slovní popostrčení pomůže.

"Můžu si vlézt k tobě?"

"Kdykoliv. Kdykoliv si ke mně můžeš vlézt." Protřu si oči a udělám jí místo. "Vlez si sem."

Vleze si na postel a uvelebí se čelem ke mně. "Dobrý?" zeptám se a udělám si pohodlí.

"Přisuň se blíž."

"Blíž?" Posunu se na její stranu postele. "To můžu," prohlásím a cítím se trochu vzrušeně a trochu vyděšeně. "Lepší?"

"Určitě," zašeptá a položí mi ruce na boky. Na chvilku zapomenu dýchat. Mám z její blízkosti téměř závrať a to nejsem holka nezkušená v oblastech lásky. Alespoň tedy fyzické lásky. Nikdy jsem neměla problémy s fyzickým kontaktem, ale když tu ve tmě svítí Spenceřiny oči pár centimetrů od mých a její pohled začíná klesat k mým rtům, jako by si nemohla pomoct... Je to skoro jako sen, ze kterého bych se mohla probudit, když nebudu opatrná.

Dám jí ruce volně kolem pasu a přitáhnu si ji úplně k sobě. Na chvíli vypadá hypnotizovaně, je úplně klidná a tichá a upírá zrak přímo na mé rty. Když promluví, nejsem na to připravená.

"Myslím, že bych tě políbila, kdybys řekla, že můžu."

Celé tělo mi polije horko. Jednou se rozechvěle nadýchnu a pak si olíznu rty. Jsem ráda, že ve tmě nevidí, jak se červenám. "Rozhodně můžeš."

Rty má hebké, vlhké a hřejivé. Je to přesně takové, jaký by měl nesmělý první polibek být. Nechává oči úplně otevřené. Potlačím nutkání své zavřít, místo toho jí pohled oplácím. Je to zvláštní zážitek, být spojené očima a rty, ale po chvíli se s ní cítím být spojená ve více ohledech než jen v těch dvou. V bezpočtu ohledech. Když polibek přerušíme, mám ten pocit pořád. Je znepokojující a nevysvětlitelně uklidňující a je to něco, co jsem ještě nikdy necítila.

Položí mi ruce na tváře. Vychutnávám si pocit jejích hebkých dlaní na kůži. Hladí mě po tvářích palci a já se v tom dotyku ztrácím. "Bože...," zašeptám, žádná jiná slova nenacházím.

"Líbí se mi být tu s tebou," řekne mi Spencer něžně. "Víc než cokoli jiného."

"To, co se mnou děláš...," zamumlám se zavřenýma očima, ale odmlčím se, nejsem si plně vědomá, že jsem promluvila, ani nejsem schopná tu větu dokončit. Vzdychnu, alespoň na pár chvil jsem šťastná. Když oči otevřu, Spencer na mě pořád hledí. Oči má i v té tmě jasnější, než kdy předtím. "Zbožňuju tvý oči."

"Díky nim mě ve tmě vždycky najdeš," prohlásí vážně. Pak mě políbí na tvář, položí mi hlavu na hruď a usne.

S jednou rukou ochraně položenou kolem Spencer zírám do stropu a naplno si vychutnávám tu chvíli, těch pár minut štěstí, na které budu moct vzpomínat. A pak usnu.

15

Spencer měla hlavu položenou na mém klíně, upírala na mě své modré oči a její blonďaté vlasy byly všude. Přejížděla jsem jí konečky prstů po vlasové linii, úplně očarovaná tím, jak se na mě usmívá a upřeně na mě hledí, zatímco se na ni dívám.

"Slyšíš zpívat ptáčky?"

Pozvedla jsem obočí a zaposlouchala se. Nic. "Ty je slyšíš?"

Přikývla. "Jo. Víš jistě, že je neslyšíš?"

Zavřela jsem oči a bedlivě jsem naslouchala. Nepřišlo se mi, že bych něco slyšela. Znovu jsem oči otevřela a byla jsem vděčná, že se Spencer dívá na mě a ne z okna ven na nic. "Jo. Slyším je," usmála jsem se na ni. "Je to hezký."

"To je," spokojeně mi oplatila úsměv a já se vrátila k projíždění prsty skrz její jemné vlasy. Seděly jsme u okna, slunce se zdálo být trochu jasnější než obvykle a dokonale se k němu hodili ti ptáci, které Spencer slyšela. Dívala jsem se na ni. Jak modré má oči, jak má pohodlně uvelebenou hlavu na mém klíně, jak reaguje na každý dotyk zábleskem radosti v ve tváři. Jak se mi pokaždé zachvěl žaludek a jak nezvyklé to pro mě bylo.

Spencer se nezdála být šílená. Zdálo se, že se jí líbím tak moc, jako ona mně, a to mě naplňovalo něčím, co bylo moc příjemné, křehkým štěstím, které tam předtím nebylo.

"Je to skoro jako hudba," prohlásí jemně a má teď vzdálený pohled v očích. Světlo z okna jí osvětluje tvář a zvýrazňuje všechno to, co na jejím obličeji zbožňuju. Její rty, její obočí, její malý nosík. V duchu zavrtím hlavou, zatímco jí podvědomě sjíždím prstem po tváři.

"A co?"

"Ti ptáci. Je to moc... je to krásné. Slyšíš to?"

Přikývnu, zabraná do prohlížení jejích rysů.

"Chtěla bych tancovat," prohlásí a pak se nadzvedne, aby vstala.

"Ne." Položím jí ruce na boky a přitáhnu si ji k sobě. "Žádný tancování. Ještě tohle."

Přes obličej jí přejede lenivý úsměv, díky kterému vím, že nechce nikam jít. "Ty se mnou nechceš tancovat?" zeptá se s obličejem milimetry od mého.

Sklopím zrak na její rty. "Ne tady," odpovím ji šeptem.

"A kde?"

Rozhlédnu se po místnosti, zřízenci vytírají hnědé podlahy, několik lidí v županech se hádá u pingpongového stolu a sestra připravuje tác s léky. Nemám náladu na tancování. Otočí se zpátky ke Spencer a otřu nos o její. "Ve Španělsku. V Paříži. Kdekoliv budeš chtít."

Spencer na mě chvíli zvláštně hledí. "Ale ne tady?"

"Kdekoliv jinde," ujistím ji.

"Ale co když nikdy-"

"Dej mi ještě pusu," přeruším jí. Jsem trochu napjatá a nechci vědět, jak chtěla tu větu dokončit.

A ona mi vyhoví. Mlčky a rychle přitiskne rty k mým.

Myslím, že bych si se Spencer ráda zatancovala, kdyby se ale zvuky našich kroků neodrážely od těch šeredných stěn v tomhle depresivním místě.

Mlčky sedím ve velkém kruhu a cítím se úplně klidná, dokonce trochu znuděná. Lidé dokolečka vykládají o svých problémech, škemrají o radu, a jiní mají za to, že znají všechny odpovědi a nabízejí je těm potřebným.

Snažím se to nevnímat, přemýšlím o svých otázkách. O věcech, na které se chci zeptat, protože je toho hodně, co mi ještě není jasné. Ale nepřekvapivě dokážu myslet pouze na Spencer a jak je v posledním době objektem všech mých myšlenek.

Neřekla bych, že je to nezdravé, protože jsem se upřímně nikdy necítila líp.

"Sestro Jamesová?" vstoupí můj hlas do diskuze dvou jiných pacientů a ona se na mě překvapeně podívá.

"Ano, Ashley?"

"Mohla bych, ehm, jít do svýho pokoje? Chtěla bys si před večeří odpočinout," lžu.

"Skupina není ještě ani v polovině, takže-"

"Radši bych šla," odvětím pevně, vstanu a založím si ruce.

"Tak dobrá." Upraví si brýle a nepustí se do hádky. "Promluvíme si o tom později, slečno Daviesová."

Otočím se a vrátím se do svého pokoje. Jemně zaklepu na dveře, abych získala Spenceřinu pozornost. Zírala z okna, jako by byla zmatená. Venku se začalo stmívat.

"Napadlo mě, že tě tu najdu," usměju se na ni.

"A měla jsi pravdu."

Vydám se k ní. "Zdejchla jsem se ze skupiny, abych mohla bejt před večeří s tebou," prohlásím.

"Proč?" zeptá se a ještě než k ní dojdu, rozpřáhne v očekávání ruce.

Přitulím se k ní a ona mě obejme. "Protože jsi skvělá."

"To si opravdu myslíš?" Ve Spenceřině hlase se mísí radost a nejistota a já jí dám ruce kolem pasu.

"Vím to. Ty to nevíš?"

Jen pokrčí rameny.

"To ti ještě nikdo neřekl, jak jsi skvělá?" zeptám se nevěřícně a Spencer znovu pokrčí rameny. Těsněji ji k sobě přitisknu. "Jsi mnohem lepší než všichni ostatní, protože se díky tobě pořád usmívám a zbožňuju všechno, co říkáš."

Přitiskne mi hlavu k rameni, aby skryla úsměv. Políbím ji na tvář. "Jsi to nejrozkošnější, co jsem kdy viděla," řeknu jí upřímně a ona ke mně zvedne hlavu.

"Líbí se mi, když vím, že říkáš pravdu," prohlásí a pak mi dá nejvřelejší, nejnečekanější a rozhodně můj nejoblíbenější z našich dosavadních polibků. Ze všech mých dosavadních polibků.

Tentokrát máme obě oči zavřené.

Spencer se během večeře sporadicky dívá z okna.

"Hej."

Otočí se ke mně, pak sklopí zrak ke svému talíři a píchne vidličkou do rostbífu.

"Není ti zima?" zeptám se.

"Ne," odpoví a opět pohlédne z okna. Tak zase zrak odvrátí.

"Protože máš husí kůži." Natáhnu ruku a začnu jí třít ruku dlaní v pokusu ji zahřát. "Nemám ti skočit pro mikinu nebo tak něco?"

"Ne." Pohlédne mi do očí. "Ale děkuju ti." Zdá se, že se Spencer hodně usilovně snaží udržet pozornost na mně.

"Jsi v pořádku?"

"Ano." Věnuje mi slabý úsměv, natáhne se pro můj chleba a pak ho začne mazat máslem.

"Co to děláš?" zeptám se trochu pobaveně, a když ke mně zvedne hlavu, má na tváři upřímný, i když drobný úsměv.

"Mažu ti chleba," odpoví mi a dál pečlivě roztírá máslo. "Vždycky si ho nožem potrháš." Upírá na mě zrak a hravě vrtí hlavou. "Vůbec ti to nejde."

"Vážně?" Dám jí pramen vlasů za ucho a nakloním se k ní. "No, tak v tom případě je dobře, že tě tu mám."

"To rozhodně je." Přidrží přede mnou chleba a já si trochu ukousnu. "Chutná?"

"Jo," odvětím, vezmu si od ní chleba a položím ho na stůl. Pak jí jemně vezmu za ruku. "Moc."

Šťastně na mě hledí. "Když jsme spolu, nezdá se to tak hrozné."

"Co tím myslíš?" zeptám se.

"Však víš." Ukáže rukou po jídelně osvětlené lustry. Na hovorné pacienty u stolů kolem nás a zdálky vše pozorující sestry. Alespoň bych řekla, že má na mysli tohle. "Všechno tohle. Všechno to, co bych si přála, abych neviděla a neslyšela. Díky tobě je mnohem snadnější předstírat."

Dívám se na ni a nejsem si úplně jistá, co si myslet. Ani si nejsem jistá, že tomu rozumím, ale něco se jí zračí v očích...

Pokusím se na ni usmát, když si zvedne mou ruku k ústům a přitiskne na ni rty. "Líbí se mi předstírat," prohlásí tiše.

"Mně taky," odvětím zvláštním, prázdným hlasem. Stisknu jí ruku. "Můžeme předstírat."

16

"Jak se cítíte, Ashley?" Dr. Marlow seděl naproti mně se založenýma rukama a prohlížel si mě.

"Fajn," pokrčila jsem rameny.

"Sestra Jamesová mě informovala, že dost často odcházíte z podpůrné skupiny, a váš sklon k-"

"Podívejte," přerušila jsem ho, než mohl pokračovat. "Já vím, co se chystáte říct. Ale - nemám pocit, že tu skupinu potřebuju. Nepotřebuju se vykecávat."

Upřel na mě zrak. Věděla jsem, že mě studuje, a taky jsem se na něj zahleděla. "Budete tu s námi ještě něco málo přes dva měsíce. Myslím, že komunikace by vám-"

"Komunikuju, jasný? Jenom k tomu nepotřebuju kruh cizích lidí."

Jemně se na mě usmál. "Chápu, že máte pocit, že nic nepotřebujete, ale opravdu by vám mohli pomoct."

"S tím jděte někam!" vykřiknu. Nechala jsem se ovládnout netrpělivostí. "Teda - pardon. Prostě mám pocit, že si vedu dobře, jasný? Vedu si dobře, ne?"

"Ano," je vše, co řekne. "Vedete si moc dobře."

Na chvíli tam jen sedím. "To je všechno?"

"Víc od vás žádat nemůžeme."

"Jaké to je mít slavnou matku?" zeptala se mě Spencer později, zatímco upírala zrak z okna. Já seděla na druhé straně gauče čelem k ní a nohy jsem měla položené na jejím klíně.

"Je to... já nevím. Nic jinýho neznám," řeknu jí a pokrčím rameny. "Moc jí nevídám. A když jo, je s ní vždycky její asistentka nebo tak. Ale - jsem bohatá." Obdařím ji úsměvem. "Nemůžu si stěžovat."

"Ne?" zeptá se. "Bývalo to jiné?"

"Kdy?"

"Někdy. Mezi vámi dvěma." Přesune si ruku do klína a začne si nepřítomně hrát s prsty mých nohou. Pořád se dívá z okna, oči jí těkají po prázdnotě.

"Nevím," přiznám, zatímco si snažím vzpomenout. "Myslím... myslím, že má radši mou sestru a táta měl radši mě." Vzdychnu. "Ale už s námi není, takže..."

"To je mi líto," řekne mi Spencer a konečně na mě pohlédne.

"Nemusí."

"Dobře." Začne mě jemně šimrat na chodidle. "Nejsi lechtivá," poznamená a mírně se jí zvednou koutky úst.

"Ne-e," zavrtím hlavou. "Zklamaná?"

"Nikdy," usměje se na mě a odzbrojuje mě tak, jak by lechtání nikdy nedokázalo.

"Líbí se ti nějaká její písnička?" pokračuju v konverzaci.

"Christiny Daviesové?" Téměř udělá obličej a já se rozesměju. "Ne, žádná mě nenapadá."

"Prozradím ti tajemství, Spence. Mně taky ne. Nelíbí se nikomu pod čtyřicet, na mou čest."

Drobně se uchechtne a můj úsměv se díky tomu rozšíří. "To není hezké."

"Ale je to tak," pokračuju. Slova mi jdou snadno na jazyk, jak je tomu vždy, když mám Spenceřinu plnou pozornost. "Pořád po mně chce, abych s ní nazpívala duet matky s dcerou, ale já to odmítám. Řekla bych, že jí pěkně štve, že mám hlas já a ne Kyla."

Spencer mě něžně přejíždí dlaní nahoru a dolů po noze. "Umíš zpívat?" zeptá se upřímně překvapeně a zaujatě.

"Asi jo," odvětím. Najednou se cítím skromně a raději se soustředím na její ruku, která mě hladí po noze.

"Zazpívej," požádá Spencer jemně s úsměvem.

"Já fakt-"

"Pro mě?" Nakloní hlavu na stranu a ustane s pohyby ruky. Zdá se být tak otevřená a oči nemá ztracené v pohledu z okna, upírá je na mě.

"Ehm..." Pátrám v paměti po textech a zazpívám první slova, která mě napadnou a připomenou mi Spencer.

"Zelené, zelené, zelené...," zpívám tiše. "Kam poděla se krása, již znali jsme, kde to dobré, kde to ryzí z těch časů je?" Spencer mě pozorně sleduje, až mě to téměř znervózňuje. "Bezpočet milenek vystřídala jsem. Tak proč na tebe stále nezapomněla jsem?" Zvednu se a přisunu se k ní. Zpívám ještě něžněji. "Nevím." Usadím se jí v klíně, pohledy ostatních nevnímám, jsem hypnotizovaná jejíma očima a vůbec se tomu nebráním. "Uzdrav její duši," šeptám jí slova do ucha. "Postarej se o ni, anděla mého." Polibek na její ušní lalůček. "Ohio," zazpívám poslední slovo.

Spencer mi dá ruce kolem krku a přitiskne tvář k mé.

"Máš nádherný hlas," řekne mi s tichou vášní v hlase. Cítím, jak mi zrudnou tváře.

"Byla to první písnička... která mi připomněla tebe," téměř koktám.

"Moc se mi líbila. Děkuju ti."

"Kdykoliv," odvětím.

"Kdykoliv?"

"Ale jenom pro tebe."

Seděla jsem na posteli a sledovala jsem, jak Spencer při kartáčování vlasů každých pár vteřin prošla kolem okna a vrhala kradmé pohledy ven. Prošla kolem okna pětkrát, než jsem si lehla, aniž bych z ní odvrátila zrak. Užívala jsem si pohled na ni, vždy si ho užívám, a zdálo se, že to je jediné, co můžu dělat, když je taková.

"Jsou blízko," zamumlala.

Povzdechla jsem si pro sebe. "Spence."

Neslyšela mě, nebo na sobě alespoň nedala znát, že mě slyšela.

"Spencer."

"Ashley."

Věnuju jí svůj nejprosebnější pohled. "Pojď do postele."

Zdála se být na vážkách a ještě udělala pár kroků, ale pak zamířila k posteli.

"Zatáhni závěsy," prohlásím zčistajasna úsečně.

Pohlédne na mě, jako by ji to zneklidnilo. "Proč?"

"Proč ne?"

Neodpoví, skousne si ret a odvrátí zrak. S nepříjemným pocitem v žaludku sklopím zrak na podlahu.

"Spencer."

"Ashley?"

"Pojď ke mně do postele," požádám ji něžně.

"Dobře," podvolí se a vklouzne do postele vedle mě.

"Nevím, jak budu usínat, až tu nebudeš," pošeptá mi Spencer, když ležíme tváří v tvář.

"Na to vůbec nemysli," zareaguju téměř okamžitě, nechci přemýšlet o nevyhnutelném. "Pojď... pojď ke mně."

Přitiskne mi obličej k hrudi a já kolem ní dám ruce. Přitulí se ke mně, pak zvedne hlavu a zmocní se mých rtů hlubokým polibkem, který jí okamžitě oplácím. "Spencer...," zasténám a přitáhnu si ji nemožně blízko k sobě.

"Líbej mě vášnivěji," prohlásí tlumeně kvůli polibku. Přitisknu se k ní a hladím ji rukama po celém těle, zatímco po celém svém cítím horko a brnění. Absurdní, neuvěřitelně silný pocit. Musím jí být blíž, musím s ní splynout.

Obejme mě nohama a přetočí se na mě. Otevřu oči a odtáhneme se. Dýcháme a hledíme si hluboko do očí. "Vidíš mě?" zeptá se téměř kňouravě.

Vklouznu jí rukama pod tričko. Cítím teplo jejích zad a hladím ji po nich. "Ano."

Na to vzdychne, čemuž nerozumím, a pak stočí hlavu k rohu, k oknu. Závěsy vzdouvá vánek. Párkrát zamrká a pak si mi položí hlavu na hruď čelem k oknu.

Nečekaný konec. Dám kolem ní ruce a ona tak usne. Já se cítím prázdně, přestože jsem plnější, než jsem kdy v životě byla.

Zvláštní kombinace, která mi brání ve spánku.

17

Následující ráno přinese Spencer léky nový zřízenec s krátkými tmavými vlasy a nepřátelskýma, tmavě zelenýma očima.

"Voda," pronese úsečně a kývne na malý kelímek. Spencer jeho směrem zamrká a zdá se být trochu nesvá. Shane, jak má napsané na visačce, netrpělivě nafoukne a práskne žvýkačkovou bublinu. Koutkem oka to sleduju z koupelny a Shane vzápětí zmizí ze dveří.

Spencer se po chvilce objeví vedle mě a upře zrak na můj odraz v zrcadle. "Je tu nový kluk," prohlásí.

"Viděla jsem." Podám jí kartáč a potřesu vlastními vlasy. "Působil jako pitomec."

"Myslíš?" zeptá se a pomalu si projíždí kartáčem vlasy.

"Myslím, jo." Sleduju ji.

"Já taky," souhlasí a na chvíli se ponoříme do ticha. Vrátí mi kartáč, ale já chvíli váhám. Hraju si s kartáčem v rukách a zvažuju, jestli mám Spencer před snídaní požádat o polibek. Vzbudila jsem se právě včas, abych se od ní vymanila a velmi nerada se vrátila do vlastní studené postele. Když se vzbudila, přistihla jsem ji, jak mě hledá. Šátrala po prázdném místě vedle sebe. Usmála jsem se tomu pro sebe.

Spencer se opře o umyvadlo a podívá se na mě. "Co?"

"Co?" opakuju.

"Chtěla jsi něco říct."

"Fakt?"

Přikývne. "Jo." Udělá ke mně krok. "Jestli si chceš promluvit o minulé noci, tak můžeme."

Odložím kartáč a urovnám jí rukáv. "No, nevím, co..." Odmlčím se a zvažuju, co jí mám říct. Rozhodnu se říct jí první pravdivá slova, která mi přijdou na mysl. "Bylo to hezký," řeknu jí. "Vždycky je to hezký, když jsme spolu samy."

Na tváři se jí objeví pomalý úsměv. "Opravdu?"

Úplně zapomínám o polibek požádat a nakloním se pro něj. Bez váhání našpulí rty a věnuje mi jeden polibek na rty, který málem stačí na to, aby mi poklesla kolena. "Opravdu," zašeptám a pak se odtáhnu.

Náhle se zatváří vážněji, uprostřed čela se jí objeví drobná vráska. "Ashley?"

Nakloním se k ní, musím. Mluví hrozně tiše a já chci slyšet každé její slovo. "Ano?"

Dá mi ruce kolem pasu a za mými zády je spojí. Nechám ji, aby si mě přitáhla k sobě, a něžně se k ní přitisknu. Nakloní mi rty k uchu, ale než může něco říct, tu chvilku přeruší nepříjemné zvonění k snídani, které zničí něžnou atmosféru a vyleká mě.

Srdce mi divoce buší a snaží se vzpamatovat z toho šoku, ale zdá se, že se Spencer to ani nehnulo. Pořád stojí strašně blízko u mně a zašeptá mi do ucha: "Taky si myslím, že je to hezký."

Nakonec se od sebe odtrhneme a vyrazíme na snídani.

"Ten strom roste," poznamená Spencer se skelnýma očima z toho, jak už je nějakou dobu upírá do dálky.

Zavrtím se na gauči u okna a zamžourám proti slunečnímu světlu, které prochází oknem dovnitř. Větve stromu se dostaly do výhledu z okna. "Fakticky?"

"Jo," odpoví Spencer nepřítomně. Představím si tmavě zelené listy přimáčklé k oknu jako drobné ostrůvky šedi a oblohu za nimi jako světlý odstín černé. Odvrátím zrak a raději se zahledím na Spencer.

"Nemyslíš, že jsou stromy krásnější, když jim opadá listí?" zeptá se mě Spencer.

"O tom jsem nikdy nepřemýšlela," pokrčím rameny. "Tobě tak přijdou hezčí?"

Skousne si ret, chvilku si ho kouše a pak přikývne. Oči má pořád přilepené na nějakém bodu v dálce, který nevidím. "Jo. Přijdou."

Listí venku zaševelí ve větru. "Nemyslíš, že bez listí vypadají nahatě?" zeptám se napůl v žertu.

"Myslím, že s listím působí stromy košatě a jemně a slabší, než jsou." Nakloní hlavu na stranu, jako by jí ta myšlenka právě napadla. "Holý strom působí mnohem silněji," řekne přesvědčeně.

Natáhnu ruku a udělám jí na koleni prstem kroužek. Zamyšleně pohlédnu z okna a pak zpátky na Spencer. "Chtěla bych mít na na den tvůj mozek," řeknu jí něžně. Když se jí do očí vkrade téměř nepostřehnutelný smutek, poklesne mi žaludek a pomyslím si, že ne, možná nechtěla.

"Jsi v pořádku?"

"Ten strom bude růst a růst." Odtrhne oči od okna a upře je na mě. Zahledím se jí do očí. Jediný způsob, jak se Spencer mluvit, je dívat se jí přímo do očí, zjistila jsem. Jediný způsob. "Na podzim bude listí zlatohnědé. Tehdy ho vidím. Těsně před tím, než opadá."

V duchu počítám. Vzhledem k tomu, že má rok pouze dvanáct měsíců, mi to netrvá dlouho. Vidím, že mi v očích sleduje, jak mi pracuje mozek. Vědoucně se na mě dívá, zatímco přičtu zbývající měsíce a zjistím, že tu nebudu, abych se Spencer sledovala podzim. Ona tu bude, nejspíš na tomhle gauči. A já budu... někde. Ne tady.

Vzdychnu. "Ty..."

Odvrátí zrak a vrátí ho k oknu, jako by měla hlavu na provázku. A mně najednou dojde řeč. Ze všech těch myšlenek, které mi víří v hlavě, se ani jedna nedokáže proměnit v slova.

"Já?" zeptá se Spencer tiše, ale oči nechává přilepené na - čem? Stromu? Obloze? Mužích venku, které vidím pouze ona? Nedobrovolně se trochu zachvěju a pak se k ní přisunu blíž.

"Jo, ty," řeknu jí, dám jí ruku kolem ramen a vtisknu jí polibek na tvář. Zaškubají jí rty a nejspíš se jí formují v úsměv, když vtom na nás padne stín.

"Nechte toho," vyštěkne Shane a spraží nás svýma nepřátelskýma očima.

"Dej si odchod," zamračím se na něj. "Nic neděláme."

Ukáže na nás násadou od koštěte. "Důvěrnosti mezi pacienty," ušklíbne se. "To je zakázaný."

Dál Spencer odjímám, možná podvědomě trochu silněji, a ona dál zírá z okna. Zúžím oči. "Jdi. Do. Prdele," ztratím s ním trpělivost.

Koště hlasitě dopadne na podlahu a Shane supí. "Ty," namíří na mě prstem, "koukej okamžitě vstát-"

"Okamžitě na mě přestaň ukazovat," řeknu varovným hlasem, v žilách mi začíná jako droga kolovat zloba a hněv, které mi byly v poslední době cizí. Pustím Spencer a chystám se vstát, když vtom mě Spencer vezme za ruku. Sklopí na ni zrak a ona na mě upírá ty své neuvěřitelně modré oči a já se momentálně nedokážu pohnout.

Shane se rozkřičí a přijde k němu sestra Jamesová, aby si s ním promluvila. Přikyvuje a poplácává ho po zádech a Shane po chvilce odejde, ale neodpustí si úšklebek a vražedný pohled. Pořád jsem trochu ztracená ve Spenceřiných očích, vedeme milion různých hovorů, mlčky a všechny najednou. "Buď hodná," řekne mi tiše, takže ta slova sotva slyším. Když se sestra Jamesová obrátí na nás, přinutím se odvrátit zrak.

"Děvčata," řekne a zní trochu pohoršeně. Pohled má sklopený na naše spojené ruce. "Znáte pravidla." Zamračím se a neochotně Spenceřinu ruku pustím.

"Já žádný zatracený pravidla nečetla," založím si ruce. Spencer i sestra Jamesová na mě hledí. Ta druhá si rovněž založí ruce a pomalu nade mnou kroutí hlavou.

"Shane přišel z velké nemocnice ve městě a není zvyklý pracovat v tak malém zařízení, ano, drahá?" informuje mě. "Je stejně výbušný jako vy, takže..." Pokusí se vyhledat pohledem Spenceřiny oči a k mému překvapení se jí to podaří. "Dohlédněte na svou dívku, ano, slečno Carlinová?"

Spencer nic neřekne, ale mě trochu poklesne čelist. Sestra Jamesová mi věnuje vřelé, vědoucí přikývnutí a pak odejde. Ve zduchu po ní zůstává stopa autority.

"Ten novej zřízenec je debil." Natřásávám si polštáře a hážu je na postel. "Zasloužil by pořádně seřvat, aby příště držel-"

"Ashley," přeruší mě úspěšně Spencer sedící na posteli. "Musíš být hodná, vzpomínáš?"

Nahodím drobný úšklebek namířený na Spencer. "Nejsem hodná."

Zdá se tím být pobavená. "To není pravda."

"Ne?" Jemně jí štípnu do zadku. "Nadzvedni se." Trochu se nadzvedne a já z pod ní vytáhnu přikrývku. "A to proč?"

"Protože jsem to řekla," pokrčí rameny, jako by to bylo jasné, a bez rozmýšlení si na mé posteli lehne. "A já tyhle věci poznám."

Zazubím se na ni. "Tak ti budu věřit."

"Lehneš si?" zeptá se Spencer a nadzvedne přikrývku. Chvilku si užívám fakt, že je Spencer v mé posteli, a další chvilku si vychutnávám to, že vypadá, jako by tam patřila.

Dojdu ke Spenceřině straně postele, lehnu si a teatrálně se přes ni překulím, abych se dostala na svou stranu. Tím si vysloužím několik vteřin Spenceřina hihňání, které mi dělají mimořádnou radost. Zvednu se na loket a pohlédnu na ni.

"Ahoj."

"Ahoj." Spencer natáhne ruku a přejede mi prsty po spodním rtu. Nepohnu se ani o milimetr. "Chci, abys pro mě něco udělala."

Cokoliv. "Dobře."

Teď se soustředí na můj horní ret, přejíždí prstem po jeho drobných křivkách. "Chtěla bych, abys ses zítra setkala s mým tátou." Řekne to rychle, jedním dechem, jako by k tomu sbírala odvahu.

Rty se mi zvednou v úsměvu. "S tvým tátou?"

"Přijede na návštěvu. Moc často nejezdí, ale... myslím, že by ses mu líbila. A on tobě," sdělí mi vážně. "Ale nemusíš, jestli-"

"Jo, jasně," přeruším ji a doprovodím to rychlým zalechtáním na žebrech, abych jí vykouzlila na tváři úsměv. "Moc ráda." Vezmu ji za ruku a políbím ji. Jednou a pak znovu. "Jsem moc ráda, že chceš, abych se s ním setkala," řeknu jí něžně a přiložím si její ruku ke tváři.

"Vážně?"

"Jo."

Úsměv se jí rozšíří a nakrabatí se jí nos. V očích se jí objeví šťastné plamínky a mě z toho šimrá v žaludku.

"Tohle jsem nikdy nezažila," řekne mi Spencer s pořád rozzářenýma velkýma modrýma očima.

"Co?"

Spencer se odmlčí, pak mě chytne za ruku a položí si ji na hruď na srdce. "Nikdy jsem neměla život tolik ráda," odvětí prostě a mé srdce vynechá úder.

"Spencer..."

"Zhasínáme," ozve se od dveří hlas sestry Jamesové, ale se Spencer se nepohneme. Netečně na sestru pohlédneme a ona nad námi zavrtí hlavou. "Zhasínáme, dámy," vzdychne a pak cvakne vypínačem.

Nic dalšího neříkáme.

Spencer mě drží za ruku, dokud neusne. "Taky jsem tohle nikdy nezažila," přiznám se jí šeptem téměř ustaraným hlasem. Vymaním si ruku a obejmu ji s ní. Tak ji k sobě tisknu až do rána.

18

"Jak vypadám?"

Spencer stojí téměř ostýchavě ve dveřích naší malé koupelny a já se posadím, protřu si ospalé oči a široce je otevřu, abych na ni pořádně viděla. "Úchvatně," řeknu jí, což u ní vyvolá drobné zardění, a zhoupnu nohy z postele.

"Sestra Jamesová mi dala natáčky." Spencer si načechrá blonďaté natočené kadeře a usměje se. "Myslím, že to vypadá hezky." Celá září a tak překypuje štěstím, že se musím zarazit, abych popadla dech.

"Vypadáš víc než hezky." Vstanu, dojdu k ní a dám jí ruce kolem pasu. Vlasy má teplé, čerstvě natočené a voní po spreji na vlasy a Spencer. Je to příjemné, skoro tolik, jako když mi oplatí objetí.

Za jejím ramenem zahlédnu v okně dokonale modrou oblohu bez mráčku. "Dneska je venku hezky," zamumlám duchem nepřítomně a vtisknu jí polibek do vlasů.

"Opravdu?" zeptá se, jako by to nepoznala. Na okamžik se zarazím, protože možná nepozná, a pak jí dám letmou pusu na tvář.

"Obloha je dneska skoro tak hezká jako ty." Položím jí dlaně na pas a upřu na ni zrak. "Dokonalý plážový den."

"Co to znamená?"

"Nevím," pokrčím rameny a jemně s námi pohupuju, zatímco přemýšlím. "Modré nebe bez mráčku... teplo, ale ne moc horko... stromy se sotva pohnou ve vánku. Kyla a máma by se opalovaly, ale já a táta bychom stavěli hrady z písku a..." Téměř vzdychnu. "Prostě léto, jak má být, víš?"

"Nevím," zašeptá, ale usmívá se a září jí oči. Spencer je jediný člověk, který mě někdy poslouchal tak, že bylo poznat, že jí záleží na každém slovu, které vyslovím. A ani se musí snažit. "Ale cítím to."

Při těch slovech ji o něco víc sevřu a obě se díváme, jak oknem pronikají do pokoje sluneční paprsky. Po chvíli promluví.

"Jezdívala jsem s bratry a rodiči k jezeru," začne a pak se odmlčí.

"Jo?" jemně ji pobídnu.

"No, táta griloval párky. A já a bráchové jsme se koupali. Skákali jsme z mola a křičeli na mámu, aby se na nás podívala, a..." Ztracená ve vzpomínkách zavrtí hlavou. Nežádám ji, aby se vrátila do přítomnosti, nechávám ji tam chvilku být, dokud nezamrká a opět na mě nepohlédne. "Myslím, že by to mohlo být něco takového, že?"

"Ano," odpovím tiše a přikývnu. "Přesně něco takového."

"Nemyslela jsem na to věčnost. Nikdy jsem tam už nejeli po... Zkrátka jsme přestali. Možná tam zase jezdit začali," řekne a pokusí se pokrčit rameny, ale moc se jí to nepovede. Spencer se emoce vždycky zračí ve tváři, i pro někoho, jako jsem já, komu čtení v lidech nikdo moc nešlo. "Budu se na to muset táty zeptat."

"Měla bys," povzbudím ji. "Zeptej se ho na jezero. Bude mít radost." Nevím, proč jsem to řekla, protože o jejím tátovi nevím prakticky nic, ale když Spencer navštěvuje, musí ji mít rád, a myslím, že ho mám za tu snahu mnohem radši.

"Zeptám se." Téměř se usměje, ale než se může usmát úplně, přitiskne rty k mým. "Nebo se ho můžeš zeptat ty, protože tam budeš, viď?"

"Správně," odvětím vesele a tentokrát mě zasáhne její úsměv plnou silou. Hraju si s kudrdlinou pod jejím uchem. "Ty-"

"Léky pro blázny," štěkne Shane a praští tácem o noční stolek. Téměř sebou cuknu, ale držím se Spencer.

"Dojdeš si laskavě sem a vezmeš si ty prášky?" koukne Shane zle po Spencer.

S ledovým výrazem se před ní postavím. "Řekni prosím."

"Nesnaž-"

"Řekni 'prosím, Spencer'," řeknu mu a nepouštím ji. Spencer se nehýbá.

"Prosím, Spencer," řekne, ale hlas má zřetelně nepřátelský. Spustím ruce a Spencer dojde ke stolku a hodí si léky do pusy. Nasucho je polkne a odstrčí pohárek s vodou.

"Magorky," zamumlá Shane, popadne tác a než můžu cokoliv říct, zmizí z pokoje. Dojdu ke dveřím a sleduju, jak se jeho záda vzdalují.

"Debile!" zavolám, ale neotočí se. "To je ale debil." Otočím se na Spencer. "Ten kluk je totál-"

"Chápu, nemusíš to rozvádět," přeruší mě Spencer, otočí se a zamíří zpátky do koupelny. Jdu za ní a opláchnu si obličej.

"Asi bych se měla dát do pucu," upřu na sebe do zrcadla zrak. Za poslední měsíce jsem se hodně změnila. Takhle plné tváře jsem měla naposledy v pubertě, obličej mám bledší, než jsem ho kdy měla, ale působí zdravě. Váčky pod očima už jsou téměř pryč. Jsem na tom teď mnohem lépe.

"S tím nebudeš mít moc práce," téměř zavrní Spencer a uhlazuje mi vlasy na ramena.

"Tak to máš svatou pravdu."

Jen se zasměje a s hlavou ukloněnou na stranu se nakloní nad umyvadlo. "Ještě nikdy jsem nikoho rodičům nepředstavovala," prohlásí a pak udělá pauzu. "Nikdy jsem nikoho neměla." Zdá se, že o tom chvilku přemýšlí. Pak zachytí můj pohled. "Těším se."

"Já jsem... nervózní," přiznám a pozvednu jedno obočí. "Holky, jako jsem já, si obvykle člověk domů nevodí."

"Proč?" zeptá se Spencer prostě a mně na chvíli dojde řeč.

"Já... já nevím. Nikdy mě domů nikdo nevzal. Nevím," zamluvím to.

Zazvoní ke snídani. Běžím se rychle obléknout a narazím do sestry Jamesové, která zůstane pevně stát jako skála, zatímco já se od ní odrazím a skončím na zemi.

Dobrosrdečně se uchechtne. "Neudržíte se na nohách, slečno Daviesová?" zeptá se.

"Moc vtipný," zamumlám a sestra Jamesová a Spencer mě vezmou za ruce a zvednou mě. "Nevěděla jsem, že jste komik a sestra."

Sestra Jamesová to ignoruje a obrátí se na Spencer. Promluví jemným hlasem. "Spencer, váš otec s vámi chce mluvit, drahá."

"Á. Obvykle tu není tak brzy." Zvedne si ruku k vlasům a potlačí široký úsměv.

"Čeká na telefonu," prohlásí jemně sestra Jamesová a za ní se objeví Thomas, aby Spencer odvedl do kanceláře. Než odejde, věnuju jí přikývnutí, a pak se otočím k sestře Jamesové.

Z malé hromádky oblečení, co jsem si sebou přivezla, zvednu kalhoty a ukážu je sestře Jamesové. "Ty jsou dobrý, co myslíte? Nebo bych si měla vzít sukni? Chci udělat dojem, ale-"

"Slečno Daviesová."

"No, Spencer se líbí tahle sukně..." Vyberu další kus oblečení a zvednu ho.

"Ashley. Nemyslíte, že byste měla dát té chudince pokoj?"

To mě zarazí. "Vám se ta sukně nelíbí?"

"Perzonál si je dobře vědom vašeho vztahu, slečno Daviesová. A je to zásadně-"

"Já vím," vstoupím do toho a obrátím oči v sloup. "Podívejte, za dva měsíce odtud odejdu a-"

"Přesně."

"Cože?"

"Slečna Carlinová na tom nikdy nebyla takhle dobře. Okouzlila jste ji, Ashley. A až odejdete-"

"Já nechci-"

"Ale stane se to. Odejdete," zdůrazní a ohlédne se za sebe. "Ublíží jí to, rozumíte? Tohle není místo pro takovéhle věci."

Tváře mi polije horko. "Nikomu neubližujeme," prohlásím tvrdohlavě.

"Zatím."

"Záleží mi na ní," prohlásím vášnivě pro případ, že by o tom pohybovala. "Není to tak, že bych-"

"Rozumím, Ashley." Narovná se a vztyčí se nade mnou. "Slečno Daviesová. Mějte rozum."

Dívám se, jak odchází, a přemýšlím, co tím myslela.

Spencer si toho dne sedne ke snídani, když už jsem většinu své snědla o samotě.

"Ahoj. Nechala jsem ti svůj jablečnej kompot," přivítám ji lžičkou. "Ale jenom proto, že tě mám ráda." Rozhlédnu se. "Kde máš tátu?"

"Nepřijede."

"Takže přijede zítra nebo tak?"

"Ne, prostě nepřijede. Asi už nikdy," prohlásí Spencer, sice ne úplně zasmušile, ale nedívá se mi do očí.

"Ale..." Snažím se najít vhodná slova. "To je naprd."

Spencer postrčí jablkový kompot zpátky ke mně. "Nemám hlad."

Olíznu si rty, protože je mám náhle suché. Najednou se cítím úplně příšerně. "Nechala jsem ti ho," prohlásím tiše.

"Nechci ho."

"Dobře," špitnu a pak tam sedíme. Spencer s rukama v klíně a svěšenou hlavou a já na ni hledím a neúspěšně se snaží přijít na způsob, jak jí pomoct.

"Chceš o tom mluvit?" zeptám se trochu úzkostlivě.

"Proč bych měla?" odvětí tiše, aniž by mi pohlédla úplně do očí.

"Mrzí mě to." Nevím, co jiného říct.

"Hádám, že nikdo nechce šílenou dceru," téměř zašeptá.

"Spencer, ty nejsi..." Nutím se říct ta slova, v duchu se o to prosím. Ale nedokážu to.

A samozřejmě právě teď vzhlédne a pohlédne mi do očí. Taky mě vyzývá. "Jsem," pronese tiše a vzdychne. Je to ten vzdech, který slyšíte, než se dotyčný rozpláče. "Už k jezeru nejezdí."

Pak vstane, širokými dveřmi vyjde z jídelny a zmizí. Následuji ji ke dveřím a zarazím se, protože vím, kam jde. Vidím ji z dálky, siluetu před oknem, upírající zrak na šedivé nebe. Ztěžkne mi srdce.

"Není to špatný člověk." Téměř nadskočím. Když se otočím, spatřím sestru Jamesovou, která se ke mně už podruhé toho rána přikradla.

"Cože?"

"Její otec. Není to špatný člověk," vysvětlí. Zdá se, že ví, na co myslím.

"Aha." Pohlédnu zpátky na Spencer, která se houpá na patách.

"Občas je toho prostě příliš. Tvé dítě vyroste a není takové, jaké jsi čekala, trpí způsobem, kterému nerozumíš, a..." Pevný hlas sestry Jamesové zakolísá a já mám pocit, že v sobě skrývá mnohem víc smutku, než jsem si myslela. "Je to těžké. Znám to."

"Aspoň za ní mohl přijet," opáčím pevně, zatímco sleduju, jak Spencer přiloží špičku ukazováčku na okno. Na hlavě jí stále poskakují kudrliny a proti modrému nebi vypadá jako anděl. "Mohl udělat aspoň to."

"Neříkám, že nesouhlasím," je vše, co sestra Jamesová řekne, a pak tam stojíme, zatímco se snažím spolknout knedlík, který se mi udělat v krku. Využitu té chvíli, abych se rozhlédla. Hnědý koberec, studené dlaždice. Cizí, pižmový pach chobeb a nepříjemná žlutá světla. Odvykací a zdravotní středisko svaté Humbelíny nikdy nebylo hotel, ale teprve teď mi poprvé začne připadat jako vězení.

V té chvíli začnu mít pocit, že se kolem mě stahují zdi. Spencer teď má na okně přitisknuté obě dlaně a zdá se, že by moc chtěla pryč.

"Spencer Carlinová je hodná dívka." Ucítím na rameni silnou, utěšující ruku sestry Jamesové a neunikne mi smutek v jejím hlase, který na mě silně dolehne.

"To je," zašeptám. Hlas mám tak tichý, že si nejsem jistá, jestli to sestra Jamesová slyšela, ale pořád mi tiskne rameno. Společně se díváme, jak Spencer stojí u okna, nehybná jako portrét.

Spencer Carlinová nepřišla do svaté Humbelíny, aby se uzdravila. V té chvíli mi dojde, a sevře se mi z toho srdce, že Spencer Carlinovou sem odložili, aby na ni zapomněli.

Spencer celý den prospala.

Toho večera dlouho sedím na podpůrné skupině s snažím se nabrat nějakou sílu ze soucitných slov, která se kolem mě ozývají. Lidí se usmívají, nabízejí podporu a vyprávějí své příběhy. Příběhy o víře a trpělivosti a poznání a já vůbec nic necítím.

Pak se na robotickým nohách došourám do svého pokoje, kde spatřím, že Spencer čeká na mé posteli a šeptá si něco do dlaní. Cítím se nesvá, ale stejně si přisednu vedle ní, dám jí ruku kolem ramen a pevně zavřu oči.

"Dnešek jsme si užily, viď, Ashley?"

Otočím se na ni a její modré oči na mě v očekávání hledí. "Podle mě ses mému tátovi líbila. Nikdy se mu nelíbila žádná holka, kterou Glen přivedl domů, ale myslím, že ty ses mu líbila."

Otevřu pusu a zase ji zavřu. Mírně se jejím slovům zamračím a sevře se mi žaludek. "Jak to myslíš, Spence?"

Jen na mě hledí. Na okamžik mám pocit, že si dělá srandu, ale v očích se jí nezračí nic, co by tomu nasvědčovalo. Nemůže. Jsou křišťálově čisté jako nebe to odpoledne, neskutečný odstín modré.

Nepřijde mi, že by vnímala zklamání nebo zmatek v mé tváře, tak jí věnuju smutný úsměv a nesnažím se ho skrývat. "Byl skvělej," zachraptím.

"Opravdu si to myslíš?" zeptá se. "Myslíš, že se mu líbily mé vlasy?"

Pohladím ji po ruce a vtisknu jí jeden polibek do vlasů. "Jo. Jo, určitě líbily."

Spencer se upřímně usměje, ale já se k tomu přinutit nedokážu.

Lehneme si a tentokrát mě objímá zezadu ona, zatímco upírám zrak k okna na hvězdy, které bych v Los Angeles neviděla.

19

Spencer byla to ráno odtažitá. Vzbudila se a hned vylezla z postele, čímž mě vzbudila. Posadila jsem se na kraj postele a sledovala jsem, jak hypnotizovaně upírá zrak na vlastní obraz v zrcadle. Bála jsem se na ni zavolat, tak jsem k ní pomalu došla a poškrábala ji na rameni.

"Dobrý ráno."

Nepohne se a já tam stojím a jsem trochu nervózní.

"Jsi v pořádku?"

"Ano," odpoví a zní to, že to i tak myslí, ale nejsem si úplně jistá. Trochu mě to rozesmutní. Všechno to, co přede mnou může skrývat, co nevidím. Připomenu si, že ji znám jen něco málo přes čtyři měsíce, a pak nevyhnutelně pomyslím na to, jak se díky ní cítím, a mám pocit, že ji znám tak dlouho jako Kylu, či svou matku, nebo kohokoliv jiného, koho znám celý život.

"Víš to jistě?" zeptám se jí.

Na zlomek vteřiny odvrátí zrak ze zrcadla a pak ho tam zase vrátí. "Nelhala bych ti," odvětí a i v tom tichém hlase je patrná upřímnost.

"Samozřejmě," rychle prohlásím, vyhledám její ruku a stisknu ji. "Už sis vyčistila zuby?"

Mírně zavrtí hlavou.

"Tak to nech na mně..." Vymáčknu pastu na naše kartáčky, podám jí její a v tichosti si čistíme zuby. Spencer skončí a vyjde z koupelny právě ve chvíli, kdy vpadne dovnitř Shane s tácem, na kterém má kelímek s jejími léky.

Chvíli na sebe oba hledí a Shane pak ukáže na léky. "Dneska bez řečí."

"Nevezmu si je," prohlásí Spencer prostě.

"To teda vezmeš."

Zastavím vodu.

"Nechci je," odvětí Spencer pevným hlasem.

Shane natáhne ruku, aby ji chytl za paži. "Koukej je spolknout!"

"Ne!" vykřikne Spencer a rychle rukou ucukne. Okamžitě si ji přitáhnu k sobě, postavím se před ní a zaujmu obranný postoj.

"Táhni do prdele!"

"Sestro!" zahuláká Shane přes rameno. "Vy dvě jste skončily. Skončily!" Přidrží kelímek před Spencer, která mi kouká přes rameno. "Vezmeš si je, jen počkej," řekne samolibě.

Než můžu Spencer zastavit, natáhne ruku a vyrazí mu kelímek z tuky. Léky dopadnou na podlahu. Shanovi se rozšíří nosní dírky a udělá jeden výhružný krok dopředu, ale já se nepohnu a nasadím svůj nejzlejší pohled, protože cítím, že se Spencer chvěje. Nenávidím Shana, právě jsem se rozhodla.

"Udělej ještě krok a já-"

"Shane, Ashley." Na chodbě se objeví sestra Jamesová a Thomas a Maria, podsaditá ošetřovatelka nakoukne dovnitř.

Shane si s nimi hned spěchá promluvit. Okamžitě zatáhnu Spencer do koupelny a zavřu dveře. "Proč jsi to udělala?" jemně se ptám a chytnu ji rukama za tvář. Vypadá úplně klidně. Nakloní se a překvapí mě polibkem, který jí musím oplácet. "Oni tě... oni tě teď odvedou," mumlám trochu dotčeně. Slyším, jak se ke dveřím blíží kroky. "Vezmou tě ode mě."

"Jenom na chvíli," zašeptá mi do ucha a pak mě na něj políbí. Políbí mě na tvář a políbí mě na rty. Když během polibku vzdychnu, ozve se zaklepání na dveře a dovnitř vejde Thomas. Když se natáhne pro Spencer, vypadá mrzutě a smutně.

"Pojďte, slečno Carlinová. Nechci vám ublížit," řekne jí, ale ona mě na okamžik chytne za ramena.

"Prohlédni můj polštář," poví mi tajnůstkářsky a Thomas ji ode mě musí ode odtáhnout násilím.

"Neubliž jí!" následuju je, zatímco Spencer nechá své tělo ochabnout a nechává se vést pryč. Na tváři má široký úsměv, ze kterého se mi zhoupne žaludek. "Neubliž... opatrně, Thomasi," naléhám na něj freneticky a on přikývne. Rozumí mi. Sleduju je a je mi do pláče. "Nic neudělala," prohlásím, zatímco spatřím za nimi jít Mariu s injekční stříkačkou. "To všechno on!" zlostně ukážu prstem na Shana a téměř se třesu.

"Dochází u ní k tomu, čas od času tohle dělá," snaží se vysvětlit sestra Jamesová a položí mi ruce na ramene. Vyškubnu se jí.

"Ne, nedělá!" vykřiknu. "Tohle nikdy nedělá! On... on...," snažím se vzpomenout, co Spencer udělal, ale vybavuji si jen to, jak vybuchla a jak mě to vyděsilo. Nechci to přiznat. "Je to hajzl! Vyhoďte ho, je nekompetentní."

"Tohle si nenechám od nějaký celebrity na odvykačce líbit," téměř vyprskne Shane, ale sestra Jamesová ho varuje pohledem a on vypochoduje z místnosti.

"Zažaluju tohle zatracený místo," zavrčím, padnu na postel a chystám se rozbrečet. "Nenávidím to tu! Vy tu lidem nepomáháte, jenom všechno zhoršujete!"

Když se podívám na sestru Jamesovou, vypadá hodně omluvně a pomalu vzdychne. "Tohle musí přestat, slečno Daviesová."

A bez dalšího slova se otočí a následuje Shana z místnosti. Třesu se vztekem a bezmocí a málem jsem zapomněla na Spenceřina poslední slova.

Téměř přiskočím k její posteli a zvednu její polštář. Nic pod ním není, nic není vedle něj, ale... pod povlakem polštáře nahmatám bouli. Vysvleču povlak a obráním ho. Uslyším jemný zvuk a odhodím povlak stranou.

Postel pokrývají desítky malých křiklavě barevných léků různých velikostí.

"To ne..."

Dlouho na ně hledím a pak se mi rozechvěje spodní ret. Skousnu ho, svírám ho mezi zuby, zatímco třesoucíma rukama sbírám prášky a hážu je zpátky do povlaku.

Pak vrátím do povlaku polštář, mrknu ke dveřím, abych se ujistila, že nikdo nejde, a upravím postel do předchozí podoby.

Snažím se přemýšlet o tom, co to znamená, ale ještě nejsem schopná utřídit si myšlenky. Tak si položím hlavu do dlaní. "Sakra, Spencer..."

"Haló?"

Sedím u stolu na sesterně a cítím se vyčerpaně a víc než trochu bezradně. "Mami?"

"Jak se má má holčička?"

V duchu se z toho ošiju, z toho podporujícího, téměř mateřského tónu. "Ne moc dobře."

"Co se stalo?"

Nemyslím, že bych jí to dokázala vysvětlit, takže jen hlasitě popotáhnu a snažím se dát dohromady. "Nic závažnýho. Prostě odvykačka, víš? Jak, ehm, jak jde turné?"

"Turné jde skvěle, drahá! Už se nám to krátí, ale poslední pár štací bývá vždycky nejlepších," vychrlí. "Kyla přišla na koncert v Sacramentu a byla úplně nadšená."

"To jsem ráda." Pokusím se usmát, aby mi to poznala na hlase, ale nejde to. Necítím se kvůli tomu moc špatně, protože si nejsem jistá, že by si toho všimla. "Jak se Kyla má?"

"Je to Kyla. Skvěle." Samozřejmě. "Ale v poslední době je trochu divná. Není sama sebou. Ale to mi možná přijde jen kvůli tomu, že jsem ji v poslední době moc neviděla. Ale během pauzy budu doma, za týden nebo tak...," pokračuje. Pro teď zbytek jejích slov ignoruju a trochu mi smutně poklesnou ramena.

Je zřejmé, že Kyla pořád jede v kokainu. Ta myšlenka mě naplní zlobou a vztekem víc než cokoliv. "Kurva."

"Co jsi říkala, drahá?"

"Nic."

Myslím, že až se vrátím domů, budu asi mladší sestru potřebovat. Myslím, že ano, a nevím, jestli se na ni budu moct podívat, když bude sjetá, aniž bych uvnitř trochu umřela.

"Henry říká, že návštěvnost je vynikající, překvapilo nás to...," slyším ji, když se ze zamyšlení vrátím zpátky k telefonátu. Povzdechnu si.

"Co budeš dělat po turné?" zeptám se a náhle mám slabý hlas.

"Co máš na mysli?"

"Mám na mysli..." Co jsem měla na mysli? Skousnu si ret. "Vrátíš se domů?"

Na okamžik se odmlčí. "Samozřejmě."

Ulevilo se mi. "Uvidím tě, až odsud vyjdu, že jo?" svírám telefon a cítím se jako malé dítě. Neuvědomovala jsem si, jakou útěchu mi může matka poskytnout, dokud jsem neměla zlý den a ona mě nepřekvapila telefonátem právě ve chvíli, kdy jsem to potřebovala. Vzpomenu si na všechny ty chvíle, kdy mě po smrti táty nechávala s hlavou na svém klíně vyplakat a já jí nikdy neřekla ani slovo, a bodne mě v hrudi. Tenhle den je na mě moc.

"Budu doma, drahá. Samozřejmě, že budu. A ty budeš taky doma a Kyla bude doma a můžeme si dopřát společné prázdniny. Ano, Ashley?" Matka mluví konejšivým tónem a já se prosím, abych se mu poddala. Zavřu oči. "Co se děje? Chceš, abych tě navštívila? Protože-"

"Ne, ehm, ne. Nejde o mě." Sevřu telefon silněji a tisknu si ho k uchu. "Dělám si starosti o Kylu...," dovolím si říct.

"Co tím myslíš?"

"Ona..."

"Jé, na druhé lince mi volá manažer, drahá! Moc se omlouvám-"

"Počkej!"

"Co se děje?" Opět se zčistajasna přepnula na matku, kterou moc dobře znám.

"Jde o Kylu, mami. Nechci odtud vyjít a vidět ji... nechci vidět...," zápasím se slovy, zatímco mi ze svírání telefonu zbělely klouby.

"Ano?"

"Já... až se vrátíš, koukni se do krabice na boty pod jejím toaletním stolkem," dostanu ze sebe jedním dechem a pak se v židli opřu. Doufám, že Kyla má pořád své zásoby tam.

"Proč bych proboha..."

"Prostě to udělej," řeknu a přitáhnu si ruce k tělu. "A... a nekřič na ni, ano?"

"Ashley, já nechápu... sakra. Musím končit, poslouchej, drahá, za pár měsíců se uvidíme."

"Nezapomeň-"

"Nezapomenu. Připomenu to Henrymu."

"Ne- "

"Sbohem, Ashley."

Vešla jsem do Spenceřina pokoje. Cítila jsem se sklesle a chtěla jsem vidět její úsměv. Spencer mi dokáže poskytnou útěchu, kterou jsem nikdy u nikoho jiného nenašla, a to mě naplňuje stejně tak strachem jako radostí.

Před její postelí, kde ležela přikurtovaná, jsem klesla na bobek a přijela jí prstem přes zápěstí. "Uvolním je," zašeptám.

"Nedělej to."

Na okamžik zaváhám. "Proč ne?"

"Nech je tak." Blíže si ji prohlédnu a vidím, že má zvlhlé oči. Plakala, dojde mi.

"Nenechám."

"Zasloužím si je," prohlásí o něco hlasitěji. "Potřebuju je."

"Pšš," utěšuju ji jemně. Nakloním se k jejímu obličeji a polibkem setřu čerstvou slzu, kterou uronila. "Pláčeš."

"Nemůžu si pomoct."

"To nic." Uvolním jí řemeny a snažím se třením rozehnat zarudlé kruhy kolem jejích zápěstí. "Je to lepší?"

Mlčky přikývne a já jí odkurtuju i nohy. Pak se vlezu na postel a lehnu si čelem k ní. "Bolí to vidět tě smutnou," přiznám otevřeně, a kdyby šlo o někoho jiného než Spencer, udivila by mě má schopnost přiznat pravdu.

"Promiň," řekne mi, téměř to zakňourá. Ale pak se jí zkřiví obličej, jako by se měla znovu rozplakat, a já si ji přitáhnu do náručí, abych to neviděla. "Pšš, Spencer. To bude dobrý."

"Moje rodina mě už nechce." Cítím, jak se jí na mé zvedá hruď.

"To není pravda," prohlásím a znovu a znovu to opakuju, zatímco Spencer na mé hrudi vzlyká. "To není pravda."

"Je. Jsem jako svatá Humbelína. Jsem jiná, ale ne v dobrém smyslu, že ne, Ashley?" Zní v té chvíli strašně křehce a já ji svírám co nejpevněji můžu, aniž bych jí ublížila.

"Ne, ne, ne..." odvětím, protože nic jiného říct nemůžu. Protože bych jí nikdy nemohla říct, že muži, které vidí za oknem, ji oddělují od všech, které má ráda, a to je tragédie, protože je úžasná. Mám pocit, že v té chvíli pláče i kvůli mně.

"Ano," hlesne. Odtáhne se a upřeně na mě pohlédne. Věnuju plnou pozornost tomu, co řekne dál. "Mám úplně šedé oči, Ashley. Když se podívám do zrcadla, jsou bezbarvé a to občas bolí, protože přesně taková jsem."

"Spencer..." Hlas mám téměř prosebný, ale nevím, o co prosím.

"Nikdy jsem nechtěla být taková," šeptá smutně. "Přišla jsi ke mně a teď vidím, jak moc jsem jiná."

"Jsi nádherná, Spencer, ne-"

"Kdybych byla jako ostatní, mohla bych tě milovat, jak bych chtěla."

Stisknu zuby a celý svět se přestane otáčet, alespoň na těch pár okamžiků. "Nechtěla bych to jinak. Nikdy," řeknu jí pevně s plnýma očima a obě víme, že je to pravda. A je to jediná pravda, protože by to nikdy nemohla být jinak, ale je to naše pravda.

"Řekni mi to." Přitiskne mi obličej k hrudi a vdechne mou vůni. Chci, aby přestala plakat, chci jí dát to, co potřebuje, ale můžu jí dát pouze tohle.

"Miluju tě," řeknu jí přesvědčeně. "Moc tě miluju takovou, jaká jsi."

A obě jsme tomu věřily.

20

Následující ráno jsem vstala před Spencer a využila jsem té příležitosti, abych ji sledovala při spánku. Podepřela jsem si rukama bradu a sledovala, jak jí stoupá a klesá hruď. Nevěděla jsem, jakou mám přesně náladu. Nechtěla jsem nic víc, než si vlézt zpátky do vyhřáté postele a zahrnout Spencer polibky, ale něco mě drželo zpátky, něco mě drželo na místě. Spencer se ve spánku mírně zamračila, zavrtěla hlavou a začala sebou házet a převracet se.

Pomalu otevřela oči a neomylně jimi vyhledala mé, ještě než se úplně probudila. Zdálo se, že ztuhla. Několikrát zamrkala a nebyla schopná odvrátit zrak. "Ashley?"

To, co mě drželo na místě, náhle zmizelo. Přistoupila jsem k posteli a klekla si. "Dobré ráno, Šípková Růženko," zašeptám jí u tváře.

"Ahoj."

Položím jí dlaň na břicho. "Jsi v pořádku?"

Přikývne, zatímco na mě upírá zrak a dolní polovinu tváře skrývá pod dekou. "Ano."

"Zdálo se ti něco ošklivýho?" opatrně jí odhrnu vlasy z očí.

Znovu přikývne. "Ano," hlesne. Hlas má ráno vždycky tišší. Jemné zamračení na její tváři, spolu se stále rozespalýma očima vrhajícíma krátké pohledy k oknu mi dávají vědět, že ten špatný sen možná probuzením neskončil.

Zvednu jí deku z tváře, lehnu si a věnuju jí sladký, pomalý polibek. Když se odtáhnu, má zavřené oči. Doufám, že jsem ji utišila.

Položím si hlavu na její hruď a potlačím povzdech, který cítím přicházet. Pak jen naslouchám tlukotu jejího srdce.

Sledoval jsem Spencer ten den a zdála se mi ponořená do sebe. Ne tak, jako když zírá z okna se vzdáleným pohledem v očích a já přesvědčuju sama sebe, že jen fantazíruje o mně. Jak jsem na to zvyklá.

Ne, tohle bylo jiné.

"Hej." Opírám se o opěradlo gauče u okna, našeho gauče u okna. Spencer sedí na druhé straně. "Spence," poklepu na ni chodidlem, nohy mám natažené k ní.

"Hm?" ozve se, ale zrak od okna neotrhne.

"Spencer." Hlas mám nadále jemný. "Podívej se na mě."

Na okamžik se zarazí, ale nepohne se. "Proč?"

"Ehm..." Jsem nesvá a zavrtím se. Přitáhnu si nohu zpátky k sobě a cítím se víc než trošku raněná. "Protože se na mě díváš ráda."

Po tom mi vyhoví, mírně otočí hlavu a podívá se na mě. "Omlouvám se," řekne a zní to upřímně. Ale pak stočí zrak zpátky k oknu.

Kousnutím do rtu potlačí vzdech a sevře se mi žaludek. Zamrkám a náhle ucítím téměř zapomenutou touhu po bílém prášku. Vzpomenu si na dobu, kdy jsem se mohla svých problémů snadno zbavit, stačilo stočit bankovku. Je to už dávno, ale z té myšlence málem slintám a připomene mi to, že se toho nejspíš nikdy úplně nezbavím.

Zatnu ruku v pěst a sleduju, jak se mi stahují a vyboulují šlachy. Uvolním ji, zatímco ji držím před sebou. Znovu ji zatnu, jsem tím pohybem téměř hypnotizovaná. Potřebuju se na něco soustředit a tehdy spatřím, jak se kolem mých prstů sevřou Spenceřiny bledé. Vezme mou ruku do své a drží ji tam.

Konečně mi poprvé od rána pohlédne do očí. Uklidní mě to, její modré oči, růžové rty a její jemná ruka v mé.

"Musíš brát ty léky," řeknu jí jemně a její výraz se vůbec nezmění.

"Nemůžu," odvětí prostě.

"Musíš," naléhám a jsem si téměř jistá, že je to tak. Neznám podrobnosti a nechci je znát, ale vím, že se ode mě čím dál tím víc vzdaluje. A možná, jen možná se odpověď skrývá v těch barevných prášcích. "Pomáhají ti."

"Ubližují mi," prohlásí. "Zvracím po nich, je mi špatně a mám bolesti."

"Ale..." snažím se nalézt slova. Ruku jí teď svírám v obou svých. "Ale doktoři vědí, co dělají, Spencer. Vědí, jak tě dát..." Vědí, jak tě dát do pořádku. Nedokážu se přinutit to říct. Nemůžu jí říct, že je na ní něco v nepořádku, že vůbec potřebuje dát do pořádku. Nejsem připravená slyšet ji na to odpovědět.

"Jsem v pořádku," prohlásí a usměje se tak oslnivě, že jí téměř věřím. Teď se držíme oběma rukama, všechny čtyři spojené dohromady, jako bychom uzavíraly dohodu. Držíme se navzájem. "Teď cítím," řekne mi. "Cítím tě. Jsi to jediné, co mi zbylo, myslím." Pořád se usmívá a říká takovou hroznou věc a já z toho trochu posmutním.

"To není pravda. Víš to, tvá rodina tě miluje," řeknu jí a zvednu si její ruku ke rtům. Políbím ji na klouby prstů.

"Ale nejsou tady," prohlásí pevně. "Ty tady jsi. Za okny vidím ty muže a jsou teď mnohem blíž, Ashley. Jednoho dne-"

"Spencer."

"Jednoho dne budou až u oken. Rozbijou je, Ashley, rozbijou je a-"

"Ne, Spencer, to...," prosím ji. Pustím její ruce a obejmu ji. Potřebuju ji držet, potřebuju ji držet a umlčet ji a tohle je dobrý způsob. Mačkám ji, protože mám pocit, že bych se okamžitě čímkoliv sjela, kdybych měla něco u sebe, a to je děsivé, téměř tak děsivé, jako ty věci, které říká. Tak ji prostě pevně svírám.

"Víš to, že ano? Mluvily jsme o tom," řekne a v hlase má stopu strachu, ale zároveň záhadný klid. Spencer je jediný člověk, kterého jsem v životě poznala, který dokáže tyhle dvě věci skloubit. Téměř se zachvěju. "Mluvily jsme o tom, Ashley."

"Mluvily. Já vím. Chápu to," mumlám ji do vlasů. "Já vím."

Za sebou uslyším odkašlání. Otočím hlavu a spatřím Thomase vytírajícího podlahu, který kývne hlavou ke dveřím velké společenské místnosti. "Dej si bacha, Daviesová."

Shane nás pozoruje se svraštělým obočím a říká něco ošetřovatelce Marii.

"Musíš ji pustit," prohlásí Thomas se sklopenou hlavou, aby nebylo poznat, že na mě mluví.

Pustím Spencer a ona se vrátí k zírání z okna. Snažím se to ignorovat.

"Musíte toho obě nechat."

"To je kravina," řeknu mu.

"Přestáváte si dávat pozor," řekne mi a mírně vrtí hlavou. Pak se s mopem přesune do jiného rohu.

"Ashley."

"Jo?"

"Nebe je dneska jasně modré, že ano?"

Upřu zrak z okna. Zaujmeme stejné pozice, zraky upřené do dálky. "Jo... jak jsi to poznala?"

"Má jiný odstín šedé," odpoví mi. "Všechno jsou jen různé odstíny šedé."

O lécích se před ní hodně dlouho znovu nezmíním.

Když nám ten večer rozestýlám postel, hlavu mám plnou myšlenek na život mimo zdi svaté Humbelíny. Bez Spencer a se všemi těmi pokušeními mi ta představa nahání strach a cítím se provinile a vůbec se mi to nelíbí. Moc toho se mnou dneska nenamluvila, což mou zasmušilost ještě zvýšilo.

Spencer stojí vedle mě. Nejdřív nic neříká, ale prohlíží si můj obličej. Pak se dotkne mého lokte.

"Připomínáš mi jednu holku."

Vzhlédnu k ní a zazubím se, když vidím, že se její nálada nevysvětlitelně změnila. Natřásám nám polštáře. "Jakou holku? Je sexy?"

Zdá se, že o tom Spencer přemýšlí, má zamyšlený výraz. "Jasně. Jasně. Jo. To byla."

Spencer je velmi okouzlující, i když se o to nesnaží. Když se o to snaží, je to mimo všechny kategorie.

Věnuju jí pobavený pohled. "Jo? Pokračuj."

"No, jmenovala se Carmichaelová a seděli jsme podle abecedy, takže jsem celou střední seděla za ní," řekne a na tvář se jí dere pomalý úsměv, úsměv, o kterém vím, že se do konce té historky změní v široký.

"To budu muset poslouchat o tom, jak jsi jí čtyři roky koukala na zadek?" stěžuju si s úsměvem.

"Ano," umlčí mě jemným štípnutím a posadí se na postel. Věnuju jí plnou pozornost. "Takže. Vždycky byla moc hezká. Vsadím se, že před zrcadlem trávila hodně času. Vzpomínám si, že jsem myslela na to, a to hodně často, že bych ji ráda políbila. Vždycky mi přišlo, že musí krásně vonět."

"Začínám trochu žárlit...," pronesu v žertu, ale posadím se vedle ní a položím jí hlavu na rameno.

"Byla to první holka, do které jsem se zakoukala. A myslela jsem, že by mi explodovala hlava, kdyby mezi námi opravdu k něčemu došlo. Jednou si mě našla v šatně a prostě... na mě skočila." Spencer se té vzpomínce zasměje a já zvednu hlavu.

"Tys tu Carmichaelovic kočku sbalila?" zeptám se, napůl se zájmem a napůl tentokrát opravdu trochu žárlivě. Líbí se mi poslouchat o Spenceřině životě před tímhle místem a líbí se mi představa Spencer v úboru na tělocvik.

"No, ne. Ale hlava mi opravdu explodovala, cítila jsem to tak, i když to byl jen jeden polibek a nic po něm nenásledovalo. Zasmála se tomu." Spencer potřese hlavou a zdá se, že ta historka dospěla ke konci. Široce se usmívá a já jí dám pusu na tvář.

"Hezký příběh na dobrou noc, Spence. Zítra ti povím, jak jsem se muchlovala s hlavní zpěvačkou Lifehouse," řeknu jí hravě s pokrčením ramen. Ale užívám si, jak je otevřená.

"Jenom jsem chtěla, abys věděla, že jsem vždycky nebyla... občas úplně ztracená a ti muži vždycky nebyli tak blízko. Kdysi bývali hodně daleko a já chodila do školy a všechno bylo v pořádku," řekne mi. "Tak nebuď smutná. Jezdívala jsem k jezeru, zakoukávala se do spolužaček a zažila polibky, ze kterých exploduje hlava."

Mám pocit, že chápu, co se mi snažím říct, a teď vím, že si nemůže pomoct, když se ztratí v pohledu z okna, nebo mluví do svých dlaní. Ale zdá se, že ví, že mi to trochu láme srdce.

"Pojďme si lehnout," řeknu a lehneme si tak blízko k sobě, jak to jen jde. Myšlenky se mi točí kolem toho, že Spencer cítí potřebu vyrovnat se se svým předchozím životem, který měla mnohem bohatší. Přitáhnu si ji k sobě a ty myšlenky zaplaším.

"Snažím se je nevidět, ale nejde to. Nahání to strach," prohlásí. "Ale radši budu mít strach a mít tebe. Chci tě pořád mít."

"Budeš," slíbím bez přemýšlení.

"Explodovalo mi srdce, když jsem tě políbila," řekne mi šeptem u mých rtů. "Skoro to bolelo."

Nevím, co to znamená, tak ji prostě políbím. Líbám ji a líbám a okno je zavřené a já ji objímám. Vím, že ráno nebude takhle otevřená, vzdaluje se mi. Snažím se tu myšlenku vypudit z hlavy.