V zajetí šílenství

Napsala: the best of s, Překlad: petrSF

1

Policejní fotka byla hrozná.

Ne, že bych se nepovažovala za atraktivní holku. Jsem okouzlující, i když se mi dostává přívlastku domýšlivá stejně často jako krásná.

Jistou útěchou mi může být, že si na události vedoucí k tomu zadržení nepamatuju, a to, co se stalo potom, mám stále trochu rozmazané. Obvinění asi mluví sama za sebe: šlo o opilost na veřejnosti a to navíc u neplnoleté. Ještě horší bylo obvinění z držení drog. Kokain. Nebylo ho moc. To, co jsem považovala za jeho většinu, jsem použila už dříve té noci. Bylo ho tak akorát, aby mě to dostalo do maléru, ale ne dost, abych se z něj sjela. Věčná škoda. A pak tam bylo to největší obvinění, důvod, proč k tomu přecpanému a exkluzivnímu klubu vůbec zavolali poldy. Napadení. Jiného dne nebo noci bych byla jenom další obyčejná holka, co se před jedním z nejnovějším hitových míst v LA zapletla do opilecké rvačky - no, to je lež. Nejsem obyčejná holka.

Každopádně se tomu fotografovi zřejmě nelíbilo, že jsem ho do krve kousla do ramene. Nevybavuju si, proč jsem ho kousla, nebo jak jsem se k němu vůbec dostala. Nemůžu říct, že by mi na tom sešlo, ani když jsem se založenýma rukama a vražedným výrazem ve tváři seděla naproti své matce, jejímu publicistovi a našemu právníkovi.

"Nezájem."

"Nezájem," napodobila mě matka ostře. "Nezájem! Tak je to u tebe vždycky. Proč nemůžeš být víc jako Kyla?"

"Kyla tam byla taky, matko," utrhla jsem se na ni a založila si ruce.

"Tak proč tady není, Ashley? Nevidím ji tu, ty ano?"

"Hmmm," přiložila jsem si v předstíraném zamyšlení prst ke spánku. "Možná proto, že... no jo, vlastně. Protože ta mrcha hodila ty drogy na mě!" křikla jsem. Pan Elms vypadal znepokojeně.

"A přinutila tě i kousnout toho chudáka do ramene? Má skřípnutý nerv, abys věděla!" vykřikla matka, jako by to bylo to nejhorší, co by se mohlo člověku stát. To nejhorší, co by mohl člověk zažít.

"Nesnaž se předstírat, že by ti na tom sešlo, kdyby se tě to netýkalo."

To samozřejmě ignorovala. "Vážně, Ashley. Co sis myslela? Myslela jsi vůbec?"

"Očividně ne."

"Podívej se na mě - sundej si ty brýle!" Matka se předklonila a strhla mi je z obličeje. Naplno jsem ji probodla pohledem. Z očí mi sálala nenávist k ní a modlila jsem se, aby ji viděla. "Nemůžu uvěřit, žes mi to udělala. A těsně před turné. Chtějí tě za to zavřít, Ashley!"

Praštila jsem rukama do kovového stolu. Hlasitě se rozdrnčel a matka sebou trochu trhla. "Tak mě strčte do vězení. Mně. Je. To. Fuk," zavrčela jsem. Pak jsem odkopla židli, postavila se a začala přecházet sem a tam.

"Ach, Henry," vzdychla matka na pokraji falešných, po pozornosti volajících slz. Henry jí začal mnout rameno. Nejspíš spolu dováděj jako králíci, napadlo mě poprvé. V jiné situaci bych se otevřeně zasmála. "Co si počneme, Henry? Tohle nemám zapotřebí."

Ze schopnosti obrátit to celé na sebe se mi dělalo špatně, ze schopnosti udělat z jakékoli situace Christininu show. Promluvil její agent stojící za ní. "Musíme to zamést pod koberec, ano? Okamžitě. Nemůžeš se nechat zavřít za nějakou hovadinu v tomhle hvězdném okamžiku kariéry své matky, rozumíš?" řekl mi Henry. Mluvil ke mně, jako bych byla dítě.

Nic jsem na to neřekla.

"Dokážeme to zamést po koberec, to zvládneme." Sevřel mi rameno a já jeho ruku, stejně jako předtím matka, setřásla.

"Nešahej na mě," zavrčela jsem na něj se sevřenými čelistmi. Nelíbilo se mi, jak o tom mluvili.

Nedotčeně pokračoval. "Ten fotograf přistoupí na mimosoudní vyrovnání. Je to špína, udělá to. Ta další obvinění, no, existují určitá místa..." Prohrábl si rukou vlasy a Christine pokynula dlouho mlčícímu panu Elmsovi, aby promluvil.

Upřel na mě své vážné staré oči. "Slečno Daviesová, dostala jste se do politováníhodné situace. Ale mohlo by to být horší. S pomocí peněz to můžeme zvládnout." Alespoň ten zní laskavě, když se mnou mluví, pomyslela jsem si. Bral mě jako lidskou bytost. "Existují místa, kam můžete jít, slečno Daviesová, na nějakou dobu. Zařízení..."

"Na to zapomeňte," odvětila jsem okamžitě. Vůbec se mi nelíbilo, jak to znělo. Zamítla jsem to mávnutím ruky. "To neudělám."

"Jde o léčebnu," přidal se Henry. "To snadno zvládneš. Šest měsíců a vyjdeš s čistým štítem." Opět mi položil špinavou ruku na rameno.

"Řekla jsem, abys na mě nešahal," zaskřípala jsem zuby. "Do léčebny nepůjdu, na to zapomeňte. Pošlete mě do vězení, mně je to fuk," důrazně jsem odmítla několikaměsíční nepřetržitý pobyt v nějakém pseudo hotelu. Byla jsem si jistá, že vyfásnu menší trest, a byla jsem si jistá, že vězení zvládnu. Život s mou matkou byl sám o sobě jistým druhem vězení. Nebo mučírny.

"Hele, chceme ti to ulehčit, nechovej se jako rozmazlenej fracek," prohlásil Henry zoufale.

"Hele, debile, děláš pro nás, jasný? Na to nezapomínej."

"Ve skutečnosti dělá pro mě, Ashley," vstoupila do toho matka popuzeně.

"Cože?" otázala jsem se.

"Já mu platím. Platím za všechno. Ještě ti není jednadvacet, nemáš žádné vlastní peníze."

Párkrát jsem zamrkala. "A?"

"A dokud ti nebude jednadvacet a nezdědíš otcovy peníze..." Téměř obrátila oči v sloup, ale sevřela rty a pokračovala. "Ovládám tě, zlato. A ovládám to dědictví. Pokud odmítneš spolupracovat..."

Vstoupil do toho Henry a zněl až příliš potěšeně. "Můžeme tě o ty peníze připravit. Až skončíme, bude z tebe jednadvacetiletá žebračka."

"Ne... Jděte do hajzlu." Podívala jsem se na pana Elmse. "To nemůžou - můžou to udělat?"

Pan Elms unaveně vzdychl. "Mohou vám znesnadnit život, ano. Zvlášť když nemáte vlastní příjem. Je to tak."

Vyschlo mi v puse, ale matka přede mnou dál nehybně seděla. Pokusila jsem se nasadit prosebný pohled.

"To bys mi udělala?" zeptala jsem se jí a hleděla jí do očí, kde jsem se zoufale snažila najít to, co z ní kdysi dávno dělalo mou matku.

Nic takového jsem tam nenašla, pokud jsem si na to vůbec pamatovala. Nedokázala jsem si vybavit, co učinilo jasná světla života venku přitažlivějšími než slabá světla domova, bezpečí.

Matka pouze vážně přikývla.

Zhoupl se mi a sevřel žaludek a při pohledu na Henryho samolibý výraz jsem poznala, že jsem prohrála.

Něco uvnitř mě se zlomilo. "Dělejte si se mnou, co chcete."

Sundala jsem si z hlavy brýle a upřela na sebe zrak do zrcadla. Pod očima jsem měla váčky, které konečně pronikly skrz makeup. Zorničky byly tečky v tmavě hnědých, prázdných kruzích. Oči, které nikdy neožívaly.

Kůži jsem měla bledší, než by se mi líbilo, a rty jsem měla jako vždy pokleslé do polozamračení, koutky trvale svěšené. Pořád jsem si říkala, že bych se měla víc usmívat, ale nikdy na to nedošlo.

Stočenou bankovkou jsem sjela lajnu, druhou lajnu z umyvadla. Dýchala jsem zhluboka a vstřebávala pocit, kvůli kterému jsem toho tolik obětovala a ztratila. Pak jsem se opět spatřila v zrcadle.

"Nenávidím tě," řekla jsem svému odrazu. Upřímně, myslím. Kdyby mohla mluvit, určitě by ta holka řekla něco podobného.

"Taky tě nenávidím. Nenávidím tě za to, cos mi udělala."

2

Vztekle jsem procházela naším velkým a ještě prázdnějším domem a snažila se po jeho dřevěných podlahách co nejhlasitěji dupat. Byla jsem naštvaná a hledala jsem cíl. Našla jsem ho v Kyle, která si v hlavní koupelně narovnávala vlasy. Hlasitě žvýkala žvýkačku.

"Věděla jsi o tom?" uhodím na ni.

Krátce stočí oči ze zrcadla na mě a pak zase zpátky. "Cože? O čem?" Z tónu jejího hlasu a z toho, jak se na mě nedívá, poznám, že o tom stoprocentně věděla. V Kyle dokážu číst jako v obrázkové knize.

Odfrknu si. "Jo, přesně tak. O tom. Oni mě kurva vydírají, Ky. Posílají mě pryč."

"No...," odvětí pomalu a neodvrací zrak ze svého odrazu. "Je to lepší než vězení, ne? Nebo je vězeňskej mundúr letos v módě?" pokusí se nenuceně zasmát, ale nepovede se jí to. Pořád se na mě nedokáže úplně podívat.

Mlčky na ni hledím a snažím si vybavit události té noci. Mám to všechno hrozně rozmazané, nevím, jestli se nemýlím v tom, o čem jsem přesvědčená, že si pamatuju. "Ještě jsi mi neřekla, co se tu noc stalo."

Kyla si rychle skousne ret a pokrčí rameny. "Nic. Přeskočilo ti a vrhla ses na fotografa."

"Přeskočilo mi? To si nemyslím." Kyla nic neřekne, jen hlasitě práskne žvýkačkou. Pokračuje v narovnávání ofiny a skoro mě ignoruje. "Kylo, podívej se na mě," přikážu jí. Znovu práskne žvýkačkou a já se z toho ošiju. Nesnáším ten zvuk. Prudce natáhnu ruku a pevně ji chytnu za zápěstí. "Přestaň si sakra hrát s tou žvejkačkou a podívej se na mě."

Kyla na mě pohlédne a probodne mě pohledem. "Psychopatko." Vykroutí ruku z mého těsného sevření. "Bylas opilá a bylas... však víš. Nějakej debil se ti snažil vyfotil kalhotky a ty ses na něj vrhla. Zavolali poldy."

Pozorně si ji prohlížím a po chvíli mého mlčení se opět otočí k zrcadlu. "Jo, ale... fajn, to chápu. Ale jak to věděli? Jak našli ten..." Vrtím hlavou a poklepávám nohou o podlahu. Nedokážu stát v klidu.

Kyla se mi hrubě vysměje a dovádí své vlasy do dokonalosti. "Bylas sjetá. Poznali to."

"Tys byla taky sjetá," štěknu. "Jak se dostali do našeho auta?" Přistoupím k ní, abych jí nahnala strach. Jasné zářivky dělají z naší koupelny výslechovou místnost. Ve vzduchu je cítit zvláštní napětí, výbušné napětí.

Kyla na mě pohlédne, jako bych se zbláznila, a pak zavrtí hlavou. "Jsi sjetá i teď," pronese pohrdavě a pak se otočí zpátky k zrcadlu.

"O to tu nejde!" křiknu a vezmu jí z ruky žehličku na vlasy. "Jak to sakra věděli, Ky? Jakým zázrakem našli ten koks?" tlačím na ni. Probodne mě pohledem a pokusí se mi žehličku vytrhnout, ale natáhnu druhou ruku a tvrdě do ní strčím.

"Uklidni se! Ježíši, Ashley!" okřikne mě, ale zůstane na místě. Vypadá trochu rozpolceně a trochu vystrašeně.

Odhodím žehličku do umyvadla a dál tam stojím, zatímco po celém těle cítím brnění. Upřu na ni zrak. A Kyla je pořád jenom mladší sestra, která poslouchá starší sestru, a tak se podvolí.

"Tvrdil, že ví, že jsem něco měla, a že to řekne poldům, když jim neukážu, kde máš drogy," pronese zlomeně. Zrak upírá na podlahu.

"Byly to tvý drogy," zavrčím skrz zatnuté zuby.

"Já vím, ale-"

"Tys mě zaprodala, kurva!"

"To není pravda!"

"Teď to mám na krku, Ky. Tohle by mi mohlo úplně zničit život!" zatnu pěsti. Kyla zůstane na místě, pár kroků ode mě.

"Jakej život?" odvětí chladně a já si pořádně skousnu ret.

"Jsi sestra na hovno," řeknu jí vyrovnaně a zavrtím hlavou, jako bych byla znechucená.

Tomu se téměř zasměje. "Já... já jsem sestra na hovno?"

Nic neřeknu. Přemýšlím o všem, co by mi mohla vmést to tváře. O všem těch okamžicích, kdy jsem ji táhla s sebou, abych jí ukázala své super přátele, aby mohla dělat všechny ty super věci, co jsem dělala já. Líbilo se jí to, protože byla nezkušená, věřila mi, že bych ji zastavila, protože byla přesvědčená, že já zkušená jsem. Byl mladší než já a jemnější než já v těch ohledech, na kterých záleží, když jste tak mladí. Nikdy jsem jí nechránila tak, jak jsem měla, a to teď mezi námi visí ve vzduchu.

Ale i tak má v sobě malinký, mikroskopický zbytek té lásky, který jí zabraňuje mi to vmést do tváře, a já sklopím zrak na boty. "Nezájem," zamumlám.

"Odcházím," řekne mi a chystá se kolem mě protáhnout. Zůstávám na místě.

"Kam jdeš? Protože já ráno odjíždím a..." Skrývá se v tom nevyřčená žádost, že bych s ní ráda strávila nějaký čas, vím, že mi rozumí. Takovéhle věci nikdy neříkám nahlas.

Na chvíli se zarazí a pak řekne: "Ven."

Nepohnu se a Kyla kolem mě bez dotyku projde.

Když ležím ten večer v posteli, slyším ji v časně ranních hodinách klopýtat kolem dveří mého pokoje. Na chvilku se před mým pokojem zastaví, ale pak zapadne do svého, aniž by byť zaklepala.

Díky tmavým okénkům SUV je svět zpoza mých slunečních brýlí ještě tmavější. Opakovaně poklepávám prsty na koženou sedačku, dokud mě matka neokřikne.

"Kdy už tam sakra budeme?" Jsem netrpělivá. Pootevřenými okénky vniká dovnitř zápach výfukových plynů a mě je z něj na zvracení. Začouděné silnice LA neposkytují hezký výhled a v kapse mě svrbí koks. Potřebuju záchodky, kancelář, nějaké soukromí. "Kam vůbec jedeme?"

"Na letiště," sdělí mi matka.

"Na... letiště? Cože?"

Henry se na předním sedadle otočí a ušklíbne se na mě. "Někdo si tu nepřečetl brožuru."

"Jdi do hajzlu, Henry." Pohlédnu na matku a žíly mi zaplavuje panika. "Kam sakra poletím?"

"Do Arizony, Ashley. Řekla jsem ti, aby sis přečetla ty dokumenty."

"Já žádný dokumenty nečetla!" vykřiknu a v tom zahlédnu sjezd vedoucí na letiště. "Doprdele. Pusťte mě ven, do Arizony nepoletím. Na to zapomeňte."

"Zůstaň v klidu. Už tam skoro jsme. Po výstupu z letadla na tebe bude čekat sestra a odveze tě do té nemocnice," sdělí mi matka odměřeně.

"Ne!" Silně se škrábu na ruce a divoce vrtím hlavou. "Zastavte. Ne - do Arizony nepoletím! S tím jsem nesouhlasila!" křičím, dokud mě matka nechytne jednou rukou za obličej a nezaryje mi nehty do masa na bradě.

Pohlédne mi přímo do očí. "Uděláš to. A budeš se chovat slušně, rozumíš? Tak zněla naše dohoda. To je poslední slovo," řekne chladným, odhodlaným hlasem.

SUV se zdá každou uplynulou vteřinou menší a menší, zatímco se Henry na předním sedadle pochechtává a kolem nás proudí na letiště další auta. "Doprdele!" vykřiknu a opakovaně kopu do sedadla řidiče před sebou. "Doprdele, doprdele, doprdele!" křičím znovu čím dál hlasitěji. Rukama mlátím do okének. Řidič mě zaplavuje nadávkami a auto se vychýlí z cesty.

"Přestaň s tím!" okřikne mě matka, hrubě mě zatahá za ruku a mírně mě propleskne. "Budeš se chovat jako dospělá!"

"Po tomhle se už nikdy domů nevrátím," řeknu jí nenávistně a doufám, že se v těch slovech odráží můj vztek a zoufalství. "Nikdy ti to neodpustím."

Matka sevře rty a zavrtí hlavou, jako by byla smutná. Ale když na mě pohlédne, vidím jenom sobeckost a podráždění.

Bez váhání sáhnu do kapsy a vyndám svůj bílý prášek. V kabelce mám cestovní zrcátko. Vyndám ho, rychle ho rozložím a brzy mám před sebou dvě dlouhé lajny. Začnu srolovávat dolarovou bankovku.

"Co to probůh dělá?" dívá se na mě Henry ve zpětném zrcátku. Matka ke mně natáhne ruku, ale jediným pohledem ji zarazím.

"Neopavažuj se na mě šáhnout," zavrčím na ni s vyceněnými zuby jako vzteklý pes.

"Tohle nemáš zapotřebí." Zní, jako by mě prosila, ale já ji jen probodávám prázdnýma očima.

"Nevíš, co mám zapotřebí." Ušklíbnu se na ni, předkloním se a nasaju kokain do svého těla. Koutkem oka sleduju, jak na mě matka fascinovaně s odporem hledí, a když si otřu nos, ironicky se na ni zazubím.

"Líbilo se ti představení?"

Odvrátí zrak.

Zastavíme a Henry vyskočí z auta pro má zavazadla. "Nebudeš dělat Henrymu potíže. Nastoupíš do letadla." Mluví na mě, ale už se na mě nedivá. "A později mi za to poděkuješ."

Otevřu dveře, vyskočím ven a ohlédnu se na ni. "Jdi do hajzlu, matko."

A pak se vydám k letištní hale.

3

Když jsem vstoupila na arizonskou půdu, trochu se mi třásly nohy a cítila jsem se hrozně opuštěně a naštvaně. Zpevnila jsem a zase uvolnila sevření ruky, ve které jsem držela svůj kufr, svůj Louis Vuitton. Nechtěla jsem, aby přišel do kontaktu se špinavou zemí na tom letišti.

Venkovní krajina působila ploše a depresivně, tak jsem se začala rozhlížet, jestli nespatřím někoho v sesterském úboru. Myslela jsem si, že dotyčná bude celá v bílém a bude mít takový ten čepec s velkým červeným křížem, nebo něco podobně směšného. Byla jsem pořád unavená a oči se mi zavíraly, když vtom jsem na rameni ucítila jemnou ruku.

"Ty jsi Ashley Daviesová, zlato?"

Stará černá sestra s jemným hlasem a širokými rameny mě otočila, aby se na mě podívala.

Polkla jsem, ale i tak jsem pořád chraptila. "Jak jste to poznala?"

Pomalu se zasmála a přejela mě pohledem způsobem, který by mě obvykle urazil. Ale nepůsobila nepřátelsky a jen se zdvořile uchechtla. "Nikdy jsem neviděla takhle ztracenou dívku."

"Á." Nevím jistě, co na to říct, a ona mě poplácá po zádech a jednou ze svých silných rukou popadne můj kufr.

"Je to hned támhle..." Vede mě chodbou a já ji bez diskuze následuju. Z té ženy vyzařuje tichá síla, kterou nemám v úmyslu otestovat. "Jsem sestra Jamesová, zlato, ale můžete mi říkat Jeanie. Nebo jakkoli budete chtít, pokud někdy budete něco potřebovat." Přikývne. "Támhletou dodávkou pojedeme do nedalekého Odvykacího a zdravotního střediska svaté Humbelíny, rozumíte?" Má uklidňující hlas a já jen přikývnu.

"Teď se na mě podívejte, zlato."

Udělám to. Zrovna jsme vyšly z letištní haly a kolem nás proudí lidi. Zastavíme se a stojíme tam, zatímco si sestra Jamesová snaží skrz mé sluneční brýle prohlédnout mé oči.

"Sundejte si je."

Dám si na čas, ale sundám je a zamžourám očima proti slabě zářícímu slunci, které prosvítá skrz velká arizonská oblaka.

"Měla jste dneska něco, Ashley?" zeptá se mě a v hlase nemá ani stopu odsouzení. Párkrát zamrkám a chce se mi odvrátit zrak, což nakonec i udělám.

"Jo," připustím.

"Dobrá." Nepovzdechne si, nenapomene mě ani nekřičí, nedá dokonce znát ani zklamání. "S tím je teď konec, rozumíte?"

Odkašlu si, ale nepromluvím. Cítím se skoro zahanbeně a znovu si nasadím brýle.

Sestra Jamesová otevře dveře velké modré dodávky, ve které už je řidič, a hodí můj kufr na podlahu. Zašklebím se. "Ehm, to je - ehm, Louis Vuitton."

Pohlédne na mě s kamennou tváří. "A je moc hezký."

Zamrkám na ni a ona mi pokyne, abych se posadila na zadní sedadlo. Se zamračením si vlezu dovnitř a ona se posadí dopředu.

Založím si ruce na hrudi a celou cestu mlčím.

"Tohle jsou Thomas, Marie a Laurie. Ošetřovatelé z denní směny. S většinou z nich se budete vídat," představí mi sestra Jamesová skupinu lidí v sněhobílých úborech, kteří se se mnou přišli seznámit ke dveřím.

Odvykací a zdravotní středisko svaté Humbelíny je fádní budova uprostřed pustiny a v hlavě mám momentálně takový zmatek, že si nejsem jistá, jestli bych trefila zpátky na hlavní silnici, kdybych odtud utekla. Za sporadickými zamřížovanými okny v masivních cihlových zdech se rýsuje plochá, nudná arizonská krajina.

Boty ošetřovatelů nepříjemně klapají po morbidních dlaždicích jasných barev a já si musím skousnout ret. Sestra Jamesová mě nakonec odvede pryč, vezme mě z haly chodbou do mnohem větší místnosti, která páchne tak sterilně, že to stěží dokážu vystát. Světla u stropu jasně září, příliš jasně, a uprostřed jedné zdi je velké prosklené okno, o jehož tabule se otírají větve uschlého stromu.

Jsou tu pohovky, židle, stoly a jedna televize. Spatřím něco, co by dokonce mohl být stolní tenis a kulečníkový stůl. U vchodu do místnosti je sesterna oddělená velkým bezpečnostním sklem. Povzdechnu si pro sebe, nesnáším každou vteřinu, a sestra Jamesová mě po té společenské místnosti provádí a vše popisuje svým jemným, nakřáplým hlasem.

"Kde jsou všichni?" zeptám se. Jsou to má první slova od nástupu do dodávky.

"Jsou na obědě. Oběd bude každou chvíli u konce, takže se s částí zdejších pacientů brzy seznámíte," řekne, položí mi ruku na záda a odvede mě do chodby, kde asi budou pokoje.

Stojím v rohu místnosti, pevně se objímám rukama a sleduju, jak lidé kolem bezúčelně hemží. Někteří hrají stolní tenis, jiní si čtou a další si povídají. Kolem televize je shromážděná větší skupinka. Všichni mají na sobě normální oblečení, někteří mají přes své oblečení bílé nemocniční župany, ale nedokážu se zbavit tíživého pocitu, že mě obklopuje nečistá, šílená masa.

Odvykací a zdravotní středisko podle všeho znamená, že tu nejsou jenom drogově závislí. Viděla jsem lidi se šílenýma očima a to mě zároveň vyděsilo a neskutečně namíchlo.

"Nezkusíš se seznámit?" přitočí se ke mně Thomas, který vytírá podlahu. "Sociální interakce ti pomůže. U ostatních jsi vzbudila zájem."

Je to tak. Cítím jejich pohledy a cítím se kvůli nim jako zrůda. Už to začínám cítit, cítit tu silnou potřebu po dávce kokainu. "Nemáš žvejkačku?" zeptám se a přešlápnu si z nohy na nohu. A znovu a znovu.

Chápavě zavrtí hlavou. "Zhorší se to. Jsou tu doktoři, nasadí ti léčbu, ale... je to teprve první den."

"Tohle je noční můra, kurva. Nesnáším to tady," řeknu mu. Je to vysoký kluk, má širokou hruď, blonďaté vlasy a našedlé oči. Dal by se považovat za hezkého, kdyby neměl křivé přední zuby. "Tohle nemůžu šest měsíců vydržet." Při té představě se zachvěju a má zlost ještě naroste.

"To říkají všichni." Pokračuje ve vytírání, ale pomalu se ode mě vzdaluje. Takhle na lidi působím, ale je mi to ukradené.

"To se vsadím," zamručím, zapadnu ještě víc do rohu a nenávistnýma očima pozoruju lidi v místnosti.

Nakonec přišel čas jít spát, ale během chvíle jsem se prodírala zástupem lidí mířících do svých pokojů a bušila na dveře sesterny. Ošetřovatelé zavírali okna a zamykali všemožné dveře.

"Mám špinavý povlečení!" řeknu sestře Jamesové, která z druhé strany přišla ke skleněné výplni s unaveným pohledem v očích, protože se už chystala předat noční směnu nějakému neznámému doktorovi s brýlemi. "Smrdí - chci nový. Hned."

"Ztište hlas, slečno Daviesová," odvětí rychle a autoritativně a letmo pohlédne na ošetřovatele, kteří začínají vypadat znepokojeně. "Lidé se snaží usnout."

"To povlečení smrdí jako lejno!" vykřiknu. "Smrdí jako lejno a já chci nový!" Pro zdůraznění znovu bouchnu do dveří. Mám napnutý každý sval v těle.

"Ještě jednou, Ashley," varuje mě. "Jste náchylná k výbuchům, to vidím, ale věřte mi, že já dokážu předvést mnohem větší výbuch!"

Díky jejímu tónu se trochu stáhnu, ale víc si nedovolím. Přistoupím o krok blíž.

"To povlečení je čisté," sdělí mi pomalu, abych tomu rozuměla. "Teď jděte okamžitě do postele, nebo vás tam nechám odnést, a ošetřovatelé z noční směny nejsou jemní."

Chvilku tam stojím a s bolestivým výrazem zhluboka dýchám. "Chci nový povlečení," téměř na ni zavrčím. Zvedne telefon, aby zavolala ochranku, a mně poklesnou ramena. "Já - já neměla koks dva dny," vyhrknu tiše a škrábu se na paži.

V jejím výraze se mísí něco s lítostí a já okamžitě odvrátím zrak. Nechci to vidět.

Hlasitě kopnu do zdi a otočím se na patách. Napochoduju zpátky do svého pokoje a prásknu za sebou dveřmi. Když se otočím, téměř o krok uskočím, protože na druhé posteli spatřím sedět a prohlížet si mě blonďatou holku s pravděpodobně těma největšíma a nejmodřejšíma očima.

"Kdo kurva jsi?" zeptám se, přiskočím ke své posteli a násilím z ní strhávám prostěradlo.

"Neměla bys práskat dveřmi," je vše, co řekne. Vypadá, jako by se měla každou chvíli usmát, ale úsměv se jí na tváři nikdy neobjeví. Má nečitelný výraz.

"Taky to cítíš?" zeptám se se znechuceným výrazem a hrubě odhodím prostěradlo na zem.

"Jak se jmenuješ?" ignoruje mou otázku.

"Ty to nevíš?" Nepodívám se na ni, hodím zpátky na postel polštáře a odfouknu si vlasy z tváře.

"Měla bych?" zeptá se nevinně.

Věnuju jí jeden probodávací pohled a pak zhasnu. "Ne, neměla."

4

Následujícího rána.

Stála jsem v koupelně a snažila si jednou třesoucí se rukou učesat mokré vlasy. Sevřela jsem těsně rty, pak jsem si povzdechla a spustila ruku dolů. Podívala jsem se do zrcadla a snažila se pochopit to, co jsem tam viděla, důvod, proč jsem se tu ocitla? Opravdu to začalo kousnutím do ramene nějakého fotografa? Opilou holkou naštvanou na svět?

Bledá holka v zrcadle s tmavými kadeřemi, které jí padají do očí, nade mnou zavrtí hlavou a náhle pročísne vzduch hlasité zazvonění. Odhodím hřeben stranou a na zlomek vteřiny se celá roztřesu. "Co to má bejt?" zašeptám si pro sebe a cítím se neskutečně unavená a cítím ubíjející touhu po dávce. Svezu se na podlahu a přitisknu si tvář ke kolenům. Slyším někoho vejít.

"Zvonilo ke snídani," oznámí mi ta blondýna, ale nevzhlédnu k ní. Zarývám si nehty do kůže na nohách. "Slyšela jsi?"

"Samozřejmě, že jsem to slyšela, málem mě z toho kleplo, kurva."

"Říkáš to často." Slyším ji přejít po dlaždičkách těsně vedle mě.

"Co?" zeptám se a dál zůstávám schoulená v klubíčku a pevně si tisknu si obličej ke kolenům. Cítím se tak v bezpečí, nebo alespoň tak bezpečně, jak to v téhle chvíli jde.

"Kurva," pronese hlasem puberťačky s potlačeným zahihňáním. Ucítím něco na hlavě a okamžitě se narovnám. Vzhlédnu a spatřím, že Spencer má v ruce hřeben.

"Co to děláš?" zeptám se tiše a dívám se přímo na ni.

S klidnou tváří mi pohled oplatí. "Češu ti vlasy."

Chvilku mi trvá, než položím další otázku. "Proč?"

Na to pouze pokrčí rameny. "Odhodila jsi hřeben." Sjede očima na mé paže a spatří, jak si rukama s bílými klouby svírám jemnou kůži lýtek. "Ubližuješ si."

Vytrhnu jí hřeben. "Už na mě nikdy nešahej." Vstanu a zabolí mě v zádech. Bolí mě všechno.

"Spencer," pronese náhle a neustoupí ode mě ani o centimetr. Jako by jí vůbec nic neříkali hranice.

O krok ustoupím. "Cože?"

"Jmenuju se Spencer." A než se naděju, nešikovně mě vezme za ruku, která mi visela u boku, a krátce mi s ní potřese. Pak bez dalšího slova odejde.

"Cvoku."

"Nemluv na mě." Položím tác naproti Spencer, které sedí u stolu přibližně uprostřed jídelny. Jídelna je malá a tmavá a já nechci sedět u stolu obsazeném tlupou žvanících idiotů, ne, když je mi takhle. Spencer seděla mlčky u stolu sama a mně to přišlo jako nejlepší momentální možnost.

Pohlédne na mě s jemně svraštěným čelem a mírně našpuleným rtem, jako by tomu nerozuměla. "Ty na mě ale mluvíš."

Zabořím vidličku do svého rozbředlého francouzského toastu. "Tuhle šlichtu jíst nebudu. Chceš ho?"

"Pořád se mnou mluvíš." Zdá se být mírně zmatená a všimnu si, že se svého jídla ani nedotkla.

"Hele, říkám jenom, abys nezačínala rozhovor, jasný? Nemám náladu na mluvení." Opřu se o opěradlo židle a začnu si mnout ruce, protože je mi zima. Musím tady sedět, dokud snídaně neskončí, a ráda bych to přežila v relativním klidu, přes ten boj, který nuceně svádím se svým tělem. "Je to úděsná zima."

"Nemluv na mě," řekne mi monotónním hlasem, který se téměř ztratí v okolním hlasitém mluvení a cinkání táců a příborů. Jsem z jejího pohledu z nějakého důvodu nesvá.

"Není hezké, když jsou lidé na druhé bezdůvodně oškliví, že?" nakloní na mě hlavu.

"To mělo bejt jako co? Snažíš se mě poučovat nebo tak něco?" zasměju se drsně a dokážu nad ní nevěřícně zavrtět hlavou. "To sis ukousla moc velký sousto, holčičko."

"Nerozumím ti," opět nakloní hlavu. "Proč se tak zlobíš?"

"Proč pokládáš tolik otázek?" oplatím jí to.

"Protože na žádnou neodpovídáš," odvětí prostě.

Po tom na ni dlouho upřeně hledím. Nepřipadá mi, že by se snažila začít hádku, nezdá se, že by si byla vůbec vědomá, že mi brnká na nervy. Působí dokonale upřímně, uvědomím si a odvrátím zrak. "Spencer, že?" Píchám do toastu, aniž bych ho měla v úmyslu jíst. Stejně bych teď v žaludku nic neudržela. "Myslím, že tuším, proč sedíš sama," pronesu hrubě téměř lhostejným hlasem.

"Mělo to vyznít tak hrubě, jak to znělo?" zeptá se mě a já sebou začnu mlít. Její upřímnost se mi nelíbí, vůbec se mi nelíbí, a v té chvíli mi dojde, že má nejspíš opravdové duševní problémy. Takže na ni znovu pohlédnu a - nepřipadá mi tak. Vypadá jako dokonale normální, krásná holka. Záhada.

"Nevím," odvětím a hlasitě vzdychnu. Projedu si rukou vlasy a ona to sleduje.

"Třese se ti ruka."

"Proč jsi tady?" zeptám se jí náhle, abych změnila téma, a freneticky poklepávám nohou o podlahu. "Co máš za problém?"

Téměř neznatelně jí škubnou rty, ale pořád na sobě nedává nic znát. Cítím, že se třesu, a pod stolem k sobě opakovaně srážím kolena. Závidím jí ten její dokonalý klid. "Všichni máme nějaký problém," řekne tiše a na chvilku sklopí zrak ke stolu.

Ucítím krátký, zvláštní záchvěv v žaludku, ale rychle ho přebije silnější bolest vyzařující z celého mého těla. Víc se v židli schoulím a následuju její pohled z okna do prázdna.

Váhavě pohlédnu na ošetřovatelku, Laurie, drobnou holku s namalovaným obočím, a pak zvednu telefon na sesterně, kde pacienti přijímají výjimečné hovory z domova.

"Kdo je to?"

"Kdo myslíš?" Až když jsem uslyšela matčin hlas, jsem si uvědomila, jak moc jsem si přála, aby to byla Kyla.

"Vážně mě odsud musíš dostat," řeknu jí naléhavě a sluchátko mám přiložené těsně ke tváři. "Není to tu takový, jak jsi tvrdila, je to-"

"To zvládneš, Ashley."

"Jsou tu blázni! Skuteční šílení magoři! Nezvládnu to, vážně ne," prohlásím a nechám hlas přejít do prosícího tónu, za což se v duchu prokleju. "Prosím. Je to tu děsný."

"Slíbila jsi to, Ashley. Dala jsi mi slib. Musíš ho splnit-"

"Jdi do hajzlu! Nejsem tu kvůli tobě, jsem tu, protože musím, protože jsi mě k tomu přinutila! Nemysli si, že jsem zapomněla, co jsem ti řekla, pořád-" Dovnitř nakoukne sestra. "Ztrať se, telefonuju," utrhnu se na ni.

"Ztiš to," přikáže mi a já ji propichuju pohledem, dokud se neztratí.

"Matko?" přiložím si sluchátko k uchu. "Poslouchej. Já tu umřu. Vážně. Nechápeš to..." Syknu bolestí a položím si ruku na bok, všechno mě bolí. "Jsou to muka. Je to... nedokážu to."

"Musíš to podstoupit. Promiň, ale nedá se-"

Z vedlejší místnosti uslyším křik. Není to vyděšený křik, není to volání o pomoc. Někdo záměrně a opakovaně hlasitě řve a pak uslyším bušení na okno. Neslyším kvůli tomu nic z toho, co matka říká.

Tělo mi zaplaví vztek. Vstanu a vyběhnu ze sesterny, zatímco mi krev zaplavuje adrenalin, abych se podívala, kdo ten hluk způsobuje. U velkého zamřížovaného okna stojí Spencer a hlasitě neartikulovaně ječí na ptáky sedící venku na okenní římse. Na chvilku jsem z toho zvířecího zvuku vycházejícího z jejího hrdla v šoku, dokonce vyděšená. Pak se vzpamatuju.

"Umlčte ji!" houknu na nejbližší ošetřovatelku, Marii, vysokou brunetu, se kterou jsem ještě nemluvila. "Umlčte ji, sakra, telefonuju! Ježíši Kriste!" Ale Thomas už k Spencer rychle přistupuje a sevře ji v medvědím objetí, zatímco sestra Jamesová přibíhá s nějakou injekcí. Odvrátím se, abych to neviděla, ale slyším tlumený Spenceřin křik, který postupně utichá. Pak zaplaším zvláštní nutkání říct jim, aby jí při tom neubližovali, a vrátím se na sesternu.

Zvednu telefon a slyším vyzváněcí tón. "Matko?" Buším do tlačítek, ale marně. Zavěsila. Uvnitř svého rozbolavělého, zničeného těla se trochu zlomím. "Kurva! Kurva!" křičím přesně jako Spencer, znovu a znovu. Mlátím sluchátkem o stůl, až se mi v ruce roztříští a rozřízne mi dlaň. "Kurva!"

Ucítím kolem sebe silné ruce a pak už si nic nepamatuju.

5

Otevřu oči a párkrát zamrkám. Přetočím se na posteli a cítím se úplně mrtvě. V pravé půlce zadku mi trochu štípe a celé tělo mám do posledního svalu napjaté. Zkusím se posadit a podaří se mi to až po hrozné námaze. Mnu si rukama obličej a snažím si vzpomenout, jak jsem se dostala do postele a jak jsem dostala do zadku, co předpokládám, že byla injekce se sedativem.

Pravou dlaň mám obvázanou, a když ji ohnu, bolí to jako čert. Několikrát to opakuju. Líbí se mi, že to zastiňuje mnohem hlubší bolest všude jinde. Na druhé straně malého pokoje uslyším šelest. Otočím se a vidím, že na mě Spencer nepřítomně hledí. Srdce mi vynechá úder, když spatřím, že je k posteli přikurtovaná. Vzpomenu si, jak s šíleným pohledem v očích křičela na ty ptáky, a trochu se zachvěju. Vím, jaký je to pocit, když se člověk potřebuje takhle vykřičet.

Olíznu si suché, popraskané rty a pokusím se promluvit, ale vyjde ze mě pouze tichý chrapot. "Jsi v pohodě?" "Jsi v pořádku?"

Nedá na sobě znát žádnou známku překvapení, že jsme promluvily zároveň, a mě napadne, že to možná ani nezaregistrovala. Posunu se na posteli, dám nohy na zem a zakřením se bolestí. "Proč jsi přikurtovaná?" zeptám se tiše hlavně proto, že mám úplně vyprahlou pusu.

Nic neřekne, jen na chvilku vypadá neskutečně smutně. Pohlédne na strop, pryč ode mě. Přikurtovaná k té posteli jako nějaké zvíře vypadá hrozně křehce. Nedokázala by nikomu ublížit, nemyslím si to. Proč ji ti debilní hajzlové přikurtovali... povzdechnu si a postavím se na nohy.

Trhnu sebou bolestí, zaryju si nehty hluboko do dlaně a zhluboka se nadechnu. Udělám k ní krok. "Když tě uvolním, neuděláš mi nic?"

Podívá se na mě a přejede pohledem mou zatnutou pěst a výraz stěží kontrolované bolesti ve tváři. Pokusím se přinutit k neutrálnímu výrazu, ale zjistím, že to nejde. "Ubližuješ si," zašeptá a pořád hledí na mou ruku. Má pravdu ve víc než jednom ohledu. Udělám k ní další krok a pomalu uvolním prsty.

Dotknu se řemenů, kterými je za zápěstí a kotníky přikurtovaná k posteli. Zatahám za jeden, abych ho uvolnila, ale je to těžké, protože mám ruce téměř artritické. Jednu ruku už má téměř uvolněnou, když vtom otevře dveře Thomas, který vypadá trochu překvapeně, že mě vidím stát na nohách.

"Daviesová, jsi vzhůru," řekne a pohlédne do karty, kterou má v ruce. "A je čas, abys - počkat, co to děláš?" Vidí, že mám ruce u Spenceřiných řemenů.

Letmo pohlédnu na Spencer a pak zpátky na Thomase. "Chtěla vstát."

"K odkurtování pacientů nemáš oprávnění." Zavrtí nade mnou hlavou a přiskočí, aby řemen opět utáhl.

Než se k tomu dostane, položím na řemen ruku. "Ne tak pevně. Ono - ono jí to bolí," prohlásím instinktivně. Když na mě Thomas zvláštně pohlédne, spustím ruku okamžitě dolů. Jdu si sednout na svou postel a opakovaně svírám ruku, přičemž se vyhýbám pohledu Spenceřiných modrých očí, zatímco jí Thomas pevně upevňuje řemeny kolem zápěstí a kotníků.

"Chce tě vidět dr. Marlow, Ashley." Jemně mě vezme za ruku a vede mě pryč od té dívky na posteli.

Dr. Marlow je laskavě vyhlížející plešatý muž s velmi pomalou, rozvážnou mluvou, která mě uklidňuje. Změří mi puls, krevní tlak a letmo nahlédne do mé karty. "Máte bolesti?"

"Něco potřebuju. Potřebuju - nedá se to vydržet. Nedokážu sedět v klidu, ale můžu se zbláznit bolestí, když se pohnu," zachraptím. "Potřebuju... jenom trochu," řeknu a doufám, že ho uprosím očima.

Pozvedne obočí. "Divila byste se, ale hodně závislých lidi si myslím, že jim od bolesti ulevíme dalšími drogami. Nic vám nedáme, slečno Daviesová."

Nadechnu se a přeju si, aby v té pracovně bylo větší šero, tma. Něco, aby neviděl můj obličej a všechno to, co mám vepsané v tom ubohém, bolestivém výrazu. "Prosím."

"Můžeme vám dát nějaké léky." Se zamračením napíše něco do karty před sebou. "Ale to je všechno. Ještě nemáte za sebou to nejhorší, ale brzy to skončí."

"Chci kokain," zašeptám a dívám se mu přímo do očí. "Jsem tu jenom kvůli tomu, že mě moje stupidní, zasraná matka vydírala." Postupně zvedám hlas. "Nemám v plánu se sebou něco udělat, a až odtud vypadnu, chystám se zabořit nos do obrovský kupy bílýho prášku."

"To je politováníhodné," odvětí, ale na má slova nijak nereaguje. Lhostejně zase něco napíše.

Hlasitě praštím dlaní do stolu, abych získala jeho pozornost. Vzhlédne ke mně.

"Mám bolesti," skřípu zuby.

Prohlédne si můj obličej. "Drogy jsou váš nejmenší problém, slečno Daviesová."

Shrbená sedím ve velkém kruhu a objímám se rukama. Nezajímá mě, co ostatní vykládají. Sestra Jamesová sedí na opačné straně kruhu a naslouchá, jak si všichni postupně vylévají srdce. Mluví o naději, o tom, jak našli světlo, které zoufale hledali, jak jsou vděčný, že našli cestu.

Když přijde řada na mě, v očekávání na mě pohlédnou. Mlčím.

"Tohle je Ashley, vážení. Někteří ji možná poznáváte ze stránek bulvárních časopisů," uchechtne se sestra Jamesová srdečně. "Řekněte nám o sobě něco, Ashley."

"Nechce se mi."

Trpělivě na mě hledí. "No, zkuste na něco přijít, takhle skupinová terapie funguje."

Všichni čekají. Po chvílí zasténám. "Jmenuju se Ashley a podle mě je tohle hovadina." Párkrát zamrkám, zatímco si ostatní mumlají, ale sestra Jamesová nic neřekne. "Můžu jít do svýho pokoje?"

"Ještě nám zbývá dvacet minut, drahá. Byli bychom rádi, kdybyste zůstala." Ostatní doprovázejí její slova souhlasným přikyvováním a já s bolestivým výrazem zapadnu hlouběji do židle.

"Připadá mi, že má bolesti," pronese někdo, nějaká holka s jedním culíkem. Neznám jméno nikoho z nich. Žádné jsem si nezapamatovala. "Všichni jsme si tím prošli."

"Už jsi byla u Marlowa?" zeptá se muž vedle mě.

Mlčky přikývnu.

"Ještě ani nejsi čistá," pronese holka z culíkem.

"Čistá?" ozvu se a zkusím se trochu narovnat. "Čistá? Všichni jste tu, protože jste závislí, že jo?" Někteří přikývnou, jiní nijak nezareagují. Zasměju se. "No, mezi náma zavislýma, nic takovýho neexistuje. Nikdo z nás už nebude čistej, nikdy. Už pořád budeme toužit po tom, po čem toužíme, a nikdy se toho nezbavíme."

Sestra Jamesová se mě pokusí ztišit, ale pokračuju dál. "Vykecávání v kruhu nezmenší vaší touhu po chlastu, nezmenší vaší touhu po... šlehnutí si? U zatraceně určitě nezmenší mou touhu po takovým množství koksu, abych zapomněla na svůj zkurvenej život." Skoro prskám na podlahu, zatímco se rozhlížím po všech těch smutných tvářích, a nemůžu uvěřit, že si berou to, co říkám, k srdci, ale vidím jim to na očích.

Sestra Jamesová na mě velmi zklamaně pohlédne. Vrtí hlavou. "Pokud to cítíte takhle, dveře jsou támhle. My všichni tady se máme o koho opřít. Když těmi dveřmi odejdete, nebudete mít nikoho."

Přiměju ztuhlé nohy k co nejrychlejší chůzi a bojím se, že to nejhorší mě teprve čeká.

Vejdu do pokoje a spatřím Spencer ve stejné pozici, v jaké byla předtím, ale tentokrát se jí lesknou oči a zírá ven z malého okna vzadu ve zdi.

Mátožně k ní dojdu. "To tě takhle nechají i přes noc?" zeptám se jí, zatímco na ni hledím a pevně se objímám rukama.

Mlčky přikývne, ale neodvrátí zrak od okna.

"Proč?"

Než odpoví, pootevře ústa. Oči stočí na mě. "Jsem šílená."

To mě na okamžik umlčí a pak pohlédnu na její drobné, bledé ruce v řemenech. "No...," řeknu a pokusím se o úsměv, první úsměv, o který jsem se pokusila snad za roky, protože Spencer byla v té posteli celý den a ty velké, dětsky modré oči ve mně podle všeho vzbuzují soucit. Úsměv mi na tváři připadá cizí. "Tak to ti to šílenství musí zvýrazňovat barvu očí," zavtipkuju.

Tím si vyslouží první úsměv, který jsem u ní viděla, a uvědomím si, že úsměvů tu člověk moc nespatří, že jsou tu vzácné. Její úsměv se mi líbí, protože jí dosahuje až k tvářím, nakrabatí se jí nos a rozzáří se jí oči, jen malinko. Myslím, že Spencer musela být kdysi v usmívání moc dobrá, než se stalo to, co jí dostalo sem.

Než mám příležitost se nad tím zamyslet - a v přemyšlení jsem stejně nikdy nebyla dobrá - odkurtovávám ji hbitými prsty tak rychle, jak mi to rozbolavělé ruce dovolují. "Aby se ti líp spalo, ano?" shlédnu na ni.

Horlivě přikývne a začne si uvolněnýma rukama třít zápěstí, kde má od řemenů červené pruhy. Schovám třesoucí se ruce a uvolním jí i řemeny na nohách.

"Už je to dobrý?" zeptám se jí a ona sáhne dolů a přitáhne si deku až ke bradě, takže jí kouká jen malý nosík a velké oči.

"Ano."

Když zhasínám, ještě krátce zahlédnu, že opět vrátí zrak k oknu.

6

Na tácu mám léky. Jeden pohárek s mým štítkem, jméno pacienta: Ashley Daviesová. Nějaký doktor na něj naškrábal jméno toho léku, ale mně na něm nesejde, ani si ho neobtěžuju přečíst. Spolknu prášky, prášky proti bolesti, jedním hltem a zapiju je vodou, aniž by se mi to muselo říct. Modlím se, aby rychle zabraly, krví podlité oči a bolest hlavy mi připomínají, že jsem se v noci moc nevyspala.

Pohlédnu na Spenceřin pohárek, vlastně na její dva pohárky. Na stůl téměř přepadávají pestrobarevné pilulky, některé velké, jiné malé. Sleduju, jak si je Spencer hází do pusy, jako by to byly bonbóny, a nasucho je polyká. Vypadá to bolestivě a já nad jejím prázdným výrazem zkřivím obličej. Maria, ošetřovatelka, si na seznamu odškrtne naše jména a přinutí Spencer prášky zapít. A pak zazvoní ke snídani a já skoro vyskočím z kůže.

Spencer odejde do jídelny, aniž by na mě pohlédla, a zatímco mnohem pomaleji vstávám, přičemž se kvůli bolesti celého těla cítím jako stařena, Maria mi položí ruku na rameno. "Nepřikurtováváme ji bezdůvodně."

Unavenýma, mžourajícíma očima na ni pohlédnu. "Proč teda?"

"Nebývá přikurtovaná pořád. Ale když ji to popadne - jako jste to viděla včera, jak ječela na okno?" vysvětluje.

"Na ty ptáky," pronesu otupěle.

"Občas vybuchne. V poslední době se to nestalo, ale... neodkurtovávejte ji, nebo příště přikurtujeme i vás, slečno Daviesová," vysvětluje Maria netrpělivě. Je to jenom ztrápená ošetřovatelka, která nechce od pacientky problémy, ale já se v té chvíli rozhodnu, že se mi nelíbí, protáhnu se kolem ní a zamířím do jídelny. Ta cesta je pro mé tělo příliš dlouhá, aby se neunavilo. Nikdy jsem se necítila tak vyčerpaná, spíš jako belhající mrtvola, než se cítím teď. Nevím, jak dlouho to potrvá, ty prášky moc nezabraly. Jediné, co vidím, i se zavřenýma očima, je bílý prášek. Pronásleduje mě v myšlenkách, i když se sedám vedle Spencer. Tác, který váží snad půl metráku, hlasitě dopadne na stůl.

"Mám kvůli tobě problémy," řeknu jí nabručeně. Jídelna působí tohle ráno depresivně, šedá obloha sem nepouští malými okny žádné světlo a všichni se zdají být tišší než obvykle.

Spencer na mě tázavě pohlédne, ale nezeptá se na důvod.

Zaměstnám se pokusem o otevření džusu, jediné věci na tácu, která u mě nevzbuzuje odpor. "Včera večer jsem tě odkurtovala. Ani jsi mi nepoděkovala," pronesu napůl pusy, zatímco mé nemotorné, třesoucí se ruce zápasí s pomerančovým džusem. Krabička mi vyklouzne z ruky a spadne na příbor, který zacinká. "Kurva!" vykřiknu a smetu džus na podlahu, kde z krabičky začne vytékat oranžová tekutina.

Spencer sleduje, jak chvíli zhluboka a namáhavě dýchám, a pak pomalu promluví: "Nežádala jsem tě o to."

Chci ji obvinit, že mě prosila očima, ale to zní hloupě dokonce i mně. Neřeknu jí, že bych ji z nějakého důvodu prostě nemohla nechat spát přikurtovanou, za žádnou cenu. "Zapomeň na to," zabručím, odvrátím zrak a založím si ruce na hrudi.

Spencer vezme do ruky vlastní džus a svými šikovnými, spolehlivými prsty rozloží hrdlo krabičky. Pak vezme mé brčko a mlčky ho zastrčí do příslušného otvoru. Postaví krabičku přede mě a pak se v židli narovná. Upřu zrak na džus a pak na ni. V očekávání tam sedí a čeká, až se napiju.

"Pro tebe."

"Nechci tvůj džus," řeknu jí a posunu ho směrem k ní.

Podívá se na tekoucí krabičku na podlaze a pak zpátky na mě. "Nemůžeš mít vlastní džus. Vezmi se můj, dlužím ti."

"Nic mi nedlužíš." Pohlédnu z okna, ale nedokážu se dívat jinam dlouho. Opět mě k sobě přitáhne její pevný pohled.

"Vím, že nedlužím," odvětí prostě. "Chci, aby sis ho vzala."

Vzdychnu, zvednu džus a dlouze se napiju brčkem. Spencer ze mě při tom nespouští oči. Položím krabičku zpátky na stůl.

"Chutná?" zeptá se Spencer s tím nejdrobnějším úsměvem ze všech úsměvů. Jen nepatrné zvednutí koutků, ale přesto mě zahřeje u srdce.

Nevím jistě, jestli si Spencer uvědomuje, jakou zbraní vládne. Znovu zvednu džus a strčím si brčko do pusy, abych skryla vlastní úsměv. "Moc," odvětím mezi doušky.

Spencer vypadá spokojeně.

Nemocniční křídlo Odvykacího a zdravotního střediska svaté Humbelíny. Tam strávím většinu dne, úplně nepřipravená na nesnesitelnou bolest absťáku.

"Mám hrozný bolesti," skučím a ruku si držím na boku, jako by mi měl prasknout. Bolí mě ramena, žaludek mám jednom ohni a třeští mi hlava. Kapačkou v ruce do mě něco teče, něco, co nedokážu pojmenovat, ale nezdá se, že by mi to vůbec nějak pomáhalo. "Takovou bolest jsem ještě nikdy necítila," řeknu tichým, bolestivým hlasem.

Sestra Jamesová mi vlhkou žinkou otře čelo. "Já vím, zlato, já vím."

"Nevíte nic!" odvětím ostře a pevně zavřu oči. Srolované dolarové bankovky, hory kokainu, okamžitý příval extáze zaplavující mi mozek. Toužení po tom a snění o tom to jen zhoršuje. "Nevíte ani hovno," slabě zasípu. Tělem mi koluje zlost, ale v tomhle mém zesláblém stavu nenachází žádný ventil.

"Vím, slečno Daviesová. Vím o tom víc, než si myslíte. A narozdíl od vás jsem přesvědčená, že to zvládnete."

"Nezvládnu," zasténám a kolíbám hlavou sam a tam. "Nezvládnu, nezvládnu. Nejsem dost silná."

Sestra Jamesová na mě pohlédne vroucíma očima. "Ach, zlato..." Pevně vrtí hlavou. "Jste na tom vážně zle, že?"

Otevře mi dlaň a vtiskne do ni svou. Pevně ji sevřu, drtím ji veškerou zbylou silou v těle.

"To je ono," povzbuzuje mě. "Vymáčkněte mi z ní život, zlato. Přeneste do ní všechnu svou bolest..." Zavřu oči a soustředím se pouze na ruku v mé a co nejpevněji zatínám zuby. V ruce mi pulzuje, cítím v prstech tlukot srdce. Na okamžik mám pocit, že všechna bolest opravdu zmizela.

"To je ono." Dá ruku pryč a jemně hovoří. "Tak vidíte," usměje se. "Jste dost silná."

Když jsem byla v nemocničním křídle, začalo pršet. Do budovy šlehají přívaly deště a zanechávají po sobě na oknech čůrky. V současném stavu neskonalé bolesti a přecitlivělosti slyším, jak déšť bubnuje do střechy. Třese se mi celé tělo. V posteli se pevně obejmu rukama, ale nejsem schopná se přestat třást. Drkotají mi zuby, kosti mi bolí jako nikdy předtím. Ty léky byly k ničemu. Jsem sama ve tmě a přeju si, abych nikdy neslyšela o věci zvané koks, přeju si, abych tehdy, když na tom záleželo, dokázala odlišit dobré od špatného.

Rozhodně vím, že tohle není dobré. Tahle bolest, tahle ubíjející bolest, která zachvacuje celé mé tělo, je zlá. Tak zlá, že se modlím, aby mě zabila, protože tak bych se možná dočkala spánku. Mumlám si pro sebe, proklínám se, že nemám nikoho, na koho bych hodila vinu, protože si za to můžu sama, že nemám nikoho, kdo by tahle muka vzal na sebe.

Neutuchající bolest ve mě buší, stejně jako ošklivý, šedivý déšť buší do oken. V pokoji je zvuk deště tichý, ale v mé hlavě ohlušující. Je tak hlasitý, že nejdřív necítím, že někdo stojí u mé postele, necítím, že si ke mně Spencer tiše přisedne.

"Třeseš se," upře na mě zrak. Dnes večer není přikurtovaná. Dneska asi na ptáky nekřičela. Měla jsem toho celý den v hlavě tolik, že jsem na ni skoro zapomněla. Ale přesto tu teď sedí.

Zachvěju se, nejsem schopná tomu zabránit, a znovu a znovu. Nohy mám propletené a ruce mi před hrudí tvoří ubohý štít. Ta fetální pozice mi nijak neulehčuje od neustálého přívalu vln bolesti, přicházejícím odnikud.

"Nech mě bejt," dokážu říct, přestože mám zatnuté zuby tak silně, že čekám, že se mi v puse rozpadnou.

"Někoho potřebuješ."

"Nepotřebuju..." Musí se zhluboka nadechnou, abych ze sebe dostala následující slovo. "Nikoho."

"Svatá Humbelína byla tancující jeptiška," řekne mi Spencer a skloní se ke mně, abych ji slyšela. Vyhýbám se jejím očím, nechci, aby viděla mé zmatené a slabé hnědé.

"Cože?" Nadechnu se a vydechnu, snažím se získat vládu nad svým tělem. Bolestivý třas neustává.

"Byla to obyčejná žena, která ráda tancovala a bavila se. Ale pocházela z rodiny, která jí řekla, že zábava je špatná." Její hlas je téměř hypnotický a já se usilovně snažím soustředit na její příběh, příběh ženy, po níž byl pojmenován náš současný domov.

"Proč to bylo špatné?" pobídnu ji k pokračování co nejsilnějším hlasem, stěží šeptem nesoucím se tmou. Natáhne své půvabné, drobné ruce, dá mi pryč z očí propocené vlasy a prsty mi otře pot, který mi stéká po čele. Při tom jemném, sotva znatelném dotyku zavřu oči.

"Žili v klášteře a byla to velmi nábožensky zaležená rodina, ale ona byla jiná," pronese hlasem, která mě konejší víc, než v poslední době cokoli jiného. Chvějí si mi rty a oči mám pořád zavřené, ale pak ucítím na zádech její ruku, jak se tam dotýká ztvrdlých, bolavých svalů. Otevřu oči a spatřím její modré, maják uprostřed tmy, jak na mě hledí. "Nechtěla být jiná."

"Proč?" téměř zanaříkám, hypnotizovaná jejím tichým, rytmickým hlasem.

"Bylo to špatné. Tak šla domů, do kláštera, a řekla jim, že udělá všechno, co po ní budou žádat." Má ztuhlá záda vítají Spenceřinu jemnou ruku, svaly se pod jejím dotykem uvolňují. Masíruje je, nahoru a dolů, znovu a znovu, a než se naděju, dokážu se pohnout. Položím jí hlavu do klína, chci veškerou útěchu, kterou mi může nabídnout. "Tak tam s nimi žila, s ostatními jeptiškami a mnichy, a její rodina ji milovala."

Vlasy mám přilepené k hlavě a ona mě po nich hladí. Pořád se třesu, ale ne tolik jako předtím, protože Spenceřin klín je hřejivý a měkký a dokonce lepší než polštář.

"Milovali ji, přestože tancovala a jeptišky by neměly tancovat. Ale milovala to, jak jim řekla, a tak tancovala. Tancovala a tancovala, svatá Humbelína, a oni ji nechali a milovali ji, ne navzdory tomu, možná i trochu víc kvůli tomu.

Už mi není taková zima a dokážu normálně dýchat. Spenceřiny drobné ruce mám pořád na hlavě a já na ni nahoru hledím, zatímco vypráví, ale ona upírá zrak z okna. Dívám se na její čelist, jak jí pulzuje krk, jak se její rty pohybují, když mluví. Mám pocit, že ten příběh, který vypráví, před sebou vidí, jako by před oknem viděla tu tancující jeptišku.

Ruce má na mé hlavě a já už se netřesu. Mám pocit, jako by mě v tenhle okamžik držela pohromadě. Nemyslím na bílý prášek, už nemyslím na koks. Vnímám pouze Spencer a její nepřítomný pohled a čelist mám uvolněnou dost na to, abych promluvila. "Co se s ní stalo?"

Shlédne na mně, a když se její oči střetnou s mými, srdce mi vyskočí do krku. Zaplavuje mě jejich modř a svírá se mi z toho hruď. "Zemřela. Zemřela v náručí svého bratra. Byl to svatý muž, mnich. Když vydechla naposledy, držel ji v náručí."

Nemám pocit, že by to byl moc šťastný konec, a řekla bych, že si to nemyslí ani Spencer, protože odvrátí zrak. Chci, aby se opět dívala na mě, ukázala mi své oči, protože mám pocit, že na mě v jejím náručí a pod dotykem její drobných, bledých rukou konečně přichází spánek. "Proč se to tu tedy jmenuje U Svaté Humbelíny?" Nedokážu si v hlavě urovnat neuspořádané myšlenky a cítím, že zvolna usínám.

Poslední, co slyším, je Spencer, která mi odvětí, že to netuší. Jenom se jí líbí ten příběh. Pak se rozesměje. A směje se a směje se, jako by řekla tu nejvtipnější věc na světě.

Usínám za zvuku jejího smíchu, který mi zní jako smích blázna.

7

Sedím na zemi blízko rohu ve společenské místnosti a poslouchám, jak vytrvalý déšť ťuká do oken. Lidé hlasitě hrají stolní tenis, jiní zase křičí na televizi, kde běží nějaká přihlouplá soutěž, a pokaždé, když někdo rozstřelí koule na kulečníkové stole, sebou trhnu.

Thomas vytírá kolem místa, kde netečně sedím, podlahu. Pohled upírá do zdi a snaží se na mě nedívat, jako bych byla příliš smutný, beznadějný případ. Roberto, hlučný závislák na perníku, který hodně slintá, teď už nějakou dobu huláká na televizi a je čím dál tím hlasitější.

"Zavři kurva tu klapačku!" zakřičím na něj z rohu metry od televize.

"Jdi se bodnout!" oplatí mi to a ukáže mi vztyčený prostředníček.

Kdybych měla nějakou energii, vstala bych, ale nemám. Tak začnu bušit do topení, které se hlasitě rozezvučí. "Kdy sis naposled pořádně šlehnul, feťáku?!"

Začne na mě něco řvát, ale Maria, druhá ošetřovatelka ve službě, mu položí ruku na rameno, čímž mu zabrání vstát, a řekne mu něco, co ho uklidní. Pak se podívá na Thomase a ukáže na mě.

"Musíte přestat tak křičet, slečno Daviesová," řekne mi přátelsky a vrtí hlavou.

"Tohle místo mě ke křiku nutí," odvětím a obličej mi zkřiví tupá bolest v těle, která stále nezmizela. Cítím ji pořád. "Je to tu banda magorů."

Thomas nade mnou jen vzdychne, pak přiloží mop na podlahu kousek od mých nohou, které mi pocáká. Probodnu ho pohledem. "Moh bys bejt sakra aspoň trochu ohleduplnej?"

Thomas nic neřekne, jenom se na mě mračí. Není to zlý kluk a tak to přejde mlčky. Odvrátím zrak, namáhavě vstanu a pomalu, ale nejrychleji, jak dokážu, vyrazím pryč od něj.

Uslyším v intercomu hlasitě zapraskat Laurienin hlas. "Ashley Davisová do sesterny, prosím. Telefonát z domova." Poklepe na sklo sesterny a gestem mě k sobě volá. Okamžitě zamířím přímo k ní, ona mě pustí dovnitř a ukáže na telefon.

Protáhnu si klouby a posadím se do křesla. Hlasitě si pro sebe povzdechnu a pak si mírně třesoucí se rukou zvednu telefon k uchu. "Haló?"

"Ash?" Kylin hlas mě naplní zvláštní kombinací - úlevou a zklamáním. Nevím, co jí chci říct, ale jsem ráda, že slyším sestřin hlas.

"Čau. Ehm, proč - proč voláš?" Nechci, aby si myslela, že jsem jí odpustila to, co mi udělala, i když zjišťuju, že si skutečnost, že ona je důvod, proč jsem v tomhle srabu, musím připomínat.

"Jenom jsem chtěla vědět, jak se máš...," pronese téměř bázlivě.

"Příšerně, Ky. Jsem na sračky," odpovím upřímně. "Tak to doma vyřiď, jo?"

"Jsi v pořádku?" zeptá se a zní znepokojeně.

"Ne, už jsem ti kurva řekla, že nejsem vůbec v pořádku. Jsi hluchá? Každou vteřinu, co jsem vzhůru, zažívám tu největší možnou bolest vůbec. Polykám jeden prášek za druhým. A do toho mi ti urážliví, debilní doktoři říkaj, že to není tak zlý, jak tvrdím!" řvu do telefonu, vlastní slova ve mně vzbuzují zlost. "Takže ne, rozhodně nejsem v pořádku."

"To je mi líto," vykvikne.

"No, to ráda slyším," opáčím nevrle.

"Všem nám chybíš," prohlásí přidušeným hlasem a mě dojde, že se asi chystá rozbrečet. "Já - moc mi chybíš, Ash. Bez tebe to tu není ono."

"Zabíjejí mě tu," řeknu jí a zlomí se mi hlas. "Kvůli tobě bude tohle následující měsíce můj život. Kolik-" Přiložím si telefon blíž k uchu a ztiším hlas. "Kolik koksu sis za poslední tejden dopřála, Kylo? Hm? Dáváš si dvojitý dávky i za mě? Co?"

"Sklapni, Ashley," utrhne se, nechce to slyšet. Vždycky o tom nerada mluvila nahlas, myslela si, že to třeba nebude skutečné, když o tom nikdo nebude mluvit. Minimálně to nebylo skutečné pro ní a nikdo další o tom nemusel vědět.

"Už ví máma o tom tvým malým problému, když tam teď nejsem, abych na sebe poutala veškerou pozornost? Ví, že máš každou zatracenou závislost, co mám já, pokud jich není víc?" syčím do telefonu. Potřebuju, aby se někdo cítil tak mizerně, jako se cítím já. "Už ví, jak jsi ubohá, přesně jako já?"

"A čí je to vina?" opáčí ostře. "Netušila jsem, co koks je, než jsi mi ho prakticky podstrčila pod nos, Ashley. Nesnaž se, abych se cítila špatně kvůli něčemu, co je-"

"Co?" přeruším ji varovným hlasem. "Něčemu, co je co?"

Mlčí.

"Myslíš, že tě přestane milovat, až to zjistí?" zeptám se a uslyším ji propuknout v pláč.

"Jdi do prdele!" vykřikne a hlas se jí úplně zlomí. "První lajnu kosu, co jsem měla, jsi mi v podstatě strčila pod nos, takže jdi do prdele, Ashley!" V duchu si nadávám, že jsem ji k tomuhle dohnala, a přijímám každé slovo jako bodnutí do břicha. Tu novou rozptylující bolest vítám. "Doufám, že ti bude líp, Ashley, vážně v to doufám, ale jsi taková kráva, že nevím, jestli to dál snesu."

"Líp?" ozvu se pevným hlasem a přimáčknu si telefon k uchu. "Nepřišla jsem sem, aby mi bylo líp, přišla jsem si to sem odsedět." Odhodím telefon zpátky na stůl, vstanu a zlostně vyjdu ven.

Kyla byla nejspíš po naší hádce pěkně otřesená. Vím, že já ano. Jediný rozdíl byl, že ona měla prostředky, jak s tím něco udělat, kdežto já pořád tvrdla mezi těmihle zdmi.

Spencer si toho dne ke mně přišla sednout k oknu. Seděla jsem se zkříženýma nohama na podlaze a hlavou si mi hnalo, že gauč nebo křeslo by byly pro mé bolavé kosti lepší, ale to bych musela sedět vedle ostatních. A žena s protézou, vedle níž bylo jediné volné místo, vypadala, že má lupy. Takže jsem seděla na podlaze a sledovala, jak se po slabě modrém nebi ženou šedivé mraky. Bylo to později toho dne a déšť už ustal. Musela jsem si připomínat, že nejsem v Kalifornii, to zvláštní počasí pro mě bylo pořád cizí. Výhled na uschlé stromy a holou krajinu si neudržel mou pozornost, tak jsem se snažila vychutnávat si poslední minuty modrého nebe, než se opět objeví bouřková oblaka.

Ten rachot jsem dřív ucítila pod zadkem, než dolehl k mým uším. Hlasité skřípění dřeva taženého před dlaždicovou podlahu. Ohlédla jsem se a spatřila jsem Spencer, jak s odhodlaným výrazem ve tváři táhne od televize dvojsedačku, čímž vylekala několik lidí, mezi nimiž si klestila cestu. Byla to řádná podívaná a Laurie, malá ošetřovatelka s příšerným makeupem, se jí chystala zastavit. Sestra Jamesová jí ale položila ruku na rameno a zadržela ji na místě. Pak se tlumeně, pobaveně zasmála.

Spencer dotáhla malý gauč až k mým nohám, posadila se na něj a upřela zrak z okna. Rozhlédla jsem se a lidí na ni zírali, chvíli byli pobavení, ale nakonec ztratili zájem. Spencer mi nic neřekla, ale já to pochopila a posadila se vedle ní na gauč. Spencer samozřejmě dál upínala zrak z okna.

"Proč, ehm... proč jsi ho sem přitáhla?" zeptám se a snažím se dívat směrem, kterým se dívá ona, ale zjistím, že za oknem nic není.

"Neměla bys sedět na podlaze," řekne mi. "Ne, když máš takové bolesti. Pohovka je mnohem pohodlnější, ne?" Nadskočí na gauči a letmo na mě pohlédne pro souhlas.

Přikývnu, sakra, dokonce se na ni usměju. Nemůžu si pomoct a nejsem si jistá proč. Je to můj kolikátý, už druhý úsměv, co tu jsem? "Jo. Je bezva. Děkuju."

"Opravdu?" zeptá se Spencer a dívá se na mě trochu nejistě.

Opřu se, zhluboka se nadechnu a cítím, jak bolestivý pocit celého těla trochu polevuje. "Jo." Polknu, mám pocit, že bych měla říct ještě něco. "A já obvykle, no... díky i za včerejší večer. Myslím, že bych jinak..." Odmlčím se, cítím se trapně, nevím, jak jí mám říct, že bych včera neusnula bez pocitu alespoň nějakého bezpečí a tepla. Nevím jistě, jak jí sdělit, jak bezpečně jsem se s ní cítila, nejsem si ani jistá, že to sama chápu. "Prostě díky. Vážně."

Stydlivě sklopí zrak na podlahu, a když ke mně opět vzhlédne, tak září. Na okamžik z toho mám pocit, jako bych měla v žaludku led, celý mi brní a ještě něco, co jsem nikdy předtím necítila, a taky musím odvrátit zrak. Necítím se být připravená na plný Spenceřin úsměv namířený přímo na mě. Mám pocit, že je to něco hodně výjimečného.

Tak pohlédnu z okna. "Hezkej výhled, co?" zeptám se v pokusu o konverzaci. Jsem připravená, aby pro mě Spencer přestala být záhadou. "Nebe v poslední době stálo za starou bačkoru, co?" Mrknu na ni, abych viděla, jak mou snahu o nezávazný hovor bere. Pořád hledí přímo na mě, momentálně přestala zírat z okna, a má pořád tentýž, uchvacující úsměv.

"Co tím myslíš?" zeptá se, přičemž zní trochu zmateně a nakloní hlavu na stranu. Musím si přikázat dýchat normálně. Nevím jistě, jestli je to kvůli bolesti, kterou už několik dní cítím, nebo kvůli něčemu novému.

"No, ehm, nebe," ukážu ven z okna. "Bylo furt zatažený a šedivý. Fujtajbl, ne?" řeknu hravě, nebo alespoň tak hravě, jak dokážu, když se na mě takhle divá. Téměř si přeju, aby s tím přestala. Ale jen téměř.

"Á," v očích se jí zableskne porozumění. "Ne, já nebe nevidím."

Zamračím se. "Cože?"

"Ne, nevidím modrou."

"Cože?" cítím v páteři znepokojivé zamrazení, jako bych měla být svědkem bezprostředního projevu jejího šílenství.

"Ani zelenou," sdělí mi. "Jsem barvoslepá."

Ucítím absurdní vlnu úlevy. "Aha." Jasně. Pak se ode mě odvrátí a pohlédne na oblohu. Já se přistihnu, že jí upírám zrak ze strany na tvář.

"Lidé pořád..," začne a olízne si rty. Její oči získají zasněný pohled, jako by vzpomínala na něco, co se stalo hodně dávno. "Lidé ti pořád říkají, jak je nebe krásné, krásně modré nebe. A zelená tráva, zelené listí. O tom všem píší básníci. Já nic z toho nevidím." Zamrká. "Pro mě je to všechno šedé. Ty nejkrásnější věci na světě jsou pro mě jen různé odstíny šedi."

Představím si, jak se Spencer každé ráno vzbudí, pohlédne z okna a nevidí žádné barvy, které já považuju za samozřejmé. Neustále je obklopena světlejším odstínem černé. Zkusím si představit, jaké by to bylo být dítě a běhat ošklivou, šedou trávou. Snažit se nalézt potěšení v lezení na stromy s bezduchými, šedivými listy. Vzhlédnout a spatřit nad hlavou trvale šedé nebe. Zachvěju se.

Řekla bych, že asi konečně začínám chápat, proč se moc neusmívá. "Spencer..." Přisunu se k ní trochu blíž a pro jednou zapomínám zkřivit tvář bolestí, která mou projede. "Hej, Spencer, podívej se na mě," řekne jemným tónem, který mi připadá cizí. Tenhle hlas jsem ještě nikdy nepoužila.

Udělá to. Odtrhne oči od okna, své modré oči, které mi teď připadají nesnesitelně smutné. "Máš modré oči, víš," řeknu jí.

Spencer jen přikývne, ani nemrkne. "Lidé mi říkají, že jsou hezké." Hlas má skoro neslyšitelný, je hrozně slabý.

"Jsou hodně, fakt hodně modré," prohlásím a hledím jí do očí tak, jak jsem asi ještě nikomu v životě nehleděla, a nevím, kde se to ve mně bere. Chci, aby se na mě dívala, dokázala dohlédnout do mého nitra a viděla jen to dobré. Nevím, kolik tam toho je, ale doufám, že to nepřehlédne.

"Pokračuj," požádá velmi tichým, až melancholických hlasem, zatímco doširoka otevře oči, abych z nich viděla co nejvíce.

Došla mi slova. "Já... moc se mi líbí." Vidím jí v očích jistý smutek, který pravděpodobně dokonale kopíruje smutek v mých, pokud se sobě mohou modrá a hnědá nějak podobat. "Nakloň se," pokynu jí a ona váhá jen okamžik, než přiblíží ucho k mým rtům, a já zašeptám, jako by to bylo tajemství. "Vím, že to nebe nevidíš," řeknu jí, "ale já ano a myslím, že kdybys ho viděla, líbilo by se ti stejně jako mně."

Po tom jen dál zírá z okna. Nevím, jestli jsem řekla správnou věc.

Pohlédnu z okna a usilovně předstírám, že všude, kam se podívám, vidím šedou. Myslím, že se mi to moc nelíbí, a nejsem v tom moc dobrá.

Pak se otočím na Spencer a přemýšlím, jestli je úspěšnější ve snaze si představit, jaké je to vidět barevné nebe, jaké je to vidět vyzařovat z jejích očí ten nádherný odstín modré.

8

"Čas na vaše léky, slečno Daviesová."

Posadím se na posteli, protáhnu si krk a pak si opět lehnu. Nechci své ztuhlé svaly namáhat víc než je třeba. Thomas položí léky vedle mě na noční stolek a nabídne mi pohárek na zapití. Beze slova si je vezmu.

"Slečno Carlinová, začínáme s novou léčbou, takže pro to ty nové prášky. Předpokládám, že jste mluvila s dr. Marlowem? Rozumíte mi?" Thomas si poznamená něco do zápisníku.

Spencer spatřím sedět u okna, je tak zalezlá v rohu, že na ni sotva vidím. "Ano," odvětí a spolkne všechny prášky naráz, jak je zvyklá. "Rozumím."

"Dobrá, dámy. Snídaně je za pět minut." Thomas zdvořile přikývne a pak odejde. Spencer se vrátí k sledování oblohy.

"Hej," jemně na ni zavolám. Po chvíli ke mně stočí zrak.

"Ahoj."

"Na co se to díváš?"

"Na tebe."

"Ne, trdlo," řeknu a potlačuju úsměv. "Venku."

"Aha." Opět vrátí zrak k oknu a téměř neznatelně pokrčí rameny. "Prostě se dívám... ven."

"Jo?"

"Jo." Mohla by sledovat, jak po skle stéká ranní rosa, nebo by se mohla dívat do dálky té ploché krajiny. Nevím. Nikdy nevím, na co se to dívá.

"Prospala jsi celou noc," sdělí mi, aniž by se na mě podívala.

Jsem ráda, že si všimla, ale ne pokud to znamená, že sama uprostřed noci bděla. Zaplaším tu myšlenku. "Hej."

"Hm?" ozve se, ale neodtrhne zrak od okna.

"Chtěla bych, aby ses na mě dívala," řeknu jí tiše, a když se zvednu na loket, neunikne mi, že mi tělem neprojede žádná zničující bolest. Pořád tam je, ale je v téhle chvíli sotva znatelná. A mám i uspořádanější myšlenky. Už mi dutě nebuší ve spáncích a cítím se po téměř celé noci spánku svěžejší.

Spencer se na mě podívá a já se na ni zahledím tím nejjasnějším pohledem, jakého jsem byla za nějakou dobu schopná. Nevím, proč si toho všímám až teď, ale k těm očím patří stejně tak krásný obličej, téměř oslňující. Je to úplně jiná tvář, než mají všechny ty blondýny v LA, tancující pod reflektory a pod vlivem. Je to úplně jiný druh krásy, kterého si až teď začínám být plně vědoma.

"Proč se na mě tak díváš?" zaskočí mě Spencer nevinnou otázkou.

"Já... já nevím," odpovím jí upřímně a párkrát zamrkám. Chci odvrátit zrak, ale nejde to.

"Nevadí mi to, víš?"

"Co?" zeptám se.

"Že se na mě díváš." Vstane a o zlomek vteřiny později zazvoní na snídani. Stále mi hledí do očí. "Obvykle se na mě lidé dívají, jako bych byla šílená."

Nevím jistě, jak na to odpovědět, tak jí chvíli nechávám studovat mou tvář.

"A kromě toho se na tebe taky koukám." Věnuje mi holčičí, krátký úsměv a přikývne. Pak vyjde z pokoje a připojí se k ostatním pacientů, kteří míří na snídani.

Nezůstala tak dlouho, aby viděla, že se mi po tvářích rozlil rudý růženec, a jsem za to ráda.

"Krevní tlak, puls, chuť k jídlu... všechno normální." Dr. Marlow si mě prohlíží a poklepává u toho propiskou o podložku. "Jak se cítíte?"

"Jako... jako by někdo vyladil signál na mý televizi," odpovím mu. "Vlastně se cítím docela dobře."

"To rád slyším, slečno Daviesová. Pokud mohu soudit, už máte ty nejhorší abstinenční příznaky za sebou," řekne mi a pak udělá něco legračního. Podá mi ze šuplíku lízátko a já ho přidržím v ruce. Kolik, čtyři, pět dní bez koksu a tohle je má odměna.

Zasměju se, protože skoro musím. "Díky, asi."

Vzhlédne ke mně, zapíše si něco na papír a věnuje mi vřelé uchechtnutí. "Je to úspěch, zasloužíte si ho. Teď vám začneme vysazovat léky..."

Přestanu ho poslouchat a svírám v ruce důkaz svého vítězství, malé, třešňové lízátko. S koutky mých úst si začne pohrávat úsměv a já se přinutím ho potlačit.

Nakonec mě přijde sestra Jamesová odvést zpátky do společenské místnosti. "Jak vám dnes je, zlato?" poklepe mě po zádech. "Už je vám lépe?"

Ukážu jí červené lízátko. "Na důkaz toho, že je mi líp, jsem dostala tohle," řeknu. "Už je to skoro tejden."

Srdečně se zasměje. "Dr. Marlow je pořád rozdává? To je hezké. Je tak dál, slečno Daviesová. Jsem moc ráda, že je vám lépe." Zní, jako by na mě byla upřímně hrdá, a mě z toho trochu zahřeje u srdce. Zjistím, že díky tomu jsem na sebe taky hrdá.

Mám pocit, jako by se vrátila malá část mého starého já. Vždycky jsem se ráda bavila s lidmi a teď cítím, že se mi má přirozená povaha rychle vrací. Snažím se zapomenout, kvůli čemu jsem byl tak dlouho taková, jaká jsem byla.

"Je to, já nevím, mám pocit, jako bych byla děcko u doktora v ordinaci nebo tak něco," pronesu přátelsky.

"Děcko v u doktora v ordinaci?" ozve se sestra Jamesová a s drobným úsměvem potřese hlavou. "Jestli nejste právě to, slečno Daviesová, tak nevím co."

Otevřu pusu, abych jí to vrátila, ale nakonec řeknu jen: "Říkejte mi Ashley a tykejte mi."

Podívá se na mě laskavýma očima. "Ashley, hm? No, Ashley, jsi mnohem milejší, když nevyvádíš a nehulákáš."

Myslím, že bych se bývala usmála, kdybychom v ten okamžik neprocházely po dlouhé chodbě uprostřed léčebny kolem místnosti pro návštěvy. Zahlédnu záblesk nezaměnitelných blonďatých vlasů a okamžitě se zastavím a přitisknu tvář na plexisklové okno.

Spencer sedí spolu s vysokým, tmavovlasým mužem na jedné z pohovek a sleduje něco v televizi. Muž má ruku kolem ní a otcovsky, ochranně jí tiskne rameno.

"To je Spenceřin táta?"

"Tak do toho, slečno - Ashley, ti nic není."

Na televizi celou obrazovku zaujímá Spenceřina tvář. Směje se a usmívá a říká něco do kamery. Je jen o něco málo mladší, možná začátek střední školy. Blonďatý kluk, který musí být její bratr, jí na obrazovce zalechtá a ona rychle vstane, zmáčkne ho v objetí a vyplázne jazyk na kameru. Vlasy jí padají do tváře a ona se ji vědomě odhrne za ucho a pak pošle vzdušný polibek někomu mimo záběr. Jsem tím malým výřezem ze Spenceřina život uchvácená, tím, jak se usmívá, úsměvem, u kterého jsem na okamžik ráda, že ho zachytila kamera. Úsměvem, který nevidím dost často.

"Byla tak jiná...," zamumlám si pro sebe.

"Nechme slečně Carlinové soukromí," řekne mi jemně sestra Jamesová a odvádí mě za paži pryč.

"Co se jí stalo?" přemýšlím nahlas upřímně zaražená. "To bylo tak před pěti lety? Byla tak..." Pohlédnu na sestru Jamesovou. "Co je jí?"

Sestra Jamesová jen smutně zavrtí hlavou. "To ti já říct nemůžu, Ashley."

"Spencer?"

Kartáčuje si nad umyvadlem v koupelně vlasy a já stojím ve dveřích. Chtěla jsem s ní mluvit, než zhasnou světla.

"Ahoj."

"Ehm, ahoj." Nejsem si jistá, jak pokračovat, ale Spencer odloží kartáč a věnuje mi plnou pozornost, celýma očima. "Jak se máš?" zeptám se absurdně.

S koutky jejích úst si pohrává ten nejmenší z úsměvů a já si vzpomenu na to video z dřívějška. Proč už se tolik neusmívá? "Mám se dobře. Jsi v pořádku?"

"Jo, jsem v pohodě. Jen, ehm, viděla jsem tě dneska s tvým tátou. Byla to příjemná návštěva?"

Rychle přikývne. "Ano. Užili jsme si to. Miluju návštěvy, zvlášť tátovy."

Je to tatínkova holčička, musím se téměř usmát. Tohle máme společné. "To jsem ráda. Jsem ráda, že sis to užila," řeknu a pak se cítím hloupě. Něco na téhle holce mě rozhazuje. Možná to, jak se na mě dívá.

"Už je ti lépe? Už nevypadáš tak hrozně jako v poslední době."

Přinutím se k přátelskému zasmání. "Ježíš, díky, Spencer."

Trochu jí povadne obličej. "Nemyslela jsem to tak, vážně. Já jen-"

"Ne, já to vím. Jenom jsem si dělala srandu," přeruším ji a usměju se kvůli ní. Taky proto, že si nemůžu pomoct. Bývá hrozně rozkošná, když je zmatená. Neuniklo mi to.

V poslední době si všímám hodně věcí.

"Fajn," odvětí a můj úsměv je asi nakažlivý, protože se na mě taky usměje. "Měla by ses usmívat častěji. Líbí se mi, když se usmíváš, jsi moc hezká."

Málem si spolknu jazyk, ale po chvilce dokážu navzdory nevyrovnanému bušení svého srdce opět promluvit. "No, to bych řekla," slabě zavtipkuju.

Pořád se na mě usmívá. "To jsem ráda." Zasměje se. Smích! Zabrní mě celé tělo a cítím se tváří v tvář téhle dívce úplně omráčená.

"Zasmála ses," pronesu jemně a sleduju její oči. Téměř se zasměje očima, má je hrozně výrazné. Nevysvětlitelně mě přitahují a ona ukájí mou zvláštní posedlost tím, že je ze mě ani na okamžik nespouští, zatímco na mě mluví. "Měla by ses smát častěji, máš hezký smích," napodobím její slova určená mě z před chvilky.

"Dobře," je vše, co řekne. Je pro mě dokonale nečitelná. Její úsměv přirozeně vymizí a zůstávají po něm jen drobné jiskřičky v jejích očích.

"Můžu se tě na něco zeptat, Spencer?"

"Ano."

Olíznu si rty, vím, že už za pár minut zhasnou světla. "Ten den... proč jsi křičela na ty ptáky?"

"Na ptáky na okně?"

"Jo."

"Protože jsem je neviděla," řekne ležérně a pak zvedne kartáč, aby si dokartáčovala vlasy. Oči teď upíná na svůj odraz, ne na mě. Já na ni pořád hledím.

"Ty ptáky? Neviděla jsi ty ptáky?" zeptám se a modlím se o racionální odpověď. Potřebuju ji.

"Ne. Neviděla jsem ty muže."

"Cože? Jaký muže?"

"Muže v kápích. Muže s kápěmi a klobouky, které jim zakrývají obličeje a oči," řekne mi. Pohyb kartáčem. A další. Vteřiny odtikávají a mně se v žaludku rozhostí zvláštní tíživý pocit.

"Muži v kápích a kloboucích?" snažím se to pochopit. "Za oknem jsou nějací muži?"

"Navštěvovali mě, když jsem byla malá. Pak přestali." Pohyb kartáčem. "Teď jsou ale zpátky."

"Nerozumím ti." Hlas mám tichý, téměř prosebný. "Jsou skuteční?"

"Jdou si pro mě. Bývali hodně daleko, jen tečky na obzoru. Ale teď jsou blíž. Každý den, kdy je sleduju, jsou blíž a blíž. Musím je sledovat," říká a hlas má teď opět monotónně vyrovnaný.

"Proto se díváš z oken?" zeptám se tiše a téměř se mi zhoupne žaludek.

Přikývne. "Ano. Nevidím jejich obličeje, ale až je uvidím, poznám, že už jdou."

"Jdou?"

"Pro mě," dokončí. "Jsou něco jako mágové. Tak jim říkám." Spencer se na mě podívá, když to říká, spiklenecky, jako bychom sdílely tajemství. Jako kdyby mi svěřovala něco výjimečného.

Poprvé se odvrátím, než spatřím její oči, cítím se neuvěřitelně zklamaně. "Mí mágové," zašeptá.

"Jo," zamumlám a bez dalšího slova vyjdu z koupelny. Jdu se podívat z okna. Je vidět mnohem víc hvězd než v Kalifornii, milion malých světýlek na nebi, ozařujících krajinu. Rozhlédnu se, kam až ve tmě dohlédnu. Nic tam není. Stromy, zem, auta. Žádní muži. Samozřejmě, že ne. Nejsem blázen.

Nechám hlavu s hlasitým bouchnutím dopadnout na sklo. Opakuju to, pak znovu, ještě hlasitěji. "Kurva." Potom přes okno prudce zatáhnu závěsy, chci ho zakrýt. Už ho nechci vidět.

A pak si vlezu do postele a předstírám, že jsem usnula.

Slyším Spencer tiše dojít k oknu a roztáhnout závěsy a opět odhalit pohled do venkovní noci. Vím, že bude vyhlížet své mágy, dokud neusne.

9

Spencer mě vzbudí uprostřed noci. Ne schválně, ale první, co po vytržení ze spánku spatřím, je světlo v koupelně a pak ji uslyším zvracet. Pořád v polospánku vyskočím na nohy, doklopýtám ke dveřím koupelny a prudce je otevřu.

"Co to... jsi v pořádku?" zeptám se jí. Oči se mi adaptují na ostré světlo a hlas mám zastřený.

Neodpoví mi, jenom se drží za břicho a zvrací do záchodové mísy.

"Kurva," zamumlám, dojdu k ní a kleknu si za ní, zatímco se snažím udržet oči otevřené. Většina mé bolesti už je pryč, ale jsem rozlámaná ze spánku. Ne, že by mi na tom v tuhle chvíli sešlo, protože Spencer vydává zvuky, podle kterých má zřejmě bolesti. "Jsi v pohodě, Spencer?" zeptám se jí znovu, zatímco jí opatrně držím vlasy, aby jí nepadaly do tváře.

"To ty..." Odplivne si. "To ty prášky."

Téměř instinktivně ji začnu hladit po zádech. Tohle pro mě Kyla dělala nesčíslněkrát. Šílenství možná nezvládnu, ale zvládnu zvracení. To zvládnu. "To je mi líto," nakloním se blíž k jejímu uchu. Opět začne zvracet a já jí opřu čelo o záda. Cítím, jak se jí tam napínají svaly. "Nic to není, přejde to."

Natáhne ruku a spláchne toaletu. Pak přiklopí prkýnko a opře si o něj hlavu. Zhluboka oddechuje.

Aniž bych o tom přemýšlela, dám jí ruce kolem břicha a položím jí bradu na rameno. Objímám ji. Mám pocit, že to potřebuje, tak ji svírám, ale jemně, protože jí nechci ublížit. Je křehká.

"Jsi v pořádku?" zeptám se šeptem.

"Jo," odpoví přiškrceně. Hlas má zhrublý ze zvracení. Pod mýma rukama se jí břicho pořád chvěje.

"Určitě? Nemám dojít pro sestru?" Nehnu se ani o centimetr, pokud mě o to nepožádá.

"Ne. Ne," odvětí a uvolňuje se v mém objetí. "Ne."

"Dobře. Nepůjdu."

"Zůstaň, jak jsi."

"Zůstanu," slíbím. A zůstávám.

"Tyhle mít nemůže," řeknu ráno ošetřovatelce Laurie, která nám přinesla léky, zatímco je Spencer v koupelně. Věnuju jeden pohled velké tabletce ve Spenceřině pohárku a zavrtím hlavou. "V noci kvůli nim zvracela."

Laurie na mě pohlédne, jako bych jí pobavila. "Aha."

"Strávila půlku noci zvracením," spražím ji pohledem.

"Měla jsi zavolat sestru. A kromě toho si na nové léky musí pacient nejprve zvyknout. Ty jsi teď doktorka?" téměř se na mě ušklíbne.

"Hele, nejsem ani kosmetička, ale vím, že by sis neměla maloval obočí v půlce čela, krávo. Teď jdi říct sestře Jamesový nebo doktorovi Marlowovi nebo někomu-"

"Že dneska ráno potřebuješ místo snídaně sedativum?" utrhne se a zapíše si něco do své pitomé karty.

"Nezájem." Hodím do sebe svůj prášek a zapiju ho. Kelímek zmuchlám a odhodím ho na zem k jejím nohám.

Čekám na Spencer v jídelně. Poprvé, co jsem tu, se mi konečně vrátila chuť dost na to, abys snědla sladký toast. Jím ho, když se Spencer posadí naproti mně. "Dobré ráno."

"Dobrý ráno, krásko." Věnuju jí krátké mrknutí, ze kterého se zdá být zmatená. "Už je ti líp?" zeptám se upřímně starostlivě.

Nepřikývne ani nic takového, ale řekne: "Děkuju za minulou noc. Nemusela jsi to dělat."

"Jo, jako bych byla nějakej příšernej člověk nebo tak něco. A to rozhodně nejsem." Ukousnu si toastu. "Alespoň ne k tobě." Líbí se mi vést s ní rozhovor, líbí se mi mluvit s ní, jako byla má kamarádka, jako bychom nebyly v léčebně. Jako by nebyla tak šílená, abych se jí taky líbila.

Mám pocit, že bych jí dokázala dostat to šílenství z hlavy. Možná.

Chvíli mě sleduje a já jen dál žvýkám toast, dokud nezachytím její pohled. "Co je?" zeptám se.

"Je ti o dost lépe, viď?" zeptá se, jako by předem znala odpověď.

"Vlastně jo," odpovím a je to tak.

"Je to poznat," přikývne a dál mě pozorně sleduje. "Jsi moc milá."

To mě na okamžik zaskočí, protože milou mě ještě nikdy nikdo nenazval. Ani jsem se vlastně za milou nikdy sama nepovažovala, ale když to Spencer říká, budu jí věřit. "Tu máš, něco pro tebe mám," sáhnu do kapsy a vyndám jasně červené lízátko. "Dostala jsem ho od doktora, ale já si na sladký moc nepotrpím."

"Doktor ti dal lízátko?" roztomile nakloní hlavu na stranu.

"Za, ehm, no, je to něco jako oslava, asi." Nejsem si jistá, jak pokračovat. Z nějakého důvodu jí nechci vykládat o své závislosti na koksu. Ale pak si vzpomenu, že mě v nejhorších chvílích držela, vzpomenu si na její mágy a oplatím jí její pohled. "Je to tejden, co jsem měla koks."

"Koks?"

"Kokain. Prej mám nejhorší už za sebou." Zatočím lízátkem v prstech a pak jí ho podám. "Takže teď ho můžu dát tobě."

"Já ho nechci," odvětí a strčí ho zpátky ke mně.

"Co? Proč?"

"To není obyčejné lízátko, Ashley," prohlásí vážně.

Pozvednu na ní obočí. "Jak to myslíš?"

"Znamená mnohem víc než to. Měla by sis ho nechat, je pro tebe důležité."

Sklopím na lízátko zrak. "Seš si jistá? Nepotrpíš si na sladký?"

Spencer se na mě široce usměje. "Už jsem sladká dost."

Málem mě z toho kleplo. "To byl vtip? Vtip od Spencer Carlinový?" Nemůžu si pomoct, usmívám se od ucha k uchu. "Měla bys vtipkovat častějc. Líbí se mi to."

"Když se na mě budeš takhle usmívat," odvětí a úplně mě odzbrojuje svou obvyklou upřímností, "tak budu."

"Minulou noc jsem chtěl... chtěl jsem dávku tak strašně moc. Jenom trochu, uříznul bych si i nohu, kdybych za ni dostal stříkačku heroinu." Nějaký užvaněný feťák si tiskne ruce k sobě a vypadá ztraceně.

"Odolal jsi, bratře." Nějaký přecitlivělý pacient vedle něj ho poplácá po rameni, jako by něčeho dosáhl a ne se pouze přiznal ke své slabosti.

"Je tu zavřenej, samozřejmě, že odolal," nečekaně pronesu nahlas.

"Cože?"

"Říkala jsem, že tady samozřejmě nenajde heroin v lékárničce. Pokud se něco nezměnilo, jsme pořád v léčebně," obrátím oči v sloup.

"Sdílí s námi své myšlenky, své zkoušky. Od toho je terapeutická skupina," ozve se sestra Jamesová.

"Aha. No, mě to znělo spíš jako fňukání. Moje chyba," pokrčím rameny a zakloním se v židli.

Heroinový závislák se narovná. "Máš se co učit, holčičko."

Zahledím se do jeho zarudlých očí a pochybuju, že by se mě dokázal něčím dotknout. "Vážně?"

"Nemáš kvůli čemu bojovat," řekne mi.

"Myslíš?" pokouším ho.

"Sedíš tu a děláš, jako bys snědla moudrost světa, ale nevíš nic, nevíš vůbec nic," prohlásí vášnivě. "Nevíš, jaký je to bojovat, protože jsi to nikdy nezkusila. Vzdala jsi to, ještě než sis dala šanci bojovat."

Zkusím jeho slova odmítnout obrácením očí v sloup. "Jak myslíš, kámo."

"Přesně jako teď, vidíš?" Hlas má tichý a plný upřímnosti. "Nemáš to v sobě - nemáš naději. Jsi malá holka bez naděje."

Vstanu a odejdu z důvodů, které mi nejsou úplně jasné.

10

"Pšš, pššš," utěšuju Spencer, jak nejlépe dovedu. Objímám ji ve stejné pozici, jako jsme byly posledních pár nocí. Klečí nad záchodovou mísou a já nesnáším každou vteřinu její bolesti. "Za chvilku to přejde."

Naposledy dlouze zavrací a já místo ní natáhnu ruku a spláchnu toaletu. "Už je to dobrý?" zeptám se, zatímco ji hladím po zádech.

Spencer slabě přikývne, zatímco vyčerpaně sedí na dlaždičkách a opírá si mi hlavu o rameno.

Poslední týden nebo tak Spencer takhle probděla téměř každou noc. Já se kvůli tomu taky moc nevyspala. Řekla mi, abych přestala křičet na sestry, protože nemůžou za to, že z těch nových léků zvrací.

Být ochranářská je pro mě hodně zvláštní pocit. Nutkání přimáčknout Spencer k sobě, sevřít ji ve svém náručí, když je na tom takhle, je téměř nepřekonatelné a nepodobá se ničemu, co si vybavuju, že jsem zažila. Naplňuje mě to obavami a strachem a závratí.

"Kdy se to zlepší?" zeptám se jí a ucítím, jak na mém krku vzdychne.

"Já už nevím."

Spencer sedí, úplně potichu a nehybně, a upírá zrak na nějaký bod v dálce. Zavrtím se vedle ní na sedačce před oknem. Ta sedačka je pořád na tomtéž místě a my na ní mechanicky sedáváme každý den. Spencer je dnes ještě uzavřenější než obvykle a já shledám, že ji zoufale toužím rozveselit.

"Spencer?"

Nic neřekne a ani nedá jinak znát, že mě slyšela.

"Spencer." Natáhnu chodidlo a poklepu jí s ním o nohu.

"Ashley." Otočí hlavu a upře oči do mých. "Ahoj."

"Ahoj." Chvilku kolem nás nechávám vznášet se ticho. "Chceš slyšet něco vtipnýho?"

Přikývne, ale téměř neznatelně.

"Když jsem byla malá, hrála jsem ve vánočním průvodu Ježíška."

Mírně jí zacukají rty.

"Ne, vážně. Byla to velká událost. Matka zpívala a všechno. Nikdo netušil, že jsem holčička, protože mi byl tak rok," řeknu jí s přikývnutím. Teď má koutky úst zvednutá nahoru, je mnou upřímně pobavená. "Nesměj se."

"Nechtěla jsem se smát," odvětí poťouchle a já se taky usměju. Pokaždé, když se Spencer usměje, dá spolehnout na to, že ji budu vzápětí následovat.

"Ale chtěla. Ale to nevadí, klidně se směj."

Z hrdla jí unikne drobné zachichotání.

"To je ono," prohlásím. "Vidíš, smích je dobrá lék. Měla by ses smát víc, Spencer."

Upřeně se na mě zahledí. "Líbí se mi, jak vyslovuješ mé jméno."

To prohlášení mě zaskočí, stejně jako zachvění, které mi vyvolalo v žaludku. "Opravdu?"

Skousne si ret a nesměle přikývne. Mám pocit, že jsem zpátky na střední a nervózně flirtuju s holkami, když mi došlo, jak moc se mi holky líbí. Nikdy jsem z toho nedělala vědu, ani nikdo z mého okolí. Kluci a holky, holky a kluci. Měla jsem je všechny. Ale sledovat, jak mi Spencer roztomile oplácí pohled a neuhýbá jím, vrací tu novost.

"Děkuju, že se o mě staráš," téměř zašeptá, jako by to už nějakou dobu chtěla říct. "To... to se mi taky líbí."

Její obvyklý klid je pryč, nahradila ji nádherná, nervózní dívka, kterou shledávám neuvěřitelně přitažlivou a záhadnou. "Kdykoliv."

Na chvíli odvrátí zrak a já se kvůli tomu zamračím. Natáhnu ruku a zkusmo položím ruku na její. Spencer sklopí zrak na naše ruce a pootevře ústa, jako by to byl hlavolam, který se snaží vyřešit. Pak na mě upře jemný, něžný pohled, který nedokážu úplně dešifrovat, ale nemůžu odvrátit zrak.

"Kdykoliv?" zeptá se.

"Samozřejmě." Odmlčím se a podívám se na naše ruce. Mám pocit, že bych tam ruku mohla nechat celý den, cítím její teplo a vědět, že nechce dát svou pryč. Nikdy předtím jsem neměla takové prosté potěšení z takového prostém dotyku.

"Moc se mi líbíš, Spencer," vyhrknu, ale pak se zaleknu své upřímnosti a pokusím se ruku odtáhnout. Neměla jsem v úmyslu to říct. "Já, ehm..." Rychle chytne mou ruku do své a sevře ji. Ztratila jsem řeč a srdce mi divoce buší.

"Taky se mi líbíš." Pohlédnu na ni, do jejích zářících očí, do jejích pronikavých modrých očí. Myslím, že mám chvilkový záchvat tunelového vidění. Vidím pouze její oči a nikdy jsem se nikomu nedívala do očí a viděla z nich tolik, ale myslím, že právě to se teď děje. Téměř se leknu, když mou ruku pustí a odvrátí zrak.

Bez dalšího varování upře zrak z okna a ve tváři se jí rozhostí vzdálený výraz. Povadne mi tvář a v žaludku cítím něco, co asi musí být zklamání.

"Dnes jsou to dva týdny, Ashley. Pověz nám, jaký z toho máš pocit," podívá se sestra Jamesová do svých poznámek a pak s povzbuzujícím úsměvem zpátky na mě.

"Nechce se mi."

"Proč ne?" zeptá se podle všeho zneklidněně. Jen vzdychnu a založím si ruce. Lidé v kruhu kolem mě si začnou šeptat a mumlat.

"Myslím, že vím proč," ozve se jedna holka. Je o pár let starší než já. Myslím, že asi bude alkoholička, má tak podlité oči. Vždycky hodně mluví o svých dětech. "Ashley, že ano? No, Ashley, nechceš mluvit o tom, co cítíš, protože nevíš, co cítíš."

Zdá se, že je na sebe pyšná, ale na mě dojem neudělá. "A?"

"Nevíš, co chceš. Všichni ti říkají, že si vedeš dobře, říkají ti, že je dobré, že jsi bez koksu. Ale po něm pořád toužíš, že ano?"

"Sklapni," napůl zašeptám, napůl hlesnu pro sebe.

"Nevíš, jestli chceš odsud odejít a být čistá, nebo se vrátit k životu, který tě sem dostal. Myslíš si, že bys to zvládla, ale co když ne, že ano?" Zavrtí nade mou hlavou, jako bych byla k pláči. Jako by mi četla myšlenky. "Teprve teď ti začíná docházet, že máš na vybranou a jsi ještě zmatenější. Vím, jak se cítíš, prošla jsem si tím."

"Nevíš vůbec nic," pokusím se její slova odmítnout, ale pokračuje, mluví s přesvědčením závislačky o věcem, kterými si je stoprocentně jistá.

"Nikdy tě nenapadlo, že to bude tak těžký, že ne? No, vždycky je to takhle těžký. Nikdy se to nezmění." Hořce se zasměje. "Neměla jsi v plánu cítit se tak slabá, že ne?"

"Drž hubu!" zařvu, postavím se a vyrazím pryč z kruhu.

Těsně předtím, než se dostanu ke svému pokoji, mě chytí za ruku sestra Jamesová. "Ashley, nemůže pořád takhle utíkat."

"Utíkat? Nemám pocit, že bych utíkala!" zakřičím a několikrát kopnu do zdi. "Mám pocit, že pořád tvrdnu v tomhle blázince! V tomhle podělaným cvokhausu! Nesnáším to tu, nesnáším sezení v tom pitomým kruhu."

"Okamžitě se uklidněte, slečno Daviesová," přikáže mi ostře a pokusí se mě chytit. "Tohle tady netrpíme!"

"To je mi fuk! Už vás mám dost - všech tady! Tohle je vězení, každej den sedím na tý skupině a vy svině mě pořád jenom odsuzujete! Jako by byli lepší!" zakřičím směrem ke skupině, přestože je teď mezi námi několik místností a zdí. "Neznáte mě!" Praštím zády o zeď a uhodím se do hlavy o trochu víc, než jsem měla v úmyslu. To mě umlčí. Jen zlostně zírám na sestru Jamesovou, která gestikuluje ke dvěma zřízencům, kteří stojí na konci chodby. "Neznají mě," řeknu jí.

"Samozřejmě, že neznají, slečno Daviesová. Samozřejmě, že neznají..."

"Strašně toužím po koksu," uboze zakňourám a svezu se po zdi.

"Přirozeně, že toužíš," řekne mi pevně. "Ale budeš se s tím muset poprat, nemám pravdu?"

"Jděte do hajzlu," řeknu bezemočně. Sestra Jamesová natáhnu ruku a odhrne mi vlasy z tváře.

"Nemyslíš to tak, drahá."

"Myslím," odvětím slabě a snažím se vyhnout jejímu dotyku. Nedovolí mi to, chytne mě za obličej a pohlédne mi do očí svýma starýma, opotřebovanýma.

"Už se budeš ovládat? Už je to v pořádku?"

"Ne," vrtím opakovaně hlavou.

Když vejdu do svého pokoje, už je zhasnuto. Venku slabě svítí měsíc a poskytuje mi dost světla na to, abych se mohla pomalu přikrást ke své posteli.

Spencer nezvrací v koupelně, je schoulená v posteli a snad spí. Zaslouží si klidnou noc.

Posadím se na kraj postele a sevřu si obličej v dlaních. Zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit dost na to, abych mohla usnout.

Tehdy to uslyším. Slabé, téměř neslyšné mumlání přicházející z druhé strany pokoje. Spencer má zavřené oči, ale vím, že pořádně nespí, protože si pro sebe téměř neslyšně mumlá.

Na okamžik se mi stáhne žaludek a udělá se mi špatně, zatímco poslouchám, jak si ve tmě pro sebe mumlá jako nějaký blázen. Nedokážu rozšifrovat žádné slovo z toho, co říká, a myslím, že jsem za to vděčná.

Usnu s nepříjemným, smutným pocitem v žaludku.